Obsah. Editorial. Šimon Pánek ředitel společnosti Člověk v tísni

Obsah „Ctnost je třeba projevit a předat,“ říká v rozhovoru ředitel prestižní rakous ké Diplomatické akademie a prezident Mezinárodního PEN klubu, český spisovatel a diplomat Jiří Gruša str. 4 – 7

Editorial

Umění pomáhat – nad rozvojovou pomocí České republiky se zamýšlí Lenka Klicperová, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země str. 8 – 11 Demokracie, svoboda, respekt – konglomerát patnácti organizací Evropy zaměřených na podporu demokracie a lidských práv – European Foundation For Democracy Through Partnership – přibližuje Kateřina Šafaříková, zpravodajka Lidových novin v Bruselu str. 12 – 15 Abychom splnili náš úkol… hned čtyři reportéři nás seznamují s českými vojenskými misemi, ve kterých téměř 900 vojáků participuje na mezinárodních operacích str. 16 – 19

Nejsem vášnivým zastáncem vlastenectví, dokonce mám pocit, že pro postmoderní spojenou Evropu je podobno kolu od žebřiňáku. Pěkné, patří minulosti a hodí se tak na ozdobu. Přesto existuje téma, kde cítím hrdost a nejspíše i vlastenectví. Je jím česká zahraniční rozvojová a humanitární pomoc. Synergií důvodů, jmenovat je třeba ekonomickou stabilitu, působení Václava Havla, relativní otevřenost a zájem o cestování či respektované humanitární organizace, se stala Česká republika na tomto poli jakýmsi premiantem mezi postkomunistickými zeměmi. Ve veřejných sbírkách na pomoc postiženým válkami, tsunami či zemětřesením se sbírají až stovky milionů korun. Česká diplomacie pak, přes neporozumění a úkorné reakce v první polovině devadesátých let, pochopila, že podpora zahraniční pomoci a spolupráce s nevládními organizacemi může být uznávaným aspektem zahraniční politiky. Zvláštní pozornost zasluhuje podpora projektů na obranu lidských práv a rozvoj demokracie. ČR takový fond s názvem Trans zřídila a spolu s principiálním postojem na bruselské úrovni, se tak stala jednou ze zemí EU, které proti ekonomicko-energetickému pragmatismu staví jiné hodnoty. Tématem mého sloupku měla být otázka: „Musíme si pomáhat?“. Pokusím se shrnout důvody pro samozřejmé ano. Především vychází naše ochota a snad i potřeba z židovsko-křesťan-

ské tradice a je součástí etiky. Máme na to, patříme mezi několik desítek nejlepších zemí na světě a můžeme se snadno o malý kousek svého blahobytu rozdělit. Pomáhat v krizových oblastech, v málo rozvinutých zemích i nedemokratických režimech je však prozíravé i z hlediska bezpečnostního, stability celých regionů, migrace či prevence vývozu radikalismu. A konečně ekonomický pohled. Partnerem nám nemohou být místa a země, které živoří, ale které se staví na vlastní nohy. Pomáhat nás stojí zlomek a může to mít pro tolik lidí opravdu životní význam. Zkuste to, zahřeje to u srdce.

Stonožka – ukázka výtvarných aktivit dětského mírového hnutí Stonožka str. 20 – 21 Člověk v tísni – portrét nejvýznamnější české humanitární organizace, která působí ve 44 zemích světa str. 22 – 25 Obhajovat lidská práva – „Češi si během tří let od vstupu do Unie získali pověst obhájce lidských práv,” připomíná autor článku Tomáš Lindner z týdeníku Respekt str. 26 – 29 Československá diplomacie (1918–1948) – historický exkurz do spletitého osudu tehdy ještě mladé československé diplomacie z pera historičky Ivany Koutské str. 30 – 33 Mosaika událostí a zajímavostí léta 2008 str. 34 – 35 Slohové proměny českých ambasád – Robert Janás nás provádí architekturou zajímavých budov ambasád, misí a konzulátů českého diplomatického zastoupení ve světě str. 36 – 38 Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezentuje obraz života v České republice. Názory, obsažené v autorských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálními stanovisky české vlády. Objednávky předplatného prosím směřujte do redakce časopisu. Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí České republiky Adresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, Česká republika Šéfredaktor: Pavel Šmíd Grafická úprava: Karel Nedvěd Předsedkyně redakční rady: Zuzana Opletalová, ředitelka tiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí České republiky a tisková mluvčí ministra zahraničních věcí České republiky Členové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer, Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, Martin Krafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vágner, Petr Volf, Marek Skolil Překlad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Litografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice Texty, uvedené v časopise Vítá Vás srdce Evropy, je možné přetiskovat bez svolení redakce či autorů; za předpokladu uvedení jména autora a zdroje. Máteli zájem o použití obrazového doprovodu, kontaktujte prosím redakci nebo uvedené autory fotografií. ISSN 1802–3657

Šimon Pánek

Internet: http://www.theo.cz E-mailová adresa vydavatele: [email protected]

ředitel společnosti Člověk v tísni

3

„Ctnost je třeba projevit a předat” Otázky pro Jiřího Grušu, spisovatele a diplomata Kdyby neexistovala náhoda a existence každého národa ve světě měla své opodstatnění a skrytý účel, jaký by podle Vás byl smysl existence České republiky a samotného češství? Národy jsou náhody. Proto se tak často z náhod dělá dohoda. Nějaká ta smlouva s Bohem, dějinami atp. Skrytý účel, který potřebuje proroka nebo filosofa, aby nám řekl, že to, co se nám stalo, náhoda nebyla. Přesto je chytré, nepokládat náhodu za nehodu. Důraz totiž je na slově “hod”. Zapamatovat si, čím kdo hodil a kam, znamená stabilizovat pro-

4

stor jednání. Z osobního IQ se stává rodinné, z toho zas rodné a národní. Pak teprve, při zpětném pohledu, můžete odhalit souvislost. Souvisí totiž s vámi. Opodstatňovat to či ono, protože jde také o váš status. Odkrývat skryté účely znamená prostě, že svůj druh růstu už nemůžete utajit. A smysl existence? „Existere” znamená vyčnívat. Takže jste na svou otázku vlastně už odpověděl. Vegetovat je něco jiného než existovat. Bytí je víc než živobytí, i když obojí

(Nahoře) Jiří Gruša s barokní sochou evangelisty Marka.

Spisovatel a politik Jiří Gruša při autogramiádě v Knihkupectví Karla Čapka v Praze.

Rozhovor „Ctnost je velmi starodávný pojem, musí se urodit, narozdíl od národů, kterým stačí se narodit.”

Jiří Gruša (*1938) spisovatel a diplomat

spolu úzce souvisí. Bytí je riskantní plus života. Česká republika? Inu, ta je novum i kontinuum. Kontinuum je to, co jste nazval češství, novum je jeho nynější státní forma. Mně přitom slovo češství míchne. Pokud tím ale míníte českou specifiku, vidím ji jako materializované IQ evropského středu. Jinak v tom slově slyším německý vzor: Deutschtum, produkt devatenáctého století, nacionalismus jako řeznictví a vetešnictví. Německý Germán se sápe na českého Slovana a naopak. S tím jsme si užili. Nacionální socialismus se svou agresivitou a svým expanzionismem byl hlavní choroba dvacátého století. V tom jednadvacátém se na nás chystá sociální nacionalismus. Tváří se sice obranářsky, ale může nám ublížit stejně jako jeho předchůdce. Hájí totiž výhody dvojího metru, které se ulíhly v bipolárním světě z realpolitiky pouze podmíněného uplatňování lidských práv. To možná

Ale nemáme v poslední době spíše problémy s privatizací než nacionalizací?

Prezident mezinárodního PEN klubu a bývalý velvyslanec v Rakousku a Německu Jiří Gruša představuje v Praze svoji novou knihu Šťastný bezdomovec.

mělo své opodstatnění, pomyslíme-li na důsledky radikálního konfliktu. Po implozi komunismu, na které se tak zásadně podílely kreativní síly někdejšího východního bloku, je hloupé a provokativní politikaření. Sociální nacionalismus, jehož projevem bylo jak francouzské, holandské nebo irské vótum, umožňuje šovinistické recidivy a dělá z demokracie populistické monstrum.

Naše problémy s privatizací jsou rovněž socialisticko-nacionální. Privatizaci totiž provozují zužitkovatelé starého režimu, kteří někdejší znárodnění nasměrovali do vlastních kapes. Nemáme ještě genetickou demokracii, ale jen pozvolna generovanou, ve které zbohatlictví, populismus a vulgarismus hrají klasickou roli vstupních chorob otevřeného světa. Demokracie ale potřebuje demos, což jsou svobodní jedinci, vzdělaní obyvatelé obce, kteří, když je potřeba, ji dovedou bránit. Vulgus, dav, žije mimo takové závazky a populu už ve starém Římě chtěl hlavně chléb a hry. Dával si lichotit od jejich pořadatelů, kterým se potom odměňoval volební poslušností. Nikoli privatizace je náš problém, ale deprivace jejích aktérů.

5

Co byste České republice poradil? Má šanci stát se v rámci EU „solidní firmou”, která nehledí jen na okamžité výnosy, ale i na blaho svých partnerů? Zase: už ve slově firma je kus odpovědi. Firma je to, co se upevnilo jako produktivní a reprodukovatelná idea. Nápad je čilý, firma pevná. Obchod je chod. Čím pohyblivější, tím stabilnější a výnosnější. Kdo chce jen okamžitý výnos, je Kecal z Prodanky. „Počítá, co mu to vynese,” ale nevěstu dostane někdo jiný. Obecně se dá totiž říci: bez výnosu žádná motivace, bez přínosu – bankroty. Česko má šanci, když si zvykne na svou státní svobodu jako na konec pohodlí ve skansenu jménem Vesnička má středisková.

Chytrá moc zná ironii, umí se nebrat vážně. Švejk je však prima figura jen jako der brave Soldat. Jako velitel je nešika. Proto jsme nahoře málokdy něco vyhráli, i když jsme se dole pořád prima smáli. Řekl jste, že altruismus je chytřejší forma egoismu. Máte pocit, že do českého altruismu by se mohla dobře promítnout naše zkušenost s totalitou, že bychom mohli účinně pomoci zemím, jako je Kuba, Bělorusko nebo Čína?

Čím myslíte, že můžeme být pro svět zajímaví? Je to stále omílaná řemeslná šikovnost nebo český humor (jako schopnost pozitivním způsobem odmítat moc a její eventuální nátlak)? Šikovnost je prima, ale šik je lepší. Nejde o to moc odmítat, nýbrž ji mít

6

Konference „Jaro, které zamrzlo“, (zleva) Pavel Kohout, Bruno Aigner a Jiří Gruša, leden 2008.

Rakouský prezident Thomas Klestil (vlevo) v rozhovoru s tehdejším českým velvyslancem v Rakousku Jiřím Grušou na novoroční recepci s diplomaty.

Prezident mezinárodního PEN klubu Jiří Gruša (vlevo) a prezident slovenského PEN klubu Anton Hykisch otevírají v nových prostorách Univerzitní knihovny v Bratislavě Celosvětovou knihovnu PEN klubu.

a zacházet s ní – … humorně. Není náhoda, že Mozartův Figaro zabral víc v Praze než ve Vídni. V pražském hledišti sedělo víc personálu než panstva. Ale opery si objednávali páni, ne personál. Když se začal brát ohled na ohlas, ubylo velkých komponistů. Ale dodnes se vedou bouřlivé debaty, viz vaše nynější česká, jestli subvence – tedy panská věc – má sloužit Mozartům nebo Figarům.

Čína si od nás asi poradit nedá. Ale Kubě nebo Bělorusku můžeme být užiteční jako model sametového výstupu z totalitární tuposti.

'

Existuje z Vašeho pohledu česká diplomacie? Bylo řečeno, že jedna z nejlepších diplomatických škol je ta ruská, přičemž evidentně sestává pouze z ostrých loktů a velkého sebevědomí. Mají toto být vlastnosti diplomacie?

Česká diplomacie existuje, ale to, že mnozí její aktéři šíří chválu ruské, kterou tu reprodukujete, souvisí s tím, že i dnes většina jejího personálu vystudovala v Moskvě, takže je pro ni nemožné tvrdit, že se tam nic nenaučili. Rusko-carsko-sovětská mixture rozličných umů, na kterou narážíte, je samozřejmě užitečná jako produkt a praxe klasických vertikálních struktur monolitického státu. Provozuje se jako efektivní vyřizování vrchnostenských pokynů. Jako sugesce, manipulace, vydírání a trestání. Protože ale posledních tři sta let v Evropě je charakterizováno redukcí monolitů, je skutečně úspěšná diplomacie založená na empatii, smyslu pro míru, komunikativní kompetenci a schopnosti integrovat diverzitu. Jak carismus, tak sovětismus jsou navzdory umu svých ambasadorů mrtvé říše. Vývoj, o kterém mluvím, začal roku 1689, když britský parlament podrobil krále svému dohledu. V roce 1989 kolabovaly i ty systémy, které si našly způsob, jak parlamentaris-

Z konference o Pražském jaru na Diplomatické akademii ve Vídni: (zleva) Ludvík Vaculík, Peter Huemer, Gerd Bacher, Jiří Gruša, Antonín Liehm a Barbara Coudenhove-Kalergi.

Jiří Gruša (* 10. listopadu 1938, Pardubice) Je český básník, prozaik, překladatel, literární kritik, diplomat a politik. Vystudoval filozofickou fakultu Karlovy univerzity, pracoval jako redaktor (Tvář, Sešity, Nové kni-

mus pouze předstírat. Dnešní Rusko má šanci investovat své neočekávané zisky do kreativních infrastruktur. Pokud to udělá, může se vyhnout další implozi, coby důsledku starého stylu života. Pro rychlou revitalizaci české diplomacie je zapotřebí dešifrovat její sešup po osmačtyřicátém. To znamená otevřít archivy a pustit do nich mladé vědce. Za nimi ovšem, ačkoli máme solidní archivní zákon, se pořád tváří, že se ho netýká. Proč asi? Pozorujíc současnou situaci, nezbývá než se ptát: lze naroubovat ctnost na politiku? Ctnost je velmi starodávný pojem, musí se urodit, narozdíl od národů, kterým stačí se narodit. Ctnost je aristokratická. Je to osobní zdatnost, kterou musíte projevit a předat. Má prastaré čtyři varianty a první se jmenuje moudrost, protože je vědomím o komplexitě bytí. Z ní se pak odvozuje statečnost, tedy ctnost dru-

há. Protože, kdo není statečný, nevyhrává. A život se skládá z výher a proher. Jenomže, kdo vyhrál a není spravedlivý, zadělává si na debakl. Takže třetí ctnost se jmenuje spravedlnost. Ale ctnost číslo čtyři je v mých očích ctnost ctností. Říkejme jí smysl pro míru. To je ten roub, o kterém mluvíte, bez kterého ale nic nekvete a nic nedrží. Redakce děkuje panu Jiřímu Grušovi za rozhovor, vedený na dálku mezi Pardubicemi a Vídní. Foto: ČTK, Peter Burgstaller, Ernst Weingartner, archiv Jiřího Gruši

hy). V roce 1968 mu bylo zakázáno publikovat. Nastoupil zaměstnání ve stavebním podniku a dále se podílel na šíření samizdatové literatury (mj. v tzv. Edici Petlice). Podepsal petici Charta 77 a vzápětí byl uvězněn. Po intervenci Heinricha Bölla byl propuštěn. Následuje povolení k vycestování do USA a v roce 1981 odnětí občanství. V letech 1982–1990 žil v SRN. V roce 1990 se vrátil do Československa, nějakou dobu působil jako mimořádný a zplnomocněný velvyslanec v SRN (1991– 1997) a posléze v Rakousku (1998– 2004). Mezitím byl též ministrem školství, mládeže a tělovýchovy ČR (1997–1998). V roce 1999 mu byla propůjčena Goetheova medaile. V roce 2003 se stává členem Mezinárodního PEN klubu. Od roku 2005 je ředitelem Diplomatické akademie Vídeň (Diplomatische Akademie Wien). Je autorem řady básnických sbírek a několika románů.

7

Umění pomáhat Česká republika, jako relativně ekonomicky rozvinutá země hlásící se k mezilidské solidaritě, přispívá prostřednictvím rozvojové spolupráce k řešení globálních problémů.

Č

esko může při poskytování rozvojové pomoci navázat na tradici rozvojové spolupráce před rokem 1989, i když ta byla velmi ovlivněna logikou studené války. Aktivity, které je možné označovat jako rozvojovou spolupráci, se zpravidla omezovaly na tzv. „mimoevropské socialistické země” a „země přednostního zájmu”. Spolupráce s ostatními rozvojovými státy se

8

většinou odehrávala na principu „vzájemné výhodnosti”. Tehdejší československá rozvojová spolupráce nabývala řady forem. Jednalo se jednak o hmotnou pomoc, tj. dodávky potravin, léků, pracovního nářadí, pomůcek pro alfabetizační programy apod. Další formou byla technická pomoc, která spočívala ve vysílání odborníků, ve zřizování výcvikových a učebních zařízení a v přijímání stážistů. Také se poskytovalo poměrně velké množství stipendií ke studiu na československých vysokých školách. Od poloviny 90. let začalo docházet k postupnému navyšování prostředků vynakládaných na zahraniční rozvojovou spolupráci

Solidarita „Děti tu mají obrovský zájem o studium, zajímají se o vše nové, o to, co se děje ve světě, jejich hlad po informacích je nepřehlédnutelný.“

Martin Lošťák český učitel v angolském městě Kuitu

v závislosti na ekonomických možnostech teď již České republiky. Další nárůst lze očekávat v souvislosti se závazkem EU, že nové členské státy vynaloží v roce 2010 na oficiální rozvojovou pomoc 0,17 % hrubého národního důchodu.

N

ové Zásady zahraniční rozvojové spolupráce po vstupu České republiky do Evropské unie uvádějí programy spolupráce s prioritními zeměmi. Po zvážení potřebnosti pomoci (mj. odrážející míru chudoby), kapacit pro příjem pomoci a intenzity tradice rozvojové spolupráce stanovila vláda devět prioritních zemí pro českou programovou spolupráci: Angolu, Bosnu a Hercegovinu, Jemen, Moldávii, Mongolsko, Srbsko, Černou Horu, Vietnam a Zambii. Vedle těchto devíti prioritních zemí pro programovou spolupráci uvádějí Zásady jako dvě střednědobé teritoriální priority Afghánistán a Irák. Další již započaté projekty ale pokračují například i v zemích, jako je Namibie, Etiopie, Gruzie, Malawi a Peru.

V současnosti ČR vynakládá na zahraniční rozvojovou spolupráci okolo 166 milionů eur ročně. V roce 2006 se jednalo o částku 150 milionů eur, což představovalo 0,12 % hrubého národního důchodu (HND) ČR. V roce 2007 zůstal objem prostředků vynakládaných na oficiální rozvojovou pomoc na stejné úrovni, na rok 2008 se znovu předpokládá vynaložení 166 milionů eur; podíl

na HND by měl být zachován na úrovni okolo 0,11 %. „Do konce roku 2007 byl systém české zahraniční rozvojové spolupráce charakterizován extrémní rozdrobeností. Za realizaci projektů bylo odpovědných devět rezortních ministerstev, přičemž Ministerstvo zahraničních věcí jako koordinátor mělo pouze velmi omezené nástroje pro zajištění jednotného působení ČR jako dárce. Z tohoto důvodu vláda v září 2007 zahájila proměnu systému zahraniční rozvojové spolupráce,” říká Petr Jelínek, ředitel České rozvojové agentury. Právě vládou nově zřízená Česká rozvojová agentura přejímá postupně odpovědnost za projekty, vypisování výběrových řízení na služby a dodávky zboží, uzavírání smluv nebo provádění plateb. Byla také ustavena Rada pro zahraniční rozvojovou spolupráci, na jejíchž jednáních se vedle zástupců ministerstev podílejí i představitelé nevládních organizací a podnikatelské veřejnosti. Dokončení transformace systému rozvojové spolupráce se předpokládá do roku 2011.

9

Příběh Emy So z Namibie Ema So je pozitivní přes 11 let. Nakazil ji manžel, který dostal AIDS od prostitutek, jejichž služeb, jakožto dobře situovaný muž, hojně využíval. Emin příběh je podobný tisícovkám jiných příběhů až na to, že se Ema nebojí o své nemoci veřejně mluvit. Většina pozitivních Namibijců o své nemoci mlčí – a to v lepším případě. V tom horším před ní zavírají oči, tváří se, že AIDS neexistuje, že je to jen jakási chiméra.

Ema So žije na jednom z předměstí namibijského hlavního města Windhoeku. Po počátečním šoku se s nemocí smířila. Pomohlo ji vědomí, že v tom není sama. A to v Namibii, kde má podle oficiálních statistik AIDS přes dvacet procent populace, opravdu není. Vyrovnat se s nekontrolovaným šířením AIDS pomáhá Namibijcům i Česká republika. V jednom z rozvojových projektů ve městě Keetmanshoop už několik let působí v místní nemocnici Češi. Realizátorem projektu financovaného Českou republikou je společnost Člověk v tísni. Ve městě Keetmanshoop, ležícím na jihu země v provincii Karas, žije kolem 30 tisíc obyvatel. V tamní nemocnici, vybudované v 70. letech Italy, se léčí řada lidí s AIDS nebo s tuberkulózou. Nebo s kombinací obojího. AIDS má 70 procent všech pacientů, řada zde pracujících zdravotních sester je též HIV pozitivních.

10

Přestože je Namibie na africké poměry poměrně rozvinutá země a zdravotní systém patří k jedněm z nejlepších v subsaharské Africe (podle Indexu lidského rozvoje se

drží na 125. místě ze 177 zemí), průměrný věk Namibijců se ze 70 let díky pandemii AIDS snížil na 40. „U dospělých pacientů se nám už podařilo počty lidí nakažených AIDS stabilizovat, ale pořád přibývá nemocných dětí. Těhotné ženy nechodí na testy, a když už se jim narodí zdravé dítě, nakazí ho mateřským mlékem při kojení,“ říká doktor Adigwe, Nigerijec, který nemocnici řídí. Projekt na pomoc postiženým HIV/ AIDS v jihonamibijském Keetsmanshoopu vznikl již na počátku roku 2003 a zaměřuje se zejména na sociální služby a tvorbu pracovních míst. Nejvyšším cílem je stále zmírňování dopadů pandemie AIDS a hlavně prevence. V keetsmanshoopském slumu Tseiblaagte již bylo otevřeno Komunitní centrum společnosti Člověk v tísni. Tady se ženy učí šít a vyšívat, vyrábět šperky

trh, který velmi utrpěl dlouhou válkou. Češi tu pracují v provincii Bié na projektu zemědělského vzdělávání. Na financování projektu se česká strana podílí 16 miliony korun a necelými osmi miliony strana angolská. Projekt nese název Ustavení Centra pro zemědělské vzdělávání a stojí za ním odborníci z České zemědělské univerzity a Institutu tropického a subtropického zemědělství. V Bié funguje už od roku 2003 škola, kterou Češi pomáhají vést. Vcházím do jedné ze tříd, kde jsou už nastoupení stu-

a ozdoby třeba i z pštrosích skořápek. Výrobky centra se prodávají nejen přímo v Namibii, ale i v ČR. Češi v Keetsmanshoopu ale řeší i další záležitosti – pomáhají místním vyřizovat sitrotčí dávky, umísťují sirotky do dočasné ochranné péče; školí dobrovolníky pro osvětovou činnost a prevenci AIDS. Angola se po válce probouzí Angola je jednou ze zemí, které zůstávají pro českou rozvojovou pomoc prioritní. Vláda definovala Angolskou republiku jako jednu z přednostních destinací dlouhodobé rozvojové spolupráce už v březnu 2004, a to z několika důvodů. Figuruje mezi nimi i silná tradice rozvojové spolupráce mezi bývalým Československem, resp. Českou republikou. Jedním z dalších faktorů je i oboustranně výhodná

spolupráce, Angola má díky ropě obrovský potenciál. Mnoho českých značek tu má stále dobré jméno, což by mělo usnadnit pronikání českého zboží na angolský

denti, na zadní stěně si nelze nevšimnout angolské a české vlajky. Děti, tedy vlastně spíše teenageři, způsobně pozdraví. Česky. Jinak ale výuka probíhá v portugalštině a i předměty mají v Kuitu podobné jako na jiných evropských zemědělských školách. Co je možná trochu jiné, to je přístup tamní mladé generace ke vzdělání. „Děti tu mají obrovský zájem o studium, zajímají se o vše nové, o to, co se děje ve světě, jejich hlad po informacích je nepřehlédnutelný. Souvisí to určitě i s dynamikou vývoje, kterou prochází celá Angola. Ne pro všechny je tu vzdělání samozřejmě dostupné. A také úroveň znalostí je neporovnatelně nižší než třeba v Čechách,“ říká Martin Lošťák, jeden z pětice Čechů, kteří v Kuitu vyučují. Budoucnost Angoly snad už tedy musí být jen lepší. Lenka Klicperová šéfredaktorka měsíčníku Lidé a Země Foto: autorka, magazín Lidé a země

11

Demokracie,

svoboda, respekt Bývalý český prezident Václav Havel se do určité míry vrátil na začátek své politické kariéry: letos v dubnu opět stanul v čele lidí, kteří si dali za cíl bojovat s totalitními režimy. Právě pod jeho patronátem začala pracovat Evropská nadace pro demokracii skrze partnerství (European Foundation For Democracy Through Partnership – EFDP), která má podporovat demokratizační procesy ve státech za hranicemi unijního klubu. „Vždy jsem považoval Evropskou unii za soubor hodnot a to platí do dneška. Ony hodnoty jsou však občas zastiňovány bezpočtem většinou ekonomických starostí

12

a v jejich hájení je unie opatrnější, zdrženlivější než například Spojené státy. O to důležitější je, aby se v podpoře demokracie a svobody jasně a jednoznačně projevovala,“ řekl během inaugurace bruselského sídla EFDP Václav Havel.

N

adace je konglomerátem patnácti organizací z Evropy zaměřených na podporu demokracie a lidských práv a má fungovat jako jejich koordinační fórum. Její jádro (Zleva) Viceprezident Evropského parlamentu Edward McMillan-Scott s bývalým českým prezidentem Václavem Havlem.

Bývalí prezidenti Václav Havel a Joachim Chissano spolu s předsedou Evropské komise Barossem na slavnostním obědě ke spuštění nadace EFDP.

Demokracie

Mluvčí cyklu přednášek Václav Havel Tribune.

„Celý svůj život jsem se zasazoval o respekt a lidská práva a chci v tom v rozumné míře pokračovat i bez politické funkce. Být patronem této nadace byla nabídka, která se neodmítá.“

Václav Havel (*1936) bývalý prezident ČR a člen rady patronů nadace EFDP

tvoří česká nezisková společnost Člověk v tísni a nizozemský Institut pro zastupitelskou demokracii. Startovní rozpočet činí dva miliony eur; většinu peněz dali partnerští Nizozemci a 2,5 miliony korun – tedy zhruba 100 000 eury – přispěl také český státní rozpočet. Nadace se zatím stále rozjíždí. Do budoucna by nicméně ráda působila jako výkonná paže demokratizační politiky evropských států, kam jejich nástroje a instituce z různých důvodů nemůžou. „Chceme pomáhat opozici proti totalitě v těžkých regionech jako třeba na Kubě anebo v Bělorusku. Brusel a často ani jednotlivé vlády nemohou financovat tamní neoficiální, z hlediska režimu kriminální hnutí. Musí jít vždy přes oficiální místa, což výrazně omezuje možnosti pomoci. My můžeme jít rovnou ke konkrétním lidem a organizacím v terénu,“ míní Kristina Prunerová z EFDP. Z tohoto důvodu považuje nadaci za „velmi užitečný nápad“ sám Havel, jenž stanul v čele její

Podobně mluvil také šéf Evropské komise José Barroso, který rád přijal pozvání být hlavním mluvčím na zahajovacím ceremoniálu. Podle něj by Evropská unie neměla nikdy zapomínat, že vznikla právě na hodnotách jako demokracie, svoboda, respekt k lidským právům, a také připomněl, že současný evropský rozpočet má k dispozici ročně dvě miliardy eur na podporu těchto hodnot. Zastřešující nadace jako EFDP tu může být podle Barrosa „velmi nápomocná“.

N

Přednášku z cyklu Václav Havel Tribune přišlo vyslechnout několik členů Evropského parlamentu, mezi jinými Vytautas Landsbergis z Lotyšska a Janusz Onyszkiewicz z Polska.

rady patronů – kromě něj je členem například bývalý německý prezident Richard von Weizsäcker či donedávna nizozemský ministr zahraničí Bernard Bot.

icméně už Barroso zmínil první překážku na cestě nadace za tím stát se skutečným kladivem na diktátory v bližším či vzdálenějším okolí evropského bloku – totiž rigidní pravidla na nakládání s prostředky unie. „Jakékoli sdružení může požádat o grant z evropského rozpočtu a my už s řadou spolupracujeme,“ zmínil Barroso, hned ale přiznal. „Máme však velmi striktní a složitou proceduru k uvolnění peněz.“

13

Vzkazy od prezidentů Chissana a Havla a od Étienna Viscount Davignon na „Zdi demokracie“

Evropská komise, jakožto strážkyně společné kasy, stejně jako orgány řady národních států nedovolují rychlé uvolnění pomoci – počítačů, scannerů, léků, peněz v hotovosti atd. – aniž by jí nedoprovázela byrokracie. Razítka, podpisy a faktury jsou sice nutné z hlediska veřejné kontroly, opozičníci v predátorských zemích většinou operují v ilegalitě a i donorské vlády často musí akci provést rychle a bez papírových svědků.

Předseda Evropské komise José Manuel Barosso pronesl hlavní řeč u příležitosti spuštění nadace EFDP.

Teprve nedávno – hlavně na základě kritiky běloruské realitě bližších Poláků a Litevců – se podařilo pozměnit regule a namířit asistenci skutečně k nezávislým organizacím, mimo jiné pro běloruské rádio operující ze sousedního svobodného světa. Pokud se má proto EFDP etablovat jako akční dodavatel svobody do totalitních zemí, bude se muset paralelně popasovat s pravidly administrativy unijní a národních administrativ.

D

Bývalý prezident Mozambiku Chissano a člen Rady EFDP Roel von Meijenfeldt.

Jen několik zemí má tradici důvěry v rozhodnutí jednotlivce a umožňuje distribuci pomoci takříkajíc v kufru – například Velká Británie, Norsko, Dánsko, Spojené státy. Zkušenosti s rigiditou systému mluví za vše: Evropané například –

14

přes bruselský rozpočet – financují rozvoj občanské společnosti v Bělorusku. Dlouho to však znamenalo platit pionýry věrné diktátoru Aleksandru Lukašenkovi, protože v Bělorusku dostanou povolení k činnosti jen prorežimní spolky.

ruhá překážka je podstatnější: politika. Evropské země, stejně jako zbytek svobodného světa, umí obětovat ideály aktuální potřebě a právě lidská práva často pokládají hlavu na špalek jako první. Organizace Human Rights Watch vydala tento rok na jaře zprávu o souladu verbálního hájení lidských práv se zahraničněpolitickými akcemi evropského klubu, v níž unii

dostat. Bez nekompromisní podpory z nejvyšších pater svobodného světa to ovšem nepůjde. Poslední překážku pro nadaci představují konkurenti z oboru. Evropské instituce, stejně jako národní vlády, spolupracují s etablovanými neziskovými organizacemi, z nichž mnohé pojmou i podporu boje za svobodu. EFDP proto bude muset přesvědčit potenciální donory, že je lepší než například organizace Oxfam, jež si vybudo-

Prezident Barroso podepisuje „Zeď demokracie“ na ceremoniálu zahájení provozu EFDP.

podrobila tvrdé kritice. Blok podle ní příliš často zavírá oči před „despoty převlečenými za demokraty“. Human Rights Watch uvedl příklad Jordánska a Etiopie: přestože oba státy uzavřely s unií politickoekonomickou dohodu, v níž je dodržování lidských práv na straně partnerských zemí základní podmínkou, Brusel „přešel mlčením“ tamní „zmanipulované volby“. Ještě viditelnější je schizma mezi zájmem a ideálem v případě Číny a Kuby: k oběma zemím zaujímají evropské vlády pozici sledující buď linii lidských práv, anebo ekonomiku, přičemž druhý přístup hájí početnější zástup. Zrušení politických sankcí na Kubu státy unie letos v červnu, proti čemuž protestovaly v zásadě jen Švédové a Češi, a neshoda evropské politické elity na vynechání zahajovacího ceremoniálu olympijských her v Číně byly poměrně vypovídajícími příběhy. Přitom zrovna do čínských a kubánských věznic by se měla EFDP

projektu budou nakonec pověřeny jednotlivé konkrétní společnosti, jako je tomu nyní. Roel von Meijenfeldt z výkonné rady EFDP s tím nesouhlasí: „Nebudeme nic dublovat. Jsme tu, abychom navigovali pomoc do míst, kde se jí nedostává, z míst, kde jí je přehršel, aniž by o tom ostatní vzájemně věděli. Efektivitu tak posílíme,“ tvrdí Meijenfeldt. Přesvědčen je o tom i Václav Havel. „Žádné takové jedno místo pro pomoc lidem bojujícím proti totalitám Evropa nemá. Nadace se může velmi osvědčit a podle mého se osvědčí,“ míní český exprezident. Podobných vstupů na veřejné pole má po odchodu z politiky za sebou více – podepsal například dopis státníků vyzývající svět k zodpovědnosti za Zimbabwe, angažuje se v otázce lidských práv v Barmě a na Kubě atd. „Celý svůj život jsem se zasazoval o respekt a lidská práva a chci v tom v rozumné míře pokračovat i bez politické funkce. Být patronem této nadace byla nabídka, která se neodmítá,“ řekl Václav Havel. Jak ale podotkl, nadále platí, že se chce

Bývalí prezidenti Havel a Chissano se po ukončení přednášky Václav Havel Tribune setkávají s prezidentem Evropského parlamentu Hansem-Gertem Poetteringem.

vala velmi silnou pozici v globální míře – byť podpora disidentů nikdy nebyla její specialita. Bruselští administrátoři pomoci opozičníkům v totalitách navíc sýčkují, že půjde o zdvojení byrokratického čepce, neboť realizací

věnovat především literatuře a nějaký zásadnější či pravidelný návrat do veřejného života neplánuje. Kateřina Šafaříková zpravodajka Lidových novin v Bruselu Foto: archiv European Foundation for Democracy Through Partnership

15

Abychom splnili náš úkol...

mnohonárodního úkolového uskupení Střed společně s kontingenty armád Finska, Irska, Lotyšska, Slovenské republiky a Švédska. Hlavním úkolem českých příslušníků mise je posilování celkové bezpečnosti a podpora mezinárodní správy v oblasti centrálního Kosova. Každodenním chlebem českých vojáků je zajištění bezpečnosti na území o rozloze 700 km2 a monitorování administrativní hranice Kosova se Srbskem o délce 85 km. Právě na kosovsko-srbské hranici prožili patrolující vojáci letos

Téměř 900 příslušníků Armády České republiky plní každý den své úkoly v mezinárodních operacích. Daleko od svých blízkých, často ve složitých klimatických a vnitropolitických podmínkách, pomáhají tito muži a ženy chránit klid a bezpečí nejen místních obyvatel, ale i lidí doma ve střední Evropě. Už několik let se největší počet českých vojáků střídá ve dvou klíčových prostorech působení – v Kosovu a v Afghánistánu. V mírových silách KFOR v Kosovu působí 400 vojáků v rámci

16

Z činnosti českým mírových misí v Kosovu

Armáda „To, že jsme tady zůstali, je také díky vám a vaší pomoci zdejším občanům.“ starosta obce Sekirača pan Perovič obec leží v hornaté části administrativní hranice Kosova a Srbska, v oblasti působení kontingentů české armády

v únoru (v době vyhlášení kosovské nezávislosti) zřejmě nejpernější chvíle své služby. Demonstrace srbských veteránů, kameny, zapálené pneumatiky... I taková je realita služby na Balkáně, necelých 1000 kilometrů od českých hranic. Také proto v době nepokojů a také v době voleb v Kosovu posílila vojáky další stovka jejich kolegů ze záložní roty v České republice. Obstát v takových podmínkách není jednoduché a čeští vojáci již dlouhou dobu potvrzují, že si slova ocenění, která pravidelně zaznívají ze strany velitelů i obyvatel Kosova, plně zaslouží. Když v červenci opouštěl 12. kontingent AČR na základně Šajkovac velitel mnohonárodního uskupení Střed, brigádní generál Gerard Hegarty, děkoval českému veliteli a jeho vojákům za výtečně odvedený půlrok práce. Zvláště vyzdvihnul to, jak Češi zvládli demonstrace v prostoru hraničních přechodů Gate 3 a 4 mezi Kosovem a Srbskem. Sekirača: i díky vám jsme zůstali Pravidelnou součástí předání operačního prostoru a stanovených úko-

sokému věku zdejších srbských občanů a těžko přístupnému terénu sem pravidelně jezdí čeští vojenští lékaři společně se styčným monitorovacím týmem, aby srbským občanům zajistili potřebnou lékařskou a humanitární péči.

N

lů vojenské mise v Kosovu je návštěva starostů obcí v oblasti působení kontingentů české armády. V hornaté části administrativní hranice Kosova a Srbska leží obec Sekirača, kde žije osm srbských občanů. Ti patří k posledním srbským občanům v českém prostoru odpovědnosti. „Velmi si cením a vážím toho, že jste i přes pracovní vytížení našli cestu do naší obce,” říká při úvodním přijetí starosta Perovič a během následné diskuse dodává: „To, že jsme tady zůstali, je také díky vám a vaší pomoci zdejším občanům.“ Vzhledem k vy-

ecelých deset kilometrů od základny Šajkovac, kde je umístěna česká jednotka (společně se slovenskou), se nachází město Podujevo, které je největším městem v oblasti českého působení. Žije zde bezmála třicet tisíc obyvatel. Starosta města Ilaz Pireva komentuje fungování Čechů v podujevské oblasti těmito slovy: „I v době, kdy jsem nebyl starostou, jsem se vždy informoval o práci vašich vojáků. Náš národ nikdy nezapomene na ty, co nám pomáhali a stále pomáhají.“ „Obecně lze říct, že čtyřicet procent 13. kontingentu má již ze zahraniční mise zkušenost a šedesát procent je v misi poprvé,“ shrnuje velitel 13. kontingentu podplukovník Jiří Roček. „Náš kontingent je složen z dvaašedesáti vojenských útvarů a zařízení Armády České republiky. Věkový průměr vojáků je třicet let.“

17

Z výcviku Afghánské národní policie českými příslušníky ISAF

Pod velením mnohonárodního úkolového uskupení Střed budou vojáci 13. kontingentu AČR v misi KFOR působit do ledna příštího roku. V Kosovu budou nadále sloužit po boku Finů, Irů, Lotyšů, Slováků a Švédů. Lógar: jsme partneři, ne nepřátelé Čtyřistapatnáct lidí s českou vlajkou na uniformě slouží v Afghánistánu v alianční operaci ISAF. Největší jednotky zde působí na kábulském mezinárodním letišti, kde je umístěna polní nemocnice, a v provinčním rekonstrukčním týmu v Logaru na východě země. Právě tento projekt fungující od března letošního roku je pro Českou republiku novou výzvou.

P

řes 200 vojáků a několik civilních odborníků má za úkol podporovat ústřední vládu a vládu provincie při zajištění stabilního a bezpečného prostředí pro rekonstrukci oblasti. Civilní část tvoří odborníci pro rekonstrukci provincie, kteří koordinují rozvojové a humanitární projekty, na kterých tým pracuje. Vojáci zabezpečují logistiku, spolupracují s afghánskými bezpečnostními složkami a ochraňují civilní osoby při jejich práci. Když čeští vojáci v únoru do Lógaru přijeli, byl zde neskutečný mráz, před kterým je jen stěží

18

chránily dřevěné sruby. V mírnějším počasí se ale našemu kontingentu v Afghanistánu žije poměrně dobře. „Lógar zůstává nepopsaným listem, novou, nečtenou knihou, kterou se snažíme pochopit,“ říká po čtyřměsíčním působení v misi ISAF nadporučice Martina Štěpánková ze 103. střediska CIMIC/PSYOPS v Lipníku nad Bečvou.

Jak vypadá práce Provinčního rekonstrukčního týmu v praxi? „Pracuje s námi v Afghánistánu osm civilních expertů. Jsou to úžasní a zapálení lidé, kteří mají obrovské znalosti a nasazení,” popisuje Štěpánková. „Máme zde vodaře, stavaře, experta na zemědělství a také projektového manažera. Velice úzce s nimi spolupracujeme – nejsme schopni vy-

nici a okolí zabezpečí proudem, ale o to, že ji někdo musí umět obsluhovat a udržovat v provozuschopném stavu. I to je úkol české posádky v oblasti – naučit místní lidi pečovat o vybudované zázemí.

P

Denní rutina v afghánském Lógaru, setkání se zástupci místní komunity, vlevo Martina Štěpánková.

nostních zdí kolem škol. Děti zde totiž často utíkají z vyučování. Bezpečnostní zdi také chrání školu před útoky zvenčí, od nepřátel, kteří nepodporují vzdělávání.

P

ři každém projektu se vychází z Provinčního rozvojového plánu (Project Development Plan), který schválila centrální afghánská vláda. Ten stanovuje rozvojové priority v provincii. Občas se v něm také

ro vojáky je velice důležité znát postoje místních lidí, jsou to koneckonců první příslušníci ozbrojených složek, kteří zde působí. Češi si v tomto ohledu vedou velice dobře. Jsou příjemní, slušní, usměvaví a lidští a to má na místní obyvatele pozitivní vliv. Ženy si kryjí vlasy a vojáci nosí plnovousy. Malé, nepatrné gesto, které může rétory vojenské ustrojenosti a upravenosti iritovat, ale na zdejší obyvatele působí velice dobře. Vnímají to jako vyjádření úcty k jejich tradicím a zvykům. „Největší komplikací je pro nás bezpečnostní situace. Rozvoj a rekonstrukce jdou ruku v ruce s bezpečností. A její nutnost si uvědomují všichni, zvláště po tragické události, kdy jeden náš kamarád a kolega zemřel,” říká Štěpánková. „Nevíme, kdy a kde se můžeme

projektovat most, budovu, nerozumíme vodním dílům ani zemědělství. Zato umíme vyhodnotit prostor a zjistit informace o místní komunitě, je-li nám nakloněna a zda má konkrétní projekt její podporu. Nemá-li projekt odezvu u místní komunity, je zbytečné cokoli budovat. Mohlo by se lehce stát, že projekt bude zničený nebo vypálený.”

S

kupina CIMIC se také podílí na realizaci takzvaných projektů rychlého dopadu (Quick Impact Projects). Ty jsou omezené částkou dvě stě tisíc korun (cca 8 300 eur) a je na rozhodnutí týmu, jestli za ně koupí mikroskop zdejším lékařům či vybavení pro školu nebo zda zrekonstruuje podzemní zavlažovací systémy (tzv. karézy). „Quipy” nejsou omezeny, jediným limitem je finanční strop. Populární a žádané jsou například projekty na výstavbu bezpeč-

Oblast „vysoce riskantních operací“: američtí a čeští vojáci stolují s domorodci v Kharwaru, Afghanistán

vyskytnou návrhy pohybující se v rovině snů, například vybudovat soukromou televizní společnost (v zemi, kde na elektrický proud dosáhne jen asi deset procent obyvatel). Nejdůležitější je zajistit také kontinuitu projektu. Například: nejde o to postavit přehradu s výkonnými turbínami, která ves-

setkat s nějakou nástrahou. Naše mise není a nebude lehká, ale děláme maximum pro to, abychom náš úkol splnili,“ uzavírá. Andrea Langerová, Michal Prejzek, Jana Zechmeisterová, Jan Procházka Foto: www.army.cz

19

20

Galerie Děti s láskou, děti za mír Dětské mírové hnutí Stonožka (také Na vlastních nohou) bylo založeno v roce 1990, v době velkých společenských změn po pádu komunismu v tehdejším Československu. U kolébky sdružení stála paní Běla Jensen, Češka, žijící v Norsku. Pod heslem „Děti s láskou, děti za mír” se v něm angažují tisíce dětí a stovky učitelů z ČR, ale i ze Slovenska, Norska, Polska a Kanady. Repro: Agentura vojenských informací a služeb

Běla Jensen předává kosovským občanům sanitku, financovanou dětmi z hnutí Stonožka Setkání Lorda Robertsona, generálního tajemníka Severoatlantické aliance, s dětmi z hnutí Stonožka

21

Člověk v tísni vznikl jako humanitární organizace, která za šestnáct let svého působení rozšířila svou působnost do mnoha dalších oblastí – podporuje rozvoj v méně šťastných oblastech světa (Etiopii, Afghánistánu, Namibii a dalších deseti zemích), podporuje sociální integraci v šedesáti českých a moravských městech a obcích, pořádá festival Jeden svět, usiluje o dodržování lidských práv (Kuba, Bělorusko, Moldávie a další) a věnuje se informačním a vzdělávacím aktivitám. Celkem pracoval ve 44 zemích světa. „Oceňuji podíl, kterým Člověk v tísni přispívá ke zlidštění podmínek života na neklidných místech tohoto světa. Jsou vždy tam, kde je jich zapotřebí, a pokaždé dorazí jako první. Myšlenka lidské solidarity, které organizace, jako je Člověk v tísni, dávají konkrétní náplň, bude nabývat čím dál víc na důležitosti, protože žádný stát nemůže suplovat důležitou roli občanské společnosti a jejich aktivit,“ řekl o Člověku v tísni ex-prezident Václav Havel. Vše začalo v roce 1992, kdy vypukla krize v Náhorním Karabachu.

Tehdejší novinář a současný senátor Jaromír Štětina přišel s návrhem, aby svědectví, které jako reportér přinášel z válečných oblastí, také přímo pomohlo lidem, kteří konfliktem trpěli. Se svou novinářkou prací se rozhodl propojit humanitární pomoc. „Na začátku jsme seděli v kuchyňce Lidových novin, kde byl jeden telefon a v té době ještě žádný počítač. Na zeď jsme pověsili plachty balícího papíru a na nich se dě-

Srí Lanka: distribuce humanitární pomoci oblastem postiženým tsunami.

lalo plánování – seznamy věcí, peníze, co se kde sežene a nakoupí,“ vzpomíná na prvopočátky Člověka v tísni, který je dnes největší českou nevládní organizací, její ředitel Šimon Pánek.

V

elkou podporu veřejnosti získala o rok později sbírka na pomoc lidem v Bosně a Hercegovině a zejména v obléhaném Sarajevu. Člověk v tísni postupně přesunul svou působnost do dalších míst – Čečenska, Kosova, Afghánistánu, Pákistánu nebo například na Srí Lanku. Nezůstalo ale jen u rychlých humanitárních zásahů. Věnuje se také dlouhodobé práci v chudých zemích a pra-

22

Zakladatel Člověka v tísni Šimon Pánek na své cestě po Afghanistánu.

Společnost „Člověk v tísni přímo pomohl přibližně 1 200 000 lidem – utečencům a lidem v krizových nebo válečných oblastech, kterým zabezpečil jídlo, pitnou vodu, přístřeší či nové zaměstnání, žákům a učitelům škol a dalším.“

Marek Štys vedoucí humanitární a rozvojové sekce Člověka v tísni

cuje v oblastech, které považuje pro rozvoj válkami, politickými spory, přírodními katastrofami nebo čistě jen chudobou postižených zemí za důležité. Jednou z dlouhodobých priorit je podpora vzdělávání. Člověk v tísni nestaví jen školy, zároveň vzdělává učitele a usiluje o zlepšení kvality výuky – takové projekty běží v Etiopii, Afghánistánu nebo například v Angole. Sedmiletý Kebede a jeho mladší sestra Hirut žijí ve vesnici Hanga Goro na jihu Etiopie. Již rok chodí do školy, kterou zde postavil Člověk v tísni. Takovou příležitost stále nemá většina místních dětí. Rodiče z Hanga Goro své děti, zejména dívky, do kilometry vzdálené školy také

neposílali. „Měli jsme strach, aby děvčata nepotkalo cestou nějaké nebezpečí, zvířatům ani lidem se tady nedá věřit,“ říká Johanes, otec Kebede a Hirut. Ti se teď mohou naučit číst a psát a také jim zbývá čas pomoci svým rodičům s prací kolem domu a na poli.

V

loňském roce organizace oslavila své patnácté narozeniny. Její bilance v rámci humanitárních a rozvojových projektů je za tu dobu úctyhodná. „Člověk v tísni přímo pomohl přibližně 1 200 000 lidemutečencům a lidem v krizových nebo válečných oblastech, kterým zabezpečil jídlo, pitnou vodu, přístřeší

Afghánistán: vrtané studny vybudovala společnost Člověk v tísni například v okrese Daraisuf postiženém katastrofálním suchem.

23

Irák: ženy z komunit zasažených násilím v Iráku se účastní kurzů šití, které organizuje společnost Člověk v tísni.

či nové zaměstnání, žákům a učitelům škol a dalším,“ shrnul ku příležitosti 15. výročí Marek Štys, vedoucí humanitární a rozvojové sekce. Nepřímo Člověk v tísni prostřednictvím opravené infrastruktury, nových klinik a nemocnic a mnoha jinými způsoby zlepšil životní podmínky přibližně třem milionům lidí. Jsou místa na světě, kde se špatná životní situace místních obyvatel odvíjí primárně od politického režimu, který potlačuje základní lidské i ekonomické svobody a práva. Zkušenost s komunistickým režimem a následnou transformací k demokracii a občanské společnosti se stala základem další činnosti, které se Člověk v tísni na mezinárodní úrovni věnuje – podpoře lidských práv a demokracie. V roce 1997 začíná dlouhodobě podporovat kubánskou opozici. Přímo na Kubě například distribuuje léky, techniku, tiskoviny a také finanční prostředky disidentům, nezávislým novinářům a jejich rodinám.

P

odobně podporuje politicky pronásledované a napomáhá vzniku občanské společnosti také v Bělorusku, Moldavsku, na Ukrajině a v Barmě. Důležitou součástí aktivit je předávání zkušeností s transformací k demokratickému režimu. „To je přesně, co potřebujeme: zkušenosti jiných zemí s tím, jak změnit režim, zavést volby a jak řešit ekonomické potíže,“ reagoval jeden z předních barmských disidentů Min Ko Nain, který strávil za účast na protirežimních akcích v roce 1988 šestnáct let ve vězení, když mu pracovnice Člověka v tísni předávala knihu o českém přechodu k demokracii.

A

ktivity v těchto zemích vycházejí z přesvědčení, že by podpora demokracie měla být jedním z pilířů české i evropské zahraniční politiky. Organizace se proto v loňském roce podílela, společně s dalšími patnácti evropskými organizacemi, na vytvoření Evropské nadace pro demokracii skrze partnerství (European Foundation for Democracy through Partnership, EFDP). Jedná se o novou iniciativu evropské občanské společnosti, která chce spojit evrop-

24

Srí Lanka: rybáři, kteří vinou tsunami přišli o své živobytí, dostali prostřednictvím společnosti Člověk v tísni a díky pomoci české veřejnosti nové lodě a sítě.

tele – se zaměřují i další vzdělávací projekty. Hlavními tématy jsou rozvojové vzdělávání a multikulturní výchova. V České republice se největší pozornost zaměřuje na práci vedoucí ke zlepšení situace lidí, kteří žijí v sociálním vyloučení. Většinou se jedná o Romy, vůči kterým panují silné předsudky. Klienti Člověka v tísni žijí většinou v uzavřených lokalitách, jako jsou například ústecké Předlice. Jejich návštěvník si rychle uvědomí, že není v běžné čtvrti. V bytech čtvrté kategorie jsou

Srí Lanka, jedna ze škol, které zde Člověk v tísni postavil.

ské demokratické hodnoty a zkušenost s prosazováním demokratických principů. Lidským právům se Člověk v tísni věnuje i na jiné úrovni. Každoročně pořádá mezinárodní festival dokumentárních filmů Jeden svět. Během svého desetiletého působení si vysloužil velkou oblibu u diváků v Praze i dalších městech v České republice. Letos poprvé festivalové ozvěny doputovaly i do Bruselu a New Yorku. S některými filmy, které se během festivalu promítají Člověk v tísni dál pracuje. Vypracovává didaktické manuály k filmům pro učitele a dodává je do škol. „Nemá cenu vykládat dětem, co je to Deklarace lidských práv, protože budou zívat nudou, ale má cenu pustit jim film, jak v Bělorusku mlátí studenty. S tím se mladý člověk identifikuje,“ uvedl Igor Blaževič, který stojí v čele festivalu Jeden svět. Nabídka filmů pro školy se ale neomezuje jen na té-

ma lidských práv. Program nazvaný Jeden svět na školách se věnuje moderní československé a české historii, na kterou často běžně ve výuce nezbývá čas nebo zpracovává materiály, které studenty nutí přemýšlet nad tím, jaké informace jim nabízejí média. Na české školy – žáky i uči-

dnes nejvyšší nájmy v severních Čechách. Paradoxně v nich ale žijí ti nejchudší z nejchudších. Důvod, proč jsou za jednu místnost bez příslušenství ochotni platit až deset tisíc korun měsíčně, je jednoduchý. Nikdo jiný než majitelé místních domů je neubytuje. Jde totiž o sociálně slabé a zpravidla početné rodiny, které se potýkají s vážnými důsledky dlouhodobé nezaměstnanosti či předluženosti. Člověk v tísni s těmito lidmi pracuje na různých úrovních. Těm, kteří o to stojí, poskytuje právní poradenství, sociální pomoc, asistuje při hledání práce nebo například dětem pomáhá se zvládnutím školy. Zároveň pomáhá městům a obcím při zavádění odpovídající sociálně integrační politiky. Těmto aktivitám se věnuje více než 140 lidí po celé České republice. Adéla Pospíchalová Člověk v tísni Foto: archiv Člověka v tísni, Ondřej Horváth, Veronika Dvořáčková

Afghánské komunity v rámci Programu národní solidarity samy rozhodují o využití financí určených na jejich rozvoj, zaměřují se většinou na rozvoj infrastruktury.

25

Obhajovat

lidská práva Znuděná, tělnatá paní Evropa oděná do modrých šatů se žlutými hvězdami sedí u stolu a rukou si podepírá hlavu. S opovržením shlíží na svého malého, nespokojeného kolegu na druhém konci stolu. Ten v ruce drží transparent, na kterém je zobrazena zatnutá pěst vězně hledající si cestu skrze železné mříže. Protestující a mračící se diplomat před sebou má jmenovku s nápisem „Czech Republic“. Touto kresbou karikaturista britského týdeníku The Economist vloni v srpnu popsal situaci české lidsko-právní diplomacie v Evropské unii a podtrhl tak

26

význam článku, který jeho autor sugestivně nazval „Češi nemají moc kamarádů“. „Jsou dva rychlé a zaručené způsoby, jak si naštvat členy klubu, do kterého jste právě vstoupili. Jednat proti jeho pravidlům a hodnotám, anebo brát je až příliš vážně,“ píše komentátor prestižního listu. „Češi si během tří let od vstupu do Unie získali pověst obhájce lidských práv při každé příležitosti. To spoustu veteránů bruselské zahraničně-politické mašinérie irituje.“ Momentka pořízená v Tibetu členy českého nadačního fondu Potala.

Olympijský vítěz Lukáš Pollert předává Pochodeň lidských práv sedmileté Fadu Dai, jejíž otec se stal v r. 2001 obětí perzekuce Falun Gongu v Číně.

(Zleva) Poslanec českého parlamentu Ondřej Liška, místopředseda vlády Martin Bursík a poslankyně Kateřina Jacques nesou Pochodeň lidských práv.

Komunistická paměť Od potlačení nepokojů v Tibetu uplynuly pouhé tři měsíce. Osud tamní etnické menšiny, která bojuje o přežití své kultury na okraji rozpínající se „kapitalisticko-komunistické“ Číny, už zase světové státníky příliš nezajímá. Není to způsobené jen vzorovou a překvapivě otevřenou reakcí pekingského vedení na ničivé zemětřesení ve střední Číně, ale i nechutí mnoha evropských vlád rozzlobit si čínské ambasády. „Česká diplomacie nás ale pořád hodně podporuje, mohla by sehrát důležitou, pozitivní roli během předsednictví Evropské unie v příštím roce,“ řekl v květnu během návštěvy Prahy vedoucí tibetské mise (Tibet Bureau) v Ženevě Tseten Samdup Chhoekyapa a dodal: „Když srovnávám přístupy různých zemí, tak se mi zdá, že lidé, kteří zažili komunismus, naší situaci lépe rozumí.“ Ve chvíli, kdy Tseten v pražské kavárně vyslovil tyto věty, zažil tibet-

ský duchovní vůdce dalajlama jinou, trapnější stránku evropské diplomacie. Při své cestě Evropou se rázem proměnil v pálící horkou bramboru, kterou si politici mezi sebou přehazují. „Dnes je známkou odvahy se s dalajlámou nesetkat,“ prohlásil například německý ministr zahraničí Franz-Walter Steinmeier, který si na hosta během jeho pětidenní návštěvy nenašel čas. Upřednostňuje prý spíše tichou diplomacii s pekingskou vládou než symbolická gesta, ke kterým údajně patří i veřejné setkání s vrcholným představitelem tibetského exilu. „Máme výhodu v tom, že jsme malá země. Proto si můžeme dovolit mluvit nahlas a být zásadovější, protože v Číně nemáme tak silné hospodářské zájmy jako významnější světové ekonomiky. Dokonce i ve Finsku, kde jsem v minulých měsících pobýval, nebyla politická podpora Tibetu tak silná jako v Česku, protože v Číně působí řada tamních velkých fi-

Mezi aktivity sdružení M.O.S.T. pro Tibet patří financování tibetských škol v indické Dharamsale.

27

rem. Stejně jako jiné menší země v Evropě se můžeme profilovat právě podporou lidských práv a získat si tak v Evropě renomé,“ vysvětluje českou politiku Tomáš Bouška z nevládního občanského sdružení Ano pro Evropu.

Č

eská lidsko-právní diplomacie však vyniká i ve srovnání se sousedními postkomunistickými zeměmi a zde Bouška vyzdvihuje úlohu bývalého prezidenta Václava Havla. Havel protikomunistický odpor založil na obhajobě lidských práv, k níž se samotný normalizační režim v 70. letech v mezinárodních smlouvách zavázal, a obrana základních práv i po sametové revoluci zůstala pilířem jeho politiky. I letos stál Havel spolu s předsedou Evropské komise José Manuelem Barrosem u zrodu Evropské nadace pro demokracii skrze partnerství, která by měla finančně podporovat šíření liberální demokracie ve světě. Ovšem co někomu připadá jako vzorová podpora přechodu k demokracii, jiní vnímají spíše jako vměšování do vnitřních záležitostí suverénních států či přímo jako novodobý imperialismus. Podle The Economist proto „zásadoví“ Češi některým bruselským diplomatům připadají spíše jako neprofesionální loutky americké zahraniční politiky, o čemž údajně svědčí i jejich shovívavá reak-

ce vůči americké invazi Iráku. Češi prý navíc příliš nekritizují diktátorské spojence USA a tlačí speciálně na režimy, které jsou i pro USA velkým trnem v oku – Bělorusko, Severní Koreu, Čínu, Barmu či Kubu. Podle české diplomacie a nevládních sdružení, která lidsko-právní projekty placené z peněz ministerstva zahraničních věcí realizují, je však výběr zemí správný. „Žijeme v zemi, která má za sebou komunistickou historii. Je tudíž logické, že máme tendenci pracovat tam, kde je nám to blízké, kde máme pocit, že jsou ve stejném průšvihu, jako jsme byli my. My nemáme zkušenost s pinochetovskou nebo jinou pravicovou diktaturou,“ vysvětluje v rozhovoru s agenturou gitA orientaci

Z demonstrací běloruské veřejnosti za pravdu o jaderné katastrofě v Černobylu.

české lidsko-právní politiky Šimon Pánek, ředitel v celé Evropě respektované nevládní společnosti Člověk v tísni, jejíž bývalý ředitel Tomáš Pojar nyní působí v roli náměstka ministra zahraničních věcí České republiky. Pražská cela Od roku 2003 se každým rokem v březnu v centru Prahy objeví vězeňská cela. Za mřížemi postávají lidé oblečení do černobíle pruhovaných vězeňských úborů, mezi nimi známí herci, zpěváci i významní politici. Smyslem akce, kterou s podporou ministerstva zahraničních věcí pořádá Člověk v tísni, je připomínat osud pětasedmdesáti disiden-

28

Razantní kubánskou kampaň na poli demonstrací, hapenningů a public relations vede dlouhodobě nadace Člověk v tísni.

evropské veřejnosti ještě zbyla část aureoly nekonformních rebelů, kteří ve jménu ideálů rovnosti dokázali vsadit bolestivou ránu do slabin americké velmoci. Česká elita však Castrův režim poměřuje vlastní zkušeností se socialismem. Proto chce tamním disidentům dopřát stejnou podporu, které se před rokem1989 čeští odpůrci komunismu těšili od západoevropských a amerických vlád. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který byl ještě coby senátor kvůli pomoci opozici z Havany vyhoštěn, proto koncem června málem zablokoval zrušení sankcí Evropské unie vůči Kubě. Češi na Kubu pašují zakázané knihy a pomáhají tak budovat síť knihoven; Člověk v tísni zase tisíce českých turistů, kteří každým rokem na Kubu letí, zásobí brožurkami obsahujícími i možnosti, jak každý turista může Kubáncům pomoci. Češi ale pomáhají i jinde – školí kritické novináře z Ukrajiny nebo pořádají semináře, na kterých čeští komunální politici předávají svým kolegům z běloruské opozice zkušenosti z transformace první poloviny 90. let.

V

Rodiny vězněných kubánských disidentů: příbuzní Felixe Navarry Rodrigueze

tů, které režim Fidela Castra v roce 2003 uvěznil. Právě přístupem ke Castrovu „ostrovu svobody“ se Česko na mezinárodní scéně zviditelnilo zřejmě nejvíce. Zatímco se většina evropských zemí, především Španělsko, pokouší vztahy s komunistickým režimem normalizovat, soustředí se Češi na pomoc kubánské opozici.

F

idelu Castrovi a jeho spolubojovníkům mezi velkou částí západoManželka vězněného kubánského disidenta Jorgeho Oliviery Castilla

ývoz demokracie už ale v mnoha „rozvojových zemích“ není tak populární jako koncem 20. století. Roste naopak atraktivita kapitalistických a současně autoritářsky spravovaných zemí typu Číny, Vietnamu, či Putinova Ruska, které se v minulém desetiletí mohou pochlubit rychlým ekonomickým růstem. Ostatně i nový kubánský vůdce Raúl Castro se zřejmě vzhlédl v čínském modelu. Českou hraniční politiku však současná skepse k podpoře demokracie nezasáhla a ministr Schwarzenberg se brání obviněním, že Češi chtějí exportovat demokracii bez ohledu na místní podmínky v jiných zemích. „Nesnažíme se demokracii vyvážet, ale podporovat lidi, kteří ji ve svých zemích chtějí zavádět.“ Tomáš Lindner Respekt Foto: Iva Zímová, Kamil Rakyta, www.potala.cz, www.protibet.org, www.clearharmony.net, archiv redakce

29

Černínský palác, od roku 1923 sídlo československé a později české diplomacie.

Československá diplomacie 1918–1948 Osudy československých diplomatů úzce souvisí jak s politikou zahraniční, tak s vnitřními politickými, hospodářskými i kulturními poměry, v našich geopolitických podmínkách i s dějinami odboje a perzekuce. Zahraniční služba patřila k úřadům, které nová Československá republika musela vytvořit. Přirozený základ pro ni skýtal československý odboj za I. světové války. V Československé národní radě hrála diplomacie vedle úkolů vojenských mimořádně důležitou roli. Nejen pařížské centrum, ale i odbočky Československé národní rady tuto úlohu v různých státech plnily.

J

edním z prvních, nejdůležitějších úkolů naší diplomacie po 28. říj-

smluv byly věcí pro republiku životně důležitou, neboť podmínkami stanovenými v mírových smlouvách se mezinárodní vztahy řídily po příš-

Václav Girsa (1875–1954), jeden ze zakladatelů československé diplomacie.

Také čs. diplomatické zastoupení na konci roku 1918 této situaci odpovídalo: ze sedmi úřadů, vykonávajících vyslanecké funkce, byly čtyři u vítězných velmocí: Anglie, Francie, Itálie, Spojené státy americké, dva v zemích, s nimiž probíhala jednání plynoucí z vyčlenění ČSR z rakousko-uherské monarchie (Rakousko, Maďarsko), posledním úřadem bylo naše zastoupení u Společnosti národů v Ženevě. Činnost misí na úrovni konzulárního zastoupení souvisela s československými legiemi a zajištěním jejich návratu do vlasti. nu 1918, byl vstup Československa jako samostatného subjektu do mezinárodněprávního systému. Účast na pařížské mírové konferenci znamenala ukončení boje za samostatnost. Činnost československé delegace, její podíl na tvorbě mírových

30

tích dvacet let. V prvním období existence samostatné republiky byla proto veškerá činnost podřízena potřebám pařížské delegace, která do svých služeb povolávala i experty různých profesí – právníky, archiváře, techniky, novináře, historiky umění atd.

Vedení Československé národní rady v USA.

P

ersonální struktura vznikajícího diplomatického sboru se vytvářela pod vlivem těchto podmínek a potřeb. Kdo všechno vstoupil do služeb nově vznikající zahraniční služby? Byli to legionáři, kteří se v zahrani-

Historie Kategorie cti, důstojnosti, bezúhonnosti aj. byly zakotveny přímo ve služebních předpisech. Těmito pravidly se řídila personální politika diplomatického úřadu až do roku 1948.

čí starali o potřeby vojáků a vyjednávali i o podmínkách uznání československé zahraniční armády. A pak samozřejmě politici, členové Československé národní rady, jež vedli spolu s T. G. Masarykem diplomatická jednání o získání samostatnosti a v neposlední řadě členové československé delegace reprezentované Edvardem Benešem na mírové konferenci v Paříži (Václav Girsa, Prokop Maxa, Václav Rejholec, Bohdan Štrér, Zdeněk Fierlinger, Jan Šeba a další). Tato elitní skupina vytvořila spolu s představiteli domácího odboje (Jan Hájek, Ferdinand Veverka, Vladimír Slavík a další) základ personální struktury ministerstva zahraničních věcí nové republiky, který přetrval fakticky až do roku 1948.

(Zleva) Jan Masaryk se svým otcem Tomášem Garriguem Masarykem, prvním československým prezidentem.

V druhé polovině dvacátých let mezi elitní skupinu diplomatů vstupovali již profesionální diplomaté mladší generace (Jaromír Smutný, Michael Hanák a další). Bylo požadováno vysokoškolské vzdělání, několi-

kaletá praxe v oboru, hodnocena dosavadní činnost a v neposlední řadě i morální bezúhonnost. Vedle odborné kvalifikace kladlo vysoké společenské postavení, jaké pozice ve správě zastupitelských úřadů představovala v očích československé veřejnosti, požadavek na „absolutní“ dodržování etických a morálních norem. Kategorie cti, důstojnosti, bezúhonnosti aj. byly zakotveny přímo ve služebních předpisech. Těmito pravidly se řídila personální politika úřadu až do roku 1948. Zahraniční služba byla veřejností i politiky chápána jako elitní postavení, v jejích řadách najdeme blízké příbuzné vysokých státních úředníků (Jan Masaryk, Jaroslav Lípa, Bohuš Beneš, Vojta Beneš a další). Pro dobré

31

Letecký pohled na Černínský palác, Loretánské náměstí a pražskou Loretu.

jméno čs. diplomacie hovoří i návrat české aristokracie k jejímu tradičnímu povolání (František Schwarzenberg, Max Lobkowicz, František Bořek-Dohalský, Jindřich Kolowrat-Krakovský).

N

ástup nacismu, Mnichovská dohoda a posléze okupace Československa hitlerovským Německem (15. března 1939) znamenaly i ukončení existence republiky jako subjektu mezinárodního práva, pro elitu čs. diplomacie zhroucení politické koncepce, kterou po dvacet let prosazovala. V protektorátu byla nařízena likvidace ministerstva zahraničních věcí. 16. března 1939 byl všem československým vyslanectvím a konzulátům zaslán telegram nařizující bezodkladné předání úřadů německým misím. Díky diplomatům, kteří působili v cizině, neuposlechli rozkazu z ústředí a nepředali úřady Němcům (22 z celkového počtu 74), byla uchována právní kontinuita nejen zahraniční služby, ale i celého státu. Vypuknutím druhé světové války přibyla diplomatům, kteří zůstali v exilu, další starost: vyjednat statut zahraniční armády, zajistit finanční prostředky pro vojenskou činnost. Nezastupitelnou roli tu sehráli např. Vladimír Henzl, dr. Zedwitz, Vladimír Znojemský, J. M. Kadlec, Vladimír Vochoč. Po ustavení exilového státního zřízení v Londýně v červnu 1940 začala formálně fungovat i zahraniční služba. Personální strukturu exilového ministerstva zahraničí tvořili hlavně zaměstnanci předválečného ministerstva, kteří zůstali u zastupitelských úřadů, nebo odešli do exilu. Bez spojení s domovem by však veškeré diplomatické aktivity vyzněly naprázdno. Tuto důležitou součást odboje obstarávali jak statutární diplomatičtí zástupci, tak i tzv. důvěrníci čs. exilové vlády. Zajišťovali výměnu informací mezi domovem a exilem.

Z

aměstnanci likvidovaného ministerstva zahraničí zaujímali díky profesním znalostem specifické pos-

32

Československé velvyslanectví ve Washingtonu v roce 1943 v době návštěvy Edvarda Beneše.

Zdeněk Němeček, Robert Flieder, Jindřich Kolowrat-Krakovský, František Bořek-Dohalský, Jan Jína, Jindřich Andrial, Josef Palivec. Obnova Československa po válce v roce 1945 byla úspěchem čs. diplomacie, bojem za odčinění Mnichova a až na nešťastnou ztrátu Podkarpatské Rusi potvrzením integrity republiky v předmnichovských hranicích. Únorový komunistický puč v roce 1948 však znamenal přeměnu ministerstva na úřad dle sovětského vzoru; na místa vyslanců byla dosazena nová sestava, kde každý byl využit jako vlivový agent. Přeměna zahraniční služby na rezidenturu sovětské zpravodajské služby by ale nebyla realizovatelná s dosavadním personálem. V chaotické atmosféře stra-

ze svých postů. Reakcí na takto rozpoutané bezpráví byly hromadné rezignace pracovníků zastupitelských úřadů v demokratické cizině a ilegální útěky z Československa. Dosud neobjasněná smrt Jana Masaryka, syna zakladatele ČSR, symbolizovala konec demokracie a dokumentovala zlovůli nově nastoleného totalitního režimu. Nekomunističtí zaměstnanci byli po únoru 1948 označeni za bývalé lidi, penzionováni s minimálním výslužným, propuštěni z úřadu či převedeni do výroby. Diplomaté, kteří zůstali v Československu, se stali, vzhledem ke svým profesním známostem, velice snadným terčem pro obvinění ze špionáže, velezrady a dalších údajných trestných činů. Jejich jména najdeme takřka ve všech velkých politických procesech.

P

(Zleva) Jan Masaryk a druhý československý prezident Edvard Beneš.

tavení v domácím protinacistickém odboji. Využívali nejen svých styků se zahraničím, ale i s cizími diplomaty, vládními úředníky, průmyslníky, vojáky či novináři. Díky převedení k různým protektorátním ministerstvům měli přístup k důvěrným informacím a zároveň i možnosti předávat je dál. Pomáhali udržovat spojení s exilem a především s československou vládou v Londýně. Organizovali intervence za zatčené a podporu jejich rodinám. Uplatnili se ve vrcholových organizacích domácího odboje. Dr. Arnošt Heidrich vytvořil z okruhu svých blízkých přátel a úředníků ministerstva zahraničí odbojovou skupinu Parsifal, jejímiž členy byli např.

řednostové zastupitelských úřadů, kteří v nekomunistických zemích rezignovali, se stali spolu s těmi, jimž se podařil útěk do demokratického světa, organizátory zahraničního odboje (Juraj Slávik, Ján Papánek, Josef Korbel, Michael Hanák, Miroslav Rašín a další), členy Rady Svobodného Československa, Svobodné Evropy. Komunistický režim přetrval až do roku 1990. Od roku 1993 – od rozdělení Československa na dva samostatné, suverénní státy – Českou

chu, která po únoru 1948 panovala, byly (dle seznamů pořízených již před pučem) doručovány zaměstnancům výpovědi, lidé byli fyzicky vyhazováni z kanceláří a odvoláváni

a Slovenskou republiku – píše česká diplomacie svou novou historii.

Jan Masaryk byl úhelným ministrem demokratického státu…

… jeho (zřejmě násilná) smrt znamenala definitivní konec demokracie v Československu.

Ivana Koutská Foto: Pavel Štecha, archiv redakce, archiv Václava Girsy, Národní archiv

33

Stonožka

Eureka ocenila českou vědu

Památkářský Oscar Europa Nostra 2008

Mezi hlavní aktivity dětského mírového hnutí Stonožka patří získávání finančních prostředků. Děti pořádají sbírky na pomoc nemocným a postiženým dětem či lidem, do jejichž života zasáhl válečný konflikt. Díky přímé pomoci hnutí Stonožka byly opraveny školy, zakoupeny sanitní vozy, lékařské přístroje či hračky, pomoc směřovala lidem (především dětem) do válkou za-

sažených oblastí Bosny a Hercegoviny, Kosova, Afghánistánu a Iráku. Stonožkové hnutí má své patrony mezi významnými světovými i českými osobnostmi. Jeho kmotrem se stal prezident Václav Havel, v jeho činnosti mu pomáhají Generální štáb Armády ČR, Ministerstvo obrany ČR a velitelé a vojáci českých mírových sborů. „Když jsem byl požádán, abych se stal jedním z patronů hnutí Stonožka, měl jsem jen matné tušení, čím se zabývá. Přišel jsem a seznámil jsem se – a vy můžete také – se silným hnutím naděje a inspirace. Jsem velice pyšný, že jsem součástí tohoto báječného hnutí, které mění životy dětí,” připsal Stonožce Lord Robertson, bývalý generální tajemník NATO. Díky literárnímu a výtvarnému talentu Stonožkových dětí vznikla v režii českého ministerstva obrany ojedinělá knižní publikace Létáme spolu jen do války. Kromě naivních, srdečných obrázků a dokumentárních fotografií kniha obsahuje texty a básně, které napsaly samy děti. S velkou fantazií v nich pojednaly, jak „děti pomáhají dětem”. „Zordoc se vojáků s červeným lvíčkem na prsou nejdřív bál, ale zvědavost byla silnější. Když se přibližoval k sanitce, tak mu voják stojící u zadních dveří pokynul, aby se ho nebál a přišel blíž. Pak mu podal plyšovou stonožku a ještě nějaké drobnosti. A malý Zordoc byl nadšený, že si na něj konečně vzpomněli. Že někteří vojáci nepřinášejí hrůzy války, ale mír a radost.” (Z příběhu, který napsal čtrnáctiletý Lukáš Dudáček). www.stonozka.org

34

Program Eureka je jedním z nástrojů evropské strategie a spolupráce v oblasti aplikovaného a průmyslového výzkumu a inovačních aktivit. Cílem programu je podporovat mezinárodní spolupráci mezi evropskými průmyslovými podniky, výzkumnými ústavy a vysokými školami, vytvářet tak podmínky pro zvyšování výkonnosti a konkurenceschopnosti evropského průmyslu a rozvoj jeho společné infrastruktury. Jedno ze dvou nejprestižnějších ocenění evropské organizace pro vědu a výzkum Eureka, cenu Lynx Award, získal přenosný detektor výbušnin české firmy R. S. Dynamics. Přístroj prakticky okamžitě rozpozná přítomnost exploziv již ve stopových koncentracích, a to i v přítomnosti dalších látek, které jiné obdobné detektory vyřadí z provozu. Jde nejen o pozoruhodný výsledek vědeckého výzkumu, ale o dnes bohužel velmi potřebnou aplikaci.

Nejvýznamnější prestižní mezinárodní ocenění v oblasti památkové péče – Cenu Evropské unie pro kulturní dědictví Europa Nostra Awards v hlavní kategorii (realizace) získala letos Konzervace jižní fasády Horního hradu Státního hradu a zámku v Českém Krumlově. Ta představuje nejen jeden z nejrozsáhlejších restaurátorských zásahů na území České republiky, ale je oceňován i přínos této akce v přístupu přenesení restaurátorské metody a etiky, dosud užívané jen pro umělecká díla,

Transplantace slinivky

i do oblasti péče o stavební památky. K dosaženému výsledku vedla sehraná týmová spolupráce našich významných odborníků – pracovníků Národního památkového ústavu, architektonického ateliéru GIRSA AT, spol. s r. o., restaurátorů a zkušených řemeslníků stavební firmy SD Hrad z Českého Krumlova. Významné mezinárodní ocenění je nejen vynikající vizitkou české památkové péče a skvělou reprezentací České republiky na poli kulturním. Stanovená metoda a výsledek práce poskytuje důležitou inspiraci a podporu pro záchranu a konzervaci dalších autentických památek, prvořadě pak rozsáhlého, unikátního souboru našich vzácných hradů a zámků, u kterých je zachování jejich výpovědní a umělecké hodnoty podmíněno mimořádnou péčí právě s maximálně odborně erudovaným, šetrným konzervačním přístupem.

V kombinované transplantaci slinivky a ledviny patří Česká republika na třetí místo v Evropě. Podle vyjádření MUDr. Pavla Trunečka, přednosty Transplantcentra pražského Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) jsou před námi pouze Norové a Rakušané. V loňském roce bylo v České republice provedeno 21 kombinovaných transplantací a dalších šest transplantací pouze slinivky, což nás řadí k nejlepším státům nejen v Evropě, ale i ve světě. Za dvacet pět let od zahájení programu bylo v ČR uskutečněno již 346 kombinovaných transplantací. V současnosti čeká na tuto operaci 80 pacientů. Od roku 2005 se v IKEMu provádí i transplantace Langerhansových ostrůvků, které obsahují buňky produkující inzulin.

Mozaika Nové zelené centrum Prahy

sám v těle rozloží bez škodlivých účinků. Na konci loňského roku získala firma evropský certifikát a může samovstřebatelné stenty prodávat v celé Evropské unii. Firma ELLA-CS existuje již 18 let, má více než 100 zaměstnanců a vyváží až 80 % své produkce do více než 25 zemí světa (kromě EU také do Japonska, Nového Zélandu, Austrálie, Argentiny, Brazílie, Egypta). Královéhradecká firma se chce do budoucnosti zaměřit i na další orgány, pro které je nově vyvinutá technologie vhodná.

Inteligentní oděvy z Plzně

Zemřela Lenka Reinerová

Nové „zelené centrum Prahy”, jak je prezentován projekt výstavby na Rohanském ostrově v Praze, si vyžádá investici přibližně ve výši patnácti miliard korun. Projektem se zabývá firma Sekyra Group. Její majitel Luděk Sekyra je přesvědčen, že Rohanský ostrov jako zelené centrum Prahy představuje z hlediska polohy i rozsahu jedinečnou investiční příležitost. Je největším multifunkčním projektem v sousedství historického centra hlavního města. Celý projekt, obsahující postavení obytných domů, kanceláří i rozsáhlého parku, případně i přírodní rezervace, který zahrnuje území okolo dvou set hektarů, má být hotový do deseti let.

Nový český vynález

Díky unikátnímu českému patentu mají pacienti s nemocným jícnem šanci překlenout své potíže. Firma Ella-CS v Hradci Králové jako jediná na světě vyrábí speciální síťovou trubičku, která udržuje jícen průchodný a je vyrobena z materiálu, jenž se po čase

27. června 2008 zemřela poslední česká spisovatelka píšící německy, Lenka Reinerová (1916). Byla iniciátorkou přípravného výboru pro založení Musea německy psané literatury v Čechách. Lenka Reinerová pocházela z německy mluvící pražské židovské rodiny. Pracovala jako novinářka v emigrantském časopise Arbeiter-Illustrierte-Zeitung. Kvůli svému původu musela v roce 1939 opustit Československo. Odjela do Francie, později do Maroka, kde byla internována v zajateckém táboře. Posléze působila v Mexiku na vyslanectví československé exilové vlády. Po válce a tříletém pobytu v Bělehradě se v roce 1948 vrátila do Prahy. Na začátku 50. let byla uvězněna na 15 měsíců ve vyšetřovací vazbě. V šedesátých letech byla šéfredaktorkou časopisu Im Herzen Europas. Po roce 1969 nesměla publikovat, od začátku 80. let vydává berlínské nakladatelství Aufbau její německy psané knihy. V roce 1999 obdržela ve Výmaru prestižní vyznamenání Schillerring, v roce 2003 Goetheho medaili. Lenka Reinerová psala v tzv. Prager Deutsch. Její jemný odstín pražské němčiny odráží atmosféru Prahy v jejích knihách, např. Kavárna nad Prahou, Bez adresy, Všechny barvy slunce a noci či Praha bláznivá.

Plzeňská firma Applycon vyrábí oděvy budoucnosti. Nabízí obleky, které umožňují poslech hudby, telefonování, ovládání kamery, bundy se solárními články, světelnými zdroji, GPS anténou a senzory, které reagují na venkovní podněty včetně zaměření laserových zbraní. Její obleky využívají záchranáři, pracovníci rafinérií, dolů, pacienti v nemocnicích i extrémní sportovci. Série snowboardového oblečení, vyrobená pro firmu O’Neill, měla ve světě obrovský úspěch. Od roku 2007 se firma přesouvá na průmyslové aplikace. Pomocí oděvu, který má v límci velmi citlivý mikrofon a klávesnici na rukávu, lze telefonovat, do bundy je možné zapojit topné systémy, solární články na dobíjení elektroniky, senzory reagující na venkovní podněty. Lidé mají volné ruce na práci, přitom komunikují s okolím. Mohou být sledovány i jejich životní funkce.

35

Slohové proměny českých ambasád Česká republika vlastní v zahraničí přibližně tři stovky objektů, které používají naši diplomaté – budovy ambasád, misí či generálních konzulátů. K nim patří, pod patronaci ministerstva zahraničí, i budovy Českých center. Historismus a místní styly v budovách prvních velvyslanectví Vídeň, Paříž, Bern, Haag Po vzniku Československa potřebovala nová republika vytvořit samostatnou zahraniční politiku a vybudovat po celém světě síť ambasád.

36

Jen mizivé procento budov, které v meziválečné době sloužily Československu, dnes patří České republice. Nicméně i ty charakterizují způsob, jakým byla jejich síť vytvářena. Tradiční evropské státy poskytly Československé republice reprezentativní objekty, které odpovídaly postavení diplomatické mise a zároveň charakterizovaly i národní kulturu hostitelské země. Nejhonosnější budovy velvyslanectví tak má Česká republika dodnes ve významných evropských metropolích Paříži a Vídni. Jde o palácové stavby ve stylu monumentálního historismu 2. poloviny

19. století, které v sobě skrývají i zbytky starších stavebních epoch.

V

ily pro potřeby československé diplomatické mise poskytly Švýcarsko a Nizozemsko. V obou případech šlo o architekturu ve slohu pozdního historismu konce 19. století. Zatímco v Bernu české velvyslanectví sídlí v budově inspirované zdobnou francouzskou renesancí, rezidence velvyslance v Haagu zaujme typickým holandským režným zdivem, které svou strohostí vyvažuje bohatší historizující stavební články.

Vídeň, velvyslanectví České republiky v Rakousku.

Bern, velvyslanectví České republiky ve Švýcarsku.

Bělehrad, velvyslanectví České republiky v Srbsku a Černé Hoře.

Ankara, rezidence českého velvyslance v Turecku.

Architektura

Paříž, velvyslanectví České republiky ve Francii.

Většinu budov ve svém vlastnictví v zahraničí získala Česká republika nákupy nebo darem, další nechala postavit. Budovy odrážejí stavební slohy, které v průběhu historických epoch podle mínění ministerstva splňovaly představu architektury nejlépe reprezentující naši republiku.

Předválečná architektura: neoklasicismus Bělehrad a Ankara Ve státech, které se do 20. století vyvíjely v jiném kulturním kontextu, bylo potřeba postavit pro diplomatické účely budovy odpovídající standardům západní civilizace. Tehdy vzniklo velvyslanectví v Bělehradě i rezidence velvyslance v Ankaře. Obě budovy charakterizuje neoklasicistní sloh. Neoklasicismus nejlépe splňoval soudobé potřeby reprezentativní architektury. Šlo o moderní sloh oproštěný podobně jako purismus a funkcionalismus od ornamentálních zdobností. Neoklasicismus ale jako jediný z meziválečných slohů kladl hlavní důraz na monumentalitu, a stal se tak nejoblíbenějším stavebním stylem vládních budov po celé Evropě.

Moskva, velvyslanectví České republiky v Ruské federaci.

letech realizovalo Československo stavby dvou zásadních ambasád, Moskvy a Pekingu. Ambasáda v Moskvě byla vybudována ve stylu špičkového socialistického realismu. Vedení projektu bylo svěřeno sovětským architektům. Podíleli se na něm ovšem také čeští, především řešením interiérů, F. Cubr a Z. Pokorný, pozdější autoři bruselského pavilonu EXPO’58 a spolutvůrci tzv. bruselského stylu. I velvyslanectví v Pekingu nese stopy socialistického realismu, ale projevuje se na něm snaha navázat opět kontakt s vývojem architektury mimo sovětský blok. V čele projekčního týmu stál K. Filsak. 60. léta: přechod k brutalismu Brasilia, Londýn, Dilí a Káhira

Peking, velvyslanectví České republiky v Číně.

60. léta představovala zlomové období ve vývoji architektury československých ambasád. Právě tehdy se plně projevila zvýšená potřeba budování nových velvyslanectví, kterou podnítil poválečný vývoj. Částečná liberalizace komunistického režimu zároveň umožnila československým architektům opustit monopolní socialistický realismus a pracovat se sou-

50. léta: socialistický realismus Moskva a Peking Zatímco v době první republiky stavělo Československo nové budovy ambasád jen ojediněle, po druhé světové válce nabrala výstavba sídel diplomatických misí na dynamice. V 50. Díllí, velvyslanectví České republiky v Indii.

37

Káhira, velvyslanectví České republiky v Egyptě.

časnými styly, které se prosazovaly v západní Evropě. Největší oblibu si získal brutalismus. Brutalistická architektura pracovala se železobetonem. Na rozdíl od zdobného socialistického realismu se nesnažila maskovat stavební postupy a jako dekorativních prvků využívala například nezakrytých stop po bednění a spár mezi panely. V duchu brutalismu postavili architekti ateliérů pražského Projektového ústavu řadu zajímavých ambasád. Pilotní se stala budova velvyslanectví v Brasílii, na níž se pod vedením K. Filsaka a K. Bubeníčka autorsky podíleli i J. Šrámek a J. Bočan, kteří později tvořili v rámci samostatného ateliéru. Asi nejzdařilejší realizaci Filsakova a Bubeníčkova ateliéru představuje velvyslanectví v Dillí. Mezi jejich další tvorbu se řadí i budova v Káhiře. Nejproslulejším z brutalistických projektů se však stala ambasáda v Londýně, která získala nejprestižnější britskou architektonickou cenu udělovanou organizací Royal Institute of British Architects. Londýnskou budovu vytvořil ateliér J. Šrámka, v němž působili také J. Bočan a Z. Rothbauer. 70. léta: rutinní panelová výstavba Ulánbátar, Bonn, Atény, Berlín V 70. letech doznívala tvorba předešlého desetiletí v realizaci Filsakova projektu komplexu velvyslanectví v Káhiře a ambasády v Tokiu z ateliéru J. Loudy. 70. a 80. léta přinesla rozmělnění původního brutalismu i bruselského stylu do víceméně rutinní

38

Atény, velvyslanectví České republiky v Řecku.

velké vnitřní prostory prostupující několik pater. Působivě vyzníval i futuristický interiérový design akcentovaný výraznou barevností. V tomto duchu vytvořili manželé Machoninovi také ambasádu v Berlíně. 90. léta: neofunkcionalismus Mnichov, Budapešť, Vilnius, Tbilisi Berlín, velvyslanectví České republiky v Německu.

Mnichov, generální konzulát České republiky v Německu.

panelové architektury (velvyslanectví Ulánbátar, velvyslanectví Atény, Generální konzulát Bonn). Osvěžujícím způsobem působila v této době tvorba manželů Machoninových, autorů karlovarského hotelu Thermal či pražského obchodního domu Kotva. K monumentálnímu účinku staveb manželů Machoninových přispívaly fasády s využitím kouřových skel, stejně jako Budapešť, velvyslanectví České republiky v Maďarsku.

Demokratická společnost 90. let poskytla architektům opět možnost svobodně se inspirovat současnými světovými trendy. Z nových výtvarných slohů si architektura určená pro diplomacii nejzřetelněji přivlastnila neofunkcionalismus a pokračovala tak v linii introvertně strohých pravidelných staveb, jak tomu odpovídá tradice funkcionalismu a brutalismu. Estetický dojem nových ambasád stojí hlavně na účelnosti a citlivém použití v ČR méně obvyklých materiálů jako třeba dřevo. Patrně nejpovedenější příklad představuje budova generálního konzulátu v Mnichově od J. Pleskota. Kvalita této stavby byla oceněna i odbornou porotou, když získala ve Slovinsku Cenu Piranesi za rok 2004. Interiér od architekta Zvěřiny pak obdržel od Unie výtvarných umělců České republiky cenu Interiér roku 2003. V tomto stylu byla realizována i nová budova ministerstva zahraničních věcí Německa v Berlíně a přístavba rezidence velvyslance ČR v Berlíně. Spoluautorem obou budov je český exulant Ivan Reimann. Robert Janás Foto: Odbor pro krajany, kulturu a prezentaci Ministerstva zahraničních věcí ČR