Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav aplikované a krajinné ekologie
AKTUÁLNÍ PROBLÉMY OCHRANY PŘÍRODY A KRAJINY V BUDĚJOVICKÉM REGIONU Diplomová práce
Brno 2006 Vedoucí diplomové práce:
Vypracovala:
RNDr. Pavel Trnka, CSc.
Linda Drobilová
1
Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně
Agronomická fakulta
Ústav aplikované a krajinné ekologie
2005/2006
ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Řešitelka
Linda Drobilová
Magisterský studijní program
Zemědělská specializace
Obor
Agroekologie
Název tématu:
Aktuální problémy ochrany přírody a krajiny v Budějovickém regionu
Zásady pro vypracování:
1. Vypracujte studii týkající se aktuálních problémů ochrany přírody a krajiny v oblasti Budějovického regionu. 2. Studie bude zpracována podle následující rámcové osnovy: Přírodní a geografické poměry zájmového území. Vyhodnocení vývoje a aktuálního stavu krajiny. Analýza zemědělské výroby, lesnictví, těžby surovin, průmyslu, vodního hospodářství, hydromeliorací a jiného hospodářského využívání a přetváření krajiny, stav osídlení a urbanizace (ve vztahu k ochraně přírody a krajiny). Současný stav ochrany přírody - síť zvláště chráněných území, významné krajinné prvky, zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů a ochrana jejich biotopů ad. Vybrané problémy ochrany přírody v regionu, problematika správního řízení, případně EIA nebo biologické hodnocení ad. Návrhy konkrétních ochranářských opatření (ve smyslu legislativních opatření zákona ČNR č. 114/1992 Sb., Programu Péče
2
o krajinu ap.) s uvedením rámcového řešení. 3. Fotodokumentace, přehled použité literatury.
Rozsah práce:
cca 70 str.
Seznam odborné literatury:
1. CULEK, M. - editor (1996): Biogeografické členění České republiky, Enigma, Praha MÍCHAL, I. (2001): Kulturně historická východiska postojů ke krajině: divočina – obdělaná zem – 2. město (proměny vztahů). Sborník z konference: Tvář naší země – krajina domova. Česká komora architektů. p. 13-25 3. Oborové směrnice a metodiky, rezervační knihy (AOPK ČR, RŽP OÚ) ad. 4. PEKÁREK, M. a kol. (1995): Ochrana přírody a krajiny (komentář), MU Brno 5.
PRIMACK, R.B., KINDLMANN, P., JERSÁKOVÁ, J. (2001): Biologické principy ochrany přírody. A Primer of Conservation Biology. Portál, 352 pp.
6. http://www.nature.cz/
Datum zadání diplomové práce:
leden 2004
Datum odevzdání diplomové práce:
duben 2006
Linda Drobilová
RNDr. Pavel Trnka, CSc.
řešitelka diplomové práce
vedoucí diplomové práce
prof. Ing. František Toman, CSc.
prof. Ing. Jaroslav Hlušek, CSc.
vedoucí ústavu
děkan AF MZLU v Brně
3
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Aktuální problémy ochrany přírody a krajiny v Budějovickém regionu vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Brně, dne:……………………………………… Podpis diplomanta:……………………………….
4
Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat RNDr. Pavlu Trnkovi za cenné rady a pomoc při koncepci této diplomové práce, dále doc. Ing. Antonínu Bučkovi a doc. Ing. Janu Lacinovi za velmi hodnotný přínos vědomostí v oblasti ochrany přírody a krajiny během doby mého studia na univerzitě, které mi výrazně pomohly při zpracování dané problematiky. Poděkování patří rovněž ekologickému občanskému sdružení CALLA za poskytnuté informační zdroje.
5
Linda Drobilová: Aktuální problémy ochrany přírody a krajiny v Budějovickém regionu The current problems with conservation of nature and landscape in region České Budějovice ANOTACE Cílem diplomové práce bylo vypracovat studii týkající se aktuálních problémů ochrany přírody a krajiny v Budějovickém regionu. Práce se konkrétně zabývá územím vojenského výcvikového prostoru Boletice. Byly zde popsány přírodní a geografické poměry, potenciální a aktuální stav biocenóz, dále byla provedena analýza hospodářského využívání a přetváření krajiny v minulosti až po současnost. Podrobně byla rozpracována problematika ochrany přírody v Boleticích a popsány jednotlivé alternativy využití sledovaného segmentu krajiny. Digitálním výstupem je mapa typů biotopů a mapa potenciálního stavu geobiocenóz. ABSTRACT Our research object was to work out the study about the current problems with coservation of nature and landscape in the region of České Budějovice. Factually the project dealt with the military area Boletice. We descibed the natural and geografical conditions, possible and current situation of biocoenosis there and furthermore we completed analysis about agricultural usage and deformation of the landscape from the past to nowadays. We worked out the problems of environment protection in Boletice in detail and we described individual options about using followed part of landscape. Maps about the types of biotopes and possible situation of geobiocoenosis were digitally output. Klíčová slova: GEOBIOCENÓZA – BIOTOP – OCHRANA – VOJENSKÝ VÝCVIKOVÝ PROSTOR – LYŽAŘSKÝ AREÁL – NATURA 2000 Key words: GEOBIOCENOSE – HABITAT – CONSERVATION – MILITARY TRAINING AREA – SKIING AREA – NATURA 2000
6
OBSAH: 1
ÚVOD..............................................................................................................................8
2
PŘÍRODNÍ A GEOGRAFICKÉ POMĚRY ZÁJMOVÉHO ÚZEMÍ .....................9 2.1 ÚZEMNÍ VYMEZENÍ DANÉHO SEGMENTU KRAJINY ......................................9
2.1.1 Poloha a hranice………………...………………………...……………………….…9 2.1.2 Širší územní vztah……...………………………………...……………….…………..9 2.2 ZAČLENĚNÍ DO PŘÍRODNÍ LESNÍ OBLASTI ( PLO).........................................10 2.3 FYTOGEOGRAFIE ...................................................................................................11 2.4 GEOMORFOLOGICKÉ ZAČLENĚNÍ .....................................................................14 2.5 GEOLOGIE ................................................................................................................17 2.6 PEDOLOGICKÉ POMĚRY.......................................................................................17 2.7 KLIMATICKÉ POMĚRY..........................................................................................20 2.8 HYDROLOGIE ..........................................................................................................21 2.9 BIOTA ........................................................................................................................23 3 ANALÝZA HOSPODÁŘSKÉHO VYUŽÍVÁNÍ A PŘETVÁŘENÍ KRAJINY VVP BOLETICE......................................................................................................................28 3.1 HISTORIE KRAJINY PŘED ZALOŽENÍM VOJENSKÉHO ÚJEZDU .................28 3.2 VOJENSKÝ ÚJEZD A VOJENSKÝ VÝCVIKOVÝ PROSTOR BOLETICE ........29 4
METODIKA.................................................................................................................32
5
BIOGEOGRAFICKÁ POLOHA ...............................................................................33
6
POTENCIÁLNÍ (PŘÍRODNÍ) STAV GEOBIOCENÓZ ........................................37
7
AKTUÁLNÍ STAV KRAJINY , SOUČASNÁ ÚROVEŇ OCHRANY PŘÍRODY .. ....................................................................................................................................43 7.1 NATURA 2000...........................................................................................................43 7.2 EVROPSKY VÝZNAMNÉ LOKALITY BOLETICE A POLNÁ............................46
7
7.2.1 Lokalita Boletice (kód lokality CZ0314123)……………..………………..………..46 7.2.2 Lokalita Polná (kód lokality CZ0312045)…...……...……………………………...63 7.3 PTAČÍ OBLAST BOLETICE ....................................................................................65 7.4 VÝZNAMNÉ PTAČÍ ÚZEMÍ (Important Bird Areas, IBAs)..................................67 7.5 BOTANICKY VÝZNAMNÉ ÚZEMÍ (Important Plant Areas, IPAs).....................68 8
PROBLEMATIKA OCHRANY BOLETICKÉ PŘÍRODY....................................69 8.1 LYŽAŘSKÝ AREÁL CHLUM .................................................................................69 8.2 BOLETICE JAKO ZVLÁŠTĚ CHRÁNĚNÉ ÚZEMÍ...............................................71
9
ZÁVĚR .........................................................................................................................76
10 LITERATURA.............................................................................................................78
8
1
ÚVOD Hledat v krajině doposud nepoznané kouty s panenskou přírodou patří už od nepaměti
k neodmyslitelným vlastnostem lidského pokolení. Je až s podivem, že s takovými místy se lze setkat nejen v dalekých tropech a opuštěných ostrovech, ale i přímo v srdci naší kulturní krajiny. Takováto země neznámá, tzv. „terra incognita“ se rovněž nalézá necelou půl hodinu jízdy autem od jedné z turistických centrál Jihočeského kraje, Českého Krumlova. Nacházíme se ve vojenském újezdu Boletice. Tato krajina je poznamenána velmi pozoruhodným osudem. Není samozřejmě místem, kam by lidská noha dosud nevstoupila, ba naopak byla tato oblast prvně osídlena již v době prehistorické, o čemž svědčí řada archeologických nálezů. Ještě do 2. světové války se zde nacházelo kolem 50 obcí s více než 6 000 obyvateli. Zlomovým bodem v utváření zdejší krajiny se však stala doba poválečná, kdy byli dosavadní obyvatelé, kteří se vesměs hlásili k německé národnosti, odsunuti a tehdejší vláda rozhodla zabrat uvolněný prostor ve prospěch armády. Postavily se ploty, většina osad byla srovnána se zemí a vstup veřejnosti na území zakázán. A tehdy počal vývoj, který je dnes završen mimořádnými přírodními hodnotami zdejší krajiny. Díky armádnímu režimu ji nepostihly kolektivizační změny v zemědělství, nepodepsaly se na ní ani meliorační zásahy. Před našimi zraky tu dnes leží ukázková učebnice ekologie, kde na sebe navazují jednotlivá sukcesní stádia, a to v podmínkách minimálního znečištění živinami. Pozoruhodné jsou jedlové porosty místy až pralesního charakteru, jedle je tu navzdory celorepublikovému trendu ústupu mimořádně vitální. Z vojenských průzkumů těchto prostorů plyne zajímavá skutečnost, kterou je schopnost resilience geosystému vůči vojenským aktivitám. Může se to jevit jako paradoxní, ale současný způsob využívání prostoru se zdá být nejvhodnějším pro zachování vysokého přírodního statutu, který svým významem překračuje hranice našeho státu. Budoucnost boletického újezdu je však velmi nejistá. Na jednom rameni vah je zachování přírodně velmi cenného území pro další generace, druhé tvoří záměr zbudování velkokapacitního střediska zimních sportů. Kam se nakonec tato pomyslná ramena vah nakloní, zůstává však stále nezodpovězenou otázkou, kterou by měla tato diplomová práce napomoci alespoň částečně zodpovědět…..
9
2
PŘÍRODNÍ A GEOGRAFICKÉ POMĚRY ZÁJMOVÉHO ÚZEMÍ 2.1 ÚZEMNÍ VYMEZENÍ DANÉHO SEGMENTU KRAJINY 2.1.1
Poloha a hranice
•
Region : jižní Čechy
•
Kraj: Jihočeský
•
Okres: Český Krumlov
•
Katastrální území:
607151 Boletice
619868 Černá v Pošumaví
643700 Horní Planá
645249 Mýto u Hořic na Šumavě
645273 Svíba
655333 Chvalšiny
655341 Střemily
662020 Kladenské Rovné
662038 Kladné
662046 Křenov u Kájova
676331 Křišťanov
676772 Dobročkov
676781 Ktiš
676837 Křížovice u Ktiše
705225 Nová Pec
719307 Pernek
784737 Volary
784753 Horní Sněžná
792144 Koryto
792161 Spálenec
792179 Zbytiny
796379 Pěkná
796395 Želnava
991694 Arnoštov u Č.K.
991732 Jablonec u Č.K.
991741 Polná u Č.K.
991759 Maňávka u Č.K.
991775 Ondřejov u Č.K.
991821 Třebovice u Č.K.
991813 Uhlíkov u Č.K.
2.1.2
Širší územní vztahy
Lokalita, jež je předmětem této diplomové práce, byla vedena jako vojenský újezd a vojenský výcvikový prostor (dále jen VVP) Boletice od 1.2. 1950, a to na ploše 21 949 ha. Toto území se nachází v jižních Čechách mezi Českým Krumlovem, Volary a lipenskou přehradní nádrží. Před válkou se v tomto prostoru nacházelo 48 obcí se 7 – 10 000 obyvateli. Tyto obce byly po roce 1945 prakticky zcela vylidněny. V roce 1950 bylo území újezdu rozšířeno a obsazeno celé okolí Boletic. Roku 1952 byly na rozkaz tehdejšího ministra obrany zřízeny Vojenské lesy a statky Horní Planá, které měli toto území spravovat. Tato instituce zde hospodaří v lesích doposud, samozřejmě s respektováním prioritních potřeb armády. V jejich působnosti je 16 000 ha lesů, 1 000 ha zemědělské
půdy
a
280
ha
vodních
ploch.
Zhruba
polovina
VVP
spadá
do geomorfologického celku Šumavské předhůří, mezi chráněnou krajinnou oblast (dále
10
jen CHKO) Blanský les a CHKO Šumava, druhá náleží přímo do CHKO Šumava. Polovina VVP je rovněž součástí biosférické rezervace vyhlašované organizací UNESCO v rámci programu „Člověk a biosféra“. Území je tvořeno z 55% lesy, 1,5% zaujímají louky a pastviny, zemědělská plocha je zastoupena 2,4% a 40% tvoří ostatní plochy. 2.2
ZAČLENĚNÍ DO PŘÍRODNÍ LESNÍ OBLASTI (PLO)
Jedná se o území vylišená na základě jednotných podmínek geologických, klimatických, orografických a fytogeografických. Česká republika je rozčleněna na 41 přírodních lesních oblastí. Území VVP Boletice lze rozčlenit do PLO č.13 Šumava a PLO č. 12 Předhůří Šumavy a Novohradských hor. PLO Šumava o rozloze 101 035 ha se dále člení na podoblast Plání a Horských hřbetů. K Pláním náleží území v pramenných oblastech Vltavy, Otavy a Řezné. Povrch této podoblasti je převážně plochý, jen místy mírně zvlněný. Mělké sníženiny povrchu jsou vyplněny hlubokými rašeliništi. Horské hřbety, které vybíhají z Plání k SZ (Královský hvozd) a JV (Boubínská a Želnavská hornatina), mají reliéf již členitější. Vzájemně je oddělují široká podélná říční údolí. Celková výměra PLO Předhůří Šumavy a Novohradských hor činí 95 989 ha. Oblast se dále člení na dvě podoblasti – předhoří Novohradských hor a předhoří Šumavy, přičemž dělící čarou je Kaplická brázda. Proti Šumavě a Novohradským horám je jejich předhoří relativně členitější s hlubokými údolími vodních toků. Charakter je pahorkatinný až vrchovinný. Směrem k Českobudějovické pánvi spadá předhoří Šumavy poměrně příkře, takže pahorkatinný reliéf tvoří jen úzký lem a převažuje vrchovina, podobně i proti Středočeské pahorkatině. V předhoří Novohradských hor má pahorkatina a vrchovina poměrně stejný podíl. Proti pánvím je hranice výrazná geologicky i morfologicky. Od Šumavy a Novohradských hor odděluje předhoří hranice mezi jedlobukovým a smrkobukovým stupněm, která někde podle zlomových svahů je výrazná i morfologicky. Původně ploché území bylo zbrázděno vodními toky, které se na mnoha místech zařezávají do skalního podloží a vytvářejí hluboká údolí. Příkré údolní svahy kontrastují s vyzrálým kopcovitým reliéfem terénu. Při selektivní erozi se uplatnila rozdílná tvrdost hornin.
11
Svatoborská vrchovina tvoří přechod do Šumavy a má hluboké údolí a mírně kopcovitý reliéf. Vrchovinný charakter ještě zdůrazňuje údolí Otavy. Plánická vrchovina má rovněž členitý reliéf, i když s menšími výškovými rozdíly a bez hlubokých zářezů vodních toků. Centrem je „habarický horský uzel“ přesahující výšku 650 m, jižně od něho vystupuje hřbet s nejvyššími vrcholy (Drkolná – 729 m). Prácheňská pahorkatina má nejnižší polohu na Otavě ve výšce 430 m, v polohách kolem 600 m přechází do Vimperské vrchoviny. Bavorovská vrchovina vystupuje výrazně nad Českobudějovickou pánev. V nejvyšších polohách
přechází
ve
vrchovinu.
Vimperská
vrchovina
spolu
s Prácheňskou
a Českokrumlovskou tvoří vyšší stupeň předhoří Šumavy. V prácheňské vrchovině se odděluje hornatina Blanského lesa s nejvyšším vrcholem Kletí (1 083 m). V Českokrumlovské vrchovině má charakter hornatiny komplex Polušky (919 m).
Obr.1. Přírodní lesní oblasti ČR (PLO Šumava je na mapě znázorněna pod číslem 13 a PLO Předhůří Šumavy a Novohradských hor je uvedeno pod číslem 12) 2.3
FYTOGEOGRAFIE
¾ Fytogeografická oblast: Mezofytikum ¾ Fytogeografický obvod: Českomoravské mezofytikum ¾ Fytogeografický okres: Šumavsko-novohradské předhůří ¾ Fytogeografický podokres:
12
o Libínské Předšumaví M (m. unif) sbmo>mo (cont.decl.subsrt:paup) silv>cult o Chvalšinské Předšumaví M (t<m. div) spco-sbmo (cont. decl>plan. substr:div) agr + silv o Blanský les M (m>o. unif) sbmo>mo (cont. decl. substr: granulit) silv>cult o Českokrumlovské Předšumaví M (t<m>o. div) spco-sbmo (cont. decl. substr: calc) cult + silv ¾ Fytogeografická oblast: Oreofytikum ¾ Fytogeografický obvod: České oreofytikum ¾ Fytogeografický okres: Šumava ¾ Fytogeografický podokres: o Želnavská hornatina O (m>o. unif) sbmo<mo (+- cont. decl. substr:lapid) silv INTERPRETACE „FYTOGEOGRAFICKÝCH FORMULÍ“: decl (declivis)………………….....svažitý reliéf cont (continentalis)……………....relativně kontinentální klima M (mesophyta)…………………mezofyty – rostliny oblasti opadavého listnatého temperátního pásma T (termophyta)………………….termofyty – rostliny teplomilné, těžiště výskytu v teplejších vegetačních pásmech než v temperátním, především v pásmu submeridionálním O (oreophyta)………………….....oreofyty – rostliny chladnomilné mající těžiště rozšíření v montánním až alpínském stupni středoevropských hor, příp. v boreálním až subarktickém vegetačním pásmu sbmo (submontanus)……………...submontánní vegetační stupeň (vrchovina) spmo (supramontanus)……………supramontánní stupeň (hornatina) spco (supracollinus)……………….suprakolinní stupeň (kopcovina) mo (montanus)…………………….montánní vegetační stupeň (středohory) substr (substratus)………………...podklad paup (pauper)…………………….chudý podklad
13
div (diversus)……………………...rozmanitý podklad granulit (granuliticus)……………granulitový podklad calc (calcareus)…………………..vápnitý podklad lapid (lapidosus)………………….kamenitý, balvanitý podklad agr (agrestis)……………………..polní charakter krajiny silv (silvaticus)…………………...lesnatý charakter krajiny Stručná charakteristika přítomných fytogeografických oblastí: OREOFYTIKUM Jde o oblast extrazonální horské vegetace a květeny, v níž až na nepatrné výjimky absentuje zastoupení teplomilných druhů. Nalezneme zde druhy psychrofilní a mezofilní a začleňujeme sem montánní – subalpínský vegetační stupeň (dle Zlatníkovy typologie 6 8. vegetační stupeň). Z hlediska fyziognomie převažují jehličnaté lesy, objevují se i společenstva lesotundry či tundry. Hlavní porostní dřevinou v lesích je smrk. Osídlení se datuje zpravidla až do doby novověku, malé odlesněné plochy jsou využívány zejména jako louky a pastviny, neboť pro pěstování agrikultur mají tato místa nevhodné půdní vlastnosti. Charakteristická jsou montánní společenstva svazů Luzulo-Fagion, Piceion excelsae, Alnetum incanae, Athyrio-Piceion, Pinion mughi, Adenostylion, Calamagrostion villosae, Androsacion alpina, Juncion trifidi, Salicion herbaceae. Psychrofilní diferenciální druhy vůči mezofytiku jsou např. Luzula sylvatica (bika lesní), Baeothryon caespitosum (suchopýrek trsnatý), Listera cordata (bradáček srdčitý), Poa chaixii (lipnice Chaixiova), Aconitum firmum (oměj tuhý), Streptopus amlexifolius (čípek objímavý) aj. MEZOFYTIKUM Tato oblast odpovídá temperátnímu pásmu (zonální vegetaci) v středoevropských podmínkách,
tedy
v oblasti
opadavého
listnatého
lesa.
Zahrnuje
suprakolinní
až submontánní vegetační stupně (dle Zlatníka 3.stupeň (výjimečně ještě část 2.) až část 5. stupně). Osídlení neolitickými zemědělci zasáhlo jen nejnižší okraje této oblasti, souvisleji byla osídlena až v době bronzové, mnohá místa však později znovu pokryl les. V nižších polohách mezofytika se setkáme ještě se zbytky klimaxových habrových (event. lipových) doubrav. Zbytek území zaujímají borové a jedlové doubravy, jedliny,
14
květnaté či acidofilní bučiny. Odlesněné plochy se využívají převážně jako pole (zejm. bramborářský VT). Diferenciačními druhy oproti oreofytiku je celá řada lučních společenstev (např. svazy Arrhenatherion, Alopecurion pratensis, Molinion), dále společenstva rybničních a obnažených den, či lemových společenstev svazu Prunion spinosae a Trifolion medii. Na rozdíl od termofytika se zde vyskytují svazy Atropion bellae-donnae, TrisetoPolygonion bistortae, Luzulo-Fagion, asociace Eu-Fagenion, Galio-Abietenion aj. 2.4 GEOMORFOLOGICKÉ ZAČLENĚNÍ VVP Boletice je lokalitou rozkládající se na velmi pestrém geologickém podloží. Převládajícím charakterem reliéfu je vrchovina až hornatina. Nejvyšším vrcholem je Lysá (1 228 m n. m.), naopak nejníže položeným místem je Dolanský potok u Křenova (548 m n. m.). Relativní převýšení zde dosahuje místy výšky i 500 metrů. Sledovaný segment krajiny je zařazen v geomorfologickém systému sestupně následujícím způsobem: ¾ systém: HERCYNSKÝ o subsystém: HERCYNSKÉ POHOŘÍ
provincie: ČESKÁ VYSOČINA •
soustava: ŠUMAVSKÁ o podsoustava: Šumavská hornatina
celek: Šumavské podhůří ¾ podcelek: Prachatická hornatina o okrsek: Chvalšinská kotlina o okrsek: Lhenická brázda ¾ podcelek: Českokrumlovská vrchovina o okrsek: Mladoňovská vrchovina
celek: Šumava ¾ podcelek: Želnavská hornatina
15
Šumavské podhůří Zaujímá severovýchodní okraj Šumavské hornatiny. Jde o členitou vrchovinu, která se rozkládá na ploše 2 407 km2. Je tvořena krystalinickými horninami moldanubika (ruly, pararuly, svory, granulity). V modelaci reliéfu převládá vliv tektonických pohybů (zejm. ve své jihovýchodní části). Nejvyšším bodem je Libín v Libínské hornatině. ¾ Prachatická hornatina Tento podcelek je situován do střední části Šumavského podhůří. Má charakter ploché hornatiny (rozloha 489 km2) se střední výškou 675,9 m n. m. a sklonem 7°42´. Je tvořena dvěma tektonicky porušenými granulovitými tělesy s hojnými vložkami serpentinitů, biotitických rul a pararul jednotvárné série moldanubika. Tento morfologicky mnohotvárný útvar je rozčleněn výraznými tektonickými kotlinami. Nejvyšším bodem je vrch Libín (1 096 m n. m.). o Chvalšinská kotlina Nachází se na jihovýchodním okraji Prachatické hornatiny. Sestává z biotitické středně zrnité pararuly pestré série moldanubika s četnými vložkami krystalinických vápenců, erlanů, amfibolitů a ortorul. Nalézá se zde tektonická kotlina severozápadního až jihovýchodního směru. V tomto geomorfologickém celku převažuje 4. vegetační stupeň, kotlina má ale malou lesnatost, v přítomných porostech převládá borovice pěstovaná v monokultuře, méně je zastoupen smrk a olšiny. Náhradní nelesní vegetaci tvoří rozsáhlé louky často s vlhkomilnými a rašeliništními druhy (Iris sibirica, Drosera rotundifolia). o Lhenická brázda Tento geomorfologický útvar nalezneme ve střední části Prachatické hornatiny. Má mírně zvlněný charakter reliéfu budovaný moldanubickými granulity na styku s injektovanými rulami na západním okraji a úzkým pruhem amfibolitů a serpentinitů na východě. V rámci tohoto okrsku můžeme ještě vymezit tektonickou sníženinu směrovanou od severu na jih, je cca 1 km široká a 16 km dlouhá, omezená výraznými zlomovými svahy vysokými až 200 metrů. Lhenická brázda sahá do 3.-.4. vegetačního stupně, lesy zde nejsou výrazně zastoupeny, převažují borové porosty.
16
¾ Českokrumlovská vrchovina Tvoří jihovýchodní část Šumavského podhůří, je vrchovinou členitou o výměře 519 km2, střední výšce 719,3 m n. m. a sklonu 6°45´. Složena ponejvíce z krystalinických hornin moldanubika (svorové ruly vyšebrodsko-rožumberské zóny v jižní a východní části, biotitické pararuly pestré série krumlovské v SZ části), do jižního výběžku zasahují hlubinné vyvřeliny moldanubického plutonu. Jedná se o erozně denudační reliéf s menšími, místně omezenými vlivy tektonických pohybů. Nejvyšším bodem je Velký Plešný v Mladoňovské vrchovině. o Mladoňovská vrchovina Jde o severozápadní výběžek Českokrumlovské vrchoviny mající charakter členité vrchoviny na styku migmatitických pararul, ortorul a granulitů s vložkami amfibolitů. Nejvyšším bodem je Velký Plešný (1 066 m n. m.), tato vrchovina zasahuje až do 6. vegetačního stupně, je středně zalesněná, převládají smrkové porosty s příměsí jedle, v severní části jsou rozšířeny bořiny. Šumava Šumava tvoří jihozápadní okraj Šumavské hornatiny, rozkládá se na 1 671 km2. Tento útvar je složen ze silně metamorfovaných krystalinických hornin moldanubika (ruly, pararuly, svory, granulity, migmatity,.aj.), jimiž pronikla tělesa hlubinných magmatitů moldanubického plutonu (žuly a granodiority). Jedná se o masivní horský celek v oblasti nejvyššího vyzdvižení tektonické klenby porušené mladšími kernými pohyby s rozsáhlými zbytky zarovnaných povrchů na náhorních plošinách a širokých hřbetech. (DEMEK J., 1987) Na těchto horninách se často nacházejí mocné kryty čtvrtohorních zvětralin, dále se zde můžeme setkat s četnými tvary periglaciální a místy též glaciální modelace. Nejvyšším bodem je Plechý (1 378 m n. m.) v Plešné hornatině. Území je vymezeno jako zvláště chráněné, a to jako Národní park Šumava. ¾ Želnavská hornatina Tento geomorfologický útvar nalezneme při severním okraji Šumavy. Jde o plochou hornatinu o rozloze 179 km2, střední výška je 921,1 m n. m., střední sklonitost pak 7°40´. V její severní části se vyskytují granulity moldanubika, v části jižní pak porfyrovité žuly
17
moldanubického plutonu. V Želnavské hornatině pramení řeka Blanice, nejvyšším bodem je Lysá (1 228 m n. m.), jež je současně i nejvyšším vrcholem VVP Boletice. Dalším významným vrcholem, který zde můžeme nalézt, je Knížecí stolec se svými 1 226 m n. m. Hornatina je zalesněna převážně smrkovými porosty, místy v příměsi s bukem a jedlí. 2.5 GEOLOGIE Jižní Čechy s celou Šumavou leží v centru moldanubické oblasti Českého masivu. Takřka celé jejich území spadá do tzv. „moldanubika Šumavy a kraje Jihočeského“. Moldanubikum je tvořeno silně regionálně přeměněnými horninami a hojnými granitoidními vyvřelými horninami. Na území jižních Čech pak zasahují dva plutony – středočeský a moldanubický. Litostratigraficky je v rámci moldanubika rozlišována jednotvárná (tvořena téměř výhradně pararulami), pestrá (vysoký podíl vložek odchylných hornin) a flyšoidní série (rytmické střídání drobových a břidličných pararul s hojnými vložkami kvarcitických hornin). Jak už bylo výše uvedeno, sledované uzemí je geologicky velmi pestré a je budováno různorodými horninami. V severní a střední části VVP tvoří geologický podklad masivy granulitů a pararul, v jihozápadní části jsou doplněny o porfyrické ruly rastenberského typu (durbachity), naopak v jihozápadní části se přidávají horniny pestré série (pararuly a kvarcity, ale i v úzkých pruzích se vyskytující amfibolity, erlány a krystalinické vápence). Horniny většího stáří jsou překryty čtvrtohorními sedimenty, přítomné jsou svahoviny a potoční sedimenty. K vzácným patří menší ložiska humolitů, jež se vyvinula zejména v severní a střední části újezdu. 2.6 PEDOLOGICKÉ POMĚRY V Českokrumlovském bioregionu nalezneme zejména typické kambizemě, s přechody ke kyselým a pseudoglejovým, na dnech sníženin pak přecházejí v pseudogleje, avšak jen zřídka v typické gleje. Tato mozaika je zpestřena ostrůvky rendzin (na vápencích), hořečnatých rendzin (na hadcích) či rankerů, které se vyvinuly na skalnatých stanovištích v údolích Vltavy. Šumavský bioregion pak doplňuje tuto škálu o kambizemní podzoly, v plochých sníženinách na dnech údolí se vytvořily neobyčejně rozsáhlé plochy
18
organozemních glejů, přecházejících do středně úživných slatin, na pláních až do chudého typu vrchovišť. Rozmanité geologické podloží dané lokality nepřímo ukazuje i na značnou rozmanitost půdních typů. Na svazích nalezneme kyselé kambizemě, místy přecházející v kambizemě typické. Ve vyšších nadmořských výškách pak tyto typy střídají kambizemní podzoly, u nichž se často setkáváme s tzv. „pseudooglejením“. Území je značně protkáno mnohými vodními toky, v jejichž nivách jsou vyvinuty glejové půdy. STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA PŘÍTOMNÝCH PŮDNÍCH TYPŮ: A – Kambizem (dříve označovaná též hnědá půda) Jde o vývojově mladé půdy. U tohoto typu půd je hlavním půdotvorným procesem intenzivní vnitropůdní zvětrávání. Stratigrafie je následující: Pod obvykle mělkým humusovým horizontem leží hnědě až rezavohnědě zbarvená plocha, ve které probíhá intenzivní vnitropůdní zvětrávání. Teprve hlouběji vystupuje zvětráváním méně dotčená hornina, která je ve srovnání s předešlým horizontem odlišně zbarvena (většinou světleji). V tomto místě také většinou přibývá skeletu. Jedná se o půdy lehké (na pískovci a žule) až středně těžké (čedič, svor), popř. i těžké, kde tvoří matečnou horninu břidlice a lupky. Půdy se vyznačují méně kvalitním humusem, pH je slabě kyselé až kyselé. PŘÍTOMNÉ SUBTYPY: •
Kambizem typická – nižší pH i obsah humusu, obvykle zhoršené sorpční vlastnosti
•
Kambizem pseudoglejová – s projevy oglejení
•
Kambizem kyselá – pH silně kyselé, nízké nasycení sorpčního komplexu
19
B – Podzol Tyto typy půd jsou zastoupeny zejména v nejvyšších horských polohách, ve velmi vlhkém, chladném klimatu. Tyto půdy se utvořily hlavně pod jehličnatými, především smrkovými lesními porosty. Matečnou horninou jsou zde žuly, ruly, svory a pískovce. Vedle těchto horských podzolů však ještě rozlišujeme podzoly nížinné, a to na extrémně chudých písčitých substrátech (pod borovými porosty). Hlavním půdotvorným procesem je intenzivní vyplavování, tzv.„podzolizace“, kdy dochází k rozkladu prvotních minerálů, oxidů železa, hliníku a k jejich posunu do spodiny. Spolu s nimi jsou vyplavovány rovněž humusové látky. Pod humusovým horizontem proto nalezneme dokonale „vybělený“ eluviální horizont, který přechází dále v horizont iluviální. Zrnitostní složení podzolů je převážně lehčí, často se jedná o půdy skeletovité. Tento půdní druh se dále vyznačuje silně kyselou reakcí, vysokým obsahem humusu a velmi špatnou sorpcí. Z této skutečnosti vyplývá i jejich velmi nízká přirozená úrodnost. Nejčastěji se s podzoly setkáme pod lesními společenstvy, dají se ale využít částečně pro louky a pastviny. C – Glej Rozšířen zejména v nivách vodních toků a v zamokřených úpadech. Centrem výskytu je pahorkatina a vrchovina. Původními porosty byly luhy, druhotně se na nich vyvinuly zamokřené kyselé louky. Půdotvorný substrát tvoří především nevápnité nivní uloženiny a deluviální splachy. Hlavním půdotvorným procesem je glejový pochod. Tento půdní typ se vyznačuje mělkým humusovým horizontem, někdy zrašelinělým, na něj navazuje „zajílený“ mazlavý glejový horizont, trvale ovlivněný vysokou úrovní hladiny spodní vody. Jeho vznik je dán redukčními pochody probíhajícími při trvalém zamokření a za přítomnosti většího množství organických látek. Trojmocné železo se mění na dvojmocné, což se projevuje v zelenavých a modravých odstínech zeminy. Charakteristický je i pronikavý zápach po tvořícím se sirovodíku. Obsah organických látek slabě přeměněných bývá dosti vysoký, půdní reakce silně kyselá, sorpční i fyzikální vlastnosti krajně nepříznivé. Přítomný subtyp: •
Glej typický – relativně nízký obsah organických látek, mělký humusový horizont
20
2.7 KLIMATICKÉ POMĚRY VVP Boletice je plošně značně rozsáhlé území, setkáme se zde proto i s velmi různorodým klimatem. Část náležící do CHKO Šumava a tedy i do Šumavského bioregionu , spadá podle Quitta do klimatické oblasti CH7 (CH – chladná). Zbytek území se nachází v klimatické oblasti MT3 (MT – mírně teplá), která už charakterizuje Českokrumlovský bioregion. Velký význam pro utváření zdejšího klimatu má charakter reliéfu, četné jsou teplotní inverze v kotlinách a úvalovitých údolích. Neopomenutelný je rovněž vliv rozlehlé vodní plochy Lipenské nádrže. Na výše položených místech je možno pozorovat vrcholový fenomén, vedoucí až ke snížení přirozené hranice lesa. Značné rozdíly v úhrnech srážek na jednotlivých lokalitách Šumavy jsou způsobeny umístěním na návětrné severozápadní straně, či na straně jihovýchodní, která leží ve srážkovém stínu. Zvláštností je přítomnost föhnového efektu ve střední a východní části území výcvikového prostoru, který klima otepluje a vysušuje a umožňuje tím tak existenci řady teplomilných prvků flóry i fauny, jež zde dosahují v rámci ČR svého výškového maxima.
Obr.2. Klimatické oblasti České Republiky
21
Tab. 1. Charakteristiky klimatických oblastí MT3 a CH7
Klimatické charakteristiky
Klimatické oblasti MT3
CH7
Počet letních dnů
20-30
10-30
Počet dnů s průměrnou teplotou 10°C a více
120-140
120-140
Počet mrazových dnů
130-160
140-160
Počet ledových dnů
40-50
50-60
Průměrná teplota v lednu
-3--4
-3--4
Průměrná teplota v červenci
16-17
15-16
Průměrná teplota v dubnu
6-7
4-6
Průměrná teplota v říjnu
6-7
6-7
Průměrný počet dnů se srážkami 1 mm a více
110-120
120-130
Srážkový úhrn ve vegetačním období
350-450
500-600
250-300
350-400
60-100
100-120
Počet dnů zamračených
120-150
150-160
Počet dnů jasných
40-50
40-50
Srážkový úhrn v zimním období Počet dnů se sněhovou pokrývkou
2.8 HYDROLOGIE Celé území vojenského újezdu je protkáno celou řadou menších či větších vodních toků, a je tudíž právem označováno za významnou pramennou oblast. Jeho větší část náleží do povodí Vltavy, zbytek území tvoří povodí Blanice, která přímo zde pramení. Z větších potoků jmenujme zde pramenící Chvalšinský, Puchéřský, Markovský, Polečnice či Olšina. Na sledovaném území se dále nachází 56 vodních ploch, z nichž největším je rybník Olšina situovaný 5,5 km severovýchodně od obce Horní Planá na stejnojmenném toku (výměra 112 ha). Povodí Vltavy po Malši č.h.p. (číslo hydrologického pořadí) 1-06-01 Vltava je s délkou toku 430,2 km naší nejdelší řekou. Plocha celého povodí je 28 090 km2 a průměrný průtok u ústí je 149,9 m3/s. Pramení na Šumavě 1,5 km jihovýchodně od Černé hory (1 315 m n. m.) v nadmořské výšce 1 172 metrů. Má dva
22
prameny – Teplou a Studenou Vltavu, v nejhornějším toku bývá nazývána Černým potokem. Na svém horním toku protéká Vltava Vltavickou brázdou směrem k jihovýchodu, na hranici Trojmezenské hornatiny a Českokrumlovské vrchoviny se stáčí k severu. Novohradské podhůří protéká řeka Kaplickou brázdou a přichází do Českobudějovické pánve, kde se její niva značně rozšiřuje a snižuje svůj spád. U Hluboké nad Vltavou pak tento tok vstupuje do pahorkatin Českomoravské soustavy a protéká hlubokými údolími. Na dolním úseku řeky protíná její nivy Pražskou plošinu, u Kralup vtéká do Mělnické kotliny, kde ústí do Labe. Hlavními
pravostrannými
přítoky
jsou
Malše,
Lužnice
a
Sázava,
zleva
je nejvýznamnější Otava a Berounka. Blanice č.h.p. 1-08-01 Je řekou pramenící přímo ve vojenském újezdu, a to v jeho severovýchodní části v nadmořské výšce 972 metrů. Její povodí zaujímá plochu 860,5 km2 a délka toku je 93,3 km, průměrný průtok u ústí 4,23 m3/s. Od pramene v Želnavské hornatině stéká Blanice do Šumavského předhůří a u Vodňan přichází do Českobudějovické pánve, kde je charakter toku již téměř rovinný. Tato řeka pak ústí zprava do Otavy u Putimi v 362 m n. m. Horní tok Blanice mezi obcemi Blažejovice a Arnoštov je vyhlášen národní přírodní památkou z důvodu ochrany perlorodky říční (Margaritifera margaritifera). Polečnice č.h.p. 1-06-01-159 Pramení pod kopcem Dřevíč (838 m n. m.) a protéká v mnoha meandrech liduprázdným územím vojenského prostoru. Do Vltavy se vlévá zleva u Českého Krumlova v nadmořské výšce 445 metrů. Celková délka od pramene k ústí je 29 km a plocha 198,1 km2. Chvalšinský potok č.h.p.1-06-01-172 Jiným názvem též Třebovický potok pramení 1,5 km západně od Třebovic v 701 m n. m. a ústí zleva do Polečnice u Kájova v 515 m n. m. Tento potok je dlouhý pouhých 16 kilometrů a plochu povodí má 97,6 km2 Odvodňuje jižní svahy Blanského lesa. Jde o vodohospodářsky významný tok, nalezneme zde pstruhovou vodu.
23
Olšina č.h.p. 1-06-01-082 Potok pramení 2 km jižně od vrchu Chlum (1 191 m n. m.) v nadmořské výšce 990 metrů. Do Vltavy ústí ve vodní nádrži Lipno I. Olšina je dlouhá 12 kilometrů a její povodí se rozkládá na ploše 86,5 km2. Část toku procházející vojenským újezdem náleží do CHKO Šumava, je na ní umístěn průtočný rybník Olšina. 2.9
BIOTA
Co se týče charakteru lesních společenstev, která zabírají přibližně 60% plochy, jsou ve VVP Boletice nejvíce zastoupena společenstva bučin, a to zejména květnatých svazu Fagion a rovněž acidofilních svazu Luzulo-Fagion. Proměnlivost jednotlivých typů bučin je odvislá nejen od charakteru podloží, ale i od nadmořské výšky, orientace svahů apod. Ve vyšších polohách pak do těchto porostů přistupuje smrk, v nižšších naopak jedle. Strmé svahy jsou osídleny suťovými lesy svazu Tilio-Acerion s javorem klenem (Acer pseudoplatanus) a často významným zastoupením jedle, tyto lesní formace jsou však zastoupeny v nižší míře. U níže položených vodních toků a pramenišť se setkáme s olšinami podsvazu Alnenion glutinoso-incanae, se stoupající nadmořskou výškou přechází až na Alnenion incanae. Nejvyšší vrcholy vojenského újezdu pak osidlují přirozené podmáčené smrčiny (Mastigobryo-Piceetum). Na humolitech se vyskytují různé typy rašelinných lesů. Jsou to zejména rašelinné bory (Vaccinio uliginosi-Pinetum sylvestris), dále rašelinné březiny (Betulion pubescentis), v údolí Puchéřského potoka pak nalezneme i blatkový bor. Velmi významné zastoupení mají společenstva křovin. Vznikají pokračující sukcesí na odlesněných plochách, které se využívají k výcviku vojska, ale i na místech bývalých osad. V okolí rybníků se setkáme se specialitou jižních Čech – nízkými křovinami s tavolníkem vrbolistým (Spiraea salicifolia). Rostou zde mokřadní vrbiny, na sušších místech pak mezofilní až xerofilní křoviny s trnkou obecnou (Prunus spinosa) a lískou (Corylus avellana) . Na druhém místě za lesy patří k plošně nejrozsáhlejším mezofilní louky, které se vyvinuly pravděpodobně na opuštěných polích, jsou proto druhově nevyhraněná. Nalezneme zde ovsíkové louky svazu Arrhenatherion, výše rostou smilkové louky (sv. Nardion), jež místy přecházejí až v sekundární podhorská až horská vřesoviště, nejvyšší polohy obývají horské trojštětové louky (Polygo-Trisetion). Vlhké prostředí
24
nižších poloh je osídleno střídavě vlhkými bezkolencovými loukami svazu Molinion, v nichž ve východní části nejdeme i segmenty slatinné vegetace svazu Caricion davallianae. Vlhké pcháčové louky ( svaz Cirsion) a vzácněji i tužebníková lada podsvazu Filipendulenion nalezneme podél koryt vodních toků v celém sledovaném území. Velmi významný biotop tvoří rostlinné formace rašelinišť a rašelinných luk. V nivě Rysího a Puchéřského potoka je vyvinuta vrchovištní vegetace svazu Sphagnion medii, dále zde nalezneme nevápnitá mechová slatiniště, ale i přechodové typy rašelinišť, u kterých díky absenci splachů živin probíhá sukcese mnohem pomaleji, ač některá ložiska rašeliny byla narušena dřívější těžbou pro energetické účely. Mozaiku přítomných společenstev pak doplňují například vegetace parožnatek periodicky se objevující v loužích na rozježděných cestách, či makrofytní vegetace stojatých vod, zajímavý je rovněž výskyt zdrojovky potoční (Montia halii) na lučních prameništích. Velká rozmanitost těchto biotopů podmiňuje i značnou druhovou diverzitu květeny se zastoupením různých floristických prvků. Hranice svého rozšíření zde má z nižších vegetačních stupňů například válečka prápořitá (Brachypodium pinnatum), kruštík tmavočervený (Epipactis atrorubens), sasanka lesní (Anemone sylvestris), na druhou stanu tu však nalezneme řadu druhů typických pro horskou květenu, jakými bezesporu jsou bika sudetská či lesní (Luzula sudetica, Luzula maxima), podbělice alpská (Homogyne alpina), kamzičník rakouský (Doronicum austriacum), sedmikvítek evropský (Trientalis europaea) či dřípatka horská (Soldanella montana). Příroda Boletic je rovněž velmi bohatá na populaci rostlin z čeledi vstavačovitých. Na vlhkých pcháčových loukách nalezneme mnoho jedinců vstavače májového (Dactylorhiza majalis) a vstavače Fuchsova (Dactylorhiza fuchsii), hojně se vyskytuje vemeník dvoulistý či zelenavý (Plantathera bifolia , P. chlorantha). Dalšími poměrně vzácnými rostlinami je čeleď hruštiškovitých, kde byla inventarizačním průzkumem zjištěna přítomnost hruštičky menší (Pyrola minor), prostřední (P. media), zelenavé (P.chlorantha), okrouhlolisté (P. rotundifolia) i hruštice jednostranné (Ramischia secunda). Typickým prvkem vojenského újezdu je početný kosatec sibiřský (Iris sibirica), který tvoří v době květu esteticky silnou dominantu zdejší krajiny. K dalším neodmyslitelným rostlinným obyvatelům patří hořec hořepník (Gentiana pneumonanthe), ostřice Davallova (Carex davalliana), na několika místech roste vzácná bařička bahenní (Triglochin palustre), oproti tomu zcela unikátním je výskyt popelivky
25
sibiřské (Ligularia sibirica) v mokřadu nad rybníkem Olšina, jež je u nás vedena jako kriticky ohrožený druh.
Obr. 3. Popelivka sibiřská (Ligularia sibirica) Vzhledem k různorodosti biotopů je fauna bezobratlých velmi pestrá. V nižších polohách a na výslunných stanovištích se vyskytují poměrně teplomilné faunistické prvky (střevlík Carabus scheidleri, slunéčko Ceratomegilla notata; tesařík Pogonocherus decoratus; více druhů vřetenušek). Běžné jsou podhorské až horské druhy (okáč Erebia ligea, střevlíček Pterostichus pumilio, mrchožrout Silpha carinata, drabčíci Atrecus affinis a Anthophagus omalinus, mandelinky Orina speciosissima, Luperus virdipennis, nosatci Plinthus sturmi a Simo hirticollis). Žije zde řada jinde vzácných nebo mizejících druhů vázaných převážně na jedlobučiny (např. křísek Issus coleoptratus, bedlobytka Tetragoneura ambigua, číhalka Rhagio latipennis, ostrožka Thereva microcephala, lesknáček Epuraea pallescens, roháček Sinodendron cylindricum). Nosatec Otiorrhynchus labilis, vyskytující se v naší republice jen v jihozápadních Čechách, se v oblasti Boletic objevuje na hranici svého areálu. (NATURA2000.CZ)
26
Významná je entomofauna mokřadů, kde byli zjištěni chránění motýli – modrásek bahenní (Maculinea nausithous) a m. očkovaný (M. teleius) a pozoruhodnější druhy jsou známé i z dalších řádů (lupice Hercostomus vivax, břežnice Notiphila venusta, dřepčíci Mniophila muscorum a Minota obesa). Velmi významný je výskyt střevlíka Carabus menetriesi na rašeliništích. Oligotrofní potoky území Boletic mají specifickou faunu, nejvýznačnější je pro ně výskyt perlorodky říční (Margaritifera margaritifera). V území leží značná část povodí horní Blanice, kde je nejvýznamnější středoevropská populace perlorodky. Vlastní výskyt perlorodky v Blanici je již většinou mimo hranice území VVP, ale hospodaření v celém povodí ovlivňuje tuto populaci naprosto zásadním způsobem (je to součást ochranného pásma současné NPP „Blanice“). Také v Chvalšinském a Křemežském potoku (do VVP zasahuje část povodí – Chlumanský potok) nalezneme přežívající populace perlorodky. Asi největším fenoménem lokality je však místní avifauna, která je mimořádně hodnotná nejen v rámci České Republiky, ale patří k těm nejvýznamnějším i na evropské úrovni. Při mapování v rámci programu NATURA 2000 zde byl zjištěn výskyt 53 zvláště chráněných druhů a 66 druhů ptáků navržených do červeného seznamu ČR, dále 40 zájmových druhů evropské ochrany přírody a v neposlední řadě 28 druhů ptáků uvedených v příloze I. Směrnice o ptácích, z nichž pět je hlavním předmětem ochrany vyhlášené ptačí oblasti Boletice. Velká rozmanitost místních biocenóz umožňuje současný výskyt druhů se značně rozdílnými ekologickými nároky. Nalezneme zde jak druhy obývající plochy bezlesí, které svým charakterem připomínají lesostepi, tak i ptactvo horských poloh. Z druhů vázaných na přirozené lesní komplexy je bezesporu nejvzácnější datlík tříprstý (Picoides tridactylus), jeřábek lesní (Bonasa bonasia), kulíšek nejmenší (Glaucidium paserinum), ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes) či strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos). Početné populace tetřívka obecného (Tetrao tetrix), ale i chřástala polního (Crex crex), bekasiny otavní (Gallinago gallinago), křepelky polní (Coturnix coturnix), skřivana lesního (Lullula arborea), bramborníčka černohlavého (Saxicola torquata) a hnědého (S. rubetra) osidlují druhotné nelesní plochy, jež jsou udržovány v blokovaném stádiu díky vojenské činnosti. Dále se na území VVP vyskytuje krutihlav obecný (Jinx torquilla), pěnice vlašská (Sylvia nisoria), ťuhýk obecný (Lanius collurio), kos horský (Turdus torquatus), sýc rousný (Aegolius funereus) a mnohé další významné druhy.
27
Největší vzácnost zdejší avifauny ovšem přestavuje tetřev hlušec (Tetrao urogallus), jehož hnízdění bylo opakovaně zjištěno na vrcholu Chlumu a z několika dalších míst vojenského újezdu. K velmi cenným objevům posledních let patří i pravidelný výskyt orla křiklavého (Aquila pomarina), orla mořského (Haliaeetus albicilla) a motáka pilicha (Circus cyaneus) v hnízdní době. Z dalších zástupců obratlovců ve vojenském újezdu nesmíme opomenout populaci rysa ostrovida (Lynx lynx), jež vznikla repatriací toho druhu v 80. letech na Šumavu. Mezi navrátilce lze počítat i jelena lesního (Cervus elaphus), jež se na tomto území znovu objevil až po druhé světové válce poté, co byl zhruba před 130 lety na příkaz hraběte Schwarzenberga prakticky na celém území Šumavy vystřílen. Zcela běžnými obyvateli jsou zmije obecná (Vipera berus), užovka obojková (Natrix natrix) i ještěrka živorodá (Lacerta vivipara), ropucha obecná (Bufo bufo) či skokan hnědý (Rana temporaria). Indikátorem čistoty místních vodních toků je hojné zastoupení vranky obecné (Cottus gobio), která je rovněž předmětem ochrany boletické přírody. Druhům, jež svou přítomností dotvářejí jedinečný charakter tohoto území, bude věnována větší pozornost v rámci programu NATURA 2000 popsaného níže v textu. Tab.2. Ohrožené a další významné druhy avifauny Ve VVP Boletice
Druh
Počet párů v oblasti % zastoupení v rámci ČR
Bekasina otavní
40-60
8
Datlík tříprstý
30-50
10
Datel černý
100-150
2,5
Chřástal polní
50-100
3,3
Jeřábek lesní
100-150
11
Kulíšek nejmenší
80-120
8,9
Kos horský
100-200
14,3
Krutihlav obecný
100-150
4
Ořešník kropenatý
50-100
2
2-5
8
Pěnice vlašská
100-150
3,3
Sřivan lesní
70-100
14
Sýc rousný
50-80
3,3
Tetřívek obecný
13-15
1,6
Puštík bělavý
28
3
ANALÝZA HOSPODÁŘSKÉHO VYUŽÍVÁNÍ A PŘETVÁŘENÍ KRAJINY VVP BOLETICE 3.1 HISTORIE KRAJINY PŘED ZALOŽENÍM VOJENSKÉHO ÚJEZDU Na území nynějšího vojenského újezdu přišli první obyvatelé už kolem roku
500 př. n. l., o čemž svědčí zbytky hradiště na vrchu Raziberg při východním okraji sledované lokality. Jednalo se zřejmě o prvek na obchodní stezce vedoucí z Bavor do centra naší domoviny. Z této doby se však bohužel žádné písemné doklady o osidlování nedochovaly. V okolí lze nalézt rovněž Haštalsko-laténské mohyly, jež jsou vůbec nejstarším dokladem slovanského osídlení jihočeského regionu. Nejstarší záznamy o kolonizaci území pocházejí z raného středověku. Základní kameny novým stavbám zde byly položeny v 2. polovině 12. století, a to v níže situované východní části. Památkářsky velmi hodnotnou připomínkou na tuto dobu je románský kostel sv. Mikuláše stojící na okraji obce Boletice. Osidlování zdejší krajiny postupovalo západním směrem do vyšších nadmořských výšek, kde se na počátku 15. století dočasně pozastavilo na úpatí vrcholů Špičák, Lysá a Chlum. Teprve v roce 1518 byla v sedle Chlumu založena osada Ondřejov. Nejvyšší polohy však zůstaly lidským obydlím nedotčeny až do přelomu 18. a 19. století, kdy vyrostly menší sídelní útvary i v nejzápadnější části. Zdejší obyvatelé byly v drtivé většině německé národnosti, a proto po skončení 2. světové války museli své domovy natrvalo opustit. Zde v tomto bodě historické analýzy území se dostáváme ke zlomové události, která zásadním způsobem ovlivnila další vývoj zdejší krajiny a umožnila zachování řady cenných přírodních hodnot v takřka nezměněné podobě. Po odsunu německých obyvatel bylo rozhodnuto, že oblast nebude znovu dosídlena, ale zřídí se na ní prostory určené k výcviku české armády. V této době se zde nacházelo 52 obcí s asi 6 500 obyvateli. Vznikl tak krajinný útvar, ve kterém byla postupně téměř všechna sídla zničena, nebo se na nich vydatně podepsal zub času a sama se postupně rozpadla.
29
3.2
VOJENSKÝ ÚJEZD A VOJENSKÝ VÝCVIKOVÝ PROSTOR BOLETICE
Překvapivě důležitou úlohu v utváření charakteru českokrumlovské a potažmo i celé jihočeské krajiny měli v minulosti politicko-vojenské důvody. V poválečných časech vznikla z důvodu jakýchsi „pseudoochranných příčin“ pohraniční pásma, která byla ostnatým drátem a po zuby ozbrojenými příslušníky striktně chráněna před vstupem prakticky kohokoliv. Tato různě široká pásma, jež nás měla „ochránit“ před západní Evropou se tak paradoxně stala jedněmi z nejcennějších území s vysokými přírodními hodnotami v rámci celé dnešní Evropy. Značně rozsáhlé plochy, na kterých prakticky absentovalo lidské osídlení, byly udržovány ze strany člověka jen nejnutnějším zemědělským či lesnickým managementem, o zbytek se starala již jen sama příroda. A právě k těmto velmi cenným územím se bezesporu řadí i VVP Boletice, který byl zřízen usnesením Vlády z 8. 10. 1949 a 8. 6. 1950 ke dni 1.2 1950 na ploše 21 949 ha. Původní osídlení bylo zredukováno na 4 obce (Boletice, Polná, Květušín a Třebovice) a 2 samoty (Otice a Křišťanov) s celkovým počtem obyvatel 270. Sídlo újezdního úřadu je přímo v obci Boletice. Vojenská činnost probíhá v současnosti na 8 222 ha, 13 726 ha půdy je ve správě Vojenských statků a lesů ČR, s. p. - divize Horní Planá (dále jen VSL Horní Planá), které vznikly souběžně s vojenským prostorem. Jejich hlavní činností je obhospodařování především smrkových porostů s významnou příměsí jedle a buku nacházejících se v oblasti Knížecího Stolce. Cílevědomé hospodaření s místními lesními komplexy je možno datovat až do dob šlechtického rodu Schwarzenbergů, na jejichž práci úspěšně navázaly celé generace lesníků a dovedli lesy Boleticka až do dnešního stavu, jež je v rámci celoevropských měřítek zcela výjimečný svou zachovalostí. Důkazem toho je část území vedená pod záštitou CHKO Šumava a rovněž vyhlášení celé lokality ptačí oblastí v rámci evropského programu tvorby sítě zvláště chráněných území NATURA 2000. K dalším okruhům činnosti VLS Horní planá patří zemědělství, které má přiděleno statut ekologického hospodaření, je zde provozována rovněž myslivost v honitbě Knížecí Stolec (jelení, černá a srnčí zvěř), na vodních plochách se rybářsky hospodaří (hlavní chovanou rybou je kapr a pstruh duhový), divize má i své vlastní sádky.
30
VVP Boletice slouží pro účely výcviku Armády ČR, ale i ostatních členským státům NATO a státům organizace „Partnerství pro mír“. Pro tyto účely zde byla vybudována následná výcviková zařízení:
9 Součinnostní střelnice Brzotice a Třebovice 9 Střelnice bojových vozidel Jablonec 9 Střelnice bojových vozidel Podvoří 9 Dělostřelecká střelnice Ondřejov 9 Protitanková střelnice Javoří 9 Pěchotní střelnice Otice a Podvoří 9 Cvičiště boje o osadu a výcvik v činnosti na kontrolním propouštěcím místě Ondřejov 9 Cvičiště řízení bojových vozidel Dolany 9 Automobilní cvičiště Kovářovice 9 Vodní cvičiště Loutka 9 Taktické směry s úseky pro nácvik boje v obraně a v útoku
Pro úplnost je třeba ještě uvést něco málo z historie obce Boletice, podle které nese celý vojenský újezd i ptačí oblast své jméno. První písemná zmínka pochází z roku 1263 v listině krále Přemysla Otakara II., kterou daroval obci Zlatá Koruna. Obec nesla toho času název Bolotitz a již v té době zde stál výše zmíněný kostelík sv. Mikuláše. Papež Bonifác IX. Připojil roku 1400 boletickou faru ke Zlaté Koruně a dal jí právo spravovat tamní kostel místními řeholníky. Během husitských válek připadly Boletice k panství Český Krumlov, s nímž prodělávaly další majetkové změny. Mimo uvedené památky se v nedaleké Polné nachází kostel sv. Martina, což je původní stavba z konce 13. století. Z této doby pochází presbytář, loď i věž kostela, severní boční kaple v gotickém slohu pochází z konce 15.století.
31
Obr.4. Románský kostelík na okraji obce Boletice
32
4
METODIKA Cílem je vytvořit soubor podkladů pro územní a krajinné plánování pro zajištění trvale
udržitelného využití krajiny, který by pomohl územnímu plánování k vytvoření harmonické kulturní krajiny. Metodický postup se skládá z několika na sebe navazujících dílčích kroků (BUČEK, LACINA, 1981): I. Biogeografická
regionalizace
–
vymezení
individuálních
jednotek
–
biogeografických regionů II. Geobiocenologická typizace krajiny – vystihuje potenciální přírodní stav krajiny, který je jediným přírodovědně objektivním kritériem pro hodnocení všech možných dalších změn III. Diferenciace současného stavu geobiocenóz v krajině IV. Hodnocení stupně antropických vlivů a stupně ekologické stability V. Hodnocení funkčního potenciálu a významu geobiocenóz VI. Diferenciace z hlediska ochrany a tvorby krajiny PODKLADY: •
Základní mapa (ZM) 1:10 000
•
Geobiocenologie II. (Buček, Lacina, 1999)
•
Katalog biotopů ČR (Chytrý, Kučera, Kočí, 2001)
•
Ekologická stabilita (Míchal, 1994)
•
Geobiocenologické zápisky z terénu
POSTUP: •
Studium mapových podkladů a příslušné literatury
•
Vlastní terénní průzkum
•
Tvorba vlastních terénních zápisků a mapových podkladů
•
Vypracování úlohy
VÝSLEDEK: •
Textová část - Biogeografická poloha - Potenciální (přírodní) stav geobiocenóz - Aktuální stav geobiocenóz
•
Mapové přílohy - Mapa potenciálního stavu biotopů - Mapa typů biotopů
33
5
BIOGEOGRAFICKÁ POLOHA V souvislosti s napojením ČR do programu Evropské unie, který je orientován
na tvorbu tzv. „Evropské ekologické sítě (EECONET)“, a projektováním územních systémů ekologické stability (ÚSES) v ČR byly vymezeny biogeografické jednotky regionální úrovně (CULEK, 1996). Pro navrhování územních systémů ekologické stability jsou používány jak jednotky individuální (celky - bioregiony), tak jednotky typologické (typy - biochory). V rámci České Republiky bylo vymezeno 90 bioregionů, které náleží do 4 podprovincií (hercynská – 70 regionů, polonská – 4 regiony, severopanonská – 5 regionů a západokarpatská – 11 regionů) a 2 provincií (provincie středoevropských listnatých lesů a panonská provincie) Daný segment krajiny náleží z menší části do Šumavského bioregionu, větší část území je zahrnuta do bioregionu Českokrumlovského. Oba tyto bioregiony náleží do Hercynské podprovincie. Šumavský bioregion se rozkládá na jihozápadě jižních Čech na hranici s Bavorskem a Horním Rakouskem a zabírá geomorfologický celek Šumava i přiléhající okraje celku Šumavské podhůří. Podstatná část tohoto bioregionu se nachází na území České Republiky, kde zaujímá plochu 2 051 km2. Bioregion je tvořen rozsáhlou hornatinou na krystalických břidlicích, žulách a syenodioritech. Významné jsou rozsáhlé horské plošiny (pláně) a jedinečné ledovcové kary. Nalezneme zde převážně horské biocenózy, zachované ve velkých plochách, zastoupen je 5. jedlo-bukový až 7. smrkový vegetační stupeň, v Bavorsku i 8. klečový stupeň. Potenciální vegetaci tvoří květnaté bučiny, ve vyšších polohách a na severozápadě acidofilní horské bučiny. Nejvyšší vrcholy hostí smrčiny, sníženiny jsou obsazeny smrčinami podmáčenými, těžiště výskytu zde mají rašeliniště. Hercynský ráz bioty je výrazně ovlivněn alpskými druhy. Vyskytuje se zde řada enklávních a reliktních prvků, zejména na rašeliništích a v karech. Biota středních poloh vystupuje v rámci bioregionu nezvykle vysoko. Nereprezentativní část tvoří okraje pohoří (přechodné území k Pošumaví) s nižším a plošším reliéfem, nezasahujícím svými vrcholy do pásma přirozených smrčin a bez přítomnosti typických oreofytů. (CULEK, 1995)
34
Jako cenná společenstva jsou uváděny zachovalé horské smrčiny, rašeliništní lokality, fragmenty subalpinských společenstev a smrkové bukové lesy s javorem. Plošné zastoupení orné půdy je nepatrné, z celkové rozlohy zaujímá pouhých 8%, naprosto převažují lesy s 62% doplněné vlhčími loukami a pastvinami. Plošná výměra trvalých travních porostů činí 15%. Rozdělení území bioregionu pak ještě doplňují vodní plochy s rozlohou 4,8%. Šumavský bioregion nepodlehl dlouhý čas prakticky žádnému osídlení, ještě ve středověku plnil roli hraničního pralesovitého hvozdu. Větší příliv osadníku lze datovat teprve od 17. století, kdy počal velký rozmach sklářství. Značná část tehdejších bukových porostů byla převáděna na smrkové monokultury, tento trend ale nepostihl plošně rozsáhlejší celky, dodnes je možné pozorovat poměrně rozsáhlé porosty s přirozenou dřevinnou garniturou. Osídlení Šumavy nikdy nedosáhlo příliš velké hustoty, po roce 1945 ještě více oslabilo v důsledku odsunu sudetských Němců, kdy řada tehdejších osad zcela zanikla. V náhradní vegetaci po lesních společenstvech převažovaly louky a pastviny, orné půdy bylo velmi málo. Mnoho luk však v současnosti zaniklo v důsledku realizovaných meliorací, neobhospodařované plochy pak zarostly náletem pionýrských dřevin v rámci pokračující sukcese. Šumava platí za nejrozsáhlejší souvisle zalesněnou oblast ve střední Evropě a po právu ji tedy náleží statut zvláště chráněného území. V současnosti je území vyhlášeno samostatným zákonem jako NP Šumava, jehož ochranné pásmo má statut CHKO. Tento národní park dále navazuje na území se stejným statutem v Bavorsku, v přípravě je stejně chráněné území na rakouské straně. Nejvýznamnější částí parku je bezesporu jeho první zóna, kde jsou chráněny přirozené lesní porosty, rašeliniště, ledovcová jezera i primární bezlesí na prudkých svazích karů a na kamenných mořích. Mimo území NP je dále vyhlášena řada maloplošně chráněných území (např. Národní přírodní rezervace (dále jen NPR) Černé a Čertovo jezero, NPR Boubínský prales či NPR Čertova stěna), jež však dnes přebírají funkci I. zóny NP. Co se týče současného zastoupení dřevinné skladby v Šumavském bioregionu, jednoznačně vede se 81,7% smrk ztepilý (Picea abies), následován borovicí lesní (Pinus sylvestris), která je však zastoupena jen z 5,6%. Z listnáčů dominuje v porostech buk lesní (Fagus sylvatica) s 6,2%.
35
Druhým přítomným je Českokrumlovský bioregion, jenž se nachází v jižní části jižních Čech a svými výběžky zasahuje do Rakouska. Zabírá východní část geomorfologického celku Šumavské podhůří a celek Novohradské podhůří. Jeho plocha v České Republice je 1595 km2.V rámci bioregionu zaujímá orná půda 29 %, lesy 40 %, travní porosty (louky, pastviny) 16 % a vodní plochy 1,8 %. Typická část je tvořena vrchovinou i hornatinou s pestrou geologickou stavbou (mj. vápence a hadce). Bioregion má vysokou biodiverzitu místy i reliktního charakteru. Typická je mozaika bioty 3. dubo-bukového až jedlo-bukového stupně, s extrémními ostrůvky teplomilné i horské bioty. Potenciální vegetaci v nižších částech tvoří acidofilní doubravy, ve vyšších částech květnaté, vzácněji též bikové bučiny. V údolích jsou háje (Vltava) a malé ostrůvky reliktních borů, na plošinách místy i olšiny. Na ostrůvcích vápenců je možno předpokládat teplomilné doubravy, na hadcích reliktní bory. V údolí Vltavy, méně podél jiných toků, je zřetelně vyvinut „údolní fenomén“. V bioregionu se silně projevuje „danubiální migrant“. Méně typická část je tvořena okrajovými pahorkatinami a kotlinami s neogenními sedimenty, které tvoří přechody do bioregionů Českobudějovického a Bechyňského. Je možno říci, že hranice s okolními bioregiony jsou spíše nevýrazné, výjimku tvoří pouze hranice s Novohradským bioregionem (1.63), jež je typický svým vyšším reliéfem a odlišnou biotou. Od všech ostatních je ho možno odlišit alespoň v kvantitativním smyslu, co se týče zastoupení teplomilných druhů danubiálního migrantu. Absentuje zde celá řada typů horských společenstev, naopak jsou zde přítomny termofyty (rozdílnost se Šumavským bioregionem), od rybničních pánví ho distancuje řada chybějících vodních a mokřadních společenstev. Osídlení této části jihočeské krajiny je možno dohledat až do doby bronzové. Lesy nižších poloh jsou dnes ve většině přeměněny na smrkové a borové monokultury, na odlesněných plochách v současnosti dominují pole, velký podíl mají meliorované luční porosty a pastviny. Tímto bioregionem částečně prochází CHKO Šumava, CHKO Blanský les do něho náleží celá. Významným územím je NPR Vyšenské kopce (pestrá společenstva na vápenci), či NPP Terčino údolí (krajinářský aspekt). Hlavní porostní dřevinou je smrk (43,7%), těsně následován borovicí s 37,4%. Oproti tomu listnáče jsou zastoupeny téměř v zanedbatelné míře, k nejčastějším patří buk (4,5%), bříza (5,4%) a olše s 2,4%.
36
Obr.5. Biogeografické členění České republiky (Šumavský bioregion se na mapě nachází pod číslem 1.62 a Českokrumlovský pod 1.43. Velkými číslicemi jsou značeny podprovincie: 1 – Hercynská, 2 – Polonská, 3 – Karpatská, 4 - Severopanonská) Na území VVP Boletice se v rámci Českokrumlovského regionu vyskytují vzácné suťové lesy (asociace Mercuriali-Fraxinetum, Arunco-Aceretum, Lunario-Aceretum), pro které by vybudování lyžařského areálu znamenalo nevratné poškození. Podobně ohrožené jsou i rozmanité fyziotypy acidofilních bučin svazu Luzulo-Fagion, jež se vyskytují přímo na vrcholu Chlum a Chlumek, s nimiž je počítáno pro plánovanou výstavbu sjezdových tratí a přidružených sportovních areálů. Šumavský bioregion představuje již sám o sobě značně rozmanité území o vysoké biodiverzitě, v areálu vojenského újezdu je reprezentován především květnatými jedlinami (Abietetum hercynicum) ve vyšších oblastech Velkého Plešného a Chlumu a rašelinnými smrčinami pralesovitého charakteru (zejm.asociace Calamagrostio villosae-Fagetum) na zdejších nejvyšších vrcholech. Právě tyto nejcennější lesní formace by byly výstavbou pravděpodobně zcela zničeny.
37
6
POTENCIÁLNÍ (PŘÍRODNÍ) STAV GEOBIOCENÓZ Přírodní stav geobiocenóz v krajině je takový myšlený stav, jaký by nastal
v současných
ekologických podmínkách při vyloučení zásahů člověka. Přírodní stav
geobiocenóz je jediným přírodovědecky objektivním východiskem a vztažnou základnou pro hodnocení již uskutečněných a budoucích (záměrných i samovolných) změn bioty v krajině. (MÍCHAL, 1994) Typ geobiocénu je pak soubor geobiocenózy přírodní a všech od ní vývojově pocházejících a do různého stupně změněných biocenóz až geobiocenoidů včetně vývojových stadií, která se mohou vystřídat v segmentu určitých trvalých podmínek. (BUČEK, LACINA, 1999) Utvářením do skupin pak rozumíme soubor geobiocenóz s podobnými trvalými podmínkami zjišťovanými pomocí rostlinných indikátorů. Za přírodní (potenciální) stav jsou ve středoevropském měřítku považovány lesní biocenózy, tato hypotéza tedy vychází z předpokladu, že ustane-li jakákoliv antropická činnost, vrátí se dané společenstvo sukcesním vývojem opět k přirozenému stavu, kterým jsou právě lesní geobiocenózy. Tato skutečnost by neplatila pouze v případě nevratné změny celého ekotopu (abiotických faktorů stanoviště), jako je například trvalá změna hydrického režimu půd v okolí rybníků, či převratná změna reliéfu v důsledku důlní těžby. Tato teorie typu geobiocénů nám tedy umožňuje rekonstrukci krajiny, jak by vypadala bez veškerých zásahů člověka. Geobiocenologický klasifikační systém má nadstavbové a základní jednotky. Nadstavbovými jednotkami jsou vegetační stupně a ekologické řady (trofické a hydrické). Základními jednotkami jsou pak skupiny typů geobiocénů. (ZLATNÍK,1976) Prof. RNDr. Ing. Alois Zlatník, DrSc. (1902-1979) vylišil na území našeho státu 10 vegetačních stupňů, které zachycují rozdílnost přírodní vegetace v závislosti na výškovém gradientu a expozici stanoviště: 1. Dubový 2. Bukodubový (s xerickou variantou označovanou X) 3. Dubobukový
38
4. Bukový (s dubojehličnatou variantou označovanou 4b) 5. Jedlobukový 6. Smrkojedlobukový 7. Smrkový 8. Klečový 9. Alpinský 10. Subnivální Trofické řady a meziřady vyjadřují podmínky bioty dané obsahem živin a půdní reakcí (BUČEK, LACINA, 1999). Pomocníkem k zařazování do těchto řad jsou zejména rostlinné bioindikátory, jež mají vyhraněné požadavky na konkrétní stanoviště. Základní trofické řady:
Trofické meziřady:
A – oligotrofní (chudá a kyselá)
AB – oligotrofně mezotrofní
B – mezotrofní (středně bohatá)
BC – mezotrofně nitorfilní
C – nitrofilní (obohacená dusíkem)
BD – mezotrofně bázická
D – bázická (živinami bohatá)
CD – nitrofilně bázická
Poslední nadstavbovou jednotkou jsou hydrické řady, které udávají rozdílnost ve vlhkostním režimu půd (stupnice zásobenosti vodou se pohybuje vzestupně od vodního deficitu až po stagnující vodu nad půdním povrchem): 1 – zakrslá (suchá) 2 – omezená 3 – normální 4 – zamokřená 5 – mokrá a) s proudící vodou b) se stagnující vodou 6 – rašeliništní Výše uvedené nadstavbové jednotky pak dávají dohromady tzv. „geobiocenologickou formuli“ (např. 4 B 3 – Fageta typica), kde je první číslicí označen vegetační stupeň, následující písmeno charakterizuje trofickou řadu a poslední číslo poukazuje na hydrický
39
režim daného stanoviště. Název skupiny typů geobiocénů (zkráceně STG) je odvozen od hlavních dřevin stromového patra Ekvivalentem tohoto klasifikačního systému je geobotanický systém (Curyšsko – montpeliérská škola), nebo typologie lesních společenstev podle Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů (ÚHÚL) v Brandýse nad Labem. Stručné charakteristiky přítomných skupin typů geobiocénů: JEDLOVÉ BUČINY (Abieti – fageta) 5 AB 3 Obvyklý výskyt na široce vypuklých svazích a klenutých hřbetech různé sklonitosti. Geologické podloží je tvořeno silikátovými horninami, půdy jsou nejčastěji oligotrofní až mezotrofní kambizemě. Stromové patro utváří jedle (Abies alba) a buk (Fagus sylvatica), smrk ztepilý (Picea abies) tvoří příměs. V podrostu se nejvíce objevují druhy mezofilní a oligotrofní, z nichž ponejvíce třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea) a šťavel kyselý (Oxalis acetosella). Setkáme se s ostřicí kulkonosnou (Carex pilulifera), bikou hajní (Luzula luzuloides), borůvkou (Vaccinium myrtillus), vyskytuje se zde rovněž starček Fuksův (Senecio fuchsii), věsenka nachová (Prenathes purpurea) či kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum). Tato skupina typů geobiocénů na území vojenského újezdu plošně převládá, zaujímá zhruba 50% území. SMRKOJEDLOVÉ BUČINY (Fageta piceoso – abietina) 5 A 3 Základní charakteristika ekotopu je v podstatě shodná s jedlovými bučinami.Z půdních typů se navíc objevují kambizemní podzoly (označovány též jako „rezivé půdy“). Hlavními dřevinami jsou jedle, buk a smrk, místy se může objevit i vtroušená borovice lesní (Pinus sylvestris), z keřů ojediněle bez hroznatý (Sambucus racemosa). V synusii podrostu pak nalezneme výhradně druhy oligotrofní, z nichž dominuje metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), poměrně hojná je borůvka (Vaccinium myrtillus), vzácněji se objevuje i brusinka (Vaccinium vitis-idaea), větší pokryvnost vykazuje ještě kapraď rozprostřená (Dryopteris dilatata). V těchto biocenózách je výrazněji zastoupeno i mechové patro, nejčastěji je přítomný ploník
40
ztenčený (Polytrichum formosum), rokytníky (Hylocomium sp.) či travník Schreberův (Pleurozium schreberi). Toto STG se zachovalo na značné části území v takřka neporušeném stavu. Zdejší porosty místy až pralesovitého charakteru jsou velmi unikátní nejen z lokálního hlediska, neboť byla tato tzv. „hercynská směs“ nahrazena v téměř celé oblasti Šumavy monokulturami smrku. BUČINY S JAVOREM (Fageta aceris) 4 BC 3 Toto společenstvo je charakteristické pro kamenité části středních až strmých svahů a hřbetů. Minerální podklad je zde dosti bohatý na živiny (amfibolity, čediče, flyšové břidlice apod.) a často překrytý kamenitými svahovinami. Dřevinné patro je opět utvářeno zejména bukem (Fagus sylvatica) a jedlí (Abies alba), přistupují k nim javory (Acer pseudoplatanus, A. platanoides) a lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos), dále jilm horský (Ulmus glabra) a okrajově i jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). Bylinné patro je značně pestré, k nejběžnějším druhům patří mařinka vonná (Galium odoratum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kopytník horský (Asarum europaeum), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), vrbina hajní (Lysimachia nemorum), kapradiny zastupuje papratka (Athyrium filix-femina) a kapraď samec (Dryopteris filixmas). Dominantou jarního aspektu je například kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis) či jaterník podléška (Hepatica nobilis). Suťové lesy v boletickém újezdu nemají příliš velké rozšíření, jsou lokalizovány na balvanitých svazích, které obývají spolu se smrkojedlovými bučinami. Z hlediska ochrany přírody však patří do významných stanovišť NATURy 2000. SMRKOVÉ JEDLOVÉ DOUBRAVY (Abieti-querceta roboris-piceae) (3)4 AB (3)4 Tyto biocenózy obývají oproti předchozím kyselé, špatně provzdušněné půdy na plošinách a mírných svazích od 350 do 550 m. n. m. Ponejvíce se uplatňují typické až glejové pseudogleje. Dub letní (Quercus robur) a jedle bělokorá (Abies alba) jsou dominantní dřevinou, jednotlivě se může vyskytovat smrk ztepilý (Picea abies), bříza bělokorá (Betula pendula) či jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), z keřů nalezneme krušinu olšovou (Frangula alnus) či bez hroznatý (Sambucus racemosa). Bylinné patro je hustě zapojené, nejvíce zástupců je
41
z řad acidofilních oligomezofytů. Dominantní je ostřice třeslicovitá (Carex brizoies), metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), charakteristickým druhem je šťavel kyselý (Oxalis acetosella), borůvka (Vacinium myrtillus), ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), sedmikvítek evropský (Trientalis europaea) apod. Vždy přítomné je mechové patro, v němž dominují ploníky (Polytrychum sp.), travník Schreberův (Pleurozium schreberi) či dvouhrotce (Dicranum sp.). Značná část těchto biocenóz byla přeměněna na agrocenózy, nejinak tomu bylo i ve vojenském újezdu, na většině těchto ploch se proto dnes vyskytuje náhradní travobylinné společenstvo svazu Molinion či Caricion fuscae, na nichž lze v některých případech velmi dobře pozorovat iniciální stadia přirozeného lesa. PŘESLIČKOVÉ JEDLOVÉ SMRČINY VYŠŠÍHO STUPNĚ (Abieti-piceeta equiseti superiora) 6 AB-B 4 Obývají nejčastěji báze mírných svahů, zde vystupují až do výšky 1 000 m nad mořem. Matečnou horninu tvoří minerálně chudší silikátové horniny, půdním typem je kambizem pseudoglejová až pseudoglej. Půdní vlastnosti jsou navíc určovány proměnlivou hladinou přídatné vody, která v letním období klesá značně pod 50 cm. V biocenózách vyskytujících se v areálu pouze ve zbytkových segmentech se jako hlavní dřevina prosazuje smrk (Picea abies), doprovází ho v různém poměru jedle (Abies alba). V synusii podrostu převládají druhy acidofilní, kterou je metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), borůvka (Vaccinium myrtillus) a šťavel kyselý (Oxalis acetosella) aj. Nalezneme zde již montánní druhy – dřípatku horskou (Soldanella montana), biku lesní (Luzula sylvatica), podbělici alpskou (Homogyne alpina) apod. V mechovém patře dominují rašeliníky (Sphagnum sp.) a rohozec trojlaločný (Bazzania trilobata). RAŠELINIŠTNÍ SMRČINY (Piceeta turfosa) 6 A 6 V oblasti Puchéřského potoka se stále ještě lze setkat s fragmenty těchto společenstev, která dříve pravděpodobně měli větší areál rozšíření. Dřevinnému patru zcela dominuje smrk ztepilý (Picea abies), keřového patra ještě dosahuje jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Fyziognomie podrostu je utvářena keříčky borůvky (Vaccinium myrtillus) a trávovitými druhy - metlička křivolaká (Avenella flexuosa), třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), suchopýr pochvatý (Eriophorum
42
vaginatum), z vzácnějších bylinných druhů se například vyskytuje sedmikvítek evropský (Trientalis europaea) či podbělice alpská (Homogyne alpina). OLŠINY VYŠŠÍHO STUPNĚ (Alneta glutinosae superiora) 4 B-BC 5b Ekotop tohoto STG lze charakterizovat jako mělké deprese, dna svahových úvalů v nadmořské výšce cca do 500 metrů. Typickým znakem je trvalé zamokření půdního profilu stagnující vodou. Od tohoto jevu je odvozen i přítomný půdní typ – typický (event. organozemní) glej. Půdní reakce je většinou mírně kyselá, jde o půdy se střední zásobeností živinami. Svrchní rozbředlá vrstva půdy komplikuje růst dřevin, nejlépe to snáší olše lepkavá (Alnus glutinosa), která se adaptuje na tyto podmínky tvorbou tzv. „chůdovitých kořenů“. Keřové patro je na sledovaném území zastoupeno pouze krušinou olšovou (Frangula alnus), ojediněle tavolníkem vrbolistým (Spiraea salicifolia). Bylinné patro u zbylých segmentů tohoto společenstva není plně zapojené, převládá v něm ostřice prodloužená (Carex elongata) v doprovodu vrbiny obecné (Lysimachia vulgaris) či violky bahenní (Viola palustris). Čisté olšové porosty se podařilo objevit pouze v nivě Boletického potoka a to jen na velmi malé ploše. V minulosti však doprovázely celou řadu zdejších vodních toků. Dnes jsou tato společenstva na přechodu ke smrkovým olšinám (Picei-alneta), nebo jasanovým olšinám vyššího stupně (Fraxini-alneta superiora).
Potenciální vegetaci na místě plánované výstavby lyžařského střediska tvoří jedlové bučiny (Abieti-fageta), okrajově na vrcholových částech to jsou pak přesličkové jedlové smrčiny (Abieti-piceeta equseti superiora).
43
7
AKTUÁLNÍ STAV KRAJINY , SOUČASNÁ ÚROVEŇ OCHRANY PŘÍRODY 7.1 NATURA 2000 Pod tímto názvem se skrývá soustava lokalit chránících nejvíce ohrožené druhy rostlin,
živočichů a přírodní stanoviště na území Evropské unie. Česká Republika převzala tento systém ochrany přírody po svém vstupu do Unie v květnu 2004. K nejdůležitějším převzatým právním předpisům v rámci „ochranářské legislativy“ patří jednak Směrnice Rady 79/409/EHS z 2. dubna 1979 o ochraně volně žijících ptáků (zkráceně „směrnice o ptácích) a jednak Směrnice Rady 92/43/EHS z 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (zkráceně „směrnice o stanovištích). Hlavními cíli této evropské soustavy chráněných území jsou: 9 Ochrana biologické rozmanitosti prostřednictvím zachování nejhodnotnějších přírodních lokalit na území Evropské unie. 9 Ochrana nejvíce ohrožených druhů rostlin, živočichů a přírodních stanovišť v rámci EU. 9 Zachování, popř. zlepšení celkového stavu přírodních stanovišť a druhů rostlin a živočichů na území České Republiky. 9 Sladění zájmů ochrany přírody s šetrným hospodařením v příslušných lokalitách. 9 Začlenění cenných přírodních lokalit v ČR do celoevropského přírodního dědictví. (NATURA 2000.CZ) Tato soustava by se měla postarat o trvalou péči o nejcennější segmenty krajiny jednotlivých států EU. Mnoho takto vyhlášených území se bude překrývat s oblastmi, které již nějakému stupni ochrany podléhají, pro ty však režim hospodaření zůstane na dosavadní úrovni. Samotná tvorba NATURy 2000 se bude přímo dotýkat vlastníků a uživatelů dotčených pozemků, ale i obcí, zájmových sdružení, organizací a skupin. Z vytvořeného „naturového území“ mohou rovněž vlastníkovi plynout za předpokladu splnění určitých kritérií prostředky na zajištění šetrného hospodaření formou státních subvencí či příspěvků z některých strukturálních fondů EU. Za vytváření tohoto komplexu
44
přírodních stanovišť zodpovídá Ministerstvo životního prostředí, jež pověřilo přípravou odborných podkladů a mapováním biotopů Agenturu ochrany přírody a krajiny ČR. Evropsky významná stanoviště, dále druhy ptáků a ostatních živočichů chráněných v rámci NATURy 2000 jsou vyjmenována v příloze I směrnice o ptácích či v příloze II směrnice o stanovištích. Z tohoto výčtu se v ČR vyskytuje 60 přírodních stanovišť, 74 druhů živočichů ( z toho je 41 ptačích druhů přílohy I) a 40 druhů rostlin. Na území našeho státu bylo vymezeno 38 ptačích oblastí a 863 evropsky významných lokalit na celkové ploše 10 463 km2. Právě jednou z těchto přírodně cenných lokalit je i oblast vojenského újezdu Boletice, a to jak z hlediska směrnice o ptácích, tak i co se týče evropsky významných lokalit. Proveďme si tedy nyní trochu podrobnější analýzu zdejších přírodních hodnot.
45
Obr.6. Mapa evropsky významných lokalit ČR
Obr.7. Mapa ptačích oblastí ČR
46
7.2 EVROPSKY VÝZNAMNÉ LOKALITY BOLETICE A POLNÁ V rámci Nařízení vlády ČR č. 132/2005 Sb. Ze dne 22. prosince 2004 byly na území VVP Boletice vymezeny 2 evropsky významné lokality – Boletice a Polná. 7.2.1
Lokalita Boletice (kód lokality CZ0314123)
Rozkládá v kontinentální biogeografické oblasti na území o ploše 20 348,7324 ha a pokrývá celou severní a střední část vojenského újezdu. Jedná se o velmi hodnotné a druhově bohaté území, ve kterém došlo díky vojenskému způsobu využití ke specifickému vývoji krajinných komplexů a přirozené biotopy v něm plošně zcela převládají nad prostory ovlivněnými lidskou činností. Na celém území VVP bylo v rámci mapování pro NATURu 2000 vylišeno 51 přírodních biotopů, z nichž 24 náleží přímo do této soustavy. Přímo tato lokalita chrání 8 typů stanovišť (tzv. „prioritní stanoviště“), dva druhy obratlovců, čtyři druhy bezobratlých živočichů a jeden druh rostliny. Přítomné lesní komplexy jsou dvojího typu. První a plošně obsáhlejší jsou porosty s přirozenou , nebo jí velmi blízkou, druhovou skladbou. Druhý typ zastupují porosty náletových dřevin na bývalé obhospodařované půdě. Nalezneme tu celou škálu lesních formací, od (dubo)borových lesů na vápencích přes horské smrkové bučiny až k vrchovištním borům. Největší unikum oblasti však představují porosty s dominancí vitální jedle (zejm. v oblasti hřbetu Volanec – Břevniště – Kraví hora), které jsou zcela po právu nejvýznamnějšími a plošně nejobsáhlejšími jedlovými lesy v ČR. Nelesní vegetace je zde překvapivě i přes dlouhá léta neobhospodařování v dobrém stavu. Meliorační zásahy ani intenzifikace zemědělství v 50. letech se nijak významně nepodepsaly na vývoji biocenóz, v jádrovém území tak opět nalézáme přirozená rostlinná společenstva, jež nemají co do reprezentativnosti a rozsahu v našich zeměpisných podmínkách obdobu. Výskyt přírodních nelesních biotopů v rozmezí 4.-6. vegetačního stupně je v dnešní intenzivně zemědělsky využívané krajině skutečnou raritou. Takovýto zachovalý stav je možno vidět pouze ve vyšších nadmořských výškách jako jsou například hřebeny Krkonoš či Jeseníků. K nejcennějším patří rozsáhlé porosty střídavě vlhkých bezkolencových luk, střídané enklávami slatinišť, rašelinných luk a vrchovišť. I přes skutečnost, že zdejší území nebylo z hlediska fytogenofondu zcela podrobně prozkoumáno,
47
se zde vyskytuje kolem 100 druhů cévnatých rostlin ohrožených a chráněných dle zákona č. 114/1992 Sb., O ochraně přírody a krajiny, na více než 3 000 lokalitách. Mnohé z nich tu navíc dosahují nejvyšší početnosti v rámci celé republiky. Přehled stanovišť a druhů, jež jsou hlavním předmětem ochrany (použité názvosloví a kódy dle metodiky NATURy 2000): STANOVIŠTĚ: •
3150 Přirozené eutrofní vodní nádrže s vegetací typu Magnopotamion nebo Hydrocharition
•
6410 Bezkolencové louky na vápnitých, rašelinných nebo hlinito-jílovitých půdách (Molinion caeruleae)
•
6430 Vlhkomilná vysokobylinná lemová společenstva nížin a horského až alpínského stupně
•
6510 Extenzivní sečené louky nížin až podhůří (Arrhenatherion, BrachypodioCentaureion nemoralis)
•
7140 Přechodová rašeliniště a třasoviště
•
7230 Zásaditá slatiniště
•
9110 Bučiny asociace Luzulo-Fagetum
•
9130 Bučiny asociace Asperulo-Fagetum
•
9180*Lesy svazu Tilio-Acerion na svazích, sutích a v roklích
•
91E0*Smíšené jasanovo-olšové lužní lesy temperátní a boreální Evropy (AlnoPadion, Alnion incanae, Salicion albae)
ŽIVOČICHOVÉ: •
1061 Modrásek bahenní (Maculinea nausithous)
•
1059 Modrásek očkovaný (Maculinea teleius)
•
1029 Perlorodka říční (Margaritifera margaritifera)
•
1361 Rys ostrovid (Lynx lynx)
•
1914*Střevlík Menétriesův (Carabus menetriesi pacholei)
•
1163 Vranka obecná (Cottus gobio)
ROSTLINY: •
1758 Popelivka sibiřská (Ligularia sibirica)
(* označuje prioritní stanoviště či druhy soustavy NATURA 2000)
48
Tab. 3. Přehled stanovišť,jež se dále vyskytují na dané lokalitě
Kód stanoviště
Název stanoviště
3130
Oligotrofní až mezotrofní stojaté vody nížinného až subalpínského stupně kontinentální a alpínské oblasti a horských poloh jiných oblastí, s vegetací tříd Littorelletea uniflorae nebo IsoëtoNanojuncetea
3140
Tvrdé oligo-mezotrofní vody s bentickou vegetací parožnatek
4030
Evropská suchá vřesoviště Polopřirozené suché trávníky a facie křovin na vápnitých podložích (Festuco-Brometalia) (* význačná naleziště vstavačovitých ) Druhově bohaté smilkové louky na silikátových podložích v horských oblastech (a v kontinentální Evropě v podhorských oblastech) Horské sečené louky Aktivní vrchoviště Degradovaná vrchoviště (ještě schopná přirozené obnovy) Chasmofytická vegetace silikátových skalnatých svahů Středoevropské subalpínské bučiny (s javorem – Acer a šťovíkem horským – Rumex arifolius) Rašelinný les Eurosibiřské stepní doubravy Acidofilní smrčiny (Vaccinio-Piceetea)
6210 6230 6520 7110 7120 8220 9140 91D0 91I0 9410
(* označuje prioritní stanoviště soustavy NATURA 2000)
49
STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA ZASTOUPENÝCH HLAVNÍCH TYPŮ BIOTOPŮ: Název:
Přirozené
nebo Hydrocharition
eutrofní
nádrže
(Natural
z vegetací
euthrophic
lakes
typu
Magnopotamion
with
Magnopotamion
or Hydrocharition-type vegetation) Rozloha v lokalitě: 3,7168 ha Skupina: Sladkovodní stanoviště Kód (NATURA 2000): 3150 Převod na biotopy: V1F – Makrofytní vegetace přirozeně eutrofních a mezotrofních stojatých vod (nomenklatura dle Katalogu biotopů ČR, Chytrý a kol., 2001)
Obr.8. Vegetace vodních makrofyt se stulíkem žlutým (Nuphar lutea) Jedná se o porosty ponořených a na hladině plovoucích rostlin, jež jsou zakořeněny ve dně nebo se volně vznášejí ve vodě. Tato společenstva vykazují značnou strukturální variabilitu v závislosti na hloubce vody a charakteru dna, ale rovněž i na průběhu vegetačního období. Nalezneme je v eutrofních až mezotrofních podmínkách stojatých či pomalu tekoucích vod s pH nad 6. Vegetace vodních makrofyt byla zjištěna v několika rybnících a tankových jámách přítomných ve vojenském újezdu. Početné je zastoupení rdestů – zejm. rdest vzplývavý (Potamogeton natans), světlý (P. lucens), místy i tupolistý (P. obtusifolius). Pozoruhodný je výskyt vzácného rdestu alpského (Potamogeton alpinus), jenž patří k silně ohroženým druhům naší květeny, v zatopených jámách po granátech na cvičištích.
50
Název: Bezkolencové louky (Molinion caeruleae) na vápnitých, rašelinných nebo hlinito-jílovitých půdách (Molinia meadows on calcareous, peaty or clayeysilt-laden soils) Rozloha v lokalitě: 197,4721 ha Skupina: Přirozené a polopřirozené travinné formace Kód (NATURA 2000): 6410 Převod na biotopy: T1.9 – Střídavě vlhké bezkolencové louky
Obr.9. Bezkolencová louka s kosatcem sibiřským (Iris sibirica) Středně vysoké, zapojené travino-bylinné porosty s převahou bezkolence modrého (Molinia caerulea) a za doprovodu mnoha dalších druhů – metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), kostřava luční a červená (Festuca pratensis, F.rubra), bukvice lékařská (Betonica officinalis), aj. Vyskytují se zpravidla na minerálních a slatinných půdách. Hladina podzemní vody během roku značně osciluje, v létě může docházet k přechodnému vysychání, půdní substráty jsou chudší až středně bohaté. Jedná se o louky extenzivně obhospodařované, nehnojené. Tento typ vegetace je v přítomných nelesních společenstvech velmi hojný. Nachází se zde ovšem ve více typech, které proto vyžadují podrobnější botanický průzkum. Velmi nápadné zastoupení v několika segmentech má kosatec sibiřský (Iris sibirica), ze zákona chráněn jako silně ohrožený druh. Ve vyšších polohách VVP se objevují acidofilnější typy s vyšším zastoupením čertkusu lučního (Succisa pratensis), mochny nátržníku (Potentilla erecta), smilky tuhé (Nardus stricta) a rašeliníků (Sphagnum sp.).
51
Název: Vlhkomilná vysokobylinná lemová společenstva nížin a horského až alpínského stupně (Hydrophilous tall herb fringle communities of plaints and of the montane to alpine levels) Rozloha v lokalitě: 102,9677 ha Skupina: Přirozené a polopřirozené travinné formace Kód (NATURA 2000): 6430 Převod na biotopy:T1.6 – Vlhká tužebníková lada T1.8 – Kontinentální vysokobylinná vegetace
Obr.10.Tužebníková lada Tato společenstva se vyznačují převahou vysokých širolistých bylin, jež jsou lokalizovány při březích horských potoků, ve vlhkých žlebech a kotlinách montánního, subalpínského a alpínského stupně. Řadíme sem rovněž zaplavované a vlhké louky podél toků či travinné porosty na prameništích. Variabilita a vizuální aspekt porostů je značně rozdílný podle nadmořské výšky a charakteru dominantních druhů. Výskyt je možný na rozličných podložích s dobrou propustností, půdní reakce je bazická, neutrální až mírně kyselá. V zájmovém území se vyskytují vlhká tužebníková lada na odlesněných místech v nivách potoků. Zpravidla sukcesně navazují na bezkolencové a pcháčové louky. Tyto rostlinné formace se vytvořily degradací neobhospodařovaných ploch a nalezneme je zde ve více typech. V nivě Boletického potoka a v okolí Osí se vyvinula lada s dominantním tužebníkem jilmovým (Filipendula ulmaria), v nichž je velmi výrazný kakost bahenní (Geranium palustre). Význačné jsou rovněž společenstva asociace Iridetum sibiricae s doprovodem srpice barvířské (Serratula tinctoria).
52
Název: Extenzivní sečené louky nížin až podhůří, svazy Arrehenatgerion, Brachypodio-Centaureion nemoralis (Extensive hay meadows of the plain to submountaine levels) Rozloha v lokalitě: 357,0890 ha Skupina: Přirozené a polopřirozené travinné formace Kód (NATURA 2000): 6510 Převod na biotopy:T1.1 – Mezofilní ovsíkové louky
Obr.11. Mezofilní ovsíková louka Louky
nížin
a
pahorkatin
s vysokou
převahou
vysokostébelných
trav,
z nichž dominuje ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), dále srha říznačka (Dactylis glomerata), v podhorských oblastech je hojná tomka vonná (Anthoxanthum odoratum), která už vykazuje střední vzrůst. Objevují se v aluviích řek, na náspech a svazích i v blízkosti sídel na mírně kyselých až neutrálních substrátech s dobrou zásobeností živinami. Pod tento typ stanovišť byly zařazeny i porosty se spornou klasifikací, zřejmě poznamenané dřívějším obhospodařováním. V některých případech jde o pokračující sukcesi na bývalé orné půdě, často jsou však porosty v okrajových částech a trpí eutrofizací. Mezotrofní stanoviště jsou osídlena fytocenózami s dominancí lipnice luční (Poa pratensis), ovsířem pýřitým (Avenochloa pubescens), kostřavou červenou (Festuca rubra), z bylin je přítomný kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi), kopretiny (Leucanthemum ircutianum), mateřídoučka polejová (Thymus pulegioides) aj. S narůstající nadmořskou výškou (oblast mezi Polnou, Břevništěm a Bezděkovem) přebírá dominantní postavení v porostech lipnice Chaixova (Poa chaixii), byliny reprezentuje škarda měkká čertkusolistá (Crepis molis subsp. hieracioides) či pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum).
53
Název: Přechodová rašeliniště a třasoviště (Transition mires and quaking bogs) Rozloha v lokalitě: 113,1839 ha Skupina: Vrchoviště, rašeliniště a slatiniště Kód (NATURA 2000): 7140 Převod na biotopy:M1.6 – Mezotrofní vegetace bahnitých substrátů R2.2 – Nevápnitá mechová slatiniště R2.3 – Přechodová rašeliniště
Obr.12. Rašelinná louka na Louteckém potoce Tato společenstva se vyvinula na substrátech dobře zásobených vodou, kde voda mnohdy vystupuje napovrch půdy. Nalezneme v nich bohatě vyvinuté mechové patro (zejm.rašeliníky), dále jsou přítomny zástupci nízkých ostřic, setkáme se ale i s jinými druhy z čeledě šáchorovitých. Nejčastějším místem výskytu jsou svahové nebo údolní polohy, ale i v okolí pramenišť a potoků, nalezneme je i na okrajových zónách vrchovišť (tzv. laggy). Tyto formace vyžadují kyselou až mírně zásaditou půdní reakci, většinou chudou na minerální látky. Z mapování těchto typů rašelinišť vyplývá, že přítomná stanoviště náleží pravděpodobně k více typům. Na některých plochách se utvořila společenstva s dominantní ostřicí obecnou (Carex nigra) v doprovodu ostřice prosové (C. panicea), suchopýru úzkolistého (Eriophorum angustifolium), zábělníku bahenního (Comarum palustre) či plešky stopkaté (Willemetia stipitata). Na jiných místech byly objeveny druhově bohaté porosty nízkých ostřic (C. nigra, panicea, davalliana, aj.), z keříčků je přítomná klikva (Oxyccocus palustris), vzácněji vlochyně (Vaccinium uliginosum). Ojediněle nalezneme vegetaci svazu Sphagno warnstorfiani – Tomenthypnion, v níž je dominantní ostřice Davallova (Carex davalliana), hojná je i ostřice blešní (C. pulicaris), suchopýry, nechybí vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata) či kruštík bahenní (Epipactis palustris).
54
Název: Zásaditá slatiniště (Alkaline fens) Rozloha v lokalitě: 3,0703 ha Skupina: Vrchoviště, rašeliniště a slatiniště Kód (NATURA 2000): 7230 Převod na biotopy: R2.1 – Vápnitá slatiniště
Obr.13. Vstavač májový (Dactylorhiza majalis) a ostřice Davallova (Carex davalliana) Rozdílnost od předchozího typu slatiniště spočívá v bohatém obsahu vápníku a ostatních iontů ve vodě i v samotném rašelinném horizontu. Obývají plochá údolní i svahová prameniště. Jsou to krátkostébelné porosty s dominantní ostřicí Davallovou (Carex davalliana), jež je ze zákona ohroženým druhem naší květeny (§3 Vyhlášky MŽP ČR č.395/1992 Sb.) v doprovodu dalších zástupců tohoto druhu – ostřicí blešní ( Carex pulicaris), stinnou (C. umbrosa) a prosovou (C. panicea). Dalším početným druhem je suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium), zajímavý je výskyt orchideje prstnatce májového (Dactylorhiza
majalis).
Tato
společenstva
vyskytující
se
v boletickém
pravděpodobně náleží k asociaci Valeriano dioicae-Caricetum davallianae.
újezdu
55
Název: Bučiny asociace Luzulo-Fagetum (Luzulo-Fagetum beech forests) Rozloha v lokalitě: 1365,7118 ha Skupina: Lesy Kód (NATURA 2000): 9110 Převod na biotopy: L5.4 – Acidofilní bučiny
Obr.14. Acidofilní bučina Tato lesní společenstva se vyznačují dosti chudým bylinným patrem, keřové ve většině případů zcela chybí nebo se v něm zmlazují pouze dřeviny stromového patra. Hlavní dřevinou je buk (Fagus sylvatica), přimíšena bývá jedle (Abies alba), smrk (Picea abies), z listnáčů pak javor klen (Acer pseudoplatanus) či duby (Quercus petraea a Q. robur). Bylinné patro je tvořeno zejména acidofilními a oligotrofními druhy. Tyto lesy se utvářejí na minerálně chudých podkladech (žuly, ruly fylity, aj.), poměrně častá je náchylnost půd k podzolizaci. K acidofilním bučinám náleží i acidofilní jedliny. Ve východní části vojenského újezdu je přítomnost buku značně potlačena, nahrazuje ho zde jedle a tyto porosty patří k nejcennějším částem sledovaného území. Část těchto hodnotných ploch však byla při okrajích VVP zničena ve prospěch výsadby smrku či borovice. V západní části pak převládají typické acidofilní bučiny (v nadmořských výškách nad 900 m). V rámci tohoto společenstva bylo vymapováno 5 typů: 1. Lesní porosty mezického charakteru byly zařazeny k asociaci Deschampsio flexuosaeAbietetum. Dominantní dřevinou stromového patra je zde jedle, která velmi dobře zmlazuje, jako doprovod se objevuje smrk a borovice. Bylinné patro zastupuje šťavel kyselý (Oxalis acetosella), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), metlička křivolaká
56
(Avenella flexuosa) , velkou abundanci mají kapradiny – papratka samičí (Athyrium filixfemina), kapraď samec (Dryopteris filix-mas) nebo kapraď rozložená (Dryopteris dilatata). Některé segmenty vykazují značné stáří a jsou mimořádně ochranářsky cenné.
Obr.15. Acidofilní jedlina u Vítěšovic 2. Na podmáčených lokalitách se vyvinuly bikové bučiny asociace Luzulo pilosaeAbietetum, vinou značných antropických zásahů se však v mapovatelném rozsahu nedochovaly, nahradily je porosty smrku a borovic. 3. Jiný typ kyselých jedlin se vyvinul na osluněných svazích východního okraje prostoru a jižně orientovaných svazích nad Brzotickým potokem v prostoru Břevniště – Kraví hora. V těchto místech převažuje borovice lesní (Pinus sylvestris) a jedle plní pouze funkci příměsi. Podrost je tvořen zejména keříčky borůvky (Vaccinium myrtillus), doplňuje je metlička křivolaká (Avenella flexuosa) či jestřábník lesní (Hieracium murorum). 4. Nižší polohy masivu Chlumu a Velkého Plešného, ojediněle ještě v okolí Ondřejova obývá buk s podrostem acidofilních druhů, a to zejména s bikou hajní (Luzula luzuloides). 5. Na vrcholu samotného Chlumu pak rostou acidofilní bučiny s dominantní třtinou chloupkatou (Calamagrostis villosa) v bylinné etáži. Zde se objevují některé montánní prvky jako je podbělice alpská (Homogyne alpina) a kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum). Tuto lesní fytocenózu lze zařadit pod asociaci Calamagrostio villosaeFagetum.
57
Název: Bučiny asociace Asperulo-Fagetum (Asperulo-Fagetum beech forests) Rozloha v lokalitě: 476,7332 ha Skupina: Lesy Kód (NATURA 2000): 9110 Převod na biotopy: L5.1 – Květnaté bučiny
Obr.16. Květnatá bučina Bučiny s bohatým bylinným patrem se vyskytují na eutrofních, obvykle kambizemních půdách s rychlou mineralizací humusu, na různých druzích hornin. Obývají nejčastěji chladnější rokle a severní svahy. Hlavní dřevinou je buk lesní (Fagus sylvatica), v příměsi se mohou objevovat listnáče, ve vyšších nadmořských výškách pak jedle bělokorá (Abies alba) či smrk ztepilý (Picea abies). Keřová etáž je reprezentována zmlazujícími druhy ze stromového patra. Vzhledem ke zvláštnostem sledovaného území nahrazují v něm bučiny květnaté jedliny.Buk je zde velmi vzácný a je zastoupen ve většině velice vitální jedlí. Bučiny tohoto typu byly zmapovány pouze na vrcholových částech Chlumu a Velkého Plešného. Opět se zde vyskytuje několik jednotek květnatých bučin. Mezotrofní podmínky na amfibolitech jsou reprezentovány květnatou žindavovou jedlinou (Saniculo europaeaeAbietetum), která má velmi rozmanité bylinné patro. Nalezneme v něm žindavu evropskou (Sanicula europaea), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), mařinku vonnou (Asperula odorata), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), lechu jarní (Lathyrus vernus) a mnohé jiné.
58
Na chudších podkladech přechází bylinné patro do trávovitého charakteru, kde má největší zastoupení kostřava lesní (Festuca sylvatica), doplněna o svízel okrouhlolistý (Galium rotundifolium), ostatní výše jmenované druhy mají spíše soliterní zastoupení. Tento typ lze řadit k jednotce Festuco-Fagetum.
Obr.17. Kruštík širolistý (Epipactis helleborine) a dřípatka horská (Soldanella montana) Lesní formace na jižním strmém svahu Holého poněkud připomíná okroticové bučiny (Cephalanthero-Fagetum), kde se hojně objevuje kruštík širolistý (Epipactis helleborine), hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) aj. Další typ květnatých jedlin byl vylišen na kótě 734 m v místech, kde probíhá tzv.„pestrá série“. Jedle je zde opět dominantní, příměs tvoří borovice lesní (Pinus sylvestris), v podrostu je nápadný chrastavec lesní (Knautia dipsacifolia) či jaterník podléška (Hepatica nobilis). Posledním typem jsou jedliny asociace Carici remotae-Abietetum , jež jsou svým výskytem vázány na lesní prameniště. Ve stromovém patře kromě jedle nalezneme smrk, vzácněji i olši lepkavou (Alnus glutinosa), bylinné patro osidlují zejména vlhkomilné druhy jako je blatouch bahenní (Caltha palustris), violka bahenní (Viola palustris), plavuň pučivá (Lyxcopodium annotinum), ostřice řídkoklasá (Carex remota) či prvek montánní flóry dřípatka horská (Soldanella montana).
59
Název: Lesy svazu Tilio-Acerion na svazích sutích a roklích (Tilio-Acerion forests of slopes, screes and ravines) Rozloha v lokalitě: 25,0348 ha Skupina: Lesy Kód (NATURA 2000): 9180 Převod na biotopy: L4 – Suťové lesy
Obr.18. Suťový les Tato stanoviště se vyznačují oproti jiným listnatým lesům vyšší druhovou diverzitou stromového
patra.
Základními
dřevinami
jsou
javory
(Acer
pseudoplatanus,
A.platanoides), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), jilm horský (Ulmus glabra) a lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos). Keřové patro má dobrý zápoj, zrovna tak i bylinné, v němž se uplatňují nitrofilní druhy. Půdy jsou bohaté živinami, většinou s vysokým obsahem skeletu a často vlhčího charakteru. V oblasti boletického újezdu se vyskytují na balvanitých sutích pod rozsáhlými mrazovými sruby (zejm. hřeben Dřevíče a Kraví hory). V tomto případě převažuje v nejvyšším patře opět jedle (Abies alba), druhové spektrum dotváří jilm horský (Ulmus glabra), javor klen (Acer pseudoplatanus) a smrk (Picea abies). Z dřevin keřového růstu se objevuje líska obecná (Corylus avellana) či zimolez černý (Lonicera nigra). Nejběžnějším druhem podrostu je bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), pitulník horský (Galeobdolon montanum), samorostlík klasnatý (Actaea spicata) apod.
60
Název: Smíšené jasanovo-olšové lesy temperátní a boreální Evropy – AlnoPadion, Alnion incanae, Salicion albae (Mixed ash-alder alluvial forests of temperate and boreal Europe) Rozloha v lokalitě: 146,7852 ha Skupina: Lesy Kód (NATURA 2000): 91E0 Převod na biotopy:L2.1 – Horské olšiny s olší šedou L2.2A – Údolní jasanovo-olšové luhy L2.4 – Měkké luhy nížinných řek
Obr.19. Mokřadní olšina Do této jednotky náleží lužní lesy nejnižších částí potoků a řek. Hlavním faktorem, jež má vliv na utváření specifické vegetace luhů, jsou pravidelné záplavy. Na sledovaném území byly potoční luhy zmapovány podél vodotečí a na lesních prameništích. Pokud se jedná o prameniště, nalezneme zde společenstvo asociace Piceo-Alnetum. Dominantní dřevinou je olše lepkavá (Alnus glutinosa), příměs tvoří smrk (Picea abies), na světlinách osika (Populus tremula) či bříza (Betula pendula). Bylinné patro je reprezentováno zejména hygrofilními a nitrofilní mi druhy, jako je blatouch bahenní (Caltha palustris), krabilice srstnatá (Chaerophyllum hirsutum), ostřice řídkoklasá (Carex remota) aj. Druhý typ luhů odpovídá asociaci Alnus-Padus, kde se jako doprovodná dřevina k olši přidává střemcha (Padus avium). Velmi vzácně se objevují mokřadní olšiny, pouze v nivě Boletického potoka bylo objeveno společenstvo asociace Carici elongatae-Alnetum. Stromová etáž je tvořena dominantní olší lepkavou, v podrostu je charakteristická ostřice prodloužená (Carex elongata), doplňuje ji vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), violka bahenní (Viola palustris) aj.
61
PŘEHLED ROSTLINNÝCH A ŽIVOČIŠNÝCH DRUHŮ ZAHRNUTÝCH V PŘÍLOZE II SMĚRNICE 92/43/EHS O STANOVIŠTÍCH, KTERÉ JSOU PŘEDMĚTEM OCHRANY NA ÚZEMÍ VVP BOLETICE: ROSTLINY Popelivka sibiřská (Ligularia sibirica) Jedná se o euroasijský druh mírného pásma z čeledi hvězdnicovitých. V ČR je znám výskyt pouze z PR Slunečný dvůr mezi Jestřebím a Starými Splavy, dále z NPP Rečkov a Klokočka v nivě řeky Bělé. Roku 1984 byla tato kriticky ohrožená rostlina objevena na břehu rybníka Olšina u obce Otice, jež je součástí vojenského újezdu.
Roste
v mokřadech, na slatinách a rašeliništích, mokrých ostřicových loukách a v bažinatých olšinách. Popelivka vyžaduje vysokou hladinu podzemní vody a dostatečné množství světla. Největším ohrožením je proto změna vodního režimu stanoviště či zarůstání ploch náletovými dřevinami. Management stanovišť tohoto druhu spočívá zejména v kosení mokřadních porostů cca 1x ročně, důležité je rovněž odstraňování náletů dřevin, jež způsobují zástin. ŽIVOČICHOVÉ Střevlík Ménetriesův (Carabus menetriesi pacholei) Tento střevlík je kriticky ohroženým druhem a zároveň je zařazen mezi prioritní druhy soustavy NATURA 2000. Je to reliktní brouk, stenotopní tyrfobiont žijící výhradně na původních rašeliništích, popř. rašelinných loukách Šumavy, Krušných a Novohradských hor. V boletickém újezdu ho nalezneme poblíž rybníka Olšina a na rašeliništích v okolí Puchéřského potoka. Vzhledem k úzké vazbě na stanoviště představují největší nebezpečí antropogenní zásahy do rašelinišť, zejm. jejich technické odvodňování a těžba rašeliny. Modrásek bahenní (Maculinea nausithous) Tento motýl je svým výskytem typický pro podmáčené louky. Hostitelskou rostlinou housenek je krvavec toten (Sanguisorba officinalis), jehož semeníky housenky požírají v prvních třech instarech, poté padají na zem, kde jsou sbírány hostitelským druhem mravence Myrmica rubra.
62
Nejvíce je tento druh rozšířen v rámci republiky právě v jižních Čechách, je ohrožen zejména melioracemi a aplikací hnojiv na mokřadních loukách. Modrásek očkovaný (Maculinea teleius) Tento druh stejně jako předchozí osidluje podmáčené nehnojené louky, jeho hostitelskou rostlinou je opět toten, jen druh hostitelského mravence je jiný, a to Myrmica scabrinodis. Opět se jedná o celoevropsky ohrožený druh, i když je v rámci našeho státu relativně hojně zastoupen. Perlorodka říční (Margaritifera margaritifera) Jde o dlouhověkého mlže (může se dožívat až 140 let), který obývá převážně oligotrofní potoky a řeky. Potravu si obstarává filtrací tekoucí vody. Její výskyt je vázán na specifická společenstva celého povodí, ale i na tahové cesty lososa obecného či pstruha potočního, jež jsou dočasnými hostiteli jejích larev. Příčinou vymírání populace perlorodky je zejména narušení a znečištění většiny oligotrofních toků. Jedná se především o celkovou eutrofizaci vod,
acidifikaci půd ve vyšších
nadmořských polohách, dále odvodňování, velkoplošné obhospodařování zemědělských ploch, převod většiny přirozených lesů na monokultury aj. Abychom byli schopni zachránit tento druh, musíme řešit opatření v rámci celého ekosystému, jehož jsou perlorodky součástí. Hlavní výskyt je vázán na horní tok Vltavy, Blanice, Malše a jejich přítoky. Pramenná část řeky Blanice, situovaná právě na území VVP Boletice, tvoří významnou lokalitu doposud nejpočetnější populace perlorodky v rámci střední Evropy, dno toku je zde doslova „vydlážděno“ schránkami tohoto kriticky ohroženého druhu. Vranka obecná (Cottus gobio) Tato drobná rybka o velikosti 15-17 cm se vyskytuje v tekoucích vodách s čistou, dostatečně okysličenou vodou. Dno musí být kamenité, neboť vranka nemá plynový měchýř, pohybuje se pouze skoky po dně a mezi kameny nalézá svůj úkryt. Potravou jsou jí drobné larvy vodního hmyzu. Největší význam tohoto živočicha spočívá v bioindikaci vodního prostředí, neboť je velmi citlivá na jeho čistotu a zásobenost kyslíkem. V České republice obývá takřka všechny horní partie povodí, v současnosti ji známe z více jak 250 lokalit.
63
Rys ostrovid (Lynx lynx) Nejcennějším zástupcem savců ve VVP Boletice je právě rys ostrovid. Na území Šumavy se tento silně ohrožený tvor navrátil po více než stoleté pauze. Původní šumavská populace zanikla vlivem pronásledování člověkem během 19. století. V letech 1970-71 byla uskutečněna repatriace asi 7 jedinců na bavorskou stranu Šumavy a bezprostředně poté se rysi počali objevovat i na české straně. V 80. letech byl pro českou část schválen oficiální projekt repatriace, na území bylo vypuštěno průběžně 7 samic a 10 samců, kteří pocházeli většinou ze Slovenska. Jeden z posledních odhadů početnosti populace pochází z roku 1994 a udává 75 rysů včetně mláďat. Rys se tedy dokázal v naší fragmentované krajině znovu uchytit a dá se říci, že je jeho populace stabilizovaná. Záleží už tedy jen na nás, na lidech, zda mu umožníme v naší značně přetechnizované době trvalou existenci.
7.2.2 Lokalita Polná (kód lokality CZ0312045) Tato evropsky významná lokalita se rozkládá ve srovnání s předchozí na nepatrné ploše 0,64 ha a jejím hlavním předmětem ochrany je populace hořečku českého (Gentianella bohemica). Jedná se o bývalou louku a dna malých lomků na západně orientované stráni cca 550 až 600 metrů JJV od kostela v obci Polná na Šumavě. Matečnou horninu zde tvoří biotitické a silimanit-biotitické pararuly pestré série moldanubického krystalinika s vložkami krystalinického vápence. Dno bývalého lomu v současné době zarůstá druhy svazu Bromion erecti a Arrhenatherion. Dominantní rostlinou v tomto porostu je smělek jehlancovitý (Koeleria pyramidata), ostřice prstnatá (Carex digitata) či máchelka srstnatá (Leodonton hispidus). Okolní
neobhospodařované
luční
porosty
jsou
tvořeny
společenstvem
svazu
Arrheantherion (mezofilní ovsíkové louky), v nichž dominuje ovsíř pýřitý (Avenula pubescens), smělek jehlancovitý, kostřava červená (Festuca rubra) a chrpa čekánek (Centaurea scabiosa). Kromě hořečku zde rostou další významné druhy jako úročník bolhoj (Anthyllis vulneraria), devaterník velkokvětý tmavý (Helianthemum grandiflorum ssp. Obscurum), krabilice zlatá (Chaerophyllum aureum), žebřice pyrenejská (Libanotis pyrenaica) či vítod chocholatý (Polygala comosa).
64
Hořeček český (Gentianella praecox bohemica) Velmi bohatá populace toho druhu, jež je zařazen mezi kriticky ohrožené taxony české květeny
a je chráněn zákonem č.114/1992 Sb., O ochraně přírody a krajiny, byla
na lokalitě Polná objevena v roce 2002 A. Pavlíčkem. V té době zde kvetlo kolem 500 jedinců. Vlivem sušších let se populace poněkud zmenšila, přesto se ale jeví velmi stabilní v porovnání s inventarizací na ostatních lokalitách. Hořeček představuje endemit ČR, bavorské části Šumavy, severního Rakouska a jižního Polska, kde je však hodnocen jako nezvěstný. Dnes je na našem území známo asi 60 lokalit, nejvíce právě ze Šumavskonovohradského podhůří a samotné Šumavy. Hořeček se v minulosti běžně vyskytoval na pastvinách, krátkostébelných loukách, ale i při okrajích cest, v lesních lemech apod. V současnosti se jeho výskyt omezuje pouze na opuštěné pastviny či pravidelně obhospodařované louky, neboť nesnáší silný zápoj ostatních rostlin. Další negativní faktory představuje celková eutrofizace prostředí a zarůstání dřevinami. Z těchto ekologických nároků vyplývá i následný management, nejoptimálnější bývá extenzivní pastva ovcí a koz, případně kombinace se sečí.
Obr.20. Hořeček český (Gentianella praecox bohemica)
65
7.3 PTAČÍ OBLAST BOLETICE Ptačí oblast byla vyhlášena vládou ČR nařízením č.19/2005 Sb., ze dne 15.prosince 2004 na ploše 23 579,71 ha. V této oblasti je zahrnut celý areál vojenského újezdu a navíc ještě asi 1600 ha přesahující jeho hranice směrem ke Zbytinám. Toto území je zcela výjimečné pro svou zachovalost lesních biotopů, z nichž mnohé mají pralesní charakter, další význačný prvek tvoří přítomnost bezlesých ploch v různých stádiích vývoje, které se zde udržely díky vojenské činnosti. Zde našli svá hnízdiště druhy, které bychom nalezli spíše v suchých lesostepích, je to například skřivan lesní (Lullula arborea), pěnice vlašská (Sylvia nisoria) či strnad luční (Miliaria calandra). V hnízdní době zde bylo zaznamenáno 136 druhů ptáků, z čehož 53 je jich zvláště chráněných a 66 zařazeno do návrhu Červeného seznamu ptactva ČR. Z druhů zanesených v příloze I směrnice o ptácích zde bylo zjištěno 28 druhů, z nichž 5 je hlavním předmětem ochrany. DRUHY AVIFAUNY, JEŽ JSOU HLAVNÍM PŘEDMĚTEM OCHRANY A JEJICH STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA: Chřástal polní (Crex crex) Rozšíření tohoto druhu patřícího do skupiny krátkokřídlých je na celém evropském kontinentu roztroušené, nezasahuje jen do nejsevernějších a nejjižnějších poloh. V současnosti došlo k velmi prudkému poklesu v důsledku ubývání vhodných biotopů vinou intenzifikace jejich obhospodařování. Na našem území došlo k postupnému úbytku od poloviny 20. století, na počátku 90. let se tento negativní trend podařilo zastavit, nyní populace chřástala úspěšně narůstá, nejstabilnější je na Šumavě, v Blanském lese a Novohradských horách. V Boleticích byl stav odhadnut na 50 – 80 párů, což představuje 3,3% z celkové populace v ČR. Datlík tříprstý (Picoides tridactylus) Velikostně i tvarově připomíná strakapouda velkého, má však bílé břicho i hřbet a samci mají navíc na temeni žlutou skvrnu. Osidluje jehličnaté
a smíšené lesy
s dostatkem „mrtvého dřeva“. V našich podmínkách se s ním lze setkat pouze v jihozápadních horách (Šumava, Blanský les, Novohradské hory), ojedinělé výskyty byly zaznamenány v Beskydech.
66
Počet párů ve vojenském újezdu se odhaduje na 30 – 50 (10% z celkového stavu). Populaci datlíka lze u nás považovat za stabilní, mnohem více ohrožený je v severních oblastech Evropy díky navýšení lesní těžby. Jeřábek lesní (Bonasa bonasia) Tento kurovitý pták vyhledává jehličnaté, nejčastěji však smíšené lesní porosty vyšších nadmořských poloh. Důležitým znakem těchto biotopů je značně zapojené keřové patro sloužící jako hlavní zdroj potravy. Hlavní příčinu poklesu stavu jeřábka představuje moderní způsob lesního hospodaření a v minulosti rovněž nadměrný lov. U nás tento druh vykazuje relativně stabilní populaci s těžištěm výskytu v jihozápadních pohořích, v Jeseníkách a Beskydech. Boletický újezd se může pyšnit populací čítající 100 – 150 párů, což představuje 11,1% z celkového počtu jedinců. Kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum) Jde o nejmenší evropskou sovičku o velikosti pouhých 16 centimetrů a rozpětí křídel 34 – 38 centimetrů. Typickým projevem je pocukávání ocasem při vyrušení. Tento pták je vázán rovněž na horské jehličnaté a smíšené lesy severní a střední Evropy, objevuje se i v Alpách. Živí se drobnými hlodavci a ptáky, k hnízdění využívá dutin starých stromů. Tato sova patří mezi silně ohrožené druhy naší fauny. Nejsilnější populace opět obývá jihozápadní pohoří naší republiky, potkáme jí ale i na Labských pískovcích či na Českomoravské vrchovině. Celkový stav se odhaduje na 900 – 1300 párů, v Boleticích jich hnízdí 80 až 120 (8,9%). Skřivan lesní (Lullula arborea) Tento nenápadný hnědavě zbarvený pták je rozpoznatelný svým krásným zpěvným hlasem, který můžeme zaznamenat i v nočních hodinách. Vyhledává nepříliš zapojené borové porosty, vřesoviště či staré sady. Změny ve využívání jeho hnízdního prostředí však způsobily značný úbytek druhu v celoevropském měřítku. VVP Boletice mají statut jedné z velmi mála lokalit, kde se jeho početní stavy jeví jako stabilní, na jiných místech má ustupující tendenci. 70 – 100 párů skřivana připadá na toto stanoviště a tvoří tak 14% z celkového stavu populace. V kategorii zvláště chráněných druhů živočichů je veden jako silně ohrožený.
67
Kromě těchto prioritních druhů se zde vyskytuje celá řada vzácných či ohrožených ptáků, jejichž existenci umožňuje právě velká rozmanitost a členitost přítomných biotopů. Na základě jejich ekologických nároků je lze členit do tří základních skupin, jež však nejsou zcela striktně vymezeny, některým druhům vyhovuje kombinace jednotlivých stanovišť. První skupina je tvořena avifaunou vázanou na přirozené lesní cenózy pralesovitého charakteru, mezi než patří již zmiňovaný jeřábek lesní, kulíšek nejmenší, ale i puštík bělavý (Strix uralensis), datel černý (Dryocopus martius), strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos) či ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes). Druhá skupina využívá druhotné plochy bezlesí ve stavu blokace způsobené vojenskou činností. Setkáme se zde s velmi početnou populací tetřívka obecného (Tetrao tetrix), dále s křepelkou polní (Coturnix coturnix), bekasinou otavní (Gallinago gallinago). Vysoký stav populace vykazuje rovněž strnad luční (Miliaria calandra) a bramborníček černohlavý (Saxicola torquata), druhy, které jsou jinde v jižních Čechách velice vzácné. Přímo raritou lze označit hnízdění pěnice vlašské (Sylvia nisoria) v 1 050 metrech nad mořem, neboť nejvyšší další známá lokalita je situována jen maximálně do 650 metrů. Podobně se chová i krutihlav obecný (Jynx torquilla). Posledním biotopem jsou nelesní plochy zanechané sukcesnímu vývoji a zbytky starých sadů, které nejvíce vyhovují ťuhýkovi obecnému (Lanius collurio), krutihlavovi, jeřábkovi či chřástalovi. Mezi největší klenoty újezdu však bezesporu patří pravidelné hnízdění tetřeva hlušce (Tetrao urogallus), pozorován byl orel mořský (Haliaeetus albicilla), moták pilich (Circus cyaneus) a orel křiklavý (Aquila pomarina). 7.4 VÝZNAMNÉ PTAČÍ ÚZEMÍ (Important Bird Areas, IBAs) Tato území jsou vyhlašována v rámci stejnojmenného programu mezinárodního sdružení nevládních organizací na ochranu ptactva „BirdLive International“. Úkolem tohoto programu je chránit druh v celém rozsahu, tedy od hnízdišť přes tahové cesty až po jeho zimoviště. Boletice byly takovým územím prohlášeny v rozsahu shodném s hranicemi „naturové“ ptačí oblasti. Jako podklady k nominaci slouží standardní vědecká kritéria, jež jsou využitelná ve třech úrovních – celosvětové, evropské a Evropské unie. Právě tato poslední jmenovaná se uplatňují zároveň jako podklady pro návrh ptačích oblastí soustavy NATURA 2000. Národní seznamy těchto území pak slouží Evropské
68
komisi při hodnocení návrhu ptačích oblastí jednotlivých států, zda je počet navržených lokalit dostatečný. 7.5 BOTANICKY VÝZNAMNÉ ÚZEMÍ (Important Plant Areas, IPAs) V tomto případě se jedná o analogii k evropsky významným lokalitám a jsou vyhlašována opět mezinárodním sdružením nevládních organizací, a to „PlantLive International“. Při posuzování vhodnosti území se berou v potaz nejen vyšší rostliny, ale rovněž kapraďorsty, mechorosty, lišejníky, řasy a houby. K dnešnímu dni bylo na našem území takto vylišeno 70 lokalit. I tímto statutem se boletická příroda může pyšnit. Přítomné botanicky významné území se skládá z vícero segmentů a zaujímá celkovou plochu 10 803 ha.
V oblasti vrcholů Chlum, Chlumek a Velký Plešný, s nimiž je počítáno pro výstavbu střediska zimních sportů jsou lokalizovány velmi zachovalé přirozené a přírodě blízké lesní porosty, některé z nich představují dokonce prioritní biotopy, či přírodní stanoviště NATURy 2000. Jedná se zejména o acidofilní bučiny asociace Luzulo-Fagetum na severovýchodních svazích, kde buk nahrazuje velmi vitální jedlí. Právě tato společenstva patří k nejcennějším částem vojenského újezdu. Obdobný je stav v okolí Velkého Plešného, kde na jeho severních svazích nalezneme květnaté bučiny asociace Asperulo-Fagetum, jež zde opět přecházejí v čisté květnaté jedliny s řadou vzácných i ohrožených rostlinných druhů v podrostu. Zmiňované biotopy fungují navíc jako útočiště celé řady živočichů, z nichž mnohé chrání zákon, nebo jsou předmětem ochrany v rámci vyhlášené ptačí oblasti evropské soustavy chráněných území NATURA 2000. Výstavbou lyžařského areálu by došlo k nevratnému poškození, jež je reprezentováno již samotným vykácením stromů pro uvolnění místa pro sjezdové tratě, dále by byla poškozena i synusie podrostu zejména na náchylných místech (konvexní tvary reliéfu) přímo v tělese sjezdové tratě. Na samotný vrchol Chlumu se navíc váže hnízdiště kriticky ohroženého tetřeva hlušce (Tetrao urogallus).
69
8
PROBLEMATIKA OCHRANY BOLETICKÉ PŘÍRODY Spory o budoucnost vojenského výcvikového prostoru Boletice na Českokrumlovsku
se vedou už bezmála tři roky. Podstatným bodem problematiky je skutečnost, že by toto území mohlo přejít pod veřejnou správu. Za tímto účelem byla ministrem obrany ČR zadána analýza jeho potřebnosti. Avšak podle dokumentu schváleného vládou (týká se společného rozvoje území všech újezdů) by měly být vojenské újezdy zachovány nejméně do roku 2012, což ovšem není v rozporu s možnostmi změn v těchto prostorech. V tomto konkrétním případě se jedná o možnost vyjmutí oblasti kolem vrcholu Chlumu z VVP, což představuje společný záměr firmy LIPNO SERVIS s.r.o. a zastupitelů Jihočeského krajského úřadu, jež byl přijat jako jeden ze strategických projektů Programu rozvoje a Akčního plánu Jihočeského kraje. Tento záměr hovoří o zpřístupnění dotčeného území veřejnosti a vybudování gigantického lyžařského areálu, skrze něhož má být zdejší „měsíční krajina“ zdevastovaná činností armády „zrevitalizována“ a zároveň by měla realizací tohoto záměru výrazně stoupnout úroveň cestovního ruchu jihočeského regionu. Proti tomuto stanovisku se však bouří řada ekologických hnutí a potažmo i obyvatelé samotného újezdu. Poukazují na Boleticko jako na mimořádně hodnotné přírodní území, jež si zaslouží nejvyšší statut ochrany s minimálními zásahy do jeho struktury, neboť vývoj zdejší přírody v kombinaci s vojenskou činností se ukázal být vhodným prostředkem pro zachování jejích cenných hodnot. Kde hledat pravdu? V následujícím textu je realizována snaha o co nejobjektivnější popis stanovisek obou stran s cílem napomoci racionálnímu a optimálnímu způsobu vyřešení dané problematiky. 8.1 LYŽAŘSKÝ AREÁL CHLUM O převodu boletického újezdu pod veřejnou správu a potažmo i realizaci projektu zimního střediska již delší dobu jednají představitelé Jihočeského kraje s Ministerstvem obrany. V roce 2004 po schůzce jihočeského hejtmana Jana Zahradníka s prezidentem Václavem Klausem, ministrem životního prostředí Liborem Ambrozkem a ministrem obrany Miroslavem Kostelkou byla ustanovena skupina, jež by se měla touto problematikou zevrubně zajímat. V této věci je rovněž připraveno memorandum Jihočeského kraje a Ministerstva obrany ve věci civilního využití VVP, které bylo již
70
Radou Jihočeského kraje schváleno. Tento dokument stanovuje čtyři časově omezené fáze s ukončením v roce 2010. Hlavním důvodem pro převod do veřejné správy, jež je podporován rovněž starosty lipenských obcí, je zajistit působnost obecní samosprávy ve věci využívání zmiňované lokality ve prospěch obyvatel dotčeného regionu. Druhý aspekt tvoří snaha o zlepšení současného stavu turistiky, neboť je právě tento typ rekreace pro rozvoj Lipenska, ale i celé oblasti Šumavy rozhodující. Z analýz provedených na tomto území vyplývá, že na rekreaci v oblasti se podílí letní část sezóny 90%, bylo by tedy více než vhodné vydat se směrem zimních rekreačních aktivit. Tato skutečnost se pak promítá v sezónní nezaměstnanosti a nepřímo až v opouštění šumavské krajiny zdejšími obyvateli. Touto problematikou se zabývá společnost Lipno servis s.r.o., jež si nechala od projekční kanceláře Ateliér 8000 zpracovat studii „Chlum – středisko zimních sportů“ týkající se lyžařského areálu. Jako nejvhodnější místo tato studie označila údolí Chlumanského potoka a jeho okolí nacházejícího se v severovýchodním výběžku Želnavské pahorkatiny, konkrétně její dva vrcholy – Chlum (1190 m n. m.) a Chlumek (1025 m n. m.), jež v současnosti tvoří hraniční část vojenského újezdu. Na těchto vrcholcích lze realizovat sjezdové tratě s převýšením 215 – 425 metrů v nadmořské výšce 700 až 1190 metrů. Celková délka sjezdových tratí má mít 28 kilometrů, plánovanou přepravní kapacitu 16 000 osob za hodinu by mělo zajišťovat 10 lanovek a vleků. Přilehlá náhorní plošina se jeví velmi vhodnou pro umístění běžeckého úseku v návaznosti na další typy sportovních areálů. Součástí střediska by mělo být rovněž vybudování stravovací a ubytovací kapacity, příjezdových komunikací (silnice II. třídy) a parkovišť. Na celý areál by pak měla navazovat výstavba železničního koridoru s názvem „Šumavská tramvaj“. Podle předpokladů uvedených ve studii by se měly příjmy z cestovního ruchu a navazujících služeb zvýšit o 1 až 1,5 miliardy korun ročně, tento záměr by měl rovněž poskytnout okolo 1000 až 1500 nových pracovních příležitostí. Rozpočet projektu byl odhadnut na částku 1,8 miliardy korun. Projekt lyžařského střediska Chlum podpořilo zastupitelstvo kraje, Svaz měst a obcí Jihočeského kraje a Jihočeská hospodářská komora. Možnost vybudovat v dané lokalitě takový areál vidí jako neopakovatelnou příležitost. Tato studie provedená projekční firmou Ateliér 8000 však neprošla v konfrontaci s legislativní ochranou přírody a krajiny a nevládními organizacemi. Proto byla v listopadu minulého roku vyhotovena nová studie „Lipensko – zimní turistická sezóna“, jež prosazuje
71
variantu lyžařského střediska Špičák (vrch nedaleko Horní Plané na Lipensku), jež se jeví z hlediska ochrany přírody méně problematickou oproti variantě na Chlumu.
Obr.21. Schématická mapa plánovaného lyžařského areálu 8.2 BOLETICE JAKO ZVLÁŠTĚ CHRÁNĚNÉ ÚZEMÍ V následujícím textu je nastíněno, proč by se boletická příroda měla uchovat na úrovni současného stavu, který je nejen z hlediska zachovalosti mimořádně hodnotný. Pro zachování přírodních hodnot oblasti hovoří již výše zmíněné skutečnosti, které řadí Boletice mezi jedno z nejzachovalejších území našeho státu. Botanickým průzkumem zde bylo zjištěno 180 ohrožených a fytogeograficky významných druhů rostlin, přičemž 100 chráněných a ohrožených druhů se nachází přímo v dotčené oblasti Chlumu. Mnohé tyto druhy zde nalézají pravděpodobně nejhojnější zastoupení v rámci ČR. Proti výstavbě lyžařského areálu hovoří několik skutečností. První aspekt má klimatický
charakter,
oblast
Chlumu
se
totiž
nalézá
ve
srážkovém
stínu.
Z klimatologických údajů (statistiky vlhkostních a srážkových poměrů v oblasti za posledních 40 let) Českého hydrometeorologického ústavu vyplývá, že přirozená sněhová pokrývka o tloušťce nad 10 cm je v průměru jen 39 dní v roce, 50 dnů v roce pak nedosahuje ani 10 cm. V dnešní době toto nemusí být překážkou, sníh se dá nahradit
72
technickým dosněžováním. V tom je však jádro dalšího problému, neboť pro tyto účely není v okolí žádný dostatečný vodní zdroj, zájmovou lokalitou protéká jen málo vodnatý Chlumanský potok. Řešení odběrem podzemní vody z vrtů není realizovatelné, neboť by vedlo k poklesu hladiny podzemní vody, na které jsou závislé okolní zemědělské podniky (např. farma Šumava v blízké Ktiši). Sjezdovky plánované na severovýchodní svahy Chlumu by se museli potýkat s další překážkou, v současnosti se zde nacházejí převážně smíšené lesy s převahou jedle a příměsí buku na suťových podkladech a realizace by tudíž byla již v tomto ohledu značně problematická. Jako závažný problém se jeví rovněž asanace území po vojenské činnosti, jež je nezbytná v případě realizace podnikatelského záměru. Náklady na takové vyčištění však sama armáda realizovat nedokáže, nemá totiž vlastní pyrotechnický odřad. Tento druh služeb poskytuje v rámci republiky jen velmi málo soukromých firem, přičemž náklady na vyčištění jednoho hektaru od munice přijdou řádově na 60 – 100 000 korun. Současný režim vojenského hospodaření chrání přítomné biotopy zejména před celkovou
eutrofizací,
v téměř
celém
prostoru
absentuje
zemědělská
výroba
a k managementu lesních porostů je přistupováno velmi racionálním a extenzivním způsobem. Oproti tomu je však značným nedostatkem zamezení přístupu veřejnosti, které tak zůstávají tyto mimořádné přírodní hodnoty utajeny. V tomto směru však již byla podniknuta nápravná opatření, část prostoru bude veřejnosti zpřístupněna formou tzv. měkké turistiky, z čehož by měly těžit především obce v bezprostředním okolí újezdu, v kterých budou turisté hledat zázemí. Proti záměru protestují rovněž obyvatelé újezdu, lyžařský areál cítí jako hrozbu, která by je připravila o dosavadní práci. Jihočeský hejtman však v tomto ohledu argumentoval novými pracovními příležitostmi, jež by výstavba přinesla, ze svých původních 1500 míst ovšem v současnosti značně „slevil“ a nabízí již pouze 300, což zhruba představuje ztrátu dosavadního pracovního uplatnění ve zdejších lesích, okolních zemědělských podnicích či ve správě vojenského újezdu. Pomineme-li hledisko přírodní jedinečnosti Boletic, dostává se do popředí rovněž otázka zachování tradičních způsobů života a kulturního dědictví obyvatelstva celé Šumavy. Za tímto názorem stojí především nezávislá ekologická sdružení, z nich se danou problematikou asi nejvíce zajímá občanské sdružení CALLA – Sdružení pro záchranu
73
prostředí se sídlem v Českých Budějovicích, které vzniklo v roce 1991. Toto sdružení vstupuje do správních řízení, která se přímo dotýkají resortu ochrany přírody a krajiny, dále prosazuje trvale udržitelnou energetiku, funguje jako poradní orgán pro občany i místní iniciativy, zaměřuje se na tvorbu územních plánů a regionálních koncepcí. Je členem Sítě ekologických poraden ČR (STEP), dále Krajské sítě environmentálních center v jižních Čechách (KRASEC). Významné zásluhy musíme připsat i České společnosti ornitologické (ČSO), což je dobrovolné sdružení zájemců o pozorování, ochranu a výzkum ptáků. S nesouhlasem s výstavbou střediska zimních sportů se ztotožňuje rovněž Správa NP a CHKO Šumava. Tato instituce je otevřena diskusi o využití území Smrčiny pro posílení zdejšího turistického ruchu, výstavbu lyžařského areálu považuje však jen za těžko slučitelnou s posláním národního parku. Právě lokalita Smrčina (resp. Hraničník) se totiž vyznačuje unikátními klimaxovými smrčinami a vitálními smíšenými porosty smrku, jedle a buku, které jsou začleněny do I. zóny NP a tudíž spadají pod nejpřísnější ochranný režim. Náhradní variantu představuje propojení s již existujícím lyžařským areálem Hochficht na rakouském území, čehož v současnosti v hojné míře využívají ubytovatelé a hoteliéři na české straně zejména v oblasti Nové Pece, Horní Plané a Českých Žlebů a nabízejí své ubytovací služby v kombinaci s lyžařským vyžitím v tomto rakouském areálu. Sama jsem se tohoto programu zúčastnila a jsem přesvědčena, že se tyto služby těší rok od roku stále většímu zájmu a spokojenosti rekreantů. Území však nemusí striktně podléhat nejpřísnějšímu stupni ochrany přírody, naopak je velmi vhodné umožnit rozvoj hospodaření, zejména na lučních prostech, extenzivním směrem. Následující varianty využití představují možný směr vývoje hospodaření v daném zájmovém území v případě převodu újezdu do veřejné správy.
AGROTURISTIKA, EXTENZIVNÍ ZEMĚDĚLSTVÍ Vyhlášení území jako zvláště chráněné nemusí nutně znamenat absenci jakéhokoliv
způsobu hospodaření, ba naopak může vhodně zvolená forma agropodnikání významně napomoci zdejšímu cestovnímu ruchu. Ve vojenském prostoru a jeho okolí se v současné době nachází řada hospodářských objektů (Hodňov, Ktiš, Květušín, Březovník, Tisovka, Arnoštov, atd.), které by šlo pro tyto účely využít. Na tyto projekty se navíc nabízí
74
možnost dotace za strukturálních fondů EU. Nejcennější prvek však tvoří v daném území příroda, proto by bylo vhodné směřovat ubytovací kapacity spíše do okolí újezdu, aby nedocházelo k přílišnému narušení vzácných biotopů. Extenzivní zemědělské obhospodařování budou do budoucna zřejmě vyžadovat přítomné luční fytocenózy, které by jinak zanikly v rámci pokračující sukcese. A tím se nabízí další pracovní příležitosti pro zdejší obyvatele. Péče o luční porosty je za splnění určitých podmínek rovněž dotována z finančních prostředků Společné zemědělské politiky z podpůrných progamů zaměřených na rozvoj venkova, podrobně tuto problematiku rozpracovávají agroenvironmentální programy, které byly vyvinuty Ministerstvem životního prostředí ve spolupráci s Ministerstvem zemědělství. Hlavní cíle těchto agroenvironmentálních opatření jsou: 9 Zamezení zrychlenému odtoku vody z krajiny 9 Podpora ekologické stability krajiny 9 Eliminace eroze půdy 9 Zachování a zvýšení přírodní rozmanitosti na zemědělsky využívané půdě Pro příklad uveďme dotační program pro ošetřování trvale podmáčených a rašelinných luk, jež jsou asi z těchto společenstev plošně nejvíce v lokalitě zastoupeny. Tyto fytocenózy se vyvinuly na místech se zvýšenou hladinou spodní vody (luční prameniště, okraje rybníků, nivy toků, apod.). V minulosti byly tyto lokality více méně pravidelně koseny a díky tomu v nich dnes můžeme nalézt celou řadu vzácných a ohrožených druhů rostlin, úkryt a hnízdiště zde nachází také řada živočichů (chřástal polní, bekasina otavní, modrásek bahenní, obojživelníci ). Na úbytku těchto biotopů se největší měrou podílely nevhodné meliorační zásahy do krajiny, které způsobily jejich postupnou degradaci. Podmáčené louky vyžadují pravidelný režim kosení, jinak velmi rychle zarůstají a tím mizí řada vzácných citlivých druhů. Je pro ně vhodnější ruční kosení, neboť pojezd těžké mechanizace způsobuje značné zhutnění půdy. Současně není přípustná aplikace hnojiv, způsobuje rovněž pokles druhové diverzity a degradaci lučního společenstva.
75
Nezbytná opatření: 9 Absence aplikace hnojiv, vápnění, odvodňování 9 Kosení lehkou mechanizací (kosa, křovinořez) min. 1x ročně, poprvé v termínu od 15.5. do 15.6., event. 15.6. – 25.7., či 26.7. – 31.8. (konkrétní termín pro danou lokalitu určuje příslušný orgán ochrany přírody) 9 Odkliz pokosené hmoty z pozemku 9
Válení a smykování jen po dohodě s orgánem ochrany přírody (AGROENVIRONMENTÁLNÍ OPATŘENÍ ČESKÉ REPUBLIKY, 2004)
Navrhovaná výše plateb pro tento program je 12 100 Kč/ha. Podobným způsobem jsou prezentovány dotační tituly speciálně pro hospodaření v ptačích oblastech se specializací na ochranu chřástala polního či ptáku ze skupiny bahňáků (čejka chocholatá, bekasina otavní apod.).
TURISTIKA Se zpřístupněním vojenského prostoru ve prospěch tzv. „měkké turistiky“ (pěší,
cyklisti) počítá ve své studii i samotná armáda. Prozatím se realizovalo otevření okrajové části újezdu v lokalitě Houbový vrch u Horní Plané. Od prvního listopadu má veřejnost možnost v těchto místech navštívit a seznámit se se zdejší přírodou, zvláštní režim však přetrvává i nadále, v území je dovoleno se pohybovat pouze po vyznačených trasách, nesmí se zde tábořit a rozdělávat oheň. Armáda do příštího roku počítá s dalším rozšířením zpřístupnění v okrajových částech újezdu. Zahrnutím území újezdu do soustavy NATURA 2000 navíc vzniká ze zákona č 114/1992 Sb., O ochraně přírody a krajiny (§ 45h odst.1) povinnost hodnocení důsledků koncepcí a záměrů na evropsky významné lokality a ptačí oblasti. Jde-li o negativní vliv na lokalitu s prioritními typy stanovišť nebo prioritními druhy, lze koncepci nebo záměr schválit, případně řešení v rámci územně plánovací dokumentace přijmout jen z důvodů týkajících se veřejného zdraví, veřejné bezpečnosti nebo příznivých důsledků nesporného významu pro životní prostředí. Jiné naléhavé důvody převažujícího veřejného zájmu mohou být důvodem ke schválení jen tehdy, vydala-li k zamýšlené koncepci nebo záměru stanovisko Komise (§ 45i odst.10)
76
9
ZÁVĚR Zájmové území, kterým se tato diplomová práce zabývá se nachází v jižních Čechách
mezi Českým Krumlovem, Volary a lipenskou přehradní nádrží a zaujímá plochu 21 949 ha. VVP Boletice náleží z menší části do Šumavského bioregionu, větší polovina spadá do bioregionu Českokrumlovského. Sledované území je geologicky velmi pestré, převládají granulity a pararuly, doplněné napříkad o durbachity a kvarcity. Hlavním půdním typem jsou kambizemě, místy se objevují glejové půdy. Podle Quitta je zde vymezena klimatická oblast CH7 a MT3. Areál vojenského újezdu je značně hydrologicky rozmanitý, jeho větší část patří do povodí Vltavy, zbytek do povodí Blanice. V daném segmentu krajiny nalezneme celou řadu vzácných i ohrožených druhů rostlin a živočichů. Toto území bylo osídleno již kolem roku 500 př.n.l. Po 2. světové válce bylo vysídleno a od roku 1950 zde funguje vojenský prostor pro účely výcviku Armády ČR. V současnosti zde žije cca 270 obyvatel. Co se týče potenciálního stavu geobiocenóz, převládají jedlové bučiny (Abieti-fageta), doplněny zejména olšinami (Alneta glutinosae superiora) a přesličkovými jedlovými smrčinami (Abieti-piceeta equiseti superiora). V aktuálním stavu byla zmapována celá řada biotopů, jež mají přírodní a přírodě blízký charakter. Polovina újezdu spadá pod CHKO Šumava, navíc je území vyhlášeno jako „ptačí oblast“ i „evropsky významná lokalita“ v rámci soustavy chráněných území NATURA 2000. Evropsky významné stanoviště zaujímá rozlohu 20 348 ha a chrání 8 typů stanovišť, dva druhy obratlovců, čtyři druhy bezobratlých živočichů a jeden druh rostliny. Ptačí oblast Boletice se rozkládá na ploše 23 259 ha, hlavním předmětem ochrany je pět druhů ptáků. Snahou této práce bylo představit danou problematiku z více úhlů pohledu a napomoci tak najít optimální a objektivní variantu řešení. V programovém prohlášení Rady Jihočeského kraje pro období 2004 – 2008 figuruje sice jako jeden z bodů převod boletického újezdu do veřejné správy s cílem revitalizovat ho při zachování přírodních hodnot. Současně je však v tomto prohlášení uveden plán na výstavbu lyžařského areálu.
77
Proti realizaci tohoto „Chamonix na Šumavě“ stojí nevládní organizace v čele se sdružením Calla, která proti tomuto záměru zorganizovala petiční akci. Nejlepší variantou je podle mého názoru zpřístupnění okrajových částí prostoru měkké turistice, čemuž je rovněž nakloněna Armáda ČR i nevládní organizace a extenzivní obhospodařování lesních i nelesních formací na současné úrovni.
78
10 LITERATURA Knižní publikace: •
ALBRECHT, J. Chráněné území České republiky – Českobudějovicko, Praha:AOPK ČR a Ekocentrum Brno, 2003. ISBN 80-86064-65-4
•
BUČEK, A.; LACINA, J. Geobiocenologie II., Brno: Ediční středisko MZLU, 2002. 249 s. ISBN 80-7157-417-1
•
BUČEK, A.; MADĚRA, P. Hodnocení stavu a dynamiky vývoje geobiocenóz v Národní přírodní rezervaci Praděd. Geobiocenologické spisy, sv. č. 10, Brno: Paido, 2004. 116 s. ISBN 80-7315-098-0
•
CULEK, M. et al. Biogeografické členění ČR, Praha: Enigma, 1995.
•
DEMEK, J. Hory a nížiny, Praha: Academia, 1987.
•
HEJNÝ, S.; SLAVÍK, B. Květena České socialistické republiky 1, Praha: Academia, 1988. 560 s. ISBN 21-069-87
•
HRADIL, R. Agroenvironmentální opatření České republiky, Šumperk: Reprotisk, 2004. ISBN 80-7212-272-X
•
CHYTRÝ, M. et al. Katalog biotopů České republiky, Praha: AOPK ČR, 2001. 307 s. ISBN 80-86064-55-7
•
MÍCHAL, I. Ekologická stabilita, Brno: Veronica, ekologické středisko ČSOP, 1994. 276 s. ISBN 80-85368-22-6
•
MOLEK, V., ZAHRADNÍK, J. Boletice: Kraj je chce otevřít veřejnosti, ochránci chránit. Jihočeské listy, 14. leden 2005, s. 11
•
NEUHÄUSLOVÁ, Z. Mapa potencionální přirozené vegetace ČR – textová část, Praha: Academia, 1998. ISBN 80-200-0687-7
•
LÖW, J., MÍCHAL, I. Krajinný ráz, Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce, 2003. 552 s. ISBN 80-86386-27-9
•
PLÍVA, K., ŽLÁBEK, I. Přírodní lesní oblasti, Praha: SZN, 1986.
•
VLČEK, V. et al. Vodní toky a nádrže, Praha: Academia, 1984.
•
ZLATNÍK, A. Ekologie krajiny a geobiocenologie, Brno: VŠZ, 1975. 172 s.
•
ŽÍLA, V. Atlas šumavských rostlin, Karmášek, 2005. 208 s. ISBN 80-239-4608-0
79
Mapové podklady: •
DEMEK, J. Fyzickogeografické regiony ČSR. 1: 500 000, Brno: Geografický ústav ČSAV, 1975.
•
HOFFMAN, Z. Zemědělské regiony ČSR. 1: 500 000, Brno: Geografický ústav ČSAV, 1972.
•
KUNDRATA, M. et al. Produkční potenciál půl. 1: 400 000, Brno: Geografický ústav ČSAV, 1992.
•
NEUHÄUSLOVÁ, Z. et al. Mapa řirozené potencionální vegetace České republiky 1: 500 000, Praha: Botanický ústav AV ČR, 1997.
•
Přírodní lesní oblasti, LHC a bioregiony ČR. 1: 500 000
•
VITURKA, M. et al. Atlas životního prostředí a zdraví obyvatelstva ČSFR. GÚ ČSAV, FR ŽP, Brno, Praha, 1992
Internetové zdroje: •
Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [online]. Praha : AOPK ČR, c2000 [cit. 2006-03-24]. Dostupný z WWW: .
•
Calla – Sdružení pro záchranu prostředí [online]. České Budějovice : Calla, c2000 , 12.5.2006 [cit. 2006-01-20]. Dostupný z WWW: .
•
Ministerstvo živostního prostředí [online]. Verze 2.0. Praha : c2005 , 2006-05-03 [cit. 2006-01-15]. Dostupný z WWW: .
•
Natura 2000 [online]. The Associated Press, c2004 , 25.4.2006 [cit. 2005-12-10]. Dostupný z WWW: .
•
ÚHÚL Brandýs nad Labem [online]. Brandýs nad Labem : ÚHÚL, c2003 , 3.5.2006 [cit. 2005-12-08]. Dostupný z WWW: .
Zákony a vyhlášky: •
Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny
•
Vyhláška č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 114/1992 Sb.
•
Zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí
80
SEZNAM OBRÁZKŮ Obr.1. Přírodní lesní oblasti ČR Obr.2. Klimatické oblasti České Republiky Obr.3. Popelivka sibiřská (Ligularia sibirica) Obr.4. Románský kostelík na okraji obce Boletice Obr.5. Biogeografické členění České republiky Obr.6. Mapa evropsky významných lokalit ČR Obr.7. Mapa ptačích oblastí ČR Obr.8. Vegetace vodních makrofyt se stulíkem žlutým (Nuphar lutea) Obr.9. Bezkolencová louka s kosatcem sibiřským (Iris sibirica) Obr.10.Tužebníková lada Obr.11. Mezofilní ovsíková louka Obr. 12. Rašelinná louka na Louteckém potoce Obr.13. Vstavač májový (Dactylorhiza majalis) a ostřice Davallova (Carex davalliana) Obr.14. Acidofilní bučina Obr.15. Acidofilní jedlina u Vítěšovic Obr.16. Květnatá bučina Obr.17. Kruštík širolistý (Epipactis helleborine) a dřípatka horská (Soldanella montana) Obr. 18. Suťový les Obr.19. Mokřadní olšina Obr.20. Hořeček český (Gentianella praecox bohemica) Obr.21. Schématická mapa plánovaného lyžařského areálu SEZNAM TABULEK Tab. 1. Charakteristiky klimatických oblastí MT3 a CH7 Tab.2. Ohrožené a další významné druhy avifauny Ve VVP Boletice Tab. 3. Přehled stanovišť,jež se dále vyskytují na dané lokalitě
