MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ DIVADELNÍ FAKULTA Ateliér výchovné dramatiky pro Neslyšící

UPLATNĚNÍ ŽONGLOVÁNÍ V INSCENACÍCH ATELIÉRU VDN

Bakalářská práce Brno 2011

Autor práce: Jolanta Znotiņa Vedoucí práce: MgA. Marika Antonova, Ph.D. Oponent práce: Prof. Mgr. Zoja Mikotová

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a při zpracování daného tématu jsem vycházela z literatury uvedené v seznamu, z vlastních pozorování a ostatních poznatků, získaných při studiu na škole i v praxi. V Brně dne 19. května 2011

……………………………….

Poděkování Děkuji moc vedoucí mé bakalářské práce MgA. Marice Antonové, Ph.D. za poskytování cenných rad při zpracování této práce a podporu při korektuře textu i překladech do češtiny. Velký dík patří také Mgr. Kateřině Jebavé za závěrečnou korekturu předloženého textu – její pomoc mi byla velkou podporou. Také bych chtěla poděkovat svému spolužákovi Martinu Zrnečkovi a technickou podporu.

MgA. Petře Vaňurové za

„Žongláž, to je pro mě pokus člověka ovládnout chaos, který představují koule či kužely vyhozené do vzduchu, řádem rytmu, řádem pohybu. Provokovat chaos a vnášet do něj řád – to je zvláštní poslání člověka.“ Josef Nadj, současný choreograf

Obsah ÚVOD............................................................................................................................... 6 TEORETICKÁ ČÁST ................................................................................................... 8 1. Úvod do problematiky žonglování ........................................................................... 8 1.1 Co je žonglování ................................................................................................. 8 1.2 Pozitivní vlivy žonglování na člověka ................................................................ 9 1.3 Historie žonglování ........................................................................................... 11 1.4 Žonglérské pomůcky ........................................................................................ 19 2. Historie žonglování v Ateliéru VDN ...................................................................... 23 2.1 Stručná historie Ateliéru VDN a počátky žonglování...................................... 23 2.2 Představení Sem tam ......................................................................................... 25 2.3 Představení Tom Kiks ........................................................................................ 28 2.4 Lavička – etuda se žonglování .......................................................................... 31 2.5 Představení Být sám .......................................................................................... 34 2.6 Představení Deník Cizinky ................................................................................ 36 PRAKTICKÁ ČÁST .................................................................................................... 41 3. Autorský projekt. Monodrama ................................................................................ 41 3.1 Sólové představení Blecha – inspirace, proces a výsledný tvar ....................... 41 3.2 Dílna Komunikace skrz žonglování .................................................................. 49 SHRNUTÍ A ZÁVĚR.................................................................................................... 58 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ......................................................................... 60 BIBLIOGRAFICKÝ ZÁZNAM, ANOTACE PŘÍLOHA

ÚVOD Název bakalářské práce je Uplatnění žonglování v inscenacích Ateliéru VDN. Prvním impulsem psát na toto téma byla návštěva inscenace Divadla Kufr Židovka aneb Žonglování se životem v brněnském Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea. Představení hrají dvě herečky a já jsem během něj seděla se zatajeným dechem, ponořena v procesu představení, neboť něco takového jsem v životě viděla poprvé. Byla jsem velmi dojatá, oči se mi zamlžily

slzami. Co mě na inscenaci tolik

překvapilo? Použití žonglování jako způsobu uměleckého vyjádření, jako způsobu komunikace a projevu emocí. Pokud jde o žonglování, měla jsem dost úzký obzor; připadlo mi vzdálené, cizí, magické a patřící jenom do cirkusu. Není divu – v Lotyšsku žonglování skoro vůbec neexistuje, nejsou tam žádné specializované kroužky, nežongluje se ve školách ani na společenských kulturních akcích. Tuto dovednost je možné vidět jen v cirkuse. Mám více důvodů, proč chci psát na toto téma. Za prvé mne láká možnost získat maximum informací o žonglování v České republice, dokud zde studuji, protože v Lotyšsku taková možnost zatím není. Za druhé by mi zkoumání poskytlo příležitost v praxi prohloubit představy, jak lze skrze žonglování vyjádřit různé emoce, asociace, vztahy, komunikaci beze slov pomocí předmětů (konkrétně pomocí míčků). Proto jsem se také rozhodla nastudovat v rámci bakalářského projektu vlastní sólové představení Blecha. Za třetí je žonglování velmi vděčnou oblastí pro oblast neverbálního uměleckého vyjádření, a to zejména pro jevištní umění neslyšících. V historii Ateliéru VDN bylo dosud žonglování uplatněno jen v několika představeních pro děti a dospělé. Cílem této bakalářské práce je také popsat použití žonglování v inscenacích Ateliéru VDN. Chtěla bych, aby se v Ateliéru VDN žonglování v jevištním umění používalo i nadále: skrývá totiž v sobě široké možnosti, které, jak doufám, je možné při práci Ateliéru VDN využívat a rozvíjet. K mému překvapení prakticky neexistují české publikace o žonglování. Základní informace jsem tak získávala z diplomových a disertačních prací Adély Kratochvílové a Dagmar Trávníkové a také z řady internetových zdrojů . Tato bakalářská práce je rozdělena do tří kapitol. První kapitola uvede problematiku žonglování celkově– pojmy, pozitivní vliv žonglování na osobnost člověka, historii žonglování od starověkého Egypta do 20. století i vývoj žonglérských pomůcek. Druhá kapitola krátce přiblíží historii Ateliéru VDN a počátky tradice

žonglování v něm, popíše a zanalyzuje představení VDN, ve kterých jsou uplatněné žonglérské prvky , tj. Sem tam, Tom Kiks, Být sám, Cizinka a také žonglérskou etudu Lavička. Závěrečná, třetí kapitola, propojí poznatky z autorského divadelního projektu Blecha a žonglérsko-divadelních dílen, které jsem vedla v rámci bakalářského projektu. V centru pozornosti zde bude hlavně má vlastní zkušenost s divadelní prací s prvky žonglování.

TEORETICKÁ ČÁST 1. Úvod do problematiky žonglování

1.1 Co je žonglování V knížce Žonglování Dagmary Trávníkové jsou uvedeny různé výklady tohoto pojmu. Několik definic Dagmar nabízí sama, další překládá z anglických pramenů a z českých slovníků.

„Žonglování (z angl. Juggling, něm. Jonglage, fr. Jonglerie) je kreativní pohybovou aktivitou, spadající do oboru psychomotoriky, která nespočívá pouze v nácviku a drilu techniky, ale umožňuje též rozvoj nových pohybových zkušeností a dovedností. (...) Žonglování je definováno nejen jako opětované vyhazování a chytání předmětů, ale především jako obratná manipulace s předměty“, (Trávníková, 2008, str. 6).

„Žonglér je artista, který obratným způsobem pohazuje předměty do výše. K akrobacii se přiřazuje též žonglérství. Jest to podivuhodná obratnost v pohazování, odrážení a chytání předmětů nebo udržování jich v rovnováze“, (Havránek in Trávníková, 2008, str. 6).

„Žonglování je schopnost udržet dva nebo více předmětů ve vzduchu jejich opakovaným vyhazováním a chytáním“, (http://www.thefreedictionary.com/juggling in Trávníková, 2008, str. 6).

„Žonglovat – velmi zručně vyhazovat a chytat různé předměty jako talíře, kužely a míčky. Zpravidla profesionálně“, (Kroupová in Trávníková, 2008, str. 6).

V různých výkladech je většinou žonglování definováno jako obratnost vyhazovat a chytat různé předměty. Co se týče motivace k této aktivitě a jejích cílů, názory a přístupy se liší – u někoho je žonglování výzvou k čistě technickému zdokonalování, u jiného relaxační aktivitou volného času, u dalšího prostředkem jevištního projevu. Podle Ondřeje Cihláře se dnes manipulace s předmětem přibližuje „gestikulačnímu (nonverbálnímu) divadlu, z něhož se dřív vydělila. Žonglování se dnes stalo spíše zvláštním druhem manipulace s jakýmikoli předměty. Je také spřízněno

s loutkovým divadlem – předměty žonglérů ožívají a stávají se jejich partnery, nikoli pouze rekvizitou“ (Cihlář, 2006, str. 111). S Cihlářovou interpretací souzní názor profesionálního performera, který jsem zaslechla na mezinárodní žonglérsko-divadelní dílně Aleje v roce 2010 v Budišově u Třebíče. Žonglérskou dílnu s kužely zde vedl tanečník a žonglér, Argentinec Emiliano Sanchez Alessi. Během workshopu vysvětlil, že je důležité uvědomit si, co dělá během žonglování tělo a manipulované předměty. Říkal a praktickou prací na choreografiích také dokazoval, že přirozená rychlost pohybu (inerce) předmětu může být inspirací pro konkrétní taneční či pohybovou figuru. Tím předmět získává nejen roli komunikačního prostředku herce, ale mnohem více – stává se hercovým partnerem v komunikaci. Také mým cílem v této práci i v praktickém výzkumu není používat žonglování jako ukázku technické perfekce, ale objevit v něm jazyk performančího umění, tj. využít žonglování na jevišti jako prostředek komunikace a emocionálně-estetického vyjádření.

1.2 Pozitivní vlivy žonglování na člověka V této podkapitole stručně uvedu, jaký vliv má žonglování na fyzický stav a psychiku člověka. Nejvíce informací pro tuto podkapitolu čerpám z diplomové práce MgA. Adély Kratochvílové, PhD. (2002) a z knihy Žonglování (2008) Mgr. Dagmary Trávníkové, PhD. Žonglérské dovednosti můžou nejen výrazně obohatit jevištní dílo, ale jejich vliv zasahuje také do jiných oblastí: v praxi je dokázáno, že nácvik žonglování zlepšuje koordinaci, pozornost, soustředění a rozvoj vztahů mezi mozkovými hemisférami. „Žonglování je aerobní pohybovou aktivitou, zvyšující srdeční frekvenci a respiraci. Podporuje rozvoj nervosvalové koordinace, dále vztah ruka-oko, fyzickou zdatnost a rozvíjí rovněž reflexy a rychlé reakce“, píše Trávníková (2008, str. 28). Podle J. Chmelaře působí žonglování také na dynamiku těla, pohyb zde vychází ze středu těla a tím vlastně zlepšuje práci těžiště. „Při žonglování podporujeme princip napětí a uvolnění, posilujeme zádové svalstvo a svaly horních končetin, rozvíjíme periferní vidění, vyrovnáváme rozdíly mezi preferovanými končetinamilateralita, pracujeme s vyrovnáváním nerovnovážných pozic (vychýlení loktů od těla, napnutí horní končetiny při snaze zachytit předmět vyhozený příliš daleko) a také podporujeme vzpřímené držení těla, čímž stimulujeme pravidelné dýchání a krevní

oběh“, vysvětluje Trávníková (2008, str. 28-29). Podle Blahutkové pomáhá žonglování také při zvládání obtížných životních situací, při hledání cest k problémovým jedincům a jejich kontaktům a komunikaci, při zvládání návykových postojů a k intenzivnímu prožívání. Je to také nezastupitelný terapeutický a pedagogický prostředek v práci s agresivními, asociálními, uzavřenými, hyperaktivními nebo nekomunikativními lidmi. „Žonglování ve dvojici či skupině nebo užívání

žonglérských

her

rozvíjí

schopnosti

navázat

kontakt,

komunikovat,

spolupracovat, najít si své místo ve skupině, prosadit se, ale i podřídit se, ustoupit, dát prostor jiným, dohodnout se, dokázat společně řešit situace atd.“, píše Kratochvílová (2002, str. 51-52). Vedle duševní stránky rozvíjí žonglérské pohybové aktivity také smysl pro rytmus, podporují návyky vedoucí ke správnému držení těla, nervosvalovou koordinaci, obratnost, rovnováhu a prostorovou orientaci.

Žonglování pozitivně stimuluje naši

psychiku, čímž vznikají kladné emoce. Žonglování přispívá k duševní hygieně člověka při překonávání negativních emocí. Současně je žonglování relaxační aktivitou a je použitelné jako svébytný způsob meditace. Během žonglováním může neustálé vyhazování a chytání předmětů a pravidelnost rytmu působit relaxačně až hypnoticky a přitom může zmírnit příznaky každodenního stresu. „Žonglování můžeme také využívat jako prostředek duševní hygieny. Duševní hygiena pro svoje působení totiž využívá takové činnosti a techniky, které mohou vést k naplňování duševní rovnováhy. Jejich prostřednictvím lze dosáhnout naprosté harmonie organizmu. Při aktivitách duševní hygieny a realizaci jednotlivých prvků vedoucích k duševní rovnováze musíme mít vždy na zřeteli osobnost a její individualitu a hledat optimální cesty k naplňování spokojeného života, životní jistoty a tedy i zdraví“, píše Blahutková (In Trávníková, 2008, str. 28). V této podkapitole jsou shrnuty jen základní informace o pozitivním vlivu žonglování na člověka. Otázka pozitivního vlivu žonglování je široce zkoumána, dokázána a popsána jak z pohledu zdravovědy a tělocviku, tak z pohledu psychologie. Zatím nechávám toto téma na okraji mého výzkumného zájmu a zde podávám jen základní informace, které by měly být přístupné každému zájemci o žonglování. Hlavním tématem mého bakalářského výzkumu však je žonglování jako prostředek performačního umění.

1.3 Historie žonglování V této kapitole bude stručně popsána historie žonglování a její rozvoj v různých obdobích a v různých zemích od starověkého Egypta do 70. let 20. století. Nejvíce informací čerpám srovnáváním údajů uvedených v diplomové (2002) a disertační práci (2010) MgA. Adély Kratochvílové, Ph.D. a v knize Žonglování (2008) Mgr. Dagmary Trávníkové, Ph.D. Některá fakta jsou doplněna informacemi z internetového zdroje www.firelovers.cz.

Umění žonglovat je nejstarší z cirkusových disciplín a jeho počátky sahají do dávné minulosti. Nejstarší zmínka o existenci žonglování byla nalezena na egyptských nástěnných malbách v hrobce neznámého prince na východním pobřeží Nilu, blízko Speos Artemidos (1900 př. n. l.). Na desce hrobu jsou , kromě akrobatů a tanečnic, znázorněny ženy žonglující se třemi míčky (viz obr. 1). V Egyptě je žonglování zřejmě součástí náboženských a mytologických rituálů s tancem, hudbou, akrobacií. Podle maleb se můžeme domnívat, že v tomto umění vynikaly zejména ženy.

Obr. 1: nástěnná malba žonglujících egyptských žen

Žonglování v různých formách a s různými pomůckami se vyskytuje také v dalších raných civilizacích – např.: v čínské, japonské, indické, aztécké, polynéské a řecké. Z Číny pochází jedna z nejstarších žonglovacích pomůcek nazývaná diabolo. Za dynastie Chan (206 př. n. l.) je pomůcka pojmenována „kouen-gen“, což znamená „dutý bambus, který hvízdá“. Typickou čínskou technikou je také točení talířů. V Číně bylo žonglování už od počátku bráno nejen jako zábava, ale jako populární meditační cvičení pro sladění práce duše a těla. Japonci zase upřednostňují házení malých hůlek a manipulaci s balónkem z příze různými částmi lidského těla. Na vyobrazeních z Mexika naopak nalézáme

indiány provozující antipod, tj. žonglování nohama. Ve 4. a 5. století př. n. l. jsou žongléři s míčky zpodobňováni na řeckých nádobách. V antickém Řecku je žonglování formou rekreace, kterou praktikují zejména ženy (viz obr. 2). Přesto můžeme najít také svědectví o žonglujících mužích, např. Staatliche Muzeum v Berlíně uchovává terakotovou sochu z období antických Théb (asi 200 let př. n. l.), která zobrazuje muže balancujícího míčky na různých částech těla (viz obr. 3). Ve starém Římě mají žongléři v oblibě manipulaci se zbraněmi a štíty. Zkoušejí i další nezvyklé předměty, např. Tagatus Ursus je na svém náhrobním kameni prohlášen za prvního žongléra se skleněnými míči.

Obr. 2: malba žonglující ženy na řecké nádobě

Obr. 3: socha řeckého muže balancujícího míčky

V historii žonglování jsou doloženy i téměř neuvěřitelné výkony – v Babyloně prý vystupoval artista žonglující s drobečky od chleba, které během letu nabodl na špičku jehly. Žonglování je uznávanou formou zábavy až do rozpadu Říše Římské. Poté upadá v nemilost. O středověkém žonglérovi toho moc nevíme. Existují potulní kejklíři (joculator, juggler), kteří kombinují více dovedností – zpěv, hru na hudební nástroj, tanec, recitaci, akrobacii, pantomimu, magii, žonglování apod. Středověcí žongléři pro své výstupy využívají zejména pomůcky, které jsou nebezpečné (nože), poživatelné (jablka), křehké (talíře), rozměrné a těžké (dělové koule), malé a lehké (kuličky, pírka), pomůcky z domácnosti či velmi netradiční pomůcky. Tyto předměty jsou samozřejmě pro publikum nejatraktivnější, píše Bacon (In Trávníková, 2008, str. 9) (viz obr. 4.)

Obr. 4: žonglování ve středověku s hudebním doprovodem

Nízký sociální status žonglérů brání dalšímu rozvoji žonglování jako formy rekreace. Nedostatek informací je způsoben také tím, že ve středověku je historie zapisována duchovními, kteří opovrhují potulnými komedianty a osočují je z nízkých mravů či dokonce z čarodějnictví. „Paradoxně během tohoto období se téma žonglérů objevuje na mnohých církevních malbách i jako ilustrace v církevních knihách,“ poukazuje Trávníková (2008, str. 9). Ve středověku se žongluje jen na tržištích, ulicích nebo v hospodách, kde žongléři ukazují pouze krátké vtipné scénky mezi lidmi. Někteří králové a šlechtici mají na svých dvorech blázny nebo šašky, z nichž někteří zvládají žonglérské a akrobatické

techniky, i když jejich hlavní schopnosti jsou často verbální (poezie, hudba, komedie a vyprávění), čteme z dalších internetových zdrojů (Kinzel [online], 2010). Podle Ziethena (1985) na konci středověku žonglování opět nabývá na významu. V Anglii vzniká dokonce titul „The King of the Jugglers“ – Král žonglérů, který se dále objevuje po více než čtyři století. Tento titul je spojen s udělením sošky a vztahují se k němu mnohá privilegia. Slovo juggler v Anglii toho času má stejně široký význam jako jongleur ve Francii. V důsledku toho mohl být tento titul použit pro hudebníka, básníka nebo jiného podnikavého kejklíře, který získal uznání dvora (Kratochvílová, 2002). Titulem Krále žonglérů se proto pyšní např. Pierre Gringoire (1475-1538), francouzský herec-komediant, básník a autor mnoha divadelních her. Podobný titul vzniká v 17. století také v Německu: V roce 1680

městské

zastupitelstvo v Norimberku stanovuje post „Ball Master“ - Mistr míčů. Tento titul nepoukazuje pouze na žonglérské schopnosti svého nositele, ale zavazuje jej i k výuce žonglování a chůze po laně (Trávníková, 2008). “V období renesance již většina kočovných divadel a kejklířů měla ve svém středu žongléry a akrobaty, jejich umění přivádělo obecenstvo k úžasu, nebo je rozesmálo až k slzám - za pár grošů do klobouku“ (Historie žonglování [online], 2008). V Evropě přichází nový rozvoj žonglování „ruku v ruce“ s rozvojem divadel v období renesance. Od této doby datujeme vznik žonglování jako artistické disciplíny a také vznik klaunského žonglování (srov. Historie žonglování [online], 2008 a Kratochvílová, 2002). Zprávy o žonglování získáváme v období renesance také z jiných kontinentů: např. V Indii v

roce 1528 popisuje císař Hindustánu ve svém deníku skupinu

žonglérů, manipulujících s dřevěnými kruhy. Ve stejném roce se v Americe Christoph Weiditz, německý dvorní umělec Habsburků, setkává s mexickými indiány žonglujícími s kládou pomocí nohou. Weiditz je zachycuje na svých kresbách (viz obr. 5). Antipodismus (žonglování nohama) je patrně indiánskými kulturami užíván jako součást náboženských obřadů a samotný akt žonglování může provozovat pouze šaman, jak dokládá Trávníková (2008).

Obr. 5: Aztécký žonglér, kresba Christopha Weiditze

V roce 1768 zakládá Philip Astley nedaleko od Londýna první moderní cirkus (viz obr. 6). O několik let později zaměstnává ve svém podniku také žongléry, kteří zde vystupují vedle krasojezdců a klaunů. Velký vliv na popularitu žonglérského umění mají v tomto období východní umělci: „V Evropě se v této době představují indičtí bratři Mooty a Medua Samme a představují čínské ďábelské hůlky, manipulaci s orientálním míčem a točení talíře. Jsou tak úspěšní, že se umělci z Dalekého východu brzy stávají nejžádanější zábavou. Mnoho evropských žonglérů za tímto účelem předstírá indickou, japonskou nebo čínskou národnost (např. Němec Carl Rappo, žonglující s železnými míči), což brzy způsobuje všeobecný chaos,“ píše Trávníková (2008).

Obr. 6: Astleyův amfiteátr v Londýně v roce 1808

Na počátku 19. století již většina žonglérů vystupuje v cirkusech a varieté, což byly nejpopulárnější zábavní podniky. To umělcům poskytuje více volnosti specializovat se na určitý žonglérský styl nebo techniku. Přitom po nich již není vyžadováno „one-manshow“ - divadlo jednoho herce. To znamená, že žongléři již nemusejí předvádět co nejvíce různých dovedností. „Informace o žonglérech této doby se dozvídáme z plakátů, které evidentně zveličovaly výkony jednotlivých artistů“, (Trávníková, 2008, str. 10). V 19. století se rozvíjí několik žonglérských stylů:

salónní žonglér neboli

gentleman juggler. Je oděn do elegantního společenského obleku a žongluje například s cylindrem, vycházkovou holí, bílými rukavicemi, krabičkou od doutníků, cigaretou, monoklem, příborem nebo mincí. Vystupuje v salónech či přijímacích pokojích. Nejslavnějšími salónními žongléry jsou Michael Kara (pravým jménem Michael Steiner, viz obr. 7) a Salerno (Adolph Behrend) z

Německa, Paul Cinquevalli

(pravým jménem Paul Braun-Lehmann) z Polska a později také američané W. C. Fields (William Claude Dukenfield) a Boby May (Ludwig Mayer).

Obr. 7: salónní žonglér Kara

Dalším novým trendem je

silové žonglování. Siloví žongléři se specializují na

manipulaci s těžkými předměty, např. dělovými koulemi. Mezi nejznámějšími představiteli tohoto stylu jsou převážně němečtí žongléři jako Severus, Scheffer, Holtum a již zmínění Kara a Paul Cinquevalli (viz obr. 8).

Obr. 8: silový žonglér Paul Cinquevalli

Rozšiřuje se rovněž jezdecké žonglování (equestrian juggling). Tito žongléři předvádějí své kousky na hřbetě jedoucího koně. Nejznámějším z nich je Briatori, „který takto žongluje až se sedmi míčky,“ uvádí Trávníková (2008, str. 12). Dalším rozvíjejícím se stylem žonglování je antipodismus, tj. žonglování nohama (viz obr. 9). Žonglér zde manipuluje vleže s předměty nohama. Bylo již

zmíněno, že tento způsob žonglování přichází z Asie, vyskytuje se také u mexických indiánů, ale nejslavnějšími představiteli této dovednosti v Evropě jsou Němci a Maďaři. Později se začíná antipodismus kombinovat s dalšími žonglérskými dovednostmi (Trávníková, 2008).

Obr. 9: antipod Will Carr

Oblíbeným způsobem rodinných žonglérských skupin se stává skupinové žonglování (group passing). Mezi slavnými uměleckými kolektivy žonglérů zde jmenujme např. francouzskou rodinu Perezoff – 11 žonglérů,

německou

rodinu

Amoros

a skupiny jako Mangadors, Arizona nebo D' Angolys. Tento styl se ale neudrží dlouho, protože je z finančních důvodů výhodnější vystupovat

pouze jako sólový

žonglér nebo ve dvojici. Na přelomu 40. a 50. let 20. století se objevují další slavní žongléři – Rudy Horn a Dieter Tasso z Německa, kteří žongléry na celém světě inspirují svými čísly s jednokolkou, šálkem a podšálkem, svíčkami atd., píše R.W. Bacon (In Trávníková, 2008, str. 13). V 50. letech minulého století zábava ve varieté a cirkusech postupně upadá, což je částečně způsobeno nástupem nových technologií – především vznikem televize – a žongléři znovu vyhledávají menší jeviště nebo vystupují na ulici. Proces postupných změn trefně popisuje Trávníková: “V ranných stádiích televizního vysílání byl varietní styl stále populární a žongléři se často na obrazovkách objevovali. Nicméně bylo nemožné vytvářet každý týden stále nová a nová čísla a žongléři byli postupně vytlačeni

méně technicky náročnou formou zábavy.“ (2008, str. 13). Na druhou stranu poukazuje

se ve sféře žonglování objevují i pozitivní změny, jak

Kratochvílová: „Již v roce 1947 je v USA založena International

Jugglers´Association (IJA) – sdružení pro milovníky žonglérského umění – amatéry i profesionály. Každoročně pořádá celosvětovou soutěž v žonglování a vydává časopis Juggle. Z žonglování se postupně stává také zájmová činnost.“ (2010, str. 17). V polovině 70. let 20. století se ve Francii objevuje nová cirkusově-divadelní forma nazývaná Cirque nouveau – Nový cirkus. Téma nebo příběh je zde inscenován pomocí tradičních cirkusových dovedností. Jean-Michael Guy definuje cíl nového cirkusu jako vytvoření totálního umění (In Cihlář, 2006, str. 81). Je to druh jevištní tvorby, který sice používá různé cirkusové formy jako klaunská umění, žonglování, jezdecké umění, vzdušná umění, akrobatická umění, méně často také případně umění drezury (Jacob in Cihlář, 2006, str. 104), ale umělecký projev obohacuje rovněž herectvím, tancem a často i živou hudbou. Shromáždění těchto informací a jejich analýza mě vede k následujícímu závěru: umění žonglování v různých obdobích zažilo jak rozkvět, tak úpadek. Také ze strany obecenstva nebo společnosti celkově bylo žonglování předmětem opovržení i obdivu. Od starověku po současnost žongléři stále experimentují a hledají nové způsoby žonglování na jevišti ať už v čistě technické formě nebo jako součást divadelního vystoupení, případně ve spojení s jinými formami umění (tanec, pohyb, akrobacie, mluvený text a pod.). Myslím si, že

historie a tradice, ale také současné experimenty v oblasti

žonglování mohou nabídnout hodně inspirace pro obohacení jevištního projevu – jak pro mě osobně, tak pro jakéhokoliv herce, i herce neslyšícího.

1.4 Žonglérské pomůcky V této podkapitole jsou popsány jednotlivé žonglérské pomůcky. U každé pomůcky je uveden její popis, vyskytující se typy této pomůcky, možnosti použití, doporučení a někdy i návod k výrobě. Je celá řada žonglérských pomůcek, ale zde uvádím jenom ty, které používáme v Ateliéru VDN nebo na hodinách žonglování s Mgr. Alešem Zábojem. Informaci o pomůckách k žonglování čerpám hlavně z disertační práce Adély Kratochvílové (2010) a Dagmary Trávníkové (2008).

Míčky Míčky jsou všeobecně považovány za základní žonglérskou pomůcku. Obvykle s nimi začínají žonglovat začátečníci, a to i díky jejich jednoduchosti a dostupnosti. Když se zájemce naučí základní žonglérský trik – kaskádu, může poté ovládnout i manipulaci s dalšími pomůckami (kruhy, kuželky, netradiční předměty, např., pomeranče, jablka, vejce apod.). S míčky mohou žongléři manipulovat sólově, v páru i ve skupině nebo využít míček při hrách.

Existuje několik typů žonglérských míčků – dle materiálu, hmotnosti či výplně: •

Šité míčky (beanbags) – nejčastěji používané, sešívané z různobarevných kožených či umělých částí nebo látky, bývají naplněny prosem, pohankou, pískem apod.

•

Tenisové míčky – jsou příliš lehké, proto je vhodné je naplnit pískem nebo vodou, aby neodskakovaly od ruky.

•

Stage balls („jevištní míčky“) – profesionální hladké míčky pro vystoupení na jevišti, jsou dobře vidět. Můžou být různých velikostí, vyrobené z plastu či tvrdé gumy. Nevýhodou je, že se odrážejí a mohou se nám odkutálet pryč.

•

Kontaktní míčky – speciální hladké míčky z tvrdého plastu nebo gumy. Využívají se při kontaktním žonglování, tzn. žonglování, kdy je jeden či více míčků rolován po těle žongléra. Jsou vhodné pro začátečníky i pokročilé. Pokročilejší žongléři používají ke kontaktnímu žonglování tzv. akrylyky – těžké akrylátové koule, které vypadají jako křišťálové.

Výroba míčků Míčky jsou nejznámější, nejlevnější a nejdostupnější pomůckou k žonglování. Je možné je levně a snadno vyrobit doma, nebo na začátku žonglérského workshopu . Děti pak se svými vlastnoručně vyrobenými míčky budou zacházet opatrněji, pečlivěji a získají k míčkům a možná i k žonglování osobnější vztah.

Míčky z ponožek

Pracovní postup: Nejprve je potřeba připravit nezbytné předměty: ponožky, rýži či jinou náplň, jehly a nitě. Ponožky můžou být staré, ale neměly by být ve špičce děravé. Nasypeme do ponožky zrní (rýži, čočku, kroupy nebo proso) přibližně do velikosti tenisového míčku. Konec ponožky 2-3x zkroutíme a přetáhneme přes míček. Opět

zkroutíme, přetáhneme a toto opakujeme až ke konci ponožky. Konec ponožky je třeba pečlivě přišít a míček je hotový.

Míčky z nafukovacích balónků

Pracovní postup: Do mikrotenového sáčku nebo do ponožky (viz výše uvedený postup) nasypeme přiměřené množství prosa či jiné výplně (jako odměrku můžeme použít jogurtový kelímek) a sáček zamotáme tak, aby byl jeho povrch co nejhladší. Poté si připravíme tři nafukovací balónky, odstřihneme úzké hrdélko z balónků a opatrně je přetahujeme přes míček ze sáčku nebo ponožky.

Šátky Šátky jsou vhodnou pomůckou pro nácvik dětí a začátečníků, protože jsou velmi lehké, pomalu klesají k zemi a manipulace s nimi je tak jednodušší, což umožňuje pochopit princip kaskády. Pro žonglování jsou vhodnější v uzavřených místnostech, venku jen při bezvětří.

Kruhy Žonglérské kruhy jsou vhodnou pomůckou pro začátečníky i pokročilé. Jsou vyrobené z plastu a jsou různobarevné. Díky jejich tvaru a ostrým hranám může být manipulace s nimi bolestivá a nepříjemná. Základní technika žonglování se třemi kruhy je stejná jako s míčky a kuželkami. Kruhům ale při házení navíc jemně přidáváme rotaci a žonglujeme je výše. Pro žonglérský výstup nebo představení je doporučeno obracet se k divákovi bokem, aby bylo vidět plochu kruhů, nikoliv jejich hranu. Také není vhodné žonglovat s kruhy venku, když fouká silnější vítr. Stejně jako šátky je vhodné i kruhy používat spíše v uzavřených místnostech.

Kužely Kužely jsou pomůckou určenou pro pokročilejší žongléry. Vyhození kuželu do vzduchu vyžaduje, na rozdíl od míčků, precizní styl vyhazování a chytání. Je také nutné se soustředit na správný rotační pohyb kuželů. Základním principem žonglování se třemi kužely je kaskáda stejně jako u míčků, šátků či kruhů. Žonglování s kužely můžeme dále kombinovat se swingováním (rotací kuželu pomocí zápěstí), rolováním po

těle, balancováním, vykopáváním nohama apod. Existují různé typy kuželů určené pro různé druhy využití: •

sólo žonglování (Piruet),

•

passing (Albatros) – žonglování s předáváním kuželů ve dvojici či skupině,

•

swingování (Radical Fish) atd.

Nejběžnější jsou plastové kužely – skládají se z vršku, hruškovitého těla, rukojeti a kulovité koncovky.

Talíř Tréninkový plastový talíř s tyčí je vhodná pomůcka pro děti a začátečníky. Talíř roztáčíme plastovou nebo dřevěnou hůlkou se špičatým koncem pomocí rotace zápěstí. Dále můžeme talíř přehazovat z hůlky na prst, nebo si přehazovat jeden nebo dva talíře ve dvojici. Také talíř je také vhodný spíše k použití v uzavřených místnostech.

Diabolo Diabolo je žonglérská pomůcka skládající se ze dvou spojených gumových, plastových nebo dřevěných polokoulí. Je to žonglérská pomůcka, která se do Evropy dostala z Asie. Diabolo roztočíme pomocí vodících hůlek spojených šňůrkou, dominantní ruka udává tempo rotace. Základním trikem je vyhození diabola do vzduchu a opětované chycení na šňůrku. Žongléři po celém světě objevují stále nové triky s touto atraktivní pomůckou, někteří se specializují i na technické žonglování a dovedou manipulovat současně až se čtyřmi diaboly. Stejně jako kužely, také diabola jsou různých druhů a velikostí (circus, jazz, beach, harlequin, performer, galaky, milenium, pinocchio).

2. Historie žonglování v Ateliéru VDN

2.1 Stručná historie Ateliéru VDN a počátky žonglování V roce 1992 byl na DIFA JAMU v Brně založen Ateliér vychovné dramatiky Neslyšících (dále jen VDN) se zaměřením na pohybově výchovné disciplíny. Iniciativa otevřít tento ateliér patřila především panu Kaji Kostelníkovi, předsedovi Sdružení pro kulturu neslyšících SORDOS, a prvnímu místopředsedovi ing. Jaroslavu Hrubému z nově ustaveného Vládního výboru pro zdravotně postižené občany. Velký význam pro vznik Ateliéru mělo také pochopení a souhlas tehdejšího děkana Divadelní fakulty prof. Josefa Kovalčuka zřídit na DIFA JAMU Ateliér VDN. Pod vedením režisérky prof. Zoji Mikotové se pak Ateliér stává laboratoří divadelní tvorby a tvůrčí pedagogiky neslyšících. Součástí výukového programu je tlumočení do znakového jazyka, což zajišťuje dostupnost veškerých informací teoretických, ale i praktických disciplín. Již od vzniku Ateliéru až po současnou dobu (2011) je tlumočníkem znakového jazyka Ateliéru Václav Gottwald. Chtěla bych ještě zmínit docentku PhDr. Veroniku Broulíkovou, která v Ateliéru přednáší pedagogiku a psychologii. Studenti (jak neslyšící, tak slyšící) se po třech letech

bakalářského studia

mohou stát buď profesionálními herci, nebo pedagogy dramatické výchovy. Většina neslyšících absolventů se dosud stávala pedagogy neslyšících dětí a nacházela zaměstnání

v oblasti dramatické výchovy ve školách pro sluchově postižené děti

v České republice i na Slovensku. Od roku 2007 je program Ateliéru VDN doplněn také nabídkou magisterského studia. Vedoucí Ateliéru, prof. Z. Mikotová, je vstřícná také vůči cizincům, kteří chtějí v Ateliéru VDN studovat. Cizinci mají možnost se na VDN přihlásit bez předchozích znalostí češtiny, ale během studia si musí český jazyk osvojit, pokud je jejich cílem vystudovat plný bakalářský program a získat i bakalářský titul. Program výuky zahrnuje teoretické předměty z oboru pedagogiky, psychologie, metodiky dramatické výchovy, výtvarných technik a metodik, dětské literatury apod.,které obohacuje povinná praxe ve školách. Současně probíhá praktický výcvik v hodinách pohybového divadla, akrobacie, stepu, základech klasického, společenského a historického tance a také žonglování.

Již od vzniku Ateliéru bylo žonglování volitelným předmětem i pro neslyšící studenty. Tento předmět učil a dosud učí Mgr. Aleš Záboj. V roce 2003 nastává ve výuce žonglování Ateliéru VDN radikální změna: doktorandské studium zahájí Adéla Kratochvílová pod vedením prof. Z. Mikotové a v úzké spolupráci s VDN. Žonglování se stává součástí předmětu Pohybové divadlo. V hodinách, které běžně vede prof. Mikotová, se v letech 2003 – 2006 pod vedením Kratochvílové pravidelně učí také žonglování - vždy jednou týdně cca 45 min. Tento kurz absolvuje jedna skupina studentů v rámci celého bakalářského studia od 1. po 3. ročník. Tento žonglérsko-divadelní projekt doktorandky Kratochvílové zahrnuje tři fáze: výuku žonglování, žonglérské výstupy v představení Tom Kiks (více o inscenaci bude řečeno v další podkapitole) a žonglérské etudy studentů. V poslední fázi vzniká v procesu tvořivé interakce mezi studenty a jejich lektorkou Kratochvílovou šest žonglérských etud, z toho dvě sólové a čtyři ve dvojicích. V etudě Pes vytváří dvojice studentů s využitím tří míčků příběh o nalezeném štěněti, ze kterého vyroste šikovný pes – žonglér. V etudě Zoo studentka pomocí tří míčků představuje pět zvířat v zoo. V další etudě Setkání s mimozemšťanem vytváří dvojice s míčky a šátky příběh sebejistého kosmonauta, který se vydá na Měsíc, kde ho překvapí žonglující mimozemšťan. Dále vznikla etuda Dvojčata, ve které studentky s tyčí a kontaktním míčem předváděli hry a příběhy ze života sester- dvojčat od narození až po první lásky. V etudě Příběh z vesmíru student pomocí kuželů vypravuje ,co se může přihodit, když dospívající kluk náhodou nastoupí na vesmírnou loď, přistane na cizí planetě a potká mimozemšťana. A nakonec v etudě Lavička využívají studenti širokou škálu žonglérských pomůckek (míčky, skákací míčky, žonglérský talíř, stuha, kontaktní míčky) a s jejich pomocí sehrávají grotesku o setkání dvou podivných postav na lavíčce, které se hraním s různými předměty navzájem baví. Poslední z etud,

Lavička,

byla po letech obnovena

- ve

2. ročníku

bakalářského studia jsme ve dvojici se spolužákem Martinem Zrnečkem původní příběh obohatili a přispůsobili svému temperamentu a svým žonglérským dovednostem. Touto etudou se budu zabývat v další kapitole.

2.2 Představení Sem tam Inspiračním impulsem k realizaci autorské inscenace v režii Zoji Mikotové Sem tam se stala kniha Stylistická cvičení francouzského spisovatele Raymonda Queneaua. Premiéra se konala v lednu v roce 2004 v divadelním studiu Marta DIFA JAMU. V této podkapitole bude krátce popsáno téma a styl inscenace se zaměřením na využití žonglování. Popíši také, kde jsem poprvé zhlédla tuto inscenaci (je to jediná ze zde popsaných inscenací VDN s využitím žonglování, ve kterém jsem nehrála), a zanalyzuji své dojmy a postřehy o žonglérsko–znakovém projevu neslyšící herečky Daniely Pořízkové. Kapitola je doplněna i rozhovorem s touto herečkou, kde Daniela vysvětluje proces

přípravy výjimečného,

znakovým

vyprávěním

obohaceného

uplatnění

žonglování v její etudě. „Queneau ve „Stylistických cvičeních“ předvádí čtenářům různé styly vyprávění zajímavým ilustrativním experimentem: tutéž banální příhodu vypráví 99 různými způsoby. V inscenaci Sem tam

je uplatněn shodný princip: jedna

příhoda je „vyprávěna“ znakovým jazykem ve stylisticky a jevištně upravených variacích. Inscenace nabízí možnost postupného odhalování konkrétní banální historky, kterou dívky – studentky ateliéru VDN – společně prožily, v překvapivém, vážném, dojímavém, ale i groteskním kontextu osobních výpovědí. Proč nebýt na chvíli dítětem, které experimentuje a objevuje nové významy ve znakovém jazyce, byť pro něj v tuto chvíli nejasném, uspokojení z viděného...“, píše Veronika Broulíková v programu inscenace. Nejdůležitějším prvkem celého představení jsou ruce. Herci zahrají jeden a ten samý příběh ve znakovém jazyce několikrát v různých situacích, a pokaždé jinak, i s prvky žonglování. Uvádím zde proto i samotný text znakového projevu: „Krásného nedělního odpoledne jsme vyrazili mikrobusem směr Praha-Plzeň, škola pro neslyšící. Po dlouhé cestě a krátkém hledání školy v Plzni nás čekaly již netrpělivě zvědavé neslyšící děti. Po ubytování jsme vyrazili do města načerpat síly a rozptýlit se před následujícím dnem. Druhý den jsme dětem předvedli tři pohádky a „Dalího“ a podívali jsme se také do vyučování. Exkurze pokračovala prohlídkou města – vyhlídková věž, židovská synagoga a pak cukrárna- posilnění na cestu zpět. Tedy pouze zpět do Prahy, kde nás čekal kulturní zážitek. Tanec v divadle „Ponec“. Bohužel se někdo postaral o další, tentokrát však nemilé překvapení. Vykradli nám mikrobus. Absolvovali jsme

vyšetřování na policii. Tím naše problémy neskončily. Cesta z Prahy do Brna kvůli koloně na dálnici prodloužila do brzkých ranních hodin. A je tu Brno. Všichni si oddechli. Konečně doma. Hurá do postele!“ Toto představení jsem shlédla na videonahrávce Ateliéru VDN. Zaujalo mě zde především inscenování jedné stručné etudy s využitím žonglování. Od ostatních inscenací s prvky žonglování se tato etuda výrazně odlišuje tím, že herečka Daniela Pořízková žonglování zakomponuje do znakového jazyka tj. do znakové interpretace fragmentu výše uvedeného textu (viz obr. 1).

Obr. 1: Herečka Daniela Pořízková. Žonglování se znakovým jazykem

Existují slyšící žongléři, kteří současně žonglují a vyprávějí. Přiznávám, že etuda Daniely mě překvapuje tím, že také neslyšící může žonglovat a přitom použít prvky znakového jazyka. Její etuda mě zaujala, proto jsem se po shlédnutí videonahrávky inscenace rozhodla požádat Danielu Pořízkovou o krátký rozhovor, abych zjistila informace o počátečních nápadech a procesu přípravy této etudy. Setkali jsme se v prostorách Unie neslyšících v Brně.

Rozhovor s Danielou Pořízkovou. Ty sis sama vymyslela, že budeš ve své etudě využívat žonglování? Paní Mikotová mi říkala, že jsi žonglování milovala. Je to pravda?

D. P.: Paní Mikotová říkala, že pro závěr představení si každá dívka(v bílých šatech jako postava anděla) musí vymyslet tanec se znakovým jazykem.Říkala jsem jí, že nejsem tanečnice. A paní Mikotová začala přemýšlet, co bych mohla vytvořit já. Mě napadlo žonglování. Ano, pravda, milovala jsem žonglování. Ale paní Mikotová

pochybovala tom, zda bude možné využít žonglování zároveň se znakovaným textem, řekla jsem ale, že to zvládnu. Profesorka mi přidala klaunský nos, abych se lišila od ostatních hereček.

Sama jsi vymyslela nápad vytvořit kombinaci žonglování s pohybem a textem? Někdo ti pomáhal nebo dával připomínky? Pohyby jsi tvořila rytmicky volně nebo jsi je přizpůsobovala hudbě?

D. P.: Kombinaci pohybů se žonglováním jsem většinou vymyslela sama. Ale zároveň žonglovat a znakovat bylo těžké. Použila jsem jenom část textu tak, abych vybraná slova mohla přizpůsobit pohybům, znakovému jazyku a žonglování. Od profesorky Mikotové zazněla připomínka, abych při předvádění víc využila prostor jeviště. Rytmus pohybu je v mé etudě přirozený, jenom byla pak vytvořena hudba vhodná pro můj přednes.

Jak jsi ty sama hledala způsoby, abys znakovala, když máš ruce při žonglování obsazené míčky? Abych mohla znakovat, výrazným pohybem jsem vyhazovala míčky na zem a znakovala jsem ,např., „děti“ v kontaktu s míčky na zem. Nebo jsem zvedala míčky rukou a zároveň znakovala, např., „autobus“ nebo „směr“ ve spojení s pohybem.

Dostala jsi nějaké ohlasy o tvé etudě od diváků? D. P.: Ano, diváci říkali, že moje etuda se žonglováním je výjimečná, neobyčejná. Zejména děti po představení prosili, abych je naučila žonglovat, ale nemívala jsem bohužel čas hned po představení učit děti žonglovat.

Teď stále ještě žongluješ? D. P.: Ano, stále žongluji, pracuji ve škole a učím žonglování v rámci dramatické výchovy pro 5-7 třídu, tj. pro druhý stupeň základní školy. Snažím se podporovat tvořivost žáků tím,že je učím různé žonglérské triky. Také je učím, jak vyrobit míčky, aby si děti mohli žonglovat doma. Ukazuji dětem také videa, např. svou etudu se žonglováním z představení Sem tam a různá videa z internetu.

Na závěr chci ještě přidat své postřehy z Danieliny etudy, kterou jsem shlédla ve videonahrávce. V etudě Daniela plynule používá žonglování se znakovým jazykem,

navíc spojuje přednes s jednoduchými kombinacemi pohybů rukou, chůzí a svébytným půvabem mimického výrazu. Při pozorném sledování videa jsem si všimla, že opakovaně využívá některé kombinace znakování a manipulace s míčkem: • při znakování zároveň vyhazuje míčky na zem, •

při zvedání míčků spojuje pohyb zvednutí s pohybem určitého znaku,

• v pauzách vyprávění předvádí některé žonglérské triky, jako je např. kaskáda a „kolečko“ se dvěma míčky v jedné ruce, • znakuje a přitom míčky stále drží v rukách, • když jsou míčky na zemi, je s nimi stále v kontaktu, znakování vztahuje k míčkům.

Dokážu si představit, že žonglování se znakováním je po technické stránce těžké, protože ruce jsou zaneprázdněné manipulací s předměty, ale v žádném případě to není nemožné. Znaky jsou unikátní forma komunikace a esteticky působivý prvek jevištního projevu, zároveň můžou sloužit i jako inspirace či doplnění taneční nebo pohybové kreace. Žonglující nemusí přesně a jasně podat obsah textu, ale může využít různé znaky jako podnět pro vizuálně estetické pohybové vyjádření. Na této rovině znaky dokonce můžou být velmi dobrou inspirací nejenom pro neslyšícího performera, ale také pro slyšícího žongléra a mohou tak doplnit i jeho pohybovou choreografii.

Danielina etuda je výrazným příkladem úspěšného spojení žonglování, znakového jazyka a pohybu, což může sloužit jako inspirace a vzor pro ostatní neslyšící nebo i slyšící žongléry i jiné zájemce. Působila také na mě - dodala mi nové nápady a větší motivaci zkoumat možnosti jevištního využití žonglování. Už dávno jsem měla sen inscenovat etudu, ve které by žonglování bylo spojené s tancem. Kvůli časové tísni se mi to během studia nepodařilo, ale plánuji tento sen realizovat po absolvování. Díky Danielinu impulsu se v budoucnosti také pokusím experimentovat s možnostmi kombinace žonglování a tanečních pohybů s prvky znakového jazyka.

2.3 Představení Tom Kiks Pod režijním vedením prof. Zoji Mikotové se v listopadu roku 2005 konala premiéra představení Tom Kiks. Inscenace je volně

inspirovaná knihou Ludvíka

Aškenázyho Praštěné pohádky. Ústřední postavou představení je Tom Kiks. Tento hlavní hrdina je líný a povrchní kouzelnický učeň, který se v kouzelnické škole

všechno učí jen na půl, kouzla pak umí také jen na půl a z toho vznikají různé komické situace. Obnovená premiéra Tom Kiks se konala v březnu 2009 na 10. Evropském a mezinárodním divadelním festivalu Neslyšících v téměř úplně nové sestavě herců – tehdejších studentů VDN, včetně mě. V rámci festivalu jsme vystupovali ve Vídni a jiných městech Rakouska. Žonglování je přirozenou součástí tohoto představení – je výukovým předmětem kouzelnické školy. Žonglérské umění v sobě skrývá něco magického a vyvolává v divácích, zejména v dětech, údiv. První epizodou s využitím žonglování je přestávka v kouzelnické škole – odpočinkovou pauzu tráví žáci školy žonglováním. Tom Kiks, který rád zlobí, si vyprosí od jedné žonglující spolužačky míč a vyhazuje ho jednou rukou nahoru a dolů. Po chvilce chce dívka míč vrátit, ale on ji jen provokuje – dvakrát jí míček podá a prudce pak ruku s míčkem schová. Potřetí odhodí míč opodál. Dívka uraženě zvedá míč, Kiks ji v tu chvíli zlomyslně nakopne a ona spadne. Další žonglérská etuda je delší, má tři části, během kterých žáci ukazují své technické dovednosti. V první části žáci musejí podle pokynu učitelky vystoupit před diváky a předvést své žonglérské číslo (viz obr.1). V třídě je šest žáků a každý žongluje se svými žonglérskými pomůckami ( míčky, šátky, odrazové míčky, kruhy).

Obr.1 : sólo demonstrace žonglování

V druhé části žonglérské předváděčky žáci prezentují žonglérská čísla s míčky ve dvojici. Každá ze tří dvojic ukazuje jiné triky. Zde vzniká také moment komické interakce s učitelkou, kdy učitelka kouzelnické školy (tuto postavu hraju já) se nenápadně přibliží k žonglujícímu žákovi a ze strany mu míčky tajně krade, aby je

potom zas položila do žákovi dlaně. Naposled učitelka míček nevrací, ale schovává za zády. To žáka mate a on ztracený třetí míček hledá. Po chvilce učitelka s lehce ironickým úsměvem vytahuje schovaný míček a vrací ho žákovi. Dle mého názoru znázorňuje tento trik kradení míčků kouzelnické schopnosti učitelky: umí míček udělat zdánlivě neviditelným a pak je znovu „přikouzlit“ zpět. V následující části žonglérské výuky si musejí žáci podle pokynu učitelky vzít svůj kontaktní míček. Jedna dívka svůj ztracený míč zoufale hledá, ostatní žáci už se svým míčem hrají různé etudy, ve kterých míček získává jiný asociativní význam,např. jedna žákyně míček lízá jako zmrzlinu, druhá ho jí jako jablko. Tom Kiks bouchá míčem o stůl jakoby zkoumal z jakého materiálu je a jestli je dost pevný. Když učitelka zjistí, že jedna ze žákyň zoufale hledá svůj ztracený míček, pohybem své kouzelnické hole vykouzlí pod vlastním pláštěm nový červený míč. V třetí, poslední části předváděčky celá třída demonstruje synchronní skupinovou choreografii založenou na manipulaci s kontaktním míčkem (viz obr. 2). Každý žák zde žongluje s jedním kontaktním míčkem za doprovodu hudby .

Obr. 2: skupinová choreografie s kontaktním míč

V současné době jsou v hereckém souboru, který se žongluje v této choreografii, tři slyšící a tři neslyšící herci. V původní verzi hrála jenom jedna slyšící herečka, ostatní byli neslyšící. V procesu přípravy žonglovací choreografie se neslyšící herci sami pohybovali v souladu s vnitřním rytmem svého těla bez doprovodu hudby a posléze, kdy synchronní choreografie byla již hotova, našel skladatel Zdeněk Kluka vhodnou hudbu, která choreografii doplňuje a rytmicky s ní ladí. Neslyšící tak mohli sami určit rytmus pohybu a hudba byla vytvořena hudebním skladatelem tak, aby byla v souladu

s vytvořeným rytmem. Neslyšící se tedy ve svém projevu nemuseli přizpůsobovat a osvojovat si tempo a náladu již hotové skladby, skladba se přizpůsobila jim. Skupinovou choreografii vede neslyšící herec Robert, který určuje pohybové impulsy tak, aby pohyb všech herců byl synchronní. Je obdivuhodné, že i po 5 letech hraní je Robertův pohybový rytmus stále stejný a on intuitivně realizuje pohybovou choreografii s míčkem téměř perfektně podle tempa hudebního doprovodu, aniž by hudbu slyšel. To potvrzuje, že pohybová pamět těla neslyšícího může nahradit jeho sluch, a dokonce i po delší době vyvolat v paměti správné tempo pohybového rytmu.

2.4 Lavička – etuda se žonglování Žonglérská etuda Lavička vznikla v roce 2005 v rámci žonglérsko-divadelního projektu VDN pod vedením tehdejší doktorandky Adély Kratochvílové. Tuto etudu vytvořili studenti Marika Antonova a Štefan Baláž. V lednu 2006 byl projekt uzavřen a prezentován ve Speciální základní škole pro děti s vadou sluchu v Brně a na festivalu Neslyšících v Nitře. Etuda byla pod vedením pedagogického kolektivu VDN obnovena v roce 2010 a do postav se vtělili noví studenti VDN - Martin Zrnečko a já. Také tentokrát byl projekt poprvé prezentován ve Speciální základní škole pro děti s vadou sluchu v Brně. Lavička je komický příběh o setkání dvou lidí s různými, až protikladnými temperamenty. Jsou to dva lidé, dívka a chlapec, kteří se potkají na lavičce v parku a žonglováním navážou zábavnou komunikaci. V etudě jsou uplatněny různé žonglérské pomůcky:

skákací míčky, žonglérský talíř, kontaktní míčky, kruhy a také stuha.

Naprostá většina akcí je vyjádřena skrze žonglování. Také komunikace obou postav probíhá

skrze žonglérské triky téměř bez

znakového jazyka a je doplněná jen několika gesty. Jelikož je středem mého výzkumného zájmu uplatnění žonglování v jevištním vystoupení, stručně zde popíšu obsah etudy a zanalyzuji různé formy žonglování, které jsou v té či jiné herní situaci uplatněny. Na začátku vidíme na lavičce sedět dívku v červeném pruhovaném tričku, která je ponořená do žonglování se skákacími míčky - baví se házením míčků na zem vedle nohou a pod nohama, koketně přehazuje nohy, žongluje kaskádu na zemi mezi nohama atd. Po chvíli přijde chlapec v zeleném pruhovaném tričku, a nese si velký kufr. Je to opravdový žonglérský fanatik a v kufru má nejrůznější žonglérské pomůcky. Posadí se na lavičku vedle dívky, vytáhne nejprve žonglérský talíř (a pak i další pomůcky)

a manipuluje s ním. Dívka své míčky již dávno schovala a teď sedí s výrazem absolutního nezájmu, postupně ji ale přemáhá zvědavost a zájem o žonglování svého souseda na lavičce. Dívka projevuje iniciativu jako první a snaží se koketně navázat hravou komunikaci s chlapcem – vezme jeho žonglérský talíř a využije jej jako čepici či volant auta, pak poprosí o kontaktní míč a začne spolu s chlapcem synchroně manipulovat s míčem nebo se zapojí do nějakého žonglérského triku ve dvojici atd. Na rozdíl od dívky je chlapec spíš klidný typ, úplně ponořený do procesu žonglování a o kontakt s dívkou nemá zájem. Pokaždé, když ho dívka vyprovokuje ke společnému žonglování nebo asociativní hře, je za okamžik znuděný a zase se ponoří do klidného žonglování o samotě. V takových situacích ho dívka ho dál a dál provokuje různými žonglérskými pomůckami – hraje si s asociacemi toho či jiného předmětu, např., z kruhů vytvoří za jeho hlavou velké uši nebo žlutou andělskou svatozář, vytváří z kruhů velké brýle, skrze které se na svého kolegu dívá , nebo mouchu, která ho stále ruší apod. (viz obr. 1).

Obr. 1: asociativní využití žonglérských kruhů – létající moucha

Neustálé provokování dívky jejího souseda pokaždé rozzlobí. I v krátkých chvílích přátelského klidu a souznění ho nenechává na pokoji a stále chlapce dráždí, např. během společného odpočívání na břehu a opalování dívka tajně překrývá žlutý kruh (slunce) černým kruhem (černým mrakem). Nastane chlad a změnou počasí vylekaný a zmrzlý chlapec se probudí. To je jen několik příkladů bohatého asociativního využívání žonglérských pomůcek v této etudě. Důležitým prostředkem hravé komunikace mezi postavami jsou také žonglérské triky (hlavně passing (žonglování ve dvojici či skupině)), kterými jsou vyjádřeny

měnící se vztahy a nálady obou partnerů - přátelství, koketérie, sblížení atd. (viz obr. 2).

Obr. 2: přátelské sblížení pomocí kaskády s míčky

Celá etuda je sestavena z mnoha různých velmi krátkých činností obsahujících žonglérské triky nebo hru s asociacemi. V divadelní praxi jsem se pod vedením profesorky Zoji Mikotové a doktorky Mariky Antonové naučila, že je důležité, aby žádná činnost nepřecházela do další nové činnosti automaticky. Museli jsme vždy najít jasný, viditelný důvod přechodu na nový děj pomocí určitých reakcí a emočních změn ve vztazích obou postav. Na jaře 2011 nastala výjimečná situace, která způsobila vznik další variace této etudy: dostali jsme pozvání vystoupit s etudou na konferenci CKID (Centrum kochleárních implantací dětí) v pražské nemocnici Motol a můj spolužák a spoluhráč Martin nemohl jet. V poslední chvíli Martina zastoupila herečka Kateřina Jebavá a etudu se mnou nacvičila. Vzhledem k tomu, že Kateřina nemá takové žonglérské zkušenosti , a navíc měla v té době zraněný prst, musela jsem roli nadšeného žongléra s kufrem převzít já. Spolu s Marikou Antonovou jsme dotvořili druhou postavu tak, aby se bolavý, obvázaný Katčin prst stal součástí její role a vytvářel v etudě nové komické situace. Přesto zůstala velká část původního obsahu etudy zachovaná. Po této události jsem došla k závěru, že téma této etudy je natolik otevřené a flexibilní, že můžeme vymyslet téměř jakoukoliv dvojici postav s kontrastními temperamenty a uplatnit zde různé způsoby manipulace a asociativních her s nejrůznějšími žonglérskými pomůckami. Například jsme s Martinem předváděli etudu Lavička v rámci projektové výuky v Ateliéru VDN. Po vystoupení následoval žonglérský workshop se studenty prvního ročníku našeho Ateliéru. Na závěr si studenti

ve dvojicích připravili etudy na téma Lavička a prezentovali je - a vznikly tak dvě opravdu pěkné etudy. Jedna dvojice představovala pomocí jednoduchých žonglérských triků a her s asociacemi souhru dědečka a babičky, kteří na lavičce vzpomínají na své mládí. Druhá dvojice se vcítila do postav dvou kamarádů - dívky a chlapce. Kamarádský rozhovor vyjádřený pomocí jednoduchého žonglérského triku ve dvojici zde pak přerostl v romantický flirt a vzájemné zamilování. Změna nálady komunikace byla úspěšně zahrána změnou mimického výrazu a rytmu žonglování. I tento příklad je důkazem toho, že fantazie nemá hranic - další studenti můžou vymýšlet nové a nové postavy, jiné situace a jiné žonglérské triky, dokonce můžou doplnit etudu dalšími prostředky jevištního projevu - tancem, akrobacií atd.

2.5 Představení Být sám Premiéra inscenace Být sám se konala 11. ledna 2009 v divadelním studiu Marta DIFA JAMU v režii Zoji Mikotové. Pohybové představení bylo volně inspirováno životem a dílem norského malíře Edvarda Muncha a vzniklo na základě vizuálních a tematických podnětů z obrazů a deníků umělce. Inscenace vypráví o různých duševních stavech malíře – o osamělosti, neklidu, vnitřním probouzení, zapálenosti, vyhoření, utrpení, lásce, strachu ze života a smrti. V představení hráli jak neslyšící herci, tak i slyšící herečky Ateliéru VDN. V hereckém týmu jsem byla také já, a inscenace vznikala během prvního ročníku mého bakalářského studia v Ateliéru VDN DIFA JAMU. Tato podkapitola bude věnována průzkumu žonglérských prvků v této inscenaci. Popíšu zde, v jaké formě, s jakými pomůckami a za jakým účelem je žonglování v jednotlivých scénách tohoto představení uplatněno. Zanalyzuji své dojmy, postřehy a myšlenky o roli míčků a jejich souhře s rytmem a náladou představení. První etuda s míčky probíhá už na začátku představení. Pohyb a rytmus míčků vizualizuje vztah Edvarda Muncha s přírodou a vypovídá o vnitřním emočním stavu umělce. Míč jako scénografická složka zde symbolizuje kameny a pak i planety. Uprostřed jeviště se nachází hlavní postava - Edvard Much (malíře hraje neslyšící student VDN Marcel Kristofovič), a ostatní herci kolem něho jsou svébytným zrcadlem emočních stavů malíře a skrz manipulaci s míčky znázorňují jeho vnímání rytmu přírody. Na začátku představení hodí Edvard kámen na zem a ostatní herci předáváním míčku z dlaně do dlaně pád kamene výrazně tlumí, zjemňují, zpomalují (viz obr. 1).

Obr. 1: pád kamene

Herci pak v řadě provádí rytmizovanou skupinovou manipulaci s míčky a pravidelným, přesně sehraným předáváním míčků vytvářejí vizuální obraz jistoty a řádu přírody. Obraz se postupně mění – herci, každý se dvěma míčky v ruce, vytváří kruh kolem postavy Muncha. Skupina herců s míčky-planetami v rukách krouží kolem malíře v pravidelném, harmonickém řádu Vesmíru, a pak ostrými pohyby rukou vizualizují náhlé selhávání této rytmické pravidelnosti a nástup chaosu a nebezpečí. Další částí inscenace, jejíž náladu dotváří využití míčků, je oslava, kde se opilý Edvard Munch ocitne v společnosti stejně opilých, veselých žen a mužů. Ženy jsou ze začátku jemné a nežné koketky, které si s Munchem pohrávají - míčky svůdně kutálejí po svých tělech a tím dráždí jeho vášeň, pak jej míčkem dráždivě lechtají a hladí, nakonec se z nich ale stávají krvežízniví dravci (viz obr. 2).

Obr. 2: žena s míčem lechtá Edvardovo chodidlo

Poslední etuda na konci představení se vrací k úvodní situaci s kamenem a uzavírá příběh vztahu s přírodou - Edvard sedí na stejné bedně, zvedá míč - kámen a hází ho na zem, ale tentokrát skupina předává míček naopak – směrem nahoru, a nakonec černý anděl za Edvardem vezme míč a schová ho za zády. Zazní ještě píseň s básnickým textem Jana Skácela a představení skončí. Na rozdíl od ostatních inscenací s využitím žonglování je důležitou složkou inscenace Být sám hudba propojená se zpěvem, tancem a pohyby. Rytmus žonglování je zde také těsně propojen s rytmem hudby. Mám dojem, že skupinové žonglování zde má velkou sílu - díky způsobu, jakým je s míčky zacházeno. Herci prostřednictvím rytmu míčků a rytmu hudby vyjadřují myšlenky a emoce malíře Edvarda Muncha a divák tak dokáže „přečíst“ atmosféru jeviště. Přemýšlím, co je zde prioritní - rytmus hudby nebo pohyb míčků? Rytmus hudby podněcuje pohyb, a pohyb míčků naopak podněcuje rytmus hudby. Myslím si, že obě složky jsou na jevišti rovnocenné a navzájem se doplňují jako prostředky vyjádření emocí, myšlenek či příběhu.

2.6 Představení Deník Cizinky Divadelní projekt Deník cizinky, který režírovala doktorandka VDN Marika Antonova, měl premiéru 5. listopadu 2009 ve školním studiu. V tomto představení hrají neslyšící i slyšící studenti VDN ve spolupráci se studenty Ateliéru Muzikálového herectví. Projekt byl inspirován cestovními deníky Mariky Antonové, fotografiemi Sebastiao Salgada a besedami s ukrajinskými sousedy ve studentském podnájmu na ulici Česká v Brně. V tomto představení jsem hrála hlavní rolí - dívku z Lotyšska, která odjiždí do Manchestru hledat práci a zapisuje své radosti, bolesti, prožitky a postřehy do svého deníku jako do zásobníku vzpomínek. První etuda se žonglováním probíhá mezi dvěma hlavními hrdiny příběhu jako součást komunikace při jejich seznámení – navazují kontakt pomocí míčků aniž by promluvili. Scéna seznámení se odehrává

u dveří úřadu práce, kde přistěhovalci

z různých zemí stojí a čekaji ve frontě. Hlavní hrdinka, dívka

z Lotyšska, si po

dlouhém a nudném čekání v nekonečné frontě všimne kluka z Francie, který stojí za ní a krátí si dlouhou chvíli žonglováním . Chlapec provádí trik zvaný kaskáda, a používá tři barevné míčky. Dívka se usměje a s chlapcem spontánně navazuje kontakt pomocí žonglérského triku pro dvojici – stojíc naproti partnerovi pravidelně „krade“ jeden míček z jeho kaskády a zas ho vrací do partnerovi dlaně (viz obr. 1).

Obr. 1: kradení míčků z kaskády

Poté co jí Francouz věnuje povrchní pohled, Lotyška ukrade míček z kaskády naposled a nechává ho ve své ruce. Nastává významná pauza, ve které se potkají oči dvou lidí. Musím příznat, že při reprízách představení tato pauza bohužel často mizí, zaniká ve spěchu a automatizmu žonglérské techniky následujícího triku – společného žonglování kaskády, kdy partneři stojí proti sobě. Tento trik slouží k vyjádření kamarádského rozhovoru dvojice. V atmosféře kamarádské komunikace oba ztrácejí kontakt s ostatními ve frontě a na okamžik se ponořují do radostné, veselé a bezstarostné nálady. Při žonglování s partnerem dívka nevědomě zvětšuje prostor mezi ní a kamarádem a nespokojení lidé ve frontě je tlačí zpátky k sobě - tím se pak oba mladí lidé doslova srazí. Chvíle tak intimní blízkosti tváří v tvář je oba uvede do rozpaků. Dívka se otočí zpátky směrem dopředu a oba jsou teď na svých původních pozicích. Francouz gestem poprosí o svůj třetí míček, který dívka nevědomky stále drží v ruce. Lotyška se na něj lehkým koketním pohledem podívá, otáčí hlavu zpět a chce mu míček podat zpět - celá situace je pak zakončena jemným lechtivým vtipem, kdy se dívka neúmyslně strefí přesně do citlivých míst chlapce. Další scéna se žonglováním je scéna zamilovávání. Situace probíhá při věšení prádla, dívka při práci znovu uvidí žonglujícího Francouze. Také kluk si dívky všimne a s žonglérskou lehkostí vyhodí jednotlivě všechny tři míčky, aby pak neobratně hledal po všech kapsách další míčky a tím dívku nežně rozveselil. Když míčky z kapes konečně vytahuje, snaží se zas vtipkovat pomocí jiných žonglérských triků - postaví míček na loket, švihem ho vyhazuje do vzduchu a zas začíná žonglovat.

Dívka sama žonglovat nechce, schovává své tři míčky do tašky a snaží se udržet kontakt s kamarádem tím, že ho ruší a provokuje při žonglování. Tajně se k němu zezadu přiblíží a zase krade míčky z jeho kaskády. Tentokrát používá jiný trik pro dvojici – stojí za zády žonglujícího partnera a ukradený míček podává přes jeho hlavu na protější stranu a pokládá mu jej do dlaně. Chce ho provokovat a být ve stálém kontaktu. Naposled ukradený míček schovává za zády a odchází, jakoby nic nevěděla. Chlapec její provokování správně pochopí jako touhu po sblížení, přibližuje se k ní a ukazuje, jak žonglovat kaskádu ve dvojici bok po boku. Navazuje další trik – Francouz vyhodí míček pod paží partnerky, obchází dívku zezadu a znovu míček chytne z druhé strany. Po krátkém zmatku dívka nový postup pochopí a dělá totéž. Trik se opakuje, ale počáteční hravá komunikace se postupně mění – vkrádá se do ní ostych, touha po blízkosti, pocit intimity (viz obr. 2).

Obr 2 : přechod mezi kaskádou ve dvojici k žonglováním pod paží partnera

Hlavním prostředkem pro vyjádření emocí, nálad a vztahů postav je zde měnící se dynamika a rytmus žonglování. Tento princip platí i pro následující trik, kde chlapec obejme dívku kolem pasu a oba opět žonglují kaskádu ve dvojici. Kaskáda se zastavuje, blíží se chvíle loučení. Zamilovaná dívka ale tento okamžik oddaluje, kutálí míček po dlaních, pak své dlaně spojí do stříšky a míček, který stále drží pod touto střechou svých rukou, nakonec pustí do dlaně svého milého. Tento romantický moment má sblížit dvojici ještě více a vyvrcholit polibkem, ale kouzlo okamžiku rozbije postava zvaná Rumun – zvědavý chudý přistěhovalec, který pozoroval dvojici ukrytý za bílým prádlem a je právě v tomto okamžiku, před setkáním zamilovaných rtů, odhalen. Francouz mu naštvaně hodí míček, a také dívka odchází zklamaná. Obraz komunikace zamilované dvojice vytváří spojení tří různých žonglérských triků, ty plynule přecházejí jeden do druhého a jsou doplněné jen krátkými, ale velmi

významnými pauzami, které dotvářejí význam akce. Na začátku a konci etudy se opakuje žonglování ve dvojici boku po boku, ale vztah obou partnerů mezitím přerostl z hravého rozhovoru do zamilování. Podstatnou roli zde hraje také volba vzdálenosti mezi žonglujícími partnery a jejich emoční naladěnost a měnící se charakter dotyků. Poslední žonglérská etuda je zvolena jako prostředek herecké hry ve scéně rozloučení. Hlavní hrdinka sedí na krabici a krájí citrón. Francouz přichází tiše a položí ji jemně na rameno bílý míček. Hrdinka skloní hlavu do strany, zavře oči a jemným pohybem hlavy míček hladí. Její tvář zalije hluboká něha. Její dlaň chytne kutálející se, hladící míček v úrovni hrudníku a vrací ho partnerovi do rukou, který míček zas položí na druhé rameno (viz obr. 3).

Obr 3: kaskáda na ramena partnerky

Dívka zas sklání hlavu k míčku a trik se opakuje. Jemný a něžný rytmus bílých míčků zobrazuje vlnu něhy ve vztazích dvou lidí, která ale končí náhlým odcizením. Kluk přestává míčky dívce na ramena klást, ale chladně je nechá padat podél její tváře jako slzy. Do tváře dívky se promítá zklamání, oči se zamlží slzami, dívka ale stále podává míčky dozadu svému partnerovi, až on všechny míčky naráz odhodí do strany a odchází. Dívka v triku pokračuje sama – automaticky, bez míčků hází rukama, chytá a podává neviditelné míčky v stále rychlejším tempu, až se zoufale zhroutí v slzách a vzteku. Celkově je jednání obou hlavních hrdinů stručně a jednoduše charakterizováno díky zvolenému prostředku komunikace, t.j.žonglování. Hrdinové žonglují bez přestání a zároveň jasně, bez zbytečného sentimentu či patosu odehrávají svůj příběh seznámení, sblížení a rozchodu.

Proces zkoušek jsme s Martinem, mým hereckým partnerem, zahájili jako žongléři - začátečníci a zvolené jednoduché postupy usnadňovaly náš výkon – zabezpečily nám určitou jistotou v hereckém projevu a ulehčily také provádění žonglérských triků. To dokazuje, že i začátečník, nejen profesionální žonglér, může v adekvátní divadelní formě krátce předvést kombinaci více triků. Právě díky fantazii a tvořivému hledání technických elementů, improvizaci a experimentům může každý žonglér, i ten začínající, najít vhodné triky a zkombinovat je tak, aby vznikla efektní, umělecky a emocionálně působivá etuda.

PRAKTICKÁ ČÁST 3. Autorský projekt. Monodrama

3.1 Sólové představení Blecha – inspirace, proces a výsledný tvar Janis Ezerinš Jánis Ezerinš (1891 – 1924) je jeden z nejlepších prozaiků Lotyšské První republiky. Zemřel mlád a jeho dílo je rozsahem nevelké (zemřel na tuberkulózu ve třiatřiceti letech). Skoro všechna jeho vrcholná díla vznikla v posledních pěti letech života, nedlouho před jeho smrtí, a jsou seskupena do šesti sbírek. Byl to právě žánr anekdotické povídky, kterým se autor trvale zapsal do historie lotyšské prózy. Ezerinš ustavičně a ve všech situacích hledal příběhy, sledoval lidi, rád sbíral zajímavé historky a také je rád vyprávěl. Byl mistrem v interpretaci tragikomických situací. Rád chodil do společnosti a jeho humor a často až kousavá ironie ukazovala maloměsťáctví a pokrytectví tehdejší lotyšské společenské smetánky. Rozmary počestné společnosti provokovaly Ezerinše ke smíchu. Jsou to právě ony mistrně napsané a břitce vypointované směšné historky, které kromě smíchu vyvolají ve čtenáři i vážné zamyšlení. Typická je povídka Vyprávění jedné blechy, ve které se skrz postavu blechy odhaluje morální naučení tohoto příběhu. Ezerinš reálně přiblížil myšlenky, prožitky, přání a vztah blechy k lidem, okolní přírodě a všemu ostatnímu, a tak trefně zformuloval a zobrazil lidské rozmary a vztah člověka k věcem, živým tvorům a dalším lidem. Štípnutím literární blechy se symbolicky nazývá nepříjemná pravda. A tyto pravdy jsou ukryty v Ezerinšových povídkách a novelách.

Stručný příběh Blechy Jednoho ráno se po sladkém spánku probudí čerstvě narozená, malinkatá a nevinná blecha. Zvědavě prohlíží prostor kolem sebe, spatří míčky a začne si nimi vsedě hrát. Při hře se blecha snaží vstát, a nakonec se to podaří – blecha se postaví na zadní nohy a najednou ucítí dunění - silnou vibraci podlahy. Do pokoje přichází stará služka, která, jak se zdá podle výrazu její tváře, mnoho radosti za svého života nezažila. Služka přichází k oknu a začne utírat prach. Blecha ji chce potěšit, rozveselit, proto vyskočí na okno, aby jí

předvedla jeden ze svých

nejkrásnějších tanců. Stihne ukázat jen několik skoků, když stará žena žačne křičet a nemilosrdně blechu prachovkou odhánět. V tom se otevřou dveře sousedního pokoje a přichází paní domu – mladá dáma, která se ptá, co se stalo a proč služka křičela. Služce je to nepříjemné., ale přizná, že viděla blechu. Tato zpráva mladou ženou otřese a ona poroučí okamžitě vyčistit všechny koberce. Blecha všechno slyší a je velmi zklamaná, dokonce rozzlobená na lidi a jejich chování vůči ní – proč ta nenávist a pohrdání, ona je přece čistý, právě narozený tvoreček. Rozmarná dáma usedá ke klavíru a začíná hrát veselé skladby. Hudba blechu tak potěší, že začne tancovat a na chvíli zapomíná na lidskou nenávist. V hlavě černého tvorečka se ale zrodí ďábelský nápad - a skáče na bílé klávesy. Dáma vyskočí jako uštknutá , šermuje rukama, a srdce malinké blechy hoří radostí. Rozčílená dáma vyhubuje služce, tvrdí,že viděla spoustu blech, a kvůli neslýchanému nepořádku služce poroučí znovu perfektně vysát koberce i všechy kouty. Služka jen pokorně kývne hlavou a odchází. Žena podezíravě prohlíží všechny kouty, blecha před ní vyskakuje, provokuje ji a provede odvážný skok, za který ale hned draze zaplatí. Dáma bleše přišlápne přední nožičku – a pak hned začne útok vysavače. Zoufalý hmyz bojuje ze všech sil, aby neskončil ve vysavači, nakonec se mu podaří zalézt do skuliny, kde si může v bezpečí odpočinout a ošetřit si nožku. Když je noha vyléčena, rozhlédne se blecha kolem a zjistí, že je v domě úplně sama - bez maminky, táty, bez bratrů i kamarádů. Všichni skonali v boji s vysavačem. Blecha začne plakat – je tak osamělá a touží po lásce. Potom přichází vztek a je najednou posedlá touhou po pomstě.Do pokoje opět přichází dáma, usedne se a čte s velkým zaujetím dopis. Blecha opustí úkryt, přileze k její noze a tiše se přemístí nahoru až na její rameno. Po cestě dvakrát slečnu štípne a ta se bezděčně při čtení dvakrát podrbá. Sedíc na rameni si blecha spolu s mladou dámou přečte dopis a zjistí, že je to pozvánka na dostaveníčko. Slečna má oblečení s výrazným výstřihem, ze kterého vykukují její bujná ňadra jako dva kopečky s mezírkou. Blecha do mezírky rychle vklouzne a zabydlí se tam.Slečna ve spěchu vychází z domu a běží. Blecha si spokojeně hoví nahoře mezi ňadry a užívá si jejich houpavého pohybu, teplého těla a i tlukotu slečnina srdce. Dáma se náhle zastaví, bleška vystrčí sosáček skrz jedno z mnoha okének krajky a vidí, že slečna se sešla se svým kavalírem. Oba jsou šíleně zamilovaní, a blecha znovu pocítí nával zlosti a naplánuje vyvrcholení pomsty: vyleze bílou skulinou jejích ňader až na dekolt dámy a začne jako divá svůj vzteklý tanec, aby připoutala mužovu pozornost. Ten konečně uvidí řádění blechy, sevře rty a zvedne oči. Opatrně od své

milenky odstupuje. Dáma jej udiveně přitahuje k sobě a chce ho dokonce políbit. Jakmile však roztouženou tvář přiblíží svému milému, blecha udělá poslední skok - na její rty. „Fuj!“vykřikne muž s odporem. Nevydrží a odchází. Zoufalá žena křičí a třese svými šaty, aby se blechy zbavila, ta šťastně přeskočí do kožíšku psa, který právě běží kolem a v něm se poprvé setkává s další malou blechou. S novou kamarádkou si dají sosáčky dohromady a jsou koněčně šťastné.1

Sólové představení Blecha Jako součást bakalářského projektu jsem inscenovala krátké představení Blecha. Je to humorný příběh, který jsem našla v knize lotyšského autora Jánise Ezerinše, který žil ve 20. letech 20. století. Povídku jsem použila hlavně jako inspiraci, zůstal jen základ příběhu obohacený mými vlastními nápady a výrazně zkrácený. V této podkapitole popíšu, proč jsem si povídku vybrala, a zformuluji také umělecký záměr inscenace a podrobněji se zastavím u žonglérských prvků, které jsou v inscenaci použité. Nápad vytvořit z komického příběhu představení vznikl již dávno, když jsem byla ještě v Lotyšsku. Tehdy jsem chtěla příběh inscenovat ve znakovém jazyce, ale ještě jsem nevěděla, jak to mám udělat, a neměla jsem jistotu, že se mi to podaří. Hlavní problém jsem viděla v tom, jak zpracovat text do znakového jazyka. Také jsem tehdy neměla zkušenosti s hraním více postav. Nevzdala jsem se, jen jsem tento příběh prozatím musela odložit. Při studiu na JAMU jsem pak kvůli bakalářské práce potřebovala vytvořit krátké představení a hned mě napadla Blecha, kterou jsem chtěla dělat už dávno. Tentokrát byl umělecký záměr inscenace jiný: rozhodla jsem se téméř nepoužívat znakový jazyk, jen málo a úplně krátce, a naopak hledat způsoby, jak vyjádřit emoce pomocí míčků, jak využít asociativní prvky s míčky a také krátké taneční pohyby se žonglováním. Hlavní postavou inscenace je blecha, ale budu představovat také lidské postavy kolem ní. Ze žonglérských pomůcek používám při představení tři obyčejné žonglérské míčky a jeden černý skákací míč upravený tak, aby tvarem připomínal blechu.Dál v této podkapitole podrobně popíšu ty žonglérské prvky, které jsem v inscenaci použila pro vyjádření emocí, a také asociativní prvky v práci s míčkem.

1

Originální text Blechy můžete přečíst v Příloze.

Ráno po probuzení spatří blecha v pokoji tři žonglérské míčky, vsedě je zvědavě zvedne a drží v rukách. Nejprve jenom jeden míč, prohlíží ho a neví, jak s ním zacházet, zkusí nejistě házet vertikálně na jedná dlani, pak už se jí podaří provést přehazování z jedné ruky do druhé. Nevinný, právě narozený tvor se zaraduje a bere do ruky druhý míč. Chvilku přemýšlí, co se dvěma míčky dělat (špičky chodidel přítom otočí dovnitř jako znak nejistoty, úzkosti). Zase zkusí, neobratně a napjatě, nácvik na kaskádu s dvěma míčky a postupně jí podaří házet plynule a uvolněně (chodidla se přítom vracejí do počátečního stavu špičkami ven). Zaraduje se a bere třetí míč. Zase pauza, chvílka nejistoty, jak se třemi míčky žonglovat. (Chodidla se otáčejí dovnitř.) Snaží se žonglovat kaskádu, ale dělá to s napětím, s velkou námahou, až si konečně trik osvojí a žongluje klidně, plynule a s úsměvem. Najednou jeden míč z kaskády na jedné straně spadne. Malinkatá bleška chvíli překvapeně kouká na spadlý míč a tento předmět ji zaujme jako nová věc. Odloží žonglování a začíná si hrát s míčem jako s autem, které projede pod jednou nohou jako pod mostem, pak se připojují i ostatní míčky a jezdí jednotlivě pod pokrčenýma nohama blechy. Blecha přechází na takový trik - tři auta (kutálené míčky) jedou současně a plynule zleva doprava pod pokrčenýma nohama , a současně se nahoru a dolů střídavě pohybují pokrčené nohy . Blešku pak hned napadne jiná hra a ona si klidně hraje dál s jedním míčem jako vrtulníkem, vsedě ho zvedá nahoru až do chvíle, kdy je ruka napnutá a už není možné míček zvednout výš. Dalším fragmentem s využitím míčků je situace, kdy bleška uvidí smutnou služku a chce ji rozveselit tancem. Bleška zastrčí dva míčky do tašky a s jedním míčkem provádí veselý trik - přehazování míčku z jedné ruky do druhé s tlesknutím, pak vyskočí na okno (viz obr. 1). ruku, vytáhnu levou rukou z tašky černý skákací míč a hodím ho na zem. Míč se několikrát odrazí od země, jako když skáče blecha. Služka vyděšeně vykřikne, šermuje

Obr. 1: veselý trik - přehazování míčku z jedné ruky do druhé s tlesknutím

Dál potom, už v roli služky, provádím trik se skákacím míčkem: utírajíc prah pravouoběma rukama a mezitím jednou ruku nenápadně schovám míč do tašky, pak se služka zoufale obrátí k mladé slečně - paní domu. Další žonglérská scéna začíná, když bleška vyslechne rozhovor mezi slečnou a služkou. Podle pokynů dámy musí služka vyčistit všechny koberce. Čistá, nevinná, nedávno narozená bleška, která chtěla udělat služce radost, je teď zklamaná a zlobí se. Emoce zlosti a vzteku prezentuje pomocí

kaskády, ve které se míčky nevyhazují a

nechytají, ale boxují zavřenou pěstí, až spadnou na zem. Potom usedá rozmarná dáma na taburet ke klavíru a začíná hrát veselé kousky. Hudba blechu tak potěší, že se s dvěma míčky začne uklánět divákům a také slečně, na ni ale zároveň vyplazuje jazyk. Pak radostně začíná tančit se dvěma míčky. Při tanci používá tyto triky: házení dvou míčků střídavě vertikálně, nácvik na kaskádu, vyhazování pod rukou a za zády přes ramenno a také kaskádu ve spojení s tanečními pohyby. Nakonec při tanci provádí kaskádu se třema míčky. Najednou se černému tvorečkovi zrodí v hlavě ďábelský nápad: položí míčky na zem, a chystá se vyskočit na bílé klávesy klavíru. Při přechodu do role slečny provádím tento trik- vytáhnu nenápadně z tašky černý skákací míč, sednu si ke klavíru a hraju. Černý míč je schován dlaní. Slečna hraje a začne se podezřívavě dívat na bílé klávesy, při tom vypustí skákací míč z dlaně, ten se odráží o zem, slečna vyskočí jako uštknutá, vyděšená vykřikne, a odhání skákací míč – blechu - oběma rukama.

Pak

jednou rukou míček rychle a nenápadně schová do tašky, druhou rukou stále jakoby zahání hmyz. Další epizodou s využitím míčků je léčení bolavé nožky. Blecha bojuje ze všech

sil s vysavačem, a nakonec se jí podaří schovat se ve škvíře, má ale poraněnou nohu. S bolestí ulehne, tři míčky použije jako polštář pod hlavu . Pak si bolavou nohu třemi míčky masíruje a pomocí míčku zahraje zahnání bolesti. Po léčení nohy napadne blešku zahrát si šachy, používá tři míčky jako šachové figurky (viz obr. 2).

Obr. 2: míčky jako šachové figurky

Když dohraje, prohlíží všechny kouty pokoje a zjistí, že je doma úplně sama. Souboj s vysavačem nikdo nepřežil. Zvedá jeden míč a představuje jím maminku, přibližuje sosáček k „mamince“ a touhu po lásce vyjadřuje hlazením, kutálením míčku po tváři. Po chvíli si uvědomuje, že maminka už není, a začíná plakat - využívá dva míčky jako slzy (viz obr. 3).

Obr. 3: míčky jako slzy

Položí míč na zem a znakovým jazykem říká, že matka umřela. Zvedá druhý míč, chvíli se na něho podívá a při pokládání říká , že táta umřel. Potřetí stejným způsobem říká, že bratr umřel. Nakonec dodává, že všichni kamarádi také umřeli. Po pláči se v bleše rodí zlost a touha po pomstě. Začíná připravovat plán, což znázorňuje trikem s jedním míčkem - vsedě při přemyšlení o pomstě zároveň hází míč vertikálně. Po několika hodech se v bleší hlavě rodí nápad, míček chytá do ruky, ale pak jej odloží na zem s výrazem, že nápad byl nepoužitelný. Pak bere druhý míč a pomocí stejného triku připravuje plán pomsty a znovu je nápad nepoužitelný. Po třetí jí míč sám spadne na zem - bleška slyší, že mladá dáma je zase v pokoji. Bleška vstává a provokativně imituje její chůzi a přitom používá asocativní prvek – pomocí dvou míčkůvytváří obraz velkých náušnic v uších slečny (viz obr. 4)

Obr. 4: míčky jako velké náučnice slečny

Slečna usedne a čte dopis od svého milence. Dále už v této epizodě míčky nepoužívám. Před koncem příběhu postava blechy zas používá míčky, když se ubytuje mezi ňadry slečny. Mladá dáma má právě dostaveníčko s nápadníkem, blecha vystrčí sosáček z krajky na slečnině výstřihu a vidí, že sedí s mužem. Z pohledu na ně pochopí, že jsou oba šíleně zamilovaní, a znovu pocítí nával zlosti. Naplánuje pomstu a své pocity a myšlenky vyjadřuje pomocí žonglérského triku – jeden míč hází pomalu vodorovně z jedné ruky do druhé, postupně zvyšuje rychlost házení až míč chytí do jedné ruky a uzavírá manipulaci trikem zvaným pes. Tím divákovi naznačí, že už má plán pomsty hotový.

Vyleze bílou skulinou ňader a začíná svůj provokativní tanec se dvěma míčky, aby upoutala pozornost muže. Při tanci používá žonglérské triky jako házení dvou míčku střídavě, nácvik na kaskádu, vyhazování míčků za zády dopředu přes rameno ve spojení s tanečními pohyby nohou a boků. Když muž konečně spatří řádění blechy na rtech dámy, černý tvoreček přeskočí do kožichu kolem běžícího psa a poprvé se tam setká s další malou blechou. V sedě vytáhne z tašky černý míč, ten pak představuje její novou kamarádku. Přiblizuje míč- kamarádku ke svému sosáčku, obě si dají sosáčky dohromady a jsou konečně šťastné.

3.2 Dílna Komunikace skrz žonglování

Úvod Žonglování je velmi vděčným způsobem uměleckého sebevyjádření zejména pro jevištní umění neslyšících – skrývá totiž široké možnosti komunikace beze slov. Proto jsem také chtěla inscenovat v rámci projektu vlastní sólové představení Blecha, aby účastníci mých žonglérských workshopů získali představu, jak vypadá žonglování jako součást divadelního vystoupení. Chtěla jsem praktickým příkladem ukázat, že žonglování může sloužit k vyjádření různých emocí, asociací, vztahů, umožnit komunikaci beze slov a navíc bez živého partnera hry, jen pomocí předmětů (konkrétně pomocí míčků). Praktické dílny mi daly možnost shlédnout výsledky stejného postupu při práci se žáky různého věku a odlišné úrovně předchozí zkušenosti s divadlem. Umožnily mi tím získání nových poznatků, inspirace a postřehů pro další práci. Také žáci získali zkušenost se žonglováním a naučili se použít manipulaci s předmětem jako prostředek komunikace a vyjádření emocí. Pro realizaci jsem zvolila krátkodobý typ projektu.

Cíl projektu Cílem projektu není naučit žáky nebo studenty co nejvíce žonglérských triků. Do workshopu je zahrnuto jen několik základních žonglérských postupů a z nich dál vycházejí tvůrčí úkoly se žonglérskými míčky jako prostředkem vyjádření emocí, asociací a komunikace. Po této přípravě účastníci na závěr workshopu tvořivě pracují ve dvojicích a samostatně připravují etudu s využitím žonglování – pomocí základních triků komunikují a vyjadřují asociace, emoce. Workshop je zaměřen na to, co je žák nebo student schopen se naučit a prožít během jednoho workshopu. V dílně je podporován rozvoj uměleckého cítění a tvůrčích schopností, dovedností, fantazie. Aktivity dílny podporují také rozvoj sebevědomí žáků, vzájemnou spolupráci a komunikaci, koordinaci a schopnost soustředění.

Motivační fáze Věk: střední a základní škola pro sluchově postižené Počet žáků: 4-10 osob Prostředí: volná plocha bez překážek Celkový čas: 90 min

Úvod představení Blecha Čas: 2 min Postup: •

Vyprávím žákům krátký úvod. „Mám pro vás připravenou krátkou solo etudu Blecha. Je to komický příběh, který jsem našla v knize lotyšského autora Jánise Ezerinšse. Žil ve 20. letech 20. století. Nápad vytvořit z příběhu představení vznikl již dávno, když jsem byla ještě v Lotyšsku. Tehdy jsem chtěla příběh inscenovat ve znakovém jazyce, ale ještě jsem nevěděla, jak to mám udělat, a neměla jsem jistotu, jestli se to podaří. Hlavní problém jsem viděla v tom, jak zpracovat znakový jazyk a zahrát změny rolí. Nevzdala jsem se, jen jsem tento příběh prozatím odložila. Teď, když studuji na JAMU, jsem chtěla inscenovat krátké představení kvůli bakalářské práci. Tématem bakalářské práce je žonglování. Hned mě napadl příběh Blecha, který jsem odložila tak dávno. Ale tentokrát je cíl představení jiný: téměř nepoužívám znakový jazyk a snažím se vyjádřit emoce a komunikovat skrz míčky. V představení nebudu hrát jenom blechu, ale vcítím se také do lidských postav kolem ní. Přeji vám příjemnou zábavu.“

Představení Blecha Čas: 20 min

Reflexe představení Pomůcky: žádné Čas: 3 min Postup: •

Žáci sedí v kruhu.

Rozuměli jste příběhu představení Blecha? Jaké postavy jste v představení viděli?

Praktická fáze Přípravná cvičení -

Hra Kočka a myš

Pomůcky: žádné Čas: 5 min Postup: •

Žáci stojí v kruhu.

Všichni v kruhu stojící žáci jsou myši. Uprostřed kruhu je kočka. Aby se myši zachránily z drápů kočky a ona je nemohla chytit, musí se dvě myši obejmout. Pokud se obejmou tři nebo více myší, kočka zase může kteroukoliv chytit. (Pro úspěšnou, dynamickou hru musí být počet myší v kruhu lichý.) Chycená myš si musí s kočkou vyměnit roli.

-

Rozehřátí mimiky a rukou

Pomůcky: žádné Cíl: masírovat a uvolnit mimiku tváře, rozehřát ruce a prsty Čas: 5 min Postup: •

Žáci stojí v kruhu.

•

Masírují tvář rukama a prsty, zkoušejí různé grimasy.

•

Kroužení zápěstím. Protřepání rukou. Rozcvičení prstů.

Práce s asociacemi -

Reflexe asociací

Pomůcky: žádné Cíl: rozvíjení paměti Čas: 5 min Postup: •

Žáci stojí v kruhu.

•

V představení jsem používala míčky v různých situacích a měnila jejich význam. Například jsem používala míčky jako auta.

•

Jaké jiné předměty a akce byly v etudě vyjádřené pomocí míčků?

(asociativní význam – auto,vrtulník, masáž, polštář, dáma, osoby-matka, blecha, náušnice, slzy)

-

Asociační hry s jedním míčkem

Pomůcky: míčky vyrobené z ponožky Cíl: tvořivost a představivost Čas: 2 min Postup: •

Žáci stojí v kruhu.

•

Mám jeden míček a zeptám se jich, co to může být? Ukážu příklad: míček jako jablko, které pak jím nebo klaunův nos. Předám míček dál a ostatní jednotlivě vymyslí pro míček jiný význam a předvedou jej.

Žonglování -

Triky s jedním míčkem. Reflexe emocí a vyzkoušení nebo nácvik triků, pomocí kterých byly vyjádřeny emoce blechy v představení.

Pomůcky: 1 míček vyrobený z ponožky pro každého účastníka Čas:15 min Cíl: koordinace, rozvíjení paměti a schopnost pojmenovat emoce Postup: •

Pomocí diskuze v kruhu, pokusů a následné reflexe se pokusíme prozkoumat techniku vyjádření emocí prostřednictvím míčků.

•

Žáci stojí v kruhu.

Vyzkoušíme základní triky s jedním míčkem. •

Přehazování z jedné ruky do druhé.

•

Techniku psa.

•

Vyhazování pod nohou.

•

Vyhazování za zády, přes rameno.

•

3 min zkoušejí. Pamatujete si nějaké triky z Blechy? Kde byl použit jeden míček? Co bylo tímto trikem vyjádřeno?

•

Ve které chvíli etudy byla vyjádřena pomocí míčků radost blechy? Pamatujete si?

•

Žáci si vyzkouší radost: přehazování z jedné ruky do druhé s tlesknutím.

•

Jak byla vyjádřena pomocí míčků zlost blechy? Pamatujete si?

•

Zlost: boxování do míčků. Vyzkoušet aspoň s jedním míčkem.

•

Jak byl vyjádřen pomocí míčků smutek blechy? Pamatujete si?

•

Smutek: manipulace se dvěma míčky jako slzami.

•

Jak byla pomocí míčků vyjádřena touha blechy po lásce?

•

Žáci zkouší vyjádřit touhu po lásce: hlazení, kutálení míčku po tváři.

•

Jak blecha provokuje pomocí míčků? Pamatujete si? Nebo máte jiný nápad, jak provokovat s míčky?

•

Vyzkoušíme provokování.

•

Jak blecha vyjádřila pomocí míčků chystání pomsty?

•

Pomsta - přehazování míčků vodorovně z jedné ruky do druhé nejprve pomalu, pak postupně zrychlovat.

•

Jak blecha vyjádřila pomocí míčků uklidnění?

•

Uklidnění - můžete vyzkoušet kutálení míčku nejenom po noze, ale také po ruce nebo i po jiných částech těla.

•

Zeptáme se žáků nebo studentů, jaké emoce by mohli vyjádřit pomocí právě osvojených triků. Máte nějaký nápad? Účastníci si vymyslet jakýkoliv jiný trik.

-

Triky se třemi míčky

Pomůcky: každý účastník má 3 míčky Cíl: osvojování základních triků, koordinace Čas: 3 min Postup:

-

•

Žáci stojí v kruhu, vyzkoušíme:

•

Kaskádu na ramenech

•

Kaskádu v podpaží

•

Jaké emoce můžeme vyjádřit pomocí těchto triků? Máte nějaký nápad?

Žonglování ve dvojici se třemi míčky

Pomůcky: každý účastník má 3 míčky Cíl: osvojování základních triků ve dvojici, koordinace, kooperace Čas: 10 min Postup: •

Dvojice stojí proti sobě. Jeden má 2 míčky, druhý má 1 míček. Ten, kdo

má 2 míčky, podává jeden z nich partnerovi do volné dlaně atd. Posléze tentýž postup můžeme vyzkoušet s házením míčku do volné dlaně. •

Vyzkoušíme komunikaci ve dvojici na několika úrovních blízkosti: 1. chladné až lhostejné vztahy, partner neposlouchá druhého 2. normální přátelské vztahy 3. velmi blízké, dokonce intimní vztahy, vztahy milostné Poznámka: brát v úvahu přiměřenou vzdálenost mezi dvěma lidmi

v každé

situaci.

Samostatná tvorba – etuda ve dvojici Pomůcky: žáci ve dvojicích, mohou si volně vybrat počet míčků Čas: 15 min Cíl: rozvíjení reakce a koordinace, spolupráce, soustředění, seznámení se se základními technikami žonglování, rozvoj tvořivosti Postup: •

Žáci ve dvojicích samostatně připravují téma etudy jak s využitím asociací a technických triků žonglování, které si osvojili během workshopu, tak i s využitím vlastní fantazie a osobní zkušenosti. Po 10 minutové přípravě následuje prezentace. Poznámky: nepoužívejte znakový jazyk, můžete hrát nejen role lidí, ale také role zvířat, brouků apod. Etuda se může odehrát na nejrůznějších místech – na stadionu, v kině, ve škole, může to být sraz dvou lidí, rande atd. Tematické možnosti jsou velmi široké. Hotová etuda má trvat maximálně dvě minuty.

Závěrečná reflexe Čas: 5 min Postup: •

Žáci sedí v kruhu.

•

Zeptám se žáků, jaké jsou jejich pocity po dílně?

•

Po reflexi věnuji skupině jeden exemplář originálního textu Blecha v českém překladu.

Hodnocení projektu DIFA JAMU v Brně - práce se studenty VDN Se dvěma studenty VDN – s neslyšícím chlapcem a slyšící dívkou – jsem zahájila projekt a dílna byla svébytným experimentem, jak zvolené postupy fungují. Po dílně jsem vyslechla připomínky pedagogů Mariky Antonové a Veroniky Broulíkové a dospěla k závěru, že vybraný postup, zejména začátek dílny, nebyl úspěšný. Díky prvnímu pokusu na půdě VDN jsem mohla zavčas pozměnit průběh dílny tak, aby projekt lépe fungoval v jiných školách. Představení se studentům velmi líbilo, také obsahu dobře rozuměli, což mě potěšilo. Na začátku reflexe zůstali studenti sedět a byli pasivní, ztuhlí, zřejmě jim chyběla vhodná hra na rozehřátí. Studenti byli také zaskočeni mými otázkami, jak vypadá

člověk,

když

vyjadřuje

určité

emoce.

Rozhovor

jsem

nespojovala

s představením a na neúspěšné odpovědi nebo mlčení jsem několikrát použila výraz „to nevadí“, což v nich patrně vyvolalo pocit neúspěchu. Zpětně jsem si uvědomila, že by bylo vhodnější během reflexe rozebrat přímo konkrétní emoce blechy z děje představení. Jiné problémy jsem dále v praktické části ani tvůrčím procesu nepostřehla. Studenti už měli se žonglováním zkušenosti– již dříve jsme jim s kolegou Martinem Zrnečkem předváděli etudu Lavička a vedli jsme žonglérský workshop. Během tvůrčí práce vynikala slyšící dívka – lépe si pamatovala žonglérské prvky z představení Blecha, byla tvořivější a měla víc nových nápadů. Neslyšící chlapec byl také aktivní a soustředěný, ale při společné reflexi reagoval pomaleji a bylo pro něj těžší vymyslet nové nápady. Možná mu v těchto úkolech chyběla sebejistota. Na závěr oba předváděli velmi pěknou etudu, což mě příjemně překvapilo. Použili zde všechny naučené prvky, tj. základní žonglérské triky, asociace s míčky, komunikaci i vyjádření emocí pomocí míčků, a mimickým a pohybovým výrazem je spojili v jednoduchý, vtipný příběh.

SŠ pro SP v Hradci Králové Ve skupině bylo jedenáct žáků z třetí a páté třídy. Po odehrání Blechy mi během reflexe představení všichni žáci odpověděli, že rozuměli obsahu představení, čímž jsem byla potěšena. Díky tomu, že mají ve škole dramatickou výchovu, se dobře se zapojili do workshopu a byli také většinou velmi šikovní. Vyjímkou byla uzavřená nedoslýchavá dívka,která neovládala znakový jazyk a rozhovor jí překládala jiná

nedoslýchavá žákyně. Kvůli ní bylo občas potřeba na vysvětlení aktivit více času. Na začátku jsem studentům řekla jenom jeden příklad asociace a emoce z etudy a dál si žáci většinou dobře pamatovali a sami uměli říct, jaké triky byly použity a jaké emoce byly pomocí určitého žonglérského triku v inscenaci Blecha vyjádřeny. Potěšilo mě, že uměli pojmenovat přesné nebo podobné emoce, asociace z představení. V tvůrčí části žáci dokázali přinést nové nápady – vyjádřit emoce s pomocí míčků. Když byl žákům zadán samostatný úkol - prezentace etudy ve dvojici- zůstala zmíněná uzavřená dívka bez partnera a tak jsem se rozhodla, že dvojici vytvoříme spolu. Během přípravy prezentace jsem pak bohužel neměla možnost sledovat, jak připravují etudy ostatní žáci. Tyto přípravy jsem ale pozorovat chtěla, abych mohla v případě potřeby žákům pomoci, doporučit či poradit jim vhodnější řešení, postup. Až zpětně jsem si uvědomila, že

jsem měla raději tuto osamělou dívku přiřadit

k jakémukoli páru, aby vytvořili trojici. Se závěrečnou prezentací etud jsem byla spokojená, až na jednu vyjímku etudu dvou nedoslýchavých dívek, které v etudě s míčky používaly také mluvenou řeč. Protože jsem nesledovala přípravu, nemohla jsem dívky včas upozornit, aby mluvenou řeč ani znakový jazyk nepoužívaly. Navíc jsem sama zapomněla žáky upozornit už na začátku, že nemají užívat ani mluvenou řeč ani znakový jazyk. Nakonec ale práce dopadla dobře – s výjimkou dvou zmíněných nedoslýchavých dívek, které mluvenou řeč použily, pochopili ostatní princip etudy správně. Atmosféra dílny byla příjemná a radostná. Bylo znát, že workshop poskytl žákům mnoho zážitků. Při závěrečné reflexi dokázali vyjádřit vlastní pocity i názor na průběh dílny. Několik žáků přiznalo, že se – kromě vlastního prožitku během dílny – cítí po jejím skončení psychicky i fyzicky oproštěni od školních starostí.

ZŠ pro SP v Brně Ve skupině bylo pět nedoslýchavých žáků – tři chlapci a dvě dívky. Než se všichni žáci po obědě vůbec sešli, ztratila jsem 20 min. Musela jsem tedy bohužel vynechat několik přípravných cvičení. Během reflexe představení tvrdili všichni žáci, že obsahu inscenace rozuměli a dokázali vyjmenovat, jaké postavy v ní vystupovaly. Byli schopni pojmenovat asociace a emoce blechy vyjadřované pomocí míčků. Později ,v praktické části, byli chlapci občas nesoustředění a nepozorní a tak jsem je musela často vracet k dějové lince. Jen s obtížemi vymýšleli nové, vlastní nápady a triky s míčky tak, aby vyjadřovali určité emoce. Takový tvůrčí úkol byl pro ně příliš těžký. Chlapci byli pasivní i v dalším průběhu dílny, při přípravě etudy. Během

práce ve skupinkách (dvojicích či trojicích) nespolupracovali, nápady neprodiskutovali a nevymýšleli ani téma ani děj s míčky, jen si s míčky navzájem pohazovali a šaškovali. Dívky si ale ve dvojici připravily jednoduchou a pěknou etudu, ve které vyjadřovaly asociace a emoce pomocí míčků. Při závěrečné reflexi hovořili žáci o svých pocitech velmi stručně: říkali, že pro ně byla dílna zajímavá a přínosná, nedokázali však sdělit o svých pocitech něco více nebo vyjádřit své názory podrobněji.

Závěry projektu Moje volba byla možná riskantní – nevěděla jsem, jak budou děti reagovat na představení a na samotnou dílnu . Přesto jsem se původního plánu držela, neboť jsem chtěla vyzkoušet na vlastní kůži svou cestu zkoumání žonglování a využít možnost získat v dílně nové poznatky, inspiraci, postřehy i výsledky při práci s dětmi. Zpočátku jsem si průběhem dílny nebyla jistá, ale díky radám prof. Mikotové jsem si postup ujasnila; poradila mi, že bude lepší využívat pro tvůrčí úkol – vyjadřování emocí pomocí míčků- emoce blechy,a nikoliv vnášet jiné, nové emoce. Na její popud jsem tedy poněkud změnila plán dílny, ale obsah zůstal v základu stejný. Postupy her jsem čerpala z vlastní pedagogické praxe a účasti na různých workshopech. Model herního cyklu je sestaven pro žáky střední školy, protože inscenace Blecha je určena především adolescentům. Průběh dílny je vhodný také pro starší žáky ZŠ, např. deváté třídy. Používat žonglování jako vyjadřovací prostředek se může dětem zdát těžké, a právě proto je součástí dílny úvodní sólové představení. Děti díky shlédnutému získají představu, co to znamená, když se mluví o

žonglování jako

o performačním umění ,a hlavně jak lze skrz žonglování vyjádřit různé emoce, asociace, vztahy, komunikaci beze slov s předměty (konkrétně pomocí míčků). S výsledkem projektu jsem spokojená, protože se v praxi podařil a funguje. Důležité je pro mne také to, že našla cestu, jak

dětem zábavně ukázat základy

žonglování a zprostředkovat jim zatím neznámou zkušenost, tj.

možnost využít

manipulaci s předmětem jako prostředek komunikace a vyjádření emocí.

SHRNUTÍ A ZÁVĚR První kapitola tohoto výzkumu byla věnována problematice žonglování obecně – uvedla jsem základní pojmy, krátce seznámila s pozitivními vlivy žonglování na osobnost člověka, přiblížila historii žonglování od Starověkého Egypta do 20. století a také žonglérské pomůcky. Při porovnání definic vidíme, že v různých výkladech je žonglování většinou definováno jako schopnost vyhazovat a chytat různé předměty. Co se týče motivace k této aktivitě a jejích cílů, názory a přístupy se liší – u někoho je žonglování výzvou k čistě technickému zdokonalování, u jiného relaxační aktivitou pro volný času, u dalšího prostředkem jevištního projevu. V rámci tohoto výzkumu mě žonglérské dovednosti zajímaly jako součást performačního umění. V historickém přehledu vývoje žonglování vidím, že od starověkého Egypta do 70. let 20. století zažilo umění žonglovat v různých obdobích jak rozkvět, tak úpadek. Myslím si, že historie a tradice, ale také současné experimenty v oblasti žonglování mohou nabídnout hodně inspirace pro obohacení jevištního projevu – jak pro mě osobně, tak pro jakéhokoliv herce, i herce neslyšícího. Ve druhé kapitole jsem krátce přiblížila historii Ateliéru VDN a počátky tradice žonglování v tomto Ateliéru, a hlavně popsala a zanalyzovala inscenace VDN, ve kterých jsou uplatněné prvky žonglování tj. Sem tam, Tom Kiks, Být sám, Cizinka a také žonglérskou etudu Lavička. Inscenaci Sem tam považuji za výrazný důkaz toho, že znaky jsou nejen unikátní formou komunikace a esteticky působivým prvkem jevištního projevu, zároveň můžou sloužit i jako inspirace či doplnění taneční nebo pohybové kreace včetně žonglování. V inscenaci Tom Kiks je zase žonglování přirozenou součástí dětské hravosti herců a je uplatněné v příběhu jako výukový předmět kouzelnické školy. Tato inscenace nám tak ukazuje, že žonglérské umění v sobě skrývá něco magického a vyvolává v divácích, zejména v dětech, údiv. Při rozboru etudy Lavička jsem došla k závěru, že téma této etudy je natolik otevřené a flexibilní, že můžeme vymyslet téměř jakoukoliv dvojici postav s kontrastními temperamenty a uplatnit zde různé způsoby manipulace a asociativních her s nejrůznějšími žonglérskými pomůckami. Také dílna, ve které byla Lavička využita jako tematický impuls k samostatné tvorbě, je důkazem toho, že fantazie nemá hranic a že další studenti můžou vymýšlet nové a nové postavy, jiné situace a jiné žonglérské triky, a že dokonce můžou doplnit etudu dalšími prostředky jevištního projevu - tancem, akrobacií atd.

V inscenaci Být sám je důležitou složkou hudba propojená se zpěvem, tancem a pohyby. Rytmus hudby zde podněcuje pohyb, a pohyb míčků naopak často podněcuje rytmus hudby. Myslím si, že obě složky jsou na jevišti rovnocenné a navzájem se doplňují jako prostředky vyjádření emocí, myšlenek či příběhu. V inscenaci Deník cizinky je zas žonglování s míčky téměř jediným prostředkem neverbální komunikace hlavních hrdinů - oba provádí žonglování stručně a jednoduše, bez zbytečného sentimentu či patosu odehrávají svůj příběh seznámení, sblížení a rozchodu. Hlavním prostředkem pro vyjádření emocí, nálad a vztahů postav je zde měnící se dynamika a rytmus žonglování. Asketický, ale emocionálně nabitý styl žonglování v tomto představení dokazuje , že díky fantazii a tvořivému hledání technických elementů, improvizaci a experimentům může i začátečník najít vhodné triky a zkombinovat je tak, aby vznikla efektní, umělecky a emocionálně působivá etuda. V závěrečné, třetí kapitole, jsem propojila poznatky z autorského divadelního projektu

Blecha a žonglérsko-divadelních dílen, které jsem

vedla

v rámci

bakalářského projektu. V centru pozornosti zde byla hlavně má vlastní zkušenost s divadelní prací s prvky žonglování. Žonglování považuji za velmi vděčný způsob uměleckého sebevyjádření zejména pro jevištní umění neslyšících – skrývá totiž široké možnosti pro komunikaci beze slov.

Proto jsem se také rozhodla inscenovat v rámci

projektu vlastní sólové představení Blecha tak,

aby účastníci mých žonglérských

workshopů získali představu, jak může vypadat žonglování jako součást divadelního vystoupení. Chtěla jsem na konkrétních příkladech ukázat, že žonglování může sloužit k vyjádření různých emocí, asociací, vztahů, umožnit komunikaci beze slov a do jisté míry také nahradit živého spoluhráče jen pomocí předmětů (konkrétně pomocí míčků). Praktické dílny mi daly možnost shlédnout výsledky stejného postupu při práci se žáky různého věku a s různými divadelními zkušenostmi. Umožnily mi tím získání nových poznatků, inspirací a postřehů pro další práci. Také žáci získali nové zkušenosti se žonglováním a naučili se použít manipulaci s předmětem jako prostředek komunikace a vyjádření emocí. S výsledkem projektu jsem spokojená, protože se v praxi podařil a funguje. Důležité je pro mne také to, že jsem ukázala dětem základy žonglování a zprostředkovala jim zatím neznámou zkušenost, tj.

možnost využít manipulaci

s předmětem jako prostředek komunikace a vyjádření emocí. Můj výzkum tímto

projektem neskončí, ráda bych i v budoucnosti

pokračovala v získávání nových poznatků, zkušeností, experimentů v oblasti žonglování jako součásti jevištního projevu.

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1. Antonova, Marika. Rytmus jako prostředek jevištního projevu neslyšícího herce:Disertační práce [rukopis]. Brno, Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, 2011 2. Blahutková, M. Psychomotorika. Brno, PdF, 2007, ISBN 80-210-3067-4 3. Blahutková, M; Řehulka, E; Dvořáková, Š. Pohyb a duševní zdraví. Brno, Paido, 2005, ISBN 80-7315-108-1 4. Cihlář, Ondřej. Nový cirkus. Praha, Pražská scéna, 2006, ISBN 80-86102-55-6 5. Havránek, B. Příruční slovník jazyka českého.Brno, SPN, 1955-1957 6. Kalpiņa – Geida, Dana; Antonova, Marika; Cepurīte, Inga; Taube, Līga. Saskarsmes un radošās pašizpausmes iemaņu apguves programma smagi vājdzirdīgajiem/nedzirdīgajiem klientiem. Rīga, LNS, 2010 7. Kratochvílová, Adéla. Žonglování v práci s dětmi a dospívajícími: Diplomová práce [rukopis]. Brno, Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, 2002 8. Kratochvílová, Adéla. Žonglování jako součást pedagogické intervence a prostředek uměleckého vyjádření: Disertační práce [rukopis]. Brno, Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, 2010 9. Kroupová, L. Slovník spisované čestiny pro školu a veřejnost. Praha, Academie, Lexikografický kolektiv ústavu pro jazyk český AV ČR, 2005, ISBN 80-200-1080-7 10. Nadj, Josef. Cirkus mezi zemí a nebem. In: Svět a divadlo 1, Praha, Svět a divadlo, 1997/8, str. 123-124

11. Trávníková, Dagmar. Vliv žonglování a dalších psychomotorických aktivit na rozvoj motorických dovedností a pozorností u adolescentů se symptomy ADHD, poruch chování a učení: Disertační práce [rukopis]. Brno, Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, 2008 12. Trávníková, Dagmar. Žonglování. Brno, Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, 2008, ISBN 078-80-210-4587-3 13. Ziethen, Karl-Heinz; Allen, Andrew. Juggling, the Art and its Artists. Berlin, Werner Rausch und Werner Lüft Inc, 1985, ISBN 3-9801140-1-5

Internetové zdroje 1.

Historie žonglování [online]. 2008 [cit

07.04.2011] Dostupné na

http://test.zonglovani.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=47:histo rie-onglovani&catid=35:historie-onglovani&Itemid=55

2.

Kinzel, Tomáš. Historie žonglování [online]. 2010 [cit 07.04.2011] Dostupné

na http://www.firelovers.cz/clanky2.php?pod_sekce=874&sekce=8

Bibliografický záznam ZNOTIŅA, JOLANTA. Uplatnění žonglování v inscenacích Ateliéru VDN. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, 2011. 63 s. Vedoucí bakalářské práce MgA. Marika Antonová, Ph.D.

Anotace Bakalářská práce Uplatnění žonglování v inscenacích Ateliéru VDN je zaměřená na výzkum expresivních možností žonglování v rámci divadelní tvorby. Tato bakalářská práce je rozdělena na tři kapitoly. První kapitola uvádí problematiku žonglování - pojmy, pozitivní vliv žonglování na osobnost člověka, historii žonglování od Starověkého Egypta do 20. století a také žonglérské pomůcky. Druhá kapitola krátce přiblíží historii Ateliéru VDN a počátky tradice žonglování v tomto Ateliéru, popisuje a analyzuje představení VDN, ve kterých jsou uplatněné prvky žonglování

tj. Sem tam, Tom Kiks, Být sám, Cizinka a také

žonglérskou etudu Lavička. Závěrečná, třetí kapitola, propojuje poznatky z autorského divadelního projektu Blecha a žonglérsko-divadelních dílen, které autorka

výzkumu vedla

v rámci

bakalářského projektu. V centru pozornosti je zde hlavně vlastní zkušenost autorky s divadelní prací s prvky žonglování.

Klíčová slova Žonglování, divadlo, komunikace, emoce, ateliér výchovná dramatika neslyšicích

Annotation Bachelor thesis Application of Juggling in Performances of the Department Drama in Education for the Deaf is focused on research of expressive possibilities of juggling within the theater. The bachelor thesis contains of three parts. The first part leads into issues of juggling- concepts, positive influence to on human‘s personality, history of juggling since Ancient Egypt till 20th century and juggling props. The second part describes history of the Department Drama in Education of the Deaf and beginning of the juggling tradition in this department, describes and analyses performances of this department where elements of juggling are being used – To & fro, Tom Kiks, To be alone, Stranger`s Diary as well as juggling etude Small bench. The final, third part binds pieces of knowledge from author’s theatre project The Flea and juggling- theater workshops that author of this research lead within the Bachelor project. In the centre of focus there is personal experience of the author gathered within theater work with juggling. Keywords Juggling, theater, communication, emotional, department Drama in Education for the Deaf