Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat
Projevy chování psů v nezvyklém prostředí Diplomová práce
Vedoucí práce : Ing. Martin Hošek, Ph.D.
Vypracovala : Bc. Marie Balabánová Brno 2008
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Projevy chování psů v nezvyklém prostředí“ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně.
Dne 30. 4. 2008 Podpis diplomanta……………………….
¨
Chtěla bych poděkovat všem, kteří mi poskytli podklady a cenné informace, které vedly k vyhodnocení této diplomové práce a hlavně bych chtěla poděkovat panu Ing. Martinu Hoškovi, Ph.D., který mi věnoval svůj čas a pomáhal mi s jejím vyhotovením. Mé poděkování patří také mým rodičům za umožnění studia a jejich podporu.
ABSTRAKT Na základě provedeného sledování, které probíhalo pozorováním a zapisováním si různých projevů psů, byl vytvořen přehled chování psů, kteří se potkali na pro ně nezvyklých místech. Pozorování proběhlo mimo jiné na Brněnském výstavišti v době, kdy tam probíhaly akce spojené s chovem psů, ale i při venčení psů z útulku ve Žďáře nad Sázavou. Díky výsledkům lze konstatovat, že většina psů dala přednost hře a vzájemnému očichávání před agresivitou, ke které došlo většinou mezi psi čistokrevnými. Vyšší agresivita „bojových plemen“ nebyla prokázána vlivem nedostatečného množství sledování jejich zástupců. Z odpovědí na kladené otázky vyplynulo, že cvičení psi jednají společensky mnohem více přijatelněji než psi neuznávající svého majitele jako vůdce smečky. Z práce vyplývá, že je třeba zlepšit odpovědnost majitelů za své psy.
Klíčová slova : Pes, hierarchie, agrese, řeč těla.
ABSTRACT The monitoring of dogs´ behaviour was created in terms of watching dogs, which were shown during their meeting together in unaccustomed places for them. The watching was located at the Brno Exhibition Centre when there were taking place actions pair with breed of dogs. It was doing during walking dogs from the shelter of Žďár nad Sázavou too. In terms of study, it is possible to claim that majority dogs gave precedence to playing or smelling together prior to the aggression. Pedigree dogs were more aggresive than crossbreeds. The more aggression of dogs of „fighting breeds“ wasn´t significant because of we had few deputies in these breeds. It was elicited from answers to asked questions that educated dogs bore better than dogs which weren´t admitting of theirs owners like a leaders of theirs kennels. It seems that it is necessary to improve liability of oweners for theirs dogs.
Keys words : Dog, hierarchy, aggression, body language.
OBSAH 1. ÚVOD........................................................................................................................... 9 2. LITERÁRNÍ PŘEHLED ............................................................................................ 10 2. 1 Pes domácí ........................................................................................................... 10 2. 2 Historie a vývoj psů ............................................................................................. 10 2. 3 Plemena psů ......................................................................................................... 12 2. 4 Hierarchie smečky ............................................................................................... 15 2. 4. 1 Hierarchie vlků.............................................................................................17 2. 4. 1. 1 Sociální vazby ve smečce......................................................................19 2. 4. 2 Dominance a submise...................................................................................19 2. 4. 3 Strach............................................................................................................22 2. 4. 4 Agrese...........................................................................................................23 2. 5 Bojová plemena ................................................................................................... 27 2. 5. 1 Americký pitbulteriér...................................................................................29 2. 5. 2 Bulteriér........................................................................................................30 2. 5. 3 Dobrman.......................................................................................................30 2. 5. 4 Rhodeský ridgeback.....................................................................................30 2. 5. 5 Rotvajler....................................................................................................... 30 2. 6 Útočení psů na své okolí...................................................................................... 31 2. 6. 1 Útoky na cizí psy..........................................................................................33 2. 6. 2 Útoky mezi psy jedné smečky......................................................................34 2. 6. 3 Útoky na psy i lidi........................................................................................36 2. 6. 4 Útoky na cizí lidi..........................................................................................37 2. 6. 5 Útoky na člena rodiny...................................................................................38 2. 6. 6 Útoky na děti................................................................................................38 2. 6. 7 Útok na pána.................................................................................................41 2. 6. 7. 1 Majetnická agresivita.................................................................42 2. 6. 7. 2 Agresivita při krmení..................................................................42 2. 6. 7. 3 Agresivita při ošetřování............................................................43 2. 6. 8 Útoky na pána i cizí lidi................................................................................44 2. 6. 9 Útoky ze strachu...........................................................................................46 2. 6. 9. 1 Co dělat při napadení psem..................................................................47 2. 7 Trest ..................................................................................................................... 47 2. 8 Řeč těla ................................................................................................................ 49 3. CÍL PRÁCE ................................................................................................................ 52 4. MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ ............................................................... 53 5. VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUZE ........................................................................... 56 6. ZÁVĚR ....................................................................................................................... 70 7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ........................................................................ 72 8. SEZNAM OBRÁZKŮ A TABULEK.........................................................................77
1. ÚVOD Většina lidí se snaží dokázat, že jsou lepší než zvířata. Sám sebe se člověk pokládá za pána tvorstva a tudíž by měl mít větší nejen morální zásady, ale i jiné hodnoty. Psychologie učí, že jedním z hlavních odlišovacích znaků od zvířat je myšlení. Proč se ale stává, že tento tak cenný dar, tak málo využíváme? Opravdu jsme jako lidská populace natolik odlišní od zvířecích smeček? Každá smečka se z určitého pohledu dá porovnávat s lidskou společností. A dokonce si myslím, že z takovýchto bilancí může někdy vyjít jako vítězné právě seskupení zvířat spíše než lidí. Proto jsem si vybrala téma zabývající se chováním psů. Známe je každý, denně potkáváme na ulici pobíhající se nebo venčící se psi. Každého někdy napadla myšlenka, jestli ten pes, co se k němu blíží, je hodný nebo agresivní. Proto je právě pes tím nejlepší zvířetem. I když se psi nacházejí po lidském boku už více než 120 000 let, stále se v jejich chování vyskytují prvky podmíněné původními instinkty, a to i bez ohledu na plemeno či prostředí, ve kterém žijí. A právě chování psů je to, co mně nejvíce zajímá. Jak se chovají v přirozeném prostředí a naopak, jaký vliv na ně budou mít jeho nenadálé změny, stresové situace nebo zcela nepřirozené prostředí. Také bych se chtěla zmínit o problému týkajícího se „bojových psů“ a alespoň trochu jej vysvětlit. Byla bych ráda, kdyby moje práce alespoň nějak ovlivnila každého jejího čtenáře, byť by to jen mělo znamenat se nad tím, co je v ní psáno, se pouze zamyslet. Vždyť myšlení je právě to, co z nás dělá pány tvorstva.
2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2. 1 Pes domácí Pes je české označení pro několik psovitých šelem. Nejznámější z nich je pes domácí (Canis lupus f. familiaris) a společně se psem dingo patří k druhu vlk obecný Canis lupus. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Pes) Taxonomické zařazení :
říše :
živočichové (Animalia)
kmen : strunatci (Chordata) třída .
savci (Mammalia)
řád :
šelmy (Carnivora)
čeleď : psovití (Canidae) rod :
vlk (Canis)
Předpokládá se, že byl domestikován před minimálně 15 000 lety. Nejstarší archeologické nálezy pocházejí z Turecka (Cayönü, 9 500 př. n. l.) a ze Skotska (Star Car, 7 500 př. n. l.). Psi jsou vyobrazeni již na egyptských nebo mezopotámských kresbách (3 000 – 2 000 př.n. l.), kresby ukazují i krátkonohá plemena nebo psy s převislýma ušima. Pes je člověkem využíván k řadě činností a hrál velkou roli v lidských dějinách, hospodářství i kultuře, viz pracovní pes. V dnešní době často plní roli domácích mazlíčků, od kterých se neočekávají žádné pracovní výkony. V některých kulturách je pes považován za nečisté zvíře, v jiných zemích slouží jako potrava člověka (http://cs.wikipedia.org/wiki/Pes_dom%C3%A1c%C3%AD).
2. 2 Historie a vývoj psů Podle archeologických vykopávek provází pes člověka již přibližně 100 000 let (Tennant, 2003). Člověk a pes začali žít společně pro potěchu ze vzájemné přítomnosti, ale i z užitku. Člověk psovi nabídl svoji péči, krmil ho, hrál si s ním a pes mu pomáhal při lovu, denní práci, vyhledával a zachraňoval ztracené osoby ve sněhu a v těžkém terénu, dokonce i z moře, ale obstarával mu i zábavu.
Inuité v Severní Americe vyšlechtili tažné psy, zvířata se silnými plecemi, která byla schopná tahat saně s těžkými náklady. Další psí plemena vznikla v Asii, počínaje válečnými psy se silnou kostrou, jako jsou například mastifové, až po jemná společenská plemena, jako jsou pekingští palácoví psíci. Psi se schopností rychle běhat byli šlechtěni ke štvaní zvěře a vytvořili základ moderních plemen, jako jsou afgánský chrt, saluka a grejhaund (http://cs.wikipedia.org/wiki/Pes). Staří Řekové, Číňané a Římané drželi cvičené psy a vyhrazovali jim významné místo ve svých společnostech. S postupem času začal člověk se selektivním chovem psů, jehož účelem bylo upevnit u psů schopnosti, které potřeboval, a rozvinout instinkty, které považoval za nejužitečnější. Například mastifové, tito silní a velcí psi byli po staletí šlechtěni jako bojové plemeno do bitev i k lovu divokých zvířat, přesto přes svůj divoký vzhled mají celkem klidnou povahu a pokud jsou dobře vycvičeni, pak jsou snadno ovladatelní (Tennant, 2003). Kořeny psů sahají hluboko, až do druhohor. Tehdy se objevili kreodonti, prašelmy, současníci posledních dinosaurů. Přibližně přes 40 miliony let, v oligocénu, začali vymírat a vyhynuli ještě dříve, než předkové psů zahájili svou kariéru. Prvním předkem psů byla šelma miacis, ze které se vyvinuly šelmy psovité a šelmy kočkovité. Psi se pravděpodobně vyvinuli z pěti základních plemen: •
Canis familiaris inostranzevi - psi molossoidní, (psi s vrásčitou kůži)
•
Canis familiaris palustris - psi, kteří se vlkům podobají nejvíce
•
Canis familiaris leineri - předchůdci chrtů
•
Canis familiaris intermedius - předchůdci ohařů
•
Canis familiaris matris optimae - předchůdci pasteveckých psů (http://cs.wikipedia.org/wiki/Pes)
Na vývoji jednotlivých typů psů měly zpočátku hlavní vliv vnější životní podmínky regionu, ve kterém žili. Člověk zpočátku reprodukční proces psa nijak neovlivňoval. Uplatňovali se zde spíše náhlé změny (mutace) v typu psa nebo náhodné meziregionální křížení. Je velmi pravděpodobné, že v určitém historickém úseku postupně zmizela řada původních plemen psů. Z nich však mohly vznikat nové typy za přispění vlka nebo vzájemným křížením různých typů nebo již existujících plemen na okraji regionu ( Procházka, 2005). Systematický chov psů se mohl rozvinout až později po určitých společenských změnách a vědeckém poznání některých skutečností, především o vývoji druhů (Darwin) a zákonů dědičnosti (Mendel). Teprve až posledních 100 až 200 let lze
hovořit o skutečné řízené plemenitbě psa. Posledních sto let je obdobím rozmachu největšího množství nových plemen psů, která vznikla cílevědomým křížením různých plemen (Procházka, 2005). Každé ze psích plemen bylo dlouhá léta šlechtěno nejen na „exteriér“, tedy za účelem získání typických zevních znaků, ale také na základě vloh a schopností vykonávat určitou práci. Přísným výběrem byly pak exteriérové i povahové vlastnosti pevně zakotveny. Zatímco jednomu plemeni je vlastní téměř neustálý hlasitý štěkot, jiné nevydá hlásku, ani když zloději vykrádají byt. Někteří psi mají takovou chuť do práce, že nevydrží chvilku v klidu, jiní jsou nejspokojenější v horizontální poloze na zápraží nebo na gauči. Zakazovat nebo trvale odpírat psovi něco, co je mu přirozené, vede ke stresu pro obě strany (Žertová, 2007).
2. 3 Plemena psů Plemeno je definováno jako skupina (populace) zvířat stejného fylogenetického původu, která byla vytvořena člověkem za určitých sociálně ekonomických a přírodně geografických podmínek. Na rozdíl od jiných skupin (plemen) se vyznačuje určitými společnými znaky a vlastnostmi, které za předpokladu shodných (nezměněných) životních podmínek přenáší na své potomstvo. Plemeno musí být početné, aby umožňovalo reprodukci bez nutného páření příbuzných jedinců nebo páření s příslušníky jiných plemen (Hrouz a Šubrt, 2000). Kříženec je pes, jehož rodiče pocházejí ze dvou různých plemen nebo jehož rodiče jsou také kříženci (Tichá, 2002). Po celou dlouhou dobu partnerství mezi psy a lidmi se vyskytovalo šest významných typů psích plemen : 1. plemena druhotně zdivočelá 2. plemena vzniklá reproduktivní izolací 3. plemena vytvořená ochranou genofondu 4. plemena vzniklá specializací na určitou práci 5. plemena vyšlechtěná 6. plemena vzniklá spontánním nebo záměrným křížením (Morris, 2004). V průběhu soužití psa s člověkem se podařilo vytvořit nejrůznější plemena psů, která jsou obrazem lidských potřeb. V dnešní době máme velké množství plemen psů, která se liší velikostí, zbarvením a účelem. Mezinárodní kynologická federace (FCI)
v současnosti uznává přes 500 plemen psů (http://cs.wikipedia.org/wiki/Pes). FCI vydává pro každé plemeno standard, který popisuje základní charakteristické znaky plemene, vytyčuje nedostatky a vady a stanoví, co je naprosto nepřípustné (Kratochvílová, 1997). Podle FCI se plemena psů rozdělují do 10 kategorií : •
Plemena ovčácká, pastevecká, honácká : Do této skupiny patří dobře ovladatelní psi, vyšlechtění pro hlídání a shánění stád ovcí a dobytka. V dnešní době jsou často využíváni jako pracovní psi. → Ovčáci (Australský, Belgický, Bergamský, Bílý švýcarský, Německý, Pyrenejský atd.), Australská kelpie, Kolie (Bearded kolie, Bílá kolie, Bordur kolie atd.), Beauceron, Bobtail, Briard, Československý vlčák, Komondor, Slovenský čuvač, Australský honácký pes, Ardenský bouvier, Flanderský bouvier
•
Pinčové, knírači, tzv. plemena molossoidní (dogovití psi) a švýcarští salašničtí psi : Plemena v této skupině jsou velmi různorodá. Znakem, který je spojuje, je ten, že původně byla tato plemena šlechtěna a cvičena k obraně a pro boj. Ale i díky své tělesné konstituci byla využívána i pro ochranu stád a majetku, k lovu či nošení nákladů. Díky těmto předpokladům jsou dnes využíváni jako společenská plemena, služební anebo jako záchranná (lavinoví psi). → Černý teriér, Dobrman, Knírači, Pinčové, Anglický buldok, Anglický mastif, Dogy, Brazilská fila, Bullmastif, Německý boxer, Šarpej, Rotvajler, Tosa-Inu, Hovawart, Kavkazský pastevecký pes, Leonberger, Novofundlandský pes, Bernský salašnický pes, Velký švýcarský salašnický pes
•
Teriéři : Patří sem plemena psů vyšlechtěná původně k lovu a k výkonu myslivosti. Teriéři jsou chováni i jako společenská plemena, ale stále u nich přetrvává silný lovecký instinkt. → Bedlington teriér, Border teriér, Foxteriér, Lakeland teriér, Manchester teriér, Německý lovecký (jagd) teriér, Parson Russel teriér, Velšteriér, Australský teriér, Český teriér, Japonský teriér, Jack Russell teriér, Skotský teriér, Skye teriér, West highland white teriér, Americký stafordširský teriér, Stafordšírský bulteriér, Anglický bulteriér, Anglický toy teriér, Australský silky teriér, Yorkšírský teriér
•
Jezevčíci : Tuto skupinu dělíme na 9 plemen podle druhu a rázu srsti (standardní, trpasličí a králičí, dlouhosrstý, hladkosrstý a drsnosrstý).
•
Špicové a primitivní plemena : Jejich charakteristickým znakem jsou malé špičaté uši a ocas, který nosí přetočený nad hřbet. → Aljašský malamut, Samojed, Sibiřský husky, Finský špic, Karelský medvědí pes, Norský losí pes, Lajky, Italský volpino, Německý špic, Akita-Inu, Čau-čau, Japonský špic, Kishu-Inu, Shiba-Inu, Shikoku-Inu, Basenji, Faraónský pes, Mexický naháč, Sicilský chrt, Thajský ridgeback
•
Honiči a barváři : Jedná se o psi vyšlechtěné k výkonu myslivosti, k pronásledování zvěře. Mají vynikající čich. →Americký foxhound, Anglický foxhound, Bloodhound, Poitevin, Billy, Honiči (Francouzský trikolorní, Velký anglo-francouzský bílo-černý, atd.), Vydrař, Brandlův brakýř, Dunker, Harrier, Porcelaine, Slovenský kopov, Štýrský brakýř, Basset, Bígl, Bavorský barvář, Hannoverský barvář, Rhodéský ridgeback, Dalmatin
•
Ohaři : Patří sem ohaři a setři. Ohaři jsou pracovní psi, vyšlechtěni k vystavování drobné zvěře (pes ztuhne, ocas a hlava jsou v jedné rovině, přední končetina je zvednutá). Ohaři jsou dobře ovladatelní, přátelští a neagresivní. Potřebují hodně pohybu, nehodí se proto do bytu. Dělíme je na kontinentální a ohaře anglické. → Ariegský ohař, Auvergneský ohař, Italský ohař, Maďarský ohař, Německý ohař, Pudlpointr, Výmarský ohař, Bretaňský ohař, Drentsche koroptvář, Modrý pikardský ohař, Velký münsterlandský ohař, Český fousek, Slovenský ohař hrubosrstý, Anglický setr, Gordonsetr, Irský červenobílý setr, Irský setr, Pointer
•
Slídiči, retrívři, vodní psi : Původně se jedná o lovecká plemena, vyšlechtěná k přinášení ulovené zvěře. Jsou to dobře ovladatelní psi. Zvláště zlatý a labradorský retrívr díky své výborné povaze postupně vytlačuje německé ovčáky z pozice vodících psů pro nevidomé a kříženci těchto plemen jsou používáni i jako asistenční psi. → Retrívři, (Curly coated retrívr, Flat coated retrívr, Chesapeake bay retrívr, Labradorský retrívr, Nova scotia duck tolling retrívr) Americký kokršpaněl, Anglický kokršpaněl, Clumber španěl, Sussex španěl, Německý křepelák, Welššpringršpaněl, Americký vodní španěl, Barbet
•
Plemena společenská a doprovodná : Do této skupiny patří plemena psů, která byla vyšlechtěna k tomu, aby dělala společnost člověku. Jsou to plemena menší velikosti, která lze chovat i v bytě. → Boloňský psík, Bišonek, Lvíček, Maltézský psík, Pudl, Belgický grifonek, Brabantík, Bruselský grifonek, Čínský chocholatý pes, Shih-tzu, Tibetský španěl, Tibetský teriér, Čivava, Kavalír King Charles španěl, Pekingský palácový psík, Francouzský buldoček, Mops
•
Chrti a příbuzná plemena : Chrti jsou psi vyšlechtěni především pro rychlost. Jsou to rychlí, štíhlí a elegantní psi, kteří potřebují dostatek prostoru. Používali se k lovu vysoké zvěře, kterou na rozdíl od ostatních psů hledali zrakem. V současnosti se chrti pracovně uplatňují v závodech. Povahou jsou chrti nezávislí a občas uzavření a nepřístupní. → Afgánský chrt, Barzoj, Saluki (Perský chrt), Irský vlkodav, Skotský jelení pes (deerhound), Anglický chrt (greyhound), Azavak, Italský chrtík, Maďarský chrt, Polský chrt, Sloughi, Španělský galgo, Vipet
•
Plemena neuznaná : Doposud nebyla uznána FCI. → Český horský pes, Český strakatý pes, Chodský pes, Pražský krysařík (http://cs.wikipedia.org/wiki/Plemena_ps%C5%AF)
2. 4 Hierarchie smečky Psi jsou, stejně jako jejich předkové vlci, sociální zvířata, tudíž jsou zvyklá žít ve smečkách, ve kterých je jasně ustanovena a dána hierarchie jedinců (http://cs.wikipedia.org/wiki/Pes_dom%C3%A1c%C3%AD).
Hierarchie,
neboli
žebříček postavení, je vztah dominance a submise ustavený a udržovaný pomocí ritualizovaného chování (Abrantes, 2000). Rozšířená je rodová selekce objevená W. D. Hamiltonem. Zvíře vykonává určité služby ve prospěch příbuzných. Aby systém správně fungoval, musí být odmítáni ti, kteří přijímají laskavosti, aniž by je spláceli (Abrantes, 2000). Zvíře nemá důvod rozšiřovat svůj prostor, kde žije nebo kde shání potravu, pokud má pro sebe a pro ostatní členy své rodinné skupiny k dispozici dostatek zdrojů. Proto konflikty obvykle vznikají jako hraniční potyčky (Abrantes, 2000). Chování sociálních šelem psovitých určuje strach, agrese, submise a dominance. Vlčí samec a samice spolu mohou běhat a lovit, ale obvykle nezaloží rodinu, dokud neobsadí určité teritorium, v němž shání potravu. Nadměrně agresivní zvířata, která
se pokoušejí bránit příliš velké území, se vystavují většímu nebezpečí zranění a smrti a plýtvají příliš velkým množstvím energie na potyčka, takže se nemohou starat o mláďata. Nadměrně plachá nebo bázlivá zvířata si nemohou vytvořit teritorium, nebo ovládnou území příliš malé na to, aby zajišťovalo dostatečné zásoby potravy pro ně a jejich potomstvo. To je další důvod pro vývoj submise a dominance. Pokud zvíře řeší konflikty uvnitř skupiny agresí a strachem, může být jedinec vyčerpán a nezbude mu sil na vyhánění vetřelců ze svého teritoria. Proto vznikla a vyvinula se strategie cizinců a druhů. Není možné bojovat s každým a pořád, proto probíhají konfrontace s druhy za použití procedur šetřících energii (Abrantes, 2000). Všechna novorozená zvířata jsou sobecká. Když rostou, mohou se tohoto egoismu částečně zbavit a stát se sociálními (Abrantes, 2000). V mládí se štěně formuje a stává členem smečky (Tennant, 2003). Vývoj od narození až po pohlavně dospělého jedince lze rozdělit do několika, na sebe navzájem navazujících fází. Socializační fáze má obrovský vliv na budoucí povahu štěněte. Pes se během ní učí základy veškerého sociálního chování. V tomto období chovatel předává štěňata novým majitelům. Pokud si z jakéhokoliv důvodu odebereme štěně až později, zkracujeme mu prožití socializační fáze s novou rodinou v novém prostředí a to může způsobit v pozdějším soužití se psem problémy (Ježková, 2005).
Obr. č. 1 Fena se štěňaty.
Většina psů se bude snažit pomocí řeči těla nebo vrčení, kousání či agresivního fyzického napadení dominovat každému psu nebo člověku, se kterým se setká. Pokud budete s tímto vlčím chováním obeznámeni, budete schopni svého psa lépe cvičit, ovládat i respektovat. Tyto vlastnosti pomohly vlkům stát se jedním z neúspěšnějších živočišných druhů na světě (Tennant, 2003). 2. 4. 1 Hierarchie vlků Vlci jsou velmi sociální zvířata žijící ve smečkách čítajících zpravidla 6 až 7 členů. V zimě se však sdružují do větších smeček, které mohou mít ve výjimečných případech až 20 či dokonce 30 jedinců. Smečky také mohou během roku vznikat či zanikat, některé jen na určitou dobu, jiné napořád. Ve smečce platí přísná hierarchie, ve které má každý člen pevně stanovené postavení. Struktura vlčí smečky je dynamická a může se měnit v závislosti na celé řadě faktorů. Může být jiná v období rozmnožování, při lovu a při hře (Kandr, 2003). Hierarchie je velmi důležitá. Velký význam má v období rozmnožování, při lovu, při krmení, při ochraně území a vůbec vždy, když je smečka pohromadě. Hierarchie vlčí smečky je organizována ve dvou liniích : jedna pro samce, druhá pro samice. V čele celé smečky je alfa vlk a vlčice, kteří tvoří alfa pár. Termín alfa, vzniklý při popisu chování zvířat žijících v zajetí, je však poměrně zavádějící. Jedinec alfa ne vždy vede lov nebo jde v čele smečky a ani nemusí jíst dříve než ostatní. Jedinec může být alfou dokonce jen za určitých okolností nebo při určitých činnostech (třeba pouze při lovu). Alfa jedinci ale vždy požívají úctu ostatních členů smečky (Kandr, 2003). Alfa pár má jako jediný ve smečce právo pářit se. Toto právo si alfa vlčice vymáhá produkcí silných aromatických látek, které přebijí pach ostatních samic. Otcem mláďat je většinou alfa samec, ale nemusí tomu tak být vždy. Když alfa nejeví o samici zájem, spáří se s ní níže postavený samec (většinou beta). Matkou mláďat je však vždy alfa samice (Kandr, 2003). Alfa páru jsou podřízeni ostatní dospělí členové smečky, z nichž nejvyšší postavení má beta samec a beta samice. Jedinec beta může jako jediný ohrozit pozici alfy. Ostatní zvířata vytvářejí hierarchii s dvou až tříletými jedinci na vrcholu a jednoletými vespod (Kandr, 2003). Mláďata si také vytvářejí vlastní sociální strukturu, ale bez ohledu na pohlaví (Kandr, 2003).
Úplně nejnižší postavení má jedinec omega. Tento jedinec už do smečky v podstatě ani nepatří, protože nemá žádná práva. Je to obětní beránek - je zaháněn od žrádla a směřují proti němu bezdůvodné útoky. Při napadení smečky většinou nese hlavní nápor a vyžadují-li to vyšší zájmy smečky, může být i obětován. Tímto způsobem se smečka zbavuje nežádoucích členů (tzv. vnitřní selekce) (Kandr, 2003). Hierarchická struktura je dána rovnováhou sil. Zespodu působí tendence k sociální expanzi a proti ní působí snaha nadřazených zvířat udržet si svoje místo. Změny v postavení se často rozhodnou jediným bojem. Prohraný boj způsobí na určitou dobu psychický otřes tak silný, že zvíře může poklesnout o několik hodnostních stupňů. Tyto souboje však jen velmi zřídka končí zraněním či dokonce smrtí (Kandr, 2003). Vzhledem k sociálním vazbám a způsobu jejich vzniku jsou téměř všichni členové smečky příbuzní. Smečka vzniká spářením samce a samice na konci zimy a později je rozšířena jejich mláďaty. Mláďata začnou cestovat s rodiči až na podzim a zůstávají s nimi celou zimu, aby se naučila lovit. Smečka zůstává pohromadě. I když mláďata z prvního vrhu často rodiče dočasně opouštějí, když tito pečují o nová mláďata, později se k nim opět znovu vracejí. Příležitost k rozdělení smečky přijde třetí zimu. Mláďata z prvního vrhu jsou již dospělá a začínají si hledat partnera. Vzniká rivalita mezi nimi a alfa párem nebo mezi nimi navzájem, případně touha najít si partnera z jiné smečky. Výsledkem je narušení starých sociálních vazeb díky silné rivalitě nebo vznikem jiného, silnějšího vztahu. K definitivnímu rozdělení dojde v době výchovy mláďat. Mladí si vytvoří vlastní doupě oddělené od doupěte smečky. Pokud, až vyrostou mláďata, se znovu setkají s původní smečkou, mohou se opět spojit dohromady. Když se však nesetkají, jdou vlastní cestou a vytvoří novou smečku. Další možností, kdy dojde k rozdělení smečky, je smrt jednoho nebo obou vůdců. V prvním případě může (ale nemusí) dojít k rozdělení vlivem sociálního napětí způsobeného spory o vůdcovství. V druhém případě způsobí smrt obou vůdců velký sociální otřes a následné spory o vedoucí postavení většinou smečku rozloží. Smečka se rozdělí na jednotlivé páry, které se pak podílejí na vytvoření základů nových vlčích smeček. (Kandr, 2003). V případě absence hierarchie se nemůže žádné komplikované společenství příliš dlouho udržet (Abrantes, 2000).
2. 4. 1. 1 Sociální vazby ve smečce Existenci sociálních vazeb mezi členy smečky dokazuje již samotný fakt, že smečka existuje. Bez těchto vztahů by smečka nemohla vzniknout. Vztah jednoho člena smečky k druhému je obdobný jako vztah mezi psem a jeho pánem. Ke vzniku silné sociální vazby je potřeba psychický sklon k jejímu vytvoření a dlouhodobý kontakt mezi oběma jedinci. Existují pouze tři vztahy mezi vlky, kde jsou oba faktory přítomny: 1) námluvy a páření, 2) výchova mláďat dospělými a 3) vyrůstání mláďat ve společnosti jejich sourozenců (Kandr, 2003). Existuje ještě čtvrtá možnost, kde mohou být oba faktory přítomny, ovšem ještě se to nepodařilo s jistotou prokázat. Jedná se o případ, kdy všichni ostatní členové smečky zahynou a tím dojde ke zničení všech dosavadních vazeb. Tato situace vyvolá potřebu vytvoření nových vztahů a když se potkají dva jedinci usilující o jejich vytvoření, bez ohledu na pohlaví a věk, dojde pravděpodobně k vytvoření vzájemné vazby (Kandr, 2003). Aby pes mohl být alfa-samec, musí projevovat určité chování, aby si uchoval své postavení s co nejmenším vynaložením energie. To znamená, že musí zvládnout mechanismy dominance a submise. Proto se dominantní a submisivní chování stávají sekundárními pohlavními znaky, kterým samice dávají přednost. Vlci někdy vyjí, aby našli ztraceného partnera. Alfa–samec vyje především, aby lokalizoval alfa–samici nebo mláďata. Vytí rovněž hraje sociální roli v životě smečky (Abrantes, 2000). 2. 4. 2 Dominance a submise Dominance (ovládnutí) je spojena s postavením. Dominantní jedinci mají vysoké postavení a submisivní mají nízké. Termíny postavení a hierarchie jsou používány pro vysvětlení sociálních interakcí ve smečce. U psů jsou z větší části původně formovány v agresivních potyčkách (Abrantes, 2000). Agrese, které pomáhá určovat dominantní postavení, je přirozenou součástí chování u mnoha druhů zvířat včetně psovitých (Cameron, 1997). Cílem dominance je ovládnutí druhého s pomocí ritualizovaného chování, aniž by utrpěl poškození nebo zranění. Konečný útok, dojde–li k nějakému, je motivován samotnou agresí. Pokud jeden vyhraje boj, nemusí při příštích příležitostech dojít k dalšímu boji, protože poražený jedinec dá pravděpodobně najevo okamžitou podřízenost. To závisí na schopnosti identifikovat jedince ve smečce. Z toho důvodu Lorenc prohlásil, že agrese je nutným předpokladem pro vytváření individuálních svazků. Čím je zvíře agresivnější, tím důležitější pro ně je rozpoznávat
ostatní členy skupiny, aby bylo schopno projevit patřičnou submisi, pokud to bude třeba. Některé druhy nebo dokonce plemena jsou agresivnější než jiná. Jiní jedinci některých plemen se obvykle spokojí s podřízeným místem, než by riskovali vážnější zranění (Abrantes, 2000).
Obr. č. 2 Projevy dominance a submise u psů.
Není správné se domnívat, že jakmile je jednou ustaven vztah dominance a submise, neobjevují se již žádné další projevy agrese. Hierarchie funguje, protože podřízený jedinec často odejde a dává najevo typické smířlivé chování bez jakýchkoli zřejmých známek strachu. Proto dominantní zvíře někdy prostě jen vyžene podřízené při krmení nebo z žádoucího místa. Submisivní jedinec často odejde s projevem typického usmiřujícího chování, bez jakýchkoli zřejmých známek strachu. Podřízené zvíře se obvykle vyhýbá setkání, přestože ani dominantní zvíře se příliš nesnaží vyhledávat šarvátky (Abrantes, 2000). Také hormony působí na anatomické znaky dominance, které zase mají vliv na zařazení zvířete do žebříčku. Například feny ve smečce potlačované velmi dominantní alfa-fenou třeba vůbec nezačnou hárat. Přesto Mech (2006) u jedné rodiny arktických vlků pozoroval matku štěňat, která nebyla alfa samicí. Dominantní samci se nejúspěšněji páří. Zimen odhalil zajímavý rys, dokonce i když alfa-samec není zodpovědný za většinu kopulací během sezony páření, bývá často otcem většiny štěňat. Darwin zdůraznil, že přestože sameček s neobyčejnými sexuálními vlastnostmi může jako první najít partnerku, nezvýší to dobré podmínky jeho genů, pokud si rovněž
nezajistí spáření se samičkou, která bude stejně dobrým rodičem jako on. Totéž platí pro samičky, které si musí vybírat samečky schopné jako rodiče, a nikoli pouze podle mužných rysů. Samici například poskytuje možnost jak otestovat budoucího partnera jeho chování při namlouvání. Pro fenu je to nesmírně důležité, protože do období březosti vkládá značnou energii. Nemůže si dovolit udělat chybu. Samci rovněž investují mnoho energie. Proto je naprosto myslitelné, že dominance a submise vznikly jako evoluční potřeba. Pravděpodobně jsou to jediné uskutečnitelné možnosti ustavení evolučně stabilní strategie pro vysoce agresivní sociální zvířata (Abrantes, 2000). Strategie submise je moudrá. Místo aby se zvíře zbytečně vysilovalo beznadějným bojem, může být pro něj užitečnější vyčkat. Podřízená zvířata, která používají smířlivé a submisivní chování, jsou schopna často zastínit dominantního jedince a těžit z příležitostí, aby získal přístup k životně důležitým zdrojům. Tím, že projeví submisi, získají rovněž výhody z členství ve skupině – především obranu proti soupeřům. To je životně důležité pro biologický druh pronásledovaný predátory a je to užitečné pro sociální predátory, u nichž může ovládnutí území znamenat přežití. Postavení psa se však může odvíjet na vzdálenosti místa setkání od jeho domácího teritoria anebo oblasti krmení. To je běžné mezi psy, kteří se navzájem dobře znají a vytvářejí páry, aby prozkoumali okolí (Abrantes, 2000). Vztahy dominance – submise se vytvářejí na základě učení, jak se stát sociálními zvířaty. Psi se učí svému jazyku metodou pokusů a omylů v raném věku prostou interakcí se sourozenci, rodiči a jinými dospělými členy smečky. Pokud fena žvýká kost a štěně se k ní přiblíží, fena varovně zavrčí. Štěně to zprvu ignoruje a pokračuje směrem ke kosti. Když je téměř na dosah kosti, matka vyskočí jako blesk, chytí štěně za čenich a přitiskne ho k zemi. Štěně zakňučí a pak uteče. Když potom nastane stejná situace a matka zavrčí, štěně se okamžitě zarazí. Olizuje se (asociováno se sáním), vytáčí zadní nohy do strany (olizování bříška matkou) a hrabe do vzduchu přední tlapkou (stimulace produkce mléka). To nazýváme usmiřující chování, které má za následek zastavení agrese. Účelem mateřského chování není učit štěňata, jak být agresivní, ale jak se agresi vyhýbat. Účelem jejího chování je připravit štěňata na budoucí život ve smečce. Pokusy svědčí o tom, že štěňata, která vyrůstají bez kontaktu s jinými štěňaty nebo dospělými psy, se nikdy nenaučí celému repertoáru sociálního chování. Fena učí potomstvo kompromisům – jak přežít. Z tohoto příkladu vychází jasné signály, které naznačují akceptování porážky, jež zakončí boj, než dojde ke zranění. Pes si lehne a odhalí nechráněné hrdlo a břicho (Abrantes, 2000).
Eliminace nevychovatelných jedinců je s velkou pravděpodobností výsledkem geneticky určené a instinktivní netolerantnosti k nekonformnosti. Jinými slovy, ti, kteří nepřispívají k blahu skupiny a nedávají najevo submisi, jsou odmítáni. Selekce pak dává přednost jedincům s nejlepší schopností submise, a jelikož musí existovat jedinec, jemuž by se podrobovali, předpokládá samotná existence submise existenci dominance. Selekce zřejmě působila směrem k vývoji těchto rysů chování nikoli při narození, nýbrž během interakce mláďat s ostatními dospělými členy smečky (Abrantes, 2000). 2. 4. 3 Strach Nejužitečnější strategií je kombinace naprogramovaného mapování s potvrzením naprogramování ihned po narození, při první příležitosti, kdy se organismus dostane do situace potencionální hrozby z prostředí (Abrantes, 2000). Asi ve 12 týdnech věku psů končí fáze strachu, tzn. že jejich práh dráždivosti na strach je pak zase vyšší a důvěřivě se vydávají za dalšími zážitky. Je tedy důležité, aby se v socializační fázi objevily také faktory způsobující strach, aby si na ně štěně zvyklo (Aldington, 1999). Strach vyvolává celou řadu fyziologických a anatomických procesů zaměřených na co nejlepší řešení pro přežití. Štěně má k dispozici několik možných alternativ, jako například ústup, kňučení nebo zalehnutí a vyštěknutí. To vše jsou typické vzory chování vyvolaného strachem. Strach obvykle vede k útěku nebo znehybnění a někdy k substitučnímu chování. Strach je pravděpodobně vrozený, protože je životně důležitý pro přežití jedince. Bez strachu nepřežije žádný jedinec dostatečně dlouho na to, aby byl schopen se rozmnožit a předat své nebojácné geny potomkům (Abrantes, 2000). Bezprostředně po narození je strach spjat s nepříjemnými fyzickými stimuly. Později se řídí obecným vzorem ve vývoji štěněte a budou ho vyvolávat jiné stimuly. Učit se, co je nepříjemné nebo nebezpečné, je životně důležité cvičení. To, co je nepříjemné, představuje nebezpečí pro blaho organismu a nebezpečí je nepříjemné (Abrantes, 2000). Podobně jako strach je i agrese reakcí na potenciálně hrozivou situaci (Abrantes, 2000).
2. 4. 4 Agrese Agrese je hnací síla vyvolaná konkurencí a agresivní chování má za cíl řešení konfliktů nebo účast v nich. Protivník vždycky znamená nebezpečí, pokud ho zcela neovládáte. Psi bojují tak, jak je naprogramovaly jejich geny. Bojují, protože mají velmi podobné potřeby a nacházejí se v přímé konkurenci při získávání potravy, partnerů a životního prostoru. Vlci a psi mají podobné strategie. Samci mohou divoce bojovat, ale obvykle si navzájem neublíží silnými čelistmi a zuby, přestože někdy může dojít k nehodě. Tímto způsobem probíhá většina intraspecifických agresí. Jejích výsledkem není významnější tělesná újma, především u sociálních zvířat, kde zvažování všech výhod a nevýhod nutnosti žít s ostatními dopadá ve prospěch sociálních výhod (Abrantes, 2000). Přibližně ve věku 5 týdnů začínají štěňata projevovat první známky agresivního chování. Dostávají se do konfliktů, dokonce je sama vyhledávají a jsou bezpochyby asertivnější. Ustavičně hledají nějaké výzvy, skutečně začínají nevyprovokované nepřátelské činy a zahajují útoky na své sourozence (Abrantes, 2000). Existují 3 zásadní okolnosti, které vysvětlují ontogenezi agrese a to, konkurence mezi sourozenci, odstavení a otec ( pokud žijí v normální smečce). V době odstavu, kdy matka štěňata odstrkuje nosem, nebo je přidrží u země, zavrčí na ně a štěňata pak utečou s kňučením a vytím, se setkávají s otcem. Otec je zpočátku tolerantní a vstřícný. Pak dojde k prvnímu konfliktu. Štěňata se k němu rozběhnou a strkají do něj čenichem, snaží se mu olíznout pysky a součastně charakteristickým způsobem vytáčejí nohy. Lehnou si před ním, vystrčí bříška a potom rychle vstanou, běží za ním a celou proceduru opakují. Otec mírně zavrčí a po nějaké době je chytne za čenich. Štěňata si dobrovolně lehnou, když je otec chytne. Potom ho nechají nepokoji. Otec je něžný, ale rovněž silný a vzbuzující úctu. Výzkumy svědčí o tom, že štěňata ukázňována tvrdými samci vykazují tvrdé chování častěji než jiná, vychovávána benevolentním samcem (Abrantes, 2000). Při posuzování závažnosti agresivity je důležité obeznámit se s okolnostmi, za jakých k projevům agresivity dochází. Pes, který na majitele a návštěvníky vrčí, ale nikdy nekousne, představuje problém. Ten samý pes v rodině s malými dětmi, které se chovají impulsivně a jejichž tvář je nízko, představuje problém desetkrát větší. Je to tentýž pes, ale spouštěcí signály agresivity se také zvýšily desetkrát. Tento pes, bude-li na vesnici, bude mít hladinu agresivity stejně vysokou, ale bude tam méně lidí, kterým
by mohlo hrozit nebezpečí z jeho strany. Proto jsou podmínky, za kterých k projevům dochází, klíčem k určení závažnosti situace. Stejný vliv má také velikost a plemeno psa (velká a obří plemena mohou vážně poranit i dospělého člověka) (Tennant, 2003). Ritualizace agresivního chování je dalším geneticky naprogramovaným omezením boje, jak dokázal Lorenz. Výhodou ritualizace agresivního chování je skutečnost, že všechny strany šetří energií. Každá může v konfliktu něco ztratit a vše je otázkou propočtu energie a pravděpodobnosti přežití. Vítěz by mohl hodně ztratit, kdyby se v boji vyčerpal, poražený má výhodu, že se dožije dalšího dne a další šance vyhrát. Zraněnému vítězi by se nemuselo podařit porazit dalšího protivníka a mohl by se stát zranitelným vůči predátorům. Právě pes a jeho předek vlk patří mezi druhy s dokonale vyvinutými mechanismy zabraňujícími agresi (Abrantes, 2000). Ovšem i zvířata, která se naučila ritualizovat svou agresivitu, mají potřebu ji někdy použít, například při setkání s cizincem (Abrantes, 2007). Psi, kteří žijí s lidmi, vnímají své majitele jako svoji smečku a svého pána jako nadřazeného jedince. Problémové chování psů a jejich agresivní projevy, které někdy vedou až k útoku na člověka, je velmi často způsobeno tím, že pes vnímá svého majitele jako podřazeného jedince a sám se považuje za „vůdce smečky“. K těmto případům dochází, pokud majitel nedovede svého psa v dostatečné míře zvládnout a potřebně ho vychovat (http://cs.wikipedia.org/wiki/Pes_dom%C3%A1c%C3%AD). Proto psi potřebují mít svou lidskou rodinu jasně uspořádanou a řízenou pevně stanovenými pravidly. Od svých dávných předků – vlků si stále nesou v podvědomí, že pevný řád ve smečce je nutný pro přežití, dostatek potravy a klid k odchovu mláďat. Kdo má vysoké postavení, může kdykoli mít a dělat prakticky cokoli (Žertová, 2007). Vlci se neustále snaží si jeden druhého podřídit. My jako lidé musíme u psa potlačit jeho přirozený sklon dominovat nám. Psi naší řeči nerozumí, i když mnoho majitelů je přesvědčeno, že ano. Pokud se zdá, že pes dělá chyby, je chyba na straně trenéra, jehož příkazy nejsou dostatečně jasné. Principem výchovy psa je : buď ovládnete, nebo jste ovládáni. Pes myslí v černobílém systému vůdcovství – pokud psa učíte, co smí a co nesmí, pomocí jasných a srozumitelných příkazů a odpovídající odměny, máte šanci, že vaše vůdčí postavení a autorita budou respektovány (Tennant, 2003). Agresivita psů jde podle Eichlera rozdělit na vrozenou a napodobenou. Vrozenou jde správným výcvikem zvládnout, ale ne úplně vymazat. Pokud někdo takového psa má, musí s touto vlastností do budoucna počítat a neustále důsledně
udržovat dominantní postavení celé rodiny. Nejlépe je psa začít cvičit už od štěněte, avšak i ve vyšším věku, nebo dojde-li k zanedbání, je možno správným výcvikem psa usměrnit a jeho chování kontrolovat. Je však třeba dodržet následující podmínky : Změna hodnostního postavení : -
do dveří vcházíme zásadně první, což přísluší pouze vůdci smečky (pokud se pes pokusí proklouznout, neváháme a mlčky před ním přibouchneme dveře, přitom pozor na jeho nos)
-
při pohybu ve stejném prostoru nutíme psa, aby to byl on, kdo se nám vyhne (v případě nutnosti použijeme košík)
-
při vítání a hře nesmí pes skákat či sebejemněji kousat (při kousání, tahání za oděv následuje z naší strany zakazovací povel doplněný mimikou, ostrým pohledem)
-
zajistíme, aby pes nespal v naší posteli nebo v křesle (nedovolíme mu tak, aby se stavěl na naši úroveň)
-
pro člena smečky je prvořadé, aby nebyl zraněn (všechny spory o vyšší postavení řešíme krátkou hrou, nabízením pamlsků a při výcviku nasazením košíku)
-
hry, přinášení, hlazení atd. řídíme my (silovým hrám se vyhneme)
-
pes jí vždy až po nás (ve smečce jí vždy jako první vůdčí jedinec, na psy v nižším postavení zůstávají jen zbytky, dostane-li pes potravu s vámi, nebo o chvíli dřív, dostává signál, že je vůdčí osobností smečky)
-
připravíme v přítomnosti psa jeho jídlo (ale než mu ho podáme, pojíme něco sami)
-
dáme si pamlsek viditelně mezi prsty a nedáme jej psovi dříve, než sami chceme (pokud se pokusí si jej vzít sám nebo se snaží čichat u ruky, ostře jej okřikneme a zadíváme se mu do očí, nikdy si nesmí brát potravu nadřízeného)
-
poslušnost vyžadujeme důsledně a nedovolíme, aby šel dominantní jedinec před nás a táhl nás na vodítku (to, že dovolíme, aby nás pes předešel, znamená, že se stavíme až za něj)
-
psa hlaďte, osahávejte, přitom mu postupně zvedejte přední i zadní nohy, nakonec nadzvedávejte celého psa
-
svoji nadřazenost také upevňujte i tím, že psa občas přitisknete k zemi a zde jej několik minut podržíte (tento způsob vychází z přirozených psích rituálů)
Pokud se budou majitelé dominantních psů těmito body důsledně řídit a vyhledávat situace, ve kterých mohou upevňovat své vůdčí postavení, dojde ke změně hodnosti ve smečce a pes se časem jistě podřídí. Dominantnost psa není důvodem k jeho utrácení, ještě zůstává možnost profesionálních cvičitelů (Eichler, 2000). Jedním z nejdůležitějších pravidel toho, jak zacházet s agresivním psem, je postupovat pomalu, nevyvíjet nátlak a nesnažit se se psem spřátelit normální cestou. Mnoho lidí pociťuje velké rozpaky, setká-li se s agresivním psem. Snaží se psa uklidnit mírnými slovy a přátelským chováním. Tato snaha jen zvyšuje strach psa a tím i nebezpečí (Tennant, 2003). Rudolf Desenský tvrdí, že pes se nerodí zabijákem, že na začátku každého kousnutí nebo napadení člověka je vždy citová úzkost zvířete, špatná výchova a zacházení. Když jsou lidé spravedliví, pes to ocení a je ochoten pro ně udělat cokoliv. Hlavně se nebojí. Když se ale člověk přetvařuje, zvíře to vycítí a začne se bát, protože tyto vzorce chování člověka jsou pro něj nepřijatelné. A když si není jistý a bojí se, pak může i kousnout. K tragickým případům napadení dětí a žen má Desenský ještě další vysvětlení. Říká, že postižení se nemusí psa ani dotknout. Když má člověk strach, stoupne mu v krvi adrenalin a hladina kyseliny máselné. Pes má tak citlivý čich, že ucítí jednu molekulu této kyseliny v krychlovém metru vzduchu. Tak málo mu stačí, aby se během okamžiku dověděl o lidském strachu. Problém je ale v tom, že agrese a strach mají stejnou hodnotu této kyseliny a pes neumí jedno od druhého rozeznat. Situaci řeší tím, že kousne první. A nebo jiný případ : když pes uteče majiteli ze dvora nebo ze zahrady, je ve stresu a začnou u něj pracovat instinkty. Chytit někoho za hlavu nebo krk je jedno ze starých vlčích gest. Psovi nedochází, že člověk nemá srst (Benda, 2007). Pes nemyslí stejně jako člověk, ale má v sobě zakódováno jak potrestat slabšího, a tedy podřízeného člena smečky, což se může zdát až příliš tvrdé. V okamžiku, kdy pes dospěje, přestává fungovat vztah starší–mladší a nastává boj o postavení ve smečce. Častý názor je, že je nejlepší toho či onoho dominantního psa utratit, nemohu s tím v žádném případě souhlasit. Právě dominantní jedinci, pokud dostanou správný výcvik a výchovu, mají zpravidla vyšší hodnotu (Eichler, 2000). Když čteme o někom, že byl pokousán psem, máme tendenci nevěřit a považovat to za mimořádnou událost. Faktem je, že pokud budeme očekávat, že psi jsou něčím jiným, než doopravdy jsou, budeme zklamáni, budou-li se psi chovat nespolečensky. Nebo chcete-li jako psi. Stejně tak se psi mohou cítit znechuceni, když jsou doma samotní a jeho páníčci si vyrazí na večerní párty. Jsou to zvířata smečková,
ne samotáři. Psi nám nerozumějí, ale dokáží se přizpůsobit našemu divnému nepsímu chování a zvláštnímu prostředí. Soužití je záležitostí oboustrannou. Pokud svému psovi rozumíte respektujete ho, začnete se chovat jako on (Tennant, 2003).
2. 5 Bojová plemena Když si člověk všiml, že psi mají nejen vynikající čich a sluch, ale že mají i schopnost se učit a podstupovat výcvik, začali je využívat cílevědoměji. Velmi široké bylo využití tzv. psů válečných nebo bojových. Doklady o tomto způsobu využití jsou u starých Asyřanů, Babyloňanů, Féničanů, Egypťanů, Germánů, Řeků, Římanů, Číňanů a Indiánů a svědčí o tom, že bylo velmi různorodé. Kromě lehkého brnění na hlavě a krku, nebo po celém těle měli psi na sobě ostré hroty, kterými po vypuštění proti nepřátelskému vojsku zraňovali vojáky i koně. Ještě ve středověku byli psi cvičeni k přímému napadání nepřátelských vojáků, popřípadě domorodců v dobývaných územích. Využití psů v boji se dochovalo až do druhé světové války, během níž sloužili jako nosiči protitankových min, kabelů pro zajištění spojení vojsk i jako pomocníci zdravotníků při vyhledávání a odvozu raněných z předních linií (Procházka, 2005).
Obr. č. 3 Slepečtí psi.
Hrdě vyhlížející psi často mohou vyvolávat neklid a strach, ale oni sami většinou agresivní nejsou. Příroda tyto rasy sama o sobě nevytvořila, jsou výsledkem snahy člověka. Pečlivým výběrem, křížením ras a posilováním některých charakterových vlastností byla vyšlechtěna plemena tak, aby si dovedla poradit s novými úkoly (bránit stáda, bojovat v aréně či lovit divokou zvěř). V dnešní době majitelé těchto psů očekávají, že budou reagovat agresivně pouze v daných situacích. Ale psi nejsou roboti, kteří by se dali naprogramovat. Proto je opravdu moc důležité se před rozhodnutím o koupi psa takového plemene dobře informovat, seznámit se s jeho vlastnostmi. Rady
mohou poskytnout nejen zkušení chovatelé těchto psů, ale i veterinář (http://www.psikocky.cz/psi/bojova_plemena.html). Podle návrhu zákona o chovu psů z roku 2001 se za nebezpečného psa považoval jedinec, který byl křížený nebo čistokrevný příslušník plemene : Americký stafordšírský teriér Stafordšírský bulteriér Bulteriér Argentinská doga Brazilská fila Dobrman Rhodeský ridgeback Rotvajler Za nebezpečného psa se považuje i jedinec, který je křížený nebo čistokrevný příslušník skupiny psů, která je obecně známa jako pitbulteriér, přitom křížením jedinec ztrácí své charakteristické
znaky
(http://www.plenkall.com/cz/nep%C5%99ehlednete/navrh-
zakona-o-chovu-psu/). Začátkem února letošního roku zaplnily internetová diskusní fóra reakce na formulář, díky kterému měly být získány podklady pro vypracování návrhu nového zákona, jenž by kodifikoval pravidla
chovu a držení psů. Je v něm vyjmenováno
18 plemen a jejich kříženců, která lze označit za nebezpečné. Jedná se o Amerického pitbula, Amerického stafordšírského teriéra, Bulteriéra, Stafordšírského bulteriéra, Tosa inu, Allano, Bulmastifa, Cane corso, Dobrmana, Argentinskou dogu, Bordeauxskou dogu, Brazilskou filu, Mastifa, Španělského a Neapolského mastina, Perro de presa, Canario, Perro de presa malorquin a Rotvajlera. Při pokusu najít společného jmenovatele uvedených plemen zjistíme, že jde asi především o jejich vzhled. Široké mordy, mohutné žvýkací svaly, možnost otevřených, „krvavých“ víček atd. Deklarovanou agresivitu, resp. nezvládnutelnost psů, lze totiž najít napříč celým spektrem plemen. Agresivita psů není podmíněna ani tak nějakou „genetickou zátěží“ či mohutností, jako spíše nedostatky v jejich výchově a vedení (Jansová a Čejka, 2008). Dalo by se říci, že tato plemena nejsou nebezpečná lidem o nic víc neostatní psi. Naopak – díky své opravdu vyrovnané povaze jsou daleko méně nebezpeční než plemena vysloveně temperamentní a povahově labilní. Ale pokud je majitel nezvládá, mohou být mnohem nebezpečnější jiným zvířatům (psům, koním apod.), než jiná plemena. Na boj s velkými zvířaty byli vyšlechtěni a nadále je v jejich chovu
tato vlastnost udržována. Problém může nastat, pokud má pes nevhodného majitele. Také je ověřeno, že ona bojovnost plemene pitbul spolehlivě zmizí, pokud se tento pes zkříží s jiným plemenem. Jinými slovy, kříženec pitbula již jeho bojovnost mít nebude (Dostál, 2001). Pravdou je, že pokousání od středního či malého psa se nevnímá jako takový velký problém jakým je útok velkého psa. Jedinou povinnost, kterou má vlastník psa ze zákona udělenou je, aby zabránil obtěžování jiných lidí či zvířat svým psem při venčení. Další povinnosti (volné pobíhání, nošení košíku) jsou dány místními vyhláškami, nebo se vztahují pouze na určitou oblast (honitba, dětská hřiště atd.). Není proto třeba nové zákony, stačily by novelizace těch dosavadních, které se problematikou chovu psů týkají. Novelizace, která zpřísní a urychlí potrestání nezodpovědných majitelů a umožní, aby jim byli odebráni psi, které nezvládají, případně je i zneužívají, a tak ohrožují své okolí, anebo aby těmto majitelům mohlo být další držení psů zakázáno (Jansová a Čejka, 2008). Agresivita může být projevována psi bez ohledu na plemeno, pohlaví, nebo věku. Častější výskyt je ale pozorován u mladých pohlavně dospělých samců a některých čistokrevných plemen (Anglický kokršpaněl, Špringršpaněl, Dobrman, Lhasa apel) (Uchida a kol., 1997). I přes vysoký počet různých plemen psů, je každý útok specifický a není tak možné četnost pokousání či agrese plemenně generalizovat (Hvozdík, 2000). Ve vyjmenovaných plemenech paradoxně nefiguruje jako nebezpečné plemeno německý ovčák, přitom např. v 10 případech nejrazantnějších napadení člověka od května 1998 do srpna 2001 figurovali právě němečtí ovčáci ve 4 případech. Psi mají prostě svá pravidla chování a je na nás, pokud s nimi žijeme, abychom je respektovali (Dostál, 2002). 2. 5. 1 Americký pitbulteriér Tento rychlý, vytrvalý, odvážný, houževnatý, učenlivý, oddaný, poslušný a sportovně založený pes je považován na výjimečně nebezpečného. Dokáže být velmi agresivní vůči jiným psům, protože byl vyšlechtěn právě pro boj v ringu. Velmi rychle se nechá vyprovokovat ke střetu. Jeho výcvik by měl být důsledný a pečlivý, každý agresivní útok přísně potrestaný. Pokud je mu však dán dostatek lásky, povede to k jeho dobrému výcviku. Věnovaný čas a prostor k jeho aktivitám bude odměněn v podobě dobrého a věrného psího přítele (http://www.psi-kocky.cz/psi/bojova_plemena.html).
2. 5. 2 Bulteriér Tato rasa vnikla křížením amerického buldoka a teriéra v 19. století v Anglii. Původně se používala k zápasům s býky. Bulteriér je velmi silný a temperamentní pes plný ohně a odvahy, je učenlivý, ale i velmi tvrdohlavý. K jeho výchově je potřeba mnoho trpělivosti, ale i laskavosti. Při správné výchově je neocenitelným hlídačem a společníkem (http://www.psi-kocky.cz/psi/bojova_plemena.html). 2. 5. 3 Dobrman Dobrman je velmi aktivní pes, je velmi houževnatý a odvážný a má velkou výdrž. Je inteligentní a mazaný, je to věrný a přítulný přítel a dobrý hlídač. Dobrman má sklon stát se psem jednoho člověka, kterému je nesmírně oddaný, až na něm závislý. Nejlépe se cítí v jeho společnosti a v těsné blízkosti celé rodiny. K cizím lidem je nedůvěřivý a udržuje si odstup, má však velký dar rozeznat, který návštěvník je vítaný, a který ne. Nevítaného hosta pak neváhá napadnout a bránit tak dům i rodinu. Při setkání s jinými psy by mohly nastat problémy, protože je sebevědomý a dominantní. Dobře vychovaný pes však nevyvolává konflikty ani s jinými psy, ani s ostatními zvířaty(http://www.efauna.cz/pes/plemena/show_plemeno.php?jmena=Dobrman&searc hplemena=). 2. 5. 4 Rhodeský ridgeback Je to nápadný sebevědomý pes s ridžem (pruh opačně rostoucí srsti na zádech). Někdy se mu říká také „africký lví pes“, protože dokázal pomocí své všestrannosti dokázali upoutávat pozornost krále zvířat, dokud se k němu lovci nedostali dostatečně blízko, sami lvi nezdolávali. Mají velký vztah k lidem, jsou vyrovnaní a v domě se chovají klidně a jsou učenliví. Pokud nejsou v dobrých rukou, často se snaží rozhodovat podle sebe. Pokud nemají vhodného vůdce smečky, ujímají se vedení sami (Metzová, 2006). 2. 5. 5 Rotvajler Tento pes má téměř dva tisíce let starý rodokmen. V minulosti především hlídal stáda dobytka. Dalšími vlastnostmi jsou klidnost, věrnost, poslušnost a inteligence, je to prostě pes s dobrými nervy. Rotvajler rozhodně není pes pro úplného začátečníka, neboť vyžaduje příslušnou disciplínu. Pokud se mu však dostane správné výchovy, stává se oddaným přítelem a výborným hlídačem všech členů rodiny (http://www.psikocky.cz/psi/bojova_plemena.html).
2. 6 Útočení psů na své okolí Počet psů výrazně stoupnul a rozšířila se škála plemen psů chovaných pouze jako společníci, čímž se jejich soužití s člověkem stává velmi těsným. Tomu však mnohdy neodpovídají znalosti a chování majitelů (Dousek a kol., 2001). Do chovu stále vstupuje mnoho lidí, kteří mají zcela minimální znalosti o jejich chování, nebo nemají
vůbec
žádné.
Statistické
přehledy
vyplývající
z veřejného
výzkumu
v západoevropských zemích prokázaly, že bez jakýchkoliv informací o výchově a krmení psů zůstává 18 až 34 % všech držitelů psů (Procházka, 2005). Agrese psa může být zaměřena proti majiteli a členům rodiny, proti cizím lidem nebo určitým kategoriím lidí, ale také proti druhému psu v domácnosti nebo proti cizím psům venku. Zvláště velký pes vykazující agresivitu představuje pro majitele obrovský problém a mnozí nemají sílu a trpělivost na zdlouhavé řešení. Jejich psi pak končí v útulcích a připravují horké chvíle svým adoptivním pánům, nebo musejí být pro nebezpečnost utraceni (Žertová, 2007).
Tabulka č.1 Přehled poranění člověka psem (Dousek a kol.,2001.) Plemeno
Počet %
Pohlaví (%)
Výcvik (%)
zastoupení
Pes
Fena
Cvičen
Necvičen
Neuvedeno
Kříženec Německý ovčák Jezevčík Pudl Kokršpaněl Dalmatin Aljašský malamut Německý boxer Rotvajler Dobrman Středoasijský pastevecký pes Kavkazský pastevecký pes Knírač Český teriér
33,33
16,7
16,7
0
29
4,2
18,75
14,6
14,6
2,1
10,4
6,3
12,5
10,2
2,1
0
8,3
4,2
8,33
4,2
4,2
0
8,3
0
4,17
2,1
2,1
0
4,2
0
4,17
2,1
2,1
0
0
4,2
2,08
2,1
0
0
0
2,1
2,08
2,1
0
0
2,1
0
2,08
2,1
0
0
0
2,1
2,08
0
2,1
0
0
2,1
2,08
0
2,1
0
2,1
0
2,08
2,1
0
0
2,1
0
2,08
0
2,1
0
0
2,1
2,08
2,1
0
0
2,1
0
Špic
2,08
2,1
0
0
0
2,1
62,3
37,7
2,1
68,5
29,4
Celkem
100
100
100
Příznaky dominantního psa : tahá za vodítko, nereaguje na pánovi příkazy mají tendenci vláčet při vycházce
majitele
od jednoho psa či patníku k druhému tlačí se do dveří jako první do auto nastupují a vystupují bez pokynu svého majitele neotáčí hlavu na svého vůdce, aby viděl jeho reakce na své chování Dominantní psi mají silný pud být vůdcem smečky. I když se v síle tohoto pudu liší jedinec od jedince a plemeno od plemene, je dominance z velké části dána tím, jak se pes naučí získávat vůdcovu pozornost - štěkání, přinesení hračky, strkání hlavou do ruky za cílem hlazení, sedí na majitelových nohou, kňučí, ignoruje povely nebo sebere něco, co upoutá majitelovu pozornost atd. Získáním pozornosti pes dosáhne toho, co chtěl (Tennant, 2003). Ne každý majitel dominantního psa je schopen reagovat na nežádoucí chování okamžitě a odpovídající silou. Navíc u některých jedinců se začnou objevovat příznaky agresivního chování až po dosažení pohlavní dospělosti, kdy si pes vytváří své postavení ve smečce a kdy se již nejedná o malé štěně. Pravdou je, že většina lidí, kteří mají zkušenost s napadením vlastním psem, jej nikdy neuhodila a byla na něj až moc hodná – ustupovala mu. Z takového psa zákonitě vyroste sebevědomé a dominantní zvíře. Chování jeho majitelů takového nevhodné jednání ještě umocní. Ale i pes, který je nevhodnou výchovou zanedbán, se dá napravit (Eichler, 2000). Psi jsou lovci, je pro ně proto přirozené pronásledovat například pohybující se objekty, ať je to běžec, kočka nebo veverka. S touhou pronásledovat jiná zvířata se již narodí (Tennant, 2003). Nemá téměř žádný význam pokořit psa během chvíle či jednoho dne a zlomit ho. Sice můžete dosáhnout toho, že se vám pes podřídí, ale kde bude mít zařazený ostatní členy vaší rodiny? Největší množství agresivních psů se rekrutuje z takzvaných „byťáků“. Povaha těchto psů se formuje na maličkostech, při kterých jim jejich majitelé ustoupili. Věřte, že důslednost v drobnostech je nejúčinnější způsob jejich nápravy (Eichler, 2000). Eichler (2000) uvádí některé běžné reakce a situace, které si méně zkušený majitel psa může nesprávně vyložit jako agresivní chování :
●
tahání psa za kůži na bedrech či za slabinu automaticky vyvolá chňapání psa
po ruce ●
vrčení psa při očichávání rohů či označkovaných stromů nemusí být projevem
zlosti ●
mnoho psů má běžně potřebu zavrčet, bručet i si jen tak zaštěkat, je třeba
si všímat, kam je jeho pozornost zaměřena ●
každý mladý pes reaguje při odchodu z domu radostně, pes vás však nesmí
tahat, skákat a podobně, je potřeba jej nejdříve zklidnit ●
pokud se zdá, že je pes agresivní k ostatním psům, je třeba mu nasadit košík
a nechat jej, aby se se psi a jejich chováním seznamoval, a dokázal rozlišit, kdy je pro něj jejich chování nebezpečné (jen častým kontaktem s ostatními psi se pes učí a vytváří si správnou socializaci) 2. 6. 1 Útoky na cizí psy Pokud nejsou psi omezeni, pohybují se po velkém areálu. Vyhledávají setkání s ostatními psy a jejich poznávání. Když se dva psi potkají, obvykle kolem sebe krouží a navzájem se očichávají v oblasti genitálií a konečníku. Je to pro ně velkým zdrojem informací o druhém psu a vyjadřují tím přátelství (Tennant, 2003). Nejčastějším důvodem útoků mezi psy je jejich nesprávně vytvořené sociální chování způsobené většinou izolovaností ve štěněčím věku (projev očichávání mohou brát za nebezpečí), a proto je třeba krizové situace předvídat a již předem si promyslet, jak se při nich bude případně postupovat. Velkou chybou je se jim vyhýbat, naopak je nutné takové situace vyhledávat. Pes při tom musí být samozřejmě pod kontrolou, a jakmile se po „krizi“ zklidní, opět může být vypuštěn (Eichler, 2000). Roll a Unshelm (1997) pozorovali, že z 206 případů přijatých poraněných psů na klinice, kde prováděli svůj průzkum, bylo 55 psů, kteří vyvolali spor a 151 psů, kteří byli pokousáni jinými psy. Nejčastějšími oběťmi těchto útoků byla plemena jezevčík, dobrman, kokršpaněl, boxer, pudl a jorkšírský teriér. Pokud je cílem boji předcházet, základem je psa vždy včas přivolat a jeho pozornost upoutat na nějakou jinou činnost. Pokud je zřejmé, že hrozí „bitka“ (např. na cvičišti nebo místě, kde se nelze na střet připravit), pomáhá na její ukončení připravený kýbl s vodou. Jiná situace nastává, má-li pes sklon provokovat druhé psy. Majitel to pozná např. podle výhružného postoje, upřeného pohledu, zježené srsti atd. Takové situace je možno řešit tak, že jakmile bude patrné, že pes vyráží na svého soka,
okamžitě bude důrazně přivolán. Popřípadě je možno použít zacinkání klíči či nějaký jiný nárazový zvuk (zadupání, zatleskání, zaječení, bouchnutí víkem popelnice apod.), čímž se naruší psova koncentrace. Jinou a možná i rychlejší možností, jak zabránit útoku, je domluvit se na návštěvě u jiného majitele psa, který vlastní klidné, vyrovnané zvíře. Zde v neznámém prostředí, na území jiné smečky, se může dobře využít nejistota psa. Psům, kteří jsou zajištěni náhubky, by se měla dát možnost volného pohybu p dvoře nebo zahradě (Eichler, 2000). 2. 6. 2 Útoky mezi psy jedné smečky Už dva psi tvoří smečku a mají důvod soupeřit o své postavení. Smečka není demokratická, je to hierarchie se zřetelným dělením. Psi netráví život ve strachu o své postavení, rádi si společně hrají a cítí se spolu bezpečně. Pokud dochází k agresivitě, pak se první příznaky mohou jevit zcela nenápadně, například vrčení ve chvílích, kdy se psi shlukují kolem vůdce. Většinou je agresivita spojena právě s vámi jako s vůdcem, a pocitem některého ze psů, že ten druhý je vámi privilegován. Právě vyrovnaná péče je jablkem sváru, je třeba, aby se výše postavený pes těšil nějaké pozornosti navíc a níže postavený pes to viděl. Psy nezajímá lidský smysl pro spravedlnost, jejich smečkový instinkt jim praví, že každý z nich má jiné postavení. Hračka a to, kterému ze psů patří, nám často prozradí, kdo je nad kým postaven v hierarchii (Tennant, 2003).
Obr. č 4 Projevy psů při agresi (Abrantes, 2007).
Agresivita je vyjadřována výrazem tváře. Tři vyobrazení v horní řadě ukazují agresi spojenou s dominancí. Dominance je největší vlevo a snižuje se směrem doprava. Pes uprostřed je agresivní a vyčkává, tzn. že neprojevuje dominantnost ani podřízenost. V dolní řadě je projevena agresivita a podřízenost. Pes vlevo dole je velmi agresivní a velmi submisivní. Pozice očí, uší, čela a pysků vyjadřuje stupeň dominance nebo submise (Abrantes, 2007). Dalšími důvody k agresi ve smečce může být dospívání mladého psa, který se snaží změnit stávající hierarchii dostat se na co nejvyšší postavení. Problémovým obdobím je 12. – 36. měsíc věku psa. Dalším problémem bývá seznámení zabydleného psa s novým společníkem. Objeví-li se v domě nový pes, je zcela normální, že dojde ke rvačce - jiné výměně názorů. Agresivita se může projevit, i když se jedná o fenu a domácí pes je samec. Většinou se vše vyřeší pomocí dominantních her, vzájemným zkoušením síly, ritualizovanou agresivitou, zvláštním vrčením a chňapáním. Někdy se mohou dva psi spojit proti třetímu, ale obvykle probíhá soužití s minimálními konflikty (Tennant, 2003). Pokud jde jen o získání páníčkovy pozornosti, pomůže přestat si psů všímat. Také je důležité rozhodnout, kterého psa si zvolíme jako dominantního a toho budeme upřednostňovat – budeme se mu věnovat jako prvnímu. Máte-li v úmyslu pořídit si nového psa, vyberte pokud možno takového, který není stejné velikosti typu jako ten, kterého již máte. Čím větší bude rozdíl, tím menší bude pravděpodobnost že rvačky budou končit nerozhodně (Tennant, 2003). Pokud je již vypěstována vzájemná nenávist, může nápravu zvládnout zkušený kynolog nebo možná kastrace, která by mohla také vést ke zklidnění psů. Případný výsledek rvačky by situaci také mohla vyřešit (Eichler, 2000). Dojde-li ke rvačce, je podle možnosti optimální nechat oba psy, ať si to vyřídí sami. Psi se tak navzájem zhodnotí a dohodnou. Svým zásahem v podstatě bráníte ustavení normální hierarchie a vznikne tím potřeba dalšího souboje, aby se rozepře vyřešila. Pokud není rvačka bezpečná (přítomnost dětí atd.), lze ji ukončit například postříkání psů proudem vody, dálkovým alarmem, který na krátkou chvíli upoutá pozornost psů a ti se pak dají snáze dostat pod kontrolu. Toto řešení je však krátkodobé a neodstraní příčinu sporu. Krajním řešením pak je odloučit psi od sebe a najít jednomu z nich nový domov. Držet je spolu proto, že se majiteli zdá kruté je oddělit a zraňuje to jeho city, je sobecké (Tennant, 2003).
2. 6. 3 Útoky na psy i lidi Majitelé se často dotýkají psů, aby jim zabránili v obtěžování návštěvy nebo setkání s druhým psem, pes si to však vyloží jako odměnu a své chování zopakuje (Tennant, 2003). Pokud se pes všeho leká a následně kňučí, je mu opět věnována majitelova pozornost a pes si své chování spojí s kladným ohlasem ze strany vůdce.Ten by si raději měl zacpat uši a chodit se psem místy, kterých se bojí (ostatní psi, davy lidí atd.), a přitom ho uklidňovat, ale i nutit, aby se pořádně rozhlédl a seznámil se s důvodem svých obav. Majitel by neměl nechávat svého psa nikým hladit (kromě vlastní rodiny) (Eichler, 2000). Eichler (2000) uvádí případ, ve kterém fenka reaguje útokem, když se nad ní někdo sklání nebo ji chce pohladit (ruka při hlazení je kladena shora). Fenka se toho asi v některém případě zalekla a zjistila, že útokem se nežádoucího zájmu zbaví. Podobně reagovala, pokud se k ní přiblížil větší pes, než je ona sama. Naučila se, že může beztrestně způsobit úlek a bolest. Eichlerův postup, jak toto chování odnaučit je : 1. Při jakémkoli setkání předvídat reakce psa. Brzy se vypozorují signály, které pes vysílá, a je třeba na ně ihned reagovat. Přísně a rozhodně psa usměrnit, dříve než dojde k nežádoucí reakci. 2. Pokud již dojde k nežádoucí reakci, ihned a razantně ji přerušit. 3. Je vhodné naučit psa, aby se například nechal pohladit. Domluvte se s přáteli, psa fixujte (hlavu psa dejte mezi kolena a přidržte ho pod hrudníkem, jako u veterináře), uklidňujte a dbejte, aby pohlazení bylo zprvu jen krátké. I když bude zpočátku vrčet, dovolte, aby ho známí chválili a dali mu za odměnu pamlsek. Při hlazení také využívejte vyvýšených či kluzkých míst, kde se pes bude cítit nejistě. 4. Krizové situace je třeba vyhledávat, stejně jako kontakt s cizími psy a lidmi. 5. Pokud je zvykem zastavit se na kus řeči se známými, je třeba dát psovi povel „Lehni!“ nebo „Sedni!“ Odložení lze použít jako náhradní zaměstnání místo štěkání. 6. Na nežádoucí chování (např. útok) je třeba reagovat povelem „Ne!“, „Nesmíš!“ a nepodmíněnými podněty, jako je cukání vodítkem, které se stupňuje až dokud pes nepřestane. 7. Pokud pes špatně reaguje na děti, je mu třeba dát košík, který jej utlumí, a vodit ho záměrně mezi děti. Zásadou je problémům se nevyhýbat, ale naopak jít do nich, a řešit je (Eichler, 2000).
2. 6. 4 Útoky na cizí lidi Objeví-li se problém nadměrné obrany zejména proti novému životnímu partnerovi majitele psa, musí se pes systematicky přivykat na to, že jeho „vůdce smečky“ bude nyní podnikat
všechno společně s novým příchozím. Během cílené
a zpočátku krátké nepřítomnosti majitele psa přebírá „ten nový“ jeho funkci včetně krmení a venčení. Jestliže se pes za nepřítomnosti svého dosud jediného „šéfa“ chová klidně a poměrně poslušně, nesmějí lidé zapomínat na chválu a odměnu při návratu majitele. Za tuto chválu pes rád jednou zapomene na své jednání (Anonym a, 2006). Psi, kteří jsou agresivní vůči návštěvníkům, v nich spatřují ohrožení vlastní bezpečnosti. Často se cítí zahnáni do kouta nebo pro ně návštěva znamená narušení teritoria. Dominantní pes se často tlačí vpřed, aby si návštěvníka prohlédl a případně jej kousnul. Bojácný pes může vyvolat dojem zuřivosti, ale uvnitř se chvěje. Někteří psi se jednoduše odplíží nebo schovají za majitelovy nohy, s pohledem přimraženým na návštěvníka. Pokud se jedná o věnování nežádoucí pozornosti návštěvě, pak to dominantní pes vidí asi následovně : ve chvíli, kdy zazvoní zvonek ví, že někdo přijde, rozdráždí se, protože na něj čekají 2 velké odměny a to, návštěvník je nucen ho podrbat a dát mu tak na vědomí, že o něm ví a věnuje mu pozornost coby dominantnímu psovi. Druhou odměnou mu je, že se ho jeho majitel snaží držet mimo dosah návštěvy. Psi se tak naučí, že jejich chování jim přinese příjemné dotyky, kontakt pohledem a hlasem. Byli vlastně odměněni a špatné chování se proto tím více zakoření. Nic je nenutí přestat, proto nepřestávají, a nevědomky tak připravují majitelův výbuch zlosti (Tennant, 2003). Na druhé straně uskakování psa na procházkách před pohlazením cizích lidí může být výzvou k následování a honění, stejně jako známkou, že kontakt s nečlenem smečky je mu prostě nepříjemný. Pes, který ohrnuje pysky, ježí kůži na lopatkách či pánvi atd., si chtít hrát nebude. Pokud naopak popoběhne, pokrčí přední nohy a poskakuje sounož jako koza, dává zpravidla najevo touhu po hře. Jendo staré moudro říká : „Pokud někdo cizí chce hladit vašeho psa, ať si raději koupí vlastního, ten bude jen jeho a na něm se může vyřádit.“ Klíčové je to, že o tom, kdo se k psovi přiblíží a kdo jej sní pohladit, rozhoduje „vůdce smečky“ a nikoli soused či zaměstnavatel, se kterým je třeba za každou cenu dobře vyjít! (Eichler, 2000). Pes který zná své místo ve smečce, je prokazatelně šťastnějším psem a je také méně bojácným (Tennant, 2003).
2. 6. 5 Útoky na člena rodiny Psi
nás při našem návratu domů chtějí pozdravit jako členy smečky, kteří
se vracejí z lovu. Psi však stojí na všech čtyřech a jejich čumáky jsou pohodlně na dosah jazyka vítajícího psa, aniž by bylo třeba vyskakovat. Chová se jako vlče vítající rodiče. Psi si v podstatě v důsledku domestikace udržují juvenilní chování po celý život. Olizováním upevňují své postavení ve smečce a vyjadřují tím úctu výše postavenému jedinci, Musíme si uvědomit, že toto chování je přirozené, ačkoliv v našich podmínkách nemusí být vždy vhodné. Pokud je mu v tomto zabráněno, může dojít k narušení jeho postavení ve smečce a začne se prosazovat do dominantnějšího postavení v rodině (Tennant, 2003). Uchida uvádí, že právě dominantní agrese psa není směrována proti všem členům rodiny, ale proti těm, kteří jsou níže postaveni než je on v rodinné hierarchii (1997). Pokud pes zaujme ke členům rodiny pouze tolerantní stanovisko, nebo pokud byl pes již u svých předešlých majitelů zvyklý vládnout rodině, může se ve vypjatých situacích (krmení, hárání atd.) k nim zachovat agresivně.
V tom případě je třeba
s nápravou začít při mazlení, mazlit se pouze krátce a snažit se, aby to byl majitel, kdo tuto činnost po chvilce přeruší. Přijít na potrestání, které na psa platí (zavření do skříně, ponechání o samotě atd.) a toho je potřeba využívat a užívat, kdykoli se pokusí někoho napadnout, případně kdykoli jen zavrčí. Po trestu mu vše může být vynahrazeno třeba kartáčováním srsti. Normální reakcí psa na vyčesávání je příjemný pocit – páneček se mu věnuje, masíruje ho. Důležité ovšem je posilovat poslušnost základním výcvikem psa. Také je důležité, aby členové rodiny jedli dříve než pes, aby si s ním hráli a udíleli mu různé povely, a tak si upevňovali svoje postavení nad psem. Neměli by věnovat pozornost jakýmkoliv hladovým projevům psa u stolu či loudění (Eichler, 2000). Správným výcvikem jakéhokoli psa se docílí plnějšího společenského života a pes, který má jasné a důsledně prosazované postavení (byť podřízené) ve své smečce, má podstatně spokojenější život. Zažívá totiž pocit bezpečí (Eichler, 2000). 2. 6. 6 Útoky na děti Děti se prostřednictvím psa učí pozorovat, správně komunikovat, o někoho se starat, vcítit se do jeho nálad a respektovat jeho potřeby. Psi jsou pro ně partneři k lumpárnám i vnímaví a zaručeně diskrétní posluchači. Je však třeba si uvědomit, že jsou to jen zvířata, která při pocitu ohrožení reagují instinktivně, a jejich zuby mohou být strašnými zbraněmi (Žertová, 2007).
V tomto případě půjde spíše o zastrašování než o skutečnou agresi. Cílem chování psa je mít pokoj od přemíry nežádoucí dětské pozornosti. Žárlivost může hrát také svou roli a tyto projevy bývají zpravidla mnohem nepříjemnější a mohou skončit i pokousáním dětí (Eichler, 2000). Podle celosvětových statistik je nejvíc dětí poraněno doma vlastním psem. Děti, především batolata a předškoláci, nedokážou totiž správně vyhodnotit varovné signály psa a včas na ně reagovat. Pes by měl mít vždycky možnost a schovat se na místě, kam za ním dítě nemůže (Žertová, 2007). Pokud je třeba vylepšit vztah psa k dětem, je dobré nechat děti pod dozorem, aby mu házely míček nebo aport, přičemž majitel by měl být osobou, která bude psovi aport odebírat a předávat jej dětem. Děti mu mohu dávat pamlsky, sama skutečnost, že si pes na zavolání přiběhne pro odměnu vytváří psovu podřízenost k tomu, kdo jej oslovuje a odměňuje. Pokud pes nemá předchozí špatnou zkušenost, chová se k dětem přátelsky (Eichler, 2000). Je důležité naučit zvíře rozlišit stav, kdy o nic nejde, například že o něj zakopnulo neopatrné dítě, či zda psovi nebo členům smečky hrozí nebezpečí (nácvik obrany) (Eichler, 2000). Téma pes a novorozeně je stále aktuální, hlavně tam, kde je pes v pravém slova smyslu členem rodiny, žije v bytě a účastní se veškerého dění. Valná většina psů přijme miminko dobře a veškeré jeho projevy nechává téměř bez povšimnutí, jakoby se jich nový člen rodiny ani netýkal. Někteří psi však příchod miminka snášejí velmi těžce, protože se cítí být odstrčeni a přehlíženi. Nejhorší variantou pak jsou psi, ve kterých pláč a trhané pohyby maličkého dítěte probouzejí loveckou vášeň. Takoví představují pro miminko opravdu smrtelné nebezpečí. Rozhodně se vyplatí dlouho dopředu psa na novou situaci připravovat. Příprava spočívá ve třech různých rovinách. Tou nejjednodušší je postupné přivykání psa na věci, které se budou v souvislosti s miminkem doma používat (vanička, postýlka, kočárek) a na nové čichové vjemy plínky, dětské oblečení, dětská kosmetika. Psa obvykle nové předměty ani pachy v domácnosti příliš nevzruší a přijme je zcela samozřejmě. Daleko náročnější je předem naučit psa, že se mu panička nebude moci věnovat celý den, že budou chvíle, kdy bude muset trpělivě čekat na místečku, až na něj přijde řada. To je záležitost, která se bohužel často podceňuje. Pes, který je celý život zvyklý být středem pozornosti, v noci spává s paničkou v posteli, přes den lehá na pohovce v obýváku nebo paničce u nohou, se těžko ze dne na den smíří s tím, že je najednou “pátým kolem u vozu”. Odstrkuje
ho nejen panička, ale většinou celá rodina. Všichni mají plné ruce práce a plnou hlavu starostí o miminko. Pes se zcela přirozeně odmítá smířit s novou, pro něho značně nepříjemnou situací, a dělá všechno pro to, aby na sebe upozornil a získal zpátky paniččinu přízeň i veškeré výsady, které dosud považoval za samozřejmé. Tím si však obvykle vyslouží napomínání, tresty, vykazování ven z místnosti nebo dokonce z bytu. To jeho nejistotu ještě zvětší a jeho snaha vetřít se zpátky do přízně paničky a odstrčit všechny, kdo mu při tom překážejí, je stále úpornější. Může to vyústit i v odstrkávání miminka nebo stavění se mezi miminko a paničku. Náprava takovéhoto chování bývá těžká, protože pes si již spojuje přítomnost miminka s určitým příkořím a nepohodlím. V zájmu bezpečnosti miminka pak mnohdy nezbude nic jiného, než najít takovému psovi nového pána. Proto by se neměla podceňovat prevence. Pes musí mít svoje místečko, na které se kdykoli na povel odebere. Aby tam chodil rád, je třeba mu ukázat, jak je takové místečko atraktivní (hračky, pamlsky atd.). Nikdo nesmí psa na místečku trestat, kárat ani jakkoli pošťuchovat a rušit, je to jeho oáza klidu a bezpečí. Prostor, kde má pes svoje místo, by měl přímo sousedit s místností, kde se bude odehrávat většina péče o miminko. Do dveřních rámů mezi oběma místnostmi se dá zasadit mřížová přepážka tak, aby pes viděl, co se vedle děje, aby s ním panička mohla komunikovat, ale aby byl od miminka bezpečně oddělen. Třetím důležitým předpokladem bezpečného soužití psa s miminkem je dobrá ovladatelnost psa. Při nejlepší vůli se stane, že maminka ve shonu nestačí nebo zapomene zavřít dveře či mříž oddělující psa od dítěte. Pak hrozí nebezpečí, že neukázněný pes poraní maličkého při vyskakování na paničku, která drží miminko v náručí, nebo když vyskočí například na pohovku, kde maminka dítě přebaluje nebo si s ním hraje. Takovouto potenciálně nebezpečnou situaci snadno vyřeší povel “lehni” nebo vykázání psa na místo. Ovšem povely je třeba nacvičit dlouho předem, formou hry a se spoustou maličkých pamlsků, aby vznikl na daný povel podmíněný reflex a pes zareagoval vždy ochotně a okamžitě. Mnoho kázně od psa vyžadují i procházky s kočárkem – není možné jednou rukou tlačit kočárek a druhou se přetahovat se psem. Psovi se musí stát samozřejmostí klidná a pomalá
chůze
u nohy,
zase
nejlépe
dlouho
před
příchodem
miminka
(http://www.hafbezobav.cz/clanek-2006101601-Musi-z-domu.html).Existují však psi, u kterých selhává i takto důkladná příprava a nad vším převažuje lovecká vášeň. Dokud miminko spí a nehýbá se, pes je v klidu. Ale stačí, aby zavrnělo, zaplakalo nebo se pohnulo, a pes se roztřese vzrušením, nervózně pobíhá, poštěkává a snaží se k maličkému dostat. Ani to nemusí hned znamenat, že by miminko přímo zakousl –
naprostá většina psů vykazuje vůči lidem jako druhu tzv. tlumené kousání. To všichni známe, když psa vyprovokujeme k tvrdší hře. Zatímco do peška nebo provazu, o který se přetahujeme, se pes zakousne opravdu pevně, po naší ruce skočí stejně “zuřivě”, ale neskousne. Jenže spolehnout se na to nedá. Pokud je váš pes vášnivým lovcem veverek, holubů, kosů a dalších drobných živočichů a miminko v něm probouzí podobné reakce, není na co čekat. Takový pes bohužel opravdu musí z domu, protože představuje pro dítě příliš velké nebezpečí. Ale ani ten nejhodnější pes by neměl zůstat s miminkem sám bez dozoru, ať doma, nebo na zahradě (http://www.hafbezobav.cz/clanek-2006101601Musi-z-domu.html). 2. 6. 7 Útok na pána Ve většině případů se jedná o agresivitu dominantní (Tennant, 2003), která se projeví pokud je zanedbáno vytvoření správného zařazení psa ve smečce. Pes nemyslí stejně jako člověk, nedokáže se smířit s chybami ostatních, kteří jsou v jeho očích zařazeni pod ním. Takoví jedinci umí potrestat, a ačkoliv se to může zdát jako kruté, v očích psa je to nezbytné, stejně jako snaha se prosazovat na vyšší posty ve smečce. (Eichler, 2000). Všichni psi jsou vrození prospěcháři (oportunisté) a chtějí stát v hierarchii co nejvýše. Dědičnost má vliv na to, do jaké míry bude pes dominanci uplatňovat. Velmi dominantní pes má touhu stát se vůdcem, ačkoli se na jeho osobnosti a intenzitě vztahu s chovatelem podílí i výchova, zacházení, prostředí a plemeno. Dominantní agresivní pes vyjadřuje svým postojem sebejistotu, ocas má vztyčený, uši napřímené, tělo se snaží mít co největší a obvykle se pohybuje směrem k podnětu, se kterým udržuje kontakt očima. Vzorce chování jsou u čistokrevných psů mnohdy jasnější a přímočařejší (Tennant, 2003). Nejdůležitější je v tomto případě zase prevence. Se štěňaty vykazujícími určité známky sklonů k dominanci by se neměly hrát divoké hry, které v něm vyvolávají dojem rovnocennosti s majitelem. Na paměti by mělo zůstat, že snahou psovitých šelem je získat vedení, neboť vůdci přežívají v dobách stresu déle než jejich podřízení soukmenovci. Při hře by se nemělo dovolit žádné kousání nebo tahání za šaty. Vůdce smečky má právo ukončit hru,
odebrat psovi jeho hračku nebo misku s krmením
(Tennant, 2003). Pokud projevuje pes při některých cvicích nevůli nebo vzdor, stává se, že se majitelé snaží tyto cviky omezovat či vynechávat. Podvědomě se těmto
nepříjemným konfrontacím brání, a proto není cvik nikdy řádně dokončen. Pes, pokud cvik dobře nezná, vycítí psovodovu nespokojenost a vzniká začarovaný kruh. Naopak i ty cviky, které dělal pes zpočátku neochotně, se pro něj po dobrém zvládnutí mohou stát radostnou hrou (Eichler, 2000). Poslušnost je nejlepší cestou, jak psa zvládnout a zajistit si v roli vůdce respekt (Tennant, 2003). 2. 6. 7. 1 Majetnická agresivita Velkým problémem může být majetnická agresivita, o které se také zmiňuje Reisner a popisuje ji jako okamžik, kdy si pes chrání svoji potravu, hračky, místo pro odpočinek, přivlastněné předměty atd. ve chvílích, kdy je vyrušen mluvením, fyzickým obtěžováním (sehnutí se k němu, pohlazením) či pouhým přiblížením se ke psu (Reisner, 1997). Pokud pes nad hračkou vrčí, chňape po vás nebo se chová zcela nepřípustně, dosáhl konečného stádia dominance a vyjadřuje tím svá vlastnická práva. Kdykoli pes tímto postojem dosáhne svého a hračku mezi packami ubrání, posílí to jeho pocit nadřazenosti. Pes se v tomto případě musí naučit, že hračku vlastníte vy. Nesnažte se mu ji sebrat, pokud je s ní někde zalezlý, pravděpodobně by vrčel a oháněl se po vás a vy jste zranitelní. Stejně tak se nesnažte přimět psa k vydání hračky plácnutím. Konfrontace s dominantním psem může přivodit komplikace a vyprovokovat agresivitu. Pokud pes vrčí, neklekejte k němu, abyste s ním mile pohovořili, jen to umocní jeho pocit nadřazenosti a on bude vrčet ještě víc (Tennant, 2003). Zkoušejte metodu ignorování, někteří psi přestanou hračku bránit, pokud vidí, že majitele to nezajímá. Anebo pokud je zdrojem problému určitá hračka, můžete se jí zbavit a je po problému. Dalším možným způsobem je redukce dominantnosti a výcvik poslušnosti na vodítku. Hračku hoďte pár kroků před sebe, psa jemně přitáhněte a posaďte ho. Mějte nachystáno pár pamlsků jako náhradu za hračku. Pes se naučí, že je toto cvičení spojeno s příjemnou odměnou a snahy o dominantnosti poleví. Odměna pamlskem je silnou motivací, aby se pes vzdal hračky. Podobnou silnou motivací je i použití odpuzovacích sprejů (Tennant, 2003). 2. 6. 7. 2 Agresivita při krmení Potrava je nejsilnější motivací k útoku. Většina psů je šťastná, může-li žvýkat to, co jim majitel pravidelně poskytuje. Bohužel už méně šťastní jsou, když jim majitel chce odebrat misku s jejich krmením nebo na ně sahat během krmení. Prvními projevy
je již vrčení, pokud se kolem psů prochází, nebo bránění misky, když ji chceme odebrat, dále cenění zubů, nebo výhružné pohledy. Jedná se o ritualizované chování a majitelé, kteří se za toto snaží své psy potrestat zjišťují, že to má právě opačný efekt a může to vyvolat výbuch agresivity. Každou konfrontací psa posilujeme v tom, že je silnější, tudíž vítěz. Opět zde platí, že se pes musí naučit, že pánem misky – vůdcem smečky je majitel a jako takový, rozhoduje o tom, kdy je čas krmení (Tennant, 2003). Nejlepším řešením je prevence, navykat psa už od štěněte, že mu může být miska kdykoli odebrána. Pokud je třeba takto převychovat staršího jedince, je třeba přejít na krmivo pro psa méně chutné, které bude méně bránit. Snažit se, aby doba krmení nepřesáhla 5 minut (krátká doba na zakořenění zlozvyku), aby se nekrmilo v úzké chodbě či pokoji (pocit stísněnosti a neklidu), a používat k odvolání psa od misky příkaz k přivolání. Když bude používáno odměn, pes si přivolání spojí s pozitivní asociací. Dalším způsobem je, že se psovi nebude dávat krmení do misky, kterou by pak musel bránit, a často měnit místo krmení, nebo psa ignorovat (Tennant, 2003). 2. 6. 7. 3 Agresivita při ošetřování Součástí soužití člověka a psa je to, že si pes od útlého věku zvyká na dotyk. Péče o srst se může stát vítanou procedurou, která bude vzájemné vazby upevňovat. V prvních šesti měsících života kartáčujte štěně denně, a to i když nepatří k plemenům, která vyžadují každodenní péči. Odměňujte je pamlsky a snažte se, aby vás pes považoval za vůdce. To je nejlepší prevence agresivity v pozdějším věku. Kromě česání se to týká také manipulace se psem, prohlídek, vyšetření, zvedání a přenášení atd. Pokud se po vás pes ožene při doteku na určité místo, je možné, že ho to bolí a že budete muset vyhledat veterinární pomoc (Tennant, 2003). Agresivita, která je způsobena bolestivým podnětem, patří k vrozenému sebezáchovnému chování (Hvozdík, 2000). Většina psů se skutečně nechává česat ráda. Ale jsou psi, kteří takový nejsou. V takových případech pes vrčením dává najevo své vyšší postavení. Při každém česání vám to připomene. Většina majitelů se v takových situacích rozzlobí, ale jejich agresivita a křik situaci ještě zhorší. Podle Tennanta má většina vrčících psů kartáčování vlastně ráda, jen chtějí dát najevo své postavení a tímto ho upevnit. U velmi agresivních jedinců je tedy třeba k převýchově použít náhubek a vodítko a postupně s kartáčováním přecházet na méně oblíbené partie těla. Pokud pes začne vrčet, neuklidňujte jej
pochvalami. Snáší-li však všechno dobře, chvalte jej a dávejte mu pamlsky. Fyzické hlazení si pes může špatně vyložit (Tennant, 2003). 2. 6. 8 Útoky na pána i cizí lidi Psi závislí na pozornosti, ať už dominantní nebo nejistí, ji chtějí mít na požádání. Když se jejich žádosti vyhoví, bude to pes očekávat pokaždé tak dlouho, až se to zakoření. Vyhledávání pozornosti ovládají zejména trpasličí plemena , která jsou zvyklá na chování a hýčkání. Psi dokáží s lidmi manipulovat. Dobrou metodou je lehání si na záda a nastavování břicha k mazlení. Co se děje? Dominance. Lépe řečeno pasivní dominance. Bezmocnost, která přitahuje pozornost majitelů a přátel. Tito psi chtějí být v podstatě na vrcholu žebříčku pozornosti. Pravidla smečky jsou jednoduchá : používej svůj mozek k tomu, abys dostal to co chceš a kdy to chceš. Vývoj může být zastaven jedině chytřejším a důslednějším členem smečky – například vámi, který se bude chovat jako výše postavený - dominantní pes. Máte-li problém s chováním svého psa, jednejte jako vůdce neustále. Výsledkem bude respekt psa, protože pro něj budete výborným vůdcem (Tennant, 2003). V době, kdy se vytvářejí první vztahy, je potřeba využít k seznamování psa situací, které nezná, které odvádějí jeho pozornost od osoby psovoda. Psa ovlivňujeme a omezujeme postupně. Snažíme se ho co nejvíce poznat a dozvědět se, kde jsou kořeny jeho problémů. Zároveň mu vštěpujeme, že jakýkoliv kontakt s námi mu přináší výhody ve formě nejoblíbenějších pamlsků. Výběr pamlsků nelze podceňovat, proto je zpočátku často měníme, než se nám podaří trefit se mu do chuti. Pes musí brát pokrmovou odměnu bez rozmyslu, hltavě, musí pro něj být prioritou. Časem dosáhneme toho, že na naše zavolání je v momentě u nás a nic jej od pamlsku nerozptýlí. Později musí ke koncentraci na naši osobu stačit již jen zašustění sáčku s pamlsky a po důkladném utvrzení jen samotné oslovení (Eichler, 2000). Je nesmysl trestat, naopak je nutné snažit se konfliktům předcházet, ale nevyhýbat se ožehavým situacím. Právě nebezpečné zvíře je nutné seznamovat se situacemi, kdy na ně někdo útočí, a učit je, jak se má správně zachovat. Aby pes nebyl nebezpečný a bezdůvodně nenapadal, měl by projít výcvikem obrany, při kterém se naučí správně reagovat. Pro psovoda je tento nácvik dobrou školou, kdy u toho kterého konkrétního zvířete pozná jeho prvotní reakce, jeho přípravu na útok a naučí se, jak toto zvíře zvládnout. Zároveň se tím upevňuje vůdčí postavení psovoda. U agresivního psa je dobré tyto prvky kombinovat s častými návštěvami míst, kde se schází hodně lidí,
jako je například tržiště. Tím se pes učí rozlišovat. Zvyká si a nebude zbytečně útočit. U labilnějších psů se „otuží“ nervová soustava a ubude situací, kdy se rozzuří kvůli malichernosti (Eichler, 2000). Správný kontakt se nevytváří týdny, měsíce nebo roky společného soužití, ale minuty a hodiny, kdy se věnujeme jenom jemu. Pokud je cvičitel se psem sám a „nevšímá si ho“, jde o součást výcviku. Pokud je s necvičeným psem ve společnosti a nevšímá si ho, jde o chybu. Pes měl být již dávno zavřen v kotci nebo uvázán u stromu. Uvázáním nebo zavřením by mu byla navozena náhradní činnost. Náhradní činností zde může být odpočinek, štěkání, lámání mříží. Pes potřebuje zpočátku jasně definovaný rozvrh. „Nyní cvičím a cvičitel se mi věnuje.“ „Nyní jsem přivázán, zavřený a mohu dělat něco jiného.“ Jde jen o mantinely, které určuje bytost ve smečce dominantní. Pes si díky opakované zkušenosti s nesprávným zacházením zafixuje, co je pro něj nejvýhodnější. Pokud je psu poskytnuta možnost vybrat si, jak se k okolí zachovat, bude se tak jednat o projev slábnoucího vůdčího postavení psovoda. Stejně jako se opakováním dostává dobrý cvik a správné chování do krve, zaleze psovi pod kůži opakování situací, ve kterých díky agresi získává výhodu – vyhrává (Eichler, 2000). K nápravě je třeba využít nejistotu psa natolik, aby oporu nalézal u svého cvičitele. Nové zkušenosti by mu měl vytvářet právě on. Jednou z možností je se psem uskutečnit výpravu. Účelem této zkušenosti je psa co nejvíce poznat, aby bylo možné v budoucnu vytušit blížící se pomyslnou hranici, po jejímž překonání dojde k jeho útoku. Jakmile se taková situace přiblíží, ihned je třeba přerušit jakoukoli činnost a zaujmout psa odměnou. Během výpravy je nutné vyhledávat stále větší a větší extrémy. Pes si musí zafixovat, že vůdcem smečky je člověk, v tomto případě psovod – cvičitel. Jednou z vůdcovských povinností ve smečce je trestat podřízeného za chybu. Pokud dojde k překročení mantinelů, je okamžitý trest nejvyšší nutností. Způsob potrestání musí být úměrný hloubce navázaného vztahu. Psa, který teprve hledá vztah k člověku netrestáme silově, ale náhlou změnou jistoty. Takovou změnou může být nečekaná a opakovaná změna směru. Postupná nadřízenost se vytváří i tím, že psa uvážeme u stromu v neznámém prostředí a opustíme ho a pozorujeme ho, tak aby o nás nevěděl (Eichler, 2000). Kritické situace však lze předvídat a jakýkoliv problém ovlivnit pamlskem (Eichler, 2000).
2. 6. 9 Útoky ze strachu U sociálně deprimovaných zvířat, tedy těch, která neměla díky různým omezením příležitost vytvořit si správně vztahy k okolí (k lidské i psí smečce), se objevuje strach (Eichler, 2000). Někteří psi mají sklon k fobiím vrozený. Strachy, které se projeví v raném věku, před dvanáctým týdnem, mohou být vrozené, pokud pes v tomto věku neučinil nějakou výrazně špatnou zkušenost. Vrozené strachy je téměř nemožné vyléčit. Nejlepší prevencí proti vzniku fobií je raná socializace štěňat mezi šesti a dvanácti týdny. V tomto období musí štěně podstoupit co nejvíce zkušeností a musí se ve svém okolí setkat s co nejvíce podněty, aby z něj vyrost vyrovnaný jedinec. Pes, který se něčeho bojí, by neměl být hlazen a chlácholen, akorát je mu tím podán důkaz o tom, že je čeho se bát (Tennant, 2003). Strach se běžně projevuje panickým jednáním, jenž může být spojeno i s nečekanou agresí (Eichler, 2000).
Obr. č. 5 Obraná agrese.
V případě defenzivní agresivity je pes vystrašený a přikrčený, má pokleslou hlavu i tělo, uši stažené, ocas stočený mezi nohy, těkající pohled a často si olizuje pysky, čímž dává najevo nejistotu. Někteří psi však mohou vykazovat defenzivní agresivitu vůči cizím lidem a dominantní agresivitu vůči majiteli a jeho rodině (Tennant, 2003). První, co je nutné se naučit, jsou signály, které pes vysílá, dříve, než zaútočí. Díky těmto znalostem je možno se pokousání vyhnout. Psa je potřeba v takové situaci zaujmout něčím jiným, např. piškotem. Poté se se psem dvakrát procvičí přivolání, za které dostane odměnu, a opět se na chvíli vystaví „ožehavé situaci“. Pokud pes poslechne během útoku, svědčí to o jeho zdravé potřebě k někomu se zařadit v cizím prostředí, kde byli jeho dosavadními pány (Eichler, 2000).
Častěji se však strach psa projevuje vytím (strach ze samoty – separační úzkost), bezhlavým útěkem od domnělého nebezpečí (strach ze střelby a třaskavých zvuků, z bouřky, hluku, z davu lidí, jízdy autem atd.). Je třeba dbát o to, aby pes získal jen dobré zkušenosti se svým okolím, ale také aby se naučil na podněty okolí správně reagovat (Žertová, 2007). Avšak bázliví psi mají i své klady, například bývají obvykle dobří hlídači. K jejich reakcím přispívá nejen jejich nejistota, ale rovněž snaha získávat dominantní postavení, která je psům vlastní (Eichler, 2000). 2. 6. 9. 1 Co dělat při napadení psem Každý by měl při výběru psa prvně myslet na svou povahu. Kliďas by si měl vybrat klidného, ne protiklad. Problémy nastanou, když si člověk vybere psa, který mu povahou nebo způsobem života neodpovídá. Například tramp si obstará na vandry buldočka, který se hned zadýchá. Lovecký pes je zase nevhodný do malého bytu. Tehdy mohou nastat problémy (Bedna, 2007). Pokud už dojde k napadení Rudolf Desenský doporučuje nemávat rukama, nápřah je prvním signálem, který donutí psa vystartovat. Dám ruce do kapes, postavím se bokem a čekám. Nadechnu se, vydechnu a snažím se zachovat klid. Pes dokáže vycítit hladinu adrenalinu. Adrenalin strachu mu signalizuje, že po nich jdete. Psi většinou neútočí na nepohyblivý cíl. Kořist je to, co utíká, obzvlášť, když to vříská (Benda, 2007).
2. 7 Trest Základní věc, bez které se nemůže výchova psa obejít je motivace. Je důležité, aby pes byl vždy vhodně motivován potravou, hrou, podáním hračky, slovní pochvalou anebo pomazlením. Vedle motivace jsou dále základními stavebními kameny psí výchovy odměna a trest. Pokud je používáme podle pravidel, pochvala a trest stačí, abychom psa úspěšně vychovali. Odměny (pamlsky, hračka atd.) se využívá ke zvýšení motivace psa a k upevnění určitých dosažených výsledků. Naproti tomu využití odměny není na místě, pokud se pes často dopouští nepřesností (Del Amo, 1999). Stejně jako odměna pochvalou za správné chování, je trest účinný při potlačování chování nežádoucího. Je mnoho způsobů, jak psovi ukázat, že dělá něco nesprávného. Jedním z nich je slovo „ne“, vyslovené rozhodným hlasem, přičemž psa držíme za volnou kůži na krku nebo za obojek a díváme se mu zpříma do očí. Psi
nemají rádi tento typ napomenutí a záhy pochopí, že takovému pohledu člena smečky je lépe vyhnout. Naneštěstí je člověk povahou velmi netrpělivý a používá trestu častěji, než je k výchově psa nutné. Psa lze vychovat i za pouze výjimečného používání trestu. Naučit psa klidně sedět je mnohem lepší než ho plácnout, když vyskakuje. Tento přístup je lepší než trest negativní za skutek, který již byl vykonán. Chcete-li psa něčemu naučit, musí pochvala nebo trest následovat do 2 sekund po činu. Pokud zaváháte, nemusíte se už s odměnou nebo pokáráním namáhat. Pokud pes zprvu nereaguje na přivolání, nemá cenu ho nakonec plácnout, poté co přijde, za to, že nepřišel dříve. Pes si tento trest nespojí s něčím, co se stalo před minutou, ale vyvodí z toho, že byl potrestán za to, že přišel (Tennant, 2003). Psi nepociťují lítost. To, že se tváří provinile poté, co pomočí koberec nebo rozkoušou nohu židle, není způsobeno tím, že si je pes vědom toho, že udělal něco nesprávného. Ve většině případů tak pes vypadá, ne proto, že by pociťoval nějaké výčitky, ale protože již zná váš rozčilený postoj a hlas, provázený obvykle trestem. Tvářit se vyděšeně není příznakem lítosti, ale je to příznakem přicházejícího strachu. Chcete-li napravit nežádoucí návyky, snažte se raději odměňovat protikladné žádoucí jednání než trestat (Tennant, 2003). Pokud se pes snaží prosadit nadměrným přitahováním pozornosti a používá k tomu prostředků dominance (štěkání, skákání, strkání, šťouchání packou, kňučení atd.), lze zavést výchovný prostředek zvaný ignorování. Podle Tennanta se jedná o jeden z nejúčinnějších výchovných metod, jakou lze použít. Jednoduše za nežádoucí chování psa ho ignorujte (nekontaktujte ho očima, nekřičte na něj, nesnažte se ho fyzicky odstrkovat atd.) a za to, které se vám líbí , mu věnujte svoji pozornost. Je obtížné nevšímat si chytrých psů, kteří jsou v prosazování svých záměrů velmi vytrvalí. Tací jsou obvykle velmi zkušenými manipulátory. Pokud bude ignorování vedeno důsledně, pes přestane pokračovat v nežádoucím chování, které mu nebude přinášet žádného užitku (Tennant, 2003). Je důležité, aby každý, kdo se snaží o nápravu nežádoucího chování psa, reagoval důsledně a ve shodě s vámi i lidé z okolí tak, aby psa nezmátli. Zvláště jedná-li se o zvyky hluboce zakořeněné. Udělejte si jasno v tom, jaký záměr sledujete a vysvětlete jej všem členům rodiny a lidem, s nimiž pes přichází do styku (Tennant, 2003).
2. 8 Řeč těla Výrazové možnosti řeči těla mohou být u psů velmi výrazně omezeny plemenem (např. knírač bude mít ocas vztyčený nahoru i když se bude jednat o hrozbu, nebo se bude jen v klidu procházet se svojí paničkou).Případně se od sebe mohou odlišovat. Při pozorování chování psů – jejich řeči těla je také nutno vnímat celkovou situaci, tedy vliv životního prostředí. Lübbe-Scheuermannová uvádí 8 základních projevů psa, které lze při setkání dvou jedinců pozorovat :
- neutrální výraz
hlava mírně zvednutá hladký obličej jasný pohled uši podle plemene – stojaté, natočené dopředu uvolněné držení těla (spíše vzpřímené) a ocasu
- hrozby (oznámení útoku)
ježení srsti (na krku, na šíji, na zádech – opticky větší) maximálně natažené nohy (toporný „dřevěný“ krok) ocas zvednutý vysoko nad linii hřbetu (v závislosti na plemeni) hlava většinou mírně pokleslá (se hřbetem tvoří jednu linii) vrásky na čele, vytažené nebo svěšené pysky, přední zuby vyceněné fixování protivníka očima uši u kořene namířené dopředu, dle situace stočené nebo položené + vrčení, štěkání, úmyslné vrážení, chňapán
- defenzivní hrozba (obrana) uši těsně přiléhají k mozkovně (otvory uší jsou zvrásnělé) ocas ohnutý, případně končetiny mírně podlomené možnost naježené srsti v celé oblasti hřbetu kůže obličeje napjatá, nosní hřbet zřetelně zvrásněný + vytí, kňučení, řev, vrčení, štěkání, chňapání do vzduchu
- nejistota (vystrašený výraz) napjatá kůže na obličeji a na hlavě neklidný, nezacílený pohled (oči působí vzdáleně od sebe) koutky stažené dopředu, dlouhá štěrbina mezi pysky uši (kořeny uší) stočené směrem dozadu, s otvory po stranách hlava mírně na stranu, končetiny mírně podlomené, stažený ocas + podávání tlapky, pomočování, kňučení, vrčení, cenění zubů aj.
- aktivní podřízenost (prosba) snížené, pokrčené držení těla, často v pohybu ocas svěšený dolů a rychle se míhající pohled nasměrovaný na partnera, směřující zdola nahoru uši odtažené od hlavy nebo těsně přiléhající k hlavě napjatá kůže na hlavě, „podřízené grimasy“ očichávání nebo olizování + poskakování, přinášení „dárků“, a jiné jako u pokory
- pokora (pasivní podřízenost) demonstrativní uléhání na záda, napjatá kůže na hlavě vyhýbání se zrakovému kontaktu s protějškem odvracení hlavy, uši stočené dozadu a dolů pysky vodorovně stažené („podřízené grimasy“) + olizování a zvedání tlapy ve směru nadřízeného psa aj.
- imponování (skrytá hrozba) odvrácený pohled (vyhýbání se zrakovému kontaktu) zvednutá hlava, vzpřímený ocas kolmo vzhůru vzpřímené uši (základna uší směřuje dopředu) strnulé končetiny („dřevěná“ chůze), spíše hladké rysy v obličeji + hrabání, stavění se nad druhého psa, pokládání tlapky / hlavy aj.
- hravý výraz
různé držení uší přední část těla je držena u země, zadní vysoko + cupání, hopsání mohou se zde objevit signály ze všech výrazových kategoriích, ale vždy v přehnané formě zdůrazňující hravý charakter
V průběhu času se pes naučí používat řeči těla tak, aby mu to přineslo kýžený úspěch, ať už se jedná o hru, pozornost či odvrácení hrozícího nebezpečí (LübbeScheuermannová, 2008).
3. CÍL PRÁCE Cílem páce bylo vytvořit přehled o chování psů a dát jej do kontrastu se životem lidí, pozorování projevů psů v nezvyklých situacích a to se zaměřením se na sledování psů na výstavách, v parcích, na mysliveckých svodech a honech, v dopravních prostředcích, nebo jejich projevy na ulici. V práci byla vyhodnocena komunikace mezi psy, kteří se : 1 - neznali a potkali se na veřejném, hlučném a chaotickém (stresovém) místě (přeplněná zastávka trolejbusu, či obchod) 2 – neznali a potkali se na odlehlém, klidném místě s možností útěku v případě hrozícího nebezpečí (park Lužánky, svody, zkoušky vloh aj.) 3 – znali a potkali se v neznámém prostředí, nebo v prostorově stísněném (změna parku, kam je majitelé chodili venčit) 4 – znali a náhodně či cíleně se scházeli na určitých místech pravidelně (myslivecké hony, srazy zájmových skupin atd.) Výsledky získané pozorováním hlavně řeči těla psů byly zpracovány s ohledem na jejich pohlaví, věk, ale i na velikost a plemeno psa. Práce měla potvrdit, nebo vyvrátit různé mýty a pověry, které mezi lidmi kolují a vytvářejí tak ze psů nevyzpytatelné krvelačné jedince.
4. MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ V rámci výzkumu a za účelem získání podkladů pro vyhodnocení chování psů v různých „krizových“ situacích bylo prováděno pozorování v různých lokalitách. K hlavním místům, na kterých došlo k velkému setkání psů, patřilo Brněnské výstaviště v době, kdy se v něm konaly Mezinárodní výstavy psů a to 10. 2. – 11. 2. 2007 a 9. 2. – 10. 2. 2008 a Intercanis 23. 6. – 24. 6. 2007. Během této doby byla pozorována naprostá většina případů, kdy se potkali úplně cizí psi a v prostředí, které pro ně bylo neznámé. Podobné podmínky ke sledování většinou sobě neznámých psů se naskytly i při cestování hromadnými dopravními prostředky. Zde již se však obtížněji zjišťovalo, zda se psi znají, protože většinou měli majitelé naspěch a nebyli ochotni odpovídat na dotazy. Dalším významným pozorovacím místem pro nás byl park Lužánky, kde se odehrávala setkání většinou na bázi přátelských setkání sobě známých psů. Pozorování v parku bylo zcela namátkové, aby došlo k maximálnímu možnému pozorování různých psů. U majitelů šlo totiž sledovat jistou periodicitu v době venčení svých psů. Také hlavně díky tomu se často stávalo, že se potkali právě psi, kteří se znali, neboť se jejich majitelé znali a využívali čas spojený s venčením zároveň k důvodu setkání. Podklady k práci jsme také získávali na různých srazech příznivců nejen psů a společenských akcí, na které měli umožněn přístup i psi (pálení čarodějnic, myslivecké hony pořádané MS Bohdalec, zkoušky vloh psů konané MS Zátoky apod.). Průběžně pak byly zaznamenávány různé náhodné situace, které se nám naskytly při pohybování se v obchodech, procházkách parkem u Tauferových kolejí aj. Na základě popisů situací a pro jejich zobecnění jsme si určili 7 kategorií chování psů, kteří se spolu setkali : 1. nezájem psů o toho druhého 2. agrese x nezájem (štěkání, vyvolání rvačky od jednoho psa) 3. agrese obou psů (rvačka obou psů) 4. očichávání se navzájem 5. imponování 6. projevy dominance a submise u psů 7. hra
Při zařazování do těchto námi zvolenými kategoriemi chování jsme vycházeli z popisu projevů řeči těla charakterizovaného Lübbe-Scheuermannovou.
1. kategorie se vyznačovala neutrálním výrazem obou psů, kteří se míjeli skoro bez povšimnutí, nevykazovali jakékoliv známky o druhého psa. 2. kategorie byla charakteristická tím, že jeden pes se vykazoval nadměrným zájmen o toho druhého (agresor), zatím co jeho protějšek k němu byl lhostejný. -agresor trhal vodítkem, štěkal, vrčel či cenil zuby na procházejícího psa, nebo proti němu podnikl výpad, druhý se po něm pouze ohlédl nebo si ho vůbec nevšímal a klidně šel dál, případě uskočil leknutím či obavou před kousnutím, ale nehledal úkryt u svého majitele (neprojevoval strach) 3. kategorie byla plná vrčení, štěkání, kousání, ježení, chňapání obou pozorovaných psů. - u této skupiny bylo navíc sledováno, kdo byl agresorem, který rvačku vyvolal, a jak byl spor ukončen (slabší pes se podřídil a projevil prvky submise, nebo byli odtrženi majiteli) 4. kategorie psů si při setkání vzájemně očichávala genitálie a oblast konečníku, bez projevů agrese či strachu. 5. kategorie patřila psům, kteří se většinou navzájem očichali a pak se začali strnule pohybovat se vztyčenou hlavou a ocasem tzv. „dřevěnou chůzí“, byly ale pozorovány i případy, kdy se k sobě psi začali přibližovat a již z dálky si imponovali. 6. kategorie psů se fyzicky také nenapadla (projevy 3. kategorie). - byla zde u jednoho jedince zastoupena dominance, která se mohla projevovat až vrčením či chňapáním do vzduchu, zatím co druhý jedinec působil nejistě, ocas měl stažený, vyhýbal se pohledu druhého psa 7. kategorie byla nejčastější u psů, kteří se již znali, bez výrazného ohledu na místo, kde se právě nacházeli a také bylo často patrné, pokud jeden z dvojice byl velmi mladý pes nebo štěně. - hru většinou začínalo štěně, které se k druhému psovi přiblížilo skákáním, velmi častý byl projev olizování čumáku, trhavé pohyby, náhlé změny směru úskokem, rychlé pobíhání kolem majitelů, štěkání a vrčení (hlavně ze strany iniciátorů hry)
U těchto kategorií chování jsme sledovali jejich četnost s ohledem na pohlaví a věk psů (rozlišení - pes, fena, štěně do 1 roku věku), ale i na velikost a čistokrevnost plemene psa (kříženec, čistokrevný jedinec). Údaje byly zapisovány do papírového sešitku, který byl neustále k dispozici, aby bylo možné při každém pozorování zaznamenávat získané údaje. Tyto výsledky byly následně zpracovány v programu MS Excel pro přehlednost do tabulek a grafů. Když byli majitelé psů sdílní, odpověděli i na jednoduché otázky, týkající se : výcviku jejich psa → „Cvičíte svého psa?“ původu psa → „Máte psa od štěněte, nebo z útulku?“ domácího pohodlí psa → „Spí pes v posteli, na gauči atd.?“ projevů dominance psa → „Tahá vás pes, žebrá u stolu aj.?“ Je však nutné konstatovat, že výrazná část výsledků byla ovlivněna chováním majitelů, kteří nenechali své psi projevit tak, jak si psi přáli. Často je strhávali pomocí vodítka, nebo je volali k sobě, když se k nim blížil jiný pes.
5. VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUZE Během pozorování a sbírání podkladů pro práci jsme se setkali s 207 jedinci, kteří se vůči sobě nějakým způsobem projevovali. Nejvíce pozorování proběhlo na Brněnském výstavišti, na místě, kde se minimum psů mohlo znát a proto bylo možné pokládat jejich vztah za vztah 2 cizích jedinců. Celkem bylo pozorováno 85 psů, 73 fen a 93 štěňat. Protože se stalo, že některý jedinec během sledování reagoval s více různými psi, počet pozorovaných projevů psů na svůj protějšek byl spočítán na 267 případů. Například, když jsme byli venčit psi z útulku ve Žďáře nad Sázavou, měli jsme s sebou 5 štěňat – kříženců, která se na každého psa, který se k nim přiblížil, vrhla a chtěla si s ním hrát. Takže ve chvíli, kdy jsme s nimi potkali 3 psi, měli jsme zaznamenáno 15 případů, kdy se štěňata projevila jako hravá. Co se týče ostatního sledování chování, v tabulce č. 2 je patrné, že nejvíce případů bylo zařazeno v 7. kategorii - hra a to 68 případů (25,5%) a poté ve 4. kategorii – očichávání, ve které bylo napočítáno 59 projevů psů (22,1%). Z 13,1 % byla zastoupena jednostranná agrese a rvačka byla vyvolána v 9,7 % setkání psů. Nezájem obou jedinců o sebe navzájem byl prezentován v 11,2 % (30 jedinců, kteří, když se potkali, se na sebe ani neotočili a pokračovali ve své cestě). Nejvíce těchto případů (přes 70%) se odehrálo na BVV a na ulici, když se majitelé míjeli na chodníku. U 25 sledovaných jedinců byly pozorovány prvky dominance nebo submise (9,4%), tzn. že dominantní jedinci se třeba jen přiblížili k submisivním a ti se již přikrčovali na předních nohách a odvraceli pohled od dominantních psů. Tyto projevy byly z naprosté většiny patrné v parcích u psů, kteří se většinou již někdy dříve setkali. Bez ohledu na místo setkání si 24 psů imponovalo (9%). Projevy imponování nebyly jako jediné zaznamenány u kategorie štěňat, tedy psů ve věku do 1 roku.
Tab. č. 2 Základní přehled projevů sledovaných jedinců. Plemeno
Akita Inu Australský honácký pes Australský ovčák Basenji Baset Bernský salašnický pes Bígl Bílý švýcarský ovčák Bišonek Border kolie Bulteriér Československý vlčák Český fousek Český teriér Čínský chocholatý pes Čivava Dalmatin Dobrman Gordonsetr Holandský ovčák Chrti Irský vlkodav Jagdteriér Jezevčík Jorkšírský teriér Karelský medvědí pes Kavjazský ovčák
Počet
1 1 3 3 1 4 6 1 2 6 4 3 4 4 1 4 2 1 4 1 5 2 2 5 9 1 1
Pes
Rozdělení Fena
Štěně
1 1 2 1 2 2 1 1 1 1 1 2 3 2 1 2 1 2 2 1 3 1
1 1 1 1 2 1 2 1 2 1 3 1 1 1 2 1 3 2 1 -
1 1 2 3 2 1 1 1 1 2 4 -
Četnost projevů v jednotlivých kategoriích chování 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
2 1 1 1 2 2 1 2 -
1 1 1 2 1 1 1 2 2 1 2 2 1 2 -
1 2 3 3 1 -
1 3 2 3 4 3 3 2 2 -
2 1 1 1 1 1
2 2 1 1 1 1 1 2 -
1 1 1 3 2 1 2 2 1 3 1 -
Celkem projevů
1 1 4 5 1 4 6 2 3 7 5 4 4 4 1 6 3 1 5 2 5 4 2 8 9 3 1
Plemeno
Kerry Blue teriér Knírač malý Kokršpaněl Kříženec Labradorský retrívr Leonberger Maďarský ohař Maltézský psík Mops Novofundlandský pes Německý ohař Německý ovčák Německý pinč Pointr Pražský krysařík Pudl střední Rhodéský ridgeback Rotvajler Samojed Sibiřský husky Šeltie Velšteriér Welsh špringeršpaněl West Highland White terrier Výmarský ohař Západosibiřská lajka Zlatý retrívr Celkem
Počet
1 3 4 25 10 1 4 1 1 1 13 14 1 7 3 1 2 2 2 2 2 1 7 2 6 4 6 207
Pes
Rozdělení Fena
Štěně
1 2 1 9 5 3 1 5 7 1 4 1 1 1 1 1 1 1 1 1 3 85
1 1 7 2 1 1 6 5 2 2 1 1 2 2 2 5 2 2 73
2 9 3 1 1 2 2 1 1 1 4 2 1 49
Četnost projevů v jednotlivých kategoriích chování 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
3 1 2 1 4 3 3 1 30
1 3 1 2 1 1 1 1 2 1 1 35
1 1 1 1 2 2 2 1 2 1 1 1 26
2 8 1 1 3 1 4 2 1 2 2 3 1 2 1 2 59
2 2 2 4 2 1 1 1 1 1 24
1 1 4 4 1 1 1 1 25
1 14 9 1 3 3 1 3 3 2 2 4 4 68
Celkem projevů
1 4 7 30 16 2 6 2 1 1 17 14 1 12 4 1 3 3 3 3 2 1 9 3 7 5 8 267
Kříženec
0
Obr. č. 5 Zastoupení jednotlivých pozorovaných plemen psů. Velšteriér
Pudl střední
Německý pinč
Novofundlandský pes
Mops
Maltézský psík
Leonberger
Kerry Blue teriér
Kavjazský ovčák
Karelský medvědí pes
Holandský ovčák
Dobrman
Čínský chocholatý pes
Bílý švýcarský ovčák
Baset
Australský honácký pes
Akita Inu
West Highland White terrier
Šeltie
Sibiřský husky
Samojed
Rotvajler
Rhodéský ridgeback
Jagdteriér
Irský vlkodav
Dalmatin
Bišonek
Pražský krysařík
Knírač malý
Československý vlčák
Basenji
Australský ovčák
Západosibiřská lajka
Maďarský ohař
Kokršpaněl
Gordonsetr
Čivava
Český teriér
Český fousek
Bulteriér
Bernský salašnický pes
Jezevčík
Chrti
Zlatý retrívr
Výmarský ohař
Border kolie
Bígl
Welsh špringeršpaněl
Pointr
Jorkšírský teriér
Labradorský retrívr
Německý ohař
Německý ovčák
30
25
20
15
10
5
Tab. č. 3 Četnost projevů plemen psů na své okolí. Plemeno
Jedinci Celkem Agresivní Napadeni Dominantní Submisivní Hraví jedinců Akita Inu 1 1 Australský honácký pes 1 1 Australský ovčák 1 1 1 4 1 Basenji 1 1 Bernský salašnický pes 1 1 1 3 Bígl 1 1 1 3 Bílý švýcarský ovčák 1 1 Bišonek 1 1 2 Border kolie 1 1 3 5 Bulteriér 1 2 3 Československý vlčák 1 1 2 Český fousek 1 1 Český teriér 1 1 2 4 Čínský chocholatý pes 1 1 Čivava 2 2 Dalmatin 1 1 2 Gordonsetr 2 2 Holandský ovčák 2 2 Chrti 1 1 2 Irský vlkodav 1 1 Jezevčík 3 2 1 1 1 8 Jorkšírský teriér 3 3 6 Karelský medvědí pes 1 1 2 Kerry Blue teriér 1 1 Knírač malý 1 1 2 Kokršpaněl 1 1 1 3 Kříženec 3 14 17 Labradorský retrívr 1 1 9 11 Leonberger 1 1 Německý ohař 1 3 1 3 8 Německý ovčák 1 2 3 1 3 10 Německý pinč 1 1 Pointr 1 3 3 7 Pražský krysařík 3 3 Pudl střední 1 1 Rhodéský ridgeback 1 1 Rotvajler 1 1 1 3 Šeltie 1 1 Velšteriér 0 Welsh špringeršpaněl 2 1 1 3 7 West Highland White terrier 1 2 3 Výmarský ohař 1 1 2 4 Západosibiřská lajka 1 4 5 Zlatý retrívr 1 4 5 Celkem 32 29 11 13 68 153
Guy a kol. (2001) na podkladech, které získali sledováním psů, si utvořili mínění, že malí psi (pod 20 kg) koušou více než větší psi (nad 20 kilo). Domnívali se, že to vychází z jejich stylu života, že je zde náznak vztahu mezi velikostí těla a reakční schopností nebo možná větší tolerance agresivity majitele malých psů. Guy sice prováděl tento výzkum s ohledem na vztah k člověku, ale pokud bychom toto sledování vztáhli na naši studii a na vztah malých psů k útokům na jiné psi, tak jsme shledali, že v zastoupených 21 čistokrevných plemenech, která projevovala agresivitu, je 13 plemen, která by se dala podle Guye rozdělit (do 20 kg). Na zbytku agresí se projevilo 8 velkých plemen a 3 kříženci.
Tab. č. 4 Přehled agresorů, obětí a hrajících si jedinců s ohledem na jejich rozdělení. Jedinci
Známých
Z pozorovaných projevů zastoupeni
projevů celkem Pes
Agresoři
Napadeni
Celkový
Hraví
počet
Počet % ze všech Počet % ze všech Počet % ze všech vybraných jedinců projevů projevů projevů
Čistokrevní
76
17
22
13
17
10
13
40
Kříženci Fena Čistokrevní
9
2
22
-
0
3
33
5
66
10
15
10
15
15
23
35
7
1
14
-
0
3
43
4
40
2
5
6
15
22
55
30
Kříženci
9
-
0
-
0
15
167
15
Celkem
207
32
Kříženci Štěně Čistokrevní
29
68
129
Z tabulky č. 4 lze mimo jiné vidět, že i když Wachtel (1998) zmiňuje, že kříženci jsou lepší ve smyslu, že jsou nesmírně různorodí a s tím souvisí i jejich zdraví, že jsou životaschopnější a nepoměrně úspěšnější, přesto nejsou u lidí v oblibě. Proto z našeho výzkumu vyplývá, že kříženci jsou méně agresivní než čistokrevní psi a také je to možné vysvětlení toho, že během svého pozorování nebyl ani jeden pes, fena nebo štěně křížence napaden. Malé množství pozorovaných kříženců lze vysvětlit tím, že v Brně majitelé preferují čistokrevnost svého budoucího psa, narozdíl od lidí žijících na venkově. Naskytla se nám příležitost pozorovat útok kříženců pouze ve 3 případech : 2 psi během jejich venčení v parku Lužánky v Brně napadli čistokrevné feny, ve 2 různých případech, a 1 agresivní kříženka byla sledována při venčení psů z útulku ve Žďáře nad Sázavou, kdy zaútočila na kolemjdoucího psa bez zjevného důvodu.
Čistokrevní
Kříženci
100% 80% 60% 40% 20% 0%
Agresoři
Napadeni
Hraví
Agresoři
Napadeni
Psi
Hraví
Agresoři
Feny
Napadeni
Hraví
Štěňata
Kříženci
2
0
3
1
0
3
0
0
15
Čistokrevní
17
13
10
10
10
15
2
6
22
Obr. č. 7 Procentické zastoupení plnokrevných psů a kříženců dle chování k jinému psu.
Relativní nebezpečnost spíše kříženců než psů čistokrevných plemen potvrzuje studie, která byla prováděna na základě registrovaných agresivních případů v Mnichově v letech 1986 – 1991, ze které vyplývá, že agresory byli kříženci (Daniels, 1986). V našem případě tvořili kříženci pouze necelých 10 % ze všech agresorů (3 jedinci z celkových 32 agresivních jedinců).
Tab. č. 5 Četnost zastoupení psů, fen a štěňat dle rozdělení na agresi, v napadených a hrajících si jedincích.
Agresor
Oběť
Hra
Pes
Fena
Štěně
Čistokrevní
13
12
4
Kříženci
2
1
-
Celkem
15
13
4
Čistokrevní
12
9
6
Kříženci
-
-
-
Celkem
12
9
6
Čistokrevní
10
15
28
Kříženci
2
3
9
Celkem
12
18
37
Podle Rolla a Unshelma (1997) má vliv na chování psa nejen zvládnutí psa majitelem - pes bez vodítka se chová podstatně jinak než pes na vodítku, ale také tvrdí, že psi napadající jiné psy jsou obvykle v majetku mužů a psi, které vlastní ženy, bývají daleko častěji pokousáni ostatními psy. Můžeme potvrdit, že u pozorovaných případů tomu tak vážně bylo, v 27 případech napadených psů bylo ve vlastnictví žen 19 psů a z 22 případů útoků útočili psi mužů v 17 případech. Samci koušou víc než feny (Borchelt, 1983). Z výsledků lze konstatovat, že 47% agresivních jedinců bylo samčího pohlaví, 41 % samičího a z 12% se na agresi podíleli štěňata (kategorie psů do 1 roku věku). Zároveň to však odporuje sledování pozorovaném Guyem a kol. (2001), kteří na základě výzkumu 3 226 psů na německých klinikách došli k závěru, že největší frekvence kousnutí byla zaznamenána u psů mladších 1 roku. Agresor
Oběť
Hra
40 35
Počet jedinců
30 25 20 15 10 5 0 Pes
fena
Štěně
Obr. č. 8 Rozvržení agresivních, napadených a hravých jedinců podle rozdělení.
Mladší psi, 1-5 roků koušou nejčastěji. Vychází to ze studie, kterou provedl Hanna a Selby v roce 1981. Během mého pozorování jsem potkala pouze 28 jedinců (13% ze všech), kteří byli starší 5 –ti let a agresivita se u nich projevila v 11 případech. Ze štěňat byly agresivní 4 jedinci, zbylých 17 případů (53%) agresivního chování tudíž připadá na věkovou skupinu 1-5 let věku. Z výsledků vyplynulo, že 55% štěňat je hravá, 27% bylo napadeno (např. vrazilo neopatrností do jiného psa, nebo se mu pletlo pod nohama) a ve 12 případech (18%) se sama stala agresory, kdy štěňata věnovala nežádoucí pozornost jinému psovi (štěně cíleně přiběhlo k druhému jedinci a chtělo si s ním hrát, ale nesetkalo se s odezvou).
Tab. č. 6 Četnost projevení agrese a její efekt, působení majitelů. Plemeno Australský ovčák Bígl Bišonek Bulteriér Československý vlčák Český teriér Čivava Chrti Jezevčík Jorkšírský teriér Kerry Blue teriér Knírač malý Kokršpaněl Kříženec Labradorský retrívr Německý ohař Německý ovčák Pražský krysařík Rotvajler Šeltie Welsh špringeršpaněl Výmarský ohař Celkem
Projevil Zájem Útok 1 1 1 1 1 1 2 1 1 2 3 1 1 1 3 1 1 1 1 2 1 1 1 1 1 15 17
Ukončení Rvačka Útěk 1 1 1 1 1 1 2 1 2 1 3 1 1 1 3 1 1 1 2 1 1 1 1 1 1 15 17
Zásah majitelů 1 1 1 2 3 3 1 1 1 1 1 2 1 1 20
32 Strach vede k pasivitě nebo útěku a agrese k útoku. Nikdo nemůže být součastně nehybný a útočit, nebo útočit na útěku. Když lidé hovoří o strachové agresi, mají na mysli submisivní agresi, která se může projevit, když agresor neakceptuje submisi zvířete a neexistuje možnost útěku. Počáteční submise se promění v submisi a strach a nakonec v submisi a agresi. Když pes na druhého zaútočí, je vždy agresivní (Abrantes, 2000). Z tabulky č. 6 však je patrné, že ne každý útok vedl ke rvačce. Ze 17 útoků se pouze v 15 případech odehrála rvačka obou psů a pouze na jedné z nich se nijak neprojevil vliv majitele. Útěk nebo ústup, či schování se za majitele, byl pozorován celkem 17krát a útok se na nich podílel ve 2 případech. Někteří psi projevovali
až neobvyklý strach z druhého jedince, který o ně jevil zájem (celý se roztřásli a schovávali se za majitelé nebo lavičku). 35 30
Počet jedinců
25 20 15 10 5 0 Případů projevů
Ovliňeno majiteli
Projevení zájmu
Zaútočení
Rvačka
Ústup či útěk napadeného
Obr. č. 9 Četnost projevů agrese a její efekt, působení majitelů.
Z 32 psů, kteří projevili zájem o druhého psa (15 jedinců), nebo na druhého psa zaútočili (17 psů), se mohli projevil bez vlivu majitele pouze psi ve 12 případech (obr. č. 9). Všechny situace se odehrály na veřejných místech (parky, cvičiště). Většina majitelů své psy od toho druhého odtahovala pomocí vodítka nebo jej odvolávala. Vždy, když pes zaútočil na jiného, byl na vodítku (13 psů) nebo měl košík (11 psů). V případech, kdy majitelé nezasáhli, to bylo způsobeno z převážné většiny tím, že nevěděli, kde se zrovna jejich pes nachází a co dělá. Čímž se potvrzuje hypotéza Unshelma a kol. z roku 1993, která tvrdí, že útoky na jiné psy se obvykle odehrávají na veřejných prostranstvích jako jsou ulice, parky a veřejné budovy, stejně jako na soukromých pozemcích a dětských hřištích, ale nepotvrzuje to, že většina útočících psů není na vodítku. Během pozorování, jsme se dále snažili dotázat majitelů na několik otázek, ale pouze 31 z nich nám poskytlo odpovědi. Naší první otázkou bylo, zda bylo jejich psovi dopřáno výcviku, ať již od profesionálního cvičitele, nebo zda si ho cvičili sami. 20 majitelů (64%) odpovědělo, že si psa cvičí osobně a pouze 3 majitelé (10%) si psa nechali vycvičit. Zbylých 8 majitelů (26%) si myslí, že jejich pes nepotřebuje výcvik,
že je moc malý na to, aby někomu ublížil (2 majitelé pražských krysaříků, bišonka, 3 jorkšírských teriérů a mopse). Cvičeni
Necháni na výcvik
Necvičeno
Obr. č. 10 Rozdělení psů dotázaných majitelů podle výcviku.
Eichler (2000) tvrdí, že aby pes nebyl nebezpečný a bezdůvodně nenapadal, měl by projít výcvikem obrany, při kterém se naučí správně reagovat. Během průzkumu jsme narazili na fenu německého ovčáka, která sice tento výcvik prodělala, ale byla neuvěřitelně agresivní vůči každému jinému psovi, který nepatřil do její smečky. Útočila nejen na psi a feny, ale i na štěňata, která vůči ní projevovala juvenilní chování. Abrantes (2000) říká, že představa dominantní agrese je taky poznamenána předsudkem. Je možné být agresivní a dominantní, ale tento termín naznačuje, že pes útočí, protože je dominantní. Tak tomu ovšem není. Žádný pes neútočí kvůli dominanci. Proto bylo zajímavé sledovat tuto fenu, jak se chová ke své majitelce, kterou brala jako svého vůdce. Ale ve chvíli, když se k nim přiblížil jakýkoliv pes, začala na něj fena cenit zuby a na 3 z nich zaútočila. Majitelka nám navíc řekla, že se tak chová i k dětem, pokud se k nim žena sehne a věnuje jim svoji pozornost. Domníváme se tedy, že tato fena svojí přílišnou agresí pouze dokazuje své vyšší postavení nad cizími psi a eliminuje nebezpečí degradace v očích vůdkyně. Další otázkou bylo, zda mají svého psa od štěněte, nebo si ho vzali již jako staršího psa či z útulku. 88% psů (27 jedinců) prodělalo proces socializace v součastné rodině, 6% jiné rodině (1 pes se do rodiny dostal od známých majitelů, kteří se ho potřebovali zbavit a 1 pes byl zděděn po babičce). Zbylí 2 psi byli vzati do rodiny z útulku (1 labradorský retrívr a 1 kříženec), kam byli umístněni za pouliční toulání,
tudíž nelze posoudit, zda se ve fázi socializace setkali s konfliktními situacemi naučili se je tak řešit. Od štěněte
Z útulku
Starší pes
Obr. č. 11 Rozdělení psů podle jejich původu v rodině majitele.
Dále jsme se ještě majitelů psů ptali, zda je jejich pes v rodině rozmazlován, tzn. jestli je mu dovoleno sedět u stolu a žebrat, když majitelé jí, pokud může spát v ložnici, nebo jestli má svůj vlastní pelíšek, ruší-li je a vyžaduje jejich pozornost, když se mu zrovna nevěnují. Opověď : Ano
Odpověď : Ne
35 30 25 20 15 10 5 0 Sedí u stolu a žebrá
Smí do ložnice
Má svůj pelíšek
Vyžaduje pozornost
Obr. č. 12 Co je psům v domácnosti majitelů dovoleno.
Z grafu (obr. č. 12) vyplývá, že více než polovině, přesně 61% psů (19 jedinců), je dovoleno sedět majitelům u stolu a žebrat, 15 majitelů nám pak přiznala, že to nevydrží a svému psovi něco hodí od stolu. V ložnici se svými páníčky smí spát 4 psi
(13%), i když mají svá místa k odpočinku. A 22 psů z 31 (71%) vyžaduje pozornost svých majitelů, zrovna ve chvílích, kdy se věnují jiné činnosti. Benda (2007) zastává názor, že nebezpečnost psa není dána rasou, ale mírou rozmazlenosti a že každý pes je obrazem svého pána. Do této skupiny patřili i 2 pražští krysaříci, kteří směli s paničkami do postele, obědvali ve stejnou dobu jako ony apod. a kteří oba dva byli agresory rvaček, během kterých nereagovali na křik majitelek. V poslední řadě jsme pozorovali, jak se psi chovali ke svým majitelům. Protože jsme se ptali majitelů, kteří byli v parku venčit své psi, bylo možné sledovat jejich chování a rozdělit je do 3 skupina. Pokud pes tahal za vodítko, určoval si směr cesty, nebo nereagoval na příkazy majitele, takového psa jsme zařadili do skupiny označené „Dominantní“. Když se pes držel majiteli u nohy, neustále se na něj díval a sledoval jeho reakce, přiřadili jsme ho do skupiny nazvané „Submisivní“. Další skupinu „Tolerantní“ jsme zavedli pro jedince, který střídavě od majitele odbíhal, ale na zavolání se vrátil, i když u něj nadlouho nezůstal. Odběhl hned jak ho majitel přestal sledovat. Nebo se dožadoval změny směru, ale po okřiknutí reagoval. Dominantní
Submisivní
Tolerantní
Obr. č. 13 Rozdělení 31 psů podle toho, jak se chovají ke svým majitelům.
V obr. č. 13 je názorně vidět, že více než polovina sledovaných psů (16 jedinců) bylo naprosto oddaných svým majitelům (oba psi z útulku), nehnuli se od nich ani na krok. 6 psů (19%) na zavolání přiběhlo a nechalo se bez problémů připojit na vodítko, ale neustále od svých majitelů odbíhali. Zbylých 9 jedinců (29%) se nám jevilo jako dominantních. Určovali si směr chůze a jejich majitelé šli za nimi. Určovali si, kdy a kde se zastaví, a jak dlouho se tam zdrží (očichávání stromů atd.) a na majitelovo trhání vodítkem nebrali zřetel.
Co se týče plemen, která byla označena jako nebezpečná (Jansová, Čejka, 2008) v našem sledování máme zastoupena pouze 3 z uvedených 18 plemen a to plemeno bulteriér (4 jedinci), dobrman a rotvajler (2 jedinci). Dobrmanovo chování bylo pozorováno pouze v 1 případě a to, když nejevil žádný zájem o druhého psa (jedinec byl samčího pohlaví). Z plemene rotvajler byl jeden zástupce agresivní (pes), jeden napaden (štěně) a jeden pouze projevil vůči druhému psovi dominanci (tentýž agresivní pes). Co se týče bulteriéra, jeho 2 štěňata byla hravá, 1 fena byla agresivní a 1 pes se ve dvou případech očichával s druhým psem. Podle Bendy (2007) je nejvíce úrazů od dobrmanů a kokrů, co se týče dobrmanů nemůžeme potvrdit ani jeden případ napadení a co se týká plemene kokršpaněl, u sledovaných 4 jedinců se projevila agrese jen u 1 psa (3% z celkového zastoupení agresivního chování).
6. ZÁVĚR V naší práci jsme chtěli ukázat, jak se chovají psi ve vztahu k ostatním psům, když se potkají. Z pozorování vyplynulo, že většina psů dávala přednost hře před projevením agresivity vůči ostatním psům a nemuselo se jednat pouze o štěňata, i dospělí psi si rádi hráli, a když se jim zrovna nevěnoval jejich majitel, tak si hráli třeba s jiným psem, který byl naladěn na stejné vlně. Ale samozřejmě to bylo nejmarkantněji vidět u štěňat, která se teprve začleňovala do psí společnosti. Právě psi v takto velkých městech, jako je Brno, to mají těžší v tom, že jim nestačí, aby se setkali s několika psy z okolí a ustanovili si určitou hierarchii, ale pokud jsou ve městě tisíce psů, mají to ztížené o to, že i když si během setkání vytvořili postavení v rámci dvou jedinců, nikdo neví, jakého cizího psa potkají za pár dní, se kterým si budou muset utvářet nové vztahy, zatímco ty staré mohou být zapomenuty. Trochu jsme byli zklamáni, když jsme viděli, jak málo bylo v pozorované populaci kříženců. My sami jsme přesvědčeni o jejich kvalitách, stejně tak jako o oddanosti psů, kteří přicházejí do rodiny z útulku. Přesto se v naší skupině objevili v nepatrném množství a ukázalo se, že nejsou ani méněcenní, ani výrazně agresivnější než zvířata s prokazatelnou plemennou příslušností. Možná je to z důvodu, že kříženec zní ve společnosti hůře než pes, za kterého se zaplatí několik tisíc . Byli jsme rádi, že se prokázalo, že navzájem si cizí psi dávali přednost vzájemnému poznání projeveným očicháváním se, než aby na sebe zaútočili. Během výzkumu se potvrdilo, že jakákoliv agrese měla své opodstatnění, tedy až na již dříve zmíněnou fenu německého ovčáka. Co se týče bojových plemen, neměli jsme možnost sledovat více než 7 jedinců tzv. „bojových plemen“. Ale i na základě předešlých zkušeností můžeme konstatovat, že není důležité jakého plemene pes je, ale jak se s ním zachází a zda a jak je vychováván. Byli jsme svědky rvačky typických společenských psů, kteří vypadali mírumilovně. Těmi byli dokud se nesetkali s jiným psem, který se jim nějak znelíbil. V tu chvíli z nich šel strach větší než z kolem jdoucího bulteriéra, který si nás prohlížel. Nebo i dobrman dokázal zachovat nezájem ke psovi, který byl větší než je on sám. Právě na agresi má vliv sebejistota psa, kterou mu pomáhá vytvářet jeho majitel. Pokud vůdce smečky bude nejistý, co pak udělá asi jeho podřízený pes, bude nervózní také,
protože nejistý vůdce znamená oslabení i jeho. Pak se stává, že převezme pes iniciativu a stane se vůdcem sám. Z odpovědí na naše dotazy jsme si udělali přehled o neinformovanosti majitelů psů, nebo spíše nedisciplinovanosti. Psi, kteří prošli výcvikem většinou nedělali problémy ani psům, ani svým majitelům, třeba tím, že by jim odmítali poslušnost. Mrzelo nás, že si někdo pořídil psa a nezajímal se o to, jak se k němu má chovat a jak ho má vychovávat. Možná to může vypadat, že všechna ta omezení mohou vést ke zotročování psů. Ale psi nejsou lidi a my bohužel nejsme psi, protože však máme tu výhodu rozumného jednání a uvědomování si následků, měli bychom to být právě my, kteří se budou snažit svým psům vyjít vstříc a snažit se mu nahradit jeho základní potřebu, a to potřebu začlenit se do smečky, která má jasná pravidla, a ve které má každý své povinnosti. Základem však je vědět, jaká práva a povinnosti členství ve smečce poskytuje. Ale málokterý majitel si nejdříve o psech a o jejich chování přečte nějakou publikaci dříve než si psa pořídí. Řekne si, že se mu líbí zrovna toto plemeno a jde a koupí si malé štěně, které v něm nevidí člověka – pána tvorstva, ale jen dalšího tvora, který si s ním hraje, stará se o něj nahrazuje mu jeho matku. Tímto majitel sám sebe „degraduje“ na psa. A pak se majitel diví, když z malého a přítulného štěněte vyroste pes, který v něm neustále vidí psa a snaží si prosadit svá práva. Proto by se neměla podceňovat informovanost o chování psů a o tom, co se smí a co už není přípustné. Člověk tak vlastně sám dovoluje psovi, aby se choval jak mu velí příroda a ta mu říká, že se má snažit za každou cenu prosadit a je jen na člověku – majiteli, zda si vůdčí postavení nechá vzít a podstoupí ho svému psovi, nebo jestli s ním bude bezkonfliktně žít, coby se členem pevně zabudovaném v domácí hierarchii. Pes, který ví kam a ke komu patří, je šťastný pes, který nežije ve strachu, že bude muset neustále bojovat o svoji pozici, snažit se ji vylepšit a nebude trávit čas a spoustu energie rvačkami. Namísto toho bude moci ušetřený čas věnovat nám, avšak my bychom zase neměli zapomínat, že pes je tvor společenský, takže pokud věnuje svoji pozornost nám, měli bychom i my ji věnovat jemu. A právě výcvik psa je způsob jak účelně využít čas strávený se psem, aniž bychom ho během něho rozmazlovali a podkopávali si tak autoritu u psa.
7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ABRANTES, R.: Řeč psů : encyklopedie psího chování. Překlad Zuzana Coufalová. 2. vyd. České Budějovice : Dona, 2007, 230 s. ISBN 978-80-7322-110-2.
ABRANTES, R.: Vývoj sociálního chování psů a dalších šelem psovitých. Překlad Jana Dušková. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 2000, 81 s. ISBN 80-86136-61-2.
ALDINGTON, E. H. W.: O psí duši. Povaha, psychologie a chování psa. Překlad Alena Krejčí. 8. vyd. České Budějovice : Dona, 1999, 354 s. ISBN 80-86136-47-7
ANONYM a: Agresivní obránci. Svět psů. 2006, roč. 78, č. 6, s. 40 – 41. ISSN 12112976
ANONYM b: Americký pitbulterier. [on line] Sharp.wbs.cz, 2007 [cit. 15. 2. 2008] Dostupné z www : http://sharp.wbs.cz/Amer_pitbullterier.html.
ANONYM c: Bojová plemena. [on line] V-blok,nikde.cz, 2004 [cit. 31.11. 2007] Dostupné z www : http://v-blok.nikde.cz/bojova-plemena.php.
ANONYM d: Pes. [on line] Wikipedia.org [cit. 27.10. 2007] Dostupné z www : http://cs.wikipedia.org/wiki/Pes.
ANONYM e: Pes domácí.[on line] Wikipedia.org [cit. 12.11. 2007] Dostupné na www : http://cs.wikipedia.org/wiki/Pes_dom%C3%A1c%C3%AD. ANONYM f: Skupina II. - pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcarští salašničtí psi.
[on
line]
Pes.pvsp.cz
[cit.
5.
1.
2008]
Dostupné
na www
:
http://pes.pvsp.cz/zobraz.php?action=clanek&idclanku=284&idpredka=0.
ANONYM g: Plemena psů. [on line] Wikipedia.org [cit. 15. 3. 2008] Dostupné na www : http://cs.wikipedia.org/wiki/Plemena_ps%C5%AF.
ANONYM h: Bojová plemena. [on line] Mazlicci.cz, 2006 [cit. 9. 1. 2008 ] Dostupné na www : http://www.psi-kocky.cz/psi/bojova_plemena.html.
ANONYM i: Plemena psů. Dobrman [on line] [cit. 15. 3. 2008] Dostupné na www : http://www.efauna.cz/pes/plemena/show_plemeno.php?jmena=Dobrman&searchpleme na
ANONYM j: Návrh zákona o chovu psů. [on line] Plenkall.com, 2001 [cit. 26.3. 2008 ] Dostupné na www : http://www.plenkall.com/cz/nep%C5%99ehlednete/navrh-zakonao-chovu-psu.
BENDA, J.: Rudolf Desenský : Krotím psy zabijáky. [on line] Psycholog-psů.com, 2007 [cit. 11. 11. 2007] Dostupné na : www : http://www.psycholog-psu.com
BORCHELT, P. L.: Aggressive behavior of dogs kept as companion animals : Clasification and influence of sex, reproductive status and breed. Applied Animal Ethology, 1983, roč. 10, č. 1-2, s. 45-46. ISSN 0304-3762
CAMERON, D. B.: Canine dominance-associated aggression - concepts, incidence, and tretment in a private behavior praktice. Applied Animal Behaviour Science, 1997, roč. 52, č. 3-4, s.265-274. ISSN 0168-1591
DANIELS, T. J.: A study of dog bites on the Navajo reservation. Public Health Reports, 1986, roč. 101, č.1, s. 50-59. ISSN 0033-3549
DEL AMO, C.: Školka pro štěňata. Zdravá výchova rodinného psa. Překlad Helena Kholová. 1. vyd. Praha : Fortuna Print, 1999, 354 s. ISBN 80-7321-031-2
DOSTÁL, V.: „Bojová plemena“ [on line] Psiskolafalco.cz ,2001[cit. 19. 1. 2008] Dostupné na www : http://www.psiskolafalco.cz/bojplem.htm#Uvod.
DOSTÁL, V.: „Bojová plemena“ [on line] Psí škola falco.cz, 2002[cit. 19. 1. 2008] Dostupné na www : http://www.psiskolafalco.cz/bojplem.htm#Rumburk.
DOSTÁL, V.: Návrh zákona o chovu psů [on line] Psí škola Falco.cz, 2001 [cit. leden 2008] Dostupné na www : http://www.plenkall.com/cz/nep%C5%99ehlednete/navrhzakona-o-chovu-psu/.
DOUSEK, J.: Veterinární problematika případů poranění člověka psem v České republice. Veterinářství. 2001, roč. 51, č. 3, s. 112-115. ISSN 0506-8231
EICHLER, I.: Problémové chování psů. 1. vyd. Praha : PLOT, 2000, 144 s. ISBN 80902603-6-5
GUY, N. C., LUESCHER, U. A., DOHOO, S. E., SPANGLER, E., MILLER, J. B., DOHOO, I. R., BATE, L. A.: Demographis and aggressive characteristics of dogs in a general veterinary caseload. Applied Animal Behaviour Science, 2001, roč. 74, č. 1, s. 15-28. ISSN 0168-1591
GUY, N. C., LUESCHER, U. A., DOHOO, S. E., SPANGLER, E., MILLER, J. B., DOHOO, I. R., BATE, L. A.: Risk factors for dog bites to owners in a general veterinary caseload. Applied Animal Behaviour Science, 2001, roč. 74, č. 1, s. 29-42. ISSN 0168-1591
HANNA, T. L., SELBY, L. A.: Characteristics of human and pet populations in snímal bite incidents recorded at two air torce basis. Public Health Reports, 1981, roč. 96, č. 6, s. 580-584. ISSN 0033-3549
HROUZ, J. a ŠUBRT, J.: Obecná zootechnika. 1. vyd. Brno : MZLU v Brně, 2000, 205 s. ISBN 80-7157-426-0
HVOZDÍK, A.: Agresivita psov. Pes přítel člověka, řoč. 45, č. 7, s. 6-7. ISSN 02315424
JANSOVÁ, J., ČEJKA, J.: „Norimberské zákony“ pro psy? Pes přítel člověka, 2008, roč. 53, č. 5, s. 16 – 18. ISSN 0231-5424
JEŽKOVÁ, J.: Socializační fáze ve vývoji psa. [on line] Haf bez obav.cz, 2005 [cit. leden 2008] Dostupné na www : http://www.hafbezobav.cz/clanek-2005070401Socializacni-faze-ve-vyvoji-psa.html
KANDR, M: Hierarchie [on line] Vlci.info, 2003 [cit. 12. 12. 2007] Dostupné na www : (http://www.vlci.info/smecka/hierarchie.
KANDR, M.: Sociální vazby [on line] Vlci.info, 2003 [cit. 12.12. 2007] Dostupné na www : http://www.vlci.info/smecka/socialni-vazby.
KHOLOVÁ, H.: Historie psího rodu. 1. vyd. Praha : Práce, 1987, 326 s.
KRATOCHVÍLOVÁ, H.: Pes a paragraf. 1. vyd. Praha : Prospektrum, 1997, 101 s. ISBN 80-7175-052-2
LÜBBE-SCHEUERMANNOVÁ, P.: Mluvíte „psovsky“? Svět psů, 2008, roč. 80, č. 2, s. 8 – 10. ISSN 1211-2976
MECH, L. D.: Arktický vlk - deset let se smečkou. Překlad. Jana Vašátková. 1.vyd. České Budějovice : Élysion, 2006, 174 s. ISBN 80-903459-0-5
METZOVÁ, G.: Rhodeský ridžbek. Svět psů. 2006, roč. 78, č. 6, s. 20 – 23. ISSN 12112976
MIKULICA, V.: Poznej svého psa : základy etologie a psychologie psa. 1. vyd. Praha : SZN, 1985, 267 s.
MORRIS, D.: PSI – encyklopedie více než 1000 psích plemen.Přelad Richard Podaný. 1. vyd. Praha : BB/art s. r. o., 2004, 703 s. ISBN 80-7341-412-0
PROCHÁZKA, Z.: Chov psů. 1. vyd. Praha : Paseka, 2005, 320 s. ISBN 80-7185-768-8
REISNER, I. R.: Assessment, management, and prognosis of canine dominance – related aggression. Vetrinary Clinics of North America, Small Animal Practice, 1997, roč. 27, č. 3, s. 479-495. ISSN 1096-2867
ROLL, A., UNSHELM, J.: Aggressive conflicts amongst dogs and factors affecting them. Applied Animal Behaviour Science, 1997, roč. 52, č. 3-4, s. 229-242. ISSN 01681591
TAILOR, D.: Velká kniha o psech. Překlad Luděk J. Dobroruka 1. vyd. Bratislava : Gemini, 1991, 240 s. ISBN 80-85265-10-9
TENNANT, C.: Zlozvyky psů : dozvíte se, jak na základě porozumění způsobu, jakým pes myslí a jakým se chová, naučit svého psa poslušnosti. 1. vyd. Praha : Slovart, 2003, 205 s. ISBN 80-7209-505-6
TICHÁ, V.: Problematika pso – lidských vztahů. Trestní právo. 2002, roč. 83, č. 11, s. 7. ISSN 1211-2860
TRUMLER, E.: Rozumíme psům? Překlad Luděk J. Dobroruka, Jana Dobroruková. 1. vyd. Praha : Panorama, 1982, 197 s.
UCHIDA, Y., DODMAN, N., DENAPOLI, J., ARONSON, L.: Characterization and treatment of 20 canine dominance aggression cases. Journal of Veterinary Medical Science, 1997, roč. 59, č. 5, s.397-399. ISSN 1347-7439
UNSHELM, J., REHM, N., HEIDENBERGER, E.: Zum Problem der Gefährlichkeit von Hunden : eine Untersuchung von Vorfällen mit Hunden in einer Grossatdt. Deutche Tierärztliche Wochenschrift, 1993, roč. 1000, č. 10, s. 383-389. ISSN 0341-6593
WACHTEL, H.: Chov psů v roce 2000. Překlad Jana Dušková. 1. vyd. České Budějovice : Dona, 1998, 277 s. ISBN 80-86136-29-9
ŽERTOVÁ, H.: Od štěněte ke psu – Jak vychovat bezproblémového psa. 1. vyd. Pardubice
:
GOLF
TIME,
2007,
67
s.
ISBN
978-80-239-9075-1
8. SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. č. 1 Fena se štěňaty..................................................................................................16 Obr. č. 2 Projevy dominance a submise u psů.................................................................20 Obr. č. 3 Slepečtí psi........................................................................................................27 Obr. č. 4 Projevy psů při agresi (Abrantes, 2007)...........................................................34 Obr. č. 5 Obraná agrese...................................................................................................46 Obr. č. 6 Zastoupení jednotlivých pozorovaných plemen psů........................................59 Obr. č. 7 % zastoupení plnokrevných psů a kříženců dle chování k jinému psu............62 Obr. č. 8 Rozvržení agresivních, napadených a hravých psů podle rozdělení................63 Obr. č. 9 Četnost projevení agrese a její efekt, působení majitelů..................................65 Obr. č. 10 Rozdělení psů dotázaných majitelů podle výcviku .......................................66 Obr. č. 11 Rozdělení psů podle jejich původu v rodině majitele.....................................67 Obr. č. 12 Co je psům v domácnosti majitelů dovoleno..................................................67 Obr. č. 13 Rozdělení 31 psů podle toho, jak se chovají ke svým majitelům...................68
SEZNAM TABULEK Tab. č.1 Přehled poranění člověka psem (Dousek a kol.,2001)......................................31 Tab. č. 2 Základní přehled projevů sledovaných jedinců...........................................57-58 Tab. č. 3 Četnost projevů plemen psů na své okolí.........................................................60 Tab. č. 4 Přehled agresorů, obětí a hrajících si psů s ohledem na jejich rozdělení.........61 Tab. č. 5 Četnost zastoupení psů, fen a štěňat dle rozdělení na agresi, v napadených a hrajících si jedincích.........................................................................................62 Tab. č. 6 Četnost projevení agrese a její efekt, působení majitelů..................................64
