Ozvěny z DPS Letohrad Léto 2010

Ozvěny z DPS Letohrad

Léto 2010

1

Ozvěny z DPS vydává Město Letohrad, Dům s pečovatelskou službou

Slovo redakce Léto skončilo, někteří jsme poznali cizí kraje, nové přátele, zažili nezapomenutelné zážitky a znovu jsme připraveny na práci a společné aktivity. Svět je moc nádherný, vymakaný, a je úžasné vidět, když se umíte radovat ze zdánlivých maličkostí. Mít radost ze setkání, úsměvu a prožívat každý den, jakoby to byl ten poslední. Těšíme se na vás. Vaše pečovatelky. Co nás čeká - 15. září společná kavárnička, kde oslavíme naše Mariánky. - společná návštěva světničky Járy Cimrmana. - slavení podzimu. Zpráva Od října nebude možné dávat pečovatelkám zbytky pro slepice. Naproti budově č. 15, směrem dolů k bývalému konzumu, je umístěna popelnice na bioodpad. Novinky z kanceláře Tentokrát nás žádné velké změny nečekají. Od 1.září mezi námi bude pracovat Hana Dušková, z Lukavice, která bude u nás vykonávat praxi z Odborného učiliště v Žamberku. Určitě jste si všimli, že nám pomáhá s úklidem paní.Jedná se o paní Procházkovou,která je na státní sociální podpoře a aby dostala o 1000,- Kč více, musí odpracovat 30 hodin za měsíc. S její prací jsme moc spokojeni. J.M. Poděkování Vážené pečovatelky. Děkuji Vám za krásné vysvědčení, velmi mne potěšilo.Vaše ,,číslo“ učitelek se moc povedlo. Bylo milé a vtipné. Myslím, že mohu napsat za všechny: děkujeme. Marie Jantačová Děkujeme p.Zdeňku Špačkovi za zasílání pohledů pro radost a finanční příspěvek pro náš časopis.


2

Děkujeme našim klientům za odložení velkých úklidů na dobu po prázdninách. Mohly jsme si vybrat řádnou dovolenou. . Pečovatelky. Úsměv Úsměv nestojí nic a vynáší mnoho. Obohacuje toho, kdo ho přijímá, aniž by ochuzoval toho, kdo ho daruje. Trvá chvilku, ale vzpomínka na něj bývá stálá. Nikdo není tak bohatý, aby se bez něj obešel, a nikdo není tak chudý, aby ho nemohl darovat. Úsměv vytváří v domově štěstí, ve starostech je oporou, citlivým znamením přátelství. V únavě přináší odpočinek, ve znechucení vrací odvahu, v zármutku je útěchou a pro každou bolest přirozeným lékem. Je dobře, že si ho nelze koupit, ani půjčit, ani ukrást, protože má hodnotu okamžiku, kdy se daruje. A kdybys potkal někoho, kdo by neměl pro tebe úsměv, ačkoliv na něj čekáš, buď velkodušný a oblaž ho svým úsměvem, protože nikdo tak nepotřebuje úsměv, jako ten, kdo ho nemá pro druhé. vybrala Petra Svátek Alena Šťovíčková Helena Netušilová Petra Kaplanová Marie Jantačová Marie Horáčková Marie Novotná Marie Zálešáková Marie Brůnová Marie Mikysková Marie Šulcová Marie Formánková 3

Přeji Ti, aby vítr do cesty vál štěstí, abys dobře vybíral na rozcestí, aby Tě nikdy nikdo neopustil, abys odpouštěl vše,


Marie Hubálková Marie Vyhnálková Marie Vacková Marie Applová Marie Jagerská Marie Faltusová Ludmila Hoffmanová Ludmila Balajová Václav Moravec František Holeček Věra Šendorfová Věra Motyčková Hedvika Pecháčková

cos dosud neodpustil, abys uměl lásku dát a říci větu MÁM TĚ RÁD. vybrala Věra Faltusová

Narozeniny Květa Kubová 87 let 1.8. Marie Vyhnálková 77 let 13.8. František Holeček 98 let 26.8. Marie Šulcová 88 let 2.9. Ing. Jiří Merta 88 let 22.9. Božena Krejsová 83 let 14.10. Růžena Laňková 85 let 19.10. Vlasta Valentová 86 let 2.11. Marie Novotná 88 let 13.11. Hedvika Pecháčková 57 let 13.11. Božena Kubová 81 let 20.11. Marie Horáčková 90 let 25.11. Jaroslava Rojková 68 let 25.11. Míň než nic ,, Řekni mi, kolik váží jedna vločka sněhu?“ zeptala se sýkorka holubice. ,,Míň než nic, „ odpověděla holubice. Sýkorka tedy vyprávěla holubici svůj příběh: ,,Odpočívala jsem na větvi borovice a začalo sněžit. Ne nějaká bouře, to ne, vločky se lehounce snášely na větev, pěkně Ozvěny z DPS vydává Město Letohrad, Dům s pečovatelskou službou

4

pomaloučku. Protože jsem neměla co dělat, začala jsem počítat vločky, které dopadly na mou větev. Spadlo jich přesně 3 751 952. Když pomalu lehoulince dopadla ta poslední, která vážila míň než nic, větev praskla….“ Sýkorka dovyprávěla a uletěla pryč. Holubice, která od dob Noemových představuje symbol míru, se na chvíli zamyslela a pak vyslovila svou myšlenku:,,Možná, že chybí už jen jeden člověk, aby byl na světě mír…“

Snad chybíš právě Ty.

vybral Miroslav Vyhnálek Léto – čas slunce, barev a motýlů Když se jaro obleče do „letního kabátku“, je nám hned veseleji. Prázdniny zaklepou na dveře a my jsme plni očekávání. Léto naplno rozezvučí serenády cvrčků, ovzduší se provoní květinami, na obloze se začnou třepetat motýli, vše je plné barev a slunečního jasu. Konečně jsme se dočkali. Léto děti přímo milují. Je to čas prázdnin a dobrodružství. Většina lidí vyráží na výlety – za poznáváním naší vlasti, do zahraničí. Toto roční období přináší všem pocit radosti, pohody a odpočinku. Žhavé slunce jakoby prozářilo i naše tváře a srdce. Děti můžou být déle se svými rodiči, kteří většinou vybírají zaslouženou dovolenou. Letní měsíce však dokážou i jiná kouzla – například vyčarovat nepřeberné světelné efekty v prudkých bouřkách. Dozrává ovoce a zelenina. Nikdo nepohrdne miskou jahod, třešní, rybízu, sladkým melounem či meruňkami. Každý z nás má nějakého „letního favorita“. Teplé noci, žhavé dny s blahodárným deštěm, louky provoněné posečeným senem, pole plná zlátnoucího obilí – to vše vystihuje atmosféru léta. Žáci vzpomínali, která slova lze k létu přiřadit. Poradili si s tím hravě a utvořili jich opravdu mnoho. Zásobník slov jsme si zaznačili na interaktivní tabuli. Usnadnil nám psaní básniček a krátkých textů o létu. Mgr. J. Loudová z internetu vybrala Hedvika Pecháčková

5


Miniankety Jak jste prožívali prázdniny ? Máte nějaký silný, hezký zážitek z prázdnin, nebo dovolené? Celé prázdniny jsem bývala u babičky. Vzpomínám si, jak jsme jezdily z kopce na vozíku, jedly syrové brambory a pásli krávy. Na jedné jediné dovolené za celý život jsem byla v Burgasu v Bulharsku. Zaplatil mi ji můj bratr a s jeho ženou a přáteli nás bylo celkem šest. To bylo výborné, protože všechny stoly tam měli po 6 místech. Vzpomínám si, jak jsme jeli vlakem do Prahy a pokračovali letadlem přes Moravu. Tam měli zavřené hranice a tak jsme letěli opět do Prahy a čekali až je otevřou. Alespoň jsme se déle proletěli. V letadle to bylo úžasné, dívala jsem se z okýnka a špatně mi nebylo. Několikrát jsme s manželem jeli se zájezdem od OEZ, zážitkem pro mě bylo, když jsme jednou přespávali ve školní tělocvičně na lehátkách. Jinak jsme spíše byli doma. Manžel choval králíky s dlouhýma ušima, tzv. Berany a hodně šetřil peníze. Žena 85 let Nejkrásnějí, jedinečný, úžasný, neopakovatelný zážitek mám z Alp. Ohromily mě svojí krásou a i lidé kolem mě byli moc fajn. Žena 30 let Jak a s kým si představujete prožití nejkrásnějšího dne? Představovala bych si ho prožitý v přírodě, znovu se svým mužem a romanticky Žena 75 let. Já bych ho chtěla prožít na zahradě, s celou rodinou i s mužem. Trhali bychom čerstvé ovoce, grilovali a měli dobré jídlo. . Žena 85 let.


6

Já bych si přála se ráno probudit, aby mě nic nebolelo. Práce mít tak akorát, takovou kterou bych zvládla. Pak nějaký výlet, dobré jídlo, setkání s nejbližšími. U moře se svými nejbližšími. Moje první cesta letadlem Před lety se mě ozvala moje druhá sestřenice z Mladé Boleslavi, že vyhrála letecký zájezd ( ze Světa v obrazech – vyluštila křížovku) do SSSR. Jelikož čekali u její dcery další přírůstek do rodiny – tudíž musela být doma a v pohotovosti. Tak mě volala, abych letěla místo ní a poslala mě poukaz ( i letenku ). Vše bylo zdarma a tak jsem po dlouhém přemlouvání řekla, že tedy poletím. Trasa byla: Moskva – Leningrad – Taškent – Buchara. Úžasný zájezd s mnoha zážitky. Vezmu to stručně, poněvadž je to už 27 let a vše si už tak nepamatuji. Odlet byl z Prahy autobusem na letiště, kde jsme se začali teprve všichni účastníci scházet a sjíždět. Bylo nás celkem 13 – včetně naší vedoucí zájezdu z Prahy. Hned jsem se tam seznámila s jednou prodavačkou za zlatnictví a hned jsme si padly do oka. Pak tam byla zubní lékařka z Mladé Boleslavi – právě zubařka z Ml. Boleslavi ( od té mé sestřenice ), byla bezvadná. Dále pan Pravda z Teplic ( kde jsem shodou okolností byla před tím v lázních ) a tak už se nám dávala parta pomalu dohromady. Pak ještě nějaký pán z Moravy, odkud zase pochází moje známá bydlící u nás v Letohradě a další. Byla to parta ,,hic“. První zážitek byl z Moskvy. U nás doma bylo právě po velikonocích, jaro a v Moskvě zima. Po ubytování jsme se trochu projeli městem a vrátili se do hotelu na večeři Jaké bylo moje překvapení, když nám přinesl číšník ,,rajskou“ a já měla rajskou na talíři a další rajskou s masem pod talířem ( přilepenou ). Takže dvě večeře.Bylo to k smíchu. Tu druhou večeři snědl jeden mladík od vedlejšího stolu, který hned s námi 7


navázal přátelství i s jeho maminkou a parta se nám už rozrůstala. Příští den se letělo do Leningradu, kde se přespalo a že si pojedeme prohlédnout město. Ráno jsme se shromáždili všichni před hotelem ,, Leningrad“ a prohlídka začne. Ale ouvej – silný vítr, zima a já jsem se rozhodla, že se vrátím do hotelu pro šátek a říkám, ať na mě počkají! Jenže hotel byl ze všech čtyřech stran stejný, ale přesto se mi podařilo najít kde bydlím. Teď zase zpět a když jsem konečně našla ten správný výtah – honem tam vlítnu a těď jsem úplně ,,ztuhla“.Ve výtahu stálo kolem mě asi 10 ruských chlapců. Výtah se zavřel a jel. Já koukala na ně a oni na mě. Museli asi vidět, jak jsem vyděšená , ani se nehnuli. Výtah dojel dolů, otevřel se a já viděla jak ostatní už na mě čekají, což se mi velice ulevilo. Leningrad jsme prohlédli, Moskvu též a zase na letiště, odkud se odlétalo do Buchary. No, tam je po těchto velkých městech více bídy. Žádná zeleň, vše šedivé a ubohé. I ubytování strašně skromné a dost se tam i kradlo. Pouze nové stavby už jsou pěkné. Jsou tam různé jarmarky a různé trhy, kde se třeba prodává maso tak – že se zvíře zabije přímo před očima kupujících.Třeba kráva a hned se prodává, ale od zadu – od ocasu, pak postupně dál. Pokud se toto maso neprodá, dál se s košerováním masa nepokračuje. To byl hrozný zážitek. Po různých prohlídkách jsme zase letěli do Moskvy.Cestou letadlem jsme viděli dole stáda velbloudů. Ještě abych nezapomněla. Ty naše mužský museli navštívit ,,čajovnu“. To jsou takové naše hospody, jenže se tam sedí na takových jakoby nízkých gaučích na zemi a popíjí se čaj ( ovšem s něčím ). Když už tam seděli více než tři hodiny, snažily jsme se je, my ženské odtamtud dostat. Jenže jsme nahoru nechtěly jet výtahem, poněvadž to bylo v Buchaře a tam se ženské musejí mít na pozoru, aby se tam náhodou ,,neztratily“.Pak se nám to přece jen podařilo a celá naše parta šla do hotelu spát. Ovšem cestou jsou takové betonové silnice, žádné příkopy, jen úzké kamenné Ozvěny z DPS vydává Město Letohrad, Dům s pečovatelskou službou

8

stroužky a v tom ,,sajrajt“ černý jako mour. Ten jeden náš kolega neopatrně uklouzl a upadl do toho rigolu. No, když jsme ho konečně dostali ven – hrůza! Ze světlých kalhot byly příšerně flekaté kalhoty, které jsme ještě večer u chlapů musely vyprat, aby do rána uschly a ráno se žehlilo, aby si je mohl vzít na sebe. Také se letělo do Taškentu, ale ten je už nový, moderní a je tam i letiště. Prohlédli jsme si ho i tam přenocovali. Nakonec se odlétalo do Moskvy, z Moskvy do Prahy a domů! Plno nezapomenutelných zážitků, ale: ,,Všude dobře, doma nejlíp !“ Marie Brůnová Veselý příspěvek Horníček: Tak to je Jiří Sovák .Opravdová studna humoru. Vítám tě v Hovorech! Co máš s nohama, Jirko? Sovák: Nic, proč ? Horníček: Že máš tu hůl? Sovák: Píšu závěť, tak rozháním baby! No né, on má pravdu! Já se taky za to omlouvám. Omlouvám se za to, že už jsem takový dědek, a doporučuji všem mladším, aby přestali stárnout. Je to největší hovadina, co člověk může dělat. Úryvek z knihy ,,Hovory z paláce“ vybrala p. Bílá Vtip Ptá se cikán kolik stojí kapka benzínu. Ta nestojí nic. ,,Tak mi nakapejte celej kanistr.“ Jana Moravcová Polámal se mraveneček Polámal se mraveneček, ví to celá obora, o půlnoci zavolali Julínkova doktora. Doktor chrastil pokladničkou, Cikrt těšil neplakej, Zaplatíš-li poplateček, do rána ti bude hej! Zplatili 30 korun- navíc ještě za předpis, ráno skončil v nemocnici, takřka celý na odpis. Čtyři stáli u postýlky, Cikrt si mnul ručičky, Ozvěny z DPS 9 vydává Město Letohrad, Dům s pečovatelskou službou

penízky se jenom sypou, do té naší kasičky. Nedožil se mraveneček ani druhé hodiny prudce stoupla zadluženost celé jeho rodiny. Poplatek za nemocnici, kremaci i rakvičku, dokonale vyprázdnily tu mravenčí kasičku. Neměli už mravenečci, z čeho by dál mohli žít, Poradil jim strejda Cikrt – peníze si vypůjčit. Sjednali si rychlou půjčku za necelou hodinu, nadlouho tak zadlužili svou mravenčí rodinu. Tímto končí ten náš příběh a co k tomu dodat víc ? Za rok přišel exekutor, nezbylo jim vůbec nic ! příspěvek od p. Marie Jantačové Recepty Cuketový nákyp od babiček ( Hoffmanové + Šťovíčkové ) ½ kg cukety nastrouhat na hrubo 20 dkg polohrubé mouky 10 dkg sýra nastrouhat na hrubo 15 dkg salámu nakrájet ( stačí točeňák, nebo jakékoli maso ) 3 vejce ( sníh ) 1 ½ dcl oleje 1 cibuli 3 stroužky česneku Majoránku, sůl ( ne moc, ochutí to sýr a salám ), pepř, petrželku a co je zeleného na zahrádce, kadeřávek, kapustu, brokolici, můžeme pro barvu přidat i mrkev. Prostě co dům dal, od všeho trošku, cibuli a česnek podle chuti. 1 prášek do pečiva Plech - větší vymazat a nákyp rozetřít – je vláčný. Třená bábovka od Marušky Faltusové 250 dkg polohrubé mouky 250 dkg cukru 3 vejce 1 prdopeč Ozvěny z DPS 10 vydává Město Letohrad, Dům s pečovatelskou službou

1 skleničku vody 1 menší skleničku oleje Utřeme žloutek + cukr + voda + olej – mouka – sníh. ( můžeme přidat : rozinky, oříšky, kokos…….) Zajímavost Tygří námluvy jsou poměrně hlučné. Zvířata nejprve musí překonat přirozenou nechuť k seznamování a tato fáze je plná bručení a vrčení. Po chvíli samice dovolí samci přiblížit se a páreček se začne otírat a hrát si. Nakonec si samice lehne na břicho a dovolí samci do ní vstoupit. Páření trvá přibližně půl minuty a často se opakuje, padesátkrát i vícekrát za den, někdy i po dobu několika dnů. Příspěvek od p. Aleny Sťovíčkové + poznámka ,, Ti se mají“ Vzpomínka na pouť Já jsem jezdila na poutě hodně. Měla jsem dědu, který se velmi rád účastnil zájezdů, které pořádal pan Novák z Dolní Černé. Já měla to štěstí , že mě brával s sebou. Jezdilo se na různá poutní místa ani bych je snad nedokázala všechna vyjmenovat. Za jeden den jsme stihli několik kostelů, zámek i arboretum. Program byl našlapán k prasknutí. Tak trochu závod s časem. Jednou jsme takhle vyjeli na svatý Hostýn, nebo snad kopeček u Olomouce? Dnes už opravdu nevím. Na parkovišti jsme vystoupili z našeho autobusu a museli použít městskou hromadnou dopravu. Autobusů už tam stálo několik. Každý se chtěl dostat na poutní místo co možná nejdřív. Do autobusu se nás tenkrát nacpalo ukrutně mnoho. Všichni si hájili svou pozici. Stáli na jedné noze, napnutí, nikdo nechtěl ze svého vybojovaného místa ani o kousek ustoupit. V autobuse bylo dusno skoro k nedýchání. V této napjaté atmosféře se ozval krásný mužský hlas jednoho z cestujících a s naprostým klidem řekl: „ To jste poutníci,? nestydíte se trochu,? buďte k sobě prosím ohleduplní. Vždyť se všichni chceme dostat v pořádku na pouť. Nemohli bychom si raději společně zazpívat?“ A začal 11


zpívat jednu z Marijánských písní. Jeho bas se nesl autobusem . Najednou se atmosféra v uvolnila, místa jako by bylo víc a poutníci se postupně připojili ke zpěvu. Autobusem se nesla Mariánská píseň Tisíckrát pozdravujeme tebe. Všichni se usmívali, byli ohleduplní, a říkali jsme si, že nás snad na naší pouti navštívila sama Pana Maria. Tenhle zážitek byl krásný a vzpomenu si na něj i po 40 letech. Stále si uvědomuji, že stačilo tak málo.Přeji si abychom vždycky na svých cestách potkávali takovéto poutníky. Ještě lepší by snad bylo, kdybychom se jimi stali, pokusme se o to. . Jana Moravcová Práce ( novela 2001) Práce musí být osvěžující, proto je přepracování trestné – kdo se v práci zapotí bude propuštěn. Pracovní doba začíná svačinou( obložený chléb, čaj, káva atd.) Vše na účet podniku. Usne-li některý zaměstnanec při práci, ostatní potichu opustí pracoviště, aby ho nevzbudili a mají po zbytek dne volno. Zdá-li se zaměstnanci v noci sen o práci, přináleží mu mzda za práci v noci, včetně nočního příplatku. Nastoupí-li druhý den do práce, náleží mu též příplatek za přesčas. vybral Miroslav Vyhnálek Orlické hory Letos byly pro obyvatele ,,Pečováku“ dva zájezdy. První byl do Orlických hor, tam jsem byla poprvé v životě. V Rychnově na Ozvěny z DPS 12 vydává Město Letohrad, Dům s pečovatelskou službou

náměstí byla první zastávka, podívali jsme se do zajímavého muzea hraček. To bylo hraček ze strých časů, co pamatujeme z dětství i co už ani nejstarší nepamatují. Malý autobus nás pak vezl dál, pořád do kopců, až vyjel na horu Šerlich. Tam jsme měli oběd v Masarykově chatě. Bylo období velkých veder, ale na vrcholu foukal příjemný chladný vítr. Do okolí krásný rozhled po moři lesů. Před chatou stojí Masarykova bysta, která musela být ukryta za Němců i za komunistů. Chatu kdysi otvíral spisovatel Alois Jirásek. Dalším cílem byl Neratov, byla jsem ráda, že se tam podívám. Místo známé i z televize. Neratov měl do války dva tisíce obyvatel a byl převážně německý, s poutním kostelem ve svahu. Na konci války jeden sovětský voják hodil do kostela pancéřovou pěst a kostel vyhořel.Roztavil se zvon a hodinový stroj. Časem se propadla klenba. Plánovalo se kostel zbourat, ale nebyly na to peníze. Po dlouhých letech a ve svobodě se začal kostel opravovat tak, aby byl památkou pro výstrahu do budoucna. Dnes má ve výšce skleněnou střechu a na zemi dlažbu. Zdi jsou holé, kamenné s cihlovými částmi, tak jak zůstaly po požáru. Je jednoduše zařízen, na zdi uvnitř je malý zvon, na který je možno rukou dosáhnout a zazvonit. Průčelí se dvěma věžemi je krásně omítnuté, věže jsou přikryté malými špičatými stříškami, venkovní schodiště je upravené. Děti dnešních obyvatel Neratova dojíždějí autobusem do školy v Klášterci. Na zpáteční cestě byl místy výhled až do Polska. Na Zemské bráně jsme jeli po mostě přes Divokou Orlici, pak přes Čihák, Mladkov, Bredůvku a zpátky do Letohradu. Výlet se nám vydařil, děkujeme. Polsko Druhý zájezd v červnu do Polska byl delší. Za Lichkovem jsme nepozorovaně přejeli granice Paňstra a a už jsme byli v Polsku. Jelo se přes města Mezilesí, Kladsko a Bardo. Kladské území patřilo kdysi k Čechám, později s Čechami k Rakousku, až císařovna Marie Terezie po prohrané bitvě roku Ozvěny z DPS 13 vydává Město Letohrad, Dům s pečovatelskou službou

1742, po vpádu Prusů, musela odstoupit králi Bedřichu Pruskému Slezsko a Kladsko. Po Prusku připadlo Kladsko Polsku. Z Barda jsme jeli do Vojslavic, kde je Arboretum. To je park s různými druhy stromů a celým úbočím kopce se záhony s malými stromky a různými rostlinami. Všude jsou cedulky s názvy latinskými a polskými. Něco je stejné jako česky, naříkat buk, lípa je lipa, barvínek je barvinek, něco podobné jako, jedle – jodla. Tis, jak ho známe od ,,Pečováku“, je tys, růže je róža, něco je zas polsky jinak. U azalek je napsáno, že Češi vypěstovali nové odrůdy a dali jim názvy českých řek: Vltava, Labe, Orlice, Sázava. Byly tam různé šalvěje, kakosty, růže, traviny a také ,,zajčí uši“, což nevím, jak se správně jmenuje. Prohlídka nám trvala dost dlouho, než se to celé prošlo. Oběd jsme měli ve dvě hodiny odpoledne v Bardu a byl dobrý, stůl krásně prostřený, malinovka pěkně sladká. Po obědě se šlo do blízkého kostela, jen přes ulici. Bardo je poutní místo s velkou bazilikou Navštívení Panny Marie z let 1686 až 1704. I s okolím je cílem mnoha turistů. Česky i německy se jmenovalo Varta. Babička Boženy Němcové vypráví vnoučatům, jak byla na pouti ve Vartě. V letohradském zámku jsem pak viděla a opsala si vývěsku s pověstmi a historií Barda: Město Bardo má téměř 3 tisíce obyvatel a leží v průsmyku, kde se řeka Kladská Nysa prodírá Bardskými horami. Největší poklad Barda je soška Matky Boží s Děťátkem z 12. století. Pro záhadný úsměv obou postav je nazývána i Usmívající se Madona. Kolem roku 1189 ji přivezli johanité řádoví rytíři v bílých pláštích s červeným křížem. Je to nejstarší řezbářská práce ve Slezsku. Nedlouho po darování sošky si jeden Čech zlomil nohu. Po pouti do Barda získal opět zdraví a postavil tu malou dřevěnou kapli jako poděkování a potom i kamenný kostel. Říkalo se mu český kostel. Raněný rytíř Dobroš se vracel z války a cestou Ozvěny z DPS 14 vydává Město Letohrad, Dům s pečovatelskou službou

domů se zastavil na Baratynově statku v Debovině. Přivolaný lékař rozhodl, že poraněnou ruku je třeba uříznout. Dobroš s tím nesouhlasil a obrátil se ve vřelé modlitbě k Matce Boží. Ta se zjevila a řekla, aby si umyl ruku vodou z pramene na bardské hoře Kalvárie. Dobroš to učinil a byl uzdraven. Na začátku 15. století se mladému pastýři zjevila Matka Boží a předpověděla četná neštěstí, které potkají Bardo. V bardském klášteře u kostela sídlili cisteriánští mniši. Při velkém požáru v roce 1525 oheň přeskočil i na kostel, ve kterém byla soška. Mnich, který vběhl dovnitř, aby ji zachránil, se už z hořícího kostela nevrátil. Druhého dne ve spáleništi našli jeho spolubratři vedle těla nepoškozenou sošku. Mnich celý ohořel, ale jeho ruka, která držela sošku, byla nepoškozena. V roce 1598 po prudkých hustých deštích spadla dolů do řeky obrovská skála – kus bardské hory Kalvárie. Řeka vystoupila z břehů a Bardu hrozilo zatopení. Celé dny a noci se lidé modlili před zázračnou soškou a vyprosili si záchranu. Dnes jsou v klášteře redemptoristé. V malé zahradě na druhé straně kostela stojí pomník Poláka papeže Jana Pavla //. Stačí jen vyjít z bočních dveří kostela a hned je vidět. Z Barda jsme se vydali na zpáteční cestu. Zastavilo se ještě v Kladsku kvůli nákupu, kdo chtěl klobásy nebo bonbóny a všichni byli jistě spokojeni. Polské pohraničí je řídce osídleno. Na naší straně nás uvítaly veselejší české domky a zahrádky. Zase jsme byli doma z cesty do zahraničí. Marie Vacková Samota Je-li člověku smutno, stihlo-li ho nějaké neštěstí, či byl-li dlouho nemocen, radívá se mu, aby si vyhledal vhodnou společnost a snažil se o rozptýlení. Tak nejsnáze zapomene všech nepříjemností a bolestí. Samotu prý lidé těžce snášejí, zdravým ničí nervy a ubírá radosti ze života. Což teprve lidem nemocným a povahově smutným! A přece je samota, v níž 15


nebývá ani průměrnému jedinci smutno, tak jako existuje i společnost, ve které se můžete cítit neskonale opuštění. Člověk sedí vedle lidí, hovoří s nimi a přece je sám. Necítí bližšího sympatického vztahu k žádné z přítomných osob, a proto je ve společnosti pouhý divák, duší a citem nezúčastněný. Samota naproti tomu dovede dáti každému, kdo z ní umí těžiti, rozhodně více, nežli sebe větší a veselejší společnost. Ten, kdo je vděčen za pěkné chvilky života, nemůže býti a nikdy není v samotě sám. Jsou s nim vzpomínky: zamyslí-li se, všechno krásné z minula jeho paměti znovu ožije.Kdybychom mohli skryti pozorovat výraz tváře lidí, kteří jsou sami, podivili bychom se přečasto jejich šťastnému záblesku v oku a jejich vyrovnanému výrazu. Samota je sobecká, ale je krásná! Moderní doba přesportovaná a přespolečenštělá naučila lidi žít kolektivně. Tím více však ukázala, že osamocení je občas nutné. A to právě tehdy, zažíváli člověk intenzivně buď chvíle velikého smutku nebo i veliké radosti. Sdělené hoře prý bývá poloviční hoře a sdělená radost, dvojnásobná radost, jenže vždycky se pocity přitom poněkud profanují . Při sdělování vystavujeme se nebezpečí a možnosti, že naše slova nesprávně, ne dosti přiléhavě, a proto zkresleně propoví to, co duše cítí. Jen v samotě lze se vyrovnati s vlastními city pravdivě a upřímně. A nebývá ani té obavy, že ten, komu se svěřujeme, špatně pochopí a nevhodným úsměvem či slovíčkem anebo jen pohledem naznačí, jak málo nám rozumí. Jen taková samota je asi zlá, které nelze utéci, jen to asi je zlé, když člověk ví že musí býti sám. Od Marie Slabyhoudové vybrala p. Věra Motyčková Rozhovor s p. Marií Applovou Odkud pocházíte a jaké bylo Vaše dětství? Pocházím ze severní Moravy z vesničky Bohutín, nedaleko Šumperka. Měla jsem jednoho mladšího bratra. Naše rodina byla věřící. Tatínek pracoval na dráze a maminka v továrně. Ozvěny z DPS 16 vydává Město Letohrad, Dům s pečovatelskou službou

Já jsem studovala v Šumperku rodinnou školu, která trvala tři roky. Já tam chodila pouze dva, protože bratr navštěvoval v té době gymnázium a rodiče už neměli peníze. Jak jste se seznámila s manželem? On studoval v Šumperku gymnázium. Také chodil do kostela jako já. Tenkrát tam byl prima kněz, který přitahoval mládež. Scházeli jsme se na faře a stále o něčem debatovali. Chodili jsme spolu 4 roky. Kde jste zpočátku pracovala? Z Bohutína jsem jednu stanici dojížděla do Chromče, kde jsem pracovala u dětí. Tenkrát nebyly školky, takže děti chodily od 2 do 6 let do útulku. Bylo to od rána a bez jídla, takže maminky si je v poledne vyzvedli a po obědě zase přivedly. Byly to většinou děti rodičů pracujících v zemědělství. Cesta k útulku byla mimo tu hlavní a většina dětí přicházela i sama. Domů jsem odcházela po 16. hodině. Bylo to náročné, protože jsem byla na 20 dětí sama. Později mi přidali ještě jednu pracovnici a uklizečku. Já měla děti vždycky moc ráda a mám pořád. Vzpomínám si, jak mi jeden chlapeček přišel vždycky dát pusinku. Říkala jsem si:,, Bože kluku, tebe bych si hned vzala.“ Kde jste bydlela po svatbě? Když jsme se vzali, tak jsem šla za manželem do Dolní Čermné do mlýna. Tam nám rodiče nechali jednu místnost pro sebe. Když se narodila Maruška, tak nám nechali druhou. S manželovými rodiči jsem vycházela dobře, ale byla těžká doba. Komunisté se snažili zničit živnostníky, takže mladší syn Jiří musel odejít na vojnu a mého muže poslali do PTP. Přišlo předvolání, pak nastaly různé tahanice, protože muž se bránil a nechtěl. Nakonec přece jenom musel a společně s ním z vesnice ještě jeden obchodník. Pak mlýn komunisté zabrali a rodiče vyhazovali. Doktor dal tenkrát tatínkovi dobrozdání, že je vážně nemocen, tak je tam nechali. Ale už to bylo zlé. Špatná vlhká podlaha, nikdo nic nespravoval. Vzpomínám, jak mi manželův bratr Jirka psal 17


z vojny:,,Maruško, jsem tak rád, že tam jsi a o rodiče se staráš.“ Musela jsem se přizpůsobit, měli krávu, prasátko a drůbež. Ale starost o ně mě bavila. Maminka pak onemocněla na ledviny a brzy zemřela. S manželem jsem se občas vídala, ale málo. Po dvou letech se nám narodila Maruška. Zjistili jí srdeční vadu a lékař jí doporučil změnu prostředí, protože jí vlhko nedělalo dobře. Odstěhovala jsem se tedy s dcerou k rodičům do Šumperka. Když byly Marušce 2 roky, nastěhovali jsme se zpátky do mlýna, ale za čas do domku nad mlýnem, který patřil babičce. Ten jsme si opravili, dali nová okna a v něm jsme žili, než jsme odešli sem. Jak jste vychovávali děti? Holky se narodily vždy po 4 letech, Maruška, Růža a Veronika. Byly zvyklý, že jsme my i rodiče všechno dělali a žili čestně. Měli jste pěkné manželství…….. Měli jsme pěknou známost a manželství nám vydrželo 58 let. Když jsem manžela přivedla ukázat domů, maminka mu povídá:,,Vy jste ze mlýna, tak jste si měl najít holku přiměřenou vám. Já jí nemohu dát veliké věno.“ On jí odpověděl:,,Já se vás neptám co jí dáte. Já se vás ptám, jestli můžu chodit za Maruškou.“ Když byl mladej, on vám byl takovej fešák. Viděla jsem na něm že je čestnej chlap, hodnej a citlivej. Teď když jsme byli staří mi jednou povídá:,,Maruško víš, ale můžu ti na čestné slovo říct, že já jsem neměl jinou ženskou než tebe.“Na holky byl přísný, poslouchat musely. Vzpomínám si, že každé léto jsme pronajímali část domu. Byl veliký a nějaká koruna se také hodila. Růža si našla kamarádku, která u nás bydlela a společně v rukavicích natrhaly kopřivy a vyšlehaly jimi kluka, který chodil s Růžou do školy. On hodně křičel a jeho maminka si k nám přišla stěžovat. Táta se na Růžu rozhněval a dal jí pár facek. Ona byla uražená a za chvíli se ozvalo: Když on nám nadával a něco po nás házel.“ Maminka mu taky dala a bylo po sporu. Kamarádí spolu doposud. Ozvěny z DPS 18 vydává Město Letohrad, Dům s pečovatelskou službou

Maruška zase musela jít na náročnou operaci srdce. Byla moc statečná a tátovi povídala:,, Já budu hodná, nebudu vůbec brečet, ale moc bych si, tatínku, přála malý dřevěný domeček na zahradě.“ Táta jí to slíbil a než přijela z nemocnice,tak jí ho postavil. Měly tam i manželův drobnohled, zkoumaly mouchy, šlupky od cibule… Volali na mě:,, Mami, pojď se podívat „ No to vám bylo hodně zajímavý.Jednou se stalo u nás ve vsi velké neštěstí. Náš soused šel kopat studnu, pršelo a on se tam spouštěl asi 11m po žebříku. Byl tam usazený jedovatý plyn,myslím kysličník uhličitý a on najednou bezvládně spadl. Jeho žena, která to viděla, začala strašně křičet. Přiběhl soused, chtěl mu pomoci, vlezl tam a spadl taky. Přiběhl další, na nic se neptal, a už tam byli tři mrtví. Když to ostatní viděli zavolali učitele chemie a ten rozhodl, že se tam může jenom s maskou. Táta tenkrát naštěstí nebyl doma. Pomáhal kamarádovi odvážet dřevo z pily. Když se vrátil domů, holky plakaly a prosily ho, aby tam nechodil. Já od té doby začala mít problémy se žlučníkem, bylo to pro mě velikánské leknutí. Táta pak těm rodinám pomáhal. S Maruškou jsme měli velké starosti. Snažili jsme se sehnat nejlepší doktory, věnovali jsme vzácný porcelán po babičce, peníze. Maruška byla tvořivá , chtěla s sebou do nemocnice panenky a hadříky, aby mohla šít. Doktor jí to tenkrát dovolil, aby se dobře zotavila. Vždy, když jí přišel zkontrolovat, chtěl vidět, co nového zase ušila. Tak to tak statečně přežila. Jednou vedle ní ležel pán, kterého čekala operace plic a on stále lamentoval, že to nepřežije. Maruška odkryla jizvu na hrudi a řekla mu, že ona to taky přežila. Že to musí vydržet, a ne pořád lamentovat. Ona byla vždycky taková pravdivá. Milovala tvarohové šátečky, tak já jí je pořád vozila. Jednou mi povídá: ,,Musíš je zastrčit dál do šuplíku, já přišla na to, že mi je někdy odeberou.“ Vzpomínám, jak nás jednou, jako malá strašně vylekala. Děda s babičkou jí hlídali a já jela nakoupit maso. Když jsem se 19


vracela, byli celý špatní a sousedé zalarmovaní. Hledali jsme všude. Nakonec jsem jí našla schovanou za dveřmi ve dřevníku. Zlobila jsem se na ni a ona mi povídá: ,,Já jsem čekala, až mě najdou“,vnímala to jako hru. Děda s babičkou už jí od té doby nechtěli hlídat. Co vám dává víra? Víra mi dala hroznou sílu vždy, když jsem někoho ztratila. Vždycky si říkám, že mám naději, že se s nimi sejdu. Já jsem kdysi také byla na operaci srdce, jako Maruška. Vůbec jsem se nebála. Říkala jsem si , jestli bude Pán Bůh chtít, tak budu živa a když ne, tak nebudu. S manželem jsme si rozuměli, ale to neříkám, že jsme se nikdy nepohádali. Můj muž byl lepší než já. Já na něj několikrát mnohokrát vyletěla, ale pak jsem se mu omluvila. On mi na to říkal:,,Já vím, že seš hrrr, ale kvůli tomu se na tebe zlobit nebudu.“ On se mi taky vždy omluvil, jinak by nemohl usnout. Vždycky přišel, i když jsme teď ke stáru spali každý zvlášť. ,,Maruš, nezlobíš se na mě?“ Byl to vzácný, něžný člověk a často mě obejmul. Jak vnímal, že máte samá děvčata? Občas nás zlobil švagr, když říkal, že se bude muset oženit, aby zachoval rod. Táta říkal: ,,To jsou jen blbý řeči, copak to jde si tohle diktovat.“ Pak se švagrovi narodily dvě dcery. Já byla trochu škodolibá a měla z toho radost. Jak jste přijali, že si vaše dcera adoptovala rómského chlapce? Řekli jsme jí:,, Růženko, to se musíš připravit, že to nebudeš mít lehký. Taky musíš počítat, že to nemusí dobře dopadnou.“ Dále jsme jí neodrazovali, když chce udělat dobrou věc. Co vás v životě hodně bavilo, co ještě dnes děláte ráda? Když byly holky malé, ráda a hodně jsem na ně šila. Jak si pak začaly vymýšlet a mít vlastní názor na módu, tak jsem už nešila. Táta říkal:,, Už se s tím Maruš nedělej, vždyť chodím do práce jak samá nitka. Já jim na tu parádu raději dám.“ Oba jsme taky moc rádi četli. Odebírali nebo kupovali jsme časopisy. Táta říkal, ať je kupuju, že vždycky nějak vyjdem. Ozvěny z DPS 20 vydává Město Letohrad, Dům s pečovatelskou službou

Jste tady spokojená? Jsem spokojená moc. Ale často myslím na manžela a na Marušku, stýská se mi. Ten den co táta zemřel, byly za ním děti, já nejela. Ale večer jsem mu telefonovala. Říkám mu :,, Tak se pěkně vyspi, dobrou noc, ráno si zase zavoláme“ A on se už neprobudil. Víte, za tátovu smrt mohli lékaři, protože bral špatně léky na ředění krve. Kdybych nebyla věřící, tak bych nadávala a stěžovala si. Ale víte, když všichni musíme ze světa sejít. Já se moc nemodlím naučené modlitby. Každý den, když se probudím, tak si sednu a říkám:,, Pane Bože tak ti děkuju za tento den. Za všechno co, od tebe mám. A jestli se ti zlíbí, tak si mě vezmi a prosím tě mě nezavrhuj.“ rozhovor zapsala Petra Co mně dal skauting Když mně bylo asi 10 let vstoupila jsem do skautského dívčího oddílu ,,Světlušek“. Ráda na tuto dobu vzpomínám, jednak naše vedoucí byla skvělá žena, také náš kroj byl vlastně první uniforma. Zásady: 1) Milovat a chránit přírodu. 2) Všestranně se zdokonalovat – odborky z prospěchu. 3) Fyzická připravenost. Naučila jsem se plavat, lézt na stromy Psychická ,, 3 orlí péra“Žít v kolektivu a nemluvit ( bobřík mlčení ) celý den nejíst a živit se jen tím, co poskytuje příroda. 4) Pozorovací schopnost – žít mimo tábor, ale vědět o všem, co se v táboře děje. 5) Nebát se – držet noční hlídky ( ve dvou ). 6) Umět Morseovu abecedu. 7) Znát a umět pojmenovat druhy rostlin. 8) Pomáhat starým a nemocným lidem. 9) Každý den vykonat a zapsat si jeden dobrý skutek.

21


Moc ráda si na tuto dobu vzpomínám, škoda že trvala tak krátce, ale pak jsem denně dojížděla do gymnázia do Chotěboře vlakem – celkem 8 let a na zájmovou činnost už nebyl čas. Když jsem byla na fakultě v Praze, zašla jsem si jedno odpoledne na hřbitov na Vyšehradě. Zaujal mě tam hrob, který byl celý pokryt ručními pracemi dětí. Ano, byl to hrob Antonína Svojsíka, zakladatele českého skautingu. příspěvek od Jaroslavy Šprinclové Vyzkoušejte si Diktát Náš m-lý tatínek se m-lí, když si m-slí, že se naši m-lí . Zadala p. uč. Šprinclová Moudré věty Ignoruj neoprávněnou kritiku. Druzí tě nemohou zranit, pokud jim to nedovolíš. Přijmi to, že jsi člověk, že je ti dovoleno udělat chybu. Přestaň žít minulostí, která už pominula, a zítřkem, který teprve přijde. Život je právě jen toto místo, tento čas – tady a teď. Být spokojený neznamená, že dostaneš všechno, co chceš, ale těšíš se z toho, co máš. Neodkládej radost! Přijmi utrpení. Může rozšířit tvé srdce, aby se v něm vytvořil prostor pro větší lásku a radost. Z knihy,,Jak přijmout sám sebe“ vybrala Petra Na tomto 6. čísle našeho časopisu spolupracovali : p. Věra Motyčková, p. Miroslav Vyhnálek, p. Marie Brůnová, p. Hedvika Pecháčková, p. Marie Vacková, p. Marie Applová, p. Marie Jantačová, p. Eva Bílá, Jana Moravcová, Marie Faltusová, p. Ludmila Hoffmanová, p. Alena Šťovíčková, p. Jaroslava Šprinclová, Věra Faltusová. Za redakci: Petra Kaplanová, Jana Moravcová. Pravopisná kontrola: p. Marie Vacková Bylo vydáno 50 výtisků.

Cena: 10 Kč

Ozvěny z DPS 22 vydává Město Letohrad, Dům s pečovatelskou službou

Ozvěny z DPS Letohrad Léto 2010

Recommend Documents