Přemyslovské a lucemburské právní kodexy

Bankovní institut vysoká škola Praha K-102 Katedra práva

Přemyslovské a lucemburské právní kodexy Bakalářská práce

Autor:

Lenka Soperová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Jiří Řehák

Duben 2010

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Teplicích dne 30.4.2010

Lenka Soperová

Anotace Bakalářská práce je zaměřena na právní kodexy spojené s obdobím vlády dynastie Přemyslovců a Lucemburků v Čechách. Popisuje okolnosti vzniku a význam prvních právních dokumentů, na pozadí historického vývoje českého státu. Součástí práce je rozbor jednotlivých dokumentů včetně ukázky textu, případně celé znění.

Annotation The bachelor work is focused on legal code during the period of Přemyslid and Luxembourg house reign. It describes the circumstances of its origin and the importance of the first legal documents based on historic development of the Czech State. The work also analyses the documents with their partial or full length attached.

Obsah: Úvod ............................................................................................................................ 5 1. Vývoj českého státu do 15. století ..................................................................... 7 1.1. 1.1.1. 1.1.2.

1.2. 1.2.1. 1.2.2. 1.2.3. 1.2.4.

1.3. 1.3.1. 1.3.2. 1.3.3. 1.3.4.

2. 3.

Předstátní společnost ............................................................................................ 7 Příchod Slovanů ............................................................................................................ 7 Samova říše .................................................................................................................... 7

Raně feudální stát ................................................................................................. 8 Velká Morava ................................................................................................................ 9 Vznik českého státu....................................................................................................... 9 Krize českého státu ..................................................................................................... 12 Rozvoj českého státu – Břetislav I. ............................................................................ 13

Období rozvinutého feudalismu ........................................................................ 13 Vztahy s říší v polovině 12. století .............................................................................. 15 Český stát za posledních Přemyslovců ...................................................................... 17 Český stát za vlády Lucemburků............................................................................... 22 Husitská revoluce ........................................................................................................ 27

Počátek kodifikace práva v Čechách ............................................................. 29 Přehled a význam vybraných kodexů ............................................................ 33 3.1. 3.2. 3.3. 3.4. 3.5. 3.6.

Břetislavova dekreta (1039) ............................................................................... 33 Zlatá bula sicilská (1212).................................................................................... 35 Ius regale montanorum (Horní zákoník krále Václava II.) ............................ 38 Maiestas Carolina (Zákoník Karla IV.) ............................................................ 40 Zlatá bula Karla IV. ........................................................................................... 44 Dekret kutnohorský (Václav IV.) ...................................................................... 47

Závěr ......................................................................................................................... 50 Seznam použité literatury a odkazy ....................................................................... 53 Literatura: ........................................................................................................................ 53 Internet: ............................................................................................................................ 53 Seznam obrázků: ............................................................................................................. 54

4

Úvod Při výběru tématu bakalářské práce mě zaujalo jedno z navrţených témat Bankovního institutu, a to právě Přemyslovské a lucemburské právní kodexy. Při vyhledávání studijního materiálu jsem zjistila, ţe velká část publikací vztahujících se k tématu dějin českého práva pokrývá velké časové rozpětí, často aţ do současnosti a jednotlivým tematickým okruhům vztahujícím se k významným dějinným událostem v oblasti práva, je tak věnováno méně prostoru. Zdálo se mi tedy zajímavé věnovat v této práci více místa konkrétnímu období spojenému s tak zásadními událostmi české historie jako je vznik a upevnění českého státu spojené s vládou přemyslovské dynastie, přes jeho rozmach za vlády Karla IV., kdy se stal největším státním útvarem ve střední Evropě, aţ po krizi vedoucí k husitské revoluci a konec vlády Lucemburků v Čechách. Na pozadí tohoto vývoje je pak cílem této práce zaměřit se na zlomové právotvorné počiny v našich dějinách, na osobnosti a události, které s nimi souvisely a daly základ právnímu prostředí, které mohlo vést ke vzniku prvních kodexů na našem území. Chceme-li si utvořit ucelený obraz o stavu práva v počátcích českého státu, je nezbytné obrátit pozornost tam, kde vše začíná. Jak a proč se zrodil český stát? Kde se vzalo obyvatelstvo, které povaţujeme za své předky? Jak se utvářelo a měnilo uspořádání společnosti, které umoţnilo Přemyslovcům stanout v jejím čele? Co víme o vzniku klanů, rodů a jejich dědických práv? Kdy a jak se rozšířilo křesťanství v Čechách? Jaký vliv mělo na utváření nového státu? Jaké bylo postavení českých zemí na mezinárodní scéně? Jak se utvářelo právo a jaký vliv mělo na vývoj společnosti? Na tyto a další otázky by měla odpovědět první část této práce - Vývoj českého státu do 15. století. Druhá část Počátek kodifikace práva v Čechách se pak zabývá pojmem kodifikace obecně a zejména jeho obsahem a formou v daném období. Co vůbec je moţné za kodex z historického hlediska povaţovat. Poslední závěrečná kapitola Přehled a význam vybraných kodexů se pokouší vytvořit náhled do nejvýznamnějších počinů v této oblasti, okolnostem jejich vzniku a jejich významu pro další vývoj práva.

5

Závěr práce shrnuje výsledky jednotlivých rozborů a podává celkový přehled o právním prostředí přemyslovské a lucemburské éry a zejména jeho zákonodárných aktech.

6

1. Vývoj českého státu do 15. století 1.1.

Předstátní společnost

1.1.1. Příchod Slovanů První slovansky hovořící obyvatelstvo na našem území se objevuje někdy v 6. století. V té době se, zde dosud sídlící, germánský kmen Longobardů přesouvá do Itálie a to jiţ za účasti skupiny obyvatelstva, která se nazývá Bohemi1. Nevíme, kde se označení Bohemi vzalo – zda se jím nazývala elita řídící české země nebo jejich část v době 5. - 6. století nebo ještě před příchodem Longobardů či zda se jednalo o jednu z longobardských skupin. Je moţné, ţe se jednalo o natolik různorodou etnickou skupinu, ţe si na místo označení po původu kmenů, z nichţ se utvářela, zvolila pojmenování podle latinského názvu českých zemí Boiohaemum. 1.1.2. Samova říše Nejstarší organizovaný nadregionální útvar na slovanském území, o kterém máme dostupné informace, je tzv. Samova říše. Informace pochází z kroniky učence franckého původu, později známého jako Fredegar. Ten působil na přelomu padesátých a šedesátých let 7. století na dvoře vévodů ve francouzských Metách (Burgundsko). Podle Fredegara se Samo, franský kupec, vypravil někdy kolem roku 62O za obchodem ke Slovanům. Zde v té době dochází k povstání Slovanů proti Avarům, kočovnému kmeni, před nímţ Langobardi opustili Uherskou níţinu a přesídlili do Itálie. Avarští kočovníci obývali nejen Uherskou níţinu, ale snad i část jiţního Slovenska a Moravy. České země vzhledem ke svým pohraničním horám byly proti nim poměrně dobře chráněné. Do souvislosti se Samem se dostávají později. Samo se staví do čela povstání a zasazuje Avarům početné poráţky, je provolán králem a pod jeho vedením vzniká silný slovanský kmenový svaz, který jiţ vykazuje některé prvky státní organizace. Jeho územní rozsah lze pro nedostatek údajů jen rámcově vymezit. Jeho centrum leţelo pravděpodobně na Moravě. Ke svazu patřily slovanské kmeny v Čechách, polabští a posálští Srbové severozápadně od Čech a snad i část Korutanska, osídleného také Slovany. Hranice této říše nebyly 1

Charvát, Petr: Zrod českého státu, Praha 2007

7

stabilní,

jako

konečně

ţádné územní hranice té doby - proměňovaly se podle

momentální

politické situace ve střední Evropě.

Samovu

říši

spojoval společný boj proti Avarům

a

později

franskému

králi

Dagobertovi I. Po Samově smrti kolem roku 658 se jeho

říše

Slované

rozpadá se

a

postupně

přiklonili k Avarům. V tomto

procesu

hrál

významnou roli vztah avarských kočovníků k místním usedlíkům, na kterých byli hospodářsky závislí. Aţ Karel Veliký na přelomu 8. a 9. století definitivně zlomí moc Avarů a vývoj povede přímo ke vzniku Velké Moravy.

1.2.

Raně feudální stát

O dění na našem území v 8. století máme minimální, spíše ţádné zprávy. Přicházejí patrně další etnické skupiny, především z východu, které postupně splývají se zde usídlenými obyvateli, jiţ zmíněnými Bohemi. Dochází k jakési krizi společnosti – mizí velké kmeny a jejich místo zaujímají menší skupiny obyvatelstva usedlé v jednotlivých rozptýlených osadách, často nesoucí koncovku –ané (Luţičané, Ţatčané). Ti disponují desítkami opevněných míst a k nim náleţejících hradských obcí. Jejich předáci vytvářejí vlastní nadkmenovou organizaci, tzv. kníţectví. Vznikají dvě centra – Morava (Mojmír I.) a Nitransko (Pribina).

8

1.2.1. Velká Morava Roku 830 vyhnal Mojmír z Nitranského kníţectví Pribinu a sloučil obě země. Vzniká říše později známá jako Velká Morava, první skutečně státní útvar na našem území. Jeho základem je vláda kníţete, který se opírá o druţinu bojovníků. Jejich sídlem se stává hrad, centrum státní i církevní organizace. Objevuje se první pramen práva (pravděpodobně zásluhou Cyrila a Metoděje), který mění nebo doplňuje dosavadní právo obyčejové – tzv. Soudní zákon pro laiky (Zákon sudnyj ljudem). Inspiruje se byzantskou Eklogou2 (pastýřská báseň) a pokouší se aplikovat normy církevního práva na světskou společnost. Řeší právo trestní, majetkové i rodinné (tresty majetkové často nahrazují v Ekloze ještě tresty mrzačící, uplatňuje se zásada monogamie a nerozlučnost manţelství). Kníţe Mojmír zaloţil dynastii, ze které vládli Moravě Rostislav, Svatopluk a Mojmír II. Za vlády Svatopluka dosahuje Velká Morava největšího rozmachu – jiţní Morava, Nitransko, horní Odra a Povislí, Čechy a srbské kmeny v Luţici, Panonii a Blatensko. Po jeho smrti, za vlády Mojmíra II., se říše začíná rozpadat. Definitivní úder jí zasadily nájezdy Maďarů na počátku 10. století – Velkomoravská říše jako evropský stát mizí a její místo postupně zaujímá nový slovanský stát, původně zřejmě součást Velké Moravy – říše Přemyslovců. 1.2.2. Vznik českého státu Slovanský název Češi, Čechové se objevil asi aţ na konci 9. století a zprvu zřejmě označoval skupinu lidí, obklopující kníţete a podílející se na politické moci. Postupně se pojmenování přeneslo na veškeré obyvatelstvo, které sídlilo v Čechách a dorozumívalo se českým jazykem, čímţ tvořilo středověký český národ. Vznik českého státu a vznik středověkého českého národa tedy spolu úzce souvisely. Kníţetem, který stál u počátku zrodu českého státu, byl Bořivoj, který je prvním historicky doloţeným příslušníkem dynastie Přemyslovců, odvozující svůj původ od bájného kníţete Přemysla. Bořivoj původně sídlil na Levém Hradci3. Zde také, po přijetí křtu od Metoděje, zaloţil kostel sv. Klimenta, zřejmě nejstarší v Čechách. 2

byzantský zákoník z let 739-741, shrnující a upravující Corpus iuris civilis (kodifikace římského práva z podnětu císaře Justiniána I. v 6. století) 3

severně od Prahy

9

Pravděpodobně kolem roku 885 přemístil své sídlo na nynější Praţský hrad. Nejspíše z praktických důvodů - praţské hradiště střeţilo významný brod přes Vltavu a stalo se tak důleţitým obchodním střediskem. Bořivoj byl aţ do své smrti kolem roku 890 věrným spojencem Velkomoravské říše, z jejíhoţ vlivu se vyprostil aţ jeho syn Spytihněv I. Spytihněvovo uzavření míru s Arnulfem Bavorským v Řezně roku 895 mělo zásadní vliv na další vývoj v českých zemích. Šlo o úmluvu, která zajišťovala spojencům ochranu společné hranice. V té době se Čechy patrně začlenily pod církevní správu řezenského biskupství a došlo k příklonu české země ke kultuře latinského Západu. Důsledky tohoto kroku se však neprojevily okamţitě, po celé 10. a 11. století v Čechách vedle sebe působily dvě kultury, latinská a zvolna ustupující staroslověnská. V té době zaniká rovněţ Východofrancká říše smrtí posledního panovníka z rodu Karla Velikého. Vzniká Sasko, které se zmocnilo Durynska a stalo se sousedem Čech. Po Spytihněvově smrti převzal vládu jeho bratr Vratislav I., zakladatel kostela sv. Jiří na Praţském hradě. Po jeho náhlé smrti (pravděpodobně zabit Maďary), došlo ve vládnoucím rodě ke sporům. Jeho synové Václav i Boleslav nebyli dosud plnoletí, coţ vedlo ke střetu vládychtivých klik u dvora, jichţ se zúčastnily i obě kněţny. Vdova po Vratislavovi Drahomíra a vdova po Bořivojovi Ludmila. Neplnoletý Václav byl sněmem v Praze dosazen jako kníţe pod poručnictvím Ludmily. Drahomíra se však sněmu vzepřela – dochází k jakémusi dvojvládí. Za Ludmilou stojí velmoţi, kteří jí svěřili regentství. Za Drahomírou pak bývalá Vratislavova druţina. Obě kněţny dělil také náboţenský spor, mezi křesťanstvím (Ludmila) a pohanstvím (Drahomíra), a spor o zahraniční orientaci (Ludmila byla probavorská, Drahomíra prosazovala odklon). V září roku 921 byla Ludmila na popud Drahomíry zavraţděna na Tetíně (později prohlášena za svatou).

Regentská funkce byla

převzata Drahomírou, která upevnila zemi a odmítla závislost na Bavorsku (povinnost poplatku ustavená Pipinem po rozdělení francké říše). Kolem roku 925 se ujímá vlády Václav. Odstupuje od matčiny politiky a nechává převést Ludmiliny ostatky z Tetína do Prahy. Zakládá kult přemyslovské světice i přes odpor Řezna. Z obavy před saskou výbojností přijímá poplatnost, tzv. tribut

10

pacis4, aby tím zabránil nájezdům a plenění země. Václav zastával koncepci začlenit se do nadnárodního německého celku (idea universalismu). Poté, co obdrţel od saského Jindřicha I. ostatky sv. Víta, Václav zaloţil na Praţském hradě kostel tohoto světce. To je první krok v úsilí o zřízení praţského biskupství a definitivní odklon od závislosti církve na bavorském Řezně. Směr vlády, zmíněná poplatnost Bavorsku a posilování vlivu panovníka, které s sebou katolická víra přinášela, se nelíbily Václavovu bratrovi, Boleslavovi. To vyvrcholilo 28. září 929 ev. 935 zavraţděním Václava Boleslavovými druţiníky na hradišti u Staré Boleslavi. Vyvraţděno bylo také mnoho Václavových stoupenců. Boleslav se následně ujímá vlády, a to velmi energicky – čtrnáct let trvající válkou s říší. Její výsledek je pochybný – Boleslav platí nechtěný tribut pacis, ovšem na jejím konci se spojí s Jindřichovým synem Otou I. proti Maďarům. Roku 955 spolu s Otou poráţí Maďary na moravské hranici. Boleslav razí první stříbrné mince – denáry, prestiţ raně středověkého českého státu stoupá. Boleslav nezapomíná na svou ideu vymanění Čech ze závislosti na řezenském biskupství. Vysílá do Říma k papeţi Janu XIII. poselstvo, v jehoţ čele stojí jeho dcera Mlada. Ta je papeţem jmenována abatyší nově zaloţeného kláštera při chrámu sv. Jiří na Praţském hradě. Následně je v Praze roku 973 zaloţeno biskupství. Prvním biskupem se stává dříve saský mnich Dětmar. To uţ Boleslava v čele státu nahrazuje jeho syn a nástupce Boleslav II. Poboţný. Ve střední a východní Evropě tehdy posilují dva nové státní celky – Polsko a Uhry, proti kterým se Boleslav nedokáţe bránit. Přichází o území, příjmy z daní a dávek poddaného obyvatelstva a obchodu. Český stát ztrácí nabytou prestiţ. Druhým praţským biskupem se stává jeden z nejvzdělanějších Čechů, Slavník Vojtěch (studium v Magdeburku), jehoţ volbu Boleslav podpořil. Vojtěch usiloval o odstranění pohanských zvyků a prosazení církevní morálky a práva (rodinnéhomnohoţenství, trestního-prodej křesťanských zajatců do otroctví). To mu u Boleslavova dvora postupně vytváří nepřátele. Zklamaný Vojtěch odchází jako řeholník do Říma. Roku 992 je Boleslavem povolán zpět do Prahy a je mu uděleno právo zakládat kostely, vybírat desátek a rušit manţelství uzavřená mezi příbuznými 4

tribut pacis - daň za mír, která se rovnala pěti stům hřiven stříbra a sto dvaceti volům (hřivna neměla přesně vymezenou váhu, v daném období se 1 hřivna rovná asi 216 - 240g)

11

(první zachovaná zpráva o zákonodárné činnosti Přemyslovců5). Vojtěch spolu s mnichy, kteří s ním přišli z Itálie, zakládá první muţský klášter v Čechách (Břevnov, řád Benediktinů). Jeho úsilí se opět nesetkává s pochopením a tak Vojtěch znovu opouští Prahu a odchází zpět do Říma a nakonec do Pruska šířit křesťanství. Zde je v roce 997 pohany zabit (pohřben v Hnězdně). Za jeho nepřítomnosti dochází k vyvrcholení střetu dvou mocných rodů - Slavníkovců s Přemyslovci. Slavníkovci jsou mocný rod, vlastnící dosti rozsáhlá území ve východních Čechách a dokonce razící vlastní mince. V té době kníţectví, v důsledku ztráty svých drţav v Malopolsku, Krakově a Slezsku přichází o příjmy a morálka všeobecně klesá. Vyvraţděním Slavníkovců (28.9.995) dochází nejen ke sjednocení státu pod jeden vládnoucí rod, ale také k vylepšení jeho finanční situace příjmy ze slavníkovského území. 1.2.3. Krize českého státu Nedlouho po Vojtěchově smrti umírá i Boleslav II. a v kníţectví nastává další krize, při níţ se několikrát vystřídal panovník. Následník Boleslav III. Ryšavý je v důsledku svých činů (vykleštění bratra Jaromíra, uvěznění Oldřicha) nucen opustit zemi. Moravu dobyl polský panovník Boleslav Chrabrý, jehoţ přičiněním je na český kníţecí stolec dosazen polský příbuzný Přemyslovců Vladivoj, který si nechal od císaře Jindřicha II. udělit Čechy v léno (čímţ vytvořil precedens budoucích vztahů k říši). Vladivoj však vzápětí umírá a vlády se ujímá Boleslavův bratr Jaromír, kterého však vyhání bratr Oldřich. Sílí myšlenka, ţe podstatou české státnosti není osobnost ani příliš křehké sociální propojení, ale „podstata duchovní, a tudíţ nehmotná a nezničitelná“. Na mincích Jaromírových a Oldřichových se poprvé objevuje svatý Václav jako symbol české nezávislosti. Oldřich se kolem roku 1020 v době nepřítomnosti Boleslava Chrabrého znovu zmocňuje Moravy a vyhání polské posádky. Správu svěřuje svému synu Břetislavovi. Nový říšský panovník Konrád II. sesazuje Oldřicha, který odmítá 5

písemná zpráva pocházející z bavorských církevních záznamů vypovídá o šíření křesťanství i podpoře katolické církve v tehdejších Čechách; vyhlašování zákonů probíhalo na dvorských sjezdech -světských i církevních osobností, v čele s kníţetem (Adamová, Karolína, Soukup: Prameny k dějinám práva v českých zemích, 2. přepracované vydání, Plzeň 2000)

12

přijmout jeho podmínky a vlády se chopí Břetislav, ale jen do chvíle, kdy Oldřich dostává milost. Břetislav definitivně stane v čele českého státu aţ po Oldřichově smrti. 1.2.4. Rozvoj českého státu – Břetislav I. Břetislav se, zřejmě vlivem svého předchozího působení na Moravě, záhy projevil jako schopný vládce – zavedl údělovou soustavu a „stařešinský princip“6. Moravu rozdělil na úděly (územní celky) určené pro mladší členy přemyslovského rodu. Kníţata vládnoucí na Moravě byla podřízena praţskému kníţeti (jednalo se o Olomoucký, Brněnský, na konci 11. století přibyl ještě Znojemský úděl7). Zajistil si podporu císaře účastí na taţení proti Luticům roku 1035 a následně se obrátil proti občanskými nepokoji zmítanému Polsku. Obsadil Slezsko, Krakov, Poznaň a stanul u Hnězdna, kde spočívali ostatky svatého Vojtěcha. V hnězdenském chrámu došlo potom k základnímu konstitutivnímu aktu českého státu. Za spolupráce biskupa Šebíře vyhlásil Břetislav zásady, jimiţ se mají napříště všichni Čechové řídit, aby si zaslouţili odpuštění sv. Vojtěcha – Kosmasem8 zaznamenané jako Břetislavova dekreta. Více prostoru jim bude věnováno později. Obecně byla namířena proti pohanským zvyklostem a moţná slouţila jen jako záminka pro přenesení Vojtěchových ostatků do Prahy (Břetislav vyslal poselstvo do Říma s ţádostí o zřízení arcibiskupství).

1.3. Období rozvinutého feudalismu Roku 1055 přijal Spytihněv II. po smrti otce Čechy v léno od císaře Jindřicha III., zbavil své bratry údělů a podřídil Moravu své přímé vládě. Po čtyřech letech však vrátil bratrovi Vratislavovi olomoucký úděl, aby otupil spojenectví mezi říší a Uhrami poté, co se Vratislav II. oţenil s Adletou Uherskou. Zboţný Spitihněv zaloţil litoměřickou kapitulu a počal se stavbou praţského chrámu sv.Víta (zde byly uloţeny ostatky českých patronů – sv. Václava i sv. Vojtěcha). 6

seniorát - vládcem je vţdy nejstarší člen přemyslovské dynastie - tedy nikoliv prvorozený syn kníţete 7

Charvát, Petr: Zrod českého státu, Praha 2007

8

Kosmas, kronikář českých zemí a děkan svatovítské kapituly

13

Zároveň v touze po vyšším titulu (královském, jako získal v roce 1000 Štěpán Uherský) vyvinul snahy, které vedly k tomu, ţe za poplatek získal v roce 1059 nebo 1060 právo nosit biskupskou mitru. Roku 1061 umírá a na trůn nastupuje jeho bratr jako Vratislav II. Ten respektuje Břetislavovo ustanovení a Moravu přenechává bratrům. Tam je roku 1063 zřízeno biskupství se sídlem v Olomouci, které zaniklo po roce 906, při zničení Velké Moravy Maďary. Jak při praţském, tak i olomouckém biskupství vznikají školy, klášterní knihovny se plní liturgickými, teologickými a historickými knihami včetně ţivotopisů českých světců. Stoupá vzdělání domácí duchovní inteligence. V roce 1070 zakládá Vratislav vyšehradskou kapitulu a na Vyšehrad postupně přesouvá své sídlo. Za jeho vlády začíná působit pozdější děkan praţské kapituly Kosmas, autor Kosmovy kroniky. Vratislav připojuje k českým zemím Míšeňsko, východní saskou marku (pozdější Horní a Dolní Luţici) a východní bavorskou marku (pozdější Horní a Dolní Rakousy). Pokračuje ve spojenectví s německým panovníkem Jinřichem IV. Podporuje ho zejména vojensky, ale i finančně (na korunovační jízdu do Říma mu půjčil 4000 hřiven stříbra a 300 bojovníků, v jejichţ čele stál jeho syn Bořivoj). Císař za odměnu korunuje Vratislava roku 1085 na krále Čech i Polska9. Jednalo se o osobní ohodnocení (hodnost nebyla dědičná), ale Vratislav se stal po císaři nejvyšší autoritou v říši a upevnil mezinárodní prestiţ českého státu. Korunovaný panovník je chápán jako hlava státu, vrchní velitel ozbrojených sil a záruka práva (vlastnictví, zdraví a ţivota obyvatel), ale také jako morální vůdčí osobnost. Po Vratislavově smrti a krátké vládě jeho bratra Konráda, nastupuje do čela státu roku 1092 nejstarší Vratislavův syn Břetislav (toho jména II.). Za jeho vlády dochází k upevnění křesťanství. Staví další kostely, církevní správa se zdokonaluje, činí kroky k vymícení pohanství. O situaci v říši se nezajímá a obrací pozornost k Polsku (Poláci neodváděli poplatek za to, ţe jim Břetislav I. postoupil Slezsko). Dochází k nepokojům, kdy Poláci plení Moravu, Břetislav Slezsko. Přelidněná Evropa má ekonomické i náboţenské problémy – sbírá se první kříţová výprava. Křiţáci ovšem zasahují proti Ţidům i v Evropě (1096 pogrom v Praze). Břetislav konfiskuje ţidovské majetky.

9

přísahá na tzv. Vyšehradský kodex, nádherně ilustrovaný, dosud zachovaný evangeliář

14

Břetislav II. umírá v prosinci 1100 na následky útoku, za kterým stojí moţná Vršovci. V Čechách začínají vleklé boje o vládu v důsledku Břetislavova rozhodnutí o nástupnictví (prosazoval bratra Bořivoje, i kdyţ nejstarší byl Oldřich). V čele státu se tak střídají za podpory různých stran Bořivoj, jeho bratr Oldřich a bratranec Svatopluk. Ten je nastolen za přísahy velmoţů, ţe po něm nastoupí Bořivojův mladší bratr Vladislav. Svatopluka potřebuje Jindřich V. jako spojence proti Uhrám. Jindřich i Svatopluk podporují protivládce jak v Uhrách, tak v Polsku. Vršovci jsou obviněni ze zrady a roku 1108 jsou na Libici vyvraţděni. O rok později je zavraţděn i Svatopluk. Za pomoci Jinřicha V., který upevňuje lenní závislost českého státu na říši, je na trůn dosazen Vladislav. Představitelé lenních států vykonávají v říši čestné funkce – stolník, číšník, komorník, maršálek. Říšským číšníkem se stává český kníţe. Toho nahrazuje mladší bratr Soběslav. Za jeho vlády se mění církevní organizace – klér je podřízen biskupovi, ale nezávislý na kníţeti. Dochází ke sporům o nadřazenosti církevní moci nad světskou. Vznikají další kostely, je vysvěceno více duchovních. Dělí se i soudnictví – duchovní soudí církevní soud, laiky kníţecí. Kníţecí soud je shromáţděním velmoţů, kteří uplatňují obyčejové právo, zejména ordál10. Tresty jsou spíše pomstou – vypovězení, mrzačení (lámání kostí, utětí údů, vytrţení jazyka, oslepení), smrt (stětí, oběšení, upálení). 1.3.1. Vztahy s říší v polovině 12. století Soběslav sňatkovou politikou upevnil vztahy s říší, kde se k moci dostává rod Štaufů. Konrád III. uděluje Čechy v léno Soběslavovu synovi Vladislavovi. Čeští páni to však odmítli (jako nebezpečný precedent) a dosadili Soběslavova synovce, rovněţ Vladislava (II.). Římský král jejich volbu potvrdil a Vladislav se tak mohl roku 1147 vydat s Konrádem v na druhou kříţovou výpravu do Palestiny. Římskoněmeckým králem se stává Konrádův synovec Fridrich, zvaný Barbarossa. Vladislav má s Fridrichem proměnlivé vztahy, spojí je aţ jeho sňatek s Fridrichovou příbuznou Juditou a účast na Barbarossově římské jízdě v roce 1155. Vladislav II. je na sněmu v Řezně roku 1158 korunován a získává tak jako druhý Přemyslovec královskou hodnost.

10

iracionální důkazní prostředek při rozhodování soudních pří, kdy o výsledku sporu či obvinění měla rozhodovat „boţí vůle“ - vodou, ţhavým ţelezem, soubojem atd.

15

Správa státu za Vladislava II. sestávala z kanceláře, ke které kromě kancléře (vyšehradský probošt Gervais) patřil i notář, kaplan Vincencius (kronikář) a biskup Daniel, který vedl jeho diplomacii. Nejvyššími úřady byly mečník, stolník, číšník, lovčí (panovnické lesy), maršálek (kníţecí stáje), komorník (později komoří – správce financí) a dvorský sudí (zástupce panovníka u soudu). Vladislavova vláda znamená pro české země i kulturní rozkvět, díky vlivům přicházejícím ze západu. V Čechách se usadily tzv. reformované řády, premonstráti a cisterciáci, později i johanité. Byla zaloţena řada klášterů (Strahov, Plasy, Pomuk, Ţeliv, Doksany). V Praze nechal v letech 1160–1172 z popudu své druhé ţeny Judity postavit kamenný most, který dostal jméno Juditin. Vladislav podnikl pokus zajistit nástupnictví svému nejstaršímu synu Bedřichovi11 a roku 1172 rezignoval na svůj úřad v jeho prospěch. Císař však tuto volbu neuznal a předal Čechy v léno Oldřichovi. Ten vzdal trůnu ve prospěch svého bratra Soběslava II. Následně se na postu nejvyšším vystřídali další ambiciózní Přemyslovci – Konrád II. Ota a Jindřich Břetislav. Po smrti císaře Jindřicha IV. Došlo k pokusu o převrat a česká šlechta nastoluje druhého syna Vladislava z manţelství s Juditou, Vladislava Jindřicha. Ten však roku 1197 ustupuje staršímu bratrovi Přemyslovi a sám se stane markrabětem moravským. Tím končí 25 let trvající boj o post českého kníţete. Ten oslabil jak vlastní stát tak jeho postavení na mezinárodní scéně. Přemysl byl ovšem nadmíru schopný panovník - dokázal vyuţít situaci v říši, kde soupeřili o moc Štaufové (Filip Švábský) s Welfy (Ota IV. Brunšvický). Obratnou politikou získal obnovení královské hodnosti pro Čechy včetně potvrzení od papeţe Inocence III. Ačkoliv se zdá, ţe situace byla příznivá oddělení Čech od říše, nedošlo k němu. České země byly stále více propojovány s okolními německými zeměmi pohybem lidí, zboţí i právními vazbami a čeští panovníci získali vysokou prestiţ právě jako kníţata Svaté říše římské.

11

princip primogenitury – prvorozenství, dědický řád zajišťující přednostní právo prvorozeného při dědické posloupnosti

16

1.3.2. Český stát za posledních Přemyslovců Na jaře 1208 Filip Švábský umírá úkladnou smrtí. Proti Otovi IV. se však staví nejen Přemysl, ale i mohučský arcibiskup, durynský lantkrabě, rakouský a bavorský vévoda. Ti zvolili ve stejném roce říšským vzdorokrálem Fridricha II. Štaufského. 26. září 1212 udělil Fridrich Přemyslu Otakarovi I. v Basileji listinu, známou jako Zlatá bula sicilská, která potvrzovala výsady českých králů – německý král nemá právo zasahovat do volby českého panovníka, dědičný královský titul, účast českého krále na volbě německého krále a právo investitury12. Čechy tak získaly v rámci říše zcela neobvyklé, privilegované postavení. Zůstaly součástí říše, ale na jejích vládcích byly prakticky nezávislé. Čeští králové se navíc stali členy sboru sedmi kurfiřtů, kteří volili římského panovníka. Roku 1216 Přemysl definitivně prosazuje zásadu primogenitury při volbě syna Václava „mladším“ českým králem. Fridrich II. na základě Zlaté buly volbu stvrzuje. V Evropě se církev postupně stává nezávislou na světské moci, ale je její nezbytnou oporou (centrum vzdělanosti). Praţský biskup Ondřej obvinil Přemysla z toho, ţe příliš zasahuje do svobody církve. Stěţoval si u kurie, ţe nově přijatí kněţí nemají patřičné vzdělaní, na špatné vybírání desátků (církev není plným vlastníkem půdy darované panovníkem, ten o ní nadále rozhoduje a ponechává si desátek) a podobně. Ondřej docílil vydání privilegia pro praţské biskupství roku 1221 a konkordátem z roku 1222 dosáhl uznání základních poţadavků pro samostatné postavení české církve – právo kanonické volby a respektování právních a hospodářských imunit. Postavení Čech se za vlády Václava I. ještě upevnilo (opět sňatková politika – manţelka Kunhuta je dcerou římského krále Filipa Švábského). Český dvůr se stává předním v Evropě i díky neobvyklému postavení ţen v královské rodině – Václavova matka Konstancie vlastní část Jiţní Moravy, zakládá klášter cisterciaček v Tišnově; sestra Aneţka, po nevydařených sňatkových záměrech (císařův syn Jindřich VII., anglický král Jindřich III. Plantagenet i sám císař Fridrich II), zakládá muţský klášter menších bratří svatého Františka a ţenský klášter řádu svaté Kláry, v jehoţ čele brzy

12

investitura, tj. uvedení do úřadu - právo jmenovat biskupy

17

stanula jako abatyše. Zde však její snahy nekončí a zakládá nový řád, původem ryze český (jako jediný), totiţ kříţovníků s červenou hvězdou (péče o chudé a nemocné). V roce 1246 se Václavův syn Vladislav ţení s Gertrudou Babenberskou a získává tak Rakousko. Jeho mladší bratr Přemysl se stává markrabětem moravským. Následující rok Vladislav umírá a Přemysl se staví do čela odboje proti otci, je zvolen mladším králem. V domácí válce vítězí Václav a Přemysl je povolán za rakouského vévodu. Aby zajistil své postavení, ţení se s mnohem starší Markétou Babenberskou. Ve 13. století se mění obraz českého státu ve všech směrech – hospodářský vývoj prosazuje svobodné vlastnictví šlechty a trţní vztahy. Provinční správa se mění v krajskou samosprávu šlechty a králem jmenovaných úředníků. Finanční správa se organizuje z centra – hlavním zdrojem příjmů se stává generální berně13, vybíraná z kaţdého „pluhu“ a mlýna. Politickou a soudní autoritu přejímá vyšší šlechta (nejvýznamnější rody – Hrabišici, Vítkovci, Drslavici, Markvartici, Ronovci...). V Praze vzniká zemský soud, kterému předsedá panovník a zasedají zde jak představitelé vyšší šlechty, tak úředníci Praţského hradu. Zemský soud na místě tvořil zákony („nalézání práva“) a jeho rozhodnutí mělo neodvolatelný charakter. Při zemském soudě byly zřízeny za Přemysla II. jako úřední knihy desky zemské. Situace v říši prochází krizí – proti Štaufům se staví papeţ a volení králové zde nepobývají (AlfonsX. Kastilský, Richard Cornwalský). Svatá říše římská se stává soustavou kníţecí a hrabství. Rozděleno je i Polsko a český stát se tak ocitá ve zcela výsostném postavení. Přemysl vede spor o rakouská území s uherským králem Bélou IV. Roku 1260 dochází k bitvě u Kressenbrunnu, kde Přemysl vítězí a připojuje další území (alpské země Štýrsko, Kraňsko, Korutany). Mír s Uhry stvrzuje sňatkem s uherskou princeznou Kunhutou.

13

označení pro daně - jednalo o platby panovníkovi (státu), a to obecná zemská berně z půdy, a dále městské berně z plochy městiště, později i z řemesel, z pronájmu půdy, vybírané jak pro panovníka, tak i pro město (http://www.daneaucetnictvi.com/ekonomicke-pojmy/berne.htm)

18

Nové

státní

společenství

prosperuje

hospodářsky i kulturně. Na Přemyslově dvoře je, zejména v zemských úřadech, zastoupena jak česká tak rakouská šlechta, jejíţ vliv sílí. Přemysl Otakar II. zakládá nová, tzv. královská města s plánovitě budovanou hospodářskou, správní a obrannou soustavou (např. Děčín, Písek, Ústí nad Labem, České Budějovice a mnohá další). Další oporou královské moci jsou hrady (Křivoklát, Zvíkov, Bezděz), které chrání panovnický majetek a tvoří zásadní součást zemské správy. V jejich čele stál královský purkrabí, jemuţ byli podřízeni manové z okolí, kteří vykonávali vojenskou nebo hospodářskou sluţbu. K posílení právní moci království navrhl Přemysl české šlechtě nový zemský zákoník, který vycházel z magdeburského práva a zbavoval by panské rody jejich tradiční autority při řízení společnosti, coţ bylo v rozporu s dosavadním vytvářením práva a pro šlechtu nepřijatelné. Dalším Přemyslovým právním aktem bylo vydání privilegia pro Židy někdy mezi lety 1254 a 1262 pod názvem Statuta Judaeorum14. První ţidovské komunity vznikly v Praze jako obchodní osady (Újezd a Vyšehrad). Během první kříţové výpravy (1096-99) bylo ţidovské obyvatelstvo k roku 1096 vydáno napospas drancování – ţidovské osady se přesouvají na území dnešního Josefova. IV. Lateránský koncil (1215) nařídil segregaci od křesťanského obyvatelstva a přikázal jim nosit zvláštní označení (ţluté kolečko). Mimo ghetto mohli dále Ţidé provozovat pouze obchod a finančnictví. Protiţidovské nálady pokračovaly, aţ se nakonec papeţ Inocenc IV. rozhodl vydat dvě buly, které zakazovaly tyto násilnosti. Papeţská nařízení však Ţidům bezpečnost nezajistila, a tak se obrátili na panovníka. Ten vydal výše uvedené privilegium, kterým se Ţidé stali sluţebníky královské komory, tj. královským majetkem. Útok na Ţidy byl tak posuzován jako útok na majetek královské komory a 14

obsaţeno v konfirmaci židovských privilegií císaře Karla IV. z 30. záři 1356, zapsané v nejstarším právním rukopisu archivu města Prahy z počátku XV. století (http://www.psp.cz/cgibin/eng/eknih/snemy/privilegium.htm)

19

podle toho také trestán. Za královskou ochranu museli Ţidé ovšem náleţitě platit daně a ochotně poskytovat panovníkovi půjčky. Statuta Judaeorum byly základní zákony, které pevně stanovily poměr Ţidů k panovníkovi, omezovaly jejich styk s křesťanským obyvatelstvem a určovaly zásady platné pro značně autonomní správní a soudní praxi uvnitř ţidovských obcí. Koncem 60. let 13. století, kdy je Přemysl zaměstnán válkou s Uhry o alpské země, je zvolen císařem Svaté říše římské Rudolf Habsburský (nepříliš významný hrabě z Habichtsburgu) a celé období interregna15 je prohlášeno za právně sporné. Přemysl tuto volbu ignoroval, čímţ se dostal do církevní a říšské klatby. Rudolf na něm ţádal zpět říšská léna – Rakousko, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Chebsko a to na základě právního nálezu kníţat v Norimberku, ţe všechna léna a majetkové změny uskutečněné od roku 1245 (interregnum) podléhají novému potvrzení. Rudolf vystupuje jako ochránce říšských práv proti dobyvateli Přemyslovi. Kdyţ roku 1276 zaútočil v Podunají na Čechy, místní šlechta se k němu přidává. Vzmáhá se i odboj předních českých rodů (Vítkovci) a Přemysl je nucen kapitulovat. Nejprve se snaţil smířit s Rudolfem, coţ mu přineslo ztrátu rakouských zemí a Chebska. Přemysl následně odboj potlačil a pokusil se novou válkou proti římskému a uherskému králi zvrátit situaci. Roku 1278 svedl bitvu na Moravském poli (u Suchých Krut), kde je poraţen a zabit. Vítězný Rudolf Habsburský získává alpské země a na 5 let ovládne Moravu. Následník trůnu Václav II. je teprve sedmiletý a tak Rudolf udělil Čechy do správy Ottovi Braniborskému (Václavův strýc). Za jeho působení dochází v zemi k rozvratu právního řádu, záborům statků, bojům, loupení a vraţdám, hladomoru a epidemiím. Po jednání s Otou je do čela správy země postaven biskup Tobiáš. Jeho asistentem se stává představitel zemského práva Děpolt z Rýzmberka. Václav je vězněn nejprve na Bezdězu a následně v Braniborech. Česká šlechta ho však vykoupila (země se zruinovala) a vynutila si odchod braniborských posádek.

15

interregnum – pojem uţívaný k označení časové proluky dělící smrt jednoho královského panovníka od nastolení následníka; římské právo tomuto chápání výrazu vtisklo pečeť oficiality spojením interregna s vyhlášením justicia, to jest přechodného období, během nějţ zákony platné za vlády zesnulého vládce jsou suspendovány v očekávání, ţe nový panovník vyhlásí zákony nové a jiné (http://www.blisty.cz/art/51830.html)

20

Václavovým vychovatelem a jakýmsi regentem země (oficiálně ţádný úřad neměl) se stává Záviš z Falkenštejna. Jeho předním cílem je obnovit svrchované postavení královského dvora i praţského zemského soudu jako středisek české státnosti; rozšířil úlohu měst v politickém systému země (první společné privilegium pro města v roce 1285, vydané patrně u příleţitosti jeho oficiální svatby s Kunhutou) a rozvinul pro Václava II. ctiţádostivé cíle (upevnění zemského míru na Moravě, myšlenka znovuzískání některých alpských zemí, spojenectví s Arpádovci, Piastovci). Po smrti Kunhuty převaţuje u dvora vliv Václavovy manţelky Guty Habsburské a ani šlechta není uspokojena vývojem situace (její vliv není dostatečně prosazován). Falkenštejn je zajat a pro údajné spiknutí popraven. Václava II. následně upevňuje svou panovnickou svrchovanost - Čechy se stávají centralizovanou monarchií. Po vzoru svého otce Václav expanduje, vojensky i finanční silou, částečně do říše (získává zpět Chebsko, dále Altenburg, Chemnitz, Pirnu, Freiber...), ale i do nesjednoceného Polska. Ke spojení došlo právě Václavovým přičiněním - rozšířil léna v Horním Slezsku, ovládl Krakov a roku 13OO získal královskou korunu v Hnězdně (sňatek s Piastovnou Richenzou – Eliškou Rejčkou). V Uhrách Ondřejem III. vymírají Arpádovci a část velmoţů nabídla uherskou korunu Václavovi. Ten do země vysílá mladičkého syna Václava III. (korunován jako Ladislav V.). Ovšem o právo na uherský trůn se přihlásili také Anjouovci a s podporou papeţe Bonifáce III. (ten vyzval k válce proti Přemyslovcům římského krále Albrechta; jeho úmyslem bylo posílit Albrechtovu pozici jako protiváhu francouzskému králi Filipu IV.Sličnému) je králem prohlášen Karel Robert z Anjou (Václav odvezen zpět do Čech). Václav II. umírá a jeho syn se snaţí o upevnění česko-polské unie (sňatek s Violou Těšínskou). Organizuje výpravu proti odbojnému Vladislavu Lokýtkovi, ale je zavraţděn v Olomouci, za nejasných okolností. Rod Přemyslovců vymírá po meči. Za Václava II. dochází k nebývalému rozmachu těţby drahých kovů (stříbro – Jihlava, Kutná Hora; zlato-Kremnice; měď-B.Bystrica). Václav v roce 1300, za pomoci právníků z Itálie, vydává Ius regale montanorum (právo těţit horu), které se stává jedním z pilířů báňského zákonodárství ve střední Evropě - upravoval

21

podmínky pro těţbu a zpracování stříbra. Zároveň prostřednictvím zákoníku Václav zavedl novou minci, stříbrný praţský groš (raţen ve Vlašském dvoře u Kutné hory). Právní poměry ve státě se rozdělily do dvou sfér – dominium speciale (přímo podléhající králi – města, kláštery) a dominium generale (šlechta, zemský soud). Vznikají zemské desky (asi 1260-1278), jakási evidence činnosti zemského soudu prodej a koupě nemovitostí, zápisy sněmovních usnesení a jiných závazných dokumentů. Vraţdou v Olomouci končí pět set let dlouhá vláda Přemyslovců v Čechách. V zemi vypukají zmatky a boj o trůn. Císař Albrecht uznal volební právo české šlechty (Zlatá bula sicilská), ale odmítl dědičné nároky Přemysloven. Jako kandidáta na trůn prosazuje svého syna Rudolfa Habsburského, rakouského vévodu. Proti němu stanul manţel Václavovi dcery Anny, Jindřich Korutanský. Albrecht vstupuje do země s vojskem a Jindřich utíká. Rudolf je zvolen králem za slibu, ţe českým zemím zůstanou zachována zemská práva. Rudolf však roku 1307 umírá a šlechta volí opět Jindřicha Korutanského. Ten se ovšem neprojevil jako schopný vládce a rozbroje v zemi opět propukly. 1.3.3. Český stát za vlády Lucemburků Do popředí zájmu se dostává Eliška Přemyslovna, jako nositelka dynastické tradice, a syn nového římskoněmeckého krále Jindřicha VII. Lucemburského. Čechy byly s lucemburskou dynastií ve spojení jiţ dříve, a to prostřednictvím kancléře Václava II. Petra z Aspeltu, nyní mohučského arcibiskupa. Roku 1310, po sňatku s Eliškou, dobyl Jan Lucemburský Prahu a byl korunován českým králem. Jindřich Korutanský znovu utíká. Česká šlechta, v obavě před nastolením cizí správy ve státě, vstupuje v jednání s římským králem o vymezení základních právních vztahů. Výsledkem je vydání inauguračních diplomů16 pro Čechy a Moravu, vypracovaných Petrem z Aspeltu, které vstoupily v platnost korunovací Jana Lucemburského. Diplomy obsahovaly poţadavky šlechty, které zřetelně omezovaly královskou moc. Především závazek, ţe

16

Jan Lucemburský se v inauguračních diplomech zavázal respektovat a dodrţovat práva a výsady šlechty; ta na nich pak trvala natolik, ţe postupně rezignoval na vnitřní politiku a Čechy vyuţíval pouze jako zázemí pro dynastické a říšské zájmy

22

král nebude poţadovat účast českých pánů na válečných výpravách do ciziny, ţe obecnou berni bude vybírat jen za výjimečných okolností nebo, ţe úřady a majetky mohou nabývat jen v zemi usedlí Čechové ev. Moravané. Jan se ovšem nadále opíral více o cizí rádce ve dvorských úřadech neţ o domácí šlechtu. Ti jsou vzápětí vypuzeni a zemi spravuje maršálek a podkomoří Jindřich z Lipé. Spory mezi králem a šlechtou však pokračují, aţ prostřednictvím římského krále Ludvíka Bavora (z Wittelsbachů) je sjednán mír v Domaţlicích – tzv. domažlické úmluvy. Ty ještě více upevnily dualistický systém spoluvlády krále a šlechty, který byl nastaven jiţ v inauguračním diplomu. Nový politický systém hájil zejména práva svobodných vlastníků v zemi a stal se základem pro vznik stavovského státního systému (podobně jako předtím v Anglii). Jan postupně rezignoval na aktivní vnitřní politiku a věnoval se rodové politice v evropském měřítku. Vracel se jen zřídka, a to většinou pro peníze. To je mu v českých zemích zazlíváno, ale naproti tomu Jan posiluje postavení Lucemburků na mezinárodní scéně. Prvorozeného syna Václava dal na vychování do Francie, kde při biřmování přijal jméno Karel, a sjednal jeho sňatek s Blankou z Valois, sestrou následníka francouzského trůnu. Janovo postavení v Čechách se zlepšilo díky úspěšným územním expanzím. Za pomoc Ludvíku Bavorovi u Mühldorfu obdrţel trvale Chebsko, jako říšské léno. Dále pak Horní Luţici, Vratislav a roku 1331 získal panství v západní Lombardii, kam povolal svého syna Karla, který měl poprvé moţnost projevit své schopnosti při správě země. Čechy za stálé nepřítomnosti krále spějí zatím ke krizi. Tomu zabránil aţ návrat Karla, na ţádost části české šlechty. Sedmnáctiletý Karel přichází do zpustošené země jako markrabě moravský a energicky se ujímá správy země. Je mimořádně vzdělaný i na západoevropské poměry, přitom Čechy za západní Evropou, vzhledem k posledním událostem, zaostávají o mnoho desítek let. Spojil se s církevní autoritou (praţským biskupem je Jan z Draţic) a tvrdě zasáhl proti nespokojencům. Daří se mu získat zpět královské statky, jeho otcem vesměs zastavené šlechtě. Jeho postavení sílí jak v českých zemích, tak na mezinárodním poli. Papeţem je v té době Karlův francouzský učitel a rádce Pierre de Rosieres, nyní Kliment VI. S jeho podporou se Karlovi podařilo vymanit Čechy ze závislosti na mohučském arcibiskupovi a povýšit praţské biskupství na arcibiskupství. Prvním arcibiskupem se stává Arnošt

23

z Pardubic. Kladný poměr Karla k papeţi a naopak zpupnost Ludvíka Bavora způsobily, ţe byl roku 1346 zvolen římským králem jako Karel IV. Ludvík se nemínil vzdát svých pozic bez boje, ale o měsíc později padl Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku (na straně Francie proti Anglii) a Karel se ujímá přednostně vlády v Čechách. Nedlouho potom však umírá i Ludvík Bavor a Karel je roku 1349 korunován v Cáchách. Karel učinil z českého státu hlavní centrum Svaté říše římské. Vyhořelý Praţský hrad přestavěl na rezidenci hodnou panovníka a zahájil stavbu svatovítského chrámu. Roku 1348 zaloţil univerzitu (první vysokou školou ve střední Evropě) a nechal vybudovat Nové Město praţské, které se stalo ve své době moderním střediskem řemeslné výroby a obchodu. Přes Vltavu dal postavit nový kamenný most (Juditin most strhla povodeň) a vybudovat hrad Karlštejn pro úschovu nových korunovačních klenotů, které obsahem zlata a drahých kamenů neměly ve světě obdoby.

24

Ve stejný den, kdy zaloţil univerzitu, vydal Karel soubor listin, kterými dal českým zemím právní statut (pojem stát ještě neexistoval) pojmem „země Koruny české“. Ten zahrnoval jak Vlastní Království české a Markrabství moravské tak slezská kníţectví a Horní a Dolní Luţici a později i Braniborsko. Stabilitu v zemi Karel zajišťoval rovnováhou mezi vyšší šlechtou a církevními hodnostáři. I kdyţ provinční šlechta se s duchovními, jako nositeli vzdělanosti majícími i mezinárodní přehled, nemohla příliš měřit (nejbliţšími spolupracovníky Karla IV. byli právě arcibiskupové Arnošt z Pardubic a Jan Očko z Vlašimi a také biskup Jan ze Středy). Do této protiváhy sil zahrnul i města, jejichţ význam v té době rostl. Toto rozloţení sil ho ovšem stálo i ústupky – v roce 1355 předloţil šlechtě návrh základního zemského zákona (dnes bychom řekli ústavy), později nazývaný Maiestas Carolina. Část jeho ustanovení se dotýkala práv šlechty, která se jednoznačně postavila proti jeho schválení, a Karel byl nucen ho stáhnout. Dalším Karlovým počinem v oblasti práva bylo vydání tzv. Zlaté buly pro Říši, základního říšského zákona, který písemně stvrdil a upřesnil dosavadní zvyklosti. Potvrdil svobody českého státu a stanovil volbu římského krále (prostou většinou hlasů kurfiřtů, mezi nimiţ byl první český král). Zlatá bula platila aţ do zániku Svaté říše římské v roce 1806. Dědicem české a římské koruny určil Karel syna Václava (ten byl jiţ jako dvouleté dítě korunován českým králem), druhorozenému Zikmundovi bylo určeno Braniborsko (Karel pro něj usiloval o polské dědictví – dojednal jeho sňatek s dcerou uherského krále Ludvíka, který v roce 1370 po smrti Kazimíra Velikého dosedl i na polský trůn a neměl dědice) a nejmladšímu Janovi Zhořelecko. Karel roku 1378 umírá a vlády se ujímá sedmnáctiletý Václav. Brzy po jeho nástupu však vypukla v Čechách rozsáhlá epidemie moru a následný úbytek obyvatelstva vedl ke zhoršení ekonomické situace v zemi. Ochabuje rovněţ obchodní spojení s vyspělými oblastmi jako Itálie, Flandry (Čechy jsou mimo hlavní obchodní cesty). Dochází k chudnutí země a k úpadku hospodářství. Sniţuje se hodnota groše (přidává se měď). Prohloubila se propast mezi vyšší a niţší šlechtou, dochází k úpadku královské moci. Svoboda poddaných je omezována, platí zákaz stěhování a je

25

uzákoněna odúmrť17. Mnoţí se renty vrchnosti18, berně panovníkovi a desátky církvi. Postavení církve mimořádně posílilo a to, v období všeobecné krize, vede k nárůstu odporu vůči ní. Také na mezinárodní scéně musel Václav zaujmout postavení k tzv. papeţskému schizmatu (papeţ se vrátil do Říma, ale francouzští kardinálové zvolili vzdoropapeţe, který sídlil nadále v Avignonu). Nejprve se ve shodě s otcovým přáním postavil na stranu římského papeţe, ale po čase začal na nátlak Francie v tomto postavení kolísat. Odloţil i svou římskou jízdu pro císařskou korunu, která se uţ nikdy neuskutečnila. Václav začal ztrácet mezinárodní prestiţ. Praţský arcibiskup Jan z Jenštejna se jednoznačně postavil na stranu římského papeţe a proti nerozhodnému Václavovi a po vleklém konfliktu, který skončil Jenštejnovým útěkem ze země, vzala Karlova koncepce spolupráce panovníka s církví za své. Václav na církev zanevřel a tento narušený stav byl ţivnou půdou pro snahy vyšší šlechty ještě více podlomit moc panovníka. Ta vyuţila svárů mezi členy lucemburského rodu a získala na svou stranu moravského markraběte Jošta (syna Karlova bratra Jana Jindřicha) a uherského krále Zikmunda (jeho ţena nezdědila zamýšlený polský trůn, ale Zikmund vybojoval Uhry). Roku 1394 vytvořila panskou jednotu19 a zajala krále. Vojensky zasáhl Jan Zhořelecký a Václav byl propuštěn, ale ani pak nezavládl v Čechách klid. Následkem těchto zápasů byl prudký pokles mezinárodní autority českého státu a roku 1400 sesazení Václava IV. z trůnu římského krále (zvolen Ruprecht Falcký). V roce 1402 byl Václav se souhlasem Zikmunda znovu zajat a uvězněn ve Vídni. V té době začíná v nedávno zaloţené Betlémské kapli kázat Mistr Jan Hus. Václav po návratu do Čech, uzavřel za cenu řady ústupků dohodu s panskou jednotou a začal podporovat reformu církve.

17

královská odúmrť - v případě určitého majetku (nedíl), mohli jeho vlastníci (nedílníci) časem vymírat. Mohlo se stát, ţe poslední z nich, pokud nedostal mocný list, musel majetek po smrti převést do majetku panovníka. Nedíl je typický institut slovanského práva. Nedílníci ţili na společném majetku a měli svého představitele - většinou jím byl otec rodiny (otcovský nedíl). Mohl však být i strýcovský nebo mateřský nedíl. Existence nedílu a odúmrti brzdila rozvoj dědického práva. Roku 1497 omezil odúmrť Vladislav Jagellonský. Koncem 16. století za vlády císaře Rudolfa byla odúmrť omezena i na Moravě ( http://pravo.wz.cz/ces/data/cspd_1.doc) 18

podíl na výnosu z půdy

19

panská jednota - začala se formovat kolem moravského markraběte Jošta na jaře roku 1394 jako opoziční uskupení vysoké šlechty nespokojené s vládou krále Václava IV., následně se transformovala ve svaz katolické a umírněné husitské šlechty, který si kladl za cíl ukončení vleklé občanské války a obnovení právního stavu potlačením radikálních skupin (http://www.valka.cz/clanek_10448.html)

26

Vyslovil se pro odstranění papeţského schizmatu a podporoval za tím účelem svolání koncilu v Pise, který ho následně uznal za římského krále. Poţádal o podporu Karlovu univerzitu, ale podpořili ho jen čeští mistři. To ho vedlo roku 1409 k vydání Dekretu kutnohorského20, který upravil poměry na univerzitě v jejich prospěch. Čechům nyní náleţejí tři hlasy ze čtyř (do té doby patřící Bavorům, Sasům a Polákům). Prvním českým rektorem je zvolen Mistr Jan Hus. Němečtí univerzitní mistři a studenti v důsledku toho odcházejí z Prahy na jiné říšské univerzity nebo na nově zaloţené vysoké učení v Lipsku. Tato skutečnost ovšem značně oslabila prestiţ praţské univerzity a z internacionální instituce se stal ústav zemského významu. Vzhledem k šířícím se zprávám o podpoře kacířů, Václav odstupuje od podpory Husova učení. Řím nad Prahou vyhlásil interdikt21, dokud zde bude Hus pobývat. Ten se uchýlil na venkov (Kozí Hrádek, Krakovec), kde dále šířil své názory. Na podzim roku 1414 jej vyzval císař Zikmund, aby se před kostnickým koncilem očistil od nařčení z kacířství. Sněm však trval na odvolání Husova učení a po té co odmítl, byl odsouzen k trestu smrti upálením. Přesto byl koncil v Kostnici v Evropě povaţován za zdařilý – odstranil papeţské schizma (jediný papeţ v Římě, Martin V.). Zikmund je na vrcholu moci, ale stav v Čechách ho donutí hrozit Václavovi kříţovou výpravou proti kacířům. Václav zvolí kompromis, který neuspokojí ţádnou stranu a vede Husovy následníky k protiakci – defenestraci na novoměstské radnici22 a následné revoluci. Václav tento krok dodatečně schvaluje, ale 16.8.1419 umírá. 1.3.4. Husitská revoluce Husovi přívrţenci shrnuli své cíle v tzv. čtyřech artikulech praţských23: svobodné hlásání slova Boţího (úlohou kněze je výklad Bible, odsouzení církevní hierarchie) přijímání pod obojí (tělo i krev Krista, chléb a víno – symbolem se stává kalich) 20

Dekret kutnohorský - listina omezující vliv cizinců na praţské univerzitě vydaná 18. ledna 1409

21

zákaz církevních obřadů a úkonů (pohřby, svatby, křty, mše)

22

svrţení protireformních konšelů z oken radnice 30.7.1419, pod vedením Jana Ţelivského

23

společný program husitských stran přijatý všemi sloţkami husitského revolučního hnutí na sněmu v Čáslavi 1421

27

zákaz světského panování kněţí (zbavení církve majetku a politické moci) trestání hříchů ve všech stavech jiţ na tomto světě (kritika odpustků, prosazováno trestní řízení) Husité se dělili na několik skupin. Základní byly dvě - tzv. umírnění husité (jednalo se o majetnější vrstvy jako niţší šlechta, měšťanstvo a univerzitní vzdělanci), kteří poţadovali sekularizaci24 majetku, podíl na zemských úřadech a podporu panovníka. V podstatě chránili získané postavení a neprosazovali zásadní změnu společenských poměrů. Naproti tomu radikální husité (většinou městská chudina, venkov) vytvořili vojensko-politické svazy (táborský, východočeský/orebité a severočeský/Ţatec a Louny) s úmyslem prosadit boţí zákon a naplnit Písmo svaté. V této nereálné vizi se promítá především různá úroveň mentality a vzdělání radikálního směru husitského hnutí. Praţští husité pak stáli někde mezi umírněnými a radikálními husity. Jejich postavení, zprvu posílené při sjednocování jednotlivých směrů, časem oslabilo právě v jejich střetech. Zikmund byl zvolen českým králem pouze menšinovou katolickou šlechtou, husitská šlechta jeho nárok odmítá. Prosadí proto u papeţe názor, ţe Čechy jsou kacířské a s podporou říšských kníţat jim vyhlásí kříţovou výpravu. První bitva byla svedena na Vítkově hoře, kde se Janu Ţiţkovi25, který stál v čele husitských vojsk, podařilo křiţáky, stejně jako následně u Vyšehradu, porazit. Zikmund byl nucen odtáhnout s nepořízenou. Vrátil se ještě čtyřikrát, ale i další kříţové výpravy selhaly. Po poslední poráţce v bitvě u Domaţlic roku 1431, přikročil Zikmund k vyjednávání. Husité byli pozváni na koncil do Basileje, který měl jednat o situaci v Čechách. Výsledek byl nijaký – v jednání se projevily rozdíly ve smýšlení obou krajních směrů, radikálů a umírněných. Tento rozpor vyvrcholil střetem v bitvě u Lipan a poráţkou radikálů. Ke konečné dohodě došlo aţ roku 1436 v Jihlavě. Tzv. jihlavská (basilejská) kompaktáta umoţnila mír mezi husitskými Čechami a ostatními evropskými národy a zavedení

24

převedení majetku církve do rukou státu nebo soukromých majitelů, ev. zrušení kostela nebo kláštera a pouţití ke světským účelům, případně přechod osoby z duchovního stavu do laického 25

Jan Ţiţka z Trocnova – původně ţoldnéř, nechával se najímat do vojenských oddílů, v roce 1410 bojoval v bitvě u Grünwaldu proti řádu německých rytířů na straně Poláků; po návratu do Prahy ve sluţbách Václava IV; navštěvoval husitská kázání a účastnil se střetu u novoměstské radnice; roku 1420 se odebral do Tábora, cestou na něj zaútočila rytířská katolická jízda (bitva u Sudoměře), Ţiţka se projevil jako výborný vojevůdce a z Tábora utvořil vojenskou pevnost a oporu husitů

28

kališnické církve v Čechách a na Moravě. Její význam byl zásadní - zavedla princip náboţenské tolerance, kdy se kaţdý mohl rozhodnout pro katolickou či kališnickou konfesi26. V Čechách měla kompaktáta platnost zemského zákona, a i kdyţ podmínkou bylo přijetí Zikmunda na český trůn, situace v zemi se změnila. Katolická církev, kromě většiny statků, ztratila i zastoupení na zemských sněmech, a to ve prospěch niţší šlechty. Sněm se rozdělil do tří kurií27 – panské, rytířské a městské. Měli právo volit krále a přijímat zákony. Královská moc byla oslabena a král nemohl samostatně bez sněmu jednat - Čechy se stávají stavovskou monarchií. Proti dohodě se postavili zbytky radikálů, vedení Janem Roháčem z Dubé. Ten byl však jako zemský škůdce zatčen a popraven. Další nepokoje a situace v Uhrách přiměly Zikmunda k odjezdu z Čech. Cestou však umírá (Znojmo, 1437) a s ním končí i vláda Lucemburků v českých zemích.

2. Počátek kodifikace práva v Čechách Pojem kodifikace dnes vnímáme jako zákonodárný proces směřující k sjednocení a upravení právních předpisů určitého odvětví ve formě zákona popřípadě zákoníku (kodexu). Jako cosi naprosto samozřejmého. Tento pohled je ovšem ovlivněn boomem v této oblasti, který nastal v 18. a především 19. století v Německu, ve Francii, v Rakousku (pruský Landrecht 1794, francouzský napoleonský občanský zákoník 1807, rakouský občanský zákoník 1811, kodex rakouského trestního práva 1852). Právo obyčejové je tak nahrazováno právem psaným, pokud moţno přesně, srozumitelně a všeobecně formulovaným, které je závazné a jeho dodrţování je vynucováno státní mocí.

26

přesvědčení, vyznání víry

27

z lat. curia; zpočátku se tímto výrazem označovalo nejstarší rozvrstvení římského lidu, potom přešel na označení sídla římského senátu a posléze také na sídla ostatních úředníků Říma; ve středověku měl různé významy, ale brzo převládl jeho význam jako výraz pro označení soudu nebo komplexu úřadů, vztahujících se k justiční správě; v kanonickém právu se termín uţívá pro soustavu odborů nebo organizací, které pomáhají papeţi provádět jeho nejvyšší pastýřský úřad (http://www.iencyklopedie.cz/kurie/)

29

Feudální právo však k tomuto cíli postupným vývojem teprve směřuje. Karel Malý v Dějinách českého a československého práva do roku 1945, dělí jeho základní formy takto: a)

právní obyčej nejstarší forma – obyčej, převzatý z předstátní společnosti jako krevní msta, ordály, kolektivní odpovědnost apod. Od těchto se však liší – je vynucován státní mocí a jako takový vyjadřuje zájmy vládnoucí vrstvy; jedná se o právo nepsané, přenáší se tradicí; je v podstatě neměnné, kaţdý zásah je převratný

b)

nařízení panovníka tzv. statuta, dekreta, privilegia apod.; mají obecnou platnost, jsou výrazem zákonodárné moci panovníka – př. Břetislavova dekreta, horní zákoník krále Václava II.; časem ustoupila kodifikaci a omezila se na vydávání privilegií a aktů, zakládajících práva jednotlivců a institucí

c)

soudní nález vznikl aţ s rozvojem soudů – zemský soud Přemysla Otakara II.; pokud soudci neměli k dispozici podklad pro rozhodnutí v platném právu, tvořili svým rozhodnutím novou právní normu, která pak byla závazná v analogických případech; tato praxe se stala základem pro budoucí kodifikační činnost

d)

právní knihy soukromě sepsané právo – zachycený právní obyčej; ač neměly platnost zákona, bývaly podkladem pro nalézání práva u soudu; dnes jsou dokladem rozvoje právního myšlení, kultury a jazyka – tzv. Rožmberská kniha, která obsahuje především šlechtické právo procesní a majetkové

e)

sněmovní usnesení a zemské desky vznikly při zemském soudu, nejdříve jako jakýsi registr protokolů ze soudního řízení, později se zde zaznamenávaly majetkové převody – doklad vlastnictví; byly přístupné širší veřejnosti, za úplatu bylo lze získat výpis; časem se rozšířily na více specifických druhů

30

f)

kodifikace vrchol zákonodárného vývoje; první snahy se setkávaly s neúspěchem – návrh zemského zákoníku Přemysla Otakara II., Codex Carolinus Karla IV. – šlechta se obávala posílení moci panovníka na svůj úkor; naproti tomu se setkáváme i s mimořádným úspěchem – horní zákoník Václava II. se rozšířil do celé Evropy a jeho platnost přetrvala aţ do 19. století

S příchodem křesťanství a následného rozvoje církevní organizace, se první pokusy o kodifikaci v počátcích českého státu nezbytně opírají o kanonické právo. Snaţí se potlačit pohanskou tradici a prosadit křesťanské principy. O tom svědčí i Dekreta Břetislavova. Právě zde dochází k prolínání církevního práva se světským (církevní forma manţelství, zákaz pohřbívání mimo křesťanské hřbitovy). Církev má ovšem zatím postavení podřízené státní moci. Její vliv je omezený, nemá dostatečný majetek. Církevní hodnostáři jsou k panovníkovi v podstatě v jakémsi sluţebním poměru (naproti tomu němečtí biskupové mají postavení říšských kníţat). V jednu dobu dokonce hodnost biskupa splynula s hodností panovníka. Teprve ve 13. století, zásluhou praţského biskupa Ondřeje, se církevní organizace plně rozvíjí. Konkordát28 z roku 1222 uznal zvláštního postavení církve a posun k církevním svobodám doznal pokroku. Došlo k rozvoji církevního soudnictví. Pod pravomoc církevních soudů spadají spory duchovních, spory týkající se církevního majetku, sirotků a nemajetných a rovněţ spory přejaté od světských (zásadní část tvoří spory manţelské). Také poddaní církevních institucí jsou vyňati z pravomoci práva světského. Dochází k úpravě církevních desátků (platů placených církevním institucím). Kromě církevního zasahuje do utváření národního práva i právo římské (recepce římského práva- převzetí hlavních ustanovení římského práva ve 12. – 14. stol. téměř v celé Evropě). Ještě větší význam má postupné přijímání metod a interpretace práva, tzv. romanizace právního myšlení, která zásadně ovlivňuje jeho příští rozvoj. To se projevuje např. v jiţ zmíněném horním zákoníku krále Václava II., Ius regale montanorum (zejména ve čtvrté knize, zaměřené na řízení před soudem, přejímá pravidla procesu římsko-kanonického práva). Více patrné je však později v oblasti 28

kompromisní dohoda o vzájemných vztazích mezi státem a římskokatolickou církví

31

práva městského na rozdíl od práva zemského (šlechtického). To bylo především zvykové a vycházelo především ze soudních spisů nebo nezávazných právních knih. Základním systémem feudálního práva v Čechách bylo do Bílé Hory jeho dělení na právo šlechtické (obecné či zemské) a na práva zvláštní, která byla zemskému právu podřízena a nesměla mu odporovat. Jen právo šlechtické upravovalo také základní a důleţité vztahy, které bychom dnes označili jako ústavní (tj. mezi šlechtou a panovníkem, mezi státem a panovníkem, počet a pravomoc zemských úředníků atd.). Mezi práva zvláštní pak patřilo především právo městské, církevní, horní, viničné atd., tj. práva, která upravovala právní poměry vznikající při provozování jednotlivých hospodářských odvětví – řemesla a obchodu, důlního podnikání, pěstování vinné révy a výroby vína nebo práva upravující postavení celých skupin obyvatelstva (církevní, městská)29. K posílení vlivu římského práva přispělo aţ zaloţení univerzity Karlem IV., která roku 1372 po vzoru paříţské a boloňské univerzity otevřela právnickou fakultu, která začala s výukou práva kanonického a později právě římského. Sám Karel ho při sestavení svého zákoníku (Majestas Carolina) vyuţil pro posílení panovnické moci a ochranu majestátu. To se ovšem nesetkalo s úspěchem. V tomto jako v mnoha jiných případech kodifikační pokusy narazily na odpor šlechty, která upřednostňovala obyčejové právo pro jeho nejednoznačné vyznění a manipulační prostor ve sporech. Je patrné, ţe na počátku jakákoliv zákonodárná činnost byla posuzována jako neţádoucí zásah do vţitých obyčejů. Postupně však dochází k upevňování právního řádu, a to dává prostor vzniku skutečných zákoníků. Ovšem pouze ve smyslu shrnout dosavadní právo a dát mu tak větší váţnost, autoritu. Nikoliv tvořit zákon. Ke skutečné kodifikaci práva v českých zemích dochází aţ na konci 15. stol., a to kodifikací práva šlechtického v tzv. Zemském zřízení Vladislavském, které bylo přijato zemským sněmem. Obsahovalo právo ústavní, procesní, správní, majetkové, dědické i trestní.30

29

Český právní partikularismus (http://www.zvodyvynoreni.wz.cz)

30

Systém zachovával princip personality práva, který umoţňoval, aby jednotlivé skupiny společnosti či stavy ţily podle práva svého stavu. Existovala zde nerovnost společenská, od které byla odvozena i nerovnost právní. Právo je chápáno především jako privilegium, nezná a neuplatňuje princip rovnosti, a to ani mezi příslušníky jednotlivých společenských skupin, či stavů.

32

3. Přehled a význam vybraných kodexů Tato část je věnována vybraným dílům spjatým se zákonodárnou činností v českých zemích v období utváření a upevňování státu, pod vládou přemyslovské a lucemburské dynastie. To jest právním památkám, které nám zachovaly doklad o snaze českých panovníků posunout vývoj společnosti určitým směrem, i kdyţ tato často narazila na neúspěch.

3.1.

Břetislavova dekreta (1039)

Jsou povaţována za nejstarší zachované zákonodárné dílo v českých zemích, které o sto let později zachytil děkan praţské kapituly Kosmas, v druhé části své kroniky a ještě později v rukopisném kodexu kapitulního archivu v Olomouci (13.století). Břetislav I. roku 1038 vytáhl do Polska, které bylo oslabené protikřesťanským povstáním. Dorazil aţ do arcibiskupského Hnězdna, které se teprve před čtyřiceti lety stalo místem posledního odpočinku českého, ale i polského mučedníka sv. Vojtěcha. Břetislav se společně s praţským biskupem Šebířem rozhodl nechat světcovo tělo převést do Prahy, i kdyţ kaţdý s jiným úmyslem. Biskup doufal, ţe přítomnost světce odvrátí představitele českého národa od pohanských tradic a Břetislav viděl ve vlastnictví ostatků podporu svých politických cílů. Dekreta byla vyhlášena z kazatelny hnězdeňského chrámu přímým účastníkům válečného taţení, tj. právě těm představitelům národa, kterým byla určena. Do zvykového práva se tu na našem území poprvé ve větší míře prosazuje právo církevní, a to v různých oblastech. Rodinné právo reprezentoval princip monogamie, církevní forma sňatku a stíhání smilstva (církevní sňatek jako jediná moţná forma přetrval aţ do 19. století. Zákaz rozvodu pro katolíky pak přestal být respektován aţ v roce 1919.) Trestní právo je tu zastoupeno kupříkladu stíháním vraţd, i církevní hodnostáři (nejen kníţe) mohli vystupovat jako veřejní ţalobci a účastnit se ordálů. Zločin je tu chápán jako prohřešek proti Bohu a trest jako prostředek smíření a odpuštění. Závislé na Bohu je tedy rovněţ důkazní řízení. Proti ordálu se rozhodněji postavil aţ Karel IV. s Arnoštem z Pardubic (návrh zákoníku Maiestas Carolina). Dekreta zavedla rovněţ šestidenní pracovní týden a svěcení neděle jako dne odpočinku, byly zakázány pohřby mimo křesťanské hřbitovy. Za porušení těchto ustanovení měl kníţe i církev právo na pokuty.

33

Znění Břetislavových dekret: I. Vaše manţelství, která aţ dosud měli jste jako v nevěstinci a společná jako mezi zvířaty, nechť napříště řídí se kanonickým řádem tak, aby manţelka spokojila se jedním muţem a muţ jednou ţenou zákonitě před církví provdanou. II. Kdyby manţelka muţem anebo muţ manţelkou opovrhl a nesvár mezi nimi dospěl aţ k roztrţce, nechci, aby ten z nich, který by se nechtěl vrátit do dřívějšího svazku zákonitě uzavřeného, podle řádu naší země jako rušitel manţelství byl uveden v rabství, nýbrţ spíše tísní našeho nezměnitelného příkazu, nechť je tato osoba jakákoli, budiţ uvrţen do vyhnanství do Uher a nebudiţ nikterak dovoleno, aby se do země vracel a se vykoupil, aby nákazou jedné ovce, boţí stádo ovcí se neposkvrnilo. III. Kdyby panny, vdovy a cizoloţnice byly usvědčeny, ţe ztratily stud a dobré jméno a porodily děti nemanţelsky, jest je postihnouti týmţ nálezem. Neboť kdyţ mají svobodné rozhodování provdati se, proč páchají cizoloţství a své plody uměle potracují, coţ je nejhorší hřích před Bohem? IV. Kdyby si ţena stěţovala, ţe svým muţem není milována slušně, nýbrţ ţe je uchopována neslušně, budiţ mezi nimi uspořádán boţí soud před církví, a kdo by byl shledán vinným, nechť zaplatí kníţeti povinné pokuty. Podobně o těch, o nichţ se proslýchá, ţe zabili člověka, arcikněz ať jejich jména napíše správci příslušného hradu a správce ať je obešle k soudu, a kdyby se vzpírali, uvrhne do vězení, aţ buď učiní náleţité pokání nebo zapírají-li, vyjde najevo ţhavým ţelezem nebo popříseţnou vodou jejich hřích či nevinna. Avšak bratrovrahy, otcovrahy, vrahy kněţí a osoby upadlé v obvinění z podobných těţkých zločinů ať arcikněz označí hradskému správci nebo kníţeti a tito ať je s rukama přikovanýma k trupu vyvrhnou z království, aby potupně a běţenecky sdíleli na zemi úděl Kaina. V. Krčmu, která jest kořen všech špatností, odtud pocházejí krádeţe, vraţdy, smilstva a všechny špatnosti, kdo zřídí nebo kdo zřízenou za plat převezme: krčmář, jestliţe bude postiţen, ať je veden ke středu trţiště, přivázán k sloupu a mrskán pruty jak dlouho by biřic chtěl, avšak jeho věcí ať nesbírí fiskus, ať nepropadají komoře kníţecí, nýbrţ ať jsou pod zemí pohřbeny, aby se nikdo neposkvrnil nabytím tak prokletým. Pijáci pak, kdyby byli postiţeni v krčmě, ať nevyjdou z vězení, dokud by nesloţili 300 denárů pro kníţecí komoru.

34

VI. Aby o nedělích se nekonaly trhy a o slavných svátcích, jeţ se slaví v naší zemi hlavně proto, aby o ostatních dnech mohli se oddávati dílu, kdyby pak někdo ve dnech výše řečených by přistiţen při sluţebním díle, dílo samo a to, co při díle by se nalezlo, ať vezme arcikněz a viník ať zaplatí do kníţecí komory 300 denárů. Podobně s těmi, kdoţ své mrtvé ve víře zemřelé pohřbívají na polích nebo v lesích: kdoţ se toho opováţí, dají arciknězi vola, kníţeti pak 300 denárů, mrtvý nadto ať je dopraven na křesťanský hřbitov.31

3.2.

Zlatá bula sicilská (1212)

Zlatá bula32 sicilská byla vydána v Basileji 26. září 1212 římským a sicilským králem Fridrichem II. (Sicilská proto, ţe je opatřena pečení Fridricha jako sicilského krále. Titul římský král začal zřejmě důsledně pouţívat aţ po korunovaci v Mohuči). Jednalo se celkem o tři listiny, z nichţ první potvrzuje královský titul a stanovuje příslušné podmínky, druhá předává českému králi do vlastnictví některé říšské majetky a třetí svěřuje majetek moravskému markraběti (dosud neurčený výraz „Mocran et Mocran“, pravděpodobně zkomolené Markrabství moravské). Těchto privilegií se Přemyslovi dostalo za to, ţe podpořil kandidaturu Fridricha II. na říšský trůn proti jeho protivníku Otovi IV. Brunšvickému z rodu Welfů. Zlatá bula sicilská potvrzovala, ţe český stát není říšským lénem, ţe Říše bude uznávat jen toho panovníka českého státu, který byl zvolen v Čechách (císař měl odevzdávat jen odznaky královského důstojenství), uznala dědičnost českého královského titulu a zaručovala českému státu suverenitu (Čechy a Morava jsou nedělitelný celek). Také přiznávala českým králům právo investitury biskupů. Tvrzení, ţe Zlatá bula sicilská přiznala českému králi titul říšského arcičíšníka a kurfiřtskou hodnost se do některých výkladů dostalo naprosto neoprávněně. 31

Francek, Jindřich: Zločin a trest v českých dějinách, KK a Rybka publishers, Praha 1999

32

Pojem Zlatá bula můţe označovat několik skutečností.V diplomatice je tak označována středověká listina obvykle opatřená zlatou pečetí (Zlatá bula Karla IV., Zlatá bula sicilská, Zlatá bula Ondřeje II.) Ve sfragistice pojem zlatá bula označuje pečeť vyrobenou ze zlata nebo pouze pozlacenou (a obvykle vyrobenou ze stříbra). Tyto zlaté buly byly původně uţívány pouze na byzantském císařském dvoře a odtud byly převzaty i na Západ (nejstarší doklad je pro Karla Velikého). Pouţívaly se jen zřídka a to při slavnostních příleţitostech nebo na ţádost příjemce, který zato musel zaplatit speciální taxu. Většinou ji uţívali panovníci, pouze jedinkrát papeţ (v roce 1552). V českém prostředí zlaté buly uţíval Přemysl Otakar I., Jan Lucemburský, Karel IV. a Zikmund. (Kukánová, M.: Soupis zlatých bul v českých a moravských archívech, Sborník archivních prací 40, 1990)

35

Císař Zlatou bulou v podstatě písemně uznal stávající poměry ve vztahu českého státu k říši a českého krále jako rovnocenného partnera. Dnes se má všeobecně za to, ţe se jedná o zásadní dokument, který svědčí o hlubokých kořenech české státnosti. Ovšem jeho význam v dějinách českého státu procházel významnými proměnami (např. v Ottově naučném slovníku ještě nemá samostatné heslo). Martin Wihoda ve své knize Zlatá bula sicilská naznačuje, ţe sám Přemysl Otakar I. jí přílišnou důleţitost nepřisuzoval, kdyţ uţ v roce 1216 zajistil zpečetěním římskokrálovské listiny v Ulmu následnictví pro syna Václava a pominul tak prvorozeného Vratislava z předchozího manţelství s Adlétou Míšeňskou (nemluvě o v bule zmíněné volbě krále). Ani později členové přemyslovského rodu nikdy tohoto privilegia pro potřeby nástupnictví nepouţili. Poprvé se dostala do spektra zájmu aţ po vymření Přemyslovců po meči v roce 1306, kdy šlechta hledala právní podklad pro volbu nového krále a především za Karla IV. který jí obratně vyuţil k podpoře územních nároků.

Znění první listiny Zlaté buly sicilské: Fridrich, z boţí milosti volený císař římský a po všechny časy rozmnoţitel, král Sicílie, vévoda Apulie a kníţe Capue. Poněvadţ ozdoba a moc císařská předchází náš stav, ţe nejen hodnosti ostatních kníţat, ale také královská ţezla uděluje náš majestát, povaţujeme za slavnou a velikou věc, ţe v tak velikém dobrodiní naší štědrosti i jiným vzrůstá přírůstek královské důstojnosti, aniţ by tím naše vznešenost trpěla nějakou újmu. Proto my, přihlíţejíce k přeslavným sluţbám oddanosti, které veškerý lid Čechů od dávného času věrně i oddaně prokazoval císařství římskému, a ţe jejich jasný král Otakar od začátku mezi jinými kníţaty, zvláště před ostatními, nás zvolil císařem a při naší volbě ustavičně a uţitečně setrval; jako milý náš strýc, zboţné paměti král Filip, učiniv poradu se všemi kníţaty, ustanovil svým privilegiem, i my jej králem ustanovujeme a potvrzujeme, a tak posvátné a důstojné ustanovení schvalujeme a České království svobodně a beze všeho vymáhání peněz i obvyklé spravedlnosti dvora našeho jemu a jeho nástupcům na věky propůjčujeme. Chtějíce, aby kdokoli od nich bude zvolen králem, k nám nebo našim nástupcům přijel a náleţitým

36

způsobem odznaky královské přijal. Také povolujeme, aby on a jeho nástupcové drţeli všechny hranice, které zmíněnému království patří, ať by jakkoli byly odcizeny. Také jemu a jeho dědicům úplně povolujeme právo a moc potvrzovati biskupy jeho království; avšak tak, aby se těšili té svobodě a bezpečnosti, kterou mívali od našich předchůdců. Ustanovujeme potom z nadbytku naší štědrosti, ţe řečený jasný král nebo jeho dědicové nejsou povinni choditi na ţádný náš sněm, neţ který bychom svolali do Bamberka nebo do Norimberka. Pokud bychom nařídili konat sněm v Merseburku, jen tehdy jsou povinni přijíti, jestliţe kníţe polský, jsa pozván, přijde a mají mu poskytnout doprovod, tak jako předchůdcové jeho, kdysi králové čeští, činívali. Avšak tak, aby jim napřed byla určena lhůta šesti neděl k příchodu ke zmíněným sněmům. S tou však výhradou, kdybychom my nebo naši nástupci byli v Římě korunováni, ponecháváme na vůli řečenému králi Otakarovi nebo jeho nástupcům, zda nám pošlou tři sta oděnců nebo zaplatí tři sta hřiven. K trvalé paměti a moci tohoto našeho ustanovení a potvrzení poručili jsme toto privilegium napsati rukou Jindřicha z Paříţe, notáře a věrného našeho, a naší zlatou bulou utvrditi, roku, měsíce a indikce níţe psaných. Této věci svědkové jsou tito: arcibiskup z Bari, biskup z Tridentu, biskup z Basileje, biskup z Kostnice, biskup z Churu; opat z Reichenau, opat ze St. Gallen, opat z Weissenburgu, Bertold z Neuffen, protonotář královského dvora; hrabě Oldřich z Kiburku, hrabě Rudolf z Habsburku a lantkrabě z Alsaska, hrabata Ludvík a Heřman z Froburku, hrabě Werner z Hohenburku, šlechtic Arnold z Wartu, fojt Rudolf z Rapperswillu, Rudolf z Ramensberku, komorník Albero z Tanenhausu a mnoho jiných velmoţů a šlechticů a svobodníků. jejichţ svědectvím je toto privilegium potvrzeno. Stalo se léta od vtělení Páně tisícího dvoustého dvanáctého, v měsíci září, v patnácté indikci, skutečného království pána našeho Fridricha, nejjasnějšího zvoleného císaře římského a po všechny časy rozmnoţitele říše, krále Sicílie, roku patnáctého. Dáno ve vznešeném městě Basileji rukou místoprotonotáře Oldřicha dvacátého šestého září šťastně. Amen.33

33

Převzato: Ţemlička, J: Zlatá bula sicilská, Praha 1987 (Digitální archiv Parlamentu ČR,

http://www.psp.cz)

37

3.3.

Ius regale montanorum (Horní zákoník krále Václava II.)

Je povaţován za nejstarší právní památku, jejíţ forma se dá nazvat zákoníkem. Poprvé se tu setkáváme se situací, kdy je panovník okolnostmi nucen k dokonalejší právní úpravě dosud platného zvykového práva. Ve 13.století dochází v Čechách k obrovskému rozmachu hornictví (těţí se stříbro, zlato, měď) – Jílové, Příbram, Jihlava, Kašperské hory a zejména Kutná hora. Ta se rychle stává druhým nejlidnatějším městem po Praze a situace ve městě i báňské podnikání si vynucuje dokonalejší právní úpravu. Výše uvedenému zákoníku nejprve předchází Jihlavské horní právo - první kodifikace horního práva ve střední Evropě (asi 1249). Těţba stříbra byla organizačně i finančně velmi náročná. Rozšířil se tzv. nákladnický systém – podnikatelé (kverkové) se spojovali do těţařských druţstev, ve kterých se na těţbě kaţdý finančně podílel a podle tohoto podílu (kuskus) mu náleţel i dosaţený zisk. Ani havéři nedostávali stálou mzdu, ale jejich odměna závisela na tomto zisku. Výsadní právo k nerostným surovinám má panovník – právo horního regálu34. Navíc platilo právo horní svobody – svobodného zahájení těţby bez souhlasu vlastníka pozemku. Těmto vztahům bylo nezbytné dát určitý řád. To se stalo vydáním horního zákona v Jihlavě. S nalezením mnohem bohatší stříbrné ţíly v okolí kláštera v Sedlci (dnes Kutná Hora) a dalšími nalezišti však vznikla potřeba předchozí báňské právo sjednotit, rozšířit a dát mu maximální váţnost. Má se za to, ţe autorem je italský právník Gozzius z Orvieta35, který v té době pracoval, na ţádost Václava II., na sestavení zákoníku zemského. Ten narazil na odpor šlechty, která lpěla na obyčejovém právu s jeho vágním výkladem. Vliv římského a kanonického práva, na jehoţ základě Gozzia pracoval, se jí jevil jako omezování vlastních práv a přílišné posílení postavení panovníka (coţ bylo Václavovým záměrem, který ztroskotal, tak jako později i pokus Karla IV.). Horní zákoník se tak stal jediným výsledkem Gozziova působení v Čechách.

34

zásada horního regálu vycházela z principu, ţe panovníkovi patří veškeré nerostné bohatství nacházející se na jeho území a pouze panovník má výhradní právo udělovat kutací povolení a za to mu byla odváděna příslušná část z výtěţku ve formě dávky – tzv. urbura (Jánošíková, Petra (a kol.): Mezníky českých právních dějin, 2. rozšířené vydání, Plzeň 2005) 35

Gozzius z Orvieta - profesor římského a kanonického práva, který byl do Prahy roku 1294 vyslán římským kardinálem Matteem Orsinim, Václavovým příbuzným (Adamová, Karolína, Soukup: Prameny k dějinám práva v českých zemích, 2. přepracované vydání, Plzeň 2000)

38

Zákoník nebyl nikdy oficiálně vyhlášen a není ani známo přesné datum vzniku (cca 1300 - počátek raţby českých grošů, aţ 1305 - úmrtí Václava II.). Měl čtyři části (pod vlivem zákoníku římského císaře Justiniána), která obsáhly veškeré aspekty horního práva – první se týká práva osob, druhá věcí, třetí závazků a čtvrtá procesního práva. První kniha obsahuje přehled horních zaměstnanců a jejich práva a povinnosti, druhá pojednává o právu k horským dolům, ke štolám a o jiţ zmíněném právu kutacím. Třetí kniha pak řeší právo vlastnické a závazkové ve vztahu k dolům – prodej, koupě, darování. A konečně kniha čtvrtá je zaměřena na právo procesní – určuje způsob řízení u horních soudů, a to včetně odvolání. Zákoník je v prvních částech, které se týkají práva hmotného přizpůsoben nejen stavu horního práva té doby, ale odráţí i skutečné poměry v báňském podnikání. Naproti tomu procesní část vychází čistě z práva římského a kanonického. Jedná se o mimořádně úspěšný zákonodárný počin, přeloţený do dalších jazyků – češtiny, němčiny, španělštiny a pouţívaný na evropském území po dlouhá léta.

Pozn.: Otisk latinského horního zákoníku nejstarším který

je

Václava

II.

českým dílem

je

jeho

překladem,

kutnohorského

měšťana Petra Přespole z roku 1460. Přespolův překlad Ius regale montanorum, který nese název Právo královské horníkuov, patří nepochybně mezi velmi důleţité právní,

kulturní

a

historické

dokumenty naší minulosti. Mimo jiné to dokazuje i skutečnost, ţe od svého

vzniku

slouţil

dalších

nejméně 150 let místo původního latinského

originálu

praktickým

potřebám jak královských úředníku, kteří tehdy vykonávali správu a dozor nad dolováním v Kutné Hoře i v jiných báňských střediscích českých zemí, tak i

39

samotných hornických podnikatelů, kteří z něho nebo z odvozených transkriptů čerpali nezbytné návody a poučky pro vedení kutacích a hlubinných prací, soudních sporů, pro rozdělování výtěţků důlní činnosti apod.36

3.4.

Maiestas Carolina (Zákoník Karla IV.)

Dalším významným kodifikačním pokusem je návrh zákoníku Karla IV., známý jako Maiestas Carolina37. Vzdělaný panovník si byl vědom síly psaného práva a moţností jeho vyuţití. To prokázal uţ při zaloţení univerzity, mezi jejíţ první fakulty patřila i ta právnická. Vzhledem k tomu, ţe v Čechách dosud neexistoval jednotný zákoník, učinil Karel kroky, které by vedly k jeho vytvoření a jeho prostřednictvím i k posílení postavení panovníka jako nejvyššího zákonodárce. Práce na zákoníku trvaly několik let, zhruba od roku 1348, kdy sněm Království českého schválil Karlův kodifikační plán38. Prvním krokem bylo sebrání pramenů obyčejového práva, patrně členy Karlovy kanceláře – norimberský notář Jindřich Peněţník, vrchní mistr komory Rous z Litic, Zbyněk Zajíc z Házmburka, Bušek mladší z Velhartic a Hašek ze Zvířetic39. Poté byly tyto prameny uspořádány a sestaveny v zákoník, který byl ještě následně upraven. Na této části se pravděpodobně podíleli Karlovi nejbliţší spolupracovníci jako praţský arcibiskup Arnošt z Pardubic nebo kancléř Jan ze Středy a především sám panovník (je autorem i dalších právních předpisů, např. Korunovačního řádu českého krále - předlohou mu byly staré německé korunovační řády a korunovační řád francouzský; tento základ Karel IV. obohatil o domácí prvky, především průvod jdoucí královskou cestou v předvečer korunovace na Vyšehrad, kde se panovník poklonil památkám po mytickém zakladateli rodu Přemyslu Oráčovi: lýčeným střevícům a brašně; dále byl řád doplněn o modlitby

36

Český montánní klub (http://www.mining.cz/KNIHY/01/H04/H4-001.htm)

37

původně známý jako tzv. Codex Carolinus (odvozeno od názvů zákoníků z císařské doby Římské říše), ale od jeho vydání tiskem roku 1617 Pavlem Ješínem z Bezdězí (mimo jiné vydal tiskem i tzv. Dalimilovu kroniku) spíše jako Maiestas Carolina (Kuklík, Jan, Skřejpková: Kořeny a inspirace velkých kodifikací, Praha 2008) 38

Adamová, Karolína, Soukup: Prameny k dějinám práva v českých zemích, Dokumenty, Plzeň 2004

39

Knoll, Vilém (a kol.): Vybrané mezníky českých právních dějin, Pelhřimov 2002

40

podle Karlova vlastního výběru; výsledkem byla představa ideálního krále, který se posvátným pomazáním stal „náměstkem Krista“40). Výsledkem jejich práce byl soubor zásad, principů a práv, který měl platit po celém území Koruny české, tj. nejen v Čechách, ale i na Moravě, ve Slezsku, Luţici atd.41 Návrh zákoníku tvořilo 109 článků, psaných latinsky a zahrnujících ústavněprávní, trestní, procesní i soukromé právo. Byl ovlivněn jak Horním zákoníkem Václava II., tak i Sicilskými konstitucemi Fridricha II. Štaufského z Melfi roku 1231 a částečně i kanonickým a římským právem. Například uplatněním zásady, která byla prosazována za Ulpiána42, ţe totiţ panovník sám není vázán zákonem, ale stojí nad ním a je sám zdrojem práva („princeps legibus solutus est“ – panovník není vázán zákonem). Vliv římského práva je však pouze okrajový a nelze ho povaţovat za recepci do práva českého. Ve většině literatury se uvádí, ţe vzhledem k odmítnutí generálním sněmem zemí České koruny v roce 1355, byl Karel nucen zákoník odvolat. Je tu však i moţnost, ţe návrh zákoníku stáhl ještě před konáním sněmu, po poradě s představiteli nejvyšší šlechty43. V kaţdém případě výsledkem byla tzv. revokační listina, kterou dal Karel na vědomí, ţe zákoník nešťastnou náhodou shořel a především, ţe šlechta jím není vázána (tímto krokem mělo být rovněţ zabráněno, ţe by se panovník pokusil prosadit zákoník později). Stejnou listinu vydal i Karlův bratr a markrabě moravský Jan Jindřich, v té době následník trůnu. Ve skutečnosti byl zákoník uloţen na Karlštejně a dochoval se dodnes ve čtyřech úplných a dvou neúplných exemplářích původního latinského textu. Důvod proč se nepodařilo návrh zákoníku prosadit je nasnadě. Šlechta nebyla ochotna akceptovat posílenou pravomoc panovníka, který sám měl stát de facto mimo zákon, ani omezení dosud volného výkladu obyčejového práva. Zákoník rovněţ zakazoval soukromé války a zcizování královských statků (vyjmenované hrady a města). To bylo pro šlechtu drţící některé nemovitosti rovněţ nepřijatelné. 40

http://www.pribeh-hradu.cz/index.php?sec=15

41

viz str.21

42

Domitius Ulpianus (170 Tyros – 228 Řím) - nejznámější římský právní vědec. Jeho dílo mělo zásadní vliv na celé období pozdního císařství, výrazně ovlivnilo i Justiniánův Corpus iuris civilis (http://iuridictum.pecina.cz/w/Domitius_Ulpianus) 43

Kuklík, Jan, Skřejpková: Kořeny a inspirace velkých kodifikací, Praha 2008

41

Další ustanovení se týkala například obrany království v době války (čtyřtýdenní branná povinnost na vlastní náklady; zákaz sluţby v cizím vojsku při ohroţení země) nebo tzv. odúmrti ve prospěch krále v případě vymření šlechtického rodu. Práva procesního se pak dotýkal zákaz ordálů ţelezem a vodou. Ordál soubojem byl sice omezen, ale v některých případech byl moţný – pro podezření ze zrady, nebo úkladů o ţivot člena královského rodu či pro podezření ze zcizení královského majetku apod. Šlechta však měla být krácena i v dalších právech – nejvyšší úřady neměly být nadále dědičné, měl je dosazovat panovník. Pokud jde o soukromé právo, návrh potvrzuje existenci a význam zemských desek, jakoţto pramene práva, ve kterém je zaznamenáno veškeré řízení před zemským soudem včetně rozsudků a později i majetkové převody. Jednalo se v podstatě o nezpochybnitelný zdroj důkazů pro případné budoucí pře. Desky byly uloţeny na Praţském hradě a jejich správou byl pověřen zemský písař. Ačkoliv se kodifikační pokus Karla IV. nesetkal s úspěchem a zákoník se nestal platným právem, jeho význam je i tak mimořádný. Některé návrhy se podařilo vnést do ţivota jiným způsobem, jako obsazování nejvyšších zemských úřadů, dohodu o potírání zločinnosti nebo souhlas panstva s oprávněním poddaných podávat ţaloby vůči šlechtě, schválené na sněmu v roce 1355. Nebo udělení práva zkoušet a jmenovat notáře praţskému arcibiskupovi (1358). Vzniká veřejný notariát, jehoţ úkolem je vyhotovovat listiny právního obsahu a změnit tak postupně formu a podobu práva v českých zemích. Sám zákoník pak byl pouţíván jako zdroj původního zvykového práva. Jeho přínos však není zajímavý jen v oblasti práva, ale i jako dokumentu Karových snah a cílů – panovník jako nejvyšší autorita a jediný zákonodárce, zachování integrity Českého království zákazem oddělování určených hradů a měst, zavedení pravidel pro správu země, soudnictví atd. Později, v době pohusitské, byl ze zákoníku pořízen česky psaný výtah, tzv. Statuta44, v nichţ je pozměněna ta část, která měla posílit panovníkovu moc a stala se platnou normou a základem dalších kodifikačních snah.

44

Kuklík, Jan, Skřejpková: Kořeny a inspirace velkých kodifikací, Praha 2008

42

Z návrhu zákoníku: VI. O sněmu a rozkázání, kterak králi čeští nemají otlučovati od koruny České měst a hraduov dole psaných. A dále ustavujem a nalézáme na valniem sněme všech našich věrných a povoleniem královstvie našeho Českého, aby budúcí naši náměstkové, králové Čeští poslupní neb snad od jinad zvolení a povolaní králi, pod přísahú a zlořečenstviem od Buohavěčným měst a hraduov duole psaných nikakéţ ot České koruny a ot poţievánie krále Českého neodlučovali, nezastavovali, ani nesměnili, dcerám neb královnám svým na nich nevěnovali. Pakliby kto od nich přijal, tehdy by ten v nemilost královstvie Českého upadl, a hrdlo, sboţie i dědiny, kteréţby měl v království Českém, ihnedskutečně ztratiti má. To jsú tito hradové a města s právy jich, kteříţ nemají býti odlučováni: V Polště čtyři města: Vratislav, Neumark, Hlohov, Frankenstein, a dva hrady: Sobotka a Gorov. V Budišinské zemi tato města: Budišin, Zhořelec, Libava, Luban, Kamenec. V Čechách tato města: Praha, Hradec Králové s lesem, Albrechtice, Chrudim, Plzeň, Hawelsworth, Nimburk, Ţitava, Litoměřice, Ţatec, Pirno, Most, Kadaň, Tachov, Domaţlice, Písek, Budějovice, Čáslav, Hora, Kúřim. A tito hradové: Kladsko, Furstenberk, Lichtemburk, Bezděz, Konigstein, Loket, Frimberk, Bretenstein, Hrádek Křivoklát, Karlštejn a Zviekov. A tato města a hradové, totiţ Cheb, Floss a Parkštejn; ti nemají otlučováni býti od koruny České, lečby ciesař je vyplatil. XXV. O těch, ješto jim úřadové zemští ot krále mají dáni býti. A my najvyššie úředníky zemské, komorníky, sudie a piesaře, k našie vuoli svobodně máme ustanoviti a dáti tak, aby oni, komorniek a sudie, byli z řádu panského. A pak i o jiných úřednieciech mocí královskú po Českém království ustanovených, téţ chceme mieti, aby byli urozeni v spravedlnosti a v mraviech i v múdrosti rozumní a na cti bez poskvrny zachovalí, jakoţ o nich právo káţe.

43

XXVII. O dskách zemských. Ey pilně přikazujeme, aby dsky zemské, kteréţ písařem zemským mají zřízené býti aneb zřízeny budú, chovány byly na hradě Praţském. A kteréţ by byly dokonány, ty mají chovány býti pod pečetmi a zámkem nejvyššieho komorníka, sudieho, piesaře a purkrabie Praţského v zákřiště kostela Praţského, a ty dsky nemají vyniemány býti, lečby při tom byli dřieve řečení úředníci, jakoţ jest obyčej. XL. O pisařiech obecných S paměti pokládáme, aby ţádný pisař obecný nebo jiný pisař od desk pţíseţný, snad jsa publice stvořený v našie České zemi, i coţ pod naši korunu slušie, skutkóv ţádných, listov, instrument i jiných zápisuov činiti nesměl, lečby skrze ny nebo naše náměstky hodnost a potvrzenie přijal, a naše listy na to s pečetmi neb sekretem na potvrzenie měl; jinak coţby kolivěk vedl nebo psal, to za nich chcme mieti a ţádné moci nemá mieti, a jakoţto nad falešníkem má pomstěno býti. XLII. O póhoniech proti králi. A kakţ kolivěk král pro duostojenstvie své vyňat jest z suódov v zemi své, avšak aby pravda se šířila: komorník najvyšší (purkrabie Praţský), a páni a kmetové České země mají ţalujieciemu na krále spravedlnost učiniti, a král jich nález i ortel z své milosti zvláště trpěti má; tak, aby ţádného úrazu na svém duostojenstvie a na své osobě netrpěl skrze jich otsúzenie, ale jeho úředníci aby to splnili a trpěli, ktoţ sú na to vydáni, z jeho statku a sboţie, a král jim má to beze lsti a přísně přikázati. 45

3.5.

Zlatá bula Karla IV.

S podstatně větším úspěchem se setkal další Karlův kodifikační počin, a totiţ zlatá bula z roku 1356. Jde v podstatě o první psanou Ústavu Svaté říše římské, která platila aţ do jejího zániku v roce 1806. Karel IV. svolal počátkem roku 1356 do Norimberku sněm, na němţ se pozastavil nad skutečností, ţe císařská vláda je neustále oslabována posilováním mocenské funkce jednotlivých států a panovník je nucen soustavně se věnovat poměrům v říši. 45

Adamová, Karolína, Soukup: Prameny k dějinám práva v českých zemích, Dokumenty, Plzeň 2004

44

Základní říšský zákon, jehoţ prvních 23 článků sněm schválil, tak ustanovil hlavní zásady volby římských králů a vymezil poměr českého státu k říši. Zbylých 8 článků pak bylo přijato koncem roku v Metách. Zlatá bula byla sepsána v latinském jazyce. Římského krále mělo volit sedm kurfiřtů – tři duchovní (arcibiskup trevírský, kolínský a mohučský) a čtyři světští (na čestném místě král český, dále falckrabí rýnský, vévoda saský a markrabí braniborský), a to hlasem většiny a nikoli uţ souhlasem všech kurfiřtů. Přitom pominula tzv. aprobaci – papeţské potvrzení volby a odkázala ho do mezí formálního souhlasu. Rovněţ stanovila, ţe se kurfiřti mají scházet jednou do roka a společně se radit s císařem. Kurfiřtům byl jejich titul přiznán dědičně, byly jim potvrzeny tzv. regály (viz výše), např. právo razit mince, celní právo či právo výkonu soudní pravomoci. Karlova zlatá bula nejen potvrzovala výjimečné postavení českého krále, jak jiţ bylo dáno Zlatou bulou sicilskou, ale dále jej rozšiřovala. České království jiţ není říšským lénem. Tím jsou pouze říšské hodnosti – arcičíšnictví a kurfiřtství, a ta jsou jeho osobním závazkem. Český trůn je ve vládnoucí dynastii dědičný po meči i po přeslici a Zemskému sněmu je přiznána moţnost volby krále, pokud by panovnický rod vymřel. Nikdo z poddaných krále se nesmí odvolávat k soudu mimo České království a zároveň nesmí být nikdo k takovému soudu předvolán. Poslední ustanovení dokonce poţaduje, aby se děti kurfiřtů učili slovanský, tj. český jazyk. Lucemburkům se tak podařilo završit dlouhodobé úsilí přemyslovských panovníků o uznání suverénního postavení českého státu na mezinárodním poli.

Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice šťastně amen. Karel čtvrtý přízní milostivosti Božské Římský císař... a král Český na věčnou paměť... Z hlavy čtvrté: O knížatech volencích ... Ustanovujeme dále, aby, kdykoliv by budoucně došlo k slavnému shromáţdění císařskému... po pravém boku císaře neb krále Římského bezprostředně po arcibiskupu Mohučském neb Kolínském... král Český, jeţto jest panovník korunovaný a pomazaný, první a po něm falckrabí Rýnský druhé místo sedění obdrţeti mají...

45

... po třetí od krále Českého, kterému mezi světskými volenci ze svrchovanosti důstojnosti královské po právu i po zásluze náleţí prvenství... ...První pak nápoj podá král Český, maje však na hlavě korunu královskou, jak obsahují v sobě privilegia království jeho. Kdyby však ze svobodné vůle své nechtěl, nebude povinen posluhovati... Z hlavy sedmé: O nástupnictví knížat. (Odst.2.) Kdyby pak se přihodilo, ţe by se některé z těchto kníţectví ve svaté říši uprázdnilo, tehdy císař nebo král Římský, který právě bude, s ním naloţiti bude povinen a bude moci jako s věcí na císařství zákonitě spadlou, bez porušení však vţdy privilegií, práv a zvyklostí království Našeho Českého o volení krále skrze obyvatele království v případě uprázdnění, kteříţto právo mají voliti krále Českého vedlé znění týchţ privilegií od nejjasnějších Římských císařů neb králů obdrţených a vedlé zachovávané zvyklosti starodávné, kterýmţto výsadám touto sankcí císařskou v ničem na ujmu býti nechceme, ale rozhodujeme, aby ony nyní a ve všech časech budoucích ve všem svém obsahu a formě nepochybnou podrţely platnosti váhu. Z hlavy osmé: O imunitě krále Českého a obyvatel království jeho. Protoţe od nejjasnějších císařů a králů Římských, předchůdců Našich jasným králům Českým, předkům a předchůdcům Našim i království Českému a koruně téhoţ království druhdy postoupeno bylo a mile dopuštěno a protoţe jest v království témţe od časů, jichţ opaku dnes nestává paměti, zvyklostí chvalitebnou nepřetrţitě zachovávanou dlouhou trvalostí časů a předepsanou mravy uţívajících bez překáţky, odporu neb přerušení zavedeno, ţe ţádný kníţe, pán, vládyka, panoše, zeman ani měšťan, ţádný konečně člověk téhoţ království a příslušností jeho kdekoliv stávajících, jakéhokoliv stavu hodnosti, přednosti neb postavení by byl, ku kteréhokoliv ţalobce naléhání mimo království samé, k jakémukoliv soudu jinému, mimo soud krále Českého a soud soudců královského dvora jeho poháněn býti nemohl, ani potahován ani volán býti nemá pro všechny budoucí časy, ani nemůţe – proto výsadu, zvyklost a dopuštění toho z právomocnosti císařské a z plnosti císařské moci s jistým vědomím obnovujíce a také potvrzujíce; tímto naším ustanovením císařským na věčné časy platiti majícím ustanovujeme, aby kdyby proti privilegiu,

46

zvyklosti neb dopuštění dotčenému někdo z napřed uvedených: ať kníţe, pán, vládyka, panoše, zeman, měšťan neb sedlák neb jiná kterákoliv osoba k jakémukoliv soudu mimo království České řečené v jakékoliv při trestní, civilní nebo smíšené neb o jakoukoli záleţitost pohnána byla, v kaţdý čas, ani pohnána byvši se dostaviti ani před soudem odpovídati v nejmenším není povinna... 46

3.6.

Dekret kutnohorský (Václav IV.)

Roku 1409 vydal Václav IV. v Kutné Hoře mandát, známý jako Dekret kutnohorský, jímţ zásadně změnil poměry na praţské univerzitě. Na jejím vzniku se podílel jak Jan Hus, tak především Jeroným Praţský a Jan z Jesenice, přední členové reformní skupiny na univerzitě. Zatímco dosud měl na univerzitě kaţdý ze čtyř národů (český, polský, saský a bavorský) jeden hlas, nyní získal český národ tři hlasy a ostatní národy dohromady jeden. Dekret se netýkal právnické univerzity, ale pouze třífakultního učení. V letech 1373–1419, po odloučení právnické fakulty od Vysokého učení Karlova tvořili právníci v Praze vlastní Universitas dominorum canonistarum. Důvodem zaloţení samostatné právnické univerzity byla snaha právníků drţet se boloňského vzoru s rozsáhlou studentskou samosprávou, zatímco na zbývající „třífakultní“ Univerzitě Karlově se uplatňoval paříţský typ „univerzity magistrů“. Demokratičtější typ boloňský také odpovídal vyspělosti tehdejších studentů práv, kteří bývali v té době starší neţ jejich kolegové na ostatních fakultách. Bývali nejen absolventy fakulty artistické (filozofické), která byla předstupněm veškerého univerzitního studia, ale zpravidla i absolventy fakulty teologické. Toto pravidlo platí ostatně na právnických fakultách církevních univerzit dodnes47. Univerzitu v té době rozdělila diskuse o Wyklifových spisech48 na skupinu českých mistrů kolem Husa, kteří byli pro reformu, a na zahraniční, zejména německé profesory, kteří byli proti. Roku 1403 byl většinou německých hlasů vydán zákaz Wyklifova učení, bylo prohlášeno za kacířské. Spor mezi reformní skupinou a ostatními mistry a studenty se však nadále vyostřoval. 46 47

Adamová, Karolína, Soukup: Prameny k dějinám práva v českých zemích, Dokumenty, Plzeň 2004 Přehled dějin vědy práva církevního a konfesního v českých zemích (http://spcp.prf.cuni.cz/)

48

John Wycliffe (asi 1320 – 1384) - anglický teolog na Oxfordské univerzitě a propagátor reforem římsko-katolické církve. Z jeho popudu vznikl první anglický překlad Bible. Je povaţován za předchůdce protestantské reformace. Jeho spisy přinesl do českých zemí Jeroným Praţský.

47

Roku 1408 byl do Pisy svolán koncil, kde se mělo vyřešit papeţské schizma. Václav IV., který doufal, ţe se mu prostřednictvím nově zvoleného papeţe podaří opět získat titul římského krále (vzdorokrálem Ruprecht Falcký), poţádal univerzitu o vyjádření k účasti na koncilu, které by posílilo jeho hlas během následujících jednání. Zde ovšem narazil na problém - němečtí mistři a studenti, kteří studovali v Praze, měli najít uplatnění právě v německých drţavách Ruprechta Falckého. Vydáním Dekretu tedy Václav posílil reformní skupinu, která ho tak mohla podpořit. Důsledkem tohoto aktu ovšem bylo, ţe velká část mistrů a studentů z fakult odešla a praţské učení ztratilo prvenství mezi univerzitami, stalo se jednou z regionálních univerzit. Právnická univerzita brzy na to zanikla a třífakultní učení se zredukovalo na jedinou - fakultu svobodných umění.

Dekret kutnohorský: Václav, z boţí milosti římský král, vţdy rozmnoţitel říše, a český král. Důstojní náboţní milí! Ačkoliv jsme povinni přihlíţeti ku prospěchu lidí vůbec, přece nesmíme býti přiznivi tak velice, ţe by snad prospěch těch, výhodami míst, časů a některých jiných okolností jsouce vázáni, s námi nějakým způsobem jsou spojeni, podléhal ztrátám a škodě. Ač zajisté kaţdý člověk jest povinen kaţdého člověka milovati, přece jest zapotřebí, aby toto milování vycházelo toliko u lásky zřízené; pročeţ cizinci dáti v lásce přednost před domácím jest řádné lásky zvrácení, jeţto pravá láska vţdy počíná u sebe sama a následovně se na potomstvo podle příbuzenství převádí. Poněvadţ tedy národ německý, naprosto ţádného práva obyvatelského v království Českém nemající, v rozličných obecného učení praţského záleţitostech, jak nás toho věrohodná zpráva došla, osobil sobě k uţívání tři hlasy, a národ český, téhoţ království pravý dědic, toliko jediný hlas má a jeho uţívá, my pak za nepravé a velmi veslušné pokládajíce, aby cizinci a přistěhovalci v hojnosti poţívali vyzískaného statku obyvatel domácích, kteří po právu naň nárok mají, tito pak se cítili býti tíţeni nevýhodou jeho nedostatku, přikazujeme vám tímto naším listem mocně a přísně, chtíce naprosto tak míti, abyste spatříce jej, ihned bez všelikého odmlouvání a vzdoru národ český ve všech radách, soudech, zkouškách, volbách a jakýchkoliv jiných jednáních a řízeních university svrchu řečené na způsob zřízení, které má národ francouzský na obecném učení paříţském, a jehoţ ostatní

48

národové v Lombardii a v Itálii uţívají, ke třem hlasům na kaţdý způsob připustili, nechajíce jej odedneška navţdy výsady těchto hlasů uţívati a jí se těšiti. Jinak činiti nechtějte, ač chcete-li se vystříhati našeho nejtěţšího hněvu. Dáno na Horách Kutných dne 18. měsíce ledna, království našich českého roku čtyřicátého šestého, římského pak třicátého třetího. Důstojným rektoru a celé obci učení praţského, náboţným našim milým. Václav IV.49

49

http://www.dejepis.com/index.php?page=200&pod=3

49

Závěr Co nám tedy výše uvedený přehled kodifikačních snah českých panovníků říká? Jaký vliv měly na další vývoj práva v našich zemích? Zdejší právní kultura vycházela po dlouhá staletí z vnitřních zdrojů – rodových obyčejů. Ty vznikaly a formovaly se spolu s vývojem lidské pospolitosti v rodech a kmenech a měly povahu morálních norem, které přicházející středověké společnosti jiţ nevyhovovaly a musely být změněny. Dávná pravidla formulovaná ve stručné příkazy a zákazy typu Desatera, jako nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš atd., bylo nutno přizpůsobit. Začalo být důleţité, kdo krade a kdo je okradený a jaké je jeho společenské postavení. Výkon spravedlnosti se přenášel z kmenové pospolitosti na panovníka, státní úřady a jejich představitele – hradští náčelníci, soudci, biřici, kati. Právo se tak stává privilegiem šlechty. Stále je však udrţováno ústní tradicí, formou zvyků, obyčejů. Vzhledem k tomu, ţe valná většina společnosti byla negramotná, jiná forma ani nebyla moţná. Znalost obyčejového práva se přenášela z generace na generaci a jako taková nedávala velký prostor pro změny, neboť kaţdý zásah znamenal narušení této zaţité znalosti. To bylo i důvodem proč se právní obyčej udrţel po takovou dobu jako převládající pramen práva, a stal se i podkladem pro první snahy o vytvoření zákoníků. První pokusy o sepsání dosud zvykového práva a úpravu poměrů ve společnosti se objevují v polovině 13. století. Feudální společnost však pohlíţela na snahu panovníků s nedůvěrou a nechutí. V počátcích české státnosti nalezneme řadu zásadních dokumentů, které ovlivnily státní uspořádání i způsob vlády jak v přemyslovské kníţecí době, tak následně v době českého království. Ovšem pořízení zákoníku, který by odpovídal představě, jakou máme o právním kodexu dnes, se ve většině případů setkalo s neúspěchem. Uţ první pokus Přemysla Otakara II. o sepsání zemského zákoníku narazil v Čechách na odpor. Částečná realizace v Přemyslových rakouských drţavách hovoří o přístupnějším prostředí. Rovněţ další pokus Václava II. skončil jen částečným úspěchem – z původního záměru vytvořit zemský zákoník, zůstalo pouze u úpravy oblasti zvláštních práv, tj. práv vztahujících se k báňskému podnikání. To se však stalo mimořádně významným aktem, o čemţ svědčí jak jeho rozšíření do větší části Evropy, tak i jeho ţivotnost. Neúspěch nejstarších kodifikačních počinů směřujících k uspořádání komplexního domácího řádu má společnou příčinu. Panovník se pokoušel tímto způsobem

50

normalizovat své mocenské nároky a zároveň omezit pravomoc předáků feudální společnosti v oblasti státních záleţitostí. Návrhy kodexů byly ve větší míře zaměřeny právě na veřejné právo. Naproti tomu soukromé právo povaţovala šlechta za svou výsostnou doménu. Ovšem změny v oblasti práva veřejného zasahovaly i soukromoprávní sféru, coţ se pro šlechtu stávalo nepřijatelné – dosavadní pravomoci se měli měnit bez jejího přičinění. Raným kodifikačním pokusům neprospělo ani stávající prostředí – vznikající a ještě neustálená organizace zemských institucí, stejně jako dosud nepříliš strukturovaný systém právního řádu. Zásah do šlechtického práva byl také důvodem odmítnutí návrhu zákoníku Karla IV. Přijetím by vznikla nutnost aplikovat daná ustanovení, coţ by omezilo moţnost nalézat svobodně právo přímo v soudní praxi. Dalším omezením bylo navrhované postavení panovníka jako jediného zákonodárce, stojícího nad právem, zákaz zcizování královských měst a hradů, zákaz soukromých válek atd. To vše vedlo k námitkám, které se nepodařilo vyvrátit ani tak výlučné osobnosti jako byl Karel IV. Avšak ani tento pokus nebyl zcela bezúspěšný. Naopak jeho vliv na další právní vývoj je nesporný. Ať uţ se jedná o úpravu veřejného notariátu nebo zásadní změnu tehdejšího procesního práva zákazem či omezením ordálů. Mimořádný význam pak prokázal po svém znovunalezení na Karlštejně a pořízení česky psaného výtahu, který byl pouţíván a povaţován za platnou normu ještě o dvě stě let později, tj. v době kdy uţ bylo vydáno Vladislavské zemské zřízení (r.1500)50. Zemským zřízením uţ se ovšem mění iniciátor kodifikačních snah. Změnou politických poměrů v zemi ve prospěch panstva, se mění i jeho názor na prospěšnost pořízení soupisu zemských práv. Nyní vidí v takovém počínání především zajištění svých práv a mocenského postavení, a to nejen vůči panovníkovi, ale především vůči rozmachujícím se královským městům. Byť se nám z dnešního pohledu můţe zdát, ţe zákonodárná iniciativa panovníků byla poměrně řídká, vzhledem ke konzervatismu obyčejového práva se jednalo vţdy o jednoznačně revoluční počin. Vznik kodifikací je vyvrcholením právní kultury společnosti a předchozí stránky nepochybně svědčí o tom, ţe byť česká společnost 50

tzv. Zemská zřízení Království českého (Vladislav Jagellonský) - obsahovalo 554 článků řešících všemoţné právní záleţitosti od práv a povinností zemských úředníků přes policejní předpisy aţ po různá nařízení o poddaných. Zemské zřízení bylo několikrát přepracováno a doplňováno.

51

nebyla pokroku v tomto odvětví nakloněna, přemyslovští i lucemburští panovníci prokázali mimořádný rozhled a svými zákonodárnými pokusy předběhli svou dobu.

52

Seznam použité literatury a odkazy Literatura: Adamová, Karolína, Soukup: Prameny k dějinám práva v českých zemích, Dokumenty, Plzeň 2004, ISBD 80-86898-04-0 Adamová, Karolína, Soukup: Prameny k dějinám práva v českých zemích, 2. přepracované vydání, Plzeň 2000, ISBD 80-7082-674-6 Adamová, Karolína: Světla a stíny středověkého práva, Praha 2006, ISBN 80903609-4-7 Francek, Jindřich: Zločin a trest v českých dějinách, KK a Rybka publishers, Praha 1999 Charvát, Petr: Zrod českého státu, Praha 2007, ISBN 978-80-7021-845-7 Jánošíková, Petra (a kol.): Mezníky českých právních dějin, 2. rozšířené vydání, Plzeň 2005, ISBD 80-86898-27-X Malý, Karel (a kol.): Dějiny českého a československého práva, 2. upravené vydání, Praha 1999, ISBN 80-7201-167-7 Malý, Karel (a kol.): Kodifikace – mezníky právních dějin, Praha 1994, ISBN 8085889-00-5 Malý, Karel: České právo v minulosti, Praha 1995, ISBN 80-85903-01-6 Knoll, Vilém (a kol.): Vybrané mezníky českých právních dějin, Pelhřimov 2002, ISBN 80-86473-11-2 Kuklík, Jan, Skřejpková: Kořeny a inspirace velkých kodifikací, Praha 2008, ISBN 978-80-87109-07-6 Schelle, Karel: Praktikum z českých právních dějin, 2. upravené vydání, Praha 2007, ISBN 978-80-86391-03-8 Schelle, Karel (a kol.): Právní dějiny, II. vydání, Praha 2005, ISBN 80-86432-10-4 Sommer, Petr (a kol.): Přemyslovci, Budování českého státu, Praha 2009, ISBN 978807106-352-0 Vaníček, Vratislav (a kol.): Dějiny zemí Koruny české, Praha 1995, ISBN 80-7185005-5 Wihoda, Martin: Zlatá bula sicilská, Praha 2005, ISBN 80-7203-682-3

Internet: Adamová, Karolína: České právní dějiny I., http://www.knihovna.zcu.cz Kejř, Jiří: Pronikání kanonického práva do středověkého českého státu, http://spcp.prf.cuni.cz/1-10/kejrpred.htm

53

s.n., České země ve středověku, část 1. a 2., http://www.mravenec.cz/henry/Stredovek.htm s.n., Český právní partikularismus, http://www.zvodyvynoreni.wz.cz/view.php Salák, Pavel: Systém práva ve středověku, http://hradeckydvur.net/vlada-apravo/system-prava-ve-stredoveku Digitální archiv Parlamentu ČR, http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=82 s.n., Historické reálie, http://www.digital-guide.cz/cs/realie/vzdelanost/dekretkutnohorsky/ Aubrecht, Richard: Plzeňský landfrýd, http://www.valka.cz/clanek_10448.html s.n., http://pravo.wz.cz/ces/data/cspd_1.doc Seznam obrázků: Obr.1 - Avarský kaganát v 1.pol. 7.stol., str. 5 Obr.2 - Český stát na vrcholu vlády Přemysla Otakara II., str. 16 Obr.3 - Země české koruny za Karla IV., str. 21 Obr.4 – Právo královské horníkuov, str. 36

54