Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav aplikované a krajinné ekologie
Minimalizace vlivu výstavby skládky na životní prostředí
Bakalářská práce
Brno 2006
Vedoucí diplomové práce: RNDr. Jana Kotovicová, Ph.D.
Vypracovala: Erika Kučerová
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Minimalizace vlivu výstavby skládky na životní prostředí vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Hodoníně, dne 24. 4. 2006 …………………………. Erika Kučerová
3
Děkuji RNDr. Janě Kotovicové, Ph.D. za odborné vedení a cenné rady při zpracování této bakalářské práce.
4
ANNOTATION
This bachelor theses is considering environmental impact minimization. In the future, it is assumed that quantity of landfill waste will be decreasing but it’s necessary to keep in mind that there would still be some part of waste which is needed to be stored at waste dump.
It’s also necessary to only allow strictly controlled waste disposals and minimize unwanted environmental impact such as: − pollutive airborne release − soil contamination − underground and surface water contamination
ANOTACE
Tato bakalářská práce se zabývá minimalizací vlivů skládky na životní prostředí. Výhledově se předpokládá značný pokles množství sládkovaných odpadů, ale je nutno počítat s tím, že určité množství se bude na skládkách ukládat stále.
Je nutné prosazovat pouze přísně řízené skládkování a minimalizovat tak nežádoucí vlivy na životní prostředí jako je: − emise znečišťující ovzduší − kontaminace půdy − kontaminace podzemní a povrchové vody
5
OBSAH
1.
ÚVOD............................................................................................................................7
2.
SKLÁDKOVÁNÍ .........................................................................................................8 2.1
3.
Skládka...................................................................................................................9
VYHLEDÁVÁNÍ LOKALIT SKLÁDKY...............................................................12 3.1
Územní podmínky pro umístění skládky .............................................................13
3.2
Umístění skládky v krajině ..................................................................................14
3.3
Podklady pro návrh skládky ................................................................................16
4.
POSUZOVÁNÍ VLIVŮ NA ŽP ...............................................................................16
5.
VÝSTAVBA SKLÁDKY...........................................................................................17 5.1
Technické požadavky na skládku odpadů ...........................................................17
5.2
Zemní práce .........................................................................................................18
5.3
Zásady provádění těsnění.....................................................................................19
5.4
Odvodňovací systém skládky ..............................................................................21
5.4.1
Plošné drény.................................................................................................21
5.4.2
Trubní drény ................................................................................................22
5.4.3
Šachty...........................................................................................................23
5.4.4
Akumulační nádrže průsakových a dešťových vod .....................................23
5.5
Odplynění skládky ...............................................................................................25
5.5.1
Skládkový plyn ............................................................................................25
5.5.2
Systém pro odplynění skládky.....................................................................25
5.5.3
Testování skládky ........................................................................................27
5.6
Provozně – technická zařízení .............................................................................27
5.7
Monitorování skládky ..........................................................................................29
5.8
Uzavírání a rekultivace skládky odpadů ..............................................................29
6.
MINIMALIZACE VLIVŮ SKLÁDKY NA ŽP......................................................30
7.
PŮDA A HORNINOVÉ PROSTŘEDÍ....................................................................33
8.
INTEGROVANÉ POVOLENÍ.................................................................................34
9.
ZÁVĚR .......................................................................................................................35
10. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY......................................................................37 11. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ......................................................................38
6
1.
ÚVOD Otázka omezení odpadů a způsobů jejich bezpečného, ekologicky a ekonomicky
výhodného zneškodnění patří dnes k nejpalčivějším hospodářským i politickým problémům na celém světě. Přestože ve výrobní i společenské sféře množství produkovaných odpadů, které mnohdy jsou již příčinou ekologického kolapsu, stále narůstá, teprve v posledních 20 letech se začaly průmyslově vyspělé země intenzivně zabývat jejich zneškodňováním i možností omezení jejich vzniku. U nás byl teprve v r. 1991 přijat zákon o odpadech, který dává této závažné a u nás dosud opomíjené problematice závazný právní podklad. [6] Růst lidské populace, rostoucí životní úroveň a měnící se struktura společnosti způsobují stále větší potíže se vznikem odpadů všeho druhu. [4] Ten vzniká při výrobě i spotřebě každého produktu. Protože odpad není nic jiného než původní látka prošlá výrobním a spotřebním procesem, je jasné, že odpady skrývají velké množství surovin a energie. Největším problémem tedy je, jak tyto suroviny a energii získat a využít. V dnešní době máme několik možností, jak s odpadem nakládat. Přirozeně nejjednodušší a bohužel také nejlacinější je odpad prostě skládkovat. Původně skládky (smetiště) vznikaly živelně v blízkosti lidských sídel. V současné době však není možné trpět živelné zakládání skládek. Důvodem je velká různorodost odpadů, jejich množství, toxicita a zápach. Z neřízené skládky může do prostředí unikat řada nežádoucích škodlivin. Skládky jsou proto nyní řízené skládky s určitými parametry propustnosti podloží, odvádění skládkové a dešťové vody a s přesným režimem ukládání. [1]
7
2.
SKLÁDKOVÁNÍ Rozvoj technické lidské civilizace je zatím stále spojen s velkou produkcí odpadů,
které se stávají celosvětovým problémem. Ačkoliv se všeobecně přijímá zásada předcházet vzniku odpadů, jíž vzniklé využívat či recyklovat, přesto dosud stále největší část odpadového hospodářství se zabývá odstraňováním odpadů. [3] Každý druh odpadu lze zneškodňovat různými způsoby, které mají své přednosti i nedostatky. Je proto nutné, aby zvolený způsob byl optimální jak z hlediska ochrany životního prostředí, tak i z hlediska ekonomického. To se týká zejména odpadů zvláštních, jejichž nevhodné zneškodňování může představovat závažné nebezpečí pro životní prostředí. Vedle toho jsou zvláštní odpady, především chemické, často cennou druhotnou surovinou, a je tedy žádoucí přednostně zvolit takový způsob zneškodnění, který by umožnil současně jejich další, alespoň částečné využití. [7] Mezi způsoby odstraňování odpadů převládá skládkování s 60 až 90 % podílem. Např. v USA se sládkuje 65 % odpadu, v Itálii, Řecku, Irsku více než 90 %, v Portugalsku a Velké Britanii 88 %, v SRN, Rakousku a Francii asi polovina, v Japonsku 30 %, ale v Nizozemí jen 23 %, ve Švýcarsku 15 %, v Dánsku dokonce jen 12 %. [3] Důvodem tohoto rozšíření je jednoduchost postupu, využívání jednoduché techniky, nižší náklady a tedy i krátkodobě hospodářská výhodnost. Hrozbou jsou však průsakové a skládkové vody, únik skleníkového plynu metanu, zápach, prašnost, nebezpečí požáru, emise mikroorganismů atd. I po uzavření skládky trvá nebezpečí kontaminace podzemních i povrchových vod a budoucí zátěž životního prostředí, neboť v tělese skládky dále probíhají biochemické procesy. Přesto se budou muset některé odpady vždy sládkovat, např. zbytky po spalování odpadů ve spalovnách, některé průmyslové odpady. [3] Srovnáním se stavem ve světe máme skládek spíše nadbytek, což ovšem souviselo i se státní politikou a postojem legislativních orgánů státu ke skládkování, neboť se preferovalo skládkování odpadů na úkor jiných způsobů. Přitom např. 3 t odpadů využitých energeticky mohou ušetřit 1 t uhlí. [3] Nutno připomenout nebezpečí nesprávného skládkování na nebezpečných skládkách pro životní prostředí, které probíhalo celá desetiletí od rozvoje průmyslu. [3]
8
2.1
Skládka Skládka je technické zařízení (stavba ve smyslu stavebního zákona č. 50/1976 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu a pozdějších novel) určené k ukládání předepsaných druhů odpadů za daných technických a provozních podmínek při průběžné kontrole vlivu na životní prostředí. [3] Výrazem skládka se označují všechny druhy skládek ať už jde o řízené skládky, a nebo neřízené staré, nelegální skládky odpadu nebo smetiště, která nejsou ve dně a svazích skládkového tělesa izolovaná, takže případně uložené nebezpečné látky se tak mohou dostat do půdy a podzemní vody. Skládkou se může označit i samostatné místo zneškodňování odpadu.
Skládky se člení podle různých hledisek: 1. Ve vztahu k úrovni terénu: − podúrovňové − nadúrovňové − podzemní − svahové − násypové − kombinované Podúrovňové skládky jsou typické příkrými svahy a nutností odčerpávat veškerou průsakovou vodu. Ukládání odpadů do prohlubně též znesnadňuje kontrolu. Svahové skládky se zřizují v bývalých lomech, pískovnách a jílovištích, která obvykle hyzdí krajinu, a proto po uzavření a rekultivaci skládky zlepšují vzhled krajiny. Kromě toho je možný gravitační odtok průsakových vod a tím i kontrola dějů na skládce. Nejoblíbenější jsou nadúrovňové skládky násypové pro bezpečný provoz, snadnou dlouhodobou kontrolu a gravitační odtok průsakových vod. Jejich nevýhodou je zábor půdy. [3]
2. Podle druhu a způsobu uložení odpadu − interní skládky − skládky zbytkového odpadu − přihrádkové skládky – Monoskládky
9
− rekreační skládky − podzemní skládky − časově omezené skládky Interních skládky - zde se ukládají odpady s nepatrným obsahem škodlivých látek. U těchto skládek se nevyžaduje základní podkladové těsnění ani odvod průsakové vody. Plynné emise se na takových skládkách nevyskytují. Za interní látky označujeme takové odpady, u kterých neprobíhají žádné chemické reakce a ani je nepodporují. Zařazujeme sem odpady jako stavební sutiny, sádrové odpady, kal z brusíren kamene apod. Skládky zbytkového odpadu – zde se ukládají zbytky po upravovaných odpadech s možným zvýšeným obsahem škodlivých látek v trvalém těžce rozpustném tvaru. Průsaková voda může být buď přímo nebo po jednoduché úpravě odváděna do povodí. Plynné emise se nevyskytují. Ukládají se zde odpady jako uhelný popel, popílek, slévárenský písek apod. Přihrádkové skládky – Monoskládky – zde se ukládají anorganické odpady stejného druhu s nepatrnými a omezenými chemickými reakcemi v jednotlivých, trvale od sebe oddělených a vedle sebe přistavených odděleních (přihrádek). Jednotlivá oddělení tvoří monoskládku. Průsaková voda ze skládky musí být před vypuštěním do povodí upravena a skládkový plyn musí být pod kontrolou likvidován. Ukládá se zde škvára a popel, struska, aluminium obsahující odpady, karbidový kal, naftou znečištěná půda apod. Rekreační skládky – zde se ukládají komunální a jim podobné průmyslové odpady s intenzivními biochemickými reakcemi. Průsaková voda musí být odděleně upravena a skládkový plyn pod kontrolou likvidován nebo zužitkován. Tento druh skládek je nejčastěji praktikován. Podzemní skládky – zde se uskladňují nebezpečné odpady, které se nedají jinak upravovat. Takové skládky vyžadují geologické a geotechnické předpoklady a staví vysoké technické požadavky. Jako podzemní skládky mohou sloužit bývalé doly. Zde se ukládají například kyanid obsahující tvrdé soli, radioaktivní odpady a další. Časově omezené skládky – jsou skládky pro meziuskladnění odpadu, který bude později hospodárně upravený a popřípadě dále zužitkovaný. [5]
10
3. Z hlediska ochrany před srážkami: − otevřené − zastřešené 4. Podle časového hlediska: − skládky připravované − skládky provozované − skládky s přerušenou či ukončenou činností [3] 5. Podle skládkového režimu: − skládky nezabezpečené též reliktní, divoké či černé − skládky zabezpečené – řízené U skládek nezabezpečených není znám obsah odpadu a protože nejsou izolovány od okolí, mohou mít nežádoucí vliv na okolí (ovzduší, vodu). Naopak skládka zabezpečená (řízená) je technické zařízení k ukládání odpadu za předepsaných technických a provozních podmínek s průběžnou kontrolou vlivu na životní prostředí. Zabezpečená skládka je od okolí izolována tzv. bariérami, je odvodněna a chráněna před vnějšími vodami, má předepsané technické vybavení pro nezávadný příjem odpadů, může obsahovat jímací zařízení na skládkový plyn a má monitorovací zařízení. [8] Od 90. let se povolují jen zabezpečené skládky. [3]
Podle vyhlášky MŽP o podrobnostech nakládání s odpady 383/2001 Sb. se skládky dělí podle technického zabezpečení na 3 skupiny: • skupina S – (inertní odpad) - určená pro inertní odpady kategorie ostatní odpad, jejichž vodný výluh nepřekračuje v žádném z ukazatelů limitní hodnoty výluhové třídy č.II a limitní hodnoty obsahu organických škodlivin v sušině. Pro účely evidence a ohlašování odpadů a zařízení se skládky této skupiny označují S-IO • skupina S – (ostatní odpad) - určená pro odpady kategorie ostatní odpad, jejichž vodný výluh nepřekračuje v žádném z ukazatelů limitní hodnoty výluhové třídy č.III, pro upravené odpady kategorie ostatní odpad, jejichž přijatelnost na jednotlivé skupiny skládek nelze hodnotit na základě jejich vodného výluhu (např. komunální odpad a směsný stavební a demoliční odpad). Pro účely evidence a ohlašování odpadů a zařízení se skládky této skupiny označují S-OO
11
• skupina S – (nebezpečný odpad) - určená pro nebezpečné odpady. Pro účely evidence a ohlašování odpadů a zařízení se skládky této skupiny označují S-NO
Hodnocení
vyluhovatelnosti
odpadů
spočívá
ve
zjišťování
koncentrací
předepsaných škodlivin ve vodním výluhu odpadu a zařazování do tříd vyluhovatelnosti daných limitníni hodnotami. Za odpady, které nelze hodnotit podle výluhu, se považuje směsný KO a odpady s proměnlivými fyzikálními, chemickými a biologickými vlastnostmi. Např. odpady v uzavřených obalech (výbojková světla, ztvrdlé nátěrové hmoty v plechovkách, baterie), zbytky potravin, drcené autovraky atd. [3] Každá ze skládek s technickým zabezpečením odpovídajícím skupinám S – interní odpad, S – ostatní odpad, S – nebezpečný odpad může být skládkou jednodruhovou, se specifickým technickým řešením a režimem provozu a monitorování, na niž je možno přijímat vždy pouze jeden druh odpadu nebo odpady srovnatelné svým původem, složením a vlastnostmi. [7] Jednodruhová skládka může být řešena i jako skládka určená pro oddělené skládkování více druhů odpadů v samostatných prostorech (i v kontejnerech a nádobách dostatečně odolných vůči mechanickému poškození a vlivům uložených odpadů) určených pro oddělené ukládání odpadů uvnitř jedné skládky, pokud technické provedení jednotlivých jejich prostor zabrání smíchání a sloučení odpadů do nich ukládaných po celou dobu jejich uložení. [7]
3.
VYHLEDÁVÁNÍ LOKALIT SKLÁDKY Požadavky na lokalitu skládky rozhodují o volbě odpovídající třídy místa skládky.
Bude-li lokalita skládky požadavkům vyhovovat, musí být také určeno, pro kterou třídu skládek je stanoviště způsobilé. K tomuto účelu musí být prozkoumané místní podmínky, půdní poměry v podloží a odvodnění, předpovědi o hluku, prachu a zápachu, a vyhotovené náležité doklady. [5] Cílem vyhledávání lokalit skládky je zachytit a opatřit všechny informace o způsobilosti
místa
a
jeho
podloží
podle
geologického,
hydrogeologického
a geotechnického průzkumu, vyhodnotit je a ve smyslu zřízení skládky posoudit.
12
Pod pojmem lokalita skládky se rozumí celý obvod skládky včetně základních ploch potřebných pro provoz a také blízko ležící okolí. [5] Způsob a rozsah průzkumu se musí v průběhu vyšetřování na základě získaných poznatků neustále přizpůsobovat potřebě šetření. Získané hodnoty slouží k posouzení chování podloží z hlediska deformace, bezpečnostních kritérií proti podemletí nebo provalení, zlomu v terénu, vztlaku a skluzu, účinku stavby a provozu skládky na okolí, vlivů podzemní vody a všech základních technických posouzení potřebných pro provedení stavby skládky. [5]
3.1
Územní podmínky pro umístění skládky
Pro posouzení vhodnosti místa skládky jsou rozhodující: a) geologické a hydrogeologické podmínky: geologické hledisko sleduje i ochranu ložisek nerostných surovin ve smyslu zákona č. 41/1957 Sb. (horní zákon). Hydrogeologické vlastnosti horninového prostředí určují možnosti šíření kontaminovaných výluhů ze skládky a ověřují se hydrogeologickým průzkumem, b) vodohospodářské podmínky: k umístění skládky odpadů je vždy nutný souhlas vodohospodářského orgánu. Jedná se o uplatnění zásad speciální ochrany vodních zdrojů podle zákona č. 254/2001 Sb. vodního zákona, c) podmínky ochrany přírody a krajiny, d) podmínky rekreace, e) podmínky lesního hospodářství. Zakládání skládek a znečištění lesa odpady patří mezi činnosti, které jsou podle § 18 zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona, f) podmínky zemědělské výroby. Při odnětí větších ploch zemědělské půdy pro skládky je zpravidla nutno zabezpečit postupné odnímání pozemků a průběžné provádění následné zpětné rekultivace po zaplnění ucelených částí tak, aby pozemky mohly sloužit zemědělské výrobě co nejdříve, g)
podmínky ochrany inženýrských sítí (dopravní sítě, energetické sítě). Skládky je možno budovat pouze v určité stanovené vzdálenosti od komunikací (zpravidla 25 – 10 m podle třídy komunikace). U energetických sítí se jedná o elektrorozvodná zařízení, plynovody, produktovody a ropovod Tato zařízení a zejména jejich ochranná pásma představují v území podstatné omezení či vyloučení možnosti pro skládkování odpadů. [6]
13
Geologické a hydrogeologické podmínky jsou možná nejdůležitějšími faktory při stanovení enviromentální vhodnosti oblasti pro vybudování skládky odpadu. Místo třeba volit tak, aby možnost úniku odpadu do podzemní vody, která se nachází pod skládkou, byla minimální. Geologické podmínky musí splňovat dvě kritéria, pokud má být skládka co nejbezpečnější. Zaprvé, horniny musí být co nejtěsnější a co nejméně vodopropustné, aby se zabránilo úniku odpadu a zadruhé, geologické podmínky musí být co nejjednodušší, aby se dalo lehce předvídat, kam se odpad po náhodném úniku dostane.
Cílem hydrogeologického šetření je vyhledat následující veličiny a kritéria: − stav vody, − směr toku, − hydraulický spád, − propustnost, − kolísání hladiny spodní vody, − blízká sousední povodí, − výše srážek, − povrchový odtok, − platná vodní práva, − pásma na ochranu vody a další. Cílem geotechnických šetření je vyšetřit mechanické vlastnosti půdy a skalnatých částí podloží a opatřit podklady pro spodní a zemní stavby k technickému posouzení stanovení místa skládky.
3.2
Umístění skládky v krajině Území naší republiky neposkytuje jednoznačně vhodné prostory pro ukládání
odpadů. Vhodné plochy se získávají na základě přijatých kompromisů a někdy i budováním technických opatření k ochraně životního prostředí. Při výběru i hodnocení lokalit se postupuje na základě analýzy území podle kritérií vhodnosti či nevhodnosti území pro skládkování odpadů tzv. eliminačním způsobem. Ten
14
spočívá v tom, že jsou dána kritéria pro jednotlivé plochy území, která vylučují možnost výstavby skládky na určitých lokalitách. [3] Nejdříve se na přehledných mapách vymezí plochy, které splňují vylučující nebo podmíněně vylučující kritéria. Poté se výběr lokalit zaměřuje na plochy devastované a neplodné, nevhodné a hospodářsky nevyužitelné. Zásadně se vypouští hodnotný zemědělský a lesní půdní fond. Územním průmětem ploch, které nelze pro stavbu skládky využít, se ve sledovaném území vytvoří plošná síť chráněných ploch a tak jen na zbývající části území lze hledat vhodnou lokalitu skládky. Takto vytipované lokality se dále vyhodnocují z hlediska ochrany přírody a krajiny, funkčního využití území, územně technických podmínek a reakce veřejnosti. Poté následuje terénní průzkum, kterým se dále zužuje počet vhodných lokalit. [3] Zásadně se tedy mají skládky umisťovat mimo hustě osídlená místa a využívá se především neplodných, zdevastovaných míst, a to i za cenu vyšších nákladů. Výhodné jsou polohy na rozvodnici a v lokalitách o nižších ročních úhrnech srážek. Před výstavbou se nesmí podcenit osvětová činnost a informování veřejnosti, a to hned od počátku práce na záměru stavby. [3]
Vylučujícími kritérii pro umístění skládek jsou: 1. Územní pásma hygienické ochrany 1. stupně podzemních a povrchových zdrojů pitné vody, léčivé vody a minerální vody. 2. Území národních přírodních rezervací a památek. 3. Ochranná pásma letišť, dálkových produktovodů, telekomunikačních sítí. 4. Území s výskytem intenzivních svahových pohybů.
Podmíněně vylučujícími kriterii jsou: 1. Územní pásma hygienické ochrany 2. stupně podzemních a povrchových zdrojů pitné vody, léčivé vody a minerální vody a též objektů hygienicky chráněných a území chráněných oblastí přirozené akumulace vod. 2. Území národních parků, CHKO, území chráněných ložisek nerostných surovin. 3. Územní celky, kde cestovní ruch a rekreace jsou rozhodujícím faktorem využití. 4.
Území s nepříznivými inženýrsko-geologickými podmínkami z hlediska svahových pohybů nebo poddolování, zkrasovění či eroze, s neúnosnou popř. silně stlačitelnou základovou půdou, zátopová území, zaplavovaná při průchodu 100 leté vody. [3] 15
3.3
Podklady pro návrh skládky Rozsah podkladů a požadovaná úroveň zpracování průzkumů jsou závislé na účelu
zpracované dokumentaci, druhu a skupině skládky a na potenciálním vlivu skládky na životní prostředí.
Hlavními podklady, kromě územně plánovací dokumentace, jsou: 1. Výsledky hydrogeologického a inženýrsko-geologického průzkumu. (Ve zprávě se musí uvést návrh monitorovacího systému skládky, posoudit stabilitu území a podloží skládky, prognóza možných důsledků havárie). 2. Mapové a geodetické podklady. 3. Klimatické a hydrologické údaje. (Především zhodnocení srážkových úhrnů, údajů o přívalových deštích, jejich intenzitě a periodicitě výskytu, o směru a síle převládajících větrů. Vylučují se lokality s častým výskytem intenzivních stavů.) 4. Údaje o pásmech hygienické ochrany vodních zdrojů, o ochranných pásmech přírodních léčivých a minerálních vod. 5. Údaje o inženýrských sítích a jejich ochranných pásmech. 6. Údaje o zvláště chráněných územích a kulturních památkách. 7.
4.
Základní údaje o druhu a množství ukládaného odpadu. [3]
POSUZOVÁNÍ VLIVŮ NA ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ Posuzování vlivů na životní prostředí (tzv. EIA, z anglického Environmental Impact
Assessment) se pod vlivem platné právní úpravy chápe jako specifický postup. Jeho cílem je posoudit vlivy určitého záměru na životní prostředí předtím, než je rozhodnuto o jeho uskutečnění a k tomuto uskutečnění se přikročí. Původní zákon o posuzování vlivů na životní prostředí byl v České republice přijat již v roce 1992, konkrétně zákonem č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Dnes posuzování vlivů upravuje zákon č. 100/2001 Sb., který platí od 1. ledna 2002. Tento nový zákon vznikl v rámci příprav na vstup do Evropské unie. V základu je stejný jako původní předpis, některé detaily (způsob zveřejňování informací, výčet posuzovaných staveb atp.) se zpřesnily.
16
Proces EIA slouží ke zjištění, nakolik bude zamýšlená stavba nebo činnost ovlivňovat přírodu, životní prostředí a život lidí. Pod režim zákona spadají velké stavby a rozsáhlé činnosti, jejichž dopad na okolí je značný. Výsledkem procesu EIA může být doporučení záměr nerealizovat vůbec, častěji se však stanoví soubor omezujících podmínek, které by měly zajistit přiměřenost dané průmyslové aktivity. Posuzování zahrnuje zjištění, popis, posouzení a vyhodnocení předpokládaných přímých a nepřímých vlivů provedení i neprovedení záměru na životní prostředí. Při posuzování vlivů záměru na životní prostředí se vychází ze stavu životního prostředí v dotčeném území v době oznámení záměru. Při posuzování záměru se hodnotí vlivy na životní prostředí při jeho přípravě, provádění, provozování i jeho ukončení, popřípadě důsledky jeho likvidace a dále sanace nebo rekultivace stanoví zvláštní právní předpis. Posuzuje se běžné provozování i možnost havárie. Posuzování záměru zahrnuje i návrh opaření k předcházení nepříznivým vlivům na životní prostředí provedením záměru, k vyloučení, snížení, zmírnění nebo minimalizaci těchto vlivů, popřípadě ke zvýšení příznivých vlivů na životní prostředí provedením záměru, a to včetně vyhodnocení předpokládaných účinků navrhovaných opatření.
5.
VÝSTAVBA SKLÁDKY
5.1
Technické požadavky na skládky odpadů Umístění a technické provedení skládky odpadů musí zajistit ochranu životního
prostředí po celou dobu provozu skládky i po jeho ukončení. Podmínky pro rekultivaci skládky a následné využití skládkového prostoru musí být v souladu se schválenou územně plánovací dokumentací. Odpady lze ukládat pouze na skládky, které svým technickým provedením splňují požadavky pro ukládání těchto odpadů. Rozhodujícím hlediskem pro ukládání odpadů na skládkách je jejich složení, mísitelnost, nebezpečné vlastnosti a obsah škodlivých látek ve vodném výluhu.
17
Technické požadavky na skládky odpadů včetně podmínek pro jejich umístění, technické zabezpečení provozu skládek, těsnění, monitorování a podmínek jejich uzavření a rekultivace se pokládají za splněné, odpovídají-li níže uvedeným technickým normám:
ČSN 83 8030 Skládkování odpadů – základní podmínky pro navrhování a výstavbu. Norma stanoví základní podmínky pro navrhování a výstavbu povrchových skládek ČSN 83 8032 Skládkování odpadů – těsnění skládek. Norma platí pro navrhování, výstavbu a kontrolu těsnících systémů při výstavbě nových skládek, jejich provozu i pro jejich uzavírání a rekultivaci. Pro návrh těsnícího systému norma doporučuje vhodné materiály nebo jejich kombinace a parametry těchto materiálů. Pro výstavbu těsnění doporučuje vhodné technologické postupy a pro kontrolu materiálů i zhotoveného těsnění rozsah a metody této kontroly. ČSN 83 8033 Skládkování odpadů – nakládání s průsakovými vodami ze skládek. Norma se zabývá systémem nakládání s průsakovými vodami, uspořádáním drenážního systému, kontrolou kvality a množství průsakových vod a jejich zneškodňováním. Norma platí pro soustřeďování, odvádění, shromažďování a kontrolu jakosti průsakových vod ze skládek a pro konstrukce, které tyto činnosti zajišťují. ČSN 83 8034 Skládkování odpadů – plynové hospodářství skládek. Tato norma se zabývá potřebností budování odplyňovacího systému v závislosti na složení a množství ukládaných plynů. ČSN 83 8035 Skládkování odpadů – uzavírání a rekultivace skládek. ČSN 83 8036 Skládkování odpadů – monitorování skládek. Norma stanoví základní podmínky pro monitorování provozu skládek odpadů provozovaných i uzavřených z hlediska vlivů na okolní prostředí a chování jednotlivých částí skládek. ČSN 83 8039 Skládkování odpadů – provozní řád skládek. Tato norma stanoví základní podmínky pro sestavování provozních řádů provozovaných i uzavřených skládek odpadů, neobsahuje ustanovení pro provoz skládek za mimořádných okolností. Základním podkladem jsou údaje o ukládaných odpadech.
5.2
Zemní práce Zemní práce na lokalitě skládky začínají odstraněním zbytků vegetace a kořenů,
následuje skrývka orniční a podorniční vrstvy. Sejmutá vrstva se ukládá odděleně od podložních vrstev na úložiště pro pozdější použití při rekultivaci skládky. [3]
18
Ostatní vytěžená zemina se používá pro zřízení násypů a úbočí skládky, pro komunikaci a úpravu terénu v areálu skládky. Za tímto účelem je třeba v objektu skládky vymezit místo pro mezideponii materiálu pro rekultivační práce. [5] Kvalitní podloží zaručuje stabilitu stavby, proto musí stejnoměrně sedat vlivem zatížení stavby a návozu odpadů. Úprava podloží spočívá v odstranění málo únosné zeminy a ve střechovité úpravě základové spáry, aby srážková voda mohla vždy odtéci z jednotlivých sekcí. [3] Základová spára v rovinných územích musí být nejméně 1 m nad úrovní hladiny podzemní vody. U skalních hornin se používá vyrovnávací zemní ochranná vrstva o průměrné tloušťce 0,5 m. A na ní pak ochranná geotextilie. [3]
5.3
Zásady provádění těsnění Nároky ochrany prostředí na těsnění skládek jsou v posledních letech vysoké. Na
základě toho musí být mezi odpady a úložiště skládky nařízeno dodatečné přírodní a umělé těsnění. Jako původní těsnění používají se minerální zeminy. Jisté znemožnění migrace tekutin mezi tělesem skládky a jejím podložím je možné dosáhnout pouze přídavným přikrytím bezpórovým materiálem, jakým jsou těsnící pásy z plastů. [5] Minerální těsnění a těsnící pásy z polyetylénu jsou jen částí systému podkladového těsnění, ke kterému náleží ještě odvodňovací systém, který je na způsob drenážního vedení uložený v drenážní vrstvě na povrchu podkladového těsnění tělesa skládky, tvořeného těsnícími pásy z polyetylénu. [5] Zemní (minerální) těsnění se buduje ze zhutnělého jílového materiálu postupně po vrstvách nejvýše 0,2 m silných, až se docílí projektované tloušťky 0,6 nebo 1 m. Přitom nejvyšší vrstva těsnění nesmí obsahovat žádná zrna s ostrými hranami a velikost zrna nesmí přesahovat průměr 20 mm. Tloušťka minerální těsnící vrstvy, předepsaná projektem, se měří na každých 500 m2 zhotovené plochy. [3] Fóliové těsnění tvoří jednotlivé fóliové pásy, které se pokládají podle podrobného technologického předpisu, který je uveden v tzv. plánu pokládky. Ten musí být schválen kontrolním orgánem, jímž je stavebník, zhotovitel a nezávislý cizí dozor, přičemž celková délka nutných svárů musí být co nejmenší. [3]
19
Před pokládáním těsnících pásů z polyetylénu se provede kontrola povrchu minerálního těsnění, na které budou pásy pokládány. Povrch minerálního těsnění musí být hladký, rovný a vlhký. Pokládání těsnících pásů musí být provedeno tak, že nenastanou žádné trvalé změny v požadavcích na povrchové vlastnosti minerálního těsnění. [5] Po rozvinutí těsnících pásů se provede vizuální kontrola kvality povrchu materiálu. Povrchové závady vznikají výlučně mechanickým poškozením povrchu při přepravě nebo ledabylém zacházení na stanovišti. [5] Všechny druhy těchto závad se odstraní tím, že se na porušené místo nanese extruzní metodou přídavný materiál téhož složení jako jsou těsnící pásy, čímž se zvětší v místě poškození tloušťka pásu a jeho pevnost se uvede na původní hodnotu. Je-li poškození většího rozsahu, musí být poškozená část záplatovaná, nebo celá část těsnícího pásu vyměněna. [5] Pásy se rozvinují s přesahem, který musí být rovnoměrný a musí odpovídat šířce předepsané pro různé druhy svařování. Tvorba vln způsobená tepelnou roztažností je přípustná, ale nesmějí se vytvářet přehyby. Konce pásů se ukotvují v zavazovacím příkopu v koruně hráze skládky ohybem pásu v délce asi 2 m a zatíží se zeminou nebo betonem. [3] Fóliové pásy a opravy se svařují pomocí horkého klínu, extruzivně nebo horkým plynem. Každý svar je v plánu pokládky očíslován. Svařování je vždy podmíněno venkovní teplotou vzduchu vyšší než +5 °C. Před zahájením svařování se provede zkušební svar v délce asi 1 – 2 m a stanoví se teplota a rychlost svařování s ohledem na meteorologické podmínky. [3] O skutečném stavu položení těsnících pásů a provedených svarech se vyžaduje průběžně zpracovávat náčrt provedených prací s uvedením změn v plánu, míst odběru vzorků, provedených oprav ve formě záplat a podobně. [5] Na strmější svahové ploše skládky se doporučuje použít těsnící pásy s oboustrannou povrchovou strukturou, a to s lávkovým rastrem na horní ploše a s rastrem s bodci na spodní straně. [5] Těsnící systém jako celek i jeho jednotlivé části musí být chráněny proti poškození při výstavbě, během provozu i po uzavření skládky. První takovou ochranou jsou geotextilie, další ochranná zemní vrstva nebo drenážní vrstva. Geotextilie slouží především k ochraně fóliového těsnícího systému před mechanickým poškozením. Požaduje se jejich pevnost proti roztržení, protržení, odolnost proti kyselinám, ultrafialovému záření apod. Tyto požadavky při skládkování nejlépe splňuje geotextilie rounová, mechanicky zpevněná netkaná textilie z polypropylénu s plošnou hmotností 1200 g.m-2, která obsahuje 20
stabilizátor na odolnost proti ultrafialovému záření. Bez této stabilizační přísady by se geotextilie stářím rozpadla. [3]
5.4
Odvodňovací systém skládky Každá skládková plocha je vystavena působení srážek. Těsnící pásy na dně skládky
a bočních stěnách vytvářejí vodotěsnou vanu. Na těsněné ploše se soustředí čistá dešťová voda a voda znečištěná průsakem uloženým odpadem. Hlavním úkolem drenážního systému je tyto vody urychleně ze skládky odvést a snížit jejich mechanické a chemické působení na těsnění. Tento odvodňovací systém musí samočinně a trvale odvádět vody ze skládky, pozdější opravy nejsou možné, protože celý drenážní systém je pokrytý tělesem skládky. [9]
Odvodňovací systém skládek tvoří: 1. plošný drén 2. trubní drény sběrné a svodné 3. akumulační nádrže (jímky) průsakových a dešťových vod 4. zařízení na konečné zneškodnění průsakových vod
Jak již bylo uvedeno, dno skládky se upravuje do tvarů, které svádí vodu do drenážního potrubí. Potrubí ústí na jedné straně do sběrné šachty, která umožňuje dělení vody skládkovou a dešťovou a která je vyložena těsněním také z PEHD. Na druhé straně je potrubí vyvedeno mimo těleso skládky a umožňuje provádět čištění od sedimentů a inkrustací. [9]
5.4.1 Plošné drény
Plošný drén tvoří filtračně stabilní a vodu propouštějící vrstva tloušťky nejméně 0,3 m praného štěrkopísku, kterým je pokryto dno a svahy skládky. Štěrk musí obsahovat zejména oblá zrna podle volby a velikosti granulátu mezi 16 mm až 45 mm s dostatečnou pevností a stálostí proti zvětrání. Podíl uhličitanu
21
vápenatého ve štěrku nesmí být větší jak 30 % hmotnosti. Koeficient propustnosti nesmí klesnout pod hodnotu 10-4 m.s-1. Průsaková voda se ve štěrkové vrstvě shromažďuje a střechovitě upraveným dnem stéká do úžlabí ke svodnému drénu. Kromě toho má štěrkopísek statickou opěrnou funkci při zachycení plošného zatížení, způsobeného ukládáním odpadů. [5]
5.4.2 Trubní drény
Pro odvodnění skládek je možné používat jen trubních drénů z materiálů, které jsou odolné proti korozivním účinkům průsakových vod, a těm nejlépe vyhovuje polyetylén (PE-HD). Trubní drény musí zůstat vždy mechanicky stabilní, což se prokazuje atestem. Nutno si uvědomit, že odváděné průsakové vody mají teplotu i nad 30 °C a v tělese skládky je teplota větší než 50 °C. Takové teploty mohou snížit mechanické vlastnosti některých druhů plastů. [3]
Na roury jsou kladené sledující požadavky: • malý odpor vnikání vody do sběrných drénů na základě optimálního tvaru a uspořádání vstupních otvorů, • snadný odtok průsakové vody v rouře při nejmenším spádu 2 %, • vysoké mechanické vlastnosti, • dostatečně veliký vnitřní průměr, který umožňuje kontrolu a čištění prostoru rour. [5] Sběrné drény se ukládají do střechovitě upraveného dna, a to buď přímo nebo na lehce propustný materiál. Přitom je důležité, aby nedošlo k pootočení rour, a proto si pracovníci před pokládáním označují vrchol potrubí. Jednotlivé roury se svařují metodou na tupo (tj. nahřáté konce drénu se přiložením spojí). Položené sběrné drény se pak musí obsypat těženým kamenivem frakce 16 až 32 mm. Sběrné drény se obvykle pokládají horizontálně, ale výjimečně někdy i vertikálně. V tomto případě jde o odvodňovací studně, kdy jsou perforované roury obalené filtrační vrstvou. Jako odvodňovací studna může sloužit i jen propustný pískový materiál. [3] Svodný drén slouží k odvodu průsakové vody ze sběrného drénu do jímky. Do svodného drénu se sběrný drén napojuje prostřednictvím kontrolní šachty, která se zásadně umisťuje mimo těleso skládky. Svodné drény jsou nepropustné a vodotěsné, 22
nejsou tedy perforované, dimenzují se podle průtoku, ale s vnitřní světlostí (DN) 300 mm. [3]
5.4.3 Šachty
Šachty slouží k napojení sběrného drénu na svodný, kterým se voda odvádí do akumulační nádrže průsakových vod nebo do nádrže povrchové vody. Šachty mohou být monolitické, železobetonové a dodatečně izolované zevnitř folií z PE-HD o tloušťce 2,5 mm nebo celé zhotovené z prefabrikovaných plastů PE-HD. [3] Šachty, a také i vestavěné roury a armatury, musí být chemicky stálé proti agresivitě průsakové vody. Proto druhý způsob je výhodnější, neboť odpadají práce na vnitřní izolaci betonové šachty a také nebezpečí její netěsnosti je minimální. Nejmenší průměr šachet by měl činit 1,5 m. [5] Umístění šachty ovlivňuje tvar skládky, nejčastěji vně vlastní skládky na její vzdušné straně. Každá šachta je v ose příslušného sběrného drénu, takže každá sekce skládky má svou šachtu. Uvnitř skládky se šachty nenavrhují a nestavějí. Ze šachty odvádí znečištěná průsaková voda samostatným svodným drénem do akumulační nádrže průsakových vod. Neznečištěná voda ze sekce, kam se dosud odpad neukládá, se ze šachty odvádí jiným samostatným svodným drénem do nádrže dešťové vody. [3]
5.4.4 Akumulační nádrže průsakových a dešťových vod Od každé šachty je veden souběžně odvod pro povrchovou vodu a odvod pro průsakovou vodu. Skládka se z ekonomických důvodů nebuduje najednou. Jednotlivé etapy jsou budovány postupně a s určitým předstihem. Ze sekcí, kde není ukládán odpad, je odváděna pouze čistá dešťová voda do jímky dešťové vody. Jakmile se začne do příslušné sekce navážet odpad, přepojí se v šachtě kohout a paralelní vedení začne odvádět znečištěnou vodu do jímky průsakových vod. Vyluhovacím procesem, při kterém rozpustné částice tělesa skládky přecházejí v roztok, nebo vymýváním nerozpustných částic se stává průsaková voda různě zatížena organickými látkami. Do jímky průsakových vod bývá dále přiváděna voda z mycích ramp pro automobily. [9]
23
Jímka průsakové vody se musí nacházet mimo násypný prostor skládky, avšak uvnitř areálu skládky. Staví se většinou jako železobetonová konstrukce navržená z vodostavebního, chemicky stálého betonu. Podle potřeby bývá rozdělena na dvě až tři sekce s dělicí přelivnou stěnou. Vnitřní stěny jímky jsou vyloženy pásy z PE-HD o tloušťce 2,5 mm. Jímka s intenzivně páchnoucí průsakovou vodou musí být uzavřena. Přikrývá se buď stavebními panely, nebo ocelovými poklopy. Otevřená i uzavřená jímka průsakových vod musí být po celém obvodu chráněna zábradlím. [9] Průsaková voda, tedy voda uvolněná chemickými pochody z uloženého odpadu a srážková voda, která se při svém průsaku hmotou odpadu kontaminovala, je z této jímky čerpána a v první fázi provozu skládky zpětně přepouštěna na povrch skládkovaných odpadů. Tento cirkulační postup se děje pomocí zabudovaného vysokotlakého čerpadla v jímce a polyetylénového potrubí. Při tom se část vody odpaří a zbytek při svém opětovném průchodu tělesem skládky urychlí rozkladné procesy, sedání odpadu a tvorbou bioplynu. Nerozpustné částice obsažené ve vodě zůstanou ve zuhelnatělém odpadu, který působí jako filtr. V dalších fázích provozu skládky se na základě množství a podle chemického složení skládkové vody rozhodne buď o realizaci čistírny odpadních vod, nebo o externím zneškodňování. Do čistíren odpadních vod se přebytek průsakové vody, vzniklý především v období s dlouhotrvajícími srážkami, odváží automobilovými cisternami. [9] Jímka dešťových vod se staví podobně jako jímka průsakových vod, nebo jako zemní konstrukce stejného technologického provedení v nárocích na těsnění jako těleso skládky. Těsnění postačuje do výše uvažované hladiny užitečného objemu těsnícím nátěrem. Jímka dešťových vod podléhá denní kontrole stavu hladiny. Voda z jímky se smí využít pro mytí automobilů, může sloužit jako zálivková voda travního porostu, případně sadové úpravy v objektu skládky. Dále slouží k postřiku provozních komunikací proti prašnosti, ale i jako požární voda. Přebytek čisté vody se po kontrole chemického složení může odvádět do místní vodoteče. Jímka je též po obvodu chráněna zábradlím. [9] Pro návrh objemu akumulačních nádrží je rozhodující výška přívalové srážky z hlediska intenzity a četnosti výskytu, velikosti otevřené plochy skládky, doba zdržení průsakových vod v tělese skládky a drenážním systému a způsob zneškodňování průsakových vod. Navržený objem jímky je třeba posoudit na patnáctiminutový déšť a na jedno až dvoudenní srážky s pravděpodobností opakování jednou za 100 let. Při těchto srážkách musí být objem nádrže takový, aby akumuloval veškerou vodu, vytékající ze skládky bez nebezpečí přelití jímky. [3]
24
Funkce systému drenáží a odvodu vody je bezpodmínečně nutná po celou dobu životnosti skládky. Ztráta této funkce se posuzuje jako havárie. Dokonalá a dlouhodobá těsnost systému vodního hospodářství je předpokladem kvality stavby, neboť většina škodlivin je soustředěna právě zde. Je proto nutné veškeré spoje a prostupy provést s maximální zodpovědností, neboť se jedná o kritická místa skládek. Kontrolní zkoušky drenážní vrstvy se provádějí na každých 1000 m3 . Kontroluje se zejména součinitel prostupnosti a filtrační stabilita drenážního systému. [9]
5.5
Odplynění skládky
5.5.1 Skládkový plyn
Na skládkách komunálního odpadu
vzniká skládkový plyn - bioplyn. Složení
bioplynu se mění v závislosti na stáří skládky a na rychlosti čerpání bioplynu: sestává převážně z methanu a oxidu uhličitého. Optimální podmínky pro tvorbu methanu jsou pH 6,5 – 8, vlhkost větší než 20 – 30 % a teplota 25 – 40 °C. Celková možná produkce bioplynu se odhaduje na 100 – 300 m3 bioplynu z 1 tuny tuhého komunálního odpadu. Z tohoto množství lze zachytit 20 – 70 %. Nejvyšší produkce je 5 až 13 let po uložení odpadu dostatečně hutněného, ale plyn se v menší míře vyvíjí 20 – 30 let. Skládkový plyn lze využít jako palivo jednak přímým spalováním, jednak v plynových motorech pro výrobu elektřiny nebo jako náhradní zemní plyn. Skládkový plyn, není-li ze skládky uměle odčerpán, migruje vrstvami uložených odpadů i vrstvami podloží skládky nerovnoměrně všemi směry. Tím hrozí nebezpečí vytvoření výbušné směsi se vzduchem, a to i ve vzdálenosti několika set metrů od tělesa skládky. Kromě toho bioplyn snižuje koncentraci kyslíku ve svrchní, krycí vrstvě skládky, což často znemožňuje provedení biologické rekultivace povrchu skládek. [6]
5.5.2 Systémy pro odplynění skládky
U skládek komunálních a biologicky rozložitelných odpadů je třeba zvolit vhodný systém pro odvod a případné zpracování vznikajících skládkových plynů, protože jsou vysoce hořlavé, výbušné a ekologicky nebezpečné.
25
Každá skládka nemusí mít odvod skládkového plynu. Způsob odplynění skládky závisí na druhu skladovaných odpadů. V porovnání se skládkami komunálních odpadů je zařízení pro odplynění u skládek s inertními odpady (zemina a stavební suť) zcela neúčelné a zbytečné. Naproti tomu mohou z důvodů ochrany proti nebezpečí exploze, požáru a proti škodlivým účinkům na okolí být tyto systémy pro odvádění skládkového plynu zavedeny i u starších, již uzavřených skládek. [9] Množství bioplynu závisí na druhu odpadů, technologii jejich ukládání, mocnosti skládky, poměru obsahu celkového uhlíku k celkovému dusíku v odpadech, přítomnosti toxických látek pro mikroorganismy, neutralizační kapacitě prostředí a zejména obsahu vlhkosti, který ovlivňuje průběh bakteriálních reakcí. [10]
Systémy pro odsávání plynu ze skládky lze rozdělit podle uspořádání sběrných zařízení: • vertikální – vrty, sběrné studny • horizontální – drenáže, horizontální vrty • kombinované – drenáže, vertikální vrty nebo studny
Dále je též možno systémy rozdělit podle okamžiku výstavby na systémy budované průběžně se zakládáním skládky a na systémy budované až po dokončení skládky. Výstavba sběrných systémů průběžně se zakládáním skládky vyžaduje intenzivní dozor a opatrnou manipulaci, aby nedošlo k poškození plynového systému. Během skládkování je možno ukládat horizontální drenáže různého typu: perforovaná plastová potrubí (obsypávaná) hrubým štěrkem zasýpané příkopy, volně kladené obrácené betonové U-prefabrikáty, panely nebo betonové desky překládané tak, aby se vytvořily sběrné kanály. [10] Vertikální vrty prováděné následně až po ukončení skládky představují zcela nejrozšířenější variantu sběru plynu, která je hlavně aplikována u starých skládek. Sběrné vrty se provádějí o průměrech 600-1100 mm, rozpon vrtů se volí podle výsledků čerpacích testů v rozmezí 35-80 m. Vertikální vrty se propojují plastovými potrubími, které se kladou buď do skládky přímo anebo se ukládají do betonových, volně skládaných a zakrytých koryt, aby bylo potrubí lépe chráněno při nepravidelném sesedání skládky. V případech moderních skládek zavážených do foliových van jsou jakékoli následné vrtné práce nebezpečné, neboť při nedostatečné pečlivosti a dozoru by mohlo dojít k proražení izolace, čímž by celá nákladná stavba byla neopravitelně poškozena. 26
Proto je pro takovéto skládky zásadně navrhován systém budovaný souběžně se zavážením, volený účelně podle tvaru tělesa. Optimální kombinací sběrného potrubí pro plyn i průsaky se ušetří náklady na dvě oddělené sběrné sítě. [10]
Volba a design odplyňovacího systému je určována: 1) tvarem tělesa 2) způsobem a rychlostí zavážení odpadů 3) postupným rozšiřováním a napojováním jednotlivých sekcí skládky.
5.5.3 Testování skládky
Před finalizací projektu uživatelské stanice pro skládkový plyn je nezbytné provést čerpací test, který určí kapacitu skládky, složení plynu a tím i možnosti využití a data potřebná pro vlastní finální projekt plynového hospodářství. U následně vrtaných skládek je k testu třeba provést nejméně 3 vrty (použitelné pak v provozním systému). Test mimo jiné určí i optimální rozpon vrtů. Test je nezbytné provést i u skládek s kompletní, průběžně budovanou sběrnou sítí. Výsledek testu určí, zda plyn je možno ekonomicky efektivně využívat a rovněž určí i přibližný časový vývoj kapacity. Podle výsledku testu se rovněž navrhuje i čistící zařízení pro plyn, pokud je toto nutné. [10]
5.6
Provozně - technická zařízení Provozně-technická zařízení nejsou u každé skládky stejná. Musí však vzhledem
k druhu, rozsahu a vybavení odpovídat obecným ustanovením ochrany zaměstnanců a bezpečnostním pravidlům pro skládky. [5]
Provozní budova musí být vybavena vodovodem, zdrojem elektrického proudu, telefonem a možností vytápění. Provozní budova se nepodsklepuje, aby nedošlo k případnému nahromadění skládkového plynu a náhodnému výbuchu. Kde by mohlo dojít k ohrožení vnikání skládkového plynu do budovy, zavádí se kontrolní systém měření
27
s poplašným zařízením a automatickým větráním. Při obsahu metanu větším než 1 % se musí vypínat elektrický proud, neexistuje-li jeho ochranné zařízení. [3] Sociální zařízení zahrnuje umývárny, WC, možnost sušení mokrých oděvů apod. Sanitární zařízení zaměstnanců se odděluje od zařízení pro řidiče svozných vozů. [3] Dopravní cesty v areálu skládky musí být sjízdné za všech povětrnostních podmínek, zejména v zimě a při atmosférických srážkách, musí být čisté, neprašné. Předepisuje se nejmenší šířka vozovky 3,5 m u jednosměrných cest s dostatečným počtem míst k vyhnutí vozidel a nejméně 6,5 m dvouproudých cest. Zpevnění vozovek určuje nosnost zatížených vozidel, stoupání by nemělo překročit 8 % a příčný sklon klesnout pod 2 %. Příjezd na skládku a odjezd ze skládky se označuje dopravními značkami nebo označením na vozovce, cesty na koruně náspu se zabezpečují např. vodícími pásy. Rychlost vozidel v prostoru skládky nemá překročovat 20 km.h-1. Kompaktory hutnící odpad nesmí pojíždět po zpevněném povrchu cest. [3] Dopravní cesty se navrhují též s ohledem na jejich využívání po ukončení skládkování pro rekultivace a následnou pečovatelskou činnost. Proto by měla být vedena objízdná cesta okolo tělesa skládky. [3] Venkovní osvětlení, ovládané z provozní budovy, zajišťuje dobrou viditelnost cest, prostoru vstupní kontroly, čistící rampy i vlastního tělesa skládky. Oplocení a ochrana proti výhledu a větru Celý objekt skládky musí být oplocený do výšky 3 m a bezpečný proti zvěři. Všechny příjezdy je třeba opatřit 3 m vysokými vjezdovými branami. V době nepřítomnosti zaměstnanců provozu v objektu skládky musí být brány uzamčené. Součástí oplocení je i přenosná síť výšky 6 m proti úletům ze skládky. Připevňuje se obvykle na stožáry umístěné na koruně náspu vždy na straně ve směru panujícího větru. [5]
Na všech rozích oplocení pozemku a u všech příjezdů musí být umístěné trvalé a zřetelně čitelné tabule s upozorněním na zákaz vstupu neoprávněným osobám a na zákaz neoprávněného ukládání odpadu. [5] Jako doplnění oplocení se nařizuje dvou a trojřadý, stanovišti skládky a stávajícímu okolí odpovídající, stromový a keřový porost jako ochrana proti výhledu a proti větru (větrolamy). Po dokončení výstavby objektu skládky je třeba volné plochy pozemku dotčené výstavbou rekultivovat a ozeleněním je začlenit zpět do stávající okolní krajiny. [5]
28
5.7 Monitorování skládky Monitorováním se kontroluje, zda nedochází ke kontaminaci okolního prostředí škodlivými látkami z ukládaného odpadu. Sleduje se stav ovzduší a vod povrchových i podzemních. Zásady monitorování jsou uvedeny v provozním řádu a v normě TNO 83 8039. [3] Monitorovací zařízení se dělí na hlavní a doplňující, na sledování pravidelné a mimořádné. Rozlišují se etapy monitorování v době přípravy skládky, během skládkování a po ukončení provozu skládky. Pozorování se musí totiž zahájit před skládkováním odpadů, aby byl znám stav přirozeného pozadí. [3] Předmětem hlavního sledování je kontrola jakosti podzemních a povrchových vod, vývoj a složení skládkového plynu, spolehlivost jímání plynu, chování skládky a její prašnost. Doplňující monitorovací zařízení podává přehled o chování jednotlivých objektů skládky a poskytuje meteorologické, hydrologické a provozní údaje nutné ke komplexnímu hodnocení působení skládky. [3] O rozsahu a četnosti pozorování rozhodují geologické a hydrologické poměry lokality, což po zhodnocení se vytyčuje v programu monitorování. Jde o návrh instalačních zařízení, metod pozorování, výčet sledovaných údajů, časový plán sledování, vyhodnocování, evidenci, bezpečnostní opatření apod. Blíže Jurnik (1994) a Malý, Šálek (2002). [3]
5.8
Uzavírání a rekultivace skládek odpadů Rekultivace skládek jsou malou částí z technického oboru rekultivace, ve kterém se
řeší zkulturnění půdy a její opětovné začlenění do krajiny, když byla předtím znehodnocena a zpustošena lidskou činností nebo přírodními živly. Rekultivace skládek odpadů je vázána na způsob využití plochy skládky po jejím uzavření podle územně plánovací dokumentace, a to na základě projektu. Návrh plánu na uzavření skládky a následnou péči o skládku byl podmínkou pro udělení souhlasu k provozování skládky. [3] Doba trvání a podmínky péče o skládku po uzavření jejího provozu, rekultivaci a asanaci se stanoví individuálně pro každou skládku okresní jako součást provozního řádu Lhůta nesmí být kratší než 15 let u skládek nebezpečného a komunálního odpadu a 5 let u skládek ostatního odpadu. [2]
29
Cílem rekultivace skládky jsou opatření, kterými se zajistí úspěšné ozelenění povrchu skládky, sníží se množství odtékající průsakové vody a zamezí se obtěžování okolí skládkovým plynem. [3] Rekultivace, asanace i celková péče o skládku nejsou levnou záležitostí. Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech proto provozovateli skládky ukládá povinnost vytvořit pro tyto účely finanční rezervu. [2] Rekultivace skládek se obvykle uskutečňuje až po naplnění prostoru skládky, ale může probíhat postupně s uzavíráním jednotlivých sekcí. V každém případě se musí již při ukládání odpadů předepsaným způsobem tvarovat těleso skládky a myslet na získávání rekultivační zeminy. [3] I když rekultivace skládek odpadů náleží do technického oboru rekultivace, ve kterých se rozlišují technické rekultivace a biologické rekultivace, dotýká se skládek odpadů s ukončeným skládkováním i ČSN 83 8035 Skládkování odpadů – Uzavírání a rekultivace skládek. V té se zavádí pojem uzavření skládky, jakožto souhrn prací a opatření postupně prováděných na tělese skládky následně po ukončení skládkování odpadů. Jako technická opatření se uvádějí úprava tvaru tělesa sládky, uzavření a rekultivace povrchu skládky, provozování uzavřené skládky včetně monitorování. Cíl rekultivace skládky se spatřuje ve vytvoření přírodně hodnotných porostů, lesní a zemědělské půdy nebo pozemků pro hospodářské, rekreační a jiné účely. [3]
6.
MINIMALIZACE VLIVŮ SKLÁDY NA ŽP Vliv provozování řízené skládky na jednotlivé složky životního prostředí lze
rozdělit dle působení na ovzduší, vody a horninové prostředí. Veškeré zdroje musí být monitorovány v souladu s platnou legislativou, kdy jsou známa jejich charakteristiky a emitovaná množství a jsou činěna opatření k minimalizaci emisí, musí být v provozu preventivní i koncová opatření na snížení vlivu skládky na životní prostředí.
Opatření k minimalizaci emisí znečišťujících látek do ovzduší Technická opatření − Realizovat skládku ve stavebně – technickém řešení a objektové skladbě zabezpečující optimální nakládání s produkovaným skládkovým plynem, v souladu s řadou ČSN 838034 Skládkování odpadů – Odplynění skládek.
30
Potřeba odplynění skládky se určuje na základě znalostí o uloženém složení a množství odpadu, kde to není známo, pak podle výsledků průzkumu výskytu plynů. Účelem odplynění skládky je odvádění vznikajících plynů, tak aby nemohly nekontrolovatelně unikat do okolí, nevznikal vnitřní přetlak plynů v tělese skládky nad limitní hodnotu 500 Pa a zabránilo se výbuchu nebo vznícení plynu. − Bezodkladně odstraňovat nebezpečné stavy a poruchy vzniklé v provozu zařízení k omezení emisí a spalovacích zdrojů.
Organizační opatření − Minimalizovat emise znečišťujících látek a zápachu do ovzduší plynotěsností skládky, překryvem odpadů bioaktivními materiály (zemina, kompost apod.) a kropením tělesa skládky s využitím průsakových vod. − V rámci péče o skládku zabezpečit hutnění odpadů minimálně na měrnou hmotnost odpadu, provádět převrstvování odpadů materiálem technického zabezpečení skládky a biologicky aktivními materiály, provádět průběžnou rekultivaci uzavřených částí skládky. Odpad se ukládá po vrstvách asi 2 m vysokých a ihned se hutní kompaktorem. U čelného ukládání odpadu má mít čelní stěna sklon 30° od vodorovné roviny a někdy se pro rozhrnutí odpadu používá ještě rozhrnovač. U kruhového způsobu ukládání se postupuje spirálově stále výš. Zásadou je, aby se týž den rozhrnulo a zhutnilo všechno, co se dovezlo. Hutní se na hodnotu alespoň 900 kg.m-3, aby rychle nastaly anaerobní poměry a tím se snížil objem kyslíku v tělese skládky i nebezpečí vzplanutí a zmírnil se zápach. Takto uložený odpad se pak má ještě denně zakrývat zeminou o tloušťce 0,2 m a tak zabránit odvátí lehkých částí odpadu do okolí a soustřeďování ptáků a hlodavců. [3]
− Pravidelně sledovat účinnost instalovaných zařízení k omezení emisí a kontrolovat technický stav spalovacích jednotek. − Zdroje znečišťování ovzduší provozovat v souladu s platnou legislativou na úseku ochrany ovzduší, rezortními normami a provozními předpisy jednotlivých zařízení. − Autorizovaným měřením emisí ověřit parametry zdroje emisí v rámci zkušebního provozu zařízení. Předepsaná autorizovaná měření provádět v pravidelném režimu dle požadavků legislativy.
31
− U jednotlivých stacionárních i mobilních spalovacích motorů v zařízení vyloučit chod naprázdno a vyloučit neproduktivní přejezdy strojů po areálu skládky, provádět pravidelné měření emisí motorů a seřizování. − Při delším skladování polétavých materiálů zabezpečit je proti úletům překrytím těžkými fóliemi. − Při manipulaci s odpady používat vhodné prostředky, zabránit sekundární prašnosti. Prašnost lze snížit zvlhčováním povrchu tělesa skládky (např. recirkulací průsakové vody), postřikem, čištěním provozních komunikací a ozeleněním okolí skládky větrolamy. Proti odvívání lehkých částí odpadu (papíru, plastů, folií) se povinně brání přemístitelnou šest metrů vysokou sítí.
Opatření k ochraně vod − Realizovat objekty nakládání s průsakovými i nekontaminovanými srážkovými vodami a související vodohospodářské objekty tělesa skládky v konstrukčním a technologickém provedením zaručujícím požadovanou funkčnost a životnost těchto objektů. Vodní hospodářství zahrnuje sledování správné funkce odvodňovacího systému, jímání průsakových a dešťových vod, zneškodňování průsakových vod, zjišťování jejich složení a množství, vytváření optimálního vlhkostního režimu v tělese skládky recirkulací průsakové vody a uvedené jevy dokumentovat. − V etapě výstavby zabezpečit, aby v prostoru stavby byly látky závadné vodám skladovány v souladu s vodoprávními požadavky a prostor stavby, aby byl vybaven sanačními sorpčními prostředky pro případnou likvidaci úniků ropných látek. − V rámci provozu činit opatření k vyloučení vniknutí závadných látek do povrchových a podzemních vod, půdy a kanalizace nekontaminovaných vod a k vyloučení jejich smísení s průsakovými, technologickými nebo splaškových odpadními vodami nebo srážkovými vodami. − Zabezpečovat funkčnost systému odkanalizování průsakových a srážkových vod. Z hlediska odvodnění se musí sběrné drény dvakrát ročně proplachovat vodou, někdy i s prostředky zabraňujícími rozmnožování mikroorganismů, aby se zajistila jejich funkčnost. Jedenkrát ročně se kontroluje stav drenážního potrubí a jeho průtočnost průmyslovou TV kamerou, což se zajišťuje ze šachty. V šachtě nikdy nesmí stát voda. [3]
32
− Provádět předepsané odběry a analýzy produkovaných průsakových a odpadních technologických vod. Akumulační nádrž průsakových vod musí být pod stálou kontrolou. Denně se měří a zapisuje množství přitékající průsakové vody a měsíčně sumarizuje. Jedenkrát měsíčně se před odtokem do nádrže odebírají vzorky pro fyzikálně-chemické a biologické laboratorní rozbory podle vymezení v provozním řádu. [3]
7.
PŮDA A HORNINOVÉ PROSTŘEDÍ Horninovým prostředím rozumíme svrchní část litosféry v dosahu lidské činnosti.
Je tvořeno horninami, které obsahují podzemní vody, plyny a neobnovitelné přírodní zdroje. Kvalita horninotvorného prostředí je faktor ovlivňující v mnoha aspektech život člověka a jeho bezprostřední životní podmínky. Horninotvorné prostředí je kromě stavu daného přírodními procesy silně ovlivňováno činností člověka (např. kontaminací půd, podzemních vod, porušováním přírodního stavu těžbou a stavební činností, včetně ukládání odpadu jak na povrchu, tak i do podzemí). − Skrývku ornice a podorničí v ploše tělesa skládky a dalších stavebních objektů a zakládání tělesa skládky provést na základě výsledků platného hydrogeologického a inženýrsko geologického průzkumu lokality. − Zabezpečit řádnou péči o skrytou ornici a podorničí, nepřipustit její znehodnocení a zcizení. − Nepřipustit kontaminaci horninového prostředí únikem závadných látek z dopravních a stavebních strojů případně nepovoleným nakládáním se závadnými látkami, s odebíranými odpady a produkovanými komoditami. − V souladu s platnou rezortní legislativou provádět předepsané analýzy produkovaných komodit – kompostů, odpadů k vytváření bioaktivního materiálu či rekultivační vrstvy skládky, využívanými na povrchu terénu, případně používanými jako upravené kaly na zemědělskou půdu.
Povrchové skládky všech druhů zasahují jen do pedosféry, podzemní skládky však zasahují až do litosféry a tím do dlouhodobého geologického koloběhu, který trvá milióny let. Voda v hloubce 100 m se již nepropojuje s povrchovým koloběhem vody, ale do této 33
hloubky mohou zasahovat podpovrchová úložiště odpadů a tak vzniká jak reálná možnost znečištění tak i dlouhodobé potenciální nebezpečí znečištění litosféry. Proto základními požadavky na umístění podpovrchových skládek je těsnost podzemního prostoru proti úniku plynů a tekutin. [3] Pro omezení emisí do podzemní vody a půdy musí být skládka konstruována v souladu s požadavky ČSN 83 8032 Skládkování odpadů – těsnění skládek, kdy izolační vrstvu podloží sládkovaného tělesa tvoří hutněný jíl a těsnící fólie, chráněná geotextilií.
8.
INTEGROVANÉ POVOLENÍ Proces integrovaného povolování - IPPC (Integrated Pollution Prevention Control)
lze svým vývojem a smyslem do určité míry přirovnat k procesu EIA (hodnocení vlivů staveb na životní prostředí). Smyslem je dosáhnout vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku,
tj.
neposuzovat odděleně dopad činnosti na jednotlivé složky životního prostředí, ale najít optimální řešení možných vlivů činnosti na kvalitu životního prostředí a lidské zdraví. Pro realizaci integrované ochrany životního prostředí je nutné sledovat nejen produkované znečištění, ale identifikovat i příčiny jeho vzniku a v maximální možné míře předcházet vzniku znečištění přímo ve výrobní technologii. V integrované ochraně životního prostředí se pozornost soustředí na vstupy výroby a efektivnost jejich využívání a nejen pouze na výstupy výroby čili znečištění. Dne 1. ledna 2003 vstoupil v ČR účinnost zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci). Důležitým momentem pro zákon o integrované prevenci jsou emisní limity. Integrované povolení může obsahovat stanovení specifických (avšak přísnějších) emisních limitů pro schvalovaný provoz. Měl by být brán ohled mimo jiné i na to, jak tento provoz přispěje svojí "troškou" k celkovému zatížení prostředí škodlivinami. Integrované povolení tak musí respektovat i plány snižování emisí, které se sestavují pro jednotlivé kraje podle zákona č. 86/2002 Sb. o ovzduší. Velkou výhodou zákona je možnost veřejnosti vyjádřit se také ke stavu a navrženému zlepšení technologie podniků, které jsou již řadu let v provozu 34
a znečišťují životní prostředí. Náš legislativní systém dával dosud občanům malé možnosti změnit špatný stav průmyslových či zemědělských podniků. Fungující zařízení pro nakládání s odpady, které spadají do přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci, musí mít integrované povolení k 30.10.2007. Společnosti, které provozovaly stávající zařízení a splnili podmínku kolaudačního rozhodnutí musely podat žádost o integrované povolení do 31.3.2003. Nová zařízení musí mít integrované povolení již před vydáním stavebního povolení.
9.
ZÁVĚR Doba živelně zakládaných skládek snad u nás již skončila. Do roku 1990 existoval
v tehdejší ČSR minimální počet skládek, které by alespoň přibližně vyhovovaly současným požadavkům na jejich lokalizaci, konstrukčním řešením, organizací provozu a evidencí a dalšími náležitosti, které jsou dnes považovány za samozřejmost. Tento stav v nakládání s odpady, který byl dán malou pozorností státu věnovanou problematice odpadového hospodářství a ochraně životního prostředí obecně, byl mimo jiné typický nízkou úrovní zhodnocování surovin a materiálů v celém reprodukčním procesu. Důsledkem pak bylo neúměrné čerpání prvotních přírodních zdrojů, nadměrná produkce odpadu všeho druhu, nepřiměřená zátěž a znehodnocení životního prostředí V současné době se již s nepovoleným ukládáním odpadů na skládkách lze setkat pouze výjimečně. Nově realizované řízené skládky jsou již vždy konstruovány tak, aby byl jejich potenciální vliv na životní prostředí a zdraví obyvatelstva minimalizován. Tato skutečnost však nevylučuje možnost vzniku situace, kdy během provozu nebo dokonce i po svém uzavření, může skládka zhoršovat nebo dokonce ohrožovat životní prostředí. Jedná se zejména o stavy, kdy v případě provozních nekázně a nedbalosti obsluhy, při vzniku havarijních stavů či jiných mimořádných situací, mohou projekčně a stavebně technicky
dokonalé
skládky
negativně
ovlivňovat
okolní
životní
prostředí.
Nekontrolovanými úniky průsakových vod z tělesa skládky, způsobenými např. poruchami v těsnění, nakládáním s průsakovými vodami apod., pak mohou být ohroženy podzemní a povrchové vody. Z tohoto důvodu je v rámci provozu skládky nezastupitelný důsledný monitoring spočívající v pravidelném a nepřetržitém sledování vlivů skládky na jednotlivé složky životní prostředí.
35
Zásadní vliv skládky, ve vztahu k ovlivnění kvality podzemní a povrchové vody, půdy a geologického prostředí, je jednoznačně omezen samotným technickým řešením. Možnost negativního ovlivnění ovzduší však, mimo konstrukční řešení odplynění skládky, závisí zejména na respektování provozních zásad při ukládání odpadů a realizaci nutných opatření k zabezpečení plynotěsnosti skládky. Současná legislativa v oblasti životního prostředí a stavebního řízení dává dobrou záruku, že každá nově povolovaná skládka, která získá integrované povolení, splňuje technické požadavky a normy dle platné legislativy. Tato skutečnost je předpokladem, že provozem takových skládek bude docházet pouze k minimálnímu znečišťování životního prostředí.
36
10. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
[1]
Braniš M.: Základy ekologie a ochrany životního prostředí. 1. vydání. Praha.:
Informatorium, 1997. 143 s.
[2]
Dvořák P.: Zákon o odpadech s komentářem, Praha: Linde, 1997, 125 s.
[3]
Filip J., Božek F., Kotvicová J.: Komunální odpad a skládkování. 1. vydání. Brno.:
MZLU, 2003. 128 s. ISBN 80-7157-712-x
[4] Juláková J.: Likvidace tuhých komunálních odpadů, Praha.: ÚVTEI, 1988, 82 s.
[5] Jurnik A.: Ekologické skládky, Olomouc.: Alda, 1994, 180 s.
[6]
Kuraš M.: Odpady, jejich využití a zneškodňování. Praha.: VŠCHT, 1994, 239 s.
ISBN 80-85087-32-4
[7] Mareček J.: Legislativa odpadového hospodářství. 1. vydání. Brno.: MZLU, 2003. 135 s. ISBN 80-7157-656-5
[8] Pokorný E., Filip J., Láznička V.: Rekultivace. 1. vydání. Brno.:MZLU, 2001.128 s. ISBN 80-7157-489-9
[9]
www.kke.zcu.cz/predmety/predmety/data-evo/prednaska6.doc
[10] http://www.vscht.cz/uchop/udalosti/skripta/1ZOZP/odpady/skladkovani.htm
37
11. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK EIA
– Environmental Impact Assessment - Posuzování vlivu na životní prostředí
CHKO – Chráněná krajinná oblast IPPC
– Integrated Pollution Prevention Kontrol – Integrovaná prevence
KO
– Komunální odpad
MŽP
–
Ministerstvo životního prostředí
PEHD – Polyetylén ŽP
– Životní prostředí
38
