Obsah Zážitky z Anglie Roboti z páté třídy Proč se ptají deváťáci Přezdívky
ANGLIE 31.10. – 5.11.2011 Trasa: Kamenice- Praha – Calais - Brighton – Worthing - London 31.10.2011 Pondělí 9:00 skoro Vyrážíme na expedici Já a 9 statečných. Těším se a je to fajn :-P Odjezd –zatím dobrý Těším se :-) Těším se, ale chtělo by to 2 sluchátka :-D a jede také jeden kluk z fotbalu, kterého jsem trochu víc zfaulovala :-) :-D Dálnice :-D asi teda :-D Sedím :-D asi možná :-D Čas 9:13 :-P Ta-ta D-D-D 1-1 9:16 – 103,5 kilometr D1 pořád mlácení Ve 14:10 jsme překročili hranice do Německa je nádherné počasí Děti lehce neklidné :-) 17:12 zastávka na Würtzburgu, dívali jsme se na hrad, pod kterým teče Mohan Jedeme Německem a cesta pomalu ubíhá. Zkoukli jsme Nudnou prohlídku Londýna a srandovního Johnyho Englishe. Sranda né? :-P :-D Jsme v Německu a už se těšíme do Anglie :-) „a mám skvělou sousedku“ :-) Čekáme na benzínové pumpě za chvíli budeme v Belgii 22:00 jsme v Belgii: Měli jsme puštěnou královu řeč, netuším, co kdo viděl, já půl prospala. Belgická pumpa – záchodky zdarma - je to poznat že se neplatí.
Překvapuje mě, že některým dětem není líto vzít euro a koupit si pytlík chipsů. Příští zastávka až na trajektu. Tak dobrou :-) 3:00 Jsme v Calais Imigrační úřednice je první rodilá Angličanka, se kterou se potkáváme. Rozumíme dobře. Čekáme na trajekt. Odjezd v 4.35 4.11 Ha dneska jsme nebyli ve škole, ale v Londýně :-P Viděli jsme Big Ben, London Eye, Buckinghamský palác, Verča Pojmanová byla nechtěně unesena chlapem, který byl unášen větrem 4D :-P :-) :-) Dnes to bylo super :-P :-) Právě sedíme v buse a vyjíždíme :-D 19:04 :-D :-D :-D Dneska fajn :-) ale všechno drahý ale nohy nejvíc bolí! :-D Joj, dneska nejvíc super krom toho jak jsme furt spěchali… :-( Nejvíc jsme jedli a nějací kluci na nás „allo,allo“ :-D Bylo to tu super i ty ostatní dny :-) dnes jsme byli na London Eye, to bylo skvělý prostě úžas, ale přesto se těšíme domů alespoň JÁ. …… Prožili jsme tu krásné chvíle a doufáme, že se o ně budeme moci podělit s rodinou :-) 19:15 „jednou jsem si řekla že bych se měla někam rozhlídnout a vidím, že mé sny se pořád plní :-) :-) Dneska super až na to brzké vstávání, památky se nám moc líbily, ale nejvíce London Eye a 4D kino, našli jsme si nové kamarádky z Prahy, jsou to dvojčata. Obě se těšíme domů za rodinou a kamarády. Nejméně se těšíme na noc v autobuse. Za chvíli na trajekt, přes kanál La Manche do Francie a hurá domů 5.11 Už jedeme z Německa do Česka,za chvíli budeme na Rozvadově. Moc se těšíme domů. Odpoledne jsme v Kamenici a pak nás čeká postýlka. Už jedeme 15 h v autobuse je to strašné ale za chvíli doma :-P :-) :-) :-P
A máme tu poslední den. Cesta pomalu ubíhá a většina busu se nudí, a proto se se pustil film Mr. and Mrs. Smith.
Jednou o prázdninách si můj kamarád Lumír koupil Škodu 120 GLS. Všichni jsme z toho auta byli úplně nadšení. Kaţdý den jsme za Lumírem chodili a vozili se v tom super autě. Byla to prostě paráda. Zkoušeli jsme různé volovinky, třeba hrabat na louce nebo účinnost brzd na silnici. Lumír byl závodní typ, takţe s autem jezdil vţdy rychleji, neţ by měl. A to se nám líbilo. Zkoušeli jsme také, ţe si někdo sedne na víko motoru a při nízké rychlosti se kus sveze. Většinou to dělal jen jeden a to kamarád Tonimír, protoţe jenom on si na to troufnul. Nám se to zdálo nebezpečné, takţe jsme se vozili jenom v autě, řádně připoutaní. Další den jsme šli opět k Lumírovi. A co jsme neviděli! V autě měl nainstalované obrovské reproduktory, ţe nebylo slyšet nic neţ hudba, a taky měl nové centrální zamykání, no prostě bomba!! Za týden se na auto přišli podívat i kamarádi z okolí, kteří z toho byli ještě víc pryč, neţ my. Lumír jim nabídl, ţe je sveze a oni s nadšením souhlasili. Lumír pustli nahlas hudbu a ani si nevšiml, ţe si na víko motoru sedl naštvaný Tonimír, pro kterého nebylo uţ v autě místo. Kamarádi o tom věděli a potichu si říkali, ţe to bude sranda a ţe Lumírovi nic neřeknou. Vyjeli. Lumír na to šlápl a Tonimír se tak tak udrţel. Za chvíli začal strachem řvát a mlátit do okna. Jenţe kamarádi se tím náramně bavili a Lumír kvůli hlasité hudbě nic neslyšel. Jeli 100 km/h, a kdyţ přišla první, jen malá zatáčka, Tonimír se neudrţel a spadl. Kdyţ to kamarádi uviděli, začali křičet: „Zastav!“ A v tu chvíli Lumír ve zpětném zrcátku zahlédl, jak Tonimírova hlava naráţí do ţelezného sloupku od zábradlí a jeho tělo padá bezvládně do potoka. Tonimír byl na místě mrtvý a Lumír šel na 30 let do vězení. A my jsme přišli o dva skvělé kamarády. A přitom to začalo tak nevinně . Martin,9.třída
Houby „Ahoj Evčo, nechtěla bys jít se mnou na houby?“ Zeptala se jednoho krásného letního dne Dominika. „ To víš, ţe jo.“ Řekla natěšeně Eva. „Jasně, tak za 10 minut u čekárny.“ Zamávala Dominika a běţela si nachystat košík. Zanedlouho uţ obě holky kráčely kolem rybníka k blízkému lesu. Ráno bylo ještě chladné, ale předpověď hlásila, ţe přes den bude velké horko. Les je přivítal tajuplným stínem. Pavučiny mezi stromy byly plné rosy a děvčata jich měla brzy plné vlasy. „Začínám skoro litovat, ţe jsem s tebou šla.“ Řekla Eva, která si na svém zevnějšku vţdycky zakládala. „ Jen nefňukej, počkej aţ budeš baštit smaţenici.“ Eva jen cosi zabručela a dál se prodírala hustým houštím. Jak odpoledne ubíhalo, košík se plnil různými houbami, od hřibů a klouzků aţ po bedle. Sluníčko uţ hřálo vysoko na nebi, kdyţ se holky vracely s bohatým úlovkem zpátky domů. „Řeknu ti, ţe jsem hrozně utahaná, ale hlad mám ještě větší,“ naříkala Domča. „ Jasně, hned si ty houby usmaţíme,“ těšila se Eva. Kuchyně v domě Eviných rodičů se brzy zaplnila příjemnou vůní připravované pochoutky. Jen co bylo jídlo hotové, nadlábly se obě houbařky dosyta a pochvalovaly si, jaké jsou šikulky. Dlouho se nic nedělo, holky spokojeně odpočívaly, ale po pár hodinách začalo být Dominice zle. „Evo, mně je nějak blbě,“ postěţovala si. „ A víš, ţe mně taky není zrovna nejlíp, začíná mě bolet břicho,“ odpověděla Eva. Holky dostaly strach, ţe snědly nějakou jedovatou houbu, zavolaly rodičům a ti přivolali záchranku. Lékaři holkám vypumpovali ţaludek a tím jim moţná zachránili ţivot, protoţe se ukázalo, ţe mezi snědenými houbami byla i prudce jedovatá muchomůrka zelená. Po pár dnech v nemocnici se dívky vrátily domů a společně vzpomínaly na proţité utrpení. „A přitom to začalo úplně nevinně, ţe jo Domčo?“ Aneta , 9.třída
Kdyţ přijdu do školy, jsem velmi smutný. Jako bych měl v batohu kamení. Jak vyjdu ze školy, hned ho zahodím. Projedu se na fechtlovi, doleju benzín, něco se rozbije a je to v háji. Dan
Kdyţ jsem smutný, tak pršet začne. Kytky zvadnou a tráva přestane růst. Kdyţ jsi smutný, do školy se ti nechce. Ale těšíš se, aţ půjdeš domů. Kdyţ jsi smutný, jíst tě nebaví A na televizi se dívat nevydrţíš.
Kdyţ jsem smutný, nevím, co dál. Kdyţ jsem smutný, jako bych spal. Kdyţ jsem smutný, nesnáším svět. Kdyţ jsem smutný, není to med. A tak jen sedím v myšlenkách ztracený. Do prázdna hledím. Ţivot je zlý. Kuba
Kdyţ jsi smutný, na kole nejezdíš. Nikam nechodíš a jsi rád sám v pokoji. Kdyţ jsi smutný, učit se tě nebaví. Chtěl bys svobodu. Jenom leţíš, do stropu se díváš a na nic nemyslíš. Kdyţ jsi smutný, nic tě nezajímá a s kamarády nikam nechodíš. Telefon nezvedáš, ani se nehneš a jenom leţíš. Prostě jsi smutný.
Dominik
Čím je mi PŘÁTELSTVÍ
Beru tužku do ruky a zamýšlím se nad tím, čím je mi přátelství. Někde jsem slyšela větu, že ,,Přátelství je víc než láska“. Myslím, že to tak i v mnoha případech může být. Láska může být pomíjivá, ale pravé přátelství ne. Mít dobrého kamaráda nebo kamarádku, kterému opravdu můžu říkat přítel, je určitě výhra na celý život. Opravdový přítel by měl být člověk, kterému se můžu se vším svěřit a už předem budu vědět, že v něm najdu oporu a pochopení, někdo,kdo mě podrží v mém smutku a naopak se se mnou bude radovat při mých úspěších. Přátelství je jako puzzle, ztratí-li se jeden dílek, jiným už ho nahradit nemůžeme. A tak je to i u přátel. Když jeden z dobrých kamarádů odejde, zbude po něm prázdné místo, které žádným jiným nenahradíme ,a v životě bude chybět už napořád. Jeden citát od neznámého autora říká: ,,Pravý přítel je ten, který první přijde, když celý svět odejde.“ A tak si to představuji i já. V těch nejtěžších chvílích by měl být pravý přítel vždy nablízku. Mám hodně známých a kamarádů, ale doufám, že to pravé přátelství na mě teprve čeká. Aneta , 9.třída
Když mi bylo pět Když mi bylo pět let, tak jsem šel do školky. Byl to výborný pocit. Hned první den jsem poznal spoustu kamarádů, se kterými kamarádím ještě dnes. Ale to je už něco jiného, takže zpět k té školce. Počítal jsem každý den, kdy už půjdu do školy. Ten rok ve školce mi připadal nekonečný. Dny plynuly a já se stále více kamarádil s novými kamarády. Každý den jsme vymýšleli nějaké lumpárny, sem tam jsme něco rozbili, ale uvažte fakt, že když je člověk malý tak vždycky nějakou tu věc rozbije. A konečně nastal ten den. Já byl šťastný jako blecha na novém psovi. A už sedím v lavici. První den byl nejlepší. Ale paní učitelka se mi moc nelíbila a byla přísná. Ale hned první týden jsem si na školu zvykl. A další jsem se už těšil do druhé třídy. Ale právě ve druhé třídě se stala změna. Už jsem se do té třetí třídy netěšil. A pomalu ale jistě mě přestávala bavit škola, do které jsem každý den vstával tak rád. A v té třetí třídě sem už školu nenáviděl. A pak jsem postupně přešel čtvrtou, pátou, šestou, sedmou a osmou třídu. Teď jsem v deváté třídě a jsem rád, že už ta škola za chvíli skončí. Ale až teď si uvědomuji , jaká to byla chyba se do té školy těšit. Ale zase na druhou stranu jsem rád, že mě k té školní docházce donutili, protože než abych třeba v třiceti letech seděl někde na ulici a žebral a říkal si: „ Že jsem se radši lépe neučil“. To radši vydržím ten poslední rok. Chodit do školy byla a je užitečná chyba. Lukáš, 9.třída
Bratránci Jednou o víkendu jsem dostala za úkol pohlídat mé mladší bratránky. Sice se jednalo jen o jednu noc, ale myslím si, že mi teta se strejdou své milované ratolesti už nikdy více nesvěří, i kdybych sebevíc prosila. Když teta bratránky přivezla, dostala jsem od ní hodinovou přednášku o tom co můžou a nemůžou dělat, co můžou a nemůžou jíst, v kolik mají jít spát a hlavně, ať si vyčistí zoubky ráno i večer. Poté nastalo hodinové loučení. Teta brečela, jako by své milované dětičky viděla naposledy v životě. ,,Neboj, teto, já se ti o ně postarám, tak ahoj,“ uklidnila jsem ji. Kluci vyběhli schody raz dva a než jsem se nadála , už seděli u počítače a hráli hry. Hned jsem si vzpomněla na tetina slova : ,,Prosím tě, hlavně kluky nepouštěj k počítači, víš, že u něho vydrží klidně půl dne“. Ale mně se to hodilo do krámu, aspoň si hrají ,a kdo si hraje, nezlobí. U počítače se jim přece nemůže nic stát. Mezitím jsem bratránkům vybalila jejich věci a že jich teda bylo dost. Popravdě nechápu, na co potřebují troje ponožky, když je venku skoro třicet stupňů. Je 18:00 a podle režimu tety mají přesně v tuhle hodinu večeřet. Křikla jsem na ně: ,,Kluci večeře.“ Ale jako kdybych mluvila do prázdného dubu, kluci se od počítače ani nehnuli . ,,Máme špagety!“ Na špagety už moc dobře slyšeli a přiběhli ke stolu. Po večeři jsem navrhla, že bychom si mohli zahrát člověče nezlob se. Nikdy by mě ale nenapadlo, že mají bratránci tak soupeřivého ducha. Asi po patnácti minutách měl mladší bratránek všechny figurky v domečku a stal se tak vítězem celé hry, ale to starší bratránek nemohl přenést přes srdce. Začal tedy mladšího bratránka obviňovat, že podváděl a že měl vyhrát stejně on. Začalo to nevinně, bratránci se nejprve začali jen tak pošťuchovat, ale později to přerostlo v pořádnou rvačku. Snažila jsem se je od sebe oddělit, ale marně, místo toho jsem jednu pořádnou schytala přímo do břicha. Křičela jsem:,, Kluci, nechte se, vždyť se zabijete!“ Ale kluci se řezali dál. Přiznávám, že jsem měla o mladšího bratránka opravdu strach .On samá kost a kůže a oproti němu starší bratránek, ten má asi o třicet kilo víc. Když se začali i škrtit, to mě už popadlo dočista zoufalství. Později se mi podařilo je od sebe odtrhnout. Oba na zemi leželi jak tělo bez duše, dočista bledí. V prvním okamžiku jsem si myslela, že jsou snad oba mrtví. Mrtví sice nebyli, ale zřízení byli teda pěkně. Kluci se rychle oklepali a byli zase nejlepší kamarádi. Když si druhý den teta přijela pro bratránky, nestačila se divit, když jí její milovaní synáčkové, tělo samá modřina, vyprávěli, jak to bylo super a jestli by tady nemohli ještě zůstat. Než jsem se nadála, tak jsem z dálky sledovala rychle prchající auto. Gábina,9.třída
Proč je pes tak pečlivý při hlídání domu Je to už dávno ,kdy žil moc hodný pes jménem Dacan. Byl to hodný ,urostlý a silný pes, se kterým bydlel jeho synovec Red. Dacan a Red bydleli u jednoho starého pána, který sem tam zapomněl nalít pejskům vodu, ale nikdy jim nezapomněl dát najíst. Jednoho slunečného dne ,kdy Dacan a Red odpočívali, přišel k brance vlk. Nebyl malý, ale nebyl ani velký . Vlk se zeptal Dacana, jestli by u nich mohl zůstat. Dacan byl starý dobrák, vlka přijal a pohostil ho granulemi a čerstvou vodou. Když se vlk najedl a napil, lehl si do seníku a usnul. Red Dacana varoval , že udělal chybu, ale Dacan tomu nevěřil. Tu noc vlk vstal a šel se podívat do kurníku, kde bylo osm mladých a deset starých slepic s jedním kohoutem. Vlk se vrátil na seník a usnul. Druhého dne v noci vlk vstal a šel najisto do kurníku, chmatl po čtyřech mladých slípkách a snědl je na posezení. Ale kohout to zjistil a začal kokrhat. Dacan byl už na půl hluchý ,a tak nic neslyšel a Red se bál tak ,že zalezl do boudy a čekal . Starého pána probudil kokrhající kohout, vstal a šel se podívat. Když viděl vlka, jak honí kohouta, zakřičel: „Ty darebáku!“ Když to Vlk zmerčil, vystartoval po pánovi a kousl ho do nohy a do ruky. Pánův křik uslyšel i Dacan a ihned po vlkovi vyběhl. Strhla se velká bitva, ze které vyvázl naštěstí Dacan lépe. Vlk měl pokousané břicho a nohy, byl hned po bitvě mrtvý. Dacan měl pouze kousanec na noze. Vlk měl vzteklinu, a tak museli Dacanovi nohu uříznout a on za další tři roky umřel. Red přísahal, že nebude tak dobrosrdečný jako jeho dědeček Dacan. A od té doby psi hlídají dům seč můžou a využívají jak štěkání , tak kousání.
Filip,9.třída
Haf,haf,haf
Proč jsou labutě bílé Labutě měly odjakţiva černou barvu. Jedna z nich toto pravidlo porušila a tím změnila zásadní věc v ţivotě všech jedinců tohoto druhu. Tato labuť ţila se svým hejnem. Jednoho dne se ale mezi jednotlivými členy hejna strhla nenávistná hádka "Je lepší Sparta nebo Slávie?" Všichni preferovali Spartu, jen labuť, byla zapřísáhlý Slávista. Tato labuť všude vykřikovala: "Sparta, Sparta - buzerantů parta!" To se ale Sparťanům v hejnu tak nelíbilo, ţe vyhnali labuť do světa. Ta putovala přes celou Evropu aţ k Americe a tam narazila na muţe, na kterého jistě nikdy v ţivotě nezapomene. Tento člověk změnil budoucnost všem labutím na světě. Muţ měl nelidsky tvarovaný obličej a prováděl zvláštní pohyby. Byl to známý Michael Jackson. Labuť se tohoto zjevení tak polekala, ţe celá zbělala. Tato barva jí uţ zůstala napořád. A od této doby se kaţdá nově narozená labuť bílá. Proto jsou všechny labutě bílé.
Dominik, 9.třída
Proč má osel tak velké uši Oslíci byli odjakživa hloupí a tvrdohlaví jako mezci, ale za to jsou silní a houževnatí. V chudších zemích si je lidé ochočili a zkoušeli je učit mluvit, což se jim nepodařilo. Až se jednou objevil malý klučík, který našel maličkého oslíčka, kterému pošla maminka, a jelikož i on byl sirotek ,začal se o něj starat a stali se z nich nerozluční kamarádi. Jelikož byli oba sirotci, museli se naučit o sebe postarat sami. Chlapec na něj neustále mluvil, aby si nepřipadal tak sám, ale oslík mu neustále odpovídal jenom jedním slovem „Í Á”. Když hrozilo nebezpečí , oslík ho svým „Í Á” a zděšenýma očima varoval a chlapec věděl, že je něco v nepořádku. Jednou šli oslík s klukem po lese. Přišli na mýtinu ,kde rostly záhadné byliny a oslík je spásl. Byliny byly kouzelné a jako zázrakem začal mluvit. Ale měli i vedlejší účinek a oslíkovi narostly velké uši. Oslík měl velkou radost, že už umí mluvit a mohou si spolu povídat. Ale byl celý špatný z toho, že mu narostly velké uši a všichni se mu smáli. Jednou šli spolu lesem a dostali velkou žízeň,a tak začali hledat vodu. Hledali dlouho, až došli k velké hluboké řece. Oslík z toho nenadálého žvatlání měl takovou žízeň, že se naklonil nad hladinu, podjela mu kopýtka a spadl do řeky. Začal volat na chlapce, ať ho z vody vytáhne nebo se utopí. Chlapec ani na chvíli nezaváhal, naklonil se nad něj, chytil ho za ty jeho velké uši a vytáhl ho na břeh. Ze zažitého šoku zapomněl řeč, ale zároveň byl pyšný na své velké uši, protože mu zachránily život. A od té doby oslíci nemluví a rodí se jen s velkýma ušima. Neboť jak říká pořekadlo: „Velké uši oslu sluší” Pavel, 9. třída
POZNÁTE NÁS PODLE PŘEZDÍVEK ? 9.TŘÍDA BENEŠÁK…BAMBULÁK…SEDLÁK…SEDLÁČEK…ČOCHTAN….ČEPÍK…ŠKVAREK……EDA…EMO… DRŮBEŽ MARŤÁK…DANÍK…MÁRŤA…KUJÓN…TYRÁK…MAXI…RADAR…DOČEK…UŠÍK…LUNÍK…DOMI NIČEK… DOMČA….ČOČEK…ČEPÁČEK…ŠKYTY….PERNÍČEK…MAXIM….MINI…PAN PREZIDENT…KUJA…ROBOTI… FINČ…KRABÁK….MAŠŤÁK…VOŘECH…MISTR T…PAJKY…KUBÍN…MILOŠ…ŠKYT…BOŽEK…CEJPI… BOŽENA…PÓLI…SOCHÚREK….VOREX…EDDIE…PERNÍKÁŘKA…PERNÍČEK…MEDVÍDEK… KRÁLÍČEK… ALGROS…ČABOS…
UČITELÉ AFRO…JELDA… 6. TŘÍDA A VZPOMÍNKA NA KOUTY KACHNA…KAČKA…AFRODITA…MLÍKO…ŠTĚTINY…TVAROH…MAREČEK PÁREČEK…JANEK…KOLÍK…VENDELÍN…METJÚ…MARKOŠ…MEDVĚD… SÁDLO…PIGI…KAJAK…ADOUŠ…BUŘTÍK…KUJÓ…PAPRIKA…BAGETKA…¨ VEVERKA…VRABČÍ HNÍZDO…ELZA…LOKOMOTIVA…DELÍ…PÁJA…ŠUTR…¨ KRYST…ŠPENDLA…JANEK…BRZDA…MAROUN…ZEUS…KOLÍK…VENDELÍN… PIVO…KERAM…VAJÍČKO…LEPIVKA…BRIGINA…ŠTĚNICE…KRISTUŠ…PENIS… BLECHA…GRIGINA…MARŤAN…
