Čtrnáctideník Rotary Clubu Opava International Číslo 13. Ročník I. Vyšlo dne 22. 12. 2011 SLUŽBA NAD VLASTNÍ ZÁJMY
Opava tleskala rotariánům 29. listopadu 2011
29. listopadu 2011
Opava pochopitelně tleskala především účinkujícím na „Benefičním koncertu pro děti“, který zorganizoval Rotary Club International Opava ve spolupráci s Fakultou umění Ostravské univerzity v Ostravě. Téměř zaplněný sál Minoritského kláštera vřele přijal vystoupení studentů této fakulty, kteří mají za sebou i účast na mezinárodních a národních soutěţích. To samo o sobě bylo předpokladem kvalitního programu. Vysoké umělecké nasazení účinkujících bylo umocněno také tím, ţe výtěţek z koncertu byl určen na letní tábor handicapovaných dětí „ Campanula 2012“, z čehoţ plyne, ţe všichni dělali všechno zdarma pro úspěch věci. Více neţ dvě stovky účastníků koncertu tedy tleskaly účinkujícím, ale také zástupcům Rotary Clubu Opava International, kteří předali do rukou ředitelky opavské Základní školy pro tělesně postiţené šek, označený číslicí výtěţku koncertu. Ţáci této školy se zúčastní zmíněného jiţ letního tábora. Výše částky na šeku, která je zřetelná z fotografie na první straně, se do druhého dne značně zvýšila. Přispěli další příznivci, kteří například nestihli přijít na koncert, v důsledku čehoţ výsledná částka překročila magickou hranici 30 000 korun. A to je pěkný počin. Kdyţ před účastníky koncertu vystoupil prezident RC Opava International Tomáš Roleder, po něm dále viceprezident RC Opava Břetislav Tůma, který tábor „Campanula 2012“ spoluorganizuje, dále člen RC Opava Alexandr Vovk, vedoucí katedry sólového zpěvu Fakulty umění Ostravské univerzity, který koncert zorganizoval, tak intenzita potlesku byla stejná, jako při sólových partech umělců. Neboť lidé v sále pochopili, ţe opavští rotariáni naplňují zcela ono rotariánské „sloužit nad vlastní zájmy“. Nebylo to totiţ v posledních letech poprvé, kdy se roztleskal sál díky aktivitám, které vzešly z tvůrčí dílny RC Opava International. Jestliţe jsme tedy pouţili na první straně titulek s názvem“ OPAVA TLESKALA ROTARIÁNŮM“, jsou tato slova zcela na místě. Tleskala nejen jim, ale také jim. A pochopitelně dík patří všem, kteří se zaslouţili o tento mimořádně úspěšný počin.
Dlužno přiznat, že k úspěchu programu značně přispělo kultivované, vtipné a velice milé průvodní slovo dalšího rotariána, Josefa Meleckého, který celý koncert uváděl (na snímku). Nu a na dalších snímcích jen obrazem o tom, o čem na této stránce spíše slovem.
POD ROTARIÁNSKOU VLAJKOU Dobrodruţství Oldřicha Kodedy, člena RC Opava International, který v nedávných dnech vykonal propagační rotariánskou jízdu parníčkem, kdyţ jako první na světě uskutečnil unikání jízdu dlouhou 1 384 kilometrů z Kedzierzin-Koţle po Odře, přes Havel-OderWasserstrasse do Labe a odtud proti proudu Vltavy do Prahy, jsme neopustili. V současné době se zpracovávají dojmy z cesty, fotografie, takţe se k příběhu kapitána Kodedy ještě vrátíme. Jen pro zajímavost, náš parník při startu nevyprovázely ţádné doprovodné lodě, ani salvy z pobřeţních děl. A přitom tento polský přístav na řece Odře byl kdysi docela rušný. První snímek níţe je přesně 80 let starý – pořízen v roce 1931. Druhý letos. Jak se svět mění, ţe?
Anděl byl andělem, čert čertem, ale svatý Mikuláš byl k nezastavení. Věděl všechno, dokonce i to, kdo si nerad čistí zuby. A tak na společné „mikulášské“, pořádané v sobotu 10. prosince 2011 RC Opava International a RC Ostrava International v ostravském hotelu Imperiál nebyla nouze o legraci. Také jsme si zazpívali z připravených listů vánoční koledy, rozdali dárky, popřáli si požehnané Vánoce a slíbili jsme si, že v příštím roce budeme ještě hodnější. A ještě aktivnější. Mikuláš z toho měl takovou radost, že chtěl během večera přijít ještě několikrát. A to co má v levé ruce je Kniha dobrých skutků a případných prohřešků členů naší velké rotariánské rodiny.
Jak vyrobit čerta, anděla a Mikuláše? Ta metoda je docela jednoduchá a navíc ve své podstatě není zas tak úplně originální, neboť každý z nás se v různých letech sem tam s někým z této trojice setkával. Nebo se všemi třemi, když někdy někdo z nás byl i některým z těch tří. Ale minulou sobotu to bylo přece jenom trochu jiné. Onen původní nápad udělat si takové společné mikulášské setkání zavinila vlastně Popelka. Reţisér a scénárista Jindřich Šimek přišel svého času na originální myšlenku spojit na ledě divadelní a muzikálový příběh, přičemţ krasobruslaři pouze bruslí, herci hrají, zpěváci zpívají a tohle vše dohromady je velice působivé. Takţe jsme díky tomuto nápadu mohli v minulosti vidět Mrazíka, jako pohádkový muzikál na ledě a romantický muzikál na ledě Romeo a Julie. Nu a nyní přišel s Popelkou, příběhem posazeným do období baroka, nazdobený Maláskovou hudbou a úctyhodnými výkony všech účinkujících, zejména pak Popelky (Jelena Janovič bruslí a Lucie Bílá zpívá) a Prince (Konstantin Gavrin bruslí a Ondřej Ruml zpívá). Ve dnech 9. 12 – 11. 12 se Popelka v Ostravě představila celkem čtyřikrát a na to druhé představení v pořadí dne 10. prosince se vypravili se svými dětmi rotariáni ostravští a opavští. Poté se všichni sešli i s maminkami a tatínky v sídle RC Ostrava Internationál v ostravském hotelu Imperiál, v němţ se čekalo na Mikuláše. Ten vlastně tohle všechno původně vymyslel. Jenţe, ono to nebylo tak jednoduché. Nejprve bylo třeba vzbudit zájem dětí. Mikuláš, zatím v civilu ho představoval Josef Melecký, coţ děti nevěděly, připravil tištěné noty s texty známých koled a vánočních písní, zasedl ke klavíru a za chvíli se salonek hotelu Imperiál jakoby mávnutím kouzelného proutku proměnil v úţasné místo plné sváteční atmosféry a pocitů společné sounáleţitosti. A koledy zpívali i mnohé malé děti zpaměti, takţe se dá předpokládat, ţe tak budou činit za sto let i jejich pravnuci.
Nu a mezitím se půvabná a zlatovlasá Simona Mikulínová převlékla za anděla (coţ jí nedalo moc práce) a Vivek Ojha, jemuţ je kouzelný čertovský kukuč vlastní, svého čerta doplnil řetězem a svítícími rohy. Nu a pak se rozdávaly dárky, tatínkové a maminky přihlíţeli, jestli svatý Mikuláš na jejich děti správně pedagogicky působí a zda pouţívá informací, které mu předtím v hlášení zaslali. Všechno klaplo, a kdyţ jeden z chlapců uměl odříkat i text modlitbičky Andělíčku můj strážníčku, musel Mikuláš konstatovat, ţe to s tímto národem není ještě zdaleka tak špatné, jak by mohlo na první pohled zdát. Nu a dospělí vše pozorovali, občas tvořili bavící se hloučky, dámy o tom, co mají napečeno, pánové zase buď o sportu, méně o politice, protoţe tam toho ke smysluplným diskusím bohuţel zase tak mnoho není. A tak se členové RC Ostrava Internationál a RC Opava International rádi sešli, a dlouho do večera spolu dobrou vůli měli. A nutno poznamenat, ţe nejen pro tento večer. A pokud to z fotografií třeba nepoznáte, do roucha svatého Mikuláše i se všemi jeho cnostmi doslova vtělil nezapomenutelný Josef Melecký. A jak Josefa znáte, mnozí Mikulášové by nám ho mohli závidět. (le)
OPAVSKÝ VÁNOČNÍ ROTARIÁNSKÝ PUNČ ŠEL NA ODBYT NEJLÉPE
Zkušenosti z loňska a ještě důkladnější příprava, to vše se projevilo hned v prvním „zkušebním“ prodejním dnu 9. prosince 2011. Členové RC Opava International a jejich příznivci opět nabídli občanům Opavy doplnění vánoční atmosféry prodejem originálního vánočního punče. A zájem byl veliký. Smyslem této akce není pouze potřeba zajistit si nějaké další prostředky do pokladny klubu, které budou v průběhu roku vyuţity na podporu různých společenských a kulturních aktivit. Při vánočních prodejích se také debatuje. A tak se debaty a dotazy občanů zaměřují i na to, kdo to tady vlastně ten punč prodává s takovým velice slušným a doslova profesionálním nasazením. Propagujeme takto naše hnutí, byť poněkud netradičně. Příští prodejní čas je ve dnech 16-17-18 prosince (pátek, sobota, neděle). Jste všichni, kdoţ čtete tyto řádky srdečně zváni a řekněte to prosím ostatním.
(13) KAPITOLKY Z HISTORIE ROTARIÁNSKÉHO HNUTÍ V OPAVĚ Píše Petr Zahnaš
Další, velmi významnou opavskou osobností nejen meziválečného období, ale i dalšího čtvrtstoletí po druhé světové válce, byl známý zemědělský odborník, slezský a opavský patriot a v mnoha oblastech veřejně činný člověk – Ing. Dr. Alois Kacíř. V meziválečném období byl tajemníkem Ústřední hospodářské společnosti v Opavě, členem Československé akademie zemědělské v Praze, redaktorem zemědělského vysílání vysílání v ostravském rozhlase, kde v pravidelných, dvakrát týdně vysílaných relacích, propagoval slezské zemědělství. Stal se také členem redakční rady časopisu Chovatel a velmi aktivně se věnoval přednáškové činnosti. V roce 1927 byl tajemníkem výstavního výboru První putovní výstavy zemědělské, ţivnostenské a osvětové, jeţ se v Opavě v tom roce konala. Nezanedbatelná byla také jeho činnost publikační, at uţ šlo o odborné stati v časopisech a jiných periodikách, tak i samostatně vydávané broţury a publikace. Seznam členů opavského klubu z rotariánského roku 1937/38 o něm stručně uvádí: Jméno a povolání: Kacíř, Alois, Ing., Dr., tajemník Ústřední hospodářské společnosti; klasifikace: zemědělství; adresa bytu: ul. Řádu Německých rytířů 15 (nyní Hobzíkova ul.); adresa podniku: Masarykova 2, telefon č. 557. Alois Kacíř byl jednou z výrazných osobností, ovlivňujících zemědělství ve Slezsku. Vyrůstal v zemědělském prostředí, tento obor vystudoval a po celý svůj ţivot v něm i působil. Dá se říci, ţe jeho zápal pro práci v zemědělství i jeho povahu dobře charakterizuje Kacířovo ţertovné exlibris – čert vyorávající řepu. Narodil dne 22. března 1897 v Malých Kunčicích (nyní městská čtvrt Ostrava Kunčičky) v domě č. p. 5. Jeho rodiče byli Jan Kacíř (*30. 4. 1859 v Horních Domaslavicích a Františka, rozená Ostravská (*10. 2. 1859 ve Slezské Ostravě). Sňatek rodiče uzavřeli dne 18. 7. 1896 a byl to otcův v pořadí druhý a matčin jiţ čtvrtý. Oba rodiče měli z předcházejících manţelství potomky – otec dceru Terezii a matka dcery Aloisii a Marii a syna Josefa. Aloisův mladší vlastní bratr Ludvík týden po narození zemřel a tak Alois vyrůstal spolu se svými nevlastními sourozenci. Podle jeho vzpomínek, zachycených v jeho strojopisných pamětech, napsaných v roce 1957 a uloţených v jeho pozůstalosti v Zemském archivu v Opavě, měl Alois s nevlastními sourozenci Marií a Josefem po celý ţivot pěkný vztah. Také na své rodiče vzpomínal jen v
dobrém. Dne 9. 5. 1925 oţenil se Zdenou Klimešovou (*17. 8. 1904 v Jarkovicích). Měli spolu jedinou dceru Dagmar, která se jim narodila v Opavě dne 16. 2. 1926. Obecnou školu vychodil v rodné obci malé Kunčice v letech 1903 – 1908 a poté, v letech 1908 – 1913, studoval na České zemské vyšší reálce v Moravské Ostravě. Hluboký zájem o zemědělství jej po absolvování v roce 1913 přivedl na Zemskou střední hospodářskou školu v Klášterním Hradisku u Olomouce. Po ukončení studia 2. ročníku byl v červnu roku 1915 odveden do armády, kam však narukoval aţ 15. října 1915, takţe ještě stačil nastoupit do 3. ročníku hospodářské školy. Ze zdravotních důvodů nebyl odvelen na frontu, ale byl zařazen do pracovního „Arbeitsdeport“ v Kylešovicích u Opavy, kde měl proţít celou první světovou válku. S odvoláním na špatný zdravotní stav později poţádal o dovolenou, aby mohl dostudovat poslední ročník školy. To mu bylo umoţněno a tak se v lednu 1916 vrátil do školy a v červenci 1916 maturoval. Následně se však musel k pracovní sluţbě vrátit a byl nejprve přidělen do muniční továrny (K. u K. Munitionfabrik) ve Wöllersdorfu poblíţ Wiener Neustadtu a na přelomu roku 1917/1918 pak do ţelezáren ve Vítkovicích. Po skončení první světové války, v listopadu 1918, nastoupil na místo správce filiálky Opavského Centrálního hospodářského skladiště v Třebovicích. Po krátké době však z místa odešel, aby začal opět studovat na Královské České Hospodářské akademii v Táboře a později na Vysoké škole zemědělské v Brně. Zde se poprvé aktivně zapojil do spolkového ţivota. Byl zvolen předsedou Spolku posluchačů zemědělského inţenýrství, místopředsedou Svazu vysokoškolského studentstva v Brně, místopředsedou studentské křesťanské organizace YMCA a jiných. Po skončení studia v červnu 1922 se vrátil na rodinné hospodářství do Malých Kunčic a začal pracovat na disertační práci, týkající se moţnosti aplikace teorie vědeckého řízení práce v průmyslu, kterou vypracoval americký inţenýr Taylor („Taylorismus“), do oblasti zemědělství. Po necelém roce, dne 23. ledna 1923, nastoupil Kacíř na místo tajemníka Ústřední hospodářské společnosti v Opavě. Tato společnost fungovala jako český odbor Slezské zemědělské rady, a tak byl Kacíř dopisem Zemské správní komise pro Slezsko ze dne 6. 12. 1924, uveden jako tajemník Slezské zemědělské rady v Opavě. Na valné hromadě společnosti v roce 1924 pak obdrţel definitivu. Součástí jeho pracovní náplně bylo mimo jiné zakládání místních hospodářských spolků, účast na jejich schůzích a valných hromadách, poradách či výstavách, tedy zejména organizační činnost, která mu byla velmi blízká. Převzal téţ práci redaktora věstníku této společnosti, který vycházel pod názvem „Zemědělské a druţstevní rozhledy“. Výsledkem jeho působení v této společnosti, v níţ byl činný aţ do jejího zrušení, byla i jeho publikace, nazvaná „Čtyřicet let Ústřední hospodářské společnosti pro Slezsko, příspěvek k dějinám slezského zemědělství“, vydaná v roce 1938. Dne 24. 6. 1924 byl, jako tajemník této společnosti, členem deputace, která se v Opavské budově Zemské správní komise pro Slezsko, setkala s tehdejším prezidentem ČSR Tomášem Garriquem Masarykem, při příleţitosti jeho návštěvy v Opavě. V souvislosti s
nástupem do Ústřední hospodářské společnosti a přestěhováním se do Opavy, přenechal rodinné hospodářství v Malých Kunčicích ostatním členům rodiny a v Opavě uţ zakotvil natrvalo. Vedle své práce se i nadále věnoval dalšímu vzdělávání. Ke své disertační práci, i kdyţ se změněným tématem, se vrátil v létě 1928. V lednu 1929 se pak dohodl s Ing. Dr. Brlíkem na novém tématu „Historický vývoj poměrů zemědělského dělnictva a práce, jako výrobního činitele v zemědělském podniku v Čechách“ a dne 21. 1. 1932 sloţil u Zemského úřadu v Brně autorizační zkoušky na civilního zemědělského inţenýra. V rámci svého působení v Opavě se stal tajemníkem výstavního výboru První putovní výstavy zemědělské, ţivnostenské a osvětové, která se konala v Opavě v roce 1927. Výsledkem byla mimo jiné i Kacířem napsaná publikace „I. Putovní výstava zemědělská, ţivnostenská a osvětová v Opavě se konala od 6. do 21. srpna 1927“, kterou vydala Ústřední hospodářská společnost v Opavě jako zvláštní otisk opavského týdeníku Svobodná republika. Současně pracoval jako redaktor zemědělského vysílání v ostravském rozhlase, stal se členem redakční rady časopisu Chovatel. Od roku 1935 byl členem Československé akademie zemědělské v Praze. Alois Kacíř stál spolu s Františkem Zíkou, Karlem Ţídkem, Františkem Myslivcem, Františkem Drahným, Josefem Lukešem, Františkem Papouškem, Theodorem Králem, Františkem Novákem a dalšími u zaloţení Československého zemědělského muzea v Opavě, jeţ bylo později, roku 1932, umístěno v Blücherově paláci na Masarykově ulici. Přípravné práce v kuratoriu pro zaloţení muzea započaly jiţ na přelomu let 1924/1925 a na první schůzi dne 9. 1. 1925 byl Alois Kacíř zvolen jednatelem. Prováděl sběr soudobé zemědělské dokumentace, coţ dokládá i tištěný multiplikát s textem „Co se sbírá pro Zemědělské muzeum?“ Protoţe muzeu věnoval hodně práce a času, povaţoval přerušení činnosti kuratoria a uzavření muzea v roce 1938 za velmi bolestnou ztrátu. Po skončení 2. světové války se zaslouţil o znovuotevření muzea, jehoţ sbírky i budova byly velmi poškozeny. Muzeum vlastnilo, i díky Kacířovi, obsáhlou knihovnu a archiválie. Pracoval v něm aţ do jeho převzetí Československou akademií zemědělských věd – zemědělských muzeem v Praze. V roce 1924 byl zvolen do výboru Matice opavské a jako příznivec rotariánských myšlenek zaloţil v roce 1933, s dalším rotariánem, primářem MUDr. Františkem Koblihou, přípravný výbor pro ustavení Rotary Clubu v Opavě. Zpracováno s použitím materiálů, uložených v pozůstalosti Ing. A. Kacíře v Zemském archivu v Opavě. Poznámka autora: V souvislosti s hledáním archivních materiálů k historii opavského Rotary clubu, se v pozůstalosti Ing. Aloise Kacíře podařilo nalézt jak informaci o okolnostech založení RC v Opavě, tak také odkazy na další, dosud neznámé archivní fondy, které obsahují jednak velmi cenné dokumenty z období existence klubu v období před 2. světovou válkou, tak také doklady o tom, že činnost klubu byla obnovena i po roce 1945. Po dokončení pojednání o A. Kacířovi se budeme těmto unikátním dokumentům věnovat podrobněji.
Několik poznámek k historii líbezné vánoční písně, která se původně jmenovala Píseň nebes
Ping'an Ye Ge nebo Marie po te, te po tapu? Petr Andrle
Jednou z posledních písní, kterou jsme společně zpívali na předvánočním (mikulášském) setkání obou našich rotariánských klubů byla Tichá noc. Josef Melecký, který připravil kopie textů, vybral pravděpodobně nejznámější překlad textu, který je dílem PhDr. Václava Renče, dědečka reţiséra Filipa Renče. Letos v listopadu měl Václav Renč sté výročí narození (1911 - 1973) a bohuţel i šedesáté výročí (1951) svého zatčení a odsouzení na 25 let ţaláře v procesu s tzv. Zelenou internacionálou. Je toho pochopitelně více, na co si můţeme při Tiché noci vzpomenout. Jen u nás je známo pět přeloţených textů, které se poměrně liší, i kdyţ všechny nádherně zapadají do hudebního aranţmá. Máme text od neznámého autora, dále překlad Čeňka Duška, Rostislava Nechuty a Pavla Hájka. Ale Renčův překlad je nejznámější a také zřejmě nejzdařilejší. V titulku tohoto textu jsou dva názvy Tiché noci. Ten první je v čínštině a ten druhý v maorštině. Letos je tomu přesně 195 let od Vánoc 1816. V té době sloţil v Oberndorfu kaplan a básník Joseph Mohr (11. 12. 1972 - 4. 12. 1848) báseň Píseň nebes, začínající slovy Stille Nacht! Heilige Nacht! Dnes je zpívána asi ve třech stech jazycích po celém světě. Působivému textu, opěvujícím krásu vánoční noci, dodal o dva roky později, o vánocích 1818, ještě působivější melodii Mohrův přítel, místní učitel a varhaník Franz Xaver Gruber. A tak zazněla poprvé v celé své kráse 24. prosince 1818 v malém kostelíku sv. Mikuláše v Oberndorfu, nedaleko Salzburgu (vlevo). Jeho základy byly narušovány častým rozvodněním řeky Salzach, pročeţ byl počátkem minulého století zbořen. Dnes je zde krásná kaple s informacemi o tvůrcích Tiché noci. Za několik let po prvním uvedení se totiţ začala tato píseň přímo lavinovitě šířit Evropou, ve třicátých letech devatenáctého století si podmanila New York a do dnešních dnů nikomu nezevšedněla. Naopak. Jen za jejího tvůrce byli bohuţel často vydáváni Haydn, Beethoven a nejčastěji Mozart. A tak jako je vroucí sama skladba a její slova, tak velice silně působí vlastní příběh skladatelův. Jeho maminka Anna Schoiber se na jaře roku 1792 zamilovala do císařského vojáka, osmadvacetiletého Franze Josepha Mohra z obce Mariapfarr. Výsledkem oné lásky bylo to, ţe v jiţ tak poněkud přeplněné místnosti v Salzburku na Steingasse 31, přibyl o Vánocích 1792 chlapeček, po tatínkovi Joseph Franz. Ten mu sice dal své jméno, leč opustil Annu, aniţ by si ji vzal za ţenu. Bůh dal tomuto chudému chlapci do vínku nesmírný dar v podobě pěveckého talentu a díky tomu se našli lidé, kteří mu umoţnili hudební vzdělání (Johann Nepomuk Hiernla, sbormistr
salzburské katedrály) a později vzdělání kněţské (benediktini v Kremsmuensteru). 21. srpna 1815, byl Joseph Franz Mohr vysvěcen poslán do své první farnosti. Neuvěřitelnou náhodou do poutního kostela v obci Mariapfarr, kde se narodil a ţil jeho otec. A potkal se tam se svým dědečkem. Ten měl však před sebou pouhých pár měsíců ţivota, ale oba proţili na faře v Maripfarr velice krásné svátky vánoční. Joseph na dědečka nezapomněl. Kdyţ se blíţily Vánoce roku příštího, napsal krásnou báseň, jako vzpomínku na chvíle proţité se starým a moudrým muţem, který mu ztělesnil nejen dědečka, ale i nepoznaného otce. Proto uloţil do své první větší básně tolik něhy, citu, laskavosti a tichého jásotu nad krásou vánoční noci, která byla autorovi drobnou náplastí na bolavé srdce dítěte tolikrát posmívaného, nemanţelského. Báseň tehdy nazval Píseň nebes. Ostatní osudy oné básnické skladby jsou také zajímavé. Joseph Mohr (na snímku vlevo) byl přeloţen do farnosti v Oberndorfu, ke kostelu sv. Mikuláše. Zdejší kněz Joseph Kessler byl velice pokrokový a měl porozumění pro setkávání farníků, na kterých se debatovalo a zpívalo. Ty organizoval mladý kněz Mohr a nový kostelní varhaník Franz Xaver Gruber (na snímku vpravo), který se dal na dráhu učitele hudby proti vůli svého otce. Jenţe to vše se zdálo vyšším církevním orgánům podezřelé, proto do kostela sv. Mikuláše poslali nového kněze Georga Heinricha Nöstlera. Ten jiţ pro aktivity mladého kaplana neměl pochopení. Takţe o jeho samostatných vystoupeních před věřícími nemohlo být ani řeči. A pak přišly historické Vánoce roku 1818. Všeobecně se traduje, ţe se tehdy v kostele sv. Mikuláše nějak porouchaly varhany. Snad rez, dokonce v některých verzích měly měchy varhan poničit myši. Anebo také v tom mohl mít prsty Mohrův přítel, varhaník Gruber. Však si v minulosti, na dnes jiţ nepovolovaných shromáţděních vyzkoušeli, jak hezky zní v kostele například kytara. Varhaník by jistě uměl varhany odstavit, coţ je před vánočními pastorelami naprosto zničující. A tak Joseph Mohr vyšel na světlo se svojí básní, věnovanou památce svého dědečka. A Franz napsal tklivou melodii, udělal aranţmá pro kytaru a páter Nöstler byl rád, ţe ti dva mladí kluci zachránili půlnoční. Píseň nazvali prvními dvěma slovy básně, Stille Nacht - Tichá noc. Později se oba přátelé rozešli, Mohr byl často překládán a nakonec skončil jako vikář v malé obci Vagrain, nedaleko St. Johan. Kdyţ jednou na podzim šel poskytnout umírajícímu poslední pomazání, nastydl a dostal zápal plic, kterému 4. prosince 1848 ve věku šestapadesáti let podlehl. Jeho hrob ve Wagrainu zdobí prostý kříţ. Po jeho smrti se zjistilo, ţe neměl ani dost peněz na zaplacení pohřbu. Oddaný kněz Joseph Mohr dal všechno, co měl, těm, kteří potřebovali.
Franz Gruber dál vyučoval na varhany, byl ředitelem školy, šéfem kůru a zemřel v roce 1863. Ale byl to on, díky jemuţ se Tichá noc dostala do světa, aniţ by to pochopitelně předem tušil. Hned v novém roce 1819 přijel do kostela sv. Mikuláše opravář varhan Karel Mauracher ze Zillertalu. Varhany opravil a neţ odejel, rozhodl se Franz Gruber, ţe je vyzkouší. A zahrál na nich poprvé Tichou noc. Varhanářský mistr Mauracher pochopil, ţe slyší mistrovské dílo a bez jakéhokoli postranního úmyslu poţádal, zda si nemůţe skladbu opsat. A později nedělal Karel Mauracher nic jiného, neţ ţe si líbivou melodii přehrával při svých cestách za opravami varhan. A tak se dostala také k rukavičkářům bratřím Strasserovým ze Zillertalu. Ti ji původně pouţívali jako reklamní píseň, leč poprvé ji nechali zahrát na veřejném koncertě vánočních trhů v Lipsku v roce 1832. A Tichá noc nastoupila na svoji světovou dráhu. Ještě v 19. století zněla na všech evropských dvorech, ale i v mnoha kostelích měst a obcí. Lidé velice rychle pochopili skryté poselství této vánoční písně. V USA můţe za svou oblibu poděkovat například také zpěváku Bingu Crosbymu, který jako první začal natáčet vánoční desky. V roce 1941 se prodalo sedm milionů desek s jeho nahrávkou. Neopakovatelné je také podání Elvise Presleyho. Autor textu Joseph Franz Mohr nic pochopitelně netušil, ani nemohl. Ale Franz Xaver Gruber se ještě za svého ţivota velmi snaţil, aby mu bylo přiznáno autorství hudební části písně. Bohuţel se toho nedočkal. Aţ teprve v roce 1995 byl objeven původní text skladby (na snímku vlevo), kdyţ v rohu byla rukou Josepha Franze Mohra napsaná poznámka, ţe melodii sloţil Franz Gruber. Teprve tehdy, vlastně po 177 letech, se věci daly do pořádku. Ono je to se slavnými melodiemi trochu podobné. Tolikrát přehrávané Jingle Bells, byly povaţovány za píseň lidovou, která byla předávána pouze ústně. Aţ někdy v padesátých letech minulého století se zjistilo, ţe Rolničky napsal někdy v roce 1850 učitel James Lord Pierpont, původně s názvem One Horse Open Sleigh, aby nějak zaujal děti při nedělním vyučování. Aţ dva roky po Tiché noci, v roce 1943, je nazpíval opět Bing Crosby. A zase hit. Až tedy budete naslouchat oné písni, které bude v roce 2016 dvě stě let, věnujte tichou vzpomínku člověku, který našel o Vánocích roku 1815 o něco více lidské lásky, než čekal. A dívejte se pozorně kolem, neboť k tomu, aby mohlo vzniknout něco pozoruhodného, není vždy třeba pytel zlaťáků. Někdy stačí milé slovo, gesto pochopení či přátelský úsměv. Potřebujeme to všichni.
...a ještě dvě, přímo mezinárodní poznámky na konec Tou první se ještě trochu vrátíme do hotelu Imperiál. Mezi našimi hosty byli totiž také kolegyně a kolegové z RC Katowice, který je partnerským klubem RC Ostrava International. A tak přijeli Bogdan Uliasz i Ewa Uliasz, Zbigniew Rogowski i Karolina Rogowski a další. (všichni jsou na snímku vlevo)
Naše kluky rotariánské najdete všude. Tady jsou zrovna ve chvíli, kdy přijeli pomoci občanům Wroclawi zvládnout nápor vánočních trhů. V tu dobu se již na ně (jistě bez obav) těšili také občané Drážďan. OPAVSKÝ ROTARIAN – čtrnáctideník RC Opava International. Vychází kaţdé druhé pondělí v nakladatelství a vydavatelství MORAVSKÁ EXPEDICE®. Odpovědný redaktor: Petr Andrle. Adresa vydavatele: Nákladní 16, 746 01 Opava (
[email protected] ). Adresa redakce: Petr Andrle, Čeladná 711, 739 12 Čeladná. Tel.: +420 558 431 835; mobil: +420 724 100 646; e-mail:
[email protected] Toto číslo 13/2011 vyšlo dne 12. prosince 2011.
