MEZIVÁLEČNÁ SAKRÁLNÍ ARCHITEKTURA V BRNĚ

FILOZOFICKÁ FAKULTA MASARYKOVI UNIVERZITY V BRNĚ SEMINÁŘ DĚJIN UMĚNÍ

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

MEZIVÁLEČNÁ SAKRÁLNÍ ARCHITEKTURA V BRNĚ

Vedoucí práce: prof. PhDr. Jiří Kroupa CSc.

Jan Locker 3. ročník

Brno 2006

Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracoval samostatně a všechny použité prameny a literaturu jsem uvedl v závěrečném seznamu. Ve Šlapanicích, 24. dubna 2006

OBSAH Úvod ...................................................................................................................... 5 1. Náboženské poměry v Čechách a na Moravě po roce 1918 ........................ 6 Římskokatolická církev Československá církev Pravoslavná církev Církev českobratrská evangelická Židovské náboženství 2. Sakrální architektura z pohledu liturgie jednotlivých církví ........................... 12 Římskokatolická církev Evangelické církve Církev pravoslavná Československá církev Židovské náboženství 3. Brno a jeho meziválečná sakrální architektura .............................................. 19 Římskokatolická církev a její stavební aktivita před první světovou válkou 4. Meziválečná sakrální architektura římskokatolické církve v Brně a vliv architekta Vladimíra Fischera na ni ........................................... 21 První období příprav židenického kostelního spolku Žebětínský kostel sv. Bartoloměje jako židenická varianta Chrám sv. Jana Nepomuckého ve Starém Lískovci Výroční chrám sv. Augustina v Masarykově čtvrti Židenický kostel sv. Cyrila a Metoděje Salesiáni a stavba oratoře v Žabovřeskách 5. Československá církev v Brně a její sbory ...................................................... 29 Husův sbor v Králově Poli, Husův sbor v Tuřanech Husův sbor na ulici Botanické Chrám Spasitele v Židenicích 6. Pravoslavná církev a chrám sv. Václava ........................................................ 39 7. Českobratrská církev evangelická v Židenicích a její sbor .......................... 41 8. Židovská náboženská obec a nová ortodoxní synagoga Agudas Achim 45 Závěr ................................................................................................................... 47 Použitá literatura a použité prameny ............................................................... 49 Seznam příloh ..................................................................................................... 51

Děkuji všem farnostem a náboženským obcím za jejich vstřícnost a také své rodině a přátelům za jejich podporu.

ÚVOD O brněnské meziválečné architektuře a jejich hlavních představitelích se již napsalo mnoho. Brněnská sakrální architektura z tohoto období zůstává poněkud v pozadí. Proto jsem si za své téma bakalářské diplomové práce zvolil brněnskou meziválečnou sakrální architekturu. V Brně se ve velice krátkém období, okolo patnácti let, vybudoval úctyhodný počet jedenácti sakrálních budov, kterým se dodnes nevěnovala žádná odborná publikace. A proto jsem se rozhodl věnovat tomuto nezpracovanému tématu. Jelikož tento námět obnáší rozsáhlou sféru různých informací, neusiloval jsem o kompilaci nashromážděných faktů, ani o biografické zpracování. V první kapitole vysvětluji náboženskou situaci v Čechách, která se obdobně odrážela i na Moravě. V době po první světové válce se v Československu zrodilo velké množství nových náboženských směrů. Úmyslně jsem se zaměřil jen na ty náboženské konfese, které mají souvislost s církvemi, které zbudovaly v brněnském prostředí alespoň jednu sakrální budovu. Jednalo se o čtyři římskokatolické kostely, čtyři sbory Československé církve, pravoslavný a evangelický kostel a židovskou synagogu. Mým cílem není nalézt sjednocující prvky mezi sakrálními budovami. Jednotlivé chrámy nelze ani hodnotit současně, proto jsem přistoupil k jejich rozdělení podle jednotlivých církví. S náboženskou architekturou těsně souvisí také liturgie, pokusím se proto nastínit do jaké míry ovlivňuje vzhled budov a nakolik se podílí na jednotlivých odlišnostech mezi konfesemi. V následujících kapitolách se budu zabývat jednotlivými církvemi a jakým způsobem se vypořádaly se stavbou svých chrámů. Nejprve budu psát o římskokatolické církvi. Architektura přelomových let konce 19. a počátku 20. století působila nadále i na architekturu 20. let 20. století. Proto se pokusím krátce přiblížil k předcházejícímu období, ve kterém vznikl velký počet sakrálních staveb, které vybudovaly především brněnské kostelní spolky. Na tuto krátkou podkapitolu navazuje nejdůležitější text, týkající se brněnské meziválečné sakrální architektury. Nejprve se budu zabývat římskokatolickou církví a postavou architekta Vladimíra Fischera. Jemu věnuji pozornost v celé kapitole a současně se snažím ukázat na vývoj, kterým architekt i jeho chrámová architektura prošela. V poslední části této kapitoly zdůrazňuji roli, jež Vladimír Fischer zastupoval v soutěži na výstavbu židenického chrámu. Stejně tak, jak se budu zabývat římskokatolickou církví, budu nahlížet i na další brněnské církve, které si budovali alespoň jednen chrám. V dalších kapitolách budu psát o čtyřech československých sborech, pravoslavném a českobratrském kostele a židovské ortodoxní synagoze. Různost cirkví se odrážela rovněž na odlišnostnech jejich sakrálních staveb. U mnohých neexistují doposud žádné uměleckohistorické studie. Přesto jsem se pokusil jednotlivé budovy brněnské sakrální architektury ohodnotit. I když nelze tedy plnně srovnávat budovu víceúčelového československého sboru, pravoslavný chrám s tradiční symbolikou nebo liturgický prostor synagogy.

5

1. NÁBOŽENSKÉ POMĚRY V ČECHÁCH A NA MORAVĚ PO ROCE 1918 Náboženské prostředí v Československu se nacházelo po první světové válce v nelehké situaci. Římskokatolická církev tvořila stále nejpočetnější základnu náboženského života v zemi. Množství věřících z řad římskokatolické církve však postupně klesalo vlivem vzniku nových církví a církevních obcí. Některé církve kontinuálně navázaly na předchozí období, jiné hledali společnou cestu s jinými církevními uskupeními. Malým nově vznikajícím obcím napomáhaly zahraniční mise vedené zejména evangelickými církvemi z Německa a Spojených států amerických. Další církve a náboženské obce vznikaly také pro potřeby obyvatel cizích národností. Kromě věřících řadících se k některému z náboženství rapidně přibylo množství obyvatel bez vyznání1.

Kostel sv. Augustina (detail kliky hlavních vchodových dveří) 1. Antonín Klimek, Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XIII 1918 - 1929, Praha - Litomyšl, 2000, s. 154, 160. „V Českoslovesnku bylo státně uznáváno dvanáct církví. Patřily mezi ně i církve nepatrné (starokatolíci, unitáři) či prakticky neexistující (mohamedáni). K tomu přibily Církev československá, českobratrská a slezská německá evangelická. Ve státě působily též církve nepoužívající státního uznání, jako adventisté, Jednota Chelčického (baptisté), … mezi ateisty se roku 1920 hlásilo 724.5 tisíce osob, v drtivé většině ve vlastních Čechách: 658 tisíc“. 2. Tamtéž, s. 150 – 153. Důležitou roli hrála politika, snažící se o radikální kroky, tak i nacionální povaha doby charakteristická nevůlí ke všemu katolickému. Protikatolické nálady vzrůstaly především v Čechách (např. v Praze rozbouřený dav 3. istopadu 1918 zničil Mariánský sloup na Staroměstském náměstí). Také v politice se chystaly razantní kroky, omezující pravomoc římskokatolické církve. Koncem listopadu 1918 se připravovalo provedení odluky církve od státu, zabrání částečného majetku církvi, reforma školní novely a změny v manželském právu aj. 3. Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin II., Praha 1991, s. 240 – 242. Jednotu katolického duchovenstva, k níž se hlásilo 90% katolického kléru, vedli představitelé katolické moderny J. Š. Baar a Xaver Dvořák; na jaře roku 1919 vydali reformní návrhy, které byly z převážné části Vatikánem zavrženy a jednota byla nově zvoleným pražským arcibiskupem Kodačem roku 1920 zakázána. Museli se nakonec podřídit i hlavní představitelé Jednoty J. Š. Baar i Xaver Dvořák, kteří katolické církvi zůstali nadále věrni. Ostatní kněží, pro které se nenašlo řešení, římskokatolickou církev opustili.

Římskokatolická církev Římskokatolická církev v Československu musela čelit problémům vnějším2, ze strany protikatolicky naladěnému lidu, u kterého představovala symbol dohasínající monarchie, a rovněž vnitřním problémům, které nově vyvstaly z jejího vlastního středu. Vatikán se snažil řešit situaci odvoláním nejvyšších církevních představitelů, kteří reprezentovali předchozí monarchii: pražského arcibiskupa Rakušana Pavla hraběte Huyna a později i olomouckého arcibiskupa kardinála Lva Skrbenského. Národnostní uvědomění sílilo i ve spolku modernisticky smýšlejících kněží v tzv. Jednotě československého duchovenstva, která vypracovala reformní návrhy, které shrnuly do základních šesti bodů: „1. zřízení českého patriarchátu, 2. rozšíření církevní samosprávy, 3. úprava práva patronátního a obsazování far, 4. návrh na liturgii v lidovém (národním) jazyce, 5. úprava kněžského studia a výchovy, 6. zdobrovolnění celibátu“3 a předložila je na jaře roku 1919 papeži Benediktu XV. Většinu návrhů papež zamítl. S takovým výsledkem Jednota nepočítala, došlo v ní k názorovým sporům a k ideovému rozdělení. Benedikt XV. jmenoval v září 1919 bez jakéhokoliv jednání s Jednotou či představiteli státu nového pražského arcibiskupa Františka Kordače, který Jednotu rozpustil. 6

Neochota římskokatolické církve řešit nastalé problémy, spojená navíc s razantním vystoupením arcibiskupa Kordače proti radikálním knězům, kteří se nehodlali smířit se svou porážkou, vyvolali další vlnu nevole, jenž způsobila jejich vystoupení z římskokatolické církve a založení církve nové4. Na obou stranách, jak na straně římskokatolické církve, tak i na straně radikálních kněží, se odráží neochota vyřešit tento neutěšený stav. Katolická církev razantně odmítala vyjednávat s radikály, čímž uzavřela cestu k jakékoli následující komunikaci. Avšak i radikální část kněží, kteří později založili Československou církev, mnohdy dávali přednost národním zájmům před zájmy náboženskými. A proto se jejich snahy, v kruzích české i zahraniční inteligence, staly právem terčem kritiky5. Kritika římskokatolických poměrů od československého duchovenstva ve dvacátých letech byla skutečně oprávněná, jelikož katolická církev nedovedla naslouchat potřebám věřících a ustrnula v zažitých zvyklostech, avšak už v předválečných letech se chystaly jisté reformy, které se bohužel neuplatnily6. Československá církev Nedostatečná ochota k jednání mezi znesvářenými stranami v katolické církvi, zapříčinila, že se Klub reformního duchovenstva ke dni 8. ledna 1920 dohodl na svém sjezdu v Národním domě na Smíchově na vzniku Církve československé7. Nová církev usilovala o návaznost na cyrilometodějskou tradici, husitskou a českobratrskou reformu a tzv. katolický modernismus. Pokoušeli se vytvořit novou národní církev, která by sloužila své bohoslužby v českém jazyce, její kněží by se směli ženit a byla by veskrze demokratickou Československou církví8. Druhý den po svém vzniku zveřejnila Československá církev patetické provolání, které se u laické veřejnosti setkalo s kladným přijetím. Zástupci české inteligence se na vznik církve dívali mnohem kritičtěji9. Hned na počátku vzniku se objevila otázka, k jaké církvi se nové hnutí připojí nebo alespoň názorově přikloní. Rovněž tento problém naplňovala zcela národnostní myšlenka. Proto se zavrhla úvaha o sloučení se starokatolickou církví, u niž překážel její údajný německý původ. Uvažovalo se také o anglikánské církvi, avšak nejpřijatelnější variantou se stalo pravoslaví10. Nejvýraznější problém však vyvstal v rozdílných

Sbor Československé v Králově Poli

církve

4. Kadlec, Přehled českých (pozn. 3), s. 241. 5. Klimek, Velké dějiny (pozn. 1), s. 157. Čeští i zahraniční intelektuálové, „v čele s J. Pekařem, J. Šustou, E. Rádlem či Francouzem E. Denisem“, upozorňovali na mělkost celého hnutí. 6. Většinu pro římskokatolickou církev nepřijatelných radikálních bodů, které sestavila Jednota katolického duchovenstva dnes považuje katolická církev (kromě zrušení celibátu) za samozřejmost. 7. Kadlec, Přehled českých (pozn. 3), s. 243. Až v roce 1971 přijala Československá církev na svém sněmu dnešní nový název Československá církev husitská. 8. Pavel Filipi, Křesťanstvo: Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví, Brno 1996, s. 175. 9. Kadlec, Přehled českých (pozn. 3), s. 242. – Profesoři filosofické fakulty se veřejně postavili proti přestupům k Československé církvi a poukazovali na mělkost celého hnutí, avšak i přesto stoupal počet stoupenců nové církve závratným tempem, takže v roce 1930 ji tvořilo až 800 000 věřících. 10. Klimek, Velké dějiny (pozn. 1), s. 156 – 158.

7

ideových představách vůdčích členů církve. V srpnu 1920 navštívil Prahu srbský pravoslavný biskup Dositej z Niše, aby zde jednal s vedoucími činiteli Československé církve s Karlem Farským a Bohuslavem Zahradníkem-Brodským. 3. září 1920 vydali memorandum, v němž shrnuli podmínky dohody. Nejdůležitějším byl 8. bod jednání, který zajišťoval vysvěcení biskupů a vznik autokefální Církve československé11. Očekávalo se zvolení tří biskupů: v diecézi západočeské (pražské) se měl stát biskupem Karel Farský, ve východočeské diecézi kněz Rudolf Pařík, který se nakonec své kandidatury vzdal a v moravskoslezské diecézi Matěj Pavlík, který byl jako jediný zástupce Československé církve vysvěcen a přijal mnišské jméno Gorazd12. V Československé církvi neustále sílily odstředivé tendence. Na jedné straně se zejména na Moravě prosazoval konzervativní směr kolem biskupa Gorazda, který se snažil jít cestou východní a vytvořit autokefální pravoslavnou církev v Československu a na straně druhé liberálně radikální směr vedený Karlem Farským, který se snažil vytvořit církev národní, odpovídající duchu doby. Napětí mezi oběma proudy vyvrcholilo začátkem roku 1924 v tzv. pravoslavné krizi. Tehdy zvítězilo radikální stanovisko církve a konzervativní část kolem biskupa Gorazda Československou církev opustila, aby založila pravoslavnou církev13. V lednu 1925 jmenovala Československá církev vlastní biskupy, pražským a současně prvním patriarchou se stal Karel Farský. Pravoslavná církev Když odhlédneme od cyrilometodějské misie v 9. století, v níž spatřuje pravoslavná církev své počátky na našem uzemí a od idejí, jež ožívaly v 15. století, mohli bychom u nás klást počátek jejího druhého znovuzrození do poslední třetiny 19. století. Po roce 1848 došlo ke zvýšenému zájmu českých intelektuálů, politiků a literátů o pravoslaví (K. Sladkovský, K. J. Erben, F. Palacký, F. Rieger), jenž neustal ani všedesátých a sedmdesátých létech 19. století. Tehdy došlo k první vlně přestupů na pravoslaví v Čechách. V Praze se počala formovat Česká pravoslavná obec a na Staroměstském náměstí kolem chrámu sv. Mikuláše, který byl na pravoslavný chrám vysvěcen v roce 1874, se začaly konat první pravoslavné bohoslužby14. I když věřících u sv. Mikuláše v Praze přibývalo, nebylo jim povoleno vybudovat náboženskou pravoslavnou

11. Pavel Aleš, Biskupské svěcení sv. Gorazda před osmdesáti lety v Bělehradě, In. Směřování: Texty a okumenty k 80. výročí od svěcení prvního českého pravoslavného biskupa sv. Gorazda, Olomouc 2002, s. 28 – 29. Československá církev se k pravoslaví přihlásila na svém sněmu 8. a 9. ledna 1921; v květnu 1921 byla uznána srbskou pravoslavnou církví, s níž jednala jako Církev československá pravoslavná. 12. Tamtéž, s. 33 – 34. 13. Filipi, Křesťanstvo (pozn. 8), s. 175. 14. Chrám sv. Mikuláše sloužil především pro cizince, zvlášť pro ty, kteří cestují do lázeňských měst v západních Čechách. Další ruské pravoslavné chrámy byly postaveny v německém prostředí v západních Čechách, v roce 1888 ve Františkových Lázních a v roce 1897 v Karlových Varech.

8

obec a se všemi úředními záležitostmi se museli obracet na srbskou pravoslavnou církev ve Vídni15. K dalšímu zájmu o pravoslaví dochází po vzniku Československa, jednak ze skupiny ruských emigrantů a jednak ze strany duchovních a laiků v Československé církvi. Do roku 1924 mělo pravoslaví společnou cestu s Československou církví, pak dochází k již zmíněné „pravoslavné krizi“. Tehdy se konzervativní část odtrhla a 10. srpna 1924 zakládá v Olomouci Českou náboženskou obec pravoslavnou, podléhající pravomoci srbské pravoslavné církve16. Církev českobratrská evangelická Církev českobratrská evangelická vznikla ve 20. století sloučením evangelických církví. Císař Josef II. vydal 13. října 1781 tzv. Toleranční patent, čímž zrovnoprávnil protestantismus a zaručil tak věřícím stejná občanská i politická práva. Legalizována byla ovšem pouze podoba protestantismu, která byla uznávaná v Rakousku. To se týkalo evangelické církve augsburského vyznání (luteránství) a evangelické církve helvétského vyznání (kalvínství), obě církve byly pak spravovány společnou správou z Vídně.17 V revolučních letech 1848 – 1849 se poprvé usilovalo o spojení obou konfesí. Další snahy probíhaly koncem šedesátých a v devadesátých letech 19. století a také v roce 1905. Sjednocení helvétské a augsburské konfese se však uskutečnilo až krátce po vzniku Československa na generálním sněmu obou církví konaném 17. a 18. prosince 1918, vznikla tak Církev českobratrská evangelická. I když církev přijala při svém vzniku obě konfese, celkový ráz byl a stále je značně vymezený kalvínskou tradicí18.

15. Aleš, Biskupské svěcení (pozn. 11), s. 22. 16. Luidmila Stěpanova - Zdeňka Vychodilová, Reálie Ruské pravoslavné církve – РΕАЛИИ РУССКОЙ ПРАВОСЛАВНОЙ ЦЕРКВИ, Olomouc 2003, s. 20. Po válce se československé pravoslaví vyvázalo ze svazku srbské církve a podřídila se jurisdikci moskevského patriarchátu. V roce 1951 poskytla Ruská pravoslavná církev Pravoslavné církvi v Československu autokefalitu, a tak se stala zcela samostatnou církví v rámci pravoslavných církví. 17. Jiří Veverka a kol., Moderní sakrální stavby církví a náboženských společenství na území Čech, Moravy a Slezska, Brno 2004, s. 204. 18. Filipi, Křesťanstvo (pozn. 8), s. 177 – 178. Německé sbory na území Československa vytvořily tzv. Deutsche evangelische Kirche, která existovala až do vyhnání německého obyvatelstva v roce 1945.

Židovské náboženství Židovské vyznání neboli Judaismus je úzce spjaté s židovským národem. Po dobytí Jeruzaléma v roce 63 př. n. l. a po dvou nezdařilých povstáních byly Židé z Izraele násilně vytlačeni a žili v podmínkách diaspory. Nelze od sebe oddělit židovské náboženství a židovský národ, neboť toto vyznání se svým národem, historii i tradicí těsně souvisí. Židovské etnikum, které se na našem území trvale usidlovalo již v 10. století, tvořili převážně kupci a obchodníci. Křesťanská společnost nikdy židovské obyvatelstvo zcela nepřijala, proto se Židé v Evropské historii 9

setkali mnohokrát s předsudky a nepochopením, které vedlo k jejich diskriminaci. Po třetím lateránském koncilu konaném na konci 12. století bylo židovské obyvatelstvo nuceno zakládat svá gheta. Ve stísněných podmínkách svých měst se směli živit jen obchodem a půjčováním peněz. Za krále Přemysla Otakara II. měli Židé rovnocenné životní podmínky jako křesťané, mohli se volně pohybovat, neplatili vyšší cla a jejich postavení bylo rovnoprávné po právní i ekonomické stránce. Přestože docházelo i v pozdějších dobách opětovným omezování jejich svobod, dokázali se Židé v životě metropolí i venkovských městeček uplatnit a v diaspoře vytvářeli osobitou duchovní a hmotnou kulturu. Ještě počátkem 19. století se židovské obyvatelstvo nepovažovalo za národ, ale stále jen za náboženskou skupinu. Židé se tedy museli rozhodovat, jestli se přikloní k „češství“ či „němectví“19. Ve 30. letech 19. století sílilo židovské uvědomění a židovská emancipace, avšak plná občanská práva získali Židé až v roce 1867. I když se Židé dokázali sžít s ostatními obyvateli a nabyly všech občanských práv a svobod, docházelo i nadále k jejich vyčleňování, které nakonec vyvrcholilo k systematickém vyvražďování židovského etnika za druhé světové války.

Synagoga Agudas Achim (pohled ke svatostánku)

19. Ještě počátkem 19. století považovala většina Židů za výhodnější se přiklonit k německé národnosti. Od konce 19. století se především v Čechách situace změnila, takže při sčítání lidu z roku 1900 uvedlo 54 % Židů českou obcovací řeč. Na Moravě a zvlášť ve Slezsku byla situace opačného rázu (na Moravě 15 % a ve Slezsku Slezsku 2 %).

10

TAB. NÁBOŽENSKÉHO VYZNÁNÍ – sčítání proběhlo v roce 1921 a 1930 (Národohospodářská propagace 1949, Národohospodářská propagace Československa, řada A, sv. 27, s. 32.)

ČÁST MĚSTA ROK SČÍTÁNÍ

CENTRUM 1921

1930

PŘIPOJENÁ PŘEDMĚSTÍ A OBCE 1921

1930

CELÉ MĚSTO 1921

1930

římskokatolické 118.250 112.897 72.946 89.550 191.196 202.447

VYZNÁNÍ

evangelické

5.486

6.692

1.686

3.865

7.172

10.557

československé

1.184

7.467

1.308 13.042

2.492

20.509

židovské

10.554

10.202

801

10.866

11.003

bez vyznání

4.278

7.022

4.773 10.349

9.051

17.371

jiného nebo neznámého

824

1.860

981

3.038

312

157

1.178

11

2. SAKRÁLNÍ ARCHITEKTURA Z POHLEDU LITURGIE JEDNOTLIVÝCH CÍRKVÍ Církve během staletí prošly určitým vývojem a chrámová architektura se měnila současně s nimi. Jaký vzhled získal nově budovaný chrám, záviselo vždy na mnoha faktorech. Na počátku stál objednavatel, jehož mohla představovat jediná osoba i skupina lidí20, určující budoucí poslání stavby. Funkce21 stanovila další kritéria stavby, jenž sakrální budově předurčilo, jaká bude její architektonická dispozice i celkový vzhled, na kterém lze dokumentovat střídání jednotlivých architektonických stylů. Kromě objednavatele, jenž zadal především funkci a dispoziční řešení22, ovlivnil podobu chrámu i architekt, který po dohodě s objednavatelem vyprojektoval společnou představu, která většinou chrámu vtiskla vnější podobu. Ať se chrám postavil v jakékoli době a podporoval jej jedinec či instituce nebo se použilo sebepozoruhodnější dispoziční řešení a styl stavby, vždy se funkce, dispozice a vzhled musely podřídit liturgickým zásadám. Liturgie se však v jednotlivých církvích liší, a tak i liturgický prostor nemůže být zcela stejný. Liturgická pravidla se vyvíjela po celá staletí a neměnila své kořeny. Přestože se v dějinách jednotlivé církve rozcházely, lze v jejich obřadech nálét stýle tentýž princip. I když se bohoslužby církví můžou lišit v časovém rozpětí obřadů, v jednotlivých úkonech zúčastněných i v rozdílném nahlížení, vychází liturgie z jednoho základu a navzájem se podobá. Bohoslužba jednotlivých církví se vytváří ze dvou tradičních hlavních částí. Z bohoslužby slova, při které se čtou jednotlivá biblická čtení a evangelium, na které navazuje kázání a z bohoslužby oběti, v níž buď přímo probíhá Kristova oběť, nebo je tato oběť vzpomínána23.

K ostel sv. Cyrila a Metoděje (detail hlavních vchodových dveří)

20. Osobu objednavatele „jednotlivce“ mohl být kdokoliv movitý. V historii to byly nejčastěji vysocí církevní hodnostáři, panovníci a významné osobnosti v politice, stejně tak se mohl chrám stavět na určitý podnět, např. na poděkování. Větší skupina lidí budující chrám, zastupovala nějakou instituci např. farnost, náboženskou obec, biskupství, klášter, kostelní spolek apod. 21. Sakrální architektura může plnit různé funkce, to ovlivnila rovněž dobová situace a zvyklosti. Chrámy plnily především funkci náboženskou (kostel farní, biskupský, klášterní, poutní apod.), ale mohly mít také funkce smíšené (např. chrámy sloužící současně pro korunovační slavnost nebo jako královská hrobka), či funkci světskou (pevnostní kostely). 22. V půdorysném řešení mohl chrám představovat dispozici podélnou (jednolodní, vícelodní, bazilikální apod.) nebo centrální, opět bylo možné zvolit mezi nepřeberným množstvím variant. 23. Jednotlivé církve rozdílně vnímají bohoslužbu oběti, katolíci i pravoslavní, i když se neshodnou v některých dogmatech, chápou proměňování v liturgických obřadech jako stále se opakující Kristovu oběť v místě a čase. Oproti tomu evangelické církve si pří bohoslužbě oběti jen připomínají Kristovu oběť při tzv. Večeři Páně.

Římskokatolická církev Největšího objednavatele i stavitele sakrální architektury u nás na počátku 20. století představovala stále katolická církev. Podoba chrámu byla dána jednak ideou architekta, ale především předepsanými liturgickými pravidly, která stanovila uspořádání i zařízení interiéru chrámu. Římskokatolický chrám se pro věřícího stal místem setkaní s Bohem, jenž se uskutečňovalo 12

v modlitbě, ale především při bohoslužbě, jejímž vrcholem se stalo slavení liturgie, mše svaté, při které se katolíci setkávají se zpřítomněným Kristem.24. Liturgie sloužená před II. vatikánským koncilem se podobala svým uspořádáním dnešní liturgii. Tak jako dnes se mše sestávala ze dvou hlavních částí, z bohoslužby slova a z bohoslužby oběti25. Modlitby určené pro liturgii byly v latině, čtení a evangelium se již smělo číst v národních jazycích. Chrám musel splňovat některé podmínky, které byly stanoveny již na tridentském koncilu v 17. století. Na konci 19. století a na počátku 20. století se na našem území stavěly především podélné sálové či vícelodní chrámy. I když vlivem doby se značně měnila stylová tvářnost, jejich vnitřní liturgické uspořádání zůstávalo po celé období stejné. Budova kostela se vždy členila do dvou hlavních částí. Nejrozsáhlejší prostor představovala loď, určená pro laické věřící, kteří odtud sledovali dění liturgie, konané v presbytáři. Loď od presbytáře odděloval triumfální oblouk a chrámová přepážka v podobě nízkého zábradlí s brankou. Osová souměrnost a podélnost chrámového prostoru umožnila perspektivu, která návštěvníka vedla do centra chrámu, do presbytáře. K jeho zadní stěně většinou přiléhal oltář s tabernáklem, představující nejdůležitější místo. Odtud se prostřednictvím celebranta odehrávala vlastní liturgie. Kněz byl po většinu liturgie obrácen čelem ke svatostánku a zády k lidu. Jelikož brněnskou sakrální katolickou architekturu ovlivnil jeden člověk a to architekt Vladimír Fischer, můžeme na jeho projektech brněnských chrámů spatřit shodné znaky. Vladimír Fischer ctil katolický liturgický prostor a budoval je tradičním způsobem. Poněvadž koncem 20. století probíhaly v katolických chrámech změny ovlivněné II. vatikánským koncilem, změnily se i úpravy jeho katolických chrámů. Především došlo k zjednodušení a odstranění části výzdoby, zjednodušení oltářů a nové úpravě liturgického prostoru. Po architektonické stránce tyto úpravy podobu chrámu neovlivnily, zmizely jen dekorativní části zařízení. Z pohledu zachování chrámového zařízení se nejlépe dochoval kostel sv. Augustina a kostel sv. Cyrila a Metoděje, i když v těchto chrámech probíhaly další novodobé úpravy.

24. Např. adorace, modlitba růžence, křížová pobožnost apod. 25. Romano Guardiny, O motlitbě, Praha 1970, s. 35. Římskokatolická předkoncilní liturgie se sice od dnešní liturgie lišila, ale jen v některých drobnostech. Mše se skládala jako dnes ze dvou hlavních částí: z bohoslužby slova (vstupní antifona, zahájení křížem, úkon kajícnosti, vstupní modlitba, jednotlivá čtení mezi kterými se zpíval žalm a evangelium, po kterém následovala homilie a poté přímluvy) a z bohoslužby oběti (začíná přinesením darů na oltář, obětní modlitba, preface, proměňování, modlitba „Otče náš“, přijímání a závěrečná modlitba, požehnání) po které se věřící rozejdou.

13

Evangelické církve Po vydání Tolerančního patentu v roce 1781 si evangeličtí věřící směli zakládat své sbory, i když ještě nadále bez věží a hlavní vchod nesměl vést z ulice. Tato omezení definitivně padla v roce 1848 a plnou rovnoprávnost se evangelíkům podařilo získat císařským patentem z roku 186126. Evangelické kostely se od katolických zvlášť nelišily. Záměrně upustily od nákladné a honosné výzdoby, místo toho se snažili vytvořit jednotný, výrazně prosvětlený chrám, který by naplňoval požadavek sakrálního prostoru, kde se shromažďují věřící a naslouchající evangeliu. V evangelickém chrámu, zejména u helvétského vyznání byla na prvním místě bohoslužba slova a evangelizační činnos, proto mnoho evangelických chrámů dává do popředí kazatelnu nad obětním oltářem. Tzv. Večeře Páně se nekonala pokaždé při bohoslužbě a v jednotlivých evangelických církvích je vnímána různě. Liturgie evangelických církví se navzájem podobá. Avšak pro tuto práci je nejdůležitější liturgie Českobratrské církve evangelické. Dělí se na liturgii katechumenů, jehož základem se stalo čtení z Bible, kázání a modlitba, na níž navazuje většinou slavení Večeře Páně symbolizující Kristovu poslední večeři. Aby evangeličtí věřící správně pochopili význam Kristovy oběti, kladl se zvlášť v našem prostředí důraz na bohoslužbu katechumenů a Večeře Páně se slavila jen při nejdůležitějších svátcích. Bohoslužba se podobá předcházejícím schématům jiných církví. Začíná pozdravem shromážděných, následuje modlitba, na kterou navazují biblická čtení a kázání. Pak na kázání navazuje, i když je vynechána Večeře Páně, vyznání víry a přímluvy ukončené modlitbou „Otče náš“. Bohoslužba končí závěrečným požehnáním. V poválečných letech čtyřicátých let probíhaly v Brně násilné odsuny německého obyvatelstva, byly tedy vystěhovaní také němečtí evangelíci, jejichž majetek získala Českobratrská církev evangelická. Dnes tato církev vlastní tzv. Červený kostel, předtím německý luteránský a Betlémský kostel na Pellikově ulici, dříve evangelický český kostel helvétského vyznání. V meziválečném období vznikla po architektonické stránce nevýznamná modlitebna v Židenicích, vedle níž se ve třicátých letech postavil nový moderní kostel. Vnější vzhled zůstal stejný, vnitřní jednoduchý

26. Veverka , Moderní sakrální (pozn. 17), s. 143 – 144.

14

prostor, jenž tvořily holé stěny, byl při pozdějších úpravách pozměněn dřevěným obložením. Církev Pravoslavná Nejvýznamnější prostor pravoslavných chrámů tvoří tzv. oltář. Jedná se ve skutečnosti o oltářní prostor za ikonostasem27, kde se odehrává vlastní pravoslavná liturgie. Ikonostas pro pravoslavného věřícího neznamená bariéru mezi celebrantem a věřícím, ale stává se naopak jejich pravým spojením. Oltářní prostor symbolizuje nebeský život a chrámová loď život pozemský. Proto pravoslavný věřící nevnímá ikonostas jako bariéru, která mu zabraňuje spatřit oltář. Naopak se ikonostas vnímá jako prostředník, jímž se člověku dostává již na zemi daru hledět vstříc životu věčnému. Otvírání se nebes a Boží přítomnost představují ve stěně ikonostasu troje dveře, kterými věřící shlíží dění v oltáři a které se během liturgie několikrát otevřou, aby celebrant vyšel z oltáře a tím přinesl lidem radostnou zvěst evangelií o spásonosném díle Ježíše Krista. Další velmi důležitou roli na ikonostase představují ikony, které věřícímu zprostředkovávají správné prožívání obřadu28. Symbolika výrazně ovlivňuje jak pravoslavnou bohoslužbu, tak i prostor, ve kterém se odehrává. Nejdůležitější pravoslavnou bohoslužbou je tzv. božská liturgie. Nejběžněji se slaví bohoslužba podle liturgie sv. Jana Zlatoústého a liturgie sv. Basila Velikého, jež se koná jen desetkrát do roka v postním období. Liturgie se dělí na tři části. První část se nazývá proskomidé, jde o přípravu na vlastní liturgii, která se sestává z modliteb, oblékání liturgických rouch, připravuje se při ní chleba tzv. prosfora a víno k posvátné oběti. Druhá část liturgie katechumenů začíná oslavou sv. Trojice, pokračuje přímluvami, zpěvem žalmů a „malým příchodem“ s knihou evangelií, po kterém následuje kázání. Liturgii katechumenů uzavírají přímluvy – ekténie a propuštění katechumenů. Třetí a zároveň nejdůležitější částí bohoslužby tvoří liturgie věřících, při které se při tzv. „velkém příchodu“ přináší do oltářního prostoru připravené posvěcené dary. Za zpěvu cherubínské písně, vyznání víry a vzpomínání spasitelského díla Ježíše Krista a ustanovení eucharistie se vzývá Duch svatý, aby posvětil a proměnil dary. Následuje modlitba Páně, příjímání, poděkování a ukončení bohoslužby29.

27. Pravoslavný oltář je to samé co presbytář. Mezi ním a chrámovou lodí se staví ikonostas, jedná se o obdobu chórové přepážky u katolických kostelů. 28. Filipi, Křesťanstvo (pozn. 8), s. 34. – Veverka, Moderní sakrální (pozn. 17), s. 298 – 299. Ikony na ikonostasu jsou jeho nedělitelnou součástí, slouží pravoslavným věřícím k silnějším prožitkům a kontaktům s nebeským světem, jsou proto nepřenosné a sestaveny podle závazného systému. 29. Stěpanova – Vychodilová, Reálie Ruské (pozn. 16), s. 39 – 40.

15

Československá církev V počátcích neměla Československá církev místa pro konání bohoslužeb, proto se hledaly náhradní prostory, kde by se liturgie a setkávání věřících odehrávalo. Především v Čechách docházelo v počátcích k represivním činům, kdy rozvášnění členové církve jednali mnohdy ukvapeně a zabírali majetek katolické církvi, který později museli opět vrátit30. S přibývajícími příslušníky již nepostačovaly prozatímní improvizované podmínky v prostorách škol, sokoloven či kin, v nichž se konaly bohoslužby, proto bylo nutné začít budovat vlastní chrámy. V počátcích se hledala podoba, v jaké by se slavila liturgie. Liberální charakter církve nakonec umožnil, aby se převzaly liturgické prvky z různých církví a navázalo se tak na pravoslaví, římskokatolickou církev i církve evangelické. Liturgie Československé církve byla sloužena ve dvou základních formách. Delší varianta se slaví podle prvního patriarchy Karla Farského. Jedná se o ranní a slavnostní bohoslužbu. Začíná apoštolským pozdravem, následuje hromadné vyznání vin, přímluvy, kázání navazující na biblický text, Večeře Páně, zpívaná modlitba „Otče náš“ a přijímání. Bohoslužba končí závěrečným požehnáním. Mnohem kratší odpolední bohoslužba tzv. Klausova pobožnost, probíhá již bez Večeře Páně a hlavní důraz se klade na kázání31. Liturgické uspořádání presbytáře v Československé církvi navázalo především na evangelické vzory. Nejvýznamnější místo zaujímá oltář ve středu a kazatelna při jedné ze stran. Vnitřní zařízení se oprostilo od jakékoli výzdoby, hlavní místo zaujímal většinou kříž nebo obraz. Liberalismus Československé církve způsobil, že církevní sbory sloužily jako víceúčelové budovy, nejsou tedy jen místem bohoslužby a obydlím místního církevního správce, ale také místem upřednostňujícím kulturu a osvětu. Duchovní Československé církve s přizvaným projektantem se při budování sborů řídili podle stanov. Směrnice pro stavbu sborů a far vymezily zásady jak správně a prakticky vystavět chrám s duchovní správou32. Už v počátcích Československá církev usilovala o úsporné a funkční sbory a pokoušela se spolupracovat s odborníky, kteří by vytvořili střídmou, stylově čistou a pokud možno levnou stavbu33. Nejvhodnější místo pro sbor je vždy volný prostor, nejlépe park nebo náměstí, na kterém by sbor, zejména jeho průčelí, mohlo

Sbor Československé církve Botanické ulici (detail lustru)

na

30. Klimek, Velké dějiny (pozn. 1), s. 157. 31. Filipi, Křesťanstvo (pozn. 8), s. 176. – Veverka , Moderní sakrální (pozn. 17), s. 143. 32. Ladislav Čapek, Směrnice pro stavbu sborů a far Církve československé, Český zápas, č. 37, 1928, s. 58. Směrnice zadávaly, kde by měl sbor stát, jeho vzhled, povinné projekty a finanční plán, který schvalovala Diecézní a Ústřední rada církve a také jak založit a pečovat o finanční fond apod.

16

vyniknout. Nejdůležitějším místem sboru se v prvé řadě stává bohoslužebný sál, kde se uskutečňuje setkání člověka s Bohem. Bohoslužebný sál určený pro setkávání věřících při liturgii, by měl být rozměrný a dostatečně osvětlený denním světlem. Může se dále rozdělovat na vlastní sál (loď) s věřícími a na kněžiště (presbytář) se stolem Páně. Rozdělení na loď a kněžiště není striktní, kněžiště může nahradit několik stupňů. V bohoslužebném sále se dále nachází galerie pro hudebníky a varhany, která bývá podobně jako u katolických chrámů vzadu. Ale může stejně tak obklopovat sál ze tří stran nebo být vpředu v kněžišti. Jak již bylo řečeno, bohoslužebný sál symbolizuje shromáždění věřících bratří a sester, jak těch živých v bohoslužebném sále, tak i zemřelých v kolumbáriu. Víceúčelovost československých sborů charakterizoval další velký sál, sloužící k různým setkáním věřících. V literatuře se zdůrazňuje výchovná funkce, proto se víceúčelové sály používaly především pro pořádání přednášek, divadelních představení a osvětovou činnost. Pro chod sboru se zařizovala kancelář duchovní správy a zasedací síň rady starších, archiv, dále byt faráře a byt pomocného duchovního34. Židovské náboženství Synagoga představuje náboženské a společenské centrum židovských obcí. Po rozptýlení Židovského národa po celém světě nahradila zbořený jeruzalémský chrám. Proto se aron ha-kodeš (svatostánek), ústřední místo bohoslužebného prostoru, kde jsou uloženy posvátné svitky Tóry, obrací na východ k Jeruzalému. Další důležité místo představuje almemor (řečniště), odtud předčítají muži starší třinácti let Tóru. Almemor umístěný ve středu sálu vytváří centrální prvek synagogy a svatostánek, k němuž je předčítající otočen čelem naopak podélný prvek35. Centrálnost a přitom i podélnost synagogy není ani tak dána architekturou, nýbrž liturgickým uspořádáním prostoru36. Lavice věřících směřují k almemoru, ale zároveň je předčítající obrácen ke svatostánku. Budovy synagog si v dějinách našich zemí zachovávaly neměnný charakter. Dlouhodobě omezovaná židovská menšina si ve výrazně křesťansky profilovaných českých zemích nesměla budovat temply, které by svou architekturou předčily katolické chrámy. Proto synagogy nepřevyšovaly ostatní zástavbu židovského

33. Veverka, Moderní sakrální (pozn. 16) s. 143 – 144. 34. Byt faráře představoval třípokojový byt s příslušenstvím, předsíní a pokojem pro služku. Byt pro pomocného duchovního představoval dvoupokojový byt s příslušenstvím. 35. Vaverka, Moderní sakrální (pozn. 16), 225 - 226. 36. Věřící je neustále obrácen k Tóře, ať již je uložená ve svatostánku za oponou nebo z ní je předčítáno z řečniště.

17

gheta a nenabyly nikdy takového výrazného charakteru jako křesťanské svatyně, aby jim svou architekturou nekonkurovaly. Synagoga se stavěla podle náboženských předpisů, které se však vždy nedodržovaly. Směrodatná byla orientace svatostánku k východu, nižší úroveň podlahy37 vůči terénu a oddělení žen od mužů. Změna nastala až v 19. století s vydáním náboženských svobod. Nově stavěné synagogy získaly zcela jiný charakter. Osvobodily se od ostatní zástavby, anebo svým vzhledem dominují celému okolí, takže jsou nepřehlédnutelné. Oproti křesťanským kostelům, volili židovští stavitelé pro synagogy jiné historizujíc pojetí architektury než křesťanské kostely, inspirovali se raději orientem a východní architekturou. Bohoslužba je hlavním zdrojem židovského náboženství. Není závislá na kněžském úřadu, ale řídí ji muži z řad laiků. Aby se mohly uskutečňovat bohoslužby, není tedy v židovské náboženské obci bezpodmínečně nutná přítomnost rabína. Vyžaduje se ale aktivní účast celého shromáždění. Liturgie probíhá v rámci jednoročního cyklu náboženského roku, kde v pravidelném sledu svátků zaujímá ústřední místo slavení Šabatu. Bohoslužba má pevný průběh, založený na předčítání a zpěvu textů Tóry, modliteb, žalmů a dalších náboženských textů38. Z brněnských synagog se jako jediná zachovala nejmladší budova postavená ortodoxním hnutím Agudas Achim. Zachovala se díky tomu, že svou jednoduchou architekturou nepřipomíná sakrální budovu, proto nebyla za druhé světové války nacisty zničena, ale použita jako skladiště. Liturgické uspořádání vnitřního prostoru přesně odpovídá ortodoxnímu chápání. 37. Blanka Rozkošná – Pavel Jakubec, Židovské památky Čech: a židovské památky židovského osídlení Čech, Brno 2004, s. 39. Nižší úroveň podlahy modlitebny synagogy se vysvětluje tím, že budova nesměla převyšovat okolní domy, ale zároveň se muselo vhovět potřebné výšce sálu, a proto se modlitebna posadila níž. Tím že židovský věřící do modlitebny sestupoval po schodech dolů dával najevo svou pokoru před Hospodinem stejně jako ve starozákonním žalmu (Bible, ekumenický překlad, Žalm 130, 1-8. „Z hlubin bezedných Tě volám, Hospodine, Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho, pozorně vyslechne mé prosby. …“) 38. Tamtéž, s. 224 – 225.

18

3. BRNO A JEHO ARCHITEKTURA

MEZIVÁLEČNÁ

SAKRÁLNÍ

Pokusit se charakterizovat brněnskou meziválečnou sakrální architekturu obnáší mnoho komplikací, zvláště když si uvědomíme, že se na scéně kromě římskokatolické církve objevují další nově vzniklé církve a náboženské obce. Tradiční římskokatolická církev představuje ve městě Brně stále nejpočetnější náboženské uskupení, i když vlivem soudobé politické a kulturní situace se počty jejich věřících značně snížily. Další náboženské uskupení reprezentující tradiční církve představují Českobratrská církev evangelická, která navazovala na evangelické církve a církev pravoslavná, jež se snažila navázat na východní ortodoxní církve. Čerstvě založená Církev československá zastupuje v tehdejším náboženském životě roli nováčka, která svojí přitažlivou liberální povahou přilákala množství věřících. Židovství se od ostatních církví odlišuje už jen tím, že patří k jinému náboženství, nejde jej tedy zcela srovnávat s ostatními církvemi. Tato složitá náboženská situace se promítla nepochybně i v sakrální architektuře. S tím souvisely odlišné liturgické nároky na bohoslužebný prostor. Budovy jednotlivých církví se do značné míry liší, ale lze u nich nalézt i sjednocující rysy, především ve snaze po symetrickém uspořádání vnitřního prostoru a tradičním směřování k nejdůležitějšímu centru oltáře a svatostánku. Pro církve bylo hlavním cílem vybudovat svatyni, která by vyhověla liturgickým potřebám. Architektonická podoba stála na žebříčku priorit až na nižším stupni. Možná právě proto církve většinou nedovedly dostatečně reagovat na současné architektonické tendence. Prosadit projekty moderního chrámu byl nelehký úkol, který se nicméně v několika málo případech povedl realizovat. A tak mezi jedenácti sakrálními budovami, které vznikly během patnácti let v brněnské meziválečné éře, můžeme nalézt několik velice zdařilých příkladů. Římskokatolická církev a její aktivita před první světovou válkou Odstraňování brněnského opevnění začalo ve dvacátých letech 19. století a pokračovalo až na přelom 19. a 20. století. Zrušením hradeb se odstranila bariéra, která bránila v rozvoji města, které poté mohlo přirozeným způsobem růst 19

k přilehlým předměstím a obcím, a mohlo tak dojít k pozvolné přeměně Brna ve větší aglomeraci v tzv. Velké Brno, k němuž došlo teprve až po vzniku samostatné republiky v roce 191939. Rozvoj města a postupná přeměna v průmyslovou metropoli zapříčinila vyšší stav počtu obyvatel, především dělníků. Důsledkem toho se brněnské katolické farnosti mnohonásobně rozšířily. S přibývajícím množstvím věřících se zvyšovalo pole jejich působnosti a také povinnosti k tomu náležející. Neutěšený stav, způsobený nedostatkem kostelů a zvětšování farností řešila římskokatolická církev zakládáním kostelních jednot (spolků), jenž si vytyčily za prvořadý úkol budovat kostely s novou duchovní správou. První Kostelní jednota založená na předměstí Brna v Husovicích v roce 1896, vystavěla v letech 1907 – 1910 chrám Nejsvětějšího Srdce Páně a stala se tak vzorem pro ostatní kostelní spolky nejen v Brně. Spolek pro stavbu katolických chrámů v diecézi brněnské, tentokrát působící přímo pod patronací brněnského biskupa Pavla Huyna, vznikl v roce 1907. Ve svém provolání si stanovil za prvořadý cíl zbudovat tři kostely na brněnském předměstí40. Spolek v letech 1910 – 1913 postavil chrám Neposkvrněného Početí Panny Marie na Křenové a v letech 1911 – 13 rozšířil kostel sv. Vavřince v Komíně. Dále nechal vypracovat další projekt pro kostel, který měl stát směrem „k Žabovřeskám“. Po vypuknutí první světové války se záměr již nepodařilo uskutečnit. Snahu vystavět kostel v Juliánově se podařilo realizovat až po dlouhých letech Spolku pro stavbu katolického chrámu v Židenicích – Juliánově41. Kromě spolků zabývajících se zakládáním chrámových staveb a farností stavěly kostely a kaple v prvních letech 20. století v Brně a v blízkém okolí i jiné organizace. Mohl tak vzniknout v roce 1902 zásluhou řádové kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka kostel sv. Rodiny na tehdejší Sirotčí (Grohové) ulici42. A v letech 1911 – 1912 kostel sv. Klementa Maria Hofbauera v Horních Heršpicích, který vznikl zejména díky odkazu z roku 189043. Do roku 1914 vznikly zásluhou římskokatolické církve dvě nové farnosti v Husovicích a na Křenové s vlastními kostely a několik menších sakrálních staveb. První světová válka probíhající v následujících čtyřech letech veškerou stavební činnost pozastavila.

39. Karel Kuča, Brno: vývoj města, předměstí a připojených vesnic, Praha - Brno 2000, s. 154. „Dne 16. dubna 1919 byla k Brnu připojena města Královo Pole a Husovice a obce Židenice, Juliánov, Maloměřice, Obřany, Řečkovice, Medlánky, Žabovřesky, Komín, Jundrov, Kamenný Mlýn, Kohoutovice, Bohunice, Přízřenice, Lískovec (Starý a Nový), Dolní a Horní Heršpice, Komárov, Černovice, Brněnské Ivanovice, Tuřany a Slatina. Územní rozsah se tak zvýšil z 1732 ha na 12379 ha. Tak bylo konečně vytvořeno tzv. Velké Brno“. 40. Jana Kubíčková, Vznik spolku pro stavbu katolického chrámu v Židenicích – Juliánově a osobnost Františka Hudce, In. Brno v minulosti a dnes, sv. 15, Brno 2001, s. 213. Provolání znělo: „Hlavně důležito bylo by vystavěti kostely na Křenové, pak směrem k Juliánovu a Žabovřeskám“. 41. Aleš Filip, Secesní chrámy na Moravě a ve Slezsku: sakrální výtvarné umění kolem roku 1900, Brno 2004, s 31. Také pro kostel, který měl stát „směrem k Juliánovu“, byl vypracován projekt od brněnského architekta Vladimíra Fischera, ale to se už týkalo dalšího z brněnských kostelních spolků a to Spolku pro stavbu katolického chrámu v Židenicích – Juliánově, který byl založen v roce 1910 v Židenicích. 42. Vilém Stránský, Brněnské kostely, Brno 1940, s. 54. 43. Filip, Secesní chrámy (pozn. 41), s. 149.

20

4. MEZIVÁLEČNÁ SAKRÁLNÍ ARCHITEKTURA ŘÍMSKOKATOLICKÉ CÍRKVE V BRNĚ A OSOBNOST ARCHITEKTA VLADIMÍRA FISCHERA Stavební aktivita římskokatolické církve po první světové válce pokračovala, i když její intenzita už nedosahovala takové síly jako v předválečném období. Navíc se katolická církev musela potýkat s novou konkurencí nově vzniklých církví. Na současném území města Brna se nachází čtyři římskokatolické chrámy vybudované mezi léty 1922 až 1935. V katastru Brna se ve skutečnosti v meziválečném období postavily jen tři nové farní kostely. Dva z nich zřídilo augustiniánské opatství na Starém Brně, nejprve se založil kostel v městské části Starý Lískovec (před tím jen Lískovec) a na to i kostel v nově budované Masarykově čtvrti44. Třetí židenický kostel stavěný místní kostelní jednotou se plánoval nejdéle, i když se se zahájením uvažovalo již před první světovou válkou. Projekt se však opožďoval a byl dokončen jako poslední. Čtvrtý žebětínský kostel, o němž se zmiňuji, se na počátku dvacátých let rozšiřoval a v době svého vzniku ještě neležel na území Brna. Velice významnou osobnost na poli katolické sakrální architektury meziválečného Brna představoval architekt Vladimír Fischer. Poprvé se na scéně objevil již před první světovou válkou, při realizaci vojenské kaple45 a nerealizovaného návrhu židenického kostela. Vladimír Fischer vytvořil tři brněnské kostely a jako hlavní člen poradního regulačního sboru pro Velké Brno se stal hlavním posuzovatelem v soutěžním návrhu židenického kostela. Sakrální prostor, jemuž se věnoval ve svém tvůrčím životě vícekrát a v různém časovém rozmezí, může prozradit vývoj jeho osobního stylu i jeho postupného zrání. V jeho sakrální architektuře se projevovaly různorodé tendence směřující od secesně historizující architektury a redukovaného klasicizujícího pojetí ve variantách projektů židenického a žebětínského kostela, až k úspornému konceptu prostého kostela v Lískovci. V chrámu sv. Augustina se architekt Fischer dokázal oprostit od předchozích vlivů dekorativismu a navázal tak na brněnskou etapu meziválečného funkcionalismu. První období příprav židenického kostelního spolku I kostel v Židenicích se vystavěl v meziválečném období, jeho počátky jsou však mnohem starší a komplikovanější. První úvahy o zbudování zdejšího

44. Ve sféře mecenášství zaujal nejvýznamnější místo František Saleský Bařina, prelát a opat starobrněnského augustiniánského kláštera. V případech dvou kostelů ve Starém Lískovci a v Masarykově čtvrti se stal pod jeho vedením augustiniánský řád přímým objednavatelem. Opat Bařina částečně podpořil realizace u všech čtyř katolických chrámů meziválečných let. 45. Jaroslav Sedlák, Brno secesní, Brno 2004, s. 150 - 153. Drobná vojenská lazaretní kaple Nejsvětějšího Srdce Páně, byla postavena v roce 1915. Vladimír Fischer si za vzor vzal Jurkovičovi folklórní realizace. V roce 1969 se kaple rozebrala a byla později přemístěna do Oslnovic na Znojemsku.

21

kostela probíhaly už v roce 1907. V tomto období, jak jsem už dřív uvedl, vznikl Spolek pro stavbu kostelů v diecézi brněnské, který se pokoušel vyřešit problém s enormním množstvím věřících v brněnských farnostech. Za prvořadý úkol se stanovil záměr vybudovat tři farní kostely na brněnském předměstí. Poblíž Brna se měl nejprve postavit kostel na Křenové a pak i vzdálenější dva kostely, směřované na sever k Žabovřeskám a na východ k Juliánovu. Nutnost zbudovat nový kostel v oblasti Židenic nepociťoval jen diecézní spolek, ale obzvlášť skupina věřících ze Zábrdovické farnosti, ke které náležely i obce Židenice a Juliánov. V roce 1910 založili žideničtí farníci v čele s katechety Františkem Hudcem a Fabiánem Matouškem „Spolek pro stavbu katolického chrámu v Židenicích–Juliánově“46. Převzali tím současně úmysl i zodpovědnost diecézního spolku nad iniciativou výstavby zdejšího kostela. Svou podstatou židenický spolek diecéznímu spolku nekonkuroval, naopak usnadnil jeho další činnost, kterou nyní mohl plně věnovat své prioritě, chrámu Neposkvrněného Početí Panny Marie na Křenové47. Na začátku roku 1911 se volilo mezi několika pozemky pro stavbu kostela. Mezi nimi se pak rozhodlo ve prospěch polností tzv. Melionce48. Do roku 1914 vznikly plány od architekta Vladimíra Fischera. Počátek první světové války veškeré aktivity kolem kostelního spolku pozastavil a plány architekta Fischera se později na stavbu již nepoužily.

Kostel sv. Bartoloměje 46. AMB, fond R 46 Spolek pro stavbu katolického chrámu v Židenicích – Juliánově, inv. č. 1, 1. zápis z valných hromad. První schůze se konala 1. května 1910 v minoritském klášteře v Brně. Jednalo se o vzniku kostelního spolku, který by měl za úkol vystavět katolický chrám se samostatnou duchovní správou. František Hudec se zmiňuje o třech důvodech, proč založit kostel, je to důvod „mravní, hospodářský a kulturní“, také žádá, aby se šířila myšlenka na vybudování kostela. 47. ABM, fond R 46 Spolek pro stavbu katolického chrámu v Židenicích – Juliánově, inv. č. 1, 1. zápis z valných hromad. Diecézní spolek v čele se svým předsedou brněnským biskupem Pavlem Huynem přislíbil židenickému spolku svou plnou podporu a daroval spolku 100 K, v případě zrušení spolku připadne jmění brněnskému biskupovi, který s ním nesmí libovolně nakládat, nýbrž jej musí použít jen na stavbu kostela v Židenicích. Přes svůj příslip se brněnský biskup o židenický spolek zajímal sále méně. 48. ABM, fond R 46 Spolek pro stavbu katolického chrámu v Židenicích – Juliánově, inv. č. 1, 2 a 3 zápis z valných hromad. Jednatel požádal tři projektanty: stavitele Přikryla, který se vyjádřil, že by kostel měl stát Na Nivách a architekty Jungmanna a Kepku, kteří prosazovali vhodnější Melionku, totiž pozemky Karla Meliona. Díky záruce starobrněnského opata Františka Saleského Bařiny si židenický spolek půjčil 30 000 K. ze záložny a koupil m Melionovy pozemky o stavební ploše 25 810 m² za 95 000 K. 49. Filip, Secesní chrámy (pozn. 41), s. 90. 50. Kuča, Brno: vývoj (pozn. 39), s. 616. Pastorální právo v Žebětíně mělo do roku 1562 veverské opatství. Později Žebětín získal cisterciácký klášter na Starém Brně a po roce 1825 přešel na nové držitele starobrněnského kláštera, tedy na augustiniány.

Žebětínský kostel sv. Bartoloměje jako židenická varianta Kostel v Žebětíně se stal prvním chrámem postaveným v meziválečném období. Nejednalo se přímo o novostavbu, ale o rozšíření stávajícího staršího kostelíka. Navíc žebětínský kostel v době svého rozšiřování, ještě nenáležel ke katastru města Brna. Místní věřící se rozhodli pro stavbu nového chrámu a jako projektanta si přizvali brněnského architekta Vladimíra Fischera. V řešení žebětínského kostela navázal na svůj předchozí nerealizovaný projekt židenického kostela z roku 1914, a vytvořil jeho jednoduší variantu, která však svoji předlohu ctí a napodobuje ji především v koncepci průčelí49. Z původní svatyně, jejíž počátky lze klást do středověku50, se zachovala jen loď a věž 22

s předchozím hlavním vchodem51. V letech 1922 – 1923 se odboural presbytář se sakristií starého kostelíka, na něž příčně navázala novostavba současného chrámu. Došlo tedy ke kolmému připojení nové chrámové lodi k lodi předcházející, upravené nově na boční kapli. Dnešní kostel je jednoduchá podélná stavba obdélného půdorysu, jehož vstup tvoří představená válcově utvářená čelní fasáda předsíně. Stejně formulovaný útvar se opětovně promítá i na protější straně lodi v hmotě presbytáře. Vnější vzhled celé fasády člení neomítané pilastry vyzděné z lomového kamene a mezi nimi vložená jednoduchá obdélná okna. Stejně tak jako vnější fasádu, tak i stěny v interiéru dělí pilastry, na nich přiléhá římsa s klenbou na pasech. Monumentální forma venkovského farního kostela, zřejmá zejména v redukovaném neoklasicistním průčelí s dvojicí mohutných polosloupů, nepřinesla do nové architektury žádnou inovaci. Navíc snaha po velkolepém průčelí působí u nevelkého venkovského kostela těžkopádně a vzor v historizující architektuře ve dvacátých letech 20. století se jeví již jako přežitek52.

Kostel sv. Jana Nepomuckého

Chrám sv. Jana Nepomuckého ve Starém Lískovci Ve východní části Brna se plánovala už dlouhodobě stavba židenické svatyně a na jihozápadě kostel i farnost chyběly. Celé záležitosti se proto ujal augustiniánský klášter na Starém Brně v čele s opatem Františkem Saleským Bařinou. Úmysl vybudovat novou farnost pro obce ve Starém Lískoveci a v Bohunicích53 se projevoval už na konci 19. století a nanovo i na počátku 20. století. Hlavním motivem se jako i v jiných farnostech stal vzrůstající počet věřících54. Ale tak jako v případě Židenic, překazila dohledné plány první světová válka, a proto se přípravy opozdily a výstavba chrámu mohla započít až ve dvacátých letech. Za projektanta lískoveckého kostela byl zvolen architekt Vladimír Fischer. Na jeho celoživotní tvorbě lze neustále spatřovat úsilí vyrovnávající se s úkolem sakrální architektury a současně navázat na předešlou chrámovou architekturu a tradice. To jej často svedlo ke strnulému konservatismu, který nereagoval na moderní proudy v architektuře. Přesto je jeho celková i sakrální tvorba velice různorodá a tvárná. Lze to shledat také na jeho druhém kostele ve Starém Lískovci. Lískovecký kostel byl postaven za necelé tři

51. Starý hlavní vchod v podvěží se zazdil a dnes slouží jako depozitář. 52. Vladimír Fischer spojil některé historické prvky, které stylizoval ve vnějším vzhledu v průčelí (mohutné polosloupy, zjednodušený fronton nad hlavním vchodem) a na bočních fasádách (neomítané pilastry, římsy), ale také v interiéru (odstupňované pilastry, římsy i jednotlivé dílčí detaily). Celek může působit neforemně a vyznít jako simplifikovaná parafráze na neoklasicistní architekturu. 53. Kuča, Brno: vývoj (pozn. 39), Brno 2000, s. 538. Obce Lískovec (dnes Starý Lískovec) i Bohunice patřili farnosti sv. Václava až do roku 1784, kdy se obě staly součástí farnosti kostela Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. 54. Stránský, Brněnské kostely (pozn. 42.), s. 55. „Papež Pius XI. přikazuje, aby také předměstským věřícím byla věnována všemožná péče a pozornost, aby jim byla umožněna účast na bohoslužbách, aby podle možnosti byly stavěny nové chrámy na periferiích a předměstských obcích velkých měst“.

23

roky, stavba byla zahájena v dubnu 1923 a 3. října 1925 ji vysvětil brněnský biskup Josef Kupka. Nenápadný kostel stojí samostatně na mírném svahu městské zeleně na ulici Elišky Přemyslovny. Jedná se o nevelkou jednolodní obdélnou stavbu s mírně odsazeným kněžištěm, která je postavena na vysoké podezdívce z lomového kamene. Vstupní část, stejně jako v Žebětíně, tvoří nižší předsíň, která je součástí kůru. Na západní straně vpravo od vstupu ke kostelu přiléhá hranolová věž, jejíž zakončení nad stylizovanou římsou tvoří střecha v podobě nízkého komolého jehlanu, na nějž dosedá další jehlan se sklonem vyššího úhlu. Složitěji formulované žebětínské průčelí nahradila celistvá stěna členěná jen polygonálním, téměř kruhovým oknem a hlavním vstupem, dostupným po širokém schodišti. Boční stěny kostela rozdělují pouze svislá okna. Chrámový interiér ve své dispozici jen opisuje jednoduché půdorysné schéma žebětínského kostela. Klenbu nahradil plochý strop s podélnými pásy, zmizely pilastry a římsy, okna se protáhla a také hudební kruchta stojící na dvou pilířích připomíná žebětínský kůr55. Kostel sv. Jana Nepomuckého se ve svém půdorysu stává jednodušším než kostel v Žebětíně, a jeho vnější i vnitřní podoba prošla další obměnou. Architekt Fischer se oprostil od historismu a vytvořil jednoduchou architekturu složenou ze základních těles, osvobozenou od nadbytečného detailu. Vytvořil chrám, který se oproti žebětínskému kostelu přiblížil moderní architektuře.

Kostel sv. Augustina

Výroční chrám svatého Augustina na náměstí Míru Třetí chrám od architekta Vladimíra Fischera byl vybudován v letech 1930 – 1935 v Masarykově čtvrti na náměstí Míru (dříve Babákovo náměstí). Objednavatelem se stal opět starobrněnský augustiniánský klášter, který si za patrona kostela zvolil svého světce svatého Augustina, jehož tisící pětisté výročí od jeho smrti připadlo na třicátý rok 20. století. Starobrněnský opat a současně hlavní iniciátor projektu František Saleský Bařina posvětil 28. srpna 1930 základní kámen kostela. Chrám po necelých pěti letech vysvětil 5. května 1935 brněnský biskup Josef Kupka56. Chrám se zbudoval pod parkově upraveným svahem Kraví hory v horní části náměstí Míru v Masarykově čtvrti. Stal se součástí domovního bloku, jehož pravou stranu svou hmotou zakončuje, formuje jeho nároží a vytváří tak hlavní dominantu

55. Zajimavostí je, že oba kůry, jak ten žebětínský, tak i lískovecký jsou prohnuté. U žebětínského kůru se tak stalo, kvůli brzkému sejmutí stavebního bednění, kůr se pak následně prohnul směrem k zemi. V kostele ve Starém Lískovci je tomu naopak, kůr se mírně prohýbá směrem ke klenbě. 56. Bílek, Brněnské kostely, Šlapanice 2000, s. 82.

24

náměstí i celého okolí. Průčelí kostela zcela nekopíruje stavební čáru náměstí, nýbrž mírně před ní předstupuje. Spodní části průčelí předcházá pilířový portikus se třemi vchody, které prozrazují chrámovou bazilikální dispozici. Otevřenost portiku způsobuje dojem lehkosti a provzdušnění vstupního prostoru, avšak svou hmotou celou fasádu usazuje a stává se její základnou. Nad portikem se vypíná vysoké hlavní průčelí. Místo stěny uprostřed zaujímá ústřední velké obdélné okno, které dokola rámuje konstrukce se dvěma postraními předsunutými pilíři spojenými architrávem na vrcholu. I když okno plynule navazuje na stěnu fasády, pilíře vytváří dojem, jakoby bylo vsazené ve velkém výklenku. Severní strana chrámu se vyznačuje nenápadnou nízkou postranní lodí s rovnou střechou, na kterou navazuje hladká fasáda hlavní lodi s úzkými okny a hranolová věž, která se zvedá nad boční kaplí. Věž zakončuje nad zvonicí odsazená nádstavba hodinového patra, nad nímž se zvedá vysoký štíhlý jehlan. Volně na věž navazuje válcový útvar presbytáře. Chrám v půdorysném řešení představuje moderní trojlodní baziliku bez příčné lodi, s mírně odsazeným kněžištěm s apsidou. Hlavní loď osvětlená vysokými okny výrazně převyšuje postranní lodi, od kterých ji odděluje soustava pilířů. Přední část kněžiště představuje apsida s trojicí velkých oken s vitráží s motivem augustiniánských světců. K postraním stěnám presbytáře přiléhá jižní mariánská kaple a severní kaple Božího hrobu. Vladimír Fischer často volil honosné materiály, které v prvé řadě měly svou stavbu reprezentovat a zkrášlovat. Není tomu jinak ani u chrámu svatého Augustina, kde na výzdobu zvolil kvalitní kámen. V exteriéru se jedná především o okázalé průčelí portiku s obložením jednotlivých pilířů a hlavního portálu a vedlejších vchodů, dále kamenná podezdívka kolem celého chrámu a ostění oken. Také u vnitřního prostoru se využil plně kámen, zvláště cizokrajné různobarevné mramory na obložení stěn, pilířů a pro výzdobu oltářů, kazatelny a pro chrámovou dlažbu57. Chrám svatého Augustina patří k jedněm z nejzdařilejších staveb architekta Vladimíra Fischera a bezesporu je jeho nejlepší stavbou na poli sakrální architektury. Dokázal zde reagovat na brněnskou moderní architekturu a přiblížil se tak k meziválečné funkcionalistické avantgardě

57. Ivan Mráz, Kamenná tvář Brna, Brno 1993, s. 73. Na venkovní obložení bylo použito nafialovělého ryolitu z Hliníku, schodiště v portiku z mrákotínské žuly, vnitřní různobarevné mramory jsou všechny cizozemské.

25

a přitom se nezřekl klasického pojetí chrámu. Pomocí značně stylizovaných klasických architektonických prvků, dokázal Vladimír Fischer zahrnout do chrámového průčelí sv. Augustina, takové pojmy jako je portikus a edikula. Nezřekl se tedy klasické architektury, nýbrž ji převyprávěl do moderního pojetí, které je mnohem bližší funkcionalistickému chápání. Jeho chrám na úpatí Kraví hory se vskutku stal reprezentativní svatyní i dílem zachovávající tradiční hodnoty křesťanské chrámové architektury. Židenický kostel svatého Cyrila a Metoděje Židenický kostelní spolek do první světové války získal pozemek pro stavbu. V této době již existovaly plány pro stavbu od architekta Vladimíra Fischera, ale veškerou aktivitu zastavila první světová válka. Navíc po válce v Židenicích získávaly velkou podporu nové církve v čele s Československou a Českobratrskou církví evangelickou, které znamenaly pro místní katolíky velkou konkurenci. Následovalo dlouhé období stagnace, kdy spolek nevyvinul žádnou stavební aktivitu, i když na něj už v roce 1924 naléhal brněnský biskup Jan Nepomuk Klein a po něm později i jeho nástupce biskup Josef Kupka, aby se se stavbou již neotálelo. Spolek však stále argumentoval tím, že aby se započalo se stavbou musí nejprve nashromáždit jmění, a protože tomu tak není, musí se ještě posečkat58. Počátkem roku 1927 žádal biskup Josef Kupka, aby se celé akce ujal dominikánský řád. Dominikáni však žádost vrátili s odůvodněním jejich nízkého stavu, a tak se uvažovalo i o starobrněnských augustiniánech59. Pro dlouhodobé odkládání stavby se spolku dostalo výsměšné kritiky nejen od laické veřejnosti. Iniciativu na sebe chtěl vzít biskup Josef Kupka, jehož veškeré snahy vedly k tomu, aby se neprodlužovala doba s přípravou a zahájila se vlastní stavba. Na jeho dlouhodobé naléhání se konala slavnost položení základního kamene ke dni 28. října 1928.60 Dalším kandidátem na převzetí duchovní správy se stal řád salesiánů61. V roce 1929 se posuzovalo devět soutěžních plánů od šesti architektů. Žádný z projektů se však spolku nelíbil a dokonce byly označeny za „hypermoderní“. Proto valná hromada uvedla, že „žádný plán úplně nepřímá, ale také nevylučuje“62. Začátkem listopadu 1929 se konala další soutěž, které se

kostel sv. Cyrila a Metoděje

58. Eduard Severa, Spolek pro stavbu kostela a zřízení samostatné duchovní správy v Židenicích, In. Kostel sv. Cyrila a Metoděje v Brně – Židenicích 1935 – 1995: Sborník příspěvků k dějinám kostela a náboženského života ve farnosti, Brno 1995, s. 16. Zdrojem financí byl odprodej a pronajímání pozemků spolku, dále sbírky a dary. 59. Taktéž, s. 18. 60. Kubíčková, Vznik spolku (pozn. 40), s. 220. Jana Kubíčková si ve své práci všímá role brněnského biskupa Kupky. Viní ho z přílišné snahy o urychlení výstavby židenického chrámu, která podle ní celé věci neprospěla. 61. Od třicátého roku začal brněnský biskup Josef Kupka korespondenčně vyjednávat o převzetí duchovní správy se salesiány (s ředitelem Ignácem Stuchlým) z Frýštáku. Nabídl jim budoucí kostel a pozemky, kde by mohli postavit budoucí klášter. 62. ABM, fond R46, Spolek pro stavbu katolického chrámu v Židenicích – Juliánově, inv. č. 1, 19. zápis z valných hromad.

26

zúčastnili čtyři architekti: M. Laml, J. Grunt, J. Štěpánek a jako poslední i J. Šálek63. V budově techniky na Veveří se 22. dubna 1929 konalo jednání, kterému předsedal architekt Vladimír Fischer. Nejprve se projednávaly stavební náklady a regulační plány pro budoucí kostel a jeho okolí a pak i podané návrhy zmíněných architektů. Žádný projekt však zcela nevyhověl, rozhodlo se tedy, aby projektanti do konce ledna 1930 předložili nově upravené návrhy, podle nově stanovených podmínek64. Koncem ledna byly skutečně předloženy nové plány. Porota se vyjádřila, že nejvhodnějším řešením by bylo, aby společný projekt vytvořili společně architekti M. Laml s J. Šálkem. Následoval jednatřicátý rok a další vyjednávání. Kromě problémů, kdo se ujme duchovní správy nad farností65, se řešily také nově předložené plány anonymního architekta. Byl jím bystřický rodák Klaudius Madlmayr, který nakonec v soutěži na zbudování kostela zvítězil a byl pověřen vypracováním definitivních návrhů. Výstavba kostela probíhala od roku 1932 a 27. října 1935 chrám brněnský biskup Josef Kupka slavnostně vysvětil. Duchovní správy farnosti se ujal premonstrátský řád z Nové Říše. Kostel sv. Cyrila a Metoděje stojí na volné parkově upravené ploše, kterou dnes protíná značně frekventovaná Gajdošova (dříve Dobrovského) ulice znemožňující chodci volný přechod ke kostelu z protější strany. Znehodnotil se tím prostor před kostelem a zvláště zajímavý průhled ke němu, jenž tvořila osa stromové aleje v Mikšíčkově a Konečného ulici, které předtím nepřerušovaně směřovaly a přiváděly návštěvníka až k průčelí chrámu. Kostel sv. Cyrila a Metoděje v Židenicích se stal největším chrámem vystavěným v meziválečném období v Brně. Klaudius Madlmayr svým návrhem židenického kostela navázal na raně křesťanskou typ baziliky s postranní kampanilou. Chrámovou dispozici představuje trojlodní bazilika s krátkou příčnou lodí. Krov hlavní a příčné lodi tvoří jak bývá obvyklé u bazilik dvě vzájemně se pronikající jednoduché sedlové střechy a boční lodi s pultovými střechami. Hlavní a příčná loď i presbytář jsou opatřeny plochým modřínovém stropem. V apsidě se užilo k zaklenutí betonové konchy a u postranních lodí valené klenby na pasech. Trojlodí navzájem od sebe oddělují hranolové pilíře s arkádami66. Průčelí chrámu tvoří arkádový portikus

63. Severa, Spolek pro (pozn. 58), s. 18 – 19. Počátkem roku 1928 požádal spolek o zhotovení plánů pražského architekta J. Štěpánka, později předložili své projekty i další architekti (Grunt, Laml, Caha) a jako poslední vstoupil do soutěže architekt Šálek. 64. Tamtéž, s. 22. Na jednání ze 4. listopadu 1929 se ujasnily podmínky pro projekty a rozeslaly se architektům. Stanovilo se, že kostel pro 14 000 věřících nesmí přesáhnout částku 2.5 milionů, další podmínky určovaly, že bude mít věž, sakristii, depozitář a kapli Božího hrobu. Architekti museli splnit všechna kriteria do konce listopadu 1930 a předložit plány v měřítku 1:200. 65. AMB, fond R46, Spolek pro stavbu katolického chrámu v Židenicích – Juliánově, inv. č. 36, 20. zápis z valných hromad. Především pro snahu brněnského biskupa Josefa Kupky probíhala mezi ředitelem salesiánského střediska ve Frýštáku Ignácem Stuchlým a kostelní jednotou čilá korespondence. Salesiáni požadovali, aby se kolem kostela vybudovala oratoř (seminárium, domov mládeže a hřiště). Proti tomu s výraznými výhradami vystoupil židenický kostelní spolek, jemuž se podmínky salesiánů nelíbily. Především se neshodli v podobě areálu kolem kostela. Spolku se nelíbilo jednostranné zaměření na práci s mládeží. Pro názorové odlišnosti se proto pokus biskupa Kupky o přidělení duchovní správy salesiánům nezdařil. 66. Zvenčí apsidu obklopuje stavba působící jako chórový ochoz, nachází se zde sakristie a v patrech po bocích presbytáře oratoře.

27

sestavený z pěti archivolt spočívajících na bosovaných hranolových pilířích67. Střed fasády doplňuje pískovcový reliéf s patrony chrámu sv. Cyrilem a Metodějem, nad ním se nachází dvojice oken v tvaru dvojice desek desatera. Při severní boční lodi poblíž vstupu se k budově chrámu přidružuje vysoká hranolová zvonice. V horní části se nachází kruhové hodiny a nad nimi otevřená sdružená zvonicová okna. Vrchol hranolu zakončuje nízký polygonální nástavec s jehlancovou stříškou, jenž kopíruje jeho půdorys68. Madlmayrův projekt prozrazuje vzor v raně křesťanské architektuře. Navazuje na ni v dispozičním řešení celého prostoru i v křesťanské symbolice, využité v detailech vně i v interiéru chrámu69. Členitost, různá zákoutí budovy a stejně tak množství použitých detailů dodávají židenickému chrámu romantický nádech a jistý archaický ráz. Bohužel jde pouze o raně křesťanskou parafrázi, a veškerá invence se vložila jen na převyprávění již vzniklých architektonických kompozic bez snahy po vytvoření nového sakrálního řešení70. Salesiáni a stavba oratoře v Žabovřeskách Postavit nový kostel a zbudovat novou farnost v městské části Žabovřesky se stala naléhavou už v období před první světovou válkou. Už v prohlášení předsedy diecézního spolku brněnského biskupa Pavla Huyna se objevuje nutnost vybudovat chrám směrem k Žabovřeskám71. Všechny plány jako i u jiných katolických chrámů přerušila první světová válka. Po ní se činnosti ujali žabovřeští věřící, kteří si založili svoji vlastní kostelní jednotu. Pomoci se mělo dostat také od salesiánů z Frýštáku, které brněnský biskup Kupka povolal už v předchozích letech pro židenickou farnost. Nyní je opět vyzval, aby se tentokrát ujali budování nové farnosti a s tím i nového chrámu v Žabovřeskách. V roce 1939 se zahájila stavba provizorní prostorné kaple, která měla svým účelům sloužit jen jediný rok a z jara příštího roku se mělo začít se stavbou velkého kostela Panny Marie Pomocnice a salesiánských oratoří. Po vypuknutí druhé světové války se všechny práce zastavily72. V období padesátých let, které církvím nebyly nakloněny se myšlenka na nový chrám v Žabovřeskách rozplynula. Na místě zůstala jen přechodná stavba, která se později zbořila a Žabovřesky musely čekat další léta na výstavbu nového kostela až do konce 20. století.

67. Střední část portiku (hlavní loď) sestavená z tří archivolt mírně předstupuje a nechává se tím vyniknout. Portikus je zaklenut valenou klenbou na pasech. Všechny kamenné články (tj. ostění portálů, obložení stěn, pilířů a oblouků) bylo vytesáno z kvalitního pískovce. Dveře všech tří vchodů jsou vyrobeny z mědi, výtvarně řešené kliky a panty z mosazi. 68. Stejně jako styl celé stavby i věž navazuje na raně křesťanský typ kampanily na čtvercové základně. 69. Klaudius Madlmayr zcela navazuje na raně křesťanské podélné chrámy počínaje bazilikální dispozicí, portikem, kampanilou, trámovým stropem v hlavní lodi a klenbami ve vedlejších lodích a křesťanskými symboly konče (chrismon, reliéfy křížů v klenácích, ryb apod.) 70. Lenka Krčálová, Brněnská architektura 1919 – 1938, Bulletin Moravské galerie v Brně 49, 1993, s. 80, 87. Lenka Krčálová kritizuje, že byl ze všech návrhů vybrán právě konvenční projekt architekta Klaudia Madlmayra, když se na soutěži podílely mnohem významnější osobnosti. 71. Sedlák, Brno secesní, (pozn. 45), s. 149. Architekt Ferdinand Harach vypracoval pro diecézní spolek projekt mírového kostela Svatého Ducha, který měl stát „směrem k Žabovřeskám“, tedy na ulici Veveří v místech dnešního Björnsenova sadu. 72. Národohospodářská propaganda 1949, Národohospodářská propaganda Československa, Řada Řada A, sv. 27, s. 170.

28

5. ČESKOSLOVENSKÁ CÍRKEV V BRNĚ A JEJÍ SBORY V Besedním domě v Brně se 5. prosince 1920, přibližně jedenáct měsíců od založení Československé církve, konala přednáška Karla Farského na téma nové moderní národní církve, jež se setkala mezi lidmi s kladným ohlasem73. Československé bohoslužby se v Brně začaly vykonávat od jedenadvacátého roku a již při sčítání z 15. února se k církvi hlásilo 2 492 věřících. V počátcích církev nevlastnila kostely ani modlitebny, proto se první bohoslužby uskutečňovaly v pronajatých místnostech na radnicích městských částí, v sokolovnách, školách, kinech a za příhodného počasí také venku. K ojedinělému kroku v Brně sáhla Československá církev v Zábrdovicích, kde obsadila v čele s Karlem Pavlíkem kostel s farou, později jej ale musela opět katolické církvi vydat74. V pamětních knihách brněnských sborů Československé církve se nám zachovaly zprávy o konání prvních bohoslužeb. Přední postavou se v počátcích církve v Brně stal bývalý římskokatolický kněz Alois Ševčík, jenž sloužil první československé bohoslužby. Ostatně byl to také on, kdo vykonal v městské části v Žabovřeskách vůbec první československou bohoslužbu v Brně. Krátce na to se počátkem roku 1921 slavily také další bohoslužby v Králově Poli, nejprve v zasedací síni na radnici, později i ve zdejším královopolském Besedním domě a pod širým nebem na Slovanském náměstí. Náboženské obci se v červnu 1921 podařilo získat povolení konat bohoslužby v místnostech a na nádvoří starého Zemského domu na Dominikánském náměstí a o svátcích se bohoslužby za příznivého počasí konaly na nádvoří brněnského Besedního domu75. Československá církev se v Brně v meziválečném období stala stejně jako ve státě nejrychleji rostoucím náboženským uskupením. Při sčítání, které se uskutečnilo 1. prosince 1931 se k církvi přihlásilo 20 509 členů. Kdybychom k Brnu přidaly i počet věřících z vesnic patřících k brněnské náboženské obci, dosáhli bychom čísla přesahujícího dvacet šest tisíc. Hlavním náboženským centrem církve se stal Husův sbor na Botanické ulici a dalších pět náboženských obcí v Žabovřeskách, Králově Poli, Židenicích, Husovicích a v Tuřanech76.

73. Alois Václav Kožíšek (red.), Brno, město a okolí, Národohospodářská propagace Československa, řada A, sv. 19, Praha – Brno – Bratislava 1938, s. 180. 74. Pamětní kniha církve Československé Židenice (přístupná ve farnosti Církve československé husitské v Židenicích), s. 10. 75. Pamětní kniha Církve Československé Židenice, s. 13–14.; Pamětní kniha náboženské obce církve československé církve v Brně – Králově Poli, s. 3; Pamětní kniha Československé církve v Brně od roku 1921 (přístupná ve farnosti Československé církve husitské na Botanické ulici), s. 7. Autor pamětní knihy chtěl zápisem vyjádřit s jakým nadšením a odhodláním, ale i problémy se setkali českoslovenští věřící při hromadné bohoslužbě konané 2. února 1922: „V dnešní atmosféře jsou mnozí (věřící) stiženi záchvatem mdloby a sotva jsou jest možno pro množství lidí je vynésti na zdravý vzduch. Trpělivost bratří a sester je obdivuhodná“. 76. Kožíšek, Brno, město (pozn. 73), s. 180 – 187. V roce 1938 existovalo v Brně šest náboženských obcí Československé církve: náboženská obec vzniklá kolem Husova sboru na Botanické (tvořili ji obce tvořící vnitřní Brno, Bohunice, Lískovec, Dolní a Horní Heršpice, Kohoutovice, Komárov, Slatina, počet věřících 9 815), náboženská obec v Husovicích (vznikla 1927, tvořili ji obce Husovice, Maloměřice, Obřany, Líšeň, Podolí, Bílovice, Řícmanice, Kanice, Babice nad Svitavou, Adamov, Křtiny a okolí; počet věřících 3 800), náboženská obec Královo Pole (vznikla 1926, tvořily ji obce Královo Pole, Řečkovice, Lelekovice, Soběšice, Jehnice, Medlánky, Vranov; počet věřících 4 738), náboženská obec Tuřany (vznikla 1926, počet věřících 1 800), náboženská obec Žabovřesky (vznikla 1926, tvořily ji Žabovřesky, Komín, Bystrc, Kniničky, počet věřících 2 337), náboženská obec Židenice (vznikla 1927; tvořily ji Židenice, Černovice, Juliánov; počet věřících 4 000).

29

Kromě bohoslužeb organizovaly náboženské obce i kulturní akce, zakládaly si jednoty mládeže a pěvecké, divadelní a vzdělávací spolky, také si zřizovaly příslušné odbory77. S přibývajícím počtem věřících přestaly prozatímní prostory, v nichž se konaly bohoslužby vyhovovat, proto už před polovinou dvacátých let rostlo nadšení podporující vznik československých sborů. Finanční rozpočty obcí však často nepostačovaly k zahájení stavby sborů, a proto členové náboženských obcí kromě příspěvků uzavírali nemalé úvěry u bank, což nebylo bez určitého rizika. Nad projekty, které si za prvořadý úkol zvolily postavit sbor a faru, dohlížely stavební a finanční odbory. Jejich povinností bylo nashromáždit peníze, vykoupit pozemek, vyhlásit veřejnou soutěž, vybrat projektanta a stavební firmy, vybudovat sbor a v neposlední řadě uhradit dlužné částky. Církev se s finančními problémy musela ještě dlouho potýkat i po kolaudaci sborů. Již během přípravy plánů a také v průběhu stavby se musely řešit i další nově vzniklé problémy, jako spory uvnitř obce či politická strana agitující proti zamyšleným projektům. Přesto se během necelých dvou desetiletí podařilo na území Brna vybudovat čtyři sbory. Ve dvacátých letech se vystavěly tři Husovy sbory: v Králově Poli, Tuřanech, na ulici Botanické a v polovině třicátých let pak sbor v Židenicích. Chtěl bych poukázat na nejzdařilejší projekt architekta Jana Víška, který v sakrálním úkolu nejlépe reagoval na soudobé architektonické trendy. Skvěle tak zařadil brněnskou sakrální architekturu do funkcionalismu. Tvorba ostatních architektů již nedosahovala takových kvalit. Proto se jejich sbory ve stínu sboru na Botanické jeví poněkud zastaralé. Nelze však tvrdit, že bez jakékoliv nápaditosti. Sbory Československé církve mají společné rysy, jako například jednoduchost bohoslužebného sálu, zastropení železobetonovými stropy, galerie pro zpěváky, víceúčelovost. Všechny čtyři brněnské československé sbory se postavily na rovinném místě. Kolem jsou obklopeny parky, nebo veřejnou zelení. Sbor v Králově Poli nejvíce vynikne v nárožním pohledu ze směru od Štefánikovi ulice a od Slovanského náměstí. Husův sbor na Botanické vystavily na bývalém hřbitově, v místě dnešních městských

77. V církevních obcích se zakládaly nejrůznější odbory, mezi nejzřizovanějšími patřily odbor sociální, finanční, stavební a pohřební aj.

30

Tyršových sadů. Všechny sbory byly postaveny správně podle směrnic, které vyžadovaly, aby stály na dobře viditelném místě, na náměstí, nebo v parku. Nejlépe se to zdařilo sboru na Botanické ulici a na Karáskově náměstí, kde dané podmínky byly nejvhodnější. Husův sbor v Králově Poli Už před polovinou dvacátých let se prosazovala myšlenka na vybudování Husových sborů. První návrhy pocházely z městských částí Královo Pole a z Tuřan. Obě náboženské obce asi ve stejnou dobu začaly uvažovat o stejném úkolu. Založily si stavební spolky, které měly za úkol nashromáždit potřebný obnos peněz, zajistit vhodný projekt a stavební firmy. Počátky Československé církve v Brně jsou úzce propojeny s městskou části Královo Pole, kde se konaly první bohoslužby, není tedy divu, že se jako první odhodlala k přípravě a ke stavbě brněnského sboru právě královopolská církev. Již v lednu 1924 se ve škole na Mojmírově náměstí v Králově Poli pořádala veřejná zasedání, na kterých se projednávala rozhodnutí o stavbě královopolského církevního sboru78. V září stejného roku se pak v místním Besedním domě rozhodlo o zakoupení pozemků a následujícího měsíce se konalo slavnostní kladení základního kamene stavby79. Ještě v měsíci říjnu se pořádala užší nezávazná bezplatná soutěž na projekt sboru a v lednu 1925 byl přijat návrh architekta Josefa Nováka. Stavba se dokončila ve velmi krátkém čase, takže slavnostní otevření se pořádalo již 25. října 1925 za přítomnosti patriarchy Karla Farského a olomouckého biskupa Josefa Rostislava Stejskala80. Královopolský Husův sbor stojí o jeden blok jižněji pod Slovanským náměstím na pozemku mezi ulicí Charvátskou a ulicí Svatopluka Čecha. Svou velikostí i polohou vytváří nepřehlédnutelnou dominantu na nároží uprostřed městské zástavby kombinované jedno a dvouposchoďovými obytnými domy81, která svými proporcemi vyniká nad ostatními budovami. Svou velikostí okolí nezastiňuje, nýbrž se stává zajímavým architektonickým prvkem rušícím jednotvárnost přilehlých ulic. Rozvržení stavby lze nejlépe spatřit v nárožním pohledu, prozrazující tři hlavní hmoty stavby. Mohutná hranolová věž s hlavním vchodem při

Sbor Československé církve v Králově Poli

78. Pamětní kniha náboženské obce církve československé v Brně – Králově Poli, s. 4. Za přítomnosti sto šedesáti sedmi členů a předsedy Ing. Karase a místopředsedy Soldata se konala 20. ledna 1924 v tělocvičně školy na Mojmírově náměstí v Králově Poli členská schůze Československé církve, na které se projednávala myšlenka zbudování královopolského sboru. 79. Tamtéž, s. 5. V královopolském Besedním domě se 13. září 1924 pořádala mimořádná valná hromada, na které se jednohlasně usneslo zakoupit stavební pozemek od pana Bíly a pana Mašlegla. 12. října 1924 sloužil patriarcha církve Karel Farský bohoslužbu v královopolském Besedním domě, poté se pořádal průvod na pozemek budoucího sboru, kde se konala slavnost kladení základního kamene stavby. 80. Tamtéž, s. 8. V lednu 1925 byl schválen projekt architekta Josefa Nováka, který dodatečně schválila také Úřední rada církve v Praze 15. února 1925. 1. dubna 1925 byla vypsána veřejná soutěž na stavbu Husova sboru, do soutěže se přihlásilo 12 firem, zvítězila stavitelská firma Grüm a Dejmek z Králova Pole. Ještě před slavnostním otevřením byla náboženská obec Královo Pole vyfařena s přifařenými obcemi Soběšice, Řečkovice a Medlánky.

31

ulici Svatopluka Čecha, rozděluje sbor na budovu s vlastním chrámem a na budovu s byty a zázemím pro církev. Východní fasáda chrámového sboru při ulici Charvátské vyniká svým členěním. Stěnu svisle rozdělují čtyři vystupující pilíře, zakončené u vrcholu výraznou římsou, nad kterou byla vybudovaná „atiková“ zídka v podobě stupňů jakýchsi „cimbuří“, které se navíc opakují u jižního i severního štítu při věži. Jinak přistupoval architekt k severní straně, ležící při ulici Svatopluka Čecha. Fasádu sborového domu a fary rozrušují jen nestejně umístěné okenní otvory. Architekt Josef Novák nechal v královopolském sboru jasně rozpoznat, kde se nalézá její reprezentační část s bohoslužebným sálem a jednodušeji řešená část s obytnou funkcí. Vnějším sjednotitelem víceúčelové budovy se stává věž, která obě křídla sboru propojuje svou hmotou, ale i vzhledem své fasády. Reprezentativní přízemí vstupu je stejně jako východní fasáda členité, ale už v patře se stěna stává hladkou podobně jako u farního domu. Církev si přála, aby sbor sloužil nejen k náboženským účelům. Postavily se proto dva sály. V úrovni ulice se nachází divadelní82 a o poschodí nad ním bohoslužebný sál, který kopíruje dispozici sálu v přízemí. I když se i v ostatních brněnských sborech vybudoval divadelní sál, královopolské řešení se zdá být neobvyklé a originální, zvláště když se jedná o sakrální stavbu. Vstup do bohoslužebného sálu nebyl jako u většiny sakrálních staveb řešen v přízemí, ale mohutným schodištěm v tělese věže vedoucím do patra. V bohoslužebném sálu se odráží snaha o jednoduchost a střídmost, kterou se architekt přiblížil myšlenkám církve. Proto ho v půdorysném řešení tvoří jednoduchý obdélníkový sál bez kněžiště, které pomyslně nahrazuje jen několik stupňů vyvyšující místo s oltářem. Spojením sálu a kněžiště vzniká jediný rovnocenný prostor bez jakýchkoli hranic. Oproti předchozím chrámovým prostorům, kde se loď a presbytář od sebe jasně oddělují, je oltář v královopolském sboru zakomponován do bohoslužebného sálu a nijak se nevyděluje. Architekta Josefa Nováka nepochybně ovlivnilo studium na brněnské technice83 a jasně zřetelná orientace na pražskou architekturu, zvláště její předválečnou kubizující éru, na kterou navázal ve svých předchozích brněnských

81. Kuča, Brno, vývoj (pozn. 39), s. 419. 82. Ve spodním sále se kromě ochotnických představení konala také promítání, přednášky a jiné kulturní akce. 83. Zdeněk Kudělka, Brněnská architektura 1919 – 1928, Brno 1970, s. 26. Jak Zdeněk Kudělka uvádí, vystudoval Josef Novák průmyslovou školu v Brně a v letech 1919 – 1925 studoval na brněnské technice a setkal se zde s brněnskými osobnostmi prof. Fischerem, Kepkou či Králíkem

32

projektech84. Ve svém návrhu královopolského sboru nezatajuje konstrukční řešení stavby, naopak nechává vyniknout nosným článkům pilířů. Stěna zvolna ustoupila, aby uvolnila místo velkým okenním otvorům v bohoslužebném sále. Stále však kompaktnost stěny budovy vně i uvnitř ruší rastr složený z podélných a vertikálních pásů. Bohoslužebný sál svými proporcemi připomíná víc civilní přednáškovou aulu než liturgický prostor a také obytný trakt docela nevyhovuje, protože z funkčního hlediska stojí na nevhodné stinné severní straně. Husův sbor v Tuřanech Na jihovýchodním okraji Brna v městské části Tuřany se nachází významné poutní místo s chrámem Zvěstování Panny Marie, viditelným v širokém okolí rovinaté krajiny. Mnoho lidí projíždějících Tuřany ani nezaznamená, že nedaleko katolického kostela stojí ještě druhá sakrální stavba, patřící Československé církvi, která se svými rozměry ovšem nemůže zdejšímu poutnímu kostelu konkurovat. Počátky Československé církve v Tuřanech spadají do období let 1922 a 1923. Začaly se zde slavit první bohoslužby, nejprve jednou za měsíc, později i jednou za čtrnáct dnů a o velkých svátcích se slavila také tzv. Večeře Páně. Stejně jako na jiných brněnských místech se i v Tuřanech konaly první bohoslužby v provizoriu, v učebně místní obecné školy a v létě na školním dvoře85. Se sbírkami se započalo stejně jako v Králově Poli počátkem roku 1924. O rok později v lednu zakoupil stavební odbor pozemky a byly pořízeny plány od tuřanského rodáka architekta Jaroslava Kincla. Základní kámen byl položen 14. srpna 1927 a 1. července 1928 za účasti olomouckého biskupa byl sbor slavnostně otevřen. Hlavní příčina, proč místní církev v Tuřanech nevystavěla reprezentativnější sbor, spočívala ve finančních možnostech malé náboženské obce. I když nápad na vznik sboru vznikl téměř ve stejnou dobu jako v Králově Poli, byl zdejší sbor vystavěn mnohem později86. Obdobně jako královopolský sbor nelze ani tuřanský začlenit do určitého architektonického stylu, i když se topografická literatura o sboru zmiňuje jako o stavbě s kubistickými prvky87. Tyto informace nejsou zcela spolehlivé a pro čtenáře můžou být zcela zavádějící. Kostel vybudovaný v rovinném terénu stojící

Sbor Československé církve v Tuřanech

84. Kidělka, Brněnská architektura (pozn. 83), s. 26. Josef Novák na základě pražského kubismu, navrhl v počátcích dvacátých let v Brně v Králově Poli a na Pellikově ulici několik obytných domů s dekorativními fasádami s kubisujícími prvky. 85. Otto Velecký, Padesát let (nepublikovaný strojopis, přístupný v Tuřanské farnosti Církve československé husitské), Brno – Tuřany 1976, s. 2. První bohoslužbu v Tuřanech sloužil na školním dvoře v červnu 1922 brněnský generální vikář Karel Háňavka. 86. Tamtéž, s. 2 – 6. Text uvádí, že prvním podnět ke stavbě sboru dala jedna nejmenovaná sestra, která darovala na stavbu 1 000 K. Stavební obor byl ustanoven 25. ledna 1925. Získával finance ze stavebních bločků, z dobrovolných darů. Např. v roce 1927 manželé Kozlovi, kterým byla na poděkování v kostele odhalena pamětní deska, darovali na stavbu sboru 50 000 K. Mnoho práce zde vykonali samotní tuřanští věřící, jako „planýrování, kopání základů, betonování, kopání a dovážení písku, veškeré tesařské práce, stavbu vazby, pokrývání střechy, podlahy, kreslení malby“. 87. Jako o stavbě s kubistickými prvky se o tuřanském sboru zmiňuje Bohumil Samek (Umělecké památky Moravy a Slezska I. [A – I], Praha 1994, s. 242.) a také Karel Kuča ve svých publikacích (Brno, vývoj města, předměstí a přilehlých částí, Brno 2000, s 567. a Památky Brna, Brno 1989, s. 64)

33

v dnešní Karkulínově ulici, není po architektonické stránce mimořádně významnou budovou, jde vlastně o jednoduchou obdélnou sálovou stavbu se sedlovou střechou, ke které se u vstupní strany mimo osu průčelí přimyká nevysoká věž. Vstup do sboru představuje otevřená nízká arkádová chodba, která obklopuje asymetricky situovanou věž a předsíň sloužící i jako kolumbárium. Volně přístupná arkádová chodba, otevírající se do ulice, naplňuje přání stavebních směrnic, jež vysloveně doporučují, aby sbory poskytovaly místo oddechu před i po bohoslužbě, kde by se věřící mohli sejít, pohovořit spolu a byli přitom chráněni před nepříznivými vlivy počasí. Celkový charakter interiéru působí do značné míry civilním rázem, způsobuje to nízký sál, jeho plochý příčně dělený strop, dřevěná podlaha, šestidílná okna téměř čtvercového tvaru, malé kněžiště oddělené od lodi půlkruhovým obloukem a vyvýšené od sálu několika stupni, se v celku jeví spíš jako jeviště než místo ke konání obřadu. Kdyby v bohoslužebném sále nestály kostelní lavice až příliš by připomínal sály sokoloven. Zajímavými prvky jsou dva pilíře podpírající kůr, které vystupují v interiéru do popředí a nelze je přehlédnout a nikde jinde nalézt. Jedině o těchto dvou kubizujících prvcích se tedy mohla literatura zmiňovat. Pilíře sice představují zajímavý architektonický detail, který ovšem nemá na celkový vzhled stavby jakoukoli návaznost a je tudíž naprosto zbytečný. Také motiv oblouků se objevuje a opakuje v různých velikostech vně i uvnitř sboru nebo jako detail např. nad okny, kde jim mohl být vzorem tzv. národní obloučkový styl, který v brněnském prostředí získal mnohem střízlivější podobu. Tuřanský Husův sbor nepředstavuje důležitou stavbu na poli moderní architektury v Brně ani v rovině sakrální architektury. Vyplývá to nepochybně z místních finanční základny zdejší náboženské obce, která si nemohla vystavět velkolepou budovu. To rozhodně zdejší náboženskou obec neomlouvá, že nedokázala reagovat na brněnskou moderní architekturu, zvláště když město patřilo k baštám funkcionalismu.

34

Husův sbor na ulici Botanické Nejvýznamnější sbor Československé církve v Brně a současně jeden z nejzdařilejších sakrálních příkladů meziválečné doby u nás představuje Husův sbor na Botanické ulici od architekta Jana Víška. Veřejná soutěž byla vypsána 15. března 1927. Soutěže se vedle Jana Víška zúčastnil i Bohuslav Fuchs, který se v soutěži umístil jako druhý88. Kolem soutěže brzy po jejím skončení vyvstaly přímo mezi členy náboženské obce rozepře. Podle nich brněnská Československá církev nedisponovala takovými finančními prostředky, aby dovedla stavbu do zdárného konce. Rada starších i stavební odbor však tyto obavy nesdíleli. Věřící si i přesto vynutili svolání valné hromady, na které současnou radu starších téměř dvoutřetinovou většinou sesadili. Nově zvolená rada starších v čele s vikářem Karlem Háňávkou zahájila ihned styky s brněnským stavitelem Uherkou, který byl požádán o vypracování nových návrhů sboru menšího rozsahu. Vítězi soutěže bylo přislíbeno, že se v první řadě s ním bude jednat, tato podmínka však nebyla dodržena, když nová rada starších vyřadila vítězný projekt. Jan Víšek se obrátil s podporou organizace architektů na městskou radu. Došlo k několikaměsíčnímu jednání, které se řešilo až u brněnského městského výboru a u ústřední rady Československé církve v Praze. Pozice současné náboženské rady byla oslabena tím, že zadala nové zpracování staviteli Uherkovi, který se soutěže vůbec nezúčastnil a navíc jeho projekt neodpovídal regulačním podmínkám, které si kladlo město Brno89. Nakonec bylo rozhodnuto ve prospěch architekta Jana Víška a stavba sboru se pod jeho dozorem započala se zpožděním až v listopadu 192890. Sbor se projektoval na východní straně mírně se svažujícího svahu bývalého hřbitova, který v 19. století nahradil městský park91. Svou polohou na kraji městské zeleně splňoval zásady kladené ústřední radou církve, která si přála, aby se budovy sborů stávaly v okolí výraznými dominantami. Jako ostatní brněnské sbory Československé církve i Husův sbor na Botanické ulici se koncipoval jako víceúčelová budova.

Sbor Československé Botanické ulici

církve

na

88. Lenka Krčálová, Brněnská architektura (pozn. 70), s. 78. Lenka Krčálová uvádí, že kromě architektů Jana Víška a Bohuslava Fuchse se v soutěži objevil neobvyklý projekt v „byzantském stylu“ podle architekta Hrdličky. 89. Pamětní kniha (pozn. 75), s. 53. Celý spor se dostal až k brněnské městské radě a řešil jej dokonce i starosta Karel Tomeš, který si na posouzení problému přizval odborníky, kteří prokázali, že Uherkův návrh není vhodný a že by se hodil jen na okraj města. 90. Pobožností konanou na staveništi 11. listopadu 1928 počíná výstavba sboru, hned následujícího dne začaly výkopové práce. Stavitelem byl určen Stanislav Neděla. 91. Kuča, Brno: vývoj (pozn. ), s. 581. V roce 1918 se hřbitov zrušil a přeměnil se v Městský park (dnešní Tyršův sad). Ve 20. a 30. letech probíhaly další změny, severní část se částečně přebudovala pro sportovní účely a bytové domy a jižní část se byla vyčleněna jako botanická zahrada.

35

Hlavní těleso sboru představuje kubus, v němž se v horní části nachází bohoslužebný sál a pod ním víceúčelový sál divadelní. Odlišnou funkci obou prostorů vyjadřují navzájem oddělené vchody. Jižní vstup z terasy v horní úrovni parku vede k jednolité ploše průčelí chrámu, jehož fasádu ruší jen jednoduché kamenné ostění vstupu přístupné po sedmi stupních a symbol kalicha uprostřed stěny. Ploché boční stěny chrámu pak člení jen vysoké pásy oken. Poblíž terasy lze po schodišti sejít z parku na úroveň vozovky ulice. Zde při východní straně fasády se nachází vstup do divadelního sálu, přístupného z prostorného foyer92. K hlavní hmotě chrámu, kde se nachází bohoslužebný sál a pod ním divadlo, se k severní straně přidává nižší hmota kněžiště, kterou následně obklopuje budova se zázemím církve. Chrámová budova představuje nejvýraznější prvek, kterému se ostatní hmoty podřizují a zároveň představují odlišné funkce. Celý komplex sboru, sestavený z navzájem pospojovaných hranolů různých velikostí, působí velice jednoduše až lapidárně a zároveň harmonicky. Všechny hmoty jsou navzájem patrné a jasně vymezují danou funkcí. Hlavní, nejvyšší budova, představuje loď, následuje nižší kněžiště a jako poslední hospodářské budovy93. Sbor je zcela symetrický, jen věž, umístěná vpravo, symetrii porušuje. Zpočátku se s věží nepočítalo, Jan Víšek ji navrhl až později na žádost sboru. Představuje ji vysoký úzký hranol, jehož vrchol představuje terasa a stejně jednoduše řešené zvonicové patro. Interiér bohoslužebného sálu je stejně jednoduchý jako vnějšek stavby. Po třech stranách sálu byly vybudovány galerie, nad nimiž se nalézají vysoká chrámová okna, která celý interiér osvětlují. Jan Víšek zcela zřetelně dál vyniknout účelu jednotlivých částí budovy. Přes vájemné propojení a navázání růných hmot stavby je účel všech částí jasně zřetelný. Moto funkcionalismu, forma ctí funkci, převedl architekt Víšek ve sboru na Botanické do praxe. Ještě nikdo u nás nevytvořil zcela tak jednoduše redukovanou sakrální budovu, sestavenou jen ze základních geometrických těles. Architekt Víšek zde vynikajícím způsobem naváal na holandskou-francouskou architekturu a zařadil tím sbor na Botanické do světové sakrální

Chrám Spasitele v Židenicích

92. K foyer patřily také šatny, bufet, pokladna a toalety. V divadelním sále (o rozměrech 20 x 12 x 8 m), který se používal i k promítání a k dalším kulturním účelům, se nalézalo i orchestřiště pro šestnáct hudebníků. Dnes se sál bohužel k původnímu účelu nepoužívá a pronajímá se. 93. Nalevo od kněžiště se nalézá vchod do sborovny, vpravo do čekárny. Čekárnu se sborovnou spojuje chodba, z níž je přístup do kanceláří. Dále se zde nalézá i archív. Jednotlivá patra sborové budovy propojuje schodiště ve věži. Dole pod kancelářemi se nachází třípokojový byt faráře (tři pokoje, kuchyň, předsíň, koupelna, toaleta, pokoj pro služku). V suterénu sboru se dále nalézá byt domovníka a kabina pro promítání. Celá budova je podsklepena.

36

architektury. Chrám Spasitele v Židenicích Čtvrtým nejmladším sborem Československé církve se stal Chrám Spasitele vystavěný ve třicátých letech. První bohoslužba se konala v květnu 1921 na Komenského náměstí v Juliánově, později následovaly i bohoslužby v Židenicích na Riegrově náměstí, u hasičského skladiště a na starém hřbitově na Dobrovského ulici94. V meziválečných letech se prioritou Židenic stalo přibližně čtvercové území určované vlárskou železnicí a ulicemi Táborskou, Rokycanovou a Bubeníčkovou. Hlavním centrem se pak mělo stát nové Karáskovo náměstí. Právě na tomto místě rada starších zakoupila pozemky pro plánovanou budovu sboru95, aby zde postavila svůj kostel. Chrám Spasitele stojí jak určují stanovy Československé církve na parkově upraveném náměstí a stává se tak viditelným ze všech pohledů. Jako u většiny církevních sborů nedisponovala židenická náboženská obec potřebnými financemi, aby mohla vystavět chrám přesně podle svých představ. Proto nepořádala ani velkou architektonickou soutěž jako v případě sboru na Botanické. Pro nedostatek finančních prostředků nemohla obec zahájit ve stanoveném termínu přípravné práce na stavbě sboru, ačkoliv jí hrozila ztráta získaného pozemku. Rada starších proto požádala město o odklad do roku 193596. Mezi třemi návrhy na budovu sboru se vybral projekt od architekta Stanislava Kučery. Dne 2. června 1935 se za účasti biskupa Rostislava Stejskala kladl základní kámen a i přes protesty se nazval Chrám Spasitele. Se stavbou se začalo koncem října téhož roku. Hned na počátku stavby se však objevil největší problém v základovém podloží. Nedaleko stavební parcely protéká řeka Svitava, která zapříčinila podmáčené podloží a jeho nedostatečnou schopnost podpírat stavbu. Projekt se tedy upravil a základy se dimenzovaly na minimální nosnost půdy, čímž se ale stavba nutným armováním značně prodražila97. Sbor se vysvětil 5. července 1936 za přítomnosti patriarchy Československé církve G. A. Procházky a biskupa Josefa Rostislava Stejskala. Chrám Spasitele na první pohled zaujme svým monumentálním kulisovitým průčelím, které se s vysokou nárožní věží stalo nejvýraznějším a nejzajímavějším prvkem. Čelní fasádu formuje

94. Dobrovského byla přejmenována na Gajdošovu. 95. Pamětní kniha (z roku) 1935, Náboženská obec církve československé, Brno – Židenice, s. 58 – 60. Nejprve se uvažovalo, že se nový kostel vystaví na Dobrovského ulici, nakonec rada církve zakoupila pozemek na Karáskově náměstí. Na radu starosty Brna Karla Tomeše se pozemek formálně prodal zednickému mistru panu Davidovi, ale pro překážky zejména od strany sociálně demokratické byl počátkem roku 1930 prodej zrušen. 96 Pamětní kniha (z roku) 1935, s. 58 – 60. 97. Pamětní kniha Církve Československé v Židenice, s. 55. Díky značně dimenzovaným základům se staveniště položilo asi o 1.60 m pod úroveň ulice, takže nezbylo než stavbu podsklepit. Tím se však získala řada suterénních místností.

37

plochá stěna, rozčleněná vertikálními pásy do dalších dílčích ploch. Střední nejvyšší plochu doplňuje kruhové okno a nad ním symboly církve kalich a dvouramenný kříž, přesahující svou výškou vrchol průčelí. Konstrukční prvky židenického sboru se využily především pro vytvoření monumentální stěny průčelí, která měla za cíl zahalit jednoduchou budovu chrámu. Výrazným horizontálním prvkem se stal vstup, zvláště schodiště vedené téměř v celé délce průčelí a plochá střecha nad ním, mající funkci ochrany před nepřízní počasí. K hlavnímu vchodu se pak návštěvník dostane pomocí dalšího již užšího schodiště. Spodní vstupní část od schodiště k ploché střeše působí staticky jako základna, ze které následovně roste celá fasáda, která za pomoci vertikálních pásů graduje ve střední ploše ve vyvýšeném kříži. Další vertikální článek představuje věž, která ve své hmotě vytváří za pomoci různě tvarovaných a odstupněných prvků symbol kříže98. Za kulisou průčelí se pak nachází vlastní kostel. Jedná se o jednolodní obdélnou stavbu se sedlovou střechou a s mělkým segmentově ukončeným kněžištěm. Bohoslužebný sál dnes zastropený dřevěným kazetovým stropem99 je velice jednoduchý, vytváří jej jen okolní stěny a vysoká okna. Stejně jako bohoslužebný sál i o několik stupňů vyvýšené kněžiště charakterizuje jednoduchost. Stěny ruší jen vysoká obdélná okna a na bočních stěnách kněžiště okna kruhová. Po pravé straně kněžiště při ulici Zengrově se nalézala kaple sloužící dnes jako kolumbárium. Na protější levé straně kněžiště pak sakristie, která nyní plní funkci i jako kancelář duchovní správy. Pod sakristii, přístupné ze dvora, se v suterénu nachází samostatně přístupný jednopokojový byt kostelníka s okny proti jihu. Pod kněžištěm je umístěna uhelna a pod bývalou kaplí suterénní místnost určená pro knihovnu se vstupem z ulice. Pod bohoslužebným sálem vznikl prostor o třech sálech. Střední sál s jevištěm sloužil pro divadelní představení a ke kulturním účelům, dnes slouží jako archiv. Pravý sál sloužil pro loutkové divadlo, které se po roce 1968 zazdilo a levý jižní sál, dříve sloužící jako klubovna, dnes slouží jako zimní bohoslužebný sál.

98. Věž tvoří jednoduchý hranol, jehož všechny strany jsou shodné. Celistvou plochu jednotlivých stěn věže rozrušuje vertikální výřez (prohlubeň v hmotě věže), v níž se nachází dvojice oken (vysoké prosklené okno a nad ním druhé zvonicové okno s roletami). Právě tento výřez s okny vytváří „svislici kříže“ a „břevno kříže“ tvoří dva vodorovné prvky v úrovni zvonicového okna. Věž zakončuje malý jehlan s kalichem a křížem. 99. Při bombardování za druhé světové války se předchozí železobetonový strop zřítil a byl nahrazen stávajícím dřevěným.

38

6. PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV A CHRÁM SV. VÁCLAVA V Československé církvi se ozývaly rozporuplné reakce, pojmenované ne příliš šťastně „pravoslavnou krizí“. V Brně v královopolském Besedním domě se konala 7. května 1924 členská schůze Československé církve, na níž profesor Karel Háňavka obhajoval pravoslavné stanovisko biskupa Gorazda vůči radikálnímu proudu Karla Farského100. Biskup Gorazd 27. června vystoupil z Československé církve101 a 10. srpna 1924 zakládá v Olomouci pravoslavnou církev. Také v Brně vzniká náboženská obec pravoslavné církve, v jehož vedení stál kněz Václav Ševčík. První bohoslužba se konala 14. září 1924 v Besedním domě v Králově Poli a pozdější bohoslužby se sloužily v lyceu na Husově třídě, kde se konaly až do otevření chrámu sv. Václava na Gorazdově ulici102. Brněnská pravoslavná náboženská obec neměla ze začátku vysoký počet věřících103. S přibývajícím množstvím však rostla touha po vybudování své vlastní svatyně. Rok 1928 byl ve znamení příprav na stavbu chrámu. Konaly se sbírky, hledal se vhodný pozemek a vypracovaly se také předběžné návrhy pro chrám. Velkou podporovatelkou pravoslavné církve a mecenáškou připraveného chrámu se stala Pravomila Studená, která neúnavě nabádala pravoslavnou obec k rychlejšímu postupu104. Po různých jednáních s městem se konečně v roce 1929 zakoupil pozemek pod hradem Špilberkem a to především díky podpoře brněnského starosty Karla Tomeše a přispění zastupitelstva města105. Kladení základního kamene se konalo 6. července 1930, stavba pak postupovala ve velmi krátkém čase v letech 1930 – 1931. Slavnostní vysvěcení chrámu, kterého se účastnili tři pravoslavní episkopové, se konalo 25. května 1931106. Na svahu špilberského kopce mezi ulicemi Gorazdovou a Pellicovou stojí obklopen zelení městského parku pravoslavný chrám sv. Václava. Okolní terén se připravil, takže budova spočívá na vodorovně upravené vydlážděné ploše přístupné po schodišti ve svahu. Návrh chrámu zdarma vytvořil ruský architekt

Kostel sv. Václava 100. Pamětní kniha náboženské obce církve československé v Brně – Králově Poli (přístupná ve farnosti Církve československé husitské), s. 4. 101. Michal Dvořáček (rec.) Z historie pravoslaví v Brně, Dobrý pastýř, http://www.pravoslavi.cz/ brnoarchiv/dp_09-2004 cislo05w.pdf, Vyhledáno 3. 10. 2004. Dnešní Gorazdova ulice se dřív jmenovala Špilbrská. 102. Michal Dvoříček (rec.), (Znovu) vysvěcený chrám sv. Václava v Brně, Dobrý pastýř, http: //www.pravoslavi.cz/brnoarchiv/ dp_09-2004_cislo05w.pdf. Vyhledáno 3. 10. 2004. V roce 1926 čítala pravoslavná obec 148 dospělýchčlenů a 29 dětí. O rok později v roce 1927 stouplo množství věřících na 251. 103. Michal Dvořáček (rec.), 45 let od blaženého zesnutí Pravomily Studené, Dobrý pastýř, http:// www.pravoslavi.cz/brnoarchiv/dp_ 06-2004_cislo04w.pdf, vyhledáno 3. 10. 2004. 104. Michal Dvořáček (rec.) Výstavba a obnova chrámu sv. Václava v Brně, Dobrý pastýř, http:// www.pravoslavi.cz/brnoarchiv/dp_ 12-2003_cislo01w.pdf, vyhledáno 3. 10. 2004. Pozemek pro chrám nebylo lehké najít. Jednalo se také o tom, že chrám bude stát na Kounicově ulici, vedle Městského soudu, město ale žádost zamítlo. S výběrem stavební parcely nakonec velice pomohl brněnský starosta Karel Tomeš, který podporoval i jiné církve s stavby nových chrámů, např. sboru na Botanické a sboru v Židenicích. 105. Národohospodářaská propaganda 1949, Národohospodářská propaganda Československa, Řada A, sv. 27, s. 178. Chrám vysvětil biskup Gorazd za účasti delegáta srbské pravoslavné církve biskupa Josifa z Bitolie a ruského biskupa Sergije z Prahy. Kromě nich se slavnosti účastnilo na pětadvacet dalších duchovních a několik stovek pravoslavných věřících.

39

Petr Levický, který ve dvacátých letech studoval na brněnské technice. Snažil se splnit nelehký úkol, vyprojektovat současně moderní sakrální stavbu, která by ctila brněnskou architekturu dvacátých let, a zároveň se nezpronevěřit pravoslavné architektuře s jejími kanonickými i liturgickými předpisy. Ve svém projektu velice zdařile dokázal využit pravoslavné architektury, kterou přetransformoval a pomocí stylizace převyprávěl do podoby funkcionalistické architektury třicátých let . Půdorys stavby představuje, stejně jako u většiny pravoslavných chrámů, obdélník s vepsaným rovnoramenným křížem. Z obdélníkové základny vyrůstá ústřední kubus o téměř shodných rozměrech107, z jehož čtyř stran vychází menší hranoly tvořící ramena kříže108. Ze stropu centrálního hranolu se jako kupole zvedá pátý hranol, osvětlující shora celý chrámový prostor. Jednotlivá kubická tělesa kolem centrální hmoty postupně rostou a gradují v nevelké věži, kterou korunuje cibulová báň s pravoslavným křížem. Vstupní hranol jakoby uvnitř zanikl, jeho spodní část s hlavním vstupem se přeměnila v chrámovou předsíň a horní úsek s oknem zase v hudební kruchtu. Oltářní prostor tvořící protipól vstupu, se skrývá za ikonostasem. Kromě oken v horním hranolu, představující pomyslnou kupoli, proniká do chrámu světlo prostřednictvím oken z bočních ramen109. Jako reakce na atentát na Heydricha byl chrám zdevastován a 25. září 1943 uzavřen. Gestapo následně konfiskovalo bohoslužebný inventář a rovněž ústřední archiv se odvezl a byl zničen. Při bombardování 20. listopadu 1944 došlo k dalšímu poničení chrámu, především jeho vitrážových oken. 27. května 1945 se zde opět sloužily bohoslužby110. V roce 2003 prošel pravoslavný chrám sv. Václava důkladnou rekonstrukcí111.

107. Rozměry ústředního hranolu činí 11 x 9.6 x 9.5. 108. Zvenčí se protilehlé hranoly (jejichž světlá výška činí 8 m) oltářního a vstupního prostoru shodují ve své velikosti. Stejně tak o něco méně vysunuté hranoly bočních stěn jsou svými proporcemi navzájem totožné. 109. Národohospodářská propaganda 1949, Národohospodářská propaganda Československa, řada A, sv. 27, s. 178. Všechna okna byla původně vitrážová, ale za války byly vitráže zničeny. Jediné zachované okno s námětem Vzkříšeného Krista se nachází v oltářním prostoru. Námět výzdoby okna ve vstupní části představoval sv. Václava na koni, v levém bočním okně sv. Prokopa a na pravé straně sv. Annu. Dnes jsou okna zasklena plaveným matným sklem. 110. Taktéž, s. 178. 111. Michal Dvořáček, Výstavba a obnova (pozn. 75). – V roce 2003 prošel kostel rekonstrukcí, byly opraveny omítky a natřeny lomenou bílou barvou, báň se pozlatila, proběhla výměna skel v oknech a umělý kámen nahradila žula.

40

7. ČESKOBRATRSKÁ CÍRKEV V ŽIDENICÍCH A JEJÍ SBOR

EVANGELICKÁ

Do roku 1782 náleží počátky brněnské evangelické církve. Tehdy se založila náboženská obec německé evangelické církve augsburského vyznání, které se počtem mnohem slabší čeští evangelíci podřídili112. Jelikož věřícím již nevyhovovala prozatímní modlitebna, vystavěli si v letech 1862 – 1867 na brněnské okružní třídě po vzoru vídeňského katolického votivkirche svůj evangelický kostel113. V roce 1875 započal v Brně své evangelizační působení mezi českými reformovanými 114 evangelíky americký misionář H. A. Schaffler. Brzy po zahájení mu však úřady, údajně pro stížnosti římskokatolických kněží, jeho činnost zakázaly115. Další krok k osamostatnění českých evangelíků pokračoval v žádosti o svolení povolat do Brna kazatele Pavla Nešpora z nejbližšího farního sboru v Nosislavi u Židlochovic. Proti tomu důrazně vystoupil farář německého evangelického sboru Trautenberger, který před úřady hájil stanovisko, že čeští evangelíci patřící do jeho farnosti se nemohou samostatně organizovat116. Úřad místodržitelství zakázal činnost nosislavského kněze Nešpora a spory mezi brněnskými českými a německými evangelíky se ještě prohloubily. Celý konflikt mezi německými a českými evangelíky se definitivně vyřešil až 1. října 1881. Tehdy se obě strany mezi sebou dohodly, že při německém brněnském sboru zůstanou všichni evangelíci augsburského vyznání a také reformní evangelíci německé národnosti, reformní čeští evangelíci se však mohou osamostatnit nebo se stát součástí nosislavské farnosti117. První bohoslužby reformovaných českých evangelíků se konaly na ulici České a Starobrněnské a později na Zelném trhu. V roce 1893 zakoupili na jižním svahu pod Špilberkem na ulici Peliccově zahradu s chátrající budovou restaurace, aby zde v letech 1894 – 1895 vybudovali nový kostel118. Už v roce 1913 se uvažovalo o další stavbě, tentokrát se mělo jednat o víceúčelové centrum církve. Veškeré úsilí ale pozastavila první světová válka, a tak až v roce 1924 se předchozí myšlenka

Sbor církve českobratrské evangelické 112. Kožíšek, Brno město (pozn. 73), s. 184. 113. Pavel Zatloukal, Deset století architektury, Architektura 19. století, Praha 2001, s. 100. Brněnský evangelický kostel (dnes J. A. Komenského či tzv. Červený kostel) od vídeňského architekta Heinricha Ferstela představuje „první velkou a náročnou stavbu nekatolické modlitebny vně tradičně nekatolické části Evropy“. 114. 115. Veverka, Moderní sakrální (poz. 27), s. 121. Americká misijní společnost v Bostonu vyslala k dlouhodobému působení v roce 1872 do Prahy tři manželské dvojice (Adamsovi, Schaufflerovi a Clarkovi). V roce 1874 odchází manželé Schafflerovi do Brna. 116. Stručná historie Českobratrského sboru v Brně, Brno 1924, s. 4 – 5. Německý evangelický farář Trautenberger, (který se naučil česky, aby mohl posloužit i českým evangelíkům), se odvolával před úřady na to, že brněnští reformní evangelíci po léta navštěvují brněnský německý sbor augsburského vyznání a vždy jim bylo duchovně poslouženo a o jejich chudé se také náležitě pečovalo. Nosislavský farář Pavel Nešpor na Trautenbergerovu stížnost reagoval tvrzením, že brněnští reformovaní evangelíci nepatří podle zákona ke sboru s augsburským vyznáním, a proto mají právo, aby se o ně staral reformní sbor v Nosislavi. 117. Tamtéž, s. 4 – 5. 118. Architekt Bohuslav Alber zvolil na evangelický tzv. Betlémský kostel novorenesanční sloh, už protože jej čeští reformovaní evangelíci mnohem lépe akceptovali, než „severskou novogotiku německy mluvících luteránů. 119. Kožíšek, Brno město (pozn. 73), s. 185. Po první světové válce věřících v brněnské náboženské obci přibývalo, takže v roce 1923 jich bylo 3301 a v roce 1938 když počítáme i věřící z okolí Brna asi kolem pěti tisíc. Na rok 1923 připadalo čtyř sté výročí od narození Jana Blahoslava, a z toho i vyplývá zvolený název Blahoslavův dům.

41

naplnila. Církev nejprve zakoupila dům č. 79 na Lidické a na pozemku zahrady postavila rozsáhlou budovu nazvanou Blahoslavův dům119, který sloužil nejen bohoslužebným účelům, ale také pro jiné evangelizační a církevně sociální účely. Městská část Židenice se již od počátku dvacátých let těšila zvyšujícímu nárůstu počtu věřících Českobratrské církve evangelické v Brně. V rámci brněnského sboru se zde 26. prosince 1921 ustanovila nová kazatelská stanice. První bohoslužby se prozatím slavily v soukromých bytech, kazatelská stanice vykonávala své činnosti v provizorních podmínkách v místní sokolovně a také v mateřské a obecné chlapecké škole na Komenského náměstí. Nouzové podmínky pokračovaly až do roku 1924, kdy si evangelíci vystavěli svou vlastní modlitebnu. Tomu ale předcházel výběr levných pozemků, nejprve se uvažovalo o parcelách na ulici Jungmannové od paní Bachmannové a pana Svobody, finanční požadavky obou majitelů byly pro církev neúnosné120, a tak se uvažovalo i o společné stavbě s Československou církví, která v Židenicích také zapustila své kořeny. Nakonec evangelíci vyjednávali s městskou radnicí, která židenické kazatelské stanici přislíbila, že bude provedena parcelace pozemků tzv. Olehel, kde se v budoucnu plánuje vybudování nového centra Židenic. Během roku 1923 se zakoupily pozemky od manželů Adámkových, Navaříkových a paní Potácelové mezi ulicemi Jílkovou a Konečného, a započalo se se stavbou nové modlitebny, která byla 14. září 1924 slavnostně vysvěcena121. 18. února 1929 se z židenické kazatelské stanice stal samostatný farní sbor a z té doby pochází také dva činžovní domy na Konečného ulici, které měly sloužit i budoucímu faráři. Stávající modlitebna v zahradě mezi ulicemi Konečného a Jílkovou za nedlouho nepostačovala svému účelu a diskuse o novém evangelickém chrámu se otevřela nanovo. Ve druhém roce třicátých let se založil stavební fond a zahájily se sbírky. Ze stejného roku pochází také první rozsáhlejší projekt od architekta Miloslava Tejce122, podle kterého se ale nestavělo pro jeho velké náklady. O rok později v roce 1933 přichází architekt Miloslav Tejc s novým méně finančně náročným návrhem jehož předběžný rozpočet neměl překročit dvě stě tisíc korun123.

120. Farní kronika církve českobratrské evangelické v Židenicích, s 23. Paní Bachmannová požadovala 20 Kčs za 1 m2 a pan Novák zase 100 000 Kčs za pozemek. 121. Tamtéž, s. 23 – 24. Jílkova se předtím nazývala Rosselova, Konečného ulice se dřív jmenovala Na Zahrádkách. 122. Tamtéž, s. 46. Architekt Miloslav Tejc věnoval o Vánocích 1932 bez nároku na honorář projekt na stavbu židenického evangelického kostela. Rozsáhlý projekt se zaměřoval na sociální úlohu evangelické církve, pomýšlelo se tedy nejen na bohoslužebný účel, ale i na potřeby evangelického sboru v běžném životě a na práci v oblasti dětí a mládeže (dětské jesle, klubovny, domov pro diakony pracující s dětmi), na pomoc o chudé a nemocné apod. 123. Tamtéž, s. 55.

42

V srpnu 1934 se zahájila stavba židenického evangelického kostela a v září se konalo slavnostní položení základního kamene. Již 2. července 1935 se konalo za přítomnosti synodního seniora Josefa Součka vysvěcení nového kostela a jeho nových zvonů. Nevelký židenický evangelický kostel působí především díky své poloze a proporcím zcela nenápadně a skromně. Celá hmota chrámu je velice zdařile zasazena do zástavby rodinných domků na Jílkově ulici. Přilehlé domy neomezuje, více s nimi splývá než aby se dával na obdiv. Přesto se evangelický kostel stal jako většina církevních chrámů přirozenou, i když decentní dominantou ulice. Chrámová fasáda je vyřešena odstupněním jednotlivých hmot. Každá hmota přitom zastupuje svoji funkci. Společně v jedné rovině se sousedním domem vlevo se nachází hmota věže a stejně i na pravé straně pokračuje ve stejné úrovni i fasáda chrámového vstupu. Obě hmoty stavby pak spolu tvoří shodnou uliční frontu, kterou mezi nimi přerušuje zasunutá stěna chrámové lodi. Chrámová loď se tedy nalézá uprostřed v sevření dvou menších hmot, jakýchsi „rizalitů“. Uliční průčelí se řešilo velice jednoduchým způsobem, nenarušují ho zbytečné detaily, ale není ani přehnaně strohé. Nad hlavním vstupem vyplňuje takřka celou plochu stěny velké kruhové okno, rozčleněné do polí představujících kříž. Jediný vertikalizující článek převážně horizontální budovy sboru představuje nevysoká chrámová věž, kterou reprezentuje jen jednoduchý hranol se zajímavě utvářeným zvonicovým vrcholem se žaluziovými okenními otvory. Uliční stěnu věže pak dotváří ještě nenápadný ciferník hodin v podobě vsazeného jednoduchého kruhu a pod ním úzké, výrazně protáhlé okno. Plochou stěnu chrámové lodi člení jen svislé pasy oken, řazené v relativně blízké vzdálenosti v přesném sledu vedle sebe. Interiér chrámu za dobu svého vzniku dosáhl jistých obměn, které ale nijak nezměnily předchozí architektonický vnitřní prostor. Z uličního vstupu se vchází do předsálí, na které vzápětí navazuje chrámová obdélná loď s mírně odsazeným kněžištěm. Prostor osvětlují po dvou stranách svislá okna, jedny z ulice druhé z protější strany ze dvora. Strop v lodi i v kněžišti je rovný. Od starší modlitebny ve dvoře k chrámu vede otevřená chodba, která je fakticky jen jednoduchou podstřešní konstrukcí. 43

25. srpna 1944 při velkém náletu na Brno byl kostel značně poničen a obnoven byl až na jaře roku 1945. Architekt Miloslav Tejc navrhl jednoduchou stavbu, která velice dobře plní svou funkci. Oprostil se od jakéhokoli dekorativismu a vybudoval jednoduchou, účelnou budovu, která by plnila požadavky místní náboženské obce a evangelické liturgie. Současně se navázalo i na evangelickou tradici v prostotě a umírněnosti. Finanční podmínky náboženské obce nebyly obzvláš dobré a přesto židenický evangelický chrám není fádní. Naopak se jedná o velice kvalitní sakrální stavbu, na kterou žideničtí evangelíci mohou být vskutku hrdí.

44

8. ŽIDOVSKÁ NÁBOŽENSKÁ OBEC A ORTODOXNÍ SYNAGOGA AGUDAS ACHIM

NOVÁ

Na pozemku mezi dnešními ulicemi Josefskou, Orlí, Zelným trhem a Masarykovou třídou, tedy v jižní části centra, se nalézalo až do druhé poloviny 15. století bývalé židovské středověké osídlení124. Brno pak na celých sto sedmdesát tři roky židy vypovědělo ze svého území. V roce 1627 se zákaz vstupu do Brna zrušil a židé tady zase směli navštěvovat brněnské trhy, to se však nadále netýkalo pobytu. Další židovské osídlení je spojeno s územím kolem Křenové. Zde na konci padesátých let 17. století vznikl zájezdní hostinec zvaný Nový svět, kde se židé stravovali i krátkodobě pobývali. Také se zde usazovaly první židovské rodiny a pořádaly se společné bohoslužby. Oblast na brněnském předměstí kolem ulice Křenové se stala hlavním židovským centrem, kam se židé stěhovali i po vyhlášení josefínských reforem. Rokem 1848 skončilo diskriminační omezení pro židovské obyvatelstvo a nastal jejich nový přiliv do Brna i brněnských částí. Ještě před koncem 19. století vznikla v Brně židovská náboženská obec, která si v období mezi léty 1853 až 1935 postavila tři velké synagogy125. Před ustanovením brněnské židovské obce vznikl v roce 1856 v Brně židovský spolek, který bezprostředně předcházel brněnské židovské obci. První novodobá židovská synagoga byla postavena v první polovině padesátých let 19. století (která byla vypálena v roce 1939). V roce 1883 vznikla pro východní židy druhá modlitebna na Křenové, tzv. Polský templ a v letech 1905 – 1906 tzv. Nová synagoga (zbořená v šedesátých letech 20. století). Poslední čtvrtá synagoga postavená rovněž na katastru Křenová byla Nová ortodoxní synagoga na ulici Skořepova, vystavěná v třicátých letech 20. století. Je zajímavé, že i tato novodobá synagoga připomíná staré tradiční synagogy zejména tím, že budova není dominantní, stejně jak to bývalo i v židovských ghetech. Taktéž je těsně spjata s okolní zástavbou, která ji do značné míry převyšuje. Synagoga působí na první pohled nevýrazně a vskutku se zdá, jakoby se podřizovala stejně, jako dřívější synagogy, i když již dávno pominuly diskriminující opatření, která stanovila pravidla, jak mají synagogy vypadat.

Nová ortodoxní synagoga

125. Kuča, Brno (pozn. 39), s. 425-426. Ještě před ustanovením brněnské židovské obce v roce 1856 vznikl v Brně židovský spolek, který bezprostředně předcházel brněnské židovské obci. První novodobá židovská synagoga byla postavena v první polovině padesátých let 19. století (vypálená v roce 1939), v roce 1883 vznikla pro východní židy další modlitebna na Křenové, tzv. Polský templ a v letech 1905-1906 tzv. Nová synagoga (zbořená v šedesátých letech 20. století). Poslední čtvrtá synagoga postavená rovněž na katastru Křenová byla Nová ortodoxní synagoga na ulici Skořepce, vystavěná ve 30. letech 20. století.

45

Svatostánkem se tradičně obrací k východu. V předsíni se nachází umyvadla (kijor) k očištění (dole, kde se vchází do modlitebního prostoru i v patře v předsálí na ženské galerii). Schodiště, po kterém se vchází do patra s ženskou galerií, se nachází po západní stránce uvnitř. Stejně jako v dřívějších synagogách se almemor (bima) nachází ve středu modlitebního prostoru a lavice mužů stojí po stranách stěn nebo stojí pod řečništěm a směřují k němu. Ženská galerie obklopuje sál ze tří stran a je nesena čtyřmi sloupy. Sál osvětlují dva shodně velké okenní otvory přesahující svou velikostí celou stěnu a členěné na třicet dílů, zároveň svou velikostí přesahují i ženskou galerii a tak osvětlují celou synagogu zálivem světla. Východní stranu zaplňuje jen výklenek s aron ha kodeš (svatostánek se svitky tóry), jedná se vlastně o výklenek ve zdi zastřený oponou. Nová ortodoxní synagoga patří bezesporu k nejrevolučnějším stavbám sakrální architektury v Brně, ale i v rámci celého Československa. Také v oblasti sakrální židovské architektury nemá mezi válkami obdoby. Za tuto výjimečnou stavbu vděčíme židovské obci, která měla odvahu svěřit tento úkol brněnskému židovskému architektu Ottu Eislerovi.

46

ZÁVĚR Hlavním bodem mé práce nebylo hodnotit jednotlivé stavby. Tento záměr nelze ani jednoduše uskutečnit, jelikož brněnské meziválečné chrámy byly postaveny v rozmezí patnácti let. Objednavatelem se nestala jedna organizace, nýbrž čtyři církve a jedna židovská obec. Rovněž finanční situace jednotlivých náboženských obcí, které navíc měly různý počet věřících, neumožňovala stavět stejně velké projekty. Z této situace vyplývaly odlišné podmínky a tudíž i různé cíle jednotlivých stavebníků. Církve nedovedly často reagovat na nejnovější směry v architektuře a nevyužívaly ani renomovaných architektů. Proto valná část meziválečných sakrálních staveb, postavených v Brně, nedosahuje takových kvalit jako občanské budovy ze stejného období. V nemnoha případech se náboženským obcím podařilo zrealizovat velice zdařilý projekt. Proč tedy i ostatní církve nedovedli uskutečnit zdařilejší stavby, když meziválečná architektura v Brně patřila k soudobé špičce. Otázkou zůstává, proč církve nevyužily vynikajícího potencionálu nejvýznamnějších architektů, když brněnská architektonická scéna oplývala jmény jako B. Fuchs, J. Grunt, E. Králík, A. Wiesner, J. Polášek, J. Víšek, O. Eisler nebo J. Kumpošt. Na místo velikých architektů a jejich moderních projektů si církve raději vybíraly návrhy, které se do sakrální architektury neodvážily přinést nové vyjádření a raději respektovali překonané vzory. Jsem toho názoru, že malá finanční základna církve nemusí být důvodem neoslovení renomovaného architekta. Jakoby meziválečná sakrální architektura nesměla být místem experimentu. Církev přece v historii architektury přinášela nové podněty a podněcovala k následujícímu vývoji. Velkou zásluhu na kvalitě budovy měl vždy vzdělaný objednavatel, který se orientoval v nových trendech a dokázal nalézt vhodného architekta, který by splňoval všechny požadavky na budoucí projekt. Meziválečná doba se nepochybně nemůže porovnávat s předchozími obdobími, kdy měla na architekturu zásadní vliv církev a její hodnostáři. Téma meziválečné sakrální architektury je velice obsáhlé a tudíž v něm lze nalézt mnoho dalších zajímavých myšlenek, které by mohly vést k příštímu výzkumu, nejen v oblasti historie a dějin umění, ale i v jiných vědeckých oborech, jako například sociologie teologie a religionistiky. Následující zkoumání by se mohlo věnovat i zajímavé skutečnosti, že v převážně dělnické městské čtvrti Židenice během pěti let vyrostly tři chrámy tří konfesí. Co přesně zapříčinilo takový růst sakrální architektury na tak malém území a jaké panovaly vzájemné vztahy mezi těmito církvemi. Konkurovaly si nebo mezi sebou rozvíjeli spolupráci? Tyto otázky by mohly vést k dalšímu výzkumu. Rovněž soutěží na výstavbu židenického katolického chrámu sv. Cyrila a Metoděje, by mohla posloužit další zkoumání, zejména nerealiovanými projekty. Progresivnost židenických návrhů zabránila jejich realizaci. V případě sboru Československé církve na Botanické ulici se podařil i přes vleklé spory obce vystavět nejzdařilejší návrh od architekta Víška. Tento sbor a další sakrální stavby, jako je pravoslavný chrám sv. Václava nebo židovská ortodoxní synagoga na Skořepce, by si zasloužili vlastní biografie. I když sakrální architektura katolické církve v Brně nedosáhla vysoké úrovně,

47

velký vliv na ni měl architekt Vladimír Fischer a také starobrněnský opat František Slaleský Bařina. Jistě by bylo tedy zajímavé se věnovat jednotlivým vztahům i brněnským katolickým realizacím. Československá církev vybudovala jen v Brně čtyři sbory. Další uměleckohistorické práce by se mohly zabývat i rozsáhlejším výzkumem v této oblasti. Téma meziválečné sakrální architektury v Brně by zasloužilo výraznější zájem odborníků, v širším kontextu s meziválečnou architekturou i se sakrální architekturou v rámci celého Československa. Má práce by proto mohla být prospěšná k přispění k dalšímu posunu v této oblasti.

48

POUŽITÁ LITERATURA 1. Aleš Filip, Secesní chrámy na Moravě a ve Slezsku: sakrální výtvarné umění kolem roku 1900, Brno 2004. 2. Aleš Pavel, Biskupské svěcení sv. Gorazda před osmdesáti lety v Bělehradě, In: Směřování: Texty a dokumenty k 80. výročí prvního českého pravoslavného biskupa sv. Gorazda, Olomouc 2002. 3. Bílek Jiří, Brněnské kostely, Šlapanice 2000. 4. Čapek Ladislav, Směrnice pro stavbu sborů a far církve čEskoslovenské, Český zápas, č. 37, 1928. 5. Deset let čs. chrámu Spasitele v Brně – Židenicích, 57, 1936 – 1946, Brno 1946. 6. Dvořáček Michal (rec.) Z historie pravoslaví v Brně, Dobrý pastýř, http:// www.pravoslavi.cz/brnoarchiv/dp_09-2004_cislo05w.pdf. 7. Dvoříček Michal (rec.) (Znovu) vysvěcení chrámu sv. Václava v Brně, Dobrý pastýř, http://www.pravoslavi.cz/brnoarchiv/dp_09-2004_cislo05w.pdf. 8. Dvoříček Michal (rec.) 45 let od blaženého zesnutí Pravomily Studené, Dobrý pastýř, http://www.pravoslavi.cz/brnoarchiv/dp_06-2004_cislo04w.pdf. 9. Dvořáček Michal (rec.) Výstavba a obnova chrámu sv. Václava v Brně, Dobrý pastýř, http://www.pravoslavi.cz/brnoarchiv/dp_12-2003_cislo01w.pdf. 10. Filipi Pavel, Křesťanstvo: Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví, Brno 1996, s. 175. 11. Ille Stanislav, Kostel sv. Cyrila a Metoděje. Kostel sv. Cyrila a Metoděje v Brně Židenicích 1935 – 1995. In: Sborník příspěvků k dějinám kostela a náboženského života ve farnosti, Brno 1995. 12. Kadlec Jaroslav, Přehled českých církevních dějin II., Praha 1991. 13. Klenovský Jaroslav, Brno židovské: Historie a památky židovského osídlení města Brna, Brno 2002. 14. Klenovský Jaroslav, Židovské památky Brna, Brno 1995. 15. Kožíšek Alois Václav, Brno město a okolí, In. Národohospodářská propagace Československa, Řada A, sv. 19, Brno – Praha – Bratislava 1938. 16. Královo Pole na přelomu tisíciletí, Brno 2000. 17. Krčálová Lenka, Brněnská architektura 1919 – 1939, Bulletin Moravské galerie v Brně, 49, 1993. 18. Kroupa Jiří, Otto Eisler: Od racionálního purismu k internacionálnímu stylu. Otto Eisler 1893 – 1968, Brno 1998. 19. Kubíčková Jana, Vznik spolku pro stavbu katolického chrámu v Židenicích – Juliánově a osobnost Františka Hudce, In. Brno v minulosti a dnes, sv. 15, Brno 2001. 20. Kuča Karel, Brno: vývoj města, předměstí a připojených vesnic, Praha – Brno 2000. 21. Kuča Karel, Památky Brna, Brno 1989. 22. Kudělka Zdeněk – Chatrný Jindřich, O nové Brno: Brněnská architektura 1919 – 1939, Katalog II., Brno 2000. 23. Mráz Ivan, Kamenná tvář Brna, Brno 1993. 24. Národohospodářská propagace 1949, Národohospodářská propagace Československa, Řada A sv. 27. 25. Rozkošná Blanka – Jakubec Pavel, Židovské památky Čech: a židovské památky židovského osídlení Čech, Brno 2004. 49

26. Samek Bohumil, Umělecké památky na Moravě a ve Slezsku I., Praha 1994. 27. Severa Eduard, Spolek pro stavbu kostela a zřízení samostatné duchovní správy v Židenicích. Kostel sv. Cyrila a Metoděje v Brně Židenicích 1935 – 1995. In. Sborník příspěvků k dějinám kostela a náboženského života ve farnosti, Brno 1995. 28. Svoboda Karel, Kostel v Podstatě z konce 15. století. Zprávy památkové péče I., 1937, č. 10. 29. Stěpanova Ludmila – Vychodilová Zdeňka, Reálie Ruské pravoslavné církve – РΕАЛИИ РУССКОЙ ПРАВОСЛАВНОЙ ЦЕРКВИ, Olomouc 2003. 30. Stránský Vilém, Brněnské kostely, Brno 1940. 31. Stručná historie Českobratrského sboru v Brně, Brno 1924. 32. Šalapeta Vladimír, Jan Víšek, Architekt, 4, 2000. 33. Velecký Otto, Padesát let (nepublikovaný strojopis, přístupný v Tuřanské farnosti Církve československé husitské), Brno – Tuřany 1976. 34. Vleké dějiny zemí Koruny české, Praha 199. 35. Veverka Pavel, Moderní sakrální stavby, církví a náboženských společností na území Čech, Moravy a Slezska, Brno 2004. 36. Zatloukal Pavel, Deset století architektury, Architektura 19. století, Praha 2001.

POUŽITÉ PRAMENY 1. AMB, fond R 46 Spolek pro stavbu katolického chrámu v Židenicích – Juliánově, inv. č. 1 2. Farní kronika církve českobratrské evangelické v Židenicích. 3. Památník k otevření čs. chrámu Spasitele v Brně – Židenicích 2. VI. 1935 – 5. VII. 1936. Brno, Rada starších církve československé. 1936. 4. Památník Královo Pole. Nástin vývoje do roku 1925. 5. Pamětní kniha církve Československé Židenice (přístupná v ve farnosti Církve československé husitské v Židenicích). 6. Pamětní kniha Česoslovenské církve v Brně od roku 1921 (přístupná ve farnosti Československé církve husitské na Botanické ulici). 7. Pamětní kniha náboženské obce církve československé církve v Brně – Králově Poli. 8. Pamětní kniha (z roku) 1935, Náboženská obec církve československé, Brno – Židenice.

50

Seznam příloh 1. Husův sbor v Tuřanech 2. Římskokatolický kostel sv. Bartoloměje v Žebětíně 3. Husův sbor v Králově Poli 4. Pravoslavný kostel sv. Václava na ulici Goradova 5. Nová ortodoxní synagoga na Skořepce 6. Římskokatolický kostel sv. Jana Nepomuckého ve Starém Lískovci 7. Římskokatolický kostel sv. Augustina na náměstí Míru 8. Husův sbor na Botanické ulici 9. Kostel Českobratrské církve evangelické v Židenicích 10. Chrám Spasitele Československé církve v Židenicích 11. Římskokatolický kostel sv. Cyrila a Metoděje v Židenicích