MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
BRNO 2009
VERONIKA MICHLÍKOVÁ
Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat
Faktory ovlivňující výcvik pracovních psů Bakalářská práce
Vedoucí práce: doc. Ing. Petr Řezáč, CSc. Brno 2009
-2-
Vypracovala: Veronika Michlíková
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Faktory ovlivňující výcvik pracovních psů vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MZLU v Brně.
dne .............................................. podpis .........................................
-3-
PODĚKOVÁNÍ
Děkuji doc. Ing. Petru Řezáčovi, CSc. a Petru Janovi za odbornou spolupráci a ochotu při poskytování odborných konzultací a připomínek k danému tématu u vypracování bakalářské práce.
-4-
ABSTRAKT
Bakalářská práce shrnuje dosavadní poznatky o pracovních psech. Popisuje jednotlivé skupiny pracovních psů, které jsou definovány jako pes-obranář, služební psi, vodící psi, lavinoví psi, pastevní psi a psi lovečtí. Dále se práce zabývá důležitými faktory, které se uplatňují při výcviku pracovních psů.
Klíčová slova: pracovní pes, výcvikové faktory
-5-
ABSTRACT The bachelor work summarizes recent knowledge about working dogs. The study describes the groups of working dogs: guard dogs, police dogs, guide dogs, avalanche dogs, herd dogs and hunting dogs. The bachelor study analyzes important factors that participate during training working dogs.
Key words: working dogs, factors
-6-
OBSAH
1. ÚVOD .......................................................................................................................- 8 2. LITERÁRNÍ PŘEHLED ..........................................................................................- 9 2.1. Původ psů, jejich ochočení a domestikace.........................................................- 9 2.2. Pracovní psi......................................................................................................- 10 2.2.1. Pes-obranář ...............................................................................................- 10 2.2.2. Služební pes ..............................................................................................- 10 2.2.3. Vodící pes .................................................................................................- 12 2.2.4. Lavinový pes.............................................................................................- 13 2.2.5. Pastevecký pes ..........................................................................................- 13 2.2.6. Lovecký pes ..............................................................................................- 13 2.3. Důležité faktory pro výcvik .............................................................................- 15 2.3.1. Výrazové prostředky výcviku ...................................................................- 16 2.3.2. Časový harmonogram výcviku .................................................................- 17 2.3.3. Vliv pohlaví na výcvik..............................................................................- 18 2.3.4. Reakce psů na pohlaví cvičitele................................................................- 19 3. ZÁVĚR ...................................................................................................................- 20 4. POUŽITÁ LITERATURA .....................................................................................- 21 -
-7-
1. ÚVOD „ Příroda vytváří štěně - ale člověk dotváří psa“ Těmito slovy se naznačuje, že je úkolem člověka rozvinout vlohy, které má pes od přírody, ale také, že člověk je schopen špatným zacházením a špatnou výchovou způsobit, že zaniknou nebo se zkazí nejlepší charakterové rysy psa. Obvykle se to neděje se špatnými úmysly, spíše majiteli psa chybí schopnosti a vědomosti, které jsou nezbytné pro pochopení chování psa.
Pro prospěšné spolužití ve vztahu člověk a pes je správná péče stejně důležitá jako systematická výchova; přitom nezáleží na tom, zda se jedná o malé nebo o velké plemeno. I špatně vychovaný trpasličí pes se může stát noční můrou pro svého majitele a okolí. Argument, že se jedná o těžce vychovatelného psa, nebo o psa, kterého nelze vůbec vychovat, je svým způsobem „alibismus“ těch majitelů, kteří nejsou schopni svého psa vychovat. Vychovat lze všechny psy nebo plemena, i když je nutné přiznat rozdíly v poslušnosti a je vždy nutné opřít se o individuální vnímavost jednotlivců. Cílem bakalářské práce je shrnutí dosavadních poznatků o faktorech ovlivňujících výcvik pracovních psů.
-8-
2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1. Původ psů, jejich ochočení a domestikace O původu psa bylo navrženo několik hypotéz (Hanzal, Vochozka, 2003). Nálezy vykopávek naznačovaly, že psovi se nejvíce podobá vlk a šakal (Hrušovský et al., 1984). Molekulárně genetickými metodami bylo po roce 2000 jednoznačně prokázáno, že předkem psa je vlk indický (Ruvinski, Samson, 2001). Psi mají stejné znaky, které můžeme stále pozorovat u vlků: dlouhá lebka, pružné, pevné a mohutné zadní končetiny. Mají rovněž i dokonale izolující srst, kompaktní tlapy, mohutné zuby stvořené k uchopení, držení a trhání, ohromnou mozkovou kapacitu i vynikající čichové a sluchové schopnosti (Fogle, 1995). Mají sociální strukturu a jsou schopni vyvinout společenský vztah potřebný k lovu ve smečce a stržení a zabití mnohem větších zvířat (Mikulica, 1985). Pouto mezi psem a člověkem je výsledkem tisíce let domestikace (Topál et al., 2005). Domestikační proces většinou začíná ochočením zvířete. Ochočení divokého zvířete ještě ale zdaleka není domestikací. Ochočený vlk se nestane domácím psem a zdivočelý pes se nestane opět vlkem. Ochočení je jev týkající se jedince, kdežto domestikace je proces měnící celou populaci. Při domestikaci jsou původně divoká zvířata držena člověkem v umělých životních podmínkách, aby poskytovala užitek. Zvířata se těmto novým podmínkám přizpůsobují, člověk zasahuje do výběru pohlavních partnerů, a tak se postupně mění jejich původní dědičné vybavení. Při domestikaci je nutná také izolace od původní divoké populace, protože bez ní by byly nové genetické vlohy opět vytlačeny. Polodivoká zvířata byla proto izolována nejen od divoké populace, ale víceméně i od zvířat sousedních kmenů (Mikulica, 1985). Vztah člověka a psa se vyvíjel. Zpočátku byl pes člověku pouze společníkem. Teprve později člověk poznal, že může psa i různě využívat (Martiš, 1988). Psi byli původně zdomácněni k tomu, aby napomáhali našim předkům (Vilá et al., 1997). Pes začal doprovázet člověka při lovu, později se začal používat k hlídání a ochraně obydlí a stád dobytka (Dostál, 1995). Člověk se v této době živil převážně lovem. Právě v psovi, kterému je tento způsob obživy vlastní, našel při lovu dobrého pomocníka (Martiš, 1988). Vývoj člověka pokračoval. Proběhla prvotní dělba práce, jejímž výsledkem bylo -9-
oddělení pastevectví od lovu. Bylo třeba najít spolehlivého ochránce stád pasoucího se dobytka, a tím se stává pes. Efektivnost činnosti člověka se stále zvyšovala, pozvolna se rozpadla prvobytně pospolná společnost, rozšiřovalo se osobní vlastnictví. V jeho hlídání se opět osvědčil pes. Nejen prací, ale i válkami chtěli lidé znásobit svůj majetek. Pes se stal jejich věrným spolubojovníkem- vznikl pes válečnický (Martiš, 1988). Už v této době se začínají tvořit tři skupiny psů, tak jak je známe dnes – totiž psů služebních, používaných k válečným účelům, k ochraně majetku a stád pasoucích se zvířat, dále skupina psů loveckých, používaných k lovu a skupina psů společenských, dá-li se to tak už v této době říci, kteří se stali prostým společníkem člověka (Martiš, 1988).
2.2. Pracovní psi Plemenem se rozumí skupina psů majících společný původ, osobité, shodné a potomstvu předávané vlastnosti a exteriér. Počet zvířat uvnitř plemene musí být dostatečný k tomu, aby zabezpečil jeho další rozvoj bez příbuzenské plemenitby nebo bez křížení s jiným plemenem (Hrušovský et al., 1984). Stejně jako pes-obranář, hlídací a služební pes, patří také vodící pes, lavinový pes, pastevecký, lovecký a tažný pes do velké skupiny pracovních psů. Psi jako pracovní jsou označováni proto, že musí vykonávat určitou práci. I když označení pracovní pes se vztahuje spíše na jednotlivce než na plemeno, musí pes, který má absolvovat nějakou zkoušku na pracovního psa, patřit k plemenům té skupiny psů, které uznala FCI (Federation Cynologique Internationale) jako pracovní (Baumannová, 1994). 2.2.1. Pes-obranář Vycvičený pes-obranář je schopný schovanou osobu najít, pronásledovat a zadržet, při obraně s touto osobou aktivně bojovat a při převzetí ji hlídat. Pes-obranář musí také dokázat odvrátit všechny útoky na svého pána (Baumannová, 1994). 2.2.2. Služební pes Služební (policejní) psi jsou psi, kteří jsou používáni ve službách policie, vojska, zdravotnictví, celníků, pohraničníků. Používají se dobře vycvičení obranáři, kteří ještě - 10 -
navíc prodělali výcvik pro vykonávání speciálních úkolů. Vystopování, pronásledování, zadržení a odvedení pachatele jsou povinnosti psa ve službě kriminální policie a celníků. Pes se musí učit, že pouze v případě útoku má reagovat odpovídajícím protiútokem a vůči osobě, která je klidná, má být sice ostražitý, ale neměl by se chovat agresivně (Baumannová, 1994). U celníků je používán pes nejen na vystopování pašeráka, ale také na pašované zboží. Zatímco jeden celní pes pracuje jako specialista pro nalezení drog, je nos jiného psa zaměřen na vypátrání kávy nebo tabáku (Baumannová, 1994). Nejvíce pro tyto účely používán německý ovčácký pes, dále velký knírač, rotvajler, dobrman, erdelteriér a další (Baumannová, 1994). Byla zpracována studie týkající se policejních psů, kde byla sledována problematika týkající se pokousání buď policejním nebo domácím psem a následky pokousání. Bylo zjištěno, že když policejní pes kousne, má to za následek vyšší stupeň hospitalizace, než když kousne domácí pes. Také bylo zaznamenáno, že když policejní pes kouše, většina jeho kousnutí směřuje k životně důležitým částem těla: hlavě, horním částem rukou a hrudi (Meade, 2006). Tyto zákonitosti mohou být vysvětleny několika faktory. Prvním faktorem je velikost policejních psů. Policie preferuje plemena velkých psů (Meade, 2006). Volba byla také ovlivněna energií psa a jeho tendencí ke kousnutí. Výcvik tyto vlastnosti posiluje (Barwig, Hilliard, 1991; Chambers, Payne, 1969; Eden, 1993). Druhý faktor je jejich speciální trénink. Psi jsou cvičeni, aby silně pokousali (Bodnar, 1990; Chambers, Payne, 1969; Reaver, 1982). Jsou také cvičeni ke kousání „celou tlamou“ (Barwig, Hilliard, 1991; Reaver, 1982). Jsou trénováni, aby pustili až po rozkazu (Reaver, 1982). A pokud se například podezřelý vytrhl ze sevření, policejní pes by se na základě svého instinktu zakousl znova do jiné části podezřelého (Barwig, Hillard 1991; Bodnar 1990; Chambers, Payne, 1969; Eden, 1993; Greenhalgh et al., 1991; Hilliard; Reaver, 1982). Pro cvičitele nebylo nezvyklé nechat psy pokračovat v kousání, pokud se podezřelý chtěl stále osvobodit. U domácích psů bylo procento pokousání téměř stejné. Lidé mohou být pokousáni, když se mazlí nebo krmí svého psa nebo když se pokouší zastavit svého zápasícího psa (Meade, 2006). Úmrtí způsobená policejními a domácími psy jsou vzácná (Avis, 1999; Borchelt et al., 1983; Hamilton, 2003; Kneafsey, Condon, 1995; Pinckney, Kennedy, 1982; Tong, Pang, 1965; Wright, 1985). Většina usmrcených způsobená domácími psy byli většinou děti nebo starší lidé, kteří se nebyli schopni bránit nebo utéct před útokem. - 11 -
Smrt způsobená útokem policejních psů obvykle nastává v situacích, když je psům dovoleno opakovaně kousat a mimo dozor jejich hlavních cvičitelů (Meade, 2006). Oběti byli obvykle pokousány velkými psy a v současných amerických studiích uvádějí nejčastěji plemena pitbullterier, německý ovčák, dobrman a rotvajler (Jarrett, 1991; Overall, Love, 2001). Hutson et al. (1997) uvádí, že od doby, kdy se změnila taktika z „najdi a kousni“ (kdy byli psi cvičeni kousat nehybné podezřelé automaticky, pokud nebyli odvoláni) na „najít a štěkat“, se počet zraněných snížil (Reaver, 1982). 2.2.3. Vodící pes Budoucí vodící pes by měl být klidného temperamentu. To, že vodící pes musí být dokonale zdravý a silný a nesmí trpět displazií kyčelních kloubů, je samozřejmé vzhledem k velkým fyzickým výkonům, které od něho budeme požadovat (Baumannová, 1994). Pro výcvik vodících psů se používají středně velká a velká plemena. V dnešní době se pro výcvik nejvíce používá zlatý a labradorský retrívr, flat coated retrívr, královský pudl, německý ovčák a americko-kanadský bílý ovčák (od roku 2002 předběžně uznám pod novým názvem bílý švýcarský ovčák) (Francová, 2008). Ve dvou studiích bylo vyšetřováno kooperativní chování mezi psy a jejich nevidomými majiteli. Domněnky vedly k názoru, že kooperativní chování je zděděná vlastnost psů a je významným přispívajícím faktorem ve vývoji úspěšného vodících psa. Z našeho pohledu vedení nevidomé osoby zahrnuje i komplexní chování, kde úspěch závisí na schopnosti aktérů synchronizovat svou činnost (Naderi et al., 2001). Při spolupráci majitel a pes mohou nejlépe dosáhnout společného cíle (Boesch a Boesch, 1989) . V první studii byli pozorováni britští a maďarští nevidomí majitelé, chodící půl hodiny po jejich sousedství. Ve druhé studii byli pozorováni vodící psi se svými nevidomými majiteli, tak domácí „mazlíčci“ se svými majiteli, kteří se zavázanýma očima museli zvládnout cvičiště s překážkami. Při měření frekvence zahájení různých činností nejen psi byli iniciátoři. Tedy zahájení činností, jako například začátek chůze, zastavení, otáčení se, měli v plné moci nevidomí majitelé. Zdálo se, že psi mají plnou kontrolu jen v případě vyhýbání se. Předpokládáme, že během domestikace psi byli vybráni pro schopnost měnit roli iniciátora, což se zdá být základem v tomto typu spolupráce (Naderi et al., 2001).
- 12 -
2.2.4. Lavinový pes Úkolem lavinového psa je vyhledat osoby zasypané v lavinovém poli, které lze pro cvičné účely připravit také uměle. Před praktickým nasazením musí pes absolvovat zkoušku pro lavinového psa, při které musí dokázat svou dokonalou poslušnost. Pro svoji velkou hmotnost se bernardýn na lavinového psa příliš nehodí, používán je hlavně německý ovčák, airedale teriér a rotvajler. Při dobrém čichu lze však použít jako lavinového psa každé jiné plemeno (Baumannová, 1994). 2.2.5. Pastevecký pes Pastevečtí psi mají za úkol nejen udržet stádo pohromadě, ale také ho chránit před zloději. I když to druhé už nepatří k základním požadavkům, přece jen očekáváme od dobrého pasteveckého psa také ochotu zaútočit a bránit, čehož si přiměřeně ceníme. V důsledku chovatelských vlivů chybí pasteveckým psům jakákoli lovecká vášeň (Baumannová, 1994). 2.2.6. Lovecký pes Z hlediska myslivecké praxe rozdělujeme používaná plemena loveckých psů do pěti základních pracovních skupin na honiče, barváře, ohaře, slídiče a norníky. Toto členění se v podstatě shoduje s členěním FCI a jednoznačně vyjadřuje pracovní použitelnost jednotlivých plemen (Hanzal, Vochozka, 2003). Honiči čili brakýři jsou nejstaršími loveckými psy. Mají dobře vyvinutý lovecký pud, který projevují vytrvalým a hlasitým naháněním zvěře, kterou sledují tak dlouho, až ji naženou před střelce. Mají dobře vyvinutý orientační smysl, který jim umožňuje honit v rozsáhlých komplexech houštin a neomylný návrat na místo vypuštění (Bakoš, 1998). Barváři tvoří samostatnou, poměrně malou skupinu (Bakoš, 1998). Díky svému vynikajícímu čichovému vybavení a schopnosti zastavit postřelenou zvěř se používají speciálně pro dosledy postřelené spárkaté zvěře, zejména jelení (Hanzal, Vochozka, 2003). Ohaři u nás patří mezi nejpoužívanější lovecké psy. Vyznačují se největším počtem plemen. Jejich typickou vlastností je hledání zvěře spojené s vystavováním. Obě tyto vlastnosti jsou navzájem spojené, to znamená, že hledání je výkon loveckého psa, který končí vystavováním. Ohař tím naznačí, že hledanou zvěř navětřil a má ji v porostu před - 13 -
sebou. Jiná lovecká plemena psů zvěř nevystavují (Bakoš, 1998). Slídiči tvoří samostatnou skupinu plemen, která jsou určena k vyslídění drobné zvěře v houštinách, remízkách, křovinách, rákosí, atd. V těchto porostech úspěšně nahrazují ohaře, protože pro ohaře těmito velmi těžko proniknutelnými porosty slídiči díky svému menšímu vzrůstu lehko pronikají a neúnavně slídí po zvěři. Narozdíl od ohařů pracují s nosem u země, zvěř nevystavují, ale vyhánějí. Hlasitě sledují každou čerstvou stopu zvěře. Mají výborný čich, a proto dobře pracují na pobarvené stopě při dohledávání drobné zvěře. Náruživě aportují, jsou vynikající pro práci ve vodě. Mnozí z nich jsou i ostří na zvěř, která v revíru škodí (Bakoš, 1998). Norníci představují početně velkou skupinu loveckých psů (Bakoš, 1998). Název této skupiny je odvozen od hlavního způsobu práce- norování. Mají silně vyvinutý lovecký pud, vynikající ostrost a jsou značně samostatní. Náruživě štvou veškerou zvěř stejně jako honiči (Hanzal, Vochozka, 2003). Také nutno dodat, že stručné pracovní charakteristiky jednotlivých skupin plemen se týkají typických jedinců. Příslušnost ke skupině honičů nemusí nutně znamenat, že honič bude výborně pracovat na stopě a na ní vytrvale hlásit, že slídič bude při slídění vypíchnutou zvěř jen krátce pronásledovat a rychle se vracet, že ohař bude pevně vystavovat, norník norovat a barvář dohledávat (Vochozka, 2000). V lese je především důležitý nos psa, protože ho přivede ke zvěři (Trumler, 1982). Pes je proslulý svou čichovou vnímavostí a ostrostí (Brisbin a Austad, 1991; Hepper, 1988; Kalmus, 1955). Při práci v lese se mnohdy stane, že při vyhledávání zvěře se mnohdy pes vzdálí a potom je nezbytně nutné, aby dokázal najít stopu svého vůdce, sledovat ji a tak jej opět nalezl (Procházka, 1999). Schopnost najít nebo vystopovat jiná zvířata bylo dříve pro psa životně důležité kvůli přežití. Zprávy z výcviku ukazují, že psi mohou přesně poznat směr stopy (Davis, 1974; Johnson, 1977). Avšak empirické studie popisují psí individualitu při stopování (Morrison, 1980; Mackenzie a Schultz, 1987; Schwartz, 1980; Steen a Wilsson, 1990). Byli provedeny dva experimenty na schopnost psa určit správný směr lidské stopy. V prvním experimentu byly sledovány vlivy psího pohlaví a věku na stopování. A ve druhém experimentu bylo zkoumáno, zda psi používají spíše čichové nebo vizuální podněty k určení správného směru stopy. Při analyzování pohlavních rozdílů bylo zjištěno, že psi dokáží lépe stopovat než feny (Cain, 1982; Doty et al., 1984-1985; Cain et al., 1988). Do dnešní doby byly rozdíly mezi pohlavími v čichové vnímavosti psů ve velké míře přehlíženy. - 14 -
Z evolučního pohledu, by ale dávalo smysl, že psi mají jemnější čich než feny, protože psi se více zabývají čichovými aktivitami jako např. u vyhledávání fen, nebo při hájení svého území (Wells a Hepper, 2003). Dalším důležitým faktorem ovlivňujícím výcvik psů je jejich věk. Mladší psi do 2.let věku jsou mnohem lepší pro výcvik stopování než starší psi (Wells a Hepper, 2003). Studie zaměřené na čichovou vnímavost psů dokazují její pokles vnímavosti s narůstajícím věkem psů (Murphy, 1986, 1989, 1995). Starší psi také mohli více podléhat změnám ve výcvikovém režimu a tyto změny mohou působit na jejich schopnost stopovat správně. Dalším vysvětlením může být, že starší psi jsou zvyklí na stopování se svým cvičitelem, pracují společně jako „jednotka“ nebo „tým“. A při experimentu byli vedeni někým „cizím“, proto se mohli uprostřed experimentálního stopování vydat za svým cvičitelem. To by vysvětlovalo, proč starší psi, kteří potřebovali více času na naučení se stopovat, byli méně schopni určit směr, než jejich mladší soupeři (Wells a Hepper, 2003). Méně psů bylo schopno určit správný směr lidské stopy (Mackenzie a Schultz, 1987; Schwarz, 1980). Ti psi, kteří správně určili směr stopy se projevovali tím, že využívali pachových schopností mnohem více než vizuálních podnětů (Steen a Wilsson, 1990). Zda psi mohou používat nebo používají vizuální podněty u stopování zůstává stále neznámou (Wells a Hepper, 2003). Celkově nálezy ukazují, že schopnost psů určit správný směr stopy souvisela s věkem a pohlavím psů (Wells a Hepper, 2003).
2.3. Důležité faktory pro výcvik S výcvikem se začíná již od štěněte (Baumannová, 1994). Štěně se rodí ve stavu tzv. nervové nezralosti, ve které vnější podněty hrají významnou roli (Pluijmakers et al., 2003). Vývoj psa je dynamický proces; vyvíjí se nervový systém, který do značné míry závisí na vzájemném ovlivňování s vnějším prostředím před a po narození a tyto vlivy se týkají vývoje chování psa (Chapillon et al., 2002). Podmínky, ve kterých roste a které utvářejí jeho povahu, se budou velmi výrazně odrážet v jeho celkovém chování a budou ovlivňovat jeho schopnosti pro pracovní využití (Mikulica, 1985). Různé okolnosti jako špatná mateřská péče, výživové poruchy, fyzický stres a nemoci mohou negativně ovlivňovat vývoj nervového systému (Chapillon et al., 2002). Proto prostředí před a po narození má značný vliv na fyzické charakteristiky a na charakteristiky týkající se - 15 -
chování u dospělých psů (Gazzano et al., 2007). U výchovy v raném věku bylo shledáno, že má pozoruhodný dopad na rozvoj nervové soustavy, přispívá k modelování individuálních rozdílů a reakcí k okolním změnám (Cirulli et al., 2003). Fox a Stelzner (1996) dokázali, že štěňata vychovávaná v rodině byla velmi aktivní, zvídavá, společenská vůči lidem a důvěřivá až troufalá během hraní si s jinými štěňaty. Mimo to dokázali, že jsou štěňata emociálně vyrovnaná a jsou schopna lépe řešit problémy než štěňata, která vyrůstala mimo rodinu. 2.3.1. Výrazové prostředky výcviku Výcvik popisuje techniky, kdy pes určitým způsobem reaguje na povel vydaný člověkem (Mills, 2002). Výcvik vyžaduje efektivní přenos informací mezi různými druhy. Přenášené informace nezávisí jen na fyzikálních charakteristikách signálu, ale také na jeho kontextu. Mimoverbální signály jsou často používány při vzájemné komunikaci mezi lidmi (Burgoon et al., 1996) a rovněž v průběhu výcviku je používají trenéři psů. Postoj, kontakt očí a pohyby mohou být při výcviku také významné. Je dobře známé, že oči hrají důležitou roli při psí komunikaci. Upřené pohledy mohou být vyměněny mezi jednotlivci během vzájemného hlasitého ovlivňování a to může ovlivnit další odpovědi (Bradshaw a Nott, 1995). Aby zpráva byla jasná, měly by být signály vztahující se k ní shodné a jednoznačné. Pohlaví, stáří, individuální hlasové charakteristiky, cit, emoce a životní prostředí, všechny tyto faktory ovlivní sluchové informace (Burgoon et al., 1996). Při zkoumání změn sluchových vlastností příkazu v prvním experimentu člověk, který dával povely, mohl přitom užít i pohyby těla i kontakt očí. V druhém experimentu byly dávány psům povely člověkem, který se ale nehýbal a na očích měl černé brýle, aby bylo zabráněno očnímu kontaktu. V třetím experimentu byly povely pouštěny z magnetofonu, takže zde nefiguroval člověk (Fukazawa, Mills, Cooper, 2005). Výsledky ukázaly, že při prvním experimentu pes dostatečně rozpoznal příkaz. Příkaz byl poslán k příjemci jak se slovními, tak s neverbálními komunikačními signály. Mezi neverbální komunikační signály patří např. kývání hlavou, gesta, pohyby rtů a očí, atd. a tyto neverbální prostředky ovlivňují příjemce stejně tak, jako slovní příkazy (Fukazawa, Mills, Cooper, 2005). Psi užívají řeč těla (tj. neverbální komunikační prostředky), když komunikují s jinými psy a lidmi, tak by se dalo očekávat, že tyto - 16 -
signály jsou pro psy důležité. Nicméně výsledky naznačují, že pohyby lidského těla neměly žádný účinek, pokud psi rozpoznali slovní příkaz (Fukazawa, Mills, Cooper, 2005). Nicméně kvalita zvuku je při komunikaci také značně důležitá. Hláska je vydávána kombinací hlasových orgánů, tj. plic, průdušnice, hrtanu, nosní a ústní dutiny (Moore, 1989). Když je řeč zaznamenána na pásce, jisté rysy hlasivkových signálů chybí, což má za následek zvuk, který je schopný zřetelně rozpoznat člověk, ale psovi nemusí být ihned zřejmý. Například na pásce zaznamenaný příkaz nebude mít stejnou frekvenční kompozici nebo harmonické kmity oproti příkazu vydaném přímo člověkem (Howard a Angus, 1996). Oční kontakt a upřený pohled jsou známé tím, že působí na chování zvířete, včetně psů (Povinelli et al., 1999; Topal et al., 1997, 1998; Soproni et al., 2001). Ale omezení očního kontaktu v této studii chování psů neovlivnilo (Fukazawa, Mills, Cooper, 2005). 2.3.2. Časový harmonogram výcviku Výcvik musíme přizpůsobit úrovni výchovy psa, ale nesmíme na něho klást příliš vysoké nároky (Baumannová, 1994). Psa můžeme cvičit každý den, ale trénink by neměl trvat příliš dlouho (Koch-Kostersitz, 1980). Příliš dlouhá doba výcviku může u psa vyvolat nechuť, začne dělat častěji chyby (Verhoe-Verhallenová, 2004). Překvapivě málo studií se zabývá výcvikem psů. Například otázka, jak často by měl být pes cvičen není u psů vůbec prozkoumána. Meyer a Ladewig (2007) se snažili objasnit kolik výcvikových lekcí je potřeba k dosažení určité výcvikové úrovně psa. Psi byli rozděleni do dvou skupin, kde první skupina psů byla cvičena 1x týdně a druhá skupina psů 5x týdně. Výsledky studie ukázali, že psi trénovaní 1x týdně se naučili dané cviky ve významně menším počtu tréninkových lekcí než psi cvičení 5x týdně (Meyer a Ladewig, 2007). Několik studií ukázalo, že rozložený výcvik prospívá dlouhodobé paměti (Commins et al., 2003; Kogan et al., 1996; Menzel et al., 2001; Rowe a Craske, 1998; Spreng et al., 2002). O střední nebo dlouhodobé paměti mluvíme ve chvíli, kdy jsou psi schopni zopakovat naučené cviky po více než jednom dnu (Rosenzweig et al., 1996). Je také třeba podotknout, že denní trénink je více efektivní než výcvikový plán s delším odpočinkem přerušujícím trénink (Kusunose a Yamanobe, 2002). Současné studium podporuje zjištění, že výcvik 1x týdně je lepší než výcvik několikrát týdně (Meyer a Ladewig, 2007). Podle Wozniaka a kolektivu (1995) delší - 17 -
časové intervaly mezi lekcemi vedou k lepšímu výkonu psa. Někteří autoři navrhují, že by každý povel měl být cvičen několikrát za den, v závislosti na obtížnosti povelu (Abrantes, 1999; Bailey, 1995) a jiní autoři zdůrazňují význam výcviku ve více rušivém prostředí a cvičení více než jednoho povelu najednou (Meyer, Ladewig, 2007). Výcvik několika cviků najednou může mít pozitivní vliv na výkon psa (Lee et al., 1991; Maslovat et al., 2004). Podobně Williams a Johnston (2002) v jiné studii zabývající se stopováním měli psi lepší výsledky při rozpoznávání více pachů. Psi byli cvičeni na nové pachy a zároveň si osvěžovali již pachy známé. Další možný rozdíl mezi výcvikovými skupinami v tomto studiu je míra, do jaké si psi přivykli na výcvikové prostředí a na trenéra (Commins et al., 2003). Zvyk může být důležitý faktor (Rescorla a Wagner, 1972). Psi cvičení 1x týdně byli méně zvyklí na výcvikové prostředí a trenéra, to naznačuje, že výcvikové prostředí
bylo více
proměnlivé pro tyto psi. Na druhou stranu nižší úroveň navyknutí mohla také mít za následek, že psi cvičení 1x týdně se na výcvik hůře soustředili kvůli rozptýlení se z neznámého prostředí. Trenér nezaznamenal, že by psi cvičení jednou týdně více prozkoumávali nebo se méně koncentrovali ve výcvikové místnosti. Nižší úroveň navykání u psů cvičených 1x týdně může také způsobit vyšší úroveň vzrušení ve výcvikové situaci ve srovnání se psy cvičenými 5x týdně. Mírný stav vzrušení se zdá být optimální pro zapamatování si (Rosenzweig et al., 1996) a u psů cvičených 1x týdně možná přispívala k větším výkonům oproti psům trénovaným 5x týdně. Přesto však nemůže být nic naučeno v podmínkách s nadměrným tlakem, snížení výkonnosti u těchto psů mohlo být vyvoláno přílišným tlakem z neznámého prostředí (Lindsday, 2000). 2.3.3. Vliv pohlaví na výcvik Psi jsou používáni pro specializovanou práci častěji než feny. I když, při srovnání agrese vůči jiným psům se chovali psi agresivněji (Rooney, Bradshaw, 2004). Pro výcvik na vodícího psa byla v minulosti dávána přednost fenám, protože u nich existuje menší nebezpečí rozptylování, ale nedávno byla zavedena kastrace psů před dosažením pohlavní dospělosti (ve věku 7-8 měsíců). Je to hlavně proto, aby psovod nebyl napaden jinými psy. Proto dnes už neexistují rozdíly mezi psem nebo fenou (Baumannová, 1994). Podle Goddarda a Beilharze (1982), při výcviku vodících psů se ukázalo, že feny byly méně agresivní a méně roztržité vůči jiným psům. Jednoduše - 18 -
řečeno, psi jsou tvrdohlavější a feny přizpůsobivější, jediná nevýhoda fen je hárání (Baumannová, 1994). 2.3.4. Reakce psů na pohlaví cvičitele Odezva psa k člověku může být závislá na množství faktorů vztahujících se ke zvířeti, např. plemeno, věk, předchozí zkušenosti a nebo k člověku např. známost, fyzický vzhled, „manýry“. Objevují se i názory, že pohlaví psa ovlivňuje odezvu k lidem (Lore a Eisenberg, 1986) a navíc, že psí reakce k lidem jsou ovlivňované pohlavím člověka (Lore a Eisenberg, 1986; van der Borg et al., 1991; Wickens et al., 1995). Hodně studií ukázalo, že pohlaví psa ovlivní i jeho chování (Borchelt, 1983; Hart a Hart, 1985; Jagoe, 1993; Bradshaw et al., 1996). Při zkoumání vlivu lidského pohlaví na reakci psa, měli psi tendenci se méně věnovat a méně štěkat na lidi, pokud byla subjektem žena, než když to byl muž (Wells, Hepper, 1998). To značí, že psí chování připomíná obranně-útočné reakce spíše vůči mužům než ženám (Beaver, 1982; Blackshaw, 1985; Millot, 1994). Méně pozornosti věnovaly lidem feny než psi. Psi pozorují člověka kvůli široké škále důvodů, například zvědavost, strach, agrese, vyhledávání pozornosti. Ačkoli se zdálo, že psí pohledy byly spíše agresivní než například vyhledávající pozornost (Wells, Hepper, 1998). Rozdíly, týkající se psa (například jeho předchozí zážitky s ženami a muži, plemeno, věk) a člověka (například fyzický vzhled, chování, věk, pach) nebo kombinace obou faktorů, pravděpodobně všechny hrají roli v určování reakce psa vůči lidem. Otázkou zůstává, co způsobuje, že psi reagují různě na muže a ženy, protože všichni lidé se ve studii chovali podobným způsobem (tj. zaujali standardní postoj). Psi mohli reagovat na fyzický vzhled jednotlivců, například skutečnost, že muži byli větší než ženy, nebo fakt, že ženy měly delší vlasy než muži, nebo snad jejich přirozený tělesný pach může odpovídat na to, proč se lišily reakce k mužům a ženám. Je nepravděpodobné, že zvířata měla nějaké menší zkušenosti s jedním lidským pohlavím než s druhým, jelikož testovaní psi měli mnoho příležitostí být ovlivněni členy obou lidských pohlaví a byli většinou vlastněni rodinami se zástupci obou pohlaví (Wells, Hepper, 1998).
- 19 -
3. ZÁVĚR Z poznatků, uvedených v bakalářské práci vyplývá, že faktorů podílejících se na výcviku pracovních psů, je několik. Mezi nejdůležitější hledisko, které zohledňuje pracovní využití psů je vhodná volba plemene. Je třeba si uvědomit, že každá pracovní skupina psů je určena k jinému pracovnímu využití. Proto jsem značnou část práce věnovala pracovním skupinám psů a snažila jsem se upozornit na faktory, které jsou pro určité skupiny specifické. Z toho také vyplývá, že vhodnost plemen pro určité pracovní úkony je různá. Například labradorský retrívr, který se nejčastěji využívá jako vodící pes není pro své vlastnosti vhodný jako pes-obranář, jelikož k tomu nemá příslušné vlastnosti, vztahující se k ostrosti obranářských psů, jaké má například dobrman. Dalšími důležitými faktory, kterými jsem se v bakalářské práci zabývala a mají značnou důležitost při výcviku jsou výrazové prostředky, časový harmonogram výcviku, vliv pohlaví psů na výcvik a reakce psů na pohlaví cvičitele.
- 20 -
4. POUŽITÁ LITERATURA ABRANTES, R. Řeč psů. Praha: Dona, 1999. s. 230. AVIS, S.P. Dog pack attack: Hunting humans. American Journal of Forensic Medicine and Pathology, 1999, roč. 20, č. 3, s. 243-246. BAILEY, G. The Perfect Puppy, How to Raise a Problem-free Dog. London: Octopus Publishing Group Limited, 1995, 192 s. BAKOŠ, A. Plemena loveckých psů. Bratislava: Kontakt plus, 1998. 112 s. ISBN 8088855-21-7. BARWIG, S., HILLIARD, S. Schutzhund: Theory and traning methods. New York: Howell Book House: Macmillian Publishing Company, 1991, s. 76. BAUMANNOVÁ, D. Výchova a výcvik psů. Bratislava: Aktuell, 1994. 193 s. ISBN 80-88733-17-0. BEAVER, B.V. Distance increasing postures of dogs. Veterinary Medicine: Small Animal Clinician, 1982, roč. 77, s. 1023-1024. BLACKSHAW, J.K. Human and animal inter-relationships. Review series: 3. Normal behaviour patterns of dogs. Australin Veterinary Practitioner, 1985, roč. 1, č. 15, s. 110112. BODNAR, R.J. K9 patrols: physival and psychological deterrence, American Jails, 1990, roč. 4, č. 2, s. 35-38. BOESCH, C., BOESCH, H. Hunting behaviour of wild chimpanzees in the Tai national park. American Journal of Physical Anthropology, 1989, roč. 78, s. 547-573. BORCHELT, P.L. Aggresive behaviour of dogs kept as companion animals: classification and influence of sex, reproductive status and breed . Applied Animal Ethology, 1983, roč. 10, č. 1, s. 45-61. BORCHELT, P.L., LOCKWOOD, R., BECK, A.M., VOITH, V.L. Attacks by packs of dogs involving predation on human beings. Public Health Reports, 1983, roč. 98, č. 1, s. 57-66. BRADSHAW, J.W.S., GOODWIN, D., LEA, A.M., WHITEHEAD, S.L. A survey of the behavioural characteristics of pure-bred dogs in the United Kingdom. The Veterinary Record, 1996, roč. 138, č. 19, s. 465-468. BRADSHAW, J.W.S., NOTT, H.M.R. Social and communication behaviour of campanion dogs. In: Serpell, J. (Ed.), The Domestic Dog: Its Evolution, Behaviour and Interactions with People. Cambridge: Cambridge University Press, 1995, s. 284. - 21 -
BRISBIN, L.I., AUSTAD, S.N. Testing the individual odour of a canine olfaction. Animal Behaviour, 1991, roč. 42, s. 63-69. BURGOON, J.K., BULLER, D.B., WOODALL, W.G. Nonverbal Communication: The Unspoken Dialogue. New York: The McGraw-Hill Companies, 1996, s. 535. CAIN, W.S. Odor identification by males and females: predictions and performance. Chemical Senses, 1982, roč. 7, s. 129-142. CAIN, W.S., GENT, J.F., GOODSPEED, R.B., LEONARD, G. Evaluation of olfactory of dysfunction in the Connecticut Chemosensory Clinical Research Center. The Laryngoscope, 1988, roč. 98, č. 1, s. 83-88. CIRULLI, F., BERRY, A., ALLEVA, E. Early disruption of the mother-infant relationship: effects on brain plasticity and implications for psychopathology. Neuroscience a Biobehavioral Reviews, 2003, roč. 27, č. 1-2, s. 73-82. COMMINS, S., CUNNINGHAM, L., HARVEY, D., WALSH, D. Massed but not spaced training impairs spatial memory. Behavioural Brain Research, 2003, roč. 139, č. 1-2, s. 215-223. DAVIS, L.S. Go Find! Training Your Dog to Track. New York: Hoewell Book House, 1974, s. 159. DOSTÁL, J. Chov psů: genetika v kynologické praxi. České Budějovice: Dona, 1995. 206 s. ISBN 80-85463-58-X. DOTY, R.L., SHAMAN, P., APPLEBAUM, S.L., GIBERSON, R., SIKSORSKI, L., ROSENBERG, L. Smell identification ability: changes with age. Science, 1984, roč. 226, č. 4681, s. 1441-1443. DOTY, R.L., SHAMAN, P., DANN, M. Development of the University of Pennsylvania Smell Identification Test: a standardized microencapsulated test of olfactory functioning. Physiology a Behavior, 1984, roč. 32, č. 3, s. 489-502. DOTY, R.L., APPLEBAUM, S., ZUSHO, H., SETTLE, R.G. Sex differences in odor identification ability: a cross-cultural analysis. Neuropsychologia, 1985, roč. 23, č. 5, s. 667-672. EDEN, R.S. K9 officer’s Manual. Calgary. Alta: Detseling Enterprises Ltd., 1993, s. 3540. FOGLE, B. Encyklopedie psů. Praha: Fortuna Print, 1995. 312 s. ISBN 80-86144-27-5. FOX, M.W., STELZNER, D. Behavioural effects of differential early experience in the dog. Animal Behavioural, 1966, roč. 14, č. 2, s. 273-281.
- 22 -
FRANCOVÁ, D. Vodící psi jako prostředníci mezi nevidomými a většinovou společností. Olomouc: Pedagogická fakulta, 2008 [diplomová práce], s. 87. FUKAZAWA, M., MILLS, D.S., COOPER, J.J. More than just a word: non-semantic command variables affect obedience in the domestic dog. Applied Animal Behaviour Science, 2005, roč. 91, č. 1-2, s. 129-141. GAZZANO, A., MARITI, CH., NOTARI, L., SIGHIERI, C. MCBRIDE, E.A. Effects of early gentling and early environment on emotional development of puppies. Applied Animal Behaviour Science, 2008, roč. 110, č. 3-4, s. 294-304. GODDARD, M.E., BEILHARZ, R.G. Genetic and environmental factors affecting the suitability of dogs as guide dogs for the blind. Theoretical and Applied Genetics, 1982, roč. 62, č. 2, s. 97-102. GREENHALGH, C., COCKINGTON, R.A., RAFTOS, J. An epidemiological survey of dog bites presenting to the Emergency Department of a children’s hospitál. Journal of Paediatrics and Child Health, 1991, roč. 27, č. 3, s. 171-174. HAMILTON, M. How to start a K9 unit. Police, 2003, s. 23. HANZAL, V., VOCHOZKA, V. Lovečtí psi: Výchova a výcvik. České Budějovice: Dona, 2003. 182 s. ISBN 80-7322-036-9. HART, B.L., HART, L.A. Selecting pet dogs on the basic of cluster analysis of breed behaviour profiles and gender. Journal of the American Veterinary Medical Association, 1985, roč. 186, č. 11, s. 1181-1185. HEPPER, P.G. The discrimination of human odour by the dog. Perception, 1988, roč. 17, č. 4, s. 549-554. HOWARD, D.M., ANGUS, J. Acoustics and Psychoacoustics, Oxford: Focal Press, 1996. 365 s. ISBN-10:0240514289. HUTSON, H.R., ANGLIN, D., PINEDA, G.V., FLYNN, C.J., RUSSELL, M.A., MCKEITH, J.J. Law enforcement K-9 dog bites: injuries, complications, and trends. Annals of Emergency Medicine, 1997, roč. 29, č. 5, s. 637-642. CHAMBERS, G.H., PAYNE, J.F. Treatment of dog-bite wounds. Minnesota Medicine, 1969, roč. 52, s. 427-430. CHAPILLON, P., PATIN, V., ROY, V., VINCENT, A., CASTON, J. Effects of preand postnatal stimulation on developmental, emotional, and cognitive aspects in rodents: A review. Developmental Psychobiology, 2002, roč. 41, č. 4, s. 373-387.
- 23 -
JAGOE, A. Behaviour problem in the domestic dog: a retrospective and prospective study to identify factors influencing thein development. 1993, PhD thesis. Department of Clinical Veterinary Medicine and St. Catharine’s College. University of Cambridge, U.K. JARRETT, P. Which dogs bite?. Archives of Emergency Medicine, 1991, roč. 8, č. 1, s. 33-35. JOHNSON, G. Tracking Dog Theory and Methods. New York: Arner, 1977, s. 181. KALMUS, H. The discrimination by the nose of the dog of individual human odours and in particular the odour of twins. British Journal of Animal Behaviour, 1955, roč. 3, s. 25-31. KNEAFSEY, B., CONDON, K.C. Severe dog-bite injuries, introducing the concept of pack attack: A literature review and seven case reports. Injury, 1995, roč. 26, č. 1, s. 3741. KOGAN, J., FRANKLAND, P., BLENDY, J., COBLENTZ, J., MAROWITZ, Z., SCHUTZ, G., SILVA, A. Spaced training induces normal long-term memory in CREB mutant mice. Current Biology, 1996, roč. 7, č. 1, s. 1-11. KOCH-KOSTERSITZ, M. 400 rád pre milovníkov psov. Bratislava: Príroda, 1980. 93 s. KUSONOSE, R., YAMANOBE, A. The effect of training schedule on learned tasks in yearling horses. Applied Animal Bahaviour Science, 2002, roč. 78, č. 2-4, s. 225-233. LEE, T., SWANSON, L., HALL, A. What is repeated in a repetition? Effects of practice conditions on motor skill acquisition. Physical Therapy, 1991, roč. 71, č. 2, s. 150-156. LINDSDAY, S.R. Handbook of Applied Dog Behaviour and Training, vydání 1, Adaptation and Learning. Iowa: Blackwell Publishing, 2000, s. 397, ISBN 0-81380754-9. LORE, R.K., EISENBERG, F.B. Avoidance reactions fo domestic dogs to unfamiliar male and female humans in a kennel setting. Applied Animal Behaviour Science, 1986, roč. 48, s. 262-266. HRUŠOVSKÝ, J., KOŘÍNEK, J., KRONOWETTER, Z., NOVÝ, K. Pes a jeho výcvik. Praha: Naše vojsko, 1984. 281 s. MACKENZI, S.A., SCHULTZ, J.A. Frequency of back-tracking in the tracking dog. Applied Animal Behaviour Science, 1987, roč. 17, č. 1, s. 353-359. MARTIŠ, J. Učební texty odborné kynologické přípravy bránců psovodů. Ostrava: Metasport, 1988. 241 s. - 24 -
MASLOVAT, D., CHUA, R., LEE, T., FRANKS, I. Contextual interference: single task versus multi-task learning. Human Kinetics Publishers, 2004, roč. 8, č. 1, s. 213-233. MEADE, P.C. Police and domestic dog bite injuries: What are the differences? What are the implications about police dog use?. Injury Extra, 2006, roč. 37, č. 11, s. 395-401. MENZEL, R., MANZ, G., MENZEL, R., GREGGERS, U. Massed and spaced learning in honeybees: the role of CS, US, the intertrial interval, and the test interval. Learning Memory, roč. 8, s. 198-208. MEYER, I., LADEWIG, J. The relationship between number of training sessions per week and learning in dogs. Applied Animal Behaviour Science, 2007, roč. 111, č. 3, s. 311-320. MIKULICA, V. Poznej svého psa. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1985. 272 s. MILLOT, J.L. Olfactory and visual cues in the interactions systems between dogs and children. Behavioural Processes, 1994, roč. 33, č. 1-2, s. 177-188. MILLS, D.S. Learning, training and behaviour modification techniques. In HORWITZ, D.F., MILLS, D.S., HEATH, S. (eds.). Bsava Manual of Canine and Feline Behaviour. Gloucester: British Small Animal Veterinary Association., 2002. s. 37-48, ISBN10:0905214595. MOORE, B.C.J. An Introduction to the Psychology of Hearing. London: Academic Press Inc., 1989. 384 s. ISBN-10: 0125056249. MORRISON, H. He went that-a-way. Off Lead, 1980, roč. 6, č. 3, s. 10-11. NADERI, SZ., MIKLÓSI, A., DÓKA, A., CSÁNYI, V. Co-operative interactions between blind persons and their dogs. Applied Animal Bahaviour Science, 2001, roč. 74, č. 1, s. 59-80. OVERALL, K.L., LOVE, M. Dog bites to humans-demography, epidemiology, inury, and risk. Journal of the American Veterinary Medical Association, 2001, roč. 218, č. 12, s. 1923-1934. PINCKNEY, L.E., KENNEDY, L.A. Traumatic deaths from dog attacks in the United States. Pediatrics, 1982, roč. 69, č. 2, s. 193-196. PLUIJMAKERS, J., APPLEBY, D.L., BRADSHAW, J.W.S. Sensitive periods in the development of behavioural organization in the dog and the role of emotional homeostasis. In: Proceedings of the 4th International Veterinary Behavioural Meeting. 2003, roč. 32, č. 2, s. 119-126.
- 25 -
POVINELLI, D.J., BIERSSCHWALE, D.T. CECH, C.G. Comprehension of seeing as a referential act in young children, but not juvenile chimpanzees. British Journal of Developmental Psychology, 1999, roč. 17, č. 1. s. 37-60. REAVER, D. Police dog agitator: dummy or key man?, Dog Sports, 1982, s. 10. RESCORLA, R.A., WAGNER, A.R. A theory of Pavlovian conditioning: variations in the effectiveness of reinforcement and nonreinforcement. In: BLACK, A.H., PROKASY, W.F. (Eds.), Classical Conditioning II: Current Research and Theory, Appleton-Century_Crofts, New York, 1972, s. 64-99. ROONEY, N.J., BRADSHAW, J.W.S. Breed and sex differences in the behavioural attributes of specialist search dogs-a questionnaire survey of trainers and handlers. Applied Animal Behaviour Science, 2004, roč. 86, č. 1-2, s. 123-135. ROSENZWEIG, M., LEIMAN, A., BREEDLOVE, S. Biological Psychology. Massachusetts: Sinauer Associates, 1996. 380 s. ROWE, M., CRASKE, M. Effects of an expanding-spaced vs massed exposure schedule on fear reduction and return of fear. Behaviour Research and Therapy, 1998, roč. 36, č. 7-8, s. 701-717. RUVINSKI, A., SAMPSON, J. The Gebetucs it the Dog. New York: CABI Publishing, 2001. 564 s., ISBN 0851995209. SCHWARTZ, C. Project: which way? Off Lead, 1980, roč. 7, s. 22-25. SOPRONI, K., MIKOSI, A., TOPAL, J., CSANYI, V. Comprehension of human communicative signs in pet dogs (Canis familiaris). Journal of Comparative Psychology, 2001, roč. 115, č. 2, s. 122-126. SPRENG, M., ROSSIER, J., SCHENK, F. Spaced training facilitates long-term retention of place navigation in adult but not in adolescent rats. Behavioural Brain Research, 2002, roč. 128, č. 1, s. 103-108. STEEN, J.B., WILSSON, E. How do dogs determine the direction of tracks?. Acta Physiol Scand, 1990, roč. 139, č. 4, s. 531-534. TONG, T.F., PANG, T.C. Unusual injuries: savaged to deaths by dogs. Medicine, Science and the Law, 1965, roč. 5, č. 3, s. 158-160. TOPÁL, J., GÁCSI, M., MIKLÓSI, Á., VIRÁNYI, Z., KUBINYI, E., CSÁNYI, V. Attachment to humans: a comparative study on hand-reared wolves and differently socialized dog puppies. Animal Bahaviour, 2005, roč. 70, č. 6, s. 1367-1375. TRUMLER, E. Rozumíme psům?. Praha: Panorama, 1982. 200 s.
- 26 -
VAN DER BORG, J.A.M., NETTO, W.J., PLANTA, D.J.U. Behavioural testing of dogs in animal shelters to predict problem behavioural. Applied Animal Behaviour Science, 1991, roč. 32, č. 2, s. 237-251. VERHOEF-VERHALLENOVÁ, E. Německý ovčák. Dobřejovice: Rebo Productions, 2004. 124 s. ISBN 80-7234-133-2. VILÁ, C., SAVOLAINEN, P., MALDONADO,J.E., AMORIM, I.R., RICE, J.E., HOMEYCUTT, R.L., CRANDALL, K.A., LUNDEBERG, J., WAYNE, R.K. Multiple and ancient origins of the donestic dog. Science, 1997, roč. 276, č. 5319, s. 1687-1689. VOCHOZKA, V. Jezevčíci v myslivecké praxi. České Budějovice: Dona, 2000. 196 s. ISBN 80-86136-77-9. WELLS, D.L., HEPPER, P.G. Male and female dogs reskond differently to men and women. Applied Animal Bahaviour Science, 1998, roč. 61, č. 4, s. 341-349. WELLS, D.L., HEPPER, P.G. Directional trackng in the domestic dog, Canis familliaris. Applied Animal Bahaviour Science, 2003, roč. 84, č. 4, s. 297-305. WICKENS, S.M., ASTELL-BILLINGS, I., MCPHERSON, J.A., GIBB, R., BRADSHAW, J.W.S., MCBRIDE, E.A. The behavioural assessment of dogs in animal shelters: inter-observed reability and data redundancy. Proccedings of the 29th International Congress of the International Society for Applied Ethology, Exeter, UK, 1995, s. 127-128. WILLIAMS, M., JOHNSTON,J. Training and maintaining the performance of dogs (Canis familiaris) on an increasing bumber of odor discriminations in a controlled settings. Applied Animal Behaviour Science, 2002, roč. 78, č. 1, s. 55-65. WOZNIAK, P., GORZELANCZYK, E., MURAKOWSKI, J. Two components of longterm memory. Acta Neurobiologiae Experimentalis, 1995, roč. 55, č. 4, s. 301-305. WRIGHT, J.C. Severe attacks by dogs: characteristics of the dog, the victims, and the attack settings. Public Health Reports, 1985, roč. 100, č. 1, s. 55-59.
- 27 -
