Mlčeti zlato. Obsah třetího čísla: Slovo redakce. Milí čtenáři,

Mlčeti zlato

Slovo redakce

Milí čtenáři, jaro už je tady, všechno kvete a roste, všude je plno vůní a ptáčci zpívají o sto šest. Jak to ale vypadá v našich srdcích? Je tam také mnoho barev, květů, vůní a pěkných zvuků? Udělali jsme jarní úklid i tam, abychom byli připraveni na Velikonoce? Nad Velikonoci a tím, jak je dobře prožít, se zamyslíme spolu s týmačkou z Vesmíru Muškou, kterou jsme vám představili v minulém čísle Hromosvodu. V pozvánkách pro vás máme několik tipů, kde prožít Velikonoce trochu jinak. Také se dozvíte, kam jet na duchovní obnovu, kde můžete udělat dobré skutky prací, a také vám představíme novou poznávací diecézní hru Go & Play hiStory (GPS). V reportážích se společně s Eliškou a Kristýnou ohlédneme za večerem mladých v České Třebové a vikariátní poutí na Podskalu. V otaznících života najdete krátké zamyšlení k tématu povolání a o svoji cestu k nalezení svého povolání se s vámi rozdělí sestra Rita a sestra Petra. Ve vzdělávání se budeme opět věnovat II. vatikánskému koncilu s P. Pavlem Jägerem. Tentokrát se zaměříme na různé pohledy na koncil, a také na jeho kritiku. V portrétech osobností se vám představí týmáci z DCŽM Vesmír—Vojta a Žába. Oba dva už pro vás psali duchovní slovo v minulých číslech, ale teď se můžete dozvědět něco o tom, jak se dostali na Vesmír a co je baví. Milí čtenáři, přeji nám všem krásné prožití velikonočních svátků a radost ze zmrtvýchvstalého Ježíše Krista. Ať pro nás Velikonoce neskončí pondělím, ale dokážeme z nich žít mnohem déle. -mk-

Obsah třetího čísla: Slovo redakce .................... 2 Duchovní slovo .................. 3 Informace, pozvánky ........... 4 Reportáže ........................ 6 Otazníky života ................. 7 II. vatikánský koncil ........... 11 Vesmírný tým .................. 13 2

Zuby, nehty

Duchovní slovo

Velikonoce Co si pod nimi představíte? Mně se v hlavě začnou objevovat pojmy jako Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, Velikonoční neděle, taky pondělí, kdy dostanu pěkně na zadek, a pak dlouhých padesát dnů velikonoční doby. Jsou to také jedny z nejdůležitějších křesťanských svátků a záleží na nás, jak je prožijeme. A teď tedy otázka: Jak je prožít? Není to jen o tom, zúčastnit se nedělní mše svaté, chce to něco víc! Je fajn se v těchto dnech ztišit a trošku hloubat a přemýšlet, nenechat se pohltit všedními starostmi. Vypnout počítač a raději se pomodlit. Vnímat a prožívat Ježíšovu poslední večeři, cestu na Kalvárii, jeho smrt na kříži a vzkříšení. A taky: Zamyslet se nad tím, že každý den je pro mne dar. Není samozřejmé, že se ráno probudím. Vzít všechny své bolesti a těžkosti, které jsou pro mě mnohdy nepochopitelné, a svěřit je Ježíši. On mi s nimi pomůže, ale nesmím si je nechat jen pro sebe. Zpytovat svědomí. Co chci na sobě zlepšit? Co se mi nedaří? V čem Boha zklamávám? Mám možnost nového začátku! Hned teď. Utřídit si hodnoty. Co má v mém životě smysl? Bohatství? Rodina? Být pro druhé. Nemyslím jen na sebe? Komunikovat. Bůh čeká na chvíli, kdy mu řeknu, jak se mám, co mne těší a trápí. Proč to probírat jen s kamarádkami u kafe nebo na facebooku? Proč tohle všechno? Protože Velikonoce nejsou o tom, že umyju okna a udělám jarní úklid, že namaluju vajíčka a něco upeču, a pak přijdou kluci na pomlázku. A co s dobou velikonoční? Postní doba končí, už si nemusím dávat předsevzetí a budu zase žít obvyklým stereotypem. A proč nezkusit v mých předsevzetích pokračovat? Proč nebýt lepším člověkem i jindy než v postní době? Proč neprožít každý den tak, že něco obětuju nebo že se za někoho pomodlím? Mně k tomu pomáhá kalendář. Ke každému dni si napíšu nějakou maličkost, třeba přečíst úryvek z Bible, něco si odříct, napsat ráno na papírek několik věcí, za které budu Boha celý den chválit. Možností je spousta. Zkuste to i vy! ☺ Muška 3

Nevíš která bije?

Informace, aktuality

Go & Play hiStory (GPS) Znáš už hru Go & Play hiStory? Že ne? Tak to musíš napravit! Na diecézním setkání mládeže - 12.4.2014 bude zahájena diecézní poznávací hra pro mládež, rodiny a všechny nadšence naší hry, která potrvá až do 12.10.2014. Jak hrát? Stačí se zaregistrovat na webu www.gpshk.signaly.cz, kde se dozvíš vše potřebné. Najdeš tu i GPS souřadnice jednotlivých kešek, které jsou schovány po celé diecézi na místech, která jsou spjata s historií a současností diecéze. Můžeš se zaregistrovat jako jednotlivec, se svou rodinou nebo partou kamarádů ze spolča. Na webu najdeš pravidla a podmínky soutěže, která je o věcné ceny! Tak neváhej, zaregistruj se a začni prozkoumávat známá i neznámá místa královéhradecké diecéze.

Velikonoce na Vesmíru Chceš prožít naplno nejkrásnější svátky v roce? Chceš zažít noční bdění u Božího hrobu, jít křížovou cestu s dřevěným křížem, prožít radost z Kristova vzkříšení společně? Přijeď na DCŽM Vesmír v Orlických horách od 16. do 20.4.2014. Nezapomeň se ozvat, že přijedeš. Stačí napsat na [email protected] nebo zavolat na 494 663 140. Nezapomeň si s sebou vzít přezůvky, spacák a dobrou náladu. Doporučený příspěvek na den je 200 Kč. Více informací na www.vesmir.signaly.cz.

Velikonoční exercicie Bratři kapucíni vás zvou od 17. do 21. dubna 2014 do prostor svého kláštera v Olomouci na "Velikonoce prožité v tichu kapucínského kláštera". Cena za celý pobyt (včetně ubytování a stravování) je 2000 Kč. Přihlášky a dotazy je možné zasílat do 13.4.2014 na adresu: [email protected]. Další informace najedete na www.kapucini.cz Bratři kapucíni vás také zvou do kláštera v Praze na Hradčanech od 16. do 21. dubna 2014 na "Velikonoce v klášteře". Tento pobyt bude spočívat v možnosti v klidu prožít hlavní křesťanské svátky. Program bude individuální s nabídkou účasti na liturgii církve. Cena za celý pobyt (včetně ubytování a stravování) je buďto 2000 Kč v jednolůžkovém pokoji, nebo 1400 Kč v dvoulůžkovém pokoji. V případě vlastních lůžkovin se cena snižuje o 200 Kč. Přihlášky je možné zasílat na adresu: [email protected], do 13.4.2014. 4

Poslední vrchol Všichni jste zváni na film Poslední vrchol. Jedná se o španělský film z roku 2010, který je o španělském knězi Pablo Domínguez Prieto. Film ukazuje, jak hlubokou stopu může zanechat dobrý kněz v lidech, se kterými se potkává, a vyvolává u diváka neodbytnou otázku: Mohl bych tak žít i já? Promítání v naší diecézi bude 15.4.2014 od 19:00 hod. v Jičíně v Biografu Český ráj (předem je nutná rezervace) a 25.4.2014 v Dobrušce v Kině 70. Více informací o promítání i filmu najdete na www.poslednivrchol.cz.

Work weekend Máš chuť udělat něco pro druhé? Poznat nové přátele při práci? Zveme Tě na pracovní víkend, který se uskuteční 9.–10. května 2014 na Hoješíně u Seče. Budeme Tě čekat v 17 hodin v klášteře a předpokládaný konec akce bude v sobotu v 17 hodin. Sleduj náš nový web www.vi-chr.webnode.cz a dozvíš se víc ☺!

Duchovní víkend Jste zváni na Duchovní víkend pro muže a ženy od 18 do 30 let na téma povolání, který se uskuteční 16.-18.5.2014 ve středisku Eljon ve Špindlerově Mlýně. Na programu budou přednášky o povolání k životu. Nebude chybět osobní svědectví o manželství, kněžství a o zasvěceném životě, mše sv., adorace, prostor pro modlitbu, ticho i rozhovory. Program povede P. Jiří Šlégr, S.M. Vincenta Kořínková a manželé Erlebachovi. S sebou si vezměte Písmo svaté, teplé oblečení do hor a domácí obuv. Cena s vlastním spacákem je 650 Kč. Přihlášky posílejte na [email protected]. Více info na www.eljon.cz.

Studentský Velehrad Studentský Velehrad je pětidenní setkání vysokoškoláků, které je pořádáno každé dva roky na starobylém poutním místě – Velehradě. V letošním roce se bude konat v termínu 7.–11.5.2014. Náplní setkání jsou především kvalitní přednášky renomovaných osobností, diskuze nad aktuálními tématy, mše, relaxace při koncertech a jiných kulturních vystoupeních. Studentský Velehrad organizuje přípravný tým složený z dobrovolníků z řad vysokoškolských studentů pod záštitou Vysokoškolského katolického hnutí ČR. Letošním tématem jsou "Limity" s mottem "Poznej! Přijmi! Překonej!" Registrace probíhá do 13.4.2014! na www.studentskyvelehrad.cz.

Více

informací

a

přihlášky

najdete

5

Co nás nezabije, to nás utuží

Reportáže

Večer mladých v České Třebové V pátek 7. března se nejdříve českotřebovská fara a následně i kostel sv. Jakuba Většího zaplnil necelou stovkou mladých z orlickoústeckého vikariátu - že nás bylo tolik, jsme zjistili po nedostatku jmenovek ☺ . Na začátku jsme spolu s o. Milošem a o. Vladislavem mohli slavit mši svatou, při níž jsme se dozvěděli více o důležitosti modlitby, kde najdeme nové promluvy papeže Františka, či jaké to je potkat ho osobně. Doprovázela nás rytmická schola složená z hudebníků a zpěváků z Lanškrouna a Chocně. Po rychlém vylidnění kostela se málem musela nafouknout fara, kde byla připravena večeře a hlavně teplý čaj na zahřátí, protože další program nás opět vyhnal do ulic města - hra alespoň trochu přibližující historii diecéze, její znak, poutní místa, významné osobnosti či polohu ostatních vikariátů. Nakonec přišlo na řadu proměnit naše slova o prožívání doby postní v činy, a tak jsme po krátkém témátku vytvořili obrovský seznam, kde každý „obsadil“ jedno či více políček s různými možnostmi prožití určitého dne - modlitba, půst a almužna. Vše jsme poté svěřili Pánu v závěrečné modlitbě. Ti, kdo nespěchali na vlak, se ještě vrátili na faru do oblíbené čajovny. Moc vám děkuju, že jste přišli a těším se na viděnou třeba při pouti do Litomyšle ☺ . Eliška Ryšavá

Pouť chrudimského vikariátu Ráno v sobotu 15.3. jsme vyrazili na vikariátní pouť z Chrasti. Všichni jsme se s obavami dívali na oblohu, která byla tmavě šedá a foukal studený vítr. Za chvíli nás přepadl jemný „jarní“ deštík. Naštěstí jsme byli někteří připraveni a byli jsme oblečeni do pláštěnek různých barev a materiálů. Započali jsme krátkou modlitbou v kroužku a rozdělením do pěti skupin (pozn.-5 desátků růžence). V krátkých rozestupech jsme se zastavovali u různých poklonek a turistických tabulí po cestě. Cestou jsme měli vymyslet 2 přímluvy na mši svatou a pomodlit se jeden desátek růžence. Také jsme se krátce seznámili a povídali jsme si o našich koníčcích, o škole, a také o Bohu. Celí zablácení a mokří jsme dorazili do studeného kostelíčka na Podskale, kde jsme slavili mši svatou. Hezké na tom bylo, že jsme seděli blízko u sebe a navzájem jsme se zahřívali. Pak jsme jako jedna skupina došli do Vrbatova 6

Kostelce, kde jsme se rozhodli, že se nevydáme do místní nevytopené fary, ale že pojedeme vlakem na faru do Chrasti, kde se už topí. Tam jsme si upekli buřty—na pekáči, protože venku bylo mokro, ale stejně se někteří snažili udělat oheň venku. Potom jsme si venku zahráli zábavné pohybové hry, abychom se trochu zahřáli. Nakonec jsme se šli rozloučit do kostela, kde jsme pořídili společnou fotku a dostali jsme krásné dřevěné medailonky s kostelíkem na Podskale. Za spolčo z Luže, Kristýna Jirásková

Bít či nebít

Otazníky života

Co ne/znamená ´Osobní povolání´ Když se řekne osobní povolání, co se nám vybaví? Většinou si lidé představí, že „ten dělá to a ten zas tohle“, jak se zpívá v jedné písničce. Prostě každý děláme něco, takže každý máme nějaké povolání. Jiná představa se vynoří, když se slovo povolání vysloví v církvi: Ten je kněz, ten je řeholník, takže oni mají povolání, zatímco tenhle je laik, takže žádné povolání nemá. To je ale velký omyl! Osobní povolání se týká každého člověka, ať věřícího nebo nevěřícího. Jde o jedinečný a naprosto neopakovatelný vztah Boha ke každému z nás. Bůh si nás totiž každého vyvolil ještě před založením světa. Na tento vztah pak člověk svým osobitým a jedinečným způsobem odpovídá. Osobní povolání je vztah mezi Bohem a člověkem Osobní povolání je zcela konkrétní každodenní žitý vztah mezi Bohem a člověkem. Nejde tedy jen o prvotní moment, kdy člověk Boží volání zaslechne. Povolání trvá po celý život, každý jednotlivý den. Je proto potřeba naslouchat hlasu lásky svého Boha každý den a odpovídat na něj ve všech situacích svého života. Boží povolání je Boží láska k nám Pro člověka je důležité žít v Božím volání stále, protože Bůh nás nikdy nepřestal volat a nepřestal k nám různě promlouvat. Postupně se učíme vnímat a odpovídat na Boží doteky, na jeho slovo. Hledáme jeho tvář i způsob, jakým chce on, abychom byli slovem Božím pro tento svět. Hledáme, jak chce on žít svou přítomnost v našem životě, jak se máme stát právě my darem Božím pro druhé.

7

Žití v Božím volání utváří naši nejhlubší podstatu, naši identitu. P. Cantalamessa to výstižně vyjádřil, když řekl, že člověk není člověkem jenom tím, že se narodí, protože se rodí i spousta jiných tvorů… Člověk je člověkem v hlubším slova smyslu právě tím, že je volán Bohem. Žít vědomě v Božím volání, ve vztahu s Kristem je proto podstatou našeho života. Jinak bychom totiž jen živořili a žili jako nějací živočichové. Od rána do večera bychom pobíhali, vydávali nějaké zvuky, občas něco snědli, pak si odpočinuli a zase běželi někam dál… Povolání je něco, co je z Boží strany stálé a trvalé, každodenní a věrné. Je to vlastně jeho osobní láska k nám, která netrpí žádnými výpadky. (Převzato z pastorace.cz — zpracováno podle knížky Vojtěcha Kodeta „Hledám tvou tvář“.)

Osobní plán spásy Složila jsem své první sliby v roce 1990 a přijala jsem své první poslání ve Slatiňanech u Chrudimi, kam mě rodiče přijeli poprvé navštívit do kláštera. Za totality – tedy během mé kandidatury a noviciátu, nevěděli, kde žiji, pouze kde pracuji. Tehdy mi maminka poprvé vyprávěla, jak náročné bylo její těhotenství, a že si museli s tatínkem obhájit můj život. Navzdory naléhání lékařů, podepsala revers, že potrat na vlastní odpovědnost odmítá. Bůh říká „Nezabiješ“ a On ví, co říká i koná. Důvěřování, odevzdávání a přijímání Boží vůle byl každodenní chléb mých rodičů až do dne mých narozenin a hle - narodila se holčička a nebyla postižená, jak lékaři očekávali. „Vždyť ruka Páně byla se mnou.“ Byla se mnou stále i tehdy, když já jsem z jejího dosahu utíkala. Prožívala jsem své dětství v praktikující katolické rodině, jako prostřední dítě ze tří dcer. Ale v pubertě jsem začala všelijak vzdorovat. Především jsem byla na „válečné noze“ s tatínkem, který svou osobní náročnou situaci – byl učitelem, který chodil do kostela (a to v komunismu nebylo bez obtíží), stavěl rodinný dům, protože náš byl obecní a určili ho ke zbourání a ve 30-ti letech mu našli cukrovku – řešil alkoholem. Končilo to křikem doma a já jsem to těžko snášela. Všechno se ve mě bouřilo. A tak jsem se pomalu stávala „černou ovcí“ rodiny. Ve 14-ti letech jsem měla pocit svobody, když jsem studovala střední školu a bydlela na internátě. Věděla jsem, že Bůh je, ale neuměla jsem k Němu najít osobní cestu. O víkendu jsem zachovávala náboženské zvyky – pro klid v rodině. V 15-ti jsem našla kamaráda, našeho souseda, studovali jsme stejnou školu a bydleli na stejném intru, a tak se náš vztah utužoval a prorůstal až do zamilovanosti. V 18-ti jsem začala chodit do společenství mládeže, které u nás ve městě založil – dnes biskup - P. Karel Herbst a chlapce jsem tam vzala také, přestože byl nevěřící. 8

Rodičům se náš vztah nelíbil, ale já jsem jim chtěla dokázat, že pravdu mám já. Při přípravě na biřmování - přijala jsem ho v 19-ti letech - jsem poprvé zaregistrovala v nitru varování, že nejdu správnou cestou, ale odsekla jsem Bohu, že já to chci a basta! Po maturitě jsme se s chlapcem rozhodli jít do Prahy a pracovali jsme na stejném pracovišti a brzy jsme spolu žili, jak se říká „na hromádce“. To se mi již těžko „sedělo na dvou židlích“ a cítila jsem uvnitř, že mám dvě tváře. Před rodiči a přáteli ve společenství se chovám jako křesťan, ale život v soukromí žiji jako pohan. Chtěla jsem to zachránit svatbou. Chlapec souhlasil, že se vezmeme v kostele, a tak jsme začali přípravu na svátost manželství. Otec Jiří Reinsberg byl nejen výborný člověk a kněz, ale i dobrý psycholog, a tak s námi otvíral oblasti našeho života, o kterých jsme dosud nemluvili. Požádala jsem na jeho radu rodiče, aby za náš vztah drželi devět 1. sobot v měsíci. U mě tím začal čas osobní konverze – obrácení z dětské víry k osobnímu dospělému vztahu s Bohem, z duchovní puberty do dospělosti. Následoval bolestný rozchod s mým partnerem, protože každý z nás toužil po jiném způsobu života. A pak rok uzdravování našeho vztahu od partnerství k přátelství a zároveň intenzivní hledání Boží vůle v mém životě. Často jsem se ptala: „Pane, co chceš, abych dělala, jaká je má cesta, kde mě chceš mít?“ A pak mě Bůh vzal doslova za ruku a dělal v mém životě veliké věci, kdy jsem Ho nemohla přehlédnout ani přeslechnout. Již jsem nevzdorovala, ale říkala: „ Ne co já chci, ale co Ty chceš. Poznala jsem, že mě miluješ a že chceš mé štěstí.“ A štěstí člověka je, když poznává a plní Boží vůli. A tak dva roky po té, co jsem rodičům řekla, že se budu vdávat, jsem jim oznámila, že jsem se rozhodla svůj život zasvětit Bohu. Patřím Mu od roku 1987 do dnes. A jsem s Ním šťastná, ať to byly chvíle krásné i těžké. Ono následovat Ježíše bez kříže nejde, když jsme křesťané – ať v manželství nebo v klášteře. Jsem františkánka a najdete mě na Hojšíně u Seče, kam vás všechny srdečně zvu. Aspoň v létě si přijeďte brouzdat nohy do přehrady, kterou máme hned za klášterem. S. Rita Němcová OSF

Cesta mého duchovního povolání vedla i přes diecézní setkání mládeže Moje první myšlenky na řeholní povolání nebyly příliš jasné. Často byly přehlušeny starostmi i radostmi všedního dne. Postupně jsem ale u sebe vnímala stále větší neklid, když se o řeholnících mluvilo. To trvalo více než půl roku. Tehdy jsem sama nevěděla, jestli si to přeje Bůh, nebo je to jen „můj nápad“, 9

protože jsem byla ve věku, kdy bych se měla pro něco rozhodnout. Bylo mi 22 let. Chodila jsem do zaměstnání. Co tedy dál? První „jasnější nabídku“ mi Pán poslal skrze jednoho známého kněze cestou na diecézní setkání mládeže. Bylo to před Květnou nedělí v roce 2001. Tento kněz mi doporučil, abych navštívila skupinku o řeholním životě. Hodně mě to zasáhlo, vždyť jsem nikdy s nikým o svých myšlenkách na život zasvěcený Bohu nemluvila. Na druhé straně se ale tomuto doporučení bránilo mé svéhlavé „já“, které přece nepotřebuje, aby mu někdo radil. Druhým silným impulsem byla událost, která se stala o pár dní později. U nás v kostele u nástěnky byla položena kniha s názvem „Úvahy o řeholním životě“. Byla to pro mě jasná řeč Boží, že mám opravdu o řeholním povolání přemýšlet. Ten, kdo tam knihu zanechal, přece nemohl vědět, že si jí všimnu nebo že o řeholním povolání uvažuji. Na konci letních prázdnin jsem dostala odvahu si o tom s někým promluvit. Viděla jsem to i jako nutnost - nezůstat ve svém hledání sama. Rozhovor s knězem, kterému důvěřuji a který mě zná, byl pro mě určitým závazkem, abych šla za tím, co jsem vyslovila. Začala jsem ještě usilovněji hledat svoje místo. Každou novou informaci jsem pečlivě ve svém srdci ukládala. V té době bylo pro mě důležité dokázat se ztišit a před Pánem zkoumat svoje nitro - jak na mě různé informace o řeholním životě působí a kam mě to táhne. Také jsem hledala, co je víc. Zůstat doma a více se modlit, snažit se přispět k uzdravení některých vztahů, pomáhat ve farnosti... nebo odejít do řeholní společnosti? Musela jsem si přiznat, že některé, i dobré aktivity jsou především projevem mé vlastní seberealizace, a najít si více času na duchovní věci a modlitbu bych doma nedokázala. Kde mě Pán chce mít, jsem nakonec objevila v novinách. Živě si vzpomínám, jak jsem si v září přečetla Katolický týdeník s články o Společnosti sester Ježíšových. Najednou mi bylo vše jasné. To je to, co hledám. Děkuji dodnes s velikou vděčností Pánu za takovou milost poznání. Řeholní povolání je pozvání Boží, pozvání Lásky, nad niž není větší. Je darem přivádějícím k plnosti svátost křtu v sebedarování Bohu a skrze něho lidem. Je zpřítomněním Kristova způsobu života v dnešním světě skrze sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, v konkrétní řeholní společnosti. Přitom Pán zcela počítá se slabostí člověka, jeho ubohostí, chce na ní stavět svou milost. Vkládá svůj poklad do hliněné nádoby a touží po lásce každého z nás. sr. Petra Kučerová, Společnost sester Ježíšových 10

Padni, kam padni

Vzdělávání

Není všechno koncil co se třpytí Zdaleka ne všichni přijali výsledky II. vatikánského koncilu s nadšením. Pro někoho byl ve svých závěrech mírný, pro druhé zase příliš radikální, pro jiné se vyhnul podstatným problémům, pro další měl s katolickou tradicí pramálo společného... Podobné diskuze nad „úspěšností“ koncilu se vedou i v dnešní době. Kritika ve své podstatě nemusí být ke škodě věci: přináší racionální argumenty, zpochybňuje laciná zdůvodnění a snaží se dobrat pravdy. Zůstává však otázkou do jaké míry jsou vznesené argumenty skutečně rozumné a zda obhajovaný názor je skutečně pravdivý a ku prospěchu věci. V naší zemi je zpochybňování závěrů koncilu spíše ojedinělé. Mnohem častěji se setkáme s kritikou současného života církve, kdy jako východisko všech nešvarů je vnímán právě vatikánský koncil (např. „dřív byla slavná procesí a kostely plné, po koncilu se všecko zrušilo a v kostele jsou tři babičky“, „dřív se všude učilo náboženství a vědělo se co je hřích a co není, po koncilu je všecko volné“). Proměnou tehdy neprocházela jen církev, ale celý svět. Zkušenost ukázala, že kritizovaná ztráta úcty k autoritám, nedůvěra k institucím, nezájem o trvalé závazky nejsou výhradně vnitrocírkevní záležitostí, ale celospolečenských jevem. Na konci šedesátých let, kdy v Československu nastávalo politické uvolnění (viz. Pražské jaro), mnozí oceňovali celkovou přístupnost církve výzvám moderního světa a její snahu o dialog. Otevřenost církve většina lidí nejčastěji viděla ve slavení bohoslužeb a při společném setkávání s ostatními křesťany. Mnoho jiných příležitostí ostatně ani nebylo. Aktivity církve byly „uzavřeny“ v kostelích na bohoslužbách, přičemž by koncilní texty o působení charit, církevním školství, misii, náboženské svobodě působily z pohledu státu politicky nemístně.

Kritické hlasy Již od ukončení koncilu byl jedním z hlasitých kritiků koncilu francouzský arcibiskup Marcel Lefebvre (1905–1991). V přijatých změnách viděl až příliš velký odklon od tradiční katolické víry. Závěry koncilu proto nepřijal. Stal se jakýmsi ikonickým představitelem celého hnutí, které stále žije svým „předkoncilním“ životem. S příznivci tohoto hnutí, které neuznává pravověrnost II. vatikánského koncilu se vším všudy, se v některých městech setkáváme i u nás. Výraznější kritika koncilu se u nás objevuje až mnohem později. Díky Listopadu 1989 jsme začali „dohánět svět“ i v této oblasti. Kritické hlasy můžeme roz11

dělit do dvou skupin. Jedni se vyjadřují proti samotnému koncilu (např. že změnami přetrhal staletou/tisíciletou katolickou tradici). Druzí cílí na nedůsledné, povrchní a mnohdy i matoucí uvádění koncilní reformy v život (např. různé kreativní výstřelky pro „oživení“ bohoslužby; z „hluboké úcty“ zarovnané oltáře svíčkami, květinami, soškami, obrazy, knihami; lpění na tom „co tady vždycky bylo“). I když se rozsáhlý „projekt“ obnovy československé církve v duchu koncilu snažil být pečlivý a uvážlivý, přesto můžeme občas mluvit o živelnosti. S určitou mírou nadsázky můžeme říci, že v klíčovém období sedmdesátých let přistupovali kněží ve farnostech k navrhovaným změnám s iniciativou, zápalem a vlastní teologickou kreativitou. Na první pohled je dědictví této doby patrné v kostelích – někde proběhla úprava liturgické prostoru víceméně vkusně, někde neproběhla vůbec a jinde se z kostelů odstraňovalo téměř vše „staré“ (zpravidla bez rozlišení umělecké a kulturní hodnoty). Stejně tak pozorujeme rozdíly ve vzdělání věřících a jejich přístupu k bohoslužbám – někde zůstalo jen při otočeném oltáři, jinde byly povzbuzena aktivní účast na (liturgických) službách při slavení bohoslužeb, v dalších farnostech stojí kněz u oltáře jak kůl v plotě, uzavřený ve svém světě, onde se stává režisérem nefalšovaného náboženského divadla. Skutečný záměr koncilních otců pro obnovu slavení liturgie tak zpravidla zůstává jen na papíře. Necitlivost vůči starobylosti chrámovému prostoru, estetický nevkus a desítky let trvající „dočasná“ podoba nového oltáře jsou často oprávněnou a platnou výtkou pokoncilním úpravám. Tím však není řečeno, že by před těmito úpravami byla zdobnost mnoha kostelů vkusná a plně odpovídající tehdy platným a závazným předpisům. Provizorium, které bylo před lety komunistickým státem vynucené a shovívavě tolerované, dnes působí na mnohé věřící povrchně a k povrchnosti zákonitě i vychovává („nám to takhle stačí; pořízení bylo tehdy levné a dnes je všechno drahé“). Podobně se s nešvary vytýkanými koncilu setkáváme i v dalším ožehavém tématu: používání tzv. rytmických písní ke mši. I zde není tak těžké si představit (nebo spíše vzpomenout) na hudbu, která byla krásně připravená a vybraná a skutečně sloužila bohoslužbě. Na druhou stranu odstrašující případy, kde je celkové provedení odfláknuté a rozptylující, představují extrém, který je často nespravedlivě vytýkán celému koncilu. O tom jak slaboduše vypadají některé zvláštní bohoslužby pro děti, popř. mládež, asi není nutné mluvit. Připravit ve spolupráci s ostatními (kněz, ministranti, lektoři, zpěváci, hudba, kostelník, animátoři...) duchovně přístupnou a srozumitelnou mši sv. pro moderního mladého člověka je bezpochyby náročné. Někteří si to bohužel snaží ulehčit. 12

Bez kritiky bos... Jednoduše shrnout na čem je postavena současná kritika 2. vatikánského koncilu je nesmírně těžké. Snažil jsem se jen naznačit, že sporná místa nejsou mnohdy v koncilu samotném, ale ve způsobech jeho realizace. A to v těch extrémních polohách: buď byla změna nedůsledná, polovičatá, nebo naopak povrchní, zbrklá (o tom, že se většina věcí udělala dobře, se přirozeně nemluví). Nové pohledy, které koncil přinesl, vyvolávaly neskrývané nadšení a euforii. Asi proto nás dnes tolik nepřekvapí, že v situaci kdy nebylo možné podrobně poznat samotné koncilní dokumenty, byl pojem „duch koncilu“ schopen zastřešit prakticky cokoli. A pokud tehdejší doba s sebou nesla množství přešlapů a zkreslení koncilních myšlenek, dnes bychom už na sebe mohli být náročnější a snažit o podstatně hlubší porozumění. Uvolnění mnoha norem církevního života neznamenalo jejich zrušení. Papež Benedikt, sám účastník koncilu, k novému, ucelenějšímu i pravdivějšímu, výkladu koncilu často vybízel. P.Pavel Jäger

Bez práce nejsou koláče

Portréty osobností

Milí čtenáři, minule jsme vám představili první polovinu Vesmírného týmu— Mušku a Petra. Nyní vás v portrétech osobností seznámíme se Žábou a Vojtou.

Helča Voglová VĚK: 24 let BYDLIŠTĚ: Rychnov nad Kněžnou ŠKOLA: PdF UHK, praštěný obor s dlouhým názvem, obnášející především češtinu a knihovnictví.

NA VESMÍRU OD: 1.10.2013 OBLÍBENÉ

ZVÍŘE: To se mění dle nálady. Momentálně tučňák a kotul veverovitý.

OBLÍBENÁ

BARVA: duhová

OBLÍBENÉ

JÍDLO: maso (především slanina) v množství větším než velkém, polívky,

vajíčka, lasagne

CO

TI UDĚLÁ RADOST: hezká hudba, dobré čtivo, veselé oči kolkolem, spánek,

bublifuk... 13

OBLÍBENÝ CO

CITÁT: Teorie pomíjej - žába zůstává. (Biologův zápisník)

MÁŠ NA

VESMÍRU NA

STAROST?

Sběr dat pro specializovanou databázi a výkonně-dohlížitelskou činnost v oboru selekce humánního komplexu a personální lokace subjektů v intergalaktickém prostoru. Čili aneb ubytování☺ . Dále pak praní s pračkou Matyldou a občas s Vojtou a Jendou, věšení, sbírání a žehlení, některé programové špumprnákle, kecání Péťovi do vaření, semotam s Muškou hudebnění a trochu toho a ždibec tamtoho…rozhodně se nenudím, děkuji za optání ☺ .

JAK

SES DOSTALA KE SLUŽBĚ NA

VESMÍRU?

To se tak zemlelo…☺ . Tomáš mi podvakráte učinil velkorysou nabídku a já ji velkoryse odmítla. Žába na Vesmíru? Pitomost! Ovšem Bůh má smysl pro humor, a tak když jsme se pak tak nějak spolu handrkovali, co s tou praštěnou mnou dál, jestli ještě škola nebo aupair nebo fakt jakože tahle mise, vyšlo z toho nakonec, že když já dám čas, chuť k dílu a nadšení, tak On dodá sílu a výdrž a zázraky…no, zatím nám to funguje ☺.

PROČ

SE TI ŘÍKÁ

ŽÁBA?

Na tom se historici nemůžou shodnout a já vyprávím takovou verzi, na jakou mám zrovna náladu. Jediným ověřitelným faktem je, že mi tak začala kolem roku 2006 po Kristu a po několika mých neuvážených prohlášeních o vřelém vztahu k žabám říkat nejmenovaná týmačka. Takže pozor, až přijedete a já vás nějak opřezdívkuju, koukejte si toho vážit, nechat si tak říkat a nesnažit se mě uškrtit, protože se vám může lehce stát, že se vás na to za pár let někdo zeptá v nějakém rozhovoru a vy budete děsně slavní a budete na mě vzpomínat se slzou v oku ☺!

MÁŠ

RÁDA ŽÁBY?

JAKÝ

DRUH NEJVÍCE?

To už asi nepopřu, takže ok, mám, nejradši nějaký druh, ze kterého se nemusí na poličce moc utírat prach, pokud vážně myslíte živé, tak rosničky a ty barevné a jedovaté.

JAKOU MÁŠ

OBLÍBENOU KNÍŽKU?

Na tuhle otázku těžko odpovím. Zeptejte se maminky, které dítě má nejraději (ehm, pokud nejste jedináček)! Ale v poslední době mi do mé rodinky přibyl Stín Otce od Dobraczynského a tohle bejbíno mě obzvlášť těší.

MÁŠ

NĚJAKÝ VZKAZ PRO NAŠE ČTENÁŘE?

Tož co tak…ale ovšem. Vesmír není jenom o hvězdách. Můžeš tu svítit a Boží záři s druhými nabírat i Ty. Tak koukej přijet – nekoušeme! ☺ 14

Vojtěch Zadina VĚK: 20 let BYDLIŠTĚ: Rozsochatec ŠKOLA: Střední průmyslová škola stavební akademika Stanislava Bechyně Havlíčkův Brod

NA VESMÍRU OD: 1.7.2013

OBLÍBENÉ

OBLÍBENÉ

ZVÍŘE: Sova

OBLÍBENÁ

BARVA: Šedá

JÍDLO: Zvěřinová svíčková s houskovým knedlíkem, šlehačkou a brusin-

kami

CO

TI UDĚLÁ RADOST?

Přijde na to kdy. V 5 hodin ráno skoro nic. Přes den třeba pěkné počasí, nebo hodní lidé.

CO

MÁŠ NA

VESMÍRU NA

STAROST?

Úklid a liturgii.

CO

RÁD DĚLÁŠ, KDYŽ NIC NEMUSÍŠ DĚLAT?

Odpočívám, věnuji se zemědělství a ztrácím se v horách.

JAKÉ

ZVÍŘÁTKO SIS PŘÁL MÍT DOMA?

Chtěl jsem chovat v neckách velrybu ☺.

VOJTO,

JAKÝ MÁŠ RÁD CITÁT?

"Každej nemůže bejt chytrej, pane obrlajtnant," řekl přesvědčivě Švejk, "ti hloupí musejí dělat výjimku, poněvadž kdyby byl každej chytrej, tak by bylo na světě tolik rozumu, že by z toho byl každej druhej člověk úplně blbej“.

Vydává Diecézní centrum pro mládež, Velké Náměstí 32, 500 03 Hradec Králové, tel. 495063421, e-mail: [email protected] Toto číslo připravili: Marie Kohlová, Ludmila Horáčková, Michal Popelka a Jakub Klimeš.

15