Obchodní vztahy EU a ČLR

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta

Obchodní vztahy EU a ČLR Bakalářská práce

Vedoucí práce: Ing. Jan Ostřížek

Petr Bubeník

Brno 2009

Tímto bych chtěl poděkovat panu Ing. Janu Ostřížkovi za odborné vedení práce a věcné připomínky, které mi poskytl při zpracování bakalářské práce. Dále bych chtěl poděkovat asistentu pana europoslance Libora Roučka panu Tomáši Petříčkovi za čas, který

mi

věnoval

a za

poskytnuté

informace

k dané

problematice.

Prohlašuji tímto, že jsem zadanou bakalářskou práci vypracoval samostatně pod vedením Ing. Jana Ostřížka a uvedl v seznamu literatury veškerou použitou literaturu a další zdroje. V Brně, dne 19. 5. 2009 ………………………………… Podpis

Abstrakt Tato práce se zabývá hospodářským vývojem Čínské lidové republiky (ČLR) od roku 1978 do současnosti a ekonomickými a politickými vztahy ČLR s Evropskou unií (EU). Na základě historického vývoje vzájemných vztahů popisuje problémy, které obě země zaznamenávají ve vzájemném obchodě a způsob jejich řešení. Poslední část se zaobírá faktory, které by mohly mít v budoucnu vliv na vzájemné vztahy ČLR a EU. Výsledkem této analýzy je návrh, jakým způsobem by v budoucnu měla EU vůči ČLR postupovat, aby zajistila stabilní a nekonfliktní vzájemné vztahy.

Klíčová slova: Evropská unie, Čínská lidová republika, obchod, ekonomické vztahy, politické vztahy.

Abstract This paper deals with economic development of People’s Republic of China (PRC) since 1978 up to the present and with economic and political relations between PRC and the European Union (EU). Reflecting the historical development of mutual relations the paper gives a description of the problems in mutual trade and how to solve them. Finally the paper describes factors which could influence future relations between PRC and the EU. As a result of this analysis a proposal is presented how the EU should act towards PRC in order to ensure stable and non-conflict relations.

Key words: the European Union, People’s Republic of China, trade, economic relations, political relations.

Seznam použitých zkratek ČLOA

Čínská lidově osvobozenecká armáda

ČLR

Čínská lidová republika

EHS

Evropské hospodářské společenství

EK

Evropská komise

EU

Evropská unie

HDP

Hrubý domácí produkt

ICCPR

Mezinárodní

úmluva

o občanských

a politických

právech (International Covenant on Civil and Political Rights) ICESCR

Mezinárodní

úmluva

o ekonomických,

sociálních

a kulturních právech (International Covenant on Economic, Social and Cultural Rights) KS

Komunistická strana

OSN

Organizace spojených národů

PCA

Dohoda o spolupráci a partnerství (Partnership and Cooperation Agreement)

PZI

Přímé zahraniční investice

SSSR

Sovětský svaz socialistických republik

USA

Spojené státy americké (United States of America)

ÚVK

Ústřední vojenská komise

ÚV KS

Ústřední výbor komunistické strany

VSLZ

Všečínské shromáždění lidových zástupců

WTO

Světová obchodní organizace (World trade organisation)

ZEZ

Zvláštní ekonomická zóna

Obsah 1

Úvod ..............................................................................................8

2

Cíl práce a metodika ....................................................................9

3

Historie Číny ...............................................................................10 3.1 Vznik ČLR a vláda Mao Ce-tunga ................................................................... 10 3.2 Počátek reforem ............................................................................................... 13 3.3 Vznik zvláštních ekonomických zón (ZEZ).................................................... 16 3.4 Populační politika ............................................................................................ 18 3.5 Studentské kluby a snaha o politickou reformu........................................... 21 3.6 Tchien-an-men, 1989 ....................................................................................... 22 3.7 90. léta – rozkvět čínské ekonomiky .............................................................. 23 3.8 Vstup do nového tisíciletí ............................................................................... 26

4

Historie vzájemných obchodních a politických vztahů ..........29

5

Problémy obchodování mezi EU a ČLR ...................................36 5.1 Summity EU-Čína ............................................................................................. 36 5.2 Obchodní deficit EU vůči Číně........................................................................ 38 5.3 Čínský kurzový systém ................................................................................... 40 5.4 Boj proti padělkům a nebezpečným výrobkům ............................................ 42

6

Budoucí vývoj vzájemných vztahů ...........................................44 6.1 Dohoda o spolupráci a partnerství (PCA) ..................................................... 44 6.2 Postoj USA........................................................................................................ 44 6.3 Odliv přímých zahraničních investic (PZI) .................................................... 45 6.4 Dodržování lidských práv v Číně ................................................................... 47

7

Diskuse .......................................................................................49

8

Závěr............................................................................................53

9

Použitá literatura ........................................................................56

1 Úvod Až se Čína probudí, země se zachvěje. Napoleon Bonaparte Ať si to chceme přiznat nebo ne, Čína se stává globální velmocí. Podle americké banky Goldman Sachs má být její ekonomika do třiceti let třikrát větší než ekonomika Spojených států amerických. V současném ekonomicky provázaném světě snad neexistuje žádná významnější země, která by v Číně nevyráběla nebo s ní alespoň neobchodovala. Probuzení tzv. čínského draka nastalo na konci 80. let minulého století a bylo velkolepé. Je otázkou, kde by se Čína nacházela nyní, kdyby si neprošla roky hrůzovlády a ekonomických experimentů Mao Ce-tunga. Nyní již mohla být globálním hráčem číslo jedna, ovšem na druhou stranu je možné, že už by taky nemusela existovat. Jedno je v současné době jisté – Čína ještě dosud neřekla poslední slovo. Západní svět už si dávno všiml, že jeho další růst a blahobyt není bez Číny možný. To samé platí i naopak. Čína už si dobu mezinárodní izolace za vlády Maa vyzkoušela a sami Číňané nejlépe vědí, co jim přinesla – hlad a chudobu. Proto si i vláda uvědomuje nutnost spolupráce a otevírání se Západu. Spolupráce mezi EU a Čínou je postavena na bázi strategického partnerství. Evropská unie (EU) je co do obratu největším zahraničním obchodním partnerem Číny a naopak Čína je dnes po Spojených státech druhým největším obchodním partnerem Evropské unie. Vzájemné vztahy těchto dvou stran ovlivňují téměř dvě miliardy lidí žijících na těchto územích. Obě strany si přejí silnou a bezproblémovou spolupráci především v ekonomické oblasti. Snahou EU je větší zapojení Číny do mezinárodního obchodu, standardizace vzájemných vztahů a také lepší dodržování lidských práv na čínském území.

8

2 Cíl práce a metodika Hlavním cílem práce je analýza vztahů mezi EU a Čínskou lidovou republikou (dále jen Čína) od navázání diplomatických vztahů až do současnosti a návrh možného přístupu EU k Číně v rámci vzájemných vztahů. Čína je jedním z nejdůležitějších obchodních partnerů EU, jedna z nejdynamičtěji se rozvíjejících ekonomik světa a budoucí světová velmoc. Jaké problémy existují ve vzájemném obchodu EU a Číny? Čím jsou tyto problémy způsobeny a jak jsou řešeny? Jaké faktory budou v budoucnu ovlivňovat vzájemné vztahy EU a Číny? Na tyto otázky se práce snaží odpovědět. První polovina práce je zaměřena na historii Číny po roce 1978 a historii vzájemných politických a obchodních vztahů mezi EU a Čínou. Podkladem pro zpracování této problematiky byla především odborná literatura věnující se historii Číny. Informace týkající se politických a ekonomických vztahů mezi EU a Čínou byly získány především ze zpráv a dokumentů EU, Evropského parlamentu a Evropské komise. Tato část práce je popsána poměrně detailně a rozsáhle. To především z toho důvodu, aby si čtenář dokázal představit množství změn a obratů, kterými Čína prošla za pouhých šedesát letech svého vývoje. Během tvorby této práce byla několikrát kontaktována i čínská ambasáda v Praze, která ovšem nereagovala. Druhá polovina práce se zabývá problémy, které přetrvávají ve vzájemném obchodu mezi EU a Čínou i po vstupu Číny do WTO. Na základě doporučení pana europoslance Libora Roučka byly vybrány problémy, které jsou v současnosti nejdiskutovanější. Tato část práce se věnuje také faktorům, které budou vytvářet budoucí podobu vzájemných vztahů EU a Číny. Na základě výsledků této analýzy je navržen způsob, jakým by měla EU v budoucnu postupovat ve vzájemných vztazích s Čínou. Z informací získaných během zpracovávání bakalářské práce budu vycházet i při tvorbě své diplomové práce.

9

3 Historie Číny Historie Číny je stará snad jako lidstvo samo. Popisovat v této práci celé dějiny této země od prvních císařů přes nájezdy mongolských kočovníků po nástup Mao Cetunga by vydalo na několik set stran textu. Důležité pro tuto práci budou novodobé dějiny Číny, které se začaly psát po smrti Mao Ce-tunga. Období od vzniku ČLR (Čínské lidové republiky) do roku 1978 je shrnuto v podkapitole 3.1.

3.1 Vznik ČLR a vláda Mao Ce-tunga ČLR byla založena 1. října 1949 po bitvě o moc, kterou mezi sebou po konci 2. světové války vedly dvě strany – Maova KS Číny a Čankajškův Kuomintang. Mao Ce-tung se svými stoupenci porazil Čankajškovu armádu a ta byla nucen přesídlit na Tchajwan, kde vznikla Čínská republika. Čankajšek byl přesvědčen, že vláda KS na pevnině nevydrží dlouho a on se za pár měsíců vítězoslavně vrátí jako spasitel na čínskou pevninu. Nestalo se tak. Ihned po nástupu k moci začal Mao Ce-tung uplatňovat komunistickou doktrínu – vyhlásil pozemkovou reformu, znárodnil průmyslové podniky a začal se združstevňováním zemědělství. V roce 1950 Čína pomáhala komunistické Severní Koreji při korejské válce. V roce 1953 byl vyhlášen po vzoru SSSR první pětiletý hospodářský plán, který byl zaměřen především na hutě a těžký průmysl. V padesátých letech probíhaly v Číně různé kampaně na převýchovu inteligence. Jednou z nejznámějších byla v roce 1956 kampaň sta květů, která probíhala pod heslem „ať rozkvétá sto květů, ať spolu soupeří sto škol“. Během ní Mao vyzval ke kritice KS Číny a zaručoval kritizujícím absolutní bezpečnost. Což se ovšem nestalo. V roce 1957 označil v jednom ze svých projevů Mao Ce-tung kritizující inteligenci za kontrarevoluční živly a zahájil tzv. „boj proti pravičákům“. Nejdůkladněji se postupovalo proti členům KS, kteří se odvážili prezentovat své názory a kritizovat vedení strany. Všichni ti, kteří byli označeni za pravičáky, byli deportováni na venkov, kde je čekala převýchova prací. Tímto krokem Mao dosáhl naprosté poslušnosti nejvyšších stranických špiček a zlikvidoval vnitrostranickou opozici.

10

V roce 1958 měla začít druhá pětiletka. Čínští inženýři ve spolupráci se sovětskými spolupracovníky ovšem usoudili, že pro zemi bude místo plánovitého budování socialismu lepší budování skokové. Tímto byly položeny základy ekonomického experimentu zvaného Velký skok vpřed. Jelikož velká zemědělská družstva se v minulosti neosvědčila, začaly vznikat tzv. lidové komuny. Byly to ekonomické jednotky o velikosti zhruba 1000 obyvatel, které byly zcela zodpovědné za své výsledky. Cílem Maa a plánovačů bylo do budoucna zlikvidovat soukromé vlastnictví, peníze a rodinu. Vznikala celá řada absurdních nařízení, která měla zemi pozvednout na vyšší úroveň. Jedním z nich bylo například rozhodnutí, aby každá komuna měla postavenu vlastní vysokou pec a pomohla tak plnit plán výroby oceli stanovený ÚV KS Číny. Ze strany státu ovšem nebylo zajištěno zásobování železnou rudou ani palivem. Proto některé komuny musely pro výrobu oceli používat násady svých zemědělských náčiní. Je tedy zcela logické, že kvalita oceli nedosahovala ani průměrné úrovně a navíc rapidně poklesla zemědělská výroba, protože lidé neměli čím obdělávat pole. Přesto však nebyl tento směr přehodnocen. Snížení zemědělské výroby, nepříznivé počasí a roztržka se SSSR, která pro Čínu znamenala nutnost postavit se na vlastní nohy způsobily, že v některých oblastech se již v roce 1959 začal projevovat hladomor. Ten se v roce 1960 rozšířil prakticky do celé Číny a podle odhadů zemřelo v letech 1958 – 1961 hladem až 30 milionů lidí. Velký skok byl oficiálně ukončen roku 1961. Vliv Velkého skoku na čínskou ekonomiku byl obrovský. Jak vyplývá z tabulky 1, k růstu HDP došlo v Číně v letech 1959 a 1960. Ovšem v dalších letech HDP klesal a v roce 1962 se oproti roku 1958, kdy velký skok začal, snížil skoro o 12 %. Citelně byl v těchto letech ovlivněn také zahraniční obchod. Velký skok samozřejmě čínský dovoz a vývoz ovlivnil, ovšem větší vliv měla podle mého názoru roztržka se Sovětským svazem z roku 1960, kdy se čínské a sovětské vnímání socialismu rozdělilo a SSSR se rozhodl dále Čínu nepodporovat. Jelikož do té doby byl SSSR pro Čínu největším zahraničním obchodním partnerem, musel se tento krok logicky projevit v bilanci zahraničního obchodu. Jak je vidět v tabulce 2, hlavně propad dovozu o 22 % je obrovský, celkový obrat se snížil v roce 1962 oproti roku 1957 o 14 %.

11

Tab. 1: Změna HDP v Číně v období 1958-1962 Rok

mld. Rmb

1958 1959 1960 1961 1962

130,7 143,9 145,7 122 114,9

Meziroční změna 10 % 1% 16 % -6 %

Změna oproti roku 1958 10 % 11 % -7 % -12 %

Zdroj: http://www.chinability.com/GDP.htm

Tab. 2: Zahraničního obchodu Číny v letech 1957 a 1962 (mld. $) Rok 1957 1962

Export 1,6 1,49

Změna -7 %

Import 1,5 1,17

Změna -22 %

Obrat 3,1 2,66

Změna -14 %

Zdroj: http://www.chinability.com/Trade.htm

To nejtěžší období ovšem novodobou Čínu ještě čekalo. V roce 1966 vypukla Velká proletářská kulturní revoluce. Tato akce měla za cíl vymýtit ze strany kapitalismus a také Maovy odpůrce. K plnění těchto cílů vznikaly na školách mládežnické a dětské oddíly tzv. „rudé gardy“. Milionům žáků, studentů, ale i dělníků byl dán jediný úkol – odhalovat a trestat „buržoazní smýšlení“ svých učitelů, rodičů, sousedů, spolupracovníků a také ničit vše, co připomínalo minulost a život buržoazie (BAKEŠOVÁ, 2003). V tomto období bylo zničeno více památek čínské historie než za celou druhou světovou válku. Řádění rudých gard se ovšem vymklo veškeré kontrole. Gardisté vybaveni tzv. rudými knížkami (citáty předsedy Maa) a zbraněmi útočili na všechny, kteří byli jenom trošku podezřelí. Jako důkaz viny stačila obyčejná kniha nebo obraz v bytě. Jako konec kulturní revoluce je obvykle označována smrt Mao Ce-tunga v roce 1976. Ovšem jako konec největšího zla je vnímán rok 1969, kdy se situace po IX. sjezdu KS Číny značně zklidnila. V boji o moc, který začal po smrti Maa, zvítězila reformní skupina politiků vedená Teng Siao-pchingem nad tzv. „bandou čtyř“, ve které byla hlavní vůdčí osobností vdova po Mao Ce-tungovi Ťiang Čching. Tato skupina byla posléze obviněna z rozpoutání kulturní revoluce a členové odsouzeni k vysokým trestům. Velká kulturní revoluce neměla na ekonomiku Číny až takový drtivý dopad jako Velký skok vpřed a to z toho důvodu, že již nebyla prosazována úplná kolektivizace a rušení záhumenků. Jak plyne z tabulky 3, HDP sice klesalo, ale ne tak závratně jako v letech 1961-1962. Zahraniční obchod se stále ještě vzpamatovával

12

z rozchodu se SSSR v roce 1960 a čínské výrobky hledaly své uplatnění na jiných trzích. Tab. 3: Změna HDP v Číně v období 1966-1970 Rok

mld. Rmb

1966 1967 1968 1969

186,8 177,4 172,3 193,8

Meziroční změna -5 % -3 % 12 %

Zdroj: http://www.chinability.com/GDP.htm

3.2 Počátek reforem Nástup pragmatického Teng Siao-pchinga a jeho ekonomických reforem v roce 19781 znamenal pro Čínu obrovský obrat. Reformy, které Teng prosadil, byly zcela oproštěny od ideologizace. Zavedl do do té doby neefektivní čínské ekonomiky základní tržní prvky, nebránil se přílivu přímých zahraničních investic, které byly zpočátku realizovány především Číňany žijícími v zahraničí atd. Tengova politika „otevření vůči světu“ vycházela z poznání, že čínská ekonomika se může rozvíjet jen při větším přísunu technologie a kapitálu, získaného ze zahraničí (FAIRBANK, 1998). Oficiálně se sice nikdy nezřekl Maova učení ani socialismu, ale změny, které podporoval, byly velice liberální a protržní – sám tento systém pojmenoval jako „socialismus se specificky čínskými rysy“. Legendární je jeho věta: „Nezáleží na tom, jestli je kočka bílá nebo černá, hlavně když chytá myši“. Zajímavostí je, že Teng nikdy po roce 1976 nezastával žádnou z nejvyšších stranických funkcí, přesto jako „šedá eminence“ ze zákulisí prakticky řídil celý stát a hlavně jím navrhované reformy. Tengova věta: „Je skvělé být bohatý!“ zněla Číňanům trochu jako z jiné planety. Heslem dob minulých totiž byla kolektivní chudoba. Země se za jeho vedení vymanila z politické izolace, navázala diplomatické styky s USA(1979) a upevnila spolupráci s EHS započatou v roce 1975. Abych byl přesný, tak styky byly spíše navazovány ze strany globálních velmocí, jelikož si – hlavně Spojené státy – dobře uvědomovaly, že čínský trh je nenasycený a dobré vztahy s Pekingem otevřou dveře možné hospodářské spolupráci. 1

Jeho koncepci definitivně schválilo až 3. plénum ÚV KS Číny po XI. sjezdu v prosinci 1978

13

Prvním nástrojem, který měl rozhýbat čínskou ekonomiku byl desetiletý plán „čtyř modernizací“ (v zemědělství, průmyslu, vědě a technice a ve vojenství). Plán, který v roce 1978 nastartoval Chua Chuo-feng byl uskutečňován formou experimentů, od kterých bylo v případě neúspěchu upouštěno. Velkou výhodou všech reforem bylo stabilní politické prostředí komunistické diktatury, které v Číně vládlo. První verze plánu musela být již v roce 1979 přehodnocena. Tento proces byl postaven především na modernizaci průmyslu. Předpokládal výstavbu 120 obrovských průmyslových projektů. Zemědělství byla věnována mnohem menší pozornost. Předpokládalo se totiž, že zemědělství bude povzneseno na vyšší úroveň poté, co průmysl vytvoří podmínky pro jejich technizaci, elektrifikaci, vyšší úroveň zavodňování a maximální využití umělých hnojiv. Roční přírůstek zemědělské činnosti měl tudíž činit 4-5 %, zatímco roční přírůstek průmyslové výroby měl dle plánu činit 10 a více procent (BAKEŠOVÁ, 2003). Modernizace vědy a školství zdůrazňovala nutnost rozvíjení vztahů se zahraničím. Modernizace armády měla za cíl zeštíhlení a větší specializaci a obnovu. Jenže na plnění těchto ambiciózních plánu nebyly finance a také dostatečné množství kvalifikovaných odborníků. Proto většina projektů zůstala nezrealizována a ty, které se podařilo dokončit, se potýkaly s množstvím technických problémů (typickým příkladem je ocelárna vybudovaná ve spolupráci s Německem ve městě Wu-chan, která sice funguje, ale pouze na 2/3 plánovaného výkonu. Její odběr energie totiž byl tak vysoký, že téměř zruinoval celou provincii!). Teprve po tomto fiasku se mohla prosadit Tengova myšlenka založená na podpoře zemědělství hned v první fázi. Došlo k dekolektivizaci zemědělství a výrobní prostředky byly dány rolníkům do tzv. ekonomického pronájmu. Podle tohoto modelu rolníci odevzdávají určité procento produkce za předem dohodnutou cenu státu, další část produkce prodají a zbytek si mohou nechat. Pro obyčejné zemědělce to byla oproti Maově kolektivizaci obrovská změna. V době velkého skoku to byli paradoxně právě chudí vesničtí rolníci, kteří umírali hlady. Nyní už nebyli nuceni sdružovat se do komun a dostávat rýži a další plodiny na příděl. Záleželo na vůli, snaze a šikovnosti každého z nich. V současné době sice plat zemědělce nedosahuje ani třetiny nejnižšího platu ve městě (RAMPINI, 2008), ovšem alespoň po materiální stránce jsou vesničtí rolníci lépe zajištěni než v minulosti. Toto rozhodnutí sice mělo pozitivní dopad na zvýšení životní úrovně venkovského obyvatelstva a také na zlepšené zásobování měst, ale kvalita produkce odevzdávané rolníky státu byla ve většině případů nevalná. Je logické, že rolníci si

14

například kvalitnější rýži nechávali pro sebe a tu horší odevzdávali jako „desátek“ státu (BECKER, 2002). Teprve po reformě zemědělství přišel na řadu průmysl. Státním podnikům bylo umožněno využívat výrobky, které byly vyrobeny nad určitý předem stanovený plán k tržní produkci. Tímto vznikl duální cenový systém, v němž měla plánovaná produkce regulované ceny vstupů i výstupů, ale ceny vstupů a výstupů pro trh žádným státním regulacím nepodléhaly. Se zvyšováním produktivity průmyslu se začal zvyšovat objem produkce určené pro trh, a tím začaly nabývat tržní síly na významu. Duální systém se tak začal postupně vytrácet (CIHELKOVÁ, 2001). Modernizace v oblasti vědy a techniky byla založena hlavně na využití zahraničních technologií a know-how, které do země začaly proudit spolu se zahraničními investicemi. Modernizace armády postupovala pomalu. Vzhledem k velikosti ČLOA byla velice náročná a byla dokončena až v devadesátých letech. Základem reformy byla redukce počtu vojáků a také modernizace zbraňových systémů. Obrovský ekonomický růst umožňuje Číně dávat velké množství finančních prostředků do armády, což značně znervózňuje Tchajwan, USA a celý západní svět. Celkový dopad „čtyř modernizací“ je nutné hodnotit jako velice pozitivní. Nastartoval trvalý ekonomický růst trvající dodnes a také se podílel na snížení počtu osob žijících pod hranicí chudoby (viz graf 1). Jak je vidět z grafu 2, efekt reforem začal působit od roku 1981 a HDP rostl meziročně o více než 10 % prakticky až do konce 80. let. Teng také dokázal přilákat do země velké množství zahraničních investorů, kteří byli ochotni to tamější ekonomiky přinést nejen peníze, ale také technologie a know-how, které do té doby zaostalá Čína neznala.

15

Graf 1: Počet obyvatel žijících pod hranicí chudoby [ %] v letech 1981-2001 Zdroj: RAVALLION, CHEN.: Learning from success, 2004

Roční růst HDP [%] 16 14 12 10 8 6 4 2 0 1978

1979

1980

1981

1982

1983

1984

Graf 2: Roční růst HDP Číny v % v letech 1978-1984 Zdroj: http://www.chinability.com/GDP.htm

3.3 Vznik zvláštních ekonomických zón (ZEZ) Jako důkaz pochybovačům a hlavně vnitřní opozici ve straně nechal Teng v roce 1979 zřídit tzv. zvláštní ekonomické zóny (ZEZ). V těchto oblastech měly být vytvořeny ideální podmínky pro zahraniční investice a zóny se měly stát „inkubátory ekonomického růstu“ a ukázkou dalšího směřování „socialismu se specificky čínskými

prvky“.

Podnikání

v těchto

oblastech

bylo

vládou

podporováno

16

a zvýhodňováno pomocí daňových a celních úlev, výhodných cen nájmů, ale třeba i atraktivitou pronajímaných pozemků (blízkost Hongkongu a Tchaj-wanu). Původně byly vybrány 4 oblasti: Šen-čen, Ču-chaj, Šan-tchou a Sia-men (viz obr. 1).2 Tyto oblasti nebyly vybrány náhodou. První tři zóny leží těsně u Hongkongu a Sia-men na pobřeží přímo proti ostrovu Tchaj-wan. Tyto zóny si Teng vydobyl navzdory nelibosti zasloužilých stranických kádrů vychovaných v prostředí tuhé kolektivizace Maovy vlády. Tento experiment se vydařil a k původním čtyřem ZEZ se přidala celá provincie Chaj-nan. Všechny 4 původní oblasti se změnily k nepoznání. Příkladem je původně rybářské město Šen-čen (viz. Obr. 2).

Obr. 1: Zvláštní ekonomické zóny (ZEZ) a ekonomické a technické rozvojové zóny Zdroj: https://www.lib.utexas.edu/maps/middle_east_and_asia/china_specialec_97.jpg

Vidina zbohatnutí a vysoká životní úroveň samozřejmě láká do těchto oblastí lidi z celé Číny. Proto zde platí přísná pravidla pro výběr kandidátů na jednotlivé 2

China in brief [online]. 2000 , 2000-07-13 [cit. 2009-03-10]. Dostupný z WWW:

.

17

pozice. Přistěhovat se sem totiž může pouze člověk, který zde již získal zaměstnání a to ještě k tomu vysoce kvalifikované zaměstnání. Většina uchazečů o práci jsou ovšem málo vzdělaní lidé. Ti mohou žádat o zaměstnání méně kvalifikované (např. pomocnice v domácnosti, stavební dělníci, atd.) a dostanou pouze dočasné povolení k pobytu, které trvá většinou jeden až dva roky. Hranice ZEZ jsou hodně podobné hranicím státním. Vstoupit mohou pouze osoby, které mají pobyt povolen, případně návštěvníci, kteří se ovšem musí po vypršení povolení k pobytu vzdálit (BAKEŠOVÁ, 2003).

Obr. 2: Proměna města Šen-čen Zdroj: http://english.cri.cn/mmsource/images/2008/11/06/4380szcontrast5001.jpg

3.4 Populační politika Od počátku 80. let začala vláda prosazovat pro Západ možná poněkud drsnou formu populační politiky „jeden pár – jedno dítě“. Dědictví zanechané Maovým

18

„velkým skokem“ a „kulturní revolucí“, ke kterým bylo potřeba obrovského lidského potenciálu, tikalo jako časovaná bomba. Od svého vzniku v roce 1949 až do konce 70. let neměla Čína žádnou populační politiku. Čína byla donedávna nejpočetnějším státem světa (nyní ji předběhla Indie) s obrovským ročním nárůstem novorozenců (viz graf 3). Z obrázku je patrné, že porodnost (v obrázku jako birth rate) i úmrtnost (death rate) v Číně začala s jistými malými výkyvy klesat v první polovině 60. let. Je otázkou, jak by se populace v Číně vyvíjela nebýt „velkého skoku“ (Great Leap Forward), který probíhal od roku 1958 do roku 1961. V tomto období byla v Číně větší úmrtnost než porodnost a celkový počet obyvatel (total population) se snížil o 13 milionů. Po roce 1961 se prudce zvýšila porodnost a naopak snížila úmrtnost obyvatel. Nárůst porodnosti se postupně zastavil a od roku 1965 začala porodnost klesat. Ovšem i tak byla průměrná porodnost v Číně obrovská – do roku 1978 přes 20‰, zatímco světový průměr byl kolem 10‰. Počet obyvatel se tedy neustále zvyšoval a proto musel přijít radikální krok. Pravidlo jednoho dítěte platí pouze pro páry, které žijí ve městech. Lidé na venkově mohou mít dvě děti v případě, že prvorozená byla holčička. Hanové (původní a nejpočetnější skupina obyvatel) v řídce obydlených oblastech a také příslušníci menšin (Ujgurové, Mongolové, Tibeťané,…) mohou mít dětí více. To platí i pro manžele, kterým se narodilo postižené dítě nebo pro ty, kteří se vrátili ze zahraničí (BAKEŠOVÁ, 2003). Tato politika a její důsledné dodržování sklízí ovace ze všech stran. Ovšem její ekonomické a demografické důsledky budou v budoucnu pro Čínu obrovským problémem. Jak ukazuje graf 1, věková struktura obyvatelstva je podobná jako u zemí, které již prošly druhým demografickým přechodem. V případě Číny je patrné, že se základna pyramidy zužuje (početně nejslabší skupinou jsou děti ve věku 0-4 let), což dokazuje efektivitu politiky jednoho dítěte. Z grafu je také patrná početná generace pětatřicátníků až čtyřicátníků, kteří v současné Číně živí důchodce. Ovšem je otázkou, kdo bude živit v důchodu je. Tento problém nastane přibližně za 20 až 25 let a bude zajímavé sledovat, jak se s ním čínská vláda vyrovná.

19

Graf 3: Populační vývoj v Číně v letech 1950-1998 (Zdroj: http://geographyfieldwork.com/ChinaDemographicTransition.htm)

Graf 4: Struktura populace Číny podle pohlaví a věku v roce 2006 Zdroj: http://www.stats.gov.cn/enGliSH/

20

3.5 Studentské kluby a snaha o politickou reformu Nejbližším spolupracovníkem Tenga byl generální tajemník KS Číny Chu Jaopang, kterého během „kulturní revoluce“ stihl stejný osud – oba se stali oběťmi stranických čistek. Ovšem po Tengově návratu na výsluní se s ním často dostával do konfliktu. Dalo by se říci, že Chu byl daleko liberálnější než Teng. To se projevovalo například v pojetí reforem. Teng striktně prosazoval pouze hospodářské a politické reformy. Chu naopak na XII. Sjezdu KS Číny (1982) prohlásil, že se Čína nachází na počátku výstavby socialismu a je nutné reformovat nejen hospodářství, ale i politický systém. Tímto výrok přímo odporoval slovům Tenga, která přednesl na teoretické konferenci v roce 1979. Formuloval na ní totiž čtyři základní principy. Čína se musí držet: 1) cesty socialismu, 2) diktatury proletariátu, 3) vedoucí úlohy komunistické strany, 4) marxismu-leninismu a Mao Ce-tungova myšlení (FAIRBANK, 1998). Chuovi názory už od počátku jeho politické kariéry silně ovlivňovala skupina lidí, která se kolem něj vytvořila – tzv. intelektuální dílna. Hlavně proti nim byla zaměřena tzv. „kampaň proti duchovnímu znečištění“ odstartovaná v roce 1983. Podle kritiků byla tato kampaň podobná těm, které se odehrávaly za Maovi éry. Chu Jao-pangova „intelektuální dílna“ se stala předobrazem studentských diskusních klubů, které vznikaly ve velkých městech a pro vládu (a potažmo stranu) znamenaly do budoucna velký problém. To se ukázalo již v roce 1986, kdy proběhla první vlna studentských demonstrací. Nejpočetnější demonstrace se konaly v Šanghaji. Odtud se protesty přelily do dalších měst například i do Pekingu. Jak rychle demonstrace v prosinci 1986 začala, tak taky na začátku roku 1987 skončila. Hlavním důvodem byla neochota politiků studentům naslouchat a hlavně malá podpora obyvatel měst. Teng označil za viníka demonstrací právě Chu Jao-panga, který s demonstranty sympatizoval a v lednu 1987 ho proto na místě generálního tajemníka KS Číny vystřídal Čao C’-jang. Po Chuově odvolání se rozjela kampaň „proti buržoazní liberalizaci“ namířená především proti inteligenci. Tresty ovšem nebyly nijak přísné (oproti trestům za Maovi éry). Kritizovaní lidé byli vyloučeni ze

21

strany a nějaký čas nesměli vystupovat na veřejnosti a publikovat (BAKEŠOVÁ, 2003). Názorové rozpory ohledně politických reforem uvnitř strany byly stále otevřenější. Nejednotnost se projevila na Všečínském shromáždění lidových zástupců (VSLZ) v březnu 1988. Na kandidátku se dostali lidé, kteří nebyli stranickými výbory prověřeni a naopak někteří vybraní kandidáti byli z kandidátek vyškrtnuti. Na základě těchto impulsů obnovilo na počátku roku 1989 svoji činnost studentské hnutí, jehož aktivita byla utlumena v roce 1986. Studenti sepisovali petice, které vyzývaly k urychlení politických reforem a k zavedení svobody slova.

3.6 Tchien-an-men, 1989 V květnu 1989 se v Pekingu konalo prestižní zasedání Asijské banky a politicky velmi důležitá návštěva M. S. Gorbačova. Nejenom vedení strany, ale i studenti si plně uvědomovali, že při těchto dvou událostech budou přítomni novináři z celého světa. Generální tajemník strany Čao C’-jang proto žádal demonstranty, aby nepokračovali v pochodu městem a slíbil jim, že vláda s nimi povede dialog. Po těchto slovech se situace uklidnila, studenti sepsali své požadavky pro vedení dialogu a čekali na odpověď od vedení. Odpověď přišla 10. května 1989 a byla zamítavá. Proto byla 13. května stávka obnovena a navíc tisíce studentů vyhlásily hladovku (BAKEŠOVÁ, 2003). 17. května, kdy vrcholila Gorbačovova návštěva, drželo hladovku už něco přes 100 000 studentů a desetitisíce lidí je na náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men) přišli podpořit. Vedení KS Číny bylo rozděleno na dva tábory. Zatímco liberální křídlo vedené Čao C’-jangem navrhovalo smířlivý postup, radikální křídlo v čele s premiérem Li Pchengem požadovalo rázný krok. Vnitřní diskuzi nakonec ovládl premiér, který do Pekingu povolal armádu a vyhlásil výjimečný stav. 2. června byl vydán rozkaz vyčistit náměstí. 4. června pak bylo náměstí po rychlé armády akci náměstí zcela zbaveno demonstrantů.

22

Obr.4: Zásah tanků na náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men), červen 1989 Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Tianasquare.jpg

Podle oficiálních čínských údajů zemřelo při těchto událostech po celé Číně 931 lidí a přes 20 000 jich bylo zraněno. Neoficiálně se ale hovoří až o 7000 obětí po celé Číně. Veřejností v demokratickém světě je masakr na náměstí Nebeského klidu obvykle vnímán jako krach nadějí na politickou liberalizaci v Číně (FÜRST, 2006). Jasným důkazem toho je, že vnitropolitická situace v Číně se po červnu 1989 stabilizovala a do dneška (2009) se ani náznak podobné revolty neopakoval. Násilné potlačení demonstrace vyvolalo ostrou kritiku západních zemí. USA a EHS přerušili s Čínou politické styky. Krátkodobý výpadek zahraniční spolupráce se projevil na poklesu růstu HDP (viz graf 5). Ovšem tento pokles měl pro Čínu i pozitivní prvky jako například snížení inflace pod 5 % (viz graf 8) nebo zklidnění „přehřáté“ ekonomiky.

3.7 90. léta – rozkvět čínské ekonomiky Po událostech na náměstí Nebeského klidu se všeobecně očekával brzký pád komunistického režimu stejně jako ve Východní Evropě a Sovětském svazu. Režim v Číně však žádné známky kolapsu nejevil, naopak se postupně stabilizoval a upevňoval (FAIRBANK, 1998). Po zákroku na Tchien-an-men byl odvolán generální tajemník KS Číny Čao C’-janga a byl nahrazen bývalým šéfem strany v Šanghaji Ťiang Ce-minem, který se

23

stal prvním z takzvané „třetí generace vůdců“. Tato skupina funkcionářů je charakteristická tím, že v ekonomických otázkách je mnohem více otevřenější a liberálnější než generace předchozí, ale vidí komunistickou stranu jako jedinou možnou naději pro zachování budoucí jednoty státu. Toto období bylo pro Čínu klíčové i v tom, jakou cestou se bude vedení strany a potažmo celá země ubírat. Reformy z osmdesátých let slábly a ekonomika potřebovala nový impuls. Tím se stala slavná Tengova „cesta na jih“. Ta se uskutečnila počátkem roku 1992 a kromě Tenga se jí účastnily i další stranické a armádní špičky. Tato akce byla brána jako jakýsi postoj Teng Siao-pchinga k budoucímu směřování země. Teng a jeho stoupenci tvrdili, že budou nutné další reformy pro zvýšení čínské životní úrovně. Tyto kroky nemalým způsobem pomohly k definitivnímu vítězství reformního křídla a umožnily soustředit se na ekonomické reformy (např. daňová reforma v roce 1994, reforma centrální banky v letech 1995-1998, zavedení jednotného – fixního – kurzu vůči volně směnitelným měnám, atd.), které v první polovině poslední dekády 20. století přinesly obrovské tempo růstu HDP (viz graf 5) a také individuální životní úrovně (viz graf 6). Co se týče HDP na obyvatele, zůstává Čína stále jednou z chudých zemí (v roce 2008 obsadila 108. příčku).

Roční růst HDP Číny [%] 16

14

12

10

8

6

4

2

19 80 19 81 19 82 19 83 19 84 19 85 19 86 19 87 19 88 19 89 19 90 19 91 19 92 19 93 19 94 19 95 19 96 19 97 19 98 19 99 20 00 20 01 20 02 20 03 20 04 20 05 20 06 20 07

19 79

19 78

0

Graf 5: Roční růst HDP Číny v % v letech 1978-2007 Zdroj: http://www.chinability.com/GDP.htm

24

V roce 1993 se stal Ťiang Ce-min prezidentem Číny, čímž došlo k plynulému předání moci ze strany Teng Siao-pchinga právě k Ťiangovi. Obrovský ekonomický růst a zlepšování životní úrovně obyvatel také

zažehnal možnou snahu starých

maoistů a odpůrců reforem o návrat k moci. Z úst nového prezidenta poprvé zazněla věta o nutnosti restrukturalizace státních průmyslových podniků a to různými způsoby (např. privatizací, vytvořením akciové společnosti, vstupem zahraničního kapitálu a v krajním případě i zavíráním nerentabilních povozů). Dalším důležitým Ťiangovým poselstvím byla nutnost pokračování KS Číny jako jediné politické moci v zemi, efektivnější potírání korupce a záměr modernizace a početní redukce ČLOA (FÜRST, 2006). Z ekonomického hlediska byl počátek devadesátých let ve znamení strmého růstu. V letech 1992-1993 rostl HDP rekordním tempem o skoro 14 % ročně a i když se v dalších letech snižoval, pořád dosahoval ročního růstu více než 8 %. Co Čínu v devadesátých letech trápilo nejvíce byla vysoká inflace, která byla částečně stlačena po roce 1989. Avšak v roce 1994 vystoupala dokonce na 25 % a reálně hrozilo přehřátí čínské ekonomiky (viz graf 8). Podle čínské vlády měla s růstem inflace souvislost liberalizace cen a mezd, která probíhala v Číně na počátku devadesátých let. Proto vláda jako reakci na vysokou inflaci zavedla opět kontrolu nad mzdami ve státních a soukromých podnicích. V následujících letech byly ceny opět postupně uvolňovány. Od 1. ledna 1994 byl zaveden jednotný kurz čínské měny vůči volně směnitelným měnám, byl to první krok k částečné reformě kurzového systému v Číně (více viz kapitola 5.3). Asijská krize, která tento kontinent zasáhla v letech 1997 a 1998, nedopadla na čínskou ekonomiku tak tvrdě jako okolní státy.

25

HDP na osobu [CNY] 17000 16000 15000 14000 13000 12000 11000 10000 9000 8000 7000 6000 5000 4000 3000 2000 1000

20 06

20 05

20 04

20 03

20 02

20 01

20 00

19 99

19 98

19 97

19 96

19 95

19 94

19 93

19 92

19 91

19 90

19 89

19 88

19 87

19 86

19 85

19 84

19 83

19 82

19 81

19 80

19 79

19 78

0

Graf 6: HDP na osobu [CNY] Zdroj:Čínský statistický úřad, http://www.stats.gov.cn/enGliSH/

3.8 Vstup do nového tisíciletí V roce 1999 byl jmenován Chu Jintao místopředsedou ústřední vojenské komise (ÚVK). Obecně byl tento krok v Číně chápan jako příprava k převzetí postu generálního tajemníka strany po Ťiang Ce-minovi (k tomu došlo na 16. sjezdu KS Číny v roce 2002). V tomto roce začala také státní kampaň „otevírání západu“. Hlavním cílem této akce bylo ekonomicky stabilizovat chudé provincie na západě země, a to formou rozvoje infrastruktury a také sociální stabilizací těchto oblastí, ve kterých žije vysoký počet nečínského obyvatelstva. Další důležitou událostí také bylo prohlášení Ťiang Ce-mina týkající se podpory soukromého podnikatelského sektoru. Dalšího výrazného úspěchu dosáhli podnikatelé v roce 2001, kdy KS Číny ústy Ťianga vyjádřila ochotu přijímat do svých řad právě podnikatele – teorie tzv. „trojí reprezentace“ (FÜRST, 2006). Nejdůležitější politickou akcí začátku nového tisíciletí v Číně byl po vstupu země do WTO (viz kapitola 4) 16. sjezd KS Číny konaný v listopadu 2002. Delegáti potvrdili očekávání a novým generálním tajemníkem strany zvolili Chu Jintaa. Ťiang Ce-min si ponechal post předsedy ÚVK a očekávalo se od něj – podobně jako to ve své době dělal Teng Siao-pching – řízení státu z pozadí. Tyto teorie vzaly za své již

26

v roce 2004, kdy se Ťiang vzdal své pozice předsedy ÚVK a nechal tak Chuovi samostatnost v rozhodování. Nástup Chu Jintaa znamenal zároveň i nástup tzv. „čtvrté generace vůdců“. Tito lidé byli v mládí ovlivněni především kulturní revolucí. Možná i z toho důvodu jsou pokládáni za velké patrioty, ovšem jejich rétorika není vyloženě protizápadní. Jejich vzdělání je vyšší než u generace předchozí, ale postoj k možnému politickému pluralismu se nemění. V březnu roku 2003 schválilo VSLZ změnu ústavy, která mimo jiné stanovovala nedotknutelnost soukromého vlastnictví a také důraz na ochranu lidských práv. Tento rok byl přelomový i v mediální prezentaci katastrof a různých dalších neštěstí. Do této doby byl stranický postup jednoznačný – mlžit a zamlčovat informace do poslední možné chvíle. Kampaň proti epidemii SARS a otevírání tabuizovaných témat jako například boj proti AIDS dávají tušit možný směr dalšího vývoje v zemi. V roce 2008 se Čína dočkala pořádání XXIX. letních olympijských her. Před světem se prezentovala jako sebevědomá budoucí světová velmoc. Z hlediska ekonomiky znamenal začátek nového tisíciletí opětovný meziroční růst HDP o 8 a více procent. Tento růst podporuje především export, který od roku 1999 do roku 2006 vzrostl téměř pětkrát (viz graf 7). Z grafu 8 vyplývá, že na rozdíl od devadesátých let zůstávala inflace pod kontrolou a nebylo třeba chladit přehřátou ekonomiku. Růst exportu Číny 80000,0

70000,0

60000,0

50000,0

40000,0

30000,0

20000,0

10000,0

0,0 1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

Graf 7: Růst exportu Číny v letech 1999-2006 (100 mil.renminbi) Zdroj: Čínský statistický úřad, http://www.stats.gov.cn/enGliSH/

27

30

25

20

15

10

5

0 1989

1990

1991

1992

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

-5

Graf 8: Vývoj inflace (změna indexu spotřebitelských cen) v Číně v letech 1989-2008 Zdroj: International Monetary Fund, World Economic Outlook Database, 2009

28

4 Historie

vzájemných

obchodních

a politických vztahů Čína v současné chvíli představuje druhou nejsilnější ekonomiku světa (podle parity kupní síly), třetího největšího a zároveň nejrychleji rostoucího exportéra a podle neoficiálních statistik čtvrtého největšího světového věřitele. Je v největším zájmu EU, aby s takovýmto partnerem udržovala vysoce intenzivní obchodní a samozřejmě také politické vztahy. Evropská unie je v současné době největším obchodním partnerem Číny a v roce 2006 představoval více než 19 % čínského zahraničního obchodu. Čína je po USA druhým největším obchodním partnerem EU. Obchodní výměna v roce 2007 čítala 301 miliard eur.3 Základním smluvním dokumentem v hospodářské oblasti je Dohoda o obchodní a ekonomické spolupráci mezi Evropským hospodářským společenstvím a Čínskou lidovou republikou, která vešla v platnost 1.10.1985. První diplomatické styky mezi EU (tehdy ještě EHS) a Čínou byly navázány v květnu 1975, kdy zemi jako první z vysokých státníků navštívil Evropský komisař Christopher Soames.4 2. května 1978 byla podepsána obchodní dohoda EHS – Čína a zřízen Společný výbor (Joint committee), který poprvé jednal v Pekingu v roce 1979. Účelem Společného výboru je odhalovat a prověřovat nové možnosti pro rozvoj obchodu

a hospodářské

spolupráce

a vypracovávat

společná

doporučení

(CIHELKOVÁ, 2003). Společný výbor reprezentuje na jedné straně zájmy EHS a na druhé zájmy Číny. Institut Společného výboru zůstal zachován i v „Dohodě o obchodu a hospodářské spolupráci mezi EHS a Čínskou lidovou republikou“ (EEC-China Trade and Economic Co-operation Agreement) platné od října 1985, která nahradila obchodní dohodu z roku 1978. Smlouva se skládá ze 4 kapitol: Obchodní spolupráce, Ekonomické spolupráce, Společný výbor a Závěrečná ustanovení. Tato dohoda je obnovována každých 5 let a je platná dodnes. V roce 1994 byla dohoda doplněna 3

Vztahy EU s Indií a Čínou [online]. 2003-2009 , 16.07.2008 [cit. 2009-03-29]. Dostupný z WWW:

. 4

EU-China

relations:

chronology [online].

2008

[cit.

2009-04-05].

Dostupný

z WWW:

.

29

o politický dialog. Dohoda o obchodu a hospodářské spolupráci je velice stručná (má pouze 18 bodů), a proto v roce 2007 začalo intenzivní jednání o nové a podstatně podrobnější Dohodě o spolupráci a partnerství (PCA) – viz kapitola 6.1. Jak již bylo zmíněno v třetí kapitole, po událostech na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 se dostala Čína do mezinárodní izolace. Evropská komise stejně jako USA zmrazila vztahy s Pekingem a uvalila množství sankcí včetně zbrojního embarga trvajícího dodnes. Vzájemné vztahy mezi EU a Čínou se začaly stabilizovat v roce 1992, kdy byl ustanoven nový bilaterální politický dialog. V roce 1995 Evropská komise zveřejnila novou dlouhodobou strategii nazvanou „Dlouhodobá politika pro čínsko-evropské vztahy“ (A long-term policy for China-Europe relations). Tento dokument se nezaměřil pouze na ekonomické a obchodní vztahy, ale také na lidská práva v Číně, budoucí přechod Hongkongu a Macaa pod čínskou správu i na vojenský význam Číny v regionu. Komise si tedy uvědomila nástup Číny jako budoucí komplexní světové velmoci, což také popsala v části tohoto dokumentu: „..Zatímco Japonsko se po druhé světové válce stalo značkou ekonomické síly a Sovětský svaz se vyznačoval vojenskou silou, Čína velmi rychle rostla v obou směrech, tzn. ve vojensko-politické i ekonomické sféře...“5. Ve stejném roce (1995) byly také zahájeny první rozhovory o dodržování lidských práv v Číně, které se konají dvakrát ročně (viz kapitola 6.4). Vzhledem k stále se zvyšujícímu vzájemnému obchodu a předpokládanému vstupu Číny do WTO se roku 1998 Evropská komise rozhodla ještě více prohloubit vzájemné vztahy s čínskou vládou. Proto schválila strategický dokument „Budování komplexního partnerství s Čínou“ (Building a Comprehensive Partnership with China). V něm jsou definovány hlavní priority politiky EU vůči Číně: 1) zapojit Čínu více do mezinárodního společenství prostřednictvím rozšířeného politického dialogu, 2) podporovat přechod Číny k otevřené společnosti založené na vládě zákona a respektování lidských práv, 3) podpora další integrace Číny do světové ekonomiky, 4) lépe využívat evropských finančních zdrojů umístěných v Číně,

5

MEN, Jing. EU-China Relations: from Engagement to Marriage?. EU Diplomacy Papers [online].

2008, no. 7/2008 [cit. 2009-03-15], s. 5. Dostupný z WWW: .

30

5) zvýšit prestiž EU v Číně (BAAR, 2006). Od tohoto roku se také začaly každoročně konat střídavě v Evropě a Číně summity EU-Čína (viz kapitola 5.1). 11. července 2000 navštívil čínský premiér Ču Žung-ťi Brusel, kde se jako první čínský premiér setkal s Evropskou komisí. V roce 2001 byla také vyhodnocena strategie Budování komplexního partnerství s Čínou z roku 1998 a 15. května 2001 Evropská komise zveřejnila dokument zvaný „Strategie EU vůči Číně: Implementace sdělení z roku 1998 a budoucí kroky pro efektivnější politiku EU“ (EU Strategy towards China: Implementation of the 1998 Communication and Future Steps for a more Effective EU Policy). Cílem tohoto sdělení nebyla změna, ale rozšíření strategie z roku 1998. Dokument upřesňuje budoucí rozvoj vztahů EU a Číny tím, že vymezuje konkrétní a praktické krátkodobé a střednědobé aktivity tak, aby mohlo být dosaženo dlouhodobých cílů z roku 1998 (CIHELKOVÁ, 2003). 11. prosinec 2001 bylo pro Čínu klíčové datum. V tento den se totiž země stala 143. členem Světové obchodní organizace (WTO). Po patnácti letech vyjednávání se Čína plně začlenila do světové ekonomiky. Žádost o přijetí do WTO (tehdy ještě GATT) podala Čína již v roce 1986. Proč vyjednávání trvala tak dlouhou dobu? Jednou z podmínek vstupu do WTO jsou totiž bilaterální jednání mezi kandidátskou a každou členskou zemí prostřednictvím speciálně vytvořené pracovní skupiny. Jednání s jednotlivými zeměmi byla velice komplikovaná (zvláště po událostech na Tchien-an-men v roce 1989). Jako příklad složitosti vyjednávání můžeme uvést problém klasifikace čínské ekonomiky. Tato otázka totiž měla vliv na velikost zemědělských dotací. Jako rozvojová země by Čína měla právo dotovat svou zemědělskou produkci až do výše 10 % její hodnoty. Jako rozvinutá země by měla nárok pouze na 5 %. Nakonec byla vyjednána sazba 8,5 %. Další otázkou byl podíl zahraniční účasti v čínských firmách podnikajících například v oblasti služeb. Do vstupu Číny do WTO totiž platilo pravidlo 50% čínské účasti. Zde bylo vyjednáno přechodné období pěti let, během kterých se podíl zahraniční účasti v čínských firmách mohl zvyšovat. V roce 2006 už neexistovala žádná omezení (BAREŠ, 2005). Vstup Číny do WTO byl krokem do neznáma a velkým experimentem. Nikdy v historii totiž nebyla do WTO přizvána tak důležitá země s politickým systémem, který by byl tolik vzdálený ostatním členům. Ovšem dopad vstupu Číny do WTO na světovou ekonomiku byl neuvěřitelný. Ještě v roce 1999 byl čínský obchod se světem na úrovni Nizozemska. Na konci roku 2003 už byla Čína

31

druhým nejvýznamnějším partnerem EU.6 Není proto zarážející, že rozšíření WTO o Čínu přivítala (a velice prosazovala) právě EU. Jednou z motivací pro EU bylo podnícení k otevření čínského trhu. Členství ve WTO zavazovalo Čínu k zrušení obchodních bariér a dramatickému snížení dovozních daní. Samozřejmě, mnoho netarifních překážek pořád existuje (jedná se například o podporu domácích výrobců, o tom více viz kapitola 5), ale i tyto problémy se snaží vyřešit vzájemná jednání a summity. Jak se vyvíjel zahraniční obchod Číny od roku 1978 až do roku 2006 je vidět v tabulce 4. Největší meziroční změna zahraničního obchodu byla v roce 1994. Zahraniční obchod se v tomto roce zvýšil o 80,8 % a export skoro o 100 %. V tomto roce totiž začala země znovu navazovat se Západem obchodní vztahy, které byly zmraženy po událostech v roce 1989. Naopak v roce 1998 se zahraniční obchod snížil o 0,4 %. Toto bylo způsobeno především asijskou finanční krizí. Ta sice Čínu nezasáhla takovým způsobem jako třeba Japonsko, ale

silná vázanost čínské

ekonomiky právě na japonskou se projevila. Japonsko je totiž podle statistik největším dodavatelem do Číny. Právě kvůli japonské krizi se snížil celkový import do Číny (o 1,5 %). Vstup Číny do WTO v roce 2001 měl na její zahraniční obchod zajisté také velký vliv. Rostl jak export, tak import a to o více než 20 %. Nejvíce byl tento nárůst viditelný v roce 2003, kdy celkový čínský obchod rostl o více než 37 % oproti roku 2002 a import se zvýšil o rovných 40 %. Tento nárůst je možné si vysvětlit větším otevřením čínského trhu zahraničnímu zboží a obecně většímu otevření celé čínské ekonomiky. Z tabulky také vyplývá, že od roku 1978, kdy odstartovaly Teng Siaopchingovy reformy, do roku 2006 se zvýšil zahraniční obchod Číny téměř čtyřistakrát! Tab. 4: Zahraniční obchod Číny (100 mil. renminbi) Rok

6

Import

Meziroční změna ( %)

Export

Meziroční změna ( %)

Celkem export + import

Meziroční změna ( %)

Bazický index ( %) 100

1978

187,4

167,6

355,0

1980

298,8

271,2

570,0

161

1985

1257,8

808,9

2066,7

582

1990

2574,3

2985,8

5560,1

1566

1991

3398,7

32,0

3827,1

28,2

7225,8

30,0

2035

1992

4443,3

30,7

4676,3

22,2

9119,6

26,2

2569

1993

5986,2

34,7

5284,8

13,0

11271,0

23,6

3175

Evropský parlament. China and WTO – The Impact of China’s Accession. 2005. 34 s.

32

1994

9960,1

66,4

10421,8

97,2

20381,9

80,8

5741

1995

11048,1

10,9

12451,8

19,5

23499,9

15,3

6620

1996

11557,4

4,6

12576,4

1,0

24133,8

2,7

6798

1997

11806,5

2,2

15160,7

20,5

26967,2

11,7

7596

1998

11626,1

-1,5

15223,6

0,4

26849,7

-0,4

7563

1999

13736,4

18,2

16159,8

6,1

29896,2

11,3

8421

2000

18638,8

35,7

20634,4

27,7

39273,2

31,4

11063

2001

20159,2

8,2

22024,4

6,7

42183,6

7,4

11883

2002

24430,3

21,2

26947,9

22,4

51378,2

21,8

14473

2003

34195,6

40,0

36287,9

34,7

70483,5

37,2

19855

2004

46435,8

35,8

49103,3

35,3

95539,1

35,5

26912

2005

54273,7

16,9

62648,1

27,6

116921,8

22,4

32936

2006

63376,9

16,8

77594,6

23,9

140971,4

20,6

39710

Průměr

23,3

24,1

23,6 Zdroj: Čínský statistický úřad,2008

Dalším strategickým dokumentem, který Evropská komise vydala byl v září roku 2003 dokument nazvaný „Vyzrálé partnerství: sdílené zájmy a změny ve vztazích EU-Čína“ (A maturing partnership: shared interests and challenges in EUChina relations). Tato zpráva aktualizuje dvě předchozí z let 1998 a 2001, popisuje míru dosažení

cílů stanovených v těchto dokumentech a také je podkladem pro

politiku EU vůči Číně v následujících dvou až třech letech. Hlavním cílem EU podle tohoto dokumentu je kombinace zájmu o stabilitu a rozvoj v ČLR a zájem na úspěšném přechodu ČLR ke stabilní, prosperující a otevřené demokratické zemi s tržními principy a vládou zákona (BAAR, 2006). Čína vydala v roce 2003 první a zatím poslední strategický dokument týkající se její politiky vůči EU. Je vztažen na období pěti let a hlavní cíle čínské politiky vůči EU jsou následující: 1) podporovat obsah a nepřetržitý vývoj vzájemných politických vztahů na základě principů vzájemné vážnosti a důvěry, hledání společné platformy při zachování rozdílů a přispět ke světovému míru a stabilitě, 2) prohloubit hospodářskou spolupráci a obchod Čína-EU na bázi principů vzájemného prospěchu a výhodnosti, pořádat konzultace na rovnoprávné bázi a podporovat společný rozvoj, 3) rozšířit vzájemné kulturní výměny s cílem vzájemného obohacení, společné prosperity a rozvoje, podpořit kulturní harmonii a pokrok mezi „Východem“ a „Západem“ (BAAR, 2006). Čína si v tomto dokumentu dává jako hlavní podmínku dalšího rozvoje vzájemných vztahů přistoupení EU k zásadě „jedna Čína“. To znamená podporovat čínský postoj vůči Tchajwanu, nenavazovat diplomatický

33

kontakt s tchajwanskými úřady a také nepodporovat tchajwanskou účast v jakékoliv mezinárodní organizaci vyžadující status státu. Čínská vláda je obecně znepokojena z vývoje situace na Tchajwanu. V roce 1949, po vítězství Mao Ce-Tunga a jeho komunistické revoluce, přesídlila na tento ostrov Čankajškova kuomintangská vláda a vyhlásila zde Čínskou republiku. Vláda považovala komunistickou revoluci pouze za dočasnou rebelii. Předpokládala budoucí návrat na pevninu a považovala se za jedinou správnou Čínu. V tomto postoji je podporoval Západ a hlavně USA, které v roce 1950 uznaly Čínskou republiku, zatímco ČLR zamítly vstup do OSN. Čínská republika tedy až do 70. let zastupovala v mezinárodních organizacích celou Čínu. Jakmile si svět uvědomil sílu ČLR, začal s ní navazovat diplomatické styky. A jelikož nebylo možné oficiálně uznávat obě čínské vlády, diplomatické styky s Tchajwanem byly většinou zemí vypovězeny. Ovšem polooficiální a neoficiální kontakty zůstaly. Příkladem může být stále platná smlouva mezi USA a Tchajwanem týkající se ochrany ostrova před invazí ze strany ČLR. V současné době mají s Čínskou republikou navázané diplomatické styky pouze 23 zemí (v Evropě je to pouze Vatikán). Kuomintang byl podobně jako KS na pevnině autoritativní strana. Do 70. let byl vývoj na Tchajwanu podobný tomu na čínské pevnině. Od roku 1970 jsou ovšem vidět snahy o demonopolizaci politiky, které vyvrcholily koncem 80. let. Po smrti Čankajška v roce 1985 nastoupil na jeho místo jeho syn Čank Čching-kchuo, který po více než 40 letech zrušil v zemi výjimečný stav, povolil návštěvy příbuzných na pevnině a také dal větší volnost a svobodu tisku. Vrcholem těchto snah bylo vytvoření oficiální opoziční

Strany demokratického

pokroku v roce 1986. Tchajwanské vládě se tedy povedlo postupně odbourat monopol vlády jedné strany a plynule přejít k demokratizaci společnosti bez vedlejších výkyvů a bojů o moc. Proto zůstává trnem v oku pekingské vládě. V dubnu 2004 navštívil Čínu tehdejší předseda Evropské komise Romano Prodi a na oplátku v květnu cestoval do sídla komise čínský premiér Wen Ťia-pao. Zde podepsal s evropskými protějšky nový dialog a inicioval vznik dokumentu „Dohoda mezi Evropským společenstvím a vládou Čínské lidové republiky o spolupráci a vzájemné správní pomoci v celních otázkách“ (Agreement between the European Community and the Government of the People’s Republic of China on cooperation and mutual administrative assistance in customs matters). Podepsána byla na 7. summitu EU-Čína v Haagu 8.12.2004. V této smlouvě se obě strany zavazují spolupracovat zejména:

34

1) ve vytváření a udržování komunikačních kanálů mezi svými celními orgány za účelem usnadnění a zabezpečení rychlé výměny informací; 2) v usnadňování účinné koordinace mezi svými celními orgány; 3) ve veškerých dalších správních záležitostech týkajících se této dohody, které mohou příležitostně vyžadovat společnou činnost. Tato smlouva je zaměřena na vzájemnou správní pomoc a to v oblastech vzájemného poskytování informací, které umožňují zajistit řádné používání celních předpisů, jakož i předcházení, vyšetřování a boj proti porušování celních předpisů. Tato dohoda se ovšem nevztahuje na pomoc při výběru cel, daní nebo pokut, při zatčení nebo zadržení osob či při zabavení nebo obstavení majetku.7 V roce 2006 se konala vůbec první bilaterální konzultace EU-Čína na téma změny světového klimatu ve Vídni. Ve stejném roce komise vydala zatím poslední strategický dokument nazvaný „EU-Čína: užší partnerství, rostoucí odpovědnost“ (EU-China: Closer Partners, growing responsibilities). V této strategii Evropská komise shrnuje, jak daleko se vzájemné vztahy posunuly oproti dokumentu z roku 2003. Z pohledu obchodních a hospodářských vztahů bude Evropská unie postupovat takto: 1) bude po Číně požadovat větší otevření trhu pro evropské firmy, 2) bude prosazovat lepší ochranu práv duševního vlastnictví v Číně a také naléhat na Čínu, aby přestala udělovat nepřípustné dotace a reformovala svůj bankovní systém, 3) komise bude podporovat evropské firmy podnikající v Číně, ovšem bude požadovat dodržování standardů důstojné práce, 4) dá přednost řešení sporných bodů v obchodě s Čínou prostřednictvím dialogu a vyjednávání. Avšak v případech, kdy veškeré snahy ztroskotají, použije Komise systému WTO pro řešení sporů, aby se zajistila shoda s mnohostranně dohodnutými pravidly a závazky, 5) bude prosazovat budování užších vztahů.8 v září 2006 na 9. summitu EU-Čína v Helsinkách se obě strany také dohodly, že otevřou vyjednávání ohledně nové komplexní rámcové smlouvě nahrazující Dohodu o obchodu a hospodářské spolupráci mezi EHS a Čínskou lidovou republikou z roku 1985. Tato smlouva byla předběžně nazvaná Dohoda o spolupráci a partnerství (PCA – Partnership and Cooperation Agreement). Více o smlouvě viz kapitola 6.1. 7

Dohoda mezi Evropským společenstvím a vládou Čínské lidové republiky o spolupráci a vzájemné

správní pomoci v celních otázkách [online]. 2005 [cit. 2009-03-31] Dostupný z WWW: . 8

EU – Čína: užší partnerství, rostoucí odpovědnost [online]. 2006 [cit. 2009-03-31]. Dostupný z

WWW: .

35

5 Problémy

obchodování

mezi

EU

a ČLR Po vstupu Číny do WTO v roce 2001 se ve značné míře zjednodušilo podnikání v této zemi. Ovšem některé umělé překážky vyvolané pekingskou vládou zůstávají. Čína si chrání svůj vnitřní trh více než je zdrávo a než jí pravidla WTO dovolují. WTO je v trestání Číny zatím mírná. Jediný trest, který byl zemi po vstupu do WTO uložen, byl zákaz bezdůvodného zvyšování cel na dovoz automobilových komponentů v roce 2008. Tento zákaz iniciovali společně USA, EU a Kanada, podle jejichž názoru je to krok správným směrem. Tyto umělé bariéry se projevují především ve zvyšujícím se obchodním deficitu EU (ale i USA) vůči Číně. Podle Evropské komise navíc Čína nedodržuje autorská práva a práva duševního vlastnictví jsou zde neustále porušována. Všechny tyto problémy se snaží EU řešit a diskutovat o nich s čínskou stranou na každoročních summitech EU-Čína.

5.1 Summity EU-Čína EU a Čína se schází na společných summitech od roku 1998. Ty se konají každoročně střídavě v Evropě a Číně. Vůbec první setkání významných státníků se konalo 2. dubna 1998 v Londýně. Kromě obvyklých zdvořilostí byla výsledkem jednání mezi Tony Blairem, tehdejším premiérem předsednické země, čínským premiérem Ču Žung-ťim a předsedou Evropská komise Jacquesem Santerem především podpora čínské strany v zavedení eura ve státech EU. EU naopak uvítala snahu Číny o reformu trhu a celkovou ekonomickou restrukturalizaci. EU také pochválila Čínu za rychlou reakci na finanční krizi v Asii, zvláště snaha nedevalvovat měnu a její závazek udržovat tempo ekonomických a finančních reforem. V otázce devalvace čínské měny se ukázal rozpor mezi politikou EU a USA. Spojené státy dlouhodobě kritizují čínský kurzový systém a silnou vázanost čínské měny právě na americký dolar (viz kapitola 5.3). Na závěr jednání obě strany potvrdily pokračování

36

spolupráce na mezinárodním finančním a měnovém trhu a také přivítaly pokrok ve vzájemném dialogu o lidských právech.9 Další dva summity, které se konaly v roce 1999 a 2000 v Pekingu, nepřinesly do vývoje vzájemných vztahů nic nového. Na čtvrtém summitu konaném 5. září 2001 v Bruselu EU ujistila Čínu, že bude pokračovat v dodržování principu „jedna Čína“ a zároveň doufá v mírový dialog ohledně tchajwanské otázky. Ta na oplátku slíbila, že vůči Tchajwanu bude postupovat podle hesla „mírové sjednocení a jedna země, dva systémy“.10 Lídři obou stran také přivítali pokračování růstu vzájemného obchodu a zvyšující se podíl přímých investic evropských firem v Číně. Jednali také o stále se zvyšujícím obchodním deficitu a shodli se na tom, že bude důležité zvýšit v budoucnu vzájemný obchod a tím vzájemnou obchodní bilanci vyrovnat. Čína zde také oficiálně poděkovala EU za dlouhodobou podporu vstupu země do WTO. Pátý summit konaný v Kodani byl prvním, který se konal po útocích z 11. září 2001 v USA. Čekalo se, jak na tuto událost obě strany zareagují. Na summitu se státníci této otázky ovšem dotkli pouze okrajově a neshodli se ani na společném postupu v boji proti terorismu. Summit konaný 30. října 2003 v Pekingu přinesl přizvání čínské strany k budování programu satelitní navigace Galileo. Tento družicový systém, který si buduje EU by měl alternativou k americkému systému GPS. Shoda také proběhla v otázce nutnosti ochrany duševního vlastnictví zejména evropských výrobků v Číně. Byl zde také podepsán dokument zvaný „Dialog mezi EU a Čínou o duševním vlastnictví“ ( EU-China Dialogue on Intellectual Property). V tomto dokumentu se obě strany zavazují k tomu, že spolu povedou na toto téma jednání, která budou probíhat alespoň jednou ročně. Na sedmém summitu konaném v roce 2004 v Haagu obě strany podepsaly již výše zmíněnou Dohodu mezi Evropským společenstvím a vládou Čínské lidové republiky o spolupráci a vzájemné správní pomoci v celních otázkách. Kromě tohoto dokumentu se obě strany shodly na spolupráci v oblasti mírového užití nukleární energie a také podepsaly společnou deklaraci o nerozšiřování zbraní a jejich kontrole (Joint declaration on Nonproliferations and Arms Control). Tato dohoda se týká především zbraní hromadného 9

EU-CHINA SUMMIT: JOINT PRESS TATEMENT [online]. 2003 [cit. 2009-04-22]. Dostupný z

WWW: . 10

FOURTH EU-CHINA SUMMIT [online]. 2001 [cit. 2009-04-22]. Dostupný z WWW:

.

37

ničení. Obě strany se zavazují podniknout kroky k prevenci proti rozšiřování zbraní a to především prováděním přísnějších kontrol při exportu konvenčních zbraní.11 Jak již bylo popsáno výše, na summitu v Kodani v roce 2006 byla zahájena jednání o nové rámcové smlouvě nazvané Dohoda o spolupráci a partnerství (PCA). Zatím posledním setkáním státníků se stalo desáté zasedání konané v Pekingu 28. listopadu 2007. Zde byla například dohodnuta zvýšená spolupráce v oblasti klimatických změn. 11. summit původně plánovaný na podzim 2008 v Paříži byl z důvodu protestu čínské strany proti předchozímu setkání francouzského prezidenta Sarkozyho s Dalajlámou zrušen. Podle posledních informací se summit uskuteční 20. května 2009 v Praze.

5.2 Obchodní deficit EU vůči Číně Obchodní deficit EU vůči Číně se rok od roku zvyšuje. Zatímco v 80. letech byla obchodní bilance těchto dvou celků vcelku vyrovnaná, v roce 2007 již činil deficit EU téměř 160 miliard eur, což podle mezinárodního měnového fondu představuje více než 1 % HDP celé EU (podle parity kupní síly). Důvodů, proč se obchodní deficit neustále zvyšuje, je několik – dovoz levného čínského textilu a oceli do EU, malá snaha Číny otevřít svůj trh zahraničním investorům, podpora čínských podniků státními dotacemi a bezúročnými půjčkami od státních bank a také pomalá reforma kurzového systému v Číně (viz kapitola 5.3). Odhaduje se, že na těchto netarifních bariérách evropští exportéři ztrácí každoročně průměrně 21,4 miliard €.12 Jak vyplývá z tabulky 5, průměrná meziroční změna importu do EU od roku 1999 byla 20,7 %. Zatímco průměrná meziroční změna exportu z EU od stejného roku byla pouze 17,8 %. Celkový deficit se každým rokem zvyšuje průměrně o více než 20 %. Nic tudíž nenasvědčuje tomu, že by se do budoucna deficit obchodní bilance EU s Čínou měl nějak zásadně snižovat. Pokud by ovšem ze strany Číny byly odstraněny všechny netarifní bariéry bránící vzájemnému obchodu, potom je možné, že by se

11

Joint Declaration of the People's Republic of China and the European Union on Non-proliferation

and

Arms

Control

[online].

2004

[cit.

2009-04-22].

Dostupný

z

WWW:

. 12

Evropská komise. Trade Sustainability Impact Assessment of the Negotiations of a Partnership and

Cooperation Agreement between the EU and China. 2007. s. 4

38

deficit obchodní bilance mohl snižovat. Čínští výrobci a vývozci nepodporovaní státními dotacemi a půjčkami by na evropském trhu nemohli své zboží prodávat za tak nízké ceny a ztratili by tím svoji hlavní výhodu. Pokud by Čína provedla razantní reformu kurzového systému a kurz renminbi by byl ovlivňován pouze trhem, potom by musel vůči euru posilovat, což by mělo za následek snižování deficitu. Tab. 5: Obchodování EU s Čínou (mld. €) Rok 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 Průměr

Import 52,6 74,6 82,0 90,1 106,2 128,7 160,3 194,9 231,5

Meziroční změna (%) 41,9 9,9 9,9 17,8 21,2 24,6 21,6 18,8 20,7

Export 19,7 25,9 30,7 35,1 41,5 48,4 51,8 63,8 71,8

Meziroční změna (%) 31,6 18,6 14,5 18,2 16,6 7,0 23,2 12,5 17,8

Bilance -32,9 -48,8 -51,3 -55,0 -64,7 -80,3 -108,5 -131,1 -159,7

Meziroční změna (%) 48,1 5,3 7,2 17,5 24,1 35,1 20,8 21,8 22,5

Zdroj: EUROSTAT, 2009

EU má k dispozici několik mechanismů, které může pro snížení deficitu obchodní bilance s Čínou využít. Prvním z nich je zavedení antidumpingových opatření vůči čínským dovozcům. Tato opatření slouží k ochraně domácích výrobců. Podmínkou k zavedení tohoto mechanismu je zjištění, že společnosti z Číny prodávají své výrobky pod výrobní cenou. To by v tomto případě asi nebyl velký problém. Je všeobecně známo, že čínské podniky se těší velké státní podpoře. Ta se projevuje především bezúročnými půjčkami od čínských bank, vývozními dotacemi, ale třeba také nízkými cenami energie a surovin. Nízké mzdy zaměstnanců a prakticky nulové tresty za devastaci životního prostředí čínským podnikům jenom prospívají. Proč je tedy pro EU problém zavést například dovozní cla na určité druhy zboží? Problémem je nejednost názorů jednotlivých členských států na řešení této problematiky. Příkladem mohou být dovozní cla na koženou obuv z Číny a Vietnamu zavedená v říjnu 2006. Už při rozhodování o zavedení cel se členské země rozdělily na dva tábory. Státy s rozvinutým textilním průmyslem obhajovaly zavedení cel tím, že je důležité udržet pracovní místa a levný čínský textil ohrožuje zaměstnanost v tomto sektoru. Dovoz kožených bot z Číny a Vietnamu od roku 2002 do roku 2006 podle

39

Evropské komise měl podíl na zavření asi 1000 továren po celé Evropě, což připravilo o místa asi 40 tisíc lidí. Na druhé straně stály státy, které nejsou na textilním průmyslu až tolik závislé. Ty argumentovaly tím, že je v zájmu spotřebitele, aby se ceny produktů snižovaly a zvyšovala se konkurence. Dalším argumentem pro odpůrce zavedení cel je to, že toto opatření nedopadne na správná místa. Podle organizací na ochranu lidských práv totiž uvalení sankcí na Čínu znamená ztrátu zaměstnání až pro 100 milionů Číňanů žijících pod hranicí chudoby.13 Po horečných vyjednáváních nakonec EU zatížila dovoz kožených bot z Číny dovozním clem ve výši 16,5 % a z Vietnamu dovozním clem ve výši 10 %. Toto opatření mělo původně trvat dva roky (do roku 2008). V loňském roce se ovšem Evropská komise rozhodla přezkoumat stávající celní opatření, proto musely být současné celní limity zachovány a minimálně o rok prodlouženy.

5.3 Čínský kurzový systém Dalším problémem je nereformovaný kurzový systém v Číně. Čína měla až do roku 2005 pevně stanovený kurz renminbi vůči dolaru. Na naléhání USA však udělala změnu. Americká administrativa si na umělé podhodnocování čínské měny stěžuje již dlouhou dobu. Podhodnocování čínské měny totiž způsobuje mimo jiné to, že čínské zboží je na americkém a potažmo evropském trhu tak levné. Pokud by čínská vláda přestala znevýhodňovat vlastní měnu, potom by se poptávka po dolaru snížila a renminbi by vůči dolaru posilovalo. Což se prakticky stalo. Za poslední dva roky posílila čínská měna vůči dolaru o 21 %. Podle amerických výrobců však renminbi zůstává neustále podhodnocené. K těmto názorům se po nástupu do funkce přiklonil i americký prezident Obama, který americkým výrobcům slíbil, že použije veškeré diplomatické cesty, aby se mu podařilo dosáhnout změny v čínské měnové politice.14 Tento slib ovšem bude v současné situaci celosvětové krize velice těžko realizovatelný. Jeho realizace by totiž vedla pouze k rozporům mezi USA a Čínou a k podpoře protekcionismu.

13

MALÝ, Vojtěch. Evropská dovozní cla: na rozcestí [online]. 2007-2009 [cit. 2009-04-06]. Dostupný

z WWW: . 14

USA: Čína manipuluje so svojou menou [online]. 2009 , 23.1.2009 [cit. 2009-05-12]. Dostupný

z WWW: .

40

Od 21. července 2005 přestala být čínská měna vázána pouze na americký dolar, ale odvozuje se od koše jedenácti měn, v nichž je zastoupen dolar, euro, britská libra, japonský jen, jihokorejský won, australský a kanadský dolar, ruský rubl, malajský ringgit, singapurský dolar a thajský baht. Stanovení kurzu renminbi vůči tomuto koši probíhá každý den a stanovuje ho čínská centrální banka. Měna potom může během dne oscilovat vůči těmto měnám v určitém rozmezí. Čínská centrální banka ovšem nezveřejnila jaké procentuální zastoupení mají v tomto koši jednotlivé měny. Z grafu 9 vyplývá, že kurz renminbi je svázán s dolarem stále velice blízce. Podle odborníků to může být až z 80 %. A právě díky silné vázanosti čínské měny na americký dolar jsme mohli být v minulých letech svědky až absurdních situací. Přestože se zvyšujícím se dovozem čínského zboží do Evropy rostla poptávka po renminbi, to paradoxně vůči euru oslabovalo. Bylo to způsobeno právě oslabující americkou měnou vůči euru. V současné době americký dolar opět nabírá na síle a s ním i čínský renminbi. Pro EU je tedy nesmírně důležité, aby čínská vláda přehodnotila svůj postoj k této problematice. O to samé se ovšem již delší dobu marně snaží i americká vláda. Je tedy vysoce pravděpodobné, že EU nebude mít sílu Čínu přesvědčit k rychlé reformě. Čína se totiž až doteď držela zásady postupné (a velice pomalé) reformy kurzového i bankovního systému.

Graf 9: Vývoj kurzu renminbi a amerického dolaru k reuru Zdroj dat: Evropská centrální banka, http://www.ecb.int/stats/exchange/eurofxref/html/index.en.html

41

5.4 Boj proti padělkům a nebezpečným výrobkům Dovoz levného zboží z Číny je velký problém. Větším problémem je však dovoz padělků značkového zboží do Evropy. Čínské úřady v posledních letech zpřísnily kontroly zboží a také zvýšily tresty za padělání. Ovšem množství nelegálního zboží v Evropě se neustále zvyšuje. Toto se netýká pouze napodobenin textilu nebo obuvi. Stále více se setkáváme s falzifikáty běžných věcí jako například hraček, kosmetiky, léků, alkoholických nápojů, autosoučástek, baterií, elektroniky, mobilních telefonů, atd. Během roku 2007 bylo údajně zabaveno na 136 milionů padělků, díky kterým zahraniční výrobci přicházejí ročně o miliardy dolarů.15 Tyto výrobky tak nepředstavují již pouze rizika ekonomická, ale mnohé z nich ohrožují zdraví i život spotřebitelů stejně jako další nekvalitní výrobky produkované v Číně. Proto EU tlačí na Čínu, aby začala pro vývoz dodržovat normy pro potravinářské i nepotravinářské výrobky. Výrazným posunem ve vzájemných jednáních je dohoda mezi EU, USA a Čínou z loňského listopadu. Zástupci těchto tří celků se v Bruselu shodli na tom, že posílí kontroly zboží exportovaného z Číny. Konkrétně by se mělo jednat o vyhledávání a stahování vadných kusů výrobků z oběhu. Ze statistik RAPEXu (informační systém EU v němž jsou jednotlivé země informovány o tom, že se na trhu v kterékoliv zemi objevil nebezpečný výrobek) vyplývá, že zatímco v roce 2007 bylo v EU ze všech závadných výrobků stažených z prodeje 47 % čínského původ, v roce 2008 to bylo již 56 %.16 Například podle zprávy RAPEXu z 5. týdne tohoto roku bylo označeno za nebezpečné 26 výrobků, 16 z nich pocházelo z Číny, což je 61,5 %! Navíc mezi ostatními se objevilo 7 výrobků z Hong Kongu a 1 z Tchajwanu. Jednalo se většinou o hračky a kosmetiku. Objevují se i polemiky, že kdyby světové firmy nešetřily na mzdových nákladech a nepřesouvaly výrobu do Číny, nebylo by možné jejich patenty a postupy výroby kopírovat. Na tomto názoru je určitě hodně pravdy, ovšem ani tyto důvody neopravňují čínské plagiátory k porušování práv. Navíc je přesun výroby do Číny

15

Evropská unie se chystá na čínské padělky a jejich výrobce [online]. 2008 [cit. 2009-04-19].

Dostupný

z

WWW:


vyrobce> 16

Výroční zpráva RAPEXu za rok 2008 [online]. 2009 [cit. 2009-05-01]. Dostupný z WWW:



42

výhodný nejen pro výrobce, ale v konečném důsledku i pro spotřebitele. Podle odhadu odborníků by například tenisky značky Adidas vyrobeném v domovském Německu byly až pětkrát dražší než ty samé vyrobené v Číně či dnes už spíše Vietnamu.

43

6 Budoucí vývoj vzájemných vztahů 6.1 Dohoda o spolupráci a partnerství (PCA) Pro budoucí politické i ekonomické vztahy mezi EU a Čínou bude velice důležitým prvkem Dohoda o spolupráci a partnerství (PCA – Partnership and Cooperation Agreement), o které se začalo jednat na 9. summitu EU-Čína v Helsinkách. Podle EU by měla nově vzniklá dohoda pokrývat všechny dimenze bilaterálních vztahů s Čínou a široký okruh problémů a výzev, které před nimi v 21. století stojí. Čínská strana má ovšem na tuto věc odlišný pohled. Podle čínského ministerstva obchodu by si Čína přála separátní jednání o dvou dokumentech. Jeden z nich by pokrýval ekonomické vztahy mezi EU a Čínou a druhý by se pak týkal strategického partnerství.17 v současné době se o dohodě vedou diskuze a její verze ještě nebyla definitivně schválena.

6.2 Postoj USA Dalším důležitým hráčem jsou také USA. Jejich vztah k Číně musí mít zákonitě také vliv na vztahy EU k Číně. EU je nejdůležitějším světovým partnerem a naopak. Jejich kroky jsou ve většině případů koordinované – viz zbrojní embargo vůči Číně. Proto je pro EU nesmírně důležité, jak se k předpokládané budoucí světové supervelmoci postaví právě USA. Je jasně viditelné, že v některých otázkách se Čína s USA nedokáže shodnout. Na druhou stranu Čína je největším věřitelem USA a její podíl na ekonomice Spojených států je nezanedbatelný (přibližně 10 %). Navíc je zřejmé, že zahraniční firmy uskutečňují více než polovinu čínského vývozu a zároveň dosahují díky nízké ceně práce největších zisků. Americké a evropské firmy mají v Číně silné zastoupení, a proto se v této oblasti neočekává nějaký zvrat.

17

MEN, Jing. EU-China Relations: from Engagement to Marriage?. EU Diplomacy Papers [online].

2008, no. 7/2008 [cit. 2009-03-15], s 18. Dostupný z WWW: .

44

6.3 Odliv přímých zahraničních investic (PZI) Jelikož zahraniční skupiny uskutečňují až 59 % čínského vývozu (RAMPINI, 2008), je velice pravděpodobné, že právě budoucí odliv zahraničního kapitálu by mohl čínský hospodářský rozvoj hodně poznamenat. V Číně v současnosti existují tři kategorie pro klasifikaci zahraničních investic: 1) zakázané (např. sociální průzkumy), 2) s omezením (např. výroba filmů, televizní vysílání a vysílání rádií) a 3) podporované (např. oblast hi-tech). Podporované typy zahraničních investic schvaluje provinční vláda, zakázané a s omezením musí prozkoumat centrální vláda v Pekingu. V současné době je v Číně možné zakládat 3 typy společností: 1) plně vlastněné zahraničním subjektem, u kterých není stanovena minimální ani maximální hodnota vloženého kapitálu a je zde požadována registrace firmy jako právnické osoby, 2) Equity Joint Venture, což je společný podnik, ve kterém zahraniční investor vlastní minimálně čtvrtinový podíl a je zde také požadována registrace firmy jako právnické osoby, 3) Contractual Joint Ventur, tato forma je podobná jako u Equity Joint Venture s tím rozdílem, že v tomto případě je firma zakládána na kratší dobu a není nutná registrace firmy jako právnické osoby.18 Jak je patrné, proniknout na čínský trh je v současné době mnohem jednodušší než před jejím vstupem do WTO. Ovšem podnikatelské prostředí zde již není tak idylické. Hlavními problémy, se kterými se zahraniční podniky potýkají je nepřiměřená podpora domácích výrobců v určitých sektorech, změny v daňové oblasti a také zvyšující se mzdové nároky zaměstnanců. I proto se někteří odborníci domnívají, že během pěti až deseti let by do Číny mohlo proudit až o 30 % méně přímých zahraničních investic (PZI). Do popředí by se měla čím dál tím více dostávat Indie a také Vietnam, ve kterých jsou například mzdové náklady ještě nižší než v samotné Číně. Jedinou možností, jak udržet zahraniční investice v Číně, je přesun výroby do oblasti vnitřní Číny, kde se stále nachází velice levná pracovní síla. Ovšem bylo by zde nutné pokračovat v budování kvalitní infrastruktury, které začalo na konci devadesátých let minulého století v rámci kampaně „otevírání západu“. Číně by jistě tento přesun výroby pomohl. V současné době existuje obrovská nevyrovnanost mezi přímořskou a vnitřní Čínou, která by v budoucnu mohla vést k určitému napětí. Zajímavým zjištěním pro investory je také 18

Čína:

investiční

klima

[online].

1997-2009

[cit.

2009-04-24].

Dostupný

z

WWW:

.

45

to, že výnosnost PZI v Číně není z mezinárodního hlediska tak vysoká, jak by se očekávalo. V letech 1992-2002 byla výnosnost v Číně jen 5,9 %, zatímco světový průměr byl 6,5 %. Pokud se podíváme na země, které v Číně investují nejvíce (viz graf 10), tak zjistíme, že více než 57 % investic plynoucích do Číny přichází z Hong Kongu, Tchajwanu a Macaa. Tato skutečnost má dvě možné interpretace. Hong Kong, Tchajwan a Macao jsou oblasti s vysokým procentem čínského obyvatelstva, které podporuje svoji rodnou zemi. Tato varianta se skutečně odehrávala v 80. a částečně i 90. letech minulého století, kdy Číňané žijící v zahraničí prostřednictvím svých firem investovali peníze do čínské ekonomiky a prakticky tím rozhýbali ztuhlý čínský trh. V současnosti již ovšem tento jev nemá takovou tendenci. Je tedy otázkou, proč pořád zůstává tak vysoký poměr PZI z těchto oblastí. Je to dáno nejspíše tím, že Hong Kong již patří pod čínskou správu, ovšem v rámci hesla „jedna země, dva systémy“ se ponechal svou vlastní měnu a také britský právní systém. Proto je pro mnohé firmy, které chtějí v Číně začít podnikat ideálním místem. Dožadování svých práv je jistě značně jednodušší v Hong Kongu než v Číně. Relativní blízkost Hong Kongu a Číny samozřejmě hraje také svoji roli.

Graf 10: Země s největším podílem PZI v Číně, 1983-2000 Zdroj: http://www.hiebs.hku.hk/working_paper_updates/pdf/wp1049.pdf

46

6.4 Dodržování lidských práv v Číně Pokud čínská vláda nepřehodnotí svůj postoj k lidským právům, je pravděpodobné, že většina zemí EU na ni bude stále pohlížet jako na zemi třetího světa, kde nejsou respektována ani základní povinnosti. Jestliže chce být Čína pro EU seriózním partnerem, musí své chování ke kritikům režimu a menšinám (Tibeťané, Ujgurové,…) radikálně změnit. Myslím si, že EU dává čínské straně již dostatečně dlouho najevo svou nespokojenost ohledně dodržování lidských práv v této zemi. Čína podepsala na konci 20. století dva důležité mezinárodní dokumenty týkající se lidských práv. Prvním z nich je Mezinárodní pakt o ekonomických, sociálních a kulturních právech (ICESCR – International Covenant on Economic, Social and Cultural Rights) podepsaná v roce 1997 a ratifikovaná roku 2001. Druhým pak Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (ICCPR – International Covenant on Civil and Political Rights) podepsaný v roce 1998, dodnes však Čínou neratifikovaný. Oba pakty vznikly na půdě OSN v prosinci 1966. Základní práva, která z obou smluv vyplývají jsou shrnuta v tabulce 6. Z údajů v tabulce je zřetelné, proč Čína dosud neschválila ICCPR. Na rozdíl od ICESCR je v ní plno bodů, které Čína neuznává a jsou v přímém rozporu s komunistickou ideologií. Tab. 6: Nejvýznamnější práva a zákazy vyplývající ze smluv ICESCR a ICCPR ICESCR

ICCPR

Právo národa na sebeurčení

Právo na život

Právo na vlastní politický,

Zákaz mučení nebo podrobování

hospodářský, sociální a kulturní vývoj

krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení

Rovná práva mužů a žen

Právo na svobodu a osobní bezpečnost

Právo na svobodnou volbu povolání

Právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu

Právo na přiměřenou životní úroveň

Právo na ochranu proti zasahování do soukromého života, do rodiny a domova

Právo na zdravotní péči a na vzdělání

Právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství Právo na pokojné shromažďování

47

Právo menšiny na vlastní kulturu, náboženství a jazyk Zdroj: vlastní práce

Mezinárodní organizace navíc Číně vyčítají účelovost přijetí těchto dokumentů. Byly totiž podepsány těsně předtím, než Peking oficiálně podal přihlášku na pořádání XXIX. Olympijských her.19 Bez viditelného posunu v oblasti lidských práv v Číně nehodlá EU uvolnit například zbrojní embargo uvalené na Čínu po událostech na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Peking si je ovšem vědom toho, že i přes případnou ratifikaci ICCPR není zaručeno zrušení embarga. Naráží přitom na nejednotnost názorů evropských vlád při řešení této otázky a nutnost absolutní shody, která je v současné době i kvůli postoji USA téměř nemožná. Toto jsou hlavní příčiny vlažného postupu schvalování ICCPR v čínském parlamentu (VSLZ). V roce 1995 byly na návrh čínské strany zahájeny první rozhovory mezi EU a Čínou o dodržován lidských práv v Číně, které se konají pravidelně dvakrát ročně střídavě v Číně a Evropě. Hlavním cílem těchto setkání je donucení čínské vlády k respektování lidských práv a svobod a hlavně k navázání kontaktů s mezinárodními organizacemi zabývajícími se lidskými právy. Slabinou těchto setkání je to, že jsou vedena na úrovni odborníků a nedostává se jí prostoru například na vrcholných summitech. Podle Evropské komise „tento dialog sice plní svůj účel, avšak nejsou plněna očekávání EU“20. V letošním roce (2009) schválila čínská vláda dvouletý akční plán na posílení lidských práv v zemi. Vláda se v něm zavazuje k větší ochraně menšin, žen, invalidů a nezaměstnaných, kteří jsou nejčastějšími terči protiprávního věznění a mučení. Ovšem o politických odpůrcích se v plánu nehovoří. Podle kritiků je navíc celý dokument velice neurčitý a nepíše se v něm, jaké konkrétní kroky čínské úřady podniknou. Tato kampaň byla zřejmě prozíravě naplánována jen dva měsíce před dvacátým výročím událostí na Tchien-an-men a je možné ji brát jako projev dobré vůle vůči Západu. Ostatně Číňané sami přiznávají, že na lidská práva mají jiný pohled než Evropané.

19

ICESCR byla ratifikována VSLZ v březnu 2001 a Mezinárodní olympijský výbor rozhodl

o hostitelské zemi v červenci 2001. 20

EU – Čína: užší partnerství, rostoucí odpovědnost [online]. 2006 [cit. 2009-03-31]. Dostupný z

WWW: .

48

7 Diskuse Čína je nejstarším existujícím státem světa a Číňané jsou na to patřičně hrdí. Číňané obecně jsou hrdý národ se svými svéráznými zvyky a obyčeji. Obchodování s nimi je specifickou záležitostí. Jakým způsobem by tedy EU měla postupovat, pokud chce dále rozvíjet obchodní a politické vztahy s Čínou? Na tuto otázku se pokusí odpověď tato kapitola. EU si při jednáních s Čínou musí uvědomit jednu zásadní věc – čínské vnímání světa je diametrálně odlišné od evropského či amerického. Je to dáno rozdílnou historií i kulturou. Čína se z geopolitického hlediska považuje za světovou velmoc a po světu žádá, aby se k ní jako k velmoci choval. Nic na tom nemění fakt, že podle velikosti HDP na osobu patří Čína až do druhé světové stovky, tedy mezi rozvojové země. Podle mého názoru by EU Čínu měla respektovat a chovat se k ní jako k rovnocennému partnerovi – což ostatně sama Čína žádá. Čína za posledních dvacet let dospěla a vstupem do WTO se naplno včlenila do mezinárodního obchodu. EU ve svých politických postojích k Číně vychází především ze strategických dokumentů formulovaných Evropskou komisí či Evropským parlamentem. Cíle, které si tyto dokumenty dávají jsou nereálné a mnohdy úsměvné. Jako příklad můžeme vzít strategický dokument zmíněný v kapitole 4 „Vyzrálé partnerství: sdílené zájmy a změny ve vztazích EU-Čína“ (A maturing partnership: shared interests and challenges in EU-China relations) z roku 2003. Podle něj se EU bude snažit o přechod Číny ke stabilní, prosperující a otevřené demokratické zemi s tržními principy a vládou zákona. Tímto prohlášením tedy EK přímo útočí na čínské politické zřízení, čínskou vládu a KS Číny. Pekingská vláda totiž prohlašuje, že je odhodlána pokračovat v budování komunismu ve své zemi. EK si navíc asi ani neuvědomuje, že přechod Číny k demokracii by mohl znamenat rozpad této země. Pospolitost státu vždy zaručovala silná autoritativní vláda. Dynastie čínských císařů, Čankajškův Kuomintang nebo v současnosti komunistická strana mají jedno společné – vždy vládly Číně pevnou rukou. Dalším důvodem k zachování současného stavu je to, že Čína prosperuje. Důvod bouřit se nemají studenti ani podnikatelé. Pokud si je EK vědoma těchto rizik a přesto trvá na svém prohlášení, potom vyvstává otázka: jak toho chce EK (potažmo EU) dosáhnout? O tom se již dokument nezmiňuje. To je problém

49

většiny podobných dokumentů. Jejich formulace jsou mnohdy velice obecné, vyvolávají dojem strachu z čínské reakce a hlavně jsou bezúčelné. Pekingskou vládu jistě nepřiměje ke změně politického systému dokument sepsaný někde v Evropě. V tom lepším případě si to soudruzi – podobně jako Kuomintang na Tchajwanu – uvědomí sami a dají prostor opozici. Ale rozhodně je k tomu nikdo z vnějšku nedonutí! Netvrdím, že by EU měla být pouze pasivním pozorovatelem situace v Číně. Například neustálý boj za ochranu lidských práv v Číně, který vede EU a USA, má určitý efekt. Stejně tak by měla být Číně zdůrazňována nutnost ochrany životního prostředí, které je v současné Číně katastrofální. I v této oblasti je pekingská vláda ochotna podniknout jisté kroky. EU s Čínou od začátku devadesátých řeší obchodní problémy velmi opatrně, diplomatickou cestou. Taková jednání očividně k ničemu nevedou. EU by měla po Číně požadovat plnění veškerých závazků, které pro ni vyplývají z mezinárodních a bilaterálních dohod. Tvrdý postoj a hrozby stížností u WTO by Čínu měly přesvědčit. Podle mého názoru není na místě provádět proti Číně nějaká ochranná opatření (co se týče legálního dovozu), to je až poslední možnost. Jako příklad úspěšného vyjednávání s čínskou stranou je možně uvést případ dovozu čínského textilu do Evropy. Začátkem roku 2005 přestala platit dovozní cla na čínský textil. Díky tomu se dovoz oblečení za pár měsíců zvýšil několikanásobně. EU tehdy čínskou vládu vyzvala, aby zvýšila ve své zemi vývozní cla na textilní výrobky. Ta se zpočátku zdráhala, ovšem po urgencích ze strany evropských politiků a pod tlakem možného zavedení ochranných opatření v rámci EU ustoupila a výrazně zvýšila vývozní cla na určité druhy textilu. Zcela jinou kapitolou je dovoz padělků a nebezpečných výrobků, především hraček. I na tuto oblast by EU měla upřít svoji pozornost. Je samozřejmé, že čínské úřady nejsou schopné uhlídat veškeré zboží, které proudí ze země. Ovšem je nutné Číně neustále zdůrazňovat závažnost tohoto problému, který je mnohdy v této zemi bagatelizován (opět zde hraje svoji roli kulturní rozdílnost). Je také důležité Čínu dotlačit k vyšším trestům pro padělatele. Jistě by mohla i větší spolupráce v celní oblasti, která je díky Dohodě mezi Evropským společenstvím a vládou Čínské lidové republiky o spolupráci a vzájemné správní pomoci v celních otázkách z roku 2004 sice kvalitnější než dříve, ovšem neustále je co zlepšovat. Co se týče nebezpečných výrobků, jejich sledování a ochrana před nimi je podstatně snazší než v případě padělků. Zde bych rád vyzdvihl unijní informační systém RAPEX, který okamžitě

50

informuje spotřebitele v jednotlivých členských zemích na všechny nebezpečné nepotravinářské výrobky. Dalším problémem trápícím Evropu je neustále se prohlubující deficit obchodní bilance. Ten, jak bylo zmíněno v kapitole 5.2, je způsoben především dovozem levného čínského textilu a oceli do EU, malou snahou Číny otevřít svůj trh zahraničním

investorům,

podporou

čínských

podniků

státními

dotacemi

a bezúročnými půjčkami od státních bank a v neposlední řadě také vytrvalou snahou čínské vlády o podhodnocování domácí měny. Problém levného dovozu jsme řešili výše. Čínského trh je zahraničním investorům z technického hlediska otevřen již dnes. To plyne z přístupových smluv do WTO. Čína ovšem hledá jiné cesty, kterými by zahraničním subjektům podnikání ve své zemi znesnadnila. Čínské úřady se bojí především zvýšené nezaměstnanosti spojené s restrukturalizací státních podniků. V této oblasti nezbývá EU nic jiného než naslouchat firmám, které se snaží na čínském trhu usadit a případné problémy řešit s Čínou v rámci WTO. Podpora domácích podniků dotacemi je v rámci WTO nepřípustné, a proto je zarážející, že WTO v této oblasti podniká tak málo. Je sice pravda, že po vstupu do WTO se Čína snaží i v této oblasti zlepšila. Státní banky se privatizují a ujímají se jich velké zahraniční korporace. Proto bude pro čínské podniky v budoucnu stále těžší získávat výhodné a ve většině případů bezúročné půjčky. Podhodnocování čínské měny dlouhou dobu EU neznepokojovalo, protože renminbi je silně vázáno na americký dolar, který dlouhou dobu vůči euru posiloval. V posledních letech ovšem dolar vůči euru klesá a s ním tedy i renminbi. Čína již v roce 2005 ustoupila USA a začala kurz své měny odvíjet od koše jedenácti měn, v němž je zastoupen jak americký dolar, tak i euro. Ovšem čínské úřady již nezveřejnily míru zastoupení jednotlivých měn v tomto koši. Odborníci se domnívají, že americký dolar má až 70% podíl. Což potvrzuje i vývoj kurzu dolaru a renminbi k euru. V této oblasti se snaží již od devadesátých let americká vláda přesvědčit Peking o nutnosti změny. Pokud v současné době spojí síly EU s USA, je možné, že Čína opět o kousek ustoupí a přinejmenším sníží podíl amerického dolaru v koši jedenácti měn nejlépe pod 50 %. EU by tedy dle mého názoru měla vytvářet takové strategické dokumenty zaměřené na Čínu, které by obsahovaly reálné a splnitelné cíle pro čínskou stranu. Existuje plno důležitých oblastí, ve kterých je Čína ochotna přistoupit na kompromisní řešení – např. problém znečišťování životního prostředí, reforma kurzového systému či vyšší tresty pro padělatele jsou velice důležité. Čínská strana oficiálně proklamuje,

51

že je ochotná o těchto problémech jednat a hlavně konat. Pokud bude EU chtít pravdu Čínu přesvědčit k vyřešení výše popsaných problémů, bude potřeba jednota všech zemí v EU a dále také společný postoj EU a USA k těmto problémům. Co se týče otázek případné samostatnosti provincií na západě Číny (Tibet, Sin-ťiang) nebo změny politického systému, zastává čínská vláda názor, že se jedná o interní záležitost a nepřeje si žádné vměšování do těchto oblastí. V těchto pro Čínu citlivých otázkách je třeba trpělivosti. Podle mého názoru zde nepomohou ani výhrůžky ani případná embarga, která by velice poškodila globální ekonomiku.

52

8 Závěr Vývoj v Číně je možné rozdělit na období za Mao Ce-tunga a po jeho smrti. Za vlády Maa byla Čína úplně odříznutá od vnějšího světa a budovala si na svém území „pravý komunismus“. Výsledkem byly takové „ekonomické“ pokusy jako Velký skok vpřed, při kterém hladem zemřelo několik milionů lidí. Vrcholem Maovy éry se stalo období kulturní revoluce, kdy bylo ničeno všechno nové, cenné, a tedy podle komunistů buržoazní. Celé toto období přivedlo Čínu k ekonomickému kolapsu a zařadilo ji mezi nejchudší země světa. Po smrti Maa v roce 1976 v Číně naplno propukl boj o moc mezi maoisty, kteří chtěli pokračovat v zavedené linii, a reformisty. Pro budoucnost Číny bylo zásadní, že tento boj vyhráli reformisté v čele s Teng Siaopchingem. S nástupem jeho reforem v roce 1978 nastává pro Čínu druhé období – po Maovi. První oblastí, která podle Tenga potřebovala okamžitou reformu, bylo zemědělství. Prosadil zrušení do té doby neefektivních komun a zavedl systém tzv. ekonomického pronájmu. Rolníci tedy dostali do nájmu zemědělskou půdu, ze které museli část produkce odevzdávat a část si ponechat nebo prodat. Stejný systém byl později zaveden i v průmyslu. Těmito jednoduchými kroky se výrazně snížila chudoba v zemi. Teng ovšem věděl, že země nikdy nedostihne zbytek světa, dokud s ním nezačne spolupracovat. Pro nalákání zahraničních investic a know-how vznikl projekt tzv. zvláštních ekonomických zón. Po reformě ekonomické lidé očekávali i reformu politickou. Začaly vznikat studentské kluby a také první demonstrace za svobodu slova či politickou pluralitu. Tato myšlenka vzala za své po zásahu armády proti demonstrantům na náměstí Nebeského klidu v Pekingu v roce 1989. Tato událost způsobila propad čínské ekonomiky a narušení těžce budovaných vztahů se zahraničními partnery. Po Tengově slavné „cestě na jih“ (zde se nachází ZEZ) ovšem dostala ekonomika nový impuls a 90. léta se stala obdobím rozkvětu čínské ekonomiky. Meziroční růsty HDP o 10 a více procent nebyly výjimkou. V druhé polovině 90. let čínský rozvoj brzdila vysoká inflace a reálná hrozba přehřátí ekonomiky a také pokles obchodu vlivem asijské krize. Proto až do roku 2001 rostl HDP pomalejším tempem. Pořád to ovšem bylo o více než 6 % ročně. Po roce 2001 je možné zaznamenat opětovný růst HDP meziročně o 10 % a více. Čína se na počátku nového tisíciletí poučila z minulých chyb a inflaci zatím drží na uzdě.

53

Vzájemné vztahy EU a ČLR prošly od roku 1975, kdy tehdy ještě EHS navázala s Čínou diplomatické styky, dlouhým vývojem. Největšími mezníky se staly nástup Teng Siao-pchinga k moci v roce 1978, události na Tchien-an-men v červnu 1989 a vstup Číny do WTO v roce 2001. Bez vítězství Tengova reformního křídla v boji o moc po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 by vzájemné vztahy nebyly tak pevné a stabilní. Teng, který prosazoval politiku otevírání země zahraničnímu kapitálu, byl v tehdejší Číně považován za prozápadního politika, který se ovšem (alespoň oficiálně) nikdy nezpronevěřil idejím marxismu-leninismu ani učení svého předchůdce a zakladatele ČLR Maa. Klíčovou smlouvou, která dodnes upravuje pravidla hospodářské spoluráce, je Dohoda o obchodní a ekonomické spolupráci mezi EHS a ČLR z roku 1985. Tato dohoda je obnovována každých 5 let a v blízké budoucnosti bude nahrazena modernější Dohodou o spolupráci a partnerství (PCA), jejíž detaily ještě nejsou dojednány. Další zlomovou událostí se stal zásah proti demonstrantům na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Po této události přerušila většina západních zemí s Čínou diplomatické styky a uvalila na ni embarga. Některá z nich trvají dodnes (např. dovoz zbraní do Číny). Diplomatické styky byly znovu obnoveny na začátku devadesátých let a i díky čínské straně byly normalizovány a upevňovány. V roce 1995 EU potvrdila opětovné navázání vztahů s Čínou vytvořením nové dlouhodobé strategie nazvané „Dlouhodobá politika pro čínsko-evropské vztahy“. Ve stejném roce také začaly první rozhovory o dodržování lidských práv v Číně, ovšem pouze na úrovni odborníků ne politiků. V roce 2001 Čína završila svou patnáctiletou snahu o vstup do WTO. Proces přijetí nebyl vůbec jednoduchý a po událostech na Tchienan-men byl dokonce pozastaven. Dalším důležitým bodem se jistě v budoucnu stane již zmiňovaná Dohoda o spolupráci a partnerství, která nastaví nová pravidla pro spolupráci jak v oblasti ekonomické, tak i politické. Ovšem žádné vztahy nejsou bezproblémové. Největšími problémy ve vzájemných vztazích posledních let se stávají prohlubující se deficit EU vůči Číně, stále nereformovaný čínský kurzový systém, který je silně vázán na americký dolar a v neposlední řadě velké množství padělků a také nebezpečného zboží zaplavujícího Evropu. O všech těchto problémech se snaží obě strany diskutovat na vzájemných summitech, které se konají každý rok střídavě v Evropě a Číně. Pokud EU donutí Čínu k větší otevřenosti svého trhu a snížení státního protekcionismu, k reformě kurzového a finančního systému a k vyšším postihům pro vývozce falsifikátů a nebezpečných výrobků, pomůže to nejen všem nečínským firmám působících v této zemi, ale

54

i samotné Číně. Ta je v současnosti vnímána nejen jako země neomezených možností, ale také jako země s netransparentním systémem a země zaplavující svět nekvalitními výrobky. O budoucnosti vzájemných vztahů rozhodne

právě vznikající Dohoda

o spolupráci a partnerství (PCA), dále také jakou pozici vůči Číně zaujmou USA a například také to, jakým způsobem se čínská vláda vypořádá s námitkami Evropy a USA, že nedodržuje lidská práva na svém území a nechrání menšiny.

55

9 Použitá literatura BAAR, Vladimír. Vnější vztahy Evropské unie: geoekonomické a geopolitické aspekty jejich makroregionální diferenciace. 1. vyd. Ostrava : Ostravská univerzita v Ostravě, 2006. 197 s. ISBN 80-7368-142-0. BAKEŠOVÁ, Ivana. Čína ve dvacátém století, díl 2. 1.vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2003. 218 s. ISBN 80-244-0611-X. BAREŠ, Josef. Ekonomický vývoj Číny od 90. let. Praha, 2005. Vysoká škola ekonomická v Praze. 58 s. Bakalářská práce. BECKER, Jasper. Čína na přelomu století. 1. vyd. Praha: BB art, 2002. 393 s. ISBN 80-7257-729-8. CIHELKOVÁ, Eva. Světová ekonomika: nové jevy a perspektivy. Praha: C. H. Beck, 2001. 257 s. ISBN 80-7179-311-6. CIHELKOVÁ, Eva. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. Praha: C. H. Beck, 2003. 709 s. ISBN 80-7179-804-5. Čína: investiční klima [online]. 1997-2009 [cit. 2009-04-24]. Dostupný z WWW: . Dohoda mezi Evropským společenstvím a vládou Čínské lidové republiky o spolupráci a vzájemné správní pomoci v celních otázkách [online]. 2005 [cit. 200903-31]

Dostupný

z WWW:


lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:22004A1223(01):CS:HTML >.

56

EU – Čína: užší partnerství, rostoucí odpovědnost [online]. 2006 [cit. 2009-03-31]. Dostupný z WWW: . EU-China relations: chronology [online]. 2008 [cit. 2009-04-05]. Dostupný z WWW: . EU-CHINA SUMMIT: JOINT PRESS TATEMENT [online]. 2003 [cit. 2009-04-22]. Dostupný z WWW: . Evropská komise. Trade Sustainability Impact Assessment of the Negotiations of a Partnership and Cooperation Agreement between the EU and China. 2007. 34 s. Evropský parlament. China and WTO – The Impact of China’s Accession. 2005. 34 s. Evropská unie se chystá na čínské padělky a jejich výrobce [online]. 2008 [cit. 200904-19]. Dostupný z WWW: FAIRBANK, John F. Dějiny Číny. Praha : NLN, 1998. 656 s. ISBN 80-7106-249-9. FOURTH EU-CHINA SUMMIT [online]. 2001 [cit. 2009-04-22]. Dostupný z WWW: . FURST, Rudolf. Čína ve XX. století : Období 1989-2005. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 189 s. ISBN 80-244-1286-1. China in brief [online]. 2000, 2000-07-13 [cit. 2009-03-10]. Dostupný z WWW: .

57

Joint Declaration of the People's Republic of China and the European Union on Nonproliferation and Arms Control [online]. 2004 [cit. 2009-04-22]. Dostupný z WWW: . MALÝ, Vojtěch. Evropská dovozní cla: na rozcestí [online]. 2007-2009 [cit. 2009-0406]. Dostupný z WWW: . MEN, Jing. EU-China Relations: from Engagement to Marriage?. EU Diplomacy Papers [online]. 2008, no. 7/2008 [cit. 2009-03-15], s. 5. Dostupný z WWW: . RAMPINI, Federico. Čínské století: autentický průvodce zemí rudého draka. Praha: DOKOŘÁN, 2008. 303 s. ISBN 978-80-7363-1. USA: Čína manipuluje so svojou menou [online]. 2009 [cit. 2009-05-12]. Dostupný z WWW:


nou.html>. Výroční zpráva RAPEXu za rok 2008 [online]. 2009 [cit. 2009-05-01]. Dostupný z WWW: . Vztahy EU s Indií a Čínou [online]. 2003-2009 , 16.07.2008 [cit. 2009-03-29]. Dostupný z WWW: .

58