OBSAH: EDITORIAL .......................................................................................................... 3 SLOVO OTCE BISKUPA .......................................................................................... 4 INFORMACE A AKTUALITY .................................................................................... 5 PŘEVZETÍ MOCI SOCIALISTY V ŘECKU. ................................................................. 6 NÁVŠTĚVA RUSKÉ PRAVOSLAVNÉ DELEGACE VE VATIKÁNU .................................. 7 EKUMENISMUS A „UNIATISMUS“.......................................................................... 8 DUCH VANE, KAM CHCE ...................................................................................... 11 LITURGICKÝ SLOVNÍK: C.....................................................................................15 INOCENC IV.: LIST „SUB CATHOLICAE PROFESSIONE“.........................................16 SPIRITUÁLNÍ TEOLOGIE: ROZVOJ VNITŘNÍ MODLITBY .........................................17 DUCHOVNÍ CVIČENÍ KNĚŽÍ EXARCHÁTU ..............................................................19 VÁNOCE A RODINA............................................................................................. 22
EDITORIAL Vážení a milí čtenáři našeho zpravodaje, tímto číslem uzavíráme již čtvrtý ročník. Ve zpravodajské části naleznete mj. reakci italského blogisty na novou apoštolskou konstituci Anglicanorum Cœtibus a dvě aktuální zprávy ze světa týkající se pravoslavných. Vánoční období kromě obálky časopisu připomíná i závěrečný feje-
ton. Pokračujeme v rubrikách Dokumenty Magisteria týkající se východních církví, Spirituální teologie a Liturgický slovník. Zajímavý je rozhovor s ředitelem Řeckokatolické charity o. Jánem Kočerhou, který poutavou formou přibližuje dění v této ještě stále nové instituci. Těšíme se opět nashledanou v příštím roce 2010. Redakce 3
SLOVO OTCE BISKUPA Milí čtenáři, končí se občanský rok 2009, blíží se Vánoce, svátek vtělení Druhé Božské osoby, kdy se Bůh stal člověkem, abychom se my – jak říkají církevní Otcové – mohli stát Bohem. Současně v nás ještě doznívají nezapomenutelné dojmy z návštěvy Svatého otce Benedikta XVI., Kristova náměstka na zemi. Měli jsme velikou milost, že jsme se mohli podílet a účastnit na této události, která bude zapsána do dějin církve v České republice zlatými písmeny. Byla to skutečně historická návštěva. Měl jsem dojem, jakoby Bůh vskutku shlédl na svou nepatrnou služebnici v podobě katolické církve v České republice. Tato církev prošla v minulosti, a prochází i v současnosti, mnoha krizemi vnějšími i vnitřními, mnohým pronásledováním. A přece se drží a žije, i když mnohdy jenom kdesi v koutku a nenápadně. Nesedí jí v současnosti příliš se ukazovat před světem. Typické pro ni je spíše v tichosti pracovat a modlit se. Jenom tak přijde obnova, jenom tak ožije. A ono se to ukázalo při této návštěvě. Mnozí měli strach, jak to dopadne, abychom si neudělali ostudu, že přijde málo lidí, že nebudou nadšeně na ulicích pozdravovat Svatého otce atd. A stal se opak, stal se jakoby zázrak. Církev zazářila ve své plné 4
kráse. Tato návštěva byla proto velikým darem, velikým a milým překvapením. My, katolíci, jakoby jsme získali větší zdravé sebevědomí. Ukázalo se, že se nemusíme skrývat a zakrývat, že patříme do katolické církve. Je to největší církev na našem území a zachytává nejdelší období historie a také největší počet všech lidí v minulosti. Mnoho lidí pochopilo, že církev nechce vládnout a mít privilegia. Kdo to o ní šíří, musí se podívat nejdříve na sebe. Církev, když požaduje majetky, které jí byly neprávem odebrány, nechce je proto, aby byla bohatá a honosila se tím, ale aby měla více možnosti pomáhat: učit, zakládat školy, udržovat a rozvíjet nemocnice, hospice, pomáhat nuzným. A především hlásat radostnou zvěst – evangelium, vysluhovat svátosti, duchovně uzdravovat odpouštěním hříchů a živit eucharistií. Vánoce jsou svátky darování: Bůh se nám v lásce daroval nám celý, i my se musíme na svátky darovat svým blízkým. Nemusí to být jenom věcné dary, ty tam v pravdě ani být nemusí, ale co musí být a co nesmí chybět o těchto svátcích, je milující a darující srdce. Všem čtenářům přeje požehnané a milostiplné svátky a žehná Ladislav
INFORMACE A AKTUALITY • Ve čtvrtek 22. října 2009 proběhla v Prešově na půdě Řeckokatolické teologické fakulty prezentace slovenského překladu 1. dílu Filokalie. Prezentaci, která byla spojena s kolokviem o významu Filokalie, přiblížil autor překladu Eduard Beke. Děkan pravoslavné bohoslovecké fakulty Ján Zozuľak se ve svém příspěvku věnoval autorům řeckého originálu Filokalie Makariovi Notarasovi a Nikodemovi Svatohorskému. • Ve dnech 18. – 24. října pražská farnost u sv. Klimenta pořádala pouť do Lurd, kde se roku 1858 zjevila Neposkvrněná Panna Maria. Tohoto poutního zájezdu se zúčastnili i věřící z jiných řeckokatolických farností, zejména z Brna a z Liberce. O duchovní potřeby 85 poutníků se postarali o. Slyvotsky a Gorblyansky. V Paříži se poutníci zúčastnili sv. liturgie v chrámu sv. Vladimíra, kde působí farář o. Romanyuk, který také pohovořil o životě zdejší ukrajinské farnosti. Další sv. liturgie byla slavena v klášteře v Nevers, kde jsou uloženy netlející ostatky sv. Bernadety. V Lurdech pak byly pro poutníky slouženy dvě sv. liturgie v ukrajinské cerkvi Uspenije Presv. Bohorodicy a vrcholem pouti se stala sv. liturgie v jeskyni zjevení, které se zúčastnili všichni přítomní. Poutníci vykonali pobožnost křížové cesty a dvakrát se zúčastnili svíčkového procesí. Měli též možnost koupelí v lurdské vodě. • V historických prostorách pražského strahovského kláštera proběhla ve dnech 16. října – 8. listopadu 2009 výstava věnovaná pronásledování katolické církve v Československu. Výsta-
va byla zaměřena na nejtěžší období komunistické totality, tedy na roky 1948 – 1960. Celý projekt, který se konal pod záštitou pražského arcibiskupa Miloslava Vlka a pod patronátem Konfederace politických vězňů. Výstava představila také osudy Řeckokatolické církve v Československu. Vysvětluje politické souvislosti, které vedly k snahám o včlenění Řeckokatolické církve pod pravoslavnou, a tím pod moskevský patriarchát. Popisuje tzv. Prešovský sobor, který měl přestup k pravoslaví v roce 1950 zahájit. • V pražském chrámu Nejsvětější Trojice přijal dne 14. listopadu 2009 z rukou apoštolského exarchy Ladislava Hučka kněžské svěcení diakon Ján Kočerha. Novokněz pochází z východního Slovenska a studia teologie absolvoval v Praze. V současnosti působí jako ředitel Řeckokatolické charity v ČR • V kapli sv. Klementa v Hradci Králové sloužil 21. listopadu 2009 liturgii sv. Jána Zlatoústého apoštolský exarcha L. Hučko spolu s královéhradeckým biskupem Dominikem Dukou. Slavnost se uskutečnila ke cti svátku sv. Klementa, patrona královéhradecké diecéze. • Biskup Ladislav Hučko přijal dne 2. prosince 2009 v rezidenci Apoštolského exarchátu kněze brooklynské diecéze Mons. Philipa Reillyho. P. Reilly se již 30 let věnuje pastoraci lidí zasáhnutých umělými potraty. Na setkání na Apoštolském exarchátě informoval o spiritualitě svého hnutí Za život. Zdůraznil, že skutečnými oběťmi umělých potratů jsou rodiče a všichni ti, kteří potraty pomáhají vykonávat. vf 5
PŘEVZETÍ MOCI SOCIALISTY V ŘECKU MŮŽE PRO PRAVOSLAVNOU CÍRKEV ZNAMENAT ZTRÁTU JEJÍCH HLAVNÍCH PRIVILEGIÍ Řecká pravoslavná církev může přijít o svá hlavní privilegia v důsledku toho, že ve volbách vyhrálo Panhelénské socialistické hnutí (PASOK). Jeho šéf Georgios Papandreu se stal, poté co složil 6. října 2009 oficiálně slavnostní přísahu, novým řeckým premiérem, píše korespondent „Portálu Credo.Ru“. „Naším cílem je taková regulace vztahů církve a vlády, která by definitivně objasnila osobitou roli každé z obou zúčastněných stran. Jde o regulaci, která ruší závislost církve na státu ve všech sférách nesouvisejících s její duchovní a společenskou úlohou. Spolu s tím by se měl stát zbavit i praktik, které jsou cizí evropské konstituční kultuře,“ uvádí se v programovém dokumentu PASOK, který cituje agentura „Regions.Ru“. V současnosti dostávají duchovní státní řecké církve mzdu od státu a kláštery jsou také placeny státem. Do budoucna se počítá s tím, že během nejbližších tří let budou převedeny na „samozabezpečení“, proto část duchovních přejde do civilních zaměstnání nebo bude žít z církevních milodarů. Podle expertů povede toto opatření ke značnému snížení množství klášterů a farností. Dnes je počet klášterů v Řecku výrazně vyšší než v jiných státech s většinovým pravoslavným obyvatelstvem. Ale počet obyvatel v jednotlivých klášterech se pohybuje od jednoho do tří lidí. Proto žijí ze státních zdrojů. Část církevních nákladů se může vyplácet z účtu církevního majetku – řecká církev je jedním z hlavních vlastníků v Řecku, její majetek se přitom nezdaňuje. Stát ale plánuje zavést daň na ten církevní majetek, který je využíván ke komerčním účelům. V Řecku má řecká církev status státní církve a většina obyvatel této země se považuje za pravoslavné. Ale za aktivní věřící se považuje jen nepatrná část obyvatel. Většina Řeků udržuje jen církevní formy základních etap svého života - křest, svatbu a církevní pohřeb. V Řecku existují též pravoslavné fary a kláštery, které nejsou podřízeny řecké Pravoslavné církvi a které nevyužívají státní podporu. Rozdělení této církve proběhlo ve 20. letech 20. století, kdy konstantinopolský patriarcha Meletij (Metaksakis) a arcibiskup Afinskij Chrizostom (Papadopulos) uskutečnili řadu důležitých změn ve zřízení církve a například zavedli nový styl bohoslužbeb. Duchovní a laici, kteří neuznali tyto nové změny, vytvořili Pravou pravoslavnou církev Řecka, která se též nazývá Řeckou církví starého stylu. Duchovní a řeholníci Pravé pravoslavné církve Řecka během více než 80 let dokázali existovat bez podpory státu. Teď, jak se zdá, i představitelé oficiální církve Řecka budou nuceni žít bez hlavních státních dotací. přeložila Viera Folkmanová 6
NÁVŠTĚVA RUSKÉ PRAVOSLAVNÉ DELEGACE VE VATIKÁNU Od 15. do 20. září 2009 byla v Římě na pozvání kardinála Waltera Kaspera, prefekta Papežské rady pro jednotu křesťanů, delegace Ruské pravoslavné církve na čele s arcibiskupem Hilarionem, předsedou oddělení zahraničních vztahů Moskevského patriarchátu. Po dobu návštěvy se delegace setkala s rozličnými hlavami římských dikastérií, se státním sekretariátem, s Papežskou radou pro jednotu křesťanů i s Papežskou radou pro kulturu, s Kongregaci pro východní církve a s Papežskou akademií. 18. září byl Hilarion přijat i papežem Benediktem XVI. v jeho letním sídle v Castel Gandolfo. Pravoslavný server orthodoxeurope.org píše: „Přijetí na všech těchto institucích bylo velmi bratrské a se všemi partnery mohla delegace jednat v uvolněné a konstruktivní atmosféře o všech přetrvávajících problémech mezi dvěma církvemi a o společných aktivitách.“ Významná byla návštěva Kongregace pro východní církve, kde delegaci přijal kardinál Leonardo Sandri, prefekt této kongregace. Při této příležitosti se vedoucí delegace vyjádřil v tom smyslu, že expanze „uniatů“ na Ukrajině představuje ve vztazích s Vatikánem nejsložitější problém. „I když si uvědomujeme hluboké historické a politické kořeny tohoto problému, nabádáme katolickou stranu, aby nešetřila žádné úsilí a stáhla tuto otázku z agendy bilaterálních vztahů.“ Nakonec se ale strany dohodly na tom, že je nevyhnutelné obnovit konstruktivní dialog s účastí všech dotčených stran: ukrajinských pravoslavných a řeckokatolíků a představitelů Říma a Moskvy. Na setkání s papežem Benediktem XVI. arcibiskup opět vzpomenul otázku Ukrajiny a řeckokatolíků. Poukázal na stav pravoslavných věřících na západní Ukrajině, kde podle jeho slov byly už tři diecéze téměř vymazané jako výsledek „násilných akcí řeckokatolíků“ na konci osmdesátých a začátkem devadesátých let. „Je potřebné“ – řekl – „vykonat praktické kroky na zlepšení situace na západní Ukrajině, především v diecézích Ľvova, Ternopole a Ivano-Frankivska“. Na asi hodinu trvající návštěvě obě strany prodiskutovaly širokou paletu otázek týkající se bilaterálních vztahů mezi Ruskou ortodoxní církví a Římskokatolickou církví. Arcibiskup Hilarion zdůraznil důležitost společného svědectví v prospěch tradičních křesťanských hodnot tváří tvář sekularizovanému světu. Poukázal na shodu názorů na takové hodnoty jako je rodina, mateřství, demografická krize, eutanazie a další etické otázky. Podle Hilariona existují základné rozdíly v pohledech na tyto otázky mezi katolickou a pravoslavnou církví na jedné straně a protestanty na druhé straně. Na závěr návštěvy se delegace setkala s ruským velvyslancem, s představitelem Ruské federace u Svatého stolce a s některými velvyslanci krajin pravoslavné tradice. Občané těchto zemí bydlící v Itálii navštěvují ruské kostely. V Římě se arcibiskup Hilarion setkal i s metropolitou konstantino7
polského patriarchátu pro Francii, Emanuelem. Delegace navštívila i komunitu svatého Egidia. V sobotu 19. září arcibiskup sloužil liturgii v katakombách sv. Kalista a v neděli 20. září sloužil v ruském chrámu sv. Kateřiny, kde se setkal s místní ruskou komunitou. Kardinál Husar odpovídá na obvinění řeckokatolíků v Římě „Stále čekám na objektivní důkazy“, řekl kardinál Lubomír Husar, hlava ukrajinské řeckokatolické církve, ukrajinskému vysílání BBC v Londýně 28. září 2009, když reagoval na obvinění, které vznesl arcibiskup Hilarion v září 2009 při návštěvě Vatikánu . „Kdybychom dostali seriózní důkazy o tom, že řeckokatolíci zničili tři pravoslavné eparchie, násilně obsazují pravoslavné chrámy nebo že brání v stavbě nových pravoslavných chrámů, to by bylo závažnou skutečností, ale dosud nás jenom obviňují bez toho, že by podali nějaké důkazy“. „Neznám jediný případ, že bychom obsadili jediný pravoslavný chrám, který by byla vybudovala ruská pravoslavná církev. V roce 1946 dostala ruská pravoslavná církev na západní Ukrajině od státu 500 chrámů. Není možné však říkat, že to byly chrámy ruské pravoslavné církve!“
EKUMENISMUS A „UNIATISMUS“ Níže publikovaný článek je reakcí na zveřejnění apoštolské konstituce Svatého otce Benedikta XVI. Anglicanorum Cœtibus ze dne 4. listopadu 2009, která upravuje postup při přijímání anglikánských věřících do katolické církve. Jistý čtenář mě upozornil, že v úvodníku Avvenire (katolický deník v Itálii) z 21. října 2009 Salvatore Mazza se píše: „Určitě, pro katolickou církev by bylo lehčí použít jednodušší řešení než tuto jakousi formu „uniatismu“. A ptá se mne: „Ale co to znamená? Nezdá se vám, že je to vůči našim bratřím, východním katolíkům, urážlivé? Proč se takto pohrdavě vyslovovat vůči uniatismu?“ I já se ptám, co tímto výrokem, který mi není jasný, autor zamýšlel. Ale nemyslím si ani to, že tím chtěl naše bratry urazit. I když – a to si musíme přiznat – dnes vešlo do módy dívat se s určitým pohrdáním na tento druh „bývalého“ ekumenismu. Víme, že pravoslavní vždycky kategoricky odmítali a odmítají jev uniatismu a ze své strany to považovali za jednu z překážek na cestě ekumenismu. A není se co divit: v jejich ekleziologické koncepci je nemyslitelné, aby na tom samém území bylo více jurisdikcí. Východ je „kanonickým územím“ pravoslavné církve; na tomto teritoriu nemohou existovat jiné církve, jak latinské, tak ani východní. Východní křesťan může být jenom pravoslavný. I když pak, z nepochopitelných důvodů, oni sami mají na západním území své biskupy, kteří se starají o pravoslavné věřící. Ptám se: neměl by být tedy západ „kanonickým územím“ latinské církve? 8
Uniatismus je způsob, jakým katolická církev přispívala k ekumenismu v minulosti, až do Druhého vatikánského koncilu. To je důležité připomenout, protože někdy se zdá, jakoby se starost o jednotu křesťanů zrodila až na Druhém vatikánském koncilu. A to není pravda: církev vždycky cítila velikou touhu a starost o jednotu křesťanů, jen to uskutečňovala jinými způsoby. Místo toho, aby realizovala ekumenické rozhovory s ostatními církvemi (tehdy jednoduše nemyslitelnými), katolická církev obnovovala plné společenství s některými skupinami křesťanů: v některých případech (na Východě) zachovávala charakteristické prvky jejich tradice; v jiných případech (na Západě) obnovovala paralelní hierarchii římského obřadu (v protestantských zemích); v jiných případech (jako v Anglii) dávala pozor na to, aby nepřidělovala biskupským sídlům stejné názvy jako měly anglikánská sídla: katolický londýnský biskup se například nenazývá biskupem v Canterbury, ale je arcibiskupem ve Westminsteru (což je název jedné londýnské čtvrti). Jak dnes posuzovat uniatismus? Osobně si myslím, že církve sui iuris (toto je jejich název podle Kodexu kánonů východních církví) mají velmi důležitou úlohu: Ukazují, že jednota (jednota, která není synonymem uniformity a zploštění) je možná. Je možné zachovávat vlastní tradice a současně žít v plné jednotě s Římem, s papežem. A nemyslím, že to je jen moje mínění. I samotný koncil, když odhlédneme od pozdějších zjednodušujících interpretací, přiznal východním církvím velký význam a hodnotu. Je také pravdou, že právě v posledních letech, a to poprvé v dějinách církve, byl promulgován Kodex kanonického práva určený výhradně pro východní církve. Jsou takové církve překážkou na ekumenické cestě? Vůbec si to nemyslím. Jestliže jsou ve světě katolíci, kteří se cítí být hluboce solidární s jejich bratry nekatolíky patřícími do stejného obřadu, tak to jsou právě východní katolíci. To, že mohou být na lokální úrovni nějaké spory týkající se např. majetku, to je pravda. Ale tyto věci existují od doby, kdy svět světem stojí i mezi katolíky nebo pravoslavnými. Skutečným problémem je pochopit, co se myslí pod pojmem ekumenismus. Jestliže ekumenismus spočívá jen ve vzájemných setkáváních, společných diskusích a modlitbách, a pak každý jde svým směrem, pak se ptám, nač je takový ekumenismus dobrý. Podívejme se například na anglikány: neměli by se anglikáni, předtím než zavedli určité novoty, jako je kněžství a biskupství žen, ptát na „ekumenické“ důsledky takovýchto rozhodnutí? Ne, šli po své cestě a nestarali se o reakci nejen ve vlastní církvi, ale ani o tradici, jaká existuje v katolické a pravoslavné církvi. Každý si může všimnout rozdílu v tom, jak úzkostlivě dávala katolická strana pozor na to, aby postupovala v této oblasti korektně! Teoreticky by mohla dovolit, aby ženatí anglikánští biskupové po svém vstupu do katolické církve mohli být vysvěceni na bis9
kupi a zůstat ženatí. Ano, ale z ekumenického a historického důvodu to nedovolila. Toto je pravý ekumenismus; ne ekumenismus na způsob přátelského kompromisu, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Když se vrátíme k tvrzení novináře Mazzy, řekl jsem, že mu nerozumím. Co znamená sdělení, že církev mohla zvolit jednodušší řešení než to, které se podobá určitému druhu uniatizmu? Zdá se mi – mohu se ale mýlit – že papežské rozhodnutí vytvořit „osobní ordinariáty“ pro anglikány, kteří žádají plnou jednotu s Římem, je právě „určitá forma uniatizmu“. S velkým uspokojením nyní čtu, že John Henry Newman „studoval plán vytvoření určité uniatské anglikánské církve, podobné východní, sjednocené s Římem. Plán měl podporu kardinála Manninga, tehdejšího westminsterského arcibiskupa“. Prakticky se jednalo o vytvoření katolické církve sui iuris anglikánského ritu; toto řešení je ale asi ještě předčasné. Předčasné, neboť na Západě ještě nejsou církve sui iuris; existují pouze na Východě. Nevidím však překážku, která by tomu měla v budoucnu bránit. Osobně si myslím, že je to jediné řešení ekumenického problému: dát odděleným společenstvím možnost vstoupit do plného společenství s Římem a zachovat si přitom své zvyky a tradice. Ale dejme tomu ještě čas. V tomto okamžiku stačí i osobní ordinariáty. Domnívám se, že papežovo rozhodnutí je důležité (někteří ho nazývají historickým), protože znamená dějinný obrat v ekumenismu. Je to, jakoby papež Benedikt XVI., když viděl slabé výsledky ekumenizmu, řekl: „Musíme změnit způsob a směr.“ Nedokážeme snad obnovit plnou jednotu s anglikánským společenstvím jako celkem (a jak by to bylo vůbec možné po změnách, které učinili?); můžeme ale obnovit plnou jednotu s některými anglikánskými skupinami. Zdá se mi to jako velmi rozumný postoj, protože znamená návrat k charakteristickému rysu katolické církve, který se v minulých letech zdál být trochu zanedbaný, a sice k realismu. Lepší byl vždycky nepřítelem dobrého: v těchto letech jsme si dělali iluze, že bude možné obnovit jednotu s církvemi a společenstvími jednoduše tím, že budeme sedět kolem jednoho stolu. Po čtyřiceti letech je třeba vydat účet. To, co se dělo dosud, určitě mělo svůj význam: výsledek, který jsme dnes dosáhli, určitě by nebyl možný bez těchto rozhovorů, které ukázaly, že rozdíly mezi námi nebyly až tak veliké. Nesmíme však zapomenout na to, že kromě dogmatických rozdílů jsou zde ještě jiné prvky (historické, politické, emotivní…), které se kladou na cestě k jednotě. Bylo potřebné skončit s váháním a Benedikt XVI. to udělal. Je to jako kdyby řekl: vzdejme se hypotetické všeobecné jednoty, která se zdá být stále více abstraktní a vzdálená; uspokojme se reálnou a možnou jednotou s těmi, kdo po tom touží a jsou schopni žít v jednotě s katolickou církví. Před velikými perspektivami, ale stále nedostižnými, je to výsledek částečný, ale jistý. Giovanni Scalese, blog autora 10
DUCH VANE, KAM CHCE V roce 2008 vznikla v Apoštolském exarchátu Řeckokatolická charita. Jejím ředitelem byl jmenován o. Mgr. Ján Kočerha. O všem, co její činnost obnáší, jak probíhá a s čím vším souvisí, jsme si povídali právě s ním. • Před rokem jste se stal ředitelem Řeckokatolické charity – co všechno se Vám za tu dobu podařilo uskutečnit? Rok na zhodnocení činnosti neziskové organizace je poměrně krátká doba. Chceme se věnovat dlouhodobým, perspektivním a také udržitelným projektům. Dobro se šíří samo, a tak bylo třeba učinit nezbytné kroky k jeho rozvoji. Služba charity je pochopitelně určena všem, ale záběr našich služeb je spíše specifický. Charita Česká republika se věnuje celému spektru sociálních služeb. My tyto služby doplňujeme zejména prací s cizinci. Díky našim duchovním otcům máme přímou a přirozenou vazbu na největší skupinu zde legálně pobývajících cizinců. Tím, že tu je početná skupina lidí, kteří mnohdy, jak se říká, „vůbec nevědí, jak to tady chodí“, docházelo pochopitelně k tomu, že se obraceli na toho, v koho měli důvěru, na svého kněze. A tak ještě před založením právnické osoby Řeckokatolické charity fungovala místa, kde se charitativní činnost vykonávala. V Českých Budějovicích se tak podařilo získat podporu pro další fungování Multikulturního centra. V Liberci byla Oblastní řeckokatolická charita evidována jako právnická osoba poskytující pomoc cizincům. Samozřejmě by to nebylo možné bez konkrétních lidí a těmi v tomto případě jsou tamní ředitelé oblastních charit a v jedné osobě i duchovní otcové tamních farních společenství. • Proč vůbec vznikla potřeba charitu založit? Vynutila si to situace? Důvodů bylo jistě více. Charita je ale hlavně normálním projevem církve vůči svému okolí a jeho potřebám. Je ale potřebné, aby při svém jednání vystupovala jako samostatná, přesněji řečeno, evidovaná právnická osoba. Samotnou charitativní činnost vykonává církev nejspíš již od svého počátku. Ale není-li v evidenci ministerstva kultury, jako by nebyla. Citujeme-li zakládající listinu Řeckokatolické charity, tak vznikla pro pomoc lidem v nouzi na principech křesťanské lásky. Jelikož zde je potřeba pomoci s vyřizováním dokladů, znalostí zdejšího jazyka, pomoci při sloučení rodiny ze zahraničí či jenom prostého kontaktu s lidmi, kteří jsou nám jakýmkoliv způsobem blízcí, bylo třeba takovou právnickou osobu založit. 11
• Jak byste charakterizoval činnost charity? Pořádáte sbírky, poskytujete právní poradenství nebo má vaše činnost i hlubší duchovní význam – je chápána jako místo, kde se láska k bližnímu může realizovat okamžitě? Chcete-li někomu něco dát, musíte to nejdřív sami mít. Rada nic nestojí, i když může být nad zlato. Jednou v roce probíhá v našich chrámech sbírka na charitu, což je jedna z možností, jak nás můžete podpořit. Nejvýznamnější sbírkou pro činnost charity je Tříkrálová sbírka. Sbírky jsou jednou ze součástí financování charity vedle darů, grantů nebo dotací. Lásku k bližnímu může různými způsoby realizovat kdokoliv a kdykoliv a její hlubší duchovní význam je dán už tím, že naše láska je jen odrazem Boží lásky. Cokoliv uděláme či neuděláme jednomu z našich nejmenších bratří, stane se i ve vztahu s Kristem. • Má Vaše charita pevný okruh lidí, kterým se věnuje? Pokud bychom chtěli definovat nějakou konkrétní cílovou skupinu uživatelů našich služeb, tak to budou cizinci. Ti jsou zde většinou kvůli práci a mají-li tu práci a nikdo je neokrade, tak nejsou ani v nouzi. Bohužel někdy bývají, i díky neinformovanosti, oběťmi podvodů či jiné trestné činnosti. Problémem je také, když někdo potřebuje lékařské vyšetření a nemá zde vyřízené zdravotní pojištění. Ale jsou zde i skupiny lidí, kteří mají pouhou potřebu se setkávat, pěstovat své zvyky a tradice, vést k tomu svou mládež, takže v cílové skupině může být poměrně široké spektrum požadovaných služeb. • Dá se vůbec všechno řídit z Prahy? Dá. Nemusí to možná být ani z Prahy, ale i kvůli přehledu je dobré mít jedno místo pro společnou agendu. Samotnou práci řídit nemusíme, jelikož ji dělají lidé, kteří jí rozumí, dělají ji rádi a stačí je v jejich úsilí podporovat. • Jak jste se vy dostal k práci v charitě? Měl jste už nějaké zkušenosti z Vašich předešlých povolání? V roce 1995 jsem se seznámil s maltézskou pomocí, kde dodnes působím jako dobrovolník. Pro mě, tehdy ještě mladého kluka, bylo velice zajímavé dělat zdravotní službu na různých koncertech, festivalech, kulturních i spor12
tovních akcích. Tam jsem se seznámil a spřátelil s několika lidmi, kteří se kvůli úrazu či vrozené nemoci ocitli na invalidním vozíku. Těžko posuzovat, co je lepší, zdali fakt, že můžete přímo pomáhat potřebnému nebo to, že jako jejich doprovod máte jízdenky zdarma. Každopádně být jako dobrovolník na týdenním táboře pro handicapovanou mládež, ať už je kdekoliv, s nejlepšími přáteli, je věc, kterou mohu vřele doporučit. Ještě během studií jsem také několik let pracoval v motolské nemocnici, kde jsem měl možnost dokonale se seznámit s nemocničním prostředím, do kterého jsem se opět vrátil. Se samotnou sociální prací jsem pak přišel do styku v azylovém domě pro muže bez přístřeší jako sociálně-právní poradce. Tam jsem se také poprvé setkal třeba s lidmi propuštěnými z výkonu trestu. Dokonce první člověk, který mě v kanceláři azylového domu navštívil, se právě vrátil z osmnáctiletého trestu odnětí svobody, který si odpykal za vraždu. Byl moc milý. • Jakou činnost vykonáváte v nemocnicích? Nejkrásnější je služba Nejsvětější svátosti oltářní, což v praxi znamená přinášení a podávání Těla Páně nemocným. Nejsvětější svátost se přináší těm, kteří mají zájem o svátostný život. Většinou jsou ale v nemocnicích lidé, kteří, možná když byli zdraví, moc o Pána Boha nezavadili, a když je zle, zkouší si k němu najít cestu. Spočítáme-li, kolik je v pražských nemocnicích pacientů, je téměř jediná možnost, jak se k těm, kteří mají zájem o svátosti či návštěvu dostat, že o ni sami požádají, kontakt na nemocničního kaplana by měli mít v každé nemocnici. Tím nejmenším, co se dá udělat, je třeba společná modlitba, krátký rozhovor, křížek na čelo. Důležitější jsou pak pochopitelně svátosti, které jsou pro duchovní život nezbytné, zejména v situaci, když ten tělesný, pozemský, je zrovna nebo už napořád, podřízen nemoci a smrti. • Jak se vám spolupracuje s vedením nemocnic? V případě, že nejste jako nemocniční duchovním zaměstnancem té které nemocnice, nemusíte s vedením nemocnic přijít vůbec do styku. V návštěvních hodinách můžete navštívit kohokoliv z pacientů. Jedná-li se o pravidelné a veřejné bohoslužby, je dán prostor pro své poslání všem církvím bez rozdílu. Prakticky ve všech nemocnicích jsou mezi personálem v různých profesích zaměstnány zejména dívky a ženy, a jsou-li ze Slovenska či Ukrajiny, tím pádem i řeckokatolíci. Jejich zprostředkovávání služby je velice významnou pomocí. Zde je také veliký prostor pro dobrovolnickou činnost – mnohdy je jedinou překážkou účastí na bohoslužbě pouze to, že se tam pacienti nemohou z vlastních sil dostat a není nikdo, kdo by je tam odvezl.
13
• Dostal jste na starost věznici Příbram, proč právě tuto věznici? Je něčím specifická? Jako výpomocný duchovní s působností také ve vězeních na území pražského vikariátu jsem šel se svým jmenováním na generální ředitelství vězeňské služby. To nedělá rozdíly mezi církvemi a církevními společnostmi a pouze počítá, kolik různých duchovních do té které věznice dochází. Pochopitelně nejvíce duchovních na jednu věznici je v Praze. A jelikož je Příbram blízko Prahy a mají tam na jeden den v týdnu českobratrskou paní farářku a nikoho jiného, tak jezdím tam. Věznice, jelikož jsou všechny součástí jedné vězeňské služby, jsou víceméně podobné a liší se hlavně svou velikostí a stupněm ostrahy, tedy i růzností deliktů, za které jsou tam odsouzení uvězněni. • Jak jste přijímán vězni? Dělají rozdíl mezi církvemi nebo jim to je jedno, kdo za nimi přichází a jsou rádi za každou návštěvu? Věřící, když už, tak se většinou obrátí na svého duchovního nebo, řekněme, na nejbližší denominaci. Každý, kdo má o duchovního zájem, se musí předem písemně přihlásit, aby ho vězeňský kaplan v den návštěvy přivedl do vězeňské kaple. Tou bývá nějaká místnost a kaple jaké známe, jsou jen málokde. V Příbrami, bývalém zajateckém táboře pro německé válečné zajatce a následně vězení pro politické vězně, kteří tam dolovali uran, stavitelé s kaplí nepočítali. • Je mezi vězni o Vaše nabídky zájem? Většina nemá zájem o jakoukoliv církev. Ačkoliv to nejsou žádná kvanta odsouzených, ale kontakt s duchovním přece jen vždycky někdo vyhledá a povětšinou pak vždy stejní lidé. Může to být třeba jenom zpestření jinak monotónního života, ale např. o. Andriy Penyuk z Karlových Varů ve vězení už i křtil. Duch vane, kam chce. • Není vězeňské prostředí natolik depresivní, že mnohé lidi odřízne od reality natolik, že každá sebelepší duchovní pomoc jim už nepomůže a zůstanou zlomeni? Stát se to pochopitelně může. Ale myslím, že častější bývá situace, že odsouzený polovinu svého dospělého života prožil v realitě vězení, a to je společenství jako kterékoliv jiné, se svou strukturou, pravidly apod. Říká se, že není ztracen, kdo má cíl, či kde je vůle, je i cesta. Vezmeme-li v úvahu fakt, že pro Pána Boha není nic nemožné, tak se zlomení či zhroucení jistě dá předejít či pomoci. Také záleží na tom, jak je přijme společnost – ta realita, od které byli odříznuti. Viera Folkmanová 14
LITURGICKÝ SLOVNÍK: C carská vrata (βασιλικαὶ πύλαι, свzтhе двeри) Původně hlavní brána do cerkve, nyní prostřední ze tří vchodů z lodi do oltáře skrze ikonostas. carské časy Slaví se před svátky Narození Páně a Bohojavlenija a na Velký pátek ráno jako Hodinky Umučení. Jedná se o čtyři hodinky (první, třetí, šestá, devátá) a obednicu; každá hodinka obsahuje: dva vybrané žalmy, které se prorocky vztahují k příslušnému tajemství a jeden běžný žalm, stichiry, po jednom čtení ze Starého zákona, z apoštola a z evangelia. Carskými časy se nazývají proto, že na tyto hodinky chodil v Konstantinopoli vždy i císař a také snad i proto, že jsou bohatší než běžná modlitba hodinek v časoslovu.
být prichodskaja čili farní nebo sobornaja čili katedrální. Filiální, rektorátní, hřbitovní aj. kaple jsou označovány jako časovňa. Cerkev je zpravidla orientována na východ. V obřadu řecko-slovanském je její půdorys konstruován podle plánu řeckého kříže, který je vepsán do čtverce a završen kupolí. V rusínské tradici je však běžnější trojdílný směrem k oltáři se zužující půdorys.
carské dny viz svátky Páně cerkovnoslužiteli (церковнослужи1тели) Minoristé, nižší klerici, mají v rámci jednotlivých tradic různé počty stupňů a jejich názvy. V rusínské tradici, ze které vychází i tradice slovenská a tradice Apoštolského exarchátu v ČR, jsou užívány tři stupně nižších svěcení. 1. lektor (ἀναγνώστης, чтeцъ), 2. kantor (ψάλτης, пэвeцъ), 3. podjáhen (ὑποδιάκων, ›подіaконъ), který odpovídá spíše latinskému akolytovi. cerkev (Εκκλησία, ЦRковь) Chrám nebo kostel, budova, ve které se slaví katolický kult. Cerkev může
1 – vchod 2 – chrámová loď 3 – ambon 4 – solea 5 – chóry 6 – ikonostas 7 – oltář (presbytář, altar) 8 – žertvenik 9 – diakonikon 10 – prestol (oltář, trapéza) 11 – hornoje sidališče sestaveno z různých zdrojů 15
INOCENC IV.: LIST „SUB CATHOLICAE PROFESSIONE“ BISKUPU TUSKULSKÉMU, LEGÁTU AP. STOLCE U ŘEKŮ, 6. BŘEZNA 1254 1. V této věci se pak naše rozhodnutí přiklonilo k tomu, aby Řekové, kteří žijí v témže království, při pomazáváních, která se udělují při křtu, drželi a zachovávali obyčej římské církve. 2. Obřad pak nebo obyčej, který snad mají, mazat celé tělo křtěnců, pokud nemůže být zrušen či odstraněn bez pohoršení, ať je ponechán, neboť ať už je vykonán nebo ne, účinnost či účinek křtu valně neovlivňuje. 3. Nezáleží ani na tom, jestli křtí ve studené nebo v teplé vodě, pokud je jasné, že tvrdí, že v obojím křtu je stejná moc a stejný účinek. 4. Pouze biskupové ať znamenají pokřtěné na čele křižmem, neboť toto pomazání nesmí být vykonáno nikým jiným než biskupy. Čteme totiž (v Písmu), že pouze apoštolové, jejichž místo zaujímají biskupové, udělovali Ducha Svatého vkládáním rukou, které se uskutečňuje v biřmování čili mazání čela křižmem. 5. Jednotliví biskupové také mohou podle obyčeje církve na Veliký čtvrtek ve svých chrámech světit křižmo z balsamu a olivového oleje. V pomazání křižmem se totiž uděluje dar Ducha Svatého. A právě o holubici, která označuje tohoto Ducha, se čte (v Písmu), že přinesla do archy olivovou ratolest. Pokud ale Řekové chtějí v této věci zachovávat raději svůj starobylý obřad, totiž že křižmo světí patriarcha spolu s arcibiskupy a biskupy jemu podřízenými a arcibiskupové spolu se svými podřízenými, ať je jim tento jejich zvyk ponechán. 6. Nikdo ať není pomazáván kněžími či zpovědníky žádným pomazáním pro zadostiučinění pokání. 7. Nemocným však ať se podle slova apoštola Jakuba (Jak 5,14 n) uděluje poslední pomazání. 8. Dále, u přilévání vody, ať už studené nebo teplé nebo vlažné, při oltářní oběti, ať Řekové, pokud chtějí, zachovají svůj obyčej, ale jenom když věří a tvrdí, že při dodržení formy kánonu se (oběť) uskutečňuje stejně v obojím případě. 9. Ale Eucharistii proměněnou na Veliký čtvrtek ať neuchovávají na celý rok pro nemocné, aby z ní tito přijímali. Ať je jim však dovoleno, aby pro nemocné proměňovali a uchovávali Tělo Páně po patnáct dní, ale ne déle; aby se nakonec dlouhým přechováváním neporušily (eucharistické) způsoby a (svátost) se tak nestala méně poživatelnou: ačkoliv pravdivost a účinnost zůstává stále naprosto stejná a nikdy žádnou délkou nebo během času nezmizí. 18. O smilstvu pak, kterého se dopouští svobodný se svobodnou, že to je smrtelný hřích, ať se nevede žádná diskuse, neboť apoštol tvrdí, že jak smilníci tak cizoložníci nedostanou království Boží (srov. 1 Kor 6,9 n). 19. Dále chceme a výslovně přikazujeme, aby řečtí biskupové udělovali také sedm svěcení podle obyčeje římské církve, zatímco doposavad snad tři z nižších
svěcení neudíleli či opomíjeli. Ti však, kdo již byli jimi takto vysvěceni, ať jsou v takto přijatých svěceních ponecháni, protože jich je velmi mnoho. 20. Jelikož podle apoštola je žena po smrti manžela od něho zákonem uvolněna, aby se mohla svobodně provdat, za koho chce (Řím 7,2; 1 Kor 7,39), ať Řekové nijak nekárají ani neodsuzují druhou, třetí nebo i další svatbu, ale ať ji mezi osobami, které mohou být znovu svázány manželským poutem, spíše schvalují. Ať ale kněží nijak nežehnají ženy, které se podruhé vdávají. 23. (O údělu zemřelých) Konečně jelikož (sama) Pravda tvrdí v evangeliu, že tomu, kdo by se rouhal proti Duchu Svatému, nebude odpuštěno ani v tomto věku ani v budoucím (Mt 12,32); čímž je nám dáno na vědomí, že některé hříchy se odpouštějí v přítomném věku, jiné pak v budoucím, a jelikož apoštol říká, že „oheň vyzkouší dílo každého, jaké že je“ a „čí dílo shoří, ten utrpí škodu; sám však bude spasen; ale jen jako skrze oheň“ (1 Kor 3,13; 1 Kor 3,15). Jelikož i o samotných Řecích se ví, že pravdivě a nepochybně věří a tvrdí, že duše těch, kteří umírají, poté co přijali pokání, ale nevykonali ho, nebo kteří umírají bez těžkého hříchu, jen s všedními, lehkými hříchy, se po smrti očišťují a že jim mohou pomoci přímluvy církve: proto my, kteří místo tohoto očišťování nazýváme podle tradic a autority svatých otců „očistec“ – jelikož (Řekové) říkají, že nebylo jejich učiteli označeno jasným a vlastním názvem – chceme, aby i u nich bylo nazýváno tímto jménem. Tímto přechodným ohněm se očišťují hříchy, ovšem ne těžké a hlavní, které nebyly dříve odpuštěny pokáním, ale malé a lehké, které ještě po smrti zatěžují, pokud byly během života odpuštěny. 24. Pokud však někdo zemře bez pokání v těžkém hříchu, bez pochyby bude navěky mučen plameny věčného pekla. 25. Duše nemluvňat, která umírají po křestní koupeli, a také dospělých, kteří umírají v lásce a nezadržuje je ani hřích ani nějaké zadostiučinění za něj, pak hned přecházejí do věčné vlasti. -t-
SPIRITUÁLNÍ TEOLOGIE: ROZVOJ VNITŘNÍ MODLITBY V cyklu spirituální teologie zabývajícím se křesťanskou modlitbou jsme dospěli k paradigmatu rozvoje vnitřní modlitby. Duchovní rozvoj křesťana i křesťanského společenství doprovází prohlubování života v modlitbě. Křesťanská spiritualita je rovněž cestou zvnitřňování modlitby, jež je znamením intenzivního vrůstání do tajemství života Boží Trojice. Křesťané Východu i Západu na základě vlastní zkušenosti propracovali meditační metody, které slouží jako prostřednická pomůcka pro vlastní modlitební praxi. Východokřesťanská spiritualita zdokonalila na základě mystické zkušenosti mnichů metodu známou pod názvem „Ježíšova modlitba“ neboli „Modlitba srdce“. K rozšíření této psychosomatické metody došlo v období renesance hesychasmu na hoře Athos pod vedením Řehoře Sinaity (14. stole17
tí). V 18. století se obrodila řecká církev na základě spisu Filokalie (antologie církevních otců sepsaná Nikodémem Hagioritou a Makarijem Korintským), který modlitební praxi mnichů rovněž zohledňuje. Na Rusi se modlitba rozšířila od 15. století, kdy byla přítomná v reguli Nila Sorského, uváděl ji Josef Volokolamský, doporučoval Dmitrij Rostovský, ale největšímu rozšíření se jí dostalo díky Pasiji Veličkovskému a ruským starcům okolo klášterů jako Optina Pustiň. Zlidovění se modlitbě dostalo díky spisu Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci, jejímž obsahem se budeme nyní zabývat. První část obsahuje čtyři příběhy s Třemi klíči k pokladnici vnitřní modlitby a Naučení svatých otců o vnitřní modlitbě srdce. Poutník – člověk, křesťan, hříšník – si klade osobně výzvu: „Bez přestání se modlete“ (1 Sol 5,17). Odpověď nalezne u duchovního rádce – starce, který ho začal zasvěcovat do nauky knihy Filokalie. Nařídil mu neustále opakovat prosící modlitbu žebráka z novozákonního příběhu: „Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ Starec chtěl po poutníkovi, aby si spontánně zvykl na ústní modlitbu založenou na pohybu rtů. Modlitba se mu při intenzivním soustředění na slova přesunula i do spánku. Tři klíče k vnitřní modlitbě jsou potom následující: 1. nepřetržité ústní vzývání „Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným“; 2. soustředěním pozornosti mysli na vyslovovaná slova se otevře vchod do třetí fáze zvnitřnění; 3. mentální modlitba vstoupí do hlubiny srdce, zde se mysl sjednotí se srdcem a světlo milosti prozařuje celé srdeční nitro, přičemž podmínkou je dokonalé očištění mysli a svatost života. Poutník byl při pokroku v modlitbě natolik šťasten, že se domníval, že již brzy dosáhne nepřetržité modlitby. Duchovní pokrok se u něj začínal projevovat v sílící lásce ke všem lidem, nejen k příbuzným nebo nejbližšímu okruhu známých, ale také k těm, které bychom mohli označit nálepkou „nepřítel“. Bylo ale ještě zapotřebí, aby poutníkovi přešla modlitba z mysli právě do srdce, aby se stal žitou modlitbou, čehož také časem dosáhl. Druhá část knihy objevená roku 1911 obsahuje popis tří setkání a rozhovorů poutníka, ve kterých se vypráví o blahodárném působení modlitby. Na počátku text odhaluje zpovědní zrcadlo, ve kterém člověk rozpoznává, že nemiluje Boha, nemiluje bližního, nevěří ničemu náboženskému a je plný pýchy a sobectví. Z tohoto neutěšeného stavu ho osvobozuje neustálé vzývání Ježíšova jména, radostné vědomí o Božím milosrdenství a lásce, četba Božího slova a knihy Filokalie, především pasáže o vnitřní modlitbě. Vnitřní modlitba též uzdravuje z tělesných a duševních nemocí, vede ke spáse, což dílo dokládá na základě rozhovoru mezi poutníkem, schimnikem (mnich se sliby), profesorem a knězem, kteří si společně vyslechli poučení schimnika o síle modlitby, jež rozjasní mysl, utiší a zažene nemístné 18
myšlenky, vede k bohulibému jednání, napravuje život, ochraňuje a odvrací strach, přináší radost, pokoj a spásu. Závěrečný dialog mezi poutníkem, profesorem a mnichem podtrhuje důležitost duchovního vedení a pravý význam mlčení v samotě posvěcené a požehnané světlem milosti atd. Na závěr je třeba zdůraznit, že při praxi vnitřní modlitby je třeba mít dobrého duchovního vůdce, protože praktikování vnitřní modlitby může doprovázet nebezpečí oklamání. Bez duchovního vedení je totiž nesnadné rozeznat původ myšlenek, představ, vizí, hlasů a vnitřních prožitků, které mohou pocházet od Boha, andělů, lidské přirozenosti nebo i zlého. Karel Sládek
DUCHOVNÍ CVIČENÍ KNĚŽÍ EXARCHÁTU V krásném prostředí Koclířova se na duchovních cvičeních ve dnech 15. – 18. září 2009 sešlo více než 20 kněží řeckokatolického exarchátu; závěrečné dny proběhly i za přítomnosti o. biskupa Ladislava. Vlastní cvičení vedl zkušený exercitátor o. ThLic. Bohumil Kolář. Úvodní přednáška byla věnována reflexi cíle exercicií – stát se s pomocí Boží alespoň o něco lepšími. Směřovala i k hlubšímu uvědomění si toho, že duchovní cvičení jsou dobou milosti a mají být především naplněny modlitbou; přednášky i promluvy při liturgii slouží jako podklad, pomůcka pro prohloubení dialogu s Bohem. Kněz jako apoštol může bez modlitby (podle kardinála Meisnera) druhým přinášet jen sebe sama. Pokud však v něm díky modlitbě žije Ježíš, situace se výrazně mění – Pán otvírá zavřená srdce, zavřenou zemi. Účinné apoštolské působení proto předpokládá vyhradit si dostatek místa pro modlitbu. Bůh přijímá zvláště naši vůli k modlitbě, a přijímá proto i nedokonalou modlitbu, podobně jako matka ráda sleduje nedokonalé, ale snaživé, a tím i milé projevy svého dítěte. V dalších 10 přednáškách a 4 promluvách při svaté liturgii nechyběla témata o Bohu (kdo je, jak ho milovat a prakticky plnit jeho vůli), o spojení lásky k Bohu a k lidem, o poslání kněze (včetně pokynů, jak apoštolovat v současnosti, jak spolupracovat s druhými i s Duchem Svatým). Pro stručné nahlédnutí lze vybrat několik zvláště užitečných momentů. Tak např. při plnění vůle Boží je jednou krajností považovat ji za jasně vyjádřenou jen v předpisech, druhou pak hledat ji jen v přicházejících okolnostech. Nejlepším příkladem jejího plnění jsou Ježíš a Maria, kteří žili prostým životem podle přikázání Božích s důrazem na lásku jako jejich hlavní smysl a přijímali vše, co přicházelo… Tak se i my máme sjednocovat s vůlí Boží nejen v přicházejících událostech, ale i v našich prožitcích a dispozicích (přijímat útěchy i neútěchy, dostatek i nedostatek, naše schopnosti i neschopnosti). Užitečné je sou19
střeďovat se vždy na přítomný okamžik a při více úkolech nejdříve na jeden nejdůležitější nebo nejbližší, další pak obvykle vyplyne poté. Jednota dvojího přikázání lásky je pěkně vyjádřena životem stromu. Koruna a kořeny musí být spojeny. Oddělí-li se, odumírá obojí. Podobné je to s láskou k bližnímu i k Bohu; krásně je to vyjádřeno v listech apoštola Jana. Láska k bližnímu je nejtěžší vůči nejbližším, a to díky většímu vzájemnému poznání. Ze své lásky nesmíme vylučovat nikoho, ani největšího hříšníka. Lásku k nepřátelům nám slovy i činy demonstroval Ježíš: dobrořečit jim, modlit se za ně, přijímat setkání s nimi znovu a znovu s trpělivostí a shovívavostí. I oni jsou našimi bratry a sestrami, máme pro ně chtít dobro, všímat si všeho, co dělají dobře a také dělat ve vztahu k nim vše, co je v našich silách. Svatý Jan od Kříže říkal: „Kde nenacházíš žádnou lásku, tam ji přines – a lásku najdeš.“ Kněžské poslání bylo za komunistického režimu záměrně redukováno na servis zbývajícím věřícím a na opravy kostelů aj. nemovitostí. Jako infekce přetrvává dosud představa, že kněz má být jen tam, kde jsou věřící. Ježíš nechtěl a nechce po apoštolech či učednících, aby stáli či seděli na místě (ve vesnici, synagoze, na faře), ale říká: Jděte a uzdravujte! Jděte a učte! Apoštol Pavel šel právě tam, kde byli nevěřící. I nám je uloženo uzdravovat a evangelizovat nevěřící. Nevyžaduje to nic nemožného. Vždy je možné za lidi se modlit, vždy můžeme následovat Ježíše a nést své potíže, těžkosti, kříže a vždy můžeme svědčit příkladem křesťanského života. Přirozeným způsobem můžeme navazovat i kontakty s lidmi – zdravit, přát dobré, promluvit s dětmi, sousedy. Podle poznaných potřeb pak můžeme navštívit nemocné, trpící, osamělé, seniory… Papež Benedikt XVI. zdůrazňuje, že na prvním místě je náš život s lidmi; přinášet Boha znamená ve všech možných situacích a problémech přinášet lásku a následně víru a naději. Křesťan ví, že řešení a obnova existuje v Ježíši Kristu. Přinášet Boha nejde jinak než s láskou. Pro pastorační lásku opět platí – působíme s modlitbou a obětováním svých trampot a křížů. Je nutné umět se vcítit do situace lidí, znát jejich způsob života a uvědomovat si i reálie minulosti (např. znemožňování řádné katechizace dětí začalo už v roce 1962). Kněz má projevovat milosrdenství (doutnající knot neuhasit, nalomenou třtinu nedolomit…) a ocenit každý krůček k dobrému. Stejně jako lékař nemůže chtít, aby k němu chodili jen zdraví lidé. Pomoc potřebují právě nemocní! Každému knězi je svěřena farnost se vším všudy – zvlášť se všemi lidmi, tedy i nevěřícími, s lidmi v krizi, s rozvrácenými rodinami … Úkolem kněze je věnovat se pastoraci úplně, žít se srdcem čistým, nezištným a věrným a vnášet všude oheň Ježíšovy lásky. Doporučuje se číst a rozjímat „Pastores dabo vobis“ Jana Pavla II. Trvale účinná pastorace vyžaduje láskyplnou spolupráci s kněžími i laiky: Vůči okolí je to svědectví vzájemné lásky, je to i prevence proti nebezpečím ohrožujícím kněze (izolace, podivínství, deprese apod.). 20
Zdrojem světla a síly, dárcem lásky a mnoha jiných darů je Duch Svatý. On ze své plnosti buduje církev jako Tělo Kristovo, jeho milovanou nevěstu, svatou manželku a matku věřících. Často se naše víra snižuje, zvláště když se zde na zemi v církvi setkáváme s tvrdostí a neláskou. V pravé víře máme vidět podstatu církve v její dovršené, vítězné podobě s Ježíšem Kristem oslaveným, s Matkou Boží Pannou Marií a všemi svatými. Tam vždy načerpáme novou a novou citlivost, jemnost a lásku. Právě díky životu církve se naplňují Kristova slova: „Budete konat ještě větší skutky než já.“ Dnes se evangelium hlásá miliardám lidí, velkému počtu lidí se pomáhá v utrpení, odpouští se hříchy … V církvi se děje stále mnoho obdivuhodného, zázračného, vydává se svědectví pravdě, a to i mučednickou smrtí. Svatost Kristova a Ducha Svatého se různými způsoby uskutečňuje v mnoha svatých. Od svého počátku stojí a odolávají apoštolé, učedníci, svaté ženy a věřící proti velikosti celého světa. I skutečné špatnosti svědčí o neutopičnosti církve – Ježíš přece jasně mluvil o existenci plevelu mezi pšenicí a že tak tomu bude až do konce světa. Při vytýkání špíny v církvi jednou kardinál Martini odpověděl přirovnáním – lidé dávno objevili mýdlo, ale přesto je stále plno špíny. Jde o to, mýdlo skutečně používat a podobně v církvi užívat prostředky čistého svatého života, které jsou k dispozici. Praví reformátoři církve začínali vždy od sebe a nejbližších příležitostí. Jeden novinář se ptal Matky Terezy na její názor, co by se mělo v církvi zlepšit. Odpověděla mu: „Vy a já.“ Poslední přednáška před slavením archijerejské závěrečné svaté liturgie byla věnována velmi aktuální božské ctnosti naděje. Ježíš mnohokrát vyzýval nejbližší – Nebojte se, důvěřujte v Boha! Výzva „Nebojte se!“ je v Bibli 366-krát, takže i v přestupném roce ji máme jedinečnou k dispozici na každý den. Jednou z nejkrásnějších je ta, kterou říká anděl ženám po vzkříšení Páně: „Vy se nebojte!“ v situaci, kdy se bál Pilát, báli se vojáci, velekněží… Zdánlivě bezmocní se oproti vnější moci nemají bát… Ježíš nás stále ujišťuje: „Nebojte se, já jsem přemohl svět.“ A jinde upřesňuje: „I všechny vaše vlasy na hlavě jsou sečteny…“. Věřící člověk je „v rukou Božích“ a žije v naději na věčný život. Nevěřící ví s jistotou jedině, že umře – vše ostatní je pro něho do budoucna nejisté. Zvláštní poučení nám přináší encyklika O křesťanské naději – SPE SALVI papeže Benedikta XVI. Papež v ní uvádí, že naděje se získává a upevňuje v modlitbě, v jednání a utrpení a v očekávání slavného příchodu Páně. V závěru encykliky zdůrazňuje, že Maria zůstává uprostřed učedníků jako jejich Matka, Matka naděje. Závěrečná modlitba je jistě i prosbou kněží a věřících exarchátu: „Svatá Maria, Matko Boží, naše Matko, uč nás, abychom spolu s tebou věřili, doufali a milovali… Hvězdo mořská, sviť nám a veď nás v našem putování!“ o. Vojtěch Mičan 21
VÁNOCE A RODINA Asi před půl rokem v létě jsme měli rodinnou oslavu. Jak to tak u nás v Čechách bývá, je velká část mé rodiny „nevěřící“, i když každý člověk v „něco“ věří. Je však zvláštní, že jakmile někdo z takové společnosti objeví ve svém okolí křesťana, okamžitě se pokouší navázat kontakt, pokládá záludné otázky, případně se pokouší vysvětlit, proč také nechodí do kostela. Jakmile jsme vyčerpali téma rodinných problémů, přišla kvůli mně řeč i na náboženství. Už ani nevím, jak se stalo, že jsme se v červenci začali z ničeho nic bavit o Vánocích a o obsahu štědrovečerního menu. Tu se však rodina rozdělila. Připadalo by mi, že se naplnila slova Kristova o rozdělení v rodině kvůli jeho jménu, kdyby předmětem našeho dohadování nebyly materialistické řízky. Mé tety kdysi dávno, jako dívky, prošly ještě chatrnou náboženskou výukou ve škole, hájily rybí řízky s tím, že je to tradice a že to tak prostě má být. Strýčkové, kteří místo náboženství dávali přednost fotbalu nebo hokeji, se postavili za vepřové řízky, protože s nimi nikdy nebyla taková práce, rychle a bezpečně se snědly a oni mohli rychleji ke stromečku. Rázem jsem pochopil, že nemá smysl vykládat mé rodince o Vánocích jako o události Narození Ježíše Krista, protože se oba nesmiřitelné tábory shodly, že ať už hospodyňka na plotně smaží cokoliv, o náboženství tady přeci nejde. Jak však alespoň trochu přiblížit mé rodině smysl Vánoc? Trochu nadlidský úkol... Pokusil jsem se tedy přerušit rozvášněné chlapy, pro které byl vepřový řízek nejdůležitějším problémem na světě a uklidnit zoufalé manželky, kterým se začalo potvrzovat, že jejich mužové jsou nenapravitelní… „Má vaše vánoční večeře nějaký cíl?“ Začal jsem otázkou. „Kdyby to bylo setkání rodiny, mohl by to být moc pěkný večer,“ zauvažoval jsem. „A kdybyste se takhle u společného oběda scházeli alespoň jednou za týden a poklábosili společně s dětmi, udělali byste pro svou rodinu hodně,“ pokračoval jsem. Nejodvážnější začali nesměle přiznávat, že společné jídlo se jim z rodiny kamsi vytratilo. Ale ticho, které se po této mé krátké řeči rozhostilo, mi bude ještě dlouho znít v uších. Tak nevím, zda jsem svou krátkou katechezí uspěl. Když totiž dalšího dne nad posledním pivem strýček nadnesl, že má radši vepřový řízek, sepnul jsem ruce a volal: „Řízky už raději ne!“ Tomáš Král EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1, tel. + 420 221 778 491, fax. + 420 222 312 817, e-mail:
[email protected]. Pro vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová, Richard Vocel. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8
22
