Bankovní institut vysoká škola Praha Finanční obchody
Problematika hospodářské soutěže v ČR a EU a jejich vzájemné vztahy Diplomová práce
autor:
Bc. Radek Slabý Finance, Finanční obchody
Vedoucí práce:
Praha
Ing. Zdeňka Suchomelová
Duben, 2010
Prohlášení:
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracoval samostatně s pouţitím uvedené literatury.
V Karlových Varech dne 24.4. 2010
Bc. Radek Slabý
Poděkování: Tímto bych chtěl poděkovat vedoucí Ing. Zdeňce Suchomelové za její ochotu při spolupráci na mé diplomové práci.
Anotace: Cílem mé práce je celkové zmapování ochrany hospodářské soutěţe jak na komunitární, tak národní úrovni, přičemţ budu klást důraz na přehlednost a snadnou orientaci v uvedených normách. Nejde mi pouze o vypsání a seřazení příslušných zákonů, budu se snaţit jednotlivá ustanovení vysvětlit a na základě získaných informací porovnat rozlišnosti v národní a komunitární úpravě hospodářské soutěţe. Nejdříve zmíním o důleţitosti společného trhu a jeho čtyřech základních svobodách. Dále rozdělím porušování soutěţe na dva základní typy: nedovolené omezování hospodářské soutěţe a nekalé soutěţní jednání. V obou případech porovnám jednotlivé právní úpravy, odlišnosti a způsoby jejího pouţití. Ke konci uvedu případy porušení hospodářské soutěţe z praxe a konkrétní zakázané jednání přiřadím pod jednotlivé články a jejich skutkové podstaty.
Anotation:
The aim of my work is to map the overall protection of competition law at Community and national level, which will place emphasis on clarity and easy orientation in these standards. I am not only opening and sorting the relevant laws, I will try and explain the various provisions on the basis of information obtained to compare the diversity of the national and Community competition rules. At first I make mention of the common market importance a and its four fundamental freedoms. Further violations will divide the competition into two basic types: an illegal restriction of competition and unfair competitive conduct. In both cases we compare the various legislation, differences and ways. Towards the end I will bring cases of violation in competition practices and specific prohibited conduct will be assigned to the individual articles and their merits.
Klíčová slova: Společný trh, hospodářská soutěţ, zneuţití hospodářské soutěţe, nekalá soutěţ, dominantního postavení, veřejné podpory, horizontální dohody, vertikální dohody, komunitární dimenze, spojování podniků, klamavá reklama, srovnávací reklama.
Key words:
Common market, economic competition, illegal restriction of competition, unfair competition, dominance on the market, public support, horizontal agreement, vertical agreement, connecting firms, false advertising, comparison advertising.
Obsah Úvod ........................................................................................................................................ 1. ČR a EU ........................................................................................................................... 1 1.1 Historie EU ................................................................................................................. 1 1.2 Přistoupení ČR do EU................................................................................................. 2 2. Pilíře EU ........................................................................................................................... 3 2.1 První pilíř : Evropská společenství (ES) ..................................................................... 4 2.2 Druhý pilíř: Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) ............................. 5 2.3 Třetí pilíř: Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech .................................... 6 3. Společný trh ..................................................................................................................... 6 3.1 Volný pohyb zboţí ...................................................................................................... 8 3.2 Volný pohyb osob ....................................................................................................... 9 3.2.1 Pracovníci .......................................................................................................... 10 3.2.2 Právo usazování (podnikání) ............................................................................ 12 3.3 Volný pohyb sluţeb .................................................................................................. 13 3.4 Volný pohyb kapitálu a plateb .................................................................................. 14 4. Hospodářská soutěž obecně .......................................................................................... 15 4.1 Podpora hospodářské soutěţe ................................................................................... 16 4.2 Zneuţití hospodářské soutěţe ................................................................................... 17 5. Omezení hospodářské soutěže ...................................................................................... 18 5.1 Prameny soutěţního práva ........................................................................................ 18 5.1.1 Ustanovení Smlouvy o ES ............................................................................... 18 5.1.2 Nařízení Rady a Komise .................................................................................. 19 5.1.3 Oznámení, sdělení a vodítka ............................................................................ 20 5.1.4 Rozsudky Evropského soudního dvora, Soudu první instance a rozhodnutí Komise ....................................................................................................................... 21 5.1.5 Z. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění .................................. 22 5.1.6 Z. č. 143/2001 Sb.,o ochraně hospodářské soutěţe, v platném znění .............. 22 5.2 Dělení soutěţního práva............................................................................................ 22 5.3 Pouţití komunitární a vnitrostátní úpravy soutěţního práva ................................... 23 6. Kartelové právo ............................................................................................................. 25 6.1 Dohody narušující soutěţ.......................................................................................... 25 6.1.1 Dohody mezi soutěţiteli (podniky) ................................................................... 26 6.1.2 Rozhodnutí sdruţení soutěţitelů ....................................................................... 27 6.1.3 Jednání ve vzájemné shodě ............................................................................... 28 6.1.4 Horizontální a vertikální dohody ...................................................................... 29 6.1.5 Typy zakázaných dohod .................................................................................... 29 6.1.6 Výjimky ze zákazu protisoutěţních dohod ....................................................... 32 6.1.7 Právní následky zakázané dohody .................................................................... 36 6.2 Zneuţívání dominantní postavení ............................................................................. 36 6.2.1 Relevantní trh .................................................................................................... 37 6.2.2 Dominantní postavení ....................................................................................... 40 6.2.3 Kritéria určení existence dominantního postavení ............................................ 41 6.2.4 Typy zakázaného jednání .................................................................................. 43 6.3 Nařízení č. 1/2003 ..................................................................................................... 45 6.3.1 Zrušení systému individuálních výjimek ......................................................... 46 6.3.2 Decentralizace kontroly ................................................................................... 47
6.3.3 Posílené vyšetřovací pravomocí Komise ......................................................... 48 6.3.4 Sankce a penále ................................................................................................ 49 7. Kontrola spojování podniků ......................................................................................... 50 7.1 Komunitární dimenze .............................................................................................. 51 7.2 Posuzování spojení .................................................................................................. 52 8. Státní podpory ............................................................................................................... 53 8.1 Veřejné podniky ....................................................................................................... 53 8.1.1 Podniky se zvláštními či výlučnými právy ....................................................... 54 8.1.2 Podniky poskytující sluţby obecného hospodářského zájmu ........................... 54 8.2 Veřejné podpory ....................................................................................................... 55 8.3 Legální výjimky ........................................................................................................ 56 8.4 Individuální výjimky................................................................................................. 56 8.5 Kontrola veřejných podpor ....................................................................................... 57 9. Nekalá soutěž ................................................................................................................. 57 9.1 Prameny práva ochrany nekalé soutěţe ................................................................... 58 9.2 Klamavá a srovnávací reklama v úpravě EU .......................................................... 58 9.3 Směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu ................................................................................................................... 60 9.4 Generální klauzule v obchodním zákoníku ............................................................ 60 9.5 Jednotlivé skutkové podstaty ................................................................................... 61 9.6 Právní prostředky proti nekalé soutěţi..................................................................... 63 10. Konkrétní případy z praxe ......................................................................................... 64 10.1. Dohoda narušující soutěţ ...................................................................................... 64 10.2 Zneuţití dominantního postavení........................................................................... 65 10.3 Zneuţítí dominantního postavení v EU ................................................................. 66 Závěr ........................................................................................................................................ Seznam pouţité literatury ........................................................................................................
Úvod Udrţovat hospodářskou soutěţ respektive konkurenční prostředí je dnes zájmem nejen nás občanů, ale i hospodářské politiky státu, neboť „zdravé trţní prostředí“ se projevuje na lepším fungováním celého národního hospodářství. Tam, kde anonymní subjekty něco nabízejí (prodávají) a poptávají (kupují) dochází k soutěţení. Soutěţ podporuje výrobu, sniţuje ceny a zvyšuje konkurenci. Díky rostoucí konkurenci se výrobci snaţí vytvořit co nejlepší produkt, roste tedy celková úroveň zboţí či nabízených sluţeb a lidé jsou za takový produkt ochotni více zaplatit. Společnost má tedy zájem na dobře fungující hospodářské soutěţi, která se však musí určitým způsobem kontrolovat. Téma ochrana hospodářské soutěţe jsem si vybral zejména kvůli tomu, ţe se tato otázka aktuálně dotýká kaţdého z nás. Jako její účastníci a tedy nositelé určitých práv a povinností se se soutěţením na trhu setkáváme téměř kaţdý den. Ať uţ jako obchodníci, výrobci, reklamní agenti, uţivatelé internetu či obyčejní spotřebitelé jsme pocítili značný vliv otevřeného vnitřního trhu Evropské Unie (dále jen EU), hlavně ve značném navýšení konkurenčního prostředí. Cílem mé práce je celkově zmapovat ochranu hospodářské soutěţe jak na komunitární, tak národní úrovni. Důkladně rozebrat zejména kartelové právo, které povaţuji za nejdůleţitější, neboť jeho porušení se dotýká práv všech subjektů uţ při samotném vstupu na trh. Následně porovnat odlišnosti
českého a evropského
soutěţního práva a vysvětlit jejich vzájemné vztahy. Ze začátku se zmíním o důleţitosti společného trhu a jeho čtyřech základních svobodách, bez kterých by bylo velmi sloţité provádět veškeré obchodní operace mezi členskými státy Evropské unie. Dále rozdělím porušování soutěţe na dva základní typy, jimiţ jsou nedovolené omezování hospodářské a nekalé soutěţní jednání. V obou případech porovnám jednotlivé právní úpravy, odlišnosti a způsoby jejího pouţití. Ke konci uvedu případy porušení hospodářské soutěţe v praxi a konkrétní zakázané jednání přiřadím pod jednotlivé články a jejich skutkové podstaty.
1. ČR a EU 1.1 Historie EU
Schumanova deklarace (1950) – Robert Schuman, francouzský ministr zahraničních věcí, navrhl vytvoření společenství jednotného dohledu nad zásobami, těţbou, výrobou a obchodem s uhlím a ocelí.
Pařížská smlouva (1951) – Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a SRN zaloţily Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), účinné od 27. 7. 1952.
Římské smlouvy (1957) – výše uvedených 6 zemí vytvořilo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (EUROATOM), účinné od 1.1. 1957.
Dokončení celní unie (1968) – zrušení cel mezi zeměmi Evropského společenství (dále jen ES) a stanovení společných vnějších tarifů.
1. rozšíření ES (1973) – rozšíření o Irsko, Velkou Británii a Dánsko.
2. rozšíření ES (1981) – rozšíření o Řecko.
Schengenská dohoda (1985) – Německo, Francie a státy Beneluxu podepsaly dohodu o vzájemném odstranění hraničních kontrol.
Jednotný evropský akt (1986) – účinný od 1. 7. 1987, zavádí principy jednotného vnitřního trhu jako prostoru bez vnitřních hranic a jeho dokončení 1992.
3. rozšíření ES (1986) – rozšíření o Španělsko a Portugalsko
Maastrichtská smlouva (1992) – tzv. Smlouva o Evropské unii (účinná od 1. 11. 1993), novelizuje předchozí smlouvy o Evropských společenstvích a zavedla systém třech pilířů.
Společný trh – začíná fungovat od 1.1. 1993.
4. rozšíření ES – připojilo se Rakousko, Finsko a Švédsko
Amsterdamská smlouva (1997) – novelizuje Maastrichtskou smlouvu (účinná od 1. 5. 1999), zdůrazňuje sociální politiku a politiku nezaměstnanosti.
Smlouva z Nice (2001) – platnost od 1. 2. 2003, přijata charta základních práv občanů EU.
1
Uvedení eura do oběhu - od 1.1. 2002 společná měna euro ve 12 členských státech.
5. rozšíření ES (2004) – zatím největší rozšíření o 10 členských států : Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko.
6. rozšíření ES (2007) – přistoupilo Bulharsko a Rumunsko.
Euro ve 13. státě – 1. ledna 2007 zavedlo euro Slovinsko, které předběhlo všechny státy, které vstoupily do EU spolu sním v roce 2004.
Lisabonská smlouva (2009) - pozměňuje Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o zaloţení Evropského společenství, platná od 1. prosince 2009. Lisabonská smlouva také zavádí právní subjektivitu Evropské unii.
„U kolébky procesu evropského sjednocování stála k budoucnosti zaměřená myšlenka zajištění trvalého míru v Evropě. Měla být naplněna srůstáním národních hospodářství zúčastněných členských států. Evropská integrace však už dávno vyrostla z dětských střevíčků: Jednotným evropským aktem (1986) byla vytvořena koncepce vnitřního trhu; Maastrichtská smlouva (1992) založila konstrukci tří pilířů Evropské unie, rozvinula koncepci unijního občanství, důležitou pro budování identity, a byla kmotrou Hospodářské a měnové unie, korunující vnitřní trh, s jednotnou měnou euro, která se od 1. ledna stala zákonným platidlem. Mezitím prolomila Evropská unie, vzešlá ze tří společenství, rámec ryze hospodářsky orientovaného integračního seskupení a vydala se na nezvratnou cestu k unii politické.“1
1.2 Přistoupení ČR do EU V Programových zásadách Občanského fóra z 26. listopadu 1989 se objevila zmínka o tom, ţe "počítáme se začleněním do evropské integrace". Heslo „ Zpátky do Evropy" jasně stanovilo cíl budoucího československého zahraničně-politického směřování. Nástrojem, který měl umoţnit zemím bývalého východního bloku integraci do evropského společenství, se staly tzv. asociační dohody, navrţené Komisí ES. Československo zahájilo rozhovory s Evropskými společenstvími o uzavření asociační dohody 20. prosince 1990. 1
Manfred A. Dauses, český překlad Jiří Zemánek, Příručka hospodářského práva EU, Verlag C.H. Beck OHG, Munchen 2002, předmluva editora k českému vydání.
2
Na konci následujícího roku 1991 byla podepsána Evropská dohoda o přidruţení ČSFR, Maďarska a Polska k Evropským společenstvím.2 Evropská dohoda s ČSFR byla v důsledku jejího státoprávního rozpadu 4. října 1993 nově uzavřena s nástupnickými státy – Českou republikou a Slovenskou republikou. Dalším krokem bylo zasedání Evropské rady 21. – 22. 6. 1993 v Kodani, kde se stanovila tři zásadní kritéria členství v EU: vybudování demokratického právního státu, vytvoření fungující a konkurenceschopné ekonomiky a převzetí acquis communautaire.3 17. ledna 1996 podala Česká republika prostřednictvím předsedy české vlády Václava Klause přihlášku ke členství v Evropské unii. Na zasedání v Helsinkách se 10.12.1999 Evropská rada usnesla rozšířit jednání o přistoupení dalších pěti středoevropských a východoevropských států (Slovenska, Rumunska, Bulharska, Lotyšska a Litvy) a navíc byl stanoven cíl, ţe se musí uspíšit institucionální reformy nutné pro rozšíření Unie. Cílem bylo přijmout zmiňované kandidáty v roce 2004, aby bylo občanům budoucích členských států umoţněno zúčastnit se příštích voleb do Evropského parlamentu. O vstupu do EU se v České republice rozhodovalo v referendu, které se konalo 13.14. června 2003. Bylo vyhlášeno prezidentem republiky v návaznosti na podepsání smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii z 16. 4. 2003. Vstup České republiky do Evropské unie podpořilo 77 procent hlasujících lidí, při účasti 55 procent.
2. Pilíře EU „Evropská unie je někdy přirovnávána ke společnému domu, ve kterém evropské národy žijí pod jednou střechou. Struktura této trochu složité stavby se často připodobňuje k antickému chrámu. Jako každá stavba, která má přetrvat do budoucích věků, i EU
2
http://www.euroskop.cz/803/sekce/vstup-cr-do-eu/ Manfred A. Dauses, český překlad Jiří Zemánek, Příručka hospodářského práva EU, Verlag C.H. Beck OHG, Munchen 2002. 3
3
potřebuje pevné základy – společné hodnoty a cíle. Z nich vyrůstají 3 pilíře, představující jednotlivé politiky Unie“.4
2.1 První pilíř : Evropská společenství (ES) Evropská společenství představují nejstarší a nejsilnější pilíř EU. První pilíř se vyvinul na základě vzniku Evropského společenství uhlí a oceli (Paříţská smlouva z roku 1951), Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii (Římské smlouvy z roku 1957). Cílem ES je podle článku 2 Smlouvy o ES vytvoření společného trhu a hospodářské měnové unie, vysoké úrovně zaměstnanosti a sociální ochrany, rovného zacházení s muţi a ţenami, trvale udrţitelného a neinflačního růstu, vysokého stupně konkurenceschopnosti, vysoké úrovně ochrany a zlepšování kvality ţivotního prostředí, zvyšování ţivotní úrovně a kvality ţivota, hospodářské a sociální soudrţnosti a solidarity mezi členskými státy. Hlavním nástrojem k dosaţení těchto cílů je vytvoření jednotného vnitřního trhu s takzvanými čtyřmi svobodami – volným pohybem osob, zboţí, sluţeb a kapitálu. Tyto čtyři základní stavební kameny společného vnitřního trhu důkladněji rozepíši v následující kapitole. První pilíř je nejsilnější v tom slova smyslu, ţe má tzv. nadnárodní charakter. To znamená, ţe členské státy EU přenesou na ES/EU část své národní suverenity, jinými slovy orgány EU/ES
mohou rozhodovat o společných zájmech členských států
v oblastech, které smlouva vymezuje. Dle smlouvy většina rozhodnutí jsou přijímána kvalifikovanou většinou, proto stát můţe být někdy vázán pravidlem, i kdyţ pro jeho přijetí nehlasoval. Důleţitá rozhodnutí však musí být schválena jednomyslně. ES má také vlastní právní řád, pro který se pouţívá francouzský termín acquis communautaire5. Acquis je nadřazen národnímu právu členských zemí. 4
Http://www.euroskop.cz/40442/clanek/pilire-a-politiky-eu/#1_pilir. Tento termín označuje souhrn zákonů a ustanovení, které byly přijaty během jednotlivých etap evropské integrace a vytváření společného trhu. Pouţívá se především ve vztahu k zemím, které se chtějí stát novými členy Evropské unie. Rozumí se tím, ţe nová země přijme a vezme za své stávající i budoucí práva a 5
4
2.2 Druhý pilíř: Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) V oblasti zahraniční politiky členské země ES uţ dříve spolupracovaly pomocí tzv. Evropské politické spolupráce. Tuto spolupráci změnila Maastrichtská smlouva, která vstoupila v platnost roku 1993, kdy Evropská unie vytvořila Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP). Právním základem SZBP je Hlava V Smlouvy o EU. Podle článku 11 Smlouvy o EU je cílem SZBP zabezpečovat společné hodnoty, základní zájmy, nezávislost a integritu Unie, posilovat její bezpečnost, zachovat mír a posilovat mezinárodní bezpečnost, podporovat mezinárodní spolupráci a rozvíjet a upevňovat demokracii a právní stát, jakoţ i respektování lidských práv a základních svobod. Druhý pilíř má mezivládní charakter, coţ znamená, ţe rozhodovací i výkonné pravomoci zůstávají v rukou členských států. O většině záleţitostí se rozhoduje jednomyslně. O SZBP se stará Rada, která svolává ministry zahraničí členských zemí. Strategická rozhodnutí přijímají hlavy členských zemí na zasedáních Evropské rady, tzv. summitech EU. Podle článku 17 Smlouvy o EU Evropská unie postupně vytváří společnou obrannou politiku. Společná zahraniční a bezpečnostní politika zahrnuje všechny otázky, které se týkají bezpečnosti Unie. Politika Unie podle článku 17 Smlouvy o EU se nedotýká zvláštní povahy bezpečnostní a obranné politiky některých členských států a uznává jejich závazky k Severoatlantické Organizaci (NATO), které vyplývají ze Severoatlantické smlouvy a které jsou v souladu se společnou bezpečnostní a obrannou politikou vytvořenou v tomto rámci. Cílem EU by mělo být, aby se její bezpečnostní a obranná politika co nejlépe doplňovala s NATO. Dále dle článku 17 Smlouvy o EU se do otázek zahraniční a obranné politiky zahrnují také humanitární a záchranné mise, mise k udrţení míru a mise bojových jednotek k řešení krizí, včetně prosazování míru.
povinnosti, spjaté se systémem a institucionálním rámcem EU - včetně práv a povinností plynoucích z dokumentů, které EU a její členské země podepsaly.
5
2.3 Třetí pilíř: Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech Třetí pilíř je upraven v hlavě VI Smlouvy o EU. V rámci tohoto pilíře si Unie klade za cíl poskytovat svým občanům vysokou úroveň ochrany v prostoru svobody, bezpečnosti a práva, vytvořením společného postupu členských států v oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních věcech. Spolupráce spočívá hlavně v potírání a předcházení rasismu a xenofobie. Tohoto cíle lze dosáhnout ,dle čl.29 Smlouvy o EU,
předcházením a
potíráním organizované i neorganizované kriminality, hlavně terorismu, obchodu s lidmi, trestných činů proti dětem, obchodu s drogami, obchodu se zbraněmi, korupce, podvodu a další. Také třetí pilíř má mezivládní charakter a také v jeho rámci je nejdůleţitějším orgánem Rada. Otázky v rámci tohoto pilíře se řeší pomocí uţší spolupráce policejních, celních a jiných příslušných orgánů v členských státech přímo i prostřednictvím Europolu6 a spolupráce soudních a jiných příslušných orgánů členských států, téţ prostřednictvím Evropské jednotky pro soudní spolupráci Eurojust7. Podmínky a meze, kdy tyto příslušné orgány členských států mohou působit na území jiného členského státu ve spojení a v dohodě s jeho orgány stanovuje Rada.
3. Společný trh Jak jsem jiţ řekl, cílem Unie je vybudování společného vnitřního trhu. Jednotný vnitřní trh je součástí prvního pilíře a byl vytvořen na základě Maastrichtské smlouvy z roku 1992 s platností od roku 1993. Právní základ vnitřního trhu tvoří zakladatelské smlouvy o Evropských společenstvích a akty sekundárního práva vydávané orgány společenství. Společný trh je zaloţen na čtyřech základních svobodách. Svobody pohybu zboží, služeb,osob a kapitálu. Společný trh by byl ale neefektivní a pro jednotlivé státy celkem
6 7
Více o Europolu ve SES, čl. 30. Více o Eurojustu ve SES, čl. 31.
6
nákladný, kdyby se nezavedla celní unie, která usnadňuje obchod tím, ţe zakazuje cla a dávky s rovnocenným účinkem8 mezi členskými státy EU a stanovuje společnou daň vůči třetím zemím. Stále, i po odstranění cel mezi členskými státy EU, obchodníkům vznikaly nepříjemnosti a zvyšování nákladů z důvodů dlouhého čekání na státních hranicích, placení poplatků či různých mnoţstevních omezeních. ESD tedy konstatoval, ţe společný trh má směřovat „k odstranění všech překážek intrakomunitárního obchodu s cílem sloučení národních trhů do jednotného trhu za podmínek co nejbližších skutečnému vnitřnímu trhu“9. Podle Jednotného evropského aktu (dále JEA) měl být společný trh převeden do 31.12. 1992 na vnitřní trh. Ten definován ve čl.14 odstavci 2 Smlouvy o ES jako „ prostor bez vnitřních hranic, ve kterém je v souladu s ustanovením této Smlouvy zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu“. Z výše uvedených řádků vyplývá, ţe je třeba dospět k efektivnějšímu slučování národních trhů, které by co nejvíce vykazovaly znaky trhu jednotného, a tím by odstranily překáţky, které vznikají z nutnosti přechodu přes hranice. Samotné odstranění těchto překáţek by přineslo znatelný nárůst vzájemné obchodní výměny. „Jedno z prohlášení konference vlád členských zemí připojené k aktu JEA dokládá „pevnou politickou vůli“ přijmout nutná usnesení k uskutečnění vnitřního trhu před 1.1. 1993, a sice ve formě katalogu opatření, který měl být převzat především z bílé knihy Komise ES z roku 1985 (o vnitřním trhu). Bílá kniha kterou v politickém smyslu odsouhlasila Evropská rada v Miláně 28.29.6.1985, je směrodatná pro pochopení konceptu Vnitřního trhu. Obsahuje přibližně 300 návrhů na harmonizační opatření, z nichž se ve zpětném pohledu ukázalo asi 280 jako nezbytné. Okolo dvou třetin těchto opatření se týká volného pohybu zboží. Ta zahrnují 4 komplexy:
Odstranění materiálních překážek; tzn. Kontroly vnitřních hranic, jejichž viditelným znakem jsou hraniční celnice. Východiskem je zjištění, že kontroly
8
Viz rozsudek 2 a 3/69 Social Fonds voor de diamantarbeiders v. S.A.Ch.Brachfeld & Sons a Chougol Diamont Co. 1969 ECR 211 9 15/81 Schul, C-41/93 Francie v. Komise
7
vnitřních hranic jsou finančně nákladné a k tomu znesnadňují vědomí společné evropské identity.
Odstranění technických překážek; tzn. netarifních obchodních překážek. Ty jsou způsobeny rozdílnými předpisy, které existují v jednotlivých členských státech především z důvodu ochrany zdraví, bezpečnosti, životního prostředí (ve vztahu k výrobkům) a spotřebitele.
Odstranění daňových překážek; tzn. harmonizace daňově- právních předpisů.
Zlepšení sociálněekonomických rámcových podmínek pro podnikovou činnost přesahující hranice (např. sbližování práva společností a obecného práva životního prostředí)“10.
3.1 Volný pohyb zboží Volným pohybem zboţí se rozumí pohyb zboţí přes vnitřní hranice států EU. „Pro realizaci volného pohybu zboží je Společenství založeno na celní unii, která pokrývá veškerý obchod se zbožím a zahrnuje jak zákaz vývozních a dovozních cel a všech dávek s rovnocenným účinkem mezi členskými státy, tak přijetí společného celního sazebníku ve vztahu ke třetím zemím. ( čl. 23 odst. 1 Smlouvy o ES ) Volný pohyb zboží je zajištěn i tím, že mezi členskými státy je zakázáno Kvantitativně omezovat dovoz ( čl. 28 Smlouvy o ES) a vývoz (čl. 29 Smlouvy o ES) a že veškerá opatření mají rovnocenný účinek“.11 Zde je také velmi důleţité zmínit význam čl. 25 Smlouvy o ES a čl. 90 Smlouvy o ES. Tyto dva články se navzájem doplňují. Čl.25 Smlouvy o ES „zakazuje členským státům vybírat cla a tzv. dávky s účinkem rovnocenným clu vůči importu a exportu jen z důvodu, že zboží přechází přes hranice“.12 „Poté, co se zboží již ocitne na území jiného členského státu, článek 90 Smlouvy o ES zajišťuje zákaz diskriminace zboží z jiných členských států při vnitřním zdanění. 13
10
Manfred A. Dauses, český překlad Jiří Zemánek, Příručka hospodářského práva EU, Verlag C.H. Beck OHG, Munchen 2002, str. 6. 11 Ondřej, J., Plchová, B., Abrhám, J., Pulgret, M. Ekonomické a právní aspekty podnikáni v Evropské unii, 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2007. 12 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. s.182. 13 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. s.183.
8
Jednotlivé články jsou obecné a termíny v těchto článcích smlouva blíţe neupřesňuje. Zde vstupuje „do hry“ role ESD. Judikatura konkretizuje a někdy rozšiřuje ustanovení Smlouvy o ES. ESD judikoval několik principů, které zásadně ovlivňují a doplňují pravidla volného pohybu zboţí. Nejdůleţitějšími jsou:
Cassis de Dijon (usnadnění volného pohybu zboţí, produkt řádně vyroben dle úpravy, tradice, jednoho členského státu můţe být bez překáţek prodáván také v jiném členském státě)14
Keck (nejedná se o diskriminaci dle čl. 28 v důsledku neutrální národní úpravy omezující či zakazující určitá prodejní opatření (prodejní místa, otevírací doba), pokud se aplikuje stejně na všechny obchodníky na daném teritoriu a nerozlišuje domácí a zahraniční výrobky)15
John Walker (čl. 90, vnitřní zdanění, podobné a soutěţící produkty)16
Dassonville (čl.90, definuje opatření s rovnocenným účinkem: veškerá obchodní pravidla, která jsou schopná, přímo nebo nepřímo, současně či potencionálně, narušit vnitřní komunitární trh)17
Fond obchodníků s diamanty (čl.25, definuje dávky s obdobným účinkem jako je clo)18
3.2 Volný pohyb osob „Římská smlouva z roku 1957 vytvořila Evropské ekonomické společenství, které přiznávalo právo volného pohybu pouze osobám ekonomicky činným: pracovníkům, podnikatelům, živnostníkům nebo svobodným povoláním a jejich rodinným příslušníkům. Projekt dokončení vnitřního trhu, přijatý v roce 1987 Jednotným evropským aktem, ale vedl k rozšíření tohoto práva na všechny osoby, tj. i studenty, důchodce a další ekonomicky neaktivní skupiny obyvatel. Zavedení občanství EU v roce 1993 tento proces završilo,
Viz rozsudek Cassis de Dijon, 120/78 1979 ECR 639. Viz rozsudek Keck, C-267-268/911993 ECR I-6097. 16 Viz rozsudek 243/84 John Walker & Sons Ltd v. Ministeriet for Skatter og Afgifter 1986 ECR 875. 17 Viz rozsudek Dassonville, 8/74 1974 ECR 837. 18 Viz rozsudek 2 a 3/69 Social Fonds voor de diamantarbeiders v. S.A.Ch.Brachfeld & Sons a Chougol Diamont Co. 1969 ECR 211 14 15
9
neboť výslovně přiznává každému občanu Evropské unie právo volně se pohybovat a usazovat na území kteréhokoli členského státu“.19 Občanství EU je upraveno ve Smlouvě o ES v čl.17 – 22. Článek 17 Smlouvy o ES stanovuje: „Každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie. Občanství Unie nenahrazuje, nýbrž doplňuje státní příslušnost členského státu.“ Dále pak kaţdý občan EU má dle Smlouvy o ES právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (čl. 18), volit a být volen v obecních volbách a ve volbách do Evropského parlamentu v členském státě, v němţ pobývá, za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu (čl. 19). Smlouva o ES také garantuje právo na ochranu diplomatickým nebo konzulátním orgánem kteréhokoli členského státu na území třetí země, kde nemá jeho stát své zastoupení (čl. 20) a právo podat petici k Evropskému parlamentu či svými stíţnostmi se obracet na ombudsmana (čl. 21). Vedle práv vyplývající z Občanství EU volný pohyb osob garantuje i další práva. Smlouva o ES rozděluje volný pohyb osob na volný pohyb pracovníků (čl.39-42 Smlouvy o ES) a právo usazování (čl.43-48 Smlouvy o ES).
3.2.1 Pracovníci Jak jiţ bylo shora řečeno, původně byli za pracovníky povaţovány pouze osoby ekonomicky činné. Později pojem pracovník byl rozšířen i na ţáky, studenty, důchodce a jiné osoby neprovozující výdělečnou činnost.20 „Kdo je pracovník, bylo určeno v rozhodnutí ESD ve věci Lawrie-Blum (66/85 Deborah Lawrie-Blum v. Land Baden – Wurttemberg [1986] ECR 2121). Jde o osobu, která po určité časové období vykonává za odměnu činnost pro jiného, a to pod jeho řízením včetně těch, kteří procházejí odbornou výchovou, tedy studentů“.21 Pracovníci jsou označováni jako originální beneficienti. Sekundární beneficienti jsou rodinní příslušníci (manţel či manţelka pracovníka, partner, se kterým občan EU uzavřel 19
Http://www.euroskop.cz/40550/110818/clanek/jednotny-vnitrni-trh/volny-pohyb-osob/#prava Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 21 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006,str.220. 20
10
registrované partnerství na základě právních předpisů členského státu, potomci v přímé linii do 21 let, nebo které vyţivuje, a potomci manţela/ky/partnera/ky, dále předci v přímé linii jeho i jeho manţela/ky, které vyţivuje).22 „Pracovníci mají tzv. primární, sekundární a komplementární oprávnění. Primární oprávnění se týká pouze samotných pracovníků a představuje právo uzavírat pracovní poměr, vykonávat práci za odměnu, vyhledávat práci, a to za stejných podmínek jako příslušníci státu, ve kterém tak činí (čl. 39 odst. 2 Smlouvy o ES). Je zde zakázána jak přímá tak nepřímá diskriminace ve srovnání s vlastními státními příslušníky, které se vztahuje nejen na přístup k pracovnímu poměru, ale také na jeho obsah. Sekundární oprávnění, která se již vztahují jak na pracovníky, tak na sekundární beneficienty, jsou těsně spojena s primárními oprávněními a umožňují jejich výkon. Jedná se o právo vstupu a pobytu na území jiného členského státu opět za stejných podmínek jako pro domácí příslušníky (čl. 39 odst.3 Smlouvy o ES). Komplementární oprávnění rovněž garantovaná jak pracovníkům, tak i jejich rodinným příslušníkům, pak představují právo na vzdělání, bydlení, sociální zabezpečení, kolektivní vyjednávání a odborové sdružování pracovníků apod.“23 Ustanovení článku 39 Smlouvy o ES mají horizontální i vertikální přímý účinek, to znamená ţe se jich jednotlivci mohou dovolávat přímo u vnitrostátních soudů.24 Proto i zde je nutné připomenout judikaturu ESD, který judikoval několik principů, které zásadně ovlivňují a doplňují pravidla volného pohybu pracovníků. Nejdůleţitějšími jsou:
Levin (práce na sníţený úvazek a práce za odměnu niţší, neţ je minimální mzda)25
Steymann (práce pro církevní nebo náboţenskou společnost, odměna za práci v naturáliích)26
Bosman (problematika profesionálního sportu)27
22
Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006,str.233. 24 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 25 Rozsudek 53/81 D.M.Levin v. Staatssecretaris van Justice [ 1982 ] ECR 1035. 26 Rozsudek 196/87 Udo Steymann v. Staatssecretaris van Justice [ 1988] ECR 6159. 23
11
Wirth (za pracovníka se povaţují ţáci a studenti)28
Lair (pod pracovníky spadají i nezaměstnaní, kteří si hledají práci)29
Hoekstra/Unger (pod pracovníky spadají i osoby, které nepracují při nemoci nebo úrazu)30
Důleţité jsou také směrnice 2004/38 a nařízení 1251/70 dle kterých se za pracovníka povaţují také osoby, které po ukončení zaměstnání zůstávají na území členského státu jako důchodci.31
3.2.2 Právo usazování (podnikání) Podle čl. 43 Smlouvy o ES jsou omezení svobody podnikání pro příslušníky jednoho členského státu na území státu druhého zakázána. Stejně tak jsou zakázána omezení při zřizování zastoupení, poboček nebo dceřiných společností jednoho členského státu na území druhého. Dále čl.43 odst. 2. zahrnuje také právo zahajovat a provozovat samostatnou výdělečnou činnost, zřizovat a řídit podniky za stejných podmínek stanovených pro vlastní státní příslušníky. Z výše uvedeného jasně vyplývá, proč zákonodárci rozdělili volný pohyb osob na volný pohyb pracovníků a svobodu usazování. Zatímco volný pohyb pracovníků upravuje práva pracovníků 32 a sekundárních beneficientů, právo usazování se týká osob samostatně výdělečně činných.33 „Podle čl. 48 Smlouvy o ES se svoboda usazování vztahuje také na právnické osoby, společnosti, založené podle občanského nebo obchodního práva některého členského státu, a to včetně družstev, a jiné právnické osoby veřejného nebo soukromého práva s výjimkou neziskových organizací, které mají své sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní provozovnu uvnitř Společenství“.34
27
Rozsudek C-415/93 Union royale belge des sociétés de football association ASBL v. Jean- Marc Bosman , Royal club liégeois SA v . Jean- Marc Bosman a další a Unon des associations européenes de football (UEFA) v. Jean- Marc Bosman [1995] ECR I-1921. 28 C-109/92 Stephan Marx Wirth v. Landeshauptstadt Hannover [1993] ECR I-6447. 29 39/86 Sylvie Lair v. Universitat Hannover [1988] 3169. 30 75/63 M.K.H. Hoekstra (née Unger) v. Bestuur der Bedrijfsvereniging voor detailhandel en Ambachten [1964] ECR 177. 31 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 32 Viz výše uvedené judikáty (Levin, Bosman, Steymann, Wirth a další). 33 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 34 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006 ,str. 221.
12
Právo usazování je úzce spjato s volným pohybem sluţeb a tyto dvě svobody mají mnoho společného. Čl. 55 smlouvy o ES stanovuje, ţe ustanovení čl. 45 aţ 48 Smlouvy o ES o právu usazování se pouţijí také na otázky týkajících se volného pohybu sluţeb. Rozdíl mezi oběma oblastmi je zejména v době trvání.35 Vzniklé spory o tom, zda se jedná o usazování či poskytování sluţeb opět řeší ESD svou judikaturou. Gebhard (o usazování se jedná, jestliţe osoba samostatně výdělečně činná je trvale usazena v jiném členském státě, neţ je země původu, a tam vykonává profesionální činnost na stabilní a souvislé bázi)36 Factortame II ( usazování znamená skutečné provádění ekonomické aktivity v jiném členském státě po neurčitou dobu prostřednictvím pevné jednotky)37
3.3 Volný pohyb služeb Svoboda poskytování sluţeb umoţňuje subjektům z jednoho členského státu poskytovat sluţby klientům sídlícím v jiném členském státě, aniţ by se poskytovatel nebo zákazník museli vzájemně přemístit. Svoboda poskytovat sluţby na vnitřním trhu EU znamená, ţe jejich poskytovatel (obchodník, podnikatel, ţivnostník, zástupce svobodných povolání aj.) můţe provozovat svou činnost v kterémkoli jiném členském státě, za stejných podmínek jako příslušníci tohoto státu. Tedy bez diskriminace na základě státní příslušnosti a za stejných podmínek jako příslušníci hostitelského státu. Poskytování sluţeb přes hranice je v současnosti významně podporováno rozvojem telekomunikací a informačních technologií, nebylo by však moţné ani bez předchozího uvolnění kapitálových toků. Volný pohyb sluţeb je tak úzce spjat s volným pohybem kapitálu, nehledě na důleţitost poskytování sluţeb v oblasti bankovnictví nebo pojišťovnictví.38 Problematika volného pohybu sluţeb je upravena v čl. 49 aţ 55 Smlouvy o ES. Definice volného pohybu sluţeb je obsaţena v čl. 49 a 50 Smlouvy o ES. Za sluţbu je dle 35
Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. C-55/94 Reinhard Gebhard v. Consiglio dell’Ordine degli Avvocati e Procuratori di Milano [1995]ECR I4165 37 C-221/89 The Queen v. Secretary of State for Transport, ex parte Factortame Ltd a další [1991] ECR I3905. 38 Http://www.euroskop.cz/40550/110819/clanek/jednotny-vnitrni-trh/volny-pohyb-sluzeb-a-kapitalu/ 36
13
čl. 50 Smlouvy o ES výkon činnosti, který je zpravidla poskytován příjemci sluţby za úplatu, pokud tato činnost není upravena ustanoveními Smlouvy o volném pohybu osob, zboţí a kapitálu. Sluţby zahrnují zejména činnosti průmyslové, obchodní řemeslné povahy a činnosti v oblasti svobodných povolaní. Poskytovatel sluţby můţe za účelem jejího poskytnutí dočasně provozovat svou činnost ve státě, kde je sluţba poskytována, za stejných podmínek, jaké tento stát ukládá svým vlastním státním příslušníkům. „Služby se od usazování liší svým dočasným charakterem“.39 „Službou ve smyslu čl. 49 Smlouvy o ES není každý dočasný a ojedinělý výkon činnosti. Za službu je podle čl.49 považován pouze takový výkon činnosti, který obsahuje přeshraniční prvek a nespadá pod ustanovení Smlouvy o volném pohybu zboží, kapitálu a osob“.40 Výkon činnosti můţe být poskytován „dočasně nebo soustavně na území členského státu EU osobou z jiného státu EU. Pokud je služba poskytována pouze dočasně a ojediněle, je posouzena jako volné poskytování služeb v rámci Společenství podle čl.49 Smlouvy o ES. Jestliže ale osoba z jiného členského státu vykonává činnost na území členského státu soustavně, je považována za osobu usazenou podle čl. 43 Smlouvy o ES.41
3.4 Volný pohyb kapitálu a plateb „Pohyb kapitálu představuje nedílnou součást prosazení práva na volný pohyb zboží, osob a služeb. Volný pohyb kapitálu tak má na vnitřní trh dvojí vliv: přímý, jako základní svoboda, a nepřímý, jako podporovatel ostatních svobod. Bez možnosti volně přesunovat svůj kapitál by nemohl dobře fungovat trh se zbožím a službami: devizová a jiná omezení by kladla vzájemným platbám do cesty řadu překážek. Narušen by byl také volný pohyb osob: migrující pracovník musí mít možnost přesunout své úpory, otevřít si v zahraničí bankovní konto“.42
39
Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, str. 236 Ondřej, J., Plchová, B., Abrhám, J., Pulgret, M. Ekonomické a právní aspekty podnikáni v Evropské unii, 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, s.47. 41 Ondřej, J., Plchová, B., Abrhám, J., Pulgret, M. Ekonomické a právní aspekty podnikáni v Evropské unii, 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, s.51. 42 Http://www.euroskop.cz/40550/110819/clanek/jednotny-vnitrni-trh/volny-pohyb-sluzeb-akapitalu/#kapital 40
14
Volný pohyb kapitálu je upraven v čl. 56 aţ 60 Smlouvy o ES. Podle článku 56 Smlouvy o ES jsou zakázána všechna omezení plateb a pohybu kapitálu mezi členskými státy a mezi členskými státy a třetími zeměmi. Svoboda volného pohybu plateb můţe být brána jako doplněk ke svobodě volného pohybu zboţí, sluţeb a osob, neboť slouţí k jejich provádění. Prostřednictvím této svobody jsou uskutečňovány platby za zboţí, poskytnuté sluţby nebo placeny odměny za vykonanou práci pracovníkům z jiných členských zemí.43 „Naproti tomu volný pohyb kapitálu by bylo možné definovat jako finanční transakce, které je možno považovat za samostatné a zejména, které nepředstavují protiplnění za dodané zboží anebo za poskytnuté služby“.44
4. Hospodářská soutěž obecně „Podstatou hospodářské soutěže je konkurenční zápas mezi producenty o postavení na trhu. Prospěch z něho má mít především spotřebitel.“45 „V takových společenských systémech, kde je veškerá činnost subjektů, které se snaží něco kvalitně a levně vyrobit, něco se ziskem prodat či za něco jiného výhodně směnit, něco výhodně nakoupit či obecně někoho v něčem předstihnout, podřízena zákonitostem trhu, je nutné, aby mezi těmito subjekty docházelo k soutěžení. Soutěživost, snaha překonat překážky a nástrahy, je považována za motor veškerého úspěchu na trhu. Právě soutěživost stojí za rozvojem trhu“.46 Soutěţ sniţuje ceny, zvyšuje kvalitu a rozšiřuje spotřebitelům výběr. Hospodářská soutěţ umoţňuje rozkvět technologických inovací.47 Je tedy nutné soutěţit. Soutěţení je ale nutné kontrolovat, aby se ze soutěţení nestala dţungle, kde by se vyvinul jeden veliký „gigant“ a ten ovlivňoval či poţíral ostatní menší protivníky, soutěţitele. Ano, všechny subjekty, které se účastní hospodářské soutěţe, mají právo svobodně rozvíjet svou soutěţní činnost v zájmu dosaţení svého hospodářského prospěchu, ale pouze v mezích právně 43
Blahoţ, J., Klíma, K.,Skála, J. a kol., Ústavní právo Evropské unie, Aleš Čeněk, 1. vydání, Dobrá Voda 2003. 44 Blahoţ, J., Klíma, K.,Skála, J. a kol., Ústavní právo Evropské unie, Aleš Čeněk, 1. vydání, Dobrá Voda 2003,str.206. 45 Pelc, V., Hospodářská soutěţ, GRADA Publishing 1995, str. 14. 46 Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005, str.3 47 Http://europa.eu/pol/comp/overview_cs.htm
15
závazných pravidel hospodářské soutěţe. Jednání soutěţitelů nesmí být v rozporu s dobrými mravy soutěţe a nesmí přivodit ( nebo být schopno přivodit) újmu jiným soutěţitelům či spotřebitelům. Docházelo by k nekalému soutěţnímu jednání nebo nedovolenému omezování hospodářské soutěţe. V prostředí neregulované hospodářské soutěţe by v brzké době ovládlo spojený evropský trh několik nejsilnějších „hráčů“, kteří by se mohli dohodnout na společném postupu a ostatním pak jednostranně diktovat nevýhodné obchodní podmínky48. To by bylo pro fungování efektivního společného trhu nepřípustné. „Vzhledem k tehdejší silné ochranářské politice členských států a existenci mnoha státních monopolů v jednotlivých hospodářských oblastech, by při tom geografické rozložení působnosti těchto nejsilnějších hráčů velmi pravděpodobně odpovídalo právě hranicím členských států. Zaniklé národní bariéry mezistátního obchodu by tak byly de facto pouze nahrazeny novými bariérami shodného účinku s jediným rozdílem: tentokrát by obchodní překážky již nebyly vytvářeny restriktivními celními a množstevními podmínkami členských států, ale dohodami o spolupráci mezi samotnými hlavními soutěžiteli“.49¨
Aby nebyl pracně vytvářený jednotný vnitřní trh nakonec tímto či jiným způsobem znehodnocen, musely být do textu Smlouvy o ES a do jednotlivých právních řádů členských států zahrnuty také principy ochrany hospodářské soutěţe a její kontroly.
4.1 Podpora hospodářské soutěže Stát si vytváří podmínky a stanovuje pravidla pro rozvoj a ochranu podnikání a hospodářské soutěţe. Jde především o tvorbu ekonomické účinnosti a účelnosti, racionálního trţního hospodářstvím s jasným cílem navýšit hospodářskou výkonnost země. „Podstatný byl proces privatizace, neboť fungující trh vyžaduje hospodářsky samostatné, majetkově zcela odpovědné subjekty, které budou mít v národním hospodářství odpovídající ekonomickou a sociální váhu. Zkušenosti přesvědčivě dokázaly podstatnou
48 49
Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, str.259.
16
souvislost mezi výkonností výrobce a jeho především hmotným zájmem na výsledcích hospodářské činnosti.“50
4.2 Zneužití hospodářské soutěže Jak jsem jiţ zmínil, dva základní pojmy zneuţití či porušování hospodářské soutěţe jsou nedovolené omezování hospodářské soutěže a nekalé soutěžní jednání (nekalá soutěţ). „Základní rozdíl mezi nekalou soutěží a omezováním hospodářské soutěže spočívá v tom, že nekalá soutěž se odehrává v mezích hospodářské soutěže a spočívá zpravidla v získání neoprávněné přednosti toho, kdo by ji při poctivém jednání nezískal, zatímco zneužívání hospodářské soutěže se příčí soutěži jako takové a nejčastěji spočívá ve vyloučení některých soutěžitelů ze soutěže v důsledku hospodářské síly jiného soutěžitele. V souvislosti s právem proti zneužívání hospodářské soutěže se často hovoří také o právu antimonopolním nebo kartelovém.“ 51 Jinými slovy ochrana proti nekalé soutěţi má za cíl ochránit jednání jednotlivých soutěţitelů v soutěţi a zabránit jednání, které by mohlo přivodit újmu jiným soutěţitelům či spotřebitelům. Ochrana hospodářské soutěţe se potom zaměřuje na to, aby vůbec hospodářská soutěţ existovala a nebyla nikým omezována či narušována.
Omezení hospodářské soutěže: ochrana samotné existence hospodářské soutěţe.
Nekalá soutěž: ochrana jednání v rámci hospodářské soutěţe.
50
Pelc, V., Hospodářská soutěţ, GRADA Publishing 1995, str. 28. http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/orientace-v-pravnich-ukonech/nekala-soutezopu/1000818/49059/#b12 51
17
5. Omezení hospodářské soutěže Od hospodářské soutěţe je odvozen termín soutěţní právo (competition law, droit de la concurrence). Obecně se jedná o souhrn právních norem, která stanovují pravidla chování subjektů na soutěţním trhu.52
5.1 Prameny soutěžního práva Evropské soutěţní právo představuje hierarchicky uspořádaný systém právních norem.53 Na vrcholu jsou příslušná ustanovení Smlouvy o ES, o „stupeň níţe“jsou nařízení Rady a Komise a její Oznámení, sdělení a vodítka. Pomyslnou základnu tvoří rozhodnutí ESD, Soudu první instance a Komise.54 V ČR vnitrostátní pravidla hospodářské soutěţe upravuje z. č.513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění, a z. č. 143/2001 Sb.,o ochraně hospodářské soutěže, v platném znění (dále jen Soutěţní zákon) . Příslušným orgánem je Úřad pro ochranu hospodářské soutěţe.
5.1.1 Ustanovení Smlouvy o ES První zmínkou o principu ochrany hospodářské soutěţe uvádí samotná preambule Smlouvy o ES, která klade za cíl neustálé zlepšování ţivotních a pracovních podmínek svých národů tím, ţe k odstranění stávajících překáţek vyţaduje sladěný postup, aby byl zabezpečen trvalý rozvoj, vyváţený obchod a nenarušená soutěţ.55 Na tuto úvodní preambuli navazuje čl. 2 Smlouvy o ES, který stanovuje mimo jiné podporu „harmonického, vyváženého a udržitelného rozvoje hospodářského života a vysokého stupně konkurenceschopnosti“,ve spojení s čl.3 odst.1 písm. g) Smlouvy o ES, který
52
Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005. 54 Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005. 55 Smlouva o ES, preambule, odst. 3. 53
18
k dosaţení tohoto cíle uděluje společenství pravomoc k vytvoření „systému zajištujícího nenarušování soutěže na vnitřním trhu“.56 Je nutné také zmínit z hlediska soutěţních závazků článek 10 smlouvy o ES, který udává povinnost členským státům učinit veškerá vhodná opatření k plnění závazků vyplývajících z této smlouvy, a zakazuje veškerá opatření, jenţ by mohla vést k ohroţení uskutečnění cílů této smlouvy. „Příslušný článek ve spojení s dalšími ustanoveními Smlouvy o ES o ochraně soutěže vytváří dohromady dostatečně přesný a bezpodmínečný závazek členských států, který působí přímým účinkem“.57 Právní základ evropského soutěţního práva je upraven v čl. 81 aţ 89 Smlouvy o ES. Nejdůleţitější jsou články 81 a 82 smlouvy o ES
58
. „Tato ustanovení upravují zákazy
adresované přímo podnikům, účastníkům trhu, jsou přímo aplikovatelná a bezprostředně závazná pro všechny. Jednotlivé subjekty se mohou těchto ustanovení dovolávat přímo“.59
5.1.2 Nařízení Rady a Komise Nařízení přijatá Radou nebo Komisí jsou právními předpisy, které jsou obecně závazné a přímo aplikovatelné v členských státech.60 Čl. 83. Smlouvy o ES stanovuje, ţe cílem nařízení a směrnic je zejména zajištění dodrţování zákazů uvedených v čl. 81 a 82 Smlouvy o ES. Čl. 83 Smlouvy o ES opravňuje Radu k vydávání nařízení či směrnic k provedení článků 81 a 82 Smlouvy o ES, doposud byla ale podle tohoto článku přijata pouze nařízení. Proč to tak je podle mého názoru přesně vystihli David Raus a Robert Neruda ve své knize. „Obecně závazný právní akt nařízení je totiž pro svou jednoznačnost a bezprostřední závaznost vhodnějším prostředkem úpravy jednotného komunitárního soutěžního práva, jehož aplikace byla po dlouhou dobu do značné míry svěřena pouze jednomu orgánu, Komisi, než směrnice, které musejí být provedeny členskými státy, a jež stanoví spíše minimální standardy národní právní úpravy než jednotný právní systém“.61
56
Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, str.260. 58 podrobněji v kapitolách 6.1, 6.2 59 Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005,str.25. 60 Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005,str.26. 61 Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005,str.27. 57
19
Rada, na základě čl. 83 Smlouvy o ES vydala pouze několik nařízení. Nejvýznamnější
je Nařízení č. 1/2003, o provádění pravidel hospodářské soutěţe
stanovených v čl. 81 a 82 Smlouvy o ES62 a Nařízení č. 139/2004, o kontrole spojování mezi podniky63.
5.1.3 Oznámení, sdělení a vodítka Oznámení, sdělení a obecné zásady či vodítka jsou brány jako zvláštní kategorie právně nezávazných obecných instrukcí vydávané Komisí, díky nímţ Komise sděluje účastníkům trhu dopředu svůj pohled a přístup k problémům a otázkám týkajících se aplikace komunitárního soutěţního práva.64 Poskytují předem praktické vodítko obecného stanoviska Komise k určitým otázkám.65
Komise předně můţe jí přijaté oznámení, sdělení či obecné zásady kdykoliv změnit či odvolat. Jak jiţ bylo řečeno, tyto zvláštní instrukce nijak nezavazují komunitární soudní orgány, které mohou v konkrétním případě rozhodnout opačně. Pro Komisi však závazné jsou. Kdyby Komise sankciovala určitý případ, na který vydala například oznámení vyjímající tento případ ze zákazu, došlo by k rozporu se zásadou právní jistoty subjektů práva. Právě tato skutečnost zvyšuje význam tohoto druhu právních instrumentů a povyšuje jej na „kvazipředpis“66. Je tedy předpokládatelné, ţe se Komise bude řídit těmito „kvazipředpisy“ při řízeních pro moţné porušení zákazu uzavírání dohod narušujících hospodářskou soutěţ či zneuţití dominantního postavení.67 Mezi nejvýznamnější patří například:
Oznámení o dohodách zanedbatelného významu (publikováno v Úředním věstníku: OJ C 368 z 22. prosince 2001) – stanovuje pravidlo de minimis „uvádí, že za podmínek zde stanovených dohody mezi podniky, které nedosahují určité
62
Podrobněji v kapitole 6.3 Podrobněji v kapitole 7. 64 Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005. 65 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 66 Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005. 67 Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005. 63
20
hranice tržních podílů, nevedou k narušení obchodu mezi členskými státy, a tudíž nepodléhají zákazu podle čl. 81 odst.1 smlouvy o ES“.68
Oznámení o definici relevantního trhu pro potřeby komunitárního soutěžního práva (publikováno v Úředním věstníku: OJ C 372 z 9. prosince 1997) – definuje relevantní trh, způsoby a příklady jeho vymezení ve třech sloţkách.69
5.1.4 Rozsudky Evropského soudního dvora, Soudu první instance a rozhodnutí Komise Rozsudky Evropského soudního dvora a Soudu první instance mají klíčovou roli při interpretaci evropského soutěţního práva. Podle článku 230 Smlouvy o ES Soudní dvůr přezkoumává právnost aktů přijímaných společně Evropským parlamentem a Radou, a aktů Rady, Komise a Evropské ústřední banky. Z hlediska soutěţního práva jsou však důleţité zejména rozsudky o odvolání proti rozhodnutím Komise. Rozhoduje se o tom, zda Komise ve svém rozhodování dodrţuje procesní pravidla a ustanovení Smlouvy o ES. Rozsudky Evropského soudního dvora a Soudu první instance jsou pro Komisi závazné.70 Smlouva o ES , konkrétně článek 234, garantuje také Evropskému soudnímu dvoru pravomoc rozhodovat o předběţných otázkách. Předběţné otázky vznáší národní soudy členských států v případě vzniklé nejasnosti při aplikaci a interpretaci komunitárního soutěţního práva ve sporech vedených v členských státech. Smyslem rozsudku není zjišťování a projednávání skutkového stavu sporu, ale odpověď na „předběţnou“ otázku, jak má soud komunitární právo interpretovat. Smyslem předběţných otázek tedy
je
správné pochopení komunitárního práva, které má vést k jednotnému rozhodování soudů v členských státech. Rozsudek je pro národní soudy závazný a v jeho smyslu má být evropské právo interpretováno.71
68
Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005,str. 34. Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005. 70 Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005. 71 Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005. 69
21
5.1.5 Z. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění Podle § 41 obchodního zákoníku se fyzické i právnické osoby, které se účastní hospodářské soutěţe, i kdyţ nejsou podnikatelé (dále jen "soutěţitelé"), mají právo svobodně rozvíjet svou soutěţní činnost v zájmu dosaţení hospodářského prospěchu a sdruţovat se k výkonu této činnosti; jsou však povinny přitom dbát právně závazných pravidel hospodářské soutěţe a nesmějí účast v soutěţi zneuţívat.
5.1.6 Z. č. 143/2001 Sb.,o ochraně hospodářské soutěže, v platném znění Věcná působnost je vymezena v § 1 tohoto zákona, který říká, ţe jeho hlavní funkcí je ochrana hospodářské soutěţe na trhu výrobků a sluţeb proti jejímu vyloučení, omezení a jinému narušení. Dále upravuje postup při aplikaci čl. 81 a 82 Smlouvy o ES orgány České republiky a jejich součinnost s Komisí a s orgány dalších členských států EU při postupu podle Nařízení č. 1/2003, o provádění pravidel hospodářské soutěţe stanovených v čl. 81 a 82 Smlouvy o ES. Zavádí pojem „soutěţitel“, jímţ se podle soutěţního zákona rozumí fyzické a právnické osoby, jejich sdruţení, sdruţení těchto sdruţení a jiné formy seskupování, a to i v případě, ţe tato sdruţení a seskupení nejsou právnickými osobami, pokud se účastní hospodářské soutěţe nebo ji mohou svou činností ovlivňovat, i kdyţ nejsou podnikateli. Soutěţní zákon dále pak v § 20 stanovuje práva a povinnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěţe.
5.2 Dělení soutěžního práva Soutěţní právo se rozděluje na kartelové právo, regulaci spojování podniků a kontrolu veřejných podpor. Hmotněprávní úprava kartelového práva je obsaţena v článcích 81 a 82 Smlouvy o ES a v § 3 – 11 Soutěţního zákona, jenţ upravují zákaz dohod narušujících soutěţ a zákaz zneuţití dominantního postavení. Kartelové právo je dále rozvedeno procesním nařízením č.1/2003, o provádění pravidel hospodářské soutěţe stanovených v čl. 81 a 82 Smlouvy o ES. Druhou část soutěţního práva, spojování podniků, je nutné omezit zejména tam, kde by mohlo být výsledkem spojení dvou či více podniků v jeden, který by mohl mít na trhu dominantní postavení, a tím ohrozit řádnou 22
hospodářskou soutěţ. Spojování podniků upravuje nařízení č.139/2004, o kontrole spojování mezi podniky a § 12 – 18 Soutěţního zákona. Třetí částí soutěţního práva je kontrola veřejných podpor. V této části soutěţního práva je kladen důraz na omezení nepovolených zásahů do hospodářské soutěţe ze strany jednotlivých členských států. Moţnosti zásahu státu jsou upraveny v čl. 86 a 87 Smlouvy o ES, procesní úprava je v čl. 88 a 89 Smlouvy o ES, která stanovuje postup při kontrole dodrţování výše uvedených článků. Pravomoci Úřadu pro ochranu hospodářské soutěţe, jakoţto koordinačního orgánu v oblasti veřejné podpory, jsou vymezeny zákonem č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje, v platném znění. Tyto pravomoci, spočívající ve výkonu koordinační, poradenské, konzultační a monitorující činnosti, Úřad vykonává ve všech oblastech, s výjimkou oblasti zemědělství
a rybolovu,
přičemţ
tyto
činnosti
vykonává
zejména
ve vztahu
k poskytovatelům veřejné podpory.
5.3 Použití komunitární a vnitrostátní úpravy soutěžního práva Před tím, neţ se dostanu k detailnímu popisu jednotlivých částí Hospodářské soutěţe, povaţuji za nutné zmínit se o vztahu komunitárního soutěţního práva k soutěţnímu právu jednotlivých členských států. Hospodářská soutěţ EU je politikou sdílenou, to znamená, ţe členské státy mají vlastní vnitrostátní úpravu hospodářské soutěţe, mohou si tedy v této oblasti vydávat vlastní právní předpisy, které však nesmí odporovat komunitární úpravě soutěţního práva. Kdy se ale pouţijí ustanovení
komunitárního a kdy ustanovení
vnitrostátního práva? Aby se jednání soutěţitele posuzovalo podle komunitárního soutěţního práva, musí takové jednání splňovat tzv.„komunitární prvek“.72 O jednání s komunitárním prvkem jde tehdy, můţe-li mít toto jednání způsobilost negativně ovlivnit obchod mezi členskými státy EU.73 Ve smlouvě o ES je komunitární prvek vyznačen jako jednání, která by mohla ovlivnit obchod mezi členskými státy, omezit nebo narušit soutěţ na společném trhu či jeho části.74 Ze zákona lze tedy vyčíst, ţe k aplikaci komunitárního práva stačí pouhá existence moţnosti ovlivnění mezistátního obchodu. Mezistátní obchod však musí být ovlivněn „podstatně“.75 72
Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005. Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005. 74 Viz čl. 81, 82, 87 Smlouvy o ES. 75 Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005. 73
23
„Z toho tedy vyplývá, že komunitární prvek je splněn pouze u protisoutěžních praktik určité intenzity. Otázka podstatnosti dopadu vždy závisí na konkrétních okolnostech případu a zřetelná kritéria pro její posuzování vyplynou až z rozhodovací praxe, jež dosud k dispozici není. Důležitým kritériem bude jistě podíl na vymezeném relevantním trhu, neboť právě ten může do určité míry spolehlivým způsobem vyjádřit skutečnou pozici příslušného soutěžitele na trhu. Vychází se tu přitom z pravidla, podle kterého čím je postavení zúčastněných soutěžitelů silnější, tj. čím je vyšší jejich tržní podíl, tím je vliv na obchod silnější. Vedle kritéria podílu na relevantním trhu je však zapotřebí zohlednit i kritérium finanční síly soutěžitelů, jež může vyplynout z jimi dosažených obratů. Stejně tak je třeba přihlédnout k obsahu závadného jednání, k jeho rozsahu a případné adresnosti“.76 Pokud jde o protisoutěţní jednání, s komunitárním prvkem, které porušuje ustanovení čl. 81 či čl. 82, a projeví se ve k České republice, mohou se tímto případem zabývat buď Komise, jeden či více národních soutěţních úřadů nebo Úřad pro ochranu hospodářské soutěţe České republiky. Pokusím se to srozumitelně vysvětlit. Od 1. května 2004, kdy vstoupilo v účinnost Nařízení Rady ES č.1/2003, o provádění pravidel hospodářské soutěţe stanovených v čl. 81 a 82 Smlouvy o ES, se výhradně Komisí řízený centrální systém soutěţního práva změnil na systém decentralizovaný, ve kterém se komunitární soutěţní právo aplikuje přímo jak Komisí, tak nově vytvořeným systémem národních úřadů. Po 1. květnu 2004 se Komise jiţ nemusí zabývat všemi případy moţného narušení hospodářské soutěţe, u kterých je splněna existence komunitárního prvku. Pokud se daného protisoutěţního jednání nehodlá zabývat sama Komise, šetření je delegováno na soutěţní úřad členského státu, u něhoţ jsou dány nejlepší předpoklady k vyřešení tohoto případu. Na území České republiky to můţe být buď Úřad pro ochranu hospodářské soutěţe, a nebo soutěţní úřad z jiného členského státu, jenţ by měl nejlepší předpoklady a byl by určen jako nejlépe umístěný pro jeho vyřešení. Také je zde moţnost spolupráce dvou nebo tří národních soutěţních úřadů členských států EU v případech, kdy zakázaná dohoda nebo jednání mají podstatné dopady na soutěţ především na příslušných územích a postup jediného národního soutěţního úřadu by nebyl dostatečný pro ukončení celého narušení a případném sankciování.77
76 77
Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005, str.44. Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005.
24
Pokud jednání nemá komunitární prvek a ani nemůţe ohrozit mezinárodní obchod, je posuzováno podle vnitrostátního soutěţního práva příslušným orgánem členského státu.
6. Kartelové právo Úkolem kartelového práva je zejména chránit účinnou hospodářskou soutěţ a zajistit rovné podmínky soutěţitelům na trhu. Ochraňuje jednotlivé podniky tím, ţe zakazuje mezi nimi dohody, které by mohly narušit „férovou“ hospodářskou soutěţ a v případě, ţe podniky svou úspěšnou činností získají na trhu dominantní postavení, tak zakazuje takovéto postavení vůči ostatním účastníkům soutěţe zneuţívat. Kartelové právo je upraveno zejména v čl. 81 a 82 Smlouvy o ES a § 3 – 11 Soutěţního zákona, které v následujících kapitolách detailně rozeberu.
6.1 Dohody narušující soutěž Čl. 81 Smlouvy o ES a § 3 Soutěţního zákona zakazuje dohody mezi soutěţiteli (podniky), rozhodnutí jejich sdruţení a jednání soutěţitelů ve vzájemné shodě ( dále jen dohody), které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěţe. Čl. 81 Smlouvy o ES dále obsahuje podmínku, ţe tyto dohody mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy ( komunitární prvek). Tato ustanovení jsou podle mého názoru, z hlediska ochrany soutěţního práva, velmi prakticky vytvořena. Jelikoţ praxe v sobě ukrývá nespočetně mnoho moţností protisoutěţního jednání, byla vytvořena generální klauzule, která má zabránit moţnému obcházení tohoto práva. Generální klauzule obsahuje pouze obecné pojmy: dohody mezi soutěžiteli, rozhodnutí sdružení soutěžitelů a jednání ve vzájemné shodě), aby ponechala širší obsah působnosti tomuto zákonu. Generální klauzule je poté doplněna o demonstrativní příklady nejobvyklejších typů nepovolených dohod.78 Rozsudky soudů pak toto právo rozvíjejí a doplňují.
78
Viz čl. 81 odst. 1 písm.a) – e)
25
„Ke konstatování zákazu příslušné dohody uzavřené mezi soutěžiteli nepostačí, že svým obsahem připomíná některý typ, jenž je obsažen v demonstrativním výčtu čl. 81 odst. 1 a) až e) Smlouvy o ES. V tomto výčtu jsou totiž uvedeny takové dohody, které zpravidla zakázanými podle generální klauzule, jež byla shora popsána, mohou být. Konstrukce zákazu dohod vyplývající z generální klauzule a demonstrativního výčtu jednotlivých typů možných zakázaných dohod je totiž taková, že zakázaná dohoda, tj. některá z forem zakázané dohody, jak je podávána z generální klauzule, je zakázaná, pokud splňuje podmínku, že narušuje hospodářskou soutěž, nebo ji narušit alespoň potenciálně může. Demonstrativní výčet pak uvádí příklady typů dohod, které jsou dohodami zakázanými, ovšem toliko za předpokladu, že i tyto dohody materiální podmínku spočívající v jejich alespoň potenciálně protisoutěžním charakteru splňují. V demonstrativním výčtu jsou tak uvedeny jednotlivé skutkové podstaty zakázaných dohod, jejichž podmínky a obecný zákaz vyplývají z generální klauzule. Dohody, které jsou demonstrativně uvedeny, tak nejsou samy o sobě ex lege dohodami zakázanými, ale mohou jimi být – a zpravidla jimi jsou“.79
6.1.1 Dohody mezi soutěžiteli (podniky) V čl. 81 smlouvy o ES je místo soutěţitele obsaţen pojem podnik. Podnik definoval ESD v rozhodnutí ve věci Höfner,80 a to tak ţe podnik je „ jakákoliv nezávislá ekonomická jednotka, která vykonává obchodní či hospodářskou aktivitu bez ohledu na její právní statut a způsob financování“. Z rozhodnutí ESD tedy vyplývá, ze podnik nemusí mít soukromoprávní charakter, nemusí být ani zaloţen za účelem dosaţení zisku a můţe být dokonce financován z veřejných prostředků. V České republice se tedy za podnik můţe např. nezisková organizace, příspěvková organizace či veřejnoprávní subjekt.81 V mé práci budu pouţívat pojmy soutěţitel a podnik jako synonyma. Za dohody ve smyslu první ze tří forem generální klauzule jsou povaţována v zásadě „jakákoli ujednání, ve kterých je vyjadřována vůle jejich subjektů v postavení soutěžitelů
79
Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005, str.52. Rozhodnutí ESD C-41/90 Klaus Höfner a Fritz Elser v. Macrotron GmbH [1991] ECR I-1979. 81 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 80
26
určitým předem stanoveným způsobem v budoucnu jednat“.82 Jelikoţ obsah termínu dohody mezi podniky není vázán na pozitivně právní úpravu v jednotlivých členských státech, je zkoumána především vůle uzavřít zakázanou dohodu, nikoli její forma.83 Takové dohody tedy nemusí být uzavřeny v písemné formě, lze je uzavřít také ústně (tzv. gentlmenské dohody). Zakázané jsou i některá konkludentní jednání u kterých je moţné prokázat shodný projev vůle všech účastníků. (např. vzájemná korespondence, pravidelné schůzky či pozvání na oběd ). Je nutné zmínit, ţe dohody mezi podniky se týkají pouze nezávislých podniků, nikoli jejich dceřinných společností. Takováto dohoda nemůţe být zakázaná, jelikoţ mateřská a její dceřinná společnost je brána jako jeden jediný celek, tudíţ mezi nimi nevzniká soutěţní vztah, který by se touto dohodou mohl narušit.
6.1.2 Rozhodnutí sdružení soutěžitelů Za sdruţení lze povaţovat celou řadu forem moţných seskupení soutěţitelů. Seskupení mohou mít právní subjektivitu, ale také nemusí. Sdruţení by však mělo být právně samostatné (pro moţnost projevit svou vůli nezávisle) a mělo by vykonávat ekonomickou činnost, která je z hlediska hospodářské soutěţe předmětem rozhodování ovlivňována. Sdruţení soutěţitelů jsou např. zájmová profesní sdruţení či komory, ţivnostenská společenstva asociace, svazy apod. Za taková sdruţení však nelze povaţovat spolky subjektů, která nelze povaţovat za soutěţitele, jako jsou např. politické strany či hnutí.84
Rozhodnutí sdruţení soutěţitelů jako druhou formu zakázané dohody podle generální klauzule, můţeme definovat jako „jakoukoli formou vyjádřený projev vůle směřující vůči soutěžitelům od orgánu, jenž představuje útvar, který si tito soutěžitelé založili“.85 Z této definice vyplývá, ţe opět není rozhodná konkrétní forma rozhodnutí sdruţení, ale klíčovým bodem je i zde společná vůle všech zúčastněných subjektů k jednotnému 82
Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005, str.54. Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 84 Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005. 85 Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005, str.59. 83
27
postupu. Mohou to být rozhodnutí výkonných orgánů sdruţení, jenţ mají zavazovat členy, nebo také konkrétní ustanovení ve stanovách, případně v jiných interních předpisech sdruţení. Není podstatné, zda takovéto rozhodnutí je přímo závazné pro členy sdruţení nebo má charakter pouhého doporučení.86 „Například na cenové doporučení, jenž je považováno za velice nebezpečné, byť nemusí mít pro členy sdružení závazný účinek a je plněno dobrovolně či částečně, se také vztahuje zákaz podle generální klauzule, neboť toto doporučení členům sdružení umožňuje velmi přesným způsobem identifikovat budoucí cenovou politiku některých členů sdružení v pozici konkurentů, u nichž lze s ohledem na jejich obvyklé soutěžní chování předpokládat, že cenové doporučení, byť nezávazné, budou respektovat“.87 Hlavní podmínkou však je, ţe učiněná rozhodnutí musí být úkonem sdruţení. To znamená, ţe „ten, kdo za sdružení úkon učinil, musí být osobou, která je oprávněna za sdružení jednat, nebo alespoň tak musí být členy sdružení vnímán“.88
6.1.3 Jednání ve vzájemné shodě Jednání soutěţitelů ve shodě jako třetí formu zakázané dohody generální klauzule můţeme definovat jako „určitý společně koordinovaný postup, který vědomě nahrazuje rizika jinak běžně probíhající účinné soutěže praktickou kooperací mezi soutěžiteli“.89 „Cílem je vztáhnout zákaz dle tohoto článku (81,ex 85) na formu koordinace mezi podniky, které, bez toho, aniž by docílily fáze, kdy je uzavřena smlouva jako taková, vědomě substituují praktickou kooperaci mezi nimi a ohrožují tím soutěž“.90 Zjednodušeně řečeno účastníci namísto podstoupení rizika konkurenční soutěţe postupují společně domluveným způsobem, a tím toto riziko obcházejí. Jde o určitou formu spolupráce mezi soutěţiteli, která nedosahuje takové intenzity, aby ji bylo moţno nazývat dohodou v uţším slova smyslu.91 Díky zákazu jednání ve shodě mohou příslušné rozhodovací orgány postihnout i případy, u kterých by bylo velmi těţké dokázat existenci jakékoli dohody. Např. můţe jít o informování ostatních podniků o plánovaných budoucích úkonech za účelem budoucí spolupráce. Od jednání ve shodě je však nutné odlišovat paralelní jednání, které vzniká
86
Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005. Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005, str.59. 88 Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005, str.59. 89 Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005, str.56. 90 Rozhodnutí ESD 48/69 Imperial chemical industries Ltd v. Komise [1972 ] ECR 619 91 Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005. 87
28
náhodně jako reakce na určitou situaci na trhu.92 Výsledek paralelního jednání je sice stejný jako u jednání ve shodě, ale neobsahuje jakoukoli formu předem domluvené spolupráce mezi soutěţiteli.
6.1.4 Horizontální a vertikální dohody Horizontální dohody (§ 5 odst. 1 soutěţního zákona) jsou dohody, jejichţ účastníky jsou soutěţitelé na stejné úrovni trhu, kteří si mohou navzájem konkurovat. Např. dohody mezi výrobci praček či dohody mezi prodejci nábytku. Naproti tomu vertikální dohody (§ 5 odst. 2 soutěţního zákona) jsou uzavírané mezi soutěţiteli působících na různých stupních trhu, např. mezi výrobcem a prodejcem nábytku. Připomínám ţe soutěţní právo nečiní rozdíl mezi těmito dohodami z hlediska postihu.
6.1.5 Typy zakázaných dohod
Dohody o cenách a jiných obchodních podmínkách - jsou typem zakázané dohody, které „přímo nebo nepřímo určují nákupní nebo prodejní ceny“ (Čl. 81 odst. 1 písm.a/ Smlouvy o ES a § 3 odst. 2 písm. a/ Soutěţního zákona ). Dohody o cenách jsou všeobecně povaţovány ze soutěţního hlediska za nejnebezpečnější, protoţe „výsledkem tohoto typu dohod je potlačení či ztráta faktické konkurence, neboť nabízí-li více soutěžitelů v důsledku existence kartelu své plnění za týchž podmínek, skutečná existence nemůže existovat“.93 V případě horizontální cenové dohody soutěţitelé domlouvají na předem stanovených cenách určitého zboţí pro jeho prodej. U vertikální cenové dohody si soutěţitelé stanovují ceny pro konečného spotřebitele v případě navazujícího prodeje. Všechny níţe uvedené typy zakázaných dohod mohou působit jak na horizontální, tak vertikální úrovni.
92
Interpretace „jednání ve shodě“ viz rozhodnutí 48/69 Imperial Chemical Industries Ltd. (ICI) v. Komise [1972] ECR 619 93 Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005, str.62.
29
Příklad: vertikální dohoda Jestliţe se výrobce nábytku ve smlouvě dohodne se soutěţitelem, který je velkoobchodníkem dodávajícím nábytek do maloobchodů, ţe si vyhrazuje právo stanovit určité cenové rozpětí zboţí při jeho prodeji dalším navazujícím odběratelům, jedná se o vertikální cenovou dohodu. Dohody o jiných obchodních podmínkách jsou zakázané dohody, kde si navzájem konkurující soutěţitelé domlouvají podmínky poskytování svého zboţí či formy zvýhodnění svých obchodních partnerů.
Kontrolní dohody - jsou dohody, které „omezují či kontrolují výrobu, odbyt, technický rozvoj nebo investice“ (Čl. 81 odst. 1 písm.b/ Smlouvy o ES a § 3 odst. 2 písm. b/ Soutěţního zákona). Bývají uzavírány mezi soutěţiteli, kteří si takovými dohodami zajišťují navzájem zachování určité pozice na trhu, zejména kdyţ se pro ně situace vyvíjí negativně. Nejčastějším případem tohoto typu dohod je mnoţstevní omezení produkce, čímţ účastníci kartelu mohou způsobit převis poptávky po jejich zboţí a následně zvýšit ceny. Příklad: horizontální Významní výrobci autobaterií se dohodli, ţe po dobu tří let budou dodávat pouze 80% jejich dosavadní produkce, a tyto dodávky budou směřovat pouze značkovým prodejcům automobilů.Tím se jejich zboţí stane vzácnějším a budou si moci dovolit zvýšit cenu.
Segmentační dohody - se týkají soutěţitelů, kteří si „rozdělují trhy nebo zdroje zásobování“ (Čl. 81 odst. 1 písm.c/ Smlouvy o ES a § 3 odst. 2 písm. c/ Soutěţního zákona). Prostřednictvím těchto dohod si soutěţitelé rozdělí své odběratele či dodavatele buď personálně (ohledně osob) nebo geograficky (ohledně území).
30
Příklad: vertikální Dohodnou-li se významní opravci automobilů známé značky, ţe jeden z nich bude odebírat náhradní díly pouze od jednoho velkoobchodu a druhý pouze od druhého velkoobchodu. Účinně si tak rozdělí kaţdý své zdroje zásobování a mohou narušit hospodářskou soutěţ.
Diskriminační dohody - jsou dohody, podle nichţ si soutěţitelé „uplatňují vůči obchodním partnerům nerovné podmínky při rovnocenných plněních, čímž jsou někteří partneři znevýhodněni v soutěži“ (Čl. 81 odst. 1 písm.d/ Smlouvy o ES a § 3 odst. 2 písm. e/ Soutěţního zákona). Tato nerovnost podmínek můţe být vyjádřena v ceně, v mnoţství plnění, dodacích podmínkách atd. Příklad: horizontální Jestliţe se dohodnou dva významní distributoři jogurtů na tom, ţe kaţdý z nich bude do maloobchodní sítě dodávat jeden druh jogurtů A, a podmíní maloobchodníkovi slevu tím, ţe dostane slevu na jogurty A i B, ale musí zároveň odebírat od obou distributorů i jogurty B.
Junktimační dohody – jsou formy dohod, kdy soutěţitelé „váží uzavření smlouvy na podmínku, že druhá strana přijme další plnění, která podle povahy věci nebo podle obchodních zvyklostí s předmětem takové smlouvy nesouvisejí“ (Čl. 81 odst. 1 písm.e/ Smlouvy o ES a § 3 odst. 2 písm. d/ Soutěţního zákona). Takové ujednání způsobí, ţe třetí osoby mají v zásadě vyloučenu moţnost uzavírat z jejich pohledu potřebné smlouvy pouze na ty věci, jenţ byly prvotním předmětem jejich zájmu.94
94
Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005.
31
Příklad: vertikální Jestliţe ve smlouvě mezi výrobcem zákusků a distributorem bude stanoveno, ţe distributor dostane 2 000 kusů věnečků, o které je momentálně největší zájem, pouze za podmínky, jestliţe si k nim odebere také 100 kusů košíčků, o které zatím zájem nebyl, jde o vertikální junktimační dohodu.
Skupinový bojkot – jsou formy dohod, kdy soutěţitelé „nebudou obchodovat či jinak hospodářsky spolupracovat se soutěžiteli, kteří nejsou účastníci dohody, anebo jim budou jinak působit újmu“ ( tento typ zakázaných dohod je výslovně upraven pouze § 3 odst. 2 písm. d/ Soutěţního zákona). Takové dohody způsobí, ţe třetí osoby mají vyloučenu moţnost uzavírat obchody či smlouvy s účastníky skupinového bojkotu.
U dohod uvedených v demonstrativním výčtu čl. 81 odst. 1 Smlouvy o ES a v § 3 odst. 2 Soutěţního zákona je ze samostatné povahy věci zřejmé, ţe podmínku moţného narušení hospodářské soutěţe naplňuje jiţ jejich samotné uzavření. U těchto dohod tedy není nutné provádět dokazování o potenciálním narušení hospodářské soutěţe, stačí dokázat fakt, ţe byla uzavřena. U ostatních dohod, které nejsou v demonstrativním výčtu, je zapotřebí dokazovat, ţe byla uzavřena a do jaké míry ji narušila či narušit mohla. 95 Další výslovně neuváděné kartelové dohody – u těchto dalších typů dohod však více neţ výše vyjmenovaných dohod záleţí na dílčích skutkových okolnostech, za nichţ jsou uzavírány, a na detailech jejich obsahu. Jsou jimi např.: kartel při výzkumu a vývoji, specializační kartel, standardizační kartel, kartel při veřejných soutěţích, kartel o zákazu konkurence a jiné.96
6.1.6 Výjimky ze zákazu protisoutěžních dohod
Účinky protisoutěţní či protikonkurenční spolupráce podniků však nemusí vţdy působit na poctivou hospodářskou soutěţ záporným způsobem. Některé dohody mohou 95 96
Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005. Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005.
32
naopak působit pozitivně a vyrovnat negativní dopady takového jednání, dokonce ve specifických případech mohou přínosy protisoutěţní spolupráce podniků převáţit nad jejich výhodami. Díky existence těchto případů zákon připouští některé výjimky uvedené v čl. 81 odst. 3 Smlouvy o ES a § 3 odst. 4 a § 6 odst. 1 Soutěţního zákona. Jsou to dohody, které mají za cíl přispívat ke zlepšení výroby, distribuce zboţí nebo k podpoře technického či hospodářského rozvoje. Soutěţitelé však musí mít stále na mysli, ţe i v těchto případech nesmí jiným soutěţitelům ukládat taková omezení, která nejsou nezbytná k dosaţení výše uvedených cílů a zároveň nesmí vyloučit hospodářskou soutěţ na podstatné části trhu zboţí, jehoţ dodávka nebo nákup je předmětem dohody. Tyto výjimky mohou být individuální, na základě bagatelního postavení a blokové výjimky.
V řízení o dohodách narušujících soutěţ je důleţité vymezit tzv. Koncept relevantního trhu.97 „Na jeho řádném vymezení je závislé samotné určení, zda se jedná o dohodu mezi konkurenty, nebo-li horizontální dohodu, či o dohodu mezi nekonkurenty, tedy o vertikální dohodu (viz. § 5 OHS). Pouze dohody mezi subjekty působícími na stejném relevantním trhu mohou být považovány za horizontální. Toto rozdělení protisoutěžních dohod je pak významné pro určení, zda dohoda spadá mezi tzv. bagatelní dohody vyjmuté ze zákonného zákazu, neboť pro obě kategorie dohod jsou stanoveny jiné mezní hranice tržního podílu. Posouzení tržních podílů, a tedy řádné vymezení relevantního trhu, je nezbytné rovněž u rozhodování tzv. blokových výjimek ze zákazu dohod narušujících hospodářskou soutěž. Tyto vyhlášky totiž často legalizují určité druhy dohod mezi soutěžiteli za podmínky, že nejsou překročeny tam dané hranice společných tržních podílů.“98 Pro lepší orientaci se pokusím jednotlivé výjimky blíţe vysvětlit:
Individuální výjimky - dříve udělované Komisí byly nařízením č.1/2003 de facto zrušeny, neboť článek 81 odst. 3 Smlouvy o ES byl výslovně prohlášen za přímo účinný99 a kromě Komise budou aplikovat tyto články národní soudy a
97
Blíţe o relevantním trhu 6.2.1 – Relevantní trh Neruda, R. a další., Vymezení relevantních trhů a dalsí aktuální otázky ochrany hospodářské soutěţe v rozšířené Evropské unii, Česká asociace pro soutěţní právo, 2008, str. 5. 99 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 98
33
úřady pro hospodářskou soutěţ.100 Z výše uvedeného lze vyvodit, ţe dohody, pokud splňují podmínky vyplývající z výše uvedeného článku, jsou z tohoto zákazu vyjmuty jiţ od okamţiku jejich uzavření. Jde o stejné podmínky, při jejichţ splnění bylo moţno podle předchozí úpravy pro jednotlivou dohodu podle názoru Komise udělit individuální výjimku. Přijetím nařízení č. 1/2003 s datem účinnosti 1. 5. 2004 se jiţ individuální výjimky neudělují a ţádná řízení o udělení takové výjimky se jiţ nezahajují. V současné době je tedy na soutěţitelích v postavení účastníků dohody, aby si sami zhodnotili, zda jejich jednání naplňuje stanovené podmínky či nikoli. Tím se ulehčil nápor kladený na Komisi, ale došlo ke sníţení právní jistoty soutěţitelů (podniků). „Zatímco dříve měl soutěžitel od Komise individuální výjimku jasně potvrzenou či zamítnutou, nyní musí podstoupit riziko, že jeho právní hodnocení uzavírané dohody nebude v konečné fázi Soudem potvrzeno a dohoda bude prohlášena za absolutně neplatnou“.101 Z hlediska ochrany soutěţního práva tato novelizace, podle mého názoru, je velice chytrá a důvtipná. Sice vedla ke sníţení právní jistoty, ale to zmiňované riziko kaţdého soutěţitele vede k podstatnému zamyšlení, zda takovou zakázanou dohodu uzavřít či nikoli, jelikoţ mu hrozí poměrně veliká újma z důvodu neplatnosti uzavřené dohody a následného ušlého zisku.
Bagatelní dohody - jestliţe soutěţitelé chtějí uzavřít dohodu, kterou nelze vyjmout z podmínek uvedených v čl. 81. odst. 3 Smlouvy o ES a § 3 odst. 4 a § 6 odst. 1 Soutěţního zákona, mají ještě šanci, ţe jejich dohoda můţe být vyjmuta v důsledku aplikace pravidla „de minimis“,102 podle něhoţ se zákaz protisoutěţních dohod nevztahuje na bagatelní dohody, které nemohou citelně omezit hospodářskou soutěţ. I v tomto případě si skutečnost, zda je dohoda vyjmuta ze zákazu, musí opět provést sami soutěţitelé. Kritérium bagatelních dohod je postaveno na velikosti trţního podílu spolupracujících soutěţitelů podle typu jejich dohody. Odlišná kritéria jsou pro dohody vertikální a horizontální. Pro dohody horizontální je podlimitní hranice 10 % (§ 6 odst. 2/ písm a/ Soutěţního
100
Outlá,V.,Hamerník, P.,Bambas J. Judikatura Evropského soudního dvora. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, str. 253. 101 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, str. 273. 102 Sdělení Komise k dohodám menší důleţitosti, které citelně neohroţují hospodářskou soutěţ podle článku 81 odst.1 Smlouvy o ES (de minimis), publikováno ve zvláštním českém vydání Úředního věstníku EUkapitola 8, svazek 2, str 125
34
zákona), coţ znamená, ţe jsou ze zákazu vyjmuty horizontální dohody,jejichţ společný podíl účastníků dohody na soutěţním trhu nepřesahuje hranici 10 %. Pro dohody vertikální platí podlimitní hranice 15% (§ 6 odst. 2/ písm b/ Soutěţního zákona) a pro tzv. dohody s kumulativním protisoutěţním účinkem je stanovena hranice 5%. Kumulativní dohody jsou dohody, které hospodářskou soutěţ nenarušují ani potenciálně nemohou, nicméně pokud soutěţitelé takových dohod uzavřou více, narušující efekt vzniknout můţe.103 Dalším omezením je vynětí malých a středních podniků, 104 tedy podniků s maximálním počtem 250 zaměstnanců a maximálním obratem 50 mil. EUR, neboť dohody takových podniků nemohou citelně omezit hospodářskou soutěţ.105 Celé pravidlo de minimis se však neaplikuje na kartely cenové a jiných obchodních podmínkách, kontrolní kartely a Segmentační. Protoţe se jedná „o takové dohody, jejichž předmětem jsou nejzávažnější typy protisoutěžního jednání, které mají natolik zničující vliv na hospodářskou soutěž, že podle Komise nikdy nemohou být pouze bagatelní“.106 Pravidlo de minimis však v praxi můţe být matoucí z důvodu nedostatku předvídavosti okolností aplikace, proto byl vypracován návod Komise o dohodách menšího významu, které citelně neomezí soutěţ podle čl.81 odst. 1 Smlouvy o ES, [2001] OJ C 368/13.107
Blokové výjimky - zůstaly v platnosti z důvodu určitého vodítka pro podniky, aby došlo alespoň k minimálnímu zachování právní jistoty pro soutěţitele, poté, kdy článku 81 odst. 3 Smlouvy o ES byl přiznán přímý účinek. Tyto výjimky jsou pro dohody, které jsou sice zakázané, ale jejich pozitivní dopad moţné protisoutěţní následky vyvaţují. Tyto výjimky uděluje Komise. Pokud dohody nedosahují komunitární úrovně, udělují je jednotlivé soutěţní úřady členských států. Tyto výjimky jsou udělovány právními předpisy, týkají se obecně všech dohod, které splňují podmínky uvedené v těchto předpisech. V současné době soutěţitelé mohou zejména aplikovat obecné výjimky udělené Nařízením č. 1017/1968 pro dohody v oblasti dráţní silniční a vnitrozemské vodní dopravy,
103
Viz Rozhodnutí ESD 23/67 SA Brasserie de Haecht v. Consorts Wilkim-Jansen [1967] ECR407 Doporučení Evropské komise č. 2003/361,Úř. Věstník 2003 L124/36 105 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 106 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, str. 269. 107 Outlá,V.,Hamerník, P.,Bambas J. Judikatura Evropského soudního dvora. Plzeň: Vydavatelství nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, str. 253. 104
35
Nařízením č. 2659/2000 pro dohody o výzkumu a vývoji, Nařízením č. 2790/1999 pro vertikální dohody a další.
6.1.7 Právní následky zakázané dohody „Dohody nebo rozhodnutí zakázané podle tohoto článku jsou neplatné “ (Čl. 81 odst. 2 Smlouvy o ES). Z výše uvedeného vyplývá, ţe protisoutěţní dohody jsou absolutně neplatné, a to s právními účinky ex tunc.108 Proto účastníkům zakázané dohody kromě sankcí hrozí také povinnost uhradit náhradu škody vzniklé obchodním partnerům z titulu neplatnosti uzavřené dohody. Mohou ale nastat dva případy. „Týká-li se důvod zákazu jen části dohody, je zakázána a neplatná pouze jen tato část. Pokud však z povahy dohody, jejího obsahu, účelu nebo z okolností, za nichž k ní došlo, vyplívá, že ji nelze od ostatního obsahu oddělit, je zakázaná a neplatná celá dohoda.“ (§ 3 odst. 3 Soutěţního zákona) Jinými slovy v situaci, kdy protisoutěţní jednání tvoří tak zásadní část uzavřené dohody, ţe bez ní dohoda ztrácí smysl, stává se neplatnou.V určitých případech, ve kterých je konkrétní ustanovení posouzeno soudem jako neplatné, záleţí na skutečnosti, zda zbývající části dohody jsou dostatečně určitá, co do předmětu dohody. Při posuzování zbytku dohody národním soudem se vychází z právního řádu, podle něhoţ byla uzavřena
6.2 Zneužívání dominantní postavení
Čl. 82 odst. 1 Smlouvy o ES a § 10 odst. 1 Soutěţního zákona zakazuje jednomu či více soutěţitelům zneuţívat dominatní postavení na trhu. Aby se pouţil Čl. 82 Smlouvy o ES , musí zneuţití opět obsahovat komunitární prvek, tedy ovlivnit obchod mezi členskými státy. 108
Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006.
36
„Dominantní postavení je v českém i evropském soutěžním právu definováno s odkazem na tržní sílu, která jednomu nebo více soutěžitelům umožňuje chovat se ve značné míře nezávisle na jiných soutěžitelích nebo spotřebitelích.“ 109 Zneuţívání dominantního postavení tvoří druhý pilíř Kartelového práva, který obecně zakazuje
zneuţívat dominantního postavení. Zákon nezakazuje podnikům
dosáhnout dominantního postavení, nýbrţ se snaţí zabránit jeho následného zneuţívání vůči ostatním soutěţitelům na soutěţním trhu. Zneuţití dominantního postavení je na rozdíl od dohod narušujících soutěţ jednostranným protisoutěţním úkonem.110 Osoba, která si na trhu vypěstuje dominantní postavení, z něhoţ vyplývá zvláštní odpovědnost dle českého a evropského soutěţního práva, nesmí porušovat svými jednostrannými kroky doposud fungující soutěţ či nebránit jejímu vzniku a rozvoji. Jako v řízení o dohodách narušujících hospodářskou soutěţ, i u vymezení dominantního postavení hraje velkou roli vymezení relevantního trhu Judikatura ESD.
6.2.1 Relevantní trh Analýza relevantního trhu je tradičně prvním krokem při posuzování dohod narušujících soutěţ, zneuţití dominantního postavení i při posuzování spojení soutěţitelů. „Relevantní trh je základním prvkem každé analýzy soutěžního případu. Správné vymezení, správná definice relevantního trhu ovlivňuje celou řadu aspektů, které mají zcela zásadní vliv na konečné hodnocení, zda určité jednání soutěžitelů (podniků) je v souladu se soutěžním právem.“111 Správné vymezení relevantního trhu má tedy ve zkoumání velmi zásadní vliv na výsledný závěr, zda daný prodejce dosahuje dominantního postavení. Vezmu-li v úvahu podezření zneuţívání dominantního postavení karlovarským výrobce lázeňských oplatek,
109
Neruda, R. a další., Vymezení relevantních trhů a dalsí aktuální otázky ochrany hospodářské soutěţe v rozšířené Evropské unii, Česká asociace pro soutěţní právo, 2008, str. 5. 110 Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005. 111 Neruda, R. a další., Vymezení relevantních trhů a dalsí aktuální otázky ochrany hospodářské soutěţe v rozšířené Evropské unii, Česká asociace pro soutěţní právo, 2008, str. 4.
37
bude značný rozdíl mezi tím, určím-li jako relevantní trh oplatek pouze v Karlových Varech nebo trh oplatek v Karlovarském kraji či trh na celém území České republiky nebo EU. Také bude rozdílné, jestliţe určím jako relevantní trh např. trh pouze s lázeňskými oplatkami, nebo trh cukrovinek neobsahující čokoládu či trh veškerých cukrovinek. Výše uvedený příklad nám demonstruje dva hlavní aspekty vymezení trhu – věcný (produktový) trh a geografický (prostorový) trh.112
Věcný trh – u tohoto trhu při neměnnosti ostatních podmínek platí, ţe čím uţší bude věcný trh, tím jednodušší bude, aby podnik dosáhl dominantního postavení. Také kvůli tomu je velmi důleţité správné vymezení věcného trhu, aby podniky podezřelé ze zneuţívání dominantního postavení nemohly argumentovat, ţe došlo k chybnému stanovení věcného trhu. Komise i Soud jako klíčový prvek u věcného trhu posuzují vzájemnou zaměnitelnost produktu, jejíchţ stupeň vzájemné zaměnitelnosti ovlivňují tyto aspekty:113
a) Zaměnitelnost na straně poptávky (kříţová elasticita poptávky) - zde je důleţité zkoumat , zda na daném trhu existují substituty za předmětný produkt, počet těchto substitutů a míru jejich odlišnosti od řešeného produktu.114 b) Zaměnitelnost na straně nabídky (kříţová elasticita nabídky) - na straně nabídky se zkoumá stupeň obtíţnosti adaptace podniku na výrobu či prodej jiného produktu. V některých případech je ta moţnost přeorientovat svou nabídku produktů jednoduchá115, na druhou stranu sou případy, kdy tato moţnost sebou nese větší obtíţnost a finanční náklady,116 např. rozdílná technologie výroby či jiné strojní vybavení. c) Bariéry vstupu na trh (potenciální konkurence) – bariérou v tomto slova smyslu se rozumí určitá náročnost vstupu na trh pro potenciální konkurenty z hlediska jeho právních, technologických, personálních či finančních moţností. 112
Pravidla Zkoumání relevantního trhu obsahuje Oznámení Komise o definici relevantního trhu, publikováno ve zvláštním českém vydání Úředního věstníku EU, Kapitola 8, svazek 1, str.155 113 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 114 Viz rozsudek ESD 27/76 United Brands Company a United Brands Continentaal BVv. Comise [1978] ECR 207. 115 Viz rozsudek ESD 6/72 Europenballage Corporation a Continental Can Company Inc. v. Komise[1973] ECR 215. 116 Viz rozsudek ESD 322/81 NV Nedrlandsche Banden-Industrie Michelin v. Komise [1983] ECR 3461.
38
V oblastech, kde je nutné pro vstup na trh získání licence, zvláštní oprávnění
či
vysoký základní kapitál (např. poskytování bankovních sluţeb), jsou logicky moţnosti vstupu na trh menší,potenciální konkurence velmi nízká, a proto za věcný trh se povazuje samotný trh se zkoumaným produktem. Naproti tomu v „běţných“ oblastech podnikání, kde bariéry vstupu na trh jsou menší, potenciální konkurence vysoká, se za věcný trh povaţuje trh se všemi případnými konkurenty zkoumaného
výrobku.
Samozřejmě
v této
oblasti
je
moţnost
získání
dominantního postavení menší z hlediska širšího vymezení věcného trhu.
Geografický trh – „V tomto směru se hodnotí, zda dodávku produktu je možné bez větších obtíží realizovat na širokém území nebo zda je dodávka z nějakého důvodu vázána na konkrétní místo. V některých případech může být geografickým trhem celý společný trh EU. Jindy však existují bariéry, které dodávku do jiných do jiných míst velmi limitují (nejobvyklejším důvodem geografické fixace jsou vysoké dopravní náklady). Může se tak stát, že konkrétní produkt je dodáván na určité území a jeho distribuce mimo toto území je nerentabilní či dokonce nemožná “.117
Z výše uvedeného vyplývá, proč je v čl. 82 odst.1 Smlouvy o ES zmíněn pojem na společném trhu či jeho podstatné části. Důleţité je zmínit, ţe podmínka podstatné části není zkoumána podle územní rozlohy, ale z hlediska ekonomické důleţitosti. „Ve specifických případech se může poměrně lehce stát, že objem trhu s daným produktem na území jednoho členského státu tvoří např. 30% celkového objemu jednotného trhu. Je dokonce možné, že i pouhá část vnitrostátního trhu jednoho členského státu bude splňovat podmínku podstatné části společného trhu a bude podléhat ustanovení čl. 82 Smlouvy o ES. V jiných případech naopak ani stanovení geografického trhu v rozsahu území více členských států nemusí být dostatečné pro to, aby se jednalo o podstatnou část společného trhu“.118
Časový prvek relevantního trhu – trţní postavení dominantního podniku se logicky můţe v čase významně měnit. V některých oblastech se tak v závislosti na ročním období pravidelně děje, dobrým příkladem jsou sezónní výkyvy
117 118
Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, str. 276. Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, str. 277.
39
přímořských letovišť či lyţařských areálů. „ Zahraniční literatura týkající se evropského soutěžního práva, ani rozhodovací činnost Komise se většinou časovým aspektem relevantního trhu nezabývají (nebo jej označují za nevýznamný); v rozhodnutích příslušných orgánů lze nicméně dobře vyčíst, že tyto nechápou relevantní trh jako statický obraz, nýbrž jako proces v čase, jehož dynamiku je třeba též náležitě zhodnotit.“119
6.2.2 Dominantní postavení O definici dominantního postavení se postaral ESD v rozsudku United Brands. „Podnik je v dominantním postavení tehdy, má-li takovou ekonomickou sílu, jeţ mu umoţňuje citelně zabránit efektivní soutěţi na relevantním trhu tím, ţe můţe jednat nezávisle na jiných soutěţitelích i spotřebitelích“.120 V českém právu je tato definice obsaţena přímo v Soutěţním zákoně, konkrétně v § 10. Soutěţitelem dominantem je tedy subjekt, který má na trhu postavení tak mocné, ţe se můţe chovat na trhu zcela či do značné míry nezávisle na jiných soutěţitelích či spotřebitelích. Můţe si diktovat svá vlastní pravidla, která klasické soutěţní vztahy mohou omezovat, nahrazovat či
likvidovat.
Dominantním postavením je právě to, ţe si můţe dovolit nerespektovat soutěţní zákonitosti, aniţ by tím utrpěl nějakou vyšší škodu, zatímco pro „obyčejný“ podnik by nerespektování standardních soutěţních pravidel vedlo k záhubě. V dominantním postavení se můţe vyvinout soutěţitel působící na kterékoliv straně trhu. Častější jsou však situace, kdy dominantního postavení dosahuje subjekt operující na straně nabídky. Můţe to být např. poskytovatel telekomunikačních sluţeb v dominantním postavení, který se můţe chovat do značné míry nezávisle na jiných poskytovatelích takových sluţeb nebo na svých zákaznících a to bez ohledu na to, zda jsou jejich konečnými spotřebiteli či nikoli. Méně častá je situace, kdy dominantního postavení dosáhne subjekt působící na straně poptávky. Subjekt na poptávkové straně trhu má dominantní postavení, jestliţe můţe v hospodářské soutěţi jednat nezávisle na jiných odběratelích totoţného zboţí i na svých dodavatelích. Mohou to být obchody, kde existuje
119
Neruda, R. a další., Vymezení relevantních trhů a dalsí aktuální otázky ochrany hospodářské soutěţe v rozšířené Evropské unii, Česká asociace pro soutěţní právo, 2008, str. 8. 120 Viz rozsudek ESD 27/76 United Brands Company a United Brands Continentaal BVv. Comise [1978] ECR 207.
40
úzký okruh potenciálních odběratelů specifického zboţí, např. surovin. Nejméně častá je situace, kdy na straně nabídky i poptávky působí subjekt, který by bylo moţné za určitých okolností povaţovat za subjekt v dominantním postavení. Tato situace by mohla nastat, kdyţ by např. na relevantním trhu hnědého uhlí existoval pouze jeden dodavatel tohoto paliva, avšak by musel být také pouze jeden odběratel. V této situaci by ale bylo nutné zváţit, zda je splněna podmínka moţnosti a schopnosti subjektu v dominantním postavení jednat na trhu nezávisle, v tomto případě zejména nezávisle na svém odběrateli , resp. dodavateli.121
6.2.3 Kritéria určení existence dominantního postavení
Tržní podíl – je primárním ukazatelem v hodnocení dominance podniků. Následující vodítko pro hodnocení trţního podílu podniku vyplývá z rozhodnutí ESD Akzo Chimie.122 Situace je jednoduchá, jestliţe podnik zaujímá více neţ 75 % trţního podílu. V tomto případě, bez zkoumání dalších podmínek, je podnik v dominantním postavení. Jestliţe trţní podíl podniku se pohybuje v rozmezí 40 % - 75 %, platí vyvratitelná domněnka, ţe podnik je v dominantním postavení. Naopak vyvratitelnou domněnkou určuje, ţe podnik není v dominantním postavení, kdyţ zaujímá na trhu podíl v rozmezí 25 % - 45 %. V těchto dvou případech otázku dominance podniku ovlivňuje zkoumání dalších níţe uvedených elementů. Pokud trţní podíl je menší neţ 25 %, takový podnik nemůţe splňovat podmínky dominantního postavení.
Roztříštěnost zbytku trhu – v případě, ţe trţní podíl podniku se pohybuje v rozmezí 25 % - 75 %, vstupuje do hry právě tento ukazatel. Např. podnik s podílem na trhu 34 % logicky bude v jiné konkurenční pozici, jestliţe spolu sním budou na trhu ještě další dva soutěţitelé kaţdý s trţním podílem 20 % neţ v případě, ţe celý zbytek trhu bude tak roztříštěný, ţe ţádný z dalších soutěţitelů nebude přesahovat hranici 4 % trţního podílu. V případě veliké roztříštěnosti trhu tedy můţe být i menší trţní podíl dostatečný pro zajištění dominance na trhu,
121 122
Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005. Rozsudek ESD 62/86 Akzo Chemie BV v. Komise 1991 ECR I-3359.
41
jelikoţ trţní postavení ostatních konkurentů významně ovlivňují hodnotu vlastního podílu na trhu.
Technologický náskok podniku – je výsledkem působení některých skutečností, které ve svém souhrnu způsobují, ţe postavení dotčeného soutěţitele je významnější, neţ by vyplynulo z pouhé analýzy trţního podílu. K tomuto pojmu patří např. vlastnictví práv průmyslového a jiného duševního vlastnictví, přístup k lepším distribučním kanálům, nebo výrazně vyšší výrobní kapacita a vybavenost.
Existence přirozeného monopolu – jestliţe na relevantním trhu působí pouze jeden subjekt, tak není vystaven ţádné konkurenci a je v monopolním postavení na trhu. Monopolní postavení je třeba pro účely soutěţního práva povaţovat za typ dominantního postavení. Např. zásobárna pitné vody.
Vertikální integrace – dává podniku konkurenční výhodu oproti jiným podnikům tím, ţe můţe svoji převahu obsazením dalších úrovní distribuční sítě. Např. prodejce produktu můţe koupit továrnu, která tento produkt vyrábí, nebo naopak výrobce produktu můţe koupit vlastní prodejní síť.123
Převaha podniku v kapitálové vybavenosti – znamená, ţe kapitálově silnější podnik je schopen dlouhodobější cenové války se svými konkurenty, díky své vyšší kapitálové vybavenosti, nebo výhodnějšímu přístupu ke kapitálu. Poté můţe počkat aţ jeho konkurentům dojdou peníze a můţe např. převzít jejich podíly na trhu.
Další zkoumaná kritéria: existence zvláštních či výlučních práv, kupní síla odběratelů, existence překáţek vstupu na trh a překáţky expanze, které naopak stávajícím účastníkům trhu brání rozšířit své působení nad rámec současného stavu trhu.
123
Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006.
42
6.2.4 Typy zakázaného jednání Výslovně uváděné i judikované formy zneuţití dominantního postavení, můţeme rozdělit do dvou kategorií, vylučovacích a vykořisťovacích praktik. Některé formy zneuţití dominantního postavení vykazují oba dva zmiňované znaky.124
a)
kategorie vykořisťovacích praktik (např. nepřiměřené podmínky, vázané
prodeje, cenová diskriminace) – při vykořisťování vyuţívá dominant své trţní síly k získání prospěchu a je přímo nebo nepřímo zaměřeno proti zákazníkům. b) kategorie vylučovacích praktik (např. odmítnutí obchodování či predátorské ceny) – cílem v prvé řadě není rozvoj vlastního obchodu a dosaţení zisku, ale poškodit nebo nejlépe likvidovat konkurenci.
Zatímco demonstrativní výčet zakázaných dohod dle § 81 Smlouvy o ES je téměř totoţný s dohodami uvedenými v § 3 českého Soutěţního zákona (Smlouva o ES výslovně neupravuje
skupinový
bojkot),
jednotlivé
typy
zakázaného
jednání
soutěţitele
v dominatním postavení se trochu od sebe liší. Česká právní úprava je v tomto případě opět o něco
přísnější , neboť výslovně uvádí sedm typů zakázaného jednání oproti
„evropským“ čtyřem. Jednotlivé příklady jiţ nebudu uvádět, neboť jejich obsah je velmi podobný jiţ popisovaným zakázaným dohodám. Rozdíl je však v tom, ţe příklady zakázaných dohod podle čl. 81 Smlouvy o ES jsou prováděny více podniky s cílem vyhnout se standardnímu riziku z jejich vzájemné soutěţe. Naproti tomu čl. 82 Smlouvy o ES tyto obdobné praktiky zakazuje v situaci, kdy na trhu jiţ existuje dominantní podnik a ten jiţ riziko hospodářské soutěţe nemusí podstupovat. Jde tedy o to, aby si dominant nemohl diktovat svá vlastní pravidla na soutěţení trhu.125
Nepřiměřené ceny a podmínky – jsou zakázaným jednáním, které spočívá „v přímém nebo nepřímém vynucování nepřiměřených nákupních nebo prodejních cen anebo jiných nerovných obchodních podmínek či vynucování plnění, které je v době uzavření smlouvy v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění“
124 125
Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005. Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006.
43
(čl. 82 odst. 2 písm. a/ Smlouvy o ES a § odst. 1 písm. a/ Soutěţního zákona). Ke zneuţití dominance v této formě tedy dochází, kdyţ dominantní soutěţitel vyuţije svého postavení k prosazení pro něj výhodných smluvních podmínek, kterých by za jiných okolností nedosáhl, a které značně poškozují subjekty jimţ jsou adresovány. Vynucování můţe být přímé (např.výslovné odmítnutí obchodovat) nebo nepřímé (nepřijmutí diktovaných podmínek má za následek zhoršení jiných aspektů obchodního vztahu, např. ze zmiňovaných důvodů dominantní podnik dodává objednávky s delším časovým prodlením nebo nepřiměřeně zkracuje záruční dobu).
Omezení výroby odbytu a obchodování – jde hlavně o „zastavení nebo omezování výroby, odbytu, výzkumu nebo technického rozvoje ke škodě spotřebitelů“ (čl. 82 odst. 2 písm. b/ Smlouvy o ES a § 11 odst. 1 písm. d/ Soutěţního zákona). Účelem takového nedovoleného jednání dominantního podniku je způsobení jednorázového převisu poptávky nad nabídkou a růst cen předmětných statků.
Diskriminace soutěžitelů – je vyjádřena zejména „v uplatňování nerovných podmínek vůči obchodním partnerům při shodném nebo srovnatelném plnění, čímž jsou tito partneři v soutěži znevýhodněni“ (čl. 82 odst. 2 písm. c/ Smlouvy o ES a § 11 odst. 1 písm c/ Soutěţního zákona). Jde o situace, kdy dominant záměrně nabízí stejné zboţí různým odběratelům za rozdílných obchodních podmínek, které jsou pro dominanta výhodné a znevýhodňují jeho obchodní partnery.
Vázané obchody (junktimace) – jsou situace, kdy si podnik podmiňuje „uzavření smlouvy na podmínku, že druhá strana přijme další plnění, která podle povahy věci nebo podle obchodních zvyklostí s předmětem takové smlouvy nesouvisejí“ (čl. 82 odst. 2 písm. d/ Smlouvy o ES a § 11 odst. 1 písm. b/ Soutěţního zákona). Cílem jednání dominanta můţe být např. zajištění odbytu hůře prodejného zboţí, nebo vytlačení existujících konkurentů a následné získání dominantního postavení i na tomto trhu.
44
Predátorské ceny – spočívají především v „dlouhodobém nabízení a prodeji zboží za nepřiměřeně nízké ceny“ ( § 11 odst. 1 písm. e/ Soutěţního zákona). Slouţí k dočasnému obětování ziskovosti podnikání cestou nastavení cen za produkty či sluţby na úrovni, která nepřipustí vstup na trh potenciální konkurence.
Odmítnutí obchodování – je takové jednání, kdy dochází k „odmítnutí poskytnout jiným soutěžitelům za přiměřenou úhradu přístup k vlastním přenosovým sítím, jiným infrastrukturním zařízením či využívání duševního vlastnictví, které jsou ve vlastnictví soutěžitele v dominantním postavení a jejich využití je pro soutěžitele nezbytné pro účast v hospodářské soutěži, bez spoluužívání takového zařízeni by nebylo možné působit na stejném trhu jako dominantní soutěžitelé“ (§ 11 odst. 1 písm. f/ Soutěţního zákona) Má za cíl neposkytnout technologii či důleţité informace z důvodu zabránit dalšímu soutěţiteli či soutěţitelům moţnosti získat dominantní postavení na určitém relevantním trhu.
Vyžadované uplácení – se má na mysli „přímé nebo nepřímé požadování peněžních nebo nepeněžitých plnění či zvláštních slev nebo různá zvýhodnění za vstup do evidence soutěžitele v postavení odběratele za umístění zboží v provozovně soutěžitele v postavení odběratele“ (§ 11 odst. 1 písm. g/ Soutěţního zákona).
6.3 Nařízení č. 1/2003126 Nařízení č. 1/2003 (dále jen nařízení) je s účinností od 1.5.2004 novým procesněprávním sekundárním předpisem, jehoţ posláním je upravovat postup při aplikaci čl. 81 a čl. 82 Smlouvy o ES. Nařízení vzniklo jako reakce na předpokládaný vysoký nápor nových případů na Komisi , která by po rozšíření EU o 10 členských států roce 2004 nemohla efektivně fungovat. Nařízení č. 1/2003 tedy nahradilo dřívější systém upravený 126
Nařízení č. 1/2003 o implementaci pravidel hospodářské soutěţe upravených čl. 81 a čl. 82 Smlouvy o Es, publikováno ve zvláštním českém vydání Úředního věstníku EU – Kapitola 8, svazek 2, str. 205.
45
v nařízení č. 17/1962. Hlavními změnami, které přináší nové nařízení jsou: zrušení systému udělování individuálních výjimek Komisí, decentralizace původního sytému a posílení vyšetřovacích pravomocí Komise.127
6.3.1 Zrušení systému individuálních výjimek V rámci původního systému museli účastníci dohody zakázané podle čl. 81 Smlouvy o ES, předtím, neţ takovou dohodu uzavřeli, poţádat Komisi o udělení individuální výjimky podle čl. 81 odst. 3 Smlouvy o ES. Dříve byly právě tyto pravomoci udělovat individuální výjimky svěřeny pouze do rukou Komise, která tak často byla zavalena mnohdy nepodstatnými případy. Základní změnou je skutečnost, ţe nové nařízení zakládá přímý účinek i třetímu odstavci čl. 81 Smlouvy o ES a deleguje posuzování splnění liberačních podmínek na samotné podniky. Podniky na jednu stranu získaly více svobody při uzavírání dohod o spolupráci, na druhou stranu bylo na ně přeneseno riziko z chybného právního posouzení uzavíraných dohod. „Původní princip preventivní kontroly ex ante nové nařízení nahrazuje kontrolou ex post. Tato změna sebou přináší také možnost hodnotit reálné dopady konkrétních dohod na soutěžní prostředí, což v původním systému nebylo možné, neboť kontrola probíhala předtím, než mohly dohody jakýkoli dopad na hospodářskou soutěž způsobit“.128 Další velmi podstatnou změnou je přesunutí důkazního břemene na subjekt, který se odvolává na konkrétní
komunitární ustanovení. Tedy v případě spoléhání
se na
výjimku podle čl. 81 odst. 3 Smlouvy o ES nese důkazní břemeno ten, kdo se na takovou výjimku odvolává. Naopak v případě, kdy subjekt vznese tvrzení, ţe určité chování je v rozporu s čl. 81 odst. 1 Smlouvy o ES, nese důkazní břemeno autor tvrzení. Tato zásada platí bez ohledu na to, zda konkrétním subjektem je podnik nebo rozhodující správní orgán. Přesun důkazního břemene ale ještě více sniţuje právní jistotu podniků, Komise se ji tedy pokusila zvýšit zachováním několika záchranných bodů. 129 Nejvýznamnější jsou:
127
Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 129 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 128
46
Možnost výjimečného udělení negativního atestu dle čl. 10 nařízení – tj. něco podobného jako udělení individuální výjimky, avšak toto ustanovení se vztahuje pouze na případy nových, dosud neřešených otázek, u nich ještě navíc Komise musí shledat, zda jejich zodpovězení je ve veřejném zájmu společenství. Na vydání negativního atestu dále není právní nárok, tedy posouzení případu je tak na správním uváţení Komise.130
Zachování blokových výjimek – viz kapitola 6.1.6
Návod k aplikaci článku 81 odst. 3 Smlouvy o ES131 - tento návod zveřejňuje postup Komise při zkoumání jednotlivých dohod. Nejdříve komise zkoumá, zda je dohoda vůbec schopná ovlivnit komunitární obchod a zda má protisoutěţní cíl či účinky. V druhém kroku komise Zkoumá tyto čtyři aspekty: zvýšení efektivity, podíl spotřebitelů na výhodách z toho vyplývajících, nezbytnost příslušných opatření a zákaz vyloučení soutěţ. V případě, ţe dohoda splňuje výše uvedené podmínky, můţe být ospravedlněna podle čl. 81 odst.3.132
6.3.2 Decentralizace kontroly Decentralizace kontroly je velmi zásadní změnou v systému kontroly soutěţního práva ES. V rámci decentralizace Komise deleguje své pravomoci aplikovat soutěţní právo na vnitrostátní soutěţní orgány a soudy členských států. Tímto vzniká tzv. Evropská soutěţní síť (dále jen ESS), která je tvořená 27 národními soutěţními orgány a Komisí, která jako komunitární orgán má nadřazené postavení. Národní orgány podle tohoto nařízení mají ve své pravomoci aplikovat jak národní, tak i komunitární soutěţní právo. Při případném konfliktu národní a komunitární úpravy se tento problém řeší dvěma způsoby. a) „V oblasti článku 81 Smlouvy o ES nařízení přísnější domácí národní úpravu nepřipouští, a platí tedy, že dohody povolené podle komunitárního práva nemohou být zakázány na základě soutěžních pravidel vnitrostátních“.133
130
Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. Návod k aplikaci článku 81 odst. 3 Smlouvy o ES, Úř. Věstník 2004 C 101/97 132 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 133 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 131
47
b) „Pokud jde o článek 82 Smlouvy o ES, zde je situace opačná a nařízení umožňuje členským státům zakázat i jiné formy zneužívání dominantního postavení, než jsou upraveny v komunitárním právu“.134 Členové ESS mají povinnost spolupracovat. Velký důraz je zejména kladen na spolupráci mezi národními soutěţními úřady a Komisí, jde např. „o výměnu informací a jejich ochranu (úvod k novému nařízení , body 15 – 18), dále konzistence v rozhodování a vzájemná komunikace (bod 21 úvodu k novému nařízení, nebo čl. 15 odst. 2 nového nařízení, dle kterého musí zaslat bez odkladu národní soud kopii jeho rozhodnutí Komisi) a vymezení pravomocí (bod 22 a násl. úvodu k novému nařízení)“.135
6.3.3 Posílené vyšetřovací pravomocí Komise Nařízení Komisi rozšiřuje její vyšetřovací pravomoci, ty jsou stanoveny v Hlavě V čl.17 a následujících. „Komise, jako stráţkyně zájmů ES se snaţí o naplnění cílů čl. 2 a 3 Smlouvy o ES. Postup Komise vůči jednotlivcům či firmám při dohledu nad dodrţováním je jednou z nejcitlivějších oblastí např. u dodrţování spravedlivého procesu. Jde např. o inspekce dokumentů, kanceláří, dokonce téţ domova manaţerů, kde se mohou nacházet firemní dokumenty , dočasně zabezpečit prostory, provést výslechy apod.“136 Šetření v soukromých obydlích lze provést pouze tehdy, existuje-li důvodné podezření, ţe jsou v těchto prostorách uloţeny dokumenty týkající se daného protisoutěţního jednání, a lze
je
provést
pouze
s povolením
příslušného
soudu
k domovní
prohlídce.
V podnikatelských prostorách můţe Komise zabezpečit podnikatelské dokumenty či záznamy na dobu nezbytně nutnou, né však delší neţ 72 hodin. Na druhou stranu rozhodnutí Komise jsou přezkoumatelné ESD (viz např. čl. 20 odst. 4 tohoto nařízení), aktivně pomáhají při zachování legality postupu Komise na území
134
Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. Blahoţ, J., Klíma, K.,Skála, J. a kol., Ústavní právo Evropské unie, Aleš Čeněk, 1. vydání, Dobrá Voda 2003,str. 229. 136 Blahoţ, J., Klíma, K.,Skála, J. a kol., Ústavní právo Evropské unie, Aleš Čeněk, 1. vydání, Dobrá Voda 2003,str. 229. 135
48
členského státu také národní orgány. Podle čl. 27 tohoto nařízení se i podniky či strany řízení mohou vyjádřit k obvinění Komise.
6.3.4 Sankce a penále Další významnou změnou v ukládání sankcí je změna ustanovení o zvýšení sazeb procesních pokut. Podle nařízení se sankce rozdělují na pokuty, které jsou stanoveny v paušální výši, a penále, jeţ jsou ukládány jako denní sankce za určité nesplnění podmínek či jejich prodlení.
Pokuty – jsou udělovány jako trest za zakázané jednání. Mají povahu jak represivní, tak preventivní. Komise má nyní moţnost udělit podnikům a sdruţením podniků
pokutu nepřesahující 1% jejich celkového obratu za
předchozí hospodářský rok za nedostatečnou komunikaci podniku při kontrole jeho soutěţního jednání (např. za nesprávné, neúplné nebo zavádějící informace, neposkytnutí těchto informací v poţadované lhůtě, nebo za úplné odmítnutí podřídit se kontrole na ţádost Komise).137 V případě
porušení čl. 81 či 82
Smlouvy o ES, porušení nařízených předběţných opatření podle čl. 8 nařízení, nebo nesplnění přijatého závazku podle čl. 9 nařízení, má Komise pravomoc udělit podniku nebo sdruţení podniků pokutu aţ do výše 10% jejich celkového obratu za předchozí hospodářský rok.138
Penále – neslouţí k potrestání nepovolených postupů, ale k vynucení spolupráce podniku, proto jsou zaloţeny na jednotné denní částce za prodlení z nařízeného jednání. V případě porušení můţe Komise uloţit podniku či sdruţení podniků penále nepřesahující výši 5% jejich průměrného denního obratu za předchozí hospodářský rok za kaţdý den prodlení ode dne stanoveného v rozhodnutí, aby je přinutila ukončit jednání v rozporu s čl.81 a 82 Smlouvy o ES, splnit předběţné opatření podle čl. 8 nařízení, splnit přijatý závazek podle čl. 9, na vyţádání předloţit úplné a správné informace a podřídit se kontrole ze strany Komise.
137 138
Viz čl. 23 nařízení Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006.
49
Pokud podniky nebo sdruţení podniků splnily povinnosti, kvůli nimţ bylo penále vydáno, můţe Komise stanovit penále niţší, neţ bylo v původním rozhodnutí.139 Nařízení také stanovuje v souvislosti s vymáháním pokut a penále objektivní promlčecí lhůtu dlouhou 5 let, u porušení povinnosti poskytnout informace nebo umoţnit kontrolu podniku je promlčecí doba 3 roky.140
7. Kontrola spojování podniků „Spojování podniků je poměrně mladým doplňkem klasického kartelového práva a předmětem komunitární úpravy je tato sféra až od roku 1989. za tohoto důvodu také nebyla tato oblast zahrnuta do zakládajících Smluv, a ani dnes není upravena primárním právem ES. Spojení
více podniků s komunitárním dopadem takového kroku podléhá pouze
pravidlům, stanovených v nařízení č.139/2004“.141
Spojování soutěţitelů upravuje Nařízení č. 139/2004 o spojování podniků
142
(dále
jen kontrolní nařízení) a § 13 – 19 Soutěţního zákona. Kontrolní nařízení nahradilo předchozí právní úpravu obsaţenou v nařízení č. 4064/1989143 ve znění nařízení č. 1310/1997144.
Předmětem kontroly jsou spojení soutěţitelů, který se trvale změní tím, ţe: a) Dojde-li ke spojení dvou nebo více dříve nezávislých podniků či částí podniků (sloučením nebo splynutím). Za spojení se povaţuje i nabytí podniku jiného soutěţitele nebo jeho podstatné části smlouvou ( § 12 odst. 1,2 Soutěţního zákona). 139
Viz čl. 24 nařízení Viz čl. 25 nařízení 141 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 142 Nařízení č. 139/2004, o kontrole spojování podniků, publikováno ve zvláštním českém vydání Úředního věstníku EU- Kapitola 8, svazek 3, str. 40. 143 Nařízení č. 4064/1989, publikováno ve zvláštním českém vydání Úředního věstníku EU- Kapitola 8, svazek 1, str. 31. 144 Nařízení č. 1310/1997, publikováno ve zvláštním českém vydání Úředního věstníku EU- Kapitola 8, svazek 1, str. 164. 140
50
b) Jedna či více osob jiţ kontrolujících nejméně jeden podnik (mohou i více podniků) získají přímou či nepřímou kontrolu nad jedním nebo více jinými podniky, ať uţ celými nebo pouze jejich částmi např. nabytím podílu či majetku,smluvně nebo jiným způsobem ( § 12 odst. 3 Soutěţního zákona).
7.1 Komunitární dimenze Důleţité je rozdělení kompetencí, v jakých případech rozhoduje legalitu fůzí Komise a kdy fúzování spadá do kompetence národních orgánů členských států, v České republice tímto orgánem Úřad pro ochranu hospodářské soutěţe. „Dle čl. 1 odst. 1 výše uvedeného nařízení Komise vyšetřuje legalitu fúzí podle právní úpravy komunitárního práva, když jde o fúzi s tzv. Komunitární dimenzí. Pokud se o tuto komunitární dimenzi nejedná, věc spadá pod vnitrostátní jurisdikci“.145 Pro posouzení komunitární dimenze se nyní pouţívají dva testy. Podle testu, vycházejícího z nařízení č. 4064/1989, posuzované spojení naplňuje komunitární dimenzi, jestliţe kumulativně splní tyto tři podmínky: a) Celkový celosvětový obrat všech dotčených podniků je větší neţ 5000 milionů EUR. b) Celkový roční obrat v ES dosáhne alespoň u kaţdého ze dvou fúzujících podniků 250 milionů EUR. c) Ţádný ze spojujících se podniků však nesmí přesahovat 2/3 svého komunitárního obratu v jediném členském státě.
Postupem času se ale ukázalo, ţe původní hranice 5 miliard Euro celosvětového obratu byla příliš vysoká, a proto byl zaveden nařízením č.1310/1997 druhý alternativní test, podle něhoţ i v případě nesplnění podmínek výše uvedeného testu má posuzované
145
Blahoţ, J., Klíma, K.,Skála, J. a kol., Ústavní právo Evropské unie, Aleš Čeněk, 1. vydání, Dobrá Voda 2003,str. 226.
51
spojení podniků komunitární dimenzi opět při kumulativním splnění následujících podmínek: a) Celkový celosvětový obrat všech dotčených podniků je větší neţ 2500 milionů EUR. b) V kaţdém z nejméně tří členských států celkový obrat všech dotčených podniků přesahuje 100 milionů EUR. c) V kaţdém z nejméně tří členských států (za účelem písmena b) převyšuje celkový obrat kaţdého z nejméně dvou dotčených podniků 25 milionů EUR. d) Celkový obrat v rámci Společenství kaţdého z nejméně dvou dotčených podniků přesahuje 100 milionů EUR. e) Dotčené podniky nesmí přesahovat 2/3 svého obratu v jediném členském státě. Pokud fúze nesplňuje ani jednu shora uvedených podmínek, nejedná se o fúzi s komunitárním aspektem, neposuzuje se tedy podle komunitárního práva ale příslušným národním soutěţním orgánem podle vnitrostátních předpisů.
7.2 Posuzování spojení Spojení podniků, které splňují výše uvedené testy komunitární dimenze, se dále posuzují z hlediska slučitelnosti spojení se společným trhem. Nařízení č.139/2004 pozměnilo hodnocení slučitelnosti spojení. Zatímco předchozí test slučitelnosti vycházel primárně z otázky, zda v důsledku posuzovaného spojení dochází k zaloţení či posílení dominantního postavení, současná úprava zakazuje Komisi povolovat jakékoliv spojení podstatně narušující soutěž ( stejně jako § 17 Soutěţního zákona) . Došlo tedy ke zpřísnění kontroly, neboť některé fůze, které byly dříve povolené (neporušovaly zákaz vytvoření či posílení dominantního postavení) nyní jiţ nemusí být schváleny mohou-li podstatně narušit soutěţ.146 „Zpřísnění úpravy má za cíl postihnout zvláštní případy spojování podniků na oligopolních trzích, na nichž může díky koncentraci dojít
146
Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006.
52
k podstatnému narušení konkurenční soutěže bez toho, aby nový podnik dosáhl dominantního postavení“.147
8. Státní podpory Součástí soutěţního práva jsou i pravidla zaměřená na omezení
moţného
negativního vlivu jednání států a jejich orgánů na férovou soutěţ. Soutěţní právo ES tak zavazuje i členské státy, kterým z tohoto závazku vyplývá povinnost nečinit taková jednání, která by mohla narušit soutěţ na vnitřním trhu ES, tedy nesmí přijímat jakékoliv vnitrostátní právní normy, které by odporovaly či umoţnily podnikům se vyhnout z aplikace čl. 81 – 89 Smlouvy o ES.148
Pokud by došlo k případu, ţe by členský stát
nutil podnik příslušnou národní úpravou k chování v rozporu s komunitární soutěţní úpravou, připadá v úvahu moţnost zahájit řízení proti členskému státu o porušení povinnosti.149
Čl. 81 a 82 Smlouvy o ES a pravidla fúzování se vztahují na všechny podniky bez ohledu na jejich soukromý či veřejný charakter. Veřejné podniky a podniky, kterým byly ze strany státu přidělena zvláštní práva však podléhají ještě zvláštní úpravě stanovené v čl. 86 Smlouvy o ES.
8.1 Veřejné podniky Čl. 86 odst. 1 Smlouvy o ES zavádí „do hry“ pojem veřejný podnik, který opět blíţe nespecifikuje. Tento pojem můţeme nalézt ve směrnici 80/723, která veřejný podnik definuje jako: „jakýkoli podnik, nad nímž může veřejná moc přímo nebo nepřímo
147
Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, str. 291. Např. viz rozhodnutí ESD 13/77 SAG.B.-INNO- B.M. vs Association des détaillants en tabac (ATAB) [1977] ECR3801. 149 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 148
53
vykonávat rozhodující vliv vlastnictvím takového podniku, svou finanční účastí v něm nebo pravidly, jimiž je řízen“.150 Pojem výkon rozhodujícího vlivu veřejnou mocí upravuje sama směrnice 80/723, kde hovoří o třech případech, v nichţ platí právní domněnka, ţe veřejné moc má rozhodující vliv151, jestliţe: 1) drţí většinu upsaného základního kapitálu podniku nebo 2) kontroluje většinu hlasů připadajících na společné podíly vydané takovým podnikem nebo 3) můţe jmenovat více neţ polovinu členů správního, řídícího nebo dozorčího orgánu takového podniku.
8.1.1 Podniky se zvláštními či výlučnými právy Čl. 86 odst. 1 Smlouvy o ES dále uvádí pojem podnik se zvláštními či výlučnými právy. „Zde jde o podniky, které nejsou pod vlivem veřejné moci (nejsou veřejnými podniky), ovšem tato moc jim uděluje vnitrostátním právním předpisem zvláštní práva, která ostatní podniky nemají.jedná se tedy o podniky soukromé, disponující zvláštní pravomocí udělenou jim veřejnou mocí“.152 Rozdíl mezi výlučným a zvláštním právem je fakt, ţe o zvláštním právu se hovoří, pokud sním můţe disponovat více podniků, zatímco výlučné právo má aspekt exkluzivity, můţe ho tedy získat pouze jeden určitý podnik.153
8.1.2 Podniky poskytující služby obecného hospodářského zájmu Čl. 86 odst. 2 Smlouvy o ES nezavazuje členské státy, nýbrţ rozšiřuje působnost pravidel komunitárního soutěţního práva o další zvláštní kategorii podniků: podniky
150
Čl. 2, směrnice 80/723, publikováno ve zvláštním českém vydání Úředního věstníku EU – Kapitola 8, svazek 1, str. 20. 151 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 152 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, str. 295. 153 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006.
54
pověřené poskytováním sluţeb obecného hospodářského zájmu a podniky, které mají povahu fiskálního monopolu.
Podnik pověřený poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu (POHZ) - je podnik, kterému byl právním předpisem svěřen výkon zvláštního poslání, a to podle judikatury musí být provedeno jasným právním úkonem veřejné moci. Nepostačí, pokud by byl pouze sledován, kontrolován či hodnocen veřejnou mocí např. v rámci správního dohledu. Navíc toto poslání musí být v obecném hospodářském zájmu. Za podniky splňující podmínku hospodářského zájmu se obecně povaţují podniky poskytující elektřinu, plyn, vodu či drţitelé poštovní licence. 154
Fiskální monopol – je podnik, kterému bylo veřejnou mocí svěřeno výlučné právo vybírání fiskálních poplatků.
Mohou se stát případy, kdy za jistých okolností dojde v určité oblasti ke splynutí dvou výše uvedených typů podniků v jeden podnik.155 V této souvislosti vstupuje do hry judikatura ESD, která jasně říká, ţe funkce POHZ a funkce regulační mají být odděleny156 a svěřeny dvěma různým podnikům.157 „Konkrétní oddělení může být realizováno buď cestou privatizace POHZ či formou zřízení nezávislého regulátora. Volba postupu je přitom výlučně na daném členském státu“.158
8.2 Veřejné podpory „Podpory poskytované v jakékoliv formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné se společným trhem, nestanoví-li tato smlouva jinak“.159
154
Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 156 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 157 Rozhodnutí ESD 41/83 Itálie vs. Komise (British Telecom) [1985] ECR 873. 158 Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, str. 298. 159 Čl. 87 odst. 1 Smlouvy o ES 155
55
Výše uvedený článek opět v sobě skrývá řadu pojmů, které nyní blíţe vysvětlím.
Podpora poskytnutá státem či státními prostředky – obecně se musí jednat o podporu plynoucí z veřejných financí, např.:z prostředků obcí a krajů (zastupující územní samosprávu), můţe to být však také podpora od veřejných i soukromých institucí pouze v jejich přenesené působnosti, kterou vykonávají namísto státu a je placena z veřejných financí.
Podpora v jakékoli formě – zakázána je jakákoli forma podpory vyjádřitelná v penězích, můţe to být tedy nejen přímý finanční příspěvek, ale také nepřímý např.: sníţení daní či jiných poplatků nebo také úrokové zvýhodnění, nákupy akcií pod při nereálné ceně atd.
Podpora potenciálně narušující soutěž – přezkum negativních dopadů veřejné podpory na hospodářskou soutěţ jsou probírány podle ekonomických kritérií při individuální analýze okolností kaţdého případu. Nelze zde tedy stanovit obecná vodítka.160
Vliv podpory na mezistátní obchod ES – podmínka vlivu na mezinárodní obchod v rámci ES je vázána na překročení stanovené minimální hranice, pokud ji překročí, je de facto kaţdá taková podpora brána nedovolená. Komise stanovila tuto hranici v nařízení č. 69/2001 ve výši 100 000 EUR za období tří let.
8.3 Legální výjimky Čl. 87 odst. 2 Smlouvy o ES obsahuje tzv. legální výjimky, ve kterých je veřejná podpora obecně slučitelná se společným trhem, a tedy povolená. Při splnění podmínek tohoto článku není taková dohoda detailně zkoumána, postačí ověření, ţe podpora byla skutečně udělena za povoleným účelem, musí být však toto udělení podpory členským státem oznámeno Komisi.161
8.4 Individuální výjimky
160 161
Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006.
56
Individuální výjimky z obecného zákazu veřejných podpor stanovuje čl. 87 odst. 3 Smlouvy o ES. U těchto případů však musí členské státy nejen oznamovat udělení veřejné podpory Komisi, ale nesou také důkazní břemeno, kterým musí prokázat, ţe prostředky podpory plynuly na uvedené účely a tedy došlo k naplnění podmínek čl. 87 odst. 3 Smlouvy o ES. Jelikoţ není kaţdá podpora uvedená v tomto článku automaticky dovolená, jako to bylo v případě legálních výjimek, je nutné ještě dokázat, ţe taková dohoda neohrozí společný trh.162
8.5 Kontrola veřejných podpor Podle čl. 88 Smlouvy o ES Komise průběţně kontroluje a přezkoumává systémy veřejných podpor v členských státech. Navrhuje jim vhodná opatření, v nichţ členským státům oznamuje svůj postoj k různým otázkám souvisejících s touto oblastí. Hlavním cílem těchto opatření je postupný rozvoj a fungování společného trhu. Přezkum veřejných podpor začíná zkoumáním, kde Komise ve spolupráci s dotčeným členským státem zkoumá dopady poskytnuté podpory na společný trh. Komise vyzve členský stát k podání připomínek a poté zjišťuje, zda daná podpora (podaná členským státem či ze státních prostředků) není slučitelná se společným trhem podle čl. 87 Smlouvy o ES. „Následně má Komise lhůtu 18 měsíců na vydání souhlasného rozhodnutí nebo na to, aby uložila členskému státu povinnost stanoveným způsobem podmínky podpory změnit, příp. celou podporu zrušit“.163
9. Nekalá soutěž Jak jsem jiţ řekl, soutěţní činnost v rámci hospodářské soutěţe podléhá dvojímu druhu právní regulace. Zatímco ochrana hospodářské soutěţe je regulací veřejnoprávní, která se dotýká samé podstaty a existence soutěţe, proti jejímu narušení stát zasahuje
162 163
Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, str. 302.
57
přímo prostřednictvím úřadu164. Právo proti nekalé soutěţi existenci soutěţe jiţ bere jako fakt a dbá především o pravidla chránící její průběh ve vztazích mezi podnikateli. Stát v tomto případě vystupuje pouze jako zákonodárce stanovující
pravidla hry, jejichţ
dodrţování je jiţ zájmem jednotlivých soutěţitelů. Porušením těchto pravidel vznikají spory soukromoprávního charakteru, kde pravomoc rozhodovat o tom, kdo je v právu, je svěřena do rukou soudů jednotlivých států.
9.1 Prameny práva ochrany nekalé soutěže V primárním právu Evropských společenství nejsou obsaţena ţádná konkrétní pravidla proti nekalé soutěţi. Nekalosoutěţní jednání upravuje spíše sekundární legislativa EU, konkrétně Směrnice Rady 84/450/EHS o klamavé reklamě, kterou doplňuje směrnice 97/55/ES o srovnávací reklamě a Směrnice Evropského parlamentu a Rady o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu 2005/29/ES. V České republice je nekalá soutěţ upravena v z.č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdější předpisů (dále jen obchodní zákoník), jeho ustanovení jsou konstruována na stejném principu jako úprava v soutěţním zákoně. Obsahuje jak obecnou generální klauzuli (§ 44 odst. 1 obchodního zákoníku), konkretizující skutkové postaty (§ 45 – 52 obchodního zákoníku), tak i právní nároky vůči nekalosoutěţnímu jednání (§ 53 a 54 obchodního zákoníku).
9.2 Klamavá a srovnávací reklama v úpravě EU Jak jsem jiţ zmínil, směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/55/ES změnila směrnici 84/450/EHS o klamavé reklamě tak, aby zahrnovala také srovnávací reklamu (dále jen směrnice). Směrnice ve své preambuli poukazuje na problém rozdílných právních předpisů členských států a upozorňuje na důleţitost a zájem spotřebitelů a všech, kteří provozují obchod, ţivnost, řemeslo či jiné svobodné povolání, harmonizovat vnitrostátní zákony na ochranu proti klamavé a srovnávací reklamě. Má za úkol stanovit jasný obsah
164
Úřad pro ochranu hospodářské soutěţe, více o úřadu na http://www.compet.cz/
58
těchto „neurčitých pojmů“, který musí být jednotný a upřesnit minimální a objektivní kritéria k posouzení, zda je reklama klamavá či vytvořit obecnou definici srovnávací reklamy, která by zahrnula všechny její formy. Podle čl. 2 směrnice je reklama klamavá, jestliţe jakýmkoliv způsobem klame nebo pravděpodobně můţe klamat osoby, kterým je buď určena nebo které zasáhne a pro svůj klamavý charakter pravděpodobně ovlivní jejich ekonomické chování, nebo z těchto důvodů poškodí nebo můţe poškodit jiného soutěţitele. Předpokládá tedy klamání, nebo alespoň potenciální klamání a schopnost ovlivnit nákupní chování spotřebitele. Z toho ESD vyvodil, ţe pokud je reklama, sama o sobě klamavá, ale při následné návštěvě prodejny jsou nepravdivé, neúplné nebo nepřesné údaje uvedeny na pravou míru, nejedná se o klamavou reklamu ve smyslu směrnice. Rozhodující je výskyt nebezpečí klamání v okamţiku rozhodnutí o koupi.165 Dále musí splňovat následující kritéria klamavosti, které specifikuje čl. 3 směrnice. Obecně se jedná o vlastnosti nabízeného zboţí či sluţeb, jeho cenu a informace o soutěţiteli. Podle čl. 2 směrnice je definice srovnávací reklamy kaţdá reklama, která výslovně nebo nepřímo označuje soutěţitele, nebo zboţí či sluţby nabízené soutěţitelem. Čl. 3 směrnice obsahuje demonstrativní výčet podmínek, za kterých je srovnávací reklama přípustná. V čl. 4 směrnice jsou upraveny právní následky z porušení norem o klamavé reklamě. Zde je nařízeno, aby státy zavedly vhodné a účinné prostředky pro kontrolu klamavé reklamy a srovnávací reklamy. Následuje podrobný výčet toho, co tyto prostředky musejí zahrnovat. Jedná se o moţnost osob nebo organizací, které mají podle vnitrostátních právních předpisů zájem na zákazu těchto reklam, podat proti nim ţalobu, nebo je napadnout u příslušného správního orgánu, přičemţ je ponecháno na státech, pro kterou z moţností se rozhodnou. Dále jsou rozvedeny pravomoci soudů, či správních orgánů při rozhodování o řízení a fakultativní sankce, které státy mohou přijmout nad rámec obligatorního zákazu či zastavení klamavé reklamy.
165
ESD ze dne 16. ledna 1992, sp. zn. C-373/90, Nissan, dále rozebráno v části 2.6.
59
Důleţitý je článek 7 směrnice, který státům umoţňuje, aby zachovaly, nebo přijaly opatření, zajišťující v oblasti reklamy rozsáhlejší ochranu spotřebitele, osob provozujících obchod, ţivnost, svobodné povolání či zájmu veřejnosti. Směrnice tak podle tohoto článku představuje pouze nejniţší nutný standard ochrany těchto subjektů na který se harmonizace omezuje.
9.3 Směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu čl. 1 směrnice 2005/29/ES, kde se uvádí, ţe účelem této směrnice je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu a dosáhnout vysoké úrovně ochrany spotřebitele sblížením právních a správních předpisů týkajících se nekalých obchodních praktik, které poškozují ekonomické zájmy spotřebitelů. Jsou zde tedy vyjádřeny dva základní účely, o které směrnice usiluje – hladké fungování vnitřního trhu a ochrana spotřebitele. Tato směrnice se ve větší míře zabývá spíše ochranou spotřebitele, kterou v české republice upravuje samostatný zákon166 V preambuli směrnici je napsáno, ţe se nevztahuje na vnitrostátní právní předpisy, které se týkají nekalých obchodních praktik poškozujících pouze ekonomické zájmy soutěţitelů, tedy zde do hry musí jasně vstupovat spotřebitel. Dále se směrnicí nebudu zabývat, protoţe mým cílem je porovnat právní úpravy v obecné hladině, nikoliv se zaměřit pouze na určitou část obyvatel.
9.4 Generální klauzule v obchodním zákoníku Jak jsem jiţ zmiňoval, také obchodní zákoník obsahuje obecnou generální klauzuli, která má za úkol postihovat jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy a je způsobilé přivodit újmu soutěžitelům nebo spotřebitelům. Moje slova o praktičnosti a efektivnosti podstaty generální klauzule potvrdil PhDr. Vladimír Pelc, který ji ve své knize popsal takto: „Generální klauzule je podstatná, neboť vykrývá mezeru mezi detailními zákazy jednotlivých nekalých soutěžních jednání (jednání, která mají povahu
166
Z. č. 634/1992 Sb. O ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů
60
nekalé soutěže) a mezi sérií deliktů, kterých se nekalí soutěžitelé dopouštějí svými nedovolenými aktivitami“.167 Vymezit pojem dobré mravy je docela obtíţné, neboť zde existuje silná závislost na nejrůznějších časových faktorech, které podléhají změnám. Obecně jde o pravidla, která mají morální charakter (např. z hlediska občanskoprávních vztahů to je vzájemná slušnost, respekt a tolerance), jeţ jsou v souladu se společenskou a obchodní etikou.168 Druhá podmínka, aby jednání bylo způsobilé přivodit újmu nevyţaduje pouze újmu materiální, ale nemateriálního charakteru, jako je například pomluva, parazitování na pověstí či únik obchodního tajemství.
9.5 Jednotlivé skutkové podstaty Tato ustanovení, stejně jako soutěţním zákoně, nejsou vůči generální klauzuli nadřazeny. Jedná se především o ustanovení upřesňující. Jejich účelem je postihnout některé obzvlášť typické druhy nekalosoutěţního jednání.
Klamavá reklama – je reklama, kterou dochází k „šíření údajů o vlastním nebo cizím podniku, jeho výrobcích či výkonech, které je způsobilé vyvolat klamnou představu a zjednat tím vlastnímu nebo cizímu podniku v hospodářské soutěži prospěch na úkor jiných soutěžitelů či spotřebitelů“. (§ 45 odst. 1 obchodního zákoníku). Za šíření údajů můţeme povaţovat např. sdělení slovem, tiskem, fotografií, rozhlasem, televizí či jiným sdělovacím prostředkem. Klamavým můţe být i údaj sám o sobě pravdivý, jestliţe vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichţ byl učiněn, můţe uvést v omyl.
Nikdo nesmí klamat, zejména uvádět nepravdivé, nedoloţené, nepřesné, nejasné dvojsmyslné či nepřehledné údaje nebo na druhou stranu zamlčet údaje o skutečných vlastnostech výrobku a sluţeb nebo úrovni nákupních podmínek.169
167
Pelc, V., Hospodářská soutěţ, GRADA Publishing 1995, str. 84. Pelc, V., Hospodářská soutěţ, GRADA Publishing 1995. 169 Pelc, V., Hospodářská soutěţ, GRADA Publishing 1995. 168
61
Klamavé označení zboží či služeb se vyznačuje „Klamavým označením zboží a služeb je každé označení, které je způsobilé vyvolat v hospodářském styku mylnou domněnku, že jím označené zboží nebo služby pocházejí z určitého státu, určité oblasti či místa nebo od určitého výrobce, anebo že vykazují zvláštní charakteristické znaky nebo zvláštní jakost. Nerozhodné je, zda označení bylo uvedeno bezprostředně na zboží, obalech, obchodních písemnostech apod. Rovněž je nerozhodné, zda ke klamavému označení došlo přímo nebo nepřímo a jakým prostředkem se tak stalo“. (§ 46 odst. 1 obchodního zákoníku).
Typickým nekalým soutěţním jednáním v tomto případě můţe být např. označování vlastních výrobků za produkci jiného proslulejšího výrobce, tedy kopírování nebo napodobování ochranné známky proslulé firmy či nekvalitní pirátské videokazety.
Vyvolání nebezpečné záměny je např. uţití firmy nebo názvu osoby nebo zvláštního označení podniku uţívaného jiţ po právu jiným soutěţitelem, uţití zvláštních označení podniku nebo zvláštních označení či úpravy výrobků, výkonů anebo obchodních materiálů podniku, které v zákaznických kruzích platí pro určitý podnik, pokud jsou tato jednání způsobilá vyvolat nebezpečí záměny nebo klamnou představu o spojení s podnikem, firmou, zvláštním označením nebo výrobky anebo výkony jiného soutěţitele. (§ 47 obchodního zákoníku)
Parazitování na pověsti je „využívání pověsti podniku, výrobků nebo služeb jiného soutěžitele s cílem získat pro výsledky vlastního nebo cizího podnikání prospěch, jehož by soutěžitel jinak nedosáhl“. (§ 48 obchodního zákoníku)
Podplácení znamená, kdyţ soutěţitel osobě, která je členem statutárního nebo jiného orgánu jiného soutěţitele přímo nebo nepřímo nabídne, slíbí či poskytne jakýkoliv prospěch za účelem, aby docílil pro sebe nebo jiného soutěţitele přednost nebo jinou neoprávněnou výhodu v soutěţi na úkor jiných soutěţitelů. (§ 49 obchodního zákoníku)
Zlehčování je jednání „jímž soutěžitel uvede nebo rozšiřuje o poměrech, výrobcích nebo výkonech jiného soutěžitele nepravdivé údaje způsobilé tomuto 62
soutěžiteli přivodit újmu“. Zlehčováním je i uvedení a rozšiřování pravdivých údajů o poměrech, výrobcích či výkonech jiného soutěţitele, pokud jsou způsobilé tomuto soutěţiteli přivodit újmu. Nekalou soutěţí však není, byl-li soutěţitel takovému jednání okolnostmi donucen. . (§ 50 obchodního zákoníku)
Srovnávací reklama je „jakákoliv reklama, která výslovně nebo i nepřímo identifikuje jiného soutěžitele anebo zboží nebo služby nabízené jiným soutěžitelem“. (§ 50a obchodního zákoníku)
Porušení obchodního tajemství je jednání „jímž jednající jiné osobě neoprávněně sdělí, zpřístupní, pro sebe nebo pro jiného využije obchodní tajemství, které může být využito v soutěži“. Tajemství mohlo být svěřeno nebo zpřístupněno (např. z technických předloh, návodů, výkresů, modelů, vzorů) na základě pracovního vztahu k soutěţiteli nebo na základě jiného vztahu. (§ 51 obchodního zákoníku)
Ohrožování zdraví a životního prostředí je jednání, kdy „soutěžitel zkresluje podmínky hospodářské soutěže tím, že provozuje výrobu, uvádí na trh výrobky nebo provádí výkony ohrožující zájmy ochrany zdraví anebo životního prostředí chráněné zákonem, aby tak získal pro sebe nebo pro jiného prospěch na úkor jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů“. (§ 52 obchodního zákoníku)
9.6 Právní prostředky proti nekalé soutěži Osoby, jejichţ práva byla nekalou soutěţí porušena nebo ohroţena, se mohou proti narušiteli domáhat, aby se tohoto jednání zdrţel a odstranil závadný stav. Dále mohou poţadovat přiměřené zadostiučinění, které můţe být poskytnuto i v penězích, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. Obchodní zákoník v § 54 odst. 1 přiznává aktivní legitimaci ve sporech a ţalobě zdrţovací a ţalobě odstraňovací (mimo případy vyvolání nebezpečí záměny, parazitování na pověsti, podplácení, zlehčování a porušení obchodního tajemství), kromě soutěţitelů 63
jednáními nekalé soutěţe bezprostředně dotčených, i organizaci oprávněné podle svého statutu hájit hospodářské zájmy soutěţitelů. Aby se zabránilo zbytečnému hromadění sporů o zdrţení se nebo o odstranění závadného stavu směřujících ke stejnému výsledku, § 54 odst. 3 obchodního zákoníku stanovil, ţe jakmile byl takový spor zahájen nebo právoplatně skončen, nejsou ţaloby dalších oprávněných osob pro tytéţ nároky z téhoţ jednání přípustné, ale mohou se připojit k zahájenému sporu jako vedlejší účastníci. Pravomocné rozsudky vydané v těchto nárocích k ţalobě i jen jednoho oprávněného, jsou účinné i pro další oprávněné.
10. Konkrétní případy z praxe V reálném ţivotě existuje obrovské mnoţství typů zakázaného protisoutěţního jednání, které bylo postihnuto, lze postihnout nebo které postihu stále uniká, přestoţe na trh nepůsobí zcela blahodárně. Na druhou stranu se také stává, ţe k určitému případu lze přidělit hned několik skutkových podstat zakázaného jednání. Uvedu na příkladech.
10.1. Dohoda narušující soutěž Úřad pro ochranu hospodářské soutěţe (ÚOHS) svým rozhodnutím uloţil pokutu 17,283 mil. korun společnosti Sokolovská uhelná. Sokolovská uhelná podle úřadu v letech 1997 aţ 2007 uzavírala a plnila zakázané dohody o zákazu vývozu, které měly za cíl narušení hospodářské soutěţe a které mohly vést k narušení soutěţe na trhu hnědého uhlí v Česku. Dohody o zákazu vývozu povaţuje jak české (§ 3 odst. 2 písm. b/ Soutěţního zákona), tak evropské právo (Čl. 81 odst. 1 písm. b/ Smlouvy o ES) za závaţné narušení hospodářské soutěţe. Jejich cílem je narušení soutěţe, a proto u nich není třeba prokazovat negativní dopad na soutěţ. Přesto dospěl ÚOHS v daném případě k závěru, ţe negativním následkem posuzovaných dohod mohlo být omezení soutěţe. Prostřednictvím dohod o zákazu vývozu mohl dodavatel dělit společný trh, a tím přispět k uzavření trhu pro přístup konkurenčního zboţí. Posuzované dohody tak vedly k zúţení počtu odběratelů, kteří mohli zboţí nakoupené od Sokolovské uhelné vyváţet. Na základě dohod o zákazu vývozu byli 64
distributoři zboţí omezeni ve výběru konečného zákazníka, coţ mohlo vést ke sníţení nabídky pro spotřebitele. ÚOHS ve svém rozhodnutí konstatoval jak porušení českého soutěţního zákona, tak čl. 81 Smlouvy ES. V průběhu správního řízení naopak nebylo prokázáno uzavření a plnění dohod o určování cen pro další prodej či závazky výhradních dodávek hnědého uhlí a briket.170
10.2 Zneužití dominantního postavení V lednu 2004 ÚOHS rozhodnutím konstatoval, ţe Český Telecom (dále jen ČT) zneuţil svého dominantního postavení na trhu poskytování telefonních sluţeb určených podnikatelům prostřednictvím veřejných pevných komunikačních sítí. Porušení zákona se týká smluv a všeobecných podmínek pro cenový plán (PREMIUM, BENEFIT, BUSINESS OPTIMAL, TOP BUSINESS PLATINUM COMBI). Tyto smlouvy s ČT uzavřelo téměř 3.000 podnikatelských subjektů. ČT si zavázal účastníky těchto smluv provolat kaţdý měsíc minimální objem hovorů. Jestliţe zákazníci nesplnili tento smluvený paušál, ČT jim vyúčtoval kromě ceny za uskutečněné hovory ještě rozdíl mezi výší smluvního a uskutečněného hovorného. ČT dále zavázal své zákazníky povinností nevypovědět smlouvy těchto paušálů před určitým pevně stanoveným datem uvedeným ve smlouvě. Tyto smlouvy ještě navíc obsahovaly povinnost vyuţívat na pevných telefonních linkách k hlasovému provozu pouze sluţeb ČT. Zneuţití dominantního postavení se ČT dopustil nejen tím, ţe v předmětných smlouvách uplatňoval nepřiměřené podmínky (čl. 82 odst. 2 písm. a/ Smlouvy o ES a § odst. 1 písm. a/ Soutěţního zákona) ale aplikoval také programy Winback/Retence, vytvořené k získání či udrţení zákazníka na úkor konkurence a tím narušil soutěţ. V daném případě zákazníci mohli získat od ČT různé slevy či výhody za závazek odebírat sluţby či předem stanovené mnoţství sluţeb, šlo o tzv. junktimační (vázané) obchody (čl. 82 odst. 2 písm. d/ Smlouvy o ES a § 11 odst. 1 písm. b/ Soutěţního zákona).171
170
http://www.mediafax.cz/ekonomika/2980890-Sokolovska-uhelna-dostala-od-UOHS-pokutu-pres-17milionu-korun 171 http://www.novinky.cz/ekonomika/175127-pokuta-205-milionu-pro-cesky-telecom-od-uohs-platipotvrdil-nss.html
65
10.3 Zneužítí dominantního postavení v EU Evropská Komise dne 13. května 2009 uloţila společnosti Intel, která vyrábí počítačové mikroprocesory, pokutu ve výši € 1,06 mld. za zneuţití dominantního postavení (čl. 82 Smlouvy ES). Komise ve svém rozhodnutí uvedla, ţe společnost Intel v období od října 2002 do prosince 2007 zneuţívala své dominantní postavení na trhu a soustavně se dopouštěla dvou protiprávních jednání. Nejdříve poskytovala skryté slevy nebo dokonce přímé platby výrobcům počítačů, kteří se zavázali odebírat mikroprocesory výhradně nebo skoro výhradně od společnosti Intel; jako příklad Komise uvedla jednoho z předních prodejců elektrotechniky, společnost Media Saturn Holding, které společnost Intel přímo platila za to, ţe nebude prodávat počítače s jinými mikroprocesory. V této souvislosti Komise konstatovala, ţe tyto platby a slevy ve výsledku neumoţňovaly spotřebitelům, aby si mohli volně zvolit alternativní produkt, tedy jiný neţ nabízený firmou s dominantním postavením na trhu. Další chování, v němţ bylo shledáno zneuţití dominantního postavení, spočívalo v tom, ţe společnost Intel přímo nebo nepřímo platila výrobcům počítačů za to, ţe zastavili nebo zdrţeli uvedení na trh a prodej produktů, které by obsahovaly jiné procesory, neţ od společnosti Intel. Komise uvedla, ţe tímto společnost Intel velice závaţně zneuţila svého dominantního postavení, jelikoţ tím výrazně poškodila volnou soutěţ a inovaci v oblasti počítačových mikroprocesorů.172
172
http://www.ksb.cz/cs/novinky-publikace/663/zneuziti-dominantniho-postaveni
66
Závěr Jak na českém, tak na společném evropském trhu dochází k dvojímu typu porušování hospodářské soutěţe, které se rozděluje na nedovolené omezování hospodářské soutěţe a nekalé soutěţní jednání. Omezování hospodářské soutěţe se rozděluje na kartelové právo, regulaci spojování podniků a kontrolu veřejných podpor. Hmotněprávní úprava kartelového práva je obsaţena v článcích 81 a 82 Smlouvy o ES a v § 3 – 11 Soutěţního zákona, jenţ upravují zákaz dohod narušujících soutěţ a zákaz zneuţití dominantního postavení. Druhou část soutěţního práva, spojování podniků upravuje nařízení č.139/2004, o kontrole spojování mezi podniky a § 12 – 18 Soutěţního zákona. Třetí částí soutěţního práva je kontrola veřejných podpor. Moţnosti zásahu státu jsou upraveny v čl. 86 a 87 Smlouvy o ES, procesní úprava je v čl. 88 a 89 Smlouvy o ES, která stanovuje postup při kontrole dodrţování výše uvedených článků. Pravomoci Úřadu pro ochranu hospodářské soutěţe, jakoţto koordinačního orgánu v oblasti veřejné podpory, jsou vymezeny zákonem č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje, v platném znění. Nekalosoutěţní jednání v rámci EU upravuje Směrnice Rady 84/450/EHS o klamavé reklamě, kterou doplňuje směrnice 97/55/ES o srovnávací reklamě a Směrnice Evropského parlamentu a Rady o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu
2005/29/ES. V České
republice je nekalá soutěţ regulována z.č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdější předpisů. Aby se zakázané protisoutěţní jednání posuzovalo podle komunitárního soutěţního práva, musí takové jednání splňovat podmínku komunitárního prvku. Ve smlouvě o ES je komunitární prvek vyznačen jako jednání, které by mohlo ovlivnit obchod mezi členskými státy, omezit nebo narušit soutěţ na společném trhu či jeho části. Pokud jednání nemůţe ohrozit mezinárodní obchod, je posuzováno podle vnitrostátního soutěţního práva příslušným orgánem členského státu.
Mým cílem bylo zmapovat ustanovení týkající se hospodářské soutěţe dvou úrovní, tedy té české a evropské, přičemţ jsem kladl důraz na přehlednost a snadnou orientaci v uvedených normách. Při následném srovnání jsem došel k názoru, ţe porovnání omezení hospodářské soutěţe je poměrně jednoduché, neboť hmotněprávní úpravy v ČR a EU jsou téměř totoţné, s rozdílem, ţe česká úprava je o něco přísnější, jelikoţ obsahuje více výslovně uvedených skutkových podstat porušení hospodářské soutěţe, jako jsou např. skupinové bojkoty (zakázané kartelové dohody), predátorské ceny, odmítnutí obchodování a podplácení (zneuţití dominantního postavení). U nekalé soutěţe je to podstatně sloţitější. V primárním právu Evropských společenství nejsou obsaţena ţádná konkrétní pravidla proti nekalé soutěţi. Nekalosoutěţní jednání upravují směrnice, tedy sekundární legislativa EU. Úkolem směrnic je sblíţení rozdílností národních úprav, a tedy stanovit cíle, kterých členské státy mají dosáhnout. Při provádění směrnice mají státy dostatečnou volnost, která jim umoţňuje zohlednit národní specifika, coţ vysvětluje rozdílnosti jednotlivých úprav např. v definicích klamavé či srovnávací reklamy, přestoţe výsledek by měl být prakticky stejný. Závěrem bych chtěl říci, ţe nastolený systém výše uvedených právních úprav je logicky odvozen od samotné podstaty omezování hospodářské soutěţe a nekalosoutěţního jednání. Zatímco ochrana hospodářské soutěţe je regulací veřejnoprávní, která se dotýká samé existence soutěţe, proti jejímu narušení musí být jasně daná, přehledná a navzájem si neodporující legislativa v podobě primárního práva EU a zákonů členských států. Právo proti nekalé soutěţi existenci soutěţe jiţ bere jako fakt a dbá především o pravidla chránící její průběh. Stát v tomto případě vystupuje pouze jako zákonodárce stanovující pravidla hry, jejichţ dodrţování je jiţ zájmem jednotlivých soutěţitelů. Porušením těchto pravidel vznikají spory soukromoprávního charakteru, kde pravomoc rozhodovat o tom, kdo je v právu, je svěřena do rukou soudů jednotlivých států.
Seznam použité literatury Literatura:
1.
Blahoţ, J., Klíma, K., Skála, J. a kol., Ústavní právo Evropské unie, Aleš Čeněk, 1. vydání, Dobrá Voda 2003. ISBN 80-86473-48-1.
2.
Janatka, F. a kol. Obchod v rámci Evropské unie a obchodní operace mimo členské země EU. Praha: ASPI Publishing, 2004. ISBN 80-7357-006-8.
3.
Manfred A. Dauses, český překlad Jiří Zemánek, Příručka hospodářského práva EU, Verlag C.H. Beck OHG, Munchen 2002. ISBN 80-86395-32-4.
4.
MZV ČR, Odbor komunikační strategie, první vydání, Praha 2003
5.
Ondřej, J., Plchová, B., Abrhám, J., Pulgret, M. Ekonomické a právní aspekty podnikáni v Evropské unii, 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2007. ISBN 978-80-7179558-2.
6.
Outlá, V., Hamerník, P., Bambas J. Judikatura Evropského soudního dvora. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk , s. r. o., 2005. ISBN 80-86898-49-0.
7.
Outlá, V., Hamerník, P. a kol. Praktikum práva Evropské unie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk , s. r. o., 2005. 80-86898-10-5.
8.
Outlá, V. a kol. Právo evropské unie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. ISBN 80-86898-97-0.
9.
Pelc, V., Hospodářská soutěţ, GRADA Publishing 1995. ISBN 80-7169-124-0.
10.
Raus, D., Neruda, R., Hospodářská soutěţ po vstupu do EU, CP Books,a.s., Brno 2005. ISBN 80-251-0394-3.
Právní předpisy:
1.
Smlouva o zaloţení Evropského společenství.
2.
Smlouva o Evropské unii.
3.
Nařízení Rady č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěţe v čl. 81 a 82 Smlouvy o Evropské unii.
4.
Nařízení č. 139/2004, o kontrole spojování podniků.
5.
Nařízení č. 4064/1989.
6.
Nařízení č.1310/1997.
7.
Nařízení č. 1310/1997, publikováno ve zvláštním českém vydání Úředního věstníku EU- Kapitola 8, svazek 1.
8.
Směrnice Rady 84/450/EHS o klamavé reklamě.
9.
Směrnice 97/55/ES o srovnávací reklamě.
10.
Z. č. 143/2001 Sb.,o ochraně hospodářské soutěţe, v platném znění.
11.
Z. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění.
12.
Z. č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů.
Internetové stránky:
1.
http://www.euroskop.cz.
2.
http://europa.eu/pol/comp/overview_cs.htm.
3.
http://www.ksb.cz/cs/novinky-publikace/663/zneuziti-dominantniho-postaveni.
4.
http://www.mediafax.cz/ekonomika/2980890-Sokolovska-uhelna-dostala-od-UOHSpokutu-pres-17-milionu-korun.
5.
http://www.novinky.cz/ekonomika/175127-pokuta-205-milionu-pro-cesky-telecomod-uohs-plati-potvrdil-nss.html.
6.
http://www.ksb.cz/cs/novinky-publikace/663/zneuziti-dominantniho-postaveni.
Judikatura ESD:
1.
Rozhodnutí ESD C-41/90 Klaus Höfner a Fritz Elser v. Macrotron GmbH [1991] ECR I-1979.
2.
Rozhodnutí ESD 41/83 Itálie vs. Komise (British Telecom) [1985] ECR 873.
3.
Rozsudek ESD 27/76 United Brands Company a United Brands Continentaal BVv. Comise [1978] ECR 207.
4.
Rozsudek ESD 322/81 NV Nedrlandsche Banden-Industrie Michelin v. Komise [1983] ECR 3461.
5.
Rozhodnutí 48/69 Imperial Chemical Industries Ltd. (ICI) v. Komise [1972] ECR 619.
6.
Rozsudek Dassonville, 8/74 1974 ECR 837.
7.
Rozsudek Cassis de Dijon, 120/78 1979 ECR 639.
8.
Rozsudek Keck, C-267-268/911993 ECR I-6097.