VÁNOČNÍ RADOST PRO UKRAJINU skoro podrobná reportáž z cesty na Podkarpatskou Rus s balíčky fotografie: HTTP://WWW.CB.CZ/DIAKONIE/
PONDĚLÍ - CESTA NA VÝCHOD
Naložili jsme balíčky pečlivě uskladněné v domku manželů Geldnerových v České Třebové do avie. Bratr Kantor, řidič avie, vyjel na těšínsko, zde přespal a další den pokračoval dál. My (Jan Homolka, Jakub Škarvan a Petr Kučera) jsme vyjeli jsme z Třebové okolo páté hodiny večerní osobním autem diakonie. Cesta byla pohodová. Zasněžená krajina Beskyd. Po cestě stojící kamiony, padlé stromy, uježděný sníh, ale pohoda. V Žilině jsme spokojeně přespali u manželů Bechných a ráno pokračovali dál. Na hranici s Ukrajinou jsme zjistili, že se k nám na chvíli připojil na Ukrajinu svezl nestor humanitární pomoci - bratr Lumír Svoboda. Byl velkou pomocí na celnici. Musíme obejít kolečko kanceláří. Na začátku dostanete „bumažku“ (papír) a na kterou vám v kancelářích orazítkují. Úředníci povětšinou jsou ochotní. Počítače jim oproti minulosti citelně pomáhají. Na vše se dlouho se čeká. Posílají si nás od jednoho úředníka k druhému. Čekají úplateček. V dokumentech se ukázala chyba v kódu (asi něco jako Ičo u nás) ukrajinské misie. V této chvíli nás mohli celníci poslat domů. Jeden mladý celník, který o nás jevil zájem už od počátku, nám však moc pomohl, použil jiný kód misie z jiného sboru, dal konečné razítko. Vítězně jsme vstoupili do poslední kanceláře, předložili orazítkovaný papír, dostali propustku k závoře a s modlitbou díků jsme odjeli. Nemuseli jsme uplácet ani korunu. Snad změna poměrů k lepšímu, jistě Boží milost. ÚTERÝ - PŘÍPRAVY (PODGOTOVKA) DÁRKOVÉ MISE
Další cesta probíhala pohodově. Jen v Buštině jsme hledali modlitebnu v mlze a tmě. Bratr Podgurnyj na nás obětavě čekal do tří hodin v noci. Snědli jsme výbornou mléčnozeleninovou polévku a šli spát. Ráno jeho mladý syn Míša vyřizoval rozclení (razťamožku). Místní celnice, „eto sovremenaja“ (současná) budova, podobná našim. Až na velmi chladný prostor chodeb. Kanceláře jsou perfektně zařízeny, úředníci elegantně oblečeni. (Žádný loňský celník v beranici a špinavém obleku.) Opět jsou velmi vstřícní. Vše je odbaveno a odjíždíme s dárky dál na východ do Velkého Byčkova. Zde vykládáme dárky do modlitebny i do aut, která přijela z okolních sborů. Sbory dostávají dárky zhruba po sto dvaceti kusech. Mají o ně velký zájem. Celkem je balíků asi 1160. Po obědě odjíždíme vyměnit peníze, nakoupit čokolády a předat dárek pro bratra Hartovance - dva počítače. o
v bance
Loni byla místní banka zasypaná sněhem, letos je před banku neuvěřitelně velká a hluboká kaluž. Před cestou jsem pořídil kvalitní obuv, ale místní mají často pouze polobotky. Místní "Privat bank" je malý podnik. Oproti loňsku jsou tu přítomné počítače. Uvnitř malá chodbička mezi zdí a přepážkou, kde se o diskrétních zónách může jen snít. Dlouhá fronta. V nenápadně kabele svírám sto tisíc korun. Bankovní úřednice byla schopna obsloužit ještě další dva zákazníky, včetně ženy kupující losy. Výměna peněz proběhla v klidu. Dokonce i směnný lístek nám bez problémů vyhotovili. Přebrodili jsme se k autu. o
nákup čokolád
Lepší zábavu nám poskytl nákup čokolád. Vyrazili jsme do obchodu. „My chočem čokolady.“ „Skolko?“ „Sto“. „Sto!?“ „Eto serjozno?“ Obvykle jich dali dohromady maximálně šedesát. Ještě větší šok vyvolal požadavek paragonu. Jedna prodavačka nevěděla o
co jde. Další napsala na kousek sáčku cenu, víc nic. Podpis, datum, razítko chybí. V posledním obchodě začali náš nákup sčítat v elektrické pokladně. Dělali to hodně dlouho a potom přišli s třemi lístečky. Moc se omlouvali za to, že tam mají chybu. (Většinu součtů dělali rychle a přesně na dřevěném počítadle.) Ochotně nám dali svorku na lístečky a my odešli. Zde je asi základ nefunkčnosti zdejší ekonomiky. Nejspíše není rozdíl mezi černým a oficiálním obchodem. Obchodníci se tu prý zdaňují paušálně. o
u starých známých - Hartovanců a Pavljukových
Potom jedeme k Hartovancům. Návštěva je tradičně milá a slovanská, včetně obrovského obětí. Poseděli jsme, popovídali, pojedli a popili vinný sok (nealkoholický - zde se v církvích vůbec nepije). Daří se jim už dobře. Oba pracují. Jsou moc rádi za Juštěnkovu svobodu. Mají vyšší platy než dříve. Zatím bydlí v rozestavěném domě, který vypadá již po tři roky stále stejně. Jejich kuchyň je však mnohem zařízenější, nechybí tu mikrovlnka, oproti loňsku je tu i plynový sporák. Stejně však vaří na kamnech, jako všude jinde. Po cestě kolem jejich domu teče potok, je tu mnoho tajícího sněhu. Vracíme k Pavlukům. Dlouho povídáme. Bratru Pavljukovi se svoboda moc nelíbí. Není práce, nejsou peníze. Švédi rozkrádají jejich lesy. Zjevně mu nedochází, že lesy švédům prodávají ukrajinští obchodníci. Na Rusko je oproti loňsku naštvaný - zdražili plyn. Známe takové bratry i Čech. STŘEDA - JASINJA - NEJVÝCHODNĚJŠÍ MĚSTO BÝVALÉHO ČESKOSLOVENSKA
Ráno vyrážíme do Jasinji. Je to poslední velké město na východě zakarpatí. Pravda není to moc město, spíše obrovská vesnice. Řeka Tisa zde začíná svůj tok vějířem mělkých údolí, která jsou hustě obydlena. Tam, kde se toky setkávají, je střed města. Vidíme malé domky, ve kterých jsou úřady, pošta, banka. Banku nerozpoznáte od jiného umouněného domečku. Je podobná trafice. Místní trh je pozoruhodný. Na zemi bedny s cibulí, brambory, jablky, hruškami. Potom následují dřevěné obchůdky se vším a na konec na sněhu rozložené igelity s oblečením - second-hand. K šoku místního kazatele kupuji vidle a deset párů hrubých ovčích ponožek. Babička, od které jsem je kupoval velmi děkuje a žehná nám. Udělali jsme ji na sklonku dne dobrý obchod. Dále kupujeme ovčí zvonky. Snažím se kazateli vysvětlit, že po doma kované vidle a „naturalnie nosky“ v Evropské unii nekoupím. o
jasiňská chudina
Jedeme navštěvovat „bědnyje“ rodiny. V bočních údolích jsou malé domečky a v nich bydlí početné rodiny. Život se soustřeďuje většinou do jedné místnosti, kde je pec, která slouží pro vaření i vytápění. V místnosti je postel, stůl, kuchyňský kout. Povětšinou špína, zápach, nepořádek. Na kamnech se vaří podivná jídla připomínající pomeje. Jedna rodina má patnáct dětí, otec se vrátil z nemocnice, má chromé ruce. Pobyt v nemocnici rodinu zřejmě finančně vyčerpal. Všichni spí v jedné místnosti. Děti dostávají dárky, moc děkuji. Nejstarší kluk sedí bokem, nic nechce, zřejmě zastává místo otce. Kazatel se o nich dozvěděl od státní zprávy. Předává jim evangelium o daru v Ježíši Kristu. Modlí se s nimi, zve na bohoslužby. Odcházíme do rodiny truhláře. V malé boudě má dílnu, kde vyrábí stoly z masivního dřeva. Stojní zařízení si zhotovil a vyvinul sám. Aby mu nebylo zima, topí si otevřenu elekrickou spirálou. Zřejmě se nebojí požáru. Doma má tři děti. Předáváme dárky a evangelium. Děkují. Další rodina je bez otce, malý domeček, v místnosti tak nízký strop, že musíme být shrbení, špína. Navštěvujeme také depresivní maminku s dětmi - ubohost. V poměrně velkém pokoji kromě řídkého vánočního stromečku a kousku nábytku smutné prázdno, na zemi třísky - dvě ženy se právě snaží zatopit. I zde dárky přinášejí kapku radosti i ozvěnu daru nejvyššího Pána Ježíše Krista. Vstupujeme do dalšího malého domečku, vítá nás mírně zašlý muž, špinavé děti. Nejvíc nás oslovila postýlka zavěšená na stropě kolíbající se ve vzduchu. V ní se houpe malé dítě. V sousedství dohořívá dům, který v noci vzplanul. Kolem domu je mládež, která dům rozebírá a na dosud hořící zbytky přidává další a další. Obědváme u bratra, jehož žena je na návštěvě v Donsku. Vaří doma mu vaří svobodná matka ze sboru se synem.
Navečer navštěvujeme padesátiletou „stařenku“, vypadá na sedmdesát. Lékaři neví co jí je. Má jít na drahé vyšetření do nemocnice za horami. Nemají peníze ani na cestu. Nevypadá nešťastně, jen unaveně a smutně. Nestěžuje si. Naději pokorně hleda o Boha, který jakoby na bídou mlčel. Oni jsou naopak Bohu vděční. „Ďakujem těbja Gospod“, je slyšet z jejich úst. Jsme zahanbeni a dojati. o
večer
Večer trávíme u rodiny svobodné matky. Všichni sedí v jedné šeré místnosti, kde se na kamnech vaří a je teplo. V rohu sedí znuděná mladá holka a střída jeden program televize za druhým, vedle ní kočka, na zemi lehká špína, na stole vynikající makový vánoční koláč a velký převýšený dort, místní huculské jídlo „poljaňa“. Rozhovor je veselý. Na závěr večera si zkoušíme dojení krávy. U toho se nasmějeme ještě více. Večerní cesta domů je krásná. Noc, hvězdy, kolem kopce, na nich velmi řídce rozsvícená světýlka chaloupek. Ve sněhu rozježděné koleje mezi ohradami. Jak nám řekli, pro turistu je tu krásně, ale pro místní obyvatele je tu těžko. Jsme v nejchudším kraji Zakarpatské Ukrajiny a nakonec i celého bývalého Československa. Večer zpíváme vánoční písně. Ukrajinské, my na oplátku české. Potom nám bratr ustlal. Mě a bratru Homolkovi dal manželskou postel s jednou peřinou. Volím variantu ve spacáku na zemi. Ráno je mi Honza vděčný, protože manželská postel stačila akorát pro něj. Celou dobu nás provázel mladý nadšený kazatel, s typický ruským obličejem. Nadšený pro zdejší kraj a pro zvěst evangelia. Až františkánsky závislý na Bohu. Vyprávěl nám o vzniku sboru. Někdy před deseti léty nad Jasiňou rozbili stanový tábor mladí nadšenci pro Krista a evangelizaci. Chodili po lukách pomáhali lidem s kosením, a se sklizní sena. Přitom vyprávěli o Bohu a o Kristu. Postupně vzniklo malé společenství věřících. Pro modlitebnu upravili malý domek. Nyní staví větší modlitebnu. ČTVRTEK - RACHOV - SVJATYJ VJEČER - ŠTĚDRÝ DEN
Po chvíli vzájemného hledání se setkáváme s bratem presbyterem. Jdeme do modlitebny, kde se účastníme hlasité diskuse, kam a jak dárky předávat. o
Marie
V modlitebně je s námi Marie - vedoucí sociálního úřadu, osobnost v černém, velmi pěkném obleku a beranici, vysoké postavy. Vzbuzuje autoritu. Je svobodná, je jí asi padesát, neměla děti, chce celý svůj život zasvětit službě Bohu. Bývala učitelka. Má zjevně ráda lidi. Uvěřila a dlouho žila jako polověřící. Při přepadení byla sedmkrát podřezaná a ona na lůžku uznala nad sebou vládu Boha a rozhodla se mu sloužit. Přestala být učitelkou, modlila se za Boží povolání. Nakonec začala sloužit Bohu jako státní sociální úřednice a učitelka nedělní školy pro děti. Nikde se netají se svou vírou. Je velmi energická až vládnoucí. To je moc dobře. Tady nejsou úředníci postavičkami v kanceláří, ale činní lidé, kteří dělají pořádek silným slovem. Dojížděla do práce na kole čtyřicet kilometrů, nyní žije přes týden se starší sestrou v Kristu v malém domku. Oproti vysoké první Marii je starší sestra menší. Také Marie. Je zbožná, slouží v církvi, miluje Boha. Naučila mladší Marii mladší životu s Bohem. o
návštěvy v Rachive
Rozjeli jsme se na návštěvy místních rodin s dárky. První návštěva - dřevěný dům, šest dětí, nemocná maminka, špinavá obytná kuchyň, šero, smutno. Ve vedlejším dvouposchoďovém domě je to o poznání lepší. Velká chladná místnost, chudý vánoční stromeček, věřící maminka, děti přednáší básničky. Mladý chlapec s chloupky pod nosem též přednáší, ale jeho maminka si stěžuje, že už chodí na diskotéky. Kazatel jej otcovsky kárá před hříchem. Způsob pastorace tu je přímý. „Přijdeš na bohoslužby? Měl bys přijít! Koukej přijít!“ „Budeš věřící vid? Že budeš věřící!“ V Čechách jsme přecitlivělí na špetičky manipulace. Další návštěva byla u staré sestry (tedy, kdo ví, zdali byla stará, tady vypadá staře
snad každá padesátiletá žena). Ona uvěřila, manžel pije, starší děti odešli z domu, jeden syn je věřící. Toho jsme navštívili za chvíli. V rodinách věřících je vidět požehnání na první pohled. Obvykle čisto, tepleji, dostatek jídla, pěkný, zpravidla rozestavěný dům. Je to díky pracovitosti, a díky tomu, že hlava rodiny nepropije rozpočet. Dali jsme si kávu a viděli radost dětí z dárku, když rozbalili krabice. Radost měli jak rodiče, tak děti, zejména z praktických částí dárků - mýdlo, šampon, pasta, prádlo, rukavice. Sestoupili jsme po dost šílených schodech posvařovaných z betonářské oceli a po ledových plochách kloužeme k autu. Všude jsme se modlili, zpívali písně. Obědvali jsme jsme měli v místní restauraci, jako za carských dob. V salonku byla zima. Jídelní lístek zatím chybí. Jídlo bylo výborné, zákusek, káva. Čistý záchod. Oběd, jak jsme zjistili, hradil sociální úřad vedený Marií. o
nemocnice a sociální ústav + návštěvy v romské kolonii
Potom jsme se přesunuli do nemocnice. Vypadala jako vystřižená z padesátých let. Všude čisto. Navštěvujeme pokoje, kazatel rozdává Bible. Potom se nás ujal slušný lékař, ukázal nám dokonce i operační sály. Malé hnědé kachličky na zemi, stará technika, předsálí vypadá jako běžná nádražní umývárna, ale všude voní chlór. Na chodbách stojí ostudná humanitární pomoc - nefunkční přístroje, které sem, někdo přivezl. Na východě se budou hodit…. Pacienti si tu hradí veškeré léčiva, obvazy, do poslední jehličky. Potom jsme navštívili rodiny věřících Romu, kteří chodívají na bohoslužby. Provázela je klasická radost, hluk, zpěv. Přicházeli ve velkém. Jakuba s čokoládami děti málem rozsápali. Když zjistili že dáváme dárky, vzpomínali si na další příbuzné. Zbytek čokolád jsme dali silné ženě, která zřejmě tu zřejmě velela. Měla přívětivý výraz vzbuzující pocit spolehlivosti. Všude předáváme dárky a evangelium. V podvečer jsme odjeli do Jasini, nakoupili pomeranče a „pěčenije“ (sušenky). Sociální dům, který jsme navštívili, byl lepší než jsem čekal. Čisto, ale ubohost. Pokoje po šesti až deseti, někde snad i víc. Výbava - starý stůl, postele a skříň. Chybí umyvadlo, záchod jeden na chodbě. Po sprše jsem ani nepátral. Topení lokální na pevná paliva - dřevo. Počurané prostěradla se suší přímo na kamnech. Doprovází nás milá a tichá sestřička, dostala od nás aspoň čokoládu. V každém sále se modlime, někde zpíváme dlouhou molovou ukrajinskou koledu. Marii už dochází hlas. V jednom pokoji bylo veselo, na stole hořely svíčky, k tomu skromné jídlo. V jiném pokoji byli dva lidé. Oba zřejmě dementní. Také zde na stole byla hostina. Suchý chléb a na něm dvě kolečka uzeniny. Marie všechny hladí. Modlí se, zpívá. V posledním pokoji tři mladí romští sirotci. Pěkně, zřejmě nově, oblečeni. Radostně nám říkají básničky a odcházejí koledovat. Je přece svjatyj vječer - tedy štědrý den. o
večer u Marií a v Kosovskej Poljaně
Večer uzavíráme v rachovském domku obou Marií. Připravily pro nás hostinu. Hoslubci (zelné rolky), uzeniny, špek (zakarpatské narotikum), salát, zelenina, zákusky. Sestry po starosvětsku nás nechaly muže samotné a zmizely v kuchyni. Nanejvýš občas přišly, aby zjistily, zdali máme dost jídla. Potom zpíváme. Starší Marie má tak silný hlas, že mi bez přehánění zaléhají obě uši. Loučíme se a odjíždíme do Kosovské Poljany. Jsme uvítáni milou rodinu Saši Popoviče a rodiči Saši. Už nic nejíme, jen povídáme potom unaveni uleháme PÁTEK - BOŽÍ HOD VÁNOČNÍ o
bogosluženie
Ráno po bohaté snídani připomínající oběd u nás (bramborový salát, maso, polívka…) vyrážíme na bohoslužby. Ve Kosovskoj Poljaně je nová modlitebna. Bohoslužby začínají radostným pozdravem "Christos radilsa". Tak se na vánoce zdraví i lidé mezi sebou. Potom se zpívá, během bohoslužeb trvajících dvě hodny jsou čtyři kázání, mnoho písní společných i nádherný vícehlas pěveckého sboru a pásmo dětí. Děti jsou běhen bohoslužeb v lavicích
s rodiči, neruší, občas se některé tiše projde. Na závěr předáváme dětem dárky a čokoládu. Děti mají velkou radost. Další dárky si členové sboru berou domů pro sousedy, kterým, tak mohou lépe popřát k vánocům a udělat misijní skutek. Na bohoslužbách je mnoho těch kteří pracují v Ćechách. Dokonce jeden bratr - Michal - uvěřil v Čechách ve sboru baptistů v Litoměřicích. o
návštěvy „v horách“
Po bohoslužbách jdeme navštívit jednu paní, místní nemocnou lékařku. Leží doma, ve tváři můžeme rozpoznat přes krátké šedé vlasy silnou osobnost. Dárek předáváme vnoučeti, rozbaluje ho a má velkou radost z každé drobnosti v „karobke“. Oběd u Popovičů je tak bohatý, že se nedá ani sníst - polévka, knedlíky, které tu jsou díky bývalému Československu běžným jídlem, houbová omáčka, zeli, holubce - zelné zavitky plněné rýží a masem (chudší lidé rýží a mrkví). Nejvíc nás zaujal a oslovil zákusek- nazývá se zasněžené klády. Vařené sušené švestky zabalené v tenkém listovém těstě do úzkých trubiček a překryté vrstvou krému a kokosu. Potom vyrážíme spolu s pěveckým sborem navštívit staré bratry a sestry ze sboru. Že přicházíme na sraz o hodinu později nikomu asi nevadí - východ. Přijdeme do domu, vícehlasně zazpíváme ukrajinskou tklivou koledu, popřejeme (sestra ve středních letech zpaměti přednáší přání) a jdeme dál. Postupně stoupáme stále výš a výše. Končí změť dřevěných domků a začíná svah protkaný sítí cest a cestiček, erozními rýhami, potůčky. Sady s přerostlými stromy a pastvinkami. Občas domeček a u něj oboroh, což je seník přikrytý pohyblivou stříškou na čtyřech sloupcích. Kvalita zdejší krajiny je mimořádná. Bojím se toho, že zanikne s odchodem místních lidí za pohodlnějším životem. Nakonec vystoupáme ke shluku dřevěných domků. Také zde žijí bratří a sestry. Předáváme dárky. Cestu končíme až za úplné tmy. Byli jsme na ni skoro čtyři hodiny, za námi je asi deset návštěv. o
u Michala - o poměrech na Ukrajině
Večer jsme byli navštívit Michala. Umí dobře česky a má doma dřevěný hever, který chce Honza Homolka vidět. Nakonec zůstáváme v dlouhém rozhovoru. Je to pracovitý člověk, milující svou rodin, oddaný křesťan. Dozvídáme se něco o zdejších poměrech. Za školy se oficiálně neplatí, ale vždy je potřeba dát vedení školy „něco do kapsy“. V Rachově je škola, kterou lze vystudovat dálkově a zároveň pracovat v Praze. Do Rachova musíte posílat peníze, nakonec vám odtud pošlou diplom. Pokud je někdo nemocný, celá vesnice či sbor se spojí a udělají sbírku. Rachovská nemocnice je dost zkorumpovaná, hodně se platí „bokem“ lékařům. Děti se nemají špatně. Většina má mobily současných značek. Rodiče hodně pracuji v zahraničí, často za cenu rozpadu rodiny. Bratr vysoce hodnotil kvalitu našich dárků, jejich praktičnost i velkou radost dětí i rodičů. Nejvíce se prý hodí ponožky a prádlo, což se tu zanedbává. Za Juščenka je mnohem lépe, stání platy jsou vyšší, důchody desetkrát větší než dříve. Je svoboda slova. Lidé jezdí za prací, nejvíce se dá vydělat v Moskvě. Přijímají tam specialisty. Většina místních pracuje v Čechách, za bídných podmínek - dvanáct hodin denně, v sobotu i v neděli. Všichni na černo. o
u Popovičů
Nakonec se přesunujeme k našim hostitelů, přátelíme se, mluvíme jeden přes druhého. Nejvíce mluví tatínek Saši Popoviče. Je to inteligentní vzdělaný muž s rozhledem. Rád povídá. Udivují mě jeho znalosti o naší zemi. Ví kdo je Komenský, Hus, Dvořák, Smetana. Považuje za čest s námi mluvit. Několikrát opakuje že jsme oproti nim kulturní národ. Děti ukazují své pěkné obrázky, dokonce je před námi maluji. Dlouho mluvíme o možnostech pomoci této zemi, o sociálních rozdílech, o pomoci v nemoci. Též o přivyknutí si Ukrajinců,
bez ochoty pracovat, na humanitární pomoc. Mluvíme i o důvěře mezi bratry. Rozhovor končíme modlitbami všech. Pak spaním rozdělujeme peníze. Peníze určené pro staré lidi dělíme rovným dílem mezi horské sbory - Kosovská poljana, Kobylevská poljana, Rachov, Jasinja, Věrchnoje Vodňaně, Velkyj Byčkov Jsme unaveni mnohým a stálým mluvením. NEDĚLE - NÁMLUVY A POHŘEB o
Věrchnoje Vodňaně
V neděli ráno se rozdělujeme na dvě části. Já odjíždím do Rachova a Honza s Jakubem, odjíždějí do Věrchnovo Vodňaně, do sboru, kde mi před třemi léty téměř vnucovali jednu mladou sestru. Byl jsem upřímně zvědav, jak to dopadne letos. Ve Věrchnom Vodňaně je celkem fundamentalistický sbor z bývalých svědků Jehovových. Bohoslužby vede stařičký kazatel, též bývalý jehovista, těšící se velké úctě. V jejich zbožnosti zůstaly ledajaké jehovistické prvky. Pro nás bylo důležité zejména to, že neslaví svátky, kromě velikonoc ve zvláštním datu. Vánoce pro ně tedy neexistují. Legrační je vždy nedůslednost fundamentalistů. Vánoce sice neslaví, ale o dárky velmi stojí. Rádi jsme je tam přivezli. Překvapením na bohoslužbách byla decentní překladatelka, který přeložila Jakubovo kázání do Ukrajinštiny. Při bohoslužbách zaznělo šest kázání, což byl velký rekord za celou naši cestu. Po bohoslužbách byl oběd, kde opravdu Jakubovi nabídli onu sestru, vychvalujíc její kuchyňské umění. Bylo mi Jakuba líto. Oba naši bratři se při obědě ukázali jako nejhrubší liberálové, protože si u nás ženy nezahalují při modlitbách hlavy a po obědě si klidně dají pivo. (S abstinencí mám pro zakarpaty pochopení, hodně se tu pije.) Potom Honza s Jakubem odjeli do Rachova, kde na mě dvě hodiny čekali. o
bohoslužby v Rachově
Já jsem mezi tím nastoupil do auta bratra kazatele, v něm jsem se seznámil s milým česky mluvícím Ukrajincem. Povídali jsme si celou cestu. Sbor v Rachově má asi čtyřicet členů, jsou to noví křesťané, postavili si modlitebnu. Kazatel dojíždí 80 kilometrů. Není tu vedoucí mládeže. Je to škoda, protože diskotéka tu už duní, drogy dosáhly i sem. Těžká misijní práce. Je tu jen několik místních lidí. Ostatní dojíždějí z rozsáhlého okolí. Chybí tu církevní autobus, jako mají v jiných sborech. Chybí tu i dům pro kazatele. V okolních horách je hodně všelijakých zaříkávačů, mnoho pověr a okultismu. To vše v některých bodech splývá s prapodivnou spiritualitou lidového pravoslaví, s jejich mocnými ikonami a posvěcenými ostatky, kterým se připisuje až čarovná moc. Modlitebna zpola zaplněná, dýchavičný zpěv, zcela jiný než znám z velkých ukrajinských sborů. Opět čtyři kázání, včetně jednoho mého. o
pohřeb
Po bohoslužbách jedeme do třicet kilometrů vzdálené vesnice Luhy. Projíždíme bývalou největší vesnicí v Československa - Bohdanem. Až za ní, v úzkém údolí pod Hoverlou, leží osada Luhy. Zde jsou dvě rodiny baptistů, a v jedné z nich zemřel starý bratr. Nikdy jsem nezažil pohřeb na Ukrajině. Byl velmi naturální. Nebožtík ležel v otevřené rakvi, vedle hlavy měl položen klobouk. Kolem něj rodina a sousedé. Bohoslužby začali nejdříve ve světničce, nejméně polovina lidí stála venku, na mínus desetistupňovém mrazu. Potom se všichni přesunuli ven. Při manipulaci s rakví jsme měl strach o nebožtíka. Potom pokračovaly bohoslužby na dvorku, tři kázání, jedna dlouhá báseň a mnoho písní. Kázání byla velmi naléhavě evangelizační. „Dnes je čas! Zítra tu můžete takto ležet, dnes je čas přijmout Krista do svého srdce.“ „Neplačte, máme tu přece knihu - Bibli, která je plná útěchy, stačí ji jen číst.“ Během pohřebních bohoslužeb byl čilí ruch. Nejdříve vyvedli jednoho opilce, potom přijel syn. S mohutným pláčem a vzlykotem přiběhl k rakvi a tam hlasitě plakal. Potom odešel a vesele se bavil s přáteli a příbuznými na dvorku. Dále se při bohoslužbách organizoval odvoz zesnulého - sháněl se kůň či auto. Kazatel vyzval také mě, abych nad rakví promluvil. To jsem raději odmítl. Počet kázání by vzrostl na šest. Přesto vše bylo velmi působivé a chtělo se mi plakat. Nad vším i nad sebou. Z dvorku byla odnesena rakev na ulici. Z dálky přijíždělo
mohutné auto (gruzavik), které zřejmě vozí dříví a hnůj. Příbuzní na zbytky slámy prostřely koberec a na něj položili rakev. Vydali za zpěvu písní na tří kilometrovou cestu ke hřbitovu. Na hřbitově bylo proneseno další kázání. Špinavý hrobník stál vedle rakve, při modlitbách smekl čepici. Nakonec jsme se loučili s vdovou. Všichni jsme ji objali. Chvíli jsem se ohřál v autě. Ale za chvíli jsme se přesunuli se na pohřební hostinu. Byla v místnosti, kde ležel před tím nebožtík, tudíž místnost byla velmi chladná. Chlad tady snad nikomu nevadí. Vše je drsné a živočišné. Kluci na mě dlouho čekali. V údolí nebyl mobilní signál, kromě několika míst. Jedeme znovu do Jasini. Opět se setkáváme s mladým kazatelem hořícím pro Krista. Předáváme mu peníze. Je moc vděčný. Je s námi rád a my s ním. Potom se vracíme k Pavljukům. Jsme hodně unavení a jdeme brzy spát. PONDĚLÍ - ZÁVĚR MISE
Ráno nás navštívil bratr Podgurnyj, předali jsme mu peníze pro výbor humanitární pomoci. Potom nám ukázal stavbu bratrské pekárny. S bratrem Homolkou jsme se shodli, že jsme snad nikdy neviděli tak strašně stavebně, zejména tesařsky, zfušovanou stavbu a máme obavy, aby střecha vůbec vydržela. Bratr prosil o jakoukoliv finanční pomoc. Potom jsme odjeli do Buština. Zde na nás čekal bratr dr. Pejtar, „zubnij vrač“. Velmi se nám líbil. Ukázal nám ordinaci v misijním domu, kde dva dny v týdnu ošetřuje zdarma. Přístroje na úrovni sedmdesátých let. Hrůzné byly narezlé nástroje. Potom jsme byli na kávě v místním nealkoholickém podniku. Káva byla vynikající. Mluvili jsme s ním o zdravotnictví. Věří a vidí stálý vývoj k lepšímu. Byl na západě i v Americe a vidí, jak ozdravný je soukromý sektor ve zdravotnictví. Potom nám pomohl sehnat pastora řeckokatolické církve - Petera Kremnického. Nakonec se s námi, uprostřed parku, pomodlil a odjel. Měli jsme z něj hezký dojem. o
úplný závěr
Zajeli jsme ještě do pravoslavného monastýru, poobědvali tu a potom jsme zajeli do hlubokého údolí řeky Těresevy. Nádhera. Ve vesnicích mnoho lidí, kolotoče. Spokojenost. Na prudkých svazích domky a oborohy, kdesi v horách obydlené dřevěnice. Pak jsme spěchali ke hranicím. Zde nás čekalo nepříjemné překvapení. Opět jsme museli napsat zcela zbytečné celní prohlášení. Ťamožnikovi se nelíbil zabalený dárek od Pavljuků pro Dostálovi a ještě méně se mu líbil nůž Honzy Homolky. Nakonec zavolal náčelníka celnice. Oba si nůž prohlíželi. Potom nás s varováním propustili i s nožem. Věta „Sveščenik (kněz) a takyj nož“, se stala hitem v následujích hodinách. Potom jsme čekali ve frontě aut do EU. Asi po třech hodinách jsme vyjeli do Michalovců. Tam přespali a další den plnou parou do Čech. Tatry, Kopa. Beskydy, Brno, Třebová, Trutnov. Blagodarim Těbja Gospod - věta, kterou jsme slyšeli snad nejčastěji. Sepsal Petr Kučera Soli Deo Gloria
