Naše elity zahraniční politika nezajímá a nerozumějí jí, což může být fatální, tvrdí sociolog a ekonom Petr Robejšek, MF DNES 9.12.2006 Petr Robejšek se léta věnuje prognózám z oblasti ekonomie i zahraniční a bezpečnostní politiky. Před několika dny vydal knihu Svět viděný z Řípu, kde tyto otázky rozebírá. Jeho pohled na české představitele i situaci u nás je sžíravý a provokativní. * Vnímá a bere vážně někdo v cizině tak malou zemi, jako je Česká republika? Ta otázka už má v sobě odpověď - že spíše ne. Jsme malá země, ale zbytek máme ve svých rukou. Jenže se nebereme vážně: nezajímá nás, jak si stojíme ve světě, a neděláme nic pro to, abychom v něm prorazili, abychom se prezentovali. Elity se o to nestarají a zahraniční politice nerozumějí a nezajímá je. Nezajímá je, protože jí nerozumějí - a nerozumějí jí, protože je nezajímá. * Čím musí malý stát disponovat, aby se skutečně prosadil? Musí být relativně bohatý a ekonomicky silný, jako je Švýcarsko, Nizozemsko či Švédsko? Čím je země bohatší, tím může být její postavení lepší. Jenže malé země mají možnost flexibilně, rychle a jednotně reagovat na výzvy světa, který je v současnosti definován pojmem chaotický. A v tom chaotickém světě se podaří obstát spíše malým jednotkám. Teď už nemluvím jen o zemích, nýbrž týká se to i podniků. Podívejte se, jak některé velké podniky dopadly. Ti malí, jednotní, sebevědomí, národně uvědomělí, a pokud možno i bohatí, jako je Švýcarsko, obstojí velice dobře. * Jenže my nejsme ani chudí, ani bohatí. Jsme jenom malí. Kde se vlastně nacházíme? Je to taková míchanice. To je nejhorší. Prakticky nejsme vnímáni, protože jsme bezbarví. Jsme ve všem někde mezi. Většinou jsme uvnitř stáda, které někam táhne. Dostaneme pouze to, co je nám přiřčeno, nedostaneme to, co bychom chtěli. My se o to ani nesnažíme, radši jdeme s tím stádem: do Evropy, do NATO, z Evropy, z NATO. Podle toho, jak právě ta vlna jde. Nejsme sami schopni ani ochotni udělat nic pro to, abychom si řekli - tohle je naše pozice, toto je náš zájem a pro ten jsme ochotni něco udělat. Velká část českých elit se zajímá pouze o to, jak si rozdělit moc a obsadit pozice. Vůbec nechápou, že zahraniční politika je klíčová věc. Navíc u nás není zvykem, že máme být odvážní. Není zvykem při vztahu ke světu dupat na plyn, ačkoliv až pak má váš hlas cenu. Váš hlas je drahý pouze ve chvíli, kdy řeknete: Nedám! * Mohou pomoci změnit postavení malé země velké a známé firmy? Například Ikeu znají všude, ačkoliv na mnoha místech světa netuší, co si mají představit pod názvem Švédsko. Vezměme si tedy Švédsko - kombinace přírodní tradice, osamělosti, ale i přičichnutí k industriálnímu; zároveň modernita a ohromná schopnost obstát ve společnosti služeb a dobrý marketing. Ikea ve Švédsku vzniknout mohla, zatímco na mnoha místech světa je to nemyslitelné. Navíc její úspěch je dán úspěšným marketingem. Vždy věděla, co udělat, a vždy věděla, jak se prodávat. Tyto věci souvisejí se strukturou a zkušeností určitého národa. V povědomí zahraničí je Německo například zemí, kde se vyrábějí auta. To nemohlo vzniknout kdekoli. To jsou ti lidé, kteří pořád něco vymýšlejí, třeba i blbovinky; kreativnost kombinují s
pílí, se skromností, s úžasnou spořivostí a se zaměřeností na cíl. * Jaké vlastnosti mají v tomto směru Češi? Bohužel třeba to, že se přikrčíme, že podlezeme, abychom přežili. Ale zároveň máme i kreativitu a připoutání k rodné hroudě, také schopnost improvizovat v situacích, které jsou složité. Navíc historickou vazbu na evropské industriální struktury. To jsou věci, které by se daly úžasně využít. * A všechny tyto dobré a zajímavé vlastnosti v nás bohužel jen spí? Ano. Rád bych přispěl k probuzení, proto jsem napsal knížku Svět viděný z Řípu. Jsou národy, které jdou mnohem aktivněji za svými cíli než my. Holanďané se třeba po Česku rozhlíželi a snažili se získat půdu dávno před naším vstupem do Evropské unie. Oni bývají na mnoha místech světa první. I my máme potenciálně tuto schopnost, ale zatím jsme nebyli schopni ji aktivovat, protože máme za sebou desetiletí pouhého přizpůsobování se. * Mohou k lepšímu obrazu země ve světě přispět politici? V první řadě! Pro malou zemi je zahraniční politika klíčová pro přežití. Náš blahobyt nevznikne tím, že si mezi sebou budeme prodávat zboží, které sami produkujeme. Na to je nás málo. Musíme zboží prodávat světu a on to od nás bude kupovat pouze za určitých podmínek. Z toho můžeme financovat náš blahobyt. * Topolánkova vláda začala o ekonomické zahraniční politice hovořit. Mluvit nestačí. Exministr zahraničí Cyril Svoboda o tom také mluvil, ale povinností vlád je to dělat. Kdyby si to vláda řádně definovala, tak jí jako první z toho vypadne, že klasická protokolární zahraniční politika, tedy cestování na konference, podepisování něčeho a fotografování, by měla být v hierarchii posunuta dolů. Nahoru by se měla dostat agresivní, ofenzivní zahraniční politika. Říkám tomu „stát jako agent hospodářství“. * Od dob Václava Havla se u nás spíše prosazuje zahraniční politika zajímající se a řešící lidská práva ve světě. Bože, to už ani nemohu slyšet. To je přesně ta malá „dobrá“ česká zahraniční politika. * Vždyť to nemůže image země uškodit. Neuškodí to nikomu venku, avšak nám to moc neprospěje. Politická elita musí umět dobře stát prodávat. Třeba tak, jak to dělají v Evropské unii Poláci. Jsou vnímáni silněji, protože jsou nepohodlní tím, že ostatní kopou pod koleno. Jenže o nás plyne povědomí, že všechno nakonec odhlasujeme, že se nikdy nevzpíráme. Kromě ekonomické dimenze je důležité vystupování v klasické politické dimenzi - aby ten státník byl opravdovým státníkem. Aby čas od času řekl myšlenku, která vás trkne. * Byl takovým státníkem Václav Havel? On svoji obdivuhodnou pozici ve světě zdědil z dob disidentství. Řekl bych, že v úřadu prezidenta byla jeho bilance smíšená. V zahraniční politice spíše chabá. Ctí ho, že dělal
politiku lidských práv, která logicky vyplynula z jeho života, ale pro tento národ to nepřineslo tolik, kolik to přinést mohlo - právě proto, že byl ikonou. * Václav Klaus má zcela jiné vidění světa než Havel. Jak hodnotíte jeho zahraniční politiku? Je obrovsky těžké stát se ve světě známým, pokud jste z malé země. A on tak známý není. Klaus je ale brilantní intelektuál a ve svých nejlepších časech byl špičkovým mozkem této země. * Teď už nemá nejlepší časy? Nemá. Může to být funkcí prezidenta. Mohl z prezidentství udělat víc, kdyby je pojal jako misi. Kdyby si řekl: „Já, Václav Klaus, už nemohu dosáhnout víc, než jsem dosáhl, teď už se nemusím nikomu zavděčovat, už s nikým nemusím dělat kompromisy, teď už mohu být opravdu takový, jaký jsem. To znamená nezávislý myslitel. A to znamená: už nemusím zvedat dětičky, nemusím se paktovat s komunisty; prostě nemusím.“ Ale on pořád musí. Je kompromisní, chce být ještě jednou zvolen. * A jeho zahraniční politika? Má představy o Evropské unii, které do značné míry sdílím. I já jsem velmi kritický k EU, ale on je kritický často jen instinktivně. Já nejsem tak kritický k ekonomické dimenzi EU. V dnešním nedokonalém světě a na tomto nedokonalém kontinentu je ta její ekonomická dimenze asi optimální. Evropský hospodářský prostor dává smysl. Ale Václav Klaus je instinktivně protievropský. * V jaké fázi se Unie vlastně nachází? Euroústava zkrachovala a integrační proces nepostupuje kupředu. Jedna síla v Evropě tlačí na pokračování integračního procesu. Je to vidět v některých segmentech politické a ekonomické elity některých zemí. Velké firmy mají zájem na Evropské unii, kdežto střední stav a malé firmy spíše ne. Fronta, kterou vede podpora integračního procesu, není jednoznačná a připsatelná jednotlivým zemím. Zatímco tlak druhé síly, občanů, vede státy stále více k tomu, aby se bezprostředně staraly o jejich blahobyt a bezpečnost. Je zřejmé, že to Evropská unie nezvládne. Vlády cítí, že přímo na ně se obrací voliči, a z toho se odvíjí posilování národního státu. * Tedy integrace EU bude v budoucnosti opět jen ekonomická? Ten proces se pomalu ohlašuje a posiluje. Jednou historici řeknou: Aha, tenkrát se stalo to a to a bylo to pro budoucnost Evropské unie rozhodující. * To tenkrát už bylo? V roce 2004. Rozšířením o deset nových členů včetně České republiky. My i ostatní jsme vlastně Unii vytunelovali. Předloni bylo dovršeno dilema mezi rozšířením a prohloubením. A Evropská unie to nezvládla. * Nejste ani zastáncem přijetí eura v Česku. Nezpůsobilo by odmítnutí problémy naší ekonomice?
Vůbec ne. A nemusíme všechno vysvětlovat jako Václav Havel. Může to být daleko jednodušší. Prostě řekneme, že nejsou splněny technické předpoklady. Řeknu to nadneseně: když se dají statistiky manipulovat do dobra, tak to určitě jde i do zla. Samotný fakt zavedení společné měny nemění ekonomiku tak zásadně, jak by si to někteří přáli. Euro nepotřebujeme k tomu, aby hospodářství fungovalo. Společnou měnu potřebují velké firmy, protože pro ně je to jednodušší. Prostý občan ji nepotřebuje. To, že nemusíte měnit peníze na hranicích, je směšný argument. Ekonomiky Velké Británie nebo Švédska fungují dobře i bez eura, přestože se jim předvídalo kdeco. Pro Německo je euro katastrofa. * Zastavme se u Německa. Je to náš největší partner, máme teď podle všeho nejlepší vztahy v historii, ale jsme neskonale rozdílní. Jak vidíte vztahy Čechů a Němců v budoucnosti? Partneři fungují nejlépe, právě když jsou rozdílní. Ovšem problém je, že přes osmdesát milionů lidí v Německu ve srovnání s našimi deseti miliony tvoří fakticky, ekonomicky i psychologicky opravdu velký rozdíl již sám o sobě. Je nebezpečné, když si nejsme vědomi z toho vyplývající možné podřízené pozice a když proti tomu nic neděláme. České politiky to moc nezajímá. Pravda je, že máme s Německem dobré vztahy a že problémy, které existují, jsou z větší části naší vlastní autosugescí a prapodivnou psychózou. Například sudetský problém - to je náš problém, Němce to nezajímá, i když tam existují skupiny, které to pořád připomínají. * Které další skutečnosti mohou vztahy s Němci problematizovat? Málo lidí tady hovoří dobře německy. Kdo se dnes učí cizí řeč, tak většinou angličtinu. Němčina zde nehraje žádnou roli, ačkoli nejméně pro polovinu z těch, kteří se učí anglicky, by němčina byla ekonomicky efektivnější. * Evropa je dnes fascinována islámským terorismem či v poslední době energetickou závislostí na Rusku. Jsou to pro starý kontinent ta největší nebezpečí? Nebezpečí mají tu vlastnost, že se jejich suma nemění - jedno odstraníme a máme hned další. Navíc přesně určit nebezpečí je nesmírně složité, protože se může měnit ze dne na den. Teď je to nějaká teroristická buňka, zítra třeba energetická vydíratelnost. Za největší nebezpečí pro svět i Evropu však považuji možný ekonomický propad Číny. * Je svět už příliš závislý na čínské „továrně“? Ano. Je otázkou, zda dokáže svět Čínu bezpečně přistát při jejím možném propadu. Pokud ne, bude to obrovsky nebezpečné. * Firmy i politici celého světa ale lezou dobrovolně do čínského chomoutu v předtuše obrovských obchodů a zisků. Nejenom do chomoutu. Dokonce pod koberce! Jen si vezměte německý průmysl. To je někdy až ponižující. A je to sebevražedná tendence. V historii Číny jsou fáze triumfu a pak zase obrovského chaosu. Mnozí na to zapomínají, přitom čínský kolos je vnitřně slabý. * Navíc se rozvolňují vztahy Evropy a USA. Je tohle nebezpečné?
Amerika bez nás přežije. Nepotřebuje nás. Američané jsou akceschopní, jsou odhodláni použít sílu a mají dost bohatství. Takovou kombinací nedisponuje nikdo na světě. Nemluvím o Bushovi či Iráku, ale americká zahraniční politika je strategicky dobře založena. Jde v ní o udržení hegemoniální pozice USA. A svět hegemona potřebuje. Jinak zde bude Somálsko. * Má jít tedy Evropa USA vstříc? Evropa by se měla rozhodnout, co vlastně chce. Ale nedobere se toho. Na to nemá. Jsme příliš rozdílní na to, abychom se sjednotili. Proto pořád hledáme politiku rovnováhy - tu s tím, tu s oním. Ale být proti Američanům nemá žádný význam. Politická elita musí umět dobře stát prodávat. Třeba tak, jak to dělají v Evropské unii Poláci
Rozhovor s Petrem Robejškem z Mezinárodního ústavu pro politiku a hospodářství v Hamburku MF DNES, 3.8.2002 Klíčovou úlohou české diplomacie je nyní zamezit protektorátu Ruska a také Německa nad střední Evropou. Jak by se měla česká zahraniční politika změnit? Jaké cíle sledovat? Mnoho Čechů se domnívá, že země jako naše, s geografickou polohou, kterou má, musí být zákonitě jen hříčkou v rukách velmocí. Je to reálný obraz? Geograficky viděno jsme opravdu v silovém poli zaostalého Ruska a posilujícího Německa. Vyvážit tyto tlaky a přispět k zamezení společného „protektorátu“ těchto dvou zemí nad střední Evropou je klíčovou úlohou české zahraniční politiky. Geoekonomicky viděno má Česká republika optimální pozici. Není sice vzdálena od dosavadního centra Evropy (Benelux), je blízká budoucímu centru Evropy (Berlín); nemá zátěž rozpětí západ - východ jako Polsko a není tak vzdálená jako Rumunsko. Navíc nás nikdo z našich sousedů vojensky neohrožuje. Zahraniční politika, opřená o inteligentnější hospodářskou a nesrovnatelně velkorysejší vzdělávací politiku, než ji prováděla minulá vláda, by se měla soustředit na masivní podporu dobývání a zajišťování trhů pro naše výrobky. Opírat by se přitom měla méně o spolky na věčné časy a více o dočasná bilaterální partnerství sloužící řešení aktuálních úkolů země. Dnes nebojujeme o území, ale o bohatství V předvolebním období mluvili politici často o národních zájmech. Jaké jsou ty, které by měla zahraniční politika prosazovat? Česká republika má tytéž zájmy jako ostatní země a lze je shrnout v pojmech blahobyt a bezpečnost. Konkurence mezi státy se zostřuje tím, že náš podíl na blahobytu a bezpečnosti často zvyšujeme pouze na úkor jiných. V našem regionu se již nebojuje o území, ale úporně se zápolí o bohatství. Naším národním zájmem tedy je zajistit co nejlevněji naši bezpečnost a investovat co nejvíce do rychlé modernizace hospodářství s cílem prodat co nejvíce zboží
jiným. Všechno ostatní jsou pouze prostředky k dosažení těchto cílů. Členství v EU má pro nás jiný význam než pro Polsko, ale ani pro nás, ani pro Poláky není národním zájmem, nýbrž pouze prostředkem k jeho dosažení. To je velmi důležité měřítko, zvažujeme-li zisky a ztráty spojené s členstvím v Evropské unii. Ministr zahraničí Svoboda prohlásil, že po odchodu Václava Havla si budeme muset uvědomit naši reálnou pozici ve světě. Do jaké míry je skutečně tato pozice předurčena velikostí, ekonomickou a vojenskou silou státu a do jaké je ovlivněna praktickým výkonem zahraniční politiky? V poslední době zažíváme znehodnocení tradičních důkazů moci. Velikost země, počet obyvatelstva, ale i surovinové vybavení může dnes být spíše nevýhoda než výhoda. To, že jsme malý národ, není na škodu. Řekl bych, že rozhodující měřítko pro šance národů v soupeření o blahobyt zní: „rychlý, či pomalý“, nikoliv „velký, či malý“. Analytici Světového ekonomického fóra zkoumají pravidelně hospodářskou výkonnost 50 vybraných zemí. Ve špičkové skupině se tradičně nacházejí především malé státy. Po tomhle žebříčku musíme vystoupat nahoru, ale to není pouze úkolem ministerstva zahraničí, nýbrž vlády jako celku a české ekonomiky. Základem činnosti ministerstva zahraničí by měl být poznatek, že politika je dnes mediální událost. Je-li práce s médii a P. R. perfektní, vyrovnává v mnoha ohledech slabost státu. A úloha šéfa diplomacie? Kolika řečmi ministr hovoří, je bezvýznamné ve srovnání s otázkou, má-li co říci, je-li pro zahraničí zajímavou, originální postavou, inteligentní a inspirativní osobností. Zahraniční politika se neodehrává v OSN, nýbrž na konferencích velkých koncernů, na sympoziích hospodářských vůdců, na velké scéně světových kulturních událostí a na stránkách prestižních časopisů. Je nezbytné, aby naše politická reprezentace byla při všech těchto příležitostech masivně zastoupena. Proto se musí vyznačovat chladnou analýzou a promyšlenou aktivitou, originalitou myšlení a kreativním jednáním, pílí a odvahou zkusit něco nového a zejména vytrvalým úsilím prospět našim národním zájmům. Čeho by se mělo nové vedení české diplomacie vyvarovat oproti tomu předchozímu a v čem si počínat jinak? Něco jsem již naznačil. Vyvarovat bychom se měli přepínání vlastních sil a komplikování naší situace snahami o spasení světa. Kdybych mohl rozhodovat, přenechal bych další vývoj na Kubě a jinde silnějším aktérům. Bylo by třeba, abychom konečně pochopili, že klasická zahraniční politika v tichosti zesnula. Smysl má pouze ekonomická diplomacie. Nežijeme již v době vídeňského kongresu, a proto je pro nás předsednictví Valného shromáždění OSN spíše danajský dar. Nesrovnatelně důležitější je získání zajímavých trhů nebo významného investora. Proto by měla zahraniční politika soustředit všechny síly na to, aby naleštila image České republiky jako místa, kde stojí za to bádat, vyrábět a žít. K tomu potřebujeme ofenzivnost, nápaditost, flexibilitu a originalitu. Visegrád byl útočištěm esejistické politiky Do dvou let máme vstoupit do Evropské unie, která bude mít tou dobou kolem dvaceti členů. Jakou roli bychom měli v tomto uskupení hrát, abychom se vůbec byli schopni prosadit? Je spolupráce v rámci visegrádského uskupení dobrou platformou pro fungování v rámci EU?
Visegrád byl a zůstal neuměle sroubeným útočištěm esejistické politiky, která počátkem devadesátých let uchvacovala sama sebe pojmy, jako je „společný evropský dům“, „konec dějin“, „mírová dividenda“ či „pařížská charta“. Z této růžové mlhy však záhy vystoupily ostré kontury národních zájmů. Počáteční elán přehlušilo nepřiznané poznání, že členové „visegrádu“ navzájem soupeří o co nejrychlejší integraci do evropských struktur. Kromě společných vzpomínek a ambicí si zúčastněné státy nemohou nabídnout skoro nic. Navíc je třeba si uvědomit, že společné vystupování, kupříkladu v EU, je možné pouze za cenu dlouhodobě omezujících kompromisních přístupů. Přesně to však nemůžeme potřebovat. Kdybych mohl rozhodovat, snažil bych se o dočasnou a bilaterální spolupráci mimo i uvnitř EU. Evropská unie se na jedné straně snaží hrát samostatnou roli ve světové politice a emancipovat se od Spojených států, na nichž je na druhé straně bezpečnostně závislá. Měli bychom se v této věci přimknout k Bruselu, kde žádáme o členství, anebo se snažit o určitou vyrovnanou pozici? Naši zahraniční politiku by měla charakterizovat flexibilita: neměli bychom se pokud možno jednoznačně vázat na žádného spojence. Umění zahraniční politiky spočívá v udržování rovnováhy a v nepřetržitém hledání nejvýhodnějších partnerů pro uskutečnění aktuálních zájmů naší země. Kupříkladu není vůbec jisté, jak dlouho bude Brusel místem, kde se „dělá“ evropská politika. Díváme-li se na Evropu geopoliticky, vidíme, že se architektura našeho kontinentu podstatně provzdušňuje. Mám dojem, že v příštích letech budou hrát větší roli národní státy a jejich specifické zájmy. Naše zahraniční politika by se tomu měla přizpůsobit a být spíše mezistátní než nadstátní. Proč zřizovat americké základny v České republice Zřejmě nejdůležitějším zahraničněpolitickým aktem od vzniku České republiky byl vstup do Severoatlantické aliance. Domnívali jsme se, že tímto krokem se jednou provždy zajišťujeme. Samo NATO se v poslední době významně proměňuje. Jak bychom na tento vývoj měli reagovat? NATO se rozšiřuje o bývalé nepřátele a zároveň vrací velkou část odpovědnosti za bezpečnost do rukou členských států. Naše reakce na tento vývoj by měla vycházet ze zjištění, že budoucí válku již nepovedou tanky, nýbrž vysoce přesná high-tech, méně v poli a více ve stratosféře či virtuálním počítačovém prostoru. O bezpečnostní politice by se proto mělo diskutovat v inovačních pojmech, jako je přestrukturování části armády do pořádkových jednotek, používání defenzivních zbraní, „nákup“ bezpečnosti u lépe vybavených spojenců a v neposlední řadě ekonomická bezpečnostní diplomacie. Pro naši bezpečnost by byla užitečná kombinace těchto přístupů zakotvená v úzké spolupráci s jedinou vojensky opravdu akceschopnou mocností, Spojenými státy. Navrhl jste, abychom na našem území zřídili americkou vojenskou základnu. Jakými argumenty byste přesvědčil veřejnost, která pravděpodobně ničemu takovému nebude nakloněna, že je to potřebné a prospěšné? Nejprve bychom měli připustit skutečnost, že sice existují reálná ohrožení, ale neexistují ideální reakce na tato ohrožení. Zastáváme-li názor, že se chceme optimálně a co nejlevněji zajistit, musíme připustit, že by pro nás měla americká základna mnohostranný význam. Její
hodnota by se neomezovala pouze na vojenskou a psychologickou oblast; minimálně stejně významná by byla pro ekonomickou stabilizaci a konečně i pro úsporu výdajů na naši bezpečnostní a obrannou politiku. Za neméně významný argument považuji, že by tato základna byla důležitou protiváhou německé dominance. Ta dělá mnoha našim občanům starosti. Projekt by přinášel i další možnosti. Základna by se mohla nalézat na československé hranici. Eventuálně by mohla představovat jakýsi česko-slovenský projekt. S tím spojené pozitivní politické a ekonomické důsledky jsou myslím zřejmé. Nejprve bychom se však měli zeptat Američanů, co si o tom všem myslí oni.
