Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví
Bakalářská diplomová práce
2015
Barbora Zoja Zuchová
Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura
Barbora Zoja Zuchová
Obrazy z Rus a Obrazy z okolí domažlického Črta v pojetí Boženy Němcové a Karla Havlíčka Borovského Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Zuzana Urválková, Ph. D.
2015
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
Na tomto místě bych chtěla poděkovat především vedoucí mé diplomové práce, Mgr. Zuzaně Urválkové, Ph. D., jíž si hluboce vážím nejen pro cenné rady a podnětné připomínky po stránce odborné, ale neméně pro projevené pochopení a podporu po stránce lidské. Veliký dík patří také mé rodině, zejména manželovi a naší „hlídací tetě“ Markétě, tedy všem, bez jejichž pomoci bych tuto práci pravděpodobně nedokončila. Děkuji i našemu Pepíčkovi, který to všechno po celou dobu ve mně i vně mě trpělivě snášel.
Obsah Úvod ................................................................................................................................................. 5 1
Črta ........................................................................................................................................... 7
2
Mezi romantismem a realismem ............................................................................................ 10
3
Karel Havlíček Borovský a Obrazy z Rus .............................................................................. 13
4
5
3.1
Ruské črty....................................................................................................................... 13
3.2
Analýza Obrazů z Rus .................................................................................................... 15
Božena Němcová a Obrazy z okolí domažlického.................................................................. 29 4.1
Domažlické črty ............................................................................................................. 29
4.2
Analýza Obrazů z okolí domažlického ........................................................................... 31
Syntéza: specifika a paralely mezi Obrazy z Rus a Obrazy z okolí domažlického ................. 43 5.1
Črta jako produkt časopisu ............................................................................................. 43
5.2
Národopisná črta ve vztahu k námětu ............................................................................ 46
5.3
Rovina národopisná: od entuziasmu ke kritice............................................................... 48
5.4
Rovina národněvlastenecká ............................................................................................ 51
5.5
Strategie textové výstavby ............................................................................................. 52
5.6
Vypravěč „satirický“ vs. „solidární“ .............................................................................. 54
5.7
Postavy, jazyk a couleur locale ...................................................................................... 55
Závěr .............................................................................................................................................. 58 Prameny.......................................................................................................................................... 60 Literatura ........................................................................................................................................ 60 Elektronické zdroje ........................................................................................................................ 63
Úvod Tato práce se zabývá črtou v osobitém pojetí dvou významných českých spisovatelů - Boženy Němcové a Karla Havlíčka Borovského, jejichž obrazy (tj. črty v dobově obvyklé terminologii)1 jsou dodnes ceněny pro umělecké kvality i svébytný přínos žánru. Současně jim je přičítán zásadní význam nejen v kontextu tvorby obou autorů, ale i pro další vývoj české prózy v následujících desetiletích. (VODIČKA 1960; ŘEPKOVÁ 1960 a 1965; OTRUBA 1965) Črty souborně vydávané jako Obrazy z Rus a Obrazy z okolí domažlického (dále také OZR a OZOD) se nabízí vzájemnému srovnání: Němcová a Havlíček jakožto současníci náleželi do stejné kulturní situace, črty vznikaly na počátku jejich literární dráhy a vycházely na stránkách stejných časopisů. Na druhé straně lze už i při zběžném pohledu očekávat specifické uchopení žánru ženou a mužem, známou vypravěčkou pohádek a satirickým novinářem. Úvodní dvě kapitoly jsou pojaty jako teoretický a kulturně-historický vstup do tématu: v první kapitole definujeme črtu jako žánr, ve stručnosti zaznamenáváme, jak se formovala v českém prostředí a všímáme si jejích mezižánrových přesahů. Druhá kapitola je výběrovým přehledem konceptů literární historie zabývajících se romantickými a realistickými tendencemi, na jejichž průsečíku je tradičně interpretováno dílo Havlíčka a Němcové, potažmo tedy také OZR a OZOD. V přehledu uvádíme také současný fenomenologický koncept, podle něhož je pluralita uměleckých přístupů součástí celoživotní tvorby i jednotlivých děl autora.2 Tento koncept volíme jako metodologické východisko pro analytickou část práce. Kapitoly 3–5 se zabývají samotnými soubory: Obrazy z Rus a Obrazy z okolí domažlického, přičemž 3. kapitola je věnována Havlíčkovým OZR jakožto vývojově starším, 4. kapitola mladším OZOD B. Němcové. V obou kapitolách nejprve vymezujeme rozsah zkoumaného materiálu, tedy jaké texty vlastně konkrétně OZR a OZOD obsahují, což se jeví vzhledem k značné variabilitě různých souborných vydání pro další analýzu nezbytné. Poté následuje samotná analýza textů, argumentačně podepřená značným množstvím textových ukázek, v nichž hledáme konkrétní znaky realizace žánru a jejich souvislost s romantickými a realistickými postupy. Ukázky bez ohledu na jejich rozsah uvádíme pro přehlednost v novém odstavci, kvůli výskytu přímé řeči v OZR i OZOD používáme kurzívu. Každá ukázka má navíc přidělen svůj jedinečný alfanumerický kód, jenž má následující význam: kód úryvku Havlíčkových OZR vždy začíná písmenem H (značí jméno autora). Následuje pořadové číslo ukázky a písmeno, které rozlišuje ukázky věnující se jednomu dokládanému jevu. Totéž pravidlo platí pro OZOD B. Němcové (jen logicky s počátečním písmenem N). Označení ukázek
Poznámka k terminologii: v diplomové práci používáme pojem črta i obraz nejen podle dobového úzu, ale také jako plnohodnotné synonymum v místě, kde je možné si vybrat. 2 Opíráme se o přístup blíže propracovaný v knize D. Turečka a kol. České literární romantično. Synopticko-pulzační model kulturního jevu. (TUREČEK a kol. 2012) 1
5
tedy vypadá např.: H-1A, H-2C, N-11B, nebo N-13, pokud se odkaz týká všech ukázek pod pořadovým číslem 13. Tohoto označení využíváme k opakovanému odkazování na již jednou uvedené ukázky pro potřeby analýzy i syntézy, což se ukázalo být obzvlášť užitečné pro zachování přehlednosti a textové úspornosti. Pátá, nejrozsáhlejší kapitola, je věnována syntéze vyhodnocující výsledky obou analýz a jejich vzájemné komparaci. Dělíme ji na sedm podkapitol, v nichž postupujeme od usouvztažnění ke kontextu, přes obecnou strukturu, po konkrétní prvky textové výstavby či osobitý vypravěčský přístup,
který
je
potenciálně
nejvýraznějším
zdrojem
subjektivizace
textu.
Spolu
s charakteristickými znaky črty sledujeme i to, jakým způsobem oba autoři reflektují různé literární a kulturně-historické směry, na jejichž průsečíku své črty tvořili. Cílem této práce je tedy především: zmapování a vzájemné srovnání tvůrčích přístupů B. Němcové a K. Havlíčka Borovského k žánru črty, nalezení společných znaků a paralel vedle jevů a přístupů zcela specifických pro toho kterého autora a jejich interpretace na střetu romantického zázemí a realistických tendencí. V závěru se pokusíme o celkové vyhodnocení zjištěných poznatků v souladu se zde stanovenými cíli.
6
1
Črta Encyklopedie literárních žánrů definuje črtu jako drobnou prózu „s jednoduchou fabulí
a rozvolněnou kompozicí pohybující se na rozhraní publicistiky a beletrie a vyjadřující subjektivní stanovisko autora k zobrazovaným jevům.“ (MOCNÁ – PETERKA 2004: 90) Podobně se o črtě dočteme v Současné stylistice, v kapitole věnované publicistickému stylu: „Črta představuje publicistický článek inklinující k beletrizaci, ale uvádějící přesné a konkrétní údaje. Publicista v ní sdělované zobecňuje a k informacím dodává svá poznání, zkušenosti a sondy.“ (MINÁŘOVÁ 2008: 269) Oba tyto značně kondenzované popisy představují črtu jak z pohledu literární vědy, tak z hlediska jazykovědného a v uvedených obecných identifikačních znacích se shodují. Mezi zásadní charakteristické prvky, k nimž se budeme vracet a odkazovat na ně v analytické části diplomové práce, patří nesyžetovost, přímo vyplývající ze snahy přiblížit se obrazem bezprostředně reflektované skutečnosti. V soudobé poetice žánr charakterizoval J. Jungmann a v Slovesnosti3 ho řadí pod popisné básně; rozlišuje obraz díla uměleckého, obraz života a obraz charakterní. Ačkoli se zde ještě nevyskytuje jednoznačná definice, uvádí alespoň podmínku nedějovosti, které tím připisuje zásadní význam: „A však děj vlastní nesmí býti, jinakby báseň byla dramatická.“ (JUNGMANN 1845: 117)4 Absence hlavní dějové zápletky vyvazuje autora z ustálených pravidel syžetové prózy a otevírá mu široký prostor pro: „možnost textového přechodu od jedné látky k druhé i tehdy, kdy spolu reálně nesouvisí nebo jsou si vzdáleny svým předmětovým charakterem, místem, časem, […] možnost přímé návaznosti jednoho typu literárního zpodobnění či výpovědní funkce na druhé.“ (OTRUBA 1981: 813) Dochází tak k volnému řetězení menších slohových útvarů, z nichž zde jmenujme příklady, které uvádí L. Kusáková: „popis, úvaha, scénka, lyrický výjev, dopis, drobný příběh, poučení.“ (KUSÁKOVÁ 2009: 1) Pro črtu je dále typická určitá stručnost, důraz je kladen na zachycení místního koloritu, atmosféry, zvýšená pozornost je věnována detailu, což odpovídá vlivu realistických tendencí vstupujících do literatury. (TAMTÉŽ: 1) Nejdůležitějším stavebním kamenem črty je však vypravěč. Sjednocuje „tříšť slohového materiálu“ a současně vyjadřuje svůj postoj k tématu, zobrazovanému jevu, který může být různě zabarvený (ironický, satirický, lyrický, mentorský, humoristický apod.) (KUSÁKOVÁ 2009: 1) „Podstatné tu je, aby měla črta schopnost vyvolávat zcela určitou představu vyprávěče, aby při četbě vyvstávala pomyslná, avšak životně věrohodná, individualizovaná postava, která stojí mezi čtenářem a předmětnou skutečností, jež je vlastním tématem črty, a která ve všem prostředkuje poznání této reality.“ (OTRUBA 1981: 817)
Jednalo se o 2. vydání z r. 1845. Vlastní termín „obraz“ Jungmann pro črtu zavádí pravděpodobně v reakci na nepřehlédnutelný nárůst příspěvků tohoto žánru. (KUSÁKOVÁ 2009) 4 Citát upraven podle současného grafického úzu. 3
7
První původní české črty se začaly vzácně objevovat již před rokem 1830, vedle četných překladů, zejména z němčiny, francouzštiny, španělštiny, angličtiny nebo ruštiny. Črta samotná se v českém časopiseckém prostředí dostala na výsluní především ve 30. a 40. letech, kdy se zde vlivem západoevropského tisku rozšířila a stala se až módní záležitostí. K největším propagátorům črty u nás patřil bezesporu J. K. Tyl, který prostřednictvím úvodu Obrázků ze života pražského otištěného v Květech (1834) přímo vyzýval spisovatele k práci na poli tohoto nového a módního žánru. „Obrazy! Totoť je heslo, ježto za dob našich z kněhoskladu do kněhoskladu zaznívá, totoť je to drahé koření, ježto se z krajin do krajin převáží. […] Tuť se vyskytují v literatuře záhraničné Bilder aus Wien, Berlin; Reisenbilder, Lebensbilder, Genderbilder a kdožví jaké ještě „Bilder“ – ba i u nás již Obrazy mnohých osob a Obrazy z mého života na jeviště vystoupily. Móda vládne; dejž tedy nebe, aby se mezi námi více módových malířů5 vyskytlo.“ (TYL 1981: 38–39) Populární žánr se v českém prostředí tematicky i funkčně modifikoval a získal mnoho podob,6 což lze připisovat „snaze črtu jako žánr zdomácnit, tj. vybavit ji specificky českými rysy.“ (KUSÁKOVÁ 2009: 4) Ve 40. letech vycházejí také črty z Havlíčkova pobytu v Rusku a Němcové črty z Domažlicka. V revolučních letech 1848–49, kdy díky zrušení cenzury směla krátce, ale o to intenzivněji zaujmout velkou část publikačního prostoru politicky a satiricky orientovaná žurnalistika, ustupuje zájem o črtu do pozadí. Novodobá odborná literatura počítá s črtou jako svébytným žánrem, přesto uvádí, že se jedná o žánr „nepříliš pevně vyhraněný.“ (MOCNÁ – PETERKA 2004: 90) Črta nebyla dostatečně pevně vyhraněným žánrem ani v 19. století, tím spíš, že tehdy své možnosti a hranice teprve objevovala. K její jasnější diferenciaci nepřispěla ani skutečnost, že „obraz,“ který se užíval ve funkci termínu pro črtu, současně sloužil jako mnohem vágnější označení pro několik dalších typů prózy (exemplová povídka, drobná anekdota nebo historická freska). Ze stejných důvodů črta často přejímá postupy jiných, jí blízkých, žánrů, s nimiž se pak okrajově prolíná (reportáž, fejeton), případně s nimi prakticky splývá a ani v odborné literatuře není vždy striktně odlišována (obrazy ze života). 7
Tylovo označení spisovatelů za malíře dobře ilustruje vztah, který panoval mezi jednotlivými složkami umění. Črta, dříve častěji nazývaná „obraz“, „obrazy“ či „obrázky“, si svůj název skutečně odvodila z výtvarného umění, kde črta či skica označuje rychlou, svižně nanesenou kresbu, která úsporným způsobem postihuje podstatné rysy zobrazovaného. Přenesený význam vyjadřuje v rovině literární základní vlastnosti žánru a je srovnatelný i v jiných jazycích (tableau à petit conte ve francouzštině, Bild, kurze Geschichte, kurze Erzählung, Gemälde v němčině, picture nebo sketch v angličtině, očerk, čerta či kartina v ruštině, skic v polštině). (MOCNÁ – PETERKA 2004: 89; KUSÁKOVÁ 2009: 3) 6 Mimo dále jmenovaných se vyskytuje také črta morálněnaučná, sociálněkritická, národněbuditelská ad. (KUSÁKOVÁ 2012: 317) 7 K matoucí blízkosti a následné vzájemné záměně obrazů ve významu črty tak, jak ji chápeme dnes, a zmíněných obrazů ze života, logicky vedlo shodné pojmenování i vlastnosti obou žánrových typů, stejně jako skutečnost, že spolu vývojově přímo souvisí. Zatímco v případě obrazu se jedná o žánr publicistickobeletristický, obraz ze života je žánrem narativním, vzniklým později právě „epizací črty (prostorovým rozšířením a uplatněním dějového pásma a pásma postav).“ (KUSÁKOVÁ 2009: 2) Od 40. let se obrazy ze 5
8
Mnohoznačnost termínu dokázala zaštítit široké spektrum textů a zajišťovala čtenářský zájem i o příspěvky neznámých autorů, protože pojem byl čtenářům dobře znám a vzbuzoval v nich důvěru. (KUSÁKOVÁ 2009: 5; JANÁČKOVÁ 2007: 154) V důsledku úzkého vztahu k mnoha příbuzným žánrům pozbývala črta ve 2. polovině 19. století jasné obrysy a plynule v tyto žánry přecházela. Stále více se prosazoval rovněž velmi oblíbený fejeton a cestopis, publicistika vedle žánrů uměleckých začala pracovat i s analytičtějšími žánry zpravodajskými (reportáž, zpráva) a přiblížila se tak koncepci, kterou známe dnes. Např. J. Neruda často stojí na pomezí mezi črtou a fejetonem, blízko črtě mají i cestopisy K. Čapka.8 (MOCNÁ – PETERKA 2004: 93) Starší označení „obraz, obrazy“ postupně ztrácí platnost termínu, rozplývá se v příbuzných a hybridních žánrech jako vzdalující se odkaz, ozvěna. Podle předmětu zájmu dnes rozlišujeme črtu např. povahopisnou, cestopisnou a místopisnou, fyziologickou nebo národopisnou. Vývojově nejstarší je črta povahopisná,9 jež se vyvinula a užívala spíš v úplných počátcích žánru, zejména před rokem 1840. Črta místopisná či cestopisná patřila mezi nejběžněji se vyskytující i u nás a primárně vycházela z touhy poznat domovské či zahraniční lokality, které byly pro českého čtenáře nějak atraktivní. Úžeji zaměřená je potom črta fyziologická, jejímž předmětem zájmu se stává velkoměsto, co by centrum nejrůznějších sociálních vrstev a jevů, a s nimi souvisejících profesí. Z hlediska naší práce nás nejvíc zajímá črta národopisná, které byl v českých periodikách vymezen značný prostor a jež úzce souvisela s etnografickým výzkumem a poznáváním zajímavých národů či etnických skupin, „a to s důrazem na jejich zajímavost či pitoresknost.“ (KUSÁKOVÁ 2012: 322) Vznik národopisných črt podnítila i výzva V. B. Nebeského spisovatelům, uveřejněná v rámci recenze na knihu Josefa Ranka Aus dem Böhmerwalde: „aby studovali duši českého venkovského lidu a krásu jeho životních způsobů. Nebeského formulace signalizovaly, že autorovi nejde pouze o dokumentarizaci etnografického materiálu, ani o jeho pitoreskní zobrazení, nýbrž o jeho významnější uplatnění v národní literatuře – měl se stát reprezentací českého národa.“ (KUSÁKOVÁ 2009: 20)
života objevují velmi často, jejich pojmenování se používá především jako součást titulu, případně podtitulu (B. Němcová: Babička. Obrazy ze života; K. H. Mácha: Obrazy ze života mého), a ačkoli se jedná o samostatnou odnož žánru, bývá z pochopitelných důvodů k obrazu-črtě mechanicky řazena. Například K. Krejčí ve studii Fyziologická črta v české literatuře k črtě řadí v rámci díla B. Němcové (pravděpodobně i na základě podtitulu) nejen Obrazy z okolí domažlického, ale také Babičku, kterou už k črtě nesporně přiřadit nelze. (KREJČÍ 1979: 68–69) 8 Např. Obrázky z Holandska, které se svým názvem k odkazu črty přímo hlásí. 9 Vychází z nadčasových portrétů lidských povahových typů, směřuje k satirickému tónu.
9
2
Mezi romantismem a realismem Neodmyslitelnou součástí mnoha starších konceptů dějin literatury byla snaha je co nejpřesněji
periodizovat, identifikovat konkrétní umělecké směry či tendence a jednoznačně je ohraničit v teoretickém modelu kauzální posloupnosti. Tento v principu zjednodušující přístup začal výrazně selhávat v aplikaci na českou literární produkci konce 18. a dále 19. století, což se projevilo např. proměnlivou datací i „objevy nových“ přechodových mezi-směrů.10 Jiný pohled na dané období připustil, že jednotlivé směry existovaly jak v návaznosti na sebe, tak v opozici či komplementárně, a to paralelně vedle sebe. Na tuto těžce uchopitelnou skutečnost upozornil např. V. Macura v knize Znamení zrodu, kde problematiku vzájemné vazby a prolínání protichůdných uměleckých přístupů v období tzv. národního obrození zastřešil pojmem synkretismus. (MACURA 1995) Velmi inspirativní je novodobá fenomenologická revize starších konceptů romantismu od D. Turečka a jeho spolupracovníků,11 která upozorňuje na pluralitu různých směrů nejen v rámci jednoho kulturně-historického období, ale také tvorby každého jednotlivého autora, potažmo každého literárního díla. Kolektivní monografie České literární romantično sice pracuje s tradičními pojmy (romantismus, realismus, biedermeier), ale v rozšiřujícím kontextu a aktualizuje je. (TUREČEK a kol. 2012) Z tohoto pojetí v zásadě vychází také metodologie této diplomové práce: hovoříme-li zde tedy o romantismu a realismu, míníme jimi literární události z přibližně časově ohraničeného období, nikoli obecné literární postupy objevující se v průběhu dějin. Současně přistupujeme k interpretaci textů z pohledu plurality tvůrčích přístupů použitých na ploše dvou souborných děl. Z mnoha literárněhistorických prací jasně vyplývá, že právě dílo Havlíčka a Němcové stojí na jakémsi pomyslném rozhraní romantismu a realismu. V Přehledných dějinách literatury české A. Novák oba autory začlenil do kapitoly „Pozdní romantika.“ Haman v Trvání v proměně Němcovou a Havlíčka zařadil do proudu, který nazývá postromantismem. Jiné práce, akcentující pronikání realistických tendencí, užívají pojem protorealismus. (TUREČEK a kol. 2012, FOŘT 2014). Ve všech zmíněných konceptech můžeme sledovat snahu postihnout určité prolínání romantického a realistického tvůrčího postupu. Když v této práci mluvíme o českém literárním romantismu, nemáme na mysli jeho subjektivní podobu rozervanosti byronského typu (u nás takřka výhradně K. H. Mácha), ale jeho další specifickou varietu: romantismus vlastenecký. Ten se projevoval jako úcta a láska k národu, s obdivem a preferencí jeho historie, jazyka a kultury obecně, či obratem k přírodě, ztotožňující ji s představou vlasti nebo útočištěm před civilizací. (FAKTOROVÁ 2012: 241–257) Pro vlastenecký romantismus je také typický idealizovaný pohled na dějiny a venkov, jehož obyvatele velebil jako
10 11
Preromantismus, pozdní romantika apod. Svou prací navazuje na práci P. Zajace.
10
zdravé jádro národa a přisuzoval jim vlasteneckou uvědomělost, projevující se užíváním češtiny v nejpůvodnější podobě, „nezkažené“ němčinou. Romantismus literární věda mapuje dlouho a podrobně, realismus je oproti tomu v dlouhodobě komplikovanější situaci. Aby bylo možné přistoupit k analýze OZR a OZOD, připomeneme zde vybrané výklady realismu, potažmo jeho techné,12 jež se v českém prostředí vžily, a v nutných případech revidujeme jejich platnost. Ještě v 2. polovině 19. století byl realismus přijímán rozporuplně; snaha o zobrazení přibližující dílo realitě z něj činila (na základě uznávané dichotomie krása x pravda) princip, který nemůže splňovat vysoké estetické a umělecké nároky. Proti tomuto tvrzení vystoupil O. Hostinský ve stati O realismu uměleckém: „Pravda umělecká, tj. věrnost obrazu uměleckého, jest právě tak prvkem estetickým, činitelem krásna, jako úhlednost linií a tvarů, harmonie barev a zvuků, plynulost a kontrast myšlenek básnických, souměrnost kompozice celkové.“ (HOSTINSKÝ 1890: 4) Hostinský realismus vnímal jako uměleckou tvůrčí metodu, jejíž realizaci lze najít v průběhu celých dějin. Některé z konkrétních realistických tvůrčích postupů či typické znaky identifikoval a pojmenoval. Je to zejména: konkrétnost, detail a pravdivost, resp. pravděpodobnost. Pokud extrahujeme jádro Hostinského úvah, jež lze aplikovat ve vlastní analýze OZR a OZOD, můžeme stručně říci, že konkrétní rysy dodávají dílu přesvědčivosti a volba vhodně zvolených detailů podněcuje čtenářovu imaginaci, aniž by bylo nutné (ba dokonce přínosné) detaily hromadit a tříštit tím čtenářovu pozornost. Zajímavé je rozšíření významu pravda – pravděpodobnost, z níž vyplývá podmínka zobrazení běžného, potenciálně možného, či nutného, neodporujícího skutečnosti, (na rozdíl od zobrazení pravdivého, čehož podle Hostinského nelze plně dosáhnout, ani to není žádoucí), protože i realistický text je nutně podřízen (umělecké) stylizaci. (HOSTINSKÝ 1890) Pro naši práci je zásadní také odkaz marxisticky orientované literární vědy, která k identifikaci směrů sice připojila jejich hodnocení (pokrokové a reakční)13 a realismus si osobovala jako vývojový stupeň (nej)dokonalejšího realismu socialistického, ale realismu jako takovému současně věnovala značnou pozornost. Na rozdíl od často interpretovaných OZR (např. BĚLIČ 1953, CERNOVA-BURGEROVÁ 2000, KREJČÍ 1947, ŘEPKOVÁ 1965) je o studie věnované konkrétně OZOD nouze. Na důležitosti tak získává sborník Realismus a modernost (FORST ed. 1965), který obsahuje studii M. Řepkové věnované OZR: Havlíčkovy Obrazy z Rus i práci M. Otruby zabývající se OZOD: První moderní próza česká. Název sborníku svědčí o začlenění
Pojem techné užívá Tureček a vykládá ho jako specifický způsob utváření textu, tedy textové strategie včetně naratologických, motivy, poetiku v díle, na jejichž základě může čtenář či literární historik rozeznat daný umělecký záměr, např. realismus. (TUREČEK 2012: 266) 13 Až na dílčí odkazy v předchozích kapitolách je např. v Dějinách české literatury II dílo Havlíčka a Němcové řazeno do oddílu IV: „Obrozenecká literatura v době revoluce roku 1848 a v boji proti reakci let padesátých.“ Do zorného pole interpretace tak vstupuje politická rovina, která na první pohled zastiňuje i rovinu literárněvědnou. 12
11
obou souborů do realistického diskurzu, přesto metodologie Řepkové a Otruby neobsahuje mnoho společných interpretačních postupů, a Otruba se dokonce propracovává k závěru, v němž připouští výše řečenou oscilaci mezi tvůrčími postupy a OZOD řadí do fáze, „která stejně ukazuje směrem k budoucímu realistickému umění, jako je blízká romantismu.“ (OTRUBA 1965: 22) I přes ideologicky podmíněnou rétoriku a místy tendenční zkreslení interpretace textů jsou obě studie dodnes cenným přínosem k tématu. Jako nejproblematičtější se z hlediska současného vnímání pozice autora vůči textu jeví jeho ztotožnění s literární stylizací autorského subjektu – vypravěčem. Zejména Řepková vnímá OZR jako autentickou výpověď spisovatele, jeho přímou projekci, a tím ospravedlňuje interpretační postup, při němž využívá k argumentaci Havlíčkovy pracovní poznámky a osobní korespondenci i v případě, že své tvrzení nemůže doložit přímo z textu OZR. (ŘEPKOVÁ 1965) Zásadní význam realismu pro marxistickou literární vědu stál za vytvořením konzistentní definice a terminologie, s nimiž se setkáváme nejen v dobové odborné literatuře, ale také v učebních textech současných středních škol, kde se mnohdy uchovaly dodnes. V poetologicky koncipovaném Slovníku literární teorie (VLAŠÍN 1977, znovu 1984), který se hlásí i k odkazu Hostinského, je realismus charakterizován jako obecně estetický pojem i umělecký proud v historickém smyslu, a předmětem jeho zájmu je zobrazení člověka, jeho osobnosti i života v určitém prostředí, což odpovídá principům humanismu. Podstata realismu je spatřována v objektivním přístupu k zobrazované skutečnosti, hledání objektivních zákonitostí života. Za základní estetický princip je opět stanovena pravdivost, v níž má být obsažena konkrétní, bezprostřední hodnověrnost i zachycení obecných životních zákonitostí v jednotě detailů a celku. Tohoto uměleckého zobecnění je dosahováno prostřednictvím tzv. typizace, tedy vyvozením podstatných, obecně platných principů z konkrétních, individuálních obrazů. Novodobý nástupce Slovníku literární teorie – Slovník novější literární teorie (MÜLLER – ŠIDÁK 2012) reaguje na výrazné změny v přístupu k literárním dějinám i teorii a pojem realismus už zde nenajdeme. Současná literární věda ale svůj výklad realismu nadále hledá, o čemž svědčí vzrůstající počet dílčích studií věnovaných této tematice14 a opětovný zájem o realismus proniká i do konceptů, v nichž byl dosud opomíjen, viz podmětnou práci B. Fořta Fikční světy české realistické prózy. (FOŘT 2014)
PIORECKÁ, Kateřina. Obrazy ze života mezi ironií a snem: Máchova Marinka a kontury protorealismu v polovině 30. let 19. století (2014); HRDINA, Martin. Realismus v české literatuře (2014); MOCNÁ, Dagmar. Nerudovy Obrazy života a realismus (2014); VRAJOVÁ, Jana. Diskuse o realismu „o patro níž“: pojetí realismu v myšlení Terézy Novákové a Sofie Podlipské (2014). (Jendnotlivé studie byly vydány jako součást monotematického čísla časopisu Bohemica litteraria 17, 2014, č. 1.) 14
12
3
Karel Havlíček Borovský a Obrazy z Rus Karel Havlíček, dnes obecně známý spíše svými brixenskými skladbami,15 byl především
vynikající žurnalista, již plně v moderním smyslu slova, a to v době, která svobodě tisku nebyla nakloněna.16 V mládí, podobně jako mnoho jiných českých vlastenců, sdílel kollárovské nadšení pro myšlenku všeslovanské vzájemnosti. Zaujetí panslavismem ho přivedlo na nápad seznámit se s jednotlivými národy a jejich kulturou na jejich území osobně, v jejich domovském prostředí. Z velkých cestovatelských plánů nakonec uskutečnil pouze přibližně roční pobyt v Rusku s krátkou zastávkou v Polsku. Dnes můžeme konstatovat, že se pro Havlíčka mladická zkušenost z Ruska stala jeho celoživotní inspirací.17 Moderní a kompozičně svižný, flexibilní žánr obrazů Havlíček znal z časopisů v podobě, kterou jim vtiskly výrazné osobnosti (J. K. Tyl, K. V. Zap). V Rusku se také seznámil s dílem Gogola, které z velké části přeložil. V odborné literatuře se setkáváme s názorem, že i (nebo právě) Gogol, ruský satirik a realista byl výrazným inspiračním zdrojem pro Havlíčkovy OZR. (ŘEPKOVÁ 1960; 1965)
3.1 Ruské črty Havlíčkovy velkorysé tvůrčí plány původně počítaly s tematicky mnohem rozsáhlejším souborem črt z ruského prostředí, o čemž svědčí dochovaný pracovní seznam nadepsaný jako Věci, o kterých pojednám, obsahující následující výčet: Služby boží – Kněžstvo, Jízda na perekladné – Pošty, Vojsko ruské, Kreščení – Jordán, Vzkříšení, Systém obroku, Hlavní charakteristika Moskvy, Varšavy, Vilna / Lvova / Krakova, Jezdění Rusů atd., Polské dřevěné město, Roznoštík ruský, Górod a lavky – Kupéčestvo, Vjezd do Rus, Židovstvo polské, Cizozemci v Rusích, Vychování ve vyšších domech, Klasifikací všech čepic. (FIŠEROVÁ – KOREJČÍK 1986: 563) Havlíček se nakonec ani zdaleka nepřiblížil předsevzatému plánu, dokončil pouze pět črt, z nichž některé v seznamu zamýšlených textů ani nenajdeme. Protože mu látka z ruského prostředí sloužila jako inspirační zdroj i později, můžeme u prvních souborných vydání Havlíčkova díla pozorovat rozdílnost názorů na to, co z jeho díla do edice zařadit a co nikoli.
Básnické skladby z Brixenu ve skutečnosti začala opatrně vydávat až další generace Havlíčkových obdivovatelů po jeho smrti (Tyrolské elegie, 1861 časopisecky v Obrazech ze života; Tyrolské elegie a Král Lávra v Sebraných spisech 1, 1870; Křest svatého Vladimíra, 1877), takže ho jeho současníci mohli vnímat právě především jako novináře a politika. 16 Každá vláda si vždy dobře uvědomovala moc inteligence a potenciální nebezpečí, které představuje svoboda šířit mezi občany informace, ideje a názory. Oklešťování svobody prostřednictvím cenzury bylo běžnou a osvědčenou praxí také v době vzniku OZR a OZOD. Zvláštní pozornosti se pak dostávalo periodickému tisku, jehož činnost a působení spadaly pod neoficiální kontrolu státu dokonce i v době úplného zrušení cenzury mezi roky 1848–49. (DVOŘÁK 1960, KUSÁKOVÁ 2012, PAVLÍČEK 2006) 17 Ruskou tematiku uplatňuje např. ve studii Slovan a Čech (1846) nebo básnické skladbě Křest svatého Vladimíra (poprvé vydáno 1877). Přínos Havlíčkova ruského pobytu pro českou literaturu spočívá také v jeho překladu téměř kompletního Gogolova díla. 15
13
Editorskou práci ztěžovala skutečnost, že jednotlivé texty vycházely původně pouze časopisecky a k jejich soubornému vydání za života autora nedošlo.18 Proto se do výběru dostaly především črty uveřejněné v České včele (Svátek pravoslavnosti, Gulaňje, Kupéčestvo).19 Ty totiž Havlíček sám označil jednotícím podtitulem „Obrazy z Rus,“ který dal nakonec jméno celému cyklu. Nejednotné je zařazení črty Cizozemci v Rusích20 a vývojově nejstarší črty První zkouška z československého jazyka v Moskvě,21 především ve starších nebo šířeji zaměřených edicích.22 Základ většiny23 pozdějších souborných vydání tvoří čtveřice dokončených črt z České včely a Časopisu Českého museum, po zevrubném přezkoumání Havlíčkova díla připojil Z. V. Tobolka v novém vydání OZR z r. 1904 dodatečně ještě (do té doby opomíjenou) črtu První zkouška z československého jazyka v Moskvě, dva nalezené zlomky také náležící dobou vzniku k původním črtám z ruského pobytu (Perekladnaja a Izvoštík) a již jmenované práce z období pozdějšího (Neobyčejný katechismus a Rusové).24 Už v r. 1907 ale vychází OZR ve II. svazku Spisů Karla Havlíčka znovu, v úpravě L. Quise, který ponechal v souboru fragmenty (Perekladnaja a Izvoštík), ale oba pozdější texty vypouští jakožto neodpovídající zamýšlenému celku stran formy i doby vzniku. (NOVOTNÝ 1948: 163–164) Tato diplomová práce se textologicky opírá o sebrané spisy K. Havlíčka v edici J. Korejčíka25 a při vymezení materiálu vycházíme z příslušné kapitoly (Pobyt v Rusku – Obrazy z Rus) Dějin české literatury II (1960). V souladu s nimi podrobujeme analýze pouze črty: První zkouška z československého jazyka v Moskvě, Svátek pravoslavnosti, Gulaňje, Kupéčestvo a Cizozemci v Rusích. Ostatní texty s ruskou tematikou necháváme stranou, především z důvodu pozdější doby vzniku a odlišné koncepce. Domníváme se, že torza črt Perekladnaja a Izvoštík mají své oprávněné místo v souborném vydání, které nám slouží jako interpretační rámec, ale ani jim nebude v analýze věnována pozornost. Tu zaměříme na pětici jmenovaných dokončených črt, a to v takové podobě, v jaké se v časopiseckém vydání dostala k soudobým recipientům. Z toho důvodu nebudeme
Např. na rozdíl od souborného vydání novinových článků pod názvem Duch Národních novin. Svátek pravoslavnosti; Česká včela 12, 1845, č. 49 a č. 50, s. 199–201. Gulaňje; Česká včela 12, 1845, č. 66, s. 265–267, č. 67, s. 269–271, č. 68, s. 273–275, č. 69, s. 278–279, č. 70, s. 281–283, č. 71, s. 285–287, č. 72, s. 289–291. Kupéčestvo; Česká včela 12, 1845, č. 82, s. 329–330, č. 83, s. 335–337, č. 84, s. 339–341, č. 85, s. 343– 345, č. 86, s. 347–349. 20 Časopis Českého museum, 20. roč., svazek I., 1846. 21 Květy 10, 1843, č. 59, s. 235–236. 22 V případě OZR vzniklo několik variant vydání čerpajících nejen z publikovaných črt, ale řadících k souboru další texty z Havlíčkovy pozůstalosti. Základní čtveřice črt se tak objevila v Sebraných spisech Karla Havlíčka zásluhou Václava Zeleného v r. 1870 a posloužila jako vzor pro samostatná vydání OZR v Praze (1886) a Jilemnici (1897). Souborné vydání Karel Havlíček Borovský. Dílo I z r. 1986, které uspořádal J. Korejčík, se zase snaží o úplnost obrazu Havlíčkových postřehů z carského Ruska zařazením osobní korespondence z daného období, která pomáhá osvětlit zejména místa, jež byla zasažena cenzurou. 23 Vydání Miloslava Novotného z r. 1947 je zkrácené (chybí črta Cizozemci v Rusích), nese příhodně odlišný název Cesta na Rus. 24 V tomto rozsahu přejal OZR i F. V. Krejčí, vydáno ve III. svazku Knihovny českých klasiků belletristů z r. 1906. 25 (HAVLÍČEK BOROVSKÝ 1986) 18 19
14
porovnávat ani otištěné texty s rukopisy a ke korespondenci přihlédneme jen v opodstatněných případech.
3.2 Analýza Obrazů z Rus V analýze se budeme postupně zabývat jednotlivými charakteristickými znaky črty tak, jak byly uvedeny v kapitole 1 a jejich realizací v Havlíčkových OZR. Zejména se zaměříme na základní stavební prvky, tedy: nesyžetovost a konkrétní postupy, které tradiční syžet nahrazují (včetně jednotícího činitele – vypravěče) a způsob zachycení místního koloritu. Havlíček ve výše jmenovaných pěti črtách vždy zpracovává jedno nosné téma, k němuž se hlásí již v názvu (První zkouška z československého jazyka v Moskvě, Svátek pravoslavnosti, Gulaňje, Kupéčestvo, Cizozemci v Rusích. Dále v textu víceslovné názvy většinou krátíme na: První zkouška, Svátek, Cizozemci). Tento tematický rámec je naplněn zejména reportážním popisem pozorovaného dění, plynule prostoupen úvahami vypravěče o jejich hlubším významu a vyvozováním závěrů obecnější platnosti. Odbočky od nosného tématu nebo spíše jeho rozvinutí na ploše anekdoty, krátké scénky, historky z ruských dějin nebo glosy na sebe v proudu textu místy plynule navazují (H-9C), ale často jsou výslovně uvedeny vypravěčem. H-1A Dříve však než čtenářstvu ruského kupce v jeho vlastním povolání představím, budiž mi dovoleno pojednati něco v krátkosti – o taškářství. Dosti všelijak jsem se již narozmýšlel o nějakou vůbec platnou definicí této v životě tak hojné věci, posud jsem ale nenašel nic důkladnějšího než: „taškář jest ten, kdo jiným něco za pravdu vydává, co sám nevěří.“ […] (HAVLÍČEK 1948, Kupéčestvo: 83) H-1B Zde doložím pravou ruskou anekdotu, která se přihodila v čas gulání. Jistá velmi šetrná paní, která hlavní péči o to vedla, aby služebníci s šatstvem opatrně zacházeli, koupila také k gulání novou drahou livreji a odevzdala ji služebníku nováčkovi s ostrým opakováním obyčejných svých pravidel. […] (HAVLÍČEK 1948, Gulaňje: 45) H-1C Tu při příležitosti umístím divnou zprávu, zvláště proto, že jest nejpěknějším důkazem náklonnosti a přítulnosti kupců ke všemu, co jest národní. (HAVLÍČEK 1948, Kupéčestvo: 78) Pro žánr črty typické nahrazení hlavního děje volným řetězením drobných slohových útvarů, jež vytváří dojem spontánní reflexe pozorované skutečnosti, je tedy záměrně Havlíčkovým personálním vypravěčem neustále narušováno. Text jako celek podléhá jeho ustavičné organizaci, črta Gulaňje se v posloupnosti věnuje specifikům slavností několika různých míst, Kupéčestvo je dokonce výslovně rozdělena do tří částí, čímž vypravěč promyšlenost struktury otevřeně přiznává (H-2B). H-2A Při celém tomto prvním oddělení ceremonie, které asi hodinu trvalo, neopovažoval se lid téměř ani dýchati a veliký strach jevil se na tvářích celého zástupu. Avšak přejděme k potěšitelnější, veselejší stránce slavnosti. (HAVLÍČEK 1948, Svátek: 21)
15
H-2B K pochopení ruských záležitostí nevyhnutelně jest zapotřebí zvláště o tomto stavu dobré ponětí míti, pročež jej z třech zřetelů čtenářovi představím; v domácnosti, v povolání svém a v poměru k ostatním stavům. (HAVLÍČEK 1948, Kupéčestvo: 69) Obsáhlejší odbočky od hlavního tématu vypravěč explicitně usměrňuje. H-3A A to jest oučel celé této slavnosti, který jsem arci teprv po skončení jejím jasně pozorovati mohl. Zatím se vrátím k dálšímu pozorování. (HAVLÍČEK 1948, Svátek: 19) H-3B Po těchto, jak soudím, trochu dlouhých úvahách, ku kterým mne jenom rozčilenost ku krásné věci zavedla, přejdu na třetí a poslední část slavnosti, jejížto heslem jest: mnogája léta! (HAVLÍČEK 1948, Svátek: 24) H-3C Tohoto trochu obšírného vysvětlení bylo zapotřebí k důkazu, že může být rodinný, příjemný svazek mezi pánem a otrokem: ačkoli ale dobří lidé ve všech poměrech dobře spolu žíti mohou, jsem přece ostatně toho mínění, že jest lépe a čestněji pečovati sám o sebe než býti otrokem nejdobrotivějšího pána. Vraťme se ale k bezstarostným kůpkám, rozloženým buď na kobercích buď na holé zemi okolo dýmných samovárů […] (HAVLÍČEK 1948, Gulaňje: 62) Tematická jednotnost a koherence každé črty je zachována i přes myšlenková odbočení a v závěru každého obrazu stvrzena pointou, v níž je shrnuto určité poselství vztahující se vždy nějakým způsobem k vlastenectví a národní uvědomělosti. První črtu zakončuje sarkastickým popíchnutím českých vlastenců (H-4A), v druhé se neubrání sentimentem prodchnutému zvolání ke „všem věrným Čechům“ (H-4B), třetí črtu uzavírá zdánlivě melancholicky, ve skutečnosti spíš s úsměškem nad rozdílností ruského naturelu oproti českému (H-4C), ve čtvrté se se čtenáři loučí ironií sršící výzvou (H-4D) a v páté črtě své ironické zhodnocení střídá nadějným výhledem do (české) budoucnosti (H-4E). H-4A Mnoho klausul a mravních naučení dalo by se z této udalosti načerpati, mně nejvíce jedno leží na srdci a na jazyku. Když se vy, páni na Vltavě a na Labi, na Moravě a Hronu, nechcete učiti jazyku svému mateřskému, budou se za vás učiti v Paříži, v Berlíně, v Moskvě a snad i brzo v Pekinku, a odtud budou za 100 let k Bohemcům chodit učit je českému pravopisu. Mějte se zatím dobře! – (HAVLÍČEK 1948, První zkouška: 11) H-4B Podivným, dětinským nápadem puzen, vyběhl jsem na vysokou věž Ivana Velikého, jako bych odtamtud přes nesmírné planiny ruské a polské chtěl dohlídnout milé hrady pražské. V duchu jsem je arci viděl před sebou, očima však toliko zamodralou rovnou dálku. Tu mi napadlo poslední přání biskupů, a hned nesl vítr do sněžné dálky přání mé: Všem vám pravým, věrným Čechům! Mnogája léta. (HAVLÍČEK 1948, Svátek: 26) H-4C Tím přepodivným úkazem končím popis svůj gulání: přemýšlející čtenář bude mít příležitost porovnati onen způsob, kterak Rusové o smrti a zemřelých smýšlejí, s jinými protivnými obyčeji v jiných zemích. Nechci svůj úsudek jiným vtírati, připomínám však, že již slavný Lessing staré národy a jmenovitě Řeky velmi za to chválí, že se smrtí a hrobem nespojovali strašlivé a ohyzdné myšlénky kosy, kostlivců, lebek, hnátů, nýbrž že celá jejich mytha o tom byla tichá, poetická a znak smrti krásný genius s uhaslou pochodní. (HAVLÍČEK 1948, Gulaňje: 66)
16
H-4D A tak se tedy rozlučme s ruským kupéčestvem ne bez mravného naučení, totiž že člověk a národ, když sám sebe si váží, u jiných vážnosti požívá, a naopak bažením po cizotě v posměch upadá. I u nás posavad všechno baží po němčině, ona jest ten generál, kterého si pošetilí našinci zvou, aby jim dodal nádhernosti. Dej Bůh, abychom již brzy všichni snídali, obědvali a večeřeli bez generála! (HAVLÍČEK 1948, Kupéčestvo: 94) H-4E Pronesl jsem všechno bez ohledu, nešetře ani cizozemců ani Rusů, a doufám, že mnozí rozumní a o dobro vlasti své pečliví Rusové stejného v tom ohledu se mnou mínění jsou; jenom že počet jich proti nemoudrým módařům a zcizinštilcům daleko slabší jest. Ti ať se zatím tou myšlénkou těší, že každé zlé, tedy i nával cizinců, mnohé dobré následky má. Bídný nynější stav nikoho mýliti nemůže, jako jest u jednotlivců doba neštěstí zárodkem mnoha dobrého tak i u celých národů. Práce pilná vymůže všechno a pravá osvěta naučí teprv šlechtu vážiti si svého a přidržovati se věrně národu, mezi kterým žije. (HAVLÍČEK 1948, Cizozemci: 137) Zajímavou součástí textové výstavby jsou často užívané poznámky pod čarou, jež buď blíže vysvětlují nějaký ruský pojem (H-5B) nebo např. doplňují věcné informace (H-5A) či naopak osobní ironické postřehy (H-5C), což formálně odpovídá spíše odbornému stylu, ale v beletristicky rozvinuté črtě bychom tyto přípisky očekávali zakomponovány do hlavního textu, tak jak tomu skutečně je na mnoha jiných místech OZR. H-5A *) Na ruských vysokých školách není theologické fakulty, protože se kněžstvo ve zvláštních seminářích zcela odděleně ode druhých vychovává, zato však jsou ve filosofské fakultě dvě oddělení: slovesné (krasovědné) a přírodní. (HAVLÍČEK 1948, První zkouška: 9–10) H-5B *) Cárská vrata, prostřední v ruském oltáři. (HAVLÍČEK 1948, Svátek: 25) H-5C *) Že ještě kromě dovoleného mnoho, ba všechno nedovolené zhusta se do země přiváží, ať se již čtenáři sami dovtípí. Nesmíme si Rusko tak ztuha zavřené mysliti, jak se často vydává; jest zvláštní masť, kterou se oči úředníků tak dobře zamazati mohou, že pranic nevidí! (HAVLÍČEK 1948, Cizozemci: 131) Z ukázek (H-1–H-4) je patrné, že vypravěč text drží celou dobu pevně v rukou a čtenáře jím vědomě provází, je „tedy v těsném vztahu k tématu, proto, aby v něm čtenáře vedl, orientoval a usměrňoval jeho pohled.“ (ŘEPKOVÁ 1965: 42) V této tendenci vést a korigovat čtenářovu pozornost můžeme spatřovat projevy persvaze, pro jejíž úspěšné působení jsou uváděny dvě základní podmínky: srozumitelnost a kredibilita. Jaklová k podmínce srozumitelnosti mimo jiné uvádí, že kladné přijetí textu recipientem odvisí od bezproblémové interpretace včetně pohotové orientace v textové kompozici. Kredibilitou označuje předpoklad důvěryhodnosti, jíž lze dosáhnout volbou adekvátních výrazových prostředků, náležité stylové roviny a vnější prezentací textu. (JAKLOVÁ 2002) V širším významu kredibilitou rozumíme také důvěryhodnost vypravěče, potažmo autora, jehož autorita významně ovlivňuje čtenářské přijetí textu. (HOFFMANNOVÁ 2002: 314) Havlíček v textu čtenáři předkládá četné indicie, podle nichž je možné snadno dešifrovat vazbu autora a jeho literární stylizace – vypravěče. Používá 1. osobu maskulina, či čtenáře odkazuje na skutečnosti, které vypravěče před čtenářem záměrně ztotožňují s autorem (H-6). 17
Řekli jsme, že jednotlivé obrazy vždy zpracovávají nějaké dílčí téma, k němuž se hlásí již názvem. Ačkoli fungují jako samostojné texty, jistou volnou návaznost pozorujeme v rozpracování některého z námětů, jenž byl v předchozí črtě pouze letmo zmíněn. Tak z poznámky o kupcích v obrazu Gulaňje vzniklo Kupéčestvo a po mnoha zmínkách o přítomnosti a působení cizinců Havlíček vypracoval obsáhlou črtu Cizozemci v Rusích. V několika případech na tuto souvislost upozorňuje přímo vypravěč odkazem na již otištěné črty, komunikuje tak se čtenářem a poukazuje na zakotvení díla v reálném světě. H-6A O ostatních kunštýřích mluvil jsem již na jiném místě (Gulaňje ve Včele), aby se však jedna scéna pro svět neztratila, kterou jsem častokrát vidíval na ulicích, opíšu ji zde. (HAVLÍČEK 1948, Cizozemci: 124) H-6B Více jsem o tom poměru ruského národního kupectva k cizozemskému jinde (Kupéčestvo ve Včele) pověděl. (HAVLÍČEK 1948, Cizozemci: 131) Jiný příklad přímého odkazu ke skutečnosti je Havlíčkovo žertovně ironické plísnění sama sebe za prohřešek proti očekávanému odbornému stylu. H-6C Avšak právě si s uleknutím připomínám, že jsem v Musejníku! Ó lehkomyslná beletristiko, kam jsi mne a skrze mne i vysoce vážené čtenářstvo zavedla! Takové šprýmy ve vědeckém časopise! Pro pana krále! Jen aby se o tom pan Slavomíl ve Květech nedověděl! On je ve stavu všem nám vyhubovat, mně, že to píšu, p. redaktorovi, že to přijímá, Matici, že to vydává, čtenářům, že to čtou, a Petřínu, že se na nás na všechny ještě před časem nesesypal, aby tak zamezil bohaprázdné nevědecké nefilosofické počínání. A kdo toho je vinen? Než ten (Pán Bůh mně hříchy odpusť) čertův flašinetář, ten mne zavedl. (HAVLÍČEK 1948, Cizozemci: 125) Odkazy na Havlíčkovy dříve publikované texty souvisí s intertextualitou,26 zvyšují autoritu samotného autora, jenž stojí za textem: na jedné straně se čtenáři sděluje, kde by si k danému tématu mohl přečíst víc, na straně druhé se mu tím jakoby mimochodem říká, že článku autora může věřit, protože v žurnalistice není žádným nováčkem a jeho předchozí texty byly vydány na stránkách prestižních českých časopisů. Ironické sebeumravnění (H-5C) – zase spíš než kárá – zdůrazňuje, že text vychází v elitním časopise vědeckém.27 O stejnou důvěryhodnost ale usiluje především Havlíčkův vypravěč, když sám sebe představuje jako zasvěceného a nestranného pozorovatele okolního dění. H-7A Velmi patrné jest také působení, jaké cizozemci, a zvláště evropští, na rozličné věci v národu ruském již měli aneb posavad mají; a nebude škoda pro našince seznati tyto proměny blíže, a sice je seznati tak, jak je shledalo oko nestranného v tom ohledu Čecha , poněvadž ostatní Míněna je zde intertextualita v užším pojetí (citáty, aluze v publicistických textech). (JAKLOVÁ 2002) Jak vyplývá z jeho vyjádření otištěného v České včele 12, 1845, č. 93, s. 378 a č. 94 s. 382, Havlíček si časopisu vždy velice považoval: „Vždycky jsem mínil, a také nyní věřiti nepřestávám, že jest každému jednotlivci věc přetěžká platně a zdařile posuzovati podobné spisy, jako jest Muzejník, který nejenže má čtenářstvo nejvzdělanějších tříd naší vlasti, jak pan Slavomil ve Květech č. 134 dobře praví, nýbrž také z prací nejvzdělanějších spisovatelů složen bývá.“ (HAVLÍČEK 1986: 317) Když tedy později v Muzejníku publikoval, sám se tím mezi „nejvzdělanější spisovatele“ zařadil. 26 27
18
opisovatelé Rus, z jakého národu sami jsou pošli, také skrz takové sklíčko na ty poměry hledí a skoro vždy působení vystěhovanců svého národu v Rusích dle možnosti vychvalují. (HAVLÍČEK 1948, Cizozemci: 100, zvýraznila B. Z. Zuchová) O důvěryhodnosti vypravěče mohou čtenáře přesvědčit také rozsáhlé pasáže věnované společenskému uspořádání, zvyklostem, historii (H-7B, H-7E) nebo naopak stručné věcné poznámky o konkrétních službách a jejich ceně, (H-7C, H-7D), jež dohromady podporují obraz dobře informovaného zpravodaje pronikajícího k jádru věci. H-7B Celý obchod se vším, co k němu náleží, jako loďařství, vozovnictví, způsoby a obyčeje kupecké i samo zboží a hotovení jeho nese na sobě tak čistý národní ráz a takovou původnost, že se pouze v Rusích vyvinouti a tak zříditi mohl, jak jest. […]Vozatajství jest velmi laciné a rychlé, ačkoli nejsou v Rusích pro nedůstatek kamene skoro žádné dělané silnice. Zato však jest na devět měsíců veškerá Rus silnicí, totiž šest měsíců zimních na saních a tři letní na kolách: po celou tuto dobu pohybují se karavany jednokonních izvoštíků s největší rychlostí od jedné strany k druhé s nákladem. […]Také loďarství, jak hlavně na Volze s pásmem jejím, tak i na ostatních řekách jest hojné, starodávné: lodě všechny mají zvláštní formu, co možná hodně širokou a ploskou, aby jen mělce ve vodě šly, a jmenovitě na Volze vyvinul se zvláštní stav burlácký (loďařský). (HAVLÍČEK 1948, Kupéčestvo: 90) H-7C Mražené, oblíbená i u nejnižších tříd mlska, roznáší se zde a prodává po 5 kr. v. č. malá sklenka. (HAVLÍČEK 1948, Gulaňje: 65) H-7D Nesmíme si zde tyto boudy představovat nějak chatrné: znamenitější z nich jsou několikrát takové jako největší z pražského Josefského plácku a vstupné v nich bývá až rubl stříbra, t. j. as 4 zl. v. č. (HAVLÍČEK 1948, Gulaňje: 54) Získané informace vypravěč předkládá čtenáři z pozice osobní zkušenosti, která se ale v jeho podání mění v hluboké porozumění nejen ruským poměrům, ale i zákonitostem obecně lidským (H-7E, H-7F). Soustavně si tak buduje pozici vypravěče vědoucího a zkušeného, který sice popisuje dění, jehož je svědkem nebo přímým účastníkem, udržuje si ale pozici spíš externí. Je pozorovatelem, který, soudě podle jeho sebevědomého výstupu, pronikl pod povrch, ale do samotného děje téměř nevstupuje. Stojí vně, udržuje si od dění odstup a nadhled, jež je možné interpretovat jako snahu o objektivní postoj. V ukázce H-7G používá 1. osobu plurálu, čímž pomyslně zve k účasti i čtenáře, ale současně se s ním vedle zábradlí staví pouze „v duchu,“ což vytváří efekt odosobnění od původně konkrétního osobního zážitku a odstup ještě umocňuje. H-7E Petr Veliký byl rázný, energický charakter, a takoví lidé mají při všem, co si provésti umínili, ten obyčej, že po muše na obličeji někomu sedící kamenem házejí, a tak někdy sice muchu zabijí, vždycky však přitom příteli svému hlavu roztlukou. I Petr pozoroval mnohé veliké nedůstatky ve své říši, ale způsob, jakým si umínil je odstraniti, byl tak škodný, že vlastně pražádné blaho pro zem z jeho proměn nevykvetlo, nýbrž jenom mocnost její proti ostatním vládám vzrostla. (HAVLÍČEK 1948, Kupéčestvo: 92) H-7F Národem sluje v nejčistším a nejideálnějším smyslu veliký počet lidského plemene, jenž stejného původu jsa, svým zvláštním jazykem mluví, zvláštní obec (stát) tvoří, zvláštní své 19
náboženství vyznává a zvláštními vlastnostmi a obyčeji od jiných patrně se rozeznává. Ačkoli původně každý národ všechny tyto známky na sobě měl, stalo se přec během věků, jež již nyní ztěžka najdeme národ, jenž by byl některou aneb některé z těchto svých vlastností neztratil a jiné zato od cizích národův nepřijal. (HAVLÍČEK 1948, Cizozemci: 97) H-7G I my se postavíme v duchu vedle zábradlí aneb do okna některého domu, která jsou, jak se rozumí, také plna diváků, a povšimneme si trochu ekipáží. (HAVLÍČEK 1948, Gulaňje: 40) Pro črtu je dále typický a žádoucí vypravěčův hodnotící přístup. Havlíčkův vypravěč nejen hodnotí, ale velice často také srovnává české a ruské. V úvodu Svátku pravoslavnosti tento svůj přístup otevřeně prezentuje: H-8A Cestováním po rozličných cizích krajinách poznáváme důkladněji svou vlastní otčinu. Obyčejně si člověk toho, co pořád jako všední okolo sebe vidí, nevelmi všímává: kdo ale mezi jinými národy pobyl, dovede pak domácí svou národnost oceniti. Dobré obyčeje a chvalitebná zřízení cizozemská učí nás nahlížeti nedůstatky a chyby ve vlasti a vzbuzují v nás svatou snahu k napravení: ze špatných způsobů a z nerozumných ústavů jinonárodních dovtípíme se předností a krásných stránek své země, a tím vzrůstá k ní naše vážnost a láska. U nejvzdělanějších národů najdeme mnoho chybného pro výstrahu: a u každého sebe opovrženého vyskytne se přec něco řádného pro ponaučení. (HAVLÍČEK 1948, Svátek: 15) Porovnávání ruských poměrů s domácími napomáhá českému čtenáři objevovat hloubku rozdílů ale také určitou analogii mezi oběma národy, jeho výsledky bývají vyhodnoceny z hlediska národní uvědomělosti. V mnoha případech vychází z ironizujícího srovnání česká strana Ruskem zahanbena: H-8B Nemohu zde ani dost malý díl všeho toho opakovati, co diakon četl, bylo mnoho, velmi mnoho, celé dějiny ruského národu: pro nás také ani zásluhy takové a jména mužů, které neznáme a kteří na nás nepůsobili, velikou zanímavost míti nemohou: ctíti však musíme tak krásné ústavy a obyčeje, a přáti a starati se, bychom měli podobných. (HAVLÍČEK 1948, Svátek: 22) H-8C Nikdy jsem nemohl pochopiti velikou náklonnost Rusů k vlasti své, oběti, které na její oltář kladli, vida mnohé nesrovnalosti v zemi Ruské: jak možná, aby lidé, dobře povědomí lepšího zřízení jiných cizích zemí, přece tak vroucně milovali svou, patrně mnohými a velikými nedůstatky sevřenou vlast? Jak jsem ale tuto jedinou slavnost seznal, přestal jsem se diviti velikému vlastenectví ruskému, kterému bychom se i my a jiní ještě národové od nich učiti mohli. Sprostý, necvičený kupec ruský obětuje bez velkého přemýšlení několikkrát sto tisíc na zvelebení zemské: u nás se musí polovice takových dobročinných dárků obětovati na oznámení jich v novinách! (HAVLÍČEK 1948, Svátek: 24) H-8D Zvláštní jest obyčej mezi pány ruskými, že své děti a jmenovitě chlapce zcela dle národního selského kroje, ovšem z bohatých látek a čistě zhotoveného, odívají. Milo se jest na ty sedláčky z rozličných krajin veliké Ruské říše a na tu směsici národních krojů podívati, když se někde více dětí do společnosti sejde. Škoda jen, že hned z mládí z národního jazyka a obyčejův skrze cizozemské své vychovatele odlučováni bývají a tak národnost jen povrchně na sobě nosí, vnitřku ale v duši i v srdci zahnízdí se chladná cizozemština. Naše mládež arci nenosí národnost ani na sobě ani v sobě. (HAVLÍČEK 1948, Gulaňje: 38)
20
Ojediněle narážíme však i na opačný výsledek četného srovnávání, jako např. v otázce ženské emancipace: H-8E O nějakém duševním vzdělání se obyčejně ani pro ženský stav nemyslí: mužští nabydou zkušenost a vzdělání ve světě mezi lidmi, ne pak ve škole, a zavřené ženské rostou a rozprostraňují se jako všechny jiné rostliny. Nesmíme však zapomínat, že dle ponětí východního ženská mnohem níže stojí ve vážnosti než u nás, v každém ohledu jest silnějšímu pohlaví tuze podřízena. (HAVLÍČEK 1948, Kupéčestvo: 70–71) Nápadným prvkem, jímž se v OZR realizuje persvaze, je kontaktovost. (HIRSCHOVÁ 2013: 153) Na její příklady už jsme narazili v mnoha ukázkách, ať už v podobě přímého i nepřímého oslovení čtenáře jako jednotlivce nebo oslovení kolektivního (H-2B, H-4A, H-4C, H-5C, H-6C, H7D, H-8A), imperativu (H-2A, H-3C, H-4A, H-4D) nebo řečnické otázky (H-8C). Můžeme říci, že v systému literární komunikace je vztah autora ke čtenáři akcentovaný a vypravěčem v textu neustále upevňovaný. Adresát je tedy schopen přijímat sdělení osobněji. Přitom vždy nelze hovořit o kontaktu pozitivním (viz H-4A). Zdá se však, že Havlíček počítá především se spolupracujícím modelovým čtenářem,28 u nějž lze předpokládat, že se identifikuje s množinou rozumných a samostatně uvažujících čtenářů (H-9A), a to i v případě oslovení nelichotivého nebo potenciálně ironického, protože sám sebe bude přirozeně chtít počítat k té skupině, které se negativní hodnocení netýká (H-4A, H-4B, H-9D a H-9C, kde příklad kontaktu se čtenářem uvádí anekdota, již jsme v ukázce ponechali pro potřebu jiného odkazu). Ne náhodou je kontakt se čtenářem navazován také v závěru črty (viz H-4), kde je jeho persvazivní potenciál zesílen gradací textu pointou. H-9A Každý rozumný již pouze z těchto slov úsudek svůj si učiniti může bez mého výkladu. (HAVLÍČEK 1948, Cizozemci: 128) H-9B Mnozí snad z čtenářů o pravdivosti posledního tohoto tvrzení pochybovati budou, viníce mne v duchu svém z vymejšlení a rozšiřování bájek, jakové obyčejně opisovatelé vzdálených zemí protrušovati obyčej mívávají […] (HAVLÍČEK 1948, Gulaňje: 35) H-9C „Jaký to tam povyk na ulici? Hej, čelavěk!“ Volá domácí pán na sloužícího. Člověk jest slovo, kterým se vůbec v Rusích nazývá služebník, když ho nevědí neb nechtějí volat křticím jménem, a tak odňavše svým sloužícím skoro všechna lidská práva, zanechali jim pouhý titul člověka. – Přiběhne tedy ten titulární člověk v krásném fraku, dobře uhlazen, který, jak ho tu vidíme, se vším stojí asi za 1200 rublů. „Slyším!“ – „Co se stalo?“ – Splašili se koně Nikolaje Nikolajeviče!“ – „Jak? Moje anglické koně?“ zvolá uleknut pan Nikolaj Nikolajevič. – „Nic se však nestalo, kočí je nepustil z rukou.“ – „Nu, sláva Bohu!“ – „Ale kočí se velmi potloukl, Vaše Prevoschoditělstvo!“ – „A darebák! Proč nedal pozor, žádný ho netloukl, tloukl se sám!“ - - - Tyto tři čáry jsem postavil proto, aby každému čtenáři zůstalo trochu času povážit si, čím by byl v Rusích nejraději, pánem, kočím nebo koněm? Já, smím-li tě prositi, Perune, ó anglickým koněm! (HAVLÍČEK 1948, Gulaňje: 31–32)
28
Užíváme pojem modelový čtenář Umberta Eca. (ECO 1997)
21
H-9D Nevím, zdali se čtenářové tak budou moci spřáteliti s touto zvláštní vlastností ruských kupců jako já, neboť se vyznati musím, že jsem větší zábavy neměl než pozorovati se svou vlastní škodou celou jejich taktiku a studovati jejich šelmovské kousky. (HAVLÍČEK 1948, Kupéčestvo: 86) Řečnické otázky se v OZR nevyskytují tak často jako jiné prostředky kontaktu se čtenářem, ale pokud se objeví, i v nich je přítomen ironický tón (H-13C). Dalším zásadním prvkem cestopisné črty je zachycení místního koloritu, specifické atmosféry. Havlíček tohoto efektu dosahuje výběrem a popisem exotického (cizokrajného) prostředí, zvyků i obyvatel, jež cíleně vyhledává. V popředí zájmu stojí městská krajina (před venkovem i přírodou) jako statická kulisa pozorovaného dění. H-10A Dne 23. května tedy odpravil jsem se na jednokonném izvoščíku (fiakru), kterých zde po městě tak plno jako v Praze vrabců, do nového universitétu, vystaveného velmi vkusně a nákladně naproti maněži (veliký sál bez sloupů pro zimní cvičení vojska, v kterém prý se dosti pohodlně celý pluk jízdný pohybovati může), jako by naschvál dva obrovští representanti duchovní a tělesné síly proti sobě čněli. Prošed několik nádherně postavených a ozdobených síní, právě jsem vstoupil do sálu, když se četl trochu polským názvukem konec národní písně „A přijel k nám z Rakús atd.“, (Čelakovsk. Slov. nár. pís. II. 49). (HAVLÍČEK 1948, První zkouška: 10) H-10B Pod Novinskem se jmenuje v Moskvě ulice dlouhá, široká, asi jako náš Koňský trh, jenom že je mnohem chatrnější, dlážděná jen po obou stranách u domů, domy malé, neouhledné. (HAVLÍČEK 1948, Gulaňje: 30) Výraznějším zprostředkovatelem ruského koloritu jsou postavy. V zásadě je můžeme rozdělit na postavy konkrétní a typické. Konkrétními postavami míníme ty, které mají svůj předobraz v reálném světě, jedná se tedy o jejich literární projekci. Mimo historické osobnosti v OZR najdeme i Havlíčkovy současníky, zejména skupinu ruských slavjanofilů, s nimiž se osobně seznámil (H11A). Nesrovnatelně větší pozornost je věnována postavám typickým, tedy anonymním, založeným na vlastním pozorování a zkušenosti. Na rozdíl od postav konkrétních, jež jsou charakterizovány jen svým jménem a případně profesí či funkcí, typické postavy Havlíček popisuje se zaujetím pro mnohé vnější detaily, v konkrétních situacích, které generalizuje a na jejichž základě vytváří jednotlivé typy. (H-11B, H-11C) H-11A Já však jenom se svátečnější tváří opatrně se probíral skrz kordy známého mi nejvíce auditorium ku stolu, kde mi s neočekávanou dobrotou a zdvořilostí p. hrabě Stroganov, popečítel (nejvyšší představený vysokých a všech jiných škol moskevského okresku), jemuž mne p. Boďanský byl představil, židli po svém boku vykázal. (HAVLÍČEK 1948, První zkouška: 10–11) H-11B „Pozastav se duše křesťanská, a rozjímej o této přeukrutné tlouštce kupčichy!“ Pravil jsem, jda s přítelem a krajanem svým po nábřeží u Moskvy – řeky. A před námi se valily tři centýře člověčího masa, ve formě podobné nejvíce venkovským kamnám s vázou: byla to kupčicha, i počali jsme se na ni oba dohromady dívati, já s mým krajanem na polovic, poněvadž by na jedny oči příliš mnoho bylo. Na hlavě má každá skoro kupčicha hedvábný šátek zvláštním způsobem těsně okolo hlavy obvinutý, a pak s tou malinkou hlavinkou v poměru k rozsáhlému tělu podobá se velmi 22
nadzmíněným již kamnám, aneb, komu by se takové přirovnání nelíbilo, aspoň želvě s vystrčenou hlavičkou. Šat na těle již polo evropejský do módy, avšak drahý, těžký, hedvábný, s kožešinou podšitý a sobolem vykládaný. […] Dle esthetiky kupecké musí mít krasavice (kromě tloušťky), hezkou bílou, jemnou, tenkou pleť, k čemu zvláště ruská báňa (parní koupel) napomáhá, červené tváře jako španělský vosk, ce se v nedůstatku krve ličidlem hrubě docílí, a pak – hodně černé zuby. Takové aspoň všechny napořád mají, nebo zavřeny jsouce doma, nic jiného nedělají, než louskají ořechy a cukrovinky, zavářky atd. jedí, od čeho pak jako husy na krmníku na váze přibývají. (HAVLÍČEK 1948, Kupéčestvo: 70) H-11C Vedle plnoměsíčného ruského obličeje, z kterého se poněkud aspoň dobrosrdečnost září, viděti vyzáblou zchytralou tvář nějakého Řeka nebo činovníka, ku které si člověk nechtě přimysliti musí provaz a šibenici; kupčichy a kupci rozličného kalibru střídají se zde s štíhlými utaženými důstojníky, jejichž hrdé hlavy ozdobeny jsou na outraty kapouních ocasů; zde vysoká široká tchořovice na bohumilé hlavě pravověřícího popa-báťušky souseduje s vysokou špičatou černou beranicí na proklaté lebce pohanského Moslem-Persida.“ (HAVLÍČEK 1948, Gulaňje: 54–55) Podrobný vnější popis úboru kočího je např. možné vnímat jako zájem o folklorní oděv, vypravěč ho ale přeneseně hodnotí především z hlediska uchování původních hodnot jako takových v nižší společenské třídě: H-11D Dlouhý řásný soukenný šat až na paty, bez límce, bez knoflíků, na životě těsně přiléhá, zapíná se na haklice pod levým pažím, takže ani ono místo, kde se zapíná, viděti není; okolo života drobně sebrané hojné faldy: krk nahý, vlasy dlouhé, v jedné míře kolem dokola přistřižené, jak u nás říkáme podle rendlíka; brada ne dlouhá ne krátká, asi tak, jak nyní móda žádá; na hlavě v létě nízký klobouček, v zimě vysoká barchatová čtverhranná čepice barvy nejvíc červené se stříbrnými šňurami a kožešinou premovaná; kromě to bohatý, zlatem neb stříbrem šitý hedbávný pás okolo těla, uvázaný bez mašle, avšak s dlouhými po boku konci. Takový oblek, vlastně nic jiného než dávný národní kroj, který také překrásně sluší na těle, nyní již tak na kočích zdomácněl, že téměř s ideou kočího v jednu bytost srostl. (HAVLÍČEK 1948, Gulaňje: 41) Popis prostředí nemá pro zprostředkování místního koloritu zásadní význam, o čemž svědčí následující ukázka (H-11E), v níž vypravěč popisuje slavnost v moskevském chrámu, jehož pravoslavná architektura musela pozorovatele zaujmout, přesto jí (v ukázce ani jinde v textu) nevěnuje pozornost, jen strohé: větší chrám. H-11E Uslyšev v čas mého pobytí v Moskvě o neobyčejné slavnosti, která se v tento den v jednom saboru (větší chrám) v Kremlíně konati má: sedl jsem časně z rána na malé saně a zaobaliv se po oči do huňaté šuby, křikl jsem na izvoščíka: Stupaj v Krem´. […] Vejda do chrámu, dříve než se lidem naplnil, namířil jsem zrovna k starému knězi, kterého jsem u ikony (obrazu) v modlitbách uviděl […] (HAVLÍČEK 1948, Svátek: 16) Dalším nezanedbatelným a hodně užívaným prvkem dotvářející kolorit je jazyk. Vypravěč buď sám pro popis používá, nebo v přímé řeči zaznamenává odposlouchané rusismy. Všímá si především jejich zvukového dojmu, nezajímá ho jejich ortografická podoba, ale fonetické znění. Zprostředkovává realističtější zvukový zážitek, současně používáním ruských slov, jejichž význam ne vždy překládá, poukazuje na národní svébytnost doloženou právě v jazyce. To se odráží už 23
v názvech črt Kupéčestvo nebo Gulaňje, kde je navíc vztah mezi jazykem a národem vyjádřen explicitně (H-12A). H-12A Každý národ má slova některá, nepřeložitelná do jiného jazyka, poněvadž bývají pojmenování věcí a způsobů rovněž původních, které bychom nadarmo jinde ve světě hledali. Čím samorostlejší národ, tím více nacházíme v jeho mluvě takových slov, důležitých nadmíru pro národopisce a filology, jako zároveň nenáviděných od překladačů a slovníkářů, kterým nejhořčí chvíle a bolestná škádlení tropívají. (HAVLÍČEK 1948, Gulaňje: 27) Příklady rusismů by bylo možné doložit na mnoha nových ukázkách, ale při pozorném čtení zjistíme, že pronikly již do mnoha ukázek demonstrujících docela jiné jevy. (H-1B gulání, H-3B mnogája léta, H-3C samovárů, H-4B mnogája léta, H-4C gulání; kupéčestvem, H-7B izvoštíků; burlácký, H-7C mražené, H-9C čelavěk; Prevoschoditělstvo, H-10A izvoščík; universitétu; maněži). Uvedeme jen jednu ukázku, v níž se setkáme jak s rusismy, tak s počeštěnou reprodukcí ruské promluvy. H-12B V každém krámu vždy několik přikažtíků sídlo své má, někteří prodávají, někteří pomáhají, t. j. spouštějí u př. záclony u oken, když má vstoupiti kupovatel, aby v temnosti některé nedůstatky zboží nepozoroval, někteří zas na kupovatele číhají a co nejzdvořileji je do krámů přivádějí. Jakmile do górodu nohu postavíš, obklopen jsi hned hromadou takových náhončích, jenž všichni s čepicemi smeknutými a s nejgraciosnějšími gesty provolávají: „Što vam´s ugodno´s? Pažálujtě´s, sudar! Što izvoltě´s pakupať´s? Gospodin! Gospodin! Barin! (co se líbí? račte pane! co ráčíte kupovat? pane! pane! pane!)“ A na to celé krupobití všech jmen všeho jen možného zboží, všechno překrásnější, „samyj luščij, prevaschodnyj, atličnějšij, slavnyj, izvěstnyj, pervyj sort“ atd. (nejpřekrásnější atd.), doprovázeno nejzdvořilejšími poklonami. (HAVLÍČEK 1948, Kupéčestvo: 87) Důraz na znění ruských slov se odráží i v kolísání jejich zápisu, např. mezi častěji se vyskytujícími výrazy izvoštík (H-7B a v Havlíčkově stejnojmenné rozpracované črtě) a izvoščík (H10A, H-11D). Zvukovost se podílí na popisu výjevů z ruského života a spolu s vizuálně atraktivními či dokonce čichovými podněty vytváří dojem pestrosti a životnosti obrazů. Scény doplněné o smyslové vjemy vytváří organický celek a vtahují čtenáře do svého středu (H-12C). Na druhé straně i konkrétní smyslový vjem obrací vypravěč v obecnou charakteristiku (H-12D). H-12C Na jedné loďce sedí také v ruském kroji s mašličkami prostonárodní hudcové na píšťaly, kteří svým pronikavým, jednotvárným vřeskem všechen ostatní šramot vítězně přehlušují. (HAVLÍČEK 1948, Gulaňje: 47) H-12D Juchtovina jest národní ruský smrad, respektive vůně; tou jest nadchnuta celá Rus, celá Rus pravím, i pánové, kteří jen proto pižmem voní, poněvadž ním tu pravou národní ruskou juchtovinu zahlušiti chtějí, právě tak jako se vůbec zahaliti tělem i duší do cizozemštiny, udusivše všechno, co v nich bylo domácího ruského. (HAVLÍČEK 1948, Gulaňje: 35–36) Důležitým poznáním je, že málokterá ukázka, kterou zde uvádíme, nevyznívá ironicky. Ironie je prakticky všudypřítomná na celé ploše OZR, což samozřejmě starší interpretace reflektují. M. Řepková, jež se podrobně zabývala Havlíčkovým dílem v souvislosti se satirou, v ironickém 24
postoji vypravěče spatřuje především projev jeho kritiky, určitého prozření a způsob vyrovnání se se svým zklamáním ruskou realitou. Hovoří o širokém spektru intenzity a celkového ladění od ironie dobromyslné po satirickou ironii zlobnou. (ŘEPKOVÁ 1965: 29, 43) Ale na základě dílčích výsledků naší analýzy zastáváme názor, že vypravěčův ironický postoj v OZR v neposlední řadě plní také persvazivní funkci.29 Persvazi uskutečňovanou ironií bychom mohli označit za implicitní, snad i rafinovanou, vyžaduje aktivní spolupráci čtenáře, aby byla identifikována, a tedy pochopena. Pozorované jevy jsou prostřednictvím ironie relativizovány, čímž Havlíčkův vypravěč apeluje na čtenářův rozum, kulturní rozhled, schopnost samostatné úvahy, staví čtenáře do pozice komunikačního partnera se stejnými národními zájmy, a tím ho pobízí k přijetí tohoto statutu za jemu vlastní. M. Nekula poukazuje na to, že „míra vlastní informovanosti ironických promluv je nízká. Proto mají při interpretaci ironie takový význam znalosti o jazykovém kontextu, komunikační situaci nebo o situaci, na kterou se odkazuje, o mluvčím nebo vůbec znalost světa či povědomí o společenských (komunikačních) konvencích.“ (NEKULA 1990) Prostředků persvaze jsme v OZR identifikovali mnoho, aniž bychom dosud jasně odpověděli na otázku, o čem se tedy Havlíček snaží čtenáře přesvědčit. Z řady uvedených ukázek vysvítá, že spolu s ruskou tematikou črty spojuje motiv národněvlastenecký. Vypravěč ve výsledku srovnání ruských zvyklostí s českými nachází následováníhodný příklad (H-8B, H-8C, H-8D) nebo srovnatelnou podobnost a podněcuje jimi čtenáře k hlubšímu národnímu uvědomění. I kdybychom pominuli průběžné vlastenecky orientované narážky, příklady a glosy, závěrečná pointa každé črty nás nemůže nechat na pochybách, že právě vlastenectví je myšlenkovým těžištěm OZR (H-4). Řepková identifikuje tuto tendenci zejména u prvních dvou črt, za pravé jádro OZR považuje tři črty pozdější: „Oproti nim představují první dvě stati jen malé příležitostné referáty, beroucí si za námět ojedinělá epizodní fakta, s nimiž se autor setkal náhodou a která zaznamenal ne tak pro ně samotná, jako proto, že jimi chtěl působit na vlastenecké cítění a uvědomění svých krajanů.“ (ŘEPKOVÁ 1965: 33) Nakonec připouští národněvlasteneckou motivaci i dále: „Ohled k aktuálním potřebám národního zápasu vedl zřejmě také i k tomu, že si Havlíček po napsání Gulaňje zvolil z celého rozvrhu přednostně jako další kapitoly právě Kupéčestvo a Cizozemce v Rusích, v nichž se zřetelně obrážejí vyhraňující se prvky jeho politického názoru.“ Nebo jinde: „V Cizozemcích pak sáhl k tématu, v němž mohl uplatnit výraznou slovansky obrannou tendenci (jejíž názvuk se ostatně ozývá už v Kupéčestvu) i připomenout určité analogie s českou národnostní otázkou, která se s rostoucím zpolitičtěním národního hnutí ve čtyřicátých letech stávala aktuálnější.“ K tomu ale Řepková vzápětí dodává: „Bezprostředně aktuální politické zájmy však nijak nepřekryly základní kritický záměr zobrazit Rusko v jeho pravé, nezkreslené podobě. Ten
Z jejího přesvědčovacího potenciálu těžila již antická rétorika a dodnes ho využívá např. publicistika. (TROST 1997: 81; JAKLOVÁ 2002) 29
25
svou váhou překlenuje i dílčí jednostrannosti, dobovou, třídní i subjektivní ohraničenost autorova pohledu, kterou v jednotlivostech můžeme shledat.“ (TAMTÉŽ: 34) Jako dobovou či subjektivní ohraničenost můžeme vnímat např. kritický až nepřátelský postoj vůči Němcům,30 který ve velké míře proniká především do črt Gulaňje, Kupéčestvo a Cizozemci v Rusích, kde svou útočností místy hraničí až s pamfletem. Ačkoli sám vypravěč připouští, že je např. francouzský vliv v Rusku srovnatelný s německým, shledává německý vliv zásadnějším (H-13D) a hlavně v něm vidí zhoubný zdroj téměř všeho zla v carském Rusku (H-13B), což nápadně rezonuje spíše s protiněmeckým postojem českých vlastenců, k němuž se v některých případech hlásí otevřeně uvedením příkladu německého vlivu i na český národ (H-13A). H-13A Naději se, že snad i mnohý z krajanův mých a obyvatelův tohoto našeho království pochopí, že člověk právě v školách zhloupnouti může, jmenovitě když mu tam pan učitel všechnu (často dost mělkou) moudrost vykládá v takovém jazyku, kterému ubohý žáček dokonce nerozumí. Člověk, který se kromě německého jazyka ve školách docela nic jiného nenaučil, nemůže být o nic moudřejší a vzdělanější než rozený Němec, který zhola nic neumí, a nepochopuji, jaká by měla přednost býti nevzdělanosti německé před necvičeností českou. Naopak, ačkoli si hlupák český i německý před Pánem Bohem docela rovni jsou, přece bych, směje dle svého vkusu voliti, již raději českým býti chtěl, dílem z národní náklonnosti, dílem proto, že této šarže každý rodilý Čech bez všeliké práce a bez sobotálesu velmi snadně a sám od sebe dojít může! (HAVLÍČEK 1948, Kupéčestvo: 73) H-13B Cizozemci a nejvíce Němci velmi rádi o vší vzdělanosti, o veškerém zřízení ruském myslejí, že od nich povstaly. Jmenovitě Němci dle pověstné své učené nadutosti považují se co za spasitele, vykupitele Rusův, jako by teprv od nich na Rus bylo přišlo všechno blaho, všechen rozum, všechna kultura!! To dokonce upírám: ne snad pouze proto, že by Němcům velmi málo blaha, rozumu a kultury zbylo, kdyby nimi i jiné národy poděliti chtěli; ale nejvíc z té příčiny, že právě to, co jsem dobrého na Rusi shledal, Němcové ani sami neznají a že největší část všeho zlého v říši cárské německého původu jest . (HAVLÍČEK 1948, Kupéčestvo: 67; zvýraznila B. Z. Zuchová) H-13C Již od mnohých a ne s křivdou vyřčeno jest, že mezi všemi snad národy evropskými Němci nejméně příchylnosti k své vlasti cítí, honosíce se jakýmsi duchem všesvětským, kosmopolitickým, a když potom své, i tak dost chladné filosofské srdce mezi všechny národy rozdělí, což se dostane vlastnímu? (HAVLÍČEK 1948, Cizozemci: 111) H-13D Němci a Francouzové patrnou mají před jinými národnostmi převahu, a má-li se ještě mezi těma dvěma o přednost rozhodnouti, přiřknouti musíme přednost francouzskému jazyku před německým, zato však opět přednost vplyvu německému před francouzským. Mohútnost tuto a převahu dávají Němcům nejvíce baltické provincie a jejich blízkost k Petrohradu; mohou se ony nazvati skladem věčným a živým pramenem Němců, odkud se rozšiřují po celém Rusku. (HAVLÍČEK 1948, Cizozemci: 133) Interpretace Řepkové, jež národněvlastenecký motiv OZR upozaďuje a detailně zkoumá Havlíčkův záměr kritického zobrazení skutečnosti, zřejmě souvisí s uplatněním marxistické metodologie a eklektickým přístupem k literárnímu odkazu ve vztahu k realismu, jakožto 30
Zde myšleno v dobovém kontextu, tedy Němci jakožto německojazyčný národ Rakouského císařství.
26
vývojovému stupni realismu socialistického. Na rozdíl od Řepkové vnímáme v OZR národněvlasteneckou funkci jako dominantní. Obdobné závěry nalezneme už v Krejčího studii Havlíčkův pohled na Rusko (1947): „Ostatním Rusům vytýká především podléhání přílišnému vlivu cizí módy a opičení po cizině, což je daleko spíše ohlasem domácího českého boje o národní svéráznost, jehož analogii český vlastenec s překvapením a zklamáním shledává i u největšího a svobodného slovanského národa, než důsledkem hlubšího vyrovnání s ideologickými směry uplatňujícími se v tehdejší ruské společnosti. [...] V Obrazech z Rus nemůžeme proto dnes vidět objektivně správný obraz soudobého Ruska, nýbrž charakteristický projev dotvářející se společnosti české. “ (KREJČÍ 2014: 110, 117) Podobně tvrdí Cernova-Burgerová: „Havlíčkovy črty je tedy možné číst jako deklaraci principů českého národního osvícení. Ruský materiál nás nemá uvést v omyl.“ (CERNOVA-BURGEROVÁ 2000: 177) V OZR tedy nalézáme dvě roviny, kdy na jedné straně stojí tematicky ohraničené črty jako literární stylizace autorovy zkušenosti v Rusku a na druhé národněvlastenecká kampaň, které téma slouží za argumentační základnu. Této druhé rovině jsme výše přiznali dominantní úlohu. Oporu pro své tvrzení nacházíme ve skutečnosti, že je otázka potřeby národní uvědomělosti přítomna ve všech črtách OZR, a to i přes to, že se jedná o torzo většího plánovaného souboru a jednotlivé texty vznikaly za rozdílných okolností.31 Můžeme říci, že rovina vlastenecké agitace zůstává konstantní, a to, co se proměňuje, je pouze strategie, kterou Havlíčkův vypravěč působí na čtenáře. Zatímco v prvních črtách (První zkouška, Svátek) se odráží sympatie, ba nadšení (H-14A), vypravěč Rusko vyzdvihuje a vidí v něm pro Čechy inspirativní model, postupně jeho obdiv chladne a v mnoha nelichotivých příkladech nalézá spíš politováníhodnou analogii. Další názorový vývoj zřetelně dokládá ukázka H-14B, v níž najdeme rýsující se Havlíčkův příklon k austroslavismu. H-14A Pročež zde popíšu překrásný obyčej ruské církve, ku kterému nenajdeme nic podobného u všech národů evropejských a který mne potěšil a povzbudil tak velice, že bych již pouze kvůli němu své cesty do oněch vzdálených, k cestování nepohodlných krajin nelitoval. (HAVLÍČEK 1948, Svátek: 15–16) H-14B Němečtí žurnalisté, kteří od nějakého času jakýmsi veliko-alexandrovským humorem a římanskou pasí na dobývání nových provincií posedlí jsou, také se tím slovíčkem Deutsche Provinzen tak dalece másti nechají, že by nás Čechy již kvůli tomu k národnosti své německé přinutiti chtěli. Na to však zapomínají, že tento název v Rakousích jest pouze administrativní a že císař náš rakouský národnost naši při rovněž takových právech ponechává jako německou a že nikoli na zničení, nýbrž k zvelebení národnosti naší směřuje. (HAVLÍČEK 1948, Cizozemci: 134) Literární věda si již dříve povšimla sympatie, která je v OZR projevována vůči kupeckému stavu jako nositeli národních tradic (H-14C). Nesouhlasíme se zjednodušujícím vysvětlením, že je tato náklonnost projevem přirozené inklinace kupeckého synka k jiným příslušníkům „malé
Rozdílnými okolnostmi míníme dobu i místo jejich dokončení, což souvisí i s Havlíčkovou změnou názoru na slavjanofilství i Rusko jako takové. 31
27
buržoazie“ (ŘEPKOVÁ 1965). Jako pravděpodobnější se nám jeví názor, který v pozitivním vztahu vidí nalezení paralely mezi ruským kupcem a českým měšťanem, do nichž, dle Havlíčkova soudu, mohou příslušné národy vkládat své vlastenecké naděje. (KREJČÍ 2014) H-14C Lépe však než kroj zachovali kupci pravou ruskou národnost se všemi vadami, ale i se vší důstojností. Nejkrásnější národní obyčeje vyššího způsobu, které by při odrodilosti šlechty zajisté dávno byly vyhynuly, chrání se posavad vždy u kupectva […] (HAVLÍČEK 1948, Kupéčestvo: 73)
28
4
Božena Němcová a Obrazy z okolí domažlického V době, kdy Božena Němcová vstoupila na literární scénu, byla v kruzích vlastenecké
společnosti po ženách-spisovatelkách velká poptávka: „Aktivní participace žen na vytváření literárních a kulturních hodnot byla totiž v dobovém evropském kontextu vnímána jako známka vyšší kulturnosti národa.“ (KUSÁKOVÁ 2012: 195) Brzy poté, co se s manželem přestěhovali do Prahy,32 byla přijata do řad vlastenecké inteligence a seznámena s mnoha osobnostmi vlastní i starší generace.33 Definitivně se mezi uznávané spisovatele zapsala Národními báchorkami a pověstmi, na něž v Květech34 otiskl pochvalnou recenzi J. K. Tyl a brzy po něm uznale hodnotil první sešit i Havlíček na stránkách České včely.35 V Tylově recenzi se setkáváme s jasným dokladem posunu ve vnímání prozaických děl, doceněním jejich významu: „Obrátila na sebe záhy zvláštní zřetel Božena Němcová – zvláště proto, že se uchopila důležitěj ší stránky našeho písemnict ví, toti ž prózy.“ (TYL 1981: 597–598, zvýraznila B. Z. Zuchová) Přestěhována s rodinou do Domažlic a povzbuzena uznalou kritikou, pokračovala na jedné straně v práci pohádkářské, na druhé započala psaní ryze autorské prózy – národopisných črt. Žánr tzv. „obrazů“ nebyl Němcové cizí; tou dobou se začínal stále více prosazovat v českých časopisech, kde se s jeho podobami měla možnost seznámit. (OTRUBA 1965: 7; PEŘINA 2006) Inspirace módním a žádaným žánrem je zřejmá, často je poukazováno i na přímý vliv črt Havlíčkových (KREJČÍ 1979: 68; KUSÁKOVÁ 2009: 21). Naposled také vzpomeňme výše zmíněnou možnost, že se dalším podnětem mohla stát i výzva V. B. Nebeského spisovatelům.
4.1 Domažlické črty Prvních šest črt celého cyklu vzniklo v relativně rychlém sledu ještě do konce roku 1845 a otištěny byly krátce po sobě od listopadu do prosince v Květech (v číslech 143–147 a 150)36 pod sjednocujícím názvem Obrazy z okolí domažlického a s podtitulem „Z přátelských dopisů Boženy Němcové.“ V lednu 1846 vyšla na pokračování Selská svatba v okolí domažlickém v České včele a od března do srpna téhož roku následovalo dalších devět črt, opět pod názvem Obrazy z okolí domažlického, všechny již také v České včele.37 Samostatně zde byla otištěna ještě jedna črta pod
Pražský pobyt rodiny Němcových je datován 1842–1845. Např. V. B. Nebeský, F. L. Čelakovský, K. J. Erben, F. Palacký nebo V. Staněk. 34 Květy 12, 19. 7. 1845, č. 86, s. 344. 35 Česká včela 12, 5. 8. 1845, 4. 62, s. 251–252. 36 Ve 40. letech začaly některé časopisy vycházet s kratší periodicitou, v případě Pospíšilových Květů dvakrát, později i třikrát týdně. (KUSÁKOVÁ 2012: 235) 37 Selská svatba v okolí domažlickém; Česká včela 13, 2. 1. 1846, č. 1, s. 2–3, č. 2, s. 9–11, č. 3, s. 11–12. Obrazy z okolí domažlického (9 črt 2. série); Česká včela 13, 1846, č 25, s. 99, č. 26, s. 102–103, č. 27, s. 107–108, č. 28, s. 111, č. 34, s. 134–135, č. 36, s. 143–144, č. 38, s. 151–152, č. 46, s. 183–184, č. 59, s. 234–235, č. 60, s. 239 a č. 64, s. 255–256. 32 33
29
názvem Obrázek z okolí domažlického v březnu r. 1847. Pobyt na Domažlicku byl po stránce produktivity celkově velmi plodný a poskytl Němcové materiál nejen na sérii dalších sešitů Národních báchorek a pověstí, ale dále zde rozvíjela svou práci publicistickou. Postupně tak vycházely další črty, jako Dopisy z Lázní Františkových, Z Neumarku, i články sociálně či politicky akcentované jako Selská politika nebo Hospodyně, na slovíčko.38 Obrazy z okolí domažlického poprvé souborně vyšly až po autorčině smrti a pravidelně se pak objevovaly v nejrůznějších souborných vydáních, buď jako součást většího celku, nebo v různě koncipovaných dílčích edicích. Kritéria pro výběr konkrétních textů se u jednotlivých vydání výrazně liší. Pod názvem Obrazy z okolí domažlického tak například v r. 1912 vyšla první šestice črt z Květů, posledních osm črt z druhé série otištěných v České včele a Obrázek z okolí domažlického, který byl publikován s určitým odstupem v r. 1847.39 Po úvodu A. Nováka je zde kromě vysvětlení editorských zásahů stručně poznamenáno, že pořadatel (Adolf Wenig) vypustil články 7 a 840 s ospravedlněním, že jsou „méně zajímavé pro mladé čtenáře.“ (NĚMCOVÁ 1912: 13) Obrazy z okolí domažlického je pojmenováno i vydání Kvasničky a Hampla v Praze z r. 1929. To obsahuje jak všechny črty jako vydání z r. 1912, tak Selskou svatbu a první črtu z druhé série OZOD, a navíc je doplněno o Dopisy z Lázní Františkových, Z Neumarku a Selskou politiku. O obdobně celistvý výběr se snaží např. i souborná vydání s názvy Národopisné a cestopisné obrázky z Čech, vydáno v r. 1951, a Národopisné a cestopisné obrazy z r. 1957, v nichž jsou OZOD doplněny o mnohé další práce (včetně soukromé korespondence) a texty, které vznikly později při cestách po Slovensku. Právě soukromé dopisy se staly vyhledávaným zdrojem širšího poznání díla, kontextu a názorů autorky, které často z konečných verzí publikovaných textů vymizely následkem cenzurních zásahů. Množství epistolárního materiálu posloužilo v poslední době pro nové, přísně editorsky zpracované vydání korespondence rozdělené do čtyř svazků, mapující život i pozadí tvůrčího vývoje přední české spisovatelky.41 Pokud se pokusíme uplatnit podobná kritéria na vymezení analyzovaného materiálu v případě OZOD jako u OZR K. Havlíčka, musíme do našeho výběru nesporně zařadit první i druhou sérii črt, které vycházely časopisecky v Květech a České včele v letech 1845–1846 včetně Selské svatby v okolí domažlickém, a také črtu Obrázek z okolí domažlického (1847), která stylem i tématem celou řadu uzavírá. K výrazným pracím pozdějším, ale současně stále čerpajícím z domažlického působení (zejm. Selská politika), přihlížíme jen jako ke směru dalšího tvůrčího a názorového vývoje. Vzhledem k zásadně odlišným podmínkám v době vzniku (revoluční období, zrušení cenzury) ale nemohou být zařazeny do jádra analýzy, stejně jako osobní korespondence, o niž se
Dopisy z Lázní Františkových, Z Neumarku, Selská politika, Hospodyně na slovíčko. Česká včela 14, 1847, č. 19, s. 75–76, č. 20, s. 77. 40 Jedná se o Selskou svatbu a první črtu z druhé série OZOD. 41 (NĚMCOVÁ, Božena 2003, 2004, 2006, 2007) 38 39
30
opíráme pouze jako o doplňující pramen. Jako zdrojový dokument pro textové ukázky užíváme kritické vydání souborného díla B. Němcové v edici J. Sirotka z r. 1957.
4.2 Analýza Obrazů z okolí domažlického Jednotlivé črty byly uveřejňovány bez rozlišujících názvů, ale pod jednotícím nadpisem odkazujícím ke stejné lokalitě, z níž si braly námět: Obrazy z okolí domažlického, Obrázek z okolí domažlického, Svatba v okolí domažlickém a oficiálně byly rámovány literárním tvarem dopisu.42 Tato umělecká metoda se jeví jako velmi vhodná právě pro žánr črty, umožňuje totiž řadit jednotlivé části za sebe, podobně jako právě v dopisech, nejčastěji jen pomocí velmi volných asociativních pojítek. (OTRUBA 1965) Stylizace blízká osobní korespondenci není náhodná a pro tvorbu Němcové ani výjimečná.43 Autorka byla nadšenou epistolografkou, o čemž svědčí výše zmíněná rozsáhlá korespondence. Protože jednotlivé črty nejsou rozlišeny názvem, označujeme je v ukázkách pořadím črty v rámci oddílu (I a II), přičemž na prvním místě uvádíme oddíl, poté pořadové číslo; v případě Selské svatby v okolí domažlickém název krátíme na Selská svatba. Němcová v OZOD tradiční syžet nahrazuje řadou drobných slohových útvarů, přechází od etnografického popisu k osobním vzpomínkám, místním pověstem, nebo např. k úvahám nad stavem vzdělanosti selského obyvatelstva. Následující ukázka dokládá, jak svižně se tyto řečené útvary střídají: N-1A Každý zvyk obrátí si tu lid buď v legendu nebo v pohádku. Ve vsi Milovči práská pastýř bičem, kdežto jinde obyčejně troubí. To prý vzalo původ, když sv. Vojtěch putuje do české zemi přišel na vrch ke vsi a tam umdlen usnul. Tu vyháněl pastýř stádo a troubením sv. Vojtěcha ze sna probudil. Za trest uložili prý si, že od té doby budou bičem práskat. – Za pěkného času sešla jsem si do Petrovic k známé selce. Byla churava, i ptám se jí, co schází? „Duch, milá paní – duch! Co mi umřel syn, scházím hořem. Kdybyste ho byla viděla, kterak byl pěkný jako růže, vzrostlý jak panna, zrovna jak by ho vymaloval. A žádný lík nepomohl, musel umřít.“ Tak pokračovala v samých obrazech a na mně bylo učit se a poslouchat. A ti učení sousedé chtějí, abychom ten poklad mateřský pochovali a od lidu se odvrátili?! – Místo dlouhý říká se tu dlúhý, také kút, klobúk, pak: já su bial a já su bul, od toho povstalo jméno bulák, bulka, bulský kroj . Zdá se, od nich že vzal původ kroj selský a že to byli nejstarší osadníci, protože vůbec sedláci z jiných vesnic, kteří kroj svůj změnili, jmenují bývalý kroj bulský. (NĚMCOVÁ 1957, I-I: 30–31) K některým motivům se opakovaně vrací, např. k svatebním zvykům a špekulací m, 44 k venkovské víře v účinnost „babské medicíny“ nebo k silné inklinaci selského lidu k pověrám
V časopiseckém vydání prvních šesti obrazů (Květy) navíc redaktor črty uváděl slovy: Z přátelských dopisů Boženy Němcové. 43 Podobný postup využívá i v dalších publicistických pracích, ještě výrazněji například v Dopisech z Lázní Františkových, kde je i explicitní adresát. 44 Domluvené sňatky bez ohledu na osobní preference budoucích manželů zohledňující majetkové poměry, zachování statku. 42
31
a pověstem. Najdeme i opakování celých motivů. Například v předchozí ukázce (N-1A) se pověst o sv. Vojtěchu v obdobné podobě vyskytuje také v první črtě druhého oddílu, která vyšla v tisku o 4 měsíce později: N-1B Nedávno jsem viděla opravdu onu kulatou kapličku pod vrchem, o níž mi společnice pravila: „Vidíte: tamhle u té kapličky je studánka, tam stála před lety lípa a pod tou lipou seděl sv. Vojtěch a spal. Tu přijde pastéř a z bezbožnosti mu zatroubí do ucha: sv. Vojtěch se probudil a pastéř ohluchl. Od té chvíle, kdo by chtěl zatroubit, každý ohluchne, a proto musí za trest bičem práskat. Studánce říkají po tu dobu Vojtěška.“ (NĚMCOVÁ 1957, II-I: 62) Takový postup vede k prolínání motivů nejen každé samostatné črty, ale i všech textů mezi sebou, takže konečný soubor působí jako jeden plynoucí text na pokračování. Motivy na sebe navazují jak plynule (N-2A), tak v určitých myšlenkových skocích (N-1A, N-2B). Ve zmiňované zásadní studii věnované OZOD – První moderní próza česká – M. Otruba tento efekt popisuje jako „formální neukázněnost či nepravidelnost.“ (OTRUBA 1965: 20) „Vyprávění volně přeskakuje z času do času, z předmětu na předmět, z jednoho místa na jiné, nehledí na logické principy třídění a posloupnosti, až vzniká celkový dojem volného, proměnlivě se pohybujícího sledu různorodých pozorování, podnětů, úvah, vzpomínek, nápadů, výzev, výjevů.“ (TAMTÉŽ: 10) N-2A Mnohý nezakusil té rozkoše sedět za parného dne pod košatým stromem na drnu a dívat se zelenými větvemi k modré obloze. Blaho a volno bývá člověku v tom okamžení, a myšlénky jeho brzy se smělým volným ptáčetem zhůru se vznášejí, brzy tiše jedna druhou honí, jako obláčky, které na blankytném nebi jako bílé labutě plují. Nedávno hovila jsem si tak líbě pod květnou lípou; kam oko pohledlo, všude se zelenalo. Steré různoznící hlasy ptactva se ozývaly se všech stran a země, ta krásná panna, zdálo se, že v zamyšlení poslouchá. Tu se přitoulá větřík, věrný záletník její, a z lehounka políbí svíží líčko; probudí se ze sna, a ňadra její se zachvějí. Zašuměla lípa, zavlnilo vysoké žito, jako stříbrozelená hladina jezerní, a mezi ním se pohyboval strakatý dav lidu, jako by na jeho vlnách ploval. – Byl to vesnický pohřeb svobodného děvčete; ovšem smutný, ale velmi pěkný pohled naň. Napřed šli dva trubači, za nimi neslo šest droužek rakev. – Zde je způsob, že bývá děvče od děvčat k hrobu neseno. (NĚMCOVÁ 1957, II-VIII: 87–88) N-2B Veselý život panuje mezi děvčaty na přástvách, kde se jim pohádky od huby jen odsejpají. Když některá z chudších děvčat trochu peří nastřádá, sejde se jich několik u ní, aby jí pomohly peříčko sedrat. Přitom se peče pučálka. To je smočený a pak upražený, pepřem posypaný hrách, který se při draní rozdává. Chasníci přijdou k tomu, povídá se, zpívá se a po draní někdy i tancuje aneb hraje na výplaty čili fanty, jakýchžto her zde množství mají. – Před nedlouhým časem byla jsem v Koutě a v Kdyni, znamenité to fabrice na vlněné věci. Je to překrásný ústav, zaměstnává denně přes tisíc lidí a poskytuje okolním nenepatrných výdělků. Z koutského zámku, okolo něhož se pěkný park táhne, viděla jsem na vysokém vrchu zbořeniny hradu Rýznberku a vzpomněla si při tom na pověstný román Consuelo, jehož děj z větší části do těchto krajin položen. Vykopalo prý se tam několik kousků šperku, které majitel schoval. (NĚMCOVÁ 1957, I-VI: 42)
32
Při hledání jednotícího činitele formální neukázněnosti Otruba hovoří o tzv. metodě asociování. Vychází z předpokladu relativně spontánního postupu autorky, při němž vybírá dílčí motivy, mezi nimiž záměrně zamlčuje posloupnost myšlenkového toku. „Jevy, které objektivně i subjektivně spolu souvisejí rozmanitými závislostmi a vztahy, jsou pak v bezprostředním sledu asociací zachycovány, zaznamenávány, naznačovány, aniž vždy bývají relace mezi nimi přímo vyjádřeny.“ (OTRUBA 1965: 13) Výběr všech motivů je vázán na „jednotu vyprávějícího subjektu,“ je tedy zřejmé, že jednotícím činitelem OZOD je právě vypravěč. Často volně přechází z popisu vlastního pozorování konkrétní situace k obecným zvyklostem z pozorování zdánlivě odvozeným. V řadě případů je jejich hranice vyznačena pouhou změnou slovesného času: osobní zážitek v préteritu, obecný zvyk v indikativu prézenta (závěr N-2A, ukázky N-3): N-3A […] Tak mi to selka všecko vypravovala a pak si stěžovala, že má němé děvče. „Jeden sedlák,“ pravila dále, „měl také němého chlapce; on ho dal do Prahy, aby se naučil mluvit. I naučil se opravdu, ale škoda jen, že německy. Ovšem bych byla radši, kdyby děvče mluvilo česky, ale nechť! jen když bude mluvit. Nejvíce se bojím, že dostane děvče domácí nemoc (tak tu jmenují Heimweh, a říkají: Od domácí nemoci není pomoci), ona je na mne tuze navyklá. Pan justiciál a správčí nutí sedláka, aby ji tam dal, a Bor to udělá.“ Po dvoře říkají sedláku Bor, jinák ale Honza, selka se jmenuje po dvoře Konopková, jindy pak Kačenka. Tak tu má křticí jmeno a příjmění své zvláštní užívání. Po vesnici je všude tak ticho, jako by tam živá duše nezůstávala. Okna jsou obyčejně do dvora a lid je nazad. Rychtářčina máma, šedesátiletá žena, stála na mlatě a mlátila. […] (NĚMCOVÁ 1957, I-II: 32–33) N-3B Důvěra v mocnou přímluvu svatých je zde v plné vládě. Tuty dni byla u mne stará selka. Když viděla dítě nemocné, pravila: „Ale zlatá matko, nebyla jste ještě s tou holkou na Svaté Hoře?“ – Já, že ne. – „O, to tam jděte; já pořád mé dceři Barce říkám, aby šla s tou němou holkou na Svatou Horu; věřte, tam se už mnoho zázraků a divů stalo. […]“ (NĚMCOVÁ 1957, I-III: 34–35) N-3C „Poslužte si, paní!“ nutila mne k jídlu, když byla chleba skrojila a náčinek stranou položila, „med je starý, jako jikry. Právě nyní ani ta pomazánka k medu není, ani ta smetana k pití. Čím máme jen uctit?“ „Jen si nedělejte, matko, zbytečné starosti, já k vám nepřišla na posvícení,“ povídám, aby se upokojila. – Když chce sedlák zde hosta nejvíce uctít, předloží mu pomazánku (máslo) a med, který se nakape na pomazaný chléb. Není-li med, dá se cukr. Tato zamilovaná lahůdka se i ve městě na banketech (jak zde křtiny nazývají) užívá. (NĚMCOVÁ 1957, II-VI: 81–82) Určité intermezzo vytváří nejrozsáhlejší črta Selská svatba v okolí domažlickém, která odděluje šest obrazů z Květů a druhých deset z České včely. Je striktně monotematická a jako jediná se ke svému námětu hlásí také v názvu. Z celých OZOD nejvíce odpovídá národopisné črtě v nejprostší podobě, v níž se popisuje řada tradic i písní spojených se svatebním rituálem. Kompozičně se vymyká první a druhé sérii OZOD, je výrazně delší a podléhá i vnitřnímu členění do oddílů: Svatební smlouva a Den svatební.45 Vypravěč sám sebe zahrnuje do dění jako pozorujícího J. Peřina ve svém příspěvku z konference Božena Němcová. Život, dílo, doba poukazuje na možný inspirační zdroj Selské svatby v okolí domažlickém v časopisu Ost und West, kde v březnu 1845 vyšla črta 45
33
účastníka, který popisuje konkrétní událost. Děje se tak ale s jistou objektivizační tendencí; postavy jsou jmenovány takřka výhradně apelativy46 (nevěsta, ženich, družba, ženy – viz N-4), takže se z jedné určité události stává obecnější záznam lokální tradice s pevnou choreografií. Svatebčany definují jejich role, s nimiž splývají v jedno, promluvy jsou stylizované a spolu s písněmi se drží daného scénáře. Celek tak blízce připomíná schéma divadelní inscenace. J. Janáčková se touto scénickou povahou Selské svatby okrajově zabývá v knize Stoletou alejí, respektive v kapitole Svatba v národopisném obrazu a v Babičce a dochází k podobným závěrům: „Jedna svatba, o níž je řeč, má vypovídat o podobných slavnostech vůbec, jak prozrazuje absence vlastních jmen. Osoby jsou tu zastoupeny rolemi: nevěsty, ženicha, družby, družky, „žen,“ „mužů.“ […] Tak se děje při citování svatebních písní, při předvádění prodeje nevěsty formou scénky.“ (JANÁČKOVÁ 1985: 37) Kompozice připomínající dramatizaci tedy z postav-osob vytváří postavy-role,47 na jejichž místo by případně mohly být zpětně dosazeny libovolné konkretizované alternace a obraz tím získává univerzálnější platnost. Jako příklad uveďme popis tradice týkající se tzv. čepení (N-4A): N-4A Zatím dá žena nevěstě černý čepec (ještě zachovaný od buláckého kroje) na hlavu a převlekne ji do jiných šatů. Takto ustrojenou vzaly ženy mezi sebe, přikryly ji plenou, zavolaly dudáka a družbu, a šly s nimi do sednice zpívajíce: My máme mladou ženušku, my máme mladou ženu – kdo ji chce viděti, musí nám platiti, nebo mu klobuk vezmú. (NĚMCOVÁ 1957, Selská svatba: 59) N-4B Nato začal dudák hrát, vyšel ze dveří, a ženich i družba i ostatní hosti za ním. Když přišli za vrata, přistoupily dvě ženy k dudákově straně, a začaly červenými šátky točit a zpívat: Jak ty jsi, Jiříčku, z dobrého chování, však budeš naříkat, až půjdeš od mámy, od mámy, od mámy, od tvého tatíčka, budou ti plakávat modré tvé očička. S samým zpěvem přišli jsme až na dvůr, kde nevěsta jakožto sirotek u své sestry bydlela. Na dvoře i na náspi bylo čistě vyklizeno, a dveře byly zavřeny. Postavili jsme se před ně, a družba začal tlouci, s průvodem dud zpívaje: Tluču, tluču, otevřete, vy, pantáto, neslyšíte, Jiříkovi těžké srdce nedělejte!
V. J. Menzela Hochzeitsgebräuche des slawischen Landvolkes in der Umgegend von Görz. Ačkoli Peřina reflektuje neoddiskutovatelný rozdíl v kvalitě uměleckého zpracování obou svatebních črt, nalézá také určité shody, např. v jejich kompozici. (PEŘINA 2006: 168–171) 46 Tento postup je uplatňován v celých OZOD. 47 Termín postava-role používá v souvislosti s popisovaným jevem i J. Janáčková (Svatba v národopisném obrazu a v Babičce).
34
Tu se dvéře otevřely, a družička, držíc džbánek piva v ruce, hosti přivítala a připivši si, podala ho družbovi; ten se napil a opět jí ho vrátil; tak to udělali po třikráte. (NĚMCOVÁ 1957, Selská svatba: 47) Výše jsme (v souhlasu s M. Otrubou) označili vypravěče za jednotícího činitele črty. Vypravěč je v textu OZOD přítomen v 1. osobě a ženském rodu, čímž spolu s četnými odkazy na skutečné osoby, knihy, místa i biografické údaje (N-5B) přesvědčuje čtenáře, že se jedná o literární stylizaci autorky. Faktografické údaje (jako v případě Havlíčkových OZR) ukotvují text v reálném světě, čímž rovněž zvyšují kredibilitu autora/vypravěče (N-5A). V jednom případě se vypravěč dotýká kritické recepce, čímž také poukazuje na přesah literárního díla do reálného světa (N-5C). Dále můžeme odkázat na ukázky uvedené primárně jako doklad jiných jevů, i v nich najdeme faktografické údaje: N-1A ve vsi Milovči; sešla jsem do Petrovic, N-2B byla jsem v Koutě a v Kdyni; z koutského zámku; zbořeniny hradu Rýznberku; pověstný román Consuelo, N-6A jak jsme přijížděli ku Plzni, N-6F v Prager Zeitung, N-9A když jsem Prahu opouštěla. N-5A „Tuten je švihák,“ řekl, ukázav na Tyla. „Ten je taky asi dobrý čtveračina. Copak skládá?“ ptal se a ukázal na našeho Čelakovského. I jdu, vezmu Ohlas písní českých a přečtu mu Českého sedláka. (NĚMCOVÁ 1957, II-II: 67) N-5B Vy nevěříte, jak hluboce ten rozpor národního života uráží, jemuž se ani ve vlastní rodině vyhnout nemůžeme. V kuchyni stojí selka, povídá o své rodině, o domácnosti, mluví, jak by tiskl, že by učeného pána zahanbila, a slova její: „Mám holku, je jako větřice, musím ji dát do města, aspoň se naučí studu – snad aby ho pozbyla,“ s tím klasickým dativem znějí mi ještě v uších; tu se strhne v pokoji křik a pláč, můj vlastní synáček hořekuje, že má jít do školy – s německým slabikářem. (NĚMCOVÁ 1957, I-I: 30) N-5C Chraň bůh, aby snad kritika myslila, že to mám z pergamenových listin, co tu povídám. (NĚMCOVÁ 1957, I-V: 41) Vypravěč stojí uvnitř textu často jako pozorovatel (N-4A, N-6A), ale také jako přímý účastník popisovaných skutečností (N-1, N-3B, N-3C, N-4B, N-5, N-6B, N-6C, N-7), osobně se angažuje, komunikuje s postavami (N-1, N-3B, N-3C, N-7A, N-7C, N-8B, N-8C, N-8D) a vyjadřuje své názory i pocity. Jeho hodnotící postoj je citově zabarvený, sympatie (N-6A, N-6B, N-7A, N-8C) střídá lítost, rozhořčení a kritika (N-1A, N-5B, N-6C–N-6F). N-6A Jak jsme přijížděli ku Plzni, byla již silnice plna selského lidu v překrásném bohatém kroji. Selky byly k líbání. (NĚMCOVÁ 1957, I-I: 29) N-6B Srdce mi okřálo, když jsem přijela na místo, kde mne domácí paní oslovila: „Až budou chtít maso, tak jim pro ně pošlu.“ Tento čtvrtý pád středního pohlaví je jako svaté přikázaní lásky k lidu našemu, který nám milý jazyk mateřský ve vší neporušenosti zachoval. V celém okolí mají ti lidé řeč zlatý poklad, já poslouchám jako u vidění. Kde se jich dotknete, jako by zlaté jiskry pršely. (NĚMCOVÁ 1957, I-I: 29) N-6C Nemohu vyslovit, jak mi bylo líto, když k nám selka přišla a nebohá ani nevěděla, jak má promluvit. „Musejí mi odpustit,“ pravila, „Já su hloupá bulka.“ Můj muž, vždyť ho znáte, začal jí 35
to vymlouvat, a tu jste měli vidět tu spokojenost, tu radost, že mohla mluvit jak chtěla a říkat nám vy. To ví Bůh, proč tím lidem opovrhují, že se ubohý sám za hloupého drží a svého krásného jazyka si neváží! (NĚMCOVÁ 1957, I-II: 34) N-6D Tolikráte jsem to již slyšela, že není ženské potřebí, aby uměla psát, jen když umí trochu číst, že toho je dost! Musím při té příležitosti své soukromé mínění povědít. […] Vím, že to je posud požadování nemožné, aby umělo děvče kromě psaní, čtení a počítání i něco jiného, neboť nemáme po tu dobu žádných ústavů k tomu. […] Nemyslím snad, aby ženské do filosofických přednášek chodily, bůh chraň, ale dle mého uznání měla by každá, kromě psaní, čtení a počítání, i trochu zeměpisu, přírodopisu, obzvláště ale historii své vlasti znát. A nejvíce toho mají potřebí matky! Kdyby byly věděly matky české, co to je, hrdým býti na svůj národ; kdyby byly znaly ocenit krásný jazyk svůj a neučily děti hned z mládi klanět se cizím modlám a vlastní svatyni zneuctívat, nebylo by to přišlo snad tak daleko, aby se dávaly v Čechách české plesy, a pravý vlastenec aby byl obdivován jako cizozemské zvíře. […] Myslím tedy, že by se neměla matka jen pro sebe učit, ale pro své děti! – Byl by čas, aby přestaly ženy myslit, že jsou na světě jen pro parádu! Každá musí dle své možnosti vyplnit částečky v nesmírném řetězu člověčenstva! A nyní je k tomu doba! Má-li být chrám naší národnosti na obdiv světu a chceme-li, aby naše děti v něm Te deum zpívaly, nesmíme zahálčivě ruce do klína vložit a na muže zevlovat, jak pracně po kaménku na něj snáší. V našich rukou leží poklady a neměly by je matky chovat, by jimi cizí roucho zdobily, ale raději je vložit do zdí vlastního chrámu, by se co jasné slunce zaskvěl. (NĚMCOVÁ 1957, II-III: 69–71) N-6E Ale duševní stránka venkovského lidu je velmi zanedbána. A jak by to mohlo jinak být? Vesničané, kteří jsou blíže města a do školy sem chodí, ti přece o něčem slyší, ale vzdálenější jsou věru nebozí. Oni mají školy i učitele, může-li se to tak nazvat, ale těžko učit, když řečený učitel sám nic neumí, kromě trochu číst a do sta počítat. Který pořádný člověk by se však také za 50 zl. v peprný stav učitelský uvázal?! A ty musí ještě dost bídně vytlouct. […] Takový ubohý sedlák neví ani, že by se mimo čtení ještě něčemu jinému měl naučit. O psaní nebývá ani zmínky. Ptejte se ho, co vám odpoví: „Vidíte, zlatá paní, ten náš kantor je hodný, můj chlapec umí dobře číst a svá léta spočítá na minutu, to je dost na selského chlapce, vete?“ (NĚMCOVÁ 1957, II-II: 65–66) N-6F Řeč takových pánů, jako se jeden v Prager Zeitung vyskytl, jde lehce od huby, ale není v ní velkého požehnání. Máme pospíšit, abychom se jen německy naučili a česky zapomněli, z toho že vzejde pravá blaženost. Ano, jen kdybychom se tím neodloučili od převeliké části národu našeho, která od nás poučení a osvícení očekává. Zeptejte se jen sedláka, který má Němce za ouředníka, podívejte se do vesnic, kde se všecko po německu vyjednává i ohlašuje, a podivíte se zmatkům a procesům, jaké z německých svatebních a jiných smlouv povstaly. Ovšem, kdyby alespoň bylo všude lidí, kteří by to stranám obratně a svědomitě přeložili, ale těch není. Kdo jim to čte, třeba tomu sám nerozumí a nejdůležitější věc vynechá. Ale kdož by to za svou povinnost uznával, snížiti se k lidu, všimnout si sprostáka a z bludu ho upřímně vyvésti. Raději si ti pánové oči zastřou a uši zacpou, a řeknou vám, že dáváte neslušné věci do časopisů, napíšete-li, že lid až hrůza hluboce v pověrách vězí a že se mu té nejskrovnější stravy duševní nedostává. (NĚMCOVÁ 1957, II-I: 61) Črta od črty se stále více prosazuje zvýšený zájem vypravěče o narativ, jak v podobě místních pověstí48 (N-1B), tak osobních životních osudů postav. Výběr osobních příběhů se orientuje na ty, jež svým námětem vyvolávají ve vypravěči, potažmo čtenáři, emocionální odezvu. Svatba nevěsty
48
V sedmé črtě druhého oddílu převypravuje celou pověst o chodském rychtáři Kozinovi.
36
– sirotka (N-4B), pohřeb mladé dívky (N-2A), setkání s žebrákem (N-7B), vyprávění matek, jimž zemřelo dítě (N-1A, N-7A). N-7A „Jakže, vy den co den na jahody chodíte, a posud jste žádných neokusila?“ „Vždyť bylo včera sv. Jana, a mně umřelo vloni na podzim dítě.“ Já věděla, co její slova znamenají, ale přece jsem se ptala, co tím myslí, an bych ráda byla z jejích úst pověru tu slyšela. „Na sv. Jana Křtitele chodí Panna Maria po nebi a rozdává dětem jahody. Kterého dítěte matka však před sv. Janem jahody jedla, tomu řekne: „Ty nedostaneš nic, tobě je mlsná matka snědla,“ a ubožátko se musí na druhé dívat a nedostane nic. Když si na to vzpomenu, jakpak bych je mohla pozřít.“ – Ó svatá, čistá, lásko mateřská, kde jsou tvoje meze! (NĚMCOVÁ 1957, II-X: 109–110) N-7B Přede mnou šel žebrák, a nedaleko sedlák sil. „Obroď vám, Pánbůh,“ přál žebrák, když jsme přišli blíže. „Dejž to Pánbůh i vám,“ odpověděl sedlák. „Mně neobrodí,“ usmál se trpce žebrák. „Když máme my, máte taky,“ řekl na to rolník a šel zpovolna brázdou nahoru. „Pravda je tuto,“ přisvědčil žebrák, obrátě se ke mně. „Inu Pánbůh na nás nezapomene a sešle vždycky dobrodinečky, kteří pomohou.“ (NĚMCOVÁ 1957, II-VI: 80) Citové zaujetí vypravěče proniká do textu volbou celých dílčích námětů i v emocionálně zabarvených jednotlivostech, a to včetně črty Selská svatba. Ukázkou N-7C se stavíme polemicky k tvrzení J. Janáčkové, že vypravěčka: „Je osobně zúčastněná, ovšem zde nijak citově angažovaná.“ (JANÁČKOVÁ 1985: 38) N-7C Poté zpívaly dvě smutné, které srdce ubohé, osiřelé nevěsty hluboce dojaly; plakala až hrůza. „Dorlo,“ povídala jsem vedle mne stojící ženě, „přestaňte zpívat, vždyť nevěstě srdce div nepukne.“ „I to nic nedělá, paní, to musí být,“ byla naivní odpověď. (NĚMCOVÁ 1957, Selská svatba: 53) Jak již bylo řečeno výše, vypravěč stojí uvnitř textu jako přímý účastník. Dění pozoruje a popisuje empaticky, osobně je prožívá a zaujímá k němu i k zobrazovaným postavám citový vztah, který svou účastí přerůstá v sounáležitost. Ta je vyjádřena prostým gramatickým splynutím se selským obyvatelstvem (1. osoba plurálu, viz N-8A) i zcela explicitně (N-8B, N-8C, N-8D). N-8A Když přišel ženich s ostatními nazpátek, vrátili jsme se zpívajíce domů. Ve vesnici šli jsme rovnou cestou do hospody. (NĚMCOVÁ 1957, Selská svatba: 50–51) N-8B „Inu,“ začal najednou, „vždyť jsem já to říkal, přes tu staročeskou řeč na světě není, a sám jsem rád, že nepomine. Ale povězte mi přece (já vám tedy nebudu onikat, když to nemá být), vy jste jistě ze selského rodu?“ „Proč?“ „Že tak rádi povídáte. Vidíte: to je divná věc, byl jsem také mezi pány někdy, ale jakživ se mnou žádný tak nemluvil jako vy; proto jsem myslil, že jste z našinců. […]“ (NĚMCOVÁ 1957, II-III: 73) N-8C Můj rozmilý venkovský lid, s nímž tak ráda zacházím, uvedl mne v podezření, že jsem také sprostá. Z toho si mnoho nedělám, ba jsem přesvědčena, že není nic lehkého ziskat si důvěru u selského lidu. Já to již umím. Když mne která potká, hned se ptá: „Jak se máte, paní? Proč k nám nejdete?“ Já jí podám ruku a upřímně zatřesu. (NĚMCOVÁ 1957, I-VI: 43) N-8D Ráno – právě jsem si něco zapisovala – přijde Dorla, mladá ženka, ještě s jednou, která už také zlatou noc držela, po prstech až k samému stolku; já zvednu hlavu, ona mi padne okolo 37
krku a ptá se: „Jak jste spala u sedláka?“ tak upřímně, jako by byla moje sestra. (NĚMCOVÁ 1957, I-VI: 44) O své citové prožitky i pevné názory se vypravěč se čtenářem dělí ve snaze vzbudit účast či souhlas také v něm. K vytvoření bližší vazby využívá kontaktovosti: přímého i kolektivního oslovení čtenáře (N-9), N-5B Vy nevěříte, N-6C můj muž, vždyť ho znáte, N-6D a chceme-li, N-6E Ptejte se ho, N-6F máme pospíšit, abychom se německy naučili a česky zapomněli; jen kdybychom se tím neodloučili od převeliké části národu našeho, která od nás poučení a osvícení očekává; zeptejte se jen sedláka; podívejte se do vesnic, podivíte se zmatkům; řeknou vám, že dáváte neslušné věci do časopisů, napíšete-li, N-13A nezdají se vám už tak směšné, N-13D Tu vás pozdravují; troubí na vás. N-9A Mohla bych začíti o těžkém srdci, když jsem Prahu opouštěla, ale to je píseň se známou notou, tu zná každý, kdo se s tou drahou matkou loučil. (NĚMCOVÁ 1957, I-I: 29) N-9B Ostatně jsou to dobří lidé, vejdete-li do vesnice, nepotkáte nikde hloupou ostýchavost, každý se vám směle do očí koukne, a ne aby troubil, nýbrž srdečně vás vítá. (NĚMCOVÁ 1957, I-III: 35) N-9C I co se stravy dotýče, jsou tu jednodušeji živi nežli v kraji a také zde umí málokterá tolik vařit jako tam, a při žádné příležitosti, jak jste při svatbě viděli, nemají tolikerých krmí jako jinde. (NĚMCOVÁ 1957, II-II: 65) Dalším prostředkem navázání kontaktu se čtenářem jsou řečnické otázky. Emocionální postoj vypravěče proniká i sem, zejména v případě projeveného nesouhlasu a kritiky, jejichž účinek zesilují (N-10, N-1A, N-6E). Otruba identifikuje vztah mezi autorem a čtenářem ve více úrovních: jistá nedořečenost pramenící z „neukázněnosti“ jednotlivých motivů OZOD přirozeně vytváří prostor pro aktivní přístup čtenáře k textu, jež si svépomocí dotváří. Jiná vazba se vytváří prostřednictvím „opakované připomínky společných kódů,“ tedy apelem na to, co je autorovi i čtenáři společné, protože „všechna ta místa, kde autorka přímo hodnotí, polemizuje, poukazuje k souvislostem národní a sociální situace nebo se obrací na čtenáře s tím, oč by se měl i on postarat, mají zvláštní roli.“ (OTRUBA 1965: 17) N-10A Vzpomněla jsem si na pražské bály, co tu výborů, tanečních pořádků, prób a bůhví co všecko; a zde v té nabouchané krčmě šlo to bez výborů tak pořádně, jako sotva v kterém sále. A proč? Protože tu platí méně přikázání a více dobré vůle. (NĚMCOVÁ 1957, I-IV: 38) N-10B A ten lid musí ve tmě zajít, pro ten nemáš světla, duše svatý!? pomyslila jsem sobě. (NĚMCOVÁ 1957, II-X: 114) Národopisná črta usiluje o zprostředkování specifické atmosféry, místního koloritu. V OZOD najdeme popis prostředí, zvyků, lidových písní, postav či krojů. S líčením prostředí se nesetkáváme příliš často nebo detailně, jeden z mála popisů interiéru sednice najdeme hned ve druhé črtě první série (N-11C), tento konkrétní popis rychtářova stavení je proložen informací o tom, co je běžné 38
jinde. Exteriérům je věnováno pozornosti o něco více, jedná se o idylicky viděné přírodní scenérie popsané i velmi básnickým jazykem (N-2A), nebo městskou a vesnickou architekturu (N-11A, N11B). N-11A Hned jak se do města vjíždí, stojí po pravé straně památný dům, jak se praví, ze všech nejstarší a zvenku pěkně malovaný. Obrazy na něm představují muže na všech stupních lidského stáří od roku až do sta let. Je vidět, že to bylo dobře pozlaceno. (NĚMCOVÁ 1957, I-V: 41) N-11B […] Je to rozmilá vesnice; stavení hezky spořádané, u každého buď zpředu buď zezadu ovocný sad, a skoro u pátého statku vždy košatá lípa. U prostřed kaplička. Statky nejsou v pořadí staveny, protože je vesnice na hrbolatém místě postavena; tu jich je několik nízko v dole, několik výše a zase několik až na vršku. Ale ta porůznost se mně právě líbila. (NĚMCOVÁ 1957, II-VII: 84) N-11C Hned u dveří byl krb, u něho vysoký železný svícen a pak lože nastlané jako strmý vrch, postel s nebesy, u oken stůl s vysokými trnoži a kolem lavice, v koutě nad stolem visutá almárka. Jinde mají v koutě buď zrovna nad lavicí, anebo ve zdi zadělanou figurku svatého, obyčejně Pannu Marii; když si zasednou ke stolu, vypadá to, jako by s nimi jedla. Okna byla z plechových mřížek jako v kostele, strop sice dřevěný, ale tak pěkný, jako by byl z ořechového dřeva. Na znamení, že zde rychtář bydlí, visel od stropu uprostřed sednice buben, jímž se tu lid svolává. (NĚMCOVÁ 1957, I-II: 31) Ačkoli vypravěč průběžně čtenáře seznamuje s místními zvyky a tradicemi (N-1A, závěr N2A, N-2B, N-3C, N-4) či pověstmi, které doplňuje i o záznamy lidových písní, pro zprostředkování místního koloritu dostávají největší prostor postavy. Některé jsou rozlišovány vlastním jménem, jiné pouze obecným (selka, rychtář). Postavy vychází z konkrétního reálného předobrazu žijících lidí, s nimiž se Němcová setkala, ale jsou konstruovány především prostřednictvím obecného vnějšího popisu kroje, což z nich vytváří neindividualizované typické zástupce domažlického lidu. V črtě Selská svatba je tento zobecňující postup uplatněn nejvýrazněji, více k tomu viz s. 33–34. Otruba připisuje postavám a jejich vyprávění zásadní význam právě ve vytváření atmosféry místa: „Takovéto reprodukce tvoří kvantitativně podstatnou část Obrazů a pomocí nich se často nejhlouběji postihuje životní ovzduší kraje a lidového světa.“ (OTRUBA 1965: 17) N-12A Dudák byl samý věnec, na klobouku měl plno fáborů a kvítí. Hned u dveří byl šenk, kde rychtář hospodskému pro samé švagrovství nalívati pomáhal. Děvčata byly v červených šátkách, a ženy buď v čepcích nebo v plenách. Čepce mají buď bílé jako Plzeňky anebo poločerné, co starodávní památku a pozůstatek buláckého kroje, pěkně do faldů složené s ploským dnem. Chlapci byli všecko v bílých punčochách a střevících, měli čisté koženky, krátké vesty, rukávy jako sníh, na hlavě tchořovku buďto zelenou aksamitovou, nebo červenou. (NĚMCOVÁ 1957, I-IV: 37) N-12B Mezi děvčaty byly všeho všudy asi dvě pravidelné tváře. Všem ale líčka zdravím jenjen květly. Oči měla každá jako jed, což tvářím neobyčejné krásy dodávalo. Mužští mají pravidelnější a výraznější rysy, postavy jejich jsou jako hory. Škoda, že si vlasy zkrátka přistřihují. (NĚMCOVÁ 1957, I-IV: 39)
39
N-12C O půl deváté zrána přišla jsem do vsi; pozvána jsouc z ženichovy strany, musela jsem jít do jeho statku. Hosti byli již pohromadě a ženich přistrojen. Měl žluté koženky, modrou vestu, černý šátek na krku, vysoké boty, a modrý dlouhý kabát, na límci strakatě vyšívaný. Na klobouku měl celý strom rozmarýny, na němž od stopky až k vršku půlloktové konečky pentle všech barev navázány byly. (NĚMCOVÁ 1957, Selská svatba: 46) Zvýšený zájem Němcové o lidové kroje lze přičítat nejen etnografickému terénnímu výzkumu, ale také národněvlasteneckým snahám. Lidový kroj byl vnímán jako hmatatelný doklad původních českých kořenů v dané oblasti a spolu s jazykem se stával důležitým pramenem argumentace vlastenecky orientovaných měšťanů.49 „Kroj a národ, kroj a jazyk, to bylo spojení stále aktuálnější.“ (ŠTĚPÁNOVÁ 2002: 266) Vzájemný vztah jazyka s folklorem, respektive důsledky odklonu od obou, najdeme i ve vybraných ukázkách: N-1A, N-12A, N-13B, N-13C, N-13F. Jazyk je dalším zprostředkovatelem místního koloritu. Vypravěč čtenáře seznamuje s některými dialektismy, jež mu mohly být neznámy; jsou zpravidla graficky zvýrazněny a případně doplněny vysvětlením. N-1A Místo dlouhý říká se tu dlúhý, také kút, klobúk, pak: já su bial a já su bul, od čehož povstalo jméno bulák, bulka, bulský kroj, N-2B na přástvách; pučálka, N-13A slovíčka no a nu jsou silně v užívání. Zcela bez zájmu vypravěč nenechává ani gramatickou stránku chodského nářečí: N-5B „aspoň se naučí studu – snad aby ho pozbyla,“ s tím klasickým dativem znějí mi ještě v uších, N-6B „Až budou chtít maso, tak jim pro ně pošlu.“ Tento čtvrtý pád středního pohlaví je jako svaté přikázaní lásky k lidu našemu. Všímá si i specifické výslovnosti (N-13A). N-13A Když jsou ty pověsti napsané, nezdají se vám už tak směšné, jako když člověk poslouchá, jak je odzpěvují; to je něco zvláštního a vše jinák vypadá, než když se to obyčejným hlasem povídá. Slovíčka no a nu jsou silně v užívání. (NĚMCOVÁ 1957, I-IV: 36) N-13B Se šatem složí sedlák i své prosté mravy, všecky staré obyčeje, písně a hry se mu zdají hloupé, a konečně zkazí tím opičením i svou krásnou řeč. Mysle, že mluví po selsku příliš sprostě, učí se po městsku, a že bývá z většího dílu ve městech řeč pokažená, to je stará historie. (NĚMCOVÁ 1957, II-VIII: 91) Jak jsme řekli výše, kroj i jazyk je vnímán jako součást národní identity. Vypravěč se kriticky vyjadřuje ke stavu jazykové emancipace, úrovni vzdělání selského obyvatelstva (N-6D, N-6E) a všudypřítomnému německému vlivu, který vnímá s nekompromisně negativní konotací (N-6F, N-13C, N-13D, N-13E, N-13F). N-13C Nevím, bylo-li by opatrovny kde tak potřebí jako zde. Co se tu dětí potuluje, které na svého otce prstem ukázat nemohou! Ty rostou jako dřevo v lese. Co jsou staří lidé, ti jsou zdraví a zachovalí, ale ten dorůstek je již dlouhým seděním u stavů mnohem zakrnělejší. Avšak navzdor tomu všemu, že je zde mnoho chudoby, není přece nic o zlodějství slyšet ani o těch hanebných O důležitosti kroje jako symbolu národní příslušnosti svědčí snahy o vytvoření „měšťanského národního kroje.“ vyprovokované v revolučních letech 1848–49, se slábnoucími dozvuky v letech následujících. (Podobně jako přirozený jazyk odolává umělým zásahům a vnějšímu korigování, ani plošné prosazení měšťanského národního kroje nebylo úspěšné.) (ŠTĚPÁNOVÁ 2002) 49
40
nadávkách. Ale v sobotu a v neděli, když přijde vyplácení peněz, tu je v krčmách živo a sklenář má výdělku dost. „V té a té krčmě byly zase caparty,“ říkají ráno. – Krásná pleť dělí se tu na dvě třídy, jedna má čepec na drátkách, druhá klobouk. S čepcem zachovaly se staré zvyky, pod klobouk vloudila se němčina. (NĚMCOVÁ 1957, I-III: 35–36) N-13D Přes šumavské hory sešli jsme si až kousek cesty za hranice. Jaký to rozdíl! Tu vás pozdravují české dítky: „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ a kus cesty dále troubí na vás německá tvář a nepozdraví, kdyby sám bavorský král jel okolo. (NĚMCOVÁ 1957, I-VI: 43) N-13E Celá vesnice byla vzhůru, a všickni se dívali na českou svatbu, neboť jsou tam již Němci, a jich veselky nikdy tak hlučné nebývají. (NĚMCOVÁ 1957, Selská svatba: 50) N-13F Když jsem došla k městu, hrálo na předměstí houf chlapců míčem, a pokřikovali na Němce mimojdoucího: „Němče volatý, čtyrrohatý,“ ale ten tomu nerozuměl a šel svým flegmatickým, filosofickým krokem přes město. Takový pohraniční Němec liší se tak od českého sedláka, že ho pozná, kdyby se i do českého kabátu ustrojil; a třebas slova nepromluvil, pozná ho po houpavém, váhavém chodu a té hrdé nevšímačné tváři, na které jakoby napsáno bylo „já pán.“ (NĚMCOVÁ 1957, II-VI: 83–84) Vypravěč si vedle kritického hodnocení situace uvědomuje její nezvratnost, přesto vyjadřuje přání původnost lidových krojů a tradic (potažmo jazyka) uchovat (N-14). Idealistický pohled prozrazuje návodem k nápravě, když povzbuzuje české matky k přijetí zodpovědnosti za budoucnost národa vlasteneckou výchovou dětí (N-6D) nebo přijetím postoje ochránce českého jazyka a vzdělání (N-6F) Máme pospíšit, abychom se jen německy naučili a česky zapomněli, z toho že vzejde pravá blaženost. Ano, jen kdybychom se tím neodloučili od převeliké části národu našeho, která od nás poučení a osvícení očekává). N-14 Celou cestu jsem ale myslela, kdyby se to stalo a napravilo, co jsme si povídali a přáli. (NĚMCOVÁ 1957, II-VIII: 95) Nápadný prostor je věnován přímé řeči. Otruba mluví o „akustické podobě psaného textu,“ čímž míní nejen zmíněnou přímou řeč, ale také „způsob vytváření kontextu, navazování a rozvíjení myšlenek, motivů či pozorování a popisů.“ (OTRUBA 1965: 10) Zajímavé je, že ačkoli se v OZOD vyskytuje velké množství promluv postav, nářeční prvky v nich téměř nenajdeme (N-1A, N-3, N5A, N-6C, N-6E, N-7, N-8B, N-8C, N-8D). Jazyk těchto výpovědí není autentickým záznamem s dialektologickými ambicemi, ale stylizovaným vyprávěním, pro něž je důležitější obsah sdělení, příběh i samo vyprávění jako nejpodstatnější umělecký proces. Role vypravěče se v průběhu textu mění. Zatímco v některých črtách vystupuje otevřeně sám za sebe (jedná se především o črty směřující k obecněji míněné kritice: N-6D, N-6E, N-6F), jinde se slova ujímají samy postavy, hovoří o sobě a zvycích zasvěceně z pozice nositelů původního jazyka a tradic, čímž vyprávění dodávají přesvědčivou hodnověrnost. Tento jev má stupňující tendenci. Poslední črta je z větší části tlumočeným vyprávěním postav: místní selky a báby
41
kořenářky. Předmět vyprávění se tak sám stává vypravěčem, který podává svědectví z první ruky (N-7A).
42
5
Syntéza: specifika a paralely mezi Obrazy z Rus a Obrazy z okolí domažlického Črta je vzhledem ke své žánrové neohraničenosti poměrně flexibilní slohový útvar a výsadní
pozice vypravěče jako jednotícího činitele ještě potenciální prostor pro individualizující uchopení zvětšuje. Na základě zvolených hlavních charakteristických prvků žánru, jež jsme sledovali v analýze OZR a OZOD, vyvstala porovnáním obou souborů řada specifik i paralel, které budeme prezentovat v následujících sedmi podkapitolách. Začínáme usouvztažněním črty s médiem časopisu, na které byla vázána a uvádíme příklady této vzájemné vazby v konkrétních případech jednotlivých črt OZR i OZOD (5.1). Poté se úžeji věnujeme typu národopisné črty, k níž oba soubory řadíme (5.2). Následující dvě kapitoly (5.3 a 5.4) sledují dvě roviny textu: národopisnou a národněvlasteneckou. Jedna samostatná kapitola je vyčleněna strategii textové výstavby (5.5), druhá specifickému vypravěčskému přístupu obou autorů (5.6). Poslední kapitola (5.7) je věnována významu postav a způsobům zachycení místního koloritu. V průběhu syntézy, mimo osobité uchopení žánru Havlíčkem a Němcovou, také neustále reflektujeme spolupůsobení romantické a realistické techné, případně dalších vlivů a přesahů.
5.1 Črta jako produkt časopisu Črta byla jako jiné beletristicko-publicistické žánry50 vázána na formát časopisu. Zatímco do 40. let bylo zcela běžné, že se beletrie objevovala i v jinak zaměřených periodikách,51 ve 40. letech prudce vzrůstá nabídka tisku a dochází k jeho programové a obsahové diferenciaci. Beletrie, která dříve neměla dostatečný publikační prostor ve vlastních specializovaných časopisech, mohla opustit stránky vědeckých a jiných titulů a naplnit časopisy zasvěcené zejména krásné literatuře. Beletristický časopis se stal mediální tribunou a dostupnou publikační platformou pro renomované i začínající spisovatele, kteří na jeho stránkách často debutovali a na stejném místě nalézali ohlasy na svou tvorbu. Zaujmout a udržet si svého čtenáře znamenalo vytvořit mezi redakcí a recipienty vazbu, stvrzenou poutem abonmá, což bylo i jistým souhlasným vyjádřením předplatitele s činností periodika. „Být čtenářem, abonentem určitého časopisu znamenalo v obrozenecké době patřit k určité pospolitosti lidí, kteří byli spojeni shodnými názory na otázky kulturní (či politické) a sdíleli tyto názory se svým časopisem.“ (HROCH 1979: 228) Využít publikační prostor časopisu jako první cesty ke čtenáři bylo běžnou praxí, úspěšná díla často vycházela až poté knižně. Črty Němcové a Havlíčka, které se také později dočkaly souborných vydání, byly otiskovány v letech 1843–47 v Květech, České včele a Časopisu českého V první polovině 19. století vzniká také reportáž, fejeton, causerie, portrét ad. (KUSÁKOVÁ 2009: 1) Náročnější tituly upřednostňovaly poezii a próza, považovaná dlouho za umělecky nižší žánr, plnila spíše stránky časopisů pro širší veřejnost. 50 51
43
museum. Volbu konkrétní publikační platformy přitom ovlivňovalo specifické zaměření časopisů a jejich redakční vedení, a to se zpětně odráželo v koncepci črt samotných. Květy, jeden z nejpopulárnějších časopisů své doby, byly od počátku koncipovány jako beletristický časopis pro pobavení širokého spektra odběratelů. 52 V době, kdy v redakci působil J. K. Tyl,53 byl prostor časopisu vyhrazen zejména původní tvorbě. Vycházely zde Tylovy povídky a novely. (KUSÁKOVÁ 2012: 360) Významné místo bylo věnováno také tvorbě na pomezí beletrie a publicistiky, která suplovala svými postřehy z domácího i zahraničního kulturního života cenzurou omezené společenské a politické zpravodajství (fejeton, črta, causerie, reportáž). Karel Havlíček svou první črtu První zkouška z československého jazyka v Moskvě publikoval právě v Květech, za redakce K. B. Štorcha, který do konce roku ve vedení časopisu vystřídal J. K. Tyla. Není překvapivé, že v průběhu r. 1845, kdy se Tyl do redakce Květů vrátil, otiskl Havlíček své další tři ruské črty raději v České včele,54 tou dobou taktéž vedené K. B. Štorchem. Že se s Tylem názorově a generačně rozcházel, vyplynulo z kritiky Tylova Posledního Čecha uveřejněné v České včele krátce po otištění črty Svátek pravoslavnosti. Mladého ambiciózního novináře Havlíčka polemika okamžitě proslavila a prodej časopisu prudce vzrostl. Od té chvíle se stal dvorním přispěvatelem České včely. Dostával pravidelně velký publikační prostor; následující dvě črty, Gulaňje a Kupéčestvo, vyšly v rychlém sledu a střídaly se s dalšími novinářsky vyspělými příspěvky. V soukromé korespondenci55 Havlíček konflikt s Tylem nejdříve bagatelizoval slovy: „Nemyslíte, že bych se snad na Tyla zlobil, my jsme spolu velmi dobře: každý den spolu mluvíme, ale proto si přece můžeme pravdu povědít.“ (HAVLÍČEK 1986: 402) Je i dobře možné, že si skutečně přál, „aby jeho kritika byla přijata jako víceméně kamarádská rada mezi námi spisovateli.“ (JANOUŠEK 2001: 4) Ale z pozdějších dopisů už tak přátelský tón nezní: „Teď již jen zůstal Tyl sám s doktorem Čejkou: oba nikam nechodí a všechni ostatní přistoupili již k mému mínění o Tylovi. […] Jak zde slyším, že chce z Prahy vytáhnout se zvláštní hereckou společností a po venkovských městech táhnout: kdyby jen měli peníze k tomu, již by zde dávno nebyli, a já bych jim od srdce nějakého dobrodince přál, který by jim je půjčil, jen aby zde v Květech ostudu nedělali.“ (HAVLÍČEK 1986: 411) Stejně jako Havlíček i Němcová začala své črty publikovat v Květech. Na rozdíl od radikálnějšího Havlíčka pro ni spolupráce s Tylem nebyla obtížná – šest obrazů z Domažlicka vyšlo v Květech právě za Tylovy redakce.56 Rozmíška kolem Posledního Čecha ji nenechala lhostejnou. Ke své zábavní funkci se Květy hlásily podtitulem Národní zábavník pro Čechy, Moravany, Slováky a Slezany. 53 1834–1836, 1841–43 (do č. 55), 1844–1845. 54 Podtitul: Časopis věnovaný literatuře, uměním a zábavě. Česká Včela oficiálně vycházela jako příloha Pražských novin od r. 1834 do r. 1848, kdy se od nich redakčně i vydavatelsky oddělila. 55 Dopisy adresované Havlíčkově potenciální snoubence Fany Weidenhofferové, datovány 3. 7. 1845 a 27. 10. 1845. 56 Črty vycházely pod názvem Obrazy z okolí domažlického a byly označeny číslem I–VI. 52
44
V dopise adresovaném přítelkyni Bohuslavě Čelakovské Havlíčkův čin odsuzuje slovy: „Ta první kritika je přece jen hanebná; když přišel Havlíček z Rus a venku, kde se krátký čas zdržoval, epigramy na naše nejslavnější muže jako Kol[l]ár, Jungmann atd. dělal, to bylo křiku o jeho drzosti, a nyní na všechno zapomněli. […] Ale je to samá osobní zášť, a vězí jich v tom několik. Záviději Tylovi ten perný chléb – a přízeň obecenstva.“ Se smyslem pro spravedlnost, nadhledem a s mateřským pochopením pokračuje: „Ovšem neměl Tyl tak náruživou odpověď psát, avšak když se viděl tak hanlivě ztepán od člověka, který kouska srdce a mravného citu nemá, věřím, že jej náruživost v prvním okamžení zavedla, a on napsal, čeho později litoval. Ach ta nesvornost je kletba, která snad věčně na našem národu lpíti bude!“ (NĚMCOVÁ 2003: 32) Havlíček během pouhého půl roku od svého sebevědomého vstupu na literární scénu získal svou neúnavnou prací respekt a všeobecné uznání, což vyústilo v nabídku místa redaktora Pražských novin včetně přílohy Česká včela. Funkci také od ledna 1846 převzal, ve stejné době, kdy Tyl redakci Květů nadobro opustil. V letech 1846–47, kdy Havlíček redigoval Českou včelu, pečoval zejména o kvalitu vlastního časopisu, a tím z původně beletristického periodika vytvořil výrazně publicisticky zaměřený titul. Velký prostor dostala črta a „významný podíl v ročníku získávají články žertovné a satirické a především rubrika Domácí záležitosti, věnující se tématům současného života a sociálním otázkám.“ (KOPŘIVOVÁ 2005: 39) Němcová do Květů, oficiálně vedených pražským nakladatelem J. Pospíšilem, další domažlické črty neposlala. Jedním z důvodů mohly být i její výhrady ke spolupráci právě s Pospíšilem, u kterého vydávala své sešity Národních báchorek,57 nebo odchod Tyla z redakce. Z korespondence víme, že na časopis jako takový nezanevřela,58 ale možná cítila v České včele za vedení angažovaného K. Havlíčka vhodnější půdu pro některé své kriticky orientované příspěvky. Snad Němcovou přesvědčila Havlíčkova píle a pracovní výsledky nebo jeho povzbudivá kritika spisovatelčiných Národních báchorek.59 Tak či tak, někdejší nesouhlas s útočnou kritikou redaktora ji od spolupráce s Českou včelou neodradil a 2. ledna 1846, už v prvním čísle České včely redigovaném Havlíčkem, vyšla Selská svatba v okolí domažlickém. Tentýž rok pak následovalo dalších devět domažlických črt a ještě jeden Obrázek z okolí domažlického v březnu 1847. Z hlediska naší snahy postihnout střet romantických a realistických tendencí v OZR a OZOD přináší L. Kusáková k tomuto tématu zajímavý postřeh. Upozorňuje na fakt, že při hledání vhodného publikačního prostoru „autorka nevyužila ani ty literární časopisy a sborníky, které V korespondenci přátelům si vícekrát stěžuje, jak dlouho vydání trvá: „Třetí svazek se tiskne, ale já píšu již na pátý. Ten Pospíšil je k promrzení s jeho loudáním, ale co počít.“ (NĚMCOVÁ 2003: 42) Nebo jindy: „[…] to je bez konce, co on [Pospíšil] do rukou dostane.“ (NĚMCOVÁ 2003: 28) Z jiného místa vyplývá, že Pospíšil Němcové nevyplatil včas honorář, což vzhledem ke komplikované finanční situaci spisovatelky mohlo působit značné potíže. „Slyšela jsem, že třetí svazek už vyšel, a proto žádám, Vašnost, abyste mi tu službu prokázal a honorár hned za tento do rukou pana doktora Čejky složil, od něhož jsem při mém pobytí v Praze peníze si vypůjčila, nechtíc Vašnost obtěžovat.“ (NĚMCOVÁ 2003: 45) 58 V dopise J. Pospíšilovi z 11. 7. 1846 píše: „Bylo mi velmi milé, že jste, Vašnosti, na přípověd nezapomněl; kníhy, avšak nejvíce Květy, jsou mi velmi milé.“ 59 Kritika uveřejněná v České včele 12, 1845, č. 62, s. 252 - jak jinak než v opozici vůči kritice Tylově. 57
45
manifestovaly starší sentimentální a preromantický estetický postoj, […] naopak volila ta beletristická periodika, která byla otevřena novátorským uměleckým idejím romantickým a raněrealistickým.“ (KUSÁKOVÁ 2007: 21) Časopis Českého museum, zvaný Muzejník, původně také vydával beletristické příspěvky. To se však změnilo pod redakčním vedením J. E. Vocela (od r. 1843): „Beletrie začala být z jeho stran vytěsňována, eventuálně byla publikována pouze jako ilustrační materiál k literárněhistorickým pojednáním.“ (KUSÁKOVÁ 2012: 228) V Muzejníku vyšla jediná – poslední Havlíčkova ruská črta Cizozemci v Rusích.60 Námět sice pocházel z doby pobytu v Rusku, definitivní podoba textu ale vznikla až s odstupem několika let na české půdě. Havlíček, si byl dobře vědom rozdílu v typu publikační platformy, jak je zřejmé z ukázky (H-6C), ale ačkoli zde sleduje ruský život v přirozeném prostředí, nesnažil se o vědecké národopisné dílo, jak zdůraznil v korespondenci (viz dopis K. V. Zapovi z 16. ledna 1844): „Hleděl jsem posud více co budoucí belletrista na Sv. Rus, a stránky administrativní, politické varoval jsem se co myš kočky.“ (HAVLÍČEK 1947: 39) A o kousek dál: „Vědecky o Slovanech nic psáti nebudu.“ (TAMTÉŽ: 42) Vědecky orientovaný časopis přesto projevil o Havlíčkovu „nevědeckou“ črtu zájem; v podstatě si ji objednal. To svědčí o vzrůstající prestiži žánru. (KUSÁKOVÁ 2009)
5.2 Národopisná črta ve vztahu k námětu V některých straších pracích zabývajících se OZR najdeme snahu prosadit úhel pohledu, který k beletristicko-publicistické črtě přistupoval především z hlediska umělecké literatury, jako by samotné přiřazení črty k publicistice (byť publicistice umělecké) celkově snižovalo uměleckou hodnotu textu. Např. Řepková se v úvodu studie Havlíčkovy Obrazy z Rus ohrazuje proti dosavadnímu jednostrannému pohledu na OZR jako dílo pouze publicistické a odkazuje přitom mimo jiné na K. Krejčího. (ŘEPKOVÁ 1965: 7) To je samo o sobě poněkud zavádějící, protože v jeho citované studii čteme jednoznačně: „Uplatňuje se tu především Havlíček beletrista a v literární stylizaci pozorovaných faktů můžeme vidět jeden z nejcennějších a nejoriginálnějších přínosů této prvotiny debutujícího autora.“ (KREJČÍ 2014: 109) Považujeme za důležité zdůraznit, že ačkoli se jedná o její uměleckou formu, nelze publicistickou stránku OZR a OZOD ignorovat. Mimo jiné se totiž tato skutečnost odráží v částečném „rozkročení“ črty mezi žánry fikčními a nefikčními (FOŘT 2014), nebo úzké vazbě vypravěče i předmětu vyprávění na aktuální svět, i některými typickými publicistickými prostředky (persvaze – zvýšená kontaktovost, hodnotící komentář). Zatímco Havlíček čerpá z publicistické stránky črty výrazně, Němcová věnuje značný prostor příběhu a jeho vypravování, čímž směřuje ke značné beletrizaci žánru.
60
Časopis Českého museum, 20. ročník, I svazek, 1846.
46
Určujícím faktorem pro volbu námětu ruských i domažlických črt byla osobní zkušenost obou autorů. Zatímco Němcová v podstatě využila neplánované souhry okolností, které ji s rodinou zavedly mezi chodské obyvatele, Havlíček uskutečnil dalekou cestu do Ruska o své vlastní vůli, z pohnutky poznat velký bratrský národ.61 Přestože jistě nehleděl na carský absolutismus naivně, do Ruska vkládal naděje zaníceného slavjanofila, názorově odpovídající vlasteneckému romantismu. Představa všeslovanské jednoty (třeba jen kulturní a jazykové) se více než doklady spolupráce z praxe živila zkreslenou představou básníků. Největšímu obdivu se těšilo právě Rusko, vnímané jako silný a svébytný národ, který si zachovává svou národní identitu. Zásluhou literární propagace takto idealizovaného obrazu (např. J. Kollár: Slávy dcera, 1824; F. L. Čelakovský Ohlasy písní ruských, 1829) se čeští vlastenci k Rusku, jakožto největšímu z bratrských národů, obraceli s vírou a důvěrou. Myšlenkovým východiskem pro práci Němcové na domažlických črtách byla herderovská idealizace lidu a venkova (ČERNÝ 2009: 131), tedy postoj taktéž jednoznačně romantický. S tím souvisí zájem o folklor, vycházející z vlasteneckých představ o selském lidu jako zdravém jádru národa, které uchovává původní české hodnoty: jazyk, způsoby a tradice. Užší typologické určení OZOD je nasnadě: na první pohled se jedná o črty národopisné (viz charakteristiku národopisné črty, kap. 1, s. 9). Němcová, jejímž tématem se stalo etnograficky bohaté Domažlicko, postupuje v intencích národopisných obrazů přiznaně; zevrubně popisuje kroje (N-12), tradiční zvyky, vybrané nářeční zvláštnosti (např. N-1A, N-6B), vkládá ukázky z pověstí a historie. (N-1B). Národopisnou črtou v nejčistší podobě je pak nejrozsáhlejší Selská svatba, v níž je popsána řada tradic i písní spojených se svatebním rituálem (N-4). Zařazení OZR je o poznání komplikovanější, protože se ve své podstatě profilují jako črty národopisné,62 ale osobité umělecké uchopení z nich vytváří bezmála novou autorskou kategorii. (KUSÁKOVÁ 2009: 22) Nabízí se také souvislost s črtou cestopisnou, jejíž vypravěč se „zastavuje uprostřed svého putování, aby prostředí, respektive jeho vybrané jevy (krajinu, flóru, faunu, města, jejich architekturu, historii, obyvatele apod.) zkoumal pomaleji a detailněji.“ (TAMTÉŽ: 3) M. Řepková za útvar nejbližší cestopisné črtě označuje Gulaňje. (ŘEPKOVÁ 1965: 37) Ale vzhledem ke skutečnosti, že se Havlíčkův vypravěč soustředí především na místní zvyklosti a společnost (H-2, H-5A, H-7B, H-8D, H-8E, H-9C, H-11B, H-11C, H-12B, H-12D), lze OZR počítat právě k specificky uchopené črtě národopisné, což činí např. L. Kusáková. (KUSÁKOVÁ 2009; 2012)
Můžeme jen spekulovat, do jaké míry jeho cestu také ovlivnila finančně výhodná příležitost pracovat na pozici vychovatele v domě moskevského profesora. 62 Krejčí např. uvádí, že OZR „jsou stylizovány ve formě fyziologických črt,“ ale podle jeho sporného začlenění Babičky B. Němcové do téhož žánru se tento soud nejeví jako dodnes platný. (KREJČÍ 1979: 68) 61
47
5.3 Rovina národopisná: od entuziasmu ke kritice Jak bylo řečeno výše, Havlíček i Němcová vycházeli z romantických premis, což se v obou souborech projevilo prvotně nekritickým nadšením. Havlíčkova črta První zkouška, jež vznikla na počátku ruského pobytu, stojí na obdivu k spřízněné ruské slavjanofilské společnosti (H-11A) a celkově pozitivním vnímání skutečnosti, o níž se vypravěč pochvalně vyjadřuje slovy: velmi vkusně vystavený universitét a nádherně postavené a ozdobené síně (H-10A). Obdivuje znalost češtiny v ruských intelektuálních kruzích a s trpkou ironií poznamenává, že je mnohdy na lepší úrovni než na domácí půdě (H-4A). Podobně nekriticky vyznívá i druhá črta Svátek pravoslavnosti, dokončená také ještě za Havlíčkova pobytu v Rusku, která nadšením pro pravoslavnou církev u autora Křtu svatého Vladimíra a mnohých proticírkevních epigramů překvapuje (H-14A). Přímo v textu však Havlíček svůj postoj osvětluje. Vlastní náboženství vnímá jako projev svébytného uvědomělého národa (H-7F). Neboli jak se k této na první pohled paradoxní reakci vyjádřil K. Krejčí ve své stati Havlíčkův pohled na Rusko: „Havlíček chápe slavnostní ruské bohoslužby téměř jako laickou slavnost významu národního.“ (KREJČÍ 1947: 214) Sám Havlíček si svůj nekritický postoj uvědomoval a v dopise z 1. května „starého stylu“63 1843 K. V. Zapovi napsal: „Já se do všeho toho a do ruského národu tak zamiloval, že budu dlouhý čas všechno nadmíru chválit, než se tak dalece vzpamatuji, abych mohl holou pravdu povědíti bez ukrášlení.“ (HAVLÍČEK 1947: 9) Záměrně oddaloval odeslání prvního příspěvku do redakce Květů, nejen z obavy, že by nedokázal být objektivní, ale také kvůli sebekritickému přístupu ke své vlastní tvorbě: „Až zvítězím nad formou, tj. asi za 5 let, […] tak si dupnu a hodím na pány veršem. Též bych i prosaické práce tak dlouho držel pod hoblíkem (neboť vidím, že člověk co rok jest moudřejší a stydí se za to, co před rokem držel za futrál učenosti své).“64 (HAVLÍČEK 1947: 32) Prvotní dojmy se ale začaly záhy zásadně proměňovat, konfrontace idejí a ideálů s realitou a nepřehlédnutelný rozpor mezi nimi, ho přiměl své postoje přehodnotit. K. V. Zapovi píše:65 „Slovanství se zmahá! Aby Kol[l]ár jenom mohl přijet do Rus místo mne! On by si zoufal za to, čím sám k tomu Slovanství dopomahal! Vám, který jste znal mé smýšlení, než jsem odjel přes hranici, musí být jaksi divně okolo duše, když slyšíte tak zpívat z jiného tónu! Jen přijeďte sem! A kdo chce Čechům opravdu dělat dobrodiní, ať je posílá na své útraty do Moskvy.“ (HAVLÍČEK 1947: 197) A v dalším dopisu66 se vyjadřuje ještě ostřeji: „S Poláky a Rusy nechci mít nic. To však je jenom sub rosa mé mínění a teprve za několik let se odvážím tiskem všechno těm pánům do očí opakovat a proti celé Kol[l]árové idei proti Slovanstvu bouřit. Jsem totiž v stavu a mám chuť
Starý styl označuje Juliánský kalendář, který v Rusku platil až do roku 1918 a vůči Gregoriánskému kalendáři činil v této době rozdíl 12 dní. (Když tedy Havlíček psal K. V. Zapovi z Ruska 1. května, v západních zemích se počítalo už 13. května.) 64 Z dopisu J. T. Klejzarovi, datováno: červen 1843. 65 Dopis datován 30. 4. 1844. 66 Dopis K. V. Zapovi datován 22. 5. 1844 63
48
dokázat, že Rusové a mutatis mutandis Poláci nejsou naši bratři, jak je jmenujeme, ale mnohem větší nepřátelé a nebezpečnější naší národnosti než Maďaři a Němci.“ (TAMTÉŽ: 201) Řepková, chápající vypravěče jako literární otisk autora, zdůrazňuje, jak odlišně vyznívají prvotní a závěrečné obrazy, a ironický a kritický postoj vypravěče přičítá takřka výhradně Havlíčkovu osobnímu zklamání. „Místo projevů radostného nadšení nastupuje tvrdá kritika, místo obdivu hořká ironie, místo chvály skepse – všechno zřejmě důsledek bolestného rozčarování.“ (ŘEPKOVÁ 1965: 25) Citelné zklamání a skepse pronikly především do Havlíčkovy korespondence, avšak literárně se tato zkušenost tematizovala v OZR opatrněji. Opojení ruským národem vyústilo v satiricky podbarvenou sociální kritiku namířenou především proti šlechtě, která se příchylností k cizím vlivům vzdává národní hrdosti, tradic a jazyka. Asi nic nedokládá Havlíčkovu upřímnou snahu o zachování novinářské objektivity lépe než jeho vlastní střízlivé vyjádření v jiném listu67 příteli K. V. Zapovi: „Opravdu se bojím něco o Rusku hned nyní dát tisknout, abych toho snad později nelitoval: neboť dobře cítím, že oči mé, pokuď jsem zde, všechno vidí hůř. Až se navrátím, budu smýšleti spravedlivěji.“ (HAVLÍČEK 1947: 43) Objektivita, či alespoň usilování o ni, je považována za důležitý princip realismu 19. století, stejně jako s ní související schopnost kritického posuzování skutečnosti. (VLAŠÍN 1984: 308) Objektivně působící postoje podpořené logickými argumenty tvoří pevnou názorovou kostru OZR (H-7F, H-8A, H-2B), společenská kritika je výrazným tématem zejména v Gulaňje (H-3C, H-12D), ale také v Cizozemcích a Kupéčestvu (H-5C, H-8E). Obě řečené typicky realistické tendence v OZR nacházíme. I v OZOD na počátku vypravěč působí nadšeně, a to zejména projevením sympatií vůči selskému lidu (N-6A, N-6B). Stejně jako Havlíčka v OZR vede Němcovou střet romantické představy se střízlivou skutečností k sociální kritice – v první sérii črt z Květů se ozývá kritičtější tón jakoby mimochodem v proudu vyprávění (N-6C, N-13C). Ve třech úvodních črtách druhého oddílu otištěných v České včele narazíme na razantnější a otevřené vyjádření nesouhlasu s místními poměry, jež přerůstá v kritiku celospolečenskou (N-6F, N-6E, N-6D). V náznacích najdeme v OZOD doklady objektivního hodnocení, spravedlivého nazírání situace – např. když Němcová běduje nad duševní zanedbaností místních obyvatel, poukazuje na problém i jeho přirozenou příčinu (N-6E). Stejně jako do OZR tedy proniká do OZOD v podobě kritického a objektivního přístupu realistická tendence. Porovnáme-li publikované črty s osobní korespondencí, najdeme názorovou shodu. V soukromém dopisu68 ale Němcová přistupuje ke kritice ještě přímočařeji a trpce identifikuje pravé důvody k užívání českého jazyka na venkově – nedostatek vzdělání a neznalost němčiny
67 68
Dopis datován 16. ledna 1843. Dopis je adresován přítelkyni a manželce českého básníka Bohuslavě Čelakovské, datován 14. 2. 1846.
49
namísto lásky k mateřštině: „Jsemť v Čechách, nedaleko té naší matičky Prahy, přece je mi teskno; zde je lid ještě tak tuze pozadu, že se toho člověk zhrozí. Oni mluví česky, protože neuměji německy; ale o vyšší vzdělanosti, o národním citu nevědí ani za mák. A co mám říct o selském lidu! V jedné vesnici učí zedník, tu zase truhlář, jinde též takový, který neumí ani pořádně číst […]“ (NĚMCOVÁ 2003: 41) Z téhož listu vyplývá, že nebýt cenzurní praxe, mohly být OZOD po stránce kritické vyostřenější: „Co zde v několika vesnicech pravá zkáza je, ten v peklo prokletý jezuitismus! Jsou zde nablízku dva jezuité, od tak řečeného bratrstva, blázni! Ale nemáte pojmu, jak ti ubohý lid zbalamutili, do miziny přivedli, takže chodí jako bludné ovce. Ani pomyslit na to nechci, neřkuli abych o tom psala. A toho stohlavého draka se nesmí žádný dotknout!“ (NĚMCOVÁ 2003: 41) Společenskokritický tón zjevně zasáhl místa, na která mířil, protože si dále přítelkyni stěžuje: „Ostatní jste beztoho v Květech čtla a něčeho se i dále ve Včele dočtete, nebudu Vám to tedy zevrubněji popisovat. Jen to se zminím, že bych skrze ty „obrazy“ málem od zdejších pánů měšťanů bití dostala, a to proto, že jsem napsala, tovaryši že okna tlučou, že spávali za starodávna nazi a že jsou po tu dobu pověrečni! Ó sprostnost! Nejdu ani krok, kromě vesnic, a o ty zdejší honorace se pranic nestarám. Jsou to šosáci!“ (NĚMCOVÁ 2003: 41) Pobouření, které v Domažlicích črty vyvolaly, zašlo ještě dál: do redakce České včely odtud přišel dopis ostře namířen proti autorce. Havlíček, redaktor listu, z dopisu necitoval, ale veřejně vydal prohlášení,69 v němž se k němu vyjádřil a Němcové se zastal: „Obrazy paní Němcové nejen zde v Praze, leč i všude jinde s pochvalou přijaty jsou, a náhledy v nich pronešené my sami docela schvalujeme, srovnávajíce se ve všem úplně se smýšlením paní Němcové. […] Bohužel celý náš národ takového povzbuzení k národnímu smýšlení ještě posud potřebuje, ale nikdo rozumný nebude se hned pro takové důtky horšiti, aneb dokonce si hrubě vyjížděti. […] Bylo by věru podivno, aby paní Němcová, které si celé Čechy váží, jen v Domažlicích tupena býti měla.“ (HAVLÍČEK 1986: 331–332) Nevíme, kdy přesně dopis do redakce dorazil, Havlíček napsal neurčité „před časem.“ Ale považujeme za zajímavé, že po vydání Havlíčkovy obhajoby Němcová od svého tvrdě kritického postoje ustoupila a svou pozornost v následujících obrazech obrátila takřka výhradně k selskému lidu a jeho příběhům. Pro tvrzení, že za tento obrat mohla zmíněná domažlická aféra, nemáme jednoznačné důkazy, ale je možné, že nebýt tohoto vnějšího zásahu, projevy nesouhlasu by nevymizely, nebo se dokonce stupňovaly.70 Namísto toho vykrystalizovaly do podoby
Příspěvek je nazván Do Domažlic, otištěn byl v České včele 13, 1846, č. 33, s. 131–132. Tento předpoklad se jeví jako možný, snad i pravděpodobný díky existenci dokladů v korespondenci, z nichž vyplývá, že Němcové na recepci její práce záleželo a reagovala na ni snahou vyhovět a požadavkům se přizpůsobit, jako v případě uplatnění různých vypravěčských přístupů v jednotlivých svazcích Národních báchorek a pověstí: „Je to jen sebraná věc, a přece musím hlavu pod ostrý meč kritiky sklonit. Jeden povídá, že to není dost národně vypravováno, druhý, že je snad mnoho přidáno, a naše vlastenky mně docela všecko odepřely, že jsem to ani sama nepsala.“ (NĚMCOVÁ 2003: 31) 69 70
50
samostatných, kritických prací: Selská politika (1848) a Hospodyně, na slovíčko (1848), v nichž svůj názor mohla díky revoluční atmosféře a dočasnému zrušení cenzury vyjádřit ještě otevřeněji.
5.4 Rovina národněvlastenecká V předchozí kapitole jsme v OZR a OZOD poukázali na snahu o objektivitu a kritické hodnocení a identifikovali je jakožto realistické tendence. Toto stanovisko trochu komplikuje skutečnost, že v obou souborech je přítomna také velmi progresivní národněvlastenecká rovina, jejíž motiv je naopak romantický a objektivitu místy popírá. V OZR můžeme tento paradoxní jev sledovat zejména na předpojatém přeceňování německého vlivu v Rusku (H-13B, H-13C, H-13D), nebo když Havlíček přistupuje ke kupeckému stavu se zvláštní náklonností, zatímco např. šlechtu nekompromisně odsuzuje. Jiným romantickým postojem, který také souvisí s vlasteneckou rovinou, je snaha o nápravu kritizované skutečnosti, na což narazíme v OZR (H-4D, H-4E) i v OZOD (N-6D, N-14). Němcová je ve svém hodnocení citově angažovaná, kritizuje poněmčování měšťanů, ale pro selský lid má slabost a nahlíží ho laskavým pohledem. Nelze říci, že venkovský život čtenáři prezentuje přímo idylicky, ale směřuje k určité harmonizaci. Vlídně a téměř mimochodem mluví o domluvených sňatcích, nemanželských dětech, nemocech nebo chudobě, a tato témata míjí jako přirozenou protiváhu kladů selského života. Proto překvapivě ostrá kritika soustředěná v prvních třech črtách druhého cyklu z jinak harmonizujícího celku tolik nesourodě vyčnívá. Jejím terčem jsou oblasti pevně spjaté s vlasteneckou tematikou: nedostatečná úroveň vzdělání dostupného v češtině a škodlivost německého vlivu (N-6D, N-6E). Vůči Němcům, německému vlivu, poněmčování apod. se vyjadřují na mnoha místech oba autoři. Havlíčkův postoj je až nepřátelský, v črtě Cizozemci v Rusích Němce určuje jako společného nenáviděníhodného nepřítele Rusů i Čechů (H-13). Němcová svůj negativní postoj dává najevo, ale k otevřené nenávisti má daleko (N-13B, N-13D, N-13F). Zatímco hlavní náplní vlastenecké činnosti první generace obrozenců bylo úsilí o zachování češtiny jako živého jazyka sjednocujícího národ, ve 40. letech, době vzniku Havlíčkových OZR a OZOD B. Němcové, už byla tato pozice v zásadě uhájena a měla se stát spíše nástrojem k uskutečnění vyšších cílů.71 Tak i samotné vlastenectví ztratilo v mezích původního výkladu smysl i jistou exkluzivitu, jelikož podle zastaralého chápání pojmu byl vlastencem v podstatě každý, kdo mluvil česky. Jev, který V. Macura nazývá „laicizací“ (MACURA 1995: 128) a J. Rak „inflací“
„Copak jste říkala kritice p. Malýho? Vidíte, kdyby někdo napsal nestrannou pořádnou kritiku, byť dost přísnou, byla bych mu velice povděčna, ale tomu pánu já nevěřím. Někteří mi vytýkali při prvních, že jsou na národní tuze poetické, abych je vypravovala docela prostě, nyní se to zase nelíbí; já nevím, jak bych přišla vhod.“ (TAMTÉŽ: 50) 71 Přesto byla jazyková emancipace stále aktuálním tématem, o čemž svědčí výrazný prostor, který se protiněmeckým názorům dostalo v OZR a v OZOD.
51
(RAK 1990: 47) idey vlastenectví, si nutně vyžádal nové vymezení významu pojmů s vlastenectvím spojených, jejich aktualizaci. Když Havlíček hovořil v kritice Posledního Čecha72 o vlastenčení a potřebě aktivnějšího přístupu, vybízel tím své kolegy právě k takovému přehodnocení úlohy vlastenectví, potažmo úlohy vlasteneckých spisovatelů, kteří pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínají na vzdělávání národu. (HAVLÍČEK 1986: 301) Vzdělávat národ především znamenalo poskytnout mu kvalitní českou literaturu. Aktualizovanou úlohu spisovatele reflektuje i Němcová v OZOD: N-6F Ano, jen kdybychom se tím neodloučili od převeliké části národu našeho, která od nás poučení a osvícení očekává. Vlastenectví Němcové je v OZOD vyjádřeno s jistou samozřejmostí, stalo se zde normou, životním principem a smyslem. Zatímco je tak Němcová v OZOD až na výše zmíněné tři útočnější črty jako vlastenka vlídná a umírněná, vlastenecké působení na čtenáře se v OZR realizuje progresivněji: Havlíček neustále srovnává české a ruské prostředí, nejprve dává Rusko českým vlastencům za vzor, pozdější kritické hodnocení ruských poměrů mu zase slouží jako překvapivě politováníhodná analogie s českými podmínkami. Tím mimovolně sděluje, že Rusko, ani jiný národ, si Češi za vzor brát nemohou, dokonce ani spoléhat na jeho pomoc a podporu. Jak Havlíčkův, tak Němcové vypravěč navazují kontakt se čtenářem a vytváří z textu společný názorový komunikační prostor. Čtenářova pozice vůči textu je aktivní: jistou spolupráci vyžaduje jak Havlíčkova ironie, tak „nedořečenost“ či „neuspořádanost“ črt Němcové. Český jazyk, krajina, historie či tradice měly z hlediska vlastenectví význam až symbolický. Proto pasáže, v nichž Němcová popisuje kroje, zvyky či jazykové zvláštnosti, můžeme vnímat jako demonstraci dochovaného národního kulturního bohatství, o něž je třeba pečovat. Stejně jako Němcová stojí na straně sedláků, Havlíček sympatizuje s ruskými kupci, kteří pro něj představují obdobu českého měšťanstva, a u nichž shledal jádro původních národních hodnot (H-14C). Stejně jako v ruském kupci vidí naději na budoucnost ruského národa, vidí ji v českém měšťanovi pro národ český. Němcová svou pozornost plně obrací k postavám a jejich příběhům. V několika místech se ale můžeme setkat i s popisem krajiny. Její personifikace a láskyplný popis jsou rovněž projevem vlastenectví, přesněji vlasteneckého romantismu (N-2A).
5.5 Strategie textové výstavby Ačkoli přistupujeme k OZR jako souboru, je důležité mít na paměti, že se nejedná o autorem sestavený celek, ale spíše torzo nebo mozaiku obrazů vztahujících se k ruskému pobytu a za jejich výběrem nelze vidět Havlíčkův záměr. Řepková na základě studia Havlíčkových pracovních poznámek dokonce vyslovuje domněnku, že první dvě črty (První zkouška a Svátek) by do konečné 72
Česká včela 12, 1845, č. 81, s. 323.
52
verze pravděpodobně nezařadil, protože mu jako příliš nekritické již nezapadaly do konceptu. (ŘEPKOVÁ 1965) Oproti tomu Němcová OZOD koncipovala jako ucelenou sérii k sobě náležících textů, o čemž svědčí nejen jednotící označení: z okolí domažlického, ale např. také dopis K. Havlíčkovi, v němž píše: „Zde Vám odesílám […] Obrazek ode mne, poslední to z okolí domažlického. […] Snad pani cenzura nebude tak přísna, aby posledních několik slovíček v obrázku přetrhla? Jen to ne, bylo by to bez konce.“ (NĚMCOVÁ 2003: 54–55) V 1. kapitole věnované črtě jako žánru a jejímu vymezení jsme poukázali na charakteristickou absenci hlavní dějové zápletky, díky níž dochází k volnému řetězení menších slohových útvarů. Pro OZOD je tento postup v rámci textové výstavby doslova definiční. Němcová střídá různé žánry plynule (N-2A, N-3A, N-4, N-6D) i v určitých skocích (N-1A, N-2B, N-13C). Poněkud poeticky ale výstižně tento efekt popisuje M. Otruba: „V Obrazech plyne vyprávění samozřejmě jako proud řeky, jednou protékající úzkým řečištěm a nepravidelnými zákruty, jednou zpěněné o kameny, jindy klidněji tekoucí v širokém korytu. Čtenářský dojem tohoto rozmanitě se projevujícího proudu postihuje vypravěčskou plynulost a spontánnost, která strhává i čtenáře, aby se poddal rytmu, jejž určuje proud, a dal se jím unášet.“ (OTRUBA 1962: 66) Celek složený z mnoha střípků se snaží zachytit skutečnost v její reálné podobě, živou a proměnlivou, a zdá se být nahlížen prizmatem kaleidoskopu, který realitu tříští, ale přesto zobrazuje komplexně. Tento způsob textové výstavby působí jako bezprostřední záznam pozorovaného dění podaného vypravěčem spontánně, prostředky blízkými mluvené řeči a je odrazem realistických tendencí. Jednotlivé črty tvořící OZOD nejsou příliš rozsáhlé (výjimku tvoří delší a tematicky jednotná Selská svatba), nutně nesměřují k dílčí jednoznačné pointě, a více než samonosnými výjevy jsou jedním mnohovrstevnatým textem o duši českého venkova. I Havlíček text konstruuje prostřednictvím řady dílčích slohových útvarů, ale oproti Němcové do jeho toku vypravěč neustále vstupuje, aby ho usměrňoval. Črty jsou rozsáhlejší, vždy se vztahují k jednomu názvem vytčenému tématu a všechny ústí v pointu. (H-4) Organizaci textu vypravěč explicitně přiznává (H-1, H-2, H-3), takže je struktura i přes odbočky poměrně dobře patrná, a črty tak místy postrádají dojem spontaneity, který je výrazně zastoupen v OZOD. Čtenář je textem veden a k pointě směřuje v doprovodu vypravěče. Havlíček v OZR velmi výrazně uplatňuje persvazi – řadou prvků kontaktovosti (H-1A, H-3C, H-4A, H-7D, H-7G, H-8A, H-8B, H-9), ale také všudypřítomnou ironií (viz kap. 5.6), čímž črty orientuje blíž k publicistickému rozměru žánru. Typicky romantickým prvkem v OZOD, je literární forma dopisu. (OTRUBA 1965) Zajímavé postřehy k tomuto tématu přináší J. Janáčková. Například k Vodičkově tvrzení, že Němcová „navazovala na dopisovatelskou tradici, která se vytvořila již v letech třicátých kolem Tylových Květů,“ (VODIČKA 1960: 573) dodává: „Máme však za to, že nešlo o navazování plynulé, ale polemické.“ (JANÁČKOVÁ 2001: 166) Poukazuje přitom na skutečnost, že pozdější črty ze souboru již vycházely bez zmíněného podtitulu odkazujícímu k žánru dopisu, a ani první šestice 53
nebyla publikována v rubrice Dopisů, ale kategorii Obsahu rozličného. (TAMTÉŽ) Od tradiční formy se tedy Němcová vědomě diferencovala na cestě za hledáním bezprostřednějšího vyjadřovacího způsobu.
5.6 Vypravěč „satirický“ vs. „solidární“ Vypravěč byl výše charakterizován jako nejdůležitější jednotící prvek črty. V souvislosti s publicistickou složkou žánru se profiluje do literární stylizace autorského subjektu, a to v OZR i OZOD. Vytvoření tohoto dojmu je podporováno několika postupy: oba vypravěči jsou vyjádřeni ich formou a gramatickým rodem odpovídajícím pohlaví autorů (H-4B, H-9D, H-10A, H-11B, N1B, N-8D, N-9A, N-14), v OZR i OZOD narazíme na řadu reálií souhlasících s empirickou zkušeností Havlíčka a Němcové (H-10B, H-11E, N-1A, N-2B), případně čtenáře odkazují na různé konkrétní faktografické údaje, jejichž hodnověrnost a autenticitu (by) bylo možné doložit (H-6, N5A). Zakotvenost textů v reálném světě nejen předkládá čtenáři přesvědčivý obraz ztotožnění autora s vypravěčem, ale navíc zvyšuje kredibilitu autora/vypravěče a blízkost jejich vzájemné vazby se stává nejvýraznějším zdrojem subjektivizace textu. Pro Havlíčkova vypravěče je typický postoj publicisty. Přes viditelně citové zabarvení prvních dvou črt po celou dobu usiluje o objektivitu73 a udržuje si odstup vnímavého diváka, který je dění přítomen, ale nijak do něj nezasahuje. Jako vnější pozorovatel a zasvěcený komentátor se kriticky vyjadřuje ke stavu ruské i české společnosti, které mezi sebou často srovnává. Průběh pozorování i jeho výsledky čtenáři předkládá s ironií, výsměchem i smyslem pro prostou komičnost situace. Živě zachycuje postavy-figurky (H-11B, H-11C, H-11D), ale citově k nim nelne, snad s malou výjimkou kupeckého stavu, v němž spatřuje nejčistší povahu ruského lidu (H-14C). Satiricky laděná kritika prostupuje celými OZR organicky a neoddělitelně - Havlíčkova vypravěče tedy právem můžeme nazvat satirickým. Vypravěč Němcové je na první pohled silně emocionální. Na rozdíl od vypravěče Havlíčkova nestojí vně, ale vstupuje dovnitř vyprávění jako jeho přímý účastník (N-A, N-3B, N-7C), jenž události navíc osobně prožívá a zaujímá k nim i k zobrazovaným postavám citový vztah, který místy přerůstá v sounáležitost (N-8). Místo věcně etnografického líčení tradic a zvyků vypravěč věnuje svou pozornost zejména postavám – literárním stylizacím skutečných lidí, se kterými Němcová navázala za dobu svého pobytu v Domažlicích kontakt a v mnoha případech i přátelský vztah. Citová angažovanost koresponduje s výběrem témat osobnější povahy (povídání matky
V kapitole 5.4 uvádíme, že se Havlíček od objektivního hodnocení odklání tam, kde je objektivitě nadřazená vlastenecky agitační funkce. 73
54
o němé dceři, smrt dítěte, sjednávání sňatků, nenaplněná láska nebo zdravotní obtíže), která provází upřímnou účastí.74 Silně emocionální osobní příběhy dominují zejména druhému oddílu črt, ale v menší či větší míře je najdeme téměř v každém z domažlických obrazů. Někde mimořádná empatie vyvěrá v soucitný povzdech (N-6C), jinde se proměňuje v kritické rozhořčení (N-6E). Projevená sounáležitost s postavami, empatický vhled do života konkrétních lidí a především zájem o jejich osobní příběhy (více než etnograficky cennější materiál) jsou dokladem autorčina tíhnutí k beletrizaci žánru a projevem značné solidarity. Právě z toho důvodu nazýváme vypravěče Němcové solidární m.
5.7 Postavy, jazyk a couleur locale V popředí zájmu národopisné črty stojí životní způsoby a mentalita národa (KUSÁKOVÁ 2009), jež se v OZR i OZOD realizují především prostřednictvím postav. Havlíček se soustředí na vnější popis opírající se o více smyslových vjemů: nejen zrak, ale také sluch, a dokonce čich (H12C, H-12D). Postavy vycházejí ze svých reálných předobrazů, jsou popisovány jako sice anonymní, ale konkrétní osoby, se kterými se vypravěč osobně setkal. Na jejich zevnějšku pozoruje určité charakteristické znaky, kterými se identifikují s určitou společenskou skupinou, jejímiž jsou typickými zástupci. Havlíček se soustředí na vnější popis, všímá si charakteristických detailů a jejich pomocí proniká k jádru, což podle marxistické literární vědy odpovídá realistickému principu zobecnění na základě konkrétního detailu prostřednictvím typizace. (VLAŠÍN 1984: 308) K typizaci jako realistické tvůrčí metodě OZR se vyjadřuje Řepková, podle níž uvedené detaily plní funkci prostě charakterizační, ale také typizující v pravém slova smyslu. „[Havlíček] vyhledává totiž mezi nimi ty, které mohou prozradit spojitost mezi vnější podobou života a jeho vnitřním obsahem, v určitých zevních znacích objevuje symptomy a signály skrytých hlubších souvislostí.“ (ŘEPKOVÁ 1965: 40) O typizaci v souvislosti s realismem hovoří také B. Fořt, ale jeho výklad pojmu se k typizaci vztahuje úžeji; chápe ji jako odvození typu literární postavy. V tomto pojetí neponechává typizaci coby výsadu realistické literatuře, ale poukazuje na přirozenost vytváření typů i v jiných literárních diskurzech. (FOŘT 2014: 74) Pavera chápe typizaci jako zákonitost, která pro něj představuje – stejně jako pravdivost nebo věrnost – natolik nepřesnou kategorii, že tím realismus, spíše než jednotný umělecký směr, shledává množinou dílčích směrů s obdobnými dominantními prvky. (PAVERA 2003: 225) Pokud typické vyložíme jako běžné, souvislost s realismem vidět lze, viz kap. 2, s. 11 (Hostinský a pravděpodobnost). V tom případě by typizace
Vypravěč projevuje své sociální cítění a zájem o společenská témata (N-2B Před nedlouhým časem byla jsem v Koutě a v Kdyni, znamenité to fabrice na vlněné věci. Je to překrásný ústav, zaměstnává denně přes tisíc lidí a poskytuje okolním nenepatrných výdělků.) 74
55
sloužila k vytváření teoretických modelů obecně platných struktur, což ale více než o realismu vypovídá o subjektivní interpretaci.75 Souhlasíme s tvrzením Řepkové, že Havlíček zobrazuje postavy realisticky, ne však nutně díky typizaci, ale spíš konkrétností popisů, které čtenáři evokují přesvědčivý vizuální obraz, často za pomoci trefné metonymie (H-11B, H-11C), výše uvedené zvukové a čichové vjemy realističnost obrazu ještě prohlubují. Němcová postavy definuje dvěma základními způsoby: vnějším popisem kroje a prostřednictvím promluv samotných postav, které v převyprávěné parafrázi nebo stylizované přímé řeči vypovídají samy o sobě, často v dialogu s vypravěčem (N-1A, N-3B, N-3C). Nejčastěji se však setkáváme s popisem kroje. Ten má jak funkci národopisnou, tak ilustrační, ale slouží spíš jako metafora pro původní české a přejaté cizí zvyklosti. Na rozdíl od Havlíčka Němcová nestaví na vizuálním popisu, ale „akustickém.“ (OTRUBA 1965: 21) Značný prostor je přenechán přímé řeči, která často nahrazuje dlouhé popisné pasáže a vzbuzuje dojem, jako by se postavy aktivně podílely na vyprávění. Jak jsme řekli v kapitole 5.4 (s. 51), vypravěč čtenáři život na venkově neprezentuje přímo idylicky, ale směřuje k určité harmonizaci. Příběhy postav jsou ve své podstatě neveselé, ale i samy postavy o nich vypovídají smířeně; přijímají smutné aspekty života jako jeho přirozenou součást. (N-7B, N-7C) Prostřednictvím této sebeprezentace postav vzniká dojem „mluvící reality.“ (OTRUBA 1965: 21) Postavy OZOD se ujímají vyprávění a čtenář díky vazbám textu na aktuální svět jejich promluvy může vnímat jako svědecké výpovědi. Samotná vazba na skutečnost nezaručuje ani objektivitu nebo pravdivost textu, autorka vybírá a staví do popředí běžné, prosté, věcné náměty,76 které zobrazují selský lid jako pozitivní sílu.77 Havlíčkův vypravěč postavy pozoruje „zvenčí“ a citově k nim nelne; vypravěč Němcové vstupuje přímo mezi postavy, vede s nimi dialog a projevuje vůči nim své sympatie. Přesto působí postavy Havlíčka i Němcové podobně anonymně nebo obecně. Havlíček je nahlíží skrze jejich společenskou příslušnost (H-8C), Němcová často používá apelativa a vytváří tak postavy-role (N4A). Postavy jsou také (více než popisy prostředí či krajiny) jednou z důležitých složek pro zprostředkování jedinečné atmosféry místa, místního koloritu. Když se znovu podíváme na výše uvedenou charakteristiku vypravěče Němcové (kapitola 5.6), zjistíme, že v mnoha ohledech odpovídá znakům biedermeieru, jenž „miluje život skromný Ačkoli Slovník literární teorie uvádí typizaci jako realistickou metodu, současně zdůrazňuje, jaký „má velký význam světový názor umělce, jeho zaujetí pro současné společenské problémy i úsilí sdělit svým dílem toto zaujetí čtenářům.“ (VLAŠÍN 1984: 308) 76 Pokud pomineme témata zapovězená z cenzurních důvodů (viz jezuité), povšimněme si, že na rozdíl od korespondence téměř nereflektuje kauzu s dotčenými měšťany, o níž se čtenáři dozvěděli od K. Havlíčka v České včele formou veřejné obhajoby. 77 V tomto vypravěčském přístupu můžeme identifikovat vliv biedermeieru, který se pohybuje „mezi ideálem a realitou, snaží se však kompromisně vyhovět oběma nebo rezignovat na naprosté splnění jejich požadavků. Žádá umírněnost, odmítaje přehánění ať v službě ideálu, ať v službě skutečnosti.“ (JIRÁT 1978: 545) 75
56
a tichý, v zákoutí, v omezeném okruhu působnosti. […] Má pietu k útvarům daným tradicí: k rodině, kmenu, národu, pietu ke všemu starému. […] Svazky rodinné jsou posvátné a neporušitelné, zvlášť mateřství je v jeho představách oblito svatozáří.“ (JIRÁT 1978: 545) S biedermeierem souvisí i vypravěčova projevená sounáležitost se sedláky (N-8), směřující k již řečené harmonizaci, doložena klidným soužitím paní komisarky a místních obyvatel. V OZOD najdeme i biedermeieru vlastní vazbu na domov: v ukázce N-3A se hovoří o domácí nemoci, na jiném místě o stesku (N-9A Mohla bych začíti o těžkém srdci, když jsem Prahu opouštěla, ale to je píseň se známou notou, tu zná každý, kdo se s tou drahou matkou loučil.) Na téma rodiny a mateřské lásky narazíme v mnoha případech: N-7A, N-3A, N-3B, N-1A, N-5B. Ve druhé kapitole jsme zmínili vlastenecký romantismus a průběžně s tímto pojmem pracovali. Biedermeier bývá stavěn do opozice vůči romantismu78 (HAMAN 2010, JANÁČKOVÁ 2008), ale slovy L. Kusákové: „Termín biedermeier není vhodný pro označování literárního směru či stylu. Bylo by však možné jej využít pro označení typu literatury, která zobrazuje svět měšťanstva v určité fázi jeho vývoje, či za určitých společenských podmínek – jeho postoje, pocity, ideály, hodnoty.“ (KUSÁKOVÁ 2004: 292) V souladu s názorem Kusákové tedy spatřujeme v uvedených znacích biedermeieru OZOD odraz životního pocitu. Řekli jsme, že je jazyk spojován s národní identitou. V OZR a OZOD ale plní také funkci zprostředkování místního koloritu. Pro oba autory platí, že se nesnaží o dílo vědecky koncipované, srozumitelnost sdělení má přednost před národopisnou doslovností. Současně jsou si ale dobře vědomi toho, jak důležitou roli z hlediska autentické atmosféry jazyk představuje. Snaze přiblížit se skutečnosti podléhá volba jazykových prostředků. Havlíčkovým řešením je hojné používání lexikálních rusismů nebo alespoň českých slov s ruskou hláskovou podobou, někdy i doplněnou překladem, kde to autor považoval za nutné. (BĚLIČ 1954) Jsou buď uváděny v plynoucím textu, nebo ve formě přímé řeči. Takové výrazy text oživují a dokreslují věrohodný obraz prostředí. Němcová podobného efektu dosahuje trochu jinou strategií. I ona používá dialektismy typické pro danou lokalitu, ty ale bývají součástí obecnějších folkloristických popisů, v přímé řeči se vyskytují, ale nedominují. Němcová tak čtenáře seznamuje s jazykovým a kulturním zázemím, a poté nechává promlouvat postavy jazykem již stylizovaným, kterému čtenář snadno porozumí. Kýženého couleur locale ale oba autoři dosahují především spojením a provázáním všech složek (H-10A, N-1A).
78
Jedná se o opozici vůči romantismu subjektivnímu.
57
Závěr O literatuře dnes s určitou samozřejmostí uvažujeme jako o fenoménu, který spoluvytváří národní identitu, reprezentuje kulturní vyspělost země, a uznáním na mezinárodní úrovni zvyšuje její prestiž. Ještě na počátku 19. století takovou pozici česká literatura nezastávala, ale ve 40. letech už bylo jisté, že je to jen otázka trpělivé práce, vytrvalosti a příhodného vývoje okolností. V té době časopisecky vycházely črty K. Havlíčka a B. Němcové, později souborně vydané jako Obrazy z Rus a Obrazy z okolí domažlického. Ve své době byly odpovědí na převládající trend žánru v zahraničí, i přirozenou potřebou reagovat na měnící se kulturní situaci v českém prostoru. Nejprve rekapitulujme, jaké důvody nás vedly ke srovnání těchto dvou děl: oba soubory vznikaly v prakticky stejné době, během relativně krátkého období, vycházely na stránkách týchž časopisů, byly tedy určeny stejnému publiku. V kontextu tvorby obou autorů se jedná o první texty daného žánru, publikované v začátcích jejich literární dráhy. Jak Havlíčka, tak Němcovou později proslavila jiná díla, ale v případě obou autorů jsou „obrazy“ vnímány jako zásadní mezník nejen v jejich tvorbě, ale také jako významný přínos pro další vývoj české prózy jako takové. Za cíl této práce jsme si stanovili zmapovat a vzájemně porovnat tvůrčí přístupy obou autorů k žánru črty, nalézt společné znaky, paralely a specifika. Vzhledem k tomu, že značná část literárněvědných prací řadí Havlíčka a Němcovou na rozhraní romantismu a realismu, případně jim hledá nové vlastní kategorie, důležitou součástí této práce byla také snaha interpretovat výsledky na průsečíku romantických a realistických tendencí. K základním shodným znakům OZR a OZOD patří jejich zařazení do žánrové podskupiny národopisných črt. Obecné charakteristice žánru odpovídá také řetězení krátkých slohových útvarů, které v obou souborech nahrazuje tradiční syžet a navozuje dojem bezprostředního záznamu pozorované skutečnosti - jedná se o postup realistický.79 Bez hlavní dějové zápletky se hlavním jednotícím činitelem črty stává (v OZR i OZOD) personální vypravěč. Ten je prostřednictvím ichformy a gramatického rodu čtenáři přesvědčivě prezentován jako přímá projekce autora. I tento princip se hlásí k realismu. Havlíček i Němcová vycházeli z vlastenecky romantických premis (kollárovské slavjanofilství, herderovská idealizace venkova a lidu), v obou souborech se idealizující pohled proměňuje a často ústí v ostrou sociální kritiku. Vypravěč Havlíčka i Němcové usiluje o objektivní (tedy opět realistické) uchopení skutečnosti (jazyková autenticita, etnografické údaje, „životnost“ postav), jakožto literární projekce dvou svérázných osobností dosahují naprosto rozdílných výsledků. Havlíčkův vypravěč se k tématu staví s určitým odstupem vnějšího pozorovatele, který je do dění zasvěcen, ale osobně se neangažuje. Je věcnější ve sdělení, tok svého vyprávění má pevně v rukou a čtenáře textem vědomě vede.
79
Výrazu „realistický“ zde užíváme ve významu: odpovídající realismu, nikoli realitě.
58
Postavy zobrazuje především jako bizarní a komické figurky, životnost jim dodává úsporným popisem založeným na metonymii. Protože jeho hlavním prostředkem sdělení je satira, nazvali jsme Havlíčkova vypravěče satirickým. Vypravěč Němcové je velmi emocionální a empatický, projevuje zájem o okolní život v jeho přirozeném běhu a sám se stává jeho součástí. Nejvíce se jeho vřelý vztah k lidem a venkovu projevuje upřednostňováním témat a příběhů osobní povahy. Vstupuje dovnitř vyprávění jako přímý účastník, angažuje se a vyjadřuje sympatie, které přerůstají v pocity sounáležitosti. Vyniká laskavostí a tolerancí, současně se ale dokáže kriticky vyjádřit k sociálním problémům, čímž uplatňuje svou autoritu vypravěče. Často komunikuje s postavami, nebo je nechává v přímé řeči promlouvat o nich samých „vlastními slovy.“ Upřímná účast, soucit, pocit sounáležitosti a další projevy empatie činí z vypravěče Němcové vypravěče solidárního. V těchto projevech sounáležitosti, směřováním k harmonizaci a volbou osobních příběhů postav se v OZOD odráží životní pocit biedermeieru. Na základě analýzy a vzájemné komparace obou souborů jsme dospěli k poznání, že lze v OZR i OZOD nalézt dvě roviny: národopisnou, věnující se vnějšímu námětu a národněvlasteneckou. Právě národněvlasteneckou rovinu jsme identifikovali jako dominantní, jelikož je přítomná bez ohledu na měnící se perspektivu roviny národopisné. Někdy dochází i k prolnutí obou rovin: např. Němcová na mnoha místech zachycuje typické folklorní prvky (kroje, lidové písně, pověsti). Ačkoli mají objektivní etnografickou hodnotu, slouží spíš jako svědectví o starobylosti a jazykovém bohatství českého národa. Národní kroj jako symbol původních ruských hodnot vnímá i Havlíček. Způsob textové výstavby, živé zachycení místního koloritu (prostřednictvím postav a akustické podoby jazyka) či textové odkazy k aktuálnímu světu mluví pro přiřazení Obrazů z Rus a Obrazů z okolí domažlického k realismu. V textech není zobrazena jen národopisně atraktivní skutečnost, skrze text Havlíček i Němcová, každý svým osobitým způsobem, promlouvají ke čtenáři, kterého utvrzují v důležitosti svébytnosti národa, českého jazyka a kultury, čímž se v OZR a OZOD projevuje vlastenecký romantismus. Domníváme se tedy, že realismus v těchto črtách můžeme opodstatněně označit jako realismus vlastenecký.
59
Prameny 1. HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Karel. Cesta na Rus. Upravil Miloslav Novotný. Doslov napsal Karel Krejčí. Praha: ELK, 1947. 228 s. 2. HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Karel. Dílo I. Uspořádal, textově připravil, vysvětlivky zpracoval a napsal Jiří Korejčík. Jako celek vydání 1. Praha: Československý spisovatel, 1986. stran 624. 3. NĚMCOVÁ, Božena. Básně – Stati – Dopisy. 1. vyd. Praha: SNKLHU, 1957. 673 s. 4. NĚMCOVÁ, Božena. Korespondence I. 1844–1852. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-162-X. 5. NĚMCOVÁ, Božena. Obrazy z okolí domažlického. Předmluva Arne Novák. Praha: F. Topič, 1912. Osení, knihy mladých čtenářů. Pořádá Adolf Wenig. 90 s. 6. TYL, Josef Kajetán. Národní zábavník. (Publicistika 1833–1845). Svazek připravil Mojmír Otruba. 1. vyd. Praha: Odeon, 1981. 823 s.
Literatura 1. BĚLIČ, Jaromír. Doslov. In HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Karel. Obrazy z Rus. 1. vyd. Praha: SNKLHU, 1953. s.197–203. 2. ČERNÝ, Václav. Soustavný přehled obecných dějin, literatury naší vzdělanosti. (4). Pseudoklasicismus a preromantismus, romantismus, realismus. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. 582 s. ISBN 978-80-200-1655-3. 3. DVOŘÁK, Karel. Za revoluce. In Dějiny české literatury II. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1960. s. 461–483. 4. FAKTOROVÁ, Veronika. Poetika obrozenské vědy a pluralita romantismu. In TUREČEK, D. a kol. České literární romantično. Synopticko-pulzační model kulturního jevu. 1. vyd. Brno: Host. 2012. s. 239–262. ISBN 978-80-7294-733-1. 5. FIŠEROVÁ, Libuše – KOREJČÍK, Jiří. Vydavatelské poznámky. In HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Karel. Dílo I. Jako celek vydání 1. Praha: Československý spisovatel, 1986. s. 563–571. 6. FOŘT, Bohumil. Fikční světy české realistické prózy. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2014. 204 s. ISBN 978-80-7470-078-1. 7. HAMAN, Aleš. Trvání v proměně. 2. vyd. Praha: ARSCI, 2010. s. 326. ISBN 978-80-7420011-3. 8. HIRSCHOVÁ, Milada. Pragmatika v češtině. 2. přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 2013. 335 s. ISBN 978-80-246-2233-0. 9. HOFFMANNOVÁ, Jana. (autorka hesla) Persvaze. In Encyklopedický slovník češtiny. Praha: NLN, 2002. s. 314. ISBN 987-80-7106-484-8. 60
10. HOSTINSKÝ, Otakar. O realismu uměleckém. Praha: Bursík a Kohout, 1890. 52 s. 11. HROCH, Miroslav. K otázce sociální skladby českého čtenářského publika v době předbřeznové. In Pocta Františku Palackému. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 1979. s. 227–236. 12. JANÁČKOVÁ, Jaroslava – MACUROVÁ, Alena – SAICOVÁ ŘÍMALOVÁ, Lucie et al. Řeč dopisů, řeč v dopisech Boženy Němcové. 1. vyd. Praha: ISV nakladatelství, 2001. 198 s. ISBN 80-85866-83-8. 13. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová. Příběhy – situace – obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007. 309 s. ISBN 978-80-200-1574-7. 14. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Romantismus – biedermeier. In LEHÁR, Jan a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. 2. doplněné vydání. Praha: NLN, 2008. s. 205–261. ISBN 97880-7106-963-8. 15. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Stoletou alejí. O české próze minulého věku. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1985. 292 s. 16. JIRÁT, Vojtěch. Český a německý biedermeier. In: JIRÁT, V. Portréty a studie. 1. vyd. Praha: Odeon, 1978, s. 545 - 547. ISBN 01-068-78. 17. JUNGMANN, Josef. Slowesnost aneb Náuka o wýmluwnosti prosaické, básnické i řečnické se sbírkau příkladů w newázané i wázané řeči. 2. opravené a rozmnožené vyd. Praha: Nakladatel J. Spurný, 1845. 836 s. 18. KREJČÍ, Karel. Fyziologická črta v české literatuře. In Slovanské studie. 1. vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1979. s. 59–71. 19. KREJČÍ, Karel. Havlíčkův pohled na Rusko. In HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Karel. Cesta na Rus. Praha: ELK, 1947. s. 207–221. 20. KREJČÍ, Karel. Havlíčkův pohled na Rusko. In KREJČÍ, K. Literatury a žánry v evropské dimenzi. 1. vyd. Praha: Slovanský ústav AV ČR, 2014. s. 107–126. ISBN 978-80-86420-47-9. 21. KUSÁKOVÁ, Lenka. Biedermeier a literatura. In Biedermeier v českých zemích. Sborník příspěvků z 23. sympozia k problematice 19. století. 1. vyd. Praha: KLP, 2004. s. 288–296. ISBN 80-86791-08-4. 22. KUSÁKOVÁ, Lenka. Božena Němcová a periodický tisk jako prostor literární komunikace v letech 1843–1861. In Božena Němcová – jazyková a literární komunikace ve středoevropském kontextu. Sborník z mezinárodního kolokvia. Praha: Univerzita Karlova, 2007. s. 19–29. 23. KUSÁKOVÁ, Lenka. Literární kultura a českojazyčný periodický tisk (1830–1850). 1. vyd. Praha: Academia, 2012. 567 s. ISBN 978-80-200-2034-5. 24. KUSÁKOVÁ, Lenka. Obraz (črta) v českém periodickém tisku první poloviny 19. století (příspěvek k poznání historické podoby žánru). In Česká literatura, roč. 57, č. 1, 2009. Praha: ÚČL AV ČR. s. 1–22. 61
25. MACURA, Vladimír. Znamení zrodu. České obrození jako kulturní typ. 2. rozšířené vyd., v H&H 1. vyd. Jinočany: H&H, 1995. 264 s. ISBN 80-85787-74-1. 26. MINÁŘOVÁ, Eva. Informativní a persvazivní funkce jako konstituující faktor projevu. Funkční styl publicistický. In ČECHOVÁ, Marie. Současná česká stylistika. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 381 s. ISBN 978-80-7106-961-4. 27. MOCNÁ, Dagmar – PETERKA, Josef. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha a Litomyšl: Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, 2004. 704 s. ISBN 80-7185-669-X. 28. MÜLLER, Richard – ŠIDÁK, Pavel (eds.). Slovník novější literární teorie. 1. vyd. Praha: Academia, 2012, 700 s. ISBN 978-80-200-2048-2. 29. NOVOTNÝ, Miloslav. Ediční poznámky. In HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Karel. Obrazy z Rus. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Nakladatelství Jiřího Chvojky, 1948. s. 153–173. 30. OTRUBA, Mojmír. Božena Němcová. Praha: Svobodné slovo, 1962. 272 s. + 26 obr. příl. (Odkazy pokrokových osobností naší minulosti). 31. OTRUBA, Mojmír. Časopis jako dialog. In TYL, Josef Kajetán. Národní zábavník. (Publicistika 1833–1845). 1. vyd. Praha: Odeon, 1981. s. 803–813. 32. OTRUBA, Mojmír. První moderní próza česká. In Realismus a modernost. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. s. 7–22. 33. PAVERA, Libor. Interpretace realismu v syntézách české literatury. In ŠTĚPÁN, L. a kol. Cesta k realitě (Literatura a kultura v druhé polovině 19. století). 1. vyd. Tišnov: Regiony, 2003. s. 217–226. ISBN 80-86735-00-1. 34. PAVLÍČEK, Tomáš. Cenzurní systém, cenzurní zásah a literatura za druhé republiky. In: Spisovatelé, společnost a noviny v proměnách doby. K 150 výročí úmrtí Karla Havlíčka. Praha: Památník národního písemnictví 38. 2006. s. 259-291. 35. PEŘINA, Josef. Národopisné obrázky Boženy Němcové a črty Václava J. Menzela v Ost und West. In Božena Němcová. Život – dílo – doba. 1. vyd. Česká Skalice: Muzeum Boženy Němcové, 2006. 248 s. 36. RAK, Jiří. Ideální podoba českého vlastence před březnem 1848. In Proudy české umělecké tvorby 19. století. Sen a ideál. Praha: Ústav teorie a dějin umění Československé akademie věd, 1990. s. 43–49. 37. ŘEPKOVÁ, Marie. Havlíčkovy Obrazy z Rus. In Realismus a modernost. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. s. 23–48. 38. ŘEPKOVÁ, Marie. Karel Havlíček Borovský. In Dějiny české literatury II. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1960. s. 514–541. 39. ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. Božena Němcová a české kroje. In Literární archiv: sborník Památníku národního písemnictví. Božena Němcová. K 140. výročí úmrtí. Roč. 34. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 2002. s. 261–269. ISBN 80-85085-59-3. 40. TROST, Pavel. Jazyk ironie. In Slovo a slovesnost 58. 1997. č. 2. s. 81–85. 62
41. TUREČEK, Dalibor a kol. České literární romantično. Synopticko-pulzační model kulturního jevu. 1. vyd. Brno: Host, 2012. 342 s. ISBN 978-80-7294-733-1. 42. VLAŠÍN, Štěpán (ed). Slovník literární teorie. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984. 465 s. 43. VODIČKA, Felix. Božena Němcová. In Dějiny české literatury II. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1960. s. 567–598.
Elektronické zdroje 1. BĚLIČ, Jaromír. Jazyk v Havlíčkových Obrazech z Rus. [online] In Naše řeč, ročník 37. číslo 3-6. 1954. [cit. 2. 1. 2015] Dostupné z http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4353 2. Bohemica litteraria. [online] 17, 2014, č. 1, 238 s. ISSN 2336-4394. [cit. 6. 6. 2015] Dostupné z https://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/130908 3. CERNOVA-BURGEROVA, Irina. Karla Havlíčka Borovského Obrazy z Rus (1843–1846) – nečtené stránky národního obrození. [online] Ústav pro českou literaturu AV ČR. Edice E. Sborníky, 2000. [cit. 20. 4. 2015] Dostupné z http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7689 http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/sborniky/kongres/CLKT1/19.pdf 4. JAKLOVÁ, Alena. Persvaze a její prostředky v současných žurnalistických textech. [online] In Naše Řeč. 84. 2002. č. 4. [cit. 20. 4. 2015] Dostupné z 5. JANOUŠEK, Pavel. Čech poslední a první. [online] In Tvar. č. 16. 2001. [cit. 2. 1. 2015] Dostupné z http://www.itvar.cz/prilohy/342/T16_01.pdf 6. KOPŘIVOVÁ, Klára. Beletrie v České včele. [online] Ústav pro českou literaturu AV ČR. Edice E. Sborníky, 2005. [cit. 2. 1. 2015] Dostupné z http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/sborniky/2005/PRPT/5.pdf
63
