Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu hospodářských zvířat
SOUČASNÁ KVALITA VEPŘOVÉHO MASA POCHÁZEJÍCÍHO Z INTENZIVNÍCH A EXTENZIVNÍCH CHOVŮ Bakalářská práce
Brno 2005
Vedoucí bakalářské práce: Ing.Vladimír Mikule
Vypracovala: Lucie Králová
2
Obsah: ANNOTATION.................................................................Chyba! Záložka není definována. 1.
ÚVOD............................................................................................................................4 1.1. Cíl práce......................................................................................................................5
2.
3.
EKOLOGICKÝ A KONVENČNÍ CHOV PRASAT ...............................................6 2.1.
Definice a cíle ekologického zemědělství .............................................................6
2.2.
Chov zvířat.............................................................................................................8
2.2.1.
Obecné znaky ekologického chovu prasat.....................................................9
2.2.2.
Obecné znaky konvenčního chovu prasat....................................................10
REZIDUA VE VEPŘOVÉM MASE........................................................................12 3.1.
Definice masa ......................................................................................................12
3.2.
Chemická rizika z masa .......................................................................................13
3.3.
Vliv kontaminujících antinutričních látek přítomných v krmivech na hospodářská
zvířata 15 3.4. 4.
Vliv znečištěného ovzduší na hospodářská zvířata..............................................18
KONTAMINACE CIZORODÝMI LÁTKAMI, SITUACE V ROCE 2003 ........19 4.1.
Krmiva .................................................................................................................19
4.1.1.
Krmné obiloviny a minerální krmiva...........................................................20
4.1.2.
Krmné suroviny živočišného původu ..........................................................20
4.1.3.
Kompletní krmiva ........................................................................................20
4.2.
Vody používané pro napájení zvířat ....................................................................21
4.3.
Prasata..................................................................................................................22
5. ZÁVĚR ...........................................................................................................................23 LITERATURA...................................................................................................................25 PŘÍLOHY...........................................................................................................................26
3
Seznam tabulek a obrázků: [1] Mapa: Vzorkování prasat 2003 [2] Mapa: Nadlimitní nálezy u prasat 2003 [3] Graf: Obsah arzénu v játrech [4] Graf: Obsah rtuti v játrech [5] Graf: Obsah kadmia v játrech [6] Graf: Obsah olova v játrech [7] Graf: Obsah arzénu v ledvinách [8] Graf: Obsah rtuti v ledvinách [9] Graf: Obsah kadmia v ledvinách [10] Graf: Obsah olova v ledvinách [11] Graf: Čerpání limitu – ledviny [12] Graf: Čerpání limitu – játra [13] Tabulka: Cizorodé látky ve svalu prasat [14] Tabulka: Cizorodé látky ve svalu prasat – cílené vyšetření [15] Tabulka: Cizorodé látky v játrech – monitoring [16] Tabulka: Cizorodé látky v ledvinách prasat – monitoring [17] Tabulka: Cizorodé látky v ledvinách prasat – cílené vyšetření [18] Tabulka: Nadlimitní nálezy cizorodých látek
4
1. ÚVOD Vepřové maso se podílí téměř čtyřiceti procenty na celkovém objemu vyrobeného masa a je od roku 1965 světově nejvíce produkovaným druhem masa. Světová produkce v roce 1997 byla 85,2 milionů tun vepřového masa. Celkem se ve světě chová asi 800 milionů kusů prasat, přičemž se i nadále předpokládá meziroční růst okolo 2%. Produkce vepřového masa se v roce 2003 zvýšila o 2,3 %, přičemž za uplynulých deset let toto zvýšení činilo 30 % (Pavlů, 2004). K zvýšení spotřeby vepřového masa celosvětově přispěl výskyt BSE a ptačí chřipky. Tento fakt přispěl logicky i ke zvýšení produkce. Světový obchod ovlivňovala rovněž ochranná opatření v podobě například dodatečných cel. Celková produkce vepřového masa v roce 2005 se odhaduje na úrovni 101 milionů tun. Nejvyšší nárůst se předpokládá v Číně, Kanadě a USA. V zemích EU brzdí rozvoj chovu prasat vysoká investiční náročnost především z hlediska ochrany životního prostředí a klesající zájem o maso v jejich zemích. Česká republika je členským státem Evropské unie a stala se součástí jednotného trhu pro 460 miliónů občanů. Odvětví chovu prasat se nachází v situaci, kdy značná část chovatelských zařízení potřebuje nutně investice, aby dodrželo platné normy kladené na technologie z hlediska welfaru zvířat, dodržení předpisů hygienických a zdravotních a předpisů nezbytných k zachování životního prostředí bez negativních vlivů pro budoucí generace. Nezbytná je i obnova stávajících technologií a staveb, které byly mnohdy v důsledku nízké rentability odvětví chovu prasat v předchozích měsících zanedbány. Ve srovnání se zeměmi EU byla cena jatečných prasat v polovině července 2004 evropským průměrem. Je však nutno uvést, že úroveň dnešních cen bylo dosaženo v České republice naposledy v roce 2001. Náklady na 1 kg živé hmotnosti podle odhadů VÚZE vycházejících z výběrového šetření o nákladovosti zemědělských výrobků v roce 2003 činily u prasat s průměrnou užitkovostí 33,53 Kč/kg ž.hm. Náklady na živou hmotnost odstaveného selete u prasnic se zvýšenou užitkovostí v roce 2003 činily 112,55 Kč/kg ž.hm. selete. V roce 2003 byla průměrná měsíční cena jatečných prasat 30,47 Kč/kg ž.hm. Současná úroveň cen zemědělských výrobců se zvýšila na 47 Kč/kg masa, a zařazení SEU, což odpovídá 37–38 Kč za 1 kg živé hmotnosti jatečných prasat.
5
Stavy prasnic v důsledku vývoje rentability poklesly na 250 tisíc kusů. Stavy prasat celkem poklesly za rok o 236 tisíc kusů na 3 126 tisíc kusů a snížila se i kapacita zpracovatelského průmyslu. Spotřeba vepřového masa v České republice je v posledních čtyřech letech na stejné úrovni. I přesto, že zastoupení vepřového masa na celkové spotřebě masa činí 51 %, nedosahuje více než 40,9 kg na 1 obyvatele. Spotřeba vepřového masa je a bude ovlivňována nejen ekonomickou stránkou rodinného rozpočtu, tj. cenou, ale i řadou dalších faktorů, mezi které patří především důvěra v bezpečnost potravin a přitažlivost chuti. Na spotřebě se podílí i stravovací návyky, kdy konkurentem vepřového masa ve spotřebě potravin mohou být nejen ostatní druhy masa, ale paradoxně i rostlinná složka potravy (Pavlů, 2004).
Dosud hrál chov prasat v ekologickém zemědělství nevýznamnou roli. Důvodem je konkurence ve výživě mezi člověkem a prasetem. Oba jsou „všežravci“ a živí se rádi obilovinami. Vzhledem k tomu, že na trhu obilovin je nadvýroba, je v ekologickém zemědělství chov prasat ve funkci spotřebitele zbytků (Čermák – Šoch, 1997).
1.1. Cíl práce Cílem práce bylo zjistit současnou kvalitu vepřového masa pocházejícího jak z intenzivních tak z extenzivních chovů. K dosažení cíle jsem musela vykonat několik kroků. Nejdříve jsem vypracovala stručnou charakteristiku rozdílů mezi intenzivní a extenzivní formou chovu prasat, zpracovala přehled možných reziduí vyskytujících se ve vepřovém mase a charakterizovala faktory, které ovlivňují výskyt reziduí.
6
2. EKOLOGICKÝ A KONVENČNÍ CHOV PRASAT 2.1. Definice a cíle ekologického zemědělství Základem ekologického zemědělství je celistvé chápání přírody, člověka, společnosti a zemědělského podniku, které je v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje. Charakteristickými rysy ekologického zemědělství je trvalé úsilí o obnovu a udržení setrvalých biologických cyklů a vztahů v kulturní zemědělské krajině, péče o půdu, vyvážený osevní postup, racionální využívání odpadů z hospodářství a využívání lokálních obnovitelných zdrojů. Minerální hnojiva ve formě chemicky upravených solí, syntetické přípravky na ochranu rostlin a geneticky modifikované organismy jsou zakázány (Čermák – Šoch, 1997). Ekologické zemědělství je zvláštní druh zemědělského hospodaření, který dbá na životní prostředí a jeho jednotlivé složky stanovením omezení či zákazů používání látek a postupů, které zatěžují, znečišťují nebo zamořují životní prostředí nebo zvyšují rizika kontaminace potravního řetězce, a který zvýšeně dbá na vnější životní projevy a chování a na pohodu chovaných hospodářských zvířat v souladu s požadavky právního předpisu – zákon č.246/1992 Sb., na ochranu hospodářských zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (zákon č.242/2000 Sb.). Ekologické zemědělství je i v nejvyspělejších zemích nepatrnou částí zemědělské výroby (max. do 5%) s nutností dotací. Jeho podíl je dán životní úrovní dané společnosti, která určuje podíl obyvatelstva, ochotného zaplatit vyšší cenu za ekologické potraviny (Steinhauser a kol.,2000). Ekologické zemědělství je specifický druh zemědělského hospodaření, které sleduje tři základní cíle a to ochrana životního prostředí, resp. spoluutváření krajiny, výroba ekologických potravin a chov hospodářských zvířat upřednostňující pohodu a možnost etologických projevů. Základním předpokladem pro ekologický chov hospodářských zvířat je zatížení 1 ha zemědělské půdy maximálně 1,5 velkou dobytčí jednotkou (VDJ).
7
Cílem dnešního ekologického nebo alternativního zemědělství je snaha: -
produkovat potraviny vysoké kvality a v dostatečném množství,
-
trvale zachovat přirozenou úrodnost půdy,
-
vytvořit systém chovu zvířat přizpůsobený jejich přirozenému chování a přirozeným životním potřebám,
-
vytvořit pestrou obytnou kulturní krajinu, druhově bohatou, s genetickou rozmanitostí uvnitř druhu a se zajištěnými možnostmi vývoje pro všechny živé organismy,
-
hospodárně využívat přírodní zdroje tak, aby nedocházelo k negativnímu ovlivňování životního prostředí,
-
vytvořit dobrý vztah mezi zemědělcem a konzumentem,
-
zajistit co největší recirkulaci živin a energie pomocí integrace urbanizované společnosti, agrosystémů a přírodních ekosystémů,
-
snížit energetické vstupy na nezbytné minimum, zejména ty, které představují značné riziko pro živočichy, rostliny a člověka (Petr, Dlouhý a kol., 1992).
Pojem ekologické (alternativní) zemědělství zahrnuje takové metody, které se více nebo méně odlišují svým způsobem hodnocení (systém priorit) i praxí od dnešního běžného způsobu provozování zemědělství. Často může být hranice mezi konvenčním a ekologickým zemědělstvím difúzní, např. u integrovaného zemědělství, které se v podstatě dá považovat za přechodnou formu mezi konvenčním a ekologickým zemědělstvím. Některé principiální rozdíly mezi konvenčním a ekologickým zemědělství lze stručně shrnout (Dlouhý, 1981) takto:
Konvenční zemědělství
Ekologické zemědělství
1. Upřednostňování kvantity.
1. Upřednostňování kvality.
2. Ekonomická rentabilita se klade
2. Ekologická a biologická rovnováha
před požadavek biologické
se klade před ekonomické požadavky.
a ekologické rovnováhy. 3. Silně specializovaný provoz.
3. Mnohostranný provoz.
4. Jednostranný osevní postup
4. Pestrý osevní postup.
5. Používání anorganických,
5.
lehce rozpustných hnojiv.
statkových hnojiv.
Používání
převážně
organických
8
6. Používání pesticidů
6. Pěstitelský systém jako takový působí preventivně proti výskytu chorob, škůdců a plevelů.
2.2. Chov zvířat V ekologickém zemědělství je chov zvířat integrovanou částí hospodářství a jedním z hlavních faktorů, který doplňuje a posiluje celý zemědělský systém. Z etických, racionálních a ekologických důvodů se dává přednost méně intenzivním a méně specializovaným formám produkce. Pro chov zvířat je charakteristické, že je provozován především za určitých podmínek chovaných zvířat. Cílem je respektovat přirozené chování a přirozené životní potřeby zvířat. Počet zvířat na farmě je podmíněn vlastní produkcí alternativně pěstovaného krmiva. Potřebu krmiv je možno také doplnit výměnou produktů mezi dvěma nebo více ekologicky hospodařícími podniky. Krmná dávka by měla obsahovat potřebné vitamíny a minerální látky. Pouze při prokazatelném deficitu je možno doplnit zásoby nákup zvenčí. Syntetické konzervační prostředky a krmné přípravky, hormonální látky, močovina, masová a rybí moučka, mléčné náhražky, bílkovinné směsi atd. se nepoužívají. Přístup k objemovým krmivům (seno, sláma, siláž, zelené krmení, krmné okopaniny, atd.) a pastvě má být neomezený. Základním pravidlem je, že zvíře prožívá celý svůj život na jedné farmě (tzv. integrovaná produkce). Požadavek na vyváženost mezi pěstováním rostlin a chovem zvířat podporuje produkci v malém měřítku. Nižší stupeň koncentrace krmiv a větší pozornost zdraví zvířat přispívají k volbě plemen a linií zvířat s poněkud nižším potenciálem užitkovosti, avšak s robustnější konstitucí. Šlechtění by se mělo zaměřit na vývoj zvířat s funkční stavbou těla, s vysokou odolností proti nemocem, s dobrou schopností přirozené reprodukce a s dobrými rodičovskými vlastnostmi. Všechny druhy chovaných zvířat musí mít podmínky k uspokojení svých instinktů, projevů chování a specifických potřeb. Dostatek prostoru, možnost pohybu venku během vegetačního období po větší část dne (v zimě podle možností), volné ustájení apod. – to jsou další podmínky důležité při ekologickém chovu zvířat. Dobré prostředí a osobní zainteresovanost ošetřovatele mají profylaktický vliv na zdraví zvířat. Používání léčiv se omezuje na prakticky možné minimum, uplatňují se převážně přírodní preparáty. Chemoterapeutika, hormony a pesticidy se nepoužívají. Výskytu
9
parazitů lze předcházet např. plánováním a včasnou změnou pastvy, držením většího počtu druhů zvířat na stejné pastvině apod. Porážka zvířat se provádí co nejblíže místa chovu. Tím se omezuje vznik stresu, zranění zvířat během dopravy a možnost industrializované surové porážky (Petr, Dlouhý a kol., 1992).
2.2.1. Obecné znaky ekologického chovu prasat Mezi znaky ekologického chovu prasat patří: využívat přirozené způsoby chovu, zachovávat podmínky pohody a ochrany zvířat před utrpením, bolestí a poškozováním zdraví. Zvířatům zajistit ustájení a životní podmínky odpovídající jejich životním potřebám. Vytvořit podmínky pro etologické projevy ustájených zvířat včetně péče o vlastní tělo, jeho čištění a vzájemného čištění, drbání se o vhodné předměty, vyhýbání se znečištění. Využít možnost přirozené ventilace a osvětlení (Steinhauser a kol., 2000). Prasata chovaná venku musí mít k dispozici ochranný přístřešek, zastíněné místo a možnost regulovat tělesnou teplotu například koupelí ve vodě nebo kališti. Kanec musí být ustájen tak, aby ho ostatní prasata mohla slyšet, cítit a pokud možno i vidět. Minimální plocha kotce pro kance je 6 m2 bez plochy výběhu. Místo pro ustájení prasnic jim musí umožnit přístup na oddělené plochy pro odpočinek, vyměšování a sociální kontakty. Přednost má skupinové ustájení prasnic. Prasata musí mít vždy k dispozici slámu. Všechna prasata musí mít přístup do výběhu nebo na pastvu. Je zakázáno: -
stáje s řízením stájového prostředí,
-
bezstelivové ustájení,
-
trvalé omezování pohybu prasnic,
-
individuální ustájení prasat s výjimkou kanců, rodících prasnic a prasnic se selaty,
-
ustájit na 1 m2 kotce více než 100 kg živé hmotnosti prasat,
-
používat laťové bedny pro vrh selat,
-
používat pevnou podlahu bez slámy,
-
odstavovat selata před dosažením 6 týdnů,
-
podávat krmivo s obsahem antibiotik a mědi,
-
kupírovat ocasy (Čermák – Šoch, 1997).
10
Pro ekologický výkrm prasat se používají skupinové kotce s hlubokou podestýlkou do 30 ks v kotci. Minimální plocha lože podle hmotnostní kategorie 0,4 – 1,1 m2 na kus. Stáje pro výkrm prasat mají mít výběhy s minimální plochou 0,9 m2 na kus. Jako prevenci přehřátí prasat je možné ve výběhu zřídit postřik zvířat vodou. Potřeba slámy na kus a den je 1,5 – 1,9 kg. V případě menšího množství slámy, může být stáj rozdělena na čtyři oddělení, tj. krmiště, lehárnu, hnojnou chodbu a výběh. Pro každých 10 prasat je nutné zřídit nejméně jedno napájecí místo. Výživu zabezpečovat přednostně produkty krmiv z víceletých pícnin a trvalých porostů ekofarmy. V případě onemocnění zvířat nebo podezření z něj neodkladně zabezpečit zákrok veterinárního lékaře, a podle výsledků vyšetření přednostně použít přírodní a homeopatické přípravky; používat léčiva a veterinární přípravky povolené pro ekologické zemědělství. V ekologickém zemědělství je daleko obtížnější dodržování veterinárně hygienických opatření. Jejich nedodržování může vést ke zvýšení nemocnosti zvířat, zejména v důsledku infekčních a parazitárních onemocnění.
2.2.2. Obecné znaky konvenčního chovu prasat Prasata ustájujeme ve skupinách v kotcích, které mohou být stelivové a bezstelivové. Bezstelivové ustájení se používá nejčastěji v podnicích bez vazby na půdu. Jeho výhodou je vyšší produktivita práce, lepší čistota a hygiena, nevýhodou pak nižší pohoda ustájených zvířat. Bezstelivové ustájení může být s podlahami kompaktními a zaroštovanými. Podlahy musí umožňovat bezpečný pohyb zvířat a odolávat tlakovému čištění a chemickým vlivům prostředí včetně dezinfekce. Kompaktní podlahy musí být vyspádované (3-4%), lože tepelně izolované (prasata ve výkrmu 75-80% doby leží). Roštové podlahy jsou vodorovné (kovové, plastové, železobetonové). Hrana lože oproti kališti má být u bezstelivového ustájení prasat ve výkrmu výše o 4-5 cm, u stelivového pak o 8-10 cm. Rošty pro výkrm mají mít minimální šířku roštnice 6-10 cm, maximální šířku mezer pak 2 cm. Stelivové ustájení je vhodné pro menší chovy spojené s údržbou a obhospodařením půdy (vlastní sláma). Výhodou je při dostatečném nastýlání suchou slámou teplé lože tj. vyšší úroveň pohody ustájených zvířat. Nevýhodou je vyšší pracnost. Formy stelivového ustájení jsou
11
denní čištění a přistýlání, samopřistýlání, hluboká podestýlka a kompostovaná hluboká podestýlka. Ustájení prasat na hluboké podestýlce vyžaduje nepropustnou podlahu lože a úroveň podlahy lože oproti krmišti o 70-90 cm. Mezi ložem a krmištěm musí být šikmý náběh. Kompostovaná hluboká podestýlka má výhodu ve snížení emisí NH3 o 50-80% s možností provozování podestýlky 2-6 turnusů s produkcí stabilizovaného kompostu. Řešení hrazení kotců má vliv na pohodu a čistotu zvířat. Plné hrazení v prostoru lože snižuje rychlost proudění vzduchu a umožňuje vyšší čistotu lože a tím i zvířat. Na rozhraní kaliště se používá hrazení tyčové. Vzájemný kontakt mezi zvířaty sousedních kotců stimuluje kálení a močení. Výška hrazení ve výkrmu prasat má být 100 cm. Ve velkokapacitních objektech se používá převážně nucené větrání, a to zejména při zaroštovaných podlahách a v bezokenních stájích. Přirozené větrání se používá pouze v malokapacitních stájích, které splňují podmínky pro tento způsob výměny vzduchu. Ve stájovém prostředí jsou stanoveny maximální přípustné koncentrace následujících plynů: oxidu uhličitého 0,30 % obj.; amoniaku 0,0025 % a sulfanu 0,001 % obj.. Krmivo se zakládá buď do podélného koryta (délka 30-35 cm na 1 kus, šířka 30-35 cm při výšce krmné hrany 22-25 cm) nebo do kruhového koryta – krmného talíře (min. 22 cm délky obvodu na 1 kus). Počet krmných míst k počtu zvířat v kotci při dávkovaném krmení do podélného i kruhového koryta má být 1:1. U vícemístného sesypného krmítka se požaduje poměr krmných míst k počtu zvířat 1:4. Dnes u hojně používaných jednomístných zvlhčovacích krmítek se na jedno krmítko uvažuje s 8-12 prasaty. Obecně platí, že musíme počítat ne 1 kg suchého krmiva s 2,5-0,3 l vody, což u výkrmu prasat představuje 4-9 l.ks-1. Pro prasata se používají napáječky miskové (mechanické, hydraulické) nebo hubicové. Počet prasat na 1 napáječku u suchého krmení je 10 až 12, u mokrého krmení 20 až 25. Umístění napáječky je nejlepší v rohu kaliště co nejdále od koryta (Steinhauser a kol., 2000).
Zákon 246/1992 Sb., v části o ochraně hospodářských zvířat jasně stanovuje, že zvířata nesmí být chována v takových podmínkách, ve kterých jim míra nebo četnost vzájemných útoků působí utrpení, které zvířatům neumožňují přirozený odpočinek či řádnou péči, a ve kterých nemohou uspokojit své potřeby v příjmu potravy a vody anebo jiné potřeby nezbytné pro jejich život a zdraví.
12
3. REZIDUA VE VEPŘOVÉM MASE Organismus zvířete lze považovat za určitý biofiltr pro nebezpečné substance v potravním řetězci před článkem, kterým je člověk. Nejedná se však o článek pasivní, ale vysoce aktivní. Pro řadu chemických látek je organismus zvířete místem, kde dochází k metabolizaci, a to ve směru rozkladu látek a snížení toxicity, ale i ve směru chemické modifikace vedoucí k zvýšení toxicity (Steinhauser, 1995).
3.1. Definice masa Maso je tradiční nedílnou součástí naší stravy, lidé ho konzumují především pro organoleptické vlastnosti, i když i nutriční důvody jsou nesporné (Čepička a kol., 1995). Je vynikajícím zdrojem bílkovin, jejichž některé složky, např. esenciální aminokyseliny, jsou nezastupitelné. Svou vyrovnaností výživových složek je maso schopné krýt většinu nutriční potřeby člověka. Důkazem jsou nejen velice přesné analytické rozbory masa, ale i jídelníček pravěkých lovců nebo v nedávné době i eskymáků či různých badatelů anebo trosečníků ( Steinhauser, 1991). Obecně se masem rozumějí všechny části těl živočichů v čerstvém nebo upraveném stavu, které jsou vhodné pro výživu lidí. Tato nejobecnější definice zahrnuje celosvětovou rozmanitost zdrojů masa a konzumační zvyklosti v jednotlivých zemích. U nás se v obecném pojetí dlouhodobě maso členilo na „maso v širším obchodním smyslu” a na „maso v užším smyslu”. V prvním případě se masem rozuměly všechny poživatelné části těl jatečných i lovených zvířat. Tedy kromě svaloviny i tukové tkáně, tkáně pojivové, nervové, kostní a další. Masem v užším smyslu se rozumí příčně pruhovaná kosterní svalovina jatečných zvířat (Ingr, 2003). Nejnovější legislativa z této oblasti (vyhláška 326/2001 Sb. pro maso, masné výrobky a její novela 264/2003 Sb.) definuje maso takto: a) maso – všechny části zvířat, které jsou vhodné k lidské spotřebě 1), o jejíž použitelnosti bylo rozhodnuto podle zvláštního právního předpisu 2), (pozn.:1) podle vyhlášky 106/2002 Sb. o nejvyšších přípustných zbytcích veterinárních léčiv a biologicky aktivních látek
13
používaných v živočišné výrobě;
2)
vyhl. 2002/2003 Sb. o veterinárních požadavcích na
čerstvé maso, mleté maso aj.); b) vepřové maso – maso prasat
3.2. Chemická rizika z masa Maso a vnitřnosti obsahují téměř všechny stopové a minerální prvky potřebné pro člověka. K tomu přispívá i skutečnost, že v používaných krmivech jsou tyto látky obsaženy v dostatečném a vyváženém množství podle druhu zvířat. Avšak vzhledem k tomu, že krmiva podléhají komplexu vlivů životního prostředí, dostávají se jejich prostřednictvím do potravin i nežádoucí kontaminanty.
Chemická rizika z masa představují především některé těžké kovy (Cd, Hg, Pb) a některé cizorodé látky (PCB, HCB, HCH). Problém mohou být i rezidua antibiotik nebo dalších léčiv v mase z léčených zvířat, pokud nebyla dodržena ochranná lhůta od aplikace léčiv do porážky zvířat. Těžké kovy se kumulují hlavně v ledvinách a játrech jatečných zvířat a jejich obsah je přímo závislý na kontaminaci krmiv a na věku zvířat. Nejzávažnější je kontaminace kadmiem a dále rtutí a olovem. V kosterní svalovině je obsah těžkých kovů mnohem nižší a hlediska zdravotní nezávadnosti málo významný. Z organických cizorodých látek byly nejzávažnějšími kontaminanty živočišných produktů polychlorované bifenyly (PCB), ale jejich obsah v mase zaznamenává od roku 1990 pokles. Obdobně dochází k postupnému snižování dalších organických kontaminantů v mase, z nichž jsou kontrolovány především rezidua DDT, HCB a HCH včetně jejich derivátů. Z hlediska výskytu chemických cizorodých látek v mase a masných výrobcích je lze členit na: a) látky s vysokou prioritou – těžké kovy (Cd, Hg, Pb aj.), chlorované uhlovodíky (HCH, lindan aj.), vybrané mykotoxiny (aflatoxiny aj.), polychlorované bifenyly, vybraná antibiotika a chemoterapeutika (chloramfenikol, nitrofurany);
14
b) látky se střední prioritou – vybraná antibiotika (penicilin, tetracyklin), thyreostatika, insekticidy (organofosfáty, karbamáty); c) látky s malou prioritou – potravinářská aditiva, růstové stimulátory na bázi antibiotik, anabolika, antiparazitika a kokcidiostatika, sedativa, analgetika, biogenní aminy (Ingr, 2003). Cizorodé látky (polutanty) – těžké kovy, alifatické halogenové uhlovodíky, freony, polychlorované benzeny, fenoly a bifenyly (PCB), chlorované pesticidy, polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH), tenzory apod. Nejdůležitějšími cestami vstupu polutantů do organismu jsou trávící ústrojí příp. plíce, u některých i kůže. Jedná se o látky s mutagenním, popř. karcinogenním účinkem, ovlivňující funkci imunitního systému, mnohé z nich ovlivňují CNS. Nejčastějšími zdroji jsou např. mořené obilí (Hg), minerální komponenty (Cd), nátěrové hmoty (Pb, PCB), různé pesticidy (Lindan), výfukové plyny (PAH). Dále sem patří také rezidua veterinárních léčiv a přípravků (antibiotika, kockcidiostatika apod.) a rezidua čistících a dezinfekčních prostředků. V rámci prevence je nutné se zaměřit hlavně na omezení zdrojů, na redukci jejich pronikání do stájového prostředí, stejně tak i na omezení jejich vstřebání do organismu (Steinhauser, 2000). Za cizorodé látky (xenobiotika) jsou označovány takové látky, které nejsou přirozenou součástí rostlinných a živočišných potravin a krmiv, popř. netvoří zákonem povolené a zdravotně nezávadné přísady. Pojmem „průnik cizorodých látek do krmiva a potravin” označujeme výskyt těchto látek a jejich reziduí, jež mají svůj zdroj z větší části v emisích z průmyslových podniků a automobilového provozu, z menší části v zemědělské a potravinářské výrobě. Zemědělská produkce a výroba potravin přispívají svojí chemizací (zemědělství pesticidy, hnojivy a dalšími agrochemickými produkty, asanačními, dezinfekčními a deratizačními prostředky) k nebezpečí, že při zanedbání asanace odpadních vod se mohou tyto látky dostávat zpět do potravního řetězce. Stává se tak závlahami, někdy neodbornou manipulací s čistírenskými kaly, popř. Ne dost důkladně prověřenými komposty používanými k hnojení. Samostatnou kapitolu tvoří průnik nežádoucích látek z nepovolených a neřízených skládek průmyslových odpadů nebo neodborná manipulace s nejrůznějšími toxickými látkami (Petr, Dlouhý, 1992).
15
3.3. Vliv kontaminujících antinutričních látek přítomných v krmivech na hospodářská zvířata Antinutriční látky kontaminující jsou jednou ze tří skupin látek, které mohou být negativní složkou krmiva. Tuto skupinu lze definovat jako látky, které nejsou přirozenou součástí krmiv. Do krmiv se dostávají nejčastěji již v průběhu pěstování, sklizně, uskladnění, konzervace, zpracování, dopravy nebo při jakékoliv manipulaci s krmivy včetně vlastního krmení. Antinutriční látky kontaminující lze rozdělit do tří podskupin: a) fyzikální kontaminanty b) chemické kontaminanty c) biologické kontaminanty
a) fyzikální kontaminanty K nejzávažnějším fyzikálním kontaminantům patří radioaktivní látky. Do krmiv se dostávají nejčastěji radioaktivním spadem v podobě tzv. Radionuklidů, které jsou zdrojem ionizujícího záření, jež vyvolává patologické změny u zvířat (zprostředkovaně u lidí) přes produkty takto kontaminovaných zvířat. Jejich biologický účinek pak závisí na řadě faktorů, z nichž se za nejvýznamnější pokládá typ a dávka záření. Radionuklidy se z krmiva pak dobře resorbují a krví jsou roznášeny po celém organismu. Řada těchto látek má specifickou afinitu k jednotlivým tkáním a orgánům, kde se pak kumulují. Jako příklad lze uvést stroncium nebo plutonium, které se hromadí v kostech, ytrium a lanthan v lymfatickém systému, jód ve štítné žláze apod. Největší průnik prakticky do všech tkání má radioaktivní cesium, jehož konečné depozitum je především svalová tkáň. Nejpronikavější záření, které má největší ionizující účinek, je γ – záření, jež má nejzhoubnější účinky na živé organismy. Mutagenní účinky ionizujícího záření se mohou manifestovat i v následujících generacích. Obecně lze konstatovat, že radioaktivní záření způsobuje řadu patologických změn, označovaných jako onemocnění z ozáření. Za nejcitlivější tkáně a orgány ve vztahu k ionizujícímu záření lze pokládat trávící trakt, nervový systém a reprodukční orgány.
b) chemické kontaminanty
16
Jde o obrovské množství nejrůznějších anorganických i organických látek kontaminujících krmiva v průběhu jejich výroby. Jejich riziko spočívá v tom, že v důsledku svých toxických vlastností vyvolají nejrůznější patologické změny v organismu zvířete a člověka. U většiny z těchto látek byly prokázány kumulativní vlastnosti, tzn. že se mohou relativně dlouhou dobu hromadit v organismu hospodářských zvířat a následně přecházet do produktů v daleko vyšších koncentracích než byly původně v krmivech. Chemické anorganické kontaminanty představují skupinu různých toxických prvků, označovaných též jako metaloidy. Za nejvýznamnější lze považovat zejména těžké kovy jako je olovo, kadmium, rtuť. Jde o kontaminanty globálního charakteru. U těchto prvků byly prokázány i v poměrně nízkých koncentracích kancerogenní, mutagenní a teratogenní účinky. Negativně ovlivňují činnost krvetvorných orgánů, nervového systému, reprodukční soustavy imunitního systému. Za méně významné kontaminanty lze pro svůj spíše lokální charakter pokládat arsen, měď, mangan, berylium, chrom, cín, selen, případně fluor a další metaloidy, které mají ve vyšších koncentracích specifické toxikologické účinky na živé organismy. Chemické organické kontaminanty představují dnes již tisíce nejrůznějších organických molekul látek dostávajících se do prostředí, kde na nejrůznějších stupních mohou kontaminovat krmiva určena pro výživu hospodářských zvířat. (Suchý, Straková – 2004). Jednou z významných skupin těchto látek jsou pesticidy. Řada z nich se vyznačuje vysokou toxicitou a dlouhou perzistencí. Pro tyto negativní toxické vlastnosti bylo používání některých skupin, zejména látek na bázi chlorovaných uhlovodíků (DDT, HCH, HCB), již ke konci minulého století zakázáno. Přesto, že se již nepoužívají téměř 40 let, se s jejich rezidui a degradačními produkty (DDE, DDD) v krmivech setkáváme dodnes. Z dalších pesticidů je nutné pro jejich vysokou toxicitu sledovat rezidua v krmivech u skupiny organofosfátů, případně karbamátů působících jako blokátory hydrolytických enzymů, zejména cholinesterázy. Další neméně významnou skupinou jsou nejrůznější průmyslové kontaminanty. Za nejvýznamnější kontaminanty tohoto typu jsou v současné době považovány polychlorované látky. V této souvislosti jsou předmětem zvýšeného zájmu zejména dvě skupiny, a to skupina dioxinů a polychlorovaných bifenylů. V rámci každé kategorie jsou známy desítky jednotlivých zástupců s různým stupněm toxicity, jako kontaminanty v krmivech se většinou objevují zástupci z obou skupin, což výrazně potencuje jejich toxicitu, navíc jde o extrémně rezistentní látky ve vztahu k jejich degradaci vyznačující se kumulativními vlastnostmi.
17
Dioxiny – vznikají při průmyslové výrobě jakýchkoliv chemických látek na bázi chloru, při jakémkoliv spalování při teplotách 200 až 400°C. Do prostředí se tyto látky dostávají v rámci výroby celulózy, cementu, vápna z metalurgického průmyslu apod. V současné době jsou rozdělovány dioxiny podle chemického složení na dvě podskupiny označované jako dibenzo-p-dioxiny a polychlorované dibenzofurany. Za nejtoxičtější látku této skupiny lze považovat 2,3,7,8-tetrachloridibenzo-p-dioxin, který je označován jako humánní kancerogen. Varujícím poznatkem je zjištění, že 90% dioxinů v organismu člověka pochází z potravin, z toho 80% z potravin živočišné provience, tzn. z krmiv. Polychlorované bifenyly (PCB) jsou skupinou látek velmi blízkou dioxinům, a to jak chemickými, tak i toxikologickými vlastnostmi. Proto se chemicky rozdělují do dvou skupin, a to na dioxinové PCB a ostatní PCB. Dnes je známo více jak 200 typů látek, které lze zařadit do těchto sekcí, jedním z nejčastějších zdrojů kontaminace krmiv PCB jsou nejrůznější konzervační a ochranné nátěry. Existuje celá řada dalších látek, které vznikají při průmyslové výrobě. Riziko vzniku nových kontaminujících látek představují nejrůznější plastické hmoty. Nebezpečná rezidua mohou vznikat při jejich výrobě nebo se mohou uvolňovat z plastických hmot při zvýšené teplotě, mechanickém poškození apod. Jako jeden z mnoha příkladů lze uvést polykarbonáty (čiré plastické hmoty), často používané jako nejrůznější obaly (kojenecké láhve). Při jejich tepelném, ale i mechanickém poškození dochází k uvolnění látky označované jako bisphenol A (BPA). Z toxikologického hlediska je této látce přičítán vliv související s abnormálním vývojem rozmnožovacích orgánů (menší velikost varlat, zvětšení prostaty apod.).
c) biologické kontaminanty Mají svůj původ v živých organismech. Jejich výskytu většinou předchází hrubé závady,
charakterizované nedodržováním hygienických předpisů a nařízení při výrobě,
uskladnění a manipulaci s krmivy. V krmivech se mohou nacházet nejrůznější biologické kontaminanty, které můžeme zařadit do dvou základních podskupin. Jde o skupinu mikroorganismů a makroorganismů. Mikroorganismy patří mezi jedny z nejzávažnějších kontaminantů. Jejich činností dochází v krmivech k rozkladu látek, ke svému růstu a množení potřebují řadu esenciálních živin, čímž dochází ke snižování nutriční hodnoty krmiva. Zároveň vzniká i řada toxických produktů (Suchý, Straková, 2004).
18
3.4. Vliv znečištěného ovzduší na hospodářská zvířata V komplexním pojetí vlivu ovzduší na zdraví je nutno brát v úvahu i radioaktivní znečišťování, elektromagnetické pole, hluk, vibrace, elektrické pole aj. Mezi kontaminanty ovzduší je nutno zahrnout i látky unikající ze stájových prostorů pro chov zvířat a kontaminace
z dezinfekčních
prostředků,
nátěrových
hmot,
čistících
prostředků,
organických látek, jako formaldehydu, styrenů, fenolů, ze stavebních hmot – z radonu ve stavebních panelech (radioaktivní zářič) nebo kontaminace vstupující půdní vrstvou v určitých lokalitách do prostředí zvířat, včetně spásaných prostorů aj. Kontaminace zvířat se dějí buď přímou cestou, tj. aspirací nebezpečných látek dýchacím ústrojím či vstřebáním z kontaminované pokožky, nebo alimentární cestou z pastevních prostorů či krmiv kontaminovaných průmyslovými spady a konečně kontaminovanou pitnou nebo závlahovou vodou. Látky, které přicházejí do organismu inhalační cestou ze znečištěného ovzduší, i když v nižším průměrném denním množství, se na výsledném účinku na zdravotní stav mohou v určitých lokalitách podílet výrazněji než látky přicházející poživatinami a vodou. Z toxikologického hlediska je ale třeba počítat celkový denní přívod škodlivin ze všech zdrojů, interakční účinky, délku expozice škodlivinám, způsob vylučování. Detoxikační schopnost organismu může být i ve stejném prostředí různá. První částice z ovzduší narušují funkce řasinkového epitelu dýchacích cest a to umožňuje zvýšený průnik cizorodých látek, ale i infekčních zárodků do plícní tkáně. Depozice cizorodých látek závisí na fyzikálně chemických vlastnostech aerosolových částic, tj. na velikosti, tvaru, hmotnosti a elektrickém náboji, dále na dechovém objemu zvířete, frekvenci dýchání a na anatomických a fyziologických podmínkách dýchacích cest, které jsou velmi odlišné. Aspirované látky se dostávají přes nosní a faryngální prostor do průdušnice, bronchů a alveolárního prostoru. Z těchto tkání pronikají do krve, lymfy a trávícího ústrojí. Mikrofágy v dýchacím ústrojí mohou vázat, ale i přenášet toxické látky, zejména toxické kovy. Aspirační cestou se vstřebává kolem 80% inhalovaného množství některých toxických látek. Některé toxické kovy se pevně vážou na specifické plazmatické komponenty, u jiných vzniká méně pevná vazba na různé formy plazmatických bílkovin
19
nebo na peptidy a aminokyseliny. Na chemické formě a vazbě závisí průnik kovů do orgánů a jejich vylučování močí, výkaly, apod. Nejzávažnějším problémem je postupné ukládání lipofilních látek do tuku ve svalovině, orgánech a tělních dutinách. V kontaminovaných oblastech může toto ukládání probíhat po mnoho let, zejména u látek s dlouhodobým biologickým poločasem rozpadu (PCB, DDT, HCH, HCB aj. (Petr, Dlouhý, 1992).
4. KONTAMINACE CIZORODÝMI LÁTKAMI, SITUACE V ROCE 2003 SVS ČR soustavně sleduje rezidua a kontaminanty v souladu se směrnicí ES 96/23 a 96/22, rozhodnutí 97/747 a 98/179, které jsou transportovány do vyhlášky 291/2003 Sb. Kromě monitoringu je u některých druhů vzorků prováděno i cílené nebo opakované vyšetřování a každoročně je zpracována zpráva obsahující výsledky a jejich porovnání s limitními hodnotami ( Suková, 2004). Zpráva „Kontaminace potravinového řetězce cizorodými látkami – situace v roce 2003“ zpracována SVS ČR obsahuje výsledky monitoringu, příp. cíleného vyšetřování od vody a krmiv přes živá zvířata až po živočišné produkty.
4.1. Krmiva Vyšetřování krmných surovin a krmných směsí na obsah chemických prvků, zbytků pesticidních látek, mykotoxinů, případně antikokcidik v krmivech pro finální fázi výkrmu je součástí kontroly zdravotní nezávadnosti v rámci veterinárního hygienického dozoru. Vyšetřování krmiv na obsah cizorodých látek je součástí kontroly zdravotní nezávadnosti jednotlivých složek potravního řetězce a předchází vyšetřování surovin a potravin živočišného původu. Krmiva s vyšším než přípustným obsahem kontaminujících látek a reziduí mohou být významným zdrojem potenciální zdravotní závadnosti surovin a potravin živočišného původu. Proto se veterinární dozor soustředí na ta krmiva a krmné suroviny, které tvoří významnou složku v krmné dávce určitého druhu jatečních zvířat.
20
4.1.1. Krmné obiloviny a minerální krmiva U těchto krmných surovin nebyly zjištěny nadlimitní koncentrace sledovaných chemických
prvků,
chlorovaných
uhlovodíků,
organofosforových
insekticidů
a
mykotoxinů. Také u vzorků dovážených minerálních krmiv nebyly zjištěny nevyhovující hodnoty sledovaných reziduí a kontaminantů včetně mykotoxinů.
4.1.2. Krmné suroviny živočišného původu Koncentrace chemických prvků, s výjimkou jednoho vzorku s nadlimitním obsahem olova, vyhověly u všech vzorků. Obsahy reziduí chlorovaných pesticidů a polychlorovaných bifenylů (PCB) nepřekročily u žádného vzorku z tuzemské produkce ani u dovážených rybích mouček stanovené limity, což je stejné zjištění jako v předchozích dvou letech. Všechny hodnoty ležely v intervalu do 50 % povoleného limitu. Také krmné rybí moučky vyhověly všem limitům pro sledované chemické prvky.
4.1.3. Kompletní krmiva U kompletních krmiv nebyly zjištěny nevyhovující obsahy chemických prvků v žádném z vyšetřených vzorků v rámci monitoringu. Na hranici limitu byla jedna hodnota arzénu. Také obsah chlorovaných pesticidů a polychlorovaných bifenylů (PCB) byl u všech vzorků vyhovující. Pozitivní nálezy v krmných směsích ke konci výkrmu svědčí o následné kontaminaci po předchozí výrobě nebo manipulaci s krmivy s přípustným obsahem těchto látek pro ranější stádia výkrmu a nebo dokonce o nedodržení předepsaných ochranných lhůt. Ve všech případech byla zahájena správní řízení a přijata opatření k zamezení opakování takovýchto případů. Všechny vzorky kompletních krmiv vyšetřené na obsah mykotoxinů (aflatoxinů) vyhověly limitům.
21
V roce 2003 pokračovalo mimořádné vyšetřování plísňových toxinů zearalenonu (ZON) a deoxynivalenolu (DON) ve vzorcích krmiv a krmivářských surovin. V platné legislativě (vyhláška č. 451/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nejsou limity pro zearalenon (ZON) a deoxynivalenol (DON) uvedeny. Americký úřad pro potraviny a léčiva FDA (Food and Drug Administration) pro DON doporučuje: zvířata limit (mg/kg) komodita prasata 5 mg/kg v méně než 20 % stravy (1 mg/kg v potravě celkem) všechny obiloviny a vedlejší obilné produkty Pro zearalenon je doporučena hodnota 0,5 mg/kg pro všechny kategorie zvířat. Na základě uvedených údajů je možné některé nálezy hodnotit jako významné a toto sledování bude dále pokračovat. Ve vyšetřených vzorcích dovážených kompletních krmiv nebyly zjištěny nevyhovující obsahy chlorovaných uhlovodíků, organofosforových insekticidů, těžkých kovů a mykotoxinů (aflatoxin B1).
4.2. Vody používané pro napájení zvířat Vyšetřování vod k napájení hospodářských zvířat je součástí kontroly, zda se touto cestou nedostávají do zvířat škodliviny a nebo zda nejsou jejím prostřednictvím aplikovány nepovolené léčivé a anabolické přípravky. Tato vyšetření se však provádí jen v případě důvodného podezření nebo při cíleném dohledávání pozitivních nálezů u hospodářských zvířat. V ostatních případech se provádí základní chemické vyšetření především dusíkatých látek, chemických prvků a chlorovaných uhlovodíků. Výsledky vyšetřování vod používaných k napájení hospodářských zvířat stále prokazují vyšší obsah dusičnanů ve vodách z vlastních studní zemědělských farem v porovnání s vodou z veřejné vodovodní sítě. Na farmách však postupně ubývá vlastních studní a více jsou využívány veřejné vodovodní sítě. V průběhu roku 2003 se nevyskytla indikace k vyšetření kontaminujících chemických sloučenin ani podezření pro použití nepovolených veterinárních přípravků a hormonálních preparátů aplikovaných vodou používanou k napájení.
22
4.3. Prasata V mase prasat byla zjištěna jedna nadlimitní hodnota kadmia, ostatní sledované prvky hygienickým limitům vyhověly. Avšak u 8 vzorků byla hodnota olova těsně pod přípustným limitem. Rezidua chlorovaných pesticidů v mase vyhověly hygienickým limitům ve všech vzorcích odebraných v rámci monitoringu. U jednoho vzorku svaloviny byl obsah polychlorovaných bifenylů (PCB) nad stanoveným limitem (0,2 mg/kg vyjádřeno na tuk). V jednom vzorku svaloviny byl v při cíleném vyšetřování zjištěn nadlimitní obsah hexachlorbenzenu. Aflatoxiny v játrech nebyly zjištěny v měřitelném množství. V játrech a ledvinách prasat nebyly zjištěny nadlimitní koncentrace chemických prvků, pouze u jedněch jater byla koncentrace kadmia na hranici limitu. Rezidua nepovolených přípravků s hormonálním účinkem nebyla zjištěna ve tkáních živých ani poražených prasat. Také rezidua veterinárních léčivých přípravků nebyla prokázána v měřitelných koncentracích. Ve vzorcích dováženého vepřového masa, vyšetřovaného v rámci speciální cílené kontroly, nebyly zjištěny nevyhovující hodnoty sledovaných cizorodých látek (Grafy a tabulky str.31-39).
23
5. ZÁVĚR Z vyšetření masa vyplývá, že se koncentrace těžkých kovů a chlorovaných uhlovodíků v posledních 25 letech výrazně snižují (Suková, 2004). Je to úspěšný výsledek legislativních opatření. Maso se tak stává potravinou tak málo zatíženou kontaminanty z prostředí, jako nikdy dříve. Přesto je třeba značné obezřetnosti, aby se eliminovalo nebo alespoň minimalizovalo zatížení prostředí a ukládáni reziduí v potravinovém řetězci, a sice z látek, které zatím nejsou známé nebo nebyly vyhodnoceny jako nebezpečné.
Za chemickou továrnu organismu jsou považována játra. Ta také v řadě případů obsahují daleko vyšší koncentrace některých chemických látek ve srovnání např. se svalovou hmotou. Také ledviny jsou, jako orgán vylučování řady látek z organismu, místem, kde koncentrace chemických látek dosahují daleko vyšších hodnot ve srovnání s dalšími tkáněmi. Játra a ledviny jsou typickým místem nálezů vysokých koncentrací tzv. těžkých kovů a metaloidů (Pb, Cd, Hg, As, Cu, aj.). Místem kde dochází ke kumulaci řady látek v organismu, je i tuková tkáň. V tuku nalézáme nejvyšší koncentrace řady známých toxických látek nepolárního charakteru (PCB, DDT, lindan, HCB, aj.). Pokud bychom měli všeobecně zhodnotit pořadí nebezpečnosti nejdůležitějších skupin chemických látek ve vztahu k masu, pak by bylo asi následující: a) průmyslové kontaminanty ze životního prostředí b) přírodní kontaminanty (např. toxiny organismů) c) rezidua pesticidů a veterinárních léčiv d) potravinářská aditiva.
24
Toto pořadí se však z hlediska skutečných zdravotních rizik může lišit, což závisí na velikosti spotřeby jednotlivých potravin a rozsahu použití chemických látek. Zatímco nebezpečnost chemických látek se mění jen ve smyslu zjištěných nových toxikologických účinků, zdravotní riziko je závislé na řadě antropogenních faktorů, které určují jeho rozměr a kolísání (Steinhauser, 1995).
Ekologické vepřové maso se musí vyznačovat nejlepšími senzorickými vlastnostmi (hodnota požitku) a podílem svaloviny nejméně 55% a pokud se týče kvality, souvisejícím přídavným užitkem (např. veterinární a ekologickou nezávadností). Ekologická prasata jsou zatím malý rozvíjející se segment, pro který se však otvírají zajímavé perspektivy. Specializovaných obchodů s biologickými produkty rostlinného původu je poměrně dost, ale není tam k dostání biomaso. Nenašla jsem žádné dostupné výsledky z rozborů na cizorodé látky ve vepřovém mase pocházejícího z ekologického chovu, proto nemohu porovnat obsah reziduí v mase pocházejícího z intenzivních a extenzivních chovů.
25
LITERATURA Čepička J. a kol.: Obecná potravinářská technologie. VŠCHT Praha 1995, 246 s. Čermák B. - Šoch M.: Ekologické zásady chovu hospodářských zvířat. Ústav zemědělských a potravinářských informací Praha 1997, 43 s. Ingr I.: Produkce a zpracování masa. MZLU Brno 2003, 202 s. Pavlů M.: Situační a výhledová zpráva. Ministerstvo zemědělství ČR Praha 2004, 62 s. Petr J. - Dlouhý J. a kol.: Ekologické zemědělství. Brázda Praha 1992, 312 s. Steinhauser L. a kol.: Hygiena a technologie masa. LAST Brno 1995, 664 s. Steinhauser L. a kol.: Produkce masa. Polygraf Brno 2000, 464 s. Steinhauser L. - Steinhauser J.: Vaříme a udíme doma. Brázda 1991, 192 s. Suchý P. – Straková E.: Antinutriční látky kontaminující. Farmář 2004, 42-43 s. Suková I.: Potravinářská revue 02/2004. Agral Praha, 37-39 s. SVS ČR, 2000: Metodický návod – Veterinární podmínky pro farmové chovy . SVS Praha, 39 s. Vyhláška č. 264/2003 Sb., která mění a doplňuje vyhlášku 326/2001 Sb. Pro maso a masné výrobky, ryby, ostatní vodní živočichy, vejce a výrobky z nich. www.svscr.cz – Kontaminace potravních řetězců cizorodými látkami. Situace v roce 2003. Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání.
26
PŘÍLOHY
