Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav aplikované a krajinné ekologie

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav aplikované a krajinné ekologie

Rozvoj trhu s půdou a jeho vliv na pozemkové úpravy Diplomová práce

Vedoucí práce: Prof. Ing. František Toman, CSc. Brno 2008 8

Vypracovala: Bc. Daniela Došková

ABSTRAKT Diplomová práce na téma Rozvoj trhu s půdou a jeho vliv na pozemkové úpravy se zaobírá stavem dnešního trhu s půdou. Cílem je zhodnotit současné postavení zemědělců, kteří chtějí na této půdě hospodařit, dostupnost financí pro pořízení pozemků, možností dotací vázaných na půdu. Pro zhodnocení současné stavu trhu s půdou je nutné se ohlédnut do minulosti. Proto se značná část této diplomové práce zaobírá historickým vývojem zemědělství, vlastnických práv a vývojem trhu se zemědělskou půdou. Diplomová práce je rozdělena do osmi kapitol. V úvodu se dočteme o hlavních úkolech zemědělské politiky a uvádí nás do problematiky řešeného tématu. Druhá kapitola se zaobírá půdou jako výrobního faktoru a na základě studia a analýzy historických materiálů a podkladů je zpracován historický přehled o vývoji trhu se zemědělskou půdou. Vývoj zemědělství a vlastnické vztahy v minulých období je obsažen v další kapitole. Nejdůležitější část této diplomové práce se zaobírá hodnocením současného stavu trhu s půdou po transformaci JZD po roce 1989 a jeho vlivem na pozemkové úpravy. Poslední kapitola řeší etické problémy spojené s rozvojem trhu s půdou. Thesis themed development market with soil and his influence over land adjustment hip roll state today's market with soil. Aim is valorize current data position farmersthat the want to upon this soil manage, availability revenue office for acquisition piece of land, possibility grant blocked on soil. For estimation current data state market with soil is necessary looking back backward. Therefore great deal of those diploma work work hip roll historical development agriculture, proprietary rights and development market agricultural soil. Thesis is divided to the eight capitol. In introduction finish about of the chief impositions agricultural policy and features us to the problems buckthorn subject. Alternative chapter hip roll soil like production factor and on the basis studies and analyses historical materials and basis is processed historical survey about development market agricultural soil. Development agriculture and proprietary terms in last period is included in next chapter. Eye those diploma work work hip roll evaluation contemporary state market with soil after transformation JZD after a year 1989 and his owing to on land adjustment. Last chapter smoothing - out ethical problems pair with development market with soil. Klíčová slova: pozemkové úpravy, zemědělská půda, trh, zemědělství, pozemek, půda, cena půdy, krajina, dotace, politika, vlastnictví, nájem.

9

OBSAH 1.

Úvod

8

2.

Půda jako výrobní faktor

9

3.

Historický přehled o vývoji trhu se zemědělskou půdou

10

3.1

Změny ve využití zemědělského půdního fondu

10

3.2

Komasace, konfiskace a přídělová řízení

12

3.2.1

Scelování půdy

13

3.2.2

Pozemkové reformy a přídělová řízení

14

3.2.3

Hospodářsko-technické úpravy

15

3.2.4

Pozemkové úpravy

15

4.

Vývoj zemědělství

16

4.1

Vývoj zemědělství a životního prostředí v historii

16

4.2

Základní formy zemědělského hospodaření

17

5.

Vývoj a evidence vlastnických a užívacích vztahů k půdě

19

5.1

Období feudalismu

19

5.2

Období kapitalismu

21

5.3

Období socialismu

25

5.3.1

Pravidla převodu nemovitostí

26

5.3.2

Pozemkové úpravy v období socializace vesnice

26

6.

Současný stav trhu s půdou po transformaci JZD po roce 1989 a její vliv na PÚ

29

6.1

Výchozí stav před rokem 1989

29

6.2

Situace po roce 1989

31

6.3

Současné využívání krajiny

34

6.3.1

Rozvoj trhu s půdou

35

6.3.2

Restituce majetku po roce 1989

36

6.4

Snaha o optimalizaci prostorové a funkční struktury zemědělsky využívané krajiny

37

6.5

Pozemkové úpravy

39

6.6

Trh se zemědělskou půdou

43

6.6.1

Pronájem zemědělské půdy

44

6.7

Cena zemědělské půdy v České republice

46

6.7.1

Výpočet úřední ceny zemědělské půdy

47

10

6.7.2

Tržní cena zemědělských pozemků

49

6.8

Struktura účastníků na trhu s půdou

50

6.9

Rozvoj trhu se zemědělskými pozemky

50

6.9.1

Prodej státní půdy

52

6.9.2

Majetkoprávní a uživatelské vztahy k půdnímu fondu

52

7.

Problémy spojené s rozvojem trhu s půdou a jeho vliv na pozemkové úpravy

53

7.1

Subjekty na trhu zemědělské půdy

53

7.2

Pozemkové úpravy

54

7.2.1

PÚ a přístupnost pozemků

54

7.2.2

Využívání KPÚ k uchování krajinných funkcí

55

7.3

Nerozvinutý trh s půdou

55

7.3.1

Cena zemědělské půdy, cena nájemného za půdu

55

7.3.2

Současná situace trhu s pozemky

56

7.4

Dotační politika státu

57

7.5

České zemědělství a krajiny po vstupu ČR do EU

58

7.5.1

Nový institucionální rámec

58

7.5.2

Změny zemědělské politiky po vstupu ČR do EU

58

7.5.3

Vlastnictví a užívání půdy

60

8.

Závěr

62

11

1. ÚVOD Zemědělství je nedílnou součástí hospodářství. Jeho důležitost netkví pouze ve výrobě potravin a ostatních zemědělských produktů, ale má také velký význam pro zachování kulturní krajiny a v rámci ekologického přístupu k životnímu prostředí. Po roce 1989 se půda stává, stejně jako ve všech zemích s tržním hospodářství, zbožím. Jako každé zboží musí mít svou cenu vyjádřenou v penězích. Půda obecně, a zejména zemědělská půda má vlastní výrobní zhodnocovatelské schopnosti. V České republice může mít půda rozdílné ceny v závislosti na způsobu a metodě zpracování. Zemědělství v České republice patřilo v centrálně direktivním systému k silně preferovaným odvětvím, z čehož vyplývala jeho neúměrná dimenze, avšak poměrně kvalitní národohospodářská efektivnost. Přechod k tržnímu hospodářství znamenal výrazný tlak na přizpůsobení se zemědělství novým ekonomickým podmínkám a odbytovým možnostem z hlediska jejich rozměru, struktury a výkonnosti. Na konci roku 1989 neexistoval v podstatě v tehdejším Československu soukromý sektor. Mezi hlavní úkoly zemědělské politiky patřila obnova vlastnických práv k půdě a jinému zemědělskému majetku cestou restitucí, privatizace a transformace, dále restrukturalizace a nové rozmístění zemědělské výroby. Dlouhodobé cíle pak byly orientovány zejména na koncepci trvale udržitelného zemědělství v podmínkách postupné liberalizace světového agrárního trhu. V dosavadním reformním období došlo v zemědělství České republiky k podstatným změnám v jeho podnikatelské struktuře. Po pádu socialistického zřízení v roce 1989 došlo ke zvýšení podílu samostatně hospodařících rolníků a dalších individuálních zemědělských podnikatelů. Současně se změny projevují v pokračujícím poklesu významu družstev, která nyní obhospodařují asi čtvrtinu zemědělské půdy. Zemědělství v ČR prochází výraznou změnou. V minulém století došlo v českých zemí ke třem zásadním změnám ve vlastnictví zemědělské půdy – při vzniku Československa, v padesátých letech násilná kolektivizace a v devadesátých letech obnovení institutu vlastnictví, a to se nezbytně promítá do utváření krajiny.

12

1. PŮDA JAKO VÝROBNÍ FAKTOR V tržní ekonomice se cena jakéhokoliv zboží řídí trhem. Základními prvky trhu jako ekonomické kategorie jsou nabídka a poptávka, cena, subjekty na trhu a předmět trhu. V obecném pojetí jde o půdu používanou pro zemědělské, stavební nebo průmyslové účely, ale také přírodní zdroje nacházející se na zemi nebo pod ní. Půda ji chápána jako jeden ze tří výrobních faktorů spolu s prací a kapitálem. Předmětem poptávky se půda stává proto, že umožňuje zhodnocení kapitálu. Hospodaření na ní umožňuje získání pracovních příležitostí a kapitál do ní investovaný do značné míry chrání proti znehodnocení inflací. Půda jako zboží má své specifické zvláštnosti. Je to omezený zdroj, neboť její celková nabídka je daná přírodou, tj. nabídka půda je neměnná – neelastická, vymezená v konkrétní oblasti – je nemobilní. Půda má vlastní výrobní schopnost. I bez zásahu člověka může produkovat nové statky, tedy přinášet hrubé výnosy. Zemědělec podporuje tuto schopnost půdy obděláváním, hnojením, oséváním atd. Půda za to dává větší hrubé výnosy, z nichž po odečtení výrobního nákladu jsou větší čisté výnosy. Její výrobní schopnost je normálně nevyčerpatelná. Prodej půdy tedy nelze srovnávat s prodejem kteréhokoliv ostatního zboží nebo výrobního faktoru. Kupující má obvykle zájem o konkrétní pozemek a za určitých podmínek jenom tento vymezení kousek půdy může uspokojit jeho požadavky. Proto se i tržní cena pozemků vytváří na základě dohody mezi kupujícím a prodávajícím. Tato cena se tvoří v průběhu jednání mezi prodávajícím, který požaduje prodejní cenu a kupujícím, který nabízí kupní cenu. Tržní cena je pak výsledkem dosažené shody mezi představou o prodejní ceně prodávajícího a kupní ceně kupujícího, tudíž se jedná o cenu sjednanou. Tržní ceny zemědělských pozemků a rozvoj trhu s půdou v ČR jsou do značné míry závislé na součastném stavu českého zemědělství a jeho budoucím vývoji, ať již z hlediska očekávaného rozměru a struktury nebo i z hlediska vstupu na zemědělský trh EU (Němec, 2001). Půda jako primární výrobní faktor: -

je nerozmnožitelná: výměra v zásadě dána plochou zemského povrchu, který lze zapojit do zemědělského obdělávání,

13

-

je nez9aměnitelná: na dané úrovni poznání, technologie a techniky jiným výrobním prostředkem,

-

je živý organismus a aktivní činitel zemědělského výrobního procesu,

-

při vhodném obdělávání se neopotřebovává (neztrácí se její užitná hodnota = úrodnost), naopak její úrodnost se může zvyšovat,

-

je současně pracovním prostředkem i pracovním předmětem (Bumba, 2007).

2. HISTORICKÝ

PŘEHLED

O

VÝVOJI

TRHU

SE

ZEMĚDĚLSKOU PŮDOU 3.1 Změny ve využití zemědělského půdního fondu Ve středověku se význam půdy spatřoval více v užitcích, které poskytovala, než v její podstatě, a proto se z počátku příliš nelišilo vlastnictví a držba. Jednotlivá užívací práva se považovala za odrůdy vlastnického práva. Držba je faktická moc nad věcí nemovitou a movitou. Půda byla zpočátku v majetkovém společenství pokrevně příbuzných (nedíl). Společný pozemkový majetek byl současně dědičným jměním těchto příbuzných a základním majetkem rodiny. Proto se často setkáváme s termínem dědictví ve významu vlastnictví. Pojem vlastnictví nad nemovitou věcí splýval s pojmem dědičnosti. Vystupování z nedílů, od 15. století běžné, bylo prováděno tak, že se rozdělila majetková podstata nedílu na jednotlivé díly, přičemž každá taková změna musela být zapsána do zemských desek. Instituce nedílu zanikla v roce 1627, kdy v Obnoveném zřízení zemském byly staré nedíly zrušeny a nové se již nemohly tvořit. Důvodem byla zřejmě obava, že by nedíly mohly být na překážku konfiskačním záměrům Ferdinanda II. Poddaní užívali půdu a usedlosti z titulu nesvobodné držby. Celý šlechtický statek byl vlastnictvím feudála, který k němu měl dispoziční právo – mohl s ním nakládat podle své vůle. Půda se v zásadě dělila na dvě části – na rustikál (z latiny sedlák), tj. půdu selskou nebo lépe sedláky obdělávanou a na dominikál (z latiny pán), čili půdu, kterou obdělával pán ve své vlastní režii prací sedláků (robotou) a námezdních sil.

14

Právo poddaných k půdě se původně označovalo výrazem ius bohemicum, slavicum, tady české nebo slovanské právo. Byl tím míněn právní vztah, kdy sedlák mohl být kdykoliv z půdy pánem vyhnán a kdy půdu držel jen do odvolání podle vůle šlechtice. Později, v souvislosti s procesem kolonizace se zvláště ve 13. století začíná objevovat i druhý typ držby, který je označován jako ius theutonicus, neboli právo německé. Nová právní úprava se uplatnila v souvislosti s uzavíráním smluv mezi kolonisty, kteří do našich zemí přicházeli z německých oblastí. Podstata nového typu držby spočívala v tom, že pán uzavíral se sedláky smlouvu, jejíž obsahem byl závazek pána poskytnout sedlákovi držbu na věčné časy za pravidelný poplatek – tady dědičnou. Tyto nové formy byly označovány podle analogie s městským právem jako purkrecht, emfyteusis, či dědičný pacht. Jejich výhodnost pro obě strany, sedláky i šlechtu, byla zřejmá a lákavá, a proto i ostatní sedláci a vrchnost napodobovali příkladu kolonistů, poddaní u svých pánů zakupovali a získávali dědičnou držbu půdy a stávali se tak i oni sedláky zakoupenými. Ke konci 18. století byla zemědělská výroba hlavním zaměstnáním pro zhruba 80% obyvatelstva a daně půdy ze zemědělství měly rozhodující podíl v příjmech státní pokladny. Na počátku 19. století byli poddaní ještě vázáni ke svým vrchnostem řadou dalších tradičních feudálních povinností a vrchnostenské úřady zůstávaly pro poddané i nejbližším správním soudním orgánem. Robotní práce byla v první polovině 19. století již vysoce neproduktivní a bylo v zájmu vrchnosti i poddaných dohodnout se na peněžní platy, na tzv. reluici (z lat. relutum – peněžní náhrady za naturální dávky) a abolici (z lat. abolitio – rozvázání, zrušení). Reluici robot umožňoval patent z roku 1798 (aboliční patent) o vyvazování z urbariátních povinností. Aboliční patent byl pak znovu potvrzen roku 1819. Vyvázání bylo možné na splátky i za jednorázovou úplatu. Rozšiřovalo se množství zakoupených pozemků, což umožňovalo dispoziční a dědická práva k pozemkům. Nezakoupené pozemky byly vlastnictvím vrchnosti a ten, kdo na nich pracoval, je měl v podstatě v nájmu a vrchnost k ním měla formálně dispoziční právo, i když fakticky většinou přicházely na dědice. Ani zakoupené statky ale nemohl poddaný prodat či směnit až do zrušení poddanství roku 1848, respektive do splacení výkupu, nejpozději tedy do roku 1869. Až do roku 1868 nesměla výměra pozemků patřících k jedné usedlosti klesnout pod 7,6 ha. Roku 1846 byl vyhlášen zákon, podle kterého bylo možné pro výkup z robotných povinností použít obecní jmění. Například na Moravě bylo podle odhadů

15

převedeno na peněžní platy kolem 75 – 80% robot a průměrná robotní povinnost se pohybovala kolem 3 dnů ročně. V Čechách byly podle odhadů reluiovány roboty méně. Rozsah různých typů držby a na ně vázaných povinností byl místně velmi rozdílný. V revolučním roce 1848 se dostala na pořad dne otázka zrušení roboty a dalších feudálních povinností a bylo již zřejmé, že robotní systém a poddanství jsou v době rozvoje moderní industriální a občanské společnosti anachronismem. Koncem tohoto roku byl vyhlášen patent o zrušení poddanství. Robota a další poddanské povinnosti byly zrušeny za cenu maximálně dvanáctinásobku ročních platů. Byly zrušeny všechny závazky plynoucí z poddanského stavu (vázané k pozemkovému majetku za náhradu a bez náhrady ty, které byly odvozovány z osobního poddanství) a tím byly zrušeny i rozdíly mezi dominikálem a rustikálem. Částečně byla zrušena vrchnostenská práva k lesům a pastvinám. Poslední zbytky tradičních feudálních práv byly zlikvidovány až roku 1869. Z této skutečnosti vycházel i nově přijaty knihovní zákon č. 95/1871 Ř. z., podle kterého se začaly zapisovat právní poměry k dříve poddanským nemovitostem způsobem obdobným pro zápisy do zemských desek (Matějík, 2002).

3.2 Komasace, konfiskace, přídělové řízení a pozemkové úpravy Uspořádání zemědělského půdního fondu bylo vždy v popředí zájmu státu především z daňových důvodů. Jakákoli změna se dotkla i zeměměřické, především katastrální problematiky. Změny v organizaci zemědělského půdního fondu ovlivnily hlavně tyto okolnosti: -

revoluční rok 1848,

-

snahy o nápravu následků drobení držby od roku 1883,

-

vznik Československé republiky,

-

rok 1948 a následná socializace zemědělství,

-

rok 1989 a následné politické, hospodářské a společenské změny.

Uvedené okolnosti měly za následek vznik několika agrárních operací: -

scelovací řízení,

-

pozemkové reformy a přídělové řízení, 16

-

hospodářsko-technické úpravy pozemků,

-

pozemkové úpravy.

3.2.1 Scelování půdy Scelování půdy jako výsledek scelovacího řízení se jiným slovem nazývá komasace. První etapa komasace proběhla v letech 1883 až 1939. Patent císaře Josefa II. ze dne 26. května 1791 znemožňoval rozmělňování rustikálního majetku, proto v podstatě neexistovala možnost rozdělení souvislé majetkové držby na několik částí. Rok 1848 zlikvidoval poslední feudální omezení rolníků. Zrušení roboty, vykoupení půdy do vlastnictví a možnost dělitelného dědictví – to vše vyvolalo velké změny, jejichž důsledkem bylo zrušení patentu z roku 1791. Začalo docházet k dělení jednotlivých pozemků na části předávané jednotlivým právním nástupcům. Dělení probíhalo zpravidla tak, aby každý z nových držitelů disponoval jak kvalitnější, tak i méně hodnotnou částí. Ve svažitém terénu byly výsledkem řemenovité parcely orientované svým delším rozměrem ve směru spádnice. Toto uspořádání znamenalo nejen omezení přístupu na pozemky a nemožnost používání některé agrární technologie, ale i snížení produkčních schopností půdy vyplavováním živin a vodní erozí kulturní vrstvy půdy. Již v druhé polovině 19. stolení se začaly projevovat snahy o nápravu následků drobení zemědělské držby. Výsledkem těchto snah bylo pozdější přijetí několika zákonů: -

zákon č. 92/1883 Ř. z., o scelování pozemků,

-

zákon č. 93/1883 Ř. z., o společné dělbě pozemků,

-

zákon č. 94/1883 Ř. z., o zaokrouhlování hranic lesních.

Na podkladě těchto zákonů a zemských prováděcích předpisů začala probíhat akce spočívající ve dvou fází: nejprve se sloučily v úvahu připadající pozemky různých vlastníků do jednoho bloku a následně se racionálně rozdělily na samostatné části tak, aby výsledek odpovídal velikostí a kvalitou souhrnu původních pozemků jednotlivých vlastníků. Celá akce měla výrazně vyšší úspěch na Moravě než v Čechách: na Moravě se komasace týkala zhruba 300 obcí, kdežto v Čechách pouze několika. První etapa scelování půdy měla pochopitelně dopad na vedení tehdejšího stabilního katastru. I v dnešní době je potřeba se občas ke scelovacímu operátu vracet,

17

především při obnově katastrálního operátu novým mapováním či vyhotovení geometrického plánu případně při digitalizaci katastrálního operátu. Druhá etapa scelování půdy proběhla v letech 1940 až 1954. Na základě pozitivních zkušeností se scelováním pozemků na Moravě bylo vydáno vládní nařízení č. 171/1940 Sb., podle kterého byla působnost moravských zemských scelovacích zákonů rozšířena na území celého Protektorátu Čechy a Morava. Po druhé světové válce, konkrétně v roce 1948, byl vydán zákon č. 47/1948 Sb., o některých technicko-hospodářských úpravách pozemků (scelovací zákon), který specifikoval některé okolnosti scelování pozemků. Tento zákon byl zrušen vládním nařízením č. 47/1955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav. Rovněž tato druhá etapa měla vliv na vedení tehdejšího pozemkového katastru, ale je potřeba v některých situacích se jí zabývat i dnes, stejně jako u operátu první etapy. 3.2.2 Pozemkové reformy a přídělové řízení Po vzniku Československé republiky v roce 1918 poznamenala uspořádání zemědělské půdy především první pozemková reforma, která byla důsledkem konfiskace a přerozdělení šlechtického majetku. Svůj právní podklad měla v těchto předpisech: -

zákon č. 215/1919 Sb. Z. a n., o zabrání velkého majetku (zákon záborový),

-

zákon č. 81/1920 Sb. Z. a n., o přídělu zabrané půdy a úpravě právních poměrů k ní (zákon přídělový),

-

zákon č. 329/1920 Sb. Z. a n., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (zákon náhradový),

-

zákon č. 77/1922 Sb. Z. a n., kterým se vydávají přechodná ustanovení k zákonu č. 329/1920 Sb. Z. a n., pokud jde o jednotlivé parcely nebo části parcel ze zabraného majetku pozemkového (zákon drobnopřídělový). Po druhé světové válce se začala rozvíjet další etapa změn v organizaci

zemědělského půdního fondu a lesní půdy. Vznikla druhá pozemková reforma, jejímž důsledkem bylo přídělové řízení. Tato akce trvala od roku 1945 do roku 1954 a byla prováděna ve smyslu:

18

-

dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa,

-

dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci (Bumba, 2007).

3.2.3 Hospodářsko-technické úpravy Hospodářsko-technické úpravy pozemků (HTÚP), které se uskutečňovaly v letech 1955 až 1990 vznikly na podkladě velmi dobré myšlenky racionálního uspořádání půdního fondu a zvýšení produkčních schopností půdy. Právním podkladem HTÚP bylo vládní nařízení č. 47/1955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářskotechnických úprav. Pojmem HTÚP se podle tohoto nařízení rozumělo scelování nesouvislých a rozptýlených zemědělských pozemků a vytváření velkých celků zemědělské organizace (státního statku a jednotného zemědělského družstva). Pravým posláním však nebylo účelnější a efektivnější využívání zemědělské půdy, ale likvidace soukromého zemědělského stavu (Bumba, 2007). 3.2.4. Pozemkové úpravy Poslední fází úprav v organizaci zemědělského půdního fondu v českých zemích jsou komplexní pozemkové úpravy. Právním podkladem pozemkových úprav, které se uskutečňují od roku 1991 dosud, byl zákon č. 284/1991 Sb., který byl zrušen a nahrazen zákonem č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (Bumba, 2007).

19

4. VÝVOJ ZEMĚDĚLSTVÍ 4.1 Vývoj zemědělství a životního prostředí v historii Zemědělství je lidská činnost, kterou si lidé od pradávna zajišťují potravu a nejrůznější další produkty, buď nezbytné nebo alespoň užitečné pro život. Zemědělská činnost je spojena s historií lidstva už od jeho počátku. S rozvojem lidské společnosti se rozvíjelo také zemědělství, napřed v jednoduché formě a pomalu, později však velmi prudce a rozsáhle. Zemědělství proto ve svém vývoji bylo s vývojem lidské společnosti úzce spojeno. Lidstvo by se bez zemědělství nevyvinulo do dnešní formy. V průběhu tisíciletí lidských dějin člověk svoje zemědělské znalosti a zkušenosti neustále rozvíjel a zdokonaloval. Postupně rozšířil druh pěstovaných plodin a naučil se je lépe využívat. Rozšiřoval také chov užitečných živočichů, dokázal je domestikovat, šlechtit a získávat z nich větší užitek. S takovým rozvojem zemědělství byl pak spojen i určitý vývoj životního prostředí kolem člověka, v místech lidského osídlení. Hustota tohoto osídlení byla napřed velmi nízká a proto zůstávaly celé obrovské oblasti naší planety nedotčené působením člověka, ve své původní přírodní podobě. Takové nedotčené oblasti dnes nacházíme už jen velmi zřídka, měli bychom si jich velmi vážit a dobře o ně pečovat. Bouřlivý rozvoj lidstva na zeměkouli se projevil v několika posledních stoletích. Z desetitisícových měst a milionových národů rychle vyrostla města milionová a národy stamilionové. Zajištění výživy pro takové ohromné počty lidí způsobilo bouřlivý rozvoj zemědělství. Zemědělské plochy upravené pro pěstování plodin se mnohonásobně zvětšily a životní prostředí se začalo se změněným zemědělstvím také výrazně měnit. Vliv zemědělství na životní prostředí je proto v oblastech vysoce rozvinutého zemědělství velmi vysoký a naopak v oblastech zemědělsky těžko využitelných je velmi nízký. Lidstvo se neustále rozvíjí, rozmnožuje a zabírá neustále více místa a to vyžaduje více a více potravy. Zemědělství vyrábí potravu, a proto se rozvíjí i zemědělství a bude se i nadále rozvíjet. Dosavadním chováním většinou přírodu ničí a stále zhoršuje životní prostředí.

20

4.2 Základní formy zemědělského hospodářství Zemědělskou výrobu dělíme na dva hlavní druhy. Je to výroba rostlinná a živočišná. Oba tyto druhy zemědělské výroby se v posledním období vývoje lidstva významně rozvinuly. Lidé ve snaze zajistit potraviny pro bouřlivě rostoucí populaci, mnohdy bezohledně zemědělskou výrobu rozšiřovali. Ta pak začala mnohem více ovlivňovat životní prostředí, často způsobem, který považujeme za negativní. Na mnoha místech se zemědělská výroba projevila i jako ničitel životního prostředí a začala se obracet proti člověku. V dnešní době rozeznáváme dvě základní formy zemědělství: extenzivní a intenzivní. Extenzivní forma byla využívána po celé dlouhé dějiny lidstva a někde až do dneška. Intenzivní forma se využívá zejména v zemědělsky rozvinutých oblastech. a) Extenzivní rozvoj zemědělství a životní prostředí Je to vlastně jednoduchý způsob, jak zvýšit výrobu potravin. S rozvojem lidské společnosti lidé stále více rozšiřovali zemědělské pozemky a snižovali plochy lesů, stepí a podobně. Šlo to tak daleko, až v určité oblasti žádné volné plochy nebyly a pole nebylo kam rozšiřovat. Touto formou se vyvíjel i chov dobytka, zvětšovaly se pastviny na nich se zvětšovala stáda. Vše pokračovalo často až do stavu, kdy si lidé velmi zhoršili své životní prostředí, zbavili krajinu vláhy a proměnili dřívější pastviny v pustinu. b) Intenzivní rozvoj zemědělství a životní prostředí Je to složitější a účinnější forma rozvoje a provádění zemědělské výroby. Používá se ve velké míře až v dnešní době a zejména v hospodářsky vyspělých zemích. V těchto zemích už extenzivní zemědělství není možné. Intenzivní zemědělství využívá všech možností současné techniky. Umožňuje rozšiřovat zemědělskou výrobu bez rozšiřování polí. Bohužel má ale často negativní vliv na životní prostředí. Tyto vlivy můžeme rozdělit do několika skupin podle toho, jakými metodami intenzivní rozvoj provádíme.

21

Mezi způsoby intenzivního rozvoje náleží zejména následující: Ošetřování půdy těžkými stroji. Díky člověku, který si chce neustále ulehčovat svoji práci, se začaly používat těžké stroje pro úpravu polí. Tyto stroje, vážící někdy až desítky tun, se neustále vyvíjí a stávají se neustále těžšími a tím i více udusávají půdu a je potřeba hlouběji orat. Tím se na povrch dostává i méně úrodná půda, a proto se neustále používá více hnojiva a půda se tím znehodnotí. K znehodnocení půdy taky přispívá i špatná orba. Místo aby se pole orala kolmo na svah, ořou se dolů svahem. Při dešti se pak brázdami hrne voda a odplavuje úrodnou půdu. Odvodňování pozemků a úpravy vodních toků. Příliš vlhké a mokré půdy se odvodňovaly, aby se z nich stala úrodná půda, ale po několika rocích půda vyschla. Napřimování toků mělo za následek rychlý průtok vody, která tak mizela z potoků do řek a odtékala za hranice naší republiky. Potom se začal projevovat nedostatek spodní vody, pole a studny vysýchaly. Chemická hnojiva. Chemická hnojiva se začala vyrábět až posledních pár desetiletí. S rozšiřováním polí a automatizace chovu dobytka, vznikl nedostatek přírodního hnojiva, a proto se začala vyrábět a užívat umělá hnojiva. Tato hnojiva byla užívána v takové míře, že velkou část hnojiva odplavila voda, protože pole byla hnojivy přesycená. Herbicidy, pesticidy. Proti škůdcům se začaly používat různé chemikálie, které se dostávaly, jak do půdy tak i do potravního řetězce. A navíc se hmyzu podařilo vypěstovat obranné látky, takže byl proti těmto chemikáliím imunní. Bohužel se tyto látky dostávaly do okolních řek a vodních toků a vyhubily málo odolné živočichy. Monokultury. Monokultury znamenají pěstování stejné plodiny na velký plochách po delší dobu. Mají sice své výhody, ale nevýhod je mnohonásobně více. Kraj kde vznikly monokultury je mnohem více nestabilní, než je tomu v krajině, kde je biodiverzita bohatší. Navíc pěstování stejné plodiny na stejném místě po několik let může způsobit vyčerpání živin důležitých pro růst pěstované rostliny.

22

5. VÝVOJ A EVIDENCE VLASTNICKÝCH A UŽÍVACÍCH VZTAHŮ K PŮDĚ 5.1 Období feudalismu Většina země je pokryta lesem. Osídlovány byly zprvu kotliny a nížiny. Osídlené prostory byly po krajině různě roztroušeny, tak jak se přizpůsobovaly terénu a odděleny byly pásy lesů a bažin. Po vyčerpání vhodné půdy pro osídlení a zemědělství se začal osidlovat kopcovitý terén, podhůří i území hor. Půda se získávala upravováním pastvin, klučením a pálením lesů a poté následným usazováním. Začíná vnitřní kolonizace spadající do období 10. a 11. století. Majitelem půdy je vždy feudál. Tato vnitřní kolonizace byla vynucena růstem populace a zájmem feudálů zakládat nové poddanské vesnice. V tomto období platilo právo české, resp. moravské pro veškeré sociální skupiny selského domácího obyvatelstva v Čechách a na Moravě. Podle tohoto práva byla pozemková držba domácího selského lidu nájmem nesvobodným, zpravidla nedědičným, kdykoliv vypověditelným. Výše nájmu a povinnosti nebyly pevně stanoveny, to je s možností jejich zvýšení či změny a smlouva byla uzavírána pouze ústně. Ve 12. a 13. století dochází k vyčerpání domácí pracovní síly poddaných a dochází u nás k velké kolonizaci, kdy panující šlechta přiděluje rozsáhlá území cizím kolonistům. S růstem domácí populace i zájmů feudálů však dosud existující půdní fond již nestačil. Vzniká potřeba jeho rozšíření, ale domácí pracovní síly poddaných již nestačily. Feudálové, kteří půdu vlastnili, mohli pokračovat v jejím rozšiřování jen s využitím cizí pracovní síly. Proto přicházejí němečtí a holandští kolonisté. Zakládání nových vesnic a organizace k nim patřícího půdního fondu byla svěřena tzv. lokátorovi. Dnes by jsme ho zařadili mezi podnikatele, který byl svou původní profesí školený zeměměřič. Jeho činnost zahrnovala i technické provedení osídlení a úpravu právních poměrů nových osadníků. Lokátor získal osoby, ochotné s ním odejít do nových sídel, převzal od majitele půdu a rozměřil ji na určitý počet lánů orných i neorných, stanovil zhruba zastavění, vymezil místa pro pastviny, lesy i cesty a sjednal smlouvu o úpravě povinností (platů a dávek), které osadníci měli k feudálovi, na jehož pozemcích ves vznikla. Jeho úkolem bylo určení místa a způsobu zastavění vsi, vyměření a rozvržení půdního fondu na jednotlivé lány, určení hranic mýcení lesa, rozmístění půdy orné, pastvin, zahrad a zpřístupnění pozemků sítí cest, vytyčení odvodňovací sítě příkopů. 23

Noví kolonisté zavádějí užívání pluhu a proto vzniká i nový protáhly tvar pozemků. Počátkem 15. století je velká kolonizace v podstatě skončena. V době velké kolonizace, s příchodem německých nebo holandských kolonistů k nám, řeší problematiku pracovních sil právo emfyteutické čili zákupní, které dle národnosti osídlovaných kolonistů se nazývalo také právem německým, příp. holandským. Český název zákupní právo vznikl z toho, že při osídlení podle tohoto práva musel být osídlencem svobodný nájem zakoupen, to je zaplacen feudálovi určitý poplatek podle počtu lánů nebo jejich dílců, kterému se říkalo peníz zákupní – zákup (Toman, 1995). Právo zákupní oproti právu českému bylo, ve smyslu pozemkové držby, nájmem svobodným, dědičným, časově neomezeným a prakticky vrchností nevypověditelným, s výší nájemného či pachtovného pevně stanoveným. Nájem a výše poplatků se potvrzoval zpravidla písemnou smlouvou nedávající feudálovi možnost jednostranně měnit stanovené podmínky. V obou případech, jak práva českého tak i zákupního, majitel půdy zůstával feudál a osídlenci, domácí či cizí kolonisté, byly jejími nájemci či pachtýři. Právo emfyteutické dávalo nájemci mimo jiné také tu výhodu, že jako osobě svobodné mu dovoloval postoupit – prodat – svůj statek jinému nájemci. Jednalo se vlastně o prodej práva nájmu, ne o prodej pozemků. Původní nájemce, jako osobně svobodný, mohl odejít. Tato změna nájemce byla ale podmíněna souhlasem majitele půdy, to je feudála. Důvody k souhlasu byly převážně hmotné, např. zda nový nájemce byl schopen splnit podmínky stanovené smlouvou. Právní a hospodářské postavení cizích kolonistů osídlených na zákupním právu bylo rozhodně lepší než postavení domácího selského obyvatelstva na právu českém. Je pochopitelné, že se u nich jeví zájem o získání stejných podmínek, to je převod na osídlení podle práva zákupního. Na druhé straně i feudálům osídlení zemědělců podle práva zákupního také lépe vyhovovalo, poněvadž jim poskytovalo jak jednorázové peněžní příjmy, tak i pravidelné nájemné z jejich pozemkového majetku, bez ohledu na úrodu. Oboustranné výhody napomáhaly k převodu domácího selského obyvatelstva, osídleného dosud podle práva českého, na osídlení podle práva zákupního.

24

Postupným upevňováním moci panovníka a zvyšováním státní moci se zvyšoval i požadavek na odvádění poplatků do státní pokladny – daní. Pro jejich spravedlivý předpis bylo třeba spolehlivého přehledu o výměře a kvalitě půdy. První odhady výměr pozemků, podle nichž se vybírala daň, byly značně nepřesné a z toho vyplývaly opakující se stížnosti na nespravedlivé daňové výměry. Roku 1571 podala Česká komora návrh na zaměření země, Dvorská komora ho však zamítla, protože se obávala, aby se nezačala daň vybírat pravidelně na rozdíl od současného stavu, kdy panovníkovi povoloval jen případ od případu a šlechta se obávala, že by daň postihla i půdu panskou, to je dominikál. Zatím se odváděla daň jen z půdy poddanské, to je rustikálu. Teprve v roce 1654 byl sestaven první úplnější soupis rustikální půdy a začátkem 18. století soupis dominikálu. Daň se však vyměřovala podle počtu poddaných usedlostí, nikoliv z výměry. Vzrůstající konflikty mezi feudály a původními nezakoupenými zemědělci vedly k tomu, že roku 1775 Marie Terezie pověřuje F. A. Raaba provedením jeho návrhu aboliční soustavy na území Čech a Moravy. Podstatou tohoto návrhu bylo rozdělení půdy velkostatků, prodání hospodářských budov a dobytka poddaným. Poddaný se stával dědičným nájemcem, původní majitel dostával od nájemce stálý roční plat buď v penězích nebo v obilí. Tato reforma byla provedena na panstvích komorních, na panství královských měst, církevních a jezuitských. Raabizace probíhala od roku 1775 do roku 1785, kdy byla císařem Josefem II. zastavena. Byla provedena na 148 panstvích v Čechách a 69 na Moravě. Rozdělením dvorců velkostatků vzniklo v Čechách 128 nových vesnic a na Moravě asi 117 vesnic. Raabizační práce byly řízeny ústředními orgány na základě právních, hospodářských a technických instrukcí a návodů, vyškoleným odborným personálem, který byl vybaven měřickými přístroji. Výsledné realizované pozemkové úpravy byly zobrazeny v raabizačních mapách a byly založeny písemné operáty, tzv. geometrické tabely, což jsou první pozemkové knihy (Matějík, ???).

5.2 Období kapitalismu Kapitalismus v zemědělství je charakterizován tím, že značná část půdy je soustředěna v rukou velkostatkářů, kteří se snaží zvětšovat výměru statků i jednotlivých pozemků. Roku 1848 nastává velká změna v pozemkových poměrech, kdy byl vydán patent o zrušení poddanství a robot. Bývalý poddaný se tímto stává majitelem dosud jím

25

obdělávaných pozemků. Převzetí takového pozemku bylo ovšem spojeno s finančními problémy. Vzniká tak zadluženost rolníků a dochází k rozsáhlému dělení gruntů, které v období feudalismu nebylo bez souhlasu vrchnosti možné, až na některé výjimky, dělit. Od roku 1848 však byly původní lány stále častěji rozdělovány při dědictví, kdy se často dělily jednotlivé pozemky. K dalšímu dělení a roztříštění pozemků dochází při odprodávání jednotlivých pozemků nebo jejich částí pro jejich zadluženost, věnem při sňatcích, při stanovení výměnku apod. Dalším důvodem tříštění pozemků byla i výstavba technických děl, železnic, silnic a regulace toků. To mělo za příčinu, že za několik generací se vzhled katastru radikálně změnil. Neupravenost pozemkové držby je charakterizována zejména těmito znaky: a) rozptýlenost a rozdrobenost pozemků Má mnoho příčin a vznikla jako výsledek původního osidlování krajiny již před mnoha staletími. V českých zemích bylo v roce 1849 přibližně 18 milionů parcel. Podle toho hospodařil v té době zemědělec v průměru na 29 pozemcích a to nejen v různých polních tratích ale někdy i v různých katastrech. b) nevhodný tvar pozemků Vznikem těchto pozemků je opět velmi starého data a souvisí se zavedením pluhu do zemědělství. Další zhoršování pak vyplývalo z následného dělení protáhlých pozemků. U řemenových pozemků nebyly zvláštností pozemky šířky několika metrů a délky několika kilometrů. c) nepřístupnost pozemků Na takové pozemky byl možný příjezd jen přes sousední pozemky. Vznikla tzv. vázanost obůrová, tj. vázanost v osevním postupu, aby projížděním po sousedních pozemcích nevznikaly škody na úrodě. d) nepravidelné tvary katastrálních hranic Tvoření hranic areálů zemědělských obcí spadá rovněž do dávné doby. První úřední stanovení těchto hranic bylo provedeno na základě patentu Josefa II. ,,o zavedení pozemkového katastru“ v roce 1785. Tyto hranice vykazují menší či větší výstupky či zářezy. Katastrální hranice jako správní hranice obcí jsou v platnosti dodnes.

26

Plošné výměry pozemků zapsaných v josefském katastru nemohly vyhovět rostoucím požadavkům na přesnost v souvislosti s intenzivnějším obděláváním půdy, s růstem její ceny, s upřesňováním jejího výnosu a tedy i s požadavkem spravedlivého daňového výměru. Patentem z roku 1817 byl vydán podklad pro založení tzv. stabilního katastru, který se skládal z měřického a písemného operátu. Započalo se s poměrně přesným zaměřováním a mapováním celého území našich zemí v měřítku 1:2880 a toto mapové dílo bylo s přestávkami ukončeno roku 1843. Lze říci, že v druhé polovině 19. století za vlády Františka Josefa, zažil svůj zlatý věk také český národ. Byly položeny základy jeho technického a hospodářského rozvoje. Řadový občan požíval tehdy tolika politických, lidských a občanských práv jako nikdy předtím a s výjimkou dvaceti let první republiky, ani dlouho potom. Toto období se projevilo i v oboru pozemkových úprav, které zaznamenaly první dílčí úspěch nejen v přijetí legislativních norem, ale i v realizaci scelování pozemků. V roce 1849 se první rakouský hospodářský kongres, zásluhou Vlastenecké společnosti, usnáší na tom, aby rozvoje zemědělství byl řešen scelováním pozemků. V roce 1855 byl vypracován návrh 1. scelovacího zákona, který však nebyl realizován. Protože se potřeba scelování pozemků ukazovala stále naléhavější, docházelo ke scelovacím akcím dobrovolným. Prvním průkopníkem u nás a velkým propagátorem scelování byl starosta obce Záhlinice na Hané a říšský poslanec František Skopalík, který ve své obci provedl v letech 1856 – 1858 první scelování. Úspěch scelování byl tak podnětem pro dobrovolné scelování v dalších 31 obcích na Moravě. Teprve v roce 1868 byl vydán říšský arondační zákon, který umožňoval dobrovolné směny pozemků. Přes částečné úspěchy, zejména na Moravě, bylo stále jasnější, že dobrovolné scelování není správným řešením, a že je nutné vydat zákon s použitím principu majority. Proto po získání zkušeností ze scelovacích prací pořádaných v německých zemích již delší dobu, vydává parlament ve Vídni po několikerém

přepracování

v roce

1883

říšský

rámcový

zákon

o

scelování

hospodářských pozemků. Uvádí účel a zásady komasací, organizaci scelovacích úřadů, scelovací řízení a způsob hrazení nákladů. V důsledku různé politické situace v českých zemích se vyvíjely rozdílně i pozemkové úpravy a scelování.

27

V roce 1884 byl přijat zemský zákon pro Moravu a roce 1887 pro Slezsko. V roce 1888 je zřízena v Brně Zemská komise pro agrární operace, která řídila scelovací práce na Moravě. Na Moravě a ve Slezsku bylo od roku 1890 do roku 1940 provedeno scelení pozemků na území 323 obcí. V Čechách byla situace zcela odlišná. Na Čechy se říšský zákon nevztahoval, neboť český zemský sněm nepřijal z kompetenčních důvodů vládní předlohu zemského zákona a jeho přijetí se nepodařilo prosadit ani v roce 1905. Důsledkem bylo, že až do roku 1940 se nemohlo v Čechách provádět scelování na základě právních norem, ale jen na základě dobrovolnosti a za 100% souhlasu všech účastníků. Proto se od roku 1890 do roku 1940 podařilo na území Čech provést scelovací práce jen na území dvou obcí. Teprve v roce 1940 byla okamžitě rozšířena působnost moravských zemských scelovacích zákonů i na Čechy. S pozemkovými úpravami úzce souvisejí pozemkové reformy a přídělová řízení, od nichž mnoho vlastníků odvozuje původ svých nemovitostí. První pozemková reforma se v naší zemi uskutečnila vydáním: a) Zákona záborového č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku, b) Zákona přídělového č. 81/1920 Sb., o přídělu zabrané půdy a o úpravě právních poměrů k ní, c) Zákona náhradového č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový. Revize první pozemkové reformy byla provedena zákonem č. 142/47 Sb., o revizi první pozemkové reformy a jeho novelizací, zákonem č. 44/1948 Sb. Nová pozemková reforma byla provedena zákonem č. 48/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Na zákon navazovaly předpisy vytvářející podmínky pro kolektivizaci zemědělství. Po druhé světové válce se stále více ukazovalo, že dosavadní scelovací předpisy nevyhovují novým poměrům. Proto byly zahájeny práce na přípravě nového scelovacího zákona, ve kterém by byly uplatněny všechny poznatky a požadavky pro vybudování moderního zemědělství založeného na soukromovlastnických vztazích. Do popředí stále více vystupuje politické řešení zemědělské problematiky. Po přijetí zákona č. 142/1947 Sb., je přijat zákon o nové pozemkové reformě č. 46/1948 Sb., a teprve potom je schválen další zákon č. 47/1948 Sb., o některých technicko-

28

hospodářských úpravách pozemků, který obsahoval jednotné právní normy pro celou republiku. Technicko-hospodářské úpravy pozemků však mohly stále ještě podstatnou měrou ovlivnit pozitivně vývoj našeho zemědělství k moderním formám hospodaření ať již soukromým nebo družstevním. V roce 1949 byl přijat zákon č. 69/1949 Sb., o jednotných zemědělských družstev, který dal pozemkovým úpravám zcela nový politický směr – co nejrychleji zavést tzv. „socialistickou zemědělskou výrobu“.

5.3 Období socialismu Po únoru 1948 byla tvrdě prosazovaná cesta postupného zespolečenštění půdy společně s kolektivizací zemědělství. Na jedné straně značná část pozemků byla ve státním vlastnictvím, které ovšem přímo stát nevykonával. S touto půdou hospodařily jednak státní organizace, státní půdy jim byla svěřována do správy národního majetku, jednak organizace nestátní, které ji dostaly do časově neomezeného a bezplatného užívání – trvalého užívání a konečně i občané na základě institutu osobního užívání. Na straně druhé značná část půdy zůstala ve vlastnictví soukromém. Toto vlastnictví bylo považováno za dožívající, historicky překonané, a proto bylo státem omezováno. V jeho rámci bylo možno rozlišit tři formy tohoto vlastnictví. První formu představovaly případy přežívajících soukromě hospodařících rolníků. Druhou formou představovaly případy, kdy vlastníci půdy – občané ji užívali nikoli jako výrobního prostředků, ale k uspokojování svých potřeb (např. zahrada). Konečně třetí formou soukromého pozemkového

vlastnictví

v této

době

představovaly

případy,

kdy

pozemky

v soukromém vlastnictví občanů užívaly socialistické organizace. Obsah tohoto jejich užívacího práva se téměř rovnal obsahu vlastnického práva. Rozdíl byl pouze v tom, že nemohly disponovat se samotným vlastnictvím těchto pozemků. To také bylo jediné oprávnění, které zůstalo zachováno původním vlastníkům těchto pozemků, a to ještě podléhalo souhlasu národního výboru, popřípadě i uživatele této půdy. Právní úprava institutu družstevního vlastnictví byla kusá a nedokonalá, opírala se jednak o zákon o jednotných zemědělských družstvech a jednak o navazující předpisy a směrnice (např. vzorové stanovy). V tzv. osobním vlastnictví občanů mohly být pouze některé stavební nemovitosti (Matějík, 2002).

29

5.3.1 Pravidla převodu nemovitostí Při převodu nemovitosti platily pro organizace a občany různé postupy: a) Při převodu nemovitosti mezi občany navzájem a od socialistických organizace do vlastnictví občanů bylo třeba splnit následující náležitosti: 1. ve všech případech: -

uzavřít písemnou smlouvu o převodu nemovitosti s projevy vůle na téže listině

-

registrovat převodní smlouvu státním notářstvím

2. navíc u převodů nemovitostí v soukromém vlastnictví: -

získat písemný souhlas národního výboru s převodem a to ještě před registrací státním notářstvím

-

u pozemků sdružených v JZD získat opět před registrací smlouvy písemný souhlas družstva

b) Převody osobního a soukromého nemovitého majetku občanů do socialistického vlastnictví se uskutečňovaly opět smlouvami podle občanského zákoníku, nepodléhaly však schvalování národního výboru a registraci u státního notářství. c) Převody nemovitostí mezi socialistickými organizacemi na základě smlouvy podle hospodářského zákoníku. Tyto smlouvy nepodléhaly registraci státním notářstvím, v některých případech bylo k jejich účinnosti zapotřebí souhlasu nadřízeného orgánu. Právní režim státního vlastnictví upravoval hospodářský zákoník a prováděcí předpisy k němu, zejména vyhláška o správě národního majetku (Matějík, 2002). 5.3.2 Pozemkové úpravy v období socializace vesnice V období socializace zemědělství prodělávaly pozemkové úpravy tři hlavní etapy vývoje v souladu s postupem socializace výrobních vztahů v zemědělství. První etapa spadá do období let 1950 – 1960, kdy vznikala JZD, avšak jejich členská a půdní základna nebyla ještě ustálená a často se měnila. Úpravy prováděné v této době se ještě řídily scelovacím zákonem č. 47/1948 Sb. Aby však byl zvýrazněn přesun důrazu z otázek technických a organizačních na otázky a problémy politicko-

30

hospodářské, jsou projekty přejmenovány na Hospodářsko-technické úpravy pozemků (projekty HTÚP). Jednoduchý projekt HTÚP (JHTÚP) řešil jednoduchými způsoby scelení roztříštěných pozemků zemědělců tvořících družstvo do půdních celků v rámci stávající sítě polních cest, vodohospodářských zařízení a trvalých hranic jiných kultur. V roce 1955 byl scelovací zákon nahrazen vládním nařízením č. 47/1955 Sb., o opatření v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků a poté i prováděcí vyhláškou č. 27 z roku 1958. Na tuto vyhlášku navazovala jednotná metodika pro zpracování projektů JHTÚP, která byla vydaná v roce 1958. Do roku 1960 byla socializace vesnice v podstatě dokončena. Druhá etapa socialistických pozemkových úprav probíhala od roku 1960 do roku 1972. Je to etapa, kdy družstva jsou organizačně a hospodářsky stabilizována. Dochází k prvnímu slučování malých družstev ve větší celky s výměrou do 1000 ha. Pro tato JZD se začínají zpracovávat projekty vyšší úrovně. V roce 1962 byla proto vydána metodika pro zpracování tzv. Souhrnných projektů HTÚP a k jejich provádění byly postupně vydány návody ve formě ”Příruček pozemkových úprav“ díl I. - IV. Souhrnný projekt HTÚP (SHTÚP) uplatňovaný v tomto období řešil další scelování pozemků do větších celků, ale současně obsahoval i návrhy na reorganizaci sítě společných zařízení, na nové uspořádání dopravních, vodohospodářských, rekultivačních či půdoochranných opatření. Cílem bylo maximální využití půdního fondu pro zemědělskou výrobu. Hodnota projektů se posuzovala např. průměrnou velikostí pozemků, procentem zornění atd. V průběhu této etapy byl v převážné míře vytvořen obraz krajiny, který existuje v současné době. Konec této etapy předznamenalo plánování další intenzifikace zemědělské výroby. V letech 1971-1972 byly zpracovány ,,Okresní studie rozvoje koncentrace a specializace zemědělské výroby v kooperačních seskupeních“. Práce na projektech SHTÚP byly proto v roce 1973 zastaveny a projekční kapacita byla zaměřena v letech 1973-1975 na zpracování ,,Generelů rozvoje koncentrace a specializace zemědělské výroby“. Třetí etapy začíná po roce 1974 a počítalo se, že bude dokončena v první polovině devadesátých let. Po zastavení prací na projektech pozemkových úprav se 31

zpracovaly pouze tzv. Generely pozemkových úprav, jejichž neblahým důsledkem bylo vytvoření velkých pozemkových bloků, nekoordinovaného a násilného vytvoření půdních celků neodbornými zásahy do krajiny. Toto období vyústilo v násilné slučování podniků do seskupení o výměře několika tisíc hektarů. Pro ně se začínají dělat projekty souhrnných pozemkových úprav, které se prováděly podle metodiky vydané ministerstvem zemědělství a výživy ČSR v roce 1976. Tyto projekty měly řešit nejen organizaci půdního fondu a ekonomiku provozu těchto podniků, ale i ochranu a tvorbu krajinného prostředí. Většinou však v projektech převládlo jednostranné hledisko maximální využitelnosti mechanizace a snaha respektovat další ekonomické ukazatele. V posledním období se rovněž podařilo v mnoha směrech zlepšit úroveň projektů a byla v nich navrhována řada významných opatření směřující k zlepšení životních prostředí. Největší nedostatek však byl v realizaci výstavby po SPÚ. Většina navrhovaných opatření k ozdravění krajiny zůstávala pouze v návrhu. Po roce 1989 byla nastartována zcela nová etapa v historii pozemkových úprav (Toman, 1995).

32

6. SOUČASNÝ STAV TRHU S PŮDOU PO TRANSFORMACI JZD PO ROCE 1989 A JEJÍ VLIV NA POZEMKOVÉ ÚPRAVY 6.1 Výchozí stav před rokem 1989 Do roku 1990 bylo politickým cílem zajistit soběstačnost republiky ve výrobě potravin mírného pásma. Prostředkem k tomu měla být zemědělská velkovýroba koncentrovaná, intenzifikovaná a specializovaná. Zemědělským podnikům různými formami přispíval stát na vybraná opatření. Finančně náročné investice, zejména týkající se utváření krajiny, byly plně financovány ze státního rozpočtu. Zhlediska využití krajiny se koncentrace i intenzifikace zemědělské výroby projevily mimo jiné tím, že se organizace půdního fondu přizpůsobuje velkovýrobní technice. Velikost a tvar pozemků byl upravován tak, aby vyhovoval parametrům velkovýrobní zemědělské techniky (šířce pracovního záběru, pojezdové rychlosti, poloměrům otáčení). Slučováním pozemků měly být také omezeny časové ztráty přejezdů techniky z jednoho na druhý. Pozemkové úpravy se stávají nástrojem k vytváření velkých bloků orné půdy. Průměrná velikost nových bloků patří mezi základní kritéria pro posuzování navrženého řešení pozemkových úprav. Přírodní podmínky, jako půdní poměry, vodní režim území, svažitost a členitost území, nebyly často akceptovány jako rozhodující kritérium pro slučování pozemků. Jsou rozrušeny přirozené přírodní předěly – meze, terénní hrany, muldy, rokle. Drobné vodoteče jsou zatrubňovány a napřimovány. Ruší se pro intenzifikaci nepotřebné účelové cesty včetně jejich zbývající doprovodné vegetace. V některých případech dosáhla blokace té míry, že souvislé pozemky orné půdy jsou vymezeny komunikacemi III. třídy. Zvětšování plochy jednotlivých pozemků orné půdy se aplikuje nejen v nížinných oblastech, ale pokračuje i do vyšších, podhorských oblastí s velmi nevhodnými přírodními podmínkami pro blokaci. Zemědělská krajina se stává neprostupnou jak pro obyvatele venkovských sídel tak i rekreanty. Rozsáhlé hony orné půdy nejsou vhodným biotopem pro nelesní zvěř. Kulturní charakter krajiny se stále víc vytrácí. Vznikají, daným přírodním podmínkám neodpovídající, rozsáhlé monofunkční segmenty krajiny. Měřítkem kulturního charakteru krajiny přestává být člověk, s jeho přirozenými vazbami na přírodní zázemí.

33

Prostory, kde by byla blokace investičně neúměrně náročná, a které nebylo možné velkovýrobní technikou obhospodařovat, zůstaly ladem a začal v nich probíhat proces sukcese. Dřeviny se objevují i na plochách, které měly dlouhodobě charakter bylinných porostů. Matrice krajiny se zjednodušuje. Na jedné straně velkovýrobně obhospodařované pozemky orné půdy, intenzivních ovocných sadů, chmelnic či vinic. Na druhé straně lesní porosty a dřevinami zarůstající původně nelesní biotopy. Slučované zemědělské pozemky se stávají ještě více náchylné na projevy vodní a větrné eroze. Náprava se hledá spíše v technických opatřeních, jejichž účinnost je, ve srovnáním s vegetačními opatřeními, rychlejší. Z krajiny ubývá nelesní zeleň. Rozptýlená vegetace komplikuje velkovýrobní obhospodařování. Využívá se institut náhradních rekultivací. Pozemky s nelesní vegetací, evidované jako ostatní plochy, jsou zemědělsky rekultivovány a zapojeny do pozemků orné půdy. Doprovodné dřeviny účelových komunikací jsou vysazovány jednostranně, aby umožnily pojezd zemědělské techniky v pracovní poloze. Obdobně je vysazována doprovodná vegetace malých toků s cílem umožnit údržbu vodotečí pomocí mechanizace. Zemědělská účelová výstavba, zejména z osmdesátých let minulého století, se realizuje s velkovýrobními parametry. Zemědělské objekty proto opouštějí zastavěné území venkovských sídel a jsou lokalizovány ve volné krajině. V husté síti sídel a vodohospodářských zájmů v krajině (ochranná pásma vodních zdrojů) se však obtížně velkochovy umisťují. Vznikají nové technické dominanty v krajině. V jejich návaznosti se určují pozemky pro vyvážení kejdy z velkochovů. Síť účelových komunikací se přizpůsobuje k dopravní obsluze těchto nových lokalit. Hospodářské

obvody

zemědělských

podniků

byly

v několika

fázích

administrativním slučováním zvětšovány. Průměrná výměra JZD se pohybovala kolem 2 000 ha a u státních statků dosahovala čtyřnásobku. Do roku 1990 je uplatňována

přísná administrativní ochrana ZPF. Jeden

z nástrojů, který byl k ochraně ZPF využíván, představovalo územní plánování. Tlak ochrany ZPF na řešení územních plánů, byl tak silný, že se začalo mluvit o zemědělském urbanismu. Rozvoj sídlel byl deformován či blokován kvalitní zemědělskou půdou.

34

Snaha zpomalit úbytek zemědělské půdy vyvolala zavedení institutu ,,náhradních rekultivací“. Ve volné krajině byly zemědělsky rekultivovány ostatní plochy. V reálu se jednalo o rušení tzv. nelesní zeleně, zornění údolních niv, rozptýlené zeleně. Dnes by jsme řekli, že se jednalo o významné krajinné prvky či interakční prvky. Charakteristika hlavních faktorů zemědělské výroby, jež ovlivňovaly trend vývoje využití krajiny před rokem 1990: -

vysoký stupeň zornění i v neodpovídajících přírodních podmínkách,

-

pozemky sloučené do bloků, které svým plošným rozsahem, tvarem a úpravou terénu vyhovují parametrům velkovýrobní techniky, ale často jsou v rozporu s danými přírodními podmínkami,

-

vodní režim zemědělské půdy byl upraven systémovou drenáží tak, aby bylo možné na vzniklých honech zemědělsky hospodařit,

-

ovocnářství,

chmelařství,

zelinářství

i

vinařství

je

přizpůsobováno

velkovýrobním technologiím, -

zemědělská účelová výstavba se koncentruje ze zastavěného území sídel do volné krajiny,

-

redukuje se průchodnost krajinou rušením původních polních cest, oplocováním intenzivních velkoplošných ovocných sadů, vinic apod.,

-

pozemky, které nelze velkovýrobně obhospodařovat, zarůstají náletem, stávají se potencionální černou skládkou.

6.2 Situace po roce 1989 Po roce 1990 nedošlo k očekávané renesanci zemědělského hospodaření, které by šlo označit jako rodinné farmy. V sousedních státech totiž přestavuje tato forma převažující způsob zemědělského hospodaření. Dlouhodobé přerušení vazeb vlastníka na jeho zemědělskou půdu, vysoká rizikovost a investiční náročnost zemědělského hospodaření, nevyjasněnost dlouhodobých celospolečenských závazků směřovaných na zemědělskou výrobu jsou asi hlavní důvody, proč restituenti zemědělské půdy nezačali ve větším rozsahu zemědělsky hospodařit. Zemědělsky hospodaří především transformované družstva vlastníků a nově vzniklé obchodní společnosti osob, které byli

35

na zemědělské hospodaření odkázáni již před rokem 1990. Proto v našich podmínkách platí, že rozhodující podíl zemědělských subjektů hospodaří na pronajaté půdě. Dochází k restituci a k privatizaci státního majetku. Ruší se systém JZD a státních

statků.

Podniky

těchto

dvou

forem

hospodaření

osmdesátých

let

obhospodařovaly kolem 95% zemědělské půdy. Transformované nebo nově vzniklé firmy nemají dostatečný provozní zejména investiční kapitál. Zemědělství přichází po roce 1990 o státní dotace. Naopak je otevřen trh zemědělských komodit pro zahraničí. Ze zahraničí jsou dováženy i dotované potraviny, kterým tuzemští výrobci obtížně konkurují. Nová dotační politika se zdlouhavě formuluje a realizuje. Ve srovnáním s obdobím před rokem 1990, zůstávají v krajině některé zemědělské pozemky ladem. Jejich vlastníci předpokládají, že je prodají na výstavbu. Neobhospodařované pozemky jsou jedním z charakteristických znaků naší krajiny. Chybí jednoznačný a dlouhodobě stabilizovaný výčet dotací směřovaných do zemědělství. Nejistotu v zemědělském hospodaření signalizuje například připravovaný přesun veřejných prostředků z přímé podpory produkce zemědělských komodit na zajištění mimoprodukčních funkcí v zemědělské krajině. Zatím převažují přímé dotace na výrobu zemědělských komodit. Přitom v evropských podmínkách již přes deset let existuje nadprodukce. Dotované evropské produkty se obtížně uplatňují na světovém trhu potravin. Dosud nebyl přesně zpracován odborný materiál, který by specifikoval a vyhodnotil rozsah nezbytných nápravných opatření, které by vytvořily předpoklady pro plnění mimoprodukčních funkcí krajiny, jež jsou ve veřejném zájmu – realizace prvků ÚSES, zvýšení retence krajiny. Při absenci takového materiálu nelze zodpovědně posuzovat rozsah potřebných veřejných prostředků, určit priority v krajině. Nevyjasněnost dlouhodobých priorit českého zemědělství, po vstupu České republiky do EU, ovlivňuje také v současnosti probíhající jednání o způsobu korekce společné evropské zemědělské politiky. Rozdělení forem zemědělského hospodaření také ovlivní rozhodnutí, zda dotace budou přiděleny na veškerou, zemědělsky obhospodařovanou půdu žádajícího hospodářského subjektu nebo bude limitována výměra pro dotaci. Tak by mohla být nepřímo ovlivněna velikost zemědělsky hospodařících podniků.

36

Kapacita velkovýrobní zemědělské výstavby z předchozího období byla navržena

na

větší

hospodářské

zázemí

a

v současných

podmínkách

jsou

předimenzované. Po roce 1990 byly areály často použity jako náhradní restituce. Jejich vydání většinou komplikuje nevyjasněnost vlastnictví pozemků, na kterých byly areály vybudovány. S výjimkou posledních dvou let bylo zemědělství ve ztrátách. Logicky proto nemohlo investovat do finančně náročných krajinářských opatření. S tím dále souvisí skutečnost, že zemědělské subjekty z více než 90% hospodaří na pronajaté půdě. Zájem zemědělce na zachování či dokonce zvyšování dlouhodobé úrodnosti kvalitního zemědělského půdního fondu není u nájemce tak silný, jak může být u rodinných farem sousedních zemí.

37

6.3 Současné využívání krajiny V současné zemědělské krajině převažuje využívání krajiny, které vyplynulo z forem zemědělského hospodaření do roku 1990 i přesto, že se změnila struktura, velikost a výrobní zaměření současných zemědělských podniků. Svědčí o tom například skutečnost, že nedošlo k výraznějším změnám struktury půdního fondu, viz obr.1

Obr. 1 Vývoj půdního fondu ČR od roku 1927

38

Zemědělská prvovýroba dosud nemá jednoznačné a dlouhodobé společenské zadání, ze kterého by bylo možné odvodit trend vývoje využívání krajiny po roce 1990. Přitom je nezbytné napravovat poškozené a labilní segmenty krajiny. Současně je nezbytné vymezovat v krajině limity, pro intenzivní formy nájemného zemědělského hospodaření. Po roce 1990 se musí stále hledat potřebný kompromis mezi veřejným a soukromým zájmem v krajině. Na jedné straně jsou vlastníci konkrétních pozemků se svými právy a povinnostmi a na druhé straně funkce krajiny ve veřejném zájmu, které mohou plnot jen určité množiny pozemků. Od druhé poloviny devadesátých let mohou vlastníci, případně i uživatelé zemědělských pozemků žádat o přidělení dotací z veřejných prostředků na vybraná krajinářská opatření. Utváření využívání krajiny nejvýrazněji ovlivňují dotace na zalesnění, zatravnění, úpravy vodních toků, obnovy rybníků, management. Veřejné prostředky na krajinářská opatření plynou z několika resortů, které určují podmínky a kritéria pro jejich přidělení. K účinnosti takových opatření by výrazně prospělo, kdyby jejich realizace naplňovala potřebnou koncepci úprav daného území. Nahodilá realizace, při celkově malém rozsahu rozdělených prostředků, nemůže přispět k účinné nápravě poškozených segmentů či lokalit krajiny. Koncepční přístup ke krajině obsahuje například řešení komplexních pozemkových úprav nebo by mohl obsahovat regulační plán krajiny ve smyslu schvalovaného stavebního zákona. Přidělení dotace by bylo podmíněno souladem se schválenou dokumentací. Na jedné straně by krajinná opatření byla v souladu s koncepcí úprav krajiny. Na druhé straně by byl podpořen i význam příslušné dokumentace, která má prezentovat veřejný zájem v daném území. 6.3.1 Rozvoj trhu s půdou Výchozími předpoklady k rozvinutí trhu se zemědělskou půdou po roce 1989 bylo obnovení vlastnických práv k půdě a zemědělskému majetku, zprivatizování majetku státních zemědělských podniků, transformace bývalých zemědělských družstev na soukromé právnické osoby a vznik velké skupiny podnikatelských subjektů fyzických osob. Přes rychlé přizpůsobení zemědělství nastartovaných transformačním procesům se ekonomická pozice zemědělců zhoršila. V důsledku výrazného rozevření cenových nůžek a podstatného snížení dotací do zemědělství došlo k dramatickému propadu

39

hospodářských výsledků zemědělských podniků. Tento proces vyvolal následovně u zemědělských podniků nedostatek vlastních zdrojů pro potřebnou zásadní technickou, technologickou a biologickou modernizaci výroby a pro zvýšení hektarových výnosů a užitkovosti hospodářských zvířat, včetně převodu zemědělské půdy do vlastnictví podnikatelských subjektů, formou nákupu zemědělské půdy. Nabídka zemědělské půdy na trhu s půdou v současnosti převyšuje poptávku (Němec, 2001). 6.3.2 Restituce majetku po roce 1989 Začíná proces změn společenského zřízení a v jejich rámci i změn právního řádu. Pro oblast pozemkových vztahů měla zásadní význam již novela ústavy – ústavní zákon č. 100/1990 Sb., který prohlásil rovnost všech forem vlastnictví. V prvních letech od roku 1990 byla přijata řada právních předpisů, jejichž výlučným předmětem právní úpravy byly otázky restituce vlastnictví. Například zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zejména zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, který měl největší kvantitativní dopad na nemovitý majetek. Společným rysem všech těchto restitučních předpisů byla snaha zmírnit některé majetkové křivdy, k nimž došlo vůči osobám oprávněným na restituci. Základním právním nástrojem, kterého využívaly všechny zákony v případě nemovitého majetku, byla dohoda o vydání nemovitostí, která podléhala registraci státním notářstvím. Počínaje 1. 1. 1993 vzniká vlastnické právo k vydávané nemovitosti na základě vkladu do katastru nemovitostí. V případě zákona č. 229/1991 Sb., podléhá dohoda o vydání schválení pozemkového úřadu ve správním řízení. Zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí se na základě dohody schválené pozemkovým úřadem provede záznamem. Všechny zákony počítaly s případy, kdy nelze pro určité překážky původní nemovitosti vydat a umožňují náhradní plnění ve formě finanční náhrady nebo v podobě poskytnutí jiných vhodných pozemků. Zvláště ve složitějších případech není proces restitucí dodnes ukončen (Matějík, 2002).

40

6.4 Snaha o optimalizaci prostorové a funkční struktury zemědělsky využívané krajiny Při prostorové a funkční optimalizaci trvalých druhů pozemků v krajině jde především o stanovení optimální funkce ekosystému. Návrh druhů pozemků a jejich případné změny při komplexních pozemkových úpravách vychází z hodnocení z hlediska optimalizace, prostorové a funkční skladby druhů pozemků v daném území a z návrhu společných zařízení. Při hodnocení lokality se přihlíží k možnému využití z hlediska půdních vlastností (obsah humusu, hloubka půdního profilu, struktura, skeletovitost, geologické vlastnosti aj.), vodních poměrů (výška hladiny podzemní vody, lokalita trpící suchem, výsušná poloha), konfigurace terénu (sklon, členitost), poloha k světovým stranám, vhodnosti pěstování speciálních plodin (sady, vinice, chmelnice). Změny druhů pozemků vyžaduje i návrh společných zařízení (nádrže, suché poldry, cestní síť aj.). Základní pomůckou při delimitaci půdy je systém BPEJ (bonitovaná půdně ekologická jednotka). BPEJ je pro účely bonitace zemědělských půd základní mapovací a oceňovací jednotkou. Dle vyhlášky 327/98 Sb., kterou se stanoví charakteristika bonitovaných půdně ekologických jednotek a postup pro jejich vedení a aktualizaci, je bonitovaná půdně ekologická jednotka charakterizována: klimatickým regionem, hlavní půdní jednotkou, sklonitostí a expozicí, skeletovitostí a hloubkou půdy, jež specifikují hlavní půdní a klimatické podmínky hodnoceného pozemku.


klimatický region zahrnuje území s přibližně shodnými klimatickými podmínkami pro růst a vývoj zemědělských plodin, je vyjádřen první číslicí pětimístného číselného kódu,




hlavní půdní jednotka je účelovým seskupením půdních forem příbuzných vlastností,

jež

jsou

určovány

genetickým

půdním

typem,

subtypem,

půdotvorným substrátem, zrnitostí, hloubkou půdy, stupněm hydromorfismu, popřípadě výraznou sklonitostí nebo morfologií terénu a zúrodňovacím opatřením, je vyjádřena druhou a třetí číslicí číselného kódu,


sklonitost a expozice ke světovým stranám vystihuje utváření povrchu zemědělského pozemku, je vyjádřena čtvrtou číslicí číselného kódu, která je výsledkem jejich kombinace,

41

skeletovitost, jíž se rozumí podíl obsahu štěrku a kamene v ornici k obsahu




štěrku a kamene v spodině do 60 cm, a hloubka půdy, je vyjádřena pátou číslicí číselného kódu, která je výsledkem jejich kombinace. 3 základní skupiny delimitace v rámci BPEJ: Orná půda




-

sklon pozemků až 10° (18%) s odchylkou do 13° (23%) na ploše, která nepřesáhne 20% výměry pozemku. TTP (trvalé travní porosty)




-

půdy klasifikované dle BPEJ jako nevhodné pro orbu,

-

zemědělsky využívané pozemky se sklonem do 17° (31%),

-

pozemky s jinou funkcí než zemědělskou se sklonem až do 25° (47%),

-

plochy s mocností oratelné vrstvy 0,1 - 0,15 m a hloubkou půdního profilu menší než 0,3 m,

-

pozemky s obsahem skeletu (štěrkovitost, kamenitost) v povrchové vrstvě větší než 50%,

-

ochranná zatravnění v místech soustředěného odtoku údolnic, zatravnění hydrografické mikrosítě,

-

ochranné pásmo podél vodních toků, vodních nádrží,

-

zaplavované údolní nivy, suché poldry,

-

pozemky s trvale vysokou hladinou podzemní vody,

-

pozemky navržené k zatravnění v rámci ÚSES a PEO. Lesní pozemky




-

půdy klasifikované jako nevhodné pro agrosystémy,

-

svažitost pozemků nad 25° (47%), příp. na horších půdách nad 20° (36%),

-

sklon pozemků 8,5° až 14° (15-25%), pokud v daných podmínkách pěstování zemědělských plodin vyvolá přímou devastaci, 42

-

drobné enklávy obklopené lesní půdou a zastíněné lesem,

-

zalesnění pozemků z důvodů PEO, požadavku ÚSES (Dombrovský et. al, 2004).

6.5 Pozemkové úpravy Pozemkovými úpravami se prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují nebo dělí a zabezpečuje se přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech se k nim uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží pro obnovu katastrálního operátu a jako závazný podklad pro územní plánování. Pozemkové úpravy se provádějí zpravidla formou komplexních pozemkových úprav. Pokud je nutné vyřešit pouze některé hospodářské potřeby (například urychlené scelení pozemků, zpřístupnění pozemků) nebo ekologické potřeby v krajině (například lokální protierozní nebo protipovodňové opatření) nebo když se pozemkové úpravy mají týkat jen části katastrálního území, provádějí se formou jednoduchých pozemkových úprav. Pozemkové úpravy jsou upraveny zákonem č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Komplexní pozemkové úpravy jsou z jedním z nejúčinnějších prostředků postupného zvyšování rozmanitosti struktury krajiny, čímž mimo jiné přispívají i k zvyšování její ekologické stability. Je nutné, aby projektant měl k dispozici kvalitní podklady a aby dílčí problematiky (ÚSES, protierozní opatření, vodohospodářská opatření) byly řešeny příslušnými odborníky. Mezi krajinotvorná opatření, která lze v rámci PÚ navrhovat jsou změny kultur, revitalizace vodních toků, zakládání prvků rozptýlené zeleně, výstavba polních cest, vodních nádrží apod. 6.5.1 Nová organizace pozemků, půdního fondu a cestní sítě Nová organizace pozemků je základním předpokladem optimalizace uspořádání zemědělského půdního fondu vedoucí ke snížení nákladů a zvýšení ekonomické efektivnosti zemědělské výroby. Zejména rozmístění druhů pozemků, jejich velikost a tvar souvisí s podnikatelským záměrem hospodařícího subjektu (například výrobní 43

zaměření, vybavení účelovou technikou). Některé požadavky na území (např. blokace pozemků, rozšiřování orné půdy) se mohou dostat do střetu s dalšími funkcemi krajiny. Nástrojem vhodného kompromisu se stává územní plánování. Kompromis spočívá ve využití krajiny a ke stanovení územních limitů pro různé formy hospodaření v území. Organizace půdního fondu významně ovlivňuje vodní bilanci v povodí. Vhodná velikost pozemků je závislá na několika faktorech a v konkrétních případech je kompromisním výsledkem dvou navzájem protichůdně působících skupin faktorů, působících ve směru vytváření menších půdních celků a ekonomických faktor, které naopak upřednostňuje tvorbu pozemků dostatečně velkých. Každý nově vytvářený pozemek by měl být přiměřeně homogenní po stránce půdního pokryvu, sklonitosti terénu a expozice vůči světovým stranám. Velikost pozemků je rovněž limitována nutností zabezpečit potřebnou míru ekologické stability. Lokalizace protierozních opatření musí být řešena již v rámci vytváření jednotlivých bloků zemědělské půdy. Při vlastní parcelaci na jednotlivé pozemky je pak nutno zvažovat půdní homogennost, sklonitost a případně expozici a přirozeně hledisko ekonomické. Stanovit nějakou nejvhodnější obecnou velikost pozemku není možné, protože v každém konkrétním případě ta bude výsledkem zohlednění všech možných vlivů místních podmínek a kromě jiného bude svoji roli hrát i skutečnost, jak velké bude hospodářství, kterému se pozemky budou přidělovat. Delimitace kultur se chápe jako prostorová a funkční optimalizace pozemku sloužící k pěstování jednotlivých kultur. Představuje členění kultur v rámci organizace půdního fondu na ornou půdu, zahrady, louky, pastviny, vinice, sady a chmelnice. V procesu KPÚ pojem delimitace kultur představuje především optimální rozmístění trvalých travních porostů. V rámci této optimalizace je nutno především vymezit funkční zaměření, které je v lokalitách ohrožených erozí protierozní a vodoochranné. Účelné přerozdělení a nové uspořádání pozemků zemědělské půdy je tedy podstatou každých pozemkových úprav. Dříve než dojde k vymezování jednotlivých vlastnických zemědělských pozemků, musí být rozhodnuto o opatřeních, která ohraničují bloky zemědělské půdy určené k parcelaci (cestní síť, systém protierozní ochrany, ekologické prvky apod.). Musí se tedy v prvé řadě navrhnout plán společných zařízení. Problém velikosti a tvaru pozemku je nastolován většinou jen v případě pozemků orné půdy, neboť jejich obdělávání je obecně náročnější než u ostatních běžných druhů zemědělské půdy (trvalé travní porosty).

44

Organizace půdního fondu je základním prostředkem ochrany, využívání a také kulturního zvelebování půdy. Správné rozmístění kultur v územním reliéfu je v zásadě určováno stanovištními poměry a požadavkem, aby půda nebyla poškozována zejména erozní činností vody a větru. Polohové rozmístění kultur v krajině nesmí být proto náhodné a libovolné, ale musí se přizpůsobit daným poměrům stanovištním (určovaným hlavně polohou, podnebím a půdou). Poloha se totiž uplatňuje s nadmořskou výškou, členitostí terénu a sluneční i větrnou expozicí. Podnebí se různí teplotou, množstvím a výskytem srážek vzdušných srážek, silou a směrem větrů aj. Půda se vyznačuje různou úrodností, odlišným vodním režimem a také různou protierozní odolností. Zemědělský půdní fond (ZPF) je dle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně ZPF základním přírodním bohatstvím naší země, nenahraditelným výrobním prostředkem umožňujícím zemědělskou výrobu a je jednou z hlavních složek životního prostředí. Zemědělský půdní fond tvoří pozemky zemědělsky obhospodařované, to je orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny a půda, viz obr. 2, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není. Do zemědělského půdního fondu náležejí též rybníky s chovem ryb nebo vodní drůbeže a nezemědělská půda potřebná k zajišťování zemědělské výroby, jako polní cesty, pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy, závlahové vodní nádrže, odvodňovací příkopy, hráze sloužící k ochraně před zamokřením nebo zátopou, ochranné terasy proti erozi apod.

45

ostatní plochy 9% orná půda 38%

zastavěné plochy 2%

vodní plochy 2% trvalé kultury 1% zahrady 2% lesní pozemky 34%

trvalé travní porosty 12%

Obr. 2 Přehled rozdělení zemědělského půdního fondu ČR Organizace cestní sítě. Polní cesty jsou účelové pozemní komunikace, které slouží především k zajištění přístupu k vlastnickým pozemkům. Návrh cestní sítě musí respektovat kritéria dopravní, ekologická, půdoochranná, vodohospodářská, estetická a ekonomická. Konkrétně pak musí návrh cestní sítě splňovat následující kritéria:


zabezpečit propojení sousedních obcí,




umožnit přístup na pole,




umožnit propojení zemědělských podniků nebo farem mezi sebou,




umožnit propojení mezi podnikem a místem odbytu,




zpřístupnit krajinu,




vytvořit důležitý krajinotvorný polyfunkční prvek s funkcí ekologickou, půdoochrannou, vodohospodářskou, estetickou.

46

Při návrhu cestní sítě je vhodné dle dodržovat následující zásady:


vycházet z konfigurace terénu a umístění zastavěné části obce uvnitř katastrálního území,




v rovinatém území lze navrhovat rovnoběžnou síť pravidelných tvarů, v členitém je nutné respektovat odtokové poměry, protierozní požadavky a většinou centrálně umístěnou obec,




zemědělská doprava se musí zcela vyloučit ze sídlišť a ze silnic hlavní sítě,




svozová plocha je pro hlavní polní cestu cca 100 - 150 ha, pokud jde pouze o zemědělskou dopravu,




pozemky o výměře do 20 ha na rovině a do 5 ha v kopcovitém terénu mohou být zpřístupněny jen z jedné strany,




síť by měla být vedena tak, aby nevytvářela pozemky menší než 3 ha,




při návrzích je žádoucí vyhnout se místům s potřebou zářezů, násypů, odvodnění neúnosných půd, křížení s podzemním vedením a dalšími komplikacemi (Dombrovský et. al, 2004).

6.6 Trh se zemědělskou půdou Trh se zemědělskou půdou v ČR se i přes značnou legislativní připravenost dosud nerozvinul. Na trh s půdou nevstupují pouze zemědělci, ale i ostatní uchazeči, kteří nakupují zemědělskou půdu pro rodinné potřeby, rekreaci nebo pro spekulativní účely, resp. ke stavebním účelům v blízké či vzdálené budoucnosti. Zjištění účelu nákupu půdy je problematické. Zemědělskou půdu lze v praxi často bez velkých problémů převést na nezemědělskou. Označení zemědělská půda není ještě předpoklad pro její zemědělské využití. Trh se zemědělskými pozemky se oživuje hlavně tam, kde kupující mají šanci přeměnit zemědělskou půdu na stavební pozemky, zejména v okolí velkých městských aglomerací a v rekreačních oblastech. Nejčastěji se nakupují pozemky s výměrou 0,1 ha. Nejméně se nakupují pozemky s výměrou nad 5 ha převážně pro zemědělské tržní využití, přesto tato kategorie tvoří největší podíl na výměře prodávané půdy, viz obr 3.

47

1-5 ha 9%

do 0,1 ha 53%

nad 5 ha 3%

0,1-1 ha 35%

Obr. 3 Počet prodejů dle výměry

Na trhu s půdou jsou více než 3 mil. subjektů – potencionálních drobných prodejců s průměrnou výměrou pozemku 0,44 ha, kteří v převážné většině na svých pozemcích nehospodaří a jeden velký prodejce (stát), který nabízí více než 500 tis. ha zemědělské půdy. Na druhé straně je relativně malý počet potenciálních kupců, které tvoří více než 24 tisíc samostatné hospodařících rolníků a přibližně 2,5 tisíc právnických osob s velmi diferencovaným přístupem k potřebě a možnostem nákupu zemědělské půdy. To je dáno tou skutečností, že přes značnou roztříštěnost vlastnické struktury k půdnímu fondu se hospodaření na této půdě stále zachovává na evropské poměry velkovýrobní charakter, především širokým užíváním nájemních vztahů. S ohledem na disponibilní kapitál podnikatelských subjektů v zemědělství i ostatních vlastníků půdy v současné době na trhu s půdou převažoval největší zájem o nákup malých a středně velkých pozemků. 6.6.1 Pronájem zemědělské půdy Vlastníci zemědělské půdy v České republice z převážné části na svých pozemcích nehospodaří a půdu pronajímají. V porovnání se zeměmi Evropské unie představuje

pronájem

zemědělské

půdy

obhospodařovaného půdního fondu.

48

v ČR

velké

procento

z celkově

Z celkové rozlohy obhospodařované zemědělské půdy 3 557 791 ha, je pronajímáno 3 048 877 ha, tj. 85,7 %, z toho je pronajímáno 2 330 942 ha orné půdy, tj. 88,3% z obhospodařované orné půdy. Pronajímatelé jsou fyzické osoby, instituce a obce, případně i PF ČR. Pozemkový fond ČR, který spravuje zemědělskou půdu ve vlastnictví státu, v roce 2005 pronajímal celkem 491 604 ha zemědělské půdy. Z toho 164 567 ha je pronajato fyzickým osobám, tj. 29,5 % a 347 037 ha právnickým osobám, tj. 70,5 %. Z celkové výměry 502 400 ha zemědělské půdy k pronajmutí je 10 796 ha nepronajatých pozemků, tj. 2,1 %. Rozpor mezi vlastnictvím a užitím půdy, který se projevuje v extrémně vysokém podílu pronajaté půdy v zemědělských podnicích ČR, je specifikum současného zemědělství ČR, které nemá v EU obdoby. V průměru EU-15 je na farmách pronajímáno necelých 40 % zemědělské půdy. Podniky právnických osob najímají 2 386 849 ha zemědělské půdy, tj. 94,8 % zemědělské půdy, kterou obhospodařují. Podniky fyzických osob najímají 662 028 ha zemědělské půdy, tj. 63,7 % zemědělské půdy, kterou obhospodařují. Po vstupu ČR do EU dochází k postupné změně v diverzifikaci pronajímané půdy ve vztahu k jednotlivým kategoriím zemědělských podniků i vlastníků zemědělské půdy. V horizontu několika málo let se očekává dokončení prodeje 224 tis. ha zemědělské půdy ve vlastnictví státu. Tato půda by měla být prodána především fyzickým osobám. Menší část výměry by se měla prodat právnickým osobám. Nepředpokládá se masivní zájem zemědělců ze zemí EU o pronájem nebo nákup zemědělské půdy. Ze zemí Spolkové republiky Německo a Rakouska je převážně zájem o zemědělskou půdu v příhraničí. Od zemědělců z ostatních zemí EU (zejména z Nizozemska, Belgie a Francie) je zájem o zemědělskou půdu ve vnitrostátních produkčních oblastech ČR. V důsledku předpokládaných změn ve společné zemědělské politice a dotačních pravidel dochází k částečnému oživení trhu s pronajímanou půdou. Relativně nízké nájemné pro nájemce stírá ekonomický rozdíl mezi půdou vlastní a pronajatou. Z těchto důvodů v posledních deseti letech do roku 2003 nájemné nevytvářelo motivační impuls k nákupu půdy. Od roku 2004 byly hlavním motivačním

49

impulsem k nákupu půdy finanční podpory zemědělcům z fondů EU (HRDP), zejména přímých plateb na hektar zemědělské půdy. Po navýšení přímých plateb (dorovnání plateb do výše 70 % plateb ve starých členských zemích EU) vznikne ze strany vlastníků pozemků větší tlak na zvýšení nájmů ze zemědělské půdy, a to přibližně na úroveň 2 až 3 % z tržní ceny (v našem případě z úřední ceny zemědělské půdy) tak, jak je to obvyklé v ostatních zemích EU. Podíl pronajaté půdy na celkem obhospodařované půdě je neobvykle vysoký. U podniku fyzických osob činí 70% a u právnických osob 95%. Ve srovnání s EU (36%) je podíl pronajaté půdy značně velký. Nájemné za pronajatou půdu je relativně velmi nízké. V převážné míře nedosahuje 1% z úřední ceny zemědělské půdy. V méně příznivých oblastech ČR se nájemné redukuje pouze na platbu daně z pozemků. Relativně nízké nájemné, které dosud není dostatečné legislativně upravené, a velkovýrobní charakter hospodaření nevytváří dostatečnou motivaci pro potenciální kupce zemědělské půdy. Průměrný nájem zemědělské půdy je u právnických osob relativně nižší než u fyzických osob. Je to dáno tím, že podniky fyzických osob hospodaří převážně v produkčně příznivějších oblastech, zatímco podniky právnických osob hospodaří na celém území státu včetně oblastí méně příznivých.

6.7 Cena zemědělské půdy v ČR V ČR se uplatňují dva druhy cen zemědělské půdy: 1.

úřední cena

2.

tržní cena V podmínkách úplného tržního hospodářství půda podléhá i přes své specifické

vlastnosti působení tržních sil, tj. nabídky a poptávky, a je tudíž běžným předmětem směny, prodeje a koupě. Půda se stává zbožím a jako každé zboží musí mít svou cenu vyjádřenou v penězích. Vzhledem k tomu, že počátkem 90. let nebyly v ČR tržní vztahy rozvinuté, byly zpracovány tzv. úřední ceny zemědělské půdy. Využitím nové bonitace českého zemědělského půdního fondu vytvořilo předpoklad, že úřední ceny zemědělské půdy budou dostatečně objektivně vyjadřovat relace a hodnotu půdy ve velmi rozdílných přírodních a půdně-klimatických podmínkách

charakterizovaných

bonitovanými

50

půdně-ekologickými

jednotkami.

Nedostatkem tohoto přístupu zůstal fakt, že úřední ceny zemědělské půdy nemohou postihnout ekonomické a tržní ocenění konkrétního zemědělského pozemku (parcely). Cena konkrétního zemědělského pozemku odráží nejen ekonomický potenciál diferencované úrodnosti půdy (produkční schopnosti), ale i velikost horizontální a vertikální členitosti pozemku, jeho polohu, způsob jeho využívání, technické vybavení a další vlastnosti vyplývající z vlastnických vztahů k zemědělským pozemkům. Ocenění všech těchto vlastností zemědělského pozemku v tržním hospodářství může nejlépe vystihnout pouze tržní cena pozemku. 6.7.1 Výpočet úřední ceny zemědělské půdy - stanovuje se na základě kapitalizace rentního efektu, stanovené pro jednotlivé BPEJ ÚCZPBPEJ = BCZP +

HRRE ⋅ D U

ÚCZPBPEJ … úřední cena zemědělské půdy jednotlivých BPEJ v Kč/ha BCZP … bazická cena zemědělské půdy v hodnotě 20 tis. Kč/ha - při oceňování půd se záporným HRRE se vycházelo ze skutečnosti, že v tržním hospodářství žádné zboží nemůže mít zápornou hodnotu. Proto byla ustanovena hodnota bazické ceny zemědělské půdy na 20 tis. Kč/ha. Tato hodnota byla zdůvodněna porovnáním nejnižší cenou nezemědělských pozemků ve výši 30 tis. Kč/ha. D … celkový podíl nezdaněné rostlinné produkce - byl stanoven v závislosti na vývoji daně z příjmu právnických osob. Byla použita průměrná hodnota DP = 41% jako průměr let 1994 – 1996. D = (100 – DP)/100 = (100 – 41)/100 = 0,59 U … míra kapitalizace (úroková míra) - od roku 1990 – 1996 U = 3%, od roku 1997 U = 5% HRRE … hrubý roční rentní efekt v Kč/ha i =n

HRRE BPEJ = ∑ (CPP − NPP ) ⋅ K ots i =1

i … počet plodin v oceňovacích typových strukturách přiřazených ke konkrétním BPEJ CPP … cena parametrizované produkce v Kč/ha

51

NPP … normativní náklad na parametrizovanou produkce v Kč/ha Kots … koeficient zastoupení zemědělských plodin v OTS Úřední cena se používá pro: •

daňové účely - daň z nemovitostí - převod nemovitosti - dědická daň - darovací daň - silniční daň

•

prodej a koupě státních pozemků

•

při provádění pozemkových úprav - nejnižší úřední cena 0,70 Kč/m2 – TTP s nejnižší produkční schopností - nejvyšší úřední cena 14,81 Kč/m2 – černozem na spraši Úřední cena se vypočítá na základě průměrné úřední ceny v katastrálním území

a opraví se o:

•

přirážky -

•

vlastní území obce, města (např. Praha 560%) a jeho okolí (např. Praha 280%) srážky a) vzdálenost od nejbližších zastavěných míst města b) prokazatelné snížení zemědělského využití: -

balvanitost,

-

výskyt stožárů elektrického napětí,

-

odvodnění ,

-

CHKO,

-

imisní zatížení (Němec, 2001).

52

6.7.2 Tržní cena V tržní ekonomice se cena jakéhokoliv zboží řídí trhem. Základními prvky trhu jako ekonomické kategorie jsou nabídka a poptávka, cena, subjekty na trhu a předmět trhu. Jako zboží má své specifické zvláštnosti, nelze ji srovnávat s prodejem kteréhokoliv ostatního zboží nebo výrobního faktoru. Kupující má obvykle zájem o konkrétní pozemek a za určitých podmínek jenom tento vymezení kousek půdy může uspokojit jeho požadavky, cena se tvoří v průběhu jednání mezi prodávajícím a kupujícím. Tržní cena je pak výsledkem dosažené shody mezi nimi, tudíž se jedná o cenu sjednanou. Na výši tržní ceny nemá podstatný vliv kvalita půdy, tj. bonita půdy, ale především poloha prodávaných pozemků. Nejvyšších tržních cen zemědělských pozemků je dosahováno v okolí velkých aglomerací (Praha, Brno, Hradec Králové) a v příhraničních oblastech s Německem, Rakouskem. V porovnání se zeměmi EU jsou tržní ceny zemědělské půdy v ČR nízké. Výsledky šetření tržních cen signalizují tendenci u tržních cen pozemků s výměrou do 5 ha stírat půdně-klimatických podmínek, které jsou zdůrazněné v úředních cenách, a naopak zvýrazňovat význam jiných faktorů:

•

polohu pozemku ve vztahu k velkým městských aglomeracím, rekreačním oblastem, k současným a předpokládaným tržním centrům,

•

vlivy mimořádných okolností trhu, vyvolávaných důsledky přírodních a jiných kalamit, stavem tísně prodávajícího nebo kupujícího,

•

osobními poměry prodávajícího nebo kupujícího – rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávající a kupujícím,

•

vlivy zvláštní obliby přikládané k prodávaným nebo kupovaným pozemků vyplývající z osobních vztahů k nim,

•

vlivy spekulativními, tj. výhodná koupě pro další prodej (Němec, 2001).

53

6.8 Struktura účastníků na trhu s půdou: V rámci vlastnické struktury z hlediska majetkoprávního vztahu k zemědělské půdě a jinému zemědělskému majetku lze obecně rozlišit následující strukturu účastníků na trhu s půdou: a)

potenciální kupci vlastníci zemědělské půdy a majetku, na vlastní půdě podnikající a pracující

-

(samostatně hospodařící rolníci), -

nájemníci zemědělské půdy hospodařící na pronajaté půdě,,

-

zaměstnanci, kteří se chtějí osamostatnit a samostatně hospodařit

-

podílníci na majetku, tj. osoby, které do podnikání právnických podnikatelských subjektů vložili půdu, majetek či kapitál a v těchto podnikatelských subjektech pracují, široká vrstva občanů ze všech oblastí hospodářské činnosti.

b) -

potenciální prodejci vlastníci zemědělské půdy a majetku na vlastní půdě nepracující a půdu pronajímající,

-

stát, jehož půdu spravuje Pozemkový fond ČR.

6.9 Rozvoj trhu se zemědělskými pozemky Na základě provedeného šetření lze konstatovat, že trh se zemědělskou půdou pro zemědělské využití se od roku 2002 začal dynamicky rozvíjet jak je uvedeno v tabulce č. 1. Tab. č. 1 Prodej a koupě zemědělské půdy v ČR v % z celkového půdního fondu za období 1993 -2005 Trh s půdou % ZPF

Celkem 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2002 – 2005 0,17 0,22 0,2

0,2

0,29 0,21 0,17 0,19 0,13 1,84 3,74 2,81 3,30 11,69

ČR Pramen: VÚZE Praha, 2006

54

Do roku 2001 se z celkového zemědělského půdního fondu ČR ročně prodávalo přibližně 0,20 %, tj. za období od roku 1993 – 2001 celkem 1,78 %. Od roku 2002 do roku 2005 prodej zemědělské půdy výrazně narostl. Ročně se prodávalo a nakupovalo v průměru 2,9 %, tj. za čtyřleté období to bylo 11,7 % zemědělské půdy o celkovém rozsahu 500 tis. ha. Na výrazném oživení trhu se zemědělskou půdou měl vliv především masový prodej zemědělské půdy ve vlastnictví státu a částečně i prodej soukromé půdy v rámci programu PGRLF „Půda“. V roce 2005 se prodalo celkem 49 tis. ha zemědělské půdy soukromých vlastníků (převážně fyzických osob), 20 tis. ha zemědělské půdy v rámci programu PGRLF „Půda“ a 75 tis. ha zemědělské půdy ve vlastnictví státu. Celkem se v roce 2005 prodalo a koupilo přibližně 144 tis. ha zemědělské půdy, tj. 3,3 % z celkového zemědělského půdního fondu. Rozsah prodávané a nakupované zemědělské půdy v posledních čtyřech letech nemá obdobu v žádné ze zemí EU-25. Od počátku vzniku České republiky v roce 1993 do prvního pololetí 2005 změnilo své vlastníky přibližně 664 tis. ha zemědělské půdy, tj. 13,47 % ZPF. Nejvíce zemědělské půdy se prodalo ve výměrách nad 5 ha, přibližně 57 % z uskutečněných prodejů, viz obr. 4. Nejmenší rozloha připadala pro pozemky do 0,1 ha (převážně pro stavební účely). Z hlediska četnosti prodejů je největší počet prodaných a nakoupených pozemků do 0,1 ha, tj. 52 % ze všech uskutečněných transakcí, nejmenší počet kupních smluv byl u pozemků nad 10 ha, přibližně 2 % ze všech transakcí.

nad 5 ha 57%

do 0,1 ha 3%

0,1-1 ha 14%

1-5 ha 26%

Obr. 4 Výměra prodávané půdy dle velikosti pozemků

55

6.9.1 Prodej státní půdy Prodej půdy ve vlastnictví státu, která je ve správě Pozemkového fondu ČR, byl nastartován v roce 1999. Podmínky pro prodej zemědělské půdy ve vlastnictví státu byly vytvořeny zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby. Z důvodu urychlení převodu státní půdy byla v roce 2001 přijata novela zákona o prodeji půdy (zákon č. 253/2001 Sb.). Novelou byla stanovena možnost snížení ceny pozemků v obchodní veřejné soutěži ve třech kolech na úroveň 10 % ceny dané cenovým předpisem Ministerstva financí (podle úředních cen zemědělské půdy přiřazené k jednotlivým BPEJ). Novela rovněž umožnila uplatnění přednostního práva na koupi pozemků osobám, které mají pronajaté pozemky od Pozemkového fondu ČR. Prodej a koupě zemědělských pozemků v důsledku uvedených opatření se po roce 2002 výrazně zvýšily. Celková výměra převedené státní půdy do soukromého vlastnictví za období od 05/1999 do 12/2005 představuje 276 tis. ha, tj. 55 % z celkové předpokládané nabídky státní půdy (500 tis. ha). Jen za rok 2005 bylo prodáno 75 285 ha zemědělské půdy. Průměrná výměra jednoho prodávaného pozemku byla kolem 0,96 ha, průměrná cena za 1m2 se pohybovala kolem 4,43 Kč, tj. na úrovni 85 % úřední ceny.

6.9.2 Majetkoprávní a uživatelské vztahy k půdnímu fondu Půdní fond je vlastnicky značně roztříštěn. Je evidován na 4 875 860 listech vlastnictví LV a rozdělen do 15 146 737 pozemkových parcelách. 1. fyzické osoby – samovolně hospodařící rolníci obhospodařují téměř 21% z. p. 2. právnické osoby – zastoupené s. r. o., a. s. a družstvy vlastní 62 % z. p. 3. stát – v jeho vlastnictví je 17% z. p., kterou spravuje Pozemkový fond ČR. Nejdynamičtější podnikatelskou formou v našem zemědělství v uplynulém období byly akciové společnosti, jejichž podíl na celkové výměře obhospodařované půdy vzrostl z 7,6% v roce 1995 na 21,6% v roce 2000, tzn. téměř trojnásobně. V akciové společnosti se v průběhu 90. let minulého století transformovala podstatná

část družstev, jejichž podíl na příslušné výměře obhospodařované půdy se snížil ze 47% na 29%. Vývoj podnikatelské struktury v našem zemědělství v období 1995 –2000 se vyznačoval i významnými změnami ve velikostním složení. Převažovala tendence

56

k poklesu průměrné velikosti zemědělských podniků, projevující se u všech podnikatelských subjektů.

7. PROBLÉMY SPOJENÉ S ROZVOJEM TRHU S PŮDOU A JEHO VLIV NA PRŮBĚH A REALIZACI POZEMKOVÝCH ÚPRAV 7.1 Subjekty na trhu zemědělské půdy Změny vlastnických a podnikatelských struktur v zemědělství v průběhu transformace naznačují, že strukturace zemědělců nebude v současné době napodobovat podnikatelskou a sociální stratifikaci před rokem 1948 ani před rokem 1989, ale ani strukturu a stratifikace zemědělců běžnou v zemích EU. Tradiční agrární podnikatelská struktura se pře rokem 1948 diferencovala nejen podle vlastnických vztahů k půdě a k majetku, ale rovněž podle výměry zemědělského podniku. Z hlediska výměry zemědělského podniku v roce 1947 z celkové výměry obhospodařované půdy obhospodařovali domkaři – parcelové hospodářství (do 2 ha) 3,8%, chalupníci – drobné hospodářství (2-5 ha) 9,9%, sedláci – střední hospodářství (5-20 ha) 38,2%, statkáři – velké hospodářství (20-50 ha) 11,8%, velkostatkáři – velkostatky (nad 50 ha) 36,3 % zemědělské půdy. V zemědělském sektoru pracovalo 646 tisíc pracovníků, převážně vlastníků zemědělské půdy, z toho samostatných vlastníků půdy a nájemců 64 % (Statistická ročenka, 1949). Procesy kolektivizace po roce 1948 změnily vlastnické, převážně rodinné vztahy k půdě ve vztah zaměstnanecký bez přímé odpovědnosti za majetek, řízení podniku a jeho kontrolu. Z hlediska výměry obhospodařované půdy ke konci roku 1989 z celkového počtu všech zemědělských podniků obhospodařovala jednotná zemědělská družstva 61 % zemědělské půdy, státní statky 33,5 %, ostatní zemědělské podniky včetně pozemků nepatřících zemědělským podnikům 4,7 % a jednotlivě hospodařící rolníci 0,8 % (Statistická ročenka, 1990). Důsledkem transformačního procesu, upravujícího společenské a vlastnické vztahy po roce 1990, vzniká postupně nová vlastnická a podnikatelská struktura i v odvětví zemědělství. Z hlediska podnikatelské struktury ke konci roku 2000 obhospodařuje soukromý sektor 98 % z celkové výměry zemědělské půdy (Němec, 2001).

57

7.2 Pozemkové úpravy 7.2.1 Pozemkové úpravy a přístupnost pozemků Před násilnou kolektivizací věděl každý vlastník, kde se jeho pozemek nachází a pokud nebyl přístupný z polní cesty, jezdili někteří vlastníci na své pozemky přes pozemky sousedů po nepsané dohodě. Kolektivizační smršť smetla nejen meze, rozvinutou a funkční polní a lesní cestní síť, ale především byly zničeny hraniční kameny a jiné druhy značek, často i přírodních, které vymezovaly hranice jednotlivých pozemků. Většina polních cest byla násilně rozorána ve prospěch kolektivistického družstevního hospodaření. Stát rezignoval na vlastnické vztahy a obsah vlastnictví a vlastnická práva byla všemožně ničena. To je více méně známo. V katastru nemovitostí platí sice stav, který obnovuje původní cestní síť, ale družstva a společnosti hospodaří dále na násilně scelených polích a prohlašují, že pozemky v nich se nacházející jsou nepřístupné. Takový stav je dále neudržitelný. Nájemce nemůže mít žádné právo vyhlašovat nepřístupnost k cizímu pozemku, když pro něho paradoxně přístupný je. Je známou skutečností, že v průměrně velkém katastru o velikosti cca 850 ha, je rozoráno na 50 hektarů cest, za které navíc nikomu nikdo nic neplatí. Roztroušená půdní držba, navíc ještě rozdrobená dědickým řízením, když za socialismu ztratilo smysl půdu nedrobit, je velkou překážkou pro obnovu a rozvoj rodinných hospodářství malého a středního typu. Předpokladem k řešení tohoto problému (ale i trhu s půdou) jsou pozemkové úpravy. Stát vynaložil od r. 1992 necelých 7 miliard korun na jejich realizaci. Nejvyšší kontrolní úřad však zjistil, že tyto prostředky nejsou používány na komplexní pozemkové úpravy, a že většina těchto prostředků byla vynaložena pro potřeby tzv. zatímního užívání nájemců, tedy nikoliv pro vyjasnění vlastnických vztahů. Zatímco po roce 1992 bylo zpočátku ročně vyčleňováno na pozemkové úpravy 850 milionů korun, rok 1993 již musel počítat s poloviční částkou. Může si náš stát dovolit uvolnit na dokončení pozemkových úprav takové prostředky, abychom mohli vlastníkům půdy zajistit srovnatelnou úroveň vlastnického práva jako státy v EU? Jistě dosavadní uživatelé, nikoliv vlastníci. Novela zákona o pozemkových úpravách by se měla postarat nikoliv jen o úředníky pozemkových úřadů, ale především o to, aby státních prostředků přibylo a bylo využito tak, aby došlo ke zlevnění a zrychlení pozemkových úprav. Měl by také

58

být stanoven horizont, ke kterému by měly být pozemkové úpravy skončeny. Taková investice se všem vyplatí.

7.2.2 Využívání KPÚ k uchování krajinných funkcí KPÚ patří k nejúčinnějším a v širším krajinném segmentu – katastrální území, prakticky jediným nástrojem protierozní ochrany zemědělského půdního fondu, který je systémově zajištěn včetně realizace konkrétních opatření. Odborná literatura přitom uvádí vysoký podíl zemědělské půdy, která je erozí ohrožena. Náprava ekologické lability území, potřebu nápravy ekologické lability krajiny

ČR, která vznikla v druhé polovině minulého století, je všeobecně známa. Zásadními problémy ekologické stability území se zabývá návrh společných opatření. Ten má obsahovat soubor ekologicky stabilizujících krajinných opatření. Konkretizace plošných nároků potřebných pro realizaci společných zařízení. V současné době probíhá prodej státní půdy. Taje přitom potřebná pro lokalizaci navržených společných opatření. Plocha potřebná na vyřešení problémů v krajině není dosud podrobněji specifikována. Pokud její zajištění bude závislé na odkoupení soukromé půdy, zvýší se výrazně náklady na realizaci opatření ve veřejném zájmu. Požadavky vlastníků nad 50% v daném katastru v nejbližším období nebudou dominantní. Pro existenci plnohodnotného trhu se zemědělskými pozemky je nezbytnou podmínkou jejich vyznačení v terénu. Neúplná identifikace vlastnických poměrů komplikuje jak rozvoj tržních forem zemědělského hospodaření, tak zbrzdí realizaci potřebných krajinných opatření. Ty mohou být realizovány na konkrétních pozemcích jen v případě souhlasu jejich vlastníka. Mezi důležité cíle KPÚ proto patří vytýčení zemědělských pozemků v krajině. Zhlediska krajináře se jeví jako primární potřeba řešit deficity přírodní složky krajiny. Urbanizační záměry v krajině lze pro KPÚ chápat jak vyvolanou činnost navíc.

7.3 Nerozvinutý trh s půdou 7.3.1 Cena zemědělské a lesní půdy, cena nájemného za půdu V České republice nelze skoro hovořit o trhu s půdou. Ti, kdo dnes kupují zemědělskou půdu od fyzických osob nebo jiných nestátních vlastníků platí různě. Někteří zaplatí i cenu, kterou lze dovodit od platné cenové vyhlášky sloužící k výpočtu

59

ceny půdy pro daňové účely, jiní platí po dohodě i podstatně méně. Výjimek na obě strany, které by působily extrémně je minimum. Vlastníci nemají představu o tom, kolik by zemědělská půda mohla stát. Pokud by měli již dnes trvat na tržních cenách podle Rakouska či Německa v přepočtu na

českou korunu, pak by mohli inkasovat za 1 hektar zemědělské půdy ve střední kvalitě od 350 do 780 tisíc korun českých. Ten, kdo by dnes koupil půdu za hotové v současných cenových relacích, po vstupu do EU by časem na této transakci vydělal i více jak 12-ti násobek. Předem připravení vlastníci podle zákona o prodeji státní půdy jsou již také známi. Jsou to v podstatě nejbohatší občané, kterým jedině stát půdu prodá a to již i za 1/10 odhadní ceny se splácením na 25 let. Splátky na 1 ha ročně tedy nebudou v tisících, ale ve stokorunách. Po vstupu do unie se dá lehce zařídit doplatek a vstoupit s takto lehce nabytou půdou na evropský trh. Stát tedy udělá z nejbohatších ještě bohatší na úkor ostatních chudých občanů, kteří vše nakonec zaplatí ze své kapsy. O nájemném, ochraně pronajímatele, nechtějí současní nájemci ani slyšet. Podle tržních cen půdy v zemích EU je zřejmé, že i ceny nájmu jsou i pětinásobně vyšší než nyní u nás. Změny nájemních smluv v tomto ohledu budou namístě. Ochranu propachtované půdy musí zajistit pachtovní zákon.

7.3.2 Stagnace trhu s pozemky Současný stav trhu s pozemky lze charakterizovat jako dosud nerozvinutý, zvláště trh zemědělských pozemků a trh lesů. Jeho pomalý rozvoj je zapříčiněn několika faktory, z nichž hlavní jsou:

- výši tržní ceny si subjekty sjednávají sami, avšak s přihlédnutím k úředním cenám, jež jsou jakýmsi orientačním vodítkem při určování tržní ceny zemědělské půdy k zemědělským účelům,

- v případě využití pozemku k nezemědělským účelům, tj. převážně ke stavebním účelům, tržní cena roste až na několik tisíc Kč/m2, zvláště na okraji velkým měst (pozn. je nutné vyjmout tuto půdu z půdního fondu),

- nedostatečná identifikace vlastnických hranic pozemků. V současnosti se již jedná

o

relativně

malý

počet

z problematických restitucí,

60

nevyřešených

případů,

plynoucích

- komplex ekonomických, sociálních a psychologických faktorů. Přičemž nejvíce ovlivňující je ekonomická situace, kde se zlepšení očekává poskytnutím dlouhodobých úvěrů a obdobných finančních produktů s nízkým úrokem, a to prostřednictvím bankovního sektoru,

- roztříštěnost půdního fondu ČR. Změnou k lepšímu by měl být připravovaný prodej státní půdy (tuto půdu spravuje Pozemkový fond ČR) a agrární politika státu, např. zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Zatím však trh zemědělské půdy je na svém počátku, o čemž svědčí uskutečněné obchody se zemědělskou půdou v letech 1993-95 a to pouze 21 tis. ha.

7.4 Dotační politika státu Rolníci mají většinu pozemků jen pronajatou. To jim bere jistotu pro podnikání a ztěžuje možnost získávat dotace z unie. Stát se rozhodl rozhýbat trh se zemědělskou půdou tím, že usnadní rolníkům její koupi. Bude proto dotovat půlmiliardou korun úvěry, které si zemědělci na nákup sjednají u bank. Je to první pokus k rozvinutí trhu. Dosud je totiž situace patová. Na jedné straně jsou asi dva milióny vlastníků pozemků, kteří nevědí, co s nimi. Na straně druhé pak farmáři, kteří na ni nemají peníze. Nejistota ve vlastnických vztazích také ohrožuje příjem některých agrárních dotací z Evropské unie. Ty jsou totiž vázány na dlouhodobost podnikání. Nedostane je farmář, který půdu nevlastní nebo nemá zaručen její nejméně pětiletý pronájem. Česko je bohužel výjimečné v tom, že 92 procent půdy je jen pronajaté - a to ohrožuje perspektivu našeho hospodaření. Zájemci se budou moci hlásit do speciálního programu Půda, vytvořeného Podpůrným a garančním rolnickým a lesnickým fondem. Podpora spočívá v tom, že se bude hradit rolníkům část úroku z hypotečního úvěru, který si na nákup půdy sjednají s bankou. Splatnost úvěrů bude rozložena až na dvacet let. Pro banky bude půjčka jištěna především půdou. Garance se posuzují individuálně. Někde bude jištění úvěru zemědělskou půdou dostačující, jindy asi bude nutné dozajištění. Zástupci zemědělců většinou tvrdí, že zájem o půdu ze strany rolníků bude značný. Nezůstane tak při snaze o stabilizaci podnikání odkázáni jen na to, zda a kdy sněmovna projedná nový zákon,

61

jenž by měl zajistit dlouhodobé pronájmy půdy, ale celý problém s půdou to nevyřeší. Stát by měl zároveň více investovat do pozemkových úprav. Díky pozemkovým úpravám je totiž možné některé plochy jednak zpřístupnit, jednak třeba z rozdrobených políček vytvořit plochu větší, která bude mít pro hospodaření význam. Je to samozřejmě šance i pro spoustu vlastníků - prodat svůj dosud vlastně bezcenný majetek. Ale je otázkou, zda i s dotací na to budou mít zájemci dost peněz. Trh se nerozvine hned.

7.5 České zemědělství a krajina po vstupu Česka do EU 7.5.1 Nový institucionální rámec Změny krajiny jsou dnes především výsledkem činnosti lidské společnosti. Plošně nejvýznamnější lidskou aktivitou je u nás stále zemědělství. Jeho stav a proměny v určitém regionu jsou dány schopnostmi a znalostmi hospodářů, místními přírodními a socioekonomickými podmínkami, a nastavením a fungováním politických nástrojů a obecně institucí. Uvedené faktory ovlivňují uvažování a rozhodování jednotlivých aktérů (zemědělců, vlastníků půdy, úředníků), a tak i fungování zemědělského sektoru a následně i strukturu krajiny a využití ploch.

7.5.2 Změny zemědělské politiky po vstupu Česka do EU Transformace českého zemědělství po roce 1989 a po vstupu do EU byla již mnohokrát popsána, včetně jejích regionálních. Primární význam přitom mají ta opatření, jež přímo ovlivňují využití ploch, resp. vzhled, fungování a ekologickou odolnost krajiny. Typickým rysem socialistického zemědělství byla značná regionální nivelizace intenzity i struktury produkce. Od roku 1989 dochází k růstu regionálních rozdílů, tj. ke specializaci zemědělských podniků a následně i využití ploch podle přírodních podmínek. Tato specializace je v současnosti ovlivňována zejména přirozeným fungováním ekonomického sektoru. Díky tomu by úrodné oblasti měly zůstávat produkční, s vysokou intenzitou a značným zorněním. V méně úrodných podhorských a horských oblastech by naproti tomu měl růst význam živočišné výroby, zvláště pastevecké, klesat intenzita produkce, a orná půda by měla být zatravňována a zalesňována. Evropská unie a český stát se systémem dotací a podpor snaží tento ekonomicky i ekologicky příznivý trend zesílit. Slouží k tomu především dotace na travní porosty v „méně příznivých oblastech“ (LFA). Podobný výsledek má ale i oddělení dotací od produkce – přímé platby jsou vztaženy na plochu farmy (SAPS). Tento stav, kdy zemědělec dostává konstantní částku na hektar bez ohledu na plodinu či 62

intenzitu, podporuje či alespoň umožňuje extenzifikaci v přírodně méně příznivých oblastech. Podobně i značná část opatření z „Horizontálního plánu rozvoje venkova“ (HRDP) a „Operačního programu rozvoj venkova a multifunkční zemědělství“ je využívána přednostně v horských a podhorských regionech. Jde zejména o ekologické zemědělství, péči o krajinu, zatravňování a zalesňování. Politické nástroje tak podporují fungování přirozených ekonomických mechanismů. Program rozvoje venkova České republiky na období 2007-2013 vychází z Národního strategického plánu rozvoje venkova a bude určovat politiku rozvoje venkova ČR v období 2007-2013. Byl zpracován v souladu s nařízením Rady (ES)

č. 1698/2005, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EAFRD) a prováděcími pravidly uvedené normy. Dosažení cílů NSP prostřednictvím jednotlivých opatření PRV: osa I – zlepšení konkurenceschopnosti zemědělství a lesnictví, I.1.4. pozemkové úpravy: zaměření opatření: -

racionální prostorové uspořádání pozemků všech vlastníků půdy v daném katastrálním území,

-

reální vytyčení těchto pozemků v terénu,

-

realizace tzv. ,,plánu společných zařízení“. Od vstupu Česka do EU uběhla dosud příliš krátká doba na to, aby se seriózně

daly hodnotit dopady této zásadní události na české zemědělství a krajinu. Určité trendy se ale ukázaly. Evropský dotační systém znamenal pro zemědělce značné zjednodušení administrativy a podstatné finanční přilepšení. Řada z nich se tak po dlouhé době opět dostala do zisku. Na jednu stranu tak narostly dotace, na stranu druhou se ale snížily výkupní ceny většiny produktů. Nárůst dotací měl ale ještě jeden nepříjemný a opomíjený efekt: postupně se zemědělci stávají závislí na dotacích. Důsledkem je rostoucí závislost na státní politice a na rozhodování úředníků, a zvýšení pocitu nejistoty. Vzniká určitá psychologická bariéra, ztěžující vznik sebevědomého, konzervativního, v dlouhodobém horizontu uvažujícího a investujícího farmáře. U většiny podniků tvoří dotace 10 - 20 % obratu (2 - 8 tis. Kč/ha), více je to pochopitelně na Vysočině. Určitým extrémem je ekologické zemědělství, na dotacích

63

téměř úplně závislé (až 80 % obratu a 11 tis. Kč/ha). U racionálně uvažujících farmářů to může v dlouhodobém horizontu ovlivnit způsob hospodaření. Prakticky všichni farmáři čerpají Jednotné platby na plochu (SAPS) a doplňkové platby z českého rozpočtu (Top Up). Většina z nich navíc v průběhu posledních let použila služeb Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu. Na Vysočině je potom průměrný objem dotací na hektar navyšován zejména podporou méně příznivých oblastí a Agroenvironmentálními opatřeními (zvláště Ošetřování travních porostů a Pěstování meziplodin). Obojí je součástí Horizontálního plánu rozvoje venkova (HRDP). Z operačního programu „Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství“ naopak

čerpalo minimum podniků, a to pouze ty největší. Prostředky byly použity vesměs na modernizaci techniky, strojového vybavení a zařízení budov. Pro většinu malých farmářů byly prozatím, vzhledem k administrativní složitosti a náročnosti, lákavé miliony na investice nedostupné. Ukazuje se, že schopnost čerpat ze složitějších, na projektech založených programů, je ovlivněna jak vzděláním, umem a flexibilitou farmáře, tak i časem, který je schopen administrativě věnovat. Do budoucna bude proto nutné nejen zjednodušení celého systému, ale zejména razantní prohloubení poradenských, pomocných a podpůrných služeb pro zemědělce. Zatravňování probíhalo před vstupem do EU, a to jak s dotacemi, tak i bez nich. Pro

řadu hospodářů nebyla možnost získat dotace výraznou motivací – hlavním důvodem jejich rozhodnutí byly ekonomické tlaky, tj. reálná nutnost extenzifikovat hospodaření.

7.5.3 Vlastnictví a užívání půdy Pro zemědělství klíčovou institucí je systém vlastnictví a pronájmu půdy. Pro

Česko, podobně jako pro Slovensko, je charakteristický rozpor mezi vlastnictvím a užíváním zemědělské půdy. Vlastnictví půdy je extrémně rozdrobené, na téměř 5 miliónech vlastnických listech je evidováno přes 15 miliónů parcel. Na ní hospodaří asi 55 000 subjektů. Pouze 8 % půdy užívají farmáři do 50 hektarů velikosti, 16 % o velikosti 50–500 hektarů, a plných 76 % půdy obhospodařují subjekty o velikosti nad 500 hektarů. Protikladem k roztříštěnému vlastnictví je tedy scelené užívání zemědělské půdy, kdy 1 100 největších podniků nad 1 000 hektarů obhospodařuje 60 % půdního fondu. Koncentrované zemědělství u nás je důsledek masivní kolektivizace za socialismu, a nezájmu o soukromé hospodaření po roce 1989. V důsledku je více než 90% užívané zemědělské půdy pronajímáno. V terénním šetření byl potvrzen ten fakt,

64

že u soukromých farmářů (fyzických osob) je podíl vlastní půdy vyšší (10 – 50 %) než u právnických osob – obchodních společností (a.s., s.r.o.) a družstev. Ty si většinou pronajímají téměř 100 % půdy. U obchodních společností se ovšem stává, že půdu soukromě vlastní podílníci, majitelé či jednatelé firem, a následně ji pronajímají podniku. Podíl takto „skrytě vlastněné“ půdy byl v některých případech až 50 %. Velikost držby půdy (vlastnického listu) se přitom pohybuje řádově v hektarech (to jsou parcelky o velikosti od 10 arů do 2 hektarů). Větší podniky tak pronajímají půdu od řádově stovek vlastníků. To vše má několik zásadních, a vesměs negativních důsledků: 1. Pronájem půdy vytváří nejistotu do budoucna, a následně nezájem o jakékoli investice do vzdělávání a zlepšování půdy. Je vždy lepší hospodařit na své půdě, člověk potom alespoň ví, že může investovat do budoucnosti. 2. Spolu s otevřením trhu s půdou v Česku pro cizince – občany EU vzniká obava z růstu ceny zemědělské půdy, resp. ze spekulativních nákupů půdy za účelem nikoli hospodaření, ale bohatnutí na dotacích. Proto většina hospodářů deklarovala snahu o nákup půdy, což ovšem většinou naráží na nedostatek financí, a občas také na neochotu vlastníků (restituentů) půdu prodat. Většina nákupů u menších zemědělců tak byla řádově v hektarech, a to od státního Pozemkového fondu. 3. Nepřehledná mozaika vlastnických a nájemních vztahů komplikuje změny ve využití ploch i v krajině jako celku. Tak například převod půdy z orné na travní porost by měl znamenat sepsání nové nájemní smlouvy, či alespoň dodatku. Řada parcel je přitom vlastněna několika vlastníky, někdy více než deseti. Řada změn v krajině je tím buďto znemožněna, či se spíše odehrává mimo formální a zákonný systém.

65

8. ZÁVĚR Zemědělství patří mezi hlavní krajinotvorné faktory. Zemědělství má potencionál jak pro kladný, tak i záporný vliv na utváření krajiny. Převážná část kulturní krajiny kolem nás vznikla zemědělskou činností, která udržuje její kulturní charakter již po staletí. Zemědělství je jedním z hlavních faktorů utvářejících krajinu. Působí plošně obhospodařováním zemědělských pozemků a bodově umístěním různých objektů a zařízení. Od 50. let 20. století prodělala struktura zemědělské krajiny zásadní změny v této souvislosti hovoří o komunismu v krajině. Negativa vidí v centrálním řízení, které není schopno vše rozlišovat, přehlíží místní potenciály a ztrácí schopnost rozlišovat lokální rozdíly, a v kolektivizaci jako boji se soukromým vlastnictvím. Kolektivizace vedla k omezení osobního vlastnictví, proslavila se rozoráním mezí v padesátých letech (rozorání mezí mimo jiné znemožnilo identifikovat pozemky původních majitelů), odstartovala intenzivní erozní procesy v krajině, zhoršila vodohospodářské poměry v krajině a zpřetrhala citové vazby populace k venkovské krajině. Krajina se stala prostorem pro velkovýrobu. Negativem bylo i slučování podniků do velkých celků zahrnující více katastrů a chemizace rostlinné výroby. Převažovalo družstevní vlastnictví, soukromé vlastnictví zemědělské půdy bylo zcela potlačeno. Značný rozsah zemědělské půdy patřil státu, samostatně hospodařících rolníků bylo zanedbatelné množství. V rámci souhrnných pozemkových úprav (SPÚ) byla navrhována blokace tak, aby vyhovovala požadavkům koncentrace a parametrům techniky. Navržené bloky obvykle vymezovaly silnice, železnice, větší toky a lesní komplexy. Uvažovalo se i o zornění některých komunikací nižší třídy, aby se vytvořil potřebný hon. Projekty SPÚ měly řešit organizaci půdního fondu, ekonomiku provozu, ale i ochranu a tvorbu krajinného prostředí. Většinou však v projektech převládlo jednostranné hledisko maximální využití mechanizace a snaha respektovat další ekonomické ukazatele. Většina navrhovaných opatření k ozdravení krajiny zůstávala pouze v návrhu. Majetkoprávní vztahy k zemědělskému půdnímu fondu jsou s výjimkou státní půdy celkem konsolidovány. Celkový půdní fond je rozdělen do 16 555 tis. pozemkových parcel s průměrnou výměrou 0,52 ha. Převážnou část zemědělské půdy vlastní fyzické osoby a menší část zemědělské půdy (přibližně 700 tis. ha) vlastní stát anebo různé typy soukromých společností a sdružení. Právnické osoby obhospodařují

66

71 % zemědělského půdního fondu, fyzické osoby hospodaří na 29 % zemědělské půdy. Hlavním nástrojem k zajištění skutečného a identifikovatelného vlastnictví jsou pozemkové úpravy. K 31. 12. 2005 byly provedeny jednoduché pozemkové úpravy (JPÚ) se zápisem do katastru nemovitostí na 172 tis. ha a komplexní pozemkové úpravy (KPÚ) na 226 tis. ha. Od 1. 1. 2003 vstoupil v platnost nový zákon o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech. V souvislosti se zánikem okresních úřadů došlo k reorganizaci pozemkových úřadů a jejich přičlenění k zemědělským agenturám Ministerstva zemědělství.

Trh se zemědělskou půdou v ČR má tyto znaky: -

tržní ceny zemědělských pozemků a rozvoj trhu s půdou v ČR jsou do značné míry závislé na součastném stavu českého zemědělství a jeho budoucím vývoji, ať již z hlediska očekávaného rozměru a struktury nebo i z hlediska vstupu na zemědělský trh EU,

-

trh zemědělské půdy v ČR dosud není rozvinut,

-

prodej a koupě zemědělské půdy se soustřeďuje na pozemky o malých výměrách, většinou pro jiné než zemědělské využití,

-

oživuje se tam, kde kupující mají šanci přeměnit zemědělskou půdu na stavební pozemky, zejména v okolí velkých městských aglomerací a v rekreačních oblastech,

-

tržní cena zemědělské půdy u pozemků do 5 ha je mnohonásobně vyšší než úřední cena zemědělské půdy,

-

tržní ceny zemědělské půdy u pozemků nad 5 ha jsou nižší než úřední cena zemědělské půdy,

-

nízké nájemné (asi 1% z úřední ceny) brání rozvoji trhu,

-

vstup ČR do EU postupně zrušil zákaz prodeje půdy cizincům.

67

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

BUMBA, J. České katastry od 11. do 12. století. Praha: Grada, 2007. DUMBROVSKÝ, M., MEZERA, J., STŘÍTECKÝ, L. Metodický návod pro vypracování návrhů pozemkových úprav. Brno: Českomoravská komora pro pozemkové úpravy, 2004 JONÁŠ, F. Pozemkové úpravy. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1990. MATĚJÍK, M., VITÁSKOVÁ, J. Geodézie – katastr nemovitostí. Brno: MZLU, 2002. MATĚJÍK, M., VITÁSKOVÁ, J.Geodézie: Pozemková evidence. Brno: MZLU, 1996. NĚMEC, J. Bonitace a oceňování zemědělské půdy České republiky. Praha: VÚZE, 2001. NĚMEC, J. Pozemkové právo a trhy půdy v ČR. Praha: VÚZE, 2004. Půda 2006. Situační a výhledová zpráva. MZe ČR, 2003, www.mze.cz. TOMAN, F. Pozemkové úpravy. Brno: MZLU v Brně, 1995. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech. Zelená zpráva 2004. Zpráva o stavu zemědělství ČR za rok 2004. MZe ČR, 2005, www.mze.cz.

68