Šumava I Editorial. František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava

Šumava I Editorial František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava [email protected] Vážené čtenářky, vážení čtenáři, v podzimním čísle našeho časopisu pokračujeme v popisu „parkových“ událostí uprostřed zachované přírody bezzásahových částí Národního parku u nás i u sousedů v Národním parku Bavorský les. Dovolili jsme si vám podat informaci o tom, že i přes častou kritiku, kterou nás a naši práci častují naši oponenti, šumavské přírodě se daří dobře. Dokonce velmi dobře. Katastrofické scénáře některých politiků se nenaplní ani letos. Zaznamenali jsme pokračující masivní přirozenou obnovu takřka ve všech částech lesů Národního parku. Pokračuje návrat „ztracených synů“ šumavské přírody. K navrátivším se sokolům, orlu mořskému a bobrům letos přibyl orel skalní (alespoň jako letní „návštěva“) a zatím „neoficiálně“ i vlčí rodina. Jednotliví vlci a jejich pobytové znaky jsou zde pozorovány několik desetiletí. Ohlášené pozorování vlčice se dvěma vlčaty letos v srpnu nás všechny povzbudilo… Je jasné, že současný model Národního parku se osvědčuje. Je nutné jej odborně, právně a organizačně doladit a stabilizovat. Jen tak můžeme přenechat našim potomkům vzkaz o své pokoře před moudrostí přírody a o důstojnosti naší práce bez ohledu na občasné předvolební kampaně, které se snaží naši práci zesměšňovat či lživými pomluvami degradovat. Mám radost z toho, že čas negativistických politiků patrně pomalu končí. Že je nyní chvílemi vidět i zdravý rozum, který se patrně bude v politice pomalu stabilizovat podobně jako „ztracení synové“ šumavské přírody v Národním parku Šumava. Nosnými tématy naší práce jsou: Horská smrčina: Na Šumavě se nachází cca 20 % z celkové výměry těchto smrčin v Česku. Tento typ přírodního smrkového lesa vyžaduje speciální péči, odlišnou od uměle založených smrčin v nižších polohách našeho NP. Tuto rozdílnost obou typů smrčin je nutné neustále zdůrazňovat a trpělivě objasňovat. Šumavský domov: Mezi povinnosti zaměstnanců Správy nepatří jen péče o horské smrčiny a zvířata, ale i spolupráce s místními samosprávami a obyvateli při péči o zachování tváře našeho společného šumavského domova lidí, rostlin, zvířat a jejich prostředí. Lidská obydlí a sídla mají v našich horách své specifické rysy, které je nutné zachovat. Zelená Šumava: Šumavské lesy nejsou jen horské smrčiny, které rostou v jejích nejvyšších polohách, ale i ostatní lesy. Tyto ostatní, dříve smíšené lesy (se zastoupením jedle, buku a smrku), nyní s nepřirozenou převahou smrku, vyžadují dlouhodobou citlivou péči, aby i naše generace mohla svým nástupcům „předat“ zelenou Šumavu. Šumavská řeka: Toto téma je nutné zdůraznit v souvislosti s novými pravidly, které budou daleko lépe odpovídat skutečným hodnotám našich řek. Nejedná se jen o zkvalitnění organizace splouvání, ale i o lepší koncepci rybářství (včetně zarybňování potoků a řek) či o sledování kvality povrchových vod v NP. Telemetrický výzkum: Toto logo vás upozorní na aktivity a výsledky telemetrického výzkumu velkých savců a ptáků na Šumavě. Projekt je realizován týmem zoologů ze správ národních parků Šumava a Bavorský les. Viz též www.RysoviNaStope.cz. Zoologický program: Náš NP je evropsky významným domovem několika velkých druhů savců, např. rysa, jelena, losa, dokonce i několika jedinců vlka, a ptáků (tetřev, datlík, čáp černý, tetřívek). I tato zvířata zde přispívají k udržení přírodní rovnováhy. Poznávání jejich způsobu života je velmi důležité pro každého z nás.

Foto Jiří Kadoch

Šumava I Obsah

03 I 2010 04

Zpráva o aktuálním stavu „bezzásahových“ částí NP Šumava Nová generace lesa se pod ochranou souší a vývratů ujímá své příležitosti.

10

Smrkové lesy / 2. část Pokračování z minulého čísla. Jak je to tedy se smrkem dnes?

12

Šumavské smrky I. Stromy obdivované i zatracované k Šumavě neodmyslitelně patří.

14

Způsoby likvidace nepůvodního druhu lupiny mnoholisté v NP Šumava Proč je nutné tuto rostlinu potlačovat?

16

Příběh velevruba z pošumavských potoků a řek Sladkovodní mlž čistých vod, který vypovídá o proměnách Šumavy.

18

Vývoj populace a praktická ochrana sokola stěhovavého na Šumavě Druh, který během 20. století prodělal značné změny v početnosti a rozšíření.

20

Biodiverzita a hledání tmavé včely na Šumavě Záchrana původních genů tmavého plemene k vytvoření životaschopné populace včel.

22

„Partneři“ NP Bavorský les a kůrovec na Falkensteinu Masivní kůrovcové těžby v oblasti tamní „kultovní“ hory vzbuzují řadu ohlasů.

24

Ze Švýcarského národního parku O jednom z nejstarších evropských národních parků.

26

Meze, snosy a jiné kamenné hromady Člověk rozčlenil hladké tvary svahů na geometrické úseky a vytvořil tak kulturní krajinu, jakou známe dnes.

28

Názvy našich řek Svými počátky sahají hluboko do historie.

30

Mezinárodní tábor Šumava 2010 České a německé děti poznaly uprostřed šumavské přírody nové přátele.

32

František Pravda Možná méně známý šumavský spisovatel, ale mezi prostým lidem byl velmi oblíbený.

44

Aktuality

VYDAVATEL: Správa NP a CHKO Šumava ADRESA REDAKCE: Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.:388 450 260, fax: 388 450 019 e-mail: [email protected] REDAKČNÍ RADA: František Krejčí (předseda redakční rady) Jiří Kadoch (redaktor časopisu) Pavel Hubený Eva Zelenková Michal Valenta David Albrecht Jan Podlešák (jazyková korektura) FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: Marek Drha - Jelen evropský /Cervus elaphus/ FOTO NA ZADNÍ STRANĚ: Jiří Kadoch - u Českých Žlebů GRAFICKÁ ÚPRAVA: MONELLO design atelier TISK: DragonPress Klatovy DISTRIBUCE: Transpress Praha, Mediaprint Kapa, Mapcentrum České Budějovice a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996. PŘEDPLATNÉ: Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena 1 výtisku 43 Kč, celoroční předplatné 140 Kč. Uzávěrka čísla: 15. 08. 2010 Datum vydání: 30. 09. 2010 Registrační číslo: MK ČR E 7518 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí.

04

Zpráva o aktuálním stavu...

16

Vývoj populace sokola...

22

Ze Švýcarského národního parku...

podzim 2010 03

Šumava I Zpráva o aktuálním stavu „bezzásahových“ částí NP Šumava

Text František Krejčí Foto Marek Drha

Zpráva

o aktuálním stavu „bezzásahových“ částí NP Šumava

Od roku 2006, kdy bylo vydáno rozhodnutí ministerstva životního prostředí ve věci vydání souhlasu s rozsahem a způsoby ochrany lesa proti kůrovci v NP Šumava, a v malé míře ještě od roku 2007, kdy byl vydán příkaz ministra k odstraňování následků po orkánu Kyrill, číní výměra bezzásahového území NP 30 % výměry lesů NP Šumava. Celé území se dynamicky vyvíjí. V minulých číslech našeho časopisu jsme o tom mnohokrát psali. V tomto článku přinášíme aktuální přehled toho, co se s lesy v těchto částech NP děje nyní. 04 podzim 2010

základě dohody tehdejších ministrů životního prostředí a zemědělství uloženo Správě NP a CHKO Šumava zastavit těžbu kůrovcových stromů na cca 2 tis. ha horských smrčin (tzn. na necelých 4 % výměry lesů NP) formou rozhodnutí státní správy ochrany přírody. Vznikla tak první jádra 3 bezzásahových ploch v pásmu horských smrčin: území při státní hranici mezi Březníkem a Roklanskou hájenkou, celá bývalá národní přírodní rezervace Trojmezná (včetně Plešného jezera) a malá plocha zahrnující hlavně stěnu Prášilského jezera a sousedící porosty. V roce 1995, kdy došlo k rozdrobení I. zóny na 135 vesměs malých ostrůvků byl bezzásohový režim i na oněch 3 plochách zachován a byl dále rozšířen i do části těchto malých ostrůvků I. zón. V té době ovšem zmíněná pokora byla na Šumavě trochu zapomenuta, protože postup měl být opačný. Původní 3 plochy měly být dále rozšířeny a založena další, plošně významná, jádra bezzásahového území. DŮSTOJNOST OCHRANY PŘÍRODY V NÁRODNÍM PARKU To, aby byla práce ochránců přírody důstojná a uznána významnými experty a světovými institucemi, znamená, že musí být výše uvedená pokora reprezentována i v konkrétních opatřeních Správy a v jejím základním směřování při zajištění ochrany svěřené přírody. To lze posuzovat právě podle rozsahu a charakteru území ponechaného přírodnímu vývoji. Z uvedených 30 % plochy lesů NP Šumava, kde se nekácí aktivní kůrovcové stromy, je dnes většina lesních porostů již ponechána přírodnímu vývoji, zbytek těchto území by mohl být do tohoto režimu převeden do roku 2020. Po 20 létech existence národního parku lze říci, že se jedná důstojnou prezentaci poslání národních parků i v našem – šumavském případě.

Weitfällerské slatě

POKORA PŘED MOUDROSTÍ PŘÍRODY Všechny národní parky světa jsou zakládány z určité pokory před přírodními ději, před „moudrostí“ přírody, která se stále připravuje na další budoucnost, na další přežití ekosystémů. I Národní

park Šumava měl při svém vzniku definovanou I. zónu – velká jádrová území, kde mělo docházet k uznání této pokory. Již tehdy se vedly obsáhlé diskuse o rozsahu skutečného nezasahování do přírodních procesů v těchto I. zónách tehdy nového národního parku. V roce 1992 bylo na

STAV LESNÍCH POROSTŮ V BEZZÁSAHOVÉM ÚZEMÍ Na většině ploch, kde se od roku 2006 nekácí aktivní kůrovcové stromy, se nachází přírodní smrčiny (ať už horské, rašelinné, či podmáčené). Proběhly zde významné větrné i kůrovcové epizody (kalamity). Lýkožrout smrkový zde usmrcuje dospělé smrky každý rok. (Bylo tomu tak vždy. V šumavském případě přírodních smrkových porostů od odeznění poslední doby ledové před

podzim 2010 05

Šumava I Zpráva o aktuálním stavu „bezzásahových“ částí NP Šumava

cca 8 tis. léty.) Počet ročně usmrcených smrků se liší podle populační dynamiky lýkožrouta smrkového v těchto oblastech, která je zase do značné míry

ovlivněna řadou faktorů (průběh počasí, objem polomů a vývratů…). Vlastní dynamika populací tohoto kůrovce pak kolísá v průběhu 5 až 7 let mezi latencí

období

digitalizovaná plocha se vzorostlými, uschlými stromy (ha)

do léta 2006 léto 2006 - léto 2007 léto 2007 - léto 2008 léto 2008 - léto 2009 léto 2009 - 31. 7. 2010

1 396 1 53 310 1 094 342

(pozemní šetření na části území NPŠ - červená mřížka)

celkem

06 podzim 2010

3 295

a gradací. Úhyny velkého množství stromů charakterizují gradace, kdy hlavní atak kůrovce probíhá v dané oblasti většinou po dobu 2 let. Pro území NP Šumava byla rozsahem této gradace významná léta např.: 1996, 1997, 2009, 2010. Přestože je vývoj populací kůrovce v bezzásahových územích ponecháván svému osudu, je rozsah ploch s ročně usmrcenými stromy relativně malý, alespoň z pohledu dynamiky horských smrčin i v době gradace. Správa každý rok monitoruje a pravidelně vyhodnocuje stav tohoto území. V posledních 5 létech probíhá pravidelné letecké snímkování a vyhodnocování změn daných lesních porostů. Současný rozsah porostů s kůrovcovými soušemi od vzniku Národního parku Šumava v roce 1991 do 31.7. 2010 činí 3200 ha. Největší plošný nárůst byl zaznamenán v minulém roce. FÁZE ROZPADU HORSKÝCH SMRČIN JE KRÁTKÁ Polomy, vývraty a gradace kůrovce zajišťují ve horských smrčinách středohor střední Evropy tzv. fázi rozpadu. Do té doby zapojené lesní porosty na velkých plochách postupně po cca 2 staletích ztrácí svoji stabilitu a začínají se vlivem uvedených jevů během jednoho až dvou desetiletí rozpadat. Zároveň s rozpadem (často již dávno předtím) ovšem začíná fáze obnovy. Semenáčky a mladé smrčky se často masivně v různě velkých plochách s různou hustotou ujímají svého postavení a zakládají s velkou „nadprodukcí“ novou generaci lesa ve stínu souší a pahýlů. Moudrost přírody zde ukazuje řadu věcí, které v hospodářském lese neuvidíte. Masivní přirozené zmlazení, které zde probíhá, umí všech vlastností, které porosty se soušemi mají využít dokonale. Po krátké fázi šedivého či hnědého rozpadu se dostaví fáze obnovy nového vysokého lesa. Rozsah této přirozené obnovy je Správou podle vědeckých metod monitorován a vyhodnocován. Více jak 90 % výše uvedené výměry kůrovcem ovlivněných lesních porostů je již nyní plošně a přirozeně zmlazeno. Nová generace lesa se zde, sice ještě pod ochranou souší a vývratů, ujímá své příležitosti. ODPOVĚDNOST VŮČI BUDOUCÍM GENERACÍM Cílem ochrany přírody v bezzásahových částech Národního parku Šumava není uvedená fáze rozpadu, která dosud proběhla na cca necelých 6 % výměry jeho lesů. Cílem je zajistit

kategorie ploch území NP

plocha v ha

z toho podíl plochy, na které uschly vzrostlé stromy (v %)

plocha NP (dle platného PP)

68 064

4,8

výměra lesních pozemků podle parcelního vymezení (dle platného PP)

54 184

6,1

výměra lesní půdy dle LHP (dle platného PP)

57 062

5,8

celkem porostní půda v NP

54 955

6,0

porostní půda ve státním vlastnictví a porostní půda, kterou má Správa NP a CHKO Šumava v nájmu v NP

48 749

6,7

1

2

podzim 2010 07

Šumava I Zpráva o aktuálním stavu „bezzásahových“ částí NP Šumava

3

4

08 podzim 2010

6

5

Přirozený vývoj v částech Národního parku Šumava, které jsou nejdéle v bezzásahovém režimu, a to od roku 1992: Na fotografiích 2, 4, 6 pořízených z vrtulníku a fotografiích 1, 3, 5 pořízených v tom samém týdnu ze stejných ploch ze země (konec srpna r. 2010) je jasně patrná intenzita přirozeného zmlazení. Snímky 1 a 2 prezentují část bezzásahového území Modravských slatí (tzv. Pytlácký roh), snímky 3 a 4 část území Trojmezná (Plešné jezero) a snímky 5 a 6 třetí nejstarší a nejmenší bezzásahovou plochu Prášilské jezero. Je jasné, že moudrost přírody není nutné podceňovat. dostatečně velkou plochu pro přírodní vývoj části šumavských lesů. Návrat „staré“ Šumavy s jejímii smrkovými či jedlovými velikány uvnitř přírodních porostů není možné provést uměle, je dílem přírody. Navíc se zde v horských podmínkách jasně ukazuje, že vznik nového lesa pod kůrovcovými soušemi probíhá lépe než na holinách po dřívějších těžbách, které zde v horských podmínkách NP Šumava probíhaly. Je odpovědné vůči budoucím

generacím zajistit přírodní vývoj na 30 % výměry lesů NP již nyní a nenechávat to na nich, s tím, že jsme ještě chránili uměle založené kulturní smrčiny, a proto jsme káceli ty horské – přírodní. Nyní je již dostatek i vědecky ověřených informací o výhodách nastoupené cesty na této bezzásahové části lesů národního parku. Správa NP tak důstojně a odpovědně zajišťuje naplňování základních cílů národních parků světa, což aktuální stav bezzásahových území jasně dokládá.

František Krejčí ředitel Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

podzim 2010 09

Šumava I Smrkové lesy II

Smrkové lesy / 2.část

V minulém čísle jsme napsali, že smrky byly na Šumavě v posledních 9000 letech převažující dřevinou. Snad měly období slabšího výskytu díky dočasným oteplením, jejich dominance se však za posledních 500-1000 let vrací. Zjistili jsme, že i v nižších nadmořských výškách, například na Sušicku, měl smrk na počátku 19. století zastoupení až 71%! Jak je to tedy se smrkem dnes?

10 podzim 2010

Text a foto Pavel Hubený

SOUČASNÉ PŘÍRODNÍ LESY Podle provozní inventarizace lesa na území Národního parku Šumava (M. Starý) vychází zastoupení smrku 79 % a 72 % ve zmlazení. V nejcennějších – bezzásahových územích Národního parku je evidován z projektu biomonitoring (P. Čížková) 77% podíl smrku včetně započítání smrkových souší a 73% ve zmlazení. V roce 2000 jsme odhadli, že v lesích na území CHKO Šumava tvoří smrk 71 % podílu všech dřevin. Transektová mapování v přírodních lesích a pralesovitých zbytcích do 1100 m nad mořem na území Šumavy přináší informaci o podobné shodě podílu smrku ve stromové úrovni a v obnově. Podíl smrku v porostech ale není vždy stejný, s nadmořskou výškou se mění. Od nadmořské výšky 600 m, kdy se v přírodních lesích vyskytuje smrk v 20 %, stoupá jeho podíl do 1000 m n. m. na 30 %, do 1200 m na 56 %, do 1300 m na 95 %. Přírodní lesy se však zachovaly především na extrémních a málo dostupných stanovištích. Na otázku, jaký by byl přirozený podíl smrku na celém území Šumavy, proto nelze uspokojivě a jednoznačně odpovědět. Pokud jde o schopnost smrku obsadit ladem ležící pozemky, je podobná jako v přírodních lesích. Do 600 m má sice jen 8% podíl, v 1000 m už cca 41%, ve 1200 m 70% podíl a výše zcela převládá. SMRKOVÁ STRATEGIE PŘEžITÍ Smrkové lesy jsou známy svými jednoduchými zákonitosti chování. Čím řidčeji roste smrkový les, tím lépe odolává vichřicím i hmyzím škůdcům. Všechny smrkové lesy, i ty řídké, mají však tendenci vytvořit jednolitou korunovou úroveň. Dosáhne-li hustota vzrostlých smrků hodnot kolem 400 ks/ha a vyšších, vzájemná konkurence stromů způsobí jejich oslabování a srovnávání růstu. Podoba takového lesa pak zcela zakrývá skutečnou věkovou strukturu – les se zdá být stejnověký, přestože rozdíly věku mezi jednotlivými stromy mohou

dosahovat i přes 200 let. Tato jednolitost bývá začátkem přirozeného rozpadu korunové úrovně. Ing. I. Vicena například uvádí: „…pro smrkové porosty, vychovávané dlouhou dobu v zapojeném stavu, je náhlé proředění nebezpečné. Statistické hodnocení ukázalo, že při větrné kalamitě v lednu 1955 došlo k největším kalamitám v porostech, které byly v posledních letech před vichřicí silně proředěny.“ Podobnou zkušenost mají současní lesníci Správy Národního parku i Lesů České republiky. Tlumení narůstajících populací kůrovců v 80. a 90. letech těžbou nakonec znamenalo plošné ničení roztěžených lesů vichřicemi. Zasáhne-li do struktury vyzrálého smrkového lesa přírodní síla nebo člověk, znamená to ve většině případů začátek plošného rozpadu. Rozpad smrkového lesa, jakmile začne, zdá se být neodvratným. Rozpad ale otevírá možnost spontánní obnovy smrkového lesa. Před rozpadem bývá smrkový les kvůli zastínění téměř bez obnovy, přesto se objevují častější období kvetení smrků – semenné roky. V semenných letech smrky produkují obrovské množství semen. V polovině dubna 2010 jsem v okolí Boubína na povrchu půdy napočítal 380 000 až 510 000 smrkových semen na hektar. Pokud vyklíčí a odroste jen jedno procento z tohoto množství, vznikne kolonie nového smrkového podrostu v hustotě 4 000-5 000 mladých smrčků/ha. Tuto hodnotu splňuje většina ploch bezzásahového území Národního parku 15 let po kůrovcové kalamitě (průměrná hustota smrku zjištěná při biomonitoringu v roce 2009 je 4 224 ks/ha). Je tedy zřejmé, že postupné prořeďování smrkového zapojeného lesa vede k jeho velkoplošnému hynutí, ale zároveň otevírá bránu k jeho znovuzrození z obrovských zásob semen. Z takových rozpadů však přece jen vždy přežijí jednotliví bojovníci – často zcela nepochopitelně – v moři suchých či vyvrácených stromů. Ti pak další desetiletí trčí z porostů jako obrovití smrkoví mohykáni…

Takoví rytíři mají šanci vydržet do další fáze rozpadu. Možná 100 let, možná další dvě staletí. Oni pak mohou dosáhnout věku kolem 300 až 400 let. S nimi ale přežije mnohem více nenápadných, často polámaných smrků z podrostu. I těm v době rozpadu smrkové úrovně bývá 50, snad i 100 let. Čím pomaleji se nový les zapojuje, tím později přijde jeho rozpad. Čím řidší je nástup obnovy, tím lépe pro dlouhověkost lesa. Koruny smrkových lesů na Jezerní hoře se zapojovaly celá dvě staletí, lesy v oblasti Luzného a Mokrůvek 100 až 150 let… Ale ani tyhle pomalu rostoucí lesy nic neochrání před velkým rozpadem – vichřicí či kůrovcem, který je přirozenou součástí vývoje a nutnou podmínkou pro trvalou existenci přírodního smrkového lesa. Generace tak následuje generaci. Smrt silných a mohutných tak otevírá cestu novému lesu.

Ve starých smrkových lesích začíná rozpad nenápadně - jednotlivými zlomy a vývraty, prosvětlováním lesa. Ve světlinách se rychle objeví nová generace smrkového lesa. Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

podzim 2010 11

Šumava I Způsoby likvidace neoůvodního druhu lupiny mnoholisté v NP Šumava

Text Kamila Lencová

Způsoby likvidace nepůvodního druhu lupiny mnoholisté v NP Šumava

12 podzim 2010

Foto Jakub Hromas

Na počátku léta a během celého července mohli obyvatelé a návštěvníci šumavských končin spatřit dvojice či skupinky trochu umazaných a unavených postaviček, pachtících se s čímsi nejčastěji hnedle u cesty či na přilehlých loukách. To šikovní praktikanti, brigádníci, ale i dobrovolníci z řad studentů gymnázia Jírovcova 8 z Českých Budějovic likvidovali trsy invazní rostliny lupiny mnoholisté (Lupinus polyphyllus). A proč je vlastně nutné tuto rostlinu potlačovat? Vždyť v myslích mnoha lidí je stále ještě považována za krásný, včelám prospěšný doplněk šumavské přírody. Podívejme se krátce na její fyziologii, která nám objasní tajemství jejího úspěchu. Lupina mnoholistá je statná vytrvalá rostlina, rozmnožující se zejména semeny, ale i silným, rozvětveným oddenkovým systémem. Její nejzajímavější vlastností je schopnost poutat vzdušný dusík a obohacovat tak o tuto živinu své okolí. A protože rostliny nežijí pouze z dusíku, ale i z dalšího veledůležitého prvku – fosforu, vyvinula si lupina ještě další vynikající schopnost. Pomocí svých tzv. proteokořenů, které vylučují speciální organické kyseliny, si zpřístupňuje fosfor z okolí. Takto dobře vybavený druh dokáže silně ovlivnit rostlinné společenstvo, ve kterém žije. Ovlivní toky živin, schopnost konkurence ostatních druhů a tím i rostlinnou skladbu a fungování celého ekosystému. Na Šumavě již napáchala mnoho škody, za poslední léta se velice rozšířila a začíná osidlovat i pastviny a kosené louky místních zemědělců, či vlhké a rašelinné louky. Všechna tato společenstva pod jejím tlakem degradují a ztrácí svou druhovou bohatost. Pro úspěšný boj s jakýmkoliv nepůvodním druhem je důležitá jednak osvěta a informovanost, tak i případná spolupráce a aktivní přístup návštěvníků a místních obyvatel. Během uplynulé vegetační sezony probíhal v rámci NP Šumava pilotní projekt zabývající se vyzkoušením několika způsobů likvidace

lupiny mnoholisté. Položili jsme si otázku, jaká metoda je z hlediska ochrany přírody a vynaložených prostředků nejefektivnější. Zda je reálné lupinu postupně likvidovat vytrháváním i s kořenem, či pouze kosením dvakrát za sezonu, nebo je již nutné uchýlit se k použití herbicidních přípravků. Tento rok byly vytipovány 2 velké lokality, na kterých je lupina opravdu hojně zastoupena, část byla pokosena a na části druhé byl aplikován šetrný herbicid. Mimo jiné na nich byly založeny i trvalé monitorovací plochy, na základě kterých se bude postupně vyhodnocovat úspěšnost provedených zásahů. Tyto speciální způsoby managementu jsou prováděny za pomoci Základní organizace Českého svazu ochránců přírody Šumava (ZO ČSOP Šumava) a financovány z prostředků Programu péče o krajinu (PPK). Již po prvních zásazích je docela zřetelně vidět, jak lupina na kosených plochách brzy po zásazích opět nakvétá, je velice životaschopná a rychle regeneruje, kdežto na plochách ošetřených herbicidem pomalu skomírá. Jak ale bude vzdorovat zásahům do budoucna, ukáže až čas. Používání herbicidů v národním parku je nutno zvážit a potenciální lokality posuzovat jednotlivě, s rozumem a herbicidy aplikovat pouze v nutných případech. Pokud však bude likvidace invazních rostlin jednou z priorit ochrany Foto Hana Malíková

Foto Hana Malíková

Foto Kamila Lencová přírody v NP Šumava, je nutné zdůraznit, že vzhledem k masivnímu rozšíření lupiny mnoholisté, bude komplexní přístup k problému a použití herbicidů nezbytné. Pokud bude aplikace těchto přípravků prováděna zodpovědně a s uvážením, je pro okolní vegetaci neškodná, přípravek se po styku s půdou odbourává. A jak úspěšná byla další metoda likvidace lupiny – vytrhávání celých rostlin i s kořenem? Podle toho, jak dnes vypadají vytrhaná místa na lokalitě Stožecká luka, byla úspěšná. Ale kvůli tomu, jak odolná a dobře adaptovaná rostlina to je, vytrhali jsme během léta pouze část původně zamýšlené plochy. Tento postup lze využít pouze v místech, kde roste pouze několik trsů, při plošném výskytu pozbývá smysl. Boj s touto nepůvodní rostlinou je vzhledem k rozsahu jejího současného rozšíření fyzicky i časově velice náročný. Nevýhodou je, že za tvrdou prací jsou výsledky vidět až po více letech, a to mnoho lidí odradí. Na druhou stranu krásná a zachovalá příroda Šumavy je velkým zadostiučiněním za vynaloženou námahu a nemalé náklady. Foto vpravo nahoře Rozvětvený kořenový systém lupiny mnoholisté napovídá, že je opravdu těžké ji z té půdy dostat. Vysoké lávky. Pohled na kosenou část v pozadí a část, kde byl aplikován herbicid. Foto dole - Studenti gymnázia z Českých Budějovic při odstraňování lupiny. Kamila Lencová Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

podzim 2010 13

Šumava I Příběh velevruba z pošumavských potoků a řek

Text a foto Karel Douda

Foto Vladislav Hošek

Příběh velevruba z pošumavských potoků a řek Velevrub tupý je sladkovodní mlž obývající čisté tekoucí vody od nížin až do podhůří, kde přirozeně navazoval na výskyt příbuzného druhu perlorodky říční. V oblasti Pošumaví se vyskytovaly populace dlouhověkých a pomalu rostoucích jedinců přivyklých na podmínky podhorských toků. V současné době je ale bohužel velevrub tupý v pošumavských vodách nezvěstný a na pokraji vyhynutí je také ve většině oblastí Evropy. Co vypovídá příběh velevruba v Pošumaví o něm samotném a o proměnách Šumavy? 14 podzim 2010

UKAZATEL ZDRAVÉHO POVODÍ Velevruba tupého poznáte podle oválných, postupně tmavnoucích žlutohnědých lastur zdobených zelenými paprsky a nasávacího otvoru, který je lemován plášťovými papilami. Jeho potravou je organický detrit a jednobuněčné řasy unášené vodou. Pohlaví je oddělené a po oplodnění se z vajíček každé samice vyvinou desítky tisíc drobných larviček (glochidií), které se na cestě k vývoji v dospělého jedince potřebují na několik týdnů uchytit na žábrách či ploutvích vhodné hostitelské ryby (v podhorských oblastech téměř výhradně střevle a vranky). Miliony let koevoluce dokázaly vytvořit pozoruhodné vazby mezi drobnými larvičkami velevruba a jejich rybími hostiteli. Asi nejpozoruhodnější adaptací je nedávno zdokumentované umění tohoto druhu lákat hostitelské ryby. Samice velevruba vystřikují prudkým stažením lastur nad hladinu paprsek vody obsahující glochidie, na které pak útočí ryby v domnění, že se jedná o kořist dopadající na hladinu. Nejtěžší období ale nastává pro juvenilní jedince krátce po odpadnutí z hostitelské ryby, kdy jsou zcela odkázáni na fyzikálně chemické a potravní podmínky říčního dna. Úzká vazba na rybí společenstvo, potravní zdroje přinášené vodou často z celého povodí a podmínky říčního dna dělají z velevruba tupého symbol zdravého povodí, který nám navíc umožňuje pochopit provázanost přírodních procesů. VELEVRUB TUPÝ V POŠUMAVÍ Velevrub tupý v této oblasti zůstával vždy trochu v pozadí za svou známější příbuznou perlorodkou říční a snad proto je údajů o výskytu druhu v Pošumaví nedostatek. Exponáty v Národním muzeu obsahují nálezy z Blanice, Volyňky, Otavy, povodí Volšovky a další záznamy pochází také ze Zlatého potoka a Ostružné. V druhé polovině 20. století však velevrub postupně mizí a v současné době je v české části Pošumaví nezvěstný, i když zde systematická inventarizace výskytu druhu dosud neproběhla. PŘÍČINY VYMIZENÍ ANEB V KLEŠTÍCH MEZI NADMĚRNOU EXPLOATACÍ A OPUŠTĚNÍM KRAJINY ČLOVĚKEM Nebezpečím pro biodiverzitu na našem území je nadměrná exploatace krajiny, realizovaná zejména fyzickou přeměnou stanovišť a prostřednictvím vnosu cizorodých látek. Podobně negativní vliv na druhové bohatství může ale také mít upuštění od tradičních způsobů využití krajiny. Tak jako některé druhy mizí s posledními zbytky divočiny, jiné jsou naopak vázány na tradiční způsoby hospodaření. Velevrub tupý, druh s velice širokou ekologickou nikou, se stal v Pošumaví zřejmě obětí spolupůsobení obou těchto trendů. Přirozená sukcese vedoucí k zarůstání nivních luk či cílené zalesňování vede k zastavení přístupu světla na vodní hladinu a postupným změnám teplotního režimu potoků. Změny ve vegetačním krytu příbřežní zóny také ovlivňují přísun organického materiálu do koryta toku a tím dále ovlivňují

potravní zásobení. Spontánní či řízená sukcese na příbřežních pozemcích tak přirozeně vede také k postupné výměně společenstva potočních organismů. Druhy náročné na vyšší teplotu a dostatečné potravní zásobení, jako jsou velcí mlži, se v rámci principu říčního kontinua posouvají níže po toku. Tato dynamika a pohyb populací je jejich přirozeností. Bohužel v současné době ale na nižších úsecích čekají hrozby, které zde dovedly velevruba tupého k vyhynutí. Zejména znečištění vody a radikální přeměna rybích společenstev (absence střevle a vranky) hrají klíčovou roli. Velevrub tupý se tak dostal do kleští – na horních úsecích toků jej patrně vytlačilo především upuštění od tradičních, přírodě blízkých postupů v obhospodařování krajiny, na dolních úsecích potom znečištění vody a intenzivní pstruhařské hospodaření. V období takto dynamických přeměn podmínek pošumavských toků by mohl být řešením rychlý přesun populací prostřednictvím rybích hostitelů na nové, byť dočasně vhodné lokality. Člověkem vytvořené migrační bariéry na vodních tocích ale tuto možnost eliminovaly a přispěly tak k zániku jednotlivých izolovaných populací.

JAK NALOŽIT S PŘÍBĚHEM VELEVRUBA TUPÉHO V POŠUMAVÍ? Ústup velevruba nám umožňuje uvědomit si povahu proměn, které vodní toky v Pošumaví podstupují. Může tak být zdrojem poznání pro ochranu tohoto i dalších ohrožených říčních druhů v jiných oblastech. Vzhledem k nedobrému stavu populací velevruba tupého v ostatních částech České republiky představuje oblast Šumavy, kde probíhají aktivní kroky k ochraně oligotrofních povodí, potenciální útočiště i pro tento druh. Příběh velevruba v Pošumaví tak ještě nabízí naději na další pokračování. Titulní fotografie: Zlatý potok u Kralovic – jedna z posledních lokalit, kde byl velevrub tupý v Pošumaví zaznamenán. Fotografie 1,2,3: Jedinci velevruba tupého z dosud přežívajících populací v dolní části povodí Vltavy.

Karel Douda VÚV T.G.M. v.v.i. a FŽP ČZU Praha [email protected]

podzim 2010 15

Šumava I Vývoj populace a praktická ochrana sokola stěhovavého na Šumavě

Text Tomáš Lorenc, Jaroslav Hruška, David Melichar

Vývoj populace a praktická ochrana sokola stěhovavého na Šumavě

Sokol stěhovavý (Falco peregrinus) je dalším ptačím druhem, jehož populace během 20. století prodělala značné změny v početnosti a rozšíření nejen na našem území, ale i v dalších částech světa. DŮVODY POKLESU POPULACE Tento denní dravec, vyskytující se na všech kontinentech, byl do poloviny 20. století běžným hnízdícím druhem i na našem území. Sokoli u nás hnízdili na všech potencionálních místech, jež zahrnovala převážně vhodné skalnaté partie, zříceniny staveb či ojediněle stromová hnízda. Velikost populace sokola v České republice byla tehdy odhadována na 50 hnízdících párů. Od poloviny 20. století došlo velice rychle k silným úbytkům populací sokola jak v Evropě, tak i v ostatních částech areálů rozšíření tohoto dravce. Na vině bylo, kromě pronásledování člověkem, masové používání insekticidů v podobě polychlorovaných uhlovodíků, známých pod zkratkou DDT. Sokol stěhovavý, jako predátor figurující na

16 podzim 2010

vrcholu potravního řetězce, akumuloval ve svém organismu rezidua DDT obsažená v těle jím ulovené kořisti. Akumulace DDT v tělech sokolů měla silně negativní dopad na reprodukci, jehož výsledkem byla nízká plodnost, zeslabení skořápky vajec (pukání vajec ještě před vylíhnutím mláďat), líhnutí degenerovaných mláďat a postupné vymírání druhu. Tento proces měl rychlou odezvu v silném úbytku populací sokola, až jeho vymizení z rozsáhlých oblastí, včetně území České republiky. VÝVOJ POPULACE NA ŠUMAVĚ Území Šumavy patřilo historicky mezi tradiční hnízdní oblasti sokola stěhovavého. Recentní údaje potvrzují jeho hnízdění v před i poválečném období. Přesto už v polovině 60. let 20. století je doloženo z jižní části Šumavy pravděpodobně poslední hnízdění. Z roku 1969 a 1970 pocházejí neověřené zprávy o hnízdění v západní části Šumavy. Další pozorování tohoto dravce a spekulace o možnosti jeho hnízdění přicházejí až koncem 80.let.

Prosazením zákazu používání DDT ve vyspělých zemích během 70. let 20. století (v Československu bylo DDT zakázáno v roce 1974) a zvýšenou ochranou tohoto dravce, se podařilo zastavit vyhynutí sokola stěhovavého s následným pomalým zvyšováním jeho početních stavů. V České republice bylo vůbec první vyhnízdění sokola stěhovavého zjištěno v roce 1988 právě na Šumavě, a to v její západní části. Vyhnízdění druhého páru sokolů v jižní části Šumavy bylo zjištěno až v roce 1993, přestože dospělí ptáci byli pozorováni již koncem 80. let. Hnízdění sokolů na této lokalitě mohlo proběhnout tedy i o několik let dříve, ovšem s ohledem k tehdejší nedostupnosti území nebylo prokázáno. Po zhruba 15 let byla na Šumavě monitorována pouze dvě hnízdiště. NOVODOBÁ HNÍZDĚNÍ NA ŠUMAVĚ V souvislosti s růstem populace sokola stěhovavého v novém tisíciletí v okolních evropských zemích, ale i v některých oblastech ČR byly i na Šumavě zjištěny další

hnízdící páry. Díky informacím o pozorování sokolů od kolegů Správy NP a CHKO Šumava byly v roce 2008 zjištěny a potvrzeny tři nové hnízdní lokality situované v západní části Šumavy. Monitoringem hnízdního rozšíření sokola stěhovavého bylo v roce 2008 prokazatelně zjištěno 5 obsazených hnízdišť na Šumavě. Tento počet je v historii šumavské populace sokola zásadní a jedná se o nejvyšší zjištěný počet hnízdišť. Vzhledem k tomu, že se jedná o citlivá data, není uváděna bližší lokalizace hnízdišť, protože i v této době existuje ilegální vybírání nasezených vajec či vylíhnutých mláďat z hnízd sokolů. Ovšem závažnější problém představuje v současné ochraně sokola hlavně rušení turismem a dalšími sportovními a rozvojovými aktivitami. PRAKTICKÁ OCHRANA ZO ČSOP Plzeňsko zajišťuje od roku 1996 v úzké spolupráci s oddělením zoologie Správy NP a CHKO každoroční monitoring

sokolů. Vedle zjištění obsazenosti jednotlivých teritorií v jarních měsících je pozornost věnována i vlastnímu průběhu hnízdění. Sokol stěhovavý je zejména v počátku hnízdění citlivý na vyrušování a jsou známy i případy opuštění snůšky. Proto je na šumavských lokalitách s rizikem nadměrného vyrušování ptáků organizována v době hnízdění strážní služba, na které se podílejí dobrovolní i profesionální strážci Správy NP a CHKO Šumava. Po obsazení hnízdišť jsou dohledána konkrétní hnízda a mláďata jsou ve věku asi 3 týdnů okroužkována. Metodika kroužkování sokolů je stejná po celém území ČR a ptáci jsou označeni kombinací barevných ornitologických a odečítacích kroužků. Toto označení umožňuje ornitologům následnou identifikaci prostřednictvím silného dalekohledu. Můžeme tak sledovat pohyb ptáků ve volné přírodě bez nutnosti jejich dalšího odchytu a zbytečného vyrušování. Po vyhnízdění jsou kontrolována jednotlivá hnízda a sebrány zbytky potravy. Vedle tradičních hnízdišť nabízí šumavská příroda sokolům i další vhodné hnízdní biotopy. Na jejich vyhledávání a drobné úpravy hnízdních plošin se budeme zaměřovat v dalších letech. Doufejme, že stále častější přítomnost sokola stěhovavého na šumavské obloze bude důkazem úspěšného ochranářského snažení. Poděkování: Všem pracovníkům Správy NP a CHKO Šumava a ostatním dobrovolníkům při sběru dat o výskytu a hnízdění sokola stěhovavého na Šumavě, RNDr. L. Bufkovi, Ing. I. Procházkovi (Správa NP a CHKO Šumava) a RNDr. J. Horovi (ČSO) za poskytnutí historických dat o výskytu

a hnízdění sokola stěhovavého na Šumavě, Petrovi Šrailovi (Správa NP a CHKO Šumava) za pomoc při organizaci střežení hnízd a LČR LS Železná Ruda za spolupráci při praktické ochraně. Titulní foto: Samice sokola stěhovavého na hnízdě zahřívající mláďata. Foto: J. Hruška Nahoře: Mláďata sokola stěhovavého na hnízdě. Foto: O. Vojtěch Vlevo dole: Strážce Správy NP Šumava při hlídání hnízda. Foto: J. Hruška Vpravo dole: Vzletné mládě sokola stěhovavého. Foto: J. Hruška Tomáš Lorenc Správa NP a CHKO Šumava [email protected] Jaroslav Hruška a David Melichar ZO ČSOP Plzeňsko [email protected]

podzim 2010 17

Šumava I Biodiverzita a hledání tmavé včely na Šumavě

Text a foto Petr Texl a Antonín Přidal

BIODIVERZITA A HLEDÁNÍ

tmavé včely

NA ŠUMAVĚ

SOUČASNÉ VČELAŘSTVÍ Současný chov včel je provozován převážně drobnými včelaři s přetrvávajícím trendem z minulých let chovat silná včelstva za účelem velkého opylovacího potenciálu, resp. velkého medného výnosu. Oproti volně žijícím včelstvům jsou včelaři chovaná včelstva koncentrovaná do relativně velkých včelnic a včelínů, což má za následek snadné šíření nemocí, menší genetickou rozmanitost a v neposlední řadě i zásah do přirozeného výběru. Včelařství ve světě, ale i v Evropě řeší v současnosti palčivý problém plošných úhynů jako částečný důsledek výše popsaných příčin. Doporučuje se, a někde se také již prosazuje, tzv. udržitelné včelařství, ve kterém není na prvním místě maximalizace hospodářského užitku. Upřednostňuje se vitalita, odolnost vůči nemocem a parazitům a dobrá zimovatelnost. Stručně řečeno: hledá se včela s odolností nepříznivým vlivům. Poslední studie upozorňují na skutečnost, že původní populace včel, na určitém území, jsou adaptované na místní podmínky a mohou mít větší odolnost vůči nemocem a parazitům.

PŮVODNÍ VÝSKYT VČELY MEDONOSNÉ Včela medonosná Apis mellifera L. je nejvyvinutější druh rodu včela. Je nejlépe přizpůsobena k opylování převážné většiny entomofilních plodin, dává nejvyšší výnosy medu, nejlépe se hodí k chovu. Oblastí jejího původního rozšíření je Afrika, Evropa a Blízký východ. Do Ameriky a Austrálie a celého Nového světa byla převezena z Evropy až v době kolonizace v 17. století. Rovněž do jihovýchodní Asie se rozšířila hlavně zásluhou člověka. Dnes pokrývá druh včely medonosné prakticky celé obyvatelné území zeměkoule od rovníku až za severní polární kruh. Při tak velkém rozšíření, jaké je u včely medonosné, druhy vytvářejí populace. V průběhu vývoje se včela medonosná diferencovala na několik nižších taxonomických jednotek, které se označují jako poddruhy či plemena (Goetze, 1940, Ruttner, 1952). Při vytváření jednotlivých plemen měly rozhodující význam především podmínky

18 podzim 2010

zeměpisné, reliéf terénu, klima a průběh snůšky. Proto pod pojmem plemeno rozumíme zeměpisné plemeno a nikoliv plemeno zootechnické. Velká pohyblivost a způsob páření včely medonosné způsobují, že mezi jednotlivými plemeny nejsou ostré hranice. Jednotlivá plemena se navzájem prolínají a tvoří řadu mezitypů, jejichž zařazení k určitému plemeni je někdy sporné a nejisté. Rozhodující evropský a v podstatě i celosvětový hospodářský význam mají čtyři evropská plemena:  včela medonosná vlašská (= italská) Apis mellifera ligustica Spinola, 1806. Původně na Apeninském poloostrově izolovaná jižními svahy Alp od ostatních populací; rovněž na Sardinii. Dnes je rozšířena po celém světě, zejména v Severní Americe.  včela medonosná kavkazská Apis mellifera caucasia Pollmann, 1889. Horské plemeno oblasti Kavkazu. Toto

plemeno bylo v Evropě opakovaně použito při plemenitbě včely medonosné.  včela medonosná tmavá Apis mellifera mellifera, Linnaeus, 1758. Původní rozšíření střední Evropa, na jihu od severních hranic Alp k jihozápadní Francii, na severu po jižní Švédsko, na východě střední Rusko; rovněž na Britských ostrovech a Korsice. Dnes je zachována v malých populacích v Anglii, Skotsku, Irsku, Dánsku, Německu, Polsku, Švédsku, Norsku, Bělorusku a pobaltských republikách. Toto plemeno bylo vytlačeno převodným křížením z Čech a severní Moravy.  včela medonosná kraňská Apis mellifera carnica, Pollmann, 1879. Kraňské plemeno bylo původně rozšířeno v jihovýchodních Alpách, na severním Balkáně, v údolí Dunaje a zasahovalo až do Karpat. Původ kraňského plemene se odvozuje z Gorenska, hornaté severozápadní oblasti Slovinska (Kraňska).

Foto Jaroslava Žižková

TMAVÉ A KRAŇSKÉ PLEMENO VE STŘEDNÍ EVROPĚ Ve středoevropském prostoru se vyskytují přirozeně dvě, jen zdánlivě podobná plemena, tmavé A. m. mellifera a kraňské A. m. carnica. Obě plemena jsou přizpůsobena mírnému až chladnému klimatu a dlouhé zimě. Odlišují se však v mnoha biologických znacích. Při volném, neřízeném vzájemném páření obou plemen vzniká hybridní potomstvo, které může mít nepříznivé chovatelské vlastnosti (např. nadměrná rojivost či bodavost). Bylo vysvětleno a statisticky dokázáno, že „řetěz“ včelích plemen sahá z Malé Asie přes severní Afriku do Španělska a odtud do střední Evropy. Koncový článek tohoto řetězu tvoří tmavá včela. Kraňka je proti tomu koncovým článkem jiného, druhého řetězu, který se rozprostírá od Malé Asie přes Balkán až do Rakouska (Ruttner, 1988, Koeniger, 1989). ZAVÁDĚNÍ KRAŇSKÉHO PLEMENE VE STŘEDNÍ EVROPĚ Moderní včelařství ve střední Evropě je spojeno s kraňským plemenem. Jeho zavádění v této oblasti je možné rozdělit do tří etap (Ruttner, 1991). První etapa je charakteristická importem vlašské včely a následně kraňské včely z Itálie a jižních Alp na naše území v 2. polovině 19. století. Tento hromadný import vedl k nežá-

doucímu křížení, jehož výsledkem byly nepříznivé vlastnosti včel. Po I. světové válce tento dovoz ustal. Od roku 1930 prožívá kraňka znovuzrození díky rakouským chovatelům. Tito chovatelé (Sklenar, Wrising, Peschetz) začínají dodávat matky prošlechtěné na základě vysokých výnosů a nerojivosti a dále podle doporučení prof. Goetze se provádí výběr na barvu a vysoký loketní index. Třetí etapa je spojena s vědeckým přístupem k plemenářské práci, včetně technické inseminace. Ta se začala používat od padestých a šedesátých let minulého století. Převodným křížením v 60. letech minulého století se podařilo v Čechách nahradit původní populaci tmavého plemene plemenem kraňským. SOUČASNÁ SITUACE NA ŠUMAVĚ Dá se konstatovat, že vnitrozemí Česka je zavčeleno pouze včelou kraňského plemene. Sledovaný rozlišující parametr – loketní index žilnatiny křídla, vykazuje hodnotu pro kraňské plemeno. Statistické vyhodnocení sledovaných souborů včel však potvrdilo větší rozptyl sledovaného rozlišovacího znaku u vzorků včel ze západní části Česka ve směru tmavé včely (Texl, 1991). Letošní počáteční terénní sběr vzorků a jejich vyhodnocení potvrzují, že v pohraničních horách je předpoklad výskytu uzavřených lokalit s tmavou včelou.

U volně žijících včelstev, která často migrují na velké vzdálenosti (resp. jejich roje), se tento předpoklad zatím nepotvrdil. Je zde patrný silný vliv kraňského plemene z českého a německého vnitrozemí. Podíl krve tmavého plemene byl zjištěn v některých izolovaných chovech v pohraničních horách Šumavy a Novohradských hor u chovatelů, kteří neprováděli po desítky let výměnu matek nákupem matek jiného původu. Pro uchování genové pestrosti je nezbytné vyhledávat jedince odpovídající fenotypově i morfometricky tmavému plemeni. Jejich systematickým připařováním s použitím technické inseminace existuje možnost pro záchranu původních genů tmavého plemene a přitom vytvoření životaschopné populace. PROČ ZACHRAŇOVAT A FIXOVAT PŮVODNÍ POPULACE VČEL Na problém můžeme nahlížet z hlediska hospodářského a biologického. Z pohledu biologa je původní tmavé plemeno cennou součástí nejen naší původní přírody. Nalezení a fixování populace této včely a další studium vlastně zjišťují, jestli je již toto plemeno u nás vyhynulé, nebo někde ještě existují ohrožené populace. Z tohoto hlediska záchrany biodiverzity je podstatné, že jde o místní včelu. Zatím ve včelařské obci převažuje povědomí, že včelstva mimo včelíny je třeba z veterinárních důvodů likvidovat. Je však třeba také zvážit hledisko potřeby a zachování genových rezerv, a tedy co nejširší genetické pestrosti, která umožňuje zachování nezbytné vitality populací včely mednonosné. To je také jedna z cest k udržitelnému včelařství. včely: Apis mellifera carnica (vlevo), Apis mellifera ligustica (střed), Apis mellifera mellifera (vpravo); kresba: M. Mizzaro. mapa: Původní rozšíření plemen včely medonosné v Evropě, severní Africe a na Blízkém východě (Přidal, 2008). chov matek: Plemenný chov matek na včelnici na Borových Ladech. Petr Texl Pracovní společnost nástavkových včelařů CZ [email protected] Antonín Přidal Mendelova univerzita v Brně [email protected]

podzim 2010 19

Šumava I „Partneři“ NP Bavorský les a kůrovec na Falkensteinu

Text Michal Valenta

„Partneři“ NP Bavorský les a kůrovec na Falkensteinu

NP Bavorský les – nejstarší, nejznámější německý národní park a přímý soused NP Šumava – zůstává i v r. 2010 tématem mediálních diskusí i cílem návštěv politiků různé orientace. V centru pozornosti je zejména vývoj v nověji v r. 1997 k původnímu území NP Bavorský les přičleněné, části mezi Bavorskou Železnou Rudou a Roklanem, a to zejména po r. 2007 – po „Kyrillu“. Foto Maria Husslein

20 podzim 2010

Zejména masivní kůrovcové těžby v oblasti tamní „kultovní“ hory – nápadného Falkensteinu (1312 m) a jeho vyššího hraničního „předvrcholu“ Lackenberg (1337 m), pro nás Plesné, vzbuzují řadu ohlasů. Přestože horské polohy zde nejsou součástí jádrové bezzásahové zóny NP, i jako součást II. přechodové zony jsou pro Bavorský les turisticky velmi významné. Jedním z nejúspěšnějších projektů poslední doby je v NP Bavorský les projekt „Nationalpark-Partner“, v rámci něhož vznikla široká báze provozovatelů turistické infrastruktury, kteří sázejí na úzkou spolupráci s národním parkem a podporu jeho dlouhodobě cíleného poslání „přírodu ponechat přírodou“. I u těchto na zachování turistické atraktivity Bavorského lesa hodně závislých partnerů NP není zanedbatelné, jak jejich hosté na takové zásahy reagují. (Bayerwald Bote 9.7. 2010) Již v r. 2009 totiž vzrostl počet negativních ohlasů jejich hostů na holosečné těžby, vysoké nasazení techniky i zvýšený hluk, z turistického pohledu doprovodných jevů jen těžko slučitelných s očekáváním hostů na kvalitní zotavení v přírodě národního parku. Nejstarší německý NP Bavorský les je především znám svou vznikající lesní divočinou, jež každoročně přivádí do regionu řadu hostů a pro celý východobavorský region je turisticky výjimečnou ojedinělostí. NP Bavorský les dokonce podle průzkumu serveru Yahoo patří k 10 celosvětově nejoblíbenějším národním parkům. Proto „Partneři“ – zejména ubytovatelé, hotely či penziony – jako hlavní přání exkurze do NP Bavorský les na rok 2010 vznesli téma razantních kůrovcových těžeb v novější části NP. Situaci na Falkensteinu „Partnerům“ NP přiblížil ředitel NP K. Sinner s cílem vysvětlit, proč v novém parku kolem Falkensteinu je proti šíření kůrovce zasahováno – na rozdíl od postupu v původní části národního parku mezi Luzným a Roklanem, kde přírodě bylo umožněno vyvíjet se v souladu s filosofií národních parků. Podobné dojmy mohou hosty odstrašovat a odstrašovaly také mnohé z „Partnerů NP“, kteří nahoru na Falkenstein zavítali poprvé či po čase. Ředitel Sinner řekl: „I pracovníkům NP je těžko na duši, sledují-li, co se tu nahoře s lesem děje.“ Kromě negativních dopadů na turismus mají prováděné zásahy i ekologické důsledky. Odvozem biomasy i s tím spojeným zhutňováním lesní půdy je zpomalována přirozená obnova lesa. Mladé stromky to tu mají těžší než ve strukturálně členitém lese s jemu vlastním koloběhem vzniku i zániku. Odvozem dřeva se snižuje i množství odumřelé dřevní hmoty, na jejíž existenci je vázána až třetina zde běžně žijících druhů zvířeny. Vývoj lesa tu prostě bude probíhat jinak, než jak bylo možno

Foto Britta Baums

Foto Maria Husslein

v posledních 25 letech pozorovat v oblasti mezi Luzným a Roklanem.“ Správa NP ale musí dodržovat politická zadání. Při jednáních o rozšíření NP v okrese Regen bylo zasahování proti kůrovci politicky požadováno. Ve vládním nařízení bylo zakotveno zasahování proti kůrovci na velkých částech nově přiřazovaného území až do r. 2027, i když každoročně bude do bezzásahového režimu I. zony (Naturzone) převáděno cca 310 ha lesních ploch. Oproti tehdejším rozhodnutím se však podmínky výrazně změnily. Orkán Kyrill změnil lesy horských poloh, vyvrátil mnohé staré porosty a nechal vzniknout otevřeným labilním porostním stěnám – ráji pro kůrovce. Vývraty ponechané na tehdy vymezených plochách pomáhají zachovat ekologický základ existence horského lesa. V důsledku probíhajících změn klimatu a v podmínkách Kyrillem urychlené lability lesa však jako sníh v předjaří roztály původní naděje na co možná nejdelší zachování starého horského lesa v zájmu člověka. Otázky „Partnerů“ zněly, zda má

dosavadní vládní nařízení ještě smysl a zda by nebylo třeba tehdejší politické rozhodnutí přehodnotit. Odpověď byla prostá: Diskuse probíhá, NP je trvale cílem návštěv frakcí všech politických stran zastoupených v bavorském zemském parlamentu i zástupců ekologicky orientovaných svazů. Konečné rozhodnutí o dalším postupu a tím i o budoucnosti horského lesa však leží na regionálních a zemských politicích. Titulní strana - Na Malém Falkensteinu. Foto na této straně - ředitel NP K. Sinner se skupinou „Partnerů“ NP Bavorský les na Falkensteinu při vysvětlování protikůrovcového managementu. Ručně odkorněné kmeny jsou ponechávány na místě.

Michal Valenta Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

podzim 2010 21

Šumava I Ze Švýcarského národního parku

Text a foto Michal Valenta

Ze Švýcarského národního parku

Švýcarský národní park byl v r. 2009 cílem dvoudenní exkurze, během níž se zejména strážci NPŠ měli možnost seznámit s jedním z nejstarších evropských národních parků.

Švýcarský národní park (někdy také nazývaný Engadin) leží v nejvýchodnější části Švýcarska, v kantonu Graubünden, nad údolím horního Innu nedaleko hranic s Rakouskem. S datem vzniku 1914 je po švédských národních parcích (1909) druhým nejstarším národním parkem Evropy. Ač jde o výrazně horský národní park ve výškovém rozmezí od 1400 do 3173 m n. m., více než čtvrtinu (28 %) rozlohy parku (170 km2) pokrývá horský les, tvořený zejména borovicí blatkou a modřínem, v nižších polohách i smrkem. Díky vysoké nadmořské výšce je tu nám pověstně známý kůrovec jen příležitostným hostem. Hluboké a po desítkách let výzkumu v nerušeném prostředí velmi zajímavé zkušenosti má Švýcarský národní park např. s gradacemi obaleče modřínového. Díky na alpské poměry suchému,

22 podzim 2010

téměř aridnímu klimatu tu významnější roli hrají jiné faktory- např. stržová eroze suťových svahů vyšších poloh. V nižších polohách dominuje spíše mozaika travinného bezlesí a borovo-modříno-smrkových lesů, v nichž je markantní součástí obrazu parku odumřelé dřevo. V poměrně suchém klimatu se tu rozkládá jen pomalu, takže na svazích, v korytech potoků či na laviništích, ale i v blatkových borech nejsou vypreparované „kostry“ kmenů žádnou zvláštností. Jsou i častým motivem pro fotografy. PARK BEZ ZÁSAHŮ ČLOVĚKA – I BEZ PLÁNU PÉČE…. Usměrňující zásahy člověka do horské přírody tu prakticky nenaleznete už 95 let. Národní park nemá žádný plán péče – prostě proto, že v území, v němž vládne příroda se svými běžnými „rušivými“ procesy („disturbancemi“) v podobě

sněhových lavin i zemních mur, povodní z tajícího sněhu či lijáků nebo hmyzích „narušitelů“, není třeba. Jedinou výjimkou by byl lesní požár, vzniklý z lidské příčiny. K tomu tu však došlo naposledy před více než půlstoletím. Ač si tu člověk dnes připadá vesměs jako ve skutečné divočině, bylo území dnešního parku v minulosti silně využívané člověkem – zejména pastvou, těžbou dřeva až přetěžbami, těžbou surovin, lovem. Právě to byl tehdy jeden z hlavních motivů, proč se „záchranným scénářem“ pro prakticky přetěžované území stal dnes velmi úspěšný institut národního parku. Posledního medvěda tu ulovili v r. 1904 – jen 10 let před vyhlášením území za národní park. Dnes tu velké, migrující druhy s potřebou dostatečně rozsáhlých areálů jako medvěd, orel skalní, či reintrodukovaný orlosup lze zastihnout – i v důsledku

přece jen malé rozlohy parku a specifických majetkových poměrů – spíše na přeletu než v době hnízdění. DOVNITŘ PARKU JEN PĚŠKY Švýcarský park je pověstný nejen divokou krásou hor, jen obtížně dostupných turistům (k vrcholům tu nutno překonat až 1500 m výškového rozdílu), ale i poměrně dobrou přístupností částí ležících kolem hojně využívané horské silnice mezi Švýcarskem (Zernez) a Itálií (Müstair) přes průsmyk Ofenpass (2 146 m n. m.), podél níž leží řada parkovišť jako východišť značených okruhů menší obtížnosti. Značené trasy (celkem 21) v celkové délce 83 km a určené pouze pro pěší (s časovou náročností od 1 do 8 hod. chůze) jsou pro běžného turistu jedinou možností, jak nitro národního parku poznat – a to pouze v období bez sněhové pokrývky. Přesto je Švýcarský NP

ročně cílem až 150 000 návštěvníků, z nichž valná většina navštíví národní park také pěšky. S jednoduchým odůvodněním: hlavní lákadlo parku – atraktivní druhy horské zvířeny jako kamzíka, kozorožce, jeleny či sviště, ale i orly či reintrodukovaného orlosupa (to máte-li přece jen více štěstí) tu spatříte daleko snáze než jinde. Zvěř je tu díky desítky let hájenému a dodržovanému přísnému režimu „každý na svém“ (turista jen na „své“ stezce, zvěř ve svém domácím nerušeném prostředí) na člověka „na distanc“ zvyklá. I proto jsou trasy v parku vyhledávaným „přírodním fotosafari“, kde potkáte spoustu

návštěvníků s dalekohledem (ten je nezbytnou výbavou i každého strážce) či kvalitním fotoaparátem. STRÁŽCE PARKU - NÁROČNÁ PROFESE V terénu nejvíce viditelnou složkou správy parku v Zernezu jsou rozhodně strážci NP, dohlížející na to, aby obě skupiny měly garantovány své: zvířata klid ve svém prostředí a lidé požitek ze setkávání s nimi v jejich přirozeném prostředí. Tým strážců NP je pod vedením zkušeného vedoucího Maria Negriho osmičlenný. Jejich náplň činnosti je

podzim 2010 23

mnohostranná – od dohledu v terénu přes péči o značené trasy včetně jejich vybavení, panelů, mostků apod. až po monitoring či určitě náročné až namáhavé aktivity typu pravidelného sčítání zvěře v drsném horském světě. Povolání strážce národního parku je náročnou prací, ale i prestižním povoláním. V terénu strážci v poněkud nezvyklé šedomodré barvě služební uniformy včetně výložek připomínají spíše celníky či hraniční policisty. I to ale přispívá k jejich vysoké prestiži mezi návštěvníky. Kdo z místních, což je jeden z předpokladů, se v případě uvolnění místa strážce (což se tu stává výjimečně, fluktuace z této pozice je zcela minimální) účastní veřejně vypisovaného řízení (i 80 adeptů na 1 místo), musí počítat s náročnými požadavky jak na odbornost (až osmiletý kvalifikační vzdělávací proces, umožňující vykonávat na úrovni aktivity i s návštěvníky v horském terénu parku), tak na manuální zručnost i sportovně-fyzickou zdatnost (horolezectví, lyžování, skialpinismus). PRO PARK I PRO ČLOVĚKA Díky horskému terénu je jediným umělým prvkem v parku vybavení tras, vesměs ze dřeva či z kamene. Prosté dřevěné chatky využívané terénní službou – strážci parku v případě potřeby s patinou věku jsou vedle mostků, rozcestníků, informačních panelů či dočasných monitoračních ploch jedinými „civilizačními“ prvky v přírodě národního parku. Mostky přes bystřiny, vyráběné přímo strážci, jsou často rozebíratelné a před zimou jsou mnohé z nich i odstraňovány, aby je neodnesly laviny či přívaly vod na jaře. I informační prvky v terénu mimo silnici procházející parkem jsou přizpůsobeny tvrdosti podmínek hor. S horským prostředím vápencových skal a sutí barevně ladí i střízlivé informační prvky – např.

24 podzim 2010

Alpách. I proto je jeho asi největším mankem, ale i záměrem do budoucna zvětšení chráněného území, aby mohl být zejména pro velké druhy zvířat skutečným útočištěm a domovem, aby z něj kvůli malé rozloze a členitému průběhu hranic parku, danému jen majetkovými poměry, nemusela migrovat do jiných, nechráněných okolních oblastí, kde jejich přežití vůbec není garantováno. Zatím se mu to ale před několika lety, kvůli nesouhlasu místních obcí, nezdařilo.

šikmo seříznuté dřevěné kůly s vysoce trvanlivými, stříbřitě eloxovanými hliníkovými tabulkami a černým písmem. Z důvodu nezbytné pětijazyčnosti textů (ve Švýcarsku úřední jazyky němčina, francouzština, italština, rétorománština + angličtina) jsou texty velmi úsporné (např. podstata ochrany přírodních procesů – hlavní ideje národních parků – je přibližována stylizací za pomoci lidských rukou). Park nabízí pro člověka mnohé. Sídlo Správy parku v Zernezu, respektive jeho pro návštěvníky nejdůležitější objekt, je sice na první pohled poměrně kontroverzně vnímatelný moderní objekt – jeho vnitřek za nezanedbatelné vstupné ale poskytne moderní formou všechny potřebné informace k parku, včetně např. možnosti 3Dpřeletu přes celé Alpy. Horská silnice přes Ofenpass je sice hojně využívanou komunikací i průjezdního charakteru, ale z jejích

jednoduše a stylově vybavených parkovišť P1-P9 jste za pár minut ve skutečné horské divočině. Tam už ale platí jiné, pro většinu z nás nezvykle tvrdé regulativy – např. prostory pro odpočinek turistů na stezkách parku jsou striktně a zřetelně vymezeny viditelnými dřevěnými kůly, za nimiž už je jen „království“ horské zvířeny. I výzkumníci pohybující se v terénu jsou pro snadnou identifikaci vybaveni barevně jednotným prvkem oděvu – aby je strážci mohli bez problémů i na dálku rozpoznat. Pro našince v českých poměrech je to asi jen těžko akceptovatelná představa – ve Švýcarském národním parku, a nejen Švýcary ale běžně přijímaný fakt, že na území národního parku je příroda vládcem a člověk hostem. V roce 2014 bude Švýcarskému národnímu parku 100 let. Je dosud jediným NP Švýcarska a třetím nejmenším v celých

Titulní foto Centrální část Švýcarského národního parku. Skalnatý Piz dal Fuorn (2 906 m) v popředí vlevo a oblý vyhlídkový vrchol Munt la Schera (2 587 m) vpravo. Str. 23 nahoře – Zernez (sídlo Správy) v údolí Innu při pohledu z masivu Baselgia (2 945 m). dole – Informační centrum národního parku v Zernezu je „ultramoderní“ zvenčí, ale i možnostmi uvnitř. Str. 24 Torza odumřelých kmenů na výslunných svazích Munt Baselgia. Věkové blatky na okružní trase pod vrcholem Margunet (2 340 m). Str. 25 Vlevo nahoře – Lavinová pole v údolí Val dal Botsch. Rozpad lavinou strženého horského lesa probíhá v suchém klimatu velmi pomalu. Vlevo nahoře – Odumřelé dřevo je v zde běžnou součástí přírody a vděčným tématem fotografů. Dole – V doprovodu strážce parku na okružní naučné trase Margunet.

Michal Valenta Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

podzim 2010 25

Šumava I Meze, snosy a jiné kamenné hromady

Když člověk vstoupil na Šumavu, začal kultivovat krajinu a měnit tvar terénu. Na odlesněných a odvodněných místech vytvářel pole a louky a tyto pozemky zřetelně vymezoval, aby bylo zřejmé, odkud kam mu patří… Rozčlenil hladké tvary svahů na geometrické úseky: nově vytvořené plochy pozemků oddělil cestami, mezemi, kamennými hromadami a vytvořil tak kulturní krajinu, jakou známe dnes.

MEZE A SNOSY Zemědělská krajina byla rozdělena na plochy – plužiny. Úsekové a traťové plužiny vyžadovaly zařízení, která by je zpřístupňovala a která by zároveň bránila splavování půdy. A také taková, která navěky zafixují vlastnickou hranici toho, co soused nesmí nikdy dostat. Takovými hranicemi pozemků bývaly kamenné zídky a jimi ohraničené cesty, někde jen meze nebo kamenné snosy. Cesty se nejprve objevily jako linie rýsující hranice plužin. Noví kolonisté po nich jezdili do pralesa, káceli ho a zpět vozili dřevo – a tak plužinu zvětšovali. Cesty se tak brzo zaryly hluboko do krajiny a bylo třeba je zpevnit. Staré cesty sloužící obchodu a užívané staletí vedly většinou mimo plužiny. Vytvářely místy dosti široké koridory propletených úvozů, na kterých se karavany vyhýbaly. Dodnes jsou pletence úvozů patrné na některých místech Zlaté stezky mezi Libínským Sedlem a Prachaticemi nebo mezi Můstkem a Městištěm. Dlouhodobě užívané cesty, ať už obchodní, nebo ty, které oddělovaly a zpřístupňovaly

26 podzim 2010

Text a foto Pavel Hubený

Meze, snosy a jiné kamenné hromady

plužiny, byly postupně zpevňovány kameny nebo štětováním. Obnažené okraje cest stabilizovaly kamenné zídky, někdy i několik metrů vysoké. Tak vznikaly cesty a první hranice plužin při kolonizacích ve 13. a 14. století. Dodnes jsou dobře patrné mezi Kašperskými Horami a Rejštejnem. Na odlesněných svazích bylo také nutné zastavit erozi půdy – proto tu osadníci skládali kamenné zdi do terasovitých stupňů, které pak zasypávali na jejich rubové straně hlínou. Změnili dosavadní strmou povahu svahu a schodovitě jej rozdělili na mírnější a plošší terasové plošiny, vhodné k zemědělskému využití. Dlouhodobá existence takových stupňů způsobila ochuzení vyvýšených svažitých částí polí a obohacení téměř rovných plošin nad zídkami splavenými živinami. Takže zatímco v horní části bývalých polí dnes rostou chudé smilkové trávníky, o pár metrů níže nad hranou terasy najdete porosty kopřiv, šťovíků a jiných živin milovných rostlin. Takové terasy můžete najít kolem Řetenic, Kašperských Hor, Nicova nebo Rejštejna. Jsou to

stavby staré snad 700 let a patří k nejstarším objektům šumavské kulturní krajiny. Mnohé ze starých zídek už překryly nánosy zeminy, porosty dřevin a pohyby svahu, některé se sesuly a změnily se v hlinité meze. Přesto stále zřetelně vyznačují původní plužinu. Mladšího data bývají jednodušší formy dělení pozemků, a to kamenné snosy a zídky. Vznikaly především za novověké kolonizace v 18. století. Většinou byly spojeny s lánovou plužinou, která dělila starší úsekové plužiny na menší části. Kamenné snosy tvoří někdy jen jedna řada kamenů, jindy jde o velkolepá díla s balvany o délce 1,5 - 2 m. Navozit takové tunové objekty z pole na jeho kraje a umístit je tam tak, aby byly organickou součástí snosu, muselo být nesmírně namáhavé. Snosy najdete na většině území Šumavy, největší a nejzřetelnější kamenné hradby jsou k vidění u zaniklé vsi Radvanovice, Cazova u Českých Žlebů nebo na Krásné Hoře. Mnohé z nich však v posledních stoletích zakryl les. Nesmíme ale zapomenout na kamenné valy, které jsou zbytky předkelt-

ských a keltských hradeb. Jsou na Šumavě velmi vzácné, najdeme je například na Obřím hradu u Popelné. SEJPY Pamětníky nejstarších kolonizací Šumavy jsou sejpy. Tyto hromady štěrku, písku a kamenů pokrývají potoční či říční nivy na mnoha místech Šumavy a Šumavského předhůří. Tím, že jsou dnes zarostlé vegetací a často i vzrostlým lesem, nebudí příliš mnoho pozornosti. Přesto v dobách, kdy vznikaly, muselo jít o obrovské odlesněné plochy, o území překopané a zcela pozměněné krajiny. Někdy se jim říká hrůbata nebo hrby. Najdete je okolo Otavy pod Radešovem, kolem Losenice a Zlatého potoka, Kaplického potoka pod Boubínem, na Cikánském potoce u Saladína, a dokonce i na Hamerském potoce na Horské Kvildě. Také v zadní části zaniklé Roklanské nádrže. Lidé, kteří je navršili, byli zlatokopové. Není známo, kdy je vytvořili, mohou být totiž i velmi staré. Kolem Otavy na Strakonicku jsou prokázané sejpy vzniklé v době keltského osídlení. Nejvíce jich však vzniklo rýžováním zlata ve 13. a 14. století. Zlatokopové tehdy pronikali proti proudu potoků a tam, kde nacházeli zlatonosný písek, mýtili pralesy v nivě toku a přerýžovali, přesili a přemístili veškeré písčité a štěrkovité sedimenty v údolí. Kdo ví, jak byly sejpy tehdy vysoké, když dodnes se dochovaly hromady vysoké až 5 m. KAMENNÉ HROMADY V hloubi některých lesů jsou dodnes skryty kamenné hromady a hromádky připomínající drobné mohyly. Tvoří často celé skupiny a najdete je na místech, kde byste nikdy žádné zemědělské aktivity nečekali. Hojně člení zemský povrch na svazích Špičáku, na Plošině a v údolí Městišťského potoka, na Vysokém hřbetu, Kostelním vrchu, Hůrce a jinde. Hojnější jsou na severozápadě Šumavy než na jihovýchodě. Bývaly to zřejmě drobné kamenné snosy vytvořené na chudých kamenitých pastvinách. Pastevci pravděpodobně snášeli kameny z pastviny do hromádek, nasucho skládaných malých pyramid nebo kruhových či čtvercových okrsků. Možná to byly povrchové sběry na křemen bohatých kamenů pro sklárny. Kdo ví, zda měly ještě nějaké jiné funkce: některé vypadají jako skrýše před větrem, umělé bivaky, jiné jako malé oltáříky nebo základy miniaturních staveb. Po lesích však lze najít i jiné kamenné nebo zemní hromady. Některé vznikly uměle: jsou to výkopky po těžbě křemene nebo malé zaniklé lomy, většinou doprovázené jámami, pinkami nebo odkopanými částmi svahu. I ty bývaly nablízku starých skláren z 16. až 17. století nebo v místech těžby zlata. Uvidíte je kolem cesty z Vimperka na Kvildu, všude kolem Kašperských Hor, Hartmanic, Horské Kvildy nebo u Železné Rudy. Jiné zemní mohyly, poměrně vzácně rozptýlené po lesích, jsou novodobé záhrobce – hromady lesní půdy navršené do tvaru mohyly pro úspěšné osetí

Foto Jiří Kadoch

smrkovým semenem – jakési malé školky uprostřed lesa. Na mnoha místech Šumavy ale podobné hromady vytvořila sama příroda. Jsou to staleté zbytky po vývratech velkých stromů. Místy tvoří celá pole zvlněného terénu, to tam, kde silné vichřice v 19. století vytvořily plošné polomy: kmeny a kořeny vyvrácených stromů se už dávno rozpadly, jen hlína a kamení, vynesené do výšky zvednutým kořenovým systémem, se sesypalo do nápadné terénní vlny. Nakonec kamennými hromadami jsou i ruiny zaniklých domů. Jsou jich na Šumavě stovky. Ale o těch až někdy příště.

Stupňovité meze u Bělé. Velké kamenné snosy na Bučině. Kamenné hromady na svahu Špičáku.

Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

podzim 2010 27

Šumava I Názvy našich řek

Text Jiří Svoboda Foto Jiří Kadoch

Málokdo z nás si při vyslovení jména některých z našich řek uvědomí, že jde o název, který sahá svými počátky hluboko do historie. Podívejme se proto na dvě naše národní řeky, a to na Vltavu a Otavu.

Názvy

našich řek

28 podzim 2010

Mezi nejstarší a vývojově nejstabilnější toponyma patří pomístní názvy řek a potoků. Jak uvádí kolektiv autorek (Olivová et al. 1995, 285), jsou jména řek mnohem starobylejší nežli ostatní pomístní názvy, což platí především u velkých toků. Řeky představovaly velmi důležité komunikační tepny, takže byly pod pečlivým dohledem našich předků. Na druhou stranu tvořily mnohdy nepřekročitelnou překážku v pohybu různých etnik. Paradoxem je, že čím byly obtížněji překročitelné, tím byly známější. Velké toky tvořily přirozené hranice mezi národy i kmeny. To byl také jeden z hlavních důvodů, že jména řek se stala mezi geografickými pojmy nejtrvalejší a nejstarší. V mnoha případech jejich názvy nepocházejí z jazyka současného obyvatelstva, ale dokonce ani z předcházející neslovanské populace. Jsou proto právem považovány za mimořádně cenný zdroj informací o obyvatelstvu, které tyto názvy tvořilo. Proto jsou názvy řek často nesrozumitelné a obtížně vyložitelné, jako je tomu v případě jihočeské Otavy. OTAVA Poprvé je připomínána v roce 1045 (Otaua), avšak nářeční podoba podmínila v 17. století umělý výtvor Vatava, který byl užíván až do 19. století. Původní jméno je evidentně předslovanského původu a s českým termínem pro druhou sklizeň sena nemá společného vůbec nic. Vysvětlení, která předpokládají germánskou podobu *Vatahva - rychlá, bystrá voda, je ovšem příliš kostrbaté a nelze jej prokázat. Obsahově mnohem přijatelnější a historickým okolnostem bližší je vysvětlení z keltských jazyků. Je nutné si uvědomit, že germánské osídlení českých zemí bylo v porovnání s osídlením keltským pouhou epizodou,

takže případná germánská hydronomie je velmi málo pravděpodobná. Keltové zde žili po dobu nejméně osmi století, možná i déle, a měli tedy rozhodně mnohem více času se s krajinou, kde žili, daleko lépe seznámit nežli Marobudovi Germáni. V názvu Otavy je možné vidět keltský (gael.) termín áth - brod (PN 6). Ve spojení s inde. koncovkou pro vodu pak *áth-ava - řeka brodů. Nutno připustit, že jde o velmi výstižný název, neboť v porovnání s Vltavou měla Otava prakticky po celém svém toku množství přirozených přechodů přes řeku. U Vltavy to byla vlastně pouze pražská kotlina, kde se několik brodů vyskytovalo. To byl také hlavní a v podstatě jediný důvod, který k osídlení pražské oblasti vedl. Mýlí se pravděpodobně i Waldhauser,

který uvádí, že název řeky je odvozen od germánského ót-ava, kdy v první části složeniny má být význam pro bohatý. Logická souvislost zde je, neboť Otava byla od pravěku zdrojem vyrýžovaného zlata. Od toho tedy bohatá řeka. Toto germánské slovo se objevilo pravděpodobně v názvu jihočeské obce Otěvěk a geneticky souvisí i českým výrazem klenot - malé bohatství, malé štěstí. Nutno si ovšem uvědomit, že Germáni, kteří vystřídali Kelty, zde žili tak krátkou dobu, že po sobě těžko zanechali vlastní toponomii. Posléze je nutné vzít v úvahu i ten fakt, že doklady o jejich prospektorské činnosti nejsou žádné – tedy zlato nerýžovali. VLTAVA Název se objevuje již poměrně dávno, počátkem 9. století a později se s naší řekou setkáváme v podobě Fuldaha. Později se původní forma změnila na Wultha a ve zčeštěné podobě pak Wlitaua. Název bude mít svůj původ v germánském *Wilth-awa, případně -aha ve významu „divoká, prudká voda“. Tento tvar byl základem pro staročeské Vltava a zůstal až do dnešní doby prakticky nezměněně Vltava.

Titulní strana - Otava u Paštěckého mostu. Nahoře - Vltava u Smolné Lhoty. Dole - Studená Vltava pod Černým Křížem.

Jiří Svoboda místopředseda sdružení LUGH, Společnost pro obnovu keltské minulosti Čech [email protected]

podzim 2010 29

Šumava I Mezinárodní tábor národních parků – Šumava 2010

Text Martina Volfová Foto Martin Černý

Mezinárodní tábor národních parků – Šumava 2010

Účastníci tábora na Trojmezí.

Projekt mezinárodních přeshraničních táborů má již dlouholetou tradici. Od roku 1999 je tento tábor pravidelně organizován Správami Národních parků Šumava, Bavorský les, České Švýcarsko a Saské Švýcarsko. Cílem tohoto přeshraničního projektu je podpora environmentálního vzdělávání dětí a mládeže s prioritou uvědomění si významu národních parků, navázání přeshraničních kontaktů a seznámení se s jednotlivými jmenovanými národními parky.

30 podzim 2010

Putování bylo cestou i necestou...

Letošní ročník byl organizován Správou NP a CHKO Šumava na Horské Kvildě, kde 8 českých a 14 německých účastníků mělo nejenom možnost zdokonalení se v cizím jazyce a navázání nových přátelských vztahů, ale především se mohli blíže seznámit s jedinečným územím a pochopit jeho význam pro tento region. V rámci týdenního pobytu mohli všichni společně prožít řadu dobrodružství při návštěvě horských smrčin (Třístoličník – Plechý), šumavských rašelinišť (Tříjezerní slať, Jezerní slať), ledovcových jezer (Prášilské a Plešné jezero) či rozkvetlých šumavských luk. Odměnou za dlouhá putování byla možnost nahlédnutí pod hladinu šumavských řek, zaposlouchání se do šumění šumavských lesů, ale i setkání se s řadou odborníků Správy NP a CHKO Šumava.

Při výletech jsme se dozvěděli i mnoho zajímavého, např. o kůrovci. Zkoumali jsme vlastnosti vody a co v ní žije.

Obnova lesa, přirozená i s pomocí člověka – s velkým nadšením se všichni zapojili do sázení malých buků.

Každý večer proběhla tvořivá dílna, kde se tvořilo nejen z přírodních materiálů.

Na závěr nechyběly dárky a odměny pro všechny účastníky.

Tento projekt vznikl i díky finanční podpoře Státního fondu životního prostředí, takže mohli účastníci putovat Národním parkem Šumava a uvědomit si famóznost této přírody.

Orientace v terénu není jednoduchá, s pomůckami to jde lépe. Martina Volfová Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

podzim 2010 31

Šumava I František Pravda

Text František Kadoch Foto Jiří Kadoch

V roce 2010 uplyne 525 let od vydání prvního česky tištěného kalendáře ve Vimperku a 135 let od založení nakladatelství kalendářů v tomto městě. Podívejme se na jednoho „kalendářového“ spisovatele na Šumavě z 19. století.

František Pravda „Pravou pochoutkou zůstaly mi procházky, jež konám v létě, v zimě, obyčejně sám, se svým psíkem. Ovšem potkávám lidi a s každým si postojím, pohovořím, pes čeká vedle, všelicos slyším, porokujeme si o tom, mnoho se dovím...“ Tak píše ve svých vzpomínkách František Pravda, vlastním jménem Vojtěch Hlinka.

32 podzim 2010

Narozen 17. dubna 1817 v Nekrasíně, zemřel 8. prosince 1904 v Hrádku u Sušice. František PRAVDA vystudoval gymnázium v Jindřichově Hradci, poté studoval filosofii v Praze. Jeden rok bohosloví ve Vídni. Pak se vrátil do Prahy do bohosloveckého semináře. Byl velkým zastáncem pokrokového sociálního myslitele Bernarda Bolzana (1781-1848). František Pravda po vysvěcení na kněze působil krátce jako kaplan na několika místech, v roce 1847 se stal vychovatelem v rodině barona Sturmfedera v Hrádku u Sušice. Zde žil a pracoval celých 62 let až do konce života. Spisovatel psal česky povídky v duchu křesťanské morálky. Vkládal do nich národnostní a buditelské myšlenky své doby. Mezi čtenáři – prostým lidem byl velmi oblíben. Své povídky a příběhy uveřejňoval ponejvíce v časopisech Poutník a Lumír. Jiné pak zasílal do různých kalendářů, jako byl například Pečírkův kalendář, Zábavník učitelský, Perly české, Steinbrenerův kalendář a jiné. Knižně mu vyšly Sebrané povídky pro lid a Sebrané spisy Františka Pravdy. Ve svých příbězích popisoval život na vesnici i ve městě lidovým jazykem tak, aby mu bylo rozuměno. Své názory vkládal do povídek jako například Dědeček dudák a Starý Koníček, kde se domnívá, že morální povinností by mělo být, aby se děti postaraly o rodiče v jejich stáří. Píše také o lidských vyděděncích (Nepokoušej blázna, nebo o lidech, které měla vesnice pro posměch a pobavení. Prosí zde o soucit a milosrdenství. Město považuje

za zdroj neřesti. V povídkách ukazuje, že křivdy, zloba a závist mohou člověka i zničit. Poctivá práce a věrná láska (Štěpánův Vít, Ženské srdce) a jsou mu však v povídkách nejbližší. Měl rád přírodu, vnímal ji jako dar od Boha. Učarovala mu krajina kolem Sušicka. Na svých vycházkách dovedl citlivě vnímat přírodu, nedosáhl však jedinečné Klostermannovy popisnosti. Zajímal se také nejvíce o ty, kteří tuto krajinu obývali. František Pravda byl vedle Karla Klostermanna představitelem kritického realismu na Sušicku. Stal se objevitelem českých továrních dělníků, ubohých vyděděnců lidské společnosti a národního svérázu české vesnice 19. století. Nezapomněl na něj ani Hrádek u Sušice, kde má pamětní desku na domě, kde žil a pracoval, a je po něm pojmenována i místní knihovna.

Titulní strana Krajina s kostelem u Hrádku u Sušice. Na této straně Restaurovaný zámeček, bývalé sídlo rodiny barona Sturmfedera. Pamětní deska Františka Pravdy. Náhrobní kámen na místním hřbitově.

František Kadoch [email protected]

podzim 2010 33

Na obzoru je nové spojení pro cyklisty a lyžaře mezi Prášily a Srním Díky získání podpory z Evropské unie na stavbu IV. úseku cyklostezky, na jaře letošního roku, se v červenci rozběhly stavební práce na jejím pokračování. Nová část naváže ve Velkém Boru na loni dokončený III. úsek cyklostezky, která sem přichází od Prášil. Odtud povede po loukách, po lesní komunikaci i souběžně se silnicí z Prášil do Srní a přes nový mostek na Sekerském potoce až k plavebnímu kanálu v Srní, Mechově. Zde vznikne i nové parkoviště pro 15 osobních aut. Dokončení prací je plánováno na konec října. Josef Jiřička

Kostel v Novém Světě

Rekonstrukce Sudslavického okruhu Obec Borová Lada spolu se svými německými rodáky připravili na letošní 14. srpen slavnost znovuvysvěcení místa bývalého kostela sv. Martina v Novém Světě. Došlo k tomu po dvou letech od pietní úpravy blízkého hřbitova v roce 2008. Kostel se hřbitovem byly zbourány a srovnány se zemí v roce 1976. Bývalý kostel znovu připomínají jeho základy, v prostoru lodi dvě kamenné lavice a v místě hlavního oltáře kamenný oblouk se skleněnou plastikou sv. Martina od Vladěny Tesařové. Místo posvětil P. Michal Pulec z Vimperka. Na slavnost přišlo asi 130 účastníků obou národností. Projekt získal podporu z Dispozičního fondu Programu Cíl 3 prostřednictvím Regionální rozvojové agentury ve Stachách. Správa NP a CHKO Šumava poskytla odbornou a organizační pomoc. Josef Jiřička

Nedaleko Vimperka, po proudu řeky Volyňky, byla v roce 1977 vybudována tehdejšími pracovníky státní ochrany přírody a mladými ochránci přírody z Prachatic kolem pánů Bohuslava Nauše a Aleše Záveského naučná stezka. Sudslavický okruh, 3,2 km dlouhý, byl zaměřený jak na obecnou ochranu přírody, tak i na přírodní a historické zajímavosti Opolence. Do současné doby vede beze změny kolem nejvýznamnějších prvků stezky, jakými jsou Sudslavická jeskyně nebo památná lípa u Vanických mlýna. Stezka byla a i stále je vyhledávaným turistickým místem. I přes veškerou péči však zub času zapracoval a stezka potřebuje celkovou rekonstrukci. Projekt realizuje ZO ČSOP Šumava ve spolupráci s NET4GAS, generálním partnerem ČSOP, a projektový záměr byl podpořen v rámci programu „Blíž přírodě“. Slavnostní znovuotevření stezky proběhne 5. listopadu. ZO ČSOP Vimperk

NOVÁ KNIHA: „HISTORIE LESŮ Z OKOLÍ SRNÍ A PRÁŠIL“ Kniha přibližuje historii lesa v západní části Šumavy, kde mapuje vývoj lesního hospodářství na historických revírech prášilského panství od roku 1800 do roku 1991. Publikace je rozdělena do několika částí, které symbolizují jednotlivé aspekty historie lesa a lesního hospodaření. Výzkum se týkal pěti revírů (Prášily, Nová Studnice, Weitfällerské slatě, Schätzův les a Vogelsang) historického majetku knížecího rodu Schwarzenbergů a navazujícího kamerálního lesa Roklan. Zcela odloučenou částí je historický revír Radkov, který byl majetkem sklářského rodu Müllerů. Území, kterého se průzkum týká, čítá cca 7000 ha. Neobvyklou

34 podzim 2010

kapitolou je schematismus a personalistika na panství Prášily – Dlouhá Ves. Tato kapitola je věnována lesníkům, kteří sloužili ve zmíněných revírech. Historie „mladší doby“, tedy éry Vojenských lesů a statků, je zaznamenána formou Pamětní knihy Vojenské lesní správy Srní. Dále kniha obsahuje dvě menší kapitoly, a to „Taxátoři prášilských lesů“ a „Porovnání meteorologických dat v průběhu kalamit z let 1868, 1870, 1984“. Kniha je doplněna dobovými fotografiemi a historickými mapami. Informace byly čerpány z příslušných fondů Státního oblastního archivu Třeboň,

pracoviště Č. Krumlova a Státního oblastního archivu Plzeň, pracoviště Klášter. Knihu vydala Správa NP a CHKO Šumava, napsal ji kol. autorů D. Černý, A. Kubíková, R. Paleczek a P. Fencl. redakce

mladý sameček

samice

Křižák obecný (Araneus diadematus) - druh barevně variabilní

samice Křižák podkorní (Nuctenea umbratica)

Slíďák světlinový (Xerolycosa nemoralis)

samice Listovník podkorní (Philodromus fuscomarginatus)

mladý jedinec Cedivka podkorní (Amaurobius fenestralis)

Lovčík vodní (Dolomedes fimbriatus)

Křižák čtyřskvrnný (Araneus quadratus)

Foto Vlastimil Cihlář a archiv Správy NP