Šumava I Editorial. František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava

Šumava I Editorial František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava [email protected] Vážené čtenářky, vážení čtenáři. Pro dlouhé podzimní večery jsme pro vás připravili nové číslo našeho časopisu. Podzim dynamického roku 2009 se pro nás – zaměstnance Správy NP a CHKO Šumava je ve znamení velkého pracovního vypětí při dokončování prací v lese při jeho ochraně proti kůrovci a zahájení příprav na kůrovcovou situaci, kterou očekáváme v roce 2010. Podzim pro nás znamená také období příprav na zimní sezonu, která je pro území i Správu Národního parku Šumava důležitá podobně jako ta letní. Právě nyní, na podzim, letní sezonu hodnotíme. Zatím se nám jeví jako velmi úspěšná a co do návštěvnosti jako rekordní. Letošní podzim přinesl také velkou úrodu semen lesních dřevin, proto jsme zorganizovali jejich sběr a přípravu pro pěstování nových sazenic ve větším objemu. Po třech létech kalamit je nutné v šumavských lesích dále zvýšit výsadbu velkého množství buků, jedlí, javorů, břízy či jeřábu. Letošní podzim se pro obě Správy národních parků Bavorský les a Šumava nese i v slavnostním duchu. Zástupci našich Správ ve Švédsku převzali od Federace národních a přírodních parků Evropy – Europarcu významný certifikát jako „přeshraniční parky“. Tento certifikát je pro nás určitým potvrzením toho, že je naše práce v zahraničí uznávána. Že kvalitní ochrana přírody, spolupráce s regionem při trvale udržitelném rozvoji a péče o hosty obou národních parků jsou prováděny v kontextu s cíli evropské ochrany přírody v národních parcích. Závěrem mi dovolte, abych poděkoval veškerému venkovnímu personálu za práci při zajištění jak letní sezony, tak i ochrany lesa proti kůrovci v těch částech NP, kde je naší povinností tuto ochranu zajistit. Přeji všem našim místním lidem a hostům barevný a příjemně zádumčivý podzim v Národním parku a chráněné krajinné oblasti Šumava. Nosnými tématy naší práce v letošním roce jsou: Horská smrčina: Na Šumavě se nachází cca 20 % z celkové výměry těchto smrčin v Česku. Tento typ přírodního smrkového lesa vyžaduje speciální péči, odlišnou od uměle založených smrčin v nižších polohách našeho NP. Tuto rozdílnost obou typů smrčin je nutné neustále zdůrazňovat a trpělivě objasňovat. Šumavský domov: Mezi povinnosti zaměstnanců Správy nepatří jen péče o horské smrčiny a zvířata, ale i spolupráce s místními samosprávami a obyvateli při péči o zachování tváře našeho společného šumavského domova lidí, rostlin, zvířat a jejich prostředí. Lidská obydlí a sídla mají v našich horách své specifické rysy, které je nutné zachovat. Zelená Šumava: Šumavské lesy nejsou jen horské smrčiny, které rostou v jejích nejvyšších polohách, ale i ostatní lesy. Tyto ostatní, dříve smíšené lesy (se zastoupením jedle, buku a smrku), nyní s nepřirozenou převahou smrku, vyžadují dlouhodobou citlivou péči, aby i naše generace mohla svým nástupcům „předat“ zelenou Šumavu. Šumavská řeka: Toto téma je nutné zdůraznit právě v tomto roce, kdy byla stanovena nová pravidla pro péči o vodní toky NP, která budou daleko lépe odpovídat skutečným hodnotám našich řek. Nejedná se jen o zkvalitnění organizace splouvání, ale i o lepší koncepci rybářství (včetně zarybňování potoků a řek) či o sledování kvality povrchových vod v NP. Telemetrický výzkum: Toto logo vás upozorní na aktivity a výsledky telemetrického výzkumu velkých savců a ptáků na Šumavě. Projekt je realizován týmem zoologů ze správ národních parků Šumava a Bavorský les. Viz též www.RysoviNaStope.cz. Zoologický program: Náš NP je evropsky významným domovem několika velkých druhů savců, např. rysa, jelena, losa, a dokonce i několika jedinců vlka, a ptáků (tetřev, datlík, čáp černý, tetřívek). I tato zvířata zde přispívají k udržení přírodní rovnováhy. Poznávání jejich způsobu života je velmi důležité pro každého z nás.

Foto Jiří Kadoch

Šumava I Obsah

03 I 2009 04 08 10 VYDAVATEL: Správa NP a CHKO Šumava ADRESA REDAKCE: Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.:388 450 260, fax: 388 450 019 e-mail: [email protected] REDAKČNÍ RADA: František Krejčí (předseda redakční rady) Jiří Kadoch (redaktor časopisu) Pavel Hubený Zdeňka Křenová Michal Valenta David Albrecht Iveta Štefanová Vladimír Just Jan Podlešák (jazyková korektura)

12 14 16 18 20

FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: Markéta Rudlová - Z Boubínského pralesa FOTO NA ZADNÍ STRANĚ: Ivan Dudáček - Skorec vodní /Cinclus cinclus/

22

GRAFICKÁ ÚPRAVA: MONELLO design atelier TISK: Typodesign s.r.o. DISTRIBUCE: Transpress Praha, Mediaprint Kapa, Mapcentrum České Budějovice a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996.

24 26

28

PŘEDPLATNÉ: Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena 1 výtisku 43 Kč, celoroční předplatné 140 Kč. Uzávěrka čísla: 15. 08. 2009

30

Datum vydání: 30. 09. 2009 Registrační číslo: MK ČR E 7518 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí.

32 34

04

Návrh Vize Šumava

16

Návrh Vize Šumava Ministr Ladislav Miko ke společným cílům regionu. Smrčina – Hraničník Jsou porosty na těchto šumavských vrcholech jen obyčejnými lesy? Stabilizace lesů v Národním parku Šumava Základem je podpora přirozené obnovy lesa ochranou přírodních procesů. Do korun stromů Nová atraktivita - nejdelší stezka svého druhu na světě. VLK na Šumavě? Historie i současnost „obávané“ šelmy. Invazní rostliny Národního parku Šumava Původní rostliny našich zahrádek jsou postrachem současné flóry. Chráněná krajinná oblast Křivoklátsko Unikátní území aspirující na vyhlášení našeho 5. národního parku. Úhlavský luh Území dávno opuštěných luk, divokých lesů a mokřin kolem potočních ramen. Vimperský zámek I Projekt Mezinárodního environmentálního vzdělávacího centra. 1. část - pohled do historie. Šumavou nově a jinak Letošní návštěvníky čekala některá zlepšení nabídky. S průvodci za šumavskou divočinou Druhý ročník odborných doprovodů s průvodci do míst kde vládne sama příroda. Dny pro rašeliniště Možnost bezprostřední účasti na záchraně ohrožených šumavských rašelinišť. Infocentrum Zelený bod Strašín O téměř zapomenutém malebném koutu Šumavy a činnosti občanského sdružení. Ing. Miroslav Vaněk, CSc., Vzpomínka na lesníka a ochranáře, jehož láskou byly šumavské lesy. Aktuality

Vlk na Šumavě?

28

Vimperský zámek I.

podzim 2009 03

Šumava I Návrh Vize Šumava 2020

Text František Krejčí

Patrně množství milovníků a hostů Šumavy. Možná její velikost a význam v rámci Čech a střední Evropy nebo historie jejího lidského osídlení nebo vše toto a mnoho dalšího namícháno podle naší vnímavosti nenechá nikoho z nás netečným při hledání další cesty rozvoje Šumavy. Současný ministr životního prostředí Ladislav Miko předložil smysluplný návrh Vize Šumavy 2020. Návrh společných cílů a cest k jejich naplnění.

Návrh Vize Šumava Region Národního parku Šumava tvoří plocha správního území 22 obcí, které je buď zcela, nebo větší či menší měrou pokryto výměrou národního parku. Region tohoto typu hraje právě díky přítomnosti nejvyšší kategorie velkoplošného chráněného území v ČR specifickou roli. Proto je vhodné na jeho běžný život i očekávaný rozvoj pohlížet z trochu jiného úhlu. Většina starších členských zemí EU na tuto specifičnost již přišla a věnuje podobným regionům velkou pozornost. Specialisté pracující v oblasti regionálního nebo socioekomického rozvoje již před řadou let zjistili a doložili, že dobře řízený a vládou vhodně podpořený národní park je pro svůj

04 podzim 2009

region jasnou výhodou. Samozřejmě není jednoduché život podobného regionu sofistikovaně uspořádat, nastavit hlavní témata obživy, najít finanční zdroje pro zajištění kvalitní infrastruktury životního prostředí místních lidí. Jde o to, celkově sladit názorovou hladinu veřejného mínění k pochopení a přijetí myšlenky národního parku uprostřed obydlené Evropy. Podobné myšlenky totiž bez podpory širší veřejnosti nelze realizovat. Jednak se tak děje za peníze daňových poplatníků a jednak jde o soulad mezi potřebami obyčejných lidí a vůlí státu ovlivňovat progresivně i rozvoj těchto v minulosti opomíjených území. Jakékoliv vedení či směřování určitého

týmu lidí vyžaduje mít jasnou společně přijatou vizi. Stanovení jasných cílů a cest, kterými se jich dobrat. Návrh Vize Šumava 2020 vychází z jasné motivace pomoci pochopit a doložit výhodnost Národního parku Šumava široké veřejnosti. Rozvoj věcného dialogu nad dalším směřováním rozvoje Regionu NP Šumava staví na vzájemné důvěře regionálních partnerů.

Podpora regionálního rozvoje Uvedený návrh obsahuje body, které lze dále rozpracovat a společně se zástupci místních a regionálních partnerů přijmout. Pro další společný rozvoj obcí a regionu pan ministr předložil návrh konkrétních záměrů

Projekt Zelené autobusy Foto: Tomáš Jiřička

Foto: Vladislav Hošek Filipova Huť

2020

a témat. Jedná se například o zkvalitnění a zefektivnění svozu odpadů vznikajících na území národního parku a další nakládání s ním, o zkvalitnění společné přípravy běžkařských tras, o zajištění projektu tzv. Bezpečná Šumava při prevenci a ochraně lidského zdraví a života, o zkvalitnění návštěvnické infrastruktury (formou budování cyklostezek, návštěvnických center v rámci zoologického programu Správy, dopravy hostů NP přes státní hranici, ale i uvnitř národního parku apod.). Významnou pozornost pan ministr věnuje pořizování a zkvalitňování infrastruktury životního prostředí v obcích (formou budování ČOV a kanalizací, využívání

Šumava je rájem cyklistů Foto: Vladislav Hošek

obnovitelných zdrojů energie při výrobě tepla a teplé užitkové vody, podpory úspor energie). Řada těchto záměrů a projektů je již zahrnuta do společné přípravy tzv. Master planu Šumava, jakožto významného nástroje pro zvýhodnění regionu Národního parku Šumava při hledání a získávání finančních zdrojů. Podpora zaměstnanosti Návrh společné vize významně mění přístup MŽP a Správy v oblasti zaměstnávání lidí při péči o ekosystémy národního parku (jak o lesy, tak o části luk a pastvin). Zadávání těchto prací návrh doporučuje pro příští rok jasněji rozdělit do tří základ-

ních skupin. První skupinou jsou tzv. osvědčení dodavatelé pro drobné zakázky prací, které generují právě specifické podmínky péče o ekosystémy národního parku. Jedná se například o odstraňování rizikových stromů a souší, speciální podsadby lesních dřevin, pomocné odborné práce při monitoringu přírody, při údržbě specifické infrastruktury – poválky, mostky, lávky, značení, stezky pro pěší apod. Druhou navrhovanou, svým objemem prací větší skupinu budou tvořit dodavatelé zajišťující dodávky při péči o ekosystémy národního parku formou rámcových smluv. Návrh řeší další rozdělení tohoto typu dodavatelů na dodavatele vykonávající práce v běžných

podzim 2009 05

Šumava I Návrh Vize Šumava 2020

PŘEHLED TYPŮ PÉČE O LESY NP ŠUMAVA

provozních podmínkách a v kalamitních podmínkách. Nyní, ve druhém roce po orkánu Kyrill, očekáváme v národním parku pokračování zvýšeného (kalamitního) rozvoje kůrovcových populací. Očekáváme jej ale i v příštím roce. Proto je nutné na tuto okolnost reagovat již nyní. Stabilizace péče o ekosystémy národního parku Podle mého názoru přinesl pan ministr následujícím návrhem nejdůležitější důvod pro zavedení důvěryhodného a věcného dialogu na Šumavě v oblasti péče o lesy. Tento návrh se týká stabilizace současné rozlohy území ponechaného samovolnému vývoji. Současná platná rozhodnutí státní správy ochrany přírody a bývalého ministra ŽP Martina Bursíka jsou uváděna do provozní praxe Správy formou vnitřních příkazů a směrnic. Výsledkem je současná výměra 21 % území NP s převažujícím samovolným vývojem a 9 % území, které lze do tohoto režimu převést během 10 let, tzn. do roku 2020. Navrhuje se další rozšiřování zatím nepřipravovat a spíše se shodnout na kritériích pro zařazení dalších ploch do tohoto bezzásahového režimu v dalších desetiletích po roce 2020. Ovšem vždy po dohodě se zástupci obcí. Pro naplnění mezinárodních kritérii hodnocení ochrany přírody pan ministr navrhl v rámci těchto území s převahou samovolného vývoje vytvořit 4 až 5 jádrových území s jasnou definicí jádrových území. Kolem nestátních majetků pak navrhl vytvořit 200

06 podzim 2009

až 500 metrů široké ochranné pásmo. Zbývající území cca 70 % výměry národního parku pak navrhl spravovat přírodě blízkými způsoby. Významným faktem je i návrh k diskusi nad obydlenými enklávami uvnitř národního parku. Tato území sídel slouží k trvale udržitelnému rozvoji a je nutné další rozvojové limity co nejlépe definovat. Mezinárodní spolupráce Od září letošního roku jsou oba národní parky Šumava a Bavorský les nositeli

certifikátu Federace národních a přírodních parků Evropy – Europarcu jako dvojice „Přeshraničních parků“. Nejen proto pan ministr navrhuje Správě českého člena této dvojice parků ve spolupráci se zástupci obcí synchronizovat a koordinovat spolupráci obou parků všude tam, kde je to možné. Hlavní důraz klade na péči o ekosystémy, hlavně při přechodu k samovolnému vývoji, na péči o volně žijící a přes státní hranici migrující zvířata a na podporu měkkého turismu.

SCHÉMA REGIONÁLNĚ VÝZNAMNÝCH ROZVOJOVÝCH PROJEKTŮ SPRÁVY

SOUČASNÁ ZONACE NP ŠUMAVA A BAVORSKÝ LES

Zachování krajinného rázu Velkou pozornost pan ministr ve svém návrhu věnoval také zachování krajinného rázu. Vyjádřil svoji podporu již zahájenému projektu Správy v tomto oboru její činnosti. Projekt řeší zpracování zonace architektonické náročnosti regionu, zmapování urbanistické charakteristiky. Klade si za cíl po projednání se zástupci obcí definovat zásady a doporučení pro další směřování Šumavy. Součástí projektu je i vytvoření pracovní skupiny šumavských architektů a urbanistů, kteří by v rámci bezplatného poradenství zástupcům obcí, soukromým investorům, ale i Správě radili po dobu několika let, jak uvádět do reality výše uvedené závěry. Navrhovaná vize se může stát dobrou zárukou vytvoření souladu mezi kvalitní ochranou přírody a trvale udržitelným rozvojem obcí regionu Národního parku Šumava. Pomocí realizace větších či menších projektů se můžeme všichni společně přesvědčit, že je národní park výhodou pro náš šumavský domov a chloubou pro český národ jako ukázka kulturní, sociální a etické vyspělosti. František Krejčí ředitel Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

Přirozeně zmlazující se porost u Plešného jezera Foto: Vladislav Hošek

podzim 2009 07

Šumava I Smrčina – Hraničník

Text Pavel Hubený

Smrčina Hraničník obyčejné šumavské lesy?

Lesy Smrčiny a Hraničníku jsou poslední léta středem zájmu. Právě prochází dramatickým vývojem. Zkusili jsme zalovit v paměti těchto lesů, podívat se, jaká je skutečně jejich minulost, jak jsou staré, co pamatují a jak reagovaly na vlivy dávné, možná už zapomenuté. Zkoumali jsme lesy ve výseči mezi Klápou, Hraničníkem a Smrčinou, tedy na ploše cca 340 ha. Hlavním vodítkem na naší cestě byly skutečně zjištěné věky stromů na pařezech.

Co říkají mapy V mapě z I. vojenského mapování (1764-1800) je celý svah porostlý lesem zhruba po úroveň současného Schwarzenberského kanálu a vykácené jsou pouze plochy podél potoků. Z tohoto období dodnes přežívají jednotlivé stromy (8 %-18 % úrovňové populace) v pralesovitých zbytcích. V mapě z II. vojenského mapování (1822-1840) je celý hřbet zalesněný až na malou odlesněnou enklávu, ohraničující území huti pod Alpou. Odlesněný prostor nad kanálem sahá však relativně vysoko, cca o 100 a místy až o 200 m výše než

08 podzim 2009

v předchozím mapovém díle – na této ploše jsou naznačeny pastevní lesy. Mapa ze III. vojenského mapování (18771882) není k dispozici. Může ji však částečně nahradit lesní porostní mapa z roku 1873. Přepis lesní porostní mapy revíru Plešný (Josef Jelínek: Od Jihočeských pralesů k hospodářským lesům Šumavy), datovaný k roku 1873, zachycuje porosty na Smrčině a Hraničníku. Těsně nad kanálem jsou vymapované porosty mladší 40 let, od kanálu do nadmořské výšky cca 1100 m 41-80 let staré porosty , ve výšce 1100 až 1200 m převažují porosty stodvacetileté a starší a na vrcholech a hřbetu

už je pouze pastvina s rozptýlenými smrky. V přepisu Josefa Jelínka je však sporné datování, které v originální mapě pracuje s dvacetiletými věkovými třídami, autor však použil starší členění používající čtyřicetileté věkové třídy. Podle původních map by nejstarší porosty byly označeny jako osmdesátileté a starší, zatímco v Jelínkově přepisu jsou tytéž porosty stodvacetileté a starší. Věk nejstarších lesů sahal určitě před rok 1793, pravděpodobně ještě hlouběji do minulosti. V dnešních porostních mapách lze najít etážovité porosty starší 140 let (vzniklé před rokem 1860) ve vrcholové části Smrčiny,

Srovnání věkové struktury porostu vytěženého na počátku 20. století ( 162A) a současné věkové struktury navazujícího nejstaršího porostu na hřbetu mezi Hraničníkem a Smrčinou. Alpy a Hraničníku, rozčleněné mlazinami po kalamitách. Jak uvidíme dále, jejich věk je ve skutečnosti vyšší, odpovídající sdělením staré porostní mapy. Svahy pokrývají porostní skupiny mladší, ve věku 60-100 let, pouze při Horském potoce se objevují porostní skupiny ve stáří 100-140 let. Nad plavebním kanálem a rozptýleně po lesích – zejména v místech rozpracování porostů náseky – se vyskytují porosty ve stáří 20-60 let. A co na to pařezy? Letokruhy na pařezech a zlomech zachycují životní epizody jednotlivých stromů. Zda rostly na světle a měly velké přírůsty, nebo zda živořily a přirůstaly jen velmi pomalu... Soubor těchto osudů zjištěných na řadě pařezů v jediném lese vypovídá o životě celého společenství. Porosty, o kterých je tento článek, tvoří nejčastěji lesy první a druhé generace po pralese, nejspíše vzniklé z přirozené obnovy původního lesa, ale místy také skutečné pralesovité zbytky. Pouze v těsné blízkosti kanálu jsou mladé kultury, popř. zbytky pastevních lesů s mnohokmennými buky z pařezin. U převážné většiny porostů lze pozorovat pokračování původní druhové skladby – tedy genetickou původnost lesa. Rozhodně se nejedná o obyčejné hospodářské lesy, i když se tak na první pohled mohou zdát – zvláště v kontextu okolních šumavských lesů. Na Smrčině a Hraničníku máme lesy, jejichž stáří a původnost jsou přímo úměrné vzrůstající nadmořské výšce. Zatímco dole u kanálu se setkáváme s lesy vzniklými před cca 100 lety, často na zemědělsky obhospodařované půdě, nad úrovní 900 až 950 m máme lesy vzniklé po vykácených prvních lesích po pralese, nebo dokonce první lesy po pralese. A nad 1100 m se tu mísí plochy starého původního lesa – snad nikdy zcela nevykáceného, s porosty vzniklými po těžbě na počátku 20. století.

Foto: Jiří Kadoch Posledně jmenované porosty tvoří dvě věkově oddělené populační vlny, které nelze v porostu opticky rozlišit. Starší je ve věku 80-100 let (50 %), mladší 40-70 let (50 %). Hektarová hustota velmi starých pařezů se pohybuje mezi 130-170. Letokruhy těchto stromů již nelze objektivně přečíst, kdybychom ale aplikovali současný průměrný přírůst (2 mm/rok na poloměru) a vydělili bychom jím změřené poloměry starých pařezů, zjistíme, že nejstarší stromy byly cca 140 let staré (dnes by byly tedy cca 230 let staré). Tento les byl pravděpodobně vykácen v době stavby kanálu a jeho potomci opět kolem roku 1920. Odhadovaný věk tohoto zaniklého lesa odpovídá i staré porostní mapě z roku 1873, která jeho vznik řadí do období 1813-1833. Podle charakteru pařezů i současné druhové skladby se zdá, že se vždy obnovoval z přirozené obnovy (čtvrtina smrků tu dnes roste na zbytcích původních stromů, na velmi starých pařezech jsou také patrné chůdovité kořenové náběhy). Nad 1200 m (místy i mnohem níže) už máme téměř výhradně přírodní lesy,

jejichž vznik sahá do počátku 19. – místy i 18. století. Do lesů, jejichž charakter napovídá, že prodělaly svou generační obměnu někdy v polovině 19. století, zřejmě podobnou, jakou prožívají dnes. Asi tu proběhla větrná nebo kůrovcová kalamita, možná spojená s těžbou. Jde o lesy stejně původní, jaké nacházíme dodnes na svazích Maarberka, Špičníku, Trojmezné, Polomu či Jezerní hory. Je pro ně typická skupinová rozrůzněnost, ve které se střídají skupiny lesa relativně mladého (100-150leté) a lesa velmi starého, v nichž se věk stromů pohybuje od 100 do 290 let. Na pařezech nejstarších stromů je patrný pomalý růst zhruba do konce 18. století, což naznačuje jejich růst v podrostu pod původním smrkovým lesem později prosvětleným. Zda těžbou, kůrovcem nebo vichřicí – to už dnes asi nezjistíme… Foto Smíšené porosty na Hraničníku a Smrčině. Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

podzim 2009 09

Šumava I Stabilizace lesů v Národním parku Šumava

Text a foto Petr Kahuda a Adam Jirsa

Stabilizace lesů Lesnický management našeho největšího národního parku není pouze otázkou kůrovce a zasahování či nezasahování proti němu. Lesníci v NPŠ plní při péči o svěřený lesní majetek další množství úkolů, které mají za cíl zejména postupnou dlouhodobou přeměnu druhové skladby části šumavských lesů. S tím souvisí i téma tohoto příspěvku – úkolem pracovníků Správy je totiž postupná stabilizace lesních porostů v dříve založených kulturních smrčinách s důrazem na zvýšení odolnosti proti biotickým i abiotickým činitelům. 10 podzim 2009

v Národním parku Šumava

Lesní školky Pro naplnění tohoto cíle je nutné v první řadě vypěstovat dostatek geneticky vhodných a na šumavské klima alespoň do určité míry „adaptovaných“ sazenic. Správa NP a CHKO Šumava pěstuje proto sadební materiál výhradně z osiva získaného sběrem z geneticky kvalitních zdrojů na svém vlastním území a veškerý sadební materiál dopěstovává ve vlastních školkách. V těchto školkách se pěstují zejména ty druhy dřevin, které v člověkem ovlivněných porostech Šumavy, co se zastoupení týče, ustoupily ve své době propagovanému smrku a v současnosti se do zčásti monokulturních smrčin opět navracejí. Jedná se zejména o jedli bělokorou, buk lesní a javor klen. Dále jsou to borovice lesní, jilm horský, jeřáb ptačí a tis červený. Pro zalesňování kalamitních ploch a pro podsadby prováděné v geneticky nevhodných a nepůvodních porostech je také pěstováno potřebné množství smrkových sazenic téměř výhradně osmého lesního vegetačního stupně (LVS).

Produkován je sadební materiál prostokořenný i krytokořenný (obalovaný) v poměru cca 3:2. Produkce sazenic v obalech má v šumavském národním parku své opodstatnění – lesní porosty s naplánovanou umělou obnovou se totiž často nacházejí v nadmořských výškách s dlouhotrvající sněhovou pokrývkou, a tak je zde oddálení provedení výsadby jednoduše nutností (v době provádění prací již narašené prostokořenné sazenice vysazovat nelze). Z hlediska rozlohy i objemu vyrobených sazenic jsou strategicky nejdůležitější lesní školky Staré Srní a Klášterec u Vimperka. Produkce v těchto dvou lesních školkách pokrývá zhruba tři čtvrtiny produkce sazenic v NPŠ a jejich sazenice jsou distribuovány do lesů po celém národním parku. Prakticky veškerá produkce všech lesních školek je s ohledem na naplánované úkoly určena pro vlastní spotřebu. S ohledem na očekávané úkoly do budoucna byla schválena koncepce produkce sadebního materiálu v NP s navýšenou roční produkcí až 550 tisíc kusů sazenic.

Obnova lesa Na území, které bylo vyčleněno pro samovolný vývoj, Správa NP a CHKO Šumava do přirozených procesů nezasahuje. Přirozená obnova je v celé ploše monitorována. Výsledky ukázaly uspokojivý počet mladých semenáčků. Cílem obnovy lesa je zvýšení zastoupení jedle, buku a ostatních listnatých dřevin. Tyto cíle jsou zakotveny v Plánu péče o národní park a rozpracovány do směrnic Správy NP a CHKO Šumava, například do Směrnice pro obnovu lesa nebo Obecných zásad diferencovaného přístupu k lesům. Prioritou obnovy lesa v NP je přirozená obnova, to znamená jedinci vyrostlí ze semen přirozeně rozšířených po lese (napadaných pod stromy, roznesených větrem, ptactvem, případně hlodavci). Pro přirozenou obnovu se v Národním parku Šumava půdní povrch úmyslně nenarušuje. Podpora přirozené obnovy spočívá zejména v ochraně přírodních procesů, v uplatňování bezeškodných technologií při zpracování nahodilých těžeb a také v ochraně vzešlých semenáčků před zvěří. Základním předpokladem je udržení únosných stavů jelení a srnčí zvěře, významnou roli ve vztahu k srnčí zvěři hraje na Šumavě přítomnost rysa ostrovida. Tam, kde se přirozená obnova nedostavuje nebo některá z vhodných dřevin chybí, je zastoupení dřevin řešeno obnovou umělou. Tu lze provádět síjí nebo sadbou. Síje jako způsob nového zalesnění se v NP Šumava používala do minulého roku v malém rozsahu. Do

malých připravených plošek nebo na vývratiště se vysévá jeřáb a bříza, pod porost jedle. Výsadba sazenic se provádí neschematicky. Sází se do bezprostředního okolí pařezů, stojících souší nebo podél ponechaných kmenů. Stromky jsou tak částečně chráněny a na jaře mají více tepla, protože kolem pařezů či ponechaného dřeva odtává sníh dříve. Cílem péče o lesní ekosystémy v NP Šumava jsou lesy s přírodě blízkým zastoupením dřevin, bohatě prostorově a výškově rozrůzněné. V praxi to znamená, že se uměle neosazuje 100 % holin, ale v části ploch se ponechává prostor a čas přirozené sukcesi. Tím je dán předpoklad pro vývoj lesa s větší biodiverzitou. V umělé obnově převládají oproti výsadbám na holině podsadby porostů. Jsou vhodné především pro buk a jedli, protože tyto druhy v mládí vyžadují zastínění. Pomalejší růst pod ochranou dospělých stromů dává mladým jedincům čas na důkladné zakotvení v ekosystému. Podsadby umožňují doplňovat stinné dřeviny do lesních porostů s předstihem, dříve než dojde k rozsáhlým disturbancím lesa. Plocha přirozené obnovy je evidována při odstranění dospělých stromů (nahodilou těžbou nebo polomem). Pro vykazování přirozeného zmlazení pod porostem byla zpracována metodika až v letošním roce. V dosavadní praxi byl rozsah přirozené obnovy pod porostem zjišťován při zpracování lesního hospodářského plánu jedenkrát ze deset let a zanesen jako nová etáž lesního porostu.

Obnova lesa v NP Šumava v období 2003-2008 v hektarech rok

umělá obnova

z toho přirozená podsadby obnova

2003

190,7

64,06

0,94

2004

181,55

41,15

27,6

2005

211,77

107,72

11,21

2006

174,45

97,05

44,7

2007

131,74

30,1

11,25

2008

178,91

25,5

19,43

Foto vlevo - Lesní školka Soumarský Most Foto nahoře - Výsadba jedle do lesních porostů nerušených Kyrillem. - Umělá obnova jedle. Petr Kahuda, Adam Jirsa Správa NP a CHKO Šumava [email protected] [email protected]

podzim 2009 11

Šumava I Do korun stromů

Text Rainer Pöhlmann

Národní park Bavorský les získal v r. 2009 novou návštěvnickou atraktivitu - visutou stezku do korun stromů u návštěvnického centra v Neuschönau. Stezka o délce 1300 metrů s vyhlídkovou věží je nejdelší svého druhu na světě.

Do korun stromů 12 podzim 2009

Stezka v korunách stromů u návštěvnického centra NP Bavorský les Hans Eisenmann Haus u Neuschönau zažila v den otevření pro veřejnost, 8. září 2009, velkolepý start do života. Představitelé provozovatele stezky „Die Erlebnis Akademie“ z Bad Kötztingu přivítali při této příležitosti na 200 pozvaných hostů, mezi nimi i bavorského ministra zemědělství a lesů Brunnera, předsedu dolnobavorské vlády Grunwalda, představitele obou parkových okresů Wölfla a Lankla a starosty obcí národního parku. Při procházce po 1300 metrů dlouhé visuté stezce v korunách stromů i návštěvě 44 metrů vysoké vyhlídkové věže se mohli hosté přesvědčit o tom, že starší část národního parku kolem Luzného se dočkala velmi atraktivního zařízení pro návštěvníky. Provozovatel stezky investoval přibližně 3,2 mil. EUR a dal tím regionu národního parku novou dominantu, jejíž ekonomický přínos je vysoce hodnocen. Jak se už nyní ukazuje, nová atrakce pro návštěvníky přitahuje hosty z dalekého okolí. Navíc je i přes své obrovské rozměry bezbariérová – stoupání trasy nikde nepřekračuje 6 %. Nová stezka umožňuje procházet se 8 až 25 metrů nad zemí, v příjemném lesním prostředí, a vychutnávat si z nové perspektivy jedinečné výhledy jak na lesy národního parku Bavorský les s nepřehlédnutelnými fenomény „lesní divočiny“, tak na kulturní osídlenou krajinu předpolí Bavorského lesa. Průběh stezky Stezka začíná u parkoviště P2 u obůrek se zvěří. Nejprve se vystoupá na 10 metrů vysokou věž. Nástupní věž je vybavena výtahem, který umožní pohodlný a snadný přístup i důchodcům, vozíčkářům a rodičům s kočárkem. Dále cesta vede po lávce přes silnici k občerstvení u infocentra Hans Eisenmann Haus, kde u rybníčku klesá zpět na zem. Na tento úsek je vstup zdarma a slouží jako vstupní cesta „na zkoušku“, ale i jako propojení mezi parkovištěm, občerstvením a centrem Hans Eisenmann Haus. Stezka dále pokračuje výjimečnou dřevěnou vyhlídkovou věží s plošinou ve výšce 44 metrů, vrcholným architektonickým kouskem. Věž je konstruována tak, že obklopuje skalní útvar se skupinkou stromů a 35 metrů vysokou jedlí a zpřístupňuje očím návštěvníků nejrůznější fenomény nacházející se v koruně stromu. Od úrovně kmenů až do vrcholků korun spatříte bezpočet životních forem – od mechů, hmyzu až po drobné živočichy či ptáky, to vše pozorované z neopakovatelné perspektivy. Život lesa ze zcela nové perspektivy můžete poznat buď sami, nebo v doprovodu průvodce. Lávka vede i kolem odumřelých stromů a dále do korun lesního porostu.

Stezka korunami stromů je vybudována převážně ze dřeva, tedy z obnovitelného zdroje. Ocelové elementy jsou nutné z důvodů statiky, pevnosti a životnosti, v rámci celé konstrukce však představují minimální množství materiálu. Lávka je široká 1,5 až 2 metry, u didaktických nebo zážitkových stanovišť je rozšířena na potřebné rozměry. Zábradlí je doplněno jemným drátěným pletivem, které umožňuje volný výhled na les ve všech jeho úrovních. Poučení na Stezce korunami stromů Na stezce jsou živě zachycena a návštěvníkům prezentována témata ze života v horském smíšeném lese. Během výstupu vyhlídkovou věží jsou popsány místní druhy stromů a rozdílné životní podmínky od úpatí kmene až do jejich korun. Biologická rozmanitost horského lesa, procesy probíhající v pralesovitých lesích, vědecký výzkum korunového prostředí stromů a boj o světlo, to jsou témata dalších informačních stanovišť, na kterých se návštěvníkům nabízí zajímavé nahlédnutí do říše stromů nejen zrakem, ale i hmatem. Možnost zažít „malá i velká“ dobrodružství, několik dní odpočinku a rekreace v přírodním, poutavém a zároveň bezpečném prostředí, to vše táhne lidi stále více do přírody. Poskytnout příležitost pohybovat se v jiném než všednodenním prostředí, vnímat nové perspektivy a objevovat jednoduše a bez rizika lesní prostředí – právě to bylo motivací pro vybudování stezky v korunách stromů bohaté na didaktické prvky, ale i na zážitky.

Foto Stezka zprostředkuje návštěvníkům řadu nevšedních zážitků spojených s poznáním pro nás nezvyklého prostředí korun stromů.

Rainer Pöhlmann Správa NP Bavorský les Grafenau

podzim 2009 13

Šumava I VLK na Šumavě?

Text Pavel Šustr

VLK na Šumavě?

Historie i současnost „obávané“ šelmy Vlk obecný (Canis lupus) byl běžným druhem obývajícím Šumavu ještě v 18. století. Díky obavám obyvatel Šumavy a následnému tlaku lovců však tato psovitá šelma byla i zde postupně vytlačována a nakonec vyhubena. Stalo se tak údajně 2. 12. 1874 v revíru Lipka, jak dokazuje i malý pomníček umístěný v místě ulovení. Ještě několik následujících let existují sice ojedinělá pozorování, faktem ovšem zůstává, že člověk svůj boj s vlkem vyhrál a konec devatenáctého století znamená jeho konec na Šumavě. 14 podzim 2009

Z první poloviny dvacátého století existuje jen naprosté minimum údajů, což může být způsobeno buď nedostatkem dat, nebo skutečnou absencí vlka v tomto období. Nová pozorování vlka jsou zaznamenána na Šumavě v 70. a 80. letech, tato pozorování ovšem souvisí velmi pravděpodobně s útěkem osmi jedinců vlka z výběhů u Altschönau na bavorské straně Šumavy v zimě 1975/1976. Tito jedinci byli v následujících letech opakovaně pozorováni a postupně odloveni. Teprve v relativně nedávné době (od 90. let 20. století) dochází opět k nárůstu pozorování vlků. V tomto případě se však jedná pravděpodobně o migrující jedince. Pravděpodobný zdroj těchto migrací jsou

nejspíše slovenské Karpaty, kde ve stejném období došlo ke znatelnému nárůstu populace (Hell et al. 2001). V období od roku 1990 do současnosti byl vlk pozorován na české straně Šumavy cca 70krát, další pozorování pocházejí z bavorské a rakouské části Šumavy (bližší údaje viz Bufka et al. 2005). Bližší údaje o způsobu života vlka na Šumavě díky jen sporadickým údajům pochopitelně nemáme, chceme-li tedy poznat blíže jeho život, musíme se podívat jinam. Nejbližší současné populace vlka jsou tedy v již zmíněných Karpatech (a to nejen v těch slovenských – blíže např. Finďo & Chovancová 2004), dále pak v oblasti severovýchodního Polska s centrem okolo národního parku Bialowieža (Jedrzejewska & Jedrzejewski 1998) a nakonec relativně nedávno vzniklá populace vlka v severovýchodním Sasku (Ansorge et al. 2006). Z výzkumů probíhajících ve všech těchto oblastech můžeme odhadnout, jak by asi dnes vlk na Šumavě žil, pokud by nebyl vyhuben. Vlk je sociálně žijící zvíře, sdružuje se do smeček. Tyto smečky mají příbuzenský základ, typická velikost smečky je 4-5 jedinců. Velikost území, které využívá vlčí smečka ke svému životu, se pohybuje okolo 150-300 km2. Podíváme-li se na tato fakta z pohledu Šumavy, je snadné vypočítat, že na území současného NP Šumava by tedy mohly žít pohodlně dvě vlčí smečky, čítající dohromady nějakých 8-10 jedinců. Můžeme se dále zamyslet nad otázkou, čím by se těchto 8-10 jedinců na Šumavě živilo? Údaje ze sousedních území ukazují, že zásadní roli v potravě vlka hraje jelen lesní, který, pokud je dostupný, je selektivně vybírán (až 83 % veškeré potravy). Pokud není jelen v daném období nebo území přítomen v dostatečných počtech, významným zdrojem potravy vlka se stává zejména srnec obecný a prase divoké. Co se týče domácích zvířat (ovce, kozy, krávy, koně), hrají tyto obvykle v jídelníčku vlka jen mizivou roli, a to konkrétně okolo 1 %. Vrátíme-li se zpět na Šumavu, kde jelen lesní je dostatečně hojným zdrojem, dá se předpokládat, že i zde by byl hlavní složkou potravy. Co se týče množství ulovených jedinců, dostáváme se k číslu cca 80 kusů jelena na jednoho vlka za rok, a to převážně mladých jedinců a laní. Při potenciálním počtu deseti jedinců vlka by tedy bylo ročně uloveno cca 800 kusů jelena lesního. Podíváme-li se na toto číslo z trochu jiného úhlu, zjistíme, že roční odlov jelena lesního na území národních parků Šumava a Bavorský les se pohybuje právě okolo 800 kusů. Zdá se tedy, že absence vlka v současném šumavském ekosystému je zřejmá a právě tato absence je následně nahrazována nezbytným regulačním lovem jelena. Otázka potenciálního návratu vlka do šumavských hvozdů však není tak jednoduchá. Z jedné strany existují studie dokazující, že Šumava je potenciálně vhodným územím pro trvalou existenci vlka z hlediska přírodních podmínek (Langhammer 1993). Jedním z problémů je ale

Foto: Pavel Šustr

Foto: Jiří Kadoch zejména izolovanost Šumavy jako relativně malého území od dalších populací. Dalším problémem i když řešitelným je též existence současných přezimovacích obůrek pro jelena lesního na území národních parků Šumava a Bavorský les, které by jistě hráli významnou roli v potravním výběru vlka. Neposlední a zatim neověřenou otázkou je míra ochoty veřejnosti akceptovat návrat šelem, a tedy i vlka do přírody. Svoji roli zde jistě hraje vcelku neoprávněný „strach Červené Karkulky“ z velmi plaché a skrytým životem žijící šelmy. Foto odshora - Model lovící smečky vlků v informačním středisku NP Bialowieža. - Chceme vlka na Šumavě? - Pomníček posledního zástřelu vlka na Šumavě nad Lipkou.

Foto: František Kadoch

Pavel Šustr Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

podzim 2009 15

Šumava I Invazní rostliny Národního parku Šumava

Text Kamila Lencová

Invazní rostliny

Národního parku Šumava

Foto: Kamila Lencová

Ať se vydáte kterýmkoliv směrem šumavskou přírodou, na své cestě jistě některou spatříte. Je to postrach současné flóry, ničící přirozený ekosystém, mnohdy způsobující zdravotní problémy. Jde o invazní rostliny.

16 podzim 2009

Co jsou rostlinné invaze Každý rostlinný druh během svého vývoje vznikal na určitém stanovišti. Vytvářel si v něm úzké vazby s ostatními druhy, své nároky na podmínky stanoviště a zároveň byl limitován svými přirozenými nepřáteli, sloužícími k redukci jeho početnosti. V takovémto prostředí je to druh původní. Pokud se však, nejčastěji vlivem člověka, dostane na jiné území, hovoříme o takzvaných rostlinách zavlečených či nepůvodních. K tomuto přenosu dochází buďto úmyslně, nebo neúmyslně. V novém prostředí však velmi často selže funkce přirozeného nepřítele, regulující stavy druhu, nebo má rostlina specifickou vlastnost, která je v novém prostředí výhodná oproti ostatním obyvatelům stanoviště a díky které se šíří a převládne. V případě Šumavy a jejích nových invadujících obyvatelů se většinou jedná o rostliny původně určené pro ozdobu

zahrádek, které se většinou se zahradními vyvážkami či pomocí místních potoků a říček dostaly do okolí. Nejdůležitější invazní druhy Šumavy Některé invazní druhy zatím nepředstavují pro flóru Šumavy výrazný problém, jsou každoročně likvidovány a monitorovány. Jedná se zejména o bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum), návštěvníka ze západního Kavkazu. Na území vlastního národního parku se vyskytuje na jediné větší lokalitě, a to u Strážného, kde je pravidelně dvakrát do roka likvidován aplikací roztoku herbicidu a kosením. Asanace probíhá již šestým rokem a jsou zde patrné kladné výsledky i přesto, že si rostlina za dlouhá léta bez zasahování dokázala vytvořit obrovskou zásobu semen v půdě. Na Šumavě, ale i všude jinde v ČR, se můžeme setkat s u nás původním bolševníkem obecným (Heracleum sphondylium).

Tyto dva druhy jsou si poměrně podobné a lidé si je často pletou. I náš bolševník obecný dokáže narůst do 2 metrů. Abychom je od sebe rozeznali, je třeba si prohlédnout listy, které má invazní bolševník velkolepý mnohem větší, s ostře špičatými úkrojky, a dále pak lodyhu, která je červenavě skvrnitá. Dalším druhem, který se zatím nijak výrazně nerozšiřuje, je kolotočník ozdobný (Telekia speciosa). Původní v horách jižní a východní Evropy a na Kavkaze, u nás oblíbená rostlina zahrádkářů, která velmi ochotně zplaňuje. Na území NP se vyskytuje roztroušeně, avšak na řadě lokalit, zejména kolem Srní, Českých Žlebů a osady Popelné, roste ve větším počtu jedinců nedaleko komunikací a má potenciál se dále šířit. U citlivých osob může, díky obsahu specifických látek, po dotyku vyvolávat na pokožce alergickou reakci. Netýkavka žlaznatá (Impatiens glandulifera) je robustní rostlina s velkými růžovofialovými květy, rostoucí nejčastěji na březích řek a potoků. Domovským areálem jsou Himaláje a stejně jako její původ je velehorský, je i ona jedním z našich největších druhů. Zatím jedinou lokalitou na území parku, v současné době čítající kolem 1600 jedinců, jsou porosty podél potoka pod Srním, kde je taktéž každoročně asanována. Tento druh je velice životaschopný a dokáže rychle regenerovat. Z lodyhy okamžitě vyrazí kořínky, které jsou schopny rostlinu opět ukotvit a vyživit až do uzrání semen. Proto je nutné rostliny vytrhnout i s kořenem, přelomit a odstranit z dosahu obnažené půdy či vodního toku a lokalitu následně kontrolovat a vytrhávat přeživší rostliny. S těmito vyjmenovanými druhy má zatím Šumava boj téměř vyhraný a likvidace je celkem bez problému možná. To však bohužel neplatí o následujícím druhu. Největším problémem je a i nadále bude lupina mnoholistá (Lupinus polyphyllus). Tento severoamerický agresivní druh velmi rychle kolonizuje narušené porosty, bývalé skládky dřeva, intravilány obcí a vůbec všechna místa, kde došlo k narušení drnu a obnažení půdy. Velmi často se šíří podél cest a vodních toků. V případě tohoto druhu kosení není řešením, protože zpravidla vykvete a odplodí i po seči 2x za rok. Další, z našeho pohledu negativní vlastností je schopnost měnit půdní podmínky v místě výskytu. Protože patří mezi takzvané „fixátory dusíku“ (rostliny poutající dusík pomocí symbiotických hlízkovitých bakterií na svých kořenech, obecně čeleď bobovitých), silně obohacuje půdu o tuto živinu a způsobuje tak eutrofizaci a následné snížení druhové bohatosti. V místě výskytu lupiny pak „spoluroste“ tzv. ruderální vegetace, tedy rostliny závislé na větším množství živin v půdě, jako například kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius) a další. Dále je třeba si dát pozor na její semena, obsahují totiž specifické alkaloidy, po požití silně poškozující jaterní tkáň, nervový systém, srdce a ledviny. Velmi rozporuplnou, ale zásadní otázkou výskytu a dalšího šíření lupiny na Šumavě je

Foto: Libor Ekrt

Foto: Miroslav Černý její likvidace. Vzhledem k její schopnosti rychlé regenerace po pokosení, je nutné začínající porosty vytrhávat. Na rozsáhlé zarostlé plochy lze nejúčinněji použít herbicid, cíleně na jednotlivé exempláře. Tento postup schválila a doporučila i Vědecká sekce Rady NP Šumava a je třeba ho postupně implementovat do krajiny. Co dělat a nedělat V první řadě je třeba, aby návštěvníci a místní obyvatelé tyto invazní druhy, ať už vědomě, či nevědomě, sami nešířili. Je důležité pěstované rostliny na zahrádkách udržet za plotem a uvědomovat si neblahé následky jejich rozšíření do volné krajiny. Dalším nezbytným krokem je zmapování výskytu veškerých nebezpečných i potenciálně nebezpečných druhů na území parku. Samozřejmostí je osvěta a dostatečná informovanost návštěvníků i místních obyvatel a zapojení obcí a širší veřejnosti při následném potlačování šíření těchto druhů. Nutností je vytvoření ucelené koncepce nejen pro šumavský park, ale i pro přilehlé oblasti. Dalšímu šíření nezabráníme, pokud s likvidací skončíme u hranice parku či státu, kupodivu totiž invazní druhy hranice neuznávají.

Foto: David Půbal Titulní foto - Květy kolotočníku ozdobného. Foto odshora - Květ a plod invazního rodu netýkavky žlaznaté. - Porost lupiny mnoholisté. - Bolševník velkolepý. Kamila Lencová Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

podzim 2009 17

Šumava I Chráněná krajinná oblast Křivoklátsko Biosférická rezervace UNESCO

Text Petr Hůla

Chráněná krajinná oblast Křivoklátsko Biosférická rezervace UNESCO

Křivoklátsko bylo vyhlášeno chráněnou krajinnou oblastí dne 24.11.1978 výnosem Ministerstva kultury ČSR č.j. 21 972/78. Již 1.3.1977 však bylo zahrnuto mezi biosférické rezervace organizací UNESCO, a to pro své vysoké přírodovědné hodnoty, přesahující významem hranice státu. Na území CHKO Křivoklátsko byly doposud pro ochranu nejvýznamnějších hodnot a nejzachovalejších ekosystémů vyhlášeny 4 národní přírodní rezervace, 16 přírodních rezervací, 5 přírodních památek a 43 památných stromů a jejich skupin. Přibližně na polovině CHKO byla v rámci soustavy NATURA 2000 vyhlášena ptačí oblast a je tu navrženo a do národního seznamu zařazeno 10 evropsky významných lokalit. CHKO Křivoklátsko leží v západní části středních Čech. Městys Křivoklát, jako střed oblasti, je vzdálen vzdušnou čarou zhruba 40 km západně od centra hlavního města Prahy. Z hlediska správního uspořádání zasahuje CHKO Křivoklátsko na území dvou krajů (Středočeského a Plzeňského) a pěti okresů (Beroun, Kladno, Rakovník, Rokycany a Plzeň-sever). Zahrnuje celkem 96 katastrálních území 69 samosprávných obcí, z nichž 57 leží přímo v CHKO nebo na jejím okraji. Celková rozloha oblasti činí 628 km². Téměř celá oblast se nalézá v Křivoklátské vrchovině a v severní části Plaské pahorkatiny

18 podzim 2009

s výrazným podílem polopřirozených a přirozených lesů, se zastoupením 84 druhů původních lesních dřevin a více než 1800 druhů a poddruhů cévnatých rostlin. Typickou rostlinou jarní přírody Křivoklátska je kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphillos). Ve stylizované podobě jí proto používá Správa CHKO Křivoklátsko ve svém znaku. Páteří celého Křivoklátska je údolí středního toku řeky Berounky. Pravý břeh patří ke Zbirožské vrchovině, v níž leží i nejvyšší bod oblasti - vrch Těchovín (616 m n. m.), zatímco levý břeh tvoří Lánská pahorkatina. Nejnižším místem je hladina Berounky v Hýskově (217 m n. m.). Geologicky různorodé podloží spolu s širokou škálou morfologických tvarů s rozdílnou expozicí vytváří neobyčejné bohatství výrazně odlišných a jedinečných stanovišť na malém území, z nichž mnohá jsou unikátní v rámci celé ČR. Nebývalý výskyt reliktních druhů a společenstev na Křivoklátsku je spojen s charakteristickým prolínáním říčního, vrcholového a údolního fenoménu a fenoménu sutí.

Projevy říčního fenoménu jsou umocněny specifickým klimatem oblasti, které je zde zvláště v zimních měsících mírně teplejší ve srovnání s okolním územím (průměrná roční teplota činí 7,5 až 8,5 °C). Srážkové poměry na území Křivoklátska jsou ovlivněny okrajově zasahujícím srážkovým stínem Krušných hor, takže roční průměrné srážky činí jen 530 mm, z čehož na vegetační období připadá jen 350 mm. V průběhu vegetační sezony se poměrně pravidelně vyskytují dlouhá období beze srážek, což dále posiluje xerotermní ráz jižně orientovaných svahů. Pro vrcholový fenomén jsou charakteristické otevřené plochy s minerálně slabšími horninami, kde na vrcholech dochází k vyplavování živin, degradaci a skeletizaci půdy, ústupu bylinného patra s acidofilní trávobylinnou vegetací. Projevuje se otevřeným bezlesím (zvláště na jihozápadních temenech některých křivoklátských vrcholů), označovaným termínem „pleše“, se společenstvy skalních výchozů, skeletovitých půd a teplomilných trávníků.

Křivoklátsko a národní park Území navrhovaného NP o rozloze cca 102 km2 (16 % území CHKO) soustřeďuje přírodní hodnoty významné na národní i nadnárodní úrovni a umožňuje vyhlášení parku s náležitostmi a režimem vyhovujícím požadavkům zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, i kritériím IUCN pro národní parky (kategorie II). Území Křivoklátska reprezentuje unikátní soubor organismů na úrovni druhů a populací, který v ČR nemá obdoby a v Evropě je zastoupen jen velmi ojediněle. Zatímco vysokohorské polohy jsou na území Evropy dostatečně chráněny, ekosystémy pahorkatinného stupně existují v zachovalé podobě jen zcela výjimečně. Jejich udržení bylo možné především historickými důvody a ne zcela optimálními předpoklady pro hospodaření. Vysoce členitý reliéf s mnoha stržemi, inverzními roklemi a svahy nedovoluje ani v současné době na mnoha místech obvykle hospodařit. Výrazný říční fenomén v kombinaci s rychle se měnícími ekologickými podmínkami (zejména výrazným střídáním

geologického podkladu a změnou expozice) je důvodem zcela ojedinělé biodiverzity druhů i společenstev. Hlavním motivem ochrany by mělo být zachování pestré mozaiky stanovišť, vázané na morfologické fenomény (říční, vrcholový, suťový), prostorově spojené s kaňonem Berounky a povodími jejích přítoků. Dalším významným motivem je pak zachování velkého lesního komplexu v teplé pahorkatině středních poloh, který velikostí nemá ve vnitrozemí České republiky obdoby. V rámci České republiky je tomuto typu území nejbližší NP Podyjí, který má však v důsledku blízkosti Panonské biogeografické oblasti řadu odlišností a liší se též významně menší plochou navazujícího lesního komplexu. Pro záměr vyhlášení národního parku je příznivá řada praktických okolností (např. vysoká lesnatost, velký podíl pozemků ve státním vlastnictví, nízká hustota obyvatel a nízká úroveň střetu s hospodářskými aktivitami). Ochrana tohoto území formou národního parku může být zárukou relativně rychlého a radikálního řešení v obou těchto oblastech. Naopak je

nutno varovat před nedůsledným řešením, které by konzervovalo prvky současného stavu a vedlo tak mj. k inflaci kategorie NP. Hlavními riziky pro přírodní hodnoty území jsou velmi vysoké stavy spárkaté zvěře (původní i nepůvodní) a některé postupy uplatňované při lesním hospodaření, které navzdory dílčím zlepšením nesměřují přesvědčivě k dosažení přírodě blízké druhové skladby a prostorové struktury. Foto odshora - Ještěrka zelená je na výslunných stráních relativně hojná. - Kyčelnice devítilistá je pro Křivoklátsko erbovní rostlinou. - Po Velké Pleši pobíhá v květnu a červnu na stepních trávnících stovky pestrých samců pavouka stepníka západního. Petr Hůla Správa CHKO Křivoklátsko [email protected]

podzim 2009 19

Šumava I Úhlavský luh

Text a foto Pavel Hubený

Úhlavský luh 20 podzim 2009

Široká niva Úhlavy jižně od nádrže Nýrsko bývala plná vlhkých luk, na nichž se dřely celé generace Králováků z královácké rychty Hamry. Území, kterému dominuje tok Úhlavy, je ohraničeno silničkou vedoucí ze Zelené Lhoty na Hamry. Uvnitř údolí se nachází několik zvláště chráněných území – Zelenský luh, Lakmal, Brčálnické mokřady, Úhlavský luh – a po jeho okraji vede naučná stezka. Nicméně, kdo se chce zanořit do kouzelné a divoké přírody, může stezku opustit a bloumat ostrovy dávno opuštěných luk, divokými lesy olší, lísek a bříz a mokřinami kolem starých opuštěných potočních ramen. Údolí Úhlavy bylo za posledních 800 let několikrát odlesněno a kultivováno, dílo lidských rukou však vždy znovu pohltila divočina. Na Hojsově Stráži se traduje pořekadlo, že „devětkrát se tu pole a ves změnily v les“. Kolonizace území začala už v polovině 14. století, kdy byl založen hrad Pajrek u nedalekého Nýrska. Na konci 14. století byl Pajrek vypálen, na počátku 16. století rekonstruován a už v polovině 16. století nadobro opuštěn. Králováci tu měli svoji svobodou rychtu prokazatelně už v 16. století. Tehdy se tu zpracovávala železná ruda přivážená od Špičáku a vznikaly tu také první sklárny. Na počátku 18. století bylo celé údolí zcela odlesněné a v celé oblasti, až po Brčálník, bylo rozptýleno asi 12 samot. Mapa 1. vojenského mapování z roku 1764 zachycuje území stále zcela bezlesé. Odlesnění pronikalo dokonce i vysoko do strání Ostrého, lesy pokrývaly jen nejstrmější svahy a vršky kopců… V rezervaci Úhlavský luh a jejím blízkém okolí stálo asi 8 statků. V celém 19. století byla niva Úhlavy stále ještě odlesněná, podél jejího toku rostlo jen několik osamocených ostrůvků stromů. Na konci 19. století v dnešní rezervaci a v jejím těsném okolí stálo 11 domů, z toho 3 mlýny. Podél potoka rostlo osamoceně několik stromů a kolem nich se zelenaly rozlehlé louky. Změnu přinesla až padesátá a šedesátá léta 20. století, kdy po odsunech německého obyvatelstva v roce 1946 území zčásti zpustlo a noví národní správci a následně vzniklé zemědělské státní statky nebyly schopny obdělávat mokré lučiny, dříve sekané jen kosami. Nové

souše a stromy podemleté řekou – ty se mohou zřítit při sebemenším poryvu větru. Při pohybu nivou je potřeba dávat pozor i na mokřiny, tůně a staré náhony, ve kterých dosud stojí hluboká černá voda. Foto odshora - V údolí Lučního potoka jsou mladé nálety dřevin. - Zatímco v okolí Úhlavy věk nejstarších stromů přesahuje 100 let. - Mapka Úhlavského Luhu Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

traktory byly pro mokřiny příliš těžké, a tak se nevyplatilo louky dále obdělávat. Postupně je začaly zarůstat nálety dřevin. Nejdříve vrby, břízy a olše, za nimi smrky, javory, lísky, hlohy a jasany. Dnes tu najdete mozaiku lesů a otevřených ploch. Lesy jsou místy lemované křovisky a uvnitř mezi bažinami a suchými štěrkopískovými náplavami leží spousty mrtvých kmenů, které jsou kluzké a mohou být velmi nebezpečné. Pozor je třeba dávat i na stojící

podzim 2009 21

Šumava I Vimperský zámek I - Pohled do historie

Text a foto Antonín Dvořák

Oprava vimperského zámku – dominanty města, je v současné době největším projektem Správy NP a CHKO Šumava. Po rozsáhlé rekonstrukci by ze zámku mělo vzniknout Mezinárodní environmentální vzdělávací centrum. Hlavním mottem tohoto projektu je představit krajinu a lidi Šumavy v třetím tisíciletí. Ale vezměme to pěkně popořádku a připomeňme si v následujících řádcích trochu historie.

Vimperský zámek I. Pohled do historie

22 podzim 2009

Vimperský zámek vznikl na místě původního gotického hradu na okraji skalnatého výběžku v místě staršího hradiště, které bývalo jedním ze starých pevnostních objektů v jihozápadní oblasti Čech. Celý objekt dnešního zámku je nesmírně členitý a představuje „srostlici“ různých staveb tak, jak se po staletí vyvíjel. Proto zde nacházíme stavební prvky pozdní doby románské, gotiky, renesance i baroka. Česká hranice vyžadovala už v 11. století daleko hustšího osídlení i dopravních spojů. Proto tehdy proboštové na Vyšehradě povolali dělné mnichy řádu benediktinů z kláštera Windberg u Regensburgu, aby kraj osídlili. Mniši roku 1174 vybudovali obec Klášterec a jiné vesnice a samoty, kterým se zálibou dávali jména po svých bývalých sídlech. Proto zřejmě i jednu z osad pojmenovali po své domovině „Windberg“. Na tomto místě byl roku 1195 vybudován bavorským hrabětem Albrechtem III. z Bogenu hrad či spíše hradiště nesoucí nadále jméno Windberg. Sídliště pod hradem vzniklo až na přelomu 13. a 14. století. První písemnou zmínku o tomto královském hradu máme z r. 1263, kde je na listině vydané králem Přemyslem Otakarem II. uvedeno jméno zvíkovského purkrabího a člena královské družiny Purkarta z Janovic, jemuž český král hrad daroval, aby ochraňoval jednu z odboček Zlaté stezky z německého Pasova do českého vnitrozemí a aby sloužil jako centrum rozlehlého panství. Potomci Petra z Janovic zchudli a zboží vimperské v r. 1375 získal do zástavy bohatý pražský měšťan a královský mincmistr na Kutné Hoře Jan Rotlev. Po něm r. 1395 dal král Václav IV. sídliště s hradem v manství svému oddanému úředníku a zemskému písaři Kunatu Kaplířovi ze Sulevic. V r. 1420 při dobytí Prachatic Janem Žižkou z Trocnova se husitům podařilo z vimperské oblasti vyhnat zde sídlící Němce. Za svůj odpor proti husitům bylo město dobyto a roku 1423 celé lehlo popelem. Od těchto dob až do konce třicetileté války měl Vimperk ryze české obyvatelstvo. Petr Kaplíř ze Sulevic vedl boj s pasovským katolickým biskupem, při němž bylo tehdy ještě neopevněné město 18. září 1468 dobyto a Bavory opětovně vypáleno. Kolem r. 1470 hrad přechodně spravoval a zastupoval vězněného majitele Petra Kaplíře ze Sulevic jeho synovec – proslulý válečník Václav Vlček z Čenova, který přestavěl tzv. Vlčkovu věž – nejstarší část hradu. Petr Kaplíř však znovu vypálený Vimperk obnovil a na jeho žádost byla osada dne 24. dubna 1479 povýšena králem Vladislavem II. Jagellonským na město s právem vystavět opevnění, konat dva výroční trhy a s právem vařit pivo. V té době nepříznivá poloha hradu byla kompenzována stavbou pevnůstky

Hrádek nebo také Haselburg, která patří mezi dominanty pozůstatků starého městského opevnění. Je to unikátní samostatně stojící předsunutá dělostřelecká pozdně gotická bašta, kdysi obehnaná dvojitými, částečně zachovanými hradbami. Jejím úkolem byla ochrana hradu ze severní strany ohroženého nevýhodnou terénní konfigurací. Doba panování Kaplířů ze Sulevic je označována jako čas rozkvětu města, které bohatlo z obchodu na Zlaté stezce. Bezdětný Petr Kaplíř odkázal roku 1494 panství svému příbuznému Zdeňku Malovcovi z Chýnova. Jeho syn Petr se zúčastnil r. 1547 stavovského odboje proti císaři a byl za to potrestán odnětím vimperského panství. Poté vlastnil panství šest let Ferdinand I. Habsburský, následně Jáchym z Hradce a pak Vilém z Rožmberka. Rožmberkové pokračovali v přestavbě nehostinného hradu na renesanční zámek. Od r. 1565 postoupil Vilém město se zámkem svému mladšímu bratru Petru Vokovi. Vimperk ale zcela nevyhovoval představám mladého Rožmberka, a tak zakoupil Bechyni. Správou zámku a panství Vimperk pověřil rožmberského hejtmana Jana Černého z Vinoře. Poměrně dost zadlužené vimperské panství prodal poslední Rožmberk v r. 1601 Volfu Novohradskému z Kolovrat. Jeho syn Jáchym se sice v době stavovského povstání přikláněl střídavě na obě strany, ale dobytí a vypálení hradu v r. 1619 stavovským vojskem za velení Arnošta z Mansfeldu zabránit nedokázal. Hrad byl vážně poškozen, takže bylo nutné v letech 1622-1624 přistoupit k jeho obnově a hrad byl přestavěn v renesanční zámek. Bylo přistavěno nové křídlo s arkádovou galerií a vyhlídkovou věží. Oprava zámku však Jáchyma Novohradského z Kolovrat vyčerpala natolik, že byl v r. 1630 nucen panství prodat knížeti Janu Oldřichu z Eggenberka. Po vymření eggenberského rodu zdědil panství v r. 1719 kníže Adam František Schwarzenberg, který se v letech 1728-1734 postaral o důkladnou obnovu a rozšíření zámku. Když 20. července 1857 uhodil do zámku blesk, vyhořela tři patra proti městu, obě věže – vstupní s hodinami a Vlčkova, kaple sv. Josefa i divadlo. Přes veškeré úsilí stovky obyvatel řádil oheň celý týden! Po rekonstrukci získal zámek dnešní podobu s řadou barokních vestaveb. Technickou chloubou zámecké věže je hodinový stroj z r. 1911 od pražské firmy Heinz, který dodnes pohání bicí hodiny se čtyřmi ciferníky viditelnými ze všech světových stran. Po roce 1918 byla část zámku využívána jako kasárna pro armádu nově vzniklého Československa. Po r. 1945 bylo z Vimperka odsunuto německé obyvatelstvo a zámek byl v r. 1947 na základě zákona „Lex Schwarzenberg“ hlubocké

větvi Schwarzenbergů zkonfiskován. V průběhu příštích desetiletí byl zámek využíván státními lesy, které zde měly kanceláře a byty pro své zaměstnance. Nastalo období nešetrných přestaveb, chátrání a znečišťování celého objektu. Foto odshora - Přízemí Vlčkovy věže. - Renesanční malované stropy z 1. poloviny 17. století. Antonín Dvořák Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Foto: Václav Kříž

Má Vimperský zámek nějakého „ducha“, nebo se jeho novodobý „duch“ teprve hledá? Dozvíme se příště.

podzim 2009 23

Šumava I Šumavou nově a jinak

Text David Poláček

Šumavou nově

a jinak

24 podzim 2009

Foto: Tomáš Jiřička

Pryč jsou časy, kdy turista s chlebníkem na rameni kráčel po značených stezkách napříč Šumavou a zastavoval se u každého stojanu s informacemi, aby se dozvěděl něco zajímavého o místě, kterým prochází. Současná turistika je jiná, dynamičtější a vyžaduje odlišný přístup. Turisté se po většině území Šumavy pohybují převážně na kole, vyhledávají stezky s povrchem vhodným pro kolečkové brusle nebo chtějí objevovat nové, dosud nepřístupné, stezky a přechody. Pro jedny je okolní příroda kulisou jejich volnočasových aktivit, pro druhé objektem hodným pozornosti. Správa NP si tyto změny uvědomuje a snaží se vycházet návštěvníkům vstříc. Za cíl si klade především vytvářet podmínky pro praktikování takzvané měkké turistiky. „Zaparkuj a jdi dál“ Projekt malých parkovacích míst rozesetých po celém území parku má za úkol zatraktivnit dosud málo navštěvovaná místa s často neproznačenými stezkami, vhodnými pro kratší výlety nebo houbaření. V letošním roce bylo takových parkovišť otevřeno osmnáct a prozradí je nové dřevěné stojany osazené přehlednou mapou na modrém podkladu. Zde se návštěvník dozví možnosti přilehlých tras, jejich délku i náročnost. Nejméně náročné trasy jsou vhodné i pro kočárek nebo invalidní vozík, naopak ty nejnáročnější vyžadují pevnou obuv. „Polom v horské smrčině“ Zcela novým přírůstkem je i zážitková trasa na Poledníku, která veřejnosti otvírá nevšední pohled do lesního porostu, který orkán Kyrill před dvěma lety proměnil ve změť přes sebe popadaných stromů. Ze zabezpečené, sedm set metrů dlouhé stezky, která se proplétá mezi, pod i nad vyvrácenými kmeny stromů je možné pozorovat samovolnou obnovu horské smrčiny i pestrost života, který je vázán na rozpadající se dřevo. Zvláště zajímavé pak bude vracet se na stejné místo s odstupem času a sledovat, jak se les bez zásahů člověka navrací do své původní podoby. Podobnému fenoménu bezzásahové obnovy horské smrčiny je věnována také asi dva kilometry dlouhá zážitková stezka Na Ztraceným u Březníku. Původní lesní porost zde v předchozích letech podlehl kůrovci a náporům větru.

Proměna naučných stezek V příštím roce projdou proměnou naučné stezky Les u Borových Lad a Bezlesí u Kvildy, stejně tak jako naučná stezka na Bučině, na jejichž obnově společně pracují obě správy národních parků v rámci projektu přeshraniční spolupráce. Vedle změněného obsahu a nové konstrukce stojanů budou prvně zmíněné naučné stezky doplněny o interaktivní prvky, které potěší hlavně dětské návštěvníky. Nové hraniční přechody Dne 15. července 2009 byla na základě dohody ministrů životního prostředí České republiky a Bavorska otevřena na hranici národních parků Bavorský les a Šumava nová přechodová místa výhradně pro pěší turisty. Jedná se o nové turistické trasy v oblasti Modravských slatí: Siebensteinkopf (hraniční kámen 7/7) – otevřeno celoročně. Z důvodu nezbytné ochrany populace tetřeva nebudou v tomto

prostoru v zimním období zřizovány a udržovány lyžařské běžecké stopy. Modrý sloup (hraniční kámen 28/8) – přístupný od 15.7. do 15.11. 2009 a od 15.7. do 15.11. 2010. Trasa povede z Březníku úbočím Špičníku na státní hranici a dále na Luzný. Pod Poledníkem (hraniční kámen 16/14) – přístupný od 15.7. do 15.11. 2009 a od 15.7. do 15.11. 2010. Trasy jsou vyznačeny standardizovaným značením Klubu českých turistů a společným česko-bavorským logem. Všechna tato opatření umožní bližší poznání šumavské přírody, jejích zákoutí a nespoutanosti. Foto nahoře - Nová zážitková stezka „Polom v horské smrčině“ u Poledníku. David Poláček Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

podzim 2009 25

Šumava I S průvodci za šumavskou divočinou

S průvodci za šumavskou divočinou 26 podzim 2009

Text Soňa Kabelová a Josef Štemberk

Letos probíhal druhý ročník odborných doprovodů s průvodci do těch nejrozsáhlejších zvláště chráněných území Národního parku Šumava, která jsou opravdovým domovem zvířat a lidé sem přicházejí jako návštěva. Hlavním účelem všech národních parků na světě je dovolit přírodě jít vlastní cestou a právě taková místa lákají člověka, aby se přišel podívat, jak to tu příroda sama zvládá. V rámci (nejen) České republiky nabízí Šumava po této stránce mnoho zajímavého.

S vyškolenými průvodci bylo možno sestoupat až na dno a pak se zase „vyškrabat“ z hlubokého kaňonu Křemelné. Nadšeným zájemcům doslova teklo do bot při prodírání se společenstvími vysokostébelnatých trav ve Vltavském luhu. Jen z posledních sil dokázali někteří účastníci zdolat vrchol Smrčiny nebo Plechého. Ale opravdová muka zažili dobrovolníci na Modravských pláních, obzvlášť když se přihlásili na dvoudenní túru do pravé lesní divočiny. I přes takovou nabídku byla poptávka po placených doprovodech veliká, ba dokonce převyšovala kapacitu všech naplánovaných 57 vycházek pro skupiny s 8 až 15 účastníky, stanovených na základě limitů jednotlivých oblastí a určených pro celkem téměř 700 lidí. Přes všechny obtíže při samotných vycházkách a s nimi spojených dobrodružstvích byli vždy zúčastnění spokojeni a šťastni, že se výpravy mohli zúčastnit (a dost možná, i že ji přežili) a odnášeli si nezapomenutelné zážitky a snad i pochopení některých zákonitostí přírody. V následující části vám nabízíme autentické líčení účastnice jedné z četných výprav za poznáním šumavské divočiny. Divoké srdce Šumavy Sraz byl v ono srpnové ráno na Modravě před infocentrem. Zběžný pohled na vybavení. V krátkosti několik základních informací, poučení o tom, že jde každý na vlastní nebezpečí, a vyrážíme. Všichni jsme si byli vědomi vysoké fyzické náročnosti, že se budeme pohybovat nerovným terénem mimo stezky i cesty, že půjdeme po jeleních stezičkách a někdy ani to ne. Tak jdeme doprovázeni sluníčkem a dobrou náladou. Před brodem na Roklanském potoce byl náš první oběd, zastávka s občerstvením. Právě tady nastal zlom, začátek adrenalinových zážitků, byla možnost buď se přebrodit a jít po pevné cestě, anebo zvolit tu náročnější variantu – jít hlouběji do lesa a zdolávat překážky. Vešli jsme tedy do rašeliniště. Nachází se zde i četná jezírka, z nichž některá jsou při povrchu přerostlá vegetací a vytvářejí zrádná houpavá třasoviska. Pokračujeme podmáčeným terénem skrz rašeliniště podél Roklanského potoka, překračujeme, přelézáme, obcházíme vývraty a padlé tlející stromy, často již mechem porostlé, pokoušíme se o akrobatické výkony. Na chvilku zastavujeme. Náhle někdo zašeptá: „Vidíš na těch kamenech toho ptáčka?“ „Kde?“ „Já mám dalekohled.“ „Ukaž. Půjč mi ho prosím taky. Ty, to je skorec!“ Podél potoka postupujeme dále, našlapujeme do mechu v domnění, že je to měkká peřinka, ale často klesáme hlouběji, než jsme očekávali. Za sebou slyším „Máš ještě sucho v botách?“ S podanou pomocnou rukou přeskakujeme potok. Cestou je nám průvodcem vysvětlován přirozený vývoj lesa, jak důležitá jsou všechna jeho vývojová stadia, jak a kde se rodí mladí semenáčci. Jsme před zátěžovou zkouškou, nějakým

způsobem musíme překonat potok. Jak se dostat na druhý břeh? Jaký způsob by byl asi ten nejlepší? Odvážní jedinci přeskakují po kluzkých kamenech. Jiní zují boty, vyhrnou kalhoty a brodí se studenou vodou. Stoupáme na Medvědí horu. Někdo navrhl: „Tady pod těma smrkama bysme si mohli nechat baťohy, ať se nám jde líp,“ a tak jsme také učinili. Vystoupali jsme na vrchol hory, dozvěděli se, proč se zdejší les nazývá Židovský, udělali jsme několik společných fotek, někteří i se sportovním výkonem. Nyní nastalo dilema – pod kterým z těch mnoha smrků máme batožinu? Vždyť všechny vypadají stejně. Našli jsme ji! Batohy na záda a vydáváme se cestou necestou k německým hranicím. Procházeli jsme vysokým borůvčím a za chůze jsme trhali borůvky, byly velké jako oka. Šumavu neopouštíme, jen se tu pouze jinak nazývá – jsme v NP Bavorský les. Jdeme lesem a najednou jak v pohádce – za lesem hlubokým je paseka a uprostřed uzoučká pěšinka. Tráva lemující pěšinku vypadala jako by tu spala ovečka vedle ovečky. Projít jinudy než pěšinkou se nedalo. Ostřice třeslicovitá neboli cábrna nás vrátila k našim předkům – cábrnářům, kteří z ní vyráběli matrace. Na pasece stála dřevěná chata, kde nás přivítal zástupce NP Bavorský les. V půdním prostoru jsme přespali. Když jsme se druhý den vzbudili, pršelo. Za ještě mírného deště a mlhy jsme se vydali zdolat Roklan. Kluzké kameny, vystouplé kořeny, horské potůčky, které rozmáčí stezku, stoupací pomocné lano nás dovedly až do hospůdky pod vrcholem Roklanu. Po občerstvení jsme zdolali vrchol Velkého Roklanu (1453 m), míjeli jsme Roklanské jezero, navštívili Roklanskou kapli a postupujeme k Luznému. Cestou jsme předali čestný pozdrav skleněné Arše. Míjíme Modrý sloup a pokračujeme podél hranic k Březníku, kde jsme se pomyslně pozdravili s tetřevy a zavzpomínali na dobu Karla Klostermanna.

V propocených tričkách a unavení, ale nadmíru šťastní a spokojení jsme se na Modravě loučili. Kéž by se nám ještě někdy podařilo se zúčastnit podobné výpravy se skvělým průvodcem. Co člověk prožije, vzpomínky, zážitky, to zůstává v paměti a to člověka obohacuje. Titulní foto - Putování divočinou vrací lidi k poznání, že jít se dá nejen po cestě. Foto nahoře - Ve srovnání s přírodou je člověk malinký. - Život bují na každém kroku. Mladé smrčky rostoucí na rozpadajícím se předkovi. Foto: Josef Štemberk

Soňa Kabelová průvodkyně odborných doprovodů [email protected] Josef Štemberk Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

podzim 2009 27

Šumava I Dny pro rašeliniště

Text a foto Iva Bufková

Je sobota ráno, pod mrakem, na Šumavě vrcholí turistická sezona. Cesty v okolí Modravy se pomalu začínají hemžit cyklisty i pěšími výletníky, kteří si nelenili přivstat. Mezi jejich pestrobarevnými obleky se poněkud zvláštně vyjímá skupinka pěšáků v montérkách a s nářadím na ramenou. Evidentně nejdou na výlet. Jdou na rašeliniště.

Dny pro

rašeliniště 28 podzim 2009

Výprava na rašeliniště s pracovním nářadím působí přinejmenším podivně. Není divu. Rašeliniště jsou mimořádně cenné ekosystémy, jejichž ochraně je na území Národního parku Šumava věnována velká pozornost. Nedávný průzkum ovšem ukázal, že některá rašeliniště na území Šumavy byla v minulosti poškozena neuváženými lidskými zásahy, např. odvodněním, které vedly k narušení jejich vodního režimu. Odvodnění má přitom na vývoj rašeliniště, které je na nadbytku vody existenčně závislé, velmi nepříznivý dopad. Je-li provedeno dostatečně důkladně a působí-li po dlouhou dobu, může vést až k zániku rašeliniště a všech cenných druhů a společenstev, které jej osidlují. Zjištěný rozsah odvodnění rašelinišť byl hlavním důvodem pro zahájení Programu revitalizace šumavských mokřadů a rašelinišť, který je na území národního parku realizován již deset let. Jeho hlavním cílem je záchrana cenných, ale člověkem narušených mokřadů a týká se především odvodněných oblastí. Odvodňovací rýhy jsou přehrazovány a zasypávány tak, aby postupně zarostly vegetací a zmizely z krajiny. Revitalizace jsou jednorázovým opatřením a rašeliniště (s výjimkou lučních rašelinišť) jsou posléze ponechána samovolnému vývoji. Součástí zmíněného revitalizačního programu jsou od letošního roku i tzv. Dny pro rašeliniště. Hlavní myšlenkou těchto akcí je poskytnout návštěvníkům i místním obyvatelům Šumavy možnost bezprostředně se zúčastnit ochrany unikátních částí šumavské přírody a také se o nich leccos nového a zajímavého dozvědět. V rámci Dnů pro rašeliniště jsou prováděny řemeslně méně náročné,

nicméně velmi potřebné práce, které navazují na realizaci vlastních revitalizačních projektů a doplňují je. Většinou se jedná o podporu zazemnění již zablokovaných rýh nebo o pomoc při nošení materiálu pro instalaci hrází do vzdálených a špatně přístupných oblastí. Nepracuje se ovšem celý den, odpoledne se zpravidla všichni zúčastnění vydají do zajímavých a nepříliš známých koutů šumavské přírody, kde nechybí ani typická, člověkem nezničená rašeliniště či jiné pozoruhodné biotopy. Tyto exkurze jsou s výkladem a jsou zaměřeny nejen na rašeliniště, ale i na přírodu a její ochranu na Šumavě vůbec. Během Dnů pro rašeliniště, které proběhly v červnu a červenci letošního roku, se sešla skvělá parta lidí z Kašperských Hor a okolí, od Strakonic, a dokonce až z Prahy a vzdálené Moravy. Pracovalo se na rašeliništi Nad Rybárnou, které se nachází poblíž cesty z Modravy na Javoří Pilu a v minulosti bylo nešetrně odvodněno hlubokými rýhami. Povrchové, až 1,5 m hluboké

1

2

3

4

rýhy na této lokalitě odváděly vodu přímo a nejkratší cestou do blízkého Javořího potoka a bránily jejímu zasakování a zadržení v mokřadu. V roce 2008 byly rýhy v rámci Revitalizačního programu šetrně zablokovány systémem dřevěných hrází. Během Dnů pro rašeliniště pak byly úseky s vodou mezi hrázemi zasypávány přírodním materiálem, např. větvemi, drny nebo částmi kmenů z blízkých polomů. K dispozici byla i rašelina z nedaleké Tříjezerní slati, která přebývala díky opravě starého poválkového chodníku. Mezi hrázemi se po vyplnění vždy nechal mělký sloupec vody pro zarůstání mokřadními rostlinami. Na hladinu vyplněných úseků byly pak vloženy trsy rašeliníků s ostřicemi, z nichž většina se uchytila a dobře rozrůstala, jak se ukázalo na konci letní sezony. Odpoledne se všichni účastníci vydali do nádherných zákoutí zachovalých šumavských hvozdů a rašelin v oblasti mezi Šáreckou slatí a Rokyteckými slatěmi. Celkově jsou dojmy z letošních Dnů pro rašeliniště skvělé. Udělala se spousta

práce a také atmosféra byla báječná. Podobné akce se plánují i v příštím roce. Bližší informace je možno nalézt na webových stránkách Správy NP a CHKO Šumava. Foto 1 - Idylka po práci. 2 - Na podporu zazemnění přehrazených rýh byla použita mimo jiné i rašelina přebývající po rekonstrukci poválky z nedaleké Tříjezerní slati. 3 - Momentky z exkurze. 4 - Přesun materiálu pro vyplnění úseků s vodou mezi hrázemi nebyl jednoduchý. Iva Bufková Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

podzim 2009 29

Šumava I Infocentrum Zelený bod Strašín

Text Jiřina Novotná

Infocentrum Zelený bod Strašín a občanské sdružení Přátelé Šumavy Většina zakladatelů občanského sdružení Přátelé Šumavy pochází ze sdružení Šumava nad zlato, které stálo v popředí boje proti těžbě zlata u Kašperských Hor. Sdružení má v současné době 61 členů a také celou řadu příznivců, kteří se zajímají nejen o dění v Národním parku Šumava, ale také o historii a rozvoj pošumavského regionu. Sídlem sdružení je Strašín, obec ležící v malebné krajině přírodního parku Kašperskohorská vrchovina, kde dosud žijí potomci starých šumavských rodů.

30 podzim 2009

Kromě činnosti týkající se ochrany přírody a krajiny je jedním z hlavních zájmů sdružení informační, poradenská a publicistická činnost a propagace a prosazování principů občanské společnosti a trvale udržitelného způsobu života a rozvoje regionu Šumavy a Pošumaví. V minulém roce byl úspěšně dokončen projekt Výuka Šumavou aneb kompetenční výuka v praxi, jehož partnery byly Správa NP a CHKO Šumava, Muzeum Sušice, ZŠ Kašperské Hory a odbory školství, mládeže a tělovýchovy Jihočeského a Plzeňského kraje. Na projektu se podílelo dvanáct škol ze tří okresů a dvou krajů, do kterých zasahuje Šumava a Pošumaví. Záměrem projektu bylo vzbudit u mladé generace zájem o krajinu a místo, kde žije, naučit ji pochopit a vnímat historický vývoj svého území ve vztahu se současným děním a jeho kulturním vývojem. Žáci shromažďovali staré dobové fotografie krajiny, architektury a osobností a pátrali po historii zobrazených objektů. Poté vyhledávali místa ze starých obrázků a fotografovali je. Vzniklé tzv. fotodvojice, které zachycovaly vývoj různých míst v čase, se staly základem knihy Výuka Šumavou a stejnojmenné putovní výstavy. V průběhu tohoto projektu byly rekonstruovány značně zanedbané prostory v budově bývalého řeznictví a poštovního úřadu ve Strašíně, které získalo naše sdružení do pronájmu. Nejprve sloužily jako kancelář pro projekt a jako místo, kde se konala pracovní setkání všech, kteří na projektu pracovali. V letošním roce, na základě smlouvy uzavřené se Správou NP a CHKO Šumava, zde začalo naše sdružení zajišťovat pravidelný provoz infocentra Zelený bod Strašín. Výjimečný charakter územních prvků zdejšího regionu, jejich vysoká krajinářská hodnota, ale i dosud ojedinělá kvalita životního prostředí s omezeným dopadem negativních civilizačních jevů přímo vyzývaly vyplnit stávající mezeru a vstoupit na toto ojedinělé místo se strategickým záměrem – poskytovat informační služby a podporovat cestovní ruch v celém krajinném prostoru rovnoměrně. Ve zdejším kraji nenajdete záplavy lidí a hektický turistický ruch, ale právě díky tomu se můžete lépe soustředit, „zastavit se“ a lépe vnímat přírodu, krajinu a její historii. Info také působí jako zdroj základních informací o NP Šumava a jako „odrazový můstek“ pro výběr turistických cílů na území parku pro návštěvníky ubytované v místních rekreačních střediscích a i pro ty, kteří pouze projíždějí a směřují dále na území národního parku.

Součástí provozu infa je pořádání akcí pro veřejnost. V červenci proběhla přednáška pro 40 mladých sportovců ze Sušice a okolí, kteří se rekreovali ve Strašíně. Téma, které zvolil pracovník Správy NP a CHKO Šumava pan Tomáš Jiřička, upoutalo děti natolik, že vydržely přes dvě hodiny se zájmem tiše poslouchat povídání o poslání národního parku, proměnách přírody a vývoji krajiny. Jejich zaujetí při promítání přírodních motivů s názorným pohledem do prostoru divočiny bylo pozoruhodné. Otevřelo se před nimi jedinečné, mimořádné území, zelený ostrov uprostřed Evropy a děti pochopily, že jsou také jeho součástí. Další úspěšnou akcí, která přinesla radost všem zúčastněným, byl srpnový Netopýří den. Přilákal kolem 80 zvědavců toužících se seznámit s létajícími chlupáčky. Hostem byla Dagmar Zieglerová ze základní organizace ČSOP Nyctalus a šest ochočených, trvale hendikepovaných netopýrů. Návštěvníci se dozvěděli, jak žijí netopýři v průběhu roku, která místa si vybírají k vytvoření mateřské kolonie, ve které vychovávají svoje mláďata, a kde zimují. Podivili se dlouhověkosti netopýrů (nejdelší kroužkováním doložený věk 37 roků), stejně jako jejich schopnosti překonávat vzdálenosti dlouhé stovky kilometrů. Kromě výstavky Netopýr jako symbol, která přiblížila postoj k netopýrům v různých koutech světa, legendy o jejich stvoření a různé pověry, se návštěvníci mohli podívat, kde všude se dá najít motiv netopýrů – například na tričkách, hrnečcích, špercích, ale i na formičkách na cukroví. Cílem bylo poskytnout návštěvníkům nejen informace o životě netopýrů, ale i prožitek, umožnit jim vidět zblízka živého netopýra, dotknout se ho, nakrmit moučnými červy. Pro mnohé účastníky je to impuls k novému pohledu na netopýry a na jejich ochranu. Snad už se stal minulostí ten před několika lety náhodně odposlechnutý telefonát neznámé turistky, kterým hodnotila svůj zdejší pobyt: „Tady je to takovej opuštěnej kraj, samá kráva a ovce a nikde nikdo.“ Doufejme, že naše „íčko“ různorodostí poskytovaných informací dobře vyplňuje mezeru ve znalostech o přírodě a historii Šumavy a Pošumaví. Zápis z pamětní knihy infa: „Děkujeme za příjemné prostředí, milé přivítání a výklad o Šumavě v celé její kráse. Je tu úžasná krajina a vlídní lidé. Jsme rádi, že jste to infocentríčko se záplavou informačních materiálů z celé oblasti Šumavy založili. Díky, líbilo se nám tu!“

Foto odshora - Z programu „Netopýří den“. - Sídlo sdružení Přátelé Šumavy spolu s informačním bodem ve Strašíně. Jiřina Novotná občanské sdružení Přátelé Šumavy [email protected]

podzim 2009 31

Šumava I Ing. Miroslav Vaněk, CSc., lesník a ochranář

Text František Kadoch

Ing. Miroslav Vaněk, CSc. Lesník a ochranář V nekonečné knize tajemství přírody umíš něco přečíst. W. Shakespeare

32 podzim 2009

Je tomu již osm let (2002), kdy odešel do pomyslného „lesnického ráje“ jeden z velmi známých a dá se říci i legendárních lesníků, ing. Miroslav VANĚK, CSc. Byl to člověk, který spolu s mnoha jinými pomáhal Správě Chráněné krajinné oblasti Šumava v jejích začátcích, zvláště ve vztahu k inventarizačnímu průzkumu Boubínského pralesa. Svými články z historie Šumavy a šumavských lesů přispíval k rozvoji časopisu Šumava a později i Šumavského kalendáře. Byl aktivním dopisovatelem časopisu Lesnická práce, Jihočeské lesy, Obnovená tradice a jiných časopisů a novin. Ing. Miroslav Vaněk, CSc., se narodil 25.10. 1919 ve Zlukově u Veselí nad Lužnicí. Studoval Lesnickou fakultu v Praze. V době okupace byl také vězněn nacisty a pak totálně nasazen. Po roce 1945 dokončil válkou přerušená studia Lesnické fakulty, nastoupil ke Státním lesům ve Vimperku a v letech 1949-51 se stal jejich ředitelem. V roce 1951 byl komunistickou mocí zatčen a rok vězněn. Pak pracoval jako lesní dělník a teprve v roce 1971 se stal zástupcem ředitele lesního závodu v Jindřichově Hradci. Brzy však přešel k lesnímu závodu Prachatice. V roce 1976 odešel do důchodu. Velmi úzce spolupracoval s tehdejším vedoucím Správy Chráněné krajinné oblasti Šumava Miloslavem Hánou. Znal jsem ho od roku 1975, a to nejenom z redakce časopisu Šumava, ale i jako člověka, který mne, mohu-li to tak nazvat, „zaučoval“ do tajů lesa i lesnické práce. Chodíval jsem s ním občas na jeho výzkumy v Boubínské hornatině a obdivoval jeho znalosti nejenom o lese, ale i o historii Šumavy. Ing. Vaněk mi dodával do redakční rady články, které byly jakousi „duší“ tehdejšího časopisu Šumava. Své znalosti dokonale zúročil v článcích o historii šumavských lesů, Boubínské hornatiny, zvířeně Šumavy, lidské činnosti na Šumavě, k významným výročím, ale i o lidech, kteří se nesmazatelně zapsali do historie lesnictví. Obdivoval jsem jeho rozsáhlé encyklopedické znalosti, které si nenechával pro sebe, ale dovedl je předávat těm, kteří je potřebovali. Byl velmi pečlivý, jeho rukopisy nesly stopy znalostí problematiky, o které psával. Byl jsem překvapen jeho vitalitou, kdy zvládával namáhavou chůzi v lese, jako by ani nebyl v důchodovém věku.

Měl rád historii, zejména tu, která byla spojena s jeho milovaným prostředím Šumavou a lesy. Velmi dobře dovedl spojovat ochranářskou činnost s prací lesníků, a to jsem u něho nejvíce obdivoval. Poutavě a se zápalem jemu vlastním, vyprávěl o lidech, kteří lesu věnovali celý život. Ing. Miroslav Vaněk žil ve Vlachově Březí, které se stalo po předchozích působištích jeho trvalým domovem. Měl rozsáhlou knihovnu, ze které bylo možno čerpat i pro práci redakce. Lidé přicházejí a odcházejí. Velmi často bývají i zapomenuti. Zůstávají tu však často stopy po jejich záslužné práci. A to byl život i lesnická činnost ing. Vaňka, kterému vděčí ochrana přírody za mnohé přínosy v práci CHKO Šumava i Národního parku Šumava.

Foto - Boubín byl se svým pralesem a rozsáhlými lesy pro Miroslava Vaňka věčnou inspirací a knihou poznání. František Kadoch [email protected]

podzim 2009 33

IDINA PILA V NOVÉM Protože turistů směřujících k Boubínu rok od roku přibývá a kapacita původního informačního střediska byla v tomto ohledu již nedostatečná, Správa NP a CHKO Šumava přistoupila k rekonstrukci a částečné přestavbě budovy. Cílem bylo rozšíření expozičních prostor a jejich vybavení novou expozicí. Jedním z hlavních témat nové expozice je Boubínský prales – jeho historie a význam. Součástí nabídky expozice je i vybavení prostor moderní audiovizuální technikou s řadou různých videotitulů nejen o šumavské přírodě. Malá překvapení, v podobě postaviček skřítků, si najdou v expozici i děti. Byla také spuštěna exteriérová projekce krátké videosmyčky, jejímž účelem je upozornit návštěvníky na riziko pádu stromů. Pro zpříjemnění zastávky v informačním středisku se počítá rovněž s úpravami v okolí objektu, kde by mělo být vytvořeno nové odpočinkové místo s doplňujícími informacemi pro návštěvníky. Vladimír Vlk

U Prášil vzniká nová cyklostezka O letošních prázdninách byly u Prášil větší měrou k vidění stavební stroje. Mezi komunikací přicházející od Vysokých Lávek a Velkým Borem se totiž staví další úsek cyklostezky, pojmenované Gerlova Huť - Nová Hůrka - Prášily - Srní. K prvním pěti kilometrům mezi Gerlovou Hutí a Novou Hůrkou z roku 2006 tak letos přibude dalších necelých sedm kilometrů nové cyklostezky. Před Prášily vede po tzv. staré tankové cestě a od cesty na Poledník po Velký Bor zase po bývalých „drátech“. Zároveň s novou stezkou vzniknou také dva

nové mosty, a to přes Prášilský a Jezerní potok, a ve Velkém Boru se zdvojnásobí kapacita parkoviště pro osobní auta. Dokončení je naplánováno na konec října tohoto roku. V této době cyklistická sezona už bude spíše u konce, zato pro nadcházející zimní sezonu se tím na Prášilsku rozšíří nabídka upravovaných běžeckých stop. Pro náročnou a nikterak levnou stavbu obdržela Správa NP a CHKO Šumava dotaci z Evropské unie – programu Cíl 3 přeshraniční spolupráce Česká republika – Svobodný stát Bavorsko. Josef Jiřička

Zapomenuté

Dne 5. srpna v podvečer otevřel náměstek ministra kultury Jaromír Talíř v Nosticově paláci na Malé Straně výstavu s názvem Zapomenuté klenoty v krajině – Stezky pokory a naděje. Tím se zúročilo mnohaleté úsilí občanského sdružení Pro Bohemia k záchraně a obnově drobných stavebních památek v krajině. Roku 2001 započal dlouhodobý projekt, vypracovaný Jaroslavou Moserovou, Michalem Benešem a Naděždou Kalousovou, směřující k monitorování a popularizaci činnosti řady občanských iniciativ a organizací napomáhajících záchraně těchto památek v Čechách. Pražský fotograf Tomáš Rasl pořídil z bohatého výchozího materiálu pro výstavu reprezentativní výběr snímků dochovaných památek na Bruntálsku, Poodří, Sokolovsku,

klenoty v krajině

34 podzim 2009

Českolipsku, Novopacku, Telčsku, na Hostýně, v Římově v jižních Čechách, Staré Boleslavi, v Národním parku Šumava a dalších místech. Umělcovým objektivem spatříme kamenné kříže, boží muka, sochy, kapličky a poutní místa často stojící dnes jako solitery ve scelených polích bez mezí, v blízkosti už neužívaných cest a naopak nyní už asfaltových silnic, ve vinohradech jižní Moravy nebo na Šumavě vedle zbytku bývalého stavení. V podání autorů výstavy nám památky mají připomínat s nimi mizející spiritualitu krajiny – místa práce a domova našich předků, jejich sounáležitost s kulturním dědictvím a apelovat na naši odpovědnost za jejich stav současný i budoucí. Josef Jiřička

Bramborníček hnědý (Saxicola rubetra)

Budníček větší (Phylloscopus trochilus)

Hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula)

Drozd brávník (Turdus viseivorus)

Chřástal polní (Crex crex)

Ledňáček říční (Alcedo atthis)

Linduška lesní (Anthus trivialis)

Sýkora uhelníček (Parus ater)

Mlynařík dlouhoocasý (Aegithalos caudatus)

Pěvuška modrá (Prunella modularis)

Sýkora parukářka (Parus cristatus)

Střízlík obecný (Troglodytes troglodytes)

Ťuhýk obecný (Lanius collurio) Foto Ivan Dudáček

Skorec vodní pták roku 2009