181
10. funkční období
181 Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Smlouva o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Tuniskou republikou, podepsaná v Praze 20. listopadu 2015
2015
Návrh usnesení Senátu Parlamentu České republiky
Senát Parlamentu České republiky souhlasí s ratifikací Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Tuniskou republikou, podepsané v Praze 20. listopadu 2015
Předkládací zpráva pro Parlament ČR Jedním ze základních cílů české zahraniční politiky je rozvoj všestranných a vzájemně výhodných vztahů s ostatními státy světa. Vedle smluv ryze hospodářského či finančního charakteru (o ochraně investic, zamezení dvojího zdanění, aj.) jsou smlouvy o sociálním zabezpečení další druh dokumentů, jejichž sjednání se projeví zejména v oblasti ekonomiky. Smlouvy o sociálním zabezpečení respektují existující národní sociální systémy; nezasahují do jejich podstaty, ale stanoví přesná pravidla koordinace. Jejich cílem je odstranit kolize vznikající při aplikaci národních zákonů a vyloučit omezení nároků na dávky z důvodu občanství, bydliště nebo kratší doby pojištění získané na území některého ze smluvních států. Vymezením přesných pravidel účasti občanů na pojištění určitého státu, spolu se zajištěním nároků z toho plynoucích, se uvolní prostor pro snadnější pohyb pracovníků, podnikání a poskytování služeb. Koncepce sjednávání mezinárodních smluv ČR v oblasti sociálního zabezpečení se orientuje na státy, které nejsou pokryty společnými komunitárními pravidly, ale které jsou v centru zájmu České republiky, a to jak z hlediska ekonomické spolupráce, tak i z hlediska zájmu české strany přispět k zajištění (případně k zachování) sociálních nároků našich občanů. Tunisko spadá zejména do posledně uvedené skupiny států. …………………………. Oblast vztahů sociálního zabezpečení na bilaterální úrovni mezi Českou republikou a Tuniskou republikou (dále jen „Tunisko“) dosud upravena není. Iniciativa k zahájení jednání o smlouvě s Tuniskem vzešla z české strany. V roce 2001 Ministerstvo zahraničních věcí České republiky začalo upozorňovat na značné problémy, které v oblasti převodu důchodů z Tuniska způsobuje českým občanům, kteří v Tunisku pracovali a po skončení aktivního věku se chtějí vrátit do České republiky, neexistence bilaterální úpravy dané problematiky ve vztahu mezi oběma státy. Rovněž okolnost, že Tunisko jako oblíbenou turistickou destinaci každoročně navštěvuje značné množství českých občanů (podle dostupných údajů Tunisko navštívilo v roce 2010 cca 60 tisíc českých občanů, v roce 2011 přes 67 tisíc a v posledních letech okolo 100 tisíc), svědčila ve prospěch přijetí záměru sjednat s Tuniskem smlouvu o sociálním zabezpečení. (Odvětví turistiky jistě negativně ovlivní vývoj bezpečnostní situace v tomto regionu, avšak ani ta zřejmě zcela nepotlačí zájem o jednu z nejlevnějších leteckých destinací pro letní dovolenou.) Pro Tunisko je charakteristická silná orientace na západoevropské země, zejména EU (téměř 80% podíl na zahraničním obchodu Tuniska, EU jako jeden z největších investorů, v EU největší komunita Tunisanů v zahraničí), s níž uzavřelo, jako první země Maghrebu a arabská země vůbec, Asociační dohodu o partnerství s EU. Dohoda byla podepsána 12. 4. 1995 v Bruselu a vstoupila v platnost 1. 3. 1998. Dne 19. 11. 2012 se v Bruselu uskutečnilo 9. zasedání asociační rady EU – Tunisko, na kterém byla podepsána dohoda o přiznání statutu privilegovaného
partnerství. Rovněž byl přijat akční plán pro politickou, ekonomickou, finanční a sociální oblast na léta 2013 - 2017. Tuniská republika se svým současným liberálním trhem (proces liberalizace tuniského trhu pokračuje v souladu se závazky plynoucími z Asociační dohody uzavřené mezi Tuniskem a EU), který v zásadě respektuje závěry uruguayského kola GATT a následně zásady WTO, představuje v regionu arabských států Maghrebu pro Českou republiku tradičního a spolehlivého obchodního partnera. Platí to o to víc v posledním období, kdy je prostřednictvím své Asociační dohody v trvalém ekonomickém a obchodním styku s vyspělým trhem většiny západoevropských zemí. Česko-tuniský obchod, nehledě na globální finanční krizi, se v posledních letech stabilizoval v rozmezí 80 - 90 mil. USD p. a. V Tunisku již podniká několik prvních česko-tuniských smíšených podniků (např. GEOSAN Tunisie - stavební práce či RAVAK Tunisie - distribuce akrylátových van a sprchových koutů) a na tuniském trhu panuje povědomí o kvalitách vybraného českého zboží. Tuniská republika patří mezi země s dobrou platební morálkou. Z české strany neexistují žádné nedobytné pohledávky. Poskytnutý úvěr z roku 1976 (75 mil. švýc. franků) byl tuniskou stranou v roce 1995 plně uhrazen, včetně úroků. Bilaterální vztahy mezi Českou republikou a Tuniskem se opírají o širokou smluvní základnu. Nejvýznamnější z těchto smluv upravují hospodářskou spolupráci, právní pomoc, leteckou dopravu, zamezení dvojímu zdanění, vzájemnou ochranu investic, cestovní ruch a řadu dalších oblastí. Předkládaná Smlouva o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Tuniskou republikou (dále jen „Smlouva“) je standardním dokumentem, který respektuje základní mezinárodně uznávané principy (obsažené v mnohostranných konvencích i předpisech EU), tj. - rovnost nakládání s občany, resp. osobami, na které se Smlouva vztahuje, - příslušnost k pojištění ve státě zaměstnání s přesně vymezenými výjimkami, - sčítání dob pojištění získaných podle právních předpisů obou států pro nárok na dávky, - export dávek, tzn. jejich výplatu do ciziny po vstupu Smlouvy v platnost. V rámci svého rozsahu vychází Smlouva ze zásad koordinace systémů sociálního zabezpečení platné v Evropské unii, konkrétně z nařízení EP a Rady ES č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a nařízení EP a Rady ES č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k předchozímu nařízení. Co do věcného obsahu se jedná o ucelený smluvní dokument vztahující se na všechny oblasti sociálního zabezpečení upravované v mezinárodní smluvní praxi. 2
Smlouva zahrnuje oblast: - nemocenského pojištění (peněžitých dávek při nemoci a v mateřství), - zdravotního pojištění (věcných dávek / zdravotní péče), - důchodového pojištění (starobních, invalidních a pozůstalostních důchodů), - některých dalších dávek poskytovaných v ČR v rámci státní sociální podpory a obvykle upravovaných v mezinárodních smlouvách (přídavek na dítě, porodné a pohřebné), - pracovních úrazů a nemocí z povolání (peněžitých i věcných dávek), - dávek v nezaměstnanosti. Dávky vymezené ve Smlouvě s Tuniskem jsou upraveny obdobným způsobem, jako v řadě dalších smluv tohoto typu sjednávaných Českou republikou v posledních cca 20 letech. Oproti pravidlům platným v EU, jejichž propracovanost a komplexnost vychází z principu volného pohybu osob, byla v bilaterální úpravě přijata obvykle používaná omezená úprava pro poskytování zdravotní péče občanům jednoho státu ve státě druhém, dávek v nezaměstnanosti a dávek státní sociální podpory v případech, kdy se osoba pojištěná v jednom státě nachází nebo bydlí ve státě druhém. Nejvýznamnější oblasti upravované ve Smlouvě představují zdravotní a důchodové pojištění. V souladu s mezinárodními zvyklostmi je Smlouva členěna do pěti částí. Část I – Všeobecná ustanovení Článek 1 obsahuje definice výrazů používaných pro účely této Smlouvy. Článek 2 vymezuje věcný rozsah Smlouvy jednak výčtem odvětví, na které se Smlouva vztahuje, jednak právními předpisy, která tato odvětví upravují. Důležité je ustanovení odst. 3 tohoto článku zajišťující aplikaci Smlouvy i na nové právní předpisy přijaté k úpravě předmětu Smlouvy. Stát se tak nemůže změnou vnitrostátních předpisů zprostit svých povinností založených Smlouvou. Současně toto ustanovení brání vztáhnout Smlouvu na nově zavedená odvětví sociálního zabezpečení nebo na další okruhy osob, aniž by se na tom dohodly příslušné úřady smluvních států. Článek 3 určuje, na které osoby se Smlouva vztahuje. Snahou české strany je uzavírat smlouvy, které se vztahují na všechny pojištěnce bez ohledu na jejich státní občanství. Z důvodů překážek na tuniské straně se tato Smlouva vztahuje pouze na občany smluvních států, dále na uprchlíky a osoby bez státní příslušnosti bydlící na území některého ze smluvních států, jakož na rodinné příslušníky (všech) těchto osob. Česká republika je však vázána právem EU včetně požadavku na zajištění rovnosti nakládání všem jejím občanům při aplikaci bilaterálních smluv sjednaných některým členským státem se třetí zemí. Tzn., že při aplikaci Smlouvy bude muset česká strana postupovat v souladu s rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie (dříve Evropského soudního dvora) v případě "Gottardo" (C 55/00) a jednostranně zajišťovat případné nároky plynoucí ze Smlouvy i pro občany ostatních států EU; předpokladem toho je zajištění potřebné součinnosti tuniské strany.
3
Článek 4 zakládá povinnost stejného nakládání s osobami krytými Smlouvou. Rovnost nakládání je jedním ze čtyř základních principů koordinace. Článek 5 obsahuje zásadu stejného posuzování skutečností, která vychází ze vzoru EU a článku o „asimilaci faktů“ obsaženém v Nařízení EP a Rady ES č. 883/2004. Skutečnosti mající vliv pro nárok na dávky budou mít stejný význam bez ohledu na to, na území kterého státu k nim došlo. Článek 6 umožňuje sčítat doby pojištění získané podle právních předpisů obou států v případech, kdy vlastní doba pojištění pro nárok na dávku není dostačující. Jedná se o další z principů koordinace. Článek 7 vyjadřuje již třetí ze základních koordinačních principů zakládající rovnost území pro poskytování dávek, který vylučuje možnost státu omezit jejich výplatu pouze pro osoby na vlastním území. Odst. 2 tohoto článku stanoví rovněž výplatu dávek mimo území smluvních států, a to za stejných podmínek jako vlastním občanům. Část II – Určení příslušných právních předpisů Tato část Smlouvy vymezuje standardním způsobem, právním předpisům kterého smluvního státu budou osoby kryté Smlouvou podléhat a kam budou odvádět pojistné. V zásadě to budou právní předpisy státu, v němž je vykonávána výdělečná činnost (článek 8), s odchylkami (články 9 a 10). Přesným vymezením aplikace jediného konkrétního zákonodárství v daném časovém období sledují všechny smlouvy o sociálním zabezpečení cíl zabránit vyloučení osoby z pojištění, nebo naopak případnému vzniku dvojího pojištění z téže činnosti, což je další ze 4 základních principů koordinace. Článek 11 obsahuje (rovněž v mezinárodní smluvní praxi obvyklé) ustanovení o možnosti stanovit odchylku z předchozích ustanovení o příslušnosti k právním předpisům za podmínky, že daná osoba bude účastna systému sociálního zabezpečení alespoň v jednom ze smluvních států. Část III – Zvláštní ustanovení pro jednotlivé kategorie dávek V oblasti nemoci a mateřství (kapitola prvá) Smlouva upravuje poskytování peněžitých i věcných dávek (zdravotní péče). Přímé poskytování peněžitých dávek v nemoci a mateřství i při pobytu osoby na území druhého státu (článek 12 odst. 1, druhá odrážka) odpovídá obecné zásadě obsažené v článku 7 Smlouvy, podle níž nesmí být nárok na dávky zamítnut z důvodu, že osoba bydlí ve druhém státě. Mezinárodní smluvní praxe (včetně pravidel platných v EU) činí však z uvedené zásady (vždy se stejným významem označované různě jako zásada o „výplatě dávek do ciziny“, o „exportu dávek“, o „zachování nároků“, o „rovnosti bydliště“ nebo o „rovnosti území“) výjimku, která se týká zdravotní péče (věcných dávek). 4
Smlouva zakotvuje nárok osoby obdržet zdravotní péči i při pobytu ve druhém státě, avšak jen v nutném rozsahu a je-li to neodkladné (článek 12 odst. 1, prvá odrážka). V odst. 2 až 5 tohoto článku je pak pro přehlednost výslovně uveden rozsah poskytované zdravotní péče pro určité kategorie pojištěnců. Z nich pouze v případě vyslaných pracovníků je z praktických důvodů rozsah péče širší než nezbytný. (Bylo by nelogické, a v konečném důsledku i neúsporné požadovat u osob vyslaných na delší dobu k výkonu pracovní činnosti do druhého státu, aby v případě onemocnění obdržely ve státě vyslání jen nezbytné prvotní ošetření a k doléčení se musely vracet do domovského státu). V případě souhlasu kompetentní instituce (kterou je zdravotní pojišťovna dotyčného občana), může být poskytnuta zdravotní péče i nad uvedený nutný rozsah (článek 12 odst. 6). Obdobně Smlouva řeší poskytování protetických pomůcek (článek 12 odst. 7). Poživatelé důchodů z obou smluvních států budou podléhat právním předpisům o zdravotním pojištění státu svého bydliště (článek 13 odst. 1). Při poskytování důchodu jen podle právních předpisů jednoho státu bude důchodci s bydlištěm ve druhém smluvním státě náležet plná zdravotní péče podle právních předpisů tohoto druhého státu hrazená kompetentní institucí státu poskytujícího důchod. Tato úprava odpovídá smluvní praxi obvyklé mezi vyspělými státy a je plně v souladu s pravidly platnými v Evropské unii. Smlouva zaručí, že výše nákladů zdravotní péče poskytnuté podle článků 12 a 13 bude stanovena v cenách účtovaných vlastním pojištěncům a nikoli vyšších. Technika hrazení nákladů bude dohodnuta příslušnými úřady ve správním ujednání, tj. v prováděcím dokumentu ke Smlouvě (článek 14). V oblasti důchodového pojištění (kapitola druhá) zaručí Smlouva občanům nejen výplatu dávek do druhého státu, ale i přiznání nároků na ně se zřetelem k dobám pojištění ve druhém státě. V této části Smlouvy jsou podrobně rozpracována ustanovení upravující postup při výpočtu důchodů. Článek 15 rozšiřuje aplikaci principu sčítání dob zakotveného v článku 6 i na doby získané ve třetím státě v případě, je-li v mezinárodním právním předpise o sociálním zabezpečení, kterým je smluvní stát s tímto třetím státem vázán, sčítání dob pojištění obsaženo (např. smlouvy, právní předpisy EU). Vlastní výpočet důchodů popsaný ve Smlouvě (článek 16) provádějí oba smluvní státy stejně podle universálního principu používaného i v EU pro koordinaci více než 30 různých důchodových systémů: Pokud nárok na důchod vznikne podle právních předpisů jednoho smluvního státu, aniž by bylo třeba přihlížet k dobám pojištění získaným podle právních předpisů druhého smluvního státu, instituce tohoto státu vypočítá samostatný důchod podle vlastních právních předpisů a se zřetelem pouze k vlastním dobám pojištění. Vedle toho však provede výpočet rovněž podle odst. 2 téhož článku, kdy nejprve vypočítá tzv. teoretický důchod za všechny doby pojištění a z něj následně určí podíl odpovídající době získané v tom kterém státě. 5
Tentýž odstavec rovněž ukládá institucím, aby pro stanovení výpočtového základu pro důchod každá z nich vzala v úvahu pouze příjmy dosažené v dobách pojištění získaných podle právních předpisů, které provádí. Tento příjem zindexovaný a zprůměrovaný (stanoví-li tak právní předpisy jí používané) bude považovat za dosažený v dobách pojištění, k nimž přihlíží při stanovení výše teoretického důchodu. Uvedený postup (standardní pro EU) zaručí, aby výpočtový základ pro důchod nebyl „rozmělněn“ o doby, kdy osoba byla zaměstnána ve druhém (příp. třetím) státě. Tzv. „dílčí“ důchod takto stanovený odpovídá době pojištění v každém ze smluvních států, přičemž osoba ve smyslu odst. 3 bude mít od každého z nich nárok na vyšší z důchodů vypočtených podle odst. 1 a podle odst. 2. Důvodem uvedeného postupu je skutečnost, že v některých případech může být posléze uvedený výpočet vyšší a je smyslem Smlouvy vyloučit případy, kdy migrace a zaměstnání osoby ve smluvních státech by mohly vést ke krácení důchodových nároků oproti osobám zaměstnaným pouze v jednom z nich. Přihlížení k rodinným příslušníkům v případě významu jejich počtu pro stanovení výše dávky upravuje článek 17 (v praxi použitelný jen pro tuniskou stranu). Nakládání s dobami pojištění kratšími než jeden rok řeší článek 18. Článek 19 umožňuje rozšíření vnitrostátních pravidel o krácení dávek v případě jejich souběhu s jinými dávkami nebo příjmem z výdělečné činnosti i na souběh s dávkami či příjmem majícími původ v druhém smluvním státě. Zároveň však také obsahuje zmocnění pro příslušné úřady použití těchto pravidel o krácení ve vztahu k příjemcům dávek omezit nebo zcela vyloučit. Je pravidlem, že žádost o dávku podle právních předpisů jednoho smluvního státu je současně považována i za žádost o dávku podle právních předpisů druhého státu. Článek 20 umožňuje žadateli požádat o dávku podle právních předpisů druhého smluvního státu s časovým odstupem. Konverzi invalidního na starobní důchod upravuje článek 21. Některé otázky specifické při přiznávání dávek vždy jen pro jeden ze smluvních států řeší oddíl 2 této kapitoly. Nárok na český invalidní důchod osobám, jejichž invalidita vznikla před dosažením 18 let věku, a které nebyly účastny pojištění po potřebnou dobu, článek 22 váže na trvalý pobyt v České republice; Specifika na tuniské straně – vztah k doplňkovému pojistnému systému a možnost krácení příplatku z důvodu invalidity - upravuje článek 23. Pro případy pracovních úrazů a nemocí z povolání (kapitola třetí) stanoví Smlouva v článku 24 analogický postup jako pro poskytování dávek v nemoci a mateřství podle kapitoly prvé a jako pro důchody podle kapitoly druhé této části smluvního dokumentu. Dále Smlouva pro tyto případy přesně stanoví, jaké peněžité dávky a kdy je povinna poskytovat instituce toho kterého státu (článek 25). 6
Smlouva ukládá brát v úvahu nemoci z povolání vzniklé v kterémkoli ze smluvních států a stanoví povinnost přihlížet k délce zaměstnání ohrožujícího zdraví (expoziční doba) vykonávaného v obou státech (článek 26). Stanoví pravidla postupu, pokud vlivem činnosti ve druhém státě nastane zhoršení nemoci z povolání vzniklé již dříve ve státě prvém (článek 27). Pokud jde o pohřebné (kapitola čtvrtá) – s výjimkou možnosti sčítání dob pojištění – Smlouva odkazuje výhradně na vnitrostátní právní předpisy každého ze smluvních států (článek 28). Pro případ nezaměstnanosti (kapitola pátá) Smlouva zaručí nárok na dávky v nezaměstnanosti s přihlédnutím k předchozím dobám pojištění v druhém státě za předpokladu, že nezaměstnaný získal určitou dobu pojištění podle právních předpisů státu, vůči kterému nárok uplatňuje (článek 29). Úpravu dávek v nezaměstnanosti charakterizuje jejich poskytování ve státě, kde byla osoba pojištěna a kde ztratila zaměstnání, avšak pouze pokud se na jeho území legálně zdržuje (článek 30 odst. 1). Pro výši dávky budou rozhodné pouze výdělky dosažené na území státu, který dávky přiznává (článek 30 odst. 2) a doba vyplácení dávek v nezaměstnanosti se bude zkracovat o dobu, po kterou byly tyto dávky vypláceny v druhém státě (článek 30 odst. 3). Brát v úvahu při stanovení výše dávky počet rodinných příslušníků ukládá článek 31. S ohledem na platné české právní předpisy nebude tento článek českou stranou využíván. Podle článku 32 Smlouvy dávky v nezaměstnanosti přiznané podle právních předpisů jednoho státu nebudou převáděny do druhého, ani do třetího státu (výjimka ze zásady rovnosti území - článek 7). Porodné a přídavky na děti (kapitola šestá) jsou ve Smlouvě řešeny stejným způsobem jako pohřebné, a to odkazem na vnitrostátní právní předpisy každého ze smluvních států s výjimkou možnosti sčítání dob pojištění. Část IV – Různá ustanovení Tato část Smlouvy obsahuje standardní závazky přijímané za účelem usnadnění provádění Smlouvy či konkretizace zásad v ní obsažených (články 34 až 46). Článek 34 předvídá v rámci spolupráce příslušných úřadů sjednání správního ujednání, jež je standardním doprovodným dokumentem tohoto typu smluv. V něm budou rovněž určena styčná místa. Vzájemná pomoc mezi institucemi (článek 35) bude poskytována bez požadování vzájemné úhrady nákladů. Výjimkou budou dožádaná lékařská vyšetření (článek 36), jejichž náklady s jedinou výjimkou bude hradit instituce, která si jejich provedení vyžádala. 7
Článek 37 obsahuje osvobození od poplatků a od ověřování dokumentů předkládaných při provádění Smlouvy diplomatickými nebo konzulárními úřady. Článek 38 – vyjadřuje zásadu rovnocennosti úředních jazyků smluvních států doplněných o angličtinu a francouzštinu a o možnosti přímé komunikace. (Předpokládá se, že komunikace bude vedena především v angličtině nebo francouzštině či prostřednictvím dohodnutých formulářů, jejichž znění se zpracovává zpravidla v jazycích obou zemí, nebo pouze v angličtině či francouzštině; ale ani dokument vyhotovený v úředním jazyce druhého státu nebude moci být odmítnut pouze z jazykových důvodů). Článek 39 upravuje postup orgánu jednoho státu, u kterého byla podána žádost o dávku nebo odvolání směřující k orgánu druhého smluvního státu. Článek současně obsahuje pravidlo, že žádosti o dávku či odvolání podaná v předepsané lhůtě avšak v nesprávném státě se automaticky považují za správně a včas podané s tím, že je třeba je bez prodlení postoupit orgánu státu příslušného k rozhodnutí. Článek 40 ukládá povinnost realizovat platby do druhého smluvního státu ve volně směnitelných měnách. Článek 41 představuje právní základ pro vzájemné zúčtování případných přeplatků. Vymáhání pohledávek řeší článek 42. Článek 43 stanoví podmínky a postupy nezbytné proto, aby rozhodnutí vykonatelná v jednom ze smluvních států, mohla být za takové uznána a vykonávací řízení mohlo být uskutečněno i na území druhého smluvního státu. Článek 44 - ochrana osobních dat - souvisí se stále větším důrazem na ochranu osobních údajů a promítá se ve všech nově sjednávaných smlouvách o sociálním zabezpečení (smlouvy staršího typu žádná podobná ustanovení neobsahovaly). Snahou je skloubit obecnou svrchovanost národních předpisů v zacházení s osobními informacemi s požadavkem na přeshraniční výměnu těchto informací, která je pro aplikaci Smlouvy nezbytná. Ve Smlouvě byla použita standardní formulace, že osobní údaje předávané v souvislosti s prováděním Smlouvy z jednoho smluvního státu do druhého budou považovány za důvěrné a mohou být použity pouze pro účely provádění této smlouvy. Provádění Smlouvy bude sledovat smíšená komise, jejíž vytvoření předpokládá článek 45. Článek 46 upravuje řešení sporů, k nimž může při provádění Smlouvy docházet. Dohodnuté znění vychází z dosavadních dlouholetých zkušeností, že naprostá většina sporů je vyřešena jednáním již na úrovni institucí. V některých složitějších případech k vyřešení sporu napomůže stanovisko příslušných úřadů, resp. jednání mezi ministerstvy. Nikdy se však neukázala potřeba zřizovat zvláštní arbitrážní komise a přijímat složitá pravidla jejich rozhodování.
8
Část V - Ustanovení přechodná a závěrečná Článek 47 vylučuje přiznání nároků a zpětné platby za doby před vstupem Smlouvy v platnost s tím, že stanoví povinnost respektovat dříve získané doby pojištění (odst. 1). Dávky, které nebyly poskytnuty jen z důvodu občanství nebo bydliště, budou od vstupu Smlouvy v platnost na žádost poskytnuty, s výjimkou nároků již dříve vypořádaných paušálním plněním (odst. 2). Smlouva nezpochybňuje dříve vydaná rozhodnutí, na žádost však umožní přepočet již přiznaných důchodů (článek 48). Lhůty platné pro aplikaci předchozích dvou článků stanoví článek 49. Poslední dva články obsahují opět úpravu standardní pro danou kategorii mezinárodních smluv: Článek 50 - vyžadující Smlouvu ratifikovat - vyjadřuje její charakter (jedná se o „prezidentskou“ smlouvu) a stanoví její platnost v návaznosti na oznámení o splnění všech nezbytných podmínek pro vstup Smlouvy v platnost podle pravidel platných v každém státě (v ČR souhlas obou komor Parlamentu, ratifikace prezidentem). Z článku 51 - o platnosti, resp. ukončení platnosti Smlouvy - pak vyplývá, že se Smlouva sjednává na dobu neurčitou; každý ze smluvních států může Smlouvu vypovědět, a pokud by k takové výpovědi došlo, všechny nároky podle Smlouvy získané zůstanou zachovány. Následují závěrečné formulace o zmocněncích, místu a datu podpisu, jazycích a počtu vyhotovení Smlouvy, spolu s podpisovou klausulí. Za důležité je třeba považovat rozhodující francouzské znění Smlouvy pro případné rozdílnosti ve výkladu. …………………………. Finanční dopady vyplývající ze Smlouvy budou v zásadě dvojího druhu a budou se týkat zdravotního a důchodového pojištění, přičemž náklady na ostatní oblasti kryté Smlouvou budou svým rozsahem téměř zanedbatelné. Zdravotní pojištění Náklady za zdravotní péči poskytnutou ve druhém smluvním státě budou podle Smlouvy hradit příslušné zdravotní pojišťovny za své pojištěnce, a to v cenách platných ve státě, kde byla péče poskytnuta. Smlouva s Tuniskem vychází z principu zachování nároku na poskytnutí zdravotní péče a její úhradu příslušnou zdravotní pojišťovnou i při pobytu na území druhého státu, ale v zásadě omezuje poskytnutí této péče pouze na nezbytný rozsah pro samotné pojištěnce. Výjimkou jsou pouze „vyslaní“ pracovníci a důchodci pobírající důchod pouze od jednoho státu s bydlištěm ve státě druhém – v jejich případě bude zdravotní péče poskytována a hrazena v plném rozsahu (obdobným způsobem již bylo přistoupeno k úpravě zdravotní péče důchodců např. ve Smlouvě o sociálním zabezpečení se Srbskem a Černou Horou, Makedonií či Chorvatskem). 9
Původním požadavkem tuniské strany bylo, aby se zdravotní péče zahrnutá ve Smlouvě vztahovala i na rodinné příslušníky pracovníka zdržující se v jiném než kompetentním státě, kde je takový pracovník pojištěn. To by znamenalo, že z českého systému zdravotního pojištění by byla hrazena zdravotní péče všem rodinným příslušníkům tuniského občana pracujícího v České republice, včetně těch, kteří se zdržují v Tunisku. Takto široké pojetí zdravotní péče není ve dvoustranných smlouvách sjednávaných ČR uplatňováno a nebylo přijato ani ve vztahu k Tunisku, neboť by bylo po finanční stránce výrazně náročnější; ani samotná EU ve vztahu k Tunisku a ostatním „asociovaným“ zemím v rámci dohod upravujících koordinaci systémů sociálního zabezpečení členských států EU a třetího státu o podobné úpravě pro rodinné příslušníky pojištěnce zdržující se ve svých domovských státech neuvažuje. Nejpodstatnější zvýšení výdajů českých zdravotních pojišťoven by tak mohlo být spojeno s úhradou nákladů na nezbytnou zdravotní péči poskytnutou českým turistům v Tunisku. Povinnost hradit tyto náklady (byť ex post) však mají zdravotní pojišťovny již dnes (viz § 14 zák. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění, podle něhož „Ze zdravotního pojištění se pojištěncům uhradí též částka, kterou vynaložili na neodkladnou zdravotní péči, jejíž potřeba nastala během jejich pobytu v cizině, a to do výše stanovené pro úhradu takové péče na území České republiky“), je však pravdou, že většina úhrad se realizuje prostřednictvím komerčního zdravotního pojištění. Vytvořením pravidel pro úhradu nákladů mezi zdravotnickými institucemi obou států bez toho, že by samotný pojištěnec musel hradit náklady přímo, přitom Smlouva samotná toto komerční pojištění nevyloučí. Je totiž poměrně snadno dostupné, často sjednávané i v rámci celkové rekreace, v některých směrech poskytuje i vyšší ochranu a v praxi je lékaři a zdravotnickými zařízeními v místě pobytu dokonce přednostně přijímané. Reálně lze proto uvažovat o tom, že k výraznějšímu zvýšení výdajů českých zdravotních pojišťoven sjednáním Smlouvy nedojde. Dohodnutá (a pro českou stranu z hlediska výdajů přijatelná) úprava vychází ze zásad poskytování a hrazení zdravotní péče podle sjednávaných mezinárodních smluv, schválených usnesením vlády ČR č. 621/1996. Zajišťuje základní zdravotní péči na území druhého státu co nejširšímu okruhu občanů při maximální možné úspoře výdajů českých zdravotních pojišťoven. Důchodové pojištění Výdaje pro státní rozpočet vyplynou především z přiznávání českých dílčích důchodů do Tuniska za doby pojištění v České republice. Náklady na důchody přiznané podle Smlouvy souvisí s úrovní migrace pracovníků mezi Českou republikou a Tuniskem. Nebereme-li v úvahu turistické cesty českých občanů do Tuniska, byla tato migrace minimální a jen zvolna narůstá. Proto bezprostředně po sjednání Smlouvy může získat nárok na důchod pouze malý počet osob a náklady na důchody i v dalších letech budou narůstat jen velmi pozvolna. Vždy se bude 10
jednat o platby kryté odvedeným pojistným. Prostředky na provádění Smlouvy v oblasti důchodů budou čerpány z kapitoly MPSV. Podle dostupných údajů Ministerstva práce a sociálních věcí je v současné době v České republice zaměstnáno přibližně 315 tuniských občanů, z toho samostatně výdělečně činných 70. Díky Smlouvě vznikne nárok na český dílčí důchod těm osobám, jejichž česká doba pojištění sama o sobě nepostačuje pro přiznání samostatného důchodu (u starobních důchodů je to doba kratší než 20, resp. 29 až 35 let vzhledem k postupnému prodlužování potřebné doby pojištění), avšak spolu s dobou hodnotitelnou tuniskou stranou bude potřebná doba pojištění splněna. Částečnou představu, jak se doba pojištění promítne v důchodu přiznaném podle Smlouvy, si lze udělat z následujícího propočtu. Průměrný český starobní důchod v roce 2014, při délce pojištění 42 let, činil 11 075 Kč měsíčně. Jeden rok pojištění se tak promítá v měsíčním důchodu částkou 264 Kč. Vyjdeme-li z toho, že by tuniský občan získal v České republice průměrně 10 let pojištění (tj. polovinu doby mezi 1 a 20 roky, za něž může Smlouva založit nároky na české důchody tuniských občanů pojištěných v minulosti v České republice), pak by průměrný roční český dílčí důchod jedné osoby činil cca 31 680 Kč (264 Kč x 12 měsíců x 10 let pojištění). Pro úplnost se uvádí, že v České republice žije 375 občanů Tuniska s povolením k trvalému pobytu. Z hlediska nákladů však není tento počet podstatný, neboť tito občané po 20 letech pojištění v ČR vesměs splní podmínky pro nárok na český důchod i bez existence Smlouvy. Lze předpokládat, že určitý počet osob českého původu bydlících v Tunisku získá díky Smlouvě nárok na tuniské důchody a některým sjednání smlouvy z Tuniska fakticky umožní návrat do České republiky, neboť jim Smlouva zajistí převod tuniských důchodů, což tuniské předpisy při neexistenci Smlouvy neumožňují. Smlouva ale může mít velký význam i pro české občany zaměstnané a pojištěné po určitou dobu v Tunisku, kteří by z tohoto důvodu při dovršení důchodového věku nesplnili podmínku potřebné doby českého pojištění pro nárok na český důchod (v roce 2018 to bude 35 let). Jde především o to, že i bez souběžného placení pojistného v České republice bude tato doba pojištění v Tunisku zohledněna při posuzování nároku na český „dílčí“ důchod. ………………………………… Předkládaná Smlouva odpovídá po obsahové i formální stránce mezinárodně uznávaným požadavkům na koordinaci sociálního zabezpečení v oblasti důchodů tak, jak jsou vyjádřeny v úmluvách MOP, Rady Evropy i v předpisech EU. V zájmu provázanosti s posledně uvedenými právnímu dokumenty a z důvodu zajištění jednotné praxe obsahuje principy obsažené v nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a v nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, 11
kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Z hlediska rovných příležitostí je Smlouva neutrální, je v souladu se závazky vyplývajícími z členství v EU, se závazky převzatými v rámci jiných smluv a s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva. Předkládaný dokument je smlouva prezidentského charakteru, jež je před ratifikací předkládána k vyslovení souhlasu oběma komorám Parlamentu ČR podle článku 49 písm. a) a e) Ústavy ČR, protože upravuje práva a povinnosti osob a týká se věcí, jejichž úprava je vyhrazena zákonu. Sjednání Smlouvy nevyžaduje změny v českém právním řádu. Její provádění bude zajišťováno v rámci působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva zdravotnictví na základě platných právních předpisů se zřetelem k ustanovení této smlouvy (budou se aplikovat české právní předpisy a v případech, kdy Smlouva obsahuje specifickou úpravu – např. o sčítání dob pojištění – budou aplikována příslušná ustanovení Smlouvy). Vláda České republiky se sjednáním Smlouvy vyslovila souhlas svým usnesením ze dne 8. července 2015 č. 547.
V Praze dne 22. prosince 2015 Mgr. Bohuslav Sobotka, v. r. Předseda vlády
12
