Palubní deník Slovinsko 2005 Jak jsme jeli na Ukrajinu aneb Slovinsko 2005
perem zapsal a do počítače přeťukal Víťa srpen 2005
Účastníci expedice Slovinsko 2005: Tomáš Jelos Jelínek Martin Klimecký Petra Píďalka Matoušková Romana Romča Matulíková Viktor Víťa Kulhavý
DEN NULTÝ, 24. 7. 2005 Odjezd z Brna Na cestu do země slovinské vyrážíme v neděli 24. 7. 2005. Slovinsko je naší volbou poté, co jsme se dozvěděli, že Martin má měsíc propadlý pas a tudíž můžeme vyrazit jen do některé ze zemí Unie. Původní plán - tedy návštěva Ukrajiny - je uschován do šuplíku. Nic nám však nebrání v tom, abychom si cestou nepřipomínali ukrajinské poloniny a dřevěné kostelíky při pohledu na slovinské (u)krajinky. Namísto cestování vlakem a místní dopravou tedy volíme cestu autem, které se uvolil zapůjčit Jelos (tedy spíše jeho rodiče). Po nedělním rozmýšlení u Barviče a Novotného (mají tu mapy a v neděli otevřeno :o)) a v cukrárně na Běhounské, jsme schopni vyrazit. Auto je přistaveno ve 20 hod. na Zvonařce, kde se poprvé setkává celá naše expedice: Martin, Píďalka, Jelos, Romča a Víťa. Nakládáme věci do auta, cvakáme první fotky a pak hurá na nákup do Tesca s heslem: „Auto to uveze“ (později také „Auto to snese“). Po rodinném nákupu vyrážíme z Brna ve 21:34 h na noční jízdu směr Slovinsko (přes Vídeň-Graz-Maribor). Ještě nás čeká zastávka u Hodonína v jedné vesničce, kde nám Romčin kamarád Petr ochotně zapůjčuje vybavení na zlézání ferrat a poskytuje nezbytnou instruktáž („když tohle nenavlečeš sem, je po tobě...“). Autíčko značky Škoda Felicia záhy pojmenováváme podle střešní rakve a celkového zabarvení „Červený upír“. Hranici překračujeme v Mikulově. Celníci mají daleko do budky, aby nám dali štemplík do pasů, a tak projíždíme s prázdnou. Jedeme dále na Vídeň, v řízení se postupně střídají všichni aktivní řidiči výpravy (J+P+R), Martin drží navigátorský post a já pospávám. Cesta probíhá podle plánu. Kolem 2 ráno projíždíme na dálnici kolem odstaveného kamionu, kde se motají neoznačení hasiči, silnice je zúžena a předjíždí nás auto. Skřípění brzd probouzí celou posádku. Píďalka zvládla situaci dobře. Chvíli ještě nadáváme na hasiče i předjíždějícího...Asi 95 km před Grazem kolem 2.30 ráno jsme se rozhodli ukončit dnešní putování a přenocovat v borůvčí u zemědělské usedlosti. Zapadáme do spacích pytlíků a usínáme s borovicemi a rakouským nebem nad hlavou. DEN PRVNÍ, 25. 7. 2005, Koroška Ráno před devátou hodinou nás probouzí traktůrek. Zemědělci si dávají první kolečko okolo našich spacáků. Druhý strejda na klapkobřinkostroji se nás snaží deptat pohledem. Na snídani nás asi nepozvou.Pohotově balíme a
2
vyrážíme vstříc parkovišti s vodou. Rakousko-Slovinskou hranici překračujeme opět bez štemplíků v 11. 15 hod. Naše další cesta vede přes Maribor s centrálním morovým sloupem – úplně jako v Brně na Svoboďáku!. Martin navrhuje jízdu údolím Drávy, oblastí Koroška - zde se v 7. stol. usadili Slované. Vskutku malebné místo, jen ty svahy na obě strany... V městečku Muta, kde zastavujeme, jsme si vybrali na vesnickém hřbitůvku svoje místečka. Samozřejmě s výhledem do údolí. Jako cíl našeho prvního výletu byl vybrán kostelík sv. Primož, majestátně shlížející z blízkého kopce. Cesta vzhůru byla velmi příjemná - točitými serpentýnami vedoucími kolem horských usedlostí (domácností). Člověk by řekl, že se prochází krajinou Beskyd či Krkonoš. Zemědělci, které míjíme, pasou kravky a obracejí seno. Důležitou roli hrají vedoucí pracovníci, řídící celý provoz. Prostě pohoda. Kostelík, ke kterému dorážíme, se jeví jako velmi malebný s nádhernou střechou, jejíž povrch připomíná kůru stromu. Píďalka vyčetla informaci o tzv. klepačích, tj. místních mladících, kteří hrají dřevěnými kolíky na zvony. K obědové siestě se připojil i místní psík (vlastně docela statný hafan), kterého jsme pak málem vzali s sebou. Třeba by se vešel do rakve...
Sestup zpět do Muty jsme zvolili jinou cestou a pojali myšlenku vyprosit od domorodců pravé horské mléko. První kontakt proběhl dobře - rozuměli nám všechno (s pomocí slovníčku v našem průvodci: Němec, Dušan: Slovinsko. Computer Press, 2003), ovšem nevyskladnili mléka ani kapku. Pán se tvářil jako že nic podobného nikdy neviděl a přitom se mu na dvorku pásly krávy. Hm. Druhý pokus byl úspěšnější, a tak nám bylo možno svlažit hrdla chlazeným horským mlékem. Cestou k autu jsme nevynechali návštěvu rotundy z 10. stol. Téhož dne jsme nocležiště zřídili v lesíku kousek za Mutou a uvařili na ohni výborné těstoviny s konzervovaným masem. Neodpustím si zmínku o panu Fishermanovi, kterého jsem potkal při večerním koupání sebe a kotlíku v Drávě. Byl to vlastně první kontakt s domorodcem tváří v tvář. Inu, možnost procvičit angličtinu to byla dobrá (Thanks, I do not want the grass....) Ale jinak rozuměl i česky :o) Počasí nás ještě trochu straší obzorovou bleskotékou, ale noc je klidná a ranní vstávání příjemné.
DEN DRUHÝ, 26.7.2005 Slovenj Gradec a přesun k dolinám (z Brna ujeto 494 km.) Ráno jsme se probudili na naší lesní cestě a dali se do vaření vtipné kaše. Záhy nás přišla pasačka krav přesvědčovat, že v lese oheň dělat nemáme, ale i tak se podařilo kaši zhustit na poživatelnou konzistenci. Po vydatné snídani se vydáváme směr Dravograd, ale tímto městem jen projíždíme. Zastavujeme až ve Slovenj Gradec. V informačním centru jsme ochotnou paní vybaveni mapou a několika prospekty a jdeme si prohlédnout dva místní „kostelíky“. U jednoho z nich nás zaujal kovový Ježíš s řetězovými vlasy. Inu, moderní umění...Po výměně peněz v místním bankovním ústavu navštěvujeme důležitou instituci – slastičarnu (viz. slovníček na konci) a „rádi kupujeme“ obr kopce zmrzliny, Píďalka si dává mega zákusek.
3
Naše cesta pokračuje dále přes město Velenje, kde plánujeme koupání v jednom z jezer. Ovšem poté, co jsme zjistili, že dominantou města je rozlehlý areál Gorenje plus další komínová fabrika, odkládáme vodní hrátky na později. Odbočujeme z hlavního silničního tahu a míříme do Kamnišsko-Savinjských Alp, které budou naším domovem v následujících dvou dnech. Martin s pomocí průvodce objevuje Logarskou dolinu a sousední dolinu Matkov Kot, která je turisticky mnohem méně „atraktivní“ (tj. bezhotelová), a ta se stává cílem naší další cesty. Po trase navštěvujeme ještě jeden kostelík směrem na Gornji Grad, ale zdá se málo udržovaný. Projíždíme údolím řeky Savinje, které láká ke koupeli. Vybíráme si vhodné místo a ponořujeme své rozpálená těla do chladných vod horské bystřiny. V pozdním odpoledni dorážíme k vyhlédnutým dolinám. Bohužel nám zavřeli v infocentru, a tak jsme zatím bez podrobné mapy. Po průzkumné jízdě se rozhodujeme zatábořit v dolině Matkov Kot. Štěstí nám přeje a nacházíme rozlehlé „skautské“ tábořiště s ohništěm, potůčkem a kravincem. K večeři je rizoto ozeleněné okurkou a zpestřené makedonským černým vínem plněným ve Slovinsku. Dobrou noc strýčku Fido, zalézáme do našich značkových stanů Coleman.
DEN TŘETÍ, 27. 7. 2005, Dolina Matkov Kot a výstup na Mrzlou Goru Našeho tábořiště jsme se rozhodli využít i pro další noc, a tak vyrážíme na jednodenní výlet jen s malými batůžky, zbytek naší výbavy je uskladněn v autě. Obloha vypadá nádherně a sluníčko vysouší rosou promáčené stany. Vzhůru do hor! Nejprve pozvolna stoupáme dolinou (překračujeme ohromné kamenité koryto, kterým se valí vody za jarního tání), pak se cesta vine lesem a terén se stává náročnějším. Osvěžení nám poskytuje horský pramen, doplňujeme vodu a lejeme si chladnou tekutinu do čepic. Je horko. Na jedné z přestávek se setkáváme se dvěma sympatickými Slovinci (mladší rok narození 1969...:o)) Dáváme se s nimi do řeči (tedy aspoň někteří z nás) a Martin si nafocuje jejich turistickou mapu. Znají Prahu a varují nás před obtížností terénu, který nás čeká. I když sami sebe hodnotíme jako nezkušené či středně zkušené alpinisty, kráčíme dál vstříc vápencovým masám. Potkáváme první sníh, první lana a skoby ve skále a pomalu se protloukáme na nejvyšší bod naší cesty - Mrzlou Goru 2203 m. n. m. Proti nám sestupuje z hory jakýsi výletník s roztomilým psíkem. Zbytek cesty mi stále vrtalo hlavou, jak to takový čtyřnožec mohl sejít... Máme možnost cestou obdivovat rozličnou alpskou květenu - rododendrony, temně modré hořce a další námi nepojmenované květinky (třebas žluté vlčí máky). Málem bych zapomněl, že Píďalka při výstupu vypídila masožravou rosnatku. Ještě že nás nesežrala! (tedy ta rosnatka...) Stoupáme stále výš, ale vrchol je stále v nedohlednu, zato rozhledy jsou pořád krásnější. Odpočíváme v kotli s velikým kamenem a z jeho stínu pozorujeme barevné „koláčky“ vysokohorských rostlinek. Copak nás čeká za posledním štítem? Další kamenité svahy, které nám bude souzeno překonat? Je to finiš, cesta k vrcholu gory. Začíná nejobtížnější úsek naší cesty. Hluboko pod námi leží z jedné strany Logarská dolina, z druhé rakouská země. Jdeme teď již po čtyřech, výstup je místy více než horolezecký. Problém by měli i kamzíci. Cesta se zdá nekonečná, vrcholu nevidět. Nemůžeme se ale vzdát, představa, že bychom museli stejnou cestou zpět do Matkova Kotu, není zrovna vábivá. Konečně jsme nahoře (na hoře), přesněji tedy Mrzlé Goře 2203 m.n.m. Malá plošinka zve k vrcholovému obědu. Žvýkáme chleba s krutým vejcem a je nám dobře. Na všechny strany máme
4
dálný výhled na okolní štíty, ba i na okolní země. Ozvěna je taktéž slušná... „Jak je ti Rakousko?“...a nebo... „Co skrýváš knihovno?“. Romča se raduje z fyzikálního jevu. Píšeme smsky kamarádům a pak už zahajujeme sestup obtížným terénem, jdeme vlastně ještě pomaleji než nahoru. Pod námi se otvírají hlubiny Logarské doliny, naše nožky šátrají po oporách v členitém vápenci. Ještě, že jsme tudy nešplhali nahoru. I když...co je náročnější? Nahoru nebo dolů? Sestup do údolí nám trvá několik hodin. Jsme rádi, když můžeme opět stanout na dvou nohách a kráčet cestičkou v kleči (ne v kleče :o)). Pak už nás čeká známý terén: přibývá vegetace, jdeme přes balvaniště, vynořují se první stromy a s nimi horská chata (koča). Doklopýtali jsme k ní, doplnili vodu a odpočali si u norské čokolády. Nyní nás čeká sestup Logarskou dolinou k vodopádu Rinka. Cesta teď ubíhá rychleji, už docela pospícháme. „Doma“ budeme až za tmy, ještěže máme několik čelovek. Procházíme kolem nádherného vodopádu a zapadající slunce ozařuje okolní štíty hor. Přicházíme k asfaltové cestě 7 km dlouhé, která klesá údolím až k jeho ústí. Je to poslední úsek naší dnešní cesty před vstupem do „naší“ doliny Matkov Kot. Šlapeme po asfaltu, zkoušíme i stopovat několik málo projíždějících aut. Nakonec se Píďalce s Víťou nečekaně podaří stopnout auto se Slovincem a výprava se rozděluje. Až když jsme profrčeli kolem našeho předního voje, uvědomili jsme si, že nás dost možná ani neviděli a navíc my nemáme klíče od našeho Červeného upíra, takže nám toto urychlení cesty k ničemu nebude. Zbývalo jen doufat, že se ostatním také podaří někoho zastavit. Poté, co jsme s Píďalkou vystoupili ze stopu, vydali jsme se dolinou k našemu tábořišti. Cesta je nečekaně dlouhá a my nevíme, kde přesně odbočit – tma jako v pytli, řeka je chvíli po naší levici, chvíli po naší pravici, netrpělivě vyhlížíme betonové trubky označující odbočku. Uf. Konečně doma. Kdy však dorazí ostatní? Podařilo se jim něco stopnout? A co Jan Tleskač? Chvíli odpočíváme, když tu se z lesa ozve „halooo“ a za chvíli jsme opět všici pohromadě. Naštěstí se chvíli po nás Jelosovi, Romče a Martinovi podařilo zastavit dobré duše, a tak vše dopadlo, jak nejlépe mohlo. Ještě si dopřáváme ledovou lázeň v horské bystřině a pak hajdy na kutě! Dnes byl náročný den...
DEN ČTVRTÝ, 28. 7.2005, Robanov Kot a prohlídka Kamniku Dnešní den byl prohlášen za odpočinkový. Naplánovali jsme krátký odpolední výlet do třetí doliny Robanov Kot, kterou nám doporučovali naši dva Slovinci předchozího dne. Se slzou v oku opouštíme naše tábořiště, které nám bylo útočištěm po dvě noci. Přijíždíme do Robanova Kotu a parkujeme upíra. Před námi se otvírá nádherný výhled na horské štíty. Dolina je plná luk, potkáváme několik studánek a stoupáme stinnou stezkou pomalu vzhůru. Odměnou je nám sprchovací vodopád s pohledem na skály a la Vinnetou. Náš Slovinec měl pravdu, tahle byla nejkrásnější... Kolem páté hodiny se vracíme zpět k autu. Zítra chceme stihnout Ljubljanu, a tak vyrážíme opět na cestu. Zastavujeme ještě v historickém městě Kamniku, kde navštěvujeme těsně před zavírací dobou Mali Grad, místní zámeček a skanzen. Město s jeho úzkými uličkami je nám příjemné. Strávili bychom tu více času, ale začíná se stmívat a my se vydáváme hledat nocležiště. Krajina je kopcovitá, musíme odbočit z hlavní silnice a pátrat v okolí, Naše tábořiště je tentokrát v cípu louky u lesa za golfovým hřištěm, těšíme se na výbornou bramborovou kaši (bez mléka :o)) s osmaženou slovinskou klobásou. Jedli jste někdy něco lepšího? Večer trávíme horizontálním pozorováním hvězdné oblohy (nakonec tedy byla večeře i s oblohou :o))
5
DEN PÁTÝ, 29. 7. 2005, návštěva Ljubljany (Ujeto 686 km) Budíček obstarala auta z nedalekého lomu. Rosa smáčela kromě našich stanů také Červeného upíra a ten teď mizí v oblacích prachu, který víří náklaďáky. Snídáme zbytek slovinského sýra z Mercatoru a kilový jogurt (spíše tedy jogurtový nápoj). Dnes nás čeká návštěva Ljubljany (tj. „Milované“, jak praví pan průvodce). Do hlavního města přijíždíme po desáté hodině dopolední a překvapivě lehce se dostáváme do historického centra. Parkujeme upíra a vyrážíme do city. První procházka po nábřeží nás nadchla - spousta kavárniček, čas líně se vlekoucí, stejně pomalu jako tok řeky Ljubljanice. Martin upozorňuje na architektonické skvosty mistra Jože Plečnika - Trojmostí, Plečnikův palác,...Ve vybaveném turistickém centru nabíráme informace a naše další kroky směřují na ljubljanský hrad. Cesta k němu však připomíná pohádku O Šípkové Růžence - je třeba se nejdříve „proklestit“ džunglí zarostlého zámeckého parku. Ljubljanský hrad, který se jako hrad na první pohled opravdu tváří, vlastně hradem ani není. Jak se dozvídáme z výstavy „Revitalizacja“, byl z původního objektu hrad od konce 60. let přestavován do dnešní moderně-historické podoby. Kromě tradičních materiálů použili páni architekti sklo, železo a kovová lanka z Ikey :o) Procházíme po terasách a podzemních prostorech, které jsou v rekonstrukci. Prohlídka nás příliš neláká (cca 140 Kč za osobu). Opouštíme tedy dominantu hlavního města a sestupujeme zpět k nábřeží, kde se proplétáme úzkými uličkami a nasáváme atmosféru. Na závěr návštěvy Ljubljany posedíme v „líné“ kavárničce na nábřeží a spokojeně užíváme dovolené. Vracíme se k autu, střídáme řidiče a nabíráme kurz jižní. Dalším cílem cesty je komplex jeskynní - Postojná. Po bližší konzultaci našeho papírového průvodce ale zjišťujeme, že tato atrakce je značně profláknutá a zindustrializovaná podzemním vláčkem. Průvodce doporučuje jinou jeskyni nedaleko odtud - Skočjanskou. Projíždíme tedy Postojnou a rozhodneme se nechat návštěvu jeskyně až na zítřejší dopoledne. Po 18 hod., tedy nezvykle brzy, nacházíme loučku ukrytou zrakům všímavých automobilistů. Máme tedy dostatek času zalenošit a těšit se na večeři. Francouzská polévka s pórkem a navrch tučnáčí rýže udělají bříškům dobře. A to mají mazlíčci rádi :o) Uvědomujeme si také proměnu klimatu - jsme blízko Středozemního moře, flora je přímořská a suchá, vzduch nehybný a teplý (jak se nám asi bude spát...?)Večer trávíme koukáním do oblohy a je nám dobře u červeného vínka. Usínáme na karimatkách uprostřed loučky, jen zlehka přikryti spacáky. Ani nám příliš nevadí, že terén skrývá nerovnosti - pokud se člověk přes noc pečlivě oleží ze všech stran, je vše v pořádku. Tak dobrou...
DEN ŠESTÝ, 30. 7. 2005 (sobota, a my si mysleli, že je teprve pátek! upozornila nás až vstupenka v jeskyních), Skočjanské jeskyně, kemp a první moře Ráno se budíme tak akorátně, abychom stihli lehce posnídat, sbalit si (tentokrát ne stany) a stihnout na desátou hodinu první ranní prohlídku ve Skočjaských jeskyních. Abych nezapomněl, naši včerejší loučku jsme nazvali „klíštatovou“ - ukázalo se, že v příjemné travičce a na okolním porostu přebývají spousty drobných klíšťátek lačnících po naší krvi! Ještěže máme antiklíštěcí kleštičky...Za největšího sběratele klíšťat byl prohlášen Jelos s
6
deseti odchycenými kusy. Ale zpátky na stromy...totiž do jeskyně. Prohlídka započala asi desetiminutovým pochodem, kdy se naše skupinka čítající přes 50 lidí odebrala ke vchodu do hory a rozdělila se na anglicky a německy mluvící. Celá prohlídka trvala 90 minut na délce trasy 3 km. Začátek jeskyně nebyl pro našince znalého Moravského krasu příliš strhující, ale pak to přišlo: jeskyně totiž ukrývá obrovský podzemní dóm (výška stropu 100 m), na jehož dně si cestu mezi balvany razí řeka Reka pramenící pod Sněžníkem o 30 km dále. Procházíme dómem a obdivujeme rozsáhlost prostoru a dravou sílu řeky. Není divu, že Skočjanská jeskyně je od r. 1986 zařazena na seznamu památek UNESCO. Nakonec nás čeká ještě průchod propastí à la Macocha a pak, poněkud nepochopitelně, zakončujeme prohlídku výjezdem lanovkou (jakobychom ten kousek nemohli dojít pěšmo...). Procházíme si v poledním horku ještě naučnou stezku v okolí vesničky Skočjan s kostelíkem a krásnými výhledy do propastí. Připomínají kotliny „Ztraceného světa“, kde krouží ptáci nad zalesněnými skalisky, šumí vodopády a lidská noha sem nevkročila. A pak už ujíždíme přímo k moři. Těšíme se, až ze sebe smyjeme několikadenní pot. V průvodci nás zaujal popis přímořského města Piran - koupání a památky, to je jasná volba! S tím, jak se blížíme k istrijskému pobřeží, mění se „chuť“ povětří...vzduch byl najednou plný moře! Mmmm...Poprvé šíré hlubiny spatřujeme v blízkosti industriálního Koperu. Do samotného Piranu dorážíme až kolem půl třetí. Jsme trochu zmateni z místních dopravních zákazů, příkazů a placeného parkování. A turistické informace jsou bohužel přes poledne zavřené. Svépomocně tedy parkujeme u mola, kde se již nacházejí nám podobní vodomilci a konečně svlažujeme rozpálená těla. Moře je krásně teplé a zdá se i poměrně čisté. Užíváme si první slané doušky. V pozdním odpoledni se rozhodujeme ubytovat v blízkém kempu Fiesa, abychom si večer mohli prohlédnout benátskou architekturu městečka Piran a také vychutnali atmosféru přímořského letoviska. Došlo na slova průvodce, který nás varoval...kemp byl opravdu přeplněný. Nakonec nás však dovnitř pustil mladík u brány s tím, že si životní prostor (místo na stany) musíme najít sami. Není to vůbec jednoduché (buďto tlačka mezi jinými stany nebo místo na cestičce mezi nimi), nakonec však tábor rozbíjíme. Při rozhodování se, hrála roli i poměrně vysoká cena: 2000 SIT za osobu (plus turistická taxa 650 SIT...které jsme si všimli až při placení). Navíc jsme auto museli zaparkovat mimo kemp, což nám později způsobilo nemalé problémy. Představa večerního Piranu však byla silnější. Po ubytování se vyrážíme na nedalekou pláž na podvečerní koupání spojené s dobýváním plovacích reklam. Zázemí kempu skýtá teplou i studenou sladkou vodu (v ceně), a tak se večerní město koná v plné parádě. Hlady málem nevidíme, když se proplétáme uličkami kolem náměstí a hledáme pizzerii doporučenou naším pražským motosousedem z kempu. Nakonec zasedáme do křesílek téměř na náměstí a objednáváme si pizzu (1300 SIT). Pocit, které zažíváme při prvních soustech, popsat snad ani nelze - opět to bylo nejlepší jídlo, jaké jsme kdy jedli (jako ostatně všechna jídla na naší společné cestě). Po výborné pizze se vracíme po pobřeží do našeho kempu a spokojeně usínáme kolem jedné hodiny ráno (Martin s Romčou ještě stihli večerní koupání v moři se světélkujícími rybičkami).
DEN SEDMÝ, 31. 7. 2005, ...na pláže, na pláže, tam se všechno ukáže... Je neděle. Po ránu vyrážíme s Martinem do kempového obchodu obstarat něco k snědku. Čerstvý chléb s marmeládou pošimrá žaludek. V 9.15 h vyrážíme do piranského kostelíku na ranní mši. Obdivujeme tentýž rozhled
7
jako včerejšího večera, tentokrát však za denního světla a mnohem většího horka. Máme štěstí, mši jsme stihli. Kostel je sice v rekonstrukci, ale to místním obyvatelům nevadí - zařídili si v přední části kostela oddělený prostor, kde není nahromaděn stavební materiál a může tudíž proběhnout bohoslužba. Ceremonie trvá asi hodinu, trochu při ní usínáme po včerejším náročném večeru. Naštěstí jsou zařazena i častá „vstávací“ intermezza, a tak se všichni dočkáme konce při plném vědomí. Dnešní den jsme se opět rozhodli strávit v zajetí plážového nicnedělání a vyrážíme z kostela přímo k moři. Cestou kupujeme na městském trhu dvě kila čerstvých broskví, které vynikajícně zahání žízeň. Piranská pláž je sice kamenitá, ale přístup do vody je bezva a na velkých kamenech, omývaných šplouchajícími vlnkami, se lze dobře vyslunit. Moře má teplotu kafe, vzduch o něco více. Pobřežní vody jsou posety malými čluny, bárkami a jachtičkami, jejichž osádka se líně povaluje na palubách a vystavuje těla slunečním paprskům. Což takhle udělat pirátský přepad a zmocnit se nějakého škuneru? Jsme rozhodnuti zůstat až do pozdního odpoledne - kemp už je zaplacen, naše stany jsou ještě „ilegálně“ zaparkovány v kempu. Poté, co jsme se nabažili sluníčka a šplouchání příboje, odrážíme do kempu sbalit. Pak už se postupně vytrácíme směrem k autu, které je odstaveno na blízkém parkingu. Jaké je však naše překvapení, když zjišťujeme, že náš Červený upír má rozbité boční sklo (u řidiče). Nejdříve nás napadají katastrofické scénáře: vyloupení auta...! násilné otevření rakve, kde je půjčená výstroj na ferraty!!! apod. Nejpravděpodobnější se nakonec jeví varianta, že kdosi cizí nám (bez nejmenších výčitek) rozbil okénko při couvání či jiné prostorové manipulaci okolo našeho auta. Nic se naštěstí zevnitř auta ani z rakve neztratilo. Dokonale rozbité okno (neprůhledné, struktura se změnila na sporadicky soudržnou soustavu krystalků) je však pro cestovatele problém - minimálně ve chvíli, kdy potřebuje auto někde odložit, nebo ho potká nepřízeň počasí. Přemýšlíme, jak situaci řešit. Volat policii? Požadovat od provozovatelů parkoviště náhradu? Ptát se v kempu? Platí pojistka Jelosova auta i v zahraničí? A další podobné otázky nám víří hlavou. Zkoušíme také volat do ČR, abychom zjistili informaci ohledně autopojistky a nakonec vyrážíme zkoušet štěstí ke vjezdu do placené parkovací zóny. Cestou se následkem otřesů sklo vysypává. Zastavujeme a snažíme se z auta a ze silnice odstranit to nejhorší (stejně pak ale ještě nacházíme kousky skla na sedačce, podlaze, opěrkách...). Bohužel provozovatelé parkovací zóny, stejně jako provozovatel kempu, nechtějí mít s celou záležitostí nic společného, a tak opouštíme Fiesu bez jakékoliv náhrady. Z ČR přichází zpráva, že spoluúčast na škodě ze strany majitele auta je 5 tis. Kč, z čehož plyne, že touto nehodou se pojišťovna rozhodně zaobírat nebude. Jdeme si tedy náladu spravit do pizzerie v uličkách Piranu - tentokrát s lepším posezením a výhledem na kostelík a benátskou bránu se lvem. Pochutnáváme si na dobrém jídle a snažíme se zahnat myšlenky na nepříjemnou událost. A pak už vyrážíme pryč ze slovinského mořského pobřeží, směr Julské Alpy (přes Koper- italský Trieste-Nova Gorica-Bovec). Cestou střídáme přední posty, přes Itálii řídí Píďalka, naviguje Víťa. Nejede se vůbec dobře - potmě, přes zúžené silnice a výluky. Ale zvládli jsme to. Uvažujeme cestou o zítřejší návštěvě Nové Gorice, kde má být autorizovaný servis Škoda. Okno opotřebujeme, jinak auto nemůžeme nechat bez dozoru. A což teprve, kdyby na zpáteční cestě pršelo? Buď omrzneme rychlou jízdou nebo řidič dokonale provlhne. Naše dnešní nocležiště se nám daří najít až za Novou Goricou, poblíž městečka Kanal. Z údolí odbočujeme do serpentýn a ubytováváme se poblíž jedné z bočních cest v lese (zavrhli jsme spaní u včelích úlů, což se druhého dne
8
ukázalo jako rozumné rozhodnutí). Stany stavíme v blízkosti auta, kterému stále schází okýnko...
DEN OSMÝ, 1. 8. 2005, podél Soče do Julských Alp Ráno vstáváme až v 11 hodin. Včerejší cesta a náročné hledání nocležiště nás zřejmě dost zmohlo. Píďalka poznamenává, že nesmím zapomenout napsat o jejím nočním lovu na ropuchu, která se dobývala do našeho stanu. Kromě Pí si však nikdo nic nepamatuje, a tak nás všechny noční historka náležitě baví (ropucha = divoké zvíře, prý to bylo děsivé...)
Děsivé noční zvíře...krvežíznivá žába, bubu!
Ranní snídaně probíhá za zvuků slovinské hudby z našeho autíčka. Pojídáme bílý jižanský chléb a kruté maso s vejci. Rozhodujeme se vyrazit do Kanalu a zeptat se ve městě na výměnu okna (nechce se nám zpět 20 km do N. Gorice). Místní opilý stařík nám vychází nezištně vstříc a veze Jelose do 100 m vzdálené autoopravny. Zpět jde Jelos raději sám, protože není nic horšího než opilec za volantem. Opravna je nakonec autoelektrická, a tak stejně vyrážíme do Gorice. Jelos má v seznamu autoopraven Škoda přesnou adresu, kterou zanedlouho nacházíme. Náhradní sklo však na skladu nemají, ale domlouváme se s nimi, že zavolají do spřátelené opravny ve městě Kranj, kudy budeme projíždět zhruba za tři dny a tam nám sklo objednají. Celková částka se bude pravděpodobně pohybovat okolo 100 euro (60 sklo, 40 práce). Nejsme z toho zrovna šťastní, protože víme, že podobná oprava by v Čechách stála celkem 800 Kč. Nicméně chceme, aby zpáteční cesta proběhla v pořádku (hlavně v případě špatného počasí). Sklo je tedy objednáno a my vyrážíme užívat si několika posledních dní naší slovinské expedice. Následujeme protiproud řeky Soča přes Tolmin do Bovce. Zde chceme podle informací z ljubljanského infocentra zkusit raftování v dravé řece. Netušíme, kolik může taková legrace stát, ale koneckonců dovolená je dovolená a nic není zapovězeno. Zkoušíme tedy jednu z nabídek kousek před Bovcem a jsme zklamáni- jednak je příliš drahá (studentská cena 25 euro za osobu za 1,5 hodinový zážitek) a jednak by to znamenalo strávit celé zítřejší dopoledne touto atrakcí a na Julské Alpy by už nezbylo mnoho času. Rozhodli jsme se zakempovat pod alpskými vrcholy a podniknout v příštích dnech dvě túry. Ubytováni jsme v malebném kempíku v podhůří Triglavu za poměrně slušnou cenu 6 euro za noc a osobu (včetně turistické taxy). Je tu několik českých turistických skupin, od kterých se snažíme zjistit něco o ferratách v okolí (hlavně obtížnost). Dostáváme dvě brožurky, s jejichž pomocí plánujeme zítřejší výstup k sedmi ledovcovým jezerům. Večeře je vydatná: kuskus s cibulkou a vepřovým masem a pórkem + vínečko místní červené a slivovicový závěr. Jdeme tentokrát spát dřív, protože zítra vyrážíme brzy (v 7 hod budíček). Už se zase těšíme do hor!
9
DEN DEVÁTÝ, 2. 8. 2005, horská túra k sedmi jezerům Dáváme si ráno vydatnou snídani (vločková bomba) a vyrážíme na naši první alpskou túru. Kousek za kempem odbočuje turistická značka do svahu po zpevněné cestě. Naším prvním cílem je Zasavska koča, od níž chceme vystoupat k sedmi horských jezerům. Průvodci, které jme si vypůjčili od Čechů v kempu se o nich zmiňovali velmi kladně. Další trasa se pak uvidí podle chuti a sil, je možnost ji zkrátit i prodloužit. Asi po půlhodině chůze nás opouští Píďalka. Od rána jí není dobře a z túry by nejspíš nic neměla. Pokračujeme tedy ve čtyřech a ostrým tempem zlézáme úbočí. Dlouho nás provází bujná vegetace, potkáváme mraveniště, míjíme skupinu německých skautů v plné polní, kteří si razí cestu vzhůru. Lehce kolem nich probíháme a jsme rádi, že nemusíme tahat do hor těžké krosny. Přicházíme do malebného údolí s alpskou travičkou. Martin zde fotí jednu stavbu do www.budky.cz (mimochodem ta adresa nefunguje...?) a sbíráme pravé vysokohorské borůvky. Snad naše „čisté ruce“ nepotkají strážci parku. Jdeme dále po turistické dálnici sestavené z kamení, mostků a cestiček. Porost nás opouští a jsme rázem kol kolem obklopeni vápencem. Stále držíme směr Hriborice, což by měl být nejvyšší vrchol naší trasy, cca 2200-2300 m.n.m. Dorážíme k Zasavské koči, kterou zásobuje námi spatřený vrtulník. Od ní už je jen kousek k oněm vyhlášeným sedmi jezerům. Jdeme přes vápencové plochy zbrázděné průrvami (škrapy - doufám, že si to pamatuju správně, Martine...). K našemu zklamání jsou však jezera téměř vysušená. Zřejmě je letos málo vody, i řeka Soča v údolí nás přivítala poloprázdným korýtkem. U Zeleného jezera přece jen nacházíme scenérii blížící se horskému plesu, plesáme tedy a užíváme si obědovou siestu. Co však nevidíme...kolem prokluše skupina mladíků, co vypadají jako přípravka na americkou marínu a už se jejich svalnatá těla máchají v jezeře vprostřed národního parku, jejich ruce chytají „salamandra“ a jejich hlasivky vyluzují „yeah“, „oh“ a jiná americká citoslovce - to když se boří po kotníky do bahýnka :o). Bručíme si pod fousy peprná slůvka na adresu Amíků, rychle dojídáme a pokračujeme dál. Cesta vede strmě vzhůru. Potkáváme Osamělého vlka, snědého mužíka, který se před chvílí Martina dotazoval na průrvy ve vápenci. Bude s námi putovat ještě hodnou chvíli, tu před námi, tu nám v patách. Kdoví, co je to zač... Vystoupali jsme až na planinu zvanou Hriborica. Ted už se názvu nedivíme. Je zvlněná a posetá velikými balvany, místy propadlá, vytvářející propastičky. Prostě měsíční krajina. Obloha se po chvíli začíná zatahovat a mizí všudypřítomné sluníčko. V přestávkách mezi šplháním kolem balvanů zneklidněně hledíme nahoru. Po přetraverzování Hriborice je už zcela zataženo, mraky dosti klesly a vypadá to, že shůry něco spadne. Pospěšme do údolí! Slézáme, či spíše sjíždíme suťovištěm po úbočí hory, když začínají padat první kapky. Naštěstí je to jen krátká přeháňka a my přicházíme k dalšímu mezicíli - Tržašské koče. Chceme doplnit vodu, ale mají pouze užitkovou s výhružnou cedulí, nebo balenou 650SIT za litr a půl. No, nejspíš s naším litříkem vydržíme až dolů. Od koče je krásný výhled od údolí, kam budeme sestupovat - cestička se pod námi klikatí jako had a skrývá se nám v kamení. Kousek odtud je nástupní trasa na nejvyšší vrchol Julských Alp (a Slovinska vůbec) - Triglav. Bohužel nám výhled na něj zakrývají okolní vrcholky a špatné počasí. Vyrážíme tedy sestupovou cestou. Netušíme ještě, že bude opravdu dlouhá, plná drobných kamenů, které vyžadují neustálou horalovu pozornost - sešup do údolí je totiž nebezpečně blízko. Cestou potkáváme jednu českou expedici a tříčlennou rodinku z Ostravy v botaskách. Inu, lidé jsou různí. Po kamziččích stezkách se konečně dostáváme až na dno údolí, odkud již pokračuje lesní cesta.
10
Odměnou za náročný sestup je nám skalní vodopád s napájejícími se ovcemi. Béééé, bééé, to je idylka. Čas máme dobrý, do kempu tentokrát dorazíme za světla (ne jako z Mrzlé Gory...), těším se na slibovanou bramborovou kaši, ve které bude pravé mléko. Asi kilometr před kempem zastavuje u cesty auto. A kdopak to z něj nevystupuje...je to Píďalka. Opět všech pět pohromadě :o). Vykládáme si naše dnešní zážitky a cesta rychle utíká. Jakže to bylo s tím autem? Píďalka se po návratu z výstupu zotavovala ve spacím pytli a potom vyrazila do blízkého alpského arboreta (zahrádky) - Alpinum juvenalis. Autobus jí nejel (resp. jí špatně poradila paní v kempu), a tak neváhala a stopla si odvoz do i ze zahrádky. Přicházíme na tábořiště a blaženě sundáváme botky. Je něco po sedmé večerní. Teplá sprcha z nás udělá zase lidi a pouštíme se do vaření večeře: kořeněný lančmít s cibulkou na pánvi a mléčnou brkaší...jedli jste někdy něco lepšího??? Večer trávíme ve společnosti vínka a slivovice z Romčina rodného kraje. Na zítřejší den plánujeme odpočinkovou trasu kolem řeky Soči. Dobrou noc.
DEN DESÁTÝ, 3. 8. 2005, pěšmo podél Soči a přesun z Alp Dnes je náš poslední den v horách. Píďalce už je lépe a my vyrážíme na odpočinkovou trasu kolem řeky Soči. Už při našem příjezdu do Trenty nás upoutala horská bystřina deroucí se skrz bílé kamení údolím. Dnes máme možnost ji následovat. Balíme veškeré věci a dáváme je do auta, které nám v kempu ještě dovolí zaparkovat. Počasí se příliš nevylepčilo a lehce mrholí. Sledujeme naučnou stezku a kráčíme po levém břehu Soči. Zaujaly nás mechy, kterými jsou doslova ověšeny stromy na břehu a bujná vegetace. Bez povšimnutí jsme nenechali ani ruiny starého domu, kde si někteří archeologové z našich řad vykutali staré ručně kované hřebíky. Inu, suvenýři muší bejt. Cesta pomalu ubíhá, míjíme informační cedule - máme možnost dočíst se o nebezpečí padajících kamenů, které ohrožují poklidný život obyvatel údolí, překračujeme houpací „provazové“ mosty a nakonec spočineme na břehu Soče k polednímu posilnění. Dosyta vyspaná Píďalka se dává do potyčky s Martinem. Boj je nelehký a sem tam se mihnou i zuby (jako bojový prostředek). Nakonec je souboj po dvaceti minutách ukončen Martinovým vítězstvím a my můžeme jít dál. Cesta se nám zdá stále stejná, dáváme si tedy za cíl výrobnu sýrů. Zde se dělíme na sekci autostop, která má za úkol dorazit jakýmikoliv prostředky do kempu a přivézt Červeného upíra, druhá skupina jde na lup kozího sýra mezi domorodce. Štastně se po půlhodince opět setkáváme a můžeme se pochválit. Obě úderné skupiny splnily své úkoly na jedničku (třetí auto zastavilo, sýr 600g za 7 eur). Váháme mezi dalším směřováním naší cesty.Máme se dát z Alp severní nebo jižní cestou? Můžeme riskovat výjezd do horských průsmyků, nebo raději pojedeme delší cestou na Kranj? Nakonec vítězí jižní varianta a může se jet. Ještě návštěva blízkého vodopádu pro náročné a pak už brázdíme horské silničky jednu za druhou a druhou za třetí. Směr Škofja Loka a Kranj. Počasí stále zlobí a okýnko neskýtá ochranu před dorážejícími kapkami (či spíše nepříjemným chladným vzduchem). Hladovci chtějí konzumační přestávku, ze které se nakonec 30 km před Škofja Lokou (Kola Lokou :o)) vyklube místo k přespání - listnatý les, kde je měkoučko. A to mají mazlíčci rádi! Kempujeme a vaříme další báječné jídlo: jako předkrm bílý chléb s kozím sýrem a olivami, druhý chod je rýžový
11
s kozervo masem a kukuřicí. Ježkovy voči, my si žerem. Téměř přecpaní kolujeme poslední vínečko naší cesty. Pro otrlé je tu ještě slivovička. A pak hajdy na kutě, ráno brzy vstáváme, abychom byli v kranjském avtoservisu na devátou hodinu.
DEN JEDENÁCTÝ, 4. 8. 2005, Kranj a cesta domů Jelosova předpověď, že dnešního dne už bude hezky, se bohužel nenaplnila. Probouzíme do pošmourného rána. Vůbec se nám nechce vstávat, a tak plánovaná devátá v servisu mizí v nenávratnu. Vydávám se z teplého spacáku vařit snídani - máme druhý puding naší dovolené. Teplá hmota zahřeje naše bříška, musíme ji však futrovat ve stanu, protože venku se mezitím spustil deštík. Jako vylepšení zakousneme ještě nektarinku a potom nás čeká sbalení stanů a odjezd. Cesta do Kranje probíhá ve znamení kapající oblohy, naštěstí do auta moc neprší, ale zato je zima. Těšíme se, až bude okýnko zase na svém místě. Projíždíme Škofja Loka, kterou vychvaluje průvodce. Do Kranje zbývá 10km. Po chvíli už vidíme směrovku na „Avtochiša Vrtač“ s logem Škoda a naše srdce zaplesají. Domlouváme opravu okna (50 euro za okno a 40 za práci, můžeme se zastavit za 3 hodiny) a za stálého deštíku vyrážíme do city. Kranj nás příjemně překvapil. Město, které se na první pohled tvářilo megaindustriálně, má pěkné náměstí a pěší zónu, kde je radost kráčet. Přestalo pršet a my užíváme poslední chvíle ve Slovinsku. Od místních lidí si necháváme poradit dobrou pizzerii (a pojmeme nápad na zřízení konkurenčního internetového portálu k Budky.cz, třeba www.kamnapizzu.cz :o)). Jídlo, které nám přinesli, předčilo všechna naše očekávání a bylo možno je přirovnat k božské ambrosii. Kranjská pizza oplývala kolečky kabanosu, Jelosova pikantní vystavovala na odiv pálivé papričky a mořské pizzy Martina a Píďalky poskytly útočiště všelikým mořským potvorám - mušle, scampi, sardinky...hmmm. Máme co dělat, abychom všechnu tu nádheru snědli. Do autoservisu se vracíme po nákupu dárečků v Mercatoru. Autíčko už spokojeně čeká před hišou a my proklepáváme okýnko. Dobrá práce (a drahá). Chvíli ještě řešíme, zda se dát na zpáteční cestě přes tunel do Klagenfurtu (podle průvodce za deset euro), nebo jestli s napojíme na dálnici Lubljana-Maribor. Informace přicházející z Čech preferují dálnici, což se nakonec opravdu ukázalo jako levnější varianta (3 mýtné, dohromady cca 5,5 eur). V řízení se střídá Jelos, Píďalka a Romča. Výjezd z Kranje kolem páté hodiny, cestu plánujeme na deset hodin. Nakonec to vše trvalo cca 9 hodin i s dvěma půlhodinovými kolonami před hranicemi SLO-A a na okraji Vídně. Naše poslední večeře se odehrává na parkingu U Mochomůrky. Dojídáme zbytek ovčího sýra a bílý jižanský chléb. Bude nám scházet... Do Brna přijíždíme kolem druhé ranní. Rozvážíme se unavení a osedění do postýlek. Ranní sraz je domluven na desátou u Jelose - v pátek nás čeká revitalizace auta a vrácení vybavení na ferraty ku Mikulovu.
12
Tak to byla naše báječná dovolená ve Slovinsku. Myslím, že nikdo z nás nelituje času ani vynaložených prostředků (nakonec na každého vyšlo cca 4000Kč včetně náhrady rozbitého okýnka). Poznali jsme krásnou slovanskou slovinskou zemi s jejími horami, dolinami i mořským pobřežím. Všichni už teď víme, jak se řekne slovinsky třezalka tečkovaná a všichni už se těšíme za rok na slibovanou Ukrajinu :o))) Slovníček oblíbených výrazů: šentjanževka
třezalka tečkovaná (hypericum perforatum)
kumkvát
blíže neurčitý kulovitý citrus
dobr dan
dobrý den
nasvidenje
nashledanou
kruh (hleb)
chleba
paradižniky
rajčata
zdravo, živijo
ahoj!
pivo
pivo
avtohiša
autoservis
hvala
děkuji
hvala lepa
děkuji pěkně
sir
sýr
Mercator, TUŠ
Tesco, SPAR, Lídl atd.
jama
jeskyně
ali imate...?
máte...?
rad by kupil...
chtěl bych...
kolko stane...?
kolik stojí...?
Cenové poměry ve Slovinsku (červenec-srpen 2005): 100 SIT=12.60 CZK (platidlo jest slovinský tolar, je možno téměř všude platit i eurem, občas však nevýhodný kurz) meloun ... 59 SIT/kg žlutá jablka ... 199 SIT/kg nektarinky, broskve ... 200 SIT/kg paprika ... 299 SIT/kg sýr tvrdý (střední třída) ... 1198 SIT/kg chleba ... 200-400 SIT/kg zmrzlina ... 120-220 SIT (kornoutek v Mercatoru) kopeček zmrzliny v cukrárně ... 150 SIT parkování v centru Ljubljany ... 100 SIT/hod. káva v kavárničce... 280 SIT
13
limonáda (citronáda) ... 250-300 SIT pohlednice ... 80-200 SIT pizza celá (a velká) ... 1300 SIT vstup do jeskyně Skočjanska ... 1800 SIT/os. benzín ... 240 SIT/litr vínko (nižší cenová kategorie)... 400-800 SIT/litr rakouská dálniční známka na deset dní ... 8,5 euro vysavač na benzince ... 250 SIT/ 5 min. okýnko na Felicii ... 62 euro/kus
14
