Šumava I Editorial. František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava

Šumava I Editorial František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava [email protected] Vážení čtenáři, v tomto roce budeme v našem časopise dávat větší prostor autorům píšícím populárně-naučné články o divočině, divoké přírodě, člověkem neovlivněných či nyní neovlivňovaných částech přírody. Budeme více psát o přístupech k ponechávání částí přírody jejich osudu i jinde v Evropě či ve světě. Kulturnost národa lze vysledovat i z jeho přístupu k tomu nejcennějšímu, co na svém území, ve své krajině, spravuje. Vývoj využití krajiny člověkem lze dobře mapovat i na Šumavě. Šumava a hlavně území NP skýtá významnou příležitost předvést sousedům i Evropě ochotu ohleduplného uspořádání využívání krajiny, resp. jejích přírodních zdrojů. Přírodním zdrojem je nutné chápat i její estetiku, kvalitu, divokost. Pochopení utváření našeho ohleduplného a objektivního přístupu ke krajině Šumavy je pro mnohé naše současníky těžká věc. Staré modely využívání Šumavy jako pastviště či zásobárny dřeva již vzal čas. Nových modelů vyváženého využití krajiny i s jejími ostrovy divoké přírody není ve střední Evropě mnoho. V Evropě existuje řada příkladů pustiny, jejíž tradiční využití se do tehdejších modelů nehodilo. Proto se primárně nehodí je bezhlavě napodobovat na Šumavě. Národní park Šumava je příklad území, kde lze vhodně nastavit a přírodovědně či filozoficky zdůvodnit rozmístění tradičního využití přírodních zdrojů a jejich nového, netradičního využití. Využití pro poznávání, pozorování či prožívání málo člověkem dotčených ostrovů přírody, kterým dává náš stát šanci existovat po svém. Tato dávka úřední pokory před zákony přírody může být také ukázkou kulturní vyspělosti nás Čechů. Proto si vás dovolím požádat, abyste následující články - příspěvky k otázkám ochrany divoké přírody - brali jako námět k zamyšlení nad dalším osudem péče o šumavskou přírodu. Takové péče, za kterou se před svými dětmi nemusíme stydět a na kterou budeme i v mezinárodním měřítku hrdi. Pro mě osobně je zavazující to, abychom podle současných poznatků a zkušeností nastavili péči o území (resp. územní strategii ochrany přírody) Národního parku Šumava co nejlépe pro přírodu samotnou alespoň v jejich nejcennějších částech. Přírodní vývoj již bude dílem přírody a ne nás ochránců či státních úředníků. Nosnými tématy naší práce v letošním roce jsou: Horská smrčina: Na Šumavě se nachází cca 20 % z celkové výměry těchto smrčin v Česku. Tento typ přírodního smrkového lesa vyžaduje speciální péči, odlišnou od uměle založených smrčin v nižších polohách našeho NP. Tuto rozdílnost obou typů smrčin je nutné neustále zdůrazňovat a trpělivě objasňovat. Šumavský domov: Mezi povinnosti zaměstnanců Správy nepatří jen péče o horské smrčiny a zvířata, ale i spolupráce s místními samosprávami a obyvateli při péči o zachování tváře našeho společného šumavského domova lidí, rostlin, zvířat a jejich prostředí. Lidská obydlí a sídla mají v našich horách své specifické rysy, které je nutné zachovat. Zelená Šumava: Šumavské lesy nejsou jen horské smrčiny, které rostou v jejích nejvyšších polohách, ale i ostatní lesy. Tyto ostatní, dříve smíšené lesy (se zastoupením jedle, buku a smrku), nyní s nepřirozenou převahou smrku, vyžadují dlouhodobou citlivou péči, aby i naše generace mohla svým nástupcům „předat“ zelenou Šumavu. Šumavská řeka: Toto téma je nutné zdůraznit právě v tomto roce, kdy připravujeme nová pravidla pro péči o vodní toky NP, která budou daleko lépe odpovídat skutečným hodnotám našich řek. Nejedná se jen o zkvalitnění organizace splouvání, ale i o lepší koncepci rybářství (včetně zarybňování potoků a řek) či o sledování kvality povrchových vod v NP. Zoologický program: Náš NP je evropsky významným domovem několika velkých druhů savců, např. rysa, jelena, losa, a dokonce i několika jedinců vlka, a ptáků (tetřev, datlík, čáp černý, tetřívek). I tato zvířata zde přispívají k udržení přírodní rovnováhy. Poznávání jejich způsobu života je velmi důležité pro každého z nás. Foto Oldřich Vojtěch

Šumava I Obsah

01 I 2009 04

Otázka divočiny Divočina je spíše stavem mysli než skutečností přírody.

08

Ostrovy divočiny Ještě před tisíci lety tvořila divoká příroda v Evropě souvislou plochu.

10

Nespoutaná příroda ovlivnila díla nejen Goetha, Váchala a Kubína.

VYDAVATEL: Správa NP a CHKO Šumava ADRESA REDAKCE: Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.:388 450 260, fax: 388 450 019 e-mail: [email protected] REDAKČNÍ RADA: František Krejčí (předseda redakční rady) Jiří Kadoch (redaktor časopisu) Pavel Hubený Zdeňka Křenová Michal Valenta David Albrecht Iveta Štefanová Vladimír Just Jan Podlešák (jazyková korektura) FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: Marek Drha - Sasanka hajní FOTO NA ZADNÍ STRANĚ: Eva Mikulášková - lišejník /pseudeverina furfuracea/

12

DISTRIBUCE: Transpress Praha, Mediaprint Kapa, Mapcentrum České Budějovice a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996. PŘEDPLATNÉ: Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena 1 výtisku 43 Kč, celoroční předplatné 140 Kč.

rybích společenstev. 14 16

10

Existuje estetika divočiny

Vstavač mužský Vzácný návštěvník z Alp.

18

O hodnotě divočiny Les, oproštěný od využívání, se mění v divočinu.

20

Chráněná krajinná oblast Český les Ideální terén pro pěší návštěvníky a hlavně pro cykloturistiku.

22

100 let evropských národních parků Národní parky počaly svou pouť Evropou ve Švédsku.

24

Vyznání Šumavě Fotograf Martin Milfort a jeho obdiv k šumavské přírodě.

26

Návraty divočiny na Šumavu Pokračování vzpomínek na počátky ochrany přírody Šumavy.

28

Divoká Šumava, aneb objevujte nová místa Kde najdeme ostrůvky člověkem zapomenuté přírody?

30

Bezpečně po Šumavě Program pro zajištění vyšší bezpečnosti návštěvníků.

32

Stoleté výročí Jednoho z našich největších básníků a prozaiků Ladislava Stehlíka.

Registrační číslo: MK ČR E 7518 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí.

Jeřábek lesní Skrytě žijící pták šumavských lesů.

Uzávěrka čísla: 15. 02. 2009 Datum vydání: 31. 03. 2009

O šumavských řekách a jejich rybích obyvatelích Na Šumavě je ponecháván větší prostor pro přirozený vývoj

GRAFICKÁ ÚPRAVA: MONELLO design atelier TISK: Typodesign s.r.o.

Existuje estetika divočiny?

04

18

Aktuality

O hodnotě divočiny

26

Návraty divočiny na Šumavu

jaro 2009 03

Šumava I Otázka divočiny

Text a foto Dana Zajoncová, Tomáš Vrška

Divočiny O TÁ Z K A

Otázka divočiny vstoupila do české společnosti naplno na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Ne že by se o ní dříve nehovořilo a nepsalo, ale zůstávala tématem užšího okruhu profesně nebo zájmově zasvěcených.

04 jaro 2009

DIVOČINA V ČESKU Možná že si mnoho z nás ani neuvědomuje, že území malé divočiny jsme u nás již de facto měli, ale nevadila nám – byla totiž situována do míst, kde dynamický průběh spontánních přírodních procesů neprobíhá tak rychle, velkoplošně a celkově dramaticky jako na Šumavských pláních. Ale právě zde nyní vzniká Divoké srdce Evropy – největší kus divočiny v Česku. Zatímco Evropská komise jménem komisaře pro životní prostředí Stavrose Dimase projekt vítá a podporuje, na domácí politické scéně od celostátní po místní úroveň sledujeme spíše ostře vyhraněné protipólné názory anebo mlčení. Divoké srdce Evropy se stává testovacím objektem, jak se naše společnost vyrovná s novým tématem. Stojíme před společenskou, a tedy politickou otázkou, ve které, přes jejich nepochybný význam, nebudou a ani nemohou rozhodovat jenom zkušenosti nebo vědecké poznatky lesníků a biologů. AMERICKÁ DIVOČINA Při současných jednáních je divočina často odmítána jako nevhodný ochranářský přístup severoamerického původu. Obvykle je argumentováno tím, že jakýkoliv lidský zásah (současný i minulý) se s podstatou divočiny vylučuje. V české debatě však dosud nezaznělo, co zpochybňovaná divočina tzv. amerického typu vlastně obnáší. Anglické wilderness area je tradičně chápáno jako místo, kde příroda není narušována lidskou civilizací. Člověk je zde pouhým návštěvníkem, který zde trvale nezůstává. Toto pojetí prošlo v samotných USA v 90. letech 20. století důkladnou diskusí mezi environmentálními filozofy a etiky. Terčem kritické revize ovšem nebyla chráněná přírodní území, ale koncepce divočiny. Spíše než o samotnou přírodu šlo o přehodnocení našich představ o oblastech, které divočinou nazýváme. Nejvíce používanými slovy ve spojení s divočinou dlouho zůstávaly výrazy jako pustý, opuštěný, vylidněný, neplodný a neúrodný. Divočina byla místem, kam se člověk mohl dostat jedině proti své vůli a vždy ve strachu a obavách. V 18. století se ve filozofických teoriích Edmunda Burkeho či Immanuela Kanta objevuje estetická kategorie vznešena (sublime), která vzniká kombinací bázně a estetického obdivu, který povznáší ducha – jakási děsivá krása. Nejlepším důkazem, že jde o pravou vznešenou krajinu, v níž má člověk šanci na okamžik zahlédnout božskou tvář, byly emoce, které konkrétní místa evokovala. Příroda, která naplňovala

vznešeností a posvátností, začala být v USA vyhlašována prvními zákonem chráněnými oblastmi (velké národní parky Yellowstone – 1872; Yosemite – 1890). V koncepci divočiny v tutéž dobu sehrál roli také pojem frontier, který lze chápat jako pomezí, za nímž leží dosud neprozkoumaná oblast, jež evropským přistěhovalcům připravila nové možnosti pro osídlení. Důraz na neobydlenou zemi bez cest a lidských stop se projevuje v těsném sepětí americké demokracie se svobodnou vlastí, které utvářelo společný pocit sounáležitosti obyvatel USA. Projevuje se i ve víře, že mravně i ekologicky pokažený svět moderní civilizace je třeba kompenzovat návratem k jednoduššímu, primitivnímu životu. Tato představa jde až k romantické rousseauovské oblibě v primitivismu a divošství. Kult ochrany divočiny je tedy americkou koncepcí spojenou s určitým momentem historie USA. Přírodní podmínky severní Ameriky však v té době netvořila nedotčená příroda. Tzv. původní divoké oblasti, které od druhé poloviny 19. století požívaly státní ochrany přírody, byly stejnými místy, která svou rodnou zemí již dříve nazývali indiáni. Indiáni přitom nebyli žádnými pasivními starousedlíky, naopak svou krajinu aktivně ovlivňovali (např. pomocí ohně). Vytváření „neobydlené divočiny“ je spojeno s jejich odsunem do rezervací. Ochrana divočiny byla proto přehodnocena jako etnocentrická koncepce, která v sobě spojuje paradox násilně dobývaných oblastí domnělé panenské divočiny na straně jedné a silného nesouhlasu s její zkázou na druhé straně. DIVOKOST Kromě pojmu divočina (wilderness) ovšem není možné opomenout ani pojem divokost (wildness). V nepřesných překladech z angličtiny do českého jazyka se bohužel jejich významový rozdíl ztrácí. Divokost se může nejvýrazněji rozvíjet právě v oblastech tzv. divočiny, ale neznamená to, že pouze ty jsou divoké. Vnímání divokosti se odvíjí od naší zkušenosti, a je proto obtížné ji opatřit přesnou definicí. Většinou je popisována jako úroveň organizace potřebné pro existenci v přirozeném stavu. Význam divokosti vyjádřil hned v počátcích hnutí na ochranu divočiny americký spisovatel Henry David Thoreau v eseji „Chůze“ (1862), z něhož pochází později proslavený výrok: „V divokosti je záchrana světa“ („In wildness is the preservation of the world“). Thoreau přitom staví zejména na svých prožitcích přírody při dlouhých pěších toulkách kulturní

krajinou v blízkém okolí rodného městečka Concord (stát Massachusetts), méně už z náročných výprav do nějakých vzdálených a nedostupných koutů naší planety. Vývoj vnímání divočiny ukazuje, že divočina je spíše stavem mysli než skutečností přírody. Dnes divočinu nejlépe charakterizuje pocit úžasu a jinakosti. Divočina se pro nás stává problémem, pouze pokud si představujeme, že zážitek jinakosti a úžasu nad divokostí závisí na panenských krajinách, které jsme sami nikdy neovlivnili. Uvažování o divokosti dává našemu vztahu k přírodě nový smysl – divokost totiž nelze vymýtit. Z této perspektivy se nelze na přírodu dívat ani jako na nedostupnou a vzdálenou divočinu, kterou nesmíme obývat, ani jako na ochuzenou krajinu na ústupu, která pod civilizačním tlakem jednou nenávratně zmizí. Pokud divokost existuje všude, pak otázka míří na naši ochotu najít způsob, jak s ní žít trvale v kontaktu. CO NÁM VADÍ? Budeme-li v duchu předchozích úvah považovat divočinu, byť sekundární, za jednoznačně vymezené území, kde se projevuje divokost v plné míře, musíme si nejprve položit otázku, jestli ji vůbec chceme. A rovnou odpovídáme – my už ji máme. Jsou jí lesy ponechané samovolnému vývoji nejenom v Divokém srdci Evropy, ale i jinde u nás – jsou pouze plošně menší a jejich vývojová dynamika není tak „divoká“ jako v horských smrčinách na Šumavě. A tady se nabízí první srovnání – nevadí nám spíše rychlost a velkoplošnost dynamiky horských smrčin, nepřirozeně zesílená jejich kulturním původem, než divočina sama o sobě? V Národním parku Podyjí je dnes ponecháno 45 % plochy parku samovolnému vývoji. Prochází jím v letní sezoně tisíce návštěvníků denně, ale nikdo se nepozastavuje nad skutečností, že na mnoha místech člověk již 60, příp. i 80 let nevstupuje do vývojových procesů, neusměrňuje je. Vývojová dynamika smíšených listnatých lesů je maloplošná, často odumře jenom jeden strom a je rychle nahrazován dalším. Odumírání a zrození nových stromů je rozeseto na celé ploše bez velkoplošných změn a to nenarušuje naši představu kulturního (bezpečného) lesa. Občas se někdo zeptá, proč je v lese „nepořádek“ (roztroušené odumřelé kmeny), ale neznáme kategorické projevy nesouhlasu s ponecháním smíšených listnatých lesů samovolnému vývoji. Podobně přívětivé jsou i bučiny – jejich ponechání samovolnému vývoji

zima 2008 05

není považováno za problém. Naopak v horských smrčinách může (ale samozřejmě nemusí, jak víme např. z horských smrčin východních Karpat) dojít k náhlejším rozpadům na větších plochách, změna tedy nastává rychle a najednou. Následný vývoj porostů není nijak dramatický až do dalšího většího rozpadu, kdy znovu dojde k cyklické obměně. Odlišný pohled na divočinu vyplývá z toho, zda žijeme a pracujeme v její blízkosti (obyvatelé venkova, zemědělci), případně je s lesem jakožto hlavním předmětem její ochrany spojena naše profese (lesníci, biologové), nebo zda se jezdíme do divočiny rekreovat z města, kde je pro nás divočina inspirativním intelektuálním tématem. Divočina se stala silným tématem, když většina společnosti přestala být způsobem své obživy na přírodě a krajině přímo závislá a získala od ní odstup. V té chvíli se mnoho z nás stalo konzumenty zážitků, pro které divočinu vyhledáváme a navštěvujeme.

KOLIK DIVOČINY A KDE BYCHOM CHTĚLI MÍT? V kulturní krajině Evropy se v pásmu temperátních lesů (tj. mimo Středomoří a boreální část Skandinávie) pohybujeme vždy v sekundární divočině – všechny národní parky chrání procesy v člověkem dříve ovlivněných lesích maximálně s mozaikou zbytků původních lesů, většinou v těžko přístupných polohách. Národní parky Kellerwald nebo Hainich v Německu jsou typickými příklady, kdy v hustě obydlené krajině převládlo společenské mínění, že ponechat bukové lesy sekundárně samovolnému vývoji je pro společnost aktuálně důležitější, než v nich dlouhodobě hospodařit. A tím se dostáváme k další otázce, kterou není možno ve společenské diskusi obejít. Kolik lesů (v nich je divočina většinově lokalizována) chceme ponechat samovolnému vývoji v rámci státu? Německá vláda deklarovala, že do roku 2020 bude stát mít 5 % lesů ponechaných samovolnému vývoji. Je to konsenzuální politický cíl, který otevřeně prosazují ministři a vyšší státní

úředníci. V České republice se dnes pohybujeme na 0,85 % plochy lesů (data k 1.1. 2008). Po revizi současného stavu a dokončení nových plánů péče pro národní parky v roce 2009 se možná přiblížíme k 1 % plochy lesů. Lokality ponechané samovolnému vývoji jsou rozesety v mozaice od nížinných luhů až po horské smrčiny a plošně představují interval od menších lokalit s 10 ha po největší lokalitu Modravské slatě s 1218 ha, která je součástí Divokého srdce Evropy. Cílová území divočiny by nepochybně měla respektovat vlastnická práva. Neměla by překračovat vymezené hranice a způsobovat škody sousedům. Tento požadavek s sebou nese potřebu nárazníkových zón pro určité typy lesa, resp. typy dynamiky (např. v nížinných luzích ji na rozdíl od horských smrčin nepotřebujeme, protože doposud nejsou známy žádné destruktivní účinky dynamických procesů na okolní hospodářské lesy). Výběr území pro ponechání samovolnému vývoji omezuje také řada legislativních závazků v oblasti ochrany biologické rozmanitosti.

Foto Pavel Hubený

06 jaro 2009

BUDEME DIVOČINU REGULOVAT? Ještě větší spektrum otázek se nám otevírá při diskusi o potřebě regulovat projevy divokosti. Budeme hasit požáry? Budeme regulovat invazní druhy prokazatelně zavlečené ze vzdálených oblastí? Budeme udržovat staré cesty? Budeme lovit spárkatou zvěř tam, kde nežijí a nebudou žít její predátoři? To je řada otázek, které jsou částečně řešeny (např. Metodickým pokynem Ministerstva životního prostředí č. 6/2004), ale o společenském (nebo alespoň profesním) konsenzu zatím nemůžeme hovořit. NEODKLÁDAT DISKUSI Nám Středoevropanům se nemůže stát, že bychom převzali americkou divočinu – vzhledem k odlišnému přírodnímu prostředí a kulturnímu vývoji to ani nejde. Musíme si ovšem dát pozor, abychom nepodlehli klamné představě, která mezi člověka a přírodu staví nepřekonatelný rozpor. Divoké srdce Evropy (a další území národních parků a rezervací) nemá být hrou na velkou nedotčenou divočinu, ale

má poskytnout šanci projevům divokosti v relativní blízkosti člověka. Cílem široké veřejné diskuse by mělo být formulování objednávky na rozsah a limity divočiny a divokosti. A společenská objednávka se v dobře zavedené společnosti stává politickým závazkem, který lesníci a biologové jakožto „správci“ přírody nepochybně dobře naplní.

Dana Zajoncová Katedra environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. [email protected]

Foto na titulní straně - Mionší v Moravskoslezských Beskydech je Mekkou fotografů, ale i lesníky respektovanou bezzásahovou rezervací. Obrázky na straně 6 - Zatímco mozaikovitě maloplošná dynamika rozpadu v bučinách a smíšených listnatých lesích výrazně nenarušuje naši představu příjemného stabilního lesa... - ...je rychlý a velkoplošný rozpad kulturních smrčin těžkým útokem na naši psychiku bez ohledu na rozdílné vnímání dopadů na funkci ekosystému vědeckou komunitou. Obrázky na straně 7 - Pro počítačového grafika z městského sídliště může být divočina místem k relaxaci… - ...kdežto pro praktického lesníka noční můrou, ohrožující jemu svěřený hospodářský les.

Tomáš Vrška Odd. ekologie lesa Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i. [email protected]

Foto Vladislav Hošek

jaro 2009 07

Šumava I Ostrovy divočiny

Text Pavel Hubený

Divočiny O S T R O VY

...ale dál nalevo nekonečný prales, místy až dosud zachovalý v hlubokých chráněných úvalech, houština, jíž nikdo nepronikne, černá, věčně mokrá půda, pokrytá věkovitou trouchelí, vodou nabobtnalým mechem, na nějž od let tisíci nepadl jediný paprsek slunečný, prales zcela jiného tvaru než v Podroklaní nebo dokonce na Boubíně, kde slunce přece nalézá přístupu... Karel Klostermann, V ráji šumavském

08 jaro 2009

Foto Pavla Čížková

Šumava byla ostrovem divočiny po celou naši historii. Ještě před tisíci lety tvořila divoká příroda v Evropě souvislou plochu táhnoucí se od západu k východu, i když už tehdy se rozšiřovalo území kulturního světa, krajiny, kterou člověk přeměnil ve svět polí a luk, vesnic a měst. Už ve 13. století zalila civilizovaná krajina téměř celé Čechy a Bavorsko. Podobala se moři převážně odlesněných území, které zaplavilo celou zemi do nadmořských výšek kolem 600 m a místy pronikalo i výše. Zatímco na počátku 13. století byly staré šumavské pralesy souvisle spojeny s pralesy Novohradských hor a Českého lesa, o dvě století později už byla Šumava jen velkým izolovaným lesním ostrovem, kterým se prolamovaly pásy kulturní krajiny kolem obchodních stezek. Tak rychle tehdy pronikalo osídlení do hor, přesto ale nedokázalo rozdrtit mohutné valy divokého šumavského pralesa. A nejen to: divočina dokázala vybojovat zpět území dříve člověkem kultivovaná. Například stezka z Kašperských Hor na Kvildy byla na začátku 15. století zpustlá a zničená a roku 1458 musela být znovu opravena. V polovině 16. století královská komise vyšetřující těžbu hornin na Šumavě nacházela opuštěná stavení porostlá silnými stromy v oblasti Hamrů a Železné Rudy. Anebo v letech 1570 - 1571 kvůli nepokojům s Bavory zastavila činnost železná huť na Železné Rudě, která tehdy byla jediným sídlem uprostřed lesů, a do poloviny 17. století tu byla pustina. Ve stejné době kníže Lobkovic žádá o udělení lesa zvaného „Království“, který je pustý. STÁLE PŘÍTOMNÝ PRALES A jak praví staré šumavské přísloví: pole a ves se devětkrát změnily v les… Tak se

divočina stále znovu a znovu vracela na vyklučená a obhospodařovaná místa. Mezi 16. a 18. stoletím rozleptávali těžbou a pastvou staré pralesy Králováci a skláři. Ačkoli hlavním úkolem Králováků bylo chránit strategickou neprostupnost hvozdu, jejich právo volně užívat lesy vedlo k jejich postupnému zničení. V roce 1713 hrabě Kolowrat napsal stížnost České komoře na Králováky, v níž uvádí, že lidé z Bavorska a Falcu zcizují královskou půdu. Nejrozsáhlejší plochy kolonizací zničených pralesů tehdy ležely ve svatokateřinské, stodůlecké, zejbišské a hamerské rychtě. A přesto na Šumavě stále ještě rostl divoký nedotčený hvozd! Takové lesy byste našli kolem Jezerní hory, mezi Polomem, Poledníkem, Vydrou, Roklanem a Luzným až po Kvildu, dále ještě odolával velký pralesní ostrov mezi Kvildou, Strážným a Vimperkem. Roku 1531 podle Augusta Sedláčka „nevelký kus za Vimberkem ještě nikdo v širých lesích nebydlil, a ty lesy se prostíraly až k hranicím“. Další ostrov divokého lesa ležel mezi Boubínem a Bobíkem, táhnul se dál přes vltavské slatě a spojoval se s pralesy na Radvanovickém hřbetu, Stožci, Trojmezné a Smrčině. Oblast Knížecího stolce tvořila další obrovský pralesní ostrov přelévající se přes údolí Vltavy k Trojmezné přes Chlumský les. August Sedláček zmiňuje z blízkého okolí Vimperka, že „v roce 1715 sedláci z Hrabic přišli na medvědici s dvěma medvědy… a ještě roku 1780 posíláni byli mladí medvědi ze Zátoně do Řezna“. Ano, medvědi v pohraničním hvozdu vydrželi až do počátku 19. století! A právě existence medvědů dokazuje, že tu byly ještě velké nedotčené lesní plochy. Ničením pralesů a původní šumavské divočiny vynikla především druhá polovina 18. a celé 19. století. Původní Královský hvozd

byl kolonizován, lidé osidlovali i taková území, v nichž je čekal bídný a těžký život. Levná půda a zdánlivě nevyčerpatelné množství dřeva lákalo podnikavou šlechtu, obchodníky a právě osvobozené nevolníky. Přesto ještě v polovině 19. století mohl lesmistr Josef John, Adalbert Stifter nebo Karel Klostermann navštěvovat poslední zbytky divokých pralesů. Ale i ty se postupně měnily na paseky plné pařezů. V roce 1890 píše Karel Klostermann: Ani rozléhajících se ran sekery více neuslyšíš, neboť pokáceli už všeho praktičtí lidé. Vybiti byli původní jeleni, vlci, medvědi, krkavci, většina rysů. Na počátku 20. století se mohlo na první pohled zdát, že se divoká šumavská příroda nikdy nemůže vrátit na místa, z nichž byla vyhnána. Ale už tehdy mohl dobrý pozorovatel postřehnout první náznaky změny. Vytěžené lesy a chudá půda vedly k prvním odlivům obyvatel. Nejchudší, nejmokřejší a nejkamenitější kousky zemědělské půdy byly postupně opouštěny a ponechávány ladem. A po celé 20. století jich přibývalo, nejvíce však po 2. světové válce. Vrátil se rys, krkavec a dokonce i vlk. Velké plochy lesů se vydaly na cestu nespoutaného přirozeného života. A v lesích pořád ještě rostou rozptýlené dvě stě let staré stromy. Skuteční pamětníci svých divokých předků! Nositelné poselství divočiny. Po 2. světové válce nastal výrazný pokles počtu šumavského obyvatelstva vysídlením Němců.

Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Luzenské údolí, foto Pavel Hubený

jaro 2009 09

Šumava I Existuje estetika divočiny?

Text Vladimír Just

EXISTUJE ESTETIKA

Divočiny „Dokud bude kdekdo zasahovat do dění podle svých osobních představ, nikdy se nedozvíme, co se v lese děje samo od sebe, přirozeně.“ Ing. Karel Kaňák, 2003

10 jaro 2009

Foto Jiří Kadoch

Psal se rok 1997 a tehdejší ředitel šumavského parku na obrazovce tvrdil, že v Bavorsku se právě rozhodli asanovat i v I. zónách, jako u nás. Nedalo mi to a napsal jsem tehdejšímu řediteli sousedního parku Hansi Bibelrietherovi, který toto tvrzení korigoval a při té příležitosti mi na můj dotaz napsal větu, jež mě fascinovala. Že totiž bavorský národní park bude i nadále ctít slova velkého básníka a filosofa přírody J. W. Goetha o tom, že „příroda se nikdy nemýlí“, a tudíž je jí třeba dát aspoň v rezervaci svobodu, číst její jazyk a poučit se z ní. Těžit z ní informace, ne dřevo. Celý citát v Eckermannovi zní takto: „Všecko se dá více či méně ohnout, všecko kolísá a dá se s tím více či méně smlouvat; příroda však nerozumí žertu, ta je vždycky pravdivá, vždycky vážná, vždycky přísná, vždycky má pravdu, a chyb a omylů se o ní dopouští vždy člověk. Pohrdne tím, kdo nestačí, a vzdá se a zjeví svá tajemství jen tomu, kdo je pravdivý… Rozum nedosáhne až k ní, člověk musí být schopen pozvednout se až k nejvyššímu rozmyslu, aby se dotkl božstva… Božstvo pak působí v živém, a nikoli v mrtvém; je v tom, co vzniká a mění se, a nikoli v tom, co se stalo a ustrnulo. Proto má také rozmysl ve svém tíhnutí k božstvu co činit pouze s tím, co vzniká, co je živé, rozum pak s tím, co se stalo, co ustrnulo, aby toho využíval…“ (1829). Není to vlastně krásná definice divočiny? A nejen divočiny – i různých způsobů zacházení s přírodou? Můžeme jí buď využívat, počkat si, až doroste („ustrne“) k našemu užitku, a vytěžit z ní pak veškerý hmotný prospěch: tak nám velí „rozum“. Ale zároveň to nejvyšší i nejpokornější v nás („rozmysl“) nás nutká před božským řádem přírody se sklonit, uznat, že jsme její nepatrnou a dočasnou součástí a nechat ji alespoň na vymezeném kousku země samu sobě. To znamená ovšem i odložit technokratickou pýchu a připustit, že nejsme nejchytřejší ve vesmíru, že je tu ještě něco, co nás přesahuje, co má v sobě geneticky zakódovanou zkušenost věčného vznikání a zanikání. To, co ztělesňuje Duch Země (Erdgeist) v 1. dílu Fausta: „Proudění života, vichrem dění / vzhůru a dolů a sem a tam / vám a tkám / zrození – hrob – věčný oceán / ohnivé vání / klokotání a proměňování…“ Zkrátka uznat, že je tu nám smrtelníkům nedostupný vyšší záměr, z něhož se, budeme-li dostatečně moudří a „rozmyslní“, můžeme poučit. Také k tomu jsme si zřídili národní parky. Jiný velký básník, malíř a filosof přírody, který jako Goethe věřil tomu, že Bůh je vegetace, o sto let později napíše: „Jest ostatně věcí přirozenou, že všude tam, kde zájmy lidské střetnou se s přírodními, krása hyne: les ustupuje polím, příbytky opeřenců domovům tvorů na pevných nohách a skály v štěrk mění svou tvářnost; co však

nejnerozumnějším činem lidským zůstává, je zasahování do vlastní činnosti přírodní tam, kde živelná dění, málo posud a částečně jen člověkem ovládaná, samy prospěšný na konec stav zemi vytvářejí, třeba s počátku působení jich zhoubným býti se zdálo.“ (Šumava umírající a romantická, 1931.) Tady, nemýlím-li se, Josef Váchal intuitivně předjímal konečný stabilizovaný a samořídící stav lesa, zvaný klimax, ba víc – jakoby tu předjímal i současné spory o Šumavu, totiž že dříve, než les různými kalamitami ke kýžené divočině dospěje, bude se současníkům dočasně jevit jeho stav „zhoubným“. Jako bych slyšel dnešní šumavské „prodavače Apokalypsy“, kteří ze 3 – 4 % celkové výměry uschlého lesa dělají v médiích málem 100 % kalamitu. Váchala bychom měli ostatně více studovat my všichni, kdo vstupujeme nejen do šumavského lesa, ale i do debat o něm. Už proto, právě on svými barevnými dřevoryty, jež přetékají nejen tisícerými odstíny zeleně, ale i krvavě rudými, okrovými, zrzavými, temně hnědými i šedivými barevnými odstíny, jako první razil nové pojetí „estetiky divočiny“. Je to pojetí, jež nevylučuje z estetického obzoru umírání a smrt, a už tím je na hony vzdálené pohlednicovému kýči úhledně zelených lesů a chaloupek. Jádrem Váchalovy estetiky je magie těžkých mlh, par, zrádných močálů, tlejících stromů, sirných zápachů i omamných vůní, divokých vývratů, zlověstných vichřic i honiteb démonů, především však magie permanentního koloběhu smrti a zrodu, do níž by člověk neměl zasahovat: „Nenasytnost lidská větším je nepřítelem hvozdům Šumavy než vichřice, chlad a vlhko; zde ve slatích a hvozdech nutný životům zápas krom s živly i s bohem dvounohým, pomáhajícím prý lesům v zápase s vodami a následky katastrof…racionelním zalesňováním a odvodňováním...“ (Tamtéž). Zhruba ve stejné době z druhé, bavorské strany, magicky přitahován příslibem divočiny, pravidelně vstupoval do téhož chrámu přírody jiný geniální malířský a básnický intuitiv – a jak ukázala nedávná výstava v Pasově, Váchalovo duchovní dvojče – Alfred Kubin. Ani on nevylučoval smrt ze svého estetického obzoru, takto například meditoval nad kostmi zdechlého koně: „Žádná lidská ruka nezasahuje rušivě do procesu vzniku a zániku. Příroda má své vlastní hrobaře. V krátkém čase nezůstane po vysloužilé herce ani stopa. Smysl jejího života se naplnil a ona teď se noří opět do věčného koloběhu… Tam, kde se lesní houští s osaměle se tyčícími pralesními velikány střídá s močály porostlými borovou klečí, tam, kde široké cesty vedou do nebezpečných bažin, tam, kde se nejnepravděpodobnější stává skutečností a kde se přítomné rozplývá ve

Foto Vladislav Hošek

vzduchu, kouři a mlze, kde štěstí a úzkost proudí v témže řečišti, tam se vše proměňuje v opojení a sen, v sen o Šumavě.“ (Fantazie na Šumavě, 1951.) O bavorské straně ostatně i náš Váchal soudí, že se tu „příslovečná láska Němců k lesům jeví pečlivým ošetřováním i probírkami ve stávajících hvozdech, přičemž tu dbáno pralesního rázu odvěkých přirozených rezervací a přisazováním vhodného stromoví do míst polomy zpustošených.“ (Šumava umírající a romantická.) A hle – opět tu nacházíme u „estetika divočiny“ zárodek diferencované ochrany přírody, dnešní zonaci: první část souvětí (probírky, ošetřování) definuje režim ve III., popř. přilehlých II. zónách, druhá část (rezervace) drží ruku nad ochranou divočiny, tj. vlastního bezzásadového jádra I. zóny, a závěr věty (přisazování) je opět recept pro přilehlé II. zóny. Ač mystik, měl Váchal až překvapivě racionální a diferencující způsob uvažování: měl nejen „rozum“, ale i „rozmysl“ vpravdě goethovský.

Vladimír Just spisovatel, publicista [email protected]

jaro 2009 11

Šumava I O šumavských řekách a jejich rybích obyvatelích

Text a foto Jaroslava Žižková

O šumavských řekách a jejich rybích obyvatelích

V rybářských revírech v užívání Správy NP a CHKO Šumava je ponecháván oproti jiným revírům větší prostor pro přirozený vývoj rybích společenstev. Výsledky monitoringů naznačují, že tyto postupné kroky přinesly první výsledky. Na území Národního parku Šumava se nachází sedm významných řek. Na západočeské části národního parku se jedná o řeku Vydru, Otavu a Křemelnou. Na jihočeské části o Řasnici, Teplou Vltavu, Studenou Vltavu a soutokem dvou předcházejících vznikající Vltavu. Tyto řeky můžeme rozdělit na toky s velkým spádem a kamenitým až balvanitým dnem a na toky se spádem poměrně malým a s převážně štěrkovitým a místy až písčitým dnem. VODY PSTRUHOVÉHO PÁSMA U prvního typu řek voda velmi rychle proudí a vytváří se tzv. turbulentní proudění. Teplota vody v těchto tocích bývá i v letních měsících velmi nízká. Nejpočetnějším druhem, podle kterého je toto pásmo pojmenováno, je pstruh obecný forma potoční Salmo trutta m. fario. Jeho zbarvení je velmi proměnlivé a zpravidla odpovídá prostředí, ve kterém žije. Hlavním

12 jaro 2009

rozpoznávacím znakem tohoto druhu jsou pro většinu lidí známé červené, někdy až karmínové či rezavohnědé skvrny na hřbetě, bocích i hlavě. Postupný úbytek tohoto druhu ryb ve většině pstruhových revírů na území České republiky je velmi diskutovanou otázkou. K tomuto snižování početnosti dochází i přes velmi intenzivní vysazování uměle odchovaných jedinců. Jednou z nejčastěji označovaných příčin tohoto stavu je zvyšující se rybářský tlak. V rybářských revírech na území Národního parku Šumava, které jsou v užívání Správy NP a CHKO Šumava (Vydra, Křemelná, Řasnice, Studená Vltava a část Teplé Vltavy), byl zjištěn opačný trend. Početní stavy pstruhů obecných mají ve většině těchto revírů zvyšující se tendenci. Tento fakt byl prokázán na základě porovnání monitoringu z roku 1996 s výsledky monitoringu, který byl proveden v roce 2008. V těchto rybářských revírech se oproti revírům v užívání Českého rybářského

svazu uplatňuje odlišný způsob hospodaření. Počty povolenek k rybolovu jsou oproti jiným revírům velmi redukovány a neuplatňuje se zde sčítání maximálních ročních limitů vydaných povolenek jako při celosvazovém způsobu hospodaření, což vede k výraznému snížení rybářského tlaku na jednotlivé revíry. Další odlišností je metoda „chyť a pusť“ pro pstruha obecného a lipana podhorního. U řeky Vydry Správa NP a CHKO Šumava požádala Ministerstvo životního prostředí ČR o dočasné zrušení zarybňovací povinnosti. K tomuto kroku bylo přistoupeno z důvodu probíhající studie Výzkumného ústavu vodohospodářského v Praze, která je zaměřena na hodnocení úspěšnosti přirozené reprodukce pstruhů obecných. Jedním z hlavních výstupů výzkumu je zjištění, že populace pstruhů obecných jsou v povodí řeky Vydry stabilní a vykazují stálou úspěšnost přirozené reprodukce i po zastavení umělého vysazování. Na základě výše uvedených zjištění se bude u některých revírů zarybňovací povinnost pstruhem potočním postupně snižovat a v případě řeky Vydry i rušit. Dalším druhem ryby, která se vyskytuje ve větších počtech v pstruhovém pásmu, je vranka obecná Cottus gobio. Tato rybka je

1

2

3

4

1/ Vranka obecná 2/ Pstruh obecný forma potoční 3/ Střevle potoční 4/ Mník jednovousý, jenž evidentně přecenil své síly a jemuž z tlamy ještě vykukuje ocasní ploutev velkého pstruha, kterého pozřel. zvláště chráněným druhem živočicha a svým vzhledem i anatomií se výrazně liší od všech ostatních ryb, se kterými se můžeme v České republice setkat. Její oči jsou totiž ve srovnání s ostatními našimi druhy ryb nezvykle posunuty směrem k horní části hlavy, nemá plynový měchýř, který by ji nadnášel, a její tělo není kryto šupinami, ale pouze kůží a slizem. Její škodlivost jako potravního konkurenta či požírače jiker lososovitých ryb byla v minulosti nesprávně přeceňována. Vranka je významnou složkou potravy dospělých pstruhů obecných a její početnost v jednotlivých tocích je na jejich stavech závislá. VODY LIPANOVÉHO PÁSMA Dalším typem vod, které se na území Národního parku Šumava vyskytují, jsou toky, kde voda pomalu plyne přes převážně štěrkovité až písčité dno. I tento typ vod dostal své jméno podle nejpočetnějšího druhu ryby, který se zde vyskytuje. Lipan podhorní Thymallus thymallus má protáhlé tělo stříbřitého zbarvení a torpédovitého tvaru. Je jedním z druhů ryb nejchoulostivějších k nešetrnému zacházení ze strany rybářů. Početnost tohoto druhu se v rybářských revírech na území České republiky rovněž výrazně snižuje. V revírech

v užívání Správy NP a CHKO Šumava sice došlo ke zvýšení početnosti lipanů, ale bylo zjištěno, že ve většině revírů chybí nejmladší věková kategorie, která by byla jednoznačným důkazem úspěšné přirozené reprodukce tohoto druhu. Populaci lipana podhorního je tedy nutné i nadále posilovat. V tomto rybím pásmu žijí také i další druhy ryb. Například mník jednovousý Lota lota, střevle potoční Phoxinus phoxinus, mřenka mramorovaná Barbatula barbatula a jelec proudník Leuciscus leuciscus. Mník jednovousý je rovněž zvláště chráněným druhem živočicha. V minulosti byl podobně jako vranka obecná označen jako škodlivá ryba pro rybářské hospodaření. Toto označení si získal díky své pověstné hltavosti při konzumaci potravy a schopnosti pozřít vůči svému tělu poměrně velká sousta. Početnost mníků se v rybářských revírech v užívání Správy NP a CHKO Šumava zvýšila a při monitoringu byli uloveni jak dospělí, tak i mladí jedinci. Zvláště chráněným druhem lipanového pásma je i střevle potoční, kterou v tocích na území Národního parku Šumava pravděpodobně nezahlédnete. Její početní stavy jsou podobně jako u mřenky mramorované velmi malé. Pro odchov střevle

potoční byl na rybí líhni Správy NP a CHKO Šumava v Borových Ladech vybudován samostatný rybník s meandrujícím přítokem, ve kterém se střevle přirozeně vytírá. Jednotlivá rybí pásma se vzájemně prolínají a všechny druhy ryb v průběhu života mění svá stanoviště. Důvody těchto migrací mohou být různé. Jedná se například o hledání úkrytu, potravy nebo vhodného třecího substrátu. Nemůžeme se tedy domnívat, že se jednotlivé druhy vyskytují jen v jednom určitém rybím pásmu. Cílem rybářského hospodaření na rybářských revírech v užívání Správy NP a CHKO Šumava je dosažení takové druhové a věkové struktury rybích společenstev, která by se blížila přirozenému stavu. Podle zvyšujícího se počtu u většiny druhů ryb lze říci, že jednotlivé kroky směřující k posílení rybích populací a snížení rybářského tlaku mají pro stabilitu a umožnění přirozeného vývoje rybích společenstev velký význam.

Jaroslava Žižková Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

jaro 2009 13

Šumava I Jeřábek lesní

Text Lucie Městková Foto Lucie Městková, Jaroslav Červený, Jaroslav Vogeltanz

JEŘÁBEK LESNÍ SKRYTĚ ŽIJÍCÍ PTÁK ŠUMAVSKÝCH LESŮ 14 jaro 2009

Tetřev hlušec, tetřívek obecný a jeřábek lesní jsou zástupci čeledi tetřevovitých ptáků, kteří žijí na našem území. Jeřábek lesní je z nich nejmenší, nejhojnější a zároveň asi nejméně známý zástupce této čeledi. Na našem území je jeřábek rozšířen především v polohách od 500 - 800 m n. m. Hlavní oblasti s poměrně hojným výskytem jsou tři: horské polohy v jihozápadních Čechách, zahrnující Novohradské hory, Blanský les a Šumavu, dále rozsáhlé lesní komplexy Hrubého Jeseníku a okolních hor a třetí oblast pak představují Beskydy a širší okolí. Nejpočetnější populace se nachází právě na Šumavě, která vedle Alp hostí největší populaci jeřábka lesního ve střední Evropě. Jeřábek lesní dává přednost především starým porostům smrků a jedlí s bohatým křovinným patrem tvořeným listnatými dřevinami (buk, jeřáb, bříza, olše, líska), které jsou jedním z hlavních zdrojů potravy. Rád vyhledává také mozaiku různě starých sukcesních stadií porostu, která vznikla po opuštění zemědělského hospodaření nebo po polomech, či pozvolné přechodové části mezi odlišnými typy lesa. Neméně důležitá je i přítomnost bylinného patra, tvořeného především brusnicovitými rostlinami. V místech výskytů jsou časté také vývraty a padlé kmeny, skýtající jeřábkům místa vhodná jak pro hnízda a popeliště, tak pro úkryt.

JAK ZJISTÍME, žE TU S NÁMI ŽIJE? Poměrně obtížně. Jeřábek lesní je celkově velmi nenápadný pták, a to nejen svým zbarvením, kterým se v lese dokonale maskuje, ale i svým způsobem života. Většinu času tráví na zemi v hustém podrostu. Létá jen výjimečně, proto jej obvykle spatříme pouze po vyplašení ze země, kdy prudce vylétá do korun stromů. Kromě období toku a obhajování teritoria se samci ani nijak neozývají. Mnohem jednodušší je zjištění jeho přítomnosti v daném území pomocí různých pobytových znaků. Jsou to například popeliště, vyskytující se hlavně na suchých a slunných místech, většinou u paty stromu nebo mezi kořeny, která jeřábek pravidelně používá k čištění peří. Časté jsou také nálezy trusu a v zimních měsících i stop. Dalším způsobem zjištění přítomnosti jeřábků je vábení kohoutků na imitaci teritoriálního pískání. Na vábení se ozývá kohoutek v průběhu celého roku kromě chladných zimních měsíců a období pelichání (červen-červenec). KDO SI POCHUTNÁVÁ NA JEHO VEJCÍCH? Tak jako ostatní tetřevovití ptáci i jeřábek lesní hnízdí na zemi. Hnízdem je pouze malá prohlubenina, někdy vystlaná listím nebo trávou. Hnízdo bývá umístěno často u paty stromu, mezi kořeny nebo v hustém porostu borůvčí. Po většinu doby je dokonale maskované sedící slepičkou, takže pro člověka je nalezení hnízda jeřábka takřka nemožné. Avšak zvířata orientující se především čichem, například šelmy, dokážou taková hnízda snadno najít. Vejce jeřábka se tak často stávají vyhledávanou potravou například lišky obecné nebo kuny lesní. Při vzdálení se slepičky pak světlá, poměrně nápadná vejce mohou přilákat i další predátory - ptáky z čeledi krkavcovitých (především sojka obecná a straka obecná) a některé dravce (např. jestřáb lesní, krahujec obecný). Velký podíl

hnízdění z těchto důvodů je neúspěšných a predace působí i velké ztráty na kuřatech během prvních týdnů života. POČTY A OCHRANA V posledních desetiletích dochází k poklesu velikosti populací i zmenšení areálu rozšíření jeřábka lesního především v západní Evropě. Příčinou je pravděpodobně kombinace několika faktorů. Jedním z hlavních je bezesporu změna struktury lesních porostů a bylinných společenstev s negativním dopadem na potravní nabídku (především odstraňování náletových dřevin z porostů, vytváření stejnověkých monokultur a holosečné hospodaření). Pokles velikosti populací je způsoben také nízkou reprodukční schopností, která je vedle přirozené mortality kuřat způsobena především vysokou predací hnízd a mláďat. Další příčinou je také narůstající tlak rekreačního využití území, se kterým se tento plachý druh jen obtížně vyrovnává. Turistický ruch i zvýšená intenzita hospodářského využití lesních celků jeřábka nutí vyhledávat odlehlé lokality, které jsou těchto rušivých vlivů ušetřeny. Výsledkem je pak často ostrůvkovitý výskyt jeřábka na mnoha místech jeho rozšíření. Z důvodu velmi skrytého způsobu života tohoto druhu se celkové stavy jeřábka lesního velmi obtížně stanovují a jsou často podhodnocovány. Velikost šumavské populace se odhaduje zhruba na 2000 - 4000 párů. Na rozdíl od našich ostatních tetřevovitých ptáků tyto počty nijak dramaticky neklesají, přesto nelze kolísání jeho početnosti brát na lehkou váhu. Tím, že neznáme přesné stavy ani dynamiku populací, nejsme schopni spolehlivě určit ani rizika jeho ohrožení a příčiny úbytku. Záleží jen na nás, zda dokážeme tajemnému životu tohoto druhu lépe porozumět a pomoci jej tak uchovat v šumavských lesích i dalším generacím. Lucie Městková Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

V současné době ustanovuje ochranu jeřábka lesního:  Zákon o ochraně přírody a krajiny 114/1992 Sb.  Vyhláška č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. 175/2006 Sb. – druh silně ohrožený  Červený seznam ptáků ČR (200)  Druh zranitelný  Ptačí oblasti soustavy NATURA 2000, v nichž je jeřábek lesní předmětem ochrany: Šumava, Boletice, Novohradské hory, Jeseníky, Beskydy aj.

jaro 2009 15

Šumava I Vstavač mužský

Text a foto David Půbal a Libor Ekrt

V roce 2006 provedli autoři tohoto příspěvku na české straně Šumavy revizi všech doposud známých lokalit vzácné orchideje vstavače mužského (Orchis mascula). Cílem průzkumu bylo zjištění aktuálního stavu jeho lokalit a v případě potřeby přijetí adekvátních ochranářských opatření.

VSTAVAČ MUŽSKÝ vzácný návštěvník z Alp

16 jaro 2009

1 Vstavač mužský patří v současné době mezi zákonem chráněný druh vedený v kategorii – silně ohrožený. V rámci Červeného seznamu cévnatých rostlin České republiky je druh klasifikován jako druh ohrožený (C3). Vzhledem k tomu, že se na české straně Šumavy i v celých jižních Čechách jedná o velmi vzácný druh, byl v rámci jihočeského regionu stupeň jeho ohrožení ohodnocen jako nejpřísnější, tedy jako kriticky ohrožený (C1). V okolních zemích sousedících se Šumavou je druh daleko hojnější, což se odráží i v jeho příznivějším hodnocení ohroženosti. Ve spolkové zemi Bavorsko je druh zařazen „jen“ mezi druhy ohrožené a v Horním Rakousku dokonce mezi druhy potenciálně ohrožené. ROZŠÍŘENÍ Druh se vyskytuje od severní Afriky (Maroko, Alžír) přes jižní a střední Evropu na sever až po Faerské ostrovy a Skandinávii (Norsko). Na východ je rozšířen přes střední a jižní oblasti evropské části bývalého Sovětského svazu, a to až po Ural. Na jihovýchodě zasahuje přes Malou Asii a Kavkaz do Íránu (Procházka & Velísek 1980). Výskyt vstavače mužského na Šumavě je přímo odvislý od masivního přísunu diaspor z blízké oblasti Předalpí a Alp (Chán 1999). KDE ROSTL V MINULOSTI A ROSTE NA ČESKÉ ŠUMAVĚ I DNES? Z pátrání ve známých historických pramenech šumavské floristiky je zřejmé, že druh byl v období od konce 19. století do konce 20. století uváděn pouze čtyřikrát. První, avšak povšechný údaj uvádí ze Šumavy Schott (1893). Poté byl druh nalezen až v roce 1923 u Vimperka, kde jej zaznamenal univerzitní profesor K. Domin (PRC). Třetí lokalita byla nalezena v roce 1957 F. Procházkou nedaleko Kašperských Hor (Procházka & Vaněček 1969). Posledním ze čtveřice avizovaných údajů byl objev M. Skolka, který druh nalezl v roce 1987 nedaleko Borových Lad. Plocha této lokality však byla o rok později předurčena k totální devastaci odvodněním a k následným tzv. rekultivacím. V roce nálezu byl uskutečněn pracovníky Správy CHKO Šumava transfer všech nalezených rostlin na vhodnou plochu opodál (Kováříková 1998).

2 Velkým potěšením bylo, když se v poslední době na Šumavě objevily hned dvě zcela nové lokality tohoto vzácného druhu. V roce 2003 se podařilo A. Kučerovi nalézt bohatou lokalitu nedaleko Horní Vltavice a o dva roky později se to samé podařilo Z. Křenové nedaleko Českých Žlebů (Kučera, Křenová in Ekrt & Půbal 2008). SOUČASNÝ STAV LOKALIT NA ČESKÉ STRANĚ ŠUMAVY V roce 2006 byla provedena revize veškerých známých lokalit výskytu vstavače mužského na české straně Šumavy. Ze šesti shora uvedených údajů byly aktuálně potvrzeny čtyři lokality. Na lokalitě u Kašperských Hor byly v lučním porostu celkem nalezeny 3 exempláře. Zdá se, že se jedná o poslední fragment dříve mnohem rozsáhlejší populace. Z vegetačního pohledu zde vstavač mužský roste v mezofilním ovsíkovém trávníku, kde dominuje tomka vonná, kostřava červená a jetel luční. Zdá se, že negativním faktorem zde bylo přihnojování lučních porostů či přemnožená černá zvěř. Podzemní hlízy jsou totiž vyhledávaným potravním doplňkem černé zvěře. Lokalita je pravidelně a ve vhodné době strojově sečena. I přesto, že na lokalitě u Borových Lad bylo přemístěno 6 rostlin v roce 1987 z původního nedalekého stanoviště, existují zde na náhradním biotopu doposud. V roce 2006 zde bylo zaznamenáno 50 jedinců. Rostliny se zde v současné době vyskytují v nepravidelně obhospodařovaném krátkostébelném horském smilkovém trávníku, kde rostou v porostu psinečku tenkého, kostřavy červené, mateřídoušky vejčité, smilky tuhé, hadího mordu nízkého aj. Lokalita u Horní Vltavice představuje nejpočetnější lokalitu tohoto druhu na české straně Šumavy a zároveň i v celé jižní části Čech. V roce 2006 zde bylo nalezeno celkem 213 jedinců. Tato početná populace vstavače mužského zde roste na přechodu krátkostébelných smilkových trávníků a mezofilních horských luk. Louka je pravidelně pozdně kosená a dominují zde druhy: třezalka skvrnitá, lipnice luční, chrpa parukářka, škarda měkká, kostřava červená, pcháč různolistý aj. Dá se říci, že tata nejpočetnější populace vstavače mužského se za předpokladu stávajících

podmínek nezdá být přímo ohrožena. Pouze vyrýpávání hlíz černou zvěří je zde patrné. Poslední lokalita u Českých Žlebů je svým charakterem zcela výjimečná a vymyká se dosavadním znalostem o biologii tohoto druhu v rámci celé České republiky. Popisovaná orchidej zde totiž roste v počtu 34 rostlin v lesním komplexu kopce Spáleniště v podrostu staré výsadby jasanu ztepilého. Je jistě otázkou, jak je možné, že se tento převážně luční druh může vyskytovat hojně v podrostu horského lesa, v porostu devětsilu bílého, pižmovky mošusové, pitulníku horského, bažanky vytrvalé a starčku vejčitého. Dosavadní údaje o výskytu tohoto druhu z lesních biotopů se vztahují pouze ke světlým a teplomilným dubohabřinám. Lokalita se vyskytuje na mírně bazickém dubrachytu, proto je zde také patrná velká druhová bohatost bylinného patra. Námi provedený fytocenologický snímek na ploše 20 x 20 m zde odhalil v bylinném patře přítomnost úctyhodných 56 druhů. Jasan neposkytuje tolik stínu jako jiné dřeviny, zvláště není-li vysoké zakmenění porostu. Listy jasanu raší trochu později, takže bylinný podrost má na jaře po dlouhou dobu dostatek světla. V prostoru Stožce a Spáleniště byla navíc provedena studie tzv. intermediárního bezlesí, které kombinuje charakteristiky primárního a sekundárního bezlesí (Sádlo 2006), proto historie existence druhu na Spáleništi může být komplikovanější. Revizemi lokalit vstavače mužského na české straně Šumavy autoři potvrdili čtyři současné lokality výskytu, což v současné době představuje největší koncentraci existujících lokalit tohoto druhu v rámci celé jižní části Čech. Vstavač mužský byl potvrzen na širokém spektru lučních biotopů od krátkostébelných smilkových luk, mezofilních ovsíkových luk až po horské mezofilní trojštětové louky. Rovněž byl zdokumentován pozoruhodný biotop představující starou kulturu jasanu v kontextu horského listnatého lesa, kde existuje poměrně silná populace vstavače mužského. Druh na české Šumavě roste v rozmezí nadmořských výšek 675 – 975 m. Většině současných šumavských lokalit nehrozí přímé nebezpečí a zdá se, že trvalá existence této vzácné orchideje je prozatím zabezpečena.

Obr. 1 Pozoruhodný lesní biotop na vrhu Spáleniště (foto Libor Ekrt) Obr. 2 Luční biotop u Horní Vltavice (foto Libor Ekrt) David Půbal a Libor Ekrt Správa NP a CHKO Šumava [email protected] [email protected]

jaro 2009 17

Šumava I O hodnotě divočiny

Text Karl Friedrich Sinner Překlad M. Valenta Převzato z „Unser wilder Wald“, č. 24, str. 2-3 /zima 2008/09

O hodnotě

divočiny 18 jaro 2009

Rok 1998

Rok 2003

Rok 2008

Pod Luzným v NP Bavorský les. Snímek jednoho a téhož místa po 10 letech vývoje bez zásahu člověka dokládající rychlý nástup nové generace horského lesa.

V Národním parku Bavorský les, v jeho velké, přírodě ponechané jádrové zóně, mezi vrcholy Roklanu a Luzného - a pomístně již i v menších jádrových zonách „nové“ části parku západně od Roklanu - lze prožívat něco, co běžně možné není. Les, oproštěný od využívání, se mění v divočinu. Všechny rostliny i zvířata žijí v tomto lese zcela svobodně, ve volnosti, do níž byli na této Zemi zrozeni. Lidé jsou vítáni, aby se této volnosti účastnili a v lesní divočině zkusili nalézt svůj kousek svobody, oproštěni od nesčetných nezbytností a pravidel našeho vysoce technizovaného světa. Možná tak, jak to pro sebe kdysi formulovala spisovatelka Emerenz Meierová z nedalekého Waldkirchenu: „svobodné dítě divokého lesa“. V Bavorském lese se v minulosti „divočina“ stala cizím pojmem a samozřejmě se objevuje otázka, co to může znamenat a jakou cenu by asi mohlo mít ono se svobodou a volností spojované zdánlivé zničení. Je přitom faktem, že oblast Bavorského lesa, lépe řečeno celá „stará“ Šumava, divočinou byla a není to ještě tak dávno. Obrazy malířů krajinářů z období 1850 – 1900 ukazují divočinu, jíž tak poutavě popisoval K. Klostermann a téměř mysticky líčil Adalbert Stifter. Divočina se svými starými pralesy oba umělce hluboce oslovovala a oni ji znali a cenili si jejích hodnot. V roce 1914 byly v Haidmühle prodávány pohlednice s obrazem staré místní usedlosti s podtextem „Dům obyvatele pralesa“. Proč je tedy dnes divočina v novém, spon-

tánně vznikajícím lese tak velkým problémem? Podotkněme přitom, že nikoli pro převažující většinu návštěvníků NP, jak doložila studie o regionálním ekonomickohospodářském významu NP Bavorský les. Tam, kde kůrovec postupem času přeměnil les nepřehlédnutelným způsobem v divokou lesní přírodu (v roce 2007 na cca 5500 ha), jsou podle údajů ubytovatelů reakce hostů daleko pozitivnější, než tam, kde je dnes sice jen 61 ha kůrovcem zasažených ploch lesa, ale host je přitom v důsledku předepsaných a nezbytných zásahů proti kůrovci během turistické sezóny téměř celoplošně v kontaktu se vším možným, jenom ne s klidem a nedotčenou přírodou. Co národní park ekonomicky přináší pro region, ujasnila studie Prof. Joba zřetelně: Hodnota přínosu v podobě 1159 pracovních míst na plný úvazek je dvojnásobkem toho, co příjmově představuje efekt lanové dráhy na Velký Javor. Ekonomická hodnota je ale jen částí toho, co tvoří hodnoty divočiny. Národní park je nejvíce navštěvovanou atraktivitou regionu Bavorského lesa a nejznámějším parkem celého Německa. Svou „divočinou“ si přitom získal vysoké povědomí i v mezinárod-

ním měřítku jako „německý národní park“. Je ale tohle všechno? Nikoli, protože hodnota svobody pro ostatní, s námi na planetě žijící stvoření, a z toho pro nás vyplývající hodnota zážitků ze setkávání s nimi, vytváří právě tu pravou fascinaci divočinou. A ptá-li se někdo „ Je to třeba?“. Potřebuje někdo na tomto světě vůni choroše, květ měsíčnice, puštíka nebo tetřeva? Táže-li se tak někdo, rád bych se pak ptal: „Kolik básní vlastně potřebuje člověk, kolik památných kapliček či božích muk nebo starých plavebních kanálů pro plavbu dřeva? Kolik Mozarta, jak mnoho živé lidové hudby? Musí být sklenice, aby z ní pivo správně chutnalo, umělecky vypracována a vybroušena, nestačí jen džbánek s patřičným držadlem?“ Kulturní hodnoty nemusí bezpodmínečně mít co do činění s hodnotami užitkovosti či peněžních efektů, ale velmi mnoho mohou mít společného s tím, co naplňuje život člověka příjemnými vjemy, pocity, lidstvím. S přírodními hodnotami našeho přírodního dědictví je to stejné, jako s hodnotami našeho dědictví kulturního. Albert Schweitzer to formuloval takto: „Jsem život, který chce žít, uprostřed života, který chce žít“. Tím vyjádřil hodnotu a hodnocení všeho živého nacházejícího se mimo myšlení v dimenzích pouhé “užitkovosti“. Přeji návštěvníkům národního parku, aby je prožitky z jeho přírodní divočiny oslovovaly a obohacovaly. Karl Friedrich Sinner Správa NP Bavorský les [email protected]

jaro 2009 19

Šumava I Chráněná krajinná oblast Český les

Text Jiří Hlávka

Chráněná krajinná oblast

Český les Český les, od pradávna osobitá končina, pohraniční hory západních Čech, pokryté bohatými a v dřívějších dobách neproniknutelnými hvozdy. Po staletí někdy méně,někdy více střežená hranice, která se stala v nedávné historii téměř neproniknutelnou.

20 jaro 2009

Foto Radka Šreitová

Právě tato končina se zachovalými cennými přírodními stanovišti v celkové rozloze 473 km2 se stala v roce 2005 Chráněnou krajinnou oblastí Český les. Na jejím území dnes nalezneme Národní přírodní rezervaci Čerchovské hvozdy, Národní přírodní památku Na požárech, 16 přírodních rezervací a pět přírodních památek. Do oblasti Českého lesa zasahují rovněž čtyři evropsky významné lokality soustavy Natura 2000, Kateřinský a Nivní potok s výskytem bobra evropského, část Radbuzy u Nového Dvora s populací raka kamenáče, Nemanický potok jako lokalita mihule potoční a Čerchovský les. Všechna tato území chrání nejcennější části přírody Českého lesa. Chráněnou krajinnou oblast tvoří část pohraničního pohoří Českého lesa, rozkládající se od Broumova po Folmavu v celkové délce 65 km, rozdělená Kateřinskou kotlinou na menší, zhruba třetinovou severní a dvoutřetinovou jižní část. Hlavní hřeben dosahuje průměrné nadmořské výšky 700 800 m n. m. Podle členitosti reliéfu se rozpadá na Čerchovský, Přimdský a Dyleňský les. Od vnitrozemí je pohoří odděleno prastarou tektonickou linií Českého křemenného valu. Nejvyššími vrcholy jsou Čerchov (1042 m n. m.), Dlouhá skála (969 m n. m.) a Havran (894 m n. m.). Na řadě vrcholů nacházíme skalní výchozy hornin, většinou rul, které svou značnou odolností vůči zvětrávání vytvářejí bizarní skaliska i skalní stěny, známé například z hřebene Haltravy, kde zůstaly zachovány porosty původních acidofilních bučin. Vrcholovými partiemi probíhá hlavní evropské rozvodí labskodunajské. Lesní porosty na svazích pohoří jsou ve

Foto Zdeněk Procházka

sníženinách vystřídány údolními nivami s rozsáhlými slatiništi v okolí toků Radbuzy, Nemanického a Kateřinského potoka. V severní části jsou jedinečným biotopem rašeliniště vrchovištního typu s porosty borovice blatky. Četné vodní toky oživují vzácné druhy živočichů, vydra říční, mihule potoční a opětovně se rozšiřující bobr evropský. Druhově bohatá je lesní avifauna s jeřábkem lesním, datlíkem tříprstým a lejskem malým. Nejbohatší květena je vázána na fragmenty květnatých bučin s výskytem chráněných druhů jako aron plamatý, lilie zlatohlávek nebo bledule jarní a květenu vlhkých luk a pramenišť se vzácnou vrbou borůvkovitou, tučnicí obecnou a různými druhy orchidejí. V samotném území CHKO se nachází velmi málo zapsaných kulturních památek. Většina je situována v sídlech v těsné blízkosti hranice a v hlavních centrech zájmového území - Tachově a Domažlicích. Historicky cenné objekty jsou v Broumově, kde nechali svobodní páni z Haimhausenu po roce 1750 vystavět dva zámečky. Třetí zámeček, zvaný Neuhaimhausen byl postaven před rokem 1875 jako lovecké sídlo. V obci Lesná se nachází barokní zámek, který byl vybudován v místech staršího sídla v roce 1787. Historicky cenný je rovněž kostel sv. Mikuláše, přestavěný v letech 1728 - 74. Architektonickou zajímavostí je lovecký zámeček Diana u Rozvadova. Poprvé je zmiňován v roce 1742. Projekt stavby je přisuzován J. B. Santinimu. V jižní části nacházíme nedaleko obce Vranov zříceninu strážního hradu Starý Hirštejn. S prvními písemnými zmínkami o Hirštejně se setkáváme v období výbojů českého krále Přemysla Otakara II. proti

Foto Jan Kavale

Bavorsku po roce 1266. Rozsáhlou rekonstrukcí v současné době prochází augustiniánský klášter v Pivoni. Podle pověsti byl klášter založen na paměť vítězství českého krále Břetislava I. nad německým vojskem v roce 1040. První věrohodné zmínky o založení kláštera pochází z roku 1220. Další zajímavostí území jsou pozůstatky po zaniklých sídlech. Většina z nich je lokalizována v oblasti Železná - Lísková, v severní části pak v okolí Staré Knížecí Huti. Krajina Českého lesa je ideálním terénem pro pěší návštěvníky a hlavně pro cykloturistiku. K rozvoji návštěvnosti přispívá neustále se rozšiřující síť cyklotras s kvalitním povrchem. Pokud zvolíte trasy č. 36 nebo 2170, můžete zhlédnout nejcennější přírodní lokality s původními bučinami a rašelinnými jezírky, Havran, naučnou stezku připomínající zaniklé sklárny v okolí Staré Knížecí Huti, přírodní scenerie na Pleši, zříceninu Starého Hirštejna, klášter v Pivoni a NPR Čerchovské hvozdy. V zimě navštívíte běžkařský areál Zlatý Potok-Silberhütte nebo atraktivní lyžařský terén na Čerchově se sjezdovkou na Sádku. Na titulní straně Přírodní rezervace Pavlova Huť Dole vlevo Český les Dole vpravo Zřícenina zámečku Waldheim, Přední Zahájí Jiří Hlávka AOPK ČR [email protected]

jaro 2009 21

Šumava I 100 let počátku evropských národních parků

100

let

Text a foto Zdenka Křenová

evropských národních parků

22 jaro 2009

Jedno století. Z pohledu lidského věku je to jistě hodně a stoletá stařenka je zaslouženě uctívána. Stoletý smrk, který je v tom věku kácen, je ještě mladík ve vrcholu sil a z hlediska geologického vývoje je století nepatrným zlomkem okamžiku. Před sto lety se psal letopočet, který na rozdíl od toho letošního, měl ve svém označení hned dvě devítky. Psal se rok 1909, vrcholila secese, tančil se charleston a do legendární plavby Titaniku zbývaly ještě tři roky. Internetový portál HistoryOrb.com uvádí, že poprvé v tomto roce Gustav Mahler dirigoval newyorskou Filharmonii, Srbsko mobilizovalo proti Rakousku-Uhersku, Johanka z Arku byla prohlášena za svatou a těsně před Vánocemi toho roku vznikl první izraelský kibuc. Internet pro rok 1909 uvádí celkem 175 společenských a politických událostí z celého světa, mezi kterými ale není zaznamenána informace, že švédský parlament toho roku přijal zákon o zřízení národních parků. Buď správci serveru považují tuto událost za méně významnou než výsledky některých sportovních zápasů, anebo jim tato skutečnost není známa. Pravdou zůstává, že v roce 1909 bylo ve Švédsku vyhlášeno devět národních parků, které zároveň jsou prvními národními parky Evropy. Myšlenka ochrany přírodních krás v národních parcích, která se zrodila v Americe a před sto lety se přelila do Evropy, označil nositel Pulitzerovy ceny Wallace Stegner za nejlepší produkt Ameriky v celých dějinách. Devět prvních evropských národních parků (dále NP) se velmi lišilo, což není velký div, představíme-li si, jak rozdílnou přírodu nalézáme na jihu a severu Švédska. Nejznámějším a díky abecednímu řazení také prvním národním parkem Švédska je Abisko NP. Na ploše 7700 ha chrání severskou tundru, kde se horské pláně v létě na krátko pokrývají koberci květin, v údolích se krčí zakrslé březové hájky a úzkými soutěskami se řítí ledové vody směřující k největšímu jezeru skandinávského severu Torneträsk, které tvoří severní hranici NP. Díky snadné dostupnosti vlakem i autem je městečko Abisko oblíbeným cílem turistů, z nichž mnozí v tomto místě zahajují trek po Stezce králů, která prochází celým Švédskem od severu k jihu. Mimořádnost tohoto území pomáhá již od roku 1903 poznávat výzkumná stanice provozovaná Královskou akademií věd, ve které se švédští, ale i zahraniční vědci věnují především výzkumu meteorologických jevů a rostlinné ekologii. V současnosti je řada výzkumných projektů zaměřena na sledování dopadů klimatických změn. Ängsö NP je protipólem Abisko NP nejen tím, že se nachází na opačném konci Švédska, nepříliš daleko od Stockholmu. Jedná se o ostrov, lépe řečeno těsně propojené souostroví, které na 168 ha chráněného území, z nichž 93 ha je moře, tvoří mozaiku druhově bohatých listnatých lesů a květnatých luk. Třetinu ostrova porůstají jehlič-

naté lesy, které byly v minulosti obhospodařovány, ale v současnosti jsou ponechány samovolnému vývoji. Velmi bohatá je místní ornitofauna. Nejmenším NP, který byl v roce 1909 vyhlášen, byl Garphyttan v západní části Švédska, kde je na 111 ha zajišťována ochrana bohaté kulturní krajiny smíšených a jehličnatých lesů, luk a pastvin. Obdobně jako ve všech ostatních NP bylo v době vyhlášení parku v této oblasti ukončeno hospodaření. Přirozenými procesy sukcese však postupně docházelo k zarůstání zdejších květnatých luk, a proto bylo v posledních desetiletích rozhodnuto o zajištění tradičního obhospodařování v nejcennějších lokalitách.

Výměrou i prováděným managementem se tento NP více přibližuje kategorii přírodní rezervace, ale s úctou k tradici a jeho příslušnosti do první devítky se švédská agentura ochrany přírody rozhodla ponechat toto území v kategorii NP. V první devítce evropských NP se pestře střídaly mořské ostrovy, území kulturní krajiny jižního Švédska a severské divočiny, jako je například Stora Sjöfallet, kde se na ploše 127 800 ha rozprostírají nekonečné pláně tundry, starodávné borové lesy, březové hájky a monumentální horské masivy, z nichž nejznámější je hřeben Akka přezdívaný Královna Laponska. K přírodě citliví seveřané ctí národní parky jako své národní bohatství. Dalších sedm národních parků Švédska bylo vyhlášeno v letech 1918 až 1962, dvanáct po roce 1982. Celkem má Švédsko 28 národních parků, z nichž nejmladší je Fulufjället National Park. Přírodní krásy svých zemí postupně začaly chránit i další evropské země. Sto let po vyhlášení prvních NP máme v celé Evropě více jak 380 národních parků, které se liší svojí rozlohou, přírodními biotopy a druhy rostlin a živočichů, které chrání. Také mírou ochrany

a způsoby péče, které se jim v jednotlivých evropských zemích dostává, se evropské národní parky významně odlišují. Sto let po zřízení prvních NP jsou v Evropě místa, kde jsou před zájmy ochrany přírody předřazovány zájmy soukromých investorů a odborné diskuse o správné péči o národní park jsou ovlivňovány politickými rozhodnutími. V rámci oslav stých narozenin evropských národních parků se letos bude v jihozápadním Švédsku v městečku Stromstad konat velká mezinárodní konference Europarc Federation. Název konference je: „Sto let evropských národních parků – sdílené dědictví a společná budoucnost“. Gratulanti, kteří se u pomyslného narozeninového dortu sejdou, jistě budou přírodě v NP i nám všem přát, aby i v dalším století byly národní parky národními klenoty, na které jsou Evropané hrdi. Obrázek 1 - desítky kilometrů poválek vedou přes švédská rašeliniště Obrázek 2 - NP Skuliskogen Zdenka Křenová Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

jaro 2009 23

Šumava I Vyznání Šumavě

Text a foto Martin Milfort

Geolog Václav Cílek ve své knize Makom-kniha míst píše, že divočina je člověkotvorná. Všechny civilizace rostly zápasem s přírodou a upadaly bojem se sebou...

Vyznání ŠUMAVĚ 24 jaro 2009

V horách Šumavy, kde původní obyvatelé s přírodou zápasili o přežití, se po poválečném odsunu německých starousedlíků, kteří povětšině nejdrsnější místa Šumavy obývali, počala divočina rozšiřovat i do podhůří. Pocit její tajemnosti a neproniknutelnosti pak narůstal zákazem vstupu a o divokých lesích šumavských mohl běžný návštěvník jenom snít. V mých představách tu ztělesňuje divočinu převážně les smrkový. Působí ve své rozsáhlosti tajemně, ponuře, až strašidelné a drsné klima zde přeje roztodivným tvarům stromů, které jsou pro Šumavu tak typické. Horský smrkový les je fenoménem, se kterým se žádný milovník Šumavy nechce rozloučit, a pro mne, fotografa této krajiny, je odcházení jeho staleté podoby věc nepředstavitelně smutná. Horský smrkový les, jeho vůně, ale například i vůně páleného smrkového dříví, ať už z komínu chalupy, ke které přicházíme, či u ohně dřevorubců, tady byla a je esencí všech pocitů lásky k Šumavě a také jedním z motivů opakovaných návratů do tohoto kraje. Přišla však doba, kdy nám příroda právě na horských divokých smrkových lesích předvádí občasné porušení harmonie svých řádů. Nehodlám se plést do oboru, kterému nerozumím, ale v sílu a soběstačnost přírody v případě obnovy divokých horských lesů po kůrovcové kalamitě bezmezně věřím. Pro výtvarníka či fotografa, který usiluje o „portrét“ dané krajiny, je i současná anomálie stavu lesa výzvou a v kontextu své práce by se jí neměl vyhnout. Už v téhle době se ve zdánlivě mrtvém lese odehrává spousta dějů, o kterých by mohli biologové vyprávět celé hodiny, a věčný koloběh života a smrti v přírodě je tu pro vznik tvůrčí fotografie možnou inspirací. Vedle míst s nejvyšším stupněm ochrany přírody se však na Šumavě divočina rozšířila i do krajiny po léta kulturní, tedy do míst dříve obhospodařovaných člověkem. Zde je nutné v obecné úrovni připomenout „paměť krajiny“, jak o ní píše již výše zmíněný Václav Cílek. Vysídlená místa Šumavy se neuvěřitelně změnila a jenom znalý poutník může tušit dřívější podobu kraje. Bezpočet krajinotvorných prvků, které nadobro zmizely, terén zarůstá křovinami, kraj se změnil zanedbáním. Zmizely staleté cesty, památné stromy, stavení, křížky a boží muka, zmizely nenávratně samoty i vesnice. Vstup divočiny zde paradoxně potlačuje „ducha“ dříve kulturní krajiny. Tato navíc pozbývá fotogeničnost, tak důležitou pro vznik jejího bytostně charakteristického fotografického obrazu. Největším přínosem krajině Šumavy by proto asi byl návrat osídlení a činnosti člověka při důsledném respektování charakteru její jedinečné přírody i povahy. Přál bych Šumavě, aby se našla i za současného stylu života schůdná cesta k soužití obyvatel i návštěvníků s chráněnou přírodou. Aby například namísto hlaholících skupin cyklistů bylo v lesích

možné potkat ukázněné návštěvníky, vstupující do přírody s úctou, pokorou a obdivem. Potom snad bude i snazší oživit dřívější přístupnost k nejvíce chráněným místům a příroda již sama zařídí, abychom měli i nadále co obdivovat.

Martin Milfort [email protected]

jaro 2009 25

Šumava I Návraty divočiny na Šumavu

Text Pavel Trpák

Návraty

DIVOČINY NA ŠUMAVU Tímto pokračováním vzpomínek navazuji na článek „Ochranářský průzkum Šumavy, příběh úspěšné realizace vzdušného zámku“ v Šumavě 04/2008.

26 jaro 2009

Foto Oldřich Vojtěch

Jednou z celoživotních snah Ládi Vodáka bylo navrátit zpět do šumavské přírody vyhubená divoká zvířata. Ideovým základem mu nebyla romantická představa o setonových dětech divočiny, jak by se mnohým na první pohled zdálo, ale velice důležitá kombinace jeho pevné celoživotní náboženské víry, ideálů sv. Františka z Assisi a filosofie H. D. Thoreaua, kterou bychom dnes v odpovídající křesťanské ekologické terminologii definovali jako vědomí odpovědnosti za stvoření. Tento svůj postoj jednoznačně definoval v říjnu roku 1977 na legendárním semináři lesnické sekce Vědecko-technické společnosti při VLS „Ohrožená zvířena Šumavy“ v Sušici. Základní otázkou vztahu člověka ke zvířatům je právo živočichů existovat nezávisle na člověku. A základní povinností člověka je zachovat divokou zvířenu, kterou svou činností ohrožuje. Právě z tohoto úhlu je nutné hodnotit jeho snahu o záchranu ohrožené nebo o reintrodukci vyhubené zvířeny Šumavy, a to v době, kdy se jakékoli zmínce o tomto ideovém základě v ochranářských či přírodovědeckých kruzích zásadně vyhýbalo. Nebylo proto náhodou, že po mém nástupu na SÚPPOP se u návrhu Projektu Lynx - Projekt stabilizace populace rysa ostrovida (Lynx lynx L.) v CHKO Šumava, jeho koncepce a následné postupné realizace, v resortním plánu R-4 MK ČR - v roce 1980 sešli RNDr. ing. Eliška Nováková DrSc., Ladislav Vodák a já. Ačkoliv o tom nikdo z nás příliš veřejně nemluvil, bylo nám všem v této fundamentální filosofické otázce zcela stejně jasno. A proto nám netrvalo tak dlouho, abychom za široké podpory lesnické veřejnosti a Skupiny pro ohroženou zvířenu Šumavy na základě 110 údajů charakterizujících ekologickou niku rysa srovnali vybrané oblasti CHKO Šumavy se stanovištními nároky rysů v západokarpatském biotopu, zhodnotili dřívější i současný výskyt a zpracovali projekt. Tento projekt byl pak projednán a schválen MK ČR, MZeV ČSR (koncem roku 1981), generálním ředitelstvím VLS a Jč. a Zp. SL, Státní veterinární správou, ČSAZV a Čs. zoologickou společností. Jak se později

Foto Mirko Hain

ukázalo, v 90. letech bylo toto odborné a organizační kolečko velmi důležité. Teprve po současně probíhající osvětové přípravě jsme dne 21. ledna 1982 realizovali první reintrodukci rysího páru na Stožci. Poslední rys (rysice) s vysílačkou byl vysazen v Horním Kochánově 31. května 1989. Jak se později ukázalo, nebylo pouze formální záležitostí, že všech 18 vysazených rysů mělo své kmotry. Pokud budu zpětně hodnotit průběh celé šumavské reintrodukce z dnešních zkušeností, mohu konstatovat, že se nám podařilo zcela úspěšně stabilizovat vznikající šumavskou rysí populaci, a to přes různé problémy a úskalí. Díky rozsáhlé spolupráci a Láďových přátelských vztahů s lesníky, myslivci, ochranáři a příslušníky pohraniční stráže se podařilo v průběhu více než 10 let vytvořit poměrně velikou databázi údajů o jejich historickém a současném výskytu, kořisti, chodníčcích, koťatech. Dále se od roku 1986 podařilo realizovat, a to po úspěšném sčítání v západočeské části v roce 1985 za účasti 140 sčitatelů, několik celošumavských sčítání rysů. Tato data byla zcela pravidelně poskytována oběma správám CHKO a nikdo z nás je neblokoval jako duševní vlastnictví řešitelů, takže pak byla naše data ve výzkumné správě označena pouze za data Správy. Chtěl bych všem těm, kteří nám takto pomáhali, jak při prosazování a realizaci myšlenky reintrodukce, tak při shromažďování všech údajů znovu poděkovat, neboť bez jejich nadšení a ochoty by nebylo dnešní šumavské a pošumavské rysí populace. Nelze ovšem nevzpomenout na Ludvíka Kunce a kolegy za správ CHKO Beskydy a Jeseníky a ze ZOO ve Dvoře Králové. Splácení dluhu vyhubeným a ohroženým druhům na české straně Šumavy nezačínalo až rysem ostrovidem. Už v roce 1972 se podařilo Láďovi Vodákovi zorganizovat vysazení 4 párů kočky divoké (Felix silvestris Sch.) v Královském hvozdu, které se už v roce 1977 rozmnožovaly. Podobně je nutno připomenout i vysazení krkavců velkých (Corvus corax L.) u Křemelné ve

Vojenském újezdu Dobrá Voda v roce 1974 nebo jeho úsilí o záchranu smečky vlků (Canis lupus L.) proniknuvších na Kvildsko a Boleticko v roce 1976. Ale tímto naše společná aktivita nekončila, neboť v roce 1983 byly připraveny úvodní studie na posílení populace křepelky polní (Coturnix coturnix L.) a kočky divoké v rámci programu MK ČSR R-4. Pokud si znovu připomenu naše první sledování výskytu rysa na Šumavě před 50 lety a závěrečnou etapu naší spolupráce, musím opět ocenit jeho nenahraditelné informace o dávné šumavské přírodě a její praktické ochraně. Zvláště cenné byly v letech mého působení ve vedení Ministerstva životního prostředí, a to v době vzedmutých emocí kolem vzniku a následné konsolidace Národního parku Šumava, neboť mi poskytovaly zpětný nezávislý pohled. Bez jeho celoživotního úsilí a praktického naplnění vědomí odpovědnosti za stvoření by dnešní šumavská příroda těžko mohla být předmětem takto rozsáhlé územní a druhové ochrany. Dá se konstatovat, že návraty divočiny na Šumavu a následné veřejné úsilí o její udržení jsou vždy zrcadlem míry vědomí odpovědnosti celé společnosti, a to nejen těch, kteří o ní rozhodují, ale i těch, kteří o tom problému vědí a nemlčí. Stále platí dávná slova listu sv. Pavla k Římanům: „Adam, to znamená (hříchem) vnitřně znečištěný člověk, zachází se stvořením jako s otrokem, rozšlapává je tak, že veškeré tvorstvo pod ním sténá. A dnes slyšíme sténat tvorstvo tak, jako jsme je ještě nikdy neslyšeli… Vydechne si, až se objeví lidé, ve kterých září Bůh, teprve potom bude moci znovu dýchat.“ Obrázek 1 Z vypouštění dalších jedinců rysa do šumavské přírody. Obrázek 2 Vrátí se vlk někdy na Šumavu? RNDr. Pavel Trpák [email protected]

Foto Jiří Kadoch jaro 2009 27

Šumava I Divoká Šumava, aneb objevujte nová místa

Text Pavel Hubený a Emílie Cvrčková

Foto Pavel Hubený

DIVOKÁ ŠUMAVA

aneb objevujte nová místa

28 jaro 2009

Foto Pavla Čížková

Foto Pavel Hubený

GIS - Radek Střeleček

Šumava je divočejší, než se na první pohled zdá. Ten, kdo ji zná jen ze silnice nebo z turistických cest, vidí z její divoké tváře jen zlomek. Ale často pár metrů od silnice nebo turistické stezky se skrývá divoký les, bažina, suť nebo skála… Větší či menší ostrůvky člověkem zapomenuté přírody jsou rozesety po celé Šumavě, po národním parku, chráněné krajinné oblasti i v šumavském předhůří. Jsou to místa, kterým se většina návštěvníků vyhne – leží tu napadané stromy, roste tu husté houští nebo se v trávě zrcadlí nebezpečně vyhlížející tůně černé vody. DIVOKÉ OSTROVY PŘÍRODY Kdo se nedá odradit, bude odměněn obrazem nefalšované divoké přírody. Uvidí lesy podobné tajze nebo pralesům mírného pásma. Většina z těchto divokých ostrovů neleží v žádné rezervaci ani v první zóně národního parku, takže vstup do nich je zcela neomezený (na území CHKO Šumava je vstup omezen jen na cca 2 % její rozlohy, na území národního parku na cca 15 % jeho rozlohy). V těchto místech nepotkáte člověka: chybí tu onen ruch turistických stezek centrální Šumavy, v létě se nebudete muset vyhýbat davům cyklistů a v zimě se nemusíte obávat špalíru běžkařů. Jste tu sami – a s vámi velebný prostor přírody. Nádherně proměnlivý, vzrušivě nebezpečný, nenahraditelně estetický. Rádi vám nabídneme pár tipů, kde takovou přírodu najít. V každém čísle časopisu Šumava naleznete jeden z tipů, kam se můžete sami vydat. Ale nemusíte se naším doporučením řídit. Sami můžete hledat taková území. LOKALITA POLOM Horský hřbet východně od Železné Rudy, severně od turistické stezky mezi Železnou Rudou a jezerem Laka. Území bez značených turistických tras se nachází ve II. zóně národního parku a je tedy volně přístupné. Do jádra divokého území se můžete nechat vést lesní cestou sledující hřbet Polomu. Starý smrkový les s vtroušenými jedlemi vyvrátil v roce 2007 po celé délce hřbetu orkán Kyrill. Správa NP a CHKO Šumava po podrobném posouzení rizik ponechala vývraty ve vrcholové části hřbetu v přírodním stavu. Proto máme jedinečnou šanci spatřit a osahat si polomové pole v podobě, v jaké jej příroda tvořila a tvoří ve smrkových lesích

statisíce let. Můžete prolézat labyrintem napadaných kmenů, proplétat se stěnami suchých větví a můžete také pozorovat, jak se sem navrací živý les, jak odrůstají mladé smrky, jeřáby a jedle. HISTORIE ÚZEMÍ Z Müllerovy mapy z roku 1720 nelze o Polomu zjistit příliš mnoho. Je patrné, že v té době byl hraniční hřbet kolem Falkensteinu převážně zalesněný. Na podrobnější mapě z roku 1764 je hřbet Polomu pojmenován Stefaniken a Gross Fallbaum. Na vrchol zvaný Stefanikem (pozdější Pampferberg) vystupuje z údolí Grádelského potoka dlouhá odlesněná louka, která pokračuje přes celý vrchol, a dokonce se táhne i po části hřbetu. Na Pamferově vrchu tedy zřejmě byla typická horská pastvina – jakási polonina nebo alpa či alma, jak se dříve říkalo. Jinak byl ovšem celý hřbet zalesněný, pravděpodobně šlo o původní pralesy, do nichž údolími pronikaly první těžby – Železná Ruda je trvale osídlena až od druhé poloviny 17. století, tedy sotva 100 let před vznikem zmíněné mapy. V této mapě se také poprvé objevuje název Gross Fallbaum, tedy Velký Polom. Protože je ale jeho hřbet zalesněný, je zřejmé, že tento název musel vzniknout už dříve. Možná právě v době, kdy vznikala Železná Ruda, tj. kolem roku 1650 - 1740. V první polovině 19. století zde les opět získal vládu a zaplnil vykácené údolí Grádelského potoka a svahy Pampferbergu i Polomu. Pouze na východním svahu Pampferbergu zůstala malá izolovaná louka zvaná Alm Stefaniken. V druhé polovině 19. století se tato louka opět rozšířila a pokryla celé sedlo mezi Polomem a Pampferbergem a horní část západního i východního svahu. Kolem se však rozkládaly rozlehlé lesy zvané Stefaniken Wald. Lesy, které zde

v roce 2007 padly, byly staré 160 - 190 let a nejstarší z nich dokonce dosahovaly věku kolem 290 let. Pocházely z doby kolem poloviny 18. století, tedy z doby, kdy s největší pravděpodobností vznikl název Polom, a z doby, kdy dávná velká vichřice zničila tehdejší lesy podobně, jako to udělal Kyrill nyní! DÁVEJTE VELKÝ POZOR Pokud vstoupíte do této polomové plochy, nezapomínejte, že vstup sem není bezpečný. Terén je špatně přehledný a musíte překonávat spousty napadaných kmenů, které se místy vrší do výšky až dvou metrů. Divoký les se svou krásou dovede být i velmi nebezpečný. Zlomit si nohu nebo uklouznout a nabodnout se na trčící meč zlomené větve je snazší, než by se mohlo zdát! Zaměstnanci Správy, kteří v tomto území provádějí monitoring, by mohli vyprávět!

Obrázek 1 Zmlazující se porost na Polomu. Obrázek 2 Polom po Kyrillu. Obrázek 3 Mapka Polomu

Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava [email protected] Emílie Cvrčková Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

jaro 2009 29

Šumava I Bezpečně po Šumavě

Text Petr Šrail, Jan Pecánek

Foto Josef Rada

BEZPEČNĚ PO ŠUMAVĚ Příběh první: „Ztratila se nám babička. Dopoledne po snídani vyrazila na krátkou vycházku s košíkem na houby a ještě se nevrátila.“ Tak nějak znělo oznámení ženského hlasu na dispečink Horské služby. Další kroky již byly v profesionální režii dispečera. Po zjištění základních údajů se rozjel kolotoč telefonátů. K pátrací akci byli povoláni členové Horské služby, Policie ČR, Hasičského záchranného sboru a pracovníci Informační a strážní služby Národního parku Šumava. Během pár minut se na parkoviště před hotelem Srní začínají sjíždět ze všech stran vozidla. Slova se ujímá náčelník Horské služby Michal Janďura. Ve spolupráci se strážci NP, kteří jsou velmi dobře seznámeni s místním terénem, pak jednotlivým dvojicím přiděluje trasy, na kterých budou hledat pohřešovanou osobu. Asi po čtyřiceti minutách hlídka místních hasičů nachází hledanou paní nedaleko od břehu řeky Vydry. Při sběru hub - košík s několika exempláři výstavních hřibů paní Marie pečlivě tiskne na klíně - špatně

30 jaro 2009

došlápla a poranila si koleno. Nabízenou vodu k pití s radostí přijímá a poté obklopena mladými hasiči vypráví své houbařské zážitky. Cesta zpátky do Srní je pro transport zraněné nevhodná a příliš náročná, zbývá proto paní Marii přenést přes řeku na druhý břeh Vydry. Usazena v záchranářských nosítkách je předávána z ruky do ruky lidského mostu. V jednu chvíli přihlížejícím zatrne, když strážcům a záchranářům stojícím po pás ve vodě podklouznou v proudu nohy. S rukama

nad hlavou však nosítka udrží a rychle chytí rovnováhu, a tak se živý balíček v pořádku dostává na druhý břeh. PŘÍBĚH DRUHÝ Po krátké a prudké bouřce zahlédl strážce národního parku v karu Černého jezera kouř. Příčinou byl doutnající strom po zásahu bleskem. Protože hrozilo rozšíření požáru na další stromy, povolal strážce Hasičský záchranný sbor z nedaleké Železné Rudy. Díky podrobné informaci od strážce o velmi složitém

Foto Jan Schafhauser

terénu a jeho nedostupnosti pro hasičskou techniku, požádali hasiči o spolupráci Horskou službu. Díky vzájemné koordinaci a speciální záchranné čtyřkolce Horské služby byla k ohni dopravena hasící technika. Strom, který již hořel plamenem, byl rozřezán a uhašen. Dvě historky ze šumavského terénu, které spolu na první pohled vůbec nesouvisí. Ovšem zdání klame. Společné akce, které prokázaly potřebnost vzájemné spolupráce, byly ukázkou fungujících vztahů. Tyto vztahy byly dosud založeny převážně na osobních kontaktech jednotlivých aktérů, ochotě spolupracovat i nad rámec svých pracovních povinností a potřebnosti nezbytné spolupráce v území. Účastníci jednotlivých „ostrých“ akcí jsou si dobře vědomi křehkosti takto postavené spolupráce. Jakýkoli zádrhel při záchraně života by pak mohl mít fatální následky. Šumava je velmi členité území, s rozsáhlými plochami bez cestní sítě i ostatní infrastrukturou, minimálním osídlením a dlouhými dojezdovými vzdálenostmi, s obrovskými plochami bez pokrytí signálem mobilní telefonní sítě, roklemi, proměnlivým počasím a chladným klimatem ale i pozůstatky vojenské činnosti člověka.

Foto Jiří Demeter

PROGRAM „BEZPEČNÁ ŠUMAVA“ Národní park a CHKO Šumava je velmi silným magnetem pro veřejnost. Vysoká návštěvnost s sebou přináší nemalé potíže. Velmi hustý provoz vozidel, cyklistů i pěších na nedostačujících komunikacích, pohyb návštěvníků v místech s omezeným vstupem, přeceňování sil i znalostí. Rozsáhlé lesy a volný pohyb osob v terénu hrozí v letních měsících také zvýšeným požárním rizikem. Kombinací uvedených skutečností mohou pak vyvstat velmi kritické situace, které mnohdy vyžadují zásah členů Integrovaného záchranného systému. Po zhodnocení této situace byl zásadně přehodnocen pohled na bezpečnost v národních parcích na obou stranách státní hranice. Dlouhodobá spolupráce Hasičského záchranného sboru, Horské služby, Policie ČR a strážců obou národních parků - Šumava a Bavorský les byla odrazovým kamenem ke krokům, které povedou ke zvýšení bezpečnosti na Šumavě a Bavorském lese. Program „Bezpečná Šumava“ již přináší konkrétní výsledky. Pravidelná pracovní setkání všech složek, společná cvičení na území NP a CHKO Šumava, technická spolupráce při zajištění pátracích akcí a významnější zapojení pracovníků Informační a strážní služby jsou toho důkazem.

Informační a strážní služba Národního parku Šumava chce být kvalitním a rovnocenným partnerem, který se podílí s ostatními složkami Integrovaného záchranného systému na zajištění „Bezpečné Šumavy“. Zapojuje se proto mimo jiné i do školení zdravotníků-záchranářů na Vyšší zdravotnické škole „Bílá vločka“ v Českých Budějovicích. Poděkování patří všem, kteří realizují myšlenku „Bezpečné Šumavy“ a svým osobním přístupem přispívají k jejímu naplnění. Díky Horské službě Šumava, Hasičským záchranným sborům Plzeňského a Jihočeského kraje, Letecké záchranné službě MO a Policii ČR. Obrázek na titulní straně Ze záchrané akce „babička“ Obrázek 2 Oheň v karu Černého jezera Obrázek 3 Modrava - nácvik leteckého zásahu Petr Šrail a Jan Pecánek Správa NP a CHKO Šumava [email protected] [email protected]

jaro 2009 31

Šumava I Stoleté výročí

Narodil se 26. 6. 1908 v Bělčicích u Blatné. Zemřel 11. 9. 1987 v Praze.

Text František Kadoch Foto ze sbírek autora

Ladislav Stehlík

& STOLETÉ VÝROČÍ

V roce 2008 uplynulo sto let od narození jednoho z našich největších básníků a prozaiků Ladislava Stehlíka. 32 jaro 2009

Spisovatel, kterého nejvíce inspirovala jihočeská krajina, ale i ostatní krajiny a příroda naší země, pocházel z rolnické rodiny a v Příbrami studoval učitelský ústav. V letech 1928 - 1966 vyučoval na základních školách, později se stal spisovatelem z povolání. Věnoval se i malování, jeho obrázky jsou motivovány rodným krajem, jihočeskou přírodou a kulturními památkami. První jeho básnickou sbírkou byly Barevné dálky (1930). Napsal řadu básnických sbírek, z nichž nejznámější jsou Kvetoucí trnka (1936), Zpěv k zemi (1936), Kořeny (1938), České jaro (1940), Madoně (1943). Po druhé světové válce se u básníka projevuje vedle osobní lyriky i tématika společenská, jak o tom svědčí sbírky Pelyněk (1949), Voněly vodou večery (1956), Dávno již dozněly cepy (1963), Dub královny Johanky (1969) a Ticho v oranicích (1979). Poslední sbírka básní Světla v oknech (1982) je již jakousi nostalgicky laděnou poezií. Ladislav Stehlík psal také o českých krajích, o Praze, ale i o svých cestách do zahraničí. Známé jsou jeho vzpomínky na české spisovatele, malíře, sochaře. Inspiroval se osudy malíře Mikoláše Alše a jeho ženy (Marina Alšová, 1952). Plné citu a hravosti jsou i jeho verše a říkánky pro děti, jeho kresby jsou realistické. Ladislav Stehlík měl mnoho přátel mezi umělci. Mezi nimi byl i malíř Alois Moravec, který jej doprovázel při jeho toulkách krajinou. Stehlík byl umělcem, který měl krajinu nejenom v srdci, ale i v nohou. Putoval ponej-

více pěšky, aby se mohl při své tvorbě zastavit ve vesničkách, kde mohl lépe poznávat lidi kraje, jeho přírodu a kulturní památky. Málokterý básník oslavil vlast, zejména rodný kraj, tak bohatě a upřímně, jako Ladislav Stehlík. Učarovala mu jihočeská krajina, ale i Šumava, kterou důvěrně popsal ve své knize Země zamyšlená (1947, třídílné vydání 1966-1970), 3.díl Šumava. Je to vzpomínkový, lyricky náladový, ale i kulturně-historický místopis. Je to dílo, které uzrávalo v autorově mysli po celý život, od dětství, přes prázdninové toulky až po návraty básníka, který vždy hledal inspiraci nejenom v životě, ale i v krajině, o níž dokázal poutavě vyprávět. „ZEMĚ ZAMYŠLENÁ“ V úvodu píše: „Tvá pouť, poutníče z našeho času, která od Českého lesa směřuje ke Kleti, dostala zde, v krajině Mánesovy šumavské pouti, své předznamenání. Bude často vzrušována spletí lidských osudů a jejich křižovatek, z mnohých stop bude vítr zviřovat prach minulosti a poupata nápovědi rozkvetou v plný květ jen někde a někdy. Melancholie, tvá mlčenlivá průvodkyně, tě pozastaví na mnoha místech této pouti a zůstane ti po celé cestě věrnou společnicí.“ Básník miloval a obdivoval divokou šumavskou přírodu: „Vánek, nahořklý výdechem kvetoucích arnik, jemně rozdouvá plavé vlny metlice na pláních u Filipovy Hutě, odnášeje chmýří odkvetlých dřípatek z této divoké přírody někam do lesních močálů.

Drsné podnebí nepřeje ovocným stromům. Vždyť i jeřáb tu živoří pod rdousivým objetím lišejníků...“ Ladislav Stehlík zanechává odkaz i těm, kteří milují svou zem a stálým putováním se snaží ji co nejvíce poznat: „Na mnoha cestách i necestách, poutníče našeho času, jsi zanechal své stopy a ukládal do smyslů linie, barvy, hlasy a vůně milovaných krajin, přečasto se zamýšleje nad smyslem lidského konání i nad mlčením všech mrtvých, šťasten na tomto svém putování vlastí, čekaje usmířen, až tě jednou, unaveného celou životní poutí, přijme už navždycky.“ Ve třetím dílu Země zamyšlené - Šumavě zachytil Ladislav Stehlík to nejkrásnější, co Šumava může poskytnout těm, kteří ji navštěvují. Soubor vzpomínek současníků, ale i záznamy dob minulých, líčení nádhery šumavské krajiny jsou neoddělitelnou součástí básníkova díla. Jeho jazyk je čistý, lyrický a měkký. Součástí knihy jsou i Stehlíkovy postřehy lidí z jednotlivých částí Šumavy a kniha je doplněna i jeho vlastními kresbami. Vzpomínáme-li dnes stoletého výročí narození tohoto velkého spisovatele, je to i proto, abychom si připomněli nejenom vřelý vztah básníka k domovině, k národu, ale aby i jeho vřelá básnická mluva byla i pro další pokolení východiskem k udržení tak krásné řeči, jakou je český jazyk. František Kadoch [email protected]

jaro 2009 33

NOVÉ EVROPSKÉ FONDY MOHOU POMOCI TURISTICE NA ŠUMAVĚ

S průvodci za šumavskou divočinou V roce 2008 bylo poprvé možné s průvodcem navštívit vybraná území národního parku, která zůstávají pro širokou veřejnost jinak uzavřená. Do celkem pěti zpřístupněných lokalit (do kaňonu Křemelné, Vltavského luhu, masivu Trojmezné, Smrčiny a na Modravské pláně) bylo zorganizováno 41 poznávacích doprovodů zajištěných 8 průvodci, kterých se zúčastnilo 385 návštěvníků. Termíny byly obsazené v průměru z 85 %, i když o některé oblasti byl zájem vysoce převyšující nabídku. Vycházky, na které se musel každý zájemce dopředu přihlásit a uhradit poplatek ve výši 150 až 300 Kč, se konaly od srpna do října. Vzhledem k přísné ochraně biotopů byla kapacita vycházek omezena na 8 až 15 osob ve skupině a výpravy probíhaly na předem vytipovaných sedmi trasách vždy jednou za dva týdny. Pro všechny vycházky do oblastí s omezeným vstupem byla udělena výjimka vlády ČR. Na základě pozitivního vyhodnocení loňské sezony, kdy nebyl zaznamenán žádný negativní vliv na chráněné území, je připravován program vycházek i v letošním roce. Ke zveřejnění přesných podmínek a především volných termínů by mělo dojít v květnu a první návštěvníci by mohli vyrazit na trasu do „divočiny“ již v červnu. Josef Štemberk, Správa NP a CHKO Šumava

34 jaro 2009

Po určité přestávce, která vznikla po skončení období čerpání prostředků z předvstupních fondů EU Phare CBS a Interreg IIIA 2004 – 2006, se v minulém roce znovu otevřely příležitosti ucházet se o podporu z programů Evropské unie, vyhlášených pro období 2007 až 2013. Program přeshraniční spolupráce Cíl 3 Česká republika – Svobodný stát Bavorsko 2007 – 2013 je jedním z nich. Správa NP a CHKO Šumava v loňském prosincovém termínu podala několik žádostí o podporu. Mezi nimi byl i projekt pokračování cyklostezky Gerlova Huť – Nová Hůrka – Prášily – Srní, a to stavbou III. úseku mezi odbočením na Vysoké Lávky po Velký Bor na Prášilsku. Pro stavbu je vydáno stavební povolení a zpracovává se výběrové řízení na zhotovitele stavby. Plánované zahájení stavby je v polovině května, a ukončení v říjnu letošního roku. Druhý projekt, který se uchází o podporu

z prioritní osy 2 Programu: Rozvoj území a životní prostředí, se jmenuje Inovace projektu Zelené autobusy v NP Šumava na období 2009 až 2011. Slovo inovace v tomto případě zahrnuje zavedení pevných intervalů mezi spoji na linkách a určité rozšíření objemu přepravy jak v počtu km, tak i v délce sezony. Úplnou novinkou by mělo být zavedení jednodenních přestupních jízdenek se zvýhodněnou cenou. V jednání je i postupné reciproční uznávání této jízdenky ve vymezeném území na druhé straně hranice. Inovace zahrnuje i stávající podobu informačních letáků. Vzhledem k velkým finančním objemům u obou projektů platí, že Správa je bude moci realizovat pouze tehdy, obdrží-li pro ně dotace. O tom bude rozhodnuto až v polovině dubna tohoto roku. Josef Jiřička Správa NP a CHKO Šumava

Silva Gabreta Pro publikaci šumavských výzkumů vydává Správa NP a CHKO Šumava mezinárodní sborník obsahující publikované recenzované vědecké práce a krátké informační zprávy se vztahem k regionu Šumavy. Širokooborové pojetí umožňuje publikování prací z oblasti přírodní historie a celého spektra přírodovědně orientovaných vědeckých disciplín. Preferovaným publikačním jazykem je angličtina, ale publikované jsou i příspěvky v německém a českém jazyce s anglickými abstrakty. Zájemci o sborník si jej mohou zakoupit - předplatné / rok 400 Kč na adresách: Správa NP a CHKO Šumava Sušická 399, 341 92, Kašperské Hory Knihovna BÚ AV ČR a BF JU, Branišovská 31, 370 05 České Budějovice

Bledule jarní Leuojum vernum

Dřípatka horská Soldanella montana

Upolín nejvyšší Trollius altissimus

Violka lesní Viola reichebachiana

Foto Oldřich Vojtěch a David Půbal

Blatouch bahenní Caltha palustris

Šafrán bělokvětý Crocus albiflorus

Lýkovec jedovatý Daphne mezereum

Sněženka podsněžník Galanthus nivalis

Křivatec luční Gagea pratensis