Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií
Motivace dobrovolníků působících v organizaci Charita Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: Dipl.-Theol. Univ. Stanislava Ševčíková, Ph.D. Autor: Bc. Martina Pleskačová
Brno 2013
Čestné prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem svou magisterskou práci vypracovala samostatně pod vedením Dipl.-Theol. Univ. Stanislavy Ševčíkové, Ph.D. a uvedla jsem v ní veškerou literaturu a ostatní prameny, které jsem pouţila.
V Třebíči dne 9.5.2013
………………….... Bc. Martina Pleskačová
2
Poděkování: Děkuji vedoucí své práce Dipl.-Theol. Univ. Stanislavě Ševčíkové, Ph.D. za cenné rady a připomínky a za odborné vedení při zpracování mé magisterské diplomové práce. Poděkování patří i všem respondentům mého výzkumu a pracovnicím Dobrovolnického centra Oblastní charity, ve kterém jsem tento výzkum prováděla. V neposlední řadě chci poděkovat svému manţelovi a našim dvěma dcerám, kteří mě podporovali po celou dobu mého studia.
3
Obsah Obsah Úvod 1 Motivace
4 6 7
1.1 Charakteristika motivace 1.2 Motivy 1.3 Potřeby 1.4 Teorie motivace 1.5 Inspirace pro terénní část výzkumu
7 7 8 10 13
2 Dobrovolnictví
15
2.1 Charakteristika dobrovolnictví 2.2 Kdo je dobrovolník 2.3 Typy dobrovolnictví 2.4 Historie dobrovolnictví v České republice 2.5 Současnost dobrovolnictví v České republice 2.6 Právní rámec dobrovolnictví v České republice 2.7 Inspirace pro terénní část výzkumu
3 Motivace k dobrovolnictví
15 16 16 17 18 19 20
21
3.1 Prosociální chování 3.2 Altruismus 3.3 Determinanty vzniku altruismu 3.4 Kategorizace motivace k dobrovolnictví 3.5 Faktory ovlivňující motivaci dobrovolníků 3.5.1 Pozitivní faktory 3.5.2 Negativní faktory 3.5.3 Potenciálně rizikové motivy k dobrovolnictví 3.6 Zkoumání motivace dobrovolníků 3.6.1 Psychologická perspektiva 3.6.2 Sociologická perspektiva 3.6.3 Teoretické modely výzkumu motivace 3.7 Inspirace pro terénní část výzkumu
21 21 22 23 25 25 26 26 28 28 28 29 31
4 Hlavní a dílčí výzkumné otázky 5 Operacionalizace dílčích výzkumných otázek 6 Metodologie výzkumu
32 33 36
6.1 Kvalitativní výzkum 6.2 Metoda sběru dat 6.3 Zkoumaná jednotka a jednotka zjišťování 6.4 Průběh výzkumu 6.5 Validita výzkumu
7 Analýza a interpretace výsledků výzkumu
36 36 37 38 38
41
7.1 Zvolený přístup k analýze a interpretaci 41 7.2 Analýza a interpretace získaných dat 41 7.2.1 Vnitřní motivy respondentů výzkumu pro rozhodnutí stát se dobrovolníkem 42
4
7.2.2 Vnější motivy respondentů výzkumu pro rozhodnutí stát se dobrovolníkem 7.2.3 Faktory působící na motivaci respondentů v průběhu jejich dobrovolnické činnosti a vliv těchto faktorů na rozhodnutí pokračovat v dobrovolnictví 7.2.4 Potenciálně rizikové motivy k dobrovolnictví 7.3 Odpověď na hlavní výzkumnou otázku
Závěr Bibliografie Anotace Jmenný rejstřík Věcný rejstřík Přílohy Stať
57 63 78 82
88 92 95 97 98 99 108
5
Úvod Motto: „Stát nemůţe nikoho vzít za ruku ani se mu podívat upřímně do očí." Olga Havlová Ve své magisterské diplomové práci se věnuji problematice dobrovolnictví, konkrétně otázce motivace k dobrovolnické činnosti u dobrovolníků působících v Charitě. Důvodem mého zájmu o toto téma je jednak moje několikaletá osobní zkušenost s dobrovolnictvím v církevní organizaci a jednak snaha upozornit na fenomén dobrovolnictví, který stále leţí mimo hlavní zorné pole společenského zájmu. Dobrovolnictví má bezpochyby svůj nezastupitelný význam, dobrovolnická činnost nastupuje tam, kde ji sebefunkčnější sociální stát nemůţe nahradit. Dobrovolnictví však není přínosem pouze pro ty, jimţ pomáhá, ale je také zdrojem vnitřního naplnění a radosti těm, kteří pomáhají. Pomáhání druhým bez nároku na finanční odměnu tak není jen o dávání, ale velkou měrou také o přijímání. Dobrovolnictví, stejně jako celá společnost, prochází vývojem a vyvíjí se také motivy, které dobrovolníky vedou k jejich činnosti. Cílem mé práce bylo zjistit, jaké motivy přivedly dobrovolníky konkrétní Oblastní charity k jejich práci a jaké motivy ovlivňovaly jejich rozhodnutí u dobrovolnictví setrvat dlouhodobě. Všímala jsem si také toho, zda se mezi motivy dobrovolníků neobjevují některá potenciálně riziková témata, která by mohla negativně ovlivnit jejich činnost. S ohledem na zajištění diskrétnosti jsem se rozhodla anonymizovat jak Oblastní charitu, ve které jsem prováděla svůj výzkum, tak osobní údaje respondentů svého výzkumu. Zachováním anonymity jsem chtěla docílit maximální otevřenosti jejich výpovědí a umoţnit jim bez zábran hovořit o všech nastolených tématech. Svoji diplomovou práci jsem obsahově rozdělila na teoretickou a výzkumnou část. V teoretické části jsem vymezila jednotlivé pojmy související s tématem práce, kterými jsou motivace, dobrovolnictví a motivace k dobrovolnictví. Ve výzkumné části své práce jsem definovala hlavní a dílčí výzkumné otázky a operacionalizovala je. Následně jsem popsala zvolenou metodologii výzkumu, metodu sběru a přístup k interpretaci výzkumu. Provedla jsem výzkumné rozhovory s respondenty, ty jsem analyzovala a na podkladě interpretace získaných dat jsem zodpověděla dílčí výzkumné otázky a následně hlavní výzkumnou otázku.
6
1 Motivace 1.1 Charakteristika motivace Motivace1 je v psychologii značně nejednotný pojem. Nejčastěji je chápána jako intrapsychický proces zvýšení nebo poklesu aktivity, mobilizace sil a energetizace organismu (Hartl, Hartlová, 2000). R.A. Baron, D. Byrne a B.H.Kantowitz (1980, in Nakonečný 1998, s. 102) definují motivaci jako „hypotetický vnitřní proces, který poskytuje chování energii a zaměřuje ji vůči specifickému cíli“. Pojem motivace přeneseně vyjadřuje hybné síly chování, jde o psychikou řízený druh regulace chování. Motivace je systémový jev, který je ve funkčních vztazích se všemi ostatními psychickými procesy, především s emocemi, a je vázán na vlastnosti osobnosti, na fyziologii organismu a ţivotní podmínky jedince. Motivace má jak biologické, tak kulturní a sociální základy. Reprodukce ţivota jedince a druhu je zajištěna systémem vrozených motivů chování (instinktů), člověk je však současně bytost společenská a jeho motivace podléhá vlivům jeho společenského a kulturního prostředí (především výchově) (Nakonečný, 1998). S úvahami o motivaci si klademe otázku, proč se člověk chová tím nebo oním způsobem. Podle Graumanna (1969, in Nakonečný, 1998, s.102) je motivace „to v nás a kolem nás, co nás vede, ţene, nutí, abychom se chovali tak, a ne jinak“. Podobně ji vymezuje Švancara (1984), který hovoří o tendenci jedince chovat se v určité situaci selektivním a organizovaným způsobem.
1.2 Motivy Pro vznik motivace mají motivy klíčový význam. Lze je definovat jako relativně přetrvávající determinanty chování (Švancara, 1984), jako vnitřní podmínky, které vzbuzují a udrţují aktivitu člověka a určují, ţe se chová určitým způsobem (Homola (1972).
1
odvozeno z latinského „moveo“ (hýbám) (Hartl, Hartlová, 2000)
7
Psychologický slovník definuje motiv jako pohnutku či příčinu činnosti, jednání člověka zaměřené na uspokojení určité potřeby. (Hartl, Hartlová, 2000, s. 327). Zatímco motivace představuje určitý proces, motivem je označována hypotetická dispozice k tomuto procesu (Nakonečný, 1998). Pro kaţdého jedince je charakteristický určitý relativně stálý, hierarchicky uspořádaný soubor motivů, který je obvykle označován jako motivační systém osobnosti. Ten se vytváří během ţivota a značnou roli při tomto procesu hraje okolí (především sociální) (Homola, 1972). V literatuře existují různé klasifikace motivů, toto dělení vychází většinou z klasifikace uspokojovaných potřeb (Hartl, Hartlová, 2000)2.
1.3 Potřeby Motiv vzniká tehdy, kdyţ je vzbuzena potřeba (Číţková, 1997). Potřeby jsou vnitřním zdrojem motivačního napětí, mají základní motivační funkci. Simonov (1975, in Nakonečný 1998, s. 110) je povaţuje za „fundament, na němţ se vytváří veškeré chování a psychická činnost člověka včetně myšlení, emocí a vůle“ a říká, ţe „motivace neexistuje bez potřeb“. Chování dospělého jedince nelze téměř nikdy interpretovat na základě jedné potřeby, ale je výslednicí souhry více motivů (Švancara, 1984). V psychologii je nejčastější třídění potřeb na biogenní (fyziologické) a psychogenní (sociogenní, psychologické), coţ koresponduje s pojetím člověka jako bytosti biologické a sociální (Nakonečný, 1998). 2
Madsen (1972, in Švancara, 1984) například rozděluje motivy na: - 10 primárních (motiv hladu, ţízně, sexuální, mateřský, teplotní, vyhýbání se bolesti, exkreční, zásobení kyslíkem, odpočinku aktivity – svalové, senzorické, mozkové), - 2 emocionální (motiv zachování bezpečí a motiv agrese), a - 4 sekundární (motiv sociálního kontaktu, motiv úspěšného výkonu, motiv moci a motiv vlastnictví). Klineberger (in Švancara, 1984) rozlišuje 4 kategorie, kterými jsou motivy: - mající zjevnou fyziologickou základnu a lze je předvídat (např. hlad, bolest). - mající zjevnou fyziologickou základnu, ale jsou měnitelné vlivem společenských podmínek (např. motiv sexuální). - mající vágně určenou fyziologickou bázi a jsou méně předvídatelné neţ předchozí (strach, hněv). - nemající známou specifickou fyziologickou základnu a váţící se pouze k určitým ţivotním zkušenostem.
8
Maslow rozlišuje potřeby primární (jsou vrozené, spojené s přeţitím člověka potřeba potravy, tepla, aktivity, sexuální potřeby atd.) a sekundární (získané v procesu ontogeneze, podmíněné společenskými faktory a učením - většina sociálních potřeb, např. potřeba poznání, seberealizace atd.). Potřeby jsou aktivovány vnějšími i vnitřními podněty, chování v daném okamţiku určuje nejsilnější potřeba. Tato dominance je daná hierarchií potřeb (fyziologické potřeby jsou nejsilnější, musí být uspokojeny nejdříve), ale po určitou dobu se můţe stát dominantním „motivátorem“ slabší potřeba. Hierarchie potřeb je podle Maslowa následující: -
fyziologické potřeby (hlad, ţízeň, sex),
-
potřeba bezpečí (jistota, spolehlivost, pořádek, normy, osvobození od strachu, ochrana),
-
potřeba lásky, potřeba někam patřit,
-
potřeba uznání (dosaţení úspěšného výkonu, prestiţ),
-
potřeba
seberealizace
(sebeaktualizace,
zahrnuje
touhu
po
vědění,
porozumění, estetické potřeby), -
sebetranscendence (zahrnuje duchovní potřeby)
Seberealizace (či sebeaktualizace) člověka souvisí s přijímáním ţivotních okolností včetně sebe sama, tvořivostí a aktivním přístupem k řešení problémů (včetně řešení problémů jiných lidí). Takový člověk si váţí ţivota svého i druhých lidí a jedná podle vnitřní etiky, která je nezávislá na vnějších autoritách. Podle Maslowa je třeba seberealizaci hledat v souvislosti s ţivotním posláním, protoţe jenom tak jí lze dosáhnout (Maslow, 2013).
Někteří
další
autoři
se
konkrétně
zabývají
podrobnější
klasifikací
psychologických potřeb člověka, které jsou důleţité právě v kontextu motivace k dobrovolnictví. Např. Whitmore (2011) hovoří o třech kategoriích psychologických
9
potřeb3. Hilgard (1962, in Nakonečný, 1998, s.110) uvádí index psychogenních potřeb, u kterých rozlišuje šest kategorií4.
1.4 Teorie motivace Zabýváme-li se zkoumáním motivace, hledáme odpověď, která by vysvětlovala určitý způsob chování. Zjišťujeme, které sloţky osobnosti hrají v této souvislosti hlavní roli. V odborné literatuře jsou popsána odlišná pojetí podstaty lidského chování a jednání. Za jednu z nejstarších teorií, dotýkajících se psychologie lidské motivace a psychologických determinantů rozhodování, lze povaţovat Platonovu teorii lidské motivace. Podle ní má duše tři na sobě nezávislé části – rozumovou, vznětlivou a ţádostivou – a kaţdá z těchto částí je nezávislým zdrojem motivace5.
3
Whitmore (2011) povaţuje za základní potřebu příslušnosti ke skupině a potřeba respektu u druhých lidí (určité prestiţe, status, ocenění). Vyšším stupněm psychické potřeby je potřeba sebeúcty (sebedůvěry, důvěry ve vlastní schopnosti), kdy se stává méně důleţité, jak nás vidí druzí lidé, a kdy si vytváříme vlastní hodnotící kritéria sebe samých. Na vrcholu hierarchické struktury psychických potřeb je potřeba seberealizace (potřeba plně vyuţít svůj potenciál). Tato potřeba se objevuje ve chvíli, kdy je uspokojena jak potřeba úcty ze strany druhých lidí, tak potřeba sebeúcty. V této fázi člověk není hnán potřebou něco dokazovat sobě či druhým. Primární otázkou na této úrovni je význam a smysl vlastního ţivota. 4
Hilgard (1962, in Nakonečný, 1998, s.110) říká, ţe existují psychogenní potřeby: - spojené hlavně s neţivými předměty (zvětšování majetku, uchovávání věcí, potřeba pořádku, budování apod.), - Vyjadřující ambice, prestiţ, dokonalost a moc (potřeba převyšovat ostatní, potřeba uznání, předvádění se, nedotknutelnost vlastní hodnoty, sebeospravedlňování apod.), projevování síly a obdivu (dominance, úcta k výše postavenému apod.), poškozování jiných i sebe sama (agrese, pokoření se, akceptace trestu apod.), vztahující se k náklonnostem lidí (navazování přátelství, ignorování někoho, starání se o někoho, hledání pomoci či podpory, potřeba milovat a být milován), - sociální v uţším slova smyslu (hry a zábava, zkoumání, dotazování, uspokojování zvědavosti, podávání informací či výkladu).
5
Všem lidským bytostem, majícím schopnost rozumu, je vlastní touha po dobru - chtějí samy za sebe rozhodovat, jaké cíle budou v ţivotě sledovat a jak jich budou dosahovat. Ţádostivé touhy Platon vymezuje jako základní a opakující se biologické potřeby a potřeby zaloţené na fyziologických příčinách. Vznětlivost je bezprostředním zdrojem zejména energického jednání a sídlem emocí, které takové jednání motivují (např. hněvu, ale i smyslu pro spravedlnost a odvahu prosadit se ve vlastním i společenském ţivotě). Pramení ze soutěţivosti, touhy po sebeúctě a úctě ze strany druhých. Tento typ motivace je podle Platona člověku vrozený a hraje v mnoha podobách velmi významnou roli v chování kaţdého člověka (Cooper, in Jirsa 2010).
10
Psychologické teorie motivace pracují s různými hypotézami o funkčních vztazích mezi jednotlivými motivy, popřípadě mezi motivy a jinými psychickými proměnnými. Některé teorie zdůrazňují biologické základy motivace. Vychází z představy, ţe chování člověka je motivováno pudy (biologickými stavy nerovnováhy systému) (Švancara, 1984). Základní motivační tendencí je odstranit toto napětí a obnovit vnitřní rovnováhu člověka, homeostázu. Člověk je spokojen ve chvíli, kdy jsou uspokojeny jeho potřeby a on si nic nepřeje. Příkladem je psychoanalytická teorie motivace vycházející z díla Freuda. Podle této teorie je podstata člověka pudová, v jeho duševním ţivotě se proto prosazují nevědomé tendence a touha po slasti (Nakonečný, 1997). Behavioristická teorie motivace se také přiklání k biologickému pojetí motivace. Behavorismus vycházel z experimentálního výzkumu chování zvířat v laboratořích. Klíčovým pojmem je učení. Behavioristé se většinou zabývali měřitelnými jevy (např.
vlivem specifické deprivace na následnou intenzitu chování, k němuţ tato deprivace vede) (Nakonečný, 1997) . Jiné teorie chápou chování jako motivované psychologickými proměnnými nezávislými na biologických potřebách (Švancara, 1984). Z této představy vychází například kognitivní teorie zdůrazňující psychosociální motivační faktory chování (např. zvídavost, potřeba vlivu či úspěchu6) (Hill, 2004). Humanistická teorie motivace zase připisuje rozhodující vliv na chování člověka, vůli a systému osobních hodnot. Klíčovými pojmy jsou v ní seberealizace a sebeaktualizace7 (Nakonečný, 1997). Dalším motivačně – teoretickým konceptem je existenciální analýza a logoterapie1 Viktora Frankla. Podle něj je prvořadou motivační silou v člověku touha po nalezení smyslu vlastního ţivota. Vůli ke smyslu chápe Frankl v protikladu
6
Např. podle Adlera je pro člověka nejpodstatnější boj s pocity méněcennosti (vědomé či nevědomé, tělesné, psychické či sociální) (Hartl, Hartlová, 2000). 7 Maslow charakterizuje jedince snaţící se o sebeaktualizaci jako „lidi oddané nějakému úkolu či něčemu mimo sebe, jako lidi odevzdávající se něčemu, obětující se a přijímající nějaké poslání, oddané něčemu neosobnímu či nadosobnímu“ (Nakonečný, 1997, s. 166). Podstatou vědomého úsilí po sebeaktualizaci je lidská snaha o co nejhlubší proniknutí do sebe samého, do nejhlubší úrovně lidské přirozenosti. Pro Maslowa sebeaktualizace označuje dospělost v pravém slova smyslu, sebeaktualizovaní jedinci se vyznačují účinným vnímáním skutečnosti, otevřeností, celistvostí osobnosti, spontánností, silnou identitou, zvýšenou objektivitou, tvořivostí, schopností spojovat konkrétní a abstraktní, demokratickou strukturou charakteru a schopností milovat. Nedospělost se projevuje jako uspokojování potřeb v nenáleţitém pořadí (Ševčíková, 2007).
11
k principu vůle ke slasti, na niţ se soustřeďuje Freudova psychoanalýza8, či k vůli k moci, zdůrazňované Adlerovou psychologií. Frankl (1997) vymezuje specifickou dimenzi osobnosti člověka, kterou nazývá „duchovní“ (noologická). K morálnímu chování podle něj není člověk puzen, ale rozhoduje se k němu. Chová se mravně nikoli proto, aby uspokojil mravní puzení a měl dobré svědomí, ale kvůli věci, které se oddal, kvůli člověku, kterého miluje nebo kvůli svému Bohu. Být člověkem podle Frankla (1997) ukazuje na něco, co uţ není on sám, ale co jej přesahuje, na smysl, který má být naplněn, nebo na bliţního, s nímţ se setkává. Člověk se stává plně sám sebou tehdy, kdyţ se oddává nějakému úkolu, kdyţ ve sluţbě nějaké věci, nebo v lásce k druhému, sama sebe přehlíţí a na sebe zapomíná. Tento stav nazývá Frankl sebetranscendencí.
Smyslu ţivota9 můţe člověk dosáhnout naplňováním hodnot, které jsou obsaţeny v běţných ţivotních situacích. Mohou to být: -
hodnoty tvůrčí, jejichţ uskutečňování spočívá v tom, co člověk sám vytváří a
dává světu. Ţivot se tak můţe stát smysluplný tím, ţe člověk vykoná čin či vytvoří dílo. Zdrojem objevování a uskutečňování takových hodnot je především práce10. -
hodnoty záţitkové, spočívající v tom, co člověk získává v podobě ţivotně
významných vztahů a záţitků. Smysluplnost ţivota můţe být v tom, ţe člověk něco či někoho opravdově proţije. Vrcholnou příleţitostí k uskutečňování takovýchto hodnot je vztah lásky. -
hodnoty postojové, které jsou uskutečňovány v postoji člověka k osudovým
událostem, které nemůţe změnit. Můţe však svůj ţivot smysluplně utvářet tím, ţe změní postoj k vlastnímu ţivotu a přijme jej jako svůj úkol (Frankl, 1997). 8
Frankl nesouhlasí s tím, ţe je člověk spokojený v absolutní homeostáze. Podle něj v takovém stavu dochází ke stavu hluboké vnitřní prázdnoty, protoţe nemá cíl ke kterému by směřoval. Ideálním stavem je podle Frankla existence napětí mezi aktuálním a ideálním stavem – noodynamika (Frankl, 1996). 9 Smysl kaţdého lidského ţivota je jedinečný, kaţdý jej musí a můţe naplnit sám. Člověk se snaţí definovat svou ţivotní úlohu, která mu pomáhá překonat sebe sama směrem k něčemu vyššímu (Frankl, 1997). Pokud člověk dlouhodobě nevidí smysl svého ţivota, dochází k existenciální frustraci, která můţe být zdrojem psychických problémů (Frankl, 1994). 10 Csikszentmihalyi hovoří o fenoménu flow, kdy jsou lidé natolik zaujati určitou aktivitou, ţe dochází ke splynutí jejich „já“ s touto činností a nic jiného se jim v dané chvíli nezdá důleţité. Tento proţitek je sám o sobě radostný a lidé se ho snaţí dosáhnout pro pouhé potěšení, které jim přináší, aniţ by za to dostávali jakoukoli odměnu. Csikszentmihalyi dochází ke zjištění, ţe nejlepšími okamţiky ţivota člověka nejsou pasivní chvíle odpočinku, ale ţe optimální proţitek nám obvykle přinese to, o co se sami přičiníme (Csikszentmihalyi, 1996).
12
Rozšířením Franklovy logoterapie je noetický koncept11 Popielskeho, který zdůrazňuje intelektuální a kognitivní rozměr osobnosti a je vyjádřením specificky lidských procesů a fungování v oblasti osobnostního rozvoje, motivace nebo vůle člověka. Projevuje se hodnotami, postoji a motivy vyjadřujícími vztah člověka ke světu a jeho místu v něm. Noetické kvality osobnosti zahrnují takové charakteristiky, jako jsou pocit svobody, zodpovědnosti, sebeúcta, pocit významu ţivota, vůle, schopnost navazovat
vztahy,
otevřenost
k vyšším
hodnotám,
respektování
svědomí,
sebetranscendence, vědomí toho, ţe člověk řídí svůj ţivot, angaţovanost, akceptace druhých apod. (Popielski, 2005). V kontextu dobrovolnictví v rámci organizace zaloţené katolickou církví je bezesporu relevantní uvaţovat konkrétněji o inspiračních a motivačních zdrojích pramenících z křesťanství. Specifickou povahu křesťanské sociální etiky lze definovat jen s odvoláním na Písmo svaté, které je pramenem veškeré křesťanské praxe (Anzenbacher, 2004). Pro věřícího člověka je inspiračním a motivačním zdrojem sama zvěst evangelia, spočívající mimo jiné v důvěře, ţe ţivot není absurdním sledem náhod (jak se můţe zejména v obtíţných chvílích ţivota jevit), ale je nesen smyslem, nazývaným Bůh. Základním inspiračním zdrojem křesťansky motivované pomoci bliţnímu je vědomí toho, ţe kaţdý člověk je stvořený k obrazu a podobenství Boţímu. Bůh přijímá kaţdého člověka se všemi jeho slabostmi a nedokonalostmi a člověk by měl tento dar předávat dál a sdílet jej s ostatními. Víra v Boha nedává věřícím alibi pro jejich nečinnost, ale povolává je a zmocňuje k sluţbě (Maryšková, 2011).
1.5 Inspirace pro terénní část výzkumu Ve výzkumné části své diplomové práce budou předmětem mého zájmu zejména psychologické potřeby člověka a s nimi související motivy odhalující podstatu člověka jako sociální bytosti. U respondentů výzkumu budu zjišťovat, jakou roli hrají v jejich rozhodování se pro dobrovolnictví a v jejich dlouhodobém setrvávání u této činnosti motivy závislé na jejich sociálním prostředí, jako potřeba někam patřit, potřeba uznání ze strany druhých a prestiţe ve společnosti či potřeba vlivu či úspěchu. Bude mě
11
V řečtině „nous“ znamená intelekt, mysl, schopnost porozumění
13
zajímat, nakolik je jejich rozhodnutí motivováno vnitřně, například potřebou uspokojit touhy po nových zkušenostech a informacích či potřebou aktivního a smysluplného trávení volného času a nakolik hrají roli motivy, jako je potřeba sebeúcty, seberealizace a sebetranscendence, potřeba nalézt smysl vlastního ţivota či touha pomáhat druhým ve jménu náboţenského vyznání.
14
2 Dobrovolnictví 2.1 Charakteristika dobrovolnictví Dobrovolnictví je přirozený projev občanské zralosti, přináší konkrétní pomoc tomu, kdo ji potřebuje. Současně poskytuje dobrovolníkovi pocit smysluplnosti, je pro něj zdrojem nových zkušeností a dovedností a obohacením v mezilidských vztazích (Tošner, Sozanská, 2006). Dobrovolnictví je spolu s dárcovstvím12 jednou z forem dobročinnosti13 (filantropie). Musil (2008, in Ševčíková, 2009) hovoří o tom, ţe filantropické aktivity či poslání sdílí ve svých představách o sociální práci především pracovníci neziskových a církevních zařízení. Pomoc druhému člověku vidí tyto organizace především ve vztahu k člověku, čímţ jsou uspokojovány jeho biologické, emoční, ale také duchovní potřeby. „Všeobecná deklarace o dobrovolnictví“ z r. 2001 hovoří o dobrovolnictví jako o základním stavebním prvku občanské společnosti14, který uskutečňuje nejvznešenější aspirace lidstva – touhu po míru, svobodě, příleţitostech, bezpečí a spravedlnosti pro všechny (Tošner, Sozanská, 2006). Při definování pojmu dobrovolnictví naráţí autoři na některé sporné body. Nejsou například zcela jednotní v otázce vztahu dobrovolnictví a kariérního zaměření15, ani v otázce nároku dobrovolníka na (byť jen symbolickou) odměnu16. Diskutabilní je i hranice mezi dobrovolnickou prací v sociálních sluţbách a např. pomocí blízkému či známému člověku17. Dárcovství můţe mít formu peněţních či nepeněţních darů. Filantropii lze definovat jako souhrn činností a chování, které vedou k vědomé podpoře druhých osob (jednotlivců, skupin, organizací) za účelem dosaţení vyšší kvality ţivota jednotlivce a společnosti (Bergerová, 2000). 14 Občanská společnost je definována jako „prostor mezi rodinou, státem a trhem“. Dobrovolnictví je pak aspektem občanské společnosti, je to „schopnost občanů, kteří nejsou k naplňování společných zájmů a potřeb stojících mimo trh pověřeni státem, ale kteří se přesto dokáţí za tímto účelem sdruţit, jsou to „soukromé aktivity ve veřejném zájmu, slouţící obecnému dobru.“ (Dohnalová, 2006, s.12 a s.16) 15 Profesionální a kariérní zaměření je aktuální v souvislosti s dobrovolnictvím studentů či nezaměstnaných, kteří získávají zvýšenou kvalifikaci popř. zaměstnání přímo v dané organizaci. 16 Pierce (1993, in Slowík, 2011) připouští, ţe někteří autoři pod pojem „neplacená práce“ zahrnují i práci za odměnu malou ve srovnání se zaměstnanci. 17 Pro dobrovolnou činnost, která je zaměřena na rodinu, příbuzenstvo či sousedy, pouţívají Tošner a Sozanská (2006) termín „občanská či sousedská výpomoc“. Probíhá-li tato výpomoc v rámci obce, fary a podobně, je pouţíván termín „vzájemně prospěšné dobrovolnictví“. Neziskové organizace staví na „veřejně prospěšném dobrovolnictví“. Partnerem dobrovolníka je v tomto případě organizace. V praxi se tyto formy pomoci mohou mísit. 12 13
15
Podle Dekkera a Halmana (2003, in Frič, Pospíšilová 2010) je v definicích dobrovolnictví moţno nalézt tři společné prvky, kterými je, ţe je nepovinné, neplacené a je ve prospěch druhých. Čtvrtým (méně častým) definičním prvkem je pak organizační kontext. V odborné literatuře je moţné najít řadu podrobnějších definic a klasifikací18.
2.2 Kdo je dobrovolník Dobrovolník je člověk, který bez nároku na finanční odměnu poskytuje svůj čas, energii, vědomosti a dovednosti ve prospěch ostatních lidí či společnosti. Role dobrovolníka je vymezena tak, ţe je moţné se na ni v dohodnutém rámci spolehnout, je moţné na něj mít podobné nároky jako na placeného zaměstnance. Přesto si můţe profesionálně vedené dobrovolnictví zachovat neformálnost pro dobrovolnictví nepostradatelnou. (Tošner, Sozanská, 2006).
2.3 Typy dobrovolnictví Členění dobrovolnictví je moţné z různých úhlů pohledu. V literatuře se lze setkat například s kategorizací dobrovolnictví na formální a neformální. Podle Manual on the measure of volunteer work (2011) jsou formálním dobrovolnictvím takové dobrovolnické aktivity, které jsou vykonávané v rámci nebo prostřednictvím organizací působících v neziskovém, veřejném i podnikatelském sektoru. Neformální dobrovolnictví je vnímáno jako přímá pomoc poskytovaná jednotlivcům mimo rodinu a lidi ţijící v domácnosti s dobrovolníkem. Hurley, Wilson,
18
Cnaan (1996, in Frič, Pospíšilová 2010) čtyři obecné charakteristiky dobrovolnictví společné všem zkoumaným definicím, a to svobodnou volbu, práci bez nároku na odměnu, která musí být strukturovaná a musí někomu pomáhat. Penner (2002, in Frič, Pospíšilová 2010) definuje dobrovolnictví jako dlouhodobé, plánované a svobodně zvolené prosociální chování ve prospěch cizích druhých osob, které se odehrává v kontextu organizace. V kontextu této definice je podstatné, ţe dobrovolnická práce není vykonávána pro blízké osoby (rodina, přátelé). Matoušek (2003b, s. 55) vidí dobrovolnictví jako „neplacenou a nekariérní činnost, kterou lidé provádějí proto, aby pomohli svým bliţním, komunitě nebo společnosti“. Müllerová (2011) definuje dobrovolnictví jako vědomou, svobodně zvolenou činnost, ve prospěch druhých, kterou poskytují občané bezplatně. Dobrovolník dává vědomě část svého času, energie a schopností ve prospěch činnosti, která je časově i obsahově vymezena.
16
Christie (in Tošner, Sozanská 2006, s. 10) definují neformální dobrovolnictví jako „neplacenou pomoc, jiţ poskytuje jednotlivec lidem, kteří nejsou příbuzní“. Tošner a Sozanská (2006) rozlišují dva modely dobrovolnictví, v našich podmínkách se podle autorů objevují oba dva: -
komunitní model dobrovolnictví spočívá v přirozeném setkávání dobrovolníků v rámci určité komunity na základě sdílených zájmů (církev, sportovní či dětské organizace). V rámci některých komunit vznikají dobrovolnická centra, jejichţ základ však tvoří osobní přátelské vztahy a zachovávají si tak komunitní charakteristiky,
-
manaţerský model dobrovolnictví je takový, kdy s dobrovolníky pracují profesionální centra vyhledávající altruisticky zaměřené občany. Těm pak po proškolení nabízí dobrovolnictví v různých organizacích.
Tito autoři hovoří také o kolektivní a reflexivní (individuální) dimenzi dobrovolnictví. Pro kolektivní dimenzi dobrovolnictví je typický dlouhodobý, stabilní styl dobrovolnické participace spojený s členstvím v konkrétní organizaci, s převaţující úzkou vazbou na komunitu a emočními vazbami na členy organizace. Motivace dobrovolníků pro jejich činnost je normativní a altruistická. Oproti tomu pro reflexivní dimenzi je typická krátkodobá, nestabilní participace dobrovolníků, která je odpojená od členství v organizaci. Důleţitá pro dobrovolníky je náplň jejich práce, motivace je egoistická. Převaţují slabé vazby na komunitu a instrumentální vazby na členy organizace (Tošner a Sozanská, 2006).
2.4 Historie dobrovolnictví v České republice Historie organizované dobročinnosti na území ČR sahá hluboko do středověku a její počátky jsou spojeny s církví (Švestková, 2005). Církevní monopol v této oblasti však postupně slábl a v období osvícenského absolutismu za vlády Josefa II. byla např. sociální péče centralizována v rukou státu (Frič, 2010).
17
Pád bachovského absolutismu v roce 1859 a následné přijetí nové ústavy vytvořilo podmínky pro nové spolkové a shromaţďovací aktivity, coţ vedlo k rozvoji spolkové činnosti a související dobročinnosti. Ten nastal zejména v 19. století se vznikem řady vlasteneckých spolků na podporu umění, kultury, vědy a vzdělání. Ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století byly tedy dobrovolné aktivity, jejichţ jádrem byl především vztah k člověku, základem tehdejší sociální práce. (Ševčíková, 2009). Další
rozmach
zaznamenala
dobročinnost
se
vznikem
samostatného
Československa. Škála dobročinných organizací zahrnovala řadu forem od soukromých přes obecní či náboţenské aţ po celonárodní. Tento vývoj byl přerušen okupací a následně vznikem socialistického státu. Všechny organizace musely být sdruţeny v rámci Národní fronty. V roce 1951 byly v rámci taţení proti církvím systematicky rušeny jejich charitativní a sociální organizace. Nová éra občanských aktivit nastala aţ po listopadu 1989. Nová zkušenost s liberálně-trţním hospodářstvím, po prvních letech individualistických tendencí a orientaci ke konzumnímu způsobu ţivota, přinesla následně vzestup tradičních humanistických hodnot včetně potřeby pomáhat potřebným. Byla obnovena řada tradičních spolků, vedle toho vznikaly tisíce nových neziskových organizací, které stavěly svoji činnost na nadšení lidí a pomoci dobrovolníků. Mezi nimi byla i řada organizací s charitativním, sociálním a zdravotním zaměřením, snaţící se pomáhat osobám
nějakým
způsobem
znevýhodněným,
např.
seniorům,
příslušníkům
národnostních či jiných menšin nebo tělesně či mentálně postiţeným (Tošner, Sozanská 2006). V roce 1998 bylo zaloţeno Národní dobrovolnické centrum Hestia Praha, které se stalo významným představitelem dobrovolnictví v České republice (Švestková, 2005).
2.5 Současnost dobrovolnictví v České republice Dobrovolnictví je v České republice podle Tošnera a Sozanské (2006) stále na okraji zájmu společnosti a povědomí o této činnosti i status dobrovolníka zůstávají nízké. Ukazuje se, ţe je nezbytně nutné, aby neziskové organizace získávaly svoji prestiţ nejen svou prospěšnou činností, ale i schopností zaujmout media, komunikovat s představiteli
18
samosprávy, státní správy a občany regionu. Změnu přinášejí nově zakládaná dobrovolnická centra, jejichţ posláním je mimo jiné i podpora a propagace dobrovolnictví. Je třeba poukazovat jednak na přínos dobrovolnictví pro společnost, ale i pro samotného dobrovolníka, který spočívá v získávání nových zkušeností, dovedností a nových přátelských vztahů. Frič (2011) si všímá některých nových trendů, které je moţné sledovat v rámci dobrovolnictví v ČR. Jedním z nich je příklon k neformálnímu dobrovolnictví. Podle Friče pomáhá individuálně (bez jakéhokoliv organizačního rámce) 44% z celkového počtu dobrovolníků v České republice, coţ představuje významný podíl občanů participujících na dobrovolnických aktivitách. Dále hovoří o tom, ţe trend manaţerského řízení a profesionalizace dobrovolnictví není ze strany dobrovolníků vnímán vţdy pozitivně, dnešní dobrovolníci vyţadují více autonomie a svobody. Dobrovolníci podle něj dávají často přednost působení v malých organizacích, ve kterých vládnou neformální vztahy, před profesionálním manaţováním, a tak stoupá význam komunitního dobrovolnictví. Podle Tošnera a Sozanské (2006) v současnosti nabývá na významu reflexivní vzorec dobrovolnictví nad kolektivním.
2.6 Právní rámec dobrovolnictví v České republice Po roce 1989 řešilo otázky dotýkající se problematiky dobrovolnictví několik zákonů. V roce 1990 byl přijat zákon č.83/1990 Sb., o sdruţování občanů, následně pak zákony č. 308/91 Sb., o svobodě náboţenské víry a postavení církví a náboţenských společností, č.248/95 Sb., o obecně prospěšných společnostech, č.227/97 Sb., o nadacích a nadačních fondech a novela občanského zákoníku hovořící o zájmových sdruţeních (Tošner, Sozanská, 2006). V roce 2001 se začalo pracovat na samostatné právní úpravě dobrovolnictví. Zákon o dobrovolnické sluţbě 198/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů nabyl
19
účinnosti dne 1. ledna 2003. Upravuje podmínky, za kterých stát podporuje dobrovolnickou sluţbu, kterou vykonávají tzv. dobrovolníci bez nároku na odměnu19.
2.7 Inspirace pro terénní část výzkumu Z informací získaných studiem odborné literatury na téma dobrovolnictví povaţuji za důleţité některé skutečnosti, kterým se budu ve výzkumné části věnovat. První z nich je otázka, nakolik hrají roli v rozhodování se pro dobrovolnou činnost v rámci organizace motivy související s profesní kariérou dobrovolníka (ať uţ je to snaha získat dovednosti a vědomosti uplatnitelné v budoucnu na trhu práce, či přímo snaha získat práci v konkrétní organizaci). Druhou oblastí, kterou se budu ve svém výzkumu zabývat, je otázka, jakou roli hraje u respondentů skutečnost, ţe vykonávají svou dobrovolnickou činnost v rámci organizace. Bude mě zajímat, zda je skutečnost organizačního rámce a profesionálního manaţování pro ně podstatná, jaké vidí výhody a případně nevýhody, či jak v tomto kontextu vnímají moţnost uplatnění svých individuálních potřeb autonomie a svobody.
19
Dobrovolnickou sluţbou se ve smyslu tohoto zákona rozumí „bezplatná sluţba občana v legislativně vymezeném sektoru činností majících veřejně prospěšný uţitek.“ Dobrovolnickou sluţbou je činnost, při níţ dobrovolník poskytuje: a) pomoc nezaměstnaným, osobám sociálně slabým, zdravotně postiţeným, seniorům, příslušníkům národnostních menšin, imigrantům, osobám po výkonu trestu odnětí svobody, osobám drogově závislým, osobám trpícím domácím násilím, jakoţ i pomoc při péči o děti, mládeţ a rodiny v jejich volném čase b) pomoc při přírodních, ekologických nebo humanitárních katastrofách, při ochraně a zlepšování ţivotního prostředí, při péči o zachování kulturního dědictví, při pořádání kulturních nebo sbírkových charitativních akcí pro osoby uvedené v písm. a), nebo c) pomoc při uskutečňování rozvojových programů a v rámci operací, projektů a programů mezinárodních organizací a institucí, včetně mezinárodních nevládních organizací. Za dobrovolnickou sluţbu se nepovaţuje činnost týkající se uspokojování osobních zájmů, je-li vykonávána v rámci podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti, v pracovněprávním vztahu, sluţebním poměru nebo členském poměru. Dobrovolnická sluţba se podle své doby trvání rozděluje na a) krátkodobou – do tří kalendářních měsíců, b) dlouhodobou – je-li vykonávána po dobu delší neţ tři měsíce. Dobrovolníkem můţe být fyzická osoba a) starší 15 let, jde-li o výkon dobrovolnické sluţby na území České republiky, b) starší 18 let, jde-li o výkon dobrovolnické sluţby v zahraničí, která se na základě svých vlastností, znalostí a dovedností svobodně rozhodně poskytovat dobrovolnickou sluţbu.
20
3 Motivace k dobrovolnictví Stát se dobrovolníkem znamená investovat čas a energii do práce pro druhé. Je třeba si odpovědět na otázku „jaká je struktura hodnot, které stojí v pozadí rozhodnutí dobrovolníků pracovat bez nároku na odměnu?“ V následující kapitole se budu věnovat faktorům, které ovlivňují motivaci k dobrovolné činnosti. Nejprve objasním pojmy altruismus a prosociální chování, které souvisejí se vztahem pomáhajícího a příjemce pomoci. Přestoţe se v odborných textech můţeme setkat s pouţitím obou pojmů jako synonym (Schusserová, 2004), někteří autoři tyto pojmy rozlišují (např. Hewstone a Stroebe, 2001).
3.1 Prosociální chování Prosociální chování se vyznačuje postoji a jednáním, které sledují prospěch druhého člověka bez jakékoli odměny z externích zdrojů, a dokonce za určitých vlastních nákladů (Hill, 2004). Je to takové chování, jehoţ cílem je zlepšit situaci druhé osoby, přičemţ pomáhající není povinen poskytnout pomoc na základě své profese a příjemcem pomoci není organizace ani instituce, ale jedinec (Hewstone a Stroebe, 2001). Výrost a Slaměník (1997) definují prosociální chování jako skutky a činy, které jsou vykonány ve prospěch druhého bez očekávání materiální či finanční odměny nebo sociálního souhlasu. Prosociální chování pramení buď ze snahy dosáhnout vlastního cíle (egoisticky motivované chování) nebo ze snahy pomoci druhému (altruisticky motivované chování)20, zatímco altruismus zdůrazňuje pouze altruistickou motivaci (Frič, Pospíšilová, 2010).
3.2 Altruismus Význam slova altruismus pochází z latinského alter - druhý (3. pád altrui - druhému). 20
Ryze altruistická motivace se uplatňuje aţ po naplnění egoistických cílů ve vztahu k tomu jak jedinec vnímá svoji pozici v sociálním systému (zda jako spravedlivou či nespravedlivou). Má-li jedinec pocit, ţe jeho situace je nespravedlivá, dominuje v jeho jednání egoistická motivace (Hoffman 1990, in Frič, Pospíšilová, 2010)
21
Sociologický slovník jej definuje jako formu myšlení, cítění a jednání vedenou nezištností a láskou k bliţnímu, přičemţ vlastní zájmy člověka mohou výrazně ustupovat do pozadí (Jandourek, 2007). Pojem altruismus specifikuje pomoc druhému (ještě více neţ pojem prosociální chování) tím, ţe jednání pomáhajícího je motivováno vcítěním do situace druhého a empatií. (Hewstone, Stroebe, 2001).
3.3 Determinanty vzniku altruismu Příčiny vzniku altruismu vysvětlují Frič a Pospíšilová (2010) z několika rovin pohledu: Biologický přístup vysvětluje prosociální chování na základě genetických predispozic. Z tohoto pohledu je takové chování výsledkem přirozeného výběru, kdy zvyšovalo šanci na reprodukci jedince. Roli ve vývoji prosociálního chování pak hrálo upřednostňování příbuzných jedinců a princip reciprocity mezi nepříbuznými jedinci (člověk pomáhá s cílem, ţe jeho pomoc bude opětovaná). Individualistický přístup vysvětluje altruismus opět z hlediska tendencí jedince pomáhat, ovšem na základě sociálního učení. Podle těchto teorií je altruismus podmíněn náladou (navozením pozitivní nálady lze krátkodobě zvýšit ochotu lidí pomáhat druhým) nebo vlastnostmi osobnosti. Interpersonální přístup vychází ze skutečnosti, ţe lidé jsou na sobě vzájemně závislí. Můţe se jednat o výměnný vztah (ať cizích lidi, či známých), kde kaţdý usiluje o maximální zisk (egoistické pohnutky), či o skupinovou reciprocitu, jedinců, kteří jsou ve vztahu přátelském či příbuzenském a vzájemně chtějí, aby se druhému vedlo dobře (touha zmírnit utrpení druhého). Přístup zaměřený na sociální systémy předpokládá, ţe sociální chování jedinců je ovlivňováno faktory, které jsou zásadní pro určité sociální systémy či situace. Jedinci plní různé sociální role na základě společností sdílených kulturních norem, hodnot a rituálů.
22
3.4 Kategorizace motivace k dobrovolnictví Klasickým přístupem je rozlišení motivace na: -
vnitřní (dobrovolnická činnost je pro dobrovolníky cílem sama o sobě, mezi vnitřní motivy patří sebeuplatnění, získání nových zkušeností, navázání nových vztahů, podílení se na smysluplné činnosti, pocit dluhu ke společnosti) a
-
vnější (dobrovolnická aktivita je stimulována něčím, co existuje mimo ni, např. morálními normy sociálním okolím dobrovolníka nebo neformálními pravidly chování určité společnosti, příkladem přátel nebo příbuzných apod.) (Deci 1972, Degli, 2009, in Frič, Pospíšilová, 2010).
Z charakteristiky prosociálního chování (viz 3.1) je zřejmé, ţe také v motivaci dobrovolníků hrají roli egoistické i altruistické motivy. Z toho vychází kategorizace motivace k dobrovolnictví na: -
motivaci altruistickou
-
motivaci egoistickou.
Podle Rochestera (in Frič, Pospíšilová, 2010) vychází motivace dobrovolníků z kombinace vlastního zájmu (přínos pro dobrovolníka a jeho rodinu) a altruismu (přínos pro druhé lidi nebo prostředí). Psychologie vyzdvihuje roli vlastností prosociální osobnosti21 (Finkelstein 2005; Penner, Fritzsche 1993, in Frič, Pospíšilová, 2010), která se vyznačuje specifickým souborem hodnot, potřeb a vlastností, které ji k dobrovolnické činnosti předurčují a motivují, avšak shodují se v názoru, ţe motivace altruistická nemusí být jedinou legitimní
motivací
dobrovolnických
aktivit.
Připouštějí
existenci
„sobeckého
dobrovolníka“, který sice v dobrovolnictví vidí nástroj k dosahování svých osobních zájmů, ale zároveň tak činí dobro pro druhé. Taková egoistická motivace22 mající 21
Rysy prosociální osobnosti (Hewstone, Stroebe, 2001) jsou zejména sociální odpovědnost (pravidlo pomáhat těm, kteří jsou na nás závislí), vnitřní místo kontroly, empatie (pomáhá jedinci vnímat potřeby druhých), představa spravedlivého světa (spočívající v očekávání, ţe člověk má, co si zaslouţí a nespravedlivé utrpení je třeba eliminovat, pokud se však spravedlnost nepodaří odstranit, můţe dojít k devalvování oběti tohoto utrpení, aby si pomáhající sám pro sebe odůvodnil její špatný osud) a prosociální motivace jedince. Penner (2002, in Záškodná, Mojţíšová, 2011) povaţuje za rysy prosociální osobnosti empatii, altruismus a morální zdůvodňování. 22 Egoistická motivace je nazývána také instrumentální, transakční či reciproční (Frič, Pospíšilová, 2010).
23
podobu „osvíceného sebezájmu“ je legitimní motivací dobrovolnických aktivit. Z hlediska vhodnosti či nevhodnosti motivace k dobrovolnictví nejde o to, jestli motivace je nebo není egoistická, ale o to, jakým způsobem je uplatňován egoismus v ní obsaţený. Sociologové vychází z předpokladu, ţe motivace k dobrovolnické práci je podmíněna sociálně. Zdůrazňují, ţe pro vysvětlení motivace dobrovolníků není důleţité zkoumat, jací lidé jsou, ale v jaké sociální situaci se nacházejí (Dekker 2003, in Frič, Pospíšilová, 2010). Z pohledu sociologie hraje nejdůleţitější motivační roli komunita a dobrovolnictví ve prospěch komunity je otázkou společenské prestiţe a pověsti, seberealizace, sebeúcty a sociálního zviditelnění (Hardill, Baines 2007, in Frič, Pospíšilová, 2010). Ve shodě s psychology však obhajují sobecké motivy k dobrovolnickým aktivitám s tím, ţe dobrovolníci jsou ke své práci motivováni v první řadě kontextuálními faktory (společenské odměny za úsilí v dosahování ideálů a občanských ctností a sankce za snahy vyhýbat se dobrovolnické práci pro komunitu, postoje příbuzných, přátel, dostupnost příleţitostí k dobrovolné činnosti, náboţenská povinnost apod.). V zahraničních studiích je moţné najít řadu dalších pohledů na klasifikaci motivace k dobrovolnictví23. 23
Batson (2002, in Frič, Pospíšilová, 2010) analyzuje motivaci dobrovolníků pomocí čtyř kategorií: - egoismus (v podstatě jde o osvícený sebezájem), - altruismus (jeho cílem je zlepšení situace jiného člověka), - kolektivismus (jeho cílem je zlepšení situace skupiny či komunity), - principilismus (konečným cílem je podpora nějakého morálního principu).
Cnaan a Amrofel (in Frič, Pospíšilová, 2010) hovoří o pěti základních kategoriích odměn motivujících dobrovolnické chování: - hmotné (materiální) odměny (nejsou platbou, ale zahrnují např. profesionální kontakty, pracovní zkušenosti apod.), - vnitřní odměny (lepší pocit ze sebe samého), - sociálně-interaktivní odměny (potkávání zajímavých lidí, prevence osamělosti), - normy a sociální tlak (naplňování očekávání přináší odměnu), - odměny ve formě úniku od jiných povinností (vyhnutí se tomu, co člověk nemá rád). Musick s Wilsonem (in Frič, Pospíšilová, 2010) rozeznávají tři základní normy motivující lidi k dobrovolnické participaci: - norma generalizované reciprocity (velí řídit se očekáváním, ţe pomoc druhým bude oplacena „někdy“ v budoucnosti, kdyţ to dotyčný bude potřebovat, a povinností splatit svůj dluh z minulosti) - norma spravedlivosti (velí potírat nespravedlivost i v zastoupení těch, kteří se nemohou adekvátně bránit) - norma sociální zodpovědnosti (je občanská či křesťanská povinnost pomáhat bliţním a druhým lidem v nouzi).
24
Frič a Pospíšilová (2010) sledují u dobrovolníků v České republice tyto tři kategorie motivací 24: -
konvenční (normativní) motivace
Člověka vedou k dobrovolnictví buď morální normy jeho nejbliţšího okolí (vliv rodiny, známých), nebo obecná celospolečensky uznávaná pravidla chování. Tito dobrovolníci mají sklon preferovat při rozhodování o dobrovolné činnosti své náboţenské přesvědčení, častěji jsou to lidé starší 60 let. -
reciproční motivace
Dobrovolník hledá v dobrovolné činnosti prvky uţitečné pro něj samotného, chápou ji jako spojení dobra pro druhé s vlastním prospěchem (získávání nových zkušeností, navazování nových vztahů, uplatnění vlastních schopností). Tento typ motivace se objevuje nejčastěji u ateistů ve věku do 30 let. -
nerozvinutá motivace
Motivační funkci zde hraje soubor prvků, jako důvěra v organizaci, pro kterou by měli pracovat, přesvědčení o smysluplnosti konkrétní činnosti, spolupodílení se na dobré myšlence. Tato motivace se podle autorů vyskytuje u vysokoškoláků a osob patřících ke střední a starší generaci (od 46 do 60 let).
3.5 Faktory ovlivňující motivaci dobrovolníků 3.5.1 Pozitivní faktory Pozitivní faktory působící na motivaci dobrovolníků jsou podle Friče a Pospíšilové (2010): -
pocit ocenění,
-
naděje na změnu, postup v jejich činnosti,
-
vědomí, ţe jejich přítomnost něco znamená,
-
uznání na veřejnosti i soukromě,
-
pocit, ţe dokáţou zvládnout předkládané úkoly,
24
Autoři vychází z výzkumu dárcovství a dobrovolnictví realizovaného Nadací rozvoje občanské společnosti (NROS), Agenturou neziskového sektoru (AGNES) a Agenturou STEM ve spolupráci s nadací VIA a občanským sdruţením Hestia, který proběhl v ČR v letech 1999 – 2000. Jedná se o první reprezentativní výzkum dobrovolnictví v ČR.
25
-
pocit sounáleţitosti a týmové práce,
-
podílení se na řešení problémů, na rozhodování a stanovení cílů organizace,
-
vědomí, ţe v důsledku jejich činnosti se děje něco podstatného,
-
uspokojení jejich osobních potřeb.
3.5.2 Negativní faktory Činnost dobrovolníků podle Friče a Pospíšilové (2010) naopak brzdí: -
zjištění velkého rozdílu mezi očekáváním a skutečností,
-
pocit, ţe jejich pomoc je k ničemu,
-
nedostatek zpětné vazby, pochvaly či ocenění,
-
rutinní úkoly,
-
nedostatečná podpora spolupracovníků,
-
úkol či tým nepřináší téměř ţádnou prestiţ,
-
nedostatečná moţnost osobního růstu,
-
malá moţnost projevit iniciativu nebo tvořivost,
-
pocit napětí mezi spolupracovníky.
3.5.3 Potenciálně rizikové motivy k dobrovolnictví Existují některé motivy, které jsou neslučitelné s prací dobrovolníka a které je třeba včas rozeznat a zájemce o spolupráci korektně odmítnout. V opačném případě by mohlo dojít k poškození klienta a vztahů v dobrovolnickém týmu. Jsou to: -
soucit vedoucí k degradaci klienta,
-
nepřiměřená a zbytečná zvědavost,
-
sluţba pramenící z pocitu povinnosti,
-
snaha si něco zaslouţit,
-
hledání vlastní rovnováhy, touha se obětovat, osobní neštěstí, se kterým si uchazeč neví rady,
-
osamělost a z ní pramenící touha po přátelství,
-
pocit vlastní nenahraditelnosti,
-
nedostatek sebeúcty a s tím spojená touha potkat ještě uboţejší lidi,
26
-
panovačnost, touha uplatnit svůj vliv (viz Vitoušová, 1998, in Tošner, Sozanská).
Nevhodnou motivací k pomáhání obecně se zabývá i Schmidbauer (2008). Definuje tzv. „syndrom pomocníka“, který spočívá v tom, ţe se neschopnost projevit vlastní emoce a potřeby stává součástí osobnostní struktury člověka a jeho potřeba pomáhat je vlastně nevědomou obranou, která tuto neschopnost kompenzuje. Tímto syndromem sezabývají i další autoři25. Millerová (1995) pak konstatuje, ţe u dítěte, u něhoţ nejsou naplňovány jeho potřeby akceptace a respektu, které samo musí sytit potřeby dospělých, aby si zaslouţilo jejich lásku, dochází k jeho přizpůsobení se situaci. Na základě toho se u něj vytváří senzory pro nevědomé signály potřeb druhých lidí. To je důvodem, proč si takový člověk v dospělosti volí budoucí povolání v oblasti pomáhajících profesí a realizuje si své nenaplněné dětské potřeby prostřednictvím klientů jako zástupných osob). Mohlo by se zdát, ţe křesťanství je spojeno pouze s pozitivní motivací k pomoci bliţnímu, i v této souvislosti však existují potenciálně rizikové motivy k dobrovolnické činnosti. Opatrný (2011) upozorňuje na riziko existence „falešných motivů“ k pomáhání, které můţe generovat mimo jiné i „falešná“ křesťanská víra (ve smyslu víry povrchní, formální, nedospělé či naivní). Jedním důvodem podle něj můţe být formalizace křesťanství, kde se postupně ztrácí osobní rozhodnutí člověka pro Krista a vyjádření víry nabývá podoby formálních úkonů, ke kterým je křesťan zavázán, a tedy je formálně plní. Jedním z nich se můţe stát i poskytování pomoci bliţnímu. To můţe mít za následek, ţe se pomoc stává druhořadou a není uţ tím, co určuje křesťanský ţivot. Můţe se také stát, ţe někteří křesťané svou vírou vymezují vůči „zlému světu“, plnému „pochybovačů a hříšníků“, a tím i vůči všem lidem, kteří jejich víru nesdílejí. Vytváří si tak z křesťanství pro sebe bezpečný prostor ve světě, který nechápou a často ani pochopit nechtějí. 25
Baštecká (2003) hovoří o tom, ţe pomáhání se u osoby „pomahače“ stává nutkavým, jde v podstatě o obranný mechanismus, který vznikl ze záţitku hluboké bezmoci přetavením nepřátelských popudů do péče o druhé. Podle Matouška (2003) je syndrom pomáhajícího specifická narcistická porucha, jejímţ prostřednictvím jedinec pracující v pomáhající profesi řeší (většinou nevědomě) své rané trauma odmítnutého dítěte.
27
Nevhodným
motivem
pro
pomoc
bliţnímu
je
také
realizace
vlastní
individualizované zboţnosti. Pomáhajícímu v takovém případě nejde primárně o poskytování pomoci z důvodu, ţe ji klient či uţivatel sluţby potřebuje, ale vlastně parazituje na situaci klienta ve prospěch své zboţnosti. Hrozí nebezpečí, ţe takový pomáhající nebude mít ve vztahu ke klientovi potřebné hranice a pomáhající vztah bude zneuţívat k proselytismu26, nebo můţe pohrdat profesionálními postupy či odbornou kompetencí. Problém vymezení hranic ve vztahu ke klientovi můţe mít i další podobu, kdy se pomáhající – zdánlivě dle vzoru Krista – sebeobětuje ve prospěch klienta za hranici vlastního zneuţívání.
3.6 Zkoumání motivace dobrovolníků Na zkoumání motivace k dobrovolnictví lze nahlíţet z psychologické nebo sociologické perspektivy. Psychologické hledisko vychází z předpokladu, ţe motivačním motorem jedince k dobrovolnické činnosti je jeho snaha uspokojit své individuální psychologické potřeby. Sociologické hledisko zdůrazňuje především význam vlivů sociálního a kulturního prostředí na prosociální jednání jednotlivců. 3.6.1 Psychologická perspektiva V psychologickém výzkumu motivů dobrovolnické participace se nejvíce prosazuje funkcionální teorie, která předpokládá, ţe jeden typ chování (tedy i dobrovolnická činnost) můţe plnit různé funkce a ţe různí lidé preferují saturování různých potřeb. (Frič, Pospíšilová 2010). 3.6.2 Sociologická perspektiva Tuto
perspektivu
reprezentuje
normativistická
teorie,
která
předpokládá,
ţe
dobrovolnické chování vyplývá ze socializace jednotlivců ve skupinách a je motivováno 26
Proselytismem je myšlena cílená snaha změnit smýšleni lidí za účelem získaní stoupenců vlastní víry (Křišťan, Musil, 2008)
28
kulturou dobročinnosti a občanských ctností. Individuální hodnoty jedince sice ovlivňují prosociální chování, ale nevedou k němu přímo, proto musí být doplněny normami, jeţ jsou sociálně podmíněny a legitimovány. Teorie sociálních systémů vyjmenovává následující společenské normy, které mohou negativně ovlivnit jedince při rozhodování se k prosociálnímu jednání: -
norma soběstačnosti (jedinec by si měl v prvé řadě pomoci sám, jedná-li nezodpovědně, můţe se stát, ţe mu druzí nebudou ochotni pomoci),
-
předsudky vůči příslušnosti k určité skupině (například národnostní),
-
vnímaná odpovědnost v dané sociální situaci (jsou-li v této situaci přítomni další jedinci, můţe dojít k rozloţení odpovědnosti a ke sníţení vnímané odpovědnosti jednotlivců) (Hewstone, Stroebe, 2006, in Frič, Pospíšilová 2010).
3.6.3 Teoretické modely výzkumu motivace Záškodná a Mojţíšová (2011) uvádí dva významné teoretické modely identifikace faktorů setrvávání v dobrovolnických aktivitách. Prvním je „Model dobrovolnického procesu“ (Vounteer Process model) (Omoto, Snyder, 1995, 2002), který staví na vnitřních proměnných člověka. Trvalé dobrovolnictví povaţuje za proces, který je určován mírou shody mezi motivy nebo potřebami, vedoucími k první dobrovolnické práci a následnými reálnými zkušenostmi. Vychází z přesvědčení, ţe důleţitou roli v trvalém dobrovolnictví hraje sociální podpora a spokojenost dobrovolníka s dobrovolnickým proţitkem a jeho integrace do organizace. Dalším je „Model identity rolí“ (Role Identity Model) (Piliavian, Grube, 2002), Ten zahrnuje dva klíčové konstrukty: -
vnímání očekávání (přesvědčení o tom, co si o chování člověka myslí druzí významní lidé) a
-
identifikaci s rolí (míra, v níţ se role dobrovolníka stává součástí jeho identity).
29
Vnímaná očekávání hrají roli v tom, ţe se člověk stává dobrovolníkem, zkušenosti s reálným dobrovolnictvím a míra identifikace s rolí dobrovolníka následně k trvalému dobrovolnictví. Mezi přední studie určené ke zkoumání struktury motivace dobrovolníků patří podle odborné literatury „Funkční analýza dobrovolnictví27“ (Volunteer Function Inventory – VFI28. Funkce dobrovolnictví jsou zde seřazeny do šesti kategorií a jim odpovídajících motivací: -
hodnoty (souvisí s altruistickou a humanitární starostí o druhé, hodnoty podloţené vírou ve smysl a význam pomoci méně šťastným),
-
pochopení (motivace učit se, vyzkoušet si něco neobvyklého, vyuţití stávajících dovedností),
-
rozvoj osobnosti, zdokonalení (motivace rozvoje a psychologického růstu, zvýšení sebeúcty a respektu),
-
kariéra (motivace získat zkušenosti pro kariéru, rozvíjení specifických pracovních schopností),
-
sociální vztahy (interpersonální rozvoj, motivace posílit sociální vztahy nebo chování, které mají v oblibě jiné významné osoby, konformita k normativním vlivům sociálního okolí),
-
protektivní funkce (motivace řešit své osobní problémy, redukovat pocity viny, ochrana ega, útěk od negativních pocitů o sobě samém apod.).
27
Vlastní překlad celé studie uvádím v příloze č.1 Tento koncept zmiňuje Clary a Snyder (1998, in Frič, Pospíšilová, 2010), Esmond (2004) nebo Záškodná a Mojţíšová (2011). 28
30
3.7 Inspirace pro terénní část výzkumu V kontextu poslední kapitoly, věnující se motivaci k dobrovolnictví, se jiţ profilují konkrétní oblasti, které budou předmětem mého výzkumného zájmu. Těmito oblastmi jsou motivy související s kariérou, znalostmi a dovednostmi dobrovolníků, sféra sociálních vztahů, oblast rozvoje osobnosti, oblast ţivotních hodnot, případné protektivní motivy a význam organizačního kontextu dobrovolnictví. V rámci kaţdé z těchto oblastí budu sledovat vnitřní i vnější motivy respondenta, které vedly k jeho rozhodnutí stát se dobrovolníkem, a skutečnosti, které ovlivňují rozhodnutí v dobrovolné práci pokračovat. Budu se zajímat také o to, zda lze vysledovat potenciálně rizikové motivy, které by jej vedly k dobrovolnictví. Z těchto oblastí následně vyjdu při definování dílčích výzkumných otázek a při koncipování otázek v rozhovoru s respondenty výzkumu.
31
4 Hlavní a dílčí výzkumné otázky Poznávacím cílem mé práce je odpověď na hlavní výzkumnou otázku (HVO), která zní: „Jaká je motivace dobrovolníků Oblastní charity T. k jejich dobrovolnické činnosti?“ V souladu s teoretickými přístupy, které jsem uvedla v teoretické části této diplomové práce, jsem zformulovala následující dílčí výzkumné otázky (DVO), které mi poslouţí k zodpovězení HVO: DVO 1: „Jaké byly u respondentů výzkumu vnitřní motivy jejich rozhodnutí stát se dobrovolníkem?“ DVO 2: „Jaké byly u respondentů výzkumu vnější motivy jejich rozhodnutí stát se dobrovolníkem?“ DVO 3: „Které faktory působí na motivaci respondentů v průběhu jejich dobrovolnické činnosti a jak ovlivňují jejich rozhodnutí v dobrovolnictví pokračovat?“ DVO 4: „Které faktory motivace respondentů jsou potenciálně rizikové?“
32
5 Operacionalizace dílčích výzkumných otázek V rámci operacionalizace nejprve definuji tématické oblasti, které budou předmětem mého výzkumného zájmu a indikátory, které v rámci výzkumu budu sledovat. Tyto oblasti korespondují s teoretickou částí mé práce a vychází ze studia odborné literatury. Uvádím je v rámci inspirace pro terénní část výzkumu, kterou jsem zařadila na závěr kaţdé kapitoly. Při operacionalizaci DVO 1 a DVO 2 pak vycházím ze studie „Funkční analýza dobrovolnictví“ (Volunteer Function Inventory – VFI), kterou zmiňuji v teoretické části své práce v kapitole 3.6.3.
V souladu s ní identifikuji šest oblastí motivace pro
dobrovolnickou činnost a jim odpovídající indikátory: Tabulka č.5.1
Oblasti výzkumu vstupní motivace a sledované indikátory
oblast
indikátory
kariéra, znalosti a dovednosti
potřeba učit se, vyuţít stávající dovednosti, snaha získat nové profesní uplatnění
sociálních vztahy
potřeba posílení sociálních vazeb, získávání nových vztahů, vlivy sociálního okolí
rozvoj osobnosti
potřeba psychologického růstu, zvýšení sebeúcty, respektu ze strany druhých
ţivotní hodnoty
altruistická a humanitární motivace, hodnoty podloţené vírou, potřebou smyslu ţivota
protektivní témata
potřeba řešit osobní problémy, útěk od negativních pocitů o sobě samém, ochrana před negativními pocity
organizační kontext
důleţitost organizačního rámce
Indikátory dále kategorizuji na oblasti vnitřních a vnějších motivů, aby jejich rozdělení korespondovalo s poloţenými DVO 1 a DVO 2 a konkretizuji indikátory tak, abych z nich následně mohla vyjít při formulaci otázek rozhovoru s respondenty
33
výzkumu. Při identifikaci indikátorů pro DVO 3 a DVO 4 vycházím z faktorů ovlivňujících činnost dobrovolníků, tak jak je uvádím v teoretické části v kapitole 3.5. V následující tabulce jsou indikátory jiţ rozdělené podle jednotlivých DVO: Tabulka č.5.2
Rozdělení indikátorů podle témat jednotlivých DVO
Vnitřní motivy rozhodnutí stát se
-
touha po sebeuplatnění,
dobrovolníkem
-
potřeba psychologického růstu
-
potřeba mít dobrý pocit ze sebe sama, zvýšení sebeúcty
-
potřeba někam patřit,
-
potřeba uznání, respektu ze strany druhých,
-
touha po získání prestiţe ve společnosti, potřeba vlivu či úspěchu,
-
zájem získávat nové zkušenosti, potřeba učit se
-
vyuţití stávajících znalostí
-
očekávání přínosu pro profesní kariéru,
-
snaha o navázání nových vztahů, potřeba posílení sociálních vazeb
-
potřeba podílení se na práci, která má smysl,
-
potřeba aktivního a smysluplného trávení volného času,
-
altruistická a humanitární motivace
-
potřeba nalézt smysl ţivota, duchovní naplnění, hodnoty podloţené vírou.
Vnější motivy rozhodnutí stát se
-
vliv morálních norem a neformálních pravidel, pocit občanské povinnosti.
dobrovolníkem -
vliv příkladu přátel či rodiny na rozhodnutí stát se dobrovolníkem, význam práce v konkrétní organizaci, práce s konkrétní skupinou klientů,
Faktory působící na motivaci
-
organizace nebo na celospolečenské úrovni,
respondentů v průběhu jejich dobrovolnické činnosti a
vnímání vlastní pozice dobrovolníka v rámci
-
pocit ocenění,
34
ovlivňující jejich rozhodování,
-
vliv organizačního rámce a profesionálního manaţování,
zda pokračovat v dobrovolnictví -
vnímání přínosu vlastní dobrovolnické činnosti.
-
vliv osobních okolností
Potenciálně rizikové motivy k
-
potřeba řešit své osobní problémy,
dobrovolnictví
-
snaha „něco si zaslouţit“,
-
touha obětovat se pro druhé,
-
útěk a ochrana před negativními pocity o sobě samém,
-
osamělost a z ní pramenící touha po přátelství
-
pocit vlastní nenahraditelnosti
-
potřeba hledání vlastní rovnováhy,
-
touha uplatnit svůj vliv na klienta,
-
zneuţití pomáhajícího vztahu k proselytismu.
Návod k rozhovoru uvádím jako přílohu č. 2. Pořadí otázek není závazné, slouţí jen jako pomocné vodítko. Účelem je utvoření rámce rozhovoru, který by měl být dodrţen u všech respondentů z důvodu porovnatelnosti jejich výpovědí. Důleţité je však dát respondentům dostatek prostoru pro jejich postřehy a sdělení mimo tuto strukturu. Zvláštní kategorii tvoří DVO č. 4, která se ptá na existenci nevhodných motivů k dobrovolnictví. Na tuto oblast motivace se principiálně nelze respondentů dotazovat konkrétními otázkami. Tyto motivy však mohou vyplynout na základě analýzy rozhovorů.
35
6 Metodologie výzkumu 6.1 Kvalitativní výzkum Pro svůj výzkum jsem zvolila kvalitativní výzkumnou metodu. Disman (2005, s. 285) hovoří o kvalitativním výzkumu jako o nenumerickém šetření a interpretaci sociální reality, jehoţ cílem je odkrytí významu sdělovaných informací. Na rozdíl od kvantitativního výzkumu vytváří kvalitativní výzkum nové porozumění, tedy nové hypotézy a nové teorie. Creswell (1998, s.12 in Hendl 2005, s.50) charakterizuje kvalitativní výzkum jako „proces hledání porozumění“. Provádí se pomocí delšího a intenzivnějšího kontaktu se zkoumanou osobou a hlavním úkolem je objasnit, jak člověk dochází k pochopení určité situace. Kvalitativní výzkumná metoda tedy umoţňuje proniknout do podstaty zkoumaného problému, zkoumat význam sdělovaných informací a porozumět souvislostem. To podle mého názoru odpovídá cíli mého výzkumu, kterým je zjistit, jaká je motivace dobrovolníků v Oblastní charitě T. k jejich činnosti.
6.2 Metoda sběru dat Z metod kvalitativního výzkumu jsem se rozhodla pro rozhovor podle návodu. Návod představuje seznam otázek a témat, která chce tazatel v rámci rozhovoru probrat (Hendl, 2005). U tohoto typu rozhovoru jsou tedy náměty a předměty, které má rozhovor pokrýt, specifikovány předem. To zvyšuje úplnost dat a činí sběr dat u kaţdého respondenta systematičtějším, coţ usnadňuje jejich srovnávání (Ţiţlavský, 2007). Tazatel rozhoduje o pořadí, znění a o způsobu kladení otázek v průběhu rozhovoru (tyto skutečnosti se mohou u jednotlivých respondentů lišit). Dotazovaný má moţnost uplatnit vlastní perspektivy a zkušenosti (Hendl, 2005). Slabinou tohoto typu rozhovoru je skutečnost, ţe důleţité a vynořující se náměty mohou být neúmyslně vynechány (Ţiţlavský, 2007). Domnívám se, ţe toto nebezpečí lze zmírnit zvýšenou citlivostí k informacím, které nabízí sám respondent.
36
Přestoţe kladení otázek rozhovoru podle návodu nemusí mít předem danou strukturu, Patton (in Hendl, 2005) uvádí některá obecná doporučení pro kvalitativně strukturovaný rozhovor. Nejdříve podle něj klademe otázky zaměřené na přítomnost, teprve pak na minulost nebo budoucnost. Demografické a identifikační otázky by neměly rozhovor začínat. Vhodné je začínat s otázkami týkajícími se neproblémových skutečností (např. současných aktivit, zkušeností), které povzbudí dotazovaného k větší popisnosti. Následně by měly být kladeny otázky o názorech, pocitech.
6.3 Zkoumaná jednotka a jednotka zjišťování Zkoumanou jednotkou je motivace dobrovolníků Oblastní charity T.29, jeţ je součástí Charity ČR30. Oblastní charita T. je nezisková církevní organizace, která vznikla 1.9. 1992. V rámci její organizační struktury působí od ledna 2002 Dobrovolnické centrum. Jeho posláním je mimo jiné koordinovat práci dobrovolníků, působících v jednotlivých charitních střediscích, podporovat jejich motivaci a informovat veřejnost o moţnostech dobrovolných aktivit. Dle statistiky z roku 2012 pracovalo na střediscích Oblastní charity T. 98 dobrovolníků, dalších 52 jich působilo na venkovských farních charitách. Při jednorázových akcích se zapojilo celkem 1085 dobrovolníků. Jednotkou zjišťování je 8 dobrovolníků zmíněné Oblastní charity, které jsem na základě kritérií záměrného výběru zvolila za respondenty svého výzkumu. Podle Hendla (2005, s.151) „v kvalitativním výzkumu nejsou jednotlivé jednotky výzkumu vybírány, ale jednotlivé případy jsou voleny jako kdyţ výzkumník volí nový experiment. Mnohapřípadová studie je tak vlastně obdoba několika experimentů.“ Kritériem výběru jednotlivých případů je rovnoměrné zastoupení jednotlivých bodů výběrové struktury.
29
V rámci anonymizace výzkumu pouţívám v názvu Oblastní charity pouze označení „T.“ coţ je počáteční písmeno jména města, ve kterém působí. 30 Charita jako organizace v Československu byla zaloţena v roce 1921, kdy sdruţovala a zastřešovala veškeré charitativní aktivity katolické církve. V době totality byla činnost násilně přerušena a obnovena aţ po roce 1989 Českou biskupskou konferencí. Charita je samostatnou právnickou osobou, avšak neoddělitelnou součástí římskokatolické církve, své zakladatelky. V současné době je Charita největší nestátní neziskovou organizací v ČR (Haičman, 2008).
37
Pro svůj výzkum jsem vybírala vhodné respondenty technikou záměrného výběru podle určitých kritérií, která jsem, v rámci snahy o maximální moţnou porovnatelnost výstupů výzkumných rozhovorů, stanovila takto: -
jejich dobrovolnictví má dlouhodobější charakter (nejedná se o jednorázové dobrovolníky) a jejich minimální působení v organizaci je 1 rok,
-
jejich činnost v rámci dobrovolnictví probíhá v přímém kontaktu s klienty (nejedná se tedy například o dobrovolníky pomáhající s administrativou, technickými záleţitostmi a podobně).
Z důvodu triangulace výzkumu je jednou z respondentek rozhovorů také koordinátorka Dobrovolnického centra Charity T. V příloze č.3 uvádím tabulku 6.1, která podává přehled údajů o jednotlivých respondentech.
6.4 Průběh výzkumu S přihlédnutím k výše uvedeným kritériím jsem s ţádostí o rozhovor oslovila osm dobrovolníků. O rozhovor jsem poţádala také koordinátorku Dobrovolnického centra. Všichni byli obeznámeni s účelem mého výzkumu a všichni s účastí v tomto výzkumu souhlasili. Rozhovory byly nahrávány na diktafon, respondenti byli předem seznámeni s účelem nahrávky a všichni vyslovili souhlas s jejím pouţitím pro účel této diplomové práce. Osobní údaje respondentů jsem se rozhodla v diplomové práci anonymizovat, abych zachovala maximální diskrétnost jejich výpovědí a umoţnila jim tak otevřeně a bez zábran hovořit o všech nastolených tématech. Provedla jsem doslovný přepis rozhovorů31, kategorizaci a uspořádání dat získaných z odpovědí respondentů a jejich analýzu se zaměřením na zodpovězení poloţených DVO. Posledním krokem bylo zodpovězení HVO, coţ bylo cílem mé diplomové práce.
6.5 Validita výzkumu Někteří autoři konstrukt validity v souvislosti s kvalitativním výzkumem zcela 31
Doslovné přepisy rozhovorů a kopie jejich nahrávek tvoří externích přílohu této diplomové práce.
38
odmítají32. Koncept validity je někdy nahrazován jinými kritérii hodnocení a interpretace kvalitativních dat. Problém věrohodnosti výsledků kvalitativního výzkumu pak spočívá ve vhodnosti těchto kritérií (Čermák, Štěpaníková, 1997). Při posouzení validity svého výzkumu vyuţívám koncepty důvěryhodnosti, přenositelnosti, hodnověrnosti a objektivity, které navrhují Lincolnová a Guba (1985, in Hendl 2005). Důvěryhodností je myšlena přesnost identifikace a popisu předmětu zkoumání. Autoři označují jako jedno z kritérií, které pozitivně ovlivňuje důvěryhodnost výzkumu, jeho triangulaci, konkrétně triangulaci datovou33. Za účelem získání dalších dat z odlišných zdrojů, jsem vedla kromě osmi rozhovorů s dobrovolníky také rozhovor s koordinátorkou Dobrovolnického centra, které jejich činnost organizuje a zaštiťuje. Vyuţila jsem také moţnosti studia písemných dokumentů, týkajících se jednotlivých respondentů, které Dobrovolnickém centrum archivuje. Jednalo se o kopie dobrovolnických smluv a o dotazníky, které zájemci o dobrovolnictví vyplňují. Přenositelnost výzkumu je jedním z limitů kvalitativního výzkumu. Jeho výsledky nemohou být zobecnitelné na širší populaci a do jiného prostředí. Lincolnová a Guba (1985, in Hendl 2005) upozorňují, ţe odpovědnost za rozhodnutí o zobecnění výsledků výzkumu se přenáší na osobu, která chce toto zobecnění provést. Úkolem výzkumníka je poskytnutí takových dat, která umoţňují takové rozhodnutí udělat. Hodnověrnost a objektivitu výsledků výzkumu můţe ovlivnit zkreslení ze strany výzkumníka (v podobě ovlivnění jeho preferencemi či subjektivními teoriemi, které mohou ovlivnit například výběr výzkumných otázek nebo oprávněnost závěrů) nebo ze strany respondentů (například zatajování, zkreslování informací) (Hendl, 2005). Vzhledem k tomu, ţe sama působím jako dobrovolnice, existuje potenciální riziko, ţe své vlastní zkušenosti promítnu do svého výzkumu. Tomuto riziku jsem se snaţila předejít tím, ţe jsem při formulaci otázek důsledně vycházela ze studia odborné literatury a konfrontovala svůj pohled s perspektivou dalších výzkumů, které byly v této oblasti vedeny. Pokud jde o objektivitu výpovědí respondentů, snaţila jsem se
Například Agar (1986, in Čermák, Štěpaníková 1997) povaţuje koncept validity, reliability a objektivity v sociálních vědách za neudrţitelný. Také Leiningerová (1994, in Čermák, Štěpaníková 1997) tvrdí, ţe vyuţití těchto kritérií odráţí kvantitativní paradigmata a není absolutně vhodné pro kvalitativní výzkum. 33 Triangulace je potvrzování výsledků jinými metodami. Datovou triangulaci definuje Denzin (1989, in Hendl 2005, s.149) jako „pouţití různých datových zdrojů“ (v kvalitativním výzkumu např. kromě rozhovorů i vizuální data). 32
39
dosáhnout maximální diskrétnosti a jejich pocitu bezpečí tím, ţe jsem celý výzkum anonymizovala.
40
7 Analýza a interpretace výsledků výzkumu 7.1 Zvolený přístup k analýze a interpretaci Sloman (1976, in Čermák, Štěpaníková, 1997) v souvislosti s interpretací kvalitativních dat doporučuje upřít pozornost na podrobný a pečlivý popis, porozumění a vysvětlení jevu, který se vyskytl. Podle Hendla (2005, s. 223) je cílem analýzy a interpretace kvalitativních dat „odhalit témata, pravidelnosti, datové konfigurace, formy, kvality a vztahy“. Data kvalitativního výzkumu se vyznačují kontextuálností (popis kontextu je i součástí výzkumné zprávy), jejich interpretace je provázena plnými citacemi částí rozhovoru, poznámkami a zápisky výzkumníka.
7.2 Analýza a interpretace získaných dat V analýze a interpretaci se zabývám skutečnostmi zjištěnými v rámci rozhovorů s respondenty výzkumu. Postupuji podle jednotlivých DVO identifikuji údaje vypovídající o výskytu indikátorů34 relevantních pro danou oblast35. Následně vţdy zodpovím danou dílčí výzkumnou otázku. Tam, kde v analýze uvádím doslovné citace respondentů, pouţívám pro jejich odlišení od ostatního textu kurzívu.
34
Odpovídající indikátory pro jednotlivé oblasti jsou uvedeny v tabulce 5.2. Jsou to oblasti vnitřních a vnějších motivů, které ovlivnily počáteční rozhodnutí stát se dobrovolníkem, dále oblast motivů ovlivňujících rozhodnutí v dobrovolnické činnosti pokračovat a oblast potenciálně rizikových motivů pro dobrovolnickou činnost (viz tabulka 5.2) 35
41
7.2.1 Vnitřní motivy respondentů výzkumu pro rozhodnutí stát se dobrovolníkem 7.2.1.1 Oblast rozvoje osobnosti potřeba psychologického růstu, zvýšení sebeúcty, rozvoj osobnosti potřeba mít dobrý pocit ze sebe sama, potřeba sebeuplatnění První oblastí vnitřních motivů respondentů, kterou se budu zabývat je sféra osobnostního rozvoje a naplňování intrapsychických potřeb. Je to oblast, kde je, podle mého názoru, nejčastěji moţné setkat se s takzvaně „sobeckými motivy“ dobrovolníků o kterých se zmiňují Finkelstein 2005 a Penner, Fritzsche 1993 (in Frič, Pospíšilová, 2010). I výpovědi mých respondentů potvrzují, ţe existence „sobeckého dobrovolníka“ je v praxi skutečně reálná. Často uvádí ve své motivaci „egoistické motivy“, které slouţí k uspokojování jejich individuálních potřeb souběţně s konáním dobra pro druhého. Taková motivace je však (podle výše uvedených autorů) legitimní sloţkou motivace k dobrovolnictví. -
potřeba psychologického růstu
Dva z respondentů zmiňují význam dobrovolnictví pro jejich psychologický růst. Respondentka D1 hovoří o své proměně k větší pokoře, lásce k lidem a pozitivnějšímu myšlení: D1 „hledám teď víc v sobě pokoru. Říkám si, buď ráda, za to, co máš. (…)Já mám od té doby ráda lidi (…) Celkově jsem se zklidnila. Snaţím se být pozitivnější.“ Také respondent D2 říká, ţe jej dobrovolnictví posouvá a učí jej trpělivosti a klidu: D2 „Kdyţ pracujete s dětmi, tam tu trpělivost a klid můţete prohlubovat do nekonečna… je to takový velice přirozený výcvik.“ -
potřeba mít dobrý pocit ze sebe sama, zvýšení sebeúcty
Dobrý pocit ze sebe sama a osobní radost z pomáhání druhým zmiňuje ve svých výpovědích většina respondentů. Hovoří v této souvislosti většinou o pocitu naplnění člověka tím, ţe pomůţe někomu dalšímu:
42
D1 „Máte z toho radost, dobrý pocit ţe jsem tam přinesla radost … Přínos je daleko vyšší, neţ vy dáte… naplňuje mě to“ D2 „…přináší mi to dobrý pocit, který potřebuji… ţe jsem pro někoho uţitečný.“ D3 „Myslím, ţe to na jedné straně nějak obohacuje dobrovolníka a zároveň to pomáhá druhému… je to dvojitá radost, dobrý pocit z toho, ţe čas věnujete tam, kde je potřeba.“ D7 „Přináší mi to radost (…) Je to i zábava, dělá mi to radost, baví mě to.“ D8 „Dobrovolnictví mi přináší určitě vnitřní uspokojení…“ Respondentka D4 dokonce definuje svou motivaci k dobrovolnické práci jako „čistě sobeckou“ v tom smyslu, ţe přináší především uspokojení jí samotné: D4 „…můj důvod je čistě sobecký, mně samotné to přináší uspokojení. Někomu pomoct, zvlášť kdyţ ten čas na to člověk má… přinese to potěšení.“ To, co tato respondentka označuje „sobeckým důvodem“, tedy proţitek vlastní radosti z pomoci druhému, je patrné i ve výpovědích ostatních respondentů. Tento „dobrý pocit“ lze dát do souvislosti se stavem zaujetí vykonávanou činností, kterého se snaţí dosáhnout pro pouhé potěšení, které jim tento stav přináší, aniţ by za to dostávali jakoukoli jinou odměnu. O této skutečnosti hovoří Csikszentmihalyi (1996) v souvislosti s „fenoménem flow“. Nejlepšími okamţiky ţivota člověka podle něj nejsou pasivní chvíle odpočinku, ale uspokojení lidem obvykle přináší to, o co se sami přičiní. -
touha po sebeuplatnění,
Touha po sebeuplatnění není výrazným motivátorem, který by respondenti často uváděli. U šesti respondentů se dá z jejich odpovědí vyvodit skutečnost, ţe je pro ně dobrovolnictví jakousi nadstavbou nad tím, co povaţují za základ své ţivotní náplně a uplatnění. Respondentka D3 to vyjádřila těmito slovy: „Hledala jsem cestu, co by bylo mým posláním, kromě toho základu, kterým je rodina a práce…“ Motivace ve formě potřeby sebeuplatnění hraje významnější roli pouze u dvou respondentů, a to respondentky D1, která je v důchodu a u respondenta D2, který je nezaměstnaný a nemá rodinu. D1 „s manţelem jsem pomáhali dcerám (…) Pak jsem se starala o
43
maminku…kdyţ zemřela, říkala jsem si: Co doma?(...) Mám ráda pohyb a šrumec, to mě vyhovuje. Já nesnesu zůstat zavřená v místnosti...“ D2 „Kdyţ ve firmě hromadně propouštěli, byl jsem jeden z nich... cítil jsem se být nevyuţitý… proto mě napadlo, ţe bych se mohl přihlásit tady na Charitě jako dobrovolník.“
7.2.1.2 Oblast vnitřních sociálních potřeb potřeba „někam patřit“, sociální vztahy potřeba navázání nových vztahů, potřeba posílení sociálních vazeb, touha po získání prestiţe ve společnosti, potřeba vlivu či úspěchu, potřeba získání uznání a respektu ze strany druhých -
potřeba „někam patřit“, potřeba členství v kolektivu
Ţádný z respondentů neuvedl, ţe by byl pro své dobrovolnictví motivován potřebou „někam patřit“, být členem nějakého kolektivu. Dva respondenti se doslovně vyjádřili v tom smyslu, ţe pro ně kolektiv není podstatný a dávají přednost individuální činnosti. D1 „Já jsem o kolektiv nějak nestála… víc mě naplňuje, kdyţ vidím, ţe přinesu radost jednotlivci… spíš mě naplňuje být ,,sólo“.“ D2 „Důleţitou jsou pro mě hodnoty. Pokud kolektiv, musí to být ten správný tým, kdy máte stejné hodnoty… Kdyţ to není, tak raději sám.“ Tato skutečnost napovídá o reflexivním přístupu k dobrovolnické činnosti, kdy více neţ vazby na komunitu je pro dobrovolníky podstatná náplň jejich dobrovolnické činnosti. Příklon k reflexivní dimenzi je podle Tošnera a Sozanské (2006) jedním z trendů současného dobrovolnictví. -
snaha o navázání nových vztahů, potřeba posílení sociálních vazeb
Je třeba v úvodu zmínit fakt, ţe existenci „egoistických motivů“, kterou jsem zmiňovala v souvislosti s oblastí naplňování intrapsychických potřeb dobrovolníků, (jejich psychický rozvoj nebo pocit vnitřního naplnění a radosti z pomoci druhým) lze
44
sledovat také mezi vnitřními motivy souvisejícími například s potřebou získávání nových znalostí a dovedností pro studium či budoucí profesní kariéru nebo právě potřebou navazování nových vztahů a rozvoje sociálních kontaktů, kterým se budu věnovat nyní. Pět respondentů hovoří o tom, ţe je pro ně podstatný a zajímavý vztah s člověkem, kterému v rámci dobrovolnictví pomáhají: D1 „Uţ máme spolu přátelský vztah. Na tu návštěvu se obě těšíme...“ D2 „V rámci dobrovolnictví mám kontakty a vztahy s těmi lidmi36. Já jsem někdo, kdo potřebuje mít konkrétní vztah s někým.“ D5 „Přináší mi to ten vztah s dětmi, kdyţ se setkáváme.“ D7 „Na doučování jsem se s dětmi hodně skamarádila…“ D8 „Ta práce nabízí rozšíření spektra přátel a známých… to je obohacující.“ Také respondentka D3 vyjadřuje svoji potřebu navázat bliţší vztah s pacienty, za kterými dochází. D3 „Bylo by fajn, kdybych měla víc času, ţe bych s tím člověkem víc navázala vztah... Mělo by to větší hodnotu“ Pro dvě respondentky je motivem i potřeba navázat kontakt s dalšími lidmi, kteří se dobrovolnictví věnují: D6 „… chtěla jsem poznat nové lidi, kteří mají třeba podobný pohled na ţivot jako já.“ D7 „Teď se chystá akce, výlet pro všechny dobrovolníky. To je fajn…“ Příleţitost navazovat nové vztahy se mezi motivy k dobrovolnictví jeví jako významná, v rozhovoru ji zmiňuje sedm z osmi respondentů. -
potřeba společenského vlivu, úspěchu, potřeba uznání, potřeba ocenění a respektu ze strany druhých, touha po získání prestiže ve společnosti
Tyto indikátory zahrnují poměrně široké pole v oblasti sociálních vztahů, avšak jejich společným jmenovatelem je ten aspekt, ţe všechny závisí na vnějším hodnocení dobrovolníka ze strany širšího či nejbliţšího sociálního okolí. Nejprve se dotknu dimenze potřeby vlivu na společnost, kterou zmiňuje v rozhovoru pouze respondentka D8. Nejedná se však v jejím případě o představu 36
V případě respondenta D2 je jeho vazba na vztah s klienty podle mého názoru příliš úzká a povaţuji to za potenciální riziko jeho činnosti. O rizikových motivech hovořím později (7.2.4.).
45
jakéhosi „mocenského vlivu“, ale o společenský dopad a vliv příkladu jejího dobrovolnictví formou morálního dopadu na hodnoty společnosti: D8 „Vnímám to, ţe to dělám taky proto, abych měla určitý vliv na společnost… Chtěla bych, aby se lidi naučili, ţe je to samozřejmost… přimět okolí přemýšlet a zamyslet se …“ Pokud jde o potřebu uznání ze strany širší společnosti, vyplývá z odpovědí respondentů, ţe pro ně není zásadní. Ţádný z nich neuvedl, ţe by v jeho rozhodování pro dobrovolnictví hrálo společenské ocenění nějakou roli. Totéţ lze říci o snaze dosáhnout určité společenské prestiţe a úspěch. Respondenti nad tématem celospolečenského přijetí dobrovolnictví příliš neuvaţovali a pokud ano, vnímají atmosféru v této oblasti jako ne příliš oceňující: D2 „Nad tím, jak to vnímá společnost, jsem vůbec nepřemýšlel…“ D6 „Myslím, ţe společnosti je to jedno…“ D8 „Společnost na tohle není připravená, reaguje s rozpaky nebo tohle téma povaţuje za osobní záleţitost kaţdého. Moţná se i stydí pátrat po motivech, aby nebyla sama usvědčena. Akceptuje to, ale nemyslím si, ţe o tom chtějí do hloubky přemýšlet.“ Dá se říci, ţe vnímání celospolečenské atmosféry vůči dobrovolnictví ze strany respondentů výzkumu je realistické a v podstatě odpovídá tomu, jak o postavení dobrovolníků v České republice hovoří například Tošner a Sozanská (2006). Podle nich jsou dobrovolnické aktivity u nás víceméně na okraji zájmu společnosti a status dobrovolníka je stále nízký. 7.2.1.3 Oblast kariéry, znalostí a dovedností potřeba učit se, kariéra, znalosti a dovednosti potřeba získávat nové zkušenosti, potřeba vyuţít stávající dovednosti, snaha získat nové profesní uplatnění Potřeba učit se novým dovednostem a vědomostem, stejně jako uplatňovat stávající znalosti či motivy související se snahou získat nové profesní uplatnění jsou opět z kategorie akceptovatelných „egoistických motivů“, o kterých jsem se jiţ v předchozím textu zmínila.
46
Někteří autoři zpochybňují legitimitu kariérní motivace k dobrovolnictví37, osobně se však přikláním k názoru, ţe profesionální a kariérní zaměření dobrovolnictví jsou
regulérními
motivy této činnosti.
Jsou
aktuální
zejména
v souvislosti
s dobrovolnictvím studentů či nezaměstnaných, kteří získávají zvýšenou kvalifikaci popřípadě se snaţí získat zaměstnání přímo v dané organizaci. -
potřeba učit se, získávat nové zkušenosti,
Pokud jde o potřebu učit se a získávat nové zkušenosti, uvedly tři respondentky, ţe u počátků jejich dobrovolnictví byla mimo jiné motivace získat znalosti, zkušenosti a dovednosti pro studium vysoké školy: D4 „Kdyţ jsem pak byla na vysoké škole, bylo dobrovolnictví jednoznačná pomoc.“ D5 „Před 6 lety jsem začala studovat pedagogiku volného času. Potřebovala jsem praxi… chtěla jsem pracovat s romskými dětmi…abych se k nim dostala, přihlásila jsem se do Charity jako dobrovolnice.“ D6 „…byl to jeden z motivů, proč jsem se rozhodla… ţe ty zkušenosti pak zúročím při studiu na vysoké.“ -
očekávání přínosu pro profesní kariéru
Očekávání přínosu pro budoucí profesní kariéru uvedli čtyři respondenti. U respondentek D4 a D6 jejich motivace získat znalosti, zkušenosti a dovednosti pro studium vysoké školy bezprostředně souvisí i s jejich budoucím profesním uplatněním , další dva respondenti, D2 a D8, v rozhovoru uvedli, ţe by byli rádi, kdyby se z činnosti, které se nyní věnují jako dobrovolníci, stala jejich hlavní profese. D2 „…rád bych získal v tomto oboru pracovní poměr… udělal jsem si rekvalifikační kurz jako sociální pracovník.“ D8 „Profesně do budoucna vyloţeně mířím tím směrem.“ Skutečnost, ţe zájemci o dobrovolnictví přichází často právě s představou, ţe by se časem mohlo jejich dobrovolnictví změnit v pracovní poměr, zmiňuje i koordinátorka Dobrovolnického centra. K9 „Mnoho ţen přichází i proto, ţe doufají, ţe zde najdou časem práci. Coţ se 37
Např. Matoušek (2003b, s.55) v definici dobrovolnictví hovoří o „neplacené a nekariérní činnosti“
47
občas i stane… třeba aspoň na nějaký menší úvazek.“ -
snaha využít stávajících znalostí
Dvě respondentky uvedly, ţe v dobrovolnické činnosti chtěly zúročit své předchozí znalosti a dovednosti. V případě respondentky D3 to byly znalosti z absolvování kurzu pro dobrovolníky a pracovníky ve zdravotnictví a sociální sféře: D3 „Začala jsem chodit na půlroční kurz pro dobrovolníky v sociální sféře. Chtěla jsem ty znalosti uplatnit.“ Respondentka D8 chtěla v praxi uplatnit studium arteterapie, později konkrétně muzikoterapie: D8 „Vystudovala jsem muzikoterapi… kdyţ jsem přišla do stacionáře, řekla jsem jim, co můţu nabídnout.“
7.2.1.4 Oblast životních hodnot potřeba smysluplného naplnění volného času, ţivotní hodnoty altruistická a humanitární motivace, hodnoty podloţené vírou, potřeba hledání a naplnění smyslu ţivota -
potřeba aktivního a smysluplného naplnění volného času
Smysluplné trávení volného času jako jeden z motivů pro své dobrovolnictví uvedly tři respondentky. D1 je důchodkyně, volný čas jí, podle jejího vyjádření, spíš přebývá. D3 a D5 jsou zaměstnané, nalézt volný čas je pro ně, podle jejich slov, sloţitější. Přesto povaţují za důleţité, ţe část svého volného času mohou věnovat nezištné pomoci druhým: D1 „Chtěla jsem si vyplnit čas… Ten čas by člověk akorát proflinkal.“ D3 „… ráda bych dávala svůj čas tam, kde je to potřeba. Nechci ale ochuzovat rodinu. Snaţím se najít rovnováhu mezi tím…“ D5 „S časem je to náročné, ale kdyţ to zkusíte, tak to nějak jde… dá se někde ubrat, kde to není poznat …“ Na základě výpovědí respondentů u většiny z nich vidím, spíš neţ potřebu
48
smyluplně vyplnit volný čas, který by jim přebýval a byl nevyuţitý, vědomé rozhodnutí se pro dobrovolnictví a aktivní hledání prostoru v rámci omezených časových moţností pro věnování se dobrovolnickým aktivitám. -
altruistická a humanitární motivace
Lze říci, ţe v motivech respondentů hrají významnou roli empatie, altruismus a morální důvody, které jsou podle Pennera (2002, in Záškodná, Mojţíšová, 2011) typické rysy prosociální osobnosti. Popielsky (2005) v této souvislosti hovoří o noetickém rozměru člověka, který se projevuje postoji a motivy vyjadřujícími vztah jedince ke světu a jeho vnímání vlastního místa v tomto světě. Tento rozměr osobnosti zahrnuje mimo jiné i respektování svědomí, vědomí významu ţivota, otevřenost k vyšším hodnotám, pocit zodpovědnosti, angaţovanosti a akceptace druhých nebo sebetranscendenci. Frankl popisuje sebetranscendenci jako stav, kdy se člověk oddává nějakému úkolu, slouţí nějaké věci nebo se věnuje druhému člověku. Člověk se v takové chvíli stává plně sám sebou, sama sebe přehlíţí a na sebe zapomíná. Sebetranscendence stojí na samém vrcholu hierarchie potřeb, lze říci, ţe se jedná o potřebu duchovní.
U všech osmi respondentů výzkumu lze najít altruistické motivy k dobrovolnictví, to znamená takové, které jsou spojené se zájmem o potřeby druhého: D1 „Já jsem vţdycky chtěla pomáhat těm starým (…) Vţdycky mě to nějak táhlo.“ D2 „Vţdycky jsem chtěl dělat něco pro lidi… táhlo mě to k tomu sociálnímu oboru.“ D3 „Hlavně abych mohla dávat, proto tam jsem.“ D4 „Někomu pomáhat je mi blízké a přirozené.“ D5 „Chci dělat něco uţitečného pro druhé…“ D6 „Určitě mě naplňuje to, ţe mohu udělat něco pro někoho.“ D7 „Přijde mi to přirozené… najít čas a věnovat ho někomu kdo to potřebuje.“ D8 „Kdyţ člověk narazí na něčí potřebu, hledá způsob, jak ji naplnit.“ -
hodnoty podložené vírou
Z osmi respondentů se jich sedm prohlásilo za věřící křesťany. Pět z nich dává své náboţenské vyznání do přímé souvislosti s rozhodnutím pro dobrovolnictví:
49
D1 „Souvisí to i s tím, ţe patřím do tohoto společenství a pomáhám svým… Je to dobrý skutek a člověk by je měl dělat. Mám to od Pána Boha vrácené, na ty lidi se dívám jako na bliţní.“ D2 „Povaţuji se za křesťana, ale nejsem členem určité církve… víra v tom, ţe pomáhám druhým, roli určitě hraje.“ D3 „… protoţe jsem věřící, věřím v to, ţe mě Bůh tím způsobem vede a má to nějaký smysl…“ D5 „Souvisí to s vírou... mezi farníky je správné si pomáhat..“ D8 „V tom, ţe jsem dobrovolník určitě křesťanství hraje zásadní roli.“ Odpovědi těchto respondentů potvrzují skutečnost, kterou zmiňuje Maryšková (2011), kdyţ říká, ţe pro věřícího člověka jsou důleţitým motivačním zdrojem hodnoty s jeho vírou související, které dávají jejich ţivotu a skutkům vyšší smysl. Těmito hodnotami jsou samostná zvěst evangelia a důvěra v Boha. Dvě respondentky jsou podle svých slov také věřící křesťanky, svoji motivaci pro dobrovolnictví však s vírou přímo nespojují: D6 „Nemyslím si, ţe by víra hrála velkou roli v mém rozhodnutí…, i kdyţ jsem věřící, jsem katolička.“ D7 „Ne, jsem věřící, katolík, ale nehrálo to v tom rozhodování pro dobrovolnictví roli.“ Přesto se domnívám, ţe ani zde nelze zcela oddělit hodnotové nastavení věřícího člověka, které je formováno mimo jiné i vědomím Boţí přítomnosti v jeho ţivotě, od jeho rozhodování se pro nezištnou pomoc druhým lidem. Domnívám se tedy, ţe lze oprávněně vidět hodnoty související s křesťansvím u drtivé většiny (sedm z osmi) respondentů. Pouze jedna z respondentek je podle vlastního prohlášení ateistka a víra v jejím rozhodnutí pro dobrovolnictví nehrála ţádnou roli: D4 „Jsem ateistka, moje rozhodnutí pomáhat s vírou nijak nesouvisí. Pro mě to není důleţité.“ -
potřeba hledání a naplnění smyslu života
Nikdo z respondentů nezmínil mezi svými motivy potřebu hledání smyslu vlastního ţivota. Tento aspekt však povaţuji za nutné hlouběji analyzovat. Domnívám
50
se totiţ, ţe se do této skutečnosti můţe promítat samotné vnímání termínu „smysl ţivota“. Můţeme jej chápat v kontextu naplňování postojových hodnot, prostřednictvím něhoţ můţe dát člověk svému ţivotu smysl bez ohledu na vnější okolnosti, v nichţ se nachází. Smysl ţivota je pak definován postojem člověka k zásadním, neovlivnitelným a osudovým ţivotním událostem. Ţivot však můţe činit smysluplným i naplňování hodnot obsaţených v běţných ţivotních situacích, jako jsou hodnoty tvůrčí, spočívající ve vykonání určitého činu či vytvoření díla. Jejich zdrojem můţe být placená práce, ale stejně tak i dobrovolnická aktivita. Dalším zdrojem dosaţení pocitu smysluplnosti ţivota mohou být hodnoty záţitkové, dosaţené v podobě záţitků a zejména proţitku vztahu k druhým lidem (Frankl,1997). Pokud si tedy otázku hledání ţivotního smyslu vyloţím v tomto širším kontextu, pak můţeme v motivech, které dobrovolníci zmiňují, nalézt jejich potřebu definovat svou ţivotní úlohu a dát vlastní existenci vyšší smysl. Odpověď na DVO 1: „Jaké jsou u respondentů výzkumu vnitřní motivy jejich rozhodnutí stát se dobrovolníkem?“ Oblast rozvoje osobnosti První oblastí vnitřních motivů respondentů, kterou se budu zabývat je sféra osobnostního rozvoje a naplňování intrapsychických potřeb. Je to oblast, kde je, podle mého názoru, nejčastěji moţné setkat se s takzvaně „sobeckými motivy“ dobrovolníků o kterých se zmiňují Finkelstein 2005 a Penner, Fritzsche 1993 (in Frič, Pospíšilová, 2010). I výpovědi mých respondentů potvrzují, ţe existence „sobeckého dobrovolníka“ je v praxi skutečně reálná. Často uvádí ve své motivaci „egoistické motivy“, které slouţí k uspokojování jejich individuálních potřeb souběţně s konáním dobra pro druhého. Taková motivace je však (podle výše uvedených autorů) legitimní sloţkou motivace k dobrovolnictví38.
38
Osobnostní rozvoj a naplňování intrapsychických potřeb je jednou z oblastí, kde se lze setkat se
„sobeckými motivy“ dobrovolníků. Existenci „egoistické motivace“ však lze identifikovat také například
51
Dva z respondentů zmiňují význam dobrovolnictví pro jejich psychologický růst. Jedna respondentka hovoří o své proměně k větší pokoře, lásce k lidem a pozitivnějšímu myšlení, jeden respondent říká, ţe jej dobrovolnictví posouvá a učí jej trpělivosti a klidu. Dobrý pocit ze sebe sama a osobní radost z pomáhání druhým zmiňuje ve svých výpovědích většina respondentů. Hovoří v této souvislosti většinou o pocitu naplnění člověka tím, ţe pomůţe někomu dalšímu. Jedna respondentka dokonce definuje svou motivaci k dobrovolnické práci jako „čistě sobeckou“ v tom smyslu, ţe přináší především uspokojení jí samotné. To, co tato respondentka označuje „sobeckým důvodem“, tedy proţitek vlastní radosti z pomoci druhému, je patrné i ve výpovědích ostatních respondentů. Tento „dobrý pocit“ lze dát do souvislosti se stavem zaujetí vykonávanou činností, kterého se snaţí dosáhnout pro pouhé potěšení, které jim tento stav přináší, aniţ by za to dostávali jakoukoli jinou odměnu. O této skutečnosti hovoří Csikszentmihalyi (1996) v souvislosti s „fenoménem flow“. Nejlepšími okamţiky ţivota člověka podle něj nejsou pasivní chvíle odpočinku, ale uspokojení lidem obvykle přináší to, o co se sami přičiní. Touha po sebeuplatnění není výrazným motivátorem, který by respondenti často uváděli. U šesti respondentů se dá z jejich odpovědí vyvodit skutečnost, ţe je pro ně dobrovolnictví jakousi nadstavbou nad tím, co povaţují za základ své ţivotní náplně a uplatnění. Motivace ve formě potřeby sebeuplatnění hraje významnější roli pouze u dvou respondentů, a to respondentky, která je v důchodu a u respondenta, který je nezaměstnaný a nemá rodinu. Oblast vnitřních sociálních potřeb Ţádný z respondentů neuvedl, ţe by byl pro své dobrovolnictví motivován potřebou „někam patřit“, být členem nějakého kolektivu. Dva respondenti se doslovně vyjádřili v tom smyslu, ţe pro ně kolektiv není podstatný a dávají přednost individuální činnosti. Tato skutečnost napovídá o prvcích reflexivního přístupu k dobrovolnické činnosti, kdy více neţ vazby na komunitu je pro dobrovolníky podstatná náplň jejich mezi vnitřními motivy souvisejícími s potřebou získávání nových znalostí a dovedností pro studium či budoucí profesní kariéru nebo potřebou navazování nových vztahů a rozvoje sociálních kontaktů.
52
dobrovolnické činnosti. Příklon k reflexivní dimenzi je podle Tošnera a Sozanské (2006) jedním z trendů současného dobrovolnictví. Existenci „egoistických motivů“ je moţné identifikovat i v potřebě navazování nových vztahů a rozvoje sociálních kontaktů. Potřeba navazovat nové vztahy se mezi motivy k dobrovolnictví jeví jako významná, v rozhovoru ji zmiňuje sedm z osmi respondentů. Pět respondentů hovoří o tom, ţe je pro ně podstatný a zajímavý vztah s člověkem, kterému v rámci dobrovolnictví pomáhají. Pro dvě respondentky je motivem i potřeba navázat kontakt s dalšími lidmi, kteří se dobrovolnictví věnují. Indikátory jako potřeba společenského vlivu, úspěchu, potřeba uznání, ocenění a respektu ze strany druhých, touha po získání prestiţe ve společnosti zahrnují poměrně širokou část z oblasti sociálních vztahů, avšak jejich společným jmenovatelem je ten aspekt, ţe všechny závisí na vnějším hodnocení dobrovolníka ze strany širšího či nejbliţšího sociálního okolí. Nejprve se dotknu dimenze potřeby vlivu na společnost, kterou zmiňuje v rozhovoru jedna z respondentek. Nemá však na mysli jakýsi „mocenský vliv“, ale o jde jí o společenský dopad a vliv příkladu jejího dobrovolnictví formou morálního dopadu na hodnoty společnosti. Pokud jde o potřebu uznání ze strany širší společnosti, které je dalším tématem mého výzkumného zájmu, lze z odpovědí respondentů vyvodit, ţe pro ně není zásadní. Nikdo z nich neuvedl skutečnost, ţe by v jeho rozhodování pro dobrovolnictví hrálo společenské ocenění nějakou roli. Totéţ lze říci o snaze dosáhnout určité společenské prestiţe a úspěchu. Z rozhovorů vyplývá, ţe nad tématem celospolečenského přijetí fenoménu dobrovolnictví příliš neuvaţovali a pokud ano, vnímají atmosféru v této oblasti jako ne příliš vstřícnou, i kdyţ ne přímo negativní. Dá se říci, ţe vnímání celospolečenské atmosféry vůči dobrovolnictví ze strany respondentů výzkumu je realistické a v podstatě odpovídá tomu, jak o postavení dobrovolníků v České republice hovoří například Tošner a Sozanská (2006). Podle nich jsou dobrovolnické aktivity u nás víceméně na okraji zájmu společnosti a status dobrovolníka je stále nízký. Oblast kariéry, znalostí a dovedností Pokud jde o potřebu učit se a získávat nové zkušenosti, uvedly tři respondentky, ţe u počátků jejich dobrovolnictví byla mimo jiné motivace získat znalosti, zkušenosti a dovednosti pro studium vysoké školy.
53
Někteří autoři zpochybňují legitimitu kariérní motivace k dobrovolnictví39, osobně se však přikláním k názoru, ţe profesionální a kariérní zaměření dobrovolnictví jsou regulérními motivy této činnosti. Jsou aktuální zejména v souvislosti s dobrovolnictvím studentů či nezaměstnaných, kteří získávají zvýšenou kvalifikaci, popřípadě se snaţí získat zaměstnání přímo v dané organizaci. Očekávání přínosu pro budoucí profesní kariéru uvedli čtyři respondenti. U dvou respondentek jejich motivace získat znalosti, zkušenosti a dovednosti pro studium vysoké školy bezprostředně souvisí i s jejich budoucím profesním uplatněním, další dva respondenti, v rozhovoru uvedli, ţe by byli rádi, kdyby se z činnosti, které se nyní věnují jako dobrovolníci, stala jejich hlavní profese. Dvě respondentky uvedly, ţe v dobrovolnické činnosti chtěly zúročit své stávající znalosti a dovednosti (znalosti z absolvování kurzu pro dobrovolníky a pracovníky ve zdravotnictví a sociální sféře a studium muzikoterapie). Oblast životních hodnot Smysluplné trávení volného času jako jeden z motivů pro své dobrovolnictví uvedly tři respondentky. Jedna je důchodkyně, volný čas jí, podle jejího vyjádření, spíš přebývá. Dvě další jsou zaměstnané, nalézt volný čas je pro ně, podle jejich slov, sloţitější. Přesto povaţují za důleţité, ţe část svého volného času mohou věnovat nezištné pomoci druhým. Na základě výpovědí respondentů však u většiny z nich vidím, spíš neţ potřebu smyluplně vyplnit volný čas, který by jim přebýval a byl nevyuţitý, vědomé rozhodnutí se pro dobrovolnictví a aktivní hledání prostoru v rámci omezených časových moţností pro věnování se dobrovolnickým aktivitám. Dále mě u respondentů zajímala četnost altruistické a humanitární motivace. U všech osmi respondentů je moţné altruistické motivy k dobrovolnictví, to znamená takové, které jsou spojené se zájmem o potřeby druhého, najít. Lze říci, ţe v motivech respondentů hrají významnou roli empatie, altruismus a morální důvody, které jsou podle Pennera (2002, in Záškodná, Mojţíšová, 2011) typické rysy prosociální osobnosti. Popielsky (2005) v této souvislosti hovoří o noetickém rozměru člověka, který se projevuje postoji a motivy vyjadřujícími vztah jedince ke světu a jeho vnímání vlastního 39
např. Matoušek (2003, s.55) ve své definici dobrovolnictví hovoří o „neplacené a nekariérní činnosti“
54
místa v tomto světě. Tento rozměr osobnosti zahrnuje mimo jiné i respektování svědomí, vědomí významu ţivota, otevřenost k vyšším hodnotám, pocit zodpovědnosti, angaţovanosti a akceptace druhých nebo sebetranscendenci. Frankl popisuje sebetranscendenci jako stav, kdy se člověk oddává nějakému úkolu, slouţí nějaké věci nebo se věnuje druhému člověku. Člověk se v takové chvíli stává plně sám sebou, sama sebe přehlíţí a na sebe zapomíná. Sebetranscendence stojí na samém vrcholu hierarchie potřeb, lze říci, ţe se jedná o potřebu duchovní. U všech osmi respondentů výzkumu lze najít altruistické motivy k dobrovolnictví, to znamená takové, které jsou spojené se zájmem o potřeby druhého. Významnou sloţku motivace respondentů tvoří hodnoty podloţené vírou. Z osmi respondentů se jich sedm prohlásilo za věřící křesťany. Pouze jedna z respondentek je podle vlastního prohlášení ateistka a víra v jejím rozhodnutí pro dobrovolnictví nehrála ţádnou roli. Pět ze sedmi respondentů, kteří se hlásí ke křesťanství, dává své náboţenské vyznání do přímé souvislosti s rozhodnutím pro dobrovolnictví. Jejich odpovědi potvrzují skutečnost, kterou zmiňuje Maryšková (2011), kdyţ říká, ţe pro věřícího člověka jsou důleţitým motivačním zdrojem hodnoty s jeho vírou související, které dávají jejich ţivotu a skutkům vyšší smysl. Těmito hodnotami jsou samotná zvěst evangelia a důvěra v Boha. Dvě respondentky jsou podle svých slov také věřící křesťanky, svoji motivaci pro dobrovolnictví však s vírou přímo nespojují. Dovolím si s tímto náhledem polemizovat. Domnívám, ţe ani v jejich případě nelze zcela oddělit hodnotové nastavení věřícího člověka, které je formováno mimo jiných vlivů i vědomím Boţí přítomnosti v jeho ţivotě, od jeho rozhodování se pro nezištnou pomoc druhým lidem. Domnívám se tedy, ţe lze oprávněně vidět hodnoty související s křesťanstvím u drtivé většiny (u sedmi z osmi) respondentů. Nikdo z respondentů přímo nezmínil mezi svými motivy potřebu hledání smyslu vlastního ţivota. Troufnu si však v této věci polemizovat a nepřijmout takový zjednodušující výklad, který by mohl zkreslit skutečnost. Pokusím se tento aspekt hlouběji analyzovat. Domnívám se, ţe se do tohoto vyjádření respondentů můţe promítat samotné chápání termínu „smysl ţivota“. Můţeme jej vnímat v kontextu naplňování postojových
55
hodnot, prostřednictvím nichţ můţe člověk dát svému ţivotu smysl bez ohledu na vnější okolnosti, v nichţ se nachází. Smysl ţivota je v tomto případě definován postojem člověka k zásadním, neovlivnitelným a osudovým ţivotním událostem. Ţivot však lze činit smysluplným i naplňováním hodnot obsaţených v běţných ţivotních situacích, jako jsou hodnoty tvůrčí, spočívající ve vykonání určitého činu či vytvoření díla. Jejich zdrojem můţe být placená práce, ale stejně tak i dobrovolnická aktivita. Dalším zdrojem pocitu smysluplnosti ţivota mohou být hodnoty záţitkové, dosaţitelné zejména v podobě záţitků a proţitku vztahu s druhými lidmi (Frankl, 1997). Pokud si tedy otázku hledání ţivotního smyslu vyloţím v tomto širším kontextu, pak lze v motivech, které dobrovolníci zmiňují, nalézt jejich potřebu definovat svou ţivotní úlohu a dát vlastní existenci vyšší smysl.
56
7.2.2 Vnější motivy respondentů výzkumu pro rozhodnutí stát se dobrovolníkem 7.2.2.1 Oblast vnějších sociálních vlivů vliv morálních norem a neformálních pravidel, sociální vztahy pocit občanské povinnosti, vliv příkladu přátel či rodiny - vliv morálních norem a neformálních pravidel, pocit občanské povinnost, vliv příkladu přátel či rodiny na rozhodnutí stát se dobrovolníkem Ţádný z respondentů nezmiňuje, ţe by morální normy nebo neformální pravidla jeho sociálního okolí byly motivem pro započetí jeho dobrovolnické činnosti. Z kontextu rozhovoru je patrné, ţe zde hovoří o normách celospolečenských. O tom, jak respondenti vnímají postoj společnosti ve vztahu k dobrovolnictví, jsem se zmiňovala jiţ v souvislosti s motivací k dobrovolnictví související se snahou získat společenskou prestiţ a ocenění (7.2.1.2). Někteří respondenti se k této skutečnosti vyjadřují přímo: D8 „V naší zemi to zatím není běţná záleţitost nezištně někde pomáhat… chybí obecné povědomí, vzory.“ D3 „Myslím, ţe kdyţ by to měla být občanská povinnost, tak by to ztrácelo ten kredit… ale určitě by to bylo fajn, kdyby to dělali všichni lidi.“ Za normotvorné lze však povaţovat i nejuţší sociální okolí člověka, kterým je právě rodina a přátelé a v tomto smyslu je ovlivnění respondentů pro dobrovolnictví jiţ výrazně patrné. Pět z osmi respondentů uvedlo, ţe měli ve svém okolí, mezi přáteli či v rodině někoho, kdo se věnoval dobrovolnictví a byl pro ně vzorem. D4 „Rodina je tomu nakloněna, maminka je také velký dobrovolník v Praze v nemocnici v Krči. Pracuje pro nadaci Lékořice.“ D6 „Určitě to byl vzor mojí sestry, která delší dobu pracovala v Anglii v komunitě Archa. Viděla jsem, jak pracuje s mentálně postiţenými lidmi… jinak jsem ţádné dobrovolníky neznala (…)“ D7 „Moji sourozenci, kamarádky byly také dobrovolnice... mamka pracuje v Charitě, často jsme jí s bratry pomáhali, kdyţ s něčím potřebovala…“ D8 „Znala jsem hodně dobrovolníků… v podstatě jsem se v té společnosti
57
pohybovala od střední školy.“ D2 „Jeden kamarád, který pro ně pracoval jiţ dřív. (…) On mi vysvětlil, kde se můţu nahlásit… já bych nevěděl, ţe tady taková moţnost je.“ Pouze tři respondenti uvádí, ţe ţádného dobrovolníka, neţ se této činnosti začali sami věnovat, neznali. 7.2.2.2 Organizační kontext oslovení konkrétní organizací, organizační kontext význam práce s konkrétní skupinou klientů -
oslovení konkrétní organizací
Tři respondentky byly osloveny přímo pracovnicí Dobrovolnického centra Charity, dvě při náborové akci ve škole, jedna na základě informační besedy ve firmě, kde pracuje: D6 „Ve škole nás oslovila jedna paní profesorka, ţe je moţné pro Charitu pracovat jako dobrovolník, tak jsem se přihlásila.“ D7 „…nabídli nám, ţe bychom mohli chodit do LDN za pacienty nebo chodit doučovat různé děti právě přes Charitu. To mě zajímalo… D4 „… kdyţ paní S. (koordinátorka dobrovolnického centra) osobně přišla do naší firmy dělat nábor dobrovolníků. Byla rozjednána spolupráce s místní nemocnicí. Přihlásila jsem se, ţe mám zájem spolupracovat jako dobrovolník.“ Čtyři respondenti zkontaktovali Dobrovolnické centrum Charity sami, nicméně jejich iniciativa byla nějakým způsobem inspirována informací o činnosti Charity: D1 „Protoţe v kostele byla na nástěnce informace, ţe hledají… nějaká paní jako prosila o někoho, kdo by za ní občas přišel na návštěvu.“ D2 „… mě napadlo, ţe bych se mohl přihlásit tady na Charitě jako dobrovolník. Jeden kamarád, který pro ně pracoval jiţ dřív mi vysvětlil, kde je Dobrovolnické centrum, ţe tam se můţu nahlásit…“. D5 „Ten důvod, proč jsem se přihlásila do Charity jako dobrovolnice bylo to, ţe jsem se chtěla dostat k těm romským dětem, do jejich přirozeného prostředí, kam kaţdý den chodí a to je právě Charita…“ D8 „Do Charity jsem se dostala přes přátele. Od nich jsem se dozvěděla o zařízení pro mentálně postiţené klienty a sama jsem se tam šla aktivně zeptat.“
58
Jedna respondentka začala svoji dobrovolnickou činnost mimo rámec Charity, v podstatě jako svoji soukromou iniciativu: D3 „Charita u mého dobrovolnictví v podstatě ze začátku nebyla… nejdřív jsem vyjednala spolupráci naší firmy s nemocnicí, jako moţnost pro naše zaměstnance… Charita do toho vstoupila pak, ţe by mohla být prostředníkem pro ostatní dobrovolníky, kteří chtějí v nemocnici působit…“ Podle výsledků výzkumů (Frič, 2011) je mezi českými dobrovolníky aţ 44% těch, kteří působí právě mimo rámec jakékoli organizace. Neformální dobrovolnictví se tak stává významným fenoménem. Z uvedených informací by bylo moţné vyvodit, ţe vazba respondentů na konkrétní organizaci je výrazná. Kdyţ se však respondenti vyjadřovali o tom, jaký význam měla pro ně skutečnost, ţe budou působit právě v organizaci Charita, vyjádřili se pouze tři respondentky tak, ţe by působení pod záštitou této konkrétní organizace bylo pro ně podstatné: D1 „No, náhoda to nebyla… protoţe my jsme věřící a chodíme do kostela… uţ dřív jsme s manţelem přes Charitu adoptovali na dálku babičku z Ukrajiny… taky u nás jednou bydlelo ukrajinské děvčátko… já jsem o té Charitě uţ věděla.“ D5 „…bylo to jednodušší, ţe to byla právě Charita, protoţe jsem se s děvčaty co pracují v Charitě osobně znala…a taky si myslím, ţe mezi farníky je správné si pomáhat. Podle vzoru prvních křesťanů.“ D6 „Docela dost bylo pro mě důleţité, ţe budu dobrovolník zrovna pod Charitou. Mám pocit, ţe Charita dobrovolnictví dává určitý kredit, záštitu. Věci, které dělá Charita jsou zaštítěné nějakou jistotou. Má tam to pomáhání tradici, je to důvěryhodná organizace, známá. Z toho důvodu jsem chtěla pracovat pro Charitu.(…) Lákalo mě to k mentálně postiţeným… asi bych mohla pracovat i jinde… měla jsem ale tuhle představu a v Charitě mi vyšli vstříc.“ Ostatních pět respondentů podle svého vyjádření nepovaţuje za důleţité, pod kterou organizací jako dobrovolníci působí: D8 „Organizace je důleţitá v tom, ţe můţe zprostředkovat ten prvotní impuls, ţe jsou potřební lidé a je potřeba jim pomoct… ale není důleţité, jestli je to právě Charita…“ D4 „Neřešila jsem, jestli je to pro Charitu… pro mě je směrodatná práce s lidmi.
59
Na organizaci mi nezáleţí, důleţité je, aby mi dobrovolnická činnost byla příjemná.“ D7 „Bylo by mi to asi jedno, kde bych pracovala. Nemusí to být vyloţeně za Charitu. Ale dostala jsem se k tomu přes mamku a přes učitelku, proto na Charitě.“ D2 „Vůbec pro mě není důleţité pro jakou organizaci pracuji. Organizuji se sám a cítím se všude stejně doma. Pracoval jsem na různých místech pod různými „vlajkami“. Podle mě je to obal jenom skořápka. Úmysl a obsah je pro mě to podstatné.“ D3 „Ne, nebylo pro mě důleţité jestli to bude Charita… Charita u toho v podstatě ze začátku nebyla. Začátek byl ten kurz a tam jsem se dozvěděla i další informace k tomu… Měla jsem představu o tom, co chci dělat. Dělala bych tu činnost i bez záštity organizace.“ Je zde, podle mého názoru, patrná kombinace prvků reflexivního a kolektivního modelu dobrovolnictví. Respondenti vyhledávají členství v konkrétní organizaci (viz. kolektivní dobrovolnictví) zároveň však poţadují určitou autonomii a nezávislost na profesionálním manaţování (viz. reflexivní dobrovolnictví). -
význam práce s konkrétní skupinou klientů,
Reflexivní přístup k dobrovolnictví, o kterém jsem se jiţ zmiňovala v podkapitole 7.2.1.2, se odráţí i ve skutečnosti, ţe převáţná většina (sedm z osmi respondentů) vstupovala do dobrovolnických aktivit s konkrétní představou o cílové skupině klientů, které by se chtěli věnovat a o konkrétní náplni své dobrovolnické činnosti: D1 „… já jsem si říkávala, aţ budu moct, tak já budu chtít pomáhat těm starým… Vţdycky jsem takhle nějak chtěla nebo mě to táhlo.“ D3 „Chtěla jsem se věnovat nemocným a to dlouhodobě nemocným, tam jsem viděla, ţe by to bylo nejvíc potřeba.“ D4 „Chtěla jsem zase děti. Se staršíma by mi to nedělalo takový problém, ale chci se cítit, co nejlíp… děti jsou mi přirozeně i profesně blíţ.“ D5 „Chtěla jsem konkrétně pracovat s romskými dětmi“ D6 „Lákalo mě to k mentálně postiţeným… Bylo mi to nejbliţší, dost jsem o tom věděla od sestry…“ D8 „Měla jsem jasnou představu, ţe se chci věnovat mentálně postiţeným. Hrála v tom roli osobní zkušenost, kterou jsem získala v rodině své kamarádky.“
60
Pouze jeden respondent neměl vyhraněnou představu o konkrétní skupině klientů: D2 „Táhlo mě to k tomu sociálnímu. Říkal jsem si, já bych rád dělal něco takového… ale nebylo to nějak konkrétního.“ Odpověď na DVO 2: „Jaké jsou u respondentů výzkumu vnější motivy jejich rozhodnutí stát se dobrovolníkem?“ Oblast vnějších sociálních vlivů Ţádný z respondentů nezmiňuje, ţe by morální normy nebo neformální pravidla jeho sociálního okolí byly motivem pro započetí jeho dobrovolnické činnosti. Z kontextu rozhovoru je patrné, ţe zde hovoří o normách celospolečenských. O tom, jak respondenti vnímají postoj společnosti ve vztahu k dobrovolnictví, jsem se zmiňovala jiţ v souvislosti s motivací k dobrovolnictví související se snahou získat společenskou prestiţ a ocenění (7.2.1.2). Jedna respondentka na to téma říká, ţe česká společnost není na dobrovolnictví dosud nastavena, V Česku zatím není běţnou záleţitostí nezištně někde pomáhat, chybí obecné povědomí o dobrovolnictví a vzory. Další respondentka se domnívá, ţe kdyby dobrovolnictví mělo být občanská povinnost, ztratilo by svůj kredit. Za normotvorné lze však povaţovat i nejuţší sociální okolí člověka, kterým je právě rodina a přátelé a v tomto smyslu je ovlivnění respondentů pro dobrovolnictví jiţ výrazně patrné. Pět z osmi respondentů uvedlo, ţe měli ve svém okolí, mezi přáteli či v rodině někoho, kdo se věnoval dobrovolnictví a byl pro ně vzorem. Pouze tři respondenti uvedli, ţe ţádného dobrovolníka, neţ se této činnosti začali sami věnovat, neznali. Organizační kontext dobrovolnictví Fakt, ţe jedna respondentka započala svoji dobrovolnickou činnost mimo rámec Charity, v podstatě jako svoji soukromou iniciativu, upozorňuje na skutečnost, o které hovoří Frič (2011), ţe v současnosti je mezi českými dobrovolníky aţ 44% těch, kteří působí právě mimo rámec jakékoli organizace. Neformální dobrovolnictví se tak stává významným fenoménem. Tři respondentky byly osloveny s výzvou k dobrovolnictví přímo pracovnicí Dobrovolnického centra Charity (dvě při náborové akci ve škole, jedna na základě informační besedy ve firmě, kde pracuje). Čtyři respondenti zkontaktovali
61
Dobrovolnické centrum Charity sami, nicméně jejich iniciativa byla nějakým způsobem inspirována informací o činnosti Charity. Uvedené informace vypovídají, ţe je faktor významu organizace Charita pro počátky dobrovolnické činnosti respondentů poměrně výrazný. Kdyţ se však dále respondenti vyjadřovali o tom, jaký význam pro ně má skutečnost, ţe působí právě v této organizaci, vyjádřili se pouze tři z nich v tom smyslu, ţe je působení pod záštitou této organizace pro ně podstatné. Ostatních pět respondentů podle svého vyjádření nepovaţuje za důleţité, ve které organizaci jako dobrovolníci působí. Zde vidím kombinaci prvků reflexivního a kolektivního modelu dobrovolnictví. Respondenti vyhledávají členství v organizaci (prvky kolektivního dobrovolnictví), následně však v rámci své činnosti poţadují značnou autonomii a nezávislost na profesionálním manaţování, mají konkrétní představu o náplni své práce a o cílové skupině klientů,
které by se chtěli věnovat (tyto představy mělo sedm z osmi
respondentů). V tom vidím prvky reflexivního dobrovolnictví.
62
7.2.3 Faktory působící na motivaci respondentů v průběhu jejich dobrovolnické činnosti a vliv těchto faktorů na rozhodnutí pokračovat v dobrovolnictví 7.2.3.1 Naplnění osobních očekávání míra uspokojení potřeb a očekávání respondentů, naplnění osobních očekávání vnímání rozdílu mezi očekáváním a skutečností
-
míra uspokojení potřeb a očekávání respondentů, vnímání rozdílu mezi očekáváním a skutečností
Pět z osmi respondentů odpovědělo, ţe na počátku svého dobrovolnictví neměli ţádná zvláštní očekávání, kromě těch o budování vzájemného vztahu klienty, kterým budou pomáhat a očekávání pozitivní odezvy a radosti od těchto lidí, coţ se jim, podle jejich vyjádření, plní: D1 „…očekávání? … ne, ţádná očekávání jsem neměla… doufala jsem, ţe tím ty lidi potěším… a myslím, ţe to tak i je.“ D3 „Já jsem ţádné představy a očekávání neměla. Cítila jsem, ţe bych ráda dávala svůj čas tam, kde je to potřeba.“ D4 „Ne, ţádná očekávání jsem neměla… věděla jsem co to obnáší… maminka se tomu věnovala dlouhá léta..“ D5 „Ne, neměla jsem ţádná očekávání. Všechno je to o vztahu. Já ty děti uţ znám a nic moc mě nepřekvapuje.“ D2 „Já jsem ale někdo, kdo potřebuje mít konkrétní duševní práci s někým… chtěl jsem dělat něco takového. To bylo moje očekávání. To se mi splnilo.“ Jedna respondentka uvedla kromě těchto očekávání ještě moţnost získání zkušeností pro studium, coţ se jí plní: D6 „Chtěla jsem hlavně pomáhat a taky získat praxi pro své studium. To byly moje motivy a očekávání… V tomhle se moje představy naplnily.“ Poslední klientka očekávala uplatnění svých odborných znalostí při práci s klienty a to se jí splnilo: D8 „Chtěla jsem v praxi dělat to, co jsem vystudovala, tedy muzikoterapii. Uplatnit ty zkušenosti při pomoci lidem. To teď dělám.“ Mezi vnějšími motivy, které ovlivňovaly rozhodnutí respondentů pro započetí
63
dobrovolnické činnosti, jsem jako důleţitý faktor jmenovala jejich rozhodnutí pro práci s konkrétní skupinou klientů (viz 7.2.2.2.). Představu v tomto směru mělo sedm z osmi respondentů. Bylo to zároveň i jedno z očekávání, jejichţ naplnění či nenaplnění mohlo hrát roli v
rozhodování zda pokračovat v dobrovolnictví dlouhodobě. Šesti
respondentům se jejich představa a očekávání v tomto směru splnila, pouze jedna respondentka z organizačních důvodů pracuje jinde, neţ si představovala. S klientskou skupinou, kterou si nakonec vybrala je spokojená a rozhodnutí nelituje: D7 „Chtěla jsem hodně pracovat s dětmi… chodit do nemocnice na dětské oddělení. To ale nakonec nevyšlo… i kdyţ, s dětmi nakonec stejně pracuji… jen jsou větší… a s babičkama na LDN je to taky fajn. Nelituju toho, ţe jsem si to nakonec vybrala…“ Na tomto místě jsem ještě povaţovala za vhodné zodpovědět otázku, zda u respondentů existovala případná očekávání stran ocenění, ať uţ ve smyslu celospolečenském nebo od úzkého sociálního okolí a zda tato očekávání byla či nebyla naplněna. Pokud jde o vliv skutečnosti, jak dobrovolnictví vnímá širší společnost, lze odpovědět, ţe respondenti neměli předem ţádná očekávání v tomto směru a tudíţ se tato skutečnost do jejich rozhodování nijak nepromítla. Zde jsou některá jejich vyjádření: D6 „…Bylo by to pěkné, kdyby to veřejnost více oceňovala. Nicméně dobrovolnická činnost je opravdu dobrovolnická. Člověk musí hlavně mít dobrou vůli sám v sobě.“ D8 „Myslím, ţe společnost to moc neoceňuje… ale ocenění mi nijak nechybí, neřeším to.“ D1 „Já to neprezentuji. Člověk se nemá chlubit, kdyţ to chce udělat, tak to má udělat...“ D2 „Vůbec mě nenapadlo přemýšlet nad tím, jak na to společnost dívá, jestli to ocení…“ Shrnu-li míru naplnění všech případných očekávání, která jsem dohledala ve výpovědích respondentů, dá se říci, ţe byla ve všech oblastech téměř plně saturována (s jedinou výjimkou, kdy respondentka pracuje s jinou skupinou klientů, neţ si původně přála, avšak nehodnotí to nijak negativně). Nenaplněné představy tedy nejsou tím, co by je případně mělo nějak ovlivnit v jejich rozhodování pro dlouhodobé dobrovolnictví.
64
7.2.3.2 Vnímání vlastní pozice dobrovolníka dostatek zpětné vazby, pochvaly a ocenění jejich vnímání vlastní pozice dobrovolníka
činnosti, vědomí přínosu a významu vlastní dobrovolnické činnosti
-
dostatek zpětné vazby, pochvaly a ocenění jejich činnosti
V předchozím textu jsem se jiţ zabývala tím, zda celospolečenské vnímání dobrovolnictví ovlivnilo vstup respondentů do dobrovolnických aktivit. Z odpovědí respondentů jsem vyvodila, ţe potřeba uznání ze strany širší společnosti pro ně nebyla zásadní. Výraznější se ukázal motivační vliv ze strany přátel a rodiny. Zajímalo mě však, zda se jejich postoj k této otázce během jejich doby jejich dobrovolnického působení nějak nezměnil a negativně neovlivnil jejich rozhodování v těchto aktivitách pokračovat. Zajímalo mě také, zda jejich zkušenosti v této oblasti nabyté během dobrovolnického působení, nebyly nějak negativní a odrazující. Nikdo z respondentů nezmínil skutečnost, ţe by celospolečenské ocenění hrálo nějakou roli v jejich pozdějším rozhodování. Svoji dobrovolnickou činnost respondenti, podle svého vyjádření, nijak veřejně neprezentují, hovoří o ní víceméně jen s přáteli a rodinou. Čtyři respondentky vnímají u rodiny a kamarádů pozitivní odezvu: D4 „Rodina je tomu nakloněna, maminka je také velký dobrovolník v Praze v nemocnici v Krči. Pracuje pro nadaci Lékořice. Rodina je v pohodě, jsme na to naladění, proto to také dělám.“ D6 „… mám pocit, ţe všichni z mého okolí to vnímají jako bohulibou činnost. Pohybuji se asi zrovna ve společnosti, kde to není úplně výjimečné. Spíš řeknou, no jo vlastně, proč by ne…“ D7 „Rodina to bere fajn, ţe jsem hodná… Kamarádi obdivují, ţe si dovedu najít čas a věnovat ho jen tak někomu. Spíš to obdivují. Jsem ráda…“ D8 „Jinak v rodině to berou dobře. Můj manţel pro to má absolutní pochopení, seznámili jsme se právě při dobrovolnické práci, ještě na vysoké.“ V ostatních případech je reakce blízkého okolí neutrální: D3 „Já jsem spíš o tom veřejně moc nemluvila, ţádné uznání jsem nečekala…
65
Myslím, ţe lidé mají předsudky, ţe by si mysleli, ţe se něčím chci chlubit. Takţe já jsem o tom ani moc nemluvila… Rodina mě bere, ţe jsem taková. Nepřijde jim to jako nic zvláštního. Moc to neprobíráme… Vţdycky řeknu, ţe jsem byla za nějakou paní a víc to neřešíme.“ D4 „O tom, proč člověk dělá dobrovolníka jsme se se známými mnohokrát bavili…jestli to oceňují? Spíš je to zvláštní v dnešní době, ţe svůj volný čas věnujete někomu zadarmo… Ţádné negativní postoje jsem ale nezaznamenala.“ D5 „Moje okolí, rodina nebyla proti. Brali to, ţe je to moje soukromá věc. Nevím, jestli to nějak oceňují… Spíš mají pocit, ţe si nabírám moc věcí a nemám čas na sebe.“ Určité
negativní
nebo
problémové
reakce
zaznamenaly
během
svého
dobrovolnictví pouze dvě respondentky, D4 a D8, zároveň však obě uvedly, ţe je tato zkušenost od dobrovolnictví nijak neodradila. O nepříjemné situaci, kterou zmínila respondentka D4, hovořila také koordinátorka K9: K9 „Zdravotní sestry z tohoto oddělení nemají zkušenost s činností dobrovolníků v nemocnici a zřejmě proto jejich přístup k nim byl nedůvěřivý, téměř negativní.“ D4 „V nemocnici na dětském oddělení jsme řešili několik zvláštních situací. Měla být asi důslednější průprava jak mezi zaměstnanci, tak mezi námi. Zaměstnanci nepochopili, proč tam chodíme. Nesetkalo se to, nepasovalo to k sobě.“ D8 „Setkala jsem se s opatrností, moţná trochu ze začátku s nedůvěrou. V naší zemi to není běţná záleţitost nezištně někde pomáhat. Lidi nedůvěřují, ţe u toho člověk vydrţí. Jsou zvyklí, ţe někdo přijde, nakoukne a odejde. Nevěří, ţe by někdo zůstával měsíce a léta… Je potřeba je o tom přesvědčit.“ Lze tedy říci, ţe celospolečenské vnímání dobrovolnictví respondenty v rozhodnutí pro další působení v této sféře nijak neovlivnilo. Také vliv rodiny a přátel byl spíše pozitivní. Negativní zkušenosti, které se ve dvou případech přihodily v rámci pracovního kolektivu, ve kterém respondentky působily, také jejich rozhodování nijak negativně neovlivnily. -
vědomí přínosu a významu vlastní dobrovolnické činnosti Respondenti vnímají hlavní přínos své činnosti v jejím pozitivním přijetí ze
strany klientů, kterým se věnují. Kromě respondenta D2 všichni ostatní uvádí, ţe je pro ně osobně nedůleţitější právě pozitivní odezva a ocenění přímo od člověka, kterému
66
pomáhají a tato skutečnost je podstatná i pro jejich rozhodování, zda se budou dobrovolnictví i nadále věnovat. Na tomto místě je třeba opět zmínit proţitek radosti z pomoci druhému člověku, kterého se lidé snaţí dosáhnout právě pro pouhé potěšení, které jim přináší, bez nároku na další odměnu (Csikszentmihalyi, 1996). D1 „Vím, ţe mě paní Č. vidí ráda. Na tu mou návštěvu se také těší. Jedna sestřička mi říkala: paní Č. uţ se tady celý týden ptá, kdy přijde paní K…. tak z toho mám radost.“ D3 „Opravdu cítím, ţe to lidi, ti nemocní oceňují a jsou rádi, kdyţ tam přijdu. Vím, ţe ti pacienti to ocení…“ D4 „Dělám to pro ty lidi… hlavně kdyţ oni jsou spokojení..“ D5 „Mám radost, kdyţ něčím nadchnu ty děti.. to je pro mě největší ocenění.“ D6 „… ale od klientů určitě vnímám dobrý reakce, je to pro ně zpestření, ţe 1x týdně přijde někdo jiný… vedoucí i kolegové jsou také rádi.“ D7 „Pacienti i děcka jsou rádi…Tak to mě těší, ţe je to se mnou baví…“ D8 „Jsem ráda, kdyţ vidím, ţe to pomohlo konkrétnímu člověku a ţe on to ocení.“ 7.2.3.3 Vliv organizačního rámce a profesionálního manažování pocit sounáleţitosti a týmové práce, atmosféra vliv organizačního rámce a profesionálního manaţování,
v organizaci, moţnost podílení se na řešení problémů, na rozhodování a stanovení cílů organizace, moţnost projevit iniciativu nebo tvořivost, moţnost samostatné práce moţnost osobního růstu, postupu v jejich činnosti, vnímání prestiţe organizace
-
pocit sounáležitosti a týmové práce, atmosféra v organizaci
Tři z osmi respondentů pracují s klienty individuálně mimo jakékoli zařízení, tři respondentky v rámci své dobrovolnické činnosti dochází k pacientům do nemocnice a dvě respondentky pracují jako dobrovolnice ve stacionářích. Ti respondenti, kteří pracují individuálně, popisují svůj kontakt s Dobrovolnickým centrem jako pravidelný, dochází tam nebo jsou v písemném kontaktu jednou měsíčně za účelem evidence odpracovaných hodin a výkazu pracovní činnosti.
67
D1 „Do Charity nechodím, já vţdycky paní S. napíšu, kolik hodin jsem u paní Č. byla. D2 „Jsem hlášen jako dobrovolník. Jednou za měsíc vyplním hodiny. Odevzdám pracovní výkaz činností, probíráme, co je nového, jak se věci vyvíjí. Měl jsem několikrát pocit, ţe je důleţité si to s někým probrat…“.“ D5 „Jsem tam rámcově vedená, ale nic konkrétního. Chodím tam pravidelně jednou týdně.“ Tři respondentky, které navštěvují pacienty v nemocnici (jedna z nich navíc doučuje děti) udávají, ţe evidenci jejich činnosti provádí sestry na odděleních a komunikují také s Charitou. Ony samy se s Dobrovolnickým centrem nijak pravidelně nekontaktují. D3 „To, ţe působím pod Charitou, se pro mě osobně nijak neprojevuje… Hodiny co tam strávím, řeší Charita přímo s nemocnicí. Vím, ţe já mám povinnost se při příchodu do léčebny nahlásit. Oni zapisují můj příchod a odchod…“ D7 „.. .kdyţ teď chodím na LDN, zapíšu se vţdycky u sestřiček, jak dlouho jsme u pacientů. Ony to pak odevzdávají na Charitě... Na doučování chodím pravidelně. Tam nevím, zda oni vedou docházku. Já se nezapisuji…“ D4 „…z nemocnice vţdycky sami nahlásí, kdy jsem tam byla a jak dlouho.“ Podobně popisují svůj kontakt s Dobrovolnickým centrem také dvě respondentky, které pracují ve stacionářích. D6 „Ze stacionáře hlásí Charitě moje hodiny. Nijak je sama nekontaktuji.“ D8 „Ve stacionáři vědí, kdy jsem přišla a s Charitou komunikují. Já paní koordinátorku nijak nekontaktuji.“ Tři z osmi respondentů uvádějí, ţe jsou s pracovnicemi Dobrovolnického centra v osobním kontaktu jako přátelé. Přátelské vazby a spíše neformální vztahy v rámci organizace popisují Tošner a Sozanská (2006) jako prvky komunitního dobrovolnictví, které jsou časté uvnitř malých organizací: D1 „S paní koordinátorkou se známe osobně, tak jsme spolu v kontaktu…vídáme se.“ D5 „Znám se s velkou většinou děvčat, které v Charitě pracují.“ D3 „S paní koordinátorkou jsme v kontaktu, protoţe jsme přátelé. Po profesní stránce ne.“
68
K atmosféře v organizaci se nepřímo vyjádřila jedna respondentka, a to v tom smyslu, ţe vnímá prostředí Charity jako pozitivnější, neţ v jiných organizacích: D1 „Děvčata z Charity… to je úplně jiný přístup… v jednání a přístupu je velký rozdíl. Kde je víra, lidi úplně jinak přistupují…“ -
možnost podílení se na řešení problémů, na rozhodování a stanovení cílů organizace
Ţádný z respondentů nehovořil o tom, ţe by nějakým způsobem ovlivňoval nebo se podílel na rozhodování, cílech nebo řešení problémů v rámci Charity. Nikdo z nich také nevyslovil svoji potřebu v tomto směru. Za podstatnější povaţuji to, aby měli moţnost ovlivňovat svoji vlastní činnost s klienty (opět v tom vidím prvek reflexivní dimenze dobrovolnictví). -
možnost projevit iniciativu nebo tvořivost, možnost samostatné práce
Čtyři z osmi respondentů se vyslovili v tom směru, ţe si náplň své dobrovolnické činnosti řídí sami. Jednalo se o čtyři respondenty, kteří pracují s klienty individuálně a jednu respondentku, která pracuje ve stacionáři, avšak na základě své profesní odbornosti zde působí jako samostatný muzikoterapeut: D1 „Chodím za těma paníma si popovídat...“ D2 „…organizuji se sám… dělám s těma děckama, co je zrovna potřeba.“ D5 „Rozhodnutí, co a jak budu s dětmi dělat, je na mě, úkoly ţádné nedostávám.“ D8 „Pracuji samostatně jako muzikoterapeut, co budeme s klienty dělat, si rozhoduji sama podle jejich individuálních plánů, které jsem vypracovala. Jsou to odborné záleţitosti…“ Tři respondentky konzultují svoji činnost se sestřičkami na odděleních, kam dochází. Jedná se však o nutnou organizační záleţitost, ne o zadávání konkrétních úkolů“: D3 „Kdyţ přijdu na LDN, domlouvám se se sestřičkami, co je potřeba…“ D4 „Domlouvám se přímo na místě na oddělení, co a jak, ke komu je potřeba zajít si popovídat, nebo třeba se projít, podle potřeby.“ D7 „… to, co budeme dělat, si domlouváme přímo na oddělení….“
69
Jedna respondentka uvádí, ţe dostává ve stacionáři, kam dochází konkrétní zadání od vedoucí. Uvádí však, ţe tyto úkoly jsou vţdy v rámci na počátku předem dohodnutých činností: D6 „Přesně vţdycky vím, co mám dělat, mám daný program a úkoly, komu se mám věnovat a co máme dělat. To mi vţdycky naplánuje vedoucí stacionáře. Ale je to v rámci toho, na čem jsme se na začátku dohodly, to znamená, ţe budu asistovat klientům při pracovních činnostech, kterým se zrovna věnují.“ -
možnost osobního růstu, postupu v jejich činnosti
Čtyři z osmi respondentů uvedli, ţe vyuţívají moţnosti supervize, školení, seminářů a workshopů, které Charita pro dobrovolníky pořádá. Jeden z respondentů zmiňuje, ţe probírá kaţdý měsíc svoje dobrovolnické zkušenosti přímo s pracovnicemi Charity: D2 „Loni byly hodně supervize od paní psycholoţky dr. M. Ta působila jako člověk, který opravdu prošel vším, co se dá. Praktickým způsobem zkušená ţena, velmi sympatická, velice mi to pomohlo doplnit mezery. Nic jsem skoro nevynechal, jak to šlo, tak jsem přišel.“ D2 „Kaţdý měsíc chodím na Charitu… probíráme, co je nového, jak se věci vyvíjí. Měl jsem několikrát pocit, ţe je důleţité si to s někým probrat…“ D4 „Ze začátku jsme byli připravováni na práci v nemocnici. Několikrát jsme byli na setkání v nemocnici, abychom se seznámili s prostředím. To zajistila Charita. Potom jsem se účastnila akcí pro dobrovolníky Charity a účastním se seminářů, které vede psycholoţka: syndrom vyhoření, práce se staršími lidmi. Seminářů, setkání a workshopů se účastním.“ D6 „Kdyţ se potřebuji poradit, můţu jít na supervizi. Nebývá to pravidelně, ale vím, ţe se můţu obrátit na paní dr. M., je to psycholoţka, spolupracuje s Charitou… jak jsem uţ říkala, pracovat pod Charitou povaţuji za záruku důvěryhodnosti.“ D7 „Ještě před tím, neţ jsem to začala dělat, hodně se nám věnovala paní koordinátorka, paní S. Hodně nám o tom povídala. Byla několikrát ve škole. Vysvětlila, co to přesně obnáší, co bychom měli dělat. Do LDN jsme museli jít do nemocnice na proškolení, tím jsme museli projít…“
70
Dvě respondentky uvedly, ţe se nabízených akcí neúčastní z důvodu časové zaneprázdněnosti. Obě však o těchto moţnostech vědí a v případě potřeby by jich vyuţily: D3 „Jsem zvaná na školení, ale zatím jsem tam nebyla. Taky byla supervize u paní Dr. M., ale to mi termínově nevycházelo.“ D5 „Školení ani supervizi od Charity nemám, hlavně proto, ţe to časově nezvládám… ale vím, ţe kdybych potřebovala, bylo by to moţné…“ Dvě respondentky uvádí, ţe v tomto směru necítí ţádnou potřebu: D1 „Na ţádná školení nebo tak nechodím… myslím, ţe to pro mě není potřeba.“ D8 „Účastním se odborných seminářů pro muzikoterapeuty… ty jsou mimo Charitu. V rámci Charity na semináře nechodím, ani na supervizi. Kdybych něco potřebovala, asi bych se na ně obrátila. Ale zatím ne.“ -
vnímání prestiže organizace
Jedna respondentka označuje za významný faktor pro své dobrovolnictví to, ţe pracuje právě pro organizaci Charita a zdůrazňuje důvěryhodnost a kredit této organizace: D6 „To, ţe pracuji pro Charitu, je pro mě docela dost důleţité. Mám pocit, ţe Charita dobrovolnictví dává určitý kredit, záštitu. Věci, které dělá Charita jsou zaštítěné nějakou jistotou. Má tam to pomáhání tradici, je to důvěryhodná organizace, známá. Z toho důvodu jsem chtěla pracovat pro Charitu.“ Z odpovědí respondentů vyplývá, pro ně není zásadní kolektivní sounáleţitost a spolupráce, ţe neočekávají moţnost spolupodílet se na rozhodování v rámci organizace či spolupodílení se na jejích cílech. Zásadní pro ně není ani vnímání pocitu prestiţe této organizace. V rámci svých časových moţností vyuţívají respondenti moţnost vzdělávání a rozvoje osobního růstu, které jim organizace nabízí. Jako podstatná a důleţitá se ukazuje jejich preference větší autonomie, svobody a nezávislosti v rozhodování o náplni jejich činnosti a moţnost tvořivosti a samostatné práce. Frič (2011) povaţuje tuto skutečnost za jeden z trendů soudobého dobrovolnictví.
71
7.2.3.4 Vliv individuálních okolností rodinné, zdravotní vlivy apod. Individuální okolnosti
-
rodinné okolnosti, volný čas
Šest z osmi respondentů zmiňuje otázku volného času a péče o rodinu jako to, co by v budoucnu mohlo ovlivnit či znemoţnit jejich dobrovolnickou činnost: D2 „Nesmím zanedbávat svoje věci, můj ţivot tím nesmí trpět. Musím se snaţit hledat práci a dělat také něco jiného.“ D3 „Je to všechno otázka mého volného času, který samozřejmě potřebuji věnovat i rodině a sama sobě. Kdyţ jdu do léčebny, musím být dobře naladěná. Nemůţu tam jít vyčerpaná po celém pracovním týdnu. I to je důleţité, kdyţ já uvaţuji o tom, kdy tam jít.“ D4 „Najít si čas s miminkem je dost náročné. Mám dost aktivit. Chodím sportovat a na setkání s přáteli.(…) Momentálně je všechno hlavně otázka času a rodiny.“ D6 „Neţ půjdu na vysokou, budu určitě pokračovat… pak uvidím, jak to bude s časem… třeba si něco najdu tam, kde budu studovat…“ D7 „Do maturity mám ještě dva roky, tak jestli to budu stíhat se školou, ráda bych pokračovala. Zatím to jde…“ D8 „Teď jsem na mateřské, tak zatím to neřeším. Pak bych ráda v oboru muzikoterapie pracovala, chtěla bych to dělat jako svou hlavní profesi… bude to všechno taky otázka volného času, rodiny…“ -
zdravotní okolnosti
Dvě respondentky uvádí, ţe budou v činnosti pokračovat, pokud jim to dovolí zdraví: D1 „Mám zdravotní problémy, zlobí mě trochu tlak…. protoţe dcera, ta starší, je zdravotnice, tak má strach, aby mě tohle nějakým způsobem nerozrušovalo. Ale já jí říkám: nechej mě, zatím chci pokračovat... Kdyţ mi Pánbů dá zdraví.“ D5 „Chci se těm dětem věnovat. Budu v tom pokračovat dál… Jestli budu zdravá. (…) A taky se starám o maminku, je jí skoro devadesát, zatím je zdravá… tak doufám, ţe budu moct.“
72
Ţádnou další individuální okolnost respondenti mezi případnými omezujícími faktory jejich činnosti neuvedli. Odpověď na DVO 3: „Které faktory působí na motivaci respondentů v průběhu jejich dobrovolnické činnosti a jak ovlivňují jejich rozhodnutí v dobrovolnictví pokračovat?“ Naplnění osobních očekávání V rozhovorech jsem zjišťovala,
jaká
očekávání
měli
respondenti
od
dobrovolnictví před započetím této jejich činnosti a jak se tato očekávání setkala se skutečností. Pět z osmi respondentů odpovědělo, ţe na počátku svého dobrovolnictví neměli ţádná zvláštní očekávání, kromě těch o budování vzájemného vztahu s klienty, kterým budou pomáhat a očekávání pozitivní odezvy od těchto lidí. Jedna respondentka uvedla kromě těchto očekávání ještě moţnost získání zkušeností pro studium. Další klientka očekávala uplatnění svých odborných znalostí při práci s klienty. Všem respondentům se, podle jejich vyjádření, jejich očekávání splnila. Mezi vnějšími motivy, které ovlivňovaly rozhodnutí respondentů pro započetí dobrovolnické činnosti, jsem jako důleţitý faktor jmenovala jejich rozhodnutí pro práci s konkrétní skupinou klientů. Konkrétní představu v tomto směru mělo sedm z osmi respondentů. Šesti respondentům se jejich očekávání v tomto směru splnila, pouze jedna respondentka z organizačních důvodů pracuje jinde, neţ si představovala. S klientskou skupinou, kterou si nakonec vybrala je spokojená a rozhodnutí nelituje. I zde se tedy naplnila počáteční očekávání respondentů. Dále mě zajímalo, zda u respondentů existovala na počátku činnosti nějaká očekávání stran ocenění, ať uţ v měřítku celospolečenském nebo od nejbliţšího sociálního okolí a zda tato očekávání byla či nebyla naplněna. Ukázalo se, ţe respondenti neměli předem ţádná očekávání stran vnějšího ocenění a tato skutečnost se tedy do jejich rozhodování nijak nepromítla. Pokud tedy shrnu míru naplnění počátečních představ, které jsem dohledala ve výpovědích respondentů, dá se říci, ţe byla ve všech oblastech téměř plně saturována Nenaplněná očekávání tedy nejsou potenciálním ohroţením jejich volby pokračovat v dobrovolnických aktivitách.
73
Vnímání vlastní pozice dobrovolníka V předchozím textu jsem jiţ zodpověděla otázku, zda celospolečenské ocenění dobrovolnictví ovlivnilo vstup respondentů do dobrovolnických aktivit, a to v tom smyslu, ţe potřeba uznání ze strany širší společnosti pro toto rozhodnutí nebyla zásadní. Jako výraznější se ukázal motivační vliv pozitivního přijetí ze strany přátel a rodiny. Zajímalo mě však, zda se jejich postoj k této otázce během jejich doby jejich dobrovolnického působení nějak nezměnil a negativně neovlivnil jejich rozhodování v těchto aktivitách pokračovat. Zajímalo mě také, zda jejich zkušenosti v této oblasti nabyté během dobrovolnického působení, nebyly nějak negativní a odrazující, zda cítí dostatečně uspokojenou případnou potřebu zpětné vazby, pochvaly a ocenění jejich činnosti. Ukázalo se, ţe ani později celospolečenské ocenění nehrálo ţádnou roli v jejich rozhodování. Svoji dobrovolnickou činnost respondenti, podle svých slov, nijak veřejně neprezentují, hovoří o ní víceméně jen s přáteli a rodinou. Čtyři respondentky vnímají u rodiny a kamarádů pozitivní odezvu, v ostatních případech je reakce blízkého okolí neutrální. Určité
negativní
nebo
problémové
reakce
zaznamenaly
během
svého
dobrovolnictví pouze dvě respondentky, obě však zároveň uvedly, ţe je tato zkušenost od dobrovolnictví nijak neodradila. Dále jsem se chtěla dozvědět, jak sami respondenti vnímají přínos a význam své dobrovolnické činnosti. Aţ na jednoho všichni respondenti uvádí, ţe je pro ně především důleţitá pozitivní odezva a ocenění přímo od člověka, kterému pomáhají. Toto zároveň povaţují za největší přínos své činnosti. Přítomnost této pozitivní odezvy je pro ně zásadní v jejich rozhodování, zda se budou dobrovolnictví i nadále věnovat. Jde o jiţ zmiňovaný proţitek radosti z pomoci druhému, kterého se snaţí dosáhnout právě pro pouhé potěšení, které jim přináší (Csikszentmihalyi, 1996). Vliv organizačního rámce a profesionálního manažování V rámci organizačního kontextu dobrovolnictví mě zajímalo, zda mají respondenti pocit sounáleţitosti s kolektivem, ve kterém působí, jak vnímají atmosféru v organizaci a zda jsou tyto skutečnosti pro ně důleţité.
74
Tři z osmi respondentů pracují s klienty individuálně mimo jakékoli zařízení, svůj kontakt s Dobrovolnickým centrem popisují jako pravidelný, dochází tam nebo jsou v písemném kontaktu jednou měsíčně za účelem evidence odpracovaných hodin a výkazu pracovní činnosti. Tři respondentky v rámci své dobrovolnické činnosti dochází k pacientům do nemocnice a dvě respondentky pracují jako dobrovolnice ve stacionářích. Respondentky docházející do nemocnice udávají, ţe evidenci jejich činnosti provádí sestry na odděleních a ty také komunikují s Charitou. Ony samy se s Dobrovolnickým centrem nijak pravidelně nekontaktují. Podobně popisují svůj kontakt s Dobrovolnickým centrem také dvě respondentky, které pracují ve stacionářích, u nichţ veškerou agendu obstarávají zaměstnanci stacionářů40. Tři z osmi respondentů uvádějí, ţe jsou s pracovnicemi Dobrovolnického centra v osobním kontaktu jako přátelé. Přátelské vazby a spíše neformální vztahy v rámci organizace popisují Tošner a Sozanská (2006) jako prvky komunitního dobrovolnictví, které jsou časté uvnitř malých organizací. K atmosféře v organizaci se nepřímo vyjádřila jedna respondentka, a to v tom smyslu, ţe vnímá prostředí Charity jako pozitivnější, neţ v jiných organizacích, coţ přikládá sdílené platformě pomoci bliţnímu v duchu křesťanských tradic. Ţádný z respondentů nehovořil o tom, ţe by nějakým způsobem ovlivňoval nebo se podílel na rozhodování, cílech nebo řešení problémů v rámci Charity nebo zařízení, kam dochází za klienty. Nikdo z nich také nevyslovil svoji potřebu v tomto směru. Jako podstatnější vnímali to, zda mají moţnost ovlivňovat svoji vlastní činnost s klienty. Pokud jde o moţnost podílení se na řešení problémů, na rozhodování a stanovení cílů organizace, ţádný z respondentů nehovořil o tom, ţe by v rámci Charity tyto záleţitosti nějakým způsobem ovlivňoval. Nikdo z nich však také nevyslovil svoji potřebu v tomto směru. Podstatnější je pro ně moţnost ovlivňovat svoji vlastní činnost s klienty. Další oblastí, která mě zajímala, byla moţnost respondentů projevit iniciativu nebo tvořivost a moţnost samostatné práce. Pět z osmi respondentů se vyslovili v tom 40
Zde je však třeba připomenout, ţe tyto respondentky jsou v pravidelném kontaktu s pracovníky ve stacionářích a zdravotním personálem na odděleních nemocnice, kteří jsou tedy pro ně kolektivem, na který si vytváří vazby, více neţ na pracovnice Dobrovolnického centra.
75
směru, ţe si náplň své dobrovolnické činnosti řídí sami. Jednalo se o čtyři respondenty, kteří pracují s klienty individuálně a jednu respondentku, která pracuje ve stacionáři, avšak na základě své profesní odbornosti zde působí jako samostatný muzikoterapeut. Dvě respondentky konzultují svoji činnost se sestřičkami na odděleních, kam dochází. Jedná se však o nutnou organizační záleţitost, ne o zadávání konkrétních úkolů. Pouze jedna respondentka uvádí, ţe dostává ve stacionáři, kam dochází konkrétní zadání od vedoucí. Uvádí však, ţe tyto úkoly jsou vţdy v rámci na počátku předem dohodnutých činností. Z výše uvedených skutečností respondentů vyplývá, ţe preferují větší autonomii, svobodu a nezávislost v rozhodování o náplni jejich činnosti, coţ koresponduje se soudobými trendy dobrovolnictví, jak je popisuje Frič (2011). Pokud jde o moţnost osobního růstu, postupu v jejich činnosti, uvedli čtyři z osmi respondentů, ţe vyuţívají moţnosti supervize, školení, seminářů a workshopů, které Charita pro dobrovolníky pořádá. Jeden z respondentů zmiňuje, ţe probírá kaţdý měsíc svoje dobrovolnické zkušenosti přímo s pracovnicemi Charity. Dvě respondentky uvedly, ţe se nabízených akcí neúčastní z důvodu časové zaneprázdněnosti. Obě však o těchto moţnostech vědí, v případě potřeby by jich vyuţily, avšak uvádí, ţe v tomto směru necítí momentálně ţádnou potřebu. Ze strany respondentů se v této oblasti ani v jednom případě neobjevila nějaká nenaplněná potřeba. Poslední skutečností, které jsem si všímala ve vztahu respondentů k organizaci, ve které působí, bylo to, jak vnímají důleţitost prestiţe této organizace pro své dobrovolnictví. Jedna respondentka uvedla, ţe je pro ni významné to, ţe pracuje právě pro organizaci Charita, a zdůraznila zejména důvěryhodnost a společenský kredit této organizace. Ostatní tuto skutečnost nezmiňovali. Vliv individuálních okolností Poslední kategorii, ovlivňující rozhodování respondentů zda pokračovat v dobrovolné činnosti, jsem nazvala vliv individuálních okolností, coţ mi připadá nejpřiléhavější vzhledem k indikátorům, které tato oblast zahrnuje. Podobnou kategorii nezmiňují ţádné mnou objevené koncepty zkoumání motivace, avšak rozhodla jsem se ji přidat na základě toho, ţe tyto faktory nebylo moţné zařadit do ţádné jiné z oblastí. Ukázalo se, ţe tato „oblast individuálních vlivů“, kam jsem zařadila například oblast zdraví, časovou vytíţenost, rodinné okolnosti a
76
podobně jsou v podstatě jedinými vlivy, které sami respondenti udávali jako zásadní pro jejich případné rozhodování, zda s dobrovolnictvím skončit. Šest z osmi respondentů zmínilo skutečnost, ţe to, co by v budoucnu mohlo omezit či znemoţnit jejich dobrovolnickou činnost, jsou případný nedostatek volného času a potřeba péče o rodinu. U dvou respondentek je touto okolností podmínka zdraví vlastního a ostatních členů rodiny. Ţádnou další individuální okolnost respondenti mezi případnými omezujícími faktory jejich činnosti neuvedli. Shrnu-li tedy faktory potenciálně ovlivňující motivaci respondentů v průběhu jejich dobrovolnické činnosti, docházím k následujícímu závěru: Zdá se, ţe všechny představy, se kterými respondenti vstupovali do dobrovolnických aktivit, byly natolik realistické, ţe nedošlo k zásadnějšímu střetu očekávání a reality. Z osobních očekávání, se kterými do dobrovolnictví vstupovali, byla jedinou podmínkou, kterou si respondenti „kladli“ pozitivní zpětná vazba od klientů. Vliv společenského kreditu dobrovolnictví nebo vliv organizačního rámce a způsobu profesionálního manaţování jejich dobrovolnické činnosti se nijak nepromítly do jejich motivace v této činnosti pokračovat. Jediný vliv, který respondenti, zmínili jako to, co by v budoucnu mohlo omezit či znemoţnit jejich dobrovolnickou činnost, byl případný nedostatek volného času, potřeba péče o rodinu, popřípadě zdravotní potíţe vlastní nebo členů rodiny.
77
7.2.4 Potenciálně rizikové motivy k dobrovolnictví Potenciálně rizikové
osamělost a z ní pramenící touha po přátelství,
motivy
pocit vlastní nenahraditelnosti, potřeba řešit osobní problémy, snaha „něco si zaslouţit“, touha obětovat se pro druhé, útěk a ochrana před negativními pocity o sobě samém, potřeba hledání vlastní rovnováhy, touha uplatnit svůj vliv na klienta, zneuţití pomáhajícího vztahu k proselytismu
O skutečnosti, ţe se v motivaci zájemců o dobrovolnictví občas mohou objevit i potenciálně rizikové faktory hovořila koordinátorka Dobrovolnického centra: K9 „Občas se stane, ţe přijde člověk, který se chce stát dobrovolníkem a my vidíme, ţe pro dobrovolnickou sluţbu není vhodný… nemyslím si, ţe by nějak vědomě chtěli někoho poškodit. Spíš jde o to, ţe někdy jsou to třeba lidé psychicky labilní, mohou třeba mít nějaký osobní problém, který si kompenzují… Musíme dobrovolníka dobře poznat, popovídat si s ním, zjistit jaký je (…) Nejsme s kolegyní psycholoţky… je to takový tenký led.“ Pokud jsou v motivech odkryty některé z rizikových motivů, je na místě zájemce o dobrovolnictví korektně odmítnout. Pokud se tyto motivy nepodchytí, hrozí nebezpečí, ţe v budoucnu nějakým způsobem negativně ovlivní buď naplňování zájmů klienta nebo ohrozí i samotného dobrovolníka. Vzhledem k tomu, ţe součástí vstupního pohovoru v Dobrovolnickém centru není rozhovor s psychologem, můţe dojít k tomu, ţe ne vţdy se tyto skutečnosti předem odhalí. U sedmi z osmi respondentů jsem v průběhu rozhovorů nenarazila na ţádné motivy, které bych povaţovala za rizikové pro práci dobrovolníka. V některých motivech respondenta D2, které vyplynuly během našeho rozhovoru, je však, podle mého názoru, moţné některé potenciálně rizikové faktory identifikovat. Konkrétně se jedná o indikátory:
78
-
osamělost a z ní pramenící touha po přátelství
D2 „… jsem vytíţený tím, co dělám… pokud jde o kamarády nebo přátele, tak mám velice malou sociální síť omezenou na tři lidi. Jedna osoba se nedávno odstěhovala. Zůstávají tady dva… kdyţ se setkáme, probíráme soukromé věci… V rámci dobrovolnictví mám ale kontakty s těmi lidmi…“ -
pocit vlastní nenahraditelnosti,
D2 „Klukovi zemřela matka a to bylo pro něj také dost těţce stravitelné. Doučování dělalo nejmenší část celku. Většinou šlo o jiné věci… Nahradil jsem mu matku i otce. Otec neměl ke klukovi ţádný vztah.“ -
touha obětovat se pro druhé,
D2 „Předtím jsem byl v rodině… doučoval jsem chlapce… Chlapec doučování natolik potřeboval, ţe jsem tam byl od pondělí do pátku na 6 hodin denně. Téměř plný úvazek. D2 „Teď docházím do rodiny… je tam 6 dětí…tam teď chodím jen 4 dny týdně… Dříve to bylo 5-6 dní. Začínám v 16 h a aţ do večera do 9h, mají to trochu posunuté. Jsou výjimky…“ -
touha uplatnit svůj vliv na klienta,
D2 „…matka některé věci nevidí a je trochu labilní. Vůči dětem se špatně prosazuje. Je velice nedůsledná a nerozumí tomu, proč její děti jí vůbec neberou váţně. Oni si dělají, co chtějí. Snaţil jsem se jí přiblíţit, co by mohla u sebe změnit, aby to fungovalo líp. Poprvé byla velmi uraţená a poslala mě domů. Za týden se ozvala, strašně se mi omlouvala, ţe mě děti velmi postrádají. Uţ si to potom začala uvědomovat, ale pořád si ráda dělá věci po svém…“ Je sloţité pátrat po kořenech těchto skutečností pouze na základě jednoho rozhovoru, přesto se pokusím ve vyprávění respondenta najít některé zmínky, které mi v této souvislosti rezonují. Kdyţ zmiňuje své dětství, vypráví:
79
„Kdyţ mi bylo 7, rodiče se rozvedli. Jako nejstarší jsem byl zodpovědný za to, aby to doma šlapalo. Tato role u mě byla uţ odjakţiva daná. Připadalo mi to normální. Já uţ jsem tehdy vařil a uklízel. Musel jsem dávat pozor, kdyţ byly hádky, aby se to zase uklidnilo. Máma na mě spoléhala, ţe to převezmu, ona šla pracovat. Hlídal jsem sourozence a domácnost.“ Moţná právě tyto zkušenosti lze hledat na pozadí respondentovy potřeby hledat vlastní rovnováhu, touhy se obětovat pro druhé či pocitu vlastní nenahraditelnosti (Vitoušová, 1998, in Tošner, Sozanská). Millerová (1995) hovoří o tom, ţe u dítěte, u něhoţ nejsou naplňovány jeho potřeby akceptace a respektu, které samo musí sytit potřeby dospělých, aby si zaslouţilo jejich lásku, dochází k jeho přizpůsobení se situaci a k vytvoření senzorů pro nevědomé signály potřeb druhých lidí. Na základě toho si takový člověk v dospělosti v oblasti a realizuje své nenaplněné dětské potřeby působením v pomáhajících profesích, prostřednictvím klientů jako zástupných osob. Domnívám se, ţe tato charakteristika můţe být relevantní právě v tomto konkrétním případě. Další skutečností, které jsem si v rozhovoru všimla, je to, ţe respondent má v soukromí poměrně malé vyţití v oblasti sociálních kontaktů: „Pokud jde o kamarády nebo přátele, tak mám velice malou sociální síť omezenou na 3 lidi. Jedna osoba se nedávno odstěhovala… V rámci dobrovolnictví mám ale kontakty s těmi lidmi…“ To můţe navozovat pocit osamělosti a z ní pramenící touhu po přátelství, které si následně snaţí realizovat v rámci vztahů s klienty. Jak jsem jiţ uvedla, není moţné tuto moji analýzu povaţovat za psychologické posouzení motivace tohoto respondenta a domnívám se, ţe by byla vhodná konzultace s odborníkem. Odpověď na DVO 4: „Které faktory motivace respondentů jsou potenciálně rizikové?“ V motivaci zájemců o dobrovolnictví se občas mohou objevit i potenciálně rizikové faktory. Pokud jsou v motivech odkryty některé z rizikových motivů, je na místě zájemce o dobrovolnictví korektně odmítnout. Vzhledem k tomu, ţe součástí vstupního pohovoru v Dobrovolnickém centru není rozhovor s psychologem, můţe dojít
80
k tomu, ţe ne vţdy se tyto skutečnosti předem odhalí. Jestliţe se tyto motivy nepodchytí, hrozí nebezpečí, ţe v budoucnu nějakým způsobem negativně ovlivní buď naplňování zájmů klienta nebo ohrozí i samotného dobrovolníka. U sedmi z osmi respondentů jsem v průběhu rozhovorů nenarazila na ţádné motivy, které bych povaţovala za rizikové pro práci dobrovolníka. V některých motivech respondenta D2, které vyplynuly během našeho rozhovoru, je však, podle mého názoru, moţné některé potenciálně rizikové faktory identifikovat. Je sloţité pátrat po kořenech těchto skutečností pouze na základě jednoho rozhovoru, přesto lze ve vyprávění respondenta najít některé zmínky, které mi v této souvislosti rezonují. Kdyţ respondent zmiňuje své dětství, vypráví o rozvodu rodičů a o své zodpovědnosti jako sedmiletého dítěte za bezvadný chod domácnosti a o tom, jak na něj matky v tomto smyslu spoléhala… Moţná právě tyto zkušenosti lze vytušit na pozadí jeho potřeby hledat vlastní rovnováhu, touhy obětovat se pro druhé či pocitu vlastní nenahraditelnosti a touhy uplatnit svůj vliv na klienta (Vitoušová, 1998, in Tošner, Sozanská). Millerová (1995) hovoří o tom, ţe u dítěte, u něhoţ nejsou naplňovány jeho potřeby akceptace a respektu, které samo musí sytit potřeby dospělých, aby si zaslouţilo jejich lásku, dochází k jeho přizpůsobení se situaci a k vytvoření senzorů pro nevědomé signály potřeb druhých lidí. Na základě toho si takový člověk v dospělosti v oblasti a realizuje své nenaplněné dětské potřeby působením v pomáhajících profesích, prostřednictvím klientů jako zástupných osob. Další skutečností, které jsem si v rozhovoru všimla, je to, ţe respondent má v soukromí poměrně malé vyţití v oblasti sociálních kontaktů. Sám uvádí, ţe, pokud jde o kamarády nebo přátele, má velice malou sociální síť omezenou na dva lidi. To můţe navozovat pocit osamělosti a z ní pramenící touhu po přátelství, které si následně snaţí kompenzovat v rámci vztahů s klienty. Jak jsem jiţ uvedla, není moţné tuto moji analýzu povaţovat za psychologické posouzení motivace tohoto respondenta a domnívám se, ţe by v tomto případě byla vhodná konzultace s odborníkem.
81
7.3 Odpověď na hlavní výzkumnou otázku Hlavní výzkumná otázka mé diplomové práce zní: „Jaká je motivace dobrovolníků Oblastní charity T. k jejich dobrovolnické činnosti?“ Na základě odpovědí na čtyři dílčí výzkumné otázky nyní tuto hlavní výzkumnou otázku zodpovím. V oblasti vnitřní motivace se na základě výpovědí respondentů
jako
nejvýznamnější pro započetí dobrovolnické činnosti ukázaly altruistické motivy. Ty jsou spojené se zájmem o potřeby druhého člověka. Altruismus spolu s empatií, a morálními důvody jsou podle Pennera (2002, in Záškodná, Mojţíšová, 2011) typickými rysy prosociální osobnosti, která se vyznačuje specifickým souborem hodnot, potřeb a vlastností, které ji k dobrovolnické činnosti předurčují a motivují. Druhým nejčastěji respondenty zmiňovaným vnitřním motivem je potřeba navazovat a pěstovat vztahy, která byla podstatná pro sedm z osmi respondentů. O záţitkových hodnotách, kterých člověk dosahuje v podobě záţitků a zejména právě formou proţitku vztahu k druhým lidem, hovoří Frankl (1997) jako o jednom ze zdrojů k dosaţení pocitu smysluplnosti ţivota. O potřebě mít dobrý pocit za sebe sama, hovořilo jako o své motivaci k dobrovolnické činnosti šest z osmi respondentů. Tento „dobrý pocit“ lze dát do souvislosti se stavem zaujetí vykonávanou činností, kterého se člověk snaţí dosáhnout pro pouhé potěšení, kterému tento stav přináší, aniţ by za to dostávali jakoukoli jinou odměnu. Nejlepšími okamţiky ţivota člověka podle něj nejsou pasivní chvíle odpočinku, ale uspokojení lidem obvykle přináší to, o co se sami přičiní (Csikszentmihalyi , 1996). Tento motiv lze povaţovat za jeden z „egoistických motivů“, které slouţí k uspokojování individuálních potřeb jedince souběţně s konáním dobra pro druhého člověka. Existence „sobeckého dobrovolníka“ je v praxi (ve shodě s výpověďmi mých respondentů) zcela reálná a „sobecké motivy“ jsou legitimní sloţkou motivace k dobrovolnictví, pokud se jedná o „osvícený sebezájem“. Skutečnost, ţe v motivaci respondentů hraje významnou roli altruismus a současně téměř stejně významnou roli egoistické motivy v podobě „potřeby mít dobrý pocit z toho, co dělám“ potvrzuje názor, ţe prosociální chování pramení jak ze snahy
82
dosáhnout vlastního cíle (egoisticky motivované chování), tak ze snahy pomoci druhému (altruisticky motivované chování) a ţe motivace dobrovolníků je nejčastěji kombinací obou těchto snah (Rochester, in Frič, Pospíšilová, 2010). Pět respondentů dává své rozhodnutí pro dobrovolnictví do souvislosti s hodnotami spojenými s vírou. Další dvě respondentky, které jsou také věřící katoličky, svoji motivaci pro dobrovolnictví však s vírou přímo nespojují. Troufnu si zde argumentovat, ţe nelze zcela oddělit hodnotové nastavení věřícího člověka, které je formováno mimo jiné i vědomím Boţí přítomnosti v jeho ţivotě, od jeho rozhodování se pro nezištnou pomoc druhým lidem. Koresponduje to i se skutečností, ţe pro kaţdého věřícího člověka je důleţitým motivačním zdrojem zvěst evangelia a důvěra v to, ţe ţivot má vyšší smysl, kterým je Bůh (Maryšková, 2011). Domnívám se tedy, ţe je moţné vidět hodnoty související s křesťansvím u drtivé většiny (sedm z osmi) respondentů. Méně často uváděnými motivy bylo smysluplné trávení volného času (tři respondentky), snaha získat nové znalosti, zkušenosti a dovednosti (tři respondentky), záměr zúročit své předchozí znalosti a dovednosti (dvě respondentky) a snaha získat zaměstnání (dva respondenti). Dva z respondentů uvedli mezi svými motivy ještě potřebu psychologického růstu a potřebu sebeuplatnění. Jako nejčastější vnější motivaci pro rozhodnutí stát se dobrovolníkem uváděli respondenti vliv příkladu přátel či rodiny. Z osmi respondentů jej potvrdilo pět. Nikdo z respondentů nezmiňuje, ţe by motivem pro započetí jeho dobrovolnické činnosti byly morální normy s nebo neformální pravidla, která ve společnosti platí. Z rozhovorů vyplývá, téma společenské prestiţe dobrovolnictví vnímají respondenti realisticky a toto jejich vnímání v podstatě odpovídá tomu, jak o postavení dobrovolníků v České republice hovoří například Tošner a Sozanská (2006). Podle nich jsou dobrovolnické aktivity u nás víceméně na okraji zájmu společnosti a status dobrovolníka je stále nízký. Vlastní dobrovolnictví pak vnímají jako své osobní rozhodnutí. Zajímalo mě dále, jak respondenti hodnotí význam působení v konkrétní organizaci pro jejich činnost v rámci dobrovolnictví. Pokud jde o impuls, který byl na počátku jejich dobrovolných aktivit, byly tři respondentky osloveny přímo pracovnicí Dobrovolnického centra Charity a čtyři
83
respondenti zkontaktovali Dobrovolnické centrum Charity sami. Z uvedených informací by se zdálo, ţe význam organizace Charita pro počátky dobrovolnické činnosti respondentů byl poměrně výrazný. Kdyţ se však vyjadřovali k tomu, jaký význam pro ně má skutečnost působení právě v této organizaci, vyjádřilo se pět respondentů v tom smyslu, ţe nepovaţují za důleţité, ve které organizaci jako dobrovolníci působí a pouze pro tři respondentky bylo jejich působení pod záštitou této organizace podstatné. Je zde, podle mého názoru, patrná kombinace prvků reflexivního a kolektivního modelu dobrovolnictví. Respondenti vyhledávají členství v konkrétní organizaci (prvky kolektivního dobrovolnictví), zároveň však v rámci své činnosti většina z nich poţaduje značnou autonomii a nezávislost na profesionálním manaţování například ve smyslu určování náplně jejich práce nebo výběru konkrétní cílové skupiny klientů (prvky reflexivního dobrovolnictví). Ve výpovědích respondentů se objevuje ještě jeden fenomén, kterého je zajímavé
si
povšimnout.
Tři
respondenti
uvádí,
ţe
jsou
s pracovnicemi
Dobrovolnického centra v osobním kontaktu jako přátelé. Podle Friče (2011) je tento fakt typický v rámci komunitního dobrovolnictví, kdy si dobrovolnická centra zachovávají komunitní charakteristiky a jejich základ tvoří osobní přátelské vztahy. Podle Friče význam komunitního dobrovolnictví v současnosti stoupá. Dobrovolníci dávají dnes často přednost právě působení v takovýchto malých organizacích, ve kterých vládnou neformální vztahy, před profesionálním manaţováním své činnosti. Zajímavý je i fakt, ţe jedna respondentka započala svoji dobrovolnickou kariéru mimo rámec organizace, jako neformální dobrovolnice. Podle výsledků výzkumů je tento fenomén mezi dobrovolníky v ČR poměrně rozšířený, Frič (2011) uvádí, ţe aţ 44% těch, kdo působí jako dobrovolníci pracuje mimo rámec jakékoli organizace. Neformální dobrovolnictví se tak stává významným fenoménem. Dále jsem sledovala faktory působící na motivaci respondentů v průběhu dobrovolnické činnosti. Prvním z nich byla míra naplnění počátečních očekávání. Jako své představy, se kterými do dobrovolnictví vstupovali, uváděli respondenti nejčastěji moţnost pomáhat lidem, budování vzájemného vztahu a očekávání pozitivní odezvy od těchto lidí. Sedm z osmi respondentů to vnímá jako hlavní cíl své dobrovolnické činnosti.
84
Zdá se, ţe představy, se kterými respondenti vstupovali do dobrovolnických aktivit, byly realistické a nedošlo k zásadnějšímu střetu jejich očekávání a reality. Ţádný
z respondentů
nezmínil,
ţe
by
v jeho
rozhodnutí
setrvat
u
dobrovolnických aktivit hrálo nějakou roli uznání a ocenění ze strany širší společnosti. Zpětnou vazba nejbliţšího sociálního okolí vnímali respondenti jako podporující (tři z nich), v ostatních případech byla reakce blízkého okolí neutrální. Nikdo z respondentů však nehovořil o tom, ţe by tyto skutečnosti nějakým způsobem ovlivňovaly jeho rozhodnutí pro dobrovolnictví. Určité negativní reakce zaznamenaly během svého dobrovolnictví v rámci pracovního kolektivu dvě respondentky, ani jednu však tato zkušenost od dobrovolnictví neodradila. Faktorem, který se bezprostředně dobrovolníků dotýká, je
spolupráce
s organizací, ve které působí. Zajímalo mě, nakolik tato okolnost ovlivnila motivaci dobrovolníků pro setrvání u dobrovolnictví. Pokud jde o kontakt s Dobrovolnickým centrem, tři z osmi respondentů jej popisují jako pravidelný, jednou měsíčně (jde o ty, kteří pracují s klienty individuálně mimo jakékoli zařízení). Pět respondentek (tři dochází k pacientům do nemocnice a dvě pracují ve stacionářích) se s Dobrovolnickým centrem nijak pravidelně nekontaktuje, evidenci jejich činnosti a komunikaci s Charitou obstarávají zaměstnanci zařízení, kde působí). U těchto pěti je významnější sounáleţitost s kolektivem organizace, kde působí, neţ přímo s Charitou. K atmosféře v organizaci se jedna respondentka vyjádřila v tom smyslu, ţe vnímá prostředí Charity jako pozitivnější, neţ v jiných organizacích, coţ přikládá duchu křesťanství. Ţádný z respondentů nehovořil o tom, ţe by měl potřebu nějak ovlivňovat rozhodování o cílech nebo řešení problémů v rámci Charity nebo zařízení, kam dochází za klienty. Jako podstatnější vnímali moţnost ovlivňovat přímo náplň své činnosti. Pět z osmi respondentů si ji řídí samo. Dvě respondentky konzultují pouze nutné organizační záleţitosti a pouze jedna respondentka uvádí, ţe dostává konkrétní zadání práce. Pokud jde o moţnost osobního růstu, čtyři z osmi respondentů uvedli, ţe vyuţívají moţnosti supervize a seminářů, které Charita pro dobrovolníky pořádá. Dvě
85
respondentky se nabízených akcí neúčastní z důvodu časové zaneprázdněnosti a ani v tomto směru necítí momentálně ţádnou potřebu. Poslední zjišťovanou skutečností u respondentů bylo jejich vnímání prestiţe organizace. V naprosté většině respondenti tuto skutečnost nezmiňovali, pouze jedna respondentka uvedla, ţe je pro ni významné, ţe pracuje právě pro organizaci Charita a zdůraznila zejména důvěryhodnost a společenský kredit této organizace. Jako významný faktor rozhodování se pro pokračování v dobrovolnické činnosti se ukázala oblast individuálních vlivů. Šest respondentů zmiňuje jako to, co by v budoucnu mohlo ovlivnit či znemoţnit jejich dobrovolnickou činnost, otázku volného času a péče o rodinu. U dvou respondentek je touto okolností zdraví vlastní a členů rodiny. Z výše uvedených skutečností v souhrnu vyplývá, ţe respondenti vstupovali do dobrovolnických aktivit s realistickými představami, takţe nedošlo k zásadnějšímu střetu jejich očekávání a reality. Nejčastěji uváděli představy pomoci lidem, očekávání pozitivní odezvy a budování vzájemného vztahu, coţ se jim naplnilo. V jejich rozhodnutí setrvat u dobrovolnických aktivit nehraje roli pocit uznání a ocenění od druhých ani vliv společenského kreditu dobrovolnictví. V organizačním kontextu není pro ně důleţitá sounáleţitost s organizací, kde působí, ani moţnost spolupodílet se v ní na rozhodování či pocit prestiţe dané organizace. Významnější je moţnost vzdělávání a rozvoje osobního růstu, které jim organizace nabízí. Jako podstatná a důleţitá se ukazuje jejich preference autonomie, svobody a nezávislosti v rozhodování o náplni jejich činnosti a moţnost tvořivosti a samostatné práce, které se jim dostává. Důleţitý vliv, který respondenti vnímají jako něco, co by do budoucna mohlo omezit jejich dobrovolnickou činnost, je případný nedostatek volného času, nutnost péče o rodinu, popřípadě zdravotní potíţe vlastní nebo členů rodiny. Zamýšlela jsem se nad příčinou skutečnosti, ţe většina těchto vnějších okolností není, podle vyjádření respondentů, v jejich rozhodování se pro dobrovolnictví podstatná. Dovolím si vyslovit domněnku, ţe jsou u nich natolik silné jejich vnitřní altruistické motivy a potřeba mít dobrý pocit ze sebe sama, spolu s pozitivním
86
příkladem a odezvou přátel a rodiny, ţe další, zejména vnější, okolnosti toto jejich rozhodnutí jiţ nějak zásadně neovlivňují. Poslední oblastí mého výzkumného zájmu byla případná existence potenciálně rizikových motivů u respondentů výzkumu, které by mohly způsobit obtíţe jak jim samotným, tak jejich klientům. U jednoho respondenta povaţuji některé indikátory za potenciálně rizikové. Je sloţité pátrat po kořenech těchto skutečností pouze na základě jednoho rozhovoru, přesto lze ve vyprávění respondenta najít některé zmínky, které mi v této souvislosti rezonují. Kdyţ zmiňuje své dětství, vypráví o rozvodu rodičů a o své zodpovědnosti, o tom, jak na něj matky spoléhala, lze se domýšlet, ţe moţná právě tyto zkušenosti jsou na pozadí jeho potřeby hledat vlastní rovnováhu, touhy obětovat se pro druhé či pocitu vlastní nenahraditelnosti a touhy uplatnit svůj vliv na klienta (Vitoušová, 1998, in Tošner, Sozanská). Další skutečností, která je z rozhovoru zřejmá, je to, ţe respondent má v soukromí poměrně malé vyţití v oblasti sociálních kontaktů. Sám uvádí, ţe, pokud jde o kamarády nebo přátele, má sociální síť omezenou na dva lidi. To můţe u něj navozovat pocit osamělosti a z ní pramenící touhu po přátelství, které si následně snaţí kompenzovat v rámci vztahů s klienty. Jak jsem jiţ uvedla, není moţné tuto moji analýzu povaţovat za psychologické posouzení motivace tohoto respondenta a domnívám se, ţe by v tomto případě byla vhodná konzultace s odborníkem.
87
Závěr Ve své magisterské diplomové práci jsem se zabývala tématem dobrovolnictví, konkrétně otázkou motivace k dobrovolnické činnosti u dobrovolníků působících v Charitě. První část své práce jsem věnovala teoretickému vymezení pojmů, které jsou v kontextu jejího tématu významné. V první kapitole o motivaci jsem definovala kromě motivace i pojmy motivy a potřeby, které s tématem úzce souvisí, a následně jsem se zabývala různými pojetími podstaty lidského chování a teoriemi motivace. Ve druhé kapitole jsem definovala pojmy dobrovolnictví a dobrovolník. Dále jsem provedla kategorizaci dobrovolnictví a uvedla typy dobrovolnictví zmiňované v odborné literatuře. Věnovala jsem se také historickému kontextu dobrovolnictví i jeho současnosti. Na závěr nastínila právní rámec dobrovolnictví v ČR. Třetí kapitola se jiţ zabývala konkrétně motivací k dobrovolnictví. Definovala jsem v ní termíny prosociální chování a altruismus, které jsou pro motivaci k dobrovolnictví zásadní. Uvedla jsem některé v literatuře zmiňované kategorizace motivace k dobrovolné činnosti, popsala pozitivní, negativní i potenciálně rizikové faktory ovlivňující tuto motivaci. Porovnala jsem psychologický a sociologický přístup k výzkumu motivace dobrovolníků a popsala jejich odlišnosti. Dále jsem uvedla některé teoretické koncepty výzkumu motivace. Shrnutím teoretických poznatků kaţdé ze tří uvedených kapitol je vţdy inspirace pro terénní část výzkumu, kde jsem vymezila konkrétní teoretická témata, která jsem povaţovala za relevantní pro svůj výzkum a ze kterých jsem následně vycházela v terénní výzkumné části své práce. V dalších kapitolách jsem se jiţ věnovala praktické části výzkumu. Na základě poznatků získaných studiem odborné literatury jsem nejprve zformulovala čtyři dílčí výzkumné otázky a operacionalizovala je tak, ţe jsem zkoumané skutečnosti převedla do podoby pozorovatelných indikátorů. Vycházela jsme při tom z poznatků získaných studiem odborné literatury.
88
Hlavní výzkumnou otázkou a zároveň poznávacím cílem mé diplomové práce byla otázka „Jaká je motivace dobrovolníků Oblastní charity T. k jejich dobrovolnické činnosti?“ K jejímu zodpovězení mi poslouţily odpovědi na dílčí výzkumné otázky. V následující kapitole jsem popsala zvolenou metodologii výzkumu. Jedná se v tomto případě o výzkum kvalitativní. Jako metodu sběru dat jsem zvolila rozhovor podle návodu. Definovala jsem zkoumanou jednotku, kterou je motivace dobrovolníků působících v Oblastní charitě T. a dále jednotku zjišťování, jíţ jsou dobrovolníci, kteří v této Oblastní charitě působí. Upřesnila jsem kritéria výběru výzkumných jednotek. Záměrným výběrem jsem vybrala osm dobrovolníků a v rámci triangulace výzkumu uskutečnila ještě rozhovor s koordinátorkou Dobrovolnického centra cílové Oblastní charity. V dalších kapitolách jsem popsala průběh výzkumu, posoudila jeho validitu a navrhla způsob analýzy a interpretace získaných dat. Na základě této analýzy jsem identifikovala vnitřní a vnější motivy k dobrovolnictví u respondentů výzkumu a definovala faktory, které působily na jejich motivaci v průběhu dobrovolnické činnosti a vliv těchto faktorů na rozhodování respondentů pokračovat v dobrovolnictví dlouhodobě. Předmětem mého výzkumného zájmu byly také potenciálně rizikové motivy k dobrovolnictví a jejich výskyt u respondentů výzkumu. Na základě zjištěných dat jsem zodpověděla nejprve dílčí výzkumné otázky a následně hlavní výzkumnou otázku své diplomové práce. Z vnitřních motivů se jako nejvýznamnější ukázaly altruistické motivy, druhým nejvýznamnějším motivem byla potřeba mít dobrý pocit za sebe sama. Významnými motivačními prvky byla dále moţnost navazovat nové vztahy hodnotami spojenými s vírou. Jako nejčastější vnější motiv pro započetí dobrovolnictví se u nich ukázal vliv příkladu přátel či rodiny. Z faktorů vnějších faktorů ovlivňujících rozhodnutí v dobrovolnictví pokračovat byla nejdůleţitější pozitivní odezva a ocenění od člověka, kterému pomáhají a moţnost dostatečné autonomie, svobody v jejich práci. Z individuálních vlivů pak otázka volného času a zdraví. V jednom případě jsem u respondenta upozornila na potenciálně rizikové motivy.
89
Jsem si vědoma, ţe přenositelnost závěrů mého výzkumu, který byl veden kvalitativní metodou, je omezená. Přesto, ţe mým cílem bylo poskytnout co nejkvalitnější data a jejich podrobnou analýzu, její výsledky nemohou být zobecnitelné na širší populaci a do jiného prostředí. Pokusím se však shrnout svá zjištění tak, aby mohla poslouţit pracovníkům Dobrovolnického centra Oblastní charity, ve které jsem svůj výzkum prováděla. Posoudím jejich dosavadní aktivity z hlediska jejich účinnosti a pokusím se doporučit případná opatření, která vzhledem k výsledkům výzkumu povaţuji za vhodná. V prvotních impulsech rozhodování stát se dobrovolníkem, jsou u respondentů silně zastoupeny především vnitřní altruistické motivy a potřeba mít dobrý pocit ze sebe sama. Mezi vnějšími podněty hrál značnou roli osobní příklad a podpora jejich přátel a rodiny, avšak důleţitým se ukázal také vliv popularizačních a informačních aktivit ze strany Dobrovolnického centra, které stály u bezprostředního rozhodnutí mnoha dobrovolníků učinit první skutečný krok směrem k dobrovolnictví. Tato pozitivní zpětná vazba potvrzuje správnost a účinnost těchto aktivit Oblastní charity. Následující postřehy a jejich zohlednění při profesionální práci s dobrovolníky, mohou podpořit jejich motivaci k dlouhodobému setrvání u dobrovolné činnosti. Ze závěrů výzkumu je patrné, ţe pro respondenty je důleţitý pocit svobody, autonomie a nezávislosti na profesionálním manaţování, ţe mají konkrétní představu o náplni své práce a o cílové skupině klientů, kterým se chtějí věnovat. Je proto důleţité s tímto fenoménem počítat a v rámci moţností organizace těmto jejich představám vyjít vstříc. Poměrně výrazná je u respondentů také potřeba osobnostního růstu a profesního rozvoje, který jim umoţňuje účast na seminářích, pravidelných supervizích a dalších vzdělávacích aktivitách. Je proto dobré, kdyţ takové akce pro ně Dobrovolnické centrum pořádá. Zájem dobrovolníků o výměnu zkušeností a záţitků z jejich činnosti a celkově o vzájemné sdílení se s ostatními dobrovolníky, můţe být saturována vytvářením příleţitostí k jejich setkávání, například formou organizování společných akcí, výletů a podobně. Součástí vstupního rozhovoru v Dobrovolnickém centru není v současnosti rozhovor s psychologem, coţ můţe vést k tomu, ţe ne vţdy se včas odhalí výskyt
90
potenciálně rizikových faktorů v motivaci uchazeče o dobrovolnictví a ten není korektně odmítnut. S tím je spojeno nebezpečí, ţe by v budoucnu mohlo dojít k ohroţení zájmů klientů či samotného dobrovolníka. Doporučení, které nechávám na závěr, se týká právě prevence výskytu potenciálně rizikových faktorů v motivaci dobrovolníků. Bylo by ţádoucí zajistit, aby přijímání kaţdého nového dobrovolníka byl přítomen psycholog,
který
odborně
jeho
motivaci
posoudí.
Rozhovory
dobrovolníků
s psychologem by byly v ideálním případě vhodné i v průběhu jejich dobrovolnické činnosti. Pracovníci Dobrovolnického centra si tuto potřebu uvědomují, avšak vzhledem k rozpočtovým moţnostem organizace nemají prostor tuto situaci uspokojivě řešit. Zamýšlela jsem se nad touto skutečností a jako moţná cesta se mi jeví snaha o spolupráci s odborníky, kteří by tyto sluţby poskytli v rámci dobrovolnické aktivity. Hledání způsobu, jak tuto myšlenku zrealizovat a jak v tomto smyslu psychology v regionu oslovit, by mělo být předmětem diskuzí a „brainstormingu“ s pracovníky Dobrovolnického centra a vedení Oblastní charity.
91
Bibliografie ANZENBACHER, A., Křesťanská sociální etika. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004 BAŠTECKÁ, O., Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál, 2003 BERGEROVÁ, M., Filantropie, Nadace v českých zemích. Aktuální informace o nadacích v České republice. Materiály pro 1.celostátní konferenci nadací. Praha: Fórum dárců, 2000 CSIKSZENTMIHALYI, M., O štěstí a smyslu ţivota. Praha : Lidové noviny, 1996 ČERMÁK, I., ŠTĚPANÍKOVÁ, I., Validita v kvalitativním psychologickém výzkumu. Československá psychologie : Časopis pro psychologickou teorii a praxi, Praha: Academia, 6/1997 DISMAN, M., Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 1993 DOHNALOVÁ, M., Sociální ekonomika v evropeizaci českého hospodářství. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2006 FRANKL, V.E., Člověk hledá smysl (úvod do logoterapie). Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1994 FRANKL, V.E., Vůle ke smyslu. Brno: Cesta, 1996 FRANKL, V.E., Lékařská péče o duši. Brno: Cesta, 1997 FRIČ, P., Dárcovství a dobrovolnictví v České republice. Praha: Agnes, NROS, 2001 FRIČ, P., Současné trendy dobrovolnictví a sociální práce. Sociální práce/ Sociálna práca, 4/ 2011) FRIČ, P., POSPÍŠILOVÁ, T. a kol., Vzorce a hodnoty dobrovolnictví v české společnosti na začátku 21. století. Praha: Agnes, o.s., Hestia, o.s., 2010 HARTL,P., HARTLOVÁ.H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000 HENDL, J., Kvalitativní výzkum, Základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005 HEWSTONE, M., STROEBE, W. Sociální psychologie. Praha: Portál, 2006 HILL, G. Moderní psychologie. Praha: Portál, 2004 HOMOLA, M. Motivace lidského chování. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972 JANDOUREK, J. Sociologický slovník. Praha: Portál 2007
92
JIRSA, J. Rozum, ctnosti a duše (sborník statí). Praha: Pomfil, 2010 KŘIŠŤAN, A., MUSIL, L., Nezodpovězená otázka vztahu „pozorného srdce“ a „odbornosti“ v křesťansky zakotvené praxi sociální práce. Sociální práce/Sociálna práca, 4/2008 HAIČMAN, O., Činnost Charity je zárukou důvěryhodné filantropie a veřejné prospěšnosti. Sociální práce/Sociálna práca, 4/2008 MASLOW, A. H., A Theory of Human Motivation (psychology Classics Series). Lexington: 2013 MATOUŠEK, O., Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003 MATOUŠEK, O., Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2003 MÜLLEROVÁ, M., Dobrovolníci pro kulturu. Praha: Institut umění, 2011 MILLEROVÁ, A., Dětství je drama. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 1995 NAKONEČNÝ, M., Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia, 1998 NAKONEČNÝ, M., Motivace lidského chování. Praha: Academia, 1997 POPIELSKI, K., Noetická dimenzia osobnosti. Psychologická analýza pocitu zmyslu ţivota. Trnava: FF Trnavská universita, 2005 SCHMIDBAUER, W., Syndrom pomocníka. Praha: Portál, 2008 SCHUSSEROVÁ, J., Motivace k dobrovolné činnosti (diplomová práce). Brno: FSS MU obor Psychologie, 2004 SLOWÍK, J., Dobrovolnictví jako nepostradatelný nástroj podpory sociální inkluze. Sociální práce/Sociálna práca, 4/2011 ŠEVČÍKOVÁ, S., Supervize jako příleţitost nalezení smyslu ţivota. In Navrátil, P., Šišláková, M. Praktické vzdělávání v sociální práci. Brno: Tribun, 2007. ŠEVČÍKOVÁ, S., Zodpovědnost za budoucnost učící se organizace Vesna jako hlavní motor působení v sociální sféře. Sociální práce/Sociálna práca, 3/2009 ŠVANCARA, J., Psychologie emocí a motivace. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984 TOŠNER, J., SOZANSKÁ, O., Dobrovolníci a práce s nimi v organizacích. Praha: Portál, 2006 Výroční zpráva Oblastní Charity Třebíč, 2012 VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. Sociální psychologie. Praha: ISV 1997
93
WHITMORE, J., Koučování. Praha: Management Press, 2011 ZÁŠKODNÁ, H., MOJŢÍŠOVÁ, A. Psychologické aspekty dobrovolnictví v kontextu sociální práce. Sociální práce/Sociálna práca, 4/2011 ŢIŢLAVSKÝ, M., Metodologie výzkumu. Studijní text předmětu. Brno: MU, 2007 Internetové zdroje: ESMOND, J. 2004. Developing the Volunteer Motivation Inventory [online, cit. 8.2.2013]. Dostupné na World Wide Web: http://morevolunteers.com/resour06.htm ESMOND, J. 2008. Volunteers – More Ideas (100+ Ideas on How to Recruit, Recognize and Retain Volunteers) [online, cit. 8. 2. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.morevolunteers.com/ Manual on the measurement of volunteer work, [online, cit. 24.3.2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.ilo.org/stat/Publications/WCMS_162119/lang--en/index.htm MARYŠKOVÁ, J., Křesťanské inspirační a motivační zdroje v pomáhajících profesích, (in Caritas et veritas, časopis pro reflexi křesťanských souvislostí v sociálních a humanitních oborech, 1/2011) [online, cit. 14. 3. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.caritasetveritas.cz/ OPATRNÝ, M., Třináctá komnata vztahu teologie a sociální práce, (in Caritas et veritas, časopis pro reflexi křesťanských souvislostí v sociálních a humanitních oborech 1/2011) [online, cit. 14.3.2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.caritasetveritas.cz/ ŠVESTKOVÁ, R. Minulost a současnost dobrovolnictví. (in Kontakt, 2005) [online, cit. 15.3.2013]. Dostupné na World Wide Web: casopis-zsfju.zsf.jcu.cz/kontakt/clanky/2005:3 Zákon o dobrovolnické sluţbě 198/2002 Sb., [online,cit. 30.3.2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2002-198
94
Anotace Název práce: Motivace dobrovolníků působících v organizaci Charita Klíčová slova: motivace, motivy, potřeby, hodnoty, altruismus, dobrovolnictví, dobrovolník, Charita Celkový počet slov v počitatelné části diplomové práce: 21 981 Ve své diplomové práci se zabývám motivací dobrovolníků působících v organizaci Charita k jejich dobrovolnické činnosti. V teoretické části práce jsem definovala pojmy motivace, dobrovolnictví a motivace k dobrovolnictví, které jsou pro téma mé práce stěţejní. V empirické části jsem nejprve zformulovala hlavní a dílčí výzkumné otázky. Popsala jsem kvalitativní výzkumnou strategii jako zvolenou metodu výzkumu. Definovala jsem zkoumanou jednotku a jednotku zjišťování a upřesnila jsem kritéria výběru výzkumných jednotek. Jako metodu sběru dat jsem zvolila rozhovory podle návodu. Výzkumné rozhovory jsem vedla s devíti respondenty - osmi dobrovolníky a koordinátorkou
Dobrovolnického
centra
Oblastní
charity.
V rámci
zachování
diskrétnosti jsem celý výzkum anonymizovala. Na základě analýzy zjištěných dat jsem zodpověděla čtyři dílčí výzkumné otázky a následně i hlavní výzkumnou otázku „Jaká je motivace dobrovolníků Oblastní charity T. k jejich dobrovolnické činnosti“, čímţ jsem naplnila cíl své práce.
Annotation Title: Motivation of volunteers active in the Charity Key words: motivation, motives, needs, values, altruism, volunteering, volunteer, Charity The total number of words in a countable part of the thesis: 21 981 In my master thesis I focus on the motivation of volunteers working in Charity that they have for their volunteering.
95
In the theoretical part I define the crutial concepts of my thesis which are motivation, volunteering and motivation for volunteering. In the empirical part I first formulated the main and sub research questions. I described the qualitative research strategy as the chosen research method. I have defined the unit under scrutiny and observation unit and I specified the criteria for selection of research units. As the method of data collection I chose the directed interviews. I conducted the research interviews with nine respondents - eight volunteers and a coordinator of the Volunteer Centre of Regional Charity. In order to ensure discretion the whole research was anonymous. Based on the obtained data analysis I answered four sectional research questions and the main research question: "What is the motivation of volunteers in the Regional Charity for their volunteer activities", by which I met the objective of my work.
96
Jmenný rejstřík Anzenbacher A., 13, 84
Musil L., 31, 85
Baštecká O., 30, 84
Nakonečný M., 7, 8, 9, 10, 11, 12, 85
Bergerová M., 15, 84
Opatrný M., 86
Disman M., 39, 84
Popielski K., 85
Esmond J., 28, 33, 86
Pospíšilová T., 84
Frankl V.E., 12, 13, 84
45, 51, 54, 68, 69, 73, 76, 79, 89, 116, 150
Frič P., 15, 16, 17, 19, 22, 23, 24, 25, 26, 31, 32,
Schmidbauer W., 85
33, 76, 77, 84
Slaměník I., 86
Haičman O., 40, 85
Slowík J., 85
Hartl P., 7, 8, 12, 84
Sozanská O., 85
Hartlová H., 7, 8, 12, 84
Stroebe W., 22, 23, 25, 32, 84
Hendl J., 39, 40, 42, 84
Ševčíková S., 1, 12, 85
Hewstone W., 22, 23, 25, 32, 84
Švancara J., 7, 8, 9, 11, 12, 85
Křišťan A., 31, 85
Švestková R., 17, 18, 86
Maryšková J., 13, 86
Tošner J., 15, 16, 17, 18, 19, 27, 29, 85
Maslow A. H., 9, 12, 85
Výrost J., 22, 86
Matoušek O., 16, 30, 85
Whitmore J., 9, 86
Millerová A., 30, 85
Záškodná H., 22, 25, 32, 33, 86
Mojţíšová A., 22, 25, 32, 33, 86
Ţiţlavský M., 39, 86
Müllerová M., 16, 85
97
Věcný rejstřík altruismus, 22, 23, 24, 25, 26, 79
modely dobrovolnictví, 17
dobrovolnictví, 6, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20,
motivace, 6, 7, 8, 9, 11, 12, 13, 17, 22, 24, 25,
22, 24, 25, 26, 27, 29, 31, 32, 33, 34, 35, 36,
27, 31, 32, 33, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 48, 49,
38, 41, 42, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52,
50, 51, 76, 77, 79, 80, 82, 85, 96, 146
53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 65,
motivy, 6, 7, 8, 11, 13, 14, 20, 24, 25, 29, 30,
70, 71, 72, 73, 74, 76, 77, 79, 80, 81, 82, 84,
32, 33, 34, 35, 37, 38, 44, 51, 52, 53, 54, 55,
86, 89, 90, 91, 92, 94, 95, 97, 105, 106, 107,
60, 63, 74, 75, 76, 78, 79, 80, 95, 141
108, 114, 115, 116, 118, 119, 122, 123, 124,
potenciálně rizikové motivy, 30, 34, 80, 81
125, 126, 127, 129, 130, 131, 132, 134, 136,
potřeby, 8, 9, 10, 11, 14, 18, 23, 25, 29, 30, 31,
137, 138, 139, 140, 141, 142, 143, 144, 145,
45, 51, 54, 68, 69, 73, 76, 79, 89, 116, 150
147, 149
prosociální chování, 16, 22, 23, 32, 76, 79
egoismus, 25, 26
prosociální osobnost, 25
hodnoty, 10, 31, 33, 36, 37, 46, 50, 51, 84, 107,
syndrom pomocníka, 29, 96
119, 120, 121
teorie motivace, 11, 12
Charita, 40, 49, 51, 57, 58, 59, 60, 61, 67, 68,
typy dobrovolnictví, 17, 79
69, 70, 73, 78, 102, 103, 111, 123, 124, 127, 133, 134, 136, 139, 140
98
Přílohy Příloha č.1 FUNKČNÍ ANALÝZA DOBROVOLNICTVÍ (Volunteer Function Inventory) – VFI. Funkční přístup k motivaci dobrovolníků Předpoklady: 1. Lidé jsou cílevědomí, orientovaní na cíle – dobrovolníci se věnují dobrovolnické práci kvůli uspokojování osobních cílů 2. Různí lidé mohou dělat podobné činnosti z různých důvodů – dobrovolníci mohou poskytovat stejnou dobrovolnickou činnost pro stejnou organizaci z různých důvodů 3. Kaţdý jedinec můţe být motivován více neţ jednou potřebou/cílem – kaţdý dobrovolník se můţe pokoušet uspokojovat dvě či více potřeb/cílů jednou činností v organizaci 4. Výsledek závisí na tom, jak příleţitosti nabízené organizací odpovídají potřebám a cílům dobrovolníka – úspěšný nábor, uspokojení a udrţení dobrovolníků je spojeno s tím, jak vlastní dobrovolnická zkušenost můţe naplnit dobrovolníkovi motivátory – cíle a potřeby Motivace k dobrovolnictví: Hodnotové funkce Člověk je dobrovolníkem kvůli vyjádření nebo jednání v souladu s důleţitými hodnotami – jako např. humanismus, pomáhání těm, kteří měli méně štěstí Funkce porozumění a
Dobrovolník hledá větší porozumění světu a/nebo chce
chápání
procvičit zkušenosti, které často nepouţívá
Funkce zlepšování a
Prostřednictvím dobrovolnictví hledá psychologický
rozvoje
rozvoj a růst
Kariérní funkce
Dobrovolník chce získat zkušenosti relevantní pro jeho budoucí kariéru
Sociální funkce
Dobrovolník chce posílit své sociální vazby
99
Protektivní funkce
Jedinec vyuţívá dobrovolnictví k omezení negativních pocitů, jako je např. pocit viny
Dotazník Dobrovolnictví Dále najdete dvě sady otázek týkající se vašich zkušeností jako dobrovolníka. První sada – Důvody k dobrovolnictví – představuje 30 důvodů proč se lidé stávají dobrovolníky a ptají se na indikaci důleţitosti pro vás v konkrétní dobrovolnické organizaci/situaci Druhá sada – Výsledky dobrovolnictví – prezentuje 18 výstupů/výsledků dobrovolnictví a táţe se, jaké s těmito výstupy máte zkušenosti.
100
Důvody k dobrovolnictví Pouţijte 7-bodovou škálu, indikujte prosím, jak důleţitý nebo přesný je kaţdý z následujících důvodů dobrovolnictví pro vás, kdyţ děláte práci pro svoji dobrovolnickou organizaci. Výsledek poznamenejte ke kaţdé otázce. Nedůleţitý/neodpovídající 1 2 3 4 5 6 7 Velmi důleţitý/přesný Rating Číslo Otázka 1. Dobrovolnictví mi můţe pomoci se dostat do organizace, kde bych rád pracoval 2. Můj přítel je dobrovolník 3. Pomáhám těm, kteří měli méně štěstí neţ já 4. Moji blízcí chtějí, abych se věnoval dobrovolnické práci 5. Dobrovolnictví mi umoţňuje se cítit důleţitým 6. Sdílím s přáteli zájem o obecní sluţbu 7. Nezáleţí na tom, jak špatně se cítím, dobrovolnictví mi pomáhá zapomenout 8. Opravdu se zajímám o skupinu, které slouţím 9. Díky dobrovolnictví se cítím méně osamělý 10. Mohu získat nové kontakty, které mi mohou pomoci v další kariéře 11. Dobrovolnictví mně zbavuje pocitu provinění, ţe jsem úspěšnější neţ ostatní 12. Mohu se naučit více o tom, v čem pracuji 13. Dobrovolnictví zvyšuje moji sebeúctu 14. Dobrovolnictví mi umoţňuje dosáhnout nové úhly pohledu na věci 15. Dobrovolnictví mi umoţňuje prozkoumat různé moţnosti budoucí kariéry 16. Cítím soucit k potřebným 17. Mí blízcí hodnotí vysoko dobrovolnickou práci 18. Dobrovolnictví mi umoţňuje zkušenost „z první ruky“ 19. Cítím, ţe je důleţité pomáhat druhým 20. Dobrovolnictví mi pomáhá překonat osobní problémy 21. Dobrovolnictví mi pomůţe uspět ve zvolené profesi 22. Umím dělat něco pro případ/pomoc, která mně zajímá 23. Dobrovolnictví je důleţitá aktivita pro lidi, které dobře znám 24. Dobrovolnictví je dobrý únik před vlastními problémy 25. Můţu se naučit, jak jednat s různými lidmi 26. Díky dobrovolnictví se cítím uţitečný 27. Díky dobrovolnictví mám ze sebe lepší pocit 28. Dobrovolnická zkušenost bude vypadat dobře v mém ţivotopise 29. Dobrovolnictví je cesta k získání nových přátel 30. Mohu pochopit své silné stránky
101
Výsledky dobrovolnictví Pouţijte 7-bodovou škálu níţe k vyjádření ne/souhlasu s výrokem. Buďte prosím přesní a otevření. Plně souhlasím 1 2 3 4 5 6 7 Plně nesouhlasím Rating Číslo Otázka 31. Dobrovolnictvím v této organizaci získávám kontakty, které mi mohou pomoci v další kariéře 32. Lidé, které dobře znám, vědí, ţe jsem dobrovolníkem v této organizaci 33. Lidem, o které se opravdu zajímám, je pomáháno prostřednictvím mé dobrovolnické práce v organizaci 34. Díky dobrovolnictví v organizaci mám ze sebe lepší pocit 35. Dobrovolnictví v této organizaci mi dává moţnost uniknout mým problémům 36. Díky dobrovolnictví v organizaci jsem se naučil jednat s pestrou škálou lidí 37. Jako dobrovolník v organizaci mám moţnost prozkoumat různé varianty budoucí kariéry 38. Mí přátelé zjistili/vědí, ţe jsem dobrovolník 39. Díky dobrovolnictví v organizaci dělám něco, v co věřím 40. Prostřednictvím práce dobrovolníka v organizaci zvyšuji svoji sebeúctu 41. Díky dobrovolnictví v organizaci jsem mohl udělal něco se svými osobními problémy 42. Mohl jsem se naučit více v oblasti, ve které dělám dobrovolnickou činnost 43. Uţívám si svoji dobrovolnickou zkušenost 44. Mé dobrovolnictví mně naplňuje 45. Zkušenost s dobrovolnictvím je něco, co stojí za námahu 46. Díky dobrovolnictví v organizaci mohu přispět k něčemu důleţitému 47. Díky dobrovolnictví v organizaci jsem hotov přispívat k dobru 48. Za rok od tohoto okamţiku budete (zakrouţkujte prosím nejpravděpodobnější): A. Dobrovolníkem v této organizaci B. Dobrovolníkem v jiné organizaci C. Nebudu dobrovolníkem
102
Hodnotící list VFI Kariéra
otázka odpověď
1
10
15
21
28
Součet
VFI Sociální
otázka odpověď
2
4
6
17
23
Součet
VFI Hodnoty
otázka odpověď
3
8
16
19
22
Součet
VFI Porozumění
otázka odpověď
12
14
18
25
30
Součet
VFI rozvoj
otázka odpověď
5
13
26
27
29
Součet
otázka odpověď
7
9
11
20
24
Součet
47
Součet
Růst,
VFI Ochrana
Výsledky Kariéra Výsledky Sociální Výsledky Hodnoty Výsledky Růst, Rozvoj Výsledky Ochrana Výsledky Porozumění Uspokojení, Satisfakce
otázka odpověď
(poloţka 31 a 37) (poloţka 32 a 38) (poloţka 33 a 39) (poloţka 34 a 40) (poloţka 35 a 41) (poloţka 36 a 42) 43
44
___ +___= ___ +___= ___ +___= ___ +___= ___ +___= ___ +___=
45
Dlouhodobý zájem (otázka 48) ____
103
46
Příloha č.2 ROZHOVOR PODLE NÁVODU Otázky Charakteristika respondenta: Muţ/ţena Věk: Doba působení jako dobrovolník: Zaměstnaný/á, nezaměstnaný/á Místo dobrovolnického působení: Kdyţ jste uvaţoval/a o tom, ţe se stanete dobrovolníkem: -
co bylo tím, co vás přivedlo k rozhodnutí stát se dobrovolníkem?
-
jaký jste měl/a vzor v dobrovolnictví?
-
jaký jste měl/a pocit z toho, jak lidé kolem vás vnímají dobrovolnictví?
-
hovořil/a jste s přáteli, známými někdy o dobrovolnictví, o tom jak ho vnímají, co si myslí o práci dobrovolníků?
-
věnoval/a jste i dříve svůj čas pravidelné pomoci někomu, kdo to potřeboval (mimo vaši rodinu)?
-
oslovila vás nějak činnost konkrétní organizace ve které nyní působíte?
-
bylo pro vás rozhodující pracovat pro konkrétní organizaci?
-
měl/a jste nějaké představy o tom, jak byste mohl/a ovlivnit činnost této organizace?
-
bylo pro vás rozhodující pracovat s konkrétní skupinou klientů?
-
měl/a jste představu, ţe byste chtěl/a uplatnit v dobrovolné činnosti některé svoje konkrétní dovednosti, znalosti, schopnosti?
-
lákalo vás, ţe se při dobrovolné činnosti se něco nového naučíte, dozvíte?
-
měl/a jste představu, ţe budete pracovat v kolektivu lidí, nebo to pro vás nebylo rozhodující?
-
hrálo dobrovolnictví nějakou roli ve vašem profesním ţivotě?
-
přemýšlel/a jste někdy nad smyslem toho dělat nezištně něco pro druhé?
-
hrála ve vašem rozhodnutí nějakou roli náboţenská otázka?
-
co si myslíte o názoru, ţe nezištná pomoc druhým by měla být povinností
104
člověka? -
měl/a jste nějaké představy a touhy, které měly být naplněny dobrovolnictvím, o kterých jsme ještě nemluvili? Jaké?
-
byla nějaká jiná vnější okolnost, která vás k dobrovolnictví přivedla? Jaká?
Kdyţ jiţ působíte jako dobrovolník: -
co vám osobně dobrovolnictví přináší?
-
má na vaše pokračování v dobrovolné činnosti vliv to, ţe působíte v konkrétní organizaci?
-
má na vaše pokračování v dobrovolné činnosti vliv to, ţe pracujete s konkrétní skupinou klientů?
-
jaký je to pro vás pocit, kdyţ vyslovíte slova „jsem dobrovolník“?
-
vědí lidé ve vašem okolí, ţe jste dobrovolníkem?
-
jak lidé (rodina, přátelé, cizí lidé) reagují na to, kdyţ jim řeknete, ţe působíte jako dobrovolník?
-
co pro vás znamená být dobrovolníkem v rámci organizace?
-
je pro vás důleţité, ţe vaši dobrovolnickou práci někdo koordinuje a řídí?
-
ovlivňujete nějak svou pracovní náplň?
-
myslíte si, ţe dobrovolník můţe nějak ovlivnit činnost organizace, ve které působí?
-
má podle vašeho názoru dobrovolník moţnost podílet se na veřejném ţivotě?
-
splnila se vám očekávání, která jste měl před započetím dobrovolnické činnosti?
-
nastalo něco, co jste nečekal, nějaký příjemný pocit, záţitek?
-
nastalo něco, co jste nečekal, nějaký negativní, nepříjemný záţitek?
-
co by mohlo ovlivnit vaše rozhodnutí pokračovat v dobrovolnictví?
-
máte pocit, ţe je dobrovolnictví dostatečně oceňováno?
Potenciálně rizikové motivy k dobrovolnictví Z podstaty tématu není tato oblast vhodná k formulaci konkrétních otázek. Je to kategorie motivů, které však mohou vyplynout na základě analýzy rozhovorů s respondenty. Budu si proto všímat, zda v motivech, které dobrovolníci uvádějí v rámci rozhovoru,
105
nespatřuji některé z prvků nevhodné motivace, která můţe negativně ovlivňovat jejich činnost, např.: -
potřebu řešit své osobní problémy (syndrom pomocníka, neuspokojivé vztahy v rodině apod.)
-
snahu „něco si zaslouţit“,
-
touhu se pro druhého obětovat,
-
potřebu hledání vlastní rovnováhy,
-
touhu uplatnit svůj vliv na klienta, zneuţití pomáhajícího vztahu k proselytismu.
106
Příloha č.3 Tabulka č. 6.1 Údaje o respondentech výzkumu a rozhovorech s nimi Identifikační
Pohlaví,
kód
profesní
dobrovolnictví
respondenta
stav
v Charitě
D1
ţena, v
věk
65
Délka
2,5 roku
důchodu
Místo působení
Místo konání
Délka rozhovoru
rozhovoru dochází pravidelně za klientkou
návštěvní
domácí hospicové péče a
místnost Charity
45 minut
navštěvuje seniory v domově důchodců. D2
muţ,
34
4 roky
nezam.
doučuje děti, věnuje se s nimi
návštěvní
volnočasovým aktivitám.
místnost Charity
40 minut
Působil také v charitním Šatníku. Příleţitostně pomáhá i na jednorázových akcích Charity. D3
ţena,
38
2 roky
dochází k pacientům do LDN
restaurace
45 minut
33
1 rok
docházela jako dobrovolnice na
návštěvní
30 minut
dětské oddělení nemocnice,
místnost Charity
zam. D4
ţena, MD
nyní (na MD) se plánuje zapojit do programu sousedské pomoci. D5
ţena,
55
1 rok
zam. D6
ţena,
18
2 roky
student
pracuje jako dobrovolnice
městská
s romskými dětmi
knihovna
40 minut
pracuje jako dobrovolnice ve
stacionář
25 minut
gymnázium
20 minut
působí jako dobrovolnice ve
domácnost
30 minut
stacionáři pro mentálně
respondentky
stacionáři pro mentálně postiţené klienty.
D7
ţena,
17
1 rok
student
dochází jako dobrovolnice k pacientům na LDN a doučuje děti.
D8
ţena, MD
33
4 roky
postiţené klienty na pozici muzikoterapeuta. K9
ţena
Koordinátorka dobrovolnického
návštěvní
centra
místnost Charity
107
45 minut
Stať Tématem mé diplomové práce je problematika dobrovolnictví, konkrétně otázka motivace k dobrovolnické činnosti u dobrovolníků působících v organizaci Charita. Dobrovolnictví leţí stále poněkud mimo zájem české společnosti, přestoţe má v mnoha oblastech svůj nezastupitelný význam. Nastupuje často tam, kde jej sebefunkčnější sociální stát nemůţe nahradit. Dobrovolnictví však není přínosem pouze pro ty, jimţ pomáhá, ale je také zdrojem vnitřního naplnění a radosti těm, kteří se dobrovolnictví věnují. Dobrovolnictví, stejně jako celá společnost, prochází vývojem a vyvíjí se i motivy, které dobrovolníky vedou k jejich činnosti. Chtěla jsem zjistit, co přivedlo dobrovolníky Oblastní charity, ve které jsem prováděla výzkum, k jejich práci, a jaké motivy ovlivňovaly jejich rozhodnutí u dobrovolnictví dlouhodobě setrvat. Mým cílem bylo také odhalit případné potenciálně rizikové prvky jejich motivace. První část své práce jsem věnovala teoretickému vymezení pojmů, které jsou v kontextu jejího tématu významné. V první kapitole o motivaci jsem definovala kromě motivace i pojmy motivy a potřeby, které s tématem úzce souvisí, a následně jsem se zabývala různými pojetími podstaty lidského chování a teoriemi motivace. Ve druhé kapitole jsem definovala pojmy dobrovolnictví a dobrovolník. Dále jsem provedla kategorizaci dobrovolnictví a uvedla typy dobrovolnictví zmiňované v odborné literatuře. Věnovala jsem se také historickému kontextu dobrovolnictví i jeho současnosti. Na závěr nastínila právní rámec dobrovolnictví v ČR. Třetí kapitola se jiţ zabývala konkrétně motivací k dobrovolnictví. Definovala jsem v ní termíny prosociální chování a altruismus, které jsou pro motivaci k dobrovolnictví zásadní. Uvedla jsem některé v literatuře zmiňované kategorizace motivace k dobrovolné činnosti, popsala pozitivní, negativní i potenciálně rizikové faktory ovlivňující tuto motivaci. Porovnala jsem psychologický a sociologický přístup k výzkumu motivace dobrovolníků a popsala jejich odlišnosti. Dále jsem uvedla některé teoretické koncepty výzkumu motivace. Shrnutím teoretických poznatků kaţdé ze tří uvedených kapitol byla vţdy inspirace pro terénní část výzkumu, kde jsem vymezila konkrétní tématické okruhy, které jsem v tomto kontextu povaţovala za relevantní.
108
Poznávacím cílem mé diplomové práce bylo zodpovědět hlavní výzkumnou otázku „Jaká je motivace dobrovolníků Oblastní charity T. k jejich dobrovolnické činnosti?“ Na základě poznatků získaných studiem odborné literatury jsem nejprve zformulovala čtyři dílčí výzkumné otázky, které mi k odpovědi na hlavní výzkumnou otázku měly napomoci: DVO 1: „Jaké byly u respondentů výzkumu vnitřní motivy jejich rozhodnutí stát se dobrovolníkem?“ DVO 2: „Jaké byly u respondentů výzkumu vnější motivy jejich rozhodnutí stát se dobrovolníkem?“ DVO 3: „Které faktory působí na motivaci respondentů v průběhu jejich dobrovolnické činnosti a jak ovlivňují jejich rozhodnutí věnovat se dobrovolnictví dlouhodobě?“ DVO 4: „Které faktory motivace respondentů jsou potenciálně rizikové?“ Jednotlivé DVO jsem operacionalizovala tak, ţe jsem zkoumané skutečnosti převedla do podoby pozorovatelných indikátorů, ze kterých jsem vycházela při formulaci otázek pro návod rozhovoru s respondenty výzkumu. Při zkoumání motivů dobrovolníků jsem vycházela ze dvou perspektiv pohledu na moţné základy jejich motivace. První z východisek bylo to, ţe k dobrovolnické činnosti vedou člověka jeho psychologické potřeby a motivy s těmito potřebami související. Zajímalo mě tedy, nakolik je rozhodnutí dobrovolníků motivováno těmito vnitřními motivy, například potřebou uspokojit touhy po nových zkušenostech a informacích, uplatnění stávajících dovedností či potřebou aktivního a smysluplného trávení volného času. Zajímala mě přítomnost motivů související s profesní kariérou dobrovolníka (ať uţ je to snaha získat dovednosti a vědomosti uplatnitelné v budoucnu na trhu práce, či přímo snaha získat práci v konkrétní organizaci). Kladla jsem si otázku, nakolik hrají roli motivy, jako je potřeba sebeúcty a seberealizace, potřeba psychologického růstu, potřeba uznání ze strany druhých či motivy související s oblastí ţivotních hodnot, například potřeba nalézt smysl vlastního ţivota, altruistická a humanitární motivace nebo touha pomáhat druhým ve jménu náboţenského vyznání. Další skupinou moţných motivů k dobrovolnictví jsou motivy vycházející z podstaty člověka jako sociální bytosti. Snaţila jsem se porozumět tomu, jakou roli hrají v rozhodování respondentů pro dobrovolnictví motivy závislé na jejich sociálním prostředí, jako potřeba někam patřit, potřeba naplnění určitých společenských norem a
109
nepsaných pravidel, potřeba uznání ze strany druhých lidí a získání prestiţe ve společnosti či potřeba vlivu nebo úspěchu. Zajímal mě také význam organizačního rámce a profesionálního manaţování jejich činnosti pro jejich rozhodování působit jako dobrovolníci a naopak důleţitost uplatnění jejich individuálních potřeb autonomie a svobody. Všímala jsem si mimo jiné i toho, zda se v motivaci dobrovolníků neobjevují některá potenciálně riziková témata, například potřeba řešit osobní problémy, útěk a ochrana před negativními pocity o sobě samém či jiné nevhodné motivy, které by se případně mohly negativně odrazit v jejich činnosti a ohrozit je samé nebo ty, se kterými pracují. Pro svůj výzkum jsem zvolila kvalitativní výzkumnou metodu, která umoţňuje proniknout do podstaty zkoumaného problému, porozumět souvislostem. Z metod kvalitativního výzkumu jsem se rozhodla pro rozhovor podle návodu, kde jsou předem specifikovány náměty a předměty, které má rozhovor pokrýt. To zvyšuje úplnost dat a činí to jejich sběr systematičtějším, čímţ je usnadněno jejich srovnávání. Výzkum jsem, za účelem dosaţení maximální diskrétnosti a tím i otevřenosti výpovědí jednotlivých respondentů, anonymizovala. Vhodné respondenty z řad dobrovolníků působících v Dobrovolnickém centru Oblastní charity, jsem pro svůj výzkum vybírala technikou záměrného výběru. V rámci snahy o maximální moţnou porovnatelnost výstupů výzkumných rozhovorů, jsem kritéria pro výběr respondentů stanovila tak, ţe a) jejich dobrovolnictví musí mít dlouhodobější charakter (jejich minimální působení v organizaci je 1 rok, nejedná se o jednorázové dobrovolníky), b) jejich činnost v rámci dobrovolnictví probíhá v přímém kontaktu s klienty (nejedná se tedy například o dobrovolníky pomáhající s administrativou, technickými záleţitostmi a podobně). S přihlédnutím k výše uvedeným kritériím jsem s ţádostí o rozhovor oslovila 8 dobrovolníků. Z důvodu triangulace výzkumu je jednou z respondentek rozhovorů také koordinátorka Dobrovolnického centra Charity. Všichni respondenti byli obeznámeni s účelem mého výzkumu a všichni s účastí v tomto výzkumu souhlasili. Na základě analýzy dat hloubkových rozhovorů, které jsem s respondenty vedla, jsem došla k následujícím závěrům, které jsou současně odpovědí na hlavní výzkumnou
110
otázku mého výzkumu „Jaká je motivace dobrovolníků Oblastní charity T. k jejich dobrovolnické činnosti.“ Jako nejvýznamnější pro vnitřní motivaci k započetí činnosti dobrovolníka se ukázaly altruistické motivy spojené se zájmem o potřeby druhého. Ve své osobní motivaci je zmínilo všech osm respondentů. Druhým nejčastěji zmiňovaným vnitřním motivem byla moţnost navazovat nové vztahy, která byla podstatná pro sedm z osmi respondentů a potřeba mít dobrý pocit za sebe sama, kterou uvedlo šest z osmi respondentů. To potvrzuje názor, ţe prosociální chování pramení jak ze snahy dosáhnout vlastního cíle (egoisticky motivované chování), tak ze snahy pomoci druhému (altruisticky motivované chování) a ţe motivace dobrovolníků je nejčastěji kombinací obou těchto snah (Rochester, in Frič, Pospíšilová, 2010). Pět respondentů dávalo své rozhodnutí pro dobrovolnictví do souvislosti s hodnotami spojenými s vírou. To koresponduje se skutečností, ţe pro věřícího člověka je důleţitým motivačním zdrojem zvěst evangelia a důvěra v to, ţe ţivot má vyšší smysl, kterým je Bůh (Maryšková, 2011). Méně často uváděnými vnitřními motivy bylo smysluplné trávení volného času (tři respondentky), snaha získat nové znalosti, zkušenosti a dovednosti (tři respondentky), záměr zúročit své předchozí znalosti a dovednosti (dvě respondentky) a snaha získat zaměstnání (dva respondenti). Dva z respondentů uvedli mezi svými motivy ještě potřebu psychologického růstu a potřebu sebeuplatnění. Jako nejčastější vnější motivaci pro rozhodnutí stát se dobrovolníkem uváděli respondenti vliv příkladu přátel či rodiny. Z osmi respondentů ji označilo pět. Pokud jde o organizační kontext dobrovolnictví, pět respondentů uvedlo, ţe v jejich rozhodování pro dobrovolnictví nebylo podstatné, pod kterou organizací budou působit, pro tři byla tato skutečnost důleţitá. Pět respondentek udává, ţe se s Dobrovolnickým centrem nijak pravidelně formálně nekontaktuje, tři respondenti popisují tento kontakt jako pravidelný. Tři respondenti však uvádí, ţe jsou s pracovnicemi Dobrovolnického centra v osobním kontaktu jako přátelé. Podle Friče a Pospíšilové (2010) je taková situace běţná v rámci komunitního dobrovolnictví, kdy si dobrovolnická centra zachovávají komunitní charakteristiky a jejich základ tvoří osobní přátelské vztahy.
111
Na otázky týkající se koordinace a manaţování dobrovolnické činnosti ze strany organizace odpovědělo pět respondentů, ţe si náplň své činnosti řídí sami, dvě respondentky konzultují pouze nutné organizační záleţitosti a pouze jedna respondentka uvádí, ţe dostává konkrétní zadání úkolů. Jako významná se také ukázala skutečnost, ţe respondenti měli dopředu jasnou představu o náplni dobrovolnické činnosti a o klientské skupině, se kterou by chtěli pracovat. V tomto smyslu se vyjádřilo sedm z osmi respondentů. V uvedených skutečnostech spatřuji určitou kombinaci prvků reflexivního a kolektivního modelu dobrovolnictví. Podle Tošnera a Sozanské (2006) je pro kolektivní dimenzi dobrovolnictví typický stabilní styl dobrovolnické participace spojený s členstvím v konkrétní organizaci, úzká vazba na komunitu a emoční vazby na členy organizace. U dobrovolníků převaţuje normativní a altruistická motivace. Tyto prvky lze u respondentů mého výzkumu spatřovat, zároveň je však zřejmý jejich příklon k poţadování větší autonomie, svobody a nezávislosti na profesionálním manaţování jejich činnosti, coţ jsou prvky reflexivního dobrovolnictví. Taková situace koresponduje s tím, jak současné trendy dobrovolnictví popisuje Frič (2011). Podle něj v současnosti dávají dobrovolníci často přednost působení v malých organizacích, ve kterých vládnou neformální vztahy, před profesionálním manaţováním, a stoupá tak význam komunitního dobrovolnictví. Dále jsem sledovala faktory působící na motivaci respondentů v průběhu dobrovolnické činnosti. Prvním z nich byla míra naplnění počátečních očekávání respondentů od dobrovolnictví. Jako své představy, se kterými do dobrovolnictví vstupovali, uváděli respondenti nejčastěji moţnost práce s lidmi a moţnost jim pomoci, budování vzájemného vztahu s klienty a očekávání pozitivní odezvy a radosti těchto lidí (šest respondentů). Jedna respondentka chtěla získat zkušenosti pro studium, jedna chtěla vyuţít svých odborných znalostí při práci s klienty. Všem respondentům se, podle jejich vyjádření, tato jejich očekávání naplnila. Dalším ze sledovaných faktorů byla zpětná vazba nejbliţšího sociálního okolí. Tři z respondentek vnímají odezvu jako podporující a pozitivní, v ostatních případech je reakce blízkého okolí neutrální. Nikdo z respondentů však nehovoří o tom, ţe by tyto skutečnosti nějakým způsobem měnily nebo ovlivňovaly jeho rozhodnutí pro dobrovolnictví. Určité negativní nebo nedůvěřivé reakce zaznamenaly během svého
112
dobrovolnictví pouze dvě respondentky, obě tyto zkušenosti byly v rámci pracovního kolektivu. Respondentky však uvedly, ţe je tato zkušenost od dobrovolnictví nijak neodradila. Pokud jde o uznání a ocenění ze strany širší společnosti, ţádný z respondentů nezmínil, ţe by v jeho rozhodování pro dobrovolnictví nebo pro jeho rozhodnutí u dobrovolnictví setrvat hrála tato okolnost nějakou roli. Sedm z respondentů vnímá hlavní význam své dobrovolnické činnosti především v přínosu pro konkrétního člověka, důleţitá je pro ně především pozitivní odezva a ocenění od člověka, kterému pomáhají. Pozitivní reakci v tomto ohledu zaznamenali všichni respondenti. Jako významný faktor rozhodování se pro pokračování v dobrovolnické činnosi se ukázala oblast individuálních vlivů. Šest respondentů zmiňuje jako to, co by v budoucnu mohlo ovlivnit či znemoţnit jejich dobrovolnickou činnost, otázku volného času a péče o rodinu. U dvou respondentek je touto okolností zdraví vlastní a členů rodiny. Poslední oblastí mého výzkumného zájmu byla případná existence potenciálně rizikových motivů u respondentů výzkumu, které mohly způsobit obtíţe jak jim samotným, tak jejich klientům. U sedmi z osmi respondentů jsem takové motivy nenašla. Podle mého názoru, bylo moţné je identifikovat u jednoho respondenta. Za potenciálně rizikové povaţuji v tomto případě indikátory osamělost a z ní pramenící touha po přátelství, pocit vlastní nenahraditelnosti, touha obětovat se pro druhé a touha uplatnit svůj vliv na klienta. Domnívám se, ţe by byla vhodná konzultace se supervizorem nebo psychologem. Někteří autoři koncept validity v souvislosti s kvalitativním výzkumem zcela odmítají a nahrazují jej jinými kritérii hodnocení a interpretace kvalitativních dat (Čermák, Štěpaníková, 1997). Pokud jde o validitu mnou provedeného výzkumu, vyuţila jsem pro její posouzení konceptů důvěryhodnosti, přenositelnosti, hodnověrnosti a objektivity, které pro posuzování validity kvalitativního výzkumu navrhují Lincoln a Guga (1985, in Hendl 2005). Důvěryhodností je myšlena přesnost identifikace a popisu předmětu zkoumání. Autoři označují jako jedno z kritérií, které pozitivně ovlivňuje důvěryhodnost výzkumu, jeho triangulaci, konkrétně triangulaci datovou41. Za účelem získání dalších dat 41
Triangulace je potvrzování výsledků jinými metodami. Datovou triangulaci definuje Denzin (1989, in Hendl 2005, s.149) jako
113
z odlišných zdrojů, jsem vedla kromě osmi rozhovorů s dobrovolníky také rozhovor s koordinátorkou Dobrovolnického centra, které jejich činnost organizuje a zaštiťuje. Vyuţila jsem také moţnosti studia písemných dokumentů, týkajících se jednotlivých respondentů, které Dobrovolnickém centrum archivuje. Jednalo se o kopie dobrovolnických smluv a o dotazníky, které zájemci o dobrovolnictví vyplňují. Přenositelnost výzkumu je jedním z limitů kvalitativního výzkumu. Jeho výsledky nemohou být zobecnitelné na populaci a do jiného prostředí. Lincoln a Guga (1985, in Hendl 2005) upozorňují, ţe odpovědnost za rozhodnutí o zobecnění výsledků výzkumu se přenáší na osobu, která chce toto zobecnění provést. Úkolem výzkumníka je poskytnutí takových dat, která umoţňují takové rozhodnutí udělat. Hodnověrnost a objektivitu výsledků výzkumu můţe ovlivnit zkreslení ze strany výzkumníka (v podobě ovlivnění jeho preferencemi či subjektivními teoriemi, které mohou ovlivnit například výběr výzkumných otázek nebo oprávněnost závěrů) nebo ze strany respondentů (zatajování, zkreslování informací) (Hendl, 2005). Vzhledem k tomu, ţe sama působím jako dobrovolnice, existuje potenciální riziko, ţe své vlastní zkušenosti promítnu do svého výzkumu. Tomuto riziku jsem se snaţila předejít tím, ţe jsem při formulaci otázek důsledně vycházela ze studia odborné literatury a konfrontovala svůj pohled s perspektivou dalších výzkumů, které byly v této oblasti vedeny. Pokud jde o objektivitu výpovědí respondentů, snaţila jsem se, jak uţ jsem uvedla, dosáhnou maximální diskrétnosti a jejich pocitu bezpečí tím, ţe jsem celý výzkum anonymizovala. Výsledky svého výzkumu poskytnu pracovníkům Dobrovolnického centra zkoumané Oblastní charity. Jsem si vědoma, ţe přenositelnost závěrů tohoto kvalitativního výzkumu je omezená. Přes moji snahu poskytnout co nejkvalitnější výzkumná data a jejich podrobnou analýzu, nemohou být výsledky zobecnitelné na širší populaci a do jiného prostředí. Pokusím se však shrnout svá zjištění tak, aby mohla poslouţit pracovníkům Dobrovolnického centra této konkrétní Oblastní charity jako zpětná vazba jejich dosavadní práce s dobrovolníky a jako moţná inspirace pro zacílení budoucích aktivit. V prvotních impulsech rozhodování stát se dobrovolníkem, jsou u respondentů silně zastoupeny především vnitřní altruistické motivy a potřeba mít dobrý pocit ze sebe „pouţití různých datových zdrojů“ (v kvalitativním výzkumu např. kromě rozhovorů i vizuální data).
114
sama. Mezi vnějšími podněty hrál značnou roli osobní příklad a podpora jejich přátel a rodiny, avšak důleţitým se ukázal také vliv popularizačních a informačních aktivit ze strany Dobrovolnického centra, které stály u bezprostředního rozhodnutí mnoha dobrovolníků učinit první skutečný krok směrem k dobrovolnictví. Tato pozitivní zpětná vazba potvrzuje správnost a účinnost těchto aktivit Oblastní charity. Následující postřehy a jejich zohlednění při profesionální práci s dobrovolníky, mohou podpořit jejich motivaci k dlouhodobému setrvání u dobrovolné činnosti. Ze závěrů výzkumu je patrné, ţe pro respondenty je důleţitý pocit svobody, autonomie a nezávislosti na profesionálním manaţování, ţe mají konkrétní představu o náplni své práce a o cílové skupině klientů, kterým se chtějí věnovat. Je proto důleţité s tímto fenoménem počítat a v rámci moţností organizace těmto jejich představám vyjít vstříc. Poměrně výrazná je u respondentů také potřeba osobnostního růstu a profesního rozvoje, který jim umoţňuje účast na seminářích, pravidelných supervizích a dalších vzdělávacích aktivitách. Je proto dobré, kdyţ takové akce pro ně Dobrovolnické centrum pořádá. Zájem dobrovolníků o výměnu zkušeností a záţitků z jejich činnosti a celkově o vzájemné sdílení se s ostatními dobrovolníky, můţe být saturována vytvářením příleţitostí k jejich setkávání, například formou organizování společných akcí, výletů a podobně. Součástí vstupního rozhovoru v Dobrovolnickém centru není v současnosti rozhovor s psychologem, coţ můţe vést k tomu, ţe ne vţdy se včas odhalí výskyt potenciálně rizikových faktorů v motivaci uchazeče o dobrovolnictví a ten není korektně odmítnut. S tím je spojeno nebezpečí, ţe by v budoucnu mohlo dojít k ohroţení zájmů klientů či samotného dobrovolníka. Doporučení, které nechávám na závěr, se týká právě prevence výskytu potenciálně rizikových faktorů v motivaci dobrovolníků. Bylo by ţádoucí zajistit, aby přijímání kaţdého nového dobrovolníka byl přítomen psycholog,
který
odborně
jeho
motivaci
posoudí.
Rozhovory
dobrovolníků
s psychologem by byly v ideálním případě vhodné i v průběhu jejich dobrovolnické činnosti. Pracovníci Dobrovolnického centra si tuto potřebu uvědomují, avšak vzhledem
115
k rozpočtovým moţnostem organizace nemají prostor tuto situaci uspokojivě řešit. Zamýšlela jsem se nad touto skutečností a jako moţná cesta se mi jeví snaha o spolupráci s odborníky, kteří by tyto sluţby poskytli v rámci dobrovolnické aktivity. Hledání způsobu, jak tuto myšlenku zrealizovat a jak v tomto smyslu psychology v regionu oslovit, by mělo být předmětem diskuzí a „brainstormingu“ s pracovníky Dobrovolnického centra a vedení Oblastní charity.
116