Vztahy mezi Slovenskem a Maďarskem v letech

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy

Vztahy mezi Slovenskem a Maďarskem v letech 1939 - 1945 Bakalářská práce

Marek Šnajdr

Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Černý, Ph.D. UČO: 397707 Obor: Mezinárodní vztahy Imatrikulační ročník: 2011

Ratíškovice, 2014

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Vztahy mezi Slovenskem a Maďarskem v letech 1939 - 1945 vypracoval samostatně, jen s použitím uvedených pramenů a literatury.

---------------V Ratíškovicích dne 12. prosince 2014

Marek Šnajdr

2

Poděkování Tímto děkuji panu PhDr. Vladimíru Černému, Ph.D. za odborné vedení, trpělivost, ochotu, připomínky, cenné rady a čas, který věnoval této bakalářské práci.

3

Obsah Anotace, Abstract ...................................................................................................................5 1 Úvod...............................................................................................................................6 1.1 Vymezení a cíle práce ...................................................................................................6 1.2 Metodologické pozadí práce .........................................................................................7 1.3 Prameny a literatura ......................................................................................................8 2 Historické pozadí sledovaných režimů ............................................................................9 2.1 Slovenská republika 1939-1945 ....................................................................................9 2.2 Maďarské království 1920-1945..................................................................................12 3 Definice režimů a jejich vzájemné srovnání ..................................................................17 3.1 Teoretické vymezení...................................................................................................17 3.2 Aplikace teoretických rámců na jednotlivé případy a jejich vzájemné srovnání ...........18 4 Vztahy mezi Slovenskem a Maďarskem v letech 1939 - 1945......................................20 4.1 Roky 1938 a 1939 - maďarské snahy o revizi a vliv Německa v řešení otázky slovenského státu..............................................................................................................20 4.2 Vznik Slovenské republiky a malá válka .....................................................................25 4.3 Období po malé válce a obavy z další revize na ministerstvu zahraničí SR..................28 4.4 Vliv SSSR na vzájemné slovensko-maďarské vztahy ..................................................29 4.5 Snahy o změny hranic za pomoci bývalých malodohodových států a cesta ke konci války ................................................................................................................................31 5 Závěr ............................................................................................................................37 Seznam pramenů a literatury.................................................................................................40 Primární zdroje: ................................................................................................................40 Sekundární literatura:........................................................................................................40

4

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá vztahy mezi Slovenskem a Maďarskem v letech 1939 - 1945. Zároveň je zasazena do kontextu období, ve kterém se odehrává, tedy druhé světové války. První část je věnována historickému vývoji obou států v éře od konce první světové války do roku 1945. Tématem druhé části je vymezení obecných charakteristik obou států, jejich teoretické zařazení a vzájemná komparace. Hlavní část práce se zabývá vztahy mezi oběma státy v uvedeném období. Cílem výzkumu je nejen popis vzájemných vztahů, ale i odpověď na otázku, zda byly vztahy obou zemí pevně dány, či se mohly za určitých okolností vyvíjet odlišným způsobem. Ta je zodpovězena v závěru.

Abstract This bachelor's thesis deals with the relations between Slovakia and Hungary in the years 1939 - 1945. It is simultaneously set into the context of the period in which it takes place, the Second World War. The first part is devoted to the historical development of both states in the era from the end of the First World War until 1945. The theme of the second part is the definition of the general characteristics of both countries, their theoretical classification and comparison. The main part deals with the relations between the two countries during that period. The aim of the research is not only a description of their relationship, but also the answer to the question, whether the relations between the two countries were strongly fixed, or could under certain circumstances evolve in a different way. This is answered in the conclusion.

5

1

Úvod

Meziválečné období dalo vzniknout mnoha nedemokratickým režimům. Ty vznikaly z různých důvodů a svou roli zde hrála řada faktorů – např. nespokojenost obyvatelstva se změnou, kterou přinesla první světová válka a její následky do života občanů i jejich zemí (týkalo se to pochopitelně především poražených států), dále slabost demokratických stran a zřízení v zemích, kde dříve nemělo tradici, či jen zhoršení životní úrovně v souvislosti s hospodářskou krizí na přelomu 20. a 30 let. Tak bylo mnoho států vehnáno dříve či později do náruče nedemokratických stran a hnutí, která nabízela rychlou nápravu stavu. Mezi takové státy se zařadilo i Maďarsko a Slovensko. V případě Maďarska byla meziválečná demokratická epizoda velmi krátká. Mírové podmínky nadiktované Dohodou maďarské demokratické síly politicky nezvládly a země tak byla na jaře 1919 vehnána do náruče komunistických sil. V takové situaci se vítězným mocnostem logicky zdála být výhodnější podpora konzervativních sil, které v zemi obnovily monarchistické zřízení. I přes dva pokusy o vynucení si nároku na trůn bývalého krále Karla I. v roce 1921 se tváří tohoto režimu nakonec stal admirál bývalého c. a k. válečného námořnictva Miklós Horthy. Z pozice regenta pak byl jedním ze strůjců budování autoritativního režimu, který se postupně dostal do vleku nacistického Německa. Slovensko bylo naopak jako součást Československa dlouhou dobu jedním z dílů demokratického světa. Přes autonomistické snahy Hlinkovy slovenské ľudové strany zůstávalo až do konce 30. let pevnou součástí státu. Hybnou silou pro vznik nového státu tak byla až Hitlerova aktivita s cílem rozbití Československé republiky. Po Mnichovské dohodě tak v říjnu 1938 získalo Slovensko autonomii a v březnu 1939 byl po silném tlaku z Berlína vytvořen stát s názvem Slovenská republika, který však již od počátku měl autoritativní rysy. Tato bakalářská práce se bude věnovat vztahům obou zmíněných států v letech 1939 až 1945. Přestože se jednalo o státy jednající ve vleku nacistického Německa a vykazující podobné státoprávní uspořádání, zjistíme, že ve vzájemných vztazích figurovalo mnoho konfliktních bodů.

1.1 Vymezení a cíle práce Kvůli komplexnosti problematiky slovensko-maďarských vztahů v období let 1939-1945 je práce rozdělena do několika kapitol. Abychom totiž mohli správně popsat a interpretovat jednotlivé součásti řetězce vztahů těchto dvou zemí, musíme znát jejich předchozí politický a společenský vývoj a charakter jejich společenského uspořádání. 6

První část práce se zaměří na historický nástin událostí v obou nedemokratických režimech. V případě Maďarska se jedná o popis událostí mezi lety 1920-1945, v případě Slovenska o roky 1939-1945. V obou případech však pro úplnější vybarvení příčin nástupu těchto uskupení k moci zmíníme i události bezprostředně předcházející tomuto období. Tato část není příliš obsáhlá a nenese si za cíl popsat veškeré dění ve zmíněných státech. Vzhledem k rozsahu a charakteru práce je zaměřena pouze na nejdůležitější události formující charakter režimů a vztahy s ostatními státy. Ve druhé části sledujeme obecné charakteristiky obou režimů a dle těchto znaků je vyhodnocena jejich povaha a typologické zařazení. Zároveň zde bude provedena komparace charakterů obou vládnoucích režimů. Další kapitola je nosnou a také nejdelší součástí práce. Jejím cílem bude rozbor bilaterálních slovensko-maďarských politických vztahů v období 1939-1945. Zmíníme vliv vnitřních významných událostí, které určovaly charakter vzájemného vztahu, jakými byly například výsledky první vídeňské arbitráže, která časově sice předchází sledovanému období, nicméně vytyčila budoucí hranici mezi oběma uskupeními a přinesla významnou třecí plochu do vzájemných vztahů, či tzv. malé války, která alespoň na čas dokonala územní změny, ale také prohloubila národnostní nevraživost. Jelikož však vztahy mezi těmito dvěma národy nelze odizolovat od tehdejší politické situace, věnujeme prostor také vlivu dvou významných politických hráčů, přímo ovlivňující tuto část Evropy. Sledován tak bude vliv SSSR na situaci ve vzájemných vztazích, relevantní především do počátku Hitlerova východního tažení, ale především úloha nacistického Německa, do jehož mocenského tábora obě země patřily. Závěrečná část shrnuje dosavadní poznatky, především se ale pokusí nalézt odpověď na otázku, zda byly vztahy obou zemí pevně dány, či se mohly za určitých okolností vyvíjet odlišným způsobem.

1.2 Metodologické pozadí práce Práce bude svým tematickým a časovým rámcem koncipována jako historický výzkum. Ten systematicky popisuje a přezkoumává minulé události, s cílem podat zprávu o tom, co se stalo. Snaží se odpovědět na určité otázky, odhalit neznáme souvislosti, nalézt vztahy mezi minulostí a přítomností, zaznamenat a vyhodnotit činy jednotlivců, skupin a institucí, navrhovat, uplatňovat nebo hodnotit teorie při interpretaci událostí či přispět k porozumění kultury, v níž žijeme, nebo která je nám cizí.1

1

HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005, s. 134-135.

7

Z metod, které uvádí Miroslav Hroch2, je zde použita především metoda přímá, protože autor získává historické informace přímo četbou pramenů. Shromážděná fakta zobecňuje, takže používá přístup induktivní. Popis událostí uvnitř jednotlivých režimů, jakožto i vzájemných vztahů, je veden v časové posloupnosti, tedy progresivní metodou, a postupuje po časové ose, tudíž diachronně. V části věnované charakteristikám režimů bude provedeno i vzájemné srovnání, použita bude tedy komparativní metoda. Vzhledem k výše uvedenému rozložení a metodologickému uchopení práce se nelze vyhnout rozsáhlým popisným pasážím. Přestože tedy má práce výraznější deskriptivní charakter, autor se snaží o co největší zobecnění informací a závěrů z nich plynoucích.

1.3 Prameny a literatura Primárním zdrojem pro tuto práci jsou materiály uložené ve Slovenskom národnom archíve v Bratislavě. Autor zde čerpá z fondu Ministerstvo zahraničných vecí a využívá dokumentů, vztahujících se ke slovensko-maďarským vztahům v časovém období sledovaném touto prací. Mimo tyto zdroje je využita také dostupná relevantní sekundární literatura. Z důvodu jazykové vybavenosti autora jsou zde využita díla vydaná v českém, slovenském a anglickém jazyce, literatura v maďarském jazyce je vynechána. Autory prací, ze kterých je čerpáno, jsou odborníci na daná témata, např. Dagmar Čierna-Lantayová, Ladislav Deák, Stanislav Kirschbaum, Ivan Kamenec, Martin Lacko, László Kontler, Pavol Petruf, Richard Pražák, ale i pamětníci a důležití aktéři tehdejší událostí Miklós Horthy a Ján Spišiak.

2

Jednotlivé metody viz HROCH, Miroslav: Úvod do studia dějepisu: celostátní vysokoškolská učebnice pro

studenty pedagogických a filozofických fakult studijního oboru učitelství všeobecně vzdělávacích předmětůdějepis. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985, s. 193-263.

8

2

Historické pozadí sledovaných režimů

2.1 Slovenská republika 1939-1945 Snahy o nezávislost či nějakou formu autonomie slovenského národa sahají již do dob, kdy byl součástí Uher (zejména během revolučních událostí let 1848-1849 a pak ve druhé polovině 19. století). Po staletích nadvlády Habsburků se Slovákům na konci první světové války naskytla příležitost k osamostatnění. Vzhledem k možným obtížím, které by vybudování nového státu po staletích neexistujícího samostatného státního uskupení znamenalo, se tehdejší slovenské politické špičky Milan Hodža, Vavro Šrobár, a dokonce i Andrej Hlinka rozhodly podporovat vznik společného československého státu.3 V tomto státním uskupení se však dříve či později začaly objevovat limity vzájemného soužití. Touha po národním sebeurčení nebyla naplněna, neboť byla prosazována idea čechoslovakismu, tolik podporovaného prezidentem Masarykem a ministrem zahraničí a později druhým prezidentem Benešem. Na Slovensko, jako ekonomicky slabší část státu, silně dopadaly projevy hospodářské krize, což mělo za důsledek velkou nezaměstnanost. Toto mělo za důsledek podporu v tuto chvíli autonomistické Hlinkovy slovenské ľudové strany, která byla od voleb v roce 1925 nejsilnější politickou stranou na slovenském území s podporou kolem 33% voličů.4 Snahy hlinkovců byly silně podpořeny podpisem Mnichovské dohody. Výrazné oslabení moci československého státu dodalo HSĽS kuráž k přijmutí dvou zásadních dokumentů. Žilinská dohoda ze 7. října 1938 podpořila již dříve předložený zákon o slovenské autonomii z června 1938. Manifest slovenského národa pak požadoval i mezinárodní garanci slovenské národní jednoty a nedělitelnosti země obydlené Slováky. 5 Ústavní zákon o autonomii z 22. listopadu 1938 však brzy přestal slovenským představitelům stačit. Dne 21. února 1939 tak při předkládání programu svého kabinetu předseda slovenské vlády Jozef Tiso uvedl myšlenky samostatného slovenského státu, kterého se dosáhne evoluční cestou bez vnějšího zásahu. Tyto snahy však ztroskotaly poté, co během

3

KIRSCHBAUM, Stanislav J. A history of Slovakia: the struggle for survival. New York: St. Martin's Press,

1995, s. 146-148. 4

LACKO, Martin. Slovenská republika 1939-1945. Bratislava: Ústav pamäti národa, 2008, s. 10-11.

5

Tamtéž, s. 14.

9

tzv. Homolova puče odešly špičky radikálních separatistů do emigrace, nebo nakrátko skončily ve vězení. 6 Další snahy již byly silně podpořeny nacistickým Německem, které plánovalo dokončení rozpadu Československa. Mezitím dosazeného předsedu slovenské vlády Karola Sidora se jim k vyhlášení samostatnosti přesvědčit nepodařilo. Údajně nelegálně odvolaný premiér Tiso však tomuto požadavku 14. března 1939 na jednání slovenského sněmu vyhověl, když byl již dříve během společné berlínské schůzky o Hitlerových úmyslech skoncovat s ČSR ujištěn. Fakt, že vznik Slovenského státu byl silně zapříčiněn německým tlakem, připustil také další z účastníků berlínské schůzky Ferdinand Ďurčanský, podle něhož však hlavní úlohu hrály snahy slovenského národa o vlastní stát.7 Další interpretací podpory vyhlášení Slovenského státu je výběr menšího zla. Druhou možností, která by nastala po nepřijetí zákona o Slovenském státě, mělo být připojení celého území Slovenska k Maďarsku, které by bylo posvěceno ze strany Německa. Dne 14. března 1939 tak měla na slovenském sněmu panovat mrazivá atmosféra, během níž bylo zvoleno ono menší zlo formou slovenské státní samostatnosti.8 Vliv Německa byl formalizován ve Smlouvě o ochranném poměru mezi Německou říši a Slovenským státem, uzavřené 18. března 1939 ve Vídni, tedy pouhé čtyři dny po přijetí zákona o nezávislosti. Dohodnuta byla organizace slovenských branných sil v souladu s německými, povinnost vést zahraniční politiku ve shodě s německou a v tajném dodatku také hospodářská spolupráce. Německo přebralo garanci nad suverenitou Slovenska, která byla vykonávána i účastí německých vojenských jednotek v tzv. ochranné zóně na části území Slovenska. V celkovém důsledku znamenal podpis smlouvy úplné podřízení obranné, zahraniční i hospodářské politiky potřebám Německa.9 Přestože se Německo zavázalo bránit územní celistvost Slovenska, nově vzniklý stát přišel brzy po svém vyhlášení o část území, které mu náleželo v období existence Československa. Maďarsko, které již 15. března 1939 uznalo slovenskou státnost, využilo stažení českých vojáků z území vznikajícího státu a po půlnoci 23. března 1939 začalo překračovat společnou státní hranici. Do odpoledních hodin téhož dne, kdy se k obraně zformovaly slovenské jednotky, obsadilo pod záminkou vytyčování státní hranice požadované 6

KAMENEC, Ivan. Slovenský stát: (1939-1945). Praha: Anomal, 1992, s. 18-19.

7

PETRUF, Pavol. Zahraničná politika Slovenskej republiky 1939-1945: (náčrt problematiky). Bratislava:

Historický ústav SAV, 2011, s. 10-11. 8

KOVÁČ, Dušan. Dějiny Slovenska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s. 217.

9

LACKO, Martin. Slovenská republika 1939-1945, s. 35.

10

území, a poté se již pouze soustředilo na udržení zisků. To vše i se lstmi ve formě bílých vlajek, uniforem československé armády a s proklamovaným souhlasem Německa. Slovenské protiútoky úspěšné nebyly, a tak bylo 26. března na nátlak Německa podepsáno příměří, které nakonec znamenalo pro Slovensko ještě větší územní ztráty, než jakých bylo dosaženo na bojových polích. Tato tzv. malá válka (malá vojna) tak ještě více vyostřila vzájemné vztahy.10 Podpis dohody Ribbentrop-Molotov z 23. srpna 1939 v Moskvě zanedlouho přinesl SR uznání ze strany SSSR. Především ministr zahraničí Ferdinand Ďurčanský se poté pokusil vyvážit jednostrannou spolupráci s Německem formou větší orientace na SSSR. Jedním z důvodů této politiky byla i snaha získat podporu vůči možné budoucí maďarské expanzi, která v očích Slováků nebyla ze strany Německé říše dostatečná.11 Už v listopadu 1939 tak začala vzájemná jednání o spolupráci v hospodářské oblasti. Ta dostala naplnění v dovozu obilnin a bavlny, směrem do SSSR pak bylo vyváženo průmyslové zboží, mj. dráty a kabely, či také vojenská munice. Spolupráce trvala až do května 1941, dne 22. června však po vzoru Německa vyhlásilo Slovensko bývalému spojenci válku. Jak už ale bylo zmíněno, nejtěsnější vztahy udržoval Slovenský stát s Německem. Zpočátku se Slovensko především prostřednictvím Ďurčanského snažilo vystupovat jako neutrální stát. Po jeho přílišných snahách znovuobnovit diplomatické vztahy s Francií či Velkou Británií formou návratu jejich vyslanců do Bratislavy z počátku roku 1940 však Německo začalo dávat najevo nelibost s nezávislostí politiky SR. Hitler si uvědomoval nutnost spolupráce se svým mocenským blokem za účelem porážky západních států.12 Donutil proto Tisa k personálním změnám ve vedení státu a poté zde křesla zaujali představitelé germanofilského křídla HSĽS. Dále ovlivňoval Slovenskou politiku dosazením svých poradců, tzv. beráterů, kteří významně ovlivňovali formulaci slovenské politiky. Definitivní příklon k Německu znamenala výměna ve funkci ministra zahraničí. Příliš autonomistického Ďurčanského vystřídal Vojtech Tuka. Ten po přistoupení k Paktu tří a Paktu proti kominterně patřil také k nejsilnějším zastáncům války se SSSR a Jugoslávií. Těmito kroky SR ztratila podporu pro své budoucí uznání v SSSR i západních zemích a způsobila také bombardování území SR spojeneckým letectvem v létě 1944, kdy ještě nebylo obsazeno nacistickými jednotkami.13 Zahraniční vztahy se pak omezily na státy nacistického bloku 10

LACKO, Martin. Slovenská Republika 1939-1945, s. 43.

11

Tamtéž, s. 91.

12

Tamtéž, s. 93.

13

KAMENEC, Ivan. Slovenský stát: (1939-1945), s. 43.

11

a některých neutrálních států. Aktivizoval se však odboj, nesouhlas s válkou proti SSSR, perzekuce židů a obrat u Stalingradu daly vzniknout organizovaným skupinám, hájícím protinacistické postoje.14 S nepříznivým vývojem války pak mizela i naděje na zachování slovenského státu. Zhruba od počátku roku 1943 se také ztrácely propagandistické projevy prosazující nacionální socialismus a občané byli vyzýváni k nezájmu o velkou politiku.15 Myšlenky na separátní mír byly ukončeny německou okupací v srpnu 1944 a režim už pouze dožíval. Události Slovenského národního povstání 1944 a zahraniční odbojová činnost pak alespoň zachránily Slovensko před získáním statutu poraženého národa.16

2.2 Maďarské království 1920-1945 Prohraná první světová válka přinesla na území Maďarska touhu po změně vládnoucího režimu. Během astrové revoluce z 30. a 31. října 1918 začalo první demokratické období země. Tato revoluce pod vedením Maďarské národní rady v čele se sociálním demokratem Mihálym Károlyim dostala své jméno po květině astra, kterou nesli na svém oblečení příslušníci Rady. Ti s pomocí armády obsadili veřejné budovy v Budapešti a donutili tak odstoupit předsedu vlády. Nový kabinet pod vedením již zmíněného Mihályho Károlyiho vyhlásil republiku, ta však byla nucena již od počátku svého trvání čelit vážným problémům. Ještě v roce 1918 obsadila česká vojska část území Slovenska a rumunská mj. oblast Sedmihradska. Již v březnu 1919 demokracie padla, když byl Károlyi donucen k demisi pod tlakem požadavků Dohody, kterým nedokázal čelit. Hrozící ztráta dvou třetin území se ukázala být neudržitelná z hlediska důvěryhodnosti k demokracii ze strany obyvatelstva.17 Dne 21. března 1919 se ujala moci Maďarská socialistická strana, vzniklá sloučením komunistické a sociálnědemokratické strany. Ta nejenže nastolila diktaturu proletariátu, ale také se snažila zachovat teritoriální jednotu dřívějších Uher. Proti této Maďarské republice rad, která mimo socialistických reforem zavedla také stanné právo a likvidovala politické oponenty, společně postupovaly následnické státy. Dobyly zpět území, která komunisté

14

KOVÁČ, Dušan. Dějiny Slovenska, s. 233.

15


16

KIRSCHBAUM, Stanislav J. A history of Slovakia: the struggle for survival, s. 222-223.

17

LAINOVÁ, Radka, Zora HLAVIČKOVÁ a Michal STRAKA. Diktatury v rukavičkách?: autoritativní režimy

v meziválečném období: Maďarsko, Polsko, Litva, Estonsko a Lotyšsko. Praha: Triton, 2003, Dějiny do kapsy, sv. 18., s. 18.

12

na jaře 1919 obsadili, a 1. srpna rumunská vojska předala v Budapešti vládu do rukou sociálních demokratů. Tímto skončil teror rudý pod vedením Bély Kuna a nastal bílý teror.18 Dne 7. srpna totiž přejal moc arcivévoda Josef Habsburský, který jmenoval úřednickou vládu. Ta ihned zakázala všechen tisk kromě vládního. Tentokrát byli vražděni levicoví aktivisté, což spolu se zamýšleným monarchistickým zřízením vedlo ke ztrátě důvěry ze strany Dohody. Josef Habsburský tak byl donucen rezignovat. Patová situace se začala vyjasňovat až na konci října 1919. Miklós Horthy jako vrchní velitel maďarské armády prosadil spolupráci s Dohodou, načež rumunská vojska opustila 16. listopadu 1919 zemi. Tentýž den Horthy přivedl do Budapešti svou armádu na znamení ukončení okupace země sousedními státy. Dne 24. listopadu vznikla vláda pod vedením Istvána Nagyatádiho Szabóa, ve které měla většinu Strana křesťanského národního sjednocení.19 Ta vedla zemi do voleb v lednu 1920. Tehdy vlastnilo volební právo 74,6% z celkového počtu obyvatel a nejvíce hlasů získala Malorolnická strana. Parlament vzešlý z voleb musel rozhodnout o budoucím státním zřízení. Jelikož se demokratické zřízení za své krátké působení v Maďarsku zdiskreditovalo, v úvahu připadala pouze monarchie. Možnost návratu Habsburků na trůn však narazil na odpor dohodových mocností. Přestože 29. února byla obnovena monarchie, nepanoval království král, ale regent. Toto opatření mělo mít dočasný charakter, než se najde na post hlavy státu vhodné řešení. Regentem se stal Miklós Horthy, který na sebe dokázal v minulosti upozornit jako schopný vrchní velitel armády, a zároveň byl přijatelný jak uvnitř státu, tak navenek.20 Brzy po svém zvolení však Horthy zaznamenal vážný zásah do vývoje země. Dne 4. června 1920 byl podepsán Trianonský mír, díky němuž Maďarsko definitivně ztratilo 71,5 % území bývalých Uher. Ačkoliv tvořily na těchto územích menšinu, tři miliony Maďarů se tímto krokem ocitly mimo domovinu. V zemi byly podmínky míru pokládány za nespravedlivé a vynucené, vláda se alespoň pokusila o plebiscit na sporných územích, zpět však získala pouze Šoproň a okolí. Šok z následků smlouvy určil jeden z motivů politiky horthyovské éry - revizionismus.21

18 19 20

PRAŽÁK, Richard. Maďarsko. Praha: Libri, 2005, s. 91-92. ̕ PRAŽÁK, Richard. Dějiny Uher a Madarska v datech. Praha: Libri, 2010, s. 279. LAINOVÁ, Radka, Zora HLAVIČKOVÁ a Michal STRAKA. Diktatury v rukavičkách?: autoritativní režimy

v meziválečném období, s. 20-21. 21

ROMPORTLOVÁ, Marta. Maďarsko 1918-1949: (Studie o vývoji a charakteru režimu). Brno: rektorát UJEP,

1973, s. 18.

13

Roku 1921 se bývalý uherský král Karel Habsburský dvakrát pokusil o návrat na trůn. S předpokladem, že má podporu ze strany Francie, Vatikánu i některých domácích kruhů, se Karel na Velikonoce roku 1921 vracel do Maďarska, aby jednal s předsedou vlády Telekim a regentem Horthym. Přestože mu dříve oba vyjadřovali podporu, odmítl se tehdy Horthy vzdát postu regenta. Po mobilizaci okolních států obávajících se návratu Habsburka na trůn opustil Karel znovu zemi. Pál Teleki byl pro svou podporu krále nucen rezignovat a byl nahrazen Istvánem Bethlenem. V říjnu 1921 se však do Maďarska opět vrátil Karel Habsburský. Obklopen legitimistickými důstojníky vyrazil 22. října 1921 na Budapešť, ve střetu s vládními jednotkami však byl poražen a odeslán do exilu na Madeiru, kde po půl roce zemřel. Po nátlaku velmocí byli také Habsburkové 6. listopadu 1921 detronizováni zákonem.22 Již v roce 1922 započalo období nedemokratických voleb v zemi. Vládní stranou byla Jednotná strana vzniklá z Malorolnické strany. Volební právo však bylo kvůli majetkovému cenzu omezeno na 29% obyvatel a volba byla krom jedenácti velkých měst veřejná. Začalo tak období konsolidace země pod vedením Istvána Bethlena. Dvacátá léta znamenala pro Maďarsko všeobecný rozvoj. Investice do průmyslu, vědy a školství vedly k modernizaci země. V roce 1926 byla obnovena horní komora parlamentu, při této příležitosti regent parlament rozpustil a vypsal nové volby, ve kterých Jednotná strana získala 70% volebních hlasů. V březnu 1927 nastal příklon k italskému fašistickému režimu formou smlouvy o trvalém míru a přátelství. V následujícím roce byla Bethlenem oznámena politika revize jakožto cíl zahraniční politiky. Jeho politická éra však skončila s hospodářskou krizí, která v letech 1929 a 1930 zasáhla zemědělství i průmysl. Nezaměstnanost šplhala k 31% a v roce 1931 byl vyhlášen státní bankrot. Po mírném propadu v předčasných volbách podal Bethlen demisi.23 Pod vedením nového ministerského předsedy Gyuly Gömböse nastal příklon k pravici. Strana národní jednoty, jak byla přejmenována Jednotná strana, nastoupila cestu programu mírové revize. Návštěvou Gyuly Gömböse v Berlíně roku 1933 začala hospodářská spolupráce mezi těmito zeměmi, nicméně i maďarská závislost na Německu. Pokračovalo sbližování s Itálií podepsáním Římských protokolů z roku 1934, kterými bylo upevněno i pouto s Rakouskem, silnějším spolubojovníkem v úsilí o revizi se však ukázalo býti

22

KONTLER, László a Richard PRAŽÁK. Dějiny Maďarska. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 321

23


v meziválečném období, s. 24-26.

14

hitlerovské Německo. Horthyho návštěva roku 1936 dále upevnila vzájemné vztahy. Tato Gömbösova politika však neměla opozici jen u parlamentních sociálních demokratů a malorolnické strany, ale i uvnitř vládní strany - především v osobě Istvána Bethlena a také u regenta Horthyho. V březnu 1935 Gömbös podal demisi a za nezákonných okolností rozpustil parlament. Volby v následujícím měsíci opanoval se ziskem 69% hlasů, ty však probíhaly v atmosféře teroru. Jen smrt 6. října 1936 zabránila Gömbösovi připravit puč za účasti fašistických stran, po kterém by se vydal cestou diktatury.24 Prohlubující se revizionistické radikálně pravicové kroky však bylo možno vidět i nadále. První vídeňská arbitráž v listopadu 1938 přinesla Maďarsku zisk jihu Slovenska a jižní části Podkarpatské Rusi, dohromady více než jeden milion obyvatel s 86,5% obyvatel maďarské národnosti. První židovský zákon pak omezil počty židů, kteří vykonávali intelektuální (40%) a svobodné profese (20%). Začala se více ukazovat také krajně pravicová politická scéna. Šípové kříže pod vedením Ference Szálasiho vedly mediální kampaň, která jim mezi lety 1939-1939 přinesla kolem 200 000 nových členů, čímž se jejich počet zečtyřnásobil.25 S vidinou zabrzdění těchto tendencí byl jmenován na post premiéra Pál Teleki. Jeho vláda však měla pokračovat v revizionistické politice. Druhý židovský zákon, zisk zbytku Podkarpatské Rusi v březnu 1939 či druhá vídeňská arbitráž ze 30. srpna 1940 se ziskem východního Sedmihradska udržovaly režimu dostatečnou popularitu. Telekiho snaha o určitou nezávislost na Německu během druhé světové války se mu však stala osudnou. Když se v listopadu 1940 přidalo Maďarsko k Ose a jen o měsíc později byla podepsána smlouva o věčném přátelství s Jugoslávií s protiněmeckým zaměřením, dostal se premiér do problémů. Tlak na spolupráci při obsazování Jugoslávie ze strany Hitlera na jaře 1941 Teleki neunesl a spáchal 3. dubna 1941 sebevraždu.26 Útokem na Jugoslávii získalo Maďarsko další bývalá území, tímto se však ještě nedostalo do války se Spojenci. Tím momentem byl 26. červen 1941, kdy Košice bombardovaly neoznačené letouny, které byly považovány za sovětské. Tímto krokem se Maďarsko definitivně dostalo do vleku německé válečné mašinérie. Vývoz bauxitu, nafty, ale i zemědělských produktů na dluh sice snižoval životní úroveň Maďarů, základní potřeby

24

PRAŽÁK, Richard. Dějiny Maďarska, s. 250.

25


v meziválečném období, s. 30. 26

ROMPORTLOVÁ, Marta. Maďarsko 1918-1949, s. 56-57.

15

však byly bez problémů pokrývány, tudíž protesty vůči vládní politice během druhé světové války zůstávaly izolované.27 Na válečném poli se Maďarsko angažovalo v bojích na východní frontě, kde zaznamenalo velké ztráty včetně Horthyho syna Istvána, designovaného nástupce. Po neúspěších ve vojenských taženích a obratu ve válce začalo Maďarsko tajně vyjednávat se Spojenci. O tom však byl Hitler informován a 19. března 1944 tak spustil obsazování země německými jednotkami v souladu s plánem Margarethe, což se nesetkalo s odporem. Horthy přes nesouhlas zůstal v úřadě a jmenoval Německu nakloněnou vládu. Byly rozpuštěny velké opoziční strany a většina deníků zakázána. V květnu také započaly deportace židů do Osvětimi a vytvořila se maďarská fronta. Regent ani společnost však na odboj vedený opozičními stranami příliš nereagovala. Přesto Německo vědělo o vyjednáváních, která se vedla v Moskvě, a podpořilo Szálasiho puč z 15. října 1944. Ten nahradil Horthyho v čele státu. Rozhodl se pokračovat ve vedení války a vyhlásil totální mobilizaci a až do doby osvobození země pokračovala v deportacích židů. Dne 20. ledna 1945 byla v Moskvě podepsána Dohoda o příměří mezi Spojenci a Maďarskem. To muselo platit reparace, ztratilo získaná území a zapojilo se do války proti Německu. Celé území bylo po krvavých bojích s Němci a zastánci Šípových křížů dobyto do 4. dubna 1945.28

27 28

KONTLER, László a Richard PRAŽÁK. Dějiny Maďarska, s. 349. ̕ PRAŽÁK, Richard. Dějiny Uher a Madarska v datech, s. 316-317.

16

3

Definice režimů a jejich vzájemné srovnání

3.1 Teoretické vymezení Politické režimy Maďarského království v letech 1920-1945 i Slovenské republiky mezi roky 1939-1945 můžeme považovat za nedemokratické. V případě Maďarska se o autoritativní povaze režimu mluví nejpozději od voleb 1922, které byly konány v souladu se zákonem, jenž značně omezoval počet oprávněných voličů i možnosti opozice.29 Na Slovensku se po 6. říjnu 1938 stala prakticky jedinou politickou stranou Hlinkova slovenská ľudová strana, doplněná stranami národnostních menšin. Převaha HSĽS navíc nebyla otestována volbami.30 Pro vymezení charakteru těchto režimů lze využít definiční znaky autoritativních a totalitních režimů Juana Josého Linze. Autoritativní režimy tak vykazují následující znaky:31 1) Existuje zde limitovaný politický pluralismus - je znemožněn svobodný přístup k účasti na politickém dění, často existuje pouze jedna strana, opozice spíše uvnitř strany, klasické opoziční strany bývají omezeny, mimo politiku jsou volnější poměry. 2) Režimy postrádají tvůrčí ideologii, mají však typickou mentalitu - ideologie je zde chápána jako monopol na pravdu, odmítá a netoleruje opoziční názory, je jakýmsi sekulárním náboženstvím, vede k netoleranci, cenzuře a politickým represím; mentalita je spíše jakýmsi myšlením či cítěním spíše emociálního rázu, která poskytuje způsoby reakcí na různé situace, charakterizována je spíše obecnými hodnotami jako patriotismus, vlastenectví čí ekonomický rozvoj, tedy tématy srozumitelnými pro maximální část společnosti.32 3) Nevedou intenzivní či extenzivní politickou mobilizaci s výjimkou některých etap vývoje jedná se o depolitizaci, občanům je umožněno si „odpočinout” od politického dění narozdíl od demokratické snahy zapojit občany do dění, následkem je žádaná apatie. 4) Vůdce či malá skupina uplatňuje svou moc uvnitř špatně definovaných, ale předvídatelných hranic.

29

PRAŽÁK, Richard. Maďarsko, s. 93.

30

LACKO, Martin. Slovenská Republika 1939-1945, s. 44-45.

31

BALÍK, Stanislav a Michal KUBÁT. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán,

2004, s. 50-51. 32

Tamtéž, s. 95-98.

17

Podle stejného autora je pak totalitarismus definován těmito body:33 1) Existuje jediné centrum moci, které nemusí být nutně jednolité. Pluralismus existujících skupin či institucí odvozuje svou legitimitu z tohoto jediného centra, není však dílem předchozí éry, je vytvořen shora. 2) Život společnosti je totálně řízen výlučnou, více či méně intelektuálně podloženou, ideologií. Ta se staví do pozice vševysvětlující teorie, ze které vládnoucí skupiny odvozují svůj mandát a vedou společnost k „ráji na zemi”. 3) Uvnitř společnosti je vedena masivní politická mobilizace, participace ve veřejném životě je u občanů vynucována. V souladu s ideologií mají být nadchnuti do vedení společenských úkolů prostřednictvím strany či masových organizací. Jen tak lze naplňovat vlastní život, mimo stranu není pravda. Apatie je zde nežádaná.

3.2 Aplikace teoretických rámců na jednotlivé případy a jejich vzájemné srovnání V případě Slovenska je možné najít definiční znaky autoritativního režimu s prvky toho totalitního. Monopol strany HSĽS byl zřejmý. Mimo tuto stranu nebylo možné vést politický život s výjimkou příslušníků národnostních menšin. Německá a maďarská menšina na Slovensku měly své politické strany, ty však byly pouze doplňkem politické scény. Jelikož se během doby trvání státu nekonaly volby, nebylo občanům umožněno řádně ovlivňovat politiku. Opozice se nalézala uvnitř strany, ta však nebyla demokratická, naopak požadovala těsnější spolupráci s nacistickým Německem. Neexistovala zde však propracovaná ideologie. Občané byli vedeni spíše k vlastenectví a politickému či hospodářskému rozvoji Slovenska. Toto ještě bylo zvýrazněno po obratu ve válce. Strana HSĽS zde pod vlivem nacistického Německa zasahovala do životů názorových odpůrců, oblasti mimo politiku byly ponechány pluralitnímu vývoji. Ze znaků totalitarismu zde bylo patrné také jediné mocenské centrum ztělesněné stranou HSĽS a jejím vedením. Propracovaná ideologie srovnatelná s tou nacistickou zde neexistovala, režim pouze po vzoru Německa přebíral její znaky. Po období snah o nezávislost a počátečního udržení se režimu byla od občanů očekávána spíše apatie k veřejnému dění. Maďarské království můžeme považovat za zemi méně nakročenou k totalitarismu než Slovensko. Ačkoliv zde pod různými názvy existovala strana, která si i formou omezování

33

LINZ, Juan J. Totalitarian and authoritarian regimes. Boulder, CO: Lynne Rienner Publishers, 2000, vii, s.

70.

18

volebních práv zajišťovala téměř neustálý pobyt u moci, existovaly zde i opoziční subjekty. Jednou z nich, Stranou šípových křížů, byla také ke konci svého trvání vystřídána u moci. Všeobsahující ideologie zde neexistovala. Prvky jako revizionismus či vlastenectví nemohou být takto brány. Vládní garnitura zde nepožadovala od občanů aktivní účast na politice v rámci strany. Ačkoliv regent Horthy či vlády měli moc nad rámec té v demokratických společnostech, s výjimkou určitých krátkých období zde neexistovalo pronásledování opozice. Stát neměl natolik vyhraněné centrum moci jako v případě Slovenska. Bylo zde umožněno fungovat opozičním stranám a organizacím. Totalitární charakteristiky tak zde nebyly naplněny. Z těchto důvodů je také Maďarsko v daném období považováno za autoritativní stát, konkrétněji za byrokraticko-militaristický autoritativní režim.34 Ačkoliv tedy Slovensko vykazovalo větší příbuznost k totalitarismu, bylo pro svou povahu a ne vždy absolutně naplňované proklamované charakteristiky totalitního režimu, např. ve formě pronásledování politických oponentů, označováno za „děravou totalitu”.35

34

BALÍK, Stanislav a Michal KUBÁT. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, s. 57.

35

LACKO, Martin. Slovenská Republika 1939-1945, s. 148-149.

19

4

Vztahy mezi Slovenskem a Maďarskem v letech

1939 - 1945 4.1 Roky 1938 a 1939 - maďarské snahy o revizi a vliv Německa v řešení otázky slovenského státu Vzájemné vztahy v daném období se dají označit za velmi komplikované.36 Trvalé napětí, které mezi těmito státy v této době existovalo, je dáváno za vinu první vídeňské arbitráži, s jejímiž výsledky nebyla spokojena ani jedna ze stran.37 Přestože horthyovské Maďarsko mělo po celé své období revizionistickou mentalitu, nekonalo v zahraniční politice výrazné kroky, vedoucí k návratu bývalých území Uher, až do doby projednávání Mnichovské dohody. Přestože bylo již od poloviny 30. let v úzkém kontaktu s Německem, jehož smyslem bylo mimo jiné také posílení možnosti prosazení revizionistických snah, které prozatím zůstávaly v deklaratorní rovině, nebylo Maďarsko spokojeno s výsledky mnichovského rozhodnutí. V době jednání zástupců čtyř mocností v Mnichově požadovalo vyřešit do jednoho měsíce také otázku maďarské menšiny v Československu a uspořádání plebiscitu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Území, kde podle sčítání lidu v roce 1910 zaujímala maďarská komunita většinu, měla být přímo připojena k Maďarsku.38 Nakonec však dohoda v otázce Maďarska obsahovala pouze dodatek závěrečného protokolu konference, který zmiňoval nutnost řešit problém maďarské menšiny v Československu formou jednání obou vlád. Jelikož ale Maďaři požadovali pro své spoluobčany v ČSR stejné postavení, jaké měli Sudetští Němci39, chtěli nápravu situace i nadále. V souvislosti s Mnichovem došlo také k trhlině v důvěře vůči Třetí říši, když ta obsadila území na předmostí Bratislavy jižně od Dunaje, které do roku 1920 patřilo Uhersku.40 Již před Mnichovem se však Maďarsko pokusilo o získání Slovenska vlastní silou diplomatickou cestou. Politický představitel maďarské menšiny na Slovensku hrabě János Esterházy vedl 17. - 19. června 1938 z pověření maďarských vládních činitelů ve Varšavě 36


37


38

DEÁK, Ladislav. Hra o Slovensko: Slovensko v politike Maďarska a Poĺska v rokoch 1933-1939. Bratislava:

Veda, 1991, s. 114. 39

HORTHY, Miklós a Andrew L. SIMON. Admiral Nicholas Horthy: Memoirs. Safety Harbor: Simon

Publications, 2000, s. 199. 40

Tamtéž, s. 201.

20

jednání s polskými politickými představiteli. Jelikož si byl vědom, že Maďarsko nebylo mezi slovenskými politiky ani občany příliš oblíbeno, žádal pomoc od Polska, které se těšilo značné autoritě mezi hlinkovci a zároveň bylo přítelem Maďarska. Plán, který mělo Polsko pomoci prosazovat, se týkal přičlenění území Slovenska k Maďarsku, přičemž by velká část Slovenska zůstala autonomní. Slovensko by disponovalo vlastním sněmem, určitou vládní mocí a stálým zástupcem u maďarské vlády. Společně by byla spravována pouze zahraniční politika a všeobecné ekonomické záležitosti státu. Přímo k Maďarsku měla být přičleněna území jihu Slovenska s maďarskou většinou a také Podkarpatská Rus. Polsko s tímto návrhem nemělo principielní problém, nicméně požadovalo přímé zapojení představitelů HSĽS do jednání. Jak se ukázalo, Maďarsko nebylo schopné takto přímo se Slováky rokovat, což tuto Esterházyho iniciativu přivedlo k nezdárnému konci.41 Protože neuspěly maďarské snahy ve spolupráci s Polskem a ani ty v rámci mnichovských jednání, pokračoval ze strany horthyovského režimu tlak na vypořádání se s územními požadavky. Přes dočasné neúspěchy se maďarští politici nevzdávali svých snah o získání Slovenska. Část z nich se stále domnívala, že Slovensko se chce navrátit do područí Maďarska a oslabení Československa po Mnichovské dohodě dává dobrou šanci tomuto požadavku vyhovět. Větší část si však uvědomovala nedostatečné síly kontaktů, které od roku 1918 byly znemožněny maďarskou revizionistickou mentalitou, a zaostalosti Maďarska oproti ČSR, která nenabízí mnoho příležitostí získat Slovensko do svého státu cestou racionálního uvažování a zhodnocení výhod ze strany Slováků. Obě skupiny se nakonec shodly, že je potřeba získat Slovensko snahami na mezinárodní půdě, nejlépe formou vyvolání plebiscitu. Za tímto účelem měla být podporována i HSĽS a její separatistické snahy, které by umožnily odtržení Slovenska od ČSR. Tato myšlenka se však ukázala býti lichou, neboť HSĽS v tomto období formou Žilinské deklarace nadále zůstávala podporovatelem zachování ČSR, byť s autonomií pro Slovensko. Maďarsko nelibě hledělo na sbližování nacistického Německa, hlinkovců a německé menšiny na Slovensku. Znamenalo to totiž oslabení možností „velké revize” a zachování přízně ze strany Němců.42 Vláda Československé republiky se snažila čelit incidentům v pohraničí a diverzním snahám Maďarů. Stupňující se tlak ji však nakonec dovedl k jednacímu stolu. První schůze zabývající se vzájemnými vztahy a otázkami hranic se konala 9. října 1938 v Komárně. Za československou stranu se jednání zúčastnili např. předseda slovenské autonomní vlády

41

DEÁK, Ladislav. Hra o Slovensko, s. 100-101.

42

Tamtéž, s. 150-151.

21

Jozef Tiso a Ferdinand Ďurčanský, maďarskou stranu zastupoval ministr zahraničí Kálmán Kanya nebo ministr školství a církevních záležitostí Pál Teleki. Maďarští zástupci již na počátku představili ultimativní požadavky v podobě mapy s navrženými změnami hranic. Do deseti dnů měla ČSR odstoupit území jižně od linie: Devín, Bratislava, Nitra, Levice, Lučenec, Rimavská Sobota, Rožňava, Košice, Trebišov a Pavlovce. Maďaři se přitom odvolávali na etnické hranice určené sčítáním lidu z roku 1910. Toto řešení se ukázalo být pro československou delegaci nepřípustné. Proto představila protinávrh, který počítal s několika variantami řešení. Maďarská delegace však všechny návrhy odmítla a hodnotila je jako umírněný Trianon.

Československá delegace

tak podle

názoru

maďarské strany

nerespektovala „ducha Mnichova”. Dne 13. října 1938 ukončili maďarští vyslanci jednání a rozhodli se uplatnit územní nároky u přímých účastníků mnichovské dohody.43 Francie a Velká Británie nejevily zájem zabývat se maďarským revizionismem. Další snahy Maďarů se tak zaměřily pouze na spolupráci s Německem a Itálií, které měly v regionu své zájmy. Tyto země se také staly garanty arbitrážního rozhodnutí z 2. listopadu 1938 ve vídeňském paláci Belveder. Na jednání byli přizváni i zástupci autonomních vlád Slovenska a Podkarpatské Rusi - Jozef Tiso a Augustin Vološin. Tito však společně s maďarskými představiteli po jednáních s německou a italskou stranou palác opustili. Konečný verdikt byl podobně jako v Mnichově vyřčen bez účasti přímo zainteresovaných zemí. Delegace Německa a Itálie pod vedením ministrů zahraničí Joachima von Ribbentropa a Galeazza Ciana pak československé delegaci předaly pouze protokol a mapu s územím, které mělo být předáno Maďarsku.44 To touto první vídeňskou arbitráží získalo zhruba 10,400 km2 území jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi s více než 850 tisíci obyvatel. Okolo 500 tisíc z nich mělo být maďarské národnosti. Ze strany Německa a Itálie byly tyto změny zdůvodňovány spravedlností danou etnickým přístupem. Tento princip však v řadě případů nebyl reálně zohledněn. Na obsazených územích krátce působila vojenská diktatura, již koncem roku 1938 však převzala pravomoci vláda civilní. Nebyla zde však respektována práva menšin, zakotvená ve vídeňském protokolu. Dne 5. listopadu byli z tohoto území vyhoštěni všichni čeští a slovenští obyvatelé z toho důvodu, aby „neprovokovali“ obyvatele maďarské národnosti. Po nich následovali státní úředníci týchž národností i vlastníci půdy. Vyhoštění zhruba 100 tisíc obyvatel pak probíhalo za použití fyzického násilí, střelby a za ceny ztrát na životech. Obsazení území přineslo regionu hospodářské těžkosti a zhoršení 43

GEBHART, Jan a Jan KUKLÍK. Druhá republika, 1938-1939: svár demokracie a totality v politickém,

společenském a kulturním životě. Praha: Paseka, 2004, s. 152-153. 44

Tamtéž, s. 153.

22

životní úrovně nejen pro občany slovenské národnosti. Tyto události měly velký vliv na slovenské veřejné mínění, které již předtím nevnímalo Maďarsko nikterak kladně.45 Pro Slováky bylo také velmi znepokojující rušení slovenských škol na obsazených územích. Na stížnosti, které zmiňovaly nedostatečný počet vzdělávacích institucí, však Maďaři reagovali tvrzením, že občané slovenské národnosti se chtějí vzdělávat v maďarskojazyčných školách. Dále bylo problémem ničení slovenských knihoven, omezování bohoslužeb ve slovenském jazyce či zákaz mnohých tištěných periodik a ovlivňování obsahu těch povolených.46 Vídeňská změna hranic však nevyřešila sporné problémy. ČSR přijala rozhodnutí jako fakt, kterému se za tehdejší mezinárodní situace nedalo vyhnout. Její představou bylo, že se tímto ústupkem zbaví dalších snah Maďarska a Polska v získávání nových území. Ztráta území měla být vykoupena normalizací vztahů se sousedy a přežitím druhé republiky. Co přijalo vedení republiky relativně klidně, to rozhořčilo slovenskou veřejnost. Ztráta území, spoluobčanů, úrodné části země a přerušení dopravních tepen přineslo zemi hospodářské těžkosti. Hlinkovci označili toto rozhodnutí za nespravedlnost a doufali v revizi za pomoci nacistického Německa. Zároveň ale špičky slovenské politiky vyzývaly své spoluobčany na okupovaném území, aby zde zůstali a umožnili budoucí nápravu situace svou přítomností. Slíbena jim byla přiměřená pomoc a ochrana jejich zájmů. Přes zisk území nebylo spokojeno ani Maďarsko. Veřejnost požadovala připojení dalšího území a právo na sebeurčení ve zbytku neobsazeného státu. Hranice tak byly považovány za dočasné.47 Přesto podle dobového maďarského tisku zavládlo nadšení. První návrat území byl chápán jako předstupeň dalších zisků. Naopak Jozef Tiso se k situaci vyjádřil následovně: „Všechno jsme ztratili, naši lidé, ačkoliv neudělali žádnou chybu, se stali oběťmi. Musíme však pozvednout hlavy a vrátit se do práce. Nikdo na celém světě nás však nemůže přesvědčit, že na slovenských lidech nebyla spáchána tragická nespravedlnost”48. S postupem času také nabíraly na síle separatistické tendence v rámci HSĽS. Zesílení vztahů mezi hlinkovci a nacistickým Německem představovalo například ustavení 45

ČIERNA-LANTAYOVÁ, Dagmar. Podoby česko-slovensko-maďarského vzťahu 1938-1949: (východiská,

problémy a medzinárodné súvislosti). Bratislava: Veda, 1992, s.12-13. 46

PETRUF, Pavol. Zahraničná politika Slovenskej republiky 1939-1945: (náčrt problematiky). Bratislava:

Historický ústav SAV, 2011, s. 79-80. 47

DEÁK, Ladislav. Hra o Slovensko, s. 176-177.

48

SCHUBERT, Frank. Hungarian borderlands from the Habsburg Empire to the Axis alliance, the Warsaw Pact

and the European Union. London: Continuum Publishers, 2011, s. 26.

23

Slovensko-německé společnosti dne 30. ledna 1939 v čele s předsedou Vojtechem Tukou. Ten se poté dočkal přijetí u říšského maršála Hermanna Göringa, kterého žádal o pomoc v procesu osamostatnění Slovenska. Dne 12. února 1939 se Tuka za doprovodu předsedy Karpatoněmecké strany Franze Karmasina dočkal přijetí u Adolfa Hitlera. V momentě, na který separatisté dlouho čekali, žádal Tuka o pomoc Německa při převratu, který by jinak mohl být potlačen. Hitler slíbil garanci integrity území Slovenska a svobodu a štěstí pro jeho lid. Zároveň však žádal o vstřícnost a poddajnost vůči Třetí říši, která jediná prý mohla zabránit snahám Maďarska a Polska v otázce budoucího slovenského státu.49 Po výměně na místě ministra zahraničních věcí, kterým se v Maďarsku stal hrabě István Csáky, se země více orientovala na spolupráci s Německem, se kterým se snažila o koordinaci plánů vůči ČSR. To mělo přinést Maďarům větší šanci na prosazení revizionistických snah. Hitler také slíbil řešení otázky Československa, na které se ziskem území měly podílet Maďarsko i Polsko, žádal však po Maďarech trpělivost. Csáky se snažil také o zlepšení vztahů se slovenskými politiky. Když se však v únoru 1939 dostal na pozici předsedy vlády Pál Teleki, obával se přílišné dominance Německa ve středoevropském prostoru, který měl nastat po rozpadu Československa. Zaměřil se tak více na spolupráci s Itálií, Polskem a také na udržování kontaktů se Západem. Odmítal pasivní čekání na kroky Německa a aktivně se snažil o zisk Podkarpatské Rusi. Vztahy se slovenskými představiteli se nepodařilo zlepšit do té míry, aby Maďarsko bylo schopno ve svůj prospěch ovlivnit rozpad Československa. Starost Telekimu dělalo sbližování slovenských separatistů s nacisty. Uvědomoval si, že podpora Slovenska ze strany Hitlera omezovala šanci na další revizi území. V tomto období se Maďarsko domnívalo, že existují tři scénáře budoucnosti Slovenska: Vznik státu pod patronací Německa, připojení Slovenska k Maďarsku, nebo rozdělení Slovenska mezi Německo, Polsko a Maďarsko. Přestože se Teleki pokoušel ovlivnit Hitlerův postoj, ten do poslední chvíle své rozhodnutí tajil. Až 12. března 1939 dal najevo svůj úmysl skoncovat s existencí československé druhé republiky. Maďarsku zároveň umožnil obsadit Podkarpatskou Rus, Slovensko mělo být vyřešeno později.50

49

GEBHART, Jan a Jan KUKLÍK. Druhá republika, 1938-1939, s. 181.

50

DEÁK, Ladislav. Hra o Slovensko, s. 187.

24

4.2 Vznik Slovenské republiky a malá válka Přestože již měla ujištění o podpoře od samotného Hitlera, slovenská autonomní vláda se na schůzi 4. března 1939 na rychlém odtržení od ČSR nedohodla. Ačkoliv křídlo kolem Ferdinanda Ďurčanského požadovalo okamžité osamostatnění, nakonec převážil názor umírněných v čele s Jozefem Tisem, kteří nadále prosazovali evoluční cestu k samostatnosti. V reakci na to Hitlerův zmocněnec pro Rakousko Arthur Seyss-Inquart dne 7. března 1939 přijel do Bratislavy sdělit autonomní vládě, že Třetí říše v nejbližší době zasáhne v Československu. Pokud však chtěli Slováci dosáhnout nezávislosti, měli s okamžitou platností vyhlásit samostatnost. V tomto směru byli nadále prostřednictvím Hermanna Göringa přesvědčováni představitelé radikálů - Vojtech Tuka a Ferdinand Ďurčanský. Zároveň byly do Petržalky u Bratislavy převáženy zbraně, kterými měli být vyzbrojeni v případě potřeby příznivci nacistů a Hlinkova garda. V reakci na tato jednání bylo předsedou vlády ČSR Rudolfem Beranem na noc z 9. na 10. března 1939 navrženo odvolání slovenské autonomní vlády a 10. března vyhlásily jednotky československé armády pod vedením generála Bedřicha Homoly v Banské Bystrici stanné právo. Tyto skutky však narazily na odpor ze strany Berlína. Zatčení představitelé HSĽS, mezi něž patřil např. i Vojtech Tuka, byli propuštěni a započalo obsazování veřejných budov v Bratislavě jednotkami Hlinkových gard.51 Prostřednictvím radikálního křídla HSĽS pak byl 12. března 1939 odvolaný předseda slovenské autonomní vlády Jozef Tiso pozván na setkání do Berlína s Adolfem Hitlerem. Tuto schůzi posvětila i nová slovenská vláda v čele s Karolem Sidorem a vedení HSĽS. Tiso však neměl činit žádné závazky bez souhlasu slovenského sněmu. V doprovodu Karmasina a Ďurčanského pak byl Tiso postaven před výběr ze dvou možností: vyhlášení slovenského státu, či ponechání Slovenska svému osudu, což mělo znamenat připojení k Maďarsku. Dne 14. března 1939 před jednáním slovenského sněmu předal Tiso informace Sidorově vládě. Ta vzala německé ultimátum na vědomí a podala demisi. Na sněmu pak bylo odhlasováno osamostatnění a vytvořena nová vláda pod vedením Jozefa Tisa.52 Vyhlášení Slovenského státu 14. března 1939 Maďary zaskočilo. Přesto již následujícího dne maďarská vláda uznala nový stát de facto i de iure. Slovenští zástupci chápali navázání diplomatických vztahů jako ukončení teritoriálních sporů a předpokládali, 51

GEBHART, Jan a Jan KUKLÍK. Druhá republika, s. 234-236.

52

Tamtéž, s. 236-237.

25

že tímto krokem byla ze strany Maďarska uznána územní integrita Slovenska. 53 Tento předpoklad se však ukázal být mylným. Zároveň totiž maďarští vojáci začali překračovat hranici mezi Podkarpatskou Rusí a Slovenskem. Slovensku sice byla nabídnuta pomoc ze strany německého generála Erwina Engelbrechta, ta však byla odmítnuta jako možná snaha o okupaci země.54 Budoucí operaci chtěli mít Maďaři posvěcenou v Berlíně. Dne 16. března 1939 ministr zahraničí Csáky vysvětlil narušování hranice ne jako rozšiřování okupovaného území z Podkarpatské Rusi, nýbrž pouze jako řešení sporného pohraničního pásu o šířce 10 - 15 km. Zde totiž prý nebyla pevně dána hranice a maďarská armáda musela toto území obsadit ze strategických důvodů, aby bylo ochráněno před ukrajinskými nacionalisty a zbytky československé armády. Po dokončení této akce se Maďarsko chtělo domluvit se Slovenskou vládou na definitivním vytyčení hranic na základě etnického rozložení. Berlín toto zdůvodnění akceptoval.55 Tato operace s názvem „malé řešení” měla být jen prvním uvažovaným krokem. Pokud by uspěla, mělo nastat tzv. „velké řešení”, rozšíření operací na celé východní Slovensko až po město Poprad. Pozice Německa v tomto konfliktu byla těžko předvídatelná. Na jedné straně se stavělo do pozice ochránce Slovenska, nicméně neučinilo nic proti maďarské agresi na východě. Maďarská propaganda této situace využila a oznámila, že má na Slovensku volné ruce. Ze strany Německa bylo navíc nelehké slovenské pozice využíváno v jednáních o tzv. ochranné smlouvě, čímž Slováky dokázalo přesvědčit k větším ústupkům. Když podobnou podporu získalo Maďarsko i ze strany Polska, rozhodlo se ke spuštění vojenských operací. Snažilo se konat rychle, neboť dokončení slovensko-německých jednání o ochranné smlouvě a reorganizace slovenské armády by mohly situaci pro Maďarsko ztížit. Když bylo maďarské vedení definitivně ujištěno o souhlasu Německa s tzv. malým řešením, začala armáda 22. března 1939 s vojenským útokem. Jednotky útočily ze třech směrů a na znamení souhlasu Německa s právě vedenou operací nesly přední oddíly bílé vlajky. Slovenská vláda prý byla s obsazováním též srozuměna. Tímto krokem se jednotkám podařilo zmást slabě ozbrojené pohraniční síly, místní úřady i obyvatelstvo. Slovenská vláda se zmohla pouze na protestní nótu zaslanou vládě maďarské, aktivní odpor nebyl možný díky nedostatečnému stavu připravenosti slovenské armády, jelikož ta měla v napadeném území 53

PETRUF, Pavol. Zahraničná politika Slovenskej republiky 1939-1945, s. 80.

54

MIKUŠ, Jozef A. Slovensko v dráme Európy. 1. slovenské vyd. Překlad Bronislava Markušová. Martin:

Matica slovenská, 2002, s. 139. 55

ČIERNA-LANTAYOVÁ, Dagmar. Tradícia a dejiny: vybrané otázky zo slovensko-maďarských a slovensko-

ruských vzťahov (1934-1949). Bratislava: Historický ústav SAV vo vydavateľstve Typoset print, 2009, s. 62.

26

nahradit česko-slovenskou, odcházející den předtím. Slovenská nóta obvinila Maďarsko z porušení míru ve střední Evropě, žádala o stažení vojáků a požadovala vyvození důsledků pro Maďarsko jako agresora. Maďarská vláda však vinu popírala a bagatelizovala operaci jako místní incidenty plynoucí z nejasně vytyčené hranice. Po dosažení vytyčených cílů se útočící armáda zakopala a očekávala další rozkazy vlády a reakce protivníka i Německa.56 Na Slovensku však útok vyvolal vlnu odporu a nenávisti57. Odhodlání bránit nově vzniklý vlastní stát urychlil tvorbu Slovenské armády. Ta zastavila další pronikání maďarských vojsk a dokonce přešla 24. března 1939 do protiútoku. Tvrdý odpor přesvědčil Berlín k přehodnocení situace a ke snaze o přerušení bojů. Slovensku nebylo povoleno převézt na bojiště těžkou techniku ze západu země a bylo mu doporučeno usednout k jednacímu stolu. Maďarská vláda též přehodnotila situaci a poznala, že pokračováním bojů by mohla spíše více ztratit než získat. Zároveň poznala, že mýtus o podpoře Slováků vzhledem k návratu do maďarské svatoštěpánské říše se nezakládal na pravdě. Už 24. března tak bylo ze strany maďarské vlády na nátlak Slovenska a Německa navrženo příměří. Jelikož se Maďarsku nepodařilo naplnit své územní nároky na bojišti, pokračovalo s jejich prosazováním na diplomatickém poli, kde mělo podporu Polska, které také toužilo po zisku území na východním Slovensku. Vojenský konflikt se přetransformoval v rozhovory za jednacím stolem. Do jednání mezi 27. březnem a 4. dubnem 1939 v Budapešti vstoupila slovenská strana s cílem uhájit územní integritu svého území. Tvrdila, že maďarská agrese je v rozporu s ochrannou smlouvou, a také s uznáním Slovenska, kterým mělo Maďarsko 15. března uznat také vzájemné hranice. Zároveň požadovala odchod maďarských vojsk ze svého území, v krajním případě byla ochotna vyměnit si s Maďarskem část území podle národnostního principu. Maďarsko se nyní prohlašovalo za ochránce Rusínů, jelikož Podkarpatská Rus již byla jeho územím. Požadovalo tak celé území, kde žili Rusíni. Linie, které bylo dosaženo před podpisem příměří, byla považována za minimum. Slovenský návrh výměny území Maďaři odmítli. Slovensko se tak pokusilo získat podporu ze strany Německa, to však 31. března 1939 ústy ministra zahraničí Ribbentropa odmítlo nenarušitelnost hranic na východě Slovenska. Bez podpory ze strany Říše tak Slovensko ustoupilo a 4. dubna 1939 odstoupilo Maďarsku území se 40 000 obyvateli, kde žilo obyvatelstvo výlučně slovenské,

56

DEÁK, Ladislav. Agresia Maďarska proti Slovensku v marci 1939. In: DEÁK, Ladislav. Malá vojna:

(Vojenský konflikt medzi Maďarskom a Slovenskom v Marci 1939). Bratislava, 1993, s. 13-17. 57


27

rusínské a ukrajinské národnosti. Přes toto rozhodnutí obě strany zůstaly nespokojeny a do budoucna plánovaly revizi hranic.58

4.3 Období po malé válce a obavy z další revize na ministerstvu zahraničí SR Období po malé válce bylo charakterizováno ochlazením vztahů. Slovenské ministerstvo zahraničí bylo svými zastupitelskými úřady informováno o nepřátelských postojích maďarských představitelů i běžných občanů. V dubnu a květnu přicházely postupně zprávy o zastavení maďarského dovozu do SR, celkových neuspokojivých hospodářských vztazích59 či o maďarském zklamání ze slovenského „ne” návratu do Maďarského království.60 Z Německa byly předány informace o budoucích rolích obou znepřátelených států. Slovensko mělo být poddáno v zahraniční politice i v armádních projektech nacistickému Německu. Maďarsko se mělo stát zemědělským živitelem říše.61 Přestože předchozí zprávy vyjadřovaly obavy z rozhodnutí o možném německém souhlasu s anexí Slovenska Maďarskem, či rozdělení země mezi okolní státy, bylo 5. května 1939 oznámeno, že Maďaři s požadavkem na zisk dalšího území v Berlíně nepochodili. Maďarsko tak ustoupilo od revizionistických snah a soustředilo se na zajištění práv maďarské menšiny na Slovensku.62 Slovenský vyslanec v Budapešti Ján Spišiak však poslední květnový den tvrdil, že zuřila nezměrná protislovenská propaganda.63 V souladu s tímto poznatkem bylo 14. června upozorňováno na maďarské vojenské přípravy, které měly mít potenciál útoku na sousední stát.64 V srpnu byly posíleny vzájemné diplomatické vztahy, když byl maďarský vyslanec na Slovensku jako první oficiální zástupce Maďarského království 21. srpna 1939 přijat ministrem zahraničí Ferdinandem Ďurčanským.65 Protislovenská kampaň v Maďarsku

58

DEÁK, Ladislav. Agresia Maďarska proti Slovensku v marci 1939, s. 17-20.

59

Slovenský národný archív Bratislava (dále SNA), fond SŠ MZV, krab. č. 112, zpráva z 27. 4. 1939, č.j.

1/1939, vyslanectví Budapešť pro II. odbor MZV SR. 60

SNA, SŠ MZV, krab. č. 112, zpráva z 25.5. 1939, č.j. 11334/1939, vyslanectví Budapešť pro II. odbor MZV

SR. 61

SNA, SŠ MZV, krab. č. 112, zpráva z 3.5. 1939, č.j. 7843/39, vyslanectví Berlín pro II. odbor MZV SR.

62

SNA, SŠ MZV, krab. č. 112, zpráva z 5.5. 1939, č.j. 5160/39, vyslanectví Berlín pro II. odbor MZV SR.

63

SPIŠIAK, Ján. Spomienky z Budapešti, 1939-1944. 1. slovenské vyd. Překlad Bronislava Markušová.

Bratislava: Slovak Academic Press, 2010, 465 s. Slovenský svet., s. 31. 64

SNA, SŠ MZV, krab. č. 112, zpráva z 14. 6. 1939, č.j. 52304/39, vyslanectví Berlín pro II. odbor MZV SR.

65

PETRUF, Pavol. Zahraničná politika Slovenskej republiky 1939-1945, s. 73.

28

ustávala66, Maďarsko prý očekávalo, že nový slovenský stát „vyhladoví” a pokorně se vrátí do područí Maďarů.67 S počátkem druhé světové války zprávy o maďarských revizionistických postojích utichávaly. Maďarská propaganda se však snažila nahlodat slovenskou morálku zprávou z 23. listopadu 1939, ve které stálo, že Jozef Tiso tajně vyjednává s maďarskými představiteli o připojení země k Maďarsku.68 Přestože 10. dubna 1940 přišla zpráva o údajném německo-maďarském vyjednávání o obsazení Slovenska, které mělo být provedeno v následujícím měsíci69 a 30. dubna 1940 přinesl bratislavský rozhlas zprávu o vystoupeních budapešťských poslanců, kteří mluvili o špatné spolupráci ze strany Slováků v úsilí o mírový vývoj70, informace ze 7. června téhož roku naznačovaly, že Hitler již neměl zájem řešit slovensko-maďarské vztahy formou upřednostnění jednoho ze států.71 Dne 10. července pak byly předány informace o situaci v obsazených Nových Zámcích, kde občané protestovali proti všeobecné mobilizaci a proslýchalo se o možném maďarském útoku na Bratislavu a Nitru.72 Byla také konstatována velká nespokojenost Slováků na obsazeném území a v případě vzájemné války byla ambasáda v Budapešti přesvědčena o jejich povstání.73 Revize území však byla ze strany Německa ponechána na období po 2. světové válce.

4.4 Vliv SSSR na vzájemné slovensko-maďarské vztahy Jelikož garance ze strany nacistického Německa v případě území jižního Slovenska se během malé války ukázaly být nenaplněné, v průběhu roku 1939 začala slovenská vláda s hledáním jiného silného partnera. Impulzem pro započetí spolupráce se SSSR bylo zveřejnění dohody o uzavření paktu o neútočení mezi vládami Německa a SSSR z 23. srpna 1939.74 66

SNA, SŠ MZV, krab. č. 112, zpráva z 4.8. 1939, č.j. 2402/39, vyslanectví Budapešť pro II. odbor MZV SR.

67

SNA, SŠ MZV, krab. č. 112, zpráva z 18.8. 1939, č.j. 10323/39, vyslanectví Budapešť pro II. odbor MZV SR.

68

SNA, SŠ MZV, krab. č. 112, zpráva z 23.11. 1939, č.j. 153,061/1939, vyslanectví Budapešť pro II. odbor

MZV SR. 69

SNA, SŠ MZV, krab. č. 113, zpráva z 10.4. 1940, č.j. 1844/2/40, vyslanectví Berlín pro II. odbor MZV SR.

70

SNA, SŠ MZV, krab. č. 113, zpráva z 30.4. 1940, bez č.j., vyslanectví Budapešť pro II. odbor MZV SR.

71

SNA, SŠ MZV, krab. č. 113, zpráva z 7.6.1940, č.j. 2812/2/40, vyslanectví Berlín pro II. odbor MZV SR.

72

SNA, SŠ MZV, krab. č. 113, zpráva z 10.7. 1940, č.j. 104670/1940, vyslanectví Budapešť pro II. odbor MZV

SR. 73

SNA, SŠ MZV, krab. č. 113, zpráva z 28.8. 1940, č.j. 3838/2/40, vyslanectví Budapešť pro II. odbor MZV

SR. 74

Text paktu viz např. BROD, Toman (ed.): Pakty Stalina s Hitlerem. Výběr dokumentů z let 1939 a 1940.

Praha, Naše vojsko 1990, s. 32-34.

29

Přestože do té doby SSSR existenci Slovenska ignoroval, po intervenci ze strany slovenské ambasády v Berlíně byl Slovenský stát 16. září 1939 Sovětským svazem oficiálně uznán. I podle sovětských zdrojů měla na tomto kroku velký podíl skupina kolem Ferdinanda Ďurčanského, který se snažil oslabit vliv Německa na chod země.75 Začátkem února 1940 dorazil na Slovensko oficiální sovětský ambasador Georgij M. Puškin. Ačkoliv Ďurčanský s Tisem od počátku zdůrazňovali před novým ambasadorem nutnost vrácení obsazených území, Moskva se v tomto období nehodlala ve sporu angažovat z obavy narušení vztahů s Německem. Koketování Slovenska se SSSR se ve svůj prospěch snažil přetavit maďarský ministerský předseda Pál Teleki. Informacemi o panslavistickém nebezpečí či vlivu komunistů v Bratislavě chtěl Teleki při rozhovoru s Adolfem Hitlerem 20. května 1940 dosáhnout zisku větší přízně ze strany Německa při slovensko-maďarském pohraničním sporu. Po zisku části rumunského území se začalo spekulovat o možnosti sovětských zájmů v Podkarpatské Rusi, která nyní sousedila s jeho územím. Slovensko by takové změny hranic uvítalo, neboť by mu sousedství se silným Sovětským svazem dodalo na prestiži a dokázalo vyvážit německý vliv. Především komunisté vyjadřovali naději na připojení k SSSR.76 Maďarská snaha se nakonec naplnila. Dne 27. července 1940 němečtí představitelé během rozhovorů v Salcburku obvinili Slovensko z panslavisticky motivovaného spojenectví se SSSR. Následné změny ve slovenské vládě

byly

podle Puškinova

názoru zapříčiněny

přílišným příklonem k

SSSR,

především ze strany Ferdinanda Ďurčanského. Odcházející německý diplomat Hans Bernard mu též oznámil, že Slováci nemůžou očekávat návrat celého území, které po Maďarsku nárokovali nazpět.77 Slovenská politika se pak postupně vzdávala návratu celého území. Ani požadavek na návrat jedné třetiny území, obsahující např. města Košice, Lučenec nebo Levice v roce 1940 u německých představitelů neměl šanci na úspěch a vyřešení sporu bylo oddalováno na období po konci války.78 Zároveň Němci znesnadňovali Slovákům komunikaci se SSSR, když se snažili odizolovat sovětskou ambasádu v Bratislavě od jednání se slovenskými představiteli. V červenci 1940 tedy snahy o spolupráci se SSSR v tématice hranic s Maďarskem skončily a nadále bylo vyčkáváno pouze na názory a postoje Německa. 75

ČIERNA-LANTAYOVÁ, Dagmar. Tradícia a dejiny, s. 62-63.

76


77

ČIERNA-LANTAYOVÁ, Dagmar. Tradícia a dejiny, s. 66.

78

LIPTÁK, Ľubomír.: Slovensko v 20. storočí. Bratislava: Vydavateľstvo politickej literatúry, 1968, s. 185.

30

Spolupráce se SSSR byla ukončena tragikomicky. Po německém útoku na SSSR se v létě 1941 slovenská a maďarská armáda připojily k vojenským operacím po boku nacistů proti de iure bývalým sovětským spojencům.79 Plán útoku proti SSSR „Fall Barbarossa” sice konkrétně uváděl spolupráci pouze s armádami Finska a Rumunska, nicméně počítalo se i s ostatními satelity. V případě Maďarska byly konkrétní instrukce předány 22. a 23. června 1941. Zatímco Maďarsko očekávalo ze strany Hitlera oficiální žádost o zapojení do války, ten požadoval navenek dobrovolnost a samostatné nezávislé rozhodnutí. Maďarsko by však zřejmě do války zasáhlo i bez tohoto požadavku. Hitlerem již dříve zmiňované poválečné úpravy hranic se měly realizovat na základě válečných zásluh. V situaci, kdy do bitev měly být zapojeny Rumunsko a Slovensko jako hlavní protivníci v otázce revize hranic, nemělo Maďarsko v rozhodování příliš na výběr. Slovensko totiž bylo osloveno již 19. června 1944 prostřednictvím vyslance Hannse Ludina. Na tento požadavek Tiso s Tukou okamžitě přistoupili80. Možná ztráta Hitlerovy přízně byla dostatečnou motivací pro reprezentanty obou zemí. Pro vstup do války již bylo třeba pouze najít záminku. Tou se stalo bombardování Košic dne 26. června 1941 neznámými letouny. Tato letadla byla považována za sovětská, maďarský vstup do války a započetí vojenských operací následující dne pak byly chápány jako odvetný čin.81

4.5 Snahy o změny hranic za pomoci bývalých malodohodových států a cesta ke konci války Po ukončení spolupráce se SSSR však pokračovaly snahy Slovenska o revizi hranic. Z důvodu společných obav o svá území spojily na jaře 1941 své síly sousední státy Maďarska - Slovensko, Chorvatsko a Rumunsko. Přípravná fáze spolupráce pokračovala do listopadu tohoto roku. V tu dobu totiž říšské ministerstvo zahraničí dostalo zprávy z Říma a Budapešti o obnovení spolupráce těch států, které dříve spolupracovaly pod hlavičkou Malé dohody, včetně informací o zaměření této spolupráce na územní požadavky vůči Maďarsku. Z Berlína následně přišel rozkaz vládám jednotlivých států, že spolupráce je povolena pouze na hospodářské a kulturní úrovni.82 Tyto státy spojovala nespokojenost vůči politice Třetí říše, která jejich územní požadavky odložila na poválečné období, zatímco Maďarsko již získalo území, které mu etnicky nepatří. I přes německý zákaz setkávání představitelů těchto států 79


80

LIPTÁK, Ľubomír.: Slovensko v 20. storočí, s. 184.

81

ČIERNA-LANTAYOVÁ, Dagmar. Podoby česko-slovensko-maďarského vzťahu 1938-1949, s. 27-28.

82

KAMENEC, Ivan. Slovenský stát, s. 50.

31

nadále pokračovalo. Vedle neustálého vzpomínání spolupráce s nacistickým ochráncem hovořil ministr zahraničí Vojtech Tuka v březnu 1942 také o přátelských vztazích s Rumunskem a Chorvatskem, o Maďarsku však již nemluvil v souvislosti s úpravou hranic.83 Přestože setkávání jednotlivých představitelů bývalých malodohodových států nadále pokračovalo, byli si vědomi nemožnosti činit praktické kroky vůči Maďarsku bez požehnání Osy. V polovině roku 1943 však započaly snahy ze strany Maďarska o zlepšení vzájemných vztahů se Slovenskem i mimo oblast obchodní, kde byly uspokojivé. 84 Maďarsko již nezpochybňovalo slovenskou suverenitu, nicméně Slováci nadále pociťovali vůči maďarským prohlášením značnou nedůvěru. Důvodem maďarských pokusů o sblížení měl být strach z obnovení Československa, které by se mohlo opírat o SSSR. Společně měly obě země bojovat proti hrozící anarchii, panslavismu a komunismu.85 Po spojeneckém vylodění v Itálii v červenci roku 1943 začala být aktuální otázka vystoupení z války. Otevření nové fronty dodalo sil i maďarské opozici, která (na rozdíl od té na Slovensku) existovala legálně. Memorandum Nezávislé malorolnické strany zaslané premiérovi koncem července kritizovalo zahraničněpolitické zaměření na nacistické Německo a místo toho navrhlo neutralitu. Zároveň ale zdůrazňovalo zachování idey maďarské svatoštěpánské říše včetně připojení Slovenska a s tím spojené mírové revize. Nový stát měl být modernizovanou verzí Uherského státu, v němž by Slovensko požívalo značné míry nezávislosti. Ve stejném měsíci vydaly malorolnická a sociálnědemokratická strana společný program, kde požadovaly vystoupení z války, boj proti Straně šípových křížů a demokratizaci politického zřízení. Ilegální komunisté též vyhlásili boj vládní politice zaměřené na nacistické Německo s cílem podepsání separátního míru.86 I v hospodářské politice však nastávaly problémy. Po vybudování podniků na Slovensku začal vznikat přebytek zboží a také potřeba jej vyvážet. Pro obchod byly nepříznivé i různé mzdové a životní podmínky v obou zemích, situaci zhoršovala například inflace v Maďarsku a s ní související zvýšení cen. I přesto však byl vzájemný obchod uspokojivý a až do příchodu fronty byly realizovány vzájemné obchodní dohody.87

83


84

MIKUŠ, Jozef A. Slovensko v dráme Európy, s. 141.

85

LIPTÁK, Ľubomír.: Slovensko v 20. storočí, s. 189.

86

ČIERNA-LANTAYOVÁ, Dagmar. Podoby česko-slovensko-maďarského vzťahu 1938-1949, s.. 30-31.

87

PETRUF, Pavol. Zahraničná politika Slovenskej republiky 1939-1945 s. 85.

32

Maďarská vláda se v tomto období pokoušela navázat kontakty s britskou diplomacií. Z komunikace mezi oběma stranami lze vyčíst, že Maďaři byli z etnického hlediska s dosavadní hranicí spokojeni a požadovali už jen drobnější korekce. Ty měly být z ekonomických a geografických důvodů posunuty do slovenského vnitrozemí. Slovensko podle maďarské strany potvrdilo svou suverenitu, a proto prý bylo potřeba zachovat jeho nezávislost.

Vedoucí

politické

sekce

maďarského

ministerstva

zahraničí

Aladár

Szegedy-Maszák však zároveň upozorňoval, že Slovensko jako součást Karpatské kotliny musí s okolními státy udržovat blízké ekonomické a politické styky, které by byly dobře zprostředkovány politickou unií. Přestože tedy uznával samostatnost Slovenska, zároveň požadoval jeho federativní spojení s Maďarskem.88 Období kapitulace Itálie však chtěli ve svůj prospěch využít i slovenští ľuďáci. Pád Itálie, která byla považována za maďarského protektora, dal Slovákům naději na příznivý vývoj ve změně hranic. Zároveň fungovala obava z jižního souseda jako nástroj slovenského vládnoucího režimu paralyzovat opoziční a odbojové hnutí. Nestabilita Slovenska by totiž napomohla případnému maďarskému revizionismu ve formě obsazování území. Naděje, že Německo podpoří změnu ve prospěch Slovenska, se však ukázala být falešnou. Byla tedy nutná změna orientace.89 Že v tomto období Slovensko v otázce další revize hranic spíše než na Německo spoléhalo na malodohodové státy, dokazují obavy slovenského vyslance v Rumunsku. Na podzim roku 1943 totiž po Hitlerových požadavcích Rumunsko zvýšilo početní stav svých jednotek na východní frontě, což ve slovenském zástupci vyvolávalo otázku, zda se tímto neoslabí bojeschopnost rumunské armády v případě konfliktu s Maďarskem. Ústy místopředsedy rumunské vlády však byl ujištěn, že rumunská armáda je vždy připravena zasáhnout proti Maďarsku. Slovenská vláda tak byla přesvědčena, že v případě maďarského úderu na Slovensko bude Rumunsko jejich zemi bránit. Hlavním důvodem mělo být možné zvýšení vojenského i ekonomického potenciálu Maďarska po akvizici Slovenska, kterému by Rumunsko již nedokázalo čelit.90 Přestože Szegedy-Maszák na konci ledna 1944 neviděl ve vzájemných vztazích nic špatného, nadále přetrvávaly projevy vyzývající k oživení idey tisíciletého Velkého Maďarska. Slovenské požadavky nebyly tak dalekosáhlé. Po nacistickém Německu byla

88


89

LIPTÁK, Ľubomír. 2217 dní: Slovensko v čase druhej svetovej vojny. Bratislava: Kalligram, 2011, s. 266-267.

90


33

žádána částečná revize hranic vytyčených první vídeňskou arbitráží 2. listopadu 1938. Již nebyl požadován návrat k hranicím z éry ČSR, na veřejnosti však tento názor nebyl výrazně prezentován, neboť se slovenské vládní kruhy obávaly negativní reakce veřejnosti. Mezi veřejností nadále panovalo přesvědčení, že obsazená území by měla být navrácena do slovenských rukou. Možností získat zpět území mohla být na počátku roku 1944 již známá Hitlerova nespokojenost s horthyovským režimem, respektive s jeho úmyslem vyvléct se z bloku Osy. Plány některých politiků o přestupu na druhou stranu barikády byly zaznamenány i v zahraničním československém odboji.91 Vojenská okupace Maďarska Německem, započatá v březnu 1944, měla být nadějí, že se miska vah nacistické podpory definitivně překlopí na slovenskou stranu. Tyto naděje však byly brzy zažehnány, Německo nadále trvalo na tom, že přízeň ve smyslu podpory v otázce hranic si Slovensko může vydobýt pouze na základě válečného úsilí. 92 Status Maďarska po německé okupaci se podobal německo-slovenské ochranné smlouvě. Začaly zde působit německé úřady nápomocné plnoprávnému zmocněnci říše, který zde byl zároveň vyslancem. Německá vojska zodpovídala za vnitřní i vnější bezpečnost země. Maďarská vláda i armáda se tak dostaly do postavení podřízeného Německu. Tímto se Maďarsko stalo protektorátem na dobu, kterou mělo jednostranně určit nacistické Německo.93 V tomto období byly vztahy mezi oběma státy komplikované a rozporné. Hrozící zánik vládnoucích režimů po porážce Německa sice země sbližoval, na druhé straně byli Maďaři stále považováni za nepřátele. Vláda HSĽS spatřovala ve vymezování se vůči jižnímu sousedovi, který hrozil revizí, poslední zoufalou možnost, jak si zachovat klesající přízeň obyvatelstva a udržet se u moci.94 Nová maďarská vláda opět vzpomínala obnovení uherské svatoštěpánské říše. Nastupující předseda vlády Döme Sztójay učinil definitivní přítrž slovenským nadějím, že by mohlo získat přízeň nacistického Německa, postavením věrnosti vůči Německu na první místo mezi zahraničněpolitickými cíli. Podle německého vyslance v Bratislavě Hanse Elarda Ludina působil německý zásah v Maďarsku jako odstrašující příklad pro slovenské vládní činitele. V březnu 1944 tak Slovensko nemělo sílu ani vůli předkládat Německu revizionistické požadavky. Přestože slovenská i maďarská strana při společných jednáních 91

ČIERNA-LANTAYOVÁ, Dagmar. Podoby česko-slovensko-maďarského vzťahu 1938-1949, s. 42.

92


93

SPIŠIAK, Ján. Spomienky z Budapešti, s. 400-401.

94

HETÉNYI, Martin. Slovensko-maďarské pomedzie v rokoch 1938-1945. Nitra: Univerzita Konštantína

Filozofa, Filozofická fakulta, 2008, s. 29.

34

deklarovaly nutnost ukončení nacionalistických projevů na veřejnosti a společného postoje vůči Německu, nepodařilo se tyto projevy umlčet.95 Po jmenování vlády došlo ke stabilizaci poměrů v Maďarsku. Spolu se slibem Maďarů zmobilizovat a následně poslat na frontu více než jeden a půl milionu mužů se tato skutečnost stala důvodem k ukončení německého plánu Margarethe.96 V pozdním létě 1944 ovlivnilo vzájemné vztahy vypuknutí Slovenského národního povstání 29. srpna. V tomto období měly obě země (respektive jejich „oficiální“ režimy) stejný zájem v podobě potlačení opozičních skupin na Slovensku. Na společném setkání bezpečnostních orgánů Německa, Maďarska a Slovenska v Košicích 8. srpna 1944 byla dohodnuta spolupráce pohraničních složek a velitelů, dále koordinace činnosti policejních sil a pátracích akcí nebo předávání informací o partyzánském odboji pomocí speciální telefonní linky. S vypuknutím samotného povstání pak maďarský tisk na počátku září informoval o jeho velkém rozsahu.97 Z vyprovokování povstání byly obviněny cizí velmoci a jeho smyslem mělo být naplnění cílů nepřátelských států. Vedení maďarského státu na danou situaci reagovalo posílením obrany hranic a zvýšením aktivity ozbrojených sil na okupovaných územích.98 S postupující frontou opět zesilovaly Horthyho snahy uzavřít mír se Spojenci. Od poloviny září 1944 se tato snaha orientovala především na Velkou Británii. Až po započetí obsazování maďarského území vojsky SSSR se Horthyho naděje upnuly na Sověty. Delegace vedená generálem Gáborem Faraghó byla přes Slovensko vyslaná do Moskvy jednat o příměří. Sovětští zástupci jej však podmiňovali vyhlášením války Německu. Horthyho požadavek byl opačný. Odmítl válku Německu před podepsáním příměří a zároveň žádal Sověty o zastavení vojenským operací na Potisí. Němci však mezitím rozhodli o dosazení Strany šípových křížů k moci. Dne 11. října 1944 sice byly podepsány předběžné podmínky kapitulace a projevem v budapešťském rozhlase 15. října 1944 pak Horthy vyhlásil kapitulaci, téhož dne však byly rozhlas i regentova rezidence obsazeny nacistickými jednotkami.99 K moci se dostal vůdce Strany šípových křížů Ferenc Szálasi, který byl představitelem radikálního nacionalismu. Tím zhasla i poslední naděje slovenských činitelů v otázce revize 95


96

SPIŠIAK, Ján. Spomienky z Budapešti, 1939-1944, s. 406.

97

Povstalecké území ve svém největším rozsahu zahrnovalo cca třetinu slovenského území. Podrobně LACKO,

Martin: Slovenské národné povstanie 1944. Bratislava: Slovart, 2008. 98

ČIERNA-LANTAYOVÁ, Dagmar. Podoby česko-slovensko-maďarského vzťahu 1938-1949, s. 48-49.

99

Tamtéž., s. 51-52.

35

hranic, která by mohla být nastolena při bezvládí v Maďarsku. Ještě v listopadu 1944 však zaznívaly projevy nespokojenosti slovenské diplomacie s otázkou hranic. Hlavní úřad říšské bezpečnosti v Berlíně byl o tomto informován, zároveň upozorňoval na propagandu opozičních skupin na Slovensku, která zmiňovala navrácení sporných území Slovensku po konci války. Dne 27. listopadu 1944 byl Ferencem Szálasim přijat vyslanec Slovenska v Budapešti Ján Spišiak. Szálasi vyslovil přání setkat se s Jozefem Tisem, zároveň ale zmínil svou vizi spolupráce karpatských národů v nové hungaristické říši. Toto závěrečné období však bylo pouze labutí písní snu o velké maďarské říši100 a jeho myšlenky byly ukončeny příchodem Rudé armády.101 Bylo jasné, že podobu hranic určí mírová dohoda mezi Spojenci a Maďarskem. Dne 20. ledna 1945 bylo podepsáno příměří mezi Spojenci a Maďarskem, ve kterém byly změny hranic od doby první vídeňské arbitráže považovány za neplatné. Požadavek na transfer maďarského obyvatelstva, které mělo zůstat po válce na území Československa, zpět do Maďarska však zůstal nevyslyšen a ČSR tak zatím nezískala precedens k budoucímu odsunu Němců, který měl být tímto krokem usnadněn. 102 Zároveň byla ukončena válka se SSSR, přerušeny všechny styky s Německem, kterému byla naopak válka vyhlášena, a staženy jednotky z území, která byla získána po 3. prosinci 1937.103

100

SPIŠIAK, Ján. Spomienky z Budapešti, 1939-1944, s. 439.

101


102

Tamtéž, s. 72-75.

103

ČIERNA-LANTAYOVÁ, Dagmar. Podoby česko-slovensko-maďarského vzťahu 1938-1949, s. 63.

36

5

Závěr

Předkládaná bakalářská práce se zabývala především vztahy mezi Slovenskem a Maďarskem ve válečných letech 1939-1945. K pochopení vztahů v tomto období však bylo třeba práci rozčlenit na několik částí. Pomineme-li část úvodní a metodologickou, kde je řešeno tematické řešení práce, jako první se autor zabýval historickým vývojem obou zemí. V případě Slovenska byl nejprve vzpomenut rozpad Rakouska-Uherska a následné dilema slovenských zástupců, co učinit s náhlým bezvládím v zemi. Přes období společného státu s Čechy v rámci Československa se autor dostal k období samostatného Slovenského štátu. Popis událostí v Maďarsku začal koncem roku 1918 a zmínkou o krátkém demokratickém období země. Vylíčení horthyovského období je pak ukončeno zmínkou o krátké vládě strany Šípových křížů. Cíl této deskriptivní části nespočíval v komplexním popisu veškerého dění v daných zemích. Vybrány byly události, které měly význam s ohledem na téma práce. V další části se autor zaměřil na charakterizaci režimů pomocí typologie Juana Josého Linze. Formou srovnání obecných znaků s realitou v daných zemích došel autor k závěru, že maďarský horthyovský režim naplňoval charakteristiky autoritativního režimu. V případě Slovenska byly nalezeny i některé znaky režimu totalitního, což koresponduje s označením tohoto státního útvaru v odborné literatuře jakožto „děravé totality”. Hlavní část práce se zabývala vztahy mezi oběma zeměmi v letech 1939-1945. Kvůli rozsáhlosti a komplexnosti problematiky vzájemných vztahů si autor hned v úvodu vytyčil základní témata, kterými se v práci bude v práci zabývat. Jedná se o nejvýznamnější události ve sledovaném období, které měly významný vliv na tvorbu vztahů. Autor z důvodu rozsahu práce nemohl a ani neměl za cíl popsat veškeré události ve vzájemných vztazích. Témata, která autor zvolil, započínají již před rokem 1939. V roce 1938 totiž začaly maďarské snahy o řešení hlavního bodu vzájemných vztahů v daném období - revize hranic. Mnichovská dohoda, kde ještě nedošlo k naplnění maďarských požadavků, byla následována první vídeňskou arbitráží. Jejímu rozboru jako významnému zásahu do vzájemných vztahů se věnuje první podkapitola této části. Druhá, obdobně rozsáhlá podkapitola, má za cíl popsat události související se vznikem Slovenské republiky, navázání diplomatických styků a také má vybarvit tzv. malou válku 37

a její dopad. Změny hranic a vážnost situace, kdy panoval mezi zeměmi válečný stav, si vyžádal podrobnější rozbor. Třetí část se zabývá souhrnem zpráv především z budapešťského vyslanectví, které popisovaly náladu obou stran po dvou významných zásazích do vzájemných vztahů popsaných v předchozích podkapitolách. Čtvrtý díl tohoto celku se zabývá snahami slovenské vlády o navázání bližších kontaktů se SSSR. Poslední podkapitola má za cíl popsat vztahy mezi Slovenskem a Maďarskem ve zbytku války. Jelikož země byly již pevně ukotveny v nacistickém bloku a vzájemné spory byly utlumeny spíše na deklaratorní úroveň, je této části věnován menší prostor. Je zde nicméně vzpomenuta snaha bývalých malodohodových státu o vypořádání vztahů s Maďarskem a také slovenské naděje plynoucí z německé okupace a změny režimu v Maďarsku. Mimo toto rozčlenění se autor výrazně zabývá vlivem Německa na vzájemné vztahy. Dle jeho soudu nelze vliv Třetí říše odizolovat ze vzájemných vztahů a shrnout je v samostatné kapitole, neboť má podíl na naprosté většině významných kroků ve vzájemných vztazích. Vliv Německa je tedy vzpomínán během celé kapitoly, nezávisle na rozčlenění. Tento krok souvisí také s dalším cílem práce, kterým byla mimo popisu vzájemných vztahů obou zemí v daném období také odpověď na otázku, zda byly vztahy obou zemí pevně dány, či se mohly za určitých okolností vyvíjet odlišným způsobem. Autor se po studiu pramenů a literatury spojených s vypracováním práce přiklání k názoru, že vzájemné vztahy byly z velké části pevně dány. Prvním z důvodů bylo historické zakotvení mentalit nejen vedení, ale také většiny společnosti v obou zemích. Tisíciletá maďarská nadvláda nad územím Slovenska byla tak silným činitelem, že v období vzniku Slovenského státu se musely projevit ambice Maďarska minimálně na část slovenského území. Druhým z důvodů byl charakter stran a politiků vedoucích obě země. V obou zemích se z důvodu nespokojenosti s předchozím stavem - v případě Maďarska krátká demokratická zkušenost, ztráta území a období rudého teroru, u Slovenska společný stát s Čechy, ve kterém měla Hlinkova slovenská ľudová strana minimálně autonomistické požadavky - prosadily nedemokratické režimy, u kterých se významně projevoval princip realistického vidění světa zvaný etatismus, tedy zaměření na stát a jeho potřeby. V těchto případech je to ochrana spoluobčanů, kteří se v různých obdobích nalézají na té či oné straně. Neschopnost zbavit se tohoto přístupu znamenala nemožnost ukončit spor v daném období jinak, než přičleněním 38

oblasti k jedné ze zemí, jež byla momentálně mocnější, či měla silnějšího spojence na své straně. Tímto silnějším spojencem a zároveň třetím důvodem autorova názoru je nacistické Německo. Autor po prostudování pramenů a literatury zastává názor, že u mnoha událostí stálo Německo jako šachista provádějící tahy figurkami ve formě slovenského a maďarského státu na šachovnici světového dění, kde byly tahy konány za účelem vítězství hráče, tedy Německa na poli politické nadvlády nad světem. Konkrétně můžeme uvést vyzývání obou států k válečnému úsilí, které mělo vést k územním ziskům po skončení bojů druhé světové války. Z těchto důvodů autor textu považuje hlavní prvky vztahu, tedy vzájemné územní spory a nepřátelství mezi národy za pevně dané. Okolnosti, které by toto mohly změnit, byly zcela mimo možnosti obou států. Historické zkušenosti, charakter vlád i vliv nacistického Německa nad Evropou první poloviny 40. let byly silnější, než činy i možnosti představitelů těchto států, kteří se snažili situaci změnit.

39

Seznam pramenů a literatury Primární zdroje: Slovenský národný archív (SNA), Bratislava. Fond Slovenský štát, Ministerstvo zahraničných vecí (SŠ MZV)

Sekundární literatura: BALÍK, Stanislav a Michal KUBÁT. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2004, 167 s. BROD, Toman (ed.): Pakty Stalina s Hitlerem. Výběr dokumentů z let 1939 a 1940. Praha, Naše vojsko 1990, 140 s. ČIERNA-LANTAYOVÁ, Dagmar. Podoby česko-slovensko-maďarského vzťahu 1938-1949: (východiská, problémy a medzinárodné súvislosti). 1. vyd. Bratislava: Veda, 1992, 203 s. ČIERNA-LANTAYOVÁ, Dagmar. Tradícia a dejiny: vybrané otázky zo slovenskomaďarských a slovensko-ruských vzťahov (1934-1949). Bratislava: Historický ústav SAV vo vydavateľstve Typoset print, 2009, 270 s. DEÁK, Ladislav. Hra o Slovensko: Slovensko v politike Maďarska a Poĺska v rokoch 19331939. 1. vyd. Bratislava: Veda, 1991, 240 s. + 16 s. obr. příl. DEÁK, Ladislav. Malá vojna: (Vojenský konflikt medzi Maďarskom a Slovenskom v marci 1939). Bratislava, 1993. GEBHART, Jan a Jan KUKLÍK. Druhá republika, 1938-1939: svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2004, 315 s. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, 407 s. HETÉNYI, Martin. Slovensko-maďarské pomedzie v rokoch 1938-1945. Vyd. 1. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, Filozofická fakulta, 2008, 216 s. HORTHY, Miklós a Andrew L. SIMON. Admiral Nicholas Horthy: Memoirs. Safety Harbor: Simon Publications, 2000. HROCH, Miroslav: Úvod do studia dějepisu: celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty pedagogických a filozofických fakult studijního oboru učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů-dějepis. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985, 304 s. KAMENEC, Ivan. Slovenský stát: (1939-1945). 1. vyd. Praha: Anomal, 1992, 143 s.

40

KIRSCHBAUM, Stanislav J. A history of Slovakia: the struggle for survival. New York: St. Martin's Press, 1995, 350 s. KONTLER, László a Richard PRAŽÁK. Dějiny Maďarska. Překlad Miloslav Korbelík. Praha: Lidové noviny, 2001, 602 s. KOVÁČ, Dušan. Dějiny Slovenska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, 422 s. LACKO, Martin. Slovenská Republika 1939-1945. 1. vyd. Bratislava: Ústav pamäti národa, 2008, 206 s. LACKO, Martin: Slovenské národné povstanie 1944. 1. vyd. Bratislava: Slovart, 2008, 223 s. LAINOVÁ, Radka, Zora HLAVIČKOVÁ a Michal STRAKA. Diktatury v rukavičkách?: autoritativní režimy v meziválečném období: Maďarsko, Polsko, Litva, Estonsko a Lotyšsko. Vyd. 1. Praha: Triton, Dějiny do kapsy, sv. 18, 2003, 159 s. LINZ, Juan J. Totalitarian and authoritarian regimes. Boulder, CO: Lynne Rienner Publishers, 2000, 343 s. LIPTÁK, Ľubomír. 2217 dní: Slovensko v čase druhej svetovej vojny. 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2011, 382 s. LIPTÁK, Ľubomír.: Slovensko v 20. storočí. 1. vyd. Bratislava: Vydavateľstvo politickej literatúry, 1968, 370 s. MIKUŠ, Jozef A. Slovensko v dráme Európy. 1. slovenské vyd. Překlad Bronislava Markušová. Martin: Matica slovenská, 2002, 398 s. PETRUF, Pavol. Zahraničná politika Slovenskej republiky 1939-1945: (náčrt problematiky). 1. vyd. Bratislava: Historický ústav SAV, 2011, 328 s. PRAŽÁK, Richard. Dějiny Maďarska. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta s podporou Ministerstva školství a kultury Maďarské republiky, 1993, 297 s. ̕ PRAŽÁK, Richard. Dějiny Uher a Madarska v datech. 1. vyd. Praha: Libri, 2010, 534 s. PRAŽÁK, Richard. Maďarsko. 1. vyd. Praha: Libri, Stručná historie států, sv. č. 30, 2005, 141 s. ROMPORTLOVÁ, Marta. Maďarsko 1918-1949: (Studie o vývoji a charakteru režimu). Brno: rektorát UJEP, 1973. SCHUBERT, Frank. Hungarian borderlands from the Habsburg Empire to the Axis alliance, the Warsaw Pact and the European Union. London: Continuum Publishers, 2011, 260 s. SPIŠIAK, Ján. Spomienky z Budapešti, 1939-1944. 1. slovenské vyd. Překlad Bronislava Markušová. Bratislava: Slovak Academic Press, 2010, 465 s.

41

Vztahy mezi Slovenskem a Maďarskem v letech

Recommend Documents