MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Geografický ústav
Boris HŮLKA LIPENSKO – PROMĚNY KULTURNÍ KRAJINY
Bakalářská práce
Vedoucí práce: doc. RNDr. Alois Hynek, CSc. __________________________________________________________________________ Brno 2009 Jméno a příjmení autora: Název bakalářské práce: Název v angličtině: cultural landscape changes Studijní obor (směr): Vedoucí bakalářské práce: Rok obhajoby:
Boris Hůlka Lipensko – proměny kulturní krajiny The Lipno-area (South Bohemia): Geoinformatika a regionální rozvoj doc. RNDr. Alois Hynek, CSc. 2009 Anotace
Tato bakalářská práce se zabývá proměnami kulturní krajiny Lipenska od 30. let XX. století aţ po současnost. Slouţí především jako iniciální studie s důrazem na socioekonomickou část. Konkrétně se zaměřuje na kulturní krajinu 30. let, na její transformaci po roce 1938 a současnou kulturní krajinu Lipenska. Bakalářská práce je zpracovaná na základě terénního průzkumu krajiny, zkoumání archivních materiálů, starých map a leteckých snímků.
Annotation This thesis deals with cultural landscape changes of the Lipnoarea since 30th years 20th century. It serves as initial study with emphasis on socioeconomic section. More specifically it focuses on cultural landscape of the Lipno area in thirties, on its transformation after the 1938 and its present shape. Thesis is completed on the basis of the landscape field survey, on the research of archival materials, digitalised old maps and air photos. Klíčová slova:
proměny kulturní krajiny
vyuţití krajiny přehradní nádrţ Lipno odsun Německého obyvatelstva Keywords:
cultural landscape changes
land use the Lipno dam the transfer of
German population
Tímto prohlašuji, ţe jsem zadanou bakalářskou práci vypracoval samostatně pod vedením doc. RNDr. Alois Hynek, CSc. a uvedl v seznamu literatury veškerou pouţitou literaturu a další zdroje.
V Brně dne 14. května 2009 .……………………………… podpis OBSAH 1 Úvod…………………………………………………………………………………... 9 2 Poloha a vymezení zájmového území…………………………………...
10
3 Fyzickogeografická charakteristika…………………………………
12
3.1 Reliéf, geomorlofogie, geologie…………………………………………………... 3.2 Klima……………………………………………………………………… ……..
12
14
3.3 Půdy………………………………………………………………………………. 15 3.4 Biota………………………………………………………………………………. 16 3.5 Hydrologie…………………………………………………………………
……..
17
4 KULTURNÍ krajina, Sudety – vymezení pojmů…………………………. 5 Kulturní krajina v 30. letech XX. století………………………
18 ……... 21
5.1 Obyvatelstvo a osídlení……………………………………………………………22 5.1.1 Státní správa………………………………………………………………… 22 5.1.2 Struktura obyvatelstva………………………………………………………22 5.1.3 Sídelní struktura…………………………………………………………….
22
5.1.4 Ekonomická aktivita obyvatelstva….……………………………………….
26
5.2 Zemědělství ……………………………………………………………………….28 5.2.1 Předpoklady pro zemědělskou výrobu………………………………………28 5.2.2 Charakteristika zemědělské výroby………………………………………….28 5.3 Průmysl…………………………………………………………………………….29 5.4 Dopravní infrastruktura……………………………………………………………31 5.5 Struktura krajiny podle R.T.T. Formana a M. Godrona (1993)…………………. 31 5.5.1 Krajinný matrix……………………………………………………………..
32
5.5.2 Krajinné plošky…………………………………………………………….. 33 5.5.3 Koridory……………………………………………………………………. 6 Procesy utvářející krajinu ve 30. letech………………………………
34 35
6.1 Přírodní krajinotvorné procesy……………………………………………………
35
6.2 Antropogenní krajinotvorné procesy………………………………………………35 6.3 Fragmentace a disturbance……………………………………………………….
36
6.4 Konkrétní příklady působení přírodních disturbancí utvářejících krajinu Lipenska ve 30. letech …………………………………………………………………………. 37 6.5 Fragmentace krajiny 30. let XX. století……………………………………………37
7 Transformace krajiny po roce 1938………………………………………. 40 7.1 Období 1938 – 1945……………………………………………………………….
40
7.2 Období po roce 1945……………………………………………………………… 41 7.2.1 Státní správa………………………………………………………………… 41 7.2.2 Obyvatelstvo a osídlení……….……………………………………………. 7.2.3 Zemědělství…………………………………………………………………
42
44
7.2.4 Průmysl………………………………………………………………………44 7.2.3 Transformace struktury krajiny v letech 1945-1989……………………….. 8 Současní stav kulturní krajiny lipenska……………………………..
47
8.1 Obyvatelstvo a osídlení……………………………………………………………
47
8.1.1 Struktura veřejné správy……………………………………………………. 8.1.2 Sídelní struktura…………………………………………………………….. 8.1.3
44
47
47
Struktura obyvatelstva……………………………………………………...
48
8.1.4 Ekonomická aktivita obyvatelstva………………………………………….. 8.1.5 Nezaměstnanost…………………………………………………………….. 8.2 Zemědělství………………………………………………………………………..
51
52
53
8.2.1 Předpoklady pro zemědělskou výrobu………………………………………
53
8.2.2 Charakteristika zemědělské výroby…………………………………………
53
8.3 Průmysl……………………………………………………………………………. 54 8.4 Dopravní infrastruktura…………………………………………………………… 8.5 Struktura krajiny …………………………………………………………………..
55 57
8.5.1 Vyuţití krajiny (land-use)…………………………………………………...
57
8.5.2 Struktura krajiny podle R.T.T. Formana a M. Godrona……………………. 58 8.5.2.1. Krajinná matrix………………………………………………………..
58
8.5.2.2 Krajinné plošky………………………………………………………... 60 8.5.2.3 Krajinné koridory……………………………………………………… 60 8.5.3 Koeficient ekologické stability podle metodiky Agroprojektu………… 62 9 Procesy utvářející krajinu současnosti………………… 9.1 Přírodní disturbance…………………………………………………………….. 9.2 Antropogení disturbance……………………………………………………..
64 64 65
9.3 Decision makers………………………………………………………………… 10 Závěr………………………………………………………………..
65 67
11 Pouţitá literatura……………………………………………… 1 ÚVOD Krajina Lipenska prošla v posledním století zásadními změnami. Mou bakalářskou práci jsem proto pojal jako iniciální studii, kterou bych chtěl dále propracovat v diplomové práci. V bakalářské práci bude věnován prostor k nastínění politických událostí a především socioekonomickým charakteristikám jednotlivých zkoumaných období a v menší míře také základní struktuře krajiny. Práce bude mít tedy spíše charakter regionální studie neţ krajinné. Bliţšímu výzkumu jednotlivých krajinných jednotek bych se chtěl právě věnovat v diplomové práci. Ve své bakalářské práci bych chtěl především popsat faktory, které byly podle mne důleţité při utváření této kulturní krajiny. Jejím cílem by měla být komplexní charakteristika kulturní krajiny ve dvou časových horizontech (30. léta XX. století a současnost) a transformaci krajiny mezi nimi. Prostor bude téţ věnován procesům utvářejícím krajinu v jednotlivých obdobích. Práce bude doplňována mapovými výstupy a fotografiemi. Struktura práce bude rozdělena na celkem 5 hlavních částí, a sice charakteristika krajiny ve třicátých letech, procesy utvářející krajinu třicátých let, transformace krajiny po roce 1938, charakteristika krajiny v současnosti a procesy utvářející krajinu v současnosti. Nosnou částí práce bude především charakteristika ve dvou jiţ zmíněných časových obdobích. Velkou roli bude mít zpracování a hodnocení historických pramenů a jejich následná interpretace. Problém můţe nastat s dostupností těchto historických dat z období před 2. světovou válkou.
2 POLOHA A VYMEZENÍ ZÁJMOVÉHO ÚZEMÍ Studované území se nachází v jiţních Čechách při hranicích s Rakouskem a Německem. Zahrnuje
katastrální území obcí leţící v bezprostřední blízkosti Lipenské přehradní nádrţe - tzn. Nová Pec, Horní Planá, Černá v Pošumaví, Frymburk, Lipno nad Vltavou, Přední Výtoň a Loučovice. Administrativně náleţí území k Jihočeskému kraji, všechny obce kromě Nové Pece patří od roku 2003 pod ORP Český Krumlov. Nová Pec je součástí ORP Prachatice. Celková výměra zpracovávané oblasti je 10 071km^2, jedná se tedy o poměrně rozsáhlou oblast. K vymezení území jsem nakonec pouţil vnější hranice katastrálních území, protoţe poměrně dobře kopírují přírodní hranice. Jihozápadní hranice studovaného území je navíc jasně vymezena státní hranicí s Rakouskem a Německem. V minulosti tímto územím procházelo mnoho důleţitých dopravních tras z Rakouska i Bavorska do Čech. Situace se zásadně změnila uzavřením hranic tzv. ţeleznou oponou a s vybudováním umělé přehradní nádrţe Lipno, kdy se území stalo marginálním. Těmto bariérám víceméně odpovídá dnešní stav i důleţitost dopravních komunikací. Obr. 1 Poloha zájmového území v rámci ČR
Obr. 2 Vymezení hranic zpracovávaného území
3 FYZICKOGEOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA 3.1 Reliéf, geologie, geomorfologie Z fyzickogeografického hlediska jde o velmi heterogenní území. Celá oblast však spadá do
gemorfologického celku Šumavská hornatina.
Obr. 3. Mapa geomorfologických podcelků Lipenska Za osu celého území lze povaţovat Vltavickou brázdu, která je v současnosti z větší části zatopena Lipenskou přehradou. Jedná se o ploché, široce rozevřené dno údolní nivy Vltavy s nízkou výškovou členitosti, které prochází územím ve směru SZ-JV. Je pravděpododobně křídového stáří Zde se také v okolí obce Bliţná nachází významné loţisko grafitu. Nelze opomenout ani poměrně rozsáhlá rašeliniště, která jsou bohuţel z větší části zatopena. Obr. 3. Pohled na Vltavskou brázdu, konkrétně srdce Vltavy (dnes zatopeno) Severozápadní a jihovýchodní část podél hranice s Rakouskem patří do masivu Trojmezenské hornatiny. V centrální části Trojmezenské hornatiny, konkrétně ţulové Plešské hornatiny, se nachází nejvyšší body studovaného území – Plechý (1378mnm), Smrčina (1333mnm) a Hraničník (1228mnm). Na severovýchodním svahu Plechého se rozprostírá stejnojmenné jezero ledovcového původu. Čelní moréna karu přechází v rozsáhlé kamenné moře, sahající aţ 150m severovýchodním směrem pod toto jezero. Jiţní část území patří k ploché ţulové Vítkokamenské hornatině s nejvyšším vrcholem hrásťové stavby, kterým je Vítkův kámen (1054mnm). Severně od kaňonovitého údolí Vltavy ve svorové oblasti, dominuje nad obcí Lipno nad Vltavou vrchol Kaliště (993mnm). V nejvýchodnějším cípu území naproti Čertově stěně se vypíná na levém břehu Vltavy Luč (933mnm) s mohutným ţulovým kamenným mořem a soliflukčními sutěmi na jeho jiţním svahu (KOLEKTIV, 1984, 11). Trojmezenská hornatina je tedy tvořena biotitickými rulami moldanubika, biotitickým granodioritem, dvojslídnými granodiority a ţulami moldanubického plutonu. Obr. 4. Soliflukční sutě, NPR Čertova stěna – Luč Zbytek oblasti s relativně velkou výškovou členitostí spadá pod Českokrumlovskou vrchovinu. Do katastru města Horní Planá zasahuje Olšinská kotlina, která je pokračováním tektonické deprese
Lhenické brázdy. Značnou její část zabírá největší nejvýše poloţený chovný rybník v Čechách Olšina o výměře 133ha. Českokrumlovská vrchovina se skládá především z krystalických hornin moldanubika. 3.2 Klima Studované území podle Quitta (1971) tvoří tři klimatické oblasti. CH7 – krátké léto, mírně chladné a vlhké, přechodné období je dlouhé, mírně chladné jaro a mírný podzim. Zima je dlouhá, mírná, mírně vlhká s dlouho trvající sněhovou pokrývkou. Tato oblast pokrývá převáţnou část území. Vrcholové partie severozápadní části se řadí do CH6 - léto je velmi krátké, mírně chladné, vlhké aţ velmi vlhké, přechodné období dlouhé s chladným jarem a mírně chladným podzimem, zima je velmi dlouhá, mírně chladná, vlhká s dlouhým trváním sněhové pokrývky. Oblast těsně kolem vodní plochy přehradní nádrţe Lipno je MT3. Severozápadní část území se pak nachází ve sráţkovém stínu pásma hraničních hor Trojmezenské hornatiny. Oblast Lipenska je pod silným vlivem föhnů za Alpami, proto je klimaticky příznivější neţ zbytek severozápadní část Šumavy (CULEK, M. 1996, 239). Významný vliv na podnebí oblasti má také rozlehlá vodní hladina Lipenské nádrţe. Průměrná roční teplota vzduchu se zde pohybuje mezi 5 a 7°C. Roční úhrn sráţek dosahuje v niţších polohách 700mm, na návětrných vrcholových partiích dokonce aţ 1500mm. Obr.5. Mapa klimatických oblasti podle Quitta (1971) 3.3 Půdy Z pedologického hlediska se jedná o mozaiku, sloţenou z pěti druhů půd. Největší podíl mají hnědé půdy silně kyselé, podzoly a nivní půdy, menší podíl mají rašeliništní půdy, viz obrázek. Hnědé půdy silně kyselé se vykytují v pásmu nad 600 mnm a patří k běţným půdám Šumavy, zejména jejího podhůří. V mé studované oblasti vyplňují podstatnou část Vltavické brázdy ve směru od Horní Plané k Lipnu nad Vltavou. Hnědé půdy se nejčastěji vytvářejí na různých horninových podkladech, na zvětralinách granulitů, svorů, ţul a rul. Půdní profil tvoří tři horizonty. Na povrchu je šedohnědý horizont se zvýšeným obsahem humusu, pod ním následuje hnědý horizont vnitropůdního zvětrávání, který postupně přechází v mateční horninu. Vyšší partie, oblasti kolem Plechého, Smrčiny a Vítkova kamene, pokrývá jiný půdní typ, a sice podzoly. Ty vznikají stejnojmenným půdotvorným procesem.
Třetí nejrozšířenější typ, nivní půdy, je spjat svým výskytem s údolními nivami. Skládají se nejčastěji ze dvou půdních horizontů. Pod drnovým humusovým horizontem obvykle leţí uţ přímo substrát, tedy náplavy vodního toku sloţené obvykle z vrstev různé zrnitosti (KOČÁREK, E. 139-141, 2003). Obr.6. Půdní mapa Šumavy (podle M.Tomáška, 2000) 3.4 Biota Potencionální vegetaci tohoto území představují květnaté bučiny s klimaxovými dřevinami jako je buk, jedle a smrk, méně také javor a jilm (CULEK, M. 238, 1996). Bohuţel dnes však většinu lesů tvoří umělé smrkové monokultury. Původní horské klimaxové smrčiny se nacházejí ve vyšších partiích zkoumané oblasti, cca nad 1100mnm. Oblasti především kolem Hraničníku, Smrčiny, Plechého a Vítkova kamene. Bohuţel, v současnosti je velké mnoţství těchto původních smrčin poškozeno lýkoţroutem smrkovým. Týká se to především Plešské hornatiny v území Národního parku Šumava. V okolí rašelinišť a doprovodných partií podél vodních toků se vyskytuje další hojně rozšířený druh přirozených šumavských smrčin - podmáčené smrčiny. Ty jsou po okrajích doprovázeny rašelinnými březinami, vrbinami a smrkovými olšinami. Vyskytuje se zde řada exklávních a reliktních prvků (CULEK, M. 238, 1996), zejména na rašeliništích (Velké Bahno, Pestřice, Borková, Bobovec, Kapličky) a v karech (Plešné jezero). Na skalách v průlomových údolích jako NPR Čertova stěna - Luč, jsou zachovány acidofilní smrkové a březové bory. Primární bezlesí je zde vyvinuto v několika formách. Například, na kamenném moři pod vrcholem Plechý a v nejvyšších partiích se vyskytují klečové porosty. Ve vodách Plešného jezera se vyskytují společenstva šídlatek (CULEK, M. 240, 1996). Podle biogeografického členění ČR náleţí oblast Lipenska do Šumavského bioregionu, který spadá pod Hercynskou podprovincii, dále provincii středoevropských listnatých lesů a geobiom opadavých listnatých lesů. 3.5 Hydrologie Studovaný region leţí z větší části v povodí horní Vltavy (Úmoří Severního moře). Zbytek území
patří do povodí Dunaje. Koryto řeky Vltavy tvoří osu území, bohuţel v podstatě celá část původní Vltavy je v zájmovém území od roku 1959 zatopena vodami Lipenské údolní nádrţe. Lipenská nádrţ je kromě Vltavy sycena souborem víceméně menších přítoků, stékajících dolů z okolních kopců do Vltavické brázdy. V letech 1792-1822 byl vybudován šlechtickým rodem Schwarzenberků umělý plavební kanál nesoucí jméno tohoto rodu. Slouţil k dopravě palivového dříví do Prahy a Vídně. Jeho trasa vede od Nového Údolí aţ do rakouského Haslachu. Začíná u Rozenauerovy nádrţe ve výšce 910,6mnm. Potom sleduje zhruba vrstevnici 900mnm a u osady Jelení Vrchy překonává hřbet vrcholu Plešivec tunelem o délce 389m (TESAŘ, M. 149, 2003). Tento kanál spojuje povodí dvou různých úmoří (Černého a Severního moře), konkrétně jeden z přítoků Studené Vltavy s rakouskou řekou Mühl, která se vlévá do Dunaje. Plavební kanál je navíc napájen více neţ dvaceti horskými potůčky oblasti. Na studovaném území se rozprostírá jedno ze z osmi ledovcových jezer na Šumavě. Plešné jezero se rozkládá na severovýchodním svahu Plechého, jak uţ jsem se zmiňoval výše v charakteristice geomorfologických celků. Kar jezera je vyhlouben v hrubozrnné pleknštajnské ţule a uzavírá ho 30 aţ 40m vysoká čelní moréna. Maximální hloubka jezera dosahuje 18,7 m. V době provozování Schwarzenberského plavebního kanálu bylo jezero opatřeno stavidlem, čímţ se hladina zvedla ještě asi o 3 m. Jezero tak slouţilo jako retenční nádrţ pro potřeby plavení dřeva v plavebním kanálu (TESAŘ, M. 151, 2003). 4 KULTURNÍ KRAJINA – SUDETY
vymezení pojmů
Kulturní krajina Sudet, co to vlastně je? Následující řádky jsou věnovány zamyšlení nad vzájemnými vztahy jednotlivých dílčích částí tohoto slovního spojení. Obecné poznatky o studiu krajiny Existuje několik přístupů ke studiu krajiny, které vznikly během utváření oboru krajinné ekologie díky spolupráci geografů a biologů. Dají se brát jako základní paradigmata této relativně mladé vědní disciplíny. Mezi základní přístupy patří ekosystémové a geosystémové pojetí. Ekosystémové pojetí se zaměřuje na studium bioty a biotických procesů, na studovaný komplex se díváme jako na ekosystém, tj. studujeme jej biocentricky. Soustředíme se na vztahy mezi fytocenózou a zoocenózou a vztahy mezi nimi a abiotickými komponenty. Výchozí prací ekosystémového pojetí studia krajiny byla práce Tansleyho (1935) a Sukačeva (1944), autorů základních pojmů - ekosystém a
biogenocenóza. V devadesátých letech na základě práce Godrona (1993) a Formana (1995) došlo k zavedení modelu plošek, koridorů a matrixu. Dnes je všeobecně široce akceptovanou metodou popisu krajiny. Z domácích autorů spadá do ekosystémového pojetí např. práce zaměřená na studium vegetačního krytu (Trnka 1985) či vytváření modelu přírodního stavu geobiocenóz v krajině (Zlatník 1976, Buček a Lacina 1995) či mapování zaměřené na potencionální vegetaci (Culek 1996). Geosystémový přístup studuje procesy v krajině jako výsledek interakce jednotlivých geosfér (litosféra, atmosféra, pedosféra, hydrosféra, biosféra). Na rozdíl od ekosystémového studuje komplex procesů polycentricky jako geosystém. Soustřeďuje pozornost přibliţně stejně na všechny sloţky a vztahy v geosystému. V rámci tohoto konceptu ovšem nedochází k rozeznávání jednotlivých prvků uvnitř kaţdé sloţky jako u ekosystémového pojetí. Krajina Krajina bývá přírodovědci definována jako část zemského povrchu, kde dochází ke styku a vzájemnému působení jednotlivých sloţek jako geologické podloţí s reliéfem, klima, vodstvo, půda, rostliny, ţivočichové a lidstvo s jeho výtvory na sebe. Krajinu také definuje § 3 zákona č. 114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny jako „část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem,“ tvořenou „souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky“. Krajiny se od sebe liší především polohou a celkovým vzhledem, který je podmíněn vnitřní strukturou jednotlivých krajinných sloţek. Na základě toho se dají vymezit hlavní dva druhy, krajina přírodní a kulturní. V přírodní krajině byla mozaika společenstev rostlin a ţivočichů určována pouze přírodními silami, především sloţením hornin, tvary reliéfu, charakterem podnebí, vlastnosti půd a oběhem vody v krajině. Kulturní krajina je tedy krajina, která vznikla nebo byla přeměněna lidskou činností. Kulturní krajina Od období středověké kolonizace, byla krajina takřka na celém území našeho státu ovlivněná činností člověka, resp. území bylo pokryto krajinou, kterou označujeme jako kulturní. Demek (1974, 164-165) rozdělil kulturní krajinu podle stupně vlivu člověka na vlastní kulturní krajinu (vztahy blízké harmonii), narušenou kulturní krajinu (se zachovanou autoregulační schopností i moţností restaurace) a krajinu devastovanou, kde restaurace vyţaduje značné vklady hmoty a energie. Pravěký předchůdce kulturní krajiny (KK) u nás začala vznikat s neolitickou revolucí, díky importu zemědělství někdy v 7. nebo 8. tis. před n.l. Následně se krajina vyvíjela spíše pozvolna a bez
větších přeryvů. Větší zlom nastal aţ na přelomu doby ţelezné a bronzové, kdy došlo ke vzniku větších rozdílů mezi jednotlivými vývojovými stádií KK regionů a také k celkovému posílení kulturnosti krajiny. Je to způsobeno především kombinací jednotlivých změn, co se týče klimatu, technologie, způsobů hospodaření, biotopů a vegetace. Vývoj pravěké krajiny pokračuje dál ve znamení stěhování národů, ústupu osídlení a končí aţ ve vrcholném středověku. Na sklonku prvního tisíciletí si krajina stále zachovává pravěký ráz, ale z hlediska politiky či náboţenství je plně středověká. Změna nastala teprve v průběhu 12. a 13. století, kdy Čechy stihla vlna modernizace, šířící Evropou dědictví antického, resp. římského světa. Vznikla pastevně-agrární krajina parkového rázu. Výsledná změna ekonomických poměrů zaznamenala opět výraznou a náhlou změnu krajiny, následovanou dalším vývojem aţ v pobělohorském období. Tehdy dochází ke vzniku výrazného mezníku, co se týče vývoje KK, a sice Barokní krajiny. Barokní krajina, prodchnutá lidským uměním, se vyznačovala velkým stupněm organizovanosti - krajinné parky, barokní zahrady, stromořadí či aleje, veřejná zeleň vůbec spolu se stezkami, cestami, drobnou sakrální architekturou. Baroko zároveň odstartovalo řetězec dalších změn, sahajících aţ do současnosti, kdy kulturní krajina prochází další významnou revolucí (SÁDLO, J. et al. 229, 2005). Jde o vznik postagrární krajiny, ve které zemědělství se stává bezvýznamným odvětvím průmyslu. Dochází k odklonu od výrobního charakteru zemědělství k údrţbě krajiny - dalo by se říci, ţe zemědělci se stávají ,,zahradníky´´. Navíc velké části venkova jsou pohlceny městskými periferiemi, satelitními městečky. Sudety Sudety, pojem který, se dnes pouţívá jako specifické označení zhruba jedné třetiny naší republiky, kam spadá i Lipensko. Samotné slovo Sudety nevzniklo jako výmysl fašistického reţimu za druhé světové války, nýbrţ původ tohoto slova je nejspíše keltský a označoval cosi jako ,,les kanců´´ (sud-kanec a éta-les) (SPURNÝ, M. 10, 2006). V psané podobě se tento pojem poprvé objevil v díle starověkého geografa Claudia Ptolemaia, jeţ Sudety lokalizoval jako pohoří kdesi ve střední Evropě. Po té slovo Sudety upadlo v zapomnění a objevuje se aţ během renesance a humanismu, kdy označovalo pohoří zhruba mezi Libercem a Ostravou nebo naopak pouze Krušné hory. Od té doby lze pravidelně nacházet texty, v nichţ jsou Sudety pouţívány jako termín označující obecně horská pásma kolem a částečně i uvnitř Čech (SPURNÝ, M. 10, 2006).
V roce 1918 získává pojem Sudety politicko-geografickou náplň, došlo k vyhlášení provincie Sudetenland. Ta se rozkládala na území severovýchodního výběţku Čech a severozápadní Moravy. Ve dvacátých a třicátých se začíná slovo Sudety a jeho odvozeniny pouţívat ve stále větší míře, jako označení poněmčeného území našeho pohraničí. Toto slovo nebylo pouţíváno jen fašistickými aktivisty, ale i jinými hnutími, kterým rozhodně nešlo o odtrţení Sudet od Čech (SPURNÝ, M. 11, 2006).. Bohuţel s dalším vývojem událostí je právě pojem Sudety spojován především s obdobím nacismu a rozbitím Československa. V roce 1942 vychází na popud E. Beneše vyhláška, podle které se pouţívání slova Sudety/ský stává protiústavní a můţe být dokonce trestné.
5 Kulturní krajina ve 30. letech XX století Ke studiu kulturní krajiny 30. let XX. století jsem pouţíval historické mapy, především Šumavu a její podhůří (1934), letecké snímky a ve velké míře historické fotografie, ty však nedokáţí úspěšně poukázat na specifika daného území. Obr. 7. Pohled na intenzivně zemědělsky vyuţívané okolí Černé v Pošumaví Na počátku dvacátého století byla sídla v krajině daleko prostorově organizovanější. Struktura sídel byla jasně uspořádána, shluknuta kolem veřejného prostranství a obracela se směrem k duchovnímu centru, kostelu, ke kterému se obec vztahovala. Samotný pojem obec neměl význam pouze hmotný, ale znamenal především společenství sdílející společný osud. Veřejná prostranství, náměstí, ulice, parky, byla místem kaţdodenního setkávání lidí a sdruţování. Odtud pramenil veřejný zájem uchovat si tyto prostranství v příjemném stavu. Veřejná prostranství byla chápána jako součást domova, vizitka celé obce – všech (PLICKA, I. 2006, 33). Krajina kolem sídel byla hodně podobná dnešní krajině, jakou známe z Rakouska či Německa. Hospodář starající se o svá pole, která často slouţila jako jediný zdroj obţivy, hospodařil skutečně intenzivně na celé ploše. Minimální
procento, takřka nulové v porovnání s dneškem, bylo ponecháno ladem. Masivnější rozvoj turistiky ke konci 19. století podnítil vznik různých vyhlídkových cest, vyhlídek, rozhleden, přírodních parků. Turistika tehdy znamenala především proţitek z krajiny. Mé zájmové území se nacházelo v oblasti vnějšího pohraničí v Sudetech. Vnější pohraničí označovalo území leţící těsně při hranicích naší republiky, kde se hovořilo jednotným jazykem – němčinou. Po ekonomické stránce byla tato oblast napojena na dodávky zboţí do vnitrozemí a centrem obchodu byla Praha, ovšem kulturní kontakty mělo vnější pohraničí se soudním Německem či Rakouskem coţ se silně projevovalo na struktuře a celkovém vzhledu krajiny. 5.1 Obyvatelstvo a osídlení krajiny Lipenska 30. let XX. století Obyvatelstvo a charakter krajiny Lipenska 30. let, se výrazně odlišuje od současného stavu. Podepsalo se na tom zejména vyhnání původních obyvatel po druhé světové válce a následné negativní vlivy za éry socialismu, jako kolektivizace, budování ţelezné opony a výstavba Lipenské přehradní nádrţe. 5.1.1 Státní správa Státní správa ve třicátých letech měla čtyři stupně. Hierarchie uspořádání od nejvyššího celku k nejnemenšímu vypadala následovně: země – > politické okresy – > soudní okresy – > obce. Studované území se rozkládalo na území dvou politických tzn. i soudních okresů. Konkrétně se jednalo o politické okresy Český Krumlov a Kaplice, respektive o soudní okresy Horní Planá a Vyšší Brod. Takové uspořádání vydrţelo aţ do vzniku Protektorátu Čech a Moravy, kdy území dnešního Lipenska připadlo správně k Reichsgau Oberdonau s hlavním sídlem v rakouském Linci. 5.1.2 Sídelní struktura Na území Lipenska, konkrétně v dnešním katastrálním území obcí Frymburk, Přední Výtoň, Lipno nad Vltavou, Nová Pec, města Horní Planá a městysu Frymburk, se k 1. 12. 1930 naházelo 1 město a 23 samostatných obcí. Spádovou oblastí pro ně byly soudní okresy Horní Planá a Vyšší Brod respektive politické okresy Český Krumlov a Kaplice. Struktura osídlení byla ve 30. letech XX. století zcela odlišná od dnešního stavu. Sídla jsou rozvrstvena velice rovnoměrně bez větších dominantnějších center. Mezi tři největší sídla regionu
s počtem obyvatel vyšším neţ tisíc patřili Loučovice, Horní Planá a Frymburk. Nejvyšší koncentrace obyvatelstva byla situována oblasti Vltavické brázdy, okolní příhraniční hvozdy vykazovaly niţší hodnoty osídlení, nejedná se však o tak dramatický rozdíl jako dnes. Průměrná hustota osídlení se v niţších, dnes z velké části zatopených oblastech Lipenska pohybovala okolo 54 obyvatel na km^2. V hůře prostupných oblastech leţících v těsném sousedství Rakouska v Trojmezenské hornatině klesla hustota osídlení v průměru k 43 obyvatelům na km^2. Velikostní struktura obcí plně odpovídá podhorskému aţ horskému regionu s velkým podílem spíše menších středních sídel. V dané oblasti se nenacházela ţádná obec s počtem obyvatel vyšším neţ 2000. Podíl obyvatel ve velikostních skupinách od 500 obyvatel je poměrně vyrovnaný, jak můţeme vidět v přiloţené tabulce. Do kategorie s nejniţším počtem obyvatel spadají pouze dvě obce, Olšina a Muckov. Pro obě obce byla typická poloha mimo hlavní osu osídlení a díky tomu byly hůře dostupné, navíc obec Olšinu leţící na břehu stejnojmenného rybníka obklopují mokřady, které také bránily většímu rozrůstání obce. Naopak obce nad 500 obyvatel leţeli většinou na důleţitých dopravních tazích z Rakouska a Německa do vnitrozemí. Dobrá dopravní dostupnost spolu s v hodnou geografickou polohou pro zemědělství a výstavbu, poskytovala těmto obcím příznivé předpoklady pro další růst. Tab. 3. Velikostní kategorie obcí (zdroj: Sčítaní přítomného obyvatelstva v roce 1930) Velikostní kategorie obcí Počet obcí Počet obyvatel (1930) Podíl na celkovém počtu obyvatel (%) < 199 2 371 1,78 200 - 499 7 2554
12,24 500 - 999 7 5148 24,68 1000 - 1499 5 5947 28,51 1500 - 1999 3 5173 24,80 > 2000 0 0 0,00 Struktura samotných sídel byla typická pro oblast německé kolonizace. Jednalo se většinou o řadová sídla podél komunikací či potoků. Se stoupající nadmořskou výškou se zvyšoval počet rozptýlených samot. 5.1.3 Struktura obyvatelstva Jedno z nejzákladnějších dělení struktury obyvatelstva je podle pohlaví a věku.
Obyvatelstvo dělíme většinou do věkových skupin po pěti letech, zvlášť pro kaţdé pohlaví. Bohuţel já jsem byl nucen pracovat s dvacetiletými skupinami, v důsledku nedostupnosti dat. Výsledná věková pyramida nemá tedy úplně přesný tvar, ale orientační linie se zde dají vypozorovat. Jedná se o stacionární typ věkové pyramidy, kdy se dětská sloţka pomalu dostává do rovnováhy s reprodukční sloţkou (sniţuje se počet narozených dětí). Při déletrvajících podmínkách dochází k pouhému nahrazování obyvatelstva v reprodukčním věku (výše úmrtnosti se ale nesmí radikálně měnit). Zvyšuje se také podíl v postreprodukčním věku (dochází ke zvyšování naděje doţití) a celkový počet obyvatel je v delším časovém horizontu spíše konstantní (nedochází k výraznému nárůstu populace). Obr.8. Věková pyramide populace ve 30. letech (zdroj: SPO 1930) Strukturu podle pohlaví lze hodnotit indexem maskulinity, jeţ vyjadřuje počet muţů připadající na 100 ţen v příslušné věkové skupině. Hodnoty za studovanou oblast Lipenska patří k těm nejvyšším, muţská populace zde byla tedy nejvíce zastoupena ze všech porovnávaných oblastí. Zhruba do 20tého roku je podíl ţen a muţů v tehdejší populaci vyrovnaný, v současnosti převahuje muţská sloţka aţ do zhruba 45. roku ţivota. Po dvacátém roce dochází k poklesu indexu maskulinity, začíná se projevovat vyšší muţská úmrtnost. Zajímavý je vyšší podíl můţu mezi 60. a 70. rokem, tuto anomálii způsobila rozsáhlá větrná kalamita, která se prohnala Šumavou ke konci 19. století. Spadlo při ní takové mnoţství kalamitního dřeva, ţe se je nepodařilo včas zpracovat a následovala neodvratná návazná kůrovcová kalamita. Pro nedostatek pracovníků byli povoláni dřevorubci z Ukrajiny, Korutan, Tyrol a Dalmácie a část jich zde zůstala. Pozůstatkem jsou např. typické alpské domy ve Volarech. Tab. 1. Tabulka s indexy maskulinity ve 30. letech pro oblast Lipenska, politického okresu Kaplice a Český Krumlov a Českou republiku (zdroj: SPO 1930) Lipensko 94,59 Kaplice 92,90 Český Krumlov 93,29 ČR 94,07
Obr. 9. Indexy maskulinity pro Lipensko a politický okres Český Krumlov (pramen: SPO 1930) Národnostně majoritní skupinou obývající studované území byli Němci. Češi tvořili 2,13% obyvatestva, kdeţto Němci 95,65%. Procento Čechů se v Sudetech bezprostředně po vzniku ČSR zvyšovalo. Docházelo k dosazovaní Čechů na místa finančních úředníků, zaměstnanců pošt, četníků a policistů s cílem posílit český vliv ve zdejší státní správě a mocenském aparátu. Vykonávat povolání ve státní správě mohl tehdy pouze člověk, který kromě odborných znalostí vládl i dobře češtinou. Větší podíl českého obyvatelstva byl tehdy především vázán na větší obce. Největší podíl Čechů ţil na současném katastrálním území Černé v Pošumaví (3,5%), Loučovic (3,39%) a Nové Pece (3,19%). Tab. 2. Tabulka národnostní struktury Lipenska ve 30. letech XX. století (zdroj: SPO 1930). Údaje jsou přepočteny na současné katastrální území obcí Katastrální území Výměra Češi Němci Ob. celkem Hustota na km^2 Nová Pec 5450 68 2045 2131 46,13 Horní Planá 9926 137
6368 6624 66,73 Černá v Pošumaví 5038 92 2493 2631 52,22 Frymburk 5407 22 2585 2653 49,07 Lipno nad Vltavou 1949 0 618 620 31,81
Loučovice 4201 100 2767 2948 70,17 Přední Výtoň 7783 26 3077 3253 41,80 celkem 39754 445 19953 20860 52,47 Struktura náboţenského vyznání obyvatelstva byla obdobná jako národnostní struktura, resp. opět zde máme jednu velkou dominantní skupinu. Na přiloţém koláčovém grafu můţeme vidět tehdejší spektrum náboţenského vyznání. 99,52% z celkového počtu přítomného obyvatelstva se hlásilo k Římskokatolické církvi. Dnes se nám můţe zdát takováto vysoká hodnota míry religionizity neuvěřitelná, ale díky
způsobu ţivota a hodnotám které tehdejší rurální společnost vyznávala, se jedná o zcela typický znak původního obyvatestva. Obr.10. Náboţenská struktura obyvatelstva 5.1.4 Ekonomická aktivita obyvatelstva Primárně se obyvatelstvo dělí ne ekonomicky aktivní a ekonomicky neaktivní. Do skupiny ekonomicky neaktivních patří nepracující důchodci, studenti, ţáci, osoby v domácnosti. Mezi ekonomicky aktivní (EAO) řadíme obyvatele, kteří se zapojují do pracovního procesu, tzn. všechny zaměstnané osoby. V tabulce č. 4 jsou uvedeny absolutní počty obyvatel rozdělených do jednotlivých skupin na předproduktivní (0-15), produktivní (15-63) a postproduktivní (65+). V posledním sloupci je vypočten celkový počet zaměstnaných v daném soudním okrese. Byl jsem nucen pouţít data za soudní okresy, protoţe data za niţší hierarchickou úroveň nejsou k dispozici. Světová hospodářská krize ve 30. letech měla dopad na uţ tak těţké podmínky zdejších obyvatel. Nezaměstnanost dosahovala bez mála 20% a neustále se zvyšovala, to měla za následek migraci obyvatelstva pryč za lepším ţivobytím. Velké procento obyvatel odešlo do zámoří, do USA. Tab. 4. Struktura obyvatel podle věkových skupin a absolutní počet zaměstnaných v soudních okresech Horní Planá a Vyšší Brod (zdroj: Sčítaní přítomného obyvatelstva v roce 1930) Soudní okres 0-14 15-64 65+ Celkem zaměstnaných osob Vyšší Brod 5322 11651 1445
9365 Horní Planá 4603 9740 1211 7447 Strukturu ekonomicky aktivního obyvatelstva vyjadřuje zaměstnanost v jednotlivých odvětvích hospodářství. Pouţitá data ze sčítání přítomného obyvatelstva z roku 1930 byla pro lepší názornost přepočtená do tří základních skupin hospodářství – primér (lesnictví, zemědělství), sekundér (zpracovatelský průmysl) a terciér (sluţby, školství, zdravotnictví, doprava, obchod). Pro tehdejší rurální společnost byla typická vysoká zaměstnanost v priméru, jak nám dokazuje přiloţený graf obr. 11. Jednak to bylo dáno nízkým stupněm mechanizace a také hlavně tím, ţe zemědělství mělo tehdy především samozásobitelský výrobní charakter. Zajímavé je srovnání s celorepublikovým průměrem, který dosahuje takřka polovičních hodnot oproti Horní Plané. U Vyššího Brodu byl podíl sloţek priméru a sekundéru vyrovnanější, ale i tak zde hodnoty za primér, jako u Horní Plané, převyšují republikový průměr. I zde, na struktuře EAO podle odvětví, se projevila hospodářská krize, která ochromila svět ve 30. letech. S ní je spojen pokles zaměstnanosti v sekundéru, tím pádem zvýšení % za primér a terciér. Obr. 11. EAO v soudních okresech Horní Planá, Vyšší Brod a celé ČR podle hospodářských odvětví
5.2 Zemědělství 5.2.1 Předpoklady pro zemědělskou výrobu Fyzickogeografické podmínky nejsou pro rostlinou zemědělskou výrobu v oblasti Lipenska
nejvhodnější. Relativně chladné klima, většina území dle Quitta (1974) spadá do klimatické oblasti CH7, spolu se silně kyselými hnědými půdami a podzoly, s vysokým podílem lesnatosti a relativně vysokou výškovou členitostí poskytuje spíše ideální podmínky pro chov skotu. Podle současné charakteristiky zemědělských výrobních oblastí patří Lipensko do pícninářské oblasti, s předpokladem pro pěstování píce v menší míře sadbových brambor, lnu, ţita a ovsa. 5.2.2 Charakteristika zemědělské výroby Od konce 19. století se pro většinu Šumavanů stalo zemědělství hlavním zdrojem obţivy. Šumavské zemědělství mělo hlavně samozásobitelský charakter, prodej přebytků byl spíše nárazový (KOZÁK, P. 563, 2003). Díky nízké produkci, která nevytvářela potřebné finanční zdroje, došlo ke zpomalenému procesu modernizace Vhledem k nepříznivým podmínkám pro rostlinnou výrobu, se zde rozvíjel především chov skotu, rostlinná výroba měla spíše doplňkový charakter. Pěstovaly se pouze základní druhy plodin, které zemědělec povaţoval z hlediska své potřeby za důleţité. Jednalo se plodiny, které snášely lépe drsnější klima, jako oves a ţito. V menší míře se pěstoval len, zelí a tuřín. V této oblasti a na Šumavě vůbec se nehospodařilo klasickým trojhonným osevním způsobem, jako v podhůří, ale trávopolním osevním způsobem. Smysl tohoto systém spočíval v pravidelném střídání obilovin a okopanin v několikaletém cyklu, po vyčerpání se půda nechala několik let ladem. Příprava půdy k osetí byla spojena s nemalou námahou, jako důkaz zůstaly dodnes na mnoha místech zachovány kamenné snosy na okrajích polí, kam rolníci museli neustále odkládat vyorané kameny z pole. Často jediným, i kdyţ občasným zdrojem zdejších rolníků chov jatečního skotu. Mléčná výroba nedosahovala takové produkce a byla většinou vyuţívána k domácí spotřebě. Choval se zde především simentálský masný skot spolu s českými červinkami (KOZÁK, P. 565, 2003). 5.3 Průmysl Jiţ dříve zmiňovanou důleţitou roli průmyslu v obţivě zdejších obyvatel dokumentuje graf obr. 11. Zde je patrná výrobní konjunktura na přelomu století, ale i důsledky celosvětové hospodářské krize ve 20. letech 20. století. Mezi významnou sloţku průmyslu patřila těţba nerostných surovin - grafitu. Těţba grafitu má
v jiţních Čechách dlouholetou tradici. Novodobá těţba grafitové tuhy započala v okolí Černé v Pošumaví někdy v polovině 18. století. Na počátku 20. století probíhaly největší kutací a těţební práce v okolí Černé, Hůrky a Mokré. Schwarzenberské tuhové závody těţily v místě zvaném Au-werk, nacházející se 1,5 km severozápadním směrem od Černé. Nejhlubší šachta měla 73 metrů a 8 těţebních pater. Součástí těţebního závodu byla také velká pila a cihelna. Po prudkém rozvoji na počátku 20. století, začal provoz po první světové válce, v důsledku poklesu odbytu upadat. V roce 1893 zde pracovalo více jak 630 zaměstnanců (ESSL, R. 1983, 322). Šachty v okolí Hůrky patřili Českým tuhovým závodům. Dnes jsou všechny šachty i celý závod Au-werk zatopeny. Areál tuhových závodů v Hůrce byl později přestavěn na pilu. Obr. 12. Grafitové závody v Hůrce Rašelina, další významná surovina, se těţila v okolí Hůrky, Borkové, Blatné a Pláničky. Slouţila jako stelivo a zejména jako palivo pro průmyslové vyuţití v tuhových závodech a pivovaru v Černé v Pošumaví. Rašeliniště v Borkové bylo s tuhovými závody spojeno úzkokolejkou, tak aby byla zajištěna stálá dodávka rašeliny. V největším rozmachu ve 20. letech poskytovalo rašeliniště práci pro 400 lidí. Spolu s úpadkem tuhových závodu dramaticky poklesla těţba rašeliny a většina lidí přišla o práci. Obr. 13. Pohled na 220 m dlouhý most úzkoroschodné tratě spojující rašeliniště Borková s tuhovými závody, tehdy nejdelší dřevěný most v Čechách Největší průmyslový provoz ve třicátých letech se nacházel v Loučovicích. Loučovickou papírnu ,,Vltavský mlýn´´ zaloţili v roce 1886 bratři Porákové. Zprvu se zde vyráběla jen celulóza, ale po roce 1900 došlo k výstavbě dalšího provozu v nedalekém Svatém Prokopu, kde kromě stroje na výrobu papíru a lepenky namontovali také generátor na výrobu elektrické energie. Kolem roku 1910 vedení rozhodlo o přistavění parní pily a zbudování další elektrárny. V letech 1929 a 1930 byly pořízeny dva nové papírenské stroje a papírna "Vltavský mlýn" tak obsahuje čtyři vařáky na sulfitovou celulózu, brusírnu dřeva a pět papírenských strojů. Parní pila patřící k závodu byla rovněţ zvětšena. Obsahovala dvě rámové pily s příslušnými dřevoobráběcími stroji. Podnikové elektrárny na Lipně, ve Svatém Prokopu a v Loučovicích dodávaly prostřednictvím deseti turbín výkon 3 650kW a tento výkon byl posilován protitlakovými parními turbinami o výkonu 2 300kW (ANDRLE, J., 1999). Stav sklářského kdysi velmi rozšířeného průmyslu koresponduje s celkovým stavem průmyslu vlivem hospodářké krize. Poslední sklárna nacházející na území Lipenska v Josefově Dole zastavila
definitivně výrobu v roce 1930. Ještě v roce 1922 sklárna zaměstnávala 182 osob a sklo vyváţela do celého světa. V Černé v Pošumaví se nacházel jediný pivovar na modelovém území Lipenska. Kníţecí pivovar byl postaven Jakubem Krčínem z Jelčan 1569 a patřil Schwarzenberkům. Brauerei Schwarzabach vyprodukoval v roce 1930 kolem 20 500 hl. piva a produkce neustále rostla (KOUTNÁ, J. 2003,656). Bohuţel po vyhnání původních obyvatel v roce 1946 se zde pivo přestalo vařit úplně. Mezi typické zdroje příjmů šumavských domácností se řadila také domácká výroba. Jednalo se zejména o výrobu typických dřeváků, štípaného šindele, různých dřevěných nástrojů a košťat. Údajně nejlepší výrobci těchto artiklů byli po okolí tak vyhlášeni, ţe zákazníci nelitovali hodinové cesty, aby si mohli daný výrobek koupit. Mezi domáckou výrobu samozřejmě patřila také textilní výroba a zpracování lnu. Ke konci třicátých let byla postavena továrna na zpracování lnu v Předním Hamru u Horní Plané. Fungovala ovšem jen krátce neţ během druhé světové války vyhořela, její provoz po té jiţ nebyl obnoven. 5.4 Dopravní infrastruktura Lipenskem uţ ve středověku procházeli významné obchodní stezky do Rakouska a Německa. Od roku 1892 je severozápadní část území (Horní Planá, Černá v Pošumaví, Nová Pec) spojena ţeleznicí s Českými Budějovicemi tratí číslo 194, tehdy 29. Jihovýchodní část území se dočkala napojení na ţelezniční síť v roce 1911. Trať Vyšší Brod – Lipno vlastnila společnost Hohenfurther elektrische Lokalbahngesellschaft její hlavní podílníky byl vyšebrodský klášter a Arnošt Porák majitel papírny v Loučovicích. Po vzniku ČSR zajišťovalo provoz dráhy ŘČSD v Plzni, ale vlastnila ji stále Hohenfurther elektrische Lokalbahngesellschaft. 5.5 Struktura krajiny podle R.T.T. Formana a M. Godrona (1993) R.T.T. Forman a M. Godron (1993) definují strukturu krajiny jako rozloţení energie, látek a druhů ve vztahu k tvarům, velikostem, počtům, způsobům a k uspořádání krajinných sloţek a ekosystémů. Struktura krajiny má rozhodující vliv na funkční vlastnosti krajiny. Jakákoliv změna v krajinné struktuře – v prostoru i čase – mění průběh energomateriálových toků v krajině, ovlivňuje průchodnost a obytnost krajiny. R.T.T. Forman a M. Godron (1993) rozlišují skladebné součásti krajiny – krajinné sloţky nebo elementy – podle prostorově funkčních kritérií na 3 základní kategorie:
1. Krajinná matrice (matrix) 2. Krajinné plošky (patches) 3. Krajinné koridory Celková krajinná struktura je zaloţena na způsobu rozmístění krajinných sloţek – matrice, enkláv a koridorů – v prostoru. Vzájemných kombinací existuje nekonečné mnoţství, ale rozmístění v prostoru je vţdy nenáhodné. Pro vyjádření celkové krajinné struktury – uspořádání krajinných sloţek – se v angličtině uţívá výraz „pattern“, který se nejspíše můţe překládat jako „prostorový vzor“. 5.5.1 Krajinná matrix Matrice je plošně převládající, nejvíce zastoupený a zároveň prostorově nejpropojenější (nejspojitější) typ krajinné sloţky, který hraje dominantní roli ve fungování krajiny. Často se matrice zjednodušeně povaţuje za homogenní, ale v jejím rámci lze obvykle rozlišit určité ekologicky diferenciované plochy a elementy. Určení krajinné matrice v konkrétní krajině je někdy jednoznačné, jindy můţe být značně obtíţné. V přírodní krajině je krajinná matrice za „normálních“ podmínek tvořena klimaxovým společenstvem. V mozaikovité a fragmentované kulturní krajině, tvořenou pestrou strukturou sídel, intenzivně vyuţívaných ploch a různě velkých „zbytkových“ ploch přírodních a polopřírodních společenstev, je krajinná matrice mnohem heterogennější a její určení obtíţnější. R.T.T. Forman a M. Godron (1993) navrhují pro určování krajinné matrice 3 kritéria: 1) relativní plocha Jestliţe jeden typ krajinné sloţky jasně převládá nad ostatními, můţeme jej prohlásit za matrici. V podstatě lze připustit, ţe pokud některá krajinná sloţka pokrývá více neţ 50 % celkové výměry krajiny, jedná se s největší pravděpodobností o matrici. 2) spojitost Matrice se vyznačují vyšší spojitostí neţ ostatní typy krajinných sloţek. Matricí je tedy sloţka, která spojitě obklopuje jiné krajinné elementy. Díky svému velkému vlivu, který má spojitost na fungování krajiny (1. můţe fungovat jako fyzická bariéra, oddělující od sebe ostatní sloţky; 2. můţe fungovat jako koridor, usnadňující pohyb, migraci a genetickou výměnu; 3. můţe doslova obklopit ostatní krajinné sloţky, izolovat je a vytvořit tak biologické „ostrovy“), musí být
krajinná sloţka, která je spojitá a obklopuje ostatní sloţky, povaţována za matrix. 3) vliv na dynamiku krajiny Podle tohoto kritéria je matricí takový typ krajinné sloţky, který ovlivňuje dynamiku celé krajiny daleko více neţ ostatní sloţky. Pak tato sloţka můţe být velice dynamickým faktorem v krajině, posiluje její ekologickou stabilitu, izoluje nestabilní zemědělské ekosystémy, čímţ omezuje jejich negativní vliv na krajinu a v případě poklesu antropogenního vlivu na krajinu je okamţitě připravena nastartovat dynamický proces sukcese přírodních společenstev na zemědělskou půdu. Všechna tři kritéria určování krajinné matrice se obvykle doplňují. Plošně nejrozsáhlejší typ krajinné sloţky bývá zpravidla i nejpropojenější a mívá rozhodující vliv na průběh krajinných procesů. Ve studovaném území Lipenska tvoří sloţku krajinné matrice pluţina, respektive její dílčí části – pole, louky, lesy. Pluţina má pro sídelní krajinu zásadní význam, je základním hospodářským předpokladem existence osady a ve vztahu člověka k domovu rovněţ důleţitým prostorovým duchovním pojítkem. Pluţiny se dle tvaru dělí na (ŠTĚPÁNEK, M. 1967): · pluţina bloková (úseková) – půda je rozdělena do nepravidelných bloků o zhruba stejných rozměrech · pluţina traťová – půda je rozdělena do několika celků, které jsou dále děleny na úzké parcely; tyto jednotky jsou bez přímého vztahu k usedlosti. · pluţina záhumenicová (pásová) – půda je rozdělena do dlouhých pásů napříč katastrálním územím Pluţina byla ve 30. letech v MÚ Lipenska tvořena kombinací záhumenicové a traťové, coţ dokazuje přiloţený historický letecký snímek Frymburku, obr. 13. Obr. 13. Letecký snímek Frymburku (zdroj: VGHMÚř Dobruška, 1946) 5.5.2 Krajinné plošky (enklávy) Plošky se dají v krajině vymezit jako nelineární útvary, charakterem odlišné od svého okolí. Enklávy se vyznačují velkou rozmanitostí, co se týče tvaru, původu, ostrosti. Mohou být biotické (remízky, rybníky, tůně, sídla, skládky,…) i abiotické – bez ţivota (nebo osídlené jen
mikroorganismy – ledovce, skály, vybetonované plochy,…). Krajinné plošky se dají poměrně dobře interpretovat na leteckých snímcích, kde se nápadně odlišují od krajinné matrice. V případě Lipenska se jedná především o enklávy lesní a sídelního typu. Menší plochy enkláv zahrnovaly území lad a zahrad. 5.5.3 Krajinné koridory Jedná se o interakční liniové prvky, plnící specifickou funkci, které vznikají podobným způsoben jako krajinné enklávy. Koridory se dělí podle typu, vzniku, souvislosti, velikosti (délky, šířky) a funkce. Mezi jejich nejhlavnější funkce patří: ·
propojení krajinných enkláv
·
umoţnění či usměrnění pohybu objektů v krajině
· poskytnutí útočiště, eventuálně trvalé existenční podmínky některým druhům bioty ·
bariérový, případně selektivně bariérový účinek
Koridory vytvářejí v krajině méně či více hustě propojené sítě. Koridory se opět nejlépe identifikují na leteckých snímcích. Koridor nemusí splňovat všechny výše uvedené funkce, některé koridory působí jako pozitivní stabilizační faktor a jiné naopak jako nestabilizující disturbanční. Ve 30. letech fungovaly jako koridory především vodní toky. Druhými nejvýznamnějšími koridory byly meze. Meze představovaly nejdůleţitější hraniční symboly mezi soukromoprávními vztahy. Jednalo se o kamenné náspy kolem polí nebo hranic pozemků. Bariéry v krajině tvořily antropogenní prvky jako polní i lesní cesty, silnice a ţeleznice.
6 Procesy utvářející krajinu ve 30. letech XX. století Na utváření krajiny se podílí celá řada přírodních i antropogenních procesů. Přírodní procesy formují krajinu uţ od vzniku naší Země. Vliv člověka se uplatňuje aţ v průběhu posledních pár tisíců let jejího vývoje. Míra intenzity působení člověka však neustále vzrůstá a do jisté míry začíná ovlivňovat i procesy přírodní. Výsledná tvář krajiny je tedy výsledkem působení těchto dvou činitelů, přičemţ její vzhled závisí na jejich poměru (HESSLEROVÁ, KUČERA 2006).
6.1 Přírodní krajinotvorné procesy Přírodní procesy krajinotvorné se dělí na endogenní a exogenní. Endogenní přírodní procesy mají původ v zemském tělese. Patří především mezi procesy diastrofismu a vulkanismu. Tyto vnitřní geomorfologičtí činitelé vytvářejí primární nerovnosti na zemském povrchu. Exogenní přírodní procesy způsobují zarovnávání a detailnější modelaci reliéfu. Mezi exogenní procesy se řadí ty, které jsou závislé na energii dodávané Sluncem, proto podléhají zákonům šířkové zonálnosti a výškové stupňovitosti. Podle činitele se dělí na procesy fluviální, nivální, glaciální, kryogenní, eolické, biotické, dále sem patří kombinované procesy půdotvorné, svahové a zvětrávaní. Působení a efekt geomorfologických procesů na vývoj a utváření krajiny jsou do velké míry závislé na podnebí, které má rozhodující vliv na půdotvorné procesy, vývoj svahů a erozních tvarů reliéfu (LIPSKÝ 1998) a na relativní výšce reliéfu. Tyto procesy se projevují nepřetrţitě, a míra jejich intenzity vyplývá z geografické polohy. 6.2 Antropogenní krajinotvorné procesy Forman s Godronem (1993) rozdělili antropogenní krajinotvorné procesy podle druhů lidské činnosti na zemědělské, lesnické, vodohospodářské, těţební, průmyslové, sídelní, dopravní, rekreační a vojenské. Protoţe vliv člověka na krajinu je mnohostranný, setkáváme se dnes s různým stupněm narušenosti. Na základě tohoto gradientu antropogenního přetvoření krajiny vyčlenili Forman a Godron (1993) 5 základních krajinných typů: 1) Přírodní krajina – bez významnějších lidských vlivů, hrubě zrnitá struktura závislá na heterogenitě abiotického prostředí 2) Obhospodařovaná krajina (extenzivně) – lesní a pastevní, hrubě zrnitá, sporadický výskyt sídel, řídká síť koridorů komunikací 3) Obdělávaná krajina (intenzivně) – převaha zemědělsky obdělávaných ploch mající většinou geometrický tvar, hustější síť vesnic a liniových koridorů, jemně aţ středně zrnitá struktura 4) Příměstská krajina – hustě osídlená, heterogenní mozaika zastavěných ploch, a obdělávaných ploch protkaných hustou sítí koridorů, vysoký stupeň fragmentace, jemně zrnitá
5) Městská krajina – velice hustě osídlená, matrix představuje kompaktní umělá městská zástavba 6.3 Fragmentace a disturbance Kromě výše zmíněných krajinotvorných procesů bychom měli zmínit ještě další dva, asi nejhlavnější procesy, určující heterogenitu, dynamiku a energomateriálové toky v krajině. Jedná se o procesy disturbance a fragmentace. V oblasti ekologie je disturbance přechodná událost, která zabíjí, potlačuje nebo narušuje jednoho nebo více jedinců, čímţ přímo či nepřímo otevírá prostor pro kolonizaci a rozvoj nových jedinců téhoţ či jiného druhu, tedy pro sukcesi. Disturbance v podstatě modifikují a udrţují krajinu. Tvoří hlavní zdroj prostorové i časové heterogenity krajiny. Podle původu rozlišujeme disturbance způsobené antropogenními a přírodními faktory. Přírodní faktory se dál dělí na abiotické (například poţáry, laviny, povodně, extrémní sucha, vichřice nebo zemětřesení) a biotické (například invazivní druhy rostlin a ţivočichů, šíření nemocí a škůdců). Mezi antropogenní disturbance řadíme procesy související s lidskou činností, jako odlesnění, zemědělství, rozvoj infrastruktury, těţba surovin, znečištění atd. Přírodní disturbance se od antropogenních liší rozsahem, intenzitou a frekvencí. Často dochází k transformacím disturbancí do podoby stresových procesů, které negativně ovlivňují diverzitu (HESSLEROVÁ, KUČERA 2006). Proces fragmentace rozděluje územní celky, přírodní lokality na menší izolovanější části jednotky. Je většinou antropogenního původu (zemědělství, urbanizace, budování infrastruktury), má pozitivní aţ vysoce negativní vliv na mnoho druhů a ekologických procesů. Nízká míra fragmentace rozrůzňuje a otevírá prostor pro migraci druhů. Naproti tomu vysoce fragmentovaná krajina vede často ke sníţení biodiverzity a v extrémních případech aţ k vymírání druhů. Kaţdý druh je však na míru fragmentace různě citlivý. Významnou roli ve fragmentované krajině hraje charakter uspořádání a vzdálenost jednotlivých segmentů(HESSLEROVÁ, KUČERA 2006).. Velký vliv má rovněţ struktura koridorů a přechodných stanovišť, ekotonů. 6.4 Konkrétní příklady působení přírodních disturbancí utvářejících krajinu Lipenska ve 30. letech Studované území Lipenska se dle dělení ČR podle vodnatosti během roku nachází v horské – sněhové oblasti. Pro všechny vodní toky na území je tedy společná nejmenší vodnatost na konci zimy. Nejvíce
vody odteče z území v období zimních a jarních měsíců, kdy odteče 50 aţ 60% celoročního objemu průtoku. Tento objem vody vzniká v důsledku jarního tání sněhové pokrývky. Povodně patřily tedy mezi hlavní přírodní disturbance pravidelně suţující studované území. Opakovaly se pak ještě několikrát v létě. V těchto částech roku se jednalo buď o povodně se strmým a krátkým průběhem způsobené přívalovými sráţkami anebo o povodně postihující rozsáhlejší území, vznikající díky dlouhotrvajícímu dešti. V kronikách se můţeme dočíst, ţe v okolí Předního Hamru při kaţdé větší povodni vzniklo velké jezero, které zaplavovalo okolní louky a přilehlé domy. Opatřením proti těmto častým povodním mělo být vybudování přehrady na Vltavě poblíţ Ţelnavy, rolníci se ale odmítali vzdát půdy, proto z tohoto záměru nakonec sešlo. Další přírodní disturbance významně ovlivňující tvář tehdejší krajiny byly polomy a následné kůrovcové kalamity v letech 1868, 1870 a 1875. Během let 1868 aţ 1878 se na celé Šumavě vytěţilo 7 miliónů kubických metrů polomového a kůrovcového dřeva (VICENA, 1995). Pro srovnání při orkánu Kyrill v lednu 2007 padl téměř 1 milión kubických metrů dřeva. 6.5 Fragmentace krajiny Lipenska 30. let XX. století Největší vliv na časoprostorovou heterogenitu krajinu Lipenska mělo ve 30. letech zemědělství a v menší míře lesnictví spolu s těţbou nerostných surovin. Studované území Lipenska představovalo typického zástupce intenzivně zemědělsky vyuţívané krajiny s vysokým podílem lesa. Ačkoliv se tedy jednalo o intenzivně vyuţívanou zemědělsko-lesní krajinu, jejíţ celkový charakter dotvářela v okolí Dolní Vltavice těţba rašeliny a v okolí Černé v Pošumaví těţba a zpracování grafitu, nelze o ní mluvit jako o krajině kde by docházelo k významnější degradaci. Míra fragmentace krajiny ve 30. letech dosahovala mnohem vyšší úrovně neţ dnes. Krajina se vyznačovala jemnou mozaikou, drobných polí (neizolovaných), hustou sítí polních cest lemovanými alejemi ovocných stromů a vesnicemi, obklopenými stromovou zelení ovocných zahrad. I přes vysoký podíl polí a hospodářského lesa, krajina obsahovala řadu účinných stabilizačních a protierozních prvků (meze, cesty, loučky a pastviny, remízky). Jako koridory fungovaly především vodní toky. Remízky a meze nedosahovaly potřebného propojení. Přístojnost těchto stabilizačních prvků se příznivě odráţela na stavu biodiverzity. V krajině byly tedy prvky přírodní i změněné v relativním souladu. V takovém případě můţeme o tehdejší kulturní krajině mluvit jako o harmonické. Krajina Lipenska ve třicátých letech byla fragmentovaná na zhruba stejné úrovni jako dnešní krajina
v sousedním Rakousku. Obr. 15. a 16. dokumentují fragmentaci krajiny Lipenska, konkrétně Horní Plané (rok 1946) a Ulrichsbergu (rok 2006). Ulrichsberg leţí v Rakousku asi 13 km vzdušnou čarou od Horní Plané. Míra fragmentace do jisté míry odráţí majetkoprávní vztahy v krajině. Obr. 14. Pohled na fragmentovanou krajinu v okolí Horní Plané z Houbového vrchu kolem roku 1920 Obr. 15. a 16. Porovnání fragmentace krajiny Horní Plané (1946) a Ulrichsbergu (2006) (zdroj: VGHMÚř Dobruška a Data map @ Tele Atlas)
7 Transformace krajiny po roce 1938 7.1 Období 1938 – 1945 Za počátek tohoto období se dá povaţovat podepsání Mnichovské dohody 29. září 1938. Na základě této dohody muselo Československo mimo jiné podstoupit území Sudet a to nejpozději do 10. října 1938. Došlo tak poprvé k rozbití demokratického Československa, jehoţ byly Sudety nedílnou součástí. Území Sudet tvořilo od 10. století nikdy nezpochybněnou část Českého státu, resp. zemí České koruny, třebaţe tu od 13. století ţilo německé obyvatelstvo, které tvořilo dominantní většinu. Lipensko leţící v Sudetech, se díky tomu stalo 15. března 1939 součástí říšské ţupy Oberdonau, s hlavním městem v rakouském Linci. Spojení Sudet s Třetí říší trvalo aţ do jejího rozpadu v roce 1945. Uţ těsně po vzniku ČSR v roce 1918 němečtí obyvatelé Sudet jasně ukázali, ţe by radši viděli jako svoji vlast Rakousko nebo Německo. Snahy o odtrţení utnula aţ československá vojska. S tímto faktem musel kaţdý prvorepublikový kabinet počítat. Tehdejší poslanecká sněmovna čítala 300 poslanců. Ve volbách v roce 1935 získali Sudetští němci 66 mandátů. Získat tedy na svoji stranu zhruba třetinu německy mluvících obyvatel bylo strategickým úkolem. S příchodem ekonomické krize ve 30. letech se tento fakt přestal brát na vědomí. Vlivem hospodářské krize došlo obrovskému růstu
nezaměstnanosti, s tím souvisí i pokles ţivotní úrovně. Bída a nezaměstnanost v Sudetech byla mnohem vyšší neţ ve vnitrozemí. Zájem a následná podpora z Prahy nepřicházely a tak obyvatelé začali naslouchat nabídkám, které jim předkládalo Německo (MIKŠIČEK, P. 2006, 57-58). To mělo bohuţel za následek posilování vlivu SdP (Sudetoněmecká strana) se svojí ostře nacionální politikou a náklonností k nacismu. Postupem času si SdP díky ohlupující propagandě i obyčejným nátlakem, získala na svou stranu většinu německého obyvatelstva. Situace v Sudetech se extremizovala aţ vyústila v násilné povstání 12. září 1938 po proslulé Hitlerově řeči na říšském sjezdu NSDAP v Norimberku. Jednotky Freikorps, hlavní aktéři bojůvek po 12. září, aktivně napadly československé četnické a finančnické stanice, postavení vojáků a jednotek SOS (Stráţ obrany státu), (HUS, M. 2008, 123-126). Situace se zklidnila aţ vyhlášením stanného práva, nicméně k přestřelkám a násilnému napadání docházelo i nadále. Teprve všeobecná mobilizace čs. armády 23. září zabezpečila klid pro celé Sudety. Tento stav trval aţ do podpisu Mnichovské dohody, na základě které musela česká vojska území opustit do 2. října 1938. Po té přebírá kontrolu nad územím Wehrmacht a 21. října aţ do konce války německá civilní správa. Ihned po přijetí Mnichovské dohody nastalo hromadné vyhánění Čechů a Ţidů z pohraničí. K útěku se také připojili němečtí antifašisté. Vyhánění nebylo prováděno na základě ţádného oficiálního dokumentu, ale bylo realizováno masově pod obrovským nátlakem a výhrůţkami zejména německých ordnerů. Opustit Sudety museli v první vlně čeští státní zaměstnanci (finanční stráţ, úředníci, zaměstnanci pošt, policisté) a po té i ostatní Češi, kteří zde neţili před rokem 1918 (PETRÁŠ, J. 2003, 387-389). Podle úředního sdělení ministerstva vnitra, jeţ se opíralo o odevzdané dotazníky k 3. prosinci 1938, bylo v českých zemích z okupovaného pohraničí vysídleno do vnitrozemí 151 997 osob. Toto období končí v roce 1945 po jednání Velké trojky na Postupimské konferenci o rozdělení a následném vybudování poničené poválečné Evropy, kde byl mocnostmi uznán záměr Československa odsunout německé obyvatelstvo. 7.2 Období po roce 1945 Po druhé světové válce prodělala oblast celých Sudet asi největší změny v její historii. V roce 1945 započal na základě Benešových dekretů hromadný transfer německého obyvatelstva. Krátce na to v roce 1948 se dostala v Československu k moci komunistická strana,
s tím souvisela následná přeměna venkova. Tato změna se výrazně projevila ve vylidněném pohraniční, v oblasti Sudet. 7.2.1 Státní správa V roce 1950 se uskutečnila právní reforma (vyhlášena k 1.2. 1950), která měla pro obce velký význam. Jednak se ustanovily nové kraje a okresy. Došlo k zániku soudních okresů, resp. došlo k přesunutí jejich pravomocí na politické okresy. Došlo ke vzniku národních výborů – místních, okresních a krajských.Území Lipenska bylo tedy podobně jako v roce 1921 rozděleno mezi dva okresy – Český Krumlov (bez obce Nová Pec, připadla Prachaticím) a Kaplici (kromě obce Svatý Jan nad Malší, která připadla Českým Budějovicím). Další změna přišla s reformou v roce 1960, kdy kvůly centralizaci moci docházelo ke slučování obcí a okresů. Sloučením okesů Kaplice a Český Krumlov vznikl nový okres Český Krumlov.
7.2.2 Obyvatelstvo a osídlení Před začátkem druhé světové války ţilo na území Lipenska 20 860 obyvatel a z toho bylo 19 953 němců. V roce 1950 ţilo na stejném území uţ jen 6697 obyvatel. To znamená, ţe prakticky většina obyvatel byla vyhnána a dosídlena neněmeckým obyvatelstvem. Vedle několika málo Němců, kteří mohli zůstat a Čechů, šlo také o přistěhovalce z Rumunska, Jugoslávie, Maďarska a Slovenska. Většina lidí, kteří tvořili obyvatelstvo Sudet, zde tou dobou neţila déle neţ dva roky. Tato fakta sama o sobě vysvětlují mnohé z toho co se v následujících desetiletích dělo s kulturními a přírodními hodnotami oblasti. Situaci v území, na nichţ se takto sešli lidé z nejrůznějších oblastí Československa a východní Evropy, ovšem ještě zhoršil nástup komunistického reţimu. Nově příchozí by se dali rozdělit na dvě skupiny. V první vlně přicházeli především lidé s vidinou jednoduchého nabytí majetku. Po vybydlení daného místa, se posunovali dále. Jednalo se spíše o tzv. zlatokopy. Druhou skupinu tvořili lidé, kteří skutečně hledali místo, kde by se mohli trvale usadit. Bohuţel díky nastupující kolektivizaci a celkové kulturně i společensky nestabilnímu prostředí uţ nezbývalo mnoho důvodů, které by nově příchozí udrţely. Vlivem toho docházelo k zpětnému migračnímu procesu (vysoká migrace nově příchozího obyvatelstva zpět do vnitrozemí). Změna v klesajícím trendu počtu nově dosídlených obyvatel se změnila v průběhu padesátých let, kdy
si vláda uvědomila problém se zpětnou migrací a přistoupila k tzv. ,,komplexnímu zemědělskému doosidlování´´ jenţ se zakládal na větší míře státní podpory. Úkolem bylo stabilizovat společnost a zabránit vylidňování. Postupně docházelo k růstu počtu obyvatel, coţ dokumentuje přiloţená tabulka. Nutno ovšem podotknou, ţe u obcí Horní Planá a Přední Výtoň došlo vlivem zatopení území Lipenskou přehradní nádrţí a budování Ţelezné opony v letech 1950 – 1961 k úbytku obyvatel. Největší narůst obyvatel zaznamenalo Lipno nad Vltavou v 50. letech, protoţe zde bydleli dělníci pracující na stavbě přehrady. Sídelní struktura prodělala největší změny v 50. letech. Sídla nacházející se v tzv. hraničním pásmu byla zcela srovnána se zemí a zničena. Jednalo se prakticky o většinu obcí a osad leţící na pravém břehu rozestavěného Lipna. V roce 1930 ţilo na území současného pravého břehu přehradního jezera 5 983 obyvatel v 981 domech. V roce 1961 uţ jen 342 obyvatel v 77 domech. Většinou šlo o příslušníky pohraniční stráţe a jejich rodiny. V souvislosti se samotnou výstavbou Lipenské nádrţe bylo zatopeno přes 450 domů, které před druhou světovou válkou poskytovaly obydlí pro více neţ 3 000 lidí. Na zbylém území Lipenska se venkov proměňoval ve smyslu socialistického hesla ,,přiblíţení venkova městu´´. To se projevovalo na jeho architektonické a urbanistické koncepci. V 70. a 80. letech docházelo k odlivu obyvatel z menších obcí do okolních větších - střediskových, které poskytovaly vyšší ţivotní komfort, dostatek pracovních a především bytových příleţitostí. Profitovaly z toho především obce – Horní Planá a Frymburk. Tento jev byl důsledkem zavádění střediskové soustavy, jeţ blokovala rozvoj menších vesnic a naopak stimulovala rozvoj těch větších. Tab. 5. Vývoj počtu obyvatel v letech 1930 - 2001 v jednotlivých obcích Lipenska (Zdroj: Historický lexikon obcí České republiky) 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 Černá v Pošumaví 2631
711 750 845 807 798 826 Frymburk 2653 764 922 951 1099 1289 1319 Horní Planá 6624 2268 1926 1967 2130 2302
2293 Lipno nad Vltavou 620 170 498 584 488 475 550 Loučovice 2948 1789 2154 2076 2143 2043 1970 Přední Výtoň 3253 417 239
336 285 287 266 Nová Pec 2131 578 657 768 661 574 571 Celkem 20860 6697 7146 7527 7613 7768 7795 Tab. 6. Řetězový index vývoje počtu obyvatel obcí Lipenska v letech 1950 – 2001 (Zdroj: Historický
lexikon obcí České republiky, vlastní výpočty) 1950 1961 1970 1980 1991 2001 Černá v Pošumaví 27 105 113 96 99 104 Frymburk 29 121 103 116 117 102 Horní Planá 34 85
102 108 108 100 Lipno nad Vltavou 27 293 117 84 97 116 Loučovice 61 120 96 103 95 96 Přední Výtoň 13 57
141 85 101 93 Nová Pec 27 114 117 86 87 99 Obr. 17. Graf vývoje řetězového indexu vývoje počtu obyvatel v letech 1950 aţ 2001 7.2.3 Zemědělství Během transformace zemědělství v 50 a 60. letech došlo k likvidaci samostatně hospodařících rolníků (SHR) a pastevních duţstev, s čímţ souvisel úbytek obyvatel popsaný výše. SHR a jednotlivá pastevní druţstva postupně přecházela v jednotná zemědělská druţstva. Zemědělská výroba se i nadále koncetrovala a docházelo ke spojování JZD a vzniku státních statků. Základem zemědělské produkce se stal intenzivní chov skotu. Díky tomu v 70. a 80. letech probíhala v rámci technologického pokroku výstavba velkokapacitních stájí, negativně ovlivňující charakter vesnických sídel. Potřeba výroby velkých obejmů píce se projevila v krajině zvětšováním zemědělských ploch vlivem rekultivačních a melioračních zásahů. 7.2.4 Průmysl Jedinný provoz zachovávající kontinuitu z předválečného období byly Loučovické papírny.
Grafitové doly se z větší části ocitly pod hladinou Lipenské nádrţe, zbytek garfitových závodů v Hůrce byl přestavěn na pilu pod reţijí státního podniku Vojenské lesy a statky. V Horní Plané vyrostl v 60. letech dřevozpracující podnik produkující obrazové lišty a rámy – LIRA a v 70. letech zde postavily Vojenské lesy a statky provozovnu na přestavbu a úpravu lesnických strojů. Teţba řašeliny pokračovala pouze v okolí Blatné. Od napuštění přehrady, díky rostoucímu zájmu turistů, se rozvíjel především terciélní sektor - sluţby spojené s cestovním ruchem. Na Lipensku pomalu vznikaly různé rekreační objekty, hotely, restaurace a kempy. 7.2.5 Transformace struktury krajiny v letech 1945 – 1989 Na vývoji krajiny Lipenska po druhé světové válce se podílely čtyři základní faktory – tím prvním byl odsun původního německého obyvatelstva. Největší vliv na vývoj krajiny měli však zbylé tři faktory – výstavba Lipenské přehradní nádrţe v letech 1952 – 1959, vznik pohraničního pásma v souvislosti s vybudováním ţelezné opony a velkovýrobní socialistické zemědělství. Kombinací těchto faktorů se podařilo úplně vymazat kulturní pamět krajiny.
Území Lipenska se dá rozdělit z hlediska vývoje na 3 části podle výše uvedených faktorů, viz mapka na obr. 18. 1. Plochy nacházející se v hraničním pásmu a v jeho těsné blískoti Jedná se o území leţící se na pravém břehu Lipenské nádrţe. Území nebylo jiţ po druhé válce dosídleno, neboť se jiţ v roce 1948 započalo s budováním tzv. ţelezné opony a dosídlení tedy nebylo ţádoucí. Prakticky všechny sídelní útvary, aţ na Přední Výtoň a Nové Domky, byly srovnány se zemí. Území kde kdysi ţilo bezmála 6 000 obyvatel se ocitlo takřka liduprázdné. Na mnoha místech proto došlo k trajektorii půda-les, tedy přemněně zemědělské půdy v lesnaté prostory. Prostorová krajinná struktura nedoznala změny jen co se týče sídelní struktury ale i krajinného rázu. Celkově došlo k zvýšení indexu soudrţnosti krajinnýh plošek a krajina se stala cekově více hrubozrnou. 2. Vnitřní Lipensko Vnitří Lipensko se skládá ze samotné vodní plochy přehradního jezera Lipno a jeho nejtěsnějšího okolí. Vodní nádrţ Lipno se zde projevuje jako významný atraktor, jenţ generuje celé řetezce změn. Kromě vlastního zatopení, jenţ byl nejvýznamnější proměnou prostorové struktury krajiny v historii, se tedy existence vodní nádrţe promítla i na nejbliţším okolí. Indukovala především rozvoj spojený s turistickým ruchem. S tímto faktem byly kromě pozitivních faktorů (vznik nových pracovních
příleţitostí) spojeny bohuţel i negativní faktory. Jednalo se především o rozmach chataření, kdy docházelo k nekontrolované výstavbě rekreačních objektů. Výsledkem je chaoticky uspořádáná změť objetů roztodivného tvaru a vzhledu bez dostatečné infrastuktury. Výsledná mozaika pobřeţí Lipenska se skládá z obcí a chatových osad, odělených ploškami lesního charakteru a má strukturu spíše jemnějšího charakteru. 3. Vnější Lipensko Na prostorové struktuře vnějšího Lipenska se podepsalo především velkokapacitní socialistické zemědělství. V rámci pozemkových úprav došlo ke zcelení a zvětšení zemědělských ploch. Velkým zásahem do bio i geodiverzity bylo rozorání mezí a meliorace. Pozemkové úpravy se prováděly především kvůli snadnějšímu obhospodařování mechanizací. Bohuţel tyto změny měly za následek likvidaci krajinného rázu typického pro kulturní krajinu Lipenska z počátku 20. století. Mozaika krajiny se stávala více hrubozrnnou. Mezi hlavní enviromentální dopady socialistického zemědělstí patří mizení ekologických stabilizačních prvků jako jiţ výše zmiňované meze, dále remízky, úvozy a liniová zeleň. Pro oblast Lipenska toto platí jen z části. Úbytek těchto prvků oproti průměru ČR nebyl tak vysoký. Další enviromentální dopady souvisí s intenzifikací a zprůmyslněním zemědělské výroby v 70. a 80. letech. Kaţdou obec na Lipensku, kromě Lipna nad Vltavou, prezentuje jako vzpomínku na toto období velkokapacitní kravín. Obr. 18. Mapa rozdělení území Lipenska podle faktorů ovlivňující vývoj kulturní krajiny pro roce 1945
8. Současný stav kulturní krajiny lipenska 8.1 Obyvatelstvo a osídlení kulturní krajiny Lipenska v současnosti 8.1.1 Struktura veřejné správy Současná struktura veřejné správy v ČR má 3 stupně - Vláda, ústřední orgány státní správy -> kraje -> obce. Pro výkon úlohy státní správy v přenesené působnosti jsou obce
rozlišovány na obce, obce s pověřeným obecním úřadem (POU) a obce s rozšířenou působností (ORP). Studované území Lipenska leţí na území Jihočeského kraje a skládá se z katastrálních území 8 obcí. Horní Planá je obec s pověřeným obecním úřadem, pod který spadají obce Černá v Pošumaví a Frymburk. Obce ve východní části území (Lipno nad Vltavou, Loučovice a Přední Výtoň) náleţí k POU ve Vyšším Brodě. Všechny tyto obce leţí na území ORP Český Krumlov, s výjimkou Nové Pece. Nová Pec spadá pod POU ve Volarech, resp. ORP Prachatice. Do roku 1938 byla ovšem i Nová Pec součástí soudního okresu Horní Planá a politického okresu Český Krumlov. Od reformy veřejné správy v roce 1950 pak náleţela Nova Pec do okresu Prachatice. 8.1.2 Sídelní struktura Současná struktura osídlení na Lipensku má velice specifický charakter, který byl utvářen v druhé polovině 20. století především díky přítomnosti Lipenské přehradní nádrţe a ţelezné opony. Sídla jsou rozvrstvena relativně nerovnoměrně s dvěma dominantnějšími sídly – Frymbruk a Horní Planá. Nejvyšší koncentrace obyvatelstva je soustředěna na levý břeh lipenské přehrady. Naopak nejniţší hodnoty osídlení vykazuje pravý břeh, kde se v minulosti naházelo hraniční pásmo. Proto zde bylo za socialismu osídlení záměrně potlačováno.
Tab. 7. Současné hodnoty hustoty obyvatelstva ve správních územích jednotlivých obcí Lipenska (zdroj: Statistický lexikon obcí 2008, vlastní výpočty) Správní území Výměra [ha] Ob. celkem Hustota na km^2 Nová Pec 5450 652 11,96 Horní Planá
9926 2293 23,10 Černá v Pošumaví 5038 826 16,40 Frymburk 5407 1319 24,39 Lipno nad Vltavou 1949 550 28,22 Loučovice 4201 1973 46,97 Přední Výtoň 7783 266
3,42 celkem 39754 7879 19,82 Současná velikostní struktura obcí na Lipensku je přímým důsledkem zavádění střediskové soustavy, kdy docházelo ke stimulování rozvoje větších sídel na úkor rozvoje menších sídel. Výsledná struktura obsahuje relativně velký počet malých sídel, která jsou na pokraji zániku, a několik sídel mnohonásobně větších. Kategorii obcí nad 200 obyvatel tvoří pouze bývalé střediskové obce a kategorii obcí po 200 obyvatel tvoří obce leţící v jejich spádovém území – viz tab. 8. Tab. 8. Velikostní kategorie obcí (zdroj: Statistický lexikon obcí 2008, vlastní výpočty) Velikostní kategorie obcí Počet obcí Počet obyvatel (2008) Podíl na celkovém počtu obyvatel (%) < 199 30 1335 16,94 200 - 499 2 850 10,79 500 - 999
1 629 7,98 1000 - 1499 1 1213 15,40 1500 - 1999 2 3852 48,89 > 2000 0 0 0
8.1.3 Struktura obyvatelstva Ze základního rozdělení struktury obyvatelstva podle věku a pohlaví jsem provedl výpočty některých ukazatelů uvedených v tabulce č. 9. Hodnoty průměrného věku nedosahují ani v jedné obci Lipenska hodnot za celou republiku či Jihočeský kraj. Jejich hodnoty jsou v průměru o jeden aţ dva roky niţší. Výjimku tvoří Přední Výtoň, kde se pohybuje průměrný věk pod hranicí 34 let. Přední Výtoň mimo to vykazuje také nejniţší index stáří. Index stáří vyjadřuje, kolik obyvatel v poproduktivním věku připadá na 100 dětí (0-14 let). Hodnota indexu stáří je 3,5 krát niţší oproti
republikovému průměru. Po druhé světové válce bylo okolí Přední Výtoně prakticky celé srovnáno se zemí a vylidněné. Zlom přišel aţ ke konci 60. a především v 70. letech kdy došlo k výstavbě zemědělských druţstev v Přední Výtoni a na Pasečné. S výstavbou druţstev přímo souviselo budování bytových kapacit. Obec Pasečná byla prakticky celá znova vystavěna na místě jiţ dávno neexistující obce Reiterchlag. Nově příchozí obyvatele v 70. letech tvořili především mladí lidé. Opačným extrémem je hodnota indexu stáří u Horní Plané (150,25). Takto vysokou hodnotu způsobuje v Horní Plané dům pečovatelskou sluţbou a domov důchodců. Obě dvě zařízení jsou v okolí jediná, tím dochází k stěhování starých lidí z okolních obcí do Horní Plané, to dokazují niţší hodnoty indexu stáří okolních obcí. Podíl muţů na 100 ţen je ve všech obcích Lipenska vyšší neţ v jihočeském kraji a ČR. Tab. 9. Tabulka s vybranými ukazateli struktury obyvatelstva (zdroj: SLDB 2001, vlastní výpočty) Průměrný věk Index stáří Index maskulinity Černá v Pošumaví 37,1 89,53 106,50 Frymburk 35,25 75,76 101,68 Horní Planá 37,9 150,25 99,05
Lipno nad Vltavou 36,4 84,13 102,21 Loučovice 36,8 97,82 100,41 Přední Výtoň 33,45 32,50 116,26 Nová Pec 37,65 108,33 114,97 Jihočeský kraj 38,4 81,90 96,48 ČR 38,8
113,80 94,93 Majoritní skupinu obyvatel obývající všechny obce na studovaném území jsou Češi. Občané slovenské národnosti tvoří na Lipensku nejpočetnější menšinu. Po transferu původního německého obyvatelstva v letech 1945-46, patřili právě občané slovenské národnosti po Češích do druhé nejpočetnější skupiny nově příchozích. Vyšší procento zastoupení (o proti průměru za Jihočeský kraj i ČR) dosahuje německá národnostní skupina. Nejvýrazněji je zastoupena v Loučovicích (1,7%) a Přední Výtoni (4,1%). V Loučovicích se jedná o původní neodsunuté německé obyvatele, v Přední Výtoni jde většinou o nově přistěhovalé po roce 1989.
Tab. 10. Čtyři nejvýrazněji zastoupené národnostní skupiny na Lipensku (pramen: SLDB 2001, vlastní výpočty) Česká [%] Slovenská [%] Německá [%] Polská [%] Černá v Pošumaví 86,8 6,2 0,5 0,0 Frymburk 83,9 12,6 0,7
0,0 Horní Planá 90,4 4,4 0,6 0,3 Lipno nad Vltavou 82,4 8,5 0,7 0,2 Loučovice 85,9 8,1 1,7 1,2 Přední Výtoň 86,5 6,0 4,1 1,1 Nová Pec
83,2 10,3 0,5 0,2 Lipensko 86,50 7,7 1,0 0,5 Jihočeský kraj 95,2 1,4 0,2 0,1 ČR 90,4 1,9 0,4 0,5 Míra religiozity na Lipensku dosahuje hodnot niţších neţ je průměr za ČR (Lipensko – 25,03% a ČR – 32,1% věřících). Důvodem této niţší hodnoty je vysoký podíl obyvatelstva s nezájmem o víru, především mladší ročníky, coţ dokazuje i relativně nízký průměrný věk na Lipensku.
Obr. 19. Náboţenská struktura obvytelstva Lipenska (zdroj: SLDB 2001)
8.1.4 Ekonomická aktivita obyvatelstva Strukturu ekonomicky aktivního obyvatelstva vyjadřuje zaměstnanost v jednotlivých odvětvích hospodářství. Pouţitá data ze SLDB 2001 byla pro lepší názornost přepočtená do tří základních skupin hospodářství – primér (lesnictví, zemědělství), sekundér (zpracovatelský průmysl) a terciér (sluţby, školství, zdravotnictví, doprava, obchod). Jak je patrné z grafu na obr. 20. se obce svou strukturou zaměstnanosti v základních skupinách hospodářství liší. Na základě toho by se daly rozdělit do tří skupin. První skupinu tvoří obce Horní Planá, Černá v Pošumaví a Frymburk, pro které je typický vyrovnaný podíl zaměstnanosti v sekundéru a terciérů s niţším podílem zaměstnanosti v priméru. V kaţdé z těchto obcí je lokalizován alespoň jeden průmyslový provoz. Další skupinu obcí představují obce východní části Lipenska s dominantním postavením sekundéru – Loučovice a Lipno nad Vltavou. Dominantním zaměstnavatelem v této lokalitě jsou Loučovické papírny. Zbylé dvě obce Nová Pec a Přední Výtoň spadají do poslední skupiny, ve které zaměstnává nejvíce obyvatel primér. Počty zaměstnaných v priméru v těchto obcích převyšují mnohonásobně průměr za ČR i kraj. Obr. 20. Graf s ze strukturou zaměstnanosti podle ekonomických odvětví 8.1.5 Nezaměstnanost Aktuální míra nezaměstnanosti patří mezi hlavní identifikované problémy mikroregionu v oblasti trhu práce a zaměstnanosti. Jedná se o slabou stránku území, která svým dopadem ovlivňuje celkovou socioekonomickou situaci území. Na Lipensku docházelo a dochází k výraznému kolísání míry nezaměstnanosti. Můţeme říci, ţe se z pohledu nezaměstnanosti jedná o relativně heterogenní region. Výrazně se zde projevuje sezónovitost, kdy dochází k nárůstu nezaměstnanosti mimo turistickou sezónu. Navíc hodnoty míry nezaměstnanosti Lipenska převyšují, u některých obcí výrazně, průměrné hodnoty za ČR. Nesmíme zapomenout, ţe do těchto měr se promítá také změna metodiky po roce 2004, díky které došlo
k sníţení hodnoty o cca 1%. Nejvyšší míru nezaměstnanosti vykazuje Černá v Pošumaví. Do roku 2006 vykazovala míru nezaměstnanosti vyšší neţ 15%, ale po roce 2006 došlo k sníţení aţ ke hranici 11%. Naopak nejniţší míru nezaměstnanosti měla v roce 2008 Přední Výtoň (5,3%). Dlouhodobě nejniţších mír nezaměstnanosti dosahuje Lipno nad Vltavou. U Lipna nad Vltavou se také ze všech obcí na Lipensku nejméně projevuje sezónovitost, díky areálu sjezdového lyţování Kramolín. Nejvyšší pokles nezaměstnanosti v letech 2003- 2008 můţeme zaznamenat u Přední Výtoně. Tento pokles nezaměstnanosti souvisí s migrací (odlivem) obyvatelstva za prací do jiných příznivějších lokalit. Tab. 11. Vývoj míry nezaměstnanosti v obcích Lipenska v letech 2003–2008 vţdy k 31.12. (zdroj: MPSV, 2008) 2003 2004 2005 2006 2007 2008 Černá v Pošumaví 18,9 18,6 17,9 16,1 11,4 11,4 Frymburk 14,7 14,4
13,9 14 10,2 10,2 Horní Planá 12,5 12,2 12,1 14,2 10,3 9,6 Lipno nad Vltavou 8,1 9,2 12,7 7,1 7,4 8,5 Loučovice 13,4 13,4
12,6 10,7 9,3 9,7 Přední Výtoň 17,3 12 10 8,7 9,3 5,3 Nová Pec 19,5 18,6 13 11,8 7,1 7,1 Lipensko 14,9 14,1
13,2 11,0 9,3 8,8 ČR 10,3 9,5 8,9 7,7 6,0 6,0
8.2 Zemědělství 8.2.1 Předpoklady pro zemědělskou výrobu Jak je jiţ zmíněno v kapitole 5.2.1 oblast Lipenska patří do pícninářské výrobní oblasti a poskytuje tedy ideální podmínky pro pěstování píce a chov skotu, především jatečního skotu. Zemědělství v současnosti prochází změnou od čistě produkční funkce k funkcím krajinotvorným, agroenviromentální či jiným funkcím mimoprodukčním. Zemědělství by v současnosti nezvládlo plnit všechny tyto funkce bez státní a evropské podpory. Podpory z evropských fondů tvoří v současnosti největší příjmy místních zemědělců. Celé území Lipenska patří mezi méně příznivé oblasti s ekologickými omezeními (LFA). Na základě tohoto omezení můţe zemědělec ţádat o příspěvky na hospodaření. Tyto příspěvky díky LFA lze
získat jen jako navyšující na základě jiţ obdrţených dotací na jednotky plochy (SAPS) ze státního a zemědělského intervenčního fondu (SZIF). Kromě těchto přímých plateb mají zemědělci moţnost čerpat prostředky z Evropského zemědělského záruční fond (EAGF) a Evropského zemědělského fond rozvoje venkova (EAFRD). 8.2.2 Charakteristika zemědělské výroby Na Lipensku podobně jako v celé ČR proběhl po roce 89 proces transformace zemědělských druţstev a privatizace státních statků. První etapou těchto procesů se stala změna vlastnických vztahů k půdě a ostatnímu zemědělskému majetku. To vše se uskutečnilo v době, kdy zemědělství jako takové proţívalo hospodářskou recesi (či spíše útlum). Došlo tedy k rapidnímu poklesu výroby, sníţení stavu skotu, přibylo půdy ponechané ladem a odlivu pracovních sil ze zemědělství do jiných oborů. Na základě této první etapy se i zde ustálily formy hospodařících subjektů. Nejvýznamnější podniky zabývající se zemědělskou výrobou na Lipensku uvádím v tabulce č. 12. Všech 5 nejvýznamnějších podniků, které obhospodařují největší část území Lipenska, jsou společnosti s ručením omezeným. Na zbytku zemědělské půdy hospodaří především fyzické osoby s výměrou do 100 hektarů. Skupina samostatně hospodařících rolníků je na Lipensku zastoupena minimálně. Jak jiţ jsem se zmiňoval výše, v předpokladech pro zemědělskou výrobu, dominuje v oboru zemědělské činnosti na Lipensku chov masného skotu. V minulosti tvořila také velký podíl mléčná produkce, ale díky nízkým výkupním cenám a technické náročnosti chovu přechází chovatelé z mléčné produkce na produkci masnou. Nejhojněji zastoupenými plemeny masného skotu na Lipensku jsou Aberdeen Angus a Hereford. tab. 12. Pět nejvýznamnějších zemědělských podniků Lipenska(zdroj: RES, MZE 2009) Podnik Počet zaměstnanců Sitter BVVK s.r.o. 25-49 Agro Šumava s.r.o. 25-49
FARMA MILNÁ, s.r.o. 10-19 KERIM spol. s r.o. 10-19 ZEFA Nová Pec s.r.o. 10-19 S výhledem do budoucna se dá předpokládat, ţe díky současnému systému přerozdělování dotací, budou mít největší potenciál k většímu rozvoji právě pět největších podniků uvedených v tab. 12. Tyto větší farmy se tak budou významně podílet na vývoji zemědělství Lipenska. 8.3 Průmysl Ve třicátých letech tvořil průmysl významnou sloţku hospodářství Lipenska. Vlivem poválečného dění (odsun německého obyvatelstva a zatopení údolí Vltavy Lipenskou přehradní nádrţí) se jeho význam po roce 1945 zmenšil. Jediný podnik navazující na před válečnou historii výroby jsou Loučoviské papírny Vltavský mlýn a pila v Loučovicích. Všechny ostatní podniky zde vyrostly aţ za období socialismu. Šlo především o dřevozpracující závody. V současnosti největším zaměstnavatelem v průmyslu jsou podobně jako ve 30. letech Loučovické papírny Vltavský mlýn. K 11.3.2009 papírna zaměstnávala 260 zaměstnanců. Dřevozpracující průmysl na Lipensku zaţívá v posledních letech mírný útlum. Vlivem restrukturalizace hospodaření ve státních lesích došlo k uzavření státní pily v Hůrce. Pilu v roce 2008 koupil nový majitel a rozjíţdí opět výrobu. Další pily se nacházejí v Nové Peci a v Loučovicích, pila v Nové Peci funguje s omezeným provozem. V 60. a 70. letech byla v Horní Plané postavena pobočka firmy (LIRA) v Českém Krumlově produkující obrazové lišty a rámy. LIRA zaměstnávala 70 lidí. V roce 2006 však došlo k úplnému zastavení provozu a výroba se přesunula do Českého Krumlova. Z nerostných surovin se dnes na Lipensku těţí pouze rašelina a kámen. Grafit, před druhou světovou válkou hlavní těţená surovina se jiţ netěţí, jelikoţ došlo k zatopení většiny významných dobývacích míst. Pouze v jedné lokalitě, v Bliţné, pokračovala těţba i po napuštění lipenské nádrţe aţ do roku
1998, kdy byl důl převeden do suché konzervace. K uzavření dolu došlo kvůli velkému mnoţství krasových dutin plných vody, které komplikovaly těţbu. Rašelina se nadále těţí jen v okolí Světlíka (na hranici studovaného území) strojovým způsobem (frézování) na rozloze 99,15 hektarů. Do roku 1995 se těţila rašelina také na loţisku Borková nacházející se na pravém břehu Lipna. Celkem se z loţiska Borková vytěţilo od roku 1984 32 115 t rašeliny na ploše 40 hektarů (POLÁK, V. 2003, 627-630). Kámen se těţí cca 1 km jiţním směrem od Černé v Pošumaví. Jedná se o biotitickou rulu a dolomitický vápenec. Kamenivo se pouţívá převáţně k výrobě obalovaných asfaltových směsí a betonů. Potravinářský průmysl zastupuje na Lipensku pekárna Jednota Horní Planá a producent přírodní pramenité vody Šumavský pramen v Bliţné. Tato voda se čerpá z bývalého grafitového dolu Václav v Bliţné. 8.4 Dopraví Infrastruktura Dopravní napojení Lipenského regionu odpovídá jeho periferní poloze. Studované území protíná pouze jedna komunikace první třídy I/39 (Kamenný Újezd – Český Krumlov – Horní Planá – Volary). Zbytek silniční sítě tvoří většinou komunikace třetí třídy. Ţelezniční síť prochází územím v jeho severní části jednokolejnou tratí České Budějovice – Černý Kříţ. V jiţní části spojuje Lipno nad Vltavou – Rybník elektrickou dráhou. Ţelezniční doprava je vyuţívána především turisty, čemuţ odpovídá i jízdní řád. O letní turistické sezóně obsluhuje území o třetinu vyšší počet spojů. V současné době existuje projekt, podle kterého by mělo dojít k propojení obou ţelezničních tratí pomocí elektrické tramvaje. V první fázi, která je jiţ zanesená v územních plánech obcí, by se měl vybudovat úsek Lipno nad Vltavou – Frymburk. Součástí první fáze by mělo být rovněţ vybudování 450 metrů dlouhého tunelu, který překoná výškový rozdíl přehradního tělesa, protoţe nástupní stanice by měla být v místě dnešní ţelezniční zastávky. V druhé fázi by se měl vybudovat zbylý úsek Frymburk – Černá v Pošumaví. Na území Lipenska v současnosti funguje také letiště. Nachází se 5km severovýchodně od obce Frymbruk. Jedná se o letiště s travnatým povrchem určené především pro menší sportovní letadla. Obr. 21. Ţelezniční a silniční infrastruktura na Lipensku
8.5 Struktura krajiny 8.5.1 Vyuţití půdy (land-use) Největší plochu Lipenska zabírají lesní pozemky (52,2%). Nejvíce se vyskytují v katastrálním území obcí, které přímo sousedí s Rakouskem (Loučovice, Přední Výtoň, Nová pec) a jsou součástí CHKO a NP Šumava. Představují nejhodnotnější část Lipenska a jsou významným krajinotvorným prvkem. Druhý největší podíl na rozloze mají trvalé travní porosty (TTP). Ty naopak dominují na levém břehu Lipenské přehrady. Nejvíce jich mají na svém území obce Horní Planá (34,03%) a Černá v Pošumaví (33,21%). Tab. 13. Plošné zastoupení jednotlivých kategorií vyuţití půdy v jednotlivých obcích Lipenska v hektarech (pramen: MOS, 2007) Území Orná půda Zahrady Ovocné sady TTP Lesní půda Vodní plochy Zastavě-né plochy Ostat-ní plochy Černá v Pošumaví 216 4 1
1673 1752 981 20 392 Frymburk 355 6 1 1287 1891 1586 20 260 Horní Planá 238 24 3 3378 3391 2006
43 844 Lipno nad Vltavou 27 5 0 450 842 444 13 167 Loučovice 33 12 0 583 3231 111 15 216 Přední Výtoň
45 4 0 1725 5445 76 7 480 Nová Pec 56 7 1 958 4820 234 13 549 Lipensko 970 62 6
10054 21372 5438 131 2908 Obr.22. Procentuélní zastoupení jednotlivých kategorií vyuţití půdy na Lipensku podle MOS k 31.12. 2007 Při studiu současné krajinné struktury Lipenska jsem vycházel především z leteckých snímků dostupných na http://geoportal.cenia.cz, analogových podkladů a vlastních terénních výzkumů. 8.5.2 Struktura krajiny podle R.T.T. Formana a M. Godrona 8.5.2.1 Krajinná matrix Nejvíce zastoupeným a prostorově nejpropojenějším krajinným prvkem na Lipensku je Lesní porost. Určení krajinné matrice na studovaném území bylo celkem obtíţné, jelikoţ zhruba třetinu Lipenska tvoří krajina relativně blízká přírodnímu stavu a zbytek krajina kulturní více fragmentovaná a determinovaná lidskou činností. Při určování krajinné matrice jsem vycházel z kritérií, které navrhli pro její určování Forman a Godron (1993). Lesní porosty pokrývají 52,2% z celkové plochy zkoumaného území Lipenska. Vyznačují se také vyšší mírou konektivity na většině území neţ ostatní typy krajinných sloţek a výrazně ovlivňují celkovou dynamiku krajiny studovaného území Lipenska. Rovněţ do jisté míry přispívají k celkové ekologické stabilitě krajiny. Do jisté míry protoţe, 80% lesních porostů je tvořeno smrkem. Kromě klimaxových horských a podmáčených smrčin se jedná ve většině případů o nepůvodní smrkovou monokulturu. Na menších plochách zůstaly zachovány přirozené květnaté bučiny a smrkové bučiny (Především na svazích Smrčiny, Plechého a Vítkova Kamene). Z přiloţených dvou mapek jasně vyplývá, ţe v současnosti nejvíce zachovalých ploch pokrývají podmáčené smrčiny.
Obr. 23 Krajinný pokryv Lipenska (zdroj: CORINE Land Cover, 2000) Obr. 24. Přirozená vegetace Lipenska (podle mapy potenciální přirozené vegetace ČR) 8.5.2.2 Krajinné plošky Krajinou plošku neboli enklávu představuje v krajině nelineární plošná část povrchu., která se nápadně odlišuje od svého okolí. Základními charakteristikami enkláv jsou původ (příčina vzniku), velikost, tvar, dále jejich počet a uspořádání v krajinné mozaice. Nejvíce zastoupenou krajinou ploškou na lipensku jsou trvalé travní porosty. Pokrývají 24,56% území Lipenska. Druhou největší enklávu tvoří přehradní nádrţ - 13,2% plochy Lipenska.
Podle původu se krajinné enklávy dělí na: * disturbanční (vznikají narušením – disturbancí matrice, např. poţárem, těţbou, lokálním přemnoţením škůdců) - Na Lipensku se nachází především v oblasti Plechécho, kde ke konci září 2008 bylo napadeno kůrovcem 90ha lesa. * zbytkové (tvoří je zbytky původní krajinné sloţky) – Největší koncentraci zbytkových enkláv můţeme najít při rakouských hranicích v okolí Jasánek a Otova, kde v minulosti procházela ţelezná opona. Díky tomu bylo území ponecháno volnému vývoji. * zdrojové (plošky existenčně vázané na relativně trvalý zdroj prostředí – prameniště, skalní výhoz; odráţejí heterogenitu zdrojů prostředí a jsou jedním z důleţitých předpokladů biodiverzity) – Mezi nejvýznamnější zdrojové plošky na Lipensku patří Čertova stěna, tvořená soliflukčními sutěmi. Další významnou zdrojovou ploškou je přírodní památka Prameniště Hamerského potoka na Zadní Zvonkové. Přírodní památka byla vyhlášena roku 1992. Na jejím území nalezneme celý komplex pramenišť, prameništích a lučních rašelinišť, podmáčené a mezofilní louky. Kromě zdrojových enkláv směřuje potenciálně vývoj všech k jejich zániku, tj. splynutí s okolní krajinou matricí. 8.5.2.3 Koridory Krajinné koridory jsou prostorově funkčním typem krajinného elementu. Vznikají podobným způsobem jako krajinné enklávy, vyznačují se však lineárním tvarem a specifickou funkcí v krajině. Mezi jejich hlavní funkce patří umoţnění a usměrnění pohybu ekologických objektů v krajině, bariérový efekt, propojení krajinných enkláv a poskytnutí útočiště, případně i trvalých existenčních podmínek některým druhům bioty.
Na Lipensku se dají koridory rozdělit z prostorově funkčních hledisek na tři typy: * liniové (úzké koridory bez vnitřního prostředí – silnice, meze, ţivé ploty, meliorované potoky) * pásové (širší pruhy s vlatním vnitřním prostředím) – Nacházejí se podél břehů lipenské nádrţe, byly uměle vysázeny v 60. a 70. letech. V druhové skladbě převaţuje olše. * proudové (podél vodních toků; pás koridoru různě široký, můţe zahrnovat vodní tok, údolní nivu, břehové porosty) – Především tok Olšiny a Vtavy, oba jsou jako biokoridory zahrnuty v ÚSES Biokoridory (biotické koridory) mezi něţ řadíme např. větrolamy, ţivé ploty, zelené pásy, se vyznačují často bohatým druhovým sloţením (ekotonový efekt), příznivým stabilizačním působením na okolní intenzivněji vyuţívanou krajinu a tvoří hlavní kostru územního systému ekologické stability (ÚSES). Lipenskem prochází síť lokálních biokoridorů (širokých většinou do 20metrů) a také jeden biokoridor regionálního významu. Regionální biokoridor vniká do území podél Vltavy u Čertovy stěny, dále pokračuje směrem přes Svatotomášskou hornatinu k Plešské hornatině. ÚSES je podle zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udrţují přírodní rovnováhu. Hlavním smyslem ÚSES je posílit ekologickou stabilitu krajiny zachováním nebo obnovením stabilních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb. Regionální biokoridor pocházející územím podél státní hranice tvoří součást nejdelšího evropského biokoridoru Green belt – Zelený pás, který protíná území Evropy podél bývalé tzv. ţelezné opony od Severního aţ po černé moře. Jak jiţ je v práci zmíněno vzácné druhy rostlin a ţivočichů se zde dochovali jen díky nepřístupnost a absence intenzivního zemědělského a lesního hospodaření. Obr. 25. Schéma ÚSES na Lipensku (zdroj:http://geoportal.cenia.cz) 8.5.3 Koeficient ekologické stability podle metodiky Agroprojektu K[es] = (1,5A + B + 0,5C) / (0,2D + 0,8E), kde
A = procento plochy o 5. stupni kvality (nejvíce stabilní)
B = procento plochy o 4. stupni kvality C = procento plochy o 3. stupni kvality D = procento plochy o 2. stupni kvality E = procento plochy o 1. stupni kvality (nejméně stabilní).
Ekologická stabilita je „schopnost ekologických systémů vyrovnávat vnější rušivé vlivy vlastními spontánními mechanismy bez vkladů dodatkové energie (tj. bez lidské práce)“ (cit. MÍCHAL, I., 1992, 11). Podstata stability jakéhokoli otevřeného systému je v jeho schopnosti udrţovat dynamickou rovnováhu prostřednictvím změn vnitřních procesů bez podstatných změn vlastní struktury nebo ve schopnosti vracet se do rovnováţného stavu, jakmile skončí působení podnětu, který systém vychýlil. Podle I. Míchala (1992) je předpokladem stability nahromadění energie v ekosystému. Odolnost a rovnováha ekosystému roste s jeho přirozeností, není však prokázáno, ţe by rostla i s jeho diverzitou. Na úrovni krajiny však vnitřní diverzita nejspíše její ekologickou stabilitu zvyšuje. Krajinu Lipenska tvoří v současné době z poloviny lesní porosty, významných ploch dosahují téţ TTP, viz tab. 13. kap. 8.5.1. V prvním stupni kvality je zařazena orná půda spolu se zastavěným územím. 2 stupeň kvality je přiřazen TTP. Louky byly v minulosti a některé ještě stále jsou hnojeny, čímţ poklesla jejich biologická rozmanitost. 3. stupeň kvality představuje les tvořený smrkovou monokulturou. Do 4. stupně jsem zařadil maloplošně chráněná území a do 5. stupně 1. zónu NPŠ. Výsledný koeficient ekologické stability po té vyšel K[es]=4,13. Dle klasifikace hodnot koeficientu ekologické stability se jedná o krajinu s převaţující přírodní sloţkou. Jde tedy o relativně vyváţenou krajinu, nevyţadující přílišné energomateriálové vklady. Na celkový výsledek má velký vliv především rozloha 1. bezzásahové zóny NPŠ, která tvoří cca 2% rozlohy Lipenska. Druhovou skladbu tvoří především přirozené horské smrčiny a květnaté bučiny v niţší nadmořské výšce. Výrazným stabilizačním prvkem v krajině Lipenska je rovněţ velký počet maloplošně chráněných území (cca 2% území), které pozitivně ovlivňují okolní biodiverzitu .
9 PROCESY UTVÁŘEJÍCÍ KRAJINU SOUČASNOSTI Na utváření krajiny se podílí celá řada přírodních i antropogenních procesů, jak je blíţe zmíněno
v kapitole 6. Zde je věnován prostor těm dominantním přírodním i antropogenním disturbancím podílející se utváření dnešní krajiny Lipenska. 9.1 Přírodní disturbance Nejvýraznější přírodní disturbance ovlivňující tvář současné krajiny Lipenska je kůrovcová kalamita. Ta měla ke konci září 2008 na svědomí 90 hektarů uschlého lesa v I. bezzásahové zóně kolem Plechého. Celkem tvoří poškozený les 65% z celkové plochy I. zóny NPŠ v okolí Plechého. Jeho větší rozšíření mají na svědomí další přírodní disturbance - především orkán Kyril, který se prohnal Šumavou 18. a 19. ledna roku 2008, a také vichřice Ema 1. března následujícího roku. Během orkánu Kyril spadlo na území NPŠ 864 199m^3 dřeva, z čehoţ bylo 128 695m^3 ponecháno samovolnému vývoji v I. zónách NPŠ (MARVAN, P. 2008, 31). V roce 2008 v důsledku vichřice Ema bylo poškozeno podle zpráv NP 27 tisíc m^3 dřeva (MARVAN, P. 2008, 34).^ Jako všechny enklávy vzniklé disturbancí spěje i vývoj těchto kůrovcových k postupnému splynutí s okolní matricí. Můţeme se však setkat s různými názory na to, jestli je správné takto poškozené lesy dál zachovat v bezzásahovém reţimu, jak činí současné vedení NPŠ. Vědci a ekologové myšlenku napadený les ponechat samovolnému procesu podporují a argumentují tím, ţe nově vyrostlé stromy budou odolnější vůči dalším kůrovcovým kalamitám a také tím, ţe kdyby došlo k zásahům v prvních zónách byla by tím popřena samotná podstata národního parku. Představitelé okolních obcí mají zase obavy, aby uschlé lesy neodradily turisty, coţ by se negativně projevilo na návštěvnosti. Příjmy z cestovního ruchu patří totiţ v okolí mezi nejdůleţitější. Mezi roky 2007 a 2008 došlo zhruba k dvounásobnému zvetšení uschlých ploch v okolí Plechého ţírem kůrovce. Kůrovec se rozšířil i na rakouskou stranu, kde vlastník lesů (Klášter v Aigenu) neprodleně proti kůrovci zasáhl. Vytěţil zde rozsáhlou holinu asi 200 m širokou a 2 km dlouhou, která přímo sousedí s I. zónou NPŠ. Navíc rakouský majitel lesa poţaduje odškodnění od české strany ve výši 1 000 000 eur.
9.2 Antropogenní disturbance Antropogenní disturbance postihují především levý břeh Lipna, kde je soustředěno 95,8% všech obyvatel Lipenska. Nejintenzivněji se v posledním desetiletí projevují v okolí Lipna nad
Vltavou. Jedná se o masivní výstavbu převáţně apartmánových domů. Tento proces odstartovalo v roce 1999 vybudování apártmánového komplexu Marina Lipno, skládajícího se z apartmánových domů a přilehlého přístaviště lodí. S tím souviselo další budování potřebné infrastruktury (obchody, restaurace, půjčovny) a Lipno nad Vltavou se stalo více zajímavou pro další investory, coţ se výrazně projevuje na okolní krajině. Na obr. 25. je názorně vidět změna zastavěných ploch od roku 1999. Obr. 25. Změna zastavěných ploch v Lipně na Vltavě 9.3 Decision-makers Oblast Lipenska se dá rozdělit z pohledu hlavních rozhodovatelů na dvě části. Větší se nachází pod výrazným vlivem správy CHKO a NP Šumava, coţ se silně projevuje v rozhodovacích procesech na tomto území. V podstatě se dá říci, ţe hlavní a konečné slovo v tvorbě krajiny mají orgány ochrany přírody. Zbylá spodní část Lipenska se nachází mimo území CHKO a NP. Zde jsou hlavní rozhodovatelé především samotné obce a svůj další rozvoj řídí především ony sami, viz příklad v kap. 9.2 Lipno nad Vltavou. Existují i studie podobných projektů jako Marina Lipno nad Vltavou v horní části Lipenska, avšak zde se nesetkal s pozitivními reakcemi ze strany správy CHKO. Obr. 26. Průběh hranic NP a CHKO Šumava Lipenskem
10 Závěr Vyuţití půdy a celkový vzhled kulturní krajiny zrcadlí stav společnosti a změny, ať uţ ekonomické, technologické, sociální, politické či demografické, se odrazí ve způsobu vyuţívání krajiny, tj. v sekundární krajinné struktuře a následně i v její fyziognomii, krajinné scenérii a v celkovém fungování krajiny, tj. průběhu krajinných procesů (LIPSKÝ, Z. 2000). Během studovaného období tj. od 30. let XX. století aţ do současnosti se odehrálo na Lipensku mnoho
zásadních změn krajinné struktury. Všechny tyto změny krajiny a její struktury vůbec se mnohdy odlišují od celkového trendu vývoje české krajiny. Nejdramatičtější změny se odehrály především v souvislosti s odsunem původního německého obyvatelstva, coţ převrátilo krajinu doslova naruby. Po ustálení stavu v padesátých letech se v krajině projevily další změny související s transformací zemědělství, které ale v porovnání s ostatními částmi ČR proběhly relativně mírněji. Kromě změn souvisejících s transformací zemědělství došlo ještě výraznějšímu zásahu do krajiny, a tou bylo vybudování Lipenské přehrady, která je hlavním faktorem dalšího vývoje. Studované území tedy prošlo proměnami od hustě obydlené a zemědělsky intenzivně vyuţívané krajiny ve 30. letech, v krajinu osídlenou velmi řídce, kde se zemědělství stává během posledních dvaceti let spíše okrajovou záleţitostí. Nejrazantnější změny prodělaly plochy na pravém břehu Lipna, kde po odsunu německého obyvatelstva a kompletním vyhlazení stop osídlení pokračuje vývoj krajiny v trajektorii půda-les. Došlo tedy ke zvýšení soudrţnosti krajiny (LAPKA, M. 2006) a sníţení míry fragmentace. Vliv těchto lokalit se výrazně projevil na celkovém výsledku dnešního koeficientu ekologické stability studovaného území a tvoří vlastně takové hlavní nosné pilíře. Na levém břehu naopak došlo ke zvýšení antropického tlaku v důsledku vybudování Lipenské přehrady, který se projevil četnými chatovými koloniemi a v současnosti se pomalu i zde začíná rozmáhat výstavba apartmánových domů, nechvalně známá z druhého konce republiky, z Krkonoš. Tyto výsledky potvrzuje fakt, ţe především obyvatelé obývající danou krajinu si sami určují, jakou krajinu chtějí mít. Dosaţené výsledky, týkající se především socioekonomické části, budou dobrým základem dalšího studia proměn kulturní krajiny Lipenska, ve kterém bych se chtěl věnovat ve své diplomové práci. Ta by se měla zabývat především konkrétními proměnami jednotlivých krajinných jednotek Lipenska.
11 POUŢITÁ LITERATURA BUČEK, A. : Zelená páteř krajiny. In Veronica – časopis pro ochranu přírody a krajiny. Regionální sdruţení ČSOP Brno, roč. 21, č. 6, Brno, 2006. s. 1. ISSN 1213-0699. BUČEK, A.: Geobiocenologie II: geobiocenologická typologie krajiny České republiky. 1. vyd., MZLU, Brno. 2007. 251 s. ISBN 978-80-7375-046-6.
CÍLEK, V. : Krajiny vnitřní a vnější. 2. vyd., Dokořán, Praha, 2005. 231 s. ISBN 80 86569-29-2. CULEK, M. et al.: Biogeografické členění České republiky, 1. díl. 1. vyd., Enigma, Praha, 1996. 347 s. ISBN 80-85368-80-3. Demek, J., et al.: Geomorfologie českých zemí. 1. vyd., Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1965. 335 s. Bez ISBN. Demek, J.: Nauka o krajině. 1. vyd., SPN, Praha, 1981. 234 s. Bez ISBN. Demek, J.: Systémová teorie a studium krajiny. Studia geographica, Brno, 1974. Bez ISBN. Demek, J.: Úvod do krajinné ekologie. 1. vyd., Univerzita Palackého, Olomouc, 1999. 102 s. ISBN 80-7067-973-5. DVOŘÁK, J.: K historii Schwarzenberských tuhových dolů v Černé v Pošumaví. Jihočeská univerzita. Pelhřimov, 2006. 312 s. ISBN 80-7040-926-6 ESSL, R.: Der Kreis Krummau an der Moldau. 1. vyd., Odenwald, 1983. 747 s. Bez ISBN FORMAN, R. T. T., GODRON, M.: Krajinná ekologie. 1. vyd., Academia, Praha, 1993. 583 s. ISBN 80-200-0464-5. HESSLEROVÁ, P. a KUČERA, T.: Krajina známá neznámá, 2. Procesy v krajině. Ochrana přírody. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2006, roč. 61, č. 7, s. 195-198. HORNÍK, S. et al. (1986): Fyzická geografie 2. 1. vyd., SPN, Praha. 319 s. Bez ISBN. HUS, M.: Obsazení Šumavy VII. sborem. In se VII. sborem do šumavských Sudet, 1. vyd., ZR&T, Plzeň, 2008, s. 125-128. ISBN 978-80-904128-1-1 CHÁBERA, S. A KOLEKTIV: Příroda na Šumavě. 1. vyd., Jihočeské nakladatelství, České Budějovice, 1984. 181 s. Bez ISBN KOČÁREK, E: Nerostné suroviny, minerály a půdy. In Šumava příroda-historiţivot, 1. vyd., Baset, Havlíčkův Brod, 2003, s. 131-144 . ISBN 80-7340-021-9 Kolejka, J. - Lipský, Z.: Mapy současné krajiny. Geografie - Sborník České geografické společnosti, Praha : Česká geografická společnost, 104, 3, s. 161-175, 1999. KOLEKTIV AUTORŮ: Historický lexikon obcí České republiky 1869-2005 1.díl. ČZSÚ, Praha, 2006. 759 s. ISBN 80-250-1310-3 KOLEKTIV AUTORŮ: Zmizelé Sudety. Antikomplex, Domaţlice, 2006. 656 s. ISBN 80-86125-73-4
KOLEKTIV: Průvodce geologií Šumavy. Správa CHKO a NP Šumava, Vimperk, 2006. 118 s. ISBN 80-7075-659-4 KOUTNÁ, J.: Pivovarnictví. In Šumava příroda-historie-ţivot, 1. vyd., Baset, Havlíčkův Brod, 2003, s. 653-660. ISBN 80-7340-021-9 KOZÁK, P.: Zemědělství na Šumavě. In Šumava příroda-historie-ţivot, 1. vyd., Baset, Havlíčkův Brod, 2003, s. 561-566. ISBN 80-7340-021-9 LIPSKÝ, Z.: Krajinná ekologie: pro studenty geografických oborů. 1. vyd., Karolinum, Praha, 1998. 129 s. ISBN 8071845450. Lipský, Z.: Sledování změn v kulturní krajině: učební text pro cvičení z předmětu Krajinná ekologie. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce, 2000. 71 s. MARVAN, P.:Šumava umírající a ohroţená. Komunita pro duchovní rozvoj, Čkyně, 2008.62 s. ISBN 978-80-904111-0-4 MIKŠÍČEK, P: Staré Sudety: ohlédnutí po reáliích a ţivotě. In Proměny sudetské krajiny, 1. vyd., Antikomplex, Domaţlice, 2006, s. 44-59. ISBN 80-86125-75-2 PETRÁŠ, J.: Šumava od roku 1938 do roku 1945. In Šumava příroda-historieţivot, 1. vyd., Baset, Havlíčkův Brod, 2003, s. 387-396. ISBN 80-7340-021-9 PLICKA, I: Jak (ne)umíme ţít v naší sudetské krajině aneb Kdysi a dnes. In Proměny sudetské krajiny, 1. vyd., Antikomplex, Domaţlice, 2006, s. 32-36. ISBN 80-86125-752 POLÁK, V.: Těţba rašeliny. In Šumava příroda-historie-ţivot, 1. vyd., Baset, Havlíčkův Brod, 2003, s. 627-632. ISBN 80-7340-021-9 Quitt, E.: Klimatické oblasti Československa. 1. vyd., ČAV - GÚ, Brno, 1971. 73 s. Bez ISBN REINHOLD, F.: Zerstörte Böhmerwaldorte. Books on Demand GmbH, Norderstedt, 2006. 360 s. ISBN 978-3-8334-6429-4 SÁDLO, J. a STORCH, D.: Biologie krajiny: biotopy České republiky. Vesmír, 2. vyd., Praha, 2000. 94 s. ISBN 80-8597-731-1 SÁDLO, J. et al.: Krajina a revoluce: významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny Českých zemí. 1. vyd., Malá skála, Praha, 2005. 247 s. ISBN 80-86776-02-6. SPURNÝ, M: Sudety: vývoj a současný ţivot jednoho pojmu. In Proměny sudetské krajiny, 1. vyd., Antikomplex, Domaţlice, 2006, s. 10-13. ISBN 80-86125-75-2
TESAŘ, M.: Hydrologie Šumavy. In Šumava příroda-historie-ţivot, 1. vyd., Baset, Havlíčkův Brod, 2003, s. 145-157. ISBN 80-7340-021-9 VICENA, I.:Kůrovec na Šumavě. Šumava. NP Šumava, 1995, č. 7, s. 10-15 ZLATNÍK, A. : Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinatých v ČSSR. Zprávy GGÚ ČSAV Brno, 1976, roč. 13, č. 3-4, s. 55-64. Bez ISBN. Sčítání lidu v republice Československé ze dne 1. prosince 1930. Díl II. Povolání obyvatelstva. Část 3, Povolání a sociální rozvrstvení obyvatelstva podle národnosti (také cizinců) a podle náboţenského vyznání. Státní úřad statistický. Praha, 1935. 256 s. Sčítání lidu v republice Československé ze dne 1. prosince 1930. Díl II. Povolání obyvatelstva. Část 1, Druhy, skupiny a třídy hlavního povolání, poměr k povolání a sociální příslušnost, třídy vedlejšího zaměstnání. Státní úřad statistický. Praha, 1935. 407 s. Sčítání lidu v republice Československé ze dne 1. prosince 1930. Díl II. Povolání obyvatelstva. Část 2, Povolání podle věku a rodinného stavu, povolání podle velikosti místa pobytu, objektivní povolání, veřejní zaměstnanci, vedlejší povolání, nezaměstnanost. Státní úřad statistický, 1935. 419 s.
Administrativní registr ekonomických subjektů [online]. Ministerstvo financí ČR, Praha, 2009. Dostupné na
Český statistický úřad [online]. Český statistický úřad, Praha, 2009. Dostupné na Český statistický úřad: Městská a obecní statistika [online]. Český statistický úřad, Praha, 2009. Dostupné na HBI: B2B databáze firem [online]. HBI Česká republika, s. r.o., Praha, poslední revize 2009. Dostupné na Integrovaný portál MPSV: Zaměstnanost [online]. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Praha, poslední revize 2009. Dostupné na Portál farmáře: Společný zemědělský registr a registr příjemců dotací [online]. Ministerstvo zemědělství ČR, Praha, poslední revize 2009. Dostupné na Portál veřejné správy České republiky – mapové sluţby. [online]. 2005–2008. Dostupné z:
Výběr digitalizovaných map Šumavy a Pošumaví z 18., 19. a první poloviny 20. století ze sbírek Jihočeské vědecké knihovny. [online]. Jihočeská vědecká knihovna, 20012009. Dostupné na ANDERLE, J.: Historie papírny Loučovice. 1999. [cit. 13. března 2009]. Dostupný na WWW: ArcČR500 v.2.0. ArcDATA, Praha, 2003. Digitální vektorová geografická databáze ČR Quitt, E.: Klimatické oblasti Československa 1:500 000. 1. vyd., GÚ ČSAV, Brno, 1975. Šumava a její podhůří 1:200 000. 1934 Neuhäuslová Z., Moravec J., Chytrý M., Sádlo J., Rybníček K., Kolbek J. & Jirásek J.: Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky 1 : 500 000. Botanický ústav AV ČR, Průhonice, 1997.
