Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav agrochemie, půdoznalství, mikrobiologie a výživy rostlin

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav agrochemie, půdoznalství, mikrobiologie a výživy rostlin

Historický vývoj klasifikací půd Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracoval:

Ing. Jiří Jandák, CSc.

Vítězslav Hanzlik Brno 2008 -1-

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Historický vývoj klasifikací půd vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Orlové, dne 25.4. 2008

Podpis studenta: …………………………….....

-2-

Děkuji touto cestou panu Ing. Jiřímu Jandákovi, CSc., vedoucímu bakalářské práce, za cenné rady a připomínky, které mi při zpracování bakalářské práce poskytl.

-3-

ABSTRAKT

Cílem mé bakalářské práce bylo vytvoření literární rešerše, která by dokumentovala historický vývoj klasifikací půd. Využil jsem klasifikace půd zemí, které dlouhodobě sehrávají významnou roli ve vývoji půdoznalství. Jedná se o Rusko, USA, Francii, Německo, Austrálii a Čínu. Dále jsem se zabýval světovou klasifikací FAO – UNESCO. Klasifikace v rešerši byly rozděleny do pěti období (Počátky půdoznalství, První klasifikace půd, Vývoj před V.V. Dokučajevem, Klasifikace půd do r. 1945, Klasifikace půd od r. 1945 do r. 1990 a Současné klasifikace půd). V prvním období je popsán vznik a počáteční vývoj půdoznalství. V části „První klasifikace půd“ je zaznamenána nejstarší čínská půdní klasifikace. V třetí části jsou uvedeny klasifikace půd, které byly ovlivněné geologickým pohledem. Čtvrtá část popisuje klasifikace, které vznikaly do roku 1945. Tyto klasifikace byly ovlivněny dynamickým pojetím půdy, které vytvořil V.V. Dokučajev. Páté období se zabývá obnovou již existujících klasifikací, ale hlavně legendou Půdní mapy světa FAO – UNESCO. V šesté poslední části jsou uvedeny současné verze národních klasifikačních systémů a světová klasifikace FAO – UNESCO.

Klíčová slova:

půda, půdní klasifikace, půdní vlastnosti, struktura, taxon;

-4-

ABSTRACT

The objective of my bachelor work was creation literary background research that would be prove by evidence a historical development of the soil classification. I availed soil classification from countries which represent in the long term significant role under development of the soil science. These are Russia, USA, France, Germany, Australia and China. Further I was concerned with the World Reference Base for Soil Resources. The classification in background research were divided to the five period (The origins of soil science, The first soil classification, The development before V.V. Dokuchaev, The soil classification to 1945, The soil classification from 1945 to 1990 and The current data soil classification). At the first period is described rise and early development of soil science. In the body of „The first soil classification“ is listed the oldest Chinese soil classification. In the third parts are mentioned soil classifications that were affected by geological look. The fourth part describes the classification that the rise by the year 1945. These classifications were influenced dynamic conception soils that were created V.V. Dokuchaev. The fifth period deals with the renewal already existing classification, but primarily The FAO – UNESCO Legend of the Soil Map of the World. In the sixth last parts are mentioned the current data version national classification systems and the World Reference Base for Soil Resources.

Key words:

soil, soil classification, soil properties, texture, taxon;

-5-

OBSAH: 1. ÚVOD.....................................................................................................................- 10 2. CÍL PRÁCE...........................................................................................................- 11 3. POČÁTKY PŮDOZNALSTVÍ............................................................................- 12 3.1. Úvod.................................................................................................................- 12 3.2. Vznik teorie minerální výživy rostlin a Zákona minerálního minima v 19. století . .................................................................................................................................- 12 3.3. Vývoj od prvních doktrín až do 20-tých let 20. století ....................................- 13 4. PRVNÍ KLASIFIKACE PŮD..............................................................................- 14 4.1. Úvod.................................................................................................................- 14 4.2. Rané klasifikace půd ........................................................................................- 14 4.2.1. Identifikace půd v Číně před mnoha staletími...........................................- 14 4.2.1.1. Historie zemědělství v Číně................................................................- 14 4.2.1.2. První záznamy o půdě.........................................................................- 15 4.2.1.3. Raný klasifikační systém v Číně.........................................................- 15 5. VÝVOJ PŘED V.V. DOKUČAJEVEM (1846 – 1903)......................................- 16 5.1. Úvod.................................................................................................................- 16 5.2. Raná technická éra ...........................................................................................- 16 5.3. Začátek nového období v pedologii výrazně ovlivněný skupinou ruských půdních genetiků ...................................................................................................................- 17 6. KLASIFIKACE PŮD DO R. 1945 ......................................................................- 18 6.1. Ruský klasifikační systém................................................................................- 18 6.1.1. První ruské půdní klasifikační systémy.....................................................- 18 6.1.1.1. Úvod....................................................................................................- 18 6.1.1.2. Základní charakterizace klasifikačních systémů.................................- 18 6.2. Půdní taxonomie USA......................................................................................- 19 6.2.1. Podmínky přispívající k vývoji Půdní taxonomie v USA .........................- 19 -6-

6.2.2. První pokusy o půdní klasifikaci v USA ...................................................- 21 6.2.3. U. S. D. A. Půdní taxonomie z roku 1938................................................- 22 6.3. Počátky půdní klasifikace ve Francii ...............................................................- 23 7. KLASIFIKACE PŮD OD R. 1945 DO R. 1990 .................................................- 24 7.1. Vznik obnovené Půdní taxonomie USA a její principy ...................................- 24 7.2. Obnovená Půdní taxonomie USA ....................................................................- 25 7.2.1. Řády – Orders............................................................................................- 26 7.2.2. Podřády – Suborders..................................................................................- 26 7.3. Rozpoznání hlavních principů ovlivňujících nový mezinárodní půdní klasifikační systém......................................................................................................................- 27 7.4. Půdní mapa světa FAO-UNESCO (1 : 5 000 000) ..........................................- 28 7.4.1. Úvod ..........................................................................................................- 28 7.4.2. Historie ......................................................................................................- 28 7.5. Novelizace legendy Půdní mapy světa FAO-UNESCO ..................................- 29 7.5.1. Úvod ..........................................................................................................- 29 7.5.2. Dodatky k legendě z roku 1974 pro Půdní mapu světa .............................- 29 7.6. Německá Půdní systematika ............................................................................- 30 7.6.1. Historický vývoj tvorby německé Půdní systematiky do r. 1990..............- 30 7.7. Francouzský systém půdní klasifikace.............................................................- 31 7.7.1 Úvod ...........................................................................................................- 31 7.7.2. Klasifikační systém CPCS (1967) .............................................................- 31 7.8. Půdní klasifikační systém bývalého SSSR.......................................................- 32 7.8.1. Úvod ..........................................................................................................- 32 7.8.2. Základní struktura systému........................................................................- 32 8. SOUČASNÉ KLASIFIKACE PŮD ....................................................................- 34 8.1. Klasifikační systém FAO-UNESCO................................................................- 34 -7-

8.1.1. Historie ......................................................................................................- 34 8.1.1.1. Od začátku tvorby k prvnímu vydání v roce 1998..............................- 34 8.1.1.2. Od prvního vydání v roce 1998 k druhému v roce 2006 ....................- 35 8.1.2. Vzhled klasifikačního systému FAO – UNESCO během druhého vydání v roce 2006 ..........................................................................................................- 36 8.1.2.1. Kryosoly..............................................................................................- 37 8.1.2.2. Půdy stepí a lesostepí..........................................................................- 37 8.1.2.3. Půdy semiaridních tropů a mediteránních oblastí...............................- 38 8.1.2.4. Staré půdy ...........................................................................................- 38 8.2. Německá Půdní systematika ............................................................................- 39 8.2.1. Tvorba Půdní systematiky od r. 1990........................................................- 39 8.2.2. Německá Půdní systematika – současná podoba.......................................- 40 8.2.2.1. Vnímání půdy současnou německou systematikou ............................- 40 8.2.2.2. Půdní horizonty...................................................................................- 40 8.2.2.3. Německá Půdní systematika ...............................................................- 41 8.3. Nový Půdní klasifikační systém Ruska (1997) ................................................- 42 8.4. Klasifikační systém „Référentiel Pédologique Français“ (AFES – INRA 1992 1995) (RPF).............................................................................................................- 42 8.4.1. Úvod do systému (AFES – INRA 1992)...................................................- 42 8.4.2. Současná organizace systému (AFES – INRA 1995) ...............................- 43 8.5. Čínská Půdní taxonomická klasifikace ............................................................- 44 8.5.1. Úvod ..........................................................................................................- 44 8.5.2. Struktura ....................................................................................................- 44 8.6. Australská Půdní klasifikace ............................................................................- 45 8.6.1. Úvod ..........................................................................................................- 45 8.6.2. Struktura a nomenklatura ..........................................................................- 45 9. ZÁVĚR ..................................................................................................................- 47 -

-8-

10. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...............................................................- 49 -

-9-

1. ÚVOD

Se vznikem zemědělství musely přijít zákonitě i první klasifikace půd. Lidé již v dávných dobách věděli, na kterých půdách se pěstovaným rostlinám daří lépe a na kterých hůře. První klasifikace půd vznikaly na základě rozdílů v barvě, struktuře a hydrologických poměrů. Již v těchto dobách byla filozofie půdní klasifikace řízená existující úrovní znalostí a pragmatickými poměry. Tak tomu je i dnes, ale půdu je třeba z dnešního pohledu vidět jako nezávislý přírodní objekt, který vzniká a vyvíjí se zákonitým procesem působením půdotvorných činitelů. Půda je pevně spojená s anorganickými horninami tak i s půdním edafonem. Proto půdu nelze popisovat jen v jedné vědecké disciplíně. Každá z těchto vědeckých disciplín rozpoznává a klasifikuje půdu ve vztahu k jejich předmětu studia. Obecně je půda viděná jako přírodní zdroj, ze kterého je možno získat určitou stimulací výživu pro obyvatelstvo. Což znamená, že identifikace a klasifikace půdy slouží primárně k tomu, abychom věděli jak ovlivnit půdní zdroje, aby zisk z pěstovaných plodin byl co možná největší. Půdní klasifikace nám poskytuje spojení mezi půdními vzorky a přírodním půdním tělem na zemském povrchu. Podává informace o půdních vlastnostech dané půdy. Ale žádná půdní klasifikace nemůže dostatečně poskytovat vše, co je potřebné ke studiu půdy. Klasifikace se dodnes vyvíjí díky nejrůznějším novým půdním průzkumům, novým technologiím atd. Zároveň si musíme uvědomit, že s přibývajícími znalostmi o půdě se také zvětšují povinnosti v oblasti ochrany půdních zdrojů.

- 10 -

2. CÍL PRÁCE

Cílem práce bylo vytvoření literární rešerše, která by dokumentovala historický vývoj klasifikací půd. Byly využity klasifikace půd těch zemí, které dlouhodobě sehrávají významnou roli ve vývoji půdoznalství. Mezi tyto země můžeme začlenit Rusko, USA, Francii, Německo a další. Zároveň byla věnována náležitá pozornost světové klasifikaci FAO – UNESCO. Jako autor jsem se snažil podat nezaujatý pohled na vývoj klasifikací půd. A proto jsem čerpal nejen z anglosaských literárních zdrojů.

- 11 -

3. POČÁTKY PŮDOZNALSTVÍ 3.1. Úvod Vývoj půdoznalství má své počátky již u starých kulturních národů. Tak např. v Číně již v letech 2200 př. n. l. byla půda posuzována a hodnocena podle úrodnosti. V Egyptě, Mesopotamii a v Indii se prováděly záměrné meliorace půdy, vyvinula se pravidla pro zpracování půdy a pěstování rostlin. Řekové znali závlahu splaškovou, Římané se pokoušeli o klasifikaci půd (např. Cato - podle plodin, jaké lze na půdě vypěstovat). Již ve 4. nebo 5. stol. př. n. l. zdůraznil význam vláhy a tepla v půdě pro její úrodnost traktát, jehož autorství se přičítá Hippokratovi. Mladší starověcí klasikové (Aristoteles, Theofrast, Virgil aj.) považovali půdu za jeden z hlavních elementů. Což znamenalo, že úrodnost půd podle nich podmiňoval v půdě obsažený olej (oleum unctosum). Plinius zaznamenal pokyny pro účelné hnojení půd. Columella již v 1. stol. n. l. klasifikoval půdy podle rostlin, kterým se na nich dařilo (Buol et. al, 2003). Nedokonalé starověké poznatky a názory se udržovaly i ve středověku. Teprve v 18. stol. nastává další rozvoj s pokrokem přírodních věd vůbec. Nové údaje o humusu, o jílu a jeho vlastnostech přinesl jako první J. G. Wallerius z Upsaly. Anglický lékař Fr. Home, jenž začal s půdou experimentovat, zkoušel její chemické a fyzické vlastnosti. V tom směru pokročil Jean Chaptal a zejména Theodor de Saussure, jehož práce o půdní a rostlinné chemii byly základem pro pozdější humusovou teorii Thaerovu. Ale všechny práce z 18. stol. nesly ještě znaky neujasněnosti a primitivnosti. Teprve 19. stol. znamená skutečný počátek v pedologickém bádání. Agrochemici a agrofyzikové (např. Davy, Schübler, Sprengel a mn. j.) propracovali své pohledy na půdu a její přeměny, ač i jim ještě uniká široká koncepce vědeckého pojetí pedologie (Buol et. al, 2003).

3.2. Vznik teorie minerální výživy rostlin a Zákona minerálního minima v 19. století První pojmy týkající se půdy byly založeny na myšlenkách, které vyvinul německý lékárník Justus von Liebig (1803 – 1873) na základě předchozích vědeckých prací jeho kolegy Karla Sprengela (1787 – 1859). Karl Sprengel publikoval před - 12 -

Liebigem první doktríny o minerální výživě rostlin a výživových nedostatcích. Se znalostí těchto poznatků napsal Liebig knihu, ve které byly dány základy pro teorii minerální výživy rostlin a byl vytvořen tzv. Zákon minerálního minima, které potřebují rostliny ke svému životu. Německá Asociace pro zemědělský experimentální výzkum uznala zásluhy obou vědeckých průkopníků a vytvořila Sprengel – Liebigovo vyznamenání. Zákon se nazval jako Sprengel – Liebigův Zákon minerálního minima (Buol et. al, 2003).

3.3. Vývoj od prvních doktrín až do 20-tých let 20. století Dále tyto úvahy byly modifikovány a upravovány řadou zemědělských vědců, kteří zkoumali vzorky půdy v laboratořích, sklenících a na malých políčkách. Bohužel tyto pokusy poskytovaly pouze neúplné informace o dané půdě, protože se jen zřídka prozkoumávaly hloubější vrstvy pod ornicí. První teorií, kterou vytvořili již zmínění vědci, byla teorie výživy rostlin. Z které vyplynulo, že půda je statickou zásobárnou živin pro rostliny. Tento náhled na půdu říkal, že půdní vlastnosti mohou být využívány a nahrazovány. Což znamenalo, že živiny mohou být vyjmuty z půdy se sklizenými plodinami a následně znovu dodány ve formě hnoje, vápence nebo umělých hnojiv (Buol et. al, 2003). Nové poznatky o půdě se samozřejmě nevyhnuly ani geologii. První geologové uznávali již zmíněnou teorii o úrodnosti půdy. A následně ji využili ve své vědní disciplíně. Popsali půdu jako rozloženou skálu, která se skládá z různých druhů hornin např. žuly, pískovce atd. Následně se věnovali zvětrávajícím procesům, které měly a mají obrovský vliv na formování půdy. Dalším předmětem zájmů byly geologické procesy, které formovaly charaktery jednotlivých terénů jako jsou např. glaciální morény, lužní plochy nebo sprašové roviny (Buol et. al, 2003). Časné půdní průzkumy sloužily především zemědělcům, kteří se rozhodovali na základě jejich výsledků. Pomáhali jim především v orientaci v tom, které zásahy jsou nutné a potřebné u specifických druhů půd nacházejících se na jejich pozemcích. Převážná většina z prvních tvůrců půdních průzkumů patřila ke geologům. Neboť tato vrstva lidí nejvíce v té době ovládala tehdejší polní metodiku a vědeckou korelaci v oblasti půdoznalství. Jak již bylo zmíněno, geologové nahlíželi na půdu, jako na produkt vzniklý při zvětrávání geologických formací, proto je většina publikovaných

- 13 -

půdních průzkumů před rokem 1910 silně tímto náhledem ovlivněná. Tento trend geologických náhledů na půdu pokračoval i během 10-tých a 20-tých let 20. století.

4. PRVNÍ KLASIFIKACE PŮD 4.1. Úvod Půdní klasifikace je pravděpodobně tak stará jako zemědělství. Faktem zůstává, že již 8000 let před naším letopočtem, první osady v Evropě jejichž hlavní činností bylo zemědělství, dovedly rozeznávat mezi méně a více produktivními půdami. Nejstarším historickým důkazem půdní klasifikace je existence čínské knihy, Yugong, ve které jsou půdy Číny rozděleny do tří kategorií a devíti tříd. Toto rozdělení vznikalo na základě rozdílů v půdní barvě, struktuře a hydrologických poměrů (Sumner, 2000).

4.2. Rané klasifikace půd 4.2.1. Identifikace půd v Číně před mnoha staletími 4.2.1.1. Historie zemědělství v Číně V blízkosti Žluté řeky a na mnoha místech poblíž řeky Yangtze byly nalezeny pozůstatky dávných kultur Yangshao a Hemudu z mladší doby kamenné. Stáří těchto pozůstatků se odhadovalo na období před 6000 až 7000 lety. Mnoho z těchto pozůstatků bylo povahy hrnčířské (např. nádoby na vodu z hlíny). Stáří některých těchto hrnčířských výrobků především v oblasti delty řeky Yangtze se dokonce odhadovalo na období před 8200 až 9100 lety (Eswaran et. al, 2002). Tyto a jiné archeologické studie poukazovaly na to, že již v mladší době kamenné předkové současných Číňanů měli znalosti v oblasti kultivace obilnin. Z čehož také vyplývá, že museli mít nějaké povědomí o úrodnosti půd. Tyto znalosti v mladší době kamenné byly klíčové z hlediska přežití celých osad. V letech 770 až 221 př. n. l. byly vytvořeny velkolepé vodní systémy (např. Zhengguo kanál, hráz Dujiang). Plná většina z těchto vodních děl do dnes hraje v Číně strategickou roli v oblasti zásobování vodou.

- 14 -

Za vlády Dynastie Han (206 př. n. l. – 8 n. l.) došlo k obrovskému rozvoji pěstování rýže. Pěstovalo se především v okolí Žluté řeky. Buď se kultivovalo na běžných polích nebo na tzv. terasových polích. Tímto rychlým rozvojem pěstování rýže se nastartoval růst zemědělské produkce (Eswaran et. al, 2002).

4.2.1.2. První záznamy o půdě Xushen (58 – 147 n. l.) viděl půdu jako část země, která je schopná vytvářet plodiny. Věděli, že půda se skládá z horní části (ornice) a z dolní části (podložní část). To bylo z hlediska horizontálního. Vertikálně rozlišovali nadzemní a podzemní část rostlin. Také si uvědomovali, že existuje vztah mezi rostlinou a půdou a že je třeba pomoci rostlině v růstu přidáním nutrientů (Eswaran et. al, 2002).

4.2.1.3. Raný klasifikační systém v Číně V knize Yugong, která byla napsána před 2500 lety, se půdy klasifikují podle úrodnosti, barvy, struktury, vlhkostních poměrů a podle zasolení. V této rané době se vše odráželo v náboženství. Proto čínští vládci z mnoha dynastií ustanovili tzv. „oltář zemi a zrnu“, kde skládali pocty a dary božstvům, aby byla dobrá sklizeň. První oltář božstvům byl vytvořen dynastií Zhou (1000 – 771 př. n. l.). V roce 1421 n. l. (za vlády dynastie Ming) vznikl obětní oltář, který se skládal z pěti barev. Bylo to v Pekingu v parku Zhongshan. Vznikla tam vrstva půd o výměře 15,8 m2. Tuto plochu tvořilo pět typů půd o rozdílných barvách. Půdy z východu byly modré, z jihu – červené, ze západu – bílé, ze severu – černé a z centrální části byly žluté. Složení těchto půd záleželo na hlavním rozložení půd v Číně. Na východě země byly půdy nejčastěji namodralé, protože zde došlo k oglejení. Na jihu byly dominantními půdami Ferrosoly (červená barva). Severozápad se vyznačoval zase Aridosoly a zasolenými půdami, proto bílá barva. Centrální část byla plná Kambosolů, které se nacházely na sprašových rovinách (žlutá barva). Tento původní klasifikační systém byl prvním systémem, který zobrazoval národní půdní zdroje Číny. Také je patrné, že i v této oblasti měli Číňané velké znalosti (Eswaran et. al, 2002).

- 15 -

5. VÝVOJ PŘED V.V. DOKUČAJEVEM (1846 – 1903) 5.1. Úvod Vývoj půdní klasifikace může být rozdělen do pěti hlavních časových period: 1. Raná technická éra; 2. Začátek nového období v pedologii výrazně ovlivněný skupinou ruských půdních genetiků; 3. Raný americký rozvoj v klasifikaci; 4. Střední období hlavního vývoje půdní klasifikace a půdních průzkumů na světě (především v USA); 5. Současné období rozvoje moderní kvantitativní taxonomie; Z tohoto rozdělení vyplývá, že vývojem před V.V. Dokučajevem se zabývá první vyjmenované období (Raná technická éra) a první část druhého období (Začátek nového období v pedologii výrazně ovlivněn skupinou ruských půdních genetiků) (Buol et. al, 2003).

5.2. Raná technická éra Začátky a rozkvět půdní klasifikace nastal na území západní Evropy. Z hlediska časového to bylo v polovině 19. století. Např. Thaer (1853) publikoval klasifikaci, která kombinovala strukturní vlastnosti, jako jsou primární rozklady v půdě. Dále tato klasifikace rozlišovala vyšší kategorie podle zemědělské vhodnosti a produktivity a třídy nižších kategorií. Thaer rozpoznal 6 druhů půd (jílovité, hlinité, písčitohlinité, hlinitopísčité, písčité a humusové půdy). Uvnitř těchto 6 druhů půd byly třídy. Jílovité půdy měly 4 třídy. Fallou (1862) zformuloval následující půdní klasifikaci, která stavěla na geologických základech a na litologickém složení (v současnosti mateřská hornina). Příkladem může být třída reziduálních půd (např. půdy na vápencové hornině, půdy na živcových horninách atd.) a třída aluviálních půd (např. štěrkové půdy, jílovité půdy atd.). Von Richthofen (1886) pracoval na systému půdní klasifikace, který by měl silné geologické základy a nomenklaturu podobnou jako systém od Falloua: - 16 -

A. Reziduální půdní typy; 1. Rozkládající se horniny; 2. Hluboké zvětralé horniny; 3. Eluviální rovinaté půdy; atd.; B. Akumulované půdní typy; 1. Glaciální sedimenty; 2. Sedimenty vzniklé z vulkanické činnosti; 3. Hrubé sedimenty z kontinentálních vodstev; Na výše zmíněných systémech je vidět, že používají různorodé charakteristiky geologických usazenin, zatímco vlastnosti půd jsou opomíjeny. V tomto pohledu je největší rozdíl oproti současným klasifikacím (Buol et. al, 2003).

5.3. Začátek nového období v pedologii výrazně ovlivněný skupinou ruských půdních genetiků Začátky pedologie jako samostatné vědy mohou být nalezeny v prácích o půdě prováděných na pláních blízko Moskvy. Jedná se o rozsáhlou vysočinu v centrálním Rusku (stovky mil), kde převažují sprašové půdy. Na těchto pláních se teplotní gradient zvyšuje od severu k jihu. A ke každoročnímu zvyšování úhrnu srážek a vlhkostního gradientu dochází zde od východu k západu. Spojením těchto klimatických parametrů došlo ke vzniku významných odlišností u vegetace. Díky tomu se zde střídají lesy s travnatými stepi. Proto také půdy zde jsou různorodé. Tyto odlišnosti zaujali ruského pedologa V.V. Dokučajeva, který zde prováděl své půdní rozbory. Jako první pochopil význam půdních rozdílů. Nespojoval tyto rozdíly s geologickým podložím. Naopak postavil svůj koncept na názoru, že půda je nezávislým přírodním tělem (Buol et. al, 2003).

- 17 -

6. KLASIFIKACE PŮD DO R. 1945 6.1. Ruský klasifikační systém 6.1.1. První ruské půdní klasifikační systémy 6.1.1.1. Úvod První ruské klasifikační systémy se objevily v Rusku na začátku 20. století. Tyto systémy vyznačily jasnou ideologií a koncepční priority, kterými se řídily i pozdější systémy. Všechny schémata v klasifikačních systémech rozvinuli V.V. Dokučajev a N.M. Sibircev. Zaměřili se na původ půd, půdotvorné procesy a na pozici půdy v systému geografických zón. Dále připisovali důležitost půdním vlastnostem, vlhkostnímu a teplotnímu režimu v půdách a stupni rozvoje půdy. To byly hlavní rysy, které plnily úlohu klíčových bodů v rozvoji půdní klasifikace v Rusku (Lal, 2006).

6.1.1.2. Základní charakterizace klasifikačních systémů Rozdílné přístupy k půdní klasifikaci byly odjakživa součástí ruské pedologie. Nejnižší kategorie obecné ruské klasifikace byla odvozená od několika vyšších. Jednalo se o kategorii, která nebyla příliš podobná americkým „Series“. Větší část obou systémů byla hierarchická. Centrální jednotkou se v nich stal půdní typ. Definice půdního typu přinášela pohled na základní principy klasifikace. Vyšší kategorie po půdním typu se lišily v definicích, které podléhaly koncepci autora (Dokučajev a Sibircev). Kategorie pod půdním typem zůstaly nezměněny od jejich první specifikace, která byla ustanovená před rokem 1950. Nejdůležitější kategorií, ale stále zůstával půdní typ. (Lal, 2006) S příchodem nového dynamického pohledu na půdu, jehož zakladatelem byl V.V. Dokučajev, se ještě více rozvinul první jednoduchý a popisný zonální půdní klasifikační systém. Byl prezentován jako tabulka s krátkými komentáři. Bylo to v roce 1886. Všechny půdy byly rozděleny do 14 skupin. Skupiny byly následně roztříděny na normální zonální půdy, tranzitionální (Rendziny, Solonce) a abnormální půdy (Aluviální půdy). Skupiny zonálních půd byly přiřazené k zónám. Dále byly charakterizovány podle sedimentů, podnebí, vegetace, fauny a topografie (Lal, 2006).

- 18 -

Systém od N.M. Sibirceva byl propracovanější. Již známé půdy byly roztříděny na zonální, intrazonální, nekompletní a podložní geologické formace. Nejnižší kategorie byly rozvrženy podle půdní struktury a matečné horniny. Po těchto dvou systémech následoval ekologicko-genetický systém od Gerasimova a kol., který vznikl v roce 1939. Tento systém rozeznával, definoval a zakládal si striktně na pojmu genetický půdní typ. Pod tímto typem byly podtypy, které se rozlišovaly podle přirozené vodní drenáže. Půdní sekvence byly identifikovány jako automorfické, hydromorfické a semihydromorfické. Definice zahrnovaly procesy, které probíhaly v půdním profilu. Jimiž byly migrace, akumulace, transformace, půdní evoluce a pedogenetické procesy. Byla navržená první kategorizace podtypů a druhů. Půdní jednotky, což byly nejnižší kategorie, byly využity u půdní degradace (starší orné půdy, starší zavlažované půdy, sekundárně zasolené půdy) (Lal, 2006).

6.2. Půdní taxonomie USA 6.2.1. Podmínky přispívající k vývoji Půdní taxonomie v USA USA má nemalé zkušenosti s pedologickým výzkumem. Již začátkem 20. století probíhaly v této zemi půdní průzkumné programy, které měly za úkol mapovat a rozdělovat půdy v různých částech USA. Především docházelo ke zkoumání orných půd, ale pozornost se také soustředila na zasolené půdy. Primárním účelem půdního průzkumného programu bylo předpovídat důsledky, které sebou neslo alternativní využívání půd (Sumner, 2000). Během 60-tých let 20. století došlo k významným událostem, které podstatně ovlivnily výsledky půdního průzkumného programu. Mezi tyto události patřila první světová válka, která nepřímo způsobila rychlý nárůst průmyslových odvětví, zvětšení požadavků na energii. Z hlediska půdy došlo k rozšíření mechanizace v zemědělství, ale hlavně došlo k přesunu od rodinných farem více ke komerčním zemědělským podnikům. Určité oblasti v USA byly sužované prašnými bouřemi. Ve 30. letech hlavně v okolí Oklahomy vznikaly prašné bouře, které zničily mnoho farem. Životy farmářů negativně ovlivňovaly nepříznivé klimatické podmínky. Federální a státní parky a lesní rezervace byly v USA ustanoveny a zřízeny před druhou světovou válkou. Dalšími událostmi byly druhá světová válka a pozdější korejský konflikt. Po těchto událostech došlo k výrazné podpoře ekonomiky a k rozšíření globálních trhů. V zemědělství se

- 19 -

začalo klást větší důraz na ochranu půdních a vodních zdrojů, zároveň se hledaly cesty, které by méně poškozovaly životní prostředí (Sumner, 2000). Během let se názor na model vzniku půdy měnil. Na počátku půdního průzkumu byla půda chápána jako povrchová, zvětrávající vrstva vzniklá z úlomků hornin nebo z nanesených materiálů, které se na sebe postupem času hromadili. Jednalo se o klasické statické pojetí půdy, které nebralo na zřetel vývoj půdy. Toto vnímání půdy se změnilo díky ruskému geologu V. V. Dokučajevovi (1846 – 1903). Ten tvrdil, že půdu je třeba vnímat jako samostatný přírodně-historický útvar, který vzniká a vyvíjí se v určitém procesu, jež ovlivňují půdotvorní činitelé. Mezi tyto činitelé patří klima, živé organismy, mateční hornina, topografie a čas. Půdoznalství v USA se pod vlivem tohoto dynamického vnímání půdy začalo měnit ve 20-tých letech 20. století. Ovlivnilo to rovněž půdní klasifikaci v USA. Amerika začíná pozvolna udávat tempo v mezinárodních záležitostech půdoznalství. V USA existovaly rozsáhlé oblasti, které se vyznačovaly podobným podnebím. Na těchto územích se vyskytovaly různé skupiny rostlinstva. Nejčastěji byly jimi lesy a traviny. U jednotlivých půd, které tvořily topografii krajin, se vyskytovaly rozdíly mezi matečními horninami. Docházelo k překrývání půdotvorných faktorů a to mělo za důsledek vzájemné ovlivňování jednotlivých sousedících půd. Na základě empirických a spojitostních vztahů došlo k objevu jednotlivých půdních profilů. Na půdní profily upozorňovaly rovněž specifické rysy krajiny. Jednotlivé půdní profily se vyznačovaly na výkazových mapách, které byly pak velmi přínosné pro účely půdního průzkumu. U půd se proto mohly později předpovídat očekávané rozlišující znaky jednotlivých půd. Proto, kde byly znaky stejné nebo podobné, tam i půdy byly jednotné (Sumner, 2000). Dále se uvažovalo nad tím, že půda, jakožto svrchní a krycí část zemského povrchu, může být různými způsoby rozdělována do tříd. Půda se již nechápala jako nějaká beztvará hmota, ale jako organizovaný celek skládající se z jednotlivých částí od sebe oddělených. Místně se jednotlivé půdy začaly nazývat půdními typy. Půdy patřící do stejných sérií, tj. mající podobnou sekvenci stejného druhu horizontu, byly oddělovány podle struktury profilu. Jednalo se o způsob jak rozeznat skupiny matečného materiálu (např. spraš). Na začátku byly půdní typy seskupovány společně do půdních sérií, které měly podobné horizonty a stejné půdní vlastnosti. Později byl půdní typ považován za fázi půdních sérií. Základem pro separaci sérií se staly rozdíly mezi matečnými horninami. - 20 -

Mapování půdních typů probíhalo rychle. Docházelo k mapování po celé zemi. USA se rozdělily do menších celků a v nich pak docházelo k podrobným průzkumným mapovacím pracím. Bylo sestaveno mnoho nových půdních sérií. Existující adekvátní systém korelace a klasifikace pomalu zaostával za tímto mapováním. Docházelo k tomu, že se nemohly sledovat všechny informace sebrané pedology. Nemohly se srovnávat půdy jednoho regionu s jinými. Nedocházelo k porovnávání půdních vlastností a charakteristik (Sumner, 2000). U půd z hlediska jejich využití byla řada rozdílů. Tyto rozdíly byly dány především geografickými podmínkami. V některých regionech se jednalo o odlišnosti způsobené klimatem a stářím půdy, v dalších lokalitách to byly zase různé podmínky vodního režimu a vývoje matečné horniny. Pozorování těchto rozdílů, ale taky podobností, vedlo ke vzniku potřeby poznat nějakým způsobem tyto jevy. Faktory a interakce mezi faktory ovlivňujícími jednotlivé půdní podmínky jsou různé region od regionu. Proto způsoby jejich seskupování nebo oddělování jsou velmi důležité. Nalezení těchto způsobů stanovilo základ pro klasifikaci půd. V průběhu let se otázka vzhledem k využívání půdy změnila. Na začátku zněla otázka takto:”Kolik výnosů můžeme očekávat z daného množství vstupů?” Později se změnila na:”Kolik vstupů může být použitých u dané půdy k tomu, aby vyprodukovala dané množství produktů?“ To dokumentuje, že se na půdu v průběhu let začalo nahlížet jako na dynamický systém s určitou schopností modifikace a manipulace spíše, než jako na statický prvek při produkci zemědělských plodin. Lidé a jejich aktivity podstatným způsobem ovlivňovaly hlavní faktory pedogeneze. Rovněž kvalita půdy byla odjakživa spjata s lidskou činností. Změna postojů k půdě v USA a vyvíjející se světové názory podobným směrem přispěly k rozvoji nového půdního klasifikačního systému (Sumner, 2000).

6.2.2. První pokusy o půdní klasifikaci v USA E. Ruffin (1832) byl prvním, který poukazoval na potřebu vzniku půdního klasifikačního programu v USA. Dalším průkopníkem v této oblasti byl E. W. Hilgard (1833 – 1916). Hilgard byl geologem ve státě Mississippi. Jeho první publikací byla práce týkající se půd na území státu Mississippi. Dále byl zakladatelem půdoznalectví v Kalifornii a zabýval se především zasolenými půdami. Byl zřejmě prvním půdoznalcem v USA, který nazíral na půdu jako na samostatný přírodní útvar. A viděl

- 21 -

souvislosti mezi půdními vlastnostmi a vegetací, podnebím a půdními faktory. Objevily se i názory, že V.V. Dokučajev byl jeho následníkem. Této teorii nahrával fakt, že V.V. Dokučajev dokončil svou práci trochu později. Toto tvrzení není významné, protože oba vědci byli spolu v kontaktu při tvorbě svých prací. Hilgardovy myšlenky a názory o půdě a půdní genezi bohužel nebyly brány v úvahu při půdních průzkumných programech v USA. A byly uveřejněny až více jak o 50 let později (Buol a kol., 2003). Milton Whitney (1909) rozvinul první americký klasifikační systém. Tento systém byl postaven na základech, které se odvíjely od půdně mapovacích operací (půdní průzkumné programy v USA). Systém byl publikován v roce 1909, ačkoliv půdní průzkumné programy začaly v USA v roce 1899. Jednalo se o obsáhlou klasifikaci, která se odvíjela hlavně podle fyziografických regionů, provincií a struktury půdy. Whitney ustanovil nejvyšší kategorii taxonomického systému. Tou byla půdní provincie, která se skládala z půd z jednoho fyziografickém regionu. Půdy uvnitř jedné provincie, které se skládaly z podobného geologického podloží (např. mořské sedimenty) ty byly definovány jako „Series“ (dodnes je to nejnižší kategorie taxonomického systému) (Buol et. al, 2003).

6.2.3. U. S. D. A. Půdní taxonomie z roku 1938 V roce 1938 byl vytvořen a publikován první ucelený klasifikační systém USA. Byla to Půdní taxonomie, kterou schválilo a přijalo americké ministerstvo zemědělství (U. S. D. A.). Autorem Půdní taxonomie z roku 1938 byl Curtis F. Marbut (první publikace Půdní taxonomie v r. 1936), který byl v té době vedoucím amerického půdního průzkumného programu. Systém z roku 1938 prodělal drastickou modifikaci v roce 1949, kdy byl podstatně upraven. A tento modifikovaný systém byl používán až do roku 1965. Půdní taxonomie z roku 1938 rozdělovala půdy do tří řádů (Orders). Rozdělení bylo závislé na dominantních půdotvorných faktorech (klima, organismy a matečná hornina) (Buol et. al, 2003). První řád (Order) tvořily Zonální půdy. Tyto půdy byly dobře definovány pomocí charakteristik týkajících se půdních profilů. Dále je rovněž ovlivňovaly klimatické podmínky, organismy a částečně i vegetace. Zonální půdy se dělily do dvou pododdílů (Subdivisions). Jeden pododdíl se nazýval „Pedalfers“ a druhý „Pedocals“. „Pedalfers“ byl pododdíl, který zahrnoval velkou skupinu půd. Tyto půdy akumulovaly velké množství sesquioxidů při pedogenezi. Vyskytovaly se v humidních oblastech

- 22 -

USA.

Dělily

se

na

tři

pododdíly

(Subdivisions).

Laterické

půdy

patřily

k nejvýznamnějšímu pododdílu. „Pedocals“ byl to druhý pododdíl Zonálních půd. Tyto půdy se vyskytovaly především v semiaridních až aridních regionech (západ USA). Byly bohaté na CaCO3. Měly nízký obsah organické hmoty (Buol et. al, 2003). Intrazonální půdy byly druhým řádem (Order) v Půdní taxonomii z roku 1938. Znovu byly dobře definovány pomocí charakteristik týkajících se půdního profilu. Tyto půdy se rozdělovaly na tři hlavní podtypy (Sub–types). První dva z těchto hlavních podtypů se dále dělily na 2 další podtypy. Prvním hlavním podtypem byly vápenité (calcimorphic) půdy, které se vyvinuly z vápence. Tento hlavní podtyp se pak dělil na dva další podtypy. Prvním byla Rendzina s omezenou vodní kapacitou a druhým byly půdy Terra Rossa (Červenozemě). Byly to hluboké červené půdy, na kterých byly větší úhrny srážek než v případě Rendzin. Druhým hlavním podtypem byly půdy hydromorfní (hydromorphic). Ty se formovaly v podmínkách mokřin. Do tohoto podtypu se zahrnovaly Glejové půdy a Rašeliništní půdy. Glejové půdy měly prostor mezi zrny zcela vyplněn vodou bez vzduchu. Tento nedostatek kyslíku vedl k vytvoření anaerobních podmínek. Při nichž se redukovalo železo obsažené v matečné hornině. Tento jev dával půdě charakteristickou šedou až namodralou barvu s červenými skvrnami. Halomorfní půdy byly třetím podtypem Intrazonálních půd. Tyto půdy se formovaly díky půdnímu zasolení. Azonální půdy byly bez výrazných a vyvinutých charakteristických půdních rysů. Proto se usuzovalo, že to jsou mladé půdy. Mezi půdy Azonální se řadily půdy formované z eolických, aluviálních a svahových usazenin (Buol et. al, 2003).

6.3. Počátky půdní klasifikace ve Francii V roce 1900 představil V.V. Dokučajev v Paříži svou teorii dynamického pojetí půdy. Jeho názory zaujaly francouzské půdní vědce. Francouzští pedologové využili genetickou klasifikaci půd, kterou vytvořila ruská škola Dokučajeva (1846 – 1903) a Glinky (1867 – 1927). Dalším pedologem, který přispěl k vývoji francouzské klasifikace, byl Valérien Agafonoff (1863 – 1955). Rovněž se jednalo o ruského půdoznalce, který utekl do Francie, když v Rusku začala revoluce v roce 1917. Tento pedolog vytvořil první půdní mapu Francie s odpovídající legendou. Bylo to v roce 1928, ale publikace (s určitými zlepšeními) se tato půdní mapa dočkala až v roce 1936. - 23 -

Na těchto pracích založili G. Aubert (narozen v r. 1913) a P.Duchaufour (1912 – 2000) první půdní klasifikaci Francie, která byla prezentována v roce 1956. Prezentace se odehrála v Paříži na šestém Mezinárodním kongresu půdoznalství (Eswaran et. al, 2002).

7. KLASIFIKACE PŮD OD R. 1945 DO R. 1990 7.1. Vznik obnovené Půdní taxonomie USA a její principy Klasifikace z roku 1938 začala být zastaralá a docházelo k pokusům její modifikace. Pojmy jako např. půdní skupiny nebyly příliš jasnými, protože bylo patrné, že se budou překrývat s ostatními skupinami. Metody používající půdní vlastnosti se měnily z místa na místo, nebo čas od času, a vzájemné vztahy nebyly jasné. Ani mapování půdních typů a půdních sérií nebylo přesné. U některých regionů a provincií docházelo k tomu, že tam existovaly půdy, u kterých nebylo rozhodnuto o jejich zatřídění. Byl ohromný zájem o nerušení půdních sérií, které byly v té době ustanovené a používané v celých USA. Uvažovalo se také nad tím, že se dojde k napojení sérií do tříd ve vyšších kategoriích klasifikačního systému (Sumner, 2000). Detailní laboratorní studie půdních vlastností ukázaly mnoho podobných vztahů mezi půdou a vlastnostmi charakterizujícími krajinu. Bylo použito mnoho operací a metod k získání dat o půdě. Tyto metody byly později blíže specifikovány. Nejdůležitější v první řadě bylo rozpoznání důvěrně známých korelací mezi úkazy v přírodě. Dále se zkoumaly s pomocí půdní geneze vlastnosti, které by byly člověku do budoucna přínosem. Jen několik tisíc sérií bylo zařazováno do tříd nižší kategorie. Bylo požadováno, aby se rozšířil počet tříd, které se používaly ke tvorbě zobecněných map. Rovněž mělo dojít k zvětšení celé organizace současného chápání půdních tříd. Dalším požadavkem bylo zlepšení flexibility dosažených výsledků, aby se mohlo více spoléhat na informace týkající se půdy. Z důvodu velikosti a složitosti daných informací se začal používat hierarchický systém organizace. Z větší části je logika uspořádání vysvětlena Clinem (1963). Zde následují některé z požadavků (Sumner, 2000).

- 24 -

Každá kategorie v multikategorickém systému obsahovala všechny členy daného souboru. Dále byly definovány oddělené koncepty, které seskupovaly jednotlivé členy určité třídy. Vyšší úrovně kategorií byly více oddělené než ty s nižší úrovní. Vznikla kritéria, která mohla oddělovat vyšší třídy kategorie. Kritéria byla rozeznávána pomocí půdních vlastností. Jednalo se o rozlišující charakteristické rysy. Tyto charakteristické vlastnosti byly pozorovatelné nebo měřitelné u jednotlivců seskupených do půdních tříd (Sumner, 2000). Třídy, které byly rozdělovány podle vyšších kategorických úrovní, zůstaly nakonec roztříděny do nižších kategorií systému. Pro ulehčení zařazování do systému byly třídy, u kterých nedocházelo k překrytí, vyhrazeny. Operativně byl vytvořen seznam kategorií a seznam tříd uvnitř každé kategorie. Pro umístění uvnitř každé kategorie byly důležité charakteristické rysy dané třídy. To znamenalo, že toto uspořádání může být určitým klíčem pro shodnou aplikaci definic a kritérií (rozlišujících kritérií). Logická hierarchie, na které si zakládá Půdní taxonomie (Soil Taxonomy USDA), je významnou silou, která udržuje slabé stránky takovýchto organizačních rámců. Rozpoznání jednotlivých půd bylo nejdůležitější pro řádnou funkci systému. Systém byl podporován půdním průzkumem. Jednotlivé půdy musely být snadno zeměpisně rozpoznatelné. Dále musely být charakterizovány omezeným odběrem vzorků. Jednotka výběrového souboru se nazvala Pedon, soubor těchto jednotek se nazval Polypedon. U jejich aplikace docházelo k občasným potížím (Sumner, 2000).

7.2. Obnovená Půdní taxonomie USA Jedná se o systém Ministerstva zemědělství Spojených států (U. S. D. A.). Klasifikace U. S. D. A. je založena na klasifikaci horizontů, jenž poté půdu ovlivňují, co se týče jejího využití. Klasifikace U. S. D. A. vkládá kromě horizontů do klasifikace i režimy půd a podle toho můžeme zjistit pedoklimatické podmínky v místě výskytu půdy. Jak již bylo zmíněno, je založená na kvantitativním posouzení komplexů hlavních půdních znaků a vytyčení hlavních diagnostických horizontů. Americká taxonomie je vysoce popisná a nebere v úvahu genezi nebo geografii půd.

- 25 -

Její nejvyšší kategorií je řád (Order), jichž je 12, a poté následují tři podřády, a to Suborder, Great soil group (odpovídají přibližně našim půdním typům) a Subgroup (zhruba naše subtypy) (Sumner, 2000). 7.2.1. Řády – Orders Entisoly, mladé půdy, v nichž probíhá geneze - půdy na povodňových hlínách. Vertisoly, odpovídají našim Smonicím. Aridisoly, půdy suchých polopouštních oblastí. Mollisoly, odpovídají mohutným humózním horizontům typu Chernozems, Phaeozems, Kastanozems z klasifikace FAO. Andisoly, půdy vázané na mladé klastické materiály bazického vulkanismu s vysokým obsahem sopečných skel. Inceptisoly, půdy odpovídající jednotce Cambisols z klasifikace FAO. Alfisoly, odpovídají našim Luvizemím a Hnědozemím. Dochází v nich k posunu železa a hliníku díky jílovým minerálům. Ultisoly, staré půdy (řádově stovky tisíc let), jež odpovídají Acrisolům, Nitisolům a Lixisolům. Dochází v nich k posunu jílu a tvorbě luvického horizontu Bt. Oxisoly, odpovídají Ferralsolům. Oxidace ve vztahu k hliníku a železu je hlavním chemickým procesem. Spodosoly, půdy odpovídající našim Podzolům. Histosoly, půdy odpovídající našim Organozemím. Gelisoly. 7.2.2. Podřády – Suborders Typický půdní podřád: orthic. Podle pedoklimatu: cryic, humic, peric, udic, ustic, xeric, torric. O českém pedoklimatu bychom mohli hovořit jako o udickém, o mediteránním jako ustickém, o saharském jako xerickém a o tropickém jako torrickém. Podle geneze: albic, argillic, calcic, cambic, duric, gypsic, salic. Podle substrátu: psammic, rendic. Podle hydromorfismu: aquic. Americká klasifikace nemá Gleje apod. Podle organiky: fibric, folic, humic, histic, sapric. Nivní podřád: fluvic. Antropický podřád: anthric. - 26 -

Ostatní podřády: aric, turbic, vitric. Pomocí podřádů přidávají Američané půdnímu řádu určitou jeho vlastnost (např. pedoklima, genezi, organiku, hydromorfismus apod.). Výsledný název půdy se vytvoří tak, že vezmeme název podřádu (Suborder) bez koncovky -ic a umístíme jej jako prefix před kořen klasifikačního výrazu. Např. fluvic entisol - fluvent, jenž je podobný naší fluvizemi, nebo aquic mollisol - aquoll, což je naše hydromorfní černice (Sumner, 2000).

7.3. Rozpoznání hlavních principů ovlivňujících nový mezinárodní půdní klasifikační systém Vedení mezinárodního půdního průzkumu uznalo potřebu vzniku klasifikačního systému na mezinárodní úrovni. Jako nejlepší se jevil půdní průzkumný program USA. Tento program byl převzatý díky schopnosti identifikovat a lokalizovat půdy, a předpovídat důsledky alternativního využívání půd. Došlo se k tomu, že systém klasifikace by měl poskytovat základy, které by sloužily k poznání vývoje půdy. Pochopení půdního chování by zase vedlo k účinnějším zemědělským zásahům. Při studiu půdní geneze by mělo docházet především k hledání příčin vzniku různých vztahů v půdě, než-li jenom k identifikaci daných vztahů. To by bylo přínosem při získávání informací o použití daných půd (Sumner, 2000). Bylo jasné, že jednotlivé třídy celého systému musí mít skutečné protějšky ve zmapovaných půdních profilech. Kritéria pro klasifikaci jednotlivých půdních profilů by měla být aplikována tak, aby byla nezávislá na proměnlivosti uvnitř přírodních krajin. Předpokladem bylo, že u komponentů půdních profilů v přírodě, které měly být klasifikovány, se klasifikace musela dotýkat dané oblasti výskytu. Zeměpisná šířka, tvarové a půdní atributy, které byly zahrnuty uvnitř sledovaných oblastí, byly významné pro interpretaci dané půdy. Zde nastal problém v klasifikaci u vzájemně vylučujících se tříd, kde některý ze zájmů určité půdní třídy bude ovládaný v praxi mapovacími zvyklostmi (Sumner, 2000). Systém měl sloužit k praktickému využívání informací z půdního průzkumu, ale zároveň a především sloužil jako technická interpretace půdních jednotek. Vedení mezinárodní kooperace v oblasti půdního průzkumu si uvědomilo, že výklady chování - 27 -

půdy a odpovědi by pravděpodobně mohly zahrnovat dodatečné kroky a úrovně vycházející ze známých a předpokládaných vztahů. To bylo také v souladu s platnou interpretací půdní geneze. Bylo rozpoznáno, že žádná sada půdních sérií, nebo základy pro seskupování, nebo základy pro pododdělování, nemohou poskytovat stejnorodé jednotky, které by mohly být aplikovány k vícenásobným účelům. Proto, vyšší třídy musely být schopny seskupování a podrozdělování, aby docházelo k použití pro různé účely. Díky tomu také vznikla nejnižší kategorie, kterou byla půdní série. Bylo dohodnuto, že klasifikační systém musel sloužit dále k porozumění přírodní různorodnosti a přírodních krajin a jejich vlivům na půdy. Došlo k oddělení od klasifikačního systému rostlin, kde vztahy v jednotlivých rostlinných společenstvech byly již známy. Na již zmíněných porozuměních bylo závislé přesné mapování půd. Z toho vyplývá, že poznatky z vědních oborů blízkých pedologii jsou nepostradatelné pro mapovací proces. Cílem bylo uspořádat systém klasifikace tak, aby mohl být aplikován v různých oblastech jednotně kompetentními pedology. To znamená, že klasifikace měla být založena na opravdových vlastnostech půd a ne na smyšleném třídění. Taxon měl být definovaný nebo rozpoznaný pozorovatelnými nebo měřitelnými vlastnostmi skupinových půd podobné geneze, ale také být schopen poskytovat skupiny půd s podobnými vlastnostmi, u kterých je geneze nejistá nebo neznámá. Půdní geneze by byla využívaná k výběru těch vlastností, které by poukazovaly na užitečné skupiny půd (Sumner, 2000).

7.4. Půdní mapa světa FAO-UNESCO (1 : 5 000 000) 7.4.1. Úvod První požadavky na tvorbu ucelené Půdní mapy světa vznikaly již v 50-tých letech 20. století. Kdy došlo ke zvýšení pozornosti směrem k rozvoji třídění půd v různých regionech světa. Později na základě mezinárodní spolupráce (1960 – 1978) probíhá tvorba půdní mapy, která by pokrývala celou zeměkouli. Hlavním důvodem vzniku byla společná legenda, která by umožnila srovnání jednotlivých půd z hlediska globální stupnice (Sumner, 2000).

7.4.2. Historie FAO-UNESCO společně s ISSS vyzdvihlo doporučení ze šestého a sedmého ISSS kongresu (1954 – 1960) připravit půdní mapu v měřítku 1 : 5 000 000. Projekt - 28 -

začal v roce 1961. Bylo využito poznatků získaných z různých půdních průzkumů, a na jejich základě byly vytvořeny požadavky na půdní průzkum a polní korelaci pro tvorbu půdní mapy. Dále vzniklo širší vědecké uskupení, které mělo za úkol předcházet vzniku vědeckých a metodologických problémů souvisejících s tvorbou dané mapy. Vědecké uskupení během řady schůzek vypracovalo organizaci polní korelace, topografické základy a připravilo předběžný návrh definice půdní jednotky. Tyto výsledky byly prezentovány na osmém ISSS kongresu v roce 1964. V roce 1966 byla dosažená rámcová dohoda na principech vhodných pro stavbu mezinárodní legendy a jednotné nomenklatury. První koncept byl prezentován v roce 1968 a to na devátém ISSS kongresu. Zde došlo ke schválení prvního náčrtu legendy, dále definicí a nomenklatury. Navíc se objevilo doporučení směřující k brzké publikaci Půdní mapy světa (Sumner, 2000).

7.5. Novelizace legendy Půdní mapy světa FAO-UNESCO 7.5.1. Úvod V roce 1988 proběhla novela již existující první verze legendy Půdní mapy světa, která rozšířila cíle originální legendy. Důvodů pro vznik novelizované legendy bylo několik. Mezi ty nejmarkantnější patřily nové vědomosti o půdě získané pomocí zmodernizovaných půdních průzkumů, které lépe poukazovaly na rozložení půd na světě. Novelizována legenda nenahradila legendu z roku 1974, ale pokračovala v předkládání dalších novějších informací pro Půdní mapu světa. Díky těmto informacím postupně vznikala nová Půdní mapa světa. Nově vzniklá mapa pak sloužila ISSS jako konstrukce pro založení klasifikačního systému FAO-UNESCO (Sumner, 2000).

7.5.2. Dodatky k legendě z roku 1974 pro Půdní mapu světa U legendy z roku 1974 existoval monokategorický systém, který používal výhradně půdní jednotky. Tento systém byl transformován do multikategorického systému s hlavními půdními skupinami (např. Fluvisoly), půdními jednotkami (např. dystrické Fluvisoly) a půdními podjednotkami (např. gley-dystrické Fluvisoly). Novelizovaná legenda obsahovala 28 hlavních půdních skupin, a to bylo o 4 více než ta původní, a 153 půdních jednotek, což bylo o 47 více oproti roku 1974.

- 29 -

Diagnostické horizonty a jejich vlastnosti byly více upraveny. V roce 1988 bylo hodně horizontů přejmenovaných. Argilický a oxický B horizonty byly přejmenovány na argický a ferralický B horizont (Sumner, 2000).

7.6. Německá Půdní systematika 7.6.1. Historický vývoj tvorby německé Půdní systematiky do r. 1990 V letech 1920 až 1936 se vytvářela přehledná legenda pro půdní mapu Německa. Tato legenda vnášela základy pro systematické členění půd. Členění bylo orientováno na ruskou genetickou klasifikaci. V roce 1948 dochází k tvorbě pracovních půdoznaleckých skupin, které patřily do geologických služeb v tehdejším Německu. Půdoznalecké skupiny vykonávaly činnosti související s posouzením půdy. Jako první zavedly pojem „Bodentypen“ (půdní typ) (www.bodensystematik.de). Na zasedání Německé pedologické společnosti v roce 1952 vzniká návrh na jednotné půdní systematiky Spolkové republiky Německo. Tento návrh na tomto zasedání přednesl E. Mückenhausen, který byl vedoucím oddělení půdoznalectví na Geologickém zemském úřadě v Krefeldu. Dále byli vybráni lidé, kteří se měli stát členy Komise pro půdní systematiku (Kommission für Bodensystematik). Komise měla koordinovat a sjednocovat práci nad půdní systematikou. Do této komise byli vybráni F. Heinrich, W. Laatsch, E. Mückenhausen jako vedoucí a jako předseda F. Vogel. Již zmíněná komise se přejmenovala v roce 1953 na Pracovní společenství pro půdní systematiku (Arbeitskreis für Bodensystematik). Setkání této společnosti byla pořádána dvakrát do roka. První náčrty systematiky vznikaly v letech 1953 – 1955. Tyto náčrty byly zevrubně diskutovány na setkáních Německé pedologické společnosti (www.bodensystematik.de). V roce 1953 zveřejnil W.L. Kubiena první systematické členění. Genetické základy koncepce vytvořené již zmíněným pracovním společenstvím byly shodné s tímto členěním. Z návrhu od W. L. Kubieny byly převzaty půdně systematické kategorie a kritéria jejich posuzování. Vzniklo hierarchické uspořádání do oddílů (Abteilungen), tříd (Klassen), typů (Typen), podtypů (Subtypen), variací (Varietäten), podvariací (Subvarietäten) (www.bodensystematik.de). Pracovní společenství pro půdní systematiku vydalo v roce 1962 knihu „Vznik, vlastnosti a systematika půd ve Spolkové republice Německo“. Tato kniha podávala - 30 -

ucelený přehled o vývoji systematického členění do roku 1962. Bylo to první vydání německé systematiky. Druhé vydání, které obsahovalo nové doplňky k prvnímu, vzniklo v roce 1977. V průběhu 60-tých, 70-tých a 80-tých let 20. století přicházela Německá pedologická společnost s dalšími úpravami. Patřily k nim definice jednotlivých horizontů a mnoho dalších doplňujících informací. Ke všem novým závěrům docházela již zmiňovaná Pracovní společnost pro půdní systematiku (www.bodensystematik.de).

7.7. Francouzský systém půdní klasifikace 7.7.1 Úvod Komise pro pedologii a pro kartografii půd (Commission de Pédologie et de Carthographie des Sols (CPCS) 1967) vydala francouzskou půdní klasifikaci. Jednalo se o klasifikaci, která byla postavena na předchozí práci Auberta a Duchaufoura (1956). V této práci bylo mnoho poznatků pro půdní průzkumy, které probíhaly během 70-tých a 80-tých let 20. století nejen ve Francii, ale také na územích francouzských kolonií (především Afrika). Tento systém byl nahrazen novým klasifikačním systémem „ Référentiel Pédologique“ (AFES – INRA, 1990 – 1992) (pozn. uveden v části Současné klasifikace půd) (Sumner, 2000).

7.7.2. Klasifikační systém CPCS (1967) Tato půdní klasifikace se skládala ze 4 hlavních úrovní. První byla třída (classe), druhou podtřída (sous – classe), dále pak následovala skupina (groupe) a podskupina (sous – groupe). Po těchto 4 základních úrovních byly 4 menší úrovně. Byla to rodina (famille), série (série), typ (type) a fáze (phase). Třídy

v tomto

systému

zahrnovaly

půdy,

které

měly

běžné

hlavní

charakteristiky. Patřily k nim např. stupeň rozvoje profilu, úroveň zvětrání, složení a distribuce organické hmoty a převaha půdotvorných faktorů. Rozdíly mezi podtřídami souvisely s klimatickými faktory, které je ovlivňovaly (pedoklima). Skupiny byly definovány podle morfologických charakteristických rysů a zároveň korespondovaly s půdním vývojem. Zatímco podskupiny závisely buďto na úrovni síly evolucí ovlivněných charakteristických rysů nebo na důležitých sekundárních půdotvorných procesech.

- 31 -

Rozlišovalo se 12 tříd a to nevyvinuté minerální půdy (sols minéraux bruts), mírně vyvinuté půdy (sols peu évolués), vertisoly, andosoly, Ca/Mg – nasycené půdy (sols calcimagnésiques), půdy bohaté na humus (sols isohumiques), hnědé půdy (sols brunifiés), podzolové půdy (sols podzolisés), půdy bohaté na Fe (sols á sesquioxydes de fer), železité půdy, hydromorfické půdy a sodíkové půdy (Sumner, 2000).

7.8. Půdní klasifikační systém bývalého SSSR 7.8.1. Úvod Klasifikace navazuje na „Pokyny ke klasifikaci a diagnostice půd“ vypracované Výzkumným ústavem půdoznalství V.V. Dokučajeva a vydané Ministerstvem zemědělství SSSR v r. 1967. Tento systém byl publikován v Rusku v roce 1977 a v Anglii v roce 1986 (Jegorov, 1977). Byla zde přepracována klasifikace aluviálních půd. Rozpracována byla diagnostika „horských“ půd a antropogenně ovlivněných půd. Doplněna byla klasifikace erodovaných půd. Nová jsou kriteria hodnotící stupeň zasolení a soloncování půd. Publikace se nezabývá klasifikací půd „krajního severu“ a těch oblastí Sibiře, kde se nachází půdy se soustavně mrazovým tepelným režimem. Systém předkládá manuál pro půdní zkoumání a průzkumy na území bývalého SSSR. Byl určen pro tehdejší vládní garnituru a sloužil pro tvorbu záznamů o půdě a evaluací. Taktéž se využíval jako kniha pro zemědělské a průmyslové plánování pro agronomy a pro další odborníky. Měl opravit zřejmé chyby a zavést nové znalosti a data. Taxonomická úroveň u toho klasifikačního systému se rozšířila o nové názvy, byla zavedena čísla půd (Jegorov, 1977).

7.8.2. Základní struktura systému Zde se nejednalo o hierarchickou strukturu jako u ostatních systémů, ve kterých byla půda klasifikována podle určitého klíče. Postupovalo se podle půdotvorných procesů a pomocí nich se rozpoznávalo a klasifikovalo půdy. Taxonomickými kategoriemi byly: typ, subtyp (v ruském jazyce „podtyp“) a vid. Klasifikace tak postrádala taxonomickou kategorii, která by seskupovala půdní typy. Půdní typy jsou určeny diagnostickými horizonty nebo diagnostickými vlastnostmi. Subtypy jsou vymezeny např. variantami morfologických znaků diagnostického horizontu, mírou antropogenního ovlivnění, či tepelným režimem půd. Vidy jsou odlišeny podle oglejení

- 32 -

nebo variant nediagnostických horizontů. Přístup k vymezení vidů je velmi nejednotný, v případě některých subtypů není určení vidů vůbec uvedeno (Jegorov, 1977). Autoři jednotlivých částí této klasifikace nekoordinovali svůj přístup. Např. v úvodní části kapitoly Typy půd, jejich klasifikace a diagnostika jsou uvedeny půdy vzniklé v důsledku procesu podzolizace: • Podzolistye počvy • Podzolistye počvy, ispolzuemye v zemledelii • Podzolistye kulturnye počvy • Bolotno-podzolistye počvy V této části z textu vyplývá, že se vždy jedná o půdní typy. Analogický přístup byl i ke klasifikaci kambizemí: • Burye lesnye počvy • Burye lesnye gleevye počvy • Podzolisto-burye lesnye počvy • Podzolisto-burye lesnye gleevye počvy Výrazně odlišná je struktura klasifikace aluviálních půd. Aluvialnye počvy jsou uvedeny jako skupina typů aluviálních půd: • Aljuvialnye dernovye kislye počvy • Aljuvialnye dernovye nasyščennye počvy • Aljuvialnye dernovo-opustynivajuščjesa karbonatnye počvy • Aljuvialnye lugovye kislye počvy • Aljuvialnye lugovye nasyščennye počvy • Aljuvialnye lugovye karbonatnye počvy • Aljuvialnye lugovo-bolotnye počvy • Aljuvialnye bolotnye ilovato-peregnojno-gleevye počvy • Aljuvialnye bolotnye ilovato-topfjanye počvy. V uvedené klasifikaci dominuje morfologický přístup, opírá se především o popisné znaky půd (Jegorov, 1977).

- 33 -

8. SOUČASNÉ KLASIFIKACE PŮD 8.1. Klasifikační systém FAO-UNESCO 8.1.1. Historie 8.1.1.1. Od začátku tvorby k prvnímu vydání v roce 1998 Na začátku 80-tých let 20. století si většina zemí světa uvědomila, jak jsou závislí jedná na druhé. Jednalo se zejména o dodávání zemědělských výrobků. Vyvstaly mezinárodní tlaky na sladění půdní informace. Tyto tlaky byly podepřené hlavně stále zvětšujícím se problémem degradace půdy, nestejnorodostí v produkčním potenciálu a v rychle rostoucí populační kapacitě. Na základě těchto skutečností se FAO rozhodlo obnovit již existující půdní klasifikační systém. Hlavním požadavkem bylo, aby nový systém sloužil jako prostředek pro mezinárodní výměnu informací o půdě. Podrobné zpracování celého rámce nového systému vyžadovalo zapojení širšího půdoznaleckého pléna (Lal, 2006). Díky iniciativě FAO, UNESCO, UNEP a ISSS došlo k setkání skupiny půdoznalců z široké škály pedologických institucí v Sofii (Bulharsko) v roce 1980. Důležitým výsledkem bylo pokračování v tvorbě Půdní mapy světa FAO-UNESCO (FAO-UNESCO 1971 – 1981). Hostitelem setkání byl Puškarův Institut pro půdoznalectví a úrodnostní programy. Na setkání se rozhodlo spustit program (IRB – International Reference Base) zaměřený na tvorbu základů pro nový systém. Tímto se mělo dosáhnout dohody o hlavních půdních seskupeních (skupinách), která jsou rozeznatelná v globálním měřítku. Zároveň se rozvinula kritéria, podle kterých by se tyto skupiny definovaly a rozlišovaly. Dohoda měla přinést usnadněnou výměnu informací a zkušeností. Dále poskytnout ucelený vědecký jazyk a zkrátit vzdálenost pedologie k dalším vědním disciplínám. Výše jmenovaná skupina se setkala podruhé v roce 1981 v Sofii, kde zapojila získané obecné principy programu do rozvíjejícího se klasifikačního systému (Lal, 2006). V roce 1982 dvanáctý kongres ISSS v Delhi (Indie) schválil a přijal celý program. Další práce byla vedena nově vytvořenou IRB pracovní skupinou, které předsedal E. Schlichting. Na třináctém kongresu ISSS v Hamburku (Německo 1986) byl IRB program svěřen komisi V v čele s A. Ruellanem a sekretářem R. Dudalem. Tak tomu bylo i po čtrnáctém kongresu ISSS v Kjótu (Japonsko 1990). - 34 -

V roce 1992 se IRB přejmenovalo na WRB (World Reference Base for Soil Resources). Proto také vznikla nová pracovní skupina pro WRB. K ustanovení této skupiny došlo na patnáctém kongresu ISSS v Acapulcu (Mexiko 1994). Vedení se ujal J. Deckers jako předseda a F. Nachtergaele jako místopředseda a O. Spaargaren jako sekretář. Toto vedení se udrželo také na šestnáctém kongresu ISSS v Montpellier (Francie 1998). Změnu ve vedení přinesl až sedmnáctý Světový kongres pedologie konaný v Bangkoku (Thajsko 2002). Kde řídící otěže WRB programu přijali E. Michéli (předseda) P. Schad (místopředseda). Na setkání IRB pracovní skupiny v Montpellier (1992) bylo rozhodnuto, že novelizována legenda FAO-UNESCO (1988) bude tvořit základy pro další vývoj IRB a v této oblasti se bude vyvíjet hlavní úsilí (Lal, 2006). Pokrok v přípravě WRB byl zaznamenán na již zmíněném patnáctem kongresu ISSS v Acapulcu (1994). WRB byl testován na četných setkáních pedologické obce, např. Leuven (Belgie 1995), Moskva (Rusko 1996), Vídeň (Rakousko 1997). První oficiální text WRB byl prezentován na šestnáctém Světovém kongresu půdoznalectví v Montpellier (1998). Jednalo se o tří svazkovou prezentaci: 1. (WRB) Světový odkazový základ pro půdní zdroje – Úvod; 2. (WRB) Světový odkazový základ pro půdní zdroje – Atlas; 3. (WRB) Světový odkazový základ pro půdní zdroje; WRB byl přijat ISSS koncilem. Rovněž byla přijata oficiální doporučená terminologie pro tvorbu názvosloví a klasifikaci půd. Rámcová dohoda říkala, že text má zůstat nezměněn nejméně po dobu 8 let, během té doby by docházelo k praktickému testování v daných periodách a revize celého textu by byla možná až na osmnáctém Světovém kongresu pedologie v roce 2006 (Lal, 2006).

8.1.1.2. Od prvního vydání v roce 1998 k druhému v roce 2006 V období let 1998-2006 se WRB stalo hlavním zdrojem pro půdní nomenklaturu a půdní klasifikaci a to nejen pro Evropu, ale byl také přijatý západními a centrálními africkými pedologickými společnostmi k harmonizaci půdních informací v regionech Afriky. Hlavní text byl přeložen do třinácti jazyků (např. čínština, francouzština, maďarština). Dále byl zapojen jako vyšší úroveň do několika národních klasifikačních systémů (např. Itálie, Polsko, Mexiko). Rovněž bylo vytvořeno několik ilustrovaných skript a CD-ROMů s hlavními půdami světa (2001). Vznikla mapa Půdních zdrojů světa

- 35 -

v měřítku 1 : 25 000 000 (2002). Specifická pozornost se zaměřovala na problémy spojené s využíváním půd v tropických a aridních oblastech a na použití informací z WRB pro zlepšení celé situace (FAO 2003-2005). Samozřejmě se objevovaly články, knihy a jiné publikace směřující ke zlepšení funkcí systému. Odehrávaly se četná setkání s cílem zkoušet celou klasifikaci v praxi a vytvářet nové návrhy na zlepšení (např. Burkina Faso a Pobřeží Slonoviny (1998), Maďarsko (2001) aj.) (Lal, 2006). Byly organizovány letní školy pod záštitou EU v Ispra (Itálie 2003 a 2004) a v Maďarsku (2005) pro studenty a praktiky pedologie s cílem poznání nového systému. Ve stejném období vydává Evropská komise Půdní atlas Evropy, který je založen na WRB systému (2005). Významnou snahou bylo ujednotit Světový klasifikační systém (WRB) s Půdní taxonomií Amerického Ministerstva zemědělství (USDA) a dalšími důležitými národními klasifikačními systémy. Některé národní klasifikace převzaly pouze některé základní prvky WRB (např. Čínská půdní taxonomie (CRGCST 2001), Česká půdní klasifikace (Němeček a kol. 2001)). Zřídilo se e-mail fórum (2005) pro dokončení návrhů pro každou půdní skupinu. Nezávisle na těchto pracích vznikla speciální pracovní skupina, kterou zřídila Mezinárodní pedologická unie (dříve ISSS). Tato pracovní skupina měla na starosti Kryosoly a půdy, na kterých dochází k průmyslové, těžební nebo k jiné urbanistické činnosti. Hlavně se jednalo o přípravu změn v systému s ohledem na tyto půdy. Druhé vydání v roce 2006 podstoupilo řadu důležitých změn. K původním 30 půdním skupinám přibyly 2 nové. Byly to Technosoly a Stagnosoly. Technosoly jsou tvořeny geomembránou nebo technicky tvrdou skálou. Stagnosoly sjednotily bývalé epistagnické podjednotky mnoha jiných půdních skupin. Došlo také k přemístění v určovacím klíči, kde Anthrosoly, Solonce, Nitisoly a Arenosoly se posunuly vzhůru. Dále se přizpůsobily půdní diagnostické horizonty a půdní vlastnosti (Lal, 2006).

8.1.2. Vzhled Klasifikačního systému FAO – UNESCO během druhého vydání v roce 2006 Klasifikační systém FAO se skládá ze 32 nejvyšších půdních jednotek (půdních skupin): Histosoly, Kryosoly, Anthrosoly, Leptosoly, Vertisoly, Fluvisoly, Solončaky, Gleysoly, Andosoly, Podzoly, Plinthosoly, Ferralsoly, Solonce, Planosoly, Černozemě, Kaštanozemě, Phaeozemě, Gypsisoly, Durisoly, Calcisoly, Albeluvisoly, Alisoly,

- 36 -

Nitisoly, Acrisoly, Luvisoly, Lixisoly, Umbrisoly, Cambisoly, Arenosoly, Regosoly, Stagnosoly, Technosoly (Lal, 2006). 8.1.2.1. Kryosoly Jedná se o půdy zformované mrazem a kombinuje se u nich vliv klimatu a substrátu. Kryosoly vznikají pedokryogenezí, což je kombinace fyzikálních, chemických a biologických pochodů probíhajících v půdě vlivem teplot pod bodem mrazu a fázových přechodů půdní vody. Vyznačují se působením věčného či sezónního dlouhodobého mrazu a procesy promrzání a tání v povrchových vrstvách. Kryogenní (cryic) horizonty se vyznačují promísením půdního materiálu (tzv. kryoturbace), přerušeným průběhem půdních horizontů, vmísením organického materiálu, mrazovým zdvihem, oddělením hrubšího půdního materiálu od jemného a tvorbou trhlin, kamenných kruhů, sítí a polygonů (Lal, 2006). 8.1.2.2. Půdy stepí a lesostepí Phaeozemě - feozemě jsou prérijní a pampové půdy v oblastech s výrazným vyluhováním (díky tomu mají nevýrazný luvický horizont Bt), v semihydro-morfních podmínkách a bez karbonátů. Feozemě jsou deriváty černozemí a na černozemě navazují. Od černozemí se liší kyselostí, semihydromorfním vývojem a nižším nasycením sorpčního komplexu. Feozemě se vyznačují hlubokým (až 60 cm) výrazně tmavým molickým horizontem s vysokým obsahem humusu a huminových kyselin. Kaštanozemě jsou půdy suchých stepí a mediteránních a subtropických oblastí. Jsou obohaceny sekundárními karbonáty aj. solemi a v polopouštních oblastech přechází v zasolené půdy. Nejvhodnějšími mateřskými horninami pro vznik kaštanozemí jsou spraše a jim podobné sedimenty. Kaštanozemě mají výrazný molický horizont (35 - 50 cm) kaštanové barvy a jsou jedněmi z nejúrodnějších půd vůbec, ale pokud se zavlaží, brzy dojde k zasolení. (Lal, 2006)

- 37 -

8.1.2.3. Půdy semiaridních tropů a mediteránních oblastí Durisoly

se

vyznačují

podpovrchovým

horizontem

cementovaným

v mikrokrystalické formě kyseliny křemičité nebo ve formě opálu. Vyskytují se hlavně v Austrálii. Gypsisoly se vyznačují necementovaným či cementovaným horizontem sekundárně obohaceným sádrovcem v důsledku spolupůsobení sucha, silné evaporace a podzemní vody obsahující právě sádrovec. Sádrovcové gypsické horizonty se chovají jako zasolení. Calcisoly - Kalcisoly mají kalcický horizont obohacený sekundárním uhličitanem vápenatým. Na povrchu Kalcisolů se setkáme s konkrecemi a extremně tvrdým deskovitým petrokalcickým horizontem. Z hlediska chemismu jsou Kalcisoly velice úrodné, jestliže se překoná nedostatek vláhy (Lal, 2006). 8.1.2.4. Staré půdy Jedná se o velmi staré půdy (v řádech statisíců až milionů let) vyvinuté ze silně zvětralých kaolinitických až feralitických kůr. Jsou velmi podobné našim Luvisolům, v podstatě jde o luvizemě subtropů a tropů. Patří sem Alisoly, Lixisoly, Acrisoly, Nitisoly, Ferralsoly a Plinthosoly. Tyto půdy indikují nejstarší povrch, který nikdy nenarušily erozní jevy, ale byl rozrušen kůrami zvětrávání díky výraznému uplatnění humidních až perhumidních klimatických podmínek se slabě klesajícími teplotami (oblast suchých, střídavě vlhkých až vlhkých tropů). Za vysokých teplot dochází k silnému hydrolitickému účinku vody, silnému chemickému zvětrávání substrátů, rozložení velké části primárních minerálů, relativnímu obohacení půdy minerály železa (např. goethit či hematit) a hliníku a tvorbě jílových minerálů typu kaolinitu. Tyto půdy se vyznačují hloubkou profilu v řádu desítek metrů. Jednotlivé půdy se liší stupněm lateritizace (feralitizace), kdy nejmenší stupeň vykazují Acrisoly, střední Nitisoly a nejvyšší Ferralsoly. Půdy, jež mají vysoký obsah nesilikátového železa (hematit a limonit) a malý obsah zvětratelných minerálů, tj. mají vysoký stupeň feralitizace (Ferralsoly), se při

- 38 -

střídavém zvlhčování a vysychání profilu vyznačují tvorbou zpevněných krust a jedná se pak o Plinthosoly. Všeobecně se tyto půdy vyznačují červenými a oranžovými barvami díky oxickému

horizontu

vznikajícímu

feralitizací.

Dojde-li

v

těchto

půdách

k hydromorfismu, dochází k redukci železa a změně barev (Lal, 2006).

8.2. Německá Půdní systematika 8.2.1. Tvorba Půdní systematiky od r. 1990 Po sjednocení Německa došlo k prvnímu setkání celé pedologické obce ze všech spolkových zemí 5. a 6. listopadu roku 1990 v Mnichově. Zde byla ustanovená jednotná půdní systematika pro celou Spolkovou republiku Německo. Pracovní společenství pro půdní systematiku vydalo v roce 1998 podložní systematiku (Substratsystematik). Tato systematika se opírala především na závěrech zjištěných již zmíněnou pracovní skupinou. Sestavená byla M. Altermannem a D. Kühnem (www.bodensystematik.de). V roce 1999 se Pracovní společnost pro půdní systematiku zaměřovala především na vedení evidence systematického členění v Německu. V té době se objevily dvě podobné systematiky. Jako první byla Půdně společenská systematika (Bodengesellschaftssystematik) a druhou byla systematika zabývající se půdním územím (Bodenarealsystematik). První systematika souvisela s formováním půdy a dále korespondovala s obsahem půdy. Druhá systematika se zabývala rozložením dané půdy na území (zeměpisný pohled) (www.bodensystematik.de). V roce 2000 byla půdní systematika celkově ustanovená a přijata jako závazná. Po roce 2000 byly prováděny různé aktualizace. V listopadu 2006 byly na zasedání pracovní společnosti uvedeny zásadní úvahy směřující k reformě půdně typologického členění. V květnu 2006 bylo zasedání pracovní společnosti na ostrově Spiekeroog. Zde se rozhodlo o rozdělení Semisubhydrických a Subhydrických půd.

- 39 -

8.2.2. Německá Půdní systematika – současná podoba 8.2.2.1. Vnímání půdy současnou německou systematikou Půda je pórovitý útvar na zemském povrchu, který byl vytvořený přírodou nebo lidmi. Je brána jako životní prostor pro mnoho organismů. Živočichové, rostliny a mikroorganismy akumulují v půdě vodu, vzduch a živiny. Základní funkcí půdy je centrální regulace. Což znamená, že půda může živiny uchovávat, přeměňovat, transportovat a dodávat rostlinám. Půdy se vyvíjely v průběhu času. Mezi nejmarkantnější půdotvorné procesy řadíme zvětrávání hornin zemského povrchu, vliv půdních organismů, růst rostlinstva, reliéf krajiny a lidskou činnost. Při těchto procesech vznikal půdní profil, který se skládá z různých horizontů s proměnlivými vlastnostmi. Různé vertikální uložení horizontů poukazovalo na odlišnosti mezi jednotlivými půdami. Proto se půdy začaly hierarchicky členit (www.bodensystematik.de).

8.2.2.2. Půdní horizonty Půdní horizont je německou půdní systematikou chápán jako výsledek půdotvorných procesů, ke kterým patří tvorba humusu, zvětrávání, fyzikální, chemické a biologické změny. Z geologického pohledu se jedná o jednotlivé vrstvy vzniklé usazováním (www.bodensystematik.de). Horizonty mají rozdílnou mocnost. Ty nejmenší dosahují pouze mocnosti pár centimetrů. Horizonty kromě mocnosti lze rozeznat také podle humusového zastoupení, minerálního složení, barvy, kationové výměnné kapacity. Půdní profily se liší ve vertikálním uložení horizontů. Pro klasifikaci půd slouží především diagnostické horizonty. Jedná se o horizonty, které se vyznačují danou dominantní vlastností. A podle této predispozice jsou rozeznávány v půdních profilech. Výskyt daného diagnostického horizontu výrazně ulehčuje zařazení půdy do Půdní systematiky. V německé systematice jsou půdy členěny do oddílů (Bodenabteilungen), tříd (Klassen), půdních typů (Bödentypen), podtypů (Subtypen), variací (Varietäten) a podvariací (Subvarietäten) (www.bodensystematik.de). V Německu se rozlišují 3 hlavní skupiny horizontů. Jsou to „Semisubhydrische“ a „Subhydrische“ horizonty, organické horizonty mající více jak 30 hmot.% humusu a minerální horizonty s obsahem humusu pod 30 hmot.%. Dále je 15 hlavních horizontů. Hlavní horizonty jsou označovány velkými písmeny. Do hlavních horizontů se řadí 300 - 40 -

dalších horizontů podle geogenetických, antropogenetických a pedogenetických vlastností. Geogenetické a antropogenetické vlastnosti se označují malými písmeny. Tyto dvě vlastnosti dohromady symbolizují pedogenetické vlastnosti.

8.2.2.3. Německá Půdní systematika Německá hierarchická klasifikace byla složitá. Neboť Německo leží ve středoevropském podnebí, kde se vyskytuje velké množství různých půd. Půdní systematika definovala kritéria, která přinesla rychlý a logický přehled německých půd. Půdy jsou členěny do šesti struktur podle pedogenetických kritérií. Jsou zde rovněž zahrnuty litogenetické vlastnosti, morfologie půd a to, že obsahují specifické horizonty nebo kombinace horizontů (www.bodensystematik.de). Nejvyšší úroveň v německé systematice tvoří 4 půdní oddíly (Bodenabteilungen) ty se rozdělují podle vtoku vody do jejich profilů na: 1. „Terrestrische Böden“ - s převažujícím vertikálním pohybem filtrační vody (13 „Bodenklassen“ a 28 „Bodentypen“) 2. „Semiterrestrische

Böden“

–

s podstatným

vlivem

spodní

vody

(4

„Bodenklassen“ a 17 „Bodentypen“) 3. „Semisubhydrische a Subhydrische Böden“ – ovlivněné vodou z přílivu a odlivu (2 „Bodenklassen“ a 5 „Bodentypen“) 4. „Moore“ (Rašeliništní půdy) – ovlivněné stálým přebytkem vody (2 „Bodenklassen“ a 5 „Bodentypen“) Druhou úroveň tvoří 21 půdních tříd (Bodenklassen). Ty jsou odlišné pedologickými procesy. Zde mezi nejvýznamnější procesy patří chemické a fyzikální zvětrávání, tvorba humusu aj. Na třetí úrovni se nachází 56 půdních typů (Bodentypen). Půdní typ je charakterizován diagnostickým horizontem nebo horizonty, které jdou v určitém sledu. U málo rozvinutých půd se zohledňují rovněž geogenetické vlastnosti. Čtvrtou úroveň tvoří 220 půdních podtypů (Bodensubtypen). Zde se dělí půdní typy podle půdní geneze, obsahu humusu. Pátou úrovni je půdní variace (Bodenvarietäten). Zde lze půdu rozdělovat podle 40 kvalitativních vlastností (např. geogenetické vlastnosti). Po půdních variacích jsou „Bodensubvarietäten“což je šestá poslední úroveň. Zde to zaleží na stupni podzolizace a

- 41 -

na stupni nasycení bázemi. V současné době zde je několik tisíc možností. Tento stupeň je zatím otevřen (www.bodensystematik.de).

8.3. Nový Půdní klasifikační systém Ruska (1997) Anglický překlad ruského půdního klasifikačního systému (překlad z originálu ruské klasifikace z roku 1997) podává jasný pohled na současné klasifikační trendy v Rusku (I.P. Gerasimov 2001). Hierarchická struktura, kterou navrhl V.M. Fridland (1982), rozeznává organogenetické, postlithogenetické a synlithogenetické kombinace půdotvorných procesů. Nejvyšší kategorií je „Trunk“ (kmen). Druhou nejvyšší kategorií po „Trunk“ tvoří „Order“ (řád). Tato kategorie je výrazně ovlivněná pedogenetickými směry. Třetí nejvyšší kategorie je srovnatelná s americkými „Types“ (půdními typy). Hlavní koncept tvoří podobně jako v případě americké klasifikace taxonomické jednotky. Po těchto třech vyšších kategoriích následuje 5 nižších kategorií, které využívají diagnostických vlastností půdních horizontů. Dále tyto nižší kategorie charakterizují místa, kde jsou půdní vlastnosti výrazně ovlivněny lidskou činností. Systém navržený I.P. Gerasimovem (2001) je považován za první přiblížení se k novému klasifikačnímu systému (Eswaran et. al, 2002).

8.4. Klasifikační systém „Référentiel Pédologique Français“ (AFES – INRA 1992 - 1995) (RPF) 8.4.1. Úvod do systému (AFES – INRA 1992) Jedná se o systém, který se od staršího (CPCS 1967) liší v jiném náhledu na půdu. Základním rozdílem je, že se opravdu jedná o klasifikační systém oproti staršímu, který byl jen striktně hierarchickou klasifikací. Nový systém pohlíží na půdu jako na předmět studia, pro který jsou důležité tři soubory informací: 1. Složení půdního pokryvu (např. minerální, organické atd.); 2. Vnitřní uspořádání půdních částí (např. struktura); 3. Půdní dynamika (např. vývoj v průběhu času);

- 42 -

Na nejvyšší úrovni rozeznává klasifikační systém několik spojených horizontů seskupených do trojrozměrného prostorového vzoru. Horizont definuje jako část půdního profilu, který může být považován za homogenní. Protože rozměry horizontů a pedologických systémů nejsou nekonečné (myšleno vertikálně a horizontálně), proto přecházejí do dalších systémů (skalní podloží nebo další pedologické systémy) (Sumner, 2000). Autoři se pokusili navrhnout takový systém, který by byl použitelný jak pro vědecké účely, tak pro praxi. To znamená, že by měl být precizní, ale zároveň flexibilní při půdoznaleckém průzkumu. Příkladem tohoto jsou údaje o hloubce, které jsou používané při popisu horizontů. Systém má toleranční intervaly, které se vztahují k údajům o hloubce. Například když máme hloubku 10 cm tak tato hloubka patří do intervalu 5 – 15 cm nebo 40 cm patří do intervalu 30 až 50 cm. Referenční horizonty tvoří základ nového systému. Do roku 1992 jich bylo 50 navržených, definovaných a popsaných některými z následujících charakteristik: 1. Morfologická charakteristika (stavba, pedologické vlastnosti atd.); 2. Analytické data; 3. Pedogenetická významnost; 4. Hlavní možné indicie a charakteristiky; Pro klasifikační systém bylo navrženo kolem 90 referenčních půd. Některé z nich byly vyřazeny, např. když měly podobné nebo stejné referenční (určující) horizonty. Podobné referenční půdy byly zařazeny do jedné hlavní skupiny referenčních půd. Např. podzoly jako hlavní skupina referenčních půd zahrnuje 7 referenčních půd, pro které je charakteristický proces podzolizace (viz. Současná organizace systému (AFES – INRA 1995)) (Sumner, 2000).

8.4.2. Současná organizace systému (AFES – INRA 1995) Referenční

horizonty

tvoří

základ

celého

systému

a

definují

„Références“(referenční půdy). RPF vytváří 72 referenčních horizontů (1995). Referenční horizonty nejsou považovány za diagnostické. Tyto horizonty se spojují do „Références“, které mají diagnostickou úlohu. Rozdíly mezi „Références“ jsou dány

- 43 -

pozorovatelnými nebo měřitelnými vlastnostmi. Současná verze RPF (1995) čítá 102 „Références“. V dalším vydání RPF se počítá, že jich bude do 150. „Références“ mohou být rozděleny do „Types“ nebo do několika „Qualificatifs“. Např. vertikální, říční, jílovitý Calcosol je „Types“, který patří do Calcosolů. „Qualificatifs“ se používají ke specifikaci hlavních vlastností půdních profilů v „Références“. „Qualificatifs“ se vyznačují precizní významovou stránkou. Nejvyšší kategorií jsou hlavní skupiny „Références“. Jsou to hlavní skupiny, které mají dobře ohraničený centrální koncept. Tento koncept je rozpoznatelný i v jiných klasifikačních systémech. Mezi takové půdy patří např. Podzosoly, Andosoly a Vertisoly. Tyto hlavní skupiny seskupují „Références“, které mají podobné charakteristiky, např. podobné referenční horizonty. Hlavní skupiny, ale nepatří do hierarchického systému RPF. Jejich role je pouze sekundární (Sumner, 2000).

8.5. Čínská Půdní taxonomická klasifikace 8.5.1. Úvod Čínská půdní klasifikace byla nejprve založena na klasifikaci USA (Systém od C.F. Marbuta 1938) (od roku 1949), později tuto klasifikaci nahradila SSSR geografická klasifikace (ISS – AS 1990). Pro Čínu byly důležité především informace o půdách, které se dlouhodobě kultivovaly, např. rýžové půdy. V roce 1994 došlo k razantní změně, kdy byly představeny první propozice pro novou čínskou Půdní taxonomickou klasifikaci. Základem byla rozsáhlá Půdní taxonomie, která byla vydána v již zmíněném roce. Tato kniha byla podrobena četným recenzím a modifikacím. Nový čínský půdní systém převzal mnohé z legendy Půdní mapy světa (FAO – UNESCO 1974) a z dalších půdních klasifikací (Sumner, 2000).

8.5.2. Struktura Čínská Půdní taxonomická klasifikace je hierarchickým systémem se sedmi kategoriemi. Jimiž jsou řád, podřád, skupina, podskupina, rod, druh a varianta. Prvních pět úrovní se používá pro konstrukci mapových jednotek na mapách s menšími měřítky. Zbývající se využívají pro detailní mapy. Řád je založen na půdních vlastnostech, které vycházejí z hlavních půdotvorných procesů. Podřád je založen zase na takových půdních vlastnostech, které

- 44 -

se odvozují z dalších půdotvorných procesů nebo z dominantních limitujících faktorů. Skupina se odvodila od hlavních nebo sekundárních půdotvorných procesů. Skupina se využívala k rozdělování půd, zatímco podskupina odrážela centrální pojetí skupiny. Systém vydefinoval 13 řádů, 33 podřádů, 78 skupin a 301 podskupin. Nomenklatura se u tohoto systému užila jako směs starších a novějších názvů. Stejně dobře přijala lokální názvy typických čínských půd. Názvy řádů a podřádů byly provázané. U skupin a podskupin byla zaznamenána snaha vyhnout se názvům, které by byly příliš dlouhé (Sumner, 2000).

8.6. Australská Půdní klasifikace 8.6.1. Úvod V roce 1996 byl vydán nový Půdní klasifikační systém pro Austrálii. Do té doby byly v Austrálii používané různé klasifikační systémy. Půdní klasifikační komise pracovala více jak 15 let nad rozvojem nového systému. Sbírala výhody z předchozích systémů používaných v Austrálii. Další podklady pro nový systém přinesly půdní průzkumy, které se uskutečňovaly po celé zemi. Díky průzkumům se sesbírala databáze obsahující data ze 14 000 půdních profilů, které byly zkoumány v průběhu času komisí (Sumner, 2000).

8.6.2. Struktura a nomenklatura Nový systém je multikategorický. Zahrnuje řády, podřády, hlavní skupiny, podskupiny a rodiny. Existuje v něm 14 řádů (Anthroposoly, Calcarosoly, Chromosoly, Dermosoly, Ferrosoly, Hydrosoly, Kandosoly, Kurosoly, Organosoly, Podosoly, Rudosoly, Sodosoly, Tenosoly a Vertosoly), které jsou vyznačeny přímočarými kritérii lehce rozpoznatelnými při určování na poli. Základy nomenklatury často vycházejí z latinských nebo řeckých kořenů. Dále vychází z mnoha dalších moderních půdních klasifikací. Názvy jsou odlišné od Půdní taxonomie (USDA) a klasifikačního systému FAO – UNESCO pro zabránění vzniku zmatečných klasifikací. Isbell (1996) popsal půdu jako:“rozsáhlý útvar používaný k zahrnutí veškerých změn v půdním materiálu a který vyplývá z fyzikálních, chemických a biologických procesů, které byly zapojeny do pedogeneze“. Půdní studie pro klasifikaci považovaly za nutnou a důležitou znalost půdní hloubky. Na úrovni rodiny je jedním

- 45 -

z rozpoznávacích kritérií právě půdní hloubka. Zde velkou skupinu tvoří půdy v Austrálii, u kterých jejich mocnost přesahuje 5 m. Sekce sedmi řádů (Chromosoly, Dermosoly, Kandosoly, Kurosoly, Sodosoly a Vertosoly) jsou do podřádů zakládány podle barevných kritérií. Do podřádu Anthroposoly se půdy řadí podle druhu lidské aktivity, která na nich je nebo byla prováděna (zemědělství atd.). U každého dalšího řádu se do jeho podřádů zařazují půdy podle různých kritérií (např. podle akumulace CaCO3 atd.). Podsekce hlavních skupin a podskupin jsou stále nekompletní díky podřádům. Pro podřády jsou rozvinuty uvnitř hlavních skupin a podskupin sekce. Tyto sekce slouží k prokazování přítomnosti nebo absence důležitých diagnostických horizontů a materiálů a dále k stanovování stupně důležitosti pro centrální charakteristiky. Plný půdní název je konstruován z podskupiny, hlavní skupiny, podřádu, řádu a rodiny. Všechny úrovně tohoto multikategorického systému směřují k podávání přesných informací o půdních profilech (Sumner, 2000).

- 46 -

9. ZÁVĚR Z této rešerše historického vývoje klasifikací půd plyne, že již v dobách prvních civilizací nastal vývoj půdoznalství. V Egyptě, Mesopotamii a v Indii se prováděly záměrné meliorace půdy, vyvinula se pravidla pro zpracování půdy a pěstování rostlin podle rázu půdy. V dobách starověkých došlo k dalšímu vývoji. Řekové objevili zavlažování půdy. Římané se pokoušeli o klasifikaci půd podle pěstovaných plodin. Ve středověku nedošlo k nějakému významnému posunu a udržely se tyto nedokonalé pohledy na půdu. Teprve 19. století znamená skutečný počátek v půdním bádání. V té době neexistuje pedologie jako samostatný vědní obor, proto veškeré zkoumání půdy provádějí geologové. Ti pohlíželi na půdu jen jako na produkt zvětrávání geologických formací. Veškeré klasifikace půd vzniklé v té době byly ovlivněny pouze geologickým náhledem. Tento trend geologických náhledů na půdu pokračoval do 20-tých let 20. století. Změna nastala až s příchodem ruských půdních genetiků. Především se jednalo o ruského badatele V.V. Dokučajeva, který přišel s dynamickým pojetím půdy. Tvrdil, že půda je samostatným přírodním útvarem, který je ovlivňován nejen mateční horninou, ale i jinými vnitřními a vnějšími činiteli. V.V. Dokučajev je pokládán za zakladatele moderní pedologie. Z klasifikací půd do r. 1945 jsou nejvýznamnější ruské klasifikační systémy V.V. Dokučajeva a N.M. Sibirceva. První francouzská klasifikace pak vzniká na základě těchto systémů. Dochází k tvorbě legendy pro německou půdní mapu. Rovněž v tomto období je publikována první americká Půdní taxonomie. V období let 1945 až 1990 vzniká obnovená Půdní taxonomie USA. Postupně se objevují požadavky na mezinárodní půdní klasifikaci. V období již zmíněných let se vytváří Půdní mapa FAO – UNESCO, která je následně novelizována. V roce 1953 zveřejňuje W.L. Kubiena první systematické členění půd v Německu. Ve Francii vydává Komise pro pedologii a pro kartografii půd francouzskou Půdní klasifikaci (1967). Dále je publikován Půdní klasifikační systém SSSR (1977). Od roku 1990 až do současnosti se pak vytváří klasifikační systém FAO – UNESCO, jenž má do současnosti dva vydání. První vydání bylo publikováno v roce 1998 a druhé v roce 2006. Dále se stále upravuje již existující německá Půdní systematika. V roce 1997 vzniká nový klasifikační systém Ruska. Zaniká starší - 47 -

francouzský systém z roku 1967 a tvoří se nový systém „Référentiel Pédologique Français“ (1992 – 1995). Na základě mnoha již existujících klasifikací jakož i na základě legendy Půdní mapy světa vzniká nová čínská Půdní taxonomická klasifikace. A v neposlední řadě přichází australská Půdní klasifikace v roce 1996. Očekává se, že jednotlivé národní klasifikační systémy tak i světová klasifikace FAO – UNESCO budou dále doplňovány a zpřesňovány. Stále nemůžeme říci, že se jedná o trvale uzavřené klasifikační systémy.

- 48 -

10. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

1. Arnold R.,: Keys to Soil Taxonomy, USA: USDA, Soil Conservation Service, 1994, 306 s.;

2. Buol S.W., Southard R.J., Graham R.C., McDaniel P.A.,: Soil Genesis and Classification, 5. vydání, Australia: Blackwell Publishing, 2003, 494 s., ISBN 08138-2873-2;

3. Eswaran H., Rice T., Ahrens R., Stewart B.A.,: Soil Classification A Global Desk Reference, New York: CRC PRESS, 2002, 280 s., ISBN 0-8493-1339-2;

4. Jegorov V.,: Klasifikacija u diagnostika počv., Moskva: Kolos, 1977, 220 s.;

5. Lal R.,: Encyclopedia of Soil Science, New York: CRC PRESS, 2006, 1923 s., ISBN 0-8493-5053-0;

6. Sumner M.E.,: Handbook of Soil Science, Boca Raton: CRC PRESS, 2000, 2313 s., ISBN 0-8493-3136-6;

Internetové zdroje 7. www.bodensystematik.de

- 49 -