Mendelova universita v Brně Agronomická fakulta Ústav aplikované a krajinné ekologie
Denní motýli okolí Zbýšova (Brno – venkov) se zaměřením na jejich bioindikační schopnosti Bakalářská práce
Vedoucí práce:
Vypracovala:
Ing. Vladimír Hula, Ph.D
Dagmar Brunclíková
Brno 2010
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci s názvem „Denní motýli okolí Zbýšova (Brnovenkov) se zaměřením na jejich bioindikační schopnosti“ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MZLU v Brně.
Dne ………………………………... Podpis autora …………………
2
PODĚKOVÁNÍ Na úvod bych ráda poděkovala vedoucímu práce Ing. Vladimírovi Hulovi, Ph.D., za odbornou pomoc, drahocenné rady, trpělivost a čas, který mi byl poskytnut při zpracování této bakalářské práce. Dále mé poděkování patří Ing. Evě Králové a Dobroslavě Tůmové, za pomoc v terénu a za poskytnutí fotografií.
3
ABSTRAKT Cílem této bakalářské práce byl především výskyt denních motýlů ve zvolených biotopech v okolí Zbýšova a zhodnocení stavu jejich populací a území v okolí Zbýšova. Denní motýli jsou nepochybně pozoruhodnými výtvory přírody, které nás udivují rozmanitostí barev, způsobem života a neuvěřitelnými schopnostmi. Díky sledování denních motýlů na daných biotopech jsem zjistila, že ve městě Zbýšov a jeho blízkém okolí lze spatřit tyto čeledi: Nymphalidae, Pieridae, Papilionidae, Lycaenidae a Hesperiidae. Z těchto uvedených čeledí jsem vybrala druhy, se kterými jsem se v biotopech setkala v období od poloviny dubna do poloviny září. Patří sem například: babočka osiková (Nymphalis antiopa), babočka paví oko (Inachis io), babočka kopřivová (Aglais urticae), babočka admirál (Vanessa atalanta), bělásek zelný (Pieris brassicae) a další druhy. Nejvýznamnější druhy se vyskytovaly na antropogenně podmíněném území výsypky, z nejvýznamnějších je nutno zmínit soumračníka skořicového (Spialia sertotius), modráska tolicového (Cupido decoloratus) a okáče medyňkového (Hypparchia fagi). Z mých dat vyplývá, že pokud tento biotop zaroste či se jinak přiblíží dalším sledovaným biotopům (lesu, louce), tak v okolí Zbýšova tyto druhy zmizí.
Klíčová slova: Denní motýli, stanoviště, Zbýšov, rozšíření
4
ABSTRACT The objektive of this bachelor project was mainly occurency of day´s butterflies in chosen biotops around Zbýšov and valorizing condition of theirs population and areas around Zbýšov. Butterflies are undoubtedly remarkable creation of nature which amazed us by duversity of colors, the way of life and indredible capabilities. Thanks to monitoring buterflies of given biotop I found that in my Town Zbýšov and around it we can see this: Nymphalidae, Pieridae, Papilionidae, Lycaenidae and Hesperiidae. I chosed from those families species which I met in biotopes in period from mid April to mid September. It includes for example: Nymphalis antiopa, Inachis io, Aporia crataegi, Pieris brassicae and others species. The most importatnt species appeared in anthrogencially conditional area of spoil bank, from them it is importatnt to mention Spialia sertotius, Cupido decoloratus and Hypparchia fagi From my dates ensue that if the biotops overgrow or get closer to other reference biotops (forest, meadow) then around the Zbýšov these species will disappear.
Key words: Butteflies, habitat, Zbýšov, distribution
5
OBSAH 1
Úvod
8
2
Literární přehled
9
2.1
Co je to vlastně motýl
9
2.2
Historie denních motýlů v ČR
10
2.3
Charakteristika denních motýlů
11
2.3.1
Vývojová charakteristika
13
2.3.2
Proměna
15
2.3.3
Potrava
16
2.3.4
Rozmnožování
16
2.3.5
Přežití
17
2.3.6
Motýl a člověk
18
2.4
Ohrožení a ochrana motýlů
19
2.4.1
Denní motýli v ohrožení
22
2.4.2
Zachování motýlů v přírodě
23
2.4.3
Populační ekologie
24
2.5 3
4
5
Prozkoumanost motýlů v ČR
25
Metodika
27
3.1
Metodika odchytů
27
3.2
popis sledovaného území
28
Výsledky a diskuze
30
4.1
Počet sledovaných druhů motýlů
30
4.2
Výskyt motýlů – les
31
4.3
Výskyt motýlů – okraj lesa
34
4.4
Výskyt motýlů – xerotermní a luční biotop
36
4.5
Biotop vzniklý lidskou těžební činností
38
4.6
Shrnutí výskytu motýlů na daných stanovištích
45
Závěr
47
6
6
Literatura
48
7
PŘÍLOHY
50
7
1 ÚVOD Tématem této bakalářské práce jsou denní motýli (Rhopalocera) a jejich rozšíření v kulturní krajině v okolí Zbýšova. O řádu motýlů Lepidoptera, je známo, že v současné době klesá výskyt motýlů v jejich přirozeném prostředí. Motýli patří mezi druhově nejbohatší skupinu, která vyniká obdivuhodnou barevností a půvabným letem. V evropské fauně patří motýli mezi nejsledovanější skupinu hmyzu. Hmyz jako takový byl vždy považován za škodlivý. Postupně ale bylo zjištěno, že hmyz škodí méně než si myslíme. Také motýli, dokáží být užiteční v přírodě a to například tím, že patří mezi opylovače. I housenka, ačkoliv se to nezdá může být užitečná a to například tím, že odhrnuje výkaly, které u housenky představují několik desítek gramů hnojiva, které je kvalitní a rozptýlené což je pro život lesu důležité. Na druhou stranu však housenka tuto rostlinu poškozuje. Denní motýli se vyskytují v mnoha životních prostředích, jako je les, louka, okraj lesa. Ale také je můžeme vidět na zahradách člověka například: babočku kopřivovou, Aglais urticae (Linnaeus, 1758), nebo babočku admirál, Vanessa atalanta (Linnaeus, 1758), který se rád vyskytuje v okolí zahrad na poraněných stromech např. hrušni, ze které saje vytékající mízu. Dále zde můžeme vidět i babočku paví oko, Inachis io (Linnaeus, 1758) a další motýly. Cílem této bakalářské práce bylo shromáždit co nejvíce potřebných informací, které se týkají denních motýlů. Zvláště těch, kteří se vyskytují v okolí Zbýšova. Má práce zahrnuje historii výzkumu denních motýlů, poté také obecné seznámení s denními motýly, jejich ohrožením a ochranou. Dalším hlavním cílem je sledování výskytu denních motýlů na daných stanovištích a v daném období, což je konec dubna až konec září. Sledovala jsem tyto biotopy: les, okraj lesa, xerotermní biotop a luční biotop a biotop, který vznikl těžební činností člověka. Všechny zjištěné informace jsem na základě výskytu denních motýlů shromáždila a zhodnotila stav populací na území v okolí Zbýšova.
8
2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1
Co je to vlastně motýl (dle Beneše a kol., 2002) Denní motýly můžeme často nazvat jako létajícími drahokamy, nebo také
vzdušnými akrobaty a v neposlední řadě je můžeme nazvat i jako přírodními klenoty s půvabným letem. Motýli patří bezvýhradně k nejznámějším a nejoblíbenějším zástupcům hmyzu na planetě Zemi. Sympatie člověka se však soustřeďuje na poslední vývojové stádium motýlů – imago, zatímco housenka, která je jedním z předchozích stádií vývoje zůstává obvykle opomíjena i přes to, že by bez housenky přece jen nebylo krásného motýla. Denní motýli (Rhopalocera), tvoří v rámci řádu Lepidoptera svéráznou homogenní skupinu, tedy skupinu která má podobnou povahu, stejnorodost, strukturu. Příbuzná nadčeleď Hedyloidea vyskytující se nejvíce ve Střední a Jižní Americe je nejvíce podobná denním motýlům. Jejich dospělí jedinci připomínají píďalky (Beneš a kol., 2002). Samostatní denní motýli se dělí do dvou blízce příbuzných nadčeledí – Hesperioidea a Papilionoidea. První skupina denních motýlů , nadčeleď Hesperioidea, zahrnuje jedinou čeleď – soumračníkovití (Hesperiidae). Nadčeleď Papilionoidea sestává ze čtyř čeledí – otakárkovití (Papilionidae), běláskovití (Pieridae), modráskovití (Lycaenidae) a babočkovití (Nymphalidae). Řád motýli (Lepidoptera) jsou přizpůsobeni k životu na zemi, a postupně se přeměňuje jejich kousací ústrojí na ústrojí ústní, které zůstalo zachováno u nejprimitivnějších čeledí. Sosák je přizpůsoben k příjímání tekuté potravy. Motýli patří k holometabolnímu hmyzu, čili hmyzu s proměnnou dokonalou. Při dokonalé proměně postupuje organismus čtyři stádia: embryo, larva, kukla, dospělec (imago). Právě kukla je určujícím znakem holometabolního hmyzu (Wikipedie, 2009). Denní motýli se od ostatních motýlích skupin liší celou řadou znaků. Tato celá řada znaků ovlivňuje jejich způsob života. Jde o živočichy denní, heliofilní, kteří se liší od řádu Lepidoptera tím, že se orientují zrakem. Mnozí denní motýli mají tu zvláštnost, že se liší od nočních motýlů tím, že prodělávají larvální vývoj na neaparentních rostlinách. Jedná se o rostliny s rychlým rozmnožováním a krátkou dobou života. Většina denních motýlů žije na rostlinách s malým vzrůstem. Dle pozorování, můžeme říci, že tato skupina denních motýlů má velice specifické požadavky na živné rostliny. 9
Mezi denními motýli existují i výjimky. Některé skupiny motýlů, například okáči žijí na travách (trávy jsou v mnoha biotopech dominantní složkou vegetace). Dalším znakům, které přispěly k druhové odlišnosti, bylo blízké soužití s mravenci, takzvaná myrmekofilie, což je typické hlavně pro čeleď Lycaenidae . Denní motýli považujeme za jednu z nejlepších bioindikačních skupin – je jich celkem velké množství, jsou poměrně snadno k rozpoznání. Mezi nimi se vyskytují druhy, které žijí na větších i menších ekologických místech.
2.2
Historie výzkumu denních motýlů ČR (dle Beneše a kol., 2002) První historické doklady o denních motýlech pocházejí z doby před 40 miliony
let. Motýli začali vznikat v době, kdy se začali množit kvetoucí rostliny a také se vyvíjeli blízko nich. Při prvních výzkumech se jednalo hlavně o základní poznání druhového složení české fauny. Jedním z prvních průzkumníků a velké osobnosti české lepidopterologie byl pražský přírodovědec Franz Anton Nickerl. Působil jako profesor fyziospytu na pražské polytechnice a autor prvé „fauny“ českých denních motýlů „Bohmens Tagfalter“, vydané roku 1837. V jeho poznatcích pokračovala celá řada osobností. Jeho dílo svým způsobem dokončil jeho syn Otakar Nickerl. Byl pokračovatelem vydání soupisu českých motýlů. Přirodovědecký výzkum probíhal dlouhý čas na Moravě a v Čechách nezávisle na sobě a každý zvlášť. V době působení Otakara Nickerleho vznikaly výzkumy o motýlech hlavně v okolí města Brna. Později na tyto práce o motýlech navazovaly studie střední Moravy a Ostravska. V moravském Slezsku můžeme zmínit studie o přírodě v okolí Pradědu v Jeseníkách. Celé období, které je zde popisováno vyvrcholilo tím, že bylo vydáno několik souborných prodromů, tedy počátečních děl, ve kterých jsou zachyceny počáteční poznatky o faunách řádu Lepidoptera Čech, Moravy a Slezska. Vydaní těchto děl o faunách Čech a Moravy bylo inspirací pro další badatele, kteří se podrobněji zabývali výzkumem v různých regionech. Také to vedlo k prvním ekologickým a populačně zaměřeným studiím, při kterých noví badatelé postupně prosazovali moderní metody. Po skončení druhé světové války se rozšířil výzkum na úze10
mí Slovenska, kam většina českých a moravských lepidopterologů pravidelně zajížděla a podrobněji se zabývala jak denními motýly, tak i drobnými motýly. Vývoj české a moravské lepidopterologie, která se díky zájmu o ekologii a populační genetiku (populační genetika: geneticky a ekologicky vymezený soubor jedinců stejného biologického druhu žijící ve společném prostředí) mohl své síly měřit s vývojem ve světě, bohužel to vše přerušil prudký útlum asi v polovině 50. let 20. století. Nejhůře na tom byli denní motýli, protože díky útlumu byli označeni za skupinu, která je nedůstojná pro skutečné vědce. Mnozí badatelé se museli maskovat, protože v té době nebyla Lepidopterologie uznávána. V tom, aby byli badatelé dobře maskováni jim pomohla skutečnost, že se v té době začali intenzivně zkoumat hospodářští škůdci. 50. léta byla dobou, kdy mnohé studie o motýlech z oblasti ochrany rostlin publikovali autoři D. Povolný a F. Gregor. Motýlům se tehdy profesionálně věnoval jediný pracovník, J. Moucha v Národním muzeu v Praze. Na světe byli denní motýli prohlášeni za vzorovou skupinu, která objasnila ekologické a vývojové zákonitosti. Studium denních motýlů se stalo inovační vědou v tom nejlepším smyslu slova.
2.3
Charakteristika denních motýlů (dle Hofmannová a Marktanner, 1996) Motýli zaujímají v živočišné říši poněkud zvláštní místo. Už jen pojmenovaní
některých druhů jako létající květina či drahokam nám značí, že jsou obecně uznáváni za krásné, prchavé stvoření. V dnešní době na motýli hledíme jinak než na jiný hmyz. Jsou to totiž veselá poletující sluníčka, plná barev, která lítají z květů na květ a nemusíme se od nich obávat nebezpečí. Tím myslíme to, že by kousali nebo píchali. Oproti broukům a bodajícím vosám či komárům jsou motýli ztělesněná nevinnost (Landman, 1992). Můžeme mluvit o tom, že denní motýly poznáme podle pestrého zbarvení křídel, nitkovitých tykadel, které jsou na konci buď kyjovitě nebo paličkovitě rozšířená. V klidu mají křídla pevně k sobě přitisknutá a směřující vzhůru nad hřbetní část těla. Jejich zadní křídla jsou u kořene rozšířena a zesílena, podpírají přední křídla a při letu tím zajišťují mezi oběma páry křídel spojení. Tedy anatomie denních motýlů se skládá 11
z: sosák, makadlo, složené oko, tykadlo, přední křídlo, zadní křídlo, zadeček, průduchy neboli stigmata a hruď s nohama. Jako každý hmyz má i motýl vnější skelet vytvořený hlavně z chitinu, pevné tvrdé odolné organické látky. Aby se mohli pohybovat, je tento pevný „krunýř“ rozdělen na jednotlivé destičky a plošky, které jsou navzájem spojené měkkou blanitou membránou. Tělo je rozděleno na tři části: hlavu se smyslovými orgány, hruď s nohama, křídly a zadeček. Hlava motýla má dvě velké složené oči, které se skládají z několika set až mnoha tisíc jednotlivých šestibokých oček (ommatidií). Díky tomu mohou motýli vidět útvar, který je sestaven z malých částí, tím myslíme obraz okolí. Tykadla, která jsou umístěna nad očima nazýváme párovými orgány, které jsou růžně utvářeny. Jejich hlavní funkce je následující. Působí jako čidla hmatu, zachycují zvukové vlny a otřesy, ale hlavně slouží jako čichové orgány. Čím více bývá je jejich stavba složitější a povrch větší, o to citlivěji motýl vnímá a rozlišuje všelijaké chemické signály, pachy a vůně. U denních motýlů je na bázi tykadel tzv. Johnstonův orgán tvořený skupinou několika zvláštních smyslových brv, registrujících pravděpodobně rychlost letu. Dále co na motýlech může upoutat naši pozornost je sosák. V klidu je tento pohyblivý trubicovitý orgán spirálovitě stočený na spodní straně hlavy mezi tříčlánkovými pyskovými makadly. Některé druhy motýlů mají sosák dlouhý a díky tomu, může motýl sát nektar i z květů s úzkou a poměrně dlouhou trubkou. Hruď se skládá ze tří spojených článků. Na spodní straně každého článku je pár dlouhých článkovaných noh, které jsou zakončeny zahnutými drápky na chodidlech. Toto umožňuje motýlům pevné přichycení.Na chodidlech mají motýli ještě smyslové buňky, které fungují jako chuťové orgány. Motýl pomocí chuťových orgánů zkoumá potravu a při kladení vajíček jejich pomocí vyhledává a rozlišuje živné rostliny budoucích housenek. Na druhém a třetím hrudním článku mají motýli v horní části připojen jeden pár křídel, které tvoří jemné a velice pevné blanité útvary. Jejich zpevnění je zajištěno žilnatinou. V motýlích křídlech vedou nervy, vzdušnice a je do nich rozváděna hemolymfa (hemolymfa: je obdoba krve, která se vyskytuje u mnoha skupin bezobratlých živočichů). Barevnost křídel je tvořena mnoha tisíci vytvářejí tisíce, u velkých druh drobných šupinek,které obsahují barevné pigmenty. U velkých druhů to mohou být i miliony. Barevné šupinky pokrývající většinou celou plochu křídel a některé se mohou i částečně překrývat. Celý povrch těla včetně křídel motýla je pokrytý tenoučkou vosko12
vou vrstvičkou, která je nepromokavá a dostatečně chrání motýla před nepříznivým počasím. U některých druhů motýlů mohou být větší nebo menší křídla úplně bez šupin, takže je dobře viditelná průhledná křídelní membrána. Zadeček - jeho hlavní funkcí je trávení potravy. Dále slouží k dýchání a také k rozmnožování. Nejen střeva a mohutné svalnaté hřbetní cévy, které volně omývají tělní orgány, mají funkci, která nahrazuje srdce a zajišťuje tak cirkulaci hemolymfy. Na zadečku motýla jsou složité rozmnožovací orgány, které vyplňují jeho velkou část. Kopulační orgány, pomáhají odborníkům rozlišovat jedinečné morfologické znaky, které umožňují v mnoha případech určovat dle podobného zbarvení křídel, nerozlišené druhy motýlů. Samičky mají na konci zadečku pachové žlázy, které má většina motýlů. Díky těmto žlázám, které vylučují před oplozením specifické sexuální feromony, lákají samice samce k páření. V některých případech lákají samce i z velké vzdálenosti. Na celém světě patří motýli dozajista k druhově nejpočetnější skupině hmyzu. Bylo popsáno asi 150 000 druhů motýlů z niž asi jednu desetinu tvoří denní motýli. V Evropě žije asi 160 druhů denních motýlů. Patří sem čeledi: otakárkovití (Papilionidae), běláskovití (Pieridae), okáčovití (Nymphalidae), babočkovití (Nymphalidae), modráskovití (Lycaenidae) a soumračníkovití (Hesperiidae).
2.3.1 Vývojová stádia
Motýli patří k hmyzu s proměnnou dokonalou, což znamená, že u motýlů se střídají jednotlivé životní cykly, vzájemně nepodobná vývojová stádia: zjednodušeně můžeme říci, že samička dospělého motýla naklade vajíčka, z těch se vylíhnou housenky, které se přemění v kukly, a z kukel se vykuklí dospělci a tím je vlastně celý cyklus dokončen a může se opakovat (Novák a Pokorný, 2003)
U motýlů životní cyklus probíhá ve formě dokonalé proměny. Při vývojovém cyklu tohoto typu podstupuje organismus čtyři stádia: vajíčko (embrio), housenka (larva), kukla a dospělec (imago). Hlavním znakem holometaboliního cyklu je kukla. A právě v kukle dochází k přestavbě těla na dospělého motýla. Ve vajíčku probíhá vývoj housenky. Motýli ve stádiu housenky přijímají hodně potravy. V období kdy housenka roste musí několikrát svléknout svoji pokožku (Carter, 2006) 13
Vývojové cykly Vajíčko – Vajíčko postupně získává tmavou barvu a před koncem embryonálního vývoje je možno pozorovat pohybující se malou housenku. Při líhnutí housenka vyhryže v tuhém obalu vajíčka kruhové „víčko“, kterým se krouživými pohyby dostane ven. V této fázi vývoje je housenka nejvíce zranitelná. Jakmile se housenka vylíhne většinou sežere prázdný obal, který je pro ni jako výživa, jen do té doby, než se jí podaří najít vhodnou živnou rostlinu. Housenka – Toto stádium zajišťuje růst a hromadí dostatečného množství energie i stavebních látek, které jsou potřebné pro pozdější proměnu v dospělého motýla. Po vylíhnutí malá housenka často požere obal vajíčka i se zbytky žloutku a okamžitě začne pátrat po rostlině. Je velmi žravá a to odpovídá i jejímu rychlému růstu. Například housenka otakárka fenyklového, Papilio machaon Linnaeus,1758, která během dvou týdnů dokáže, jako jeden z mála živočichů, ztisícinásobit svou hmotnost. Její vnější skelet, neboli kutikula, není bez omezí roztažitelný a tak se pro ni po určitém čase stane příliš těsný. V této fázi se již vytváří pod stávající kutikulou, kutikula nová, která je větší, měkká a složená do záhybů. Potom brzy dojde k hormonálně řízenému svlékání. Před svlékáním housenka asi tři dny nepřijímá potravu, setrvává na místě a v klidu a je pevně přichycena panožkami a pošinkami k podkladu. Poté co kutikula za hlavou praskne, housenka se z ní pomalu vysvleče. Každé svlékání více či méně mění vzhled housenky a tak se přirozená mnohotvárnost jediného druhu zvětšuje. Jsou známé housenky, které mají nejrůznější tvary a barvy. Některé jsou lysé, jiné dlouze nebo krátce chlupaté, některé mají trny, menší nebo větší bradavky, hrboly či výrůstky.Základní stavba jejich těla však zůstává vždy zachována a tvoří ji hlava, tři články hrudní a 10 článků zadečku. Hlava – některá je robustní, jiná pevná kulovitá nebo také může být zpředu plochá schránka. Po stranách hlavy jsou jednoduchá očka, většinou šest na každé straně. Každý hrudní článek má v dolní části pár krátkých, článkovaných noh, které jsou zakončeny drápkem. Na předohrudi je po stranách pár okrouhlých dýchacích otvorů, kterými navenek vyúsťuje tracheální soustava. Zadečkové články - zpravidla 3.–6. a 10., mají na břišní straně nečlánkované masité panožky, které jsou zakončené věncem háčků. Poslední pár panožek na 10. článku se označují jako pošinky. Tvar a počet panožek se může měnit a u některých čeledí dochází k jejich redukci. Největší část těla housenky tvoří
14
trávící soustava, tuková tělesa jako zásobárna energie a dále tracheální a cévní systém. Kromě toho má mnoho housenek dobře vyvinutý pár snovacích žláz schopných produkovat hedvábné vlákno. Kukla – Krátce předtím, než se motýl vylíhne můžeme pozorovat prosvítání jeho budoucího zbarvení. Když pouzdro kukly pukne, motýl se ihned snaží dostat ven. Jakmile se vyprostí, začne se mu ze zadečku vylučovat tekutina zvaná mlezivo. Mlezivo obsahuje exkreční látky, nahromaděné ještě ve stádiu kukly. Vylíhlý motýl z počátku odpočívá, má zmačkaná křídla, která mu splihle visí dolů a postupně se rozpínají, jakmile se do žilek v křídlech dostane krev. Je velice důležité, aby se křídla roztáhla co nejrychleji, jinak by mohla ztuhnout a zůstat natrvalo zdeformována. Dospělec – Někteří motýli kladou vajíčka na svrchní stranu listů, jiní dávají přednost spodní straně, kde jsou lépe chráněna. Máme však i druhy, které kladou vajíčka do různých štěrbin nebo dovnitř rostlinných tkání. Aby měli housenky dostatek potravy, samičky se po nakladení vajíček těmto rostlinám vyhýbají. Vajíčka obvykle přilepují na listy nebo jiný podklad vlastním lepkavým výměškem. Jsou motýli, kteří kladou vajíčka jednotlivě a jiní v celých snůškách. Motýli, jejichž housenky mohou žít na nejrůznějších rostlinách, často vypouštějí vajíčka za letu.
2.3.2 Proměna Může se zdát neuvěřitelné, že se z housenky vyvine motýl, který vyniká krásnou barevností a půvabným letem. Tato proměna však nenastane okamžitě. Mezi housenkou a motýlem je stádium vývoje, kterému říkáme klidové stádium kukly. Jde zde o to, že se při posledním svlékání housenky objeví měkká kutikula kukly, která postupem času ztvrdne na vzduchu a vytvoří se tak pevný chitinový málo pohyblivý krunýř. Většina housenek si co nejdříve upřede z vláken kokon a teprve potom se v něm zakuklí. Některé housenky se kuklí volně, bez zámotku. Podle upevnění rozeznáme 3 typy kukel. Jedná se o kuklu s opaskem, kuklu zavěšenou a kuklu v původní komůrce. Kukla s opaskem je většinou vzpřímená a je zachycena koncem zadečku a uprostřed těla je přepásána a připředena k podkladu. Zavěšená kukla visí hlavou dolů na listu či stonku, ale může být i na jiném vhodném místě. Je zachycena zvláštními háčky na konci zadečku a připředena k podkladu. A poslední kukla v půdní komůrce, tak ta leží v jamce buď
15
volně na zemi, mezi kameny,ale můžeme ji najít i například v tesech trav, nebo mají udělanou oválnou komůrku pod povrchem půdy. Podle druhů a v závislosti na povětrnostních podmínkách trvá stádium kukly od několika dnů až po několik let. Samo o sobě pak už líhnutí trvá jen několik sekund nebo minut, než se objeví motýl. Ten se pěvně zachytí na vhodném místě v okolí , kde nechá malá a měkká křídla volně viset, a tam se postupně do jejich žilek napumpuje vzduch a hemolymfu, křídla se potom natáhnou do plné délky a šířky a po určité době (několika hodin) ztvrdnou. Po té může motýl vzlétnout.
2.3.3 Potrava
Řada motýlů se stává potravou pro jiné živočichy, ale také sami potřebují potravu přijímat. Motýli jsou většinou býložravci, ty druhy které mají zachovaná kusadla požírají pyl. Jsou zde však i druhy jako je imaga, který potravu nepřijímá, protože je jejich sosák zakrnělý nebo dokonce úplně chybí. Žijí především z tukových zásob, které nashromáždí housenka. Jejich život nebývá obvykle dlouhý. Převážná část motýlů má však dobře vyvinutý sosák, kterým přijímá pouze potravu v tekutém stavu. Tyto druhy sají nejvíce sladké rostlinné šťávy, nejčastěji je to nektar z květů, nepohrdnou ani šťávou z přezrálých dužnatých plodů. Někteří motýli mají rádi mízu z poraněných stromů a někteří zase s oblibou hodují na medovici. Jsou i takové druhy motýlů, které láká lidský pot, nebo tekutiny z exkrementů zvířat, či zdechlin. Mnoho motýlů přežívá také na vodě, a to tak že ji sají spolu s minerálními látkami, které jsou obsaženy například ve vlhké půdě a bahnu.
2.3.4 Rozmnožování Milostný život motýlů spočívá v tom, že se vyhledávají navzájem samci a samice stejného druhu a to jim umožňují druhově specifické sexuální pachové látky (feromony). Jak již jsem se zmiňovala samice lákají samce k páření i z velké vzdálenosti prostřednictvím pachových signálů, které jsou vypuzovány ze žláz umístěných na konci zadečku. Samci, kteří přilétají za samičkami z kratší vzdálenosti, tak jejich
působící
feromony jsou vylučované nejčastěji ze zvláštních šupin (voniček) na křídlech. Může 16
se však stát, že jsou umístěny také na zadečku nebo nohách. Díky studiím se můžeme domnívat, že jejich úkolem je už nalezenou samičku přimět k páření. Denní motýli rozpoznávají svoje partnery podle zbarvení a kresby na křídlech. Někteří samci (například okáči nebo babočky) si hlídají svá teritoria. Z vyvýšeného místa pozorují okolí a z prolétajících samiček si jednu vyberou, kterou se snaží okamžitě přimět k páření. Jakmile se objeví jiný sameček, okamžitě ho napadají a snaží se aby ihned opustil jeho revír. U některých druhů motýlů dochází k poměrně dlouhým milostným předehrám a také k charakteristickým zásnubním letům v páru. Než se u motýlích partnerů spojí kopulační ústrojí, které je na konci zadečku, trvá to i hodiny. Spojení je tak pevné, že někteří motýli mohou létat i se spojeným partnerem. Brzy po kopulaci nebo i po delší době začne oplodněná samička klást vajíčka. Nakladená vajíčka jsou připevněna lepkavým, ve vodě nerozpustným sekretem na listy živné rostliny (buď nahoře, nebo dole). Jsou kladena jednotlivě nebo v malých či větších, pravidelných nebo nepravidelných skupinách, v řádkách nebo všechna pohromadě v jedné velké snůšce. Některé samičky kladou svá vajíčka do blízkosti živné rostliny, nebo je vypouštějí za letu volně do rostlinného porostu. Množství vajíček, které nakladou samičky bývá různé. Některé druhy samiček nakladou desítky vajíček a jiné mohou naklást až několik tisíc. Samičky některých druhů motýlů, které kladou vajíčka jednotlivě je mohou klást na živné rostliny až několik týdnů.
2.3.5 Přežití I motýli, kteří jsou obdivováni pro svou křehkost a krásu mají mnoho přirozených nepřátel, a proto se musí ve světě nějakým způsobem chránit, neboli snažit se přežít. Bohužel motýli nepatří do skupiny hmyzu, která by měla žihadlo nebo jinou zbraň. Aby se uchránili před ptáky a jinými predátory, museli si vyvinout několik svých vlastních strategií pro vlastní obranu. Velká skupina motýlů preferuje maskování, neboli splynutí s pozadím, čehož můžou docílit několika způsoby. Denní motýli při odpočinku drží svá křídla přiložená lícem k sobě, takže je vidět pouze jejich nenápadně zbarvená spodní strana. Pro příklad: pokud si usedne pestře zbarvený motýl na zeď a složí křídla, najednou jako by tam nebyl. Kresba a zbarvení totiž dokonale napodobí prostředí. Nemusí to být jen zeď, ale
17
také například kůra stromů, list, kámen. Avšak pravými mistry maskování jsou některé druhy nočních motýlů, například můry, píďalky. Maskovací strategii využívají také housenky a kukly. Zvláště kukly denních motýlů, které jsou pevně připředené k rostlinám, je velice důležitá, protože pro mnohé ptáky jsou kukly pochoutkou. Housenky dokáží u některých druhů změnit zbarvení v závislosti na změně způsobu života, nebo když se živná rostlina postupně přebarvuje. Mnoho motýlů však používá jiný, ještě rafinovanější způsob strategie – mimikry. Podstatou není nenápadnost, ale pravý opak, pestrým zbarvením se snaží upoutat pozornost. Jejich taktika spočívá v dokonalém napodobování jedovatých, nebezpečných, nebo odporně chutnajících, nepoživatelných živočichů. Jestliže z cela neškodný motýl napodobuje výstražným signálem (například zbarvením) nebezpečný hmyz, předstírá tak svým predátorům nebezpečí a stane se tak pro ně zcela opomíjeným druhem (Hofmannová a Marktanner, 1996). Řada motýlů dokáže vylekat útočícího nepřítele tak, že využije jeho krátkého zaváhání a tím docílí toho, že se dá na ústup. Velice účinným obranným prostředkem, který zastraší nepřítele je složitá barevná kresba, která dokáže napodobit oči nějakého obratlovce. Tato kresba je ukryta a při napadení ji motýl před útočníkem náhle odhalí. Jako příklad můžeme uvést babočku paví oko (Inachis io), která prudkým rozevřením svých křídel odhalí velká čtyři oka, která jsou vykreslena na svrchní straně.
2.3.6 Motýl a člověk Motýli mohou být bráni člověkem buď jako spojenci, nebo také jako jejich nepřátelé. Pokud budeme pěstovat na obrovských plochách stejný typ rostlin, pro představu například pole obilí, rýže, vytváříme tím vlastně výborné podmínky pro přemnožení určitých druhů, z nichž se poté stávají škůdci. Pokud se však podíváme na problematiku z druhé stany, uvidíme, že denní motýli poletující z rostliny na rostlinu nám ji opylují. Čímž můžeme říci, že jsou významnými opylovači květů, ze kterých sají nektar. Například již dosti zmiňovaný motýl babočka paví oko opyluje rostliny a tím člověku nepřímo pomáhá. Housenky některých druhů motýlů požírají plevelné rostliny, a tak nám pomáhají v boji proti nim.
18
2.4
Ohrožení a ochrana motýlů (dle Konvička a kol., 2005) Za poslední století, kdy existovalo 161 druhů denních motýlů na území České
republiky, jich vyhynulo osmnáct druhů, což je více jak desetina. V současné době je ohroženo něco mezi dvanácti a dvaceti procenty motýlí fauny kontinentu. Některým druhům hrozí, že pokud vyhynou v Evropě, navždy zmizí ze zemského povrchu. Krajina střední Evropy prošla za posledních 150-200 let nejrychlejšími změnami ve své historii. Velký vliv na tyto změny měl ústup tradičního hospodaření k intenzivnímu rozvoji zemědělství a lesnictví. Tradiční hospodaření udržovalo mozaiku nejrůznějších biotopů, od řídkých lesů po obnažené písčiny a skalnaté stepi. Ústup tradičního hospodaření za posledních dvě stě let měl zřejmě významnější vliv biologickou rozmanitost našich krajů než samotný příchod člověka. Natrvalo zanikají stanoviště, na nichž evropská flóra a fauna závisela po celá tisíciletí. Biologové a ochranáři si toho všimli až v 70. a 80. letech 20. století, kdy začala zarůstat místa, která byla považovaná přirozené bezlesí. Účinná ochrana ohroženého hmyzu je možná a nemusí být ani finančně náročná. Vycházíme ze dvou předpokladů. Za prvé, ochrana celého druhového spektra hmyzí říše se neobejde bez ochrany stanovišť, jež v sobě zahrnuje i jejich promyšlenou aktivní údržbu. Za druhé, rozšířit ochranu z rezervací do volné, nechráněné krajiny. Za třetí, návrat přírody do naší blízkosti se nesmí dít na úkor člověka, ale naopak musí odpovídat jeho potřebám a zájmům. Všechny tyto tři cíle jsou vzájemně provázány. Ochrana stávajících stanovišť, zpravidla chráněných území, může poskytnout rezervoáry, z nichž se ohrožené druhy jednou vrátí do volné krajiny. Pokud bychom měli stanovit nějaký symbol k ochraně přírody byl by to dozajista motýl, jasoň červenooký, Parnasiius apollo (Linnaeus, 1758) klenot evropské přírody, který se na mnoha biotopech ocitá na hranicí vyhubení. Vyskytoval se většinou v horské fauně, ale kromě hor obýval i velmi nízké polohy jako například Hády u Brna. Protože jasoň je motýl nápadný a krásný, dočkal se ve většině evropských zemí jako jeden z prvních bezobratlých živočichů i zákonné ochrany. Kdybychom měli v dnešní době měli vybrat nějakého kandidáta, který je brán jako nejohroženější v Evropě, volili bychom zřejmě jednoho ze dvou žluťásků z rozsáhlého rodu Colias – žluťáska úzkolemého C.chrysotheme (Esper, 1781) nebo žluťáska barvoměrného, C.myrmidone (Esper, 1781).
19
České a středoevropská ochrana přírody si neví rady v případě osudu takzvaných velkých okáčů, kteří sídlí na vyprahlých stepních a skalních stanovištích. Jedná se především o okáče skalního, Chazara briseis (Linnaeus, 1764) a okáče metlicového, Hipparchia semele (Linnaeus, 1758), kterým bezprostředně hrozí vyhynutí. Naopak okáč medyňkový, Hipparchia fagi (Scopoli, 1763) je velice rozšířen a dobře se mu daří na řadě jihomoravských lokalit. Ochranou přírody a krajiny v České republice, a tím i ochranou rostlin a živočichů, se zabývá Zákon České národní rady o ochraně přírody a krajiny č.114/1992 Sb., který doplňuje a rozšiřuje Vyhláška MŽP ČR č. 175/2006 Sb. (Otevřený portál životního prostředí, 2008). Podle těchto zákonných norem podléhají ochraně druhy rostlin a živočichů, které jsou ohrožené, vzácné nebo vědecky či kulturně významné (Novák a Pokorný, 2003). Ve zmíněné vyhlášce jsou uvedeny tyto druhy motýlů: Jako kriticky ohrožené jsou uvedeny tyto druhy: bělásek východní (Lestidea morsei), hnědásek osikový (Hypodryas maturna), jasoň červenooký (Parnassius apollo), jasoň dymnivkový (Parnassius mnemosyne), modrásek černoskvrnný (Maculinea arion), modrásek hořcový (Maculinea alcon), okáč jílkový (Lopinga achine) a pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena). Jako silně ohrožené jsou uvedeny tyto druhy: babočka bílé L (Nymphalis vaualbum), lišaj pupalkový (Proserpinus proserpina), martináč hrušňový (Saturnia pyri), modrásek bahenní (Maculinea nausithous), modrásek očkovaný (Maculinea teleius), modrásek stepní (Polymmatus eroides), ohniváček černočárný (Lycaena dispar, )ohniváček rdesnový (Lycaena helle), okáč hnědý (Coenonympha hero), okáč skalní (Hipparchia briseis), okáč studentský (Erebia sudetica), přástevník mařinkový (Eucharia casta), přástevník svízelový (Claetis maculosa), zubokřídlec dubový (Marumba quercus), žluťásek barvoměnný (Colias myrnidone) a žluťásek borůvkový (Colias palaeno). Za druhy ohrožené se prohlašují: batolec (Apatura spp.), bělopásek (Limenitis spp.), bělopásek (Neptis spp.), lišaj pryšcový (Celerio euphorbiae), otakárek feniklový (Papilio machaon), otakárek ovocný (Iphiclides podalirius) a perleťovec mokřadní (Proclossiana eunomia).
20
Shrnutí zásad ochrany hmyzu Živočichové obývající stejnou lokalitu mohou mít různé nároky na management – Tyto nároky plynou z velkého hromadného druhového bohatství. Stejná péče může podporovat některé určité druhy, ale vždy je to na úkor druhu jiného. Jedinou cestou je péče,která je členěná a udržuje tím celou řadu mikrostanovišť a postupný přechod rostlinného společenství v jiné i přechodných zón. Péče o rostlinné biotopy, které chrání stejnorodé úseky vegetačních „společenstev“, spěje k zahradám bez hmyzu. Různé zdroje v různých životních fázích – Housenky a dospělí motýli mají rozdílné ná-
roky, které nejsou výjimkou, ale pravidlem. Tyto nároky vyřeší široká škála zdrojů v těsném sousedství. Vedle druhového složení vegetace je důležitá její prostorová struktura – Různorodá vege-
tace je nutná podmínka, není však jediná. Důležitou roli hrají poměry světla, složení drnu, výška travních porostů a také křoviny. Vegetace slouží nejenom jako potrava, ale také jako úkryt, místo pro nocovaní a přezimování a současně je to stanoviště pro teritoriální chování nebo orientační body. Mikroklimatická diverzita – Pro přežití celých populací jsou důležité pestré tvary zem-
ského povrchu, závětrné kouty, plošky holého podloží nebo stinná útočiště. Jelikož se počasí mění každým rokem je velmi důležité, aby na lokalitách byly různé klimatické podmínky. Pokud je studený rok je ideálním stanovištěm jižní strana, která je ale současně nebezpečná v horkém roce. Jedinec nic neznamená, jde o ochranu celých populací – Hodně živočišných druhů je
přísně exogamních (exogamie – uzavíraní spojení pouze se členy jiných skupin), proto je k rozmnožování nutné, aby obě pohlaví byla zastoupena v dostatečném množství. Kvůli genetickým problémům nemůžeme považovat populace, které čítají i několik tisíc jedinců. Jedinou ochranou proti náhlému vymíraní jsou potřeba velice početné populace. Kontinuita podmínek: jeden špatný rok může být poslední – Hmyz je obecně krátkověký,
postrádá adaptace k dlouhodobému přežití nepříznivých podmínek. Jediný necitlivý zásah může zničit lokální populaci – a to nenávratně. Omezená disperze – Velká část rostlin dostatečně produkuje semena a tím nabízejí, aby
se neobsazená stanoviště kolonizovala. Omezené rozptýlení u hmyzu, klesá závisle se vzdáleností.
21
Ochrana na krajinné škále – Hmyz je svými nároky na krajinu kdesi uprostřed. Nej-
vhodnější prostorovým měřítkem jsou desítky kilometrů čtverečních. V těchto rozměrech však ochrana přírody selhává. Specializovaná stanoviště, nezvyklá u jiných živočichů - Hmyz sídlí prakticky na všech
suchozemských stanovištích. Někdy však obývají nory, nebo výkaly a mršiny savců, ptačí hnízda, houby a těla jiných druhů hmyzu. Tito parazité patří k více ohroženým druhům než kterékoliv jiné skupiny. Velcí obratlovci, staré dřevo, kameny či obnažené půdy rozhodují o hmyzí rozmanitosti. Tradiční management, netradiční stanoviště – Až dvě třetiny druhů jsou závislé na tom
jak člověk udržuje stanoviště. I velmi speciální druhy hmyzu mohou obsazovat dost netradiční místa, jako jsou lomy a důlní výsypky, náspy a okraje komunikací a dokonce i průmyslové oblasti. Ochrana těchto lokalit je důležitá ale nedoceněná šance na přežití mnoha druhů.
2.4.1 Denní motýli v ohrožení (dle Beneše a kol., 2002) Budoucnost našich denních motýlů je nejistá: výsledky síťového mapování z roku 2002 ukazují, že z našich 161 druhů jich vyhynulo osmnáct, tedy 11 procent, a dalším šestnácti druhům (9,9 %) se natolik zmenšily areály rozšíření, že prakticky vymírají. V různém stupni ohrožení pak je 73 druhů, tedy polovina z dosud přežívajících 143 druhů. Celkový počet vyhynulých a ohrožených druhů pak dosahuje plných 56,5 procent (Beneš a kol., 2002). Mezi vyhynulé druhy patří známý jasoň červenooký, mokřadní ohniváček rdesnový, žluťásek úzkolemý vázaný na krátkostébelné stepi, obyvatel světlých lesů bělopásek hrachorový, či nenápadný a málo známý okáč středomořský, který kdysi obýval písčiny jihovýchodní Moravy. Mezi kriticky ohrožené druhy patří atrkaktivní žluťásek barvoměnný, který kdysi žil na většině území státu a dnes přežívá jen v Bílých Karpatech, stepní klenot modrásek ligrusový, modrásek černoskvrnný známý svým soužitím s mravenci, hnědásek osikový vázaný na pařezinové hospodaření, teplomilný okáč skalní či rašeliništní okáč stříbrotoký (Beneš a kol., 2002). Jednou z hlavních příčin úbytku motýlů je změna v hospodářském systému. Po druhé světové válce dochází v naší republice k zániku drobného hospodaření, vznikají
22
státní statky a zemědělská družstva. S tím souvisí scelování pozemků. Zanikly meze, úhory, louky plné květů, stráně a okraje polních cest. Důsledkem melioračních prací zanikaly mokřady, používáním různých postřiků a chemických hnojiv, dochází k vytlačení některých druhů motýlů z jejich původních domovů. V lesním hospodářství dochází k velkým změnám. Zanikají pařezinové lesní plochy, mizí lesní světliny, vysazují se vysoké stromy, které vytvářejí nevhodné životní podmínky pro motýly, kteří obývali tato světlá lesní místa. Také se začaly zalesňovat stanoviště, která byla považována za neplodná, většinou jde o místa, kde se nepěstovaly žádné hospodářské plodiny. Jedná se především o písečná stanoviště. Takto vedené hospodářství, je v nynější době, největší hrozbou pro denní motýly, kterým chybí podmínky pro přežití. Podobně jako denní motýli jsou na tom i některé skupiny motýlů nočních (např. přástevníci, bourovci), blanokřídlí hmyz, pavouci, brouci a další živočichové. Pouze ochrana, která je podložena vědeckými studiemi a poznatky, mohla by zabránit zániku až poloviny druhů živočichů naší země.
2.4.2 Zachování motýlů v přírodě Motýli mají velké nároky na životní prostředí a ke svému životu potřebují kvetoucí rostliny pro nektar, ale také vybrané druhy rostlin, bylin i dřevin jako potravu pro housenky. Většina rostlin, které motýli mají rádi rostou na přirozených stanovištích, nebo na obhospodařovaných a nehnojených plochách s nízkým obsahem dusíku. Využívání půdy zemědělci, kteří intenzivně používají různá průmyslová hnojiva způsobují vymizení motýlů. Pokud tento proces doprovází ještě zničení lokalit přirozených biotopů vysušením každé mokré louky či bažiny, rozorávání mezí, likvidace přirozených ostrůvků rozptýlené zeleně v polích, je více méně jasné, že mizí mnoho druhů motýlů v zemědělské krajině. Mizení vhodných biotopů je jedním z důvodů proč se snižuje počet motýlů. Jako další příčinu můžeme uvést například používaní pesticidů v zemědělství a v lesnictví k hubení škodlivých živočichů a rostlin. Proto se od milovníků přírody očekává, že buď nebudou používat pesticidy vůbec, nebo jen velmi zřídka.
23
2.4.2 Populační ekologie (dle Beneše a kol., 2002) Denní motýli se jako ostatní organismy vyskytují v přírodě v populacích. Jsou to skupiny určitého druhu. Každá populace má určitý počet jedinců se čtyřmi měřítky: natalitou čili porodností, mortalitou čili úmrtností, migrací do populace a emigrací z populace. Uvažujeme-li o ochraně motýlů, musíme počítat s celými populacemi, neboť ty jsou základní jednotkou. Jedinec vlastně neznamená nic. Jestliže se někdo zajímá o výskyt motýlů v krajině, zjistí, že s některými druhy se setkává kdekoliv i když v malém množství jedinců. Jiné druhy můžeme vidět jen na určitých místech, ale zase v hojném zastoupení. Je to proto, že různé druhy mají odlišné nároky na populaci. Některé druhy se více pohybují, jiné neopouštějí svá stanoviště. Na základě těchto pozorování byly již 70. letech 20. století populace motýlů rozděleny na dva či tři základní typy - populace uzavřená – (= sedentární) jedinci této populace minimálně přelétají mezi obývanými stanovišti, mají pevně stanovené hranice a obývají po celý život jedno území. Na těchto územích se vyskytují v poměrně velkém počtu jedinců, neboť jim poskytují dobré podmínky pro vývoj larev a život dospělých motýlů. Tato území bývají relativně malá. Pro příklad můžeme uvést modráska nejmenšího, Cupido minimus (Fuessly, 1775) okáče stříbrookého, Coenomynpha tullia (Müller, 1764) a okáče šedohnědého, Hyponephele lycaon (Rottemburg,1775).
- populace otevřená – (= mobilní) je populace, která se vyznačuje velkou pohyblivostí jedinců, kteří využívají rozsáhlá území, kde nacházejí vše potřebné k jejich životu. Velice často přelétají mezi místy, která jim poskytují různé zdroje. Například jsou to plochy, kde nacházejí nektar, živné rostliny, nebo další místa, kde odpočívají, tráví den a nocují. Nelze jednoznačně určit území, která jsou touto populací obývaná. Příklady takových druhů jsou žluťásek řešetlákový Gonepteryx rhamni (Linnaeus, 1758), bělásek řeřichový, Anthocharis cardamines (Linnaeus, 1758), okáč voňavkový, Brintesia circe (Fabricius, 1775). Extrémním příkladem otevřených populací pak jsou migranti.
- populace migrujících druhů – jedná se o populaci jedinců, kteří cíleně přelétají rozsáhlá území. Následné generace se pak mohou vyvíjet na místech vzdálených od sebe stovky až tisíce kilometrů, výjimečně může docházet i k migracím mezi kontinenty.
24
Příkladem jsou bělásek zelný Pieris brassicae (Linnaeus,1758), babočka bodláková Vanessa cardui (Linnaeus, 1758), babočka admirál Vanessa atalanta (Linnaeus, 1758).
Popsané dělení této populace zjednodušené. Na populační strukturu má vliv celá řada faktorů, které se mohou lišit na konkrétních lokalitách.
2.5
Prozkoumanost motýlů v České republice (dle Konvička a kol.,
2002) Databáze síťového mapování denních motýlů obsahuje ke dni 31.3. 2002 celkem 151 451 záznamů o výskytu (121 058 záznamů od mapovatelů a 30 393 záznamů excerpovaných z literárních zdrojů a muzejních sbírek). Ve vztahu k jednotlivým obdobím to bylo 20 392 záznamů do roku 1950, 41 984 z let 1951 – 1980, 58 327 z let 1981 – 1994 a 30 748 z let 1995 – 2001. Údaje pocházely z 620 mapovaných čtverců České republiky, tj. 91,8% z celkového počtu 675 čtverců pokrývajících Českou republikou. Tradičně dobře prozkoumanými oblastmi jsou v 1. mapovacím období v Čechách širší okolí Prahy včetně Polabí, nejteplejší část Českého středohoří a oblast jihočeských pánví. Na Moravě jsou tradičními oblastmi Pavlovské vrchy, okolí Brna, střední Morava a částečně i severní Morava se Slezskem. Ve 2. období se k vyjmenovaným oblastem přiřazují některá pohraniční pohoří (zejména Šumava a Orlické hory v Čechách, Hrubý Jeseník na Moravě). Během 3. období přistupují k tradičním oblastem některé do té doby opomíjené části republiky, jako centrální Českomoravská vrchovina. Z posledního období převažují údaje z lepidopterologicky tradičně navštěvovaných oblastí, nápadný je úbytek údajů z širšího okolí Prahy. Počet druhů – udávaný počet 161 druhů České republiky se liší od počtů uváděných v některých recentních seznamech. Na rozdíl od jmenovaných autorů do české fauny nově zařazujeme: Vyhynulé druhy,jejichž historické rozšíření je podloženo dostatečným počtem hlášení a existuje alespoň několik dokladových exemplářů. Zároveň pro historický výskyt v České republice svědčí současné či historické rozšíření v okolních zemích. soumračník měsíčkový (Carcharodus flocciferus) 25
bělopásek jednořadý (Limenitis reducta) okáč lipnicový (Pyronia tithonus) Nově zjištěný druh (Beneš et al. 2001) soumračník západní (Pyrgus trebevicensis)
Celkem 7 druhů, jež byly v minulosti ojediněle hlášeny z území České republiky, do české fauny naopak neřadíme: Výjimečné zálety tropických či subtropických migrantů modrásek cizokrajný (Lampides boeticus) modrásek tažný (Leptotes pirithous) Údaje vysvětlitelné zavlečením jedinců babočka drnavcová (Polygonia egea) perleťovec východní (Argynnis laodice) modrásek hnědý (Polyommatus admetus) soumračník východní (Carcharodus orientalis) soumračník lavaterkový (Carcharodus lavatherae) Od vyjmenovaných prvních čtyř druhů zavlečených jedinců existuje vždy jen jeden dokladový exemplář. Pouze u výskytu soumračníku lavaterkovému se dochovalo více než jedno hlášení. Babočka drnavcová a perleťovec východní se nevyskytují na území České republiky, pouze daleko od ní. Ostatní tři druhy motýlů, jsou těžko rozpoznatelné a dříve je sběratelé nerozlišovali. Není proto vyloučeno, že tito motýli obývali naše území v první polovině 20. století. Tyto druhy se dříve vyskytovaly v okolních zemích. V dnešní době je jejich výskyt téměř mizivý.
26
3
METODIKA
3.1
Metodika odchytu Metodika hodnocení výskytu denních motýlů je práce, která probíhá především
v terénu. Na vybraných biotopech (Obrázek 2) jsem sledovala výskyt denních motýlů v různém časovém období. Od jara přes vrcholné léto až po časný podzim.(Tab. 1). Pro sledování denních motýlů jsem si nejprve vytvořila protokol pro zapsání zjištěných dat a následnou potřebu statistického vyhodnocení údajů (Obrázek 1). Protokol z každé návštěvy obsahuje tyto náležitosti: datum, zvolený biotop, denní dobu (časové rozmezí), charakter počasí, stav území (přítomné kvetoucí rostliny, ošetření pesticidy), počet zaregistrovaných jedinců. Pozorování a zapisování do protokolu jsem prováděla v měsících květen, červen, červenec, srpen a září. Tedy v teplých měsících, kdy je nejvhodnější počasí ke sledování denních motýlů. Pozorování proběhla dle možností v následujících termínech dle sledovaného biotopu: okraj lesa (9.5., 1.7., 7.8.), les (9.5., 1.7., 6.7., 7.8. a 12.9.), xerotomní a luční biotop (10.5., 24.5., 6.6., 6.7., 4.8., 7.8. a 12.9.) a biotop vzniklý lidskou těžební činností (20.5., 7.6., 10.6., 20.8. a 14.9.). Sledovaná stanoviště se liší především stanovištními podmínkami (mikroklima, oslunění….). Hodnocení jsem prováděla vždy mezi 9. a 16. hodinou, když bylo pěkné počasí, to znamená polojasno až jasno a teplota se pohybovala nad 20°C, někdy byl mírný vítr a jindy zase bezvětří. Pozorované motýly ve vybraných stanovištích jsem zapisovala do vytvořeného protokolu. Některé druhy motýlů jsem odchytávala do síťky a s pomocí klíče určovala jednotlivé druhy a po jejich identifikaci jsem je pouštěla zpět do přírody. Po získaných zkušenostech, jsem určila i sedící jedince například babočku paví oko (Inachis io). V případě obtíží s rozpoznání nějakých druhů, jsem požádala vedoucího práce o pomoc. Pokud bychom chtěli při hodnocení získat vědecky objektivní a později srovnatelné výsledky, měl by průzkum probíhat tři roky. Po tuto dobu, bychom měli sledovaná území navštívit 5-7krát, z důvodu toho, že se mnoho druhů dospělců vyskytují na daném biotopu jen v omezeném časovém období (Laštůvka, 2008) Pouze pro orientaci stačí, když sledované území navštívíme jednou, nebo vícekrát ve vhodně zvolenou dobu v jednom roce. Pokud tak učiníme, musíme vystihnout co nejlepší počasí v daném období, které je od konce května do konce července. 27
Ve všech zvolených biotopech, jsem se snažila, aby výsledky byly objektivní a nebyly zkresleny z důvodu klimatických faktorů. Proto jsem porovnávala stanoviště, která mají podobné výškové pásmo. Taxony, neboli vědecká jména bezobratlých jsem uváděla podle Beneše a kol., 2002 a Taxony rostlin jsem uváděla podle Biolib.cz 1999.
Tab. 1
Sezónní aspekty jara, časného a vrcholného léta (dle Laštůvka, 2008) 1 2 3 4 5
3.2
jaro časné léto vrcholné léto pozdní léto časný podzim
3.dekáda dubna – konec května počátek června – 3. dekáda června konec června – 1. dekáda srpna 2. dekáda srpna – 1. dekáda září 2. dekáda září – konec září
Popis sledovaného území
Obecná charakteristika
Zbýšov – je bývalé hornické městečko, které má asi 4100 obyvatel. Město leží 49 ° 09 ' severní šířky a 14 ° 25 ' východní délky. Průměrná teplota vzduchu (°C) činí 10,7. Celkový úhrn srážek (mm/rok) je kolem 423,0 a délka trvání slunečního svitu (h/rok) je 1623,5. První písemné údaje o našem městě pocházejí z roku 1280. Tehdejší vlastník zemský maršálek Bohuš z Drahotuš daroval osadu Zbýšov, své dceři a oslavanskému klášteru do kterého vstoupila.Historie osídlení, podle archeologických nálezů, vypovídá o tom, že obec byla osídlována již v době kamenné. V roce 1790, měl Zbýšov pouze 53 domů a 313 obyvatel. V roce 1820 zde byly položeny základy kamenouhelného těžařstva Láska Boží a nastává zásadní zlom – v roce 1890 je ve Zbýšově již 128 domů a 1624 obyvatel. Městem je Zbýšov od roku 1965 (Město Zbýšov, 2003). Ukončení těžby uhlí na počátku 90. let bylo velkým zásahem do života obyvatel obce.
28
Díky dokončené plynofikaci obce a čističce odpadních vod, Zbýšov poměrně málo zatěžuje životní prostředí a mnoho místních obyvatel řadí mezi největší změny po roce 1991 stav životního prostředí, jenž se radikálně zlepšil. V dobách provozování důlní činnosti, byl ekologický systém zatěžován především uhelným prachem jenž se uvolňoval do okolí při transportu uhlí do oslavanské elektrárny ( v raném období byl prováděn nákladní automobilovou dopravou, po roce 1970 pomoci unikátní lanové dráhy, vedené ze Zbýšova přes Padochov přímo do elektrárny ). Mnozí občané Zbýšova si určitě pamatují zimním období, kdy sníh ještě téhož dne ztrácel svou původní bílou barvu a byl pokryt uhelným prachem a popílkem z nedaleké elektrárny. K navození dojmu ekologicky příznivého prostředí přispívá také okolní příroda, která je ze značné části zalesněna. Z těchto faktorů se dá vyvozovat, že zejména díky blízké distanci města Brna a vzhledem k relativně dostupnému bydlení začíná být atraktivní lokalitou pro vznik migračních tendencí též směrem do obce (Město Zbýšov, 2003) Z hlediska geologické mapy, jsou zde čtvrtohorní usazené horniny – hlíny, spraše, štěrky, písky a usazené horniny mladších prvohor – slepence, pískovce a jílovce. Můžeme jej zařadit do geologického regionu jako karpatská předhlubeň, nebo také jako kvartér českého masivu a Karpat. Zbýšov je krásné městečko, ve kterém se ještě zachovala část přírody, tím myslím lesy, louky, pole a proto, zde ještě zahlédneme dosti vysoké zvěře, plno voňavých květin, které lákají hmyz a další věci, které s přírodou úzce souvisí.
29
4 VÝSLEDKY A DISKUZE 4.1
Počet sledovaných druhý denních motýlů Tab. 2 graf č. 1 znázorňuje počet sledovaných biotopů, na nichž byla posuzo-
vána přítomnost denních motýlů.
Tab. 2 Počet sledovaných denních druhů motýlů Biotop Biotop
Les
Okraj lesa
Louka
s těžební čin-
Celkem
nosti Počet druhů
4
motýlů
6
10
9
29
Graf č. 1 Počet druhů denních motýlů 35 30 25 20 15 10 5 0
29
Počet objektů 4
Les
10
9
Louka
Biotop s těžební činnosti
6
Okraj lesa
Celkem
Z tabulky a z grafu vyplívá, že nejvíce jednotlivých druhů denních motýlů obývá xerotermní a luční biotop, kde je oslunění, plno květů, kopřiv, bodláků aj. A naopak
30
nejméně obývaným biotopem ze strany denních motýlů se stal les, kde je málo sluníčka, jsou zde vysokokmenné stromy, které tvoří stinná místa, která denní motýly nelákají.
4.2
Výskyt motýlů - les Les je cenné bohatství, který má velký vliv na podnebí celého kraje, zadržuje
v půdě vodu a přispívá k čistotě vzduchu. V České republice máme dle lesního zákona (Zákon o lesích 289/1995 Sb.) lesy, které se člení do tří kategorií, a to lesy ochranné, lesy zvláštního určení a lesy hospodářské. Do kategorie lesů ochranných se zařazují lesy na mimořádně nepříznivých stanovištích (sutě, kamenná moře, prudké svahy, strže, nestabilizované náplavy a písky, rašeliniště, odvaly a výsypky apod.), dále pak vysokohorské lesy pod hranicí stromové vegetace chránící níže položené lesy a lesy na exponovaných hřebenech a lesy v klečovém lesním vegetačním stupni. O zařazení lesů do kategorie lesů ochranných rozhoduje orgán státní správy lesů na návrh vlastníka lesa nebo z vlastního podnětu. Lesy zvláštního určení jsou lesy, které nejsou lesy ochrannými a nacházejí se v pásmech hygienické ochrany vodních zdrojů I. stupně dále pak v ochranných pásmech zdrojů přírodních léčivých a stolních minerálních vod a na území národních parků a národních přírodních rezervací. Do kategorie lesů zvláštního určení lze dále zařadit lesy, u kterých veřejný zájem na zlepšení a ochraně životního prostředí nebo jiný oprávněný zájem na plnění mimoprodukčních funkcí lesa je nadřazen funkcím produkčním. Jde o lesy a) v prvních zónách chráněných krajinných oblastí a lesy v přírodních rezervacích a přírodních památkách, b) lázeňské, c) příměstské a další lesy se zvýšenou rekreační funkcí, d) sloužící lesnickému výzkumu a lesnické výuce, e) se zvýšenou funkcí půdoochrannou, vodoochrannou, klimatickou nebo krajinotvornou, f) potřebné pro zachování biologické různorodosti, g) v uznaných oborách a v samostatných bažantnicích, h) v nichž jiný důležitý veřejný zájem vyžaduje odlišný způsob hospodaření. O zařazení lesů do kategorie lesů zvláštního určení podle odstavce 2 rozhoduje orgán státní správy lesů na návrh vlastníka lesa nebo z vlastního podnětu. Lesy hospodářské jsou lesy, které nejsou zařazeny v kategorii lesů ochranných nebo lesů zvláštního určení (Lesní zákon.cz, 1955)
31
Les je loveckým revírem i zeleným ostrovem odpočinku a zotavení, dárcem kyslíku, dřeva, plodů i hub, ale i nádherné zeleně. Ekosystém jakým je les, je mimořádně dynamický útvar. Je důležité, aby jeho členové, tvořili rovnováhu, která se může díky lidem a různým zátěžím hroutit. A pak nastávají pokusy přírody o obnovení rovnováhy. Les je tedy stromový porost, který je tvořen třemi složkami a to: rostlinnou, živočišnou a abiotickým prostředím. Ve Zbýšově máme pouze lesy smíšené. Zde se vyskytuje hojná část běláskovítých (Pieridae). Bělásci jsou u nás zastoupeni v hojném počtu a velká část z nich je považována za škůdce. Pro laika nic moc zajímavé druhy, ale pro chovatele motýlů jsou to druhy, které nepotřebují velkou péči a jsou celkem snadno odchovatelní. Ve Zbýšově se vyskytuje zejména: Bělásek zelný, Pieris brassicae (Linnaeus, 1785) Tento druh není nijak ohrožen, je rozšířen po celé České republice a je schopen žít skoro na všech místech. Považuje se za škůdce brukvovitých rostlin a to jak na polích, tak v zahradách. Motýl vytváří dvě generace. První generace je od dubna do června a druhá je od června do září. Tento motýl má rád volně rostoucí rostliny, ke kterým patří brukev zelná Brassica oleracea L. nebo lichořeřišnice Tropaeolum majus L. I když tento motýl neobývá lesní biotop, podle Beneše a kol., 2002, tak já ho zde našla. Sice ne na stinném místě, ale na okraji lení cesty, kde je jsou místa slunná. Tento motýl zde létal již 1. července. Tento motýl se podle mého názoru dá poznat celkem snadno. Jeho přední křídla mají černý roh a samička má ještě navíc dvě černé skvrny. Po odchytu jsem ještě zjistila, že rub jejich křídel je žlutavý. Bělásek řepový, Pieris rapae (Linnaeus, 1758) Tento druh se vyskytuje na celém území České republiky a tak jako bělásek zelný není ohrožen. Patří do skupiny potenciálních škůdců. Živí se především pěstovanými i volně rostoucími rostlinami z čeledi brukvovitých. Pro příklad: hořčice rolní Sinapis arvensis L. Vytváří 2-3 generace. První od dubna do června, druhá od července do srpna a třetí od září do října. Tyto generace se mohou prolínat. Tento motýl je trošku podobný bělásku zelnému, ale pozná se podle toho, že je oproti němu menší a má jednu skvrnu na každém křidélku. Tohoto motýla jsem právě na již zmiňovaném slunném místě viděla také v ten samý den, jako běláska zelného, tedy 1. července a potom ještě 6. července
32
Bělásek řeřichový, Anthocharis cardamines (Linnaeus, 1758) Tento druh není v současné době ohrožen, vyskytuje se na celém území Evropy. V České republice je celkem všude rozšířen, hojněji však na pahorkatinách a podhůří. Je to druhy, který žije na otevřených stanovištích, obzvláště na loukách či listnatých prosvětlených lesích. Jeho živnou rostlinou je především řeřišnice luční Cardamine pratensis L. a česnáček lékařský Alliaria petiolata (M. Bieb.) Cavara et Grande. Vytváří pouze jen jednu generaci ročně a to od března do počátku července, kdy motýl létá v závislosti na nadmořské výšce. Bělásek řeřichový je motýl, kterého poznáte, také docela dobře. Já jsem viděla samičku na paloučku, který je součástí lesa a tu poznáte podle předních křídel, které jsou světle oranžové. Mohou být až tmavě žluté. Avšak základní barva křídel je bílá. Tento motýlek zde létal 7. srpna v odpoledních hodinách. Dále je zde možné vidět motýla z čeledi babočkovitých (Nymphalidae). Tato čeleď je čeledí nejhojnějších denních motýlů, která je rozšířena po celém světě. Je zastoupená asi 5000 druhy motýlů. V České republice se vyskytuje asi 41druhů motýlů z nichž už 4 druhy vyhynuly. Tato čeleď je obvykle pestře zbarvena a poznáme ji podle toho, že má zakrnělý první pár nohou. Babočka osiková, Nymphalis antiopa (Linnaeus, 1758) Tento druh není ohrožen, vyskytuje se nejvíce v lesích a na okrajích lesních cest. Můžeme ji také zahlédnout na zahradách. Babočka osiková je považována za největší babočku. Nejvíce si pochutná na bříze (Betula spp.) a na topolu (Populus spp.) Tento motýl vytváří pouze jednu generaci a to od července do září. Pak přezimuje a brzy zjara zakládá potomstvo. To bývá tak březen-květen. Tato babočka má tmavohnědě zbarvená křídla se žlutavým okrajem a jsou lemovaná řadou modrých skvrn. Tuto babočku jsem ve Zbýšově viděla na stromu, jak můžete vidět i v příloze 7. srpna a pak v dalším měsíci 12. září.
33
MAPA VÝSKYTU BABOČKY OSIKOVÉ (upraveno dle Beneše a kol., 2002)
Výskyt babočky osikové Zbýšov
4.3
Výskyt motýlů – okraj lesa
Na okraji lesa jsem narazila pouze na: Běláska řepového (Pieris rapae) Babočku admirál Vanessa atalanta (Linnaeus, 1758) Tento druh motýla patří do stejné čeledi jako babočka osiková. Jedná se tedy o čeleď babočkovití (Nymphalidae). Tento motýl je rozšířen po celé Evropě a je to hojný migrant, který je samotářský. Nepatří k druhům ohroženým. Jeho živnou rostlinou se staly různé druhy kopřivovitých, u nás především kopřiva dvoudomá Urtica dioica L. Vytváří celkem 2 generace, v chladných oblastech pouze jednu. Létá od května do října. Má
34
černohnědé zbarvení s černými pruhy s bílými skvrnkami. V knize od Beneše a kol. 2002 je popsána jako všudypřítomný druh, včetně smrkových mnohokultur, zahrad a parků i ruderálních stanovišť aj. S tím mohu jen souhlasit. Jelikož tato babočka je ve Zbýšově celkem často viděna na různých místech jako např. na zahradách, polích aj. V minulém roce jsem ji již viděla 9. května a také 7. srpna. Babočku osikovou (Nymphalis antiopa) Perleťovce nejmenšího, Boloria dia (Linnaeus,1767) Tento motýl patří do čeledi babočkovití (Nymphalidae). Je to druh, který není v současné době ohrožen, ale byl i druhem mizejícím, a to díky nedostatku vhodných biotopů. U nás je značně rozšířen. Jeho živnou rostlinou jsou violky (Viola spp.). Během roku vytváří 2-3 generace. Nejdříve od dubna do května a potom od července do srpna a částečná třetí od srpna do září. Tohoto krásného motýlka jsem na okraji lesa odchytla 1. července v odpoledních hodinách. Žluťáska řešetlákového, Gonepteryx rhamni (Linnaeus, 1758) Tento druh motýla patří do čeledi běláskovití (Pieridae). Není nijak ohrožen, je rozšířen po celé České republice. Nejvíce se mu daří v podhůří a v lesnatějších krajích. Žluťásek řešetlákový si rád pochutná na krušině olšové Frangula alnus Miller. Vytváří pouze jednu generaci za rok, a to od července do června příštího roku. Je to jeden z motýlů, který u nás žije nejdéle. Tento motýl ve Zbýšově létal již na konci dubna, ale na okraji lesa jsem ho spatřila až 7. srpna. Také podle autorů Beneše a kol., 2002 tento motýl může být spatřen téměř všude. Je to prý dáno tím, že obě pohlaví se vzdalují od místa svého vývoje. Žluťáska tolicového, Colias erate (Esper, 1805) Tak jako žluťásek řešetlákový, tak i tento motýl patří do čeledi běláskovití (Pieridae). Je to druh, který se rozšiřuje na území České republiky bez ochranářského významu. Je to druh motýla, který se zde vyskytuje přinejmenším ve 3 barevných odstínech. Nejčastěji se jedná ale o barvu žlutooranžovou. Jeho živná rostlina je tolice vojtěška Medicago sativa L. Vytváří 3-4 generace. Létá od poloviny dubna do října. V knize od Beneše a kol., 2002 můžeme na mapce vidět, že se tento motýl vyskytuje právě nejvíce na Moravě a to na stáních a zanedbaných plochách kolem silnic aj. Já jsem tohoto motýla odchytla 7. srpna právě na okraji lesa a po určení jsem jej pustila znovu do volné přírody.
35
4.4 Výskyt motýlů - xerotermní a luční biotop Louka je zemědělská kultura tvořená společenstvím různých trav. Louka je buď vytvořena uměle, nebo vzniká přirozeně na vlhčích pozemcích, nejčastěji v blízkosti vodních toků (Wikipedie, 2008). Louky se využívají buď jako pastviny, kdy slouží jako zdroj potravy různým druhům hospodářských zvířat, jež se zde volně pasou, jedná se především o krávy, ovce, kozy a koně, nebo se využívají jako zdroj sena pro krmení v zimním období. V tom případě se tráva nechá vyrůst, načež se pokosí, na místě se usuší a takto vzniklé seno se pak uskladňuje na zimu, kdy slouží jako základní krmivo pro domácí zvířata i lesní zvěř (Wikipedie, 2008). Louka představuje vláhu. Její traviny na jaře rychle rostou a na konci června najednou rozkvétají. V té době je louka nejkrásnější. Hemží se nad ní hmyz a pestře zbarvení motýli. Mezi takové krásně pestře zbarvené motýli patří v hojném zastoupení babočkovití (Nymphalidae) a to: Babočka paví oko, Inachis io (Linnaeus, 1758) Tento motýl je hojně rozšířen po celé Evropě a není ohrožen. Je to samotářský druh, který žije s otevřenými populacemi. Nejraději má kopřivu dvoudomou (Urtica dioica) a chmel otáčivý Humulus lupulus L. Vytváří 2 generace, které se překrývají a proto létají během celého roku. Tohle je druh motýla, kterého pozná i laik. Zbarvení je tmavě červené a na každém křídle velké vícebarevné oko. Jako první jsem babočku viděla na louce 10.května, ale odchytla jsem ji 6. července a poté jsem ji zahlédla ještě 4. srpna. Tak jako uvádí kniha Beneš a kol, 2002, tak tohoto motýla můžeme vidět prakticky všude, v lesích, v zahradách parcích aj. Babočka osiková (Nymphalis antiopa) Babočka admirál (Vanessa atalanta) Babočka bodláková, Vanessa cardui (Linnaeus, 1758) Tento motýl patří k druhům, kteří jsou nejrozšířenější na světě. Žije skoro na všech kontinentech. U nás je velice hojná a rozšířená. Je to druh, který patří k samotářům a není ohrožen. Vytváří 2 a více generací, které probíhají od května do září. Její živná rostlina v České republice jsou hlavně různé bodláky (Carduus spp.) a pcháče (Cirsium spp.) Tak tento motýl má světle oranžově červená křídla s černými a na předních křídlech i
36
bílými skvrnkami. Tato babočka je taktéž prakticky všudyřítomná, od nížin do hor a jak nám uvádí kniha Beneš a kol., 2002 tak v době jejich pozorování byla nejhojnější přítomnost těchto druhů v nejvyšších polohách alpínského stupně – Praděd 1492 m n. m. Mou malou sbírku motýlů jsem rozšířila touto babočkou 6. června. Babočka kopřivová, Aglais urticae (Linnaeus, 1758) Motýl je rozšířen po celé Evropě v hojných počtech. Je to druh, který je samotářský a je schopný dálkových migrací. Není vázaná na určitý biotop. Žije na loukách, v lesích i na jeho okraji, na zahradách, parcích i na bězích řek a potoků. Tak jako babočka paví oko, tak i babočka kopřivová vytváří 2 generace, které se překrývají a žijí prakticky po celý rok. Je to motýl, kterého poznáme podle oranžově červených křídel.V tmavém lemu křídel je řada modrých skvrnek. I tato babočka má v mé sbírce své místo. Chytla jsem ji až v polovině září přesněji řečeno 12. září. Perleťovec nejmenší, Boloria dia (Linnaeus,1767) V České republice je značně rozšířený avšak je vzácný v nížinách. Je to druh, který nepatří mezi druhy ohrožené. Více viz. Výskyt motýlů na okraji lesa. K vidění je zde ještě v hojném zastoupení čeleď modráskovití (Lycaenidae). Tato čeleď neskrývá jen motýly s modrými křídly. Patří sem ostuháčci, oranžoví ohniváčci a také pestře zbarvení pestrobarvci. Velká část motýlů z této čeledi je buď ohrožená, nebo se druhy vyskytují pouze lokálně. Na louce jsem tedy viděla tyto druhy z čeledi modráskovitých (Lycaenidae): Ostruháček ostružinový, Callophrys rubi (Linnaeus, 1758) Tento druh motýla je v České republice relativně rozšířený a patří k druhům, který u nás není ohrožen. Nejvíce se vyskytuje na xerotermních biotopech a na jihočeských rašeliništích. Pochutnává si na celé řadě rostlin. Například na kručince barvířské, Genista tinctoria L., štírovníku obecném, Lotus corniculatus L., krušině olšové, Frangula alnus Miller a dalších. Vytváří pouze jednu generaci. Létá od konce dubna do června. Tento motýl má jednobarevné hnědá křídla a jejich rub je zelený. Tohoto motýla jsem odchytla 24. května. Odpočíval na listu rostliny, kterou jsem bohužel neurčila. Modrásek nejmenší, Cupido minimus (Fuessly, 1775) Motýl je rozšířen hlavně v teplých oblastech. I když v některých regionech lokálně vymírá, nepatří mezi druhy ohrožené. Jeho hlavní pochoutkou je úročník bolhoj, Anthyllis vulneraria L. Žije v izolovaných populacích a má malou schopnost šířit se na nová místa. Vytváří dvě generace. Létá od dubna do června a potom od června do srpna. Pozná37
me ho podle křídel, která jsou modře jakoby poprášena. Rozsah a odstín jsou proměnlivé. Podle Beneše a kol., 2002 se tento motýl vyskytuje pouze v suchých stepních lokalitách, na vyprahlém svahu, ve starých lomech aj. Já jsem tohoto motýla viděla na louce, jak asi zřejmě sál nektar z květu 6. června. Modrásek jehlicový, Polyommatus icarus (Rottemburg, 1775) Tento motýl je schopen žít skoro všude, hlavně tam, kde jsou otevřené lokality. V České republice, nepatří tento modrásek k druhům ohroženým. Jeho živnou rostlinou jsou hlavně bobovité byliny (Fabaceae), nejvíce jetel (Trifolium spp.) čičorka (Corinilla spp.), jehlice (Ononis spp.) a další. Vytváří 2-3 generace. Létá od května do června, pak od července do srpna a od září do října. Tento motýl je dosti hojný. Má světle modrou barvu křídel s bílými třásněmi. Je to motýl, kterého jsem shodou okolností viděla také sát nektar na květu. Tohoto motýla jsem odchytla již 10.května. Je zde možné vidět i čeleď běláskovitých (Pireidae) hlavně běláseka zelného (Pieris brassicae) Mnohé pastviny a louky jsou v dnešní době malé. A to díky různým nevhodným zásahům, které mohou způsobit i to, že v celých populacích zaniknou ohrožené druhy. V dobách našich babiček bylo pastvin a luk mnohem více, protože na nich mnozí lidé hospodařili všestraněji. Dnes máme traktorové sekačky, které nám posekají až několik hektarů, a to během chvilky. Veškerý management musí být mozaikovitý a maloplošný, s dostatkem dočasně vyjímaných ploch. Čím jemnější mozaika, tím méně problémů s časováním zásahů. Můžeme to říci tak, pokud stanoviště udržujeme, tím méně škod uděláme, a tím pádem můžeme pozvolna přistupovat k termínům opatřením (Konvička a kol., 2002)
4.5 Biotop vzniklý lidskou těžební činností Nemalou část území České republiky, tvoří právě biotopy vzniklé těžební činností, neboli nepřírodní a přírodě cizí biotopy. Část z nich může pro člověka přinášet určitá zdravotní rizika. Může zde hrozit nebezpečí úrazu z důvodu odpadu, který byl vyvezen z důlního pracoviště. Tomuto odpadu se říká hlušina, nebo odval. Jedná se o kámen, kusy dřeva, zbytky různých drátů a jiného kovového materiálu. Vyvezená hlušina může mít také toxický charakter, většinou z rudných a uranových dolů. Z výše zmí38
něných důvodů jsou na těchto biotopech prováděny rekultivace, které se dělí na zemědělské a lesnické. V posledních letech se však objevil trend tato území rekultivovat pokud možno co nejméně (Tichý, 2000). Podle různých studií, bylo zjištěno, že zde přežívají ohrožené a vzácné druhy denních motýlů, kde jinde například zemědělsko-lesnické krajině nepřežívají (ale i rostlin a dalších). I ve Zbýšově máme takový biotop, kterému říkáme „Halda“, neboli „Areál zdraví“, na kterém jsem sledovala výskyt motýlů. Můžeme zde vidět některé druhy z čeledi otakárkovitých (Papilionidae). Tato čeleď má mnoho krásných pestře zbarvených motýlů. Jsou celkem snadno rozpoznatelní díky tomu, že mají na zadních křídlech ostruhy. Jsou zde výjimky a to u jasoňů. Většina motýlů, z této čeledě patří mezi druhy ohrožené. Hojně se však v našich zemích znovu rozšířil otakárek fenyklový, a to díky tomu, že se u nás snížilo používání chemických prostředků zejména na polích (Konvička a kol., 2005). Mezi otakárovité tedy patří: Otakárek ovocný, Iphiclides podalirius (Linnaeus, 1758) Tento druh motýla přežívá jen v nejteplejších oblastech na jihu či jihovýchodě. Patří mezi druhy ohrožené. Můžeme jej vidět na křovitých stráních, lesostepí, na trnce, na střemchách i na ovocných stromech. Nemá rád vysokokmenný les, a je zde zcela nepřístupna obnova lesnické a zemědělské krajiny. Vytváří 2 generace. V té první žije od dubna do června, kde má svoji základní barvu světle žlutou s oranžovým pásem. V druhé generaci létá od července do srpna. Podle Beneše a kol., 2002 se tento motýl vyskytuje na skalní stepi a lesostepi, výslunné stráni, ale i v oblasti po těžbě nerostných surovin. Já objevila otakárka ovocného na „Haldě“ na trnce 10. června. Otakárek fenyklový Papilio machaon (Linnaeus, 1758) Je to hojný motýl, který je rozšířen na celém území České republiky. Otakárek fenyklový je zařazen v příloze vyhlášky 395/1992 Sb. mezi zvláštně chráněné druhy. Podle Beneše a kol., tento motýl v současné době nepatří mezi ohrožené druhy. Je to částečný migrant, který může obývat lokality všeho druhu. Má rád květnaté louky v zemědělské krajině. Jeho živnou rostlinou jsou planě rostoucí druhy z čeledi miříkovitých (Apiaceae), např. kopr vonný, Anethum graveolens L., nebo bedrníky (Pimpinella spp.) aj. Vytváří 2-3generace, které na sebe navazují. Létají od dubna do října. Výsypky a haldy pro tento druh představují biotop s živnými rostlinami ale také k tomu, že se ve vyvýšených
39
místech páří. Tohoto krásného motýla zde můžete jako já vidět např. 20. srpna tak jako já. Můžeme zde vidět také zástupce z čeledi modráskovitých (Lycaenidae) a to: Ostruháčka trnkového, Satyrium spini (Denis a Schiffermüller, 1775) Tento druh se spíše vyskytuje na xerotermním biotopu v teplejších oblastech. Patří mezi druhy ohrožené. Jde o druh ustupující, který je v červeném seznamu zařazen mezi zranitelné druhy. Ke svému životu potřebují prosluněné porosty a křoviny. Pochutnává si na řešetláku počistivém, Rhamnus catharticus L. Vytváří pouze jednu generaci, která žije od června do srpna. Beneš a kol., také uvádí, že tento motýl z řady oblastí vymizel (střední a severní Morava, západní Čechy). Modráska tolicového, Cupido decoloratus (Staudinder, 1886) Motýl je rozšířen na celé jižní a jihovýchodní Moravě, v hojném počtu na pro něj vhodných biotopech. Díky omezenému rozšíření patří mezi druhy téměř ohrožené. O jeho živné rostlině, se uvádějí různé údaje z chovů, přirozená živná rostlina není známa, ale uvádí se řada hojných bobovitých rostlin (Fabaceae), např. tolice dětelová, Medicaga lupulina L., tolice vojtěška, Medicago sativa L., štírovník růžkatý, Lotus corniculatus L. aj. (Beneš a kol., 2002). Vytváří 2 generace. Létá od května do června a od července do srpna. U tohoto motýla můžeme předpokládat, že jakákoliv rekultivace lesního typu znamená jeho zánik. Na tomto biotopu létá také zástupce babočkovitých (Nymphalidae): Perleťovec prostřední, Argynnis addipe (Denis a Schiffermüller, 1775) Na „Haldě“ jsem viděla, ale bohužel neodchytila perleťovce. Podle studií od Beneše a kol., 2002 by se mohlo jednat o tento druh. I když v České republice je častější perleťovec velký, Argynnis aglaja (Linnaeus, 1758) a perleťovec stříbropásek, Argynnis paphia (Linnaeus, 1758) nejsou podle Beneše a kol., 2002 zmiňováni, což také potvrzuje že by se mohlo jednat o tento druh motýla. Tento druh motýla ustupuje na celé střední a západní Evropě.V České republice je tento druh celkem rozšířen. Je považován za zranitelný druh. Ke svému životu potřebuje lesní porosty s pařezinami a velice teplé mikroklima pro vývoj larev. Jeho živnou roslinou se stala violka psí, Viola canina L., violka vonná, Viola odorata L. aj. Vytváří jednu generaci. Žije od konce června do srpna. V neposlední řadě, se na tomto biotopu vyskytují zástupci z podčeledi okáčovitých (Satyridae), kteří se řadí do čeledi babočkovitých (Nymphalidae). Tato podčeleď 40
má menší až střední druhy motýlů pro něž je hlavně typické nenápadné zbarvení křídel v barvách hnědé, okrové nebo červenohnědé s očkama, které jsou většinou na vnějším okraji obou křídlech. Z této podčeledě jsou zde dva zástupci: Okáč medyňkový, Hipparchia fagi (Scopoli, 1763) V současnosti se vyskytuje pouze na jihovýchodní Moravě a hojně na Pálavě. Patří mezi druhy ohrožené. Ohrožení je z důvodu zarůstáním lesostepí, ničení křovin a pařezin aj.Patří mezi druhy zranitelné. Vytváří jen jednu generaci. Žije od července po září. Okáč zední, Lasiommata megera (Linnaeus, 1767) V České republice je rozšířen především v nížších polohách, a nepatří k druhům ohroženým. Nečastěji ho můžeme vidět na výsypkách, na skalách, hřbitovech aj. Jeho živnou rostlinou podle Beneše a kol., 2002 může být srha laločnatá, Dactylis glomerata l., nebo mediněk vlnatý Holcus lanatus L., aj. Dále tu byli viděni i motýli z čeledi soumračníkovitých (Hesperiidae). Do této čeledi patří motýli, kteří u nás žijí ve velkém zastoupení. Avšak velká část z nich patří mezi ohrožené druhy. Z této čeledi jsem viděla: Soumračník slézový, Carcharodus alceae (Esper, 1780) Tento druh má rád slunné biotopy se živnými rostlinami. Můžeme jej také vidět na okrajích cest nebo i na železničních náspech. Je to motýl, který má přední i zadní křídla stínovaná v různých odstínech hnědé barvy, přední křidélka jsou s bílými skvrnkami. Vytváří 2-3 generace. Létá od dubna až do poloviny září. Tento druh je zařazen v červeném seznamu jako zranitelný druh. Tohoto motýla jsem zde našla na osluněném stanovišti 20. srpna s výskytem živné rostliny, kterou je sléz velkokvětý, Malva alcea L. Soumračník skořicový, Spialia sertorius (Hoffmannsegg, 1804) Tohoto motýla jsem pozorovala na teplé stráni 20.května na krvavci menším, Sanguisorba minor Scop. Tento druh motýla, se zde vyskytuje pouze vzácně a jednotlivě. Vyváří 2 generace. Žije od května do červa a od července do srpna. Tento druh je podle červeného seznamu druhem zranitelným.
41
MAPA VÝSKYTU MODRÁSKA TOLICOVÉHO (upraveno dle Beneše a kol., 2002)
Výskyt modráska tolicového Zbýšov
42
MAPA VÝSKYTU OKÁČE MEDYŇKOVÉHO(upraveno dle Beneše a kol., 2002)
Výskyt okáče medyňkového Zbýšov
43
MAPA VÝSKYTU SOUMRAČNÍKA SKOŘICOVÉHO(upraveno dle Beneše a kol., 2002)
Výskyt soumračníka skořicového Zbýšov
44
4.6
Shrnutí výskytu motýlů na daných stanovištích
Pokud srovnáme výskyt motýlů v lese, na kraji lesa, na xerotomním a lučním biotopu a na biotopu, který vznikl z lidské těžební činnosti, najdeme zde určitě nějaké rozdíly. Srovnání výskytu jednotlivých druhů motýlů je uvedeno v Tab. 1. Nejméně navštěvovaným biotopem je les. Motýli lesních biotopů nemají vesměs rádi lesy uzavřené s minimem světla a chudým prostředím. Aby motýli v lese přežili, potřebují otevřená a prosvětlená místa s různými druhy porostů. Ochrana motýlů ve světlých lesích může být do budoucna zařazena mezi nejobtížnější opatření, protože se vysazují vysoké stromy, které jsou stinnými porosty a ty nahrazují nízké a střední lesy a tím vytvářejí pro lesní motýli zcela nevhodné prostředí pro přežití. Nejvíce navštěvovaným biotopem známých druhů motýlů ve Zbýšově je zřejmě luční biotop, neboli klasicky květnatá louka, která je druhově středně bohatá. Sice se zde nevyskytuje mnoho ochranářsky významných druhů, ale vyskytují se zde některé druhy, které rozpozná i laik. Například: babočka paví oko, Inachis io Linnaeus, 1758. Samostatná existence těchto biotopů v krajině je smutnou daní za „zemědělskou výrobu“ (Beneš a kol., 2002). Jeden z důvodů proč louky chránit a vážit si jich je ten, že jedním z nejhezčích zážitků, je rozkvetlá louka a nad ní poletující barevná hejna motýlů. Pokud bychom chtěli porovnat xerotomní a luční biotop s biotopem, který vnikl lidskou těžební činností, najdeme zde rozdíly pouze v určitých druzích, které nejsou pro laika snadno, nebo vůbec poznatelné. Jsou zde druhy, které se vyskytují jen vzácně, nebo jsou ohrožené. Na výskyt motýlů má vliv řada faktorů jako je biotop, ekosystém, časové období, podnebí, počasí a další.
45
Tab. 1
Srovnání výskytu jednotlivých druhů motýlů
Zvolené biotopy BIOTOP VZNIKLÝ XEROTOMNÍ A LES OKRAJ LESA LIDSKOU LUČNÍ BIOTOP TĚŽEBNÍ ČINNOSTÍ bělásek zelný (Pieris bělásek řepový (Pie- babočka paví oko otakárek ovocný brassicae) ris rapa) (Inachis io) (Iphiclides podalirius) bělásek řepový (Pie- žluťásek řešetlákový babočka osiková otakárek fenyklový ris rapa) (Gonepteryx rhamni) (Nymphalis antiopa) (Papilio machaon), bělásek řeřichový perleťovec nejmenší babočka admirál ostruháček trnkový (Anthocharis carda- (Boloria dia) (Vanessa atalanta) (Satyrium spini) mines babočka osiková žluťásek tolicový babočka bodláková modrásek tolicový (Nymphalis antiopa) (Colias erate) (Vanessa cardui) (Cupido decoloratus) babočka osiková babočka kopřivová perleťovec prostřední (Argynnis addipe) (Nymphalis antiopa) (Aglais urticae) babočka admirál bělásek zelný (Pieris okáč medyňkový (Vanessa atalanta) brassicae) (Hipparchia fagi) modrásek nejmenší Okáč zední (Lasi(Cupido minimus) ommata meggera) perleťovec nejmenší soumračník slézový (Boloria dia) (Carcharodus alceae) ostruháček ostružisoumračník skořiconový (Callophrys vý (Spialia sertorius) rubi) modrásek jehlicový (Polyommatus icarus)
46
5 ZÁVĚR V současné době, dochází k poklesu početnosti mnoha druhů motýlů, a mnoha druhům hrozí dokonce i vyhynutí. Jaké jsou tedy příčiny znepokojivého mizení těchto krásných živočichů? Je potřeba, aby se podnikly kroky, které by zabránily snižování počtu motýlů ještě před tím, než bude pozdě na záchranu těchto nádherných tvorů pro další generace. V dnešní době, může hrát odchyt několika jedinců pro jeho přežití důležitou roli. Proto některé instituce, které se zabývají ochranou přírody zakazují sběr určitých druhů. Bohužel, proto aby se zachovala početnost našich motýlů nejde nic moc udělat, pokud jsou zdevastovány lokality, které tento hmyz obývá. Jedině snad udržovat řízenou péči o životní prostředí bez jakéhokoliv jiného narušování může zachovat křehkou přírodní rovnováhu. Díky pozorování denních motýlů jsem došla k závěru, že na xerotomním a lučním biotopu se motýli vyskytovali nejvíce, ale nebyli to nijakým způsobem ohrožené druhy. Spíše to byly druhy motýlů, které jsou více či méně známé a rozšířené. Mnoho druhů motýlů se však vyskytovaly i na biotopu, který vznikl lidskou těžební činností a zde stojí za zmínku, že díky těmto biotopům, které jsou z hlediska flóry a fauny oživené, se tyto biotopy stávají cennými stanovišti pro mnoho ohrožených a vzácných druhů motýlů, které díky různým rekultivacím nepřežívají v zemědělsko-lesnické krajině. Jedním ze způsobů jak i my můžeme přispět k zachování přírody, je například přilákání motýlů do zahrad přitažlivými voňavými květy. Přilákáte tím i mnoho volně žijících druhů a zahrada se pro ně stane místem odpočinku. Bohužel i přes všechny snahy o zachování motýlů v naší přírodě, dochází k rapidnímu snižování počtu motýlů, jak u nás v České republice, tak i jinde ve světě. Proto i podle mých poznatků mohu říci, že příroda je v nynější době ovládána hlavně člověkem. Půda a lokality, které obývali motýli byla vymýcena a použita pro zemědělské účely. Mohu potvrdit, ač nerada, že budoucnost těchto krásných pestrých tvorů je velice nejistá.
47
6 LITERATURA BENEŠ, J., KONVIČKA, M., FRIC, Z., 2001: Faunistic records from the Czech Republic – 137. Lepidoptera: Hesperiidae. Pyrgus trebevicensis. Klapalekiana, 37(2): 137 s.
BENEŠ J., KONVIČKA M., DVOŘÁK J., FRIC Z., HAVELDA Z., PAVLÍČKO A., VRABEC V. a WEIDENHOFFER Z., 2002: Motýli České republiky: Rozšíření a ochrana I, II. SOM, Praha, 857 s.
KREMER. B. P., 2006: Průvodce přírodou: Stromy. Euromedia Group, k. s. – Knižní klub, Praha, 288 s.
CARTER D., 2006: Příroda v kostce : Motýli. Euromedia Group, k. s. – Knižní klub, Praha, 304 s.
ČIHAŘ J (ed.), 1988: Příroda v ČSSR, ROH, Praha, 432 s.
HOFMANNOVÁ H. a MARKTANNER T., 1996: Kapesní atlas: Denní a noční motýli. Nakladatelství Slovart, s. r. o., Praha, 158 s.
KONVIČKA M., BENEŠ J. a ČÍŽEK L., 2005: Ohrožený hmyz nelesních stanovišť: ochrana a management. Sagittaria, Olomouc, 127 s.
LANDMAN W., 1992: Encyklopedie motýlů, AKREDIT s. r. o., Praha, 272 s.
LAŠTŮVKA Z., 2008: Denní motýli (Rhopalocera) zemědělské krajiny. Biocont Laboratory, spol. s r. o., 52 s.
LESNÍ ZÁKON, 1955: Lesní zákon. Databáze online (citováno 22. 4. 2010). Dostupné na:
http://lesnizakon.cz/
MĚSTO ZBÝŠOV, 2003: Město Zbýšov. Databáze online Dostupné na:
http://www.mestozbysov.cz/
48
(citováno 12. 3. 2010).
NOVÁK I. a POKORNÝ V., 2003: Atlas motýlů. Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, Praha, 268 s.
OTEVŘENÝ PORTÁL ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ, 2008: Kriticky ohrožené druhy živočichů.
Databáze online (citováno 16. 4. 2010).
Dostupné na: http://www.enviport.cz/kriticky-ohrozene-druhy-ziv-50793.aspx
SCHWARZ R., 1948: Naše příroda v obrazech: Motýli denní I. Vesmír s r. o., Praha, 291 s.
SCHWARZ R., 1949: Naše příroda v obrazech: Motýli denní II. Vesmír s r. o., Praha, 214 s.
TICHÝ L., 2000: Současný stav vápencové stepi na jižních svazích Hádů u Brna. Zpr. Čes. Bot. Společ., 35: 99-104.
TICHÝ L. a ŠTEFKA L. (eds), 2000: Hády u Brna. Rezekvítek, Brno, 33 s.
WIKIPEDIE, 2009: Proměna (biologie).
Databáze online (citováno 12. 3. 2010).
Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Prom%C4%9Bna_dokonal%C3%A1
WIKIPEDIE, 2010a: Les.
Databáze online (citováno 28. 3. 2010). Dostupné na:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Les
WIKIPEDIE 2010b: Louka.
Databáze online (citováno 28. 3. 2010). Dostupné na:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Louka
49
PŘÍLOHY
50
Seznam příloh
Příloha č. 1 Formulář pro zapisování zjištěných dat Příloha č. 2 Mapa Příloha č. 3 Fotodokumentace
51
Příloha č. 1 Formulář pro zapisování zjištěných dat
Číslo Datum
Druh motýla
Počasí
Denní
Stav
Počet je-
Přítom-
doba
území
dinců
nost(%)
52
Příloha č. 2 Mapa
Obr. 1 Územní plán města Zbýšov, kde probíhalo monitorování denních motýlů
Legenda
Červený čtvereček = „Halda“ Fialový čtvereček = louka Modrý čtvereček = les Černý čtvereček = okraj lesa
53
Příloha č. 3 Fotodokumentace
Obr. 2 Babočka osiková (Nymphalis antiopa)
Obr. 3 Babočka kopřivová (Aglais urticae) 54
Obr. 4 Bělásek řepový (Pieris rapae)
Obr. 5 Babočka paví oko (Inachis io)
55
Obr. 6 Babočka paví oko (Inachis io)
Obr. 7 „Halda“
56
Obr. 8 „Hlada“
Obr. 9 Les
57
Obr. 10 Les
Obr. 11 Les
58
Obr. 12 Lesní cesta
Obr. 13 Louka
59
Obr. 14 Louka
Obr. 15 Okraj lesa
60
