180
10. funkční období
180 Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Smlouva mezi Českou republikou a Albánskou republikou o sociálním zabezpečení, podepsaná v Praze 13. října 2015
2015
Návrh usnesení Senátu Parlamentu České republiky
Senát Parlamentu České republiky souhlasí s ratifikací Smlouvy mezi Českou republikou a Albánskou republikou o sociálním zabezpečení, podepsané v Praze 13. října 2015
Předkládací zpráva pro Parlament ČR Jedním ze základních cílů české zahraniční politiky je rozvoj všestranných a vzájemně výhodných vztahů s ostatními státy světa. Vedle smluv ryze hospodářského či finančního charakteru (o ochraně investic, zamezení dvojího zdanění, aj.) jsou smlouvy o sociálním zabezpečení další druh dokumentů, jejichž sjednání se projeví zejména v oblasti ekonomiky. Smlouvy o sociálním zabezpečení zajišťují nezbytnou ochranu migrujících pracovníků v sociální oblasti a zaměstnavatelům dávají potřebnou jistotu v povinnostech, jestliže jejich zaměstnanci vykonávají činnost ve druhém státě. Tyto smlouvy respektují existující národní sociální systémy, nezasahují do jejich podstaty, ale stanoví přesná pravidla koordinace. Jejich cílem je odstranit kolize vznikající při aplikaci národních zákonů a vyloučit omezení nároků na dávky z důvodu občanství, bydliště nebo kratší doby pojištění získané na území některého ze smluvních států. Vymezením přesných pravidel účasti občanů na pojištění určitého státu, spolu se zajištěním nároků z toho plynoucích, se uvolní prostor pro snadnější pohyb pracovníků, podnikání a poskytování služeb. Oblast vztahů sociálního zabezpečení na bilaterální úrovni mezi Českou republikou a Albánskou republikou (dále jen „Albánie“) dosud upravena není. (V roce 1960 byla sice podepsána Dohoda mezi Československou republikou a Albánskou republikou o spolupráci v oblasti sociálního zabezpečení a Protokol k jejímu provádění, avšak pro určité tehdejší politické neshody mezi oběma státy nevstoupila nikdy v platnost.) Iniciativa k zahájení jednání o Smlouvě mezi Českou republikou a Albánskou republikou o sociálním zabezpečení (dále jen „Smlouva“) vzešla z české strany. Po vstupu do EU zůstalo v Evropě jen málo zemí, s nimiž by ČR neměla oblast sociálního zabezpečení upravenu, a jakkoli vztahy mezi oběma státy v oblasti hospodářství a obchodu nedosahují větší intenzity, je cílem Smlouvy je podpořit. Navíc v Albánii existuje i (byť velice malá) česká komunita a Albánie se pomalu stává poměrně zajímavou turistickou destinací pro české občany. Bez zajímavosti z pohledu ČR na Albánii není například ani to, že pro ni bylo býv. Československo v polovině 70 let m. s. druhý největší světový obchodní partner, nebo že Albánie v roce 1968 na protest proti okupaci ČSSR vystoupila z Varšavské smlouvy, v roce 2009 se stala členem NATO a od roku 2014 je kandidátskou zemí EU. Posléze uvedené je silným podnětem k úpravě vztahů mezi oběma státy v sociální oblasti vycházejících z principů platných v EU a - podobně jako ČR - připravuje své smlouvy s Albánií i řada dalších evropských států. Z bilaterálních smluv sjednaných s Albánií je možno zmínit dohodu o podpoře a vzájemné ochraně investic (1994) nebo smlouvu o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a majetku (1995). Přes veškeré obtíže a nutnou opatrnost při investování v Albánii by Smlouva o sociálním zabezpečení měla napomoci českým firmám k návratu na albánský trh. Navrhovaná Smlouva s Albánií je standardním dokumentem, který respektuje základní mezinárodně uznávané principy (obsažené v mnohostranných konvencích i předpisech EU), tj. - rovnost nakládání s občany, resp. osobami, na které se Smlouva vztahuje, - příslušnost k pojištění ve státě zaměstnání s přesně vymezenými výjimkami, - sčítání dob pojištění získaných podle právních předpisů obou států pro nárok na dávky, - export dávek, tzn. jejich výplatu do ciziny po vstupu Smlouvy v platnost.
Smlouva vychází ze zásad koordinace systémů sociálního zabezpečení platné v Evropské unii, konkrétně z nařízení EP a Rady ES č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a nařízení EP a Rady ES č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k předchozímu nařízení. Co do věcného obsahu je návrh uceleným smluvním dokumentem vztahujícím se na oblast: - nemocenského pojištění (peněžitých dávek při nemoci a v mateřství), - zdravotního pojištění (věcných dávek / zdravotní péče), - důchodového pojištění (starobních, invalidních a pozůstalostních důchodů) a - pracovních úrazů a nemocí z povolání (peněžitých i věcných dávek). Oblasti vymezené ve Smlouvě s Albánií jsou upraveny obdobným způsobem, jako v řadě dalších smluv tohoto typu sjednávaných Českou republikou v posledních cca 20 letech. Z celého komplexu dávek, které v rámci mezinárodních vztahů přicházejí pro smluvní úpravu v úvahu, nejsou ve Smlouvě zahrnuty pouze rodinné dávky (přídavek na dítě, rodičovský příspěvek), porodné, pohřebné a dávky v nezaměstnanosti. Oproti pravidlům platným v EU, jejichž propracovanost a komplexnost vychází z principu volného pohybu osob, byla v bilaterální úpravě přijata jen velice omezená úprava pro poskytování zdravotní péče pojištěncům jednoho státu ve státě druhém. Přesto odvětví zdravotního pojištění představuje (vedle důchodového pojištění) nejvýznamnější oblast upravovanou ve Smlouvě. V souladu s mezinárodními zvyklostmi je Smlouva členěna do pěti částí. Část I – Všeobecná ustanovení Článek 1 obsahuje definice výrazů používaných pro účely této Smlouvy. Článek 2 vymezuje věcný rozsah Smlouvy výčtem dávek v rámci jednotlivých odvětví upravených národními zákony, na které se Smlouva vztahuje. Důležité je ustanovení odst. 2 tohoto článku zajišťující aplikaci Smlouvy i na nové právní předpisy přijaté k úpravě předmětu Smlouvy. Stát se tak nemůže změnou vnitrostátních předpisů zprostit svých povinností založených Smlouvou. Současně odst. 4 brání vztáhnout Smlouvu na nově zavedená odvětví sociálního zabezpečení, aniž by se na tom dohodly příslušné úřady smluvních států. Článek 3 určuje, na které osoby se Smlouva vztahuje. Za velice pozitivní lze považovat skutečnost, že albánská strana přijala český návrh vztáhnout Smlouvu na všechny osoby bez ohledu na jejich státní občanství. (Omezení dvoustranných smluv pouze na občany smluvních států ze strany některých zemí působí problémy /zejm. je to zřetelné ve vztahu ke státům vzniklým po rozpadu býv. SSSR/ a komplikuje i plnění závazků vyplývajících z práva EU. Všechny členské státy /tedy i ČR/ jsou podle rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie /dříve Evropského soudního dvora/ v případě "Gottardo" /C 55/00/ povinny zajistit všem EU občanům rovné nakládání při aplikaci svých bilaterálních smluv, tj. např. přiznat jim dílčí důchody na základě dob pojištění získaných ve smluvních státech. Splnění této povinnosti může být ztíženo tím, je-li bilaterální smlouva omezena pouze na občany smluvních států a druhý smluvní stát občanu EU zaměstnanému v obou státech, který však není občanem prvního smluvního státu /např. ČR/ odmítne potvrdit získanou dobu pojištění.)
2
Článek 4 zakládá povinnost stejného nakládání s osobami krytými Smlouvou. Rovnost nakládání je jedním ze čtyř základních principů koordinace. (Tato rovnost bude díky čl. 3 uplatněna i na občany EU a umožní ČR plnit povinnosti vyplývající pro ni z práva EU.) Článek 5 vyjadřuje další ze základních koordinačních principů zakládající rovnost území pro poskytování dávek, který vylučuje možnost státu omezit jejich výplatu pouze pro osoby na vlastním území. (Výjimkou je např. důchod „invalidů z mládí“ uvedený v čl. 22 Smlouvy.) Odst. 2 tohoto článku stanoví rovněž výplatu dávek mimo území smluvních států, a to za stejných podmínek jako vlastním občanům. Článek 6 vylučuje vznik nároku na stejné dávky kryjících stejné riziko za tutéž dobu pojištění. (U důchodů se například dávka vypočítává pomocí součtu nepřekrývajících se dob pojištění získaných v obou smluvních státech, výsledkem čehož je přiznání dvou „dílčích“ důchodů, z každého státu jeden. Není však vyloučeno, aby v některém státě byl důchod vypočtený výlučně na základě jeho dob pojištění vyšší, a v takovém případě se přizná tento, byť by zahrnoval i některé doby zhodnocené podle Smlouvy druhým státem. Část II – Určení příslušných právních předpisů Tato část Smlouvy vymezuje standardním způsobem, právním předpisům, kterého smluvního státu budou osoby kryté Smlouvou podléhat (a kam budou odvádět pojistné). V zásadě to budou právní předpisy státu, v němž je vykonávána výdělečná činnost (článek 7), s odchylkami (články 8 až 12). Přesným vymezením aplikace jediného konkrétního zákonodárství v daném časovém období sledují všechny smlouvy o sociálním zabezpečení cíl zabránit vyloučení osoby z pojištění, nebo naopak případnému vzniku dvojího pojištění z téže činnosti, což je další ze 4 základních principů koordinace. Článek 13 obsahuje (rovněž v mezinárodní smluvní praxi obvyklé) ustanovení o možnosti stanovit odchylku z předchozích ustanovení o příslušnosti k právním předpisům za podmínky, že daná osoba bude účastna systému sociálního zabezpečení alespoň v jednom ze smluvních států. Část III – Zvláštní ustanovení pro jednotlivé kategorie dávek V oblasti nemoci a mateřství (kapitola prvá) Smlouva upravuje poskytování peněžitých i věcných dávek (zdravotní péče). Článek 14 ukládá povinnost sčítat doby pojištění získané podle právních předpisů obou států v případech, kdy vlastní doba pojištění pro nárok na dávku není dostačující. Jedná se o další z principů koordinace. Přímé poskytování peněžitých dávek v nemoci a mateřství i při pobytu osoby na území druhého státu (článek 15 odst. 1, písm. b) odpovídá obecné zásadě obsažené v článku 5 Smlouvy, podle níž nesmí být nárok na dávky zamítnut z důvodu, že osoba bydlí ve druhém státě. Z uvedené obecné zásady (vždy se stejným významem označované různě jako zásada o „výplatě dávek do ciziny“, o „exportu dávek“, o „zachování nároků“, o „rovnosti bydliště“ nebo o „rovnosti území“) činí mezinárodní smluvní dokumenty a praxe (včetně pravidel platných v EU) výjimku, která se týká zdravotní péče (věcných dávek).
3
Smlouva zakotvuje nárok osoby obdržet zdravotní péči i při pobytu ve druhém státě, avšak jen v nutném rozsahu a je-li to neodkladné (článek 15 odst. 1, písm. a). V případě souhlasu kompetentní instituce (kterou je zdravotní pojišťovna dotyčné osoby), může být poskytnuta zdravotní péče i nad uvedený nutný rozsah (článek 15 odst. 2). Příslušnost k pojištění a nárok na dávky upravuje Smlouva ve vztahu k výdělečně činným osobám. Výsledkem jejich migrace zpravidla je, že po skončení aktivní činnosti obdrží důchody („dílčí“ důchody) od obou států. Smyslem článku 16 je v těchto případech vymezit, že poživatelé důchodů z obou smluvních států budou podléhat právním předpisům o zdravotním pojištění státu svého bydliště. Zdravotní péče poskytovaná pojištěnci jednoho státu ve státě druhém se neposkytuje „zdarma“, jak tomu bylo v některých dřívějších smlouvách, ale za úhradu (článek 17 odst. 1). Smlouva (odst. 2) při tom zaručí, že výše nákladů této zdravotní péče bude stanovena v cenách účtovaných vlastním pojištěncům (nikoli vyšších). Samotná technika hrazení nákladů bude dohodnuta příslušnými úřady ve Správním ujednání, tj. v prováděcím dokumentu ke Smlouvě (odst. 3). V oblasti důchodového pojištění (kapitola druhá) zaručí Smlouva nejen výplatu dávek do druhého (event. třetího) státu, ale i přiznání nároků na ně se zřetelem k dobám pojištění ve druhém státě. V této části Smlouvy jsou podrobně rozpracována ustanovení upravující postup při výpočtu důchodů. Článek 18 zakládá v odst. 1 povinnost sčítat doby pojištění získané ve smluvních státech a v odst. 2 ji rozšiřuje i na doby získané ve třetím státě v případě, je-li v mezinárodním právním předpise o sociálním zabezpečení, kterým je smluvní stát s tímto třetím státem vázán, sčítání dob pojištění obsaženo (jde např. o jiné bilaterální smlouvy či právní předpisy EU). Vzhledem k poměrně dlouhé době pojištění potřebné pro nárok na důchod podle českých právních předpisů je toto ustanovení pro českou stranu zvláště významné. Vlastní výpočet důchodů popsaný ve Smlouvě (článek 19) provádějí oba smluvní státy stejně podle univerzálního principu používaného i v EU pro koordinaci více než 30 různých důchodových systémů: Pokud nárok na důchod vznikne podle právních předpisů jednoho smluvního státu, aniž by bylo třeba přihlížet k dobám pojištění získaným podle právních předpisů druhého smluvního státu, instituce tohoto státu vypočte samostatný (tzv. „národní“) důchod podle vlastních právních předpisů a se zřetelem pouze k vlastním dobám pojištění (odst. 1 písm. a). Vedle toho však provede výpočet rovněž podle písm. b), kdy podrobný postup je stanoven v odstavci 2. Podle něho nejprve vypočítá tzv. teoretický důchod za všechny doby pojištění (písm. a) a z něj následně určí podíl odpovídající době získané podle jeho právních předpisů k celkové době pojištění (písm. b); výsledkem je tzv. „dílčí“ důchod. Tentýž odstavec rovněž ukládá institucím obou smluvních států, aby pro stanovení výpočtového základu pro důchod každá z nich vzala v úvahu pouze příjmy dosažené v dobách pojištění získaných podle jeho právních předpisů a tento příjem pak považovala za dosažený i v dobách pojištění získaných podle právních předpisů druhého státu, resp. v dobách, k nimž přihlíží při stanovení výše teoretického důchodu. Uvedený postup (standardní pro EU) zaručí, aby výpočtový základ pro důchod nebyl „rozmělněn“ o doby, kdy osoba byla zaměstnána ve druhém (příp. třetím) smluvním státě.
4
Podle odstavce 3 bude mít dotčená osoba od každého ze smluvních států nárok na vyšší z důchodů vypočtených jako „národní“ nebo „dílčí“ důchod. Důvodem uvedeného postupu je skutečnost, že v některých případech může být posléze uvedený výpočet vyšší a je smyslem Smlouvy vyloučit případy, kdy migrace a zaměstnání osoby v obou smluvních státech by mohly vést ke krácení důchodových nároků oproti osobám zaměstnaným pouze v jednom z nich. Nakládání s dobami pojištění kratšími než jeden rok řeší článek 20. Článek 21 obsahuje zásadu stejného posuzování skutečností, která vychází ze vzoru EU a článku o „asimilaci faktů“ obsaženém v Nařízení EP a Rady ES č. 883/2004. Skutečnosti mající vliv na nárok na dávky budou mít stejný význam bez ohledu na to, že k nim došlo na území druhého státu. Uvedená zásada tak umožňuje rozšíření vnitrostátních pravidel o krácení dávek v případě jejich souběhu s jinými dávkami nebo příjmem z výdělečné činnosti i na souběh s dávkami či příjmem majícími původ v druhém smluvním státě. Je třeba však poznamenat a preambule zmíněného evropského nařízení to zvláště zdůrazňuje, že zásadu stejného posuzování skutečností je třeba aplikovat přiměřeně a dbát na to, aby nevedla k objektivně nezdůvodněným výsledkům. Odst. 2 tohoto článku proto také obsahuje zmocnění pro příslušné úřady použití těchto pravidel o krácení ve vztahu k příjemcům dávek omezit nebo zcela vyloučit. Článek 22 obsahuje odchylnou úpravu ČR od základního principu o rovnosti území a exportu dávek obsaženého v čl. 5 pro tzv. důchody „invalidům z mládí“. Přiznání těchto dávek není podmíněno získáním určité doby pojištění a je důvodné, aby česká strana mohla omezit jejich poskytování pouze osobám bydlícím na území státu. Pro případy pracovních úrazů a nemocí z povolání (kapitola třetí) stanoví Smlouva v článcích 23 až 25 obvyklá pravidla pro poskytování dávek. Stanoví mj. příslušnost k přiznání dávky toho ze smluvních států, jehož právním předpisům osoba podléhala v době pracovního úrazu nebo v době výkonu činnosti mající za následek nemoc z povolání, povinnost brát v úvahu doby podobného zaměstnání vykonávaného podle právních předpisů druhého smluvního státu a přihlížet tak k délce zdraví ohrožujícího zaměstnání vykonávaného v obou smluvních státech (expoziční doba). Smlouva určuje rovněž pravidla postupu, pokud vlivem činnosti ve druhém státě nastane zhoršení nemoci z povolání vzniklé již dříve ve státě prvém. Omezené poskytování zdravotní péče pouze na nezbytný rozsah a v neodkladných případech platí i pro případy pracovních úrazů a nemocí z povolání s tím, že právě v této oblasti bude zřejmě častěji využito ustanovení o souhlasu zdravotní pojišťovny s poskytnutím péče ve větším rozsahu (zejména u tzv. „vyslaných“ pracovníků). Část IV – Různá ustanovení Tato část Smlouvy obsahuje standardní závazky přijímané za účelem usnadnění provádění Smlouvy či konkretizaci zásad v ní obsažených (články 26 až 34). Článek 26 předvídá v rámci spolupráce příslušných úřadů sjednání správního ujednání, jež je standardním doprovodným dokumentem tohoto typu smluv. V něm budou rovněž určena styčná místa. V tomto článku je také upraveno poskytování vzájemné pomoci mezi institucemi smluvních států bez úhrady nákladů (odst. 2), což platí i pro dožádaná lékařská vyšetření (odst. 4).
5
Článek 27 – vyjadřuje zásadu rovnocennosti úředních jazyků smluvních států doplněných o angličtinu. Předpokládá se, že komunikace bude vedena především v angličtině či prostřednictvím dohodnutých formulářů, jejichž znění se zpracovává zpravidla v jazycích obou zemí (dvojjazyčné formuláře). Článek 28 obsahuje osvobození od poplatků a od ověřování dokumentů předkládaných při provádění Smlouvy, vč. „tzv. „superlegalizace“ diplomatickými nebo konzulárními úřady s tím, že dokumenty ověřené institucí jednoho státu jako pravé a přesné kopie budou jako takové přijaty i institucí druhého státu. Článek 29 upravuje postup orgánu jednoho státu, u kterého byla podána žádost o dávku nebo odvolání směřující k orgánu druhého smluvního státu. Článek současně obsahuje pravidlo, že žádosti o dávku či odvolání podaná v předepsané lhůtě, avšak v nesprávném státě, se automaticky považují za správně a včas podané s tím, že je třeba je bez prodlení postoupit orgánu státu příslušného k rozhodnutí. Článek 30 představuje právní základ pro vzájemné zúčtování případných přeplatků. Nepodaří-li se vymoci pohledávky tímto způsobem, může přicházet v úvahu vykonávací řízení, jehož postup je popsán v následujícím článku. Článek 31 stanoví podmínky a postupy nezbytné proto, aby rozhodnutí vykonatelná v jednom ze smluvních států, mohla být za takové uznána a vykonávací řízení mohlo být uskutečněno i na území druhého smluvního státu. V jeho rámci může dojít k exekuci nejen z důvodu neuspokojených přeplatků na dávkách, ale i pro nedoplatky na pojistném či pro jiné pohledávky. Článek 32 ukládá povinnost realizovat platby do druhého smluvního státu ve volně směnitelných měnách. Článek 33 - ochrana vyměňovaných informací - souvisí se stále větším důrazem na ochranu osobních údajů a promítá se ve všech nově sjednávaných smlouvách o sociálním zabezpečení (smlouvy staršího typu žádná podobná ustanovení neobsahovaly). Snahou je skloubit obecnou svrchovanost národních předpisů v zacházení s osobními informacemi s požadavkem na přeshraniční výměnu těchto informací, která je pro aplikaci Smlouvy nezbytná. Ve Smlouvě byla použita standardní formulace, že osobní údaje předávané v souvislosti s prováděním Smlouvy z jednoho smluvního státu do druhého mohou být použity pouze pro účely provádění této smlouvy. Nicméně, a to je zvlášť důležité, se české straně podařila prosadit do Smlouvy možnost využít předávané informace i pro jiné účely, stanoví-li tak národní zákony (např. ve věcech trestních). Článek 34 upravuje řešení sporů, k nimž může při provádění Smlouvy docházet. Dohodnuté znění vychází z dosavadních dlouholetých zkušeností, že naprostá většina sporů je vyřešena jednáním již na úrovni institucí. V některých složitějších případech k vyřešení sporu napomůže stanovisko příslušných úřadů, resp. jednání mezi ministerstvy. Nikdy se však neukázala potřeba zřizovat zvláštní arbitrážní komise a přijímat složitá pravidla jejich rozhodování. Část V - Ustanovení přechodná a závěrečná Článek 35 vylučuje přiznání nároků a zpětné platby za doby před vstupem Smlouvy v platnost (odst. 1) s tím, že pro stanovení nároků je třeba respektovat všechny i dříve získané doby pojištění (odst. 2). Dávky mohou být poskytnuty (samozřejmě nejdříve až od vstupu Smlouvy v platnost) i v případě dřívějších pojistných událostí (například při úmrtí
6
jednoho z manželů, které pro neexistenci Smlouvy nevedlo k nároku na pozůstalostní důchod) s výjimkou případů, za něž by již dříve náleželo jednorázové plnění (odst. 3). Smlouva současně nezpochybňuje dříve vydaná rozhodnutí, na žádost však umožní přepočet již přiznaných důchodů (odst. 4). Lhůty platné pro aplikaci předchozích ustanovení stanoví odst. 5. Poslední dva články obsahují opět úpravu standardní pro danou kategorii mezinárodních smluv: Článek 36 - vyžadující Smlouvu ratifikovat - vyjadřuje její charakter (jedná se o „prezidentskou“ smlouvu) a stanoví její platnost v návaznosti na oznámení o splnění všech nezbytných podmínek pro vstup Smlouvy v platnost podle pravidel platných v každém státě (v ČR souhlas obou komor Parlamentu ČR, ratifikace prezidentem). Z článku 37 - o platnosti, resp. ukončení platnosti Smlouvy - pak vyplývá, že se Smlouva sjednává na dobu neurčitou, každý ze smluvních států ji může vypovědět, a pokud by k takové výpovědi došlo, všechny nároky podle Smlouvy získané zůstanou zachovány; postupy by měly mezi sebou oba státy dohodnout. Následují závěrečné formulace o zmocněncích, místu a datu podpisu, jazycích a počtu vyhotovení Smlouvy, spolu s podpisovou klausulí. Za důležité je třeba považovat rozhodující anglické znění Smlouvy pro případné rozdílnosti ve výkladu. …………………………. Finanční dopady vyplývající ze Smlouvy budou v zásadě dvojího druhu a budou se týkat důchodového a zdravotního pojištění. Výdaje pro státní rozpočet vyplynou především z přiznávání českých dílčích důchodů za doby pojištění v České republice. Díky Smlouvě vznikne nárok na český dílčí důchod těm osobám, jejichž česká doba pojištění sama o sobě nepostačuje pro přiznání samostatného důchodu (u starobních důchodů je to doba kratší než 20, resp. 30 až 35 let vzhledem k postupnému prodlužování potřebné doby pojištění), avšak spolu s dobou hodnotitelnou albánskou stranou bude potřebná doba pojištění splněna. Částečnou představu, jak se doba pojištění promítne v důchodu přiznaném podle Smlouvy, si lze udělat z následujícího propočtu. Průměrný český starobní důchod v roce 2014, při délce pojištění 42 let, činil 11 075 Kč měsíčně. Jeden rok pojištění se tak promítá v měsíčním důchodu částkou 264 Kč. Vyjdeme-li z toho, že by albánský občan získal v České republice průměrně 10 let pojištění (tj. polovinu doby mezi 1 a 20 roky, za něž může Smlouva založit nároky na české důchody albánských občanů pojištěných v minulosti v České republice), pak by průměrný roční český dílčí důchod jedné osoby činil cca 31 680 Kč (264 Kč x 12 měsíců x 10 let pojištění). Náklady na důchody přiznané podle Smlouvy souvisí s úrovní migrace pracovníků mezi oběma státy. Ačkoli migrace Albánců za prací zejména do „západních“ zemí je poměrně značná, v ČR jich jsou jen zhruba dvě desítky a rovněž počet českých občanů zaměstnaných a pojištěných v Albánii je omezen jen na ojedinělé případy. Smlouva zakládající nárok na tzv. „dílčí důchody“ nebude tedy představovat žádný zaznamenatelný dopad na státní rozpočet a vždy se přitom bude jednat o platby kryté odvedeným pojistným. Prostředky na provádění Smlouvy v oblasti důchodů budou čerpány z kapitoly MPSV.
7
Náklady za zdravotní péči poskytnutou ve druhém smluvním státě budou podle Smlouvy hradit příslušné zdravotní pojišťovny za své pojištěnce, a to v cenách platných ve státě, kde byla péče poskytnuta. Smlouva s Albánií vychází z principu zachování nároku na poskytnutí zdravotní péče a její úhradu příslušnou zdravotní pojišťovnou i při pobytu pojištěnce na území druhého státu, ale v zásadě omezuje poskytnutí této péče pouze na nezbytný rozsah v případech, je-li to vzhledem ke zdravotnímu stavu neodkladné. Českým zdravotním pojišťovnám Smlouva jejich závazky, které mají vůči tuzemským poskytovatelům zdravotní péče, rozšiřuje o povinnost uhrazovat do Albánie náklady za zdravotní péči poskytnutou tam jejich pojištěncům. Z hlediska výdajů však nemusí jít o jejich zvýšení. Povinnost hradit náklady (byť ex post) za zdravotní péči poskytnutou svým pojištěncům mají zdravotní pojišťovny již dnes (viz § 14 zák. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění, podle něhož „Ze zdravotního pojištění se pojištěncům uhradí též částka, kterou vynaložili na neodkladnou zdravotní péči, jejíž potřeba nastala během jejich pobytu v cizině, a to do výše stanovené pro úhradu takové péče na území České republiky“). Protože však cena péče určená k úhradě se stanoví podle cen platných pro pojištěnce ve státě, kde byla poskytnuta - a ceny v Albánii jsou podstatně nižší, než v ČR lze reálně předpokládat, že výdaje českých zdravotních pojišťoven na úhradu péče poskytnuté podle Smlouvy budou nižší. Vytvořením pravidel pro úhradu nákladů mezi institucemi zdravotního pojištění obou států bez toho, že by samotný pojištěnec musel hradit náklady přímo, přitom Smlouva samotná nevyloučí ani komerční pojištění. Je totiž poměrně snadno dostupné, často sjednávané i v rámci celkové rekreace, v některých směrech (ne však ve všech) poskytuje i vyšší ochranu a v praxi je lékaři a zdravotnickými zařízeními v místě pobytu dokonce přednostně přijímané. Shrneme-li finanční dopady vyplývající ze sjednání Smlouvy, pak v oblasti důchodového pojištění budou výdaje ze státního rozpočtu zcela zanedbatelné, u zdravotního pojištění se výdaje českých zdravotních pojišťoven dokonce sníží. ………………………………… Předkládaná Smlouva odpovídá po obsahové i formální stránce mezinárodně uznávaným požadavkům na koordinaci sociálního zabezpečení v oblasti důchodů tak, jak jsou vyjádřeny v úmluvách MOP, Rady Evropy i v předpisech EU. V zájmu provázanosti s posledně uvedenými právními dokumenty a z důvodu zajištění jednotné praxe obsahuje principy obsažené v nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a v nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Z hlediska rovných příležitostí je Smlouva neutrální, je v souladu se závazky vyplývajícími z členství v EU, se závazky převzatými v rámci jiných smluv a s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva. Předkládaný dokument je smlouva prezidentského charakteru, jež je před ratifikací předkládána k vyslovení souhlasu oběma komorám Parlamentu ČR podle článku 49 písm. a) a e) Ústavy ČR, protože upravuje práva a povinnosti osob a týká se věcí, jejichž úprava je vyhrazena zákonu. Sjednání Smlouvy nevyžaduje změny v českém právním řádu. Její provádění bude zajišťováno v rámci působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva
8
zdravotnictví na základě platných právních předpisů se zřetelem k ustanovení této smlouvy (budou se aplikovat české právní předpisy a v případech, kdy Smlouva obsahuje specifickou úpravu – např. o sčítání dob pojištění – budou aplikována příslušná ustanovení Smlouvy). Vláda České republiky se sjednáním Smlouvy vyslovila souhlas svým usnesením ze dne 30. září 2015 č. 771. V Praze dne 22. prosince 2015 Mgr. Bohuslav Sobotka, v. r. Předseda vlády
9
