Mendelova univerzita v Brně Institut celoživotního vzdělávání
Monitoring heterogenity zaplevelení ve vybrané plodině ZÁVĚREČNÁ PRÁCE
Studijní program: Rostlinolékařství
Vedoucí: Ing. Jan Winkler, Ph.D.
Autor: Ing. Vlastimil Trčka
Brno 2013
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci na téma Monitoring heterogenity zaplevelení ve vybrané plodině vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. V Brně dne 29. května 2013 Podpis studenta
PODĚKOVÁNÍ Touto cestou si dovoluji poděkovat vedoucímu závěrečné práce Ing. Janu Winklerovi, Ph.D. za jeho odborné a metodické vedení, přínosné připomínky a konzultace při zpracování této práce.
ABSTRACT Field trial in winter wheat was established for evaluation of heterogeneity of weed infestation. Whole area has 10700 m2 (107 x 100 m) a was split to 160 application cells with area of 50 m2 (5 x 10 m). Together 19 weed species was found in observed field. Weed species found were: Veronica hederifolia, Stellaria media, Lamium amplexicaule, Polygonum aviculare, Viola arvensis, Holosteum umbellatum, Chenopodium album, Lamium purpureum, Capsella bursa-pastoris, Thlaspi arvense, Consolida orientalis, Veronica triphyllos, Geranium pusillum, Papaver rhoeas, Apera spica-venti, Taraxacum officinale, Descurainia sophia, Galium aparine and Marticaria maritina
Key words: weeds, heterogeneity of weed infestation, Veronica hederifolia
ABSTRAKT Tato práce se zabývá problematikou v rámci heterogenity zaplevelování u ozimé pšenice. Pokus byl realizován na celkové ploše 10.700 m2 (107 x 100 m) a tato plocha byla rozdělena na 160 dílů o rozloze 50 m2 (5 x 10 m). V pokusné oblasti bylo nalezeno celkem 19 druhů plevelů a mezi nejčastěji vyskytujícími se plevely byly tyto druhy: Veronica hederifolia, Stellaria media, Lamium amplexicaule, Polygonum aviculare, Viola arvensis, Holosteum umbellatum, Chenopodium album, Lamium purpureum, bursa-pastoris Capsella, Thlaspi arvense, Consolida orientalis, Veronica triphyllos, Geranium pusillum, Papaver rhoeas, Apera Spica-Venti, Taraxacum officinale, Descurainia sophia, Galium aparine a Marticaria Maritina.
Klíčová slova: plevele, heterogenita zaplevelení, rozrazil břečťanolistý
OBSAH ABSTRACT ................................................................................................................................. 6 1 ÚVOD ....................................................................................................................................... 9 2 CÍL PRÁCE ........................................................................................................................... 10 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED...................................................................................................... 11 3.1 Historie výskytu plevelů................................................................................................................. 11 3.2 Biologie plevelů ............................................................................................................................. 12 3.2.1 Klasifikace plevelů ........................................................................................................................ 12 3.2.2 Způsoby rozšiřování plevelů ......................................................................................................... 13 3.2.3 Dormance semen plevelů ............................................................................................................. 14 3.2.4 Přežívání semen v půdě ................................................................................................................ 14 3.2.5 Klíčení a vzcházení semen plevelů ................................................................................................ 15 3.2.6 Faktory ovlivňující výskyt plevelů ................................................................................................. 15 3.2.6.1 Klimatické podmínky ............................................................................................................. 15 3.2.6.2 Úroveň výživy ........................................................................................................................ 15 2.6.2.3 Střídání plodin ....................................................................................................................... 16 3.6.2.4 Technologie zpracování půdy................................................................................................ 17 3.6.2.5 Použití herbicidů ................................................................................................................... 17 3.2.7 Prahy škodlivosti ........................................................................................................................... 17 3.2.8 Škodlivost plevelů ......................................................................................................................... 18 3.2.8.1 Přímá škodlivost .................................................................................................................... 18 3.2.8.2 Nepřímá škodlivost ............................................................................................................... 18 3.2.9 Užitečnost plevelů ........................................................................................................................ 19 3.3 Regulace plevelů ............................................................................................................................ 19 3.3.1 Nepřímé metody .......................................................................................................................... 20 3.3.2 Přímé metody ............................................................................................................................... 20 3.4 Charakteristika a mechanizmus účinku herbicidů .......................................................................... 20 3.4.1 Formulace herbicidů ..................................................................................................................... 22 3.4.2 Adjuvanty...................................................................................................................................... 22 3.5 Hodnocení zaplevelení ................................................................................................................... 23 3.5.1 Hodnocení zaplevelení SRS ........................................................................................................... 23
4 METODIKA.......................................................................................................................... 25 4.2 Metodika vyhodnocení zaplevelení ............................................................................................... 25
5 VÝSLEDKY ........................................................................................................................... 27
5.1 Statistické zpracování zaplevelení ................................................................................................. 27
6 DISKUZE .............................................................................................................................. 29 7 ZÁVĚR................................................................................................................................... 31 8 POUŽITÁ LITERATURA................................................................................................... 32 9. PŘÍLOHY ............................................................................................................................. 34 9.1 Seznam tabulek ............................................................................................................................. 34 9.2 Seznam obrázků............................................................................................................................. 34
1 ÚVOD Od nepaměti se člověk setkává na stanovištích, která obhospodařuje, s rostlinami, jež svojí přítomností a životními projevy ztěžují jeho práci a snižují výkonnost pěstovaných druhů. Tyto jsou souborně a dlouhodobě označovány plevelné rostliny (DVOŘÁK – SMUTNÝ 2003). Plevelné rostliny dále jen plevele patří podle WINKLERA, ZELENÉ a ŠULÁKOVÉ (2001) mezi škodlivé činitele, kteří omezují kvantitu a kvalitu rostlinné produkce. JURSÍK et al. (2011) označuje plevel jako každou rostlinu, která se na určitém stanovišti vyskytuje proti vůli člověka. Stanovištěm v tomto případě rozumíme jak porosty polních či zahradních plodin tak i okrasné výsadby, sady, vinice, ale i plochy, na kterých je jakákoliv vegetace nežádoucí – kolejiště, chodníky a podobně. Podle MIKULKY a KNEIFELOVÉ (2005) plevele odčerpávají z půdy značné množství živin, vody, prostorově konkurují pěstovaným plodinám, znehodnocují rostlinnou produkci, komplikují sklizeň a zvyšují ztráty na produkci. Jiné druhy jsou zdrojem alergenů (pyl), jsou jedovaté pro člověka a domácí zvířata, podporují šíření chorob a škůdců pěstovaných rostlin. MIKULKA a KNEIFELOVÁ (2005) dále uvádějí, že plevele způsobují každoročně obrovské ztráty na produkci a na jejich regulaci je vynakládáno mnoho finančních prostředků. V minulosti byly velmi často vypracovávány strategie boje s pleveli, které měly mít za následek jejich vyhubení na zemědělské půdě. Mnohdy nadměrná opatření proti plevelům, především při aplikacích herbicidů, vedla k selekci druhového spektra plevelů nebo vzniku rezistence vůči herbicidům. Dnes je upřednostňováno, aby systémy regulace plevelů nevedly k vyhubení plevelů, ale k celkovému snížení výskytu plevelných rostlin na polích při zachování co nejširšího spektra druhů plevelů.
9
2 CÍL PRÁCE •
Zpracovat a vyhodnotit údaje o zaplevelení ve sledované plodině
•
Vyhodnotit heterogenitu zaplevelení a výskyt jednotlivých druhů
•
Určit druhy, u kterých by byla vhodná cílená a u kterých plošná aplikace herbicidů
10
3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Historie výskytu plevelů Plevele se staly ty druhy rostlin, jejichž vývoji a růstu vyhovují podmínky obdělávaných půd. V přírodě se stanoviště, jejichž charakteristika se podobá charakteristice orné půdy, vyskytují jen na malých rozlohách a po krátkou dobu. Zde se uchycují rostliny, kterým tyto podmínky vyhovují a vzniká počáteční, iniciální stadium fytocenózy. Sukcesí přechází rostlinné společenstvo v jiné až do stadia klimaxu, tj. kombinace druhů, které je v maximálním souladu s přírodními podmínkami a představuje relativně ustálený systém (DVOŘÁK, 1987). MIKULKA a KNEIFELOVÁ (2005) rozdělují plevelné rostliny dle původu na invazní rostliny, které se činností člověka dostanou z místa původního areálu do oblastí, kde se dříve nevyskytovaly, a kde jsou druhem nepůvodním. A na rostliny expanzivní, které se intenzivně šíří z původního místa na další lokality. Podrobněji dělí plevelné rostliny dle původu na: I.
Apofyty – původní plevelné rostliny, které se vyskytují na člověkem pozměněných stanovištích, např. orné půdě (např. merlík bílý, pýr plazivý, svízel přítula).
II.
Antropofyty – druhy cizího původu, zavlečené (oves hluchý, kokoška pastuší tobolka). Tyto se dále dělí na hemerofyty, druhy zavlečené člověkem úmyslně a xenofyty, druhy zavlečené člověkem neúmyslně.
III.
Neofyty – druhy, které se do Evropy dostaly s rozvojem dopravy a obchodu z Ameriky a Asie (laskavec ohnutý, pěťour maloúborný). V případě, že nepůvodní druh se dostal na nové území postupným překonáváním
různých překážek bránících jeho šíření, jedná se o jeho invazi. V případě, že překonání hlavní, tj. geografické překážky, bylo prostřednictvím člověka, jedná se o introdukci druhů, přímé přemístění do nové oblasti (DVOŘÁK a SMUTNÝ, 2003). DVOŘÁK a SMUTNÝ (2003) dále uvádějí, že plevele jsou dle výsledků historického výzkumu zemědělské výroby dávnými průvodci plodin. V archeologických nalezištích na území našeho státu byly současně s kulturními rostlinami nalezeny i rostliny které snižují výkonnost pěstovaných druhů . 11
3.2 Biologie plevelů Plevele podle JURSÍKA et. al (2011) představují rozmanitý soubor rostlinných druhů, které mají takové vlastnosti, které jim umožňují úspěšně se prosazovat v kulturních porostech. Kromě celkového sladění životního cyklu s plodinou se v případě jednoletých druhů může jednat především o tyto: • schopnost klíčit za širokého rozpětí podmínek prostředí a v průběhu delšího času • rychlý růst • rychlý přechod do generativní fáze • vysoká konkurenceschopnost • průběžné dozrávání a schopnost produkovat semena tak dlouho, jak dlouho trvají příznivé podmínky vegetačního období • vysokou produkci semen za vhodných podmínek a současně zachovat si schopnost reprodukce i za nepříznivých podmínek • toleranci k širokému rozpětí podmínek stanoviště • schopnost šíření na kratší i delší vzdálenosti • schopnost vytvářet dlouhodobou půdní zásobu semen U vytrvalých druhů přistupují ještě: • intenzivní vegetativní šíření • schopnost regenerace i z malých fragmentů • schopnost setrvávat v půdě – odolnost proti mechanickému odstraňování 3.2.1 Klasifikace plevelů DVOŘÁK a SMUTNÝ (2003) definují plevele dle lokalit, které nejlépe vyhovují jejich základním nárokům: Polní plevele tj. plevele orných půd, zahrad, ovocných a okrasných sadů, vinohradů, chmelnic apod. Patří sem druhy, kterým 12
vyhovují osvětlená stanoviště s méně souvislými porosty, s přiměřeně zkypřenou a živinami zásobenou půdou. Luční plevele tj. plevele luk, pastvin, okrasných trávníků atd. Patří sem druhy, kterým vyhovují osvětlená stanoviště, pokrytá trvalým, převážně travním porostem. Předpokládá se, že značná část půdy, která bude obhospodařována extenzivně a nebo nebude vůbec zemědělsky využívána, bude tvořena trvalými travními porosty (TTP). Tím se výrazně zvýší význam této skupiny plevelů. Vodní plevele tj. kterým vyhovují podmínky vodních nádrží, toků, zavlažovacích systémů. Lesní plevele tzv. „buřeň“. JURSÍK et al. (2011) klasifikují plevele na základě biologických vlastností (především životního cyklu, způsobu reprodukce a dalších): Plevele jednoleté - jsou odkázány na generativní rozmnožování (prostřednictvím semen a plodů), které probíhá pouze v rámci jedné sezóny. Podrobnější členění vychází z doby vzcházení a schopnosti přečkat zimu: plevele efemérní, plevele časně jarní, plevele pozdní jarní a plevele ozimé. Plevele dvouleté až víceleté rozmnožující se převážně generativně: v prvním roce obvykle vytvářejí listovou růžici, teprve ve druhém roce vykvétají a produkují semena či plody. Plevele vytrvalé rozmnožující se převážně vegetativně: Sem spadají vytrvalé druhy se schopností intenzivního vegetativního šíření pomocí nadzemních či podzemních orgánů. JURSÍK et al. (2011) tyto plevele dále člení dle hloubky, do které pronikají vegetativní orgány, na plevele mělčeji kořenící (plevele s plazivými kořenícími lodyhami, s pevnými a tuhými oddenky, měkkými a křehkými výběžky a vytvářející hlízy, cibule a ztlustlé kořeny), plevele hlouběji kořenící (vytvářející oddenky, vytvářející kořenové výběžky. Plevele poloparazitické a parazitické: do této skupiny jsou zařazeny druhy s různou mírou závislosti na hostiteli, na němž parazitují. 3.2.2 Způsoby rozšiřování plevelů Růst plevelů je podmíněn vstupem jejich semen do půdy. Ten se uskutečňuje vysemeňováním plevelů na daném stanovišti, vnosy semen se statkovými hnojivy, osivem a nekontrolovatelnými přesuny (větrem, zvířaty atd.), (DVOŘÁK a SMUTNÝ 2003). 13
Rozšiřování (migrace, disperze) semen a plodů může probíhat podle JURSÍKA et al.(2011), DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2003) následujícími způsoby: Autochorie: semena jsou od mateřské rostliny rozptylovaná vlastními mechanizmy. Autochorii můžeme dále odlišit na barochorii, balochorii, blastochorii, herpochorii. Hydrochorie: semena jsou šířena vodou a typově rozděluje na nautochorii, bytisochorii a ombrochorii. Zoochorie, je šíření semen prostřednictvím živočichů a rozlišujeme: epizoochorii, endozoochorii, myrmekochorii a ornitochorii. Antropochorie: šíření semen prostřednictvím člověka, respektive lidských aktivit a náleží sem: ethelochorie, speirochorie, agochorie, ergasiochrie. Řada plevelů však není odkázána jen na jeden způsob šíření, často je několik způsobů kombinováno (JURSÍK et al. 2011). 3.2.3 Dormance semen plevelů Je stav klidu, kdy živá semena nejsou schopna vyklíčit a jejich metabolizmus je snížen na minimum ( JURSÍK et al., 2011). Podle DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2003) se jedná o stav dočasné neklíčivosti způsobené strukturálními, fyziologickými a biochemickými vlivy v určitém časovém úseku. Podle JURSÍKA et al. (2011) existuje: Primární dormance, která je vrozená a je geneticky určenou vlastností semen. V rámci primární dormance můžeme odlišit následující formy: Endogenní dormance (fyziologická, morfologická a morfofyziologická). Exogenní dormance (fyzikální, chemická, mechanická). Sekundární dormance může být indukována u semen po přerušení kontaktu s mateřskou rostlinou, jsou-li vlhká semena vystavena vnějším stresům, které neumožňují
klíčení,
či
narušení
dormance
a
rozlišujeme
následující
typy:
termodormance, skotodormance, fotodormance, osmodormance. 3.2.4 Přežívání semen v půdě Některá semena jsou klíčivá jen velmi krátkou dobu, jiná přetrvávají v půdě životná celá desetiletí. Tato semena vytvářejí půdní zásobu, tzv. jako půdní banka semen. Dlouhověkost semen je především druhovou vlastností, která je však silně ovlivněna působením vnějších podmínek (JURSÍK et. al., 2011). 14
Dobu perzistence semen v půdě významně ovlivňuje stupeň jejich zralosti, podmínky růstu mateřské rostliny a další vlivy. Proto jsou mnohdy různými autory o jednom druhu uváděny rozdílné údaje. Lze říci, že v biologicky činné ornici vydrží jen malý podíl semen, druhů s vyšší dlouhověkostí, živých déle než 10 roků (DVOŘÁK a SMUTNÝ 2003). 3.2.5 Klíčení a vzcházení semen plevelů Klíčením rozumíme obnovení metabolické aktivity semen a klíčivost je počet semen schopných dalšího vývoje (většinou jako relativní v %). Významným faktorem ovlivňující klíčivost semen je teplota (minimální, optimální, maximální). Světlo většinou není podmínkou klíčení, některá semena však klíčí lépe za světla než ve tmě a naopak. Obecně lze říci, že drobná semena vyžadují ke klíčení světlo, vzchází převážně z povrchu půdy, kde limitujícím faktorem je vlhkost. Naopak velká semena, která ke klíčení světlo nepotřebují, vzchází lepé z větší hloubky, kde jsou lepší vláhové podmínky JURSÍK et al. (2011). 3.2.6 Faktory ovlivňující výskyt plevelů 3.2.6.1 Klimatické podmínky KŘEN (2000) vysvětluje klima jako soubor meteorologických parametrů: teplota, světlo, množství a rozdělení srážek. Podle KOSTELANSKÉHO (2006) jsou klimatické podmínky dány především zeměpisnou polohou a nadmořskou výškou stanoviště. K hlavním klimatickým podmínkám patří sluneční záření (světelné a tepelné), vzduch (jeho složení a pohyb), srážky a vzdušná vlhkost. Vliv klimatu se uplatňuje dlouhodobě a v důsledku toho jsou v rozdílných klimatických oblastech rozdílná plevelná společenstva. 3.2.6.2 Úroveň výživy Plevele díky vyšším dávkám průmyslových hnojiv mohou vytvářet větší množství reproduktivních orgánů a tím zvyšovat potencionální zaplevelení konkrétního stanoviště DVOŘÁK a SMUTNÝ (2003). Vyloženě nitrofilní jsou podle JURSÍKA et al. (2011) širokolisté šťovíky, merlík sivý a další. Jak uvádí DVOŘÁK a SMUTNÝ (2003) rostoucí obsah přístupného fosforu v půdě zvyšuje výskyt lilku černého a violky trojbarevné. Vyšší obsah přístupného draslíku podporuje v růstu svízel přítulu, žabinec 15
prostřední a další. Vysoké dávky průmyslových hnojiv, přehnojování močůvkou a kejdou způsobuje tzv. ruderalizaci polí a rozšíření plevelů i na méně úrodné půdy. Typickým příkladem tohoto jevu je podle KOHOUTA (1993) šíření pýru plazivého na lehké půdy a do vyšších poloh. Reakce půdy odpovídá chemickým charakteristikám půdotvorného substrátu a je významně ovlivňována hnojením (zejména vápněním). U většiny plevelů není vztah k půdní reakci vyhraněný. Některé druhy plevelů ale charakterizují lokality s extrémní reakcí půdy. Na silně kyselých půdách bývá ve velké míře kolenec rolní, chmerek roční, medyněk měkký aj., na zásaditých dejvorec velkoplodý, ostrožka stračka, hlaváček letní a další (HRON, VODÁK, 1959). 2.6.2.3 Střídání plodin Na druhové složení plevelů má podstatný vliv i střídání plodin. Při správném střídání plodin na pozemku dochází k potlačení plevelné vegetace. Pokud zasáhneme do struktury osevního sledu ve prospěch obilovin či jiných plodin má tato změna za následek okamžitou změnu plevelných druhů na daném stanovišti (MIKULKA, KNEIFELOVÁ et al., 2005). KOSTELANSKÝ (2006) uvádí, že v současné době zaujímají obilniny nejvyšší podíl orné půdy. Vliv obilnin na zaplevelení orné půdy je proto velice významný. Z obilnin se pěstují především druhy s krátkou slámou a slabší konkurenční schopností vůči plevelům, tj. pšenice ozimá a ječmen jarní. Vysoký podíl obilnin na orné půdě je hlavní příčinou šíření ovsa hluchého, chundelky metlice, svízele přítuly apod. Uvedené plevele se potom vyskytují i v jiných plodinách (např. oves hluchý v cukrovce, svízel v bramborách, řepce ozimé). Podle JURSÍKA et al. (2011) rozhoduje o konkurenceschopnosti plodin především to, jak husté porosty vytvářejí a jak brzy se jejich porosty zapojí. Z tohoto důvodu vysokou konkurenční schopnost vůči zaplevelení vykazují kvalitní porosty víceletých pícnin a pícních směsek. Středně silnou konkurenceschopnost mají porosty obilovin a luskovin, z obilovin jsou jařiny konkurenčně schopnější než ozimy, což je dáno rychlostí vývoje, kdy podzimní pomalejší vývoj ozimů umožňuje výskyt řady druhů plevelů. Ozimá řepka je z počátku na zaplevelení citlivá, její vývoj je oproti plevelům pomalý. Naopak na jaře se porosty rychle zapojují a jejich odolnost vůči
16
zaplevelení je značná. Širokořádkové plodiny a zeleniny jsou na zaplevelení citlivé, špatně se zapojují a plevele mají dostatek prostoru ke svému uplatnění. 3.6.2.4 Technologie zpracování půdy Zpracování půdy je od počátku zemědělství prováděno mimo jiné, i z důvodu snižování výskytu plevelů. Podmítka, orba, kypření či předseťové zpracování půdy mají v komplexním systému regulace zaplevelení význam i v současné době. Podmítka reguluje výskyt plevelů, které přečkaly sklizeň semena plevelů, ale i výdrol plodiny se díky mělkému zapravení dostává do kontaktu s půdní vláhou, mohou vyklíčit a nestanou se součástí půdní zásoby. Následná orba odstraní tyto rostliny plevelů, které vzešly či regenerovaly po podmítce. Na pozemcích obhospodařovaných systémem mělkého zpracování půdy se více uplatňují druhy s krátkou půdní životností, jako jsou např. sveřepy. Naproti tomu v systémech s orbou se vyskytují ty, které vytvářejí perzistentní půdní zásobu semen (JURSÍK et al., 2011). 3.6.2.5 Použití herbicidů Podle MIKULKY, KNEIFELOVÉ (2003) v současnosti prakticky nelze pěstovat žádnou plodinu bez regulace plevelů pomocí herbicidů. Plevele si časem vytvářejí rezistenci na sebeúčinnější herbicidy a technologie. Proto nemůže být náš cíl plevele úplně zlikvidovat, ale zregulovat tak, aby jejich výskyt na daném stanovišti byl zvládnutelný. Aplikace musí být provedena včas a v nejkratším možném intervalu, jinak se účinek nedostaví a zaplevelení i nadále poroste. Rezistence plevelů vůči herbicidům
JURSÍK et al. (2011) definuje jako
dědičnou schopnost plevelů odolávat takové dávce herbicidů, kterou by za normálních okolností byla populace spolehlivě potlačena. Velkým problémem regulace plevelů je křížová rezistence (cross-rezistence) – rostlina je rezistentní vůči dalším herbicidům se stejným mechanismem účinku. Nejnebezpečnější je mnohonásobná rezistence (multiple-rezistence), což je rezistence vůči více herbicidům s různými mechanismy účinku. 3.2.7 Prahy škodlivosti Dnes je běžnou zemědělskou praxí, že při nestejnoměrném výskytu plevelů se na celý pozemek aplikuje dávka herbicidu, která je schopna udržet pod prahem škodlivosti plevele i v místech s nejvyšším výskytem (KUBAŠÁKOVÁ et. al., 2012). 17
Podle zásad integrované ochrany rostlin by regulace zaplevelení na jednotlivých pozemcích měla odpovídat skutečnému výskytu jednotlivých druhů plevelů. Pokud plevele nezpůsobují výnosové ztráty je zásah proti nim neefektivní a v případě herbicidů i zatěžující životní prostředí. Pro posouzení nutnosti zásahu byly stanoveny tzv. prahy škodlivosti. Hodnota prahu škodlivosti udává, při jaké hustotě výskytu plevele se výnosová ztráta způsobená tímto plevelem rovná nákladům na jeho regulaci a je ekonomicky výhodné provést regulační zásah. Je nutné zohlednit pokryvnost jednotlivých druhů plevelů, vývojovou fázi a pokryvnost plodiny. Celková pokryvnost plevelů by neměla překročit 5 až 10% ( JURSÍK et al., 2011). 3.2.8 Škodlivost plevelů Obecně lze říci, že polní plevele snižují úrodnost orných půd, tj. snižují jejich schopnost poskytovat pěstovaným plodinám vodu, živiny a dostatečný prostor pro růst a vývoj (DVOŘÁK a SMUTNÝ 2003). 3.2.8.1 Přímá škodlivost Přímý škodlivý vliv plevelů na plodiny je důsledkem jejich konkurence. Nejnebezpečnější (nejškodlivější) plevelné druhy jsou nejlépe vybaveny konkurenčními schopnostmi. Mají mohutný kořenový systém, pomocí kterého získávají z půdy lépe než plodiny vodu a živiny. Proto snadněji vzdorují suchu a vytvoří značné reprodukceschopné jedince i v podmínkách snížené úrovně vody a pohotových živin. Stupeň škodlivosti plevelů se zvyšuje sladěností životního rytmu plodin a plevelů, které rostou na společném stanovišti (DVOŘÁK a SMUTNÝ 2003). 3.2.8.2 Nepřímá škodlivost JURSÍK et al. (2011) uvádí, že většina pěstovaných plodin má mezi pleveli příbuzné druhy a proto obvykle hostí podobné spektrum chorob a škůdců. Plevele se tak stávají rezervoáry a přenašeči těchto škodlivých organizmů. Podle DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2003) brukvovité plevele (hořčice polní, ředkev ohnice aj.) jsou napadány hlenkou kapustovou, způsobující nádorovitost kořenů košťálovin. Podobně se na těchto plevelech vyskytují houbové patogeny jako např. plíseň šedá aj. Plevelné rostliny bývají často mezihostiteli dvoubytných rzí. Např. rez hrachová se vyvíjí na pryšci chvojce, rez hnědá na prlině rolní, rez černá se vyskytuje na pýru plazivém atd. Původce rakoviny brambor může být na brambory přenášen z lilku 18
černého, blínu černého, durmanu obecného aj. Plevele poskytují potravu a úkryt živočišným škůdcům. Plevele z čeledi brukvovitých hostí dřepčíka, blýskáčka, běláska zelného, háďátko řepné aj. Lilkovité plevele (lilek černý, blín černý, durman obecný aj.) hostí např. mandelinku bramborovou. Na různých plevelech dále žijí svilušky, některé mšice atd. Na pýru plazivém žije řada škůdců obilnin jako zelenuška žlutopásná, bejlomorky, hrbáč osenní, bzunka ječná. Populace škůdců je tak na daném stanovišti udržována a tito škůdci přecházejí na příslušné plodiny. Mnohé druhy plevelů jsou pro člověka toxické a vyvolávající alergické reakce. Mezi nejjedovatější patří bolehlav plamatý, durman obecný, blín černý, lilek černý. \mezi nejvíce alergické patří pyl bolševníku velkolepého, ambrozie peřenolistá, merlíky, pelyněk černobýl většina trav (JURSÍK et al., 2011). 3.2.9 Užitečnost plevelů Jakkoliv jsou plevele v porostech z pohledu pěstitele nežádoucí, není možné opominout kladné aspekty jejich výskytu (JURSÍK et al., 2011). DVOŘÁK (1987) uvádí, že některé plevely mohou poskytovat určitý užitek, který je ve srovnání s jejich škodlivostí ovšem nepatrný. Obecně lze říci, že plevele svojí přítomností na orné půdě snižují negativní vliv velkoplošného (často opakovaného) pěstování jednoho kulturního druhu na půdní prostředí. Některé hlubokokořenící druhy přivádějí do rizosféry kulturních rostlin živiny, které jsou jinak pro tvorbu výnosu nevyužitelné. Plevele mnohdy užitečně zastiňují půdu a chrání tak půdní garé. Na určitých lokalitách mohou některé druhy zabraňovat devastaci půdního povrchu vodní nebo větrnou erozí. Četné druhy plevelů patří mezi léčivé rostliny. Užitek lze spatřovat také v tom, že mnohé druhy poskytují pastvu včelám.
3.3 Regulace plevelů Odstraňování nežádoucích rostlin ze stanoviště plodin bylo vždy jednou z nejdůležitějších prací zemědělců. V principu jde o stabilizaci iniciálního stadia fytocenózy, zabránění sukcesi nežádoucích rostlinných druhů a tím změně společenství rostlin. Bez péče hospodáře orná půda rychle zarůstá plevelnými rostlinami a postupně se mění v jiná stádia fytocenózy. Opatření směřující proti polním plevelům zajišťují trvalou existenci orných půd (DVOŘÁK a SMUTNÝ 2003). 19
3.3.1 Nepřímé metody Za nepřímé metody lze označit takové pracovní postupy, které mají za cíl omezovat výskyt plevelů v budoucích porostech plodin. K nepřímým metodám můžeme zařadit již vlastní výběr pozemku, používání čistých osiv (VYHLÁŠKA č.369/2009 Sb.) a statkových hnojiv, vhodný osevní postup a kvalitní zpracování půdy (JURSÍK et al., 2011). 3.3.2 Přímé metody Přímé metody jsou takové pracovní postupy, které jsou na pozemcích vykonávány primárně s cílem regulovat zaplevelení porostů plodin. Rozdělujeme je na metody mechanické, fyzikální, biologické a chemické, tj. využití herbicidů (JURSÍK et al., 2011).
3.4 Charakteristika a mechanizmus účinku herbicidů JURSÍK et al. (2011) uvádí, že herbicidy působí na rostliny tím, že narušují některý důležitý fyziologický proces nezbytný pro normální růst a vývoj. Zpravidla se jedná o inhibici jednoho nebo více enzymů, které katalyzují některou z reakcí při biosyntéze organických sloučenin. Aby bylo dosaženo správné účinnosti herbicidů, je nutné splnit následující podmínky: • zasažení cílové rostliny herbicidem, • dostatečný příjem účinné látky, • transport v rostlině na místo účinku • akumulace a perzistence herbicidu v místě účinku, aby mohl být inhibován cílový enzym herbicidního účinku Herbicid se váže na některý významný protein, který nazýváme místem účinku herbicidu. Způsob jakým herbicid inhibuje určitý biochemický proces v rostlině, nazýváme mechanismus působení herbicidu. V Evropě je zavedena klasifikace HRAC (Herbicide Resistance Action Committee), která člení herbicidy do 15 skupin podle místa a mechanizmu účinku, podobnosti symptomů poškození a příslušnosti k chemické skupině. 20
DVOŘÁK a SMUTNÝ (2003) z praktického hlediska rozdělují na: selektivní, neselektivní a podle převažujícího způsobu účinku na: dotykové herbicidy (kontaktní), translokační neboli systemické herbicidy. JURSÍK et al. (2011), DVOŘÁK a SMUTNÝ (2003) dále způsoby účinku rozdělují na: Stimulátory růstu: Takto působí herbicidy s auxinovou aktivitou; stimulují enzymy zvyšující množení a zvětšování buněk, dochází k „nekoordinovanému“ růstu, stoupá turgor, neúměrně vzrůstá dýchání a v důsledku těchto vlivů následuje odumření. Inhibitory fotosyntézy: Po transportu účinné látky do asimilačních orgánů nastává vazba
s bílkovinnou
složkou
chloroplastů
a
tlumí
se
tzv.
Hillova
reakce
fotosyntetického elektronového přenosu. Postupně klesá, až ustává fotosyntéza. Tento způsob účinku vyvolávají např. látky ze skupin triazinů, pyridazinonů, substituovaných močovin. Inhibitory syntézy aminokyselin: Účinek se projevuje blokací syntézy esenciálních (nezbytných pro život) aminokyselin, potřebných ke stavbě rostlinného těla. Takto působí např. deriváty kyseliny fosforečné. Inhibice růstu: Růst představuje dělení buněk a jejich zvětšování. Dělení buněk na vrcholových částech lodyh a kořenů je řízeno acetolaktátsyntázou. Působení tohoto enzymu (ALS) inhibují např. sulfonylmočoviny. Dělení a zvětšování buněk je také tlumeno nárůstem biosyntézy ethylenu, tento jev vyvolávají účinné látky ze skupiny chloracetanilidů aj. Inhibice biosyntézy rostlinných pigmentů: Znemožní tvorbu rostlinných barviv majících zásadní význam při fotosyntéze a v pochodech bezprostředně s ní souvisejících. A dále podle doby aplikace herbicidů na: Předseťovou aplikaci – herbicidem se ošetří připravená nebo i nepřipravená půda před setím nebo sázením plodin se zapravením nebo bez zapravení do půdy. Preemergentní aplikaci – herbicid se použije po zasetí, ale před vzejitím plodin. V tomto případě jde buď o kontaktní preemergentní aplikaci, která se provádí po zasetí a před vzejití plevelů a nebo reziduální preemergentní aplikaci, která se provádí před vzejitím plevelů. 21
Postemergentní aplikaci – herbicid se použije po vzejití plodiny. Podle části rostlin, na které se aplikují: Listová aplikace – tuto aplikaci provádíme během vegetace rostlin. Využívá se kontaktních a translokačních herbicidů translokovaných floémem. Kořenová aplikace – daný herbicid je apliková na půdu, kde je následně přijímán kořeny a translokován xylémem. Herbicidy by se měly aplikovat v počátečních fázích vegetace, kdy se začínají utvářet konkurenční vztahy mezi plevely a plodinou Účinek herbicidů neovlivňuje jen výběr účinné látky, ale i další faktory. Rozhodující vliv má termín aplikace, vegetační stádium, kombinace látek, dávka postřikové jíchy, aplikační technika, atd. (JURSÍK et. al., 2011). 3.4.1 Formulace herbicidů Jak popisují (JURSÍK et al. 2011) fyzikální a chemické vlastnosti účinných látek herbicidu jsou výrazně odlišné, což je hlavním důvodem potřeby širšího spektra formulačních typů herbicidů. Mnoho formulačních typů je vyvinuto pro speciální účely, a proto jsou v přehledu uvedeny ty nejpoužívanější: Pevná formulace (granule GR, smáčitelné přášky WP nebo W, vodorozpustné prášky SP nebo WSP, granule dispergovatelné ve vodě WDG,WG nebo DF, tablety TB). Kapalná formulace (roztoky S nebo SL, suspenzní koncentráty SC nebo FLO, emulgované koncentráty EC nebo E, emulze oleje ve vodě EW, emulze vody v oleji WO, suspoemulze SE, mikroemulze ME). Kapalné fáze jsou přednostně používané díky jejich snadnějšímu dávkování, ředění, nevýhodou je vysoká náročnost na obaly, skladování a nebezpečí orálních otrav (DVOŘÁK a SMUTNÝ 2003). 3.4.2 Adjuvanty Jsou přídavné látky, jejichž úkolem je zefektivnění herbicidního ošetření snížením dávky herbicidu při zvýšení biologické účinnosti a selektivity daného přípravku. Specifickou a zároveň nejpočetnější skupinou adjuvantů jsou surfaktanty (smáčedla), které tím, že zvyšují smáčivost kapaliny a zlepšují pokrytí cílové plochy. 22
Často zlepšují i adhezi postřikových kapek, prodlužují dobu vysychání a zvyšují odolnost proti smytím deštěm a snižují fototransformaci (JURSÍK et al., 2011).
3.5 Hodnocení zaplevelení V současné době máme několik metod pro stanovení aktuálního zaplevelení: Početní metoda – plevele se spočítají na jednotce plochy (1m2) a nebere se úvahu jejich vývojové stadium. Je zmapována malá část celkové plochy a proto může být tato metoda značně nepřesná. Podle ŠTEFÁNKA (2000) při znalosti prahů škodlivosti jednotlivých plevelů může být i tato metoda dostatečně přesná. Odhadová metoda – odhadem se stanoví % pokryvnosti jednotlivých plevelů. Je to rychlá, ale subjektivní metoda. Vhodné je doplnit % pokryvnosti o vývojové stadium jednotlivých plevelů ( KOHOUT et. al., 1996). Váhová metoda – můžeme ji definovat jako hmotnost nadzemní biomasy plevelů na jednotce plochy. Na sledované ploše se sesbírají nadzemní části a vysušená hmota se zváží do konstantní hmotnosti. Rozmístění a odběry jsou podobné jako u metody početní (DVOŘÁK, 1973). Kombinovaná metoda – je kombinací metody početní a váhové. Na sledované ploše se plevele roztřídí podle jednotlivých druhů, stanoví se počet a po vysušení se zváží (DVOŘÁK, 1973). Bonitační stupnice EWRC – tato stupnice umožňuje odhad přímo účinku herbicidu na sledovaných plevelech. Řadí se k odhadovým metodám a je zatížena subjektivní chybou hodnotitele (KOHOUT et al., 1996). Tyto metody stanovení listové plochy a hmotnosti rostlin jsou velice pracné a pro cílenou aplikaci jsou málo vhodné. Proto jsou hledány metody mnohem přesnější, bez možného ovlivnění lidským faktorem. V dnešní době se nabízí řešení využití výpočetní techniky (AXMAN, 2002). 3.5.1 Hodnocení zaplevelení SRS SRS od roku 1968 systematicky provádí průzkum výskytu a rozšíření plevelů v ČR podle obecně užívaných fytocenologických metodik (na náhodně vybraných neošetřených čtvercových plochách o rozloze 25 m2, s použitím sedmičlenné Braun23
Blanquetovy stupnice abundance a dominance). Od r. 1986 jsou údaje vyhodnocovány s použitím výpočetní techniky (ČÍHAL, SONEJKOVÁ, 2012). V roce 2008 se přešlo od pozorování v dané plodině k pozorování na stálých pozorovacích bodech, díky čemuž lze na daných lokalitách sledovat společenstva plevelů včetně jejich dynamiky. Fytocenologické snímky se zapisují do internetové aplikace programu JUICE. Pomocí JUICE se vypočte průměrná pokryvnost, frekvence a stanoveny charakteristické druhy pro výrobní oblasti, předplodiny, plodiny, druhy půd, režimy zpracování půdy. Pomocí aplikace LPIS se sestavují mapy pro vybrané plevele. V mapách je zobrazen jejich výskyt a pokryvnost (ČÍHAL, RADOVÁ, 2011).
24
4 METODIKA 4.1 Charakteristika stanoviště Pokusný pozemek se nachází v katastrálním území obce Žabčice, které patří do geomorfologické oblasti Dyjsko – svratecký úval. Obec Žabčice se nachází v kukuřičné výrobní oblasti (KVO) ječného subtypu, a to v nadmořské výšce 184 metrů nad mořem v rovinatém terénu. Žabčice leží ve vzdálenosti necelých 25 km jižně od města Brna v okrese Brno - venkov. Katastrálním územím protéká říčka Šatava a spadá do povodí řeky Svratky. Oblast Žabčic patří do kukuřičné výrobní oblasti (KVO) a do velmi teplého a suchého klimatického regionu. Podle sledování klimatu za posledních třicet let je průměrná roční teplota 9,2°C, úhrnem srážek náleží lokalita k sušším oblastem. V třicetiletém průměru činní roční úhrn srážek 483,3 mm.
4.2 Metodika vyhodnocení zaplevelení K vyhodnocení heterogenity zaplevelení byl založen polní pokus v porostu ozimé pšenice. Celá plocha pokusného pozemku má velikost 10 700 m2 (107 x 100 m) a byla rozdělena do aplikačních buněk o velikosti 50 m2 (5 x 10 m). Celkovým počtem byl 160 buněk. Tyto aplikační buňky představují nejmenší samostatně ošetřovanou plochu a zároveň plochu, ve které byl samostatně sledován výskyt plevelů. Plevele byly hodnoceny na 0,25 m2 po čtyřech opakování v každé buňce. Vždy byly určeny všechny druhy vyskytujících se plevelů a sečteny jedinci každého druhu. Po vyhodnocení zaplevelení byly údaje zapracovány a byly stanoveny prahy škodlivosti pro významné druhy plevelů a skupiny ostatních druhů plevelů. Na základě těchto údajů byly vytvořeny aplikační mapy pro ošetření vybraných buněk, kde byl překročen práh škodlivosti. Aplikační buňky byly rozmístěny do šestnácti pásů po deseti buňkách. Byly zvoleny čtyři varianty prahu škodlivosti, podle kterých bylo rozhodováno o následné aplikaci herbicidů. Každá varianta má čtyři pásy. První varianta je kontrolní se standartním celoplošným ošetřením, druhá je s nízkými prahy škodlivosti, třetí je se středními prahy škodlivosti a čtvrtá varianta je s vysokými prahy škodlivosti.
25
V tab. 1 jsou uvedeny prahy škodlivosti pro nalezené druhy plevelů nebo skupiny plevelů. Tab. 1: Prahy škodlivosti pro nalezené druhy plevelů Rozhodující počet rostlin na 1 m2 Úroveň prahu škodlivosti
Rozrazil břečťanolistý
Violka rolní
Skupina přezimujících
Ostatní plevele
Nízký
10
5
5
5
Střední
20
10
10
10
Vysoký
30
20
20
20
26
5 VÝSLEDKY 5.1 Statistické zpracování zaplevelení V tab. 2 jsou uvedeny průměrné počty plevelů a statistické charakteristiky pro zaplevelení porostu pšenice ozimé (ks.m-2).
Tab. 2: Statistické charakteristiky pro zaplevelení porostu pšenice ozimé (ks.m-2) Plevel
Suma
Průměr Medián
Rozrazil břečťanolistý
3154
19,7125
19,5
22
2
44
Violka rolní
263
1,64375
1
0
0
13
Ptačinec prostřední
1131
7,06875
6,5
4
0
22
Hluchavka objímavá
1205
7,53125
6
2
0
31
Hluchavka nachová
96
0,6
0
0
0
5
Penízek rolní
55
0,34375
0
0
0
4
Ostrožka východní
12
0,075
0
0
0
3
Kokoška past. tobolka
70
0,4375
0
0
0
5
Úhorník mnodílný
1
0,00625
0
0
0
1
Kakost maličký
12
0,075
0
0
0
2
Mák vlčí
3
0,01875
0
0
0
1
Chundelka metlice
11
0,06875
0
0
0
3
Heřmánkovec přímořský
1
0,00625
0
0
0
1
Svízel přítula
1
0,00625
0
0
0
1
Truskavec ptačí
290
1,8125
1
1
0
12
Merlík bílý
169
1,05625
1
0
0
7
Plevel okoličnatý
216
1,35
0
0
0
13
Smetánka lékařská
3
0,01875
0
0
0
1
Rozrazil trojklaný
22
0,1375
0
0
0
6
27
Modus Minimum Maximum
V tab. 3 jsou uvedeny počty buněk, kde byl překročen práh škodlivosti.
Tab. 3: Počet překročení prahu škodlivosti
Počet buněk s překročeným prahem škodlivosti Úroveň prahu škodlivosti
Rozrazil břečťanolistý
Violka rolní
Skupina přezimujících
Ostatní plevele
Nízký
36
2
38
13
Střední
22
0
32
3
Vysoký
1
0
3
0
28
6 DISKUZE V porostu pšenice ozimé bylo zjištěno 19 druhů plevelů: rozrazil břečťanolistý, violka rolní, ptačinec prostřední, hluchavka objímavá, hluchavka nachová, penízek rolní, ostrožka východní, kokoška pastuší tobolka, úhorník mnodílný, kakost maličký, mák vlčí, chundelka metlice, heřmánkovec přímořský, svízel přítula, truskavec ptačí, merlík bílý, plevel okoličnatý, smetánka lékařská, rozrazil trojklaný. Pěstovaná plodina má největší vliv na strukturu a intenzitu zaplevelení a často potlačí vliv ostatních podmínek. Plodina velmi výrazně ovlivňuje druhové spektrum plevelů a četnost jedinců jednotlivých druhů. Hustota porostu, rychlost vývoje, habitus plodiny a způsob pěstování působí na vzcházení, růst a vývoj jednotlivých druhů plevelů (DVOŘÁK a SMUTNÝ, 2003). ZIMOLKA a SVOBODA (2008) charakterizují pšenici ozimou jako nejslabší konkurenceschopnou ozimou obilovinu a rozhodující význam v boji proti plevelům má chemická ochrana herbicidy. Podle početnosti lze říci, že výskyt rozrazilu břečťanolistého byl třikrát vyšší než u následujících plevelů. DVOŘÁK, SMUTNÝ (2008) uvádějí, že frekvence tohoto plevele na orné půdě vzrůstá a potvrzuje i průzkum (SRS) o výskytu a rozšíření plevelů v České republice v roce 2011 kde se tento plevel v pšenici ozimé často vyskytoval. Rozrazil břečťanolistý podle JURSÍKA et al. (2011) je velmi hojným plevelem v ozimých plodinách. Přestože z porostů poměrně rychle ustupuje (koncem jara), v případě hojného výskytu může plodině na počátku vegetace významně konkurovat. Další v pořadí výskytu byla hluchavka objímavá a ptačinec prostřední. JURSÍK et al. (2011) označuje hluchavku objímavou a nachovou jako plevele ozimů, které utlačují svým rychlým růstem, probíhajícím i za velmi chladného počasí (mírné zimy, předjaří), zatímco obilí ještě neroste. V uvedeném období mohou oba druhy hluchavek přerůstat obilninu a způsobit poměrně velkou výnosovou depresi a dokončit životní cyklus (vysemenit se). Ptačinec prostřední je velmi otužilý plevel, který přezimuje v kterékoliv růstové fázi a při oteplení pokračuje v růstu. Společně s hluchavkami, kokoškou vytváří charakteristické společenstvo. Později je obilovinami rychle přerůstán. Hlavní příčinou prudkého populačního nárůstu violky rolní v posledních letech je vysoké zastoupení ozimých plodin v osevním postupu, které skýtají violce 29
nejpříhodnější podmínky pro růst a reprodukci. Vedle nevyvážených osevních sledů se negativně podílejí na šíření violky taky minimalizační technologie zpracování půdy. Přestože je truskavec ptačí odolnější proti herbicidům než příbuzná rdesna, není jeho škodlivost, vzhledem k jeho nízké konkurenční schopnosti, příliš vysoká a porosty kde se vyskytuje, nejsou cíleně ošetřovány ( JURSÍK et al. 2011). Tento druh je podle DVOŘÁKA (1987) typický pro nejnižší patra rostlin letního aspektu. Za možný zdroj semen merlíku bílého považuji aplikaci hnoje v předešlých letech. Merlík bílý je typický ruderální druh. DVOŘÁK a SMUTNÝ (2003) uvádějí, jako důležité preventivní opatření vůči plevelům, péči o hnojiště. Obsah semen v hnoji na polních hnojištích je významně obohacován semeny, která vypadávají na povrch zrajícího hnoje. Rostliny plevelů vyrostlé na hnojištích, mívají velkou produkci semen. Jak dále uvádí JURSÍK et al. (2011), merlík bílý je nejrozšířenější druhem v půdní zásobě semen plevelů. Tvoří často i přes 50% této zásoby. Husté porosty obilovin eliminují výskyt merlíku bílého, který je hlavně plevelem širokořádkových plodin. Při rozhodování použití cílené či plošné aplikace herbicidů je důležité mít dobře zmapováno zaplevelení pozemku, buď manuálně
nebo alternativně.
HAMOUZ a
SOUKUP (2006) dodávají, že při vytváření map výskytu plevelů je důležité dosáhnout co největšího přiblížení realitě a zároveň udržet potřebu času na nízké úrovni.
30
7 ZÁVĚR Na základě zmapování pozemku, zjištěných údajů o stavu zaplevelenosti a překročených prahů škodlivosti, bylo provedeno herbicidní ošetření. Herbicidně budou ošetřeny pouze ty buňky, ve kterých byly překročeny prahy škodlivosti. Dále je zřejmé, že heterogenita zaplevelení je poměrně vysoká a velmi odlišná mezi nalezenými druhy. Vysoké a relativně stejnoměrné zastoupení bylo zjištěno u druhů rozrazil břečťanolistý, ptačinec prostřední, hluchavka objímavá. Pro regulaci těchto druhů by byla vhodná plošná aplikace. Naopak výskyt druhů violka rolní, truskavec ptačí, merlík bílý a plevel okoličnatý byl poměrně nerovnoměrný a soustředění do několika míst. U těchto druhů by byla vhodnější cílená aplikace herbicidů. V provozních podmínkách se cílená aplikace herbicidů setkává s překážkou časové náročnosti vyhodnocení zaplevelení. Vlastní cílená aplikace herbicidů je technicky proveditelná, nicméně dokud nebude vytvořena možnost rychlého a automatizovaného vyhodnocení zaplevelení zůstane plošná aplikace herbicidů jedinou možností v provozních podmínkách a to i přesto, že cílená aplikace herbicidů vede ke snížení nákladů a zátěže na životní prostředí.
31
8 POUŽITÁ LITERATURA AXMAN, P., 2002: Možnosti využití obrazu při kontrole zaplevelenosti porostů polních plodin, disertační práce, Brno: Mendelova univerzita v Brně, 110 s. ČÍHAL, L., RADOVÁ, Š., 2011: Státní rostlinolékařská zpráva: Průzkum výskytu a rozšíření plevelů v České republice v roce 2010. Praha, 73 s. ČÍHAL, L., SONEJKOVÁ, M., 2012: Státní rostlinolékařská zpráva: Průzkum výskytu a rozšíření plevelů v České republice v roce 2011. Brno, 30 s. DVOŘÁK, J., 1973: Zaplevelení zemědělské půdy semeny a plody plevelů. Úroda, XXI 6: s. 273-283. DVOŘÁK, J., 1987: Zemědělské soustavy. Vybrané kapitoly – polní plevele. VŠZ Brno, 2.vyd. 59 s. DVOŘÁK, J. et al., 2003: Herbologie – integrovaná ochrana proti polním plevelům, dotisk 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně 186 s. ISBN 80-7157-732-4 DVOŘÁK, J., SMUTNÝ, V., 2008: Herbologie – integrovaná ochrana proti polním plevelům, 1. Vyd. Brno, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně 2008. 186s. HAMOUZ, P., SOUKUP, J. (2006): Precizní zemědělství: Precizní zemědělství v oblasti regulace zaplevelení (online), Praha: Výzkumný ústav rostlinné výroby, 2006 (cit.2013-02-27). Dostupné z WWW: www.phytosanitary.org/projekty/2005/VVF_08_2005.pdf. HRON, F., VODÁK, A. (1959): Polní plevele a boj proti nim. 1. vyd. Praha: SZN Praha, 1959. 379 s. JURSÍK, J., HOLEC, J., HAMOUZ, P., SOUKUP, J. (2011): Plevele biologie a regulace. 1.Vyd.České Budějovice: Kurent, 2011, 232 s. ISBN 978-80-87111-27-7 KNEIFELOVÁ, M., MIKULKA, J., (2003): Významné a nově se šířící plevele. Praha: Ústav zemědělských a potravinářských informací 4/2003, 59s. 32
KOHOUT V., 1996: Herbologie – Plevele a jejich regulace, 1. vydání. ČZU, Praha, 116s., ISBN 80-213-0308-5 KOSTELANSKÝ, J. et al., 2006: Obecná produkce rostlinná. Brno, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 1.vydání, 212 s. ISBN 80-7157-765-0 KŘEN, J., (2000): Polní plevele, s. 172 – 212. In: KOSTELANSKÝ, F., et al., Obecná produkce rostlinn. Brno, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 212 s. KUBAŠÁKOVÁ, M., SMUTNÝ, V., LUKAS, V., WINKLER, J. (2012): Evaluation neterogeneity of selected weeds species, MendelNet 2012 MIKULKA J.,KNEIFELOVÁ M., (2005): Plevelné rostliny. 2., kompletně přeprac. vyd. Praha: Profi Press, 148 s. ISBN 80-86726-02-9 ŠTEFÁNEK, F., (2000): Evidence zaplevelení je stále důležitá. Úroda 48, s. 39 VYHLÁŠKA č.369/2009 Sb., o podrobnostech uvádění osiva a sadby pěstovaných rostlin do oběhu WINKLER, J., ZELENÁ, V., ŠULÁKOVÁ, H. (2001): Reakce vybraných druhů plevelů rostoucích v řepce ozimé na rozdílný způsob zpracování půdy. Sborník konference s mezinárodní účastí „Stabilizující a omezující faktory tvorby výnosu a jakosti rostlinné produkce“, Praha, 11-12. 12. 2001, s. 18-22. ZIMOLKA, J., SVOBODA, M. (2008): Obilniny, s. 26 – 66. In ZIMOLKA, J et al. (ed.), Speciální produkce rostlinná – rostlinná výroba (polní a zahradní plodiny, základy pícninářství). 2. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. 245s. ISBN: 978-80-7375-230-9.
33
9. PŘÍLOHY 9.1 Seznam tabulek Tab. 1: Prahy škodlivosti pro nalezené druhy plevelů
str. 25
Tab. 2: Statistické charakteristiky pro zaplevelení porostu pšenice ozimé
str. 26
Tab. 3: Počet překročení prahu škodlivosti
str. 27
9.2 Seznam obrázků Obr. 1: Rozrazil břečťanolistý
str.35
Obr. 2: Violka rolní
str.36
Obr. 3: Hluchavka objímavá
str.37
Obr. 4: Ptačinec prostřední
str.38
Obr. 5: Pokusná plocha v Žabčicích (letecký snímek)
str.39
34
Obr. 1: Rozrazil břečťanolistý
35
Obr. 2: Violka rolní
36
Obr. 3: Hluchavka objímavá
37
Obr. 4: Ptačinec prostřední
38
Obr. 5: Pokusná plocha v Žabčicích (letecký snímek)
39
