MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKY
HISTORIE A SOUČASNOST ANTISEMITISMU Diplomová práce
Brno 2007
Vedoucí diplomové práce: Mgr. Lenka Gulová Ph.D.
Vypracoval:
Bc.Radek Pospíšil
Bibliografický záznam POSPÍŠIL, Radek. Historie a současnost antisemitismu : diplomová práce. Brno:
Masarykova
univerzita,
Fakulta
pedagogická,
Katedra
sociální
pedagogiky, 2007. 90 l., 3 l. příloh. Vedoucí diplomové práce Mgr. Lenka Gulová , Ph.D. Anotace Diplomová práce „Historie a současnost antisemitismu“se zabývala historií a současností antisemitismu, jeho výskytu v současné společnosti s cílem analyzovat, zdá má zvyšující se tendenci a zda se Židé cítí bezpečně v naší republice. Annotation The dissertation work dealt with history and present society of antisemitism, its appearance in present society with a view to analyze, whether does it carry raising tendency and whether the Jews feel safety in our republic.
Klíčová slova Agresivita,
Analýza,
Judaismus,
Antisemitismus,
Persekuce,
Pogrom,
Holocaust, Šoa, Extremismus, Skinheads, Křesťanství, Islám, Synagoga, Ghetto, Sionismus, Emancipace, Dotazník, Rozhovor.
Keywords aggressivenes, analysis, Hebraism, anti-Semitism, persecution, Pogrom, Holocaust, Šoa, extremism, skinheads, Christianism, Islam, synagogue, Jewry, zionism, emancipation, questionary, interview
2
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a použil jen prameny uvedené v seznamu literatury.
Souhlasím aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
Děčín dne 17. dubna 2007
Radek Pospíšil
3
Poděkování:
Děkuji všem, kteří mi pomáhali při získávání informací. Bez nich by tato práce nevznikla. Zejména pak chci poděkovat lidem, kteří jsou mi nejvzácnější, své manželce Lence,
za trpělivost a pochopení , které
projevily nejen v době, kdy jsem se věnoval zpracování této práce V neposlední řadě pak děkuji Mgr. Lence Gulové Ph.D. za vstřícnost, podnětné rady a odborné vedení diplomové práce. Dále děkuji i předsedovi židovské obce panu Poskočilovi, za poskytnutí cenných materiálů a podkladů.
Radek Pospíšil
4
OBSAH Úvod……………………………………………………………… ……………. 6 1. Doba biblická a vznik judaismu…………………………………………. 8 1.1 Izraelské a judské království…………………………........................... 10 1.2 Dynastie Hasmonejců…………………………………………………..... 11 1.3 Židovská společnost v době římské nadvlády…………………………. 12 1.4 Protiřímské povstání……………………………………......................... 13 2. Od středověku po emancipaci Židů…………………………………….. 15 2.1 Aškenázské židovstvo……………………………………………………. 16 2.2 Právní postavení aškenázských Židů………………………………....... 17 3. Od emancipace Židů po současnost………………………………….... 19 3.1 Obtíže emancipace……………………………………………………….. 19 3.2 Zrod sionismu……………………………………………………………... 20 3.3 Stát Izrael………………………………………………………………….. 21 5. Antisemitismus ve starověku, pojem antisemitismu………………… 23 6. Antisemitismus ve středověku a na prahu novověku……………….. 25 6.1 Diskriminace Židů………………………………………………………… 26 6.2 Zřizování ghett………………………………………………………….... 27 6.3 Pogromy…………………………………………………………………... 28 6.4 Persekuce a vyhlazení Židů za 2. světové války……………………... 29 6.5 Židé v Protektorátu Čechy a Morava………………………………....... 31 6.5.1 Vyvlastňování židovského majetku………………………………… 33 6.5.2 Ghetto bez zdí a veřejné označování Židů……………………….. 34 6.5.3 Deportace na východ………………………………………………... 35 6.6 Popírání holocaustu……………………………………………………. 38 7. Antisemitismus po 2. světové válce……………………………………. 39 7.1 Protiizraelský antisemitismus………………………………………....... 40 7.2 Antisemitismus v současnosti…………………………………………... 40 8. Metodologie…………………………………………………………………. 42 8.1 Stanovení hypotéz……………………………………………………….. 42 8.2 Popis zkoumaného prostředí…………………………………………… 43 8.3 Narativní rozhovor……………………………………………………….. 44 8.3.1 Rozhovor s Josefem……………………………………………….. 45 8.3.2 Rozhovor s Marií…………………………………………………..... 48 8.3.3 Rozhovor s Milanem………………………………………………... 50 8.4 Analýza rozhovorů……………………………………………………….. 53 8.5 Analýza získaných dat z dotazníku…………………………………….. 57 8.6 Analýza statistických dat……………………………………………....... 68 8.7 Vyhodnocení hypotéz……………………………………………………. 84 8.8 Závěrečná interpretace zjištěných skutečností……………………….. 85 Závěr…………………………………………………………………………….. 86 Resumé………………………………………………………………………….. 88 Summary………………………………………………………………………... 89 Použitá literatura………………………………………………………………. 90 Seznam příloh………………………………………………………………….. 93 Přílohy
5
Úvod Už dva tisíce let jsou židé pronásledování a nikdo, dokonce ani jejich pronásledovatelé, neví proč. Ani křesťané, kteří po sedmnácti stoletích pronásledování opustili myšlenku „bohovražedného národa“ zprostili Židy obvinění z vraždy a tím se zpětně sami obvinili ze statitísíců zbytečných vražd. Ani nacisté a jejich následovníci, jejichž rasistické projevy uváděly a uvádějí jako motiv nenávisti k Židům vědecky nepřijatelný pojem „rasové čistoty“: neexistuje totiž germánská rasa. Německo bylo jako všechny země na světě během tisíciletí obětí nejrůznějších etnických invazí a je ostatně dokázáno, že „čistá rasa“ by zoufale degenerovala, neboť by byl ochuzen její genetický zdroj. Existuje pouze jediná a nedělitelná lidská rasa. Nikdo nedokázal uvést vysvětlení oné prazákladní, hluboké a živelné nenávisti vůči Židům. Antisemitské texty 20. století, jejichž je poměrně mnoho
naštěstí
vzbuzují jen pohrdání: při prvním čtení působí jako texty proti zdravému rozumu, poté jako soubor důkazů o patologickém uvažování jejich autorů. Činů a svědectví o pronásledování Židů jsou spousty. Neexistuje jediné, které by umožnilo popřít víc než dvoutisíciletou existenci antisemitismu. Mnohokrát se upozorňovalo na negativismus a revizionismus, nikdy však nikdo dostatečně neupozornil
na naši lehkomyslnost. Antisemitismus
existuje více jak dva tisíce let, zavinil miliony mrtvých a lidé by chtěli, aby se z jeho nejděsivějších představitelů, nacistů, stali nevinní. Nad nemyslností tohoto požadavku můžeme pokrčit jen rameny. Fenomén antisemitismu, jenž je zcela patologický, jako by zajímal pouze ty, jichž se týká, tedy Židy. Tento fenomén by se měl týkat, byť podvědomě každé civilizované bytosti, které se snaží civilizovanou bytostí nadále zůstat. Řecko-římský, křesťanský či moderní antisemitismus je jedním z mnoha aspektů absurdity, kterou se filozofie snaží odmítat od chvíle svého vzniku. Neboť každý, kdo se zamyslí nad jeho hrůzami, které museli Židé během staletí projít a především v německých táborech ve 20. století musí být zděšen jejich nelidskou absurditou.
6
Vražedné šílenství trvající dvacet století a vrcholící tábory smrti muselo nutně znevážit všechny teologie a filozofie. Jaké jsou vlastně příčiny antisemitismu? Je třeba mít nějakou syntézu, která by příčiny analyzovala a vyjmenovala. K tomu je nutné umístit Židy do historického kontextu období, v nichž byli pronásledováni. Je třeba se zabývat rozmanitou demografií Židů, jejich způsobem života, jejich vztahy k mocným a politickým, náboženským a ideologickým hnutím, zkrátka k povaze různých období.
V období antiky, řecko-římském světě
neexistovalo povědomí etnika v moderním slova smyslu, přinejmenším až do doby, než narazil na judaismus. Judaismus představoval zcela jiné náboženství, než na které byla antika zvyklá. A zvláštní společenské a daňové postavení Židů k tomu – to vyvolalo takovou obrovskou nenávist vůči Židům, že začala téct krev. Poté nastoupil křesťanský antisemitismus, který
vznikl
na
základě
sporů
o
roli
mesiáše.
Nacionalistický
antisemitismus, třetí historické období daného jevu, vyrostl z koncepce „stát je národ“, kterou formulovala Velká francouzská revoluce. V průběhu 19. a pak 20. století se stále větší silou zmocňoval celé Evropy, až vyvrcholil v šoa. Židovská
tématika
se
dodnes
ve
vědomí
mnoha
lidí
pojí
s antisemitskými předsudky a i pro ty, kteří nepodléhají iracionální zášti, zůstává židovské téma namnoze spojeno pouze s tragédií Židů za 2. světové války. Židovské dějiny jsou však i přes svojí tragičnost dějinami velké kultury všelidských hodnot, která svým tisíciletým odkazem stále ovlivňuje velkou část lidské civilizace.
7
1. Doba biblická a vznik judaismu Židovské dějiny začínají již v období starověku. Zprvu se odehrávaly na území starověkého Izraele, který se nalézal na průsečíku starověkých největších kultur – egyptské, mezopotámské, foinické a mnoho dalších. Hranici starověkého Izraele tvořilo na západě Středozemní moře, východní hranice byla pohyblivá
a závisela na rozloze obdělávané půdy,
přecházející v poušť. Na severu tvořilo hranici město Dan s pohořím Hermon, jih zabírala poušť Negev s městem Beer Ševou. Před příchodem izraelských kmenů bylo obyvatelstvo tvořeno především semitskými Kenanejc, kteří jsem pronikli roku 2000 př.n.l. Vedle semitského obyvatelstva však zde žili ještě další kmeny jako nesemitští Pelištějci zvaní též Filištíni, kteří jsem přišli z egejsko-řecké oblasti. Kenanejci však před příchodem Izraelitů představovali hlavní obyvatelstvo a celé území se jmenovalo podle nich, tedy Kanaán1. Členilo se na řadu menších městských států, které se vesměs nacházely pod egyptským vlivem. Kolem roku 1250 př.n.l pronikly do Kanaánu izraelské kmeny. Hlavním písemným pramenem o nich se stala Bible, která již tyto kmeny nazývá hebrejskými. O jejich osudech před příchodem do Kanaánu nás informují
nejstarší
biblické
texty
zvané
Pět
knih
mojžíšových
(hebrejsky Tora), mezi nimi pak především První kniha Mojžíšova ( zvaná Genesis – na počátku). Ta popisuje stvoření světa Bohem i jeho účast na osudech praotců židovského národa, patriarchů Abraháma, Izáka, Jákoba a Josefa, kteří jako polokočovníci putovali se svými stády zeměmi Předního východu. Jákob měl též přízvisko „Izrael“ , což hebrejsky znamená „Bůh bojuje, Bůh vládne“. Podle Jákoba-Izraele dostalo celé společenství potomků praotců svůj název. Část Izraelců se usadila v Egyptě, kde se později dostala do otrockého postavení, avšak ke svobodě je vyvedl Mojžíš (hebrejsky Moše) , zakladatel židovského náboženství – judaismu. Bible vypráví, že se Mojžíš narodil v Egyptě jako dítě rodičů, kteří pocházeli z rodu Jákobova potomka Leviho. 1
Messadié,Gerald.: Obecné dějiny antisemitismu.Praha, Práh 2000, ISBN 80-7252-038-5.
8
Poté, co Mojžíš zabil Egypťana, týrajícího
izraelské otroky, musel
uprchnout ze země. Útočiště našel na území starověkého Midjanu. Zde se mu podle pověsti zjevil v hořícím keři Bůh-Hospodin, který pověřil Mojžíše, aby Izraelce vyvedl z Egypta a odvedl je do Kenaánu označeného jako Země zaslíbená. Bůh uzavřel s Izraelem smlouvu : Stal se Izraeli Bohem a Izraelci božím lidem. Historické jádro uvedených dějů je někdy předmětem sporů a diskuzí, avšak biblické i staroegyptské reálie dokládají, že jádrem biblického líčení je
skutečná
historická
událost.
S ní
souvisí
i
vznik
biblického
náboženského monoteismu ( „jednobožství“ ), založené na víře pouze v jediného Boha. K odchodu Izraelců pravděpodobně došlo za vlády faraóna Ramesse II., kteří patřil mezi nejznámější panovníky dynastie Ramessovců. První egyptská zmínka o Izraeli pochází z doby panování Ramessova nástupce faraóna Merenptaha. Tehdy se již Izraelci usazovali na půdě Kanaánu, kam pronikli v několika vlnách. Podle potomků v Bibli zmiňovaného praotce Jákoba se dělili na dvanáct kmenů, které vytvářely kmenová seskupení. Poutem jim byla potom víra v biblického Boha. Izraelci postupně získávali převahu nad kananejskými městskými státy a nakonec se stali převládajícím etnickým prvkem země , kterou nazvali Zemí izraelskou ( hebrejsky „Erec Jisrael“ ). V průběhu dalšího historického vývoje došlo postupně k narušení struktury izraelských kmenů, které ztrácely svůj polonomádský charakter, usazovaly se a kromě pastevectví se zabývaly taktéž řemesly a obchodem. Tyto změny, vliv sousedních státních útvarů a válečné vedly posléze ke vzniku izraelského království. Královskou hodnost již částečně získal Saul, který byl však zastíněn Davidem. Ten se stál králem po Saulově smrti po boji s Filištíny. Nejvýznamnějším Davidovým činem bylo sjednocení izraelských kmenů do jednoho celku. Za své hlavní město si David zvolil Jeruzalém. Podařilo se mi odrazit útoky sousedních států a nakonec vytvořit silné království. Nástupcem Davida se stal jeho syn Šalamoun, který vládl přibližně v letech 960-922 př.n.l. Hlavním Šalamounovým činem byla stavba jeruzalémského chrámu k poctě Hospodina, kterou uskutečnil za pomoci syrského krále Chirama. 9
Jestliže židovská tradice vysoce oceňuje Davida jako tvůrce některých biblických žalmů, Šalamoun platil za mudrce a tvůrce mudroslovné literatury. Proto mu byly také připisovány biblické knihy jako Přísloví, Kazatel, Píseň písní.
1.1 Izraelské a judské království Vybudování království Davida a Šalamouna bylo podmíněno příznivou zahraniční situací: dočasně totiž oslábl vliv staroorientálních říší ( Egypta, Chetitů, Mezopotámie ), které sváděly boj o strategicky důležitou oblast Předního východu. Vnitřní slabost Davidova a Šalamounova království však spočívala v rozporu mezi severní a jižní části země, jež byla osídlena kmenem Juda. Když Šalamounův nástupce Roboam odmítl zmírnit daně izraelským kmenům, sídlícím na severu, propukla vzpoura, která skončila odtržením severní části. Vznikla dvě království – jižní judské s hlavním městem Jeruzalémem a severní izraelské s hlavním městem Samaří. Protože Bible hodnotí jednotlivé krále náboženským měřítkem, jsou severní izraelští králové většinou odsuzování, neboť krom kultu Hospodina připouštěly i kulty další (především kult kananejsko-foinického boha Baala, který do Izraele pronikal se sousední Foinikie). Dějiny severního království jsou vyplněny drobnými válkami se sousedy, zejména syrsko-aramejským damašským královstvím. Na rozdíl od sousedního judského státu, kde doposud vládla davidovská dynastie, se v severním království dynastický systém neprosadil a docházelo tam k častému střídání vládců. Jinak však severní izraelské království bylo populačně i ekonomicky silnější než judské. Posledním izraelským velkým králem byl Jeroboam II. Po jeho smrti se izraelský stát dostával stále častěji do střetu s mocnou říší Asyrskou. Ta nejprve zničila damašské království a poté i roku 721 př.n.l. dobyla Samaří. Izraelské království přestalo existovat a značná část jeho obyvatelstva byla odvlečena do jiných oblastí. Naproti tomu jižní judské království, které vůči Asýrii provozovalo opatrnější politiku nadále přetrvávalo. Jeho dějiny provázejí snahy o náboženské reformy, které vedly k očištění náboženského kultu od cizích 10
prvků. Nejdůležitější takovou reformu provedl judský král Joziáš, který soustředil kult jediného Boha do Jeruzaléma a cizí náboženské kulty vymýtil. Po zániku severního království se judské království dostalo do pozice nárazníkového státu mezi novobabylonskou říší a Egyptem. Po letech kolísání mezi Egyptem a Babylónií se judský král dostal do konfliktu s Babylónem, kdy roku 587 př.n.l. babylónský král Nebukadnesar judské království vyvrátil a Jeruzalém dobyl. Tím skončily nejen dějiny judského království, ale i davidovská dynastie. Ta již nikdy nebyla obnovena, ale vzpomínka na ni zůstala v židovské náboženské tradici v podobě ideálního krále z rodu Davida označovaného jako Mesiáš neboli Vykupitel. Přestože horní vrstvy obyvatelstva judského státu byly vítězi odvlečeny do Babylónie, kněží a učenci zachovávali odkaz židovského náboženství a kultury. Ta nejenže nezanikla, ale přežila zánik obou starověkých říší. Poté, co novobabylónskou říši vyvrátily Peršané a Médové, umožnil perský král Kýros židovským vyhnancům návrat do své staré vlasti. Zaniklé království však již obnoveno nebylo. Místo toho navrátilci ze zajetí vybudovali v Jeruzalémě novou pospolitost v duchu teokracie. Vládu dostali do rukou kněží, kdy se kněží členili do různých skupin a v jejich čele stál velekněz.
1.2
Dynastije Hasmonejců Další mezník v židovských dějinách tvoří konec perské říše a vznik
nové říše Alexandra
Velikého. Ta se ovšem brzy rozpadla na řadu
menších státečků. Judea se načas dostala pod egyptskou nadvládu dynastie Ptolemaiovců. Nakonec ji však získali syrští Seleukovci. Silným kulturním, ale také politickým činitelem se stal v té době helénismus, prosazující řečtinu a jednotnou řecko-helénistickou kulturu včetně způsobu života. V Judeji zasáhl vliv helénismu zvláště horní vrstvy, ale většina národa ho odmítla, neboť v něm spatřovala hrozbu své tradiční víře. Jiná situace se vyvinula v Alexandrii v židovské diaspoře, kde byla řečtina přijata a byla spojena s náboženskými tradicemi.
11
V Judeji se však napětí mezi pravověrnými Židy a helénisty stupňovalo. Když za vlády Antiocha IV. Epifana došlo k pokusu o násilnou helénizaci země, likvidaci židovského náboženství a chrámového kultu v Jeruzalémě,
vypuklo
povstání
vedené
rodem
Makabejských
(od
hebrejského „makabi“ – kladivo )2. Roku 164 př.n.l. získali zpět Makabejci Jeruzalém
a znovu zasvětili jeruzalémský chrám službě
jedinému bohu. Z rodiny Makabejců vzešla dynastie Hasmonejců. Ta si kromě titulu vládce osvojila i titul velekněze a nakonec
dosáhla
nezávislosti na Seleukovcích. Závěr vlády dynastie však poznamenali boje uvnitř dynastie, čehož využili Římané. Římský politik a vojevůdce Pompeius využil občanské války v roce 63 př.n.l. dobyl Jeruzalém. Judea tak byla začleněna do římské říše a její místní vládci se pak stali římskými vazaly. Roku 40 př.n.l. Římané jmenovali králem Heroda, který byl idumejského původu a zachovával oddaný vztah okupační moci. Jeho prořímská politika, sklon k helénské kultuře, tvrdý způsob vlády a osobní krutost vyvolaly rychle se prohlubující krizi. Ta pokračovala i po Herodově smrti, kdy Římané rozdělili Herodovo království mezi jeho potomky.
1.3 Židovská společnost v době římské nadvlády V této době vystoupil v Galileji a Judeji Ježíš z Nazaretu později vírou křesťanů významný jako Kristus. Po jeho smrti se začali formovat i první křesťanské obce. Jejich členové nejprve pocházeli ze židovské a
poté – mimo území Izraele – též z nežidovského (pohanského)
prostředí. Samotná židovská společnost byla rozdělena na několik nábožensko-politických stran, které v tehdejších dramatických událostech sehrály důležitou roli. Kněžskou stranu tvořili saduceové. K saduceům patřily velcí vlastnici půdy a kněžská aristokracie. Svůj název odvozovali od velekněze Sádoka, kterého považovali za svého prapředka. Saduceové si získali přední místa v jeruzalémském vrchním soudu, státní rady a zákonodárného sboru. Učení saduceů se vyznačovalo lpěním na doslovném textu Tóry ( Učení ) a odmítáním nových náboženských tradic, dotvořených v ústním náboženském zákonu. Působení saduceů skončilo 2
Avineri,Šlomo.: Zrození moderního sionismu. Praha , Sefer 2001, ISBN 80-85924-28-5
12
porážkou prvního protiřímského židovského povstání, zánikem Jeruzaléma a jeruzalémského chrámu, s nímž byli úzce spjati. Na opačném pólu stáli zéloti (horlivci), kteří byli zapřisáhlými nepřáteli Říma. Hlásali ozbrojený boj jak proti němu, tak proti herodiánské dynastii, jejíž vládu neuznávali. Další židovský náboženský směr byli farizejové (tj. „oddělující se“). Na rozdíl od konzervativním saduceů byli farizejové nositeli ústního podání náboženského zákona ve formě komentářů k Tóře a tuto tradici dále rozvíjeli. Protože se obraceli především k náboženské praxi, zachovávali na rozdíl zélotů smířlivější vztah k Římu. Ve srovnání se saduceji se zase vyznačovali volnějším vztahem k jeruzalémskému chrámu. Díky tomu farizejové přežili porážku nejen za prvního, ale i za druhého protiřímského povstání. V krátkosti se lze zmínit i o dalším hnutí a to hnutí esejů. Tito stoupenci se stranili společenského života i okolní společnosti. Usídlili se v nehostinných podmínkách blízko Mrtvého moře. Esejci dodržovali náboženské předpisy judaismu , vztahující se k rituální čistotě a k zasvěcení soboty. Esejské rukopisy ukryté před Římany byly nalezeny v kumránských jeskyních až po 2. světové válce. Mezi esejstvím a ranným křesťanstvím existuje určitá souvislost, neboť někteří esejci vstoupili do křesťanství a vnesli do něj své názory.
1.4 Protiřímské povstání Napětí v židovské společnosti dosáhlo vrcholu v roce 66 n.l. , kdy propuklo protiřímské povstání. Jeho průběh popsal poutavě Josephus Flavius , který se zprvu jako velitel Galileje aktivně zúčastnil boje proti Římanům, a když byl zajat, přešel na jejich stranu. Povstání skončilo krutou porážkou Židů. Roku 70 n.l. Titus dobyl Jeruzalém a o tři roky později padla poslední pevnost Masada
u Mrtvého moře, obsazená
radikálními zéloty. Tito spáchali hromadnou sebevraždu s rodinnými příslušníky, než aby padli do římského zajetí. Vypálený jeruzalémský chrám už nebyl nikdy obnoven a do současnosti se zachovala jen západní zeď vnějšího chrámového nádvoří zvaná v nežidovském světě Zeď nářků, 13
nejposvátnější místo judaismu3. Na místě bývalého chrámu se tyčí dvě mešity – Omarova mešita a mešita al-Aksa . Podle judaismu povstane třetí chrám až po příchodu Mesiáše. Protiřímskému povstání padlo za oběť několik set tisíc Židů, další tisíce byly odvlečeny do Říma jako otroci. Protiřímský
odpor však stejně nebyl úplně potlačen a v následujících
letech došlo k židovským vzpourám, které vyvrcholily povstáním Bar Kochby v letech 132-135. Když i tento pokus selhal, Židé se téměř na 2000 let stali národem bez vlasti, rozptýleným po světě.
3
Vilnaj, Zev.: Legendy Jeruzaléma. Praha, Volvox Globator 2000.
14
2. Od středověku po emancipaci Židů Židovské náboženské a učenecké tradice se však nadále rozvíjely a v 7. století zasahovaly svým vlivem celou židovskou diasporu. Rozvíjela se činnost vysokých talmudských učilišť, jejichž rektoři byli zváni titulem „gaon“ („rektor“), a proto o tomto dějinném úseku lze hovořit jako o gaonském období. Časově zahrnuje 7.-11. století. V této době se vytvořilo také centrum židovské kultury v jihozápadní Evropě. Do židovských dějin však zasáhl nový prvek a to islám s arabštinou a svou osobitou kulturou. Po arabizaci a islamizaci Předního východu a podstatné části Španělska se také převážná část židovských obcí dostala do islámského vlivu.Hebrejštinu ve vědeckých a filozofických pracích vystřídala arabština. Znalost aramejštiny však nezmizela ani po nástupu arabštiny. Stala se jedním ze základů rabínské vzdělanosti, protože většina textů Talmudu byla napsaná v tomto jazyce stejně tak jako i kniha Zohar, hlavní text židovské mystiky. Nejdůležitějším představitelem tohoto období je Saadja Gaon, který se stal rektorem v Suře. Jeho rozsáhlé dílo zahrnuje téměř všechny oblasti židovské kultury a vědy. Nicméně nejhlavnějším jeho dílem jsou filozofické spisy. Je proto právem označován za prvého představitele židovské středověké filozofie. Velký rozmach židovské kultury nastal v 10. století na půdě muslimského Španělska, kam se v důsledku příznivých podmínek přesunulo centrum židovské vzdělanosti. Došlo k rozkvětu židovské poezie, filozofie i vědy. Tamější maurská společnost zaujala k Židům vstřícný vztah, proto se Židé mohli zastávat vysoké funkce ve správě státu. Pro židovské společenství se začala situaci měnit, když vrůstající síla křesťanského Španělska zatlačovala muslimy do defenzívy. Ačkoli se křesťanské síly podařila odrazit za pomoci Berberů ze severozápadní Afriky, situace pro židovské obyvatelstvo se změnila. Neboť smířlivé a snášenlivé klima kulturního prostředí se změnilo nastaly snahy ze stany Berberů o násilné obrácení Židů na islám.
15
V následujících stoletích, poté co byl ze Španělska vytlačen islám přestoupila řada Židů z donucení nebo existenční nutnosti na křesťanství, kteří se nazývali marranos – marani. I když marani dosahovali často vysokých světských i církevních úřadů a hodností, jejich část se stále považovala za Židy a v tajnosti dodržovala židovské svátky, jídelní předpisy judaismu a světila sobotní den odpočinku šabat. To přispělo k vytvoření španělské inkvizice v 70. letech 15. století. Její aktivity ovlivnily tragicky konec židovských obcí ve Španělsku. Roku 1492 byli Židé ze Španělska vyhoštěni. Vyhnanci se usídlili většinou v Portugalsku , severní Africe, Turecku
a Itálii. Ovšem Portugalsko
roku 1497 Židy taktéž
vyhostilo.
2.1 Aškenázské židovstvo Po vyhoštění Židů ze Pyrenejského poloostrova se rozhodující úloha v dalším dějinném vývoji přenesla na Židy žijící v Itálii, Anglii, Francii, Německu, Čechách , Polsku, Rusku a jiných státech Evropy. Podle biblického jména „ Aškenaz “, které středověká židovské literatura užívala k označení Německa, nazývá tradice tyto Židy jako aškenázské4. Mimořádně dynamickými a kulturně vyspělými se stali za novověku. Naproti tomu za středověku byla jejich kultura méně rozvinutá a vyspělá, neboť židovská kultura v islámských středověkých zemích zaujímala méně ponižující postavení než ve křesťanské Evropě. Židé nebyli sice postaveni na úroveň muslimům, avšak míra tolerance byla v tehdejší době větší než v křesťanských zemích. Do západní a střední Evropy přicházeli první Židé jako obchodníci. Ve Francii se Židé usadili jak v severních, tak v jižních částech země. Zatímco jihofrancouzské židovské obce (Provence, Languedoc) měly blízko sefardské andaluské kultuře, severofrancouzští Židé náleželi k aškenázské kulturní oblasti. Ze severní Francie odcházeli Židé do Anglie , kde vznikla velká židovská obec v Londýně, a především do Německa.
4
Messadié,Gerald.: Obecné dějiny antisemitismu.Praha, Práh 2000, ISBN 80-7252-038-5.
16
2.2 Právní postavení aškenázských Židů Ve
středověkém
Německu
se
židovské
obce
nacházely
na
Rýnu – v Mohuči, Wormsu a Špýru, a rovněž v Podunají. Židé jsem přicházeli jako kupci, ovšem jejich postavení se začalo prudce horšit v průběhu 11.-13. století. Již první křižácké tažení v letech 1096-1099 provázely první krvavé protižidovské výpady. V menším rozsahu se masakry opakovaly při druhém křižáckém tažení. Roku 1189 se protižidovské nenávisti přenesly i do Anglie. Židé z Yorku v roce 1190 po marné obraně spáchali hromadnou sebevraždu. Po období křižáckých výprav se ve 13. století pozice židovského obyvatelstva poněkud upevnila, ovšem za cenu, že se dostalo do úzké závislosti na královské moci a bylo postupně izolováno od svého okolí. Za ochranu od královské komory museli Židé platit velice vysoké daně. Na základě královských nebo císařských výnosů se vytvořily oddělené židovské čtvrti, známé zprvu jako židovské ulice a později ghetta. Křesťanská církev zformovala své stanovisko vůči Židům v době papeže Řehoře Velikého. Církev teologicky nesouhlasila s protižidovským násilím, neboť i když Židé odmítli Krista, zůstávali pro církev živým svědectvím Bible. Mohli proto konat bohoslužby a nesměli být násilím nuceni ke křtu. Na druhé straně byli Židé v područenství vůči křesťanům, což mělo být trestem za ukřižování Krista. Řada protižidovských opatření byla přijata IV. lateránským koncilem, který ve snaze oddělit křesťanské a židovské obyvatelstvo zavedl i zvláštní židovská znamení. Ochrana židovských obcí králem a později šlechtou byla ovšem poměrně málo účinná. Během 13.-14. století docházelo k vyvražďování Židů pod různými falešnými obviněními. Jestliže z náboženského hlediska byly tyto krvavé události projevem
vyhraněné
náboženské
nesnášenlivosti,
z hlediska
ekonomického byl jejich zdrojem byl trvalý konflikt mezi židovskými obcemi a měšťanstvem. Protože Židé nesměli vlastnit půdu a byli omezeni v řemeslech, tvořil jejich hlavní obživu obchod případně finančnictví, jež jim křesťanství vyhradilo. Tím ovšem částečně představovali obchodní, finanční a někdy i řemeslnou konkurenci. 17
Křesťanští kupci a měšťanské cechy se proto snažily co nejvíce zamezit židovskému podnikání a omezit jen pokud možno na židovská ghetta. V důsledku pronásledování a vypovídání Židů došlo k významným změnám v židovském osídlení Evropy.Koncem 13. století museli Židé opustit Anglii, počátkem 14. století pak i Francii. Ze strachu z násilí prchali i Židé žijící v Německu částečně do Itálie. I zde však byli roku 1569 vyhnání z papežských držav a na ostatních místech vystaveni pronásledování. V 16. století byl počet Židů v západní Evropě poměrně malý a centrum židovského života se přesunulo na východ do Polska, kde byli příznivější podmínky pro židovské obce. V 16. století byly židovské obce Polska a přilehlých oblastí největší v tehdejší Evropě a těšily se vysokému stupni autonomie.
18
3. Od emancipace Židů po současnost Židovské osvícenství vzniklo v době, která znamenala rozhodující zlom ve vývoji židovských dějin a kultury. Koncem 18. a v prvé polovině 19. století se v evropských zemích počal pod vlivem Velké francouzské revoluce
hroutit feudální systém. Jeho rozpad a postupné vytváření
kapitalistického systému byly podmíněny politickou a právní rovností obyvatelstva, včetně obyvatelstva židovského. Snaha začlenit je do procesů utváření moderních států, učinit je „užitečnými„ pro národní stát a využít jejich potlačovaných schopností
proto vedla k postupnému
židovských obyvatel – emancipaci 5. Tato emancipace se do jisté míry kryla i s asimilací Židů. Došlo k rozpadu vnitřně uzavřené a od ostatního světa oddělené tradiční židovské komunity, odklonem od náboženství, začleňování Židů do společnosti a přijímáním kulturních zvyklostí dané země, včetně jazyka. První plně emancipační zákon Židů v křesťanském státě schválilo 27. září 1791 francouzské Ústavodární
shromáždění.
S francouzskými vojsky se tyto myšlenky šířily i do dalších zemí. Středověká omezení náboženského, sociálně-ekonomického i politického charakteru byla zmírňována a rušena. Židé se objevili na universitách a jejich inteligence si začala osvojovat dříve nedostupné oblasti novodobé kultury a vědy. Židé se v hojnějších počtech objevovali ve městech a svoboda po staletích diskriminace je burcovala k horečné činnosti a v mnoha oblastech dosáhli pozoruhodného společenského vzestupu.
3.1 Obtíže emancipace Proces emancipace však neprobíhal jen hladce. Zcela zvláštního významu nabyl v muslimských zemích pod koloniální správou, kde Židé neusilovali o splynutí s domorodým obyvatelstvem, ale spíše o práva vlastní Evropanům. Zrovnoprávňování Židů prošlo v Evropě vážnou krizí zejména od 70. let 19. století, kdy došlo k novému výbuchu protižidovské nesnášenlivosti, který oživil stará antisemitská témata a současně přinesl nová obvinění politického, ekonomického a potom i rasového charakteru.
5
Terner, Erich.: Dějiny státu Izrael. Pardubice, Kora 1996.
19
V Německu a Rakousku vznikly strany s antisemitským programem, ve Francii byla rozpoutána antisemitská Dreyfusova aféra6, která otřásla vírou v možnosti emancipace. Další procesy probíhaly v Uhrách, Čechách a i v jiných zemích. Ještě horší situace však panovala v Rusku a na Ukrajině, kde docházelo k masovému napadání židovského obyvatelstva s četnými oběťmi na životech. Na základě těchto událostí docházelo k hromadnému odchodu Židů a to zejména do Spojených států. Na rozdíl od Evropy se zde začlenili do společnosti bez větších obtíží.
3.2 Zrod sionismu Sionismus byl vlastně druhou odpovědí na vlnu antisemitismu v západní Evropě. První odpovědí byla shora uvedená emigrace. Sionismus je židovské národní hnutí, jež v duchu novodobých koncepcí přetvořilo staré náboženské ideje , vyjadřující touhu Židů po návratu do původní vlasti7. Tuto myšlenku vyjadřovalo samo označení sionismus, odkazující k hoře Sión v Jeruzalémě. Za předchůdce sionismu platí německý židovský filozof Moses Hess a Leo Pinsker z Oděsy, který hned po vypuknutí pogromů roku 1882 sepsal výzvu k židovské národní emancipaci. Vlastním zakladatelem sionismu se stal vídeňský novinář a spisovatel Theodor Herzl. Ten sepsal spis Židovský stát, v němž židovský problém označil za národní. Podle Herzla by židovský stát poskytl útočiště před pronásledováním, ale i stal by se místem politické, kulturní a sociální národní obnovy. První sionistický kongres se konal 29.-31. srpna 1897 v Basileji. Tímto datem začínají vlastní dějiny sionistického hnutí, které systematicky budovalo židovské osídlení v tehdejší Palestině, která byla součástí Osmanské říše a po 1. světové válce britského mandátního území. Do začátku 2. světové války se konalo celkem 21. sionistických kongresů, z nichž nejvýznamnějším byl šestý z nich, konaný roku 1903 v Basileji. Na tomto fóru byl odmítnut podporovaný „ugandský plán“
britské vlády,
nabízejí možnost usídlení ve východní Africe, a byla potvrzena vůle 6 7
Velké záhady minulosti.: Výběr, Praha 1995, ISBN 80-900065-2-3. Avineri,Šlomo.: Zrození moderního sionismu. Praha , Sefer 2001, ISBN 80-85924-28-5
20
soustředit židovskou přítomnost v zemi předků. Přestože sionismus představuje moderní národně obrozenecké hnutí, byl mnohými Židy chápán jako naplnění odkazu judaismu . Přes spletité historické osudy Židé nikdy
zcela
neopustili
svou
historickou
vlast,
v níž
od
začátku
hasmonejského státu nevznikl žádný jiný samostatný státní útvar. Dlouhodobý proces budování státu Izrael zahrnoval řadu přistěhovaleckých vln. Pvrní z nich proběhla v letech 1882 – 1903, druhá v letech 1904 – 1914, a třetí v letech 1919 – 1923. K přistěhovalcům většinou pařili Židé z východní Evropy, zmítané sociálními konflikty a pogromy. Čtvrtá přistěhovalecká vlna nastala rokem 1924 a pátá zahrnuje léta 1929 – 1939, kdy na izraelskou půdu přicházeli zejména uprchlíci před nacismem. Rozhodující okamžiky boje Židů za národní nezávislost se odehrály pod
britskou
správou
.
Politika
Velké
Británie
vůči
židovskému
přistěhovalectví byla značně rozporuplná, neboť musela řešit stoupající napětí mezi židovským a arabským obyvatelstvem. V letech 1929 – 1930 vyústila tato situace v ozbrojené arabské útoky proti židovskému osídlení, přičemž byla vyvražděna komunita v historickém Hebronu. Rovněž Židé se uchylovali k ozbrojeným akcím. Británie spravovala své mandátní území se snahou uspokojit obě znesvářené strany. V listopadu 1917 britský ministr zahraničí Artur J. Balfour přislíbil zřízení židovské národní domoviny na území Palestiny, což významně posílilo sionistickou myšlenku. Později, když
došlo
k mohutným
přistěhovaleckým
vlnám
však
Británie
přistěhovalectví bránila, aby si zachovala své pozice v arabském světě. To mělo za následek znemožnění záchrany tisíce Židů za 2. světové války.
3.3 Stát Izrael Vyhlazení převážné části evropských Židů za 2. světové války, jímž vyvrcholila staletí trvající diskriminace a persekuce Židů v jejich rozptýlení, zvýšilo naléhavost řešení problému v historické Palestině. V listopadu 1947 Valné shromáždění OSN rozhodlo o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. Arabská strana toto rozhodnutí odmítla a okamžitě po vyhlášení izraelské nezávislosti 14. května 1948 arabské armády napadly židovský stát, obnovený téměř po 2000 letech. 21
Důsledkem války byly velké přesuny obyvatelstva v blízkovýchodní oblasti. Z Izraelem spravovaného území v důsledku arabské propagandy odešlo mnoho tisíců Palestinců, kteří se převážně usadili v různých arabských zemích. Do Izraele současně začali přicházet tisíce židovských uprchlíků z arabských zemí. Arabské vlády se řídili ve vztahu k Izraeli zásadou „třemi ne“ : Ne uznání židovského státu, ne jednání s Izraelem, ne mírem s Izraelem. Výsledkem tohoto jednání byly další válečné konflikty ( 1956, 1967, 1973, 1982 ). Izrael vždy v těchto konfliktech uhájil svou suverenitu. Při tom byl sjednocen i do té doby rozdělený Jeruzalém, hlavní město Izraele. Nová kapitola v izraelsko-arabských vztazích se otevřela v roce 1979, kdy byla podepsána izraelsko-egyptská mírová smlouva. Skutečný mírový proces začal až v 90. letech. Izrael navázal styky s Organizací pro osvobození Palestiny, zastupující arabské obyvatelstvo, ačkoli toto uskupení dříve podnikalo četné teroristické útoky na civilní obyvatelstvo na nejrůznějších místech světa. Došlo i k podepsání mírové smlouvy s Jordánskem v roce 1994, avšak zavraždění izraelského premiéra Jicchaka Rabina v roce 1995 židovským náboženským extrémistou a krvavé série atentátů spáchaným v izraelských městech arabskými teroristy mírový proces zkomplikovaly. Soudobý Izrael se nadále rozrůstá a to díky pokračujícímu přistěhovalectví. Po imigraci z arabských zemí a Evropy v 50. letech se výrazněji projevilo přistěhovalectví z tehdejšího Sovětského svazu v 70. letech, ale především koncem 80. a v 90. letech. Mimo Izrael je největší židovská komunita v USA ( 5 800 000 ), dále ve Francii ( 600 000 ), Rusku ( 550 000 ) a na Ukrajině ( 400 000 ). Židovské obce v české republice mají přibližně 6000 členů.
22
5. Antisemitismus ve starověku, pojem antisemitismu Slovo antisemitismus označuje nenávist či předsudky vůči židům i veškeré činy vyplývající z tohoto přesvědčení. Doslova vyjadřuje ideu odporu vůči semitům. K těm se kromě Židů počítají i další národy jako Arabové, neboť i oni podle Bible vzešli z rodu patriarchy Šema, jednoho ze tří synů bájného Noema, a jsou tedy Semity. Antisemitismem se však obecně míní jen protižidovské projevy 8.
Označení antisemitismus
poprvé užil německý protižidovský aktivista Wilhelm Marr Tradice antisemitismu je však mnohem starší.
roku1879.
Ve své nejpůvodnější
podobě směřoval vůči Židům jako národu, které své bytí odvozoval z osobitého
náboženského
vyznání,
judaismu.
Nejstarší
formy
antisemitismu do značné míry splývaly s antijudaismem. Jejich příčinou byla protižidovská nenávist ideová. Ve starém Řecku a Římě měly zprvu protižidovské tendence charakter pomluv, jež svědčily o neporozumění židovským zvykům a odporu proti ústřední ideji judaismu a to víru v jediného boha – monoteismus. Například poslední den týdne zvaný Šabat Židé odpočívali, neboť tak podle jejich Bible činil i Bůh při stvoření světa. Starověcí odpůrci judaismu to považovali ze lenost Židů. Někteří dokonce tvrdili, že Židé vykrmují řecké hochy a ty potom obětují v chrámu svému Bohu. Mezi starými Řeky také panovala přesvědčení, že se Židé modlí k oslům a vepřům, ale na druhou stranu se věřilo, že Židé nejedí vepřové maso, protože jim způsobuje malomocenství. Pomluva, že Židé jsou nakaženi leprou, a proto je lepší s nimi nepobývat, patřila ve starověku k nejrozšířenějším. Židé nebyli v historii jediný národ, který se ve své době stal terčem pomluv. Ale protože se Židé odmítali zříci své víry, odmítali splynout s okolím a v běžném životě zachovávali odvěké rituály, okolní většina se k nim stavěla nepřátelsky. Považovali je nejen za jinověrce, ale s ohledem na své náboženské přesvědčení přímo za ateisty. Židé odmítli převládající náboženské zvyklosti a představy a kvůli tomu byli osočováni z nepřátelství a pohrdání daným řádem a bohy. 8
Pavlát, Leo a kol.: Židé dějiny a kultura. Židovské muzeum, Praha , 2001,ISBN 80-85608-X
23
Tak se postupně vytvářel obraz Židů jako těch, kteří samou svou přítomností vyvolávají konflikty a vyřazují se z lidského společenství. Když pak Židé podlehli Římanům, byl z toho vyvozen závěr, že bůh sám Židy nenávidí, a proto na ně uvalil věčný trest vyhnanství.
24
6. Antisemitismus ve středověku a na prahu novověku Na rozšířené představy o židech navázalo křesťanství, které rozvinulo tři základní teze antijudasimu starověkého: představu o Židech jako odpůrcích většinové, tedy správné vize světa, o židovském národě jako o konfliktních vyznavačích škodlivé víry a konečně o Židech coby těch, kdo jsou právem vyvrženi z lidské společnosti, neboť si sami zavinili své utrpení.
Tyto
představy
prošly
dlouhým
vývojem,
který
souvisle
s oddělováním křesťanství o židovství i s následným pohybem uvnitř církve samé. Církevní antijudaismus se také proměňoval v konkrétním místě a čase. Svými jasně formulovanými zásadami sehrál v historii persekuce Židů osudovou a zásadní roli. Určující křesťanskou tezí ve vztahu k Židům se nadlouho stala odmítající „lid staré smlouvy“. Tento názor znamenal, že podle církve křesťanství plně nahradilo židovskou náboženskou tradici a poslání Izraele navždy skončilo. Církev se povýšila na jednou správnou dědičku původního biblického poselství, podle vlastních představ se stala jeho výhradní nositelkou a dědičkou. Židovskou víru a zvyklosti církev považovala za maximálně předobraz církve, předznamenání křesťanství. Vzhledem k tomu, že Židé jen velmi neradi opouštěli své přesvědčení, odmítali křest, považovala to církev za projev neposlušnosti a nepřátelství, ne-li přímo za zosobněné působení zla. S ním byli Židé postupně ztotožněni jako služebníci satana, zapřisáhlí odpůrci boha. Židovská modlitebna-synagoga, hebrejština, byly považovány za nástroje ďábla, jenž měl podle představ sídlit přímo v duši. Tvrdošíjnost, s níž Židé, kteří byli nazváni církví také jako Antikristi, zachovávali si vlastní tradici, byla údajnou příčinou jejich prokletí. Protože nepřijali spasitelství Kristovo „odpadli od Boha“, byli mu „nevěrní“. Bůh prý Židy exemplárně zavrhl. Proti tomu církev povýšil. Tak křesťanství vysvětlovalo a ospravedlňovalo diskriminaci a pronásledování Židů – „vrahů Krista“. Triumf církve si vyžadoval ponížení odpůrců: bylo třeba ukázat rozdíl mezi moudrými a nemoudrými, osvícenými a tmáři, vyvolenými a zatracenými.
25
Tento názor na Židy se úplně zformoval v 6. století, ale již v první třetině 4. století , kdy se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím Římské říše, zásadně ovlivňoval vztah církve k Židům. Ani v jejím rámci však názory a postoje nebyly jednotné. Zatímco papežové zachovávali umírněnější stanovisko a teologicky nacházeli zdůvodnění židovské přítomnosti, nedokázali vždy zajistit, aby nižší církevní činitelé nevyvolávali či netrpěli nábožensky motivované nenávistné i násilné protižidovské nálady. K zapřisáhlým odpůrcům judaismu patřil i církevní otec Jan Zlatoústý, který Židy označoval za zlo a přirovnával je ke zvířatům. Takovéto připodobnění se stalo jedním z význačných rysů antisemitských projevů. Od 10. století byl satan zpodobňován jako kozel se „židovskými rysy“. V německé tradici se uchytilo připodobnění k vepřům, neboť oběma byla společná nečistota. V pozdější protižidovské propagandě zase byli Židé často spojování s hmyzem, tedy něčím, co obtěžuje, saje krev, přenáší nemoci. Odpor vůči Židům se projevoval například i v umění, stavících do protikladu „starý Izrael“ a novou církev.
6.1 Diskriminace Židů Protižidovské tendence ve středověku přímo souvisely s právním postavením
Židů.
Edikt
milánský
z roku
313
přinesl
křesťanství
neomezenou náboženskou svobodu, ale judaismu stejné právo nepřinesl. Císař Konstantin zapověděl pod trestem smrti jakékoliv přestupy na židovství a stejně tak měl být potrestán i ten , kdo by naopak bránil Židům v přijetí křesťanství. Roku 534 vešel v platnost Justiniánův kodex. Toto dílo, které obsahovalo ostrá protižidovská ustanovení, ovlivnilo zásadně zákonodárství v celé Evropě. Žide nesměli zastávat veřejné úřady, stavět nové synagogy, byl zakázán pohlavní styk mezi Židy a křesťany. Uvedené zákony nebyly vždy naplňovány v té nejtvrdší formě. Karel Veliký a jeho nástupci zaručili Židům právo na život, motlitbu a majetek. Protože Židé žili v různých zemích, staly se jejich styky významné pro mezinárodní obchod. Někteří Židé se proto mohli věnovat i obchodní činnosti ve větším rozsahu. Její výsledky ovšem připadly panovníkovi, jehož přízeň si Židé museli znovu a znovu zajistit. 26
Středověký antisemitismus závisel také na ekonomických důvodech. Zvláštní případ obživy představoval pro Židy tzv. peněžní obchodpůjčování na úrok, proti zástavě či dlužnímu úpisu. Tato činnost byla z ekonomických
důvodů
nezbytná,
ale
církev
ji
považovala
za
neslučitelnou s duchem křesťanství. Půjčovat na úrok „lichvařit“ směli tedy jen Židé. Peníze do jisté míry Židy chránily, ale zároveň zvyšovaly nenávist náboženskou a nově vyvolávaly řevnivost ekonomickou. Tedy ekonomické důvody byly druhým význačným zdrojem antisemitismu. Za třetí příčinu antisemitismu lze pokládat důvody psychologické
povahy, posilované
všudypřítomným Židům nepřátelským náboženským a společenským klimatem. Jednotlivé antisemitské pohnutky se v různých zemích navzájem prostupovaly
a
ovlivňovaly
podle
měnící
se
hospodářské
situace.Náboženské pronásledování vedlo k diskriminaci ekonomické, ale naopak důvody ekonomické na sebe najednou braly podobu persekuce náboženské.
6.2 Zřizování ghett Jedním z nejstarších a současně nejvýraznějších rysů protižidovské diskriminace bylo zřizování ghett, neboli povinnost Židů žít odděleně od ostatního obyvatelstva. Slovo je italského původu, kde Židé od roku 1516 konkrétně v Benátkách mohli obývat jen část zvanou „ghetto nuovo“. Vznikaly tak oddělené čtvrti měst, které s ostatním okolím byly spojeny několika branami, které hlídala stráž. Židé nesměli mimo ghetto přenocovat a jeho brány se neprodyšně se soumrakem zavíraly. Ghetta zůstávala stále stejně velká bez ohledu na rostoucí populaci. Byla proto velmi přelidněná, což mělo neblahý vliv . Požáry a nemoci se zde projevovaly daleko citelněji a zhoubněji než v ostatních částech města. Systém ghett se až na výjimku Francie uchoval až do 19. století. Na území dnešní české republiky bylo ghetto především v Praze. Smyslem ghetta bylo izolovat a ponížit Židy a stejně mělo působit i nošení odlišujícího znamení na oděvu. Bezprostřední podnět pro se stal závěr IV. lateránského koncilu. Židovské znamení se v různých zemích lišilo. 27
Mělo podobu žlutého či červenobílého kolečka nebo pásky na svrchní části oděvu, dále zvláštní pláštěnky, kápě, čepce, klobouku nebo stužky do vlasů. Z Itálie jsou známy i červené zástěry pro ženy nebo zvláštní modré stuhy. V německých zemích a zemích rakouské koruny se stal typickým židovským znamením žlutý špičatý klobouk, který přešel do znaku i pražské židovské obce. Povinnost nosit tato potupná znamení u nás zrušil teprve císař Josef II. Roku 1781.
6.3 Pogromy Pogrom – označení pro násilné vystupování proti Židům, připravené či náhlé výbuchy teroru, plenění, mučení, znásilňování a vraždění židovských obyvatel
9
. Náboženské, sociální a ekonomické postavení Židů zrodilo
četné antisemitské stereotypy, na jejichž konci velmi často stálo masové vraždění.
Z české
historie
lze
připomenout
několikadenní
masakr
v pražském ghettu, jenž se rozpoutal 18. dubna 1389 po údajném napadení kněze židovskými chlapci. Zahynulo několik set lidí. Sám výraz „pogrom“ je poměrně nový a v ruštině znamená bouři. V souvislosti s Židy se poprvé objevil roku 1871, kdy došlo k útoku na židovskou kolonii v Oděse. Do obecného povědomí se slovo pogrom dostalo především proto, že právě Rusko spolu s Ukrajinou smutně proslulo nesmírně krutými protižidovskými útoky. Již v letech 1648-1649 vyvraždili kozáci Bohdana Chmelnického na 100 000 židovských obyvatel v Polsku, Litvě a Bělorusku. O více než 200 let přišla nová vlna pogromů, především na jižní a východní Ukrajině. Do roku 1884 vedly k emigraci více než 2 miliony Židů do Spojených států a výrazně přispěly ke krystalizaci myšlenky sionismu. Ještě větší tragédií pro židovské obyvatelstvo Ruska a Ukrajiny však byla občanská válka v letech 1917-1921. Podle dostupných pramenů tehdy došlo k 887 větším a 349 menším pogromům v 530 židovských komunitách Ruska a Ukrajiny. Zahynulo při nich na 60 000 Židů. K pogromům ovšem docházelo i v předvečer 2. světové války v Německu na územích již okupovaných (Rakousko, Sudetská župa) a to v rámci „konečného řešení“, které je rozepsáno v následující kapitole této 9
Pavlát, Leo a kol.: Židé dějiny a kultura. Židovské muzeum, Praha , 2001.ISBN 80-85608-X.
28
práce. Jednalo se o protižidovský pogrom v noci z 9. na 10. listopadu 1938. Německá propaganda vydávala tuto dokonale zorganizovanou akci za
„spontánní“
odpověď
na
atentát
proti
úředníkovi
německého
velvyslanectví v Paříži. Vykonal jej židovský student, jehož rodiče spolu s dalšími tisíci Židů německé úřady vyhnaly za německo-polskou hranici. V osudnou noc bylo vypáleno nebo jinak zdemolováno 267 synagog a vypleněno 7500 židovských obchodů. Střepy a zničené cennosti nacisté posměšně připomněli v názvu „křišťálová noc“. Při Říšském pogromu bylo zabito nejméně 91 židovských osob a uvězněno 30 000 Židů, převážně již v koncentračních táborech. Synagogy hořely i Liberci,Opavě, Sokolově, Karlových Varech na mnoha jiných místech okupovaného českého pohraničí. Odtud byli také židovští občané odváženi do koncentračního tábora v Dachau.
6.4 Persekuce a vyhlazení Židů za 2. světové války V lednu 1939, uprostřed příprav na agresivní válečná tažení, prohlásil Adolf Hitler v Říšském sněmu, že pokud mezinárodní židovské židovstvo rozpoutá válku, bude židovská rasa v Evropě vyhlazena. Hitlerova slova byla tehdy brána jako propaganda, nikoliv jako skutečný program likvidace evropského židovského obyvatelstva. Programu vyhlazení evropských Židů padlo za oběť 6 milionu židovských žen, mužů i dětí. V terminologii nacistického Německa se tento vražedný proces nazýval „konečné řešení židovské otázky“. V civilizovaném světě se osud židovských obětí nazývá holocaust, genocida nebo šoa. Židé zažili bezpočet různých forem pronásledování již před nástupem Hitlera k moci. Osud, který jim ovšem připravilo státní a politické vedení Německé říše však přesto zůstává historicky ojedinělý. Poprvé v dějinách mělo být určité etnikum do posledního jedince programově vyhubeno jako celek. Na konferenci ve Wannsee, která se konala 20. ledna 1942 vystoupil s prohlášení Reinhard Hendrich. Vypočítal, že program konečného řešení se vztahuje na 11 milionů židovských osob žijících na evropském kontinentě. 29
Na to, aby bylo možno povraždit tolik lidí, bylo třeba zavést tzv. „účinná opatření“. Z počátku byli Židé ve velkém stříleni do předem vykopaných hrobů. Do začátku roku 1942 bylo vyvražděno na 750 000 osob.
Po
vpádu
do
Sovětského
svazu
nacisté
přistoupili
ještě
k masovějšímu měřítku vyvražďování, proto jak již bylo naznačeno hledali účinnější metody zabíjení. Našli je ve speciálně upravených nákladních autech s uzavřenou korbou, kde byly oběti během jízdy otráveny výfukovými plyny. Podle dochovaného pracovního výkazu zahynulo v jednom z těchto vozů 90 000 osob. Od vyvražďování jednotlivců přešli nacisté ke způsobu zabíjení s užitím nejmodernější dostupné techniky . Byly zavedeny „továrny na smrt“. Od podzimu 1941 se tak začaly na okupovaném polském území v chromnu, Belžci, Sobiboru a Treblince postupně budovat vyhlazovací tábory s plynovými komorami a krematorii. V pravém slova smyslu to tábory ani nebyly, protože jejich vězni byli vražděni hned v den svého příjezdu. Na živu zůstali jen nemnozí jedinci, kteří byli určeni k obsluze komor a krematorií. K jejich hlavním úkolům také patřilo třídit věci po zavražděných a odesílat je k dalšímu využití do Německa. Nejvyšší dokonalosti v průmyslové organizaci a technice masového vraždění bylo dosaženo v koncentračním táboře Osvětim. V jeho části Birkenau pracovalo až osm plynových komor a čtyři krematoria, v nichž našlo smrt přibližně 1,1 milionu evropských Židů. Proto se také Osvětim a Birkenau staly synonymem pro nacistickou genocidu Židů, přestože v těchto místech zahynuly i desetitisíce příslušníků dalších nacisty okupovaných národů. Nacistickému „konečnému řešení židovské otázky“ padlo za oběť 6 milionů evropských Židů. Nejvyšší ztráty utrpělo židovské obyvatelstvo v Polsku ( přibližně 2 700 000 lidí ) a SSSR ( přibližně 2 100 000 lidí ). Velké oběti však utrpěli také Židé v Maďarsku (550 000 lidí žijících v jeho
tehdejších
hranicích),
v Rumunsku
(210 000
lidí
v jeho
tehdejších hranicích), v Německu (160 000), Nizozemsku (102 000), 30
Francii (76 000), Rakousku a Jugoslávii (65 000), Řecku (60 000) a v jiných zemích.
6.5 Židé v protektorátu Čechy a Morava Na území Protektorátu Čechy a Morava žilo v době jeho vyhlášení podle oficiální statistiky 118310 Židů. Z tohoto 103960 se hlásilo k židovskému náboženství a 14350 osob bylo jiného náboženství nebo bez náboženského vyznání. V prvních letech Protektorátu německé okupační úřady podporovaly vystěhovalectví židovského obyvatelstva. Za povolení k emigraci se platily vysoké daně a další dávky. Zbylý majetek byl nuceně předán německým bankám, později byl zabavován ve prospěch Říše. Podle oficiálních statistik se z Protektorátu do konce roku 1939 vystěhovalo 19016 a v roce 1940 ještě dalších 6176 židovských emigrantů10. V příštích dvou letech se to podařilo už jen 817 osobám a od října 1941 bylo vystěhování Židů zcela zakázáno. Židé ovšem unikali z Protektorátu nejen s platným povolením. V předválečném období utíkali na území Polska a to nejčastěji přes slovenskou hranici. Celkem Protektorát
Čechy
a
Morava
opustilo
30000
lidí
podléhajícím
norimberským zákonům. Podle úřední statistiky polovina židovských vystěhovalců uvedla, že jejich cílem je některá evropská země. Tito Židé tedy neopouštěli sféru, kterou Německo hodlalo ovládnout. „Nejprve jsme je chytili ve Vídni, potom v Praze a nyní ve Varšavě. Chytili jsem je v Kodani a v Oslu, a dokonce v Amsterodamu a Bruselu. Zítra je dostaneme do rukou i v jiných městech světa“, pyšnil se v květnu 1940 generální guvernér okupovaného Polska Hans Frank. Je skutečností, že například jen v židovských transportech z Francie do Osvětimi bylo zjištěno více jak 600 československých vystěhovalců.
10
Pavlát, Leo a kol.: Židé dějiny a kultura. Židovské muzeum, Praha , 2001,ISBN 80-85608-X
31
O něco později , 28. listopadu 1941 Hitler uvedl, že německým cílem bude i „vyhlazení Židů žijících v arabském prostoru pod ochranou britské moci“, až německé armády prorazí na Střední východ. Tento slib učinil Hitler jeruzalémskému velkému muftímu Aminovi al-Husejnimu, který usiloval o zničení židovské přítomnosti v Palestině. Protektorátní útvar byl vytvořen na českém území, které zbylo po mnichovském okleštění Československa. V protektorátních hranicích bylo soustředěno na 70 % veškeré průmyslové výroby Československa včetně mohutného zbrojního průmyslu. Hitler ve svých směrnicích stanovil, že Německo nemá zájem na „rasové péči“ k ochraně českého národa. Za důležité však
považoval,
aby
Židé
negativně
neovlivňovali vztah
Protektorátu k Německu. Proto měli být rychle vyřazení z veřejného života. O splnění tohoto úkolu se měla postarat protektorátní vláda. Ta již na své první schůzi 17. března 1939 přijala soubor protižidovských opatření. Mimo jiné zakázala ve všech veřejných zdravotních orgánech i zařízeních sociálního pojištění lékařskou praxi lékařům
„neárijského
původu“ a vzala na vědomí zastavení praxe neárijských advokátů v Praze. Ministr obchodu byl zmocněn, aby ihned projednal s průmyslovými organizacemi a podniky odstranění neárijců ze všech vedoucích míst. Vládní nařízení o právním postavení Židů ve veřejném životě schválené 4. července 1939stanovilo dlouhou řadu povolání, které nesměli vykonávat. Byli vyřazeni z činnosti ve veřejné správě, ve školství a soudnictví. Židé nesměli být lékaři, veterináři, lékárníky, civilními techniky, členy veřejných vědeckých ústavů a jiných institucí vědecké povahy. Nesměli být redaktory, ani vystupovat na veřejnosti jako umělci. Židé také nesměli být členy spolků a jiných sdružení společenského, kulturního a hospodářského života. Nařízení přinášelo ještě mnohé zákazy, ale též možnost, aby z nich prezident udělil výjimku. Žádostí o udělení takové výjimky přišlo více než tisíc. Vláda jich doporučila čtyřicet. Říšský protektor nedovolil ani jednu.
32
6.5.1 Vyvlastňování židovského majetku Význam, jaký přikládalo Německo českému hospodářství, je zřejmý ze směrnic, které byly vydány pro čtyřletý plán přípravy německého hospodářství na válku. Vyvlastňování se mělo uskutečňovat organizovaně, a to tak, aby sloužilo germanizačním cílům okupační politiky. Zápas o to, kdo bude mít prospěch z arizací židovských podniků, byl rozhodnut již dva týdny po začátku okupace – 29. března 1939. Dva dny předtím sice protektorátní vláda přijala nařízení, podle něhož se mělo arizovat jen s jejím souhlasem, ale to okupačním úřadům nevyhovovalo. Proto okupační úřady po poradě s představiteli německých velkobank zakázaly jakékoliv změny v hospodářských podnicích a nakládání s majetkovými hodnotami, považovaných i jen zčásti za židovský majetek. Veškeré převody schvaloval šéf okupační správy a po nástupu říšského protektora jeho úřad. Tím bylo „řešení židovské otázky“ v hospodářské sféře definitivně odňato protektorátním úřadům. Úmyslně široce zvolená definice pojmu židovský majetek umožňovala zcela svévolný výklad a nacisté na jejím základě zabralo obrovské hospodářské
hodnoty.
Byla
zavedena
definice
židovství
podle
norimberských zákonů a tak byl vymezen okruh lidí, které okupační úřady předurčily ke „konečnému řešení“. Nařízením říšského protektora z 26. ledna 1940 o vyřazení Židů z hospodářského života byly definitivně zničeny hospodářské základy existence protektorátních Židů. Jeho nejzávažnějším ustanovením bylo, že židovské podniky mohly být zrušeny, likvidovány nebo arizovány „převedením do vlastnictví nežidovského“. Na základě tohoto a dalších nařízení museli majitelé židovských podniků i jednotlivci odevzdat podrobné soupisy svého majetku. U vybraných bank museli uložit akcie, cenné papíry, předměty z drahých kovů, sbírky poštovních známek. Všechny židovské účty v peněžních ústavech byly prohlášeny za vázané a účty z vkladních knížek na ně musely být převedeny. Židovský majitel účtu mohl vybírat pro sebe a jím vyživované osoby stále menší částky.
33
Dodržení všech těchto výnosů bylo vynucováno krutými zásahy gestapa, které ve spolupráci s dalšími okupačními úřady i protektorátním četnictvem a policií organizovalo hromadné prohlídky v židovských podnicích a domácnostech.
6.5.2 Ghetto bez zdí a veřejné označení Židů Okupační
úřady
zesilovaly
protižidovskou
persekuci
a
řadou
diskriminačních opatření se pokoušely Židy izolovat od ostatního obyvatelstva. Židé měli postupně zákazy vstupu na některá náměstí, do určitých ulic a parků, do všech veřejných sadů, zahrad a lesů. Židé též nesměli navštěvovat kina, divadla, knihovny, sportovní podniky a zábavní zařízení, stejně tak jako plovárny a veřejné lázně. V místních hromadných dopravních prostředcích měli vyhrazenu jen plošinu posledního vozu. Nákupní doba pro Židy byla omezena nejprve na dvakrát dvě hodiny denně, později na pouhé dvě hodiny. Obdobná omezení platila i v peněžních ústavech a na poštách. Židům byly odebrány telefonní přístroje, rozhlasové přijímače, gramofony, šicí stroje, jízdní kola, lyže, domácí zvířectvo. Nesměli opustit po osmé hodině večer bydliště, ani se stěhovat, pokud jim to německé úřady nenařídily. Židovské děti nesměly navštěvovat německé a od léta 1940 ani české školy. Současně platil zákaz soukromého vyučování židovských dětí. Od února 1940 byly občanské legitimace Židů opatřeny výrazným červeným písmenem „J“ – zkratkou německého slova JUDE (Žid). V roce 1941 persekuce českých a moravských Židů dále zesílila. Zvýšená aktivita českého odbojového hnutí vystupňovala nacistickou protižidovskou propagandu, která Židy obviňovala z negativního působení na české obyvatelstvo. K 1. září 1941 vstoupilo v platnost nové policejní nařízení: Židé , kteří dovršili šest let se nesměli ukazovat na veřejnosti bez žluté šesticípé hvězdy velikosti dlaně s černým německým nápisem „JUDE“. Protektorátní noviny současně upozorňovaly, aby nikdo Židům neprojevoval sympatie. Kdo by toto opatření neuposlechl, bylo by s ním nakládáno stejně jako s Židem a musel by nosit židovskou hvězdu.
34
Po nástupu Reinharda Hendrycha do funkce nejvyššího představitele Říše v Protektorátu byly uzavřeny všechny synagogy a modlitebny, neboť se prý staly shromaždištěm podvratných židovských živlů a ohniskem protiněmecké šeptané propagandy. Všechna tato opatření měla jediný cíl: připravit deportace protektorátních Židů ze země. Pro tuto poslední etapu „konečného řešení“ již bylo vše připraveno. Čeští a moravští Židé byli definováni a označeni. Až na nejnutnější vybavení bytů přišli o veškerý majetek . Řada diskriminačních a omezujících opatření je uzavřela v izolaci. Zbývalo už jen soustředit židovské obyvatele Protektorátu na jedno místo a posléze je vyhladit.
6.5.3 Deportace na východ Po napadení Polska 1. září 1939 přicházely s postupujícími divizemi wehrmachtu i operativní skupiny bezpečnostní policie. K jejich hlavním úkolům patřilo „řešení židovské otázky“. Západní území Polska bylo přímo připojeno k Německu jako nové říšské provincie. Zbylé území polského státu , kromě nejvýchodnější oblasti obsazené Sovětským svazem, bylo prohlášeno za generální gouvernement. Podle říšského vůdce SS Heinricha Himmlera se oblast ve východní části Lublinska měla stát jakousi „nádobou na smetí“, kam nacisté hodlali odhodit vše „nepotřebné“ z nových německých provincií okupovaného Polska a později i ze samotného Německa. Právě zde měla být zřízena „židovská rezervace“. Německá propaganda vydávala deportace Židů za „pokus o pořádek“, snahu, „uspořádat židovský problém“ vytvořením „lepší dělící linie“ mezi národnostmi. Ve skutečnosti násilné soustředění obrovského množství ožebračených Židů na místě nepřipraveném je přijmout znamenalo pro deportované
smrt
hladem,
zimou,
epidemiemi,
skutečné
„zničení
vysídlením“. Prvními oběťmi deportací na území Protektorátu se stali Židé z Moravské Ostravy a Frýdku-Místku. Stalo se tak dlouho předtím, než organizátoři „konečného řešení“ k systematické deportační politice.
35
Ve dnech 18.a 26. října 1939 vyjely z Moravské Ostravy dva židovské transporty s 1292 muži, které směřovaly do polské železniční stanice Nisko nad Sanem. V rámci tzv. „převrstvení“ židovského obyvatelstva měli ostravští muži spolu s muži ze dvou vídeňských a dvou katovických transportů vybudovat tábor, kterým by do „židovské rezervace“ proudily transporty z Polska, Rakouska, Německa i Protektorátu. Akce „Nisko“ však skončila dříve, než transporty dorazily do Polska. Nejvyšší říšská místa v Berlíně totiž již 17. října rozhodla , že do Generálního gouvernementu budou nejprve vysídleny statisíce židovských a polských obyvatel z nových německých provincií na území bývalého Polska. Do jejich domovů měli přijít němečtí přesídlenci z pobaltských republik, jak se na tom dohodlo Německo se Sovětských svazem. Idea židovské rezervace tak padla. Nacisté ji hodlali nahradit budovanými velkými ghetty v Lodži a Lublinu, zřízení dalších ghett se chystalo například ve Varšavě. Za této situace dorazily do Niska jen první vypravené transporty a další byly zredukovány nebo zastaveny. Židé z Ostravy začali budovat tábor, ale zanedlouho byli vystaveni selekci - přísnému výběru. V táboře směli zůstat jen ti, kteří byli nezbytní pro jeho výstavbu a provoz. Ostatní byli postupně z tábora vyhnáni a ponechání svému osudu. Podle věrohodných odhadů ze 6000 deportovaných osob překročilo 3500-4000 lidí německo-sovětskou hranici. Po několika měsících byl tábor dne 13. dubna 1940 zrušen. Z 2876 Židů deportovaných z Moravské Ostravy a Vídně do Niska se důmů vrátilo 657 osob. Bohužel svému osudu neunikly. Většina z nich se stala oběťmi dalších etap nacistického konečného řešení. Přechod ke konečné etapě masového fyzického vyhlazování evropských Židů byl spjat s německým plánem na dobytí Světského svazu. Hromadné vyvražďování židovského obyvatelstva zde tvořilo součást strategického vojenského plánování a představovalo význačný rys německého vedení války . Dne 17. září 1941 Hitler vydal pokyn, aby Židé z Říše a Protektorátu byli urychleně vysídleni na východ. Domníval se totiž, že mu dosavadní úspěšný průběh války proti Sovětskému svazu to již umožňuje.
36
Byla připravena deportace 60 000 Židů z Říše a Protektorátu do ghetta v Lodži. Odtud měli být na jaře 1942 posláni do míst vyhlazení dále na východ.
Přeplněné
lodžské
ghetto
nakonec
přijalo
pouze
třetinu
plánovaného počtu deportovaných – mezi nimi i Židy z Prahy. Dne 16.října 1941 odjel z Prahy první transport, který do Lodže odvezl 1000 mužů, žen a dětí. Shromaždištěm pražských Židů povolaných do transportu se stalo bývalé výstaviště na místě dnešního Parkhotelu v Praze 7. Sem se Židé museli dostavit několik dní před odjezdem. Odevzdali klíče od bytu a předali i soupis všeho zbylého majetku, který propadl Říši. Do transportu si mohli vzít Židé pouze zavazadla o celkové váze 50 kg na osobu. Po prvním transportu odjely v rychlém sledu další čtyři, poslední 3. listopadu. Z 5000 lidí, kteří na podzim opustili Prahu, přežilo válku pouhých 272. Ostatní se stali v lodžském ghettu oběťmi hladu, epidemií, podlehli útrapám pracovního nasazení nebo zahynuli ve vyhlazovacích táborech Chelmno, Majdanek a Osvětim, kam byli z Lodže odvlečeni. Podobně jako SS nepodařilo poslat plánované množství Židů do lodžského ghetta, selhaly jim i jejich plány na deportace 50 000 Židů do Rigy a dalších 50 000 lidí do Minska . Do Minska byl z Protektorátu vypraven jediný transport. Z Brna jím 16. listopadu 1941 odjelo 1000 lidí, kteří v ghettu zaplnili místo po zavražděných členech místní židovské komunity. Brněnští Židé zde spolu s Židy německými a rakouskými umírali v krutých životních podmínkách, byli vražděni popravčími komandy, která zabíjela „neužitečné jedlíky“ : starce, děti, lidi nemocné a vysílené. Pouhých 13 brněnských Židů se dočkalo vysvobození. Z židovského obyvatelstva v předválečném Československu bylo vyhlazeno 272 000 mužů, žen a dětí. Z toho na území Čech a Moravy připadlo 80 000 obětí, na území Slovenské republiky 70 000, na Maďarskem okupované jižní Slovensko 42 000 a na jím okupovanou Podkarpatskou Rus 80 000 obětí. Celkem 153 židovských obcí v Čechách a na Moravě neobnovilo po válce svou činnost.
37
6.6 Popírání holocaustu Roku 1948 publikoval francouzský fašista M. Bardeche knihu „Norimberk neboli Zaslíbená země“, v níž psal o falšování historie při procesu s nacistickými válečnými zločinci v Norimberku. Podle Bardeche válku zavinili Židé, a proto není důvod s nimi soucítit. Fotografie obětí z koncentračních táborů a svědectví přeživších vězňů byly označeno jako nevěrohodné. K masovému vyvražďování Židů prý nikdy nedošlo. Rovněž plynové komory sloužily pouze k dezinfekci šatů a úmrtí Židů způsobil pouze válečný nedostatek potravy a epidemie. Na Bardechovu teorii navázaly další tituly , které označovaly nacistickou genocidu za výmysl, zlehčovaly její rozsah, případně zastíraly vinu na protižidovských zvěrstvech a úmyslu vyhladit židovský národ. Popírání holocaustu dostalo v historii i název „osvětimská lež“. Nejznámějším autorem , který dnes odmítá podstatné skutečnosti charakterizující holocaust, je Angličan David Krviny. Jako tvůrce řady knih byl usvědčen z překrucování faktů, vylepšování Hitlerova obrazu, antisemitismu a rasismu. Popírání holocaustu stejně jako šíření antisemitských názorů je v mnoha zemích trestné.
38
7. Antisemitismus po 2. světové válce Po skončení 2. světové války se antisemitské tendence nejvýrazněji projevovaly v Sovětském svazu a ve státech pod jeho vlivem. Především Židé byli podezřelí z podpory „trockismu“, považovaného Leninem a Stalinem
za
ideologickou
úchylku.
Podle
luministického
učení
nepřátelského všem náboženstvím a potlačujícího svobodnou národní a kulturní svébytnost, byli též Židé nebezpeční svými osobními vazbami, přesahujícími
hranice
států.
Odtud
pocházelo
obvinění
z
tzv.
kosmopolitismu: nadnárodního, údajně nepřátelského působení proti komunistické vizi světa. V tomto smyslu sdíleli komunističtí ideologové tradičně antisemitskou představu spikleneckém spolčení světového židovstva. V přizpůsobené verzi mělo jít o intriky ve službách západního imperialismu proti socialistickému táboru. V SSSR počátkem 50. let došlo ke krutým zásahům proti židovské inteligenci a umělcům, rozvíjejícím autentickou židovskou kulturu v jazyce jidiš. Nejvýznamnější z nich byli popraveni, bylo odhaleno údajné spiknutí židovských lékařů proti Stalinovi. Po vzoru SSSR se i v řadě podřízených komunistických zemí uskutečnily inscenované procesy s výrazně antisemitským podtextem. V nejznámějším soudním líčení tohoto druhu u nás (Slánského proces v roce 1952) byl v rozsudcích výslovně uveden i „židovský původ“ odsouzených. Antisemitská tendence se v komunistické frazeologii kryla s označením „antisionismus“, jímž se mínil boj proti židovskému buržoaznímu nacionálemi. Antisemitismus byl formálně v komunistických zemích odmítán, ale propaganda ve jménu antisionismu neváhala použít všech prostředků antisemitských klišé z minulosti.
39
7.1 Protiizraelský antisemitismus Komunistické
země
až
na
krátká
období
trvale
zachovávaly
nepřátelský vztah k židovskému státu Izrael, který jak již bylo uvedeno na jiném místě
této práce, vyhlášen v květnu 1948. V protiizraelské
propagandě se přitom neštítily přirovnat soinismus k nacismu. Toto snažení koordinované s arabskými zeměmi dosáhlo vrcholu roku 1975, kdy Valné shromáždění OSN odhlasovalo přes odpor demokratických zemí rezoluci označující sionismus za formu rasismu a rasové diskriminace. Teprve po pádu komunismu v Evropě byla koncem roku 1991 tato rezoluce zrušena 11. Zatímco
v poválečné
Evropě
postupně
upadala
klasická
díla
antisemitismu 19. a počátku 20. století v zapomnění, svou renesanci zažila v arabských zemích. Byla zde uváděna před válkou, během války, ovšem největšího rozmachu zažila při založení státu Izrael. Protiizraelské tendence vyústily v teroristické útoky . Ke smrtícím útoků došlo například počátkem 80. let v Paříži a Bruselu, roku 1986 bylo v istanbulské synagoze zavražděno 25 židovských věřících. Největší počet obětí si však vyžádal bombový útok proti budově židovské obce v Buenos Aires , přičemž v roce 1994 zahynulo více jak 90 lidí.
7.2 Antisemitismus v současnosti Po porážce komunismu na přelomu 80. a 90. let minulého století v Evropě došlo k oživení antisemitských tendencí, včetně hanobení synagog, ničení židovských hřbitovů a památníků i veřejného šíření antisemitských tiskovin. Do společnosti je uvádějí neonacistické skupiny, které tak napodobují své západoevropské vzory, některé skupiny hnutí Skinheads a rovněž ultranacionalisté. Jejich činnost je nejpatrnější v Rusku ( hnutí Pamjať ), ale antisemitské myšlení je patrné i u některých stran republikánského typu.
11
Avineri,Šlomo.: Zrození moderního sionismu. Praha , Sefer 2001, ISBN 80-85924-28-5.
40
Z historického pohledu představuje antisemitismus nejpropracovanější a také nejsetrvalejší projev xenofobie v dějinách. Nepřátelské postoje vůči Židům se v řadě svých projevů dají zevšeobecnit i na další etnika a vyznání, ale nejsou zaměnitelné. Antisemitismus není zdaleka totiž jen výrazem odvěké lidské snahy nalézt obětního beránka či snad jen krutosti a hlouposti. Spokojit se před těmito vysvětleními znamená zavírat oči před poučením, které historie antisemitismu nabízí. Vztah k židovskému společenství v té které zemi nutně vypovídá o povaze politického systému, o duchovním stavu společnosti. Jen tam, kde lidská jedinečnost a jinost vyvolávají spíše zvědavost než strach, více zájem a otevřenost než předsudky, nehrozí persekuce těch, kteří „nejsou jako my“. Má-li tedy být zachována naděje, že persekuce Židů, ale ani jiných náboženských či etnických skupin nebudou pustošit tento svět, je to naděje vyjádřitelná slovy demokratická občanská společnost.
41
8. Metodologie 8.1 Stanovení hypotéz Metodologie této práce zahrnuje jak kvalitativní, tak kvantitativní šetření. Na základě studia problematiky jsem vytvořil hypotézy, které byly ověřeny pomocí narativních rozhovorů a dotazníkovým šetřením. Toto šetření proběhlo mezi členy Židovské obce Děčín. Dále pak analýzou statistických dat, které byly získány ze statistických evidencí Policie ČR. Cílem výzkumu bylo ověřit hypotézy a zjistit, zda Židé v ČR se cítí diskriminováni a zda největší míru odmítání a netolerance vychází z řad hnutí skinheads. Dále pak zda počet antisemitských výpadů má v ČR vzestupnou tendenci, zda antisemitské útoky jsou namířeny především proti majetku a objektům židovských obcí. Hypotéza č.1 Židé v ČR se cítí ohrožení a diskriminovaní. Hypotéza č. 2 Největší míru odmítání a netolerance vůči Židům vychází z řad hnutí skinheads. Hypotéza č. 3 Počet antisemitských výpadů proti Židům má v ČR vzestupnou tendenci. Hypotéza č. 4 Antisemitské útoky v ČR jsou namířeny především proti majetku a objektům spadající pod správu židovských obcí
42
V této práci byl zvolen kvantitativně i kvalitativně
orientovaný
výzkum. V rámci tohoto výzkumu bylo zpracováno dotazníkové šetření a dále byly použity statistické údaje Policie ČR. Jako metoda kvalitativního výzkumu byl zvolen narativní rozhovor. Jednotlivé metody v pořadí výzkumu: - narativní rozhovor - dotazníkové šetření - analýza statistických dat
8.2 Popis zkoumaného prostředí Dotazníkové šetření stejně jako narativní rozhovory byly provedeny na půdě Židovské obce, které hlavní dominantou je synagoga. Samotná Židovská obec Děčín byla založena 30.7.1887 a v době svého vzniku čítala 162 členů. Nejvíce členů měla v letech 1927 – 1930, kdy měla cca. 400 členů. Obec přestala oficiálně existovat v roce 1938. Po
skončení
druhé
světové
války
není
činnost
obce
nijak
dokumentovaná. Z neúplných materiálů není možno přesně určit, kdy a jak byla obnovena. Poslední bohoslužba se konala v roce 1964. Až 5.11.1993 byla v celém rozsahu činnost obce obnovena.
V současné době má
Židovská obec 123 zaregistrovaných členů. Židovská obec je nezisková organizace, která má čtyři náplně své činnosti. Tyto náplně jsou: náboženská , výchovně-vzdělávací (pořádání kurzů, přednášek pro školy) kulturní a sociální péče. Samozřejmě že život obce
není možný
bez
udržování náboženských tradic, judaismus, v případě Děčína liberálního směru, představuje jeho nejvlastnější obsah. Proto se i děčínská obec snaží pořádat oslavy nejvýznamnějších židovských svátků. Těmito svátky jsou například Roš ha-šana (Nový rok), Jom Kimpur (Den smíření), Sukot (svátek stanů), Chanuka (svátek světel), Purim (svátek losů), či Pesah (svátek připomínající vysvobození Židů z egyptského otroctví). 43
S jejich
přípravou,
ale
i
dalšími
otázkami,
vztahujícími
se
k náboženskému životu obce pomáhají v Děčíně „hostující“ rabíni a další osobnosti ( z Londýna např. rabíni Thomas Salomon či Pet Tobiáš a rovněž česko-britský spisovatel a novinář Benjamin Kuras a další). Dominantou obce je synagoga. Jedná se nejseverněji položenou synagogu v Čechách. Je také jedinou dochovanou synagogou, která v oblasti bývalých Sudet přečkala druhou světovou válku. Sbírka na stavbu synagogy byla zahájena v roce 1892 a postavena byla v roce 1907 za 100 000 rakouských korun. Za svou záchranu synagoga vděčí tehdejšímu starostovi města Děčín, který za tzv. „křišťálové noci“ tuto uchránil ze zdůvodněním, že by se od synagogy mohly vznítit i ostatní budovy. I nadále byl vyvíjen tlak ze strany nacistů na zničení synagogy. Obratnou politikou starosty města však synagoga zůstala. Zbavena všech náboženských symbolů složila nejdříve jako skladiště, poté jako kasárna německého wehrmachtu. Z poválečného období se téměř žádné materiály, které by dokumentovaly činnost a využití synagogy nedochovaly. Výjimku tvoří některé smlouvy. Dne 7.10.1966 uzavřel synagogální sbor s okresním národním výborem smlouvu o pronájmu synagogy na dobu dvaceti pěti let. Rok poté byl do synagogy nastěhován okresní archiv. Dne 14.6.1994 byla synagoga darována Židovské obci Děčín.
8.3 Narativní rozhovor Na
podporu
dílčích
závěrů,
které
byly
zjištěny
na
základě
dotazníkového šetření k hypotéze č. 1 a č. 2 byl proveden kvalitativní výzkum formou narativního rozhovoru. Rozhovor byl proveden se třemi členy židovské obce Děčín. V rozhovoru nejsou uvedena celá jména a rozhovor byl veden v synagoze Děčín. Rozhovor byl proveden s dvěma muži a jednou ženou, kteří se vyjadřovali k daným otázkám. Otázka, která byla položena ze strany autora práce bude vždy označena na začátku písmenem R. Odpovědi jednotlivých osob budou na začátku označeny jejich křestním jménem.
44
Josef byl prvním, s kterým byl rozhovor proveden. V rámci věkové kategorie spadá do oblasti 50 let a více. Druhou byla Marie, která dle dělení věkových škál spadá do oblasti 40-50 let. Třetím a posledním, s kterým byl rozhovor proveden byl Milan, který spadá do kategorie 29-39 let. Tato věkové rozložení jednotlivých účastníků bylo vybráno záměrně tak, aby byla zastoupena jednotlivá věková kategorie. Nejmladší věková kategorie nebyla zastoupena, neboť se autorovi práce nepodařilo sehnat nikoho, který by byl ochoten rozhovor poskytnout.
8.3.1 Rozhovor s Josefem R.: Mohl by jste popsat svými slovy postavení Židů v naší společnosti? Josef : Řekl bych, že postavení nás Židů ve společnosti je dobré. Já to beru ze svých zkušeností a jsem již od dětství vychován v judaismu. Během mého života jsem nepozoroval známky nějaké nenávisti. Myslím tím dobu mé dospělosti. Je to asi dáno tím, že dnešní doba již neklade takový důraz na dělení lidí na Židy, katolíky
a tak. Dříve to bylo
samozřejmě horší, protože každý věděl, kdo je Žid a kdo není. Znám to z vyprávění své matky, hlavně v době před válkou i během ní. To se nedá již s dneškem srovnávat. Tenkrát byla hrozná nenávist. A to i ze strany normálních lidí . Jako dítě jsem občas slyšel nějaké poznámky, ale po těch hrůzách co byly za války to prakticky nebylo nic. Dnes prakticky v České republice není problém vyznávat judaismus. Máme otevřené synagogy, nikdo nám v tom nebrání. A myslím, že z hlediska veřejnosti je to stejné. Lidem v podstatě Židé už nevadí. To je dobře. Já například pracuji přímo v naší obci, jsem dosti aktivní ve své práci a všude kam přijdu tak lidé vědí, že jsem Žid a vyznávám judaismus. Řekl bych, že i některé lidi to zajímá. Doba i myšlení lidí se posunulo dál. Samozřejmě, že při různých diskuzích jsem se setkal s názory, že Židé mají peníze, kapitál a že jsou ve vládách různých zemí. Tomu se však musím smát. To je jako před 50 lety. Já samozřejmě netvrdím, že tam nejsou. Pokud jsou schopní, proč ne. Ale není to tím, že to byli Židé. Je to tím, že jsou schopní a pracovití, což Židé vždycky byli.
45
Také s provozem naší synagogy, je vše v pořádku. Když se opravovala, poskytl stát i město Děčín nemalé finanční částku na její obnovu. A během této doby jsem neslyšel nikoho říci, že by to byla nějaká škoda peněz. Tedy myslím od lidí, kteří nejsou Židy nebo judaisté. Dříve to nebylo myslitelné, ale v současné době je synagoga přístupná všem. Dělali jsme tady různé výstavy a vernisáže pro školy i pro různá sdružení. Dokonce jsme jednou propůjčili prostory na výstavu, kterou organizovali děčínští katolíci. R.: Chcete tedy říci, že mezi Vámi a například křesťany již není taková nesnášenlivost? A co třeba islám? Josef : To vůbec. Jak jsem již řekl, to bylo dříve. V současné době spolupracujeme s křesťany. Říkám s křesťany, protože nebudu tady dělit, jestli je to katolík, evangelík nebo tak. To by asi nemělo cenu. Taky je to dáno i námi. My se nechceme nijak uzavírat . Už k tomu není takový důvod. Proto nás lidé mohou lépe poznat. Pak když vědí, kdo jsme zač, co je naše víra, jsou pochopitelně jiní ve svém jednání. Nežijí z předsudků a tím potom nemají vůči nám zášť. Neplatí to ale pro všechny. A co islám? U nás v republice to není zas tak strašné, jak se to líčí ve světě. V Děčíně s tím nemáme problém vůbec žádný, protože upřímně řečeno ani nevím, jestli tu nějací muslimové vůbec jsou. Myslím nějak organizovaní. Samozřejmě, že tu jsou lidé vyznávající islám, ale já jsem s nimi nepřišel nijak do styku a ani jsem neslyšel, že by někdo z naší obce jo. Ve světě, hlavně na Blízkém východě je to samozřejmě jiné. Tam se bohužel tato věc týká velmi mnoho lidí a států. Tam je to nepřátelství velmi velké. Určitě je to dáno vznikem Izraele. Ale to jsou věci, které jsou všeobecně známé. A taky bych řekl, že to dění tam nijak zatím neovlivnilo mínění naší veřejnosti vůči Židům žijícím v České republice. Já jsem se setkal dokonce s takovým názorem, že Izraelci jsou jiní než mi, tedy Židé žijící mimo Izrael.
46
R.: Jak vidíte problém antisemitismu v naší republice? Kdo si myslíte, že je největším představitelem? Josef: Jestli jsem Vás dobře pochopil chcete vědět, jestli jsem něco takového zažil a od koho. Jednou ano, ale nebylo to nic strašného. Byla to parta mladých kluků, asi těch skinheads, protože byli vystříhaní. Pořvávali dole pod synagogou. Tak jsem je okřikl, protože jsme měli právě bohoslužbu. Já ani nevím co řvali, dělali zkrátka rachot, že nebylo nic slyšet. Potom co jsem je okřikl mi vynadali do starejch sráčů a ať jsem zticha, nebo že nám to tu vypálí. Já jsem zavolal policii. Dál jsem již o to nestaral. To asi bylo jediné, na co si vzpomínám. Jinak jak jsem již řekl, necítím ze strany lidí žádnou nevraživost. Když někdy, tak spíše nepochopení, protože nás moc neznají, ale to jsem již také uvedl, že se otvíráme společnosti. A k samotnému antisemitismu. Já myslím, že antisemitismus tady vždycky bude. To nemyslím jen Českou republiku. Ale ne v takovém měřítku, jako to bývalo. Řekl, bych, že již nejsme fenoménem číslo jedna. Bohužel jsou tady jiné skupiny, které jsou na tom hůř. Myslím přistěhovalce nebo Romy. Konkrétně na Vaši otázku však musím říci, že nejvíce zaujatí jsou ty kluci s holejma hlavama. Ty skinheads. Jo to pochopitelné. Já když to vidím občas v televizi, jejich názory a prohlášení je jasné, že jsou pořád někde v Protektorátu. Jsou to vlastně pokračovatelé fašistů. A jak určitě dobře víte, fašisté Židy nikdy neměli rádi. Nám se to tady nestalo, ale říkal mi kolega z Teplic, že tam s nimi měli velký problém. Vždycky měli nějakou hlídku před synagogou a koukali, kdo tam vychází a vchází. Jednou dokonce pár členů napadli. To může být už tak 5 let. R. : Poslední otázka. Myslíte, že v jiných evropských zemích je situace antisemitismu jiná? Josef :Těžká odpověď. Já například mám napojení na obce i v zahraničí. Konkrétně v Polsku a Německu. Od kolegů v Německu vím, že tam je největší problém, alespoň v místě, kde je jich působnost, s přistěhovalci. 47
Otázka Židů je tam poměrně v klidu. Tím chci říci antisemitismu. Tam je spíše problém, že v některých částech je pořád ještě ten jejich nacionalismus. A to nebude pro nás nikdy dobré. V některých oblastech je ještě hodně lidí, kteří se vidí v Hitlerovi a taky bych řekl, že obyčejní Němci nejsou až tak liberální, jako třeba tady u nás. Ale podle mého to už nemůže být tak hrozné, jako se to stalo v minulosti.
8.3.2 Rozhovor s Marií R.: Jak se Vám jeví postavení Židů v naší společnosti? Cítíte ze strany veřejnosti odmítání nebo projevy antisemitismu? Marie : Když budu mluvit za sebe, tak ani nevím, co bych měla říci. Já jsem člen Židovské obce Děčín, ale mě nikdo nic neudělal. Řekla bych, že Židé v naší republice jsou na tom asi stejně jako ostatní lidé. Mám normální zaměstnání, a i když nikde moc neříkám, že patřím k Židům, myslím, že někteří lidé o tom ví. Když by se mě ale někdo zeptal přímo, nelhala bych a řekla pravdu. Za svou víru se nestydím. Ale nikdo mi kvůli tomu nic zlého neřekl. Ani mé rodině, kdy manžel je taky Žid. O politiku se moc nezajímám, takže opravdu nevím co bych dále měla uvést. R.: Cílem mé otázky bylo, jestli jste v souvislosti se svou vírou nepociťovala nějaké negativní projevy nebo zda někdo z vašich přátel. Marie: Jak jsem již řekla, nic takového jsem nezažila. Když se bavím někdy s ostatními, tak jsem taky nijak nepostřehla, že by měl kvůli tomu někdo nějaké potíže. My při svých setkáních mluvíme o normálních věcech, tak jako ostatní lidé. Samozřejmě, že holocaust a jiné hrozné věci, které Židy postihly, jsou pro mne pořád živé. Jo to asi proto, že většina z nás někoho z blízkých ztratila. Ale v současné době jsou lidé daleko vůči nám vstřícnější. Asi už jsme všichni chytřejší. Teď mě tak napadlo, když jsem vyplňovala ten dotazník, že jsem nevěděla, jak mám zaškrtnout jednu z odpovědí při otázce, jestli jsou u nás dobré podmínky pro vyznávání judaismu. Já jsem napsala, že spíše ano.
48
Tím jsem měla na mysli, že by v republice mohlo být více nějakých objektů, které by byly jako synagogy. Beru to jako třeba kostely. Ty jsou v každé vesničce. My tady máme hodně málo takových možností. Ale jinak jsem spokojená. Protože již řadu let bydlím v Děčíně, už mám po problému. Ale když jsem bydlela v Jižních Čechách, tam byl problém. Když jsem chtěla na nějaký svátek, musela jsem dojíždět 50 km. R. : V jedné ze svých odpovědí jste uvedla, že nikde moc neříkáte, že patříte k Židům. Marie: To jo, ale to není z toho, že bych měla strach. Znám hromadu lidí, kteří chodí do kostela a taky to nikomu neříkají. Já si myslím, že v tomto je jedno, jestli jsem Žid nebo katolík . Já si spíš myslím, že lidi v ČR moc žádnou víru neznají a tak se k tomu staví všelijak. Já mám dokonce jednu známou, která je u jedné křesťanské víry a když jsem si s ní povídala, tak bych řekla, že lidé jsou proti nim dost nepříjemní. Takže jestli jsou lidé zaujatí, tak bych řekla, že spíše proti náboženství jako takovému, protože to neznají a je jim to cizí. R.: Myslíte, že existují v ČR nějaké skupiny či hnutí, které jsou zaměřeny vyloženě proti Židům? Marie: Jo, určitě máte na mysli skíny. To samozřejmě. Ale oni nejsou jen proti nám, ale proti hodně lidem. Vemte například Romy nebo cizince. Pořád se o tom někde píše. Jestli vím dobře, tak oni hodně berou Hitlera. Já sama je nesnáším, protože nechápu, jak někdo takového zločince může mít rád. Mám syna a ten mi říkal, že u nich na střední chodí pár takových. Oni jsou asi dost naivní. Když mi o nich syn vyprávěl, tak si nejsem jistá, jestli ví, o čem vůbec mluví. Když jsou sami, tak jsou prý normální, ale nesmí jich být víc. Pak jsou jak blbý. Jinak si myslím, že tady v republice nejsou žádné jiné skupiny, které by proti nám nějak radikálně vystupovaly.
49
R.: A jak myslíte, že je to s antisemitismem v ostatních zemích Evropy? Myslíte, že by se ještě tato idea vrátit ve velkém měřítku? Marie: To nevím. Já byla naposledy v Německu a tam to bylo dobré. Osobně si myslím, že už se to nestane. To by musel přijít zas nějaký křikloun a všechny lidi zbláznit. Ale asi by se už lidi nenechali tak hodně pobláznit jako dřív. R. : Ani například kvůli majetku? Marie: A kvůli jakému. Mému? To by toho nikdo moc nevyhrál. Jestli myslíte tenkrát, jak si lidi mysleli, že Židi mají majetek a peníze. To měl zase jen někdo. Ale co mi říkala moje matka, tak jediná výhoda byla, že si Židé dokázali mezi sebou pomáhat. A to si myslím, že bylo to, co ostatním nejvíce vadilo. A já hlavně nevím, jestli jsou někde majetky nebo ne . Asi jako všude. Někteří mají, jiní ne.
8.3.3 Rozhovor s Milanem R.: Jak by jste zhodnotil postavení Židů v současné době v naší společnosti? Milan: Já myslím, že je dobré. Máme různá sdružení, obce, ve kterých můžeme vykonávat bohoslužby. Také máme vlastní internetové stránky. Máme postavení jako například církev. Ne ale co se týká členské základny. Nás je mnohem míň. R.: Měl jsem spíše na mysli postavení Židů z hlediska odmítání ze strany lidí a případné projevy antisemitismu. Milan: Já jsem se nesetkal s ničím takovým. Nebo alespoň mi to nikdy nikdo neřekl do očí. Já například pracuji jako knihovník a se svými spolupracovníky se normálně o mé víře bavím. Já tedy to nevykřikuju na náměstí, ale když se mě někdo zeptá, svou vyznáním se netajím. Nikdy jsem od nich neslyšel, že by mě nějak napadali.
50
Neříkám, že spolu nemáme diskuze. To jo. Ale nejsou nijak nevraživé. Jestli tedy víte, co mám na mysli. Dnes se diskutuje pořád a o všem, třeba o politice. Tam taky nemají stejné názory. Od ostatních Židů jsem neslyšel , že by byli nějakým způsobem napadáni nebo nějak diskriminováni. Čas od času se stane, že někdo přijde s tím, že mu někdo řekl něco o Židech a ne zrovna v dobrém. Ale to si myslím, že jiné to už nebude. V některých lidech jsou holt zakořeněné nějaké názory, a ty se potom už jen těžko mění. Ale jak říkám, žádný projev nesnášenlivosti jsem nezažil, že by mě někdo zbil, nebo nějak sprostě nadával.
Antisemitismus ten podle mne bude
pořád. V České republice není podle mne nijak velký. Ale určitě se najdou lidé, kterým Židi pořád vadí. Já hodně pracuji s internetem, takže se kolikrát dostanu do nějakého diskusního fóra nebo na nějaké stránky tam je dost drsné. R.: Co tím konkrétně myslíte? Milan: To jsou stránky, které jsou opravdu zaměřeny přímo antisemitsky. To čtení je dost hrozné. Já vůbec nechápu ty lidi, kteří to jsou schopni napsat. Já jsem poměrně mladý člověk a řekl bych že mám rozhled, ale toto může psát jen primitiv. Jsou tam takové ty věci, jako že pořád ovládáme světový kapitál, že ničíme rasu. Podle mě jsou to fašistické stránky. R.: Myslíte, že tito lidé mohou být hrozbou pro Židy? Jaký máte názor na pravicové hnutí skinheads? Milan: No já Vám to řeknu obráceně. Podle mého takové stránky právě píšou skinheds. Znám je dost dobře, hodně jsem o nich přečetl. Jsou to extrémisti, kteří nesnáší Židy, Romy, cizince. No vlastně všechny ty, kteří by jim mohli „znečistit rasu“. Nic jiného než nacisti. A z těch článků a stránek to opravdu čiší. Oni sice mají rádi vlastenecká hesla a je to takové líbivé pro některé lidi. Hlavně ty mladé. Ale pokud člověk o tom něco ví, nemůže tomu uvěřit. A řekl bych, že tyto myšlenky vždycky byly hrozbou a samozřejmě budou hrozbou. Já jen věřím tomu, že už na to bude slyšet 51
jen velmi málo lidí. Když si vezmete dnešní společnost, normálním lidem tady nevadíme. Těmto jo. Podle mého je to jen malý okruh lidí. A ty, kteří to třeba poslouchají, ještě nemusí být úplně špatní. Můžou to být hodně mladí, kteří nic neprožili a teprve hledají cestu. Takže abych to shrnul. Hnutí skinheads samozřejmě považuju za hrozbu Židům. To je jasné. Ale je jich dost málo na to, aby nás nějak přímo ohrožovali a jak jsem řekl, ze strany normálních lidí žádný útisk necítím. R.: Někteří Židé ovšem uvádí, že strany veřejnosti byli již nějak diskriminováni Milan: Já tomu věřím. A divil bych se, kdyby tomu tak nebylo. Podívejte se, celá staletí byli Židé pronásledováni a zabíjeni. Takže se určitě najdou lidé, kteří nás prostě nemají rádi. To je holá pravda a nikdo s tím nic nenadělá. Důležité ovšem je, a za tím si stojím, že v současné době je takových nějakých projevů velmi málo na to, abych řekl, že mám tady strach kvůli tomu, že jsem Žid. A myslím, že takový názor má většina Židů, alespoň tady v Děčíně. R.: Zažil jste Vy, nebo někdo z Vašich známých nějaké odmítání ze strany jiných náboženství? Milan: Nejsme ve středověku. Nezažil. Každý máme svou víru a té se držíme. Církev jako taková si myslím, že už nás nechala na pokoji. Ale to je jen můj názor, protože se o to moc nestarám. Vidím se z hodně lidma a nepoznám, jestli je to muslim, křesťan nebo Žid. R.: Když jste se zmínil o islámu. Tam může být situace jiná? Milan: To jo, ale v Izraeli. Tam je to špatné. Muslimové nás neměli nikdy rádi v tomto území. Ale řekl, bych že to je z větší části politika, než náboženství. Já jsem se tady nestekla s žádným muslimem, který by mě chtěl zastřelit. Tím netvrdím, že třeba ve světě to může být jiné. Třeba atentáty nebo ničení synagog. A tady Česku nás moc není stejně jako muslimů na to, aby jsme se mezi sebou nějak potírali. V Izraeli je to jiné.
52
Tam muslimové tvrdí, že jsem je vyhnali z jejich země. A my samozřejmě tvrdíme, že je to historicky naše země. Ale jak jsem řekl, to je již politika.
8.4 Analýza rozhovorů Kódování je procesem analýzy údajů. V metodě zakotvené teorie jsou pojmy základními jednotkami analýzy. Postupně se porovnává případ s případem, až mohou být podobným jevům přidělena stejná jména. V této práci jsme použili otevřené kódování. Podobné pojmy je třeba seskupit, tím je snížen počet objektů, s nimiž se bude ve výzkumu pracovat, a provedeme tedy kategorizaci. Kategorie je třeba pojmenovat, přičemž pojmenování by mělo zcela logicky souviset s údaji, které zastupuje. Je možné se zaměřit na celý dokument, a položit si otázku, v čem
se
liší
nebo
v čem
spatřujeme
podobnost
s dokumentem
předchozím. Všechny zde uvedené rozhovory vykazují některé společné znaky. Na základě výzkumu byly stanoveny následující kategorie. Kategorie č. 1 Pocit bezpečí ve vztahu k majoritní společnosti Všichni tři respondenti ve vztahu k majoritní společnosti nepociťují nebezpečí, které by jim pro jejich víru a židovskou příslušnost hrozilo. V naší společnosti se cítí bezpečně, svobodně. Rozhovor Josef Postavení Židů ve společnosti je dobré, během života, hlavně dospělosti nepozoroval známky nenávisti, není problém vyznávat judaismus, lidem v podstatě již Židé nevadí, necítí z lidí nevraživost.
53
Rozhovor Marie Židé jsou ve stejném postavení jako ostatní lidé, nikdo jí nikdy kvůli její víře nic špatného neřekl, nezažila žádné negativní projevy ze strany veřejnosti kvůli své víře Rozhovor Milan Postavení Židů ve společnosti je dobré, nesetkal se s odmítavým postojem ze strany veřejnosti, žádný projev nesnášenlivosti nezažil.
Pocit bezpečí ve vztahu k majoritní společnosti Pocit bezpečí, které pociťuje určité etnikum nebo národnostní menšina vůči majoritní společnosti je velice důležitý faktor, který ukazuje na míru demokracie v dané zemi. Pro členy těchto minorit je nezbytně nutné vědět a cítit, že jsou právoplatnými a plnohodnotnými členy většinové společnosti, že mají stejná práva i povinnosti. Pokud v těchto minoritách pocit bezpečí chybí, je to nepochybně důkazem špatného společenského vývoje. Člověk, který bývá odlišný, je obtížněji akceptován, a často právě proto získává nižší sociální status. Odlišnost vyvolává v lidech nejistotu a v souvislosti s ní i další nepříjemné pocity. Nevíme, jací odlišní jedinci vlastně jsou, neznáme je a nejsme si jistí, jak bychom se měli k nim chovat. Omítání je nejjednodušším obranným mechanismem, který představuje únik z nepříjemné situace. Člověku, lišícímu se sociokulturně nebo etnickou příslušností nerozumíme, neznáme jeho zvyklosti kultury k níž patří. Hranice, v níž se odlišnost mění v handicap, je dána aktuální společenskou normou12 . Z provedených narativních rozhovorů ovšem vyplynulo, že v současné společnosti Židé nemají pocit odmítání. Je tedy zřejmé, že jak majoritní společnost, tak židovská komunita nalezla cestu porozumění a vzájemného respektování.
12
Vágnerová, M.: Psychopatologie pro pomáhající profese.Praha, Portál 2002.ISBN 80-7178-678-0
54
Tato skutečnost je zřejmá především s porovnáním protižidovských nálad od středověku až po období těsně po 2. světové válce. V současné době Židé vykonávají celé spektrum činností, stejně tak jako majoritní většina bez toho, aby se museli cítit ohrožení nebo diskriminovaní. Kategorie č. 2 Neskrývání židovství a judaismu před veřejností Ani jeden z dotázaných neskrývá před veřejností svou víru. Když je třeba hlásí se ke své víře a své židovské příslušnosti. Rozhovor Josef Od dětství vychován v judaismu, pracuje přímo v židovské obci, když někam přijde lidé již vědí, že je Žid. Rozhovor Marie Je členem židovské obce, přímo to nikde neříká, ale lidé o ní vědí, že patří k Židům,za svou víru se nestydí, když se jí někdo zeptá, tak mu řekne pravdu, netají se. Rozhovor Milan Člen židovské obce, baví se o své víře se spolupracovníky, netají se. Neskrývání židovství a judaismu před veřejností Další společnou kategorií v uvedených narativních rozhovorech je neskrývání židovství a judaismu. Svoboda vyznávání náboženství je zakotvena v každém právním řádu demokratické země, tedy i naší republiky, které zemí demokratickou nepochybně je. Mezi kategorií č. 1 a kategorií č. 2 je tedy přímá úměra. Pokud se Židé cítí v naší společnosti bezpečně, nemusí tedy tajit ani své vyznání. Je zde opět posun mezi nedávnou historií a současností, kdy Židé tajili svou víru v obavách před persekucí.
55
Z rozhovorů jasně vyplynulo, že všichni tři respondenti o svém vyznání mluví, netají se s ním a okolí tuto skutečnost přijalo, aniž by vůči jeho nositelům zaujalo negativní postoj. Kategorie č. 3 Možnost ohrožení ze strany extremistických skupin Všichni tři respondenti shodně uvádějí, že pociťují nebezpečí, byť jen potencionální ze strany extrémistických skupin a to konkrétně skupin vyznávajícím nacionalismus a fašismus, které jsou u nás zastoupeny hnutím skinheads. Rozhovor Josef Setkal se s partou skinheads, kteří mu nadávali, hrozili zapálením synagogy, nejvíce zaujatí vůči Židům jsou skinheads, byl s nimi problém v Teplicích, kde napadali Židy před synagogou Rozhovor Marie Existují v ČR skupiny, hlavně skinheads, mají fašistické názory a uznávají Hitlera, proto je nesnáší. Rozhovor Milan Hlavně hnutí skinheads, jejich fašistické projevy a názory, zejména na internetu, považuje za hrozbu Židům. Možnost ohrožení ze strany extremistických skupin Dalším společným znakem je ohrožení ze strany extremistických skupin. Všichni tři respondenti uvedli, že cítí možné ohrožení ze strany extremistických skupin, kdy konkrétní byla uvedena pravicové hnutí skinheads. Ačkoli na extremistické scéně v České republice je mnoho skupin
s různým
zaměřením,
je
pro
Židy
nejproblematičtější
a nejobávanější skupinou právě výše zmiňované hnutí skinheads.
56
Toto hnutí má mnoho forem a odnoží, ovšem jádro jejich ideologie vychází z neonacismu, nacionálního socialismu, rasismu a antisemitismu. Je nepopiratelným faktem, že právě středem zájmů tohoto hnutí jsou Židé, Romové, imigranti. Jedním z význačných výpadů vůči Židům je popírání holocaustu,
vyhlašování
hrozby
možnosti
vzniku
„světovládného
Židovstva“, dokládané údajným vlivem Židů na ekonomický a politický život vyspělých zemích světa, jehož důsledkem bude zánik „bílé rasy“. Zcela odůvodněný je tedy závěr, že hnutí skinheads představuje pro Židy zcela reálnou formou nebezpečí, která vyplývá z jejich programu a ideologie. 8.5 Analýza získaných dat z dotazníku Data a informace, které byly získány cestou anonymního dotazníku budou vyhodnoceny a jednotlivé kategorie otázek a odpovědi z otevřených otázek budou mezi sebou volně hodnoceny a porovnávány tak, aby bylo možno ověřit či vyvrátit hypotézy č.1 a č. 2.
Všichni respondenti, tedy 108 osob jsou judaisty, žijí trvale na území České republiky a jsou jejími občany. Tyto základní předpoklady tedy umožňují vést mezi nimi výzkum směřující k ověření nebo popření stanovených hypotéz. Graf č. 1 – Věkové rozdělení respondentů
26
7
7 18-28 let 29-39 let 40-50 let 50 a více 68
57
Je tedy zřejmé, že drtivá většina respondentů náleží do kategorie 40-50 let. Jedná se tedy o kategorii lidí, kteří se narodili po 2. světové válce. Jedná se tedy o generaci, která nebylo přímo zatížená válečným, fašistickým antisemitismem, ale většina těchto lidí
ztratila ve válce někoho ze svých
blízkých příbuzných, zejména rodičů a prarodičů. Graf č.2 – Podmínky pro vyznání judaismu
21 42
9
ano spíše ano ne spíše ne
36
Z grafu č. 2 je patrné, že většina dotazovaných osob považuje podmínky v České republice pro vyznávání judaismu za dobré. Převažují drtivě odpovědi ano a spíše ano, což celkový počet činí 78 osob. Tato skutečnost je poměrně důležitá pro celkové cítění Židů a osob vyznávajících judaismus. Tato skutečnost je jednou ze součástí mapujících, zda Židé se cítí v ČR diskriminování nebo ne. Další skupinou otázek, která má doplnit základní údaje směřujících k ověření stanovených hypotéz jsou otázky č. 6 a č. 7 (viz příloha č. 1). U otázky č. 6 nadpoloviční většina respondentů odpověděla, že jejich okolí neví o jejich víře. Odpovědi ne či spíše ne činí 75 odpovědí.
Jen 33
dotázaných odpovědělo, že okolí o jejich víře ví úplně či může vědět.
58
Graf č. 3 – Vědomost okolí o víře respondentů
15
16
18
ano spíše ano ne spíše ne
59
Graf č.4 – Přiznávání se veřejně k judaismu
3 41
ano spíše ano ne
48
spíše ne 16
Z grafu č. 4 vyplývá, že většina dotázaných se veřejně hlásí ke své víře, že jí neskrývá. Ano a spíše ano odpovědělo 57 respondentů oproti 51. Toto zjištění může korespondovat s tím, že ještě přetrvávají obavy s přiznání se k judaistické víře, které se mohou předávat z generace na generaci.
59
Z porovnání obou grafů vyvstává případný rozpor, kdy většina dotázaných uvádí, že se veřejně hlásí ke své víře, ovšem zda jejich okolí o ní ví přiznává respondentů méně. Ovšem tento rozpor může být dán subjektivním hodnocením respondentů, kteří si mohou myslet, že o to jejich okolí neví, neboť z jejich okolí směrem k nim nejsou vysílány žádné negativní, ale ani pozitivní signály. Graf č. 5 – Diskriminace ze strany veřejnosti
11
18
15
ano spíše ano ne spíše ne
64
Graf č. 5 představuje vyjádření odpovědí, na jednu ze stěžejních otázek dotazníkového šetření. Jedná se o otázku č. 8 (viz příloha č.1) . V drtivé většině odpovídali dotázaní, že se necítí ze strany veřejnosti diskriminaci. Toto zjištění pro ověření či vyvrácení hypotézy č. 1 je velmi zásadní. Ovšem, jak naznačoval již předchozí vývoj vyhodnocování ostatních souvisejících odpovědí, tento výsledek tomu odpovídal. Naproti tomu jen 26 dotázaných uvedlo, že se byli diskriminovaní ze strany veřejnosti. Z toho přímo ano uvedlo 11 a spíše ano 15 dotázaných. Přímo navazující otázkou byla polouzavřená otázka č. 9, kdy respondenti, kteří se cítili být diskriminování ze strany veřejnosti měli odpovědět, jakým způsobem se diskriminace projevovala.
60
Na tuto otázku stručně odpovědělo pouze 9 respondentů. Jejich odpovědi tak jak byly napsány do dotazníku jsou doslovně uvedeny níže.
„ Diskriminaci jsem pocítila ve svém zaměstnání, kdy při diskuzi o náboženství jsem obhajovala Židy. Pak mi někteří začali říkat „ta Židovka“ a chovali se ke mě odtažitě“. „ Projevila se při koupi nového auta, kdy mi jeden soused nepřímo řekl, že na to mají jen Židi“ . „ Cítil jsem to ve škole při probírání světových náboženství. Protože já i moji rodiče jsou Židé, vím o tom dost a tak jsem někdy musel učitelku poopravit. Od té doby se mi zdá, že je na mě zasedlá“. „Když jsem před chlapama řek, že souhlasím s Izraelcema. Řekli mi, že tam mám táhnout taky a tady nezaclánět “. „V práci jsem měl na stole položené židovské symboly a viděl to můj kolega. Pak když jsem někomu něco vytýkal, protože jsem vedoucí, slyšel jak si říkají, že to může udělat jen Žid“. „ Když jsem vyšla jednou ze synagogy a kolem prošli nějací kluci. Zastavili se a pak jeden z nich mi řekl, že to měl Hitler udělat pořádně“. „ Cítil jsem to jako mladý, když jsem nechodil do kostela. Katolíci se nám potom smáli“
61
„Hlavně to cejtím, když se někdo baví o Židech, třeba vtipy. Můj otec zemřel v koncentráku. Nejhorší je, že o tom vědí a dělají to schválně“. „ Když jeden vyprávěl, že Židi mají všechny peníze, že jsou hlavně v Americe a nabourávaj celej svět. A věděl, že jsem taky Žid“. Ze shora uvedených odpovědí je možné konstatovat, že jednání, kterou respondenti cítili jako diskriminaci, pocházela převážně z bližšího okolí dotazovaných osob ( sousedé, spolužáci, spolupracovníci apod.). Dle obsahu odpovědí lze učinit obecný závěr, že většina z nich vychází z tradic antisemitismu a předsudků, které se přenášejí ve společnosti z generace na generaci. Tyto výsledky v porovnání s teoretickou částí této práce dokazují, že se jedná především o závěry vycházející z moderního antisemitismu, v době od 19. století do současnosti. Hlavní podíl zde mají finanční a hospodářské úspěchy Židů v tomto období, které byly později záminkou masového vyvražďování a vyvolávání nenávisti vůči židovskému obyvatelstvu. Na základě shora shromážděných údajů a skutečností lze tedy vyvodit dílčí závěr, že se Židé v České republice necítí být ohrožení nebo diskriminovaní. Jak již bylo uvedeno jedná se pouze o dílčí závěr, vysloveny na základě odpovědí z anonymního dotazníku. Další hypotézou, která byla ověřovaná pomocí anonymního dotazníku byla hypotéza č. 2 , která má potvrdit nebo vyvrátit tvrzení, že Židé v ČR jsou nejvíce odmítáni a ohroženi ze strany pravicového hnutí skinheads. K ověření této hypotézy slouží především soubor otázek 10 – 14. Otázka 13-14 zahrnovala především konkrétní zjištění, zda dochází k odmítání nebo diskriminaci ze stran jiných náboženství.
62
76 respondentů odpovědělo na otázku č. 10, že se necítí ohroženi ani odmítaní. 32 dotázaných uvedlo, že se cítí odmítaní ze stran menších skupin a 11 ze strany veřejnosti. Graf č. 6 – Existence skupin ohrožující Židy v ČR
9
0 6 ano spíše ano ne spíše ne
93
Graf č. 6 zobrazuje skutečnost, kdy 93 dotázaných uvádí, že v České republice jsou skupiny či hnutí, z jejichž strany se mohou cítit ohrožení. Z tohoto grafického vyjádření, ale i ze samotných odpovědí je zřejmé, že Židé cítí přítomnost skupin či hnutí, které by je mohli ohrožovat za velice konkrétní. Oproti předchozím typům otázek vztahujícím se k samotné široké veřejnosti, se zde jedná o velice drtivou převahu odpovědí, které připouští riziko ohrožení ze stran malých skupin nebo hnutí. Tato otázka byla jednou z doplňujících otázek
k následující otázce č. 12, která je
vlastním pilířem k ověření hypotézy č.2.
63
Graf č. 7 – Skupiny nejvíce ohrožující a netolerující Židy
0
7
6
anarchisté punkeři skinheads squateři
95
Z grafu č. 7 jasně vyplývá, že největší míru netolerance Židů a judaismu dle odpovědí respondentů hrozí ze strany pravicového hnutí skinheads. Toto zjištění konkretizuje předchozí zjištění, kde Židé uvedli skupiny, z jejichž strany cítí ohrožení. Toto zjištění opět koresponduje se zjištěním v teoretické části této práce, neboť pravicová odnož hnutí skinehads navazuje nebo vyznává prvky fašismu a neofašismu. Jedním z jejích programů je náboženská a rasová nesnášenlivost vůči Židům. Jsou také nejaktivnějšími aktéry antijudaismu a antisemitismu. Doplňujícím otázkami č.13 a 14 je zjišťováno, zda dochází k odmítání a diskriminaci Židů ze stran jiných náboženství.
64
Graf č. 8 –Odmítání a diskriminace Židů jinými náboženstvími
22
29
ano spíše ano ne
21
36
spíše ne
Graf č. 9 – Jednotlivá vybraná náboženství
0 3 19
křesťanství islám budhismus
24
sekty
Z grafického zpracování vyplývá, že nadpoloviční většinou, i když těsnou převládá názor, že ze stran jiných náboženství nedochází vůči Židům k diskriminaci a odmítání. 65
Z odpovědí respondentů, kteří uvedli, že dochází k diskriminaci a odmítání, vyplynulo, že nejvíce zastoupeným náboženstvím je islám. Poté následuje křesťanství. Pouze tři respondenti uvedli, že cítí odmítání ze stran různých náboženských sekt. Buddhismus
a jiné neuvedl nikdo
z dotázaných. Také v tomto případě s odkazem na teoretickou část práce lze konstatovat, že islám vzbuzuje v Židech nedůvěru a obavy a to zejména kvůli historickému vývoji a současnému dění v Palestině. Zřejmé nepřátelství muslimů z této oblasti je v současné době velice aktuální. Křesťanství jako takové v současné době je v obecné míře vůči judaismu dosti liberální a možné nepřátelské výpady z řad křesťanů je zapříčiněno opět historickými událostmi, které se přenášejí generacemi. Sestavený dotazník by měl potvrdit či vyvrátit tvrzení, že se Židé v ČR cítí ohroženi a diskriminováni a že největší míru netolerance a nesnášenlivosti vychází vůči nim z řad hnutí skinheads. Jedná se tedy o hypotézy č. 1 a č. 2. Jako reprezentativní vzorek byly vybráni Židé náležející
k židovské obci Děčín. Dotazník pro účely výzkumu byl
předložen 108 členům židovské obce Děčín. Všichni respondenti byli starší 18 let. Dotazník je koncipován právě pro uvedenou skupinu a otázky v něm kladené jsou zaměřeny na již zmiňované faktory. Dotazník byl samozřejmě anonymní a jeho vyplnění dobrovolné, rovněž nikde nejsou uváděna nacionále respondentů. Sebraná data byla sumarizována a jsou uvedena v celkovém souhrnu, přičemž jsou vyzdviženy právě data, která jsou důležitá při zkoumání jednotlivých hypotéz. První kategorie otázek je všeobecná je zaměřena především na věk, a občanství respondentů. Zde všech 108 dotázaných uvedlo, že jsou občané ČR a
žijí trvale na území ČR. Na otázku týkající se věku uvedlo 68
respondentů, že patří do kategorie 40 – 50 let, 26 jich patří do skupiny 50 a více let a 7 dotázaných je v kategorii 29-39 let. Zbývajících 7 dotázaných je v kategorii 18-28 let.
66
Následující oblastí, kterou se dotazník zabýval bylo samotné vyznávání
judaismu.
Všech
108
dotázaných
uvedlo,
že
jejich
náboženstvím je judaismus. Na otázku, zda jsou podmínky v ČR pro vyznávání judaismu na dobré úrovni, odpovědělo 42 dotázaných, že jsou podmínky v ČR pro vyznávání judaismu na dobré úrovni. 36 respondentů odpovědělo, že podmínky v ČR jsou spíše dobré. Spíše ne, tedy
podmínky, odpovědělo 21 respondentů a že podmínky
nejsou dobré odpovědělo jen 9 dotázaných. Zajímavým zjištěním byl počet respondentů, kteří uvedli, že jejich okolí neví, že jejich vírou je judaismus. Těchto odpovědí bylo celkem 59. Spíše, že neví odpovědělo 16 respondentů. Spíše ano, tedy že jejich okolí ví o jejich víře odpovědělo 18 a ano odpovědělo 15 respondentů. Zajímavou oblastí bylo zjišťování, zda se respondenti hlásí veřejně k judaismu a zda se cítili diskriminovaní . Ze 108 dotázaných uvedlo 41 respondentů, že se k judaismu veřejně hlásí. Spíše ano odpovědělo 16 osob. 48 osob uvedlo, že se nehlásí veřejně ke své víře a 3 respondenti uvedli, že se spíše nehlásí. K otázce diskriminace se 64 respondentů vyjádřilo v tom smyslu, že necítili diskriminaci ze strany veřejnosti. 18 dotázaných uvedlo, že spíše ne a 11 dotázaných uvedlo, že diskriminaci pocítili a 15 dotázaných uvedlo, že spíše ano. Navazující polouzavřená otázka, jakým způsobem se tato diskriminace projevovala, byla zodpovězena pouze 11 respondenty. Analýza odpovědí bude v následující kapitole. Na další polouzavřenou otázku odpovědělo 76 dotázaných formou stručné odpovědi, že se necítí být ohroženi nebo odmítáni. Zbývající počet dotázaných tedy 32 uvedli, že se cítí ohrožení a z toho 21 respondentů ze strany menších skupin a 11 respondentů uvedlo, že ze strany široké veřejnosti. Další kategorií otázek ve smyslu existence hnutí, které by ohrožovalo Židy a jejich víru odpovědělo na
93 dotázaných, že ano. Dalších 9
respondentů odpovědělo, že spíše ano, a 6 dotázaných odpovědělo spíše ne. Položka ne nebyla zaškrtnuta a ni v jednom případě. 67
Ve výběru skupin, které nejméně toleruje Židy ze strany dotázaných zaškrtnuto 95 možností skinheads. Další skupinou byly punkeři, které dotázaní zaškrtli celkem v 6 případech. V 7 případech pak příznivci anarchistů. Na otázku zda, za dochází k odmítání Židů
ze strany
jiných
náboženství odpovědělo 29 dotázaných ano, 21 spíše ano. Spíše ne odpovědělo 22 dotázaných a ne odpovědělo 36 dotázaných. Na následující otázku odpovědělo 46 respondentů a 24 uvedlo, že diskriminaci cítí nejvíce ze stran islámu, 19 pak ze strany křesťanství a 3 z dotázaných uvedli ze stran náboženských sekt. Po analýze všech skutečností a volném hodnocení předložených zjištění lze vyslovit dílčí závěr, že největší míru netolerance dle dotázaných respondentů vychází z pravicového hnutí skinheads.
8. 6 Analýza statistických dat Pro účely této praktické části práce, zejména pak pro ověření hypotézy č. 3 a č. 4 byla využita dostupná statistika Policie ČR v rámci ČR za období 2004-2006.tato statistika je zpracována Policejním prezídiem v Praze a to na základě podkladů, které jsou zasílány jednotlivými kraji. Pro upřesnění je třeba dodat, že policejní statistiky doposud pracují se starým dělením krajů ( Severočeský, Východočeský, Jihočeský apod.)
Statistika je
zaměřena především na páchání trestné činnosti, její druhy, procentuální stavy, dělení věkových kategorií apod. Jako každá statistika je i tato policejní závislá na kvalitním sběru dat a jejich zpracování. Ačkoli existuje interní předpis o zavádění a vykazování statistických dat, panují mezi jednotlivými kraji podstatné rozdíly při vkládání dat do statistiky. Tato skutečnost byla zjištěna při hloubkové celorepublikové kontrole v rámci jednotlivých krajů. Při těchto kontrolách podkladů, ze kterých měly být čerpány údaje byly zjištěny poměrně závažné
rozdíly
mezi
skutečnými
vykazováním. 68
případy
a
jejich
statistickým
Součástí statistických výkazů jsou také skutky, které byly spáchány s rasovým podtextem. K 1. lednu 2004 byly statistické číselníky rozšířeny k extremistické kriminalitě o kódy umožňující zvlášť identifikovat trestné činy motivované náboženskou a národnostní nesnášenlivostí vůči Židům a židovské víře, včetně útoků naproti objektům židovských obcí a jejich zařízení, synagogám
a židovským hřbitovům. Statistika je zpracována
v rámci jednotlivých krajů za určité časové období – 1 rok. Je zřejmé,
že přesnost
a počet
jednotlivých trestných činů
s antisemitským podtextem je závislý především na kvalitním zadávání, které bohužel ještě v současné době mnoho základních útvarů, ale i některých Okresních ředitelství PČR podceňuje. Důležitou informací, která se ve statistikách už neobjeví vůbec je latentní kriminalita. Ta se týká zejména událostí, které nejsou evidovány, avšak prokazatelně existují mimo statistiky policejních orgánů. Důležité je v kolika případech občané ohlásí, že se stali obětí trestného činu. Tato čísla se různí zejména pokud jde o jednotlivé trestné činy. Poměrně vysoká míra nahlášení trestného činu je u krádeží automobilů a vloupání do obydlí. Oproti tomu u trestných činů krádeží prostých, kapesních a sexuálních deliktů, vyhrožování a napadení se čísla ohlášení dostávají na pouhou 1/3. Další všeobecně známou skutečností je fakt, že se trestná činnost oznamuje více na malých městech. Jak již bylo naznačeno v předchozí části textu, byla při ověřování hypotézy využita metoda analýzy statistických dat. K ověření hypotézy byly shromážděny statistické údaje za celou ČR v časovém horizontu od roku 2004
do
roku
2006.
Ještě
než
bude
přistoupeno
k samotnému
vyhodnocování, je třeba vysvětlit některé pojmy, s kterými se bude pracovat.
69
Antisemitismus a jeho projevy jsou v rámci statistických údajů zahrnuty pod široký pojem extremistická kriminalita. Extremistické aktivity lze rozdělit do tří základních skupin13. 1) Realizace vysoce ušlechtilých a humánních cílů, ale způsobem, který se v menší nebo větší míře neslučuje se společenskými pravidly chování 2) Realizace představ o politickém systému společnosti a jeho fungování, Které odporují obecným normám morálky a humanity, způsoby, které Umožňuje platný právní řád ( „slušnou formou chtějí prosadit neslušné cíle“). 3) Realizace nelidských,nehumánních, rasově segregujících cílů protizákonnými a nelidskými prostředky. Do této skupiny lze zařadit větší část rasově motivovaných útoků.
Z kriminalistického pohledu můžeme extremismus rozdělit podle dvou základních hledisek: 1. Podle objektů napadení na extremismus: a) útočící na ústavnost a státní zřízení ( zejména terorismus) b) hrubě narušující občanské soužití c) útočící na život a zdraví občanů d) rasově motivovaný
13
Chmelík, Jan.: Extremismus a jeho právní a sociologické aspekty. Praha, Linde 2001.ISBN 80-7201265-7
70
2) Podle formy páchání na extremismus: a) verbální b) násilný c) grafický Rasově motivovanou trestnou činnost lze definovat jako jednu z forem extremismu. Je to společensky nebezpečné trestní jednání, kterým pachatel verbálně, graficky nebo brachiálně útočí na rasově, národností, vyznáním nebo politickým přesvědčením odlišné občany nebo potlačuje jejich zaručená práva a svobody pro jejich rasovou, etnickou, národnostní nebo náboženskou odlišnost 14. Uvedená definice v sobě zahrnuje i charakteristické (základní) znaky rasově motivované trestné činnosti. Společensky nebezpečné chování. Rasově motivované projevy útočí na samotnou podstatu společenských vztahů v demokratické společnosti, na základní práva a svobody občana. Jen výjimečně jsou tak nízké intenzity, že by je bylo možné kvalifikovat jako přestupek proti veřejnému pořádku. Společenská nebezpečnost rasově motivovaných útoků, způsobů jednání pachatelů i následky dosahují takové intenzity a jsou natolik vážné, že je zcela namístě je kvalifikovat jako trestné činy spáchané z rasových pohnutek. Útok na práva a svobody rasově, etnicky, národnostně anebo nábožensky odlišných občanů, které jsou zaručeny každému občanu Listinou práv a svobod, zejména pak v čl. 1 a 4 LPS. Motiv jednání, kterým je rasová, národnostní, náboženská zášť, která se projevuje zejména v chování, jednání, způsobu provedení a následku. Rasová pohnutka je i kvalifikační okolností, která v podstatě zvyšuje nebezpečnost vybraných trestných činů, u kterých je rasový motiv 14
Chmelík, Jan.: Extremismus a jeho právní a sociologické aspekty. Praha, Linde 2001.ISBN 80-7201265-7
71
vyjádřen v kvalifikované skutkové podstatě jako okolnost, která podstatně zvyšuje hranici trestní sankce. Protiprávnost jednání. Za rasově motivovanou trestnou činnost jsou zpravidla označena jednání uvedená v základní skutkové podstatě trestných činů: -
hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 tr. zákona,
-
podněcování k národnostní a rasové nenávisti podle § 198a tr. zákona,
-
genocidium podle § 259 trestního zákona,
-
podpora a propagace hnutí směřující k potlačení práv a svobod občanů podle § 260, § 261, § 261a tr. Zákona
-
omezování svobody vyznání podle § 236 tr. zákona
nebo
vyjadřující
společenskou
nebezpečnost
trestných
činů
spáchaných z rasových pohnutek v kvalifikované skutkové podstatě, zohledňující rasovou pohnutku jako kvalifikovanou okolnost, která má vliv na zvýšení trestní sazby za spáchaný trestný čin. Jedná se o tyto trestné činy: - násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle § 196 tr. zákona, - vražda podle § 219 odst.1, odst.2 písm.g) tr. zákona, - ublížení na zdraví podle § 221 odst.1, odst.2 tr. zákona, - vydírání podle § 235 odst.1, odst. 2 písm.f) tr. zákona, - poškozování cizí věci podle § 257 odst.1, 2 tr. zákona, Méně
závažná jednání, jejichž nebezpečnost pro společnost je
nepatrná nebo u mladistvých malá, lze posuzovat jako přestupek proti veřejnému pořádku podle § 49 odst.1 písm.a)-c) přestupkového zákona. Tato jednání se však statisticky neevidují. 72
Rasově motivované útoky jsou páchány ve třech základních formách a to: a) slovními útoky ( verbálně ) b) útoky proti fyzické integritě ( brachiálně) c) graficky (mediálně)
Verbální útoky. Jedná se o útok na práva a svobody občanů bez přímého kontaktu s napadenou osobou, zahrnující slovní napadání, pronásledování oběti a doprovázené nadávkami a vyhrůžkami. Verbální útoky jsou specifické tím, že jsou páchány v převážné míře skupinou pachatelů až davem. Nejčastější formou útoků jsou různé fašistické pozdravy a projevy, slovní napadání občanů pro jejich rozdílnou barvu pleti, rasovou odlišnost, příslušnost k jinému národu nebo víře apod. Dále sem patří pronášení rasově motivovaných projevů před skupinou podobně smýšlejících občanů, hudební produkce s rasově orientovanými texty. Brachiální útoky. Jejich významným rysem je narůstající brutalita projevující se jak vůči tělesné integritě občana, tak i vůči majetku. Společným rysem těchto útoků je agrese, prostřednictvím které pachatel projevuje svůj nepřátelský a nenávistný postoj vůči rasově, etnicky, národnostně odlišným nebo nábožensky smýšlejícím občanům. Základními způsoby páchání jsou fyzické nebo psychické násilí až teror, násilí vyjadřované ve formě pohrůžky nebo přímé násilí proti osobě nebo majetku. Psychické násilí je se projevuje zejména při pochodech městem, při kterých jsou vykřikována rasistická a fašistická hesla, je určité, zpravidla minoritní skupině obyvatel vyhrožováno zabitím nebo jinou vážnou újmou. Grafická
forma
rasově
motivovaných
trestných
činů
je
charakteristická vydáváním různých časopisů, tzv. zinů nebo fanzinů, vylepováním plakátů, tvorbou různých symbolik, grafických nebo jiných zástupných znaků, typických pro to které extremistické hnutí. 73
V roce 2004 bylo spácháno v České republice celkem 38 trestných činů, které vykazovaly znaky antisemitismu. Z toho měl největší zastoupení trestný čin podpora a propagace hnutí směřující k potlačení práv a svobod občanů a to celkem 13 případů. Druhým nejčastějším trestným činem bylo hanobení národa, rasy a přesvědčení a to 10 případy. Podněcování k národností a rasové nenávisti bylo zjištěno 8 případů. Násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci bylo zastoupeno 4 a omezování osobní svobody 3 případy. Tabulka č. 1 – Počty antisemitských útoků v ČR za rok 2004
Druh tr. činu
Počet
%
10
26
Podněcování k národnostní a rasové nenávisti
8
21
Genocidium
0
0
13
35
Násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci
3
8
Omezování osobní svobody
4
10
38
100
Hanobení národa, rasy a přesvědčení
Podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů
Celkem
Tabulka č. 1 zpřehledňuje údaje uvedené v textu a dále vyjadřuje procentuelní zastoupení.
74
Z tabulky vyplývá, že v roce 2004 se na celkové trestné činnosti s antisemitským podtextem podílela 35% podpora a propagace hnutí směřující k potlačení práv a svobod občanů, následována hanobením národa, rasy a přesvědčení s 26%. Podněcování k národnostní a rasové nenávisti na třetím místě s 21%. Omezování osobní svobody a násilí proti skupině obyvatel tvoří konec přehledu s 10% a 8%. V roce 2005 bylo spácháno celkem 36 trestných činů spojených s antisemitismem. Bylo spácháno 11 trestných činů hanobení národa, rasy a přesvědčení. Což bylo o jeden případ více než v roce 2004. 7 trestných činů podněcování k národnostní a rasové nenávisti znamenal snížení oproti roku 2004 o jeden skutek. Podpora a propagace hnutí směřující k potlačení práv a svobod občanů, tento druh trestné činnosti byl zaznamenán v 10 případech. Tabulka č. 2 – Počty antisemitských útoků v ČR za rok 2005
Druh tr. činu
Počet
%
11
31
Podněcování k národnostní a rasové nenávisti
7
19
Genocidium
0
0
10
28
Násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci
4
11
Omezování osobní svobody
4
11
36
100
Hanobení národa, rasy a přesvědčení
Podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů
Celkem
75
Z tabulky č.2 je zřejmé, že roce 2005 bylo spácháno více trestných činů hanobení národa, rasy a přesvědčení. V procentuálním vyjádření se jedná 31% z celkového nápadu. Podpora a propagace hnutí směřující k potlačení práv a svobod občanů jako druhý nejčastější trestný čin s 28%. Podněcování k národnostní a rasové nenávisti na třetím místě s 19%. V roce 2006 bylo ve statistických evidencích vykázáno celkem 35 trestných činů s nesporně antisemitskými útoky. Bylo zjištěno 9 případů , kdy došlo k hanobení národa, rasy a přesvědčení. Stejný počet, tedy 9 případů podněcování k národnostní a rasové nenávisti. Trestný čin podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů byl zjištěn v 11 případech. Násilí proti skupině obyvatel opět se 4 skutky a omezování osobní svobody celkem s 2 skutky. Tabulka č. 3 – Počty antisemitských útoků v ČR za rok 2006
Druh tr. činu
Počet
%
Hanobení národa, rasy a přesvědčení
9
26
Podněcování k národnostní a rasové nenávisti
9
26
Genocidium
0
0
11
31
Násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci
4
11
Omezování osobní svobody
2
6
35
100
Podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů
Celkem
76
Jako v předešlých případech bude tabulka č. 3 vyhodnocena a to opět za pomoci procentuálního vyjádření. 26% případů tvořilo hanobení národa, rasy a přesvědčení, stejně tak jako případů
podněcování k národnostní a rasové
nenávisti. Trestný čin podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů činil z celkového počtu skutků
31%. Násilí proti skupině
obyvatel 11% a omezování osobní svobody celkem s 6%.
Tento výčet zahrnoval statistický přehled o trestných činech spojených s antisemitskými útoky v jednotlivých letech. Ovšem pro potřeby potvrzení či nepotvrzení hypotézy č.2, je třeba shora uvedené výsledky porovnat vzájemně mezi sebou. K tomuto účelu byla zhotovena tabulka č.4., která spolu následným popisem uvede, zda počet antisemitských útoků v ČR stoupá či nikoli. Tabulka č.4 Porovnání počtu spáchaných trestných činů za období 2004, 2005, 2006 TRESTNÉ
ROK 2004
ROK 2005
ROK 2006
ČINY
Hanobení národa, rasy a přesvědčení
Počet
%
Počet
%
Počet
%
10
26
11
31
9
26
8
21
7
19
9
26
0
0
0
0
0
0
13
35
10
28
11
31
3
8
4
11
4
11
4
10
4
11
2
6
38
100
36
100
35
100
Podněcování k národnostní a rasové nenávisti Genocidium Podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů Násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci Omezování osobní svobody Celkem
77
Ze souhrnné tabulky, která mezi sebou porovnala počty trestných činů s antisemitským podtextem v období let 2004-2006 vyplývá, že v roce 2004 došlo k celkem 38 trestným činům. V roce 2005 pak k 36 trestným činům a v roce 2006 ke 35 trestným činům, které mají charakter antisemitských útoků.
Z uvedených údajů je zřejmé, že počet antisemitských útoků v
žádném případě nemá vzestupný charakter. V roce 2006 došlo oproti roku 2005 k poklesu výše uvedené trestné činnosti o 3 případy. Na celkový souhrn tedy nemůže mít vliv ani to, že jednotlivé trestné činy v průběhu daného období měly kolísavou tendenci. Jako výzkumná metoda, která ověří nebo vyvrátí hypotézu č. 4 byla zvolena opět analýza statistických dat . Porovnávání a ověřování shora uvedené hypotézy bude v rozmezí 3 let a to od roku 2004 do roku 2006. Tato hypotéza má tedy potvrdit či vyvrátit, zda antisemitské výpady jsou namířeny zejména na objekty spadajících do správy židovských obcí , nebo zda jsou častější útoky přímo na fyzickou integritu občana. Dle statistických číselníků byly vybrány ty druhy trestných činů, které přímo tyto problematiku řeší. Vzhledem k tomu, že tato práce není právnicky zaměřena, nebudou se zde vyskytovat paragrafová znění a podrobný výklad jednotlivých skutkových podstat trestných činů. Tyto případy budou popsány a vysvětleny tak, aby bylo zcela jasné a zřejmé, jakou problematiku mají řešit. Do vyhodnocení shora uvedené hypotézy budou zahrnuty již některé trestné činy, které byly vykazovány v předešlé hypotéze. Jedná se o trestný čin násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci a omezování osobní svobody. Tyto trestné činy postihují útoky mířící přímo na integritu člověka. Ostatní trestné činy, které jsou uvedeny v tabulce jsou získány jak již bylo shora naznačeno jako podskupiny jiných rasově motivovaných trestných činů a v praxi ve spisových dokumentacích jsou vedeny jako souběh trestných činů.
78
Jako ostatní objekty jsou ve smyslu statistických výstupů myšleny další budovy a objekty (např. památníky) než synagogy a hřbitovy, patřící do správy židovských obcí. Tabulky v ověřování shora uvedené hypotézy rozdělují trestné činy, které jsou zaměřeny proti integritě osoby do levé poloviny ( omezování osobní svobody, násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci, ublížení na zdraví). Trestné činy směřující proti majetku jsou v pravé polovině. Trestný čin poškozování cizí věci je rozdělen do třech podskupin. Toto rozdělení koresponduje i se statistickými výstupy, kde jsou pod jedním trestným činem uvedeny konkrétní cíle útoku ( synagoga, hřbitov, jiný objekt ). Stejně tak jako u předchozích tabulek jsou zde uvedeny počty trestných činů a dále vyjádření v procentech. Statistický systém Policie ČR, který se zabývá extremismem již dále případy
v rámci
antisemitismu
nedělí,
tudíž
podrobnější
analýza
jednotlivých případů již není možná. Tyto statistické výstupy, na jejichž základě lze vysledovat trestnou činnost spojenou s antisemitismem jsou zavedeny teprve od roku 2004 a do současné doby jsou neustále zdokonalovány.
79
Tabulka č.5 Přehled trestných činů útočících na majetek židovských obcí či integritu člověka
za
rok 2004
Druh tr.
Počet
%
Druh tr.
činu
Omezování
Počet
%
3
30
4
40
3
30
10
100
činu
4
Poškozování
58
osobní
cizí věci
svobody ( synagogy )
Ublížení na
0
Poškozování
0
zdraví
cizí věci ( ostatní objekty )
Násilí proti
3
Poškozování
42
skupině
cizí věci
obyvatel a ( hřbitovy)
jednotlivci
Celkem
7
Celkem
100
Z tabulky č.5 je patrné, že v roce 2004 ( viz tabulka č.5) bylo spácháno celkem 7 trestných činů, zaměřených přímo na útok proti integritě osob. Největší zastoupení zde mělo omezování osobní svobody a to ve 4 případech. V majetkových trestných činech převážili útoky na jiné objekty a to ve 4 případech. Poškozování synagog a hřbitovů bylo shodně po 3 případech. Celkem těchto trestných činů bylo 10. Trestných činů proti majetku bylo v celkovém součtu 3 případy více.
80
Tabulka č.6 Přehled trestných činů útočících na majetek židovských obcí či integritu člověka
za
rok 2005
Druh tr.
Počet
%
Druh tr.
činu
Počet
%
2
22
3
33
4
45
9
100
činu
Omezování
6
Poškozování
67
osobní
cizí věci
svobody ( synagogy )
Ublížení na
2
Poškozování
22
zdraví
cizí věci ( ostatní objekty )
Násilí proti
1
Poškozování
11
skupině
cizí věci
obyvatel a ( hřbitovy)
jednotlivci
Celkem
9
Celkem
100
V roce 2005 ( viz tabulka č.6) bylo spácháno celkem 9 trestných činů, zaměřených přímo na útok proti integritě osob, což je o 2 případy více než v roce 2004. Největší zastoupení zde mělo opět omezování osobní svobody a to v 6 případech. V majetkových trestných činech převážili útoky na hřbitovy a to ve 4 případech. Poškozování synagog 2 objektů
a ostatních
po 3 případech. V tomto roce je počet trestných činů v obou
oblastech trestné činnosti vyrovnané.
81
Tabulka č.7 Přehled trestných činů útočících na majetek židovských obcí či integritu člověka
za
rok 2006
Druh tr.
Počet
%
Druh tr.
činu
Omezování
Počet
%
3
27
3
27
5
46
11
100
činu
2
Poškozování
33
osobní
cizí věci
svobody ( synagogy )
Ublížení na
4
Poškozování
67
zdraví
cizí věci ( ostatní objekty )
Násilí proti
0
Poškozování
0
skupině
cizí věci
obyvatel a ( hřbitovy)
jednotlivci
Celkem
6
Celkem
100
V roce 2006 (viz tabulka č. 7) bylo spácháno celkem 6 trestných činů, zaměřených přímo na útok proti integritě osob, což je nejméně za hodnocené období. V tomto roce na prvním místě bylo ublížení na zdraví a to v počtu 4 případů. Omezování osobní svobody bylo zjištěno
v 2
případech. V majetkových trestných činech převážili opět útoky na hřbitovy a to ve 5 případech. Poškozování synagog 3 a ostatních objektů po 3 případech. V roce 2006 zřetelně převážily trestné činy zamířené proti majetku.
82
Tabulka č. 8 Souhrnný počet trestných činů za období 2004-2006 TRESTNÉ
ROK 2004
ROK 2005
ROK 2006
ČINY
Omezování osobní svobody Ublížení na zdraví
Počet
%
Počet
%
Počet
%
4
58
6
67
2
33
0
0
2
22
4
67
3
42
1
11
0
0
7
100
9
100
6
100
Násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci Celkem TRESTNÉ
ROK 2004
ROK 2005
ROK 2006
ČINY
Poškozování cizí věci (synagogy) Poškozování cizí věci (ostatní objekty) Poškozování cizí věci (hřbitovy) Celkem
Počet
%
Počet
%
Počet
%
3
30
2
22
3
27
4
40
3
33
3
27
3
30
4
45
5
46
10
100
9
100
11
100
Ze souhrnné tabulky č.8, která mezi sebou porovnala počty trestných činů s zaměřených na útoky proti majetku a objektů židovských obcí a proti integritě člověka v období let 2004-2006 vyplývá, že v roce 2004 došlo k celkem 7 trestným činům zaměřených na útoky proti integritě a k 10 trestným činům proti majetku. V roce 2005 pak došlo shodně k 18 trestným činům v obou oblastech, kdy obě oblasti měly shodně po 9 případech. V roce 2006 došlo k 6 trestným činům směřujícím k útoku na osobu a 11 trestným činům majetkového charakteru.
83
Za hodnocené období tedy došlo celkem ke 22 případům, kdy útoky směřovaly na osobu a k celkem 30 případům, kdy byl objektem útoku majetek.
8.7 Vyhodnocení hypotéz Na úvod kvantitativního výzkumu, který zahrnoval dotazníkové šetření a analýzu statistických dat byly stanoveny tři hypotézy. První předpoklad, že Židé v ČR se cítí ohroženi a diskriminováni se na základě provedeného dotazníkového šetření, doplněného narativním rozhovorem
nepotvrdil. Z provedeného výzkumu vyplývá, že Židé
nepociťují nebezpečí ze strany majoritní společnosti. Druhý předpoklad, že největší míru odmítání a netolerance vůči Židům vychází z řad hnutí skinhedas se na základě stejného výzkumu, jako u hypotézy č. 1 potvrdil. Židé cítí hnutí skinheads jako hrozbu vůči svému náboženství a integritě. Třetí předpoklad, že počet antisemitských výpadů proti Židům má vzestupnou
tendenci
se
provedenou
analýzou
statistických
dat
nepotvrdil. Statistická data byla analyzovaná v rozmezí let 2004 – 2006. Čtvrtý především
předpoklad, proti
že
majetku
antisemitské a
objektům
útoky
jsou
spadajícím
namířeny
pod správu
židovských obcí se potvrdil. Na základě analýzy statistických dat opět v rozmezí let 2004 – 2006 ukázal, že útoky na hmotný majetek převažují nad útoky zaměřené proti fyzické integritě člověka.
84
8.8. Závěrečná interpretace zjištěných skutečností V této práci bylo použito pro účely získání údajů, které sloužily jako podklad pro vyhodnocení daných hypotéz dotazníkové šetření, které bylo doplněno narativním rozhovorem. Dalším podkladem pro získávání informací byla statistika zpracovaná Policejním prezidiem ČR. Ohledně statistik je nutné v závěru práce připomenout, že žádná statistika nemůže zcela hodnověrně popsat a zhodnotit skutečný stav věci, zejména pokud se jedná o případy tak komplikované jako jsou útoky s antisemitským podtextem. Případů, které jsou do statistik zahrnovány přibývá, stejně tak kódů při jejich zadávání. Skutečností je, že tato snaha zahrnout do statistik i tak specifickou problematiku jako je antisemitismus je příkladná, ovšem jako poměrně mladá součást policejních statistik má zcela jistě své nedostatky, které budou během dalších let odstraňovány. Další oblastí, která je nutno v závěru této práce připomenout je, že provedený výzkum byl proveden pouze se členy Židovské obce Děčín. Z výsledků dotazníkového šetření i z provedených rozhovorů se jeví, že Židé v tomto teritoriu nemají problém s majoritní společností. Jedná se však pouze o jeden z regionů v České republice, kdy aktuální situace v regionech může být poněkud jiná. Autor této práce se však po několika setkáních s Židy i po osobních a přátelských rozhovorech nabyl dojmu, že situace nebude diametrálně odlišná od zjištěného stavu popsaného v této práci. Zásadním zjištěním práce je fakt, že Židé se necítí v současné společnosti diskriminováni, a ani není ohrožené jejich právo na vyznávání judaismu. Ačkoli se tato tvrzení mohou zdát jako nadnesená či nepodstatná, opak je pravdou. Zmapované dějiny židovstva a i ostatních států nám dokazují, že po celou dlouhou dobu sahající až do dob biblických tomu tak nebylo.
85
Závěr Ve starověku nepochopení náboženství, ve středověku přidání odlišností od církve v moderní době pak ekonomický a hospodářský vliv Židů zapříčinil nejhorší událost v dějinách lidstva – holocaust. Systematické vyvražďování židovského obyvatelstva. Neméně hrozivé je zjištění, že tato zvěrstva byla v mnoha případech podporována tichou, mlčící masou obyvatel, které na základě mýtů a nepochopení Židy odmítalo. Bylo by jistě mylné se domnívat, že antisemitismus, jehož někteří autoři nazývají „nejstarší zášť na světě“ vymizel nebo vymizí. Pouze jeho úroveň se zmírnila. Protižidovské nálady, antisemitismus či antijudaismus nenabývá obři rozměry, jako na začátku 20. století. To je určitě velmi dobré zjištění, i když současná společnost čelí jiným problémům jako je xenofobie, neofašismus či rasismus. Na zmírnění protižidovských nálad v zemích Evropy má určitě vliv založení státu Izrael v roce 1948. Po 2000 letech mají Židé svůj stát a mohli tak překonat roztříštěnost své kultury. Není to ovšem bez problémů. Neustále útoky arabských státu na stát Izrael nejsou pro stabilitu v regionu, ale i pro světovou stabilitu příznivé. Proto, aby antisemitismus nenarůstal je třeba věnovat dostatečnou osvětu již v učebnicích na základních školách. Jen v případě, že lidé nebudou nic o judaismu a Židech vědět, může být zaseto opět to semínko nenávisti a dějiny by se mohly opakovat. Pouze člověk, který bude seznámen s tradicemi judaismu může antisemitské myšlenky odmítnou, zarazit je. Na tomto trendu se musí ovšem podílet obě strany. Jak majoritní společnost, tak samotní Židé. Liberální směr judaismu se jeví jako vhodná alternativa. Otevírání synagog,provádění různých prezentačních akcí, to vše vede k tomu, že Židé nebudou již opředeni řadou polopravd a mýtů. Je nepochybné, že jak v naší společnosti, tak ve společnostech jiných států jsou extremistické skupiny, které mají antisemitismus za svůj hlavní cíl. Jejich myšlenka „světovládného židovstva“
je pořád živá. Moderní
společnost nesmí dopustit, aby takovéto myšlenky byly šířeny a musí proti nim tvrdě zasahovat.
86
Stejně tak, jako proti všem, kteří popírají holocaust. Je to až mrazivé, jak někteří autoři dokáží šířit své myšlenky s tím, že holocaust nebyl a miliony Židů umřelo jen na svojí nečistotu a nedodržování hygienických podmínek. Ještě horší ovšem je, že se najdou jedinci, kteří těmto smyšlenkám jsou ochotní naslouchat. Závěrem
lze
tedy
konstatovat,
že
antisemitismus
jako
takový
nedosahuje v naší společnost velkých měřítek. Je to dobrým ukazatelem pro celou naší demokratickou společnost a republiku. Pokud ve svém snažení nepolevíme, budou pro další generace našich dětí již holocaust a antisemitismus mrtvými pojmy.
87
Resumé
Diplomová práce se zabývala problematikou minulosti a současnosti antisemitismu.
Jejím
cílem
bylo
popsat
vývoj
a
současný
stav
antisemitismu v České republice, jak se Židé v naší republice cítí a zda má antisemitismus stoupající tendence. Práci tvořily dvě stěžejní oblasti. Jednalo se o část teoretickou, která popisovala a objasňovala základní pojmy týkající se uvedené problematiky a zabývala se vznikem a současností antisemitismu. Praktická část zjišťovala pomocí analýzy rozhovorů, dotazníkového šetření a vyhodnocení statistických údajů MV ČR , zda má antisemitismus v ČR stoupající tendenci a jestli převažují útoky na majetek než na fyzickou integritu člověka. Dále se zabývala zjištěním, jak se Židé cítí v naší společnosti a zda existuje hnutí, které by pro Židy tvořilo reálnou hrozbu. Za největší přínos práce bylo možné považovat to, že na základě získaných poznatků lze vyslovit závěr, že demokratizace naší společnosti probíhá žádaným směrem, neboť míra antisemitismu je na velice nízké úrovni.
88
Summary Diploma work occupied oneself with problems of past and present of antiSemitism. Aim of this work was describe development and contemporaneous state of anti-Semitism in Czech Republic, how are feeling Jews in our republic and if have anti-Semitism rise tendency.
Work made two main areas. First is a part theory which describe and clarify basic notions concern of this problems and was occupied by origin and present of anti-semitism.
Practical part find out with help of analysis interview, questionnaires and evulated staticts of MV CR, if ve got anti-Semitism in Czech Republic rise tendency and if is more attacks on property or on physical integrity of human. Then was work occopied by discover, how are Jews feeling in our community and if exists movement, which would be for Jews real threat.
The biggest contribution of work is possible regard, that from gained informations we can express a conclusion, that democratization of our community is going in good stream, for measure of anti-Semitism is on very low level.
89
Použitá literatura MESSADIÉ, Gerald. Obecné dějiny antisemitismu. Praha: Práh, 2000. ISBN 807252-038-5. AVINERI, Šlomo. Zrození moderního sionismu. Praha: Sefer, 2001. ISBN 8085924-28-5. VILNAJ, Zev. Legendy Jeruzaléma. Praha: Volvo, Globator 2000. TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. Pardubice: Kora, 1996.
Velké záhady minulosti. Praha: Výběr, 1995. ISBN 80-900065-2-3. PAVLÁT, Leo a kol. Židé dějiny a kultura. Praha: Židovské muzeum, 2001. ISBN 80-85608-X. VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-678-0. EPSTEINOVÁ, Helena. Děti holocaustu. Praha: Volvo Globator, 1994. JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Praha: Rozmluvy, 1995. KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael: historický nástin. Praha: Vyšehrad, 1999. KULKA, Erich. Židé v československém vojsku na Západě. Praha: Naše vojsko, 1990. MAYER, Daniel. Kapitoly z židovských dějin. Praha: RŽNO, 1989. LANGE, Nicholas. Svět Židů. Kulturní atlas. Praha: Knižní klub, 1996. SADEK, Vladimír. Židovská mystika v Praze. Myšlenky a duchovní hodnoty kabaly. Praha: Společnost židovské kultury, 1992.
90
PAVLINCOVÁ, Helena a kol. Slovník-judaismus, křesťanství, islám. Praha: Mladá fronta, 1994. SACHAR, Howard. Dějiny státu Izrael. Regia, 1999. VRBA, Rudolf. Utekl jsem z Osvětimi. Praha: Sefer, 1998. PETRUV, Helena. Postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000. JAZAIROVÁ, Pavla. Izrael a Palestina. Radioservis, 1999. BUBER, Martin. Chasidská vyprávění. Praha: Kalich, 1990. ČERVINKA, František. Hilsnerova aféra a její literární dozvuk. Polná: Linda,1999. KÁRNÝ, Miroslav. „ Konečné řešení“. Genocida českých Židů v německé protektorátní politice. Praha: Academia, 1991. GOLDAHEN, Daniel. Hitlerovi ochotní kati. Praha: Lidové noviny, 1997. CHMELÍK, Jan. Extremismus a jeho právní a sociologické aspekty. Praha: Linde, 2001. DREYFUS, Mathieu. Dreyfusova aféra, jak jsem ji zažil. Praha: Odeon, 1984. FLAVIUS, Iosephus. O starobylosti Židů. Praha: Odeon, 1998. FLAVIUS, Iosephus. Válka židovská. Sv. I-II. Praha: Svoboda, 1990-92. YEGAR, Moshe. Československo, sionismus, Izrael. Praha: Victoria Publishing, 1997. WIESEL, Elie. Zlo a exil. Praha: Portál, 2000. WIESEL, Elie. Bible. Postavy a příběhy. Praha: Sefer, 1994. WIESEL, Elie. Talmud. Portréty a legendy. Praha: Sefer, 1993. URIS, Leon. Exodus I-II. Praha: Panorama, 1991.
91
PAVLÁT, Leo. Osm světel. Židovské pověsti, příběhy, pohádky a bajky. Praha: Albatros, 1992. SCHUBERT, Kurt. Židovské náboženství v proměnách věků. Zdroje, teologie, filozofie, mystika. Praha: Vyšehrad, 1995. ELIAS, Ruth. Naděje mi pomohla přežít. Ostrava: Sfinga, 1994. KOVTUN, Jiří. Tajuplná vražda (případ Leopolda Hilsnera). Praha: Sefer, 1994. Internetové stránky MV ČR – http://www.mvcr.cz
92
SEZNAM příloh Příloha č.1: Dotazník k problematice pocitu Židů v naší společnosti
93
DOTAZNÍK Tento dotazník bude sloužit jako podkladový materiál při sběru a analýze dat k diplomové práci Historie a současnost antisemitismu. Je zcela anonymní. Při vyplňování dotazníku věnujte prosím pozornost daným otázkám. U otázek, kde jsou na výběr odpovědi zakroužkujte prosím jen jednu z nich. U otázek otevřených napište stručnou odpověď.
1. Jste občan České republiky ?
ano
ne
2. Žijete trvale na území ČR
ano
ne
?
3. Uveďte, do jaké věkové skupiny patříte ?
18 – 28 let 29 – 39 let 40 – 50 let 50 a více let
4. Je vaší vírou judaismus?
ano
ne
5. Jsou podmínky v ČR pro vyznávání judaismu na dobré úrovni ?
ano spíše ano ne spíše ne
6. Ví Vaše okolí, že je Vaší vírou judaismus?
ano spíše ano ne spíše ne
94
7. Hlásíte se veřejně k judaismu ?
ano spíše ano ne spíše ne
8. Cítil /a/ jste ze strany veřejnosti diskriminaci kvůli Vaší víře ?
ano spíše ano ne spíše ne
9. Pokud ano, uveďte stručně jakým způsobem se projevovala.
10. Cítíte se ohrožen či odmítán ze strany široké veřejnosti nebo spíše ze strany menších skupin. Prosím napište stručnou odpověď.
11. Jsou podle Vás v ČR takové skupiny obyvatel či hnutí, z jejichž strany by jste cítil /la/ ohrožen /a/ či odmítán /a/ ?
ano
spíše ano ne
spíše ne
95
12. Vyberte jednu ze skupin, která podle Vás nejméně
toleruje Židy a
judaismus:
anarchisté punkeři skinheads squateři
13. Existuje podle Vás v ČR odmítání a diskriminace Židů ze strany jiných náboženství ?
ano
spíše ano ne
spíše ne
14. Pokud ano, vyberte z následujících možností:
křesťanství islám buddhismus náboženské sekty jiné
Děkuji Vám za ochotu a vyplnění dotazníku
96
97
