Šumava I Editorial. František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava

Šumava I Editorial František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava [email protected] Vážení čtenáři, letní vydání našeho časopisu je věnováno ochraně přírody v nejvyšších polohách NP Šumava – v pásmu horských smrčin. Tyto smrčiny jsou stále předmětem různých výzkumů, stále jsou popisovány „nové“ procesy či zákonitosti v nich probíhající. Na Šumavě máte jedinečnou šanci vidět všechny vývojové fáze těchto přirozených smrkových porostů a poznávat jedinečný život a smrt vzrostlých stromů. Na mnohých turistických stezkách si můžete představovat řadu „obrazů“ podobných dílům Julia Mařáka. Pracovníci Správy NP a CHKO Šumava připravili několik novinek pro kvalitnější informovanost o významu všech přirozených šumavských smrčin, s kterými budete v průběhu léta postupně seznamováni. Poznávání přírody v průběhu prázdnin láká rok od roku stále více návštěvníků národních parků v celé Evropě. Proto jsou naše snahy zaměřeny i na lepší uspokojení této poptávky. Dnes je již skoro pro každého samozřejmostí, že vlastní ochrana přírody je správná věc. Její administrativní a personální zajištění v každém národním parku musí být na profesionální úrovni. Její konkrétní podoba v každém území musí být odborně podložena a pokud možno mezinárodně certifikována v rámci prestižních „značek“. Tuto certifikaci předchází vždy i hodnocení toho, jak příslušná správa umí sladit ochranu přírody a poznávací a pobytovou nabídku pro své hosty. Přeji si, abyste každé prázdniny poznali, že jsme něco zlepšili jak v ochraně přírody, tak i v nabídce pro vaše poznávání a prožívání krásné přírody Národního parku Šumava. Abychom v budoucnu byli také ohodnoceni mezinárodní značkou kvality i díky péči o vás. Nosnými tématy naší práce v letošním roce jsou: Horská smrčina: Na Šumavě se nachází cca 20 % z celkové výměry těchto smrčin v Česku. Tento typ přírodního smrkového lesa vyžaduje speciální péči, odlišnou od uměle založených smrčin v nižších polohách našeho NP. Tuto rozdílnost obou typů smrčin je nutné neustále zdůrazňovat a trpělivě objasňovat. Šumavský domov: Mezi povinnosti zaměstnanců Správy nepatří jen péče o horské smrčiny a zvířata, ale i spolupráce s místními samosprávami a obyvateli při péči o zachování tváře našeho společného šumavského domova lidí, rostlin, zvířat a jejich prostředí. Lidská obydlí a sídla mají v našich horách své specifické rysy, které je nutné zachovat. Zelená Šumava: Šumavské lesy nejsou jen horské smrčiny, které rostou v jejích nejvyšších polohách, ale i ostatní lesy. Tyto ostatní, dříve smíšené lesy (se zastoupením jedle, buku a smrku), nyní s nepřirozenou převahou smrku, vyžadují dlouhodobou citlivou péči, aby i naše generace mohla svým nástupcům „předat“ zelenou Šumavu. Šumavská řeka: Toto téma je nutné zdůraznit právě v tomto roce, kdy připravujeme nová pravidla pro péči o vodní toky NP, která budou daleko lépe odpovídat skutečným hodnotám našich řek. Nejedná se jen o zkvalitnění organizace splouvání, ale i o lepší koncepci rybářství (včetně zarybňování potoků a řek), či o sledování kvality povrchových vod v NP. Zoologický program: Náš NP je evropsky významným domovem několika velkých druhů savců, např. rysa, jelena, losa, a dokonce i několika jedinců vlka, a ptáků (tetřev, datlík, čáp černý, tetřívek). I tato zvířata zde přispívají k udržení přírodní rovnováhy. Poznávání jejich způsobu života je velmi důležité pro každého z vás.

Šumava I Obsah

02 I 2008 04

Vítr a kůrovec obnovují horské smrčiny Jak vypadají horské smrčiny, jak funguje jejich dynamika a co se stane, ponecháme-li je jejich osudu?

08

Dramatický život horských smrčin na Šumavě Blíže popsaný vývoj horské smrčiny v území mezi Luzným a Roklanem.

VYDAVATEL: Správa NP a CHKO Šumava ADRESA REDAKCE: Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.:388 413 260, fax: 388 413 019 e-mail: [email protected] REDAKČNÍ RADA: František Krejčí (předseda redakční rady) Jiří Kadoch (redaktor časopisu) Pavel Hubený Zdeňka Křenová Michal Valenta Radovan Holub David Albrecht Iveta Štefanová Vladimír Just Jan Podlešák (jazyková korektura) FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: Marek Drha - klíčící buk FOTO NA ZADNÍ STRANĚ: Vladislav Hošek - Pod Luzným

12

Pylové analýzy dokládají, že smrky v historii Šumavy hrály vždy důležitou roli. 14

DISTRIBUCE: Transpress Praha, Mediaprint Kapa, Mapcentrum České Budějovice a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996. PŘEDPLATNÉ: Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena 1 výtisku 43 Kč, celoroční předplatné 140 Kč. Uzávěrka čísla: 15. 5. 2008

16

Datlík tříprstý - šumavský bubeník Průvodce horských smrčin a bezzásahových území.

18

Horské smrčiny Šumavy – refugium jedinečných motýlích společenstev Poznání motýlích druhů na Trojmezné.

20

K sousedům do NP Bavorský les Jak prostě a jednoduše zní slogan „Přírodu nechat být přírodou“.

24

Pyreneje Cesta za poznáním krásné a čisté přírody.

26

Průvodci vám pomohou poznat Šumavu Systém školených průvodců se nabízí návštěvníkům.

28

Příroda – nejdokonalejší učebna Bezprostřední kontakt s živou přírodou a vnímání přírody všemi smysly – základ environmentální výchovy.

30

Šumavský poutník II. Pokračování putování Šumavou.

32

Josef Váchal a Šumava Představení známého i neznámého umělce Šumavy.

Datum vydání: 30. 6. 2008 Registrační číslo: MK ČR E 7518

Šumavské srdce Evropy Projekt, který se snaží propojit oba sousedící národní parky.

GRAFICKÁ ÚPRAVA: MONELLO design atelier TISK: Typodesign s.r.o.

Věk horských smrčin

34

Aktuality

Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí.

14

Šumavské srdce Evropy

24

Pyreneje

30

Šumavský poutník II.

léto 2008 03

Šumava I Vítr a kůrovec obnovují horské smrčiny

Text a foto Magda Jonášová

VÍTR a KŮROVEC

obnovují horské smrčiny Horské smrčiny na Šumavě a zasahování, či nezasahování proti kůrovci jsou neustálým předmětem diskusí již od vzniku národního parku. Důvodů je mnoho, jedním z nich je zřejmě i nedostatek informací o tom, jak vlastně člověkem neovlivněné horské smrčiny vypadají, jak funguje jejich dynamika a co se stane, pokud člověkem pozměněný les ponecháme jeho osudu.

04 léto 2008

Tento článek prezentuje stručný náhled na dynamiku lesních ekosystémů na základě vlastních výsledků ze sledování vývoje horských smrčin na Šumavě po kůrovci a Kyrillu i výsledků jiných výzkumů publikovaných v mezinárodních vědeckých časopisech.

v podobě vichřice či požáru. Jeho další obnova by potom probíhala v rámci malého vývojového cyklu. Ten nepředpokládá žádné změny ve druhovém složení a spočívá ve střídání stádií růstu, optima a rozpadu v rámci typu lesa závěrečného (klimaxu). Odumírají

smrčinách. Disturbance jsou pak považovány za rušivý element, který oddaluje cestu k „ideálnímu“ klimaxovému stavu. Z toho důvodu za původní přírodní les bývá považován pouze starý nedotčený les, nenarušovaný ani přírodními disturbancemi. Je tedy preferováno

VELKÝ A MALÝ VÝVOJOVÝ CYKLUS Dynamika lesních ekosystémů bývá tradičně zpodobňována ve formě tzv. velkého a malého vývojového cyklu. Velký vývojový cyklus začíná na ploše po „katastrofickém“ rozpadu lesa, kdy velká část stromového patra odumřela nebo byla rozvrácena vlivem velkoplošné disturbance (narušení). Tou může být oheň, polom nebo třeba velkoplošné namnožení kůrovce. Na takovéto ploše se nejprve uchytí pionýrské světlomilné dřeviny (např. bříza, jeřáb, osika), které vytvoří tzv. les přípravný. V další fázi se pod ochranou přípravných dřevin začínají objevovat stínomilné klimaxové dřeviny (smrk). Závěrečný les už je tvořen pouze klimaxovými dřevinami. Takovýto klimaxový les by mohl teoreticky existovat, dokud jej nerozvrátí další kalamita, např.

postupně stromy na poměrně malých plochách nebo pouze jednotlivé stromy a jejich skupiny, které jsou nahrazovány novými. Výsledkem je mozaika ploch s různě starými stromy a na jedné ploše se mohou prolínat různá věková stádia. Tento koncept je považován za typický pro temperátní listnaté a smíšené lesy a nepočítá s působením větších disturbancí. Velký vývojový cyklus je naopak považován za typický pro boreální lesy. Horské smrčiny rostou v extrémních podmínkách v chladných a vlhkých oblastech, kde přirůstání i rozklad biomasy probíhá mnohem pomaleji než v nižších polohách.Ve střední Evropě proto představují zvláštní typ lesa a v mnohém jsou spíše podobnější lesům boreálním. Přesto byl většinou předpokládán malý vývojový cyklus i v horských

pouze jediné stádium přírodního lesa a proti disturbancím je zasahováno jako proti nežádoucímu jevu. Jde ovšem o pohled založený více na tradici než na vědeckém poznání, protože ze středoevropských horských smrčin neexistují žádné práce, které by tento model potvrzovaly. Současný pohled podpořený novými studiemi z horských i boreálních smrčin považuje disturbanci za klíčový proces v obou těchto ekosystémech. Ovšem i koncept velkého a malého vývojového cyklu je značně zjednodušený a neodpovídající zcela skutečnosti. Oba cykly se prolínají a oba fungují jak v boreálních, tak v horských smrčinách. Podle současných poznatků se boreální lesy obnovují velice často na malých plochách, nebo dokonce pouze v gapech. Naopak v podmínkách středoevropských

léto 2008 05

horských smrčin se podle historických pramenů i v minulosti vyskytovaly téměř každé století vichřice o síle schopné významně narušit i původní pralesy. Velkoplošné polomy pak vytvářejí podmínky k namnožení kůrovce a odumírání porostů na velkých plochách. VÍTR A KŮROVEC PŘIPRAVUJÍ NOVÝ LES Disturbance bývá definována jako narušení ekosystému náhlou událostí, která vede ke změně jeho kompozice, struktury nebo funkce. Protože přitom dochází k destrukci některých částí ekosystému, bývá často disturbance vnímána jako něco negativního a destrukčního. To, co ale vypadá jako destrukce z pohledu jednotlivých stromů či populací, vypadá zcela jinak v kontextu celého ekosystému. V různých ekosystémech se vyskytují pouze určité typy disturbancí a působí opakovaně, s určitou frekvencí. Ekosystémy jsou pak k jejich působení přizpůsobené, disturbance se stávají nedílnou součástí dynamiky ekosystému a jsou dokonce nutné k jeho trvalé existenci. Příkladem mohou být povodně pro zaplavované ekosystémy lužních lesů, laviny pro společenstva rostlin na příkrých horských svazích či požáry pro mnoho typů lesních ekosystémů. V horských smrčinách je takovýmto faktorem vítr a kůrovec. Disturbance sice způsobí destrukci části lesního ekosystému, ale po jejím působení se v lese zároveň vytváří řada nových struktur. V případě působení větru a kůrovce je to množství stojícího i ležícího mrtvého dřeva, které je stejně důležitou složkou přírodního lesa, jako jsou živé stromy. Přítomnost mrtvého dřeva je nezbytná pro většinu organismů, které v přírodním smrkovém lese můžeme najít, ať už jde např. o houby, mechy, lišejníky, hmyz, či ptáky. Tlející klády jsou také zdrojem živin a důležitým mikrostanovištěm pro semenáčky smrku. To platí především v horských podmínkách, kde semenáčky přežívají téměř výhradně na vyvýšeninách, jako jsou ležící kmeny a paty stojících stromů, kde jsou chráněny před dlouho ležícím sněhem a konkurencí bylinné vegetace. Vítr i kůrovec působí selektivně, postihnou pouze dospělé stromy. Jejich působení přežijí téměř všechny ostatní organismy, semenáčky a v neposlední řadě vždy i část dospělých stromů. Semenáčkům, které po léta přežívaly v zástinu mateřského porostu, naopak zajistí příliv světla a živin a nastartují tak jejich růst. Tento vývoj potvrdilo i desetileté sledování přirozené obnovy v lesích, které uschly po napadení kůrovcem v 90. letech na Modravsku.

06 léto 2008

Původně relativně homogenní a jednotvárné porosty smrku byly ve stádiu vývoje, kdy byly velmi náchylné k velkoplošnému rozpadu. Nyní se tyto lesy vyznačují členitým terénem s mnoha popadanými i stojícími stromy, mezi kterými vyrůstá nová generace lesa. Na rozdíl od holin nedošlo k výraznému narušení lesního prostředí a pod ochranou souší zmlazují přímo dřeviny horských smčin, smrk a jeřáb. Pokud je v dosahu buk, objevují se místy i jeho semenáčky. Přirozená obnova přitom probíhá mnohem rychleji, než se na počátku tzv. „kalamity“ očekávalo. Na jednom hektaru najdeme tisíce smrčků a stovky jeřábů různého stáří, které místy dosahují již i několikametrových výšek. Porosty se již z dálky začínají zelenat a pryč je doba, kdy snad na někoho mohly působit jako mrtvé. Zcela jiná situace nastává, pokud je ovšem proti přírodní disturbanci zasahováno vytěžením napadených nebo vyvrácených stromů. Vliv těchto zásahů na lesní ekosystém nebyl donedávna oddělován od vlivu původní přírodní disturbance. Současné výzkumy ale potvrdily, že tyto zásahy ovlivňují ekosystém dokonce víc než původní disturbance. Zásahy většinou nepřežije ani původní lesní vegetace, ani většina semenáčků smrku. Nutností jsou pak nákladné výsadby, které ale vedou k jinému lesu, než který vzniká po přírodní disturbanci. Navíc pokud roste smrk opakovaně od mládí na holinách, dochází k převládnutí pionýrských genotypů. Takováto populace se vyznačuje menší odolností a rychlým stárnutím ve srovnání se smrky, které se v mládí vyvíjely pomalu v zástinu pod porostem. Horské smrčiny se zdají být k jakýmkoli zásahům podstatně citlivější než listnaté lesy v nížinách. Je to dáno nejen jejich polohou v extrémních horských polohách, kde otevření porostů vede k polomům a narušení vegetačního krytu k erozi. Dalším faktorem může být pravděpodobně i jejich odlišná historie. Nížinné lesy se po tisíciletí vyvíjely pod vlivem člověka a existence některých typů lesů, tak jak je známe dnes, se zdá být dokonce lidskými zásahy podmíněna. Takovým případem jsou zřejmě habrové doubravy, které jsou uzpůsobeny na zásahy v podobě odebírání biomasy, jako je hrabání steliva či pastvy, a bez těchto zásahů se často mění na jasanové a bukové porosty. Horské smrčiny byly oproti tomu lidskou činností výrazněji ovlivňovány pouze v několika posledních staletích a nepřístupné hvozdy v nejvyšších polohách Šumavy a v podmáčených a rašelinných polohách byly částečně pralesy dokonce ještě v 19. století, před tehdejší větrnou a kůrovcovou kalamitou.

DISTURBANCE JAKO RYCHLÁ CESTA K PŘÍRODNÍMU LESU? Disturbance jsou přírodní fenomén, který do lesa patří a jejich působení je jednoznačně kladné i v případě lesů, které byly ovlivněny minulým hospodařením. Pokud mají být na Šumavě bezzásahové zóny (pokud má být Šumava regulérním národním parkem, tak být musí), bude třeba pro jejich kompaktnost zahrnout do nich i ne zcela přírodní porosty. A v tomto případě se stále vnucují snahy převést je na přírodní nějakým umělým způsobem a teprve poté je ponechat samovolnému vývoji. Nicméně je třeba rozlišovat mezi horskými smrčinami a čistě umělými smrkovými porosty vysázenými v nižších polohách na místě bučin. Pokud jde o horské smrčiny, i ovlivněné hospodařením, se změněnou strukturou a nedostatkem tlejícího dřeva, nejlepším způsobem se jeví okamžitá bezzásahovost. Působení přírodních disturbancí v takovýchto porostech je přibližuje přírodnímu stavu tím nejrychlejším možným způsobem. Pokud se důsledně vzdáme zasahování do přírodních dějů alespoň na tomto omezeném území, každý bude mít možnost pozorovat regenerační schopnost přírody na vlastní oči. Magda Jonášová ÚSBE AVČR České Budějovice [email protected]

Obr. na straně 4 - 5 Přirozená obnova lesa v oblasti Březníku 10 let po napadení kůrovcem. V blízkosti rašelinišť přežilo napadení kůrovcem větší množství stromů. Ve srovnání s bezzásahovými porosty vzniká na holinách po kácení a následných výsadbách poměrně jednotvárný porost. Obr. na straně 6 Podúrovňové stromy často přežijí i velkoplošné napadení kůrovcem a stávají se významným zdrojem semen v uschlých porostech. Obr. dole Semenáčky z přirozené obnovy rostou většinou v hloučcích na vyvýšených místech.

léto 2008 07

Šumava I Dramatický život

Text a foto František Krejčí

Vývoj horských smrčin je na Šumavě velmi pečlivě sledován. Je často komentován, jsou předkládány různé představy o jejich dalším osudu. Někteří politici se stále snaží „hájit“ zájmy (a to jak ty lidské, tak i ryze přírodní) lesa. Návštěvníci nejvyšších poloh NP Šumava a Bavorský les občas nezastírají svůj údiv nad vzhledem stojících suchých stromů.

(fáze rozpadu)

DRAMATICKÝ ŽIVOT

08 léto 2008

Odborníci v oboru evoluce lesa a v oboru lesního hospodářství se dodnes neshodli, co nejlépe správcům horských smrčin doporučit. Cca 15 let probíhá široká diskuse na šumavské horské lesní téma. Tuto diskusi velmi oceňuji, jasně z ní čiší zájem všech o lesy, o Šumavu, o zachování její nostalgie. Cílem tohoto příspěvku je blíže popsat vývoj horské smrčiny na cca 1300 ha velkém území v NP Šumava (mezi Luzným a Roklanem) v průběhu posledních 10 let minulého století. Toto území i popisovaná perioda jsou velmi vhodným vzorkem pro tento článek. Došlo zde tehdy k relativně rychlému odumření většiny vzrostlých jedinců smrku ztepilého. Takřka polovinu tohoto území tvoří kyselé horské smrčiny a druhou polovinu pestrá mozaika podmáčených a rašelinných smrčin a rašelinišť - slatí. Rozpětí nadmořské výšky je od 1135 do 1370 m. Území na východě vymezuje Malá Mokrůvka (1330 m), Velká Mokrůvka (1370 m), na jihu Hraniční hora (1245 m), Špičník (1350 m), Blatný vrch (1367 m). Jsou zde známé (leč veřejnosti nepřístupné) slatě Hraniční, Blatenská, Vrchová či Novohuťské močály. Území je součástí komplexu Modravských slatí a patří k tomu nejcennějšímu, co národní park zahrnuje. Tato nejvýše položená část Modravských plání přímo sousedí s I. zónou NP Bavorský les. Popisované území a přilehlá I. zóna NP Bavorský les spolu tvoří cca 5000 ha velkou plochu, která podléhá stejnému režimu, tzn. samovolnému vývoji, již delší dobu.

Maximální rychlost frontálního šíření ploch s odumřelými a odumírajícími stromy (při gradaci v letech 1995–1997).

10 let z „řady“ nejvíce vybočil průběh teplot v lednu roku 1993. Od 7. do 24. ledna zde bylo nečekaně teplo, max. teplota vzduchu vystoupila až na +12 0C, minimální teplota několik dní neklesala pod nulu nebo byla nulová. Na 5 dní se dokonce vytvořila nesouvislá sněhová pokrývka. Pro horské smrčiny mívá podobná zimní teplá perioda těžké následky v důsledku zamrznutí půdy při následujících „holomrazech“. Návrat nízkých teplot bývá

smrčiny (v případě této plochy jde o necelá 2 % výměry lesů NP Šumava). Rozpad této plochy trval cca 10 let. Přepočteme-li dobu nutnou k rozpadu smrčin na přilehlé části NP Bavorský les, pak můžeme říkat, že zde fáze rozpadu trvala necelých 20 let. V poslední době se nám podařilo díky spolupráci s kolegy ze Správy NP Bavorský les přesněji zmapovat celý průběh fáze rozpadu. Využili jsme pro to letecké měřické

HORSKÝCH SMRČIN NA ŠUMAVĚ POČASÍ V POSLEDNÍ DOBĚ „ZLOBÍ“ Klima tohoto území patří k nejchladnějším a nejvlhčím v Česku. Dlouhodobá měření jsou prováděna na Březníku (1135 m n. m.). Vzhledem k nadmořské výšce lokality s hydrometeorologickou stanicí lze zde mluvit spíše o dolním okraji přirozeného výskytu horských smrčin. Průměrná roční teplota se tu pohybuje mezi 3,5 – 3,7 0C. Ovšem velký vliv na roční a denní průběh teplot vzduchu zde - na začátku Luzenského údolí - má fenomén „mrazové kotliny“. V poslední dekádě minulého století zde běžně každé léto (červen – srpen) ranní teploty vzduchu dosahovaly minusových hodnot. Nejnižší teploty v zimě zde občas klesají k -30 0C. Za celých

rychlejší než návrat vysoké sněhové pokrývky, která zde při běžných zimách chrání půdu (a tím i kořenové systémy smrků) před hlubším zamrznutím a tím i smrky před jarním poškozením transpirací. Sněhová pokrývka dosahuje ve sledovaném území až 3 m a trvá až 200 dní. Jaro je tu velmi krátké. Počet dní s vichřicí zde dosahuje ročně až 40, počet dnů s mlhou až 200. PODAŘILO SE POPSAT, JAK TO BYLO Každý z vás, kdo navštívíte Březník a podíváte se směrem k Luznému, nemůžete přehlédnout jinou, šedivě hnědou barvu kopců, resp. v okolí stojících suchých pahýlů, zbytků po vzrostlých smrcích. Vidíte zde příklad následků proběhlé fáze rozpadu horské

snímky, a to jak spektrozonální, tak i snímky v přirozených barvách. Následným zpracováním se podařilo vytvořit sadu vrstev zobrazujících nárůst ploch se suchými stromy v jednotlivých letech. Plochy pak přesně změřit a přiřadit je k jednotlivým typům horských smrčin v daném území. Výsledek můžete vidět na několika příkladech. Tento relativně přesný popis fáze rozpadu je pro další plánování péče o horské smrčiny na Šumavě strategicky důležitý. Existuje řada podmínek, které musí být splněny, aby tato fáze rozpadu nastala. Intenzitě naplnění těchto podmínek pak odpovídá charakter samotné fáze rozpadu (plošný rozsah, délka trvání, větší či menší podobnost

léto 2008 09

Šumava I Dramatický život

Digitalizované plochy s odumřelými a odumírajícími stromy – nárůst těchto ploch v letech 1991 – 2000 na situaci z roku 2007

Nárůst plochy s odumřelými stromy v SLT v jednotlivých letech v rámci jednoho SLT

malému či velkému vývojovému cyklu horských smrčin). Kromě stavu lesních porostů smrku (poškození lesních porostů imisemi, suchem, větrem, předchozí těžbou – vznik holin s labilními porostními stěnami, erozních rýh, apod.) hrál v našem případě velkou roli aktuální průběh počasí, který neodpovídal klimatické charakteristice území (leden 1993), a přítomnost 2 – 3 větších kůrovcových ohnisek v těsném sousedství na státní hranici v NP Bavorský les. Vlastní rozpad byl pak dílem frontálního nástupu gradací lýkožrouta smrkového. Razantní nástup se projevil již v roce 1994 (rok poté), a to nečekaně více ve vodou ovlivněných smrčinách (patrně byly více poškozeny následkem zámrzu kořenových systémů). K největšímu ročnímu nárůstu ploch se

10 léto 2008

suchými smrky došlo v roce 1997. V roce 1998 již došlo ke snížení ročního nárůstu a následně ustal stejně razantně jako jeho nástup. Největší vzdálenost v prokazatelně se frontálně šířícím nárůstu plochy se suchými stromy (usmrcenými žírem lýkožrouta) ve směru od západu k východu za jeden rok odhadl náš tým na 120 m/1 rok. Většinou nešlo tuto roční vzdálenost přesně určit vlivem toho, že docházelo k propojování sousedních blízkých menších „kůrovcových“ ploch i jinými směry. Proto odhad průměrné hodnoty této vzdálenosti v tomto období frontálního „útoku“ lýkožrouta činí 40 až 60 metrů za jeden rok. Frontální šíření suchých ploch však následuje až po propojení malých “kůrovcových” ohnisek. Jejich rozsev v lesních porostech zde dosahoval do

maximální vzdálenosti 300 - 400 m/rok od původního zdroje. Tyto dílčí závěry nelze aplikovat plošně, a to ani v jiných ostrovech výskytu horských smrčin na Šumavě. V nižších nepůvodních smrčinách by byl plošný úhyn porostů o něco rychlejší. Proto nemůžeme a ani nechceme nepůvodní smrkové lesy v místech, kde by měly být přírodní smíšené lesy, spravovat v podobném režimu. Navíc v letech 1996 – 2000 se v okolí popisované plochy masivně kácely stromy napadené kůrovcem, a to i v pásmu horských smrčin. Proto nelze výsledky úplně ověřit. I když se zachovala místa, kde je dodnes patrný ústup popisované gradace (např. vpravo od cesty cca 200 metrů před Březníkem), opravdu nelze předjímat vývoj dalších podobných ploch v NP. Vždy je nutné brát v úvahu všechny spouštěcí podmínky a spíše ověřovat rady starých lesníků. STAŘÍ LESNÍCI MĚLI PRAVDU V době, kdy jsme připravovali zásady péče o les tehdy nového NP Šumava a podklady pro dohodu o nezasahování do vývoje horských smrčin na Šumavě za ministrů zemědělství a životního prostředí – pánů Kubáta a Dejmala, jsme vedli řadu diskusí, přečetli řadu podkladů a historických odkazů. Staří lesníci, znající tvrdá pravidla horských smrčin, nás osobně a někteří už jen písemně poučovali. Rozpad přišel v nečekaně velkém rozsahu. Jak rychle přišel, tak rychle odešel. Hlavní „úder“ trval 5 let. Člověk jeho vlastní průběh případným zasahováním významně neovlivní. Může jej oddalovat v období latence lýkožrouta či zmírnit jeho následky v okrajových částech předpokládaného směru šíření. Jsou-li podmínky pro frontální gradaci splněny, nastane tak jako tak. V horských smrčinách je tento jev vždy začátkem nové fáze smrkového lesa. Masivní přirozené zmlazení smrku je pak často velmi intenzivní a je o to větší, nedojde-li k těžbě a odvozu uhynulých smrků. Zde v horských smrčinách je řada věcí jinak. Staří lesníci nám radili, abychom do nejvyšších poloh výskytu smrku chodili jen pro poučení, nikoliv pro dříví. Snažili se zde pochopit přirozený vývoj lesa a nesnažili se mu „pomáhat“ necitlivými zásahy do jeho tisícileté tradice. HORSKÉ SMRČINY ŽIJÍ Fáze rozpadu byla rychlá a pro dospělé smrky na naší ploše důkladná. Uvedené okolnosti jí nahrávaly. Lýkožrout smrkový je ale dosti úzký specialista. Proto nemůže zničit horskou smrčinu jako takovou. Může na jejích částech usmrtit jen dospělé stromy. Smrk jako rostlinný druh je velmi odolný a umí přežít různé výkyvy svého prostředí. Jeho velkou výhodou je i to, že

jeho horské porosty se na tyto události permanentně „připravují“. Plodí, zmlazují se, mladí jedinci jsou stále připraveni zaujmout místo těch starých. Už v roce 1998 proběhlo i na naší ploše sčítání jedinců mladých smrků, již tehdy bylo patrné, že není třeba mít obavy o budoucnost horských smrčin. Souběžně s průběhem fáze rozpadu totiž startuje fáze vzniku nového lesa. To nepřímo potvrdilo i mapování výskytu zbytků starých pařezů po smrkových velikánech v tomto území, které provedl kolega Pavel Hubený také koncem 90. let. Jejich množství a rozmístění po porostech dokazuje životaschopnost smrčin. V době života těchto velikánů byly současné stojící souše vzrostlých smrků smrkovou drobotinou v podrostu. Na celé dlouhé existenci horských smrčin je nejhezčí pro nás lidi asi to, že fáze rozpadu je ze všech jejích fází ta nejkratší.

Zastoupení ploch s odumřelými a odumírajícími stromy v souborech lesních typů v jednotlivých letech k celkové ploše území

KYRILLOVSKÁ PARALELA V pásmu horských smrčin notně vyvracel stromy orkán Kyrill. Specialisty z naší Správy bylo vytipováno 7 ploch s nejrozsáhlejšími a nejvýše položenými polomy ve smrčinách. Všem těmto plochám, vývoji zmlazení a generací lýkožrouta na nich je věnována velká pozornost odborníků. I přes znalosti, které lze získat ze dvou největších ploch s rozpadem smrčin v NP Šumava (výše popsaná část Modravských slatí a oblast Trojmezenského pralesa), je nutné, abychom byli dále obezřetní, abychom se snažili odchytat co největší množství vylétávajících brouků z těchto ploch. Co nejvíce oddálit jejich případný „frontální nástup“, alespoň do doby, než se výrazně projeví přirozené zmlazení a odrostou podsadby dřevin v místech očekávaného šíření fáze rozpadu. Kůrovcová kalamita vždy po té větrné přišla. Tentokrát na ni čekáme s naplánovaným diferencovaným postupem. Nezbývá, než si přát klasické šumavské počasí, chladné, deštivé jaro i léto.

Obr. vpravo Na významné části území ponechané samovolnému vývoji se rychle dostavuje masivní nástup nového lesa. Zde, v pásmu smrčin, ještě čeká tvrdý boj o přežití řada jedinců smrku, kteří vytvoří nový “hluboký hvozd”. František Krejčí ředitel Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2008 11

Šumava I Věk horských smrčin

Text a foto Pavel Hubený

VĚKhorských smrčin Smrčiny patří k Šumavě stejně jako rašeliniště nebo smíšené lesy. Navzdory často opakovaným úvahám o tom, že Šumava byla původně porostlá listnatými nebo smíšenými lesy, z pylových analýz vyplývá, že smrky v historii Šumavy hrály vždy důležitou roli a na velké části Šumavy převažovaly nebo tvořily významný podíl většiny lesů.

12 léto 2008

SMRK BYL NA ŠUMAVĚ HOJNÝ Šumava byla ještě na mapě z roku 1920 zařazena v Dobových spiscích Československé matice lesnické do oblasti s převažující smrkem. Matz například píše o lesích u Filipovy Huti v roce 1812: „u Vogelsteinbachel (Ptačí potok) má terén mírný sklon, je porostlý smrkem a hodně zabuřenělý borůvčím, takže semeno se těžko dostává do země. Vykácené plochy byly zalesněny smrkem, porost pak tvořil 200-300letý smrk, ve kterém je hodně shnilého dřeva. Schwarzenberg (Černá hora) má o něco lepší půdu, až na výšinu proti pasovským hranicím, kde je porost špatný. U Vogelsteinbachu je bažinatý, špatný smrkový porost...“ Kyrill vyvrátil mnohé staré smrčiny, právě proto, že se zachovaly na hřbetech a na náhorních planinách. Lesy rozrušené těžbami kůrovcových stromů v 90. letech pak snadno podlehly této vichřici. Na holinách po těžbě polomů jsme na improvizovaných transektech spočítali věk stromů na pařezech. Můžeme se tak podívat na skutečnou věkovou strukturu starých horských smrčin ležících nad hranicí 1200 m n. m. SMRČINY JSOU RŮZNOVĚKÉ Smrčiny rostoucí mezi Ostrým, Svarohem a Jezerní horou patří k nejstarším zbytkům šumavských lesů. Bohužel jejich pozice na návětrné straně Šumavy a rozčlenění porostů těžbami kůrovce jak na české, tak na bavorské straně, způsobilo jejich téměř plošné zničení vichřicemi v letech 1998, 2003 a 2007. Jedná se zřejmě o území, kde smrky rostou nejpomaleji. Průměrný přírůst na poloměru za rok dosahuje jen 1,1 až 1,7 mm. Věk nejstarších stromů může i u poměrně nenápadných smrků vyšplhat velmi vysoko a dosahuje až 340 let. O těchto lesích se skutečně nedá mluvit jako o monokulturních smrčinách. Smrčiny na Polomu a Plesné jsou podobné, jen jejich průměrné přírůsty jsou mírně vyšší, oscilují mezi 1,4 až 1,9 mm za rok. Věk nejstaršího stromu dosahuje až 290 let. Na žádném z transektů však věk neklesl pod 180 let. Tedy také žádné monokultury, a to i přesto, že podle starých porostních map byly tyto lesy v polovině 19. století plošně káceny. V oblasti Plání mezi Huťskou horou, Luzným a Roklanem jsou smrkové lesy velmi rozmanité. Vedle mladých smrkových kultur jsou zde středně staré porosty věkově rozrůzněné a pravděpodobně vzniklé samovolným vývojem. Staré porosty zachycují zásahy uštědřené schwarzenberskými lesníky v polovině 19. století a zároveň obsahují rozptýlené stromy starší - z konce 18. a počátku

19. století. Průměrné přírůsty smrků dosahují 1,7 až 3,0 mm, patří tedy k oblastem s velmi dobrými růstovými podmínkami. Věk nejstaršího smrku na transektech dosáhl 229 let. Pod Špičníkem jsem však našel zlomenou souši, jejíž věk dosahoval téměř 400 let. ROSTOU I POD 1200 M NAD MOŘEM Na Modravsku najdeme mnoho smrčin rostoucích ve výškách kolem 1000 m nad mořem, které nemůžeme zařadit mezi klasické horské smrčiny, ani mezi podmáčené smrčiny, přesto jde o lesy horským smrčinám velmi blízké. Například ve smrčině podél silnice Jezerní slať – Kvilda rostou smrky staré až 166 let a rozdíl věku mezi nejmladším a nejstarším poraženým smrkem tu dosahuje 150 let. V lesích rostoucích mezi Břemenem a Zhůřskou slatí dosahují smrky až 220 let, přičemž věk nejmladších poražených stromů se pohybuje kolem 50 let. U Roklanského potoka a Roklanské hájenky věk některých smrků dokonce překračuje 220 let. Lesy těchto náhorních planin tvoří stromy, které jsou potomky původních lesů. Jejich těžba se rozjela až na počátku 19. století. Lesy nejsou stejnověké: zapojování řídkého smrkového porostu trvalo minimálně 80 let, častěji mnohem déle. Na Boubíně mají smrky lepší růstové podmínky než na západě Šumavy. Přirůstají na poloměru 1,4 až 2,6 mm/rok. Věk nejstaršího stromu se pohybuje mezi 130 až 217 lety, období mezi věkem nejmladšího a nejstaršího stromu dosahuje 50 až 140 let. O těchto porostech se všeobecně hovoří jako o lese nepůvodním, který vznikl po vichřici v roce 1870. Nicméně už porostní mapy ze 60. let 19. století ukazují, že jde o lesy, které byly v roce 1870 mlazinami nebo mladými smrčinami. Z těchto map ovšem není zřejmé, zda tyto mladé lesy vznikly na holinách po těžbě, nebo po nějaké kalamitě.

vysázené v jednom nebo dvou decéniích, ale postupně, z vlastních zdrojů. Je otázkou, co způsobilo ono prosvětlení. Mohly to být těžby. Mohly to být ale i větrné a kůrovcové kalamity. O jejich rozsahu dnes nemáme dostatek záznamů. I podle kusých informací, které máme k dispozici, víme, že Šumavu postihly vichřice a polomy. V letech 1778, 1821-1824, 1833-1834, 1839-1841, v padesátých letech 19. století tu byla řada polomů, velký polom pak v roce 1866 a nakonec 1870... Možná že dnes vidíme umírat přece jen ještě původní přírodní lesy. Jsou jen trochu pozměněné pozdějšími těžbami a zalesňováním mezer a menších holin. Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

A JSOU SI TAK PODOBNÉ Není na těchto údajích zajímavá jejich podobnost? Různé kouty Šumavy, různé smrkové lesy, a přece stále stejný model: jsou tu rozptýleny stromy starší 200 let, výjimečně překračující 300 let. Tyto jednotlivé stromy se stávaly součástí lesa, zdánlivě fádního, který vznikal a odrůstal po celé 19. století. První dvě třetiny 20. století přidaly do tohoto velkého lesa jen minimum stromů. Ale přitom pod porostem čekají hojné semenáčky a odrostlé stromy staré až 30 let. Chtělo by se říci, že někdy na konci 18. nebo na počátku 19. století se les prosvětlil a začal růst. Ale nikoli z kultury

jaro 2008 15 léto 2008 13

Šumava I Šumavské srdce Evropy

Text a foto Zdenka Křenová

Šumavské

SRDCE EVROPY

Je to již dva roky, kdy jsme v časopise Šumava psali o Modravských slatích a celé oblasti mezi Luzným, Roklanem a Poledníkem jako o jedné z nejcennějších částí šumavské přírody. Málokdy se stává, že dva roky starý článek je stále platný, ale v tomto případě se tak stalo.

14 léto 2008

SRDCE EVROPY STÁLE TEPE Modravské slatě a jejich okolí jsou dál skutečným srdcem Šumavy, kde den po dni tlejí staré vrstvy rašeliníků, ze kterých po milimetru rostou rašeliniště. Jsou místem, kde denně rosnatka lapá své mouchy a datlík vyklepává telegrafní zprávy při každodenním pátrání po potravě. Stále zde ještě žijí tetřevi a vyvádějí svá mláďata. Mladé smrčky a jeřáby vytvářejí novou generaci horských lesů a dál vyrůstají pod záštitou horských velikánů, kteří podlehli kůrovci. Příroda a život v kraji pod Roklanem se nezměnily, přestože mnohé se za ty dva roky na Šumavě stalo. Loňský orkán Kyrill, který zanechal nepřehlédnutelnou stopu v šumavských lesích, pozměnil lesy v okolí Modravských slatí méně než jiné oblasti horských smrčin na české a i bavorské Šumavě. Orkán Kyrill naznačil, že vhodný přístup pro hospodaření v lesích jádrových oblastí národních parků vystihuje heslo „Nechme přírodu přírodě“, kterým se dlouhodobě řídí v Bavorsku, ale i v jiných evropských NP. EVROPANÉ JIŽ DÁVNO VĚDÍ O ŠUMAVSKÝCH POKLADECH Území mezi Luzným, Roklanem a Poledníkem představuje jádrové území obou NP Šumava a Bavorský les. V důsledku historického vývoje a nepatrného využívání a zpří-

stupnění se stalo jedinečným středoevropským fenoménem. Je zde potenciál vzniku území „chráněné divoké přírody“ podél hranice obou států na ploše nejméně 10 000 ha, což je požadovaný minimální rozsah takových oblastí pro mezinárodně certifikovatelná území nejkvalitnějšího stupně ochrany – např. podle strategie PAN-Park. PAN-Park je organizace sdružující prestižní chráněná území Evropy. Lidé si cennost tohoto území uvědomují již po řadu desetiletí. Modravské slatě jsou velmi cenné území, chráněné podle Ramsarské úmluvy UNESCO, a zdejší zachovalost přírody dokládá i výskyt mnoha prioritních stanovišť chráněných v rámci soustavy Natura 2000. Bavorská strana je od počátku existence NP začleněna do jádrové zóny nejvyššího stupně ochrany a na české straně ještě před vyhlášením NP Šumava (v prosinci 1989) byla na ploše 3600 ha vyhlášena Státní přírodní rezervace Modravské slatě, jejíž ochranné podmínky naplňovaly kritéria nejpřísněji chráněných území IUCN kategorie I, do kterých patří mj. Bialowiezski (Bělověžský) prales. Vysoká ekologická hodnota území je výsledkem mnoha historických rozhodnutí a událostí, které přírodě nahrávaly. Přírodní biotopy ani živočichové hranice nerespektují. Milým příkladem z loňského roku je telemetricky sledovaná rysice Nora, která vyvedla mláďata na bavorské straně, ale velmi brzy se s nimi přesunula do klidové oblasti Modravských slatí, kde s nimi pobyla celé léto. Bavorští jeleni pravidelně tráví léto v oblasti Modravských slatí a další živočichové také velmi často migrují z jednoho národního parku do druhého. PROJEKT DIVOKÉ SRDCE EVROPY Ploty podél hranice jsou již naštěstí minulostí a v současnosti už ani pro lidi není hranice nepřekročitelnou linií. Je naprosto přirozené, že dlouhodobě nepřístupné pohraničí je lákadlem pro milovníky Šumavy a další turisty. Správy obou NP si plně uvědomují touhu lidí navštěvovat kraje blízkých sousedů, od kterých byli dlouhodobě odříznuti. S cílem naplnit přání po setkávání a zároveň zachovat přírodní hodnoty tohoto mimořádného území připravují společně Správy obou NP projekt Divoké srdce Evropy. V časech, kdy otevřené hranice umožňují cestovat po celém světě, se řada milovníků přírody vydává do Himálají, severoamerických NP nebo Skandinávie, aby zažili skutečnou a člověkem doposud nezmanipulovanou přírodu. Bývá to zkušenost jen krátkodobá, ale okouzlující. Středoevropské Modravské slatě nejsou severskou tundrou, ale pro mnohé návštěvníky může být jednodenní seznámení s „bezpečnou divočinou“ prvním krůčkem k pochopení přírodních zákonitostí a zamilování si skutečné přírody. Projekt Divoké srdce Evropy se snaží propojit oba NP, zachovat přírodní hodnoty unikátního území a zároveň umožnit lidem se s tímto středoevropským klenotem bezpečně seznámit.

Bezpečně pro návštěvníky i pro přírodu, tedy podle hesla „poznat a neublížit“. Pro naplnění tohoto hesla jsou připravovány pro návštěvníky odborné exkurze vedené vyškolenými průvodci, kteří budou umět „divočinu“ lidsky představit, a značené turistické trasy by měly vést místy, kde lidé svojí přítomností obyvatele „divočiny“ (jeleny, rysy, vlky či tetřevy) neruší. Ve jménu napravování starých křivd, kterých se člověk na přírodě dopouštěl, budou odstraněny některé staré ekologické zátěže, např. cesty, které necitlivě narušily vodní režim. Projekt „Divoké srdce Evropy“ prakticky naplňuje základní poslání národních parků a umožňuje zachovat přírodní bohatství i pro další lidské generace. Obr. vpravo od shora V jádrové oblasti Šumavy se nachází ekologicky velmi hodnotná mozaika rašelinišť, rašelinných a horských lesů. Lidskými aktivitami nerušené biotopy jsou domovem rysů i dalších vzácných živočichů. V rámci odborných exkurzí se návštěvníci důvěrně seznamují s územím, aniž by jeho domácí obyvatele rušili. Zdenka Křenová Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2008 15

Šumava I Datlík tříprstý

Text Tomáš Lorenc

V šumavských hvozdech lze pozorovat kromě známých druhů šplhavců, jako jsou datel černý (Dryocopus martius) či hojný strakapoud velký (Dendrocopos major), i méně známého datlíka tříprstého (Picoides tridactylus). Všechny tři druhy patří do řádu šplhavců (Piciformes).

DATLÍK TŘÍPRSTÝ Šumavský bubeník

16 léto 2008

Foto Jaroslav Červený

Datlík je boreomontánním druhem, což znamená, že je obyvatelem především pásu severského jehličnatého lesa, tajgy nebo také boreálního lesa, který se táhne v souvislém areálu od Skandinávie přes celý euroasijský kontinent a Severní Amerikou. V Evropě, jižně od souvislého areálu boreálního lesa, se datlík vyskytuje pouze v lesních komplexech větších pohoří, jako jsou Alpy, Karpaty či Dinárské pohoří, čili v montánním vegetačním stupni, kde je považován za relikt z poslední doby ledové. Na území našeho státu lze datlíka tříprstého spatřit víceméně pouze v Moravskoslezských Beskydech, Vsetínské vrchovině, na Šumavě a Novohradských horách, kde obývá horské smrkové, popř. smíšené lesy s dominantním podílem smrku v nadmořských výškách cca 800 – 1400 m. Datlíka lze identifikovat a prohlédnout si ho poměrně snadněji než ostatní druhy šplhavců, protože je méně plachý. Ovšem poštěstí se to pouze návštěvníkům, kteří se v lese umějí chovat tiše a pohybují se po méně frekventovaných turistických stezkách v oblastech, kde se datlík vyskytuje. Na rozdíl od ostatních druhů šplhavců (strakapoudi, datel) nemá na svém opeření ani kousek červené barvy, s bílými zády a černými křídly se sameček od samičky liší pouze žlutým temenem, kdežto samička ho má šedavě a bíle melírované. A ještě jedním znakem se liší od ostatních šplhavců. Jak již napovídá jeho druhové jméno, na nohou má pouze 3 prsty, dva obrácené dopředu a jeden dozadu. PRALESNÍ BUBNOVÁNÍ Akustické projevy datlíka, související hlavně s obhajobou teritoria v době toku, mají obdobně jako u ostatních druhů z této čeledi dvě podoby, hlas a bubnování. Hlas je velmi podobný strakapoudu velkému a necvičené ucho jen velmi těžce postřehne rozdíl. Od strakapouda se odlišuje níže položenou tóninou. Během toku lze zaslechnout i chraplavé vábení datlíka, připodobňované jakémusi chechtotu. Bubnování je na rozdíl od ostatních druhů šplhavců delší a nápadně pomalejší a lze ho slyšet hlavně v jarních měsících a v menší míře i během podzimu. To, co činí datlíka vzácným druhem, je nejen vazba na horské jehličnaté lesy, ale hlavně vazba na staré porosty klimaxových smrčin s dostatečným zastoupením odumírajícího či mrtvého dřeva. Potrava datlíka je totiž výhradně živočišná, skládající se převážně z dřevokazných druhů hmyzu a jejich vývojových stádií (kůrovci a tesaříci). Je považován za hlavního konzumenta lýkožrouta smrkového (Ips typographus). A nejen potravně je vázán na tyto druhy

porostů. Též hnízdní dutinu si tesá nebo upravuje přírodní v odumírajících či suchých jehličnatých stromech. Dřevo těchto stromů je výrazně měkčí a jde lépe opracovat. Datlíka tedy převážně nalezneme v pralesovitých porostech, které jsou ponechány přirozenému vývoji, kde zánik stromů probíhá v přirozeném cyklu lesa a nedochází k jejich sanaci, jak se běžně děje v porostech s klasickým lesnickým hospodařením. Populace datlíka se také koncentrují v lokalitách s kůrovcovými gradacemi, které představují bohatý potravní zdroj a tímto i místa vhodná pro reprodukci. Zhruba po cca 5 letech odumření porostů začíná populační hustota datlíka v těchto lokalitách klesat.

Biotop datlíka tříprstého v pralese na Trojmezné. Foto Oldřich Vojtěch

UKLIZENÝ LES „UKLIDÍ“ I DATLÍKA Není proto divu, že místa s vyšší populační hustotou datlíka na Šumavě jsou lokality, jako je prales na Trojmezné, okolí Modravy, Jezerní hora a další území, kde jsou některé lesní porosty ponechány bez zásahů nebo nebyla asanována dřevní hmota padlá po vichřicích či stojící po napadení kůrovcem. Bubnování datlíka by tedy nemělo být chápáno jako umíráček pro les, ale jako znak toho, že v daném lesním ekosystému existují či se prolínají jednotlivé vývojové fáze lesa, včetně fáze rozpadu. S nimi jsou tak i přítomny živočišné druhy vázané na dané fáze vývoje lesa. Pokud datlík nebude mít dostatečný přísun odumírajícího dřeva, z těchto lokalit či širšího území postupně vymizí. Je tedy druhem, jehož populace se pohybují po rozsáhlejších lesnatých oblastech v závislosti na aktuální nabídce potravy odrážející se ve stáří a stavu lesních porostů. V územích, kde se realizují tradiční lesnické postupy, které sanaci odumírajících popř. mrtvých stromů provádějí, se datlík vyskytovat nebude nebo jen o velmi nízké hustotě. Jeho útočiště pak budou převážně oblasti, kde tyto lesnické postupy mají pouze minoritní či vůbec žádný podíl. V současnosti to jsou převážně velkoplošná, zvláště chráněná území. Šumavská populace datlíka tříprstého patří k nejpočetnějším na našem území a lze říci, že datlík je bubeníkem, jehož bubnování vypovídá o míře věkové rozrůzněnosti a přirozeného vývoje šumavských lesů.

Tomáš Lorenc Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2008 17

Šumava I Horské smrčiny

Text a foto Jan Šumpich

HORSKÉ SMRČINY ŠUMAVY refugium jedinečných motýlích společenstev aneb známe je?

Horské smrčiny se nejen v rámci České republiky, nýbrž i ve středoevropském kontextu řadí k biotopům, které byly předchozími generacemi entomologů (= „hmyzozpytců“) opomíjeny, z dnešního úhlu pohledu by se dalo říct přímo ignorovány. Ani tak populární řád hmyzu, jako jsou motýli (Lepidoptera) nebyl výjimkou, ba spíše naopak. 18 léto 2008

Důkazy můžeme nalézt ve dvou stěžejních pracích české lepidopterologie z první poloviny 20. století (tzv. Prodromy), ve kterých autoři dr. Jacob Sterneck (18681941) a prof. Friedrich Zimmermann (1895-1961) shrnuli veškeré, k datu vydání dostupné údaje o výskytu motýlů Čech. Z moravskoslezského regionu lze srovnatelné údaje čerpat ze souhrnné studie z let 19121913 od Huga Skaly (1875-1952) a jejích pozdějších dodatků. Zjistíme, že nálezy motýlích druhů z horských smrčin jsou v těchto pracích uvedeny jen v mizivém množství; pro představu z okolí Trojmezné, v tomto smyslu obecně vnímané nejvýznamnější oblasti v České republice, je k dispozici pouhopouhých pět faunistických zmínek. Kde hledat příčiny tohoto přístupu, resp. nepopularity těchto biotopů? Jednou z nejpádnějších příčin v minulosti byla jistě terénní nepřístupnost většiny těchto oblastí, a to zvlášť v kombinaci s omezenými možnostmi tehdejší individuální přepravy. Podstatný byl jistě i fakt, že tento typ biotopu není

obýván prakticky žádnými druhy „denních“ motýlů, kteří v té době (a v jisté míře i v současnosti) patřili ke sběratelsky nejatraktivnějším objektům. Uvážit musíme tudíž i to, že poznávat (v praxi rovná se „sbírat“) motýlí faunu těchto ekosystémů není dost dobře možné bez patřičného materiálního vybavení, které před mnoha desítkami let nebylo k dispozici. A za zmínku také stojí, že horské smrčiny nehostí prakticky žádný motýlí druh, který by mimo tento biotop nebyl schopen přežít (otázkou je, do jaké míry tuto skutečnost braly předchozí generace entomologů v potaz), a nadto jsou tyto biotopy druhově (alespoň co se motýlů týká) velmi chudé. MOTÝLÍ SPOLEČENSTVA HORSKÝCH SMRČIN Čím jsou tedy horské smrčiny z pohledu motýlí fauny tak specifické a proč se jim v současnosti snažíme věnovat tak velkou pozornost? Odpověď na první část otázky je třeba hledat v ekologických vazbách

jednotlivých motýlích druhů ke stanovišti, k zastoupeným živným rostlinám, k mikroklimatu a k řadě dalších faktorů. Důsledné vyhodnocení ekologické valence (= ekologických nároků) druhů vyskytujících se v těchto klimaticky nepříznivých podmínkách je základní podmínkou detekce klíčových druhů, tedy druhů, které výrazným způsobem upřednostňují právě horské (klimaxové) smrčiny. Potřeba je ovšem rozlišit i charakter této preference. Druhů, které charakterizují tento biotop, resp. jeho kvalitu, pouhou svou přítomností, je v naší fauně pouze několik (maximálně v míře několika málo desítek), u větší části druhů je stanovištní preference

Obr. 1

Obr. 2

Obr. 3

zřejmá pouze na základě jejich vyšší abundance (= početnosti) právě v tomto typu biotopu. Řada těchto druhů totiž patří k široce rozšířeným a nelze na základě jejich pouhého výskytu (bez vazby na další ukazatele) činit žádné ekologické závěry. V zásadě můžeme rozlišit dvě větší skupiny takových druhů. První zahrnuje poměrně širokou škálu horských druhů, jejichž existence je podmíněna především vyšší nadmořskou výškou, popř. azonálním charakterem níže položených lokalit, a pochopitelně přítomností živné rostliny (značná část horské motýlí fauny preferuje borůvku (Vaccinium sp.), jen menší část druhů je úzce vázána na výhradně horské rostliny). Pouze několik typicky horských druhů však vytváří početné populace právě ve smrčinách. Druhá početná skupina je tvořena druhy s převažující potravní vazbou na smrk (Picea sp.). Takových druhů se v České republice vyskytuje více než jedno sto (ovšem pouze u čtyř druhů se jedná o výhradní trofickou vazbu), přičemž většina z nich prosperuje v široké škále vegetačních stupňů (a mnohé

z nich navíc patří k významným lesnickým škůdcům). Nás však v souvislosti s horskými smrčinami zajímá pouze těch několik málo motýlích druhů, které zvyšují svou početnost právě v horském prostředí a společně s některými typicky horskými druhy představují základ charakteristických motýlích společenstev horských (klimaxových) smrčin. V úvahu také musíme vzít fakt, že zdaleka dosud nebyly detailně poznány ekologické nároky všech motýlích druhů vyskytujících se na našem území (k dnešnímu dni je z českých zemí znám výskyt více než 3400 druhů) a ani mnohé druhy nalézané v těchto polohách a na těchto stanovištích nejsou výjimkou. Pro názornost lze uvést, že v průběhu rekognoskačního průzkumu horských smrčin na Trojmezné v roce 2006 byly zjištěny dokonce dva druhy motýlů (trávníček Elachista trapeziella a můra Basistriga flammatra), jejichž výskyt tak byl na území Čech potvrzen po téměř 100 letech. (Slovo „dokonce“ je v této souvislosti na místě, neboť entomologie, a sbírání motýlů zvlášť, se v Česku těší – ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi – neobvykle dlouhé tradici.) Bez zajímavosti není, že jmenovaná můra obývá ve svém areálu rozšíření vesměs horské ekosystémy, a co je podstatné – vytváří v nich velmi početné populace. V této souvislosti již není její zjištění na Trojmezné tak velkým překvapením, spíše naopak. Navíc lze tímto zjištěním doložit, jak nedostatečně jsou tyto ekosystémy ve střední Evropě lepidopterologicky poznány (pro doplnění, ze sousedního Bavorska je k výskytu této můry k dispozici pouze velmi starý nález). Jedinečnou přírodovědeckou hodnotu horských klimaxových smrčin (= smrčin pralesovitého typu) z pohledu motýlí fauny je tedy třeba (kromě výskytu klíčových druhů) vnímat v kontextu výskytu všech druhů s vyhraněnými nároky na toto prostředí a posuzovat je v rámci celých společenstev. TROJMEZNÁ – GENIUS LOCI ŠUMAVY Horským smrčinám pralesovitého charakteru je v posledních letech věnována zvýšená pozornost odborníků z řady přírodovědných oborů, neboť umožňují získávat řadu prvotních informací a nových objevů, na většině jiných stanovišť již dávno odhalených. V některých případech se zároveň jedná o biotopy lidskou činností nejméně dotčené, což nutkání a touhy přírodovědců po nových objevech jen podporuje. Navíc se ukazuje, jak silně ohrožené tyto biotopy mohou být, viz větrné smrště v posledních dekádách či přemnožení kalamitních škůdců. Ukázkovým příkladem může být právě již zmiňovaná oblast Trojmezné. Důsledkem značné izolovanosti a obtížné přístupnosti této oblasti (v dobách komunismu umocněné důsledným střežením státní hranice) nebyly prakticky až do počátku nového milénia známy vůbec žádné informace o motýlích obyvatelích těchto stanovišť, přitom její geografická poloha je v rámci českých zemí zcela výjimečná (za zmínku stojí především alpský vliv) a dává tušit mnohé výjimečné objevy na tomto vědním poli. Ba co víc, zjištěné poznatky by mohly sloužit jako výchozí teze ke srovnání s jinými

středoevropskými oblastmi, neboť lze důvodně předpokládat (a úroveň dosavadních poznatků již leccos naznačuje), že motýlí společenstva na Trojmezné jsou v mnoha ohledech unikátní. Jistým paradoxem je, že ani po pádu železné opony se situace nijak výrazně nezlepšila, neboť snahám externích přírodovědců přispět k poznání fenoménu Trojmezné často brání důsledná územní ochrana přírody. Bez zmínky nelze obejít ani skutečnost, že současný stupeň napadení trojmezenského pralesa kůrovcem je již v takovém stadiu, že v dosahu pouhých několika málo následujících let bude mikroklima (spolu s dalšími faktory) v této oblasti pozměněno natolik, že stávající společenstva motýlů (a nejen motýlů) začnou podléhat dlouhodobým (a v některých ohledech i nevratným) změnám. Chceme-li tedy zachovat do budoucnosti možnost vyhodnocovat a srovnávat vývoj společenstev nových biotopů na Trojmezné, je nejvyšší čas pokusit se hlouběji poznat ta stávající.

Titul Pohled do interiéru trojmezenského pralesa, konkrétně do míst, kde v roce 2006 proběhla pilotní (a dosud poslední) fáze průzkumu motýlí fauny. Obr. 1 Šerokřídlec skvrnopásný (Elophos vittarius /Thbg./) patří k nejtypičtějším druhům horských (klimaxových) smrčin. Na nejzachovalejších stanovištích, v případě Šumavy např. na Smrčině nebo na Trojmezné, se dosud vyskytuje ve velmi početných populacích. Naproti tomu v Jizerských horách byl jeho recentní (= současný) výskyt potvrzen až po řadě let intenzivního studia, přestože z minulosti odtud existují zmínky o jeho nevzácném výskytu. Důvodem takového ústupu je radikální změna charakteru původních biotopů, tedy horských smrčin, po proběhnuvší kalamitě jiného motýlího druhu – obaleče modřínového. Obr. 2 Trávníček (Elachista bifasciella Tr.) se vyznačuje denní aktivitou imág, proto během průzkumů zaměřených na noční druhy často uniká pozornosti. Tento nenápadný a velikostí velmi drobný motýlek (rozpětí křídel 7 mm) patří k typickým horským druhům tohoto hmyzího řádu. Ve vysoké abundanci se dosud vyskytuje v celém komplexu trojmezenského pralesa. Obr. 3 Píďalka jívová (Hydriomena furcata /Thbg./) patří v České republice k široce rozšířeným a hojným druhům motýlů. V horských smrčinách Šumavy však žije ve velmi vysoké početnosti (např. na Trojmezné v roce 2006 tvořil její podíl více než 7 % ze všech zjištěných motýlů, na Smrčině ve stejném období dokonce více 26 %) a v těchto polohách je nutno ji vnímat jako typický prvek společenstva.

Jan Šumpich Entomologický ústav BC AV ČR České Budějovice

[email protected]

léto 2008 19

Šumava I K sousedům do NP Bavorský les

Tex a foto Michal Valenta

K SOUSEDŮM do NP Bavorský les

Příští rok bude sousednímu NP Bavorský les už 40 let. Již téměř čtvrtstoletí je krédem parku možná dnes trochu provokativní slogan „Přírodu nechat být přírodou“. Jak prostě a jednoduše to zní. 20 léto 2008

Teprve 14 let po vyhlášení parku (vyhlášen v roce 1969) nastartovaly skutečnou cestu k tomuto poslání vichřice v letech 1983 - 1984, kdy byly poprvé na větší ploše parku ponechány části lesních porostů vyvrácených větrem svému dalšímu vývoji bez přímého ovlivňování člověkem a podle rozhodnutí člověka – tehdejšího ministra lesů a zemědělství bavorské vlády H. Eisenmanna.

Pojem „Wildnis“ (divočina) se od té doby postupně stával neoddělitelnou součástí všeho, co NP Bavorský les pro přírodu parku i jeho návštěvníky činí. V rodině 14 německých národních parků je dnes jeho „poznávacím heslem“ slogan „Lesní divočina bez hranic“. Je v něm mnohé – charakter skutečně „lesního“ národního parku, garance přírodního rytmu života lesa na převažující části

plochy parku, kterou dnes v evropských podmínkách může poskytovat jen statut skutečného národního parku, ale i to, že hranice jsou často jen lidskou fikcí, protože příroda je v námi zažité podobě nezná. Středoevropský člověk, zvyklý na staletí kultivovanou krajinu, nepřijímá divokou přírodu příliš vstřícně, často vnímá její vnější znaky a projevy značně rozporně až bolestivě, jako zanedbání péče o ni. Asi i proto to neměl žádný „pionýr“ této myšlenky v Evropě – zejména střední – lehké. To už bývá úděl průkopníků nejen národních parků a jejich hlavní myšlenky, chránit přírodu tak, aby se mohla vyvíjet podle svých přírodních zákonů. PRŮKOPNÍCI OCHRANY DIVOKÉ PŘÍRODY I proto je v NP Bavorský les věnována trvale pozornost osobnostem, které v minulosti často i za cenu značných osobních potíží, ale i přerodu původních osobních postojů dnešní myšlenku národních parků uváděly v život. Jméno „otce“ poslání NP Bavorský les z 80. let 20. století, zmíněného ministra Hanse Eisenmanna, nese např. dodnes první informační středisko NP Bavorský les v Neuschönau. Byli však i jiní daleko předtím. Za jednu ze světově nejznámějších osobností zasadivších se o potřebu ochrany divoké, zejména lesní přírody je považován u nás nepříliš známý lesník, vnuk německého přistěhovalce do USA Aldo Leopold (1887-1948). Je nazýván i „Einsteinem ekologie“. Myšlenka ponechat přírodu v tzv. „chráněných územích divočiny“ přirozenému vývoji jako experiment pochází právě od něho. Ve 40. letech 20. století popsal divočinu jako „laboratoř ke zkoumání zdraví Země“. Jeho jméno je úzce spojováno se vznikem chráněných území divoké přírody i v kolébce národních parků – v USA. To, že během své profesní dráhy lesního ředitele US Forest Service pobýval ve 30. letech 20. století i v Německu, a dokonce i v Čechách, vedlo bavorské kolegy k tomu, že jeho jménu a odkazu – potřebě a nutnosti chránit divokou přírodu – věnují jednu z letošních výstav pro veřejnost. Otevření výstavy „Aldo Leopold“ právě v Domě Hanse Eisenmanna 30. května 2008 v trojjazyčné verzi – němčině, češtině a angličtině – bylo završením programu již 36. zasedání Rady NP Bavorský les, v jejímž programu

Titul Pohled z Grossalmayer-schlossu k Luznému.

Obr. nahoře Ze zahájené výstavy „Aldo Leopold“ v Domě Hanse Eisenmanna v Neuschönau.

tematika ochrany divoké přírody skutečně nechyběla. S českou verzí rozměry malé, ale obsahově určitě zajímavé výstavy se bude možné seznámit i v NP Šumava... Aldo Leopold se tak právem řadí k těm, kteří se již dávno před námi stavěli za potřebu chránit přírodu v její neovlivňované podobě. I u nás na Šumavě už před zrodem ideje národních parků dnes uznávaní umělci připomínali, že mnohými obávaná, nepřátelská a krocená „divočina“ jednou bude velmi ohrožena. Vzpomeňme jen textů k obrazům dnes znovuobjeveného Josefa Váchala (Šumava umírající a romantická, 1931) a jeho obav o zánik divočiny šumavské, ale i osobnosti tak mohutně „jubilovaného“ Karla Klostermanna, rovněž se o lesní divočinu a její další osud na Šumavě v důsledku zejména chamtivosti člověka obávajícího. I život Aldo Leopolda a jeho poselství nám dnes jsou stále živé a mohou být určitě poučné.

ZA ALDEM LEOPOLDEM A DIVOČINOU DO JARNÍHO NP BAVORSKÝ LES Divočina – ta lesní především – je dnes v sousedním parku nezanedbatelnou součástí jeho přírody. Nelze ji dnes jednoduše přehlédnout. Ti, kdo dnes v horských lesích NP Bavorský les nehledají a nevidí jen odumřelý smrkový les po napadení kůrovcem, tam dnes naleznou i obrazy lesní divočiny, jež příliš vysvětlování nepotřebují. Jsou pro mnohé z nás, zvyklé na pěstovaný kulturní les, určitě nezvyklé, asi i bolavé, provokující, ale i plné poznání a víry v sílu lesa. Zkusme doprovodit poselství Aldo Leopolda i několika motivy z května 2008 z jarního NP Bavorský les a jeho horských lesů. Spíše by ze záběrů bylo asi možné tipovat úplně jiné hory, třeba dalekou Skandinávii či snad Balkán – ale bavorskou Šumavu? A jen málokdo by asi hádal, že pocházejí z míst jen pár kilometrů vzdálených od Pramene Vltavy – ze svahů a hřebenů masivu známého Luzného nad obcí Finsterau nedaleko Bučiny.

léto 2008 21

Obr. nahoře Jediným viditelným svědectvím o lidské činnosti je turistická stezka či z důvodu bezpečnosti turistů před lety v blízkosti stezky pokácené souše. Řezné plochy pařezů napodobují přirozený zlom kmene. Dřevorozkladné houby a lépe zadržovaná vlhkost jej rychleji a účinněji připravují k odvěké recyklaci. Obr. uprostřed Zmlazení především smrku, ale i jeřábu či buku jen výjimečně pozná okus zvěří, jinde tak významné ohrožení vývoje stromků. Jak by se k výhonům také dostala. Ochrana před okusem zadarmo. Obr. dole I suchá torza kmenů mohou přivést blíže k poznání, proč se v horské smrčině mladým smrčkům vesměs nejlépe daří v blízkosti kořenových náběhů starého kmene. Pahýl kmene dobře akumuluje sluneční teplo a přispívá k rychlému odtání sněhu v okolí paty kmene. V horských polohách šumavského hřebene, kde pod Luzným ještě v květnu leží bohatě sněhu, to má svůj efekt - zvláště když prostředí paty kmene obohatila živinami odpadlá kůra a zbytky aktivity hmyzu včetně kůrovců. (Běžný pařez v těchto drsných podmínkách takovou roli může plnit jen obtížně sněhu je tu prostě více.)

22 léto 2008

Obr. Torza odumřelých kmenů provokují, upomínají na smrtelnost každé bytosti na této planetě. Ale z bujícího podrostu pod jejich vybělenými kmeny vyráží nový les – po ne více než desítce let, v hustotě zmlazení, jež mnohde bere dech – a jinde ponechává prostor i pro jiné. Po nemnoha letech již jen zbytky stojících kmenů připomínají svoji významnou roli při obnově horského lesa na svazích Luzného. K životu lesa v plně přírodních podmínkách stejně jako zrod a život stromů neodlučně patří i jejich smrt. Pod Luzným i jinde v národním parku sousedů je to dnes setkávání s oběma póly života téměř na každém kroku. Nikde jinde ve střední Evropě se s podobným fenoménem na tak velké a souvislé ploše lesa dnes nesetkáte. Lesní divočina a dojem z nefalšovaného poslání Národního parku Bavorský les – „přírodu nechat přírodou“ – mohou být pro ty s otevřenýma očima a touhou po skutečné přírodě, poznání i nevšedních zážitcích i z těch pár snímků jen potvrzením toho, o čem hovořil a podle čeho i jednal také Aldo Leopold. Michal Valenta Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2008 23

Šumava I Pyreneje

Text Kateřina Šartnerová a Pavel Hyksa

PYRENEJE Na počátku to bylo místo neznámé. Pokryto vrcholy ledovcových velikánů, s hlubokými kaňony, průzračnými jezery a rozkvetlými lukami. Na samotném konci nás čekalo poznání čisté a krásné přírody, která umí více dávat nežli brát. A za to jí patří náš veliký dík. Tím místem jsou divoké Pyreneje, kam se budeme chtít jednou vrátit...

Pyreneje tvoří přirozenou hranici mezi Španělskem a Francií. Jedná se o třetihorní pásemné pohoří se sněžnou čárou ve výšce 2500 až 2900 m n. m. Rozprostírají se v celkové délce 415 km od Atlantského oceánu ke Středozemní-

24 léto 2008

mu moři, s největší šířkou 140 km. Geograficky se rozdělují na tři základní celky, od Atlantiku se táhnou Pyreneje západní, nemají většinou vysokohorský charakter. Na ně navazují Pyreneje centrální, mající vše, co k velehorám

patří – vysoké štíty, skalní stěny, ledovcová jezera, ledovce, morény i hluboká údolí. Na východě se rozprostírají Pyreneje východní. Průměrné úhrny srážek se v Pyrenejích pohybují okolo 1500 mm za rok. Rozdíly mezi jižním

Foto Petr Kahuda

závětřím a severními svahy jsou až propastné. Asi 4/5 vláhy stékají na sever a dále pak do Biskajského zálivu. Oproti tomu jižní svahy Pyrenejí jsou odvodňovány tokem Ebra do Středozemního moře, ale jsou výrazně sušší. V pyrenejské flóře a fauně zaujímají význačné postavení endemity, druhy výskytem vázané výlučně na tuto oblast. Např. kosatec Iris xiphoides, lilie pyrenejská a hořec Gentiana burseri, z endemických druhů živočichů je možné jmenovat např. kamzíka, kozorožce pyrenejského nebo čolka bradavičnatého. Krásy pyrenejské přírody se v červenci loňského roku rozhodla navštívit parta milovníků hor z Vimperka a okolí. Naším záměrem bylo „přejít“ centrální masiv od západu k východu. Po překonání průsmyku Puerto de Somport v Navaře byl naším prvním cílem třídenní přechod horské oblasti v tzv. Evropské Bolívii. Nutno podotknout, že tato krajina nikoho z nás nezklamala, barevnější oblast v Evropě jsme dosud neviděli. Krajina je zde formována sopečnou činností způsobující zcela jedinečné tvary horských štítů. S nocováním v těchto místech, a možno říci že i v celých Pyrenejích, nebyl vůbec žádný problém, pouze v národních parcích platilo jisté časové omezení. K největším zážitkům patřily výstupy na vrcholy Castillo d´Acher 2384 m, Bisaurín 2670 m a hřeben Pico de Anayet 2547 m s fantastickými výhledy na Západní a Centrální Pyreneje. Většinu našeho putování v Pyrenejích jsme směřovali na nejznámější cestu GR 11, která vede napříč celým pohořím, výhradně po španělské straně. Po krátkém přejezdu jsme navštívili oblast Národního parku Ordesa, který je nejstarší ze všech pyrenejských národních parků. Zde jsme uskutečnili další dvoudenní trek. Z obce Torla jsme vyrazili vápencovým kaňonem Ordesa k chatě Refugio de Góriz ve výšce 2200 m pod horou Monte Perdido. Tento kaňon je dlouhý 16 km, jeho maximální hloubka činí 800 m. Následujícího dne jsme zdolali horu Monte Perdido 3355 m. Nutno však podotknout, že bez základního vysokohorského vybavení – cepín, mačky – by byl tento výstup velice riskantní, neboť vrcholové partie jsou pokryté příkrým ledovcem. Výstup na vrchol od chaty a následný sestup kaňonem Anisclo s klesáním více jak 2300 m v jednom dni lze doporučit pouze velmi zdatným turistům. Třetí etapou našeho putování byl trek z obce Benasque jižním úbočím pohoří Maladeta – Pico de Aneto. Cesta byla plná zajímavých pohledů na třítisícové

štíty Centrálních Pyrenejí. Překonali jsme sedlo Coll de Ballibierna ve výšce 2728 m, které bylo nejvýše položené na naší trase. Za ním následovala úchvatná ledovcová jezera. U jednoho z nich Estanys d´Anglos nacházíme malou stejnojmennou chatičku, kde je možné přenocovat. Ráz krajiny v těchto místech připomíná Norsko. Sestupem do obce Espitau de Vielha jsme opustili Aragonské Pyreneje a vstoupili na území Katalánska. Posledním přechodem se stala jezernatá oblast v NP Sant Maurici, který je jedním z nejvyhledávanějších v Pyrenejích. My zde obdivujeme fantastickou květenu a také solitérní staleté stromy, především borovice. Avšak tuto oblast nejvíce charakterizují ledovcová jezera, kterých je zde okolo padesáti. Nad jezerem Lac de Restanca se stejnojmennou chatou jsme zdolali vrchol Montardo 2833 m, který je pro místní obyvatele národní horou. Avšak pro nás se největším zážitkem stal výstup na Besiberi Nord 3015 m, k jehož zdolání bylo zapotřebí základních horolezeckých dovedností. Putování Pyrenejemi jsme zakončili sestupem kolem nádherného jezera Estany de Sant Maurici až do správního střediska národního parku, obce Espot. Dvoutýdenní putování v Pyrenejích nás oslovilo natolik, že bychom návštěvu tohoto malebného koutu Evropy chtěli doporučit všem milovníkům hor.

Titul Lac de Rius v NP Sant Maurici Foto Martin Roučka Rudohlávek jehlancovitý Foto David Půbal Obr. od shora Pohled k Pico de Anayet a Pic du Midi d´Ossau Foto Martin Roučka Ibons de Ballibiernav pohoří Maladeta Pico de Aneto Foto Tomáš Weidlich Kamenný most v Espotu Foto Martin Roučka Tořič včelonosný Foto David Půbal Kateřina Šartnerová Správa NP a CHKO Šumava [email protected] Pavel Hyksa Jihočeské tiskárny, a.s. České Budějovice [email protected]

léto 2008 25

Šumava I Průvodci

PRŮVODCI VÁM POMOHOU POZNAT ŠUMAVU 26 léto 2008

Text a foto Josef Štemberk

Jedna z nejčastějších asociací spojených se Šumavou je tajemno. Začíná to rašeliništi nořícími se do závojů mlh, a i když „nekonečné“ lesy již dávno neobývají dravé šelmy, tak podnes budí šumavský hvozd respekt a bázeň. A což teprve dějiny šumavského kraje? Jejich niť byla doslova přervána několikrát, a proto zůstane nepoznatelná do jisté míry možná navždy. Pokud máte chuť poodhalit roušku tajemství Šumavy, pak by vám mohli být nápomocni Průvodci krajinou a přírodou Šumavy.

ŠKOLENÍ PRŮVODCŮ ŠUMAVOU V letech 2006 až 2007 byly v rámci projektu na podporu šetrného turismu vyškoleni šumavští průvodci. Předtím než se na ně osobně obrátíte a využijete jejich služeb, tak bychom vám je rádi představili. Průvodcem Šumavy se mohl (a vlastně ještě může) stát každý, kdo trvale žije na Šumavě nebo k ní má velmi blízko. Výchozím předpokladem bylo, že kdo zde žije, tak svůj region zná nejlépe, protože je jeho vlastním domovem. Na druhé straně bylo od počátku naším úmyslem podpořit aktivity a zapojení místních obyvatel do cestovního ruchu, aby i oni z něho měli přímý profit a byli tedy osobně zainteresováni na jeho rozvoji. Podařilo se nám získat celkem přes 60 zájemců pro desetidenní školení průvodců. Většinou pocházeli z obcí, osad i měst spadajících do regionu Šumavy nebo ještě přesněji do území biosférické rezervace Šumava – zahrnuje celý národní park a většinu CHKO, někde i s přesahy. Cyklus přednášek byl pro některé účastníky docela náročný, takže doprovody v terénu měly nejen ukázkový charakter, ale byly i vítaným zpestřením. I proto se každá část školení (2 části po čtyřech dnech) konala na jiném místě Šumavy. Všem bylo patrno, jak je Šumava rozsáhlá a zároveň kde má každý největší rezervy v místopisných znalostech. (Např. první kolo školení se konalo na Kvildě a v Železné Rudě, druhé v Dobré Vodě a na Slunečné.)

V loňském roce jste se těchto doprovodů mohli v národním parku, ale právě i mimo něj zúčastnit poprvé a letos již běží druhá sezona Průvodců krajinou a přírodou Šumavy. (Samostatný informační leták s přehledem doprovodů, dalších nabídek a kontaktů na Průvodce Šumavou je k dispozici ve všech informačních střediscích na Šumavě, popř. jej osobně zájemcům na požádání zašlu.) PŘEKÁŽKY PADLY Ještě se vrátím na začátek projektu, kdy jsme si nechali zhotovit celkovou analýzu průvodcovství na Šumavě a v ČR a z ní vyplynula i značná legislativní omezení pro výkon činnosti průvodců: nutnou podmínkou bylo složení zkoušky průvodce cestovního ruchu na některé z vysokých škol cestovního ruchu, minimální dosažené vzdělání bylo středoškolské, věk nad 18 let a trestní bezúhonnost jsou samozřejmostí. (Některé živnostenské úřady pak ještě podle jejich výkladu požadovaly doloženou praxi v oboru.) Možná to bude znít neskromně, ale domníváme se, že i díky naší spolupráci s regionálními zástupci a politickými představiteli se podařilo dosáhnout změny v legislativě pro

průvodce na té nejvyšší úrovni, tedy zákonné. V nově schváleném živnostenském zákoně se z průvodcování stala nevázaná živnost, a tedy každý vážný zájemce má od 1. července 2008 snadnější přístup k této činnosti. Na závěr přejeme všem průvodcům, aby o nich bylo slyšet a měli dostatek zájemců a posluchačů na svých doprovodech. Kdo četl pozorně, tak si udělal jasno, že další osud průvodců závisí především na nich samotných, na jejich aktivitě a nasazení. A návštěvníkům regionu přejeme mnoho zážitků a otevření nových obzorů při poznávání Šumavy díky Průvodcům krajinou a přírodou Šumavy. Titul Průvodce vás upozorní na věci, kterých si všimne málokdo. Dole Turisté milují vyhlídky a rádi pokoří některý z šumavských vrcholků.

Josef Štemberk Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

TĚŽKO NA CVIČIŠTI, LEHKO... V TERÉNU Zkušení si pomyslí, že i takové školení nemůže přece „vyrobit“ z člověka okamžitě nedostižného průvodce. Máte pravdu, samotné školení by bylo opravdu málo. U přihlášených se již předpokládaly jisté znalosti před samotným kurzem. Především by nebylo možné vyškolit místního průvodce pro každou jednotlivou lokalitu Šumavy v rámci jednoho společného kurzu. Místní znalost byla tedy vstupenkou do kurzu, na kterém dostali všichni potřebné know-how o fungování průvodcovství na Šumavě, potažmo v celé České republice. Dále byl důraz kladen na získání všeobecného přehledu vědomostí ze všech oblastí: přírodovědné a ochrany přírody, kulturněhistorické, cestovního ruchu, odborného zaměření na průvodcovskou činnost. Půlroční přestávka mezi jednotlivými částmi školení a jednodenní ukázkový doprovod poskytoval účastníkům prostor a čas pro osvojování informací a sběr prvních zkušeností. Celé prakticko-teoretické školení bylo zakončeno složením zkoušky a úspěšní účastníci získali osvědčení o absolvování. Každý z nich ještě nabídl ukázkový doprovod pro veřejnost, který představoval jakési praxe nových průvodců.

léto 2008 27

Šumava I Příroda – nejdokonalejší učebna

Text a foto Martina Kučerová

PŘÍRODA

nejdokonalejší učebna V současné době se můžete velice často setkat s termínem „environmentální vzdělávání“. Cílem této výchovy je zvyšování spoluodpovědnosti lidí za současný i příští stav přírody, ale i společnosti; rozvíjí citlivost, vstřícnost a tvořivost lidí k řešení problémů péče

28 léto 2008

o přírodu i problémů lidské společnosti, utváří ekologicky příznivé hodnotové orientace, které kladou důraz na dobrovolnou střídmost, na nekonzumní, duchovní kvality lidského života. Název „environmentální výchova” (dříve používáno ekologická) vznikl od anglického slova „environment“ -

„Utrhl jsem květinu – zvadla! Chytil jsem motýla - uhynul mi v dlani! Teprve potom jsem pochopil, že krásy lze se dotýkat jen srdcem!“ John Lennon životní prostředí, environmentální výchova tudíž znamená výchova k péči o životní prostředí. Pro environmentální výchovu je nejdůležitější „pobyt v přírodě“, „bezprostřední kontakt s živou přírodou“, tak aby účastník výuky mohl vnímat přírodu

všemi smysly. Pak je tento výchovný proces nejúčinnější a též má na účastníka „největší vliv“. Výuka, ve které je dávána přednost obrázkům, schématům a neživým pomůckám vůbec, je poněkud přezíravě označována jako „papírová“ či „sálová“ ekologická výchova. „Papírové pomůcky“ mají též důležitou vzdělávací hodnotu, bylo by ale velkou chybou omezovat se pouze na ně. Environmentální vzdělávání není omezeno věkem, je určeno od nejmenších až po seniory, jen při přípravě vzdělávacího programu musíme zohlednit různá didaktická pravidla. Zvolená forma může být též velice různorodá, např. odborný doprovod, přednáška, vycházka, výukový program atd. Velice důležitou skupinou jsou „rodiče s dětmi“, neboť je dokázáno, že zážitky prožité s rodiči zanechávají u dětí velmi intenzivní vzpomínky. Naopak otevřenost dětí pomáhá překonat zdrženlivost dospělých. Zcela jedinečné a velice účinné pro tuto skupinu jsou pobytové programy na více dní; prožitky z přírody zůstávají v dětech většinou již na celý život a pozitivně tím ovlivní celoživotní vztah k životnímu prostředí. Tento druh výchovy je v dnešní době velice důležitý, neboť každý z nás může pomoci, aby naše planeta zůstala obyvatelná i pro další generace. Ekologická výchova je jedinečná ještě jednou důležitou věcí: můžete se potkat se

spoustou úžasných lidí, kteří celý svůj život věnovali prosazování ekovýchovných cílů. V šumavském regionu byl jednou z nejdůležitějších osobností environmentální výchovy pan učitel Aleš Záveský, který patřil mezi výjimečné osobnosti prachatického regionu nejen jako pedagog a průkopník ekologické výchovy v Čechách, ale také jako charismatický člověk, který svou láskou k přírodě a širokou škálou vědomostí dokázal zapůsobit na několik generací svých žáků a následovníků a zapsat se do paměti veřejnosti města Prachatic a okolí. Díky jeho osobnosti bylo založeno v roce 1991 Centrum ekologické výchovy Dřípatka, které dodnes pokračuje v činnostech, které pan Záveský tak úspěšně zahájil se svým dlouholetým spolupracovníkem Bohuslavem Naušem. Pokud se setkáte s takovými pedagogy, jako je např. Květoslava Burešová, Helena Klimešová, Aleš Máchal, Jiří Kulich či Emilie Strejčková, a mnoha dalšími, získáváte pocit, že věnovat úsilí výchově k ochraně přírody je opravdu užitečná činnost, při které obohatíte nejen sami sebe ale především můžete získat další nadšence, kteří pomohou posílit ochranu přírody. Národní parky jsou ty „nejúžasnější a nejpřirozenější učebny pod širým nebem“. Chráněná území mají velkou výhodu při realizaci programů environmen-

tální výchovy, neboť se nemusí za „přírodou“ chodit dlouhé vzdálenosti, jako je tomu např. ve velkých městech. Divočina je přímo ideálním místem pro pochopení „famóznosti“ přírody pomocí všech smyslů. Pokud se při programech povede probudit u dětí, ale i dospělých cit a kladný vztah k přírodě a přesvědčit je, že vycházka do šumavské přírody je mnohem úžasnějším zážitkem než vysedávání před televizorem či počítačem, pak nebyla naše práce „ekopedagogů“ zbytečná. Prosazení ekovýchovných cílů není vždy jednoduché, ale přesto je to krásná práce, jejímž smyslem je snaha o obnovu přirozených vztahů mezi lidmi a přírodou, ale i mezi lidmi navzájem. Pro všechny příznivce environmentální výchovy je jedno společné: „Kdo chce vychovávat a ovlivňovat ty druhé pro myšlenku ochrany přírody, musí sám hořet, aby mohl zapálit ostatní svíce.“ Obr. dole Rodiče mají ten největší vliv na rozvoj citu dětí k přírodě. Prožitky z přírody v nich zůstávají většinou již na celý život. Martina Kučerová Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2008 29

Šumava I Šumavský poutník II.

Text Vladimír Just

ŠUMAVSKÝ POUTNÍK 2. I. Pro prvního je příroda vhodná kulisa zábavy, užitku a sportovních výkonů. Je pro něj přirozené, že se v lese pěstuje a těží dřevo - to zná přece odjinud. Pro druhého se v přírodě (lese) netěží dřevo, ale informace. Nehltá kilometry, zato informační tabule (těch je tu žel pramálo a málokdy jsou psané srozumitelnou češtinou) a proměny přírody (těch je tu pořád nepřeberně). Ten první, když dorazí z Modravy na Březník občerstvit se v bývalé myslivně, zasvěcené nyní Karlu Klostermannovi, a spatří poprvé, nevarován, uschlé horní patro lesa, bývá zděšen. Chce,

30 léto 2008

aby okolní kulisa byla vzorně zelená, pravidelná a průchozí jako v městském parku. Jen žádný nepřehledný „bordel“ (tak říká divočině), žádná změť nevyklizených vývratů, souší a kořenů, o něž se našinec leda přerazí. Ten druhý přišel naopak za něčím, co doma nemá: zkoumavým okem pozoruje a „panorámuje“ si příhraniční bavorskou stranu směrem k Luznému (1373 m n. m.), vlevo od Velké Mokrůvky (1370 m n. m.) a vpravo k Blatnému vrchu (1367 m n. m.) – a v šedi zdánlivé beznaděje zaznamenává rok od roku stále hustší zelené ostrůvky naděje. Ať už se dívá od Březníku, od lidmi,

Minule jsme tu v našem průvodci Šumavou vytyčili rozdíl mezi turistou a poutníkem. Je podobný jako mezi „tvrdým“ a „měkkým“ turistou. První je plodem prefabrikace, druhý kontemplace. Prvního zrodila industrie, druhého empatie. První zažívá pocit vítězení nad přírodou, druhý souznění s přírodou. První přírodu dobývá (hltá kilometry, výkony, kalorie i promile, potřebuje nové a nové komunikace), druhý přírodu obývá. První zahání hlukem samotu, druhý naslouchá jejímu tichu. První přijel za randálem a produkuje randál, druhý přišel – neboť chůze je jeho základním rozpoznávacím znakem – za poznáním a produkuje poznání. První preferuje rovné asfaltky, druhý lesní pěšiny, povalové chodníky, a když už cesty, pak štěrkové a postupně zatravněné.

nikoli kůrovcem vyholeného temena Malé Mokrůvky (1370 m n. m.), či od Studené hory (1302 m n. m.) – nemůže nezaznamenat uprostřed hřbitova uschlých smrků osamělé zelené mohykány, co tu přežili kůrovce, komunisty, kapitalisty, Ivana Žlábka a všechny dosavadní vichřice i ministry životního prostředí. A zejména při pěší cestě od Klostermannova muzea směrem k roklanské chatě, cestě, kterou bych každému návštěvníkovi, který vstupuje do modravských slatí i do debaty o Šumavě, naordinoval povinně, cestě, po níž denně chodil už Klostermannův nadlesní Kořán navštěvovat podroklanského souseda, připomene si náš poutník při pohledu vlevo na stále houstnoucí ostrůvky zeleně i tzv. efekt zakladatele. Zakladatele nového rodu! Byť by byly kdysi dávno jako geneticky nepůvodní dovezeny bůhvíodkud, stromy, které přežily tohle, už přežijí všechno, říká si náš laický poutník. (Tak, jak si to v těch místech říkal i významný český přírodovědec a filozof – „evolucionář lesa“ – Karel Kaňák, než ho z parku lesní revolucionáři vyhodili – jelikož na jeho slova o evoluci nyní už v parku dají, navrhuji mu zde postavit malý pomníček jako významný topograficky i duchovně orientační bod: aby se napříště říkalo „U Karla Kaňáka“, stejně jako se říká pěknému odpočinkovému místu mezi dvěma listnáči při staré modravské cestě a přilehlé I. zóně „U Trampusova křížku“.) Stromy, které tu různým poryvům živlů i dějin takto zázračně odolaly – takové stromy skýtají věru reálnou naději, že nejen ony, ale především jejich patřičně odolné, zdejším poměrům přizpůsobené potomstvo přežije všechno! Samozřejmě kromě motorové pily. A nyní kontrolní otázka, jednoduchá i pro retardované: pro koho jsou stvořeny národní parky, pro první, či druhou skupinu návštěvníků? A o koho by každé soudné vedení NP mělo víc stát, komu by mělo vycházet všemožně vstříc, koho si více – a koho naopak méně – hýčkat, pěstovat a lákat k opakovaným pobytům?

II.

Druhá kontrolní otázka je složitější – a z hlediska ochrany přírody až kacířská: uživí dnešní Šumavu pouhé „poutnictví“? Není pro ni jedinou šancí naopak onen první, masový, hlučný, nějakým tím vehiklem vždy vyzbrojený „tvrdý“ turista? Neplatí rovnice: tvrdý turista = tvrdá valuta? Myslím, že tato rovnice na Šumavě neplatí. Tvrdou valutou Šumavy je její tajemnost, magie a obtížná, zásadně jen pěší dostupnost klíčových míst. Pro tuto valutu sem budou lidé jezdit, a to opakovaně – už pro srovnání – v různých ročních obdobích. A vysoká návštěvnost sousedního národního parku, rozlohou menšího, o to však více, vlídněji a vstřícněji se starajícího o svou hýčkanou cílovou skupinu zvídavých „poutníků“, svědčí o tom, že tato cílová skupina může vnést do regionu nakonec i nezanedbatelný ekonomický efekt. A že orientace na tento typ náročnější klientely není vůbec žádným planým idealismem či „hraběcí radou“ z Prahy. Šumava bude mít vždy takové návštěvníky, jaké si zaslouží. Vyhánět je zpátky od hranic novými a novými zákazy a pod různými záminkami blokovat otevření staletých – pěších! – hraničních přechodů by byl jeden extrém. Druhým je laciné podbízení. Šumava – zase ta ženská metafora! – se totiž může chovat jako prodejná děvka, plná laciných cetek, ale stejně tak jako vzácná, krásná, důstojná, a ne snadno dostupná dáma, vědomá si své skutečné vnitřní ceny, dáma, která se nepodbízí kdykoliv a kdekoliv, ale poddá se zájemci jen za určitých podmínek (pěší túry!), přičemž na prvním místě je tu podmínka skutečné, tj. šetrné a ohleduplné lásky. Řekli jsme přece, že Šumava je pohoří, které se nevnucuje. Masiv předurčený už tvarem ke kompromisu. Ničím zdálky efektně nehrozí, netrčí do nadoblačných výšin ani se nepropadá do pekelných hlubin. Má, pravda, své legendární pytláky a světélkující duše mrtvých (Váchalovy Démony slatě), má

i svého zlomyslného skřítka Stilzela, co vám za dlouhých pochodů hupsne na záda a zavede vás spolehlivě přes bludný kořen do bažin, nemá však žádného strašlivého Krakonoše, Radegasta, Ondráše, Juráše, Jánošíka, ba i ten Kozina se musí se svým čakanem a dalším „měkkým“ revolučním nádobíčkem odstěhovat o kus dál – do Českého lesa! Šumava nemá svou čarodějnou Valpurgu, Fausta ani Mefistofela, nemá svůj divoký Brocken jako pohoří Harz, nemá ani žádné Vůdcovo Orlí hnízdo jako národní park Berchtesgaden v Alpách. Má sice, pravda, svého literárně talentovaného politruka Rudolfa Kalčíka z Kvildy, který je tu ovšem svou faktickou oslavou vrahů v uniformách pohraničníků čímsi cizorodým, uměle vysazeným – vždyť celý jeho slavný Král Šumavy měl za úkol v širokém povědomí překrýt novým mýtem spontánní lidovou slovesnost, opěvující skutečné krále Šumavy – nenápadné převaděče na svobodu typu Josefa Hasila. A je moc dobře, že už mají i tito hrdinové svůj skromný pomníček, pamětní desku – další milý doklad nikoli „turistické atrakce“, ale „poutnické“ kontemplace. Nuže, poutníče, postůj zde vpravo od silnice z Kvildy do Borových Lad v místě zvaném Františkov a važ si toho, že v těchto místech do tebe nikdo z blízkého kulometného hnízda ve skále nepálí jako po divé zvěři, že tu můžeš v klidu a mírumilovně meditovat o relativitě času i místa. Zde tě tedy zatím dnes zanechám tvým myšlenkám.

Titul Les v okolí Březníku vypadá na první pohled opuštěně. Přesto je plný života. Foto archiv Správy Foto nahoře Tvary, které vytváří příroda, jsou fascinující. Foto David Půbal Foto dole “Na samotě u lesa” Foto Jiří Kadoch

Vladimír Just spisovatel, publicista [email protected]

léto 2008 31

Šumava I Josef Váchal a Šumava

Text Hana Klínková

JOSEF a Šumava VÁCHAL Malíř, grafik, dřevorytec, řezbář, tvůrce nových

grafických technik (mimo jiné mnohobarevného tisku

z jedné desky), ale také

spisovatel a autor různých příležitostných textů. To byl Josef Váchal. 32 léto 2008

Vlevo Malíř Antonín Hudeček a Ing. Josef Řeřicha (sedící), za nimi Josef Váchal u Weitfällerské-Rokytské slatě v r. 1933. Snímek pochází z Literárního archivu Památníku národního písemnictví v Praze.

Váchalův dřevoryt „Démon slatě”. Kopii poskytlo Muzeum Šumavy. Vytvořil neuvěřitelně rozsáhlé dílo. V jeho duchovním světě a osobní filozofii se promítaly citlivé osobní psychické dispozice, fantazijní vidění, mystika, vizionářství, poučenost ve vědách okultních a zároveň láska k přírodě a zvířatům. Byl mu vlastní také kritický, až sarkastický postoj k lidské společnosti. Narodil se v roce 1884 v Milavči na Chodsku, ale dětství prožil jako nemanželské dítě u rodičů svého otce v jihočeském Písku. Velice záhy začal s výtvarnými pokusy, v podstatě od dob učení se knihařem v Praze. Podstatnou část svého díla Váchal vytvořil do roku 1934. V tomto roce se v Praze konala souborná výstava jeho díla (při příležitosti jeho padesátin). Ohlas na ni nebyl příliš velký a Váchal se postupně začal uzavírat světu. V roce 1939 se pak odstěhoval na statek své družky,

malířky Anny Mackové, do Studeňan u Jičína v severovýchodních Čechách, kde v ústraní pokračoval v tvorbě téměř až do své smrti v roce 1969. Váchalovo dílo bylo širší veřejnosti málo dostupné, své práce tiskl v malém počtu exemplářů. Znalosti a docenění se jeho dílu dostalo po osamocených výstavách v 60. a 80. letech 20. století teprve v poslední době. ŠUMAVA, KRAJINA JEHO SRDCE Ve Váchalově životě sehrálo nezastupitelnou roli setkání se Šumavou. Byla to krajina, která byla blízká jeho duši a jeho srdci, krajina, která se mu stala silnou inspirací. Měl ji rád od dětství. Z Písku vídal jako chlapec Šumavu s Boubínem na obzoru a snil o výletu do pralesa. Poprvé se tam vypravil v roce 1905 – cesta byla součástí

studijní malířské výpravy do plenéru. V roce 1920 navštívil v Nicově faráře Františka Kašpara, kterému ilustroval knihy mystických básní. V roce 1922 prošel Šumavu od Špičáku přes Roklan, Luzný, Bučinu, Kvildu až po Želnavu. Od roku 1926 jezdil na Šumavu téměř pravidelně až do roku 1933. Nejbližší byla Váchalovi centrální Šumava, kterou měl nejraději. Jeho hlavním stanovištěm se staly Prášily (Stubenbach), odkud vyrážel na kratší či delší výpravy do blízkého i vzdáleného okolí na české i německé straně Šumavy. Měl rád staré neznačené cesty, díky kterým také občas zabloudil. Spolu s Annou Mackovou a milovaným leonbergem Tarzanem bydlívali přímo ve stavení prášilské papírny u její majitelky paní Eggerthové. Z této papírny odebírali oba umělci ruční papír pro své práce. Váchal prošel celou Šumavu, dalo by se říci stovky kilometrů, byl známý svými chodeckými výkony. Chtěl poznat všechny části Šumavy, atmosféru její krajiny ve všech ročních obdobích. „ŠUMAVA UMÍRAJÍCÍ A ROMANTICKÁ“ Výsledkem jeho putování byla kniha textů a dřevorytů nazvaná Šumava umírající a romantická, vydaná v roce 1931. Váchal ji vydal v 11 svázaných exemplářích, její rozměry jsou 65 x 49 cm a váha dosáhla 20 kg. Na aukci v Praze byl před několika týdny vydražen jeden exemplář za 3 100 000,- Kč. V současné době vydalo reprint knihy pražské nakladatelství Paseka. Téma Šumavy lze ale nalézt i v dalších Váchalových dílech. Jedná se o knihy textů, kreseb a dřevorytů: Očarovaná Šumava (1929), Christian Heinrich Spiess (1933). Textem a písmem doprovodil také cyklus dřevorytů Prášilská papírna (1930–1931) malířky Anny Mackové. Některé z dřevorytů z knihy Šumava umírající a romantická zařadil do své knihy Receptář barevného dřevorytu (1934), několik dřevorytů s tematikou Šumavy pro tuto knihu nově vytvořil (Alma bavorská, Chlapec pod Luzným, Angorské smrky šumavské, Rozvodněná Vydra). Šumava nikdy nezmizela z Váchalova obzoru (a srdce), i když od poloviny třicátých let směřovaly jeho cesty jinam. Ve své tvorbě se k ní vrátil především dřevoryty a rytinami v korku v letech 1949–1950 (Šumavská madona, Šumavský potok, Rašeliniště). Poslední černobílý dřevoryt s šumavským motivem má dataci 1959. S Váchalovými dřevoryty věnovanými Šumavě se budou moci zájemci setkat na výstavě pořádané Prácheňským muzeem v Písku ve dnech 21. 6. – 3. 8. 2008. Hana Klínková Památník národního písemnictví, Praha [email protected]

léto 2008 33

Česko-německé fórum mládeže "Nestačí přihlížet, je potřeba se zapojit"

Šumavská rašeliniště Správa NP a CHKO Šumava se chystá ještě před začátkem letošních prázdnin vydat novou publikaci autorů Karla Spitzera a Ivany Bufkové s názvem „Šumavská rašeliniště“. Publikace je rozdělena do dvou základních částí Rašeliniště jako ekologický fenomén a Rašeliniště v šumavské krajině. Texty doplňují vedle bohaté fotografické dokumentace ještě četné kresby a schémata. Pro předmluvu ke knize byl vybrán úryvek z díla Josefa Váchala „Šumava umírající a romantická“ a provází ji i několik jeho dřevorytů, inspirovaných šumavskými rašeliništi. Váchalovi je publikace také věnována, a to u příležitosti nadcházejícího 40. výročí jeho úmrtí. Publikace si klade za cíl rozšířit doposud nevelký počet ucelených děl zpracovávajících tento jedinečný fenomén Šumavy. Zvolená populárně-naučná forma ji předurčuje zájmu i širší veřejnosti. Za redakci knihy Josef Jiřička

Správy Národních parků Šumava a Bavorský les by chtěly v budoucnu českým a německým mladým lidem umožnit, aby se mohli také podílet na dění v obou parcích s právem spolurozhodovat. Jaký mají dnešní děti a mladí lidé názor na problematiku kůrovce, zonaci v chráněných územích nebo na stav a vývoj lesa v regionech národních parků? Jugendforum je jakýmsi grémiem, v němž právě děti a mládež mají možnost jak diskutovat, tak také rozvíjet a realizovat své nápady, které souvisí s jejich zájmy a děním v obou národních parcích. Své názory a nápady mohou potom představit na Správách národních parků i místním politikům a společně s nimi se zasadit o jejich realizaci. Grémium by mělo fungovat dlouhodobě a je otevřené pro všechny zájemce ve věku od 12 do 18 let, kteří mají chuť se zapojit. První setkání Jugendfora se konalo ve dnech 16.-17. 11. 2007 ve Wildnis-camp

am Falkenstein. Další víkendové setkání se konalo na konci ledna ve Vimperku. V Haus zur Wildnis se 20. dubna konala Jarní slavnost, na které se podílela velká část dětí z Jugendfora. V informačním stánku, který se dobře prezentoval tímto projektem, bylo připraveno také několik tvořivých i sportovních stanovišť. Emilie Vopeláková

Skorec zastavil bagr

rameno patnáctitunového bagru, který upravoval břehy toku. Skorec vždy zaletěl pod převis obnaženého břehu a jeho útoky na rameno bagru zesilovaly, jak se bagr k zmiňovanému místu přibližoval. Bagrista proto stroj zastavil a ohledal místo, kam skorec zalétal. S velkým překvapením zjistil, že se na něj z otvoru ve stěně břehu dívají tři mláďata skorce říčního. Z těchto důvodů byl informován zoolog Správy NP a CHKO Šumava, který nález zkontroloval a potvrdil, že se jedná o hnízdo skorce vodního. Následně Správa domluvila s prováděcí firmou zastavení dalších prací do doby opuštění hnízda ptáčaty. I když vzniknou firmě určité časové a finanční problémy se zastavením prací a přepravou stroje, je vše převáženo pocitem záchrany ptáčat tohoto zajímavého druhu. Tento skutek by měl být výzvou i ostatním firmám. Josef Babor

V polovině května tohoto roku došlo během úpravy břehových partií Prášilského potoka v intravilánu obce Prášily ke kuriózní situaci. Skorec vodní (Cinclus cinclus), což je drobný pěvec vázaný svým životem na čisté malé vodní toky, zde útočil na

Šumava netradičně

Pro letní sezonu pro vás Správa připravuje nové, poutavé interaktivní materiály. Jistě vás zaujmou nejen svým obsahem opět na téma „Horské smrčiny“, „Šumavská řeka“ či následně „Úloha mrtvého dřeva v lese“, ale i svou netradiční formou. V těchto materiálech budete moci nahlédnout do života v horské smrčině, pod hladinou vody, uvědomit si a pochopit zákonitosti života v tomto prostředí. Vy i vaše děti proniknete do tajemství šumavských lesů, ale i živočichů či rostlin v nich žijících. Najdete zde množství praktických a konkrétních námětů a inspirací k jednoduchým pokusům, hrám a výletům. redakce

34 léto 2008

Listohlod Phyllobius

Klikoroh devětsilový Liparus glabrirostris

Klikoroh borový Hylobius abietis

Lalokonosec úzký Otiorhynchus fuscipes - for. bavaricus

Klikoroh modřínový Hylobius piceus

Nosatcovití Curculionidae

Lýkohub matný Polygraphus polygraphus

Lýkožrout smrkový Ips typographus

Lalokonosec úzký Otiorhynchus fuscipes