MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ. Provozně ekonomická fakulta DIPLOMOVÁ PRÁCE

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ Provozně ekonomická fakulta

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Brno, 2006

Bc. Vladimír Prokop

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ Provozně ekonomická fakulta

MEZINÁRODNÍ KUPNÍ SMLOUVA Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

JUDr. Bohumila Salachová, Ph.D.

Vypracoval:

Bc. Vladimír Prokop

Brno, 2006

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci „Mezinárodní kupní smlouva“ vypracoval samostatně s použitím literatury, kterou uvádím v seznamu.

V Brně 23.5.2006 ………………………………. Bc. Vladimír Prokop

Úvodem diplomové práce bych rád poděkoval své vedoucí JUDr. Bohumile Salachové, Ph.D. za pomoc při výběru tématu a za cenné připomínky a rady při konzultacích. Dále bych rád poděkoval svým nejbližším a známým za trpělivost.

Abstrakt Diplomová práce se zabývá problematikou uzavírání kupních smluv mezi českými podnikateli a zahraničními partnery. Kupní smlouva je nejvýznamnějším smluvním typem v oblasti mezinárodních obchodních vztahů. Aby obchodní vztah mohl kvalitně a dlouhodobě fungovat, musí být na jeho začátku vymezena jasná pravidla, opírající se o právní normy a obchodní zvyklosti, které by měly všichni účastníci obchodní transakce respektovat. Konstrukci kupní smlouvy je nutné věnovat náležitou pozornost, upravit v ní všechny potřebné náležitosti, jednat v souladu s právní úpravou a tím předcházet následným soudním sporům. Cílem diplomové práce je sestavit přehled všech platných právních norem používaných při uzavírání mezinárodní kupní smlouvy a na jejich základě sestavit konkrétní vzor smlouvy a posoudit vhodnost jednotlivých ustanovení.

Abstract Diploma thesis deals with questions related to contracts conclusion between Czech businessmen on one side and their international partners on the other. The contract of purchase is the most significant type of contract in the field of international commercial partnerships. In order to have a valuable partnership for a long time clear rules, based on legal norms and business conventions, must be defined at the beginning. They should be observed by every participant of the business. It is necessary to pay appropriate attention to bill of sale construction, to solve all necessities, act in accordance with law and thus precede possible following arguments. The aim of diploma thesis is to draft out the overview of all valid law regulations used by conclusion of international contract of purchase and on these bases to compose concrete draft version of the contact and consider the applicability of single articles of agreement.

Obsah SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ......................................................................................................7 1.

ÚVOD A CÍL PRÁCE ....................................................................................................................8 1.1. 1.2. 1.3.

ÚVOD DO PROBLEMATIKY ....................................................................................................... 8 CÍL PRÁCE ................................................................................................................................ 9 METODIKA ............................................................................................................................. 10

2.

KUPNÍ SMLOUVA A JEJÍ NÁRODNÍ ÚPRAVA....................................................................12

3.

MEZINÁRODNÍ KUPNÍ SMLOUVA A PRAMENY JEJÍ ÚPRAVY....................................15 3.1. HMOTNĚ PRÁVNÍ USTANOVENÍ MEZINÁRODNÍCH ÚMLUV .................................................... 17 3.2. KOLIZNÍ ÚPRAVA A NÁVAZNOST NA NÁRODNÍ PRÁVNÍ ŘÁDY ............................................... 18 3.3. NESTÁTNÍ PROSTŘEDKY UŽÍVANÉ K REGULACI VZTAHŮ MEZI OBCHODNÍKY ..................... 20 3.3.1. Mezinárodní obchodní zvyklosti ....................................................................................... 21 3.3.2. Mezinárodní vykládací pravidla........................................................................................ 22 3.3.3. Vzorové (formulářové) smlouvy, obchodní podmínky a guide ........................................ 25 3.3.4. Soukromé kodifikace a etické kodexy............................................................................... 26 3.4. VEŘEJNOPRÁVNÍ ASPEKTY ZAHRANIČNĚ OBCHODNÍ ČINNOSTI PO VSTUPU ČR DO EU...... 27

4.

UNIFIKACE PRÁVA REGULUJÍCÍHO MEZINÁRODNÍ KUPNÍ SMLOUVU .................29 4.1. 4.2.

5.

ÚMLUVA OSN O PROMLČENÍ PŘI MEZINÁRODNÍ KOUPI ZBOŽÍ ............................................ 30 ÚMLUVA OSN O SMLOUVÁCH O MEZINÁRODNÍ KOUPI ZBOŽÍ.............................................. 31

KUPNÍ SMLOUVA V MEZINÁRODNÍM OBCHODĚ PODLE VÍDEŇSKÉ ÚMLUVY....34 5.1. VZNIK KUPNÍ SMLOUVY ......................................................................................................... 34 5.2. PODSTATNÉ ČÁSTI MEZINÁRODNÍ KUPNÍ SMLOUVY ............................................................. 35 5.3. NEPODSTATNÉ ČÁSTI MEZINÁRODNÍ KUPNÍ SMLOUVY ......................................................... 39 5.4. POVINNOSTI SMLUVNÍCH STRAN ........................................................................................... 43 5.4.1. Základní povinnosti prodávajícího ................................................................................... 43 5.4.2. Základní povinnosti kupujícího ........................................................................................ 47 5.5. PRÁVA SMLUVNÍCH STRAN PLYNOUCÍ Z PORUŠENÍ KUPNÍ SMLOUVY .................................. 48 5.5.1. Odpovědnost za prodlení ................................................................................................... 49 5.5.2. Odpovědnost za vady ......................................................................................................... 49 5.5.3. Nároky z odpovědnosti za vady ......................................................................................... 51 5.5.4. Oznámení vad – reklamační režim ................................................................................... 51 5.5.5. Odpovědnost za škodu....................................................................................................... 53 5.5.6. Ohrožení plnění smlouvy .................................................................................................. 53 5.6. ZÁNIK SMLOUVY .................................................................................................................... 54 5.7. PLATEBNÍ A ZAJIŠŤOVACÍ PROSTŘEDKY V MEZINÁRODNÍM OBCHODĚ ............................... 55 5.8. VEDLEJŠÍ SMLUVNÍ UJEDNÁNÍ ............................................................................................... 62

6.

ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM OBCHODĚ................................................................66 6.1. 6.2.

7.

PRAKTICKÉ PROBLÉMY UZAVÍRÁNÍ A PLNĚNÍ ZÁVAZKŮ VYPLÝVAJÍCÍCH Z MEZINÁRODNÍ KUPNÍ SMLOUVY ....................................................................................68 7.1. 7.2. 7.3. 7.4. 7.5.

8.

ŘEŠENÍ SPORŮ V SOUDNÍM ŘÍZENÍ......................................................................................... 66 ŘEŠENÍ SPORŮ V ROZHODČÍM ŘÍZENÍ ................................................................................... 67

VEŘEJNOPRÁVNÍ ASPEKTY PŘI DOVOZU VÍNA DO EU .......................................................... 69 ROZBOR PODSTATNÝCH ČÁSTÍ KUPNÍ SMLOUVY .................................................................. 70 ROZBOR NEPODSTATNÝCH ČÁSTÍ KUPNÍ SMLOUVY .............................................................. 73 ZAJIŠTĚNÍ PRÁV SMLUVNÍCH STRAN PLYNOUCÍ Z PORUŠENÍ SMLOUVY .............................. 76 PRÁVNÍ ŘÁD SMLOUVY A ROZHODČÍ ŘÍZENÍ ......................................................................... 80

DISKUSE A ZÁVĚR ....................................................................................................................83

POUŽITÁ LITERATURA......................................................................................................................85 SEZNAM PŘÍLOH..................................................................................................................................87

Mezinárodní kupní smlouva

Seznam použitých zkratek ObčZ – zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění. ObchZ – zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění. ZMPS – zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění. Vídeňská úmluva – Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží sjednaná dne 11.dubna 1980 ve Vídni (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb.).

7


Úvod a cíl práce

1. Úvod a cíl práce 1.1. Úvod do problematiky Bouřlivý vývoj naší společnosti po listopadové revoluci v roce 1989 je úzce spojen se změnami v ekonomice. Souběžně s rozvojem podnikatelských aktivit soukromého sektoru došlo k nárůstu zahraničně obchodní činnosti, která přestala být oblastí, v níž podnikají pouze velké a známé firmy. Mezinárodnímu obchodu se začali ve větším rozsahu věnovat i drobní a střední soukromí podnikatelé. Objem zahraničního obchodu v České republice od přechodu společnosti k tržnímu hospodářství neustále roste a po vstupu ČR do EU se tempo růstu zahraničního obchodu ještě zvýšilo. V roce 2005 činil celkový obrat zahraničního obchodu 3.708,3 mld. Kč a oproti roku 2003, tedy období před vstupem do Evropské unie, stoupl o necelých 32 %. Před deseti lety byl objem zahraničního obchodu dokonce o 173 % nižší než v roce 20051. Obchodní transakce realizované v mezinárodním měřítku jsou zatíženy riziky politickými, ekonomickými, dopravními a v neposlední řadě i riziky právními podstatně výrazněji než transakce vnitrostátní. Rozdíly v právních předpisech a obchodních zvyklostech jednotlivých zemí ztěžují uzavírání kupních smluv v mezinárodním styku. Důsledky těchto rozdílů mívají konkrétní podobu v:

nejistotě, podle jakého práva bude smlouva posuzována v případě sporu,

neznalosti práva druhé země, které může být pro výklad práv a povinností použito,

nejistotě, jak mohou soudy vysvětlovat ustanovení smluv. Aby možnost vzniku těchto střetů byla redukována na nejnižší možnou míru,

narůstala na mezinárodní úrovni snaha o sjednocení a unifikaci kupních smluv, z nichž největšího významu pro současnou obchodní praxi získala Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží z roku 1980, kterou se budu podrobně zabývat ve vlastní práci. Tuto úmluvu však nepodepsaly všechny státy světa, a protože ani tato norma neřeší veškeré otázky související s mezinárodní koupí zboží, používá se i dnes kolizních norem pro určení národního práva, kterým se bude řídit smluvní vztah. Kolizní metoda sice pomáhá nalézt řešení právní cesty k řešení sporu, ale pro mezinárodní obchod není příliš jasná a vhodná, s ohledem na rozdíly mezi jednotlivými právními řády a systémy práva. Vedle těchto norem si sama mezinárodní obchodní praxe vytvořila prostředky,

1

Zdroj: Český statistický úřad. Bližší údaje o zahraničním obchodu jsou uvedeny v Příloze č. 1

8


Úvod a cíl práce

které sice neodstraňují rozdíly v úpravě jednotlivých právních řádů, ale v konkrétních právních vztazích tyto rozdíly překlenují a zabraňují jejich nepříznivým důsledkům pro právní jistotu obchodníků. Nejpoužívanějším z těchto prostředků jsou pravidla INCOTERMS, jejichž znalost přináší obchodním partnerům na celém světě jasný výklad dodacích podmínek. Právní úprava vztahů v mezinárodním obchodě může hrát svoji pozitivní roli pouze v případě, že ji jednotlivé strany znají a ve svých vztazích realizují. Srozumitelnost, předvídatelnost řešení, stabilita, jistý stupeň uniformity norem a vykonatelnost práva jsou faktory, které mohou podpořit rozvoj mezinárodního obchodu, a tak většina právních norem umožňuje smluvním stranám zvolit si právo, které jim bude nejvíce vyhovovat. Jak již bylo řečeno, existuje mnoho postupů, kterými se může podnikatel řídit při uzavírání smluvního vztahu. Nejvhodnější pro posouzení jednotlivých postupů a aplikaci právních norem se jeví rozbor konkrétní mezinárodní smlouvy. Tato diplomová práce by měla přinést nezbytné znalosti manažerům, kteří se chystají navázat nebo již navázali obchodní styky se zahraničním partnerem prostřednictvím koupě zboží, neboť i přes dynamický rozvoj jednotlivých typů transakcí v mezinárodním prostoru zůstává transakce koupě - prodej nejčastějším typem transakce, a mezinárodní kupní smlouva nejfrekventovanějším právním institutem.

1.2. Cíl práce Práce je především věnována institutu mezinárodní kupní smlouvy z pohledu právní úpravy platné v České republice a jen v okrajových částech se dotýká celé obchodní transakce koupě – prodej, která na sebe váže mimo základní kupní smlouvy řadu dalších smluv jako jsou smlouvy přepravní, smlouvy uzavírané finančními institucemi o způsobu platby, smlouvy uzavírané s pojišťovacími institucemi apod.. Obsah těchto smluv je pochopitelně předurčen tam, kde jsou obě strany dostatečně předvídavé, ujednáními v kupní smlouvě. Tyto smlouvy jsou fakticky i ekonomicky na kupní smlouvě závislé, ale právně závislé nejsou.

9


Úvod a cíl práce

Cílem této práce je:

Na základě prostudované literatury sestavit přehled právních norem používaných při uzavírání kupní smlouvy v mezinárodním obchodě.

Podrobně popsat jednotlivé části mezinárodní kupní smlouvy.

Posoudit vliv rozhodného práva na regulaci kupní smlouvy po vstupu České republiky do EU.

Upozornit na nestátní prostředky užívané k regulaci vztahů mezi obchodníky.

Posoudit možnost použití platebních a zajišťovacích

institutů

ke snížení

platebního rizika.

Aplikovat teoretické poznatky z oblasti uzavírání kupních smluv v mezinárodním obchodě na konkrétní kupní smlouvu.

1.3. Metodika V této práci jsem se snažil využít svých praktických zkušeností z oblasti mezinárodního obchodu, které jsem získal jako pracovník celní správy během svého třináctiletého působení. O problematice mezinárodní koupě zboží jsem hovořil se svými spolupracovníky z Celního ředitelství v Brně, s odborníky z Československé obchodní banky a s řadou specialistů mezinárodních zasílatelských společností. Především v praktické části diplomové práce jsem uplatnil zkušenosti odborníků z vinařských podniků působících na Břeclavsku a Hodonínsku. K získání uceleného přehledu v oblasti mezinárodního obchodu jsem se začal věnovat sběru informací a prostudování literatury. Navštívil jsem knihovnu Provozně ekonomické fakulty Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a Městské knihovny v Břeclavi, některé knihy jsem po prvotním prostudování koupil v běžných knihkupectvích. V případě zákonných ustanovení jsem vycházel z Automatizovaného systému právních informací (ASPI). Pokud jde o vlastní obsah diplomové práce, považoval jsem za nutné nejdříve vyřešit otázku práva aplikovatelného na mezinárodní kupní smlouvu. Od ní se totiž odvíjí celé právní uvažování stran či hodnocení soudu. Popsal jsem proto jednotlivé prameny úpravy mezinárodní kupní smlouvy a posoudil vhodnost jejich aplikace. Zejména pak na základě Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží z roku 1980, jako stěžejního pramene úpravy dané problematiky, jsem analyzoval jednotlivé části kupní smlouvy, včetně podmínek jejího vzniku, práv a povinností smluvních stran, odpovědnosti za porušení smlouvy a zániku smlouvy. Dále jsem věnoval pozornost

10


Úvod a cíl práce

způsobům zajištění smluvních vztahů a úpravě mezinárodního obchodu v obchodním a občanském zákoníku týkajících se vedlejších smluvních ujednání. Především pak v praktické části jsem se zabýval vlivem veřejnoprávních norem na utváření mezinárodní kupní smlouvy.

11


Kupní smlouva a její národní úprava

2. Kupní smlouva a její národní úprava Kupní smlouva, dříve také nazývána smlouva trhová, je jedním z nejstarších institutů soukromého práva. První propracovanou úpravu kupní smlouvy obsahovalo již klasické římské právo. Smlouva o prodeji a koupi byla zřejmě nejvýznamnější konsensuální smlouvou, tedy smlouvou založenou na shodě vůle obou stran a na oboustranně vyrovnaném pojetí práv a povinností smluvních stran. Předchůdcem trhové smlouvy byla ve starověkém Římě, podobně jako jinde, smlouva směnná, která byla ovšem reálným kontraktem, charakterizovaným dvojím přechodem vlastnického práva k věcem, jež byly předmětem směny. Prvním typem kupní smlouvy byly reálné trhové smlouvy, které byly uzavírány skutečně na tržištích při uskutečňování prodeje z ruky do ruky. Během dalšího vývoje se jednotlivé složky trhové smlouvy začaly osamostatňovat a časově oddělovat. Nakonec se placení kupní ceny, předání věci a převod vlastnického práva staly zcela oddělenými instituty, pro které byla uzavřená kupní smlouva pouze právním důvodem. Od doby římského práva prodělalo právo kupní smlouvy mohutný rozvoj a tak v současné době téměř ve všech právních řádech je institut kupní smlouvy upraven právními normami v rámci národních právních řádů. V českém právním řádu existují dva základní kodexy upravující kupní smlouvu, a to občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) a obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb). Základem systému soukromého práva je u nás občanský zákoník. To vyplývá zcela jasně z ustanovení § 1 odst. 2 ObchZ, podle něhož, nelze-li některé otázky řešit podle ustanovení obchodního zákoníku, řeší se podle předpisů práva občanského. Obchodní zákoník je tedy ve vztahu k občanskému zákoníku jako normě obecné normou speciální. V určitých případech je však speciální úprava obsažená v obchodním zákoníku tak vyčerpávající, že prakticky vylučuje aplikaci norem občanského zákoníku. Tento zvláštní případ vztahů mezi oběma zákoníky se týká především právní úpravy kupní smlouvy. Současný právní řád tedy v podstatě rozlišuje tzv. neobchodní kupní smlouvu upravenou v občanském zákoníku (§ 588 - 600) a tzv. kupní smlouvu obchodní upravenou v obchodním zákoníku (§ 409 - 475). Z definice kupní smlouvy v občanském zákoníku vyplývá, že z ní vznikne prodávajícímu povinnost odevzdat kupujícímu předmět koupě a kupujícímu předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu (§ 588 ObčZ). V definici kupní smlouvy v obchodním zákoníku je uvedeno, že jde o smlouvu, kterou se prodávající zavazuje dodat

12



kupujícímu zboží určené buď jednotlivě, nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu (§ 409 odst. 1 ObchZ.). Občanský zákoník tedy vymezuje, jaké smluvní povinnosti jsou stanoveny stranám uzavírajícím kupní smlouvu, kdežto obchodní zákoník vychází z určení jejího obsahu podstatnými náležitostmi smlouvy. Úprava kupní smlouvy v obchodním zákoníku bude aplikována na prodej, jestliže ten bude splňovat znaky obchodního závazkového vztahu, tzn. bude-li jako relativní obchod sjednán mezi podnikateli v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, popř. mezi podnikatelem v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a státem nebo samosprávným územním orgánem při uspokojování veřejných potřeb. Mimoto bude obchodní zákoník aplikován, jestliže si ho strany zvolí jako předpis, jímž se jejich vztah bude řídit. V obou případech je však dalším předpokladem, že předmětem kupní smlouvy bude věc movitá – zboží. Přitom může jít jak o zboží, které v době vzniku smlouvy již existuje, tak o zboží, které se bude teprve vyrábět. V souvislostí s předmětem této diplomové práce je třeba uvést, že náš obchodní zákoník obsahuje ještě zvláštní ustanovení pro závazkové vztahy v mezinárodním obchodu, jenž jsou upraveny v hlavě III. části třetí obchodního zákoníku (§ 729 - 755). Z § 729 vyplývá, že obecná úprava závazkových vztahů uvedená v § 261 a § 262 se použije i na závazkové vztahy, které vznikají v mezinárodním obchodním styku včetně specifických ustanovení hlavy III. části třetí ObchZ. Závazkové vztahy v mezinárodním obchodním styku jsou vymezeny jako vztahy spadající pod předmět úpravy obchodního zákoníku, na jehož vzniku se podílí alespoň jeden účastník, který má sídlo nebo místo podnikání, popř. bydliště, na území jiného státu než ostatní účastníci, pokud se tyto vztahy řídí tuzemským právním řádem (viz. kapitola č. 3.2. Kolizní úprava a návaznost na národní právní řády). V hlavě III. části třetí obchodního zákoníku se nacházejí ustanovení, které se ve velké míře vztahují právě na právní úpravu kupní smlouvy v mezinárodním obchodním styku, jako např.

ustanovení o přihlédnutí k mezinárodním obchodním zvyklostem při určování práv a povinností ze závazkového vztahu, o povinnosti opatřit úřední povolení k exportu či importu, o měně peněžního závazku a přepočtu měn, o stanovení obvyklé ceny, o prodlení s plněním peněžitého závazku, doplňující ustanovení o okolnostech vylučující odpovědnost, o výši zisku a běžné ceně a o upřesnění pojmu území státu (§ 730 - 738), 13



ustanovení o smluvních doložkách užívaných v mezinárodním obchodním styku, a to zákaz dalšího vývozu (§ 739 - 741),

ujednání o omezení prodeje ( § 742 - 743),

ujednání o měnové doložce (§ 744),

ustanovení o smlouvách o výhradním prodeji (§ 745 - 749),

ustanovení o smlouvách o vázaných obchodech (§ 750 - 755).

K některým z těchto ustanovení se vrátím při rozboru příslušných institutů. Výlučné použití ustanovení hlavy III. části třetí ObchZ pro závazkové vztahy v mezinárodním obchodu je zdůrazněno tím, že ustanovení § 729 ObchZ, vymezující tyto vztahy a stanovující použití ustanovení hlavy III. pro tyto vztahy, je uvedeno v § 263 ObchZ v seznamu kogentních norem, od nichž se strany nemohou odchýlit, ani je vyloučit. Kogentní povahu má pouze samotný § 729 ObchZ. Proto ostatní ustanovení III. hlavy části třetí, které mají všechny dispozitivní povahu (kromě ustanovení § 743 a § 745 odst.2 ObchZ), mohou strany závazkového vztahu výslovnou dohodou ve smlouvě modifikovat nebo vyloučit. Ustanovení ObchZ se však použije jen tehdy, neobsahuje-li pro daný vztah či otázku odlišnou úpravu mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná a byla uveřejněna ve Sbírce zákonů nebo ve Sbírce mezinárodních smluv (§ 756 ObchZ).

14


Mezinárodní kupní smlouva a prameny její úpravy

3. Mezinárodní kupní smlouva a prameny její úpravy Zahraničně obchodní činnost není doménou státu a jeho orgánů, ale soukromě právních subjektů. Její realizace je možná v zásadě jen příslušnými smluvními vztahy, které v oblasti zahraničně obchodní činnosti vznikají. Konečný dovoz nebo vývoz zboží, dodání nebo pořízení zboží i v případě intrakomunitárních dodávek, to vše jsou již realizační důsledky smluvních vztahů. Avšak ani vznik, změny a zánik smluvních vztahů nejsou postaveny na nahodilých úkonech účastníků smluv, ale jsou přesně regulovány pravidly, která platí pro vznik smlouvy, stejně tak pro změny případně zánik smluvního vztahu. Každý stát má základní právní úpravu této oblasti stanovenou normami občanského nebo obchodního práva. Bohužel, pro zahraničně obchodní činnost zde platí, že právní úprava vzniku, změn nebo zániku smluvních vztahů není v mezinárodním obchodním styku jednotná, naopak každý stát má úpravu soukromě právních vztahů vlastní. Když potom k této skutečnosti doplníme, že svět je rozdělen do několika právních oblastí s rozlišným právním myšlením, dokonce i Evropa je rozdělena na dvě právní oblasti, tj. oblast kontinentálního a oblast anglosaského práva, o to složitější je právní situace, za které příslušné smluvní vztahy vznikají, mění se nebo zanikají. Pro obchodníky tato skutečnost znamená jistá právní rizika při provádění zahraničně obchodní činnosti.

Pojem mezinárodní kupní smlouva Pojmovými znaky kupní smlouvy jsou ve všech právních řádech předmět koupě a

kupní cena. Stejně tak je tomu v našem § 409 ObchZ. Bez těchto dvou podstatných náležitostí nelze mluvit o kupní smlouvě. Předmětem této diplomové práce je však kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku, která je také označována pojmem mezinárodní kupní smlouva. Charakteristické je pro ni především to, že dochází k jejímu uzavření mezi stranami, které nemají sídlo, bydliště, popř. místo podnikání na území téhož státu anebo to, že zboží, které je předmětem takové smlouvy, má být přemístěno z jednoho státu do jiného. Za mezinárodní kupní smlouvu se budou považovat i takové kupní smlouvy, které byly uzavřeny mezi osobami, mající sídlo nebo bydliště, popř. místo podnikání na území téhož státu, ale zboží, které je předmětem takové smlouvy, má být odesláno z místa, kde se nacházelo v době uzavření smlouvy, do jiného místa, ležícího na území jiného státu.

15



Jde tu tedy o zapojení cizího prvku do smluvního závazkového vztahu vznikajícího z uzavřené kupní smlouvy. Je-li v právním poměru vzniklém z kupní smlouvy obsažen cizí prvek, pak podléhá právní regulace tohoto vztahu mezinárodnímu právu soukromému a z běžné kupní smlouvy se stává kupní smlouva mezinárodní. Při vymezení pojmu mezinárodní kupní smlouva ve smyslu Vídeňské úmluvy z roku 1980 zůstalo pouze u subjektivního kritéria formulovaného v čl. 1 odst. 1 Vídeňské úmluvy, tedy že jde o kupní smlouvu mezi stranami, které mají místo podnikání v různých státech.

Prameny úpravy Obchodně právní vztahy vznikající, měnící se nebo zanikající při provádění

mezinárodního obchodu mají soukromě právní charakter, jejich regulace, s výjimkou některých státních zásahů do mezinárodního obchodu, je dána normami soukromého práva, které mají až na výjimky v zásadě dispozitivní charakter. V celém civilizovaném světě platí společná zásada, tj. zásada svobodné volby práva, která je příslušnou smlouvou provedena, tzn., že účastníci smluvního vztahu (např. prodávající a kupující) se mohou svobodně dohodnout, jakým právem se zejména pro případ sporu jejich smlouva bude řídit. Je třeba si však také uvědomit, že účastníci volbou práva určují jen hmotně právní předpis, případné řízení o sporu se řídí procesně právem země, kde je řízení prováděno. Toto platí jak pro soudní, tak i pro rozhodčí řízení. Účastníci smlouvy se volbou práva totiž mohou dohodnout na tom, že např. smluvní poměry jejich smlouvy se řídí právem Spolkové republiky Německo, ale rozhodčím orgánem bude rakouský obchodní soud ve Vídni. Proto procesní stránka věci se přirozeně bude řídit procesními předpisy Spolkové republiky Rakousko. Totéž platí i v případě, kdy by rozhodoval nestátní arbitr, např. Rozhodčí soud České hospodářské a agrární komory se sídlem v Praze a řízení by probíhalo podle zák. č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení. V případě absence volby rozhodného práva smluvními stranami se především aplikují přímo použitelné hmotně-právní ustanovení mezinárodních úmluv, které mají přednost před mezinárodními unifikovanými kolizními normami, jako je Římská úmluva o právu rozhodném pro závazky ve věcech občanských a obchodních nebo Mezi-americká úmluva. Jinak se, jako třetí v pořadí, použije právo určené kolizními normami mezinárodního práva soukromého národního právního řádu.

16



Při zmínce o pramenech mezinárodní kupní smlouvy ovšem nelze opomenout tzv. nestátní prostředky, které si vytváří sama mezinárodní obchodní praxe, a které v řadě oblastí nabyly naprosté převahy nad unifikovanými či národními úpravami. Pochopitelně se tyto pohybují v rámci základního institutu smluvní volnosti a volby práva v mezinárodním právu soukromém. I když tedy mohou překročit meze dané kogentními normami jednoho státu, které lze volbou práva vyloučit, nemohou překročit meze dané tzv. mezinárodně kogentními či veřejnoprávními normami chránící zájmy konkrétního státu či skupiny států. Takovými typickými normami aplikovatelnými na různé typy transakcí jsou normy z oblasti daňové, celní, ochrany životního prostředí, ochrany spotřebitele, regulace mezinárodního platebního styku, normy chránící bezpečnost státu apod. Základním pramenem práva v mezinárodním obchodním styku jsou však smlouvy samotné a jejich obsah. Proto je důležité věnovat velkou pozornost vzniku, změnám a zániku smluvních vztahů, náležitostem smluv a jejich obsahu. Je to právě kupní smlouva jako společný projev vůle jejích účastníků, která vytváří základní vztahový i odpovědnostní rámec obchodně právních vztahů při mezinárodní koupi zboží.

3.1. Hmotně právní ustanovení mezinárodních úmluv Přímo

použitelné

hmotně-právní

ustanovení

mezinárodních

úmluv

je

charakteristické přímým používáním hmotně právních norem obsahujících přímo úpravu práv a povinností účastníků soukromoprávního vztahu s mezinárodním prvkem. Významnou unifikaci hmotně právní úpravy kupní smlouvy v mezinárodním styku je Vídeňská úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží z 11.4.1980, č. 160/1991 Sb2. Tato úmluva upravuje kupní smlouvy mezi stranami, které mají svá místa podnikání (pokud strana nemá místo podnikání, rozhoduje její bydliště či sídlo) v různých státech

2

Česká republika je vázána dalšími mezinárodními úmluvami, které obsahují přímé normy, jenž mohou ovlivnit režim kupní smlouvy v mezinárodním styku: • Úmluva OSN o promlčení při mezinárodní koupi zboží, New York, 1974. Protokol doplňující Úmluvu OSN o promlčení při mezinárodní koupi zboží, Vídeň, 1980, č. 161/1991 Sb. • Úmluva o mezinárodní železniční dopravě (COTIF), č. 8/1985 Sb. • Úmluva o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě, č. 15/1935 Sb., změněná Protokolem, kterým se mění Úmluva o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě, sjednaným v Haagu 1955, č1. 5/1966 Sb. • Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, č. 11/1975 Sb. • Úmluva OSN o námořní přepravě zboží, č. 193/1996 Sb.

17



a) jestliže tyto státy jsou smluvními státy, nebo b) jestliže podle ustanovení mezinárodního práva soukromého se má použít právního řádu některého smluvního státu. Česká republika prohlásila při podpisu Vídeňské úmluvy ve shodě s čl. 95, že nebude vázána ustanovením vyplývajícím shora z písmene b), tzn. bude používat ustanovení úmluvy jen na případ smluv, kdy obě strany mají svá místa podnikání (bydliště, sídla) v různých smluvních státech. Strany však mohou podle čl. 6 použití úmluvy vyloučit. Neupravené otázky se řeší podle obecných zásad, na nichž úmluva spočívá, a jestliže tento postup selhává, podle ustanovení právního řádu rozhodného v souladu s ustanovením mezinárodního práva soukromého (čl. 7/2 Vídeňské úmluvy). Těmi budou kolizní normy státu rozhodujícího orgánu.

3.2. Kolizní úprava a návaznost na národní právní řády Kolizní norma neobsahuje přímo úpravu vztahů nýbrž odkazuje na některý právní řád, jehož normy jsou následně aplikovány. Stejně jako přímé normy, tak i kolizní normy mohou být obsaženy jak v mezinárodních úmluvách, tak v normách vnitrostátního původu. V České republice je kolizní normou zák. č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém, od vstupu ČR do EU je ČR vázána také Římskou úmluvou o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z roku 1980, která je kolizní normou pro členské státy EU a při intrakomunitárních dodávkách zboží nahrazuje zák. č. 97/1963 Sb. Obchodníci však musí mít na paměti, že Římská úmluva neplatí ve státech anglosaské právní oblasti, tj. ve Velké Británii a Irské republice, kde je nahrazena právními akty Evropského soudního dvora. Strany smlouvy si mohou vybrat právo rozhodné pro celou smlouvu nebo jen pro její část. Úpravu volby práva můžeme najít jak v ZMPS (§ 9), tak v Římské úmluvě (čl. 3). Pokud si smluvní strany výslovně nevyberou rozhodné právo, je ve většině právních úprav kolizních norem stanoveno, že se smlouva řídí právem země, s níž je nejtěsněji spojena, která je obecně obvyklým místem pobytu strany, jejíž plnění je pro smlouvu příznačné, a v případě právnické osoby místem sídla tohoto subjektu (čl. 4 Římské úmluvy). Pro kupní smlouvu je charakteristickým plněním plnění prodejce. V úpravě ZMPS je pak pro kupní smlouvu přímo stanoveno, že nedojde-li

18



k volbě práva, řídí se zpravidla tato smlouva právem země, kde je sídlo (bydliště) prodávajícího v době uzavření smlouvy (§ 10/2 písm. a) ZMPS).

Avšak pro všechny

smlouvy platí, že pokud okolnosti naznačují, že smlouva vykazuje bližší vztah k jiné zemi, pak podléhá právu této země (čl. 4 Římské úmluvy nebo § 10/1 ZMPS)3. Výše uvedenými způsoby určíme právní řád, kterým se bude řídit vznik, změna a zánik smlouvy. Závazkový poměr s mezinárodním prvkem se zásadně řídí stejným právem od

svého vzniku do svého zániku. Přesto se některé skutečnosti související s právním poměrem nebo i nezbytné pro jeho existenci, které však nejsou součástí jeho obsahové náplně, nemusí vždy řídit obligačním statutem4. Pro určení práva rozhodného pro ně mohou být stanoveny zvláštní kolizní normy. Níže uvádím několik častých otázek, které se podle ZMPS mohou řídit jiným právním řádem než obligačním statutem, a jejichž vyčleněním se stanoví meze obligačního statutu. V prvé řadě se zmíním o způsobilosti k právům a k právním úkonům, která se řídí právním řádem státu, jehož je osoba příslušníkem. Otázky týkající se utváření smluvního konsensu5 se mají zásadně řídit stejným právem určeným podle kolizního kritéria stanoveného pro kupní smlouvu. Je-li to však nezbytné k rozumnému uspořádání vztahů, použije se místa bydliště (sídla) příslušného účastníka jako kolizního kritéria pro určení rozhodného práva. Zejména u kupní smlouvy se v praxi vyskytují incidenční otázky (prohlídka zboží, postup v případě nepřevzetí zboží, vážení, měření), na které se používá práva státu, v němž k těmto úkonům dochází. Zvláštní vymezení obligačního statutu je třeba použít v případě právních vad. Tyto vady spočívají v tom, že právní postavení kupujícího není takové, jaké má být, jestliže nabude ke zboží vlastnického práva omezeného právy jiných osob, tzn. nemůže se zbožím nerušeně nakládat. Toto postavení kupujícího záleží na stanovisku právního řádu státu, v němž se zbožím nakládá. Rovněž pro fázi zániku smlouvy platí obecně hraniční ukazatel, že se závazek řídí stejným právem od svého vzniku přes své realizování až do svého zániku (splněním,

3

Pro kupní smlouvu uzavřenou na burze nebo na trhu bude odpovídat požadavku rozumného uspořádání právního poměru z této smlouvy použití práva určeného podle místa sídla burzy nebo místa, v němž se koná trh. 4 Obligační statut je právní řád, kterým se závazkový právní vztah řídí. 5 Rozumíme jimi zejména právní úkony, k nimž dochází při jednání účastníků o smlouvě, tj. projevy vůle účastníků zahrnuté v návrhu na uzavření smlouvy a v přijetí návrhu na uzavření smlouvy, otázky jejich závaznosti, lhůt a dále také skutečnosti mající vliv na projev vůle účastníků, především rozpor mezi skutečnou vůlí a jejím projevem, omyl a donucení.

19



dodatečnou nemožností plnění a jinými způsoby zániku). Přesto některým případům zániku závazku je třeba věnovat pozornost. Příkladem zániku závazku je také započtení, které se řídí týmž právem jako pohledávka, proti níž směřuje započtení.

3.3. Nestátní prostředky užívané k regulaci vztahů mezi obchodníky Mezinárodně unifikované přímé normy odstraňují rozdíly v úpravě právních řádů jednotlivých zúčastněných států. Vedle nich a i před jejich přijetím si mezinárodní obchodní praxe vytvořila a používá určitých prostředků, které sice neodstraňují rozdíly v úpravě jednotlivých právních řádů, ale v konkrétních právních vztazích tyto rozdíly překlenují a zabraňují jejich nepříznivým důsledkům pro právní jistotu účastníků. K těmto prostředkům patří:

mezinárodní obchodní zvyklosti,

vykládací pravidla,

formulářové smlouvy, obchodní podmínky a quide,

soukromé kodifikace a etické kodexy. Jejich praktický význam pro úpravu právních vztahů v mezinárodním obchodě je

značný. Dokonce mají i určité výhody před přímými normami. Mohou být praxí světového obchodu pružněji přizpůsobovány měnícím se potřebám mezinárodního obchodního styku než přímé normy sjednané mezinárodními smlouvami, k jejichž změně je třeba opět nového smluvního ujednání příslušných států. Zvláštní význam těchto prostředků a jejich rozšířené používání v právních vztazích v mezinárodním styku vedlo dokonce k vyslovení názoru, že ve svém souhrnu vytvářejí tyto prostředky spolu s rozhodovací praxí rozhodčích institucí, činných při rozhodování sporů z mezinárodního obchodního styku v rozhodčím řízení, zvláštní právní systém. Ten se označuje jako světové právo mezinárodního obchodu, nebo se také

běžně

nazývá

lex

mercatoria.

Přiznává

se

mu

autonomní

povaha.

Kučera (2004, Mezinárodní právo soukromé, str. 219) uvádí, že tento právní systém je nezávislý jak na národních právech jednotlivých států, tak na právu mezinárodním což nelze přehlížet z praxe některých zahraničních rozhodčích soudů, kdy přijímají názory o existenci světového obchodního práva, odpoutaných od jednotlivých právních řádů a pokoušejí se formulovat některá jeho pravidla a rozhodovat podle nich. Renesanci myšlenek a znovuobjevení mezinárodního charakteru obchodního práva, jehož počátky

20



sahají až do středověku, představují 60. léta minulého století, kdy vládlo určité nadšení a odpoutání se od vnitrostátního práva. V současnosti vládne spíše skepticismus a návrat k vazbám na vnitrostátní právo. Právní normy mohou být vytvářeny jen státy, ať vlastními právními předpisy nebo mezinárodními smlouvami, popř. v rámci činnosti mezinárodních organizací. Úprava vyplývající z uvedených prostředků vytvořených mezinárodní obchodní praxí se stane pro účastníky závaznou jen tím, že ji učiní při zakládání konkrétního právního poměru součástí své smlouvy, která se však musí opírat o konkrétní právní řád. Prakticky každý právní řád připouští v závazkovém právu rozsáhlou volnost stran. Ty mohou v tomto rámci vymezeném kogentními normami rozhodného práva sjednávat při zakládání svých právních poměrů úpravu svých práv a povinností, která se odchyluje od dispozitivních norem, jež se uplatní právě jen tehdy, pokud strany nesjednají něco jiného. 3.3.1. Mezinárodní obchodní zvyklosti Ve vztazích mezi obchodníky se postupně již od nejstarších dob vyvíjela určitá pravidla, která se postupně ustálila, a tato pravidla byla dodržována a jsou dodržována, i když nejsou dána závazně právní úpravou. Obchodní zvyklosti se vyvinuly v jednotlivých obchodních odvětvích (v obchodu s určitými surovinami nebo jiným zbožím, při přepravě, použitím různých výrazů). Při svém posuzování jsou pak právnickou a ekonomickou veřejností vnímány především následující znaky:

ustálenost jednání v rámci určitého typu činnosti nebo určitého druhu zboží,

stupeň známosti a tím i rozšířenosti,

délka zachovávání,

prostorový rozsah zvyklosti (místní, národní, mezinárodní). Pokud si obchodník není jist existencí určité zvyklosti a případnou možností její

aplikace při rozhodování sporu, je vhodné si alespoň uvědomit způsob její aplikace a z něj případně vyvodit nutnost podrobného rozvedení některých částí smlouvy tak, aby se strany vyhnuly případnému posuzování svého jednání dle zvyklostí, které by vzhledem k jejich používání v dané oblasti měly znát. V pochybnostech se má totiž obvykle za to, že účastníci určitého právního poměru v mezinárodním obchodě se jimi chtěli řídit, pokud nedali najevo něco jiného.

21



Používání mezinárodních obchodních zvyklostí závisí na stanovisku, které k nim zaujímá právní řád rozhodný na základě kolizní normy nebo mezinárodně unifikované přímé normy. České právo zaujalo k mezinárodním obchodním zvyklostem stanovisko v § 730 ve spojení s § 264 obchodního zákoníku. Z § 264 odst. 1 ObchZ vyplývá, že obchodní zvyklosti získávají povahu obecně závazných právních norem, které upravují vztahy mezi účastníky, pokud kogentní norma, ujednání účastníků v mezích kogentních norem nebo dispozitivní norma nestanoví jinak. Stávají se tak dispozitivními normami druhého řádu, k jejich aplikaci není třeba existence projevu vůle stran, přičemž stejně jako v případě dispozitivních norem mohou účastníci svým ujednáním jejich případné použití vyloučit. Podle § 264 odst. 2 ObchZ mohou strany sjednat také ve smlouvě, že se má přihlížet k obchodním zvyklostem. V tomto případě mají tyto zvyklosti přednost před dispozitivními normami obchodního zákoníku, neboť jsou součástí smlouvy. Vídeňská úmluva stanoví podle čl. 9 odst. 2 vyvratitelnou domněnku, že strany učinily zvyklosti v něm uvedené součástí své smlouvy, pokud nedohodly něco jiného. Podle ustanovení čl. 6 Vídeňské úmluvy mohou strany vyloučit použití kteréhokoliv jejího ustanovení nebo změnit jeho účinky. Zvyklosti, které se stanou součástí smlouvy, mají tak přednost před ustanoveními úmluvy, pokud vylučují jejich použití nebo mění jejich účinky.

3.3.2. Mezinárodní vykládací pravidla V praxi mezinárodního obchodu se vytvořily určité doložky, které účastníci činí součástí svých smluv. Upravují některé otázky ve vztahu mezi účastníky kupní smlouvy, např. stanovení doby přechodu nebezpečí škody na zboží z prodávajícího na kupujícího. Tyto doložky se označují mezinárodně používanými zkratkami, které účastníci uvádějí ve smlouvě. Tím se doložka stane součástí smlouvy. České právo má zvláštní ustanovení o účincích smluvně použité doložky upravené v užívaných vykládacích pravidlech v § 274 ObchZ6. Použití § 274 ObchZ samozřejmě předpokládá, že se má na základě kolizní normy použít pro daný právní vztah českého práva.

6

§ 274 ObchZ: „Použijí-li strany ve smlouvě některé z doložek upravených v užívaných vykládacích pravidlech, má se za to, že strany zamýšlely dosáhnout touto doložkou právních účinků stanovených vykládacími pravidly, na něž se strany ve smlouvě odvolaly, jinak vykládacími pravidly, která se přihlédnutím k povaze smlouvy obvykle používají.“

22



V praxi mezinárodního obchodu mají mimořádný význam dodací podmínky INCOTERMS (International Commercial Terms).

Dodací podmínky INCOTERMS Český termín "Mezinárodní pravidla pro výklad dodacích podmínek" nabízí

jednotný výklad dodacích doložek (parit) při provádění mezinárodního obchodu. Tato pravidla definují práva a povinnosti prodávajícího a kupujícího v mezinárodním obchodě a poskytují smluvním stranám zúčastněným v zahraničním obchodě jistotu spočívající v jednotném výkladu doložky zahrnuté do kupní smlouvy a podstatnou měrou omezují různé pozdější nejasnosti a spory Vydala je Mezinárodní obchodní komora v Paříži již v roce 1936 jako "Soubor mezinárodních pravidel pro výklad dodacích podmínek". Tato pravidla byla známa jako INCOTERMS 1936. Později, v letech 1953, 1967, 1976, 1980, 1990 a nyní v roce 2000 byly provedeny změny a dodatky tak, aby pravidla byla náležitě uvedena v souladu s běžnou praxí v mezinárodním obchodě. Doložky bylo nutné přizpůsobit především změněným dopravním technikám (např. kontejnerové dopravě zboží, kombinované dopravě, přepravě silničních vozidel a železničních vagónů systémem "roll on roll off" na krátkých námořních vzdálenostech). V jednotlivých termínech pravidel INCOTERMS je řešena zejména problematika místa dodání, balení, kontroly zboží, povinností týkajících se zajištění dovozních či vývozních formalit a úředních povolení, povinností týkajících se uzavření přepravní smlouvy, okamžiku přechodu nebezpečí, okamžiku či místa přechodu nákladů a v některých případech i povinnosti pojištění přepravy. Pravidla INCOTERMS se vztahují pouze na poměr mezi prodávajícím a kupujícím. Nezabývají se problémem přechodu vlastnictví ke zboží z prodávajícího na kupujícího a ani neřeší vztah ke speditérům, dopravcům, pojišťovnám nebo bankám.7 Dodací podmínky INCOTERMS nemají povahu právní normy. Stávají se závaznými teprve tehdy, když se na ně obě smluvní strany v kontraktu výslovně odvolávají. Řádné a náležité odvolání na INCOTERMS by mělo být ve smlouvě uvedeno např. takto:

7

Povinnosti vyplývající pro některou ze stran ze smlouvy kupní se pouze promítnou do smlouvy přepravní, pojišťovací atd..

23



•

FOB Rotterdam Incoterms 2000

•

CIP J.A. Novotný, spol. s r.o., sklad Široká 20, Bratislava Incoterms 2000

•

CIF Tokio Incoterms 2000 Z praxe však mohu potvrdit, že jednotlivé třípísmenné zkratky těchto dodacích

pravidel se často používají samostatně bez termínu INCOTERMS, což však může přinést při pozdějším sporu problémy v interpretaci. Poslední revize INCOTERMS z roku 2000 obsahuje 13 doložek8, které je možno rozdělit z hlediska povinností prodávajícího následovně: Skupina E: Prodávající má povinnost dát zboží k dispozici kupujícímu na určeném místě svého podnikání neproclené a nenaložené na dopravní prostředek. Doložky: EXW ze závodu (…ujednané místo) Skupina F: Prodávající je vyzván k dodání zboží dopravci, který je jmenován kupujícím. Doložky: FCA vyplaceně dopravci (…ujednané místo) FAS vyplaceně k boku lodi (…ujednaný přístav nalodění) FOB vyplaceně loď (…ujednaný přístav nalodění) Skupina C: Prodávající je povinen uzavřít přepravní smlouvu a zaplatit hlavní přepravné do místa nebo přístavu určení, aniž by nesl nebezpečí ztráty nebo poškození zboží nebo dodatečné výlohy způsobené okolnostmi vzniklými po nalodění nebo dodání zboží dopravci nebo jeho zástupci. Doložky: CFR náklady a přepravné (…ujednaný přístav určení) CIF náklady, pojištění a přepravné (…ujednaný přístav určení) CPT přeprava placena do (…ujednané místo určení) CIP přeprava a pojištění placeny do (…ujednané místo určení). Skupina D: Prodávající je povinen nést všechny náklady, výlohy a nebezpečí ztráty nebo poškození zboží až po dodání zboží do země určení. Doložky: DAF s dodáním na hranici (…ujednané místo) DES s dodáním z lodi (…ujednaný přístav určení) DEQ s dodáním z nábřeží clo placeno (...ujednaný přístav určení) DDU s dodáním clo neplaceno (…ujednané místo určení) DDP s dodáním clo placeno (…ujednané místo učení). Z hlediska zvoleného druhu dopravy zboží lze použití doložek uvedených v INCOTERMS 2000 rozdělit následujícím způsobem: Druh dopravy Jakýkoliv druh dopravy Letecká doprava Železniční doprava Námořní a vnitrozemská vodní doprava

8

Použitelné doložky EXW, FCA, CPT, CIP, DAF, DDU, DDP FCA FCA FAS, FOB, CFR, CIF, DES, DEQ

Základní charakteristika jednotlivých doložek INCOTERMS 2000 je uvedena v Příloze č. 2.

24



Možnosti uplatňování jiných dodacích doložek Dodací doložky INCOTERMS patří nesporně k nejvíce uznávaným po celém

světě. Pro obchod mezi státy na americkém kontinentu se používají i dodací podmínky R.A.F.T.D. vydané v USA tehdejším ministerstvem zahraničního obchodu v roce 1941 a revidované v roce 1944. Použití dodacích podmínek INCOTERMS je ve světě podstatně masovější.

3.3.3. Vzorové (formulářové) smlouvy, obchodní podmínky a guide Velké obchodní firmy a zájmové svazy výrobců, popříp. obchodníků s určitými výrobky, vytvářejí pro uzavírání svých obchodních transakcí vzorové (formulářové) smlouvy. Tyto vzorové smlouvy mají standardní ustanovení, která jsou obvyklým obsahem určitých druhů smluv. Používáním těchto smluv se usnadňuje technika uzavírání smlouvy; přitom se obvykle upravují smluvní podmínky tak, aby zájmy příslušného podniku byly co nejlépe zajištěny. Jestliže obchodní partner používající vzorové smlouvy ovládá monopolně trh určitým zbožím, pak jeho partnerovi obvykle nezbývá, chce-li vůbec obchod uzavřít, než přistoupit k předem stanoveným podmínkám smlouvy. V těchto případech se tyto smlouvy označují jako adhezní smlouvy. Vedle vzorových (formulářových) smluv se používá také tzv. obchodních (dodacích) podmínek. Obchodní podmínky jsou soubor ustanovení, která obvykle dosti podrobně upravují práva a povinnosti účastníků smluv o určitém druhu obchodních transakcí. Jde nejčastěji o standardní ustanovení typická pro obchod s určitým zbožím stejně jako u vzorových smluv. Mezi vzorovými smlouvami a obchodními podmínkami není právní rozdíl. Obojí se stanou závaznými pro strany tím, že je učiní součástí své smlouvy. Rozdíl je jen v zevní formě a v technice uzavírání smlouvy. Vzorové smlouvy mají zevní formu smlouvy s předtištěním textem, takže strany jen doplní konkrétní údaje (názvy stran, údaje o sjednaném množství, údaje o jakosti, cenu zboží, dodací lhůtu), popříp. mohou škrtnout, pozměnit nebo doplnit jednotlivá ustanovení a připojí své podpisy. Na obchodní podmínky stranám známé nebo navrhovatelem předložené lze ve smlouvě odkázat nebo jednotlivá ustanovení podmínek dohodou stran vyloučit, změnit a doplnit. Vzorových smluv a obchodních podmínek používají také čeští podnikatelé. Pokud jejich partner s některým ustanovením nesouhlasí, je věcí obvyklého jednání účastníků 25



dosáhnout v příslušné otázce dohody. Používá-li se na základě kolizní normy pro daný poměr českého práva, otázku obchodních podmínek upravuje § 273 ObchZ.9 Pro některé zvláště komplikované obchodní transakce, pro něž by bylo obtížné a nevhodné vypracovat obchodní podmínky nebo vzorové smlouvy byly vypracovány tzv. příručky, návody (guide) pro sjednávání smluv. Jejich účelem je podrobně systematicky vysvětlit a upozornit na všechny možné otázky, které se při jednání a plnění příslušné smlouvy mohou vyskytnout, tak aby účastníci na žádnou takovou otázku nezapomněli a při sjednávání textu smlouvy je vzali v úvahu a použili popřípadě některého doporučovaného řešení.

3.3.4. Soukromé kodifikace a etické kodexy Velmi výraznou součást prostředků, které nejsou vytvářeny státem či státy v rámci jejich legislativní činnosti, ani nevznikly živelně v praxi, tvoří ucelené soubory principů či zásad smluvních vztahů. Diskutovány, a to jak v univerzálním rámci, tak v regionálním evropském prostoru jsou jednak Zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT, jednak Principy evropského smluvního práva. Oba soubory jsou schopny tvořit „právní pozadí“ konkrétní smlouvy, případně i vyplnit mezery jiných unifikovaných úprav. Mezinárodní ústav pro sjednocení soukromého práva (UNIDROIT) v Římě jako nezávislá mezivládní organizace vypracoval a v květnu roku 1994 vydal Zásady mezinárodních obchodních smluv. Tyto nebyly připraveny jako návrh mezinárodní úmluvy, ani jako vzorový zákon. Jde o poměrně ucelený soubor zásad mezinárodních obchodních smluv, který obsahuje obecná pravidla pro regulaci smluv v této oblasti. V souladu s preambulí se použije tehdy, kdy se strany na jejich použití dohodly výslovně anebo když si dohodly regulaci pomocí lex mercatoria či podobných jiných obecných zásad. Regulují řadu otázek týkajících se uzavírání smlouvy, platnosti smlouvy, interpretace smlouvy, obsahu, splnění, nesplnění smlouvy, nároků vzniklých v případě nesplnění smlouvy. Dnes se objevují prvé judikáty, v nichž se „pracuje“ s těmito zásadami. Dalším z prostředků, které mohou posloužit v současnosti stranám k získání znalosti o ideách chování a do budoucna napomoci k vytváření norem chování v této oblasti, jsou kodexy jednání, které byly vypracovány některou mezinárodní organizací či institucí. Pozitivum těchto snah je třeba vidět zejména v tom, že se snaží formulovat význačné morální

9

§ 273 ObchZ: (1) Část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. (2) Odchylná ujednání ve smlouvě mají přednost před zněním obchodních podmínek uvedených v odstavci 1. (3) K uzavření smlouvy lze užít smluvních formulářů užívaných v obchodním styku.

26



hodnoty a pravidla mezinárodní spolupráce. Velmi výrazně se problematikou kodexů zabývá právě Mezinárodní obchodní komora v Paříži.

3.4. Veřejnoprávní aspekty zahraničně obchodní činnosti po vstupu České republiky do EU Vstup České republiky do EU pro oblast vnějších ekonomických vztahů znamenal

zásadní změnu, Česká republika postoupila svá práva regulovat zahraničně obchodní činnost svých subjektů EU. Zahraničně obchodní činnost tak dostala dvojí právní regulaci a to:

pro obchodně právní vztahy mezi subjekty se sídlem, bydlištěm nebo usazenými v EU a subjekty s bydlištěm nebo sídlem v třetích zemích,

pro obchodně právní vztahy mezi subjekty s bydlištěm, sídlem nebo usazenými v členských státech EU. Tato právní regulace však není nástrojem jednotlivých států, ale nástrojem

společenství. Výjimku tvoří jen právní úprava zahraničního obchodu s vojenským materiálem, která zůstala v oblasti národních legislativ. EU jako instituce (ne již jednotlivé členské země) disponuje všemi základními prostředky obchodní politiky, tedy tarifními a fiskálními prostředky obchodní politiky včetně fiskálních nástrojů společné zemědělské politiky. EU jako instituce plně disponuje i netarifními prostředky obchodní politiky, jako jsou kvóty, licence, úřední povolení, možnosti zákazů vývozu nebo dovozu určitých komodit apod. Česká republika s výjimkou mezinárodních letišť již nemá pohraniční celní úřady, územně se nachází v EU bez hranice s třetí zemí. Proto, pokud je zboží dováženo z třetích zemí do ČR, je dopravováno přes pohraniční celní úřad jiného členského státu EU a zpravidla do ČR dopraveno v režimu tranzitu. Samozřejmě celní kodex společenství vydaný Nařízením Rady (EHS) č.2913/1992, ukládá povinnost na vnějších hranicích EU zboží přihlásit a spolu s doklady předložit pohraničnímu celnímu úřadu. Pokud tak ten, kdo zboží dopravuje, neučiní, jedná se o nezákonný dovoz zboží se všemi důsledky. Aby mohlo být se zbožím dovezeným ze třetích zemí volně nakládáno a získalo celní status společenství, musí být propuštěno do celního režimu volného oběhu10, který v sobě zahrnuje zaplacení cla a poplatků se clem souvisejících, uplatnění

10

Režim volného oběhu je upraven v čl. 79 a násl. Nařízení Rady (EHS) č.2913/1992.

27



spotřební daně, DPH, obchodně politických opatření11 a dalších podmínek stanovených předpisy EU, zejména ochranných předpisů12. V případě vývozu zboží mimo území EU v zásadě neexistují omezení ve formě obchodně politických opatření, pouze vyvážené zemědělské výrobky podléhají administrativním činnostem z důvodu poskytovaných subvencí v rámci společné zemědělské politiky. Podobně jako u dovozu jsou však uplatňovány ochranné předpisy (např. CITES13). Členské státy EU v oblasti provádění zahraničního obchodu ve vztahu k nečlenským zemím vystupují jako jednotný trh s jednotným celním územím14, orgány EU nestanovují podmínky pro soukromě právní vztahy v rámci zahraničně obchodní činnosti. Proto také dodání zboží mezi členskými státy EU se považuje ze zahraničně obchodní činnost, nicméně míra smluvní svobody obchodníků není omezována dohledem celních orgánů a uplatňováním obchodně politických opatření.

11

Oblast obchodně politických opatření přísluší jednotlivým orgánům komise EU. Správu těchto regulací v České republice provádí „Licenční správa“ Ministerstva průmyslu a obchodu. Licence se zpravidla vyžadují při provádění obchodu s vojenským materiálem, při dovozu vybraných chemických látek a prekurzorů, při dovážení vybraných druhů zboží z určitých oblastí (např. z Kuby). Při realizaci společné zemědělské politiky úlohu povolujícího orgánu plní Ministerstvo zemědělství a výživy. 12 Jedná se o celou škálu předpisů, které chrání např. před zavlečením nemocí, škůdců, nemocí zvířat, radiací, odpady apod. U vybraných druhů technických výrobků je třeba doložit jejich nezávadnost příslušným certifikátem nebo prohlášením o shodě. 13 CITES je oficiálně používaná zkratka Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. 14 Nejdůležitějším znakem společného celního území je společný celní sazebník Taric (Nařízení Rady EHS č. 2658/87).

28


Unifikace práva regulujícího mezinárodní kupní smlouvu

4. Unifikace práva regulujícího mezinárodní kupní smlouvu I přes dynamický rozvoj jednotlivých typů transakcí v mezinárodním prostoru zůstává transakce koupě - prodej nejčastějším typem transakce a mezinárodní kupní smlouva nejfrekventovanějším právním institutem. To je důvodem dlouholetého úsilí států a mezinárodních organizací vládní i nevládní povahy, o překonání rozdílů její právní úpravy v jednotlivých právních řádech a její sjednocení (unifikaci). Od poloviny minulého století, kdy vznikaly postupně mezinárodní organizace, které se zabývaly unifikací, popřípadě harmonizací práva, včetně práva mezinárodního obchodu, např. Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL)15, Mezinárodní obchodní komory16, Institutu pro sjednocení soukromého práva (UNIDROIT)17. Prvního úspěchu v procesu sbližování bylo dosaženo v roce 1964 na mezinárodní diplomatické konferenci v Haagu, na níž došlo k přijetí dvou mezinárodních úmluv, jimiž byly sjednány Jednotný zákon o mezinárodní koupi zboží a Jednotný zákon o uzavírání smluv o mezinárodní koupi zboží. Obě úmluvy vstoupily v platnost na počátku 70. let pro poměrně malou skupinu západoevropských i mimoevropských států. Své výhrady k těmto úmluvám byly formulovány již na Haagské konferenci jak skupinou tehdejších socialistických států, tak i USA. Unifikací problematiky se od svého vzniku v roce 1968 velmi intenzivně zabývala Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL). V roce 1974 byla v New Yorku přijata Úmluva OSN o promlčení při mezinárodní koupi zboží, která vstoupila v platnost dnem 1.8.1988. Pro naši republiku je úmluva závazná od stejného data

15

Komise byla založena Rezolucí VS OSN č. 2205 (XX) z 17.12.1966, s cílem napomoci odstranit překážky mezinárodního obchodu, a to podporou rozvoje harmonizace a unifikace mezinárodního obchodního práva. UNCITRAL má v současnosti 60 členských států volených Valným shromážděním, přičemž členství je strukturováno tak, aby byly zastoupeny všechny regiony i s jejich hospodářskými a právními systémy. Česká republika je členským státem Komise od roku 2005. 16 Mezinárodní obchodní komora byla založena v roce 1919 a je jedinou celosvětovou obchodní organizací, která reprezentuje podniky všech sektorů ze všech koutů světa. Dnes zahrnuje tisíce společností a asociací z více než 130 zemí včetně ČR. Cílem Mezinárodní obchodní komory je podporovat utváření světového tržního prostředí a napomáhat expanzi mezinárodního obchodu a investic. Činí tak prostřednictvím doporučení vládám a vytvářením standardů a pravidel umožňujícím přeshraniční obchodní transakce. 17 UNIDROIT je nezávislou mezivládní organizací, jejíž cílem je sledovat potřeby a metody pro modernizaci a harmonizaci soukromého a zejména obchodního práva jak státu tak skupin států. Nezávislé postavení mezi mezivládními organizacemi mu umožňuje vytvořit fórum, na kterém jsou otázky řešeny více z věcného či technického hlediska než z hlediska politického. UNIDROIT vznikl v roce 1926 jako pomocný orgán Ligy národů. Po ukončení činnosti Ligy národů byl úřad znovu založen na základě mnohostranné dohody UNIDROIT Statute. UNIDROIT má 60 členských států, přičemž Česká republika je jedním z nich.

29


(vyhl. FMZV č. 123/1988 Sb.).


Úmluva

byla

později

novelizována

(sdělení

FMZV č. 161/1991 Sb.). Nejvýznamnější mezinárodní dohodou se dnes bezesporu jeví Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží podepsaná v roce 1980 ve Vídni a dnes ratifikovaná cca 50 států světa, přičemž jsou mezi nimi téměř všechny státy, které figurují mezi 25 největšími obchodními partnery ČR. Z nich k této mezinárodní smlouvě dosud nepřistoupily pouze Velká Británie, Tchajwan a Japonsko. Tato úmluva vstoupila v platnost dnem 1.1.1988. Pro naši republiku je závazná od 1.4.199118 (sdělení FMZV č. 160/1991 Sb.). Snaha o unifikaci byla patrná i v oblasti kolizních norem, upravujících otázku výběru rozhodného práva týkajícího se problému mezinárodní kupní smlouvy. V roce 1955 byla přijata v Haagu Úmluva o právu rozhodném pro mezinárodní koupi hmotných věcí movitých, která nevstoupila v platnost pro nízký počet smluvních stran. V 80. letech se Haagská konference k této úmluvě vrátila a v roce 1985 byla přijata v nové podobě. Rovněž v jejím případě dnes již stěží lze očekávat, že se stane platnou, a to zejména proto, že v rámci Evropských společenství byla přijata širší unifikace kolizního práva (Římská úmluva o právu rozhodném pro závazkové vztahy ze smluv).

4.1. Úmluva OSN o promlčení při mezinárodní koupi zboží Úmluva OSN o promlčení při mezinárodní koupi zboží (dále jen Úmluva o promlčení), jež byla přijata dne

14.6.1974 v New Yorku, je prvním reálným

výsledkem unifikačních prací v rámci UNCITRALu. V roce 1980 byla doplněna a pozměněna Dodatkovým protokolem, přijatým na Diplomatické konferenci ve Vídni v souvislosti s přijetím Vídeňské úmluvy. Věcným předmětem této úmluvy je promlčecí lhůta, která je definována jako lhůta, po jejímž uplynutí nemohou být vykonána vzájemná práva kupujícího a prodávajícího, jež vyplývají ze smlouvy o mezinárodní koupi zboží, z jejího porušení, z ukončení její platnosti nebo z její neplatnosti. Promlčecí lhůta činí čtyři roky. Začíná běžet dnem, kdy právo lze uplatnit v soudním, rozhodčím nebo správním řízení. V Úmluvě o promlčení jsou stanoveny zvláštní začátky běhu promlčecí lhůty, např.:

18

Česká republika je podle recipročního zákona (ústavní zákon ČNR č. 4/1993 Sb.) vázána mezinárodními smlouvami, kterými byla vázána ČSFR a které byly uveřejněny ve Sbírce zákonů.

30



u práva vzniklého z porušení smlouvy dnem, kdy smlouva byla porušena,

u práva z vad zboží dnem, kdy zboží bylo skutečně předáno kupujícímu,

u práva odstoupení od smlouvy dnem, kdy strana oznámila druhé straně odstoupení od smlouvy atd. Promlčecí doba přestává podle úmluvy běžet v případech stanovených shodně

s úpravou obchodního zákoníku (§ 402 a násl.), tzn. když věřitel za účelem uspokojení nebo uznání svého práva učiní jakýkoliv právní úkon, jenž se považuje podle práva místa soudu za zahájení soudního řízení proti dlužníkovi. Promlčecí lhůta nemůže být v žádném případě změněna prohlášením smluvních stran nebo jejich vzájemnou dohodou. Pouze dlužník může opakovaně prodloužit promlčecí lhůtu kdykoliv v jejím průběhu písemným prohlášením adresovaným věřiteli. Stejně jako podle obchodního zákoníku (§ 408 odst. 1) nastává promlčení vždy nejpozději uplynutím deseti let po době, kdy promlčecí doba poprvé začala běžet. Promlčecí právo nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno v jakémkoliv soudním, rozhodčím nebo správním řízení, jež bylo zahájeno po uplynutí promlčecí lhůty.

4.2. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen Vídeňská úmluva) byla přijata na Diplomatické konferenci konané ve dnech 10. března až 11. dubna 1980 ve Vídni. K obecné charakteristice Vídeňské úmluvy lze uvést, že se skládá ze 101 článků a její obsah je rozčleněn do čtyř částí. První část (čl. 1 až 13) obsahuje vymezení předmětu úpravy a obecná ustanovení společná pro celou Vídeňskou úmluvu. Část druhá (čl. 14 až 24) je věnován problematice uzavírání mezinárodní kupní smlouvy, třetí část (čl. 25 až 88) tvoří vlastní jádro Vídeňské úmluvy a obsahuje ustanovení o právech a povinnostech prodávajícího a kupujícího, která vznikají na základě uzavřené smlouvy a jejího porušení a poslední část (čl. 89 až 101) je věnována závěrečným ustanovením, z nichž mimořádný význam mají výhrady při podpisu Vídeňské úmluvy tak, aby se zajistil co největší počet smluvních států. S ohledem na princip zakotvený v obchodním zákoníku, že před jeho ustanovením mají přednost mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána a které byly publikovány ve Sbírce zákonů,

mají ustanovení Vídeňské úmluvy při uzavírání a

realizaci mezinárodní kupní smlouvy přednost před ustanovením obchodního zákoníku.

31



Jak už bylo napsáno, mezinárodní kupní smlouva je podle čl. 1 odst. 1 písm. a) Vídeňské úmluvy kupní smlouvou

uzavíranou mezi osobami, které mají místo

podnikání v různých státech. Pokud jde o předmět kupní smlouvy, může jím být jakékoliv zboží, tzn. věc movitá, s výjimkou:

zboží kupovaného pro osobní potřebu kupujícího, jeho rodiny nebo jeho domácnosti, pokud to prodávající do okamžiku uzavření smlouvy nevěděl ani nemohl vědět,

lodí a plavidel,

letadel nebo vznášedel,

elektrické energie. Vídeňská úmluva se dále nevztahuje na koupi zboží na dražbách, při výkonu

rozhodnutí nebo ze zákona, ani na nákup cenných papírů nebo peněz (čl. 2). Ze skutečnosti, že předmětem mezinárodní kupní smlouvy je zboží, což vyjadřuje i název Vídeňské úmluvy, vyplývá, že její ustanovení nebudou aplikovatelná také na prodej nemovitostí. Rozsah použitelnosti Vídeňské úmluvy z hlediska jejího obsahu je výslovně v čl. 4 omezen na úpravu uzavírání kupní smlouvy a na úpravu práv a povinností prodávajícího a kupujícího vyplývajících z této smlouvy, popř. jejího porušení. Nedotýká se ale ani platnosti smlouvy, včetně důsledků její neplatnosti, ani účinků, které smlouva bude mít na vlastnické právo k prodávanému zboží. Tyto otázky, spolu s otázkami, které nejsou výslovně ve Vídeňské úmluvě řešeny a nelze je řešit ani podle obecných zásad, na nichž Vídeňská úmluva spočívá, se budou řešit podle právních norem rozhodného práva určeného v souladu s ustanoveními mezinárodního práva soukromého (čl. 7). Zvláštní povahu dává Vídeňská úmluva zvyklostem a praxi, kterou mezi sebou strany zavedly (čl. 9/1). Tyto praktiky představují vzájemné chování stran, které vzniklo v delším časovém období u stejného typu vztahů, dopadají na ty aspekty smlouvy, které nejsou smlouvou výslovně regulovány. Může jít například o způsob reklamace, vystavování a odesílání dokumentů, způsob přejímky nebo avizování dodávky. Tyto praktiky se liší od mezinárodních obchodních zvyklostí (čl. 9/2), jenž mají přednost před Vídeňskou úmluvou, pokud splňují podmínku jejich stabilního dodržování a široké známosti v příslušném obchodním odvětví mezinárodního obchodu a strany by je měly znát. 32



Ustanovení úmluvy mají dispozitivní povahu a smluvní strany je tedy mohou modifikovat i vyloučit s výjimkou čl. 1219. Strany mohou dokonce použití úmluvy zcela vyloučit, pak se smlouva řídí rozhodným právním řádem podle kolizních norem. Vymezení kupní smlouvy oproti jiným smluvním typům (smlouvě o dílo) je provedeno tak, že za kupní smlouvy se považují smlouvy o dodávce zboží, které má být vyrobeno nebo vyhotoveno, ledaže strana, která zboží objednává, se zavazuje dodat podstatnou část věcí nutných pro jeho výrobu nebo zhotovení. Vídeňská úmluva se nevztahuje na smlouvy, v nichž převažující část závazků strany, která dodává zboží, spočívá ve vykonání prací nebo poskytování služeb (čl. 3). Z tohoto hlediska existuje závažný rozdíl mezi touto úpravou a úpravou tuzemskou pro případ, že součástí smlouvy bude montáž. Podle tuzemské úpravy je smlouva zahrnující montáž vždy smlouvou o dílo, a to bez ohledu na to, zda objednatel dodává věci potřebné ke zhotovení věci, či nikoli, resp. jaký podíl jeho dodávky představují.

19

Ustanovení čl. 12 Vídeňské úmluvy se týká písemné formy projevu vůle směřujícímu k uzavření smlouvy o koupi nebo k její změně či zrušení, jenž je vyžadován, pokud kterákoli strana má místo podnikání ve smluvním státě, který učinil prohlášení podle čl. 96 Vídeňské úmluvy. Blíže o formě kupní smlouvy v kapitole č. 5.1. Vznik kupní smlouvy.

33


Kupní smlouva v mezinárodním obchodě podle Vídeňské úmluvy

5. Kupní smlouva v mezinárodním obchodě podle Vídeňské úmluvy 5.1. Vznik kupní smlouvy Návrh na uzavření smlouvy podle čl. 14 Vídeňské úmluvy musí být určen jedné nebo několika určitým osobám, musí být dostatečně určitý co do obsahu a obsahovat projev vůle navrhovatele, aby byl zavázán v případě přijetí návrhu. V tomto článku se pak blíže rozvádí, kdy lze návrh na uzavření smlouvy považovat za dostatečně určitý co do jeho obsahu. Je tomu tak za předpokladu, že obsahuje výslovné označení zboží, stanovení množství zboží a stanovení ceny zboží. V praxi mezinárodního obchodního styku se zpravidla pro uzavření kupní smlouvy nevyžaduje žádná forma, což platí i pro nabídku na uzavření smlouvy. Proto je někdy obtížné rozpoznat, co lze považovat ještě za pouhé seznamování s obchodními a technickými podmínkami, za nichž by bylo možné kupní smlouvu uzavřít, a kdy tyto informace dostanou právní a tím i závaznou podobu nabídky na uzavření smlouvy. Iniciátorem obchodních jednání může být jak prodávající, který nabízí zboží ke koupi (nabídka), tak i kupující, který projevuje zájem o koupi určitého zboží (objednávka). Návrh na uzavření smlouvy je pro oferenta závazný od doby dojití20 příjemci (čl. 15 odst. 1 Vídeňské úmluvy). Navrhovatel může zrušit nabídku, a tak zabránit tomu, aby vůbec začala působit pouze dojde-li toto zrušení osobě, které je nabídka určena, nejpozději současně s nabídkou. Takto lze zrušit i nabídku, která je jinak neodvolatelná (čl. 15 odst. 2 Vídeňské úmluvy). Po dojití nabídky příjemci může být nabídka odvolána za podmínky, že odvolání dojde adresátovi dříve než odeslal přijetí nabídky

a nabídka není

neodvolatelná21 (čl. 16 Vídeňské úmluvy). Za přijetí návrhu považuje úmluva prohlášení nebo jiné jednání příjemce, kterým naznačuje souhlas s návrhem. Projev vůle příjemce může mít na základě návrhu nebo v souladu s praxí mezi stranami i formu konkludentního jednání, např. odeslání zboží 20

Termín „dojde“ je vysvětlen v čl. 24 Vídeňské úmluvy, kde je uvedeno, že projev vůle dojde osobě, které je určen, když jí je sdělen ústně nebo doručen jakýmkoliv jiným způsobem do vlastních rukou, do místa podnikání nebo na její poštovní adresu, nebo, nemá-li místo podnikání nebo poštovní adresu, do jejího bydliště nebo sídla). 21 Nabídka je neodvolatelná pokud z ní vyplývá stanovením určité lhůty pro přijetí nebo jiným způsobem, že je neodvolatelná, nebo příjemce mohl důvodně spoléhat na její neodvolatelnost a podle toho jednal. Posouzení toho, zda je návrh odvolatelný či nikoliv je možno uskutečnit např. na základě praxe, kterou mezi sebou strany zavedly nebo zvyklostí atd. (čl. 8 odst. 3 Vídeňské úmluvy).

34



nebo zaplacení kupní ceny. Mlčení ani nečinnost nejsou samy o sobě vyjádřením souhlasu (čl. 18 Vídeňské úmluvy). Přijetí návrhu je účinné, pokud dojde navrhovateli v době, kterou určil22, nebo v rozumné době s přihlédnutím k okolnostem, za nichž se obchod uskutečňuje, zejména rychlosti sdělovacích prostředků. To platí i o konkludentním jednání příjemce. Pozdní přijetí má účinky přijetí jednak v případě, kdy o tom navrhovatel vyrozumí příjemce, jednak v případě, kdy přijetí bylo odesláno tak, že za obvyklých okolností by došlo navrhovateli včas, a navrhovatel přijetí bez odkladu jako opožděné neodmítne. Odpověď na návrh, která se jeví přijetím, pokud obsahuje omezení, dodatky nebo jiné změny, je odmítnutím návrhu a stává se sama novým návrhem – protinávrhem. Na rozdíl od úpravy v občanském zákoníku (ObčZ) je přijetím nabídky odpověď na nabídku, která se jeví jako přijetí, ale obsahuje dodatky nebo odchylky, které podstatně nemění podmínky nabídky. Pouze v případě, že by navrhovatel vznesl bez zbytečného odkladu proti těmto rozdílům námitky nebo odeslal k tomu účelu zprávu, smlouva by nebyla uzavřena. Za podstatnou změnu nabídky se pokládají dodatky nebo odchylky, které se týkají zejména kupní ceny, placení, jakosti a množství zboží, místa a doby dodání, rozsahu odpovědnosti jedné strany vůči druhé nebo řešení sporů (čl. 19 Vídeňské úmluvy). Pro vznik kupní smlouvy nestanoví Vídeňská úmluva požadavek písemné formy ani jiné formální náležitosti (čl. 11). Její uzavření lze prokazovat jakýmikoli prostředky, včetně svědků. Výjimku tvoří případy, kdy jedna ze smluvních stran má místo podnikání ve státě, který s ohledem na své právní předpisy vyžaduje písemnou formu kupní smlouvy nebo písemné prokázání její existence, a který přistoupil k Vídeňské úmluvě s prohlášením vylučujícím bezformálnost kupní smlouvy (čl. 12).

5.2. Podstatné části mezinárodní kupní smlouvy Podstatné neboli minimální náležitosti nutné pro vznik kupní smlouvy jsou podmíněny minimálními náležitostmi návrhu na uzavření smlouvy v článku 14 Vídeňské úmluvy. Jde o minimální požadavky ze strany práva, které se pravidelně rozcházejí s minimálními požadavky z pohledu ekonomického zhodnocení transakce nebo jejího vlastního provedení. 22

Lhůta pro přijetí nabídky určená navrhovatelem v telegramu nebo v dopise počíná běžet od okamžiku, kdy je telegram podán k odeslání nebo od data uvedeného v dopise, a není-li takové datum uvedeno, od data uvedeného na obálce. Lhůta pro přijetí nabídky určená navrhovatelem prostředky umožňujícími okamžité sdělení začíná běžet od okamžiku, kdy nabídka dojde osobě, které je určena (čl. 20 odst. 1).

35



K podstatným částem podle Vídeňské úmluvy tedy patří:

a)

Určení smluvních stran Smluvními stranami musí být osoby, které mají místa podnikání (pokud strana

nemá místo podnikání, rozhoduje její bydliště či sídlo) v různých státech. Pokud má strana více míst podnikání, je rozhodující místo, které má nejužší vztah ke smlouvě a jejímu plnění. V textu musí být uvedeno obchodní jméno, forma právnické osoby, sídlo, identifikační číslo či u fyzických osob jméno a bydliště (popř. místo podnikání), dále jméno osoby jednající za prodávajícího či kupujícího. Nevyplývá-li oprávnění této osoby firmu zastupovat z výpisu z obchodního rejstříku, je nutné ověření plné moci23. Při vymezení stran smlouvy je praktické uvést i další údaje jako je bankovní spojení či telefonické, faxové nebo elektronické spojení. Vzhledem k zjednodušení dalšího textu smlouvy je v této části určeno, že jedna strana se bude nadále označovat jako „prodávající“ a druhá jako „kupující“.

b)

Vůle stran Vůle stran směřující k uzavření smlouvy je obvykle uváděna: „výše uvedené

strany …. se rozhodly uzavřít následující smlouvu“. I když název smlouvy může sloužit jako interpretační pomůcka pro rozhodce a soudce pro nalezení vůle stran, je rozhodující nikoliv název smlouvy, ale její obsah.

c)

Určení předmětu smlouvy – zboží Zboží, tzn. věci movité, musí být určeno a musí být uvedeno alespoň jeho

množství nebo způsob, jakým bude určeno. Způsob určení zpravidla závisí na druhu zboží. Nejobvyklejším způsobem určení zboží je jeho popis. V celé řadě výrobků ale pouhý popis zboží nedostačuje a bývá často kombinován odkazem na jakostní normy, určující mnohdy nejen charakter zboží a jeho vlastnosti, ale i způsob provedení kontroly jakosti. Zboží může být vymezeno také odkazem na vzorky nebo podle katalogu (např. u spotřebního zboží), v němž může být určena i cena (typické např. pro náhradní díly). 23

V souvislosti s používáním plné moci, výpisu z obchodního rejstříku apod. je možno se setkat s požadavkem na superlegalizaci či-li ověření veřejných listin. V praxi je např. plná moc nejdříve notářsky ověřena, následuje vyšší ověření příslušného ministerstva (zahraničí či spravedlnosti) či obdobného orgánu v jedné zemi a nakonec superlegalizace zastupitelským úřadem v zemi, kde má být plná moc využita. V závislosti na uzavřených mezinárodních smlouvách může však superlegalizaci poskytnout pověřený orgán v zemi signatáře, nebo mohou být veřejné listiny jedné země bez dalšího uznávány v zemi druhé.

36



U strojů a zařízení je popis doplněn technickou dokumentací obsahující podrobné údaje o výkonu, spotřebě energie, instrukce k obsluze apod. Pro tyto případy je vhodné, vzhledem ke skutečnosti, že jde pravidelně o velmi obsáhlou část, uvést v předmětu smlouvy základní omezení a buď již zde anebo v závěrečných ustanoveních uvést, že „nedílnou součástí popisu předmětu smlouvy je technická dokumentace uvedená v příloze č….“. V některých případech může být v předmětu smlouvy i odkaz na jiné smlouvy (smlouvy licenční, smlouvy o převedení know-how) nebo u stabilních partnerů i odkazem na smlouvy předchozí. V praxi je mnohdy zapomínáno na skutečnost, že objednané zboží má mít určitou speciální výbavu či příslušenství, které je také nutno určit. Jakost24 ani provedení zboží nemusí být výslovně sjednány. Doporučuje se však, aby byla sjednána, protože se tak předejde mnohým sporům o jakost. V zahraničním obchodě existuje mnoho obchodních zvyklostí jedinečných pro danou komoditu, příkladem jsou tzv. komoditní uzance, které označují kvalitu zboží. Jako příklad lze uvést označení „F.A.Q.“ (fair average duality) – dobrá průměrná jakost, nebo u surovin může jít o sjednání jakosti „TEL QUEL“ – jakost taková, jaká je právě k dispozici. U surovin a potravin bývá součástí určení jakosti ustanovení o vzorcích a jejich posuzování. Dalším znakem vymezujícím předmět je jeho množství. V kupních smlouvách se setkáváme jak s pevným určením množství, tak i s přibližným, které je typické pro suroviny či zemědělské plodiny dopravující se v sypkém stavu. Rovněž zde se lze setkat s různými zvyklostmi týkajícími se úbytku zaviněného seschnutím například obilí, vypařením, rozprášením, ulpěním na obalech atd. Tyto úbytky je třeba si v kupní smlouvě ujasnit vzhledem ke kupní ceně. U dodávek zboží do zámoří bývá u množství zboží dohodnuto, zda jde o hmotnost „naloďovací“ či „vyloďovací“, tedy okamžik, kdy je hmotnost zjišťována a jakým způsobem. U zboží v obalech je obvyklé označování váhy „brutto“ – včetně obalů, „netto“ – bez obalů, „nettisimo“ – i bez vnitřních spotřebitelských obalů25. Důležité je u hmotností zboží uvádět mezinárodně používané měrné jednotky a vyhnout se tak nedorozumění, co vlastně bylo sjednáno (např. metrická tuna - angl. „long ton“ apod.). Otázka obalu je v mezinárodní obchodní praxi pravidelně považována za záležitost prodávajícího, který tak odpovídá za řádné zajištění zboží během mu 24 25

Jakostí rozumíme schopnost výrobku nebo produktu plnit své funkce. Encyklopedie Diderot 1999. Např. bez hmotnosti jednodávkových obalů porcovaného čaje.

37



známého druhu přepravy proti poškození (čl. 35 odst. 1, 2 Vídeňské úmluvy). Zde je nutné také zvážit, zda je obal již započítán do ceny, nebo kupující měl zvláštní představy o obalu (týkající se většinou propagační funkce obalu u spotřebního zboží) a tyto je pak nutné například zvlášť účtovat a také, vzhledem k používání nejrůznějších obalových technik, zda je obal vratný. V případě obalu jde tedy nejen o otázku ekonomickou jak směrem ke kupní ceně, tak směrem k otázce případného vrácení obalu. Je-li již znám typ dodací podmínky či druh dopravy, je vhodné již v této fázi dohodnout značení zboží na obalu (signo)26.

d)

Určení ceny Strany si mohou dohodnout cenu zboží nebo způsob, jakým bude cena určena.

Vídeňská úmluva nevylučuje, aby smlouva vznikla, pokud to vyplyne z projevů vůle stran, i bez dohody o ceně, popř. způsobu jejího určení (čl. 55)27. Pro takový případ stanoví vyvratitelnou domněnku, že zboží bude prodáno za cenu, která se zpravidla účtovala v době uzavření smlouvy za takové zboží za srovnatelných okolností v příslušném obchodním odvětví. V případě pochybností při určení ceny podle váhy, je rozhodující čistá váha. Ve většině případů se v kupních smlouvách sjednává přímé určení ceny za jednotku zboží bez dalších úprav ceny. Kupní cena je pochopitelně citlivou otázkou v případě dlouhodobých kupních smluv, cenových výkyvů surovin i měnových výkyvů samotných. V praxi se proto používá různých typů doložek. Například měnová doložka stanoví, že smluvená cena vycházející z určitého kurzu měny, v níž má být závazek plněn, může být upravena ve stejném poměru, v jakém se v době placení za zboží změní kurzovní poměry obou měn. Klouzavá doložka je dalším ze způsobů dodatečné úpravy ceny. Klouzavá doložka může být stanovena např. v závislosti na budoucím cenovém vývoji vybraných surovin (např. ceny strojů budou upraveny v takovém poměru, v jakém se změní ceny oceli na trhu v …, dosáhne-li změna nejméně 10 % současné ceny oceli), nebo je

26

Signo má svou nezastupitelnou funkci při multimediální dopravě s několika překlady, obsahuje nejen označení zboží a příjemce, ale zejména místo určení (přístav vylodění apod.). U zboží, které vyžaduje zvláště citlivou manipulaci (rozbitné a citlivé zboží) jsou používány jako signo symboly ve formě červených kalichů (rozbitné zboží), dvojitých šipek, směřujících vzhůru (bedny nesmí být převraceny) nebo přímo psané instrukce kupř. nepoužívat háky (manipulační háky) či úvazy apod. 27 Zde je zdánlivý rozpor s článkem 14 Vídeňské úmluvy, který zmiňuje cenu, nebo způsob jejího určení podstatnou část návrhu na uzavření kupní smlouvy. Požadavek na kupní cenu se týká oferty, neurčená kupní cena a její určení na základě čl. 55 je již otázkou smlouvy samé. Je nutné si také uvědomit, že čl. 14 má dispozitivní povahu a pak je podpůrné ustanovení o stanovení kupní ceny nutné, což může platit i u možnosti výhrad.

38



používán za základ úpravy růst mzdových nákladů (např. vzrostou-li mzdové náklady podle Statistické ročenky z Českého statistického úřadu v Praze, ČR o více než o 2 % dojde k úpravě ceny ve stejném poměru).

5.3. Nepodstatné části mezinárodní kupní smlouvy Vedle otázek podstatných z pohledu právního je nutné vnímat rovněž otázky podstatné z pohledu ekonomického. Sem řadíme jednoznačně důležitou otázku platebních a dodacích podmínek.

a)

Určení doby dodání Je to doba, kdy má být zboží prodávajícím dodáno podle podmínek smlouvy

kupujícímu. Má přímý vliv na cenu zboží, její nedodržení má mnohdy pro prodávajícího nepříjemné důsledky ve formě reklamací, placení penále a v některých případech může vést až k odstoupení od smlouvy. Obchody lze z hlediska dodací lhůty rozdělit na obchody dodávkové a promptní.

Obchody dodávkové Pod tímto pojmem se v praxi označuje celá řada dodacích lhůt, které přesně nebo

přibližně určují, kdy má být zboží prodávajícím dodáno. Předpokládá se určitý delší časový prostor od sjednání smlouvy. •

Přibližné určení dodací lhůty, se kterým se setkáváme spíše výjimečně a které většinou více vyhovuje prodávajícímu. Příkladem je např. sjednání dodací lhůty jako „po sklizni 1999“, nebo „do dvou měsíců od data otevření akreditivu“, „do 6 měsíců od sjednané kupní smlouvy“ apod.

•

Přesné určení dodací lhůty je nejčastěji používaným typem dodací lhůty, zvláště na evropském kontinentě. Je to přesné určení dodací lhůty např. 15.12.2002. Za přesné dodací lhůty se považuje i určení „počátkem měsíce“ tj. od 1. do 10. dne měsíce nebo „uprostřed měsíce“ nebo „koncem měsíce“, tj. od 20. dne do konce měsíce nebo 32. kalendářní týden v roce 2003 apod.

•

Postupná dodací lhůta je používána a sjednávána u těch obchodů, kdy kupující potřebuje zboží postupně (ne celé sjednané množství najednou). Např. „každý měsíc 200 tun“, „jednou týdně kamiónem 20 tun“, „jedno lodění 30 kusů strojů za 2 měsíce“ atd.

39


•


Dodací lhůta „na odvolávku“ dává kupujícímu možnost disponovat, odvolávat zásilky tehdy, když zboží potřebuje. Je to dodací lhůta nevýhodná pro prodávajícího a proto se doporučuje sjednávat postupnou dodací lhůtu tak, aby byl současně v kupní smlouvě sjednán konečný termín dodání buď celé zásilky nebo její části. Např. „na odvolávku s tím, že polovina dodávky bude odvolána do 30.6.2002 a celé sjednané množství do 30.11.2002“. V tomto případě musí mít prodávající sjednané množství zboží vyrobeno a připraveno k dodávce podle dispozic kupujícího.

•

Fixní dodací lhůta – je sjednávána pouze u těch obchodů, kde je fixní termín podmínkou uskutečnění prodeje zboží. V rámci autonomie vůle je možné konstruovat termíny jako fixní (např. uvedení termínu „14.5.2006 fix“) anebo jiným zjevným způsobem dát najevo fixní povahu termínu například ustanovením, že porušení termínu představuje závažné, podstatné porušení smlouvy. U fixní dodací lhůty jsou sjednány přísné sankce za její nedodržení. Při nedodržení fixní dodací lhůty může kupující od kupní smlouvy odstoupit, odstoupení ale může mít za následek vznik dalších škod, např. v tom, že si kupující zajistí zboží s promptní dodací lhůtou od jiného dodavatele a požaduje od původního dodavatele náhradu rozdílu ceny (nakoupit např. za vyšší cenu od náhradního dodavatele).

Obchody promptní Promptní, okamžité dodací lhůty tvoří menší podíl ze sjednávaných obchodů.

V kupní smlouvě se používají pro promptní obchody pojmy „ihned“, „promptně“, „ihned ze skladu“, rozumí se tím dodávka do 7 dnů od sjednání kupní smlouvy. V mnoha případech je promptní dodací lhůta vázána na vyšší cenu za zboží. Také nedodržení sjednané promptní dodací lhůty může mít nepříjemné následky pro prodávajícího. Vídeňská úmluva obsahuje regulaci některých otázek týkajících se doby dodání v článku 33. V souladu s ním je prodávající povinen zboží dodat: •

v den určený či určitelný dle smlouvy (čl. 33 odst. a)). V tomto případě je pouze systematicky znovu vyzdvižen princip autonomie vůle stran;

•

kdykoli během lhůty určené ve smlouvě či určitelné podle smlouvy (čl. 33 odst. b)), ledaže z okolností vyplývá, že tuto dobu určuje kupující. V tomto případě není termín dodání určen datem, ale časovou periodou mezi

40



daty (např. „k naložení září/říjen“, „v průběhu měsíce září 2000“). Přesný termín v průběhu lhůty určuje – pokud nevyplývá z okolností nic jiného – prodávající. Situaci, kdy volba termínu je dána kupujícímu, lze vyvodit u obchodu typu „FOB“, „FAS“ či „na odvolávku kupujícího“ apod., kdy kupující obstarává lodní dopravu a oznamujeme prodávajícímu loď, na kterou bude zboží naloženo; •

v době přiměřené po uzavření smlouvy (čl. 33 odst. c)) v ostatních případech. Komentáře v tomto případě stojí na stanovisku, že přiměřenost je dána konkrétními okolnostmi případu a na tom, co je v daném případě obvyklé. Termín zde v podstatě s těmito omezeními určuje prodávající, nesmí jej však nepřiměřeně protahovat. Filosofie tohoto ustanovení je dána tím, že pokud měl kupující zájem na určitém termínu, měl být uveden ve smlouvě. Výklad tohoto ustanovení je omezen souborem možností daných pro určení doby předchozími odstavci.28

b)

Určení způsobu dodání (dodací parita) Strany se mohou dohodnout, kde a jakým způsobem dojde k předání a převzetí

zboží, jak bude zboží přepravováno, kdo bude zajišťovat a kdo ponese náklady na přepravu a pojištění zboží během přepravy. Právě tyto otázky jsou detailně řešeny doložkami typu INCOTERMS, o nichž bylo pojednáno v kapitole 3.3.2. Mezinárodní vykládací pravidla. Nutno podotknout, že ustanoveními v kupní smlouvě ať už přímo nebo pomocí doložky INCOTERMS jsou dány pouze vztahy mezi prodávajícím a kupujícím, které pak mohou následně zakládat vztahy k ostatním subjektům, např. uzavřít pojistnou smlouvu s pojišťovnou, zasílatelskou smlouvu se speditérem nebo přepravní smlouvu s dopravcem.

c)

Určení dokladů, které má prodávající předat kupujícímu Vídeňská úmluva nestanovuje, jaké doklady mají být spolu se zbožím předány

kupujícímu. V praxi se při mezinárodní obchodní transakci používají některé z následujících dokumentů:

Inkasní, tzn. takové, které mohou být následně předloženy například u finančního ústavu s cílem inkasovat jejich protihodnotu u kupujícího, nebo jsou vyžadovány

28

Jako typický příklad lze uvést termín dodání „ihned“. Zde jde o určení v rámci čl. 33 a) či b), nikoli o určení v rámci článku 33 c) Vídeňské úmluvy, tedy znamená „ihned“ a nikoli ihned v době přiměřené pro uzavření smlouvy.

41



z důvodů celních. Je to například obchodní faktura představující ve své podstatě účet za zboží.

Dopravní, ověřují jednak uzavření přepravní smlouvy či jiné podobné smlouvy, převzetí zboží přepravcem a umožňující v některých případech držiteli disponovat s věcí. Jde pravidelně o konosamenty, potvrzení prvního lodního důstojníka o převzetí zásilky k přepravě, vydací list, říční náložný list, železniční nákladní list, silniční nákladní list, letecký nákladní list, speditérské potvrzení, poštovní podací lístek, dokumenty kombinované přepravy.

Skladovací, které jsou vystaveny na uskladněné zboží. Jde o potvrzení o převzetí zboží k uskladnění a skladní list.

Pojišťovací, osvědčující uzavření smlouvy. Jde o pojistku a pojistný certifikát (důkaz o druhu a výšce pojistného krytí).

Pomocné, které jsou vystaveny v důsledku předpisů některé ze zemí, které se obchodní transakce dotýká. Může jít o osvědčení o původu zboží (toto obyčejně vydává obchodní komora s udáním země, kde byl výrobek vyroben či plodina vypěstována), osvědčení o překročení hranice, celní faktura, konzulární faktura (některé země vyžadují fakturu na oficiálním formuláři pro veškeré dovážené zboží. Je možné jej obvykle získat na konzulátech dané země), osvědčení o prohlídce zboží (obvykle jej vydává nezávislá kontrolní organizace, nicméně vyžadována může být veřejnoprávními normami státu vývozu), balící list (podrobný seznam s uvedením váhy, objemu, obsahu a balení pro každý vývozní balík).

Ostatní, technická dokumentace, návody k používání zboží, prospekty.

d)

Určení způsobu a doby placení kupní ceny (platební podmínka) Při podpisu jsou velmi důležitou součástí platební podmínky, které by měly

uvádět minimálně následující údaje:

Měnu, v níž má být platba provedena, není-li již uvedena u kupní ceny.

Místo placení, které je ve smlouvě dáno obvykle uvedením adresy finanční instituce, u níž má být placeno. Prodávající by měl vyžadovat, aby se platba považovala za realizovanou tehdy, je-li celá částka na jeho účtu u banky.

Čas, do kdy má být zaplaceno. Existují v podstatě tři základní způsoby úhrady kupní ceny (ostatní jsou jejich kombinací): platba předem, platba při dodávce

42



zboží a platba po realizaci dodávky. Platba předem je výhodná pro prodávajícího, ale není typická pro mezinárodní obchod.

Prostředek realizace platby. Nejčastější formy placení jsou platba v hotovosti, hladká platba (placení převodem), směnka vlastní a cizí, akontace a dokumentární formy placení – dokumentární inkaso a akreditiv.

e)

Určení rozsahu záruky a délky záruční lhůty Prodávající nemá povinnost poskytnout záruku na prodávané zboží. Proto, má-li

být kupujícímu poskytnuta, je nutné ji ve smlouvě sjednat, popř. musí vyplývat z písemného projevu prodávajícího.

5.4. Povinnosti smluvních stran Práva a povinnosti smluvních stran vyplývají předně ze smlouvy samé, včetně zvyklostí, na kterých se dohodly, a praxe, kterou mezi sebou zavedly, dále z ustanovení Vídeňské úmluvy a z obecných zásad, na nichž úmluva spočívá. Teprve v případě, že na jejich základě nebude možno práva a povinnosti stran určit, bude aplikovatelný právní řád určený v souladu s ustanoveními mezinárodního práva soukromého. 5.4.1. Základní povinnosti prodávajícího a)

Dodat zboží (čl. 31 a násl. Vídeňské úmluvy) K zániku závazku musí prodávající splnit svoji povinnost včas a řádně. Je-li doba

plnění sjednána ve smlouvě, je prodávající povinen dodat zboží ve stanovený den nebo během stanovené lhůty. V případě, že není dodací lhůta sjednána, musí být zboží dodáno v přiměřené lhůtě po uzavření smlouvy29. Před stanovenou dobou může prodávající zboží dodat jen se souhlasem kupujícího. Ten má totiž právo předčasné plnění odmítnout. Aby dodání bylo řádné, musí prodávající dodat zboží v množství, jakosti a provedení, včetně uložení a balení, které odpovídá smlouvě. Pokud není ve smlouvě stanovena jakost, provedení ani v ní není určen způsob balení, musí zboží odpovídat účelu, pro který se obvykle používá, nebo účelu zvláštnímu, jestliže byl na něj prodávající upozorněn, resp. musí být obvyklým nebo přiměřeným způsobem zabaleno, a to s přihlédnutím ke způsobu přepravy. 29

Otázka doby dodání byla již rozebrána v kapitole č. 5.3. Nepodstatné části mezinárodní kupní smlouvy.

43



Mimo to prodávající nesmí dodat zboží, které je omezeno právem nebo nárokem třetí osoby, ledaže by s tím kupující souhlasil. V případě, že by šlo o práva opírající se o průmyslové nebo jiné duševní vlastnictví, nesmí jít o omezení, o němž by prodávající v době uzavření smlouvy věděl nebo nemohl nevědět, za předpokladu, že právo nebo nárok vyplývá z práva státu, kde zboží bude znovu prodáno nebo jinak použito, jinak z práva státu, kde má kupující místo podnikání. Povinnost prodávajícího dodat zboží nezatížené právy nebo nároky z průmyslového či jiného duševního vlastnictví se nevztahuje na případy, kdy kupující v době uzavření smlouvy o takovém právu nebo nároku věděl, popř. nemohl nevědět, nebo kdy prodávající postupoval podle technických plánů, výkresů či podobných podkladů, které mu poskytl kupující. Řádné plnění zahrnuje i dodání zboží na stanoveném místě. Není-li místo dodání sjednáno, je závislé na způsobu předání zboží kupujícímu. Pokud prodávající zajišťuje přepravu zboží pro kupujícího, je místem předání místo, kde první dopravce zboží přebírá. Jestliže prodávající přepravu nezajišťuje, je místem plnění místo, kde je zboží skladováno nebo vyráběno, pokud toto místo bylo oběma stranám při uzavření smlouvy známé, jinak místo podnikání prodávajícího v době uzavření smlouvy. b)

Zajistit přepravu zboží (čl. 32 Vídeňské úmluvy) Vídeňská úmluva stanoví, že v případě, kdy prodávající na sebe vzal povinnost

obstarat přepravu zboží, pokud tuto přepravu nebude zajišťovat vlastními dopravními prostředky, musí sám uzavřít smlouvy za účelem zajištění této přepravy do místa určení, a to obvyklými dopravními prostředky a za obvyklých podmínek. Prodávající tak může uzavřít smlouvu o přepravě věci buď vlastním jménem a na vlastní účet, pak bude vystupovat vůči dopravci jako odesilatel, nebo ji může uzavřít svým jménem na účet kupujícího jako zasilatel, nebo ji může uzavřít jménem kupujícího na jeho účet jako mandatář. Při předání zboží dopravci je prodávající povinen zboží zřetelně označit značkami, dopravními doklady nebo jinak, anebo zaslat kupujícímu oznámení o odeslání zásilky, které zboží určí. S přepravou zboží zpravidla souvisí povinnost pojistit přepravu, která může vyplývat buď přímo ze smlouvy, nebo ze zvolených dopravních podmínek, popř. i z obchodních zvyklostí zakotvených zejména v doložkách INCOTERMS. Obecná povinnost pojistit přepravu zboží není ve Vídeňské úmluvě dána.

44


c)


Odevzdat doklady (čl. 34 Vídeňské úmluvy) Doklady, které se vztahují ke zboží, je prodávající povinen předat v době, místě

a způsobem stanoveným ve smlouvě. Tyto dokumenty mohou být různého druhu a vztahovat se mohou k předmětu smlouvy přímo (návod na použití, osvědčení původu, osvědčení o kontrole jakosti) nebo nepřímo, tzn. k dodávce zboží (dokumenty související s přepravou) či k placení. Z pohledu funkce bylo již o dokladech pojednáno v kapitole č. 5.3. Nepodstatné části mezinárodní kupní smlouvy. Podle charakteru můžeme výše uvedené doklady rozdělit na doklady dispoziční a legitimační. Dispoziční dokumenty představují cenný papír, neboť představují zboží v něm uvedené. Majitel takového dokladu je oprávněn tímto zbožím disponovat. Převede-li jej na někoho (např. rubopisem), převádí tím na něho i vlastnictví tohoto zboží, které může být i na cestě. V praxi je takovým dokumentem především: konosament (bill of lading)30, říční náložný list, skladní list (warrant) a některých případech i vydací list (delivery order). Funkcí legitimačních dokumentů je doložit určité plnění (např. že zboží bylo odesláno na určitou adresu po železnici, letecky, poštou, že speditér obdržel určitou zásilku nebo odeslal určité zboží na danou adresu atd.) nebo se jimi odesílatel prokazuje dopravci, chce li provést např. změnu přepravní smlouvy, reklamovat ztracenou zásilku apod. K takovým dokladům patří druhopis železničního nákladního listu (CIM), nákladní list automobilové dopravy, podací lístek poštovní průvodky, potvrzení speditéra nebo letecký nákladní list. d)

Převést vlastnické právo (čl. 30 Vídeňské úmluvy, § 443 - 446 ObchZ) Převod vlastnického práva je pojmovým znakem kupní smlouvy, ale Vídeňská

úmluva ho neupravuje. Pokud se strany nedohodnou ve smlouvě, bude se otázka nabytí vlastnického práva posuzovat podle rozhodného práva, které si strany zvolí nebo které bude určeno pomocí kolizních norem.

30

Vzor konosamentu je uveden v Příloze č. 8

45



Jednotlivé právní řády váží okamžik přechodu vlastnického práva na různé okamžiky, nejčastěji spojované buď s odevzdáním (např. německé právo) věci nebo s uzavřením smlouvy (např. francouzské právo). K nabytí vlastnického práva ke zboží kupujícím podle ObchZ dochází zpravidla v okamžiku, kdy mu je zboží předáno. K nabytí může dojít také před předáním zboží, a to písemnou dohodou stran pod podmínkou, že předmět koupě je zboží jednotlivě určené31 nebo zboží určené podle druhu a v době přechodu vlastnického práva bude dostatečně označeno k odlišení od jiného zboží. Toto označení musí znát obě strany, pokud není dohodnuto, musí je prodávající kupujícímu sdělit. Pokud je sjednána výhrada vlastnického práva podle § 445 ObchZ, jenž opět musí mít písemnou podobu, kupující nabude vlastnického práva později. Nevyplývá-li z ujednání o výhradě vlastnického práva nic jiného, pak kupující nabývá vlastnictví úplným zaplacením kupní ceny. Kupující podle ObchZ získává vlastnické právo ke zboží i tehdy, pokud prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, s výjimkou případů, kdy kupující o této skutečnosti věděl. e)

Pečovat o zachování zboží (čl. 85 – 88 Vídeňské úmluvy) V případě, že je kupující v prodlení s převzetím zboží nebo je v prodlení

s placením kupní ceny a na ně je vázáno dodání zboží, je prodávající povinen o zboží, které má u sebe a se kterým může nakládat, pečovat tak, aby bylo řádně zachováno. Má přitom k tomuto zboží zadržovací právo, a to do doby, než mu kupující uhradí vynaložené přiměřené náklady. K opatřením k zachování zboží Vídeňská úmluva počítá např. uložení zboží ve skladišti třetí osoby na náklady kupujícího, pokud tyto náklady nebudou nepřiměřené, nebo prodej zboží účelným způsobem za předpokladu, že kupující je v nepřiměřeném prodlení a byl o úmyslu zboží prodat vyrozuměn. U zboží podléhajícího rychlé zkáze musí prodávající kupujícího na prodej upozornit, jen pokud je to možné.

31

Věc jednotlivá musí být odlišitelná od jiné věci, tedy může to být originál nebo věc druhová s individualizujícím znakem (např. vyraženým výrobním číslem).

46



5.4.2. Základní povinnosti kupujícího a)

Zaplatit kupní cenu (čl. 54 a násl. Vídeňské úmluvy) Kupující je povinen zaplatit kupní cenu ve výši stanovené výslovně nebo nepřímo

ve smlouvě. Pokud si ji strany vůbec neurčily, má se za to, že nepřímo určily kupní cenu odpovídající kupní ceně, která se všeobecně účtovala v době uzavření smlouvy za takové zboží za srovnatelných okolností v příslušném odvětví. Povinnost zaplatit kupní cenu zahrnuje nejen přímé zaplacení kupní ceny, ale i povinnost učinit všechna opatření, které smlouva nebo právní předpisy stanoví k tomu, aby se zaplacení dlužné částky mohlo uskutečnit a uskutečnilo. Jde např. o povinnost otevřít akreditiv, získat devizové povolení, vystavit směnku apod. K vlastnímu zaplacení kupní ceny musí dojít v souladu se smlouvou včas a řádně, tzn. způsobem a v místě, které vyplývají ze smlouvy. Otázka provedení placení kupní ceny je pravidelně zakotvena v platební podmínce, kterou jsem se zabýval již v kapitole č. 5.3. Nepodstatné části mezinárodní kupní smlouvy. Není-li dohodnuta doba placení, je podle Vídeňské úmluvy kupující povinen zaplatit v okamžiku, kdy mu prodávající umožní nakládat se zbožím nebo s doklady, které takovéto nakládání se zbožím umožňují. Povinnost zaplatit kupující nemá, dokud nemá možnost zboží si prohlédnout, pokud způsob placení či postup při dodávce, které si strany dohodly, tomu neodporuje. Povinnost platit kupní cenu je přímá, tzn. že k placení nemusí být kupující vyzýván. Pokud není ve smlouvě stanoveno místo placení, pak je nutné platit v místě podnikání prodávajícího nebo, dochází-li k placení proti dokumentům, v místě, kde mají být dokumenty odevzdány. Změny místa podnikání prodávajícího jdou k jeho tíži a ten nese i rizika s tím spojená. b)

Zboží převzít a prohlédnout (čl. 60 Vídeňské úmluvy) Součástí převzetí zboží je nejen jeho faktické převzetí, resp. převzetí dokladů,

které umožňují nakládání se zbožím, ale i provedení dalších úkonů, které lze od kupujícího rozumně očekávat k tomu, aby prodávající mohl zboží dodat, např. určit dodatečně vlastnosti zboží, stanovit dispozice nutné k přepravě typu jmenování lodi či určení přepravce, získat dovozní povolení apod. Místo a doba převzetí zboží jsou řešeny dodací podmínkou, jedná se tak o zrcadlové zobrazení povinnosti prodávajícího dodat zboží.

47



Pokud smlouva nestanoví něco jiného, je kupující povinen zboží prohlédnout, popř. zajistit jeho prohlídku v době co nejkratší. U dopravovaného zboží může být prohlídka odložena až do dojití zboží do místa určení. c)

Pečovat o zachování zboží Je pochopitelné, že kupující je povinen převzít zboží jedině tehdy, jestliže

prodávající splní svoji povinnost odevzdat zboží v souladu s ustanovením smlouvy, popř. zákonných ustanovení. V případě, že prodávající tuto povinnost nesplní, vzniká kupujícímu povinnost učinit opatření nutná k zachování zboží. Pokud může se zbožím v místě určení nakládat a uplatnit právo zboží odmítnout, je kupující povinen zboží na účet prodávajícího převzít. Tuto povinnost nemá, jestliže by s převzetím byla spojena povinnost zaplatit kupní cenu nebo nepřiměřené obtíže a výlohy. Převezme-li kupující zboží, má k němu zadržovací právo, a to do doby, než prodávající uhradí vynaložené přiměřené náklady. Shodně s úpravou opatření k zachování zboží ze strany prodávajícího i kupujícího je v jejich rámci oprávněn uložit zboží ve skladišti třetí osoby na náklady prodávajícího nebo zboží účelným způsobem prodat.

5.5. Práva smluvních stran plynoucí z porušení kupní smlouvy Vídeňská úmluva poskytuje kupujícímu v případě porušení smluvních povinností prodávajícím možnost volby mezi uplatněním následujících nároků:

nárok na plnění, k němuž byl prodávající povinen,

nárok na náhradní plnění (náhradní zboží výměnou za vadné),

nárok na odstranění vady opravou,

nárok na slevu z ceny, který je možno uplatnit pouze v případě vadného plnění,

nárok na odstoupení od smlouvy, v případě podstatného porušení smlouvy,

nárok na náhradu škody, kterou může kupující vedle výše uvedených nároků uplatnit vždy. Oproti tomu má prodávající při nesplnění povinnosti kupujícím paletu nároků

podstatně jednodušší, což je dáno tím, že kupující má podle Vídeňské úmluvy méně základních povinností. V případě, že kupující poruší některou svou povinnost vyplývající z kupní smlouvy či z ustanovení Vídeňské úmluvy, má prodávající právo:

požadovat poskytnutí plnění, k němuž je kupující povinen,

odstoupit od kupní smlouvy,

48



provést místo kupujícího specifikaci zboží, pokud podle smlouvy měl kupující tuto specifikaci provést, a ani po dodatečné lhůtě ji neprovedl,

požadovat náhradu škody, kterou může vedle výše uvedených nároků uplatnit vždy. Smluvním stranám dále Vídeňská úmluva dává možnost požadovat úroky

z prodlení32, které se váží na opoždění s placením jakékoliv peněžité částky, např. vlastní kupní ceny, vracení kupní ceny nebo náhrady škody. Porušením povinností vyplývajících z kupní smlouvy vzniká smluvním stranám odpovědnost, která může být odpovědností za prodlení, za vady a za škodu.

5.5.1. Odpovědnost za prodlení Prodávající nese odpovědnost za prodlení, pokud nedodá zboží nebo doklady ve sjednané nebo přiměřené lhůtě. Nejedná-li se o fixní smlouvu, prodlením závazek prodávajícího dodat zboží nebo doklady nezaniká. Ten trvá do doby, než dojde k jeho zániku jinak, např. odstoupením od smlouvy nebo dohodou stran. Kupující má právo stanovit prodávajícímu dodatečnou přiměřenou lhůtu pro splnění jeho povinnosti. Během ní není oprávněn od smlouvy odstoupit, ledaže mu prodávající sdělí, že ani během této lhůty svoji povinnost nesplní. Pokud v důsledku prodlení vznikne kupujícímu škoda, má právo na její náhradu. Právo kupujícího na náhradu škody není dotčeno ani tím, že odstoupí od smlouvy. Kupující může být v prodlení zejména s placením kupní ceny. V takovém případě má prodávající právo na zaplacení úroků z prodlení. Jejich výši ani podpůrně Vídeňská úmluva nestanoví. Proto pokud by nebyla stanovena ve smlouvě, určovala by se jejich výše podle rozhodného práva, jímž by se řídila kupní smlouva. Vedle úroků z prodlení má prodávající právo na náhradu škody.

5.5.2. Odpovědnost za vady Odpovědnost za vady vzniká, jestliže prodávající dodá vadné zboží, přičemž vady mohou být faktické nebo právní. Přitom není rozhodující, zda prodávající vadnost zboží zavinil či nikoli, jde tedy o odpovědnost objektivní.

32

Úroky z prodlení bývají stanoveny zákonem nebo úrokovými sazbami finančních institucí v určitém místě a čase. Vzhledem k dispozitivnosti upravujících obvykle tento institut mohou být určeny stranami samými.

49



Zboží má faktické vady, jestliže neodpovídá co do množství, jakosti, provedení a balení určení uvedenému ve smlouvě, jinak jestliže se nehodí pro účely, pro něž se zpravidla používá, nebo pro účely zvláštní, pokud na ně byl prodávající výslovně nebo i nepřímo upozorněn při uzavření smlouvy. Stejně tak je zboží vadné, pokud jeho uložení nebo balení není provedeno obvyklým způsobem nebo způsobem přiměřeným. Koupě se může uskutečnit i podle vzorku nebo předlohy. V takovém případě je zboží vadné, jestliže nemá vlastnosti zboží, které prodávající předložil kupujícímu jako vzorek nebo předlohu. Právní vady má zboží v případě, kdy je omezeno právy nebo nároky třetích osob. Prodávající nenese odpovědnost za ty vady zboží, o kterých kupující v době uzavření smlouvy věděl nebo o kterých nemohl nevědět. Rozhodným okamžikem pro posouzení vad zboží je okamžik přechodu nebezpečí škody na zboží z prodávajícího na kupujícího. Přechod nebezpečí je ve Vídeňské úmluvě pojímán jako přechod nebezpečí s placením kupní ceny. Na něm totiž může záviset, zda kupující zaplatí úplnou cenu, přestože zboží je ztracené či poškozené, anebo zda prodávající nesplnil smlouvu, přestože zboží vyexpedoval v pořádku a včas. Tento okamžik je podle Vídeňské úmluvy, pokud si strany nestanoví něco jiného, závislý na způsobu dodání zboží. Jestliže kupní smlouva zahrnuje přepravu, přechází nebezpečí na kupujícího v okamžiku a v místě předání zboží prvnímu dopravci, nebo v případě, že je prodávající povinen dodat zboží dopravci na určeném místě, přechází nebezpečí na kupujícího předáním zboží dopravci na tomto místě. Podmínkou je, že zboží je jasně určeno pro účely smlouvy, např. označením na něm samém, v dopravních dokladech či ve zprávě pro kupujícího. Jde-li o zboží, které je v době prodeje přepravováno, je okamžikem přechodu nebezpečí okamžik uzavření smlouvy, popř. okamžik předání zboží dopravci, pokud to vyplývá z okolností případu a dopravce vystavil dokumenty prokazující smlouvu o přepravě. V ostatních případech je okamžikem přechodu nebezpečí doba, kdy kupující převezme zboží, resp. kdy je mu dáno k dispozici, jestliže je s převzetím v prodlení. Za vady, které vzniknou po okamžiku přechodu nebezpečí, odpovídá prodávající v případě, že na zboží poskytl záruku, nebo v případě, že vada je způsobena porušením některé jeho povinnosti. Regulaci přechodu nebezpečí obsahuje i nejčastěji používaná norma u dodací podmínky – INCOTERMS. 50



5.5.3. Nároky z odpovědnosti za vady Nároky kupujícího jsou závislé na ujednání stran a podle Vídeňské úmluvy na povaze porušení povinností. V případě vad množství má kupující právo požadovat dodání chybějícího množství nebo může od smlouvy odstoupit. Je-li dodáno větší množství, má právo přebytečné množství odmítnout. Pokud je přijme, je kupující povinen za ně zaplatit cenu odpovídající poměru k ceně stanovené smlouvou. U vad jakosti a provedení, mají-li charakter podstatného porušení smlouvy33, má kupující podle Vídeňské úmluvy právo požadovat náhradní zboží, opravu (obojí za předpokladu, že tento požadavek uplatní současně s oznámením vad nebo v přiměřené době po tomto oznámení), slevu z ceny nebo může odstoupit od smlouvy. Pokud si strany nesjednají výši slevy, řídí se poměrem mezi hodnotou zboží, kterou by mělo v době dodání zboží bez vad, a hodnotou, kterou mělo skutečně dodané zboží. V případě, že prodávající vady odstraní nebo kupující odmítne plnění, které mu prodávající v souladu se smlouvou nebo Vídeňskou úmluvou nabídne, ztrácí právo na slevu. Odstoupit od smlouvy může kupující ihned, resp. v přiměřené lhůtě, kdy se dozvěděl o porušení povinností. Je-li vadným plněním smlouva porušena nepodstatným způsobem, je kupující podle Vídeňské úmluvy oprávněn požadovat opravu, slevu nebo může od smlouvy odstoupit, avšak až po uplynutí dodatečné přiměřené lhůty k plnění, resp. k odstranění vad, popř. zaplacení slevy.

5.5.4. Oznámení vad – reklamační režim Pro případy, kdy by v budoucnu mohlo dojít k porušení plnění, je vhodné mít předem vyjasněnu otázku postupu při vytýkání zjištěných vad zboží. Strany by měly mít ujasněno:

kdy má být zboží prohlédnuto a vada zjištěna, pravidelně se zde rozlišuje mezi vadami zjevnými a skrytými,

kdy má být zjištěná skutečnost nejpozději oznámena prodávajícímu,

jaký obsah a formu by mělo mít toto oznámení.

33

Rozlišení porušení na podstatné a nepodstatné může být buď s využitím smluvní volnosti dle čl. 6 výslovně uvedeno ve smlouvě označením určitého plnění jako plnění pro stranu významného, jehož porušení je porušením podstatným, nebo s využitím čl. 25 Vídeňské úmluvy, kdy je porušení smlouvy jednou ze stran podstatné, jestliže způsobuje takovou újmu druhé straně, že ji ve značné míře zbavuje toho, co tato strana je oprávněna očekávat podle smlouvy, ledaže strana porušující smlouvu nepředvídala takové důsledky a ani rozumná osoba v tomtéž postavení by je nepředvídala za týchž okolností.

51



Při nespecifikování reklamačního režimu smluvními stranami Vídeňská úmluva obecně stanoví, že předpokladem pro zachování práv z odpovědnosti za vady je včasné oznámení vad prodávajícímu. Kupující je povinen vady a jejich povahu oznámit ve sjednané lhůtě, jinak bez zbytečného odkladu pro jejich zjištění, nejpozději však do dvou let od předání zboží kupujícímu. Tato dvouletá doba musí být ovšem v souladu se smluvní zárukou, kterou Vídeňská úmluva nereguluje. Zahrnuje-li smlouva přepravu, může být prohlídka odložena až do doby, kdy zboží dojde do místa určení. Je-li zboží během přepravy směrováno do jiného místa určení nebo je kupujícímu znovu odesláno, aniž by měl možnost si je prohlédnout, přičemž prodávající v době uzavření smlouvy o tomto věděl nebo měl vědět, může být prohlídka odložena až do doby, kdy zboží dojde do nového místa určení. Lhůta k oznámení vad má charakter lhůty prekluzívní (propadné), tzn. že jejím marným uplynutím právo kupujícího zaniká. Výjimku Vídeňská úmluva stanoví pro případ, že kupující nezašle oznámení včas z omluvitelných důvodů. V takovém případě jsou však jeho nároky omezeny, neboť má právo požadovat pouze slevu z ceny nebo náhradu skutečné škody, nikoli ušlého zisku. To neplatí v případě, kdy prodávající věděl nebo mohl vědět o skutečnostech, které se týkají vad zboží, a nesdělil je kupujícímu. Z výše uvedeného vyplývá, že režim reklamace dle Vídeňské úmluvy je mírně výhodnější pro kupujícího. Z pohledu prodávajícího se jeví vhodné přesně stanovit lhůtu pro reklamaci vad zjevných, pokusit se o zkrácení doby pro reklamaci vad skrytých (pochopitelně v souladu s rozsahem smluvní záruky), vymezit obsah reklamace a stanovit, že reklamace musí být písemná například formou doporučeného dopisu (u rychle zkazitelného zboží pochopitelně jinou, rychlejší formou). Ústředním bodem je ovšem přejímka a prohlídka zboží. Té by měla být věnována zvláštní pozornost. Neseriozní kupující může využít nezkušenosti prodávajícího, zboží je odesláno, a je-li kupní cena placena až po odeslání a navíc například hladkou platbou, oznámí prodávajícímu zjištěné vady (někdy už je věc zamontována, dále prodána atd.) a z tohoto titulu uplatní slevu z kupní ceny. Pro případ sporného řízení je pak vhodné, aby měl prodávající nejen vnitropodnikové dokumenty týkající se kvality zboží, ale i přejímací protokoly podepsané oprávněným zástupcem kupujícího, ve smlouvě dohodnuté zkoušky určitými laboratořemi atd..

52



5.5.5. Odpovědnost za škodu Odpovědnost za škodu vzniká jako obecný následek porušení povinnosti smluvní stranou, jestliže v příčinné souvislosti s nesplněním povinnosti vzniká druhé straně škoda (majetková újma). Odpovědnost za škodu je podle Vídeňské úmluvy odpovědností objektivní, tzn. lze se jí zprostit jen v případě, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost34. Za takové okolnosti Vídeňská úmluva pokládá překážky, které povinná strana nemohla ovlivnit a které nebylo možné rozumně předpokládat v době uzavření smlouvy, nebo které nemohla odvrátit anebo překonat. Odpovědnost je vyloučena jen po dobu, po kterou překážka trvá. Strana, u níž překážky plnění vznikly, je povinna je oznámit druhé straně, včetně účinků, které mají na plnění, jinak odpovídá za škodu, která vznikne v důsledku neoznámení. Náhrada škody zahrnuje náhradu skutečné škody a ušlého zisku, pokud smlouva nebo Vídeňská úmluva nestanoví něco jiného. Přitom náhrada škody nezahrnuje škodu nepředvídatelnou, tzn. škodu, kterou strana porušující smlouvu nepředvídala nebo nemohla předvídat, s ohledem ke skutečnostem, o nichž věděla či musela vědět, jako možný důsledek porušení smlouvy. Rozsah náhrady škody je speciálně Vídeňskou úmluvou upraven pro případ odstoupení od smlouvy, a to s ohledem na to, zda po něm došlo k náhradnímu obchodu (prodeji nebo nákupu) či nikoli. Jestliže se náhradní obchod uskutečnil přiměřeným způsobem a v přiměřené době, může oprávněná strana požadovat především úhradu rozdílu mezi cenou stanovenou ve smlouvě a cenou dohodnutou v náhradním obchodě. Pokud k náhradnímu obchodu nedošlo, je základem náhrady škody rozdíl mezi cenou sjednanou ve smlouvě a běžnou cenou platnou v době odstoupení od smlouvy. Oprávněná strana má kromě toho právo na náhradu i jiné škody vzniklé porušením povinnosti druhou stranou.

5.5.6. Ohrožení plnění smlouvy Vedle situací, kdy došlo k porušení smlouvy existují i situace, kdy sice k porušení doposud nedošlo, nicméně je s určitou mírou pravděpodobnosti zřejmé, že k němu 34

Pro okolnosti vylučující odpovědnost se vžil termín „vyšší moc“ (force Majere, Act of God, Höhere Gewalt apod.), využívaný samotnou mezinárodní praxí. Mezinárodní obchodní komora v Paříži navrhla vzorovou doložku o okolnostech považovaných za vyšší moc (publikace č. 421), kterou je možné odkazem začlenit do smlouvy.

53



v kratším či delším časovém úseku dojde. Strana má právo pozastavit plnění svých povinností, jestliže po uzavření smlouvy vyjde najevo, že druhá strana nesplní podstatnou část svých povinností, a to v důsledku vážné nezpůsobilosti poskytnout plnění nebo nedostatku úvěruschopnosti či v důsledku chování při přípravě plnění smlouvy nebo v průběhu jejího plnění. V takovém případě má prodávající právo zabránit předání zboží kupujícímu, i když kupující má doklady, které ho opravňují k vydání zboží, např. náložný list. Strana, která pozastavila plnění, je povinna o tom druhou stranu okamžitě informovat. Jestliže strana, které bylo pozastavení plnění oznámeno, poskytne přiměřené zajištění plnění svých závazků, je strana, která plnění pozastavila, povinna v něm pokračovat.

5.6. Zánik smlouvy Ze způsobů, jimiž může kupní smlouva zaniknout, upravuje Vídeňská úmluva pouze splnění a odstoupení od smlouvy. Ostatní způsoby by se řídily právním řádem státu, který je právem rozhodným.

Zánik splněním K zániku kupní smlouvy splněním dojde, pokud všechny povinnosti obou

smluvních stran byly splněny řádně a včas.

Odstoupení od smlouvy Odstoupení od smlouvy způsobuje zánik povinností stran podle smlouvy,

s výjimkou nároku na náhradu škody, ustanovení upravujících práva a povinnosti stran pro případ odstoupení od smlouvy a ustanovení týkajících se řešení sporů. Jestliže před dobou plnění smlouvy je zřejmé, že jedna strana smlouvu podstatně poruší, má druhá strana právo od smlouvy odstoupit. Pokud je to časově možné, je strana, která od smlouvy chce odstoupit, povinna o tom druhou stranu vyrozumět. Vyrozumění není nutné, jestliže druhá strana před tím prohlásila, že své povinnosti nesplní. V případě, že došlo před odstoupením od smlouvy k plnění, je strana, která smlouvu zcela nebo zčásti splnila, oprávněna požadovat vrácení poskytnutého plnění. Jde-li o vrácení peněžitého plnění, musí být zaplacená částka vrácena spolu s úroky.

54



Kupující nemůže od smlouvy odstoupit, jestliže nemůže zboží vrátit v podstatě ve stavu, v jakém je obdržel. To neplatí v případě, kdy nemožnost vrátit zboží v původním stavu není způsobena jeho jednáním či opomenutím, dále, jestliže zboží či jeho část byla zničena nebo znehodnocena v důsledku jeho prohlídky anebo jestliže zboží nebo jeho část byla prodána, spotřebována či pozměněna při obvyklém použití dříve, než vady byly nebo měly být objeveny.

5.7. Platební a zajišťovací prostředky v mezinárodním obchodě Aby bylo možno si zvolit adekvátní typ zajištění zaplacení kupní ceny i zajištění neplatebních závazků dlužníka, stručně uvedu v této kapitole základní charakteristiky nejpoužívanějších platebních a zajišťovacích instrumentů používaných v souvislosti s mezinárodní kupní smlouvou a poukážu na hlavní rozdíly mezi nimi, které ovlivňují jejich použití. Níže uvedené instituty nejsou upraveny ustanoveními Vídeňské úmluvy a při jejich aplikaci je nutné vzít v úvahu znění národních právních předpisů rozhodného práva. a)

Hladký plat Hladký plat je bez-závazkový, nedokumentární platební instrument. Mluvíme

o něm tam, kde jde o provedení platebního příkazu klienta ve prospěch jiného klienta nebo klienta jiné banky35, neobsahuje bankovní závazek ani vazbu na dokumenty. Připsáním na účet beneficienta (příjemce platby) se stává hladký plat definitivním a nelze jej bez souhlasu beneficienta stornovat. Hladkého platu se používá při placení části kupní ceny předem tzv. akontace. Jejím účelem je omezit riziko prodávajícího z odstoupení od smlouvy. b)

Směnka a šek (zákon č. 191/1950 Sb.) Platba pomocí směnky36 je v ČR regulována zákonem směnečným a šekovým

č. 191/1950 Sb., který vychází z tzv. ženevských konvencí o směnce a šeku. Tyto konvence sjednocením směnečného práva pozitivně ovlivnily použití směnky 35

Pokud je sjednávána platební podmínka spojená s bezhotovostním platebním stykem, prodávající i kupující by měli mít účty v bankách, které jsou členem systému SWIFT, aby nedocházelo ke zbytečným prodlevám v platbách. 36 Cizí směnku (tratu) lze charakterizovat jako bezpodmínečný příkaz výstavce směnky (trasanta) adresovaný jiné osobě (směnečníkovi), aby uhradila směnečnému věřiteli (remitentovi) určitou peněžitou částku. Směnka vlastní představuje bezpodmínečný písemný příslib výstavce zaplatit směnečnému věřiteli (remitentovi) určitou peněžitou částku.

55



v mezinárodním obchodním styku zejména v zemích kontinentální Evropy avšak v angloamerické právní oblasti přijaty nebyly. Směnka je poměrně nedokonalý způsob omezení inkasního rizika, proto se v mezinárodním obchodě pro zlepšení bonity směnky často používá směnečný aval, při kterém se za směnečného dlužníka zaručuje třetí osoba - zpravidla banka. Šek lze charakterizovat jako platební příkaz, kterým výstavce přikazuje své bance (šekovníkovi) uhradit

majiteli

šeku

určitou

peněžní

částku.

Nejkvalitnějším

a v mezinárodním obchodě velmi spolehlivým instrumentem je šek bankovní, kde výstavcem šeku je banka. Šek i směnka jsou cenným papírem. c)

Dokumentární inkaso (§ 697 - 699 ObchZ) Dokumentární inkaso je bez-závazkový, dokumentární platební instrument často

používaný v mezinárodním obchodě, známý pod zkratkou D/P (dokumenty proti placení) nebo D/A (dokumenty proti akceptaci směnek). V porovnání s dokumentárním akreditivem je výhodnější pro kupujícího. Prodávající při ní předkládá bance dokumenty a pověřuje ji, aby obstarala jejich předání kupujícímu proti zaplacení kupní ceny nebo akceptaci směnky. Pokud je součástí dokumentů konosament, náložný list nebo jiný doklad představující dispoziční právo ke zboží, dopravce zásilku příjemci bez předložení přepravního dokumentu nevydá. Exportér při této platební podmínce odešle zboží a nese riziko, že dovozce dokumenty odmítne převzít a také zaplatit. Prodávajícímu by v takovém případě zůstalo zboží, které by mohl dopravit zpět, uskladnit na účet kupujícího, prodat třetí osobě atd. V České republice je dokumentární inkaso upraveno v obchodním zákoníku, ale v mezinárodním styku se banky zpravidla řídí Jednotnými pravidly pro inkasa, která byla vydána Mezinárodní obchodní komorou v roce 1995 v Paříži. Nejsou však obecně závazným dokumentem, nabývají závaznosti pouze pokud se příkazce v inkasní instrukci na tato pravidla odvolá. d)

Dokumentární akreditiv (§ 682 – 691 ObchZ) Dokumentární akreditiv je závazkový, dokumentární platební instrument.

Zjednodušeně jej lze charakterizovat jako závazek banky poskytnout pověřenému (beneficientovi, zpravidla prodávajícímu) plnění stanovené v akreditivu, pokud beneficient předloží včas požadované dokumenty a splní veškeré akreditivní podmínky. Banka vystavuje akreditiv na pokyn příkazce, resp. žadatele o akreditiv (zpravidla 56



kupujícího) a podle jeho instrukcí. Akreditivem tak získává prodávající platební závazek další osoby – banky. Otevření neodvolatelného dokumentárního akreditivu37 u spolehlivé banky může být pro vývozce dostatečným zajištěním placení. Pokud si prodávající a kupující ujednají způsob placení kupní ceny dokumentárním akreditivem, kdy kupující je povinen zajistit otevření akreditivu bankou ve prospěch prodávajícího, v kupní smlouvě by pak mělo být dohodnuto, že prodávající je povinen odeslat zboží, které je jejím předmětem, až v okamžiku, kdy mu banka sdělí, že v jeho prospěch otevřela akreditiv. Vývozce pověřený z akreditivu má neprodleně prozkoumat, zda jsou podmínky akreditivu v souladu s kupní smlouvou. Při nesouladu mezi akreditivními podmínkami a kontraktem může exportér žádat kupujícího o změnu podmínek akreditivu. Pro dovozce je akreditiv většinou méně výhodný. Banka, která je požádána o vystavení akreditivu, se má zavázat k akreditivnímu plnění, a proto zkoumá platební schopnost žadatele o akreditiv podobně, jako by mu poskytovala úvěr. Ve vztahu k prodávajícímu může kupující chránit své zájmy především tím, že v žádosti o otevření akreditivu bude vhodným způsobem formulovat akreditivní podmínky. Například splnění dodací lhůty datem vystavení přepravního dokumentu, dodržení kvality předložením vhodného dokumentu (například certifikátu o jakosti) apod. Toho, aby akreditiv odpovídal konkrétním potřebám dané obchodní transakce a zájmům smluvních stran, lze dosáhnout vhodným výběrem druhu akreditivu a volbou jeho podmínek. Např. revolvingový akreditiv je vhodný pro obchodní vztahy, které se uskutečňují pravidelně v průběhu delšího časového období, podle sjednaných kritérií (uplynutí doby, vyčerpání částky apod.) se akreditivní částka obnovuje na původní výši. Akreditiv je v ČR definován v § 682 – 691 ObchZ. V řadě zemí však akreditiv zákonem upraven není.V mezinárodním styku se banky zpravidla řídí publikací č. 500 vydanou Mezinárodní obchodní komorou v Paříži v roce 1993, nazvanou „Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy“. Pravidla nemají povahu právní normy, jsou však bankami dodržována a závaznosti nabývají tím, že se na ně banky v akreditivech odvolávají.

37

Akreditiv neodvolatelný představuje pevný závazek vystavující banky. Neodvolatelný akreditiv může být měněn jen se souhlasem všech zúčastněných stran. Podle jednotných zvyklostí by akreditiv měl jasně uvádět, zda je odvolatelný či neodvolatelný. Pokud tento údaj chybí, jedná se v souladu s poslední verzí Jednotných pravidel a zvyklostí ICC (i v souladu s českým obchodním zákoníkem) o akreditiv neodvolatelný. Akreditiv odvolatelný lze změnit nebo zrušit v době platnosti bez vědomí pověřeného, a proto neposkytuje beneficientovi dostatečnou jistotu. Používá se pouze výjimečně.

57


e)


Výhrada vlastnického práva (§ 445 ObchZ) Obsahem výhrady vlastnického práva je odložení nabytí vlastnického práva až do

doby, kdy kupující splní své povinnosti z kupní smlouvy, zpravidla až do doby, kdy úplně zaplatí dohodnutou kupní cenu. Výhrada vlastnického práva umožňuje prodávajícímu, aby v případě, že kupující nezaplatí kupní cenu a on odstoupí od kupní smlouvy, požadoval vrácení prodaného zboží, a to jak od kupujícího, tak na základě svého stále trvajícího vlastnického práva vlastnickou žalobou také od třetích osob, u kterých se zboží nachází38. Z hlediska ekonomického je nutno vzít v úvahu při využití tohoto institutu též vznik dalších nákladů (skladovací, přepravní atd.). Stěží lze použít také u zboží, které je určeno k rychlé spotřebě. Výhodou výhrady vlastnického práva je zejména skutečnost, že v případě konkurzu kupujícího se úvěrované zboží nestává součástí konkurzní podstaty. f)

Bankovní záruka (§ 313 – 322 ObchZ) V řadě případů může být jednou ze stran požadována bankovní záruka, která

představuje jednostranný závazek vystavující banky, že zaplatí příjemci záruky do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny v případě, když určitá třetí osoba (dlužník) nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině. Je vystavována jako neodvolatelná a bez souhlasu příjemce ji nelze zrušit nebo změnit. Podle Janatky (2003, Dovozní obchodní případ, str. 84) jsou rozlišovány bankovní záruky na platební, které zajišťují závazek dlužníka za peněžité plnění (např. úhrada kupní ceny) a neplatební, z nichž jsou nejčastější: záruka za nabídku (bid bond) poskytující jistotu o úmyslu strany podávající nabídku, že podepíše smlouvu, bude-li její nabídka přijata, nebo akontační záruka (advance payment guarantee) zavazující banku uhradit částku odpovídající plnění, které poskytl věřitel dlužníkovi (např. zaplatil za dodávku předem), když dlužník nesplnil podmínky kontraktu (např. dodal zboží v nesprávné kvalitě či množství), nebo záruku za provedení (performance guarantee) poskytující zajištění proti straně, které byla smlouva zadána v případě, že by nesplnila svoje závazky. V právním

systému

České

republice

je

bankovní

záruka

definována

v § 313 ObchZ. Ten mimo jiné stanoví, že bankovní záruka musí mít vždy písemnou 38

Možnost sjednat výhradu vlastnického práva je omezena jen na ty země, kde právní řády sjednání této podmínky umožňují. Někdy je předepsána zvláštní forma pro sjednání výhrady vlastnictví, např. notářské listy.

58



formu, je sjednána na určitou dobu a její plnění je vždy v peněžité formě. Podle § 319 ObchZ banka plní svůj závazek z bankovní záruky pouze tehdy, když k tomu byla písemně vyzvána věřitelem, který musí zároveň předložit i dokumenty uvedené v záruční listině, bylo-li jimi plnění z bankovní záruky podmíněno. Pokusy o všeobecné sjednocení a používání pravidel u záruk jsou více méně neúspěšné a jednotlivé země dávají přednost aplikaci národních právních úprav, které bývají v různých zemích značně rozdílné, např. v USA není znám pojem „záruka“, a tak její funkci zastává Stand-by akreditiv39. g)

Smluvní pokuta (§ 544 - 545 ObčZ, § 300 – 302 ObchZ) Ve smlouvách nejen s mezinárodním prvkem, ale i ve smlouvách vnitrostátních,

se pravidelně setkáváme s tím, že strany se snaží zajistit plnění závazků tím, že přímo ve smlouvě uvádějí předem vymezené částky nebo jiná plnění, která je věřitel oprávněn žádat v případech, kdy dlužník neplní řádně anebo vůbec své povinnosti. Tyto částky jsou obvykle nazývány penále, smluvní pokuty, paušalizované náhrady škody, cenové redukce, garance plnění atd. Pro kalkulaci peněžní sumy se ve smlouvě využívá různých technik – procentuální vyjádření sumy nebo pevně určená částka, případně různé jejich varianty. Mohou se vztahovat jak k operaci jako celku, tak i k jednotlivým povinnostem. Smluvní pokuta plní především funkci sankční, kterou zajišťuje aby smluvní závazky byly splněny. Dlužník není zproštěn zaplacením smluvní pokuty své povinnosti splnit závazek, který byl zajištěn smluvní pokutou. Tato sankce se může uplatnit vedle náhrady škody, pokud je tak sjednáno. Další funkcí smluvní pokuty je poskytnutí náhrady škody věřiteli pro případ nesplnění smluvní povinnosti dlužníkem. Jde o dohodu o paušalizované náhradě škody a pokud si strany nedohodly něco jiného, nemá kupující právo požadovat vedle smluvní pokuty náhradu škody a to ani v případě, že škoda je vyšší než smluvní pokuta. Vídeňská úmluva neupravuje přímo problematiku smluvní pokuty. V roce 1983 bylo zpracováno v rámci komise UNCITRAL doporučení „Uniform Rules on Contract Clauses form an Agreed Sum due upon Faileure of Performance“, které by se mohlo stát součástí smlouvy na základě odkazu, v praxi se však nepoužívá. Proto se otázka 39

Stand-by akreditiv je závazkový, dokumentární zajišťovací instrument. Jde v podstatě o záruku ve formě akreditivu, tzn. její uplatnění (čerpání) je vázáno na předložení tzv. negativních dokumentů, svědčících o neplnění. Jde např. o prohlášení beneficianta (dodavatele), že odběratel nezaplatil, s přiloženou kopií příslušné nezaplacené faktury.

59



smluvní pokuty řeší vedle obchodních zvyklostí ustanovením právního řádu, který je právem rozhodným. Pro jednotlivé právní řády jsou společné v těchto otázkách pravidelně tyto zásady:

smluvní charakter klauzule,

dlužník se může vyvinit, jestliže prokáže, že porušení nastalo z důvodů, za které nenese odpovědnost. Podle českého právního řádu se smluvní pokutou rozumí peněžitá částka, kterou

je dlužník povinen věřiteli zaplatit, pokud poruší smlouvou stanovenou povinnost, k jejímuž zajištění byla pokuta písemně sjednána. Dlužník je povinen smluvní pokutu zaplatit bez ohledu na to, zda porušení povinnosti zavinil či nikoli. Nepřiměřenou výši pokuty může soud snížit a to až do výše škody, která vznikla v důsledku porušení smluvní povinnosti. h)

Faktoring a forfaiting Podstatou mezinárodního faktoringu je globální prodej krátkodobých pohledávek

vyplývajících z exportu zboží specializované faktoringové společnosti s cílem zajištění včasného a řádného inkasa. Pokud je smlouva o faktoringových službách uzavřena, dodává vývozce zboží zahraničním odběratelům na otevřený účet a kopie příslušných faktur předkládá faktoringové společnosti, která může poskytnout předfinancování, pokud je sjednáno. Kopie faktur dále předává faktorovi v zemi dovozu, který potom inkasuje pohledávky v době splatnosti, případně upomíná dovozce či vymáhá pohledávky soudní cestou. Inkasované částky převádí na vývozního faktora. Forfaiting lze charakterizovat jako odkup střednědobých a dlouhodobých bezpečně zajištěných exportních pohledávek bankou nebo specializovanou finanční institucí bez postihu (regrese) na původního věřitele v okamžiku dodávky. Jde o určité zdokonalení klasického eskontu směnek spočívající v tom, že odkupující subjekt – forfaiter – přebírá veškerá rizika spojená s úvěrem a neuplatňuje postih vůči vývozci při neplacení dlužníkem. K tomu je forfaiter ochoten pouze tehdy, jestliže pohledávka je zajištěna tak, aby byla obchodovatelná na finančním trhu.

60


i)


Pojištění Cílem pojištění je chránit pojištěného před finančními důsledky vzniklých škod.

Důvodem problémů můžou být komerční40 nebo teritoriální rizika41. Pojišťovny poskytují široké spektrum služeb a nabízejí desítky různých produktů. Na pojistných škodách se vždy určitým procentem podílí věřitel, aby byl zainteresován na volbě odběratelů v zahraničí. Mezi nejčastější pojištění, se kterým se setkáváme v oblasti mezinárodního obchodu je pojištění zahraničních přeprav. Zboží, které je přepravováno na velké vzdálenosti a se kterým se často manipuluje by mělo být vždy pojištěno. Pojišťovna poskytuje plnění za poškození, zničení nebo pohřešování zásilky, pokud vzniklo jakoukoliv nahodilou událostí, která není z pojištění vyloučena. Většina obchodních operací se realizuje na základě úvěrových podmínek. Vývozním podnikům pak hrozí riziko nedobytnosti pohledávek, jenž může být kryto pojištěním zahraničních úvěrů42. Jedná se o pojištění majetkové újmy, nikoli věcných škod. V případě pojištění dokumentárního inkasa poskytuje pojišťovna náhradu za škodu, kterou pojištěný utrpí tím, že mu kupující jmenovaný v pojistné smlouvě neproplatil dokumenty na sjednanou dodávku zboží. Toto pojištění se vztahuje na škody způsobené ztrátou na prodejní ceně při prodeji jinému zahraničnímu zájemci, náklady na skladování, zpětnou přepravu atd. Při vývozu zejména do vyspělých zemí je obvykle striktně požadováno pojištění odpovědnosti za výrobek, jenž souvisí se zvyšující se právní ochranou spotřebitelů, kteří při újmě způsobené výrobkem v podobě poškození zdraví, popř. majetku, jsou oprávněni požadovat náhradu přímo na výrobci nebo na jiné odpovědné osobě a to i v případě, že mezi spotřebitelem a odpovědným neexistoval žádný smluvní vztah.

40

Komerční rizika vyplývají z ekonomické a finanční situace samotného zahraničního kupujícího (např. platební neschopnost nebo platební nevůle dlužníka). 41 Teritoriální rizika vyplývají z politické, finanční a makroekonomické situace země zahraničního kupujícího nebo třetí země a mají z hlediska obchodních partnerů povahu vyšší moci (např. válka, přírodní katastrofa, embargo, vyhlášení platební neschopnosti atd.). 42 O odběratelském úvěru hovoříme, když je zahraničnímu kupujícímu nebo jeho bance poskytnut úvěr a vývozci je profinancována plná hodnota jeho bankou. Pojištěním těchto úvěrů se v České republice zabývá Exportní garanční a pojišťovací společnost, a.s. (EGAP), jejíž činnost se řídí podle zákona č. 58/1995 Sb. o pojišťování a financování vývozu se státní podporou. EGAP jako státní úvěrová pojišťovna může pojistit i teritoriální rizika, které žádná komerční pojišťovna nepojistí.

61



5.8. Vedlejší smluvní ujednání Obsah mezinárodní kupní smlouvy, práva a povinnosti stran mohou doplňovat zvláštní ujednání a smlouvy, jejichž platnost je závislá na platnosti vlastní kupní smlouvy. Nejsou upravena ve Vídeňské úmluvě, ale jen v právních řádech jednotlivých států. V České republice jsou za zvláštní ujednání podle obchodního a občanského zákoníku považována: a)

Právo zpětné koupě (§ 607 – 609 ObčZ) Prodávající si vyhrazuje právo požadovat, aby mu kupující do určité doby vrátil

zpět prodanou movitou věc. Toto právo musí být uplatněno do jednoho roku od odevzdání věci kupujícímu. Obligatorní je písemná forma tohoto ujednání. Právo zpětné koupě je možné sjednat i u druhově určených věcí – pak musí být vráceny věci stejného druhu. Přitom každá strana má práva a povinnosti, které měla druhá strana z původní smlouvy. b)

Předkupní právo (§ 602 – 606 ObčZ) Předkupní právo má prodávající, který prodal zboží s výhradou, že mu je kupující

nabídne ke koupi, kdyby je chtěl prodat. Zavázaný je povinen sdělit oprávněné osobě podmínky nabízené třetí osobou. Oprávněný je povinen ve sjednané lhůtě prohlásit, že využívá svého předkupního práva a do osmi dnů zaplatit, pokud není mezi stranami dohodnuta jiná lhůta. Předkupní právo zanikne, jestliže oprávněný nepřijme podmínky nebo ve stanovené lhůtě nezaplatí kupní cenu. Předkupní právo může po písemné dohodě smluvních stran působit i vůči nástupcům kupujícího, ovšem oprávněný nemůže toto právo převést na jinou osobu, ani nepřechází na jeho dědice. c)

Koupě na zkoušku (§ 471 a 472 ObchZ) Vzniká uzavřením kupní smlouvy s podmínkou, že kupující do uplynutí zkušební

doby zboží schválí. Zkušební doba je podpůrně stanovena na tři měsíce ode dne uzavření smlouvy. Podmínka může mít dvojí charakter v závislosti na tom, zda kupující zboží převzal či nikoliv. O podmínku odkládací se jedná, pokud kupující nepřevezme zboží. Potom pokud kupující nesdělí prodávajícímu ve zkušební době, že zboží schvaluje, kupní smlouva nevznikne. O podmínku rozvazovací půjde, jestliže kupující zboží od prodávajícího

62



převezme, potom se má za to, že kupující zboží schválil, pokud jej písemně neodmítl ve zkušební době a smlouva je tedy uzavřena. d)

Cenová doložka (§ 473 – 475 ObchZ) Cenová doložka je ujednání zahrnuté do kupní smlouvy, na jehož základě může

dojít k dodatečné úpravě kupní ceny s ohledem na změny výrobních nákladů, zejména na změny cen hlavních surovin. Nestanoví-li smlouva něco jiného, posuzují se cenové změny mezi dobou uzavření smlouvy a dobou, kdy má prodávající zboží dodat. Má-li k dodání dojít během určité lhůty, je rozhodnou dobou doba skutečného včasného plnění, jinak její konec. Práva a povinnosti stran vyplývající z cenové doložky zanikají, pokud je oprávněná strana neuplatní bez zbytečného odkladu po dodání zboží. e)

Zákaz dalšího vývozu (§ 739 – 741 ObchZ) Zákaz dalšího vývozu je písemné ujednání v kupní smlouvě, kde se kupující

zavazuje, že určené koupené zboží nebude kýmkoliv vyvezeno z určené oblasti. Zákaz vývozu se vztahuje pouze na vývoz k podnikatelským účelům a kupující má povinnost prokázat, kde se zboží nachází nebo že bylo spotřebováno. Při porušení zákazu je kupující povinen nahradit prodávajícímu škodu, i když by vývoz uskutečnila třetí osoba. Zákon podpůrně stanoví dobu trvání smlouvy na jeden rok. f)

Ujednání o omezení prodeje (§ 742 a 743 ObchZ) Musí mít písemnou formu a jeho platnost je závislá na platnosti kupní smlouvy.

Kupující se jím prodávajícímu zavazuje, že nebude prodávat určité zboží určenému okruhu zákazníků nebo do určitého státu, anebo že bude toto zboží prodávat jen v omezené míře nebo za podmínek stanovených v ujednání. Pokud ujednání o omezení prodeje nesměřuje k plnění povinností vyplývajících z mezinárodní smlouvy nebo k předejití porušení práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, zaniká jeho závaznost buď porušením smlouvy kupujícím, nebo uplynutím dvouleté lhůty od dodání zboží. Některé zahraniční právní řády toto ujednání považují za neplatné, mimo jiné z důvodu omezování hospodářské soutěže. Proto je nutné seznámit se před uzavřením kupní smlouvy s úpravou tohoto ustanovení v právním řádu zahraničního partnera.

63


g)


Měnová doložka (§ 744 ObchZ) Zajišťuje, že peněžitý závazek vycházející z určitého kursu měny, v níž má být

závazek plněn (zajišťovací měna) ve vztahu k jiné měně (zajišťující měna) se změní ve stejném poměru v jakém se po uzavření smlouvy změnil kursovní poměr obou měn. Pokud strany ve smlouvě nestanoví, ke kterým měnovým kursům se přihlíží, zákon podpůrně stanoví, že rozhodné jsou střední devizové kursy platné ve státě, kde má dlužník své sídlo, místo podnikání, popř. bydliště. h)

Smlouva o výhradním prodeji (§ 745 – 749 ObchZ) Musí být uzavřena v písemné formě a zavazuje dodavatele, že v určité oblasti

bude zboží uvedené ve smlouvě dodávat pouze určitému odběrateli. Bez stanovení druhu zboží a oblastí, na něž se výhradní prodej vztahuje je smlouva neplatná. Dodává-li dodavatel zboží v rozporu se smlouvou jiným odběratelům, může odběratel od smlouvy odstoupit. Dodavatel má právo od smlouvy odstoupit, nedodržuje-li výhradní odběratel v rozporu se smlouvou časové rozvržení odběru nebo odebírá-li zboží od jiného dodavatele. Zákon podpůrně stanoví dobu trvání smlouvy na jeden rok. i)

Smlouvy o vázaných obchodech (§ 750 – 755 ObchZ) Jsou sjednávány v rámci závazkových vztahů v mezinárodním obchodě zejména

v důsledku obchodně politických omezení, která aplikují jednotlivé státy, aby nedocházelo ke zhoršování obchodní a platební bilance při regulaci mezinárodního platebního styku. Společným znakem těchto smluv je vázanost uskutečnění jednoho obchodu na uskutečnění obchodu druhého. Pod obecný pojem vázaných obchodů v této souvislosti zařazuje obchodní zákoník skupinu smluv závislých (§ 750 ObchZ) a skupinu vícestranných výměnných obchodů (§ 751 – 755 ObchZ). Právní podstata závislých smluv spočívá v tom, že plnění jedné ze smluv (hlavní smlouvy), je závislé na plnění jiné smlouvy (vedlejší smlouvy). Tato závislost musí být v hlavní smlouvě sjednána nebo musí vyplývat z okolností, za nichž byla hlavní smlouva uzavřena, a které jsou oběma stranám při uzavření smlouvy známé.

64



Kdyby došlo k plnění z hlavní smlouvy dříve než z vedlejší, má nesplnění vedlejší smlouvy povahu rozvazovací podmínky43. Za vícestranné výměnné obchody (označované také jako kompenzační obchody) se považují obchody, při nichž uzavírá více osob jednu nebo několik spolu souvisejících smluv, kde se závazky mezi účastníky, kteří mají sídlo nebo místo podnikání, popř. bydliště v různých státech, plní dodávkami zboží, zatím co kupní cena je placena pouze mezi účastníky, kteří mají sídlo, místo podnikání, popř. bydliště na území téhož státu. Mezi základní zákonné ustanovení úpravy kompenzačních obchodů patří nepřípustnost odkladu dodání zboží zahraničnímu partnerovi při nesplnění povinnosti tuzemským účastníkem a společné a nerozdílné ručení účastníků téhož státu za splnění závazku vůči účastníkům jiného státu.

43

V zásadě existují dva hlavní principy vzájemné vázanosti zboží. Pokud osoba „A“ je ochotna prodat osobě „B“ zboží „x“ pouze za podmínky, že osoba „B“ koupí také zboží „y“ jedná se o tzv. Junktimový obchod. Pokud osoba „A“ je ochotna prodat osobě „B“ zboží „x“, pokud naopak osoba „B“ prodá osobě „A“ zboží „y“ mluvíme o tzv. recipročním (barterovém) obchodu.

65


Řešení sporů v mezinárodním obchodě

6. Řešení sporů v mezinárodním obchodě V mezinárodním obchodě platí mezi zkušenými komerčními pracovníky stará zásada, že lepší je špatný smír dnes, než vítězství ve sporu za několik let. Přesto musí být některé spory řešeny právní cestou, tedy sporem. Aby možno bylo sporu předejít, měla by se tato situace předvídat již při uzavírání smlouvy, a to nejenom v ustanoveních hmotně právních, ale i v ustanoveních procesních, a tím si připravit půdu pro budoucí řešení sporů.

6.1. Řešení sporů v soudním řízení Vzhledem k tomu, že si jsou státy vědomy, že vzájemné uznávání soudních rozhodnutí je nezbytnou podmínkou mezinárodního obchodu, za splnění určitých předpokladů propůjčují cizím rozhodnutím účinky vlastních rozhodnutí. Tomuto postupu zpravidla předchází uzavření dvou nebo vícestranné mezinárodní smlouvy, někdy však postačí i pouhá faktická vzájemnost při uznávání vlastních rozhodnutí v cizím státě. Základní vnitrostátní normou pro určení mezinárodní soudní pravomoci českých soudů je § 37 ZMPS a násl. a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Po vstupu České republiky do EU začalo i pro Českou republiku platit Nařízení Rady ES č. 44/2001 o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z roku 2000, které nabylo účinnosti dne 1. března 2002, jenž upravuje pro členské státy EU nově nejen příslušnost soudů ve vztazích s tzv. mezinárodním prvkem, ale i podmínky uznávání a výkonu rozhodnutí ve výše uvedených věcech. Nařízení má s určitými výjimkami44 přímé a bezprostřední účinky ve všech členských státech EU. Nařízení upravuje uznávání a výkon cizího rozhodnutí relativně nezávisle na vnitrostátním řízení o výkonu rozhodnutí. Vlastní výkon rozhodnutí a s tím související náležitosti budou však podléhat i nadále vnitrostátnímu právnímu řádu státu, kde má být rozhodnutí vykonáno.

44

Nařízení se nevztahuje na Dánsko a zámořská území spadající pod jurisdikci a výsost členských zemí EU, v těchto případech se postupuje podle Bruselské úmluvy o pravomoci soudů a uznání výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních.

66


Řešení sporů v mezinárodním obchodě

Pro vztahy všech členských států EU, včetně Dánska, vůči Islandu, Norsku a Švýcarsku platí Luganská úmluva o pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních z roku 1988.

6.2. Řešení sporů v rozhodčím řízení Pro řešení sporu v rozhodčím řízení musí smluvní strany sepsat rozhodčí smlouvu nebo doložku, čímž předkládají svůj spor nikoli obecnému soudu, ale senátu či rozhodci, kteří byli ustaveni po vzniku sporu. Rozhodčí řízení může být prováděno stálými rozhodčími soudy nebo rozhodci vybranými stranami pouze pro řešení dotyčného sporu, aniž by museli příslušet k jakékoliv instituci. Rozhodčí řízení je jednoinstanční a proti vynesenému rozhodčímu nálezu neexistuje opravný prostředek. Výhodou tohoto rozhodování sporů oproti řízení před obecným soudem je jeho rychlost, nižší nákladovost, je prováděno rozhodci specializovanými na problematiku mezinárodních obchodních smluv a důvěrnost jednání. Rozhodnutí rozhodčího soudu se těší mnohem většímu mezinárodnímu uznání než rozhodnutí národních soudů. Okolo 120 zemí podepsalo Konvenci OSN z roku 1958 o vzájemném uznávání a vymahatelnosti zahraničních rozhodčích rozhodnutí (vyhláška MZV č. 74/1959 Sb.). Tato konvence usnadňuje vymahatelnost rozhodnutí ve všech signatářských zemích. Zároveň bylo podepsáno i mnoho jiných mezinárodních a bilaterálních rozhodčích konvencí, které též mohou napomoci vymáhání rozhodnutí rozhodčího soudu.

67


Praktické problémy uzavírání a plnění závazků vyplývajících z mezinárodní kupní smlouvy

7. Praktické problémy uzavírání a plnění vyplývajících z mezinárodní kupní smlouvy

závazků

Na základě teoretických poznatků získaných ze studia institutu mezinárodní kupní smlouvy a z praktických zkušeností z oblasti mezinárodního obchodu provedu nyní sestavení kupní smlouvy pro vinařskou firmu Víno Morava s.r.o. působící převážně na trzích střední Evropy. Jeho management se rozhodl rozšířit svou nabídku evropských vín o produkty Jižní Ameriky. Dovážená vína budou obratem stáčena do maloobchodního balení, etiketována a v souladu s požadavky maloobchodních řetězců dodávána do jejich skladů v České republice a v menším množství také na Slovensko a do Polska. Za podpory Velvyslanectví Chilské republiky v Praze se uskutečnilo obchodní jednání s producenty vína v Chile a s vybraným dodavatelem vína byly dohodnuty následující základní podmínky obchodu: •

druh vína:

Cabernet Sauvignon 2005

•

kvalita vína:

podle vzorků a chemické analýzy

•

množství:

720.000 litrů

•

cena :

0,32 USD/litr, FOB Valpareiso Chile

•

splatnost:

60 dnů po odeslání zboží z Chile

Určení rozhodného práva nebylo při předběžných obchodních jednáních provedeno. Jeho zvolení sice nepatří k základním náležitostem mezinárodní kupní smlouvy, ale je v zájmu obou stran tuto volbu provést přímo v kupní smlouvě. Při použití mezinárodního práva soukromého různých právních řádů by v naprosté většině bylo zvoleno právo v sídle či bydlišti prodávajícího. Jelikož státy obou smluvních stran jsou signatáři Vídeňské úmluvy, je potřeba se zvláště zaměřit na otázky, které Vídeňská úmluva neupravuje, jako např. přechod vlastnického práva. Strany uzavíraného kontraktu se dohodly, že budoucí kupující předloží návrh kupní smlouvy k závěrečné konzultaci do dvaceti dnů. Na základě výše uvedených podmínek a po analýze právních, ekonomických, politických, dopravních i odvětvových rizik jsem provedl návrh mezinárodní kupní smlouvy (viz. Příloha č. 3), která by vedla k zajištění postavení českého podnikatele a k bezproblémovému a pro obě strany přijatelnému průběhu dané obchodní transakce.

68



7.1. Veřejnoprávní aspekty při dovozu vína do EU Pro

dovoz produktů v odvětví vína z třetích zemí (mimo území Evropského

společenství) jsou stanoveny zvláštní podmínky stanovené Nařízením Rady (ES) č. 1493/1999 o společném trhu s vínem a Nařízením Komise (ES) č. 883/2001, jako jeho prováděcí normou. Tyto právní předpisy stanoví povinnost provádění dovozu vína jen na základě vydané licence, osvědčení a zprávou o výsledku rozboru vystavenou subjektem třetí země, ze které produkt pochází. Dovoz více než 3.000 litrů vína ze třetích zemí je podmíněn dovozní licencí AGRIM45. Žádost o licence se v České republice podávají Státnímu zemědělskému a intervenčnímu fondu v Praze (dále jen SZIF) na předepsaném formuláři AGRIM dle Nařízení Komise č.1291/2000. S každou žádostí o licenci je nutné složit záruku ve výši 1,25 EUR/hl. Licence je vydána neprodleně po podání žádosti a je platná čtyři měsíce ode dne následujícího po dni vydání. Licence může být krácena, či pozastaveno jejich vydávání na určitou dobu. Do dvou měsíců po vypršení platnosti licence je nutné licenci zaslat zpět SZIF. V případě, že licence nebude vrácena v určeném termínu, případně nebude vyčerpána, záruka propadne nebo bude částečně krácena. Platnost licence a evidenci množství dovezeného vína na příslušnou licenci kontroluje celní úřad při propouštění zboží do volného oběhu. Při dovozu vína také vzniká povinnost na místě vstupu do EU předložit osvědčení a zprávu o výsledku rozboru, které podle čl. 68 odst. 1 písm. a), i) a ii) Nařízení (ES) č. 1493/1999 tvoří jediný doklad46, jehož: a)

část „osvědčení“ je vystavena úředním subjektem třetí země47, ze které produkt pochází;

b)

část „zpráva o výsledku rozboru“ je vystavena úřední laboratoří44 uznanou ze strany třetí země, ze které produkt pochází. Úřední laboratoř si ukládá referenční vzorky vín, na které vydala osvědčení, což

má sloužit k případnému řešení pozdějšího sporu.

45

Vzor licence AGRIM je zobrazen v Příloze č. 5 této diplomové práce. Osvědčení a zpráva o výsledku rozboru se vyplňují na samostatném formuláři VI 1 (Přílohy 7 Nařízení (ES) č. 883/2001) nebo VI 2 (Příloha X Nařízení (ES) č. 883/2001). Formulář VI 1 je zobrazen v Příloze č. 6 této diplomové práce. 47 Komise ES na základě sdělení příslušných orgánů třetích zemí vydává a aktualizuje seznamy názvů a adres úředních subjektů, laboratoří a výrobců vína, kteří byli oprávněni k vystavení dokladů VI 1. Tyto seznamy zveřejňuje v sérii „C“ Úředního věstníku Evropských společenství. 46

69



Další důležitou otázkou při dovozu je výše cla, které musí být zaplaceno při propuštění zboží do volného oběhu. Clo se stanovuje na základě společného celního sazebníku Evropské unie vydávaného pod názvem TARIC, který Česká republika převzala vstupem do Evropské unie dnem 1.5.2004. Víno, jenž bude předmětem naší kupní smlouvy (při předpokládaném obsahu alkoholu do 13 %) bude zařazeno do podpoložky celního sazebníku 22042975, kde bylo v měsíci únoru 2006 stanoveno clo ve výši 9,9 EUR/hl. Jelikož byla mezi EU a Chile uzavřena asociační dohoda, je při předložení dokladu o původu zboží EUR. 148 předmětné víno beze cla.

7.2. Rozbor podstatných částí kupní smlouvy První z podstatných částí mezinárodní kupní smlouvy je určení smluvních stran. Ty jsou určeny obchodní firmou, sídlem podnikání a jmény osob, které jsou oprávněny jednat za smluvní stranu. Všechny tyto údaje by měly být převzaty z obchodního rejstříku. V případě, že nevyplývá oprávnění osob zastupovat firmu z obchodního rejstříku, doporučuji ověřit jejich plnou moc. Doklady, z nichž vyplývá oprávnění jednat za smluvní stranu navrhuji začlenit do smlouvy jako přílohu. Z praktických důvodů jsem u každé smluvní strany též uvedl i bankovní, telefonické, faxové a e-mailové spojení. Z kupní smlouvy je též patrná vůle stran smlouvu uzavřít, čímž je splněna druhá z podstatných náležitostí. Vůle stran je v čl. I. kupní smlouvy podpořena uvedením základních závazků smluvních stran. Další z podstatných částí smlouvy je určení zboží, tj. předmětu smlouvy. V našem případě se jedná o dodávku hroznového vína odrůdy Cabernet Sauvignon, ročník sklizně 2005, jehož specifikace je provedena v čl. II. kupní smlouvy. Otázka vymezení

jakosti vína je poněkud složitější, neboť předmět dodávky

budou bezpochyby tvořit vína různé šarže, která tedy nemohou mít naprosto stejné vlastnosti. O jakosti vína bude vypovídat certifikát chemické analýzy49, který bude přílohou kupní smlouvy a chemické rozbory jednotlivých šarží by si měli v rozumné míře odpovídat. Otázka rozumné míry bude ponechána v případě sporu na posouzení rozhodce či soudce jako otázka zvyklosti v odvětví. Ve smlouvě je však přesně vymezen rámec základních kvantitativních znaků jakosti vína, jejichž nedodržení bude znamenat podstatné porušení smlouvy. Na posouzení kvalitativních znaků jakosti vína 48 49

Vzor dokladu o původu zboží EUR. 1 je zobrazen v Příloze č. 7 této diplomové práce. Vzor certifikátu chemické analýzy je zobrazen v Příloze č. 4 této diplomové práce.

70



bude sloužit odebraný referenční vzorek, jenž je přesně vymezen co do provedení a označení v čl.II kupní smlouvy. Dalším znakem vymezující předmět smlouvy je jeho množství. Kupující se zavazuje odebrat 7.200 hl vína za rok. Jelikož skutečně odebrané množství závisí na udělení dovozní licence, je toto množství pouze deklarované pro plánování kapacity dodávky. Otázka obalu je v mezinárodní obchodní praxi považována za záležitost prodávajícího. Proto také dle této smlouvy za škody v důsledku neodborného balení ručí prodávající.Víno bude dopravováno ve standardních dvaceti-palcových kontejnerech, do kterých bude umístěn flexitank, jenž je schopen pojmout 24.000 litrů vína. Flexitank je pružný vícevrstvý umělohmotný vak, který po umístění do kontejneru slouží k přepravě a skladování kapalin. Flexitank je silnou konkurencí pro klasické kovové cisternové kontejnery, sudy, plastové kontejnery atd. Jeho základními výhodami oproti klasickým způsobům přepravy a skladování jsou cena, odpadající náklady na čištění a zpětnou přepravu i snadná instalace pro uživatele. Závěrečnou podstatnou částí kupní smlouvy je určení ceny. Cena je stanovena za litr vína v měně USD. V ceně jsou zahrnuty veškeré náklady, které nese prodávající podle sjednané dodací podmínky FOB, tedy i náklady na pořízení flexitanku, pronájem kontejneru atd. V kupní smlouvě se snažím také eliminovat kurzové riziko zapracováním měnové doložky do smlouvy (čl.III./3. kupní smlouvy), proto se výše placené ceny může měnit v závislosti na změně kurzu. Obecně lze konstatovat, že pro prodávajícího je výhodné vyjádřit cenu v měně, jejíž kurz má vzestupnou tendenci, zatím co kupující se snaží stanovit cenu v měně slabé. Jelikož kurz amerického dolaru se nachází na svých historických minimech vůči euru i české koruně, nelze vyloučit budoucí posilování měny. Naše vinařská firma, jako většina výrobních podniků, upřednostňuje stabilní a předvídatelný finanční tok a bude se v každém případě jistit proti kurzovému riziku. V tabulce č.1 je vyčíslena případná ztráta vinařského podniku, pokud by kupující odebral veškeré dohodnuté množství za vyšší než fixní kurz 23 Kč/USD.

71



Tabulka č. 1 Vyčíslení ztráty při změně kurzu Kurz (Kč/USD)

Změna kurzu (%)

23,00 23,20 23,40 23,60 23,80 24,00 24,20 24,40 24,60 24,80 25,00

0,00 0,87 1,74 2,61 3,48 4,35 5,22 6,09 6,96 7,83 8,70

Kurzová ztráta (Kč) 0,00 46 080,00 92 160,00 138 240,00 184 320,00 230 400,00 276 480,00 322 560,00 368 640,00 414 720,00 460 800,00

V kupní smlouvě pro dovoz vína bylo použito zajištění proti kurzovému riziku pomocí měnové doložky, jenž umožňuje změnu kurzu maximálně o 3 %. Z tabulky č. 1 je tedy zřejmé, že kupující bude povinen zaplatit při nepříznivém vývoji kurzu kupní cenu maximálně o 160 tis. Kč vyšší. Kurz se přepočítává středním devizovým kurzem ČNB v době placení závazku. Není jisté, zda prodávající přistoupí na navrženou měnovou doložku, ovšem možností zajištění kurzového rizika je celá řada. Pro uvažovanou českou vinařskou firmu by bylo například výhodnější, byla-li by kupní cena sjednána v eurech, neboť česká koruna jednak patří do měnové oblasti eura (má tedy obdobný pohyb kurzu oproti dolaru) a také své produkty kupující zčásti dále prodává do zemí střední Evropy v eurech. Další možností zajištění kurzového rizika je prostřednictvím finančních derivátů50, v jejichž případě se předem dohodnou podmínky kontraktu včetně ceny, ale skutečný obchod se uskuteční až v budoucnu za předem dohodnutou cenu (označuje se jako termínová), a to bez ohledu na skutečnou tržní cenu, která v okamžiku uskutečnění obchodu existuje na trhu. Nejčastějším partnerem pro uzavření zajištění pomocí měnového derivátu je banka. Je nezbytně nutné, aby podnik, který uvažuje o zajištění, kontaktoval banku s dostatečným předstihem, neboť banka může zkoumat klienta z hlediska jeho bonity.

50

Existují čtyři základní typy derivátů: • forwardy, futures a swapy – jejich společným znakem je skutečnost, že oba partneři v obchodu mají povinnost derivátový obchod uskutečnit, smluvní partneři si neplatí žádný poplatek, • opce – jeden ze smluvních partnerů má právo nikoliv povinnost obchod uskutečnit, za které platí druhému partnerovi poplatek, tzv. opční prémii.

72



7.3. Rozbor nepodstatných částí kupní smlouvy

Sjednání doby a způsobu plnění Kvalitní sjednání doby plnění je pro kupujícího stěžejní záležitostí, neboť

dovezené víno se po provedení stočení a balení stane obratem předmětem dalších kupních smluv. Sjednané množství bude dovezeno postupně tak, aby se plně vytížila kapacita výrobní linky a v zásobách byly vázány minimální prostředky. Dopravu z přístavu Valparaíso v Chile zajišťuje podle dodací podmínky kupující. Pro zajištění dopravy navrhuji použít služeb kvalitního a zkušeného zasílatele51, který zajistí dopravu vína od pronájmu kontejnerů v Chile a provedení nezbytných úkonů v přístavu nalodění včetně pojištění zásilky, až po dodání do místa určení v České republice. Jelikož kupující je povinen podle dodací podmínky FOB zajistit lodní prostor, doporučuji, vzhledem k povaze zboží, smluvně sjednat se zasílatelem přepravu kontejnerů v podpalubí a mimo zdroje tepla.52 Na základě vydané licence AGRIM pošle kupující prodávajícímu závaznou objednávku, kde bude uvedeno množství vína a doba plnění (viz. čl. IV. kupní smlouvy). Jelikož platnost licence je čtyři měsíce, může společnost Víno Morava zažádat pouze o povolení k dovozu takového množství vína, které stačí v daném období zpracovat nebo uskladnit, tedy asi 360 tis. litrů vína. V objednávce již kupující stanovuje prodávajícímu závazné množství vína určeného ke koupi (viz. čl. V. kupní smlouvy). Jednotlivé kontejnerové zásilky budou během období daného v závazné objednávce dodávány prodávajícím na základě dopravní dispozice definované v čl.VIII. odst. 1 kupní smlouvy, která přesně stanovuje nezbytné údaje pro spolehlivé dodání kontejnerů na loď. Smlouvou je také dána povinnost kupujícímu zaslat dopravní dispozici minimálně patnáct dnů před naloděním zboží, aby mohl prodávající v dostatečném předstihu připravit zásilku (viz. čl. VIII.odst. 3 kupní smlouvy). V našem případě dovozu je smluvně ošetřeno, aby v otázce pronájmu kontejnerů prodávající plně spolupracoval s naším zasílatelem (viz. čl.VIII. odst. 2, 3 kupní smlouvy). Důvodem této spolupráce je povinnost prodávajícího po provedené přepravě vrátit pronajatý kontejner zpět pronajímateli. Proto bude lepší pronajmout si kontejner od takové společnosti, která udržuje po světě kontejnerové depa a tudíž je možno si 51

Smlouva zasílatelská je upravena v českém právním řádu v § 601 - 609 ObchZ. Osoba zasílatele je spíše označována jako „speditér“. 52 Na konosamentu uvedeném v Příloze č. 8 této diplomové práce jsou tyto podmínky uložení potvrzeny lodním personálem prohlášením: „Storage under deck protect from heat“.

73



pronajmout kontejner například v Santiagu a vrátit jej v Praze, což snižuje přepravní náklady. Zajištění této služby bývá plně úkolem sjednaného zasílatele.

Doložka FOB - Vyplaceně loď (…ujednaný přístav nalodění) Použití této doložky je možné pouze pro námořní nebo vnitrozemskou vodní

dopravu. „Vyplaceně loď“ znamená, že prodávající splní svou povinnost dodání, když zboží přešlo zábradlí lodi v ujednaném přístavu nalodění. To znamená, že kupující nese všechny náklady a nebezpečí ztráty nebo poškození zboží od tohoto okamžiku. Tato doložka je včleněna do smlouvy článkem VII.. Prodávající především hradí veškeré náklady s dodáním zboží na palubu včetně daní, dávek a poplatků ukládaných z důvodu vývozu. Zároveň je povinen obstarat na vlastní náklad obvyklý čistý doklad (konosament)53 prokazující dodání zboží na jmenovanou loď. Na žádost a výlohy kupujícího obstarává také osvědčení o původu zboží a poskytuje pomoc při obstarávání dalších dokladů. Kupující je povinen na vlastní náklady najmout loď nebo zajistit lodní prostor a uvědomit prodávajícího o jménu lodi, místu nalodění a dnech určených pro dodání zboží na loď. Kupující nese případné další výlohy, které by vznikly, kdyby loď nebyla ve stanovený den na místě nebo kdyby nemohla zboží nalodit a dále výlohy vzniklé nedodáním nebo opožděným dodáním dopravních dispozic.

Platební podmínka Jednou ze základních povinností kupujícího je povinnost zaplatit kupní cenu.

Znamená to, že se této povinnosti může zbavit pouze jejím reálným splněním. Tedy prodávajícímu se musí dostat hodnota vyjádřená určitou částkou do jeho vlastnictví. V tomto případě se strany dohodly na placení kupní ceny šedesát dnů po odeslání zboží z Chile. Datum odeslání zboží bude nejlépe určovat den vystavení konosamentu54. Jedná se tedy o platbu po dodávce zboží na dodavatelský úvěr, která je však v zahraničním obchodě podle mých zkušeností hojně používanou formou placení kupní

53

V Příloze č. 8 této diplomové práce je vystavení čistého konosamentu potvrzeno poznámkou „Clean on board“, jíž kapitán lodi potvrzuje, že kontejner byl na palubu naložen ve viditelně neporušeném stavu. 54 V Příloze č. 8 této diplomové práce je den vystavení konosamentu vidět v kolonce nazvané „Place and date of issue“.

74



ceny. Tomuto zadání způsobu zaplacení nejlépe odpovídá bezhotovostní bankovní převod na účet prodávajícího. Při zadávání platby do zahraničí by kupující měl znát kromě celého jména osoby prodávajícího a čísla jeho účtu také celý název banky s adresou a její swiftový kód. Z dalších forem placení kupní ceny by při zachování výhody obchodního úvěru mohlo být využito například dokumentárního akreditivu s platbou šekem oproti dokladům, akreditivu s odloženým placením nebo pomocí směnky s bankovní akceptací.

Převod vlastnického práva Převod vlastnického práva Vídeňská úmluva neupravuje, proto z důvodu právní

jistoty bude pro obě strany výhodnější upravit tuto otázku přímo ve smlouvě. Kdyby tomu tak nebylo, musel by se převod vlastnického práva posuzovat podle rozhodného práva, v našem případě práva Chilské republiky. Pro českého podnikatele bude nejlepší, když k nabytí vlastnického práva dojde současně s přechodem nebezpečí podle dodací parity FOB, tedy přechodem zboží přes zábradlí lodi (viz. čl. X. kupní smlouvy). V našem případě by se minulo účinkem sjednání přechodu vlastnického práva až po úplném zaplacení kupní ceny (sjednání výhrady vlastnictví), neboť v době, kdy by mělo dojít k zaplacení kupní ceny, již bude většina vína nabízena ke koupi v maloobchodech či dokonce spotřebována.

Dovozní a vývozní doklady, referenční vzorky Vedle povinnosti dodat zboží je další povinností prodávajícího předat kupujícímu

doklady vztahující se ke zboží. Za tyto doklady považuje obchodní zákoník ty, které jsou nutné k převzetí a k užívání zboží a další doklady určené ve smlouvě. K předání různých dokladů dochází v našem případě v různém čase a to především kvůli vzdálenosti a dlouhé době dopravy, která z Chile do ČR činí kolem čtyřiceti dnů. Kupující bude potřebovat ke zdárnému dokončení účelu sledovaného kupní smlouvou zaslání celkem pěti druhů dokladů: faktury, EUR.1, VI 1, certifikátu chemické analýzy a konosamentu55. Předání originálů dokladů se uskuteční jak zasláním faktury poštou, tak všech dokladů spolu s dodávkou. Faxové zaslání požadovaných dokladů slouží spíše jako avízo svědčící o úspěšně naloděném zboží, dále pro předběžnou kontrolu údajů o kvalitě vína a požadované kupní ceně. 55

Vzor těchto dokladů je uveden v Přílohách č. 4 až 8 této diplomové práce.

75



Kupující si vyhrazuje právo odmítnout zboží v případě chybějících dokladů, protože například na základě chybějícího dokladu EUR.1 může být kupujícímu vyměřeno vyšší clo nebo při chybějícím dokladu VI 1 nebude víno propuštěno do volného oběhu vůbec (viz. čl. XIII. kupní smlouvy). Prodávající je také povinen zaslat kupujícímu spolu s dodávkou referenční vzorek vína, jehož způsob vyhotovení, označení a zaplombování je podrobně rozveden v článku VI. kupní smlouvy.

Platnost, účinnost, změna a zánik smlouvy Platnost smlouvy si kupující podmínil uzavřením bankovní záruky do třiceti dnů

po podpisu kupní smlouvy (čl. IX. a XVII. kupní smlouvy). Smlouva je uzavřena na dobu určitou (rok 2006) a může být měněna pouze na základě písemných dodatků. V případě zániku smlouvy Vídeňská úmluva upravuje pouze zánik splněním a odstoupením od smlouvy. Ostatní způsoby by se řídily právním řádem Chile. V článku XVII. kupní smlouvy přesně vymezuji čtyři způsoby zániku smlouvy: splněním, dohodou, uplynutím doby a odstoupením od smlouvy.

7.4. Zajištění práv smluvních stran plynoucí z porušení smlouvy

Odpovědnost za prodlení Ze smlouvy je patrné, že prodávající musí dodržet termín jednotlivých dodávek

vína podle dopravní dispozice zaslané kupujícím. Pokud se tak nestane, jeho povinnost dodat zboží trvá pouze pokud bude mít prodávající o takto opožděně dodanou část zboží zájem a to zvláště vzhledem k ukončení platnosti dovozní licence. Kupující klade velký důraz na dodržování termínu dodávek a tak je již při druhém prodlení podle čl. XVI. kupní smlouvy oprávněn od této smlouvy odstoupit. Nicméně v souladu s ustanovením Vídeňské úmluvy může kupující odstoupit již při prvním opožděném dodání zboží, pokud prodávající zboží nedodá ani v náhradní přiměřené lhůtě dané kupujícím. Pokud od smlouvy neodstoupí, musí zaslat kupující prodávajícímu do dvou měsíců náhradní dopravní dispozici nebo do sedmi dnů krátit objednané množství vína (čl. VIII. odst. 4 kupní smlouvy). Prodlení kupujícího s placením kupní ceny je řešeno v kupní smlouvě povinností zaplatit kupní cenu a stanovením výše úroků za každý den opoždění platby

76



(čl. XI. kupní smlouvy). Ve smlouvě je dále sjednáno, že pokud platební nekázeň bude trvat po dobu delší než jeden měsíc, je prodávající oprávněn odstoupit od smlouvy (čl. XVI. kupní smlouvy). Kupující může být také v prodlení s převzetím zboží. Podle Vídeňské úmluvy může v tomto případě prodávající odstoupit od smlouvy, pokud kupující nepřevezme dodávku ani v dodatečně lhůtě stanovené prodávajícím. Prodávající pak má podle Vídeňské úmluvy nárok na náhradu škody.

Odpovědnost za vady Rozhodným okamžikem pro posouzení vad zboží, je okamžik přechodu nebezpečí

škody na zboží. Protože tato kupní smlouva zahrnuje přepravu, přechází nebezpečí na kupujícího v okamžiku a místě předání zboží prvnímu dopravci. Kontrola zboží je ve smlouvě upravena shodně s úpravou ve Vídeňské úmluvě, pouze je zde pevně stanovena doba sedmi dnů pro její provedení po dojití zboží do místa určení (čl. XII. kupní smlouvy). Jelikož je zboží podrobeno kontrole jakosti ještě před odesláním, prohlídka po dopravení zboží do místa určení by již neměla shledat vážnější vady jakosti, které by se mohly stát ještě před přechodem nebezpečí mezi stranami, a za které by tak odpovídal prodávající. Jelikož standardní chemická analýza vína se nezaměřuje na všechny složky, které obsahuje víno, může se stát, že například při kontrole Českou zemědělskou a potravinářskou inspekcí v maloobchodech se zjistí vysoký obsah nepovolené látky v prodávaném víně, který by neodpovídal patřičné normě. Našemu kupujícímu by pak jistě vznikly náklady

na stažení vína z oběhu a jeho zničení. Potom bude nutno

porovnat referenční vzorky uložené u kupujícího nebo u úředního subjektu třetí země jenž vystavil doklad VI 1 (viz. čl.VI. kupní smlouvy) s cílem zjištění strany, která je odpovědná za vady. Smluvně je pak upraveno, že tato reklamace skryté vady musí být uplatněna nejpozději do šesti měsíců ode dne odeslání zboží kupujícímu (čl. XII kupní smlouvy).56 V případě vady jakosti může kupující podle článku XII. kupní smlouvy vadné zboží odmítnout nebo podle článku XVI. od kupní smlouvy odstoupit, čímž

56

Pro prodávajícího by bylo nejvhodnější lhůtu pro reklamaci vůbec smluvně neupravovat. Potom by podle Vídeňské úmluvy platila dvouletá lhůta pro zjištění a oznámení vad od předání zboží kupujícímu. Podle plánu kupujícího by však po šesti měsících po odeslání vína z Chile mělo být toto víno již spotřebováno a tak toto časové omezení reklamace však může náš prodávajícímu předložit jako určitý ústupek.

77



porušení jakosti považuje za podstatné porušení smlouvy. Podle Vídeňské úmluvy by pak mohla česká vinařská firma také požadovat náhradní zboží nebo slevu s ceny. Co se týká otázky vad množství, ponechal jsem její ošetření plně v úpravě Vídeňské úmluvy, která umožňuje žádat dodání chybějícího zboží nebo odstoupit od smlouvy. Obsah a forma reklamace je smluvně upravena. Reklamace musí být podána faxem a musí obsahovat vedle přesného určení reklamovaného zboží i nároky, které uplatňuje kupující vůči prodávajícímu. Reklamace jakosti zboží musí být podpořena i certifikátem chemické analýzy vadného vína. Náklady na neopodstatněnou reklamaci nese kupující(viz. čl. XII. kupní smlouvy).

Odpovědnost za škodu Odpovědnost za škodu vzniká jako obecný následek porušení povinnosti smluvní

stranou, pokud v příčinné souvislosti s nesplněním povinností vzniká druhé straně majetková újma. Odpovědnost za škodu je podle Vídeňské úmluvy odpovědností objektivní, tzn. lze se jí zprostit jen v případě, že porušení povinnosti bylo způsobeno „vyšší mocí“. V čl. XV. kupní smlouvy jsem zpřesnil podmínky pro uznání okolnosti vylučující odpovědnost přesným výčtem nepředvídatelných událostí a způsobem jejich potvrzení – neprodleně faxovou zprávou. V zájmu předcházení soudních sporů a odbourání nedůvěry v tvrzení obchodního partnera musí okolnosti vyšší moci potvrdit Mezinárodní obchodní komora v zemi jejího působení. Odstoupit od smlouvy může kterákoliv smluvní strana při delším než měsíčním působení vyšší moci (čl. XVI. kupní smlouvy). Náhrada škody podle Vídeňské úmluvy nezahrnuje škodu nepředvídatelnou57. V konkrétní rozhodovací praxi je právě toto ustanovení značně kontroverzní, proto bude pro obě strany srozumitelnější, uvedou-li do smlouvy i náklady, u kterých by mohla v případě sporu vzniknout pochybnost, zda byly předvídatelné či nikoliv. Takovou škodou z pohledu kupujícího by v našem případě mohlo být v souvislosti s nedodáním zboží propadnutí či krácení peněžní záruky složené v souvislosti s vydáním licence, krácení zisku kupujícího v důsledku nedodržení smluv uzavřených s jeho odběrateli nebo vyměření vyššího cla v důsledku nedodání dokladu EUR.1 (čl. XIV. kupní smlouvy). 57

Pojem „nepředvídatelná škoda“ je vysvětlen v kapitole 5.5.5. Odpovědnost za škodu

78



Náhrada škody pro případ uskutečnění náhradního plnění v důsledku odstoupení od smlouvy bude řešena podle ustanovení Vídeňské úmluvy. Prodávající tak může například při nepřevzetí objednaného vína kupujícím prodat toto víno za běžnou cenu platnou v době odstoupení a požadovat zaplacení rozdílu. Stejně se může chovat i kupující, nebude-li mu dodáno víno a po odstoupení od smlouvy bude nucen zboží nakoupit od jiného dodavatele.

Zajištění závazku Kupující svá práva ve smlouvě zajišťuje sjednáním bankovní záruky za řádné

provedení kontraktu (performance bond). Je na dohodě stran, v jaké výši sjednají záruku a jaká banka záruku poskytne. Bankovní záruka bude vyplacena na první výzvu a bez námitek. Kupující by měl ve vlastním zájmu vyžadovat záruku u renomované banky, kde není pochybnosti o její bonitě58. Bankovní záruka je významná především v zahraničním obchodě, kde vymáhání pohledávek je vždy obtížnější než v tuzemských vztazích a obchodníkům přináší vysoký stupeň jistoty (viz. čl.IX. kupní smlouvy). Kupující by mohl k zajištění svých závazků sjednat například i smluvní pokutu, která sice motivuje prodávajícího k řádnému splnění smlouvy, ovšem zhorší-li se výrazně jeho finanční situace, nebude možné tuto pokutu vymoci ani soudní cestou. Prodávající nese riziko především z nezaplacení kupní ceny. Prodávající poskytl kupujícímu obchodní úvěr a souhlasil s provedením platby šedesát dnů po nalodění zásilky. Určitým motivačním prvkem, nutícím kupujícího k zaplacení kupní ceny, je ve smlouvě stanovení úroku z prodlení ve výši 0,2% denně z nezaplacené kupní ceny (viz. čl.XI. kupní smlouvy). Pro zvýšení jistoty prodávajícího a zachování výhody obchodního úvěru poskytnutého kupujícímu mohou nakonec strany využít řadu prostředků, z kterých bych doporučil neodvolatelný dokumentární akreditiv s odloženou splatností neboť má výhodu i pro kupujícího, protože bude mít jistotu, že kupující dodá potřebné doklady k zásilce. Tyto úvěrové akreditivy bývají ve většině případů čerpány směnkou vystavenou na banku a splatnou za určitý čas od data prezentace dokladů. Strany si však musí uvědomit, že použití dokumentárního akreditivu bývá nejen

kvalitním

zajišťovacím prostředkem, ale i jedním z nejdražších. 58

Bonitou banky se všeobecně rozumí kvalita konkrétní banky. V praxi představuje schopnost banky dostát svým závazkům. V mezinárodním posuzování se využívají různé stupnice a hodnocení prováděné významnými auditorskými firmami z nichž nejznámější je soustava značek mezinárodní firmy Standard and Poor´s.

79



7.5. Právní řád smlouvy a rozhodčí řízení

Právní řád smlouvy Jelikož při obchodním jednání budoucích smluvních partnerů nebyla otázka volby

práva vůbec řešena, navrhuji v kupní smlouvě použití doložky o určení rozhodného hmotného práva ve znění: „Vztahy vznikající z této smlouvy, jakož i právní vztahy se smlouvou související, včetně otázek její platnosti, eventuálně následků její neplatnosti se řídí Vídeňskou úmluvou. Otázky Vídeňskou úmluvou neupravené budou řešeny dle právního řádu Chilské republiky.“ (čl. XVIII. odst. 1 kupní smlouvy). Pokud by v našem případě nedošlo ke zvolení rozhodného práva, řídila by se smlouva především Vídeňskou úmluvou, neboť Česká republika i Chile jsou jejími signatáři59. Otázky neupravené v této úmluvě by se pak řídily kolizními normami rozhodujícího orgánu, které v naprosté většině by odkázaly na právní řád sídla prodávajícího. Pokud jde například o řízení před soudy rozhodčími v ČR pak podle § 37 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.60, o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, bude užito s odkazem na § 10 odst. 2) písm. a) ZMPS právního řádu sídla prodávajícího, tedy Chile. Uvedenou doložkou o volbě práva kupující tedy nic neztrácí a na oplátku může požadovat, aby bylo ustanoveno řešení sporů před rozhodčím soudem v ČR. Důležité ovšem bude kvalitní zpracování kupní smlouvy zvláště v těch otázkách, které nejsou upraveny Vídeňskou úmluvou.

Rozhodčí řízení Pro kupní smlouvu jsem zvolil pro řešení sporů řízení před Rozhodčím soudem

při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v Praze. Rozhodčí řízení v České republice je upraveno zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, který nabyl účinnosti dnem 1.1.1995. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen Rozhodčí soud) byl založen v r. 1949 a za dobu své existence si vydobyl postavení zejména mezi evropskými rozhodčími soudy. Velké vážnosti se však těší i mimo kontinent, neboť jsou před ním rozhodovány spory subjektů z celého světa. 59

Chile přistoupilo k Vídeňské úmluvě s prohlášením vylučujícím bezformálnost kupní smlouvy (čl. 12). Ve znění §37 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. se uvádí, že nezvolí-li si strany hmotné právo, užijí rozhodci právo státu určené podle tuzemských kolizně právních předpisů.

60

80



Podmínkou rozhodování našeho sporu v rozhodčím řízení před Rozhodčím soudem je uzavření písemné rozhodčí doložky ve prospěch tohoto soudu, která tvoří ujednání kupní smlouvy uvedené v čl. XVIII. odst. 2. Rozhodcem může být jen osoba zapsaná v listině rozhodců, kde je dnes zapsáno 216 rozhodců českých i zahraničních. Pokud se strany nedohodly na tom, že spor bude rozhodovat jediný soudce, rozhoduje rozhodčí senát složený ze tří rozhodců. Každá ze stran má právo jmenovat svého rozhodce. Nejmenuje-li některá ze stran rozhodce ve stanovené lhůtě, je jmenován předsedou Rozhodčího soudu. Takto jmenovaní rozhodci poté zvolí předsedu rozhodčího senátu. Rozhodčí řízení se zahajuje podáním žaloby Rozhodčímu soudu. Žaloba se předkládá v češtině (popř. slovenštině), v jazyku kontraktu nebo v jazyku, ve kterém strany mezi sebou korespondovaly. V našem případě by mohla být žaloba předložena stranami nejen v češtině, ale i ve španělštině nebo jazyku, jímž se budou strany domlouvat, tedy angličtině. Podmínkou pro projednání žaloby je zaplacení poplatku za rozhodčí řízení a paušálu na správní náklady Rozhodčího soudu. Rozhodčí soud řeší spory podle norem použitelného hmotného práva a v jeho rámci se řídí smlouvou uzavřenou mezi stranami s přihlédnutím k obchodním zvyklostem. Spor se projednává v neveřejném zasedání. Strany jsou povinny dokázat okolnosti, na které se odvolávají jako na základ svých nároků nebo námitek. Rozhodčí senát si může vyžádat, aby strany poskytly další důkazy. Rozhodčí řízení se končí vydáním rozhodčího nálezu nebo vydáním usnesení o zastavení řízení. Jestliže se ve výroku rozhodčího nálezu ukládá povinnost k nějakému plnění, určí rozhodci zároveň lhůtu pro toto plnění. Po skončení ústního jednání se vyhlásí výrok rozhodčího nálezu stranám ústně nebo, nejsou-li přítomny, oznámí se jim písemně. Rozhodčí nález je konečný a závazný. Strany jsou povinny splnit všechny povinnosti uložené v rozhodčím nálezu ve lhůtách v něm uvedených. Nestane-li se tak, podléhá rozhodčí nález nucenému výkonu rozhodnutí v souladu s právním řádem státu výkonu. Výhody rozhodčího řízení oproti soudnímu spočívají jednak v jejich rychlosti, v souvislosti s tím i nižšími náklady na vedení sporu a také v tom, že rozhodčí nález je snáze vykonatelný, protože Newyorská úmluva z roku 1958 umožňuje uznání a výkon rozhodčích nálezů ve více než 130 státech světa včetně České republiky a Chile. K dalším výhodám patří rychlost jednání a cena K nevýhodám rozhodčího řízení plynoucích ze soukromoprávního postavení Rozhodčího soudu, patří možnost výslechu 81



svědků jen pokud se tito k jednání dobrovolně dostaví, což se týká i provádění jiných důkazů.

82


Diskuse a závěr

8. Diskuse a závěr Smyslem této práce bylo na základě studia institutu mezinárodní kupní smlouvy jako jednoho z nejrozšířenějších smluvních typů v současné zahraniční obchodní praxi, definovat jednotlivá rizika vznikající při mezinárodní koupi zboží a poukázat na způsob jejich omezení. Neustále probíhající liberalizace a globalizace mezinárodního obchodu nutí české manažery řešit otázku vstupu na zahraniční trhy či navázání obchodních kontaktů se zahraničními partnery. Jednou z nejčastějších možností, jak mohou subjekty z celého světa uplatnit své zboží na zahraničním trhu, je jeho prodej zahraničnímu partnerovi prostřednictvím kupní smlouvy. Podnikatelé pak často zapomínají, že ve vztahu kde působí zahraniční prvek se vyskytují jedinečná rizika, při jejichž opomenutí může i sebelepší obchod skončit ztrátou nebo bankrotem celé firmy.

Proto manažer

zabývající se mezinárodním obchodem by měl mít určité znalosti problémů mezinárodní kupní smlouvy, k čemuž může sloužit i tato diplomová práce. Na základě prostudovaných materiálů týkajících se zákonných úprav mezinárodní kupní smlouvy a řady dostupné literatury jsem dospěl k názoru, že je nezbytné věnovat konstrukci kupní smlouvy zvýšenou pozornost, neboť jen tak lze předcházet budoucím soudním sporům. V diplomové práci bylo poukázáno na možnost použití jednotlivých pramenů úpravy mezinárodní kupní smlouvy, z nichž byla vyzdvihnuta především Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Dále byl proveden rozbor jednotlivých částí kupní smlouvy s návrhem na jejich optimální formulaci. Analyzoval jsem práva a povinnosti smluvních stran a možnosti zajištění proti rizikům vyplývajícím především z přítomnosti mezinárodního prvku a bylo poukázáno na možnosti zvláštních ujednání používaných v souvislosti s kupní smlouvou v mezinárodním obchodě. V praktické části práce jsem záměrně vybral kupní smlouvu jejímž obsahem je nákup vína z Chile pro český vinařský podnik. Důvodem byla skutečnost, že po vstupu ČR do Evropské unie se značně zkomplikoval dovoz některých produktů formami různých certifikátů, osvědčení, licencí a peněžních záruk, jejichž vystavení podle druhu zajišťuje země vývozu nebo členská zemi EU. Splnění těchto netarifních překážek volného obchodu je potřeba důkladně ošetřit v kupní smlouvě, což bylo smyslem praktické části této práce. Českým podnikatelům mohu doporučit, aby si při sjednávání kontraktu s neznámým obchodním partnerem druhou stranu důkladně prověřili zejména z pohledu

83


finanční stability,

důvěryhodnosti,

Diskuse a závěr

platební morálky, tak i z pohledu bezpečnosti

teritoria, ve kterém se pohybuje. Pokud by získané informace vzbuzovaly nějaké pochybnosti, je lépe s takovým subjektem žádný obchodní kontrakt neuzavírat. Při tvorbě kupní smlouvy by si neměly strany zapomenout zvolit právní řád, jímž se bude řídit a seznámit se svými právy a povinnostmi i s jednotlivými mezerami v úpravě zvoleného právního řádu, které pak musí důkladně ošetřit v rámci smlouvy. Ve většině případů bude pro českého podnikatele tímto právem Vídeňská úmluva, v jejímž rámci by pak neměli zapomenout na znalost mezinárodních obchodních zvyklostí. V případě déle trvajících kontraktů by podnikatelé neměli zapomenout na dodržování praxe, kterou mezi sebou zavedli, neboť i k této pomůcce se pak obrací soudy při řešení případného sporu. Z ekonomického hlediska potom upozorňuji na vliv ujednání v kupní smlouvě a vyměření výše cel a daní vybíraných v souvislosti s dovozem zboží do EU. Jejich výše se bude totiž podle čl. 32 celního kodexu (Nařízení Rady č. 2913/1992) odvíjet ze sjednané kupní ceny, ke které se připočtou náklady které hradí kupující a nejsou zahrnuty v ceně. Těmito náklady je v případě dovozu vína z Chile (uvedeném v kapitole 7. Praktické problémy) cena přepravy a pojištění, nákladů na skladování, ošetřování a přebalování zboží z přístavu v Chile až do místa vstupu zboží na území Evropských společenství v případě cla, nebo dokonce až na místo vstupu na území České republiky v případě vyměření DPH. Pokud si podnikatel tuto skutečnost neuvědomí, může se značně snížit ziskovost celé transakce, zejména u zboží s vysokými sazbami cel a daní. Dále doporučuji, aby se podnikatelé seznámili při uzavírání kupní smlouvy, zejména v otázkách placení kupní ceny nebo dodání zboží ve sjednané kvalitě a čase, s potřebnými dokumenty a s právní úpravou zvoleného zajišťovacího prostředku. Kupní smlouva by měla být uzavřena vždy písemnou formou. I když Vídeňská úmluva umožňuje použití jakýchkoliv prostředků, včetně svědků k prokázání jejího uzavření, následné prokazování ústního jednání by zřejmě vedlo ke zbytečným, nákladným a zdlouhavým soudním sporům. Závěrem mohu pouze doporučit aby manažer, který nemá dostatek zkušeností se zahraničním obchodem při uzavírání mezinárodní kupní smlouvy konzultoval její náležitosti s odborníkem v oblasti práva.

84


Použitá literatura

Použitá literatura •

Babiš, J.: Obchodování se zahraničím, Český Těšín, Poradce s.r.o., 2005

•

Dědič, J., Švarc, Z. PROSPEKTRUM, 1994

•

Janatka, F. a kol.: Realizace vývozního obchodního případu, Praha, 2000

•

Janatka, F. a kol.: Komerční rizika, Praha, 2002

•

Janatka, F. a kol.: Dovozní obchodní případ, Praha, 2003

•

Jirkůvová, M., Marek, K., Tomíčková, S.: Banky, bankovní služby, burza, IURIDICA BRUNENSIA, 1995

•

Kanda, A.: Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku: (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží ), Praha, Linde, a.s., 1999

•

Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, Brno, Doplněk, 2004

•

Madar, Z. a kol.: Slovník českého práva 1. a 2. díl, Praha, Linde, a.s., 1999

•

Rozehnalová, N.: Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku, Brno, Masarykova univerzita, 1993

•

Rozehnalová, N.: Právo mezinárodního obchodu, Brno, Masarykova univerzita, 2004

•

ICC České republiky, INCOTERMS 2000

•

Český integrovaný tarif 2006 (EU), Ministerstvo financí – Generální ředitelství cel, Praha, 2006

a

kol.:

Učebnice

práva

pro

ekonomy,

Praha,

Právní předpisy a mezinárodní smlouvy: •

Vyhláška FMZV č. 160/1991 Sb., Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží

•

Vyhláška FMZV č. 123/1988 Sb, Úmluva OSN o promlčení při mezinárodní koupi zboží

•

Vyhláška FMZV č. 161/1991 Sb., Dodatkový protokol k úmluvě o promlčení při mezinárodní koupi zboží

•

Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z roku 1980

•

Úplné znění zákona č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník

•

Úplné znění zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník

•

Úplné znění zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním

•

Úplné znění zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů

•

Nařízení rady (EHS) č. 2913/1992, celní kodex Společenství

85


Použitá literatura

Internetové stránky: •

Intranet Ministerstva financí ČR

•

Český statistický úřad, www.czso.cz

•

Mezinárodní obchodní komora, www.icc-cr.cz

•

Oficiální portál pro podnikání a export, www.businessinfo.cz

86


Seznam příloh

Seznam příloh Příloha č. 1 - Vývoj objemu zahraničního obchodu České republiky Příloha č. 2 - Základní charakteristika doložek INCOTERMS 2000 Příloha č. 3 - Kupní smlouva Příloha č. 4 – Certifikát chemické analýzy vína Příloha č. 5 – Formulář dovozní licence AGRIM Příloha č. 6 – Formulář VI1 Příloha č. 7 – Doklad o původu zboží EUR. 1 Příloha č. 8 - Konosament

87

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ. Provozně ekonomická fakulta DIPLOMOVÁ PRÁCE

Recommend Documents