Left.gif (10785 bytes)
Midlle.gif (12243 bytes)
Right.gif (10788 bytes)
PŘEČETLI JSME ZA VÁS Z International Herald Tribune Více pilulek a méně terapie pro depresivní pacienty ShankarVedantam, Washington Post Service Leden 2002 Dramatický nárůst lidí léčených pro depresi v USA během posledního desetiletí svědčí o zásadním posunu v postoji Američanů k nejčastější duševní poruše. K těmto výsledkům dospěla studie, která svým rozsahem dosud nemá obdoby. Jak ze studie vyplývá, základem terapie se pro většinu léčených stal Prozac a jemu podobné léky, přičemž lékaři tráví s pacienty méně času a nabízejí jim méně psychoterapie. Změna pravděpodobně nepramení z nárůstu depresí, spíše souvisí s destigmatizací duševních poruch obecně – deprese zvláště, se zaváděním pojistných plánů zaměřených na konkrétní problémy a s dostupností účinných léků, jako je Prozac, za podpory multimilionových marketingových kampaní. Podle hlavního autora studie Marka Olfsona, profesora klinické psychiatrie na Kolumbijské Univerzitě a Psychiatrickém institutu státu New York, roste počet léčených depresivních nemocných široce napříč populací, přičemž zahrnuje i Hispánce, Afro-Američany a nezaměstnané i nepojištěné jedince. Změny jsou podle něj důsledkem hlubších změn v postojích k léčbě deprese a zmírnění stigmatu. V letech 1987 a 1997 se procento Američanů léčených pro deprese celonárodně více než ztrojnásobilo, z 0,7 % na 2,3 %. Léky předepisované přibližně třetině pacientů v roce 1987 byly o deset let později předepisovány již téměř třem čtvrtinám pacientů. Současně poklesly návštěvy pacientů u lékařů kvůli depresi o třetinu, z průměrných 12 návštěv na pacienta a rok na 8, přičemž mnoho nemocných se léčí u praktických lékařů nebo jiných specialistů – „nepsychiatrů“. V koutku a v tichosti se tedy depresí trápí méně lidí. Výsledky studie však současně vzbuzují obavy o správnosti diagnózy a léčby některých pacientů. Haroldu Pincusovi, prorektorovi pro psychiatrii na Univerzitě v Pitsburghu dělá starosti kvalita péče o depresivní nemocné. Jednorázová preskripce není výjimkou a jednou krabičkou antidepresiv se toho jak známo mnoho nespraví. Přetížení praktičtí lékaři nemají v úmyslu zahajovat dlouhodobou léčbu, která je u chronických stavů, jako je deprese, žádoucí, a to znamená, že mnozí pacienti možná nejsou léčeni správně. Každoročně onemocní velkou depresí podle této studie přibližně 5–10 % Američanů. Studie zahájená v roce 1987 – v témže roce, kdy na trh právě uvedený Prozac vnesl do stávajících terapeutických zvyklostí „čerstvý vítr“– zpracovala data z průzkumů, jichž se účastnily desítky tisíc amerických rodin. Prozac a jeho „sourozenci“, léky zvyšující nabídku nervového přenašeče serotoninu, se záhy začaly předepisovat na celou řadu stavů a poruch. Rychlost a účinnost antidepresiv vyhovovala požadavkům zdravotních pojišťoven a zapadala do jejich strategie opustit model nekonečné freudiánské psychoanalýzy. Vítány byly i pro menší výskyt nežádoucích účinků v porovnání s předchozí generací antidepresiv. Po dobu trvání studie a ještě pět let poté vytlačovaly léky psychoterapii, ačkoli některé formy psychoterapie prokázaly stejnou účinnost a kombinace léků a psychoterapie byla často shledána vůbec nejúčinnější. Mezi lety 1987 a 1997 poklesl počet lidí léčených psychoterapií z 71 % na 60 %. Psychologové si stěžují, že léky neodstraní příčiny deprese, a namítají, že dlouhodobě vyjde jejich podávání v součtu dráž, jelikož jsou údajně méně účinné v prevenci relapsu. -lumAnalgetiky proti Alzheimerově nemoci? Denise Grady, New York Times Service Leden 2002 Lidem, kteří se obávají Alzheimerovy nemoci, přináší dobré zprávy nedávno provedená studie. Holandští vědci zjistili, že lidé, kteří užívají léky s protizánětlivým účinkem, jako je ibuprofen nebo naproxen, po dobu alespoň 2 let, byli šestkrát méně ohroženi rozvojem Alzheimerovy nemoci než lidé, kteří je neužívali. Studie publikovaná v listo- padovém New England Journal of Medicine byla považována za uzavřenou. Testování antiflogistik u pacientů s Alzheimerovou nemocí či lidí jejím vznikem ohrožených právě probíhá.
Od nejnovějších studií, pečlivěji připravených než byla původní studie holandská, se očekávají jasnější odpovědi na to, zda tyto léky mohou skutečně „Alzheimera“ odvrátit. Vědce zajímá zánět jako potenciální podklad mnoha chronických a invalidizujících chorob: Alzheimerovy nemoci, osteoporózy a diabetu. Sehrají tedy antiflogistika roli v prevenci těchto nemocí či pomohou jejich rozvoj alespoň oddálit a zpomalit? Zkoumané léky patří do skupiny nesteroidních antiflogistik. Kromě ibuprofenu a naproxenu zahrnuje tato třída léků aspirin a léky známé jako inhibitory COX-2, celecoxib a rofecoxib. Dalšími antiflogistiky jsou diclofenac, indomethacin a řada dalších léků. Acetaminophen do této skupiny nepatří. Léčí bolest a horečku, ale protizánětlivé účinky jako výše zmíněné léky nemá. Nesteroidní antiflogistika jsou účinná v léčbě horečky a miliony lidí je užívají proti bolestem hlavy, zad, kloubů, nachlazení a chřipce. Lidem s rizikovými faktory pro vznik kardiovaskulárních chorob bylo doporučeno denně užívat aspirin, aby se snížila pravděpodobnost vzniku infarktu myokardu či cévní mozkové příhody. Aspirin je jediný lék s protizánětlivým účinkem, u něhož se tato preventivní výhoda zjistila. Původně se účinek aspirinu připisoval jeho schopnosti zabraňovat tvorbě krevních sraženin, které mohou vést k srdečním infarktům nebo mrtvicícm. Nyní se však vědci domnívají, že protektivní účinek je zčásti vyvolán schopností aspirinu potlačit či zmírnit tvorbu zánětu v arteriích, čímž se srážení krve předejde. Jedincům ohroženým srdečním infarktem lze jistě denní užívání aspirinu doporučit. Doporučit však antiflogistika jako prevenci Alzheimerovy choroby by bylo předčasné. Žádný definitivní důkaz o tom, že léky fungují, dosud podán nebyl. A jejich pravidelné užívání není navíc pro každého bez rizika. Zažívací obtíže a nauzea postihují skoro 20 % pacientů, žaludeční nebo dvanáctníkové vředy a krvácení z gastrointestináloního traktu komplikují dlouhodobé užívání antiflogistik u 2–4 % jedinců, především lidí starších 60 let. Krvácení ze žaludku se může objevit skoro bez varování a někdy končí smrtí. Aspirin rovněž může mírně zvyšovat riziko mozkového krvácení. Antiflogistika mohou zhoršovat nemoci ledvin. Ani kombinace aspirinu a ibuprofenu není bez rizika. Výhody dlouhodobého užívání aspirinu pro kardiovaskulární systém mohou totiž přijít přidáním ibuprofenu nazmar. Studii kombinací léků uspořádali vědci z Pensylvánské univerzity proto, že mnoho lidí užívá více jak jeden lék s antiflogistickým účinkem současně. -lumToxin mládí je novým kosmetickým hitem Alex Kuczynski New York Times Service Leden 2002 „Trhákem“ pro bohaté profesionály, televizní moderátory, dámy z „lepší společnosti“ a herce odmítající stárnout se stala injekční aplikace neurotoxinu, který způsobuje botulizmus, přímo do svalů obličeje. Svaly jsou paralyzovány a vrásky mizí. Bez jakékoli reklamy jde o nejpopulárnější kosmetickou proceduru v USA. Injekční přípravek známý jako Botox se používá od roku 1991 a ke schválení FDA pro kosmetické účely nemá daleko, což mu může dopomoci k cestě na výsluní. Toxin je již schválen pro léčbu spazmů očních svalů. Federální schválení v kosmetické indikaci by podle analýz výrobci umožnilo udělat pro Botox – komerční název pro botulotoxin A – masivní reklamu a stát se rivalem léků, jako je Viagra. Analytici předpokládají, že počet zájemců o Botox by v příštím roce mohl narůst o 30 % nebo dokonce 50 % oproti 1,1 milionu Američanů, kteří jej zkusili v roce 2000. Zástupce FDA řekl, že schválení Botoxu pro kosmetické užití je na spadnutí. Výrobce, firma Allergan, očekává schválení nejpozději příští měsíc. Botox se už na tváři Ameriky podepsal. Hollywoodští režiséři Martin Scorsese a Baz Luhrmann si stěžují, že mezi herci tak populární Botox pustoší výraz obličeje. Sotva kde najdete ženu starší 35 let schopnou zlobného výrazu. Víra, že lidský charakter může být vyleptán na obličeji, nebo pozorování Coco Chanel, že ve dvaceti máte obličej od přírody daný a v padesáti takový, jaký si zasloužíte, možná přestane platit. Léčba spočívá v aplikaci roztoku Botoxu do obličejových mimických svalů. Během následujících 4 dní toxin ochrne svaly zodpovědné za obličejové vrásky, zastaví tvorbu dalších vrásek a odstraní již existující. Dotyčný ztuhlost kůže necítí. Infekce botulizmem, která vede v plně rozvinutých případech k selhání dechu, nehrozí, protože Botox je velmi ředěný. Přesto existují komplikace. Například pacienti si nesmí lehnout ani se předklánět či zavazovat si tkaničky u bot 6 hodin po aplikaci, protože by toxin prosákl a nezvratně paralyzoval další svaly. Popularita Botoxu je zcela v souladu s narůstající národní mánií po kosmetických procedurách, které se snaží zastavit čas. Plastické chirurgické zákroky jsou na prudkém vzestupu a v roce 2000 dosáhly v porovnání s rokem 1997 173 % a podle Americké společnosti pro estetiku a plastickou chirurgii přišly zákazníky na 7,4 miliardy dolarů. Marnivost však má svou cenu. Voskový a imobilní obličej by mohl být výsledkem ochrnutí obličejových svalů tvořících náš každodenní výraz. A jelikož po nějaké době Botox ztrácí účinnost, vrásky se objeví znovu a proceduru je třeba opakovat. Dávejte si tedy pozor: Vaše nastávající může mít ve svatební den úžasně hladkou tvář a za čtyři měsíce zjistíte, že ve skutečnosti vypadá jako shar-pei, čínský pes s vrásčitou kůží. -lumSkandál vědců, kteří berou peníze za články, které za ně píší farmaceutické firmy (Lékaři, uvádění jako autoři, ani nemusí vidět hrubá data) Podle Sarah Boseley, Guardian, 7. 2. 2002
Vědci přijímají velké sumy peněz od farmaceutických firem za propůjčování svých jmen článkům uvádějícím nové léky, na jejichž sepsání se nepodíleli. Narůstání takových praktik může vážně narušit integritu vědecké práce. Toto zfalšované psaní se rozšířilo zejména v kardiologii a psychiatrii, kde léky hrají v léčbě podstatnou roli. Zkušení lékaři, nevyhnutelně velmi zaměstnaní, jsou žádáni k propůjčení svých jmen na „autorské články“, které pro ně napíší zástupní sepisovači farmaceutických firem. Původně se toto zástupné psaní omezovalo pouze na některá farmaceutickými firmami sponzorovaná supplementa lékařských časopisů, ale teď lze takový podvod najít prakticky ve všech velkých časopisech pokrývajících příslušnou oblast. V některých případech „autoři“ článku ani nevidí zdrojová data, o kterých píší. Dostanou se k nim pouze souhrnné tabulky kompilované firemními zaměstnanci. Lékaři, kteří takový článek navíc přednesou na odborném shromáždění sponzorovaném firmou, obdrží za to navíc i slušnou částku. Fuller Torrey, výkonný ředitel výzkumných programů Stanley Foundation v Bethesdě, uvedl v přehledu, že britští psychiatři dostávali běžně okolo 2000 dolarů za vystoupení na takovém sympoziu plus zaplacené letenky a ubytování. Američané dostávali v průměru 3000 dolarů. Nicméně některé platby se vyšplhaly často na částky mezi 5–10 tisíci dolarů. Fuller to označil za prvotřídní formu profesionální prostituce. Jeden z těch, kteří jsou stále více znepokojeni, Robin Murray, vedoucí divize psychologické medicíny v Psychiatrickém institutu v Londýně, říká, že „jsme v situaci, kdy publikum naslouchá věhlasnému britskému psychiatrovi a není si jisto, zda řečník opravdu věří tomu, co říká, poněvadž on nebo jeho pracoviště je za to odkudsi placen“. S humornou nadsázkou říká, že si umí představit britského psychiatra, který na otázku „jak se máš?“ odpoví „ale zrovna přemýšlím, který den je dneska, abych věděl, který mám podporovat preparát“. Marcia Angellová, bývalá redaktorka prestižního New England Journal of Medicine (NEJM), před časem napsala, že v jednom zpracovávaném článku o antidepresivech byly finanční vazby autorů k výrobcům, které podle požadavků časopisu autoři museli přiznat, tak rozsáhlé, že je musela přemístit na webovou stránku. Rozhodla zadat o tom sepsání editorialu, ale nenašla prakticky žádného významného výzkumníka, který by sám takové vazby k výrobci antidepresiv neměl. Angellová říká „výzkumníci působí jako konzultanti firem, jejichž produkty zkoušejí, vstupují do poradních sborů a edukativních komisí, podílejí se na patentech a tantiémách, propůjčují svá jména článkům zástupně psaným zainteresovanými společnostmi, propagují léky a přístroje na firemních sympoziích a nechávají se hýčkat drahými dárky a luxusními výlety. Mnozí také mají ve firmách své vlastní podíly a zájmy. V září loňského roku se k NEJM přidal Lancet a 11 dalších časopisů s výzvou farmaceutickým firmám, aby umožnily přístup vědců k datům, která během klinických studií nasbíraly. Některé z těchto časopisů deklarují požadavek, aby vědec, který předkládá článek, byl povinen písemně prohlásit, že je skutečně jeho vlastní. Obrovský úspěch Prozacu, který se stal téměř kultovním lékem na štěstí v 90. letech, výrazně zvýšil hmotnou zainteresovanost v psychiatrii. Jeho propagace přišla v době upadající státní podpory pro výzkum, což pro vědce v mnoha oblastech lékařství znamenalo rostoucí závislost jejich práce a financování na farmaceutickém průmyslu. To vedlo k bezprecedentní kontrole dat ze strany farmaceutického průmyslu a posléze k výrobě vědeckých článků stále častěji psaných firemními zaměstnanci nebo dokonce obchodními agenturami. Zodpovědnost vědců za obsah jejich článků nabývá obzvláštního významu v souvislosti se soudními spory ve Spojených státech, kde příbuzní lidí, kteří zabili sebe nebo jiné v době, kdy užívali SSRI, obvinili z odpovědnosti za chování pachatelů lék. V těchto sporech se firmy opíraly i o články, zjevně psané vědci, kteří ve skutečnosti ani nemuseli vidět zdrojová data z příslušných studií. Jeden z expertů, dr. Healy, který má donedávna nemyslitelný přístup k datům, jež firmy chovají ve svých archivech, prohlásil, že nabyl dojmu, že zhruba na 50 % článků o lécích ve významných časopisech ve všech oblastech medicíny není napsáno způsobem, který nezasvěcený člověk automaticky předpokládá. Uvádí jeden případ z roku 2001, kdy příbuzní Donalda Schella napadli firmu SmithKlineBeecham a soud rozhodl, že firemní nejvíce prodávané antidepresivum Seroxat vedlo Schella k rozšířené sebevraždě, při níž zabil také svou ženu, dceru a vnučku. Firma se bránila na základě vědeckých článků, které srovnávaly klinické účinky Seroxatu s placebem a neshledaly žádné zvýšené riziko sebevraždy u depresivních pacientů užívajících Seroxat. Ovšem podle dr. Healyho hrubá data takový závěr možná neopodstatňují. K některým sebevraždám spáchaným na placebu totiž došlo v době, kdy dotyční právě přestali užívat antidepresivní léčbu. Když se studie přepočítala s ohledem na tyto okolnosti, ukázalo se, že na aktivní látce ve skutečnosti je zvýšené riziko sebevraždy. Zde se znovu vrací otázka, zda významný vědec, který sepisuje článek, skutečně viděl zdrojová data a nebyly mu skryty žádné okolnosti studie. Jeden ze spoluautorů takových článků, David Dunner z University ve Washingtonu, přiznává, že zdrojová data vůbec neviděl. Jeho role spočívala ve zpracování dat, která mu byla předložena, a dále v sepsání článku a dohledání seznamu literatury. Další autor takových článků, Stuart Montgomery z lékařské fakulty v Londýně, na e-maily a telefonní hovory novinářů z Guardianu neodpovídá a odmítá se s nimi bavit. Třetí autor na seznamu, Geoff Dunbar, je firemním zaměstnancem. WHO vyjádřila znepokojení nad takovými vazbami mezi firmami a výzkumníky. V jednom ze svých bulletinů uvádí: „jestliže se klinické studie stanou obchodní záležitostí, ve které osobní zájmy převýší zájmy veřejné, a (obchodně či jinak motivovaná – pozn. ref.) přání převáží vědu, pak společenská smlouva, která umožňuje výzkum na lidských bytostech v zájmu pokroku lékařské vědy, vezme za své. -thajAutopilot v mozku Sandra Blakeslee, International Herald Tribune, 21. 2. 2002 Co má společného patologické hráčství, fandění, nadměrné investování do akcií? Podkladem těchto chování jsou neuronální dráhy zodpovídající za vnímání odměny. Již zvířata prostřednictvím těchto drah přiřazují událostem důležitým pro přežití (potrava, sex atd.) příjemné vjemy. Obdobné dráhy vyhodnocují u lidí i složitější vjemy a zodpovídají za příjemné pocity
například při výhře na burze nebo nečekaném gólu v posledních minutách utkání. Zajímavé je, že pracují podvědomě. Bez našeho implicitního vědomí nás provádějí světem, určují, co pro nás bude odměňující a příjemné. Tyto nálezy zpochybňují předpoklad, že člověk se vždy rozhoduje vědomě podle toho, co chce. Velká část procesů v mozku funguje zřejmě mimo naše vědomí. Vracíme se tak k hypotézám, které prosazoval již Freud. V experimentech u zvířat i lidí se ukazuje, že mozek je velmi plastický a dokáže se přetvářet vlivem zevních podnětů. V průběhu vývoje se v našich mozcích vytváří interní modely všeho, s čím se setkáváme. Učíme se rozpoznávat předměty kolem sebe, předpokládat jejich pohyb atd. Pokud se objeví nové informace, mozek je automaticky srovná s tím, co již zná. Pokud jsou zevní a vnitřní informace v souladu (např. při každodenní cestě do práce), události a všední objekty nemusí proniknout do naší vědomé pozornosti. Pokud se však objeví nějaké překvapení (auto na křižovatce projede na červenou), přepne se mozek okamžitě do nového stavu. Podvědomě se aktivují mozkové okruhy zodpovědné za rozhodování. Na základě srovnání stávající situace s minulými zkušenostmi uloženými v paměti, dojde k rozhodnutí. Teprve o chvíli později, kdy už ruce a nohy vykonávají zvolenou akci, si uvědomíme, že jsme nějaké rozhodnutí provedli. Někteří vědci předpokládají, že až 90 % každodenních činností provádíme na základě těchto automatických, podvědomých systémů. Pro vnímání odměny je potřebný dopamin. Wolfram Schultz z Cambridge University studoval dráhy odměny u opic, které odměňoval jejich oblíbeným jablečným džusem. Zjistil, že když experimentální opice dostaly více jablečného džusu, než očekávaly, došlo u nich k aktivaci dopaminergních neuronů. Pokud dostaly stejnou dávku džusu, na kterou byly zvyklé, aktivita dopaminergních neuronů se nezměnila. Pokud dostaly méně džusu, dopaminergní neurony snížením své aktivace signalizovaly nedostatek odměny. Vědci předpokládají, že popsaný dopaminergní systém konstantně předpovídá, zda v nějaké situaci bude následovat odměna, nebo nikoliv. K učení dochází pouze v situaci, kdy se stane něco neobvyklého a dopaminergní neurony buď zvýší, nebo sníží svou aktivitu. Pokud se nic nepředvídaného neděje, zůstává stav dopaminergního systému setrvalý. U zvířat se informace z drah odměny dostávají přímo do částí mozku řídících motoriku a chování. U lidí bývá odpověď na zevní vlivy složitější, protože informace z okruhů odměny jdou i do frontálních laloků. Poznámka překladatele: Každý máme v životě sny a plány. Jejich plnění přináší příjemné pocity. Ty nás motivují k dalšímu snažení. Velmi zjednodušeně můžeme říci, že za příjemné pocity při dosažení odměny zřejmě zodpovídá uvolňování dopaminu v libostních strukturách mozku. Evoluce „chytře“ přiřadila příjemné pocity činnostem přispívajícím k přežití. Je ovšem zajímavé, že zvířata, která si mohla sama aktivovat elektrody zavedené do libostních struktur mozku, nežrala, nespala, jenom stále stimulovala a navozovala si libé pocity. K něčemu podobnému dochází například u abuzérů kokainu, u kterých kokainové špičky také potlačí jídlo, spánek atd. Defektní A1 alela D2 receptoru se významně častěji vyskytuje u alkoholiků, kokainistů, kuřáků. V důsledku porušeného dopaminergního přenosu potřebují tyto osoby k dosažení odměny silnější stimuly (viz např. Vesmír 1996;75(9):485–488). Integrace údajů z libostních struktur s údaji z vyšších oblastí mozku při plánování aktivit probíhá u člověka v prefrontálních lalocích. Osoby s poškozeným prefrontálním lalokem nejsou schopny přiřadit jednotlivým plánovaným aktivitám emoční valenci. To jim prakticky znemožňuje rozhodování i při zachované nabídce možných řešení. Takoví lidé i bez poškození intelektových, kognitivních, emočních funkcí činí nekompetentní a sebedestruktivní rozhodnutí. To ukazuje, že čistě racionální rozhodování bez emočních vlivů je zatíženo významnou chybou. Descartův dualizmus res cogitans a res extenza tak dostává vážný úder. Co tyto nálezy vypovídají o nás? To ať si každý přebere podle svého a podle toho, co mu vyplaví více dopaminu. -thajTichá revoluce narkoleptik David Tuller, International Herald Tribune 10. 1. 2002 Robert Cloud, právník v Cincinnati usíná při rozhovoru s klientem, při večeři, dokonce i při schůzce se soudcem. 58letý Cloud trpí narkolepsií. Narkolepsie se projevuje náhlými nekontrolovatelnými záchvaty tvrdého spánku, únavou, vyčerpaností, ale i náhlou ztrátou svalového napětí (kataplexie). Při kataplektických záchvatech již pan Cloud zkolaboval při chůzi po ulici, nákupech, plavání. Jednou se díky kataplexii zřítil z eskalárotu a rozbil si hlavu. Díky několika pilulkám denně teď může vést normální život. Stimulancia ho udržují v bdělém stavu. Aby předešel kataplexii, užívá Xyrem – experimentální lék obsahující látku gama hydroxybutyrát (GHB). Během několika dalších měsíců by měla FDA rozhodnout, zda tento lék schválí pro klinické využití, nebo ne. „Byl jsem na tom hodně špatně, ale lék mi pomohl,“ pochvaluje si pan Cloud, který pracuje jako výkonný ředitel Narcolepsy Network. Xyrem vyvinutý firmou Orphan Medical Inc. je pouze jedním z úspěchů dosažených v posledních letech v léčbě narkolepsie. „Poslední dva roky byly skutečně neuvěřitelné a můžeme je označit za revoluci“, říká Emmanuel Mignot, profesor psychiatrie na Stanfordu a ředitel Centra pro výzkum narkolepsie. V roce 1999 odhalily 2 týmy, jeden vedený dr. Mignotem, že narkolepsie je u psů a myší zřejmě způsobena porušeným metabolizmem neurotransmiteru zvaného hypokretin, nebo orexin (jedná se o stejnou sloučeninu, kterou však každý tým označil jiným názvem). V roce 2000 byl potvrzen význam této látky i u lidí. Mozky pacientů s narkolepsíí buď neobsahují žádné buňky s hypokretinem, nebo jich obsahují významně méně než mozky lidí bez narkolepsie. Výzkumníci se domnívají, že narkolepsie je autoimunitní choroba, při které zatím nespecifikovaný spouštěč, nejspíše virová infekce, pozmění imunitní systém pacienta takovým způsobem, že začne ničit buňky vytvářející hypokretin.
Doplňování hypokretinu je podle profesora Siegla z UCLA nejúčinnější léčbou narkolepsie. Doktor Siegel předpokládá, že by účinný lék mohl být uveden na trh do 5 let. Preparáty na bázi hypokretinu by měly být použitelné nejen u narkolepsie. „Hypokretin se zdá být vhodný i pro léčbu reziduální spavosti při insomnii a jiných poruchách. Navíc zřejmě zasahuje i do regulace nálady“, tvrdí dr. Siegel. Narkolepsie byla poprvé popsána koncem 19. století, kdy se předpokládalo, že je způsobena nadměrnou masturbací a potlačenou homosexualitou. Ještě donedávna ji lékaři považovali za psychogenní spíše než organickou poruchu. „Lidé s narkolepsií trpí vážnou chorobou. Navíc bývají osočováni, že celé noci hýří a pak jsou zákonitě ospalí“, říká dr. Siegel. Pacienti uvádějí, že ani jejich nejbližší často nemají pro jejich poruchu pochopení a zásobují je nesmyslnými radami o správné životosprávě a potřebě více cvičit. Osoby s narkolepsií jsou svou nemocí výrazně omezovány. Mají potíže dstudovat, vykonávat jakoukoliv náročnější práci nebo třeba i řídit automobil. Porucha nejčastěji začíná v pubertě nebo časné dospělosti a většinou zůstává dlouhou dobu nediagnostikována. Obvodní lékaři nejsou s narkolepsií obeznámeni. Doktor Siegel předpokládá, že mezi propuknutím choroby a její diagnózou většinou uplyne 5–7 let. Jak se cítí nemocný s narkolepsií? Výzkumníci se domnívají, že jejich stav odpovídá stavu, kdy normální člověk 2 noci nespí. Navzdory ospalosti lidé s narkolepsií trpí i poruchami spánku. Především mají narušenou spánkovou architekturu. Téměř hned po usnutí se dostávají do REM fáze. Dalším příznakem narkolepsie, vedle ospalosti a záchvatů kataplexie, jsou krátké epizody ochrnutí při usínání, nebo probouzení (spánková paralýza) a hypnagogické halucinace. „Tyto halucinace jsou často velmi strašidelné“, říká dr. Mignot. „Jeden z mých pacientů např. téměř každý večer vidí, jak se k němu někdo blíží a škrtí ho.“ V léčbě se v současnosti používají psychostimulancia (Ritalin, Dexedrin), která mají zabránit usínání přes den, a antidepresiva se sedativním působením, která mají usnadnit usínání v noci. Před 2 lety byl schválen nový preparát, modafinil, který má méně nežádoucích účinků než standardně používané amfetaminy. Zmíněné léky sice pomáhají zmírnit příznaky, neléčí ale příčinu poruchy, kterou je zřejmě nedostatek hypokretinu. Totéž platí i pro Xyrem, který umožňuje lidem s narkolepsií v noci usnout tvrdým spánkem. Látka GHB, kterou Xyrem obsahuje, má však špatnou pověst. Preparát byl opakovaně zneužit jako uspávadlo při znásilnění a je spojován i s úmrtími v tanečních klubech. V mnoha státech je proto řazen mezi nejnebezpečnější rekreační drogy. Tyto skutečnosti odrazují farmaceutické firmy od jeho dalšího testování, i když pro pacienty s narkolepsií představuje nadějný způsob léčby. Firma Orphan Medical v současnosti vyvíjí přísný distribuční systém, který by měl zabránit nepovolaným osobám v přístupu k preparátu. Jednou ze zvažovaných možností je skladovat Xyrem v centrální lékárně a rozesílat jej zásadně pouze na lékařský předpis. Více informací o organizaci Narcolepsy Network, včetně odpovědí na nejčastější otázky týkající se této choroby, lze získat na http://www.websciences.org/narnet/default.html -thajProfesor Dr. med. Hanus Jiri Grosz, 1924–2001 Náhodně jsme se dozvěděli z amerických novin o osudech a úmrtí moravského rodáka, profesora psychiatrie Dr. med. H. J. Grosze. Jeho životaběh je jak pozoruhodný, tak i úctyhodný, a proto zaslouží zaznamenání. H. J. Grosz se narodil v roce 1924 v Brně v židovské rodině. V roce 1939 jako nacizmem ohrožený emigroval humanitárním transportem dětí do Anglie. Jeho rodiče později během války zahynuli v koncentračním táboře. V Anglii se stal dr. Grosz příslušníkem Royal Air Force. Po válce se vrátil do Československa, ale zakrátko již podruhé emigroval do Anglie. Zde vystudoval lékařství (BSc – 1950, MD – 1953) a věnoval se psychiatrii v USA a v Anglii. Působil na univerzitě v Indianě, byl přednostou psychiatrického oddělení pro veterány a provozoval i soukromou praxi. Jeho zájmem byla hypnóza, léčba neuróz, soudní psychiatrie a byl i pionýrem skupinové psychoterapie. Publikoval více než 60 prací s výzkumným zaměřením. Byl také znalcem a příznivcem umění a zakladatelem Etnografické společnosti umění. Jak je v USA obvyklé, medailonek je ukončen adresami, kam je možno zasílat finanční příspěvek na počest památky vynikajícího psychiatra. Sbírkou budou podpořeny cestovní granty Anglických studentů a různé charity. -pabNěmečtí lékaři čelí vyšetřování z korupce Na 3500 lékařů z několika německých měst je nyní vyšetřováno pro neoprávněné finanční výhody a korupci v souvislosti s agresivním marketingem farmaceutické firmy. Úřad oblastního prokurátora v Mnichově, který vede vyšetřování, sdělil, že vzniklo podezření v souvislosti s nepřiměřenými marketingovými aktivitami firmy SKB, která mezi léty 1997–1999 zvala nemocniční lékaře a jejich manželky na konference v Německu i v zahraničí. Navíc vyplatila 5800 odměn, každou až do výše 25 000 EUR, za cestovní výlohy, konference, studie, přednášky a odborné konzultace. V jiných případech to byly knihy, osobní počítače a dary. V souvislosti s jednou konferencí o novém inhibitoru ACE (angiotenzin konvertujícího enzymu) byli lékaři pozváni na finále světového šampionátu ve fotbale a závody Formule 1. Nicméně 2220 původních podezření bylo staženo vzhledem k tomu, že šlo o náklady nižší než 500 EUR na osobu. Po celonárodním provalení skandálu v médiích vyjádřila ministryně zdravotnictví Ulla Schmidtová, podobně jako další politici, rozhořčení a požádala o důkladné vyšetření celé věci. Německý ředitel následnické firmy GSK Thomas Werner nepopřel odpovědnost někdejší firmy SKB za tyto nepřiměřené marketingové aktivity. Protestoval však proti předčasným odsudkům lékařů či pracovníků firmy, neboť poté, co v roce 2000
vznikla firma GSK fúzí firmy SKB a Glaxo, byla vydána nová pravidla. Také zdůraznil, že klinické studie byly pro zavedení pokrokových léčebných metod zcela zásadní a že lékaři museli být o nových lécích dostatečně informováni. Integrita lékaře nesmí být bez řádného odůvodnění zpochybněna. Právník Alexander Ehlers, který je specialistou na otázky medicínského práva, upozornil, že věc se týkala pouze lékařů zaměstnaných v nemocnicích. Jestliže obdrželi peníze nebo jinou odměnu bez odpovídající práce, může být na jejich případ aplikován antikorupční zákon. Pozvání na večeři v rámci konference je přípustné, nemělo by se však týkat partnerů. Rovněž luxusní zábava je v této souvislosti nepřijatelná. Financování klinického výzkumu firmami je možné, jestliže odpovídající prostředky jsou poskytovány prostřednictvím zvláštních účtů. Jörg Hoppe, prezident Německé lékařské komory, upozornil, že lékaři byli opakovaně neoprávněně veřejně osočováni, přičemž – jako např. v tzv. „skandálu srdečních chlopní“ – pouze v několika případech následovalo řádné obvinění. V rámci „skandálu srdečních chlopní“ byly tisíce lékařů nařčeny ze získání úplatku za použití velmi drahých typů srdečních chlopní. Nakonec však pouze 34 z nich byli potrestáni, a to ještě z jiných důvodů. Podle British Medical Journal 2002; 324:693(23.3.2002) Informace o činnosti a nabídka pro zájemce o vstup do Sekce extrapyramidových onemocnění Neurologické společnosti ČLS JEP Sekce extrapyramidových onemocnění (dále jen Sekce) Neurologické společnosti ČLS JEP byla založena v Olomouci dne 17. 1. 2001. Sekce sdružuje lékaře a další zdravotnické profesionály. Vzniká na základě jejich potřeby pravidelného a standardního kontaktu, vzájemné informovanosti a koordinace odborné činnosti týkající se problematiky extrapyramidových poruch, abnormálních pohybů a neurodegenerativních onemocnění. Základní cíle činnosti Sekce extrapyramidových onemocnění jsou: • Zlepšování péče o nemocné s extrapyramidovými poruchami a neurodegenerativními onemocněními. • Šíření vědomostí o těchto onemocněních mezi odbornou i laickou veřejností. • Podpora odborné a výzkumné činnosti. • Prosazování zákonných norem aj. opatření v zájmu pacientů. Zájemci o členství v Sekci se mohou hlásit na adrese: Sekce extrapyramidových onemocnění ČLS JEP, doc. MUDr. Jan Roth, CSc., Neurologická klinika VFN, Kateřinská 30, 120 00 Praha 2 (kontaktní e-mail
[email protected]). Left.gif (10785 bytes)
Midlle.gif (12243 bytes)
Right.gif (10788 bytes)
