Obsah. Editorial. Mirek Topolánek předseda vlády České republiky

Obsah „Předsedáme právě včas,” – říká v rozhovoru velvyslankyně Milena Vicenová, Stálá představitelka ČR při EU str. 4 – 7

Editorial

Vážení čtenáři, toto číslo je věnováno českému předsednictví EU. Předsednictví je významné vždy. V našem případě je jeho důležitost ještě umocněna tím, že jde o naše první, které navíc přichází v době, kdy Evropská unie nejspíš prodělá významnou institucionální změnu. Naše předsednictví vnímám ve třech dimenzích. Organizační, marketingové a ideové. Je příležitostí ukázat, že zvládneme zúřadovat tak náročný úkol, jakým je vedení organizace 27 států. Vláda rozhodně toto zadání nepodceňuje a 1. ledna 2009 budeme připraveni. Druhou rovinou je šance zviditelnit Českou republiku, na kterou bude šest měsíců soustředěna obrovská mediální pozornost. A nám jde opravdu o celou republiku, o všechny její regiony, proto se řada doprovodných akcí bude konat mimo metropoli Prahu. Konečně třetí dimenzí je příležitost prosadit do života Unie něco z našich názorů, našich idejí, našich představ o budoucí Evropě. Onu třetí rovinu reprezentuje motto našeho předsednictví „Evropa bez bariér“. Evropa liberální, otevřená, flexibilní. Evropa, která nestaví bariéry ekonomické, politické, ani geografické. Evropa, která nebrání podnikání, obchodu, volnému pohybu osob a služeb. Evropa, která je globálně konkurenceschopná, která přijímá nové členy a buduje politiku sousedství.

Nedělám si iluze a vím, že objemově budou ony tři roviny našeho předsednictví zastoupeny v tom pořadí, v jakém jsem je uvedl. Většinu bude tvořit tvrdá úřednická a organizační dřina. Zbytek propagace Česka v zahraničí. A na ideje zbude ten nejmenší díl – každá země, která administruje EU, je ráda, když se jí z jejích vlastních priorit podaří prakticky prosadit jednu až dvě věci. Které to budou, rozhodneme na základě konzultací až těsně před začátkem předsednictví. Přesto nepokládám obsáhlou definici priorit pod sloganem „Evropa bez bariér“ za marnou práci. Nejde přeci jen o to, co se reálně dá stihnout za šest měsíců při nutnosti hledat konsensus 27 států. Myšlenky přece mají důsledky a nám jde o to ovlivnit nikoli jen onen půlrok, ale zejména budoucí směřování EU. A to v duchu rozšiřování prostoru svobody, která je základní evropskou hodnotou.

Evropa jako úkol – Žijeme v době, kdy Evropa má šanci, jakou dosud nikdy v historii neměla, totiž uspořádat sebe samu na principech rovnoprávnosti a mírové spolupráce. Výběr pasáží z projevů Václava Havla str. 8 – 11 „Schengen v Čechách” – Adam Drda nás provede po české státní hranici od roku 1948 až po její zrušení v roce 2007 str. 12 – 15 Transformační jednička – Hodnocení České republiky v rámci ekonomických změn Bertelsmanovou nadací str. 16 – 19 Prezidenti – portréty československých a českých prezidentů od roku 1918 – od vzniku samostatného Československa str. 20 – 21 „Už se nic nebude dělat bez nás“ – Marek Danihelka nás seznamuje s Čechy, kteří pracují v současném „hlavním městě EU“ v Bruselu str. 22 – 25 Zuřivý antilyrik Milan Kundera – portrét jednoho z nejvýznamějších českých literárních autorů z pera Karla Hvížďaly str. 26 – 29 Dvacet čtyři ostrovů české kultury – na třech kontinentech, ve dvaceti zemích nalezneme dvacet čtyři Českých center, prezentujících Českou republiku str. 30 – 33 TOP 10 – Deset originálních českých výrobků nese ochrannou známku Evropské komise str. 34 – 35 „Domov nosíme s sebou“ – Jiří Voskovec, Jan Tříska, Pavel Landovský, Jitka Frantová – osudy českých herců v exilu str. 36 – 38 Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezentuje obraz života v České republice. Názory, obsažené v autorských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálními stanovisky české vlády. Objednávky předplatného prosím směřujte do redakce časopisu. Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí České republiky Adresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, Česká republika Šéfredaktor: Pavel Šmíd Grafická úprava: Karel Nedvěd Předsedkyně redakční rady: Zuzana Opletalová, ředitelka tiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí České republiky a tisková mluvčí ministra zahraničních věcí České republiky Členové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer, Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, Martin Krafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vágner, Petr Volf, Marek Skolil Překlad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Litografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice Texty, uvedené v časopise Vítá Vás srdce Evropy, je možné přetiskovat bez svolení redakce či autorů; za předpokladu uvedení jména autora a zdroje. Máteli zájem o použití obrazového doprovodu, kontaktujte prosím redakci nebo uvedené autory fotografií. ISSN 1802–3657

Mirek Topolánek

Internet: http://www.theo.cz E-mailová adresa vydavatele: [email protected]

předseda vlády České republiky

3

„Předsedáme právě včas,“ říká velvyslankyně Milena Vicenová, Stálá představitelka ČR při EU Českou republiku zastupuje u Evropské unie od ledna tohoto roku paní Milena Vicenová. Čeká ji jeden z nejtěžších úkolů v novodobé české historii: zajistit zdárný průběh českého předsednictví Rady EU v roce 2009. Velvyslankyně Milena Vicenová, původní profesí veterinární lékařka, prošla celou řadou náročných postů jak v soukromé, tak státní sféře, mimo jiné jako ministryně zemědělství v první vládě premiéra Mirka Topolánka. Předtím řídila vel-

4

mi úspěšné čerpání dotací z unijních fondů (program SAPARD), koordinovala přípravy resortu zemědělství na vstup do EU, byla mluvčí Zvláštního zemědělského výboru EU a působila v poradním sboru Evropského úřadu pro bezpečnost potravin. Řídila rovněž práci premiérova vyjednávacího týmu pro evropské strukturální fondy. Milena Vicenová byla aktivní i jako novinářka – byla předsedkyní Klubu zemědělských novinářů a publicistů, zástupkyní ČR

Vlajky deseti zemí, čerstvě přijatých do Evropské unie (s českou v popředí), vlají před budovou Evropského parlamentu, 3. 5. 2004 Celkový pohled na zasedání Evropského parlamentu

Politika Evropa bez bariér motto předsednictví České republiky Evropské unii pro rok 2009

ve výboru světové organizace zemědělských novinářů IFAJ a šéfredaktorkou odborného zemědělského časopisu Náš chov v nakladatelství Strategie. Velvyslankyně Vicenová má zkušenosti z řady zahraničních studijních pobytů a stáží. Co nám přinese předsednictví České republiky v Radě EU? Předsednictví je především velká šance pro Českou republiku. Šance ukázat svůj potenciál, projevit se jako důležitý a důvěryhodný partner na mezinárodním poli a prokázat, že za dvě desetiletí od roku 1989 jsme ušli dlouhou a náročnou cestu politické, ekonomické a kulturní obrody, na kterou jiné státy potřebovaly mnohem delší časové období. Předsednictví bude pro nás znamenat i přiblížení EU občanům, neboť tak rozsáhlou účastí na věcech unijních naše země zatím nikdy neprošla. Bude i zatěžkávací zkouškou pro státní správu a ověřením naší schopnosti intenzivně a každodenně spolupracovat se zahraničím. Insti-

Milena Vicenová s ministrem zahraničních věcí České republiky Karlem Schwarzenbergem

tut předsednictví je mimo to důležitým nástrojem pro prezentaci národních zájmů. Česká republika musí během prvního půlroku 2009 obstát při řízení celé Rady EU. Jak takové předsednictví vlastně funguje? Předsednictví EU, přesněji předsednictví Rady EU, je vykonáváno jednotlivými členskými státy vždy

po dobu šesti měsíců. Česká republika bude řídit všechna zasedání Rady EU, jejích přípravných výborů a pracovních skupin a vyjednávat řešení prospěšná pro celou Evropu. Bude také zastupovat Radu při jednáních s ostatními institucemi a složkami EU, jako jsou Evropská komise a Evropský parlament a zastupovat Evropskou unii v mezinárodních organizacích a při jednáních se zeměmi, které nejsou členy EU. Předsedající země je zodpovědná za vytvoření takových podmínek, aby práce Rady byla co nejefektivnější a aby během jednání svými kompromisními návrhy zprostředkovala dosažení dohody mezi členskými státy. Pro každou zemi, která se předsednictví Rady EU ujímá, je to také významná organizační výzva. Česká republika bude muset umět zkoordinovat velký počet konferencí po celém světě a na 150 setkání, která se budou konat ve všech krajích země. Bude zodpovídat za to, že účastníci konferencí i zástupci médií mají odpovídající podmínky pro svou práci.

5

Skateboardisté se prohánějí na svých prknech před budovou Evropského parlamentu v Bruselu

Je Česká republika na tak náročný úkol dostatečně připravena? Není to trochu brzy? Předsedáme právě včas. Přípravy jsou v plném proudu. Konečně – od listopadové revoluce uběhne v příštím roce právě 20 let a členy EU budeme pět let. V Bruselu je připraven dostatečný počet kvalifikovaných českých diplomatů, kteří mají oporu nejen na Úřadě místopředsedy vlády Alexandra Vondry, ale pochopitelně i na Ministerstvu zahraničních věcí České republiky, řízeném ministrem Karlem Schwarzenbergem. Původně se také zdálo, že budeme poslední členskou zemí EU, která začne své předsednictví za nynějších pravidel

6

hry, a první, která je ukončí podle nových, neboť se očekávalo schválení tzv. Lisabonské smlouvy. Její odmítnutí Irskem ovšem do našeho předsednictví vnáší celou řadu nových úkolů. Co pro nás znamená, když Lisabonská smlouva nevstoupí v platnost bezprostředně spolu s českým předsednictvím tak, jak se původně plánovalo? Vliv Lisabonské smlouvy na české předsednictví byl dán mj. vytvořením dvou nových funkcí – předsedy Evropské rady a tzv. vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Vysoký před-

stavitel měl sledovat veškerou činnost EU, která má vnější aspekty, a odpovídat za to, aby byla EU koordinovaná, jednotná a silná ve vztazích s nečlenskými státy a ostatními mezinárodními organizacemi. Předseda Evropské rady měl EU reprezentovat na mezinárodní scéně: měl se stát partnerem předních světových politiků. Tyto funkce tedy přinejmenším před českým předsednictvím nevzniknou a naše země připravuje na plnohodnotné předsednictví. Znamená to, že budeme řídit veškerá jednání, která tyto osobnosti měly mít na starosti. A co to znamená konkrétně pro Českou republiku?

A volby do Evropského parlamentu?

Přijetí české velvyslankyně při EU Mileny Vicenové prezidentem Václavem Klausem

zkomplikování procesu rozšiřování EU. Již nyní se objevují hlasy proti přijetí nových členských států EU se zdůvodněním, že nebyly vytvořeny potřebné změny institucí stabilizující EU. Česká republika přitom patří mezi země, které další rozšíření podporují. Při případném vyjednávání dalšího rozšíření může vzniknout tlak na to, aby do práva EU byly zapracovány změny inspirované odmítnutou Lisabonskou smlouvou.

Proběhnou ve dnech 4. až 7. června 2009, tedy v průběhu našeho předsednictví. V první polovině předsednictví se Evropský parlament bude intenzivně věnovat dokončování probíhajících legislativních projektů, aby měl do voleb „čistý stůl“, a to i proto, aby europoslanci mohli prezentovat dosažené výsledky ve své předvolební kampani. Přibližně od dubna či května 2009 budou europoslanci zaneprázdněni kampaní, což znamená, že české předsednictví tak bude mít fakticky pouze tři měsíce, kdy bude třeba schválit všechny potřebné legislativní normy. Zbývající část našeho předsednictví rozhodně využijeme k projednání řady důležitých nelegislativních textů. Počítáme například s tím, že zahájíme debatu o budoucím rozpočtu EU po roce 2013. Vážená paní velvyslankyně, přejeme Vám, aby se Vám podařilo split co nejlépe nelehký úkol a aby Česká republika v náročné zkoušce obstála na výbornou. Jan Vytopil, Alice Mžyková Stálé zastoupení České republiky v Bruselu Foto: Jan Vytopil, ČTK

Předseda vlády Mirek Topolánek uvádí Milenu Vicenovou do funkce ministryně zemědělství, Praha, 5. 9. 2006

Pro Českou republiku ze současné situace vyplyne řada praktických zadání, které za nás dosud řešila Lisabonská smlouva. Například znovu se objeví závazek snížit počet členů Komise, která nastoupí do úřadu 1. listopadu 2009. Počet komisařů není stanoven. Řešení této situace se může objevit na programu březnové Evropské rady, které měl původně řídit nový „prezident“. Naše předsednictví bude povinno jednat tak, aby usnadnilo sestavování nové Komise. Silnější předsednictví je tedy pro nás výhodou? To bych neřekla. Negativní výsledek irského referenda má za následek

7

Evropa jako úkol Žijeme v době, kdy Evropa má šanci, jakou dosud nikdy v historii neměla, totiž uspořádat sebe samu na principech rovnoprávnosti a mírové spolupráce. Dosud byl evropský pořádek založen na diktátu velkých a mocných a tomu se museli podřizovat ti menší a méně mocní. Nyní poprvé se rodí perspektiva, že Evropa bude uspořádána spravedlivě.

V

dnešní době se jeví již jako samozřejmost, že všechny ty opony a zdi, které rozdělovaly Evropu, musely padnout. Před námi se prvně v naší historii objevila reálná šance uspořádat Evropu na principu spolupráce, na principu sdílení společných hodnot, na principu vzájemné úcty a respektu.

Zákonitosti evropského času Evropa je prostor, v němž se pozoruhodným způsobem snoubí v jeden historický proud různé prameny, především pramen antický, židovský a křesťanský. Tento proud má ve srovnání s četnými neevropskými civilizacemi mnoho svých osobitých rysů, mezi nimiž je snad rysem nejcharakterističtějším nové nebo jiné pojetí času. Čas jako by byl v evropské tradici – nejprve v podobě dějin spásy a později v podobě ideje pokroku – především

8

příležitostí či výzvou k pohybu, a to samozřejmě pohybu od zastaralého k novějšímu, tedy od horšího k lepšímu. Člověk vržený do evropského času si je jist, že stále hlouběji a lépe poznává svět, cítí se být povinen v duchu svého poznání ho sám stále dál zlepšovat a své poznání i své recepty na lepší život šířit. Jeho živlem je pohyb, vývoj, pokrok, změna. Své poznání chápe samozřejmě jako univerzální, a jelikož pociťuje i univerzální odpovědnost, cítí se být oprávněn šířit své ideje i svůj pokrok po celé planetě. Jako by tedy už kdesi v samé podstatě evropského vztahu ke světu či evropské kultury byly zaklety určité předpoklady k expanzi. V hloubi evropského ducha je tedy něco osudově dvojsmyslného: na jedné straně fantastický rozmach racionálního pozná-

ní a s ním související prohlubování respektu k lidské bytosti a jejím právům, na druhé straně bytostný expanzionismus. Typicky evropský pocit odpovědnosti za svět získává posléze – trochu paradoxně, ale v jistém ohledu zákonitě – tvář pyšného majitele pravdy, neschopného elementárního vcítění do světa jiných. Na cestách novověké civilizace Celá Evropa je protkána prastarými stezkami a poutnickými cestami, stále jsou v krajině zřetelné, nenápadně překračují i hranice moderních států, přetínaly i novodobé železné opony a tím všem připomínaly jejich nepřirozenost a dočasnost. To se netýkalo pouze tras zbožných poutníků, nýbrž i obchodníků a válečníků. Naši předkové tedy pu-

tovali Evropou pro duchovní i hmotný užitek. I když byly jejich cesty nekonečně dlouhé a návrat nebyl jistý, vždy je znovu podnikali. Evropskou kulturu a civilizaci šířili lidé na cestách, jimiž je náš kontinent dosud protkán. Evropa kdysi dávala směr celé novověké civilizaci, uváděla ji do pohybu a exportovala ji – ve vší její dvojsmyslnosti – do celého světa. A kladu si otázku, zda dnes není novým posláním Evropy nikoliv už zbytku světa cokoliv vnucovat, a tím méně násilím, ale hledat naopak způsoby, jak čelit

Václav Havel na své chalupě na Hrádečku, 1976

dvojsmyslnosti některých soudobých civilizačních procesů, jak z nich vybírat to dobré a vyvarovat se toho špatného a jakousi „prací na sobě“ či hledáním vlastní nové odpovědnosti sloužit ostatním jako eventuální příklad a inspirace.

D

oby, kdy Evropa učila a vychovávala svět, definitivně skončily. A tím spíš doby, kdy mu vnucovala svou vlastní kulturu jakožto tu jedinou pravou a nejlepší. Jsem hluboce přesvěd-

čen, že nastává naopak doba, kdy by měla Evropa s pokorou, kterou mívala kdysi na svém duchovním štítu, začít důkladně civilizačně zpracovávat, krotit a měnit sebe samu. Bude-li to působit jako příklad ostatním a ovlivňovat je, bude to skvělé. Ale předem kalkulovat s tímto efektem nelze. Je prostě třeba začít. Evropa jako katedrála Všichni dobře víme a dokážeme ze spánku jmenovat základní hodnoty,

9

Václav Havel na návštěvě Velikonočních ostrovů, 1996

které spojují tolik rozmanitých evropských zemí a z nichž vyrůstá i jejich současná integrace. Jsou to demokracie, právní stát, respekt k lidským právům, občanská společnost, tržní hospodářství. Proč ale tyto hodnoty vlastně vyznáváme a máme vyznávat? Jen proto, že jsme se na nich shodli jako na něčem, co je pro všechny výhodné? Mám

Ze setkání sedmi prezidentů v české Litomyšli, 1994

pocit, že tu jde a musí jít o cosi víc než o pouhý smluvní vztah. A že se to bohužel čím dál víc jako pouhý smluvní vztah jeví.

K

desi za všemi úmluvami musí být i to, co se nazývá svědomím a odpovědností. A co jiného je svědomí a odpovědnost, než určitý vztah člověka k tomu, co ho přesahuje, tedy k nekonečnosti a věčnosti, k transcendentu či k tajemství světa, k řádu bytí či k vševědoucímu? Mám dojem, jako by se Evropané stále víc zdráhali se k tomu přiznat. Jako by to byla pro ně stále víc jen věc jakéhosi privátního rozmaru či osobního hobby, která nepatří na veřejné jeviště politiky. Tento stydlivý vztah k transcendentále vlastního snažení je velmi nebezpečný. Je to totiž něco podobného, jako kdyby stavitelé gotické katedrály zapomněli, že staví katedrálu, a začali si myslet, že staví jen dům, který má být vysoký, pevný

10

a do něhož se musí vejít hodně lidí. Jejich dílo by za takového stavu jejich mysli ovšem nutně přestávalo být katedrálou a postupně se proměňovalo – jako v nějaké pohádce – v pouhou hromadu kamení. Věřím, že Evropa své poslání má. Tímto posláním je podle mne ztělesnit vlastním způsobem bytí ten typ odpovědnosti za svět, který jedině může náš svět zachránit. Tím neříkám, že Evropa svět zachrání. Říkám jen, že je třeba začít u sebe. Neznamená to vymýšlení žádné nové ideologie. Znamená to pouze vrátit se k autentickému smyslu a obsahu duchovního bohatství, které ve svých dějinách Evropa vytvořila. Evropa – jako historická entita, která je tak silně odpovědna za slávu i bídu dnešní planetární civilizace – by měla jako první předvést současnému světu, jak opravdu důsledně čelit všem nebezpečím, ohrožením a hrůzám, jež se na něj valí. Kdo jiný by měl přece ukázat, jak zvrátit dvoj-

nění reflexi své zkušenosti. Pořád ještě jsme nedokázali dost jasně říct, co jsme vlastně prožili, co to znamenalo a jaká obecná zkušenost pro lidstvo z toho vyplývá. Možná, že to je nesdělitelné, nevím. Ale spíš se kloním k tomu, že se nemáme vzdávat nových a nových pokusů tuto zkušenost popsat, analyzovat a nabídnout světu a především demokratickému

Václav Havel se svou druhou ženou Dagmar

smyslný civilizační vývoj, než ten, kdo ho kdysi inspiroval? Jde o to, že by se Evropa měla rozpomenout na tu podobu, kterou v její kulturní tradici původně měla idea odpovědnosti za svět. Touto podobou nebylo přece pyšné vnucování své víry a svého názoru druhým, ani antropocentrické povyšování člověka nad řád přírody! Bylo jí něco jiného: pokorná cesta příkladu. Anebo nebyla snad Kristova vykupitelská oběť ztělesněním zásady, že chceme-li změnit svět, musíme začít každý sám u sebe?

světu jako jakýsi náš duchovní vklad do lepší společné budoucnosti. Podle mého mínění jsme trvale cosi dlužni Západu, ale zároveň Západ je cosi dlužen nám. Mám tím na mysli ty země, které měly dlouholetý kontinuální demokratický vývoj. Je nám dlužen a skrze nás sobě samému a vlastně celému světu větší míru odvahy. Neměl by se tak bát těch tajemných

postkomunistických zemí s jejich prapodivnými projevy, s jejich někdy trochu podivnou, překvapivou politickou kulturou či polokulturou. Svého strachu z postkomunistického tajemství by se měl Západ zbavovat i proto, že přece jen historicky není zcela bez viny na tom, že vůbec jakýsi komunistický, a tudíž i postkomunistický svět existoval. Evropské poválečné rozdělení se do značné míry dělo i z dopuštění Západu, a tudíž i náš mnoho desítiletí trvající pobyt ve velkém sovětském impériu byl do jisté míry způsoben i zdrženlivostí, mlčenlivostí, tichým přihlížením, za tichého souhlasu demokratického západního světa. Václav Havel

O nevypořádaných dluzích Zdá se mně, že jsme my, lidé z postkomunistických zemí, ze zemí, které se ocitly za železnou oponou, trvale cosi dlužni vyspělým západním demokraciím, které měly to štěstí, že nepodstoupily desítiletí komunismu, a které tudíž neznají ani všechny záhady a tajemství postkomunismu. Jsme jim totiž dlužni podle mého mí-

Foto: Jan Šilpoch, Tomki Němec, Bohdan Holomíček, archiv redakce, detaily a celek obrazu Mikuláše Medka (Stůl projektanta věží I, 1968, olej, email, plátno) otištěny s laskavým svolením Evy Kosákové-Medkové

Vybráno z projevů Václava Havla, které pronesl: při převzetí Občanské ceny (Berlín, 2000), při převzetí Ceny Prince Asturského (Španělsko, 1997), při převzetí čestného doktorátu Trinity College (Dublin, 1996), na kongresu New Atlantic Initiative (Praha, 1996), k francouzskému Senátu (Paříž, 1999) a z článku Václava Havla pro deník Mladá Fronta Dnes (2001).

11

„Schengen v Čechách“ aneb pozdní konec železné opony Na konci roku 2007 zmizely z českých hranic kontroly. Co to znamená pro „běžného Čecha“? Čistě prakticky: jede-li třeba autem do Německa, nemusí zastavovat u typické krabicovité budovy, připomínající benzinovou pumpu, hledat „papíry“ a ukazovat je chlapíkovi v uniformě. Už pár let patří Česká republika k Evropské unii, a tak „chlapík“ dokumenty stejně nekontroloval. Buď rovnou mávnul, abyste jeli dál – nebo formálně mrknul na doklady, zeptal se „Na dovolenou?“ a mávnul až pak. Tedy: bez kontrol je méně zdržování, větší pohodlí.

toria. Když se řekne „hranice“ a „pohraničí“, zní mi to dodnes dobrodružně, temně a zlověstně. Hranice jsou symbol velkého vězení, v němž většina Čechů vyrůstala, symbol policejního Rekonstrukce zadržení agenta CIC Eduarda Bartušky v drátěném zátarasu na hranici s Rakouskem 18. září 1953. Bartuška strávil ve vězení 6 let

J

enomže s hranicemi je to složitější – nabubřele řečeno: „duchovnější“. Pro člověka, který prožil aspoň kus dospělého (či dospívajícího) života v komunismu, nejsou hranice jen prostý předěl mezi státy, vymezení teri-

12

Statistika Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu konstatuje: v letech 1948–1989 zemřelo při pokusech přejít státní hranici 318 lidí

státu a strachu. Zeď, za níž je svoboda, za kterou se nesmí – místo, kde byly mrtvé polorozpadlé vesnice, kde se rozkládalo záhadné „pásmo nikoho“, kde byly elektřinou nabité dráty, střílelo se a umíralo. Když říkám hranice, myslím vždycky „západní“. Lidé o události kolem někdejší „železné opony“ projevují obrovský zájem. Česká televize vysílá speciální publicistický cyklus o hranicích, na internetu existují specializované stránky (www. zeleznaopona.cz, www.lahvista.cz). Je ale otázka, jestli těmto východním pocitům rozumějí obyvatelé někdejší západní Evropy. Jestli mohou pochopit, že „Schengen“ není jen technicky obtížná a ekonomicky náročná konstrukce, zjednodušující život a přinášející jistá rizika, nýbrž tečka za děsivou historickou etapou a v některých případech dokonce účinný lék na „individuální psychické potíže“ (což vysvětlím na konci tohoto textu).

Miroslav Svatoň, 32 let, zahynul v drátěném zátarasu, 16. 5. 1953

Společnost „Hranice niesú korzo, aby sa tu volakdo prechádzal!“

Gustáv Husák (1913–1991) poslední komunistický prezident ČSSR

Ráj udavačů a střelba prap. Kalivody Mám před sebou policejní hlášení z roku 1949. Hlídka SNB útvaru Mokřiny byla upozorněna občanem z obce Nebesa, že se tam „před malou chvílí dotazoval jeden neznámý mladý muž na směr a vzdálenost státních hranic“. Hlídka muže dostihla a praporčík Kalivoda po něm začal střílet. Muž utíkal a Kalivoda střílel znovu, načež „našel tohoto ležeti na zemi na zádech, ruce měl přitištěny na břiše, z čehož (praporčík) usuzoval, že jest raněn... a viděl, že má rozepnuty kalhoty a vyhřezlé střevo“. Postřelený byl ošetřen a převezen do nemocnice, z dokladů policisté zjistili, že jde o Josefa Polka, který „přes okamžitou lékařskou pomoc... zemřel v nemocni-

ci asi za 10 minut po provedeném operativním zákroku…“ Polek byl jednou z typických pohraničních obětí. Povolení k výjezdu by nikdy nedostal, tak to zkusil na vlastní pěst přes Karlovarsko. A protože hranice byly rájem udavačů, stačilo, aby „spořádaný občan“ zvedl telefon a přičinil se – a Josef Polek byl odstřelen jako škodná. Kolik lidí dopadlo podobně?

S

tatistika Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu konstatuje: v letech 1948–1989 při pokusu o útěk do Rakouska či Německa bylo 145 osob zastřeleno, 96 usmrceno elektřinou, 11 lidí prokazatelně utonulo při útěku, dalších cca 50 utopených našla policie v pohraničních řekách. 16 osob „spáchalo sebevraždu“.

Drátěný zátaras na československé západní hranici (1956). Do prostřední stěny bylo pouštěno 2000–6000 voltů, které měly spolehlivě smrtelný účinek

13

Likvidace železné opony na rakousko-československých hranicích nedaleko Hatí u Znojma, prosinec 1989

Zatčených nešťastníků bylo v letech 1948–1989 pochopitelně mnohem víc než mrtvých. Zřejmě navždy si budu pamatovat příběh Otto Neumanna, pocházejícího z česko-německé rodiny. Dopadli ho 30. října 1949, když se snažil dostat za svou láskou, Němkou, která se vystěhovala z Československa. Šel stejnou cestou jako Polek – přes ašský výběžek. Nebyl nijak zvlášť připravený, měl jen mapu a pistoli, kterou našel po válce v lese. V Chebu se naivně svěřil taxikáři, že chce „za kopečky“. Taxikář mu navrhl, že ho odveze za kamarádem převaděčem – a dovezl ho rovnou policejní hlídce.

O

tto Neumann později vzpomínal: „Řekli mi, ať si vystoupím. Stál tam voják se samopalem, zavedl mě dovnitř a přikázal mi, abych otevřel chlebník. V něm jsem měl mapy. Prohlížel si to a najednou řekl ,ruce vzhůru!‘. Věděl jsem, že je zle. Vlevo stál další voják se samopalem a naproti mě policajt. Nic jiného mi nezbylo. Začal jsem zvedat ruce, ale teď jsem si říkal buď, anebo. Sáhl jsem do kapsy pro pistoli. Pistole se mi zadrhla v kapse za mušku. Policajt ke mně přiskočil a srazil mě k zemi.“ Neumanna ztloukli a dostal

pak 19 let za velezradu a pokus o vraždu. Skončil v uranových dolech a svou milou už nikdy neviděl. Kameny – divadelní hra v režii StB Historky o událostech na hranicích jsou zpravidla ověřitelné vzpomínkami i archivními dokumenty. Existo-

14

ČR a dalších osm evropských zemí právě přistoupily do schengenského prostoru: auta a pěší míjejí opuštěný hraniční přechod Schmilka – Hřensko na českoněmecké hranici, 2. 1. 2008

valy třeba stovky tzv. agentů-chodců, mužů, nezřídka válečných veteránů, kteří uprchli před komunismem a začali pak spolupracovat se západními rozvědkami. Končili dřív nebo později v rukách Státní bezpečnosti a v pracovních táborech, jako například spisovatel Ota Rambousek, nebo veterán z východní fronty Jaroslav Grossmann, oba oběti udavačů. StB využívala uzavřené hranice k rozsáhlým provokacím, jako byla akce Kameny, při níž policie sehrála cynické divadlo pro chudáky, kteří se toužili dostat pryč z Československa.

Převaděči byli agenti tajné policie a zavedli uprchlíky k „německé hlídce“, kterou opět hráli převlečení agenti. Uprchlíci pak vypovídali před „americkým důstojníkem“ (zase agent) o svých antikomunisticky smýšlejících přátelích, aby je nakonec další agenti StB „unesli“ zpátky do vlasti, kde byli postaveni před soud a jejich přátelé

Předseda vlády České republiky Mirek Topolánek společně se svým polským protějškem Donaldem Tuskem (a za dohledu německé kancléřky Angely Merkelové) přeřezávají závoru na česko-polských hraniích

pozatýkáni. Představení se pochopitelně nekonalo „na čáře“, ale v bezpečné vzdálenosti. Od roku 1953 byl na hranicích dvou a půlmetrový plot, nabitý vysokým napětím, tzv. stěna smrti. K plotu se váže jméno Ludvíka Hlavačky – důstojníka StB. Měl pověst konfidenta Gestapa, v 50. letech působil na vyšetřovně StB v Uherském Hradišti, kde zkonstruoval elektrický mučicí přístroj. Po studiích v SSSR se stal velitelem pohraniční stráže a nakonec náměstkem ministra vnitra. Hlavačka byl podle historiků jedním z těch, kteří měli zásadní odpovědnost za provoz smrtícího zařízení na hranicích. Střílející a nahánějící pohraničníky, kterým Hlavačka velel, představovala komunistická propaganda jako národní hrdiny, tvrdé muže, bdící nad naším „lidově-demokratickým“ bezpečím. Když mi bylo šest, sedm let, setkal jsem se s pohraničníky na pionýrském tábo-

Speciální vozidlo „Schengenbus“, vybavené k odhalování padělaných a pozměněných cestovních dokladů, bylo představeno 6. listopadu v Praze.

mysleli, že se taky dostaneme „na Západ“. Bylo mi šestnáct a byla to dost šílená pubertální myšlenka: Sváťa měl bratrance Rakušana, který pravidelně jezdil do Prahy, vymyslel tedy (archivy ukazují, že nebyl sám), že se schováme do jeho Audi, do kufru nebo za zadní sedačky. Tvrdil, že bratrance nikdo nikdy nekontroluje, že je to „sichr“. Naštěstí byl Rakušan rozumný člověk a poslal Sváťu do háje. Ten plán ve mně ale zůstal jako silná vzpomínka – a nepochybně přispěl k tomu, že kdykoli jsem po roce 1989 přejížděl hranice, cítil jsem lehké mrazení ře. Předváděli nám výcvik „samostatně útočícího psa“, který dovedl „narušitele“ strhnout k zemi. V Muzeu pohraniční stráže byl dlouho vystaven (vycpaný) pes Brek, který osobně asistoval u zadržení asi 50 „narušitelů“, a byl dokonce nositelem státního vyznamenání.

L

idé překonávali hranice nejrůznějšími způsoby a po celou dobu trvání komunismu. V roce 1951 unesl strojvůdce do Německa vlak s více než stovkou lidí, třicet čtyři jich na Západě zůstalo. Roku 1961 prorazila poblíž Českých Velenic hraniční zátaras podomácku upravená tatrovka se sedmi lidmi na korbě. V roce 1966 přecválali dva muži kolem policejní hlídky na koních. Za normalizace v 70. a 80. letech se lidé snažili uprchnout, schovaní v kufrech aut západních turistů, unikali v malém tanku, vyrobeném ve stodole. Jedna moje známá

z Francie převezla vlakem na Západ pronásledovaného českého hudebníka – podobal se jejímu francouzskému kamarádovi, vyvezla ho tedy odvážně na francouzský pas… Aby se článek uzavřel a naplnil, dovolte mi připojit závěr v poněkud osobním duchu. Někdy v roce 1988 jsme s kamarádem Svatoplukem vy-

a úlevný, svatý pocit, dosáhl-li jsem druhé strany. Příjemný policista je pořád policista, formální kontrola je pořád ještě kontrola. Teď je to pryč a zdá se mi, že jsem o něco normálnější než dřív. Adam Drda Foto: ČTK, Archiv bezpečnostních složek, www.vlada.cz

Děti na oslavách vstupu Polska a České republiky do schengenského prostoru v Německé Žitavě, prosinec 2007

15

Transformační jednička

Česká republika je jedničkou mezi 125 státy, které procházejí či v nedávné minulosti prošly transformací. Vyplývá to z poslední studie Bertelsmannovy nadace. Ta srovnává rozvoj demokracie a tržního hospodářství a dospěla k názoru, že v uplynulém období Česko předběhlo dosavadní transformační premianty, tedy Slovinsko a Estonsko. Za touto trojicí se umístil Tchaj-wan, přičemž další místa v žebříčku obsadily opět středoevropské státy. Transformační index pro Českou republiku dosáhl hodnoty 9,56 bodu na desetibodové stupnici.

16

Z předávání ocenění Zlatý volant pro vůz Škoda Fabia

Z hodnotící zprávy Bertelsmannovy nadace vyplývá, že Česko je především ekonomickým šampiónem. Zpráva zmiňuje funkční a otevřenou tržní ekonomiku, makroekonomickou stabilitu, dynamicky rostoucí vývoz, výrazný příliv zahraničního kapitálu, zkonsolidovaný bankovní systém, neproblematickou inflaci, relativně nízkou nezaměstnanost a výrazně posilující domácí měnu. Homogenní společnost Bertelsmannova nadace je veřejně prospěšná instituce, kterou založil v ro-

Půlmiliontá Škoda Fabia opouští továrnu Škoda v Kvasinách

Škoda Auto montuje svá vozidla také v nové továrně v ruském městě Kaluga

Škoda Superb na autosalónu v Ženevě, 2008

Škoda Auto otevřela v pořadí již třetí chráněné pracoviště pro tělesně postižené

Ekonomika

Toyota Peugeot Citroen Automobile – slavnostní zahájení provozu

Česká transformace směrem k demokracii a tržnímu hospodářství je úspěchem.

Josef Janning Bertelsmannova nadace

ce 1977 německý mediální magnát Reinhard Mohn. Cílem nadace je podporovat mírové soužití a angažovat se v oblasti mezinárodního porozumění, vzdělávání, ekonomiky, sociální problematiky a zdraví.

Hospodářství táhnou automobily

T

ěmto cílů odpovídá i transformační index Bertelsmannovy nadace, jehož konstrukce klade značný důraz na fungující sociální síť, vzdělávací systém a jistou spravedlnost v příjmech, což jsou oblasti, v nichž má Česko z historických důvodů dobrou pozici. Hodnotitelé pocházejí především z akademické obce. Zpráva nadace pozitivně hodnotí skutečnost, že v zemi neexistují konflikty vyplývající ze sporů mezi církvemi. Na českou politiku a zákony nemají žádný vliv náboženská dogmata, neboť česká společnost patří k nejsekulárnějším v Evropě. V zemi jsou silné, nezávislé a investigativní sdělovací prostředky. Svoboda slova a tisku je zaručena, k získávání informací lidé hojně využívají také internet. Česká společnost je národnostně velmi homogenní, takže nedochází

k národnostním konfliktům. Přes příliv Ukrajinců, Slováků a Vietnamců, kteří v Česku hledají dobré výdělkové možnosti, největší minoritu v Česku stále představuje obyvatelstvo romského původu. Romové podle zprávy nadace „zažívají ekonomické vyčlenění“ a těžko překonávají kulturní a sociální bariéry ve většinové společnosti. Ve srovnání s majoritním obyvatelstvem, ale i s potomky v Česku žijících Vietnamců, dosahují výrazně nižšího vzdělání. Zaškolování pracovníků v TPCA

Českou ekonomiku již od 90. let táhne konkurenceschopný automobilový průmysl. Po spojení s německým koncernem Volkswagen zaznamenala na světovém trhu obrovský úspěch automobilka Škoda Auto, jež v současné době vyrábí modely Škoda Fabia, Octavia, Roomster a Superb. Velice důležité přitom je, že si firma (přestože ji vlastní zahraniční kapitál) zachovala postavení plnohodnotné automobilky. Nezabývá se jen montáží vozů – sama se stará o vývoj nových automobilů a přípravu prototypů, vyvíjí a vyrábí klíčové komponenty, jako jsou motory a převodovky, má vlastní marketing, ekonomickou strategii i obchodní síť. Kromě tří závodů společnosti Škoda Auto (v Mladé Boleslavi, Kvasinách a Vrchlabí) vyrostla v České republice zcela nová automobilka TPCA v středočeském Kolíně, kde se montují malé automobily značek Toyota, Peugeot a Citroën. V Moravskoslezském kraji na severovýchodě země právě finišuje výstavba nového mon-

17

Podsládek Budějovického Budvaru zkoumá kvalitu piva

tážního závodu korejské automobilky Hyundai. Celková roční suma vyrobených osobních a lehkých užitkových automobilů v Česku by podle odhadů odborníků ze Sdružení automobilového průmyslu mohla letos překonat milion kusů. Karosu, tradičního českého výrobce autobusů, nyní vlastní italské Iveco. Ze závodu ve Vysokém Mýtě se v uplynulých letech stal jeden z největších výrobců linkových autobusů v Evropě. Renesanci zažívá rovněž výroba nákladních automobilů, zejména ve společnostech Tatra Kopřivnice a Avia Praha.

nín Šípek, ředitel sekretariátu Sdružení automobilového průmyslu ČR. Výrobní základna českého dodavatelského průmyslu je kompletní, z dílů vyráběných v Česku by se dalo sestavit prakticky celé auto. Česká republika patří k předním evropským výrobcům automobilových světel, pneumatik, svíček, brzdových a vstřikovacích systémů, skel a plastových dílů. Strojírenská renesance Kromě automobilového průmyslu, tahouna české ekonomiky v devadesátých letech, se velmi úspěšně rozvíjejí také další odvětví. Český elektrotechnický průmysl prošel v předchozí dekádě hlubokou krizí, když se rozpadly někdejší východní trhy. Vysoce kvalifikovaní pracovníci však „zůstali doma“ a v posledních letech prochází česká elektrotechnika pozoruhodným vzestupem. Ten se týká zejména produkce elektronických součástek, obrazovek, televizorů, po-

Č

eský automobilový průmysl zdaleka nereprezentují jen výrobci celých vozidel. Velkou roli hrají také dodavatelé dílů. „Díky spolupráci s firmou Škoda Auto se čeští dodavatelé dílů dostali na úroveň, která jim umožnila postupně prorazit do všech evropských automobilek,“ říká Anto-

18

Varna Budějovického Budvaru Švýcarský týdeník Sonntag vyhlásil ležák Budweiser Budvar vítězem pivního mistrovství Evropy, 18. 6. 2008

čítačů či zabezpečovacích systémů. V uplynulých pěti letech se znatelně obnovila schopnost českých podniků vyvážet stroje a celé investiční celky.

H

ospodářský vzestup nyní zaznamenávají všechny české regiony, i ty, pro které byl přechod k tržní ekonomice nejobtížnější. Jde zejména o Moravskoslezský kraj, na který v minulosti tvrdě dopadl útlum těžby uhlí a restrukturalizace těžkého průmyslu. „V regionu došlo k velkému oživení strojírenské výroby,“ upozorňuje hejtman Moravskoslezského kraje Evžen Tošenovský. „Přišly sem také softwarové společnosti, především firma TietoEnator. To vytváří velkou poptávku po vzdělaných lidech a vede k rozvoji celé terciární sféry.“ V moravskoslezském regionu již proběhl boom ve výstavbě nákupních středisek, nyní začíná boom hotelů a kancelářských objektů.

zaostává. Společnost je zřetelně rozdělena na pravici a levici, přičemž veřejnost je značně rozčarovaná z chování svých politiků. Volby jsou sice svobodné a čestné, animozity někte-

Země

Transformační index

Česká republika Slovinsko Estonsko Tchaj-wan Maďarsko Litva Slovensko Chile Uruguay Jižní Korea Polsko Kostarika Lotyšsko Chorvatsko Bulharsko Mauritius Rumunsko Jižní Afrika Botswana Brazílie

9,56 9,49 9,42 9,33 9,18 9,16 9,14 8,99 8,90 8,89 8,76 8,73 8,60 8,57 8,44 8,33 8,31 7,98 7,94 7,90

rých politiků však způsobují únavu voličů z politiky. Volební pravidla jsou navíc nastavena tak, že mohou vést – a v posledních volbách také dočasně vedla – k patu. Volby do poslanecké sněmovny skončily nerozhodně, když levicoví kandidáti (sociální demokraté a komunisté) vybojovali celkem 100 mandátů, zatímco pravicové strany (občanští demokraté, křesťanští demokraté a zelení) získaly v součtu také 100 křesel. „Česká transformace směrem k demokracii a tržnímu hospodářství je úspěchem, který je oceněn první pozicí v žebříčku transformačního indexu Bertelsmannovy nadace,“ uvádí Josef Janning z Bertelsmannovy nadace. „Dobré výsledky by ale rozhodně neměly vést k chybnému závěru, že není zapotřebí dalších velkých reforem, zejména v boji proti organizovanému zločinu, v oblasti volebního systému a v ochraně životního prostředí.“ Studie za cílovou oblast

zdroj: Bertelsmannova nadace

Ekonomika před politikou K celkovému prvenství přivedly Česko zejména ekonomické úspěchy, spojené s dobrým fungováním sociálního systému. Pokud jde o politické záležitosti, v tomto ohledu je zpráva kritičtější. Česká republika je sice demokratickým a právním státem se všemi politickými svobodami, s pluralitním, přehledným a konsolidovaným spektrem politických stran, rozvíjející se občanskou společností a nezávislou justicí..., politická kultura však podle autorů studie dosud

změn v ČR doporučuje státní správu, konkrétně klade důraz na její „zefektivnění a profesionalizaci“.

P

odle českých komentátorů je příjemné být v něčem jedničkou. Češi se však již nechtějí příliš srovnávat s transformujícími se státy, raději by se viděli po boku nejvyspělejších zemí Evropy. Petr Korbel autor je redaktorem týdeníku Ekonom Foto: ČTK, archivy společností Škoda Auto, TPCA, IVECO Česká republika a Budějovický Budvar

Společnost IVECO Česká republika je největší tuzemský výrobce autobusů Z doby, kdy IVECO ČR bylo ještě Karosou Vysoké Mýto. Šedesát nových autobusů Karosa odkoupila Slovenská autobusová doprava, která tak obměnila třetinu vozového parku.

19

20

Tomáš Garrigue Masaryk

Edvard Beneš

(7. 3. 1850–14. 9. 1937)

(28. 5. 1984–3. 9. 1948)

Filosof, sociolog, pedagog, politik a státník. Od roku 1897 řádný profesor filosofie na české universitě v Praze. Autor mnoha spisů jako například Rusko a Evropa, Česká otázka, Ideály humanitní a Problém malého národa. Od února 1916 předseda Národní rady Československé. 30. 5. 1918 podepsal Pittsburskou dohodu o společném státu Čechů a Slováků. 1918 zvolen prvním prezidentem Československé republiky, poté i v letech 1920, 1927 a 1934. V prosinci roku 1935 abdikoval. Po roce 1918 nebyl členem žádné politické strany, výrazný vliv na veřejný život si udržel svou přirozenou mravní autoritou.

Profesor sociologie na Filosofické fakultě University Karlovy. Spolupracovník T. G. Masaryka. Stál u zrodu Společnosti národů a významně se podílel na její činnosti. Tvůrce československé zahraniční politiky v meziválečném období i za 2. světové války a těsně po ní. 14. 12. 1935 zvolen prezidentem, v září 1938 pod nátlakem přijal mnichovský diktát, v říjnu 1938 abdikoval a emigroval do Londýna, kde v roce 1940 vytvořil exilovou státní reprezentaci. Po válce potvrzen presidentem, v roce 1946 zvolen. V únoru 1948 podlehl komunistickému nátlaku, odmítl podepsat novou ústavu a v červnu 1948 abdikoval.

Emil Hácha

Klement Gottwald

Antonín Zápotocký

(17. 7. 1872–1. 6. 1945)

(23. 11. 1896–14. 3. 1953)

(19. 12. 1884–13. 11. 1957)

Právník, v roce 1938 zvolen prezidentem, od roku 1939 státní prezident Protektorátu Čechy a Morava. V březnu 1939 podepsal v Berlíně pod Hitlerovým nátlakem souhlas s německou okupací. Posléze se stal pasivním nástrojem německé okupační politiky. V květnu 1945 zatčen. Zemřel ve vězeňské nemocnici.

V květnu 1921 se účastnil založení Komunistické strany Československa. Prezidentem ČSR zvolen v letech 1948 až 1953. Usiloval o stalinský model komunistické diktatury a nastolení totalitního režimu. Nese hlavní odpovědnost za nezákonitosti, zvůli a policejní i justiční teror konce čtyřicátých a začátku padesátých let.

Pracoval v Rudých odborech a od roku 1928 ve výkonném výboru Rudé odborové internacionály. Za 2. světové války vězněn v koncentračním táboře. Po válce stál v čele odborového hnutí. V letech 1948–1953 předseda vlády, 1953–1957 prezident. Za jeho vlády pokračovaly nezákonitosti a totalitní praktiky.

Prezidenti

Antonín Novotný

Ludvík Svoboda

Gustáv Husák

(10. 12. 1904–28. 1. 1975)

(25. 11. 1895–20. 9. 1979)

(10. 1. 1913–18. 11. 1991)

Od roku 1921 člen KSČ, za 2. světové války vězněn v koncentračním táboře. V letech 1957– –1968 zvolen prezidentem. Podílel se na nezákonnostech v padesátých letech, v 60. letech brzdil revizi politických procesů a rehabilitace. V roce 1968 na nátlak veřejnosti rezignoval na všechny své funkce.

Za 1. světové války příslušník československých legií v Rusku. 1939 emigroval do Polska a posléze do SSSR, kde se stal v roce 1942 velitelem československých vojenských jednotek. Po válce v letech 1945–1950 ministr národní obrany, v únoru 1948 podpořil komunistický puč. Prezidentem byl v letech 1968 až 1975.

Slovenský politik. Po roce 1945 připravoval na Slovensku komunistický převrat, jehož se stal v únoru 1948 hlavním exponentem. V roce 1951 zatčen a odsouzen k doživotnímu žaláři. V roce 1960 amnestován. Po okupaci Československa (1968) hlavní reprezentant brežněvovské linie. Prezidentem byl zvolen v letech 1975–1989.

Václav Havel

Václav Klaus

(*5. 10. 1936)

(*19. 6. 1941)

Politik a dramatik. V šedesátých letech pracoval v Divadle Na Zábradlí. Po roce 1968 byl donucen z divadla odejít. Poté pracoval jako dělník a současně se věnoval autorské tvorbě a občanským aktivitám. Stal se spoluzakladatelem a signatářem Charty 77. V 70. a 80. letech několikrát vězněn. V listopadu 1989 se stal vůdčí osobností opozice. V prosinci téhož roku zvolen prezidentem ČSSR, opakovaně v červenci 1990. V únoru 1993 zvolen prezidentem České republiky, opakovaně 1998–2003. Mezi jeho stěžejní literární díla patří dramata Zahradní slavnost, Vyrozumění, Audience, Vernisáž, Largo desolato, Pokoušení, Asanace a Odcházení, eseje Slovo o slovu, Moc bezmocných, O lidskou identitu a korespondence z vězení Dopisy Olze.

Ekonom a politik. Spoluautor modelu transformace české ekonomiky po roce 1989, zastánce přechodu k tržnímu hospodářství. V letech 1963–1970 působil jako vědecký pracovník Ekonomického ústavu Československé akademie věd, 1987–1989 pracoval v Prognostickém ústavu ČSAV. Spoluzakladatel a předseda Občanské demokratické strany. V letech 1989–1992 ministr financí, 1992 předseda vlády v rámci federace, 1993–1997 předseda vlády samostatné České republiky. V roce 2003 zvolen prezidentem, opakovaně 2008. Je autorem řady publikací jako například Cesta k tržní ekonomice, Ekonomická věda a ekonomická reforma, O tvář zítřka, Makroekomická fakta české transformace, Modrá, nikoli zelená planeta.

21

„Už se nic nebude dělat bez nás“ Češi se etablují v hlavním městě EU Před padesáti lety, na světové výstavě v Bruselu ‘58, žasl nad českou expozicí celý svět. Nejen Walt Disney se tehdy hluboce sklonil před imaginací českých výtvarníků a architektů. Přesto si tehdy nikdo nedovedl představit, že Brusel bude jednou hostit největší skupinu českých diplomatů, odborníků a podnikatelů mimo domov. Asi tisícovka Čechů tu dnes velmi úspěšně „vyčnívá“ mezi čtyřiceti tisíci úředníky a zaměstnanci Evropské unie.

22

Vystoupení českých hudebníků u příležitosti otevření Českého domu v bruselské ulici Caroly přitáhlo davy místních

Diplomaté „V šeru dávných dob první poloviny 90. let úřadovali čeští diplomaté v zámku za Bruselem, kde pobíhaly veverky. Do města se vydávali sporadicky, obvykle na přednášky v různých výzkumných institutech, kde se dumalo – a dodnes dumá – o smyslu a vývoji evropské integrace. Ne že by nebylo co dělat, ale to, co se dělalo, nevyžadovalo intenzivní přítomnost v unijním terénu. Hlavními tématy byly anti-

Zástupci Evropské komise, Evropského parlamentu, státní správy ČR a českých podnikatelů na pracovní snídani České podnikatelské reprezentace při EU, květen 2008

dumpingové spory, porovnávání legislativy a politické dohady, kdy už nás vezmou do té unie.“ Tak popisuje počátky novodobé české diplomacie v Bruselu zpravodaj České tiskové kanceláře Karel Barták.

O

d přijetí České republiky do EU v roce 2004 se situace velice změnila. Počet Čechů v institucích EU a jejich kontextu za dva roky členství rychle narostl. Na pomyslném vrcholu pyramidy stojí eurokomisař Vladimír Špidla a velvyslankyně Milena Vicenová, která povede Stálé zastoupení ČR v době českého předsednictví Rady EU v roce 2009. Na široké paletě bruselských Čechů nalezneme ředitele a vedoucí pracovníky institucí, úředníky, překladatele a tlumočníky. Česká republika má své poslance Evropského parlamentu, diplomaty Stálého zastoupení ČR i zastoupení krajů. „Každá země do Bruselu posílá své nejchytřejší lidi, aby tu (v nekonečných půtkách o každou nepatrnou výhodu) vybojovali pro své domácí mužstvo co největší pře-

Momentka ze života Čechů v Bruselu, jak ji zachytil fotograf Tomáš Jacko

vahu,“ komentuje personální skladbu evropských institucí Lucie Tvarůžková, dopisovatelka Hospodářských novin. Velkou skupinu nově příchozích tvoří partneři zaměstnanců, kteří dnes řeší velmi specifické potíže se svým uplatněním v Belgii. Ta totiž dosud neumožňuje volný pohyb českých pracovních sil. Architekti Nesmazatelnou stopu zanechávají v Belgii čeští architekti. Každý Belgičan

zná palác Stoclet na bruselské Tervuren-Laan s mozaikou od Gustava Klimta. Stavba je dílem architekta Josefa Hoffmanna, rodáka z Brtnice u Jihlavy. Řada místních palác považuje za klenot architektury hlavního města a belgická vláda letos na podzim požádala o jeho zařazení na seznam světového dědictví UNESCO. Architektka Čestmíra Veselá je zase spoluautorkou současné budovy Evropského parlamentu. „Tohle je můj příspěvek Evropě,“ říká Veselá s trochou sebeironie a ukazuje přitom na moderní budovu na okraji komplexu Evropského parlamentu. Štíhlá konstrukce budovy obložená černým leštěným kamenem připomíná moderní katedrálu. Vysokými skleněnými dveřmi v průčelí proudí dovnitř zaměstnanci parlamentu. Právě tato budova vznikla v představivosti Češky žijící už skoro dvacet let v Belgii. Firma CERAU, v níž je dnes podílnicí, je jednou ze tří architektonických kanceláří, které projektují nové budovy europarlamentu.

23

Druhá česká street party doprovázená vystoupením skupiny Gipsy CZ přitáhla do ulice Caroly několik tisíc zájemců o českou kulturu

Z prvního českého plesu v Bruselu

Veselá se podílela i na dvou šestipatrových stavbách, jež vyrostly v posledních letech jen pár desítek metrů od „její“ budovy. Stály přes 300 milionů eur a s původním komplexem z počátku 90. let jsou propojeny vzdušnými můstky pro pěší. Absolventka architektury na ČVUT je ale ještě pyšnější na jiná svá díla, na přestavbu interiéru věhlasného Královského muzea krásných umění nebo Muzea přírodních věd. Experti Češi jsou důležitou částí skupiny tzv. národních expertů, kterým se v evropské hantýrce říká END – expert national detaché. Vedoucím českých vědců je odborník na nanotechnologie Rudolf Fryček. Uplatňují se v mnoha oborech, ať už jako experti na daně, právo či mezinárodní vztahy, nebo jako znalci zemědělství a analytici potravin. Někteří čeští vědci pracují pro Joint Research Center, které spadá pod generální ředitelství pro výzkum Evropské komise. Tady se Jalal Younis podílí na vývoji evropského systému pro předpověď a varování před povodněmi a jeho kolega Jan Kropáček tu modeluje varianty klimatických změn. Narůstá i počet stážistů, kteří si v Bruselu po absolvování stáže najdou místo. Čechy najdete i mezi studenty College of Europe zřízené v Bruggách. Bohemisté Deset let letos oslavilo „malé slovanské zátiší“ v respektované frankofonní instituci – středisko českých studií na Bruselské svobodné univerzitě

24

(ULB). V roce 1996 se tehdejší velvyslanec v Belgii Jaroslav Šedivý obrátil na univerzitu, zda by nebyla proti, kdyby tu český stát platil profesora češtiny. Úvazek pro jednoho pražského učitele se změnil v plnokrevný studijní obor, kde se zkouší z „vlivu komunistické ideologie na českou kulturu 50. let“ a píšou diplomky z českého kubismu. „Přijeli sem přednášet Jacques Z prvního českého plesu v Bruselu

Rupnik, A. J. Liehm, uspořádali jsme letní školu češtiny a najednou jsme byli vidět,“ říká Jan Rubeš, šéf českých studií na bruselské univerzitě. „Žádné nezaměstnané nevyrábíme. Naši absolventi mohou v Belgii překládat a dobrá třetina jich končí v Praze, kde učí francouzštinu nebo pracují pro frankofonní firmy.“ Dvaadvacetiletý Rubešův student Thibault Deleixhe doplňuje: „Když se

Z prvního českého plesu v Bruselu

činní Češi. Magdalena Frouzová (*1977) je uznávanou znalkyní islámského světa, žila mezi íránskými a tureckými imigranty, procestovala Asii, Blízký a Střední východ. Publikovala dvě knihy, dějově vycházející z muslimského prostředí – Závoj a džíny a Mříže v ráji. Dnes pracuje v kabinetu evropského komisaře Vladimíra Špidly. Petr Bližkovský (*1963), ředitel Generálního sekretariátu rady ministrů, je spoluatorem unikátní knihy „Evropa: myšlenka získávající tvar“. Ta definuje Evropu pomocí původních citací evropských historických osobností od 13. století po vznik EU. Edvard Hulicius (*1980), který jinak pracuje v Evropském parlamentu, zprostředkoval

v Belgii řekne Polák, každý si představí něco určitého. Česku ale jako by chyběla image. Vnímám to jako příležitost právě pro mě, propagovat českou kulturu!“

knižně českým čtenářům stručné dějiny Belgie. Život stážistů v Bruselu zase pod trefným názvem „Zmatení jazyků aneb Bruselský cestopis“ popsala překladatelka Veronika Valentová (*1974).

Spisovatelé ...obchodníci, lobbisté a další

Jana Saudka v každém knihkupectví s uměním, skleničky, které si ve sklárnách Květná nechal k nové značce piva vyrobit zdejší obchodník, či kožená křesla se smrkovým rámem „made in Czechoslovakia“, která jsou v obchůdcích při náměstí Grand Sablon k mání za 300 euro,“ říká dopisovatelka Hospodářských novin Lucie Tvarůžková. Významnou část své práce v Bruselu zastávají organizace a vládní agentury, ve městě funguje například kancelář Akademie věd ČR či dvě kanceláře CzechInvestu. Nově otevřený Český dům v Bruselu je sídlem osmnácti zastoupení českých krajů, firem, agentur a vládních úřadů. V institucích EU se angažují lobbisté (zastupující České dráhy, České energetické závody apod.) a firmy. Brusel je také sídlem jedné z největších komunit českých novinářů a komentátorů ve světě. „Naši diplomaté dnes už neúřadují ve veverkovém zámku na okraji Bruselu, ale ve veliké kancelářské budově v Evropské čtvrti. Není jich deset jako tehdy, s pomocným personálem jich jsou stovky. Čeština teče nekonečnými chodbami sídel Evropské komise, Evropského parlamentu, Rady EU, i bruselských a lucemburských úřadoven a nikdo už se kvůli ní neohlíží. Rozšířenou Evropskou unii možná nečekají snadné časy, ale tentokrát už jsme v tom. Už se nic nebude dělat bez nás,“ uzavírá zpravodaj ČTK Karel Barták. Marek Danihelka s využitím materiálů Jana Vytopila, velvyslaneckého rady Stálého zastoupení ČR v Bruselu Foto: Tomáš Jacko, Jan Vytopil, Kateřina Šafaříková, archiv Čestmíry Veselé

Česká kultura přitom v Belgii úplně neznámá není. Mezi novými eurozaměstnanci přišli do Bruselu také literárně

„Česko je docela dobrá obchodní značka, to vám potvrdí knihy fotografa

Prof. Jan Rubeš, vedoucí slavistiky na univerzitě v Bruselu

Čestmíra Veselá, architektka, která se podílela nejen na výstavbě nových budov Evropského parlamentu, ale i na přestavbě interiéru věhlasného Královského muzea krásných umění nebo Muzea přírodních věd.

25

Zuřivý antilyrik Milan Kundera V knize L‘Art du roman, která vyšla v Paříži v roce 1986, najdeme sedm kapitol (jako ostatně u většiny Kunderových knih). Šestá z nich vznikla takto: „Přepracovával jsem právě k novému vydání překlad nějakého svého románu a trávil celé týdny v druhém poschodí nakladatelství Gallimard se svou korektorkou. Na konci dne, vyčerpán, jsem se stavoval vždycky o poschodí níž u svého kamaráda Pierra Nory, ředitele časopisu Le débat. Utahoval si z mé sysifofské práce věčného opravovače překladů a jednou mi řekl: Když teď myslíš jen na samá slova, francouzská, česká, napiš pro mne slovník svých slov.“

M

ezi třiasedmdesáti slovy, která se z původního časopiseckého vydání do knihy dostala, najdeme i slovo „Interview“: „1. žurnalista vám klade otázky, které zajímají jeho a ne vás; 2. z vašich odpovědí použije jen těch, které se mu hodí; 3. převede je do svého slovníku, svého způsobu myšlení. Po příkladu

26

amerického žurnalismu se mu ani neuráčí, aby vám dal schválit věty, které vám vsunul do úst. Interview Románová tvorba Milana Kundery „Jediné, na čem mi záleží z toho, co jsem kdy napsal, jediné, co dovolím znovu vydávat, jsou mé romány...“ Po vzoru hudebních skladatelů je Kundera někdy označuje opusovými čísly. Opus jedna: Žert, byl dokončen v roce 1965 a poprvé vydán v Praze v roce 1967, později, v roce 1968, ve Francii s předmluvou Louise Aragona, v níž účtuje po invazi do Československa s komunismem. Z Aragonovy předmluvy je často citována tato věta: „Odmítám věřit, že dojde v Československu k Biafře ducha. Přesto však nevidím žádné světlo na konci této cesty násilí.“ Žert byl zfilmován Jaromilem Jirešem. Opus dvě: Směšné lásky (povídky), napsán v letech 1958 až 1968, vydán nejdříve ve třech sešitech a pak vcelku v Praze a v definitivní podobě také v Paříži (1970). Opus tři: Život je jinde, dopsán 1969, poprvé vydán v Paříži v r. 1973. Opus čtyři: Valčík na rozloučenou, dopsán 1971 a poprvé vydán v Paříži v r. 1976. Opus pět: Kniha smíchu a zapomnění, napsán po odchodu do emigrace v roce 1975 a vydán poprvé opět francouzsky v Paříži, 1979. Opus šest: Nesnesitelná lehkost bytí, dopsán 1982, vydán francouzsky v r. 1984. Kniha, na kterou se po Francii stály fronty, což tato země léta nezažila. Opus sedm: Nesmrtelnost. Dopsán 1988 a poprvé vydán v roce 1990. Opus číslo osm: Pomalost (nebo Pozvolnost, český překlad La lenteur neexistuje), vydán v Paříži v roce 1995. Opus číslo devět: Identita, vydán v Paříži v r. 2000. Opus číslo deset: Ignorance, vydán v Paříži, 2003.

vyjde. Utěšujete se: bude rychle zapomenut! Omyl. Bude citováno! I ti nejpuntičkářštější univerzitní badatelé nedělají už rozdíl mezi tím, co spisovatel napsal a podepsal, a slovy, která za něho řekl někdo jiný. V červnu 1985 jsem se rozhodl: už nikdy interview. Kromě dialogů, spolusepsaných se mnou, opatřených mým copyrightem, všechny výroky mnou nepodepsané, mně přisuzované, budiž považovány za podvrh.“ Vztah Kundery k interview tak obšírně připomínám ze dvou důvodů: Zaprvé proto, aby bylo čtenářům zřejmé, že jsem s Milanem Kunderou před zpracováním tohoto článku nemluvil (v roce 1979, když jsem ho žádal o rozhovor pro knihu České rozhovory ve světě, mi slíbil, že mi interview poskytne jen tehdy, když dostane Nobelovu cenu – kandidován, jako jeden z nejpřekládanějších autorů na světě, bývá již léta). A zadruhé proto, aby bylo jasné, jak hluboký a závazný vztah má romanopisec Milan Kundera ke slovu, překlad románu Žert korigoval v roce 1979 spolu se svým

Žert (režie Jaromil Jireš, 1968) je pravděpodobně nejzdařilejším filmovým zpracováním Kunderovy literární předlohy

Literatura „Chci být jako člověk anulován a nechat po sobě jen své romány.“

Milan Kundera (*1929) spisovatel

přítelem spisovatelem Claudem Courtodem každý den celé tři měsíce. I proto je jako romanopisec v české tradici výjimečný. Většina česky psaných próz má narativní, vyprávěcí charakter, vychází, jako například Hašek či Hrabal, z hospodského chrlení slov, kdežto Milan Kundera navazuje na tradici francouzského karteziánského románu

á la téze, který je konstruován a stavěn podobně jako gotický chrám plný kleneb, jenže místo z přesně obroušených kamenů, z přesně posazených slov a myšlenek.

M

ilan Kundera se narodil 1. dubna 1929 („Na svět jsem přišel na prvního apríla, to má svůj meta-

Obálky Kunderových knih, dvorním autorovým vydavatelstvím je v ČR nakladatelství Atlantis

27

fyzický význam.“) v Brně, v rodině muzikologa a rektora Janáčkovy akademie múzických umění (1948– 1961) a hudba byla dlouho pro něj to nejdůležitější v životě. Maturoval v roce 1948 v Brně. Po absolvování několika semestrů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde studoval literární vědu a estetiku a zároveň i hudební skladbu, univerzitu opustil. Proč studium nedokončil, jsem se nikde nedočetl, ale jedno je jisté: v roce 1952 absolvoval Filmovou fakultu Akademie múzických umění v Praze. Na ní působil až do roku 1970, nejprve jako asistent a od roku 1964 jako docent.

P

ublikovat začal již v šestnácti letech v časopisech Gong (překlady Majakovského) a Mladé archy. Osu jeho díla tvoří románová tvorba. Kromě románů do svého díla autor zařazuje hru Jakub a jeho pán, poctu Diderotovi, která je volnou variací na jeho román Jakub fatalista, a již citovaný svazek esejů nazvaný

Umění románu. Ten doplnil v roce 1993 dalším svazkem esejů, který se v originále jmenuje Les Testaments trahis (Zrazené testamenty) a v roce 2005 třetí knihou esejů Le rideau (Opona). Za své knihy obdržel patnáct významných světových literárních cen. Ze svého díla 50. a 60. let Kundera vypouští prvotinu Člověk zahrada širá, kde najdeme verše, oslavující komunistické „soudruhy“, sbírku veršů Poslední máj, přitakávající komunistickému mýtu Julia

28

Fučíka (novináře, popraveného nacisty) a analytické verše vydané ve sbírce Monology. Z divadelních her Majitelé klíčů (premiéra v Národním divadle) a Ptákovinu (obnovená premiéra se právě chystá v Činoherním klubu). Obě hry vznikly v šedesátých letech, hrály se i v SSSR. Do souhrnného díla nezařazuje ani příležitostné texty, včetně pověstného projevu na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů z roku 1967. Tato událost odstartovala pozdější společenské změny v Československu, dnes nazývané Pražské jaro. Milan Kundera v projevu zdůraznil nesamozřejmost české existence v evropském kontextu a toleranci vůči mnohosti názorů jako základní etický princip novověké kultury. Poslání tohoto textu je pro Čechy aktuální dodnes. Politicky se Kundera angažoval již od svých osmnácti let, kdy vstoupil do komunistické strany. Z ní byl záhy vyloučen (1950) spolu s dalším budoucím spisovatelem Janem Trefulkou. Příběh volně zpracoval

ve svém prvním románu Žert. V roce 1956 mu bylo členství ve straně obnoveno, ale v roce 1970, po okupaci Československa „spřátelenými“ armádami Varšavského paktu, byl opět vyloučen a vyhozen z práce. Přivydělával si i psaním horoskopů – samozřejmě pod pseudonymem – pro časopis Mladý svět. Do Francie, kde mu vycházely všechny knihy a kde dostal v roce 1973 za knihu Život je jinde cenu Médicis, byl o dva roky později pozván na přímluvu Francoise Mitterranda jako hostující profesor na univerzitu v Rennes a od roku 1978 na École des Hautes Études en Sciences Sociales. V Paříži žije převážně dodnes. Po vydání románu Kniha smíchu a zapomnění v roce 1979 byl zbaven československého občanství. Za dva roky nato se stal francouzským občanem. Od poloviny osmdesátých let začíná čím dál tím častěji psát i ve francouzštině. Ústřední tezí románu Nesmrtelnost, který je někdy považován za syntézu jeho románového a esejistického díla, je obraz člověka v tech-

nicky rozvinutém světě konce XX. století jako bytosti manipulované iluzivními obrazy vytvářenými a šířenými žurnalistikou a reklamou. Lidé jsou pro Kunderu bytosti zahlušené obrovským množstvím informací a zapomínající na vlastní identitu a hodnotu základních mezilidských vztahů.

V

rátíme-li se závěrem k jeho francouzsky psané knize Umění románu, najdeme tam ve slovníku jeho

Z filmu Nesnesitelná lehkost bytí podle stejnojmenného románu Milana Kundery (The Unbearable Lightness of Being, režie: Philip Kaufman, USA, 1988)

1984), ve které prosazuje „střední Evropu“ jako politickou a intelektuální alternativu k sovětské, šedivé a umrtvené „východní Evropě“ a poukazuje na její jedinečnost, odlišnost, mnohavrstevnost a barevnost. Jeho úsilí okamžitě pochopily elity v Maďarsku a Polsku a záhy se k němu připojil György Konrád a Czeslaw Milosz. Podle Milana Kundery se střední Evropa, tedy „unesený Západ“, do roku 1945 spolupodílela na všech významných kulturních trendech Západu. Po druhé světové válce byla obehnána ostnatým drátem a minovými poli se samostříly a stala se vězněm Východu. Ze Západu byla unesena ruskými stepními mužíky, vykradena a proměněna v GULAG. Tímto esejem se Kundera snaží postihnout naší duchovní konvertibilitu se Západem. V tom je i jeho odkaz nám a budoucím generacím. Nepodaří-li se nám ho naplnit, zůstaneme, jak napsal, „krásnou zahradou, která leží mimo dějiny“. Ani to ale není tak špatná vyhlídka.

slov i Československo. Milan Kundera o něm napsal v roce 1985 následující slova: „Nepoužívám nikdy slova Československo ve svých románech, i když se tam jejich děj většinou odehrává. Toto složené slovo je příliš mladé (vzniklo v roce 1918), je bez kořenů, bez krásy, a prozrazuje složenost a přílišnou mladost (neprověřenost časem) věci samé. Je-li, konec konců, možné založit stát na tak málo solidním slově, není možné na něm postavit román.“

Slovo „Česko“, které se dnes tak rozšířilo, je ještě mladší. Vzhledem k tomu, že Kundera ze svého závazného vztahu k jazyku vytušil nedobrý konec Československa, můžeme Kunderovo dílo číst i jako upozornění na naši nezávaznost ve vztahu k jazyku, která nás neustále ohrožuje.

K

undera je také autorem eseje s názvem Tragedie střední Evropy (The New York Review of Books,

Přijetí Kunderova díla v jeho vlasti není – na rozdíl od zbytku světa – jednoznačné. Kundera je s tím smířen. V eseji Neoblíbený syn rodiny to vysvětluje právě nesamozřejmostí existence malých národů, jejichž umělci, kladou-li nebezpečné otázky, bývají prokleti jako zrádci. To se ve velkých národech neděje: jinak by se podle Kundery museli Němci vzdát Nietzscheho a Francouzi by museli vyobcovat Stendhala. Karel Hvížďala Foto: Agentura Kirké, nakladatelství Atlantis, archiv revue HOST

Za nevinný vtip na účet režimu, který připsal na pohlednici své spolužačce, je hlavní hrdina Žertu poslán do trestního vojenského útvaru Černý prapor

29

Dvacet čtyři ostrovů české kultury Na třech kontinentech, ve dvaceti zemích, nalezneme dvacet čtyři Českých center. Fungují jako příspěvková organizace českého ministerstva zahraničí a vytvářejí v zahraničí záchytné body pro českou kulturu, obchod i turistiku. Myšlenka propojit oblast kultury, vzdělávání, obchodu a turistiky při prezentaci ČR v zahraničí je ojedinělá a v rámci českých institucí staví Česká centra do výjimečné pozice. Síť „českých ostrůvků“ umožňuje české kultuře a podnikavosti, aby se nezávisle prosazovaly po celém světě. Česká centra nejsou nově vzniklou institucí. Současnou podobu sice získala nedlouho po vzniku ČR (1993), navazují ale na Kulturní a informační

30

střediska, která působila od roku 1949 v řadě zemí. Leckde tato střediska dokonce přesáhla funkci poskytování informací a stala se zdrojem širšího poznání a osvěty. Blíže to vysvětluje Michael Wellner-Pospíšil, současný ředitel Českého centra v Bulharsku: „České centrum v Sofii je nejstarším (a jedním z největších) z celé sítě. Pro celé generace Bulharů bylo předcházející České kulturní a informační středisko jakousi oázou relativní svo-

body. Režim byl v naší zemi vždy o něco volnější než ve stalinsky sešněrovaném Bulharsku, a tak mi dodnes lidé říkají, jak si v ČC kupovali gramofonové desky s „revolučním“ jazzem a další „nosiče“ svobody.“

S

truktura jednotlivých poboček českých center není jednotná. Liší se počtem zaměstnanců nebo prostory, jakými disponuje. Někde je centrum součástí zastupitelského úřadu, jinde jsou pracoviště omezená na jednu kancelář. Některé pobočky disponují vlastními výstavními prostory, knihovnou nebo kavárnou. Větší kapacita je nespornou výhodou, na druhou stranu:

Vernisáž designu Evy Eisler v Českém centru Bratislava, na snímku autorka s velvyslancem ČR na Slovensku Vladimírem Galuškou

Z poslední výstavy Českého centra v Tokiu „Svět animace Michala Žabky“

Z výstavy Design Match Českého centra v Bratislavě

Vernisáž afrických fotografií Jana Šibíka v Českém centru v Sofii, vlevo autor, vpravo ředitel ČC Michael Wellner-Pospíšil

Prezentace

Porada ředitelů Českých center v Praze, 2007

Myšlenka propojit oblast kultury, vzdělávání, obchodu a turistiky při prezentaci ČR v zahraničí je ojedinělá a v rámci českých institucí staví Česká centra do výjimečné pozice.

tam, kde nemohou využít vlastního zázemí, vcházejí mnohem intenzivněji v kontakt s místní kulturní scénou. Kromě Evropy se Česká centra nacházejí také v USA a v Japonsku. Letos 26. března byla slavnostně otevřena první pobočka v Latinské Americe. České centrum v Buenos Aires zahájilo provoz přehlídkou současné české kinematografie, za účasti argentinského ministra kultury. V současné době se připravuje otevření nové pobočky v izraelském Tel Avivu. Součástí sítě je také Český dům v Moskvě se zcela výjimečným postavením v oblasti podpory podnikání českých subjektů na ruském trhu. Výsadní místo v celé struktuře zaujímá České centrum Praha. Je spojovacím prvkem mezi Českou republikou a zahraničními pobočkami. Prostory centra využívají zahraniční partneři a kulturní instituty, vznikla zde řada akcí, které se posléze uplatnily na ostatních pobočkách. Při cyklech pravidelných setkání, jako bylo „Já jsem lev salónu“, se tady široká veřejnost schází s osobnostmi české kulturní scény. Letos centrum v rámci pravidelných hovorů o architektuře přivítá významného japonského teoretika

architektury profesora Terunobu Fujimoriho. Projekt „Ženy v diplomacii“ nedávno představil exotická kulturní prostředí očima Češek, které působily ve vedení zastupitelských úřadů v zahraničí. Síť Českých center má v Praze i své politické a administrativní zázemí. Na Václavském náměstí sídlí ředitelství a správa všech center ve světě, v čele s generálním ředitelem Ing. Jaroslavem Kantůrkem. Jednotlivá centra pak vedou ředitelé a ředitelky, jejichž mise je jednoduchá – na základě zkušeností a kontaktů mají vybrat a realizovat takové programy, které budou pro místní publikum a média atraktivní. „To nejdůležitější se většinou děje mimo pracovní dobu i rámec. Ideální ředitel Českého centra má dokonale znát reálie své vlasti i hostitelské země, být nejen úředníkem, ale zčásti i umělcem; mít smysl pro vedení obchodních jednání a rychlé reakce producenta,“ shrnuje Michael Wellner-Pospíšil zkušenost, kterou nabyl na předchozím postu ředitele ČC v Paříži. Česká centra mají statut příspěvkové organizace českého ministerstva zahraničí. K „normálnímu“ rozpočtu

Prezentace knihy českého prezidenta Václava Klause Modrá, nikoli zelená planeta v ČC Berlín Z doprovodné akce Hudebního marathonu, který organizovalo ČC Paříž

31

ale ředitelé ve světě šikovně využívají různé varianty sponzorství či zdroje ze státních a veřejných fondů. S jejich pomocí dosahují materiální zajištění pro své nápady a projekty.

Č

eská centra pořádají každoročně výběrová řízení na podporu domácích kulturních projektů, které pak prostřednictvím své sítě propagují v zahraničí. Řadě domácích umělců tak pomáhají prorazit v zahraničí a navázat spolupráci s kolegy ve světě. Vítězné projekty bývají různorodé. Úspěšní kandidáti z loňska prezentovali českou scénu elektronické hudby v Německu a Francii, další uvedli současnou českou taneční tvorbu ve Francii a zprostředkovali výměnu tanečníků mezi oběma zeměmi. Třetím vítězným projektem bylo multimediální představení Živá partitura propojující klasickou uměleckou tvorbu s novými technologiemi.

32

„Vystupovali jsme na pozvání Českého centra v Bukurešti dvakrát v Rumunsku. Při koncertu na terase velkého hotelu v centru města nám bouřlivě aplaudovalo na 600 rozkurážených teenagerů,“ popisuje svou zkušenost Miroslav Papež, frontman skupiny Moimir Papalescu & The Nihilists. „Na rumunském miniturné jsme si nemohli vynachválit perfektní organiZ oslav českého státního svátku, které každoročně organizuje ČC v New Yorku

zaci ze strany ČC. Ubytování, rozhovory, sjednané s novináři a MTV, efektní propagace, na vteřinu doladěný program...“ A Česká centra na poli obchodní spolupráce? Výrazným marketingovým počinem byla v loňském roce prezentace největšího domácího letiště Ruzyně a Českých aerolinií v Japonsku. V současné době vrcholí přípravy projektu České hvězdy, plánovaného na období předsednictví ČR v EU. Pozornost je soustředěna na nejvýraznější české firmy a tradiční značky, které v síti center dostanou prostor k obchodní prezentaci – na pozadí expozic z kulturního bohatství země. Ústředním loňským tématem bylo předvedení české architektury a designu. V těchto dnech probíhá v Českém centru New York výstava firemního stylu v České republice s názvem CI.CZ. Čerstvý ředitel Českého centra v Berlíně, Martin Krafl, popisuje momentální situaci v Německu: „Prezen-

Literární večer s básníky Petrem Králem, Prokopem Voskovcem a Stanislavem Dvorským, ČC Brusel

Interiéry Českého centra v Praze

Moravské velikonoční zvyky se představily na akci ČC Berlín

Módní přehlídka pod širým nebem, ČC v Košicích

Z koncertu Moimir Papalescu & The Nihilists, který organizovalo ČC v Bukurešti

tovat tady českou kulturu a Českou republiku v celé její šíři je radost. Největší ohlasy mají výstavy fotografií a architektury v galerii CzechPoint, autorská čtení z nových knih českých autorů, kurzy češtiny s certifikáty Karlovy Univerzity, filmové projekce a jazzové koncerty.“ ČC se významnou měrou podílela na zahraniční propagaci světové scénografické přehlídky Pražské Quadriennale 07 a pokračovala v úspěšně započaté spolupráci s českými divadly. S pomocí center vycestovaly do zahraničí přední české divadelní i loutkářské soubory. V roce 2008 objede síť ČC výstava fotografií Viktora Kronbauera, zachycující nejlepší současné inscenace české divadelní režie.

Z

aktivit na poli výtvarného umění proběhla v ČC Drážďany první souborná výstava všech patnácti nositelů Ceny Jindřicha Chalupeckého pro začínající české umělce. V Itálii se ČC Řím zapojilo do 52. ročníku Mezinárodního bienále výtvarného umění. V Tokiu proběhla světová premiéra ilustrací Jana Švankmajera ke knize Alenka v říši divů. Nadále pokračuje

výstava České a slovenské exilové sklo, mapující tvorbu českých a slovenských sklářů žijících v zahraničí. Jednou z obtížněji prosazovaných oblastí české kultury je literatura. ČC však našla cestu, jak seznámit zahraniční publikum s naší literární tvorbou. S obrovským zájmem se setkala výstava literárně-komiksového projektu Alois Nebel. V Mnichově byla uvedena expozice dokumentující život a dílo Petra Ginze, všestranně nadaného chlapce, jehož život se předčasně skončil v Osvětimi. Při „Noci literatury“ (akce ČC Praha) se v kulisách

neobvyklých pražských lokalit tisíce zájemců blíže setkávaly se zahraniční literaturou. Soudobí čeští spisovatelé se na oplátku představili španělské veřejnosti na ČC v Madridu. Česká centra jsou aktivní i v oblasti školství a vědy. Lákají ke studiu v ČR, jsou nápomocna zahraničním studentům bohemistiky a provozují knihovny s českou literaturou. Organizují vlastní kurzy českého jazyka, jichž se v roce 2007 zúčastnilo více než tisíc studentů. Centra v Moskvě a v Londýně poskytují studentům možnost získat certifikovanou zkoušku z češtiny. Konečně; program Českých center naplňuje internetové stránky www.czechcentres.cz i stránky čtvrtletníku CzEcho. „Celkem se na 23 zahraničních a jednom domácím zastoupení Českých center loni uspořádalo na 2491 akcí, které navštívilo přibližně 1,2 milionu návštěvníků. To všechno jsme zvládli s minimálním rozpočtem a v minimálním personálním obsazení,“ dodává Jitka Stavinohová, programová náměstkyně Českých center. redakce/Hana Matochová Foto: archiv Českých center, Nicole Zahour, Lucie Fialová, Tomáš Jacko, Martin Babic

Oranžový čtvrtek ve fialovém salónku, pravidelná (a pravidelně vyprodaná) akce ČC Sofie

33

Top 10 Ochrannou známku Evropské komise má 10 českých výrobků

vůní medu a koření (skořice, anýz, hřebíček a badyán).

Třeboňský kapr Označení Třeboňský kapr – v němčině „Wittingauer Karpfen“ – se používá už víc než sto let. První mezinárodní ochrany se ale dočkalo až v listopadu 1967 v rámci Lisabonské dohody. V Československu bylo jako obrazová ochranná známka zaregistrováno už v březnu 1939. Tento tradiční produkt jižních Čech je chován po staletí stejným technologickým postupem v přirozeném prostředí Třeboňské pánve. Napájení chovných rybníků je zajišťováno unikátní Zlatou stokou na povodí řeky Lužnice. To vše má vliv na specifické chuťové vlastnosti kapra, a pro spotřebitele je tak Třeboňský kapr zárukou kvality. Třeboňský kapr je charakteristický velice kvalitním masem s minimálním obsahem tuku. Českobudějovické pivo Kvalita a věhlas budějovického piva, jehož historie sahá až do 13. století, vedly k tomu, že originální receptura i jeho jméno byly často předmětem napodobování a kopírování. Připomeňme vleklé soudní spory o značky Budweiser a Budvar. Právo na používání zeměpisných označení Českobudějovické pivo,

34

Pohořelický kapr

Štramberské uši

Budějovické pivo a Budějovický měšťanský var vzniklo už v roce 2004. Jde o první a jediná zeměpisná označení, která si česká strana zajistila už v přístupové dohodě s Evropskou unií. Štramberské uši Legendy o původu Štramberských uší odkazují na Tajnou kroniku Mongolů, která byla sepsána 13 let po smrti zakladatele jednotného mongolského státu – mocného dobyvatele světa Čingischána. Roku 1241 čelil Štramberk rabování vojska mongolských Tatarů. Když už místním lidem usídleným na nedaleké hoře Kotouč docházely síly i zásoby, jako zázrakem se stáhla mračna a propukl prudký déšť. Nepřátelský tábor spláchla povodeň a po Tatarech zbyly jen pytle s ušima, jež uřezávali pobitým křesťanům. Na památku zlých časů se dodnes ve Štramberku pečou Štramberské uši – speciální pekařský výrobek s vyváženou

Kořeny rybníkářství v oblasti Pohořelic a lednicko-valtického areálu sahají až do 12. –13. století. Z novodobé historie je základním datem 1. duben 1994, kdy z bývalého národního podniku Státní rybářství Pohořelice vznikla akciová společnost Rybníkářství Pohořelice, a. s. Pohořeličtí kapři se vyznačují vitalitou, odolností a výborným zdravotním stavem. Pohořelický kapr je čistý biologický produkt, neboť jeho výroba je založena na využívání přirozené produkce rybníků v kombinaci s přikrmováním celými obilovinami. Jedno z rodičovských plemen – Pohořelický lysec – není chováno žádným jiným producentem ryb mimo vymezenou zeměpisnou oblast. Lomnické suchary Dle ústního podání začal v Lomnici nad Popelkou péci suchary již před rokem 1800 Antonín Kynčl, „pekař v domě č. 6“. V současnosti si největší oblibu na domácím a zahraničním trhu získaly „Lomnické suchary“, které jsou

Nošovické zelí

stále vyráběny podle originálních receptur při dodržení tradičních technologických postupů včetně ruční práce. Kvalita a jedinečnost Lomnických sucharů je zaručena rovněž pečlivým výběrem surovin používaných při výrobě.

Nošovické kysané zelí se vyrábí ze syrového zelí mléčným kvašením. Oblast výroby se týká obcí Nošovice a Nižní Lhoty v Moravskoslezském kraji. Zemědělské družstvo vlastníků Nošovice nyní pěstuje hlávky na 40 hektarech v Pazderné v Beskydech. Výrobou zelí se zabývá zhruba 30 lidí. Od počátku až po současnost se kysané zelí vyrábí dle nezměněné původní receptury. Nošovické ženy je stále šlapou v obřích sudech jako za starých časů.

Hořické trubičky Recept podle pověsti sdělil paní Líčkové (jako odměnu za ošetřování při návratu z Ruska) v roce 1812 raněný generál a kuchař císaře Napoleona. Existence této pochoutky ve Francii je doložena na obraze z roku 1630. Recept se dědil v rodině, do rodiny přiženěný cukrář Karel Kofránek s nimi pod názvem Kofránkovy trubičky pronikl i do světa a získal mnoho ocenění. Po roce 1949 byly všechny výrobny znárodněny a výroba byla postupně přemístěna mimo Hořice, třebaže hořičtí pro vlastní potřebu pekli trubičky dále. Firma Pravé hořické trubičky vznikla v roce 1999, kdy odkoupila obchodní podíly stávajícího tradičního výrobce hořických trubiček. Nový majitel zahájil ihned rozsáhlou transformaci společnosti a již během prvního roku se stal jedním z nejvýznamnějších výrobců této známé a oblíbené cukrovinky.

Nošovické zelí

Žatecký chmel Známkování chmele, které zahrnuje označování a ověřování místního původu chmele, začalo již v 16. století. První státní legislativa upravující tuto oblast pochází z 18. století, kdy jako ochranu proti padělání chmele vydává v roce 1769 císařovna Marie Terezie patent o úředním pečetění chmele a vydávání listin zaručujících jeho jedinečný původ. Pěstování chmele má v Žatecké chmelařské oblasti tisíciletou tradici. Žatecký chmel je jemný poloraný aromatický chmel, který je díky svým výjimečným vlastnostem používán pivovary na celém světě. Většina místní produkce směřuje do Japonska.

Pardubický perník

Pardubický perník Historie výroby perníku v Pardubicích sahá až do l6. století. Výsady perníkářům stvrdila císařovna Marie Terezie r. 1759. Pardubický perník je sladké pečivo tmavě hnědé barvy. Jeho původní receptura se skládala z medu, mouky a pepře. A právě od pepře pochází název perník (původně peprník). Pardubický perník je v Česku nejznámější. Protože byl exportován na velké vzdálenosti, byl vyráběn tak, aby během těchto dlouhých cest neutrpěla jeho kvalita. Za svou

Pohořelický kapr

Karlovarský suchar

Hořické trubičky

trvanlivost vděčí silnému podílu koření a také tvrdosti a suchosti. Perníkové těsto je často vykrajováno do různých tvarů – vyrábí se perníky kulaté, častým motivem je například perníkové srdce. Po upečení jsou pak zdobeny barevnou cukrovou polevou nebo čokoládou.

Karlovarský suchar se v lázeňském městě a jeho okolí vyrábí stejným postupem už desítky let. Spolu se známými kulatými oplatkami patří k nejslavnějším místním výrobkům. Tradiční pečivo, které je často součástí dietních jídelníčků, má typickou a nezaměnitelnou chuť – součástí těsta je totiž karlovarská vřídelní voda a také vřídelní sůl.

Žatecký chmel

35

„Domov nosíme s sebou“ „Ono se řekne, že jsme ztratili domov, rodnou zem... Ale zase jsme našli svět. A potom: domov není nutně místo. Domov je taky myšlení. A cit. A paměť... Vůbec všechno, co v nás je. Domov je spíš, co je v nás, než v čem my jsme. To se dá nosit s sebou a nikdo nám to nemůže vzít.“ Těmito slovy popsal svůj osud exilového herce Čech Jiří Voskovec. Nejprve s kolegy z Osvobozeného divadla jen tak tak v roce 1939 unikl Hitlerovi. Když se po válce vrátil do Československa, kde byl komunismus na spadnutí, vítal ho Karel Teige, guru předválečné levicové kultury, s údivem: „Co tě napadlo sem jezdit?“ Básník František Halas rovnou varoval: „Půjdou po vás. Po mně už jdou taky. Tohle není socialismus, to je zrada.“ Do Paříže později Voskovec vycestoval legálně, coby publicista a organizátor ve službách UNESCO. Odtud do New Yorku už jel jako exulant.

36

Právě Voskovec byl jedním z těch šťastlivců, kteří se po vynuceném odchodu z vlasti dokázali v zahraničí relativně dobře uchytit. Sklízel chválu kritiky na Broadwayi a získal ceny

za divadelní a televizní tvorbu. Čeští diváci se s ním znovu setkali ve slavném filmu Sidneyho Lumeta Dvanáct rozhněvaných mužů. Úžas, jaký v návštěvnících znárodněných kin vyvolala povědomá tvář, se přinejmenším vyrovnal sympatiím, které vzbudil film jako celek i výkon Henryho Fondy v hlavní roli.

V

oskovec nejenže udržoval bohatou korespondenci s dramatikem Josefem Topolem („Zatím tvoji hru čet’ jeden kamarád, skvostnej mladej herec Robert Redford... Děsně se mu to líbilo.“), ale pomáhal i mladším hereckým exulantům, třeba Janu Třískovi. Právě Tříska byl českým hereckým idolem šedesátých let. První velkou roli v emigraci dostal v New Yorku, v Mistrovi a Markétce. S nastudováním mu tehdy pomohl Voskovec. „S las-

Jiří Voskovec, portrét civilní, divadelní a studiový

Divadlo

Jan Tříska v Shakepearově Bouři

„O hranicích svých možností rozhodujeme jen my sami.“

Jitka Frantová herečka

nistický režim po příjezdu internacionálních armád „normalizoval“. I Landovský se uchytil – ve vídeňském Burgtheatru.

kavou trpělivostí prošel celou moji roli, větu za větou, a opravoval mi výslovnost. Kdykoliv se učím novou roli, nemohu na něj nemyslet,“ vzpomíná Tříska. Role Wolanda se Třískovi povedla a otevřela mu dveře k další práci nejen u divadla, ale i u filmu. Po pádu totality se vrátil domů a začal se opět objevovat v českých filmech. Do českého divadla se vrátil po 27 letech, kdy dostal nabídku nastudovat Krále Leara pro Letní shakespearovské slavnosti 2002. Skvělým Learem se Tříska na domácí scéně plně rehabilitoval. Jeho zatím poslední filmovou prací byl Švankmajerův filozofický horor Šílení. Nadále ale pracuje i v USA. V červnu 2006 měla v losangeleském Divadle Kirka Douglase premiéru hra Pyreneje skotského autora Davida Greiga, ve které účinkuje. Po třiceti letech v cizině pro Třísku zůstává domovem Los Angeles. Důvody, proč řada českých herců a filmařů nevyhnutelně skončila v emigraci, shrnuje v knize Soukromá vzpoura jeden z nejoriginálnějších českých herců Pavel Landovský: „Psát do šuplíku můžete, ale hrát? Hrát do šuplíku nejde.“ Sám odešel do rakouského exilu v 70. letech, kdy se komu-

M

ezi těmi, jež také postihly následky příjezdu „spřátelených vojsk“ v srpnu 1968, byl i jeden z protagonistů Pražského jara, politik, publicista a ředitel Československé televize Jiří Pelikán a jeho žena, herečka Jitka Frantová. Oba museli v létě roku 1969 za dramatických okolností opustit Československo. Nový domov pak našli v Římě. Právě na osudech Jitky Frantové lze dobře demonstrovat, že český kumšt se ve světě neztratí. Po odchodu z Prahy se ocitla bez jeviště, bez jazyka, bez možnosti realizace. „Bez vůně šminek jsem nemohla žít. Byla jsem nešťastná, skoro jsem onemocněla.“ Neznala jazyk, nikdo neznal ji. Začínala naprosto od začátku. V roce 1972 vychází z Československa zákaz pro české umělce spolupracovat s Frantovou i mimo území republiky. Ve stejném roce byla v Praze v nepřítomnosti odsouzena ke třem letům vězení (teprve po pádu režimu v roce 1989 byla plně rehabilitována).

Tříska v roce 2002 zazářil jako Král Lear v inscenaci Martina Huby (v rámci Letních shakespearovských slavností) Civilní snímek dnes jedenasedmdesátiletého Jana Třísky

37

Jitka Frantová ve své „one woman show“ Primavera di Praga, kterou si naprosto získala italské obecenstvo

„Poznala jsem na vlastní kůži, že je jiné vystupovat někde jako host a jiné zařadit se z pozice cizinky jako právoplatný člen do souboru. Nic mi nedarovali...“ Díky své houževnatosti se prosadila – a také se jí podařilo „propašovat“ na scénu i milovanou českou dramatiku, Aškenazyho Tonku Šibenici a také Čapkovu Věc Makropulos. Poté, co zvládla italštinu, začala hrát v Teatro di Roma. „Režisér Gabriel Lavia mi jednou dal roli Charlotty v Čechovově Višňovém sadu. Řekl mi: jsi jediná, kdo tu roli může hrát – neví, odkud přišla, kolik je jí let, kdo je, může mít jakýkoli přízvuk. Zkoušky byly strašlivě namáhavé, jednou jsem byla tak zničená, že jsem se únavou rozplakala a on mi říká: Co mi tady brečíš, vždyť z tebe dělám hlavní roli...“ Osudové bylo i její setkání s italským režisérem a hercem Giorgiem Albertazzim, pod jehož vedením vznikl film Andělé moci podle hry Pavla Kohouta Marie bojuje s anděly. Ztvárnila v ní postavu inspirovanou osudem

38

české herečky Vlasty Chramostové, jíž bylo po léta znemožněno jakékoli veřejné vystupování. Dnes je jedinou českou herečkou, která hraje paralelně ve třech jazycích – češtině, němčině a italštině. O svých osudech vypráví v inscenaci Primavera di Praga (Pražské jaro), jíž propůjčil záštitu italský prezident Giorgio Napolitano. Jako jediná autorka a interpretka tohoto monodramatu,

které koncem února uvedlo římské Teatro India, sklízí ovace italských diváků i kritiky. Představení je věnované právě událostem, které před čtyřiceti lety vyhnaly do exilu desetitisíce talentovaných Čechoslováků: nadějím tzv. Pražského jara, které v srpnu 1968 skončily pod pásy tanků poslaných z Moskvy potlačit neexistující „kontrarevoluci“. Frantová v něm sugestivně vypráví o letech budování i poprav, o nadšení skutečném i fanatickém, o vztyčování a následném bourání obludných pomníků, o tancích v ulicích Prahy, bezmoci, zoufalství, ponížení. Italská kritika na Primavera di Praga oceňuje nejen „věcné i vášnivé vyprávění, jež přibližuje pražské události lépe než všechny filmy a dokumenty“, ale především autorský vklad herečky, která dokázala svůj osud povýšit na znamení doby. redakce/Radmila Hrdinová Foto: archiv Radmily Hrdinové, archiv Adrieny Borovičkové, archiv redakce, Letní shakespearovské slavnosti (www.shakespeare.cz)