Napříč Slovenskem na Ukrajinu

Napříč Slovenskem na Ukrajinu

Napříč Slovenskem na Ukrajinu Po loňském roce, kdy jsme veškerou energii obětovali dokončení našeho domu v Plané nad Luţnicí, jsme se s Radkou rozhodli, ţe letos konečně zase vyrazíme na nějaký ten výlet. Dalším jednoznačným rozhodnutím bylo, ţe s námi pojede i naše kokršpanělí slečna Chelsea, takţe bylo jasné, ţe budeme cestovat výhradně autem. Dlouho jsme váhali, jestli vyrazíme někam k moři (Chorvatsko, Korsika...) nebo spíše do hor. Nakonec jsme zvolili takový kompromis - hory i koupání. A protoţe jsme během první poloviny roku absolvovali s Chelsea několik výstav na Slovensku - viz.první dvě kapitoly, rozhodli jsme se, ţe naše východní sousedy navštívíme důkladněji. Já jsem sice skoro celé Slovensko kdysi procestoval ještě s rodiči, ale ona uţ je to pěkná řádka let, takţe jsem si rád mnohá místa připomenul. A protoţe moře na Slovensku nemají, rozhodli jsme se cestovat aţ na východ k Zemplínské Šíravě. No, a tam uţ se "nebezpečně" přiblíţila mnou dosud nedotčená Ukrajina....

1


Bratislava Ţádné jiné slovenské město jsem nenavštívil tolikrát jako Bratislavu a troufnu si říci, ţe ani leckteré město u nás v Čechách jsem neprochodil tak důkladně jako právě slovenskou metropoli. Nicméně všechny tyto návštěvy se odehrály v době před více neţ dvaceti lety a od chvíle, kdy je Slovensko samostatným státem, jsem Bratislavu navštívil všehovšudy dvakrát (tedy nepočítám-li průjezdy, kterých bylo jenom letos celkem šest). V rámci našich letošních cest na Slovensko jsem se do Bratislavy vrátil v květnu, kdy jsme s Radkou a s naší kokřicí Chelsinkou vyrazili na Mezinárodní výstavu psů Spring Danube. Po úspěšné výstavě jsem si nemohl odpustit alespoň krátkou návštěvu centra a podívat se na některá místa, která jsem naposledy navštívil před sedmi lety.

Kdybychom měli krátce shrnout historii slovenské metropole, museli bychom začít někdy ve 2.století př.n.l., kdy oblast dnešního města osídlili Keltové. Na počátku našeho letopočtu zde své tábory budovali Římané a během stěhování národů se tu usadili Slované. V Salzburských letopisech z roku 907 nejdeme první zmínku o Bratislavském hradě a na konci 10.století jiţ byla Bratislava - tehdy zvaná Prešpork (maďarsky Pozsony, německy Pressburg) - důleţitým hospodářským a správním centrem na hranicích nově vzniklého Uherského království. V roce 1436 udělil král Zikmund Prešporku právo pouţívat erb a po prohrané bitvě u Moháče v roce 1526 se město stalo útočištěm uherské šlechty a světských i církevních hodnostářů. Prešpork se tak rázem stal sídelním a zároveň korunovačním městem uherských králů. V 18.století uţ byl největším uherským městem a za vlády Marie Terezie zaţil období největšího rozvoje. Ústup ze slávy přišel za vlády Josefa II. - instituce a centrální úřady byly odstěhovány do Budína a 13.května byla do Vídně odvezena i královská koruna. Přešpork se stal provinčním městem, navíc ho v roce 1809 poškodilo Napoleonovo dělostřelectvo. V letech 1847-1848 zasedal ve městě uherský stavovský sněm a 11.dubna tu byly přijaty tzv. březnové zákony, které v Uhresku zrušily poddanství. Sněm však byl o rok později rozpuštěn a Prešpork tak definitivně přišel o veškerou politickou důleţitost. Významným mezníkem v dějinách města byla aţ první světová válka. Na základě paříţských mírových jednání bylo město v lednu 1919 přičleněno k nově vzniklé Československé republice a 27.března 1919 bylo schváleno i nové pojmenování - na mapě Evropy se objevila Bratislava. V meziválečném období město zaznamenalo urbanistický, architektonický, průmyslový a výrobní rozvoj. 14.března 1939 vznikl samostatný Slovenský štát a během této kontroverzní historické kapitoly se Bratislava poprvé stala hlavním městem, sídlem prezidenta, parlamentu a vlády. 4.dubna 1945 Bratislavu osvobodila Rudá armáda a z města byla odsunuta většina obyvatel německé a maďarské národnosti. Ve čtyřicátých a padesátých letech byly obnoveny válkou poničené části města včetně v roce 1948 znárodněných průmyslových podniků, ve druhé polovině 20.století došlo k

2


rychlé výstavbě sídlišť. 1.ledna 1993 přestalo podruhé existovat Československo a Bratislava se opět stala hlavním městem samostatného Slovenska.

Naši krátkou květnovou návštěvu města jsme zahájili na Kamenném náměstí, kde se nám podařilo úspěšně zaparkovat. Klobučnickou ulicí jsme došli aţ na Primanciální náměstí se stejnojmenným palácem postaveným v letech 1778-1781, který je v současné době sídlem primátora. Palác s pozoruhodným klasicistním průčelím byl v minulosti místem několika důleţitých událostí - např. 26.prosince 1805 tu byla podepsána mírová smlouva mezi Rakouskem a Francií. Okolo jezuitského kláštera jsme se dostali aţ na Hlavní náměstí, které je jakýmsi srdcem města. Uprostřed stojí Rolandova fontána z roku 1572, dílo pocházející z rakouské dílny Andrease Lutringera. Socha rytíře Rolanda hledí na budovu Staré radnice, která je dnes sídlem městského muzea. Na Hlavním náměstí panovala příjemná uvolněná atmosféra, a tak jsme neodolali a v přilehlé Sedlářské ulici jsme usedli na krátké posezení, které se zvrtlo v haluškové hody. Škoda, ţe na delší prohlídku tentokrát nebylo víc času, snad bude příště příleţitost obhlédnout i další staré známé památky v okolí Hlavního náměstí, jako např.Michalskou věţ - jedinou dochovanou bránu středověkého opevnění, nebo dóm sv.Martina, který býval korunovačním místem uherských králů.

Senec Na konci května jsme se opět vydali na Slovensko, tentokrát do Sence, který leţí v Bratislavském kraji asi 25km severovýchodně od hlavního města. Nejstarší zmínka o tomto sympatickém městě byla nalezena v listině hraběte Rolanda z 25.listopadu 1252. V roce 1480 získal Senec (v té době ovšem nazývaný Zemch, Szempc nebo Wartberg) privilegium městečka včetně práva pouţívat erb. Ovšem aţ v 18.století se město stalo důleţitým hospodářským centrem, čehoţ důkazem byl tzv.Senecký třicátek, neboli poplatek za převáţené a překládané zboţí. Král Karel III. navíc městu s dobrým komunikačním spojením udělil právo konání trhů. S rozvojem trhů souvisel také vzestup seneckých cechů, o nichţ najdeme první zmínku jiţ v roce 1599. Největším z nich byl cech hrnčířů zaloţený v roce 1745. Rozvoji města přispěla také ţeleznice Bratislava-Senec-Galanta uvedená do provozu v roce 1850. Štěrk na stavbu této ţeleznice začala v roce 1845 dolovat uherská ţelezniční správa nedaleko Sence. Intenzivní bagrování nejdříve probíhalo na pěti místech, ale ta se nakonec díky objemu výkopových prací sloučila do jednoho celku o rozloze 116 hektarů. Vzniklo tak velké jezero s maximální hloubkou 12m, kterému město vděčí za svoji současnou pověst významného letního turistického centra. Jezero bylo zpočátku nazýváno pragmaticky "Bager", od roku 1960 se ujalo nové označení " Slnečné jazerá".

3


My jsme do Sence vyrazili po slovenské dálnici D2. V Bratislavě jsme tentokrát nějak nesprávně odbočili a nepodařilo se nám správně najet na nedobudovaný průtah městem. Ocitli jsme se tak v dopravní zácpě někde na Trnávce, ale naštěstí se nám brzy podařilo najet na dálnici D1 směrem na Trnavu, ze které jsme asi po dvaceti kilometrech odbočili do Sence. Nejdříve bylo třeba najít areál "Slnečných jazer". Ta jsou sice celkem dobře značená, ale ve městě zrovna probíhaly nějaké rekonstrukce silnic, takţe jsme na příjezdu museli trochu improvizovat. Šipka ukazující k jezeru totiţ zároveň ukazovala do zákazu vjezdu. Vtipné... Areál jezer jsme nakonec našli vedeni spíše intuicí neţ nějakým značením. Úzká asfaltka nás skrze bránu zavedla aţ na promenádu, kterou od travnatých pláţí oddělovaly pouze jednotlivé penziony, restaurace a ubytovny. Na druhé straně promenády dotvářela příjemné prostředí rozlehlá travnatá plocha s několika desítkami stromů. Dost mi to připomínalo Itálii, jen tady na přelomu května a června bylo zatím tak nějak méně ţivo. Ubytování jsme si zamluvili přes internet v penzionu Labuť, který stojí zhruba uprostřed promenády. V recepci vše proběhlo bez problémů a po krátkém odpočinku jsme se mohli vydat na prohlídku do nedalekého centra. Parkování v Senci kupodivu nebyl ţádný problém a tak jsme mohli auto zanechat v těsné blízkosti Mírového náměstí. Naše první kroky vedly nejdříve do restaurace v Lichnerově ulici, kde jsme se pořádně na prohlídku města posilnili. Po večeří jsme si hned za rohem prohlédli synagogu z roku 1825, která připomíná početnou ţidovskou komunitu, která v Senci ţila před druhou světovou válkou. V roce 1930 dokonce ţidovské obyvatelstvo tvořilo celou čtvrtinu z celkového počtu obyvatel města. Synagoga, která byla v secesním stylu zrenovovaná v roce 1904, zůstala po válce opuštěná a postupně zchátrala. V současné době se Ţidovská obec snaţí najít nájemce, který by celý objekt zrekonstruoval.

Hned naproti synagoze stojí nevelký pranýř neboli kamenný sloup hanby. V roce 1552 ho dal na náměstí postavit zemský pán Andrej Batori. Provinilci tu byli vystavováni k veřejné potupě, kterou občas umocnila i nějaká ta rána bičem. Pranýř doslouţil v roce 1848, kdy bylo 4


zrušeno poddanství. Hned za pranýřem stojí morový sloup z roku 1747 s pěknou plastikou Panny Marie. Kousek za sloupem trůní v zadumané poloze nad knihou kamenná socha seneckého rodáka Szenci Molnára Alberta, uherského filozofa a reformátora. Zatímco nás zaujala poměrně zdařile vyvedená plastika, Chlesinku zaujal především okolní pečlivě udrţovaný trávník a svůj nároz na velkého uherského filozofa vyjádřila po svém. Za sochou na konci náměstí uţ mezi stromy vykukuje věţička kostela sv.Mikuláše, který je dominantou celého města. Původně ranně gotická stavba byla vybudována na místě původního dřevěného kostelíku ve 14.století. Během dalších staletí kostel postupně procházel stavebními úpravami a jeho dnešní barokní podoba pochází z 18.století. Poslední pamětihodností, kterou jsme si na Mírovém náměstí prohlédli, byl Turecký dům, který původně slouţil jako renesanční kostelík, a který nechal v letech 1556 - 1560 postavit bratislavský ţupan Krištof Baťán. Do roku 1757 se v něm konala zasedání bratislavské ţupy, posléze slouţil úředním účelům. V roce 1994 byla dokončena nákladná rekonstrukce a v domě dnes funguje stylová restaurace. Škoda, ţe jsme uţ byli po jídle, menu za 69sk by bylo určitě lákavé :-)

Z centra jsme se přesunuli zpátky k Slnečnému jezeru. Den pomalu končil a my jsme jen litovali, ţe není pokročilejší roční doba, která by byla vhodnější ke koupání. Druhý den nás čekala Celostátní výstava psů a odpolední návrat domů s krátkou zastávkou v hotelu Myslivna, který stojí na okraji Brna v krásném přírodním prostředí městského lesoparku s úţasným výhledem na moravskou metropoli. Musím říci, ţe to byl skutečně povedený výlet, který nás celkově navnadil na naši pozdější osmidenní výpravu na Slovensko.

Trenčín Po dvou krátkých návštěvách v květnu a v červnu jsme se rozhodli, ţe Slovensko navštívíme trochu důkladněji a tak jsme se v pátek 14.července vydali na osmidenní cestu napříč zemí našich východních sousedů. Zhruba po 15km jízdy z hraničního přechodu Starý Hrozenkov jsme se konečně dostali na slovenskou dálnici D1. Po nudném a pomalém úseku ze Slavkova u Brna je to konečně vítaná změna. Neţ se ale napojíme na autostrádu, odbočíme ještě na krátkou zastávku do Trenčína. Jednak je uţ hodina po poledni a tudíţ čas na oběd a hlavně bychom rádi směnili místní měnu, abychom nemuseli spoléhat na bankomaty ve Vysokých Tatrách. Místo na parkování jsme hledali v těsné blízkosti centra hned za mostem přes Váh, ale všechna parkoviště byla úplně plná. Aţ v Palackého ulici se nám podařili jedno místo najít. Hodinové parkování tu stojí 30sk, takţe musím jít do automatu rozměnit stovku, která mi

5


zbyla z naší nedávné cesty do Bratislavy. Výhodou Palackého ulice je, ţe se nachází v těsné blízkosti Mírového náměstí.

Historie Trenčín patří společně s Nitrou a Bratislavou ke třem nejstarším městům na Slovensku, o nichţ se kroniky zmiňují uţ v 11. století. Jeho strategická poloha na křiţovatce obchodních cest z něj činila správní středisko celého středního Pováţí. Nicméně uţ v 2. a 1.století př.n.l. tu existovalo keltské opevnění a ještě před tím tudy procházela tzv.Jantarová cesta, která spojovala Středomoří s Pobaltím. Na přelomu našeho letopočtu byli Keltové vytlačeni Germány, kteří často sváděli boje s legiemi Římské říše. K nejvýznamnějším střetům došlo v době Markomanských válek, kdy se vítězná 2.legie dostala aţ do oblasti Trenčína a na přelomu let 179 a 180 tu přezimovala. Tuto událost dodnes připomíná římský nápis na trenčínské skále. První zmínka o Trenčíně se datuje do roku 1067. Také v zakládací listině praţského biskupství z r.1086 je zmiňována provincie Vag, jejímţ sídlem byl zřejmě jiţ na přelomu 10.a 11.století Trenčínský hrad. Samotné město Trenčín je uvedeno v tzv. Zoborských listinách z let 1111 a 1113 jako mýtná a trhová osada pod Trenčínským hradem. Osada byla zřejmě zničena tatarským vpádem roku 1241, ale Trenčínský hrad nájezdu odolal. O půl století déle v období Matúše Čáka Trenčínského jiţ Trenčín zaţívá období své největší slávy. V roce 1321 sice město připadlo uherskému panovníku, který mu ale potvrdil městské výsady udělené uţ pravděpodobně Matúšem Čákem. V polovině května 1528 obléhali Trenčínský hrad vojska Ferdinanda I. Habsburského pod velením generála Johana Katzianera. Město bylo vypáleno a hradby byly poškozené, ale uţ v roce 1543 přistoupil magistrát k opravě obou městských bran i opevnění. Město bylo vypleněno ještě v roce 1604 a 1624 a v roce 1625 ho pro změnu postihla povodeň. V letech 1644-1645 byl Trenčín ohroţovaný povstaleckými vojsky Juraje I. Rákociho a v roce 1656 zabil více neţ 300 obyvatel mor. 2.října 1663 na město zaútočili Osmané. Město ani hrad sice nedobyli, ale podařilo se jim zapálit předměstí a vypálit 17 osad v okolí. O 15 let později pustošili okolí Trenčína vojska Imricha Tököliho a největší katastrofou byla čtyřletá blokáda města Kuruckým vojskem završená velkým poţárem v roce 1708. Následovaly dvě morové epidemie v letech 1708 a 1715, které završily období, které co do utrpení a ztrát nemělo v dějinách slovenských měst obdoby. Aby ran nebylo málo, katastrofální poţár v roce 1790 zničil skoro celé vnitřní město a ukončil období slávy Trenčínského hradu, ze kterého zbyly jen ruiny. V roce 1804 přes město táhla vojska ruského cara Alexandra I. vstříc prohrané bitvě u Slavkova. V roce 1814 zase přešlo přes Trenčín 36 tisíc muţů ruské armády táhnoucí k Lipsku. V druhé polovině 19.století se prusko-rakouské války zúčastnil i trenčínský 71.pěší pluk, který byl od roku 1880 natrvalo úmísněný v Trenčíně. 6


Koncem 19. a začátkem 20. století přichází do Trenčína průmysl a modernizuje se dopravní spojení s dalšími oblastmi Rakousko–uherské monarchie. 24. května 1914 předvedl známý letec Andrej Kvasz první vzlet letadla těţšího neţ vzduch v Pováţí. Období první světové války se do dějin Trenčína zapsalo známou vzpourou trenčínského 71. pluku v srbském Kragujevaci 2. června 1918. Nový hospodářský a průmyslový rozmach Trenčína nastal po vyhlášení Československé republiky. Ve městě dnes působí několik středních škol a sídlo tu má také Trenčínská universita A.Dubčeka a Vysoká škola managementu.

Mírové náměstí My jsme se na Mírové náměstí dostali úzkou uličkou vedoucí okolo staré synagogy postavené v roce 1913 podle projektu berlínského architekta Dr. Richarda Scheibnera. Samotné Mírové náměstí je příjemným prostranstvím se spoustou zeleně, kterému dominuje jednak morový sloup z roku 1712 a hlavně nepřehlédnutelná silueta Trenčínského hradu, který se tyčí na vysoké skále přímo nad centrem města. Doufali jsme, ţe na náměstí najdeme nějaké směnárny nebo bankomaty, ale nakonec jsme vzali zavděk Istrobankou s nečekaně dobrým kurzem a výměnou bez poplatků. Obtěţkáni slovenskou měnou jsme vyrazili do Matúšovy ulice do restaurace "Pod hradní skálou". V příjemném prostředí letní terasy jsme si dali první slovenský oběd. Pomalu nás začat tlačit čas - v Tatrách bychom měli být do 18.hodiny, coţ se v daný okamţik nejevilo příliš reálně. Protoţe jsme nechtěli za kaţdou cenu pospíchat, zavolal jsem raději do Tatranské Štrby, ţe dorazíme o něco později, aby s námi počítali s večeří. Cestou k autu jsme si ještě jednou prošli Mírové náměstí. Zastavili jsme se u Farského kostela Narození Panny Marie z roku 1324 a prohlédli jsme si městskou Dolní bránu, coţ je vlastně gotická věţ postavená někdy na počátku 15.století. Po její přestavbě v letech 1543 – 1549 se tudy do města vstupovalo přes padací most. Od roku 1857, kdy bylo zbořeno okolní opevnění, byl ve vrcholu věţe umístněn renesanční hodinový stroj, který byl v roce 1934 vyměněn za elektrický. Okolo kostela sv.Františka Xaverského, jehoţ základní kámen poloţili v roce 1653 Jezuité, jsme se vrátili ke staré synagoze a do Palackého ulice.

7


Cesta do Tater Naše cesta pokračovala do 10km vzdálené Dubnice nad Váhom, kde jsme konečně najeli na dálnici. Ta nás vcelku hladce zavedla aţ do Pováţské Bystrice, kde se náš přesun značně zbrzdil při průjezdu městem. Ani další průběh cesty nebyl plynulejší, protoţe stávající silnice tvoří polovinu nově budovaného úseku dálnice. Na silnici do Ţiliny se místy tvořily dlouhé kolony, takţe jsme byli rádi, kdyţ jsme konečně nechali Ţilinu za zády a po silnici č.18 jsme se vydali do krásného údolí Váhu. Krásné prostředí vysokých skal a výhledy na hrad Strečno jsme si mohli uţít opravdu do sytosti, protoţe v hustém provozu se absolutně nadalo předjíţdět a naše cestovní rychlost nebyla valná. Za Martinem uţ byl provoz plynulejší, ale pro změnu se zase neustále projíţdělo nějakými vesničkami, takţe aţ do Ruţomberoku cesta ubíhala velice pomalu. Za Ruţomberokem jsme konečně zase najeli na dálnici. Poslední zastávku jsme absolvovali u Liptovské Mary s s výhledem na Liptovský Trnovec a krásné panorama Nízkých Tater. Po dalších asi 35km definitivně dálnice skončila, ale to uţ jsme byli prakticky u cíle - do Tatranské Štrby uţ zbývalo cca 10km. Polohu našeho hotelu jsem měl odměřenou z mapy, takţe jsme ho našli hladce pomocí GPS. Hotel Rysy leţí na okraji Tatranské Štrby přímo u silnice na Štrbské pleso. Ze severu a východu ho obklopuje hustý smrkový porost, nad kterým ční do výšky ostré vrcholky tatranských štítů. Chelsinka má okolo hotelu spoustu zeleně, takţe jsme s prostředím všichni naprosto spokojení. Výborná a hlavně vydatná je i večeře, takţe nezbývá neţ se těšit na druhý den na první túru.

8


Vysoké Tatry – vodopád Skok Ráno po snídani jsme sbalili vše potřebné do hor - vodu, sušenky, bundy, foťák - a vyrazili jsme horskou silnicí s několika serpentinami na Štrbské pleso. Několikrát jsme minuli zubačku, jejíţ 4753m dlouhá trať začíná dole ve Štrbě a po zdolání 455 výškových metrů končí právě na Štrbském plese. Brzy se před námi objevila rozlehlá fialová mýtina - následek ničivé vichřice, která se tudy prohnala 19.listopadu 2004. Uprostřed polomů jako zázrakem přeţila Šašinková chata. Je to opravdu neuvěřitelný pohled. Tady všude býval hustý les a dnes jsou tu jen stovky pařezů zarůstající fialovým plevelem.

Po několika minutách příkrého stoupání jsme najeli na Cestu slobody - jakousi tatranskou magistrálu spojující všechna důleţitá horská střediska od Štrbského plesa přes Smokovce aţ po Tatranskou Lomnici a Matliare. Dlouho jsme po ní ale nejeli, protoţe hned vzápětí jsme odbočili do nejvýše poloţené slovenské osady - Štrbského plesa, která leţí v nadmořské výšce 1347m. Původní turistické centrum tu bylo zaloţeno uţ v roce 1872, postupně zde přibývaly léčebné domy a také sportovní zařízení. Atraktivní středisko na břehu druhého největšího jezera na slovenské straně Tater (rozloha 19,76 hektarů) je dnes jedním z nejoblíbenějších výchozích bodů pro vysokohorské túry, v zimě je zase oblíbeným lyţařským centrem. V roce 1970 se tu dokonce konalo mistrovství světa v klasickém lyţování. Této mimořádné události vděčí Štrbské pleso za svoji skvělou dopravní obsluţnost - končí tu dráha zubačky ze Štrby (provoz staré dráhy z roku 1896 byl obnoven právě v roce 1970) a také trať Tatranské elektrické ţeleznice (TEŢ), která odsud jezdí aţ do Tatranské Lomnice.

Okolo malého Nového štrbského plesa, které tu bylo uměle vybudováno na místě bývalého rašeliniště, jsme se dostali aţ na hlavní parkoviště. V půl deváté ráno bylo ještě skoro prázdné. Parkovací poplatek na celý den činí 160sk. Naše první kroky vedly samozřejmě na 9


břeh plesa s úţasným panoramatem v pozadí. Před zraky návštěvníků se tu tyčí k nebi dvoutisícové vrcholy tatranských štítů. Některé jsou oblé, jiné zase ostře špičaté. Tu a tam se po vrcholky ještě drţí zbytky sněhu, který ani v letním parnu nestačit odtát. Na protějším břehu stojí dvě stavební dominanty - typická špičatá střecha hotelu FIS a skokanské můstky. Nad můstky se tyčí Predné Solisko (2117,2m), na které jsem vystoupal někdy před více neţ dvaceti lety. Mezi ním a Prednou Baštou se otevírá Mlynická dolina, do které jsme měli namířeno my.

Cesta do Mlynické doliny začíná hned u našeho parkoviště. První kilometr tvoří široká asfaltová silnice vedoucí aţ k hotelu FIS. Za ním asfaltka volně přechází do lesní stezky tvořené většími či menšími kameny a my - vedeni ţlutou značkou - jsme se vnořili do hustého lesa. Cesta se klikatila v hustém borovém porostu a my jsme krok za krokem zdolávali jeden výškový metr za druhým. Po zhruba 1,5km stoupání jsme vzrostlé borovice nechali za zády a před námi se objevil nejen hustý kosodřevinový porost, ale také nádherné výhledy na okolní kopce a štíty. Na jedné straně se nad námi tyčilo Predné Solisko a na druhé straně Patria. V dálce před námi jsme tu a tam zahlédli světlou siluetu vodopádu, ale v členitém terénu nám k němu zbývaly ještě více neţ dva kilometry.

Po několika minutách stoupání jsme dvakrát překročili divoký tok horské bystřiny Mlynice, která odsud pokračuje dolů do údolí k městu Svit, kde se vlévá do říčky Poprad. V parném počasí byla pro nás a především pro Chelsinku chladná voda Mlynice vítaným osvěţením. Výška okolních porostů se uţ sníţila na minimum a nad hlavami se nám otevřely výhledy na další tatranské vrcholy - za Predným Soliskem se objevil ostrý vrchol Štrbského Soliska a za Patrií vykoukly obě Bašty - Malá a Predná. Konečně se před námi objevil v plné kráse asi 30m vysoký vydatný vodopád Skok padající ze skalního prahu, který byl vlastně vidět uţ od Štrbského plesa. Hodnota nadmořské výšky na GPS se prozatím zastavila hodnotě 1703m. Radka s Chelsinkou "zaloţili" výškový tábor a já jsem vyrazil na výstup nad vodopád. Cesta 10


okolo padající vodní masy je jištěna řetězem a po několika minutách jsem uţ mohl kochat krásným výhledem do údolí, na Štrbské pleso i vzdálený masív Nízkých Tater. Na vodopádem leţí malé pleso, které se nečekaně jmenuje Nad Skokem. Ţlutě značená stezka ho obchází po západním břehu a míří kamsi na další horizont. To mě docela lákalo, protoţe z výše poloţeného horizontu by mohl být další pěkný výhled. Takové horizonty jsem postupně překonal asi tři. GPS ukazovala 1940m, coţ uţ jasně svádělo překonat hranici 2000m. Okolo malých Kozích ples jsem se tak dostal aţ pod skalní sedlo s příkrým serpentinovým stoupáním. A to byla výzva :-)

Výstup k Čapímu plesu trval asi čtvrt hodiny. Konečně se přede mnou objevila průzračná hladina horského oka a panorama dalších tatranských štítů. Dosaţená nadmořská výška činila 2082m, coţ znamenalo, ţe od Štrbského plesa jsem překonal převýšení 735m. U Čapího plesa se ţlutá stezka stáčí na jihozápad do sedla Bystrá lávka (2300m), coţ byla sice další výzva, jenomţe Radka s Chelsinkou uţ dole pod vodopádem čekaly hodnou chvíli a tak jsem se raději pokochal nádhernými výhledy do údolí a se štítem Satan po levé straně a s Velkým Soliskem po pravici jsem zamířil zpět.

Cesta od vodopádu ke Štrbskému plesu nám trvala hodinu. U plesa jsme si dopřáli zaslouţený pozdní oběd v kolibě - Radka si dala stylové halušky, já méně stylové ovocné knedlíky :-)

11


Vysoké Tatry - Lomnica Druhý den v Tatrách jsme zamířili na východní stranu tohoto nádherného pohoří. Autem jsme vyrazili z Tatranské Štrby opět směrem ke Štrbskému plesu, kde jsme opět najeli na Cestu svobody. Tentokrát jsme po této magistrále pokračovali podhůřím dál na východ. Cestou se nám otevřeli výhledy na ještě rozsáhlejší polomy, neţ které jsme viděli okolo Štrbského plesa. Na některých místech skutečně z lesů nezbyl skoro ani strom. Krásný byl ale i fialový porost, který jako obrovský koberec pokryl rozsáhlé pláně, a který nádherně kontrastoval s panoramatem šedých hor. Opět jsme měli štěstí na skvělé počasí. Tatranské štíty jsme měli od silnice všechny pěkně jako na dlani. Proto jsme náš přesun často přerušovali fotografickými přestávkami.

Přes Vyšné Hágy, Tatranskou Poljanku a Smokovce jsme konečně dorazili do Tatranské Lomnice. Opět jsme zaplatili tradiční denní parkovací poplatek 160sk a pěšky jsme se vydali k dolní stanici lanovky na Skalnaté pleso. Zpáteční lístek vychází na 390sk, Radka měla studentskou slevu 15% a Chelsinka měla jízdu zadarmo. Trasa čtyřmístné kabinové lanovky měří celkem 3708m a překonává převýšení 868m. Současné stříbrné kabinky jsou v provozu od roku 1995, kdy nahradily původní barevné, které jsem měl v paměti já.

Celá cesta i se zastávkou v mezistanici Štart (1173m) trvala něco málo přes 12 minut. Většinu cesty jela lanovka v průseku mezi stromy aţ v horním úseku nad mezistanicí se konečně otevřely pěkné výhledy do údolí. Ovšem nejhezčí výhled na podhůří s Tatranskou Lomnicí a Popradem se nám naskytl aţ od horní stanice poblíţ Skalnatého plesa. Nádheru celého prostředí dotvářel také impozantní masív Lomnického štítu (2634m).

12


V nadmořské výšce 1751m panovalo velice příjemné klima, které vystřídalo parné podnebí z Lomnice. My jsme chvíli poseděli na břehu Skalnatého plesa a potom jsme popošli aţ k nedaleké observatoři. Tady jsme dosáhli dnešní konečné nadmořské výšky 1774m.

Po téměř hodinovém pobytu pod masívem Lomnického štítu jsme zase zamířili lanovkou zpátky do Tatranské Lomnice. Rázem jsme se zase ocitli v rozpáleném podhůří a tak jsme rychle nasedli do auta a přesunuli jsme se do nedalekého Starého Smokovce. Odsud jezdí 1937m dlouhá pozemní lanovka na Hrebienok, kam jsme naplánovali odpolední výlet. Parkovací lístek z Lomnice platil i ve Smokovci, takţe jediným problémem se ukázalo být hledání volného místa na zaparkování. nakonec se nám to podařilo, ale k dolní stanici lanovky nebo spíše zubačky musíme jít pěkný kus pěšky.

13


Samotná cesta zubačkou trvala sedm minut a během této doby jsme překonali převýšení 247m. Trasa pozemní lanovky kdysi vedla hustým lesním porostem, dnes návštěvníci projíţdějí mýtinou s několika vzrostlými stromy. Samotná zubačka připomíná lanovku na Petřín - i tady se uprostřed trasy míjejí dva vozy. Na Hrebienku v nadmořské výšce 1272m panovalo stejně příšerné vedro jako dole ve Smokovci. Radka s Chelsinkou raději odpočívají ve stínu a já se jdu podívat na nedaleké vodopády na Studeném potoce. Oproti Skoku se tedy spíš jedná o velké kaskády, které trochu připomínají skandinávské dravé říčky. První níţe poloţená kaskáda se jmenuje Dlhý vodopád a o několik set metrů dále proti proudu u dřevěného mostíku je k vidění o něco vyšší Velký vodopád. Názvy obou kaskád jsou - snad aţ na to slovo "vodopád" - docela trefné.

Místy příkrým stoupáním jsem se vrátil zpátky na Hrebienok, kde jsme akorát stihli odjezd zubačky. Ve Smokovci jsme se snaţili porozhlédnout po nějaké restauraci, kde bychom si před večeří dali něco drobného k snědku, ale nakonec jsme se na jídlo přesunuli zpátky do našeho domovského hotelu Rysy v Tatranské Štrbě.

14


Vysoké Tatry - Popradské pleso Na dopolední část našeho posledního dne v Tatrách jsme si naplánovali výlet k Popradskému plesu. Nejdříve jsme ovšem potřebovali doplnit zásobu pohonných hmot a tak jsme vyrazili hledat benzinku u hlavní popradské silnice ve Štrbě. Bohuţel se ukázalo, ţe místní pumpa uţ byla zrušena a ţe nám nezbude, neţ zajet pro benzín do nedalekého Svitu. A to byla nakonec šťastná shoda okolností. Nejen ţe jsme ve Svitu natankovali plnou nádrţ (45l), na kterou jsme později ujeli rekordních 746km (holt asi dobrej podnik :-), ale hlavně jsme u hlavní "popradské" silnice měli moţnost fotografovat úţasné tatranské panorama za ještě úţasnějšího počasí. Pro první zastávku jsme si zvolili odbočku do obce Mengusovce - jako na dlani jsme tam měli celou západní část Vysokých Tater od Kriváně aţ po Gerlachovský Štít. Podruhé jsme zastavili těsně za obcí Štôla, kde se před námi objevil další úţasný výhled na tatranské štíty.

Základnou pro výlet na Popradské pleso se nám opět stalo parkoviště na Štrbském plese s tradičním poplatkem 160sk. Opět jsme se vydali po asfaltce směrem k hotelu FIS, ale u mostu přes Mlynici jsme tentokrát odbočili doprava a dál jsme pokračovali po červené. Ocitli jsme se tak na pěší Tatranské magistrále, coţ je hlavní turistická značená trasa v Tatrách. Tato stezka vybudovaná v letech 1931-1937 vede z jihozápadního podhůří přes Štrbské pleso, Hrebienok, Skalnaté pleso aţ k Velkému Bílému plesu v jihovýchodní části Tater. Její celková délka činí 70km. My s Radkou a Chelsinkou jsme neměli ţádné dalekosáhlé turistické ambice a tak nám z této délky plně postačily vybrané čtyři kilometry.

A nutno podotknout, ţe to byly skutečně čtyři nádherné kilometry. Především úsek od rozcestí Trigan aţ k Popradskému plesu. Magistrála totiţ vede ve svahu nad Mengusovskou dolinou s kulminací v nadmořské výšce 1570m. Výhledy na Velkou dračí hlavu, Zlomiskovou věţ i stejnojmenné údolí s horským potokem patřily určitě k tomu nejkrásnějšímu, co jsme za těch 15


pár dní v Tatrách viděli. Po přechodu přes Hlincův potok se před námi objevila hladina Popradského plesa. Toto jezero leţí v nadmořské výšce 1494m na úplném konci Mengusovské doliny a ze tří stran ho obklopují příkré svahy okolních štítů. Na západní straně se tyčí hřeben patrie a tří Bašt, na severu se zvedá Popradský hřeben a na východě ční nad plesem téměř 2000m vysoká Ostrva, do jejíhoţ sedla vede nekonečná serpentina Tatranské magistrály. A právě místo, kde začíná magistrála prudce stoupat, bylo cílem naší procházky. Na chvíli jsme se posadili na břeh plesa, abychom nabrali síly na sestup Mengusovskou dolinou. Na zpáteční cestě jsme se malinko zchladili v ledovém Zadovském potoce a po asfaltové silnici jsme nabrali jiţní kurz.

Kousek za Popradským plesem jsem ještě na chvíli odbočil k Symbolickému cintorínu, který v roce 1934 zaloţil malíř Otakar Štáfl. Cintorín leţící pod západním svahem Ostrvy je věnován obětem Vysokých Tater. Kromě ručně vyřezávaných kříţů z dílny Jezefa FekiečaŠumného z Detvy tu lze vidět i spoustu náhrobků roztroušených po okolních skalnatých výčnělcích a pěknou kapličku.

Radka s Chelsinkou na mě čekali u hlavní cesty, po které jsme se uţ bez dalších zastávek vydali zpátky do údolí. Čekaly nás ještě asi tři kilometry k zastávce Tatranské elektrické ţeleznice (TEŢ), která nás měla odvést zpátky ke Štrbskému plesu. Sestup po kvalitní i kdyţ notně rozpálené silnici uběhl docela rychle a hned vedle malého parkoviště jsme zdárně našli i malou zastávku místní električky. Samotnou jízdu električkou jsem si příliš nevychutnal, protoţe v podstatě po celých pět minut jízdy jsem zápolil s automatem na jízdenky za bedlivého a (kdo ví proč) nevraţivého dohledu místní paní průvodčí. 16


Ze Štrbského plesa jsme se autem přesunuli do našeho domovského hotelu v Tatranské Štrbě, abychom si dopřáli pozdní oběd a také abychom nabrali síly na odpolední výlet.

Pribylina Po krátké odpolední siestě jsme se z Tatranské Štrby vydali na poslední výlet. Na začátku nás čekal jiţ tradiční výjezd serpentinou na Cestu slobody, ale tentokrát jsme na křiţovatce před Štrbským plesem odbočili doleva a vydali jsme se západním směrem. Naším odpoledním cílem se stala malá podhorská vesnička Pribylina, ve které se nachází Muzeum Liptovské vesnice. Pribylina je od Štrbského plesa vzdálena asi 25km a vlastně se uţ nachází v Ţilinském kraji. Zhruba 12km odsud leţí Liptovský Mikuláš a přehradní nádrţ Liptovská Mara, při jejímţ budování v letech 1970-1975 pod hladinou zcela zaniklo celkem osm dědin. A pávě památky a skvosty lidové architektury z těchto vesniček byly zachráněny přenesením do lokality v těsné blízkosti obce Pribylina. Staly se tak základem krásného skanzenu, který tu byl otevřen v roce 1991. My jsme při příjezdu nejprve úspěšně minuli ne zcela ideálně označenou odbočku ke skanzenu a neplánovaně jsme tak zavítali do samotné Pribyliny, která se můţe pochlubit především neobarokním kostelem sv.Kateřiny z roku 1910 a evangelickým neorománským kostelem postaveným podle projektu M.M.Harmince v roce 1902. Samotný skanzen leţí na opačné straně hlavní příjezdové komunikace a vede k němu pouze neudrţovaná prašná cesta se štěrkovým parkovištěm. U stylového vchodu jsme zaplatili celkem 140sk (80 dospělí, 40 studenti, 20 foto) a mohli jsme se vydat na prohlídku nevelkého ale nesmírně zajímavého areálu plného typických dřevěných lidových staveb. Nejdříve jsme zavítali do několika obydlí liptovských zemědělců, následovala exkurze do malého obchůdku a také do staré vesnické školy. Ovšem největší pamětihodností celého areálu je přesná kopie ranně gotického kostela Panny Marie z Liptovké Mary. Kostel je jakousi dominantou skanzenu, je obehnaný stylovou zídkou s doškovou stříškou a věţ kostela ční vysoko nad střechy okolních budov.

Hned za kostelem jsme se mohli osvěţit v příjemně chladné vodě zdejšího potůčku a poté co nás zdárně minulo stádo koz se svým pastevcem - ač dobově oblečen, pouţívajíc mobilní telefon nás nešetrně vrátil do reality 21.století - jsme zavítali do velkého starostova statku obklopeného několika stylovými sýpkami na obilí. Kousek za statkem naproti hospodářským

17


obydlím jsme mohli obdivovat další z kopií cenných památkových objektů zátopového území - goticko-renesanční kostel z Paríţkovic, který je nejstarším zemanským sídlem Liptova.

Cestou zpátky ke vstupní bráně jsme ještě minuli dřevěnou zvonici a několik starých stodol a tím byla prohlídka Muzea liptovské vesnice u konce. Na zpáteční cestě do Štrby jsme se ještě na chvíli zastavili ve vesničce Podbanské, odkud se naskýtal úţasný výhled na nejzápadnější štít Vysokých Tater, kterým je majestátní Kriváň (2494m).

Levoča V úterý 17.7. končí náš pobyt ve Vysokých Tatrách a naše slovenská cesta bude pokračovat dál na východ. Po silnici E50 se tedy vydáváme přes Svit do Popradu a odtud pokračujeme dál na východ do slovenských končin i mnou dosud neprobádaných. Naší první zastávkou byla Levoča - město se 14 000 obyvateli, které je nazýváno Královnou Spiše. Člověka na první pohled zaujme mohutné gotické opevnění města ze 16.století. První zmínka o městě je však ještě mnohem starší - uţ v roce 1249 ho ve své listině zmiňuje uherský král Bela IV. V roce 1271 uţ Levoča vystupuje jako centrum provincie Sasů a uţívá práva svobodného královského města.Díky své poloze na křiţovatce obchodních cest a díky uděleným výsadám začalo město prosperovat a své významné postavení si Levoča udrţela aţ do konce 16.století. V období prosperity byly vystavěno i mnoho gotických měšťanských domů, které ale byly v letech 1550 a 1599 zničeny rozsáhlými poţáry. Během dalších století byly postupně budovány školy, radnice, knihovna a lázně. Ve 20.století se stala Levoča administrativním centrem ţupního, později okresního významu. V roce 1950 bylo centrum města prohlášeno městskou památkovou rezervací. 18


Nejvýznamnější stavbou města je bezesporu chrám Sv.Jakuba a proto jsme u mohutné hradby obočili skrze Košickou bránu na náměstí Mistra Pavla, které si dodnes si zachovalo svůj středověký obdélníkový tvar o stranách v poměru 3:1. Náměstí patří k největším náměstím tohoto typu v Evropě a společně se zachovalými renesančními domy svědčí o bohatství města ve středověku. My jsme na náměstí zastavili hned za zdejší radnicí, která byla přestavěna v 16.století po předchozím poţáru. Dominantou celé stavby je věţ, která byla přistavěna v letech 1656 - 1661 a původně slouţila jako zvonice. Hned vedle stojí zvenku nenápadný chrám sv.Jakuba, který byl postaven někdy mezi léty 1330-1350, podle jiných zdrojů moţná aţ 1370. V průběhu dalších let byly k chrámu postupně přistavovány další části - např.kaple sv.Juraje z roku 1390 na severní straně, jiţní předsíň s kaplí z roku 1474 dostavěná u příleţitosti návštěvy krále Matěje Korvína nebo knihovna z roku 1519 tvořící nadstavbu nad severním portálem. V roce 1494 se Levoči setkali čtyři bratři Jagelovští - mezi nimi polský a uherský král - a se svými doprovody tu strávili delší čas. Jako památka na toto setkání byla v zadní části střední chrámové lodě umístěna zdobená dřevěná lavice a také oltář Panny Marie Sněţné, který je dnes k vidění v přední části chrámu. Díky dobré finanční situaci města a přítomnosti vysoce vzdělaných farářů došlo v následujících letech k čilému zařizování interiéru chrámu. Vznikly nové boční oltáře, nástěnné malby a také první varhany. V první polovině 16.století přichází do města skvělý řezbář Mistr Pavel, který je kromě mnoha jiných děl autorem také oltáře sv.Jakuba, největší a nejvýznamnější pamětihodnosti města. Oltář je se svoji výškou 18,62m nejvyšším gotickým oltářem na světě. Dílo je obdivuhodné nejen svými rozměry, ale také geometrickou vyváţeností a propracovaností detailů. Oltář byl umístěn do poměrně malého čelního presbytéria, čímţ celé dílo opticky splývá s architekturou chrámu. Je neuvěřitelné, ţe dřevěný oltář přečkal na svém místě bez úhony téměř 500 let. Za celou dobu byl pouze třikrát opravován a v letech 1952-1954 prošel náročnou restaurací, během které byl jedinkrát za dobu své existence rozebrán.

19


Do chrámu se vstupuje pouze organizovaně zhruba kaţdou půlhodinu. Těsně před otevřením vchodu jsem si uvědomil, ţe naproti v obchodě se prodávají vstupenky, naštěstí jsem si lístek v hodnotě 60sk stačil koupit včas. Průvodce celou naši početnou skupinku provedl celým chrámem a kromě hlavního oltáře sv.Jakuba nám podrobně popsal nejen dalších 18 menších oltářů, ale také chrámové vybavení včetně výše zmíněné lavice bratří Jagelovců, varhan ze 17.století, dřevěné kazatelnice, křtitelnice a lavic jednotlivých rodin levočských měšťanů. Musím říci, ţe to byla prohlídka nadmíru zajímavá. čas uţ ale pokročil a před námi byla ještě dlouhá cesta a tak jsme se z náměstí Mistra Pavla vrátili skrze Košickou bránu zpět na hlavní silnici a pokračovali jsme dál na východ.

Spišský hrad Z Levoče je to jenom nějakých 16km do Spišského Podhradí, kde už se před námi vynořuje mohutná silueta Spišského hradu, stojícího na vápencové skále, která převyšuje okolní terén o dobrých 200m. Se svoji rozlohou přes čtyři hektary patří k největším hradním komplexům ve Střední Evropě.

Nejstarší částí hradu byla kruhová věţ postavená mezi 11. a 12.stoletím. Tato věţ však o jedno století déle zanikla a současná kruhová věţ pochází aţ z první třetiny 13.století, tedy ze stejné doby jako románský palác a další části horního hradu. Na konci 13.století vzniká za podpory krále Bely IV. Prepoštský palác jako první přístavba k původnímu hradu. V neklidné druhé polovině 13.století byl hrad svědkem mnoha bojů, v roce 1312 ho marně dobýval Matúš Čák Trenčínský, načeţ následovala gotická přestavba a rozšíření. 20


V roku 1443 hrad získal Ján Jiskra z Brandýsa, bojující za práva Ladislava Pohrobka. Ten dal postavit na úbočí hradu malou pevnůstku a posléze také opevnil velké nádvoří, čímţ hrad začal získávat svoji současnou podobu. V roce 1464 byl hrad darován Imrichovi a Štefanovi Zápoľským, kteří se zde usídlili a hrad postupně zmodernizovali a dobudovali. V roce 1528 hrad zkonfiskovali Habsburkové, ale uţ o tři roky později ho věnovali Alexiovi Turzovi. Také Turzovci si hrad přizpůsobili svým potřebám a mnohým budovám dali renesanční charakter. V roce 1636 získali hrad Csákyovci, kteří ho vlastnili aţ do roku 1945. Ovšem samotný hrad obývali pouze do 17.století, od té doby tu zůstala pouze vojenská posádka. I ta nakonec po poţáru v roce 1780 odešla a hrad zpustnul. Od 80.let dvacátého století je hrad znovu přístupný. My jsme se ovšem vypravili pouze do Spišského Podhradí, kde jsme si letmo prohlédli Spišskou Kapitulu, coţ je takové malé městečko obehnané hradbami, jemuţ vévodí dvou věţová pozdně románská katedrála sv. Martina z let 1245-1273, a posléze jsme se snaţili najít místo s co nejhezčím výhledem na hrad. Pro fotografování se ukázalo být ideální náměstí a hlavně nádraţí, které leţí přímo pod hradním svahem. Čas pokročil a bylo třeba pokračovat v cestě. Asi 10km za Spišským Podhradím jsme najeli na dálnici a vnořili jsme se do 4822m dlouhého moderního tunelu Branisko, kterým dálnice překonává stejnojmenné pohoří. Bohuţel dálnice záhy zase skončila a nás čekalo ještě úmorných 40km do Prešova. Ulice tohoto třetího největšího slovenského města (94 000 obyvatel) nevypadaly příliš vábně. Všude neudrţované fasády a ploty z vlnitého plechu. Inu, ocitli jsme se na samém východě Slovenska. Naštěstí průjezd Prešova byl docela dobře značený, takţe jsme bez potíţí najeli na dálnici vedoucí na jih do (pro změnu) druhého největšího slovenského města - Košic. Návštěvu Košic jsme si naplánovali aţ na zpáteční cestu, takţe jsme se prozatím drţeli výhradně na východním břehu řeky Hornád. Dálnice nás zavedla aţ na nevzhledné sídliště na okraji města, kde jsme nabrali východní kurz a po silnici E50 jsme zamířili vstříc Slánským vrchům a Michalovcům. Cesta to byla docela zdlouhavá, a tak jsme byli rádi, kdyţ se před námi konečně objevilo čtyřicetitisícové okresní město na břehu Zemplínské Šíravy. Ani v Michalovcích jsme se nechtěli nijak zvlášť zdrţovat - cikánské gheto na jeho okraji nás v našem rozhodnutí celkem utvrdilo. Nicméně město samotné vypadalo docela sympaticky. Hodně zeleně, široké hlavní třídy a hlavně dobře značený směr k Šíravě. Brzy jsme najeli na čtyřproudou rychlostní komunikaci a po několika minutách se před námi objevila široširá vodní hladina vodní nádrţe Zemplínská Šírava.

Zemplínská Šírava Vodní nádrţ Zemplínská Šírava je druhou největší vodní plochou na Slovensku. Se svoji rozlohou 33km2 sice nemůţe konkurovat našemu Lipnu (48,7 km2 ), ovšem zdejší klima, které patří k nejteplejším v celém regionu, učinilo z vodní nádrţe a jejího okolí důleţité turistické centrum. Samotná vodní plocha je 11km dlouhá a 3,5km široká. Průměrná hloubka se pohybuje okolo 9,5m, přičemţ naměřené maximum činí 14m. Její břehy - tedy především ten severní - obklopuje hned několik turistických center. Mezi nejznámější patří Kaluţa, která byla i naším cílem. Přes internet jsme si zamluvili několikadenní pobyt v hotelu Eurobus, který leţí na malém poloostrově, jenţ vybíhá do vodní nádrţe ze severní strany. Aţ do Kaluţi vede z Michalovců kvalitní široká rychlostní komunikace, která nás bezpečně dovedla aţ k dobře značené odbočce k našemu hotelu. Po krátké jízdě okolo dalších hotelů a kempů se před námi na konci poloostrova konečně objevila silueta našeho hotelu.

21


Ubytování proběhlo bez nejmenších problémů, rezervace z internetu zafungovala a my jsme dostali pěkný pokoj v prvním patře s nádherným výhledem na východní část vodní nádrţe a pohoří Vihorlat, které se zvedá za jejím severním břehem. A protoţe bylo neskutečné vedro, museli jsme jít hned vyzkoušet kvalitu zdejší vody. Nutno podotknout, ţe informace o nejteplejší oblasti Slovenska nelhaly. Jestliţe v Tatrách bylo v nadmořských výškách přes ticích metrů místy i docela příjemně, na Šíravě v nadmořské výšce dosahující sotva 133m panovala skutečně vraţedná vedra a teplota vody připomínala čerstvě napuštěnou vanu. Uţ dlouho se mi nestalo, ţe jsem do vody zahučel bez sebemenšího otuţování a vydrţel jsem tam více neţ hodinu.

Po osvěţující koupeli bylo třeba doplnit kalorie a otestovat kvalitu zdejší kuchyně. K duhu přišlo kromě výtečné večeře především vychlazené pivo Šariš i skvělý čokoládový pohár. Ochlazení to však bylo jen krátkodobé, protoţe teplota vzduchu o nadcházející noci jen neochotně klesala pod čtyřicet stupňů. Inu, východoslovenské tropy...

22


Další den byl celý ve znamení odpočinku a relaxování střídavě na travnaté pláţi nebo na našem hotelovém balkónu. Veškeré plány na nějaké výlety do blízkého okolí zcela zanikly ve vraţedném vedru. Však ona nám trocha té zahálky po plahočení po horách a po dlouhé cestě na východ Slovenska neuškodila. A hlavní výlet mě přece čekal následující den v pátek...

Užhorod Cesta na Ukrajinu Čtvrtek 19.července byl pro mě vyvrcholením naší krátké cesty. Uţ více neţ tři roky jsem do své cestovatelské statistiky nepřidal ţádnou novou navštívenou zemi a na Šíravě byla tak blízko dosud neprobádaná Ukrajina. Samozřejmě za těch pár hodin jsem ji nijak zvlášť probádat nemohl, ale zkrátka jsem se chtěl s touto obrovskou zemí na východě tak nějak krátce seznámit a oklepnout si ji před nějakou případnou rozsáhlejší návštěvou. A tak jsem ráno vstal uţ v pět hodin a za ještě poměrně snesitelného dusna jsem se okolo půl šesté vydal podél severního břehu Zemplínské Šíravy na východ. Prázdnými silničkami jsem se brzy dostal aţ do okresního města Sobrance, kde jsem se napojil na silnici E50, která mě zavedla aţ do blízkosti vesničky Vyšné Německé. V souvislosti s výletem na Ukrajinu jsem řešil jedno zásadní dilema - autem nebo pěšky? Nakonec převáţila druhá varianta neboť jsem se domníval, ţe pěší přechod hranice bude rychlejší. Známí v Táboře mě totiţ varovali, ţe nedávno strávili na Slovensko-Ukrajinské hranici v autě více neţ pět hodin! A tolik času jsem přece jen neměl. Zbývalo tedy vyřešit otázku parkování. Naštěstí se za odbočkou k celnici nacházelo malé parkoviště, kde jsem mohl auto nechat. S foťákem a pasem v ruce jsem se tedy vydal vstříc nové zemi. Rostoucí fronta aut uţ na slovenské straně mě jen utvrdila ve správnosti mého rozhodnutí jít pěšky. Bohuţel celníci byli jiného názoru. Celnice je pouze pro automobily pěšky se tudy projít nedá! To jsem tedy nečekal. Nedalo se nic dělat, vrátil jsem se zpátky pro auto a chca nechca jsem se zařadil do nepříliš optimisticky vypadající fronty aut. Ze třech dlouhých jsem si vybral tu dlouhou. Bylo 6,27hod. Trvalo to asi čtvrt hodiny neţ jsem se pomalu došoural na slovenskou celnici. Tady mě čekala pouze kontrola pasu a technického průkazu od auta. Dál nezbývalo neţ čekat, aţ Slováci zvednou v našem pruhu závoru a pustí nás dál. Bohuţel za závorou následovala další kolona stojících aut, které se z tří slovenských pruhů sjíţděli do jednoho ukrajinského. Za zatáčkou auta mizela z dohledu, takţe se dalo stěţí odhadnout, co se tam asi děje. Za závoru jsem se dostal asi po další čtvrthodině čekání a přesně v 7,28 jsem zdárně šouravou jízdou minul hraniční modroţlutý patník. Následovala nejdelší fáze čekání - další tři čtvrtě hodinu mi trvalo zdolání asi 100m úseku k prvnímu vojákovi. Začala dlouhá ukrajinská procedura a razítkování. Nejdříve jsem od vojáka dostal orazítkovaný papírek s číslem auta, SPZ a počtem osob ve voze. S tímto papírkem bylo třeba absolvovat veškerou proceduru na celnici spojenou se zábavnou hrou "Posbírej všechna razítka nebo vypadneš". Dále jsem dostal imigrační formulář a voják mi ještě důrazně připomněl, ţe mám schovat foťák do kastlíku a rozhodně nemám na celnici nic fotit. Potom ještě autoritativně mlel cosi ukrajinsky, čemuţ jsem nerozuměl a mumlajíc šel "odbavit" další auto. 23


Za vojákem se fronta opět dělila, tentokrát pouze do dvou pruhů. Auta se do nich řadila vţdy na pokyn dalšího vojáka. Tady uţ následovalo čekání na samotnou celní proceduru. Toto čekání jsem si krátil sledováním celního mumraje, prohlídkou cedule "písek" se šipkou dolů, kde - nebudete tomu věřit - byla malinká hromádka písku, či pozorováním venčení statných sluţebních psů, kdy jsem byl docela rád, ţe nejdu pěšky. Konečně na mě přišla řada - byl jsem u celního okénka. Samozřejmě jsem musel vystoupit z auta a jít pas a vyplněný formulář odevzdat osobně. Oficír chtěl ještě vidět technický průkaz a zelenou kartu, potom vše pomalu a pečlivě naťukal do počítače. A začal vyzvídat: Kampak ţe jedu? Do Uţhorodu. A dál? Nikam, jen do Uţhorodu. Jenom do Uţhorodu? Jojo, jen do Uţhorodu. A kam v Uţhorodě? Tak to uţ mě rozhovor přestával bavit, obzvlášť, kdyţ mi docházela zásoba mé chabé léta nepouţívané ruštiny. No, prostě do Uţhorodu, do centra, na hrad. Što takoje grad? No, prostě hrad! Naštěstí se za oficírem objevila nějaká důstojnice a začala dotěrnému celníkovi cosi tlumeným hlasem vysvětlovat. Celník se krátce zadumal. Trapné ticho, kdy jsem přemýšlel, jak se řekne rusky hrad, přerušilo vysvobozující čtvero klapnutí razítka - do pasu, na imigrační bumáţku, na kus formuláře, který zůstal na celnici a na můj průvodní papírek. Prima, splnil jsem čtyři levely najednou! Následovala celní kontrola, kdy další důstojník pečlivě, razantně a autoritativně prosmýčil všechna zákoutí a záhyby mého auta. Nic z toho, co vyndal z kastlíku, bočních kapes ani z kufru samozřejmě nevrátil na své místo, takţe jsem po něm průběţně vše uklízel já. Následovala otázka, jestli mám něco k proclení a jestli mám razítko od doktora!Tak to uţ bylo moc! Od jakýho doktora? Naštěstí to asi byla přezdívka dalšího celníka, který se za chvilku přihnal s dalším razítkem na průvodní papírek. Ufff! Davaj! Měl jsem to za sebou...A ještě ne..Ještě jsem musel odevzdat průvodní lístek se všemi razítky poslednímu vojákovi. Ten je zkontroloval, ţe jsem splnil všechny levely a pokynem ruky mě pustil na Ukrajinu. Bylo 8,45. No, mohlo to být horší... Tak tedy vzhůru do nové země. Okolo bábušek-vekslaček nabízejících výměnu peněz a okolo odbočky na Perečyn přímo do města. Byl jsem zvědavý, jak na mě bude působit Ukrajina v porovnání s východním Slovenskem, která je uţ samo o sobě malinko zaostalejší. Nutno říci, ţe přechod hranice posune člověka zase o pár let zpátky proti proudu času. Rozbitá silnice, nepořádek a kde se vzaly tu se vzaly staré opotřebované nákladní prdolety pamatující snad ještě Gagarina. Chvíli jsem se zdárně drţel značky "centrum" oprášejíc své dávné znalosti azbuky. Najednou ale cedule zmizela. A tak jsem jel celkem nevzhlednými ulicemi pořád rovně. Záhy jsem se ocitnul na sice poměrně sympatickém předměstí s mnoha novými baráčky, ale pomalu mi začínalo být jasné, ţe tudy asi cesta do centra nepovede. Město pozvolna končilo a tak jsem doslova přelétl ţelezniční přejezd a na ušmudlané křiţovatce, která si mohla o asfaltu nechat tak akorát vyprávět, jsem odbočil na silnici vedoucí přesně opačným směrem. Sice to taky nebylo to pravé ořechové, ale směr jsem nabral přece jen o něco lepší. Silnice mě zavedla aţ na socialisticky vyhlíţející odporné průmyslové předměstí. V dálce jsem naštěstí zahlédl nablýskané kopule pravoslavného chrámu, takţe jsem se alespoň trochu zorientoval. Veden svým geodetickým instinktem jsem se průběţně prokličkoval aţ k nové moderní budově uţhorodského nádraţí a odtud uţ vedla široká hlavní třída aţ ke katedrále.

24


Historie Moderní pravoslavná katedrála je jednou z nejhezčích staveb tohoto města, ve kterém dnes ţije více neţ 130 000 obyvatel. Historie Uţhorodu sahá aţ do 9.století, kdy se tu poprvé usídlili Slované, přesněji řečeno Bílí Chorvaté. Ti zde zaloţili první opevnění, ve kterém od roku 897 pobýval velkomoravský kníţe Laborec. Ten však byl na začátku 10.století poraţen výbojnými Uhry. Kníţeti se sice podařilo uprchnout, ale na svém útěku se nakonec údajně utopil v řece, která dnes nese jeho jméno a mimo jiné protéká například Michalovcemi. Město i celá Panonská níţina pak přešla do rukou Arpádovců, kteří zde vládli aţ do roku 1241, kdy město vypálila tatarská vojska. Na příkaz uherského krále Bely IV. se v roce 1248 začal budovat nový Uţhorod - Ungvar, který se stal záhy sídlem uherských kancléřů. Jeden z nich Petro Petuni zde v roce 1315 povstal proti králi a po následném potlačení povstání o tři roky později dostala město do vlastnictví rodina italských hrabat Drughetů. Za jejich vlády v roce 1430 získal Uţhorod královská privilegia, ovšem v roce 1514 bylo město zcela zničeno během Doţiho povstání. Po rozpadu Uherského království po bitvě u Moháče v roce 1526 připadl obnovený Ungvar Centrálním Uhrám spravovaným Turky, ale v několika následujících letech jej násilně anektovalo Sedmihradsko, později jej obsadila rakouská vojska a v roce 1564 se město dostalo znovu pod nadvládu Sedmihradska. V roce 1691 došlo k opětovnému sjednocení Uher a pod nadvládou Uhrů zůstalo město aţ do první světové války. V Uţhorodu se dařilo obchodu a město vzkvétalo natolik, ţe na konci 18.století začalo s výstavbou na levém břehu řeky Uţ, dále byla postavena ţeleznice, elektrárna a od roku 1897 mělo město telegrafické spojení s Budapeští. Po prohrané 1.světové válce zůstal pod správou Maďarů pouze levý břeh řeky, městskou část na pravém břehu obsadili 12.ledna 1919 českoslovenští legionáři. 10.září 1919 se stal Uţhorod hlavním městem Podkarpatské Rusi, která se na základě dohody z Saint-Germain stala součástí Československa. Město znovu zaznamenalo ekonomický růst, ovšem 2.listopadu 1938 připadl Uţhorod a celá jiţní část Podkarpatské Rusi Maďarsku. Zbytek Rusi získal nakrátko autonomii,ale 18.března 1939 obsadili celou Karpatskou Ukrajinu maďarská vojska. Uţhorod byl osvobozen aţ 27.října 1944 a ihned po osvobození začala ve městě fungovat československá správa, ale hned v listopadu byla vytvořena samostatná komunistická strana, která souhlasila s přičleněním celé Rusi k Sovětskému Svazu. Na nátlak vedení SSSR k tomu došlo 29.června 1945 a Uţhorod se stal součástí Ukrajinské SSR. V roce 1991 získala Ukrajina nezávislost a Uţhorod se stal střediskem správní oblasti Zakarpatská oblast.

25


Prohlídka města Od moderní fotogenické katedrály je to uţ jenom kousek do centra. Stačí přejet řeku Uţ a najít nějaké místo na zaparkování. Jedno z mála volných míst se mi podařilo najít na nábřeţí hned u lipové aleje. Ta mě po chvíli zavedla aţ k pěšímu mostu přes řeku, u kterého začíná překvapivě pěkná pěší zóna s několika restauracemi a moderními obchody. Hned u mostu jsem také našel Teatrálnu plóščaď s pěknou budovou bývalé synagogy z roku 1902, ve které dnes sídlí regionální filharmonie. Pěší zóna - neboli Bulvár Korzo - mě zavedla aţ k nedalekému římsko-katolickému kostelu. Tato nevysoká stavba celkem vkusně zapadá mezi okolní pečlivě udrţované domy a nijak nenarušuje příjemný ráz pěšího korza. Od kostela jsem pokračoval vlevo do ulice Kapitulnja, která pozvolna stoupá na návrší ke zdejšímu hradu. Stoupání končí u krásné dvouvěţaté řeckokatolické katedrály z roku 1648. Tato klasicistní stavba je skutečnou dominantou centra Uţhorodu - rozhodně viditelnější neţ nedaleký hrad.

U mohutného hradního opevnění jsem se rozhodoval, co podniknu dál. Opět začínalo být neskutečné vedro a vzhledem k tomu, ţe jsem neměl tušení, jak dlouho se budu smaţit v autě na slovenské hranici, rozhodl jsem se oţelet návštěvu nedalekého skanzenu a vydal jsem se od hradu zpátky na pěší zónu. Ulicí Duchnoviča jsem se dostal aţ na nevelké náměstí Korjatoviča. Tady pěší zóna končila, čemuţ také také odpovídal vzhled některých budov. Na konci širokého prostranství jsem našel parkoviště maršrutek - zdejších taxíků, které fungují jako zajímavá alternativa k místní i meziměstské veřejné dopravě. Z celého parkoviště mě nejvíce zaujala zvláštní nevysoká plechová bouda s honosným nápisem "Maršrut kafé terasa". No, byl to asi nějaký "fajnovější" podnik. Já jsem raději pokračoval v procházce dál ulicí 26


Podgradskaja s nadějí, na nějaký pěkný výhled - jak uţ název ulice napovídal - na zdejší hrad. Bohuţel, panorama se nekonalo, hrad nebyl z ulice vůbec vidět a jedinou fotku jsem tak věnoval vozidlu zdejší autoškoly. Při pohledu na rozpadající se obstaroţní Ladu mi bylo adepta silničního provozu skoro líto. Jinak kdyţ uţ zmiňuji automobily, musím říci, ţe mě kromě autoškoly - vozový park obyvatel Uţhorodu docela mile překvapil. Ulicemi města se prohánějí všechny moţné zahraniční značky, coţ je vhledem k ekonomickým moţnostem uţhorodských obyvatel docela s podivem. I kdyţ nějaký ten ţigulík se občas přece jen najde...

Přes korzo jsem se vrátil zpátky k pěšímu mostu přes Uţ. Krátce jsem přešel na druhou stranu, abych omrknul Petefiho náměstí a potom jsem uţ zamířil zpět do lipové aleje, která je mimochodem nejdelší v celé Evropě (nebo dokonce na světě?). Alej lemuje Nábřeţí „nezaleţnosti“ a stín vzrostlých lip přímo vybízí k poklidné procházce podél řeky. Já jsem zamířil alejí rovnou k autu, abych se pokusil najít co nejkratší cestu ke slovenské hranici. Kupodivu se mi to podařilo mnohem lépe neţ ráno. Naprosto přesně jsem poznal křiţovatku, na které jsem při příjezdu neodbočil. Mohl jsem si tak ušetřit spoustu času, ale zase bych se nepodíval na předměstí.

Cestou na hranice jsem se zastavil celkem dvakrát - nejdříve v moderním klimatizovaném supermarketu a potom u nevzhledného restaurantu ve stylu Disneylandu, který se do Uţhorodu hodil asi jako chrám Vasila Blaţeného na Broadway. Návrat na Slovensko Při příjezdu na ukrajinskou hranici jsem se nevyhnul malému incidentu s hlídkujícím vojákem. Nějak jsem přehlédnul stopku a zastavilo mě aţ vojákovo volání a gestikulování. Spustil na mě něco jako "co blbneš, nevidíš tady tu stopku?" a ukazujíc na ceduli 5km/h mě nezapomněl upozornit, ţe jsem jel i "dost" rychle. "Tak teď fakt nevím, co s tebou mám dělat. Nevím", krčil mladý saldát rameny a čekal, jestli náhodou nepřijde nějaký ten úplateček. 27


Nepřišel a tak mě po chvilce čekání a kontrole pasu vykázal do odstavného pruhu. A zase opakoval: "Fakt nevím, co s tebou mám dělat". Následovalo další okaté čekání na úplatek, které jsem v klidu opětoval pouze úsměvem. "Eh, davaj...", rezignoval vojín na rychlý přivýdělek a pustil mě dál. Na ukrajinské celnici byla ta tam dlouhá fronta z rána a já jsem se zařadil za pouhá dvě auta. Následovala kontrola pasu, techničáku, odevzdání zbytku imigrační bumáţky a přesun ke slovenským kolegům. Tam vše probíhalo naprosto stejně (aţ na tu bumáţku), akorát chtěl slovenský celník otevřít kufr a zeptal se, jestli něco nepřiváţím. Po mé záporné odpovědi mi uvolnil cestu zpět na Slovensko. Celá hraniční procedura trvala asi dvacet minut! Na zpáteční cestě jsem si ještě naplánoval malou odbočku. V obci Tibava jsem se vydal severovýchodním směrem zpátky na slovensko-ukrajinské pomezí. Ztracena v lesích tu leţí vesnička Inovce a v ní národní kulturní památka - řeckokatolický dřevěný kostelík Archanděla Michaela z roku 1836. Nevelkou ale o to malebnější stavbičku s doškovou střechou jsem našel docela rychle na svahu nad vesnicí u místního hřbitova. Kostelík je opravdu krásnou ukázkou lidové architektury 19.století, která určitě stála za vidění i za tu asi 30km zajíţďku. Z Inovců jsem se vrátil zpátky do Tibavy a přes Sobrance jsem zamířil zpátky k Zemplínské Šíravě, kde uţ na mě čekala Radka s Chelsinkou. Společně jsme zbytek horkého dne strávili jak jinak - ve vodě.

28


Košice Pátek byl posledním dnem naší slovenské cesty. Původně jsme ještě chtěli strávit víkend ve Slovenském ráji, ale protoţe u našich východních sousedů (a nejen u nich) panovala opravdu pekelná vedra, rozhodli jsme se raději pro přímý návrat. Téměř 700km dlouhou zpáteční cestu jsme si ale přesto zpříjemnili několika zastávkami. Nejdříve jsme se rozloučili se sympatickými Michalovcemi a přes Slanské vrchy jsme zamířili do Košic. Centrum města bylo docela dobře značené, tedy aţ do chvíle neţ jsme se k němu skutečně přiblíţili, a tak jsme poměrně brzy zaparkovali v Mojmírově ulici hned vedle Hlavního náměstí.

Jak jsem se jiţ během cesty zmínil, Košice jsou s 242 000 obyvateli druhým největším slovenským městem a přirozenou metropolí východního Slovenska. První zmínka se datuje do roku 1230, jiţ v roce 1342 získaly privilegia svobodného královského města a v roce 1369 byly prvním evropským městem s erbem. Díky tomuto postavení vzkvétala ve městě řemesla, obchod i umění. V roce 1657 byla zaloţena jezuitská univerzita se třemi fakultami, v té době nejvýchodnější univerzita v Evropě. V 18.století nastal v důsledku stavovských povstání a ochromení obchodu tureckými výboji úpadek. Město ztratilo svůj význam a do 19.století vstoupily Košice jako malé venkovské město se 6000 obyvateli. Zlom nastal o necelé půl století později, kdy ve městě začaly vyrůstat první továrny. V roce1856 byl zaveden telegraf a 5.července 1860 dorazil do Košic i první vlak. O deset let později se uţ ţeleznice rozbíhala celkem do třech směrů. Košice se staly moderním průmyslovým městem a dnes se na jejich okraji nachází největší průmyslový podnik Slovenska - Východoslovenské ţelezárny.

29


Vzhledem k porci kilometrů, které jsme ještě měli před sebou, nebylo opravdu času nazbyt, a tak jsem spěšně vyrazil na zběţnou prohlídku historického centra. Srdcem města je Hlavní ulice, která se po několika desítkách metrů rozšiřuje a volně přechází v Hlavní náměstí, které tak získává podivný vřetenovitý tvar. Uprostřed náměstí stojí několik důleţitých staveb, kterým nepřehlédnutelně vévodí majestátní dóm sv.Alţběty. Ještě neţ jsem došel k samotnému dómu, zastavil jsem se v parku na konci hlavní ulice, kde je k vidění výše zmiňovaný městský erb z roku 1369. O několik desítek metrů dál park končí u pěkné gotické kaple sv.Michala, která pochází pravděpodobně ze 14.století, a která stojí v těsném sousedství dómu, jehoţ stavba byla zahájena okolo roku 1378 na místě původního farského kostela, který byl také zasvěcen sv.Alţbětě, a který vyhořel. Stavba gotické katedrály trvala více neţ sto let a výstavbou presbytéria ji aţ v roce 1508 završil Mikuláš Krompholz z Nisy. Dóm má podobu pětilodního chrámu v rozměrech, které jsou pro tuto oblast skutečně ohromující. Čím je kaple sv.Michala pro dóm při pohledu z jihu, tím je Urbanova věţ na severu. Věţ vznikla přestavbou původní gotické stavby z přelomu 14.a 15.století. V roce1628 ji dokončil prešovský stavitel Martin Lindtner. V porovnání s dómem působí čtyřpatrová věţ skutečně nenápadně.

Hned za Urbanovou věţí začíná další malý parčík, ve kterém se nachází nově zrekonstruovaná fontána a za ní dotváří malebnou kulisu průčelí budovy Státního divadla z roku 1899. Za divadlem se přede mnou otevřela poslední část Hlavního náměstí. Záhony květin doplněné stylovými lucerničkami a zakončené 14m vysokým Morovým sloupem dílem stavitelů Tornyossiho a Grimminga z roku 1723. Místo dnes vypadá velice idylicky, ale kdysi tu bývalo popraviště. Samotný sloup je nejkrásnější gotickou sochařskou památkou ve městě. Kamenný podstavec s plastikami Jozefa, Sebastiána a Ladislava obklopuje plot s dalšími pěti sochami na kamenných pilířích. Na vrcholu sloupu se nachází plastika Panny Marie. V letech 1996-1998 prošla památka rekonstrukcí a kromě čtyř soch na oplocení bylo vše nahrazeno odlévanými kamennými kopiemi.

30


Za Morovým sloupem se náměstí opět zuţuje a volně přechází v Hlavní třídu. Moje prohlídka tady končila a tak nezbývalo něţ se vrátit k autu, abychom mohli pokračovat v dlouhé cestě. Díky dobrému značení jsme brzy najeli na dálnici směrem do Prešova a odtud jsme po stejné trase jako v úterý pokračovali přes Levoču a Poprad aţ do podhůří Vysokých Tater zahalených do mlhavého oparu. Krátce jsme se zastavili ve Štrbě, kde si Radka nakoupila nějaké sýry, a potom jsme uţ opět najeli na dálnici, která nás zavedla aţ do Ruţomberoku.

Vlkolínec Nedaleko Ruţomberku nás ještě čekala poslední zastávka. Nejdříve bylo třeba odbočit ze silnice E50 na jih směrem na Banskou Bystrici a za obcí Biely Potok správně trefit odbočku do strmě se zvedajících kopců Velké Fatry. Příkře stoupající úzká silnička nás po okraji Revúcej doliny zavedla aţ na malé parkoviště u vesničky Vlkolínec, která se tu krčí schovaná pod vrchem Sidorovo v nadmořské výšce 718m. Mezi zdejšími 55 baráčky, z nichţ 18 jich je celoročně obydlených, je k vidění mnoho ukázek typické dřevěné architektury horského a podhorského typu. Díky tomu byl Vlkolínec v roce 1993 zanesen do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO jako unikátní architektonický komplex.

Podle pověsti je prý název vesnice odvozen od zdejšího výskytu vlků. Pravděpodobně první dochovaná zmínka o Vlkolínci je z roku 1376, kdy byla obec uvedena jako jedna z částí Roţomberka. V roce 1625 měla vesnice čtyři sedlácké a pět kovářských usedlostí. Nejvyššího počtu obyvatel pak Vlkolínec dosáhnul v roce 1869, kdy tu ţilo celkem 345 lidí. Nejvyšší počet stavení byl ve vesnici zaznamenán v roce 1944, kdy tu stálo celkem 82 domů, ovšem během Slovenského národního povstání v říjnu téhoţ roku část obce vyhořela. Do dnešních dnů se tak zachovala svahová vesnice s hlavní páteřní komunikací. Její osu tvoří upravené koryto potoka, který protéká vesnicí sveden do kamenných a dřevěných ţlabů. Po obou stranách zpevněné cesty stojí dřevěné srubové domy s kamennými podezdívkami, s 31


barevnými pastelovými omítkami a se střechami pokrytými upraveným šindelem. Obec tak představuje nejzachovalejší a nejucelenější urbanistický celek původních lidových staveb ve Střední Evropě.

Při vstupu do vesnice jsme nejdříve museli zaplatit celkem 80sk (40sk dospělí, 20sk studenti a 20sk poplatek za focení) a hned jsme mohli začít obdivovat barevné dřevěné roubenky po levé straně příjezdové komunikace. Asi čtvrtou stavbou od začátku vesnice je tzv.Rolnický dom - ţlutá roubená stavba č.p.9017, ve které se nachází muzeum s expozicí bydlení ve Vlkolínci. O něco výše se silnice rozšiřuje a tvoří jakousi dlouhou náves. Hned na okraji této návsi stojí roubená rumpálová studna, která kdysi slouţila jako jediný zdroj pitné vody. Kousek nad studnou jsme si mohli prohlédnout dvoupodlaţní dřevěnou zvonici, jejíţ vnější stěny jsou pokryté šindelem stejně jako střecha zakončená kříţem. Zvonice pochází z roku 1770 a kdysi rozdělovala Vlkolínec na dolní a horní část, stejně jako dělila obyvatele vesnice na "Niţňanov a Vyšňanov". Podél široké cesty v horní části vesnice jsme si mohli prohlédnout jednotlivé dřevěné domy a hlavně jsme se mohli osvěţit v příjemně chladné vodě místního potůčku. Výšlap k hornímu konci obce nás v úmorném vedru zavedl aţ k místnímu obchodu, který se nachází v jednom z posledních baráčků. Na zpáteční cestě jsme si ještě prohlédli barokně-klasicistní kostel a pomalu jsme se vrátili zpátky na parkoviště před vesnicí, abychom v rozpáleném autě pokračovali zpátky do údolí. Před nájezdem na hlavní silnici jsme na břehu Bílého potoka podnikli poslední zastávku v příjemném motelu Vlčí dvůr, abychom se posilnili a osvěţili před dlouhou cestou domů. Po výborném obědě jsme se ještě stavili v malém obchůdku před motelem, abychom nakoupili sýry všeho druhu. Jako pozornost jsme od paní prodavačky dostali trochu ţinčice, coţ je nápoj vyráběný z ovčí syrovátky. Nicméně vzhledem k pivu, které jsme měli k obědu, zůstalo pouze u drobného koštování. Přece jen cesta byla dlouhá... Z Ruţomberku jsme pokračovali opět po silnici E50 přes Martin do Ţiliny. Zde jsme pro návrat zvolili trasu Bytča-Roţnov pod Radhoštěm a do Plané nad Luţnicí jsme přes Brno, Humpolec a Pelhřimov dorazili okolo šesté hodiny.

32


Nitra Naše poslední výprava na Slovensko vedla na začátku listopadu do Nitry. Do města pod Zoborem jsme se s Radkou letos vypravili uţ podruhé, protoţe uţ v březnu jsme se s naší kokřicí Chelsea úspěšně zúčastnili národní výstavy psů Nitracanis. Na podzim se během prvního listopadového víkendu konaly hned dvě další výstavy - mezinárodní Nitracanis v sobotu a o den později následovala klubová výstava slídičů. A tak jsme se opět vydali na cestu, ovšem tentokrát s námi vedle Chelsea cestovala i naše černobílá kokří slečna Peggy. Kromě nového psího člena jsme na cestu přibrali i jednoho "dvounohého" spolucestovatele na Slovensko s námi totiţ vyrazil i radčin bratr David. Z Plané nad Luţnicí jsme vyrazili v pátek dopoledne a 400km dlouhou cestu jsme si pouze na Moravě zpříjemnili odbočkou k památníku bitvy tří císařů u Slavkova. Jinak jsme úsek od Humpolce aţ do Nitry hladce prosvištěli po dálnici a rychlostní komunikaci. V Bratislavě jsme si mohli poprvé vychutnat průjezd novým 1,5km dlouhým tunelem Sitina, čímţ se průjezd hlavním městem stal naprosto hladkým a bezproblémovým. Pro nadcházející dvě noci jsme si v Nitře vybrali, stejně jako v březnu, útulný penzion U krba, který stojí v klidné vilové čtvrti a zároveň blízko u výstavního areálu Agrokomplex. Já jsem se navíc těšil, ţe oproti březnovému výletu budu mít o víkendu čas na pořádnou prohlídku města, coţ se nakonec splnilo přesně podle mých představ.

Západoslovenská Nitra je správním centrem Nitranského kraje a s téměř 85 000 obyvateli (v r.2006) je pátým největším slovenským městem. Historie zdejšího osídlení sahá aţ do doby před 6000 let, kdy zdejší území obývali první zemědělci. Ve 4.století př.n.l. se v kotlině pod Zoborem usadili Keltové a na konci 5.století se tu usídlili první Slované, kteří poloţili základy současného města. Na počátku 9.století uţ byla Nitra důleţitým politickým, vojenským i hospodářským centrem. V té době uţ patřily oblasti zahrnující dnešní jihozápad Slovenska k Nitranskému kníţectví, které spravoval kníţe Pribina. Kníţe, ač sám pohan, dal v Nitře okolo roku 822 vysvětit první křesťanský kostel. V roce 833 byl Pribina z Nitry vyhnán a jeho kníţectví ke svému připojil moravský kníţe Mojmír. Tento krok je označován za vznik Velkomoravské říše, která měla jedno z důleţitých center právě v Nitře. Na vrcholu slávy se ale Nitra ocitla aţ za vlády kníţete Svatopluka. V té době uţ měla městský charakter a v roce 880 papeţ v Římě vysvětil prvního nitranského biskupa Bavora Wichinga. Na místě původního slovanského hradiště na skalnatém vápencovém vršku byl zaloţen hrad, který se stal biskupským sídlem. V roce 1248 král Béla IV. povýšil Nitru na svobodné královské město, ale uděleným výsadám se Nitra příliš dlouho netěšila, protoţe uţ o 40 let později město věnoval nitranskému biskupství král Ladislav IV. Středověká Nitra rozdělená na Horní a Dolní město, často zpustošená cizími vojsky, tak zcela ztratila svoji politickou důleţitost a významná zůstala pouze jako biskupské sídlo. K rozvoji a obnově města došlo aţ v polovině 33


18.století. V důsledku dalšího stavebního rozvoje v 19.století překročil počet obyvatel 10 000 a správu města převzal magistrát zaloţený v roce 1873. K dalšímu rozvoji došlo aţ po druhé světové válce.

My s Davidem jsme si návštěvu města rozloţili do dvou dnů tak, abychom nepřišli o nic důleţitého na výstavišti a abychom zároveň navštívili všechny podstatné památky. Do centra jsme se tak poprvé vydali v sobotu dopoledne. Naším cílem bylo nejdříve Horní město a především hrad, který se majestátně tyčí nad městem. Po krátkém bloudění v úzkých nitranských uličkách se nám podařilo zaparkovat u Ţupního domu z roku 1777, který je díky svým dispozicím a rozměrů skutečně nepřehlédnutelný a který tvoří pomyslnou hranici mezi Dolním a Horním městem. Úzkým průjezdem v pravém křídle této secesní budovy jsme se dostali k františkánskému kostelu sv.Petra a Pavla. Tady jsme mohli pokračovat rovně Královskou cestou přímo k hradu nebo vpravo Sámovou ulicí na Pribinovo náměstí a k hradu se tak dostat malou oklikou. Zvolil jsme druhou moţnost a na nedalekém náměstí jsme si tak mohli kromě dvoupatrové barokní budovy velkého semináře postavené v letech 1767 – 1770 prohlédnout i sochu samotného kníţete Pribiny. Schodiště, kterým jsme se napojili na Královskou cestu, nás z Pribinova náměstí zavedlo aţ k bronzovému sousoší Cyrila a Metoděje od akademické sochařky Ľudmily Cvengrošové, které na svém místě stojí teprve od roku 1990. Od sousoší uţ to byl jenom kousek na vrchol schodiště k Morovému sloupu z roku 1750 od rakouského sochaře M.Vogerla. Bohuţel byla celá památka kvůli rekonstrukci obehnaná bedněním, takţe jsme toho z barokní architektury sloupu moc neviděli. Prohlédnout jsme si tak mohli pouze pozlacenou sošku panny Marie stojící na zeměkouli na vrcholu celého vzácného díla.

34


Kamenný most začínající naproti sloupu nás uţ ale neomylně vedl do hlavní památky Horního města - nitranského hradu. Prošli jsme tedy barokní branou, která stejně jako mohutné hradby pochází z roku 1673. Kamenný průchod nás skrze hospodářskou budovu zavedl aţ na nádvoří ke schodišti k hradní katedrále, která je nejvýznamnější a nejcennější kulturní památkou celého hradního komplexu. Katedrála se skládá ze tří chrámových budov - kostela sv.Emeráma, horního a dolního kostela. My jsme se nejdříve vydali postraní branou na hradní šanc, odkud nás kamenné schodiště zavedlo na malé nádvoří u prvně jmenovaného kostela, který pochází z 11.století a je tak nejstarší částí celé katedrály. Na nádvoří nás kromě mohutné hradby a zamříţované studny zaujal především otvor s cihlovým schodištěm. Kdyţ jsme plni zvědavosti sestoupili aţ na konec schodiště, zjistili jsme, ţe jsme vstoupili přímo do biskupské krypty. Jak jsme se posléze dozvěděli, podobných krypt je pod katedrálou hned několik a normálně přístupné nejsou. O některých svátcích bývají některé krypty zpřístupněné a my jsme měli o prvním listopadovém víkendu zrovna štěstí.

Z krypty jsme se přesunuli do dolního kostela, který je naopak nejmladší částí katedrály. V letech 1621-1642 ho dal postavit biskup Telegdy a se sousedním starším horním kostelem jej spojuje široké schodiště, které překlenuje 160cm výškový rozdíl mezi oběma stavbami. V dolním kostele jsme se úspěšně přifařili k prohlídce, která se odehrávala střídavě v anglickém a ruském jazyce. Průvodce nám kromě oltáře ukázal i tři náhrobky nitranských biskupů z 15. a 16.století a zavedl nás do horního gotického kostela, jehoţ výstavba probíhala v letech 13331335. Tam jsme si prohlédli mohutné varhany, fresky na stěnách a stropu, hlavní barokní oltář a křtitelnici z roku 1643. Průvodce nám ještě ukázal okna vedoucí do biskupské loţe, ale to uţ jsme exkurzi pomalu opouštěli. Po schodišti s kamennými barokními sochami světců jsme se vrátili zpátky na hlavní nádvoří, odkud jsme zamířili k jihozápadní hradbě v naději, ţe se nám odtud naskytne nějaký ten panoramatický výhled na město. Výhled se bohuţel nekonal a tak jsme si pouze prohlédli dvouposchoďový biskupský palác, jehoţ základy pocházejí ze středověku, a po Královské cestě jsme zamířili zpátky k ţupnímu domu a k autu.

35


Následovala exkurze do Dolního města. Jeho nepřehlédnutelnou dominantou jsou věţičky klášterního komplexu Piaristů, které nás neomylně zavedly do Piaristické ulice na malé náměstíčko před klášterem. Samotný dvou věţový chrám dal v roce 1742 postavit rektor Adolf Nemčéni na místě starého nevyhovujícího kostela. Od kláštera se nám naskytnul docela pěkný výhled na zbytek Dolního města, kromě nepřehlédnutelné věţe dalšího klášterního komplexu - řádu milosrdných sester sv.Vincenta de Paul - nás zaujala zvláštní budova s několika kupolemi, tudíţ jsme se rozhodli, ţe budovu najdeme a prozkoumáme. Autem jsme se proto přesunuli do Krupelné ulice poblíţ centrálního náměstí, odkud nás naše pátrání zavedlo aţ na Štefánikovu třídu, která je hlavní městskou pěší zónou. Třída ústí na rozlehlé Svatoplukovo náměstí s pěkným výhledem na hrad a s ne zcela vkusnou moderní budovou divadla Andreje Bagara. Naše další kroky vedly do Kupecké ulice a k malé barokní kapli sv.Michala z roku 1739. Odtud jsme pokračovali Farskou ulicí k jiţ zmíněnému klášternímu komplexu řádu milosrdných sester sv.Vincenta de Paul s novorománským kostelem Navštívení panny Marie z roku 1854. Tady uţ jsme pomalu přestávali doufat, ţe tajemnou budovu s kupolemi najdeme, kdyţ ji David konečně zahlédnul v jednom z průjezdů. Tajemství bylo rozluštěno - jednalo se o městskou synagogu, která tu v letech 1910-1911 vznikla podle projektu Leopolda Baumhorna v maursko-byzantském stavebním stylu. Díky generální opravě, která probíhala v letech 1983-2003, vypadá budova jako nová a mezi okolní zástavbou září jako skutečný klenot. U synagogy jsme s Davidem usoudili, ţe uţ těch památek bylo pro dnešek dost, a tak jsme vyrazili na výstaviště, abychom sledovali klání našich čtyřnohých svěřenkyň. Vítězství Peggy v konkurenci dalších čtyř soupeřek bylo skvělou tečkou za velice vydařeným dnem.

36


V neděli jsme opět odvezli Radku na výstaviště, a protoţe ten den šla soutěţit pouze Peggy, která jako vícebarevná zasahovala do výstavního dění aţ v samotném závěru programu, měli jsme s Davidem poměrně dost času na dokončení prohlídky města a na nějaký ten výlet po okolí. Ze všeho nejdříve jsme zamířili na svah Zoboru. Vinohrady tu uţ sice dávno nahradila rozlehlá vilová čtvrť, ale i tak jsme doufali v nějaký zajímavý výhled na Nitru. Bohuţel marně. Zástavba byla příliš hustá, sedačková lanovka také nejevila známky ţivota a pěšky se nám na vrchol šlapat nechtělo. V Nitře totiţ na začátku listopadu panovaly teploty, které spíše připomínaly babí léto, a my s více méně zimním vybavením bychom se při takovém výstupu zapotili víc neţ bylo bezpodmínečně nutné. Raději jsme ze Zoboru vyrazili do nedaleké obce Draţovce, na jejímţ okraji se nachází vzácný románský kostelík sv.Michala Archanděla, který pochází z první poloviny 11.století. Kostelík stojící na skalnatém výběţku byl viditelný uţ z dálky, takţe nebyl ţádný problém najít správnou přístupovou cestu. Mezi vesnickými domky jsme zdárně prokličkovali aţ k místnímu hřbitovu, kde se nám podařilo zaparkovat. Úzká pěšina nás po krátkém nenáročném výstupu zavedla aţ na návrší nad vesnicí, kde nás přivítal nejen poměrně nepříjemný vichr, ale především pěkný výhled do širokého dalekého okolí. U nohou nám leţely celé Draţovce, které jenom zelenavá políčka dělila od úbočí majestátního Zoboru, v dáli se tyčila nepřehlédnutelná silueta nitranského hradu a před námi stála skromná jednolodní románská stavba s malou půlkruhovou absidou. Pouze věţička se zděnou jehlanovou střechou v průčelí pozitivně narušuje jednoduchost románské stavby, která patří k nejcennějším kulturním památkám celého Nitranského kraje.

Z Draţovců jsme se vrátili zpátky do Nitry, abychom vyhledali další zajímavou dominantu, která nás zaujala uţ v sobotu. Na jiţní straně se nad městem zvedá návrší s podivnými siluetami, které připomínají nějakou kalvárii. S nadějí, ţe konečně najdeme místo s pěkným výhledem, jsme se rozhodli, ţe tajemnou vyvýšeninu zdoláme. Tedy pokud k ní najdeme cestu... Vedeni instinktem jsme se městem prokličkovali aţ na periferii do Horných Krškan. Silnice uţ nás pomalu vyváděla ven z města, kdyţ jsme hledané návrší konečně zahlédli na levé straně. Operativně jsme se otočili a po prvním neúspěšném pokusu, který skončil doslova ve slepé uličce, jsme zaparkovali na okraji města pod svahem tajemného návrší. David chtěl původně traverzovat po skále, ale nakonec jsme zvolili pohodlnější výstup severní stěnou s parčíkem. Tady jsme se brzy napojili na vyšlapanou stezku, která nás zvedla aţ na Kříţovou cestu s dvanácti kapličkami - to byly ty tajemné stavby, jejichţ siluety nás v sobotu zaujaly. Park jsme nechali za zády a bičováni nepříjemným vichrem jsme podél kapliček vystoupali aţ ke třem kříţům na vrchol kopce. Tady jsme v nejvyšším bodě našli poslední kapli - sv.kříţe a především kýţený panoramatický výhled na nitranské Horní i Dolní město, na moderní části 37


včetně sídliště Klokočina i na nepřehlédnutelnou siluetu 588 metrů vysokého Zoboru. Konečně jsme měli celou Nitru jako na dlani.

Na Kalvárii se nám trochu začalo kazit počasí, přihnala i první dešťová přeháňka a tak uţ byl nejvyšší čas vrátit se k autu. Okolo nitranské univerzity jsme se přesunuli zpátky na levý břeh řeky a protoţe jsme ještě měli trochu času, vydali jsme se na malý okruţní výlet po svahu Zoboru. Přes vesničku Štitáre jsme se oklikou dostali aţ do Nitranských Hrnčiarovců, kde jsme mohli ještě jednou obdivovat smělé stavební aktivity zdejších obyvatel. Bohuţel jsme se i tady ujistili, ţe ţádnou komunikaci vedoucí na Zobor nenajdeme, tudíţ jsme se vydali zpátky na výstaviště do víru psí klubové výstavy. Z Nitry jsme nakonec odjíţděli okolo půl čtvrté a celá zpáteční cesta v postupně se zhoršujícím počasí nám zabrala předpokládané čtyři hodiny. Návštěvou Nitry tak vyvrcholily naše letošní návštěvy Slovenské republiky. Pokud budou i příští rok naše kokří slečny ve formě, určitě se k našim východním sousedům zase vrátíme a já budu mít příleţitost navštívit další zajímavá místa...

38

Napříč Slovenskem na Ukrajinu

Recommend Documents