Obchodní vztahy EU a USA v rámci WTO

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra mezinárodního a evropského práva

Obchodní vztahy EU a USA v rámci WTO

Bakalářská práce

Bc. Vilém Kos

Brno 2011

„Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma: Obchodní vztahy EU a USA v rámci WTO zpracoval sám a uvedl jsem všechny pouţité prameny.“

V Brně dne:

Podpis

Poděkování

Na tomto místě bych rád poděkoval JUDr. Davidu Sehnálkovi, Ph.D. za cenné rady a trpělivost při vedení této práce.

OBSAH: 1

Úvod ............................................................................................................................................ 1

2

Historie mezinárodního obchodování ......................................................................................... 2

3

4

5

2.1

Právní rámec obchodování mezi státy do 1. poloviny 20. století ........................................ 2

2.2

GATT a WTO jako základ regulace mezinárodního obchodování v současnosti ............... 4

2.2.1

Základní principy fungování WTO ............................................................................. 5

2.2.2

Systém řešení sporů v rámci WTO.............................................................................. 7

Vnější obchodní vztahy EU....................................................................................................... 10 3.1

Společná obchodní politika a její nástroje, celní unie ....................................................... 10

3.2

Sjednávání mezinárodních dohod EU ............................................................................... 12

3.3

Vztah práva EU a WTO .................................................................................................... 16

Obchodní vztahy EU a USA ..................................................................................................... 18 4.1

Motivy a politické souvislosti vzájemného obchodování po 2. světové válce .................. 18

4.2

Vzájemné obchodní vztahy po rozpadu Sovětského Svazu .............................................. 22

4.2.1

Nejvýznamnější vzájemné dohody ............................................................................ 22

4.2.2

Vzájemné obchodní spory ......................................................................................... 32

Závěr ......................................................................................................................................... 38

Příloha č.1: Celní kodex ..................................................................................................................... 42 Příloha č.2 Hlavní ekonomické ukazatele USA .................................................................................. 45 Příloha č. 3: Ekonomické teorie podporující liberalizaci mezinárodního obchodu ........................... 46

OBCHODNÍ VZTAHY EU A USA V RÁMCI WTO 1 Úvod Mezinárodní obchod je jedna z oblastí, která za poslední půlstoletí zaznamenala obrovský pokrok. Ve své práci se pokusím shrnout vývoj mezinárodního obchodování před 2. světovou válkou a podrobněji se věnovat právní úpravě a jejímu vývoji v posledním půlstoletí, kdy došlo ke značným změnám v intenzitě i způsobu regulace mezinárodního obchodování. Vzhledem k tomu, ţe nejvýznamnější obchodní, ale i politický a vojenský partner Evropské unie jsou Spojené státy americké, rozhodl jsem se práci zaměřit na vztahy právě těchto zemí. Jak ale bude popsáno dále, dnešní obchodní vztahy mezi státy nejsou zdaleka jiţ pouze bilaterální záleţitostí. Regulace světového obchodu funguje na základě multilaterální spolupráce v rámci Světové obchodní organizace, která má dnes jiţ 153 členů. Principy fungování této organizace klíčové pro tvorbu a prosazování pravidel mezinárodního obchodování, stejně jako popis dlouhé cesty jejího vzniku jsou rovněţ důleţitou součástí práce. Spojené státy a EU jsou si však natolik důleţitými partnery, ţe kromě komunikace v rámci WTO podepsaly i několik bilaterálních smluv, deklarací a prohlášení. Provedl jsem proto rozbor nejvýznamnějších z nich a ukázal na oblasti, na které se vzájemná spolupráce zaměřuje. Přes velmi dobré vzájemné vztahy ale mezi oběma stranami přirozeně vzniklo i několik sporů. Nejvýznamnější, co se objemu finančních prostředků týká, je dodnes neuzavřený spor, kde obě strany hájí obchodní zájmy svých výrobců velkokapacitních letadel známý jako spor Boeing v. Airbus. Zajímavý na rozbor jsem povaţoval také zatím nejdéle trvající, ale uţ uzavřený spor o dovoz banánu na území EU, ve kterém USA hájily zájmy svých společností produkující banány v zemích Latinské Ameriky. V neposlední řadě pokládám za zajímavou praktickou a jednoduchou ukázku aplikace teorie absolutních a komparativních výhod, na které je zaloţena myšlenka prospěšnosti mezinárodní dělby práce a následné výměny zboţí.

1

2 Historie mezinárodního obchodování 2.1

Právní rámec obchodování mezi státy do 1. poloviny 20. století

Mezinárodní obchodování je činnost, kterou lidstvo vykonává pravděpodobně jiţ desetitisíce let. První prokázané obchodní kontakty však pocházejí aţ z období okolo 3000 let př.n.l., kdy vyjíţděli na obchodní výpravy obchodníci z Egyptské říše. Z přibliţně stejného období pocházejí také důkazy o obchodních kontaktech mezi Sumery obývající území Mezopotámie a obyvateli dnešní Indie. Velmi známí jsou také Féničané, proslavení stavbou lodí, kteří se plavili pres středozemní moře aţ do Britanie kvůli dovozu cínu a podél pobřeţí západní Afriky. K obchodování většího rozsahu pak docházelo v období rozmachu řecké civilizace a Římské říše. Zpočátku byla, kvůli velmi vysokým nákladům na přepravu zaměřená pouze na luxusní zboţí jako byl porcelán, drahé kovy, koření a čaj. Později se obchod rozšířil i na drahé dřevo a tkaniny. Právní regulace obchodování ve starověku prakticky neexistovala, protoţe se jednalo o minimální objemy a nebylo jí třeba. V souvislosti s rozvojem námořní přepravy a vznikem zámořských kolonií nastal ve středověku obrovský rozmach mezinárodního obchodování, na který jiţ státy reagovaly legislativními kroky, které tuto oblast regulovaly. „Od 15. aţ do poloviny 19. století převládal

v obchodní

politice

merkantilismus,

projevující

se

navenek

politikou

1

protekcionismu.“ Podstata merkantilismu, jakoţto první ucelenější ekonomické teorie, spočívala v přesvědčení, ţe bohatství země je dáno především mnoţstvím drahých kovu na jejím území. Státy se tedy snaţily vyváţet více zboţí neţ dováţet, neboli mít kladnou obchodní bilanci, aby jejich území neopouštěly drahé kovy, kterými se za zboţí platilo. Jako nástroje k prosazení tohoto cíle volily především vysoká dovozní cla a subvencování vývozu. Výsledkem byly potom velmi nízké objemy obchodování mezi státy. Ke změnám v této politice začalo docházet pod vlivem nových ekonomických proudů (viz. kapitola absolutní a komparativní výhody) aţ v průběhu 19 století. „Průlom do mezinárodních

1

ROZEHNALOVÁ N. a kolektiv – Právo světové obchodní organizace a další kapitoly z mezinárodního

ekonomického práva, Brno 2010, ISBN 978-80-210-5154-6, str.12

2

obchodních vztahů přináší obchodní smlouva mezi Francií a Velkou Británií z roku 1860 (tzv. smlouva Cobden – Chavalier), kde se objevuje mimo jiné jasná formulace doloţky nejvyšších výhod. Uzavření dalších mezinárodních smluv tohoto typu s evropskými státy přineslo značné oţivení do evropského obchodu.“2 Spojené státy však i nadále prosazovaly merkantilistickou politiku a na evropském kontinentu se, i z tohoto důvodu, jedná pouze o liberalizaci dočasnou. Prvním signálem k návratu protekcionismu bylo prosazení myšlenek německého ekonoma Friedricha Lista o národní ekonomii. Tvrdil, ţe volný obchod vyhovuje zejména Anglii, neboť ta je průmyslově nejvyspělejší, a navrhoval tzv. výchovný protekcionismus spočívající v dočasných clech, která by umoţnila německému průmyslu rozvinout se.3 Jiţ v roce 1879 tak německá vláda zvyšuje mnoho celních tarifu. Po uplynutí doby účinnosti většiny obchodních smluv v roce 1892 razantně zvyšuje dovozní cla rovněţ Francie, coţ následuje i většina ostatních států. Politiku liberalismu uţ sledovaly pouze Velká Británie a Nizozemí. Po první světové válce se situace příliš nezměnila. Změnu v myšlení přinesla aţ velká hospodářská deprese, která začala v roce 1929, a za jejímţ prohloubením bylo i zvýšení dovozních cel ze strany USA v roce 1930 na rekordní úrovně, které bylo následováno odvetnými opatřeními ze strany ostatních zemí. Světový obchod tak mezi roky 1929 a 1934 poklesl o 66%4 a nezaměstnanost v USA vzrostla ze 7,8% v roce 1930, kdy byla cla přijata, na 25,1% v roce 1933.5 Po této negativní zkušenosti USA definitivně ustoupily od politiky protekcionismu a přijaly filosofii volného obchodování jako cesty k prosperitě za svou. V roce 1934 dostal prezident USA Franklin D. Roosevelt od Kongresu pravomoc sjednávat bilaterální dohody o sníţení celních tarifu (tzv. „Reciprocial trade agreements act“), kterou hojně vyuţíval. Rozvoj bilaterálních smluv s doloţkou

nejvyšších

výhod

byl

však

2

zastaven

2.

světovou

válkou.

ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 1.dot. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str.12 3 FUCHS K., LISÝ J., Dějiny ekonomického myšlení, Masarykova univerzita, 2009. Dostupné na: http://is.muni.cz/elportal/estud/esf/js08/dejiny/web/ch08.html 4 U.S. DEPARTMENT OF STATE, "Smoot-Hawley Tariff", 2003, ISBN 0824053672, Dostupné na: http://future.state.gov/when/timeline/1921_timeline/smoot_tariff.html 5 STATISTICKÝ ÚŘAD SPOJENÝCH STÁTŮ; Historical Statistics of the United States, Colonial Times to 1957, vydáno 1960,Washington, DC: Govt. Print. Office, str.. 70

3

2.2 GATT a WTO jako základ regulace mezinárodního obchodování v současnosti Velký význam pro světovou ekonomiku jako celek měla konference konaná v létě roku 1944 v Breton Woods. Kromě nejznámějšího výstupu tohoto jednání, kterým byla garance krytí americké měny zlatem ze strany centrální banky Spojených státu (tzv. zavedení zlatého standardu), zde bylo rozhodnuto o zaloţení Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a Mezinárodní obchodní organizace. První dvě jmenované instituce byly zaloţeny v roce 1945, zaloţení Světové obchodní organizace (ITO) bylo sice dojednáno na konferenci v Havaně v roce 1948, ale nebylo ratifikováno senátem USA. „Základem multilaterální obchodní liberalizace se měla stát Mezinárodní obchodní organizace (ITO), o níţ jednala havanská konference. V rámci činnosti přípravného výboru této konference ale byla 30. 10. 1947 podepsána Všeobecná dohoda o clech a obchodu, původně zamýšlená jako dohoda dočasná. Protoţe se ale ITO nevytvořila, GATT v praxi nabyla charakteru stálé mezinárodní organizace. Jejím cílem bylo napomáhat neomezenému rozvoji mezinárodního obchodu.“6 Namísto zaloţení obchodní organizace tak zůstala pouze GATT – General agreement on tariffs and trade. Nejradikálnější změnou, kterou tato dohoda přinesla, byl odklon od uzavírání jednotlivých bilaterálních smluv a vznik nové formy obchodní spolupráce s multilaterálním zastřešením. Smlouva byla postupně v jednotlivých kolech prohlubována a vylepšována, nicméně principy fungování zůstaly stejné aţ do transformace pravidel GATT do WTO. Principy a pravidla, na kterých v současnosti funguje mezinárodní obchodování a které často vycházejí právě z GATT, jsou popsány v pravidlech fungování WTO, která je nástupkyní GATT – dohody od začátku koncipované jako dočasné řešení. Světová obchodní organizace nakonec tedy zahájila svojí činnost 1. 1. 1995. Náplní svojí činnosti navázala na GATT. I přes nepochybně pozitivní efekt dohody GATT na mezinárodní obchod jí byly smluvními státy vytýkány některé nedostatky. Problematické byly zejména následující skutečnosti:

6

CIHELKOVÁ EVA, Vnější ekonomické vztahy Evropské unie 1.vyd. Praha: C.K. Beck, 2003, ISBN 80-7179-8045, str.143

4

 Absence právní způsobilosti, procesních pravidel a organizační struktury.  Protokol o provizorní aplikaci, který umoţňoval smluvním stranám udrţovat legislativu platnou v době jejich přístupu, i kdyţ nebyla v souladu se závazky GATT. 

moţnost smluvních stran přijmout pouze některé závazky, coţ bylo v rozporu se stále sílícím poţadavkem na povinnou implementaci všech přijatých závazku všemi smluvními stranami (tzv. poţadavek „all or nothink“).

 Nejasnosti týkající se pravomocí a právního statusu GATT.  Absence pravidel pro obchod se sluţbami a právy duševního vlastnictví.  Neefektivní systém řešení sporu.7 WTO byla zakládána, na rozdíl od GATTU, která byla mezinárodní smlouvou, jako mezinárodní organizace. Nemá tedy smluvní státy, ale státy členské. 2.2.1

Základní principy fungování WTO

Hlavními obchodními principy, na kterých by mělo mezinárodní obchodování mezi smluvními státy probíhat, jsou:  Obchodování na základě doloţky nejvyšších výhod – kaţdý stát musí poskytnout všem ostatním státům stejně výhodné podmínky pro obchodování, jako poskytnul jednomu z nich. Doloţka zahrnuje všechny výhody, přednosti, výsady a osvobození a vztahuje se na cla a dávky jakéhokoliv druhu ukládané při dovozu nebo vývozu, na způsob vybírání těchto cel a dávek, a na všechna pravidla a formality spojené s dovozem a vývozem. Jedná se o nejdůleţitější ustanovení, které zakládá multilaterální obchodní regulaci a je obsazen hned v prvním článku GATT. Z tohoto pravidla existují přesně definované výjimky. Lze například zvýhodnit rozvojové země v přístupu na domácí trh. Kromě nepochybně pozitivního účinku tohoto pravidla na rozvoj světového obchodu, lze spatřovat i

7

ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 1.dot. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str.34

5

přínos pro přátelské vztahy mezi státy, protoţe není moţné trestat nepřátelské státy např. vyššími cly nebo jinými obchodními restrikcemi.8  Národní zacházení – s dovezeným a domácím zboţím musí být na trhu zacházeno rovnocenně. Stejný princip platí pro obchod se sluţbami, obchodními značkami, právy duševního vlastnictví a patenty. Pravidla národního zacházení jsou zakotvena ve všech třech hlavních smlouvách WTO, konkrétně ve 3. článku dohody GATT, 17. článku GATS a 3. článku TRIPS.9  Sniţování obchodních bariér – sníţení obchodních bariér je nejúčinnější cestou k podpoře mezinárodního obchodu. Bariéry mohou být jednak tarifní tj. cla, nebo netarifní tzn. zákazy dovozu nebo kvóty, které kvantitativně omezují mnoţství dováţeného zboţí. V 80. letech se jednání soustředila na odstranění netarifních překáţek. Po splnění tohoto cíle se pak jednání zaměřila na sniţování tarifu. I tento cíl se dá označit za úspěšně plněný – uţ v polovině 90. let průměrná cla na průmyslové zboţí poklesla pod 4%. Vzhledem k tomu, ţe otevření trhu je sice přínosné, nicméně někdy je třeba postupné přizpůsobení se novým podmínkám, je členským státům umoţněno realizovat sniţování tarifu postupně (tzv. postupná liberalizace). Rozvojovým zemím je obvykle umoţněno realizovat změny v delších lhůtách.10  Předvídatelnost – pro obchodníky a investory je velmi důleţitá stabilita obchodního prostředí. Závazek nezvýšeni obchodních bariér pro ně tak můţe být stejně důleţitý jako jejich sniţování. Kdyţ stát v rámci WTO souhlasí s otevřením svého trhu zahraničnímu zboţí a sluţbám se zároveň zavazuje u naprosté většiny výrobků dodrţet určitou horní hranici dovozních cel. V případě rozvojových státu jsou skutečně uplatňovaná cla často pod úrovní jejich závazků (které nebývají tak přísné). Stát můţe změnit své závazky pouze po jednání se svými obchodními partnery a jejich případným odškodněním za způsobené ztráty.11

8

WTO, Understanding the WTO, 5.vydání, 2010, dostupné na: http://www.wto.org/english/thewto_e/whatis_e/tif_e/utw_chap1_e.pdf, str.10 9

Tamtéž, str. 11 Tamtéž, str. 11 11 Tamtéž, str. 12 10

6

 Podpora spravedlivé obchodní soutěţe – WTO je někdy popisována jako instituce volného obchodu, ale toto označení není úplně přesné. Systém této organizace umoţňuje cla a v určitých případech i jiné formy protekcionismu. Přesnější je tedy tvrzení, ze WTO prosazuje systém pravidel usilující o otevřenou, spravedlivou a nenarušovanou obchodní soutěţ.12  Podpora rozvoje a ekonomických reforem – systém pravidel WTO přispívá k rozvoji. Na druhou stranu WTO respektuje, ţe rozvíjející státy potřebují vetší časovou flexibilitu na implementaci dohodnutých pravidel. Postupem času jsou rozvojové státy, tvořící většinu členů WTO, v jednáních stále aktivnější. Skupině nejméně rozvinutých státu světa je umoţněno dováţet prakticky všechny druhy zboţí do vyspělých zemí bez uvalení jakéhokoliv cla.13 2.2.2

Systém řešení sporů v rámci WTO

Výrazný posun zaznamenal vznikem WTO systém řešení sporů. Původní systém v rámci GATT totiţ dostatečně nezajišťoval vynutitelnost dohodnutých pravidel zejména kvůli jejich přílišné obecnosti a tím pádem moţnosti rozdílného výkladu ze strany jednotlivých členů. Odlišné představy jednotlivých členů o průběhu řešení sporu v rámci WTO nejlépe ilustroval rozpor mezi postoji ES a USA. „Prvořadým cílem řízení nemělo být podle názoru ES rozhodnutí o tom, na čí straně je právo a na čí nikoliv, nýbrž především zajistit postupné odstranění nedostatků. Společenství se zřejmě obávalo negativních důsledků klasických autoritativních soudních pří a nechtělo oslabovat již tak křehký systém. Spojené státy chápaly GATT naproti tomu jako systém pravidel, jejichž prostřednictvím má být řádně zajištěno fungování mezinárodního obchodního systému. Porušení pravidel mělo být odhaleno konkrétním nálezem a řešeno za použití sankcí, ukládaných jednostranně nebo po mnohostranném konsenzu. Tento přístup se podobá tradičnímu soudně nalézacímu řešení

12

WTO, Understanding the WTO, 5.vydání, 2010, dostupné na: http://www.wto.org/english/thewto_e/whatis_e/tif_e/utw_chap1_e.pdf, str.12 13

Tamtéž

7

sporů v rámci vnitrostátního práva, čímž více přispívá k zajištění dodržování dohodnutých pravidel.“14 Systém řešení sporu v rámci WTO se dnes podobá spíše představě, kterou měli o tomto mechanismu Spojené státy. Členské státy se tak rozhodli právě v zájmu vetší vynutitelnosti společně přijatých pravidel. Systém řešení sporů v rámci WTO je podrobně popsán v dokumentu zvaném Ujednání o pravidlech a řízení při řešení sporů(DSU - Understanding on Rules and Procedures Governing the Settlement of Disputes), který je připojen k Dohodě o zaloţení WTO. Je zde zakotven vznik Orgánu pro řešení sporů (Dispute Settlement Body), jehoţ funkci vykonává Generální rada, která je druhým nejvyšším orgánem WTO po Konferenci ministrů, a je sloţená ze zástupců všech clenu WTO. Postup při řešení sporů je zde přesně popsán ve třech variantách. V praxi je jednoznačně nejpouţívanější způsob řešení sporu probíhá v následujících fázích: 1. Povinné konzultace zúčastněných stran. Ţalující strana můţe po 60 dnech po obdrţení ţádosti o konzultace stranou ţalovanou podat ţádost o ustanovení Panelu, pokud konzultace nevedly k vyřešení sporu. O ustanovení Panelu mohou po vzájemné dohodě na nemoţnosti vyřešení sporu prostřednictvím konzultací poţádat strany i před touto lhůtou. 2. Po splnění podmínek v bodě 1 a dodání potřebných podkladů dojde k ustavení Panelu, který je sloţen ze tří specialistu vedených na seznamu WTO. Panel je nezávislým orgánem, který má za úkol objektivně posoudit předmět sporu a slučitelnost faktického stavu s Dohodami WTO. Výstupem jednání Panelu jsou doporučení, neboť není v jeho pravomoci spory rozhodovat. Závěrečnou zprávu a doporučení musí Panel vydat ve lhůtě do 6 měsíců (ve výjimečných případech to mohou být 3 nebo 9 měsíců) od přijetí ţádosti o jeho zřízení. 3. Pokud se strany nedohodnou na oboustranně přijatelném řešení ani prostřednictvím Panelu, můţe některá z nich podat odvolání k Odvolacímu orgánu WTO(Appelate Body), který je sloţen ze 7 členů jmenovaných Orgánem pro řešení sporu. Kaţdý ze členů Odvolacího orgánu je jmenován na 4 roky a k výměně dochází v zájmu

14

JAROSLAV ČERVENKA, Řešení sporů v rámci WTO, 2002. Dostupné na: http://www.epravo.cz/top/clanky/obchodni-pravo/reseni-sporu-v-ramci-wto-15704.html

8

zachování kontinuity postupně. Odvolání musí být podloţeno námitkami právního charakteru. Odvolací orgán můţe doporučení a závěry Panelu potvrdit, změnit nebo anulovat. Na tuto proceduru je obvyklá stanovená lhůta 60 dní. Doporučení Odvolacího orgánu je pak předáno Orgánu pro řešení sporů. 4. Orgán pro řešení sporů rozhoduje o přijetí nebo nepřijetí doporučení Odvolacího orgánu systémem tzv. negativního konsensu. Tento systém spočívá v tom, ţe k nepřijetí doporučení Odvolacího orgánu by došlo pouze v případě, ţe by všichni členové WTO vyjádřily s tímto doporučením nesouhlas, k čemuţ v praxi nikdy nedochází. Znamená to tedy, ţe o sporech mezi členy WTO, v případě, ţe se nedokáţou ani po poskytnutí odborného zázemí dohodnout, rozhoduje Odvolací orgán WTO.15 Kromě tohoto standardního postupu mohou strany poţádat o smírčí řízení a zprostředkování, které spočívá v hledání nalezení konsenzu prostřednictvím mediátora. Pokud se strany nedohodnou, je moţné, po uplynutí lhůty 60 dní od započetí smírčího řízení, poţádat o ustavení Panelu. Smírčí řízení a zprostředkování vsak můţe probíhat i nadále. Strany se mohou rovněţ dohodnout na rozhodčím řízení, ve kterém si společně stanoví postup. Záměr vyřešit spor prostřednictvím rozhodčího řízení musí strany oznámit ostatním členům WTO. Provádění doporučení nebo rozhodnutí musí být provedeno bezodkladně. Není-li to moţné, je stanovena rozumná lhůta. Pokud člen WTO, který byl usvědčen z porušení společně přijatých pravidel, odmítá závadný stav napravit nebo se vyrovnat se členem, jehoţ porušení poškodilo, můţe kterýkoliv člen WTO poţádat Orgán pro řešení sporů o povolení suspendovat poskytování koncesí, který můţe toto povolit nebo odmítnout. Pokud člen, který porušoval pravidla WTO vznese proti tomuto suspendování námitky, rozhoduje se o

15

ROZEHNALOVÁ N. a kolektiv – Právo světové obchodní organizace a další kapitoly z mezinárodního

ekonomického práva, Brno 2010, ISBN 978-80-210-5154-6, str.144 - 146

9

jeho platnosti v rozhodčím řízení, kde roli rozhodců plní členové Panelu, který případ hodnotil nebo rozhodce určený Generálním ředitelem, nejsou-li původní členové Panelu dostupní. V průběhu rozhodčího řízení, jehoţ maximální délka je stanovena na 60 dní po uplynutí lhůty, kdy mělo dojít k provedení doporučení nebo rozhodnutí narušitelem pravidel, nejsou koncese a jiné závazky suspendovány.16

3 Vnější obchodní vztahy EU Společná obchodní politika a její nástroje, celní unie

3.1

Společná obchodní politika je jedním z principu fungování Evropských společenství a jako taková spadá do výlučné pravomoci ES. Pro její fungování je totiţ nezbytné dodrţování jednotných pravidel všemi členy EU a členské státy jsou tak plně podřízeny Unii. Právní regulace společné vnější obchodní politiky tak probíhá převáţně prostřednictvím nařízení a rozhodnutí. Základem společné obchodní politiky je celní unie. “Celní unie je podstatným prvkem společného trhu. Její zavedení bylo prvotním cílem po podpisu Římské smlouvy. Celní unie byla dobudována v roce 1968 a zahrnovala tato nejdůležitější opatření: 

zrušení všech celních poplatků a obchodních omezení mezi členskými státy;



zavedení jednotného celního sazebníku pro celá Evropská společenství na zboží dovážené z třetích zemí (část příjmů z těchto cel se stala součástí vlastních zdrojů Evropských společenství);



společná obchodní politika jako vnější dimenze celní unie (na mezinárodní úrovni vystupuje Společenství jednotně).”17

Právo EU sice stanoví jednotné celní tarify a postupy, ale nemá vlastní celní orgány, které by ho uplatňovaly. Celní politika je proto prováděna celními správami členských států. Z tohoto důvodu je také část výnosů z vybraných cel určena členským státům na úhradu

16

ROZEHNALOVÁ N. a kolektiv – Právo světové obchodní organizace a další kapitoly z mezinárodního

ekonomického práva, Brno 2010, ISBN 978-80-210-5154-6, str.151 17

Oficiální webové stránky Evropské komise, 2010, dostupné na: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/information/glossary/term_202_cs.htm

10

jejich nákladů s vybíráním cel spojených, ačkoliv obecně jsou příjmy cel součástí rozpočtu Unie. Společnou obchodní politikou se zabývá zejména článek 207 Konsolidovaného znění smluv, které zahrnuje úpravy smluv o zaloţení ES po přijetí Lisabonské smlouvy. Hned v prvním odstavci je definovaná tzv. zásada jednotnosti, která je pro společnou obchodní politiku nezbytná: “ Společná obchodní politika se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod týkajících se obchodu zbožím a službami,obchodní aspekty duševního vlastnictví, přímé zahraniční investice, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a opatření na ochranu obchodu, jako jsou opatření pro případ dumpingu a subvencování. Společná obchodní politika je prováděna v rámci zásad a cílů vnější činnosti Unie. ”18 Členským státům tedy není dána moţnost ponechat si vlastní pravomoci, které by tuto politiku mohli narušovat nebo znemoţňovat. Smlouva o fungování EU institut výlučné pravomoci nicméně explicitně neuvádí a výlučnost je tak vyvozována pouze z judikatury soudního dvora. Smluvními nástroje společné obchodní politiky jsou smlouvy, které Unie uzavřela s třetími státy nebo mezinárodními organizacemi. Autonomními nástroji společné obchodní politiky rozumíme všechna opatření, kterými ES upravuje dovoz a vývoz zboţí mimo rámec smluvních závazků. Nejběţnějšími autonomními nástroji jsou cla a kvóty nebo jakákoliv opatření, která mají obdobný účinek jako dva zmíněné nástroje. “Clo, nejjednodušší nástroj obchodní politiky, je daň, uvalovaná na dovoz zboží. Specifická cla jsou stanovena jako fixní poplatek za dovezenou jednotku zboží (např. 3 USD za každý dovezený barel ropy). Výše valorických cel je stanovena jako část hodnoty dovezeného zboží (např. clo 25% na kamióny dovážené do USA) ”19

18

Odstavec 1 článku 207 Smlouvy o fungování EU KRUGMAN P., International economics theory and policy, Boston : Pearson : Addison Wesley, 2009, ISBN 9781408208076, str. 186 19

11

„Dovozní kvóta je přímá restrikce na množství nějakého druhu zboží, které může být dovezeno. Restrikce je zpravidla vynucována vydáváním licencí firmám nebo jednotlivcům. Dovozní kvóta vždy zvýší na domácím trhu cenu dováženého zboží.“20 Jak jiţ bylo řečeno výše, EU je celní unií a veškerý obchod mezi členskými státy probíhá volně, bez jakýchkoliv uvalovaných cel. Veškerá opatření EU týkající se celní politiky se tak vztahují na případy dovozu zboţí na území EU ze státu, který není členem EU. Politika EU v oblasti cel je popsána ve dvou základních dokumentech – celním kodexu, a společném celním sazebníku. Celní kodex obsahuje obecná pravidla a postupy zajišťující uplatnění sazebních a ostatních opatření zaváděných na úrovni EU v rámci obchodu se zboţím mezi zeměmi Unie a třetími zeměmi. Obsah celního zákoníku uvádím pro jeho značný rozsah v příloze 1. Společný celní sazebník – společný celní sazebník se aplikuje jiţ od roku 1968 na základě nařízení Rady 950/68. Celním sazebníkem rozumíme oficiální seznam zboţí, které podléhá clu a celní sazby pro toto zboţí. Právo EU sice stanoví jednotné celní tarify a postupy, ale nemá vlastní celní orgány, které by ho uplatňovaly. Celní politika je proto prováděna celními správami členských států. Z tohoto důvodu je také část výnosů z vybraných cel určena členským státům na úhradu jejich nákladů s vybíráním cel spojených, ačkoliv obecně jsou příjmy cel součástí rozpočtu EU.

3.2

Sjednávání mezinárodních dohod EU

Výlučná pravomoc EU v oblasti obchodování s dalšími státy a s tím spojených aktivit ale není neomezená, protoţe např. v oblasti práv duševního vlastnictví je národní úprava nezbytná, a výlučná pravomoc tedy není moţná. Rozsah výlučné pravomoci bylo nutné podrobit detailnímu prozkoumání v 90. letech, kdy bylo nutné ověřit, zda můţe ES samo, tedy i jménem členských státu, uzavřít smlouvu o vytvoření WTO, GATT (Všeobecná dohoda o clech a obchodu), GATS (Všeobecná dohoda o obchodu se sluţbami), TRIPS 20

KRUGMAN P., International economics theory and policy, Boston : Pearson : Addison Wesley, 2009, ISBN 9781408208076, str. 200

12

(Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví) a některé další. V souladu s pravidly ES byla k ověření této pravomoci zvolena cesta stanoviska Evropského soudního dvora. Jedná se o stanovisko c.1/1994. Ze stanoviska vyplývalo, ţe:  do výlučné pravomoci ES spadá sjednání Dohody o zřízení WTO a GATT.  v případě GATS spadají do výlučné pravomoci ES pouze sluţby poskytované bez mezistátního přemisťování poskytovatele i příjemce smlouvy, protoţe v tomto případě shledal ESD obchod analogickým jako v případě obchodu se zboţím. Pokud se však příjemce za poskytovatelem nebo poskytovatel za příjemcem přemisťuje do jiného státu, nejedná se o výlučnou pravomoc. Pod tento případ spadají i dopravní sluţby.  v případě dohody TRIPS patří do výlučné pravomoci pouze opatření, jimiţ jsou zajišťována práva k duševnímu vlastnictví na státních hranicích – jedná se zejména o zabavování padělaného nebo pirátského zboţí. Ve všech ostatních případech se o výlučnou pravomoc nejedná. 21 V následujících letech docházelo k dalšímu rozšiřování výlučné pravomoci EU. Amsterodamská smlouva přidala do článku 133 o zaloţení ES odstavec 5, zmocňující Radu, aby na návrh Komise vztáhla reţim sjednávání a uzavírání dohod i na dohody týkající se sluţeb a duševního vlastnictví. Amsterdamskou smlouvou tak byla výlučnost společenství rozšířena na všechny dohody, nicméně tato moţnost nebyla nikdy vyuţita, neboť byla podmíněna pravidlem jednomyslnosti, které moţnost vyuţití značně limitovalo. Pokus o posun z pravidla jednomyslnosti na hlasování Rady kvalifikovanou většinou byl učiněn na summitu v Nice, nicméně některé státy v čele s předsedající Francií neměly na změně tohoto pravidla zájem a zůstal zachován systém jednohlasného hlasování. Na tomto summitu byla nicméně posunuta výlučná pravomoc i na dohody o sluţbách a obchodních aspektech práv duševního vlastnictví i na dohody věcně nepokryté odstavcem 1. V těchto případech ke změně na systém hlasování kvalifikovanou většinou došlo. Hlasování kvalifikovanou většinou však bylo významně omezeno odstavcem 5 článku 133 smlouvy o

21

ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie.Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 67

13

zaloţení ES, na který navazuje současná mírnější právní úprava tvořená článkem 207 Smlouvy o fungování EU. Ten mimo jiné praví, ţe: ”Při sjednávání a uzavírání dohod týkajících se obchodu službami, obchodních aspektů duševního a přímých zahraničních investic rozhoduje Rada jednomyslně, pokud dané dohody obsahují ustanovení, pro která je při přijímání vnitřních předpisů vyžadována jednomyslnost. Rada rovněž rozhoduje jednomyslně při sjednávání a uzavírání dohod: a) v oblasti obchodu kulturními a audiovizuálními službami, pokud by tyto dohody mohly ohrozit kulturní a jazykovou rozmanitost Unie; b) v oblasti obchodu sociálními, vzdělávacími a zdravotnickými službami, pokud by tyto dohody mohly vážně narušit vnitrostátní organizaci takových služeb a ohrozit odpovědnost členských států za jejich poskytování“22 Odstavec 6 článku 207 Smlouvy o fungování EU potom stanovuje, ţe: „Výkon pravomocí svěřených tímto článkem v oblasti společné obchodní politiky se nedotýká vymezení pravomocí mezi Unií a členskými státy a nesmí vést k harmonizaci právních předpisů členských států, jestliže Smlouvy takovou harmonizaci vylučují.” Obecně je pravomoc EU k uzavírání dohod nyní dána článkem 216, který stanovuje: „Unie může uzavřít dohodu s jednou nebo více třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi, stanoví-li tak Smlouvy nebo je-li uzavření dohody buď nezbytné k dosažení cílů stanovených Smlouvami v rámci politik Unie, nebo je stanoveno právně závazným aktem Unie, nebo se může dotknout společných pravidel či změnit jejich oblast působnosti.“ Sjednáváním a uzavíráním dohod mezi EU a jedním nebo více státy nebo mezinárodními organizacemi se zabývá článek 218 Smlouvy o fungování EU. Mechanismus spočívá v tom, ţe: „Rada dává zmocnění k zahájení jednání, vydává směrnice pro jednání, dává zmocnění k podpisu dohod a uzavírá je.“23 Poté Komise (nebo vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, týká-li se dohoda výlučně nebo převáţně jeho agendy) podá Radě doporučení a Rada udělí rozhodnutím zmocnění k zahájení jednání a jmenuje 22 23

Odstavec 4 článku 207 Smlouvy o fungování EU Odstavec 2 článku 218 Smlouvy o fungování EU

14

vyjednavače nebo vedoucího vyjednavačského týmu Unie.24 Z dalších odstavců článku 218 vyplývá, ţe Rada můţe pro jednání vydávat vyjednavači směrnice nebo určit výbor, s kterým musí vyjednavač konzultovat další postup jednání. Po přípravě dohody pak vyjednavač navrhne Radě, aby ho zmocnila k podpisu dohody (případně k jejímu prozatímnímu uplatňování před vstupem v platnost). Rada potom přijme rozhodnutí, kterým tak učiní. Na návrh vyjednavače pak přijme rozhodnutí o uzavření dohody. Obecně platí, jak bylo jiţ řečeno, ţe Rada rozhoduje v celém procesu přijímání mezinárodních smluv kvalifikovanou většinou. Další výjimky z tohoto pravidla, kromě výše zmíněných zakotvených v článku 207 tvoří případy popsané odstavcem 8 článku 218 Smlouvy o fungování EU, který stanovuje, ţe Rada rozhoduje jednomyslně tehdy, „týká-li se dohoda oblasti, kde je pro přijetí aktu Unie požadována jednomyslnost, jakož i v případě dohod o přidružení a dohod podle článku 212 se státy, které jsou kandidáty na přistoupení. Rada rovněž rozhoduje jednomyslně o dohodě o přistoupení Unie k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; rozhodnutí o uzavření této dohody vstoupí v platnost po schválení členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy.“ Dohodami podle článku 212 jsou dohody o pomoci ve finanční oblasti a o hospodářské, finanční a technické spolupráci. Speciální postup uzavírání mezinárodních dohod vyţaduje také oblast formálních dohod o systému směnných kurzů eura ve vztahu k měnám třetích států. V těchto případech rozhoduje Rada rovněţ jednohlasně po konzultaci s EP a navíc je poţadováno předchozí doporučení Evropské centrální banky, nebo Komise – v tomto případě musí být Evropská centrální banka konzultována.25 Kontroverzní a často kritizovanou oblastí je role Evropského parlamentu, který je v oblasti sjednávání a uzavírání mezinárodních obchodních smluv pouze konzultován26. Pravomoci EP v oblasti sjednávání a uzavírání ostatních mezinárodních smluv jsou rovněţ velmi malé a v naprosté většině případů jsou omezeny právě na konzultace, které nemohou fakticky na přijetí či nepřijetí mezinárodních smluv nic změnit. Souhlas Evropského parlamentu je vyţadován pouze v taxativně vyjmenovaných případech daných článkem 6a) článku 207 24

Odstavec 3 článku 218 Smlouvy o fungování EU Odstavec 1 článku 219 Smlouvy o fungování EU 26 Odstavec 6b) článku 207 Smlouvy o fungování EU 25

15

Smlouvy o fungování EU. V této souvislosti bývá zmiňován tzv. demokratický deficit EU, spočívající v tom, ţe jak Komise, tak Rada představují pouhou exekutivu bez jakéhokoliv demokratického prvku.27 Osobně však zvyšování role EP v oblasti uzavírání mezinárodních smluv příliš nakloněn nejsem. EU totiţ není státem, ale mezinárodní organizací. Podle zastánců současné role EP by tak mechanismy uzavírání mezinárodních smluv ze strany EU analogické s uzavíráním mezinárodních smluv státy nebyly vhodné. Je totiţ nutné, aby struktura

mezinárodní

organizace

zabezpečovala

především

reprezentaci

zájmu

jednotlivých států, coţ zajišťují právě jednotlivý ministři členských států v Radě.28 Tento systém ve spojení v co nejširším vyuţitím principu jednohlasného hlasování můţe nejlépe zajistit, ţe jednotlivé členské státy nebudou nuceny podrobovat se pro ně nevýhodným pravidlům, prosazených většinou ostatních státu, případně většinou poslanců EP. Širší zapojení Evropského parlamentu do oblasti sjednávání mezinárodních smluv i oblastí jiných by bylo vhodné pro federativní uspořádání Evropy, kterému ale dlouhodobě není nakloněna většina obyvatel EU a tlak na takový způsob uspořádání pochází hlavně ze strany úřednického aparátu EU v čele s Evropskou komisí, který by pro sebe pochopitelně rád získal více pravomocí a vyšší rozpočet, jak je popisováno v teoriích bujení byrokracie.

3.3

Vztah práva EU a WTO

Vzhledem k tomu, ţe členy WTO jsou všechny členské státy EU a zároveň EU jako taková, vyskytuje se ve vztahu práva EU a práva WTO několik specifik, které je třeba vyjasnit. Právem WTO zde budeme rozumět komplex platných mezinárodních smluv, které byly přijaty na půdě této organizace a které upravují v rámci její působnosti vztahy mezi smluvními stranami navzájem a mezi nimi a WTO samotnou.29 Vztah mezinárodních smluv uzavřených EU k členským státům je zakotven ve Smlouvě o fungování EU takto: ”Dohody uzavřené Unií jsou závazné pro orgány Unie i pro členské

27

ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie.Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str.75 28 BŘICHÁČEK, T., Demokratický deficit EU: mýty a skutečnost, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006, dostupné na: http://www.cdk.cz/rp_i.php?pg=clanky&cl=300 29 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie.Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str.76

16

státy.”30 Členské státy jsou tedy podřízeny EU, v oblastech, ve kterých je oprávněna vykonávat své pravomoci. “Za zmínku stojí, ţe není výslovně řečeno, ţe těmto smlouvám jsou bez dalšího podřízeny subjekty členských státu, tedy jednotlivci. Uvedené pravidlo bylo poprvé zmíněno rozhodnutím ESD ve věci Haegeman (131/73)”31 Vzhledem k, ţe EU je oprávněna uzavírat dohody, nese za tyto dohody rovněţ odpovědnost. „Nezapomínejme, že i když vázanost členských států sama dohoda stanoví, je to ustanovení bez dalšího relevantní jen pro smluvní strany, mezi něž členské státy nepatří.“32 Členský stát je potom odpovědný vůči EU. „Půjde-li o porušení ze strany členského státu EU, odpovídá tento stát vůči EU. Ta by měla rozhodnout o tom, zda se vůbec o porušení jedná, a pokud ano, plnění závazku z dohody vynucovat vlastní unijní cestou (tj. podle současném článku 258 – 260 Smlouvy o fungování Evropské unie).“33 Sloţitější otázkou však bylo, zda se můţe smluv WTO jednotlivec dovolávat (tzn. uplatnit nárok a dosáhnout neplatnosti rozporného aktu niţší hierarchické pozice) aktu před soudem nebo jiným příslušným orgánem, neboli zda se na tyto dohody vztahuje zásada přímého účinku, která je u komunitárního práva povaţovaná za samozřejmost. O dovolatelnosti nerozhoduje mezinárodní právo, ale příslušný orgán smluvní strany. “Už od 70. let 20. století, kdy ESD rozhodoval v případu International Fruit Company, trvá na názoru, že Dohody WTO nemají v právu ES přímý účinek. V tomto případě ESD stanovil, že dovolávat se neplatnosti aktu ES na základě závazné mezinárodní smlouvy je možné jen tehdy, pokud tato smlouva sama zakládá právo jednotlivce dovolávat se jejích ustanovení před soudem.”34

30

Odstavec 2 článku 216 Smlouvy o fungování EU ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie.Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str.76 32 TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., Mezinárodně právní aspekty automatické závaznosti dohod uzavřených EU s třetími subjekty pro členské státy, příspěvek na mezinárodní konferenci Právo ako zjednocovateľ Európy – veda a prax, 2010 33 Tamtéž 34 HERBOCZKOVÁ J., Vnější ekonomické vztahy Evropské unie – vztahy s africkými, karibskými a tichomořskými zeměmi (tzv. ACP státy), 2007, str.15 31

17

Nejaktuálnější rozhodnutí ESD o přípustnosti přímého účinku pochází z roku 1999 a je důleţité zejména proto, ţe k němu došlo jiţ po zaloţení WTO. Jedná se o případ Portugalsko v. Rada (C - 149/96). ESD dospěl stejně jako v předchozích případech k závěru, ţe dohody GATT, na kterou Portugalská strana odkazovala, se nejde dovolat pro zpochybňování platnosti aktu sekundárního práva ES. Jak je uvedeno v kapitole 2, má Světová obchodní organizace svojí platformu pro řešení sporů svých členů. Tato platforma se nazývá Orgán pro řešení sporu a je oprávněna vydávat rozhodnutí. Postavení těchto rozhodnutí v komunitárním právu určuje pouze judikatura ESD. V této věci byly vydány zatím pouze dva relevantní rozsudky, které se týkají téţe věci. Podstata sporu spočívala v zákazu dovozu masa obsahující přidané hormony. To postihlo americké exportéry masa do státu EU. USA ţalovaly u Orgánu pro řešení sporů tento postup a poukazovaly na protiprávnost tohoto kroku z hlediska práva WTO. ES se však po prohraném sporu podařilo vyţádat lhůtu 15 měsíců na prokázání škodlivosti přidávaných hormonů na zdraví konzumentů a poté zákaz prodlouţila. Zákazem vznikla škoda firmě Biret, která poţadovala její náhradu. ESD však právo na náhradu škody nepřiznal s odůvodněním, ţe právo WTO nemá za cíl chránit jednotlivce a proto jeho porušení nezakládá vůči tomuto jednotlivci odpovědnost. Firma se úspěšně odvolala k soudu druhého stupně z důvodu vadného zdůvodnění soudu prvního stupně. Druhý stupeň však náhradu škody rovněţ zamítl s tvrzením, ze škoda vznikla ve lhůtě, kterou získaly ES pro prokázání škodlivosti hormonu.35

4 Obchodní vztahy EU a USA 4.1

Motivy a politické souvislosti vzájemného obchodování po 2. světové válce

Vztahy mezi USA a EU jsou pro obě strany velmi významné. USA jsou pro evropské státy důleţitým politickým a vojenským partnerem. Kromě toho se významně podílejí na světovém obchodě, a vystupují tak i jako partner obchodní. Obchodování a ekonomické

35

ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie.Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str.86

18

vztahy mezi USA a evropskými státy má dlouhou historii. Já se ve své práci zaměřím na novodobou historii od konce 2. světové války. Po druhé světové válce byly vyčerpané ekonomiky evropských zemí ve velmi špatné kondici a špatná hospodářská situace byla příhodná pro nástup prosovětských sil v řadě evropských států. USA si byly tohoto rizika vědomy. Jejich politika tzv. zadrţování komunismu, nebyla primárně zaměřena na boj proti Sovětskému svazu ani na boj proti komunistickým stranám v západní Evropě, ale na zlepšení hospodářské situace a sníţení sociálního napětí v evropských státech. V červnu 1947 byl tak na univerzitě v Harvardu nabídnut evropským zemím Program pro obnovu Evropy, známý jako tzv. Marshallův plán v celkové výši 13 mld. USD. Jednalo se o první hospodářskou pomoc Evropě jako celku včetně Německa. Tato pomoc byla v souladu se záměry zahraniční politiky USA, která chtěla posílit soudrţnost zemí západní Evropy.36 Mezitím jiţ mezi USA a Sovětským svazem narůstalo politické napětí, které nakonec vedlo k rozdělení světa na dvě politické soustavy a vzniku tzv. studené války. Sovětský svaz tedy na rozdíl od ostatních evropských zemí pomoc odmítl. V roce 1948 po únorovém převratu v ČSR přijal americký Kongres Zákon o zahraniční pomoci, který se stal základem pro vznik OEED – Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci. Dohodu o zaloţení této organizace podepsalo ve stejném roce 16 západoevropských zemí. Tato organizace zajišťovala realizaci Programu pro obnovu Evropy pro tyto země a dále měla za úkol prohlubovat hospodářskou spolupráci těchto zemí s USA a Kanadou. V roce 1950 se dokonce staly USA a Kanada přidruţenými členy OEEC.37 V této době jiţ nezastávaly USA protekcionistické postoje jako např. ve dvacátých letech 20. století, ale snaţily se naopak o prosazování zásad volného obchodu. USA pochopily, ţe sjednávání mnoha bilaterálních dohod není pro celosvětovou liberalizaci obchodu 36

CIHELKOVÁ EVA, Vnější ekonomické vztahy Evropské unie 1.vyd. Praha: C.K. Beck, 2003, ISBN 80-7179804-5, str.142 37

Businessinfo – portál vládní agentury CzechTrade, Historie evropské integrace, 2010 dostupné na: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/fakta-o-eu/historie-evropskeintegrace/1001686/47438/#g1.1.4 Převzato z: Baldwin R., Wyplosz Ch., Ekonomie evropské integrace, Grada Publishing 2008, ISBN 978-80-247-1807-1

19

dostatečné a snaţily se o nalezení nějaké formy multilaterální spolupráce, která by jednak zajistila zpřístupnění světových trhů pro americké výrobky a kapitál, a dále by podpořila výměnu zboţí mezi všemi zeměmi za stejných podmínek, coţ se jevilo jako vhodný prostředek pro mírové souţití mezi národy. Vynikla tak výše popisovaná dohoda GATT. Významný mezníkem ve vztazích USA a západoevropských zemí bylo i zaloţení Organizace Severoatlantického paktu v roce 1949 jako vojenské obranné aliance, kterého je ČR dnes členem. Jeho členy se staly všechny státy OEEC vyjma Irska, Rakouska, Švédska a Švýcarska. „NATO vzniklo jako reflexe na stále sílící hrozbu sovětského bloku a bylo od počátku závislé na ochotě USA přispívat k obraně Evropy. Zatímco cílem Marshallova plánu bylo obnovení evropského politického a hospodářského systému, NATO bylo zárukou americké vojenské přítomnosti při obraně Evropy.“38 V roce 1958 se OEEC transformovala na OECD – Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Kromě původních členů OEEC včetně USA a Kanady k této organizaci časem přistoupili Japonsko, Austrálie, Nový Zéland, Mexiko, Jiţní Korea, ČR, Maďarsko a Polsko. Hospodářská integrace Evropy, podporovaná zejména Francií a Německem v padesátých letech se realizovala dalšími klíčovými dohodami. V roce 1951 vzniklo ESUO – Evropské společenství uhlí a oceli. Jednalo se o první organizaci svého druhu v evropském integračním procesu. V roce 1957 byly podepsány tzv. Římské smlouvy, jako báze pro zaloţení EHS a EUROATOMu. USA v té době z výše uvedených politických důvodů jednoznačně podporovaly Evropská společenství. Z tohoto důvodu byly také v této době ochotné tolerovat hospodářskou a ekonomickou uzavřenost Společenství, ačkoliv to bylo v rozporu s jejich dlouhodobou snahou o celosvětovou liberalizaci světového obchodu. V 60. letech však začalo být toto ze strany USA vnímáno jako neopodstatněný protekcionismus, který bránil USA prosadit se na evropských trzích a vedl k prvním rozporům mezi Společenstvím a USA. První velká výhrada USA k obchodní politice Společenství směřovala k omezujícím opatřením Společenství proti dovozu zemědělských produktů a zároveň subvencování exportu těchto výrobků. USA toto vnímaly jako neférovou obchodní soutěţ na úkor amerického zemědělství. Subvence se dle USA týkali i

38

CIHELKOVÁ EVA, Vnější ekonomické vztahy Evropské unie 1.vyd. Praha: C.K. Beck, 2003, ISBN 80-7179804-5, str.143

20

evropského průmyslového zboţí. Nereflektování těchto výtek ze strany Společenství vyústilo v odvetná opatření v podobě zvyšování celních sazeb na import zboţí. Kromě těchto opatření Spojené státy vyvíjeli na tlak na sniţování obchodních bariér a zastavení subvencování vývozů na půdě GATT. Tyto ambice byly naplněny pouze částečně, kdyţ se podařilo během jednání v rámci GATT sníţit celní sazby na průmyslové výrobky. V oblasti zemědělství se však kompromis nalézt nepodařilo a příliš protekcionistická zemědělská politika se s EU táhne dodnes a je zřejmě nejpalčivějším problémem EU, který ale některé ze členských států v čele s Francií a Španělskem nemají politickou vůli řešit, protoţe by je to finančně poškodilo v rámci systému subvencování evropských zemědělců.. Tyto „obchodní války“ byly ukončeny nástupem prezidenta Nixona, který potvrdil proevropský postoj USA. Nicméně význam integrace evropských zemí v americké zahraniční politice klesal, protoţe USA se koncentrovali na zajištění své bezpečnosti prostřednictvím NATO. Potvrzovalo se, ţe vývoj po druhé světové válce, kdy byly evropské země strategicky i finančně závislé na USA a na oplátku alespoň částečně otevírali své trhy je dlouhodobě neudrţitelný. Vztahy mezi Evropou a USA také ovlivňoval negativní obraz USA ve světě, který byl silně ovlivněn zejména vietnamskou válkou. V sedmdesátých letech se tak Evropská společenství, nově posílená o Velkou Británii, Dánsko a Irsko, postupně osamostatňovala a zaujímala autonomní obchodní i politická stanoviska. Rozdílné postoje se projevily např. ve vztahu k obchodování se zeměmi Sovětského svazu. Zatímco Spojené státy prosazovaly vůči těmto zemím uplatnění hospodářských sankcí, země západní Evropy byly v tomto ohledu zdrţenlivější.39 Za zmínku stojí také v EHS na konci 70. let vzniklý Evropský měnový systém, který vytvořil základ pro mnohem pozdější vznik měnové unie. Začátek 80. let, kdy se vlády ve Spojených státech ujal vlády Ronald Reagan, byl ve znamení přiostřování vztahů mezi USA a státy východního bloku. „Spojené státy posilovaly zbrojní programy (mj. tzv. Program hvězdných válek) a jejich cílem bylo „uzbrojit“ Sovětský svaz. Úroveň americko-sovětských vztahů poklesla na jeden z nejniţších bodů v historii studené války. V tomto pojetí byla Evropská společenství sice

39

CIHELKOVÁ EVA, Vnější ekonomické vztahy Evropské unie 1.vyd. Praha: C.K. Beck, 2003, ISBN 80-7179804-5, str. 146

21

povaţována a spojence, ale za spojence slabého.“

40

Uklidnění vztahů mezi tehdejšími

mocnostmi bipolárního světa přinesl aţ nástup Gorbačova v Sovětském svazu, kdy byla obnovena odzbrojovací jednání.

Vzájemné obchodní vztahy po rozpadu Sovětského Svazu

4.2

Obecně se dá říci, ţe vztahy Společenství a Spojených států byly po celé období studené války, i přes některé obchodní spory, ve znamení partnerství a spolupráce. Tato spolupráce byla zaloţena na tzv. bezesmluvním základě. Neexistovala zde tedy ţádná obecná dohoda – spolupráce byla zaloţena na neformálním dialogu k řešení aktuálních otázek. Velmi významnou změnu ve spolupráci přinesl rozpad Sovětského svazu. Do té doby byly totiţ vztahy EHS a USA zaloţeny zejména na obranném spojenectví. Bylo tedy třeba nově definovat vzájemné partnerství tak, aby oběma stranám přinášelo prospěch a soustředit se kromě boje za demokracii a mír více na obchodní problematiku. 4.2.1

Nejvýznamnější vzájemné dohody

Právním základem nové spolupráce bylo přijetí Prohlášení o vztazích mezi evropskými společenstvími a USA (neboli tzv. Transatlantická deklarace) v roce 1990, kde jsou definovány společné cíle USA a ES. Společné cíle jsou zejména:  podpora míru, bezpečnosti, demokracie, svobody a lidských práv ve světě,  úsilí o silnější a sjednocenou Evropu,  spolupráce při dosahování udrţitelného ekonomického růstu s nízkou inflací a vysokou mírou zaměstnanosti a lepšími sociálními podmínkami,  společné čelení globálním výzvám – terorismu, šíření drog, znečišťování ţivotního prostředí apod.  přispění k rozvoji světového obchodu a těsnějších hospodářských vztahů,  posílení transatlantických vazeb v oblasti vzdělávání, vědy, kultury a podnikání.41

40

CIHELKOVÁ EVA, Vnější ekonomické vztahy Evropské unie 1.vyd. Praha: C.K. Beck, 2003, ISBN 80-7179804-5, str. 148 41 Transatlantická deklarace, 1990

22

V prohlášení se rovněţ uvádí společná vůle stran se vzájemně informovat o podstatných hospodářských a politických otázkách, tyto otázky konzultovat a, je-li to moţné, kroky v těchto otázkách maximálně koordinovat. „Transatlantická deklarace proto vytvořila nový institucionální rámec, jehoţ základem jsou pravidelné schůzky na různých úrovních, v rámci nichţ bude rozvíjen dialog.“42 Jsou to:  schůzky předsedy Rady a předsedy Komise s prezidentem USA,  schůzky ministrů zahraničních věcí členských států společenství s ministrem zahraničí USA,  nepravidelná setkání mezi ministrem zahraničí předsedající země Společenství (resp. ministrů zahraničí předsedající země; země, která předsedala předtím; a země, která bude předsedat potom) s ministrem zahraničí USA,  schůzky Komise a vlády USA na úřední úrovni,  zprávy předsedy Rady pro americké zástupce o zasedání ministrů v rámci Evropské politické spolupráce.43 Transatlantická deklarace tak byla dobrým rámcovým základem pro spolupráci. Tu bylo třeba postupným zpracováním jednotlivých témat a jejich detailním projednání dále konkretizovat. Výsledkem těchto jednání bylo v roce 1995 podepsání Nové transatlantické agendy a Společného akčního plánu EU a USA. Po přijetí těchto dokumentů byla spolupráce dále rozvíjena mnoha dílčími, sektorovými dohodami a společnými postoji v rámci WTO (tyto se týkaly zejména liberalizace telekomunikačních sluţeb, informačních technologií a finančních sluţeb). Vzhledem k tomu, ţe k pochopení vztahů EU a USA v této době jiţ nehrají klíčovou roli otázky bezpečnostní a politické, budu se dále v souladu s tématem práce věnovat pouze problematice obchodní spolupráce v oblasti zboţí, sluţeb a duševního vlastnictví. V těchto oblastech přinesla Nová transatlantická agenda a Společný akční plán zejména následující cíle:  upevnit trţní hospodářství na celém evropském kontinentu, 42

CIHELKOVÁ EVA, Vnější ekonomické vztahy Evropské unie 1.vyd. Praha: C.K. Beck, 2003, ISBN 80-7179804-5, str. 153 43 Transatlantická deklarace, 1990

23

 pomoc rozvoji světového obchodu a vytvoření těsnějších hospodářských vztahů,  posilování multilaterálního obchodního systému,  postup směrem k efektivní, dynamické transatlantické ekonomice,  vytvoření podnikatelské, vědecké, vzdělávací a kulturní transatlantické sítě. K nejvýznamnějším sektorovým dohodám patří:  Dohoda o celní spolupráci a vzájemné pomoci v celních záleţitostech – má za cíl podpořit vzájemnou výměnu zboţí a zamezit celním únikům. Jsou zde stanoveny podmínky pro poskytnutí informací a pomoci v celních záleţitostech. Přijata v roce 1997.  Dohoda o vědecké a technologické spolupráci (1997) – jedná se o významnou dohodu, která umoţnila lepší spolupráci výzkumných ústavů EU s pracovišti v USA. Tato spolupráce má probíhat dle dohody zejména v oblastech: zdravotnictví, biotechnologií, ţivotního prostředí, informačních a komunikačních technologií, námořního výzkumu, dopravy, přírodních zdrojů a zemědělství. Spolupráce má probíhat formou: společného uţívání pracovišť, vzájemných návštěv a výměny pracovníků, výměny informací a společných projektů.  Dohoda o vzájemném uznávání (1998) – touto dohodou se strany zavazují k harmonizaci norem, které by mohli zbytečně omezovat vzájemný obchod, nebo k jejich zrušení. Týká se různých standardů a certifikátů v rozmanitých oblastech např. farmacii nebo komunikačních zařízení. Za péčí o zdravý domácích spotřebitelů totiţ často můţou stát spíše protekcionistické snahy a tlak domácích výrobců, kteří chtějí zabránit dovozu zboţí zahraniční konkurence. Dohoda také významně sniţuje náklady obchodování.  Dohoda o veterinární ekvivalenci (1999) – obdoba předchozí dohody v oblasti obchodování se zvířaty a ţivočišnými produkty. Další komplexní dohodou a novým základem pro obchodní spolupráci je tzv. Pozitivní ekonomická agenda (PEA) podepsaná v roce 2002. Ta potvrzuje dlouhodobou snahu liberalizovat vzájemný obchod a společně tento postoj prosazovat i na mezinárodním poli. Vzhledem k tomu, ţe všechny obecné proklamace byly jiţ obsaţeny v předchozích

24

dohodách, se tento dokument snaţí o velmi konkrétní pojmenování problémů k řešení. Zaměřuje se při tom na oblasti, ve kterých se dosud shodu nalézt nepodařilo nebo na oblasti dosud neřešené. Jde o oblasti, kde existuje dobrá vůle se dohodnout na vzájemném dialogu a sbliţování pravidel a standardů. Cílem je další sníţení netarifních překáţek obchodu, které jsou často zástupným důvodem pro zákaz dovozu.

25

Dohoda se zaměřuje na:  Přijetí společných transparentních pravidel pro spolupráci v oblasti regulace.  Obnovení vývozu španělských mandarinek do USA.  Obnovení vývozu amerického drůbeţího masa na území EU.  Obchod s organickými výrobky.  Elektronická výběrová řízení.  Elektronické vybírání cel.  Spolupráci finančních trhů.  Spolupráci v oblasti regulace pojišťovnictví. Po roce byla většina těchto cílů, s výjimkou dovozu amerického drůbeţího masa, naplněna. V oblasti regulace se podařilo definovat společné standardy ve čtyřech důleţitých oblastech: kosmetické přípravky, bezpečnost automobilů, meteorologie a nutriční označování potravin. Dále se na základě Agendy podařilo uzavřít dohodu o vzájemném uznávání standardů pro námořní vybavení - Mutual Recognition Agreement (MRA). V červnu roku 2004 potom USA a EU potvrdily společnou vůli v pokračování hospodářské spolupráce dokumentem zvaným EU-U.S. deklarace o posilování našeho ekonomického společenství. Uţ samotné pojmenování dokumentu jako „deklarace“ naznačuje, ţe v tomto případě nejde na rozdíl od předchozí Pozitivní ekonomické agendy o konkrétní určení cílů, ale spíše o deklarování společných postojů a zájmu na pokračování dosavadní úspěšné spolupráce. Deklarace má šest odstavců. Pokusím se z nich vybrat to podstatné. Odstavec 1.: V předchozích padesáti letech došlo ku prospěchu všech k výraznému propojení ekonomiky USA a zemí EU. Nyní tvoří objemy vzájemných obchodů a investic největší bilaterální spojení na světě, coţ poskytuje práci miliónům lidí na obou stranách Atlantiku. Společně jsme odstranili obchodní a investiční bariéry, coţ stimuluje ekonomický růst a společnou prosperitu. Historické rozšíření Evropské unie na 25 zemí a 455 miliónů obyvatel nám

26

přineslo nové příleţitosti pro posílení našich vzájemných vztahů, stejně jako pro zvýšení prosperity i mimo naše území. Odstavec 2.: Obchodní liberalismus je kriticky nutný pro rychlý růst světové prosperity a zvýšení ţivotní úrovně. Jsme rozhodnuti posílit multilaterální obchodní liberalismus a posílit pravidla zakotvená v rámci jednání Doha agendy na půdě WTO. Máme historickou příleţitost zásadně změnit obchodování se zemědělskými produkty. Pokrok v jednání o této problematice je totiţ zásadní pro pokrok v celé řadě dalších oblastí. Ve spolupráci s ostatními členy WTO budeme naše vyslance nabádat, aby ukončili vyjednávání do konce června v souladu s urychleným dokončením těchto jednání, které mají za cíl redukovat obchodní bariéry a vytvořit podmínky pro trvalý celosvětový ekonomický růst. Odstavec 3.: Inovace přinesou vylepšení v produktivitě, stimulují ekonomický růst a přinášejí vyšší prosperitu pro naše země, stejně jako pro ostatní země, které se opírají o naše trhy. Inovace v oblastech jako informační technologie, komunikační technologie, vodíková energie, farmaceutické produkty a ostatní produkty týkající se zdraví mohou být další hybnou silou našeho ekonomického partnerství. Posílíme ochranu práv duševního vlastnictví, protoţe víme, ţe je to základní věc pro tvorbu nových technologií a inovací. Odstavec 4.: Našemu ekonomickému partnerství také prospěje úspěch současných společných iniciativ. Dnes jsme podepsali dohodu o spolupráci mezi Galileem (evropský navigační systém) a GPS (satelitní navigační systém USA), která otevírá cestu k širokému spektru komerčních aktivit. Děláme rovněţ významný pokrok ve sjednocení regulace finančních institucí, abychom mohli otevřít společný transatlantický kapitálový trh. Dále je zde zmínka o snaze o dohodu v obchodu s vínem, drůbeţím masem a potřebě penzijní reformy.

27

Odstavec 5.: Pojednává opět o potřebě vzájemného obchodu a investic a vyzývá k odborné i veřejné debatě, která k těmto cílům přispěje. Odstavec 6.: Vyzývá podnikatele z obou stran Atlantického oceánu, aby na základě uzavřených smluv kooperovali se zahraničními partnery, vyuţívali velikosti obou trhů, společně vyvíjeli inovace, kvalitně vyuţívali potenciálu sblíţených ekonomik a přispívali tak k tvorbě pracovních míst. Dále vyzývá k odstranění všech moţných netarifních obchodních překáţek.

Necelý rok po přijetí Deklarace začala být přijímána série smluv, kterými se strany snaţily Deklaraci naplňovat. Tyto smlouvy jsou jiţ velice konkrétní a podstatně rozsáhlejší. Následující přehled se pokusí z kaţdé z nich vybrat to nejpodstatnější. Silnější EU – US partnerství a otevřenější trh pro 21. století (19.5.2005) Dohoda je podrobně strukturovaná a obsahuje následující části: 1. Úvod - odkazuje na Deklaraci a vyjmenovává cíle, jichţ chtějí strany na jejím základě dosáhnout. 2. Principy – zdůrazňuje se zde ekonomický význam mezinárodního obchodování jako základu pro vztahy mezi US a EU a jsou zde opakovány všechny přínosy, uvedené i v Deklaraci, které toto obchodování přináší. 3. Iniciativy ke zlepšení fungování transatlantického trhu - zaujímá největší část dohody a pokrývá následující oblasti: 3.1 Regulace transatlantického trhu: 3.1.1 Je zde uveden poţadavek spolupráce regulátorů a přibliţování jejich poţadavků a standardů. Účelem je, aby výrobky z obou trhů splňovali stejné normy a standardy a nevznikaly problémy při transatlantickém obchodování. 3.1.2 Podpora investic -

Přes důleţitost investičních toků v ekonomických

vztazích mezi EU a US zde zbývají některá neobvyklá vlastnická omezení 28

na americké straně.

Omezení restrikcí v leteckém průmyslu na obou

stranách Atlantiku je zde uvedeno jako hlavní priorita. Evropské společnosti poţadují zjednodušení prověřovacích procedur ze strany amerických úřadů. 3.1.3 Soutěţní politika

- vzhledem ke zvětšení trhu je třeba se vzájemně

informovat a společně postupovat proti nejrůznějším formám nekalé obchodní soutěţe a zajišťovat tak ochranu a dobré podmínky pro konečné spotřebitele. 3.1.4 Státní zakázky – otevření trhů s veřejnými zakázkami mezi US a EU by posílilo konkurenceschopnost Evropy a vytvořilo nové příleţitosti pro firmy z EU. Ačkoliv Smlouva o státních zakázkách (GPA) v rámci WTO podstatně zvýšila moţnosti získání vládních zakázek obou stran, Spojené státy se vţdy bránily pokroku v této oblasti. 3.1.5 Letectví – letecké sluţby jsou stále omezovány legislativním rámcem, který odpovídá politickému a technologickému rámci čtyřicátých let 20. století. Nová dohoda v této oblasti by vytvořila obrovské příleţitosti ke sblíţení transatlantické spolupráce a ekonomické výhody. Je příhodný čas na pokračování jednání a zaměření se na podstatné přínosy pro širší transatlantickou ekonomiku. 3.1.6 Námořní přeprava a jiné námořní záleţitosti – námořní přeprava je důleţitý prostředek světového a transatlantického obchodu. Plavbami po moři je přepravováno 90% objemu mezinárodního obchodu a některé segmenty této přepravy velmi rychle narůstají. Restriktivní politika v této oblasti by znamenala sníţení ekonomického růstu a zpomalení světového obchodu. V této oblasti je třeba určit regulatorní rámec, zvláště na poli bezpečnostních opatření, kde bychom měli spolupracovat. Evropská komise začala vytvářet obsáhlou Námořní politiku, zatímco americká administrativa přijala v prosinci 2004 Oceánský akční program jako reakci na zprávu Americké komise oceánské politiky. Spolupráce v této oblasti by mohla být silnější a měla by zahrnovat problematiku mezinárodního oceánského dozoru, mořského práva, výměny dat, výzkumu, námořní bezpečnosti, ochrany

29

ţivotního prostředí a ekonomického vyuţití oceánu a jeho zdrojů udrţitelným způsobem. 3.1.7 Finanční trhy – přístup ke kapitálu je pramenem investicí a inovací. Trhy EU a US jsou jiţ velmi propojené, nicméně je třeba v tomto trendu dále pokračovat. Skutečná integrace má potenciál sníţit obchodní náklady na obou stranách Atlantiku aţ o 60%, z čehoţ by vyplývalo zvýšení objemů obchodu o 50% a sníţení nákladů vlastního kapitálu o 9%. Naproti tomu vzdalování regulatorní legislativy by mělo na ekonomiku negativní vliv. V některých oblastech, jako je například americký pojišťovnický sektor, stále existují obchodní překáţky. Obě strany jsou přesvědčené o nutnosti dalšího sbliţování v klíčových oblastech, jako jsou účetní a auditorské standardy, kapitálové poţadavky na banky a podmínky pro bankovní a ostatní finanční trhy. 3.1.8 Volný pohyb osob – EU velmi usiluje o rozšíření reţimu zrychleného udělování víz na krátkodobé pobyty na nové členy EU. 3.1.9 Vzájemné uznávání profesních kvalifikací – pro moţnost volného pohybu kvalifikovaných pracovních sil v rámci transatlantického prostoru. V této otázce strany usilují o dosaţení tzv. Mutual Recognition Agreement (MRA – Dohody o vzájemném uznávání. Kapitola 3.2 je věnována znalostem a inovacím. Strany chtějí sbliţovat své informační technologie tak aby byly kompatibilní, coţ urychlí vývoj. Důleţtá je také spolupráce v oblastech satelitní navigace (Galileo, GPS), pomoc méně vyspělým zemím s aktivitami spojených s vesmírem a společný výzkum a práce na objevování vesmíru. Strany kladou velký důraz na ochranu práv duševního vlastnictví a jeho vymáhání, coţ hodlají společně prosazovat i v rámci WTO. Dále je zde zmínka o výrobě energie z obnovitelných zdrojů a energetické efektivnosti, výměných pobytech studentů a celoţivotním vzdělávání. Kapitola 3.3 je věnována kontrole hranic. Strany si uvědomují, ţe je nutné nalézt kompromis mezi vysokými bezpečnostními poţadavky, a plynulém přechodu zboţí a cestujících přes vzájemné hranice. V souladu s tímto cílem se strany dohodly na společných 30

standardech kontroly a vzájemném uznávání kontrol tak, aby je nebylo nutné provádět duplicitně. Strany chtějí jednotné standardy na hraniční kontroly společně prosadit v rámci mezinárodních organizací jako je Světová celní organizace, Mezinárodní asociace civilní letecké přepravy a Mezinárodní námořní organizace. Další oblastí, na které mají obě strany velký zájem o spolupráci je boj proti finančním podvodům, praní špinavých peněz, financování terorismu, daňovým podvodům a korupci. Kapitola 4 je věnována společným ekonomickým cílům. Je zde opět apelováno na legislativce i regulátory, aby se přičinili o vznik společných standardů v souladu s hlavní cílem, kterým je velký transatlantický trh s minimem administrativních překáţek. K tomuto je nutná těsná spolupráce regulátorů na obou stranách Atlantiku. Zaměřit by se měli zejména na oblasti uvedené v kapitole 3.1.1. Poslední dvě kapitoly potom konstatují důleţitost vzájemné spolupráce, nutnost jejího prohlubování, zefektivňování a konkretizování. Dále je konstatována důleţitost zapojení legislativců do procesu realizace vzájemných dohod, protoţe prostředky k dosaţení přijatých cílů je třeba implementovat do platné legislativy. V roce 2005 byla z významnějších dokumentů přijata ještě Společná iniciativa na podporu transatlantického ekonomického růstu, ale jednalo se spíše o potvrzení dosavadních cílů v této oblasti v samostatném dokumentu, který v zásadě nic nového nepřinesl. Po dvou letech, kdy byly vydávány pouze výroční zprávy, byl společně přijat další rozsáhlejší dokument Rámec pro vylepšení transatlantické ekonomické integrace mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými. Cíle vzájemné spolupráce se jím příliš nemění. Opět je zde zdůrazňován význam volného obchodu a proudění investic bez jakýchkoliv ekonomických nebo administrativních bariér. Významným posunem je však skutečnost, ţe v jednotlivých oblastech by měli být určovány přesné cíle a termíny v kterých má být cílů dosaţeno. Cíle jsou totiţ jiţ dlouho poměrně dobře definovány, ale problémy nastávají spíše s realizací.

31

4.2.2

Vzájemné obchodní spory

4.2.2.1 Spor o banány

Nejdéle trvajícím vzájemným obchodním sporem, který byl způsoben nerovným přístupem ES k producentům banánů z různých častí světa, který EU zavedla 1. července 1993 nařízením Rady č. 404/1993 a další související legislativou. ES od té doby poskytovala producentům banánů ze zámořských území svých členských státu a zemí ACP (The African, Caribbean and Pacific Group of States - uskupení 79 rozvojových zemí subsaharské Afriky, karibské a tichomořské oblasti) preferenční reţimy, díky kterým mohli na území ES dováţet banány bez uvalení cla aţ do mnoţství 857 tis. tun. ES chtěla opatřením podpořit tyto země, které byly většinově dřívějšími koloniemi členských státu. Nicméně země Latinské Ameriky, které jsou velkými producenty banánů, se cítily opatřením znevýhodněny, protoţe cla, která činila 20 – 30% v kombinaci s kvótami, při jejichţ překročení vzrostlo clo na prohibitivních 250%, uvalovaná na jejich produkci, byla výraznou konkurenční nevýhodou. Později byla valorická cla nahrazena specifickými ve výši 100 ECU/tuna. EU navíc podmiňovala dovoz banánu z území Latinské Ameriky získáním licencí, kterými rozdělovala kvóty. Podle postiţených zemí byla opatření v rozporu s články I, II, III, X a XIII GATT 1994, dále porušovala články 1 a 3 z Dohody o dovozním licenčním řízení a články II, XVI a XVII GATS.44 Z těchto důvodů poţádali Spojené státy, Mexiko, Guatemala a Honduras 28. září 1995, v souladu se systémem řešení sporů v rámci WTO, o zahájení konzultací v této věci s představiteli ES. Během konzultací se však dohody dosáhnout nepodařilo. V roce 1996 vstoupil do WTO Ekvádor a přidal se do skupiny zemí ţalující u Orgánu pro řešení sporů ES. Po dalších neúspěšných konzultacích pak tyto země podaly v dubnu 1996 ţádost o ustavení panelu. V jednání před panelem se ES hájila tím, ţe reţim dovozu banánů na jejich území je součástí dohody z Lomé, ve které se země ES zavázaly k podpoře svých bývalých kolonií zejména formou preferenčních celních reţimů a finanční podpory, ale i k podpoře politické. Na tuto dohodu přitom dostala ES z platných pravidel WTO výjimku. Stěţovatelé naopak tvrdili, ţe tato

44

WTO, Spor DS27, Lamy hails accord ending long running banana dispute, 2009. Dostupné na: http://www.wto.org/english/news_e/pres09_e/pr591_e.htm

32

záleţitost pod dohodu z Lomé nespadá. Panel dává ve své zprávě za pravdu ţalujícím zemím v čele s USA a konstatuje, ţe reţim dovozu Evropské unie je v rozporu s GATT 1994, Dohodou o dovozním licenčním řízení a GATS.45 ES se ale s názorem panelu neztotoţnila a odvolala se k Odvolacímu orgánu. Zpráva Odvolacího orgánu porušení pravidel WTO v uvedených bodech potvrzuje a navíc říká, ţe některé části licenčního řízení rovněţ nespadají pod dohodu z Lomé a jedná se tedy o další porušení pravidel WTO. ES dostaly na harmonizaci svých předpisů s právem WTO lhůtu 15 měsíců, která končila 1. ledna 1999. Evropská komise představila nová pravidla jiţ na začátku roku 1998. Jednalo se však pouze o parametrické změny stávajícího reţimu, který zajišťoval zemím ACP velké objemy exportu na území ES v bezcelním reţimu (857 tis. tun), zatímco země Latinské Ameriky museli platit clo 75 ECU/tuna, navíc v kombinaci s mnoţstevní kvótou 353 000 tun. Systém licencí doznal také pouze drobných změn.46 Tento systém byl na první pohled nadále v rozporu s reţimem nejvyšších výhod, který je jedním ze základního principu fungování WTO. ES však v říjnu 1998 návrh Komise na nová pravidla importu banánu přijala. Spojené státy a Ekvádor na to reagovali ţádostí o sestavení původního panelu, který v předchozím šetření rozhodl v neprospěch ES, coţ ES pochopitelně odmítala a poţádala o sestavení nového. Spojené státy reagovaly odvetnými opatřeními v podobě valorických cel na dovoz zboţí z území ES ve výši 100% uvalených především na luxusní výrobky s účinností od 1. 1. 1999. Vzhledem k tomu, z podle názoru ţalující strany ES nepřijaly ve stanovené lhůtě implementaci rozhodnutí Orgánu pro řešení sporů, poţádaly o konzultace s ES na půdě WTO v této věci. Během nich však opět nenašly společné řešení a Spojené státy poţádaly Orgán pro řešení sporů o povolení odvetných opatření v celkové výši 520 mil. USD, coţ byla vyčíslená roční škoda z pokračování diskriminace části producentů banánů způsobená subjektům z USA. V souladu s mechanismem řešení sporu v rámci WTO popsaným v 45

WTO, Spor DS27, Lamy hails accord ending long running banana dispute, 2009. Dostupné na: http://www.wto.org/english/news_e/pres09_e/pr591_e.htm 46

Evropská Komise, Zpráva Komise Evropskému Parlamentu a Radě o fungování společné organizace trhu s banány, 2005, dostupné na: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:52005DC0050:CS:HTML

33

kapitole 2.2.2 však ES poţádaly o přezkoumání výše způsobené škody formou rozhodčího řízení. Rozhodci vsak nedokázali ve stanovené lhůtě 60 dnů určit výši škody, načeţ USA splnily svoje dřívější hrozby a zavedly 100% cla na dovoz vybraných evropských výrobku v celkovém objemu 520 mil. USD. ES toto opatření sice u WTO ţalovala, ale spor nepřinesl ţádné výsledky. Rozhodčí orgán v původním sporu nakonec rozhodl, ţe skutečně způsobená škoda americkým subjektům byla namísto uváděných 520 mil. USD pouze 191,4 mil. USD. Dohoda mezi oběma stranami pak obsahovala závazek ES znovu revidovat systém dovozu, zatímco USA sníţily celkový objem uvalených cel na nově vyčíslenou částku 191,4 mil USD. Ekvádor získal stejným mechanismem od WTO povolení na zavedení protiopatření v hodnotě 201,6 mil USD ročně.47 Zavedení protiopatření přimělo ES k další aktivitě v oblasti legislativních úprav. Nejprve chtěla opět zavést systém kombinující cla a kvóty a licence, na coţ USA reagovaly hrozbou dalšího přitvrzení odvetných opatření. V roce 2001 došlo k dohodě, ve které se EU zavázala k tomu, ţe od roku 2006 bude pouţívat na regulaci dovozu banánu pouze cla. Do té doby byl zaveden systém kvót, který byl pro země Latinské Ameriky příznivější neţ systém předchozí. Do roku 2006 tak byla situace relativně klidná. Změny pravidel v roce 2006 sice přinesly jednotné clo pro všechny dovozce banánu na území ES ve výši 176 eur/tuna, ale zemím ACP poskytovalo stále kvótu 775 tis. tun, do které mohly dováţet v bezcelním reţimu. USA a Ekvádor opět reagovaly otevřením sporu u WTO, který opět vyhrály. K ukončení sporu tak došlo aţ sloţitou dohodou v roce 2009, kdy se ES zavázala, ţe sníţí cla na dovoz ze 176 na 114 USD/tuna do roku 2016. To částečně sníţilo diskriminaci latinskoamerických producentů. Zemím ACP se zase ES zavázala k poskytnutí kompenzací ve výši cca 200 mil. USD, za sníţení jim poskytovaných výhod.48 4.2.2.2 Spor Airbus v. Boeing

Boeing, největší americky výrobce velkokapacitních letadel, byl aţ do 80. let dominantním celosvětovým výrobcem. V 80. letech ale začalo na jeho pozice útočit konsorcium několika 47

WTO, Spor DS27, Lamy hails accord ending long running banana dispute, 2009. Dostupné na: http://www.wto.org/english/news_e/pres09_e/pr591_e.htm 48

Finanční noviny, EU a Latinská Amerika ukončily 13letý spor o cla na dovoz banánů, 15.12.2009, dostupné na:http://www.financninoviny.cz/eu/zpravy/eu-a-latinska-amerika-ukoncily-13lety-sporo-cla-na-dovoz-bananu/412196 34

evropských zemí Airbus. Boeingu a americké vládě se nelíbily dotace poskytované firmě Airbus evropskými státy jiţ od samého počátku a proto začaly pracovat na právní úpravě této otázky, výsledkem čehoţ byla Dohoda o civilním letectví, která ale neobsahovala ţádné vymahatelné sankce. Výsledkem podpory Airbusu tak byly aţ do roku 1986 pouze drobné diplomaticko-obchodní roztrţky bez zaznamenatelného výsledku. Nicméně pronikání Airbusu na americké a asijské trhy v polovině 80. let a zhoršující se výsledky Boeingu přiměly v roce 1986 Spojené státy k podání stíţnosti ke GATT. V materiálech, které spolu se stíţností dodává, označuje investice evropských státu do společnosti Airbus jako nepovolené subvence narušující spravedlivou hospodářskou soutěţ. ES na to reagovala odvetnou stíţností, ve které upozorňuje na nedovolenou podporu Boeingu americkou vládou formou daňových úlev, vládních zakázek a podpory výzkumu a vývoje. USA sice hrozily kvůli této věci uvalením cel na některé výrobky dováţené z území ES, nicméně nakonec k ţádným krokům nepřistoupily. Napětí v této otázce nicméně přetrvávalo a obě strany chtěly otázku podpory svého leteckého průmyslu vyjasnit v Dohodě o vládní pomoci z roku 1992. V ní byly stanoveny limity pro podporu ve formě přímých dotací ve výši 1/3 nákladů na vývoj a 5% trţeb pro nepřímé dotace. Slabinou dohody bylo právo obou zúčastněných stran dočasně dohodu pozastavit. Po celou dobu konkurenčního boje mezi firmami Airbus a Boeing se evropské straně nelíbily zejména daňové úlevy, které ES povaţují za nedovolenou subvenci. Poprvé si na tento postup USA stěţovala jiţ v roce 1976, avšak v té době nebyl v rámci GATT systém řešení sporu příliš efektivní, a tak k ţádnému rozhodnutí nedošlo. V roce 1996 pak Společenství spor obnovila v rámci WTO. Orgán pro řešení sporů pak v roce 1999 rozhodl o neoprávněnosti těchto daňových úlev poskytovaných Boeingu. Spojené státy přistoupily v důsledku toho na změnu legislativy, avšak v nové úpravě se vyskytoval stejný problém, a tak došlo k opakované ţalobě ze strany ES u WTO, která opět uspěla. ES poté získala oprávnění přijmout odvetná opatření v rekordní výši 4 miliard USD. ES je však nevyuţila v plné výši a aplikovala protiopatření pouze omezeně.49 V roce 2004 pak naopak u WTO ţalovaly Spojené státy ES rovněţ za poskytování nedovolených subvencí a zároveň odstoupily od Dohody o vládní pomoci z roku 1992, coţ souviselo se zhoršujícími se výsledky Boeingu a vývojem modelu Boeing

49

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 868/2004 (2004) 35

787 Dreamliner, který se s touto dohodou neslučoval. 50 ES reagovala zahájením dalšího sporu ve věci subvencování Boeingu americkou vládou. V roce 2005 došlo k pokusu o dohodu, který ale nebyl úspěšný a následovaly další stíţnosti z obou stran v rámci WTO. Kvůli značné sloţitosti sporu a obrovského mnoţství finančních prostředků, o které se jedná, se spor řeší velmi pomalu. V červnu 2010 Orgán pro řešení sporů uznal stíţnost USA jako oprávněnou, nicméně Spojeným státům se postup WTO nezdál dostatečně tvrdý a odvolaly se. Totéţ učinila EU, protoţe s verdiktem nesouhlasí.51 Spor EU a USA tak bude zřejmě ještě dlouho pokračovat. 4.2.2.3 Zákony USA s exteritoriální působností

“Právním specifikem USA jsou zákony koncipované tak, ţe mají mít exteritoriální účinky. Jedná se především o zákony Amato – Kennedyuv a Helms – Burtonův (1996)”52 První z nich umoţňuje sankcionovat zahraniční subjekty, které by v Lýbii nebo Iránu investovaly více neţ 40 mil. USD do rozvoje těţby ropy nebo zemního plynu. Takovéto subjekty pak zákon sankcionuje zákazem dovozu do USA, nemoţností získání úvěru v USA a zákazem vývozu technologií ze Spojených Státu. Byl přijat z důvodu, ţe USA povazují uvedené státy za státy podporující terorismus. EU v nich však má významné hospodářské zájmy, protoţe odtamtud proudí více neţ 20% celkových dovozu ropy. EU také kritizovala USA, ţe stejné sankce neuplatňuje proti Sýrii, která je rovněţ podezřelá z mezinárodního terorismu, ale kde mají významné hospodářské zájmy právě USA. Helms – Burtonův zákon se potom týká obchodního embarga Kuby a “zakazoval třetím zemím obchod a spolupráci s Kubou. Umoţnil totiţ stíhat před americkými soudy osoby, které by jakýmkoli způsobem profitovaly z majetku, který zabavil americkým občanům Castrův reţim po r. 1959. Zákon měl také posilovat obchodní embargo, které bylo na Kubu uvaleno v r. 1962.“53

50

PRITCHARD, D., MACPHERSON A. - Industrial Subsidies and the Politics of World Trade: The Case of the Boeing 7e7, 2004, dostupné na: http://www.leeham.net/filelib/pritchard7E7.pdf 51

IHNED – zpravodajský server hospodářských novin, USA se odvolaly, chtějí tvrdší postup WTO proti Airbusu, 20.8.2010, dostupný na:http://ekonomika.ihned.cz/c1-45809920-usa-se-odvolalychteji-tvrdsi-postup-wto-proti-airbusu 52

ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie.Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 169 53 CIHELKOVÁ EVA, Vnější ekonomické vztahy Evropské unie 1.vyd. Praha: C.K. Beck, 2003, ISBN 80-7179804-5, str. 175

36

EU uvedená embarga neuplatňuje a firmy sídlící na jejím území se tak mohou dostat do konfliktu s americkou legislativou a být vystaveny sankcím. ES reagovaly důraznými odvetnými opatřeními v případě dopadu těchto zákonu na evropské firmy a podáním stíţnosti u WTO. Vzájemná jednání v této věci pak vyústila ve slib USA, ţe oba zákony budou aplikovány velmi mírně, nicméně jsou stále platné a účinné.54

54

ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie.Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 169

37

5 Závěr Vznik multilaterální regulace mezinárodního obchodování v podobě GATT a její následná transformace ve WTO byl nepochybně velmi přínosný a úspěšný počin. Zavedení všeobecné doloţky nejvyšších výhod a prosazení principu nediskriminace umoţnilo spravedlivý konkurenční boj na celosvětovém trhu firmám a producentům ze všech částí světa, coţ přispělo ke specializaci jednotlivých ekonomik na produkci statků, které vyrábějí efektivně a v souladu se základním cíly WTO přispělo k hospodářskému růstu, čímţ se zvýšil blahobyt lidí po celém světě. Nezanedbatelný je rovněţ přínos pro mírové souţití mezi národy, které hospodářské kontakty přinášejí. Doloţka nejvyšších výhod obecně neumoţňuje rozdílné zacházení v oblasti obchodování s různými státy, čímţ zamezuje případné eskalaci politického sporu v ekonomickou válku a dalšímu zhoršení vztahů. Výjimkou jsou zmíněné zákony USA s exteritoriálními účinky, které ale EU neuznává. V rámci WTO tvoří EU a USA velmi silný tandem s mnoha společnými zájmy. Jiţ více neţ 50 let jsou země západní Evropy a USA partnery nejen ekonomickými, ale i vojenskými a politickými. V rámci WTO sice na vše nepanují shodné názory, ale na základním cíly, kterým je liberalizace světového obchodu panuje shoda. Ve vzájemných dohodách se strany snaţí o sjednocování standardů v celé radě oblastí od potravin aţ po bankovnictví a pojišťovnictví tak, aby rozdílné poţadavky na zboţí nebo sluţby nezamezovaly výměně zboţí pres Atlantik. Významná je také dohoda na spolupráci v oblastech společného výzkumu, ochrany duševního vlastnictví a standardů ochrany státních hranic. Strany se rovněţ dohodli na společných postupech ve vyjednávání v rámci WTO, která se v posledním desetiletí dostala do slepé uličky a hledání kompromisu v radě oblastí je velmi sloţité. Z aktuálních témat posledního desetiletí nechybí dohody o společném boji proti terorismu a globálnímu oteplování. Je však třeba konstatovat, ţe bilaterální smlouvy tvoří od zaloţení multilaterální spolupráce v rámci GATT/WTO méně významnou část úpravy vzájemných vztahů.

38

I přes proklamovanou ochotu k maximálně volné soutěţi a rovné celosvětové konkurenci však obě strany několikrát čelily stíţnostem na půdě WTO pro porušování jejích pravidel, kdyţ se neoprávněně uchylovaly k protekcionismu. Vzájemné obchodní spory mají často velmi dramatický průběh spojený, se silnými vyjádřeními zejména americké strany, nicméně dlouhodobé přátelské vztahy jimi nejsou narušeny. Na dvou nejvýznamnějších a v mé práci rozebraných případech, se však dle mého názoru ukazuje, ţe systém řešení sporů v rámci WTO není bez politické vůle zúčastněných stran schopen úspěšně vyřešit některé případy. Jedná se zejména o situace, ve kterých je ţalovanou stranou ekonomicky velmi silný stát, který je schopen bez větší újmy po dlouhou dobu snášet uvalené sankce, které navíc druhá strana ve strachu ze zhoršení vzájemných vztahů někdy ani neaplikuje. Problémem je také doba, kterou trvá uvalení sankcí od zahájení sporu, která se pohybuje v řádech let. Tato úskalí ale pravděpodobně nejsou řešitelná, protoţe zejména velké ekonomické celky budou vţdy hájit své autonomní zájmy a řešení sporů v rámci WTO tak bude mít zřejmě i v budoucnu nejen charakter soudního sporu, ale i diplomatického jednání, kdy dohodnutý výsledek nemusí plně korespondovat s platnými pravidly WTO. Velkým testem funkčnosti WTO je podle mého názoru v současnosti stále probíhající celosvětová ekonomická krize, která je svým rozsahem o něco větší, neţ běţný hospodářský pokles, který obvykle následuje po několika letech ekonomického růstu. Velká ekonomická krize na počátku 30. let popsaná v první kapitole způsobila celosvětovou vlnu protekcionismu a další zhoršení situace. Nyní se zatím zdá, ţe multilaterální regulace světového obchodu a ověřené přínosy mezinárodní směny opakování situace nepřipustí a státy WTO tak i nadále půjdou cestou volného obchodu a nediskriminačního zacházení, jakoţto nástrojů k hospodářskému růstu a dlouhodobé zaměstnanosti.

39

Bibliografie: Zdroje v českém jazyce: ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie, Masarykova univerzita, 2008. ISBN 978-80-210-4073-1 CIHELKOVÁ EVA, Vnější ekonomické vztahy Evropské unie 1.vyd. Praha: C.K. Beck, 2003, ISBN 80-7179-804-5 ROZEHNALOVÁ, N. a kol. (2010): „Právo světové obchodní organizace a další kapitoly z mezinárodního ekonomického práva,“ Masarykova univerzita EVROPSKÁ KOMISE, Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie, 2010

FUCHS K., LISÝ J., Dějiny ekonomického myšlení, Masarykova univerzita, 2009. Dostupné na: http://is.muni.cz/elportal/estud/esf/js08/dejiny/web/ch08.html TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., Mezinárodně právní aspekty automatické závaznosti dohod uzavřených EU s třetími subjekty pro členské státy, příspěvek na mezinárodní konferenci Právo ako zjednocovateľ Európy – veda a prax, 2010

NAŘÍZENÍ RADY 2913/92 - Celní kodex Společenství NAŘÍZENÍ RADY 868/2004 EVROPSKÁ KOMISE, Zpráva Komise Evropskému Parlamentu a Radě o fungování společné organizace trhu s banány, 2005, dostupné na: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:52005DC0050:CS:HTML HOLMAN R, Ekonomie, Beck 1999, ISBN 80-7179-681-6

BUSINESSINFO – portál vládní agentury CzechTrade, Historie evropské integrace, 2010 dostupné na: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/fakta-o-eu/historie-evropskeintegrace/1001686/47438/#g1.1.4 Převzato z: Baldwin R., Wyplosz Ch., Ekonomie evropské integrace, Grada Publishing 2008, ISBN 978-80-247-1807-1 IHNED.CZ, zpravodajský server hospodářských novin, USA se odvolaly, chtějí tvrdší postup WTO proti Airbusu, 20.8.2010, dostupný na:http://ekonomika.ihned.cz/c1-45809920-usa-se-odvolalychteji-tvrdsi-postup-wto-proti-airbusu

40

FINANČNÍ NOVINY, EU a Latinská Amerika ukončily 13letý spor o cla na dovoz banánů, 15.12.2009, dostupné na:http://www.financninoviny.cz/eu/zpravy/eu-a-latinska-amerika-ukoncily-13lety-sporo-cla-na-dovoz-bananu/412196 BŘICHÁČEK, T., Demokratický deficit EU: mýty a skutečnost, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006, dostupné na: http://www.cdk.cz/rp_i.php?pg=clanky&cl=300 JAROSLAV ČERVENKA, Řešení sporů v rámci WTO, 2002. Dostupné na: http://www.epravo.cz/top/clanky/obchodni-pravo/reseni-sporu-v-ramci-wto-15704.html

Zdroje v anglickém jazyce: TRANSATLANTICKÁ DEKLARACE, 1990 NOVÁ TRANSATLANTICKÁ AGENDA A SPOLEČNÝ AKČNÍ PLÁN EU A USA, 1995 POZITIVNÍ EKONOMICKÁ AGENDA, 2002

SILNĚJŠÍ EU – US PARTNERSTVÍ A OTEVŘENĚJŠÍ TRH PRO 21. STOLETÍ, 2005 KRUGMAN P., International economics theory and policy, Boston : Pearson : Addison Wesley, 2009, ISBN 9781408208076 PRITCHARD, D., MACPHERSON A. - Industrial Subsidies and the Politics of World Trade: The Case of the Boeing 7e7, 2004, dostupné na: http://www.leeham.net/filelib/pritchard7E7.pdf

WTO, Understanding the WTO, 5.vydání, 2010, dostupné na: http://www.wto.org/english/thewto_e/whatis_e/tif_e/utw_chap1_e.pdf STATISTICKÝ ÚŘAD SPOJENÝCH STÁTŮ; Historical Statistics of the United States, Colonial Times to 1957, vydáno 1960,Washington, DC: Govt. Print. Office U.S. DEPARTMENT OF STATE, "Smoot-Hawley Tariff", 2003, ISBN 0824053672, Dostupné na: http://future.state.gov/when/timeline/1921_timeline/smoot_tariff.html WTO, Spor DS27, Lamy hails accord ending long running banana dispute, 2009. Dostupné na: http://www.wto.org/english/news_e/pres09_e/pr591_e.htm

41

Příloha č.1: Celní kodex

42

43

Zdroj: Nařízení Rady 2913/92 – Celní kodex Společenství

44

Příloha č.2 Hlavní ekonomické ukazatele USA

Zdroj: http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2006/september/tradoc_113465.pdf

45

Příloha č. 3: Ekonomické teorie podporující liberalizaci mezinárodního obchodu Vzhledem k tomu, ţe dokumenty GATT, WTO i bilaterální smlouvy mezi Společenstvím a USA často zmiňují pozitivní efekt mezinárodního obchodu pro světovou ekonomiku, ukáţeme si nyní pozitivní dopady dělby práce a následného obchodování na jednoduchých modelových příkladech. Také si na příkladě ukáţeme nejčastější motiv zavádění protekcionistických opatření. Teorie absolutních výhod

Vychází z jednoduché myšlenky, ze specializace jednotlivých subjektů (státu) na produkci těch statků, které dokáţou produkovat s niţšími náklady, vede k vyšší produktivitě práce, tzn. k většímu celkovému mnoţství vyrobených statků bez potřeby zvýšení vloţených výrobních faktorů, jimiţ jsou půda, práce a kapitál. Výhody specializace a následné směny si ukáţeme na jednoduchém příkladě. Na ostrově máme 2 stejně velké kmeny, které spolu neobchodují. Oba vyrábějí pouze 2 druhy výrobku a to hovězí dobytek a rýţi. Mnoţství jednotlivých statků, které dokáţou takto vyrobit je uvedeno v následující tabulce. Výrobě kaţdého z těchto statků se věnuje právě polovina členů kaţdého kmene. kmen A

kmen B

celkem

rýže (v tunách)

2

4

6

dobytek(v kusech)

4

2

6

Z tabulky je patrné, ţe členové kmene A jsou zručnější v chování dobytka – polovina příslušníků tohoto kmene dokáţe za rok vyprodukovat 4 kusy dobytka, zatímco příslušníci kmene B dokáţou efektivněji produkovat rýţi – polovina příslušníků jejich kmene vypěstuje za rok 4 tuny, zatímco polovina kmene A dokáţe vypěstovat pouze 2 tuny. Tento rozdíl v efektivitě produkce různých statků můţe být způsoben např. přírodními podmínkami na různých částech ostrova nebo rozdílnou zkušeností s produkcí těchto 46

statků. Obecně platí, ţe různé země skutečně vyrábějí produkty s rozdílnými náklady. Nyní se pojďme podívat, zda by se zvýšil blahobyt příslušníků obou kmenů v případě specializace na produkci statku, který dokáţou produkovat efektivněji, a následné směny. Mnoţství vyrobených statků po specializaci ukazuje následující tabulka. kmen A

kmen B

celkem

rýže (v tunách)

0

8

8

dobytek(v kusech)

8

0

8

Příslušníci kmene A se zaměřili na chov dobytka. Dokáţou tak vyprodukovat 8 kusů ročně. Naopak příslušníci kmene B vyuţijí své vyšší efektivity v pěstování rýţe. Z tabulky je patrné, ţe po specializaci celkový produkt obou kmenů vrostl o 2 tuny rýţe a 2 kusy dobytka ročně. Obyvatelé obou částí ostrova však chtějí konzumovat maso i rýţi. Je tedy třeba, aby měli moţnost si výrobky s co nejniţšími náklady a bez zbytečných bariér vyměnit. Jako oboustranně výhodný směnný kurz se v tomto případě jeví 1 kus dobytka za 1 tunu rýze. Následující tabulka ukazuje přiklad mnoţství, které by měli kmeny ke spotřebě po specializaci a následné směně. kmen A

kmen B

celkem

rýže (v tunách)

3

5

8

dobytek (v kusech)

5

3

8

Tento zjednodušený model ukazuje, ţe specializace na produkt vyráběný s niţšími náklady a následná směna vede k vyššímu celkovému produktu. Země, která se odmítá účastnit na mezinárodní dělbě práce a uzavírá svůj trh protekcionistickými opatřeními nejrůznějšího typu tak neškodí pouze svým obchodním partnerům, ale především sama sobě.

47

Teorie komparativních výhod

Jedním z argumentů zastánců politiky protekcionismu však byla situace, kdyţ země nemá v produkci ţádného statku absolutní výhodu, tedy není schopna vyrábět ţádný statek efektivněji neţ ostatní. Mnozí tvrdili, ţe pro takovou zemi není otevřenost k zahraničí vhodná, protoţe ekonomika by byla zničena zahraniční konkurencí. Na tato tvrzení reaguje tzv. teorie komparativních (relativních) výhod, jejímţ autorem je David Ricardo. Ta tvrdí, ţe pro zemi je výhodné, kdyţ se bude specializovat na výrobu a export takového zboţí, jehoţ výrobu zajišťuje při relativně niţších nákladech neţ partnerská země a bude dováţet takové zboţí, při jehoţ výrobě mají jiné země niţší relativní náklady. Pro snadné pochopení opět uvedu jednoduchý modelový příklad. Opět mějme ostrov a na něm dva stejně velké kmeny A a B vyrábějící stejné produkty jako v předchozím příkladě. Jak však vidíme v následující tabulce, je v tomto případě kmen A efektivnější v produkci obou výrobků.

kmen A

kmen B

celkem

rýže (v tunách)

4

1

5

dobytek (v kusech)

4

2

6

Podle teorie komparativních výhod by se měl v tomto případě kmen B specializovat na produkci výrobku, ve které je relativně lepší, neboli méně horší. Zatímco v případě pěstování rýţe dokáţe polovina kmene B vypěstovat pouze 1/4 neboli 25% mnoţství, které dokáţe vypěstovat polovina kmene A, v případě chovu dobytka dokáţe polovina kmene B odchovat 1/2 neboli 50% mnoţství, které vyprodukuje polovina kmene A. Podle teorie komparativních výhod by tedy bylo efektivní, aby se kmen B specializoval na chov dobytka a kmen A přesunul část výrobních faktorů do produkce rýţe. Jak bude vypadat produkce obou zemí po specializaci, ukazuje následující tabulka.

kmen A

kmen B

48

celkem

rýže (v tunách)

6

0

6

dobytek (v kusech)

2

4

6

Vidíme tedy, ţe po specializaci vzrostla, při zachování původního mnoţství vloţených výrobních faktorů, produkce rýţe o 1 tunu. Kmen B však nechce konzumovat pouze maso a kmen A potřebuje více mase a přebývá mu rýţe. Dojde tedy ke směně. Oboustranně výhodný směnný kurz by v tomto případě byl například 2 kusy dobytka za 1,5 tuny rýţe. Mnoţství produktu ke konzumaci pro oba kmeny by potom vypadalo například následovně:

kmen A

kmen B

celkem

rýže (v tunách)

4,5

1,5

6

dobytek (v kusech)

4

2

6

Vidíme, ţe i přes horší efektivitu v obou činnostech se příslušníkům kmene B vyplatila specializace na základě komparativních výhod. Pokud by se náčelník kmene B rozhodl pro izolaci a nepovolil obchodování, připravil by tím svůj kmen o půl tuny rýţe kaţdý rok, protoţe i tomu nejméně vyspělému státu světa přináší zapojení do mezinárodní dělby práce ekonomické výhody. Dobře to vystihuje výrok amerického myslitele Benjamina Franklina: "Obchodování ještě nikdy nezruinovalo žádný národ." Obchodování mezi národy bývá navíc spojeno i s přátelskými vzájemnými vztahy, coţ lze povaţovat za další pozitivní efekt.

Příčiny a praktické dopady protekcionistických opatření

Současný hlavní směr ekonomické teorie povaţuje volný obchod bez tarifních i netarifních překáţek, který umoţňuje specializaci jednotlivých zemí, za princip, který prospívá světové ekonomice jako celku. Tuto teorii uznává i WTO, kdyţ jmenuje právě sniţování celních

49

sazeb a odstraňování jiných překáţek obchodování jako základní nástroje k naplnění svých cílu, kterými jsou zejména zvyšování ţivotní úrovně a dosaţení plné zaměstnanosti. Mnoho států se však k určitému stupni ochrany svých trhu pod nejrůznějšími záminkami stále uchyluje. Příčiny takového chování je třeba hledat především ve sledování krátkodobých cílu, zejména potřebě politiků uspět v následujících volbách, na úkor dlouhodobého ekonomického rozvoje. Skupinou, která často poţaduje od státu nadstandardní zacházení, jsou např. zemědělci, kteří si stěţují na nízké ceny zahraničního mléka a ţádají stát, aby zakročil a levné dovozy omezil. Prozkoumejme nyní, komu by zákaz těchto dovozů prospěl a koho by naopak poškodil. Prospěl by nepochybně zemědělcům, kteří by mohli i nadále prodávat své mléko za ceny vyšší neţ je ve světě obvyklé. Zemědělci si jsou toho dobře vědomi, a proto za svoje cíle tvrdě bojují a vytvářejí na vládu silný tlak. Poškození jsou naopak spotřebitelé mléka, kterým není umoţněno koupit si levnější mléko ze zahraničí, ale jsou nuceni kupovat draţší mléko od domácích výrobců. Naneštěstí spotřebitelé si tento efekt většinou vůbec neuvědomují a politika, který protekcionistická opatření zavádí, často spíše pochválí za ochranu národních zájmů, neţ aby ho oprávněně vinili za vyšší ceny mléka. Spotřebitelé mléka však nejsou jediní poškození. Poškozená je i ekonomika dané země jako celek, protoţe absence zahraniční konkurence konzervuje neefektivní strukturu ekonomiky. Pokud totiţ země nemá absolutní ani relativní výhodu ve výrobě mléka, měla by tuto činnost přenechat jiným a přesunout své výrobní faktory do odvětví, kde tyto výhody má – kde vyrábí efektivně. Místo výroby mléka by se tak měly výrobní faktory dané ekonomiky realokovat např. na výrobu automobilů, počítačů, optiky nebo čehokoliv jiného, co dokáţou produkovat efektivně. Zemědělci však svojí neefektivní činnost změnit nechtějí a vláda, která nechce čelit protestům, demonstracím a krátkodobé nezaměstnanosti, tento stav často posvětí.55 Nejaktuálnějším příkladem takového jednání je oznámení šéfa ruského úřadu na ochranu spotřebitelů z října 2010 Rospotrebnadzora Gennadije Oniščenka o zákazu dovozu mraţeného kuřecího masa do Ruska od ledna 2011. Jako zástupný důvod uvedl ochranu zdraví obyvatelstva. "Toto rozhodnutí bylo přijato v březnu 2008 po konzultacích s 55

HOLMAN R, Ekonomie, Beck 1999, ISBN 80-7179-681-6, str. 121 - 125

50

podniky, vědci a zpracovateli," uvedl Oniščenko. Dodal, ţe hluboké zmrazení kuřecího masa a jeho rozmrazení před spotřebou vede k drastickému zhoršení kvality.56

56

http://ekonomika.ihned.cz/c1-47719180-rusko-prekvapilo-chce-zakazat-prodej-mrazeneho-drubezihomasa

51