MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav české literatury a knihovnictví
PROLÍNÁNÍ PŘÍRODNÍCH A BIBLICKÝCH MOTIVŮ V DÍLE
BOHUSLAVA REYNKA
Bakalářská diplomová práce
ROMANA VÍTKOVÁ
Vedoucí práce: Mgr. Petr Bubeníček
1
Brno 2006
2
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
3
Na tomto místě bych chtěla poděkovat Mgr. Petru Bubeníčkovi za jeho ochotu a vstřícnost, kterou projevil při vedení mé práce, a za jeho podnětné rady a připomínky.
4
OBSAH
1. Úvod........................................................................................................................5 2. Život Bohuslava Reynka.......................................................................................8 3. Žízně a Smutek země............................................................................................10 4. Rybí šupiny a Had na sněhu................................................................................17 5. Rty a zuby..............................................................................................................23 6. Závěr......................................................................................................................31 7. Seznam použité literatury....................................................................................36
5
1. Úvod Bohuslav Reynek byl český básník, grafik a překladatel (orientoval se především na jazykovou oblast francouzskou a německou). Celé jeho dílo je ovlivněno křesťanskou spiritualitou. V Reynkově básnické tvorbě se jeho pevné zakotvení v křesťanské víře propojuje s láskou k rodnému kraji, k vysočinské přírodě, k venkovskému prostředí. Jelikož jsou tyto hodnoty, které v životě ctil, určující pro vývoj celé jeho tvorby, budeme se jimi nadále zabývat. Přírodní motivy, na něž je nazíráno z básníkova křesťanského pohledu, či jsou přímo inspirované Biblí, mají v díle Bohuslava Reynka zvláštní úlohu. Objevují se v titulech sbírek, jako ústřední téma, jako motivy v řadě básní. Zvířecí motivy se objevují v metaforách jako obrazná pojmenování abstraktních i konkrétních jevů, přírodních i lidských skutečností. Představují nejen reálné přírodní scény, ale slouží také k utváření fantaskních jevů, dějů a krajin. Soustředěným pozorováním těchto motivů lze vysvětlit jednu z částí významové výstavby Reynkova díla. Excerpci zvířecích motivů z díla v celém jeho rozsahu provedl Miroslav Červenka ve studii Bestiář Bohuslava Reynka. „Vyplývá z ní, že v 11 Reynkových sbírkách se objevuje 200 různých zvířecích motivů“ (počítáno každé odlišné pojmenování i v rámci téhož živočišného druhu) , „a ty se vyskytují v úhrnu více než 800 krát“1 (jeden výskyt znamená přítomnost jakéhokoli počtu pojmenování v jedné básni). V této studii Miroslav Červenka upozorňuje na to, že „ sémiotické systémy formující zvířecí motivy představují u Reynka křesťanské náboženství a některé soudobé proudy umělecké.“2 Stejně důležité místo v Reynkově tvorbě jako zmiňované zvířecí motivy zaujímají i motivy krajinné. Okolní krajiny si básník váží nejen jako svého domova, ale vnímá ji také jako předobraz ráje, ke kterému člověk strastiplně putuje.3 Přírodní motivy, tedy motivy zvěře i krajiny, v sepětí s biblickými náměty dostávají často v básníkově pohledu úplně nový, netradiční význam. My budeme sledovat, jak se motivy přírody prolínají s motivy biblickými ve sbírkách desátých a dvacátých let, jak se v jednotlivých sbírkách postupem času proměňují a co pro tuto poezii znamenají. Budeme se zabývat touto problematikou ve sbírkách Žízně, Smutek země, Rybí šupiny, Had na sněhu a Rty a zuby. V práci uvedeme hlavně ty básně, v nichž je nejlépe patrné, jakým způsobem se sledované motivy propojují a vzájemně ovlivňují význam a celkové vyznění básní. Na 1 ČERVENKA, Miroslav. Styl a význam : Studie o básnících. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1991. Bestiář Bohuslava Reynka, s. 68. 2 ČERVENKA, cit. 1, s. 68. 3 MED, Jaroslav. Spisovatelé ve stínu : Studie o české literatuře. 1. vyd. Praha : Zvon, české katolické nakladatelství a vydavatelství, spol. s. r. o., 1995. Bohuslav Reynek - básník samoty a kontemplace, s. 101.
6
konci dvacátých let byla pravděpodobně dokončena také sbírka Setba samot, byla však vydána až v roce 1936. V mnohém se od předchozích sbírek liší. Mizí zvýrazněná expresivita, barevnost imaginativní složky, klesá četnost biblických motivů, směřuje více k oproštěnosti a niternosti, objevuje se zde touha po samotě. Budeme ji tedy spíše pokládat za počátek druhé poloviny Reynkovy literární tvorby. Práce je rozdělena do šesti kapitol. V této úvodní části odkrýváme, čím konkrétně se budeme zabývat, budeme tedy sledovat prostoupení přírodních a biblických motivů přibližně v první polovině Reynkova díla. Než však začneme rozebírat toto téma, zmíníme ve druhé části důležitá fakta básníkova života. Do třetí části zahrneme sbírky Žízně a Smutek země, do čtvrté kapitoly sbírky Rybí šupiny a Had na sněhu. Rozdělení je dáno podobností sbírek. Sbírky jsou příbuzné po formální i obsahové stránce (svým tématem, inspirací, veršovou strukturou apod.). Na důležité rozdíly samozřejmě upozorníme. Pátý oddíl věnujeme podrobnému rozboru zmíněných motivů ve sbírce Rty a zuby. Třetí kapitolu nazvanou Žízně a Smutek země započneme citátem Karla Čapka, jenž si jako jeden z mála hned nad Reynkovou prvotinou uvědomil, že do české literatury vstoupil nevšední talent. Zjistíme, jakým způsobem bojoval Bohuslav Reynek o místo v soudobé literatuře, upozorníme na směry, kterými se nechal inspirovat. Určíme hlavní téma dvou počátečních sbírek a na ukázkách básní budeme demonstrovat, jak se básníkova inspirace a volba tématu odráží na sledovaných biblických a přírodních motivech. Samozřejmě si povšimneme také rytmu a veršové struktury básní. Ve čtvrté kapitole se zamyslíme nad tím, jak se vlivem 1. světové války změnila Reynkova představa o člověku a o světě, zda to mělo vliv na jeho poesii, především na výběr a použití náboženských, krajinných a zvířecích motivů. Obdobně jako v předchozí kapitole, tak i ve vztahu k básním v próze Rybí šupiny a Had na sněhu, se zmíníme o inspiraci, hlavních tématech a jazykových zvláštnostech zde použitých. Pátou kapitolu věnujeme sbírce Rty a zuby. Na prolínání přírodních a biblických motivů budeme v ukázkách básní pozorovat další básnický vývoj Bohuslava Reynka. Jelikož lze tuto sbírku považovat za Reynkovu vrcholnou tvorbu, ponecháme pro její rozbor nejvíce prostoru. Podrobně si rozebereme spojitost sledovaných motivů v básních inspirovaných expresionismem i v básních, které již předznamenávají Reynkův budoucí vývoj. V závěru zařadíme básníka do kontextu své doby. Shrneme získané informace a definitivně tak odhalíme jednu z částí významové výstavby díla Reynkova básnického světa.
7
Přestože jsme si vědomi, že básnické dílo lze vnímat s vědomím kontextu, ale i bez něj, budeme se řídit radou Mojmíra Trávníčka. „ Básníkova občanská existence má pro dílo význam přesně v té míře, v níž je v jeho básních čitelná, a není zapotřebí vědět víc, něž prozradí samo dílo. Poezie se však taví v kadlubu života a můžeme lépe pochopit váhu její věrohodnosti, známe - li aspoň přibližně kontury básníkovy lidské dimenze.“4 Interpretaci textu tedy nebudeme spojovat s aspekty Reynkova osobního života, budeme ji provádět pouze na základě textových důkazů. K seznámení s básníkovým životem nás však přivádí samotný text, který je nepopiratelně inspirován vesnickým prostředím, z něhož autor pocházel. Prozrazují to už názvy básní (Louka, Vinice, Domov, Kachny na dvoře, Kozlata, Kohouti...). Prostota venkovského života se v Reynkově díle stává významným zdrojem radosti a tvorby. Tento básnický obraz je nepředstavitelný bez svého umístění do vesnického prostředí uvnitř vysočinské přírody. Z pravidelného každoročního rytmu tohoto kraje vyrůstá konkrétnost Reynkovy poezie. Venkovská realita tak zamezuje básnické samoúčelnosti a ornamentalizaci. I když básník těží hlavně z tohoto úzkého okruhu věcí, jeho poezie není monotónně popisná. Venkovská realita totiž vytváří jen zniternělé pozadí, na němž se dramaticky střetávají sny o lidském štěstí a představy o bolesti a utrpení.5
4 TRÁVNÍČEK, Mojmír. Doslov. In REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. 1. vyd. Zlín : Archa, 1995. Doslov. s. 683. 5 MED, J. Doslov. In REYNEK, Bohuslav. Podzimní motýli, Sníh na zápraží, Mráz v okně. 1. vyd. Hradec Králové: Kruh 1969. Doslov. s. 149.
8
2. Život Bohuslava Reynka Bohuslav Reynek se narodil 31. května 1892 v Petrkově. Na statku v malé vesnici u Havlíčkova Brodu prožil většinu života. Jaroslav Med rozsáhlý statek ve své studii Bohuslav Reynek – básník samoty a kontemplace popisuje: „I když v nemalých prostorách jeho stodol, maštalí a sýpek nejsou už řadu let ani zvířata, ani se tam nevrší kopce obilí, všechno je jakoby stále připraveno ke sklizni a k orání, natolik je zde pořád přítomný duch kdysi dávno bohatého statku. Stačí však pouze projít i za jasného dne ztemnělou chodbou domu a ocitneme se v zahradě z Alain-Fournierova Kouzelného dobrodružství, tak snově neskutečnou má totiž tato zahrada podobu. Půvab nikým neudržovaných a nepěstěných zákoutí, v nichž sousedí růže s bodlákem a klokočím, jabloně s borovicemi a smrčky, vyrostl z dávného souladu přírody a člověka, který v přírodě viděl odlesk krásy Stvořitelova díla, a proto ji nechával růst tak, jak jí bylo dáno růst v dlani svého tvůrce.“6 Reynkovo venkovanství nelze vnímat pouze jako zálibu, ale jako životní úděl, který tento básník pokorně přijal. Reynek si uvědomoval svoji hlubokou svázanost s geniem loci. Jeho dílo je natolik spjato s venkovem, že pro městskou civilizaci je v něm místo jen výjimečně. Například v básni Dvorky ze sbírky Pieta se zmiňuje, že obyvatelé městských domů mu připadají jako "věkovití vězni bez naděje svobody"7. Svůj domov a rodný kraj velmi miloval, nemohl si zvyknout třeba ani na nedalekou Jihlavu, kde studoval na reálném gymnáziu. Po vystudování jihlavské reálky Bohuslav Reynek odešel z Vysočiny, zapsal se na Vysokou školu technickou v Praze. Tu ale brzy kvůli nemoci a hlavně pro svůj nezájem opustil. Od mládí tíhnul spíše k umění: první zachované olejomalby a kresby pocházejí z roku 1909, první tištěné básně z roku 1912. Na svém rodném statku nadále pomáhal jako zemědělský adjunkt. Více než hospodářské praxi se ale věnoval překladům, psal verše, kreslil a maloval. Ve výtvarné práci postupně převládla grafika, především suchá jehla a lept. V době kolem roku 1911 navštívil na delší čas poprvé Francii. Klíčovým se stal rok 1914, kdy začal spolupracovat na vydavatelských projektech Josefa Floriana ve Staré říši. Pokusil se i o samostatnou vydavatelskou činnost (Sešity poezie), spolupracoval také s pardubickým tiskařem a nakladatelem Vokolkem, od konce dvacátých let pracoval v brněnské Pokerové edici Atlantis a za druhé světové války se uplatnil ve spolupráci s kroměřížským básníkem Zdeňkem Řezníčkem na vydávání bibliofilské edice Magnificat. Roku 1926 se oženil s francouzskou básnířkou Suzanne Renaudovou a od té doby trávil každou zimu ve Francii, kde také maloval a vystavoval. Od roku 1937 zůstal s rodinou natrvalo v Petrkově. Za války byli vystěhováni, v epoše budování socialismu byli ponecháni v chátrajícím statku, který 6 MED, cit. 3, s. 101. 7 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín : Archa, 1995. Pieta, s. 385.
9
byl ale znárodněn a znovu ničen. Paní Suzanne zemřela roce 1964. Básník pak trávil stáří o samotě, obklopovali ho jen mladí obdivovatelé jeho umění, kteří se mu navzdory oficiální ignoranci snažili dobýt pozdní uznání. Dne 28. září 1971 na svém statku zemřel. Jan Zrzavý za jeho života napsal: „Bohuslav Reynek žije v království Božím, zná jeho tajemství niterného života věčného, zná jeho moudrost a spravedlnost. Bohat milostí, raduje se z jeho krás a zpívá jeho chválu.“ 8 Dnes se Bohuslav Reynek řadí mezi nejvýznamnější básníky dvacátého století, moderní česká poezie v něm nachází velkého křesťanského básníka9. Za jeho života byl vnímán jen ojedinělými literárními kritiky, zasloužené pozornosti se mu dostalo teprve v šedesátých letech. Arne Novák, který velmi důkladně sepisoval literární historii, se o něm v Dějinách literatury zmínil jedinou větou: „Vášnivý zápas o Boha a spasení s temnými mocnostmi života, promítající se také křečovitostí tvrdého výrazu svéhlavě a osobitě metaforického, charakterizuje Bohuslava Reynka“.10 Po rozebrání vybraných pěti sbírek si dokážeme, že tato charakteristika je značně nepřesná.
8 TRÁVNÍČEK, cit. 4, s. 683. 9 TRÁVNÍČEK, cit. 4, s. 683. 10 NOVÁK, Jan V., NOVÁK, Arne. Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny.. 4. přeprac. vyd. Olomouc : R. Promberger, 1936, s. 1393.
10
3. Žízně a Smutek země „Tato knížka je vzácné u nás dílo katolické poezie, přičemž důraz je na slově poezie. Reynek je básník, byť tu a tam zápasí se slovem a formou jako Jakub s andělem: skoro vždy dostane se mu požehnání, byť ne lehce. Mnoho františkánského a jammesovského vane něžnými básněmi Reynkovými, i ta senzuální mystičnost přibližuje Reynka k líbeznému pěvci jihofrancouzskému. Avšak Reynek nejen opěvuje boží stvoření, nýbrž hledá Boha v palčivé žízni a krutém sebemučení, píše skladby hrozného nepokoje a těžce vykupuje své odevzdání v Boha.“ 11(Lidové noviny, 6.1.1922) Takto reagoval Karel Čapek na Reynkovu první sbírku Žízně (1921), kde jsou shrnuty verše z let 1912 – 1916. Podobně je naladěna i další sbírka Smutek země (1924). Karel Čapek se nemýlil, Reynkův zápas o vlastní osobitý výraz opravdu lehký nebyl. Reynkova spirituální poesie byla ovlivněna Březinovými básněmi, o čemž svědčí vzletný způsob projevu v mnoha Reynkových raných verších. V básních, které vznikaly v letech 1912 – 1916, je patrný také vliv impresionismu typu Antonína Sovy. Sovova přírodní lyrika se opírá o barvité detaily, zdůrazňuje konkrétnost obrazu, zachycuje prožitek melancholických nálad v krajině, v určitém místě, čase a situaci. Nitro člověka a realita mimo něj se vzájemně prostupují.12Impresionistická krajinomalba dávala jistě Reynkově poetice lákavý vzor, podle kterého by mohl dobře vystihnout přírodu na Vysočině, s níž je spjata většina jeho básní. Reynek však nevnímal krajinu jako stav duše, ale jako protiklad mezi rajsky čistou přírodou a hříchem v srdci člověka. „Úzkost Jest Panna Maria vzata na nebesa, s země odlétla jak sivá holubice z lesa; země zmlká, tesknější jest každý den. „I ptají se mne oči divizen a vzpínají ke mně divizen zlaté ruce, o jakéže slunce zpívá to muce; a ptají se mne červené a obtěžkané štěpy, zda lidé jsou mrtvi neb hluši a slepi, 11 MED, cit. 3, s. 102. 12 MENCLOVÁ, V., VANĚK,V. , aj. Slovník českých spisovatelů. 1. vyd. Praha: Librí, 2005, s. 458.
11
že nezří a nevědí, k jakému boji země se třesouc a vzdychajíc strojí; země si věru nejkrasší oblékla šaty, líbezně voní, spánky má létem zlaty, oči pokojny, vlhy a sladky, v náručí plno darů, jako před velkými svátky: ale přesmutna jest země, neb ona vidí, co vidí slunce i mračna, čeho nevidí srdce lidí. Srdce lidí černa jsou a studena i slepa, páchnou jako voda stojatá, jak shnilá řepa...“13
Úzkostná nálada a pocit zmaru v této básni napovídají, že byl ovlivněn také dekadencí a symbolismem. Směry, které propagoval časopis Moderní revue, do níž Reynek své první verše zasílal. V symbolistické poezii se objevovala secesní tendence k ornamentálnosti a záliba v neobyčejných barvách.14 Z tohoto uměleckého prostředí pocházejí básnické obrazy jako „lpí ústa listů na parfumu boků“ (Baigneuses), zmiňovaní „nachoví, modří a zlatí ptáci“ (Očekávání), dále „zlatě purpurová jablka“ (Důvěra) nebo les, který se „rozpjal ve veliký temně modrý vějíř“ (Samota).15 Mnohem podstatnější vliv však měla jeho křesťanská víra a jeho životní sblížení s vesnicí. Úcta k Bohu a obdiv přírody prochází celým jeho dílem. Bohuslav Reynek se také nechal inspirovat dílem francouzského básníka Francise Jammese. Byl to první autor, jehož Reynek přeložil. „Jammsovské bukolicky něžné okouzlení vesnickým životem, přírodou i zvířaty přímo souznělo s Reynkovou neustálou touhou po životě v čistotě a harmonii.“ 16 Tato touha je pravá, původní, vychází ze samotného básníka. Hledání ráje, touha po jeho objevení, je hlavním tématem dvou počátečních sbírek. Tento ráj se objeví po smrti, která se tak pro básníka stává „horou slastí“. Ráj se však zjevuje také pod představou dětství. „Útočiště v nevinných Nevíte, vy zvonky, metlice a kopretiny,
13 14 15 16
REYNEK, Bohuslav. Žízně. Praha : Ladislav Kuncíř, 1921. s. 47. WITTLICH, Petr: Umění a život : doba secese. Praha: Artia, 1987, str. 62–126. REYNEK, cit. 12, s. 11, 22, 50, 62. MED, cit. 3, s. 102.
12
jak vás mám rád! U vás, pokorných a bez proviny, hledá můj hlad u vás, ptáci zelení a modří a kropenatí, hledám chvilenky pokoje, z vás mi snad se prosté moje dětství vrátí, bez strachu, bez boje! Dětství, ó dětství, koutku ráje, z něhož mne vyhnali! Na tě vzpomínám si, nalézaje hrdélek ptačích krvavé korály zavěšené na vonných šíjích stromů... Bože můj, kde jsi? Kde je moje dětství? Rád bych zas domů! Do tiché vsi, za přáteli svými, psy a slepicemi, dávno mrtvými už. Vím, pln hříchů půjdu. Ale oni budou prositi a neoněmí, jako lidé, v Soudu tvého hrozném tichu.“17
S dětským úžasem nahlíží na všední a obyčejné věci, dětskýma očima se na nepatrné věci dívá jako na poetické, nevšední. Bůh jako jediná neotřesitelná jistota prostupuje celým jeho dílem: „Hle, jak zorničky se do temnoty upírají, ale marně, marně! Hle, jak tisknu prsty na dlaně a nic nesvírám! A přece vím, že jsi a přec v Tě věřím!“ (Modlitba – Žízně) I jeho prosí s dětskou naléhavostí „...Bože, otevři mi. Bože, pust mne k teplu; bojím se zimy“. (Podzimní modlitba – Smutek země) Říkankový princip básně, pravidelný rytmus, sdružený verš dětský pohled ještě více zdůrazňují. K dětství se lyrický subjekt ještě více přibližuje, když vyhledává kontakt se zvířaty: „Neděle Den Páně: ze všeho stvoření je sňata kletba. I duše má dnes usmívá se – ani nedbá, že zítra zas ji hadi výčitek obtočí. Sladké zvěři usmívá se do očí, 17 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín : Archa, 1995. Smutek země, s. 77.
13
dobrým zvířatům, drobným i velikým, volá je, ptá se jich, mluví k nim, chodí s nimi po lesích, po mezích, saje přívětivost pohledů jich oddaných jen před lidmi úsměv do dlaní noří: lidé ho nechtějí; lidé jsou smutni; jsou choři... Tolik jich potkala má duše na smrt osamělá ale zda potká již, koho by potkat chtěla, a zdali prvý On na ni se usměje -a ona jemu vstříc plamenem naděje a potom vzpjata, uchvácena tiše se rozezpívá, duše má na smrt osamělá, žízní jen živá?“18
Tak jako v této básni, i ve většině dalších básní z těchto dvou počátečních sbírek, se motivy zvířat a krajiny z domácího prostředí soustřeďují na představy ráje. Zvířecí a krajinné motivy, které pocházejí z Bible, jsou spíše výjimkou. Lyrický subjekt zde toužebně s nadějí očekává přízeň Boha. Jen díky této touze cítí, že žije. Jeho očištěná duše vyhledává kontakt se zvířaty. Snaží se o to v básních, které se odehrávají na pozadí přírodní i biblické krajiny. Navázání styku je však ztíženo. Lidé mají se zvířaty sice společný akt stvoření, ale ulpěl na nich dědičný hřích. V obou knihách, zřejmé je to hlavně ve sbírce Smutek země, je téměř pravidlem, že zvířata jsou spjata s pocity bezpečí, souznění, harmonie a porozumění: „Cesta do Betléma Má Paní, podivně byla jsi na pouti s Josefem; nikde vás nechtěli přijmouti, a tys již, tak těžká, nemohla dále... Skryla vás posléze tmavá stáj v skále (vlahý chléve, dýšící senem, slamou povystlaný, útulku útulný oslat, ovec, Josefa i Panny, 18 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín : Archa, 1995. Smutek země, s. 106.
14
a nad ním rozpjatá obloho tmavá, hvězd plničká, zda se má uštvaná duše brzy vás nedočká?) a tys tam Boha porodila, sladce světu skryta. „Ó jaká chvíle, vroucné tichosti sytá, chvíle jež hřává snad v srdcích nehněvným tvorům, kuřatům, vrabcům, veselým myškám; oslu a volu, již na vás se dívali, na Boha dýchali -ó Paní, dobřes uchýlila se k nim do skálya dívali se velikýma očima a dýchali ústy velikými na Ježíška vlaze, mileji než kadidlové dýmy...“19
Doložit to můžeme také na básni Koleda. Osel a vůl v idylicky zobrazovaném narození Páně vystupují jako hlavní postavy. Zastupují ty „nejslabší“, kteří však do blízkosti k Ježíši překonávají sice „moudré, mocné a pyšné“, ale bezcitné tvory. Za pomoci dětské naivity na toto klade ještě větší důraz v básni Modlitba. „Jsouť lidé zlí a zvířata jsou dobrá, líbeznější květin. Mají hebkou srst či peří překrásné, oči z chrysoprasův, ebenu a zlata“ atd. Z citátu je patrné, že se ke zvířecím motivům váže i jistá dekorativnost.20 V hymnických a rétorických slovních vyjádřeních se stávají zvířecí motivy nositeli intenzivních smyslových vjemů. „ i sním: o zvěři sněžně bílé srsti se zrakem medovým a prosvitavým...“ ( Šero před svítáním) Objevuje se zde vyobrazování fantaskních přírodních jevů, v nichž jsou substantiva pojmenovávající druh (pták, zvěř) propojována s přívlastky, které často vyjadřují výrazné zářivé barvy. Miroslav Červenka se domnívá, že toto soustředění se na detaily tu nemá ideovou motivaci, plní pouze funkci uměleckou, je podpořeno inspirací secesním uměním.21 V básních, které zachycují bezprostřední vidění reálné přírody, se objevují naopak označení zvířat jako konkrétní substantiva, která nejsou dále rozvíjena – pěnkava, křepelka, strnad...Právě jimi navazuje Reynek kontakt s impresionismem českých autorů, jak jsme o tom hovořili již v úvodu kapitoly. Navíc však tyto motivy, které jsou podřízeny hymnické řeči a vystupují zde jako synekdochy, tedy části zastupující celý výčet přírodních reálií, mají zvláštní úlohu. Použité části
19 REYNEK, cit. 17, s. 153. 20 ČERVENKA, cit. 1, s. 69. 21 ČERVENKA, cit. 1, s. 70.
15
výčtu jsou záměrně nesourodé, demonstrují tak, jak velmi je široký a rozsáhlý okruh přírody, v němž se pak vytrácí rozdíl mezi slabým a mocným, malým a velkým „zvěř, stromy, já i lán“(Dubnový déšť). Souřadná spojenost substantiv vyjadřuje rovnocennost božích tvorů , v některých básních dokonce s bytostmi božskými: „pět by nás bývalo bylo: Ježíš, Maria, Josef, osel šedivý a já.“ ( Útěk do Egypta) Zvířecí motivy se ve sbírce vyskytují ve funkci obrazných pojmenování, někdy jako ustálené symboly biblického i běžného jazyka, jindy jako aktualizované metafory. Přírodní motivy celkově se s biblickými prolínají v zajímavých obratech a přirovnáních: „dech boží obestřel dnes šaty květů“ (Baigneuses), „pupence jak žhavé hřeby“(Svítání zjara), „při vodě stříbrné u Božích nohou“(Září). V básni Domov jsou k náboženským motivům přirovnávána roční období. „Domov Sevřen zdmi a stromy piji život z ruky tvojí, Pane, jako včela prostřed kytice, sladkost kane z prstů tvých, mé rty jsou šťastny, medem se lepíce. Viděl jsem zde Zimu tiše umírati jako bílého a okojného beránka, jaro líbezné tu přešlo jako žádoucí a vonná dívka křesťanka; prostřed letních dnů jsem úpěl zde jak na dně plamenného háje, opojení věcí věcných sobě úzkostmi a bídou svojí vymáhaje. Noci vínem hořkým zalykaje se jsem volal tebe z útrob tmy, leč těžká ruka bezcitná mne žlučí krmila, dech sytila mi hořkostmi. A když jsem na smrt umořen byl, snesla se peruť měkká, i dostal jsem chleba bílého a sladkého k němu mléka. Nyní jest podzim, jenž mi Ježíše v krvi a na kříži připomíná, neboť dílo zlých i dobrých plno jest, plod vydala svůj všecka hlína. Země mi naposled požehnala, ví, že nebude již dlouho živa, v kole červených plamenů sedí, dobré své zlaté ruce si zhřívá. A já dosud sevřen zdmi a stromy piji život z ruky tvojí, Pane, jako v kytici včela, ale úzkosti a bídy mojí volání se na chvilenku odmlčela: Jizvy bolestí starých jako Job čistím si útěch střepy,
16
a neznámých, nových muk medem rty mé se na sebe lepí.“22
V koloběhu času, v pravidelném rytmu přírody, nachází lyrický subjekt svoji útěchu, připomíná mu domov. On sám se v obdobném koloběhu nachází, když se jeho utrpení střídá s boží milostí. Sám sebe lyrický subjekt přirovnává k Jobovi. Stejně tak je to v básni Píseň pokání (Smutek země) i v Reynkových pozdních sbírkách (Sníh na zápraží, Odlet vlaštovek). Podobně jako Job odmítl i přes všechno neštěstí proklínat Boha. Přestože ho provázejí pochybnosti o Bohu, který ho souží bolestmi, utrpení poklidně přijímá a dál bezmezně věří. Další muka mu připomínají sladký med. Utrpení totiž, stejně jako med pocházející z nebe, otevírá věřícímu člověku jeho vnitřní zrak.23 V básni Únava (Smutek země) lyrický subjekt přemýšlí, zda boží láska posiluje nebo zraňuje: „nevím již, / zda, Bože, dechem zahříváš, neb zabíjíš...“ Sen o ráji se postupně vytrácí. Srdce se mění v „černý oharek, jenž obalen jest chrchly / těch, pro které žhnulo“ (Tři písně o srdci – Smutek země). Toto tragické poznání už nelze překonat naivně dětskou naléhavostí, básnický pohled dalších sbírek proniká hlouběji k podstatě zla.
22 REYNEK, cit. 12, s. 59. 23 LURKER, Manfred. Slovník biblických obrazů a symbolů. Z něm. orig. přel. Růžena Dostálová aj. Praha : Vyšehrad, 1999, s. 143.
17
4. Rybí šupiny a Had na sněhu V Reynkově básnické tvorbě z let 1922-1925 se promítají prožitky z 1.světové války a jeho počáteční něžné verše se více dramatizují. Reynkova představa o postavení člověka ve světě se mění v souvislosti s inspiracemi v soudobé expresionistické poesii, hlavně v díle Georga Trakla. Svět se odvrátil od Boha, ráj je znepřístupněn: „Hodiny jsou kruhovitá brána Edenu, o niž všecky laskominy se rozbíjejí. A nestačí již jediný meč andělův, aby ji bránil. Krouží zde dva, kdybys, zoufalče, jednoho rouhavě se chytil, mysle, že se tam nějak přemeteš, abys jako v klepetech byl rozmáčknut o druhý...“.24 V těchto sbírkách se setkáme s různými žánrovými základy básní, nalezneme zde deníkové zápisy různých pocitů, vzpomínky z dětství na venkově, životní příběhy neskutečných postav, záznamy snů, vidiny vztahující se k neznámým místům a situacím a hlavně odvážné kombinace biblických motivů a příběhů ze Starého i Nového zákona. Na rozdíl od další expresionisticky laděné sbírky Rty a zuby je většina těchto textů epických. Přírodní motivy nalezneme hned v titulech sbírek. Oba názvy mají zároveň spojitost s křesťanstvím. Ryby nesou v křesťanském náboženství mnoho symbolických významů. Starý zákon srovnává lidi s mořskými rybami. Lidé se ve zlý čas zaplétají stejně jako ryby chycené ve zlé síti.25Šupiny jsou nepřímým znamením nevinnosti. Podle Mojžíšova zákona jsou čistí všichni vodní tvorové, kteří mají ploutve a šupiny, ostatní jsou pokládáni za „nečisté“.26 Miroslav Červenka vykládá parabolu Rybí šupiny jednoduše jako svérázné označení žánru.27 Název sbírky Had na sněhu vysvětluje básník v úvodním epigrafu: „Ráj je zachmuřen a zachumelen, Eva prchá mezi křovinami, klikatá pěšinka jejích stop je stále rostoucím hadem na sněhu, který se jí zahryzuje do milostných pat, jež krvácejí… Had na sněhu je bez moci a bez pomoci. Had na sněhu je chiméra. Had na sněhu je Stín. Eva jest.“28
Had je cesta hříchu, kterou ve sněhu vyšlapávají lidé. Tento had se stává mýtem, pak stínem, 24 25 26 27 28
REYNEK, Bohuslav. Rybí šupiny, Rty a zuby, Had na sněhu. 2. vyd. Praha : Vyšehrad, 1990. s. 12. LURKER, cit. 17, s. 223. Nový biblický slovník. J. D. Douglas; překlad Alena Koželuhová aj. Praha : Návrat domů, 1996, s. 883. ČERVENKA, cit. 1, s. 72. REYNEK, cit. 23, s. 102.
18
nakonec zmizí úplně. Stopy po hříšných skutcích se ztrácejí v přibývajícím sněhu, hříšní lidé zůstávají. Had je jen přelud, Eva je skutečná. Představu zintenzivňuje ještě vidina barev. Krvavě červené stopy na nevinně bílém sněhu. Sníh zakrývá nejen stopy po hříchu, ale také všechny obzory směřující k vidinám ráje, o kterém se tak často zmiňuje v předchozích sbírkách. Nejen lidé, ale i zvířata mají přístup k ráji znesnadněný. „Kočky Pojďte ke mně všecky, vy těšitelky mnoha mých teskných let, od dětství! Pojďte vy chmurné, žíhané, jež jste popsány runami tajemných básní! Vy bílé, jejichž srst narostla z teplého mléka kravek! Vy černé, jež se podobáte mé první milence! A vy tříbarevné, které jste podobny podzimnímu dnu, rzivy jako říjnové listí, černy jako vody v lesních tůních a bíly jako jinovatka po mrazu nočním! Pojďte ke mně a upřeďte mi tkanivo krásného snu! Viďte, lidé vám nevěří a pomlouvají vás; ale přece ve dveřích statkův a chalup, i ve vratech stodol a kůlen vám nechávají otvory, abyste k nim mohly. Ani ne z lásky, ale pro jistotu, aby nebyli zahanbeni, neboť tuší snad, co my víme: že v kamenné bráně Edenu také jest chatiére a že vy tam chodíte – pro odlesk útěchy samotářům.“29
Kočky sice do ráje vstupovat mohou, ale jen malým otvorem podobným tomu, jaký pro ně nechávají lidé u svých stodol. Stejně jako v předchozích sbírkách lyrický subjekt vyhledává kontakt se zvířaty. Jsou pro něj nejen útěchou, kterou zná od dětství, ale znamenají pro něj také tajemství, domov, smyslnost, pomíjivost lásky i stálost přírody. Zvířecí motivy už nejsou jednoznačně spojeny s rájem. Zvířata vystupující v idylách blízkých Reynkovým počátkům nalézáme už jen ve vzpomínkách lyrického subjektu. Ráj už také není vyobrazován jako idylické společenství mnoha tvorů, často bývá jen jako něco vzdáleného a nedostupného naznačen motivem hada. Lyrický subjekt prosí o místo v něm: „Zázračný rybolov – och, Rybáři lidí, viz, co jsi nachytal, i čehos, běda nenachytal! Dosud nevím, jsem -li nadobro v tvé síti, a měl bych plakati a volati o pomoc, ale moje oči nemají kdy na pláč, jen hledí a hledí a na sebe zapomínají – och, Tříditeli, který odvrhuješ ryby špatné, pomoz mi a poshov, nesoudím, a pravda -li, že nebudu souzen? - Vhoď mne do Světla, kterého hledají mé oči... Povětří již jest plno těl letících do Údolí, slyšeti praskot nově skloubených kostí a svištění a vlání vlasů, zpěvy a nářky a lání; na zemi jest černo a zima, slunce a měsíc jsou zastíněny letícími zástupy, hustými jako pevné tkanivo o mnoha a mnoha vrstvách... Ejhle, vše jest nahé jako v Ráji, viďte, vy sladcí mučenníci, Josafat jest Ráj, a hubení Kozli na vyprahlém svahu číhají do plotu zahrady Rozkoše a mečí hrozně a ze tlam jim srší plamen a zápach. Jsou na Levici a i Pravice jest plna. Místo mi najdi, ó Pane, jsem ryba zatoulaná, ale rozpomeň se, že apoštol v ní našel peníz, když bylo třeba zaplatiti daň...“30 (Poslední soud)
Báseň je inspirována Starým zákonem, kde se Království Boží připodobňuje k rybářské síti.
29 REYNEK, cit. 23, s.17. 30 REYNEK, cit. 23, s. 15.
19
Rybolov zobrazuje Boží soud.31Ráj je ztracený, lyrický subjekt ho musí hledat, nachází však jen jeho opak. Jediné, co ráj připomíná, je nahota. Tématem ráje tolik zmiňovaným v předchozích sbírkách je najednou opovrhováno, vyvolává jen chlípné představy. Do popředí se dostávají témata příhodná pro expresionismus, např. potopa, Babylonská věž, zánik Sodomy, ukřižování, Kain, Salome, zapření svatého Petra. Reynek sahá k odvážným výkladům Bible, především využívá vsuvek, které prosté sdělení Písma naplní expresivními detaily. Historické události se v tomto podání stávají aktuálními i v současné době. „ Petr řekl: „Vůbec nevím, o čem mluvíš!“ A ihned, ještě než domluvil, zakokrhal kohout. Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra; a Petr se rozpomenul na slovo, které mu Pán řekl: „Dřív než dnes kohout zakokrhá, zapřeš mne třikrát.“ Vyšel ven a hořce se rozplakal.“32 (Petrovo zapření, Lukáš 22 – 23, 846) „ A svatý Petr zapřel třikráte a zazpíval kohout s hřebenem velikým jako nachový turban a Pán se podíval na Petra, aby mu připomenul proroctví, a také aby jej posilnil v tom, co jim nadcházelo oběma. A svatý Petr uviděl obličej Boží, a uviděl v jeho ranách a krvi hrůzu svého provinění, v chrchlech jeho ohavnost a v Očích tajemnou a rozrušující záři svého hříchu, - i vrhl se zdrcen na zeď do kopřiv mezi ropuchy a výkaly, tvář ve dlaních, a se srdcem se svíjejícím omýval a křísil svoji duši slzami a křikem. A když se odvážil opět vstáti, měl čelo vysáté a bílé umrtvením a bradu bílou hořem a byl bílý všecek jako křišťál Soli Bolesti a byl solí země a veleknězem v tiáře Pokání.“33 (Zapření svatého Petra)
Stejně jako v předchozích sbírkách harmonický ráj, je i zde kraj líčen pomocí zvířecích motivů. Jde však o kraj zcela odlišných vlastností. „Vrcholy stromů se prohýbaly pod množstvím opic, visících jako ohyzdné, vřelé a chlupaté plody, a prales duněl jejich poskoky a pády a chroptěním a písněmi a pískáním ptáčat, která tvořila měňavé a měnlivé obrazce a okrasy ze všech jiskřících barev po rostlinné klenbě, zakrývající pravou oblohu. Kolibříci byli tu hvězdami, perleťově nadechnutý pták s rudýma očima lunou, ohromný bažant byl slunce. Jeho strom – prestol byl ověšen plazy, i vypínal se na něm jako odvěká, nestárnoucí, přesycená modla.“34 (Dobyvatelé)
Celý kraj je vytvořen z ireálných představ. Stejně jako v předchozích sbírkách slouží popis s nahromaděnými detaily spíše funkci umělecké než sdělovací. Právě tuto nadbytečnost Miroslav Červenka považuje za „květ expresionistického básnictví“35. I v expresionistických výjevech Reynek využívá barev. Obdobně jako v prvotních sbírkách nacházíme v Rybích šupinách i v Hadu na sněhu barvy prostě naskládané vedle sebe. V Hadu na sněhu jsou však častější komplikovaně propojené křivky a linie, jak je patrné z předchozího citátu. Zde jde o vidinu kraje zcela umělého, ale sugestivní líčení tvarů a barev vystihuje i skutečnou přírodu, přestože je někdy tvůrčím způsobem posunována k mýtu nebo ke snu. „Sním tedy o tom, kdyby v některém klášteře při moři nebo v lesích žila pokorná sestra Poezie: ta by ušila širý, bělostný háv z atlasu svatému Mikuláši, a na tom hedvábí prudkých a hlubokých i křehkých barev celý 31 LURKER, cit. 17, s. 884. 32 Bible : Písmo svaté Starého a Nového zákona. Přeložily ekumenické komise pro Starý a Nový zákon. Praha : Biblická společnost, 1990. Evangelium podle Lukáše: Petrovo zapření, s. 87. 33 REYNEK, cit. 23, s. 25. 34 REYNEK, cit. 23, s. 132 35 ČERVENKA, cit. 1, s. 76.
20
rok by vyšívala všecky práčky a stromy, koroptve oklovávající vrcholky trav čnějících ze sněhu, bažanty na poli za pasekou, a vody a led a rákosí a ryby a vše, nač by zimního se rozpomínala ze svého rodného kraje, i o čem slýchala vyprávět.“36(Advent)
Jak upozorňuje Červenka ve své studii Bestiář Bohuslava Reynka, repertoár zvířat se v Hadu na sněhu obohatil o 39 nových zvířecích pojmenování. Souvisí to s novou stylovou orientací v expresionistických sbírkách. Přibyla označení zvířat jako hádě, ještěr, kobyla, krysa, mlok, můra, pijavka, plaz, vlčice, zmije, žralok atd. Používá často označení zvířat, která se tradičně považují za odpudivá, či nebezpečná. Ve vysněných fantaskních krajinách nebylo možné vystačit s domácí faunou, nacházíme zde i exotické zvířecí motivy. Zvířata se jednoznačně dělí na zlá a dobrá, což je příznak myšlenkově vyhraněného stylu expresionismu. V básni Poznámka o potopě bylo dobré vodní ptactvo zachováno, zatímco žáby jsou „emblémy hanby a hříchu“, vylíhlé vrány v básni Zahrada připomínají ďáblata, v Solném sloupu kozlové, lvi, osli a hyeny nepřímo zobrazují lidské neřesti. Zvířecí metafory slouží také jako básnická pojmenování nebo příměry. V básni Kohout a den je kohout metaforou vycházejícího slunce, v básni Kruté noci je býk metaforou větru, měsíc připomíná opici. Oproti sbírkám Žízně a Smutek země, kde byl výčet zvěře, lidí i svatých založen na rovnoprávném postavení, tedy motivy byly většinou přiřazovány volně vedle sebe, zde jde o motivy, které jsou spjaty dějově, příčinně i časově. Vznikají tak mytické epické děje. V básních Dobyvatelé nebo Sen o Golgotě se dokonce rozchází s biblickou inspirací. V obou sbírkách se neustále objevuje motiv hada. Bible uvádí jako hlavní znak hada lest, je spojován s licoměrností a klamem. „Budete jako Bůh“ svádí prvního člověka, aby jedl zakázané ovoce. Slibuje život, ale ve skutečnosti přináší smrt. Had je znamení pekelných mocností, ztělesněním ďábla.37 Ve sbírce se had jako symbol objevuje několikrát v různých významech. V básni „Zánik“ připomíná hady noční krajina a nebe, v básni „Odpůledne bez data“ , kterou Miroslav Červenka považuje za nejděsivější, poněvadž „ne nějaký mýtus či podání o starých hrůzách, ale deštivé letní odpoledne, v němž se tančí a ohlašuje pohřeb, se přepodstatňuje v obraz úskočné krajiny a společenství odpadlého od Boha“38, se v hady proměňují hudební tóny, orámování smutečního oznámení, písmenka. „Odpůledne bez data Prší na obžínky, hraje ve vsi valčík, pes na dvoře do toho vyje, a ty čteš pokolikáté oznámení o nedávné smrti milenčině. Milenky, jež byla pyšná. V hospodě se tančí, pes tančí okolo boudy a škube řetěz, jsa trápen, a dívka patrně oznamuje svoji danse macabre, nebo tě dokonce na to zve. Samotáři, co si počneš? Půjdeš ven do deště, aby z tebe omyl ošklivost nehmotného prachu, který od rána se na tebe sype, který ti už ucpal 36 REYNEK, cit. 23, s. 32. 37 LURKER, cit. 17, s. 64 - 65. 38 ČERVENKA, cit. 1, s. 75.
21
průduchy a učinil tě podobna staré a strnulé modle? Nebo zůstaneš seděti a počkáš, až hladké tóny taneční se promění v hady (hned to bude) a úlisně tě obtočí, modří a žlutí hadi, každý s jediným zubem, dlouhým a tenkým jako špendlík? Víc jich nepotřebují, ochrnulou kořist pohltí jako mníci. Snad ti pošeptají nějaké tajemství, s kterým se lépe žije, některý snad báseň nebo oplzlý vtip, kdož ví? Nebo přivedou hebké mládě jako družičku, jakého ještě jsi neviděl, mléčné na břiše a na hřbetě růžové, mající šupiny z křehounkých a navoněných ženských nehtů? Neboj se ani netěš, nevytrhali jich kati svatým mučenicím, ale maličkým hříšným pannám, snad i té, jež se učí teď svoji danse macabre, o čemž jsi zdvořile zpraven. Jen čti, jen čti, dlouho a úporně totéž:“Všem přátelům…v nejkrutější chvíli života…že se Všemohoucímu zalíbilo…,“a uvidíš něco, nikam nemusíš choditi: smuteční orámování se ukáže černým hadem, který se bezmocně stáčí v nulu, a písmenky, oznamující víš už co, jsou samá černá háďata, právě tím velikým porozená, a objímají se a kroutí hladem, že si je v běsné soustrasti přitiskneš na srdce, aby se napila tvé krve a donesla, mohou-li, i té, na kterou myslíš a která jis takovou rozkoší za tepla pívala, a teď již nemůže, a která za to ti blahosklonně půjčovala na potěchu malík s růžovou a ostrou hadí šupinkou nehtu… A probereš-li se z toho a nebude ještě večer, dívej se zas, a smuteční orámování se ukáže hlubokým příkopem Smrti, a písmenka se zjeví čipernými kostlivečky v křepčení (co jich je!), a slyš jen: není obžínek ani psa, ale oni si pískají na klarinet z kostí a kostmi si buší do lebek a hudou na hřebeny z čelistí, a uvázaný ďábel uprostřed nich vztekle chřestí řetězem a vyje a skáče okolo boudy: vidíš, či nevidíš?“39
Lyrický subjekt vede rozhovor sám se sebou. Zasáhla ho neočekávaná zpráva o smrti milenky. Je osamocený, uvažuje o tom, co si počne, ale žádné východisko nenachází, všechny možnosti se zdají být ještě více deprimující. Cítí se jako „ochrnulá kořist“, která může být pohlcena hudbou. Čeká, co mu valčíkové tóny napoví, a přitom pořád dokola čte oznámení. Všechno kolem se mění v závislosti na vzrůstajících úzkostných pocitech. Básník dosahuje těchto změn použitím neobvyklých přirovnání. Z původního smutečního orámování vzniká představa černého hada, „který se bezmocně stáčí v nulu, a písmenky,…,jsou samá černá háďata…“. Nakonec ale vyvrcholí vidinou „hlubokého příkopu Smrti“ a písmen jako křepčících kostlivců. Tíhu onoho okamžiku ještě zesiluje zvukovou stránkou jazyka, kdy pes vypadající jako ďábel „uprostřed…chřestí řetězem“ . Svíravý pocit úzkosti svádí na dopis, jenž mu jako hladový had pije krev, když jej přitiskne k srdci. Pro navození pocitu děsivé nejistoty používá otázky. Tento pocit završuje otázkou „vidíš nebo nevidíš ?“, v níž se snaží zjistit, zda alespoň některý z viděných obrazů je vůbec skutečný. V úvodu sbírky se zdálo, že Reynek staví do protikladu hada znamenajícího pouhý stín a nezničitelné ženství pramáti Evy. V této básni i v některých dalších básních to však vyvrací. Z milenky zde zbyla jen představa růžového hada. V básni „Setkání“ se jeví žena jako původce hříchu, hrozivá i přitažlivá zároveň. V této básni se mu při pohledu na smyslné tělo židovky ve vlaku vybavují podivné asociace, např. krutosti páchané na ptácích a želvách. Podobná expresivní stylizace sexuality se objevuje i v náboženských oblastech. V básni „Detail z umučení“ dráždí Krista na kříži proudy krve stékající o jeho těle „jako dlouhé, tlusté vlasy lehtající plodnou rozkoš“. Jakoby krása a rozkoš byly neoddělitelně spjaty s hříchem, krutostí a 39 REYNEK, cit. 23, s. 113.
22
bolestí. Reynek vybírá děsivé náměty, jejichž hrůzu svým přístupem ještě umocňuje – egyptské zajetí, potopa, zkáza Sodomy. Tyto motivy navíc zvláštně propojuje se svými představami. V básni Poznámka o Potopě opadne voda a v bahně zůstávají žáby, které představují zlé duchy utopenců, obojživelníci „jako slizké chuchvaly ďáblat“, a „nebýti labutí a jejich sester, neměl by kdo osvoboditi zemi“ od hanby a hříchu. Kruté obrazy plné úzkosti a hrůzy Reynka neopouští ani v další sbírce Rty a zuby.
23
5. Rty a zuby Pátou básnickou sbírkou Rty a zuby se uzavírá Reynkovo počáteční tvůrčí období. V této sbírce se Bohuslav Reynek navrací k verši, s výjimkou Tří próz z počátku 30. let je tento přechod pro Reynka již definitivní, je součástí žánrové přestavby. Ve sbírce už nenalézáme rozvinuté epizující výjevy vyrostlé z kulturně historických podnětů, zde se básnická skutečnost viditelně vztahuje k básnickému subjektu, k událostem jeho duševního života a jeho okolí. Místo složitých obrazů zde nalézáme lyrické struktury s paralelně přiřazovanými motivy. Lyrické dění tu probíhá spíše v sémantické rovině vztahů mezi jednotlivými významy prvků, které jsou relativně osamostatněny, jednotlivé motivy jsou k sobě přiřazovány bez hierarchizace či usouvztažení. 40 Jaroslav Med považuje sbírku Rty a zuby za klíčovou sbírku Renkova básnického vývoje.41 Setkáme se zde s básněmi předznamenávajícími budoucí básníkův vývoj, ale i s básněmi, které jsou ještě silně ovlivněny expresionismem. Ze základu se tento expresionismus však přetváří, obsahuje něco z toho, co se objevovalo již v básníkových prvotních sbírkách42, v prózách však zůstávalo stranou. Jsou to motivy spjaté s všedností, každodenností člověka. Obyčejné jablko dokáže básník vidět jako „plod z Hadova dřeva“. Objevují se zde více motivy spjaté s přírodou a krajem. Mnohokrát je zde využito některých avantgardních kompozičních principů, konkrétně je to uspořádání básně jako „drůzy neobrazných i obrazných motivů připínaných souřadně k jedinému ústřednímu tématu“.43 Ústředním tématem bývají obvykle zvířecí motivy. (Straka na zahradě, Moucha v lampě, Kachny na dvoře, Pavouk, Moucha, Žáby ...). Podle Červenkovy studie má šestnáct z jednačtyřiceti básní sbírky kompozici, jejímž základem je mnohonásobné - obrazné i neobrazné, metaforické i metonymické – označení totožného objektu. Polovinu z nich tvoří právě ty texty, v nichž je ústředním tématem zvíře.44 Jako důkaz nám poslouží báseň Kohouti. „Kohouti Kohouti si pyšně nosí hřeben slunce na hlavách (když se noří z noční rosy jeho rodící se nach), chodí kohouti po dvoře 40 ČERVENKA, cit. 1, s. 79. 41 MED, Jaroslav. Od skepse k naději : studie a úvahy o české literatuře. 1. vyd. Svitavy : Trinitas, 2006, s. 224. Studium; sv. 186. 42 Za básníkovy prvotiny považujeme Žízně a Smutek země. 43 ČERVENKA, cit. 1, s. 78. 44 ČERVENKA, cit. 1, s. 85.
24
bílí, zlatí, kropenatí, černí? úsvitu a zoře zákoníci jsou a kněží zasvěcující den nový, pěšin okrasa, bran, věží? hrozní kohouti Petrovi, strážcové na prahu stájí, silnějšímu z dálky hrozí, slabého si podávají? smilstva obvyklého bozi, zlí soudcové zlatoocí smetištního tribunálu, vysměvači zlatých nocí, patronové jitřních žalů? hrozní kohouti Petrovi, ryční, sveřepí, nachoví, neomylní psi pokání, echa předčasného smíchu Satanova, kokrhání zoufalého v pekel pláni…“45
Báseň je dynamická, verše jdou za sebou v rychlém rytmickém sledu. Hromadění substantiv a mnoho básnických přirovnání v básni vyvolává napětí. K dynamičnosti básně přispívá hlavně velké množství různých výrazů pro jediný význam. Kohouti jsou zákoníci, kněží, okrasa pěšin, jsou strážcové, bozi smilstva, soudcové, vysměvači a patronové. Jako by básník hledal slovo, které ideálně popíše jeho myšlenku. V tomto případě mu kokrhání kohouta zní jako výsměch satana, když si vzpomene na biblický příběh, ve kterém Petr třikrát Ježíše zapřel. Veškerá skutečnost, kterou básník vnímá, je něčím porušena. Každá krása, která se objevuje na počátku jeho básní, hned zase zaniká. Krásné barvy, krásné věci hned zanikají, každá krása je pomíjivá: „…do zory dívá se, lstí drahých do zrcadla: s ním sněme o kráse, jež objala a zchřadla.“ (Idyla jitřní) a zbývá jen pocit prázdnoty. U různých symbolů, slov, která nás většinou příjemně naladí, Reynek obrací jejich smysl. Stejný princip nalezneme v této básni, kde na začátku kohouti chodí po dvoře, nosí na hlavách hřeben slunce, jsou barevní, okrasa pěšin, zasvěcují nový den, ale ve skutečnosti jsou to hrozní, sveřepí, zlí soudcové, ozvěna Satanova smíchu. Kohouti jsou bílí, zlatí, kropenatí, černí, nachoví. Výraznými barvami, které Reynek ve svých verších rád používá, navozuje atmosféru historických nábožensky motivovaných textů. Pro srovnání uvádím úryvek
45 REYNEK, cit. 23, s. 85.
25
z Bible: „zlato, stříbro a měď, látka purpurově fialová, nachová a karmínová, jemné plátno a kozí srst, načerveno zbarvené beraní kůže…“ 46 Miroslav Červenka se domnívá, že jako literární inspiraci pro nakupeniny barev sloužila básníkovi Velká kateřinská legenda. Všechny Reynkovy básně jsou podloženy křesťanskou zbožností. V této sbírce ale nepopisuje žádné idylické vztahy a prostředí, představuje spíše tragické bolesti a muka. Zobrazuje trestajícího i odpouštějícího Boha, Pannu Marii, Evu, Satana. Přírodní a biblické motivy se spojují v názvech básní, kde se odráží inspirace egyptskými ranami. Samotné názvy Moucha, Žáby, ačkoli zní jako obyčejné zvířecí pojmenování, připomínají biblické příběhy. Ve zmíněných básních navozují zvířecí motivy spíše asociace děsivých božích trestů, v básních Balada nebo Lávka nad řekou slouží motivy zvěře k uvědomění si smrti. „Podivný host na dlani mi přistal: zda to holubice nebo krystal?“ Podivný pták (holubice, skřivan nebo hebká sova) je nakonec dešifrován jako vědomí smrti. „Ne, však plod to z Hadova je dřeva. Dala jej v dlaň matka smutná Eva, křížem žehnaný plod smrti mojí: tvrdý jest a Satan se ho bojí.“ Zvířecí motivy bývají ale současně nositeli pozitivních hodnot, které jsou spjaté s bezprostředním prožitkem. „Vesna Pěnkava ve střemše introit sladké mše prudce zpívá. Klubíčko plamenné nachem se v listí dme, vroucnost živá. Květů háj bílý plá, pěnkava umlkla, v blankyt hledí. Já zavírám oči: rudý kruh se točí modrou šedí. Kruh brunátně sálá, bolest jej vyňala z krve svojí;
46 Bible : Písmo svaté Starého a Nového zákona. Přeložily ekumenické komise pro Starý a Nový zákon. Praha : Biblická společnost, 1990. Druhá Mojžíšova: Budování svatyně, s. 87.
26
lačně po něm sahám, stoje v stanech blaha, v neúkoji!“47
Přestože se v básni vnějškově neobjevují žádné křesťanské liturgické projevy, musíme na ni upozornit. Vědomí o přítomnosti transcendentna totiž prostupuje ve Rtech a zubech celé básníkovo smyslové vnímání světa. Básník jako by se znovu navracel ke hledání ráje, jež se objevuje v prvotních sbírkách. Biblický motiv s přírodním se zde propojuje v pěnkavě, v jednom božím stvoření, jímž je lyrický subjekt uchvácen. Tento zástupce ptačí říše je pro něj důležitý, připomíná mu vstupní zpěv mše svaté. V pokračování básně je tématem lyrické já. Kontakt subjektu básně s ptačím tvorem však nevyužívá vysněné komunikace známé z jammesovských pohádek prvotin. Zde se pěnkava a lyrický subjekt setkávají, když oba vnikají do záře uchvácení. Vidění reálného světa je takto přeneseno do vyšších rovin, zdrojem této přeměny reálna je vypjaté, ale přesto kontrolovatelné psychické dění uvnitř subjektu.48 Některé básně vyznívají jako modlitby, přesto se v nich přírodní náměty objevují. „Na nebe vzetí panny Marie Maria na nebe vzata, jako večerní mha zlatá vznesla se do červánků v oliv a smokvoňů vánku. Andělé stříbrně šedí s kšticemi z ohnivé mědi vnesli ji Otci a Králi, v závoje slávy ji halí. Země štká tvrda a sucha, nemá již krve ni ducha, křišťály slz jen a sněhu z lesů a polí a břehů
47 REYNEK, cit. 23, s. 57. 48 ČERVENKA, cit. 1, s. 80.
27
srší a krutě se lesknou. Ach země lodí je tesknou, po věky pluje svou poutí, pluje, a neví kam plouti... V surovém, studeném vání buď její kotvou, ó Paní, do srdce Synova vrytou přepevnou ranou a lítou!“49
Pannu Marii přirovnává básník k večerní mlze, jak je u něj obvyklé, spatřuje ji i její okolní prostředí v barvách. Zlatá, červená, stříbrná, šedá, ohnivě měděná barva odkazují k Bibli, či středověkým textům obracejícím se ke křesťanství. Zlato všeobecně označuje to, co je pozemské a pomíjivé, na druhou stranu ho můžeme vnímat jako symbol blaženosti nového života v nebeském městě, symbol Božího království, či symbol Nejsvětějšího: „Všemocný bude sám tvým zlatem, bude ti hromadou stříbra. Ve všemocném najdeš svoje blaho, budeš pozvedat svoji tvář k Bohu. (Jb 22,25)“50 Zlato ukazuje na Krista, stříbro na Marii. Lesknoucí se bělavá barva stříbra je symbolem čistoty, očištění, ale i tříbení. „Při božím soudu budou dvě třetiny vyhlazeny, ale třetí třetinu provede Hospodin ohněm a nechá je i přetavit, jako se taví stříbro. (Za 13,9)“51 Barvy drahocenných kovů tedy představují světské radosti i křesťanskou víru. Měď může znamenat zemi odsouzenou k neplodnosti, či jinou pohrůžku. „Neposlušným Bůh hrozí, že nebe nad jejich hlavou bude měděné (Dt 28,23), tj. nevydá déšť nezbytný k životu.“52 Ohnivá měď spojuje božské i démonské. Oheň znamená světlo, teplo, ale i zkázu. Ve Starém zákoně bývá oheň obrazem Božího bytí a působení. Oheň může podle Nového zákona značit soud a trest. „Vrahové, smilníci a modláři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. (Zj 21,8)“53 Obdobně má dvojí smysl také červená barva. Může být výrazem vášní, nenávisti, ukrutnosti, smilstva, něčeho pekelného, ďábelského, naproti tomu však červená symbolizuje bezmeznou Boží lásku.54 Použitím intenzivních barev Reynek dociluje propojení každodennosti s posvátností. Právě tento postup je typický pro celou jeho předchozí tvorbu. Povšimněme si však, že tyto barvy nezáří bez 49 50 51 52 53 54
REYNEK, cit. 23, s. 63. LURKER, cit. 17, s. 320. LURKER, cit. 17, s. 252. LURKER, cit. 17, s. 110. LURKER, cit. 17, s. 169 - 171. LURKER, cit. 17. s. 42.
28
zábran, jejich vnímání často stěžuje mlha, sníh, vánice, šero apod. Právě takováto komplikace vnímání smysly, naznačuje přítomnost něčeho nadsmyslného, pravděpodobně přítomnost Boha. Důležitá je také zmínka o olivách, které mají v biblických příbězích a křesťanství vůbec, velký význam. Znamenají život, Boží požehnání. Když po potopě začala pomalu opadávat voda, vyslal Noe holubici; podruhé se už vráila s čerstvým olivovým lístkem v zobáčku. V uvedené básni olivy spolu s červenou barvou pravděpodobně označují Boží ochranu a lásku. Atmosféru minulosti a posvátnosti dokreslují použité archaismy. Další sloky jsou možnou reakcí na válku. Ke konci básně se lyrický subjekt obrací k Panně Marii s modlitbou, s prosbou o pomoc. Náboženské motivy propojené s přírodními náměty nacházíme ve většině básní této sbírky. I v těch, které se blíží spíše jeho budoucí tvorbě. Tyto básně charakterizují melancholické, poklidně plynulé verše, prostá, až písňová forma dodává spontánní oproštěnost. Básník se smířil se vším zlým i dobrým, co člověka v životě potká, svůj osud vložil do rukou Boha, ve víře nachází naději. Svou životní jistotu hledá v uplynulém dětství a v kraji, ve kterém ho prožil. „V polích Těší mne šípkové keře vzrostlé na mezích v důvěře A jež každý vítr rve (a přec choulí se v nich koroptve, útulku tam najdou něhu prostřed vichřice a sněhu)...“55
Ve verších se zrcadlí příroda Českomoravské vrchoviny. V drsné přírodě, kterou v jeho básních často charakterizuje „mlha, trní, holý stromek, křoviny“, kde „hustě v bezvětří se chumelí“, se přesto nachází mateřská něha. „Křovin láska neúnavná“ ukrývá také ptáka v básni Straka na zahradě. Přestože straka je „lesklá, modrá a zelená, bílá jako moře pěna, černá jako trpké saze“, tedy zároveň nevinná i hříšná, holý stromek ji schová. Tato krajina znamená úkryt, znamená bezpečí. Je to jeho rodný kraj, jeho domov. Přírodu často zobrazuje v různých ročních obdobích. V různých měsících se mu vybavují příslušné křesťanské svátky - Vánoce, svátek Všech zemřelých, 3. postní neděle - Oculi, Velikonoce... „V březnu Stříbrem Postu pučí jíva, ledem, z něhož voda živá, 55 REYNEK, cit. 23, s. 78.
29
do věčnosti skákající, skane v kámen našich lící jako vlny minulosti… Jíva, jíva pohostí záhy Pána i oslátko, žel, že málo a nakrátko, vůní, tichem, sametem (který z fialek má lem a jak slunce ve mhách září)? jako Magdaléna Maří vlasy svoje prostře Pánu cestou v Umučení bránu… Stříbrem Postu pučí jíva, rosa kočiček se dívá jako oči plné pláče? červené v jich šedi ptáče, jako v bledé tváři rtové, písně bolestné háv snove k přikrytí nahoty naší, šilhající po Jidáši.“56
Báseň zní melodicky, převažuje v ní trochejský rytmus a je zde důsledně dodržován sdružený verš. O Velikonočních svátcích na básníka působí příroda zvláštním dojmem. Jíva asociuje vlasy Máří Magdalény, rosa kočiček oči plné slz, červené ptáče na šedém pozadí připomíná rty na bledé tváři Ježíše Krista. Vše živé je spjato s Bohem. Okolní krajina vypadá, jakoby vyprávěla starý příběh, ve kterém je vše předurčeno. Zdá se, že ptáče zpívá bolestnou píseň, protože se blíží něco neodvratného. Ježíš jede na oslu do Jeruzaléma, na cestě je pohoštěn, ale „žel, málo a nakrátko“. Ježíš se zastaví v domě farizeově, odpustí hříšnici, ale cíl jeho cesty je jistý. Ježíšova cesta vede k jeho ukřižování. Celá příroda očekává chvíli, kdy vyjde najevo Jidášova zrada a Ježíš bude umučen. Pro navození atmosféry dávných dob využívá Reynek slovoslednou inverzi „červené v jich šedi ptáče“. Ze stejného důvodu si ve svých básních vybírá i zastaralá nebo neobvyklá slova – např. zora, runy, kutna apod. Lexikálně neobvyklá slova a archaismy klade pro zvýraznění na konec řady „...jako v bledé tváři rtové, písně bolestné háv snove...“ V protikladu k předchozím dvěma prózám se Reynek navrátil k verši. Nejedná se však o 56 REYNEK, cit. 23, s. 84.
30
verslibrismus prvotních sbírek, jde o znovuobjevení dávných prostých meter, daktylu a trocheje, traktovaných s mnohými rysy sylabismu. Jsou tím míněny atonované předložky a vůbec „transakcentace“, nerovnoslabičné rýmy typu vína – zaklíná. Dohromady s písňovými a přímo folklorními názvuky to přináší příznaky spontánnosti a oproštěnosti.57 Jak již bylo naznačeno, Reynek odmítá odvrhnout slovosledné inverze i staré lexikální poetismy a následovat tak své mladší současníky, kteří se řídí podle hovorově přirozených Čapkových překladů Apollinaira. Obdobně jako u autorů 19. století u něho najdeme slovosledné inverze, které nejsou motivované potřebou vyhovět metru. V polovině 20. let nebyly takové příznaky vnímány jako poetičnost, ale byly pociťovány spíše jako neohrabanost. Nezvalovi připadal Reynkův básnický jazyk jako „čeština víc než polámaná“, protože Reynek strávil dlouhou dobu ve Francii, podle Nezvala prý „zapomněl česky“. Ivan Slavík se ale Reynka zastává, jazykové zvláštnosti Reynkovy tvorby odůvodňuje spíše vlivem lumírovců.58 A hlavně upozorňuje na to, že tyto zvláštní jazykové projevy jsou také funkční. Záměrně působí jako staré dřevoryty nebo naivní fresky, kterými byly vyzdobeny stěny venkovských kostelů. Miroslav Červenka tyto archaismy ohodnotil jako „předchůdcovství, které na samých začátcích poválečné avantgardy směřovalo k jejímu překonání.“59
57 ČERVENKA, cit. 1, s. 79. 58 SLAVÍK, Ivan. Básnická tvář Bohuslava Reynka. In REYNEK, Bohuslav. Rybí šupiny, Rty a zuby, Had na sněhu. 2. vyd. Praha : Vyšehrad, 1990. Básnická tvář Bohuslava Reynka. s. 162. 59 ČERVENKA, cit. 1, s. 81.
31
6. Závěr Česká avantgardní poezie (V. Nezval, J. Wolker, K. Biebl) se ve dvacátých letech přiklání k polytematické poezii, jak ji názorně přineslo Pásmo G. Apollinaira. Příznakem je okouzlení zábavou, touha po štěstí, vzpomínky, reflexe, proud představ a asociací, které volně plynou bez pevného řádu a interpunkce. Charakteristická je hovorová plynulost a civilnost básnického výrazu. Pro Bohuslava Reynka je nejen tento postoj, ale i jazyk nepřijatelný. Jak jsme již uvedli v předchozí kapitole, typická je naopak knižnost větné stavby, slovosledné inverze, symboličnost básnických pojmenování, místo v té době upřednostňovaného volného verše rytmicky pravidelný verš, na konci veršové rytmické řady jsou umístěna lexikálně neobvyklá slova. 60Nejen tyto jazykové zvláštnosti poukazují na jedinečnost básnické tvorby Bohuslava Reynka. Musíme také upozornit na trojdomost jeho umělecké aktivity, na nerozlučné spojení mezi básnickou a výtvarnou tvorbou a překladatelskou činností Bohuslava Reynka. Již od počátku Reynkovu literární i malířskou tvorbu61 spojuje výrazná barevnost, později spíše mlhavost, zastřenost. Také některé básnické motivy lze nalézt v jeho grafikách (Jobův sen, Ukřižování, Bičování, Velikonoce, Salome, Zahrada v zimě, Koza apod.). V překladech expresionistických, či křesťansky orientovaných autorů nacházel svoji další inspiraci. Literární kritici často přirovnávají Bohuslava Reynka k výrazným postavám spirituálně orientované literatury, jako je Jaroslav Durych, Jakub Deml, či Jan Zahradníček. 62 I zde se však prokazuje osobitost Reynkovy tvorby, je zřejmé, že jeho přístup k náboženství se od ostatních v mnohém liší. Například Demlovy Žalmy, ale i jeho prózy představují druh hluboké a upřímné zpovědi, vykazují snahu po očištění se z hříchů, je zde patrný dialog s Bohem, propojuje se zde svět Boží
60 ČERVENKA, cit. 1, s. 81. 61 Počátek Renkovy literární i malířské tvorby spadá do časového období před vypuknutím první světové války. 62 Jaroslav Med ho ve svých studiích (např. Od snu o ráji k prožitku apokalypsy, Básník vnitřního exilu, Jaroslav Durych – publicista, Poutník k Absolutnu, Zahradníčkova La Saletta) přirovnává k Jaroslavu Durychovi, Janu Zahradníčkovi nebo Jakubu Demlovi. Také Vladimír Justl se v doslovu k výboru Svěcení zmiňuje o tom, že Reynkovy básně v próze připomínají Demlovy záznamy. O vztahu Reynkova a Durychova díla píše Ivan Slavík, poukazuje na příbuznost mezi Reynkovými sbírkami Rybí šupiny, Had na sněhu a Durychovými básněmi v próze Hadí květy, Kouzelná lampa. Příbuzenství mezi spisovateli nachází i Mojmír Trávníček, nejen v souvislosti s básněmi v próze, ale také v boji o osobitost při zachování tradiční formy básní. MED, Jaroslav. Od skepse k naději : studie a úvahy o české literatuře. 1. vyd. Svitavy : Trinitas, 2006. 245 s. Studium; sv. 186. JUSTL, Vladimír. Doslov. In REYNEK, Bohuslav. Svěcení. 1. vyd. Praha : Odeon, 2001. Doslov. s. 122-126. SLAVÍK, Ivan. Básnická tvář Bohuslava Reynka. In REYNEK, Bohuslav. Rybí šupiny, Rty a zuby, Had na sněhu. 2. vyd. Praha : Vyšehrad, 1990. Básnická tvář Bohuslava Reynka. s. 162. TRÁVNÍČEK, Mojmír. Doslov. In REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. 1. vyd. Zlín : Archa, 1995. Doslov. s. 683.
32
existence a svět zakotvený v každodenní realitě. U Durycha mnoho náboženských představ nenacházíme, jeho lyrika je spíše lyrikou milostnou a přírodní než náboženskou. Zahradníček naopak předkládá poezii vyloženě nasycenou náboženskými tématy a představami. V Reynkově tvorbě jde spíše o existenciální zaměření této poezie, kde náboženská rovina mnohokrát znamená spíše běžnou religiozitu člověka ptajícího se po světě, v němž žije. Takový moderní člověk se dostává do situací, jejichž společný symbolický vzor lze nalézt v odkazu na starověkou náboženskou literaturu. Právě toto vnímání podobnosti starozákonního nebo novozákonního světa se světem dnešním, vědomí spojitosti s tradicí, analogie, parafráze, náboženská symbolika jsou prvky, které nás vedou k tomu, že Reynkovu poezii vnímáme jako náboženskou.63 Spojitost díla Bohuslava Reynka, Jana Zahradníčka a Jakuba Demla lze nalézt v apokalyptických představách. U Jakuba Demla se však objevuje jistá smyslovost, která umožňuje objevit v hříšné ženě Boží dar krásy, dílo Jana Zahradníčka je zase prodchnuto radostí z Boží přítomnosti ve světě, v němž lze oslavovat každý sluneční paprsek. Do Reynkova díla se apokalyptické vize přenesly spolu s vnímáním expresionistického rozkladu, s pocitem ohroženosti života zlem, se strachem z dědičného hříchu. Člověk je zasažen dědičnou vinou, jejím prokletím, zbývá mu jen čekat, „v pokoře stanout před tajemstvím, jež nelze odhalit.“64 Ve své osamělosti sepjal apokalyptické vize mnohem podstatněji se svým životem. V souvislosti s Bohuslavem Reynkem nelze zmínit jen osamělost venkovskou, ale musíme upozornit také na samotu tvůrčí. Po první světové válce se v české literatuře střetávalo mnoho podnětů a tendencí, dvě základní linie české poválečné poezie tvořila proletářská poezie a poetismus. Stranou od těchto linií se utvořil prostor, v němž vznikaly základy již zmíněné české básnické avantgardy 20. století. V tomto prostoru působilo i několik osamělých básníků. Jejich dílo vyjadřovalo atmosféru doby i proměnu básnické senzibility nepřímo, zřetelně však stálo v opozici vůči převládajícím básnickým postojům. Mezi solitéry patřil i Bohuslav Reynek.65 Pokusíme se nyní sledovat vývoj jeho básnické tvorby v kontextu doby, zahrneme do něj také naše poznatky o přírodních a biblických motivech v jeho díle. Jak jsme zaznamenali ve 3. kapitole, na básních, které vznikaly v letech 1912-1916 jsou patrné náznaky impresionismu Antonína Sovy i symbolistní poezie Otokara Březiny. Znaky impresionismu se odráží ve verších, které zachycují krásy vysočinské přírody. V těch se zároveň
63 URBAN, Karel. Básník ohrožené naděje. Tvar. 16.4.1998, roč. 9, č. 8, s. 12-13. 64 MED, cit. 3, s. 113. 65 MED, Jaroslav. Spisovatelé ve stínu : Studie o české literatuře. 1. vyd. Praha : Zvon, české katolické nakladatelství a vydavatelství, spol. s. r. o., 1995. Od snu o ráji k prožitku apokalypsy (k básnickému typu Bohuslava Reynka), s. 114.
33
ukazuje zdobnost i neobvyklá barevnost typická pro secesi, která se objevuje v symbolistické poesii. Jistý artismus Reynkových veršů, hymnický patos a rétoričnost nás odkazuje k symbolismu. V souvislosi s přírodními motivy jsme objevily také dekadentní pocit zmaru a úzkosti. Ve zmíněné kapitole jsme již podotkli, že oba tyto směry sloužily pouze jako inspirační zdroje, které si básník podle svého vlastního pohledu na svět přetvořil. V poválečném přívalu vitalismu, materialismu, kolektivismu a ostatních hnutí stojí se svou pevnou křesťanskou vírou mimo tato sdružení téměř osamocen. Vitalistická radost ze života v míru spojená se společensko-politickými změnami, revolučnost, poetistická poezie viděná jako východisko z nesouladu světových názorů byla Reynkovu vnímání skutečnosti vzdálena. Avantgardní poezie toužila po splynutí moderních básnických postupů s revoluční společenskou proměnou. Avantgardní představa světa, v němž byl slastný prožitek člověka jedinou mírou všech věcí, ostře kontrastovala s Reynkovým světem plným bolesti a zmaru, ve kterém se nachází především lidská pokora, uvědomění si smrtelnosti a podílu člověka na dědičné prvotní vině. Proti poetistickému pojetí poezie jako hry a zábavy, která lidem rozdává radost a štěstí, oproti utopistickému snu o bezbřehé budoucnosti staví Reynek konečnost smrti. Vždyť i ráje, který ve sbírkách Žízně a Smutek země hledá, lze dosáhnout jedině smrtí, když ráj dětství je nenávratně ztracen v minulosti. Z dětství zůstaly jen vzpomínky a naivistický pohled na skutečnost, který odděluje náboženskou víru od svodů nevěřícího světa poznamenaného válkou. Dětský úžas se tak stal básnickým principem. Přírodní motivy, jež jsme sledovali, tento zasněný básníkův pohled na realitu demonstrují. Motivy zvěře a krajiny vychází z domácího prostředí, připomínají dětství, pod jehož představou se ukrývá vidina ráje. V básních o vysněném ráji navazuje lyrický subjekt snáze kontakt se zvěří než s lidmi. Zvířata jsou přítulná a láskyplná, spojena s pocity bezpečí. Ráj znamená tedy vykoupení z pociťované úzkosti v životě, absolutní víra v Boha je jediné východisko z tragismu Reynkových raných veršů. Lyrický sen o ráji, v němž panuje klid, harmonie a láska, byl pravděpodobně také inspirován dílem idylika Francise Jammese, francouzským prozaikem Ch. L. Philippem a básníky créteuilského opatství, jež Reynek překládal. Válečný zážitek však zničil sen o ráji, tragické poznání zla mělo vliv na básnickou senzibilitu. Básníci často volili mezi dadaismem, útěkem před hodnotami světa, který mrzačí lidské osudy, a expresionismem. Ten měl odrážet drásavě naléhavé citové reakce na intuitivní prožitek skutečnosti. Expresionistickými vizemi tísně a zoufalství byl osloven také Bohuslav Reynek. Jeho inspirativním impulsem v tomto období básnického vývoje byly verše Georga Trakla, významného básníka německého expresionismu. Ovlivněn byl také názory Josefa Floriana, jenž v první světové válce spatřoval předznamenání konce světa, který přijde na lidstvo jako trest za neposlušnost Božích přikázání. Tyto zdroje kladly základ pro rozvoj Reynkovy expresionistické tvorby. Český literární
34
expresionismus spojujeme převážně se vznikem Literární skupiny a jejími hlavními zástupci L. Blatným, Č. Jeřábkem a literárním kritikem F. Götzem. Směr však zasáhl ještě další české spisovatele, kteří se k expresionismu nehlásili programově. Patřil k nim F. Halas, J. Deml, R. Weiner, L. Klíma a také samozřejmě Bohuslav Reynek. Reynkovu tvorbu z dvacátých let – Rybí šupiny, Had na sněhu a Rty a zuby řadí Jaroslav Med mezi vrcholy českého expresionismu.66 Katastrofický obraz světa, v němž se všechno rozpadá a pomíjí, se odráží v přírodních motivech básní v próze shrnutých do sbírek Rybí šupiny a Had na sněhu. Rozklad a zánik je vnímán jako zasloužený trest, útěchou je stejně jako v předchozích sbírkách vyhledávání kontaktu se zvířaty z domácího prostředí. Tento kontakt je však možný už jen ve vzpomínkách. Zvířecí motivy nejsou jednoznačně spojeny s rájem, s novou stylovou orientací expresionistických sbírek nacházíme častá označení zvířat, která jsou obecně známá jako děsivá a odpudivá. Ve fantaskních krajinách se objevují cizokrajné motivy. Příznačně pro expresionismus se zvířata vyhraněně dělí na dobrá a špatná. Zatímco ve sbírkách Žízně a Smutek země byl výčet zvěře, lidí a svatých založen na rovnoprávném postavení, motivy byly řazeny volně vedle sebe, v těchto sbírkách jsou motivy vázány dějově, příčinně i časově, vznikají mytické epické děje. Nejen lidem, jak to bylo v prvotních sbírkách, ale i zvířatům je ráj vzdálený a těžko dostupný. Ráj je ztracený, připomínají ho jen chlípné představy nahoty, vidět je jen krajinu zcela opačných vlastností. Antiteze vysněného ráje změnily Reynkův vztah k náboženské tématice. Od Ježíška obklopeného „nehněvnými tvory“ se přesunula pozornost na starozákonní motivy, na témata příhodná pro expresionismus, jako je potopa, babylonská věž nebo ukřižování. Biblická potopa a následná touha po očistě se shoduje s expresionistickými vizemi konce světa. Hymnicko-modlitební charakter se zcela vytratil, biblické motivy mají spíše metaforicky podtrhovat obraz bezbožného světa. Expresionismus měl vliv i na Reynkovu obraznost a poetiku. Verše, které jdou za sebou v rychlém rytmickém sledu, hromadění podstatných jmen, časté užívání enumerací a apelů, kult ošklivosti, zvýrazněná barevnost všech představ o rozkladu podporuje sugestivnost tvorby, která se snaží zapůsobit na lidstvo a přispět k jeho proměně. Také sbírka Rty a zuby, která uzavírá Reynkovo počáteční období, je ještě silně ovlivněna expresionismem. Každá krása nacházející se v přírodě hned zaniká, je popírána poznáním jejího rubu, nicoty, která ji provází, vše je klam. Zvěř je provázena dědičnou kletbou uvalenou na všechna živá stvoření. U kladných významů a symbolů básník převrací jejich smysl. Expresionistické vizionářství se v této sbírce propojuje se zárodky Reynkova budoucího vývoje. V protikladu k předchozím básním v próze se básník navrací k verši, jehož prostá, až písňová forma dodává 66 MED, cit. 45, s. 115.
35
básním spontánní oproštěnost. Vrací se k přírodě, vesnickému prostředí, všedním, každodenním věcem, které mu připomínají domov, v nich nachází naději. Do popředí se dostává nový rys jeho budoucího vývoje, pokorné chápání lidského údělu. Mění se náboženská tématika v tvorbě, mizí propracovaná biblická symbolika, Boží existence prostupuje vším. Poznali jsme tedy, že pod básníkovým pohledem se stabilní chod vysočinské přírody spolu se staletou křesťanskou ideologií významně přetváří, přírodní a náboženské motivy se v jeho pojetí stávají zrcadlem prožitků, myšlenek a pocitů. Modifikací obou pevně spjatých motivů dokázal Reynek ztvárnit jak něžné idylické sny o životě v harmonii, tak v sytých barvách vyjádřit pocity smutku, bolesti, ošklivosti a zániku, pokusil se poodhalit zastřené tajemství života, smrti a lidského údělu.
36
7. Seznam použité literatury Bible : Písmo svaté Starého a Nového zákona. Přeložily ekumenické komise pro Starý a Nový zákon. Praha : Biblická společnost, 1990. 287 s.
ČERVENKA, Miroslav. Styl a význam : studie o básnících. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1991. 274 s.
ČERVENKA, Miroslav. Záření z mlhy. Souvislosti. 1991, roč. 2, č. 1, s. 82-85.
EXNER, Milan. Pokorná sestra poezie. Tvar. 1991, roč. 2, č. 46, s. 14.
EXNER, Milan. Utajený klasik Bohuslav Reynek. Tvar. 1.1.1922, roč. 3, č. 8, s. 5-6.
HALASOVÁ, Dagmar. Bohuslav Reynek. 1. vyd. Brno : Petrov, 1992. 128 s.
HRADEC, Josef. Ticho a samota. Betlém v ohnivém keři.. Souvislosti. 1991, roč. 2, č. 1, s. 78-79.
KUBÍNOVÁ, Marie. Proměny české poezie dvacátých let. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1984. 112 s.
LURKER, Manfred. Slovník biblických obrazů a symbolů. Z něm. orig. přel. Růžena Dostálová aj. Praha : Vyšehrad, 1999. 365 s.
MED, Jaroslav. Dvojhlas Jiřího a Daniela : Kdo chodí tmami: rozhovor Aleše Palána s Danielem a Jiřím Reynkovými. Host. 2005, roč. 21, č. 2, s. 45-46.
MED, Jaroslav. Od skepse k naději : studie a úvahy o české literatuře. 1. vyd. Svitavy : Trinitas, 2006. 245 s. Studium; sv. 186.
37
MED, Jaroslav. Spisovatelé ve stínu : Studie o české literatuře. 1. vyd. Praha : Zvon, české katolické nakladatelství a vydavatelství, spol. s. r. o., 1995. 179 s.
MENCLOVÁ,V., VANĚK,V. , aj. Slovník českých spisovatelů. 1. vyd. Praha: Librí, 2005, 743 s.
Nový biblický slovník. J. D. Douglas; překlad Alena Koželuhová aj. Praha : Návrat domů, 1996. 1243 s.
NOVÁK, Arne. Dějiny českého písemnictví. 3. vyd. Praha : Brána, 1994. 320 s.
NOVÁK, Jan V., NOVÁK, Arne. Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny.. 4. přeprac. vyd. Olomouc : R. Promberger, 1936. 1804 s.
NOVÁK, Radomil. Poezie ukrytá v čistotě a tichu : Rybí šupiy. Host. 2004, roč. 20, č. 3, s. 52-53.
REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín : Archa, 1995. 733 s. Poezie; sv. 2.
REYNEK, Bohuslav. Dnes jen o té prašivině : dopisy Bohuslava Reynka Tereze Sumové z let 1951 - 1970. 1. vyd. Praha, Litomyšl : Paseka, 2005. 95 s. Scholares; sv. 6.
REYNEK, Bohuslav. Podzimní motýli, Sníh na zápraží, Mráz v okně. 1. vyd. Hradec Králové: Kruh 1969. 152 s.
REYNEK, Bohuslav. Rybí šupiny, Rty a zuby, Had na sněhu. 2. vyd. Praha : Vyšehrad, 1990. 167 s.
REYNEK, Bohuslav. Svěcení. 1. vyd. Praha : Odeon, 2001. 126 s. Skvosty poezie; sv. 5.
REYNEK, Bohuslav. Žízně. Praha : Ladislav Kuncíř, 1921. 106 s.
38
REYNEK, Jiří. Dobré dílo Josefa Floriana a jeho skrytá opora. Revue Proglas. 2002, roč. 13, č. 9, s. 35-37.
ŠEBESTA, František. Svět je rozlehlý rybník Belzebubův plný ďáblat : Čtení a čtenářský servis. Lidové noviny. 9.1.2001, roč. 14, č. 7, s. 24.
URBAN, Karel. Básník ohrožené naděje. Tvar. 16.4.1998, roč. 9, č. 8, s. 12-13.
VYBÍRAL, Zbyněk. Hadi se rudě ježí. Tvar. 12.2.1991, roč. 2, 25, s. 14-15.
WITTLICH, Petr. Umění a život : doba secese. Praha : Artia, 1987. 207 s.
39
