Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat
Analýza chovu antilopy losí v ČR Diplomová práce
Vedoucí práce: prof. Ing. Gustav Chládek, CSc. Konzultant: Ing. Radim Kotrba, Ph.D.
Vypracovala: Bc. Petra Zejdová Brno 2009
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Analýza chovu antilopy losí v ČR vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně.
dne………………………………………. podpis diplomanta……………………….
PODĚKOVÁNÍ
Za velké množství poskytnutých informací i literatury, věcné připomínky a pomoc s metodikou a zpracováním diplomové práce, bych chtěla poděkovat především svému konzultantovi Ing. Radimu Kotrbovi, Ph.D. Také děkuji vedoucímu mé diplomové práce prof. Ing. Gustavu Chládkovi, CSc. za konzultace a rady ohledně diplomové práce. Za poskytnuté informace děkuji i doc. Ing. Jiřímu Hrouzovi, CSc. Velké poděkování patří také ředitelovi ŠZP Lány Ing. Martinu Javorníkovi za vstřícný přístup a umožnění mých pozorování. Za ochotné jednání bych ráda poděkovala i zaměstnancům ŠZP Lány a to zejména panu Petru Belušovi a Bc. Andree Rumlové. Také děkuji svému otci, Ing. Jiřímu Zejdovi, za podporu během celého mého studia.
ABSTRAKT
V předkládané diplomové práci jsou shrnuty
poznatky o biologii, etologii a
užitkovosti antilopy losí (Taurotragus oryx). Dále jsou v práci popsány dosavadní zkušenosti s chovem tohoto druhu v zajetí a s pokusy o jeho domestikaci. Autorka čerpala jednak z literárních pramenů, ale i z vlastních zkušeností získaných na ŠZP ČZU Lány, kde je v současnosti jediný farmový chov antilopy losí v ČR. Hlavním cílem práce bylo prostřednictvím etologických pozorování prokázat existenci vůdčí dominance v hierarchii u stáda antilop losích a na základě výsledků pak zhodnotit, zda je druh vhodný pro úplnou domestikaci, či nikoliv. Údaje byly získávány přímým pozorováním všech zvířat, tzv. skenováním po 1 minutě. K vyhodnocení bylo využito programu SAS 9.1, Zevšeobecněných lineárních smíšených modelů (GLMM) a Pearsonovy korelace. Ve sledované skupině antilop losích se potvrdila vysoká míra synchronizace aktivit (nad 80 %) souvisejících s pasením a odpočinkem, závislá na věku. Nejvíce změn aktivit z pasení na odpočinek, z odpočinku na pasení a přesunů po pastvině iniciovaly hierarchicky nejvýše postavené dospělé samice. Na podkladě výsledků této diplomové práce i vzhledem k získaným teoretickým poznatkům o antilopě losí a v neposlední řadě i díky osobním zkušenostem s těmito zvířaty, shledává autorka antilopu losí jako vhodný druh k plné domestikaci.
Klíčová slova: antilopa losí, farmový chov, domestikace, hierarchie
ABSTRACT
The findings about biology, behaviour and utilisation of eland (Taurotragus oryx) are resumed in submitted thesis. In addition, existing experiences with captive breeding of this species and with attempts of domestication are summarised in thesis. Author drawed on literary sources and on own experiences obtained in ŠZP ČZU Lány – where is the only farm of eland in the Czech Republic, presently. The main purpose of thesis was to approve existence of follow – the – leader dominance hierarchy in the herd of elands by way of behavioral observations and then on the basis of results to evaluate whether is the species suitable for absolute domestication, or not. Data were obtained by direct observations of all animals by way of so-called scanning after 1 minute. Program SAS 9.1., Generalized Linear Mixed Models (GLMM) and Pearson’s correlation were used for the evaluation. High rate of synchronization of activities (over 80 %) related to grazing and resting were dependent on age. The adult females and yerlings were more synchronized with herd members than calves. The most changes of activities from grazing to resting, from resting to grazing and moves along the pasture were initiated by adult high ranked females. On the basis of results of this thesis and with regard to gained theoretical findings about eland and last but not least thanks to personal experiences with these animals, author finds eland as suitable species for absolute domestication.
Keywords: eland, farm breeding, domestication, hierarchy
OBSAH 1. ÚVOD
10
2. CÍL
11
3. LITERÁRNÍ PŘEHLED
12
3.1. Systematické zařazení
12
3.2. Popis druhu
12
3.2.1. Anatomie a morfologie
12
3.2.2. Lokality a zeměpisné rozšíření
14
3.3. Etologie druhu
15
3.3.1. Způsob života
15
3.3.2. Komunikace
17
3.3.3. Reprodukční chování, rozmnožování, péče o mláďata
17
3.4. Potrava
19
3.5. Ohrožení
20
3.6. Antilopa losí a chov v zajetí
20
3.6.1. Ranné domestikační experimenty
21
3.6.2. První antilopy losí v Evropě
21
3.6.3. Novodobá historie
22
3.6.4. Chov antilopy losí v ČR
23
3.6.4.1. Chov antilopy losí pod vedením ITS
23
3.6.5. Nároky druhu při farmovém chovu
25
3.6.5.1. Výběhy
25
3.6.5.1.1. Oplocení
25
3.6.5.2. Pastva
26
3.6.5.2.1. Složení pastevního porostu
26
3.6.5.2.2. Vliv pastvy na vegetaci
27
3.6.5.2.3. Společná pastva
29
3.6.5.3. Ustájení
29
3.6.5.3.1. Podestýlka
30
3.6.5.4. Krmení
31
3.6.5.5. Napájení
33
3.6.5.6. Manipulace a fixace
33
3.6.5.7. Ošetřování a veterinární péče
35
3.6.5.7.1. Korektury paznehtů
36
3.6.5.7.2. Odrohování
37
3.6.5.7.3. Kastrace
38
3.6.6. Délka života v zajetí
38
3.6.7. Rozmnožování v zajetí
38
3.6.7.1. Porod
40
3.6.8. Odchov mláďat
42
3.6.9. Produkce mléka
44
3.6.9.1. Mlezivo
44
3.6.9.2. Složení mléka a jeho vlastnosti
45
3.6.9.3. Mléčná užitkovost
47
3.6.9.4. Dojení
49
3.6.10. Produkce masa
49
3.6.10.1. Vlastnosti masa a možnosti kulinářského využití
50
3.6.10.2. Výkrmnost, jatečná výtěžnost, obsah a kvalita tuku v jatečně opracovaném těle
51
3.6.10.3. Porážka a prodej masa v Lánech
52
3.6.11. Jiné možnosti využití
54
3.6.12. Genetika
55
3.6.12.1. Hybridizace
55
3.6.12.2. Příbuzenská plemenitba
56
3.7. Proč vlastně domestikovat antilopy
57
4. MATERIÁL A METODIKA
58
4.1. Materiál
58
4.1.1. Reakce antilop na člověka
60
4.2. Ošetřování mláďat na ŠZP ČZU Lány
61
4.3. Pozorování mateřského chování
64
4.3.1. Péče o mláďata
64
4.3.2. Kojení
65
4.3.3. Školky
68
4.4. Metodika
70
4.4.1. Hypotézy
71
4.4.2. Synchronizace chování
72
4.4.3. Analýza dat
72
4.4.4. Hierarchie
73
5. VÝSLEDKY
73
6. DISKUSE
76
7. ZÁVĚR
79
8. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
82
9. SEZNAM ZKRATEK
91
10. SEZNAM OBRÁZKŮ
91
11. SEZNAM TABULEK
92
12. SEZNAM GRAFŮ
92
13. PŘÍLOHY
93
1. ÚVOD Když se lidé v mém okolí začali dozvídat, že kvůli zpracování své diplomové práce budu provádět pozorování ve farmovém chovu antilopy losí, jejich reakce mne občas dost pobavily. Několik přátel se třeba začalo “rozplývat“ nad tím, jak oni by také chtěli jet do Afriky a jak mi strašně závidí… Vůbec je nenapadlo, že by chov tak exotického zvířete byl k vidění jinde než v Africe. Nikdo z nich neměl ani tušení, že za antilopami, které si od člověka vezmou jablko z ruky a nechají se podrbat na krku, nemusí cestovat letadlem., ale že stačí sednout do auta a ani ne za hodinu po té, co obdivují Karlův most a Pražský hrad, se mohou ocitnout v blízkosti právě těchto pozoruhodných a výjimečných zvířat. A kdyby přeci jen někdo z mých známých o této možnosti věděl a využil jí, asi by byl při prvním setkání s antilopou losí dost překvapen. Nejen, že nikdo z mého okolí neměl ani ponětí o stádě antilop, které se prohání za Prahou, ale nikdo z nich vlastně ani netušil, jak taková antilopa losí vypadá. Mnozí si mysleli, že je podobná losovi – ovšem rozdíl mezi antilopu losí a losem evropským už mi nějak nebyli schopni vysvětlit. Jiní se zase drželi své zažité představy “antilopy obecné – poddruh univerzální“, kterou interpretovali jako „takovou tu malou kozu s dlouhými rohy, co vysoko skáče.“ Pak se vyskytla ještě třetí kategorie lidí (naštěstí ji představoval jen jeden člověk), která podle názvu usoudila, že se jedná o nějakého GMO živočicha - protože genetické pokusy jsou teď přeci v módě. Nezávisle na tom, do které ze tří výše uvedených kategorií dotyčný patřil, tak byl vždy velmi překvapen, když jsem mu ukázala fotografii antilopy losí a řekla mu o ní pár zajímavostí. Osobně jsem toho názoru, že odborných prací a publikací o nejrůznějších zvířatech nebude nikdy dost. Proto jsem si zvolila toto téma a i když jsem ve své práci neučinila žádný převratný objev, já sama z ní mám dobrý pocit. Už jenom proto, že jsem díky ní upozornila pár lidí na velmi zajímavého živočicha, který má obrovský potenciál a zvláště dnes, kdy jsou spotřebitelé lační po všem neobvyklém a exotickém, by mohl představovat zajímavou alternativu pro chovatele hospodářských zvířat. Problematice domestikace a chovu antilopy losí by se do budoucna rozhodně mělo věnovat více pozornosti, protože tento druh má co nabídnout. Samozřejmě, nebude to hned zítra. Proces úplné domestikace a selekční programy jsou během na dlouhou trať.
10
Antilopy nejsou jako notebook, kde stačí stisknout ENTER a vše je přesně tak, jak má. A pokud se náhodou něco nepovede, tak prostě kliknete na „Úpravy“ a „Zpět“. Takhle jednoduše to v přírodě opravdu nefunguje. A právě proto je potřeba více etologických pozorování, více rozborů v laboratořích, více nadšených chovatelů, více zkušených ošetřovatelů, více odborných prací, …
2. CÍL Cílem této diplomové práce bylo shrnout základní poznatky o antilopě losí a jejím chovu v zajetí. Dále zhodnotit možnosti domestikace druhu na základě etologického pozorování konkrétní skupiny antilop losích a tím otestovat předpoklady dle kterých nebyly domestikovány antilopy (Diamond, 2002). Prvním je „nedostatek vůdčí dominance v hierarchii“ a druhým je „tendence panikařit v ohradě nebo při střetu s predátorem“.
11
3. LITERÁRNÍ PŘEHLED
3.1. Systematické zařazení (Kingdon, 1997; Wilson, Reeder, 2005) Říše: Živočichové (Animalia) Kmen: Strunatci (Chordata) Podkmen: Obratlovci (Vertebrata) Nadtřída: Čelistnatci (Gnathostomata) Třída: Savci (Mammalia) Podtřída: Živorodí (Theria) Nadřád: Placentálové (Placentalia) Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) Podřád: Přežvýkaví (Ruminantia) Čeleď: Turovití (Bovidae) Podčeleď: Praví tuři (Bovinae) Druh: Antilopa losí (Taurotragus oryx) - Pallas (1766) Poddruh: Taurotargus oryx oryx (Pallas, 1766) Taurotragus oryx livingstonii (Scalter, 1864) Taurotragus oryx pattersonianus (Lydekker, 1907)
3.2. Popis druhu 3.2.1. Anatomie a morfologie
Antilopa losí patří s antilopou Derbyho mezi největší antilopy světa (Kořínek, 1999; Underwood 1979). Pro své biologické, morfologické a fyziologické vlastnosti (stejná délka březosti, servis periody, většina parametrů laktace atd.) bývá označována jako přechodný druh mezi antilopami a tury (Treus, Kravchenko; 1968). Průměrná kohoutková výška je 163 cm (151 – 183 cm) u samců a 142 cm (125 – 153 cm) u samic. Tělesná hmotnost se pohybuje mezi 500 – 600 kg (450 – 942 kg) u samců a mezi 340 –
12
445 kg (317 – 470 kg) u samic (Estes, 1991). Délka těla 2 – 3,5 m. (Anděra, Červený, 2000). Ocas je cca 60 cm (54 – 75 cm) dlouhý (Kingdon, 1982). Barva srsti je variabilní od tmavé šedivohnědé po červenohnědou. U samců se s postupem věku mění až na modrošedivou (Hillman, 1974). Tmavá hříva probíhá od zátylku na kohoutek. Samci mají na čele mimořádně hustý chomáč chlupů (Hosking, Withers, 1996). Obě pohlaví mají na krku kožní lalok, který u starších samců může viset téměř k zápěstí (Kingdon, 1997). Antilopy mají na těle 2 – 15 příčných bílých pruhů, které jsou v přední části výraznější (Haltenorth, Diller, 1980). Barva srsti a vzhled pruhů se různí podle lokality a mezi jednotlivými subspeciemi. Světlejší zbarvení a méně výrazné pruhování mají zvířata v jižních lokalitách, v porovnání s jedinci obývajícími severní teritoria (Skinner, Smithers, 1990). Všechny antilopy mají tmavý hřbetní pruh a na kaudální straně předloktí černou skvrnu (Posselt, 1963). Obě pohlaví mají nevětvené spirálovité rohy z keratinové pochvy s kostěnou vnitřní formou. Na rozdíl od parohů u jelenovitých rohy nikdy neshazují. Rohy jsou u samců kratší, silnější a s výraznějším stočením. Délka rohů samců je v průměru 54 cm (43 – 67 cm). Rohy samic jsou delší a tenčí s průměrnou délkou 60,5 cm (51 - 69,6 cm) (Burnie, Clutton-Brock, 2002; Estes, 1991). Na vemeni jsou přítomny 4 mléčné žlázy (Haltenorth, Diller, 1980). Zubní vzorec trvalého chrupu: i 0/3, c 0/1, p 3/3, m 3/3, celkem 32 (Jeffery, Hanks, 1981). .
13
Obr. 1 Antilopa losí – exteriér (2 mladí samci)
3.2.2. Lokality a zeměpisné rozšíření
Antilopy losí obývají savany, zalesněné krajiny, otevřené planiny a horské pastviny s širokou škálou kvetoucích rostlin (Rowe – Rowe, 1983). Antilopa losí se vyskytuje přibližně v jedné třetině Afriky. Severní hranice lokality protíná severovýchod Angoly, jižní Zair, sever Tanzanie, Keni a jižní Somálsko. Populace žijící na jihu kontinentu (zasahuje do části JAR, Botswany a Namibie) jsou převážně reintrodukovány, zatímco severní populace jsou původní (Estes, 1993; Skinner, Smithers 1990). Uvnitř lokality výskytu se antilopy přemisťují v závislosti na dostupnosti zdrojů potravy a vody (Kingdon, 1982). Zvířata využívají otevřené pláně, savany a slabě zalesněné oblasti. Vyhýbají se hustým lesům a pralesům (Hosking, Withers, 1996). Žijí v nadmořských výškách do 4 600 m (Estes, 1993). Mimo Afriku se vyskytují také v Texasu a na Ukrajině, kam byly uměle vysazeny (Anděra, Červený, 2000).
14
Obr. 2 Geografické rozšíření jednotlivých subspecií antilopy losí ( 1. Taurotragus oryx livingstonii, 2.Taurotargus oryx oryx, 3.Taurotragus oryx pattersonianus) Pappas (2002)
3.3. Etologie druhu 3.3.1. Způsob života
V místech původního výskytu jsou antilopy losí nejaktivnější za soumraku a pasou se v časných ranních hodinách nebo večer. Krmný režim je z 80 % ovlivněn prostřeďovými faktory (Lewis, 1978). V horkých dnech tráví zvířata většinu času ve stínu, za větrných dnů jsou více na slunci. Důvodem pobytu ve stínu může být i větší koncentrace potravy (Hillman, 1979). Antilopy losí jsou společenské a vyskytují se v menších skupinkách, ale i ve velkých stohlavých stádech čítajících až do 500 jedinců (Estes, 1991). Složení stáda je variabilní. Jedinci v něm mohou pobývat od několika hodin do několika měsíců. Samice a juvenilní zvířata se většinou drží blízko u sebe, zatímco samci utváří menší stáda, nebo se toulají jednotlivě. Velká stáda tvoří nejčastěji, když jsou samice v říji (Hillman,
15
1979). Na rozdíl od většiny ostatních antilop, antilopy losí nemají teritoriální chování (Underwood, 1981). Protože antilopy využívají různé zdroje potravy, stěhují se tato kočovná zvířata z oblasti do oblasti v závislosti na sezónně a dostupnosti potravy. Samice obvykle navštěvují více lokalit než samci a mají větší domácí okrsek. Samice v Nairobi mají domovské lokality o rozloze 174 – 422 km2 (Hillman, 1979). Kvůli své velikosti potřebují antilopy losí rozlehlou pastevní plochu na kus. Proto také tato zvířata mají velkou “osobní zónu“ (Lewis, 1978). Ve velikosti populace existují sezónní výkyvy – největší bývá během období dešťů (Estes, Small, 1981). To se nejspíše odráží v hojnosti potravy a větším relativním zastoupení matek s mláďaty (Pappas, 2002). Hustota populace a úroveň mortality jsou ovlivněny dostupností potravy, predací, chorobami a přítomností člověka (Knight, 1995; McNaughton, Georgiadis, 1986). S přibýváním ohrad pro dobytek rančeři narušují přirozené migrační trasy antilop. To ovlivňuje přístup k adekvátním potravním zdrojům. Rovněž mortalita následkem veder je běžná po několika srážkově podprůměrných obdobích (Knight, 1995). Antilopy, zvláště telata, jsou bezmocné vůči útokům psů hyenovitých (Lycaon pictus), lvů (Panthera leo), gepardů (Acinonyx jubatus) a hyen skvrnitých (Crocuta crocuta) (Estes, 1993; Underwood, 1979). Antilopa losí je však známa aktivní obranou proti predátorům (Kingdon, 1982; Kruuk, 1972).
Obr. 3 Typická poloha spícího mláděte
16
3.3.2. Komunikace
Antilopy losí komunikují prostřednictvím visuálních projevů, olfaktorických vjemů a sluchových signálů (Kiley-Worthington, 1978). Kratší a silnější rohy samců mohou být efektivnější během soubojů v období říje, kdy samci zápasí pomocí rohů a úderů hlavou (Lundrigan, 1996). Samice používají své dlouhé tenké rohy k provádění prudkých bodnutí proti predátorům. Během dvoudenního pozorování, 10 matek antilopy losí provedlo 20 pokusů o nabrání rohy na obtěžující zvířata a 30 pokusů o trknutí vyrušujících osob (Kiley-Worthington, 1978). Antilopy losí flémují (otáčení horního pysku, které umožňuje transportovat chemické stimuly z tlamy do vomeronasálního orgánu). 90 % flémovacích reakcí prováděných samci antilopy losí je v reakci na přímý kontakt se samičí močí nebo pohlavními orgány (Hart et al. 1989). Samice močením informují o estru nebo upozorňují obtěžující samce na jejich nereprodukční stav (Kiley-Worthington, 1978).
Obr. 4 Souboj dvou mladých samců
3.3.3. Reprodukční chování, rozmnožování, péče o mláďata
Samice jsou polyestrické a antilopy losí jsou schopny se rozmnožovat celoročně (Jeffery, 1979). Sexuální dospělost u samic nastává zhruba ve věku 2,5 let, zatímco 17
u samců přibližně ve 4 letech (Hall, 1975; Hosking, Withers, 1996). Ačkoliv se antilopy mohou množit v kterémkoliv období roku, mají vrcholnou sezónu páření a telení. Nejvíce porodů je v měsících mezi srpnem a listopadem (Jeffery, 1979; McNaughton, 1990; Posselt, 1963; Skinner, Van Zyl, 1969). Telení obvykle vrcholí v období dešťů, kdy je největší dostupnost potravy. Estrus se opakuje v intervalu 21 – 26 dní a trvá 3 dny (n = 8) (Posselt, 1963). Délka březosti je 271 (± 2,9) dní (n = 14) (Skinner, Van Zyl, 1969). Porod se většinou odehrává v noci, ale v podmínkách ČR lze poměrně často pozorovat porod i ve dne (Kotrba, 2009). Zpravidla se rodí jedno mládě (Kotrba et al., 2004). Samice projevují příznaky říje 2 týdny po porodu, ale pouze 1 z 8 krav zabřezne v tak krátkém intervalu (Posselt, 1963). Samec těsně pronásleduje samici v říji, olizuje a čenichá k zadní části těla, aby otestoval její vnímavost. V tomto období samec odhání a může zaútočit na méně dominantní samce, kteří se pokusí přiblížit k samici. V takovémto chování samec pokračuje ještě 2 - 4 h poté, co mu samice dovolí, aby ji připustil. Samotný proces páření trvá zhruba 4 s (Kiley-Worthington, 1978). Hillman (1987) tvrdí, že v reprodukci jsou šedí samci (tj. 5 a více let staří) nadřazeni samcům hnědým (2 – 5 let) – i když mají stejné tělesné proporce. Rozdíl je ovšem patrný ve vývinu sekundárních pohlavních znaků. Před porodem se samice stává neklidnou, začíná projevovat zájem o jiná telata a o plodovou vodu dalších matek. Během porodu si lehá a vstává krátce po něm. První mateřské působení zahrnuje doteky nosem, olizování, přežvykování a různé vokalizace od matky i od mláděte. Tato vokalizace představuje klapavé a praskavé zvuky, chrochtání a mručení od matky a bečení a kňourání od telete. Matka s potomkem navazuje pouto velice rychle, a většina krav se nekontaktuje s jinými telaty, než se svým vlastním. Samice během prvních 14 dní po porodu své mládě ukrývá. Po uplynutí této doby je tele zavedeno do stáda a začíná se socializovat s ostatními samicemi a mláďaty. (Lightfoot, Posselt, 1977; Posselt, 1963). Délka kojení je dle Treuse (1983) v průměru 7 měsíců a jen zřídka celý rok. Samice krmí aktivně svoje mládě, než si zvykne na trvalý příjem rostlinné potravy (do 3 měsíců). V následujících čtyřech měsících ho již jen 1x denně přikrmuje. Osiřelá mláďata rychle hubnou, objevuje se rachitida a některá uhynou. Šanci přežít mají pouze ta telata, která osiřela ve věku více jak 3 měsíců.
18
Obr. 5 Samice Lindy a její třítýdenní mládě při vzájemném groomingu
3.4. Potrava Běžné stromy a keře, včetně akácie, combreta, myrhovníku, tomelu, blahokamýku, škumpy a cicimku jsou součástí diety antilopy losí. Kromě toho žerou širokolisté byliny (dvouděložné,
nedřevité)
(Acanthospermum),
z čeledi
dvouzubec
hvězdnicokvětých,
(Bidens),
aksamitník
jako
je
bodlosemenka
(Tagestes),
tarchonanthus
(Tarchonanthus), dále plody tvrdodřevu (Securinega) a kulčiby (Strychnos) (Buys, 1990; Fabricius, Mentis, 1990; Kingdon, 1997; Skinner, Smithers, 1990). Dominantní trávy zahrnující bér (Setaria) a štětkovku (Themeda) (Hillman, 1979). Hustě zarostlým lesům se antilopy vyhýbají (Rowe-Rowe, 1983). Antilopa losí je klasifikována jako “přechodný konzument“ preferující širokolisté byliny společně s listím keřů a stromů (Hofmann, Stewart, 1972) a jako “okusovač“ adaptovaný
na okus listí a výhonků stromů (Buys, 1990; McNaughton, Georgiadis,
1986). Antilopy se pasou během období dešťů, kdy jsou bohaté travní porosty a listí okusují více v sušších zimních měsících (Buys, 1990). Širokolisté byliny jsou konzumovány v letních i v zimních měsících, jako doplněk k pastvě a okusu (Buys, Dott, 1991; Rowe – Rowe, 1983).
19
Ačkoliv antilopy losí pijí vodu, pokud je k dispozici, většinu tekutin získávají z potravy (Skinner, Smithers, 1990).
3.5. Ohrožení Hlavní hrozby představuje nadměrný lov, konkurence domestikovaného skotu a přenos chorob (zvláště dobytčího moru), skotem (Woodford, 2000). Na aktuálním mezinárodním CITES seznamu není Taurotragus oryx uvedena jako ohrožený druh (Pappas, 2002).
3.6. Antilopa losí a chov v zajetí Podle Woodforda (2000) je tato velká antilopa pravděpodobně nejvhodnějším africkým druhem pro experimentální domestikaci. Autor dále zmiňuje velmi důležitý a do značné míry úspěšný pokus domestikace antilopy losí probíhající v Askanya Nova na Ukrajině. Zde je v rozsáhlém stádě antilop (všechny jsou potomci ze čtyřech býků a čtyř krav přivezených z Afriky roku 1892) prováděna selekce za účelem zlepšení masné produkce a kvantity mléčné produkce. Farmové a rančové chovy antilop jsou hojně zavedeny v jižní Africe, často ve spojení s chovem domestikovaného skotu. Jsou zde chovány především pro jejich velmi oblíbené maso a jako lovecká trofej. Antilopa losí se více hodí do oblastí s vyšším množstvím dešťových srážek a je to druh, který byl zpočátku vybrán k zemědělským experimentům. Toto bylo vyjádřeno jako zavádějící, protože se pouze povrchně podobá krávě, její fyziologie a nutriční požadavky jsou zcela odlišné, stejně jako je druhem, který se přemisťuje na velké vzdálenosti a je schopný s lehkostí přeskočit 2 m vysoké oplocení. Nicméně, má mnoho vlastností ve svůj prospěch; je snadno ochočitelná (ale může být agresivní vůči neznámým osobám a je vždy potencionálně nebezpečná kvůli svým špičatým rohům) a produkuje jak vysoce kvalitní maso, tak mléko. Podle Spinageho (1986) má mnoho neobdělané půdy v Africe členitý charakter, snadno eroduje, je pokryto buší a přirozených napajedel je často málo a jsou daleko od sebe. Přesto je její potencionální přínos pro kontinentální a eventuelně světovou zásobu v podmínkách živočišných produktů významný. Rančový chov zvěře nabízí způsob, kterým by mohly málo výnosné půdy produkovat potraviny s vysokou nutriční
20
hodnotou na udržitelném základě; ale ačkoli jeho možnosti musí přesto být realizovány, není to všelék na africké potravinové problémy a určitě ne na ty světové. Autor například vypočítal, že kdyby v Burkina Faso (dříve Horní Volta), zemi, která je zařazena mezi nejchudší státy světa, byla všechna území obývaná zvěří mimo národní parky (to představuje 24 700 km2) přeměněna pro produkci masa divoké zvěře, potom by toto mohlo přidat až 0,5 kg čerstvého masa na osobu za rok, k odhadovaným 2,25 kg na osobu, jenž jsou konzumovány v současnosti z domestikovaných zvířat. Adaptační schopnosti antilopy losí poukazují na velký potenciál tohoto druhu rychle se přizpůsobit středoevropským podmínkám i kontaktu s člověkem. Není tedy divu, že FAO vytipovalo tento druh jako perspektivní k domestikaci a následnému hospodářskému využití (Scherf, 2000).
3.6.1. Ranné domestikační experimenty
Ačkoliv by se mohlo zdát, že pokusy o domestikaci antilop jsou relativně mladou záležitostí a jsou vnímány spíše jako jakási rarita či okrajová záležitost, není to pravda alespoň se to snaží ve své práci dokázat Spinage (1986). Autor tvrdí, že již ve starověkkém Egyptě chovaly v zajetí gazely, kozorožce, oryxe beisy a pravděpodobně i buvolce stepního. Jako důkaz uvádí malby v hrobkách Mereruky a Saqqary (datované přibližně do roku 2400 př. n. l.), které znázorňují zmiňovaná zvířata, jak žerou z koryt a mají kolem krku řetězy. Nápis popisuje, že jedna osoba měla 3988 krav a 1135 gazel, což jistě zní tak, že gazely byly chovány farmově. Basreliéfy v hrobce Ukht – Hopa, datované mezi roky 2000 až 1780 př. n. l., znázorňují dva malé dospělé samce gazel (pravděpodobně gazela dorkas) a samici oryxe beisa kojící své malé tele, kteří byli přivedeni jako dar; gazely byly jednoduše vedeny dopředu za rohy. Ale některá z těchto zvířat mohla být držena nejen jako kuriozity nebo pro náboženské účely, možná tvořila část ranných ZOO a později byla i pokusně domestikována.
3.6.2. První antilopy losí v Evropě
Spekulace o využití antilop jako domestikovaných zvířat mají dlouhou historii, a od těch nejrannějších, to byla antilopa losí, která podněcovala fantazii, díky své podobě s turem. Filippo Pigafetta napsal roku 1591 z Angoly, že doporučuje aby “Empalanga“, což podle jeho popisu byla nejspíše antilopa losí, mohla být zaučována tahat pluh a také 21
různými způsoby pomáhat v zemědělství (Spinage, 1986). O více jak 250 let později, roku 1848, bylo toto téma nadhozeno znova, když byly projednávány možnosti farmového chovu bizonů a antilop v Jižní Africe (Methuen, 1848). To bylo následováním importu v roce 1842, kdy 13. hrabě z Derby přivezl dva býky a krávu antilopy losí do Británie pro jeho soukromý zvěřinec v Knowsley Park; první antilopy byly přivedeny do Evropy (Spinage, 1986). Zájem o antilopy v Evropě však začal klesat v 60. letech 19. století, kdy byla rozptýlena privátní stáda (Spinage, 1986).
3.6.3. Novodobá historie
Jeden z prvních známých pokusů domestikace nového druhu zvířete v Africe se uskutečnil v Krugerově národním parku v Jižní Africe kolem roku 1906, kdy ředitel strážců divokých zvířat J. Stevenson – Hamilton, podpořil množství zvěře párem antilop losích poté, kdy v roce 1896 epizootie dobytčího moru vyvolala úplný krach většiny místních zvířecích populací a lovci začali pečovat o tu zvěř, která unikla chorobě. Ale nebylo to v Africe, kde se uskutečnily první pokusy o domestikaci divokých afrických zvířat. V Rusku byly od roku 1892 postupně importováni na Ukrajinu 4 samci a 4 samice antilop losích. V roce 1967 čítalo stádo více než 400 kusů, z nichž část byla oddělena jako dojná zvířata. Ve Spojených státech byl první pokus o farmový chov divoké zvěře uskutečněn na počátku 20. let 20. století a týkal se komerčního využívání původních jelenců běloocasých. V Africe přišla možnost rančového chovu zvěře do zájmu následkem studií o využití divokých zvířat jako potencionálního zdroje bílkovin. Kromě sledování domestikace, byly provedeny detailní studie praktičnosti využívání divokých kopytníků za přirozených podmínek bez vyčerpání divoké zvířecí populace nebo poklesu jejich normální produktivity. Tyto studie poprvé obstaraly přesná data o schématech biomasy divokých zvířat v jejich přirozeném stanovišti a poskytly srovnání masné produkce s rančovým chovem skotu. Data ukázala, že za stejných podmínek produkují divoká zvířata více masa na jednotku plochy, než skot. Studie také zajistily mnoho potřebných informací o ekologii a biologii volně žijících zvířat. Roku 1964 bylo v Transvaalu (Jižní Afrika) více než 3 000 farem, které držely jeden nebo více druhů divoké zvěře. Rančový chov zvěře získával na popularitě v několika dalších zemích: Nový Zéland, Austrálie,
22
Latinská Amerika, Rusko a v několika málo rozvojových zemích, jako Keňa, Mauricius, Taiwan a Čína (Lambrecht,1983). V Africe bylo před 1. světovou válkou několik pokusů o farmový chov antilop losích, jak v jižní Rhodesii (dnešní Jihoafrická republika), tak v Keni. V Keni bylo stádo drženo na státní farmě v Naivasha. Ale všechny z těchto pokusů selhaly a kolem roku 1964 jsme mohli poukázat na jediný dlouhodobě úspěšný pokus s domestikací afrických antilop v Rusku (Spinage, 1986).
3.6.4. Chov antilopy losí v ČR V České republice jako první testovali možnosti domestikace tohoto druhu antilop v ZD Lutonina – Podhájí na farmě Jasenná. Antilopy byly do tohoto objektu dovezeny ze zoologické zahrady Dvůr Králové a za účelem osvěžení krve byli dovezeni dva samci z londýnské ZOO (Hrouz, 2009; Olšáková, 1995). Chov na farmě Jasenná zanikl z finančních důvodů v roce 1996 (Hrouz, 2009).
3.6.4.1. Chov antilopy losí pod vedením ITS
Zásluhou doc. Ing. K. Otty, CSc., a RNDr. P. H. Vernera, CSc., zahájil Institut tropů a subtropů České zemědělské univerzity v Praze (ITS ČZU) první přípravy pro chov antilop losích již v roce 1998. Chov antilop losích se měl stát výukovým a demonstračním objektem techniky chovu pro senegalské odborníky v rámci rozvojového projektu „Ochrana a chov antilopy Derbyho v Senegalu“ jehož cílem byla záchrana ohroženého druhu příbuzné antilopy Derbyho. V roce 2000 díky současnému řediteli ITS a řešiteli rozvojového projektu doc. Ing. B. Havrlandovi, CSc., zakoupil Institut pět jedinců antilopy losí ze soukromé farmy Bio-Top Šidlov. Jelikož ITS neměl vlastní chovatelské prostory, započal v tomto roce jednání s vedením ČZU a Školního zemědělského podniku Lány o možnosti umístění skupiny antilop do objektu ČZU. Situaci zkomplikoval zánik farmy Bio-Top v roce 2002. Na základě výběrového řízení (15 uchazečů) byl vybrán soukromý chovatel Ing. V. Zadražil z Březové u Kutné Hory. Pro zimní volné skupinové ustájení antilop byl adaptován kravín a byla oplocena přilehlá pastvina o rozloze 2,2 ha. Samec a čtyři samice antilopy losí zde našli nové útočiště na podzim roku 2002 (Kotrba, 2004). Na jaře 2006 byly antilopy přesunuty do nově vybudovaného areálu pro chov antilop losích na Školní zemědělský podnik 23
České zemědělské univerzity (ŠZP ČZU) v Lánech. Původní skupina pěti zvířat (všechna se narodila v ZOO Dvůr Králové) se rozrostla na současných 45 kusů (duben 2009). Od roku 2002 je chov plně pod odborným vedením ITS ČZU, jmenovitě Ing. Radima Kotrby, Ph.D. (Kotrba, 2009). Cílem chovu je nejen ověřit technologii antilopy losí jako alternativního druhu pro použití v našich podmínkách, ale modelový chov zároveň slouží k řešení diplomových a disertačních prací studentů ČZU v Praze a pro demonstraci chovu tohoto druhu v zajetí. Jedním z nejdůležitějších cílů je výzkumná činnost vedoucí k poznání tohoto stále nedostatečně probádaného druhu (Kotrba, 2008).
Obr. 6 Pětiletý samec Lojza při krmení z ruky. Dlouhou čupřinu na čele má ušpiněnou třením o podestýlku znečištěnou močí. Takto nasáklou kštici pak samci používají jako štětec, kterým dělají značky.
24
3.6.5. Nároky druhu při farmovém chovu
3.6.5.1. Výběhy
Podle Holečkové a Douska (2000) je u skupin do pěti zvířat potřeba plocha nejméně 400 m2 výběhu. Pro každé další pak zvíře o 30 m2 více. Pokud však chceme, aby byl prostor využit nejen pro pobyt zvířat na čerstvém vzduchu, ale také jako pastvina, je samozřejmě nutné počítat s větší plochou. Např. Kotrba et al. (2004) udává rozlohu pastviny pro 5 - 11 dospělých kusů 2,2 ha. Výběh by měl být strukturovaný prostřednictvím stromů, ostrovů zeleně, pahorků, velkých kamenů nebo jiných dělení. Často navštěvované části výběhu (krmiště, napajedlo) je žádoucí zpevnit (z hygienických důvodů a kvůli obrušování paznehtů). Protože mláďata antilopy losí jsou „zalehávacího typu“, je vhodné, aby pro ně byla ve výběhu možnost skrýše (Holečková, Dousek, 2000).
3.6.5.1.1. Oplocení
King et al. (1977) popisuje jako ideální výšku oplocení 2,5 m. Ačkoliv bylo zjištěno, že antilopy losí nemohou přeskočit více jak 2 m - pokud tedy k tomu nejsou přinuceny nebo nejsou něčím vyděšeny. Autor dále uvádí, že ohrady byly přenosné a vyrobené ze síťoviny přivařené na železných rámech. Lambrecht (1983) popisuje jako dostačující oplocení z drátěného pletiva vysoké 6 stop (cca 180 cm) . Výšku 1,8 – 2 m uvádí i Holečková, Dousek (2000). Při chovu v podmínkách ČR se osvědčilo oplocení 2,5 až 2,8 m vysokou ohradou z bidloviny v kombinaci s uzlíkovým pletivem, aby se zamezilo přístupu psů a útěku mladých antilop (Kotrba et al., 2004). 2,5 m vysoké oborní oplocení na ŠZP ČZU v Lánech má sloupy o rozporu 3 m, na které je přibito 10 smrkových latí. Řezivo je impregnováno vodou ředitelnou barvou (Kotrba, 2009).
25
Obr. 7 Samec při tělesném kontaktu se samicí z vedlejšího výběhu. Plot je dřevěný a níže od země jsou tyče umístěny hustěji, aby se zamezilo průniku mláďat.
3.6.5.2. Pastva
3.6.5.2.1. Složení pastevního porostu
Lambrecht (1983) popisuje chov antilop losích na ranči v Kerr County v Texasu (USA). Podle něj zvířata prokazují kompletní adaptaci k jejich novému stanovišti a využívají vegetaci typickou pro středozápadní oblast Edward Plateau, kde je ranč umístěn. Antilopy losí rády okusují živý dub, cedr, medyněk, fazole, méně často dub Quercus Havardi, dub chinpakin, dub hvězdovitý nebo i opuncii smokvoňovitou. Treus a Lobanov (1971) popisují skladbu pastvy
na Ukrajině, kde step nabízí
antilopám široký výběr píce, včetně kostřavy ovčí (Festuca sp.), kavylu péřovitého (Stipa sp.), pýru (Agropyrum tenerum), vojtěšky (Medicago sp.), vikve seté (Vicia hirsuta), jetele (Triforium sp.), vičence ligruse (Onobruchis sp.), hadího mordu (Scorzonera sp.), svlačce rolního (Convolvulus arvensis), statice (Statice sp.) a pelyňku rakouského (Artemisia austriaca). Kromě toho mohou na této lokalitě nalézt ostřici (Carex sp.), ruský chrpec (Acroptilon picris), sveřep bezbranný (Bromus inermis), pryšec (Euphorbia sp.) a jiné rostliny.
26
Z výše uvedeného vyplývá, že antilopy losí nejsou vybíravé a jsou schopné se přizpůsobit v podstatě jakémukoliv složení pastevního porostu, což se potvrdilo i při chovu v ČR. Podle Kotrby et al. (2004) se vyznačují schopností využívat krmiva s nižší stravitelností, spásat obtížné pastevní plevele a nežádoucí dřeviny, a tím je postupně eliminovat.
Obr. 8 Poškození stromového porostu ve výběhu antilop
3.6.5.2.2. Vliv pastvy na vegetaci
Během druhé pastevní sezóny dochází k výrazné podpoře zejména jetele plazivého. Tento žádaný druh každé pastviny, se dokáže v dostatečně intenzivně paseném porostu velmi rychle přirozeně rozšířit, aniž by bylo třeba jej dosévat. Naopak při jeho nadměrném zastoupení, podobně jako v případě smetánky, je dobré pastvu přerušit a porost využívat sečně. Po prvním vypuštění antilop na pastvinu bylo překvapivé intenzivní spásání plevelných druhů, kterým se jiná hospodářská a volně žijící zvířata zpravidla vyhýbají. K poměrně hojně zastoupeným plevelům patřila kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius) a pcháč oset (Cirsium arvense). Spásání antilopami vedlo v průběhu první sezóny k jejich eliminaci z potravní nabídky. (Kotrba et al., 2005). Ze zkušeností z pokusů s ovcemi v Krkonoších je známo, že pastevní
27
preference z nížin dovezených ovcí se mezi první a druhou pastevní sezónou značně lišila v závislosti na znalosti druhů na pastvině, a proto byla podobná reakce očekávána i u antilop losích. Ale k velkému překvapení antilopy vypásly pastevní plevele i druhou vegetační sezónu. Z měsíčního sledování konkrétních rostlin je zřejmé, že již na začátku srpna bylo přibližně 70% sledovaných jedinců zcela eliminováno a uvolněné místo v porostu využily traviny a jeteloviny (Kotrba et al.. 2004). Ve své domovině jsou antilopy losí z části okusovači listí a plodů stromů. To se potvrdilo i na pastvině, kde antilopy okusovaly všechny přítomné dřeviny až do výšky 2,4 metru. V zimním období okusovaly i předkládané jehličnany jako borovici lesní (Pinus sylvestris) a smrk ztepilý (Picea abies) (Kotrba et al.. 2004). V Africe jsou antilopy losí známé “šetrným“ působením na povrch půdy přirozených pastvin. Ani v době silných dešťů a podmáčení nebyly na jílovité pastvině patrné stopy antilop, jak bychom mohli očekávat v případě pastvy skotu. Tito afričtí přežvýkavci jsou schopni udržovat porost velmi nízký na výšku 2 cm podobně jako ovce a nevyhýbají se ani pokáleným místům (Kotrba et al.. 2004). Podle Spinageho (1986) mají antilopy mají menší efekt na místo výskytu než má při stejné hustotě skot, nezpůsobují sešlap a erozi díky skutečnosti, že se při pastvě i přesunech k napajedlům pohybují v širším prostoru.
Obr. 9 Jasan ve výběhu antilop má oloupanou kůru a viditelné stopy od antilopích rohů
28
3.6.5.2.3. Společná pastva
Antilopy losí mohou být bez problémů paseny s jinými druhy přežvýkavců. Lambrecht (1983) popisuje zkušenosti s rančovým chovem v USA, kde je území obývané antilopami losími přirozenou lokalitou původního jelence běloocasého a zpočátku existovaly obavy, že konkurence mezi dvěma zvířecími druhy se může projevit jako nevhodná pro jejich soužití. Obavy však byly neopodstatněné. Naopak bylo zaznamenáno, že oštipování výhonků stromů antilopami podporuje rozšiřování nižší vegetace, jenž je potravou pro jeleny. Jelení populace se ve skutečnosti rozrostla do té míry, že mohla být protřiďována, aby se zabránilo přemnožení těchto zvířat. Autor dále uvádí, že pasoucí se antilopy mohou koexistovat i se skotem aniž by si konkurovaly v pastvě. Zvířata mohou být introdukována na pastvinu, která je poškozena nadměrným spásáním od skotu. Špatně využívaná pastvina se tak zotaví a vrátí do původního stavu, kdy je znovu vhodná pro spásání skotem. Program rotačního využívání skot/antilopy může tedy být rozumným plánem pro marginální pastviny. Okusovači, jako antilopy losí, mohou být využíváni na rančích k doplnění pasoucího se dobytka a není tedy nutné držet takové množství skotu. Tím, že jsou v podstatě okusovači, nemohou si v pastvě konkurovat se skotem (Retief, 1971).
3.6.5.3. Ustájení
Podle Treuse a Kravchenka (1968), lze antilopy držet v podobných podmínkách jako domestikovaný skot. Navíc má antilopa losí dobré termoregulační schopnosti a její potenciál zamezit ztrátám tepla při 0° C je srovnatelný s Holštýnským skotem (Kotrba et al. 2007). Antilopa losí může i v zimě přes den pobývat ve venkovním výběhu (Holečková, Dousek, 2000). Hrouz (1995) udává průměrnou vnitřní teplotu stáje 22° C v létě a 5° C v zimě. Relativní vlhkost 75 – 78 %. Ustájení může být jak skupinové ve volné stáji, tak i v individuálních boxech, jak zmiňují Treus a Lobanov (1971). Olšáková (1995) uvádí plochu boxu pro jednoho jedince 3 x 2 m, pro dva kusy 3 x 4 m a pro více zvířat 3 x 6 m. Pro ustájení antilop lze poměrně dobře využít i objekty původně určené pro chov skotu. Kotrba et al. (2004) popisuje adaptaci bývalého kravína na skupinové ustájení antilop s bezkontaktním provozem. Krmný žlab si zachoval své původní rozměry, což přístupu antilop plně vyhovuje. 29
Antilopí býk je obvykle ustájen společně se stádem samic s mláďaty (Holečková, Dousek, 2000; Kotrba et al, 2004). Přesto by měla být k dispozici možnost samce oddělit. Pohromadě lze držet i skupinu mladých býků (Holečková, Dousek, 2000). Ve farmovém chovu na ŠZP ČZU Lány se osvědčilo držet zvířata skupinově (samčí a samičí skupina) - i když je možnost chovný prostor rozdělit na menší boxy (Kotrba, 2009).
Obr. 10 Jednoduché zábrany omezují “strkanice“ během krmení
3.6.5.3.1. Podestýlka
Jako nejvhodnější se jeví využívání hluboké slaměné podestýlky a to hlavě kvůli udržování dostatečné teploty v zimním období. Dle Kotrby et al. (2004) je i přes tuto technologii minimální produkce čpavku (v porovnání se skotem), pravděpodobně z důvodu malého objemu koncentrované moči a tuhých bobkovitých výkalů antilop.
30
Obr. 11 Antilopa odpočívá ve volné stáji
3.6.5.4. Krmení
Ve své domovině antilopy losí spásají různou vegetaci v křovinatých oblastech, na planinách a v otevřené krajině s rozptýleným stromovím. Potravu trhají a sbírají pysky a cibule a hlízy rostlin vyhrabávají paznehty (Kořínek, 1999). V zoologických zahradách se krmí senem, listy a větvemi listnatých keřů a stromů, trávou, krmnou řepou, zeleninou a ovocem. Dále dostávají zrniny (oves, ječmen, kukuřici) nebo granulované směsi určené pro přežvýkavce (Kořínek, 1999). Ve farmovém či rančovém chovu je skladba krmné dávky závislá především na dostupnosti pastvy a na vegetačním období. Např. Treus, Lobanov (1971) uvádí, že způsob života antilop v Askanya-Nova je podobný, jako u domestikovaného skotu. Zhruba polovinu roku (od listopadu do dubna) jsou drženy v individuálních boxech ve stáji a po zbytek roku jsou vypuštěny na pastvu do velkého výběhu nebo na otevřenou step. V červenci, srpnu a často také v září, kdy jsou pastviny značně vyschlé intenzivním žárem a suchem, dostávají zvířata kukuřici, vojtěšku, čirok nebo čirok súdánský (Sorghum vulgare sudanense) jako doplňkové krmivo. Jejich zimní krmné denní dávky jsou znázorněny v tabulce. V podmínkách ČR, není podle Kotrby et al. (2004) během pastevního období (od poloviny dubna do konce srpna) nutné zvířata přikrmovat – pokud je dostatečná plocha a produkce pastviny. V září se již přidává seno (pokud vlivem nedostatku srážek
31
v letním období došlo k omezení obrůstání pastevního porostu). Autor dále uvádí, že v srpnu roku 2004 pastvina (2,2 ha) uživila deset pasoucích se zvířat. Přitom v roce 2003 bylo průměrné zatížení pastviny pouze 950 kg/ha a v roce 2004 již o více než třetinu vyšší, a to 1300 kg/ha. Z tohoto pohledu je zřejmé velké meziroční kolísání v produkci píce a nutnost ponechávat si rezervu pro případ extrémních výkyvů v produkci biomasy vlivem počasí. V zimě jsou antilopy krmeny lučním senem, krmnou řepou a ječným šrotem. Na jaře je nutné (před prvním vypuštěním zvířat na pastvu) přidávat několik dní do krmné dávky čerstvou píci, aby si zvířata postupně přivykla na čerstvou trávu. Na ŠZP ČZU Lány je základem krmné dávky míchaná krmná směs podávaná celoročně: kukuřičná siláž, vojtěšková senáž, luční seno, krmná sláma a minerální doplňky (52,1; 26; 10,4; 10,4 a 1 %) + navíc vojtěškové seno ad libitum. Pastva (od dubna do října) jako doplněk (Kotrba, 2008). Podle Treuse a Kravchenka (1968) je potrava pro antilopy losí v Askanya - Nova stejná, jako pro zde chovaný skot. Retief (1971) zmiňuje krmnou dávku pro antilopy odchycené z volnosti v Africe. Obsahovala vybalancované komerční granulované krmivo pro dobytek, sušenou stepní trávu a močovinovo-melasový liz. Autor uvádí, že zvířata byla na toto krmivo převedena postupně, z diety skládající se pouze z křovinatého materiálu.
Obr. 12 Objemné krmivo (mícháná krmná směs) je v Lánech zakládáno jednou denně (ráno) a přihrnováno třikrát za den. Vojtěškové seno je přístupné ad libitum. 32
3.6.5.5. Napájení
Antilopy losí mají v porovnání s konvenčním dobytkem extrémně nízké nároky na napájecí vodu, což dokládá několik autorů. Denní potřeba vody je 5,5 litrů na 100 kg živé hmotnosti (Retief, 1971). Bylo však objeveno, že množství pupenů a listí akátu, které antilopy obvykle přijmou za den, poskytne 5,3 litrů vody na 100 kg tělesné hmotnosti.Antilopy tedy mohou pokrýt celou svou potřebu vody z požírané vegetace (Lambrecht, 1983; Posselt, 1963; Retief, 1971). Antilopy mohu uchovat čtyřikrát větší množství vody v porovnání s pasoucím se skotem (Retief, 1971). Díky této schopnosti jsou antilopy schopné spásat mnohem větší území než skot a tím efektivněji využijí aridní nebo semiaridní oblasti (Lambrecht, 1983). Antilopy a přímorožci jsou mimořádně adaptované na vysoké teploty a omezený přísun vody následujícími způsoby. Tělesná teplota se zvyšuje zároveň s teplotou okolního vzduchu, aby se omezily ztráty evaporací (Retief, 1971). Antilopy losí dokáží zvýšit svou teplotu až na hodnotu, která je pro ostatní druhy letální a díky tomu můžou kumulovat vodu v těle. Aby však nedošlo k přehřátí CNS, mozek je v dutinovém splavu vybaven protiproudovým cévním systémem (Posselt, 1963). Snížením jejich metabolické rychlosti se zmenší množství produkovaného metabolického tepla a evaporace je opět nižší. V porovnání se skotem jsou jejich plíce schopné absorbovat více kyslíku ze vzduchu a limitovat ztráty vodní páry respirací. Antilopy vylučují výkaly s nízkým obsahem vlhkosti a to jim umožňuje zajistit si více vody. Antilopí mléko také obsahuje méně vody, než mléko domestikovaných krav (Retief, 1971).
3.6.5.6. Manipulace a fixace
Manipulace s antilopu losí ještě nedosáhla takové lehkosti, jako u zcela domestikovaného zvířete (Lambrecht, 1983). Antilopy jsou lekavé a mají velkou sílu při skákání (Holečková, Dousek, 2000). Retief (1971) popisuje, že jediné, co stačí k udržení kontroly nad mladou antilopou losí je pevný úchop za oba rohy. Pro odchyt dospělých jedinců je však nutná imobilizace (Holečková, Dousek, 2000). Při použití sedativ se musí dodržovat přesné dávkování. V létě je dobré provádět odchyt v poledních a odpoledních hodinách. kdy je denní teplota nejvyšší a antilopy nejsou tak aktivní (Retief, 1971). 33
Transport se provádí v přepravní bedně, jenž by měla být jen o trochu vyšší než výška hlavy zvířete. Pokud jsou antilopy odrohované, doporučuje se vypolstrování stropu bedny. Podlaha bedny musí mít nesmekavý povrch nebo podestýlku (Holečková, Dousek, 2000). Větší počet zvířat lze přepravovat najednou, v nákladním autě se zvýšenými bočnicemi a plachtovou střechou. Antilopy obvykle zůstanou během transportu stát (King et al., 1977). U divokých antilop snáší zajetí a manipulaci mladší jedinci mnohem lépe, než starší (Retief, 1971). King et al. (1977) popisuje rozdíly v chování zvířat (buvoli, antilopy losí, přímorožci, gazely) nově odchycených v Africe. Zvěř byla po dvojicích umístěna do úzkých boxů vypolstrovaných otepmi trávy a zastřešených střechou z palmových došků. Nervózní byla všechna zvířata, ale jednotlivé druhy reagovaly na zajetí odlišně. Buvoli byli nedůvěřiví a agresivní; antilopy losí byly krotší a důvěřivější; přímorožci se obraceli hlavou k manipulantům a ohrožovali je rohy, gazely zmateně pobíhaly a narážely do stěn - i přes to, že si tak často samy způsobily zranění. Zajímavý je poznatek, že navzdory těmto rozdílům v temperamentu a odolnosti, zůstal drezurní harmonogram pro všechny druhy zhruba stejný a mohl být zkrácen přítomností ochočených jedinců stejného druhu. Také je vhodné, aby ochočování probíhalo pouze v přítomnosti jedné osoby, která je se zvířaty každý den v kontaktu. Při navykání na rušivé jevy (lidé, dopravní prostředky, zvířata pohybující se venku, atd.) se využívalo postupného odstraňování a snižování neprůhledného polstrování boxu (v průběhu cca 4 týdnů). Autor dále zmiňuje možnost využití lákavé potravy jako návnady, v případě, kdy chceme antilopy navyknout na návrat do boxů z pastviny. Při přehánění stáda popisuje King et al. (1977) jako nejlepší postup pohánět zvířata odzadu, nebo je omezovat zepředu. Autor dále tvrdí, že velká stáda jsou poddajnější než malé skupiny nebo jednotlivá zvířata. Pokud byl jedinec separován od stáda, tak se stádo rozpadlo na jednotlivce a ne naopak. Retief (1971) uvádí, že není vhodné štvát antilopy větší rychlostí na dlouhou vzdálenost, protože zvířata pak mohou upadnout do šoku. Mnohem lepší je pronásledovat antilopy automobilem v klidném tempu na dohled stádu. Zhruba po 45 minutách jsou zvířata ochotna nechat automobil přiblížit se až na vzdálenost 90 metrů. Zajímavou možnost, jak uhlídat nebo přehánět stádo antilop ve volnosti zmiňují Treus a Lobanov (1971), kteří popisují využití pastevců na koních.
34
Na ŠZP ČZU Lány se pro fixaci a vážení používá mechanického fixačního boxu, kam zvířata vstupují dobrovolně na pobídku předkládáním atraktivního známého krmiva. Pro manipulace se zvířaty je využíváno též předkládání krmiva (Kotrba, 2009).
3.6.5.7. Ošetřování a veterinární péče
Antilopa losí je nenáročná na ošetřování (Kotrba et al., 2004). Podle Kinga et al. (1977) je možné ochočené antilopy ošetřovat podobným způsobem jako konvenční dobytek. Léčbu antilop lze provádět stejným způsobem, jako u domestikovaných zvířat (Spinage, 1986). Problémy s parazity mohou být, stejně jako u skotu nebo u zvířat v ZOO, kontrolovány vhodným managementem. Všechny vakcíny používané pro domácí skot lze podávat také domestikovaným antilopám (Retief, 1971). Antilopy losí jsou odolné vůči mnohým chorobám dobytka, zvláště trypanosomě (Spinage, 1986). Ačkoliv mohou být antilopy losí celkem vnímavé k chorobám, jako je slintavka a kulhavka, dobytčí mor, či horečnatá onemocnění přenosná klíšťaty, nejsou žádné důkazy, že mohou působit jako přenašeči jakékoliv z hlavních epizootických nemocí, s možnou výjimkou spavé nemoci na člověka (Retief, 1971). Díky své odolnosti a nenáročnosti nevyžadují naštěstí antilopy příliš často veterinární péči. Onemocnění známá u běžného skotu (např. mastitidy) se jim většinou vyhýbají. Ve farmovém chovu na ŠZP ČZU se vyskytly hlavně ojedinělé případy s komplikacemi při porodu z důvodu špatné polohy plodu. Nejobtížnější porod se zde odehrál v roce 2008 - u samice Katky, kdy mělo mládě špatnou polohu a byla nutná pomoc veterináře. Samice nakonec přežila, ale mládě se již, bohužel, zachránit nepodařilo (Kotrba, 2008(2)). Přesto je občas nutné provést nějaký zákrok, při kterém je nezbytná fixace zvířete. Při méně stresujících úkonech postačí zavřít antilopu do fixačního boxu (viz. obr. 13). Ten mají v Lánech vyřešený tak, že je postavený u stáje ve výběhu a je možné nastavit zábrany takovým způsobem, že jediná cesta, jak se mohou zvířata dostat do stáje (a tedy i za potravou a úkrytem) je právě skrz průchozí fixační box. Antilopy se rychle naučí boxem procházet a zjistí, že jim v něm nehrozí žádné nebezpečí. Díky této průpravě nejsou později tolik stresovány, pokud je nutné je do boxu zavřít, kvůli provedení nějakého zákroku. Ve fixačním boxu se například odehrává i odběr krve pro výzkumné účely. Aby byl stres zvířete co nejmenší, není k tomu vždy nutné používat běžnou injekční stříkačku. 35
Lze využít alternativní metodu a tou je aplikace laboratorně odchovaných krevsajících tropických ploštic. Poté, co je antilopa zavřena do boxu, položí se jí ploštice na hřbet (na takové místo, aby ji antilopa nemohla smést ocasem nebo rohy). Jedna ploštice nasaje až 1 cm3 krve. Jakmile je ploštice nasátá, sundá se z antilopy a krev se z ní snadno získá. Krev je sice již částečně hemolyzovaná, ale pokud chceme provádět např. hormonální analýzu, tak to nevadí. Použití těchto ploštic je zcela bez rizika. Ke svému přežití potřebují teplotu alespoň 16° C a tak nehrozí (třeba pokud by se nějakým plošticím podařilo během aplikace utéct), že se v přírodě pomnoží a naruší ekosystém, neboť v našich podmínkách nejsou schopny přežít zimní období (Kotrba, 2008(2)).
Obr. 13 Fixační box
3.6.5.7.1. Korektury paznehtů
Pokud jsou ve výběhu vhodné zpevněné plochy, tak jak to doporučují Holečková a Dousek (2000), pak korektury paznehtů obvykle nejsou nutné. Přesto někdy může nastat situace, kdy je nezbytné paznehty upravit např. kvůli vadným postojům končetin, které způsobují nerovnoměrné opotřebení rohoviny. Hrouz (1995) se zmiňuje o nezbytných úpravách paznehtů některých jedinců, zejména u samců určených pro porážku, kteří byli odrohováni a vykastrováni. 36
Korektura paznehtů, která je u skotu poměrně běžným zásahem, je u antilop poněkud komplikovanou akcí. Jak jsem již uvedla, není to naštěstí při správné péči vůbec potřeba. Pokud zajistíme takový povrch výběhu, aby bylo umožněno dostatečné obrušování, tak se nemusí úpravy paznehtů provádět. Navzdory tomu někdy může dojít k jejich přerůstání. Nejčastěji je to způsobeno patologickými stavy. Na ŠZP ČZU Lány pouze jedné samici (Niagara) přerůstaly paznehty na zadních končetinách vlivem vadného postoje (Niagara chodí zadními nohami po patkách) – viz. obr. 14. V Lánech jí již jednou prováděli úpravu paznehtů, ovšem samice je pravděpodobně natolik navyklá na svůj styl chůze, že k přerůstání docházelo nadále. Při korektuře musela být antilopa v narkóze, což s sebou samozřejmě vždy nese určité riziko a také celou akci prodražuje finančně. Zajímavé je, že u Niagary došlo k autokorekci přerostlých paznehtů poté, co byla během zimního období více zavřená ve stáji na hluboké podestýlce (Kotrba, 2009).
Obr. 14 Paznehty na zadních končetinách samice Niagary - přerostlé vlivem vadného postoje
3.6.5.7.2. Odrohování
Navzdory jejich obvykle poslušnému chování, mohou být antilopy losí agresivní vůči svým ošetřovatelům, nebo proti sobě navzájem. Tudíž se nezbytnými staly studie týkající se odrohování (Retief, 1971). King et al. (1977) popisuje odrohování dvou
37
samců pomocí nože a horkého železa, ve věku 1 měsíce. Autor však dodává, že nejvhodnější věk, ve kterém lze provádět odrohování, je u antilop losích ve stáří 1 roku. Pokud byla zvířata odrohována dříve než ve věku 6 měsíců, vyskytlo se několik případů opětovného růstu rohů. Po odrohování nebyly pozorovány žádné komplikace. Odrohování však může způsobit také problémy, protože antilopy používají své rohy k olamování větviček stromů, jenž okusují (Retief, 1971). U odrohovaných jedinců se navíc může objevit agresivní chování v podobě kousání a útoků zuby (Kotrba, 2009(2)). Také manipulace se zvířaty je snazší, pokud je ponechán zhruba 15 cm dlouhý pahýl (King et al., 1977).
3.6.5.7.3. Kastrace
Provádí se ve věku 10 – 12 měsíců burdizskými kleštěmi nebo nožem. Volci ztrácí masivnost krku a hrudního laloku, rohy rostou déle a ztrácí se tmavá čupřina na čele (Posselt, 1963). King et al. (1977) popisuje provedení kastrace s použitím elastratoru u třinácti samců ve věku 1,5 měsíců a dále u
dvou samců (24 a 36 měsíců) emaskulátorem
po chirurgickém otevření. Po kastraci nebyly pozorovány žádné komplikace.
3.6.6. Délka života v zajetí
Průměrná délka života antilop losích v zajetí je cca 15 let. Nejvyšší doložený věk byl zaznamenán u samice na stanici Askanya-Nova, která se dožila 23 let a 6 měsíců (Treus, Lobanov, 1971).
3.6.7. Rozmnožování v zajetí
Antilopy losí jsou schopné reprodukce po celý rok, přesto lze ale pozorovat určitou sezónnost, jenž souvisí především s klimatickými podmínkami a zeměpisnou polohou chovu - jak dokládá několik autorů (Ansell, 1960; Brand, 1963; Posselt, 1963; Treus, Lobanov, 1971): Studie reprodukční fyziologie antilop v Askanya-Nova ukazují, že tato zvířata se zde mohou rozmnožovat během celého roku. Většina telení zde probíhala v první polovině roku, zejména v únoru a březnu. Pouze kolem 12 % porodů probíhalo ve druhé polovině 38
roku. Na druhou stranu v Rhodesii dochází k porodům mezi červencem a říjnem a v Jižní Africe se porody odehrávají v kteroukoliv část roku. Ačkoliv by se mohlo zdát, že v chladnějších klimatických podmínkách ČR nebude docházet k páření během zimních měsíců, Kotrba et al. (2004) dokládá opak, když popisuje úspěšné pokrytí říjící samice (dvacetkrát během půlhodiny) samcem ve venkovním výběhu, které proběhlo v lednu 2004 při teplotě –10° C. Podle Treuse, Lobanova (1971) jsou antilopí býci užíváni k chovu již ve věku dvou let, ale většinou dovrší 4 nebo 5 let – předtím, než jsou použiti jako plemeníci. V Askanya-Nova jsou tedy v plemenitbě široce využívána mladá rostoucí zvířata, která při prvním páření váží okolo poloviny hmotnosti v dospělosti. Nejčasnější telení mezi 40 popsanými případy v Askanya-Nova se přihodilo ve věku 22 měsíců; telení ve dvou letech bylo popsáno pouze ve čtyřech případech, ve věku od dvou do tří let v 16 případech, od tří do čtyř let v 17 případech a ve čtyřech a více letech ve čtyřech případech. Průměrná délka březosti u těchto 40 krav byla 276 ± 4 dny. Tudíž kráva, která porodila ve 22 měsících byla při početí stará pouze zhruba 13 měsíců. Nejvyšší počet telat získaných od jedné krávy za celý její život byl 16, přičemž poslední tele se této samici narodilo, když jí bylo 19 let a dva měsíce. Nejčastěji se však počet odchovaných mláďat od jedné samice pohyboval v rozmezí 5 – 10. Antilopy losí jsou výlučně monoploidní. Pouze jednou (roku 1960 v Askanya- Nova) bylo zaznamenáno narození dvojčat (samec a samice). Obě mláďata se však narodila mrtvá (Treus, Lobanov, 1971). Mezidobí má rozmezí 312 – 360 dní (Posselt, 1963), průměrná servisperioda trvá 54 dní (Roth, Kelt, Posselt, 1971). Retief (1971) porovnával reprodukční ukazatele antilop losích a Afrikánského skotu: Průměrný věk při prvním zapuštění s následným zabřeznutím u antilop pozorovaných v jižní Africe, jihozápadní Africe, Rhodesii a Rusku byl 30,7 měsíců (s rozmezím od 18 do 48 měsíců) - v porovnání s Afrikánským skotem, u kterého je rozmezí od 18 do 30 měsíců. Nicméně, mezidobí u antilop se pohybuje od 371 dní v náhorních stepích jižní Afriky po 336 v Rhodesii – na rozdíl od Afrikánského skotu, který má mezidobí od 591 do 759 dní. Spinage (1986) se zmiňuje o misionářovi ve Rwandě, který v roce 1959 získal pár 3 – 4 měsíce starých antilop losích. V následujících deseti letech tento pár vyprodukoval 28 potomků. Pokud jde o využívání reprodukčních biotechnologií, jako jsou umělá inseminace a embryotransfer, jsou zde podle Wirtu et al.(2005) stále limitující faktory v podobě 39
problémů a rizik spojených s fixací velkých nedomestikovaných kopytníků. Autoři popisují studii, prováděnou na deseti samicích antilopy losí, ve které hodnotili použití behaviorálního tréninku a manipulačního handlingu v hydraulickém fixačním boxu, k provedení transvaginálního ultrazvukem řízeného získání oocytů a jiných klinických procedur. Manipulace s antilopami při získávání oocytů ve fixačním boxu vyžadovala použití xylazinového sedativa. Kombinace behaviorálně předurčeného tréninku a fixace sedovaných antilop ve fixačním boxu byla spolehlivou a opakovatelnou metodou pro provádění minimálně invazivních technik asistované reprodukce.
3.6.7.1. Porod
Porody jsou obvykle bez komplikací. Je však nutné zajistit samici dostatek prostoru aby měla možnost se při porodu izolovat od stáda. V zajetí se totiž může vyskytnout odmítání mláděte matkou (projevující se lhostejností až agresivitou), pokud je samice nucena rodit v boxe nebo v omezeném prostoru (Treus, 1983). Naopak ve farmovém chovu na ŠZP Lány i při porodech v době zimního ustájení nedošlo k odmítnutí mláděte. Jedno odmítnutí se vyskytlo u porodu v červenci, kdy měla zvířata volný přístup do výběhu, a to u primipary (Kotrba, 2008). Dle Treuse (1983) jsou příznaky blížícího se porodu u antilopy losí stejné, jako u skotu: měknutí a ochabování zadní poloviny trupu, zvětšení až opuchnutí stydkých pysků, vyrovnávání jejich záhybů, svěšení břicha, vpadnutí slabin a vytékání průhledného hlenu 2 – 3 dny před porodem. Také mléčná žláza se zvětšuje a na strukových svěračích zasychá mlezivo v podobě malých kapiček. Den před porodem ztrácejí samice chuť k žrádlu, zbavují se moči a výkalů. 3 – 6 hodin před vlastním otelením začíná být samice neklidná, na rohy nabírá podestýlku, nohama ji rozhrabuje a 2 – 3 hodiny před porodem vydává specifický, slabý, hrdelní zvuk, který je charakteristický pro styk s mládětem. Pro otelení si matka ve volné přírodě vybírá suché a tiché místo. Uměle odchovaná zvířata se 4 – 5 hodin před porodem snaží dostat do stáje – na místo dobře známé a chráněné. Snaha samic být o samotě se vyskytuje u většiny zvířat, u starých antilop je však častější. Při porodu u antilop losích můžeme (stejně jako u skotu) sledovat tři fáze - předporodní, porodní, poporodní (Treus, 1983). Porodní bolesti se dostavují vleže. Mezi bolestmi samice vstává, chodí po boxu nebo přešlapuje zadníma nohama, otáčí se dozadu, zuby si škrábe hřbet a břicho. Zvyšuje se 40
dechová frekvence. Po objevení plodových obalů je samice přehryzne a líže si anální oblast, kořen ocasu, břicho a hřbet. Někdy slabě sténá (Treus, 1983). Vlastní porod je charakterizován silnějšími a častějšími kontrakcemi, v porodních cestách se objevují končetiny mláděte, následně i hlava. Mládě vychází většinou v přední poloze. Matka po porodu vstane a začne mládě olizovat. V poporodní fázi odchází zbytky plodové vody, plodové obaly a odděluje se i placenta (asi za 100 minut). Matka všechny plodové obaly většinou sežere (Treus, 1983). Většina porodů probíhá v noci. Porody ve dne jsou častější u uměle odchovaných jedinců (Treus, 1983). Ve farmovém chovu na ŠZP Lány většina porodů probíhala v denních hodinách (Kotrba, 2008). Kotrba et al. (2004) popisuje porod na farmě, který trval deset minut a za dalších deset minut mládě samo přišlo do skupiny mezi ostatní zvířata. Průměrná porodní hmotnost mláďat v Askanya-Nova byla 31,3 kg u býčků a 28,4 kg u jaloviček (Treus, Lobanov, 1971). U telat narozených v Rhodesii byly zaznamenány o něco vyšší hmotnosti, a to 36,2 kg u samců a 28,6 kg u samiček (Posselt, 1963). Průměrná porodní váha samců antilop losích na ŠZP ČZU Lány byla 29,6 ± 1 kg u samic 29,7 ± 0,9 kg (Ročková, 2009). Je nutno si uvědomit, že některé samice se mohou po porodu stát agresivnějšími, kvůli obavám o své mládě (King et al., 1977). Období imprintingu na matku trvá 2 – 5 hodin. Je zajímavé, že imprinting na člověka je mnohem rychlejší – cca 1 až 2 hodiny (Treus, 1983).
Obr. 15 Samice Nassay kojí své tříměsíční mládě
41
3.6.8. Odchov mláďat
V Lánech se u mláďat druhý den po porodu provádí vážení, měření a označení ušní značkou. Odchyt mláďat v prvních dnech po porodu je poměrně snadný, protože jsou „zalehávacího typu“ a před vetřelci neutíkají. Antilopy jsou pravidelně váženy a zjištěné denní přírůstky mláďat činí 0,5 kg až 0,8 kg (Kotrba et al., 2004). Je možné provádět umělý odchov mláďat. Ten je vhodný zvláště u samic v případě, že je v dospělosti plánujeme využívat pro produkci mléka. U uměle odchovaných samců však můžou nastat problémy po nástupu pohlavní dospělosti. Treus a Lobanov (1971) popisují, jak takové odchovy probíhaly ve stanici Askanya-Nova: Antilopí telata byla ručně krmena, s použitím antilopího mléka během prvních dvou týdnů po narození, následně se používalo kravské mléko obohacené rybím tukem a minerály. Také jim byla podávána koncentrovaná potrava, hlízy, vojtěška a obilné seno. Autoři zjistili, že růst těchto telat je stejně dobrý jako u těch, která sají mléko od matek. Při domestikaci, zvláště u navykání na dojení, jsou uměle odchovaná telata snadněji ovladatelná. O umělém krmení neodstavených telat odchycených v přírodě se zmiňuje King et al.(1977): Mláďata byla zpočátku krmena sušeným mlékem s přidáním devíti částí vody a multivitamínového sirupu. Telata byla krmena čtyřikrát denně v množství zhruba 4,5 l na jedno krmení. Jedna antilopa losí byla odchována na kravském mléce. Podle autora však po jednom roce trvání projektu bylo od chytání neodstavených mláďat upuštěno a byla odchytávána pouze odstavená zvířata. Ta byla krmena vojtěškou s přídavkem nasekané trávy a pastvy, která tvoří jejich přirozenou dietu. Ovšem zvířata málokdy žrala nebo pila během prvního dne po odchycení a optimálně nepřijímala potravu ani v průběhu celého prvního týdne. Po odchytu a uzavření do ohrad tak obvykle nastal 15 % váhový úbytek, který však antilopy při vhodném pastevním managementu rychle nahradily. Treus a Kravchenko (1968) popisují odchov telat, kdy jim po dobu 4 dní je podáváno mléko domestikovaných krav s přídavkem rybího tuku a minerálních krmných doplňků podobných těm, jako se užívají pro domestikovaný skot (NaCl 5 – 10 g, CaCO3 15 – 20 g). Ve druhém týdnu mléčné výživy mláďat je jim přidávána vojtěška a obilné seno (Treus, Kravchenko, 1968). Pokud jsou mláďata od narození krmena z lahve, je nejkritičtějším obdobím prvních 15 – 20 dní. Při dobře organizovaném krmení a péči je zaručen normální vývoj mláďat,
42
kterým může být po určité době postupně přidávána koncentrovaná potrava a přídavky objemného krmiva (Treus, Kravchenko, 1968). Chceme-li uměle odchovat mládě, je dobré odebrat ho matce dřív, než proběhne socializace mezi samicí a teletem. Mláďata, u kterých již proběhl imprinting na matku, jsou při kontaktu s člověkem mnohem divočejší (Treus, 1983). Pokusy s přikládáním telat k cizí samici skončili dle Spinageho (1986) neúspěchem. Souvisí to s tím, že antilopa losí je druh uniparní a dvojčata se u ní vyskytují pouze extrémně vzácně. Samice odhánějí cizí mláďata nejen od vemene, ale i od krmiště. Výjimku představovala pouze samice nemocná, která zanedlouho uhynula. Tato skutečnost je také důvodem, proč při pokusu dojit antilopu losí oběma rukama zároveň (tj. ze dvou struků), je samice nepokojná a k dojení neochotná (Treus, 1983). Cizí mládě je samice ochotna přijmout pouze v případě, že z něj ucítí svůj vlastní pach. Podstrčená mláďata, která byla před kontaktem se samicí potřena jejím mlékem, pak byla touto samicí osvojena (Treus, 1983).
Obr. 16 Zjišťování tělesných rozměrů druhý den po narození
43
Obr. 17 Zjišťování hmotnosti telete
3.6.9. Produkce mléka
3.6.9.1. Mlezivo
Mléko první den po porodu (kolostrum), je pozoruhodné pro svůj mimořádně vysoký obsah živin, je bohaté na minerální látky, obsahuje až 38 % sušiny, 14 % mléčného tuku a 2 % bílkovin. Mlezivo je produkováno 3 – 4 dny po porodu – poté mléko získá “normální“ konzistenci, typickou pro zbytek laktační periody (Treus, Kravchenko, 1968).
44
Obr. 18 Mléčná žláza laktující samice
3.6.9.2. Složení mléka a jeho vlastnosti
Analýza ukázala, že mléko antilopy losí se liší od mléka domestikovaného skotu vyšším obsahem mléčného tuku a bílkovin. Nejvyšší zaznamenaný obsah mléčného tuku byl 14 %, ale normálně kolísá od 9,1 do 14,2 %. Obsah bílkovin je zhruba dvojnásobný než u mléka domestikovaného skotu a kolísá od 5,9 do 9,7 %, u některých zvířat je i vyšší - u jedné samice až 12,2 % (Lambrecht, 1983; Retief, 1971; Spinage, 1986; Treus, Kravchenko, 1986; Treus, Lobanov, 1971). Obsah sušiny v antilopím mléce (21,97 – 23,53 %) je téměř dvojnásobný v porovnání s mlékem domestikovaného skotu. Množství laktózy je skoro stejné jako u kravského mléka (3,6 – 4,2 %), ale občas může být i vyšší. Mléko antilopy losí je bohaté na minerály jako je vápník (0,3 %) a fosfor (0,17 %) - jejich obsah je zhruba 1,5 – 3x vyšší než v mléce krav (Spinage, 1986; Treus, Kravchenko, 1968). Albuminové složení antilopího mléka bylo detailně studováno v mlékařské laboratoři All-Union Research Institute of Farm Animal Physiology and Biochemics, která zjistila, že mléko obsahuje 7,78 % kaseinu, 1,009 % rozpustných proteinů a 0,57 % nebílkovinného dusíku.. Kaseinové frakce byly z 23,5 % tvořené α-kaseinem, z 54,8 % β–kaseinem a z 21,7 % γ-kaseinem (Lambrecht, 1983; Treus, Lobanov, 1971). Složení mléka se mírně odlišuje v jednotlivých fázích laktace. Ve třetím měsíci kolísá obsah sušiny od 19,7 % do 23,3 %. Obsah tuku se zvyšuje z 8 % v prvním měsíci
45
laktace, až na 10 % ve čtvrtém a dalším měsíci laktace. Obsah minerálních látek, proteinů (včetně kaseinu) se v mléce během laktace také zvyšuje. Množství laktózy mírně klesá ze 4 % (1. a 2. měsíc laktace) na 3 % (třetí a další měsíce). Obsah nebílkovinného dusíku v antilopím mléce uprostřed laktace byl 0,5 % a na konci laktační periody 0,25 % - což je podobné, jako u domestikovaného skotu. Chemické složení mléka u jednotlivých krav může značně kolísat v jednotlivých vzorcích následujících 10 – 15 dní po sobě. Tyto rozdíly nebyly doposud objasněny. Velikost tukových kapének je variabilní. Průměrně se pohybuje od 3,87 do 4,32 µm. Množství kyseliny citrónové v litru antilopího mléka se normálně pohybuje mezi 200 až 250 mg (hraniční hodnoty jsou 150 – 300 mg) – což je mnohem více, než v mléce domestikovaného skotu. Porovnání obsahu kyseliny citrónové v mléce z různých čtvrtí vemene neprokázalo korelaci s obsahem mléčného tuku. S použitím kolorimetrické metody nebyla prokázána přítomnost karotenu v antilopím mléku. V porovnání s kravským mlékem obsahuje mléko antilop méně vitamínu B1 a B2, ale více vitamínu B3, biotinu a vápníku. Koncentrace kyseliny listové a vitamínu B12 jsou prakticky stejné (Treus, Kravchenko, 1968). Podle Posselta (1963), mléko antilop v Rhodesii obsahuje průměrně 11 % mléčného tuku a tuk v mléce je charakteristický velmi nízkým podílem těkavých mastných kyselin a poměrně vysokým obsahem kyseliny palmitové. Koncentrace bílkovin byla 8,2 % stejně jako u antilop v Askanya-Nova. Mléko antilopy losí má příjemnou chuť s lehkou příchutí hořkých mandlí, je špinavě bílé barvy a je nepatrně viskóznější, než mléko většiny domestikovaných krav (Lambrecht, 1983; Treus, Lobanov, 1971). Antilopí mléko má silné baktericidní vlastnosti a je uchovatelné po delší dobu, než mléko domestikovaného skotu (Lambrecht, 1983; Retief, 1971; Treus, Kravchenko, 1968). Tyto vlastnosti byly podnětem k pokusům s antilopím mlékem v klinické medicíně. Zdá se, že užívání tohoto mléka je vhodné při léčbě zranění, dvanácterníkových a žaludečních vředů, trofických vředů, gastritid, popálenin, mokvajících ekzémů a dalších chorob. Při experimentech se stav pacientů s takovými diagnózami (obvykle chronicky nemocní – podstupující celou řadu léčebných procesů) výrazně zlepšil po 10 – 21 dnech pitné kůry antilopího mléka. Pozorované léčebné efekty mohou být způsobeny vysokým obsahem proteinů nebo nutriční hodnotou (případně kombinací obojího), či přítomností biogenních faktorů. Antilopí mléko snižuje hyperaciditu žaludečních šťáv, což může částečně vysvětlovat jeho úspěšné 46
použití při léčbě gastrických vředů. Je zájem o další pokusy (Spinage, 1986; Treus, Kravchenko, 1968). Mléko, které bylo inkubováno při teplotě 37° C, zůstalo poživatelné po tři měsíce. Toto pozoruhodné tvrzení, by mohlo být důležité pro Botswanu, kde je horké klima, dlouhé přepravní vzdálenosti a špatná chladící zařízení (Retief, 1971). Rozdíly ve skladbě antilopího a kravského mléka jsou pravděpodobně dány vnějšími podmínkami a způsobem života antilop (Treus, Kravchenko, 1968)
Tab. 1 Chemické složení antilopího mléka a mléka domestikovaných krav (Retief, 1971) Zvíře
Měrná hmotnost 1,0342 1,027 - 1,034
Sušina (%) 22,14 12,0
Tuk (%) 9,5 3,8
Bílkoviny (%) 5,9 – 9,7 3,4
Laktóza (%) 3,7 4,9
Popeloviny (%) 1,1 0,72
Antilopa losí Domestikovaný skot Afrikánský skot
-
-
2,82
4,07
5,59
-
Z výše uvedené tabulky je zřejmé, že obsah živin v mléce antilop je mnohem bohatší než u skotu, ale musíme mít na paměti, že průměrná produkce mléka za laktaci u antilop v Rusku byla pouze 450 kg, v porovnání s 1313 kg produkovanými Afrikánským skotem (Retief, 1971). Vzhledem k individuálním rozdílům
v obsahu mléčného tuku a bílkovin byl
v Askanya-Nova uskutečňován selekční proces za účelem zvýšení dojnosti, obsahu tuku a obsahu bílkovin (Treus, Kravchenko, 1968)
3.6.9.3. Mléčná užitkovost
Laktace antilop losích může trvat rok nebo déle; maximum při experimentech bylo 390 dní, pouze v 18 případech z 68 to bylo méně než 100 dní a v 25 případech to bylo více než 200 dní (Treus, Lobanov, 1971). Dle Treuse (1983) vyprodukuje samice za celou laktaci zhruba 350 kg mléka. Přičemž na prvních 100 dní připadá 82 % celkového množství, na druhých 100 dní 16 % a zbylá 2 % připadají na konec laktace. Spinage (1986) tvrdí, že pokud je samice po porodu dojena, sekrece mléka ustává 3 týdny před dalším otelením. Treus, Lobanov (1971) i Treus, Kravchenko (1968) uvádí, že od roku 1948 bylo v Askanya-Nova 22 antilop trénováno pro dojení. Největší výdoj od jedné krávy během jediné laktace byl 637,9 kg (kolem 140 galonů). Rekordní nádoj získaný od jednoho 47
zvířete za den byl 7 litrů při celkové užitkovosti 637 litrů za laktaci - a to u krávy, která nebyla selektována ani šlechtěna na mléčnou produkci (Treus, Kravchenko, 1968). V Askanya-Nova ZOO byla ustanovena první mléčná farma antilop losích na světě. Roku 1970 měla asi 100 zvířat, z nichž 20 % byly dojné krávy (Treus, Lobanov, 1971). Mléčnou užitkovost lze pozitivně ovlivnit vhodnou selekcí - jak potvrzují Treus a Lobanov (1971). Podle nich bylo v období 1948 – 67 dojeno 23 krav, které pocházeli z jedné samice Nila – její vnučky a pravnučky byly zakladatelkami třech rodin mléčných krav. Přičemž u jedné rodiny se zdály být nejlepší poměry dojivosti – samice Venera i její dcera Volia-10 nadojily za jednu laktaci přibližně 638 kg mléka (to je nejvyšší zaznamenaná dojivost u antilopy losí). Vysokou dojivost měly také Veneřiny vnučky Viza-8 a Vesta-1 z nichž každá nadojila za laktaci více než 500 kg mléka. Mimo to, nejvyšší obsah mléčného tuku (mezi zaznamenanými údaji) byl u jedinců ze stejné rodiny. A tak Viola-10 měla na čtvrté laktaci roční průměr mléčného tuku 14,2 %. Dobrá mléčná produkce byla zaznamenána také u druhé rodiny. U třetí rodiny (zakladatelka Nota) však již nebylo dosahováno stejných poměrů. Nota samotná ve skutečnosti ani nemohla být dojena (Treus, Lobanov; 1971). Autoři dále jmenují některé dojnice, které dosáhly jedny z nejvyšších výdojů a celkový obsah mléčného tuku za jednu laktaci převyšoval hodnoty získané od jiných, zde dojených, krav (průměrný obsah tuku v mléce během jejich druhé laktace z celkového množství 627,8 kg mléka – byl 12,2 %). Uspokojivý výdoj byl např. u samice Nubia – 2 (429,5 kg), stejně jako od její vnučky Norie (449,0 kg). V rodině Nota se objevují známky zvýšení mléčné produkce ve třetí generaci. A tak výdoj u samice Nieva-5 (Notina pravnučka) překonal 250 kg za jednu laktaci, všechny ostatní krávy z této rodiny měly mnohem nižší mléčné výdoje. Selekce na vyšší mléčnou produkci nebyla přesto skutečně brána na zřetel, třebaže se počty kusů ve stádě zvyšovaly. V selekci začala být věnována zvláštní pozornost schopnosti krav reagovat na dojení – toto bylo faktorem, který určuje jejich mléčnou produkci v prvotní fázi jejich domestikace. Později byly v selekčním procesu také brány v úvahu faktory ovlivňující mléčný tuk. Ačkoliv, toto všechno bude proveditelné pouze, pokud bude k dispozici podstatně větší počet antilop, protože do roku 1967 bylo každou sezónu dojeno pouze osm krav, a roku 1968 to bylo 10 krav. V roce 1970 bylo dojeno 20 krav (Treus, Lobanov; 1971). Spinage (1986) popisuje experiment v Tanzanii, kde farmář vlastnil stádo 22 kusů, které měl společně se svým skotem a ačkoliv nedosáhl porážek a odbytové hladiny, 48
zkoušel dojit jednu z krav. Jelikož zvířata nebyla trénována na dojení, výdoj byl nízký, maximálně 3 l. Experiment v Tanzanii se zhroutil, když byla farma znárodněna a další pokusy někde jinde byly neúspěšné, kvůli nedostatku houževnatosti. Užitkovost dojnic nesouvisí pouze s délkou laktace, ale také s pořadím laktace. Treus a Kravchenko (1968) například uvádí srovnání užitkovosti několika antilop v Askanya Nova. Samice Venera měla na 7. laktaci, která trvala 207 dní, užitkovost 638 kg mléka (62,2 kg mléčného tuku). Zatímco třeba od samice Nievidmika (1. laktace) bylo získáno pouze 93, 4 kg mléka (9,2 kg mléčného tuku), přestože laktovala 238 dní (tj. o měsíc déle než Nievidmika). 3.6.9.4. Dojení
Mechanismus sekrece mléka a mléčného tuku je podobný jako u domestikovaných krav. Obsah tuku přímo koreluje s množstvím nádoje z každé čtvrti a také postupně klesá během doby dojení. Zdá se tedy, že klesající sekreční reflex ovlivňuje obsah tuku v mléce (Treus, Kravchenko, 1968) Treus, Lobanov (1971) popisují dojení v Askanya-Nova: většina zvířat byla při dojení přivázána na speciálním dojném stání, které má po obou stranách otvory. Některé krávy během dojení žraly. Krávy si zpravidla brzy zvykly na toto stání, ale některá zvířata byla dojena ručně mimo stání. Způsob, kdy jsou zvířata připravována na dojení umělým odchovem a ochočováním od časného věku, hraje zřejmě důležitou roli. Trénink na dojení je postupný a je dosahováno větších úspěchů, pokud jsou zvířata vybírána z uměle odchovaných jedinců. Obvykle jsou dojena ve speciálním stání, ale v některých případech je možné se obejít bez tohoto zařízení. Mladé samice jsou denně trénovány tak, že jsou přivazovány a jsou jim masírována a hlazena vemínka (Treus, Kravchenko, 1968).
3.6.10. Produkce masa
Zejména v marginálních oblastech, je chov antilop na maso mnohem efektivnější, než chov konvenčního skotu, což dokládá hned několik autorů. Například Spinage (1964) popisuje experimenty uskutečněné v Rhodesii jenž demonstrují, že chov divokých kopytníků pro produkci masa je na daných pastevních plochách šestkrát výnosnější než
49
chov skotu – v tomto pokusu byly použity stepní oblasti o rozloze 12 000 ha (30 000 akrů). Za příznivých okolností je antilopa losí produktivnější než skot, čili antilopí býk může mít ve tři a půl letech hmotnost 565 kg, v porovnání se skotem dosahujícím při stejném krmném režimu méně než 500 kg (Spinage, 1986). Regnerová (2009) ve své práce uvádí průměrnou porážkovou hmotnost samců ve věku tří let 485 kg (422-550 kg). Je vidět, že se rozmnožují a daří se jim v zajetí (Spinage, 1986). Antilopy jsou více produktivní než skot, protože produkují dané množství masa rychleji. Je to díky tomu, že pokud mají svou preferovanou dietu, jsou jak v rozmnožování, tak v růstu rychlejší (Spinage, 1986). V obchodním marketingu a při propagaci masa z divoké zvěře bude nutné zvítězit nad dlouholetými stravovacími návyky lidí zvyklých na hovězí maso. Musí být stanoveny schválená jatka a kontrolní směrnice. Přijetí antilopího masa nebo jiné zvěřiny pro normální konzum by mohlo být urychleno, pokud bude servírováno v seriózních restauracích a bude dostupné na běžném trhu (Lambrecht,1983).
3.6.10.1. Vlastnosti masa a možnosti kulinářského využití
Všichni ti, kdo ochutnali antilopí maso, chválili jeho vysokou kvalitu a výbornou chuť (Lambrecht, 1983; Treus, Kravchenko, 1968). Maso je libové, má vysoký obsah bílkovin a je obecně dost křehké (Lambrecht, 1983). Smithers (1966) dokonce uvádí, že maso antilopy losí je nejlepší za všech druhů velkých zvířat, má spíše světlejší barvu – jako telecí, a je velmi chutné. Antilopí maso je čerstvá potravina nejvybranějšího charakteru (Spinage, 1986). Spinage (1986) ve své práci cituje dopis do The Times z 21. ledna 1859 od doktora Owena z British Museum of Natural History, kde psal o kýtě antilopího masa, kterou obdržel od lorda Hilla: „Poté, co byla deset dní zavěšena a následně upečena, byla tato kýta konzumována “koštovací“ komisí, tvořenou doktorem Owenem a třemi dalšími přírodovědci. Komise se jednomyslně shodla v tom, že struktura antilopího masa byla nejlepší, nejjemnější, nejkřehčí a žvýkatelnější než jakékoliv jiné maso. V ochutnávání byla prvním dojmem čerstvost a vůně, bez jakékoliv silně výrazné příchutě. To bylo srovnáváno s telecím masem a s kapounem a nakonec byl přijat návrh, že se jedná o maso savce s příchutí po bažantovi. Konečné rozhodnutí komise bylo, že nový a
50
kvalitnější druh živočišné potravy byl přidán k omezenému sortimentu třídy savců, který je v současnosti dostupný v Evropě.“ Autor ještě připomíná, že podle popisu lorda Hilla, vážila jeho antilopa 534 kg. Maso bylo zkoušeno na několik způsobů - dušený bůček, pečená žebra, grilované steaky, filet soté, vařené od kosti, atd. – a ve všech dokázala skutečnost, že nové maso vynikající hodnoty bylo přidáno k produktům anglických obor (Spinage, 1986).
3.6.10.2. Výkrmnost, jatečná výtěžnost, obsah a kvalita tuku v jatečně opracovaném těle
Antilopy losí mohou být vykrmovány. U skupiny mladých antilop (v Askanya-Nova) ve věku od 1,8 do 3,9 let byl průměrný přírůstek během tříměsíčního výkrmu 70,6 kg, při průměrném denním přírůstku 785 g (Treus, Kravchenko, 1968). Antilopy losí a větší antilopy v semiaridních oblastech Afriky vyžadují 3 až 4 roky, než docílí dospělosti a jsou poráženy po dosažení hmotnosti cca 272,4 kg (Dasman, 1963). Toto je příznivě srovnatelné se skotem v Botswaně, dosahujícím ve věku čtyř let porážkové hmotnosti 227, 5 kg (Retief, 1971). Z každých 100 kg jatečně opracovaného trupu je více než 75 kg libového masa s vysokým obsahem bílkovin – oproti 55/100 kg u skotu (Lambrecht, 1983). Jatečná výtěžnost divokých antilop v Africe je 50 – 62 %. U skotu ve stepi je obvyklá hodnota 50 % a může dosáhnout až 60 %. Při nižší porážkové hmotnosti je v jatečně opracovaném těle skotu 18 až 20 % tuku a při vyšších hmotnostech se může tato hodnota vyšplhat na 30 %, i více. Zatímco u divokých antilop je protučnění jatečně opracovaného trupu 2 až 5 %. Důležitým aspektem živočišné produkce je obsah bílkovin, ne tuků; afričtí býložravci poskytují 70 – 80 % libového masa z jatečně opracovaného trupu, v porovnání s 50 % u domestikovaných druhů (Retief, 1971). Při pokusech, kdy je srovnávána výkrmnost a jatečná výtěžnost antilop a domestikovaného skotu velmi záleží na vnějších podmínkách a na skladbě krmné dávky. Ne vždy dopadnou při podobných studiích antilopy lépe nebo podobně, jako skot. Podle Retiefa (1971) mělo v jižní Africe pět vykastrovaných antilopích býčků (ve věku 5 – 10 měsíců) průměrný hmotnostní přírůstek 0,513 kg za den, při efektivnosti konverze živin 6,83, zatímco kříženci konvenčního skotu dosáhli přírůstku 1,362 kg za den, s efektivností 5,0. Autor však dodává, že tato data jsou velice omezená na to, aby podala přesvědčivý důkaz o potenciálu antilop ve výkrmu. 51
Na kvalitu loje má velký vliv skladba krmné dávky, Retief (1971) popisuje značně rozdílnou kvalitu loje u zvířat pasoucích se na pastvinách a u těch , která se popásají v buši. Lůj z těla skotu a pastevně chované divoké zvěře, obsahuje nízký podíl esenciálních mastných kyselin a obsah neesenciálních mastných kyselin je přes 90 %. V loji afrických kopytníků ze zalesněné krajiny je obsah esenciálních mastných kyselin 30 – 50 %. Důležitost obsahu esenciálních mastných kyselin v potravě autor dokládá studií, týkající se výskytu ateromů u slonů v Africe: Ukázalo se, že sloni žijící na zatravněném území mají vysoký výskyt ateromů. Z toho jich je 44 % v aortální oblasti a obsahuje vápenaté usazeniny. Výskyt ateromů u slonů z rozmanitých zalesněných oblastí byl zanedbatelný.Esenciální tuky jsou známy svou důležitostí pro zdravý cévní systém a nejbohatším zdrojem těchto tuků jsou olejnatá semena, která jsou ve větší míře přítomna v bušových porostech a stromové vegetaci. Toto by mohlo vysvětlovat vysoký výskyt srdečních chorob u západních populací, kde je praktikováno pastevní zemědělství, v porovnání s nízkým výskytem v rozvojových zemích, kde je maso koz a divoké zvěře zdrojem esenciálních mastných kyselin. Nehledě na vysoce diskutabilní ráz příčiny vaskulárních chorob, je selekce biologickým testováním a hospodaření se zvířaty, která produkují vysoce kvalitní libové maso s ohledem na obsah proteinů, esenciálních tuků, minerálů a vitamínů jako protikladné, k produkci velkého množství neesenciálních tuků. Je vzrůstající podvědomí, že produkce libového masa by měla být směrnicí v živočišné výrobě spíše, než produkce tučného masa (Retief, 1971). Spinage (1986) se v počátcích 60. let 20. století podílel na detailní studii vedené v Keni, jenž srovnávala poražené kusy a tělesnou stavbu nejdůležitějších druhů antilop a skotu, v souladu s jatečnými kriterii. Výzkum odhalil, že procentuální podíl libového masa je u antilop obdobný, jako u vysoké zvěře. Maso afrických antilop je málo tučné, protože tuk leží podél výhradně čistého masa blízko vnitřních orgánů a ne ve svalu a proto se nevyskytuje efekt mramorování jako u hovězího masa. Ale zatímco evropský chov skotu vyhovoval produkci masa s vysokým obsahem tuku, lékařské výzkumy nyní ukazují, že to je špatné pro zdraví, kvůli zvyšování rizika kardiačních chorob. Nízkotučné maso antilop by proto tedy mohlo být maso budoucnosti (Spinage, 1986).
3.6.10.3. Porážka a prodej masa v Lánech
Vzhledem k tomu, že manipulace s antilopami je přeci jenom o dost obtížnější, než s běžným jatečným skotem, neprovádí se porážka standardním způsobem (tj. dovoz 52
zvířat na jatky). Aby se zabránilo nejen zbytečnému stresu a riziku zranění zvířete při přepravě – což by se mohlo negativně projevit i na kvalitě masa , ale i zranění osob na jatkách – provádí se porážka odstřelem, přímo ve výběhu. Samozřejmě, je nutné dbát na bezpečnost, takže všechny ostatní antilopy jsou zavřené ve stáji, pouze vybraný jedinec je ponechán ve výběhu. Nasype se mu hromádka šrotu na takové místo, kde je možné ho střelit bez rizika zranění osob odraženou střelou. Od roku 2008 vstoupila v platnost legislativní úprava porážky v hospodářství střelnou zbraní. Podmínkou je vyhodnocení bezpečnosti místa balistikem a ustanovení režimu porážky normativním aktem - provozní řád či směrnice (Kotrba, 2009). Jakmile je v našem případě antilopa usmrcena, vykrví se, případně vykolí a tělo se převeze na experimentální jatka v Uhříněvsi. Vše je samozřejmě schválené po veterinární stránce a jatka mají stanoveny podmínky provozu. Zde pak probíhá opracování jatečného trupu podobně, jako v případě porážky skotu. Maso tedy splňuje veškerá kriteria předepisovaná českou legislativou. Poté, co maso projde sedmidenním procesem přirozeného zrání (při teplotě do 4° C) je dodáváno jednak do restaurací v Praze a okolí (zejména to kvalitnější zadní) a jednak je vakuově zabaleno a nabídnuto k prodeji i dalším zájemcům (viz. Tab. 2). I přes vyšší cenu, je v pražské restauraci o speciality z antilopího masa nebývalý zájem. Ovšem vzhledem k tomu, že porážka antilopy je spíše nárazovou akcí a počet zvířat chovaných v Lánech zatím není dostačující k tomu, aby bylo možné zajistit vhodně vysoké a pravidelné dodávky masa, není prozatím možné zařadit pokrmy z masa antilop do stálého jídelního lístku. Částečným řešením by mohlo být nabízet tato jídla mimo hlavní turistickou sezónu. Ve světě bylo prováděno mnoho pokusů s kastrací samců na výkrm a bylo zjištěno že volci jsou klidnější a lépe přibírají. Přesto v Lánech býky určené pro produkci masa nekastrují, neboť i maso z nevykastrovaných jedinců postrádá typický samčí pach (Kotrba, 2008). Kastrace je tedy poměrně zbytečným zásahem, navíc, jak jsem již zmiňovala, při správném ošetřování a zacházení, nejsou antilopí býci o mnoho nebezpečnější, než vykastrovaní jedinci. Průměrné hodnoty složení masa 5 samců poražených v Lánech: sušina 249,8 g/kg, bílkoviny 222,5 g/kg, celkový tuk 6,2 g/kg, cholesterol 0,38 g/kg, popel 9,8 g/kg. Energetická hodnota: 3,95 MJ/kg (Regnerová, 2009).
53
Tab. 2 Ceník masa v Lánech (staženo 10.4.2009 z http://www.lany.czu.cz/pricelists.php) Č. produktu 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16
Název Ořech Frikando - spodní šál Vrchní šál Kližka Roštěná Roštěná s kostí Svíčková Žebro bez kosti na guláš Oháňka Kosti na vývar – dělené Loupaná plec Velká plec Falešná svíčková Krk - karb Hrudí - žebro bez kosti Kližka - husička
Cena bez DPH 490,00 Kč 440,00 Kč 490,00 Kč 340,00 Kč 1 150,00 Kč 850,00 Kč 1 450,00 Kč 160,00 Kč 75,00 Kč 15,00 Kč 410,00 Kč 410,00 Kč 420,00 Kč 340,00 Kč 160,00 Kč 340,00 Kč
Cena s DPH 534,10 Kč 479,60 Kč 534,10 Kč 370,60 Kč 1 253,50 Kč 926,50 Kč 1 580,50 Kč 174,40 Kč 81,75 Kč 16,35 Kč 446,90 Kč 446,90 Kč 457,80 Kč 370,60 Kč 174,40 Kč 370,60 Kč
3.6.11. Jiné možnosti využití
Neobvyklé, ale zajímavé uplatnění antilop popisuje Jelliman (1913), který prováděl pokusy s domestikací divoké zvěře pro faremní účely v Zimbabwe. V Umvukwe Hills se mu podařilo odchytit 41 antilop losích. Chycená zvířata byly hnána do Salisbury, autem dopravena do Macheke a odtud hnána na farmu pana Jellimana, vzdálenou 11 mil. Zvířata byla hnána stejným způsobem jako skot a žádné se nepokusilo o útěk. Antilopy pak vycvičil jako soumary a zapřahal je do vozu. Každé zvíře údajně okamžitě zabralo do jařma a bylo schopno klusat stejnou rychlostí, jako hovězí dobytek. O těchto Jellimanových experimentech se zmiňuje i Spinage (1986), který popisuje výcvik antilop losích i další divoké zvěře k orbě a tahání povozu. Kromě masa a mléka poskytují antilopy losí i další suroviny. Podle Brehma (1928) lze jejich neobyčejně tuhou a silnou kůži zpracovat na řemeny a z tuku se dají vyrábět dobré svíčky. Pro chov v podmínkách ČR je však jistě zajímavější další možnost uplatnění, kterou zmiňuje Kotrba et al. (2004) a tou je využití schopnosti spásat obtížné pastevní plevele a
54
nežádoucí dřeviny, a tím je postupně eliminovat. Antilopa losí by tak mohla pomoci při údržbě marginálních travních porostů důležitých z hlediska ochrany přírody a v péči o zvláště chráněná území zařazená do soustavy NATURA 2000. Jako vedlejší efekt chovu antilop je nutné také zmínit produkci chlévské mrvy.
3.6.12. Genetika
Antilopa losí má diploidní počet chromozomů (31 u samců, 32 u samic). Karyotyp je podobný karyotypu kudu velkého (Tragelaphus strepsiceros) (Hsu, Benirschke, 1971; Wurster, 1972).
3.6.12.1. Hybridizace
Samci antilopy losí a samice kudu velkého mohou zplodit samčího hybrida. Neexistují však data o plodnosti takových jedinců (Van Gelder, 1977). Sterilní samčí hybrid byl vyprodukován po zkřížení antilopy losí s kudu velkým v San Diego Wild Animal Park (Jorge et al., 1976). Také byl úspěšně proveden přenos embryí bonga lesního (Tragelaphus euryceros) do náhradních matek antilopy losí (Dresser, 1984). S domestikovaným skotem antilopu losí křížit nelze (Treus, 1968). To potvrzuje i Spinage (1986), který se zmiňuje o pokusech křížit býky antilop losích s ayrshirským a shorthornským skotem. Ale protože z těchto spojení nevzešla žádná telata, bylo experimentů zanecháno. První pokusy křížit antilopu losí s různými plemeny skotu se konaly ve čtyřicátých letech 19. století. Roku 1842 bylo v Anglii uskutečněno na 20 experimentů v páření býků antilop losích s domestikovanými kravami, ale bez úspěchu. Byly také popsány pokusy o páření mladého samce antilopy losí s mladou krávou bantenga v AskanyaNova ZOO roku 1934 (Treus, Lobanov, 1971). Nicméně, existují informace o získání křížence narozeného po antilopím býkovi a z domestikované krávy v Jižní Africe, které publikoval Boulineau (1932). Přesto však problém hybridizace antilop losích s domestikovaným skotem zůstal nevyřešený, protože tato pozitivní zpráva o získání takového hybrida nebyla následně potvrzena. Ovšem nebyly ani zkoumány důvody selhání těchto experimentů (Treus, Lobanov, 1971).
55
Jako výsledek pokusů uskutečněných s pářením domestikovaného skotu a antilop losích při využití značného počtu zvířat bylo zjištěno, že samice žádného druhu nezabřeznou po kopulaci, ani po umělé inseminaci (Treus, Lobanov, 1971). Spermie vydrželi v samičím pohlavním ústrojí aktivní déle než 24 hodin a pronikly horními úseky děložních rohů. Ale navzdory tomu se neobjevili v aktivním stavu u vaječníků a nebylo zaznamenáno jejich shlukování s prostupnou membránou oocytů, ačkoliv spermie zavedené do vejcovodu si udrželi svou aktivitu více jak 36 hodin (Treus, Lobanov, 1971). Zdá se, že fyziologickou překážkou (pravděpodobně neurohumorální povahy) pro antilopí spermie v pohlavním ústrojí domestikovaných krav, je přítomnost spoje děložního rohu a oviduktu. To patrně může být překonáno jednotlivými spermiemi, ale pouze za cenu ztráty jejich aktivity. Tato zóna byla nazvána jako “pojistný svěrač“ (Treus, Lobanov, 1971). Vypadá to tedy, že Boulineauova reportáž o získání křížence z domestikované krávy a po antilopím býkovi, záznamy o páření antilopího samce s krávou bantenga v AskanyaNova a údaje od Bobrinskiiho (1944) o narození takového hybrida nejsou založeny na pravdě (Treus, Lobanov, 1971).
3.6.12.2. Příbuzenská plemenitba
Při využívání příbuzenské plemenitby se obvykle začnou projevovat negativní důsledky inbreedingu. Treus, Lobanov (1971) to dokazují na příkladu ze stanice Askanya-Nova, kde byla reprodukce po více než 60 let (1898 – 1959) řízena prostřednictvím rodově málo vzdálených plemenných samců, pocházejících ze dvou párů. Toto mělo neblahé následky pro potomstvo. Kolem roku 1930 se začaly u telat projevovat příznaky rachitidy. Rodila se se zakřivenými končetinami a slabou kostrou. Také aborty zárodků starých od čtyř do osmi měsíců, stejně jako mrtvě narozená telata, mohou být následkem příbuzenské plemenitby. Tento efekt inbreedingu byl poněkud redukován - i když jen částečně a ne na dlouhou dobu – introdukcí externího plemenného býka roku 1937. K úzkému inbreedingu zde docházelo po pět generací. Během této doby se celkem narodilo 272 telat (136 ♀ a 136 ♂). Telata byla těžko porovnatelná ve zdravotním stavu, 20 % potomstva se narodilo s evidentními známkami inbreedingu. Toto se projevilo především u telat narozených po čtyřech konkrétních plemenících a z jim příbuzným samicím. Na druhou stranu, 56
bylo v období 1961 až 1967 získáno 52 normálních telat po plemenném býkovi jménem Mif a jeho vlastních samicích. O výskytu inbreední deprese se zmiňuje i Treus (1968). Podle autora způsobuje příbuzenská plemenitba u rodu Taurotragus porody mrtvých nebo slabých telat, s defekty na hrudních končetinách a paznehtech, vady na stavbě páteře a poruchy růstu, v neposlední řadě celkově špatný exteriér.
3.7. Proč vlastně domestikovat antilopy Podle Diamonda (2002), je poučné uvažovat nad nuznými přírůstky do našeho repertoáru domestikovaných druhů v současném tisíciletí - navzdory obrovskému úsilí. Ze 14 nejcenějších velkých domestikovaných savců je jediným, který byl přidán v průběhu posledního milénia, sob – jeden z nejméně hodnotných mezi těmito 14 (v kontrastu s pěti nejhodnotnějšími – ovce, koza, kráva, prase a kůň – jenž byly všechny opakovaně domestikovány kolem roku 4000 př. n. l.). Kromě toho, všechny druhy savců, jenž jsou v současnosti dobře vžity jako domestikované (například polární liška, činčila, křeček, laboratorní krysa a králík), jsou malí savci, zakrslí v užitečnosti, stejně jako ve své velikosti – v porovnání se skotem a ovcemi. V Africe je 4,15 milionů čtverečních mílí území nevhodných pro chov skotu kvůli trypanosomě. To představuje 37 % celkové plochy Afriky. Různé druhy divokých zvířat, která jsou schopná přežít v těchto oblastech, byly v minulosti nemilosrdně zabíjeny, ve snaze učinit tato území bezpečnými pro zdomácnělá, ale nevyhovující domestikovaná zvířata. Tyto oblasti, v současnosti nevhodné pro chov domestikovaných zvířat, by mohly být užívány pro farmový chov zvěře, pokud bude vyškolena náležitá veterinární kontrola k zajištění bezpečnosti pro lidskou spotřebu. To znamená nějaký způsob “domestikace“ . Domestikace by měla proběhnout alespoň do takové míry, aby bylo možné zvířata transportovat a umisťovat do karantény. Což je možné, pokud bude uplatněno šlechtění antilop v zajetí (Retief, 1971). Problémy s využitím marginálních pastvin se netýkají pouze Afriky, ale i značných území na jihu Spojených států amerických, kde suché podmínky a degradace pastvin omezily vhodnost jejich užívání pro pastvu skotu (Lambrecht, 1983). V marginálních oblastech mohou být antilopy lepší pro masnou produkci než konvenční dobytek - jedním z těchto důvodů je, že antilopy lépe využívají stanoviště.
57
Skot si vybírá pouze omezený počet travních druhů, na rozdíl od mnohem širšího sortimentu obvykle vybíraného antilopami, které navíc pojídají širokolisté byliny a mohou okusovat křoví a stromy (Spinage, 1986). Antilopa losí je navíc otužilá a více odolná proti suchu, než domestikovaný dobytek (Retief, 1971). Důležitější je možná jejich odolnost vůči mnohým chorobám dobytka, zvláště trypanosomě (Spinage, 1986). Další výhodou by mohla být učenlivost antilop losích a snadnost domestikace, v porovnání s jinými antilopami, které mají jinak podobné vlastnosti, jako je například přímorožec (Retief, 1971). Nemalým argumentem pro domestikaci antilop je také kvalitní mléko, jenž má silné baktericidní vlastnosti a lze jej skladovat po delší dobu i za vyšší teploty, než mléko konvenčních krav (Lambrecht, 1983; Retief, 1971; Treus, Kravchenko, 1968). Potřeba dobrého zemědělství jak zisků ze zvířat, tak způsobilosti produktů k lidské spotřebě, podporuje vážné důvody pro domestikaci druhů využívajících biologický potenciál, jako je antilopa losí (Retief, 1971). Pokusy o domestikaci antilopy losí v Askanya-Nova i v Africe jsou perspektivní. Antilopa losí může a měla by se stát domácím zvířetem jednotlivých oblastí Afriky. Tento druh má velkou ekologickou valenci, což je charakteristické pro předky domácích zvířat (Treus, 1983). Den, kdy bude antilopí steak v chladicích pultech supermarketů nebo antilopí mléko v sekci mléčných výrobků, může být stále daleko. Ale někteří rančeři v Africe jsou nasměrováni k něčemu, co se může ukázat jako velmi důležité nejenom z hlediska rentabilní investice, ale také jako žádaný alternativní zdroj potravy v době, kdy může být náhrada jídel potřebná (Lambrecht, 1983).
4. MATERIÁL A METODIKA 4.1. Materiál Všechna sledování probíhala na Školním zemědělském podniku ČZU v Lánech. Objekt, kde pokusy probíhaly, leží v nadmořské výšce 420 m.n. m. GPS souřadnice ŠZP Lány jsou 13°57'23" E, 50°07'4" N. Celková rozloha výběhů (včetně plochy stáje) je cca 2,5 ha.
58
Pozorování jsem prováděla na přelomu června a července 2008. V té době čítalo stádo zde chovaných antilop losích 43 jedinců různého pohlaví a stáří. Zvířata však nejsou držena všechna pohromadě, ale jsou rozdělena do dvou menších stád (17 a 26 kusů). Oddělení stáda je umožněno díky řešení chovného objektu. Jde o klasickou halovou stavbu, která je navržena jako ocelový rámový skelet o rozpětí 18 m. Délka stáje je 23 m.Uvnitř stáje nejsou vystavěny žádné příčky. Podlaha v objektu je betonová. Prostředkem stáje vede vyvýšená chodba, která slouží zároveň jako krmný stůl a odděluje od sebe dva prostory sloužící k volnému ustájení antilop. K rozdělení vnitřního prostoru slouží pouze jednoduché zábrany z kovu a ze dřeva. Některé zábrany jsou připevněny na otočných pantech a v případě potřeby tak umožňují rychlé rozdělení volné stáje na několik větších boxů. Usnadňuje to manipulaci se zvířaty, jejich přehánění či provádění různých zákroků. Boční a štítové stěny jsou zděné. V bočních stěnách je pásové prosvětlení stáje a dveře pro spojení stájových boxů s navazujícími výběhy. Střecha je sedlová s vlnitou krytinou.Ventilace objektu je přirozená. Čerstvý vzduch je do stáje přiváděn ventilačními klapkami umístěnými v bočních stěnách objektu. Odvod vzduchu je zajištěn hřebenovou ventilační štěrbinou s regulační řídící klapkou. Provětrání střešního pláště je zajištěno systémem kontralatí na který je vlnitá krytina uložena. Větrání je řešeno tak, že teplota v zimě neklesá pod 5° C. Po obou stranách jsou do střechy osazeny prosvětlovací pásy. Ke každé volné stáji přiléhá jeden výběh. Oba výběhy spolu sousedí, takže všechna zvířata mezi sebou mají vizuální kontakt a skrz dřevěný plot i omezený tělesný kontakt. U východu
ze stáje do výběhu jsou na zemi položeny panely, které jednak ulehčují
udržování čistoty v okolí stáje a jednak pomáhají obrušování paznehtů antilop. Zvířata mají většinou volný přístup ze stáje do výběhu (zavírají se pouze při nepříznivém počasí). V každé štítové stěně budovy jsou umístěna tři dvoukřídlá vrata, která umožňují vjezd UNC nakladače. Díky tomu je velice snadné a rychlé odstraňování hluboké podestýlky, na které jsou antilopy ustájeny. UNC nakladač vyhrnuje chlévskou mrvu do prostoru hnojné koncovky, kde ji nakládá na kontejner. Podestýlka se odstraňuje zhruba jednou za měsíc. Pak se nastele nová vrstva slámy, která se podle potřeby doplňuje. Díky nízkému obsahu vody ve výkalech antilop není nutné trus průběžně odstraňovat.
59
Krmení zvířat je zajištěno z prostoru centrálně umístěné krmné chodby, která má funkci krmného stolu. Antilopy dostávají jednou denně objemné krmivo (míchaná krmná směs složená z: kukuřičné siláže, vojtěškové senáže, lučního sena, krmné slámy a minerálních doplňků – v podílech 52,1; 26; 10,4; 10,4 a 1 %). Navíc mají k dispozici vojtěškové seno ad libitum. Pastva (od dubna do října) jako doplněk (Kotrba, 2008). Pro udržení kontaktu dostávají při příchodu ošetrovatele i přídavek obilného šrotu. Ačkoliv je antilopa losí známa svou nenáročností na pitnou vodu, je stáj samozřejmě vybavena automatickými napáječkami. Při současném početním stavu antilop (45 kusů) je kapacita stáje plně využita. Dojde – li k dalšímu rozšiřování stáda, bude nezbytné stávající objekt zvětšit, nebo vystavět novou, větší stáj.
Obr. 19 Prostředkem stáje vede chodba, která slouží zároveň jako krmný stůl.
4.1.1. Reakce antilop na člověka Vzhledem ke své velikosti a mohutnosti budí antilopa losí oprávněný respekt. Musím se přiznat, že i já sama jsem měla zpočátku trochu strach a raději jsem zvířata pozorovala v bezpečí - zpoza ohrady. Ovšem neustálý pohyb antilop a nutnost mít stálý přehled o dění ve stádě, mě nakonec donutili vlézt do výběhu a pohybovat se přímo
60
mezi zvířaty. Moje počáteční obavy se rychle rozplynuly, neboť antilopy dostály svému zařazení mezi býložravce, kteří nemají zapotřebí bezdůvodně napadat jiné živočichy a tedy ani člověka. Ze začátku byly sice trochu opatrné, držely si ode mne spíše odstup a někteří jedinci se například báli vstoupit do stáje, když jsem stále vedle vchodu. Ale asi po třech dnech si zvířata na mou přítomnost zcela zvykla a nejen že přede mnou neutíkala, ale některá ke mně i sama zvídavě přišla. Zvláště dospělé a zkušené samice se nechaly i hladit a drbat na krku. Po pravdě řečeno, jsem se po pár dnech při pohybu mezi antilopami cítila mnohem bezpečněji, než když jsem na některých předchozích praxích musela nahánět vybrané jedince z rozdivočelého stáda Českého strakatého skotu. Bez obav jsem mohla vstoupit nejen do skupiny samic s odrostlými telaty, ale i mezi antilopí býky. Tím samozřejmě rozhodně nechci tvrdit, že kontakt a manipulace s antilopami losími jsou zcela bezpečné a že tato zvířata nemohou člověku ublížit. I krotcí a na lidi zvyklí jedinci, jsou potencionálně nebezpeční, už jenom pro svou mohutnost, silná kopyta a špičaté rohy. Ani nemusí chtít záměrně na člověka zaútočit, ale stačí, že se třeba jen oženou hlavou po dotěrném hmyzu a úraz je na světě… Také je potřeba si uvědomit, že i zcela klidné samice se po porodu obvykle stávají velmi ostražitými a pokud mají pocit, že by mohlo být ohroženo mládě, tak neváhají zaútočit ani na svého ošetřovatele. V tomto jsou u nich přeci jenom přirozené pudy stále ještě pevně zakořeněné a nepotlačené tak, jako třeba u konvenčního dobytka. Agresivnější a ostražité chování samic po porodu obvykle slábne s tím, jak mládě roste a je postupně odstavováno. Někdy však mohou samice zůstat útočnějšími, i když už je mládě dost samostatné. Tak jako třeba v případě samice Nassay, která (přestože její mládě bylo tou dobou již tři měsíce staré) stále projevovala vůči lidem dost velkou ostražitost. Sice na mě nikdy přímo nezaútočila, nicméně jsem se musela mít na pozoru, pokud byla tato samice na blízku, protože podle jejího sebevědomého chování se dá soudit, že v případě, kdy by se jí něco zdálo podezřelé, by s útokem rozhodně neváhala.
4.2. Ošetřování mláďat na ŠZP ČZU Lány O agresivním chování antilop – čerstvých matek, jsem měla v Lánech možnost se sama přesvědčit, když jsme 3 dny po porodu museli odebrat samici mládě, aby mohla být zjištěna jeho hmotnost, některé tělesné rozměry (viz. přílohy 4 a 5) a aplikována ušní známka.
61
Úkol jsme si částečně zkomplikovali sami už tím, že jsme ho prováděli až u třídenního mláděte (obvykle se to provádí ještě v den porodu, nebo druhý den po narození). Takto staré mládě již má pochopitelně více síly a také snadněji uteče, než novorozený jedinec. Jakmile matka zpozorovala, že se přibližujeme k mláděti, které bylo odložené v rohu výběhu, přiběhla a snažila se nás odehnat, přestože se celou dobu zdržovala se zbytkem stáda na opačném konci ohrady a tvářila se, jako že o žádném mláděti nic neví. Odchyt telete je nutné provádět alespoň ve dvou lidech. Zatímco jeden odchytí mládě a rychle ho protáhne skrz ohradu ven, druhý se snaží samici udržet v dostatečném odstupu. Obvykle stačí pohrozit holí, nebo dlouhým klackem, aby samice znejistěla a nesnažila se přiblížit člověku na dosah. Pochopitelně jí to neodradí na dlouho, proto je nutné jednat rychle a hbitě. Mládě i samice obvykle hlasitě vokalizují, což ještě umocňuje dramatičnost takovéto akce. Hned, jak jsme s mládětem z dosahu jeho matky, je dobré ho přenést na nějaké uzavřené místo (např. do stáje), aby nemohlo utéct, pokud se náhodou vysmekne ošetřovateli z rukou. Provedeme všechny nezbytné úkony – není potřeba žádné zvláštní vybavení. Ke zjištění tělesných mír stačí obyčejný krejčovský metr. Hmotnost zjistíme podobně, jako se to provádí např. u psů. Ošetřovatel se zváží na běžné osobní váze nejprve sám a pak s mládětem v náručí. Nakonec ještě aplikujeme ušní známku. Jenom bych chtěla připomenout, že na antilopy se nevztahují stejné předpisy o označování hospodářských zvířat - tak jak se musí dodržovat třeba u skotu. Není tedy nutné, aby mělo zvíře známku v obou boltcích, ani se nepoužívá barevné odlišení býčků a jaloviček a samozřejmě se nevypisují všechny údaje, jenž jsou u běžného dobytka povinné. Ušní známky antilop slouží pouze pro snadnější orientaci mezi jednotlivými kusy a zabraňují záměně zvířat. Ideální je používat co nejvíce různých barev ušních známek, aby už z dálky bylo patrné, o kterého jedince se jedná. Při tak velkém počtu antilop, jako mají v Lánech, se pochopitelně stejně nevyhneme použití stejné barvy u více kusů. Proto se zde alespoň snaží dodržovat systém označení, kdy mládě dostane známku stejné barvy, jako má jeho matka – což opět chovateli trochu ulehčí orientaci ve stádě. Bez ohledu na barvu označení, je na známce uvedeno především pořadové číslo zvířete, čímž je jeho identifikace stoprocentní (samozřejmě za předpokladu, že ušní známku neztratí).
62
Během vážení a měření je mládě obvykle klidnější a je potichu. Jen při aplikaci známky si někdy trochu “zanaříká“. Jakmile ho pak vypustíme zpět ke stádu, okamžitě běží vyhledat matku, která ho přivítá doteky nosem, očicháváním a olizováním. Pokud chceme minimalizovat riziko zranění osob i zvířat, je lepší provádět označování mláďat tak, abychom se zcela vyhnuli konfliktu s matkou a ostatními jedinci ve stádě. V Lánech se nám to podařilo při označování jiného telete. Opět ho jeho matka druhý den po narození nechala “odložené“ ve výběhu. Ošetřovatel ve stáji nasypal lákavé krmivo a přivolal antilopy dovnitř (již jsou naučené a na pískání ošetřovatele přijdou, neboť je to zvuk, který mají asociovaný právě s krmením). Jakmile byla zvířata uvnitř, stačilo zavřít vchod do výběhu. Je nutné, aby byla zavřena nejen matka mláděte, ale i všechny dospělé kusy, neboť i ty se snaží naříkající mládě chránit a mohly by tak jeho odchyt zkomplikovat. Odrostlejší juvenilní jedinci nevadí, protože ty jsou neobvyklým rozruchem v ohradě obvykle sami natolik vyděšení, že nemají snahu bránit jiné mládě a napadat lidi. Tento způsob odchytu je tedy daleko vhodnější a klidnější. Navíc má tu výhodu, že chycené mládě nemusíme nikam přenášet, protože z výběhu nám neuteče. I tak jsou však nezbytní alespoň dva lidé, protože jeden musí mládě pevně držet, zatímco druhý zjišťuje a zapisuje údaje.
Obr. 20 Aplikace ušní známky. Sameček (Gingo)1 den starý.
63
4.3. Pozorování mateřského chování Sledování mateřského chování nebylo hlavním cílem mojí práce. Neměla jsem k dispozici dostatečně velké množství získaných dat a proto jsem je ani statisticky nevyhodnocovala. Přesto jsem se ale rozhodla uvést ve své práci několik poznatků ohledně péče o mláďata a kojení, neboť mi to připadá jako velmi zajímavá etologická problematika.
Obr. 21 Samice Lindy olizuje své mládě (8 dní staré) během kojení. Olizování anální oblasti mláděte během kojení je u mladých telat typické.
4.3.1. Péče o mláďata Mláďata antilopy losí jsou tzv. “zalehávacího typu“. To znamená, že matka mládě po porodu nechá ukryté na jednom místě a pouze za ním několikrát za den přijde, aby ho nakojila. Díky tomu, že v době, kdy jsem začala svá pozorování v Lánech, se zde samici Lindi právě narodila jalovička (pojmenovaná Toulavka), jsem měla možnost sledovat toto chování na vlastní oči.
64
Toulavka skutečně vydržela dlouhé hodiny nehybně ležet, přitisknutá k zemi a utekla pouze ve chvíli, kdy se člověk přiblížil až úplně k ní. Lindi k mláděti přes den přišla jednou až dvakrát, aby ho nakrmila a ihned po kojení si jalovička zase zalehla. Zalehlé mládě není opravdu snadné najít, neboť se nejčastěji ukrývá ve vysoké trávě nebo v nějaké prohloubenině. Navíc je maskováno i díky svému zbarvení. Ke stádu se Toulavka začala přidávat až zhruba po pěti dnech od narození, nicméně stále byla velmi opatrná. Například nešla do stáje, přestože bylo velké teplo a uvnitř byl nejen příjemný chládek, ale hlavně i její matka Lindy. Poprvé se odvážila vejít do stáje až 15. den po narození. Do té doby vždy raději čekala venku.
4.3.2. Kojení Vzhledem k tomu, že s výjimkou Katky a Primy měly v době pozorování všechny dospělé samice telata, měla jsem možnost sledovat kojení mláďat několikrát denně. Během kojení jsem si všímala hlavně délky kojení a zda ho iniciovala matka nebo mládě a kdo z nich ho ukončil (případně, zda nebylo ukončení způsobeno nějakým dalším jedincem ze stáda). Také jsem pozorovala, z jaké pozice mládě k vemeni přistupuje, protože podobně jako třeba u skotu, se cizí mláďata obvykle snaží být nenápadná a přistupují k samici odzadu, zatímco vlastní mláďata stojí zadkem k hlavě samice a osa páteře je rovnoběžná s páteří matky. Zaznamenávala jsem nejen kojení, ale i takzvané pokusy (když se například mládě snažilo dostat k vemeni, ale matka mu nedala napít). Jako pokus jsem uznávala, pokud kojení netrvalo déle než 5 vteřin. Také jsem si všímala, zda samice mládě během kojení olizuje, nebo očichává. Frekvence a doby kojení se samozřejmě lišily - podle věku mláďat a stádia laktace matek. Pro lepší přehled uvádím tabulku (tab. 3), kde jsou data narození samic i jejich mláďat.
65
Tab. 3 Jména a data narození samic a jejich mláďat jméno samice LIBRESSE LYDIE NIAGARA DAKARKA STAPLE LIA LINDI NASSAY LESANA
datum narození samice 12.2.1997 16.5.1997 2.6.1997 16.10.2003 17.8.2003 22.5.2004 5.4.2005 25.5.2005 26.11.2004
jméno mláděte LEJDY LUTU NUNGO DRAK SYDNEY LEANKA TOULAVKA NEGELE LUBOŠ
Graf č. 1 Průměrné délky kojení u jednotlivých samic
66
datum narození mláděte 24.2.2008 5.3.2008 28.3.2008 8.2.2008 19.12.2007 11.4.2008 15.6.2008 26.3.2008 31.1.2008
Graf č. 2 Iniciace kojení a pokusů o kojení Iniciace kojení a pokusů o kojení 20 Počet pozorovaných kojení
18 16 14 12 Kojení iniciované matkou
10
Kojení iniciované mládětem
8 6 4 2
LY D I LI BR E ES SE D AK AR KA
LI N D N I IA G AR A LE SA N A N AS SA Y
LI ST A AP LE
0
Jméno samice
Z výše uvedeného grafu je jasně patrné, že kojení ve většině případů iniciuje samo mládě. Pouze u malých mláďat se stává, že se jim matka sama “nabídne“. Lindi měla v době pozorování nejmladší mládě, což se projevilo i na výraznějším podílu samice při iniciaci kojení. S tím, jak mláďata rostou, postupně ochabuje i snaha samic vybízet je k napití z vemene. Starší mláďata pak začínají jejich matky postupně odstavovat a při pokusech o napití jsou mláďata svými matkami odháněna. Např. u samice Staple, jejíž mládě (Sydney) bylo v době pozorování již 6. měsíců staré se Sydney pouze jednou neúspěšně pokusila o napití. Druhé nejstarší mládě měla samice Dakarka a u ní jsem zaznamenala pouze 2 kojení a jeden pokus mláděte o napití.
67
Graf č. 3 Ukončení kojení a pokusů o kojení Ukončení kojení a pokusů o kojení 20 Počet pozorovaných kojení
18 16 14 12 Kojení ukončené matkou
10
Kojení ukončené mládětem
8 6 4 2
AR A LE SA N A N AS SA Y LY D IE LI BR ES SE D AK AR KA
N D I
N IA G
LI
LI A ST AP LE
0
Jméno samice
Stejně jako v případě iniciace, tak i při ukončení kojení má velký význam věk mláděte a stádium laktace matky. Malá mláďata nechává samice sát tak dlouho, jak sama chtějí. Ovšem s přibývajícími dny po porodu je to stále častěji matka, kdo určuje dobu kojení. Na grafu je jasně patrné, že u samice Lindi, jejíž tele bylo v době pozorování jen pár dní staré, rozhodovalo o délce kojení většinou samo mládě. Další samice s nejmladšími telaty (Lia, Niagara, Nassay, Lydie) již převážně samy ukončovaly kojení. Samice s nejstaršími mláďaty (Staple, Lesana, Libresse, Dakarka) nenechaly ani jednou pít mláďata tak dlouho, jak by ona sama chtěla.
4.3.3. Školky Několikrát jsem měla možnost pozorovat skupinu odrostlejších mláďat, jak leží ve skupině blízko sebe a stojí u nich obvykle jedna (ale někdy i více) dospělá samice, která je hlídá. Takové uskupení zvířat se nazývá “školka“ a u antilop je to poměrně častý a efektivní způsob, jak ohlídat mláďata. Zajímavé je, že při mých pozorováních byla nejčastěji dohlížející samicí Lesana (viz.graf č. 4). Vzhledem k tomu, že tato samice je ve stádě poměrně krátce, tak je 68
v hierarchii mezi dospělými na posledním místě. To bylo překvapivé, neboť jsem předpokládala, že funkci “dozoru“ bude zastávat spíše nějaká samice s vyšším postavením v hierarchickém žebříčku.
Tab. 4 Záznamy pozorovaných „školek“ Datum
začátek školky
konec školky
16.6.2008 16.6.2008 16.6.2008 17.6.2008 18.6.2008 20.6.2008 25.6.2008 30.6.2008 3.7.2008 3.7.2008 3.7.2008 3.7.2008 4.7.2008 4.7.2008 7.7.2008 8.7.2008 10.7.2008
10:23 10:39 10:48 13:36 9:37 9:36 14:30 17:10 8:00 9:10 9:13 10:12 12:18 12:26 14:03 15:08 15:39
10:34 10:45 11:25 13:49 9:47 10:57 14:43 17:30 9:05 9:35 9:23 10:26 13:00 13:00 14:57 15:24 15:57
doba trvání školky (min.) 11 6 37 13 10 81 13 20 65 25 10 14 42 34 54 16 18
69
počet počet vůdčí mláďat ve dohlížejících samice školce samic 4 5 5 5 7 4 5 5 10 4 5 3 5 3 7 7 9
1 1 1 1 1 2 1 1 2 3 1 1 2 2 2 2 3
Lesana Lysinka Niagara Lesana Lesana Lesana Lysinka Lesana Lesana Libresse Staple Prima Libresse Lesana Lydie Lesana Lesana
Graf č. 4 Počet hlídaných školek u jednotlivých samic ŠKOLKY - vůdčí samice 10
počet pozorovaných školek
9 8 7 6 5
Řada1
4 3 2 1 0 LESANA
LYSINKA NIAGARA LIBRESSE STAPLE
PRIMA
LYDIE
jméno vůdčí samice
4.4. Metodika Údaje o synchronizaci a rozhodování v pastevním chování u antilop losích byly získávány přímým pozorováním všech zvířat tzv. skenováním po 1 minutě (Altmann, 1974). Jednotlivá pozorování byla adlibitně rozložena do 1 měsíce (celkem 88,25 hodin sledování v průběhu 15 dnů). Čas pozorování byl vždy mezi 8.00 hod a 18.30 hod. Nepozorovala jsem všechny zde chované antilopy, ale pouze skupinu 26 zvířat, skládající se z 11 dospělých samic a 15 mladých jedinců (4 ♂ + 11 ♀) ve věku od jednoho dne až do 15 měsíců. Antilopy jsem sledovala přímo, kvůli větší rozloze výběhu jsem občas musela využít i dalekohled. Stáj a výběh jsem opticky rozdělila do čtyřech zón (viz. obr. 22). Stáj představovala zónu 1. Zbylé tři oblasti byly ve výběhu. Do tabulek jsem pak zapisovala přesuny zvířat mezi jednotlivými zónami a činnost antilop (zda odpočívaly, nebo se pásly). Cílem pozorování bylo především zjistit, které zvíře nejčastěji určuje směr přesunu nebo je iniciátorem změny činnosti a také, kolik jedinců se nechá tímto vůdčím zvířetem ovlivnit 70
Obr. 22 Letecký pohled na chovný objekt, kde pozorování probíhala. Oranžově jsou vyznačeny zóny tak, jak jsme je určili pro účely sledování (upraveno podle www.mapy.cz).
4.4.1. Hypotézy Jelikož je antilopa losí řazena do podčeledi pravých turů, měla by mít tedy blíže k druhům, ze kterých již lidstvo domestikanty získalo, než k antilopám, které Diamond (2002) označil
za zvířata nedomestikovatelná z důvodu nedostatku vůdčí hierarchie
ve stádě. Předpokládáme tedy:
H1. Ve skupině antilop losích bude vysoká míra synchronizace aktivit (nad 80%) souvisejících s pasením a odpočinkem závislá na věku (Aby se mohla projevit vůdčí dominance jedince či jedinců, stádo se musí synchronizovat a dominantního jedince následovat. Zároveň by to mělo být zvíře zkušené, tedy starší). H2. Antilopa či antilopy, které budou v hierarchii postaveny výše, budou iniciovat více změn aktivit z pasení na odpočinek, z odpočinku na pasení a přesunů po pastvině.
71
H3. Nejvyšší synchronizaci se stádem by měla mít mláďata (nedokáží se bránit predátorům a proto by měla využít „bezpečí“ stáda a s jeho členy se synchronizovat v aktivitách).
4.4.2. Synchronizace chování Synchronizaci jsem určila jako společnou aktivitu alespoň čtrnácti zvířat, tj. nadpoloviční většiny zvířat (Ruckstuhl, 1999). Synchronizovaná zvířata byla ta, která změnila aktivitu do pěti minut od doby, kdy ji změnil iniciátor změny aktivity. Za iniciátora změny aktivity jsem považovala zvíře, které ostatní antilopy při změně následovaly. To bylo zaznamenáno pouze v případě jednoznačného určení.
4.4.3. Analýza dat
Ke statistickému vyhodnocení bylo využito programu SAS 9.1 (SAS Inst. Inc., Cary, NC). K vyhodnocení získaných dat jsme použili Zevšeobecněných lineárních smíšených modelů (GLMM) a Pearsonovy korelace.
V první analýze byly hodnoceny rozdíly v indexech synchronizace. Jako vysvětlující proměnné v modelu s pevnými efekty byly použity údaje o ‘pohlaví‘ (samec, samice) a ‘Věku zvířete‘ (dospělé, roční, mládě). Ve druhé analýze jsem korelovala indexy synchronizace k počtu iniciací změn aktivit (z pasení na odpočinek, z odpočinku na pasení a přesunů po pastvině). Ve třetí analýze byl porovnáván vliv postavení v hierarchii (zvířata rozdělena do 4 skupin - 5 nejdominantnějších samic, 6 submisivnějších samic, 7 ještě submisivnějších mladých samic a 8 mláďat na nejnižším stupni v hierarchii) – viz. tab. 5. V modelu o více jak jednom pevném efektu aritmetický průměr ne plně popisuje chování souboru, proto jsme použili metodu nejmenších čtverců (LSMEAN). LSMEAN byl vypočítán pro každý efekt a jejich rozdíly byly testovány t-testem. Pro mnohonásobné porovnání bylo použito Tukey- Kramerova testu.
72
4.4.4. Hierarchie
Pro zjištění hierarchie ve stádě jsem použila velmi jednoduchý, ale efektivní pokus, kdy se ve výběhu nasypalo atraktivní krmení (obilný šrot) na několik hromádek (méně, než je počet přítomných antilop) a do tabulky (typ “každý s každým“) jsem zaznamenávala, který jedinec se nechal od kterého odehnat, protože o tak lákavou pochoutku byl mezi všemi pochopitelně velký zájem. Takto se dá jednoduše zjistit vítěz (hrozba, útok) a poražený (ustupující) a na základě toho pak určit rank (postavení) každého zvířete ve skupině na základě vzájemných vítězství a porážek vždy mezi dvěmi jedinci.
5. VÝSLEDKY Celkem bylo pozorováno 15 dní, 88,25 hodin, 139568 záznamů.
H1 Ve skupině antilop losích bude vysoká míra synchronizace aktivit (nad 80%) souvisejících s pasením a odpočinkem závislá na věku – se potvrdila.
U antilop losích se v tomto experimentu pohyboval index synchronizace v závislosti na věku zvířat jak ukazuje graf č 5. Nejvyšší index synchronizace se skupinou měly roční samičky 0,823 ± 0,023 (LSmean ± směrodatná odchylka), nižší dospělé samice 0,817 ± 0,020 a nejnižší mláďata 0,7534 ± 0,016. Byl prokázán rozdíl v synchronizaci mezi skupinou mláďat a ročními i dospělými samicemi (F = 3,71; d.f. = 2; 22,1; p = 0,0409).
73
Graf č. 5 Synchronizace jednotlivých věkových kategorií antilop
H2 Antilopa či antilopy, které budou v hierarchii postaveny výše, budou iniciovat více změn aktivit z pasení na odpočinek, z odpočinku na pasení a přesunů po pastvině - se potvrdila.
Nejvíce změn aktivit iniciovali hierarchicky nejvýše postavené dospělé samice 33,8 ± 3,18 (LSmean ± směrodatná odchylka) (F= 17,99; d.f. = 3; 22; p< 0,0001), méně dospělé níže postavené 28,16 ± 2,9, ještě méně roční samičky 14,85 ± 2,69 a nejméně mláďata 7,75 ± 2,51 (graf č. 6 ). Závislost mezi počtem změn a indexem synchronizace vyšla na nižší úrovni (r = 0,42, p = 0,0324, n = 26), kdy více změn iniciovala zvířata s vyšším indexem synchronizace (graf č. 2 ).
H3 Nejvyšší synchronizaci se stádem by měla mít mláďata (nedokáží se bránit predátorům a proto by měly využít „bezpečí“ stáda a s jeho členy se synchronizovat v aktivitách) - se nepotvrdila (viz graf č. 5).
74
Graf č. 6 Změny aktivity a hierarchie
Tab. 5 Hierarchie ve stádě Jméno zvířete
Pořadí v hierchii
Počet iniciací
LIA LIBRESSE LYDIE PRIMA KATKA DAKARKA STAPLE NASSAY LINDI NIAGARA LESANA DULU KORA LINA NIKOLA LINGALA LYSINKA SYDNEY DRAK LUTU NEGELE LUBOŠ LEJDY LEANKA NUNGO TOULAVKA
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26.
22 44 34 33 36 15 35 33 21 30 35 22 24 5 13 19 11 10 18 4 3 9 11 3 12 2
75
Dominanční skupina A A A A A B B B B B B C C C C C C C D D D D D D D D
6. DISKUSE Hlavním cílem této diplomové práce bylo prostřednictvím etologických pozorování prokázat (nebo vyloučit) existenci vůdčí hierarchie ve stádě u antilopy losí, neboť podle Grovese (1999) i podle Diamonda (2002), je právě přítomnost fungující stádové hierarchie jednou ze základních podmínek k tomu, aby byl určitý druh zvířete snadno domestikovatelný. Moje pozorování prokázala, že u antilopy losí dominanční hierarchie ovlivňuje rozhodování zvířat na pastvině (iniciace změn aktivit a následování po pastvině), kdy nejvýše postavení jedinci nejčastěji iniciují změnu aktivity. Z tohoto pohledu by tedy tento druh mohl splňovat jeden ze základních předpokladů k domestikaci. Další důležité vlastnosti, zvyšující snadnou domestikovatelnost druhu, jsou podle Grovese (1999) adaptabilita na krmivo, dobrá odolnost vůči prostředí, spíše větší velikost stáda (ale ne větší než u nedomestikovaných druhů), menší agilnost zvířat, krátká úniková vzdálenost, převažující promiskuitní chování samců v období páření (samec si hlídá skupinu samic, která se však může variabilně měnit během několika hodin, či dní) a způsobilost mláďat k umělému odchovu (viz. příloha 9). Tyto předpoklady byly již pro antilopu losí prokázány v řadě jiných experimentů a proto nebyly posuzovány touto prací. Pokud bychom se tedy řídili těmito požadavky, pak lze antilopu losí označit za vhodného kandidáta k úplné domestikaci, protože kromě přítomnosti hierarchie, vyhovuje i ve vlastnostech, jako je adaptabilita na krmivo a odolnost vůči prostředí. Zvířata lze chovat v podobně velkých skupinách jako konvenční skot (Treus, Lobanov; 1971). Umělý odchov mláďat je možný (Treus, Lobanov; 1971). Samci antilopy losí jsou promiskuitní (Kingdon, 1997). Agilnost zvířat a úniková vzdálenost je sice větší než u domestikovaného skotu, ale u krotkých jedinců se úniková vzdálenost do značné míry snižuje (Veselovský, 2005) a při použití krmiva jako atraktantu zvířata přijdou až ke stojícímu člověku (Tománková, 2006). Domnívám se tedy, že by tyto 2 vlastnosti neměly v případě domestikace antilop způsobovat nějaký větší problém. Podle Diamonda (2002) se u druhů volně žijících savců, které nebyly domestikovány, projevilo šest hlavních překážek. Obtížnost dodávání potravy člověkem (z tohoto důvodu nebyli domestikováni mravenečníci), pomalá rychlost růstu a dlouhé mezidobí (například u slonů a goril), nepříjemná povaha (medvědi grizzly a nosorožci), neochota
76
k rozmnožování v zajetí (pandy a gepardi), nedostatek vůdčí dominance v hierarchii (ovce tlustorohá a antilopy) a tendence panikařit v ohradě nebo při střetu s predátorem (gazely a jeleni – s výjimkou soba). Mnoho druhů vyhovuje pěti z těchto šesti podmínek, ale nebyly dosud domestikovány, protože nesplňují šestý předpoklad. Závěry o nemožnosti domestikace na základě toho, že druh není domestikován, nejsou konečné, protože těchto šest kritérií může být hodnoceno nezávisle. Diamond (2002) označil snahy moderních chovatelů dobytka domestikovat antilopu losí jako neúspěch a to proto, že tento druh údajně postrádá vůdčí hierarchii a má tendenci panikařit v nezvyklých situacích. Jak však plyne z výsledku této diplomové práce, u antilopy losí existuje dobře fungující vůdčí hierarchie a proto se dá s tímto Diamondovým tvrzením nesouhlasít. Je to možná dáno tím, že antilopy losí jsou někdy systematicky řazeny k antilopám do podčeledi lesoňů a někdy k pravým turům (Wilson, Reeder; 2005). Antilopy losí by mohly být samozřejmě poněkud plašší, než domestikovaný skot, ale během mých pozorování jsem nezaznamenala jediný případ paniky ve stádě. Navíc, v průběhu domestikace skotu probíhala negativní selekce na povahu zvířat, což u antilop neprobíhala. Také chovné prostředí, intenzita či způsob kontaktů s ošetřovateli by mohl být důležitý pro projevy antilop. Tendence k panikaření v ohradě nebo při střetu s predátorem se možná může vyskytnout u volně žijících antilop odchycených z přírody, ale nemyslím si, že by to byl případ zvířat, která jsou (podobně jako lánské antilopy) chována již několikátou generaci v zajetí a jsou od narození zvykána jak na kontakt s člověkem, tak i na množství rušivých jevů v okolí. Makovcová (2005) se ve své práci zabývala pozorováním stejného stáda antilop, jako já. Ovšem Makovcová (2005) prováděla svá sledování v době, kdy byla zvířata ještě umístěna
na farmě v Březové a stádo čítalo pouze 11 jedinců. Zmiňovaná autorka se
zaměřila na sociální vztahy v pastevním chování antilop losích. Mimo jiné hodnotila také synchronizaci a iniciaci při změně aktivity. Makovcová (2005) ve výsledcích své práce uvádí, že nejvyšší index synchronizace měly roční samičky a nejméně synchronní se stádem byla malá mláďata, což jsou stejné závěry, ke kterým jsem v této diplomové práci došla i já. Zajímavé ovšem je, že v případě iniciace změny aktivity, je podle Makovcové (2005) nejčastějším iniciátorem samice (Niagara), která byla v té době v hierarchii dospělých nejníže postavená. Autorka to ve své práci vysvětluje skutečností, že zvířata, která iniciují přesun a jdou tedy v čele stáda, by mohla být více ohrožena při případném útoku 77
predátora. Já jsem ovšem při svých pozorováních zjistila, že nejčastějším iniciátorem byla zvířata s vysokým hierarchickým postavením. Tato změna v hierachii zvířat, které iniciují změnu aktivit, by tedy mohla mít i jiný význam než antipredační a může souviset s reprodukčním stavem, energetickými potřebami atd. Tento experiment by tedy mohl naznačit, že antilopa losí má dominanční hierarchii, kterou by bylo možné využít při efektivnější domestikaci a pastevním odchovu přítomnost člověka jako vůdce a dobře informovaného jedince o potravních zdrojích. Tento prvek dominančního postavení člověka se objevuje u některých afrických kmenů při pastvě skotu, kdy díky svému postavení je člověk schopen stádo plně ovládat (Lott, Hart; 1979).
78
7. ZÁVĚR V pozorované skupině antilop losích se projevila vysoká míra synchronizace aktivit (nad 80%) souvisejících s pasením a odpočinkem, která je závislá na věku. Synchronizace ve stádě je pro zvířata výhodná, neboť snižuje riziko napadení predátorem a zkracuje dobu, nutnou pro vyhledávání potravy. Má ovšem i svá úskalí, v podobě snazšího přenosu chorob a potravní konkurenci. Na druhou stranu je to vlastnost využitelná v chovu v zajetí - při předkládání krmiva, manipulaci se skupinou na základě dobrovolného následování člověka s potravou, atd. Nejvíce synchronní se stádem jsou mladé jalovičky. Vyšší synchronizace u těchto jedinců je logická, protože jde o nezkušená zvířata, která se neumí bránit a proto využívají bezpečí stáda. Paradoxně se ovšem nepotvrdila hypotéza, že nejvyšší míra synchronizace se stádem bude u zcela malých mláďat, přestože právě u nich, by se to na základě výše uvedených faktů dalo očekávat. Vysvětluji si to jednak antipredační “odkládací“ strategií nejmladších telat, která tak tráví v podstatě celý den vzdálená od stáda a jednak menší potřebou se pást, neboť jsou kojena. Kojená telata tedy tráví méně času pastvou a více odpočinkem, než dospělí jedinci. Většinou však odpočívají v blízkosti dospělých pasoucích se zvířat a při přesunech stádo následují, protože tak mají zajištěnou určitou ochranu, v případě napadení predátory. Nízká synchronizace aktivit nejmladších antilop by mohla souviset i s jejich vyšší plachostí a bázlivostí. Například při velkých letních vedrech odpočívala většina stáda přes den ve stáji, kde je stín a nižší teplota, než venku. Ovšem nejmladší telata stádo nenásledovala dovnitř a raději čekala před stájí, neboť strach z neznámého prostředí byl větší, než teplotní diskomfort spojený s pobytem na přímém slunci. Iniciátorem změny aktivit byly nejčastěji antilopy s vysokým dominančním indexem. Tento index je nejvyšší u dospělých a zkušených samic, dalo se tedy předpokládat, že právě tito jedinci budou vůdčími zvířaty při změně aktivity. Toto jsou důležité poznatky, které mají praktické využití při chovu antilop losích v zajetí a při pokusech o jejich domestikaci. To, že je u tohoto druhu vysoká synchronnost ve stádě a mají fungující vůdčí hierarchii, může velmi usnadnit manipulaci s těmito zvířaty. Pokud známe vůdčího jedince, můžeme prostřednictvím manipulace s ním ovlivňovat pohyb celého stáda, které jej bude následovat. Tím se vyhneme zbytečným stresovým situacím při natlačování zvířat a snížíme riziko jejich
79
zranění na minimum. Manipulace s antilopami by měla být
založena na jejich
dobrovolnosti – měly bychom tedy zvířata pozitivně motivovat, aby chtěla sama jít tam, kam požadujeme. Ideální je využít k nalákání zvířat atraktivní krmivo. Přestože jsou lánské antilopy dost krotké, zvyklé na lidskou přítomnost a většina z nich i bez problémů snáší doteky rukou, nejsou zatím natolik ochočené, aby bylo možné je podojit. Proto je maso zatím jediným produktem (pominu-li funkci údržby porostů a produkci chlévské mrvy), který mohou antilopy v podmínkách České republiky poskytnout. Ovšem vzhledem k tomu, jak se chov antilopy losí na ŠZP ČZU v Lánech zdárně vyvíjí, jsem přesvědčena, že je pouze otázkou času, než se i u nás dočkáme možnosti nadojit a ochutnat tuto vysoce kvalitní a hodnotou surovinu. Je však nutné se touto problematikou vážně zajímat a neodsunout antilopu losí na pozici zájmového zvířete, které bude sloužit jen pro potěšení a „oživení“ zahrady. To by byla opravdu škoda, neboť potenciál tohoto zvířete je skutečně vysoký. Navíc, v dnešní době, kdy prudce vzrůstá spotřeba biopotravin a zákazníci jsou „lační“ po všem zdravém a neobsahujícím “éčka“, by podle mne rozhodně nebyl problém s odbytem mléka i masa těchto zvířat. Zvláště, pokud by se vhodně propagovala kvalita a pozitivní vliv na zdraví člověka, které tyto suroviny prokazatelně mají. Těžko se asi antilopám losím podaří „vystrnadit“ Holštýnské krávy z našich kravínů, ale domnívám se, že existence farmového chovu tohoto druhu v naší republice, je v budoucnosti zcela reálná. Spousta chovatelů se u nás zabývá farmovým chovem jelenní zvěře i jiných druhů zvířat (krokodýly nevyjímaje) a antilopa losí představuje zajímavou alternativu k těmto chovům. Tento živočišný druh by mohl být atraktivní i pro některé biozemědělce a v neposlední řadě, by farma s chovem antilopy losí (navíc, pokud by nabízela vlastní produkty od těchto zvířat) byla zcela jistě hojně navštěvovaným agroturistickým cílem. Při zpracování této diplomové práce, jsem o antilopě losí získala množství zajímavých informací, na základě kterých bych označila dosavadní průběh domestikačních pokusů za zdařilý a slibný. Osobní zkušenost s těmito zvířaty mě navíc utvrdila v tom, že jsou to opravdu tvorové, jimž se (při správné péči a technologii chovu) u nás daří, celkem bez problémů se rozmnožují a již prokázali některé své kladné vlastnosti, jako je produkce kvalitního masa a pozitivní vliv na pastevní porost. Navíc, i výsledky mého pokusu jasně hovoří pro to, že antilopa losí je opravdu vhodný kandidát na domestikaci a proto bych tento druh k úplné domestikaci rozhodně doporučila. Podle mého názoru, jsou pro farmový chov antilopy losí spíše než morfologické, fyziologické či etologické vlastnosti tohoto druhu, daleko větší překážkou zákony a 80
legislativa. Neboť toto je problematika, která je zatím pouze provizorně vyřešena a je do budoucna nutné se jí zabývat. Pokud by se opravdu chov tohoto zvířete u nás rozšířil, bude nezbytné vyřešit záležitosti jako je označování zvířat a evidence (v současnosti je pouze na chovateli), plemenářská práce, veterinární opatření, zjednodušení legislativy související s porážkou zvířat v hospodářství (protože převoz zvířat na jatka je nebezpečný jak pro zvířata tak pro lidi), rovněž neexistence dotačních titulů pro takovéto alternativní chovy a podobně. Další věc také je, jak by se k podpoře takovéto různorodosti v zemědělské prvovýrobě postavila Evropská unie - byť je to jedna z jejích priorit. I když je tedy antilopa losí vhodný adept na úplnou domestikaci a farmový chov v podmínkách ČR, je jasné, že realizace nebude zcela bez komplikací a na stáda antilop u agroturistických farem, si ještě chvíli počkáme. Ovšem výsledky, kterých zatím dosáhli na ŠZP ČZU Lány dokazují, že rozhodně stojí za to, nenechat se odradit, neboť domestikaci nového a velmi přínosného druhu máme možná na dosah.
81
8. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Altmann, J. (1974): Observational study of behaviour: sampling methods. Behaviour, 49 : s. 227 - 267. Anděra, M.; Červený, J. (2000): Svět zvířat III. Savci (3) – Kytovci, sirény, chobotnatci, damani, lichokopytníci, sudokopytníci, zajíci, bércouni. Albatros, nakladatelství a. s., Praha, 1. vydání, 153 s., vytiskla Neografia a. s., Martin, ISBN 80-00-00829-7
Ansell, W. F. (1960): The breeding of some larger mammals in Northern Rhodesia. Proc. zool. Soc. London. 134, s. 251 – 274.
Bobrinskii, N. A.(1944): Mammals of the USSR. Moskva.
Boulineau, P. (1932): Un croisement antilope-vache. Nature. Paris. 1932, s. 547 – 548.
Brand, D. J. (1963): Records of mammals bred in the National Zoological Gardens of South Africa during the period 1908 to 1960. Proc. zool. Soc. London. 140, s. 617 – 659.
Burnie, D.; Clutton-Brock, J. (2002): Zvíře. poprvé vydáno ve Velké Británii v roce 2001, z anglického originálu Animal vydaného nakladatelstvím Dorling Kindersley v Londýně přeložil RNDr. Jiří Šmaha, Euromedia Group k. s. – Knižní klub. Praha roku 2002, 2007. publikace, odpovědná redaktorka: Alena Peisertová, Sazba Studio Typo, spol. s. r. o. , tisk a vazba Tlačiarne BB, spol. s. r. o., Banská Bystrica, 624 s., ISBN 80242-0862-8
Brehm, A. (1928): Brehmův život zvířat. Nakladatelství J. Otto, Praha, 712 s.
Buys, D. (1990): Food selection by eland in the western Transvaal. South African Journal of Wildlife Research 20: s. 16 – 20.
82
Buys, D.; Dott, H. M. (1991): Population fluctuations and breeding of eland Taurotragus oryx in a western Transvaal nature reserve. Koedoe 34: s. 31 – 36.
Clutton-Brock, J. (1981): Domesticated animals from early times. Univ. Texas Press, Austin.
Dasman, R. F. (1963): African Game Ranching. Oxford: Pergamon presss.
Diamond, J. (2002): Evolution, consequences and future of plant and animal domestication. Nature 418 (8 August 2002): s. 700 – 707.
Dresser, B. L. (1984): Rare bongo embryo transferred to eland. International Zoo News 31 (5): s. 16 – 18.
Estes, R. D. (1991): The behavior guide to African mammals, including hoofed mammals, carnivores, primates. The University of California Press, Berkeley.
Estes, R. D. (1993): The safari companion: a guide to watching African mammals. Charles Green Publishing Company, Post Mills, Vermont.
Estes, R. D.; Small, R. (1981): The large herbivore populations of Ngorongoro Crater. African Journal of Ecology 19: s. 175 – 185.
Fabricius, C.; Mentis, M. T. (1990): Seasonal habitat selections by eland in arid savanna in southern Africa. South African Journal of Zoology 25: s. 238 – 244.
Groves, C. P. (1999): The advantages and disadvantages of being domesticated. Perspectives in Human Biology (1999), Vol 4 (1): s. 1 – 12.
Hall, E. R. (1975): Eland may excel cattle as food source. The Kansas City Star 95 (112): s. 30.
Haltenorth, T.; Diller, H. (1980): A field guide to the mammals of Africa including Madagascar. Collins, London, United Kingdom. 83
Hart, B. L.; Hart, L. A.; Maina, J. N. (1989): Chemosensory investigation, flehmen behavior and vomeronasal organ function in antelope. Symposia of the Zoological Society of London 61: s. 197 – 215.
Hillman, J. C. (1974): Ecology and behavior of the wild eland. Wildlife News 9: s. 6 – 9.
Hillman, J. C. (1979) The biology of the eland (Taurotragus oryx) in the wild. Ph.D. dissertation, University of Nairobi, Kenya, 356 s.
Hillman, J. C. (1987): Group size and association patterns of the common eland (Taurotragus oryx). Jour. of Zoology 213: s. 641-663.
Hofmann, R. R.; Stewart, D. R. M. (1972): Grazer or browser: a classification based on the stomach-structure and feeding habits of East African ruminants. Mammalia 36: s. 226 – 240.
Holečková, D.; Dousek, J. (2000): Doporučení ústřední komise pro ochranu zvířat. Podmínky chovu savců volně žijících druhů v zajetí. 3. vyd.
Hosking, D.; Withers, M. B. (1996): Collins safari guides: larger animals of East Africa. Harper Collins, London, United Kingdom.
Hrouz, J. (1995): Breeding of farm animals in some regions of Africa and domestication of Eland (Taurotragus oryx). Proceedings of the Eco-Conference on Africa, held in Prague (Czech Republic), December 7 –9, 1995, s. 176 – 182.
Hrouz, J. (2009): ústní sdělení
Hsu, T. C.; Benirschke, K. (1971): Order: Artiodactyla, family: Bovidae, Taurotragus oryx (Eland). An atlas of mammalian chromosomes. Springer-Verlag, New York 6 (Folio 295): unpaged.
84
Jeffery, R. C. V. (1979): Reproduction and mortality of a herd of captive eland in Natal. The Lammergeyer 27: s. 11 – 18.
Jeffery, R. C. V.; Hanks, J. (1981): Age determination of eland Taurotragus oryx (Pallas, 1766) in the Natal highveld. South African Journal of Zoology 16. s. 113 – 122.
Jelliman, A. J. (1913): Game Domestication in Rhodesia. Mr. Jelliman’s Experiments. Rhodesian Agricultural Journal: official journal of the Ministry of Agriculture. Salisbury : Ministry of Agriculture. Vol. 10. No 5. Juny 1913, s. 719 – 720. ISSN 00354686.
Jorge, W.; Butler, S.; Benirschke, K. (1976): Studies on a male eland x kudu hybrid. Journal of Reproduction and Fertility 46: s. 13 – 16.
Kiley-Worthington, M. (1978): The causation, evolution and function of the visual displays of the eland (Taurotragus oryx). Behaviour 66: s. 179 – 222.
King, J. M.; Heath, B. R.; Hill, R. E. (1977): Game domestication for animal production in Kenya: theory and practice. J. agric. Sci., Camb. 89: s. 445 – 457.
Kingdon, J. (1982): East African mammals: an atlas of evolution in Africa - Vol. III./Part B,C (Bovids), The University of Chicago Press, New York, Illinois 3C: s. 127 – 141.
Kingdon, J. (1997): The Kingdon field guide to African mammals. Academic Press, San Diego, California.
Kruuk, H. (1972): The spotted hyena: A study of predation and social behaviour (Wildlife Behavior & Ecology), The University of Chicago Press, s. 197 - 199.
Knight, M. H. (1995): Drought-related mortality of wildlife in the southern Kalahari and the role of man. African Journal of Ecology 33: s. 377 – 394.
85
Kořínek, M. (1999): Zoologická zahrada – knížka pro každého, 1. vydání, Vydalo: Rubico, Rooseveltova 51, Olomouc, 326 stran. ISBN 80-85839-29-6. Kotrba, R. (2004): Perspektivní chov antilopy losí pod vedením ITS. Zpravodaj ČZU, 2004 (3), s. 19.
Kotrba, R. (2008): písemné sdělení Kotrba, R. (2008): ústní sdělení(2)
Kotrba, R. (2009): písemné sdělení Kotrba, R (2009): ústní sdělení (2)
Kotrba, R.; Knížková, I.; Kunc, P.; Bartoš, L. (2007): Comparison between the coat temperature of the eland and dairy cattle by infrared thermography. Journal of Thermal Biology 32 (2007): s. 355 – 359.
Kotrba, R.; Mojžíšová, L.; M. Hejcman (2005): Perennial weedy plants survival: The elimination effect of grazing by non-indigenous common eland in the Czech RepublicIn: Book of abstracts, 9th International Mammalogical Congress, Sapporo, Japan, July 31- August 5, s. 418 - 419.
Kotrba, R.; Mojžíšová, L.; Hejcman, M.; Nežerková, P.; Antonínová, M. (2004): Antilopa losí jako naděje pro české travní porosty. Náš chov, 2004 (12), s. 66 – 68, ISSN 0027-8068.
Lambrecht, F. M. (1983): Game Animals: A Substitute for Cattle? Rangelands, Vol. 5, No. 1. (Feb., 1983): s. 22 - 24.
Lewis, J. G. (1978): Game domestication for animal production in Kenya: shade behaviour and factors affecting the herding of eland, oryx, buffalo, and zebu cattle. Journal of Agricultural Science 90: s. 587 – 595.
86
Lightfoot, C. J.; Posselt, J. (1977): Eland (Taurotragus oryx) as a ranching animal complementary to cattle in Rhodesia. 4. Management. Rhodesia Agricultural Journal 74: s. 115 – 120.
Lott, D., F.; Hart, B., L., (1979): Applied ethology in a nomadic cattle culture. Applied Animal Ethology, 5: s. 309 - 319.
Lundrigan, B. (1996): Morphology of horns and fighting behavior in the family Bovidae. Journal of Mammalogy 77: s. 462 – 475.
McNaughton, S. J. (1990): Mineral nutrition and seasonal movements of African migratory ungulates. Nature (London) 345: s. 613 – 615.
Makovcová, K. (2005): Sociální vztahy v pastevním chování antilopy losí na farmě Březová ČR. Diplomová práce, ITS ČZU Praha. 49 s.
McNaughton, S. J.; Georgiadis, N. J. (1986): Ecology of African grazing and browsing mammals. Annual Review of Ecology and Systematics 17: s. 39 – 65.
Methuen, H. H. (1848): Life in the wilderness: or wandering in South Africa. Richard Bentley, London. UK.
Olšáková, M. (1995): Vliv stupně domestikace na etologii vztahu matka – mládě. Diplomová práce. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Agronomická fakulta. Brno, 72 s.
Pappas, L. A. (2002): Taurotragus oryx. Mammalian Species. 689: s. 1 - 5.
Posselt, J. (1963): The domestication of the eland. The Rhodesian Journal of Agricultural Research 1: s. 81 – 87.
Regnerová, N. (2009): Venison and game meat characteristics and their contribution to human diet: an eland meat composition and structure. Diplomová práce, ITS ČZU Praha. 87
Retief, G. P. (1971): The potential of game domestication in Africa, with special reference to Botswana. JI South African veterinary medicine association 42 (2): s.119 127.
Ročková, V. (2009): Tělesný růst antilopy losí chované v zajetí. Diplomová práce, ITS ČZU Praha.
Roth, H. H.; Kerr, H.; Posselt, J. (1971): Studies on the Utilization of semidomesticated Eland (Taurotragus oryx) in Rhodesia. Reproduction and herd increase. Zeitschr. F. Tierzüchtung und Züchtungsbiologie (89/1), s. 69 – 84.
Rowe - Rowe, D. T. (1983): Habitat preference of five Drakensberg antelopes. South African Journal of Wildlife Research 13: s. 1 – 8.
Ruckstuhl, K. E. (1999): To Synchronise Or Not To Synchronise: A Dilemma For Young Bighorn Males? Behaviour 136 , 1999, s. 805 - 818.
Scherf, B. E. (2000):
World watch list for domestic animal diversity. Food and
Agriculture Organisation of the United Nations, s. 676.
Skinner, J. D.; Smithers, R. H. N. (1990): The mammals of the southern African subregion. Second edition. University of Pretoria, South Africa.
Skinner, J. D.; Van Zyl, J. H. M. (1969): Reproductive performance of the common eland, Taurotragus oryx, in two environments. Journal of Reproduction and Fertility, Supplements 6: s. 319 – 322.
Spinage, C. A. (1964): The ranching of wild game in Africa. Geogr. Mag. 37 (6).
Spinage, C. A. (1986): The natural history of antelopes. Croom Helm Publ., London. 198 s.
88
Smithers, R. H. N. (1966): The Mammals of Rhodesia, Zambia and Malawi. London: Collins.
Tománková, I. (2006): Antelope Behavior in Captivity: Common Eland – Human Interaction. . Diplomová práce, ITS ČZU Praha. 68 s.
Treus, M. J. (1983): Povedenie antilopy kanna v Askanii-Nova. Izd-vo “Nauka“, Moskva. 87 s.
Treus, V. D. (1968): Aklimatizacia i gybridizacia životnych v Askania Nova. Kijev. 303 s.
Treus, V. D.; Lobanov, N. V. (1971): Acclimatisation and domestication of the eland Taurotragus oryx at Askanya-Nova Zoo. Int. Zoo Yearbook 11: s. 147 - 156.
Treus, V.; Kravchenko, D. (1968): Methods of rearing and economic utilization of eland in the Askaniya-Nova Zoological Park. Symposium Zoological Society of London 21: s. 395 - 411.
Underwood, R. (1979): Mother-infant relationships and behavioural ontogeny in the common eland (Taurotragus oryx oryx). South African Journal of Wildlife Research 9: s. 27 – 45.
Underwood, R. (1981): Companion preference in an eland herd. African Journal of Ecology 19: s. 341 – 354.
Van Gelder, R. G. (1977): An eland x kudu hybrid, and the content of the genus Tragelaphus. Lammergeyer 23: s. 1 – 6.
Veselovský, Z. (2005): Etologie: biologie chování zvířat. 1. vydání, Academia, Praha, 408 s., ISBN 80-200-1331-8.
Wilson, D. E.; Reeder, D. M. (2005): Mammal Species of the World. A Taxonomic and Geographic Reference (3rd ed), Johns Hopkins University Press, 2, 142 s. 89
Wirtu, G.; Cole, A.; Pope, C. E.; Short, C. R.; Godke, R. A.; Dresser, B. L. (2005): Behavioral training and hydraulic chute restraint enables handling of eland antelope (Taurotragus oryx) without general anesthesia. Journal of ZOO and wildlife medicine 36 (1), 1-11 MAR 2005
Woodford, M. H. (2000): Wild relatives of domestic livestock & some suggestions for new domesticants in world watch list for domestic animal diversity, 3rd edition, edited by Beate D. Scherf, Food and agriculture organization of the united nations, Rome, october 2000, ISBN 92-5-104511-9
Wurster, D. H. (1972): Sex-chromosome translocations and karyotypes in bovid tribes. Cytogenetics 11:197 – 207.
www.mapy.cz www.lany.czu.cz
90
9. SEZNAM ZKRATEK CNS – centrální nervová soustava ČZU – Česká zemědělská univerzita FAO - Food and Agriculture Organization (Organizace OSN pro výživu a zemědělství) GPS - Global Positioning Systém (Globální polohový systém) ITS – Institut tropů a subtropů SAS - Statistical Analysis Systém (systém pro statistickou analýzu dat) ŠZP – Školní zemědělský podnik UNC – univerzální nakladač čelní ZD – zemědělské družstvo
10. SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. 1 Antilopa losí – exteriér (2 mladí samci) Obr. 2 Geografické rozšíření jednotlivých subspecií antilopy losí ( 1. Taurotragus oryx livingstonii, 2.Taurotargus oryx oryx, 3.Taurotragus oryx pattersonianus) Pappas (2002) Obr. 3 Typická poloha spícího mláděte Obr. 4 Souboj dvou mladých samců Obr. 5 Samice Lindy a její třítýdenní mládě při vzájemném groomingu Obr. 6 Pětiletý samec Lojza při krmení z ruky. Dlouhou čupřinu na čele má ušpiněnou třením o podestýlku znečištěnou močí. Takto nasáklou kštici pak samci používají jako štětec, kterým dělají značky. Obr. 7 Samec při tělesném kontaktu se samicí z vedlejšího výběhu. Plot je dřevěný a níže od země jsou tyče umístěny hustěji, aby se zamezilo průniku mláďat. Obr. 8 Poškození stromového porostu ve výběhu antilop Obr. 9 Jasan ve výběhu antilop má oloupanou kůru a viditelné stopy od antilopích rohů Obr. 10 Jednoduché zábrany omezují “strkanice“ během krmení Obr. 11 Antilopa odpočívá ve volné stáji Obr. 12 Objemné krmivo (mícháná krmná směs) je v Lánech zakládáno jednou denně (ráno) a přihrnováno třikrát za den. Vojtěškové seno je přístupné ad libitum. Obr. 13 Fixační box
91
Obr. 14 Paznehty na zadních končetinách samice Niagary - přerostlé vlivem vadného postoje Obr. 15 Samice Nassay kojí své tříměsíční mládě Obr. 16 Zjišťování tělesných rozměrů druhý den po narození Obr. 17 Zjišťování hmotnosti telete Obr. 18 Mléčná žláza laktující samice Obr. 19 Prostředkem stáje vede chodba, která slouží zároveň jako krmný stůl. Obr. 20 Aplikace ušní známky. Sameček (Gingo)1 den starý. Obr. 21 Samice Lindy olizuje své mládě (8 dní staré) během kojení. Olizování anální oblasti mláděte během kojení je u mladých telat typické. Obr. 22 Letecký pohled na chovný objekt, kde pozorování probíhala. Oranžově jsou vyznačeny zóny tak, jak jsme je určili pro účely sledování (upraveno podle www.mapy.cz).
Autorem všech fotografií v této diplomové práci (s výjimkou obr. 2 a obr. 22) je Zejdová (2006).
11. SEZNAM TABULEK Tab. 1 Chemické složení antilopího mléka a mléka domestikovaných krav (Retief, 1971) Tab. 2 Ceník masa v Lánech (staženo 10.4.2009 z http://www.lany.czu.cz/pricelists.php ) Tab. 3 Jména a data narození samic a jejich mláďat Tab. 4 Záznamy pozorovaných „školek“ Tab. 5 Hierarchie ve stádě
12. SEZNAM GRAFŮ Graf č. 1 Průměrné délky kojení u jednotlivých samic Graf č. 2 Iniciace kojení a pokusů o kojení Graf č. 3 Ukončení kojení a pokusů o kojení Graf č. 4 Počet hlídaných školek u jednotlivých samic Graf č. 5 Synchronizace jednotlivých věkových kategorií antilop Graf č. 6 Změny aktivity a hierarchie
92
93
94
