MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ. Jan Lucemburský v perspektivě české literatury a historiografie PEDAGOGICKÁ FAKULTA. Diplomová práce

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra české literatury

Jan Lucemburský v perspektivě české literatury a historiografie Diplomová práce

Brno 2007

Autor práce: Soňa Jandová Vedoucí práce: doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně 16. dubna 2007

...............................................

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Jiřímu Poláčkovi, CSc. za ochotně poskytovanou odbornou pomoc při vedení mé diplomové práce.

Obsah ÚVOD ........................................................................................................................................ 6 1.

Medailonky autorů........................................................................................................... 8

2.

Životopis Jana Lucemburského.................................................................................... 10

3.

Bohumil Havlasa: V družině dobrodruha krále ......................................................... 13 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 3.6

4.

Jan Václav Rosůlek: Král Sloužím............................................................................... 22 4.1 4.2 4.3 4.4 4.5 4.6

5.

Základní charakteristika díla ..................................................................................................... 31 Kompozice románu ...................................................................................................................... 32 Jan Lucemburský v pohledu Oldřicha Daňka ...................................................................... 35 Vedlejší postavy románu ............................................................................................................ 35 Román ve vztahu k historickým skutečnostem.................................................................... 38 Závěrečné shrnutí ......................................................................................................................... 39

Jan Šmíd: Ve znamení lva ............................................................................................. 41 6.1 6.2 6.3 6.4 6.5

7.

Základní charakteristika díla ..................................................................................................... 22 Kompozice románu ...................................................................................................................... 22 Jan Lucemburský v pohledu J. V. Rosůlka ........................................................................... 26 Vedlejší postavy románu ............................................................................................................ 28 Jazyk románu ................................................................................................................................. 29 Závěrečné shrnutí ......................................................................................................................... 30

Oldřich Daněk: Král utíká z boje ................................................................................. 31 5.1 5.2 5.3 5.4 5.5 5.6

6.

Základní charakteristika díla ..................................................................................................... 13 Kompozice románu ...................................................................................................................... 13 Jan Lucemburský v pohledu Bohumila Havlasy ................................................................. 16 Další postavy románu .................................................................................................................. 17 Jazyk románu ................................................................................................................................. 19 Závěrečné shrnutí ......................................................................................................................... 20

Základní charakteristika díla ..................................................................................................... 41 Kompozice románu ...................................................................................................................... 41 Jan Lucemburský v pohledu Jana Šmída............................................................................... 46 Vedlejší postavy románu ............................................................................................................ 48 Závěrečné shrnutí ......................................................................................................................... 51

Petr Žitavský: Zbraslavská kronika ............................................................................ 52 7.1 7.2

Základní charakteristika díla ..................................................................................................... 52 Jan Lucemburský v pohledu Petra Žitavského .................................................................... 53

7.3 8.

Josef Šusta: Král cizinec................................................................................................ 60 8.1 8.2 8.3

9.

Závěrečné shrnutí ......................................................................................................................... 58

Základní charakteristika díla ..................................................................................................... 60 Jan Lucemburský v pohledu Josefa Šusty ............................................................................. 61 Závěrečné shrnutí ......................................................................................................................... 67

Jiří Spěváček: Král diplomat ........................................................................................ 69 9.1 9.2 9.3

Základní charakteristika díla ..................................................................................................... 69 Jan Lucemburský v pohledu Jiřího Spěváčka ...................................................................... 69 Závěrečné shrnutí ......................................................................................................................... 76

ZÁVĚR.................................................................................................................................... 78 RESUMÉ................................................................................................................................. 84 SUMMARY ............................................................................................................................ 84 LITERATURA ....................................................................................................................... 86

Úvod Lehkomyslný dobrodruh, cynický despota, „král cizinec“, ale i prozíravý politik a diplomat, idol středověkého rytíře a muž, jenž položil základy mocenského vzestupu vlastní dynastie - takto protikladné pohledy na Jana Lucemburského se otiskly do české beletristické i historiografické tvorby. Široké spektrum kontrastních názorů má své kořeny už v samotné kontroverzní osobnosti tohoto českého krále a dobových reflexích, které nám nabízejí dochované historické prameny. Zcela jinak se Jan Lucemburský jevil současníkům v lesku francouzských dvorních slavností a okázalých středověkých turnajů a zcela jinak zákonitě nahlížely svého panovníka české vrstvy vzdálené od ruchu evropské politiky, honosných oslav a králových diplomaticko-vojenských úspěchů. Obraz panovníka, jenž pozdvihl prestiž vlastního království, rozšířil jeho území a získal si oblibu a proslulost na evropských vladařských dvorech, je tak stavěn vedle obrazu krále coby nesmlouvavého výběrčího daní a bytostného dobrodruha s nezájmem o vlastní mocenskou doménu. Pouze některá díla, která jsou předmětem mé práce, dokázala předložit čtenářům vyvážený a komplexně pojatý náhled na Jana Lucemburského s ohledem na okolnosti, za nichž se jeho osobnost formovala, a s vědomím všech oblastí, ve kterých český král působil. Tento cíl měly v prvé řadě sledovat a naplnit práce historiografické, zatímco autory tematicky odpovídajících historických románů omlouvá svoboda tvůrčího pojetí. Přesto však není důvodem proč nezkoumat, do jaké míry se tito autoři snažili vytvořit věrný, objektivně pojatý obraz českého krále a do jaké míry jej učinili předmětem vlastní literární fabulace. Strukturu diplomové práce anticipuje samotný název. Je rozdělena do dvou stěžejních oblastí - první zahrnuje vybranou beletristickou tvorbu věnující se Janu Lucemburskému, druhá pak zásadní historiografické práce se stejným tématem. Českou beletrii tak reprezentují čtyři historické romány, které vznikaly v časovém rozmezí přesahujícím jedno století. Historiografickou část zastupuje Zbraslavská kronika, přičemž dobu, kterou v ní sleduji, zpracoval výhradně druhý autor, zbraslavský opat Petr, a dvě historické monografie: Král cizinec (1939) Josefa Šusty a Král diplomat (1982) Jiřího Spěváčka. Bilaterální postavení mezi oběma částmi zaujímá právě Zbraslavská kronika, kterou lze považovat za historický pramen i za svébytné literární dílo. 6

Kapitoly diplomové práce tvoří tituly jednotlivých děl. Analýzy historických románů jsou rozčleněny do podkapitol, které jsou až na výjimky totožné. Tyto odchylky tvoří výrazné specifikum díla, jakým je v románech Bohumila Havlasy V družině dobrodruha krále (1875) a Jana Václava Rosůlka Král Sloužím (1940) vzhledem k době, kdy vznikly, jazyk románu. Tuto pasáž supluje v díle Oldřicha Daňka Král utíká z boje (1967) podkapitola věnující se vztahu autora k historickým skutečnostem. V historické próze Jana Šmída Ve znamení lva (1989) nenabývají tato témata takového významu, a proto jsou okrajově zohledněna v jiných podkapitolách. Všechny historické romány jsem podrobila literární analýze, v níž jsem se soustředila především na charakteristiku Jana Lucemburského a literární interpretaci zlomových momentů jeho života, jež v sobě nese i charakteristiku dalších postav a Janova vztahu k nim. Podkapitoly jednotlivých děl spadajících do historiografické části diplomové práce jsou naprosto totožné. Ústřední funkci má podkapitola sledující obraz Jana Lucemburského, jaký autor ve svém díle vytvořil. Důležitá je rovněž autorská interpretace podstatných životních událostí panovníka. Samotné beletristické a historiografické části předcházejí medailonky jednotlivých autorů, jejichž díla se stala předmětem mé práce, a životopis Jana Lucemburského reflektující důležité události a podstatné momenty jeho existence, které se v diplomové práci staly podkladem vzájemné komparace. Vlastní konfrontaci různých podob a svébytných pojetí českého panovníka jsem začlenila do závěru diplomové práce. Cílem vlastní práce však není pouhé porovnání velice rozmanitých a často až kontrastních obrazů Jana Lucemburského, které nám česká literární produkce nabízí, ale také snaha postihnout vývoj názorů, jež autoři ve svých dílech prezentují, a jejich provázanost s respektováním historických skutečností.

7

1. Medailonky autorů Oldřich Daněk (1927 – 2000) Působil jako prozaik, dramatik, režisér a scenárista. Vystudoval herectví a režii na pražské DAMU, od roku 1973 se věnoval výhradně spisovatelské činnosti. Ačkoli jeho tvůrčí doménou bylo vždy drama, nepochybný význam má i autorova próza. V obou oblastech se věnoval nejen námětům současným, ale i historickým. Daňkův historický román se řadí k linii skepticky laděné prózy zpochybňující historické mýty.

Bohumil Havlasa (1852 – 1877) Prozaik, autor romanticky pojatých historických próz, románu ze šlechtického prostředí, fejetonů a próz z protitureckých bojů na Balkáně a Kavkaze. Jeho klíčovým dílem je román Tiché vody (1876), odehrávající se na jihočeském šlechtickém sídle v autorově rodném kraji. Mezi svými současníky proslul dobrodružným životem. Jako dobrovolník ruské armády v boji proti Turkům předčasně zemřel následkem tyfové nákazy.

Jan Václav Rosůlek (1894 - 1958) Autor naturalisticky laděných románů o první světové válce, životopisných děl z uměleckého prostředí a literatury pro mládež, básník a dramatik. Účastnil se bojů první světové války na italské frontě. Ačkoli byl původním povoláním úředník, od poloviny dvacátých let se věnoval výhradně spisovatelskému povolání. V životopisných románech, které vydával pod pseudonymem Vladimír Drnák, respektoval historická fakta a pokoušel se i o psychologické rozkreslení hrdinů, příliš však zdůrazňoval čtenářsky líbivé detaily.

Jiří Spěváček (1923 – 1996) Jeden z nejčtenějších českých historiků sedmdesátých a osmdesátých let. Vystudoval historii a klasickou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Až do důchodu pracoval v Historickém ústavu a působil i jako předseda Komise pro vydávání středověkých historických pramenů. Vynikal výbornou znalostí latiny. Je znám především historickými studiemi a monografiemi o českých dějinách 14. století. 8

Jan Šmíd (1921 – 2002) Autor humoristických a detektivních novel, historických románů. Pracoval jako účetní a grafik, při zaměstnání vystudoval Fakultu sociálních věd a publicistiky na Univerzitě Karlově. Po odchodu do důchodu roce 1981 se věnoval výhradně literatuře. Jeho historické romány se odehrávají v lucemburských Čechách čtrnáctého století.

Josef Šusta (1874 – 1945) Historik evropského formátu, nástupce Jaroslava Golla jako profesora všeobecných dějin Karlovy univerzity a prezident České akademie věd v letech 1939 - 1945. Významný byl Šustův dlouholetý studijní a výzkumný pobyt ve Vídni a Římě. V zájmu o hospodářské dějiny předcházel soudobou československou historiografii i historika Josefa Pekaře. Jeho základním a nejtypičtějším dílem jsou Dvě knihy českých dějin, v němž dosáhl vrcholu kritické analýzy a syntézy. Svůj život ukončil dobrovolně v květnu 1945.

Petr Žitavský Narodil se pravděpodobně mezi lety 1260 - 1270. Byl Němec pocházející ze Žitavy, zbraslavský mnich a od roku 1316 třetí opat Zbraslavského kláštera. Po svém zvolení působil v diplomatických službách královského dvora. Není známo, kde nabyl vzdělání, které bylo na jeho dobu vynikající, jak dokládá Zbraslavská kronika. Svého předchůdce a prvního autora kroniky opata Otu ve všech směrech převyšoval. Zemřel patrně roku 1339.

9

2. Životopis Jana Lucemburského Jan Lucemburský, v Evropě známý rovněž pod přízviskem Slepý nebo Český byl prvním králem z lucemburské dynastie na českém trůně. Narodil se 10. srpna 1296 jako jediný syn lucemburského hraběte a pozdějšího římského císaře Jindřicha VII. a Markéty Brabantské. V dětství pobýval na francouzském královském dvoře Filipa IV. Sličného, kde se mu dostalo základního vzdělání a výchovy. Z okruhu cisterciáckého řádu - především opatů Konráda Zbraslavského a Heidenreicha Sedleckého - vznikla myšlenka podporovaná dalšími nespokojenci se slabou vládou Jindřicha Korutanského na uvedení člena lucemburské dynastie na český trůn. Na základě jednání mezi českou šlechtou a Jindřichem VII. se měl novým panovníkem stát nedospělý Jan místo zkušeného Jindřichova bratra Walrama, jehož osoba by pro české pány znamenala omezení vlastní moci. V roce 1310 došlo ve špýrském dómu k uzavření věkově nerovného sňatku mezi čtrnáctiletým Janem a osmnáctiletou představitelkou domácí dynastie Eliškou Přemyslovnou. Po příchodu do Čech musel Jan bojovat s opozicí a zbytky přívrženců Jindřicha Korutanského. Roku 1311 byl společně s Eliškou korunován Petrem z Aspeltu českým králem a potvrdil domácí šlechtě rozsáhlá privilegia. Brzy se však dostal do konfliktu s českými pány, protože se z počátku své vlády obklopoval cizími rádci a upíral tak domácí panstvu podíl na moci. Královu pozici oslabila i smrt jeho císařského otce, a tak roku 1315 na nátlak šlechty

veřejně přislíbil propustit všechny cizí rádce. Eliška

Přemyslovna, která nebyla spokojena s vlivem, jaký měl nejvyšší podkomoří a zároveň vůdce šlechtické opozice Jindřich z Lipé na krále, podnítila v témže roce svého manžela k rozkazu k šlechticově zatčení. Přívrženci Lipého strany se však postavili na otevřený odpor, což nakonec vyvolalo propuštění nejvyššího podkomořího z nedobrovolné internace. V roce 1317 však vypukl nový konflikt s českou šlechtou, kdy se na stranu Jindřicha z Lipé přidali i přívrženci královy strany, z nichž nejvýznamnějším byl Vilém Zajíc z Valdeka. Tento spor byl ukončen smírem prostřednictvím římského krále Ludvíka IV. Bavorského, ve svém důsledku však znamenal posílení moci šlechty. V roce 1319 došlo k rozkolu mezi královskými manželi, kdy bylo Janovi Lipého stranou vnuknuto, že se Eliška chce ujmout vlády za nedospělého syna Václava. V reakci na to král přepadl hrad Loket, kde se Přemyslovna nacházela, a vyloučil ji z výchovy dětí a především prvorozeného Václava. Rozchod s královnou se u Jana 10

projevil zřejmým morálním úpadkem. Finanční utiskování měst spolu s hegemonií Lipého strany vedlo k neúspěšné vzpouře pražského patriciátu za podpory královny a Viléma Zajíce z Valdeka. Eliška Přemyslovna se následně dostává do politického ústraní a později i finanční tísně následkem Janova rozkazu k zastavení jejích důchodů. Po těchto událostech ponechal Jan Lucemburský řízení země v rukou domácí šlechty a obrátil svůj zájem mimo České království, které využíval především jako zdroj finančních příjmů. Často pobýval především v Lucembursku a Francii, což mu vyneslo v české historické tradici ne zcela výstižné označení „král cizinec“. V zahraniční politice byl Jan Lucemburský o poznání úspěšnější, jako český král se prosadil na poli diplomatickém i válečném. Na evropských panovnických dvorech si získal značnou proslulost a oblibu, zvýšil nejen mezinárodní prestiž českých zemí, ale i jejich teritorium. Pod svrchovanost Českého království začlenil oblast Horní Lužice a většinu slezských knížectví, čímž položil základ soustátí zemí Koruny české. Za pomoc římskému panovníkovi Ludvíku IV. Bavorskému roku 1322 v bitvě u Mőhldorfu obdržel strategicky významné Chebsko. Úspěšná byla rovněž Janova sňatková politika: jak jeho sestra Marie, tak i dcera Jitka dosáhly postu francouzské královny. Nezdarem však skončila Janova italská politika, kdy se mu podařilo pouze dočasně získat pod lucemburskou nadvládu některá bohatá severoitalská města. Rovněž se mu nepovedlo udržet Korutany a Tyrolsko pro svého druhorozeného syna Jana Jindřicha, jehož manželka Markéta Maultausch, dědička tyrolského panství, Jindřicha nepravdivě prohlásila za impotentního a znovu se provdala za syna císaře Ludvíka IV. Bavorského. Roku 1334 se Jan podruhé oženil s hraběnkou Beatrix Bourbonskou, která však nikdy v Českém království nedosáhla takové obliby, jaké se těšila manželka Janova syna Karla. V témže roce udělil Jan svému synovi titul moravského markraběte a fakticky mu svěřil dohled nad českými zeměmi. Rivalita mezi otcem a synem byla ukončena roku 1341, kdy byl Karel uznán českým sněmem za budoucího panovníka. Následně pak Jan podporoval svého syna ve snaze o dosažení římské koruny. Roku 1346 jako jeden z říšských kurfiřtů odevzdal hlas ve prospěch Karlova zvolení římským panovníkem. Legendární je Janova víceméně dobrovolná smrt v prvním velkém konfliktu stoleté války, kde bojoval po boku francouzského krále proti Angličanům. Zcela slepý král padl

roku 1346 v bitvě u severofrancouzského Kresčaku. 11

Pro svou dobu

ztělesňoval postupně mizející ideál středověkého rytířství, byl však znám i svou prudkou povahou, která jej nutila k řadě vojenských i politických dobrodružství. Antropologicko-lékařský průzkum králových tělesných ostatků, který byl proveden na počátku osmdesátých let, ukázal, že Jan

Lucemburský byl muž 170 cm vysoké,

atletické a svalnaté postavy. Příčina králova oslepnutí byla připsána rozvíjejícímu se glaukomu - zelenému zákalu. V poslední bitvě utrpěl Jan Lucemburský bodnou ránu levého oka a zad se sečnými poraněními paže. Výzkum odhalil také doklady olupování krále na bojišti, které se projevilo sečnými ranami na pravé ruce, jenž měly uvolnit z dlaně Janovu zbraň a umožnit sejmutí prstenů.1

1

ČORNEJ, Petr a kol. Evropa králů a císařů. 2. vyd. Praha: Ivo Železný, 2005, s. 177 - 178. SPĚVÁČEK, Jiří. Král diplomat. 1. vyd. Praha: Panorama, 1982. s. 1 - 276. VLČEK, Emanuel. Jak zemřeli: Významné osobnosti českých dějin z pohledu antropologie a lékařství. 1. vyd. Praha : Academia, 1993, s. 70 - 104.

12

3. Bohumil Havlasa: V družině dobrodruha krále 3.1 Základní charakteristika díla

Nejstarší dílo z řady románové produkce o českém králi a lucemburském hraběti Janovi představuje dvoudílná próza Bohumila Havlasy V družině dobrodruha krále (1875). Pro svou práci jsem použila nejstarší dostupné vydání z roku 1892. Zmíněný román se nemůže pyšnit historickou věrohodností ani autorovou znalostí dobových reálií. Více než na tyto atributy kladl Bohumil Havlasa důraz na dějové napětí a dobrodružnost předkládaného příběhu, kterému historické období čtrnáctého století dotvářelo pouze nezbytnou kulisu. Jeho román obsahuje nepřehlédnutelné

rysy

romantismu:

nešťastnou

lásku,

dobrodružství,

striktní

diferenciaci kladných a záporných postav, tajemství prezentované záhadnou sektou, mocenským bratrstvem nebo postavou všudypřítomného a vševědoucího magistra. Tento způsob zpracování románu je předurčen především pro lidového čtenáře, který více než samotnou hodnověrnost ocení poutavé zpracování a živé dialogy romantických postav. Bez účelu nejsou ani pasáže, které mají „zahrát“ na strunu vlasteneckého cítění a nespokojenosti s principy a systémem monarchie. Bohumil Havlasa se v románu prezentuje jako nefalšovaný mluvčí své doby, obhájce práv národů a nesmlouvavý vlastenec. Postava Jana Lucemburského v jeho pojetí je zcela odlišná od ostatních literárních ztvárnění tohoto panovníka. Zatímco v mladších románech jsou si autoři vědomi kontroverznosti Janovy osobnosti, která v sobě spojovala kladné a obdivuhodné vlastnosti s vlastnostmi méně obdivuhodnými až zápornými, Havlasa tento přirozený rozpor

Janova charakteru nerespektoval a

obdařil jej pouze vlastnostmi zápornými. Román tím na jedné straně ztrácí na atraktivnosti, Janova postava byla prvoplánově odhalena jako špatná bez možnosti dalšího vývoje či proměn, na straně druhé tím bylo posíleno romantické vnímání postav, které jsou jasně kategorizovány jako kladné nebo záporné.

3.2 Kompozice románu

Úvod románu spadá nikoli do započetí Janovy vlády v českých zemích, ale do roku 1419, kdy vrcholí spor mezi královnou a králem událostmi na Lokti. Autor zvolil 13

pro svůj příběh nekomplikovanou chronologickou kompozici, kterou uplatnil v obou dílech románu. Naraci příběhu však nelze označit za bezezbytku lineární, druhá část románu přímo nenavazuje na první, ale sleduje osudy hlavních postav až po roce od naposledy jmenovaných událostí. Závěry obou dílů navíc prezentují důležité mezníky Janova života, ať už je to vzpoura pražských měšťanů za otevřené podpory jeho manželky z roku 1319 nebo vítězná bitva u Mőhldorfu roku 1322, na jejímž výsledku měl český král neopominutelný podíl a která mu vynesla triumfální přijetí v Českém království. Havlasa se v románu představuje jako zručný vypravěč, který je schopen svého čtenáře „strhnout“ bohatým a rychle se odvíjejícím dějem. Události nahlíží zvnějšku jako svědek, nikoli však svědek nestranný, naopak často vstupuje do děje, aby čtenáři předložil své subjektivní stanovisko k událostem či postavám. Názorová participace vypravěče je tak v Havlasově příběhu velmi zjevná. Toto pojetí vypravěčské úlohy ostře kontrastuje s pozdějším dílem Oldřicha Daňka Král utíká z boje (1967).2 Dominantní roli v narativní struktuře textu však netvoří pásmo vypravěčské ale dialogické promluvy postav. Fabule Havlasova románu je zajímavá především tím, že si neklade ani minimální ambice přiblížit se historické pravdě a reálným postavám, které v příběhu vystupují. Tomu odpovídá velmi tendenční a od počátku odmítavé stanovisko autora k titulární postavě. Soud, který Bohumil Havlasa nad postavou Jana Lucemburského vynesl, odhaluje již na prvních stránkách románu a dokládá tak promlouvající pojmenování z titulu. „Jsa štíhlé postavy prostřední výše jevil každým obratem i pohledem prchlou, lehkomyslnou svou povahu, toužící po stálé změně a stěží zachovávající potřebnou vážnost.“3 Janova postava prochází v následujících kapitolách další nemilosrdnou degradací. Znuděný a nezodpovědný vladař je nahlížen v zorném úhlu bohapustých pitek a milostných dobrodružství. Jako platnéř Diviš podniká v doprovodu lucemburských přátel a vybraných českých šlechticů nevázané výlety do pražských krčem. Jedním z těchto průvodců je i Oldřich Říčan, a ačkoli je stejně lehkomyslným dobrodruhem 2

Daňkův náhled na události a postavy je prostý záměrného ovlivňování čtenáře, naopak zdůrazňuje fiktivnost vlastní prezentace příběhu. 3 HAVLASA, Bohumil. V družině dobrodruha krále. Díl 1. Praha: Jan Otto, [1892], s.19, další citace pocházejí z téže publikace.

14

jako jeho král, vzbuzuje jeho přirozená živelnost v autorově podání stejnou míru sympatie jakou míru averze cítí čtenář k neustálému a pro krále příznačnému klení „Saint Dénis“. Právě pro tyto pasáže z nočních dobrodružství jsou typické živé a plynulé dialogy. Neopominutelná jsou Janova milostná dobrodružství, ať už k záhadné, ale velmi krásné dívce Albě nebo k opět tajemné a pohledné Aphrodité, kterou není nikdo jiný než samotná Eliška Rejčka.4 Král je v touze po těchto ženách schopen obětovat cokoli, bez ohledu na to, jaké to bude mít dopady na jeho postavení vladaře. V kontrastu k tomu zůstává Janův vztah s Eliškou Přemyslovnou v pozadí autorova zájmu. Loketská příhoda je zpracována v dosavadním tendenčním přístupu k titulární postavě. Král jedná jako smyslů zbavený pomatenec, kterého autor odsuzuje nejen v promluvách dalších postav Jana z Vartemberka a pána z Janovic, ale i z vlastní narativní pozice. „Výstup, jenž se odehrál nahoře mezi královskými manželi, odpuzuje naše péro.“ (s. 121) Hlavní dějové atributy příběhu představují komplikované milostné vztahy, láska zakázaná nebo neopětovaná, nejrůznější intriky, jež vrcholí snahou o sesazení Jana Lucemburského z trůnu, a tajemné skupiny, které v prvním díle zastupuje sekta Albigenských, v druhém Bratrstvo obruče a kladiva. Podstatnou roli v románu zaujímají i různé banální zápletky a odhalení. Dívka Alba, která krále Jana natolik okouzlila, že je ochoten pro její získání udělat cokoli, dokonce i povolit svobodné šíření albigenské víry, je ve skutečnosti vnučkou českého šlechtice Heřmana z Žirotína, který v příběhu vystupuje jako morální a lidský protiklad bezectného krále. Tajemný lékař Richard, jehož prvotním zájmem je právě ona svoboda albigenského vyznání, je ochoten Albu rozvášněnému králi obětovat, ačkoli se v závěru románu ukáže, že byl od počátku do této dívky hluboce zamilován. Děj románu se uzavírá nejrozsáhlejší kapitolou Před Mőhldorfem. Bitva u Mőhldorfu, kterou autor nepojal jako velké vítězství Jana Lucemburského, ale jako oslavu hrdinné smrti českého šlechtice Plichty ze Žirotína. Samotný popis bitvy trpí zdlouhavostí a nepřehledností, je rozdroben do řady epizod, a tak poprvé ve svém 4

Eliška Rejčka, původním jménem Richenza, je známa také jako Alžběta. V textu používám i druhou, méně frekventovanou podobu jejího křestního jména ze snahy odlišit ji od stejnojmenné Elišky Přemyslovny.

15

vyprávění ztrácí Havlasa schopnost udržet dějové napětí. V závěru autor anticipuje další osudy některých postav románu. Za zmínku stojí také fakt, že nedůslednost, která se projevuje ve zpracování románu a kterou mladému autorovi vytýkal i Jaroslav Goll ve svém referátu,5 se projevuje i v názvech kapitol. Ačkoli všechny kapitoly románu mají své názvy, které mají přímou souvislost s jejich obsahem, vyskytla se v románu i kapitola, kterou autor v rozporu s dosavadním způsobem pojmenoval prostě a jednoduše Kapitola dvacátá osmá.

3.3 Jan Lucemburský v pohledu Bohumila Havlasy

Osobnost Jana Lucemburského v Havlasově pojetí trpí zjevnou schematizací a zjednodušením. Jan je zde vylíčen jako nepříliš inteligentní, pohodlný, prospěchářský a nezodpovědný panovník, lehkomyslný dobrodruh. Neumí prosadit svá rozhodnutí a plány jinak než z moci svého titulu nebo prostřednictvím síly. V konfrontaci s morálními autoritami příběhu prohrává a nedokáže oponovat ani zjevné a nactiutrhačné kritice své osoby. Autor často zdůrazňuje hedonický styl Janova života, který mu nedovolí komplikovat si své požitkářství sebemenšími vladařskými ambicemi. Ale i přes všechna vyjmenovaná negativa této románové postavy je čtenáři jasné, že tím největším nedostatkem nejsou ani tak povahové rysy krále jako jeho cizozemský původ. Janův politický oponent, nejvyšší podkomoří Jindřich z Lipé, také není majitelem ryzího

charakteru, což se autor nesnaží popřít. Vyzdvihuje šlechticovu

cílevědomost a nezpochybnitelné politické schopnosti, jeho největším kladem je však český původ, který spisovatel nekriticky zaměňuje s národním cítěním. „Slušno podotknout, že neškodil české věci v ničem, naopak veškery jeho pikle byly národnímu živlu k dobru. Jan jsa na všech stranách ohrožován šlechtou, toliko vysával český národ za svého panování, kdyby byl měl volnou ruku, byl by národ zničil.“ (s. 298) Několikrát jsem se již zmínila o tendenční nepříznivosti autora vůči titulní postavě. Tento fakt je zřetelný rovněž v konfrontaci s morálním oponentem krále Jana Plichtou ze Žirotína. Ve chvíli, kdy se Jan dozvídá, že Plichta byl zapleten do komplotu, který měl vést k jeho svržení, a velkoryse mu daruje svobodu, neocení to autor jako 5

GOLL, Jaroslav. V družině dobrodruha krále. Lumír, 1878, roč. 3, s. 195.

16

výraz velkodušnosti Janovy osoby, ale jako pouhý důsledek působení Žirotínovy čestné a přímé povahy na krále. Tato autorova intence nabývá vrcholu v poslední kapitole. Ačkoli je z historie zřejmé, že úspěch bitvy u Mőhldorfu byl podmíněn i racionálním přesvědčením krále Jana započít bitvu co nejdříve, předkládá autor tento fakt čtenáři ve zcela jiném světle, a to především jako projev neklidné a lehkomyslné Janovy povahy. „Jan Lucemburk však s obvyklým u něho spěchem bažícím po činu doléhal nejvíce, aby se již na zítřek opustil tábor a aby bylo udeřeno na Rakušany.“ (s. 530) Pokud by však převážila váhavá a zdrženlivá povaha Ludvíka Bavorského, který chtěl bitvu odložit, bylo by vítězství zcela jistě ztraceno. Ludvíkův protivník Friedrich Habsburský by do té doby obdržel vojenské posily od svého bratra Leopolda. Tuto informaci Jan skutečně měl a na základě ní se rozhodoval. Českému králi se v Havlasově podání nepodaří naklonit čtenáře ani svou odvážností v boji, protože to co je u Janova morálního oponenta Plichty ze Žirotína vnímáno jako obdivuhodná statečnost v bitvě, to je u Jana tím nejnižším pudem – touhou po krvi. Charakteristika Janovy postavy, stejně jako i postav ostatních, je převážně přímá a vnější, navíc se autor často a doslovně opakuje v přívlastcích, které svému hrdinovi přisoudil.

3.4 Další postavy románu

Román nemá zjevnou hlavní postavu, i když velký prostor zde dostává osoba chrabrého českého rytíře Heřmana z Miličína. Právě s touto postavou je čtenář seznámen hned na počátku vypravování v situaci, kdy byl Miličín přijat do družiny krále Jana a loučí se se svým vychovatelem, slavným českým dobrodruhem a rekem Plichtou ze Žirotína. Začátek a konec díla je tak zarámován postavou tohoto šlechtice a dobrodruha, který zakončuje příběh svou hrdinnou smrtí v bitvě u Mőhldorfu. Jak už jsem na začátku předeslala, pojetí postav je romantické. Heřman a Plichta jsou postavy, které jsou bezezbytku kladné, jejich jednání se řídí zásadami rytířské morálky, jež vítězí nad osobními motivy a zájmy. K plejádě kladných postav patří i Janova sestra Marie, éterická dívka Alba a český šlechtic Oldřich z Říčan, který si bezstarostně užívá života v králově družině, ale ví, kde je jeho místo, a na krále bez 17

jakýchkoli rozpaků mluví česky. Přiřadit k nim můžeme i českou královnu Elišku, jež se v románu narozdíl od jiných zpracování objevuje jen sporadicky, příliš vášnivá, aby byla politicky prozíravá, ale zbožná žena a dobrá matka. Ke kladným postavám můžeme přiřadit i lékaře Richarda, muže vznešených cílů a ideálů, které se snaží prosadit nízkými a nečestnými prostředky bez ohledu na vlastní blaho a prospěch. Svůj omyl v závěru románu poznává, není to však důsledek vývoje jeho postavy. Čtenáři je od počátku autorem až programově předkládaná jeho ušlechtilost svedená na špatnou cestu. Právě tato postava by si zasloužila hlubší psychické rozpracování, protože Richardovy složité duševní boje a prapodivný vliv, kterým působí na osoby kolem sebe při pouhém setkání, jsou čtenáři mechanicky předkládány, aniž by měl možnost je nějakým způsobem pochopit. Autor tuto postavu pojal prvoplánově a automaticky jako kladnou, bez toho, aby čtenáře skutečně přesvědčil o Richardově ušlechtilém charakteru například v podobě vnitřního monologu. Místo toho se spokojuje s přímým hodnocením postavy jako dobrácké i přes veškeré neušlechtilé magistrovy činy a intrikování. Protiklad kladných figur tvoří král a jeho lucemburští dvořané Buchses a Vivares, kteří se řídí pouze vlastními zájmy a nepromeškají jakoukoli příležitost, aby se mohli pomstít domácímu panstvu za jeho nepřátelské a zaujaté postoje. Přiřadit k nim můžeme i tzv. „hradeckou královnu“ Elišku Rejčku, jejíž role v příběhu je spíše epizodická a víceméně podružná. Svou povahou je velmi blízká králi Janovi, stejně jako on vyznává hedonický způsob života a v ničem se nenechá omezovat. „Jsi svéhlavý, výstřední zrovna jako já, proto se mi líbíš, nesmyslníče.“ (s. 478) Jasné kategorizaci se vymyká pouze postava českého velmože Jindřicha z Lipé. „Jisto jest: Jindřich z Lipé měl mnoho nectností, honosil se však i výtečnými ctnostmi.“ (s. 299) „Výhradná vina nespadá ostatně na pána z Lipé; co zavinil sběh událostí, neučinil pán z Lipé, toť spáchal Jan sám, chytrý velmož uměl toliko je využitkovat. Král si kopal hrob v přízni národa, Jindřich mu podával rýč.“ (s. 299) Ačkoli se Jindřich často řídil pouze motivy vlastního prospěchu a obohacení a nepokrytě v tomto směru intrikoval, omlouvá jej v autorově pojetí nejen skutečnost, že to prováděl velmi chytře a úspěšně a byl „velmožem v duchu svého věku“ (s. 301), ale hlavně autorova domněnka, že „neškodil celkem české věci v ničem, naopak veškery jeho pikle byly národnímu živlu k dobru.“ (s. 301) V konfrontaci s takovou morální autoritou, jakou byl Žirotín nebo Miličín, nemohl přední šlechtic českého království nikdy obstát, krále Jana však v autorově pojetí morálně převyšuje. 18

3.5 Jazyk románu

Jazyková výstavba románu je pro nás zajímavá už s ohledem na to, v jakém období toto dílo vzniklo. Pro dnešního čtenáře by bylo často velmi obtížné rozeznat, které z výrazů, jež jsou v románu použity, patří do lexika českého jazyka devatenáctého století, v němž byl román napsán, a které výrazy autor intencionálně použil jako historismy k dokreslení dobové atmosféry příběhu. I z těchto důvodů došlo k reedici Havlasova románu v roce 1998. Text je zahlcen velkým množstvím přechodníků, v kontrastu s tím zde nenajdeme žádné hovorové výrazy, které by ani nekorespondovaly s pojetím a charakterem románu. Lidové vrstvy jsou v příběhu zcela opomíjeny. Najdeme zde však výrazy přejaté z ruštiny právě v devatenáctém století, které našly uplatnění v básnickém jazyce jako například bodrý, chrabrý, bohatýr… Nezbytné jsou i historismy, jež se často týkají názvů hodností a titulů, které dnes již zanikly nebo názvů dobových předmětů. Havlasův román dokládá i zřetelný pohyb na sémantické ose slovní zásoby. Výrazy, které se v devatenáctém století běžně užívaly, nabyly v průběhu doby významu odlišného nebo posunutého. Zatímco autor ve svém díle používá pojmenování soudruh v prostém významu - společník, přítel jako slovo lexikálně bezpříznakové, dnes jej vlivem dějinných událostí chápeme jako stylistický zabarvené, navíc s odlišným významem - nařízené oslovení ve služebním styku v éře komunismu. Když Havlasa ve své knize píše o trapném životě jedné z postav, nemá na mysli, že by tento život byl plný pocitů nejistoty a studu, ale že to byl život plný utrpení. Takových dokladů o sémantickém pohybu lze v románu najít řadu. Velmi květnatý jazyk, jazyk plný přepjatého patosu používá Havlasa především v milostných scénách nebo v popisu některých ženských postav. Dodává tak svému románu v těchto pasážích nápadný ráz knižnosti, který podtrhává již nadměrné používání přechodníků a který ostře kontrastuje se scénami živých dialogů psanými nekomplikovaným jazykem.

19

3.6 Závěrečné shrnutí

Jindřich Veselý ve své útlé monografii věnované Bohumilu Havlasovi napsal: „Román V družině dobrodruha krále svědčí o velké odvaze mladého spisovatele, překypujícího nadšením, že chce téměř bez přípravných studií vytvořiti historickou fresku z doby Jana Lucemburského.“6

Skutečnost, že se Bohumil Havlasa studiu

historických materiálů příliš nevěnoval a kladl důraz především na působivé zpracování děje, se na románu bezesporu podepsala. Zda tuto skutečnost můžeme velkoryse pojmenovat odvahou mladého, nadšeného spisovatele, jak to učinil právě Jindřich Veselý, tak jisté není.

O tom, že doba panování Jana Lucemburského v Českém

království sloužila spisovateli především jako rámec, do nějž si dosadil vlastní postavy a jejich příběhy bez většího ohledu na jejich skutečné životy, jsem se již zmiňovala. Autor však do tohoto rámce vnáší i svůj současný pohled, pohled člověka devatenáctého století. Ať už je to v pasážích odsuzujících zkostnatělou „královládu“ nebo apelujících na právo samostatnosti národů. V románu jsou zřetelně otisknuty i ohlasy česko - německého antagonismu. S tím souvisí i fakt, že autor nazývá poslední Přemyslovce zcizáčtělými králi a ochotnými podporovateli německého feudalismu. Bohumil Havlasa však překračuje míru v situacích, v nichž do textu přináší termíny své doby, které však nemají reálnou oporu v historickém období, v němž se román odehrává. Ve chvíli, kdy se rakouský a uherský dvůr spojí ve společné snaze dobýt sousední České království, používá autor pro označení

těchto zemí výraz

Rakousko - Uhersko „je dříve nebo později jista válka s Rakousko-Uherskem.“7 Tento způsob propojování minulého a současného je i v historickém románu neúnosný. Bohumil Havlasa ve svém příběhu z doby vlády Jana Lucemburského předvedl nevšední narativní talent a schopnost vytvářet bohatý děj nesený plynulými, živými dialogy. Jako vypravěč však nedokáže zachovat objektivitu, často vstupuje do děje se svými explicitními soudy a jeho znalost dobových reálií je mizivá. Tato skutečnost se projevuje především v souvislosti s titulární postavou díla, která byla již na počátku románu podrobena nemilosrdnému soudu a která v jednotlivých pasážích příběhu 6

7

VESELÝ, Jindřich. O životě a díle Bohumila Havlasy. Písek : František Podhajský, 1927, s. 9 HAVLASA, Bohumil. V družině dobrodruha krále. Díl 1. Praha: Jan Otto, [1892], s. 229

20

prochází další neúprosnou degradací. Ostatní postavy jsou statické, tak jak vstoupily do příběhu na prvních stránkách románu, tak z něj vycházejí i v jeho závěru. Motivy jejich jednání jsou navíc často velmi plytké a nepravděpodobné.8 Vlivem těchto skutečností se román V družině dobrodruha krále zařadil mezi zábavná počtení, která však nemohou obstát v konkurenci kvalitnějších děl s obdobnou tematikou.

8

Výjimkou by snad mohla být pouze postava lékaře Richarda, o kterém však čtenář od počátku ví, že je člověkem s ušlechtilými cíli, pro které však zvolil neušlechtilé prostředky.

21

4. Jan Václav Rosůlek: Král Sloužím 4.1 Základní charakteristika díla Střízlivější pohled na historickou postavu Jana Lucemburského přináší román pardubického rodáka Jana Václava Rosůlka Král Sloužím. Autor jej vydal v pohnuté době počátečních let válečných roku 1940 pod pseudonymem Vladimír Drnák. Tento pseudonym používal od roku 1934 pro náročněji pojaté práce. Ačkoli Rosůlek narozdíl od staršího předchůdce Bohumila Havlasy sleduje ve své knize hlavně lidské, osobní drama Janovo bez podružné idealizace některých vedlejších postav a romantického pojetí, nevyčerpává jeho témata beze zbytku. Neuspokojivé je především vykreslení Janova vztahu s Eliškou a jejich nešťastného manželství. Konflikty nebo významné momenty jejich života jsou buď zcela opomíjeny nebo zpracovány staticky bez dějového napětí. Jan je v Rosůlkově pohledu především rytíř a dobrodruh, teprve v druhé řadě vladař, manžel nebo otec. Autorův postoj k hlavnímu protagonistovi je odmítavý

a jeho charakteristika převážně negativní.

Český král je sice statečným rytířem, to však nemůže vyvážit, že je také neschopným vladařem, lhostejným a chladným manželem a nevšímavým otcem. V kontrastu s mladšími autory mu Rosůlek upírá i diplomatické a politické schopnosti. Autor zde uplatňuje ještě jeden úhel pohledu, který nesmíme opominout. A to pohled běžného, nevýznamného člověka, který se o velkých událostech doby dovídá pouze zprostředkovaně formou nejrůznějších polopravdivých zkazků a zkreslených informací. Jeho svět je degradován na základní otázky přežití

a jeho hlavní

charakteristikou je neustávající naděje na lepší život navzdory všem válkám, nemocem nebo neúrodám a hladu.

4.2 Kompozice románu

Rosůlek nám tedy předkládá vyspělejší a plastičtější zpracování Janovy postavy, narozdíl od svého předchůdce se nevěnuje pouze určitému výseku z králova života, ale sleduje jeho osudy od dětství až po hrdinnou smrt na bojišti. Pro své dílo si volí rovněž tradiční chronologickou kompozici.

22

Životní osud krále Jana nahlíží formou vševědoucího vypravěče, jehož pásmo tvoří poměrnou část narativního textu. Dialogy postav jsou v díle výrazně omezeny, většinou se jedná spíše o rozhovory neznámých lidových mluvčí. První kapitola, která je věnována Janovu lucemburskému dětství, by stejně tak dobře mohla být úvodní kapitolou literatury pro děti. Malý Jan objevuje svět kolem sebe, miluje vůni stájí, koně, psy a sokoly. Stejně jako u Oldřicha Daňka se objevuje metaforické a víceméně naivní předsevzetí z mládí. „Až budu mít vlastní sokoly, myslí si Jan, nebudu mít ani jednoho přivázaného na řetízku a přece, věřím, ani jediný mne neopustí.“9 Už jako jinoch je zvídavý, ale také odvážný a sebevědomý: právě tyto dva důležité atributy budou tvořit Janův charakter v dospělosti. Když si jej otec Jindřich zavolá, aby ho uvědomil o chystaném sňatku s českou princeznou Eliškou, je zklamán. Jeho snem je vysloužit si nejdříve rytířské ostruhy a teprve potom královskou korunu. Právě tento moment anticipuje autorův pohled na Jana Lucemburského, tak jak jej bude prezentovat v celém příběhu a tak jak jeho osobnost bude charakterizovat i v závěru. Jan byl „celý život především rytíř a potom teprve král země.“ (s. 310) Nicméně je zde patrna i Janova vyspělost: uvědomuje si, že mu koruna nebyla přidělena za osobní zásluhy, chtěl ji získat sloužením, místo toho ji v rozporu se svým přesvědčením získává sňatkem. Touha po rytířských ostruhách a prokázání osobní statečnosti je u Jana velmi silným motivem jednání. Tak silným, že překoná i smutek nad ztrátou strýce a otce. „Jan nelituje otcovy smrti tolik jako jistoty, že nebude rytířských činů, že nebude výbojů, v nichž by se český král ke cti Říše vyznamenal.“ (s. 97) Zatímco u Šmída jsou rodinné vazby s Lucemburky velmi silné (strýc Walram je pro mladého Jana nedostižným rytířským i osobním vzorem), u Rosůlka jsou druhořadé a povrchní, autor Walrama v Janových očích nemilosrdně odsuzuje. „Dívá se pootevřeným oknem za strýcem, člověkem, který zneužívá svého rodového postavení, záletníkem, který nikdy neměl, nemá a dokud živ bude nebude míti dosti frejů.“ (s. 38) Eliška, „dcera Václava a Guty Habsburské, vzrostlá, velmi vyvinutá, černých vlasů a tmavé pleti“ (s. 21), sice lituje, že bude mít za manžele jinocha, který ještě ani není mužem, je si ale vědoma, že sňatek je v zájmu země. Narozdíl od jiných autorů Rosůlek nepřisuzuje vztahu Elišky a Jana ani počáteční, nevyzrálou zamilovanost. 9

ROSŮLEK, Jan Václav. Král Sloužím. 1. vyd. Praha: Sfinx, 1940, s. 11, další citace pocházejí z téže publikace.

23

Jejich manželství odsuzuje jako nevyrovnané a předem k zániku odsouzené a to nejen prostřednictvím Jana a Elišky, ale i dalších postav Walrama a Jindřicha. Motiv rytířství, zde také jako projev věkové nevyzrálosti, se navrací i v okamžiku sňatku s Eliškou, kdy „jeden pohled věnuje choti více ne, zajímají jej spíše oděnci v brněních.“ (s. 49) Dramatickou chvíli, kdy se poprvé a v románu i naposled vzepře královna Janovi a zoufalá odhalí mnichu Berengarovi jako prvnímu skutečný stav svého manželství, popisuje Rosůlek bez většího zájmu. Navíc živý dialog, který by si tato situace bezesporu zasloužila, nahrazuje nepřímou řečí. „A tak jednoho dne se mladá žena odváží slov, jimiž manžela zle rozčílí. Odpoví Elišce nevybíravými slovy, jména korunních rádců, že snad zná. Její se mezi nimi nevyskytuje. Berengar, když se dozví, jak Eliška pochodila míní, že král byl ve špatné náladě. Se slzami v očích je mu odpověděno, takhle, jako dnes, že už vyštěkl několikrát. Tak se Berengar, první ze všech dozvídá, že manželství Jana s Eliškou není takové, jak si mnozí představují. Šťastné a bez kazu.“ (s. 93) Na předcházející ukázce mohu doložit významnou slabinu Rosůlkova románu. Ačkoli je jeho pohled na Jana střízlivější a dnešní čtenář by jeho interpretaci přijal mnohem vděčněji než interpretaci Havlasovu, nepoužívá ani ve vypjatých a dramatických chvílích přímé řeči. Naprostá absence živých dialogů je vzhledem k jeho předchůdci velmi kontrastní, protože ten svůj román vystavěl na převážně dialogickém pojetí struktury narativního textu. Významně tak posílil pásmo postav, jejich promluvy, zatímco Rosůlek preferuje objektivní formu vyprávění. Dokonce i proslulá loketská příhoda je zpracována velmi popisně a odbyta doslova v několika jednoduchých větách. Eliščin odchod na Loket autor zdůvodňuje hledáním

ochrany

před

vlastním

národem,

který

ji

obviňuje

z rozpoutání

bratrovražedných bojů. Výhradní vina tak padá na Jana, který jedná jakoby ztratil rozum a nedbá jakýchkoli manželčiných proseb. Mnohem podrobněji než Janovu vztahu s Eliškou se Rosůlek věnuje jinému osobnímu dramatu hlavního protagonisty, které román završuje - ztrátě zraku. Dramatický moment, kdy se Jan dozvídá o neodvratitelné a nevyléčitelné slepotě, jej vynese jako opravdového hrdinu, protože jen takový člověk je schopen povznést se nad vlastní sebelítost a smířit se s nepříjemným handicapem. Janova neklidná povaha se zároveň vstává vstřícnější a méně sebestředná. V souvislosti s postupující Janovou 24

slepotou používá autor promlouvajícího pojmenování pro svého protagonistu, nazývaje jej Jednookým později Slepým. V závěru korunuje Rosůlek svého hrdinu nezbytným a často tradovaným výrokem „To bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ (s. 303) a s heslem Praha na rtech jej vyšle do poslední bitvy, kde je zcela nerytířsky a zákeřně zabit sudlicí bezvýznamného pacholka. S vědomím veškerých Janových nedostatků ale i několika předností se s ním posledními slovy románu smiřuje „Český král? Ano! Ať byl jakýkoliv - ČESKÝ KRÁL!“ (s. 313) Jak už jsem se zmínila na počátku, v románu se uplatňuje také pohled obyčejného lidu a to především v podobě dialogu anonymních lidových mluvčí, kteří z pozice svého stavu komentují Janovy činy a vůbec dění ve své zemi. V jejich očích nemůže dojít k ničemu jinému než ke zklamání, deziluzi a následnému odsouzení vlastního krále. Právě od lidu se dostává Janovi toho největšího pohrdání, „ještě označení zloděj se lidé nahlas bojí vyslovit.“ (s. 256) Tyto komentáře lidových mluvků, jsou téměř výhradním místem, kde autor používá dialog. Není však pravdou, že si Rosůlek ve svém díle lid idealizuje. Je si dobře vědom jeho nedostatků a jako vypravěč příběhu také s nadhledem sleduje jejich lidské malichernosti a roznášení klepů, nazývaje je „širokými hubami a malými rozoumky“. (s. 20) Román je rozčleněn do osmdesáti devíti drobných kapitol s takřka pravidelným rozsahem tří nebo čtyř stran. Výjimečně je zařazena kapitola, která zaujímá pouhé dvě strany. Krátké kapitoly sice autorovi umožnily rychlé odvíjení děje, na druhé straně však daly románu ráz zběžnosti, kterému odpovídá také

nadměrné využívání

apoziopezí. Právě toto „zrychlené“ tempo vyprávění, snaha co nejšířeji postihnout Janův život bez promyšleného výběru se projevily v nedostatečné motivaci postav a povrchním zpracování událostí, které byly pro vývoj hlavního hrdiny určující. Celý text je dále rozdělen do pěti číslovaných oddílů. Zatímco v první části se setkáváme s Janem dítětem, následující část nám jej představuje na počátku vlády v českých zemích. Třetí oddíl zaznamenává Janův osobní vrchol - vítěznou bitvu u Mőhldorfu, následuje jeho životní tragédie - ztráta zraku v čtvrté části. V pátém a posledním oddílu se Janův osud završuje usmířením se synem a rytířskou smrtí v bitvě u Kresčaku. Rosůlek pro svůj román použil protagonistický titul, odkazující na Janovo heslo, které si zvolil na svůj štít a které z úcty k jeho hrdinství převzal syn Eduarda III. Černý 25

princ po bitvě u Kresčaku. Královo ve skutečnosti fiktivní Sloužím je však autorem nahlíženo s despektem a ironií, protože nikdy neplatilo zájmům české země, ale tomu kdo se bil, ať už pro právo a spravedlnost nebo pro upevnění moci. Ačkoli Rosůlek správně uvádí, že Jan nosil na přílbě supí pera, nikoli pštrosí, což dokládá i jeho vyobrazení v Gelnhausenově jihlavském rukopisu nebo reliéf z Kolína nad Rýnem; heslo „ich dene“ (sloužím), které měl údajně od mrtvého krále převzít mladý waleský princ i se zmiňovanými pery, nemá historickou oporu. Jan Lucemburský nikdy tohoto hesla nepoužíval a celá příhoda o převzetí hesla i supích per z přilbice je patrně výplodem pozdějších kronikářů.10

4.3 Jan Lucemburský v pohledu J. V. Rosůlka

Jak jsem se už zmínila, nejsilnějším motivem Janova jednání je touha po rytířské slávě a odvážných skutcích, doprovázená nekonečnou lačností po penězích, jež však není snahou zbohatnout, ale hlavně prostředkem jak své rytířské skutky naplňovat. Daleko za těmito hodnotami stojí zájem o rodinu, jeho vztah k manželce i dětem je více než chladný. Janův opravdový život je pouze v poli nebo na turnajových kláních „Kdyby bylo po jeho, chtěl by nadobro zapomenout na ustavičně podrážděnou manželku, s ničím nespokojenou, stále v někom vidoucí nepřítele, které je nutno potřít.“11 ; „…po dlouhém odloučení vidí děti, které si ho prohlížejí jako cizího. Necítí k nim pravé lásky, ale aby nebylo řečí - jsou při shledání svědci - pohladí je, prohodí pár vlídných slov a přidá úsměv.“ (s. 113) Zprávu o Eliščině smrti přijímá Jan se samozřejmou lhostejností a klidem. Tak jako Rosůlek ve svém soudu nešetřil Jindřicha z Lipé, nešetří ani Jana. V jeho podání je český král výbušný, prchlivý, mstivý i krutý. Zábavu hledá v karbanu, dobrém pití a smilstvu, nezastaví se ani před urážkou kněze, který se provinil unavujícím kázáním. Co víc, Rosůlek Janovi upírá i diplomatické a vůdčí schopnosti. „…ne, tenhle král pospíchá do záhuby, nemá nic ze svého otce Jindřicha, není 10

VLČEK, Emanuel. Jak zemřeli: Významné osobnosti českých dějin z pohledu antropologie a lékařství. 1. vyd. Praha: Academia, 1993, s. 78 11

ROSŮLEK, Jan Václav. Král Sloužím. 1. vyd. Praha: Sfinx, 194, s. 112, další citace pocházejí z téže

publikace.

26

diplomatem, není vůdcem, není nikým než ozbrojeným jezdcem, v jehož patách klusá několik jemu podobných a bude nabízet svoje služby tu i onde, stále v naději, že se proslaví jako bájní rekové řeckých nebo římských dějin.“ (s. 120) Události, které by snad mohly vést k úsudku o Janově politické obratnosti degraduje, a hovoří o jeho domnělé státnické moudrosti. Jeho touhu po rytířských

činech staví vysoko nad

úspěšná politická jednání, jakoby žádných politických met ve svém životě nedosáhl, jakoby se mu diplomacie z duše protivila a jakoby nic neznamenalo ani dobové přísloví Bez českého krále nikdo nemůže konečně vyřídit svou věc.12 „…tahle zasedání a smlouvání u zelených stolů jsou mu z hloubky duše protivná. Tvrdí, že jedině meč je perem, jímž se píší dějiny.“13 Často jej také ironicky nazývá Král krasavec, čímž naráží na Janovu marnivost a poplatnost dobové módě, s pochopením se nesetkává ani Janovo „francouzské tlachání“. Co mu však neupírá, je statečnost, se kterou se staví nepříteli. Jak bylo už dříve řečeno, Jana se nijak zvlášť nedotkla smrt vlastního otce ani bratra, dokonce ani manželky Elišky. Jedinou osobou, nad jejímž odchodem vyjadřuje český král lítost, je šlechtic Plichta z Adlaru a na Žirotíně. Tato postava nemá v příběhu žádnou důležitou roli.14 Byla do románu zasazena patrně jen z toho důvodu, aby jej záhy opustila scénou oslavující hrdinnou smrt tohoto reka. Zda Jan želí skonu tohoto šlechtice právě proto, že splňuje jeho představy o životě i smrti pravého rytíře, se může čtenář pouze dohadovat. Udatnost v boji však není jedinou pozitivní charakteristikou královy osoby. Ačkoli má Jan zpočátku vzhledem ke svému věku mladické ideály, není naivní ani v domnělých okamžicích vítězství a nenávidí přetvářku. „Náměstím se nese ještě víření bubnů a ojedinělé výkřiky holdování. Janovu uchu však příliš nelahodí. V dobytém městě je vždycky zapotřebí být hodně nedůvěřivý.“ (s. 78) Rosůlek si je vědom i Janových dvorských předností, král je úžasný vypravěč a má schopnost udivovat každého, kdo se s ním dosud nesetkal nebo by o něm zapochyboval. 12

MERTLÍK, Rudolf; FIALA, Zdeněk; HEŘMANSKÝ, František. Zbraslavská kronika. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1976, s. 383. 13

ROSŮLEK, Jan Václav. Král Sloužím. 1. vyd. Praha: Sfinx, 1940 s. 148, další citace pocházejí z téže publikace. 14

V románu Bohumila Havlasy se této postavě dostává mnohem většího prostoru. Představuje v něm morální protiklad krále, navíc je závěr díla pojat jako oslava života i smrti tohoto šlechtice. V Rosůlkově díle naopak zaznívá kritika tohoto šlechtice v podobě promluvy anonymních lidových mluvků, kteří si stěžují, že museli dotovat jeho cestu do Itálie a že nedosahuje kvalit vlastního otce.

27

Naprosto nedostatečně se však Rosůlek věnuje počátku Janovy vlády, která byla určující pro další vývoj postavy. Čtenář nechápe, jak se z mladého Jana stane lhostejný král a chladný manžel i otec. Charakteristika hlavní postavy je převážně přímá, autor neváhá prezentovat svého hrdinu několikanásobnými přívlastky. V románu se projevuje absence vnitřních monologů samotného hrdiny i postav.

4.4 Vedlejší postavy románu

Ačkoli Eliščina postava není v románu příliš detailně vykreslena, nezůstává její zpracování pouze na pozadí různých intrik, událostí a dějů, jako tomu bylo u Bohumila Havlasy. Rosůlek zpočátku sleduje i duševní pohnutky královny, její obavy před nastávajícím sňatkem, dojmy ze svatebního obřadu. Autor, který v následující pasáži naznačil určitý vývoj Eliščiny postavy, se své intence nedrží a podrobné vykreslení osoby královny opomíjí. „Eliška se tváří šťastnou. Vyšívá. Hromadí steh ke stehu a jen pokukuje. Je jí naprosto jasno, tady, v cizí zemi, že ještě nesmí ukázat svoji pravou povahu, že musí se držet stranou. Ale už se jí mnohé nelíbí, však bude v Praze jinak, věří a vítá náhlá návrat i za cenu korutanského povstání.“ (s. 58) Eliška však svou pravou povahu v románu neprojeví, její postava je statická, dále se nerozvíjí a ani autor se jí v dalších kapitolách nevěnuje. Jakékoli její činy nebo osudy jsou dále nahlíženy pouze zvnějšku, nikdy ne Eliškou samotnou. Čtenáři je tak předložena pouze nevýrazná a odtažitá postava, která mlčenlivě a útrpně přijímá projevy manželovy libovůle místo toho, aby se autor pokusil alespoň náznakovitě vykreslit pestrou paletu odstínů složité Eliščiny povahy.15 Tak jako autor nedopřává v románu mnoho prostoru Elišce, nedopřává jej ani jiným vedlejším postavám, které ostatní spisovatelé zpracovávají podrobněji. Jindřich z Lipé je přiřazen ke královým našeptavačům s nízkým osobním motivem vlastního obohacení. Havlasova idealizace této postavy se u Rosůlka neobjevuje. V díle se také promítá autorovo rozhořčení nad prodejností a ziskuchtivostí české šlechty. Také Jindřichově družce Elišce Rejčce je v románu věnována pouze nepatrná zmínka. 15

Částečně to napravuje lakonickým konstatováním o klepech, že i Eliška je vinna bratrovražednými boji v zemi, které způsobila svojí „pánovitostí, ženskou ješitností, nevraživostí, mstivostí“ a občasnou nevýraznou a opominutelnou narážkou o vadách její povahy.

28

Nejdůležitější vedlejší postavou je v Rosůlkově zpracování Janův syn Karel. Zatímco ostatní autoři představují čtenářům tradiční konfrontaci Jana s nejvyšším zemským podkomořím a „skutečným králem bez koruny“ Jindřichem z Lipé, Rosůlek jej konfrontuje s Karlem, který je ve srovnání s otcem nedosažitelnou morální autoritou. Jejich vzájemný vztah však není rigidní, podléhá vývoji. U Jana se setkáváme s velkou ambivalentností emocí, které ke svému nejstaršímu synovi pociťuje. „Až se najednou bojí tohoto syna, od mládí po všelijakých hradech a cizích dvorech poschovávaného a přece nevysvětlitelným způsobem oblíbeného. Teprve šestnáctiletý začíná udivovat, mohlo by být té chvály méně, otci by stačilo, že si v boji vedl tak statečně, že byl na bitevním poli s dvěma sty jinými, stejně udatnými, pasován na rytíře.“ (s. 199) Na jedné straně se objevuje strach z nevysvětlitelné oblíbenosti Karla, a to nejen v cizině, ale především v Českém království, jeho osobní statečnosti a nepopiratelných vladařských schopností, na straně druhé hrdost na svého úspěšného potomka a snaha získat pro něj to, co on sám mít nemohl - korunu římského krále. Pozitivní vztah ke Karlovi v závěru života převažuje, navíc se přidává pocit vlastního uspokojení, že zajistil budoucnost své dynastie. Tento rozporuplný vztah otce a syna, tak jak jej ztvárnil autor, nabývá na autenticitě, není zatížen falešnou idealizací a dostává tak skutečný, lidský rozměr. V konfrontaci se svým synem však Jan nemůže nikdy obstát, od chvíle, kdy se Karel ujal v Českém království vlády, je Jan v zemi připomínán pouze jako někdo, kdo by se nikdy neměl vracet.

4.5 Jazyk románu

Jazyk románu odpovídá době, ve které byl napsán. S ohledem na to, že se jedná o dílo chronologicky mladší, nenabývá v jazykové rovině tak nápadných a specifických rysů, jako tomu bylo u autorova předchůdce. Najdeme v něm sice nadměrné množství přechodníků, je jich však daleko méně než v románu Bohumila Havlasy, starším o pětašedesát let. Důležitou funkci v románu plní historismy, které dokreslují dobovou atmosféru příběhu. Vzhledem k dominantní tematice rytířství se jedná především o výrazy spojené s rytířskou kulturou, nezanedbatelnou a specifikou skupinu tvoří pojmenování týkající se panských koní. Další románové historismy odkazují na dobové oděvní zvyklosti a zaniklé středověké posty. Časté je užívání eufemismů, nezbytných a zároveň efektních 29

naturalismů reflektujících drsný svět českého středověku. Smyslem užití některých eufemismů však není zastřít nepříjemnou skutečnost, ale naopak ji sarkasticky podtrhnout a zdůraznit. Ačkoli v románu rezonuje také hlas lidových vrstev prostřednictvím anonymních lidových mluvčí, neodráží se tato skutečnost v jazyku jejich promluv. Výjimkou je pouze občasné a s textem kontrastující užití dysfemismů. V románu se objevují příznaky lyrizace textu, opakování začátků vět, časté jsou také synekdochy, exklamace a nepříliš podařená přirovnání. V konfrontaci s některými Havlasovými pasážemi psanými barokním, přepjatým jazykem působí jazyk Rosůlkova románu střízlivým dojmem, důkladnějšího zpracování nabývá především ve scénách odrážejících otrlou středověkou mentalitu.

4.6 Závěrečné shrnutí

Postava Jana Lucemburského netrpí v Rosůlkově románu tak přímočarou schematizací, s jakou jsme se setkali u jeho předchůdce. Český král je zde nahlížen z objektivnějšího hlediska, při vědomí i některých pozitivních rysů Janova charakteru. Tato skutečnost se odráží především v momentu, kdy je Jan konfrontován s nelítostnou pravdou o vlastní slepotě. V kontrastu se svým předchůdcem však autor nedopřává ani dramatickým chvílím románu působivého dialogu, proto je vyznění těchto scén nadměrně popisné a statické. Strnulou rezignovaností je zatížena i postava královy manželky Elišky Přemyslovny. Přestože Jan Václav Rosůlek předložil čtenářům věrohodnější obraz Jana Lucemburského, nadále zůstaly neobjasněny a skryty některé momenty vývoje této postavy, které v souvislosti s dalšími dříve jmenovanými nedostatky degradovaly dílo na průměrnou románovou kroniku.

30

5. Oldřich Daněk: Král utíká z boje 5.1 Základní charakteristika díla

Historický román Král utíká z boje s podtitulem Příběh o toulavém králi z dob, kdy se ještě netoulal znamenal pro dramatického autora prozaický debut. Oldřich Daněk jej vydal roku 1967 jako první díl volné trilogie, po němž následovaly další dva romány z počátku sedmdesátých let Král bez přilby (1971) a Vražda v Olomouci (1972). Autor do své trilogie zahrnul období posledních Přemyslovců až první léta vlády Jana Lucemburského v českých zemích. Román Oldřicha Daňka se v mnohém liší od děl starších předchůdců. Autor nahlíží Jana Lucemburského především jako obyčejného člověka, který vstoupil do románu coby čtrnáctiletý chlapec se sny o spravedlivé vládě, o Českém království jako zemi, v níž nebude oběšenců, a který jej opouští jako zklamaný muž, který pochopil, že pouhé ideály ke skutečné vládě nestačí.16 Deziluzi však není podrobena jen titulární postava, vědomím prohry procházejí takřka všechny významné postavy románu. Důležitým tématem Daňkovy historické prózy je neslučitelnost některých lidských ideálů a mocenských ambicí. Svého hlavního hrdinu tak přivádí k nelítostnému uvědomění, že pro spravedlnost se musí občas i věšet. Narozdíl od jiných autorů nepředkládá Daněk ve svém díle čtenáři absolutní historickou pravdu a brání se její mytizaci, naopak v průběhu celého příběhu zdůrazňuje fiktivnost většiny toho, co se v něm odehrává. Nezakrývá před čtenářem, že se jedná pouze o jednu, a to ryze subjektivní verzi historické pravdy. Nijak zvlášť nerozpracovává ani historické prostředí románu za cenu mělkých postav na výpravném dějinném pozadí. Prvotní jsou pro něj především postavy samy, jejich charaktery, lidskost se všemi přednostmi a nedostatky, která není omezena historickou dobou. Právě v pohledu na tyto figury a práci s nimi se projevuje autorovo současné hledisko. Dějinné pozadí románu slouží především jako zdroj situací a konfrontací, kterým jsou protagonisté vystaveni.

16

Zatímco u Bohumila Havlasy bychom žádné vznešené ideály titulární postavy nenašli, J. V. Rosůlek proti sobě v románu postavil dvě podoby Jana Lucemburského. Chlapce Jana s mladickými ideály a sobeckého, krutého krále, v nějž se chlapec nepochopitelně proměnil.

31

5.2 Kompozice románu

Děj románu je zasazen do počátečních let vlády krále Jana v Českém království. S titulární postavou příběhu se setkáváme ve chvíli, kdy svůj život neodlučitelně spojuje s přemyslovskou princeznou Eliškou. Už po několika odstavcích autor vysílá první retrospektivní sondu, která čtenáři odhaluje předsvatební náladu obou budoucích manželů - nejistého Jana a cílevědomé Elišky. Četnými retrospektivními pasážemi zpracovává řadu událostí, které se odehrály před samotným sňatkem, ale i v časových mezerách mezi třemi hlavními díly, do nichž je román rozdělen. Tyto díly jsou pojmenovány: Dobytí Prahy, Dvě královny, Počátek toulek a tvoří samostatné tematické části. První díl začíná již zmiňovanou královskou svatbou, sleduje příchod obou manželů do země, dobytí Prahy a počátek faktické vlády. Další část zachycuje události po pěti letech, kdy je Jan konfrontován s domnělou zradou nejvyššího podkomořího Jindřicha z Lipé. Závěrečný díl završuje roztržka mezi královskými manželi a Janův odchod ze země. Dalším důležitým prvkem kompoziční stavby textu jsou i retrospektivní dialogy postav. Jejich fiktivnost je cíleně zdůrazňována stále se opakující monotematickou formulí snad tohle si mohli říci, snad takhle mohli špačkovat. Všechny tyto dialogy jsou přesně datovány dnem i letopočtem, nechybí ani místo, kde se mohly odehrát. Do textu je autor vkládá funkčně, mají souvislost s aktuální dějovou linií. Například ve chvíli, kdy se na Elišku při odchodu z království obrátí její sestra Anna s prosbou o vybavení, vloží autor do děje rozhovor z roku 1310, který se mohl odehrát mezi Eliškou a trevírským arcibiskupem Balduinem v johanitském klášteře v Heimbachu. Balduin v něm informuje českou princeznu o zvěstech, které o ní šíří její vládnoucí sestra. Eliška vzápětí Anninu prosbu ostře odmítá, král Jan nechápe důvod její příkrosti, čtenáři je však známa vnitřní motivace této postavy. Navíc tyto fiktivní rozhovory zpomalují tempo děje, oddalují konflikty a zvyšují dějové napětí. Zvláště v dialozích mezi

králem Janem a arcibiskupem Petrem z Aspeltu zaznívají nadčasová lidská

témata, jako jsou otázky pravdy, důvěry a přátelství. Vlivem četných retrospektivních pasáží lze kompozici Daňkova románu označit za retrospektivně-chronologickou. Samotný děj je tak nahlížen nejen objektivní narací vševědoucího vypravěče, ale vlivem retrospektivních dialogů a vnitřních monologů i zcela subjektivními pohledy jednotlivých postav. V některých případech autor používá i anticipace, aby zdůraznil 32

kontrast mezi situací a stavem, ve které se postava nachází v aktuálním čase vyprávění, a tím, jak se události vyvinou později. Ústřední část prvního dílu tvoří dobývání Prahy, které autor rozpracovává na patnácti stranách. Do nejnapínavějších okamžiků bitvy vkládá Daněk hypotetický dialog z doby minulé, zpomaluje děj a zvyšuje jeho napětí. Popis jinak dosti krvavého boje zlehčuje užitím situační komiky, kterou uplatnil v souvislosti s bojem pražských měšťanů, kteří se postavili na stranu budoucího mladého krále „Mikulášovi krvácí rameno, kožaři pád vyrazil dech a pacholka od Meinlina píchl starý Kokotovic omylem halapartnou, když se cpali dveřmi, takže jsou tři ranění, ještě než k čemukoli došlo.“ 17 Nesnaží se tak mytizovat velké historické okamžiky, je si vědom toho, že i ony stály na malých i větších lidských omylech. V bitvě sleduje eticky kontrastní motivy jednání epizodních postaviček, ať už je to malicherná rychtářova snaha ušetřit na vzácném dřevě nebo touha purkrabího synka vysloužit si rytířské ostruhy. Důležitou roli v zápase o Prahu hraje

také postava mnicha Berengara, starého Eliščina zpovědníka, který

napomohl lucemburskému vítězství za cenu vraždy tvrdohlavého kostelníka. Chvíle největšího vítězství, návrat milované Elišky do osvobozené Prahy, se tak zároveň stává i momentem největší osobní prohry dobráckého mnicha, který za svoji královnu dal život věčný „a to je nejvíc, co mohl dát.“ (s. 110) Právě po dobytí Prahy se Jan poprvé dostává do skutečného konfliktu s vlastními ideály, je proti jeho svědomí nechat vojsko, aby oloupilo měšťany, není však nic horšího než mít nespokojené vojáky, navíc když moc v zemi je zatím příliš vratká. Již velmi brzy poznává, že „spravedlnost je přepych silných.“ (s. 136) V následující části je Jan vystaven nesnadnému dilematu - musí vynést soud o dalším osudu nejvyššího podkomořího Jindřicha z Lipé. Stále se ještě nechce rozhodovat z postavení nekompromisního vládce, který se cítí ohrožen zradou svého poddaného, ale především jako člověk, který hledá spravedlnost. Do vývoje Janova rozhodování zasahují jednotlivé reminiscence týkající se Janova vztahu k Jindřichovi z Lipé. Zpočátku neměl tohoto cílevědomého šlechtice v oblibě, ale v konfrontaci s vlastními vzpomínkami si uvědomuje, že Jindřich byl často jediný, který pochopil, 17

DANĚK, Oldřich. Král utíká z boje. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1967, s. 108, další citace pocházejí z téže publikace.

33

jaké vnitřní boje se v Janovi odehrávají v situacích, kdy se čeká, že se zachová jako vládce. Ale právě toto rozhodování z pozice člověka jej v závěru zradí, poté co je konfrontován s Eliščiným příběhem ze svatojiřského dvora, kde Jindřich vyznal Elišce lásku, vydává povel k Jindřichově zatčení. V této situaci však neselhává jen Jan, ale především Eliška, kterou její až násilně stylizovaná nenávist k nejvyššímu podkomořímu přivede ke zradě vlastního svědomí a následnému odsouzení v očích manžela ve chvíli, kdy si uvědomí, že Eliška lhala. Daněk upozorňuje také na nebezpečí nekritického přijímání historické „pravdy“. Král Jan se na jedné ze svých cest ocitá v blízkosti kláštera, který napadli lapkové, svůj povel k útoku na lupiče však odvolává ve chvíli, kdy zjistí, že se jedná o klášter dominikánský. Uvěřil totiž zvěstem, že jeho otec, římský císař Jindřich, byl otráven dominikánským mnichem, ačkoli ve skutečnosti zemřel na malárii. V závěrečné části románu nacházíme titulární postavu ve stavu hluboké deziluze. Je červen 1319, Jindřich z Lipé je mocnější než kdykoli předtím a král Jan opouští zemi a s ní i vlastní manželku. Řešením všech neshod a zklamání je pro něj útěk do rytířského života, „do čestného a pravdivého boje, v němž není lží a polopravd.“ Zásadním zlomem je pro Jana loketská událost. Neznamená jen dovršení roztržky s královnou Eliškou, ale také pohřbení iluze o spravedlivém králi ve chvíli, kdy se obětí jeho afektu stane nevinná Eliščina služebná. Autor má tendenci označovat osudové události místy, ve kterých se odehrály. Vedle Janova Lokte, je to i Roklov, Biberach, Jőlich nebo Eliščin Rıhmbach. Závěr románu je zároveň i koncem Janova snu o spravedlivé vládě v Českém království formálně symbolizovaný motivem oběšence. Zatímco čtrnáctiletý Jan se za cynického smíchu svých vlastních vojáků zaříká, že nebude oběšenců v Čechách, jako o několik let starší český král opouštějící zemi se vlastnímu předsevzetí bez sebemenšího zaváhání zpronevěřuje. „Vyhnou se Lokti a nedaleko hranic chytí otrhance, který před nimi utíkal, nejspíše lapka, proč by jinak utíkal? „Pověsit?“ zeptají se – a král jenom kývne a oni se nebudou zdržovat, aby chlapovi svázali ruce, vytáhnou ho na větev a chlap se bude snažit rukama servat obojek oprátky, ručkovat po laně vzhůru, ale bude příliš sláb a ruce povolí a on ztrhne vaz, ale Jan už to nevidí, neohlédne se; kývl a oni pověsili na provaz a tím je to vyřízeno.“ (s. 462 - 463) Jeden z aspektů Janova vztahu k 34

spravedlnosti, prezentovaný právě zmíněnými epizodkami o oběšencích, rámuje jeho příchod do země a situaci, kdy ji po několika letech opouští. Daňkova demytizace zažitých historických pravd se projevuje také v titulu jeho románu popřením tradičního výroku, který je s protagonistou příběhu spojován.

5.3 Jan Lucemburský v pohledu Oldřicha Daňka

Jan Lucemburský vstupuje do románu jako snílek, nejistý vedle starší a vyrovnané Elišky. Začíná vládnout s vědomím, že český král je nekonečně mnoho, avšak „přemýšlí příliš, než aby to bylo královské“. V neustálých konfliktech s měšťany a pány, konfrontován se lží vlastní manželky, poznává, že není možné vládnout pouze za pomoci vznešených předsevzetí. Postupně se zpronevěřuje ideálům, se kterými jako chlapec do země přišel, rezignuje na svou pozici krále i odvahu podívat se pravdě do očí za cenu odhalení vlastního špatného rozhodnutí. Nutně přichází chvíle hlubokého rozčarování a pohrdání sebou samým. „Jsem Lucemburk. Kdysi jsem si říkal, že naučím své chmurné Čechy smíchu. Zatím mě oni naučili své chmuře. A sami se teď smějí.“… „Ostatně neprchám, naučím v bitvách i ostatní, aby říkali - český král z boje neutíká.“ (s. 343) V konečném soudu se Jan stává „králem, který utíká z boje“, nicméně není to pohled zjednodušený ani unáhlený. Autor nemá v nejmenším úmyslu vystupovat v roli jakéhosi mentora: Jan je v jeho pohledu především člověk, který rezignoval na vlastní vznešené cíle a nahradil je iluzí neporazitelnosti. Postava krále Jana stejně jako dalších postav románu je charakterizována především nepřímo jednáním nebo formou vnitřního monologu.

5.4 Vedlejší postavy románu Stejně jako samotný král Jan vstupují i vedlejší postavy do příběhu s vlastními sny a ideály, které však často nedocházejí naplnění. Eliščin ideál je ideálem královským, přesněji řečeno přemyslovským. Veškeré její chování a jednání vychází z vědomí královské nadřazenosti a povinné úcty k přemyslovské dynastii. Ve své vlastní pravdě je neústupná a nesmlouvavá, z titulu 35

české královny pyšná a pánovitá. Proto je její vztah k nejmocnějšímu šlechtici země a zároveň politickému oponentovi královské moci velmi odměřený. Ačkoli čtenář tuší, že tato hluboká nenávist je místy spíše stylizovaná a Eliška dokáže schopného šlechtice obdivovat, úloha přemyslovské princezny a české královny hraje důležitější roli. V tomto pohledu pro ni Jindřich z Lipé vždy zůstane pouze jedním z těch, co by se řadili ke zrádcům jejího děda na Moravském poli, a nikdy už „milý, vousatý ďábel“, jak kdysi vystupoval v jejích snech. Ve snaze zničit jej jednou provždy předstoupí před svého manžela se lží o zradě předního šlechtice království, která však nevede k jeho očekávanému zničení, ale k jejímu vlastnímu pádu jako manželky i královny. „Eliščin svět se rozpadal. Byl to svět, v němž královské slovo bylo svaté a královské výroky se tisíckrát opakovaly v krčmách a klášterních ambitech, královskými ústy promluvil Bůh a za pochybnost byla hladomorna, kdyby vůbec někdo pochyboval.“ Zlomená Eliška je pro tento svůj svět, pro vlastní královský ideál ochotna udělat cokoli, dokonce se i pokořit před svým odvěkým nepřítelem „…udělá všecko, ona pro ten svůj cíl, udělá všecko, je připravena zahodit i čest a lásku, neboť kdysi přece Jana milovala, láska je pro ni příliš malá, nehledá člověka, hledá sílu, udělá všechno, co bude moci, i když bude v životě moci už jen málo, nikdy se nesmíří…“ Eliška se svému snu oddala plně a opravdově, její sen byl však větší než ona sama. Skutečným hráčem je v Daňkově románu šlechtic z rodu ostrve Jindřich z Lipé. Jako chlapec přišel ke dvoru plný úcty, ale velmi brzy pochopil, že lidé, kteří jej obklopují, nejsou lepší než on. Jindřich je cynickým hráčem o moc, nezatížený svědomím je schopen měnit „krále jako přilbu“, aby se stal v konečném výsledku tím, kdo stojí na vítězné straně. Jako otrlý manipulátor vystupuje také ve vztahu ke svému okolí, zajímají ho jen ti, které se mu nepodařilo pokořit a ke kterým si dokázal zachovat úctu. K těm patří jeho přítel Jan z Vartemberka, ale také král Jan, Petr z Aspeltu nebo Eliška Přemyslovna. Vztah mezi Janem a Jindřichem není zatížen tradičním zjednodušením prosté rivality. Jindřich od počátku Jana svým způsobem obdivuje a ačkoli by se mohlo zdát, že vítězství nad mladým králem pro něj znamená i ztrátu úcty k jeho osobě, není tomu tak. „Jan nepatří k těm, které by Jindřich z Lipé „spolkl“, jak tomu kdysi říkával, přemohl Jana, zlomil jeho touhy, ale nezvládl toho mladíka, byť by se i stokrát říkalo, že si ho osedlal, do dneška neví, co Jan učiní v příští chvíli – a to u většiny lidí buď Jindřich dokázal odhadnout nebo ho to ani nezajímalo odhadovat.“ (s. 390) 36

Jindřichův velký sen však není snem o moci, ale především o Elišce Přemyslovně. Lipé miluje Elišku jako ztělesnění nedosažitelnosti a velikosti, obdivuje její nepoddajnou a nepředvídatelnou povahu. V tomto ohledu se Alžběta v jeho očích nikdy nemůže své nevlastní dceři rovnat, proto lásku k ní pouze nepřesvědčivě předstírá. „Miluje noc - a Alžběta je den, šťastný a usměvavý, čekat a dočkat se, vzdychnout a obejmout, všechno je jednoduché…“ Omyl svého soudu však odhaluje ve chvíli, kdy je uvězněn na Týřově a Alžběta mimo očekávání zorganizuje povstání jeho přívrženců, a dochází tak k poznání, že „hradeckou královnu“ ve skutečnosti miluje. Jeho velký sen o Elišce Přemyslovně se naplňuje až ve chvíli, kdy už žádného snu není. Ačkoli je Jindřich skutečným vítězem, stává se opravdovým vládcem země, dokonce i jeho odvěký nepřítel Vilém Zajíc z Valdeka, který měl odvahu se mu stavět, opouští zemi, pocit vítězství však nepřináší bezvýhradný pocit uspokojení: „…ve zkrocení divokosti je smutek a zkrocený hřebec je ponížením svobody i pro krotitele.“(s. 460) Právě vztahem Elišky a Jindřicha, tak jak jej Oldřich Daněk ve svém románu čtenáři předložil, popírá tradiční představy o těchto historických postavách. Zatímco v jiných literárních dílech vystupuje do popředí především legendární milostný poměr mezi Eliškou Rejčkou a Jindřichem z Lipé, stejně jako nenávist mezi oběma Eliškami, v Daňkově románu je nejdramatičtější vztah mezi předním šlechticem a českou královnou. Až do doby Václava II. pronikají retrospektivní pasáže spojené s další vedlejší postavou Eliškou Rejčkou. Pozdější „hradecká“ královna nemá v románu příliš podstatnou roli a její postava je víceméně nekomplikovaná. Rejčka vystupuje jako veselá, lehkomyslná a také trochu povrchní plavovláska vyhledávající obdiv mužů a dobrou zábavu. Jak v Jindřichově pohledu, tak také v pohledu samotného Jana však nemůže v porovnání se svou nevlastní dcerou obstát. Ačkoli vztah mezi oběma Eliškami je chladný a odměřený, obdivuje jedna na druhé to, co sama nemá a nikdy mít nebude. Rejčka Eliščino bystré uvažování a Eliška bezstarostnou ženskost své sokyně. Alžbětin ideál je jednoduchý a prostý, tkví v lásce k Jindřichovi z Lipé. I když Lipé bere královnu vdovu zpočátku jako příjemné, ale časem přece jen trochu nudící povyražení, skutečnost, že se v předvídatelnosti jejího chování mýlil, jej dovede k překvapivé pravdě „Zas měla v očích slzy, on je slíbával, už není hezká, myslel si, už vůbec není tak hezká, zestárla strašně za ten půlrok, slíbával slzy a pochopil v té chvíli, 37

že je zcela a dokonale šťasten a že ji miluje, nejspíš už dlouho, jenže teď to poprvé ví.“(s. 325) Prohrou končí i ideál kolínského měšťana Frenclina Porka, který je snem o vzestupu moci svého stavu. Předobrazem pro tuto vedlejší postavu se stala reálná osoba Frenclina Kokotovice, který se osobně účastnil tažení Jindřicha VII. do Itálie a o této události poskytl informace zbraslavskému kronikáři Petrovi Žitavskému. Frenclin, syn kolínského platnéře, se účastnil nezdařené měšťanské vzpoury vůči pánům. Mezi zajatými šlechtici, které hlídal ve vězení na Liticích, byl i samotný Jindřich z Lipé. Když se cestou ke králi okradeného a zraněného Porka ujme Eliška Rejčka, netuší, že jej přivede do rukou úhlavního nepřítele. Ačkoli chtěl Lipé vzpurného měšťana nechat popravit, nakonec se rozhodne věnovat svému dřívějšímu vězniteli život. V pozdější době se Frenclinovi daří s pánem z Lipé vycházet dobře a nevracet se ke starým záležitostem. Zvrat pro něj znamená účast na italském tažení Jindřicha VII. Cítil se jako rytíř, o to větší bylo jeho zklamání, když se při císařské korunovaci ocitá mezi obyčejnou chudinou a měšťany. Uvědomuje si, kam ve skutečnosti patří a jaké zájmy má hájit. Po návratu vystoupí v roli udavače nejvyššího podkomořího Jindřicha z Lipé. Tato lež neznamená pro Frenclina naplnění snu, ale jeho konec „přestane-li si člověk vážit sám sebe, zabíjí i své sny, byť by byly sebečistší.“ (s. 444) Dokonce i snaha zabít svého odvěkého nepřítele ve zmatku pražského povstání se míjí účinkem a obrací se proti svému vlastnímu osnovateli. Sen kolínského měšťana tak nezaniká jeho vlastní smrtí, ale především špinavou nedůstojnou lží a ztrátou víry v sebe sama.

5.5 Román ve vztahu k historickým skutečnostem

Román Oldřicha Daňka můžeme považovat za specifický především prezentovaným vztahem k historické pravdě a odmítnutím její absolutizace. V duchu tohoto přístupu skládá spisovatel čtenáři účty z toho, nakolik v příběhu respektoval doložená historická fakta a do jaké míry je podrobil vlastní umělecké intenci. Z autorského doslovu vyplývá, že překračuje meze historické pravdy pouze v nepodstatných podrobnostech a se zřejmým a opodstatněným fabulačním záměrem. Čtenáři je předložena rovněž informace o tom, které z postav vyskytujících se v románu jsou fiktivní a o kterých nám nechalo záznam pero souvěkého kronikáře. Vyznává se 38

rovněž ze záměrného užití současného jazyka s ohledem na to, že jeho cílem nebylo zdůraznění zvláštností a odlišností čtrnáctého století, ale především pochopení toho, co se v průběhu staletí nemění. Podstatnou část autorského doslovu tvoří i poodhalení dalších osudů postav, které v románu vystupovaly. Samotnou titulární postavu Jana Lucemburského však Oldřich Daněk považuje za postavu „příliš složitou a rozporuplnou a jeho osudy příliš pestré, než abych si je troufal uzavřít několika řádky.“ (s. 467) Tento náhled do vlastní autorské kuchyně dal adresátovi románu možnost udělat si svůj názor na reálné postavy a události a završil tak autorovu tendenci nevnucovat čtenáři své subjektivní hledisko.

5.6 Závěrečné shrnutí

V Daňkově pojetí osobnosti prvního lucemburského krále na českém trůně se nesetkáváme s neživotným schematizováním této postavy ani s opomíjením zásadních životních momentů jejího vývoje. Jan je zde bezezbytku plastickou postavou, člověkem s chybami a omyly, jehož osobní životní zvraty se promítají v celém příběhu a mnohdy jsou i explicitně pojmenovány – Roklov, Biberach, Jőllich a především Loket. Ani Eliška není v Daňkově románu strojenou konstantou a pasivní loutkou, ale ženou s vlastními prioritami a cíli. Nechybí ji odvaha, její sen je pro ni natolik velikým, že kvůli němu neváhá všechno vsadit na jednu kartu a pokusit se moment prohry zvrátit vlastním pokořením před úhlavním nepřítelem. Ale ani faktickému vítězi - nejvyššímu podkomořímu - nedopřává autor bezvýhradně šťastný pocit vítězství, který by nepříjemně kontrastoval s celkovým vyzněním románu svým násilným zjednodušením „ale přece musí být ještě něco víc, něco pro mnoho lidí, co nekončí u hebkosti rtů a tiché radosti shledání, všichni to hledají, Frenclin to možná našel ve smrti, vždyť i ten kumpán tátovských dní, mnich našel svou smrt na hranici a naplnil tím to své druhé já.“(s. 459) Ačkoli Jindřich z Lipé v závěru románu dosáhne realizace mocenské, jeho realizace lidská však zůstává nenaplněna. Všechny postavy jsou obdařeny bohatým vnitřním životem, který je nedílnou součástí jejich vlastní charakteristiky. Do popředí také vystupuje vztah mezi jednotlivými postavami, konflikty jejich ideálů. Naprosto dominantní je v románu téma 39

prohry, každá z postav prochází momentem zklamání, veliké sny jsou-li zaprodány ještě větším lžím, nikdy nemohou dojít svého naplnění. Daňkův svět není světem jednoduchým, v jeho postavách rezonují otázky a témata nadčasové platnosti, lež kontra pravda, lidství a touha po moci, sen a realita. Právě v těchto momentech se projevuje autorův přesah mimo vymezené hranice historického prostoru a vztah románu k současnosti. Původní dramatické založení autora, pro kterého tento historický román znamenal prozaický debut, se promítá především v retrospektivních dialozích románových postav a v důmyslném směřování k dramatickým momentům. Daňkova próza má živé tempo, není zatížena zdlouhavými popisnými pasážemi a každá ze scén, jež se před očima čtenáře odehrávají, má svou přitažlivost a v příběhu své místo. Jako vypravěč si Oldřich Daněk zachovává schopnost ironického nadhledu a zároveň i odlehčení dramatických a tragických situací. Jeho přístup k textové výstavbě díla zaznamenává výrazný pokrok ve srovnání se staršími předchůdci. Autor si nekladl ambice vytvořit z románu kompletní kroniku života titulární postavy, ale především se soustředil na rozpracování událostí, které vedly k její vladařské rezignaci a následně k rytířskému a nezakotvenému způsobu života. Tomu přizpůsobil také kompoziční uspořádání textu. Oldřich Daněk vytvořil román nepochybných lidských rozměrů s přesahem do současnosti, který svým pojetím i zpracováním dokázal oslovit čtenáře nejen v době svého vydání, ale i v následujících letech, a který má v oblasti historické prózy své nezpochybnitelné místo.

40

6. Jan Šmíd: Ve znamení lva 6.1 Základní charakteristika díla

Překvapivý odklon od dosavadní literární tvorby znamenal pro čtenáře Jana Šmída, autora humoristických novel a detektivních próz, rozsáhlý historický román Ve znamení lva (1989). Autor předložil čtenářům dílo širokého záběru mapující život českého krále Jana Lucemburského od narození po heroickou smrt v bitvě u Kresčaku. K lucemburské tematice se později vrátil románem s analogickým titulem Ve znamení Erató (1998), který je věnován osobě Janova syna z manželství s Beatrix Bourbonskou, Václavu Lucemburskému. Šmídova literární intence ve vztahu k hlavní postavě románu je čtenáři od počátku zjevná. Autorovi jde především o rehabilitaci pověsti českého krále Jana a překonání tradičních a převážně negativně simplifikujících představ, které jsou s jeho osobností spojovány. Do kontrastu s tradičním přesvědčením, že Jan byl králem cizincem ožebračujícím svou zemi, staví méně známá a opomíjená fakta, že založil katedrálu svatého Víta a po dobu své vlády uchránil České království před útokem nepřátelského vojska. Šmíd nahlíží na Jana Lucemburského především jako na bytostného dobrodruha a rytíře v tom nejlepším slova smyslu s vědomím, že román je návratem do dob, kdy se rytířství nedalo zdědit ani koupit, ale každý si jej musel vydobýt svými skutky. Vlastním epilogem a skutečným holdem zmíněného aspektu Janovy osobnosti se stala jeho účast v předem prohrané bitvě, která mu vynesla pověst rytířské legendy. Především v této skutečnosti - a to při vědomí ostatních nedostatků - vidí autor velikost své postavy a její oprávněné místo v českých dějinách.

6.2 Kompozice románu

Dokladem širokého časového a kauzálního pojetí, které Šmíd při zpracování románu zohlednil, je samotný prolog, jenž je věnován bitvě u Worringen roku 1288, kde se utkal Janův děd Jindřich III. Lucemburský s brabantským vévodou Janem. Samotná událost bitvy je působivě a kontrastně zarámována idylickým popisem přírody. Bitva u Worringen, ve které padl nejen Janův děd, ale i jeho bratři, patřila k osudovým 41

okamžikům tehdejší lucemburské historie. Jan Šmíd ji interpretoval především jako hrdinnou smrt statečného vévody Jindřicha III. Lucemburského. Je pravděpodobné, že autor zařadil tuto epizodu z lucemburské historie nejen pro její dějinnou hodnotu, ale především proto že v ní lze spatřovat určitou analogii s osudem krále Jana. Samotnému prologu předchází text odkazující na protagonistický titul románu Ve znamení lva, který nijak nesouvisí se znakem Českého království. Lev symbolizuje znamení zvěrokruhu, ve kterém je Jan Lucemburský narozen a které autor charakterizuje výňatkem z horoskopů chaldejské astrologie. Skutečný význam titulu tak rozkrývá hned na začátku vyprávění bez záměrné mystifikace čtenáře. Rozsáhlý text románu Šmíd rozčlenil do pětadvaceti kapitol s převážně popisnými a formálně nesourodými názvy, jež výjimečně tvoří i citáty. Ve třinácté kapitole nazvané Zač je toho Loket, která se věnuje významnému konfliktu mezi královskými manželi na zmíněném českém hradu, uplatňuje jazykovou hříčku. Už v první kapitole románu příznačně pojmenované Svět, do kterého vstupujeme se uplatňuje autorův důraz na kauzální hledisko spočívající v objasnění kořenů světových i domácích událostí, které budou pro samotnou dobu Jana Lucemburského určující. Vyprávění tak zabíhá do doby vlády Václava II. právě ve chvíli, kdy oznamuje sedleckému opatovi Heidenreichovi svůj úmysl založit zbraslavský klášter, z jehož okruhu později vzešla nejen myšlenka, ale především reálná iniciativa uvedení lucemburské dynastie do Českého království. S náležitým a trefným sarkasmem předkládá před čtenáře stěžejní dobové události, ať už jde o nástup papeže Bonifáce VIII., který svého předchůdce příliš zbožného a nezkaženého nechal umučit, nebo o francouzského krále Filipa IV., jenž své dluhy vyřešil vykonstruovanou zradou templářského řádu a jeho likvidací. Tradiční chronologická kompozice se brzy komplikuje dvěma souběžnými dějovými rovinami, které se svižně střídají i v rámci jediné kapitoly. První narativní rovinu tvoří události a děje odehrávající se v Lucembursku, druhou pak časově odpovídající dění v českých zemích. Střídání těchto rovin se odehrává ve značném tempu, někdy nabývá až charakteru krátkých střihů, jindy vytváří působivý kontrast. Na scénu porodu Janovy matky Markéty tak navazuje smrt kancléře Václava II. a zároveň levobočka jeho otce, probošta Jana. Vševědoucí vypravěč čtenáři události ukazuje, výjimečně jej oslovuje, ale i v těchto situacích zachovává objektivitu bez názorové či citové participace. Velmi často používá anticipace, v kontrastu s Oldřichem Daňkem je 42

jeho užití retrospektivy minimální a nepodstatné. Podíl dialogických promluv na narativní stavbě textu je menšinový, dominantní je pásmo vypravěče doplněné vnitřními monology postav. Zmíněné monology jsou stejně jako celé vyprávění podány v er -formě a v některých případech bývají doprovázeny sebezpytujícími otázkami. Už na prvních stránkách se setkáváme s podstatným rysem Šmídovy prózy, který významné události vyžadující dataci spojuje s odkazem na světce, jemuž je tento den zasvěcen: například „Byl den svatého Vavřince mučedníka, jenž byl na rožni pečen.“18 Tento způsob uvádění dat odkazuje na kronikáře příslušející ke středověkému kléru a najdeme jej i u nejvýznamnější domácí kroniky reflektující vládu Jana Lucemburského, kroniky Zbraslavské. Poměrně časté je i vkládání latinských úryvků do narativního textu, většinou v souvislosti s církevními obřady a osobami - náboženské písně, dopis od papeže. Ačkoli se Šmíd věnuje také období Janova dětství, nijak zvlášť je nerozpracovává a omezuje se pouze na zběžný popis víceméně šťastného vývoje. Na druhou stranu tímto přístupem posílil hodnověrnost historického obrazu hlavní postavy, protože zmiňované období nemá dostatečnou pramennou oporu. Od zvolení Jindřicha VII. římským králem nabývá vyprávění na tempu, spektrum sledovaných událostí se zužuje, což výrazně posiluje kompaktnost příběhu. Stejně jako u Oldřicha Daňka i zde je mladý král Jan vystaven nesnadným rozhodnutím, dostává se do konfliktu s panskou mocí a brzy seznává, že je ve vlastním království pouhým cizincem. Postupně ustupuje nárokům domácí šlechty a ztrácí úctu v očích vlastní ženy. Ukazuje se, že Eliška mu v konfliktech s českými pány nedokáže být oporou, naopak vzájemné vztahy svou tvrdohlavou neústupností a výbušností jen zhoršuje. Jan se stále více obrací k rodnému Lucembursku, spory s Eliškou zažehnává v náručí půvabné Kláry. V rozhodujícím konfliktu se šlechtickou mocí se Jan i Eliška dopustí řady chyb politických i morálních. Ve chvíli, kdy je Jan konfrontován s nepříjemnou skutečností, že spor se šlechtou nemůže vyhrát, nereaguje bohorovným klidem, jak byla tato situace zpracována u Oldřich Daňka, ale nekontrolovaným afektivním výbuchem. Loketská událost je zpracována v souladu s dostupnými historickými fakty. Proto i zde nutně 18

ŠMÍD, Jan. Ve znamení lva. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1989, s. 16, další citace pocházejí z téže publikace.

43

znamená pro českého krále zlom a ještě po letech se objevuje dozvuk těchto událostí. Ve vlastní slepotě spatřuje boží trest za loketská provinění. Bouřlivé přivítání v Českém království a prchavou sounáležitost s touto zemí mu vynese vítězná bitva u Mőhldorfu. Ale ani tato skutečnost nemůže zmírnit Janovu trpkost z handrkování s domácí šlechtou a obrat jeho zájmu k evropským konfliktům a diplomatickým událostem. Autor nevynechává žádné historicky známé vojenské a politické kroky českého krále, ani osobnosti s nimi související. Snaží se vystihnout atmosféru tehdejší Evropy ve všech jejích relevantních polohách. Narozdíl od ostatních autorů se nevyhýbá ani vykreslení Janova milostného života bohatého na četné avantýry a jako jediný zahrnuje do své fabulace historicky nepodložený milenecký poměr mezi českým králem a Alžbětou Rejčkou, který má však pro postavu českého krále nevýznamný a pouze epizodní charakter. Janovo odcizení s předčasně zestárlou Eliškou je definitivní, proto ani zpráva o její smrti nemůže přinést nic víc než „smutek a lítost po někom, koho jsme kdysi důvěrně znali.“(s. 357) Autorovo zdůrazňování souvislostí a všudypřítomná kauzalita se projevuje v devatenácté kapitole s názvem Vlastní rozsudek smrti. Jan Lucemburský se na zámečku ve Fontainebleau písemně zavazuje francouzskému králi k pomoci v případě boje v Champagni, Vermandois a Amiensku proti každému. Nebylo však nutné poměrně zjevnou souvislost dále zdůrazňovat proloženým písmem s ohledem na to, že okolnosti a způsob královy smrti jsou známé a samotná kapitola na tuto skutečnost již odkazuje. Předzvěst Janovy smrti je předehrou k dalšímu osobnímu dramatu jeho života. Stejně jako u Rosůlka se Jan se svou slepotou nakonec vyrovnává jako člověk, v jehož povaze není místo pro strach. Doba před očekávanou, ale neuskutečněnou bitvou, kdy Jan sepisuje vlastní závěť, se stává také momentem životní bilance, přiznává si, že nikdy nebyl dobrým otcem, později se objevuje i vědomí viny za loketské události. S vědomím, že „je na čase přemýšlet, aby se jednou někdo modlil za mě“(s. 450), dává Jan pokyn ke stavbě chrámu sv. Víta a desátek z příjmů ze stříbrných hor v Čechách v době, kdy je sám zavalen dluhy. Čím více se vyprávění blíží ke konci, tím více autor přistupuje ke svému protagonistovi se zřejmou pietou, kterou nekomplikuje ani ne vždy spravedlivým vztahem krále k vlastnímu synovi. Do popředí se dostává nejen Janovo uspokojení z dosažení titulu římského krále pro prvorozeného syna, ale především spokojenost s vlastním životem. „Až nadejde jeho čas, může se beze studu postavit 44

vedle děda, otce, strýce. Na jeho čest nemohou vznést jedinou výtku. Zajisté pil, jeho náručím procházely ženy mnohdy tak rychle, že nestačily v paměti zanechat pražádnou stopu. Jen namáhavě by na ně vzpomínal. Z bitvy nikdy necouvl. Byl také poražen, ale to není otázka hrdinství nebo zbabělosti. Z boje nikdy neprchal. Boji se nikdy nevyhýbal. Na českou půdu nevkročil nikdy nepřítel. Lucembursko uhájil… …Potřeboval hodně peněz. Dobrá. Potřeboval tedy hodně peněz. Ale jak jsou peníze nepodstatné a nicotné.“(s. 489) Janova životní pouť se završuje v kapitole, jejíž název tvoří citát králova věrného průvodce na cestách a středověkého básníka Guillauma de Machauta. Bitva u Kresčaku je čtenáři předložena s obvyklým širokosáhlým záběrem, typickým pro tento román. Zatajeny nezůstávají ani informace týkající se vyzbrojení, výcviku a platu anglického vojska, stejně jako pozice bojujících stran, složení vojska a celkový průběh bitvy. Janovo účastenství v bitvě je zpočátku velmi netradičně nahlíženo z pozice jeho vlastního koně, znalého válečných bojů. Ani fakt, že bitva je v podstatě prohraná, nemůže českému králi zabránit dále bojovat. S vědomím, že smrt je jen velká odměna za život se Jan rozjíždí „vstříc nejslavnější smrti krále v dějinách.“ (s. 504) Janovy další osudy v bitvě nejsou zobrazeny přímo, odkazuje na ně poměrně jasný popis jeho zohaveného těla nalezeného po bitvě. Zranění, která autor v románu uvádí, v podstatě korespondují s výsledky vědeckého zkoumání pozůstatků českého krále, které v osmdesátých letech vedl paleoantropolog Emanuel Vlček. Odkaz na Janovo znamení zvěrokruhu, které se stává zároveň symbolem jeho bytostné vlastnosti, se objevuje i v závěru. „Lev, který Jana přivedl na svět, si ho opět odvedl. Guillaume de Machaut mohl zasednout ke svému peru.“ (s. 506) Samotný román je zakončen prologem uvozeným citátem z kondolenčního dopisu papeže Klimenta VI. Jitce Lucemburské a shrnuje pestré osudy tělesných ostatků Jana Lucemburského až do současnosti. Významnou roli v příběhu má i pojetí smrti, ke které se autor buď promluvami postav nebo explicitním výrokem vyjadřuje. Smrt je zde nahlížena z rytířského a převážně pozitivního hlediska. Smrt jako velká cena za statečnost, velká odměna za život - právě s touto myšlenkou se Šmídův Jan pouští do své poslední bitvy. Proto ani v dialogu chlapce Jana a jeho strýce Walrama nepřekvapí, když je smrt charakterizována jako něco vznešeného, něco krásného. Ve vnitřním monologu nedospělého Jana, jenž se účastní pohřbu v císařské katedrále, vystupuje smrt jako ztělesnění řádu, který srovnává všechny pozemské mezilidské rozepře. Prostřednictvím 45

románových postav v textu rezonují i obavy z budoucnosti a s tím související smysluplnost vlastního života a počínání. Podstatné je autorovo zdůraznění náhodnosti, která doprovází i velké historické události a relativní chápání času nesoucí v sobě odlišnost ve vnímání z pozice jednotlivce a z hlediska širšího dějinného významu. Jedním z hlavních rysů Šmídovy prózy je výrazná faktografičnost, která však román v některých pasážích nadměrně zatěžuje. V důležitých jednáních tak autor před čtenáře předkládá kompletní seznam světských i duchovních zástupců, kteří se jej zúčastnili. „Heidenreich v téže době vyjednával s Jindřichem VII. stejně usilovně, jako jeho bratři hájili svůj klášter. Ani on nebyl samozřejmě sám. Byli s ním opět Konrád z Erfurtu, Jan Plaský, Jan z Vartemberka, Bohuslav z Boru, pražští měšťané Konrád Kornpuhel z Chebu, Oto Vigolais, Eberlin od Kamene a kutnohorští Tillman Luciin a Konrád. Tentokrát již byla vyjednávání určitější. V družině Jindřicha VII. byl opět Petr z Aspeltu, Jindřich z Virneburku, biskupové štrasburský Jan z Dirpheimu, lutyšský Theobald z Baru, mőnsterský Ludvík Essenský.“(s. 108) Tyto výčty používá autor v celém textu a ne vždy u událostí natolik podstatných jako právě zmíněné jednání s říšským králem. S nápadným historismem souvisí již několikrát zmiňované obšírné pojetí zvolené látky. Šmíd často zabíhá i k velmi okrajovým událostem, které sice nepostrádají význam, ale dějovou linii románu nepříjemně rozmělňují. Ani on se však ve svém románu nevyvaroval některých nepřesností a historických omylů. Jazyk románu je vybaven četnými eufemismy, personifikacemi, nezbytnými historismy, výjimečně také archaismy a přechodníky. Podstatné je rovněž užití anafor, které jsou většinou spojeny s významnou postavou příběhu. Některé románové scény jsou obdařeny velmi působivou obrazností, jindy se však autor opakuje ve svých formulacích a někdy snaha o bohatost výrazu vede k nepřirozené šroubovanosti, přesto je jazyk jeho románu efektní a kultivovaný.

6.3 Jan Lucemburský v pohledu Jana Šmída

Pojetí osobnosti Jana Lucemburského ve Šmídově románu je předurčeno dvěma celoživotními vzory českého krále. Na jedné straně je to Janův strýc Walram, ideál středověkého rytíře, ale zároveň i muž proslulý svými milostnými aférkami, na straně druhé rovněž Janův strýc, arcibiskup Balduin Trevírský, obratný diplomat a prozíravý politik. Lucemburské kořeny jsou pro Šmídova Jana určující, období Vánoc se pro něj 46

stává bytostně důležitou a posvátnou dobou rozjímání nad vlastními předky a rodinou. V tomto světle vystupuje do kontrastu pojetí staršího románu J. V. Rosůlka, který hodnotu rodinných vazeb degraduje a v očích jeho protagonisty se dostává právě Walramovi nemilosrdného odsouzení především jako člověka morálně zkaženého. Podobně jako v Daňkově zpracování vstupuje i zde chlapec Jan do své budoucí země s nereálnými ideály a s vědomím, že mu patří svět. Janovo počáteční nadšení z titulu českého krále a generálního vikáře brzy střídá rozčarování ze střetů s ctižádostivými a neústupnými šlechtickými předáky. Stejně jako u Daňka se jeho osobnost formuje vlivem morálně nejednoznačných rozhodnutí a politických neúspěchů.

Hlavní příčinu Janovy vladařské prohry autor vidí v jeho mládí

a nedostatku zkušeností, které mu nedaly možnost obstát ve střetu s takovými povahami jako byl Jindřich z Lipé. Následkem toho pak přichází nepříjemná chvíle poznání. „Jsem přece zrovna takový cizinec, jaké mám kolem sebe. A jakých se chtějí zbavit. A chtějí se jich zbavit proto, abych zůstal sám. Sám mezi nimi, bezbranný uprostřed jejich posádek hradů a peněz. Uprostřed jejich vůle.“ (s. 175) Ve střetu se šlechtou jsou však odhaleny i Janovy politické a lidské omyly, které stály životy jeho poddaných. Vývoj královy osobnosti je patrný především v nelichotivém pohledu další postavy, královny Elišky. Zpočátku nejistý chlapec, kterého mohla ovládat a kterému musela radit, později nezávislý a zároveň lehkomyslný a nezodpovědný Lucemburk. Přínos Šmídova románu tkví především v tom, že zpracoval ucelený obraz Janovy postavy, neopomíjí jeho diplomatickou prozíravost, umění pohybovat se v nestálé a komplikované evropské politické scéně. Jak špatným manželem i otcem byl Jan pro Elišku Přemyslovnu a jejich děti v politicky předurčeném sňatku, o to lepším manželem i otcem se stal ve svazku s Beatricí Bourbonskou v pozdějším věku a zvláště i vlivem svého zdravotního handicapu. Šmíd však nezastírá, že manželství ani rodina se pro Jana nikdy nestaly tou nejvyšší hodnotou, kterou tvořily jeho politické plány a rytířská čest. Neopomíjí ani Janovy další bytostné atributy, k nimž patřila i lehkomylsná rozhazovačnost často dotovaná z české pokladnice. „Musel jim to tedy vysvětlit. Museli mu půjčovat peníze. Museli mu peníze dávat. Zajisté, budou teď chudší, ale budou na živu a jejich zem nepřítel neobsadil.“ (s. 401) Skutečnost, že se Jan Lucemburský s českým královstvím nikdy nesžil, a jeho definitivní rozchod s touto zemí vrcholí v autorově podání po korunovační slavnosti manželky Beatricí, která jasně ukázala, jak je nová česká královna v zemi neoblíbená a vedla k jejímu následnému 47

odchodu. Důsledkem odjezdu Janovy manželky byla nejenom králova ješitná reakce spočívající v odvolání v Čechách velmi populární Karlovy ženy a příkaz k jejímu pobytu na brněnském hradě, o čemž se autor ostatně v knize zmiňuje, ale také neshoda otce se synem, která vedla k zastavení veškerých dosavadních příjmů pro moravského markraběte. Právě tuto důležitou skutečnost nasvědčující, že vztah mezi Janem a Karlem byl mnohem ambivalentnější, autor opomíjí a posiluje tak idealizaci jejich vzájemného poměru. V Rosůlkově díle však Janovu žárlivost na Karlovy politické úspěchy, které jeho protagonista trefně degraduje jako „hraní si na vladaře“, i dočasné zastavení Karlových důchodů najdeme. O tom, že se v závěrečné části románu coby předehry k heroizaci titulární postavy poněkud vytrácí autorova objektivita a král je zobrazován především v příznivém světle, jsem se již zmiňovala. Vnější charakteristika Jana stejně jako dalších postav je přímá, vnitřní je zpracována nejen explicitními výroky vypravěče, ale je zahrnuta i v promluvách jednotlivých postav především ve formě vnitřního monologu.

6.4 Vedlejší postavy románu

Narozdíl od Daňkova zpracování zachovává Šmíd vykání v promluvách románových postav a rovněž samotný Jan se v královském úřadu o sobě vyjadřuje v plurálu. Dalším podstatným rozdílem jsou poměrně podrobné popisy zevnějšku, které v Daňkově próze takřka nenajdeme, za to Ve znamení lva je takto přiblížena téměř každá významná postava. Ačkoli Eliška Přemyslovna vstupuje do románu v raném dětském věku, její chování a projevy jsou až neuvěřitelně nedětské. Autor nám na prvních stránkách příběhu předkládá charakter, který je totožný s ucelenou povahou dospívající i stárnoucí královny. Hrdost na přemyslovský původ a otcovu panovnickou proslulost, silné sebevědomí a neochvějné přesvědčení o vlastní panovnické predestinaci jsou pro šestiletou princeznu nedílnou samozřejmostí. „Její otec byl nejslavnějším panovníkem v dějinách, nejbohatším a měl také nejskvělejší dvůr. Ona bude mít jednou také takový. Ona. Má dvě sestry a nastávající macechu, ale bude to ona. Na její dvůr budou zajíždět nejkrásnější panovníci, aby se jí poklonili. Tak jak jí to říkávala vychovatelka. Nikým se nenechá odstrčit. Nikdo se jí nesmí opovážit postavit do cesty. Nikdo, nikdo, nikdo.“(s. 23) Narozdíl od Daňkova románu už v této chvíli vzniká hluboká a zároveň 48

legendární nenávist budoucí královny k vlastní maceše. Alžběta Rejčka představuje pro Elišku především překážku na cestě k moci. Poněkud nejasná je však skutečnost, proč se Eliška obává, zda její macecha v budoucnu porodí syna, jenž by se mohl stát českým králem, v době, kdy by smrt jejího otce byla sice nečekaná, nikoli však překvapivá, zato smrt bratra Václava naprosto nepředvídatelná. Zcela vyzrálá Eliška je rozhodnuta nerovného sňatku s mladičkým Janem využít k vlastním politickým plánům a cílům. V počátcích manželství k novému králi vzhlíží, miluje jej a naplnění vlastních ambicí spojuje výlučně s jeho osobou. S nastávajícími konflikty a rozpory mezi nimi samými nebo ve vztahu ke šlechtě však dochází k uvědomění, že pro její cíle není nezbytný. „Zajisté, miluje Jana, ale jakmile bude nový král, je starý již zbytečný.“ (s. 175) Šmíd neopomíjí její politické chyby, neústupnou vladařskou linii ani sklony k hysterii, je si však vědom i její obdivuhodné houževnatosti, která nebyla u žen její doby zvykem. Přesto se královnině svéhlavosti dostává v očích autora jasného ale spravedlivého odsouzení. „Eliška Přemyslovna, hluchá a nevidoucí ve své nenávisti a touze ničit, neuvědomující si, že ničí sebe, své království, říši, kterou vybudoval její otec a děd a jež ona má přinést další rozkvět a nikoli zkázu.“ (s. 112) Rozchod s vlastním manželem a odloučení od jakéhokoliv podílu na moci se stává životním epilogem zlomené a předčasně zestárlé královny. Jan Šmíd ve svém románu trochu poopravuje vžitý obraz české královny coby ctnostné obhájkyně přemyslovských tradic a vnáší do pohledu na tuto postavu více dynamické pestrosti vzájemně kontrastujících povahových rysů. Šmídova Eliška má opravdu jen velmi málo společného s královnou, jak nám byla představena v románu J. V. Rosůlka. Proti jeho víceméně pasivní a v samotném vypravování vcelku opomíjené postavě postavil Šmíd královnu ambiciózní, neústupnou, výbušnou, v zásadě s dobrými úmysly, avšak bez schopnosti politické prozíravosti a diplomacie. Stejně jako v Daňkově zpracování je i zde Jindřich z Lipé především cílevědomým hráčem o moc, nikoli však hráčem sympatickým. Vystupuje jako sebejistý a hrdý majitel krále, člověk toužící po obdivu a uznání, přesvědčený o své vlastní i rodové nadřazenosti. „Jeho rod si to nenechá líbit. Jeho rod je víc než rod Jana Lucemburského. Kdyby chtěl, může si koupit celé Lucembursko. I s Janem. Všechno se dá koupit. Nakonec i ta Alžběta obdivuje na něm moc a peníze.“ (s. 182) Zatímco u Daňkova Jindřicha jsou peníze a moc pouhým prostředkem, způsobem překonávání sebe sama a snahou uspět, u Šmídova nejvyššího podkomořího jsou vlastním cílem. 49

Milostnému aspektu Jindřichova života se autor nijak zvlášť nevěnuje. Šmíd

tak

vytvořil postavu jednoduchou, avšak poplatnou dobovému zobrazení ctižádostivého Ronovce. Karel, který přichází na francouzský dvůr coby bledý, neduživý chlapec, plachý a nesmělý ve vystupování, je ohromen impozantním zjevem a uznávaností vlastního otce. Do popředí vystupuje také velmi dobrý a až pateticky ztvárněný vztah mezi Karlem a jeho bratrem Janem Jindřichem, kterého poprvé potkává v Itálii. Není však zdaleka tak důležitý a určující jako Karlův vztah k otci o jehož idealizaci jsem se již několikrát zmínila. Karel svého otce obdivuje jako „hrdinu bitev i hrdinu hospodských šarvátek, hrdinu vrhcáb i dvorských slavností, osamělých nočních cest i slavných turnajů, hrdinu své Beatrice. Hrdinu svého syna. Hrdinu nesčetných pohárů vína a opilých ranních návratů, hrdinu plného života krásného, božího, jakým nežil nikdo, koho Karel znal.“ (s. 429) Nelze však neocenit kontroverzi, jakou autor zapojil do Janovy charakteristiky v podobě Karlovy promluvy. Přesto není možné bez výhrad přijmout autorovo zjednodušení jejich vzájemného vztahu, když už při pobytu v Itálii dochází ke konkrétním rozporům v otázkách politických a morálních. Ve chvíli, kdy bylo zjevné, že lucemburská politika nemá v Itálii další budoucnost, se Karel otci postavil a odmítl zde i přes otcovo přání nadále setrvávat. Jan Šmíd však tuto skutečnost ztvárňuje zcela odlišně. „Jan i Karel odcházeli z tohoto boje o Itálii sice poraženi, avšak nezlomeni. A bylo to právě tady, kde Guillaume de Mahaut začal jednu ze svých básní slovy „v paměti krále Čechů měj.“ Karel se odsunul první, neboť italské prostředí bylo den ode dne nepřátelštější a otec chtěl, aby alespoň jeden z nich byl v bezpečí a aby to byl Karel. Sám pak, neúnavně kličkuje a bojuje, kryl mu záda a teprve na den svatého Majoria, biskupa a poustevníka, léta Páně 1334 rozloučil se v Tridentu s Itálií, kterou od té doby již nikdy nespatřil.“ (s. 379) Ve vztahu Jana a Karla autor opouští objektivní zřetel a podrobuje tento poměr umělému a nereálnému zjednodušení. Románem prochází řada dalších postav, což logicky vyplývá z velmi širokého záběru samotné fabule. Vybrala jsem však pouze ty, které výrazně ovlivnily formování Janovy osobnosti nebo odhalují některý z podstatných rysů jeho charakteru.

50

6.5 Závěrečné shrnutí

Časovým

rozsahem

fabule

můžeme

Šmídův

román

přirovnat

k dílu

J. V. Rosůlka, který rovněž sleduje svého protagonistu od raného dětství až po heroickou smrt.19 Tím však vzájemná podobnost končí. Šmídův román má nejen daleko širší rozpětí, čemuž odpovídá i samotný rozsah díla, jeho zpracování je navíc mnohem objektivnější, respektuje vývoj Janovy osobnosti na pozadí událostí, které Rosůlek nezmiňuje nebo dostatečně nerozpracovává. Zatímco pro Rosůlka jakoby český král v diplomatické poloze nikdy neexistoval, Jan Šmíd nabízí pestré spektrum událostí, které jeho politický talent a obratný způsob řešení diplomaticky komplikovaných situací dokládají. Rozdíl je patrný i ve vykreslení jedné z nejdůležitějších postav románu, Janovy ženy Elišky Přemyslovny. Královna, která je v Rosůlkově pojetí pasivní a autorem opomíjenou postavou, se ve Šmídově románu stává figurou takřka stejně kontroverzní jako samotný Jan. Podstatným rysem Šmídova románu je jeho výrazná faktografičnost, která děj v některých pasážích zahlcuje, navíc by eliminace některých událostí, jež jsou sice důležité pro dobu Jana Lucemburského, přímo se ho však nedotýkají, byla pro kompaktnost díla bezesporu přínosem. Právě tento fakt činí z románu sice velmi podrobnou a důkladně zpracovanou, ale zároveň i nesnadnou a ne vždy úplně přehlednou četbu. I když byl objektivní aspekt díla narušen falešnou idealizací Janova vztahu k synovi, výrazně nepoškodil celkově převažující věcný přístup k hlavnímu hrdinovi. Nesnadného úkolu poopravit a rehabilitovat vžitý obraz Jana Lucemburského alespoň v představách čtenářské obce se autor ujal se ctí a vytvořil dílo, které se stalo důstojným holdem této historické osobnosti.

19

Šmídův román nabízí přesah i do doby předcházející.

51

7. Petr Žitavský: Zbraslavská kronika 7.1 Základní charakteristika díla

Ačkoli kroniky - stejně jako paměti nebo dobová literární díla - patří k historickým pramenům sekundární důležitosti nabízející pohled zprostředkovaný subjektem, přesto zůstávají neopominutelným, i když nutně kriticky přijímaným zdrojem historického poznání. K nejvýznamnějším kronikám pro období vlády Jana Lucemburského patří nejen kronika tyrolského opata Jana z Viktringu, ale především domácí latinsky psaná Kronika zbraslavská. Přestože se jedná o největší předhusitskou kroniku, její časové rozpětí je nepatrné, zahrnuje šedesátileté období od smrti Přemysla Otakara II. do roku 1338. Původci tohoto díla byli opati Zbraslavského kláštera a zároveň významní představitelé klášterního duchovenstva Ota a Petr. Samotný text kroniky je rozčleněn do tří knih. První kniha není jednotným vyprávěním, ale skládá se z několika samostatných oddílů. Zahrnuje období do roku 1316 a je zakončena závětí sepisovatele. Druhá kniha komentující události let 1317 až 1333 je psána letopisným způsobem, k zápisu dějů uplynulého roku tak došlo na jaře roku následujícího. Třetí kniha zasahuje až do února 1338, kdy byla zapsána poslední zpráva. V příštím roce opat Petr zemřel a v jeho práci už nikdo nepokračoval. Se sepisováním kroniky započal opat Ota, který však brzy zemřel, a tak událost korunovace Václava II., která se odehrála roku 1297, popisuje jeho pokračovatel a zároveň druhý autor kroniky opat Petr. Počáteční pasáže díla, které ztvárnil Ota, jsou zpracovány především jako legendární oslava Václava II. coby zakladatele Zbraslavského kláštera. Jeho následovník se snažil tyto oslavné partie skloubit s glorifikací nového panovnického rodu, jehož uvedení na český trůn bylo z velké části dílem tehdejšího zbraslavského opata Konráda. Zatímco Ota zaznamenával události, které v době sepsání již náležely k minulosti, Petr po dokončení legendárního vypravování o Václavu II. zpracovával důležité děje velmi brzy poté, kdy k nim došlo. Petr tak zvýšil hodnotu kroniky jako historického pramene nejen v rovině, která byla naznačena, ale i skutečností že byl velmi dobrým pozorovatelem a často i očitým svědkem dobových událostí. Od roku 1316, kdy byl zvolen třetím opatem Zbraslavského kláštera, dokonce setrvával v diplomatických službách královského 52

dvora. Pokud se neopíral o vlastní zkušenosti, využíval služby informátorů, mezi něž patřil i Petr z Aspeltu nebo královský sekretář Jan Jindřich. Hodnotu kroniky navyšují i souvěké papežské, císařské a jiné listiny nebo veřejně známé listy o senzačních událostech, které opat do textu vkládal. Petr Žitavský svého předchůdce v mnoha ohledech převyšoval. Byl to člověk na svou dobu nadprůměrného vzdělání, značných schopností a širokého rozhledu. Právě jeho činností se stala Zbraslavská kronika nejdůležitějším historickým vyprávěcím pramenem pro české dějiny necelé první poloviny čtrnáctého století a v mnoha ohledech také pro dějiny Střední Evropy.20

7.2 Jan Lucemburský v pohledu Petra Žitavského

Kronikářův postoj k novému lucemburskému králi byl podmíněn stavem, k jakému Petr Žitavský náležel. Prosperita Zbraslavského kláštera vyžadovala vládu silného panovníka a oslabenou moc šlechty. Ani jednu z těchto podmínek však slabý režim Jindřicha Korutanského nenabízel. Z díla tak zaznívá velmi negativní a v mnohém dokonce i zaujatý pohled dobrého opata na korutanského krále. Nelze opominout ani fakt, že Petr přímo náležel ke skupině, v níž vznikl plán na výměnu Jindřicha Korutanského za lucemburskou vládu. V základní charakteristice kroniky již zaznělo, že Petr Žitavský navazoval na svého předchůdce sloučením oslavy Václava II. s glorifikací lucemburského rodu. Oporu pro toto tvrzení vidí Zdeněk Fiala, autor předmluvy k druhému vydání Zbraslavské kroniky, v líčení zázraků spojených s úmrtím Václava II. a císařovny Markéty, v podání sňatku Elišky Přemyslovny s Janem Lucemburským coby výslednice vyšší, téměř boží vůle, v radostném způsobu jakým opěvuje Janův příchod do Čech. Petrovo vyprávění o Janovi Lucemburském začíná v osmaosmdesáté kapitole první knihy uvozené těmito slovy: „Začíná se letopisné pojednání o panu Janovi, králi českém, synu nejjasnějšího knížete pana Jindřicha, císaře římského, kde je třeba nejprve hleděti na důvody, pro které byl povolán na Království české a manželstvím spojen s Eliškou rok Páně 1309“ (s. 165). Rozhořčenost nad soudobým režimem Jindřicha Korutanského, která v této kapitole zaznívá, vyjadřuje kronikář nejen formou 20

MERTLÍK, Rudolf; FIALA, Zdeněk; HEŘMANSKÝ, František. Zbraslavská kronika. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1976, s. 5 -17, další citace pocházejí z téže publikace.

53

prozaickou, ale i v podobě veršované. Už v této pasáži se projevuje velmi příznivý postoj Petra Žitavského k budoucí české královně Elišce. Neschopnost kronikářova objektivního pohledu na tuto postavu však nelze podle Zdeňka Fialy odůvodnit uctivým vztahem k Elišce coby dceři zakladatele Zbraslavského kláštera. O silných, ryze osobních sympatiích svědčí skutečnost, že k její sestře Anně, rovněž dceři Václava II., tento postoj nezaujímá a neváhá na její adresu vyslovit i velmi tvrdá slova. Petrův obdiv k Elišce však trvá až do její smrti roku 1330, kdy bylo více než jasné, že vláda Jana Lucemburského zklamala naděje, které do ní kronikář i cisterciácký řád vkládali. Petr Žitavský neváhá zahrnout přemyslovskou princeznu řadou okrašlujících přívlastků a zmiňuje se o ní jako o „věrné panně,“ „bystré dívce,“ „květu moudrosti“. V užití těchto přídomků se často opakuje, jak vyplývá i z následující ukázky: „ta panna, mysli tak moudré, jejíž život byl v květu a zdobený všelikou ctností, ta, jež Eliškou slula, je bez hranic proslulost její, taktéž přehojná sláva, neb myslí její je bystrá.“ (s. 172) Motivem jejího jednání, včetně svolení ke sňatku s Janem Lucemburským, tak v mnichově pohledu nemůže být touha po panování nebo moci, ale především upřímná snaha pomoci vlastní zemi. Při osobním setkání s Jindřichem VII. roku 1310 v Heimbachu, kterého byl účasten i náš kronikář, vyzdvihuje kladné přijetí Elišky, chválu na její krásu a spokojenost královny Markéty s budoucí snachou. O tom, že sám Jindřich VII. byl znepokojen pomluvami, které měly původ v korutanské skupině a pošpiňovaly čest mladé princezny, jež si v reakci na to sama zažádala o vykonání panenské zkoušky, se autor kroniky nezmiňuje. Skutečnost, že byla Eliška odhodlaná se zkoušce dobrovolně podrobit, je jistá, o tom; zda byla zkouška opravdu provedena, historické prameny mlčí. O prvním setkání Elišky Přemyslovny s nastávajícím ženichem, kdy vynikl značný věkový rozdíl mezi oběma budoucími manželi, kronikář zprávu nepodává. Petr Žitavský byl osobně přítomen i svatby Jana a Elišky ve Špýru a jeho vypravování o těchto nevšedních slavnostech patří k nejpoutavějším pasážím kroniky. Naděje, které kronikář vkládal do osoby Jana Lucemburského, zaznívají v následujícím úryvku, jenž autor pro umocnění dojmu ztvárnil ve veršované podobě a v němž oslovuje římského krále Jindřicha VII. „Ratolest, jež ti vzrostla, syn vlastností skvělých, jak máme naději, šlechetný bude a zažene pohromy všechny, potom, že stane se králem, jenž tobě vyrovná se vládou, nebude lehkomyslný, věk mladý o tom svědčí. 54

S tímto jinochem mladým, tak moudrým, my všichni se nyní ve spolek radujeme, že Čechem se nyní má státi.“ (s. 194) Nejenže do jeho osoby vkládá přemrštěná očekávání, ale v souladu s vlastní literární intencí mu přisuzuje status výjimečnosti a silnou osobní auru. Janova příchodu do Čech a dobytí Prahy však osobně přítomen nebyl, nacházel se tehdy mimo české země, přesto podává o této události poměrně podrobné informace. Úspěšný vstup do Českého království se pro kronikáře stává zdrojem dalších oslavných pasáží, v nichž rezonuje víra v dlouho očekávané období míru a stability. Ačkoli se kronika zmiňuje o vyjednávání Jana Lucemburského s Jindřichem Korutanským, historik Josef Šusta na tuto informaci pohlíží s despektem, protože se neshoduje s dalšími prameny včetně kroniky Jana z Viktringu. Pro pochybnost této zprávy hovoří i fakt, že Petr Žitavský nebyl bezprostředním svědkem těchto událostí. V kapitole o korunovaci nového krále se nachází nejpodrobnější popis Janovy osoby, v němž kronikář mladého vládce zahrnul četnými superlativy: „ Neboť byl tehdy a je dodnes mladík překrásný, zjevem spanilý, v tváři „bílý a červený“, sličný krásou nad syny skoro všech lidí, které v těch dobách zplodila vzhlednost Němců anebo zrodila spanilá ztepilost vybrané přirozené krásy Čechů. Ó kolikrát zazněl v oněch dnech v mých uších zvuk pochvaly a byl hlas veliké většiny lidu. „Tento mladistvý a líbezný král, vybraně urostlý, zasluhuje srovnání spíše s andělem než li s člověkem.“ (s. 227) Důvod brzké Janovy korunovace kronikář poněkud idealizuje, když ji přisuzuje Boží vůli a prozřetelnosti. Jejím iniciátorem byla především česká šlechta, která usilovala o realizaci slibů ze Špýru, které měly být znovu potvrzeny do dvou týdnů po korunovaci. Počáteční velmi příznivé stanovisko Petra Žitavského k osobě mladého krále pramenilo také ze skutečnosti, že cisterciáčtí opaté zaujímali významné místo v jeho družině po boku dalších německých duchovních. Zbraslavský mnich vyzdvihuje i Janovu reakci na zprávu o otcově smrti, jejíž klidné přijetí pokládá za projev racionality mladého krále. V souladu s plánem glorifikace lucemburského rodu začleňuje Petr Žitavský do kroniky obsáhlý výklad o římském císaři Jindřichu VII., jeho volbě říšským králem, italské politice a dosažení císařského titulu.21 V samotném líčení Jindřicha i jeho manželky jako zbožných lidí, 21

O italských událostech přinesli Petrovi Žitavskému informace pražští měšťané Eberlin od Kamene a Fricek od Kokotů, jenž je zároveň i důležitou postavou Daňkova románu reprezentující ideály měšťanského stavu.

55

neholdujících světské rozmařilosti se projevuje idealizace osob, jimž je kronikář tendenčně nakloněn. Autor byl osobně přítomen i další důležité dobové události, a to jednání mohučského, trevírského a kolínského arcibiskupa o kandidátech na post říšského krále. Paradoxně právě tato kapitola je plná datačních a výjimečně i věcných pochybení kronikáře. Důvodem byl patrně pozdní zápis těchto událostí. V prvním konfliktu Jana s českou šlechtou, který vyvrcholil zajetím Jindřicha z Lipé, stojí kronikář na králově straně, i když je si vědom a částečně i chápe důvody panské nespokojenosti. Považoval za oprávněnou stížnost proti skutečnosti, že v některých případech byly královské hrady a zemské úřady zastavovány a svěřovány cizincům. Lipé, vůdce odporu, byl nakonec z vězení na Týřově propuštěn, o dalším jednání s odbojnými pány se však kronika již nezmiňuje. Podle Josefa Šusty bylo příčinou zvolení Petra Žitavského opatem v září 1316, následkem čehož se k zápiskům vrátil až na jaře 1317 a zameškanou dobu odbyl pouze několika větami. Kronikářův postoj k této situaci Šusta vytýká už samotnou charakteristikou jeho osoby coby horlivého obhájce o cizince opřeného režimu, který nadmíru vynáší požehnání klidu a řádné správy, kterou tato vláda přinesla. K vyhrocení dalšího sporu mezi příznivci královny Elišky a skupinou kolem Jindřicha z Lipé došlo velmi brzy po odchodu Petra z Aspeltu z Českého království. Vyprávění o těchto událostech spadá do druhé knihy Zbraslavské kroniky. Opět zde rezonuje příznivý postoj Petra Žitavského k české královně Elišce. Skutečnost, že nesmlouvavě a hrdě odmítla smírné narovnání s opozicí a způsobila tak další protažení konfliktu, konfrontuje s výčtem provinění Jindřicha z Lipé. Přesto si i on uvědomuje, že toto rozhodnutí nebylo nejšťastnější a prodloužilo nestabilitu a bídu v zemi. „Tím a podobnými věcmi se duch královnin tak popudil, že byl spíše vykonat pomstu než dáti milost. Tato jistě spravedlivá tvrdost nebo správněji tvrdá spravedlnost v ženské mysli tak zatvrzená způsobila v Čechách mnoho útrap.“ (s. 312 - 313) Následné boje s českou šlechtou, kterých se po boku Elišky účastnil i Jan, líčí kronikář z pozice krajního příznivce královské moci, ačkoli je více než zřejmé, že právě tehdy se král dopustil řady politických chyb a nesmyslně proti sobě popudil i pány, kteří doposud stáli na jeho straně. Skutečným mezníkem v postoji Petra Žitavského k českému králi se stává rok 1319 a událost, která se odehrála mezi Janem a Eliškou na Lokti. Tehdy Jan na popud 56

strany Jindřicha z Lipé, která jej rozrušila zvěstmi o tom, že královna chce vládnout sama za nedospělého Václava, vykázal Elišku na Mělník a odebral jí děti: „Takřka zapudil zaživa svou manželku, která se neprovinila žádnou vinou, zbavil ji jejích dětí a poděsil ji četnými těžkostmi.“ (s. 320) Loketská událost byla pro kronikáře impulzem k sepsání řady králových provinění. Pravdou je, že se krize manželská u Jana projevila v nočních opileckých toulkách, hráčské vášni a mladické bezuzdnosti. Jiné výtky, které kronikář na hlavu svého krále klade, však byly zjevné i v minulosti, aniž by se o nich dříve zmiňoval. V následující pasáži vyjadřuje své zklamání nad českým králem, jehož jednání v předcházejícím textu přirovnal k „jednání dokonalého tyrana.“ „Život krále Jana byl dobrý v minulých letech, nyní však zvrácený je, neb trvá, nákazou zchvácen. Jaký as bude potom tento mladík, jenž doposud roste, nikdo nemůže vědět, neb často se stává, že chlapec, který byl v dětství jak anděl, v stáří pak ničemný bývá.“ (s. 320) V následující kapitole líčí Petr Žitavský útrapy královských klášterů, včetně kláštera Zbraslavského, jimž král odejmul mnoho statků. Právě v těchto pasážích zřejmě zveličuje. Skutečnost, že se královna postavila ve vzpouře na stranu pražských měšťanů, kronikář odůvodňuje Eliščinou obavou z krále. O jejich dočasném smíření, ke kterému došlo po Janově vážném zranění na turnaji v roce 1321, se však nezmiňuje. V líčení mőhldorfské bitvy píše o duchu udatnosti, který vnikl do českého krále jako do Samsona, a nezamlčuje ani okázalé a radostné uvítaní, jehož se mu po této bitvě v Českém království dostalo. Petr Žitavský si často stěžuje na královo hospodaření s penězi a nepřiměřenou daňovou zátěž. Kronikář v tomto případě nijak nenadsazuje, Janův vztah k penězům byl opravdu velkorysý a jeho marnotratnost pověstná: „…a při té korunovační slavnosti byl slavnostně přítomen český král Jan, zúčastnil se tam rytířských her a vydal přemnoho peněz, které museli zaplatit obyvatelé českého království.“ (s. 353) Autor Jana staví rovněž do kontrastu se zakladatelem Zbraslavského kláštera Václavem II., který kněžstvo štědře obdarovával, zatímco nyní panuje řád opačný. Velmi skepticky se opat vyjadřuje také o stavu Českého království a dokládá to obecným výrokem: „Král, panování i řád právní - všichni jsou již z království vyhnáni.“ (s. 349) Josef Šusta však soudí, že kronikářovo svědectví o stinném obrazu českých zemí není nutno přijímat zcela nekriticky. Jediným dokladem je stížnost Zbraslavského 57

kláštera. Opat Petr nesl stav Českého království těžce už s ohledem na to, že za vlády silné panské skupiny trpěly především statky církevní. Nicméně zůstává pravdou, že král Jan v letech 1320 - 1333 pobyl

v českých zemích pouhých třicet měsíců.

Zbraslavský kronikář však poněkud dramatizuje reakce, které vzbuzuje Janův občasný návrat do země, když hovoří o obecném zachvácení strachem a rozrušení nesmírnou hrůzou. Královně Elišce, která zemřela v roce 1330, věnuje v kronice obsáhlý a velmi emotivní žalozpěv, v němž opěvuje královninu dobrotu a zbožnost. Není však jisté, zda se opat účastnil i jejího pohřbu, protože jeho zápis o této události je krátký a v kontrastu se žalozpěvem dosti neosobní. Ve stejné kapitole zaznamenává i dobové přísloví, které kolovalo v souvislosti se vzrůstající politickou angažovaností krále. „Bez českého krále nikdo nemůže konečně vyřídit svou věc. Povýší, koho chce, a ušlape, koho on nechce.“ (s. 383) V textu kroniky se mísí opatova hrdost na rytířské a politické úspěchy českého krále doprovázená přáním, aby jeho statečnost a odvahu spatřili také loupeživí Čechové, se skeptickým pohledem plným zneuznání, jenž úspěchy Jana Lucemburského bagatelizuje výrokem, že má více štěstí než rozumu. „Na muže tohoto hleď, jenž věci obdivuhodné provádí všude. Jen válčit je zvyklý a po bojích touží. Strnulým takřka se stává, když od válek nastane poklid. Zřídka se najde zem, jež skrze něho byla bez války. Zřejmě to říká jak Německo, Francie, Flandry.“ (s. 365) Kronikářův nářek nad českou zemí se částečně zmírňuje v třetí knize Zbraslavské kroniky, která se počíná návratem Karla Lucemburského roku 1333. V díle zaznamenává i neoblíbenost nové Janovy manželky v Českém království a rozpory mezi otcem a synem. Samotná kniha je pak zakončena trpkou žalobou na zlé časy, kdy kláštery a města trpí pod nesnesitelným útlakem.

7.3 Závěrečné shrnutí

Prvotní autorova intence pojmout kroniku jako oslavu lucemburské vlády v Českém království se ve svém výsledku stala nerealizovatelnou, vzhledem k zklamaným očekáváním, které zbraslavský opat do nového krále vkládal, a z toho 58

vyplývajícím dominantním podílu domácí šlechty na vládě v českých zemích. Signifikantní pro postoj Petra Žitavského k českému králi byl i jeho vztah k Elišce Přemyslovně. Teprve konečný rozchod královských manželů vedl k obsažné kritice Jana Lucemburského, která byla na jedné straně ohlasem reálné demoralizace královy osoby, na straně druhé vedla k vytčení takových skutečností, které byly zjevné už dříve a které kronikář nezmiňoval s úmyslem nepoškodit královskou stranu, jíž byl nakloněn. Nastávající kritický postoj našeho kronikáře posílila i skutečnost, že po události na Lokti odešel od královského dvora i dřívější zbraslavský opat Konrád, „když zpozoroval, že královo smýšlení není vůči němu jako včera a předevčírem.“ (s. 320) V dalších pasážích kroniky se pak mísí pocit hrdosti nad politickými i vojenskými úspěchy českého krále s převažujícím pocitem trpkosti a zklamání z hrabivé šlechtické hegemonie a z toho vyplývající újmy nejen zbraslavského kláštera, ale i celého duchovního stavu. Všechny tyto události pak nabízejí kronikáři možnost komparace nestálého a nespravedlivého světa lidského s královstvím Božím, které představuje jedinou a věčnou konstantu. Tímto argumentem v kronice několikrát ospravedlňuje skutečnost, že se jako duchovní věnuje líčení světských událostí. Postoj Petra Žitavského k Janu Lucemburskému prochází razantní proměnou od počátečního radostného očekávání a oslavného přijetí až k velmi vyhrocené kritice českého krále, který nenaplnil kronikářovy naděje. Nová očekávání pak zbraslavský kronikář vkládá do Karla Lucemburského, který v sobě po matce nesl přemyslovskou krev a jehož působení v Českém království tato očekávání potvrzovalo. Opatův odklon od stávajícího krále je natolik důrazný, že v předmluvě třetí knihy Zbraslavské kroniky dokonce uvádí, že ji začíná jako letopis o novém českém králi, jímž patrně myslí Karla, ačkoli ten až do kronikářovy smrti zůstal pouze moravským markrabětem.

59

8. Josef Šusta: Král cizinec 8.1 Základní charakteristika díla

Král cizinec (1939) vznikl jako druhý svazek Českých dějin, v jejichž pokračování se po historiku Václavu Novotném Josef Šusta uvázal. Šustovy České dějiny obsahují čtyři velmi bohaté svazky: Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví (1935), na nějž navazuje již zmíněný Král cizinec (1939), dále Karel IV. Otec a syn. 1333 - 1346 (1946), celou tetralogii pak završuje posmrtně vydaný Karel IV. Za císařskou korunou. 1346 - 1355 (1948). Tyto svazky jsou zpracovány jako vnitřně dramatické celky, v jejichž centru stojí vůdčí historické osobnosti. Autor díla obdařil esteticky vznosnými tituly a dramatický konflikt naplnil v konfrontaci dvojice protichůdných osobností, jakými v případě Krále cizince byli Jan a Eliška, Jan a Jindřich z Lipé nebo Jan a Karel. Tímto způsobem zpracování, včetně důrazu na dynamiku dějinného vývoje, nabyly České dějiny zcela jiné podoby, než jakou jim vtiskl Šustův předchůdce svým důrazem na bohatou faktografičnost. V počátečních pasážích Krále cizince sahajících do roku 1319 Šusta vycházel ze svého staršího díla Počátky lucemburské (1919), jež jsou součástí Dvou knih českých dějin, základního a nejtypičtějšího historikova díla jehož originalitu již nikdy nepřekonal. Titulem, které pro své dílo věnované Janovi Lucemburskému historik zvolil, potvrdil nejen historickou tradici v hodnocení této osobnosti, ale také projevil přesvědčení, že Jan jako zástupce nové dynastie znamenal v našem vývoji složku cizí, která do něj zasahovala jen zvenčí. V Králi cizinci zpracovává autor nejen domácí, ale i související evropské události let 1308 – 1333. Mezníky těchto let tvoří smrt římského krále Albrechta I. Habsburského a Karlův návrat do Českého království. Král cizinec je rozčleněn do dvanácti hlav zpřehledněných v drobnějších kapitolách. Samotný text autor doprovází nejenom velmi bohatým poznámkovým aparátem, odkazujícím na další literaturu nebo zpřesňujícím předeslané události, ale také nediferencovaným rejstříkem osobností a míst.

60

8.2 Jan Lucemburský v pohledu Josefa Šusty Důvody, které vedly historika Josefa Šustu k napsání díla věnujícího se této historické osobnosti, nebyly dány pouze zřejmým faktem, že česká historiografie dosud dostatečně nezpracovala charakter a životní osudy Jana Lucemburského. Podněcující pro něj byla i skutečnost, že dosavadní práce v sobě nesly velkou míru kontrastu a stavěly proti sobě obraz krále přelétavého a marnivě lehkomyslného, jehož vláda znamenala pro české země pouze období bídy a utrpení, s obrazem panovníka coby prozíravého diplomata a politika, který položil základy k mocnému postavení vlastního rodu a předurčil tak úspěchy vlastního syna. Cílem Šmídovy práce bylo stmelit tyto kontrasty v pohledu na českého panovníka respektováním jeho vrozených povahových rysů a studiem podmínek, které doprovázely králův vývoj. Už na prvních stránkách díla je patrné, že Josef Šusta je historik obdařený mimořádnými literárními schopnostmi a vypravěčským talentem. Jeho jazykové nadání dodává zpracování historické látky přitažlivost i pro adresáta, jenž není odborníkem. Předpokládá však čtenářovu znalost latiny, němčiny a francouzštiny, citace z těchto textů nejsou přeloženy. Josef Šusta hodnotí Zbraslavskou kroniku jako pramen dobře informovaný, nikoli však bez zjevné stranickosti. Kriticky tak přistupuje k líčení Petra Žitavského, který se snaží okolnost spiknutí proti Jindřichu Korutanskému „ve svém dosti obšírném vypravování přibarviti tak, jako by se byla takřka osudovou nutností a vlastní vahou událostí odehrála.“22 Upozorňuje také na skutečnost, že většina toho, co víme o Elišce Přemyslovně, pochází právě ze Zbraslavské kroniky. O příznivosti, kterou v díle Petr Žitavský královně věnoval, byla již zmínka. Období Janova dětství Šusta nezpracovává, uvádí ale autory cizích prací, kteří se tomuto tématu věnovali. První a to pouze letmá, vcelku nepodstatná zmínka o Janově osobě se nachází až ve třetí hlavě monografie. Zpočátku se autor soustřeďuje na vylíčení domácích poměrů, které vedly české předáky k vyhledání budoucího panovníka v lucemburské dynastii. Josef Šusta na rozdíl od zbraslavského opata upozorňuje na Janovo polodětské vzezření a věkový rozdíl, který vynikl při setkání s předčasně vyspělou Eliškou. O této 22

ŠUSTA, Josef. České dějiny: Král cizinec. Díl 2. Část 2. Praha: Laichter, 1939, s. 54

61

skutečnosti, která by patrně nevyhovovala tendenční snaze zidealizovat sňatek nerovného páru, se zbraslavský kronikář nezmiňuje. Už na počátku vlády mladého krále mu Šusta vytýká malou schopnost pevně srůst s novou državou a sklon k „okázalému rozletu do jiskřivých dálek“ (s. 185), která se stala živnou půdou pro rozpínavého velmože, jakým byl Jindřich z Lipé. Zatímco Janovo velmi klidné přijetí zprávy o smrti otce vyzdvihuje zbraslavský kronikář jako situačně náležitý projev racionality, uvádí Josef Šusta

kontrastní pohled kronikáře Jana z Viktringu, který tento klid přičítal

jednoduše vrozené lehkomyslnosti krále. Do kontrastu se zpracováním událostí autorem Zbraslavské kroniky, který vystupoval jako obhájce lucemburského režimu, staví názor dalšího dobového a v tomto případě i domácího kronikáře tzv. Dalimila. Ten totiž českého krále nejen kriticky napomíná, ale k napomenutí připojuje i výstrahu, aby nevyzdvihoval cizince nebo bude ze země vypuzen podobně jako jeho předchůdce. Dalimil se na české šlechtice dokonce obrací s příkrým, i když poněkud skrytým odsouzením nedávné volby Jana Lucemburského jako českého krále. Autor Dalimilovy kroniky posměšně reaguje rovněž na Janovo neúspěšné úsilí o získání říšské koruny. Josef Šusta tak ve svém díle reflektoval mnohost pohledů, které kronikáři z pozice rozdílných stavů a subjektivních záměrů nabízeli. Kriticky přistupuje historik také k některým názorům soudobé historiografie, které vyzdvihují Janovo politické nadání a vrozenou státnickou obratnost, jejímž výsledkem se stalo územní rozšíření lucemburské moci. Toto přesvědčení dementuje poukázáním na první desetiletí Janovy vlády, které přináší spíše „obraz mladíka povahy ještě málo vyhraněné a z míry nesamostatného. Podléhalť brzy tomu, brzy onomu vlivu a neprojevoval vždy dostatečného pochopení pro plný dosah svých, spíše náladových rozhodnutí.“ (s. 225) Nespokojenost Elišky Přemyslovny se skutečností, jak rychle podléhal mladý král ctižádostivému šlechtici Jindřichu z Lipé, dokládá historik další Janovou charakteristikou coby jejího „patrně ještě výchovy a vedení potřebného manžela.“ (s. 225) Situaci pak srovnává s vládou mladého Václava II., který byl rovněž ovlivňován mocným šlechticem Závišem z Falkenštejna. Stejně jako Václav II. i Jan velmi snadno podlehl pomluvám o chystaném převratu, což Šusta přičítá „přirozené nezakotvenosti a náladovosti jeho bytosti“ (s. 231). Historik reflektuje i pověsti, podle nichž se Janova frustrace z neúspěšného boje s příznivci Lipého strany projevovala jen 62

stěží zvladatelnými náznaky msty, kterými se chtěl mladý panovník vzpupného šlechtice jednou pro vždy zbavit. Autor v konfliktu se šlechtickou mocí nahlíží Elišku Přemyslovnu jako pokračovatelku zápasu, jehož obětí se stal Přemysl Otakar II. a její životní prohru nevidí o nic menší než byla katastrofa jejího děda. Podle Šusty dokázala tento boj s panskou touhou po moci mnohem lépe pochopit než její příliš mladý manžel, který byl rozptylován vlastními zájmy a zálibami. Jejím hlavním soupeřem se v této rovině stal dravý Ronovec, Jindřich z Lipé, pod jehož vedením české panstvo boj s královskou mocí dočasně vyhrálo. Šusta ve svém soudu nepochybuje o tom, že v Janově povaze byla od počátku touha po okázalých činech, které se v dálkách ciziny jeví mnohem přitažlivější než všední úsilí na domácí půdě. Zároveň si ale uvědomuje, že císařský syn prožíval rozhodující období vlastního vývoje v prostředí krajně nepříznivém k vytvoření trvalého vztahu k zemi, jejímuž jazyku nerozuměl a o níž patrně slýchal nepříliš lichotivé a krajně přezíravé zkazky. Do Českého království tak vstupoval s nedůvěrou a předsudky, které mu rozhodně neusnadnily sžití se s novou zemí. Ani manželství se starší a vyspělejší Přemyslovnou se pro něj nestalo poutem, zvláště když z něj zpočátku nevzešel očekávaný syn. O co lákavější se pak pro Jana podle Šustova názoru muselo jevit dobrodružné zápasení vlastního otce ve vzdálené a exotické Itálii. Česká země se tak mladému vládci začala jevit především jako „podnož“ k dalším úspěchům v oblasti románsko-germánské. Proto také Jan uvítal možnost rychle ukončit domácí spory se šlechtou, i když pouhým smírem, aby se mohl osobně podílet na dalších událostech v říši a účastnit se zápasu o římskou korunu. Mladému králi vyčítá i půl druhého tisíce hřiven komorních důchodů, které se z českých zemí posílaly Janovi, jeho strýci Balduinovi a Petrovi z Aspeltu, a rovněž skutečnost, že po bitvě u Esslingen neobrátil pozornost k Českému království, kde se teprve nedávno uklidnily poměry, ale naopak na rok odejel do rodného hrabství. Sporům s Jindřichem z Lipé, které neukončil ani nedávný mír, tak byla ponechána královna ponechána bez opory manžela. Ačkoli je si Šusta vědom její nervové podrážděnosti, vyzdvihuje její činnost coby osoby, jež „měla patrně jemněji vytvořené instinktivní vědomí panovnického práva, než její manžel, věkem i povahou méně vyspělý, a chápala proto lépe než Jan, jak hluboko jsou ohroženy základy dávné 63

panovnické moci královské v Čechách každým ústupkem před rozpětím velmožných rodů panských.“ (s. 255) Elišce nebylo proti mysli opírat se ve svém záměru o cizí rádce světské i duchovní, hlavní bylo především posilnění panovnické moci. Tímto přístupem, jak Šusta interpretuje, však pouze rozněcovala a rozostřovala srážky se šlechtickými předáky. Pokusy o smíření se u hrdé královny nesetkaly s ohlasem,

naopak byla

ochotná ztratit dočasně vše, než aby se vzdala naděje na konečné vítězství. Tuto neochotu ke kompromisu káral i královnin věrný obdivovatel Petr Žitavský. Královo neuvážené řešení nastalé situace, kdy proti sobě popudil i takové pány, kteří doposud stáli na jeho straně, se dostává v Šustově pohledu spravedlivého odsouzení. Historik však upozorňuje na podstatnou skutečnost, která patrně Janovým současníkům unikla, a to že za jeho ukvapeným jednáním stála především králova manželka, která se snažila za jakoukoli cenu obnovit silný královský režim, a neuvědomila si, jak silná je strana jejích protivníků stmelených i potlačovaným národním zaujetím. Nerovný konflikt

se tak opět

skončil smírem a návratem

královnina hlavního soupeře do úřadu nejvyššího podkomořího. Šusta přiznává, že o příčinách roztržky mezi králem a královnou, která se odehrála na Lokti, toho moc nevíme, ale odmítá tvrzení Palackého, Tomka a dalších historiků, že by důvodem mohl být Eliščin odpor proti Janovu domnělému plánu směny Českého království za Rýnskou Falc. Oporu pro své tvrzení vidí ve skutečnosti, že v dobových zprávách o tomto plánu není zmínka, ačkoli by zbraslavský kronikář tuto věc sotva zamlčel, když se jinak o Janovi vyslovuje nepříznivě a naopak královnu vynáší jako důstojnou ochránkyni českých tradic. Vlastní příčinu sporu vidí Šusta především v odlišném vztahu obou manželů k Jindřichovi z Lipé po jeho návratu k dvorské moci. Jan se dokázal se svým dřívějším protivníkem rychle sblížit. Pověsti, o tom že se Eliška chtěla za pomoci Viléma Zajíce z Valdeka ujmout moci za nedospělého Václava, jež Jana Lucemburského nepochybně ovlivnily, však Šusta nemůže z jistotou přijmout ani vyvrátit. Skutečnost, že tyto pověsti mohly mít pravdivý základ, však v žádném případě nevylučuje. „Neboť dojemný obraz zcela nespravedlivě pronásledované a pomlouvané trpitelky, který nalezl později tak působivou oporu v trudném soumraku života poslední Přemyslovny, není nikterak nutno přenášeti již na léta, kdy Eliška plnou silou vášnivé duše zápasila o moc a vliv na život veřejný.“ (s. 281) 64

Král Jan následně odebral Elišce výchovu syna Václava a nechal jej na Lokti několik týdnů hlídat. Kriticky se však Šusta vyslovuje k líčení kroniky Beneše Krabice z Weitmile, který tvrdil, že byl princ vězněn ve sklepení, kam pronikalo jen málo světla. Odluka s královnou vedla k značnému morálnímu úpadku krále, který nezachovával ani zdání zevní slušnosti a rušil vážnost dvorských bohoslužeb. Také tato skutečnost je pro historika Josefa Šustu dokladem královy „vratké povahy, k osobité pevnosti jen pozdě vyspívající.“ (s. 284) V souvislosti s uspořádáním Artušova stolu v Praze, které se však nesetkalo v tehdejší Evropě s ohlasem a skončilo tak fiaskem, se Šusta zmiňuje o Janovi jako průkopníkovi epigonsky „podzimního“ středověkého rytířství, které však hluboce kořenilo v králově povaze. Rytířský ideál nabýval pro Jana důležitost už s ohledem na skutečnost, že se mladičký král nedokázal sžít s románským, germánským ani slovanským světem, zatímco rytířství mu poskytovalo možnost cítit se doma na jakémkoli místě v Evropě, kde se tento ideál těšil úctě. Pro Jana Lucemburského byly typické spíše nahodilé výboje než důsledné úsilí o upevnění vlastní moci v zemích, které patřily k Českému království. Ačkoli se Josef Šusta zmiňuje o Janově lucemburské politice, na začlenění těchto skutečností do králova profilu rezignuje. „Celý rok 1320 setrval král Jan ve své lucemburské vlasti a západních krajích porýnských - tj. v trevírském panství svého strýce Balduina - nemůže býti zajisté úkolem českého historika, aby podrobně sledoval a zjišťoval jeho jednání v těchto končinách.“ (s. 312) Brzy došlo ke konečnému rozkolu s Eliškou, kterému předcházela krátkodobá smíření. Důvodem bylo zatčení nevlastního bratra královny Jana Volka, kterou historik dává za vinu náhlému výbuchu vratké duševnosti a poplašné nedůvěřivosti královy, jež vzbudila dvorská intrika. Eliška tehdy reagovala odchodem do Bavor, načež jí král zastavil veškeré věnné důchody a navíc začal zahrnovat přízní královninu odvěkou sokyni a dřívější macechu Alžbětu Rejčku. Šusta popírá, že by měl Jan v proslulé bitvě u Mőhldorfu vrchní velení Ludvíkova vojska, což podle jeho slov ve středověku ani mnoho neznamenalo a není to doloženo spolehlivými prameny. Janův podíl na včasném započetí bitvy považuje za marginální, přičítá jej především jeho impulsivnosti a je přesvědčen, že to nebyla jenom jeho ojedinělá snaha přistoupit k rozhodnému střetnutí. Rok 1322 pak v králově životě vyzdvihuje coby mezník nejen s ohledem na rozkol s Eliškou a vítězství ve 65

zmíněné bitvě, ale také aktivnější vstup do evropské politiky pod záštitou francouzského dvora, s nímž jej spojil sňatek francouzského krále s vlastní sestrou Marií. Oprávněným výtkám je podrobena také Janova legendární nehospodárnost, s pochopením se nesetkává ani jeho diplomatická pružnost, kterou Šusta charakterizuje neúnavnou těkavostí od projektu k projektu, jež spolu s jeho bojovnou odvahou a nepochybným osobním kouzlem vytvořila z krále nevšední zjev značné popularity a obliby, který se však nesnášel s požadavkem královské důstojnosti. Kritizuje rovněž jeho chvatné návštěvy v Českém království a neúnavnou až chorobnou pohyblivost, která vedla k řečem o tom, že „král nejezdí, nýbrž prý létá světem.“ Šusta si uvědomuje, že tuto skutečnost by bylo možno do jisté míry omluvit vzdáleností obou králových držav - Lucemburska a Českého království, vlastní příčinu však vidí v samotné Janově povaze, která mu nedovolovala srůsti s žádnou zemí. V Šustově pohledu je Janova osobnost ovládána dvěma bytostnými vášněmi. Na jedné straně intenzivním, avšak mělkým zájmem o politiku a diplomacii, jenž jej uvrhla do řady nedokončených podniků, na straně druhé je to králova vášeň rytířská projevující se v okázalých turnajích a vojenských střetech, s níž souvisí i jeho lehkomyslná rozhazovačnost. Naprosto nepodložené a subjektivní je autorovo přesvědčení, že u Elišky Přemyslovny musela vzbudit smrt Jindřicha z Lipé i zpráva o zoufalém žalu jeho družky pocit uspokojení. Královna se v posledních letech života věnovala především duchovní činnosti, charitě a mecenášství a ačkoli v ní patrně přetrvávala zatrpklost z nenaplněných osobních ambicí, nemůžeme odhadnout její duševní odezvu na toto sdělení. Na otázku, jaká byla Janova reakce na zprávu o Eliščině smrti, se Šusta neodvažuje s jistotou odpovědět a odkazuje na spolehlivé údaje, že král

nechal

v Tridentu vykonat zádušní mši, ale nesplnil svůj slib návratu do Českého království. V dalších pasážích se autor velmi často vyslovuje o Janově náladovosti, vrtkavosti, výbušnosti a neklidnosti. Charakterizuje jej jako diplomaticky velmi otrlého a odvážného hráče. Ve dvanácté a závěrečné kapitole je naplněn i kontrast Jana a Karla, který Šusta ilustruje na pozadí italské politiky. Karel se tu proti svému otci profiluje jako osobnost mravně vyhraněnější a vyspělejší, u nějž tělesné hříchy vedly k hluboké krizi svědomí. Podle autora nevedl společný pobyt otce a syna v italském prostředí k jejich sblížení, ale spíše ke Karlovu citovému odklonu od otce. Ztroskotáním Janovy italské politiky a Karlovým návratem do Čech zakončuje Josef Šusta monografii 66

věnovanou prvnímu lucemburskému králi na českém trůně. Závěr díla vyznívá rovněž jako odsouzení Janovy roztěkané politické linie předurčené k nezdarům a zklamáním.

8.3 Závěrečné shrnutí

Cílem Šustovy práce bylo zobjektivizovat názory dobové historiografie na Jana Lucemburského, které ve svém významu představovaly nevyvážené protipóly. Historik královy bytostné atributy, k nimž patřila těkavá nestálost a vypjatá dobrodružnost, hodnotí jako vrozené, nicméně si uvědomuje, že v tomto ohledu měl kontakt s ctižádostivou českou šlechtou na vývoj Janovy nezralé osobnosti nepochybně negativní dopad. Jeho povaze vytýká přílišnou pružnost, která se nepříznivě odrazila v Janově podléhání vlivu silných, vyhraněných osobností jakými nebyl jen nejvyšší podkomoří Jindřich z Lipé, ale i králova manželka Eliška Přemyslovna. Proto upozorňuje na skutečnost, že za Janovými politickými omyly stála také osoba zidealizované královny z domácí dynastie a především její tvrdohlavá neústupnost a rigidní lpění na tradici absolutní královské moci. Janův zájem o širší evropské události nemotivuje pouze rozčarováním z neúspěšných střetů s představiteli domácí šlechtické opozice. Vedle královy neschopnosti sžít se s prostředím Českého království zde působila i jeho vrozená touha po vojenském i politickém rozletu, která nemohla v opakujících se místních konfliktech a všedních vladařských problémech najít účinnou odezvu. Za příčinu konečného rozkolu mezi královskými manželi považuje opět onu pružnou přizpůsobivost, s jakou se Jan smířil se svým dosavadním nepřítelem a která v kombinaci s Eliščinou zatvrzelou neústupností vedla nejen k událostem, jež se odehrály na Lokti, ale i k dějům po zatčení královnina nevlastního bratra. Ačkoli Šmíd zcela nepopírá královy diplomatické schopnosti, degraduje je především jako krátkodobé a nesystematické, ve svém výsledku nedokončené podniky navíc často i bez zřejmého vztahu k prospěchu českých zemí. Rovněž na Janův rytířský ideál a touhu po velkých činech pohlíží s neskrývaným despektem a motivuje jej „ryze divadelním exhibicionismem“ a „dobrodružnou touhou po jevišti slavných činů.“ S královou žádostivostí po obdivu a uznání jakožto hvězdy turnajů i dvorských slavností a s jeho vojensko-politickými ambicemi souvisela i obrovská rozhazovačnost, která České království častokrát uvrhla do nezáviděníhodného postavení pokladnice Janových smělých plánů. 67

Autor v knize naplnil dramatické konflikty dvojic, které tvořily dominantní dobové osobnosti, a samotné dílo završil konfrontací otce a syna. Karlovu osobnost interpretuje jako morálně vyspělejší a spějící již v mladém věku k osobité, politické vyzrálosti. Šustův pohled na Jana Lucemburského je ve svém výsledku převážně negativní, zato však s ohledem na příčiny, které k vývoji jeho osobnosti vedly a při vědomí zodpovědnosti dalších osob, jež královu politiku v Českém království učinily neúspěšnou.

68

9. Jiří Spěváček: Král diplomat 9.1 Základní charakteristika díla

Impulzem pro sepsání historické práce věnované prvnímu lucemburskému panovníku na českém trůně byl pro Jiřího Spěváčka nejen poměrně malý zájem české historiografie o toto téma, ale i snaha překonat dílo Josefa Šusty, které je dle mínění historika zatíženo značnou předpojatostí. Král cizinec (1982) nebyl prvním autorovým dílem věnovaným lucemburské dynastii. Jeho vydání doprovázely dvě rozsáhlé monografie o dalších lucemburských panovnících: Karel IV. Život a dílo 1316-1378 (1980) a Václav IV. 1361-1419 (1986). Samotnou látku o Janu Lucemburském Spěváček později rozpracoval v díle Jan Lucemburský a jeho doba 1296 -1346 (K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou) (1994), kde dřívější text upravil, rozšířil a především opatřil poznámkami. Ačkoli je Král cizinec ve srovnání se starším dílem Josefa Šusty prací poloviční, tematickým rozsahem starší monografii převyšuje a látku o Janu Lucemburském pojímá ve vší komplexnosti. Spěváčkovo dílo je však rozděleno do pouhých šesti kapitol, což nijak neusnadňuje orientaci a přehlednost v textu, zvlášť když tato práce není opatřena rejstříkem osob ani míst. Absence poznámkového materiálu byla vyřešena až v rozšířeném přepracování z roku 1994.

9.2 Jan Lucemburský v pohledu Jiřího Spěváčka

Ostrého kontrastu nabývá Spěváčkovo dílo Král diplomat už v pouhé komparaci titulu s Šustovou monografií Král cizinec. Historik Jiří Spěváček v názvu své práce vyzdvihl českou historiografií dlouho opomíjený a degradovaný aspekt osobnosti Jana Lucemburského. Už tento fakt naznačuje Spěváčkovu odbornou intenci ve vztahu k lucemburskému hraběti a českému králi Janovi, jež se projevuje v zaměření díla na diplomatickou kariéru tohoto panovníka. Jiří Spěváček neodsuzuje starší Šustovo dílo pouze argumentem o zřetelně zaujatém soudu vůči Janu Lucemburskému. V Králi cizinci postrádá především aspekt k dvěma závažným problémům. Prvním a podstatnějším z nich je nedostatečné 69

zpracování příčin, které vedly k nástupu lucemburské dynastie na český trůn. Spěváček obviňuje svého staršího kolegu z umělého zjednodušení a následné redukce celoevropských dějinných souvislostí, které danou problematiku zúžily pouze na vztah německo-českých politických dějin. Výsledkem této násilné simplifikace bylo pak tvrzení, že Lucemburkové byli Němci

nebo dokonce jen „západní Němci.“ Podle

Spěváčka

lucemburskými

však

Lucemburkové

byli

Francouzi,

odchovanými

francouzskou kulturou a životním stylem francouzského královského dvora, k němuž je poutal příbuzenský i lenní vztah. Druhý závažný nedostatek spatřuje v zjednodušeném mínění, že příchod Jana Lucemburského byl dílem několika bystrých českých diplomatů. Spěváček vnímá tento příchod jako logický a nevyhnutelný důsledek pronikání lucemburské dynastie do Svaté říše římské a získání římského trůnu, posléze i císařského titulu Jindřichem VII. Vstup této dynastie na český trůn byl podle jeho mínění navíc pouze otázkou času a odpovídající konstelace mezinárodních vztahů. Autor zdůrazňuje, že dosavadní historická literatura plně nepochopila skutečný význam Janovy osobnosti nejen coby českého krále, ale rovněž jako vynikajícího politika a diplomata evropského formátu, který svým celoživotním dílem postavil české země do středu evropské pozornosti. Jan Lucemburský byl osobně znám na řadě evropských panovnických dvorů, podle jména všude. Právě tuto známost a zcestovalost líčí Spěváčkův předchůdce převážně negativně především ve vztahu k jeho postavení českého krále. S ohledem na autorem předeslané tvrzení, že Lucemburkové byli více Francouzi než Němci, nepřekvapí, že první kapitola knihy je věnována Francii konce 13. a počátku 14. století a jejímu ekonomickému vzestupu, vládě francouzského krále Filipa IV. Sličného, jeho sporům s papežem Bonifácem VIII. a časově odpovídajícím nejdůležitějším událostem na ostatních panovnických dvorech. S vědomím, že nejmenší pozornost byla v historické literatuře dosud věnována období Janova mládí do roku 1310,

zpracovává

Spěváček

chronologickou

posloupnost

vládců

pozdějšího

lucemburského panství od roku 963. Autorem kladený důraz na provázanost lucemburských hrabat s francouzskou kulturou a životním stylem, nalézá účinnou oporu ve faktech, že Jan i jeho otec Jindřich byli vychováni na francouzském královském dvoře a Janova matka Markéta Brabantská

byla ve skutečnosti neteří manželky

francouzského krále. Tvrzení podporuje i skutečnost, že tímto sňatkem si chtěl 70

francouzský král pojistit Lucembursko a Brabantsko coby oporu pro své mocenské cíle směřující na severovýchod od Francie. Ačkoli

si Jindřich

přál, aby se Jan jmenoval po něm a po řadě jejich

lucemburských předků, zvítězilo rozhodnutí matky Markéty, která mu udělila jméno po svém dědovi brabantském vévodovi Janovi. Skutečnost, že Jindřich získal titul římského krále jako protifrancouzský kandidát, se odrazila i v životě syna Jana, který nadále nemohl pobývat na francouzském dvoře a byl povolán zpět do Lucemburska. Autor své tvrzení, že příchod Lucemburků do Českého království nebyl dílem některých domácích nespokojenců s korutanskou vládou, opírá o fakt, že tito lidé jednali nejen v reakci na slabou korutanskou vládu, ale také ve snaze předejít úmyslu Jindřicha VII. udělit České království jako odumřelé říšské léno blízké osobě, tedy někomu z lucemburského rodu. To potvrzuje i Spěváčkovo mínění, že vstup lucemburské dynastie na český trůn byl pouze otázkou času. Postavu Elišky Přemyslovny podrobil zevrubné charakteristice po tělesné i zdravotně duševní stránce, ve vztahu k sourozencům i vlastní maceše, zohlednil i vlivy, které na mladou princeznu měly důležité dobové události. Zajímavý je dosud v literatuře opomíjený velmi chladný a odměřený postoj k vlastním sestrám starší Anně a mladší Markétě, který patrně pramenil z pocitu vlastní předurčenosti být jedinou dědičkou a ochránkyní starobylé přemyslovské tradice. Přihlíží také k vlivu, jaký muselo mít na Eliščinu povahu nevlídné dětství po boku domýšlivé macechy Alžběty Rejčky, jež opovrhovala dětmi z Václavova prvního manželství. Složité postavení Jana Lucemburského v domácí politice na počátku vlády dokládá autor skutečností, že neměl odpovídající hospodářskou a finanční základnu, naopak královské statky, hrady i zdroje peněz byly v rukou šlechtické oligarchie. Spěváček stejně jako dříve zbraslavský kronikář vyzdvihuje Janovo chování po otcově smrti, poukázáním na jeho velmi rozhodné počínání. „V této situaci zachoval mladý král Jan chladnou rozvahu, i když na něho nenadálá zpráva o smrti otce těžce dolehla. Rázně zasáhl a poslal české vojsko zpět do Čech. Od té chvíle byl Jan jako vyměněný, plný rozhodnosti a odhodlání překonat krizový stav věcí. Vystupoval sebevědomě jako otcův náměstek. Tím se snažil jednak upokojit náhle rozjitřenou situaci v říši, jednak chtěl z politického odkazu svého otce zachránit všechno, co se ještě zachránit dalo.“23 Rovněž 23

SPĚVÁČEK, Jiří. Král diplomat. 1. vyd. Praha: Panorama, 1982, s. 83, další citace pocházejí z téže publikace.

71

Janovu neúspěšnou kandidaturu na post římského krále autor nenahlíží pouze jako politický nezdar českého krále, který ostatně nebylo možné zlomit ani za pomoci takových diplomatických veličin jako byl Petr z Apeltu nebo Janův strýc Balduin. Upozorňuje na skutečnost, že se následnou podporou wittelbašškého kandidáta Ludvíka Bavora podařilo nejen zastavit mocenský postup habsburského rodu, ale že přinesla českému králi i odpovídající finanční náhradu spolu se zástavou Chebska a potvrzením jeho dosavadních titulů a držav. Za zatčením Jindřicha z Lipé a jeho uvězněním na Týřově v roce 1315 nevidí autor pouze reakci „mocensky a politicky nekompromisní, přímočaré královny Elišky“ (s. 102) a její skupiny, ale také fakt, že byl Jan mocensky izolován a systematicky olupován o vlastní královské finance právě tímto ctižádostivým šlechticem a jeho koterií. V dalších událostech však odsuzuje Janovo politické rozhodnutí postavit do čela správy země Petra z Aspeltu v době, kdy česká šlechta dala jasně na srozuměnou, že si nepřeje vládu cizinců. V této situaci zdůrazňuje vzájemně nenávistný vztah, který panoval mezi Jindřichem z Lipé a královnou Eliškou, a znesnadňoval další možnosti usmíření. Bystrý šlechtic, který se po svém propuštění cítil ukřivděný, si snadno domyslel, co bylo hlavní příčinou jeho zatčení. Královnino chování se však ve Spěváčkově pohledu nedostává kladného soudu. „Urážela ji zpupnost šlechtické oligarchie neznající úctu ke královskému majestátu a dynastické vznešenosti. Po boku takové královny bylo ovšem těžké, ne-li přímo nemožné, jít cestou opatrného kompromisu, hledajícího a nestále obnovujícího rovnováhu politické hladiny v zemi. Královna Eliška uznávala a snášela pouze obdivný respekt a úctu ke královské hodnosti, jakou byl schopen projevovat či přesněji předstírat pan Vilém Zajíc z Valdeka, aniž přitom pátrala po pohnutkách jeho počínání.“ (s. 112) Přesto královnino odmítnutí smíru a náhrady škody od nejmocnějšího šlechtice země nenahlíží zcela negativně a reflektuje důvody, které Elišku k tomuto rozhodnutí vedly. „Nebylo se také čemu divit, neboť si Jindřich z Lipé dovolil provdat proti vůli královny její nevlastní sestru Anežku, dceru Alžběty Rejčky, za svídnického vévodu Jindřicha.“ (s. 113) K tomu připojuje i fakt, že si Rejčka z pozice milostnice pána z Lipé vedla jako skutečná královna v zemi. Rovněž odlišně interpretuje skutečnost, že si král ve velmi svízelné situaci neprozřetelně proti sobě popudil nejvýznamnějšího šlechtice vlastní strany Viléma Zajíce a jím zastávaný úřad přenesl na cizince. 72

Za příčinu rozkolu královských manželů a loketské události považuje intriky českých šlechticů vedených Jindřichem z Lipé, které měly odstranit Elišku jako „představitelku tvrdého politického kurzu, namířeného proti mocenské převaze a diktátu šlechtické oligarchie.“ (s. 118) V autorově pohledu nebyla královna schopna přijmout reálnou skutečnost, že její koncepce způsobu vlády je historickým a společenským vývojem překonána a že v daných ekonomických i mocenských podmínkách by byl pokus o zvrat předem odsouzen k neúspěchu. Nebyla schopna si ani uvědomit, že tato linie by svým pokračováním vedla krále ke ztrátě trůnu a že by se lépe osvědčila vyčkávací politika, která by jí dávala naději na účinnou odvetu ve vhodné situaci. Naopak Spěváček vyzdvihuje Janovu snahu o mocenský kompromis jako nepochybně realistický přístup a dostává se tak do kontrastu s Josefem Šustou, který tentýž postup považoval za projev příliš pružné a těkavou nestálostí význačné osoby královy. Protikladný je také postoj, který Spěváček zaujímá k vylíčení věznění malého Václava v kronice Beneše Krabice z Weitmile s poukázáním, že záznam vznikl mimo jiné podle vyprávění samotného Karla IV. a že způsoby věznění i urozených osob byly ve středověku velmi kruté. Spěváček považuje loketskou událost za chmurnou epizodu, která patrně neproběhla ze strany královny bez fyzického násilí, když jí brali děti. V historikově pohledu to byla událost, která předznamenala Janův odpor k českému prostředí, ale rovněž se negativně odrazila v králově povaze. „Stal se předrážděným, podezíravým a bezohledným ve svém jednání a po nějaký čas hledal východisko v pochybném způsobu života.“ (s. 122) Nedotčenost si zachoval pouze Janův neutuchající zájem o politiku, jenž se projevoval čilou a neomezenou aktivitou, coby vliv výchovy králova otce vyznávajícího univerzalistické myšlenky. Rozchod s královnou se projevil také v Janově přimknutí se k Lipého skupině a okázalých projevech přízně vůči Jindřichově milence Alžbětě Rejčce. Po krátkodobém sblížení došlo mezi oběma královskými manželi k definitivní roztržce, kdy i Spěváček odsuzuje skutečnost, jak neuvěřitelně ochotně přijal král tvrzení o Eliščině zradě a nadále vyznamenával dary její sokyni Alžbětu Rejčku. Královnina smrt se jej později nijak zvlášť nedotkla, byl už člověkem odvyklým manželskému životu, který mu bohatě vynahrazovaly příležitostné styky s různými šlechtičnami a dámami z vysoké francouzské společnosti. Ačkoli je si autor vědom, že to nebyl jen král Jan ale i další spojenci Ludvíka Bavora, kteří naléhali na okamžité započetí legendární bity u Mőhldorfu, vyzdvihuje 73

především

prozíravou

odhodlanost

českého

krále,

jež

překonala

Ludvíkovu

nerozvážnou bojechtivost, a významný podíl, který na konečném úspěchu měl. V kontrastu s Josefem Šustou nepovažuje Janovu snahu vytvořit v Itálii lucemburské panství za pouhé politické a neuvážené dobrodružství. Šustův pohled odsuzuje jako povrchní hodnocení králova všestranného a promyšleného politického úsilí o rozšíření dynastické moci. Lucemburské italské signorie měly českému vladaři umožnit dosáhnout římského královského nebo císařského titulu pro sebe či pro prvorozeného syna. Spěváček hodnotí tento záměr jako velmi troufalý, nikoli však v dané mezinárodně politické situaci nereálný. Stejně jako další autoři se zmiňuje o Janově rozhazovačnosti a nerozumném hospodaření s penězi a neidealizuje ani králův vztah k synům z prvního manželství. Otevřeně mluví o nevlídném, dokonce i nepřátelském postoji, který z jednání vůči Karlovi a Janu Jindřichovi zazníval. Jan často jednal bez jejich vědomí, protože bylo zřejmé, že ne vždy by s jeho záměry souhlasili. Rovněž králův sňatek s Beatricí Bourbonskou se odehrál bez vědomí a účasti Janových synů. Tento postoj autor odůvodňuje postupným odcizováním s českým prostředím a v přesunu zájmů do oblasti lucemburského hrabství a vysoké politiky ve spojení s francouzským dvorem. Jako možnou příčinu nevylučuje ani možné královo rozladění z nečekaného Karlova návratu do Českého království. Za důležitý zlom považuje Spěváček Janovu postupující slepotu, která se výrazně odrazila i v jeho povaze. Ztráta zraku ovlivnila některé negativní stránky králova charakteru a mimořádně zvýšila jeho nedůvěřivost. Posílila však vztah s Karlem, protože začal jedinou naději na politický úspěch vkládat právě do jeho osoby. Osudy krále Jana v bitvě u Kresčaku Spěváček ilustruje kronikářskou zprávou Jeana Froissarta, kterou pokládá za jedinou autentickou zprávu, jež byla dalšími kronikáři doplněna zcela vyfabulovanými zkazky. Janovu smrt autor nahlíží jako dobrovolné zakončení života muže, který dosáhl zadostiučinění v osobě prvorozeného syna a pro nějž další život slepce ztrácel smysl. Mimořádně cenná je poslední šestá kapitola monografie, kde historik shrnuje osobnost a politický profil Jana Lucemburského. K vlastní škodě tuto kapitolu obsahující celkové zhodnocení Janovy osobnosti do publikace z roku 1994 nezahrnul. Vlastnosti a rysy královy povahy byly dle Spěváčka utvářeny rodovým prostředím a příznivě ovlivněny vzdělaností Janovy matky i babičky. Manželství 74

s Eliškou Přemyslovnou bylo pro Jana nerovné, a ze stejného důvodu také nešťastné. Neúspěch tohoto svazku měl na královu povahu negativní vliv, který se odrazil v nevraživém a nedůvěřivém vztahu k vlastním dětem, především k prvorozenému Karlovi a také v cynickém poměru vůči ženám a zjevné prostopášnosti. Milostných aférek se Jan vzdal teprve v době, kdy poznal svoji druhou manželku Beatrix Bourbonskou. Mnohem větší negativní vliv na Janovu povahu měl konflikt s českou šlechtou, jenž zapříčinil, že se Lucemburk s českým prostředím nikdy nesžil. V nedůvěřivém vztahu s českými pány si však vybudoval politickou obratnost, ostražitost a vypočítavost, rozhodný byl především ve vyhrocených situacích. V oblasti emocí jej autor vidí jako značně prudkého a prchlivého, v některých reakcích vůči nepřátelům nebo provinilcům neuváženě tvrdého. Jako osobnost byl prostý ideologických iluzí doby, byl především skeptickým realistou věřícím v sílu peněz více než v sílu ducha. Z toho vyplýval i jeho povrchní a spíše spotřebitelský vztah k umění. Nový je Spěváčkův pohled na krále jako vynikajícího diplomata, toto hodnocení však historik uměle nezjednodušuje. Obraz královy diplomatické stránky obohacuje o fakt, že se orientoval pouze na danou situaci a často nedokázal uvažovat v perspektivním, strategickém měřítku, proto také nevytvořil ucelenou koncepci své dynastické moci. Nepopírá ani fakt, že Janova diplomacie byla často improvizací, částečně ji však omlouvá složitou politickou situací v českých zemích, Lucembursku i říši. Vytýká mu rovněž, že v mladším věku v krizových situacích ztrácel rozvahu a lehkomyslně naslouchal pomluvám a udáním v neprospěch syna Karla a především manželky Elišky. Tato vlastnost v historikově pohledu později přerostla v komplex méněcennosti ve vztahu k Českému království: Jan si uvědomoval, že zde není oblíben. Autor však vyzdvihuje královu statečnost, pro kterou byl jako vojevůdce značně oblíben. Nejen s oblibou pestrého společenského života, bohatých hostin a dvorských slavností souvisela i jeho rozhazovačnost a marnotratnost, jež mu způsobovala politické potíže a stávala se i zdrojem neshod se synem Karlem. Janův vztah k synovi nijak neidealizuje. „Jeho studený a často až neupřímný vztah k prvorozenému synu Karlovi, propukající čas od času až v nepřátelskou nenávist, byl do značné míry podmíněn výše zmíněným negativním královým vztahem k Elišce Přemyslovně, ale i neschopností 75

pochopit svou vlastní vykořeněnosti v české části lucemburského panství a Karlovo obdivuhodné přilnutí k rodné zemi.“ (s. 253) Spěváček se staví proti výtkám některých historiků týkajících se Janovy dobrodružné a neklidné povahy. Zapříčiňuje ji dualismem královy moci mezi lucemburské hrabství a České království. Se snahou neustále uklidňovat a řešit politické a vojenské rozmíšky v Lucembursku, českých zemích i říši souvisela také jeho neuvěřitelná pohyblivost, která se mohla jevit jako nerozvážné těkání. Česká šlechta, které se královy zahraniční podniky jevily jako zbytečné a nevýhodné, nedokázala ocenit rostoucí prestiž Českého království a vymanění z politické izolace. Autor také zdůrazňuje skutečnost, že žádný z historiků dosud neocenil Janovu obratnou politiku v nejvyšších evropských kruzích a podíl, který měl na vzestupu lucemburské dynastie, jenž vyvrcholil v osobě jeho nejstaršího syna Karla.

9.3 Závěrečné shrnutí

Jiří Spěváček jako první předložil české čtenářské veřejnosti komplexní obraz osobnosti Jana Lucemburského, jehož úplnost spočívá nejen v uceleném zmapování králova života, ale i v zohlednění všech rovin Janovy mentality a politické činnosti. Do kontrastu se tak dostává se starším dílem Josefa Šusty Král cizinec, jemuž vytkl již samotný název díla zatížený pejorativním akcentem i vlastní nepřesnou a zkreslenou charakteristiku Jana Lucemburského, ve které je hodnocen pouze částečně jako český král bez ohledu k panovníkově celoevropskému působení. Spěváček je přesvědčen, že pokud zůstal král Jan v českých zemích cizincem, pak tato skutečnost byla v první řadě dílem české šlechty, teprve potom Janovou údajnou chybou. Autor ve své monografii upozornil na dosud opomíjený fakt, jak důležitý význam měla králova politická aktivita a diplomatická činnost na mocenský vzestup nejstaršího syna Karla. Janův vztah k samotnému Karlovi, ale i druhorozenému synu Janu Jindřichovi, jež poznamenala rovněž králova nedůvěřivost vypěstovaná v kontaktu s drsným českým prostředím a mocichtivou šlechtou, nijak neidealizuje. Nepochybným přínosem Spěváčkovy monografie je obsáhlé rozpracování Janovy charakteristiky personální i politické, zahrnující nejen králův osobnostní vývoj v rámci životních etap, ale zohledňující i vliv osob a událostí, které formovaly a dotvářely jeho povahu. Autor předložil rozsáhlé spektrum evropských politických i 76

vojenských událostí, jichž se Jan Lucemburský účastnil a jimiž ilustroval králův diplomaticko-politický profil, jenž zobecnil v závěrečné kapitole. Na rozdíl od staršího předchůdce svůj pohled na důvody a kořeny některých dějů rozšířil na vnímání a chápání v celoevropském měřítku. Literární úrovně Šustova díla však Spěváčkova monografie nedosahuje. Ačkoli se Jiří Spěváček v některých pasážích vyhnul otevřenému odsouzení Janovy politiky a přešel je pouze odkazem na události nebo příčiny, které k tomuto jednání vedly, svým dílem vytvořil velmi plastický obraz Jana Lucemburského a doložil skutečný, do té doby českou historiografií opomíjený význam tohoto lucemburského panovníka.

77

Závěr V povědomí neodborné veřejnosti figuruje osobnost Jana Lucemburského ve dvou základních a nutně zjednodušených podobách. První naplňuje historickou tradicí vytvořený obraz Jana coby „krále cizince“, který skrze starší manželku Elišku Přemyslovnu spojil svůj život s českými zeměmi, s nimiž se však nikdy plně nesžil. Na tuto podobu navazuje komplementární obraz Jana coby posledního rytíře své doby, jenž svůj heroický osud naplnil statečnou smrtí v bitvě u Kresčaku. Rovněž tyto simplifikující podoby českého krále v sobě nesou nutnou dvoupólovost pohledu, kontrast pozitivního a negativního aspektu. Bohumil Havlasa, autor nejstaršího románu inspirujícího se osobností Jana Lucemburského - V družině dobrodruha krále, respektoval pouze první zmíněnou podobu českého panovníka a nijak ji nekomplikoval zohledňováním dalších rovin Janovy mentality nebo politické činnosti. Postava českého krále tak v jeho pojetí trpí umělým zjednodušením a neživotnou schematizací. Jan v díle vystupuje především jako cynický despota, reprezentant cizácké a nežádoucí vlády, člověk nízké morálky a zanedbatelné inteligence. Představuje nejen ztělesnění celého spektra negativních vlastností, ale také vůdčí postavu všech záporných románových figur, které v romantických dílech kontrastují s postavami výhradně kladnými. Ani druhá podoba českého krále zastoupená atributem statečnosti a rytířskosti se u Bohumila Havlasy nesetkává s pochopením, naopak ji autor degraduje jako animální touhu po krvi. Ve světle těchto skutečností se Janovo titulární označení coby krále dobrodruha jeví jako jazykový eufemismus zcela neodpovídající faktické románové charakteristice českého krále. Havlasa zasadil úvod románu do roku 1319, tedy letopočtu, který představuje nejen významný rozkol mezi královskými manželi na Lokti, ale rovněž podstatný zlom v pohledu zbraslavského kronikáře na českého panovníka. Je pravdou, že Janův rozchod s Eliškou se stal impulzem časově omezeného, ale hlubokého morálního propadu krále. Petr Žitavský z pozice krajního královnina příznivce Janovo chování v této době otevřeně odsoudil, ačkoli dříve měl tendenci královy chyby opomíjet nebo omlouvat poukazováním na jejich příčiny. „Hraje v kostky a neplní povinnosti“… „více věnuje pozornost mravům a slovům směšným než zbožným“… „Jeho slova se pokládají za list

78

na stromě a jeho výsady platí, kolik váží vosk na pečeti.“24 Ozvuk těchto pasáží se v Havlasově románu a samotné charakteristice figury Jana Lucemburského projevuje, autor jej však nevztáhl pouze na období, pro něž platilo především. I v dalších letech je Havlasův Jan Janem z roku 1319, statickou postavou, nerozvážným mladíčkem, lehkomyslným, morálně zkaženým dobrodruhem a neschopným panovníkem. Nic na tomto pojetí nemůže změnit ani fakt, že Havlasova dvoudílná próza je završena vítěznou bitvou u Mőhldorfu, jedním z Janových životních triumfů. Autorovi posloužila tato událost ve zcela jiném smyslu: demonstroval na ní statečnost králova románového, morálního oponenta Plichty ze Žirotína, samotné završení díla tak vyznívá jako oslava výjimečné udatnosti tohoto českého šlechtice. Mizivou znalost dobových reálií, minimální ambici přiblížit se historické pravdě vyvažuje atraktivní fabule, napínavý děj tvořený mocenskými intrikami a milostnými zápletkami. Neobjektivní a krajně zaujatý pohled autora na Jana Lucemburského se tak stal předpokladem pro vznik zábavného románu adresovaného lidovému čtenáři. Román Jana Václava Rosůlka Král Sloužím znamenal v komparaci se starším dílem Bohumila Havlasy zjevný posun, který však nebyl překvapivý vzhledem ke krajně nepříznivému soudu, který starší autor nad postavou Jana Lucemburského vynesl. Rosůlek se narozdíl od svého předchůdce nevěnuje pouze určitému výseku z králova života, ale doprovází svého hrdinu od dětství až po okamžik smrti. Přesto i jeho hodnocení prvního lucemburského panovníka vyznívá převážně negativně. V autorově pohledu prohrává Jan v roli vladaře, manžela i otce. Rosůlek sice neupírá svému hrdinovi nevšední statečnost, přesto i tento rytířský ideál sleduje se značným despektem. V jeho podání totiž představuje falešnou a sobeckou hodnotu, která přebíjí hodnoty skutečné a lidské, jako jsou projevy lítosti a zármutku nad smrtí Janových blízkých. Rosůlek nerespektuje ani královy diplomatické nebo politické schopnosti, které z pozice vypravěče degraduje výroky o domnělé státnické moudrosti. Také v této rovině přebíjí rytířský ideál umění diplomacie a s historickou realitou kontrastuje autorem ztvárněný obraz krále přesvědčeného, že „jedině meč je perem, jímž se píší dějiny.“ 25 24

MERTLÍK, Rudolf; FIALA, Zdeněk; HEŘMANSKÝ, František. Zbraslavská kronika. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1976, s. 320 25

ROSŮLEK, Jan Václav. Král Sloužím. 1. vyd. Praha: Sfinx, 1940, s. 11

79

Ačkoli Rosůlek při psaní románu patrně vycházel ze znalosti práce historika Josefa Šusty Král cizinec a některé pasáže díla tomu nasvědčují, samotný titul Král Sloužím nemá oporu v historických pramenech. Jan Lucemburský totiž hesla „ich dene“(sloužím) nikdy nepoužíval. Rovněž v závěru se autor nechává inspirovat fiktivní příhodou, kterou pozdější kronikáři opředli hrdinnou smrt krále Jana. Podle ní si měl mladý waleský princ po bitvě u Kresčaku vzít z Janovy přilbice pštrosí pera26 spolu se zmíněným heslem „ich dene“. V této pasáži se autor nemohl opřít o Šustovu monografii, která sahá pouze do roku 1333, a proto okolnosti královy smrti nijak nekomentuje. Šustova práce o Janově prvorozeném synovi Karlovi, jejímž mezníkem je právě i rok bitvy u Kresčaku, vyšla až několik let po vydání Rosůlkova románu. Ačkoli se autor v dalších částech příběhu historickým skutečnostem nijak výrazně nezpronevěřuje, k výtkám vůči jeho dílu lze připojit i nerespektování některých duševních momentů vývoje hlavní postavy, jež by ozřejmily další motivy jejího jednání, stejně jako statičnost klíčových scén vyplývající z absence živých dialogů a strnulé ztvárnění některých důležitých postav především královny Elišky. Jako obyčejného člověka, zprvu čtrnáctiletého chlapce se snem o spravedlivé vládě a nakonec zklamaného muže chápajícího, že s pouhými ideály se vládnout nedá, nahlíží českého krále spisovatel Oldřich Daněk v historické próze Král utíká z boje. Přestože ve svém díle sleduje především první desetiletí Janovy vlády, které vnímá jako klíčové období pro formování králova charakteru i postoje k Českému království, častými retrospektivními sondami reflektuje i období dřívější a proniká až do doby Václava II. Ačkoli historická fakta ve svém díle překračuje pouze v nepodstatných podrobnostech, stává se mu historické pozadí románu v prvé řadě živnou půdou pro ozvuk dobově nezakotvených a obecně lidských otázek, v nichž spočívá přesah Daňkova románu do současnosti. V autorově konečném soudu se Jan Lucemburský stává „králem, který utíká z boje“, tedy člověkem, jenž rezignoval na své ideály a nahradil je falešnou iluzí vlastní neporazitelnosti. Osobitý je i autorem prezentovaný vztah k historickým skutečnostem. V celém románu zdůrazňuje nejen fiktivnost vlastního hlediska i podání, ale otevřeně se brání i mytizaci historické pravdy, což potvrdil i samotným titulem. Stejně jako historik Josef Šusta předkládá čtenáři důležité životní události českého krále, které determinovaly jeho 26

Rosůlek však správně uvádí, že Jan nosil na přilbě supí pera stejně jako jeho přemyslovští předchůdci.

80

další vývoj i postoje. Z pozice literáta je dokonce explicitně pojmenovává místy, v nichž se tyto osudové momenty odehrály. Výjimečnost Daňkova románu vůči starším předchůdcům tkví nejen v zohlednění vývoje ústřední postavy a příčin, které vedly k mocenské rezignaci v českých zemích a kvapnému způsobu života, ale i tomuto faktu přizpůsobené kompoziční výstavbě románu, v neposlední řadě i ve specifickému způsobu podání historických událostí. Komplexní pohled na osobnost Jana Lucemburského přinesl román Jana Šmída Ve znamení lva. Všestrannost jeho zpracování nespočívala pouze v kronikářsky uceleném podání králova života, ale především v respektování dosud opomíjeného obrazu Jana Lucemburského coby významného politika a diplomata. Zatímco Bohumil Havlasa tuto tvář českého panovníka ani v nejhrubějších rysech nenastínil, jeho mladší následovník J. V. Rosůlek si sice byl vědom Janovy politické aktivity, její význam však shodně s historikem Josefem Šustou převážně degradoval. Oldřich Daněk pak zasadil konec románu do momentu, kdy se teprve začíná diplomaticko-politická kariéra českého krále. V kontrastu s J. V. Rosůlkem nenahlíží Šmíd Janovo rytířství s despektem, ale spíše s úctou vyplývající z vědomí, že tyto zásluhy se nedaly zdědit ani koupit, ale že si je každý muž musel vydobýt vlastními skutky. Narozdíl od ostatních autorů zohledňuje také Janův milostný život, jenž byl proslulý četnými, krátkodobými aférkami, reflektuje rovněž královy politické a lidské omyly. Komplexnost Šmídova románu tkví i ve ztvárnění řady evropských dobových událostí, které mají často důležitou kauzální funkci, v některých případech však narušují vlastní kompaktnost díla. Ačkoli autor v naprosté většině uplatňuje objektivní přístup k hlavnímu hrdinovi, zpronevěřuje se této zásadě idealizací vzájemného vztahu mezi Janem a jeho prvorozeným synem Karlem. Šmíd při psaní románu vycházel i z historické monografie Jiřího Spěváčka Král diplomat, kterou považoval za první krok k rehabilitaci vžitého obrazu českého krále. Sám potom tvořil svůj román se stejnou a zjevnou intencí poopravit falešné nebo neúplné představy neoprávněně zjednodušující osobnost Jana Lucemburského. Zajímavostí je i rozdílný a ve svém významu až kontrastní postoj autora k vlastnímu podání historické látky. Zatímco u Daňka se setkáváme s neustálým zdůrazňováním fiktivnosti autorského pohledu a upozorňováním na to, že se jedná pouze o jednu, a to ryze subjektivní verzi historické pravdy, Šmíd v interview pro časopis Československý 81

voják27 zveřejnil své neochvějné přesvědčení o tom, že Jan Lucemburský byl skutečně takový, jak jej ve svém románu vylíčil. Tento názor opírá o skutečnost, že ze znalosti králova jednání ve známých situacích lze odvodit i jeho reakce za okolností, o nichž nemáme bezpečné doklady. Šmídova próza je v některých pasážích zatížena výraznou faktografičností, u románových scén diplomatických jednání autor předkládá rozsáhlý seznam světských i duchovních zástupců

obou stran nebo se věnuje i značně okrajovým evropským

událostem, čímž nepříjemně rozmělňuje čtenářovu pozornost. Vlivem této skutečnosti se z jeho díla stává velmi podrobná, do detailů zpracovaná, ve svém důsledku však i nesnadná a ne vždy zcela přehledná četba. Přesto můžeme jeho román o prvním lucemburském králi na českém trůně zhodnotit jako důstojný hold této historické osobnosti. Vývoj románové produkce o osobnosti Jana Lucemburského představuje chronologický přechod od postojů krajně zaujatých, jednostranných a neobjektivně negativních, přes soudy převážně nepříznivé, reflektující však ojedinělá pozitiva charakteru českého panovníka, až ke komplexnímu chápání a zohlednění všech rovin Janovy mentality i oblastí vojensko-politického působení. V kronice zbraslavského opata Petra Žitavského sledujeme kontrast názorů, determinovaný vlastním postojem kronikáře coby osobního příznivce královny Elišky Přemyslovny. Záznam událostí z pozice stoupence královské strany a tím i Jana Lucemburského se po rozkolu mezi oběma manželi oprošťuje od snahy ukázat panovníka v lepším světle a do kroniky je tak promítnuta ostrá kritika mladého krále týkající se i skutečností, které byly zjevné již dříve, ale které se neslučovaly s tehdejší opatovou intencí. Ačkoli je hodnocení Jana Lucemburského v historické monografii Josefa Šusty Král cizinec převážně negativní a odsuzuje i královu diplomatickou činnost jako značně nesystematickou a pro české země ne vždy bezpodmínečně zásadní, bere v úvahu i okolnosti, které další vývoj jeho osobnosti zapříčinily, stejně jako zodpovědnost dalších osob, jež učinily Janovu politiku v Českém království neúspěšnou. 27

SEMERÁK, Josef. Pět minut s autorem. Československý voják, 1989, roč. 37, č. 6, s. 13.

82

Snahou historické práce Jiřího Spěváčka Král diplomat, která přináší kontrast se starším dílem Josefa Šusty už v samotném titulu, bylo nejenom celkové zachycení královy osobnosti od rodového původu a determinace dynastické politiky francouzským prostorem až k závěru panovníkova života, ale především snaha zdůraznit doposud opomíjené a nedostatečně oceněné diplomatické působení Jana Lucemburského. Autor svůj pohled na tohoto panovníka značně rozšířil a zohlednil také v rámci celoevropských dobových souvislostí. Stejně jako v české beletrii tak také v historiografii dochází k postupnému vývoji od názorů a hledisek zjednodušených, omezených vazbou panovníka k Českému království, až k pohledům komplexním, zohledňujícím královu roli v evropské politické scéně. Samotná práce ukázala Jana Lucemburského v mnoha

diferencovaných

podobách jako „krále dobrodruha“, „krále Sloužím“, „krále, co utíká z boje“, „krále ve znamení lva“ a v neposlední řadě i „krále cizince“ a „krále diplomata“. Především nejmladší tituly beletristické i historiografické tvorby dokázaly poskytnout vyvážený obraz Jana Lucemburského coby člověka, který se skutečně s českými zeměmi nikdy nesžil, který však mimořádně pozdvihl prestiž Českého království, rozšířil jeho vlastní teritorium a dopomohl prvorozenému synovi k získání mety nejvyšší v podobě římské koruny. Že tyto zásluhy byly vykoupeny absencí královské moci v českých zemích, jež rozhazovačnému panovníkovi sloužily jako zdroj finančních příjmů, je pravdivým dovětkem naplňujícím obraz kontroverzní osobnosti Jana Lucemburského.

83

Resumé Diplomová práce „Jan Lucemburský v perspektivě české literatury a historiografie“ sleduje rozdílné obrazy kontroverzní osobnosti tohoto českého panovníka ve vybraných dílech české beletrie a historiografie. Literární i historické podoby Jana Lucemburského jsou různé: král Jan jako lehkomyslný dobrodruh, cynický despota, ale i prozíravý politik a diplomat, idol středověkého rytíře. Předmětem literární analýzy a vzájemné komparace jsou čtyři historické romány - V družině dobrodruha krále (1875) Bohumila Havlasy, Král Sloužím (1940) Jana Václava Rosůlka, Král utíká z boje (1967) Oldřicha Daňka a Ve znamení lva (1982) Jana Šmída, které vznikaly v časovém rozmezí přesahujícím jedno století. Českou historiografickou tvorbu zastupuje Zbraslavská kronika a dvě historické monografie: Král cizinec (1939) Josefa Šusty a Král diplomat (1982) Jiřího Spěváčka. Kronika má bilaterální postavení, představuje literární dílo i historický pramen. Pouze někteří z autorů sledovaných děl dokázali čtenářům předložit komplexní a objektivní pohled na tohoto českého krále. Cílem práce není jen srovnání jednotlivých obrazů Jana Lucemburského, ale i popis vývoje těchto názorů a jejich provázanost s respektováním historických skutečností.

Summary

Diploma thesis „John of Luxemburg in a term of czech literature and historiography“ is watching different pieces of controversial personality this czech king in chosen publications of czech fiction and historiography. The literary and historical characteristics of John of Luxemburg are various: king John like a frivolous adventurer, cynical despot, but also prudent politician and diplomat, idol of medieval knight. Subjekt of literary analysis and mutual comparison are four historical novels - V družině dobrodruha krále (1875) from Bohumil Havlasa, Král Sloužím (1940) from Jan Václav Rosůlek, Král utíká z boje (1967) from Oldřich Daněk and Ve znamení lva (1982) from Jan Šmíd, that originate in space of time overlapping one century. Czech historiographic creation represent Chronicle of Zbraslav and two historical monographs: Král cizinec (1939) from Josef Šusta, Král diplomat (1982) from Jiří Spěváček. The chronicle has a bilateral position, it is a literary publication as well as historical source. Only a 84

few authors in watched publications manage to submit to readers any complex and objective look at this czech king. The objektive of my diploma thesis isn´t only a single pieces confrontation of John of Luxemburg, but also description of these opinion development and their cohesion to complying with historicity.

85

Literatura Primární literatura

DANĚK, Oldřich. Král utíká z boje. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1967. 467 s. HAVLASA, Bohumil. V družině dobrodruha krále. Díl 1. Praha: Jan Otto, [1892]. 397 s. HAVLASA, Bohumil. V družině dobrodruha krále. Díl 2. Praha: Jan Otto, [1892]. 582 s. MERTLÍK, Rudolf; FIALA, Zdeněk; HEŘMANSKÝ, František. Zbraslavská kronika. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1976. 597 s. ROSŮLEK, Jan Václav. Král Sloužím. 1. vyd. Praha: Sfinx, 1940. 312 s. SPĚVÁČEK, Jiří. Král diplomat. 1. vyd. Praha: Panorama, 1982. 276 s. ŠMÍD, Jan. Ve znamení lva. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1989. 510 s. ŠUSTA, Josef. České dějiny : Král cizinec. Díl 2. Část 2. Praha: Laichter, 1939, 610 s.

Sekundární literatura ČORNEJ, Petr a kol. Evropa králů a císařů. 2. vyd. Praha: Ivo Železný, 2005. 140 s. DOKOUPIL, Blahoslav; ZELINSKÝ, Miroslav a kol. Slovník české prózy 1945 – 1994. Ostrava: Sfinga, 1994. 490 s. FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Díl 1. 1. vyd. Praha: Academia, 1985. 900 s. HAVEL, Rudolf a kol. Slovník českých spisovatelů. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1964. 625 s. JANOUŠEK, Pavel a kol. Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl 1. Praha: Brána, 1995. 549 s. JANOUŠEK, Pavel a kol. Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl 2. Praha: Brána, 1998, 791 s. 86

KUTNAR, František a kol. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s.

NOVÁK, Jan Václav; NOVÁK, Arne. Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny. 4. vyd. Brno: Atlantis, 1995. 1804 s. OPELÍK, Jiří a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Díl 3. 1. vyd. Praha: Academia, 2000. 728 s. PETERKA, Josef a kol. Teorie literatury pro učitele. Praha: Karlova univerzita, 2001. 287 s. SUCHOMEL, Milan. Literatura z času krize: šest pohledů na českou prózu 1957 1968. 1. vyd. Brno : Atlantis, 1992. 142 s. VESELÝ, Jindřich. O životě a díle Bohumila Havlasy. Písek: František Podhajský, 1927, 23 s. VLČEK, Emanuel. Jak zemřeli: Významné osobnosti českých dějin z pohledu antropologie a lékařství. 1. vyd. Praha : Academia, 1993. 279 s.

Články ČAPEK, Jan Blahoslav. Král Sloužím. Naše doba, 1940/1941, roč. 48, s. 469. GOLL, Jaroslav. V družině dobrodruha krále. Lumír, 1875, roč. 3, s. 195. MEZNÍK, Jaroslav. Zemřel Jiří Spěváček. Český časopis historický, roč. 95, č. 1, s. 258 - 260. SEMERÁK, Josef. Pět minut s autorem. Československý voják, 1989, roč. 37, č. 6, s. 13. SVĚTLÍK, Eduard. Šmídova píseň o Lucemburcích. Rudé právo, 1989, roč. 69, č. 203, 29.8., s. 5. ŠVANDELÍK, Jan. Četba jako požitek. Práce, 1989, roč. 45, č. 194, 18.8., s. 6.

87