Šumava I Editorial. František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava

Šumava I Editorial František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava [email protected] Vážené čtenářky, vážení čtenáři, zimní číslo našeho časopisu, které se vám dostává do rukou, bylo připraveno již v době po odeznění bouřlivého 18měsíčního volebního období. Proto vám přinášíme několik článků o dění v Národním parku a CHKO Šumava v klidnějším duchu. Podobně jako v zimě odpočívá příroda Šumavy, měli bychom více méně odpočívat i my. Rok 2010 byl velmi rušný nejen v politickém dění, ale i v některých částech národního parku. Letos museli zaměstnanci Správy a řada dodavatelů vynaložit nemalé úsilí k zastavení gradace lýkožrouta smrkového v západočeské části národního parku, hlavně poblíž Prášil a Srní. Objem kůrovcových těžeb je srovnatelný s minulým rokem, nárůst ploch se soušemi v bezzásahové části národního parku se zmenšil. Tato starost o lesy národního parku ale nezastínila řadu příznivých událostí na poli druhové ochrany přírody či v oblasti turistického využití národního parku. O návratu některých druhů ptáků a savců jsme psali minule. Letos nás opět mile překvapil velký zájem veřejnosti o programy Správy, kterých byl letos rekordní počet a které jsme pro hosty národního parku připravili. Zatím vše nasvědčuje tomu, že letošní návštěvnost je ještě větší než ta loňská, kterou jsme označovali za rekordní. Tento časopis vyjde v době, kdy už nebudu pracovat ve funkci ředitele Správy NP a CHKO Šumava. Proto mi dovolte, abych touto cestou poděkoval všem pravidelným i náhodným čtenářům našeho časopisu, kteří podporují myšlenku národních parků za přízeň, a těm ostatním popřál, aby se i díky našemu časopisu dovídali co nejvíce takových informací, které jim pomohou se příznivci myšlenky národních parků stát. Nosnými tématy naší práce jsou: Horská smrčina: Na Šumavě se nachází cca 20 % z celkové výměry těchto smrčin v Česku. Tento typ přírodního smrkového lesa vyžaduje speciální péči, odlišnou od uměle založených smrčin v nižších polohách našeho NP. Tuto rozdílnost obou typů smrčin je nutné neustále zdůrazňovat a trpělivě objasňovat. Šumavský domov: Mezi povinnosti zaměstnanců Správy nepatří jen péče o horské smrčiny a zvířata, ale i spolupráce s místními samosprávami a obyvateli při péči o zachování tváře našeho společného šumavského domova lidí, rostlin, zvířat a jejich prostředí. Lidská obydlí a sídla mají v našich horách své specifické rysy, které je nutné zachovat. Zelená Šumava: Šumavské lesy nejsou jen horské smrčiny, které rostou v jejích nejvyšších polohách, ale i ostatní lesy. Tyto ostatní, dříve smíšené lesy (se zastoupením jedle, buku a smrku), nyní s nepřirozenou převahou smrku, vyžadují dlouhodobou citlivou péči, aby i naše generace mohla svým nástupcům „předat“ zelenou Šumavu. Šumavská řeka: Toto téma je nutné zdůraznit v souvislosti s novými pravidly, která budou daleko lépe odpovídat skutečným hodnotám našich řek. Nejedná se jen o zkvalitnění organizace splouvání, ale i o lepší koncepci rybářství (včetně zarybňování potoků a řek) či o sledování kvality povrchových vod v NP. Telemetrický výzkum: Toto logo vás upozorní na aktivity a výsledky telemetrického výzkumu velkých savců a ptáků na Šumavě. Projekt je realizován týmem zoologů ze správ národních parků Šumava a Bavorský les. Viz též www.RysoviNaStope.cz. Zoologický program: Náš NP je evropsky významným domovem několika velkých druhů savců, např. rysa, jelena, losa, dokonce i několika jedinců vlka, a ptáků (tetřev, datlík, čáp černý, tetřívek). I tato zvířata zde přispívají k udržení přírodní rovnováhy. Poznávání jejich způsobu života je velmi důležité pro každého z nás.

Foto Jiří Kadoch

Šumava I Obsah

04 I 2010 04

Dynamické období Národního parku Šumava v létech 2007 – 2010 Ohlédnutí za uplynulými roky práce na Šumavě.

06

Hodnocení zásahů proti lýkožroutu smrkovému v roce 2010 Co vše bylo provedeno k zastavení kůrovcové kalamity.

08

Přezimovací obůrky v NP Šumava Zimním shromážděním zvěře do obůrek se sníží škody.

10

Aktuality šumavského výzkumu IV Co přinesla konference Šumavě?

12

Hospodářské hodnocení Národního parku Bavorský les Nejen instituce ochrany přírody, ale hlavně motor regionálního rozvoje.

14

40 let Národního parku Bavorský les. Pro samotné Bavorsko je jedním z prestižních symbolů.

16

Bialowieža park narodowy - Bělověžský prales Jeho tvář se mění po staletí.

18

Pralesem Bornejským Návštěva 3. největšího ostrova na Zemi a objevování krás asijského tropického pralesa.

20

Barevné sněhy = sněžné řasy Od Aristotela k dnešním poznatkům organismů žijících na hranici možností.

22

Poslední plavba dříví z Modravy Vzpomínky jednoho z pamětníků na plávku dřeva.

24

Přelez, přeskoč, … Projekt „Průvodci divočinou“ očima hlavních aktérů, tedy průvodců samotných.

26

Splouvání Teplé Vltavy v roce 2010 Ohlédnutí za letošní sezonou a ... co bude příští rok?

28

Poznejte život divokých jelenů ve volné přírodě. Prostřednictvím „zoologického programu“ za nevšedními zážitky.

30

Zvláštnosti šumavského jazyka Mezi obyvateli Šumavy se udržely archaické termíny.

32

Ing. Miroslav Vaněk, CSc., lesník, ochranář Jeden z velmi známých a dá se říci, i legendárních lesníků.

34

Aktuality

VYDAVATEL: Správa NP a CHKO Šumava ADRESA REDAKCE: Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.:388 450 260, fax: 388 450 019 e-mail: [email protected] REDAKČNÍ RADA: František Krejčí (předseda redakční rady) Jiří Kadoch (redaktor časopisu) Pavel Hubený Eva Zelenková Michal Valenta David Albrecht Jan Podlešák (jazyková korektura) FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: Pavla Čížková - Zamrzlý obraz FOTO NA ZADNÍ STRANĚ: Jiří Kadoch - Vltava u Františkova GRAFICKÁ ÚPRAVA: MONELLO design atelier TISK: DragonPress Klatovy DISTRIBUCE: Transpress Praha, Mediaprint Kapa, Mapcentrum České Budějovice a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996. PŘEDPLATNÉ: Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena 1 výtisku 43 Kč, celoroční předplatné 140 Kč. Uzávěrka čísla: 31. 10. 2010 Datum vydání: 15. 12. 2010 Registrační číslo: MK ČR E 7518 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí.

04

Dynamické období NP Šumava...

08

Přezimovací obůrky v NP Šumava

18

Pralesem Bornejským

zima 2010 03

Šumava I Dynamické období Národního parku Šumava v létech 2007 – 2010

Text František Krejčí Foto Jiří Kadoch

Dynamické období Národního parku Šumava v létech 2007 – 2010 V listopadu 2010 končí jedno období v existenci Národního parku Šumava, které bude v jeho historii často skloňováno ve všech pádech. Začalo v lednu 2007 a pomalu končí nyní zastavením gradace lýkožrouta smrkového v západočeské části Národního parku Šumava.

ZMĚNA REŽIMU PÉČE O LESY NP ŠUMAVA Již v roce 2006, kdy bylo zastaveno projednávání tehdy navržené zonace národního parku Šumava, bylo nutné reagovat v provozní praxi Správy na tento fakt. Správa měla tehdy, po 2 letech příprav, jasně zmapovanou hodnotu území z různých hledisek včetně tzv. Natury 2000. Měla zákonnou povinnost zajistit ochranu těchto cenných částí přírody, proto bylo nutné přepracovat na základě tohoto tehdy nového zmapování přírodních podmínek NP systém péče o lesy a bezlesí národního parku. Systém péče byl nově upraven Obecnými zásadami péče o les a jejich část ochrany lesa definována hlavně rozhodnutím státní správy MŽP o nevydání souhla-

04 zima 2010

su s kácením kůrovcem napadených stromů na necelé třetině lesů národního parku. Toto rozhodnutí se ukázalo jako správné právě v lednu 2007, kdy orkán významně lesy NP ovlivnil. Podle následného příkazu ministra k odstraňování následků orkánu byly většinou v rámci tohoto území bez těžby kůrovcových stromů ponechány polomy a zlomy na 7 polomových plochách k zetlení. Tento režim je po malých úpravách zachován dodnes. ZÍSKÁNÍ MEZINÁRODNÍ PRESTIŽE NP ŠUMAVA Výše uvedená změna a soubor souvisejících opatření v oblasti vzdělávání veřejnosti, v oblasti spolupráce se sousedním NP Bavorský les, v oblasti výzkumné činnosti

a prezentace jejích výsledků u nás i v zahraničí vedl k tomu, že se nám podařilo zlepšit povědomí o národním parku v zahraničí i u nás. Článek o bezzásahovém režimu ve společném jádrovém území obou národních parků v celosvětově distribuovaném a známém časopisu upoutal pozornost odborné a vědecké veřejnosti po celém světě. Další oficiální prezentace v prostorách EK v Bruselu, uskutečnění významných jednání evropského formátu na Šumavě či aktivní účast na evropské i světové konferenci o divočině dále přispěla k propagaci Národního parku Šumava. Udělení titulu Přeshraniční Národní park Šumava – Bavorský les, zahájení auditu Rady Evropy pro udělení jejího diplomu nebo audit pro certifikaci v rámci mezinárodní sítě

regionu NP. Podařilo se obhájit vytvoření nového programu podpor pro obce regionu NP ze strany MŽP a SFŽP či programově zvýhodnit šumavské žádosti v OPŽP, realizovat řadu pracovních jednání na taková témata, jako jsou: krajinný ráz Šumavy, certifikace ochrany přírody, marketing národního parku apod. Pro zahájení systémové a integrované podpory regionů NP byl vládou přijat dokument, který ukládá právě na Šumavě odzkoušet nový přístup k integrovanému financování podpory rozvoje tohoto typu území pro celou ČR. Jedná o tzv. Krajinný integrovaný plán rozvoje. Je zřejmé, že se nastartovala úplně nová kvalita dialogu, ve které je nutné pokračovat. Je samozřejmé, že tyto nové věci naráží na nepochopení, závist, zlobu či neochotu ke změnám, jde totiž o nový přístup k hledání nové společné cesty.

PAN – PARC´s jen dosaženou mezinárodní prestiž dokládá. SPOLUPRÁCE S PARTNERY V REGIONU NP ŠUMAVA Tato oblast činnosti Správy byla a je velmi poznamenána „přehmaty“ z minulých období a je dodnes i přes četné úspěchy nejcitlivějším a stále nedořešeným tématem. Ještě v roce 2007 zahájila práci Místní agenda 21. Její pracovní skupina definovala soubor opatření, který vycházel z dřívějších pokusů o nastolení společného dialogu o Šumavě. Tento soubor opatření byl následně zahrnut do komplexnějšího projektu Masterplan Šumava, jehož cílem bylo definovat způsoby řešení vybraných infrastrukturálních projektů Správy a obcí

NOVÁ TVÁŘ NP ŠUMAVA Asi největší pozitivní posun nastal ve vnímání národního parku veřejností. Správa NP a CHKO Šumava významně rozvinula práci s veřejností. Zaměstnanci sami zpracovali nový strategický záměr i v tomto oboru své činnosti. Rozjela se do té doby nevídaná publikační činnost v několika edičních řadách. Významně narostlo množství populárně naučných titulů ročně vydávaných Správou, a to jak pro děti, tak i pro dospělé. Byla realizována řada v Česku unikátních projektů pro veřejnost, např. projekt „Přenocuj a jdi dál“, „Zaparkuj a jdi dál“, „Bezpečná Šumava“, nové naučné trasy apod. Správa rozjela realizaci a přípravu dvou velkých projektů pro veřejnost: Opravu zámku Vimperk s využitím celého areálu jako mezinárodního návštěvnického a vzdělávacího environmentálního centra a Zoologický program

propagující „vlajkové“ živočišné druhy národního parku ve všech obcích uvnitř jeho území. Webové prezentace popularizující odbornou činnost Správy a vědeckých spolupracovníků získaly velký ohlas. JAK DÁL? V přípravě je řada dalších unikátních projektů. Udržení naznačeného trendu závisí na jasném zadání MŽP, které je závislé na dosažení základní dohody se zástupci regionu. Celkem 6 ministrů životního prostředí za popisované období znamenalo obměnu nebo tvorbu 6 týmů pro práci v okruhu ministerstvo – Správa – region. Vesměs byl ctěn názor renomovaných vědců na dosavadní směřování národního parku. Podaří-li se pro uvedené moderní směřování a řízení národního parku získat větší část zástupců regionu než dosud, bude se Národní park Šumava ubírat patrně správným směrem. Titulní strana: Na Filipově Huti. Nahoře: Pohled od Želnavy na Plechý.

František Krejčí ředitel Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2010 05

Šumava I Hodnocení zásahů proti lýkožroutu smrkovému v roce 2010

Text Petr Kahuda

Foto: Pavla Čížková

Hodnocení zásahů proti lýkožroutu smrkovému v roce 2010 Lýkožrout smrkový, který hýbe Šumavou již několik zejména posledních let, je poměrně malý nenápadný brouk – většina návštěvníků národního parku si ho při svých toulkách přírodou ani nevšimne. Jinak je to ale s jeho vlivem na lesní ekosystémy horských smrčin – zde jsou projevy jeho aktivity zcela zřejmé a v podobě stojících suchých stromů v bezzásahových územích, či zpracovávaných stromů v lesích zásahových se s ním můžeme snadno setkat. A to už se dostáváme k záměru tohoto článku: cílem je všechny čtenáře informovat o prováděných protikůrovcových opatřeních a výsledcích práce zaměstnanců Správy v uvedených tzv. „zásahových“ lesních porostech NP – i když řeč nebude pouze o nich. 06 zima 2010

ZPRACOVÁNÍ NAPADENÝCH STROMŮ V roce 2010 podnikla Správa NP a CHKO Šumava řadu kroků k tlumení probíhající gradace lýkožrouta smrkového. Nejvýznamnějším a nejnáročnějším z nich je bezesporu těžební zpracování kůrovcem napadených stromů, které probíhá v 70 % lesů NPŠ. I přesto, že se jedná o metodu nepopulární ve smyslu narušení ekosystému v místě zásahu i určitého dočasného omezení turistického využívání území (v případě větších zásahů), jedná se o metodu nejúčinnější a nenahraditelnou. Pod pojmem „těžební zpracování“ se skrývá velmi vysoký objem práce složený z množství dílčích úkolů, které je nutné realizovat v určitých časových limitech tak, aby napadené stromy byly zpracovány včas a tedy efektivně (dříve než v nich kůrovci dokončí svůj vývoj). Nejprve je nutné napadený strom nalézt – a to co možná nejdříve, aby byl prostor k dalším úkonům v procesu jeho zpracování. Napadené stromy jsou značeny kontrastní barvou a jsou moderním způsobem evidovány v tzv. „nálezové databázi“ s přesným určením místa nálezu (GPS poloha), počtu napadených stromů a stadia vývoje

Foto: Karel Malík

lýkožroutů pod jejich kůrou. Právě zjištěné vývojové stadium kůrovců je rozhodujícím faktorem pro rychlost zpracování i volbu technologie zásahu. Technologie zpracování jsou voleny i v závislosti na podmínkách prostředí – s ohledem na množství podmáčených a vodou ovlivněných stanovišť, kterými je Šumava proslulá, Často jsou využívány lehčí vyvážecí soupravy, koňské potahy, lanovky apod. Část odkorněné dřevní hmoty zůstává na místě zásahu, kde plní další ekologické funkce (jako organická hmota poskytuje množství živin a stává se substrátem pro další růst stromů, zároveň je na její existenci vázána i řada druhů živočichů a rostlin). Účelem opatření je zajistit minimalizaci škod na půdním povrchu v místech zásahu.

Foto: Jiří Kadoch

Podle zvolené technologie a termínu zpracování identifikovaného množství napadených stromů je pomocí elektronického systému oslovena příslušná skupina dodavatelů prací (s nimiž již byla uzavřena rámcová smlouva) v tzv. minitendru. Po výběru zpracovatele pak probíhá vlastní realizace zásahu pod dozorem pracovníků Správy. OBRANNÁ PROTIKŮROVCOVÁ ZAŘÍZENÍ Pro snížení tlaku kůrovců na lesní porosty a redukci jejich populace bylo v roce 2010 instalováno i množství obranných zařízení technického charakteru. Jedná se zejména o lapáky a lapače. První jmenované fungují přirozeně, případně jsou ošetřovány insekticidním přípravkem a osazovány feromonovým odparníkem. Druhé jmenované využívají k lákání lýkožroutů do odchytových zásobníků pouze synteticky vyráběné feromonové návnady. V lapačích a v lapácích je každoročně zachyceno – a letošní rok není výjimkou – mnoho desítek milionů brouků. Jen v lapačích to letos bylo cca 122 mil. kůrovců. Přesto hlavní význam pro redukci lýkožroutů má zpracování nahodilých těžeb. DALŠÍ OPATŘENÍ Kromě známých lesotechnických opatření pracují zaměstnanci Správy ve vymezených lokalitách v rámci výzkumných projektů i s metodami nadstandardními. Speciální využití entomopatogenních hub ke snížení nárůstu kůrovcové populace je unikátní v rámci celé Evropy a coby součást výzkumného projektu bylo realizováno i roce 2010. Pozornost byla samozřejmě věnována zajištění dostatku zpracovatelských kapacit nadlimitní veřejnou zakázkou, zajištění aktivního průběžného vyhledávání kůrovcem napadených stromů v rizikových lokalitách (v průběhu sezony i dodavatelsky) či nastavení pravidelného monitoringu situace v lesních porostech se samovolným vývojem s využitím moderních technologií. Z organizačních opatření nelze rozhodně opomenout zřízení kalamitního štábu pro

zastavení gradace lýkožrouta smrkového a jmenování expertní pracovní skupiny MŽP VÝSLEDKY REALIZOVANÝCH OPATŘENÍ Několikastupňový soubor všech prováděných opatření přinesl v uplynulé sezoně své ovoce. Přes pokračující kalamitní situaci a velmi vysoké množství kůrovcem napadených stromů je skutečnost, že se v posledních letech strmě stoupající množství kůrovcem napadených stromů v zásahových lesních porostech Správy NP a CHKO Šumava podařilo výrazně zabrzdit, nutné považovat za úspěch. Jinými slovy: meziročně nedošlo k několikanásobnému rozvoji počtu lýkožroutem napadených stromů, jak bylo často předpovídáno, což je pro šumavské lesy jistě dobře. V současnosti (k 31.10. 2010) je objem nahodilých kůrovcových těžeb zhruba jen o cca 20 % vyšší, než byl ke stejnému datu roku předchozího – přitom z roku 2008 na rok 2009 stouply tyto těžby cca 2,5násobně (více viz Graf 1)! Zastavení strmého vzestupu počtu napadených stromů je kromě jiného nutné přičíst právě efektivní práci v řízení lesního provozu včetně trvalé a účinné řídící kontroly. Práci vykonanou lesníky Správy je nutné ocenit zejména s ohledem na fakt, že cca 30 % lesních porostů je v NP ponecháno samovolnému vývoji.

Přesto, že situaci v NP Šumava je nutné stále označovat jako kalamitní (co do objemu činností spojených se snahou zastavit další rozvoj kůrovců), podařilo se v letošním roce udržet vysokou kvalitu prováděných prací. O tom svědčí i kontroly ochrany lesa (realizovaných zásahů či obranných zařízení) prováděné zejména ČIŽP nebo referáty životního prostředí pověřených obcí. Tyto kontroly byly prováděny v daleko větším rozsahu, než v minulých letech, a přesto nebyly zjištěny žádné závažné nedostatky. Vysoký podíl motorově odkorňovaných napadených stromů – letos dosud cca 214 tis. m3 – zajišťuje účinnou likvidaci všech vývojových stadií lýkožroutů pod jejich kůrou. Odkorněné dříví zároveň nepředstavuje naprosto žádné riziko dalšího šíření kůrovců např. v okolí zpracovatelských provozů odběratelů dřevní hmoty. NĚKOLIK SLOV NA ZÁVĚR S letošním dosavadním zpracováním cca 330 tis. m3 napadených stromů práce na likvidaci kůrovcové kalamity samozřejmě nekončí. Mnoho aktivit bude probíhat i přes zimu a v dalším roce – od volby strategie ochrany lesa, přes projekty a výběrová řízení, až k vlastnímu pokračujícímu vyhledávání a zpracovávání napadených stromů. Největší kůrovcové riziko, a tedy největší pracovní nasazení se očekává na území Prášil a Srní. V rámci daných managementových pravidel dělají lesníci NP vše proto, aby již od příštího roku celkové množství kůrovcem napadených stromů klesalo. Věříme, že naše úsilí bude odměněno, a kromě problémů s kůrovcem se budeme moci více věnovat další potřebné péči o šumavské lesy – např. přeměně nevhodné druhové skladby. Vlevo: Soustřeďování dříví koňským potahem. Nahoře: Moderní evidence napadených stromů elektronickým systémem. Petr Kahuda Správa NP a CHKO Šumaca [email protected]

Kůrovcové těžby v NPŠ včetně lapáků v letech 2006 - 2010 (data v m3 k 31. 10. 2010)

zima 2010 07

Šumava I Přezimovací obůrky v NP Šumava

Přezimovací obůrky

v NP Šumava

08 zima 2010

Text Adam Jirsa Foto Martin Halama

Na území Národního parku Šumava vykonává státní správu myslivosti MŽP a některá opatření v péči o zvěř jsou trochu odlišná od běžných honiteb s komerčním, hospodářským využíváním. Hlavní spárkatou zvěří na Šumavě je jelení zvěř. Honitby v NP tvoří jeden velký celek, ustanovený státní správou MŽP jako oblast chovu jelení zvěře „Šumava“. Pro takto vymezené území je určen minimální stav zvěře 572 kusů a normovaný stav (sčítá se k 31. březnu běžného roku) 840 kusů. Otázka stavů jelení zvěře se dostala do větší pozornosti zejména v době velké kůrovcové kalamity (1994-1997) a s ní souvisejícím velkoplošným rozpadem smrkových monokultur. Prioritou národního parku v péči o les je dosáhnout, nebo navodit, stav lesa přírodě blízký – mnohem větší zastoupení jedle, buku, javoru, jeřábu a ostatních listnáčů, než bylo. Jednou z podmínek pro zlepšení druhové dřevinné skladby je únosný tlak zvěře na les. To se řeší plněním managementových opatření podle platného Plánu péče. Jedná se o redukci stavů jelení zvěře zvýšeným odlovem a eliminací okusu a ohryzu v zimním období shromážděním zvěře do přezimovacích obůrek. Obůrky se v Národním parku Šumava začaly stavět v roce 1999. Rok předtím byl zahájen projekt Phare „Stabilizace prostředí a populace jelena evropského v NP Šumava“, což byla studie s určením míst, kde přezimovací objekty pro jelení zvěř postavit. K realizaci velmi napomohly konzultace s NP Bavorský les a NP Krkonoše a využití jejich dlouholetých zkušeností. CO BYLO PRO VÝBĚR MÍSTA URČUJÍCÍ  Využití tradičního zimního stávaniště zvěře.  Vlastnictví pozemků.  Respektování lokalit s I. zónou ochrany přírody nebo její bezprostřední blízkost.  Turistické trasy – síti turistických a lyžařských cest je vhodné se vyhnout. Zvěř si sice může časem trochu přivyknout, ale klid v obůrce a pravidelný režim braní potravy turistický ruch narušuje. I přes pečlivý výběr nakonec v některých lokalitách k vyrušování zvěře dochází. V zimě, kdy je hodně sněhu, existuje mnoho upravovaných lyžařských stop, ale všichni návštěvníci NP Šumava nelyžují. Na procházku do přírody jdou po prohrnuté a udržované cestě, která může vést i k přezimovací obůrce.  Voda – zvěř sice získává tekutiny z dužnatého krmiva, ale naší snahou bylo mít v obůrce zdroj vody, zejména pro období po sejití sněhu. Ověřili jsme si, že kolem zdrojů vody tráví zvěř hodně času velmi ráda právě při tání a sejití sněhu.  Slunce – pro zimní období musí mít zvěř možnost slunných míst.

 Louka – zvěř se po zimě velmi ráda paství na čerstvě narostlé trávě, a pokud je součástí obůrky louka, není po vypuštění zvěře z obůrky změna potravy tak náhlá. Tam, kde máme v obůrce louku, je na jaře zvěř déle klidnější než v obůrkách čistě „lesních“.  Možnost úniku a s ní související charakter porostů. Chtěli jsme, aby zvěř měla stále možnost schovat se před člověkem, jakýsi pocit bezpečí a úkrytu, „aby nebylo vidět z plotu na plot“.  Dopravní obslužnost – při trvalejším a častějším sněžení je nutno udržovat přístupovou cestu denně sjízdnou. Dopravní obslužnosti se také nejvíce dotýká problematika lyžařských stop.  Konfigurace terénu – ovlivňuje spíše obtížnost stavby, nemá zásadní vliv na zvěř, možno říci, že větší svahy jsou výhodnější z pohledu rušení zvěře, pro člověka jsou tyto lokality hůře dostupné.  Expozice – je lepší jižní, logicky, zvěř si v zimě vyhledává teplejší místa. VELIKOST PŘEZIMOVACÍCH OBŮREK V NP Šumava bylo zrealizováno celkem 15 obůrek, 2 obůrky výrazně větší (přes 50 ha), ostatní převážně s výměrou mezi 10 – 20 ha (pro 40 – 60 kusů jelení zvěře). Přezimovací obůrky jsou zavírány většinou na přelomu kalendářního roku, v závislosti na množství sněhu a otevírány na přelomu dubna a května podle stavu narostlé trávy. Součástí oplocení jsou tak zvané záskoky, kde má jelení zvěř po uzavření vrat možnost do přezimovací obůrky doskočit, zpětně to nelze. V současné době je obhospodařováno 12 přezimovacích obůrek, záměrem Správy je systém zefektivnit na cca 10 objektů. Zvěř v zimě, kdy je mnoho sněhu a velké mrazy, plochu obůrek zčásti vůbec nevyužívá. Pro přechodné období a zejména předjaří je nutné zvěři ponechat dostatečný životní prostor. Zvěř v obůrkách přečkává cca 4 měsíce. KRMENÍ V PŘEZIMOVACÍCH OBŮRKÁCH Na začátku zimy je jelení zvěř lákána do obůrky na atraktivní krmivo (řepa, oves). Po

uzavření je intenzivně krmena, zejména objemovým krmivem s dostatečným obsahem vlákniny. Prakticky všude se změnila technologie sklízení luk, a proto se předkládá zvěři především balíkovaná senáž. Sušení pokosené trávy se praktikuje už v mnohem menší míře než v minulosti, jedná se většinou o malé enklávy bezlesí, hůře přístupné lokality pro mechanizaci, podmáčené louky apod. Většinu objemového krmiva si zajišťuje Správa NP a CHKO Šumava sama, menší část je řešena nákupem sena nebo senáže od zemědělců nebo drobných vlastníků půdy, hospodařících na území národního parku. Dalšími druhy krmení jsou dužnatá krmiva – krmná řepa a krmná mrkev a jadrná krmiva – oves a ovesné slupky. CO PŘEZIMOVACÍ OBŮRKY PŘINESLY Snížení počtu krmných míst, snížení nákladů na údržbu cest v zimním období, rozvoj lyžařských tras významně nenarušil systém péče o zvěř. V některých lokalitách prakticky nulový tlak zvěře na les v zimním období, zvěř z výše položených lokalit migruje beze zbytku do nižších poloh. V místech, kde se zrušily krmelce, přestala zvěř do 3 let zimovat a ohrožovat okolní lesní porosty. Samozřejmostí je snížení okusu a ohryzu žádoucích dřevin jako například jedle, buku nebo javoru klenu jelení zvěří. V posledních letech zimuje v obůrkách 60 – 70 % z celkového množství jelenů, laní a kolouchů. Rozšířila se možnost pozorování zvěře, jejího chování, sociálních vazeb apod., větší možnosti provádění výzkumu, sledování migrace. Zpřesnění sčítání zvěře. Zvěř je velice přesně a jednoduše ve stanovených termínech sečtena, včetně určení kategorií a přibližného věku.

Adam Jirsa Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2010 09

Šumava I Aktuality šumavského výzkumu IV

Text Zdenka Křenová, Martin Starý

Aktuality šumavského výzkumu IV

Ve dnech 19. a 20. 10. 2010 se v obci Srní uskutečnila v pořadí již čtvrtá konference prezentující poslední vědecké poznatky z oblasti NP Šumava a NP Bavorský les. Konference byla organizována společně správami obou národních parků a celkem přilákala více než 120 účastníků z Čech, Bavorska a Rakouska.

Foto: Zdenka Křenová

10 zima 2010

DEN PRVNÍ Konference byla zahájena přednáškami pozvaných hostů z Německa a České republiky. První přednášku, která se týkala přínosu existence Národního parku Bavorský les pro socio-ekonomický rozvoj regionu, přednesl Marius Mayer z Univerzity ve Würzburgu. Detailní výzkum ukázal, že z více než 750 000 návštěvníků Národního parku Bavorský les necelá polovina (46 %) navštívila region primárně kvůli existenci národního parku. To představuje nejvyšší podíl v národních parcích v Německu a Národního parku Bavorský les je zdaleka nejnavštěvovanější „atrakcí“ v regionu. Celkový ekonomický přínos pro region národního parku je více než 13,5 milionu EUR za rok (cca 340 milionů korun), což významně převyšuje náklady na zřízení a provoz této instituce. Druhým přednášejícím byl docent Jiří Kopáček z Hydrobiologického ústavu (Biologické centrum AV v Č. Budějovicích), jehož přednáška shrnovala poznatky dlouhodobého ekologického výzkumu ledovcových jezer na Šumavě, v Bavorském lese a v jejich povodích. Výzkum začal již v osmdesátých letech. V ráci projektu se podařilo zdokumentovat změny v chemismu vod jezer v důsledku acidifikace (okyselování způsobené tzv. kyselými dešti). Stoupající aciditou jezer (zejména díky vyplavování iontů hliníku) se jezerní voda stala pro mnoho živočichů a rostlin nadále neobyvatelnou. V posledních letech se množství kyselých srážek snižuje, tím se pomalu snižuje i acidita jezer. Celkem úspěšně klesá také množství iontů síry, ale nadále zůstávají problémem ionty dusíku, které se odbourávají výrazně pomaleji. Autor v závěru přednášky poukázal na nutnost ekosystémového přístupu ke studiu jednotlivých jevů. Třetím pozvaným hostem byl profesor Reinhard Schopf z Lesnické fakulty Technické univerzity v Mnichově. Jeho přednáška byla tematicky zaměřena na letové schopnosti, přezimování a šíření lýkožrouta smrkového. Jeho výzkum, prováděný v Bavorském lese v letech 2008 a 2009, ukázal, že je lýkožrout smrkový schopen účinně přezimovat a významně se zapojit do jarního rojení pouze ve stadiu dospělce, který úspěšně dokončil zralostní žír. Přezimuje nejčastěji na kmeni stojících stromů a ostatní stanoviště či stadia vývoje nejsou při přezimování a následném jarním rojení významná. Za nejzásadnější výsledek považuje R. Schopf zjištěné letové schopnosti lýkožrouta. Analýza obarvených infračervených snímků a experimentálně umístěných kusů dřeva s nalétlým kůrovcem ukázala, že nově nakažené stromy se nacházely v 65 % případů do vzdálenosti 100 metrů od původní staré nákazy. Ve vzdálenosti do 500 metrů bylo již evidováno více jak 95 % nových napadení. Poslední přednášku v bloku pozvaných hostů přednesl profesor Zdeněk Landa ze

Zemědělské fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Hovořil na téma využití entomopatogenních hub, jako opatření v boji proti lýkožroutu smrkovému. Přednáška se týkala zejména houby Beauveria bassiana a jejího vlivu na usmrcování jedinců lýkožrouta smrkového v různých fázích jeho vývoje. Rozsáhlý výzkum probíhá od roku 2008 na 75 lokalitách v NP Šumava. Součástí projektu bylo také testování i různých metod aplikace houby, přičemž bylo prokázáno, že při aplikaci práškové formy lokálních kmenů B. bassiana byla vyvolána infekce nejen v populaci dospělců, ale díky vnesení infekce dospělci do podkorní niky proběhla i mezi larvami. První den konference proběhly též odborné exkurze týkající se revitalizace rašelinišť, výzkumu a managementu velkých savců, monitoringu a managementu lesa. Po návratu z exkurzí následovala tzv. „poster session“, při které bylo diskutováno nad výsledky vědeckých studií. Představeno bylo více než 50 posterů napříč všemi vědními obory.

5. Kromě přímého využívání výsledků výzkumu při managementu národních parků je také nezbytné aktuální výsledky výzkumu popularizovat a zpřístupnit odborné i laické veřejnosti. Věříme, že k naplňování posledních bodů přispělo i konání konference. Průběžně pořádané tematické přednášky a semináře spolu s již 16 let vydávaným vědeckým časopisem Silva Gabreta dlouhodobě přispívá k lepšímu poznání managementu Národního parku Šumava.

DEN DRUHÝ Byl neméně náročný. Zaznělo dvacetdva anglicky přednesených příspěvků, které byly tematicky rozděleny do čtyř sekcí: Rašeliniště a mokřadní ekosystémy Lesní ekosystémy Velcí savci Ostatní výzkum Na konci konference byly předneseny společné závěry: 1. Je nezpochybnitelnou skutečností, že národní parky jsou pro vědu nepostradatelnou studnicí informací. Výzkum přináší mimořádně cenné poznatky nezbytné k zajištění zodpovědné péče o území NP i nová poznání cenná také i v hospodářsky využívaných územích mimo NP. 2. Komplexní ekosystémový výzkum je nezbytným nástrojem ke zkoumání všech složek přírodního prostředí. Při aktuálním výzkumu v prostoru Šumavy je vhodné věnovat větší pozornost také socioekonomickým otázkám. 3. Pro zachycení dlouhodobých trendů a zodpovědné vysvětlení přírodních i sociálních změn na celém území je nutné zajistit dlouhodobý výzkum a monitoring v celém přeshraničním prostoru. Tyto cíle je nejvhodnější naplňovat v rámci společné česko-bavorské platformy dlouhodobého výzkumu (LTSER). Zároveň je potřeba neustále hledat finanční i personální zajištění alespoň základních projektů dlouhodobého výzkumu. 4. Stejně jako i v jiných moderních NP je žádoucí aktuální výsledky výzkumu a nové poznatky více využívat při péči o území národních parků a zohledňovat je při strategickém plánovaní a rozhodování.

Zdenka Křenová a Martin Starý Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2010 11

Šumava I Hospodářské hodnocení Národního parku Bavorský les

Text Marius Mayer, Hubert Job Překlad Martin Starý

Hospodářské hodnocení Národního parku Bavorský les

Foto: Reinhard Pöhlmann

Socio-ekonomický výzkum představuje klíčový nástroj pro vyjednávání a diskusi o budoucnosti národních parků. Dipl.-Geogr. Marius Mayer přednesl 19.10. 2010 na konferenci Aktuality šumavského výzkumu IV zajímavou přednášku, ve které shrnul poslední výsledky práce teamu prof. Joba z Univerzity ve Würzburgu. Požádali jsme jej proto o krátký článek do časopisu Šumava. POSLÁNÍ A HODNOTA NÁRODNÍCH PARKŮ K nejdůležitějším úkolům národního parku patří pak ochrana unikátní flóry a fauny, přírodních nebo přírodě blízkých stanovišť a zejména ochrana přirozených přírodních procesů. Národní parky představují veřejné statky a jsou závislé na přímých státních intervencích. Kritici národních parků často argumentují, že hospodářské využití zemědělskou či lesnickou činností by znamenalo vyšší zhodnocení daného území. Přičítají národním parkům negativní vliv na regionální rozvoj a mizení pracovních míst. Ekonomické hodnocení národních parků je proto velmi přínosné a žádoucí. Přímé ekonomické využití národních parků odráží jejich turistická atraktivita. Návštěvníci utrácejí v regionu peníze a tím se starají o nová pracovní místa.

12 zima 2010

Nepřímá hodnota národních parků spočívá například v ochraně vod, regulaci klimatu a ochraně biodiverzity. Z četných studií je známo, že existuje poměrně mnoho lidí, kteří jsou připraveni vydat peníze za zajištění existence chráněných území. A to i v případě, že to pro ně neznamená přímý zisk (například vynaložené náklady na dopravu, ubytování či vstupy do turistických zařízení). VÝZKUM Abychom ohodnotili přínosnost národního parku v oblasti turistického ruchu, musíme nejprve zjistit, kolik návštěvníků národní park za rok navštíví. Jako další krok se zjišťují výdaje návštěvníků, dále pak jejich motivace k návštěvě. Je tedy třeba zjistit, jakou roli hraje existence národního parku při rozhodování region navštívit či nenavštívit.

Ke zjištění těchto informací byly použity následující tři metody: 1. sčítání návštěvníků na deseti rozdílných stanovištích v Národním parku Bavorský les (např. Haus zur Wildnis nebo vrchol Luzného), 2. kratší rozhovor ke zjištění struktury návštěvníků národního parku (jednodenní vs. nocující hosté, klasifikace nocujících hostů podle druhu ubytování atd.), 3. delší rozhovor ve formě dotazníků ke zjištění informací o výdajích a celkové motivaci k cestě. Za účelem zjištění počtu návštěvníků národního parku bylo během 22 dnů v roce 2007 provedeno jejich sčítání. Šetření probíhalo v zimní, letní i vedlejší sezoně,

o víkendech i v pracovních dnech. Krátké rozhovory ke zjištění původu a způsobu přenocování byly vedeny s 11 140 osobami. Dále byl s 1 190 osobami proveden podrobnější rozhovor za účelem zjištění jejich výdajů a motivace k návštěvě. Aby byl zjištěn objem finančních prostředků vydaných návštěvníky v regionu, byly též dotazováni podnikatelé v turistickém ruchu okresu Frayung – Grafenau a okresu Regen. Pro přímé srovnání byli dotazováni také podnikatelé působící mimo oblast turismu. Mezi červencem a srpnem 2007 bylo poštou rozesláno 1 832 dotazníků, z čehož jich bylo 197 zodpovězeno. VÝSLEDKY V roce 2007 bylo v Národním parku Bavorský les napočítáno zhruba 760 tis. návštěvníků, kteří se dělili na 249 tis. jednodenních (33 %) a 511 tisíc nocujících návštěvníků (67 %). V průměru vydali jednodenní hosté 10,1 Euro za osobu na den, nocující hosté pak v průměru 49,6 Euro za osobu na den. Po vynásobení celkovým počtem návštěvníků za rok dostáváme hrubou tržbu 2,54 mil. Euro za jednodenní hosty a 25,25 mil. Euro za hosty nocující. Celkem z toho plyne 27,8 mil. Euro hrubého obratu. Pokud od této hodnoty odečteme DPH ve ýši 3,8 mil. Euro dostaneme čistý obrat 24 mil. Euro. Z toho jsou dále odečteny výdaje mezispotřeby ostatních hospodářských odvětví mimo turismus. Mezi ty jsou započteny například výlohy hoteliérů na zaopatření hostů hotelu. Celková mezispotřeba činí 15 mil. Euro. Z čistého obratu jsou vypočteny přímé regionální příjmy (9 mil. Euro). Zbylé obraty plynou do dalších regionů (např. do Podunají nebo do Mnichova). Z mezispotřeby jsou vypočteny nepřímé regionální příjmy ve výši 4,5 mil. Euro. Mezi ty patří například zisky místních pekáren, řeznictví, které se dále podílejí na příjmech pro region. Celkem získáme přímé a nepřímé příjmy z turismu v národním parku, ve výši byla 13,51 mil. Euro (viz diagram). Vztaženo k průměrnému národnímu důchodu (14 390 Euro) na obyvatele to odpovídá ekvivalentnímu příjmu 939 osob. K tomu je ještě třeba započítat existenci cca 190 pracovních míst na plný úvazek na Správě NP Bavorský les. Z toho plyne, že v průměru 1 139 osob získává své příjmy díky existenci národního parku a turismu v něm. Zhruba 350 tis (45,8 %) návštěvníků národního parku je při své cestě primárně motivováno existencí národního parku. Tito návštěvníci znají velmi dobře ochranný status národního parku a přikládají národnímu parku velkou roli. Je to reprezentováno velkým významem, který národnímu parku přikládají při rozhodování, zda do regionu přicestovat. Pro 410 tis ostatních návštěvníků (53,9 %) nehraje (nebo hraje jen velmi málo) při rozhodování o návštěvě statut ochrany přírody roli. Statut ochrany přírody v lokalitě jim nebyl dostatečně znám. Regionálněekonomický přínos národním parkem motivovaných návštěvníků představuje 13,54 milionů Euro hrubého obratu, 6,56 mil. Euro přímých a nepřímých příjmů pro region a 456 příjmových ekvivalent (obživa lidí na základě národního důchodu na obyvatele). Ostatní

návštěvníci národního parku přinášejí každoročně 14,25 mil. Euro hrubého obratu, 6,95 mil. Euro přímých a nepřímých příjmů pro region a 483 příjmových ekvivalent. Celkově vzato můžeme přesvědčivě tvrdit, že Národní park Bavorský les má ve smyslu turistické destinace v regionu vysoký význam. Je to nejvýznamnější turistická atrakce regionu, která podle dotazování i ukazatelů ekonomické přínosnosti vykazuje více jak dvojnásobný význam, než průměrný lyžařský areál v regionu. Pokud srovnáme náklady a výnosy instituce národního parku, vychází, že výnosy převyšují náklady. Spolkový stát Bavorsko financuje národní park a jeho zařízení každoročně cca 12 mil. Euro, které vedou ke zřízení zhruba 200 pracovních míst ve státní správě. Nepřímo se stará národní park, díky své turistické atraktivitě, o příjmy 939 osob. Celkově to znamená 1 139 osob vydělávajících si na živobytí díky existenci národního parku. Každé státem investované Euro se díky výdajům návštěvníků více jak zdvojnásobí (multiplikační efekt 1,13). Pokud připočteme platy a mzdy lidí přímo zaměstnaných v turistickém ruchu, stoupne hodnota multiplikačního efektu dokonce na 1,31. K tomu se přidávají enormní investice do

infrastruktury národního parku, jako například v roce 2006 otevřený Dům divočiny (Haus zur Wildnis). Z toho plynou další hospodářské důsledky. Národní park Bavorský les tak není pouze důležitá instituce ochrany přírody, nýbrž díky své turistické atraktivitě též motor regionálního rozvoje v největší oblasti souvislého zalesnění ve střední Evropě. Autoři studie, Prof. Dr. Hubert Job a Dipl. Geogr. Marius Mayer, se dlouhodobě zabývají problematikou socioekonomického výzkumu jak v Národním parku Bavorský les, tak též v ostatních německých národních parcích. Své výsledky pravidelně publikují v prestižních vědeckých časopisech a odborných publikací správ obou národních parků.

Marius Mayer, Hubert Job Julius-Maximilians-Universität Würzburg, Am Hubland, 97074 Würzburg, Deutschland. [email protected]

zima 2010 13

Šumava I 40 let Národního parku Bavorský les

Text Michal Valenta

40 let

Národní park Bavorský les – bezprostřední soused NP Šumava – oslavil 7. října 2010 již 40 let své existence. Jako nejstarší národní park Německa patří i mezi nejznámější ve světě. Pro Německo – a hlavně pro samotné Bavorsko, jako jednu z významných spolkových zemí – je v tomto smyslu dnes i jedním z prestižních symbolů. Foto: Michal Valenta

Národního parku Bavorský les

Foto: Michal Valenta

14 zima 2010

Foto: Jiří Kadoch

„Kulatému“ výročí věnovala jeho Správa v Grafenau prakticky celý jubilejní rok 2010, zejména jeho druhou polovinu. S podtextem oslav „čtyřicítky“ pořádal park pro veřejnost množství akcí, výstav či doprovodů. K tomuto jubileu směřovaly i dlouhodobější projekty typu renovace významných zařízení Správy, sloužících veřejnosti jak místní, tak návštěvnické. Vedle zásadní modernizace např. Muzea historie lesa v St. Oswaldu (bylo otevřeno slavnostně 17. září) či centrálního ekologického výchovně vzdělávacího střediska pro mládež „Jugendwaldheim“ u Mauthu to platí zejména o obnově vnitřních expozic prvního velkého informačního centra Správy – Domu Hanse Eisenmanna v Neuschönau, vybudovaného již v 80. letech a vyžadujícího přece jen aktualizovanou inovaci. S tímto rozsáhlým areálem včetně oblíbených obůrek pro zvěř či malé „botanické zahrady“ je spojena celá historie „původního“ NP Bavorský les – tedy části od Bučiny po Roklan. Pro celý region areál byl a je centrem nejen návštěvnickým, ale i kulturním a k dnešnímu vnímání NP Bavorský les přispěl zásadní měrou. I proto bylo jeho přibližování k 40. jubileu doprovázeno řadou aktivit – např. v r. 2009 zřízením „stromové stezky“, letos pak inovací celého vnitřku centra (ta ale při její náročnosti bude dokončena teprve koncem r. 2010). I vzhledem k této zásadní a symbolické roli Domu Hanse Eisenmanna pro celých 40 let se také vrchol oslav jubilea o prvním říjnovém víkendu soustředil sem. DEN OSLAV Přesně po 40 letech se 7. října 2010 na jubilejním shromáždění vedle řady významných osobností Bavorska zúčastnil i bavorský ministr pro životní prostředí Dr. Markus Söder. Z jeho vystoupení snad jediná shrnující věta: „Národní park Bavorský les je jedinečný příběh úspěchu pro přírodu a pro lidi.“ V podobném duchu se také ve svých parku předem zaslaných gratulacích vyjádřila řada i prominentních gratulantů. Bavorský předseda vlády Horst Seehofer:„ ...Bylo odvážným a prozíravým rozhodnutím zřídit uprostřed

Bavorského lesa území, v němž se příroda smí vrátit ke svým kořenům. Byli jsme v posledních desetiletích svědky fascinujícího procesu, který teprve začal a jistě potrvá po řadu generací. Přitom se velmi těším z dobré spolupráce s našimi českými sousedy... Národní park byl od začátku zdrojem kontroverzních diskusí – a tak tomu je i dnes. Ale jak by to mělo být jinak! V protikladu ke kulturní krajině se příroda neřídí podle našich zadání… Pro les není 40 let žádný věk a už vůbec ne pro takový, v němž je příroda ponechávána sama sobě. Jsme proto teprve na začátku – ale je to naděje plný začátek. „Divoké srdce Evropy bude ještě pro mnoho generací zdrojem působivých dojmů“. Slova uznání mají pro NP Bavorský les i jiní, např. bývalý spolkový prezident Weizsäcker, bavorský expremiér Stoiber, mnichovský arcibiskup, dneš už kardinál Dr. Marx – „Park, kde se už po desítky let, přiznejme ne zcela beze sporů vědomě příroda ponechává přírodou, je jedním ze stále menšího počtu míst, kde lze dílo stvoření Božího zažívat ve vší své původnosti, se všemi rozpolcenostmi, ve své kráse stejně jako ve své krutosti“, předseda německé SPD S. Gabriel a další. Poněkud překvapivé pro většinu z nás v Česku může být to, že tamnímu národnímu parku ve stejném duchu blahopřáli regionální politici (landráti „parkových“okresů FreyungGrafenau a Regen pp.Lankl a Wölfl: „Národní park se postupem času stal centrálním pilířem turismu a působivou marketingovou značkou našeho regionu… Kromě turistického významu představuje ale národní park i stejně významný faktor pro naše hospodářství. Gratulujeme NP BL k pozitivnímu vývoji a s hrdostí se považujeme za nejstarší německý region národního parku“). Ale i většina starostů obcí národního parku, zejména jeho „freyungské“ původní části (např. M. Gibis, starosta Mauthu, souseda naší Kvildy: „...bezpochyby má náš národní park vedle svého cílového poslání „přírodu nechat být přírodou“ i enormní hospodářský význam pro náš region. Turistický region Bavorský les profituje z národního parku a naopak...“)

Foto: Reinhard Pöhlmann SLAVNOST CELÉHO REGIONU Jubilejní víkend 8. - 9.října 2010 zorganizovala Správa NP Bavorský les velkoryse jako „slavnost regionu“. Pro českého pozorovatele možná něco na způsob „lidové pouti“, pro region Bavorského lesa úspěšná akce potvrzující, že národní park je tu po 40 letech je neoddělitelnou a významnou součástí celého regionu Bavorského lesa. Jen v sobotu se na oslavách v okolí Domu Hanse Eisenmanna účastnilo na 15 000 lidí, podobný počet pak i v neděli. Jako hostitel se NP Bavorský les ve vlastním areálu prezentoval řadou svých nabídek pro návštěvníky, včetně opět hojně navštěvované „stromové stezky“. Totéž bylo umožněno i řadě regionálních vystavovatelů, výrobců místních produktů či tradičních řemeslníků. I NP Šumava, jako bezprostřední soused, tu měl svoji, byť skromnou, prezentaci. Titulní strana: Roklan (vlevo) a Plattenhausen při pohledu ze Stromové stezky. Dům Hanse Eisenmanna – první informační středisko NP Bavorský les a „Stromová stezka“ z roku 2009 u jeho bran. Nahoře: Územím NP Bavorský les. Dole vlevo: I stánek ekologické výchovy NP Šumava zajímal v Neuschönau při oslavách řadu návštěvníků.

Foto: Michal Valenta

Michal Valenta Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2010 15

Šumava I Bialowieža park narodowy - Bělověžský prales

Text a foto Pavel Hubený

Bialowieža park narodowy B ě l o v ě ž s k ý p ra l e s DIVOČINA NA PÍSČITÉ ROVINĚ Polsko je tady, na Puszczi Bialowieske, téměř rovné. Velké toky, z nichž hlavní jsou Hwoźna a Narewka, líně meandrují písčitými pláněmi. Na hranici Polska a Běloruska se táhne rozlehlé území, které bylo historickou loveckou oborou polských králů – Bělověž. Lovili tu odnepaměti hlavně zubry. Bělověžský národní park ale nejsou jen zubři. Je to také prales, který ukazuje, že příroda se mění a že cykly přírodního lesa mohou mít různé podoby. Území zcela ponechávané bez zásahů člověka tu leží na 10,5 tisíci hektarech. Jak jednoduchý proti Bělověži je obraz šumavského smrkového lesa, jehož vývojová stadia, tvořená střídáním jednou „živého“ zeleného koberce stárnoucích smrčin, jindy velkých ploch souší s více či méně hustým podrostem smrkového zmlazení, jsou tak čitelná a historicky jednoduše zmapovatelná! Bělověžský prales zdaleka není tak jednoduchý – rostou tu stromy staré až 500 let, které pamatují zcela odlišnou

16 zima 2010

Říká se o něm, že je obrazem původního nížinného lesa severní části střední Evropy. Ale tento obraz nebyl vždy stejný. Jeho tvář se mění po staletí.

tvář lesa, než jaká je ta současná. Bělověžský prales nabízí vysvětlení těm, kteří dnes tak vehementně bojují proti nově vzniklým „tmavým lesům“ v povodí Moravy a Dyje, těm, kteří touží po obraze „původních“ řídkolesů s velkými duby a všemi druhy vázanými na ono částečně lesní a částečně stepní prostředí. Ano, i řídké lesy údolních niv velkých toků střední Evropy se mění! V Bělověžském pralese znají dokonce i lýkožrouta smrkového a jeho spády! Nechávají jej, aby ukázal, jakou roli hraje v budování skutečného přírodního lesa. A to, prosím, tento prales leží v nadmořské výšce 150 až 180 m! PRALES A JEHO MNOHOTVÁRNOST Monumentální Bělověžský prales není jen lesní ekosystém. Kolem větších toků

se táhnou téměř bezlesé nivy – zubří pastviny, a najdete tu i rozlehlá rašeliniště – tak podobná těm našim, porostlá klečí, zakrslými smrky a břízami. Lesní partie pralesa má několik různých tváří. První, co nás zarazí, jsou obrovské duby vysoké 40 až 50 m (průměrné zastoupení 5 %) a smrky (průměrně 14 %), které jsou ještě vyšší než duby a téměř úplná absence těchto dvou dřevin v podrostu. Důvody jsou jasné: tyto světlomilné druhy budou těžko regenerovat v temnotě pod kompaktním pláštěm korun habrů (v průměru 33 %), lip (30 %), javorů mléčů, jilmů a lísek, a ještě navíc v převažujícím masivním podrostu kopřivy dvoudomé. Velké duby rostou v malých hustotách – rostou tu jednici až desítky kusů na hektar. Jsou to mohutné i 180 cm silné kmeny nasazující svoji korunu nad

20 m až 30 m vysoko posazenou korunovou úrovní ostatních listnáčů. Smrky se chovají podobně. Trčí nad úroveň listnatých korun. Věk dubů lze těžko odhadnout, pohybuje se mezi 300 až 600 lety. Mnozí z mohutných dubů jsou už mrtví nebo umírají. Když je vidíte, musíte si položit otázku: bude za 100 let prales vypadat stejně jako nyní? Nevymizí nakonec duby a smrky a nezbude tu jen habrový les s javory a lípami? Vždyť hlavními dřevinami ve zmlazení jsou právě javory mléče (42 %), habry (25 %) a lípy (15 %)! Nebude stejný, to je jisté. Jako nebyl takový, jaký je dnes, před 100 nebo 500 lety. Podle poznatků polských vědců se

skutečně posledních 500 let prales vyvíjí do jiné podoby, než jakou měl před 300 až 500 lety. Ubývá totiž požárů, které vypalují podrost a hrabanku, prosvětlují les a umožňují obnovu dubů, smrků a borovic. Prales se tedy postupně přeměňuje na tmavý les s obrovskými lípami, habry a javory. Přesto požár – opravdu velký požár – by byl fenoménem, který by podobu pralesa více přiblížil jeho podobě před cca 300 až 500 lety. Je to fenomén, který rozhodně není tomuto prostředí cizí. VŠE SE MŮŽE ZMĚNIT K velkému prosvětlení ale nemusí dojít jen požárem. I ničivé smrště, plošně vyvracející tisíce stromů, mohou podobu lesa vrátit k počátku a znovu otevřít cestu dubům, smrkům a borovicím. Koneckonců, kolem pralesa rostou i dnes lesy, které, bude-li jim to umožněno, se časem zcela změní. Dnes jsou to na suchých stanovištích porosty světlomilných druhů s borovicí lesní, smrkem a lískou, v podrostu s dubem, ale také s jalovcem. V mokřinách pak olšiny olše lepkavé se smrkem, řidčeji jasanem, v podrostu s lískou a střemchou. Vypadají pravděpodobně stejně, jak vypadaly dnešní pralesní jádra právě před 500 lety. A co buk? Zeptá se Evropan. Buk sem ještě na svém putování Evropou po poslední době ledové nedošel. Hranice výskytu buku leží několik stovek kilometrů na západ od Bělověže. Ano. Buk už ovládl Karpaty, i Polskou nížinu na jih od Lublaně, dokonce i sever Polska v blízkosti Baltu, ale k Bělověži se ještě nepropracoval. To je další příklad naprosto úžasného vývoje přírodních lesů! Protože dorazí-li nakonec buk do bělověžských lesů, změní jejich tvářnost úplně. A zřejmě na věky…

Nahoře: Bezlesá niva Narewky přímo sousedí se stejným pralesem. Vpravo: Staré duby pomalu odumírají a mizí. Vlevo dole: Smrky v hustém porostu listnáčů. Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2010 17

Šumava I Pralesem Bornejským

Pralesem Bornejským Kolem února na Borneu obyčejně končívá období dešťů a je tedy nejvhodnější doba pro návštěvu 3. největšího ostrova na Zemi a objevování krás asijského tropického pralesa.

18 zima 2010

Text Kamila Lencová

Ostrov Borneo je rozdělen na 3 samostatná území – Indonézský Kalimantan, sultanát Brunei a část patřící Malaisii, která se ještě dále dělí na dva státy Sabah a Sarawak. Obyvatelstvo je složeno z mnoha kmenů, z nichž každý má svou kulturu, řeč a většinou i celkový vzhled typického zástupce kmene je jiný. Naše výprava si za svůj první cíl zvolila stát Sarawak, konkrétně Kutching – město kýčovitých soch koček a prodejen Baťa. Zde se člověk v první řadě musí aklimatizovat, zvyknout si na obrovské vlhko (až 90 %), vedro a místní stravu. A pak hned do nedalekého 2. nejstaršího národního parku Bako. Leží přímo u moře a to mu udává i celkový charakter. Žijí zde živočichové i rostliny „evolučně upravení“ k životu v periodicky zaplavované zóně. Tento výjimečný ekosystém nazýváme mangrove. Stromy si tu pro život v zaplavení vytvořily tzv. pneumatofory, dýchací kořeny trčící nad zemský povrch. Zajímavý je i jeden druh ryby, jménem lezec z čeledi Gobiidae, který se může pohybovat stejně mrštně ve vodě jako na břehu. Cestou od přílivové zóny se člověk ocitne v úplně jiném světě – světě gigantických stromů mnoha druhů, nejčastěji patřících do čeledi Dipterocarpaceae. Dostáváme se do oblasti zachovalého tropického pralesa, jehož zbytky lze procházet na treku Národním parkem Bako. Na skalách a sušších místech roste tvrdolistá vegetace, kde lze obdivovat masožravé láčkovky (rod Nepentes), jejichž tvarová i barevná různost vyráží dech. Do své láčky, naplněné trávicími enzymy, lapají hmyz a kompenzují si tak nedostatek živin. CESTA DO PRALESA Pokud chce člověk vidět něco opravdu nedotčeného, něco původního, je potřeba vydat se tam, kam zatím nevedou ani cesty, zcela mimo velká města. Takovým místem je Kelabitská vysočina, oblast blízko hranic s Kalimantanem, kam se člověk dostane pouze malým vrtulovým letadélkem. Během letu je možné sledovat, jak se vliv civilizace dere dál a dál do území bývalého pralesa – jak obrovské plantáže palmy olejové přechází v odlesněné plochy, kde do pár let, na místech nedávného pralesa, vzniknou

plantáže zcela stejné. Po chvilce letu pominou všechny tyto příznaky člověčí činnosti a z okénka lze vidět už jen husté neprostupné lesy a strmé hory Kelabitu. Největší a vlastně i jediné větší město tohoto území se nazývá Bareo (www.kelabit.net), město rýže, vodních buvolů a příjemných nekonfliktních lidí. Oblast Kelabitu je obdobou národního parku, ve velkém se tu netěží, nevznikají plantáže a lovit zde mohou pouze místní obyvatelé a kočovní nomádi. Způsoby lovu jsou tradiční, lovci používají otrávené šípy, „flusačky“ a nezbytná je i mačeta. V oblasti nejsou ani žádné značené treky, pokud chcete vyrazit do pralesa, je nutné najmout si místního průvodce, náležitě mu zaplatit a večer i ráno dosyta nakrmit. Okolní pralesy byly nezapomenutelné. Primární horské mlžné pralesy, se stromy s obřími deskovými kořeny, liánami, stromovými kapradinami, ale také pijavicemi. Místní s nimi žijí, aniž by se jich báli, i když jich ve vlhkém pralese za jednu cestu mohou nasbírat desítky. Ale protože se díky vlhkosti pijavice vyskytují většinou pouze jen v těch primárních nejzachovalejších pralesích, byli jsme i my rádi, když jsme je na svých cestách potkávali. Mimo období dešťů dokáže být prales i relativně suchý, a proto se nejvíce zvířat stahuje k potokům a řekám. Pokud chce tedy člověk v divočině vidět i to, co zná pouze z obrázků, je třeba přesunout se k vodě. My jsme se vydali k řece Kinabatangan, nejdelšímu toku ve státě Sabah. Nejčastějším primátem, kterého jsme během plaveb malou loďkou viděli, byl makak (Macaca fascicularis), ale má-li člověk jen trošku štěstí spatří i legendárního pralesního muže – orang utana, majestátně shlížejícího z nejvyššího stromu a líně pojídajícího šťavnaté plody. V blízkosti vody lze potkat i další erbovní zvíře Bornea – Kahau nosatého (Nasalis larvatus). Jeho typický červený nos a po vegetariánské stravě nafouklé břicho mu vysloužilo přiléhavou koloniální přezdívku „opilý Angličan“. Jinak je to zvíře ale velice mrštné, žijící ve větších tlupách v korunách stromů. Mimo gibony (Hylobates), makaky vepří (Macaca nemestrina)

a jiné primáty jsme se u řeky a v pralese potkávali s nepřeberným množstvím dalších zvířat. Tak se třeba stane, že v pralesním přístřešku přespíte i s krajtou, v řece se vykoupete s krokodýlem mořským (Crocodylus porosus), nad hlavou s tajemným hučením přeletí krásní velcí zoborožci (Anthracoceros) a v noci s úžasem pozorujete, jak stromová cibetka loví hada. Na vlastní oči poznáte, že právě tady jsou poslední zbytky vhodných biotopů pro jejich nerušený život. PŘÍRODNÍ KRÁSY NA KAŽDÉM KROKU Stejně jako výčet zvířat, která jsme během našeho putování měli to štěstí spatřit, tak i množství druhů rostlin a stromů by vydalo na dlouhý seznam. Místní pralesy jsou bohaté zejména na zástupce rodu zázvorníkovitých (Zingiberaceae), epifytické orchideje a různé polo i úplné parazity a rostliny „škrtiče“ a „šplhavce“, využívající hlavně okolní stromy ke svému životu. Ostrov Borneo je studnicí přírodních krás. Krom pralesů tu lze najít i vápencová pohoří roztodivných tvarů, unikátní jeskyně naplněné guanem, obývané šváby, netopýry a rorýsy (Salanga), z jejichž hnízd si Číňané připravují vyhlášenou polévku. Stejnou krásu a biodiverzitu skýtá i svět pod mořskou hladinou v okolí Bornea, které je poseto malými ostrůvky připomínajících ráj. Ačkoliv tu přes pravé poledne poskytuje stín pouze pár kokosových palem, žije tu několik domorodců a stovky nelegálních filipínských přistěhovalců. V mělkých mořských vodách mezi barevnými korály a sasankami se prohání obrovská hejna rybek, když je člověk vytrvalý, potká i želvu, murénu či jedovatého hada vodnáře. Borneo je nezapomenutelným kusem divoké přírody. Mezivládní aktivita nazvaná The Heart of Borneo, jejíž součástí se staly všechny státy Bornea, by měla chránit primární lesy v jádru ostrova, tisíce kilometrů čtverečních. Tropické dřevo je ale cennou komoditou a na rozdíl od Bruneje, jenž má bohaté zásoby ropy, ji ostatní státy zřejmě nehodlají nechat nevyužitou. Doufejme, že alespoň ty poslední kousíčky primárního tropického pralesa i nadále zůstanou domovem pouze a jen zvířat, rostlin a místních lovců. Titulní strana: Samička Kahu nosatého zachycena během své celodenní činnosti. Charismatický samec orangutana. Bornejský prales. Dole: Ostrůvky kolem Bornea s průzračným mořem a čokoládovými dětmi místních obyvatel. Naše hostitelka v hlavním městě Kelabitské vysočiny z kmene Orang Ulu.

Kamila Lencová Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2010 19

Šumava I Barevné sněhy = sněžné řasy

Text a foto Jaromír Lukavský, Linda Nedbalová

Barevné sněhy = sněžné řasy I na Šumavě můžeme v pozdním jaru pozorovat tzv. barevný sníh. Červené, zelené či oranžové zabarvení je způsobeno růstem sněžných řas. Aby byl sníh zbarven viditelně musí koncentrace buněk dosáhnout statisíců - milionů v mililitru roztálého sněhu. První zmínku o barevném sněhu najdeme již u Aristotela. V roce 1585 J. Davis pozoroval červený sníh v průlivu mezi Grónskem a Baffinovým ostrovem, který dnes nese jeho jméno. Ch. Darwin si v roce 1835 při svém přechodu Kordiller povšiml, že stopy jejich mezků ve sněhu zčervenaly. Postupně byl barevný sníh nalezen ve všech vysokých pohořích všech kontinentů. První doklady o výskytu barevného sněhu z Vysokých Tater jsou z r. 1752, od J. Bucholze. V České republice byl červený sníh poprvé nalezen až v r. 1976 v Lab-

20 zima 2010

ském dole v Krkonoších (Schustlerova zahrádka). Pátrání inicioval geobotanik J. Jeník, který předpokládal, že toto pohoří splňuje všechny podmínky pro růst sněžných řas, což bylo potvrzeno později, kdy zde byl červený i zelený sníh pozorován i na dalších místech. Na Šumavě byl poprvé zelený sníh nalezen u Černého a Plešného jezera v r. 1993 (autorem). Později jsme oživení sněhu nalezli i v našich dalších pohořích, v masivu Kralického Sněžníku, v Jeseníkách, v Orlických a Jizerských horách. Zdá se tedy, že barevné sněhy jsou v České re-

publice častějším jevem, nejsou zde ale tak nápadné jako ve vysokých horách či polárních oblastech. CO BARVÍ SNÍH? Nejdříve se věřilo, že jde o Boží varování, nebo že zde vycházejí na povrch rudné žíly, či je to prach z okolních skal. V roce 1896 švýcarský algolog R. Chodat jako první pod mikroskopem rozpoznal, že je to důsledek intenzivního růstu mikroskopických řas. Později, v roce 1903, norský badatel N. Wille popsal nejčastějšího původce červeného sněhu – bičíkovce Chlamydomonas nivalis. První monografii kryosestonních řas publikovala v roce 1968 maďarská algoložka E. Kol. Celkem bylo ve sněhu a ledu nalezeno téměř 400 druhů organismů, z toho většina jsou řasy, ale i sinice, plísně, bakterie, červi a hmyz (chvostoskoci). Mezi „pravé“ sněžné řasy patří poměrně malé množství druhů zelených řas s převahou bičíkovců z rodů Chlamydomonas, Chloromonas a Chlainomonas a nepohyblivých vláknitek rodů Raphidonema a Koliella. Jejich teplotní optimum růstu je kolem 10° C, a proto je označujeme jako psychrofily. Sněžné řasy z řádu Chlamydomondales mají komplikované životními cykly, které objasnil v laboratorních kulturách americký algolog R. Hoham a rozeznal řadu popsaných taxonů jako jejich vývojová stadia. Důležitá je jejich schopnost tvorby trvalých stadií se silnou buněčnou stěnou, která jsou schopna přežít nepříznivé podmínky prostředí. Pohybliví bičíkovci se vyskytují jen krátkou dobu. JAK VŮBEC MOHOU SNĚŽNÉ ŘASY PŘEŽÍT? Nejnápadnější adaptací je akumulace sekundárních karotenoidů v buňkách, např. astaxanthinu, který působí intenzivně červené zabarvení sněhových polí. Je filtrem viditelného i ultrafialového záření, která mohou poškodit buňku. Také má silné antioxidační účinky, poskytuje buňce ochranu před oxidačním stresem a významně omezuje i tvorbu ledových krystalů v cytoplazmě. Bičíkovci se mohou chránit i migrací do hlubších vrstev sněhové pokrývky. Pro přežití v chladu je zásadní udržení fluidity (tekutost) membrán buněk, což zajišťuje vysoký podíl nenasycených mastných kyselin (až 80 % je jich v červeně zbarvených cystách). Fungování fotosyntézy v tak nízké teplotě umožňuje pravděpodobně záměna jedné aminokyseliny methioninu za serin v enzymu RUBISCO. Sněhové pole osídlené řasou Chlamydomonas nivalis denně spotřebuje jen asi desetinu CO2 na metr čtvereční, ve srovnání s porosty vyšších rostlin. Když ale uvážíme často obrovské rozlohy sněhových polí může kryoseston (společenstvo, které žije na sněhu nebo

ledu) významně přispět ke spotřebě CO2 i tvorbě biomasy. Podstatné je, že sněžné řasy takto fungují v době, kdy vyšší rostliny jsou ještě pod sněhem, nebo ani nemohou na trvalých sněžných polích či ledovcích vůbec vyrůst. ROZŠÍŘENÍ A EKOLOGIE Nejrozšířenějším druhem kryosestonních řas je Chlamydomonas nivalis, který způsobuje červené zabarvení sněhu, běžné v polárních a vysokohorských oblastech po celém světě. V České republice jsou lokality tohoto druhu dosud známé pouze z Krkonoš. Další významnou skupinou sněžných řas jsou druhy z rodu Chloromonas které mají výrazné morfologické rozrůznění trvalých buněk. Působí zelené, žlutozelené, oranžové, růžové či cihlově červené zabarvení. Druh Chloromonas brevispina, charakteristický tvorbou silnostěnných ostnitých zygospor, je vázán na zastíněné či polozastíněné lokality montánního pásma, Chloromonas nivalis a Chloromonas rosae var. psychrophila vystupují až do alpínského stupně. Zelené vláknité řasy zatím na Šumavě nebyly nalezeny. PROČ STUDOVAT SNĚŽNÉ ŘASY? Sněžné řasy se nabízejí jako modelové organismy pro studium přizpůsobení k životu na hranici fyziologických možností. Pro biotechnologii pak představují zdroj potenciálně užitkových kmenů se zajímavými obsahovými látkami. A je ještě jeden důvod – jsou krásné!

Jaromír Lukavský, Linda Nedbalová Botanický ústav AV ČR v.v.i., Centrum pro bioindikaci a revitalizaci, Třeboň

Vlevo shora: Chloromonas nivalis, spóra zeleného bičíkovce / Chloromonas nivalis, spóra zeleného bičíkovce / Selenotila nivalis, houba Na této straně shora: Chloromonas brevispina, spóra zeleného bičíkovce / Chloromonas brevispina, zoospora s červenou, čárkovitou oční skvrnou / Cystococcus nivicolus

zima 2010 21

Šumava I Poslední plavba dříví z Modravy

Poslední plavba dříví z Modravy

Text Vladimír Korecký (*1929, †2005)

Foto: Jiří Kadoch

Staré klauzy – nádržky na plavení dříví jsou dávno opuštěné, většinou bez vody, okolní příroda si je bere zpátky. Zbytky úprav potoků, které byly provedeny k usnadnění splavování dříví jsou odnášeny velkou vodou a v krajině dobře patrné zůstaly jen některé umělé plavební kanály. Jedním z nejzachovalejších je Vchynicko-Tetovský kanál, který nyní zásobuje vodou nádrž Sedlo nad Srním. Ale nebývalo tomu tak vždycky. Pan Vladimír Korecký, velký milovník Šumavy a bývalý fořt na Modravském polesí, byl pamětníkem poslední plavby dříví z Modravy. Při prohlížení starých fotek vyprávěl o jeho dramatickém průběhu. A když jsem ten příběh slyšela, poprosila jsem ho, aby ho napsal. Eva Zelenková (dcera) Psala se 50. léta a šumavský průmysl připravoval předávku dřevních zásob pro nově zřizované polesí na Modravě. Zmizely mohutné skládky surových kmenů podél údolní cesty z Modravy na Březník a jen zapomenuté kmeny a jejich rozlámané části zde postupně zarůstaly vegetací. Jinak tomu bylo v prostoru mezi Modravským a Roklanským potokem, který byl komunikačně nepřístupný. K vyklizení hmoty se zde užívala jediná

22 zima 2010

ještě zachovaná plavební nádržka na zdejšim potoce. Koňské potahy a často i kaťuše sem přibližovaly surové kmeny často na vzdálenost delší než kilometr. Pracovní skupiny je tu krátily na metrová polena a rovnaly do hrání až 4 m vysokých. Při jarním tání se pak dříví plavilo Vchynicko-Tetovským kanálem přes Srní do Křemelné a končilo na dřevoskladu v Dlouhé Vsi. Protože k předávce dřevní hmoty mělo dojít 1.1.1956, rozhodlo tehdejší

vedení dosti překvapivě o splavení této hmoty ještě do konce roku. Tak byla zahájena podzimní plavba, jejímž výsledkem bylo (vzhledem k nedostatku vody) roztroušené rovnané dříví ve vodoteči od nádržky až po Modravu. Nastal podzim a dříví na březích i v potoce zamrzlo. Z obavy, aby jarní tání nespláchlo dříví do Otavy, byly pracovní skupiny pověřeny jeho vytaháním, často i vysekáním z ledu a jeho vyrovnáním na březích. Práce neefektivní a zbytečná,

Titulní strana: Hradlový most. Foto na této straně: Nahoře vlevo: Plávka Modravou. Nahoře vpravo: Hradlový most s namačkaným plaveným dřívím. Uprostřed: Plávka po Vchynicko-Tetovském kanálu. Dole: Křemelná – potrubní smyk. (Foto archiv autora)

která stejně do příchodu zimy nemohla být ukončena. V té době nám došlo, že do nastalé situace budeme nakonec proti své vůli vtaženi, i když bylo dohodnuto, že dřevní zásoby převezmeme teprve po dokončení plávky v příštím roce. Tehdy jsem byl nejmladším fořtem závodu Kašperské Hory, na plavbu dřeva prakticky nepřipraven. Hodně vody proteklo Hradlovým mostem, než jsme za pomoci pamětníků preventivně osadili most jehlami a na pilíře upevnili plováky, které měly směrovat dřevo do kanálu. V prosinci, jako často v minulosti, přišla několikadenní obleva, která zvedla hladiny toků tak, že jsme před Hradlovým mostem měli rázem přes 3000 prostorových metrů dřeva namačkaného až do úrovně vozovky. V té době ještě neexistovala silnice přes Antýgl, takže jedinou spojnicí Sušice –Modrava byla stará prašná silnice podél kanálu. V noci mi velitel praporu pohraniční stráže udělal budíček s kategorickým požadavkem odstranit jehly na mostě a pustit dříví do Vydry. Jinak je ohrožena jediná spojnice praporu s vnitrozemím včetně bezpečnosti státní hranice a neuposlechnutí bude hodnoceno jako sabotáž. Byla to dlouhá noc plná emocí, vzájemného přesvědčování, osočování a vyhrožování. Za temného hukotu vody při světle z baterek se nám nakonec povedlo přesvědčit pohraničníky o tom, že tlakem vody namačkané dříví je pevně zapřeno v březích a stržení mostu nehrozí. Napomohla tomu i skutečnost, že voda už další polena nepřinášela a nám se dařilo dříví postupně přepouštět do kanálu. Zbytek dříví byl splaven při jarnim tání v příštím roce. Zbývá dodat, že manko šumavského průmyslu zvýšil i únik dřeva v Dlouhé Vsi, který nebyl zcela připraven na zachycení prosincového dříví, takže se jeho část dostala až do Písku.

zima 2010 23

Šumava I Přelez, přeskoč,...

Text a foto Josef Štemberk

Přelez, přeskoč,... Automaticky by každý dodal: …, ale nepodlez! Nicméně při výpravách za šumavskou divočinou to neplatí a i tato možnost je dobrým řešením. A k dalším, která jsou vhodná k překonávání přírodních překážek a nástrah, jistě patří: přebroď, vyšplhej, prolez, přeplaz, vylez, a hlavně přežij bez úhony! Podívejme se na projekt „Průvodci divočinou“ očima hlavních aktérů, tedy průvodců samotných. Průvodcem divočinou (myšleno v rámci projektu Správy NP) se může stát pouze ten, který absolvoval kurz pořádaný pro místní průvodce Šumavy. Ten se doposud konal ve třech kolech od roku 2006. Kromě obecných znalostí celého šumavského pohoří a co nejdetailnějších poznatků o „svém“ koutě Šumavy museli budoucí průvodci osvědčit mimo jiné i fyzickou zdatnost. Záměrem bylo vytvoření sítě aktivních místních průvodců, která by pokrývala nejen celý národní

24 zima 2010

park, ale i předhůří Šumavy. Tento záměr se do značné míry podařilo naplnit a při různých příležitostech již prokázal svoji životaschopnost. Asi největší zkouškou a zároveň výzvou byl pro průvodce, mezitím již sdružené ve vlastním občanském sdružení, projekt „Průvodci divočinou“. Na začátku byl záměr Správy NP vytvořit systém doprovodů pro návštěvníky národního parku, které by směřovaly za poznáním nejrozsáhlejších I. zón, oblastí klidu a výskytu velkých původních zvířat

Šumavy. Cílem bylo nejen „odtabuizovat“ do té doby „nepřístupná“ území, ale především nechat účastníky porozumět přísným pravidlům ochrany přírody v národních parcích, a to především v jejich nejpřísněji chráněných částech – v I. zónách. První vycházky začaly v srpnu 2008 a v letošním roce již byla ukončena 3. sezona s možností návštěvy „domova zvířat“. Za celé období se konalo celkem 156 vycházek (58 v roce 2010), kterých se zúčastnilo 1718 účastníků (686 v 2010). Již na samém začátku jsme zaznamenali značný zájem ze strany návštěvnické veřejnosti, až po 100% naplněnost všech termínů do všech oblastí v letošním roce. Pravda je, že poptávka po „jistých oblastech“ byla hned na počátku taková, že ji nebylo možno v rámci daného počtu vycházek uspokojit, ale tento limit počtu vycházek i účastníků ve skupině všichni po absolvování jednoznačně chápali: „Vždyť, kdyby tam šli všichni, tak už tam není co chránit!“ O poznání hůře to bylo chápáno u nadpočetně přihlášených. Ale jako Národní divadlo nemá neomezený počet sedaček, tak i do národního parku je kapacita na „některá představení“ omezená.

KAM ZA DIVOČINOU Ještě by se slušelo představit alespoň ve zkratce jednotlivé zpřístupněné oblasti a nabízené trasy: Do šumavského kaňonu, do údolí řeky Křemelné, nás zavede výprava ze Srní. Přírodní řečiště v nejhlubším kaňonu Šumavy se strmými úbočími nabízí ojedinělé možnosti pro vývoj organismů žijících na extrémních stanovištích skal a sutí, které se zde dosud zachovaly. Symbolem oblasti by mohl být skorec vodní, čolek horský nebo vydra říční. Nejrozsáhlejší říční niva a údolní rašeliniště se na Šumavě ukrývá ve Vltavském luhu, kam lze zamířit dvěma trasami. Člověkem nikdy nenarušené, anebo po jeho činnosti revitalizované rašeliniště či podmáčené louky a lesy jsou domovem tetřívka obecného, bobra evropského a mnoha vzácných zástupců z hmyzí říše. Za původními pralesovitými zbytky šumavských lesů se můžete vydat na nejvyšší vrcholy Šumavy – na Plechý a Smrčinu. Rozsáhlou oblast Trojmezné hory pokrývá původní horská

smrčina, která zažívá rozpad horního stromového patra vlivem přemnožení lýkožrouta smrkového a zároveň je ukázkou samoobnovujícího se lesa ve stínu usychajících stromových velikánů. Smrčina nabízí pohled do druhově bohatšího smíšeného lesa s bujícím bylinným patrem. Ač zde není výjimečné zahlédnout tetřeva, tak tu má nedostatečný areál výskytu a jeho populace je zde pouze zbytková. Pravým a jediným domovem tetřeva na Šumavě (a vlastně i v celých Čechách) jsou Modravské pláně. Sem jsou vzhledem k rozsahu vedeny doprovody po dvou odlišných trasách. Zdejší slatě jsou nejen pověstmi opředené přírodní klenoty, ale i každá návštěva Rokytské slatě představuje nevšední zážitek pro každého, a to i pro průvodce, který se sem za sezonu dostane hned několikrát. Samotní průvodci divočinou jsou vyškolení místní průvodci, kteří se nezalekli fyzické náročnosti tras a byli ochotni se dále vzdělávat v různých, především

přírodovědných, oborech, těsně se dotýkajících Šumavy a zmíněných tras „divočinou“. Průvodci vyráží podle předem daného kalendáře za každého počasí. Pouze jedinkrát musela být vycházka narychlo zrušena, a to dne 7. srpna tohoto roku, kdy by nebylo možné se ve Vltavském luhu normálně pohybovat, protože výška hladiny v řece překročila o více jak 1 metr průměrný stav vody. (V ony dny byly bleskovou povodní silně zasaženy severní Čechy, kde obyvatelé neměli možnost výběru, zda jít či zůstat doma, protože voda přišla právě až k nim domů.) Ovšem hned nazítří, v neděli 8. srpna, se již uskutečnila výprava do oblasti Smrčiny a přišlo více než polovina přihlášených! A že vody bylo požehnaně netřeba dodávat! I taková je práce průvodce divočinou. Boj s deštěm, vedrem, zimou či větrem je jeho denním chlebem. Na závěr mi dovolte ve zkratce představit profil průměrného účastníka vycházky za šumavskou divočinou: Je mu 28 až 32 let.

Na 50 % je to muž. Je fyzicky zdatný, zajímá se o životní prostředí, ale i o novinky v oblasti trávení volného času – adrenalinové aktivity nevyjímaje. Na Šumavě už byl, ale pravidelně sem nejezdí (nebo aspoň nejezdil!). Zcela opačně je zaměřen profesně – zabývá se počítačovými systémy nebo alespoň k práci potřebuje internet. Je to vysokoškolák a zastává nějakou manažerskou funkci. A odkud za „šumavskou divočinou“ přijel? Většinou bydlí v Praze nebo jiném velkém městě (anebo v jeho blízkém satelitu). Z toho je vidět, že mladí a úspěšní mají přece o něco zájem. Zdá se, že jsme se jim s „divočinou“ trefili přesně do noty. Výpravy za „divočinou“ – to je především poznávání přírodních zákonitostí a také boj s překážkami. Josef Štemberk Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2010 25

Šumava I Splouvání Teplé Vltavy v roce 2010

Text a foto Adam Diviš

Splouvání Teplé Vltavy v roce 2010

Pravidla splouvání Teplé Vltavy doznala oproti r. 2009 pouze minimálních změn. Zachovány zůstaly limitní výšky hladiny i povinnost registrace a platby při splouvání úseku Soumarský Most – Pěkná. Všechny úseky bylo stejně jako v loňském roce možno splouvat pouze na kanoi nebo kajaku. Rovněž zachována byla možnost využití služeb vodáckého průvodce. Zájem o tuto službu značně vzrostl – celkem bylo uskutečněno 35 odborných doprovodů (oproti 11 v roce 2009).

26 zima 2010

Hlavní změnou oproti loňskému roku bylo upřesnění maximálního hodinového, respektive denního počtu lodí pro úsek Soumarský Most – Pěkná a jeho rozdělení do dvou pásem na základě výšky hladiny. Při výšce hladiny v rozmezí 50 – 55 cm mohlo tento úsek splouvat max. 81 lodí za den (9 lodí za hodinu), v rozmezí 55 – 61 cm, max. 108 lodí za den (12 lodí za hodinu). Při výšce hladiny nad 61 cm zůstal režim nezměněn a splouvat mohl libovolný počet lodí. Mírnou úpravou prošel rovněž vlastní registrační systém, ve kterém byla na základě zkušeností z minulého roku umožněna registrace libovolného počtu lodí na jednu osobu. Úsek Soumarský Most – Pěkná splulo v letošním roce celkem 4 884 lodí, tedy téměř o 500 lodí více, oproti r. 2009. Splutí většího počtu lodí bylo umožněno zejména díky příznivějšímu průběhu počasí v období hlavní sezony a také díky rovnoměrnému rozložení srážek po celé období splouvání. Negativně se na splouvání projevila

„dočasnost“ návštěvního řádu vydaného pouze na období od 1.5. do 31.7. 2010. Přestože navazující návštěvní řád (platný na období od 1.8. 2010 do 30.4. 2011) nakonec umožnil splouvání Vltavy za stejných podmínek i v druhé polovině sezony, dlouho trvající nejistota řadu zájemců odradila a většina volných míst zůstala i přes příznivé podmínky neobsazena. Zásadním bodem, který v letošním roce ukončil splouvání na úseku Soumarský Most – Pěkná, bylo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR, jímž byla zrušena část návštěvního řádu vyhrazující tento úsek pro splouvání. Fakticky tak bylo splouvání ukončeno ke dni 20.10. 2010. Přestože toto rozhodnutí se již na průběhu letošní sezony zásadně neprojevilo, bude mít spolu s probíhajícím řízením o vlivu splouvání na životní prostředí (EIA) rozhodující vliv při stanovení podmínek splouvání v dalších letech.

Režim splouvání v úseku S. Most - Pěkná (r. 2010 - počet dní)

Podvodní koberce rostlin dotváří nezapomenutelné zážitky z plavby. Odpočinkové místo u Pěkné.

41

0

0

9

14

14

0

Zákaz splouvání (počet dní v roce)

Adam Diviš Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2010 27

Šumava I Poznejte život divokých jelenů ve volné přírodě

Text Miloš Juha Foto Tomáš Jiřička

Poznejte život divokých jelenů ve volné přírodě V roce 2007 byl zpracován dlouhodobý projekt Správy NP a CHKO Šumava pod názvem Zoologický program. Ten, mimo jiné cíle, zprostředkovává návštěvníkům Šumavy nevšední zážitky s jinak těžko pozorovatelnými divokými zvířaty, jako je například jelen. Pozorování divokých zvířat ve volné přírodě je stále atraktivnější a příběhy se zvířaty se stejně jako historie neopakují.

28 zima 2010

Zoologický program zahrnuje celou škálu aktivit, od prvních pozorování až po prezentaci vědeckých cílů zaměřených na divoká zvířata. Další části projektu mají za úkol napomáhat propagaci zlepšování životního prostředí s využitím alternativních zdrojů energie, energetických úspor apod. První etapou projektu Zoologického programu bylo vybudování pozorovacích míst, z kterých se pozoruje především jelení zvěř. Mnohdy do přezimovacích obůrek přijdou i divoká prasata a další drobnější druhy. Pozorovacími místy jsou dřevěné sruby s velkou prosklenou plochou opatřenou vakuovanými skly. Celkem byla na území NP Šumava vybudována tři pozorovací místa, z nichž dvě jsou určena pro zimní pozorování a jedno pro letní pozorování jelenů. Uvnitř každého srubu je zhruba třicet míst k sezení pro pozorovatele v podobě stupňovitých lavic. Při budování pozorovacích míst bylo využito lokalit ve volné přírodě navázaných na přezimovací obůrky pro jelení zvěř o rozloze od 10 do 50 hektarů.

Umístění pozorovacího srubu musí splňovat celou řadu nezbytných požadavků, jako jsou přirozené migrační cesty zvířat, převládající směry větru, vhodnou konfiguraci terénu, snadnou dostupnost pozorovacího místa pro pozorovatele, krmná zařízení apod., aby zvířata nebyla od návštěvníků rušena. Každé zimní pozorovací místo je vybaveno tichým plynovým topením, které návštěvníkům zpříjemňuje pozorování zvířat v délce cca dvou hodin. Srub má ve vybavení i informační tabule se zajímavostmi zaměřenými na pozorovaný druh zvířete. Každý návštěvník si může také na nástěnné tabuli prohlédnout, jak se jelenům každý rok mění a vyvíjejí parohy. Pro více informovaného návštěvníka jsou připravena vědecká zjištění týkající se telemetrie jelenů. Telemetrie využívá dálkového přenosu dat za pomoci GPS satelitní technologie a je využívána pro sledování pohybu jelení zvěře. Před vlastním pozorováním může návštěvník využít přednášky, kterou na požádání zajišťují terénní zaměstnanci Správy NP a CHKO

Šumava s potřebnými odbornými znalostmi. Do přezimovacích obůrek přichází jelení zvěř s přibývající sněhovou pokrývkou, kdy je pro ni právě pro velké množství sněhu další potrava buďto obtížně, a nebo zcela nedostupná. Na vlastní pozorování se může návštěvník národního parku objednat pomocí rezervačního systému prostřednictvím příslušných informačních středisek a územních pracovišť Správy NP a CHKO Šumava na Rokytě, Stožci a Srní. Letní a podzimní pozorování probíhá v období od května do listopadu a můžete jej využít v oblasti Srní. Zimní pozorování probíhá od prosince do března a je možné na dvou lokalitách nacházejících se na jižní a západní části NP Šumava. V jižní části je pozorování situováno v blízkosti osady Jelení Vrchy a v západní části NP se nachází nedaleko obce Srní. Před každým pozorováním jsou účastníci seznámeni s hlavními zásadami pro příchod a odchod z pozorovacího místa. Zážitky z pozorování umocňuje využití vlastního dalekohledu, protože vzdálenost zvířat od pozorovacího místa je cca 100 m. Na tuto exkurzi je vhodné teplé oblečení včetně terénní obuvi, aby bylo možné překonat několik set metrů k pozorovacímu srubu, většinou ve sněhu a za mrazu. Pozorování je pro každého návštěvníka zdarma. Každý, kdo zvažuje poznání života jelena lesního v NP Šumava, se musí předem zříci denního shonu, hlasitých projevů a musí přijmout běžné zákonitosti divokých zvířat, která téměř vždy na nabízenou potravu přijdou. V minulých letech navštívilo každý rok pozorovací místa vždy kolem tisíce návštěvníků, kterým se exkurze za jeleny velmi líbila.

Titulní strana: Pro řadu účastníků je pozorování nevšedním zážitkem. Na této straně: Pozorovatelna zoologického programu. Pozorovaná zvěř.

Ing. Miloš Juha, Ph.D. Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2010 29

Šumava I Zvláštnosti šumavského jazyka

Text Jiří Svoboda Foto Jiří Kadoch

Zvláštnosti šumavského jazyka V podivuhodném eseji prof. Julia Komárka „Mezi Markomany a Bóji“ se objevuje velké množství postřehů a překvapivých skutečností o původním šumavském obyvatelstvu. Samotný název napovídá, že prof. Komárek měl celkem jasnou představu o prastaré historii šumavského osídlení v době jeho mládí. Jako mladý lesní adjutant působil na Šumavě těsně před I. sv. válkou a měl tedy možnost seznámit se s rázovitými šumavskými horaly. Při pročítání vzpomínek Julia Komárka nemohly pozornému čtenáři uniknout některé pasáže věnované krajovým zvykům a především pak dosti odlišnému jazyku, kterým se zde hovořilo. Proto jsem se pokusil o vysvětlení některých slov, která v němčině a samozřejmě ani v češtině nemají žádný reálný základ. Je zcela jisté, že zkoumaná slova prošla mimořádně

30 zima 2010

dlouhým procesem proměn, neboť šumavská společnost tak jak ji popisuje prof. Komárek, žila velmi izolovaně. Je tedy velmi pravděpodobné, že se mezi obyvatelstvem udržely archaické termíny, které patřily do původního fondu keltských jazyků, kterými se mluvilo na našem území. Proto je také nutné počítat s tím, že vysvětlení, která zde podávám, nemusí být definitivní.

Foto: Pavel Bečka

1. CITÁT „Bylo ustáleným zvykem, že se jednou do roka každá vesnice nebo farnost, neboť Bójové přijali kdysi křesťanství, věnovala obžerství. To byl den takzvané ´kirvei´ čili pouti.“ Termín kirvei má velmi blízko k irskému Círéibech = hlučná zábava, hýření. 2. CITÁT „Příroda Bójů byla dosud naplněna rozmanitými čárami a kouzly. Na prázdných slatinách, kde nejsou lidé, což by bylo příliš nevadilo, kde však také krávy mohly zabřeznout, bylo třeba zapalovat dýmové ohně z jalovce, aby byla zapuzena zlá čarodějnice ´té anbáhnige´, jak se jí říkalo, protože ji všichni zaručeně vídali, jak chodí a skáče o jedné noze.“ Slovo té anbáhnige je téměř jistě výrazná keltská složenina. Částice – té – odpovídá zcela bez problémů irskému té = kterýsi, kdosi a druhá část slova představuje zkomoleninu základu anbhá = zděšení, panika. Celý výraz je pak možné chápat jako ten(ta), který vyvolává zděšení. 3. CITÁT „Vzal jsem tedy několik smrkových šišek a házel je po chvilkách na Polomise (horal, který se znal s Komárkem). Přijal tuto výzvu stromového boha bez leknutí a prohlásil, že na něj zavolá ´ té onfoltige´.“ Jako v předešlém případě i zde se jedná pravděpodobně o složeninu. Druhá část slovní složeniny je velmi blízká irskému anfa = bouře. Celý výraz je možné přeložit jako ten(ta), který vyvolává bouři. Vysvětlení má svoji vnitřní logiku, neboť co hroznějšího by mohl přát nepřejícímu stromovému bůžku nežli bouři, která by jej v korunách stromů vystrašila. 4. CITÁT „Vodníka Bójové neznali, ale měli něco na jeho způsob, co žilo ve sklepě, chrastilo a kašlalo tam z chronické sklepní bronchitidy a čemu se říkalo ´ mondl´ . Mondlů či mándlů bylo vůbec víc druhů a vyskytovali se leckdes.“ Irské maithe = bůh, bohové je obsahově blízké situaci, kdy je na Šumavě používáno. Dodnes často používané irské sousloví mhaite lies an tír = kvůli bohu (bohům) této země je potom způsobu použití přímo odpovídající. 5. CITÁT „Záhadným pro mne zůstal případ zlého bůžka, který občas vyvolával u mužů křečovité onemocnění s těžkým dechem a vypoulenýma očima. Říkalo se tomu ´ pront´ a léčilo se teplou močí pouštěnou nemocnému přímo do úst. Někdy to pomohlo.“

Zde se nabízí německé Brant = pálit, ale i zde existuje keltská etymologie. Irské brónach = mrzutost, bol, případně brón = žal, bol odpovídají přesněji stavu nemocného, u kterého se výslovně o žádné horečce, která by avizovala „pálení“ vůbec nemluví. Keltský termín je tedy bližší nežli germánský, ačkoliv nejde o žádnou jazykovou dominantu. Pokud by se tato hypotéza ukázala jako správná, potom je třeba sklonit se před prof. Komárkem, který již téměř před sto

roky správně rozpoznal zvláštní šumavskou populaci, mající blízko k posledním původním obyvatelům Čech, kteří zanikli prakticky bez povšimnutí.

Jiří Svoboda místopředseda sdružení LUGH, Společnost pro obnovu keltské minulosti Čech [email protected]

zima 2010 31

Šumava I Ing. Miroslav Vaněk, Csc.

Text František Kadoch Foto Jiří Kadoch

Ing. Miroslav Vaněk, CSc. lesník, ochranář

V nekonečné knize tajemství přírody umíš něco přečíst. W. Shakespeare

32 zima 2010

Je tomu již osm let (2002), kdy odešel do pomyslného „lesnického ráje“ jeden z velmi známých a dá se říci, i legendárních lesníků, Ing. Miroslav VANĚK, CSc. Byl to člověk, který spolu s mnoha jinými pomáhal Správě Chráněné krajinné oblasti Šumava v jejích začátcích, zvláště ve vztahu k inventarizačnímu průzkumu Boubínského pralesa. Svými články z historie Šumavy a šumavských lesů přispíval k rozvoji časopisu Šumava a později i Šumavského kalendáře. Byl aktivním dopisovatelem časopisu Lesnická práce, Jihočeské lesy, Obnovená tradice a jiných časopisů a novin. Ing. Miroslav Vaněk, CSc. se narodil 25.10.1919 ve Zlukově u Veselí nad Lužnicí. Studoval Lesnickou fakultu v Praze. V době okupace byl také vězněn nacisty a pak totálně nasazen. Po roce 1945 dokončil válkou přerušená studia Lesnické fakulty, nastoupil ke Státním lesům ve Vimperku a v letech 1949-51 se stal jejich ředitelem. V roce 1951 byl komunistickou mocí zatčen a rok vězněn. Pak pracoval jako lesní dělník a teprve v roce 1971 se stal zástupcem ředitele lesního závodu v Jindřichově Hradci. Brzy však přešel k lesnímu závodu Prachatice. V roce 1976 odešel do důchodu. Velmi úzce spolupracoval s tehdejším vedoucím Správy Chráněné krajinné oblasti Šumava Miloslavem Hánou. Znal jsem ho od roku 1975, a to nejenom z redakce časopisu Šumava, ale i jako člověka, který mne, mohu-li to tak nazvat, „zaučoval“ do tajů lesa i lesnické práce. Chodíval jsem s ním občas na jeho výzkumy v Boubínské hornatině a obdivoval jeho znalosti nejenom o lese, ale i o historii Šumavy. Ing. Vaněk mi dodával do redakční rady články, které byly jakousi „duší“ tehdejšího časopisu Šumava. Své znalosti dokonale zúročil v článcích

o historii šumavských lesů, Boubínské hornatiny, zvířeně Šumavy, lidské činnosti na Šumavě, k významným výročím, ale psal i o lidech, kteří se nesmazatelně zapsali do historie lesnictví. Obdivoval jsem jeho rozsáhlé encyklopedické znalosti, které si nenechával pro sebe, ale dovedl je předávat těm, kteří je potřebovali. Byl velmi pečlivý, jeho rukopisy nesly stopy znalostí problematiky, o které psával. Byl jsem překvapen jeho vitalitou, kdy zvládával namáhavou chůzi v lese, jako by ani nebyl v důchodovém věku. Miloval historii, zejména tu, která byla spojena s jeho milovaným prostředím – Šumavou a lesy. Velmi dobře dovedl spojovat ochranářskou činnost s prací lesníků, a to jsem u něho nejvíce obdivoval. Poutavě a se zápalem jemu vlastním, vyprávěl o lidech, kteří lesu věnovali celý život. Ing. Miroslav Vaněk žil ve Vlachově Březí,

které se stalo po jeho předchozích působištích trvalým domovem. Měl rozsáhlou knihovnu, ze které bylo možno čerpat i pro práci redakce. Lidé přicházejí a odcházejí. Velmi často bývají i zapomenuti. Zůstávají tu však často stopy po jejich záslužné práci. A to byl život i lesnická činnost ing. Vaňka, kterému vděčí ochrana přírody za mnohé přínosy v práci CHKO Šumava i Národního parku Šumava. Titulní strana Z boubínské rozhledny. Na této straně Boubínská hornatina od Českých Žlebů. M. Vaněk s pracovníky CHKO Šumava. František Kadoch [email protected]

zima 2010 33

Seminář o Boubínu Lesníci si 20. října 2010 připomněli, že před osmdesáti léty stát převzal od Schwarzenbergů boubínský lesní komplex. Je to doba dospívání jedné generace lesa, a tedy vhodná příležitost k pohledu zpět. Proto se ve Vimperku konal odborný seminář nazvaný: „Historické vlivy a snahy k trvale udržitelnému hospodaření v lesích LHC Boubín a současnost.“ Jak název semináře napovídá, kromě historie bylo prezentováno i současné hospodaření Lesů České republiky, s. p., Lesního závodu Boubín, který spravuje lesy v této oblasti. Boubín, území s bohatou lesnickou tradicí, je totiž mimořádně silným příkladem a ukázkou stopadesátileté existence divokého lesa a převážně smrkových

hospodářských lesů vedle sebe. Lesníci tak po staletí pečují trvale o hospodářské porosty v okolí Boubínského pralesa a jeden z nich – lesmistr Josef John, vyhlášení Boubínského pralesa již v roce 1858 inicioval. Zvyšování pestrosti druhové skladby, podpora přirozeného zmlazení, či podpora rekreačních funkcí v lesích proto patří k samozřejmostem trvale udržitelného hospodaření v současnosti i v hospodářských lesích. Důkazem toho je osvědčení mezinárodně uznávané certifikace trvale udržitelného hospo-

Nová cyklostezka pod stromeček Letošní čilou stavební aktivitu podél silnice mezi Velkým Borem a Srním završilo v prvním prosincovém týdnu razítko sušického stavebního úřadu na závěrečném kolaudačním povolení. Podařilo se zde postavit další část stezky pro cyklisty a lyžaře, která navázala na loni postavený úsek u Prášil. Tím vzniklo nové kvalitní a bezpečné spojení mezi Prášily a Srním, Mechovem, které začne sloužit oběma skupinám turistů krátce před letošními Vánoci. Na tento vánoční dárek se opět složily Správa Národního parku Šumava

34 zima 2010

a Evropská unie. Jeho rozbalení obstaralo přestřižení pásky u nového mostku v Mechově. Josef Jiřička

daření PEFC, jehož jsou Lesy České republiky držiteli. Boubín má rovněž své novodobé lesnické osobnosti. Odpolední část semináře se proto konala v místě Boubínský prales – jezírko, kde byla odhalena pamětní deska Ing. Jaroslavu Odstrčilovi a dalším lesnickým osobnostem. Na slavnostním aktu se sešla široká odborná a laická veřejnost. Byl přítomen Ing. Josef Kalbáč, poradce prezidenta republiky, a vyřídil pozdravy a podporu setkání od Václava Klause . Do pralesního chrámu se nesly hlaholy trubačů píseckých lesnických škol, kteří zahráli „Hranickou Hubertovu mši“. Každý účastník si odnesl na památku i k poučení knihu „Boubín v rukou státu“ od autora Petra Martana, která vyšla pro tento svátek lesníků. Nový pomníček přibývá do historické řady jiných v boubínských lesích, na památku jejich správců a hospodářů. Celá akce se konala pod odbornou záštitou a s finančním přispěním Ministerstva zemědělství, sekce lesního hospodářství. Petr Martan

Šumavská divočina v evropském kontextu Ve dnech 29. 9. – 1.10. 2010 proběhla v pořadí 2. mezinárodní konference o divočině. Bezmála 50 účastníků se setkalo v informačním středisku Hengstpaßhütte Správy NP Kalkalpen na jihu Horního Rakouska, aby se na společném workshopu pokusilo definovat a zodpovědět aktuální problémy ochrany evropské divoké přírody. Na třech oddělených workshopech byl diskutován společenský, vzdělávací, ale i ekonomický význam existence území bez přímého vlivu člověka ve střední a západní Evropě. Závěrem konference byly představeny společné výsledky. Kromě nezastupitelné úlohy těchto území ve výzkumu, mající přímé využití v lesnické a zemědělské praxi, mají tato unikátní území významný potenciál lokálního turistického ruchu, zachování a prohloubení identity místních obyvatel, stejně jako příležitost k novým, ve střední a západní Evropě tak vzácným, osobním prožitkům, jako je pokora, samota a psychická relaxace. V průběhu konference byla též představena koncepce sítě nejvýznamnějších oblastí evropské divočiny – PAN Parks. Kromě 10 již certifikovaných národních parků byla oceněna přeshraniční spolupráce NP Šumava a NP Bavorský les a veřejně podpořen proces vytvoření společného území divočiny pod hlavičkou PAN Parks. Martin Starý

borka – borovice blatka Pinus uncinata subsp. uliginosa

borka – buk lesní Fagus sylvatica

borka – javor klen Acer pseudoplatanus

borka – javor mléč Acer platanoides

borka – jedle bělokorá Abies alba

borka – jilm Ulmus sp.

borka – lípa Tilia sp.

borka – smrk ztepilý Picea abies

borka – bříza Betula sp. Foto Pavla Čížková