Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav regionální a podnikové ekonomiky

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav regionální a podnikové ekonomiky

Vývoj užití zemědělské půdy ve vybraných členských státech EU Bakalářská práce

Vedoucí práce: Ing. Ivo Zdráhal

Vypracovala: Darina Prudilová Brno 2010

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Vývoj užití zemědělské půdy ve vybraných členských státech EU vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF Mendelovy univerzity v Brně.

dne………………………………………. podpis...................……………………….

PODĚKOVÁNÍ Touto cestou bych ráda poděkovala panu Ing. Ivu Zdráhalovi za odborné vedení, rady a připomínky při zpracování této bakalářské práce.

Abstrakt Prudilová, D. Vývoj užití zemědělské půdy ve vybraných členských státech EU. Bakalářská práce. Brno 2010. Bakalářská práce se zaměřuje na analýzu vývoje užití zemědělské půdy v nových členských státech EU - Bulharsku, České republice, Estonsku, Kypru, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, Maltě, Polsku, Slovensku, Slovinsku a Rumunsku. Na základě dat FAO, jsou charakterizovány změny podílů zemědělské půdy na plochách daných států, podíl orné půdy, trvalých travních porostů a trvalých kultur na zemědělské půdě států a podíl hlavních plodin na orné půdě v časovém období 1993 – 2007, jak za tyto země jako celek, tak pro jednotlivé země. Klíčová slova: EU, orná půda, struktura plodin, zemědělská půda

Abstract Prudilová, D. Development of agricultural land use in selected EU Member States. Bakalářská práce. Brno 2010.

This thesis focuses on analyzing the development of agricultural land use in the new EU member states - Bulgaria, Czech Republic, Estonia, Cyprus, Latvia, Lithuania, Hungary, Malta, Poland, Slovak Republic, Slovenia and Romania. Based on data from FAO, are characterized by changes in the shares of agricultural land in the areas of the States, the proportion of arable land, grassland and permanent crops on agricultural land and the states share the main arable crops in the period 1993 - 2007 both for the country as a whole and for individual countries. Keywords: EU, arable land, crop structure, agricultural land

Obsah 1 2 3

ÚVOD....................................................................................................................... 8 CÍL A METODIKA PRÁCE.................................................................................... 9 TEORETICKÁ REŠERŠE ..................................................................................... 11 3.1 Zemědělství a současná etapa vývoje ............................................................. 11 3.1.1 Vývoj zemědělství z hlediska soustav využívání přírodních zdrojů....... 11 3.2 Agrární trh....................................................................................................... 13 3.2.1 Typy agrárních trhů v současných podmínkách ..................................... 14 3.2.2 Poptávka.................................................................................................. 16 3.2.3 Nabídka................................................................................................... 17 3.3 Nové prostředí zemědělských podniků........................................................... 21 3.3.1 Definice agrobyznysu ............................................................................. 22 3.3.2 Formování agrobyznysu a jeho ekonomické dopady na zemědělství..... 22 3.3.3 Základní modely komoditní vertikály..................................................... 23 3.4 Agrární politika............................................................................................... 25 3.4.1 Vývoj agrární politiky............................................................................. 25 3.4.2 Základní etapy vývoje Společné zemědělské politiky............................ 26 3.4.3 Současná etapa vývoje zemědělské politiky........................................... 28 3.4.4 Zemědělství a rozvoj venkova ................................................................ 29 3.5 Situace ve střední a východní Evropě na konci dvacátého století .................. 31 3.5.1 Socialistické zemědělství........................................................................ 31

3.5.2 Transformace .......................................................................................... 31 3.5.3 Úroveň zemědělství v kandidátských zemích......................................... 32 4 VLASTNÍ PRÁCE ................................................................................................. 34 4.1 Vývoj v jednotlivých zemích.......................................................................... 34 4.1.1 Polsko...................................................................................................... 34 4.1.2 Rumunsko ............................................................................................... 35 4.1.3 Bulharsko ................................................................................................ 36 4.1.4 Maďarsko................................................................................................ 37 4.1.5 Česká republika....................................................................................... 38 4.1.6 Litva ........................................................................................................ 39 4.1.7 Lotyšsko.................................................................................................. 40 4.1.8 Slovensko................................................................................................ 41 4.1.9 Estonsko.................................................................................................. 42 4.1.10 Slovinsko ................................................................................................ 43 4.1.11 Kypr ........................................................................................................ 44 4.1.12 Malta ....................................................................................................... 45 4.2 Celkový vývoj v EU12 ................................................................................... 46 4.3 Komparace zemí EU 12 .................................................................................. 47 4.3.1 Zemědělská půda .................................................................................... 47 4.3.2 Orná půda................................................................................................ 47 4.3.3 Trvalé travní porosty a pastviny ............................................................. 48 4.3.4 Trvalé kultury ......................................................................................... 48 4.3.5 Pšenice .................................................................................................... 49 4.3.6 Ječmen .................................................................................................... 49 4.3.7 Cukrovka................................................................................................. 50 4.3.8 Brambory ................................................................................................ 50 4.3.9 Kukuřice.................................................................................................. 51 4.3.10 Řepka ...................................................................................................... 51

5 6

DISKUZE A ZÁVĚRY .......................................................................................... 52 SEZNAM LITERATURY...................................................................................... 56

1

ÚVOD

Evropská unie se na počátku 21. století musela vypořádat s problémem skloubení požadavku na zvýšení konkurenceschopnosti svého zemědělství na globalizovaném světovém trhu při zachování sociální stability sektoru. V této situaci došlo k rozšíření Evropské unie o nové země (EU12), které prošly v minulé dekádě složitými politickými a ekonomickými změnami a musí se nové situaci přizpůsobit.

Obrázek č. 1: Postavení zemědělství v členských zemích EU Zdroj: Bečvářová, 2008

Rozkrýváme-li průměry EU zjišťujeme, že jednotlivé státy jsou rozdílné ať již rozlohou, vybavením zemědělskou půdou, skladbou plodin tak i konečným výstupem zemědělské výroby (Obrázek č.1). Zkoumání změn rozsahu a užití základního výrobního faktoru zemědělství, půdy, v členských státech EU, tak může dále přispět k lepšímu pochopení vývoje evropského modelu zemědělství, na pozadí změn celého systému výroby potravin.

8

2

CÍL A METODIKA PRÁCE

Cílem zpracovávané bakalářské práce bylo charakterizovat vývoj užití zemědělské půdy ve vybraných státech EU. Pro užší zaměření analýzy byly zvoleny nové členské státy: Bulharsko, Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Rumunsko. Aby mohl být naplněn výše uvedený cíl, bylo řešení rozděleno do několika na sebe navazujících částí: I. Nezbytnou součástí dané tématiky byla formulace teoretických východisek dané problematiky: •

První část se zabývá současnou etapou zemědělství

•

Druhá část definuje agrární trh

•

Třetí část charakterizuje agrobyznys

•

Čtvrtá část se zabývá agrární politikou

•

Pátá část popisuje situaci ve střední a východní Evropě na konci 20. století

II. Vlastní práce byla zaměřena na užití obecných poznatků teoretických východisek v analýze vývoje struktury užití zemědělské půdy. Tato kapitola byla rozdělena do 3 částí. •

První část analyzuje vývoj v jednotlivých zemích.

•

Druhá část se zabývá celkovým pohledem na vývoj zemědělské půdy a plodin v EU12.

•

Třetí část srovnává nejdůležitější ukazatele.

III. Dosažené výsledky shrnout a na tomto podkladě zobecnit v závěru o vývoji struktury užití zemědělské půdy v nových členských státech EU.

9

Pro naplnění cíle bylo metodicky postupováno: •

charakterizování podílu zemědělské půdy na plochách daných států,

•

charakterizování podílu orné půdy, trvalých travních porostů a trvalých kultur na zemědělské půdě,

•

charakterizování podílu hlavních plodin na orné půdě.

Teoretická část práce vychází z literatury a internetových zdrojů, jenž jsou uvedeny v kapitole č.6. Vlastní práce byla vypracována z dat Organizace pro výživu a zemědělství (FAO). Data byla analyzována v časovém rozpětí let 1993 – 2007. Definice jednotlivých sledovaných ukazatelů dle FAO:


lesní plocha - je definována jako půda o rozloze více než 0,5 hektaru se stromy vyššími více než 5 metrů a porostem koruny tvořícím více než 10 %, nebo stromy schopné dosáhnout těchto limitů in situ. Nezahrnuje ovocné stromy a stromy v městských parcích a zahradách.




ostatní půda – zde jsou zahrnuty pozemky, jenž nejsou klasifikovány jako pozemky zemědělské a lesní plochy. Zahrnuje zastavěné pozemky, neplodné půdy, jiné zalesněné plochy, atd.




vodní plochy - jsou zahrnuty řeky, jezera a nádrže na území státu.




zemědělská půda - jako součet orné půdy, trvalých kultur a stálých pastvin.




orná půda - půda dočasně oseta zemědělskými plodinami, současně zahrnuje dočasné louky pro sečení nebo pastviny, zelinářské zahrady a pozemky ladem méně než 5 let. Při podrobnější analýze nebylo možno rozlišit veškeré plodiny na orné půdě. Tato půda je pak zahrnuta do kategorie „dopočet“, což je orná půda minus suma plochy dohledaných plodin.




trvalé kultury - zahrnují stromy, keře produkující květiny a lesní školky.




trvalé travní porosty a pastviny - zahrnují půdu využívanou 5 a více let k pěstování

zelených

pícnin,

buď

10

volně

rostoucích

či

pěstovaných.

3

TEORETICKÁ REŠERŠE

3.1 Zemědělství a současná etapa vývoje Zemědělská výroba je součástí tradičního odvětví národního hospodářství, jeho hlavní funkcí je zajištění dostatečného množství potravy pro obyvatelstvo. V posledních letech se také stále více vyzdvihují i jeho možné mimoprodukční přínosy, ať již je specifikujeme v ekonomickém či sociálním rozvoji venkovských regionů, v ochraně životního prostředí, v zachování kulturní krajiny, či v úloze zajišťování potravin a jsou častým argumentem pro podporu tohoto odvětví v rámci hospodářských politik všech ekonomicky vyspělých zemích. Zemědělství se stejně jako celá společnost a ekonomika vyvíjí, tím se mění i význam a pohledy na toto odvětví. Postavení, charakter i intenzita vztahů zemědělství a ostatních částí národní i světové ekonomiky se mění v rámci širšího komplexu odvětví vzájemně propojených s cílem zabezpečení potravin i ostatních výrobků vycházejících ze zemědělské suroviny. Tato etapa vývoje zemědělství se týká nejen obecnějších problémů užití omezených přírodních zdrojů, ale ovlivňuje i rozhodování zemědělských výrobců o struktuře a parametrech výroby v konkrétní lokalitě. Současně se zásadně mění struktura spotřeby i nároky spotřebitelů na kvalitu a sortiment potravinářských výrobků. Zvyšuje se zájem o původ zemědělských surovin, o použité technologie výroby i zpracování. Prosazuje se poptávka po nových úpravách, stále častěji jsou žádány garance zdravotní nezávadnosti. [2] 3.1.1

Vývoj zemědělství z hlediska soustav využívání přírodních zdrojů

Z jakého důvodu a jakým způsobem se mění proporce produkčního a mimoprodukčního využití přírodních zdrojů v historickém vývoji společnosti vypovídá schéma, které charakterizuje základní etapy vývoje zemědělství z hlediska požadavků na využití přírodních zdrojů.

11

Obrázek č. 2: Etapy vývoje zemědělství z hlediska nároků na užití přírodních zdrojů Zdroj: Bečvářová, 2005

Vývoj a návaznost jednotlivých etap je znázorněn křivkou procházející všemi čtyřmi kvadranty, které vymezují rozhodující limity zabezpečení společenských potřeb produkčního či mimoprodukčního využití přírodních zdrojů. První etapa (kvadrant vlevo dole): v první řadě zemědělství mělo zajišťovat dostatek potravin. Byla neomezená dostupnost k přírodním zdrojům – prostor, půda, voda a vzduch. Růst produkce byl tedy zabezpečován převážně extenzivním způsobem. Produktivita faktorů v zemědělství rostla díky rozvoji technických a zemědělských věd (vztah β - β). Cíl a způsob využívání přírodních zdrojů byl dán společenskou shodou. [2] Druhá etapa (kvadrant vpravo dole): zemědělská produkce rostla především díky technickému rozvoji, který přispíval k intenzifikaci zemědělské výroby. Tato etapa se projevovala i vyšším stupněm využívání přírodních zdrojů. Ostatní odvětví se rozvíjela především růstem zaměstnanosti či poptávky po potravinách. Rostoucí poptávka způsobila zapojení dalších přírodních zdrojů do procesů zemědělské výroby. S rostoucí intenzitou využívání přírodních zdrojů se začínají objevovat první negativa ekologické zátěže. Změny v prostředí způsobené překotným technickým rozvojem a rostoucími požadavky na zemědělství již vyžadují zkoumat jejich důsledky v širších ekonomických a politických souvislostech. K řešení problémů této etapy přispěly společenské vědy (β→ γ).

12

Třetí etapa (kvadrant vpravo nahoře): s rostoucím vlivem technologických i biologických inovací se zvyšuje množství i pestrost nabídky produktů a služeb, které zemědělský podnik v některých odvětvích již přirozeně propojovaný se zpracováním suroviny (cukrovary, lihovary, jatka, mlékárny) může poskytovat. Narůstá ekonomická diferenciace podniků a agrární ekonomika zkoumá její příčiny. Netýká se jen produktivity vkladů, ale i diferenciace produktu ve vztahu k úrovni a kombinaci faktorů (včetně vlivu rozdílné produkční schopnosti různorodých oblastí). Hledají se systémy komplexního řízení zemědělské výroby, které by uspokojily rostoucí poptávku i nároky spotřebitelů.

Řešení

se

přesunuje

z problematiky

technologie

zemědělské

a

potravinářské výroby do problematiky zemědělské ekonomiky, managementu a politiky (γ). [2] Čtvrtá etapa (kvadrant vlevo nahoře): charakterizuje současnou etapu rozvoje zemědělství. Moderní výrobní technologie tendují k přírodě a zvířatům šetrným způsobům produkce. Zemědělství se snaží o naplnění požadavků spotřebitelů z hlediska kvantity i kvality a současně aktivně přispívat k zachování a rozvoji trvalé udržitelnosti přírodních zdrojů pro následující generace. Zvyšuje se však vliv ekonomicky konsolidovaných podniků finálních fází zpracování a distribuce, které jsou v bezprostředním kontaktu se spotřebiteli a jejichž rostoucí vliv vytváří celé řady trhů a vztahů v rámci komoditních řetězců i mezi nimi. Zintenzivňuje se konkurence, potravinové hospodářství získává komplexnější charakter. K řešení problémů se snaží přispívat společenské vědy, dávají podněty pro technicko-technologický výzkum (vztah γ ↔ β). [2]

3.2 Agrární trh Trh v ekonomickém pojetí je prostor, v jehož rámci síly poptávky a nabídky konvergují, aby stanovily jednotnou cenu. Agrární (zemědělsko-potravinářský) trh v širším pojetí představuje směnu výrobků prostřednictvím koupě a prodeje, jejich dopravu, skladování, standardizaci, financování a přebírání rizika odběru a prodeje zemědělských a potravinářských výrobků a poskytování marketingových informací. [4] Zemědělství a jeho výrobní a nevýrobní úloha mají řadu specifik. Je významně determinováno biologickým reprodukčním cyklem a zpravidla se uskutečňuje v bezprostředním spojení s přírodou.

13

V současnosti se od výrobce přímo ke spotřebiteli dostává jen minimum dále nezpracovaných zemědělských produktů. Většina jich prochází dalšími fázemi zpracování než je nabídnuta konečnému spotřebiteli. Výrobce tedy není v kontaktu s konečným spotřebitelem. Zemědělství však neprodukuje pouze potravinové komodity, ale stává se i významným producentem „nepotravinářských“ produktů. Patří sem pěstování textilních plodin (bavlna, len, vlna) či kukuřice a brambor, které dříve plnily jen potravinovou funkci. 3.2.1

Typy agrárních trhů v současných podmínkách

Obecně bývají v agrárním sektoru charakterizovány čtyři základní typy vazeb výrobce a spotřebitele. [2] Vazba naturální – jde o vztah, kdy výrobce je současně spotřebitelem. Výrobce

Spotřebitel

Obrázek č. 3: Naturální vazba Zdroj: Bečvářová, 2005

Tento vztah je na současném stupni rozvoje agrárního sektoru netypický, lze jej však nalézt u výroby a spotřeby vajec, ovoce a zeleniny, kdy zhruba třetina spotřeby těchto komodit je zabezpečována vlastní produkcí výrobce. Trh surovino-potravinářský – zemědělští výrobci prodávají zemědělské suroviny v různém stupni předzpracování. Tato surovina je kupována spotřebiteli, kteří dále tuto surovinu upravují do potravinářského výrobku.

Výrobce

Spotřebitel Trh

Obrázek č. 4: Trh surovino - potravinářský Zdroj: Bečvářová, 2005

Charakteristický pro tuto vazbu je krátký distribuční kanál pro místní trhy resp. prodej přímo ve výrobním podniku. Lze jej realizovat i tzv. sklizňovým prodejem, kdy spotřebitel pro sebe uvedené komodity sklízí přímo na farmě. Komodity

14

charakteristické pro tuto vazbu jsou ovoce, zelenina, brambory a vejce. V omezené míře mléko a maso. Trh

zemědělských

zpracovatelským

výrobků

podnikům

– či

výrobci nákupním

zemědělských organizacím,

komodit popř.

prodávají

individuálním

zprostředkovatelům, kteří se stávají prodávajícími subjekty buď sobě navzájem nebo vůči zpracovatelské organizaci. Trh

Výrobce

Trh

Spotřebitel

Nákupní organizace

Trh

Trh Zprostředkovatelé Obrázek č. 5: Trh zemědělských výrobků Zdroj: Bečvářová, 2005

Převážná část komoditní struktury zemědělských výrobků je směňována mezi výrobními a zpracovatelskými podniky. Mléko, maso či cukrovka jsou zemědělskými podniky přímo prodávány mlékárenským a masným podnikům nebo cukrovarům. Prodej obilí a olejnin je realizován prostřednictvím zprostředkovatelů (nákupní organizace). Mezi výrobními, zpracovatelskými či zprostředkovatelskými organizacemi se může vlastní realizace směny uskutečnit různými marketingovými formami včetně komoditních burzovních prodejů. Trh potravinářských výrobků – potravinářské podniky prodávají přímo spotřebitelům nebo z větší části obchodním podnikům, které uskutečňují následný prodej potravinářské produkce. Trh

Potravinář. podniky

Velkoobchod

Trh

Spotřebitelé

Obchodní podniky

Obrázek č. 6: Trh potravinářských výrobků Zdroj: Bečvářová, 2005

15

Trh

Tržní vztah mezi potravinářskými a obchodními podniky, kdy konečným článkem jsou spotřebitelé,

lze

uskutečnit

přímo

nebo

prostřednictvím

velkoobchodu,

kdy

potravinářské výrobky jsou nakupovány od potravinářských podniků velkoobchodem a poté prodávány podnikům v maloobchodní síti. 3.2.2 Poptávka Celkovou poptávkou nazýváme souhrn všech zamýšlených koupí na trhu, je dána objemem výrobků, které si chtějí kupující pořídit a cenami, za které jsou ochotní tyto výrobky koupit. Individuální poptávkou rozumíme poptávku jediného kupujícího nebo poptávku po produkci jediného výrobce. Poptávkou všech kupujících po jednom výrobku rozumíme dílčí (tržní) poptávku. Poptávka má dvě proměnné. Objem zboží (poptávané množství), které chtějí kupující v rámci svého rozpočtu získat a ceny, za které je chtějí získat. Objem poptávky určuje cena. Podle zákona klesající poptávky, pokud cena vzroste, poptávané množství klesne, pokud cena klesne, poptávané množství vzroste. Neboli s rostoucí cenou klesá poptávané množství. Faktory ovlivňující poptávku obecně: •

Cena produktu

•

Cena substitutů produktu

•

Cena komplementárních (doplňkových) produktů

•

Příjem spotřebitelů

•

Spotřebitelské preference

•

Očekávání dalšího růstu cen produktu

•

Počet spotřebitelů

Specifika poptávky na agrárním trhu: •

Odvozena od poptávky po finálních produktech

•

Má nízkou cenovou a důchodovou pružnost

•

Změna tržní ceny (vyvolává malé změny v objemu spotřeby potravin)

16

•

Pří růstu důchodu (klesá přírůstek výdajů za potraviny na jednotku přírůstku důchodů obyvatelstva)

Poptávka po zemědělských produktech je odvozena od poptávky po spotřebních statcích průmyslově zpracovaných ze zemědělských surovin = finálních produktech. Vývoj poptávky po potravinách a zemědělských surovinách není lineárně závislý na množství, čase ani místě. 3.2.3 Nabídka Celková nabídka je určena objemem výroby všech výrobců a cenami, za které chtějí své výrobky prodat. Nabídku jednoho výrobce nazýváme individuální nabídkou. Je dána objemem výroby tohoto výrobce a zamýšlenými cenami jeho výrobků. Dílčí (tržní) nabídkou rozumíme nabídku jednoho výrobku od různých výrobců. Nabídka má dvě proměnné: cenu (P) a objem (Q). Objem nabídky je závislý na ceně; cena je tedy nezávislá a objem závislá proměnná. [6] Podle zákona rostoucí nabídky, růst ceny vyvolá růst nabízeného množství, pokles ceny vyvolá pokles nabízeného množství neboli s růstem ceny roste nabízené množství. Faktory ovlivňující nabídku obecně: •

Cena produktu

•

Cena dalších produktů, které podnik může vyrábět

•

Cena výrobků produkovaných společně

•

Náklady na produkci

•

Úroveň technologie

•

Cíle výrobců

•

Očekávání změny cen produktu

•

Nepředvídatelná rizika

Faktory limitující nabídku zemědělských produktů: •

Vliv průběhu počasí a výskyt chorob a škůdců na rostlinách a zvířatech

•

Časové zpoždění nabídky při reakci na cenové podněty

•

Agrární politika státu

17

Jako rozhodující faktory ovlivňující nabídku zemědělství jako odvětví můžeme definovat počet podniků (farem) a využití půdy, kdy při poklesu cen přebytečná půda zůstává ladem nebo je rozdělena mezi úspěšnější producenty a taktéž velikost podniků (farem), u nichž se promítají rozdíly v intenzitě výroby na velkých a malých farmách, při intenzivním či extenzivní typu hospodaření nebo při rozdílných vlivech cen a nákladů na realizaci zisku. Nabídka zemědělských výrobků (vyloučíme-li zásoby) je v krátkém období zcela nepružná. Nejkratší doba odezvy na změnu v ceně je dána délkou výrobního cyklu příslušné komodity. Rozhodování výrobců vychází z předpokladu, že ceny platné v daném období, budou na stejné úrovni i v období příštím. Tento předpoklad je však nedoložený a nabízená produkce v příštím období zpravidla přichází na trh za zcela jiných podmínek, než které platily pro tržní situaci v daném období. V průběhu několika let se často projevují cyklické změny cen. Tyto cykly vznikají jako důsledek časové mezery mezi rozhodnutím o změně produkce a obdobím, kdy výsledek tohoto rozhodnutí může být empiricky prokázán na trhu. Pesimistická a optimistická cenová očekávání a doprovodné změny v produkci se projevují v cyklických změnách cen, znázorněných v nabídkově-poptávkovém grafu a v analýze agrárního trhu známém pod pojmem “cobweb model“, v české literatuře označovaný jako pavučinový teorém.

Obrázek č. 7: Cobweb model Zdroj: Bečvářová, 2005

Poptávková a nabídková funkce je v tomto případě definována odlišně od obvyklého pojetí.

18

Poptávková křivka D znázorňuje cenu, za kterou dané množství produkce může být prodáno v daném období, zatímco nabídková funkce vysvětluje vztahy mezi cenou v jednom období a množstvím produkce, které bude vyráběno v následujícím časovém období. Časová perioda je délka časového období mezi rozhodnutím vyrábět a získáním hotové produkce. Nabídková křivka S je znázorněna, pokud vzniká časové zpoždění jednoho období v odezvě produkce na ceny. To znamená, že mezi rozhodnutím vyrábět a okamžikem umístění vyrobené produkce na trhu uplyne jedno období. Pozice a sklon nabídkové a poptávkové křivky pak mohou vést k odlišnému vývoji ceny zemědělských výrobců v čase a to má za následek vývoj divergující nebo konvergující k rovnovážné ceně, případně cyklicky se opakující výkyvy. Model rozhodování zemědělce o výrobě Pro nastínění propojení jak technologických tak i ekonomických souvislostí rozhodování zemědělského výrobce vedoucího k volbě struktury produkce lze využít zjednodušený model rozhodování u dvou komodit. Bod „a“ představuje efektivní úroveň produkce, při kterém je maximalizován užitek. Dosáhnout lze bodů uvnitř nebo na křivce produkčních možností. Produkce, kterou by představoval bod vně prostoru ohraničeného křivkou produkčních možností není pro výrobce dosažitelná. Pokud se produkce nachází v bodě, který se alokuje na křivce produkčních možností, jsou možnosti maximálně využity a zvýšení produkce jedné komodity nelze dosáhnout bez snížení produkce druhé komodity. Hranice produkčních možností se může v čase měnit vlivem efektivnějších technologií. Pokud bychom zvýšili produkci pšenice za bod „a“ došlo by k výrazně vyššímu propadu ječmene a s dalším zvyšováním produkce pšenice by se rozdíl mezi přírůstkem pšenice a propadem ječmene prohluboval. Tato situace platí i v případě zvyšování produkce ječmene za bod „a“. Tato skutečnost je dána tím, že v bodě „a“ jsou výrobní faktory, které se nejvíce hodí k pěstování ječmene využity pro pěstování ječmene a výrobní faktory, které se nejvíce hodí pro pěstování pšenice využity k pěstování pšenice. Každá tuna pšenice, které se producent v bodě „a“ vzdá přinese jen malý nárůst produkce ječmene. Stejně jako každá tuna ječmene, které se producent v bodě „a“ vzdá přinese jen malý nárůst produkce pšenice.

19

Ječmen (P x Q)

Prod. možnosti

a

Isodůch. 0

Pšenice (P x Q)

Obrázek č. 8: Rozhodování při dvou výrobcích

Oproti svým produkčním možnostem uvažuje zemědělský producent možnosti realizace komodit na trzích při jejich daných cenách, na obrázku znázorněných isodůchodovou křivkou.Výsledná optimální struktura produkce je pak dána v bodě dotyku hranice produkčních možností a isodůchodové křivky.

20

3.3 Nové prostředí zemědělských podniků Obrázek č. 9 nám nastiňuje širokou paletu jednotlivých faktorů ovlivňujících v současnosti zemědělský podnik, přičemž na všechny z nich působí globalizace, která mění předpoklady pro úspěšnost celého zemědělství.

Hlavní faktory ovlivňující konkurenceschopnost zemědělských podniků TECHNOLOGY

LEGAL SYSTÉM

MARKET POWER

EKONOM. FORCES

INTERNAL ENVIRONMENT

COMPETITORS

INDIVIDUAL FARM Land, Land, Labour, Labour, Capital

MARKET ACCESS POLITICAL FORCES

SOCIAL CULTURAL NORMS

GLOBALISATION

PEOPLE

Obrázek č. 9: Hlavní faktory ovlivňující konkurenceschopnost zemědělských podniků

Avšak, jak uvádí Bečvářová [2], bylo potřeba poznání širších ekonomických souvislostí při výrobě potravin, v nově globalizující se ekonomice, jež vyústily v komplexnější teoreticko-metodologické koncepce - na bázi agrobyznysu.

21

3.3.1 Definice agrobyznysu Agrobyznys je definován jako souhrn všech činností týkajících se zpracování a distribuce produktů vyrobených na farmě; to znamená výrobní činnosti na farmě; a dále skladování, zpracování, dopravu a prodej zemědělských komodit a produktů z nich vyrobených. [2] Agrobyznys podle Sonky zahrnuje tato odvětví: 1. Zemědělská prvovýroba, lesnictví, vodní hospodářství 2. Potravinářský průmysl 3. Krmivářský průmysl 4. Služby pro zemědělský a potravinářský průmysl (nákup, zásobování, opravárenství, šlechtitelství a semenářství, plemenářství, služby, výzkum, poradenství atd.)

AGRÁRNĚ POTRAVINÁŘSKÝ KOMPLEX

5. Dodavatelská

odvětví

vstupů

do

zemědělství

a

potravinářství

(specializované strojírenství, chemie, energetika atd.) AGRÁRNĚ PRŮMYSLOVÝ KOMPLEX

6. Potravinářský obchod a veřejné stravování.

AGROBYZNYS

3.3.2 Formování agrobyznysu a jeho ekonomické dopady na zemědělství Dnešní zemědělství je stále výrazněji ovlivňováno svým okolím, jakož i celkovou úrovní ekonomiky a prohlubující se vzájemnou závislostí spojenou s rozvojem ostatních odvětví národního hospodářství. Tyto skutečnosti mění kriteria i podmínky konkurenceschopnosti a dalšího rozvoje zemědělského podniku. [2] 22

K hodnocení konkurenceschopnosti zemědělských podniků lze volit dva přístupy. Častěji

používanou

je

analýza

konkurenceschopnosti

na

rozlišovací

úrovni

zemědělských podniků. V tomto případě zejména komoditní struktura a její nákladové parametry v konfrontaci s úrovní tržních cen, tedy podmínky nabídky, vztaženy ke kritériím, faktorům a podmínkám vývoje finančně ekonomické efektivnosti podniku, umožňující celkem bezprostředně posoudit potenciální úroveň konkurenceschopnosti podniku a podstatné souvislosti jejího vývoje, a to zejména na základě mezipodnikové komparace na horizontální úrovni v rámci zemědělství. [2] Pro vymezení rozhodujících faktorů je však v současných podmínkách třeba použít jiné rozlišovací hledisko, hodnotit konkurenceschopnost zemědělského podniku z hlediska akceptovatelnosti nabízené struktury a parametrů produkce trhem, to znamená i z hlediska reálnosti vertikálního zapojení v systému výroby potravin. [2] V této souvislosti hraje významnou roli konkurenceschopnost bezprostředně navazujícího potravinářského průmyslu, který se zapojením ve vertikále a efektivností stává jedním z rozhodujících faktorů uplatnění zemědělské produkce na domácích i na zahraničních trzích poněvadž odbyt zemědělských výrobků se ve stále větší míře realizuje prostřednictvím výrobků ve vyšších stádiích zpracování.[2] V odborné literatuře se v tomto případě používá termín potravinový/komoditní řetězec či komoditní vertikála. Jedná se o charakteristiku činností a vzájemných vztahů subjektů výrobních, zpracovatelských i odbytových činností a trhů fungujících v rámci procesů výroby a zpracování suroviny získané v zemědělské prvovýrobě na produkt distribuovaný konečnému spotřebiteli. [2] 3.3.3 Základní modely komoditní vertikály Popisují se dva základní modely – jednak tradiční, který je charakterizován preferencí nabídkové strany trhů (nabídkově orientovaný řetězec) a model poptávkově orientovaný.

Nabídkový model je tradičním modelem, kdy nejdůležitější pozice v řetězci patří zemědělské prvovýrobě. Navazující fáze zpracování jsou chápány především jako subjekty, které finalizují veškerou zemědělskou produkci. Nejdůležitější bylo tedy vyrobit, zemědělská výroba poté určuje růst nabídky i výroby potravin.

23

Vstupy

Zemědělské produkty

1. fáze zpracování

2. fáze zpracování

Potravinové zboží

Obrázek č. 10: Nabídkový model Zdroj: Bečvářová, 2005

Poptávkový model Současné etapě vývoje potravinového hospodářství odpovídá spíše poptávkově orientovaný model. Poptávka určuje množství a kvalitu zemědělských produktů, ale i cenově nákladové podmínky na trzích. Zásadními v tomto modelu jsou finalizující články řetězce, které stanovují rozsah, rozmístění i způsob výroby zemědělské produkce. Zemědělský podnik musí i přes odlišnou komoditní i územní diferenciaci reagovat na tržní podněty, jinak může čelit horším možnostem realizace produkce. Pozice zemědělců je oslabena jak z hlediska výběru výrobního programu, tak i ve volbě partnerů v horizontálních i vertikálních vazbách.

Vstupy

Zeměděl. produkty

1. fáze zpracování

2. fáze zpracování

Potravinové zboží

Obrázek č. 11: Poptávkový model Zdroj: Bečvářová, 2005

24

3.4 Agrární politika Agrární politika je souhrnem činností, spočívající ve stanovení cílů agrární politiky, vymezení, konstrukci a fungování nástrojů k realizaci těchto cílů a institucionální uspořádání objektů a subjektů agrární politiky včetně organizačních a řídících forem. Je segmentem globální hospodářské politiky státu. [5] Zemědělská politika není odrazem dílčích zájmů pouze jedné skupiny obyvatelstva, ale je výsledkem společenské dohody fungující v rámci celé ekonomiky. 3.4.1 Vývoj agrární politiky První státní zásahy v oblasti zemědělství v evropských zemích jsou datovány do 19. století. Jednalo se o zavedení jednoho z typických nástrojů agrární politiky - cla na dovoz zemědělských výrobků. [4] Silné celní bariéry byly zavedeny ve většině evropských států. Situace v zemědělství se stabilizovala v prvním desetiletí 20. století, kdy další vývoj ovlivnila první světová válka, během níž a několik let po ní byl nedostatek potravin a zemědělských výrobků, ceny i příjmy zemědělců rostly a ochranné bariéry byly zrušeny. Poválečný stav vyústil do hluboké celosvětové hospodářské krize, kdy po krachu na newyorské burze v roce 1929 se hospodářský pokles rozšířil ze Spojených států do ostatních zemí. Rostla nezaměstnanost, průmyslová produkce se dramaticky snížila. Rostoucí nabídka potravin při výrazném poklesu poptávky vyvolala prudký pokles cen, narůstaly světové zásoby potravin. V Evropských zemích byly opět zavedeny celní bariéry. Ani vysoká cla ovšem nebyla dostatečným nástrojem ochrany domácích výrobců, proto byly zavedeny další nástroje podpory zemědělství s vyšší mírou státních zásahů. Takto byla formulována první ucelená agrární politika. Po druhé světové válce bylo jediným cílem agrární politiky v evropském regionu zajistit soběstačnost ve výrobě zemědělských výrobků a potravin. Také bylo nutné řešit problém nízkých příjmů zemědělců v porovnání s příjmy v nezemědělských odvětvích. Proto se další prioritou stala podpora příjmů zemědělců. Integrace v Evropě a formování společné zemědělské politiky Významným krokem bylo v roce 1952 vytvoření Evropského společenství uhlí, která dohlížela a koordinovala uhelný a ocelářský průmysl. Jeho členy byly Německo, Francie, Itálie a země Beneluxu. Další rozvoj evropské integrace proběhl v roce 1955, kdy země Beneluxu předložily návrhy na spolupráci v oblasti dopravy, energetiky a

25

atomové energie. Tyto návrhy byly ministry členských států projednány a bylo doporučeno vytvoření výboru vládních zástupců pro další postup a připraveny smlouvy k vytvoření Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euroatom). Obě smlouvy byly podepsány členskými zeměmi v roce 1957, platit začaly o rok později. Začlenění zemědělství do agendy společného trhu znamenalo volný pohyb zemědělských výrobků a odbourání hraničních kontrol a celní ochrany a zavedení společných pravidel pro obchodování se třetími zeměmi. V tomto smyslu se stala Společná zemědělská politika (SZP) jedním z nosných prvků Římských smluv. [1] 3.4.2

Základní etapy vývoje Společné zemědělské politiky

Vývoj SZP byl ovlivňován jak vnitřními faktory (zejména zvýšením produktivity faktorů ve výrobě, vztahem mezi produkčními a mimoprodukčními funkcemi zemědělství) tak vnějšími vlivy (zejména rozpočtové problémy EU, vliv obchodních partnerů ve WTO, rozšiřování Společenství). [1] 1. etapa: Formování základů SZP (1957 – 1967) První společné organizace trhu byly postupně zakládány v průběhu 60. let. Vycházely ze společných cen agrárních produktů a zavedení tržní podpory k udržení těchto cen včetně zvýhodnění vnitřního trhu zavedením importních bariér pro zboží ze třetích zemí. Seznam komodit, které budou zařazeny do režimu SZP byl schválen v roce 1961. Financování opatření SZP bylo zajištěno ze specielně založeného fondu EAGGF. Rozhodnutí SZP byla přijímána jednomyslně všemi členskými státy, přestože zakládací smlouva předpokládala rozhodování kvalifikovanou většinou hlasů. Tento způsob rozhodování se v SZP uplatnil do 80. let 20.století. 2. etapa: Plné fungování původní SZP (1968 – 1979) Základní koncepce SZP začala plně působit v roce 1968. Zrušeny již byly národní opatření zemědělské politiky. K zajištění příjmů zemědělců a pro fungování společného trhu byl zaveden systém indikativních cen, které určovaly optimální cenovou úroveň. Cla byla opatřena dovozními poplatky a byly zavedeny exportní podpory. Zemědělcům byly vypláceny vysoké výkupní ceny produkce na objemy, které nebyly ze strany Společenství nijak limitovány.

26

3. etapa: První restriktivní úpravy v SZP (1980 – 1992) Rozdíl mezi nižšími cenami na světových trzích a cenami na vnitřních trzích Společenství vyvolal potřebu stále více dotovat exporty z EU, aby byl překlenut rozdíl mezi cenovými hladinami komodit na vnitřním trhu a na světovém trhu, kde se prosadily zejména zámořské exportující země. V 80. letech 20. století postupně vznikala nadprodukce regulovaných komodit a sklady byly přeplňovány vykoupenou produkcí. Kritika tvorby zemědělské nadprodukce a vysokých rozpočtových výdajů na zemědělskou politiku postupně sílila, proto začaly být voleny zásahy do nabídkové strany agrárního trhu. Za tím účelem: -

byly zavedeny maximální garantované limity pro podporu produkce,

-

byl uplatněn princip maximálního garantovaného množství (kvóty) pro některé

komodity a pro jednotlivé členské státy (v roce 1984 pro mléko). -

Jednotný evropský akt zavedl také v roce 1988 tzv. “zemědělskou směrnici“.

Ta omezila nárůst rozpočtových zemědělských výdajů garanční sekce EAGGF limitem 74% ročního nárůstu HDP. [1] V 70. letech došlo v SZP k prvním krokům v uplatňování regionálního přístupu k podpoře. Byl zaveden systém podpor pro zemědělce v zaostávajících oblastech, také byla zavedena opatření, která směřovala k zemědělcům v horských a ve vysídlujících se oblastech nebo v oblastech s přírodními znevýhodněními. 4. etapa: Reformy původní SZP (1992 – 2003) Opatření z osmdesátých let vedla při dalším zvyšování nabídky zemědělských produktů a pomalejším růstu spotřeby k poklesu cen placených zemědělcům v EU asi o 20 %. [1] Problém nadprodukce a s tím spojených rostoucích rozpočtových nákladů se tímto nevyřešil. I přes celkový pokles v proporci výdajů na zemědělskou politiku v porovnání s celkovými výdaji EU, která zejména od osmdesátých let dvacátého století podstatně rozšířila okruh aktivit centrálně financovaných z rozpočtu zejména ve společné dopravní politice, v podpoře rozvoje regionů a ve strukturální politice, financování

27

zemědělství tvořilo trvale nejvyšší položku. Jediným řešením byla zásadní reforma stávající společné zemědělské politiky. [1] V roce 1992 byla zavedena tzv. McSharryho reforma. Měla za následek snížení intervenčních cen a částečně zmírnila kompenzační platby zemědělcům. Týkala se čtyř základních oblastí produkce: obilovin, olejnin a luštěnin, hovězího masa a mléka. Reforma také přijala opatření na ochranu životního prostředí, na zalesňování zemědělské půdy a podpořila předčasný odchod zemědělců do důchodu. Byla také zavedena podpora ekologického zemědělství. Agenda 2000 navázala v roce 1997 na McSharryho reformu, obsahovala pět částí které byly potřeba zreformovat, včetně zemědělství. Pomocí této reformy byly sníženy intervenční ceny a byla zdůrazněna důležitost rozvoje venkova. Přímé platby se staly hlavním nástrojem dotování zemědělství EU. Tato reforma také zavedla tzv. modulace, kdy část přímých plateb se přesunula z farem s vysokými částkami na rozvoj venkova. Reforma z roku 2003 Mid-term review kladla vyšší důraz na druhý pilíř EU – rozvoj venkova. Dalším cílem reformy bylo zavést zemědělskou politiku, která by tolik nezatěžovala Evropský rozpočet, zlepšit orientaci zemědělců na trhu a posílit konkurenceschopnost evropského zemědělství ve světovém měřítku. Reforma také bere ohled na ochranu životního prostředí, a podle toho vyplácí přímé platby zemědělcům. Byly zavedeny tzv. přímé modulace, které se vztahují prozatím na staré státy EU. 3.4.3 Současná etapa vývoje zemědělské politiky Série reforem měla za následek postupné snižování intervenčních cen a jejich nahrazení tzv. přímými platbami. Výše přímých plateb není závislá na množství produkce. Společná zemědělská politika má v nynějším období za cíl zvýšení kvality potravin a zajištění jejich bezpečnosti, rozvoj venkova, zachování zdravého životního prostředí následujícím generacím, zajištění lepšího zdraví a životních podmínek zvířat. Zemědělská politika v současném období mnohem víc zaměřuje svou pozornost na regionální a sociální aspekty a snaží se ve větší míře podporovat venkovský rozvoj, orientovaný nejen na zemědělce ale i další venkovské podněty.

28

Základními priorotami rozvoje venkova v EU dle Bečvářové [1] jsou: •

Posílení konkurenceschopnosti zemědělského a lesnického sektoru. Jedná se o podporu mladých zemědělců, modernizaci farem a zpracovatelských podniků.

•

Zlepšení konkurenceschopnosti venkovských oblastí. Podporuje zakládání nových ekonomických aktivit, přispívá k tvorbě nových pracovních míst a dalších zdrojů příjmu obyvatel na venkově.

•

Ochrana životního prostředí a venkovského dědictví. Podpory znevýhodněných oblastí (LFA) byly rozšířeny na oblasti, ve kterých jsou zemědělci omezeni z důvodů ochrany životního prostředí.

Vzhledem k tomu, že EU potřebuje finance na různé sociální projekty, mělo by po roce 2013 dojít k výraznému omezení přímých plateb. Z rozpočtu EU by se měla začít plně hradit: ochrana životního prostředí, ochrana půdy, biotopů, ochrana ohrožených rostlin a živočichů, ptactva, ochrana mořského pobřeží a protipovodňová opatření. [9] V rámci kontroly funkčnosti SZP byly definovány nové výzvy pro zemědělství. Jedná se o problematiku biopaliv, vody, klimatických změn a řízení rizik. 3.4.4 Zemědělství a rozvoj venkova První kroky na podporu zemědělství a rozvoje venkova byly přijaty již v 60. letech dvacátého století. Základním motivem bylo především zvýšit konkurenceschopnost rodinných farem, SZP přispívala formou investičních podpor na modernizaci farem, sledovala zlepšení zpracovatelských fází a marketingu. Podporovala také vzdělání zemědělců,

předčasný odchod zemědělců do důchodu, pomáhala začínajícím

zemědělcům atd. V polovině 70. let začaly být podporovány horské, znevýhodněné a zaostávájící oblasti. Avšak realizace těchto podpor narážela na celou řadu potíží. Hlavním problémem byla vysoká spoluúčast státu, která bránila v realizaci chudým zemím. Tyto státy usilovaly o řešení svých problémů prostřednictvím podpory cen a dalších centrálně financovaných (zpravidla tržních) opatření SZP. [8] Podnět k podpoře rozvoje venkova stanovila Agenda 2000 z roku 1997. Zemědělcům v znevýhodněných oblastech (LFA), které byly rožšířeny o oblasti omezené z důvodu ochrany složek životního prostředí, byla přiznána možnost finanční náhrady.

29

Od roku 2005 byly okruhy opatření v problematice zemědělství a rozvoje venkova rozšířeny o další programy. Cílem těchto programů dle Bečvářové [8] bylo:  Plnění standardů legislativy EU (životní prostředí, bezpečnost potravin, zdraví zvířat a rostlin, blaho zvířat), které dosud nebyly členským státem na požadované úrovni implementovány.  Zlepšování kvality výrobků a používaných zemědělských postupů, které zaručí spotřebitelům vyšší kvalitu produkce.  Rozvoj a využívání poradenského systému.  Sdružování výrobců a jejich informační a propagační činnost spojená s produkcí a odbytem výrobků splňujících standardy kvality. Podpora zemědělství a rozvoj venkova se stal prioritní součástí strategie EU. Podpory v Pilíři I byly omezeny a opatření v Pilíři II byla zvýšena. Od ledna 2007 vstoupil v platnost Evropský zemědělský fond na rozvoj venkova. Důležité priority byly stanoveny v rámci čtyř os, které mají stanoveny minimální limity pro rozdělení finančních prostředků.

Obrázek č. 12: Strategie EU v rozvoji venkova Zdroj: Bečvářová, 2008

30

3.5 Situace ve střední a východní Evropě na konci dvacátého století 3.5.1

Socialistické zemědělství

Typickým pro socialistické zemědělství byl proces kolektivizace, což byl proces přeměny individuálního soukromého zemědělství na kolektivní, zpravidla v souladu s myšlenkami marxismu a jeho ideou společného vlastnictví. Přes počáteční ujištění čelních představitelů komunistických stran, že kolektivizace zemědělství není jejich cílem, probíhala po nastolení komunistických režimů ve východoevropských zemích kolektivizace podle sovětského vzoru. V komunistickém bloku ke scelování pozemků došlo mnohdy skrze represe, rozvrácené vztahy na vesnicích a bezpráví. Reformy určovaly maximální výměru půdy, kterou mohli lidé držet v soukromém vlastnictví. V Bulharsku to bylo 20 – 30 ha, v Rumunsku a Československu 50 ha, v Polsku 50 – 100 ha a v Maďarsku 114 ha a bylo prosazováno zakládání zemědělských družstev. Proces kolektivizace byl dovršen okolo roku 1960. V 60. a 70. letech probíhalo slučování zemědělských družstev a jejich postátňování. Polsko v polovině 50. let opustilo kolektivní hospodaření, do roku 1989 soukromí vlastníci měli v držení 75 % půdy. 3.5.2

Transformace

Na přelomu 80. a 90. let 20. století nastaly ve střední a východní Evropě zásadní politické, ekonomické a společenské změny. Došlo k rozpadu Sovětského svazu, Jugoslávie a Československa a ke sjednocení Německa. 28. června 1991 byla v Moskvě rozpuštěna Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). V zemích bývalého východního bloku došlo k přechodu z centrálně řízeného hospodářství na hospodářství tržní. Většina těchto zemí začala usilovat o členství v Evropském hospodářském společenství (EHS), respektive v Evropské unii (EU). Počáteční situace zemí usilujících o členství byla značně rozdílná. Z tohoto důvodu byly kandidátské země rozděleny do dvou přístupových vln. V první vlně měly být přijaty do EU Polsko, Česká republika, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko a Kypr. Tyto země podaly přihlášku do EU v rozmezí let 1990 – 1996. V roce 1997 Evropská rada rozhodla o zahájení jednání o vstupu první vlny kandidátských zemí do EU. V takzvané druhé vlně, s níž se začalo vyjednávat o rok později, byly Bulharsko, Litva, Lotyšsko, Malta, Rumunsko a Slovensko. [11]

31

Evropská rada v Kodani stanovila tři kritéria hodnotící připravenost kandidátských zemí na členství v EU: 1.

politická kritéria, zahrnující demokracii, právní normy a lidská práva,

2.

ekonomická kritéria, zahrnující existenci tržního hospodářství a

schopnost odolávat konkurenčímu tlaku v Unii, 3.

další povinnosti, spočívající v přijetí výhledových cílů politického,

ekonomického a monetárního sjednocení a přijetí legislativy EU. 3.5.3

Úroveň zemědělství v kandidátských zemích

Struktura zemědělských podniků v postkomunistických zemích byla značně rozdílná. Zatímco v Polsku a Slovinsku převažovali soukromě hospodařící rolníci, v ostatních zemích byla naprostá většina zemědělské půdy obhospodařována jednotnými zemědělskými družstvy a státními statky. Velikost plochy obhospodařované zemědělskými družstvy mezi roky 1989 a 1999 poklesla např. v Maďarsku z 80 % na 28 %, v České republice z 61 % na 43 % a v Rumunsku z 59 % na 12 %. [7] Ještě výraznější byl v tomto období pokles rozlohy půdy obhospodařované státními statky, např. v České republice z 38 % na 2 %. [7] Velká část půdy je dnes obhospodařována obchodními společnostmi a soukromě hospodařícími zemědělci. Úspěšná integrace se zeměmi Evropské unie vyžadovala zlepšení efektivity a produktivity kandidátských zemí v zemědělském sektoru a od kandidátských zemí bylo požadováno, aby přiblížily svou zemědělskou politiku Společné zemědělské politice EU. Vstup kandidátských zemí do Evropské unie Na základě splnění požadavků pro vstup do EU byly přijaty ke dni 1.5. 2004 Česká republika, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Maďarsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Kypr a Malta. Bulharsko a Rumunsko vstoupilo do EU až k 1. 1. 2007. Vstup nových zemí do EU znamenal rozšíření rozlohy zemědělské půdy přibližně o polovinu a počet lidí pracujících v zemědělství se více než zdvojnásobil. Nejvyšší podíl na této situaci mělo přijetí Polska a Rumunska, v nichž pracovalo v zemědělství 7,2 milionu lidí, což je téměř stejný počet jako v EU15.

32

Od data vstupu těchto zemí do EU se zemědělství těchto států vyvíjí v rámci mantinelů nastavených Společnou zemědělskou politikou.

33

4

VLASTNÍ PRÁCE

4.1 Vývoj v jednotlivých zemích 4.1.1

Polsko

Grafické porovnání viz. strana: 59 Celková rozloha Polska činí 31,269 milionů hektarů. Zemědělská půda v roce 1993 činila 18,7 milionů hektarů, do roku 2007 se snížila o zhruba 2,5 milionů hektarů, což činí pokles o 14 %. Lesní plocha vzrostla od roku 1993 o 311 tisíc hektarů. Nejvyšší nárůst zaznamenala ostatní půda, jejíž plocha se do roku 2007 zvýšila téměř dvojnásobně. Oproti roku 1993 se snížila orná půda ze 14,3 milionů hektarů na 12,5 milionů hektarů. Podíl trvalých travních porostů a pastvin se oproti roku 1993 snížil o 776 tisíc hektarů. Naopak lesní plocha vzrostla o 4 %. Pokles lze pozorovat u trvalých travních porostů a pastvin od roku 2002. Od roku 2000 začala klesat i orná půda. Trvalé travní porosty a pastviny poklesly téměř o 20 % a orná půda zhruba o 12 %. Naopak od roku 2004 vzrostl podíl trvalých kultur o téměř 10 %. Nejpěstovanější plodinou v roce 2007 byla pšenice, celé sledované období se pěstovala na více jak 2 milionech hektarů. Od roku 2002 se zvýšila produkce kukuřice, oproti roku 2000 o 166 tisíc hektarů, její plocha byla největší v roce 2004, kdy se pěstovala na 411 tisících hektarů. Plocha žita od roku 2002 poklesla bezmála o 570 tisíc hektarů. Rozloha brambor od roku 1993 poklesla z 1,76 milionu hektaru do roku 2007 na 569 tisíc hektarů. Od roku 2004 začala klesat i plocha cukrovky. V roce 2007 oproti roku 1993 vzrostl o 250 tisíc hektarů podíl obilní směsky. Také se zdvojnásobila plocha osetá tritikalem. Oproti roku 1993 narostla plocha řepky o 450 tisíc hektarů, také plocha kukuřice se zvýšila o 207 tisíc hektarů. Velký pokles o 5 % lze pozorovat u produkce brambor. Plocha cukrovky klesla do roku 2007 o 150 tisíc hektarů. Nejvíce vzrostla plocha kukuřice, řepky a tritikale. Největší pokles nastal u brambor, cukrovky a žita.

34

4.1.2

Rumunsko

Grafické porovnání viz. strana: 61 Celková plocha Rumunska činí 23,8 milionů hektarů. Největší rozlohu zabírá zemědělská půda. V roce 1993 činila 14,8 milionů hektarů, za patnáct let se zemědělská plocha snížila o 1,2 milionu hektarů, což je pokles o 19 % oproti roku 1993. Lesy v roce 2007 zaujímaly 6,3 milionů hektarů. Ostatní plocha od roku 1993 do roku 2007 vzrostla o téměř 1,3 milionu hektarů, což je nárůst o 72 %. V roce 1993 činila orná půda 9,3 milionů hektarů, do roku 2007 klesl její podíl o 800 tisíc hektarů. Lesní plocha vzrostla o 2 %, oproti roku 1993 vzrostla o 2,1 tisíce hektarů. Trvalé travní porosty a pastviny klesly o 1 % na rozdíl od roku 1993. V roce 1993 se rozprostíraly na 4,8 milionů hektarů, do roku 2007 poklesly o 319 tisíc hektarů. Největší snížení od roku 1993 zaznamenaly trvalé kultury, jejichž pokles činil v roce 2007 23 %. Nejmarkantnějšího snížení zhruba 28 % oproti roku 1993 dosáhly trvalé kultury v roce 2004. Orná půda od roku 2002 poklesla do roku 2007 o 8 %. Trvalé travní porosty a pastviny se snížily oproti roku 1993 o 6 %. Nejpěstovanější plodinou v Rumunsku je kukuřice, jejíž rozloha v roce 2006 poklesla o více než 550 tisíc hektarů oproti roku 2004. Druhou nejpěstovanější plodinou je pšenice, jejíž plocha od roku 1993 do roku 2007 mírně klesla. Oproti roku 1993 kdy se ječmen pěstoval na 637 tisících hektarů, se jeho plocha do roku 2007 snížila o téměř 300 tisíc hektarů. Oproti roku 1993 klesl podíl plochy kukuřice o 7 %. Pšenice se pěstovala na ploše o 2 % nížší než v roce 1993. O 3 % vzrostla plocha slunečnice. Slunečnice se v roce 1993 pěstovala na 588 tisících hektarech, do roku 2007 se její plocha zvýšila o 160 tisíc hektarů. V roce 1993 činila plocha brambor 249 tisíc hektarů, v roce 2007 byla jejich rozloha větší o 23 tisíc hektarů. Zvýšila se také plocha obhospodařovaná řepkou, od roku 1993 se její rozloha zvýšila o 305 tisíc hektarů. Pěstební plocha řepky v roce 1994 klesla, avšak od roku 1996 zaznamenala prudký nárůst. Nárůst oproti roku 1993 zaznamenala také sója, jejíž rozloha se od roku 1993 zvýšila o 34 tisíc hektarů. Klesla produkce ovsa a ječmene.

35

4.1.3

Bulharsko

Grafické porovnání viz. strana: 63 Bulharsko zaujímá plochu 11,1 milionů hektarů. Zemědělskou plochu v roce 1993 tvořilo 6,1 milionů hektarů, v průběhu patnácti let se tato plocha snížila o více jak 1 milion hektarů, což je pokles o 16 %. Naopak lesní plocha od roku 1993 do roku 2007 vzrostla ze 3,3 milionů hektarů na 3,7 milionu hektarů. Ostatní půda od roku 1993 do roku 2007 vzrostla o více než 400 tisíc hektarů, což činilo nárůst o 26 %. Podíl lesa vzrostl oproti roku 1993 o 7 %. Trvalé travní porosty a pastviny narostly o 1 %. V roce 1993 plocha trvalých travních porostů a pastvin zaujímala 1,811 milionu hektarů, o patnáct let později se tato plocha zvýšila o 24 tisíc hektarů. Podíl orné půdy se oproti roku 1993 snížil o 8 %. Rozloha orné půdy od roku 1996 do roku 2007 poklesla o téměř 25 %. Rozloha trvalých travních porostů a pastvin mírně vzrostla v roce 1994, poté se jejich plocha celkem stabilizovala, od roku 2004 se trvalé travní porosty a pastviny o 1 % zvýšily oproti roku 1993. Trvalé kultury od roku 1993 do roku 1996 poklesly o 20 %, v roce 1998 se zvýšily o 12 % nad úroveň roku 1993 a od té doby klesaly až v roce 2007 dosáhly poklesu 20 % oproti roku 1993. Nejpěstovanější plodinou v Bulharsku je pšenice, jejíž rozloha se od roku 1993 do roku 2007 snížila o 178 tisíc hektarů. V roce 2007 byla kukuřicí oseta pouze polovina plochy, oproti roku 1993. Od roku 2006 klesla plocha ječmene, v roce 2004 byla oseto 329 tisíc hektarů, v roce 2006 o 143 tisíc hektarů méně. Podíl orné půdy oseté pšenicí vzrostl o 3 % oproti roku 1993. O 8 % se navýšila plocha slunečnice, jenž v roce 1993 zaujímala plochu 469 tisíc hektarů, o patnáct let později její rozloha vzrostla o 133 tisíc hektarů. Plocha kukuřice se snížila o 5 %. O 3 % také poklesla plocha ječmene. Plocha obhospodařovaná řepkou vzrostla o 1 % oproti roku 1993. Největší nárůst v Bulharsku zaznamenala plocha řepky. Narostla také plocha slunečnice. Od roku 2006 poklesla plocha ovsa. Snížila se také plocha ječmene, brambor a kukuřice.

36

4.1.4

Maďarsko

Grafické porovnání viz. strana: 65 Plocha Maďarska zaujímá 9,3 milionů hektarů. Zemědělská půda v roce 1993 dosahovala rozlohy 6,1 milionů hektarů, do roku 2007 poklesla o 323 tisíc hektarů, což je pokles o 5 %. Lesní plocha od roku 1993 vzrostla o 170 tisíc hektarů, v roce 2007 zaujímala přes 2 miliony hektarů. Ostatní půda od roku 1993 do roku 2007 vzrostla o 127 tisíc hektarů, v roce 2007 zaujímala 1,1 milionu hektarů. U orné půdy od roku 1993 do roku 2007 nedošlo k velkým změnám, zabírá stále 61 % zemědělské plochy. O 2 % vzrostl podíl lesa oproti roku 1993. Podíl trvalých travních porostů a pastvin klesl o 2 %. V roce 1993 trvalé travní porosty a pastviny zabíraly plochu 1,157 milionu hektarů, do roku 2007 se jejich plocha snížila o 140 tisíc hektarů. V roce 2007 orná půda mírně poklesla zhruba o 3 % oproti roku 1993. Trvalé kultury od roku 1998 do roku 2002 klesly až o 20 %. V roce 2007 činil pokles trvalých kultur asi 12 % oproti roku 1993. Trvalé travní porosty a pastviny začaly klesat od roku 2000, pokles v roce 2007 činil 12 % oproti roku 1993. Nejpěstovanějšími plodinami v Maďarsku je pšenice a kukuřice. V rozmezí patnácti let se u těchto plodin prvenství v pěstování měnily. V roce 1993 se pšenice pěstovala na 985 tisících hektarech, její plocha se do roku 2007 zvýšila o 124 tisíc hektarů. Kukuřice v roce 1993 zaujímala 1,1 milionu hektarů, do roku 2007 její plocha poklesla o 77 tisíc hektarů. Od roku 1996 lze pozorovat zvýšení produkce řepky, její plocha se od roku 1994 do roku 2007 zvýšila o 195 tisíc hektarů. Pěstební plocha žita od roku 1993 do roku 2000 poklesla o 25 tisíc hektarů. Od roku 1996 lze pozorovat vyšší nárůst plochy tritikale. Od roku 1993 vzrostl podíl plochy slunečnice o 3 %, v roce 1993 se pěstovala na 389 tisících hektarech, o patnáct let později o 115 tisíc hektarů větší ploše. Rozloha kukuřice se oproti roku 1993 snížila o 1 %. Vzrostla plocha osetá řepkou o 5 %. O 2 % poklesla plocha ječmene. Největší nárůst plochy od roku 1993 do roku 2007 nastal u řepky a tritikale. Plocha řepky začala vzrůstat od roku 1994, v roce 1998 zaznamenala pokles o téměř 40 tisíc hektarů, ale poté opět začala narůstat. Pokles o více jak polovinu nastal u pěstební plochy cukrovky.

37

4.1.5

Česká republika

Grafické porovnání viz. strana: 67 Celková výměra České republiky činí 7,8 milionů hektarů. Zemědělská půda zaujímá 4,2 milionů hektarů. Oproti roku 1993 se zemědělská plocha snížila z 4,282 milionu hektarů o 33 tisíc hektarů do roku 2007, což činí necelé 1 %. Naopak ostatní půda od roku 1993 do roku 2007 vzrostla o 10,7 tisíc hektarů, což je nárůst o 1,3 %. Orná půda v roce 1993 zaujímala 3,173 milionů hektarů, o 15 let později se podíl orné půdy snížil na 3,032 milionů hektarů. Oproti roku 1993 vzrostl podíl lesní plochy o 20 tisíc hektarů. Podíl trvalých travních porostů a pastvin se oproti roku 1993 zvýšil o 105 tisíc hektarů. Rozloha trvalých travních porostů a pastvin se od roku 1993 zvýšila o více než 10 %. Naopak orná půda od roku 1993 poklesla zhruba o 5 %. Trvalé kultury zaznamenaly od roku 2004 mírný nárůst. Nejpěstovanější plodinou v České republice je pšenice. Její největší pěstební plocha dosáhla v roce 2000 bezmála 970 tisíc hektarů. Druhou nejpěstovanější plodinou je ječmen, největší plocha osetá ječmenem byla v roce 1993, kdy přesáhla 600 tisíc hektarů, v roce 2007 se již pěstoval na necelých 500 tisících hektarů . Od roku 1993 se zvyšuje pěstební plocha řepky, v roce 2007 byla pěstována na téměř dvojnásobné ploše oproti roku 1993. Od roku 2002 je možné sledovat nárůst kukuřice, jejíž pěstební plocha se od roku 1993 zvýšila bezmála o 80 tisíc hektarů. Vysoký pokles lze pozorovat u produkce brambor. Podíl pšenice od roku 1993 mírně vzrostl, v roce 1993 se pěstovala na 780 tisících hektarech, v roce 2007 se pěstovala na ploše o 30 tisíc hektarů vyšší . Plocha obhospodařovaná ječmenem se oproti roku 1993 snížila o 4 %. Dále vzrostla plocha řepky z 5 % na 11 %. O 2 % se zvýšila pěstební plocha kukuřice. Oproti roku 1993 se zvýšila plocha osetá mákem o zhruba 50 tisíc hektarů. Téměř dvojnásobně se snížila plocha cukrovky a trojnásobné snížení plochy bylo zaznamenáno u brambor. Největší nárůst produkce zaznamenal mák, tritikale, kukuřice a řepka. Naopak vysoký pokles zaznamenala produkce brambor, cukrovky a žita.

38

4.1.6

Litva

Grafické porovnání viz. strana: 69 Plocha Litvy zaujímá 6,53 milionů hektarů. Zemědělská půda v Litvě zabírala v roce 1993 3,3 miliony hektarů. Za patnáct let se zemědělská plocha snížila o 638 tisíc hektarů, což činí pokles 20 %. Naopak rozloha ostatní půdy do roku 2007 vzrostla o 475 tisíc hektarů, což je nárůst o 49 %. Velký pokles od roku 1993 představuje podíl orné půdy, jenž klesl o téměř tisíc hektarů. Naopak plocha trvalých travních porostů a pastvin se zvýšila o 370 tisíc hektarů. Plocha lesa od roku 1993 zaznamenala také zvýšení, téměř o 163 tisíc hektarů. Vzrostla rozloha trvalých travních porostů, jenž dosáhly nejvyšší plochy v roce 2002, přes 1,2 milionu hektarů. Trvalé travní porosty a pastviny od roku 1993 do roku 2007 vzrostly o 80 %. Naopak plocha orné půdy byla v roce 2007 nižší o zhruba 35 % než v roce 1993. Od roku 2006 lze pozorovat pokles plochy trvalých kultur o více než 30 %. Nejpěstovanější plodinou v Litvě byl v roce 1993 ječmen, největší plochy byly osety do roku 1994. V roce 1996 se plocha ječmene snížila o 146 tisíc hektarů. Od roku 1994 se také začala ve větší míře pěstovat řepka, jejíž pěstební plocha dosáhla v roce 2007 174 tisíc hektarů. Naopak lze pozorovat vysoký pokles žita, které se v roce 1993 pěstovalo na 231 tisících hektarů, o patnáct let později jeho plocha klesla o více než 160 tisíc hektarů. Plocha brambor se oproti roku 1993 snížila o 69 tisíc hektarů. Podíl plochy ječmene oproti roku 1993 zůstal stabilní. O 10 % se zvýšila plocha osetá řepkou. Zvýšila se i plocha tritikale, jenž v roce 2007 zaujímalo 80 tisíc hektarů. Vysoký pokles zaznamenalo žito, jehož plocha se do roku 2007 snížila o 4 %. Mírný nárůst o 1 % zaznamenal oves. Plocha brambor poklesla o 1 %. Vysokého nárůstu od roku 1993 dosáhla řepka. Vzrostla také plocha tritikale. Od roku 2006 se začala zvyšovat plocha obilní směsky. Největší pokles nastal u žita, ječmene a brambor.

39

4.1.7

Lotyšsko

Grafické porovnání viz. strana: 71 Plocha Lotyšska zaujímá 6,459 milionů hektarů. Největší rozlohu zaujímají lesy. Zemědělská plocha v roce 1993 činila přes 2,5 milionu hektarů. Do roku 2007 její plocha klesla o 675 tisíc hektarů, což je pokles o 27 %. Ostatní půda od roku 1993 do roku 2007 vzrostla o 540 tisíc hektarů, což je nárůst o 61 %. Oproti roku 1993 se v Lotyšsku zvýšil podíl plochy lesa o téměř 155 tisíc hektarů. Orná půda se snížila o 500 tisíc hektarů a trvalé travní porosty poklesly o 160 tisíc hektarů. V roce 1994 vzrostla plocha trvalých kultur na 30 tisíc hektarů, v roce 2007 již tato plocha činila pouze 10 tisíc hektarů. Pokles trvalých kultur do roku 2007 dosáhl 60 %. Plocha trvalých travních porostů se od roku 1998 začala snižovat. Od roku 1993 do roku 2007 se trvalé travní porosty a pastviny snížily o 20 %. Orná půda mezi roky 1994 a 2002 poklesla o 40 %. Ve srovnání s rokem 1993 se orná půda v roce 2007 snížila o zhruba 30 %. V roce 1993 byl nejpěstovanější plodinou ječmen, od roku 2000 plocha ječmene poklesla a vzrostla plocha pšenice. Od roku 2000 se také začala více pěstovat řepka, do roku 2007 vzrostla plocha řepky o 92 tisíc hektarů. Plocha žita byla největší v roce 1993, pěstovalo se na 188 tisících hektarech, v roce 2002 byla oseta žitem nejmenší plocha 42,3 tisíc hektarů. V Lotyšsku oproti roku 1993 vzrostl podíl plochy pšenice o 9 % a snížil se podíl ječmene o 4 %. O 8 % vzrostlo zastoupení řepky. Podíl ovsa vzrostl oproti roku 1993 o 5 %, v roce 2007 činil 62 tisíc hektarů. Značně se snížila plocha orné půdy oseté žitem, o 6 %. Plocha brambor také oproti roku 1993 poklesla o téměř polovinu. Od roku 1998 značně vzrostla plocha osetá řepkou. Mírný nárůst zaznamenala i pěstební plocha pšenice. Značný pokles se projevil u žita a od roku 1998 u brambor.

40

4.1.8

Slovensko

Grafické porovnání viz. strana: 73 Plocha Slovenska činí 4,9 milionů hektarů. Velký podíl zaujímají lesy, téměř 2 miliony hektarů. Zemědělská plocha v roce 1993 činila 2,4 milionů hektarů, do roku 2007 se snížila takřka o 500 tisíc hektarů, což činí pokles o 21 %. Naopak ostatní půda vzrostla od roku 1993 do roku 2007 z 442,3 tisíc hektarů na 947,8 tisíc hektarů, což je zvýšení o víc než 100 % oproti roku 1993. Orná půda v roce 1993 dosahovala 1,5 milionu hektarů, do roku 2007 se snížila skoro o 200 tisíc hektarů. Téměř o 300 tisíc hektarů se snížil podíl trvalých travních porostů a pastvin. Podíl lesní plochy se od roku 1993 do roku 2007 zvýšil o 10 tisíc hektarů. Největší pokles lze pozorovat u trvalých kultur, které se od roku 2002 snížily téměř o 50 %. V roce 2004 se snížila plocha trvalých travních porostů a pastvin téměř o 40 %. Orná půda se od roku 2002 začala snižovat, do roku 2007 klesla o více jak 10%. Nejpěstovanější plodinou na Slovensku je pšenice, pěstuje se na téměř 400 tisících hektarech, od roku 2004 její pěstební plocha poklesla o téměř 40 tisíc hektarů. Oproti roku 1993 lze pozorovat zvýšení produkce řepky, v roce 2007 se již pěstovala na více než 150 tisících hektarech. Také lze pozorovat rostoucí produkci slunečnice, jejíž plocha byla největší v roce 2006, kdy se pěstovala na 108 tisících hektarů. V roce 2007 se oproti roku 1993 zvýšilo zastoupení pšenice o 1 %. Snížila se pěstební plocha ječmene o více jak 37 tisíc hektarů, oproti roku 1993. Naopak velký nárůst zaznamenala řepka, v roce 2007 se pěstovala na ploše větší o 116 tisíc hektarů než v roce 1993. Plocha obhospodařovaná bramborami se oproti roku 1993 snížila o 30 tisíc hektarů. Největší nárůst lze pozorovat na ploše oseté řepkou a slunečnicí. Vzrostla i plocha ovsa. Naopak největší pokles lze sledovat u brambor a od roku 2004 také u cukrovky.

41

4.1.9

Estonsko

Grafické porovnání viz. strana: 75 Celková plocha Estonska činí 4,523 milionů hektarů. Nejrozsáhlejší plochu tohoto státu tvoří lesy. Zemědělská půda se stále snižuje, od roku 1993 kdy činila 1,32 milionu hektarů klesla o téměř 500 tisíc hektarů do roku 2007, což je pokles o 38 %. Ostatní půda naopak v roce 2007 byla o 400 tisíc hektarů vyšší, než v roce 1993, což je nárůst o 52 % oproti roku 1993. V roce 2002 lze pozorovat nejnižší plochu trvalých travních kultur, která činila pouze 67 tisíc hektarů. Oproti roku 1993 se zvýšil podíl plochy lesa o více než 100 tisíc hektarů. Značný pokles lze pozorovat u orné půdy, jenž se snížila z 1 milionu hektarů v roce 1993 o 470 tisíc hektarů do roku 2007. Trvalé travní porosty zabírají stále 7 % plochy zemědělského půdního fondu. Od roku 1993 lze pozorovat pokles orné půdy, jenž v roce 2004 klesla až o 50 %. Do roku 2007 se pokles mírně snížil o zhruba 8 %. Trvalé travní porosty zaznamenaly největší pokles v roce 2002, téměř o 70 %. V roce 2007 byl však pokles již pouze 20 % oproti roku 1993. Do roku 2002 se zvýšila plocha trvalých kultur téměř o 60 %, avšak v roce 2007 plocha trvalých kultur byla nižší o 20 % oproti roku 1993. Nejpěstovanější plodinou v Estonsku je ječmen, od roku 1996 se snížila jeho plocha o téměř 70 tisíc hektarů. Druhou nejrozšířenější plodinou je pšenice, jejíž plocha od roku 1998 vzrostla. Od roku 1996 se zvětšuje plocha osetá řepkou, v roce 2007 již byla pěstována na 74 tisících hektarech. Vysoký pokles lze pozorovat od roku 2002 u žita a brambor. Žito bylo v roce 1993 pěstováno na více než 60 tisících hektarech, v roce 2007 jeho plocha tvořila necelých 18 tisíc hektarů. V roce 2006 bylo žito pěstováno pouze na 7 tisících hektarech. Podíl plochy ječmene se zvýšil o 1 % oproti roku 1993. Rozloha pšenice za patnáct let vzrostla o 11 %. Vysoký nárůst na rozdíl od roku 1993 zaznamenala plocha řepky,jejíž podíl vzrostl o 12 %. Velmi klesla plocha brambor, v roce 1993 zabíraly brambory plochu 42 tisíc hektarů, o patnáct let později pouze 11 tisíc hektarů. K největšímu nárůstu od roku 1994 došlo u řepky. Nárůst také zaznamenala pšenice. Největší pokles postihl žito a brambory. Mezi roky 1996 a 2000 nastalo zvýšení plochy ovsa, jehož plocha se od roku 2002 stabilizovala.

42

4.1.10 Slovinsko Grafické porovnání viz. strana: 77 Plocha Slovinska činí 2,027 milionů hektarů. Na více jak polovině rozlohy se rozprostírají lesy. Zemědělská půda v roce 1993 činila 560 tisíc hektarů, v roce 2007 pouze 500 tisíc hektarů, to je pokles o 11 %. Ostatní půda oproti roku 1993 poklesla o více jak 4 %. Podíl lesní plochy se oproti roku 1993 zvýšil z 1,2 milionu hektarů o 70 tisíc hektarů. Trvalé travní porosty poklesly z 325 tisíc hektarů v roce 1993 na 297 tisíc hektarů v roce 2007. Orná půda v roce 1993 činila 200 tisíc hektarů, v roce 2007 ji tvořilo pouze 177 tisíc hektarů. . Lze pozorovat pokles trvalých kultur, které v roce 2007 činily o 25 % méně než v roce 1993. Nejnižší plochy orné půdy bylo dosaženo v roce 2002, kdy dosáhla 168 tisíc hektarů. Oproti roku 1993 orná půda klesla o zhruba 11 %. Od roku 1993 lze pozorovat pokles trvalých travních porostů, který byl nejnižší v roce 1998, kdy činil 287 tisíc hektarů, poté lehce vzrostl a od roku 2004 klesl opět na 287 tisíc hektarů. Nejpěstovanější plodinou ve Slovinsku je kukuřice, která byla na největší ploše v roce 1993, kdy činila 59 tisíc hektarů. Za patnáct let klesla plocha kukuřice o téměř 20 tisíc hektarů. Od roku 2002 lze sledovat nárůst řepky téměř o 2,3 tisíce hektarů, což činí nárůst o 95 % oproti roku 2000. Řepka byla v roce 2007 na ploše téměř 5,3 tisíc hektarů. Rozloha cukrovky dosáhla nejvyšší plochy v roce 2000, kdy byla zaseta na 8,1 tisících hektarů, v roce 2007 byla tato plocha nižší o 5,1 tisíc hektarů. V roce 2007 lze pozorovat pokles podílu plochy kukuřice oproti roku 1993, který činil 6 %. Zdvojnásobilo se zastoupení plochy oseté ječmenem. O polovinu se snížil podíl brambor. Ke zvýšení podílu došlo o 3 % u řepky a o 2 % u tritikale. Vzrostly plochy oseté tritikalem, které bylo v roce 1993 pěstováno na 75 hektarech půdy, o patnáct let později se pěstovalo na více než 3 tisících hektarech orné půdy. Zvýšila se také rozloha řepky, která byla od roku 1996 do roku 2000 pouze na 100 hektarech, v roce 2007 již plocha řepky činila 5,3 tisíc hektarů. Oproti roku 1993 vzrostla plocha ječmene o 9 tisíc hektarů. Od roku 2002 poklesla rozloha cukrovky. Značný pokles zaznamenala pěstební plocha brambor.

43

4.1.11 Kypr Grafické porovnání viz. strana: 79 Celková plocha Kypru je 925 tisíc hektarů. Největší plochu, 64 % z celkové rozlohy státu, zaujímá ostatní půda. Zemědělská plocha v roce 1993 činila 159 tisíc hektarů, v roce 2007 o 2 tisíce hektarů méně, což je pokles o 1,3 %. Plocha lesa oproti roku 1993 mírně vzrostla. Lesní plocha se oproti roku 1993 zvýšila o 10 tisíc hektarů. Podíl orné plochy do roku 2007 vzrostl o 6 tisíc hektarů. Podíl trvalých travních porostů a pastvin klesl ze 4 tisíc hektarů v roce 1993 na 1 tisíc hektarů v roce 2007. Největší pokles nastal u trvalých travních porostů a pastvin, jejichž rozloha se od roku 1998 začala snižovat. V roce 2002 dosáhla snížení asi o 75 % oproti roku 1996. Plocha trvalých kultur poklesla od roku 1993 o 10 %. Orná půda do roku 2002 mírně klesala. Od roku 2004 začala stoupat vzhůru. V roce 2007 byla rozloha orné půdy zhruba o 5 % vyšší než v roce 1993. Nejpěstovanější plodinou na Kypru je ječmen, podíl jeho plochy zabíral v roce 1993 64 tisíc hektarů, za patnáct let se jeho plocha snížila o téměř 30 tisíc hektarů. V roce 2006 se zvýšila plocha ovsa o 4,4 tisíce hektarů oproti roku 2004. Od roku 1998 lze pozorovat mírný nárůst pěstební plochy pšenice. Plocha ječmene oproti roku 1993 klesla razantně o 28 %. Pokles o 2 % oproti roku 1993 nastal u pěstební plochy brambor. Nejvíce vzrostla plocha ovsa, téměř o 4,1 tisíce hektarů oproti roku 1993, kdy se pěstoval pouze na 100 hektarech. Největší nárůst nastal od roku 2006 u plochy ovsa. Mírný pokles nastal u ječmene. Plocha pšenice i přes mírný nárůst v roce 2004 zůstává stabilní.

44

4.1.12 Malta Grafické porovnání viz. strana: 81 Celková plocha Malty zaujímá 32 tisíc hektarů. Největší rozlohu tvoří ostatní půda, jejíž podíl stále roste. V roce 1993 činila ostatní půda 18,7 tisíc hektarů, o patnáct let později 22,4 tisíc hektarů, což je nárůst o 20 %. Zemědělská půda tvořila v roce 1993 13 tisíc hektarů, do roku 2007 se snížila o 3,7 tisíce hektarů, to činí pokles o 29 %. Podíl orné půdy oproti roku 1993 klesl o 2 %. Orná půda v roce 1993 tvořila 12 tisíc hektarů, do roku 2007 se snížila o 4 tisíce hektarů. Podíl lesní plochy naopak do roku 2007 vzrostl o 2 %. Rozloha lesní plochy v rozmezí let 1993 až 2007 je 0,3 tisíc hektarů. Rozloha trvalých kultur do roku 2004 zůstávala stejná, od roku 2006 do roku 2007 vzrostla o téměř 30 %. Orná půda od roku 1996 do roku 2007 klesla o více než 30 %. Nejpěstovanější plodinou na Maltě je pšenice, jejíž osevní plocha se zvýšila ze 2 tisíc hektarů v roce 1993 na 2,8 tisíc hektarů v roce 2007. Vzrostl podíl luštěnin, jejíž plocha činila v roce 2007 1 tisíc hektarů. Lze pozorovat pokles pěstební plochy brambor a ječmene. Oproti roku 1993 došlo k nárůstu podílu pěstební plochy luštěnin o 11 %. O 17 % vzrostla plocha obhospodařovaná pšenicí. Zastoupení ječmene a brambor se snížilo o 1 %. Brambory byly v roce 1993 pěstovány na 1,2 tisících hektarech, za patnáct let podíl plochy brambor klesl o 500 hektarů. Největšího nárůstu od roku 1993 dosáhly luštěniny. Od roku 1998 se začala zvyšovat i plocha pšenice. Naopak v rozmezí let 1996 a 2007 poklesla plocha osetá ječmenem o téměř 50 %. Od roku 2002 se snížila i plocha brambor.

45

4.2 Celkový vývoj v EU12 Grafické porovnání viz. strana: 83 Státy EU12 mají celkovou výměru 108,8 milionů hektarů. Zemědělská plocha zabírala v roce 1993 60,3 milionů hektarů, v roce 2007 zemědělská půda činila 52,8 milionů hektarů, což znamená snížení zemědělské půdy o 12 %. Svoji rozlohu zvýšila ostatní půda, která v roce 1993 zaujímala 11,9 milionů hektarů, do roku 2007 vzrostla o 5,9 milionu hektarů, což znamená zvýšení o 50 %. Orná půda oproti roku 1993 poklesla ze 43 milionů hektarů, na 37 milionů hektarů v roce 2007. Oproti roku 1993 vzrostl podíl lesní půdy o 4 %, v roce 1993 lesy zaujímaly 33,3 milionů hektarů, v roce 2007 již 34,7 milionů hektarů. Podíl trvalých travních porostů a pastvin se od roku 1993 snížil. V roce 1993 jejich rozloha činila 15,4 milionů hektarů, do roku 2007 poklesly o 1,3 milionu hektarů. Rozloha orné půdy od roku 1993 klesala, do roku 2007 poklesla o zhruba 14%. Trvalé travní porosty a pastviny poklesly markantně v roce 2004, do roku 2007 se jejích plocha snížila o 8%. Trvalé kultury od roku 1993 do roku 2007 poklesly o 13 %. Nejpěstovanější plodinou v „nových“ státech EU je pšenice. V roce 1993 se pěstovala na ploše 8,8 milionů hektarů. Největší plocha osetá pšenicí byla v roce 1998, kdy dosáhla rozlohy 8,9 milionů hektarů. Druhou nejpěstovanější plodinou je kukuřice, jejíž plocha se od roku 2006 snižuje. Pěstební plocha řepky oproti roku 1993 vzrostla téměř čtyřnásobně. Naopak od roku 2002 poklesla produkce žita. Od roku 2002 se také snížila produkce brambor, jenž se v roce 1993 pěstovaly na 2,5 milionech hektarů, v roce 2007 již pouze na 1 milionu hektarů. Oproti roku 1993 se zvýšil podíl pšenice na orné půdě o 3 %. Zastoupení kukuřice se naopak snížilo o 1 %. Podíl ječmene, jenž se v roce 1993 pěstoval na 4,6 milionech hektarů, do roku 2007 poklesl o 1,1 milion hektarů, což činí pokles 2 %. O 5 % vzrostl podíl plochy tritikale. Také vzrostla plocha osetá řepkou, v roce 1993 bylo oseto 587 tisíc hektarů, do roku 2007 tato plocha vzrostla o 1,6 milionu hektarů. Mírný nárůst zaznamenala plocha slunečnice, jenž se v roce 1993 pěstovala na 1,4 milionu hektarů, v roce 2007 její plocha činila 1,9 milionu hektarů. Plocha žita se snížila ze 2,8 milionů hektarů v roce 1993 na 1,5 milionu hektarů v roce 2007.

46

Nejrazantnější pokles v EU 12 nastal v pěstování brambor, cukrovky a žita. Největší nárůst zaznamenala řepka a tritikale. Mírnější nárůst produkce nastal u slunečnice a obilní směsky.

4.3 Komparace zemí EU 12 4.3.1

Zemědělská půda

Grafické porovnání viz. strana: 85 Zemědělská půda tvořila v roce 1993 plochu 60,3 milionů hektarů, do roku 2007 tato plocha poklesla o 7,5 milionů hektarů. Největší podíl zemědělské půdy zaujímají plochy Polska a Rumunska. Od roku 2002 lze pozorovat pokles zemědělské plochy. Největší pokles podílu zemědělské půdy na celkové rozloze v EU12 nastal v Polsku. Naopak nárůst o 2 % lze zaznamenat v Rumunsku. O 1 % vzrostl podíl zemědělské půdy v Maďarsku, České republice a Lotyšsku. Zemědělská půda od roku 1993 klesla ve všech státech EU12. Pozvolnější pokles nastal v Maďarsku, Slovinsku, České republice a Rumunsku. Razantní pokles zemědělské půdy nastal v Estonsku, Lotyšsku, Slovensku a na Maltě. 4.3.2

Orná půda

Grafické porovnání viz. strana: 86 Rozloha orné půdy v roce 1993 činila 43 milionů hektarů, do roku 2007 její rozloha klesla o 6 milionů hektarů. Největší podíl orné půdy v EU12 zaujímá Polsko a Rumunsko. Celkově lze razantní pokles orné půdy pozorovat od roku 2002. Od roku 2002 poklesla orná půda v Litvě, ve Slovinsku a na Slovensku. V Lotyšsku podíl orné půdy začal klesat již v roce 2000. Podíl na celkové rozloze orné půdy v EU12 oproti roku 1993 vzrostl o 1 % v Polsku, Rumunsku, Maďarsku, České republice a Lotyšsku. Mírný pokles podílu na celkové rozloze orné půdy zaznamenalo Bulharsko a Litva. Pokles rozlohy orné půdy lze sledovat ve všech státech EU12, kromě bezvýznamného růstu orné půdy na Kypru. Pomalejší pokles nastal v Rumunsku, Maďarsku, České republice, Slovinsku, Slovensku a Polsku. Značně klesla plocha orné půdy v Litvě, Lotyšsku, v Bulharsku, na Maltě a v Estonsku.

47

4.3.3

Trvalé travní porosty a pastviny

Grafické porovnání viz. strana: 87 Trvalé travní porosty a pastviny celkově zabíraly v roce 1993 plochu 15,4 milionů hektarů, jejich rozloha do roku 2007 poklesla o 1,2 tisíce hektarů. V Rumunsku se nachází největší plocha trvalých travních porostů a pastvin, zaujímá necelých 5 milionů hektarů. Druhou pozici zastává Polsko, jehož plocha trvalých travních porostů a pastvin v roce 1993 zaujímala 4 miliony hektarů, do roku 2007 tato plocha poklesla o 776 tisíc hektarů. Lze pozorovat celkový pokles trvalých travních porostů a pastvin, jenž nastal od roku 2004. Plocha trvalých travních porostů oproti roku 1993 mírně vzrostla v Bulharsku. Razantní nárůst podílu trvalých travních porostů nastal v Litvě, kde plocha trvalých travních porostů v roce 1993 činila 460 tisíc hektarů, do roku 2007 vzrostla o 370 tisíc hektarů. Razantní nárůst trvalých travních porostů nastal pouze v Litvě. Mírný nárůst nastal v České republice, kde v roce 1993 trvalé travní porosty a pastviny zabíraly 873 tisíc hektarů, jejich podíl do roku 2007 vzrostl o 105 tisíc hektarů. V ostatních státech podíl trvalých travních porostů a pastvin klesal. Pomalý pokles nastal v Estonsku, Slovinsku, Polsku a Lotyšsku. Razantní pokles byl zaznamenán u Kypru a Slovenska. 4.3.4

Trvalé kultury

Grafické porovnání viz. strana: 88 Celkově trvalé kultury zaujímaly v roce 1993 plochu 1,88 milionů hektarů, do roku 2007 jejich rozloha klesla na 1,63 milionů hektarů. Největší zastoupení trvalých kultur je v Rumunsku, v roce 1993 zaujímaly 600 tisíc hektarů, v roce 2007 pouze 460 tisíc hektarů. Druhým státem s nejvyšším zastoupením trvalých kultur je Polsko, jehož podíl mírně vzrostl. Oproti roku 1993 poklesl podíl trvalých kultur o 5 % v Rumunsku, o 1 % v Litvě, v Bulharsku a na Slovensku. Naopak nárůst o 5 % zaznamenalo Polsko a o 1 % vzrostl podíl trvalých kultur v České republice. Razantní pokles plochy trvalých kultur nastal od roku 1996 v Lotyšsku, jejíž rozloha klesla o 60 %. Od roku 2002 lze pozorovat vysoký pokles na Slovensku. Pomalejší pokles zaznamenalo Estonsko, Slovinsko, Bulharsko a Maďarsko. Mírný nárůst nastal v Polsku a na Maltě.

48

4.3.5

Pšenice

Grafické porovnání viz. strana: 89 Plocha pšenice zabírala v roce 2007 plochu 8 milionů hektarů, oproti roku 1993 se snížila o 800 tisíc hektarů. Největší pěstební plochu pšenice zaujímalo Polsko, jejíž plocha zabírala přes 2 miliony hektarů. Druhým státem s největší plochou pšenice je Rumunsko. Největší plocha osetá pšenicí byla v roce 1998. Od roku 2006 lze pozorovat zvýšení pěstování pšenice v Lotyšsku. Podíl z celkové plochy pšenice se oproti výchozímu roku zvýšil o 2 % v Maďarsku a o 1 % v České republice. Největší pokles z podílu na celkové pěstební ploše pšenice nastal v Rumunsku, o 1 % se plocha pšenice snížila v Polsku, Bulharsku a na Slovensku. Největší nárůst rozlohy pšenice oproti počátečnímu roku nastal v Estonsku. Plocha pšenice se zvýšila na Kypru, Maltě, v Polsku a v Maďarsku. Mírný nárůst nastal také v České republice. Produkce pšenice poklesla v Litvě, Bulharsku, Rumunsku a Slovinsku. 4.3.6

Ječmen

Grafické porovnání viz. strana: 90 Ječmen byl v roce 2007 pěstován na 3,5 milionech hektarů plochy, oproti roku 1993 se jeho plocha snížila o 1,1 milionu hektarů. Vysoký pokles ječmene lze pozorovat od roku 1996. Největší plocha ječmene, přes 1 milion hektarů, se nachází v Polsku. Od roku 2006 lze pozorovat snížení pěstování ječmene v Bulharsku. Oproti roku 1993 se produkce do roku 2007 snížila o polovinu v Lotyšsku. Podíl z celkové rozlohy ječmene se nejvíce zvýšil v Polsku. Mírné zvýšení ječmene nastalo na Slovensku a v Lotyšsku. O 1 % vzrostl podíl ječmene ve Slovinsku. Naopak vysoký pokles o 4 % nastal v Rumunsku a o 3 % v Bulharsku. Největší nárůst plochy ječmene oproti výchozímu roku nastal ve Slovinsku. Od roku 2006 ječmen mírně vzrostl v Polsku. V ostatních státech nastal pokles v pěstování ječmene. O 20 % se snížila produkce ječmene v Polsku, Maďarsku a České republice. O 40 % poklesla plocha ječmene na Maltě, v Estonsku, v Litvě a v Lotyšsku.

49

4.3.7

Cukrovka

Grafické porovnání viz. strana: 91 Plocha cukrovky v roce 1993 zaujímala 791 tisíc hektarů, do roku 2007 se její rozloha snížila o 380 tisíc hektarů. Největší plocha cukrovky se nacházela v Polsku, v roce 1993 se pěstovala na 398 tisících hektarech, do roku 2007 poklesla o 150 tisíc hektarů. Ve všech státech lze pozorovat pokles pěstební plochy cukrovky, nejmarkantnější snížení lze sledovat v Rumunsku, kde plocha cukrovky v roce 1993 zaujímala 97 tisíc hektarů, pouhých 28 tisíc hektarů její plocha činila v roce 2007. Podíl na celkové ploše cukrovky v EU12 vzrostl mezi roky 1993 – 2007 o 9 % v Polsku a 1 % na Slovensku. K poklesu došlo v České republice, Rumunsku, Bulharsku, Maďarsku a Lotyšsku. Rozloha cukrovky se snížila nejmarkantněji v Estonsku, kde její produkce klesla od roku 1998 na nulu. Největší pokles byl zaznamenán v Bulharsku a Rumunsku. Pokles o zhruba 50 % nastal v České republice, Maďarsku, Litvě, na Slovensku a v Polsku. 4.3.8

Brambory

Grafické porovnání viz. strana: 92 Plocha brambor zabírala v roce 1993 rozlohu 2,55 milionů hektarů, do roku 2007 se tato rozloha snížila o 1,5 milionu hektarů. Brambory byly pěstovány nejvíce v Polsku, v roce 1993 se pěstovaly na ploše 1,7 milionu hektarů, do roku 2007 se tato rozloha snížila na 569 tisíc hektarů. Klesající trend brambor lze pozorovat u všech států EU12, kromě Rumunska. Podíl na celkové ploše brambor se oproti výchozímu roku nejmarkantněji snížil v Polsku. Naopak vysokého nárůstu podílu na celkové rozloze brambor v EU12 o 16 % dosáhlo Rumunsko. V Litvě zůstalo zastoupení brambor stejné oproti roku 1993, v Lotyšsku se o 1 % zastoupení brambor zvýšilo. Pěstební plocha brambor se snížila ve všech státech EU12, kromě Rumunska, kde vzrostla zhruba o 10 %. U ostatních států nastal markatní pokles v pěstování brambor.

50

4.3.9

Kukuřice

Grafické porovnání viz. strana: 93 Kukuřice v roce 1993 zaujímala 5 milionů hektarů, do roku 2007 její rozloha klesla o 913 tisíc hektarů. Kukuřice je nejvíce pěstována v Rumunsku a Maďarsku. Od roku 2002 lze sledovat nárůst produkce kukuřice v Polsku. V roce 2004 byla oseta kukuřicí největší plocha, více než 5,4 milionů hektarů. V České republice plocha kukuřice roste od roku 2004, její podíl na ploše se stále zvyšuje. Oproti roku 1993 se snížil podíl na celkové rozloze kukuřice v EU12 o 6 % Rumunska a o 5 % Bulharska. Podíl na celkové rozloze kukuřice vzrostl v Maďarsku o 3 %, v Polsku o 5 %, na Slovensku o 1 % a v České republice o 2 %. Plocha kukuřice nejmarkantněji vzrostla v Polsku. Také v České republice od roku 2004 plocha kukuřice roste. V ostatních státech je plocha kukuřice stabilní, mírný pokles byl zaznamenán v Bulharsku, Rumunsku a Slovinsku. 4.3.10 Řepka Grafické porovnání viz. strana: 94 Plocha řepky dosahovala v roce 1993 587 tisíc hektarů, do roku 2007 její rozloha vzrostla o 1,6 milionu hektarů. Největší pěstební plocha řepky je v Polsku, za ním následuje Česká republika. Od roku 2000 lze pozorovat zvýšenou plochu řepky v Rumunsku. Od roku 2002 plocha řepky začala růst i v Lotyšsku. Oproti roku 1993 klesl podíl Polska a České republiky na celkové pěstební ploše řepky. Do roku 2007 se zvýšil podíl Rumunska o 14 %, Maďarska o 6 %, Litvy o 8 %, Lotyšska o 8 %, Estonska o 3 % a Bulharska o 2 %. Pěstební plochy řepky vzrostly ve všech státech EU12. Nejmarkantnější nárůst rozlohy řepky nastal v Rumunsku, Litvě a Lotyšsku.

51

5

DISKUZE A ZÁVĚRY

Cílem zpracovávané bakalářské práce bylo charakterizovat vývoj užití zemědělské půdy ve vybraných státech EU. Pro užší zaměření analýzy jsou zvoleny nové členské státy: Bulharsko, Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Rumunsko. Do roku 2007 se v EU 12 zvýšila o polovinu rozloha ostatní půdy (zástavba, neplodné půdy, jiné zalesněné plochy, atd.) naopak podíl orné půdy poklesl o zhruba 14 %. Podíl jednotlivých plodin se ve sledovaném období měnil. Nejrazantnější pokles nastal v produkci brambor, cukrovky a žita. Největší nárůst nastal u produkce řepky, která se začala pěstovat, především kvůli výrobě bionafty. Narostla i plocha osetá tritikalem a obilní směskou, jenž se využívají ke krmným účelům. Polsko, jako stát o největší rozloze zemědělské půdy, produkuje největší množství zemědělských komodit. I zde podíl orné půdy poklesl. Polsko se nejvíce specializuje na produkci obilí, brambor a krmných plodin, nezanedbatelnou část agrární produkce zaujímá pěstování ovoce a zeleniny. U kukuřice, kterou ovšem kvůli klimatickým podmínkám musí stále z větší části dovážet, nastává nejrazantnější nárůst produkce. V Polsku se také zvýšila plocha osetá tritikalem a řepkou. I přes velký pokles produkce brambor, je Polsko stále jejich největším producentem. Druhým největším státem EU 12 je Rumunsko. Zemědělská plocha se v Rumunsku snížila od roku 1993 o 19 %, ostatní plocha do roku 1993 vzrostla o 72 %. Podíl orné půdy se od roku 1993 do roku 2007 snížil o 8 %, největší pokles nastal u trvalých kultur, jež poklesly o 23 %. Rumunsko je největším producentem kukuřice v EU12. Největší nárůst produkce za patnáct let zaznamenala řepka, zvýšila se také plocha sóji, která se využívá jako potravina i krmivo pro hospodářská zvířata. Rumunsko je jediným státem, ve kterém mírně vzrostla od roku 1993 plocha brambor, ve všech ostatních zemích EU12 se produkce brambor značně snížila. Zvýšení ostatní půdy o 26 % nastalo v Bulharsku, naopak orná půda se do roku 2007 snížila o milion hektarů, což činilo pokles o 25 % . V Bulharsku se zvýšila produkce slunečnice a řepky. O zhruba polovinu se snížila pěstební plocha kukuřice. Pokles zaznamenaly také brambory, ječmen a oves.

52

V Maďarsku se zemědělská plocha snížila o 5 % oproti roku 1993. U orné půdy nastalo do roku 2007 snížení o 3 %. Nejpěstovanější plodinou v Maďarsku je kukuřice a pšenice.Plocha pšenice se oproti roku 1993 mírně zvýšila, naopak rozloha kukuřice mírně poklesla. Pokles pěstební plochy o polovinu oproti roku 1993 nastal u cukrovky. Za patnáct let klesla v Maďarsku plocha žita o 25 %, naopak vzrostla plocha jeho křížence – tritikale. Vzrostla rovněž rozloha půdy oseté řepkou. V České republice došlo k poklesu rozlohy zemědělské půdy o 1 % od roku 1993 do roku 2007. Podíl orné půdy se do roku 2007 snížil o 5 %. K největšímu poklesu pěstební plochy došlo u brambor, cukrovky a žita. Česká republika je největším producentem máku v EU12, jehož rozloha se ve sledovaném období nejrazantnějí zvýšila. K nárůstu pěstební plochy došlo také u řepky, kukuřice a tritikale. V Litvě došlo do roku 2007 ke snížení zemědělské půdy o 20 %, pokles orné půdy činil přibližně 35 %. I přes značné snížení největší pěstební plochu zaujímá ječmen. Poklesla rovněž rozloha brambor a žita, k největšímu nárůstu pěstební plochy došlo u řepky a mírně u tritikale. Také v Lotyšsku došlo ke značnému poklesu orné půdy, zhruba o 30 %. Pokles pěstební plochy nastal u brambor, žita a ječmene. Výrazně se zvýšila pouze rozloha řepky, mírný nárůst nastal u pšenice a ovsa. Na Slovensku činil pokles zemědělské půdy 21 %, orná půda se do roku 2007 snížila o více jak 10 %. Naopak rozloha ostatní půdy vzrostla oproti roku 1993 o 100 %. K razantnímu poklesu pěstební plochy na Slovensku došlo u brambor a cukrovky. Vzrostl podíl plochy řepky, slunečnice a ovsa. Vysoký pokles o 32 % nastal u zemědělské půdy v Estonsku. Orná půda se oproti roku 1993 snížila o 42 %. I přes pokles pěstební plochy je nejpěstovanější plodinou stále ječmen. K největšímu poklesu rozlohy došlo u brambor a žita. Nejvíce vzrostla plocha osetá řepkou, mírný nárůst oproti roku 1993 nastal u pšenice. Slovinsko jakožto alpskou zemi pokrývají z více než 50 % lesy. Rozloha orné půdy do roku 2007 klesla o 11 %. Největší plochu orné půdy zaujímá kukuřice, jejíž podíl mírně klesl. Největší pokles nastal u brambor. K nejrazantnějšímu nárůstu došlo u tritikale, vzrostla i plocha řepky, ječmene a pšenice.

53

Zemědělská plocha Kypru se do roku 2007 snížila o 1,3 %. Podíl orné půdy se do roku 2007 zvýšil o 5 %. Největší nárůst produkce nastal u ovsa. Klesl podíl ječmene, oproti roku 1993 se snížila i plocha brambor. Zemědělská půda na Maltě poklesla o 29 %. Podíl orné půdy se do roku 2007 snížil o 30 %. Nejvýznamněji vzrostla plocha luštěnin. Mírně vzrostla i plocha pšenice. Pěstební plocha brambor a ječmene poklesla o 50 %. Mnohem složitější, než samotná analýza vývoje změn struktury užití půdy v nových členských státech je hledání faktorů, které tyto změny vyvolávají. Vedle obecných trendů na pozadí proměny celého zemědělsko-potravinářského hospodářství se rozhodně projevují i integrační procesy v evropském prostoru, tak i změny ve volbě nástrojů a způsobů podpory sektoru obecně a i v rámci jednotlivých komodit. Některé dílčí závěry se však dají učinit. Nižší přímé platby zemědělcům v „nových“ členských zemích mohou způsobovat nižší dotaci do důchodu zemědělským producentům a tedy i změny rozměru zemědělství jednotlivých zemí. Vývoj podílu plodin na orné půdě je závislý kromě nastavení společné zemědělské politiky především na situaci na trhu se zemědělskými komoditami, jenž je přímo ovlivněn zájmem spotřebitelů o jednotlivé potraviny. Bude-li pokračovat propad živočišné výroby, sníží se osevní plochy krmných plodin. Je zřejmé, že současný strmý nárůst pěstební plochy řepky nemůže dále stejným tempem pokračovat. Z údajů získaných z Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) je patrný klesající trend významu zemědělství v oblasti produkce potravin a naopak získává na významu pěstování plodin pro energetické využití. Tato skutečnost by mohla být zapříčiněna vysokou konkurencí na evropských či světových trzích v produkci kompetetivních komodit, tak s klesajícími zásobami fosilních zdrojů energie, jejichž náhradou mohou být biopaliva produkovaná v zemědělství. Pro sledované země je charakteristický pokles pěstební plochy okopanin a naopak nárůst rozlohy olejnin. Pokles ploch osetých cukrovkou mohlo zapřičinit zavedení regulace společné trhu v EU (cukerné kvóty), jako nástroj řešení nadprodukce. Pro pěstitele cukrovky je perspektivou do budoucna výroba bioetanolu z cukrovky, který se povinně přimíchává do automobilového benzínu. Příčinou snížení produkce brambor je nedostatečná konkurenceschopnost jejich pěstitelů z nových členských zemí Evropské

54

unie na jednotném evropském trhu. Nárůst plochy olejnin má dvě příčiny, jednak rostoucí spotřebu rostlinných tuků ve výživě obyvatel a výrobu metylesteru řepkového oleje povinně přimíchávaného do motorové nafty. V případě obilnin si udržuje silné postavení pšenice. Menší část její produkce je důležitou surovinou v potravinářském průmyslu, větší část je určena ke krmným a průmyslovým účelům.

55

6

SEZNAM LITERATURY

[1] BEČVÁŘOVÁ, V. Koncepce a vývoj agrární politiky EU a USA. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2007. 94 s. ISBN 978-80-7375133-3. [2] BEČVÁŘOVÁ, V. Podstata a ekonomické souvislosti formování agrobyznysu. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2005. 68 s. ISBN 80-7157911-4. [3] BEČVÁŘOVÁ, V. a kol. Vývoj českého zemědělství v evropském kontextu. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2008. 62 s. ISBN 978-80-7375-255-2. [4] BEČVÁŘOVÁ, V. Zemědělská politika. 1. vyd. Brno: MZLU, 2001. 116 s. ISBN 80-7157-514-3. [5] BEČVÁŘOVÁ, V. Zemědělství v agrobyznysu : základy agrární ekonomiky a politiky. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2005. 62 s. ISBN 80-7157-891-6. [6] MACÁKOVÁ, L. a kol. Mikroekonomie : (základní kurs). 5. vyd. Slaný: MELANDRIUM, 2000. 261 s. ISBN 80-86175-09-X. [7] TANGERMANN, S. -- BANSE, M. Central and Eastern European agriculture in an expanding European Union. Wallingford [u.a.]: Cabi, 2000. 210 s. ISBN 0-85199425-3. [8] BEČVÁŘOVÁ, V. -- JUŘICA, A. Koncepce pilířů I a II SZP v dotační politice ČR. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2008. 70 s. ISBN 978-80-7375-252-1.

Internetové odkazy [9] Vize společné zemědělské politiky po roce 2013. Databáze online [cit. 2010-03-12]. Dostupné na: http://rozhledyav.blogspot.com/2010/01/vize-szp-poroce-2013.html [10] Slovník pojmů. Databáze online [cit. 2010-02-08]. Dostupné na: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/information/glossary/term_55_cs.htm [11] Food and Agriculture Organization of United Nations. Databáze online [cit. 2010-04-21]. Dostupné na: http://www.fao.org/

56

Seznam obrázků Obrázek č. 1: Postavení zemědělství v členských zemích EU Obrázek č. 2: Etapy vývoje zemědělství z hlediska nároků na užití přírodních zdrojů Obrázek č. 3: Naturální vazba Obrázek č. 4: Trh surovino - potravinářský Obrázek č. 5: Trh zemědělských výrobků Obrázek č. 6: Trh potravinářských výrobků Obrázek č. 7: Cobweb model Obrázek č. 8: Rozhodování při dvou výrobcích Obrázek č. 9: Hlavní faktory ovlivňující konkurenceschopnost zemědělských podniků Obrázek č. 10: Nabídkový model Obrázek č. 11: Poptávkový model Obrázek č. 12: Strategie EU v rozvoji venkova

57