MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKY

Význam tradičních svátků pro děti z folklorních souborů v oblasti Podještědí Bakalářská práce

Brno 2006

Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Tomáš Čech, Ph.D.

Vypracovala: Kateřina Votroubková

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

2

Obsah Úvod

5

1. Tradiční svátky, lidové zvyky a obyčeje v Čechách

6

1.1 Stručný pohled do historie

6

1.2 Jednotlivé svátky a zvyky a obyčeje s nimi spojené

7

1.2.1 Nový rok

7

1.2.2 Masopust

8

1.2.3 Vynášení Smrti a přinášení léta

10

1.2.4 Velikonoce

11

1.2.5 Filipojakubská noc (pálení čarodějnic)

18

1.2.6 Máje

19

1.2.7 Poutě

20

1.2.8 Posvícení

21

1.2.9 Dušičky

23

1.2.10 Advent

25

1.2.11 Barbora

26

1.2.12 Mikuláš

27

1.2.13 Vánoce

30

2. Význam tradic v životě jedince i skupiny

39

3. Folklór

41

3.1 Co je folklór

41

3.2 Folklór a volný čas dětí a mládeže

42

4. Význam tradičních svátků pro děti z folklorních souborů v oblasti Podještědí (kvalitativní výzkum)

44

4.1 Cíl výzkumu

44

4.2 Popis prostředí

44

4.2.1 Dětský folklorní soubor Jizerka

44

4.2.2 Dětský folklorní soubor Malá Nisanka

45

4.3 Použitá metoda sběru dat

46

4.4 Výpovědi dětských respondentů

46

4.4.1 Co děti ve folklorním souboru nejvíce baví

46

4.4.2 Masopust

47

4.4.3 Vynášení Smrti

48 3

4.4.4 Velikonoce

49

4.4.4.1 Velikonoce – pojmové asociace

49

4.4.4.2 Velikonoce – způsob slavení

51

4.4.5 Pálení čarodějnic

52

4.4.6 Máje

53

4.4.7 Pouť a posvícení

54

4.4.7.1 Pouť

54

4.4.7.2 Posvícení

55

4.4.8 Dušičky

56

4.4.9 Advent

56

4.4.10 Svátek sv. Barbory

57

4.4.11 Svátek sv. Mikuláše

58

4.4.12 Vánoce

59

4.4.12.1 Vánoce – pojmové asociace

60

4.4.12.2 Vánoce – způsob slavení

62

4.4.13 Oblíbenost určitého svátku či lidového zvyku

63

4.4.14 Neoblíbenost určitého svátku či lidového zvyku

65

4.5 Celkové zhodnocení výzkumu

67

Závěr

69

Resumé, Summary

71

Seznam použité literatury

72

Seznam příloh

74

4

Úvod Tradiční slavení lidových svátků v dnešní době více či méně podléhá konzumnímu způsobu života, který je pro současnou tzv. civilizovanou společnost typický. Dalším významným vlivem na podobu tradičních svátků na našem území je uvolnění hranic mezi státy a trendy přicházející k nám ze zahraničí. (To můžeme sledovat například na implantaci postavy Santa Clause do oslav českých Vánoc.) Zmíněné vlivy lze pozorovat zejména u nejmladší generace. U dětí, které navštěvují folklorní soubor (a samozřejmě také u jejich rodin) je předpoklad hlubšího vztahu k lidovým tradicím a zvykům, a to jak regionálním, tak vycházejícím z tradice českého národa. Otázkou je, zda zmíněný vztah ke zvykům a tradicím ovlivní děti z folklorních souborů natolik, že jsou schopny vnímat je stále jako součást naší živé kultury a dodržovat je i při oslavách svátků mimo prostředí folklorního souboru a bránit se tak nátlaku konzumu a cizích kultur. Cílem této bakalářské práce je pokusit se odpovědět na otázku, jaký význam mají tradiční české svátky pro děti, které navštěvují folklorní soubor v oblasti Podještědí. Cílem zájmu je jak pojetí, hodnota a význam těchto svátků pro děti a jejich rodiny, tak způsob trávení a oslavování svátků v rodinách dětí (jaké tradiční zvyky dodržují, s kým slaví apod.) Původním záměrem bylo provést kvantitativní výzkum za použití metody dotazníku. Věkové rozpětí členů dětských folklorních souborů, u nichž byl prováděn výzkum, je však od tří do osmi let a tudíž písemný projev by byl pro ně nepřijatelný, nebo velice obtížný. Proto jsem považovala za vhodnější zvolit pro sběr dat metodu interview a výzkum zaměřit kvalitativně. Výzkum byl proveden v dětském folklorním souboru Jizerka z Liberce a v dětském folklorním souboru Malá Nisanka z Jablonce nad Nisou. Pro srovnání výsledků byly stejné otázky položeny věkově a lokálně shodné skupině dětí, které však folklorní soubor nenavštěvují.

5

1. Tradiční svátky, lidové zvyky a obyčeje v Čechách 1.1 Stručný pohled do historie S tradičními svátky se pojí řada lidových zvyků a obyčejů, pro které se také často užívá pojmu „kalendářní“ nebo „výroční“. „Mnohé se vázaly na běh slunce a proměny přírody během roku. Souvisely bezprostředně se zemědělstvím, které bylo pro drtivou část obyvatel naší země jediným zdrojem obživy. Neochota měnit zažité způsoby práce je typickou vlastností všech zemědělců v dějinách Evropy. A stejné to s nimi bylo v celém způsobu života, zvyky a obyčeje nevyjímaje.“ (Vondrušková, 2004, s. 17) Tyto zvyky provázely lidstvo již od pravěku a řada z nich je udržována dodnes. Katolická církev měla sice v průběhu staletí snahu staré pohanské zvyky vymýtit a vtisknout jim podobu křesťanského svátku, avšak ne ve všech případech se jí to zcela podařilo.

Příkladem

úspěšnosti

mohou

být

např.

Vánoce

či

Velikonoce,

kde se v průběhu staletí lidové zvyky a obyčeje změnily, přesto v řadě čistě křesťanských rituálů lze stále objevit prvky ještě z dob pohanských. „Někdy byla zatvrzelost lidí tak veliká, že katolická církev raději některé pradávné obyčeje přijala za své, než aby proti nim marně bojovala. Proto jsou lidové zvyky a obyčeje v českých a moravských zemích zvláštní směsicí pohanských a křesťanských prvků, doplněných prvky naivní výry, ale i zábavy a bezbřehé rozpustilosti.“ (Vondrušková, 2004, s.18) Během historických událostí na našem území docházelo k postupnému umocňování a posilování křesťanských prvků v oslavách tradičních svátků. Vliv na lidové zvyky a obyčeje měli též panovníci, vydáváním zákazů některých zvyků a obyčejů. Ne vždy se však tyto snahy setkaly s očekávaným účinkem. Zajímavý příklad „nepochopení“ vládních reforem Josefa II. uvádí Frolec (1984, s. 24) „Vládní snahy měly občas nečekaný účinek. Pokyn zavést po celé zemi jednotný termín pro slavení posvícení byl v lidovém prostředí přijat tak, že na mnoha místech se začala konat posvícení dvojí“. Uvedený citát opět potvrzuje zakořeněnost lidových tradic a neochotu lidu se svých zvyků a obyčejů vzdát. V průběhu 19. století (v době národního obrození) se v českých zvycích objevil další významný prvek, a to prvek národní a národnostní. V této době začalo výrazněji docházet k odlišování svátků v oblastech, kde se hovořilo česky a kde německy. Velmi významnou událostí pro obnovu a udržování lidových zvyků byla v tomto 6

historickém období údajně Národopisná výstava českoslovanská v Praze v roce 1895, v rámci které probíhal též program lidových tradičních obřadů. Politické události na českém území během 20. století měly zajisté značný vliv na podobu tradičních svátků a lidových zvyků. Zejména během období socialismu převládaly tendence odtržení od náboženství a docházelo k řadě překrucování a zamlčování smyslu a původu svátků církevního roku. Duchovní obsah tradičních svátků byl nahrazován obsahem materiálním. Po roce 1989 došlo sice k náboženskému a duchovnímu uvolnění, avšak sílící konzumní styl života má jistě nemalý vliv na podobu oslav tradičních svátků, lidových zvyků a obyčejů. Jakýmsi shrnutím historických proměn podoby a významu tradičních lidových zvyků a obyčejů by mohla být slova Aleny Vondruškové: „Tradiční zvyky a obyčeje vznikly a žily v dávné a nedávné minulosti. Aby žily i dnes, musí je lidé přijmout za své a upravit si je. Měly by vycházet z tradice, měly by zároveň reagovat na současnou dobu a její problémy, ale hlavně by měly potěšit a pobavit. Tak, jak tomu ostatně bylo v našich dějinách po staletí.“ (2004, s. 19)

1.2 Jednotlivé svátky a zvyky a obyčeje s nimi spojené V této kapitole se podrobněji zaměřím na některé lidové zvyky a obyčeje spojené s tradičními českými svátky, a to na ty, které se staly předmětem následujícího výzkumu. Přehled je uspořádán tak, jak jednotlivé svátky následují po sobě v průběhu kalendářního roku. Nejprve je však třeba upřesnit, kdy vlastně rok začíná.

1.2.1 Nový rok Za počátek roku nebyl v lidových zvycích vždy považován 1. leden, jak je tomu dnes a jak uvádí oficiální kalendář, uzákoněný již v roce 153 před Kristem v římské říši. Na něj později navázal kalendář tzv. „juliánský“, který dal vypracovat císař Gaius Julius Caesar v roce 46 př. n. l. a který od Římanů postupně přebíraly národy celé Evropy. Juliánský kalendář však obsahoval řadu astronomických nepřesností, a tak v roce 1582 vydal tehdejší papež Řehoř XIII. Rozhodnutí, kalendář přepracovat. Nový kalendář se podle papežova jména nazýval gregoriánský (neboli řehořský) a již během 16. století byl zaveden v tehdy katolických zemích Evropy (jako např.: Francie, Španělsko,

7

Portugalsko část Itálie, Rakousko, Polsko, Maďarsko i Čechy a Morava). Protestantské země (jako Anglie, Švédsko a Finsko) začaly nový kalendář přijímat až v 17. století. Poslední státy přijaly upravená kalendář až ve 20. století (Rusko, Řecko, Turecko, Egypt). Oficiální kalendář však v životě běžných lidí neměl zdaleka tak dominantní postavení, jako je tomu dnes a běh civilního (lidového) roku se řídil zcela jinými zákonitostmi - postavením Slunce, Měsíce a hvězd. Nejvýznamnějšími dny v roce byly jarní a podzimní rovnodennost, letní a zimní slunovrat, kolem kterých se soustředilo nejvíce pohanských obřadů. Pro zemědělce a chovatele dobytka mělo největší význam jarní období, kdy se příroda probouzí opět k životu, rodí se mláďata a kdy se zahajují zemědělské práce na polích. Proto v některých zemích (zejména na Jihu) lidé oslavovali počátek roku v období měsíce března. „V zemích severně od Alp (v Německu, v Uhrách a také v Čechách) se tradičně za počátek roku pokládal 25. prosinec,což nejspíš souviselo s pohanským významem zimního slunovratu. Až na výjimky se tento termín dodržoval za vlády všech přemyslovců, česká královská kancelář ho důsledně užívala až do husitství.“ (Vondrušková, 2004, s.21) Jinde se však můžeme dočíst, že tento významný den spadal na jiné datum: „…zimní slunovrat, který přichází o něco dříve – 21. prosince.Ve starých kalendářích najdeme jeho stopy ještě dříve, v datu 13. prosince. Dodnes ten den připomíná jméno spjaté s pojmem světla, latinsky lux, které nese jméno světice na ten den uctívané, sv. Lucie.“ (Langhammerová, 2004, s. 6) Nastupující křesťanství vneslo do popředí jako střed veškerého dění den narození Ježíše Krista, který byl zasazen do období zimního slunovratu a během středověku se ustálilo na dni 25. prosince. Od středověku se tak za počátek roku považoval pravděpodobně 26. prosinec. „Pro naše současné uvažování o počátcích či přelomech ročních epoch je podstatná upomínka někdejšího začátku roku o dnešním svatoštěpánském svátku 26. prosince, který dodnes nese ve zvycích jasné svazky s novoročím.“ (Langhammerová, 2004, s. 8)

1.2.2 Masopust Název masopust zahrnuje celé období od 7. ledna, tedy po svátku Tří králů, kdy končí období Vánoc, až do počátku velikonočního půstu, tj. Popeleční středy. Na Moravě je obvykle nazýván „fašank“, „fašinek“ nebo „ostatky“. Je charakterizován, 8

jako čas zábavy, veselosti, bezstarostnosti, spousty dobrého jídla a pití. „Období požitků a hodokvasů s pojídáním tučného masa a koblih zlátnoucích v oleji. Jídlo, pití, zpěv a tanec jako řečiště veselosti, uzavřené mezi dvěma břehy postů, Vánoc a Velikonoc.“ (Langhammerová, 2004, s. 11) Svým původem masopust není církevním svátkem, naopak proti němu dokonce katolická církev bojovala a snažila se alespoň část oslav přemístit do kostelů. Veškeré snahy církve byly však marné, lidé si svůj bujarý svátek nenechali vzít. Jediné, co se podařilo, bylo zahrnutí masopustních dnů do církevního kalendáře, a tak určovat jejich termín. Na našem území se masopust slavil hlavně během tří posledních dní, kterými jsou „Tučný čtvrtek“, „Taneční neděle“ a „Maškarní úterý“. „Tučný čtvrtek“ býval jakousi přípravou masopustních hodů. Obvykle se v tento den konala zabijačka, nebo se alespoň upekla husa. Peklo a smažilo se masopustní pečivo, jako koblihy či tzv. boží milosti. Mezi lidmi panovalo přesvědčení, že na tučný čtvrtek musí člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl po celý rok silný a zdravý. Hlavní zábava v podobě plesů a tancovaček začínala v neděli, odtud její název „Taneční neděle“. Na některých místech dokonce začínaly již v sobotu a končily v pondělí v noci. K tanečnímu

veselí v tento den se váže dobová pověra

„…, že jak budou tanečníci vysoko vyskakovat, takové vyroste toho roku obilí nebo len.“ (Vondrušková, 2004, s. 48) Na masopustní dny se také často plánovaly svatby. Vyvrcholením masopustu bylo tzv. „Maškarní úterý“, kdy se pořádaly průvody maškar spojené s řadou scénických výstupů, nebo, a to zejména ve městech, se hrály žákovské divadelní hry. Průvody neměly obvykle závazná pravidla a v každém kraji byly trochu jiné. Obvyklými maskami, které se pravidelně objevují i dodnes, bývají medvěd, klibna (nebo brůna, kobyla), Žid, bába s nůší, dále třeba nevěsta,kominík, kat, smrt, vojáci apod. Každá maska má svůj typický způsob chování a hraje tak určitou roli. Maškarní průvod obcházel se zpěvem a tancem jednotlivá stavení, kde prováděli drobné zlomyslnosti jako mazání sazemi a házení do sněhu, jejichž význam je vysvětlován jako přání zdraví a plodnosti pro obyvatele domu i jejich dobytek. Průvody často končily hranou scénou symbolické „popravy“. Někde se topila či věšela maska Masopusta, jinde se porážela Kobylka, nebo zastřelil Medvěd, jimž byl předtím přečten soupis všech hříchů, jichž se dopustili (většinou se hříchy skládaly z kritiky událostí, které proběhly ve vsi během uplynulého roku).

9

Večer po obchůzce vrcholil také taneční zábavou, která se již však neprotáhla až do rána. Masopust končil přesně o půlnoci, kdy ponocný zatroubil na roh. Obvykle se ještě předtím pochovala basa (skutečná, či jako figurína), která se na nosítkách vynesla ven před hospodu a pohřbila na znamení následujícího půstu, tedy doby klidu a rozjímání. V současnosti dochází znovu k obnově masopustních průvodů, a to nejen na venkově, ale i ve městech. (Velmi populární je např. pražský Žižkovský masopust.) Dnešní masopustní oslavy nejsou již záležitostí pouze dospělých, jako tomu bylo dříve (prapůvodně chodili v maskách dokonce jedině muži), ale účastní se jich také děti. Specielně pro děti se v tomto období pořádají dětské karnevaly. Také se dnes s masopustními oslavami spojují další zábavné programy, jako např. lyžařské soutěže v historickém oblečení ve Smržovce na Jablonecku. Novodobým prvkem je posouvání termínu masopustního veselí, které většinou vrcholí o víkendu a bere tak ohled nikoli na církevní kalendář, ale na pracovní týden.

1.2.3 Vynášení Smrti a přinášení léta Vynášení Smrti vychází ze starých pohanských obřadů a opět je to jeden ze zvyků, proti kterému církev urputně bojovala (a opět se jí to nepodařilo). Smrt má představovat zimu, kterou si lidé přejí mít už za sebou. Proto ji symbolicky vynášeli ze vsi a zbavovali se jí. Termín tohoto lidového obyčeje připadá na tzv. „Smrtnou neděli“, což je neděle čtrnáct dní před Velikonocemi. Je to již součást předvelikonočního postního období. Smrt představovala figurína či loutka, které se také říkalo Smrtka, Smrtholka, Morana, Morena, Mořena či Mařena. Na některých místech byla mužského rodu, nebo se dokonce vynášela dvojice Smrtky a Smrťáka či Mařeny a Mařocha. Základ figuríny tvoří kříž z dřevěných latí, obalený slámou a potažený bílou látkou. Na obličej se obvykle namalovaly černě oči, nos a místo úst hřebenovité zuby. Celá postava se oblékla většinou do barevně nenápadných šatů a ověsila náhrdelníky z vyfouklých vajec či prázdných šnečích ulit. Někdy se ještě zdobila pentlemi, papírovými květinami a věnci. Smrt vynášela ze vsi převážně mládež, která šla v průvodu a podle místních možností figurínu budˇ hodila do vody, svrhla ze skály či spálila. S vynášením Smrti souvisí také obyčej přinášení léta, odehrávající se jako druhá část obřadu. Byla to zejména dívčí záležitost. Děvčata obcházela vesnici s tzv. lítem, 10

letečkem či májíčkem, což byl malý jehličnatý stromek ozdobený vyfouklými vajíčky, pestrými papírovými a textilními ozdobami i svatými obrázky. Někde (zejména na Moravě se místo jehličnatého stromku používaly jívové ratolesti s kočičkami.) Při obchůzce dívky zpívaly či recitovaly různé říkanky.

1.2.4 Velikonoce Velikonoce patří spolu s Vánocemi k vrcholným svátkům církevního roku. Jsou oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista po jeho ukřižování. Noc, během které k této události údajně došlo, začala být nazývána jako „Velká noc“ a odtud vznikl název Velikonoce. Křesťanský svátek navazuje na významný svátek židovský, zvaný pesach, který je památkou vysvobození Židů z egyptského zajetí. Tradice lidových oslav během velikonočního období sahá však mnohem hlouběji do historie a souvisí s příchodem jara, slunce a tepla. Lidé v tomto období provozovali řadu pohanských rituálů, kterými se snažili si zajistit dobrý a úrodný rok. Některé z těchto obřadů se vmísily i mezi rituály čistě křesťanské a provozují se běžně dodnes. Příkladem může být tzv. svěcení kočiček, tedy jarních větviček jívy, které jsou odpradávna symbolem jara. Původně s nimi lidé „čarovali“ doma, ale církev postupně dosáhla toho, že je začali nosit do kostela k pokropení svěcenou vodou. Došlo tak k zajímavému spojení pradávné pohanské mystiky s křesťanským požehnáním. Velikonoce jsou několikadenními svátky a jejich termín se určuje podle zásad slavit Velikonoce až po jarní rovnodennosti (tj. 21. března) a zároveň po prvním úplňku od této doby. Biblická Velká noc se odehrála ze soboty na neděli, určuje se tedy neděle velikonoční, tj. první neděle po prvním jarním úplňku. Podle termínu Velikonoc se pak řídí i další pohyblivé svátky v roce, jako je masopust, Popeleční středa (zahajující čtyřicetidenní předvelikonoční půst), Svatodušní svátky (Letnice), svátky Božího těla atd. Průběh křesťanských velikonoc se váže k biblickému příběhu o ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, proto i jednotlivé velikonoční dny mají svůj charakteristický význam a váží se k nim typické rituály. Poslední týden půstu před Velkou nocí se nazývá svatý nebo též pašijový. Začíná „Květnou nedělí“, vrcholí tzv. posvátným třídenním (lat. Triduum sacrum), tj. „Zeleným čtvrtkem“, „Velkým pátkem“ a „Bílou sobotou“ a končí na „Boží hod velikonoční“.

11

„Květná neděle“ je poslední nedělí čtyřicetidenního půstu a zahajuje Velikonoce. Nese se ve znamení zelené ratolesti, což se váže k biblickému příběhu příjezdu Ježíše Krista na oslu do Jeruzaléma, kdy jej zástupy lidí vítaly palmovými větvemi v rukou. V tento den se v katolických kostelech konají obřady svěcení ratolestí. V lidových obyčejích měly posvěcené větvičky (zejména jívové) až zázračné účinky. Bylo například zvykem polykat svěcené kočičky proti nemocem, zastrkovat větvičky za krovy, dveře či okna a také se svěcené ratolesti nosily do chlévů, což mělo zaručit zdraví dobytka. Název „Škaredá středa“ je odvozen od legendy, že se v tento den Jidáš mračil na Krista. V tentýž den jej také zradil. Škaredé středě se též říká „sazometná“ či „smetná“ a to proto, že se tento den obvykle uklízelo a zejména se vymetaly komíny. Podle lidových pověr se ne škaredou středu nikdo nesmí mračit, jinak mu to zůstane po celý příští rok. Z pohledu křesťanských církví je mnohem důležitějším dnem „Zelený čtvrtek“. Původ názvu není jednoznačně doložen. Může být odvozen od zeleného roucha užívaného v kostele, nebo od lidového zvyku pojídat v tento den zelené pokrmy, jako je špenát, zelí, hrách, jarní bylinky atd. Volba zelených pokrmů však mohla být naopak ovlivněna názvem tohoto dne, který je doložen již z 12. století v Německu. K Zelenému čtvrtku se váže řada lidových obyčejů. V tento den se pořádaly mše a kostelní zvony zvonily naposledy, poté utichly až do soboty. Na venkově se během těchto dní místo kostelních zvonů rozezněly dřevěné řehtačky a klapačky, s kterými skupiny místních chlapců ráno v poledne i večer obcházely vesnici. Chlapci se občas zastavili, tiše se modlili a šeptali svá přání. Při poslední obchůzce dostávali za odměnu vejce, sladkosti i drobné mince. Někdy se během obchůzky „honil“ proradný Jidáš. Tradiční dřevěné řehtačky se dnes stále běžně vyrábějí a na Velikonoce užívají. Lidé v tento den také prováděli řadu rituálů, jejichž cílem bylo očistit a ozdravit tělo. Např. vstávali časně ráno, společně se pomodlili a pak se omývali rosou či studenou vodou, aby zabránili onemocnění. „Podle legendy se k tomuto dni vázal církevní obřad umývání nohou starcům, který skutečně prováděl nejen papež a nejvyšší církevní hodnostáři, ale i někteří čeští panovníci, např. Přemysl II. Otakar. Byl to nejen akt symbolické očisty, ale také vyjádření pokory vůči starým a chudým lidem.“ (Vondrušková, 2004, s. 109 – 110). Jiné úkony se týkaly očisty a ochrany celého hospodářství včetně dobytka.

12

Zelený čtvrtek je předposledním dnem půstu, proto se kladl důraz na volbu pokrmů pro tento den. Jak bylo již výše uvedeno, jedly se zejména „zelené“ pokrmy. Zvláštní význam měl med, který nesměl být kupovaný, ale darovaný. Medem se mazalo velikonoční pečivo, které se jedlo na ochranu před uštknutím a žihadly, ale také se házelo do studny a krmil se jím dobytek. Typické velikonoční obřadní pečivo, tzv. jidáše, se v některých rodinách peče dodnes. Jidáše se pečou obvykle z kynutého těsta a mají tvar bochánků, různě točených válečků a spirál, ptáčků či lidské postavy. Své pojmenování přijalo pečivo podle biblické postavy Jidáše. Následný „Velký pátek“ je dnem smutku a bývá označován za nejtišší den v roce. V tento den se nekonají mše, nezvoní zvony ani nehrají varhany. V kostelech se zdobí boží hroby květinami a svíčkami. Velký pátek je dnem plným zákazů: „Na Velký pátek nepohneš se zemí, nezatopíš do východu slunce, neupečeš, nevypereš a nevybělíš, nezameteš, nevyneseš z domu, neprodáš, nepůjčíš, nedaruješ a nepřijmeš dar.“ (Frolcová, 2001, s. 123). Lidé v tento den většinou nepracovali a v řadě domácností se i málo mluvilo. Na Velký pátek se hrávaly divadelní hry, zvané pašijové, které připomínaly poslední dny Kristova života a jeho zmrtvýchvstání. Vycházely z tradice středověkých představení a největšího rozkvětu dosáhly v období 17. až 19. století. Většinou bylo součástí hry celé procesí, kdy muži nesli na ramenou dřevěné kříže a v průvodu byl veden spoutaný představitel Ježíše. Pašijové hry s procesím jsou doložené zvláště na severu Čech (mimo jiné i v Liberci, České Lípě, Železném Brodě, Vrchlabí atd.) V některých oblastech neměly podobu procesí, ale klasické jevištní inscenace. V lidových obyčejích byl Velký pátek plný záhad, kouzel, věšteb a magických úkonů. Lidé vstávali ještě před východem slunce a chodili se ven modlit. Po ranních modlitbách bylo zvykem omývat se či dokonce koupat v potoce, což mělo zaručit do budoucna pevné zdraví. Voda měla blahodárný účinek i pro dobytek a očistu domácnosti, proto ji lidé nosili i domů. Největší sílu měla voda proudící, zejména v místě soutoku pramenů či voda, která protekla mlýnským náhonem. Také se věřilo, že na Velký pátek se otevírá země a odhaluje ukryté poklady. Tato místa byla údajně označena světélkováním či zvláštní září vycházející ze skály nebo zříceniny. Podle staré pověsti se v tento den otevírala také hora Blaník s ukrytými blanickými rytíři. „Bílá sobota“ je posledním dnem půstu a její název je odvozen od bílého oblečení novokřtěnců, tj. lidí, kteří byli až v dospělém věku obráceni na víru, pokřtěni a přijati do řad církve. (Od středověku se tak dělo právě o Velikonocích.) Sobota je 13

dnem velkých příprav na zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ticho a ponurost předchozího dne střídá zvonění kostelních zvonů, hudba, zpěv a také světlo. K sobotnímu dni se již od 8. století váže církevní zvyk svěcení ohně. Zavedením tohoto obřadu se katolická církev zřejmě snažila podchytit pohanské rituály pálení ohňů v období přechodu zimy a jara. Před noční bohoslužbou, tzv. vigilií neboli bdění, se před vchodem do kostela rozdělal oheň a ten se posvětil. Od něj se pak zapaloval tzv. paškál, což je velká svíce, která přinesla oheň do kostela a od ní si zapalovali své svíčky věřící. Lidovým zvykem bylo též nosit si domů uhlíky z posvěceného velikonočního ohně, kterému se lidově říkalo „Jidášův oheň“ či „pálení Jidáše“. Od přinesených uhlíků si lidé doma zapalovali další ohně, ale také se z nich vyřezávali malé křížky (tzv. Jidášovy), které se zapichovaly do polí na ochranu před krupobitím a povodněmi, do hnoje před čarodějnicemi, nebo za trámy pro ochranu před požárem. Posvátným popelem se též sypaly louky. Církvi se takové čarování nelíbilo a snažila se jej potlačit, ale jak již víme, lidé si své obyčeje vzít nenechali. Obřad svěcení ohně zahajoval slavnost Zmrtvýchvstání páně, lidově zvanou Vzkříšení. „Podstatou byl průvod svátečně oblečených lidí, kteří měli vyzvednout kříž, uložený v symbolickém božím hrobě v kostele, a přenést ho zpátky k hlavnímu oltáři.“ (Vondrušková, 2004, s. 116). Postupem času z obřadu stalo procesí, které procházelo obcí či městem. S procesím se spojil lidový zvyk, mít na sobě něco nového, a to bud´ nějakou součást kroje a kde se v krojích nechodilo, tak celé nové šaty. Často tak průvody vypadaly jako úplné módní přehlídky. „…ukázat se na Vzkříšení v novém oděvu vyjadřovalo navenek myšlenku velikonoční obnovy a patřilo k normám společenského chování města i vesnice, místy platným dodnes.“ (Frolcová, 2001, s. 169). Na Liberecku se dodnes říká, že tento den musí mít na sobě člověk něco nového, jinak ho „pokaká beránek“. V některých oblastech se z procesí Vzkříšení vyvinula tradice „Ježíškových matiček“. Matičky představovaly svobodné dívky, které byly oblečené do slavnostních krojů a nesly kříž nebo sošku Krista, ozdobenou květinami a věnečky. Za dívkami šel průvod lidí a celý jej doprovázela hudba. Dodnes se tyto slavnosti v některých obcích udržují. Bílá sobota měla svůj význam i pro mladé zamilované páry. Skončil půst a doba rozjímání a mladí lidé se opět začali navštěvovat a namlouvat. Zamilovaní chlapci někdy vytvářeli tzv. „chodníčky lásky“, cestičky vylévané vodou či vápnem, vysypané pískem, plevami, pilinami apod., ke stavení, kde bydlela jejich milá. Někdy chodníček 14

vytvořil i vtipálek, který chtěl veřejnosti oznámit tajnou lásku. Dodnes se tento zvyk na některých místech udržuje, jen se místo vysypávání a vylévání cestiček používají různé šipky, srdce a nápisy malované vápnem. („Chodníčky lásky“ jsou spojeny i s jinými příležitostmi, jako např. nocí před 1. květnem.) Hlavní velikonoční svátek, „Hod boží velikonoční“, nebo též Velikonoční neděle a někde Velká neděle, se dříve odehrával ve znamení svěcení velikonočních pokrmů, hlavně pečiva a vajec. Lidé nosili do kostela v uzlíku potraviny, které po skončení mše nechali posvětit. Doma se pak o jídlo všichni podělili a běžné bylo podarovat i domácí zvířata, kousek jídla nechat na poli, v zahradě či jej hodit do studny. Další nedělní tradicí byla společná procesí kolem polí, a to bud´ procesí pěší, nebo jedoucí na koních, kteří byli bohatě zdobeni květinami a zelenými větvičkami (zejména v oblastech osídlených Němci). Lidé do polí zapichovali křížky ze svěceného dřeva či svěcené kočičky. Tento rituál měl zajistit dobrou úrodu. Důležitou úlohu v tento sváteční den, jak bylo již zmíněno, hrálo jídlo. Téměř všechny velikonoční pokrmy obsahovaly vejce a další důležitou ingrediencí byla řada čerstvých jarních bylinek. Dodnes se pečou velikonoční mazance, beránci a maso či rozmanité nádivky se zelenými bylinkami. Mazanec (někde též bochánek), který je u nás údajně nejstarším doloženým velikonočním pečivem, nebýval však vždy sladký, jak jej známe dnes. Původně se připravoval ze sýra nebo tvarohu a později se plnil uzeným masem či slaninou. Beránek je zase jedním ze symbolů Velikonoc a užívá se také jako podobenství obětovaného Ježíše. Beránek, a to bud´ jako pečivo, nebo skutečné maso, je již od středověku považován za obřadní pokrm. V současné době je pro řadu lidí Velikonoční neděle ve znamení dopolední bohoslužby a následného svátečního oběda s rodinou. „Velikonoční pondělí“ již není církevním svátkem a nevážou se k němu žádné významné liturgické úkony, zato z pohledu lidových obyčejů je to den z Velikonoc nejdůležitější. Odehrává se totiž pomlázka. Chození na pomlázku či s pomlázkou je údajně zvyk doložený již od středověku (nejstarší záznamy pocházejí z přelomu 14. a 15. století) a dodnes udržovaný téměř ve všech českých, moravských a slezských městech a vesnicích. Ve městech se na Velikonoční pondělí navíc často chodívalo na rodinné pěší výlety a pořádaly se pikniky v přírodě a další zábavné akce s přáteli. Také se konaly (a dodnes mnohde konají) různé slavnosti a poutě. Pojem pomlázka zahrnuje vlastně tři významy: jednak obyčej šlehání dívek a žen, jednak koledovací nástroj, tj. prut a častěji spletené pruty, a nakonec také 15

velikonoční dar. Zvyk velikonočního šlehání v sobě nese pradávný obyčej využívající magické síly zelených jarních ratolestí. Podoba pondělní pomlázky se v určitých detailech kraj od kraje liší a bývá jiná ve městech a jiná na vesnicích. Někde mají právo na pomlázku v pondělí chlapci a v úterý zase dívky. Jinde je šlehání doplněno ještě o polévání, postřikování či házení do vody. Postupem času se pomlázka, jako obchůzka s koledou, stávala doménou zejména dětí a mládeže. Děti obcházejí dům od domu a říkají typické velikonoční říkanky – koledy. Za odměnu dostávají koledníci vajíčka, sladkosti a ti dospělí dnes i alkohol. Dříve se s vykoledovanými vajíčky hrávaly různé hry pro radost i pro peníze (např. koulení do dálky nebo na cíl, sekání mincemi). Pomlázka však neměla jen význam přání štěstí a zdraví, ale zejména u starší mládeže, také význam erotický. Dodnes se na některých místech (zejména Moravy) zachoval zvyk nočního koledování, kdy se chlapci s pomlázkou různými způsoby snažili dostat do domů a ložnic dívek. Erotický podtext, ale v opačném smyslu, se snažila dát pomlázce i církev. Vzájemné šlehání mezi manželi mělo odrazovat od tělesného milování. Jak je to však u řady jiných obyčejů, církev se svými snahami neuspěla a tyto pokusy upadly v zapomnění. Za zmínku stojí ještě podoba pomlázky, jako nástroje k mrskání a koledování. Může to být jen prostý proutek ozdobený barevnou stuhou, nebo několik prutů vzájemně propletených a dosahujících délky až několika metrů. Pomlázka se plete obvykle ze čtyř, šesti, osmi i více prutů z vrby, břízy nebo jalovce. Může mít čtyřhranný nebo kulatý profil a rukojeť je někdy doplněna plastickou pletenou ozdobou. Užší konec se obvykle zdobí pentlemi, nebo se stuhy vplétají společně s pruty. Lidová pojmenování pro pomlázku se též krajově liší, užívá se např.: žila, tatar, tatarec, metla, korbáč, mrskačka, dynovačka, kyčka, karabáč, důtky, bič, čugár, kančúch, roučačka aj. Dalším typickým symbolem Velikonoc v českých zemích jsou kraslice, tedy zdobená vajíčka. Vondrušková (2004, s. 129) uvádí: „Malováním vajíček jsou české země unikátem. Nikde jinde nenajdeme tolik technik zdobení, tolik vzorů ani tolik šikovných maléreček. V jednotlivých oblastech toto umění přežilo díky silným kořenům, jinde se o zachování místních vzorů postarali odborníci – etnografové.“ Vejce skrývá nový život, a proto se stalo symbolem zrození, naděje, ale i smrti, tedy současně začátku i konce. V lidové víře se barvením a zdobením magická moc vajíčka ještě více umocnila. Také se vytvořila řada obřadů a obyčejů s vejci spojených. Lidé vkládali vejce do hrobů, do základů nových domů i do polí, pro zajištění dobré 16

úrody. Vejce sloužila k léčbě i ochraně před nemocemi a uštknutím nejen lidí, ale i dobytka. Také se pomocí vajec věštilo a předpovídala budoucnost. Většina starých pověr byla časem zapomenuta, ale vajíčko jako velikonoční dárek je dodnes živou tradicí. Zdobená vajíčka se dávají jako odměna koledníkům, ale i rodiče a prarodiče dětem. V některých oblastech si děti musí velikonoční nadílku najít a nejmenší dokonce věří, že jim ji přinesla slepička, kohout či skřivánek a nověji také velikonoční zajíček. (Ten se do našich zemí dostal koncem 19. století z Německa.) Kraslice sloužily, a někde stále slouží, jako vyznání lásky děvčete k chlapci a tato drobná poselství na nich byla popsána často v celých verších. Václav Frolec v knize Prostá krása (1984, s. 101 – 125) uvádí celou řadu příkladů tzv. „malovaného slova“. Slovo „kraslice“ je u nás sice doloženo již ze 14. století, ale pro zdobené vajíčko se začalo všeobecně užívat až koncem století 19., a to v souvislosti s Národopisnou výstavou českoslovanskou, která se konala v Praze roku 1895. Do té doby se pro kraslice užívaly výrazy jako: malůvky, vyškrabovaná vajíčka, rejsovaná neboli rejsky, straky, slaměnky, voblíkané či obtáčané. Lidové názvy kraslic souvisely s technikami jejich zdobení, kterých byla celá řada. Patří sem třeba batika (zakrytí vzoru voskem a následné barvení), gravírování (vyškrabování vzoru do barvy), leptání (vyleptávání barvy šťávou z kyselého zelí nebo octovou vodou), malování (barvami či voskem), nalepování (slámy, sítiny z určitých rostlin či textilu) a řada dalších tradičních i netradičních technik. Svůj magický význam, dnes již mnohde zapomenutý, měly také použité barvy. Zvláštní postavení má barva červená, která je zřejmě ve zdobení nejstarší a dodnes nejpoužívanější. (Podle ní se dokonce Velikonocům někde říkalo „Červené svátky“.) Červená, barva krve, ohně a zralého ovoce, symbolizuje život, lásku a ochranu. „Zelená představovala sílu přírody, a tak byla vnímána především jako symbol prosperity. Bílá znamenala smrt, černá připomínala démony. Modrá měla nezdravý nádech moru a neštěstí, a tak se dodnes používá výjimečně. Zato žlutá byla barvou medu, vosku, zralého obilí, ovoce a zlata, a proto symbolizovala bohatství a blahobyt.“ (Vondrušková, 2004, s. 132). K barvení se používala celá řada přírodnin (zejména různých částí rostlin) a později i barviva umělá. Původně se barvila pouze vejce plná (aby neztratila svou magickou funkci) a až po 1. světové válce se objevila vejce vyfouknutá. Nezdobila se jen vajíčka slepičí, jak je tomu převážně dnes, ale též kachní a holubí i vejce některých 17

volně žijících ptáků. Kraslice plní nejen funkci velikonočního dárku, ale slouží též k výzdobě interiéru, spolu s jinými dekoracemi, vesměs symbolizujícími začínající jaro.

1.2.5 Filipojakubská noc (pálení čarodějnic) V minulosti se 1. května slavil svátek sv. Filipa a Jakuba a odtud tedy název noci ze 30. dubna na 1. května „filipojakubská“. Ač je tato „čarovná“ noc pojmenována podle křesťanských světců, její původ můžeme hledat u starých Keltů, kteří až do přelomu letopočtů žili na dnešním českém území. V keltských slavnostech je 1. květen jakýmsi mezníkem, mezidobím stojícím přesně mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. Svátek, který Keltové tuto noc slaví, se nazývá „baltaine“ (Langammerová, 2004, s. 107) a zapálené ohně při něm symbolizují Slunce, jako životodárnou sílu.. V evropském kontextu se filipojakubská noc nazývá také jako noc Valpuržina „…a to podle Goethova Fausta, kde se popisuje tajuplný slet čarodějnic s pekelnickou slavností.

Název

je

odvozen

od

jména

abatyše

Walburgy,

která

proslula

jako ochránkyně před kouzly a čarodějnictvím.“ (Vondrušková, 2004, s. 164) Lidé v minulosti věřili, že tuto noc mají zlé síly větší moc než jindy a zapálené ohně tak měly zejména ochrannou a očišťující funkci. Někde se s touto nocí spojovaly i další rituály na ochranu domu, hospodářství a obyvatel, jako velký úklid, pálení smetí, práskání bičem, tlučení železem nebo dřevem. Samotné „upalování čarodějnice“ (symbolické figuríny) se v lidových zvycích objevilo zřejmě až koncem 18. století, tedy po zrušení dohledu jezuitského řádu nad čistotou víry lidu a tedy po skončení čarodějnických procesů a upalování živých lidí. Je zajímavé, že se tento zvyk udržel dodnes v poměrně původní podobě. Mládež ze vsi již několik dní předem připravuje dřevo a staví hranici (vatru) na vyhrazeném místě. Většinou to bývá na návrší či blízké stráni, tak aby byl oheň co nejvíce viditelný a zároveň aby nehrozil požár. Někde se na vrchol hranice připevňuje ustrojená figurína čarodějnice (staré koště, sláma a hadry). Večer se u hranice sejde celá vesnice včetně dospělých i dětí a oheň se zapálí. Starým zvykem, dodnes praktikovaným, je připalování starých košťat, jejich vyhazování do výšky a někdy i nošení ohořelých kousků domů pro ochranu obydlí.

18

V současnosti se připojují i nové zvyky. Zejména ve městech se večer 30. dubna pořádají reje a přehlídky čarodějnických masek (někdy spojené s taneční zábavou či volbou Miss čarodějnice), lampiónové průvody a ohňostroje. Starodávný zvyk tak začíná dostávat podobu více zábavnou až karnevalovou a staví se tak do protipólu tiché magické noci.

1.2.6 Máje Stavění májí původně připadá na noc před 1. květnem, avšak v současnosti se na různých místech posouvá a slaví se tak v průběhu května a někde až na Svatodušní svátky neboli Letnice. (Svatodušní svátky jsou církevním svátkem a slaví se 7 týdnů po Velikonoční neděli, jako Slavnost Seslání Ducha svatého. K lidovým obyčejům tohoto období patří jízdy králů, královničky, obcházení polí, čištění studánek apod. Lidové Letnice pocházejí ještě z dob předkřesťanských a vázaly se pravděpodobně k letnímu slunovratu.) V minulosti se máje stavěly nejen na venkově, ale i ve městech a to jako pocta vrchnosti a jejím úředníkům. Na vesnici se zase stavěla nejen velká centrální máj tzv. „král“ na návsi či u kostela (dnes i např. na hřišti), ale bývalo zvykem, že chlapci stavěli svým vyvoleným dívkám u domu menší májky z mladých břízek a ozdobené barevnými pentlemi a fáborky. Na hlavní máj se většinou používá vysoký smrk, jedle nebo borovice, jejichž kmen se celý hladce oloupe a zelený vrchol se zdobí věncem, pestrými fábory a květy. Máj stává ve vsi obvykle až do svatodušních svátků, někdy až do léta. Do té doby než se pokácela, museli ji místní chlapci pečlivě hlídat, protože k oblíbenému zvyku patřilo a stále patří i kradení májí sousedům. Chlapci ze sousedních vesnic se snaží uloupit bud´ celý strom, nebo alespoň věnec zavěšený na vrcholku, a ten si pak demonstrativně staví vedle své vlastní máje. Dalším rozšířeným zvykem, který sloužil jako zábava během noci, kdy se hlídá máj, byly tzv. „cestičky lásky“. Chlapci vylévali hašeným vápnem, vysypávali popelem, pískem, pilinami, kukuřičným šustím apod. cestičky mezi domy zamilovaných párů a na vrata jejich domů či před dům malovali vápnem srdce a psali různé nápisy. Pod centrálními májemi se obvykle tančilo a zpívalo, což bývalo celé v režii místní mládeže. Těmto tanečním zábavám předcházela obchůzka s hudbou po vsi, kdy se průvod zastavil u každého domu s májkou a děvčata se postupně k průvodu 19

připojovala. Také se po domech vybíraly příspěvky na muziku. Taneční zábava se obvykle pořádala i v den kácení máje. Na

význam

zvyku

stavění

máje

existuje

řada

názorů,

s největší

pravděpodobností má však vzrostlý strom symbolizovat život, sílu, růst a plodnost. 1. květen se u nás stal také symbolem lásky, vycházejícím z poezie Karla Hynka Máchy, a to především z jeho básně „Máj“. K tomuto významu se váže pověra, že každá žena musí být na 1. máj políbena pod kvetoucím stromem, „aby neuschla“. Další tradicí tohoto dne bývá studentský Majáles, pocházející z dob národního obrození. Provází jej průvod, různé vtipné proslovy a volba krále majálesu.

1.2.7 Poutě Pouť znamenala cestu, putování na svaté místo. Na místo naplněné mimořádnou duchovní sílou, na místo, kde se údajně odehrál zázrak či došlo ke zjevení některého světce. V náboženském smyslu je pouť cesta pokání, uctívání proseb a díkuvzdání. Je to obět´, dar Bohu. Zvyk navštěvovat posvátná místa není typický pouze pro křesťanství, ale objevuje se ve všech světových náboženstvích. Křesťané začali již někdy ve 4. století putovat k posvátným místům v Palestině, a to zejména místům spojeným se životem Ježíše Krista. Pouti se pořádali také k místům méně vzdáleným, tam kde se nacházely ostatky apoštolů a křesťanských mučedníků, dále též k zázračným obrazům a sochám, léčivým vodním pramenům apod. V českých zemích mají křesťanské poutě hlubokou tradici, provázenou střídáním období rozvoje a útlumu. Významnou roli v počátcích hrálo uctívání světců a zejména národních patronů, jako je sv. Václav, sv. Ludmila, sv. Jan Nepomucký a další. Mezi první zmínky o poutních místech patří údajně nařízení církve z druhé poloviny 15. století, která zakazují stavění oltářů na polích. K největšímu rozmachu docházelo v období baroka, tedy během 17. a 18. století, kdy návštěva poutního místa patřila k projevu zbožnosti člověka. Oblíbená poutní místa tak přitahovala pozornost bohaté šlechty a měšťanů, kteří je štědře sponzorovali a zasloužili se tak o to, že mnoho malých kapliček se postupně měnilo na velké kostely. Útlum nastal ve druhé polovině 18. století, kdy Josef II., známý svým omezováním vlivu církve v zemi, vydal zákaz pořádání poutí. Jak zmiňuje Vonrušková (2004, s. 238): „Sledoval však i praktický cíl – chtěl zabránit plýtvání časem na různých náboženských slavnostech a akcích. Stejný důvod ho vedl například i k omezování 20

posvícení“ Teprve během 19. století se poutě postupně obnovovaly, ale již nikdy nedosáhly takové síly a pompy. Z mnohých poutí se též začal vytrácet původní církevní smysl a postupně podlehly tlaku trhu. Počátkem 20. století ze objevil nový jev – ke stánkům se zbožím přibyly kolotoče, houpačky a jiné zábavné atrakce. V této podobě se poutě dostávají i do měst. V řadě obcí dnes pořádají poutě společně s posvícením. Jinde se snaží o obnovení původního náboženského smyslu poutí. „V řadě míst na venkově i ve městech se pout´ v posledním desetiletí usadila do tradiční přirozené formy, kde jsou patřičně vyvážené obě polohy – církevní i světská. Tento návrat svědčí o skutečnosti, že tradice nelze v obecném měřítku trvale usměrňovat. Jako živý činitel se prostě přizpůsobí, na čas skryjí, trochu promění a v patřičný čas znovu vystupují na světlo.“ (Langhammerová, 2004, s. 203) Vrátím se ještě k tradičním lidovým oslavám poutí v minulosti. „Mít pouť“ znamenalo být držiteli pouti jako slavnosti, tedy hostiteli. Poutě se konaly obvykle jedenkrát ročně, a to v den výročí místního patrona. Nejvíce se využívalo letní období, kdy byla pout´ příjemným vybočením z pracovního tempa. (Na významných místech se však konaly i několikrát do roka.) Z okolních míst se vypravovali poutníci obvykle v celých skupinách, pod vedením venkovského rychtáře, či jiného souseda, který znal cestu. Putovalo se i několik dní. Cesta na vlastní poutní místo bývala lemována jednotlivými zastaveními křížové cesty a v potním kostele se konala poutní mše. Lidé přinášeli svíčky a jiné tzv. votivní dárky. Po mši se již poutníci obvykle věnovali zábavě. „Zašli do hospody nebo nakupovali na trhu ve stáncích se svatými obrázky a růženci, pečivem a perníky, hračkami, šátky a dalšími oblíbenými dárky z pouti.“ (Vondrušková, 2004, s. 238) Poutě tak vedle funkce náboženské plnily i funkci společenskou. K pouti patří též typický jídelníček, pečou se pouťové koláče, jejichž velikost, tvar a náplně se kraj od kraje liší. Středem dne je slavnostní oběd, často podávaný venku a sestávající z polévky, následně pečeného masa (obvykle vepřové, knedlík a zelí) či řízku, poté následuje káva, koláče a další sladkosti.

1.2.8 Posvícení V mnoha ohledech je průběh posvícení velice podobný oslavám výše zmíněných poutí, a to zvláště v podobě, která se ustálila během posledních desetiletí. Na první pohled je zřejmá podobnost ve stanovení data konání, které se váže opět ke svátku 21

patrona místního kostela, s výročním dnem jeho zasvěcení apod. Dále se také téměř všude slavilo posvícení havelské a martinské. Hlavním posvícenským dnem byla vždy neděle před nebo po svátku místního patrona. Pro posvícení je typická spousta dobrého jídla a pití, muziky, tance a společenské zábavy. Lidé se vzájemně navštěvovali a hostili a oslavy se často protáhly i na několik dní. Nebylo neobvyklé pořádat o posvícení také svatby. (Podobně jako během masopustních oslav, jídla i pití byl dostatek.) Jelikož každá vesnice slavila posvícení jiný den, posvícenských příležitostí bylo mnoho. Zanedbávání pracovních povinností se stalo opět trnem v oku císaři Josefu II., který vydal nařízení povolující pouze jedno posvícení v roce, a to v neděli po sv. Havlu. Jak to však bývalo ve spoustě jiných případů, lidé si císařské nařízení vyložili po svém a v řadě vesnic se tak slavila posvícení dvě – povinné císařské a původní místní. Na rozdíl od poutí se posvícení neváže k řádné církevní liturgii, jedná se o čistě lidový svátek. Nejčastěji se konalo v podzimních měsících (říjnu nebo listopadu), kdy končila sklizeň a práce na polích, a tak byl dostatek potravin i času na oslavy. U havelského posvícení je termín odvozen od svátku sv. Havla (16. října), který býval v minulosti tradičním termínem odvádění tzv. poddanských platů, jakési formy

nájmu

za

půdu

majiteli

panství,

které

byly

většinou

předepsány

v naturáliích.někdy vrchnost své poddané při této příležitosti pohostila. Posvícení na sv. Martina bylo zase spojeno s koncem roční služby a vyplácení mzdy čeledníkům. Na sv. Martina se také uzavíraly smlouvy mezi obcí a pastýřem, ovčákem či ponocným. Opět příležitosti k bohatým oslavám. Přípravy na posvícení probíhali jež několik dní předem. Jednak se uklízel celý dům, jednak se připravovaly suroviny na pečení a vaření. Dále se obcházeli známí a příbuzní s pozváním. Tuto úlohu často plnily děti, které přitom roznášely speciální koláče tzv. „zváče“. Někde (zejména na Moravě) se uprostřed obce stavěla májka. V neděli šla celá rodina na slavnostní mši do kostela, a potom se podával oběd, který býval často nejbohatším v celém roce. Jedla se polévka, pečené maso, typická byla posvícenská husa (zejména na martinské posvícení), dále knedlíky a zelí, smetanové omáčky. K pohoštění se pekla také spousta koláčů rozličných tvarů, velikostí a náplní. Nejčastější však byly velké kulaté a bohatě zdobené koláče chodské, jejichž moravskou obdobou jsou valašské vdolky, neboli pecáky či frgále. V českých regionech platilo pravidlo, že čím slavnostnější příležitost, tím menší koláče. (Dodnes se např. na svatby pečou koláčky o průměru 2 až 3 cm.) Posvícenské bývaly o průměru 6 až 10 cm. Jinde 22

v Čechách se pekly tzv. německé koláče, které byly hranaté a přes celý plech. Peklo se i jiné pečivo jako bábovky, hnětýnky a martinské rohlíky. V neděli večer bývala taneční zábava, které se účastnila zejména mládež. Dnes se taneční zábava pořádá často již v sobotu před posvícením. V pondělí se pořádala tzv. „pěkná“ či „zlatá hodinka“, při níž se lidí scházeli v hospodě s rozsvícenými svíčkami. V některých obcích se tento zvyk dodržuje dodnes. V úterý se pořádala „sousedská zábava“, která byla příležitostí k tanci pro starší obyvatele vsi. Ta se již v současnosti nedrží. V pondělí se též odehrávaly lidové obyčeje poněkud drastičtějšího rázu. Bylo to zejména tzv. „shazování kozla“, kdy se z věže kostela či ze skály shazoval živý, pentlemi ozdobený kozel, nebo beran s pozlacenými rohy. Před zabitím se odehrál symbolický soud, při němž se oběti vyčetla řada zlých skutků. Maso zvířete se pak večer v hospodě upeklo a snědlo. Podobným zvykem bylo „stínání kohouta“, při kterém byl živý kohout přivázán ke kolíku a mladíci se zavázanýma očima soutěžili, kdo první setne připravenou šavlí kohoutovi hlavu. Význam těchto drastických zvyků vysvětluje Langhammerová (2004, s. 213): „…Obřadně zabíjíme zdravého samce, zdroj plodnosti a z ní našeho prospěchu. Je konec jednoho období, jsme si vědomi tohoto konce a přídělu letošního blaha. Příští rok se uvidí. Účtování, pokora, odevzdáváme se do rukou osudu. Avšak tím, že sami vykonáme akt rázného konce, představujeme trvající sílu, která přežívá a dává naději, příští naději.“ V současnosti jsou tyto zvyky spíše raritou. Současné posvícení v průběhu let trochu pozměnilo svou podobu, avšak zůstává stále oblíbeným obyčejem. Kromě tradiční hostiny bývají oslavy doplněny řadou kulturních akcí, jarmarků, koncertů, ale i kolotoči a jinými atrakcemi.

1.2.9 Dušičky Pod dnes běžně užívaným názvem Dušičky se skrývají vlastně dva svátky: 1. listopadu je to svátek Všech svatých a 2. listopadu Památka všech zemřelých. Kořeny obou svátků sahají pravděpodobně až ke starým keltským rituálům. 1. listopad je ve starém keltském kalendáři začátkem nového roku a současně též dnem, kdy se setkávaly svět živých a svět zemřelých. Lidé zapalovali obřadní ohně, které měly ukazovat cestu bloudícím duším, aby mohly konat dobré skutky či se mstít za minulá příkoří. Při hostinách se také vždy počítalo s dílem jídla pro mrtvé a jako oběti bohům. 23

Během staletí si tento pohanský svátek upravila k obrazu svému křesťanská církev. Křesťané věřili a věří, že tak, jako Kristus vstal z mrtvých a bude žít navěky, mohou být také všichni spravedliví po své smrti vzkříšeni. V křesťanském světě se postupně ustálily dva církevní svátky. První, svátek Všech svatých, vznikl v roce 609, kdy byl v Římě slavnostně zasvěcen bývalý pohanský chrám všech starověkých bohů Pantheon křesťanské Panně Marii. Stalo se tak sice v květnu, ale původní květnový termín byl v 8. století přesunut na 1. listopad, a to zřejmě proto, aby nahradil stále živé svátky pohanské. Druhý svátek, Památka všech zemřelých, se slaví 2. listopadu a je spojen s motlitbami za mrtvé, jejichž duše pobývají ještě v očistci. Modlitby živých jim tak, dle křesťanského výkladu, mohou pomoci k očištění od hříchů a vstupu do nebe. Původně se tento svátek slavil čistě v rodinném kruhu. Poprvé se veřejná oslava uskutečnila ve Francii koncem 10. století a odtud se šířil do dalších zemí. Dnes se běžně v tento den v kostelech slouží mše, někdy až tři. Může se konat jen mše čtená (tzv. missa pro defunctis), nebo zpívaná (tzv. requiem). V lidových představách o duších zemřelých se mísilo křesťanské učení o posmrtném životě spolu s pohanskými rituály. Podle lidové víry vystupují v předvečer svátku duše z očistce, aby si alespoň na jednu noc odpočinuly od trýznivých muk. Lidé jim tak pomáhali různými rituály, jako např. přípravou studeného mléka, které mělo duše ochladit, či plněním lamp máslem namísto oleje, aby si jím mohly duše ošetřit spáleniny. Hlavně však lidé navštěvovali hřbitovy a hroby zdobili květinami, věnci a svíčkami. V minulosti se na hroby pokládalo též kultovní pečivo, kterým mohl být chléb, houska, rohlík, ale také z těsta tvarované dušičky a kosti. Lidé je buď pekli doma, nebo kupovali od pekařů, kteří je připravovali pouze pro tuto příležitost a někteří je dokonce prodávali přímo na hřbitově. V některých krajích, zejména v jižních Čechách, se na Dušičky chodilo koledovat, a to ještě na začátku 20. století. Dušičkové koledě se říkalo v souvislosti s pečivem, které koledníci dostávali, „chodit po rohlíkách“. Dodnes je běžné na Dušičky zajít na hřbitov a zavzpomínat na zemřelé. Je zvykem očistit hrob a ozdobit jej květinami a věnečky, ale hlavně zapálenými svíčkami. Často lidé zapalují svíčky „za dušičky“ i doma. V posledních letech se v naší zemi, stejně jako v celé Evropě, začala ujímat i americká podoba tohoto svátku, a to tzv. halloween. Halloween se v Americe slaví 31. října, tj. v předvečer svátku Všech svatých a do Ameriky se dostal zřejmě spolu s irskými přistěhovalci. Název vznikl z výrazu „All Hallow´s Eve“, což lze 24

přeložit jako „předvečer Všech Svatých“. V současnosti se v Americe halloween odehrává zejména jako zábava pro děti, které se strojí do strašidelných masek a kostýmů a obcházejí domy sousedů. Dále se vyrábějí svítící obličeje z vydlabaných a vyřezaných dýní. (Pod vlivem tržního prostředí se dnes již dýně ani masky nevyrábějí doma, ale kupují v obchodech.) Mnozí pravověrní katolíci považují halloween za pohanský svátek a v podstatě mají pravdu. Kořeny tohoto svátku lze hledat, jak bylo již zmíněno, u přistěhovalých Irů, kteří patří mezi potomky starých Keltů.

1.2.10 Advent Slovo advent, latinsky adventus, lze přeložit jako příchod a věřící křesťané se v tuto dobu připravují na příchod Spasitele, tj narození Ježíše Krista. Advent zahrnuje období čtyř týdnů před Štědrým dnem a začíná tedy v neděli, která je nejblíže 30. listopadu (svátku sv. Ondřeje). Délka Adventu je pak 22 až 28 dnů. Jedná se o období naprosto odlišné od předchozích hodokvasů a veselí. Advent je obdobím půstu a duchovního i duševního rozjímání. V minulosti platil zákaz tance, zpěvu a zábavy, přesto lidé tato postní pravidla občas porušovali. Advent je počátkem církevního neboli liturgického kalendáře, jehož běh vychází z textu Nového zákona. V době vrcholného středověku patřil v celé křesťanské Evropě k základům liturgického cyklu. Jeho podoba se postupně vyvíjela a ve 12. až 13. století byla sjednocena a ucelena díky závazným předpisům posvěceným církevními koncily. Každá adventní neděle (nazývané železná, bronzová, stříbrná a zlatá) i celý týden mají z církevního hlediska zvláštní význam. Celé období se však nese v duchu pokání, půstu a motlitby. Oltáře v kostelech se nezdobí květinami a vše je laděno do postní tmavě fialové barvy. Výjimkou je třetí neděle, zvaná Gaudete. Pro tu je typickou barvou růžová, v kostelech jsou povoleny květiny a celý den probíhá ve znamení radosti. Každý adventní den se v kostele brzy ráno sloužily mše, věnované Panně Marii, pro které se vžil lidový název „roráty“, odvozený od latinského Rorate coeli…(česky: Rosu dejte nebesa…), což byla úvodní mešní píseň. Život během adventu byl již typicky zimní. Zemědělské práce skončily a nastal čas na práce a opravy v domě. Nastalo období přástek, draní peří a mlácení obilí, při kterých si lidé ve vsi vzájemně vypomáhali a čas si naplňovali také vyprávěním,

25

zpěvem i jinou zábavou. Při těchto setkáváních často docházelo k porušování postních pravidel. V rámci adventu se slaví několik svátků svatých, kolem nichž se soustředila řada lidových obyčejů: sv. Ondřej (v lidových pověrách považovaný za den vhodný k věštění a předvídání budoucnosti), sv. Barbora, sv. Mikuláš, sv. Ambrož a sv. Lucie (v lidových pověrách považována za ochránkyni před čarodějnicemi). Tyto svátky jsou v lidových tradicích doprovázeny různými maskami, pocházejícími již z dob předkřesťanských. Podoba dnešního adventu je směsicí několika různých vlivů. Pro některé lidi zůstává obdobím duchovního rozjímání a vrací se tak ke svému původnímu náboženskému významu. Pro jiné představuje advent zábavu, kterou přinášejí tradiční zvyky, jako např. mikulášská obchůzka. Pro většinu lidí je to však období příprav na Vánoce. V řadě měst a obcí se rozsvěcí velký vánoční strom, zahajují se vánoční trhy, prodávají stromky a vánoční zboží. Pořádají se hudební programy s vánočními koledami. Ze sousedního Německa a Rakouska k nám pronikla řada dekoračních předmětů, jako adventní věnce a kalendáře, vánoční hvězdy, svícny a svíčky do oken. Adventní kalendář může mít řadu různých podob, ale vždy obsahuje 24 dílů, tj. tolik, kolik je dnů od 1. prosince do Štědrého dne. Ubíhající dny představují jednotlivé lístky, kartičky, obrázky či drobné dárečky, čokoládky apod. Dnes slouží adventní kalendář zejména jako dárek pro děti. Další dekorací je adventní věnec, který mívá obvykle dvě podoby. Bud´ je závěsný a slouží k ozdobení vstupních dveří domu, nebo bývá ozdoben svíčkami a pokládá se na stůl, nebo pomocí stuh zavěšuje ke stropu. Správný adventní věnec má svíčky čtyři, kdy každá symbolizuje jeden adventní týden a zapaluje se vždy v příslušnou neděli. První neděli tak hoří svíčka jedna, druhou dvě, třetí tři a poslední neděli hoří svíčky všechny. Čtyři hořící svíčky mají symbolizovat, že se kruh uzavřel, advent je u konce a má přijít Štědrý den, tedy narození Ježíše Krista.

1.2.11 Barbora Svátek sv. Barbory se slaví 4. prosince a bývá již předzvěstí blížícího se Štědrého dne. Svatá Barbora byla křesťanskou mučednicí, pocházející z rodiny bohatého šlechtice v maloasijském městě Nikomedii (dnešní Turecko). Podle staré legendy byla mučena a popravena vlastním otcem poté, co se přiznala ke křesťanské víře. 26

V lidových obyčejích se k tomuto dni váží obchůzky Barborek po vsi. Barborky představovaly ženy a dívky převlečené do bílých prostěradel či šatů a obličej majíc zahalený do roušky či závoje, aby vypadaly strašidelně. Převleky Barborek se kraj od kraje trochu lišily. “Někde byly převlečené jako jeptišky, jinde chodily s dlouhými rozpuštěnými vlasy a věnečkem na hlavě. Některým stačilo jen trochu mouky na obličej a dopředu přehozené dlouhé vlasy.“ (Vondrušková, 2004, s. 282) Barborky obcházely jednotlivá stavení, zazpívaly píseň o sv. Barboře a podělily děti. Pro hodné děti měly v košíku přichystané ovoce a sladkosti, pro zlobivé měly s sebou metlu nebo vařečku na vyplácení. Někdy požadovaly po dětech modlitbičky, básničky či písničky a přitom je strašily huhláním „mulisi, mulisi…“, což byla zkomolenina původních slov „modli se, modli se…“. V dnešní době již Barborky obvykle nechodí, jejich obchůzku s odměňováním hodných dětí a trestáním zlobivých nahradil Mikuláš. Na řadě míst si však děti připravují punčochu či talířek za okno a ráno tam nacházejí od Barborek nadílku. Svátek sv. Barbory býval též oblíbený k věštění budoucnosti. Dodnes je v celé střední Evropě rozšířený zvyk řezat třešňové či višňové větvičky, nazývané barborky. Větvičky se dávají do vody a měly by rozkvést do Štědrého dne. Dříve bývalo též zvykem zalévat barborky vodou z úst, což mělo i praktický význam, taková voda byla vlažná a urychlovala tak rozkvétání. Rozkvetlé barborky v minulosti přinášely lidem různé náznaky možné budoucnosti. Pro svobodnou dívku znamenala rozkvetlá větvička štěstí, lásku a případné vdavky. Ukrytý kvítek za šněrovačkou pomohl dívce údajně přivábit chlapce, kterého si vybrala. Někdy se též počítalo, kolikátý den po sv. Barboře se květy rozvinou a podle toho se určoval nejšťastnější měsíc následujícího roku. V některých krajích lidé věřili, že vezmou-li rozkvetlou větvičku s sebou do kostela na půlnoční vánoční mši, mohou její pomocí rozpoznat čarodějnice.

1.2.12 Mikuláš Svátek sv. Mikuláše připadá na 6. prosince, avšak v našich zemích bývá často zvykem slavit významné svátky již v předvečer toho dne. Tedy i svátek sv. Mikuláše se u nás běžně slaví večer 5. prosince. Podle historických pramenů žil Mikuláš ve 3. a 4. století a byl pravověrným křesťanem a kolem roku 300 se stal biskupem v Myře (dnešní oblast Turecka). Křesťané byli v té době pronásledováni a Mikuláš byl vystaven věznění a mučení, 27

své víry se přesto nevzdal. Podle legend rozdával štědře svůj majetek potřebným a odtud zřejmě pramení mikulášská nadílka. Na roku Mikulášovi smrti se historici neshodují, ale na přesném dni ano, bylo to 6. prosince. Mikuláš se stal postupně světcem celosvětového významu a mikulášské obchůzky se spojily s tradicí adventu. V některých zemích Evropy, v Rusku a USA však Mikuláš naděluje až o Vánocích. Z Mikuláše časem vznikla dnes celosvětově známá postava Santa Clause, statného dědy s bílými vlasy a vousy, v červeném oblečení a špičaté čepici. Jméno Santa Claus je vlastně zkomoleninou jména sv. Mikuláš a vzniklo v Americe díky holandským přistěhovalcům, kteří Mikuláše nazývali Sinter Klaas. Původně nosil dárky také 5. prosince, ale časem se nadílka přesunula na Štědrý večer. Ještě v 19. století si jej lidé představovali jako malého mužíka (někde až skřítka) v kožešinovém oblečení, který jezdí na saních tažených sobem. Podobu, jak ji známe dnes, získal Santa Claus v roce 1931 díky gigantické reklamní kampani firmy Coca-Cola. Výsledkem reklamy nebylo pouze celosvětové rozšíření zmíněného nápoje, ale i podoby Santa Clause. Pod vlivem amerických médií se postava Santa Clause dostala i do naší země a postupně vytlačila Dědu Mráze (implantovaného k nám ruskou kulturou) a částečně i našeho Ježíška. Původní Mikuláš, který chodí za dětmi 5. prosince, však jeho tlaku odolal, a tak u nás nastala poněkud paradoxní situace, kdy Mikuláš vlastně naděluje českým dětem dvakrát po sobě. Záznamy o rozpustilých mikulášských maškarách sahají v českých zemích až do 14. století. Jejich podoba však byla poněkud jiná, než jak ji známe dnes. V průvodech se objevovaly rozmanité masky, podobně jako např. v průvodech masopustních. Až v 18. a 19. století chodil Mikuláš většinou pouze v doprovodu andělů a čertů. (V některých místech na Moravě doprovázely Mikuláše bíle oděné ženy Mikulášky, které nahrazovaly postavu anděla a nápadně se podobaly postavám Barborek.) Bíle oděný anděl s křídli na zádech a hvězdou na čele bývá představitelem nebe. Čert, většinou černočervený s rohy, ocasem a kopytem a často vedený na řetězu, nese v rukou trestné náčiní (pytel, metlu vidle apod.) a představuje peklo. Tuto podobu mikulášských masek známe i dnes. Mikuláš s doprovodem navštěvoval domácnosti a od dětí požadoval odříkat modlitbu, za což dostaly drobnou odměnu od maškar i větší nadílku od rodičů a dalších příbuzných, kteří tvrdili, že ji u nich nechal Mikuláš. Modlitbu musela často odříkávat 28

i odrostlá mládež, jinak by ji čert zpráskal či hodil do vody. Dárky na svátek Mikuláše dostávají děti dodnes. Většinou to jsou sladkosti, ovoce, ořechy, drobné hračky, ale i uhlí nebo brambory pro ty zlobivé. Rodiče často schovávají nadílku do punčochy, na misku či do ošatky. Mikulášská

obchůzka,

spolu

s velikonoční

pomlázkou,

patří

dnes

k nejrozšířenějším lidovým zvykům. Její podoba postupem času zaznamenala několik určitých změn. Mikuláš již po dětech nepožaduje modlitbu, ale básničku či písničku, dále děti chválí a napomíná (podle toho, jak se předem domluvil s rodiči). Dnes chodí Mikuláš do rodin pouze na objednávku a často to bývají známí nebo příbuzní. Mikulášské nadílce se též velmi pružně přizpůsobil i současný trh, a tak v obchodech je možné pořídit již naplněné punčochy, dárkové balíčky, čokoládové figurky Mikulášů, čertů a andělů a spoustu jiných sladkostí a dárků. Ve městech se často konají také společné srazy Mikulášů, čertů a andělů, někdy spojené se soutěží o nejlepší masku. Ve školách, školkách i kulturních zařízeních se pořádají mikulášské besídky spojené se zábavným programem. Dokonce se pořádají i taneční zábavy pro dospělé a dochází k obnově dříve běžných mikulášských trhů. V maskách začaly chodit též děti a mládež a někteří lidé využívají převleky pro svou zábavu a chovají se někdy dosti nevhodně. Údajně však toto není nový jev, Vondrušková (2004, s. 293) zmiňuje: „Už z 18. století se dochovalo několik tvrdých kritik mikulášských obchůzek. Jejich autorům bud´ vadilo strašení malých dětí smrtkami a čerty, nebo nemístné chování mladíků v maskách. Církevní mravokárci se zase pozastavovali nad rouháním při předvádění čertů či zlehčování důstojnosti křesťanského biskupa Mikuláše.“ S mikulášskou tradicí se v minulosti pojily také mikulášské trhy. Konaly se 6. prosince téměř v každém městě. Na trzích se prodávaly potraviny a dárky na Vánoce. Bylo zde možné koupit nejen likéry, víno, punč, sušené ovoce, ořechy, ale i typicky vánoční zboží, jako Betlémy, postavičky Mikulášů, čertů a andělů, mikulášské pečivo ve formě lidských i zvířecích figurek a speciální obrázkové perníky. Od poloviny 19. století se na trzích začalo objevovat i vzácné tropické ovoce, jako pomeranče, mandarinky, citrony, granátová jablka, fíky apod. Prodávaly se též různé sladkosti: cukrkandl, turecký med, pendrek, marcipán atd. a hračky pro děti. Typickými mikulášskými dárky byly hračky ze sušeného ovoce a plodů, z nichž je zřejmě nejznámější postavička čerta ze sušených švestek či ozdobený koláč, tzv. vrkoč.

29

V současnosti dochází v některých městech k obnově mikulášských trhů, které však mají již poněkud jinou podobu a zejména sortiment zboží.

1.2.13 Vánoce Vánoce jsou bezpochyby pro většinu lidí v českých zemích (ale i v Evropě a na jiných světadílech) největšími a nejvíce oslavovanými svátky v roce. V oslavách českých vánoc se mísí staré pohanské tradice s křesťanskými rituály i s řadou novodobých zvyků. Jsou obdobím lásky, štěstí, rodinné pohody a také rozjímání a nostalgie. Vánoční motivy se již od dávných dob promítají také do řady uměleckých děl. Pro věřící křesťany jsou Vánoce zejména oslavou narození Božího syna a vyvrcholením adventního půstu. Do vánočního období spadá velice významná událost, a to zimní slunovrat (21. prosince.) Již od pravěku byl lidmi oslavován a uctíván a váže se k němu řada legend o narození nového slunce a o vítězství života nad smrtí. S kultem slunce souvisel i kult ohně a světla, který měl během Vánoc také svůj význam. Církev s těmito lidovými kulty dlouho bojovala, až je nakonec přijala jako duchovní symbol. Betlémské světlo či světlo svíček jsou symboly Vánoc dodnes. Postupem času se uctívání slunce a čekání na slunovrat přesunulo k tradici Vánoc, jako narození Ježíše Krista, a tak teprve křesťanství vtisklo vánočním svátkům podobu, jakou známe dnes. Přesto i křesťanské Vánoce zaznamenaly v průběhu staletí značné proměny. Jak píše Vondrušková (2004, s. 314): „Zpočátku se slavily obvykle jako bujaré a veselé svátky s průvody masek, zpěvem a tancem, bohatými hostinami s množstvím jídla a pití. Spolu se zápasem o čistotu křesťanské víry však vítězilo nové pojetí, založené n pokoře a střídmosti. Ubývalo radovánek a hostin, věřící se postili a rozjímali, chodili do kostelů a modlili se.“ V období baroka, v 17. a 18. století, se pozvolna navracela světská nádhera a okázalost Vánoc a jejich oslavy se soustředily zejména do kruhu rodiny. Podoba měšťanských vánočních oslav z 19. století dala základ většině dodnes udržovaných lidových zvyků a obyčejů, včetně dnes nezbytného vánočního stromečku. Důkazem o přežití většiny lidových vánočních zvyků do dnešní doby může být českým národům spis „Pojednání o Štědrém večeru“ od Jana z Holešova, mnicha břevnovského kláštera v Praze, žijícího v období vlády Karla IV. „… popisuje v ní vánoční zvyky, jak mu je vyprávěli staří lidé. Díky tomuto učenému benediktinovi víme, 30

že lidé v době Karla IV. Dodržovali půst, dávali si dárky, pekli vánočku a podle možností obdarovávali chudé. Ale také věštili a čarovali, obětovali bůžkům, převlékali se o zvířecích masek, nebo dokonce hráli v kostky a opíjeli se…“ (Vondrušková, 2004, s. 315) Hlavním dnem Vánoc je Štědrý den (24.12.), na něj navazuje Boží hod vánoční (25.12.) a svátek sv. Štěpána (26.12.). K těmto nejvýznamnějším dnům se připojují dnes méně známé svátky, svátek sv. Jana Evangelisty (27.12.) a svátek Mláďátek (28.12.). Vánoční období zahrnuje také Nový rok (1.1.) a svátek Tří králů (6.1.), který vánoční čas uzavírá. „Štědrý den“ je tzv. vigilií, tedy předvečerem, Božího hodu vánočního, dne narození Ježíše Krista, a z hlediska lidových oslav jej zdaleka předčí. Dnes, stejně jako dříve, platí pravidlo, že do Štědrého dne musí být dům perfektně uklizený a čistý. „Venkovské světnice se na Vánoce bílily, všechen nábytek a podlaha se vydrhly, povlékly se peřiny, připravilo se, zejména v bohatších rodinách, slavnostní nádobí.“ (Langhammerová, 2004, s. 272). Nejdůležitějším bodem vánoční výzdoby bytu dříve býval betlém, často doplněný jedlovými větvičkami a světlem. Až později jej nahradil ozdobený stromeček. Základem křesťanských Vánoc je biblický příběh o narození Božího syna Ježíše Krista v palestinském městě Betlémě. Podle známé legendy sem jeho rodiče, Marie a Josef, přišli z Nazaretu na sčítání lidu, které vyhlásil římský císař. Ve městě nenašli ubytování, a tak se stalo, že Marie porodila syna ve chlévě a místo do kolébky jej uložila do jesliček (sloužících ke krmení dobytka). Scéna narození Krista se brzy stala lákavým námětem k uměleckému zobrazení. Poprvé s touto myšlenkou údajně přišel František z Assisi, zakladatel řádu františkánů, v roce 1223. V jeskyni nedaleko Assisi postavil jesličky, přivedl biblická zvířata a spolu s přáteli uspořádali mši. Nápad se ujal a začal se šířit po celé Evropě a dodnes se v řadě měst a obcí pořádají o Vánocích tzv. živé betlémy. Kromě živého zobrazení betlémské scény se začaly stavět jesličky z rozličných materiálů a v různých velikostech. Vyráběly se ze dřeva, sádry, papíru, těsta, keramiky, skla, perníku, čokolády, kukuřičného šustí apod. Stavěly se nejen v chrámech a kostelech, ale, jak již bylo zmíněno, i ve většině domácností. Vedle betlémů statických se objevují i pohyblivé, poháněné nejrůznějšími mechanismy. Rozložení figurek v betlému podléhá církevní legendě, a proto je neměnné. Centrem scény jsou jesličky s Ježíškem, u nichž stojí Marie s Josefem, v pozadí stojí osel a vůl. Obvykle vlevo 31

bývají figurky klanících se pastýřů a zprava přicházejí tři králové. Nad chlévem visí betlémská hvězda, případně i anděl. Někdy lidé (podobně, jak tomu bývá v kostelech) doplňovali figurky postupně, tedy Ježíška v den jeho narození (25. prosince) a tři krále až 6. ledna. Rozmístění a podoba dalších figurek již bývá různá, ovlivněná krajem a prostředím tvůrců daného betlému. Některé kraje se staly dokonce betlémy proslulé, patří sem např. podhůří Krkonoš, Jizerských a Orlických hor, Kralicko, Příbramsko, Třebíčsko, Valašsko a Slezsko. Vánoční stromky se poprvé objevily na německém území v 16. století a původně se jim říkalo „zimní máje“. Do našich zemí pronikl až počátkem 19. století. Úplně první stromek si domů pořídil režisér Liebich z pražského Stavovského divadla, a to v roce 1812. Potom se ozdobené stromky objevovaly nejprve v sídlech české šlechty, potom v pražských měšťanských rodinách. Na venkov se dostávaly až později. Avšak do konce 19. století jej přijala celá česká země. Venkovské stromky bývaly menší a zdobené červenými jablíčky, zlacenými ořechy, pečivem, cukrovím, papírovými či slaměnými ozdobami a řetězy. Stávaly na stole nebo za oknem a zpočátku se nechávaly, stejně jako betlémy, až do Hromnic (2. února). Později se ujal zvyk odstrojit stromeček na Tři krále a jeho zbytky spálit v kamnech. Jako ozdoby se též používaly betlémové figurky a, po vynálezu umělého vosku (parafínu) v polovině 19. století, také voskové svíčky. Později se začaly vyrábět vánoční ozdoby nejrůznějších tvarů z lisované směsi papíru, vaty a sádry na povrchu malované či posypané lesklou drtí. Na Turnovsku a Jablonecku byly rozšířené, dnes již vzácné, ozdoby z navlékaných korálků. Dnes nejrozšířenější skleněné koule i jiné tvary přišly do mody počátkem 20. století. V té době se také objevily první prskavky, elektrické svíčky, lamety z nastříhané cínové folie a čokoládové figurky v pestrých obalech. Vedle vánočních stromků v domácnostech se dnes běžně staví i velké stromy na náměstích a jiných významných místech. V Čechách byl údajně první takový strom postaven v roce 1925 v Plzni. Avšak málokdo dnes ví, že ještě před vánočním stromkem byla běžnou součástí vánoční výzdoby v domácnostech tzv. vánoční chvojka, větvička či celá špička z jehličnatého stromu, která se zavěšovala pod strop. Bývala ozdobená sušeným ovocem, perníčky a pestrými šátky a symbolizovala život a štěstí. Větvičky jehličnatých stromů začaly být postupně doplňovány jinými stálezelenými rostlinami, jako je buxus (neboli zimostráz) a cesmína. Zvláštní postavení si vydobylo jmelí, ke kterému se již od starých Keltů vázala řada pověr. Podle tradice přináší štěstí a ochraňuje dům 32

a největší moc má pro toho, kdo jej dostane jako dárek. Velmi oblíbený je obyčej, že ženu stojící pod jmelím může beztrestně políbit jakýkoli muž. V posledních letech se také šíří tradice vánočních květin, jako je oblíbená vánoční hvězda (správným jménem pryšec sličný), bramboříky či vánoční kaktus, který právě touto dobou rozkvétá. Již před mnoha sty lety bývala oblíbená velmi vzácná růže z Jericha, pocházející z arabských pouští. Aniž bychom si to možná uvědomovali, zůstává symbolika živých květin v zimním období Vánoc po staletí stále stejná, je to zrození života. Přes den se na Štědrý den držel půst a říkalo se, že kdo celý den nejí, může večer uvidět zlaté prasátko (někde to bylo zlaté tele, kohout či beránek). Hrozbou při nedodržení půstu bývala návštěva zlé Perchty, která měla dřevěným nožem párat břicha všem neposlušným. Slavnostní štědrovečerní večeře zpravidla začínala v okamžiku, kdy na obloze vyšla první hvězda. V řadě rodin se tento zvyk udržel dodnes. Dříve lidé věřili, že počet sedících u stolu nesmí být lichý. Snažili se tomu vyhnout pozváním dalšího hosta, nebo alespoň u stolu prostřeli místo pro někoho, kdo by mohl náhodou přijít. Stůl byl vždy slavnostně upraven. Pod ubrus či plachtu se vkládala trocha obilí z posledního snopu, nebo se přímo na stůl položil dožínkový věnec. Pod talíře se pokládaly mince nebo rybí šupiny pro štěstí. Někde bývalo zvykem položit na stůl ošatku se všemi plodinami, které dala zahrada, pole i les, přidávala se také sklenice s medem. Dodnes je rozšířená pověra, že během jídla nesmí nikdo vstávat od stolu, jinak příští rok nezůstane rodina pospolu. Proto se veškeré mísy s jídlem pokládaly nadosah. V některých oblastech z téhož důvodu omotávali nohy stolu řetězem, který uzamkli na zámek. Před večeří se všichni společně pomodlili, poděkovali Bohu za vše dobré v tomto roce a poprosili o požehnání do roku příštího. Po štědrovečerní večeři uzavírala sváteční den společná cesta do kostela na půlnoční mši. Dříve se říkávalo, že štědrovečerní večeře má mít devatero chodů a na stůl se měly dostat všechny plodiny, které se během roku urodily. Tradiční venkovská večeře začínala kouskem chleba či domácí oplatkou s medem, někdy též s česnekem nebo různými bylinami. Pak se podávala polévka (nejčastěji hrachová, čočková či houbová a později rybí), následována hlavním jídlem, kterým dříve bývaly zapečené nákypy s houbami zvané „hubník“ či „kuba“. Starými obřadními pokrmy byly také různé kaše (např. jáhlová, krupičná, hrachová). Nezbytnou součástí večeře bývala jablka, ořechy a také sušené ovoce, které se někdy vařilo či jinak upravovalo a bylo známé pod názvem 33

„muzika“. Na závěr se pilo pivo, pálenka, později čaj nebo punč s vánočkou či závinem. Vánoční cukroví, které je dnes nezbytnou součástí vánočního stolu, se na venkov dostalo až později. Požadavkem církevních zákazů a půstu bylo, aby štědrovečerní večeře neobsahovala maso a alkohol. Přesto lidé tyto zákazy různě obcházeli. Zvláště ve městech, kde se vždy staré tradice opouštěly dříve než na venkově, jedli lidé na Štědrý večer různé druhy masa, dorty, cukroví, exotické ovoce, pili alkohol a kávu. Počátkem 20. století se tradiční vánoční jídelníček začal nahrazovat městskou kuchyní i na vesnicích, jídelníček se stále vyvíjel a také každý kraj měl své zvláštnosti. Dnes typický vánoční kapr zdomácněl na štědrovečerní tabuli až ve 20. století a zejména během obou světových válek, kdy lidé trpěli nedostatkem potravin, zejména masa. Do té doby byl považován za jídlo postní, tudíž na bohatý vánoční stůl nepříliš vhodný. V současnosti si každá rodina sestavuje štědrovečerní večeři podle svého, avšak společnými prvky většinou stále zůstává bramborový salát a zdobené cukroví. Dodnes se někde tvrdí, že vánočního cukroví by mělo být devatero druhů, což je zřejmě pozůstatkem dávného obyčeje mít na stole devatero druhů jídel. Pečivo však patřilo k svátkům a obřadům již odpradávna. Při přípravě vánočního pečiva lidé dlouho věřili různým pověrám. „Hospodyně měla používat výhradně mouku z vlastní úrody, při zadělávání těsta otírala ruce o stromy, aby dobře plodily. Voda z díže, v níž se těsto zadělávalo, se dávala dobytku, aby byl zdravý a krávy dobře dojily. Pokud se pečivo nepodařilo, připálilo se nebo prasklo, znamenalo to neštěstí a smrt v rodině. Do chleba se zapékaly peníze, česnek, někde přidávali svěcenou vodu.“ (Vondrušková, 2004, s. 337) Pečivo zůstávalo po celé svátky na stole. Jako první měl vždy

ochutnat

hospodář,

aby

měl

v dalším

roce

dobrou

úrodu.

Drobky

z vánočního pečiva se schovávaly jako prostředek proti nemocem, také se vhazovaly do ohně a do studny (aby byla čistá voda). Trocha jídla se také dávala dobytku a drůbeži, aby byl zdravý a plodný, a trocha se také zahrabala ke kořenům stromů v zahradě, aby dobře plodily. Nezapomínalo se ani na včely někde se drobky dávaly jako úplatek myším, aby neničily obilí. Dnes jsou z tradičního vánočního pečiva nejrozšířenější vánočky, které se původně také nazývaly calty, štědrovníky či štědrovky a nemusely mít vždy tvar pletené housky. Dříve se také často připravovaly lívance, mazané medem nebo sypané mákem, dále vdolky, koláče, buchty, bábovky a neméně důležité byly i oplatky. Jak bylo zmíněno výše, úplnou pohromou bývalo, když se vánoční pečivo nepodařilo. 34

V Jizerských horách byl během pečení obávaný tzv. „Brusař“. Popisuje jej Vondrušková (2004, s. 338): „Vypadal jako pekař, i když šlo o slaměnou figurínu nastrojenou do starých šatů. Zlomyslní tvůrci mu dali do jedné ruky pekařskou lopatu, do druhé pometlo a ještě dlouhý dopis. Jakmile v některé chalupě začali péct vánočky nebo koláče a nedávali dost pozor, už se jim Brusař jako nezvaný host opíral o pec. Hospodář pak musel místo pečení nahlas předčítat dopis s dlouhým líčením, kde všude slaměný pekař už byl, koho potkal, kde nabízel své služby atd. Zlomyslní tvůrci figuríny se bavili, ale připravené těsto se zatím mohlo klidně srazit a suroviny přišly nazmar. Jakmile se rozneslo, že brousí po vsi, v každé chalupě se stavěly hlídky.“ K večeru Štědrého dne v našich krajích neodmyslitelně patří nadílka. (V některých zemích, kde také slaví katolické Vánoce, se dárky rozdávají až následující den ráno.) Zvyk dávat dárky je velice starý a dodnes je projevem přátelství, lásky či úcty. Na Vánoce často lidé, dříve stejně jako dnes, kromě svých blízkých obdarovávají i potřebné chudé či osamělé lidi. Údajně již ze 14. století existují zprávy o tom, že si v českých zemích lidé posílali dary na Štědrý den a na Nový rok. Dříve však nebývala nadílka tak bohatá, jak tomu bývá dnes a mívala význam spíše symbolický. Také balení dárků je novodobou záležitostí. Dnes se způsobu balení věnuje obzvláště velká pozornost a někdy se tak může stát, že obal je hezčí a nápaditější než vlastní dárek. Na vánoční nadílku se snad nejvíce těší děti. Říká se, že dárky u nás nosí Ježíšek, jinde Mikuláš či jiný vánoční muž. Ježíše v dětské podobě prosazovala katolická církev v době protireformace a v českých zemích ji lidé přijali až v průběhu 19. století. V národnostně smíšených oblastech Čech se mu říkalo krystyndle (z německého Christkind, tj. vánoční dítě). Málokdo si však Ježíška, jako toho, kdo nosí dárky, představuje v podobě malého dítěte. Do současných představ dětí o tom, kdo nosí vánoční dárky, silně zasáhl reklamní průmysl, který také přeměnil Mikuláše v Santa Clause. Tlaku reklamy a tržního průmyslu bohužel podléhá mnoho lidí a Vánoce se tak dnes nesou často ve znamení spousty drahých dárků. Se Štědrým dnem se kromě zvyků a obyčejů pojí také řada pověr a magických rituálů. Štědrý večer patřil k několika dnům v roce. Kdy bylo možné nahlédnout do budoucnosti. Předpovídalo se počasí v následujícím roce, úspěchy v hospodaření i osud členů rodiny. Údajně nejdéle přežily mezi dívkami předpovědi týkající se budoucího partnera a termínu svatby. Dříve lidé věštbám věřili, dnes je to spíše zábava pro štědrovečerní chvíle. Dodnes si lidé po večeři rozkrajují jablka a ve tvaru 35

„hvězdičky“ z jadýrek hledají znamení života, pouštějí si lodičky z ořechových skořápek. Někdo ještě odlévá do vody roztavené olovo a z roztodivných tvarů odhaduje budoucnost. Svobodné dívky zase hází střevícem za hlavu a podle toho, kam ukazuje jeho špička lze usoudit, zda dívka zůstane v domě, nebo půjde z domu, tedy zda se vdá. Také rozkvetlé větvičky barborek věštily možnou svatbu. „Čarování“ prováděly dívky i mimo dům, např. prosekávaly otvor v ledu a jím se dívaly do vody, kde se jim měl zjevit obraz vyvoleného chlapce či muže. Také je známé klepání bezem, doplněné slovy „Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes.“ (Langhammerová, 2004, s. 295), kdy psí zaštěkání mělo napovědět, odkud bude dívčin budoucí partner. Řada starých zvyků a pověr se pojila s kultem mrtvých a vycházela z víry, že jejich duše přebývají o svatých nocích mezi živými. Zbytky ze štědrovečerní večeře se nechávaly na stole pro duše někdy až do sv. Štěpána. Později se podávala část jídla (většinou polévka) na místo, u kterého zemřelý nejčastěji sedával. Aby se duším neublížilo, nesmělo se zametat, mlátit či mlít obilí, vylévat vodu na dvůr, vynášet popel, vstávat rychle od stolu, příst, navíjet, tkát, šít apod. Také se zakazoval hlasitý hovor a smích, aby nebyl rušen klid mrtvých. Na Štědrý den se také nesmělo cokoli kupovat, prodávat či půjčovat z domu, aby se nepřivolalo neštěstí. I když dnes těmto pověrám snad málokdo věří, patří zemřelým blízkým na Štědrý den nejedna vzpomínka. S vánočními dny bývaly kdysi v dávných dobách spojeny také zvyky obchůzek v maskách zvířat a tajemných bytostí. V některých krajích ještě v 19. století chodily na Štědrý den Perchty nebo Brůny, které strašily děti, které se ten den nepostily. Jinde hodné děti dostávaly dárky od bab zvaných Štědrá, Klovcová či Štuchavá. V předvečer Nového roku zase obcházely báby zvané Ometačky, které tiše vklouzly do domu, ometly plotnu, popřály Šťastný nový rok a poprosily o almužnu. Bývaly to chudé vesničanky, oblečené celé v černém s bílým šátkem na hlavě a lidé věřili, že díky nim se v příštím roce nedostane na plotnu nic špatného a nezdravého. Následující den po Štědrém dni, „Boží hod vánoční“ je dnem zrození Ježíše. Věřící měli zbožně rozjímat v kostele a kromě půlnoční mše se sloužily ještě další dvě. Za svítání se sloužila mše „jitřní“ nebo též „pastýřská“ a během dopoledne mše „slavná“ či „velká“. Lidová víra zakazovala v tento den pracovat (některé hospodyně ani nestlaly postele). V současné době tento den probíhá většinou v kruhu rodiny se slavnostním obědem. Velký význam v lidové tradici měl svátek svatého Štěpána. Nesl jméno snad prvního křesťanského mučedníka, který byl Kristovým současníkem a vynikajícím 36

kazatelem, později byl však odsouzen k smrti a zuřící dav jej ukamenoval. Štěpán byl pokládán za ochránce koní, proto se na jeho svátek světil oves pro jarní setbu. Někdy také hospodáři házeli na kněze při mši hrsti ovsa jako symbolickou připomínku kamenování sv. Štěpána. Svátek sv. Štěpána byl ale zejména dnem koledování a obchůzek po domech s přáním štěstí a zdraví. Koledy byly odpradávna součástí řady svátků a koledovat chodili nejen děti, ale i dospělí lidé. Slovo koleda vzniklo z latinského Calendae Januariae, což označovalo římské lednové obchůzky. Původně to bývaly obchůzky, jejichž účelem bylo popřát sousedům hodně zdraví, štěstí a úspěšné hospodaření a přičítala se jim zvláštní síla. Později se koledy staly jakýmsi způsobem přivýdělku a některé profese (jako např. chudí učitelé) na ně měly dokonce nárok z rozhodnutí městské rady. Někteří obecní zaměstnanci (např. pastýři) formou koledy dostávali část odměny za celoroční službu. Na vánoční koledu chodili také kněží, kostelníci, ministranti, ponocní, hrobníci a ve městech i členové řemeslnických cechů. Ještě donedávna se zachovávala koleda kominíků či popelářů. Později se koleda ve městech i na venkově změnila spíše na obchůzky dětí a hlavně dětí z chudých rodin, které si tak mohly přilepšit vykoledovaným jídlem či penězi. Koledování se postupem času soustředilo zejména na svátky sv. Štěpána a Tří králů. Koledníci drželi v rukou malé jesličky. Při těchto koledách se vždy zpívalo, a to bud´ zpěvy církevní, nebo prosté lidové písně. „V lidových koledách se najde mnoho z původních středověkých písní nebo her. Některé obsahují různá přání, jiné vyprávějí o Ježíšovi, v dalších koledníci upomínají hospodáře o odměnu.“ (Vondrušková, 2004, s. 331) Mnoho původně církevních písní (tzv. pastorel), které bývaly součástí mše, se běžně zpívá dodnes. Některé pocházejí až ze 13. století, většina jich však vznikla nejspíš v průběhu 18. století. U nás nejznámější jsou snad pastorely z české vánoční mše Jana Jakuba Ryby „Hej, mistře“. V dnešní době je svátek sv. Štěpána dnem procházek, návštěv u příbuzných a prohlídek betlémů v kostelech či výstavních síních. Typickým svatoštěpánským obědem bývá v mnoha rodinách pečená husa s knedlíky a zelím. Dnes již méně známý je svátek svatého Jana Evangelisty. Jan byl apoštol a nejoblíbenější Kristův učedník. Přízvisko Evangelista získal díky tomu, že je autorem jednoho ze čtyř evangelií, popisujících život Ježíše Krista. „Ze všech Janových zázraků byl snad nejpopulárnější příběh o tom, jak mu nepřátelé podali číši s otráveným vínem, on ji požehnal, vypil a nic se mu nestalo.“ (Vondrušková, 2004, s. 324) V návaznosti 37

na tuto legendu bývalo ve středověku zvykem před vypitím požehnat víno ke cti sv. Jana (a to nejen v den jeho svátku, ale i při jiných významných příležitostech). U nás lidé věřili, že víno vypité na svátek sv. Jana má zázračnou moc a chrání před uštknutím a uhranutím. Někde se dával v tento den dobytku kousek chleba namočený ve víně. Svátek Mláďátek připomíná malé děti, které dal krutý palestinský vládce Herodes Veliký vyvraždit po narození Ježíše v Betlémě. Podle věštby se měl totiž narodit nový král Židů a Herodes se cítil ohrožen. Protože nevěděl, kdo má být oním Mesiášem, nechal pro jistotu zabít všechny malé chlapce. Díky legendě se stal Herodes symbolem krutosti a matky jím často strašily zlobivé děti. Snad proto se pověry a lidové obyčeje tohoto dne týkaly především dětí. V některých oblastech lidé věřili, že pokud prší, dostanou děti osypky. Jinde matky šlehaly dítě proutkem tak dlouho, než odpovědělo, že Mláďátek bylo 4444. Do vánočního cyklu spadají odedávna také svátky Nového roku a Tří králů, ale dnes jsou chápány spíše jako samostatné svátky. Ve svém výzkumu se těmto dvěma svátkům nevěnuji, proto je ani podrobně nerozpracovávám v této kapitole.

38

2. Význam tradic v životě jedince i skupiny Pojem tradice definuje Alena Vondrušková (2004, s. 367) jako: „Soubor zažitých zvyků, myšlenek a norem, předávaných z generace na generaci. Součást národního kulturního dědictví.“ O smyslu tradic uvažuje Věra Frolcová (2001, s. 239 – 240): „Zdá se, že síla tradice je v navazování bezprostředního lidského kontaktu, v mezigenerační spoluúčasti i samostatnosti; v hodnotách etických. A také v uvědomování cyklického času a zároveň jedinečnosti určité chvíle (dne, období), jež napomáhají k formování povědomí o řádu věcí. Výchovná síla tradice působí uvnitř rodiny i uvnitř lokálních skupin…“ Také Jiřina Langhammerová v závěru své knihy (2004, s. 308) píše: „Daly by se dlouze rozebírat vklady, které můžeme z popsaných i zažitých zvyků připomenout jako poučení. Jedním z nich je umění zastavit se a slavit. Držet svátek, připravit ho a prožít. Umět vychutnat sílu okamžiku. Mít ale zároveň úctu ke svému okolí v duchovním i fyzickém smyslu. K přírodním silám, které nás, ať chceme nebo nechceme, obklopují a určují náš život.“ V neposlední řadě o tradicích píše Václav Frolec: „Tradice jsou ovšem velmi složitým společenským jevem. Formují se v procesu výrobní a společenské činnosti lidí a odrážejí se v morálních a estetických normách, ve vědě i kultuře, způsobu života…Předpokladem životnosti tradic je jejich schopnost měnit se a přizpůsobovat nové skutečnosti.“ (1984, s. 262) A dále tentýž autor uvádí: „…všimněme si darů, jež dostáváme od svých přátel a spolupracovníků a uvědomujme si, proč nám je dávají a co z toho pro nás vyplývá. Zkusme alespoň trochu vrátit krásu a poezii každodennímu životu, rozpoznávat všední den od svátku, neignorujme proměny přírody i člověka během roku. Nevyhýbejme se spoluobčanům a při setkání s nimi raději alespoň pozdravme. Mějme úctu k starším a učme se z jejich zkušeností. To vše je poučením z tradice.“ (Frolec, 1984, s. 277) Shrneme-li výše uvedené myšlenky zmíněných autorů, můžeme význam tradic pro jedince i sociální skupinu popsat takto: -

Tradice jsou součástí národního kulturního dědictví, tedy ovlivňují kulturu národa.

-

Tradice nás učí úctě k minulým generacím i našemu současnému prostředí (kulturnímu, sociálnímu). 39

-

Udržování tradic podporuje stálý mezigenerační kontakt.

-

Tradice vedou ke společenskému kontaktu a tím k udržování mezilidských vztahů.

-

Tradice formují etické hodnoty jedince i společnosti.

-

Tradice, zejména v podobě uměleckých projevů, rozvíjejí estetické cítění člověka.

-

Udržování tradic vede k uvědomování si cyklu času a tím vnáší do života lidí jistý řád.

-

Tradice udržují, i v dnešní přetechnizované době, spojení člověka s vlivem přírodních sil.

-

Udržování tradic vede k uvědomování si síly a jedinečnosti svátečních chvil a k jejich hlubšímu prožití.

-

Umění odlišit svátek od všedního dne, slavit jej, napomáhá lidem k tomu, aby se dokázali alespoň na chvíli zastavit ve svém každodenním životě a plní tak funkci relaxační.

-

Důležité je také umět nenásilně vnést tradice do osobního i společenského života a přizpůsobit je současným podmínkám. Tím získávají tradice na své životnosti a jsou přirozeně předávány dalším generacím.

40

3. Folklór 3.1 Co je folklór Lidovou kulturou a folklórem se podrobně zabývá Václav Frolec ve své knize „Prostá krása“. Zde také vymezuje oba zmíněné pojmy. „Lidová kultura, nepřesně a zúženě někdy označovaná jako ´folklór´, zahrnuje širokou škálu projevů hmotného, sociálního a duchovního života lidu: nejrůznější druhy zaměstnání a obživy, stavitelství a bydlení, odívání, stravu, způsob přepravy, výtvarné projevy, příbuzenské a sousedské vztahy i s nimi spojené instituce, obyčejovou tradici a obřadní kulturu, vědění a víru, slovesné, hudební, dramatické a taneční umění. Pouze poslední čtyři umělecké složky lidové kultury spadají pod souhrnný pojem folklór. Projevy, které tvoří lidovou kulturu, jsou mezi sebou organicky propojeny, tvoří ucelený systém. Nelze dobře pochopit zákonitosti vývoje a funkci jednotlivých jevů hmotné a duchovní kultury bez jejich vztahů k lidové kultuře jako celku.“ (Frolec, 1984, s. 5) Dále autor píše: „Lidová kultura je založena na tradici a sama vytváří osobitý druh tradice, chápané jako kulturní dědictví. V tomto významu můžeme také hovořit o tradicích lidové kultury, syntetizujících dějinný odkaz i tvůrčí úkol zároveň; sepětí minulosti se současností. Tradice lidové kultury se stávají – v různém pojetí – součástí národních tradic.“ Na základě uvedených slov, můžeme tedy pojem folklór definovat jako součást lidové kultury, tj. velmi široké oblasti národních tradic předávaných po generacích. Přičemž folklór představuje výhradně uměleckou složku lidové kultury, a to oblast slovesného, hudebního, dramatického a tanečního umění. Autor v knize však také upozorňuje na potřebu rozlišení „autentického a stylizovaného folklóru“ (Frolec, 1984, s. 70). Autentický folklór spočívá v úzkém sepětí s původním sociálním prostředím a plní určité funkce v mezilidské komunikaci malých a lokálních sociálních skupin. Je složkou kulturního vědomí těchto lokálních skupin a uspokojuje jejich potřeby. Autentický folklór je tedy součástí kulturní tradice určitého kraje či místa a vedle funkce umělecké plní zejména funkci sociální. Na rozdíl od autentického bývá stylizovaný folklór vytržen ze svého původního prostředí a přenesen do prostředí jiného, nepřirozeného. „Využívání folklóru v nepůvodním prostředí znamená vždy jisté porušení jeho podstaty a charakteru

41

z hlediska interpretů, repertoáru a interpretace, prostředí, komunikace a funkce; vždy dochází k nějaké míře stylizace folklóru.“ (Frolec, 1984, s. 70) Dále také zdůrazňuje, že má-li působit program současných folklorních souborů přirozeně a autenticky, měly by být zdůrazňovány funkční vazby folklóru a spojitosti s lidovými obřady a činnostmi všedního dne. Písně a tance by neměly být vytrhávány z kontextu a měly by vycházet ze skutečného kulturního dědictví daného regionu. Folklór by se, podle Václava Frolce, neměl stát pouze druhem zábavy, ale nejlépe jistým druhem umění, citlivě propojeným s všedním životem lidí v tom kterém kraji.

3.2 Folklór a volný čas dětí a mládeže Otázka trávení volného času v současné době vstupuje do popředí zájmu odborníků z řad pedagogů, psychologů, sociologů i právníků. „Způsob využívání volného času je jedním z důležitých ukazatelů životního stylu.“ (Pávková, 1999, s. 28) V rámci pedagogiky se problematikou volného času zabývá pedagogika volného času, která si vymezuje dva hlavní úkoly: „1. Bezprostřední naplňování volného času smysluplnými aktivitami rekreačními i výchovně vzdělávacími – tedy výchova ve volném čase. 2. Výchovu k volnému času, která jedince seznámí s množstvím zájmových aktivit, poskytne mu v nich základní orientaci a na základě vlastních zkušeností v různých oborech mu pomůže najít oblast zájmové činnosti, která mu poskytne možnost uspokojení a seberealizace.“ (Pávková, 1999, s. 20) Volný čas může mít podobu odpočinku, relaxace, zábavy, ale i utváření určitého zájmu, což se může jedinci stát základem pro další rozvoj jeho poznatků a dovedností v daném oboru. Odborníci se shodují na významném vlivu smysluplného trávení volného času na rozvoj osobnosti. Jako příklad můžeme uvést slova pedagogického psychologa Jana Čápa (1993, s. 307): „Pro výchovu a formování osobnosti jsou zvlášť důležité zájmové činnosti: týkají se vždy určité oblasti skutečnosti nebo praxe … realizují se dlouhodobě a se silnou motivací; kladou zvýšené požadavky na psychické předpoklady, takže mají výrazné účinky formativní; poskytují značnou příležitost k uspokojení člověka v jeho nejrůznějších potřebách, včetně potřeby seberealizace; mohou se stát východiskem pro profesionální vývoj jedince a pro jeho přínos členům rodiny nebo jiné malé sociální skupiny.“ Vedle oživování místního folklóru, jako součásti národního kulturního dědictví, je posláním dětských folklorních souborů též smysluplné trávení volného času. Tím 42

dětské folklorní soubory také nepochybně přispívají k rozvoji osobnosti dětí, jež je navštěvují. Dětskými folklorními soubory, jako předmětem výzkumu, se zabývala Alena Schauerová se spolupracovníky z Ústavu lidové kultury ve Strážnici. Dovolím si zde uvést autorčiny poznatky ze zmíněných výzkumů: „… že děti, které se aktivně seznamují s folklórem svého regionu, získávají hlubší vztah k místu, v němž žijí. Zásadní je zřejmě skutečnost, že dětské poznávání je provázeno citovým prožíváním i spoluprožíváním s vrstevníky. Tím vznikají příznivé podmínky specifického kognitivního procesu, v němž vyvážený rozvoj rozumu i citu významně ovlivňuje jak sílu a trvalost poznatku, tak utváření hodnotové orientace dítěte.“ (Schauerová, 1997, s. 7) „Utváření hodnot je součástí výchovy i výchovy ve volném čase, k níž práce s dětmi ve folklorních souborech svým zaměřením patří. Explicitně upozorňujeme na tento zřejmý fakt především proto, že v našich (tj. českých) pedagogických pracích, které se týkají výchovy ve volném čase, nacházíme zmínky o DFS jen výjimečně. Přesto, či právě proto se nabízí možnost nahlédnout činnost DFS vybranými kritérii, jimiž se určuje kvalita výchovy ve volném čase.“ (Schauerová, 1999, s. 11) Výše uvedené myšlenky mě inspirovaly k tomu, abych svou práci také zaměřila na děti, navštěvující dětské folklorní soubory.

43

4. Význam tradičních svátků pro děti z folklorních souborů v oblasti Podještědí (kvalitativní výzkum) 4.1 Cíl výzkumu Cílem provedeného výzkumu bylo potvrdit, či vyvrátit předpoklad, že děti a rodiny dětí, které navštěvují folklorní soubor v oblasti Podještědí, mají hlubší vztah k lidovým tradicím a zvykům, jak regionálním, tak vycházejícím z tradice celého českého národa. Zda jsou schopny je vnímat jako stále živou součást kultury a dodržovat je při slavení tradičních výročních svátků mimo prostředí folklorního souboru (zejména v prostředí rodiny) a bránit se tak rostoucímu vlivu konzumu a cizích kultur. Výzkum byl orientován kvalitativně s použitím kvantitativního přístupu. Sebraná data bylo nutné, pro lepší přehlednost a orientaci, nejprve kvantifikovat a až následně rozebrat a zhodnotit. Možnost použití obou orientací v rámci jednoho výzkumu uvádí Gavora (1999, s.34).

4.2 Popis prostředí Sběr dat pro výzkum proběhl ve dvou dětských folklorních souborech: v souboru Jizerka z Liberce a v souboru Malá Nisanka z Jablonce nad Nisou. Výzkumu se zúčastnilo celkem 19 dětí ve věku od čtyř do jedenácti let, navštěvujících některý ze zmíněných folklorních souborů. Skupinu dotazovaných dětí, které folklorní soubor nenavštěvují, tvořilo 10 dětí ve věku od čtyř do deseti let.

4.2.1 Dětský folklorní soubor Jizerka Dětský folklorní soubor Jizerka v Liberci vznikl přibližně před pěti lety jako dětská část folklorního souboru Jizera. Soubor Jizerka navštěvují děti ve věku od čtyř do jedenácti let, které se zde pod vedením členky souboru Jizera seznamují s lidovými písněmi a tanci, ale i tradičními zvyky a obyčeji regionu Podještědí, Pojizeří a Podkrkonoší. Soubor se prezentuje na řadě vystoupení, přehlídek a festivalů v České republice i v zahraničí, a to jak samostatně, tak společně se souborem Jizera.

44

Folklórní soubor Jizera vznikl 1. června 1986 při Domu kultury v Liberci. V současné době pracuje samostatně bez zřizovatele jako občanské sdružení. Zpracovává folklór Podještědí, Pojizeří a Podkrkonoší podle původních předloh sběratele Pavla Krejčího. Ve svých vystoupeních představuje veřejnosti nejen lidové písně a tance z období 19. až 20. století, ale také tradiční zvyky a obyčeje připadající k jednotlivým svátkům a ročním obdobím a zábavnou formou též diváky seznamuje s životem a prací rozličných profesí, které kdysi v daném regionu existovaly. Velká část vystoupení bývá koncipována společně s dětským souborem Jizerka. Soubor Jizera se účastní řady přehlídek a festivalů v České republice i v zahraničí. V současnosti má přibližně 30 členů (20 tanečníků a 10 muzikantů). Soubor za 20 let své existence dosáhl významných úspěchů, díky nimž se zařadil mezi přední folklórní soubory v České republice.

4.2.2 Dětský folklorní soubor Malá Nisanka Dětský folklorní soubor Malá Nisanka působí jako zájmový útvar Domu dětí a mládeže Vikýř v Jablonci nad Nisou. Navštěvují jej děti ve věku od tří do sedmi let, které jsou rozděleny podle věku do tří skupin (a to 3 až 4 roky, 4 až 6 let a od 6-ti výše). Na schůzkách se děti učí lidové písně a tance vycházející převážně z dětského folklóru z oblastí Pojizeří, Podještědí a Vysocka. Výsledky práce zájmového kroužku prezentují děti veřejnosti na řadě vystoupení, na folklorních festivalech a soutěžích. Členové Malé Nisanky mají možnost věnovat se folklornímu zpěvu a tanci i v dospělosti, jako členové folklorního souboru písní a tanců Nisanka, který je Malé Nisance oporou i patronem. Folklorní soubor písní a tanců Nisanka v Jablonci nad Nisou byl založen v roce 1964. V současné době má zhruba 25 členů (tanečníků, hudebníků a zpěváků) ve věkovém průměru 25 let. Náplní činnosti souboru není pouze interpretace lidových písní a tanců regionu Pojizeří, Podještědí a Podkrkonoší, ale členové se snaží oživovat, dále rozvíjet a umělecky ztvárnit dochované zvykoslovné a řemeslné tradice zmíněného regionu. Soubor se pravidelně účastní řady vystoupení, přehlídek, festivalů a soutěží v České republice i v zahraničí.

45

4.3 Použitá metoda sběru dat S ohledem na nízký věk zkoumané skupiny jsem pro sběr dat zvolila metodu individuálních rozhovorů, tj. interview. Interview byla nestrukturovaná s otevřenými otázkami, tj. dětští respondenti měli maximální volnost odpovědí. Pro interview se členy dětských folklorních souborů bylo připraveno 17 základních otázek, pro interview s dětmi, které soubor nenavštěvují otázek 16. (Nebyla použita otázka, co děti ve folklorním souboru nejvíce baví.) Jednotlivé otázky byly zvoleny tak, aby zmapovaly jak svátky všeobecně známé, jako jsou Velikonoce a Vánoce, tak svátky a tradice již méně známé či udržované pouze v určitých regionech, jako např. Vynášení smrti, Máje či svátek sv. Barbory. Ve dvou otázkách (týkajících se Velikonoc a Vánoc) byla použita metoda pojmových asociací. Konkrétní formulace otázky byla vždy přizpůsobena věku dotazovaného. Seznam otázek je uveden v Příloze I . Cílem rozhovorů bylo zmapovat, jak znalost a

povědomí dětí o určitých

tradičních výročních svátcích a zvycích k nim příslušných, tak to, zda a jakým způsobem děti slaví konkrétní svátky doma se svými rodinami a jaké tradice při oslavách udržují.

4.4 Výpovědi dětských respondentů Doslovný přepis všech interview je uveden v Příloze II. Pro přehlednost a lepší vyhodnocení byly jednotlivé odpovědi dětských respondentů kategorizovány podle odpovídajícího obsahu do jednotlivých skupin (okruhů).

4.4.1 Co děti ve folklorním souboru nejvíce baví Na otázku „Co tě v souboru nejvíce baví?“ uvedlo 14 dětí odpověď: tancování (74%) a 6 dětí hry a hraní si (32%). Ve 2 případech bylo zmíněno vystupování (11%), 2 děti uvedly učení se písniček a tanců (11%) a 2 poznávání a opakování starých zvyků (11%). Pouze jednou byly uvedeny kroje (5%), zábava (5%), cvičení (5%) a všechno (5%).

46

Zhodnocení: Z uvedených odpovědí můžeme tedy soudit, že za nejzábavnější činnost ve folklorním souboru považují děti tanec, a to ve všech věkových kategoriích. Mladší děti také často uváděly hry, a to zvláště hry pohybové, které vedoucí souboru aplikují zejména na zahájení a ukončení schůzek a pro oživení činnosti a udržení pozornosti dětí. Poznávání starých lidových zvyků uvedly děti pouze ve dvou případech a stejně tak učení se starých písniček a tanců. Ve všech případech se jednalo již o děti starší (9 a 10 let).

4.4.2 Masopust Otázka týkající se masopustu, měla dvě části, z nichž jedna se týkala znalosti a obsahu svátku („Co je to Masopust?“) a druhá se dotazovala na skutečnost, zda děti masopust slaví („Slavíš Masopust?“). Ve skupině dětí z folklorních souborů, jich 8 (42%) nevědělo, co masopust znamená, nebo tento svátek neznalo. Druhou nejčastější skupinou odpovědí byl karneval, průvody či chození v maskách a převlecích, kterou uvedlo 7 respondentů (37%), dále pak 4 děti jmenovaly půst, nejedlo se maso (26%), ve 2 případech odpověděly hostina, hodně masa“ (11%) a jednou zazněly odpovědi cirkus (5%) a ohňostroj (5%). Pouze 4 děti (21%) uvedly jednoznačně, že masopust slaví, a to všechny jako karneval. Ve skupině dětí, které soubor nenavštěvují jich 7 (70%) nevědělo, co masopust znamená a jak se slaví. Karneval či chození v maskách uvedly 2 děti (20%) a 1 odpověděl, že se nejí maso (10%). Pouze 2 děti odpověděly, že masopust slaví (20%), z toho v jednom případě jako karneval a jeden respondent uvedl, že ten den nejí maso a že doma někdy pálí oheň.

Zhodnocení: Z výsledků můžeme tedy vyčíst, že děti z folklorních souborů mají více znalostí o podobě a významu oslav masopustu, než děti z druhé skupiny. Nejčastěji jej popisují jako karneval a průvody masek a dále také zmiňují předcházející půst, týkající se zejména masa. Avšak skutečně masopust slaví téměř stejná část dotazovaných dětí v obou skupinách (20-21%).

47

4.4.3 Vynášení Smrti Otázka týkající se tradice vynášení Smrti pátrala především po znalosti významu a způsobu provedení tohoto lidového zvyku („Co znamená Vynášení Smrti?). Některým dotazovaným dětem byla položena doplňující otázka, zda tuto tradici udržují. Všechny odpověděly, že si vynášení Smrti předvádějí na schůzkách souboru, či při veřejných vystoupeních. Ve skupině dětí z folklorních souborů jich 8 (42%) nevědělo, co tento zvyk znamená. Shodný počet dětí, tedy 8, jej popsalo jako konec zimy či vítání jara (42%). Ve 3 případech děti odpovídaly, že se udělá figurína Smrtky, která se spálí, hodí do vody, nebo zakope do země (16%), z nichž jedna dívka dokonce uvedla, že „někdy se na ni daj prázdný vajíčka a to znamená, že do těch vajíček vejdou zlí duchové, který se spálej i s tou smrtkou.“ (Katka, 10 let). Ve 3 případech děti uvedly, že to znamená, že někdo zemře (16%) a 2 děti (11%) odpověděly, že se tak odnáší smrt. Ve skupině dětí „nesouborových“ jich 8 nevědělo (80%), jeden chlapec si myslel, že je to, když někdo zemře (10%) a pouze jedna dívka věděla, že se vynáší Morena, která se spálí, což znamená konec zimy (10%).

Zhodnocení: V případě obyčeje vynášení Smrti se opět potvrdila domněnka, že děti navštěvující folklorní soubor mají o tomto lidovém zvyku větší povědomí než děti, které soubor nenavštěvují. Popisují jej většinou, jako konec zimy a vítání jara a také uvádějí, že se vytváří figurína Smrtky, která se posléze spálí v ohni, vhodí do vody, případně zakope do země. Některé z dětí uvedly, že tento rituál znají ze souboru, kde si jej předvádějí, případně je součástí programu vystoupení pro veřejnost. Význam obyčeje neznalo, nebo si na něj nevzpomnělo 8 dětí (42%), a to zejména dětí z mladší věkové kategorie (4 až 5 let). Ve skupině dětí nenavštěvujících folklorní soubor jich většina (80%) obyčej vynášení smrti neznala a nedokázala popsat. Pouze jedna dívka věděla, co tento zvyk znamená a co se při něm obvykle dělá, dokonce užila názvu Morena.

48

4.4.4 Velikonoce Svátku Velikonoc se týkaly dvě otázky v interview. První otázka měla podobu pojmových asociací a mapovala, co si děti s Velikonoci převážně spojují. („Řekni mi pět věcí, které tě napadnou ke slovu velikonoce.“) Druhá otázka se dotazovala na konkrétní podobu oslav Velikonoc v rodinném prostředí dotazovaných dětí. („Jak doma slavíte Velikonoce?“)

4.4.4.1 Velikonoce – pojmové asociace Spektrum odpovědí bylo velice široké a rozmanité. Pro lepší orientaci jsem jednotlivé odpovědi rozdělila do skupin, a to podle odpovídajícího obsahu. Ve skupině dětí z folklorních souborů byly zastoupeny tyto odpovědi: -

vajíčka, zdobení vajíček, kraslic – 18x (95%)

-

pomlázka, pletení pomlázky - 8x (42%)

-

koleda, chození na koledu – 7x (37%)

-

sladkosti, dobroty, koláčky – 7x (37%)

-

kluci, kluci pomlázkami šlehají holky – 5x (26%)

-

zajíc, zajíček, králíček – 4x (21%)

-

beránek, ovečka - 3x (16%)

-

svátek, oslava, radovánky – 3x (16%)

-

sluníčko, slunečný den – 2x (11%)

-

zelenající se stromy, větvičky stromů – 2x (11%)

-

slepice, slepička – 2x (11%)

-

velikonoční tance – 1x (5%)

-

kroj – 1x (5%)

-

miska – 1x (5%)

-

hodování – 1x (5%)

-

příprava všeho velikonočního – 1x (5%)

-

běhání venku – 1x (5%)

Ve druhé skupině dětí, které folklorní soubor nenavštěvují byly zastoupeny tyto skupiny odpovědí: -

vajíčka, zdobení vajíček, kraslic – 8x (80%)

49

-

pomlázka, pletení pomlázky – 5x (50%)

-

zajíc, zajíček, králík – 4x (40%)

-

oslava, sláva, radost – 3x (30%)

-

koleda, chození na koledu – 2x (20%)

-

čokolády, čokoládoví zajíčci – 2x (20%)

-

dárky, hračky - 2x (20%)

-

péct buchty – 1x (10%)

-

péct beránka – 1x (10%)

-

kluci pomlázkami šlehají, („vyšupou“) holky – 1x (10%)

-

hodování – 1x (10%)

-

básničky – 1x (10%)

-

dělat věnečky – 1x (10%)

-

svátek znovuvzkříšení Ježíše – 1x (10%)

Zhodnocení: U obou dotazovaných skupin dětí byl nejčastějším okruhem asociací ke svátku Velikonoc okruh „vajíčka, zdobení vajíček, kraslic“. (Ve skupině dětí z folklorních souborů jej zmínilo 95% dotázaných, ve druhé skupině dětí 80% dotázaných.) Dalšími výrazně častými asociacemi byly okruhy: „pomlázka, pletení pomlázky“ (42%, 50%), „koleda, chození na koledu“ (37%, 20%) a „zajíc, zajíček, králík“ (21%, 40%). Dále se obě skupiny respondentů shodly na okruzích „kluci pomlázkami šlehají holky“ (26%, 10%), „oslava, sláva, radost, radovánky“ (16%, 30%) a hodování (5%, 10%). Určitou podobnost okruhů asociací můžeme nalézt v „beránek“ u první skupiny dětí a „péct beránka“ u skupiny druhé. Podobně bychom mohli srovnat okruh asociací „sladkosti, dobroty, koláčky“ u první skupiny dětí a okruhy „čokolády, čokoládoví zajíčci“ či „péct buchty“ ve skupině druhé. Naopak mezi asociace dětí z folklorních souborů, které se u druhé dotazované skupiny neobjevily vůbec, patří okruhy: „velikonoční tance“, „kroj“, „miska“, „slepice, slepička“, „příprava všeho velikonočního“, „běhání venku“, „sluníčko, slunečný den“ a „zelenající se stromy, větvičky stromů“. Pouze ve skupině dětí, které do souboru nechodí, se vyskytly tyto okruhy asociací: „dárky, hračky“, „básničky“, „dělat věnečky“ a „svátek znovuvzkříšení Ježíše“.

50

Z předchozích hodnocení můžeme soudit, že základní atributy Velikonoc, jako vajíčka, zdobení kraslic, pomlázka, pletení pomlázky, chození na koledu, šlehání děvčat chlapci, a hodování, jsou všeobecně známy všem dětem bez ohledu na to, zda mají vztah k folklóru, či nemají. U obou skupin se shodně objevuje také novější motiv velikonočního zajíčka. U dětí z folklorních souborů se vyskytují navíc asociace spojené s folklórem, jako „velikonoční tance“ a „kroj“, a také „zelenající se stromy, větvičky stromů“, které by mohly pramenit z tradice oslav Zeleného čtvrtku, které již dnes nejsou tak běžné. U druhé dotazované skupiny dětí se vyskytly asociace „dárky, hračky“, které by mohly vycházet z více konzumního pojetí oslav Velikonoc, ale také „svátek znovuvzkříšení Ježíše“, která odpovídá čistě duchovnímu významu Velikonoc, jako křesťanských svátků.

4.4.4.2 Velikonoce – způsob slavení Na otázku „Jak doma slavíte Velikonoce?“ odpovědělo 8 dětí z folklorních souborů chodíme koledovat (42%) a 6 dívek uvedlo, že kluci k nim přijdou s pomlázkou na koledu a „vyšupou“ je (37%). Dále 7 dětí odpovědělo, že doma barví vajíčka (37%), 2 děti, že pečou beránka (11%), 4 uvedly, že dostanou dobroty, sladkosti (21%) a 2 odpovědi zněly spráskáme, vyšleháme mamku (11%). Jednou se objevila odpověď děti mají nové šatečky (5%) a též jednou: doma si hrajeme (5%). Celkem 5 dětí (26%) uvedlo, že si pořídí pomlázku, bereme-li v úvahu též způsob pořízení, tak 1 dítě odpovědělo: koupíme pomlázku (5%), 1 dítě: bereme si pomlázku (5%) a 3 děti odpověděly: pleteme pomlázku (16%). Ve skupině dětí, které do souboru nechodí, převládaly odpovědi chodíme koledovat, kterou uvedly 4 děti (40%) a barvíme vajíčka, uvedenou též 4krát (40%). Stejně, jako v první skupině, se objevily odpovědi pečeme beránka, a to ve 2 případech (20%), v 1 případě: kluci ke mně přijdou na koledu (10%) a též po 1 odpovědi pleteme pomlázku (10%) a dostaneme dobroty (10%). Jednou se také objevila velmi podobná odpověď, jako v první skupině dětí, a to jdeme vymrskat babičky a tety (10%). Děti ve druhé skupině však také uváděly odpovědi, které se u členů folklorních souborů nevyskytly vůbec. 2 děti uvedly, že o Velikonocích doma čekají na zajíčka, 51

který jim přinese dobroty (20%), 1 dívka odpověděla, že vyrábí zvířátka z papíru (10%) a 1 chlapec tvrdil, že Velikonoce neslaví nijak (10%).

Zhodnocení: Způsob slavení Velikonoc je velmi podobný u rodin dětí z folklorních souborů i u rodin dětí, které soubor nenavštěvují. Nejčastěji uváděly obě skupiny dotazovaných, že chodí na koledu (42%, 40%) a že doma barví vajíčka (37%, 40%). Také se u obou skupin dětí udržuje zvyk vymrskání maminky, babičky či tety, dále také pečení beránka, pletení pomlázky a dávání sladkostí dětem. V odpovědích dětí se však také vyskytly rozdíly mezi oběma skupinami respondentů. Jestliže se rodiny dětí z folklorních souborů drží převážně starých lidových tradic, tak u druhé skupiny jsem zaznamenala vliv západní kultury, v podobě velikonočního zajíčka, který nosí dětem sladkosti. Neopomenutelná je též odpověď chlapce, který tvrdí, že velikonoce doma nijak neslaví.

4.4.5 Pálení čarodějnic Otázka na pálení čarodějnic pátrala po tom, zda děti znají význam tohoto tradičního lidového obyčeje. („Proč se pálí čarodějnice?“) Odpovědi respondentů byly překvapivě velmi rozmanité. Ve skupině dětí z folklorních souborů 6 odpovědělo, že neví, co tento zvyk znamená (32%). 4 děti uvedly, že se spálí figurína čarodějnice (21%), 1 dítě odpovědělo, že se pálí zlí lidé (5%), 1 odpověď zněla: jenom se pálí dřevo (5%), jednou bylo uvedeno: opékají se buřty a griluje se (5%) a dvě děti odpověděly, že jde lampiónový průvod a je ohňostroj (11%). Všechny tyto odpovědi se však více než významu týkaly spíše způsobu oslav pálení čarodějnic. Tradiční význam tohoto obyčeje dokázalo popsat pouze 6 dětí (32%), tedy asi třetina. 3 děti odpověděly, že se tak odhání zlo, duchové a čarodějnice (16%), 2 děti uvedly, že se pálí zima a přichází jaro (11%) a jedna odpověď zněla: aby zmizely kašle a rýmy (5%). Ve druhé skupině dětí nevěděly 4 děti (40%) a jen 1 uvedlo, že se spálí figurína čarodějnice (10%). Jednou zazněla odpověď, že se pálí zlí lidé (10%) (doplněná ještě o vyprávění o upalování čarodějnic ve středověku) a jednou, že se pouze opékají buřty (10%). Ve dvou případech zazněla podobná odpověď: slavný večer a oslava (20%)

52

a 1 dítě se domnívalo, že se tento zvyk provádí na podzim (10%). Význam tradice pálení čarodějnic vysvětlily pouze 2 děti, a to odpovědí: aby bylo jaro (20%).

Zhodnocení: Z dotazovaných dětí, navštěvujících folklorní soubor, téměř třetina nevěděla, co tradice pálení čarodějnic znamená. Stejné množství dětí dokázalo pradávný význam obyčeje vyjádřit, a to jako odhánění zlých sil a nemocí, pálení zimy a očekávání jara. Jedna odpověď se týkala pálení zlých lidí a vycházela tak zřejmě z příběhů o upalování čarodějnic ve středověku. Řada dětí dokázala popsat pouze způsob a podobu oslav noci před 1. květnem. Většinou je děti popisovaly, jako pálení figuríny čarodějnice, ale v odpovědích se také objevily nové společenské trendy - lampiony, ohňostroje a opékání buřtů. Ve druhé skupině neznala význam pálení čarodějnic větší část (40%) a jen 20% dokázalo tradiční význam vyjádřit, jako vítání jara. Některé děti (20%) jej dokázaly popsat pouze jako slavný večer či oslavu. Způsob oslav popsaly pouze dvě děti, jedno uvedlo, že se spálí figurína čarodějnice a jedno dítě odpovědělo, že doma dělají na čarodějnice jen buřty. Jedna dívka se zmínila, že jí maminka vyprávěla, jak kdysi dávno upalovaly ženy, o nichž se domnívaly, že jsou čarodějnice a vládnou temným silám. Můžeme tedy shrnout, že význam lidového obyčeje pálení čarodějnic dokázaly lépe a šířeji vyjádřit a popsat děti, mající vztah k folklóru, nežli děti, které se o folklór nezajímají.

4.4.6 Máje Otázka na tradici stavění májí byla zaměřena zejména na znalost tohoto lidového obyčeje. Většinou dotazovaných dětí však byla chápána, jako obtížná, jelikož zmíněná lidová tradice se v oblasti Podještědí téměř neudržuje. Ve folklorních souborech na otázku „Co to jsou máje?“ celkem 14 dětí odpovědělo, že neví

(74%). Jedna dívka odpověděla, že je to strom s věncem

na špičce, ozdobeným kytičkami a fábory (5%), jeden chlapec (5%) popsal Máje jako oslavu, kterou zažil na návštěvě u babičky a při které „se tancuje a křičí a sbírá víno

53

a dávají buchty“ (Tomáš, 5 let). Jedno dítě odpovědělo, že to znamená začátek léta (5%) a 2 dívky uvedly, že je to květen či svátek 1. máje (11%). Ve druhé dotazované skupině 9 dětí nevědělo, co to jsou Máje (90%) a 1 chlapec se domníval, že Máje jsou trhy (10%).

Zhodnocení: U znalosti tradice stavění májí můžeme sledovat velké rozdíly mezi oběma dotazovanými skupinami dětí. Domnívám se, že tento rozdíl vyplývá zejména ze skutečnosti, že se nejedná o obyčej typický pro zkoumanou oblast Podještědí a jeho znalost tedy vyžaduje již hlubší vztah k lidovým obyčejům, potažmo k folklóru. Na otázku „Co jsou to máje?“ dokázaly tedy skutečně odpovědět pouze děti z folklorních souborů.

4.4.7 Pouť a posvícení Původní otázka zněla: „Jaký je rozdíl mezi poutí a posvícením?“, ale jelikož většina dětí nedokázala na takto položenou otázku odpovědět, upravila jsem její znění na: „Co je to pouť a co je to posvícení?“, na které se dětem odpovídalo již lépe.

4.4.7.1 Pouť Ve folklorních souborech popisovala převážná většina dětí (16) pout´ jako místo, kde jsou atrakce, houpačky, kolotoče, hračky a stánky (84%). Jedna dívka (Andrea, 9 let) odpověděla, že „pouť je pro děti, aby si užily ten den“ (5%) a pouze 2 děti nevěděly, co to je pouť (11%). Ve druhé dotazované skupině dětí byly odpovědi rozmanitější. Atrakce uvedlo 6 dětí (60%), 2 děti odpověděly, že na pouti jsou perníky (20%), jednou zněla odpověď, že pouť je cirkus (10%), jednou, že je to slavnost (10%) a jednou, že pouť je tam, kde jsou děti (10%). Celkem 3 děti nevěděly, co to pouť je (30%).

54

Zhodnocení: Z dětských odpovědí můžeme tedy usoudit, že jasnější představu o tom, co je to pouť, mají děti navštěvující folklorní soubor. Žádné z dětí však již nevědělo nic o křesťanské tradici původních poutí, většina zná pouze její současnou podobu zábavných atrakcí pro děti. Děti, které nenavštěvují soubor, ve svých odpovědích také uvedly, že pouť je slavnost a navíc ji ještě spojovaly s cirkusem a s perníky, tedy tradičním pouťovým suvenýrem. Téměř třetina jich však vůbec nevěděla, co to pouť je.

4.4.7.2 Posvícení Co je to posvícení ve folklorních souborech nevědělo 9 dětí (47%). 4 děti uvedly, že o posvícení se jí hodně masa (21%), 1 dítě naopak tvrdilo, že se nejí maso (5%) a 1 dotazovaný si nemohl vzpomenout, zda se musí, nebo nesmí jíst maso (5%). Dvakrát byla uvedena odpověď, že posvícení je oslava či svátek (11%), jednou, že je to tancování (5%) a jednou, že posvícení je, když svítí svíčky (5%). Jedinečná byla odpověď 4leté Kačenky, že „posvícení to je jako, že všichni mají přijít k nám domů a doma se všechno vaří, co mám ráda“. (5%) U dětí, které do folklorního souboru nechodí, byly odpovědi na otázku „Co je to posvícení?“ velice podobné, jako u dětí ze souborů. Nevěděly 4 děti (40%). 2 děti odpověděly, že je to slavnost či oslava (20%), po jedné odpovědi bylo obsaženo: pečení pečiva (10%), lampiony (10%), cirkus (10%), perníky (10%), trhy (10%) a 2 děti uvedly, že posvícení je, když se něčím svítí (20%).

Zhodnocení: V popisu posvícení se obě dotazované skupiny dětí shodují, přičemž většina odpovědí podstatu posvícenské tradice dobře vystihuje. Z toho můžeme soudit, že posvícení je stále živou lidovou tradicí, udržovanou lidmi bez ohledu na jejich hlubší vztah k folklóru.

55

4.4.8 Dušičky Cílem otázky „Co znamenají Dušičky?“ bylo zmapovat, zda děti tento svátek obecně znají. Odpovědi mohly tedy obsahovat, jak význam, tak formu svátku. Ve folklorních souborech celkem 11 dětí odpovědělo, že neví (58%) a 1 odpověď zněla: duše (5%). O poameričtěné podobě tohoto svátku, tedy Halloweenu, se zmínila pouze 1 dívka (5%). Ostatní odpovědi zněly: 1x dáváme kytičky na hroby (5%), 2x jdeme na hřbitov a zapálíme svíčku (11%) a 4x byl doslova jmenován svátek zemřelých (21%). Jedna dívka (5%) dokonce uvedla: „… a jakoby se povídá s těma zesnulejma, jako že vstávaj a poslouchaj.“ (Katka, 10 let). Ve druhé dotazované skupině dětí, jich 5 nevědělo (50%). Jednou zazněla odpověď, že je to duch (10%) a odpověď ve smyslu, že někdo zemře a opustí ho duše, byla uvedena dvakrát (20%). Chození po hřbitovech a zapálení svíčky bylo uvedeno u dvou dětí (20%) a jen 1 odpověď zněla, že je to uctívání zemřelých (10%).

Zhodnocení: Porovnáním odpovědí dětí z obou skupin zjišťujeme, že ani ne polovina dětí ví, co je to svátek zvaný Dušičky, a to bez ohledu, zda navštěvují folklorní soubor, či nenavštěvují. Zajímavé je, že zmínka o Halloweenu, tedy formě oslav svátku Všech svatých, která se k nám dostala z Ameriky, padla ve skupině dětí z folklorních souborů a nikoli ve skupině druhé, jak by se možná dalo předpokládat.

4.4.9 Advent Otázka na období Adventu byla složena ze dvou částí, z nichž první („Co je to Advent?“) se dotazovala na znalost významu jmenovaného svátečního období. Druhá část otázky („Co doma během něj děláte?“) již pátrala po konkrétní podobě adventních oslav v rodinách dotazovaných dětí. Mezi dětmi z folklorních souborů jich 9 odpovědělo, že neví (47%) a 2 řekly, že si nemohou vzpomenout (11%). Ostatní uvedené odpovědi zněly: 2x Vánoce (11%), 2x příprava na Vánoce (11%), 1x čert, Mikuláš a Ježíšek (5%), 1x byl zmíněn adventní věnec (5%) a 2x kalendář (11%), z čehož jeden konkrétně

56

s čokoládkami. A jedna odpověď (5%) zněla: „Advent to je, jako že tam všichni nemají přijít…domů.“ (Kačenka, 4 roky). Konkrétní podobu adventních oslav v rodině popsalo ve skupině dětí z folklorních souborů pouze 5 dotazovaných (26%), nichž jedna dívka uvedla dvě činnosti. Jednou zaznělo, že se doma uklízí (5%), jednou, že doma dělají adventní věnec (5%), 1 dívka odpověděla, že doma zapalují každou adventní neděli jednu svíčku (5%), 1 chlapec uvedl, že o Adventu zaznamenávají, jak ubíhá rok (5%) a 2 děti se zmínily, že mívají domečky, obálky či okénka se sladkostmi (11%) . Ve druhé dotazované skupině dětí jich 9 o Adventu nic nevědělo (90%) a pouze 1 chlapec si vzpomněl na adventní věnec (10%).

Zhodnocení: U znalosti adventních oslav můžeme tedy vypozorovat značný rozdíl mezi dětmi z folklorních souborů a dětmi, které žádný soubor nenavštěvují. Převážná většina dětí z druhé skupiny o Adventu nic nevěděla, zatímco ve folklorních souborech znala adventní období téměř polovina dotazovaných a přibližně čtvrtina z celkového počtu jich dokázala konkrétně popsat, jak tráví Advent doma se svými rodinami.

4.4.10 Svátek sv. Barbory Otázka, týkající se svátku sv. Barbory, zněla: „Co doma děláte na svátek svaté Barbory?“. Cílem tedy bylo zjistit konkrétní podobu oslav v domácím prostředí dotazovaných dětí. Ve folklorních souborech uvedlo celkem 6 dětí, že tento svátek neznají, neslaví, nebo neví (32%), tedy zhruba jedna třetina. Více než polovina dotazovaných, celkem 10 dětí, uvedla, že v předvečer svátku chodí v noci Barborka, která dává dětem do punčochy, připravené za oknem či na klice dveří, sladkosti, případně bramboru, když byly zlobivé (53%). Velkou výpovědní hodnotu měla odpověď jedné dívky, která byla zklamaná, když se dozvěděla, že nechodí opravdová Barborka: „Ted´ sem se vlastně dozvěděla, že Barbora není a že to donáší mamka…“ (Martina, 9 let). Neméně hodnotná byla výpověď jiné dívky o tom, jak si Barborku představuje: „Já myslim, že má šáteček, nějaký vlasy šedivý nebo hnědý a myslim, že má nějaký šatičky na sobě. Myslim, že má nehty takový trošku došpičata.“ (Kačka, 5 let) 57

O jiné podobě obchůzky Barborek ze zmínil jeden dětský respondent, který odpověděl, že chodí Barborka a kdo zlobí, tomu naplácá (5%). Z dalších způsobů trávení uvedeného svátečního dne zaznělo: 1x chodí se přát Barborkám (5%), 1x trháme větvičky (5%) a 2 děti odpověděly, že si doma hrají, tancují nebo se dívají na televizi (11%). Odpovědi dětí, které nechodí do souboru, byly velice odlišné od skupiny předchozí. Naprostá většina, 8 dětí, odpověděla, že doma nedělají nic, že tento svátek neslaví (80%). Jedna dívka uvedla, že tento den dělají večer ohýnek (10%) a jedna dívenka odpověděla, že na Barborku jsou Vánoce (10%).

Zhodnocení: U svátku sv. Barbory můžeme tedy opět vypozorovat velké rozdíly mezi oběma skupinami dětí. Dozvídáme se, že většina rodin dětí z folklorních souborů tuto tradici stále udržuje, a to převážně formou vkládání sladkostí (případně brambory) do připravených punčošek, se záminkou, že je tam dětem dala v noci Barborka. Naopak ve druhé skupině dětí pouze dvě uvedly, že tento svátek doma slaví, ale ani jedno z nich nezmínilo tradiční obchůzky Barborek s obdarováváním dětí.

4.4.11 Svátek sv. Mikuláše Otázka týkající se svátku sv. Mikuláše, podobně jako otázka předchozí, zjišťovala konkrétní podobu oslav v rodinách dětí. Na otázku „Co se u vás doma děje na svátek svatého Mikuláše?“ odpovědělo ve folklorních souborech 10 dětí, že chodí Mikuláš, čert a anděl (53%). 2 děti uvedly, že se za Mikuláše, čerta a anděla převlékají lidé (11%). Odpověď, že Mikuláš dává dárky, uvedlo 7 dětí (37%), že za básničku, písničku či zatančení dostanou od Mikuláše dárek, uvedlo 6 dětí (32%) a 4 děti odpověděly, že dostávají dobroty, ale Mikuláš k nim domů nechodí (21%), z nichž jeden chlapec to popsal takto: „Že se tam objevěj dárky a není to vůbec slyšet, jenom zvonek. A je slyšet jenom dupání a ještě hudba.“ (Martin, 5 let). O tom, že čerti strkají zlobivé děti do pytle hovořilo 1 dítě (5%) a o strachu z čertů také jedno (5%), netrpělivé očekávání a trochu strach uvedla ve své odpovědi 1 dívka (5%). Mikulášskou besídku zmínil 1 dětský

58

respondent (5%) a návštěvu babičky a dědy také jeden (5%). Jedno dítě zaměnilo Mikuláše za jinou postavu a odpovědělo, že s čertem a andělem chodí Ježíšek (5%). Ve druhé skupině dětí 4 uvedly, že chodí Mikuláš, čert a anděl (40%) a že Mikuláš dává dárky zaznělo třikrát (30%). Skutečnost, že se Mikulášovi zpívá či recituje uvedly 2 děti (20%) a to, že dostanou dárky, ale Mikuláš k nim nechodí, zmínily též 2 děti (20%). Odpověď, že čerti odnášejí zlobivé děti se objevila jednou (10%) a strach z čertů také jednou (10%). O mikulášské besídce hovořily 2 děti (20%) a 1 chlapec odpověděl, že neví, co se děje na Mikuláše (10%). Mezi dětmi, které nechodí do folklorního souboru se častěji objevovala záměna či spojení svátku sv. Mikuláše s Vánocemi. Na mou otázku odpověděly 2 děti, že na Mikuláše jsou Vánoce či Štědrý den (20%) a 2 dívky dokonce uvedly, že na Mikuláše doma večeří a čekají na Ježíška a na dárky (20%).

Zhodnocení: Dětské výpovědi o způsobu oslav svátku sv. Mikuláše byly u obou skupin dotazovaných dosti podobné. Pouze u dětí z folklorních souborů se vyskytly odpovědi o tom, že se za Mikuláše, čerta a anděla převlékají lidé, tedy vypovídající o uvědomění si, že to nejsou postavy skutečné. Dále pouze děti ze souborů uvedly, že na Mikuláše chodí k babičce a dědovi a také uvedly skutečnost, že tento svátek netrpělivě očekávají. Naopak jedině ve druhé skupině se zase objevila výpověď, že dítě neví, co se v tento den doma děje, což může znamenat skutečnost, že si nemůže vzpomenout, nemá pro něj tento svátek jasnou podobu, nebo jej doma dokonce neslaví. Častěji, než u dětí z folklorních souborů, byla v této skupině zmíněna účast na mikulášské besídce. Zajímavé bylo zjištění, že děti, které nemají vztah k folklóru, si svátek sv. Mikuláše častěji spojují či zaměňují s oslavou Vánoc (a není to jen případ dětí nejmladších, odpověď o společné večeři a čekání na dárky uvedla i dívka desetiletá).

4.4.12 Vánoce Podobně jako u Velikonoc se Vánocemi zabývaly dvě otázky, přičemž opět jedna měla podobu pojmových asociací („Vyjmenuj pět věcí, které tě napadnou ke 59

slovu vánoce.“) a jejím cílem bylo zjistit, co mají děti nejvíce spojeno s obdobím vánoc. Druhá otázka „jak doma slavíte Vánoce?“ pátrala po podobě vánočních oslav v rodinách dětí.

4.4.12.1 Vánoce – pojmové asociace Spektrum dětských odpovědí bylo opět velmi široké, proto jsem jednotlivé odpovědi (stejně jako v kapitole č. 5.4.4.1) rozdělila podle obsahu do několika skupin. U dětí z folklorních souborů byly zastoupeny odpovědi: -

dárky, dávání a dostávání dárků, radost z dárků – 13x (68%)

-

ozdobený vánoční stromeček, zdobení stromečku – 13x (68%)

-

vánoční jídlo, kapr, bramborový salát – 7x (37%)

-

cukroví, vánočka – 6x (32%)

-

chodí Ježíšek a nosí dárky – 5x (26%)

-

ozdoby, čokoládové ozdoby – 4x (21%)

-

svíčky – 3x (16%)

-

zlaté prasátko – 2x (11%)

-

sníh – 2x (11%)

-

příprava stolu, večeře – 2x (11%)

-

hezké igelity – 1x (5%)

-

všichni se sejdou – 1x (5%)

-

velká veselice – 1x (5%)

-

nevím – 1x (5%)

U dětí, které soubor nenavštěvují, byly zastoupeny tyto skupiny odpovědí: -

dárky – 7x (70%)

-

stromeček - 3x (30%)

-

Ježíšek, skřítek nosí dárky – 3x (30%)

-

oslava, velký svátek – 2x (20%)

-

večeře - 2x (20%)

-

koledy – 2x (20%)

-

nic, nevím – 2x (20%)

-

cukroví – 1x (10%)

-

ozdoby – 1x (10%) 60

-

společnost – 1x (10%)

-

Mikuláš – 1x (10%)

-

čert –1x (10%)

-

anděl – 1x (10%)

Zhodnocení: Obě skupiny dětí se nejčastěji shodly na asociaci „dárky“, a to v téměř stejném poměrovém zastoupení (děti z folklorních souborů v 68% a druhá skupina dětí v 70%). Další výrazná shoda se vyskytla u asociace „Ježíšek (případně skřítek) nosí dárky“ (26%, 30%). Společné pro obě skupiny, ale již s jiným poměrovým zastoupením, byla též asociace „stromeček“ (68%, 30%), kterou děti z folklorních souborů, na rozdíl od druhé skupiny, často doplňovaly přídavnými jmény „vánoční, hezký, ozdobený atd. K dalším společným asociacím patřilo „cukroví“ (32%, 10%), „ozdoby“ (21%, 10%) a „večeře“ (11%, 20%). Velmi podobné byly asociace „všichni se sejdou“ (5%) u první skupiny a „společnost“ (10%) u skupiny druhé a stejně tak „velká veselice“ (5%) u první a „ velký svátek, oslava“ (20%) u druhé skupiny dětí. Jedině u dětí z folklorních souborů se vyskytly asociace „vánoční jídlo, kapr, bramborový salát“, „svíčky“, „hezké igelity“, „zlaté prasátko“ a „sníh“. Pouze ve druhé skupině dětí ze objevila asociace „koledy“ a také záměna či spojení Vánoc se svátkem sv. Mikuláše projevená asociacemi „Mikuláš, čert a anděl“. Můžeme tedy shrnout, že typické atributy Vánoc v podobě dárků, Ježíška, ozdobeného stromečku, cukroví a společné večeře, jsou blízké stejně dětem z folklorního souboru i dětem, které do souboru nechodí. Spojení Vánoc s dárky přitom jednoznačně převládá, a to ve stejném procentuálním zastoupení v obou dotazovaných skupinách dětí. Poněkud překvapivě se objevilo pouze u dětí, které nechodí do žádného folklorního souboru, spojení Vánoc s koledami. Dalo by se totiž očekávat, že vánoční koledy budou bližší dětem, které mají hlubší vztah k folklóru. Dalším milým překvapením bylo zjištění, že děti si s Vánocemi stále spojují postavu Ježíška a nikoli Santa Clause, který do naší společnosti stále více proniká díky rostoucímu tlaku reklamy a tržního průmyslu. Některé dotazované děti (a to v obou skupinách) dokonce popsaly, jak si Ježíška představují: „No on takhle fičí, jako hvězda a já ho jednou viděla…No ono to z dálky není vidět. On fičel, jako 61

triskáč.“ (Klárka, 5 let, Malá Nisanka), „Neviditelnej panáček“ (Jakub, 8 let, Jizerka), „Skřítek“ (Markétka, 5 let), „Je malej.“ (Alexandr, 6 let).

4.4.12.2 Vánoce – způsob slavení Odpovědi dětí na otázku „Jak doma slavíte vánoce?“ byly často velmi pestré a rozmanité a obsahovaly několik různých činností, které děti doma s rodiči v průběhu Vánoc provádějí. Děti z folklorních souborů nejčastěji, celkem 9x, vypověděly, že dostávají dárky pod stromeček (47%), 8 dětí řeklo, že před nadílkou u nich zazvoní zvoneček (42%) a 7 dětí se zmínilo o večeři (37%). O tom, že čekají, vyhlížejí Ježíška, hovořilo 5 dětí (26%). Stejný počet, tj. 5 dětí, tvrdilo, že o Vánocích k nim domů nosí dárky Ježíšek (26%) a 1 chlapec tvrdil, že dárky o Vánocích nosí Mikuláš (5%). Zdobení stromečku uvedly 4 děti (21%) a pečení cukroví či vánočky také 4 děti (21%). O tom, že o Vánocích chodí k babičce a dědečkovi, vypovědělo 5 dětí (26%) a naopak, že zvou přátele a příbuzné k nim domů, uvedly 2 děti (11%). Typické české vánoční jídlo, kapra či řízky s bramborovým salátem, uvedly 3 děti (16%) a jedna odpověď zněla, že si dělají doma hostinu (5%). O tom, že doma zpívají koledy, vypověděly 2 děti (11%) a prskání prskavek uvedly také 2 děti (11%). Předvánoční úklid zmínily 2 děti (11%), sledování pohádek v televizi též 2 děti (11%) a o tom, že o Vánocích má víc hraček hovořil 1 respondent (5%). Jedna pětiletá dívka odpověděla, že Vánoce doma slaví, ale že zapomněla jak (5%). Z typicky vánočních rituálů, které v dávných dobách sloužily převážně k věštění budoucnosti a dnes slouží spíše ke zpestření svátečního večera a pobavení, uváděly děti z folklorních souborů: 2x pouštění lodiček ze skořápek ořechů (11%), 2x schovávání šupiny z kapra (11%), 1x házení bačkorou (5%) a 1x políbení pod jmelím (5%). Ve skupině dětí, které do folklorního souboru nechodí, se nejčastěji, tj. 4krát, zmiňoval stromeček (40%) a 3 děti uvedly, že se dávají dárky (30%). Čekání na Ježíška zmínily 2 děti (20%), a zvonění zvonečku 1 dítě (10%). O společné večeři hovořily 2 děti (20%), konkrétně kapra, řízky a bramborový salát zmínily také 2 děti (20%) a že maminka vaří, vypověděla 1 dívka (10%). Pečení perníčků a cukroví uvedly 2 děti (20%) a že o Vánocích doma jedí dort a sladkosti vypověděl 1 chlapec (10%). O tom, že k nim domů přijdou příbuzní, hovořila 1 dívka (10%), že doma zpívají koledy, uvedla také 1 dívka (10%), jedna vypověděla, že si doma s bráškou hrají (10%) a že se o Vánocích uklízí, zaznělo také jednou (10%). Mikuláš byl 62

v souvislosti s Vánoci zmíněn též v jednom případě (10%) a jedna pětiletá dívenka odpověděla, že neví, jek se u nich doma slaví Vánoce (10%).

Zhodnocení: U obou dotazovaných skupin dětí můžeme sledovat určité podobné způsoby trávení vánočních svátků. Činnosti, které popisovaly, jak děti z folklorních souborů, tak děti, které žádný soubor nenavštěvují, můžeme popsat takto: děti očekávají vánoční dárky (první skupina to uvedla ze 47%, druhá ze 30%), v rodinách se zdobí vánoční stromeček (42%, 40%), děti očekávají či vyhlížejí Ježíška (26%, 20%), přičemž očekávaná nadílka pod stromečkem je oznámena zazvoněním zvonečku (21%, 10%). Rodiny společně večeří (37%, 20%) a k večeři se obvykle připravuje řízek, kapr a bramborový salát (16%, 21%). Dále se o Vánocích peče cukroví, perníčky a vánočka (21%, 20%) a zpívají koledy (11%, 10%) a také se Vánoce obvykle tráví ve společnosti dalších příbuzných a přátel (37%, 10%). Pro někoho je také neméně důležité před Vánoci doma uklidit (11%, 10%). Občas se stane, že si děti zamění či spojí postavu vánočního muže, který o Štědrém večeru roznáší dárky, s postavou Mikuláše (5%, 10%). Takto bychom tedy mohli popsat běžné Vánoce ve většině českých rodin. Výrazným rozdílem mezi dětmi, které se zabývají folklórem a dětmi, které k němu vztah nemají, se v tomto výzkumu ukázala skutečnost, že pouze děti z folklorních souborů doma se svými rodinami o Vánocích udržují zvyky a obyčeje pramenící ze starobylých magických rituálů. Děti z folklorních souborů uváděly, že

si doma pouštějí lodičky ze skořápek ořechů, házejí bačkorou, schovávají

pod talíř či do kasičky šupiny z kapra „… a to je takovej zvyk, že pak tam budeme mít víc peněz.“ (Zuzka, 7 let, Malá Nisanka) a také se mohou políbit pod vánočním jmelím, protože „… když se pod ním někdo políbí, tak se budou mít hodně rádi.“ (Katka, 10 let, Jizerka). Na rozdíl od toho, žádné z dětí, které folklorní soubor nenavštěvují, neuvedlo ani jednu z těchto tradičních činností.

4.4.13 Oblíbenost určitého svátku či lidového zvyku Otázka na oblíbenost určitého svátku či zvyku se dotazovala nejen na určitý svátek (zvyk), ale i na důvod jeho oblíbenosti. Na otázku „Jaký svátek nebo zvyk máš nejradši?“ odpovídaly děti z folklorních souborů takto: 63

-

Vánoce – 10x (53%)

-

Velikonoce – 3x (16%)

-

narozeniny – 2x (11%)

-

svátek – 2x (11%)

-

dárky – 2x (11%)

-

cukroví – 1x (5%)

-

dort – 1x (5%)

-

svatbu – 1x (5%)

-

čarodějnice – 1x (5%)

-

Mikuláše – 1x (5%)

-

Nevím, mám rád/a všechny – 3x (16%)

Jako důvod oblíbenosti uváděly děti z folklorních souborů: -

Protože dostávám dárky (Vánoce, narozeniny) – 8x (42%)

-

Protože se peče cukroví (Vánoce) – 2x (11%)

-

Protože se mi to líbí (Vánoce, Velikonoce) – 1x (5%)

-

Protože si pouštíme lodičky (Vánoce) – 1x (5%)

-

Protože mám nové hračky (Vánoce) – 1x (5%)

-

Protože chodíme na koledu (Velikonoce) – 1x (5%)

-

Protože dostáváme hodně sladkostí (Velikonoce, Mikuláš) – 1x (5%)

-

Protože budu družička (svatba) – 1x (5%)

-

Protože je mám ráda (čarodějnice) – 1x (5%)

Děti, které do folklorního souboru nechodí, na otázku „Jaký svátek nebo zvyk máš nejradši?“ odpovídaly takto: -

Vánoce, Štědrý den – 3x (30%)

-

Velikonoce – 2x (20%)

-

Pout´ - 2x (20%)

-

narozeniny – 1x (10%)

-

dárky – 1x (10%)

-

dort – 1x (10%)

-

čarodějnice – 1x (10%)

-

Posvícení – 1x (10%)

-

koledy – 1x (10%) 64

-

nevím – 1x (10%)

Jako důvod oblíbenosti svátku či zvyku uváděly děti z druhé skupiny toto: -

Protože dostáváme hodně dárků (Vánoce) – 1x (10%)

-

Protože je to takové výjimečné (Vánoce) – 1x (10%)

-

Baví mě Ježíšek (Vánoce) – 1x (10%)

-

Protože chodíme s pomlázkou (Velikonoce) – 1x (10%)

-

Protože můžu jít na atrakce (Pout´) – 2x (20%)

-

Protože je to můj zvyk (rozbalování dárků) – 1x (10%)

-

Protože jsme tam jednou byli s tátou (Posvícení) – 1x (10%)

Zhodnocení: Nejoblíbenějšími svátky, jak pro děti z folklorních souborů, tak pro děti, které do souboru nechodí, jsou jednoznačně Vánoce (první skupina je uvedla z 53%, druhá ze 30%) a po nich následují shodně Velikonoce (16%, 20%). Dalšími svátky (zvyky), které se objevily u obou skupin dětí, byly: narozeniny (11%, 10%), dárky (11%, 10%), dort (5%, 10%) a čarodějnice (5%, 10%). Také v obou skupinách se našly děti, které neměly nejoblíbenější svátek (zvyk) či tvrdily, že mají rády všechny svátky (16%, 10%). Pouze u dětí z folklorních souborů se objevilo mezi oblíbenými svátky či zvyky: svátek, svatba, Mikuláš a cukroví. Naopak jedině děti z druhé skupiny uvedly za oblíbené svátky (zvyky): Pout´, Posvícení a koledy. Jedinými důvody oblíbenosti, na kterých se shodly děti z obou skupin byly: „Dostávám dárky.“ a „Chodíme na koledu s pomlázkou.“

4.4.14 Neoblíbenost určitého svátku či lidového zvyku Otázka na neoblíbenost určitého svátku či zvyku, stejně jako otázka na oblíbenost, se dotazovala nejen na určitý svátek (zvyk), ale i na důvod jeho neoblíbenosti. Na otázku „Jaký svátek nebo zvyk nemáš rád/a?“ odpovídaly děti z folklorních souborů takto: -

Nevím, žádný – 14x (74%)

-

Barboru – 2x (11%)

-

Když chodí čerti – 2x (11%) 65

-

Velikonoce – 1x (5%)

-

Když dostanu něco ošklivého – 1x (5%)

Jako důvod neoblíbenosti jmenovaného svátku (zvyku) uváděly děti z folklorních souborů: -

Nevím (Barbora) – 1x (5%)

-

Protože se jich bojím (čerti) – 1x (5%)

-

Že se někomu ubližuje (čerti) – 1x (5%)

-

Protože se všichni plácají a ječí (Velikonoce) – 1x (5%) Děti, které do folklorního souboru nechodí, na otázku „Jaký svátek nebo zvyk

nemáš rád/a?“ odpovídaly takto: -

Nevím, žádný – 4x (40%)

-

Čerty – 1x (10%)

-

čarodějnice – 1x (10%)

-

Dušičky – 1x (10%)

-

karneval – 1x (10%)

-

Mikuláše – 1x (10%)

-

odstrojování stromečku – 1x (10%)

Na otázku „Proč nemáš tento svátek či zvyk rád?“ odpovídaly děti z druhé skupiny takto: -

Protože se tam moc straší (čarodějnice) – 1x (10%)

-

Nebaví mě (Dušičky) – 1x (10%)

-

Protože mě nebaví chodit v masce (karneval) – 1x (10%)

-

Protože se musí zpívat (Mikuláš) – 1x (10%)

-

Protože jednou jsme ho odstrojili až na jaře… (odstrojování stromečku) – 1x (10%)

Zhodnocení: Pouze dvě odpovědi na výše uvedenou otázku neoblíbenosti svátku (zvyku) se vyskytly u obou skupin dětí, a to: „Nevím, žádný.“ (přičemž ve skupině dětí z folklorních souborů ji uvedlo 74% a ve druhé skupině 40%) a „Když chodí čerti.“ (11%, 10%). Ostatní odpovědi byly odlišné.

66

Z dětských výpovědí můžeme tedy usoudit, že co se týče oblíbenosti určitého svátku či zvyku, většina dětí se shodne. V otázce neoblíbenosti jsou dětské postoje již více individuální, a to jak ve výběru konkrétního svátku (zvyku), tak v důvodech jeho neoblíbenosti.

4.5 Celkové zhodnocení výzkumu Shrnutím všech výše uvedených výsledků docházíme k závěru, že původní předpoklad byl částečně potvrzen. Výzkum ukázal, že děti z folklorních souborů mají nejen větší povědomí o řadě tradičních svátků a lidových zvyků a obyčejů, ale také že řadu z nich stále považují za živou součást kultury a společně se svými rodinami je udržují při oslavách výročních svátků. Nejvýrazněji se rozdíl mezi dětmi, které chodí do folklorního souboru a mezi těmi, které do souboru nechodí, projevil nejen ve znalosti, ale také v popisu rodinných oslav během období Adventu a svátku sv. Barbory. Zatímco v rodinách dětí z folklorních souborů se oba zmíněné svátky dosud slaví, pro většinu dětí, které k folklóru vztah nemají to byly svátky neznámé. Výrazné rozdíly se objevily také ve znalosti obyčeje vynášení Smrti, který se v současnosti udržuje jen zřídka. Děti z folklorních souborů jej, na rozdíl od druhé skupin dětí, většinou znaly a dokázaly popsat, případně uvedly, že tento obyčej předvádějí v rámci programu souboru. Podobně tomu je u tradice stavění májí, která není typická pro oblast Podještědí. Její znalost prokázaly pouze děti z folklorních souborů, z nichž některé uvedly, že na oslavách Májů byly při návštěvě příbuzných. Zajímavý byl případ Vánoc. Výzkum ukázal, že typické atributy a způsoby oslav Vánoc jsou shodné pro obě skupiny dětí, přičemž nejvýraznějším prvkem vánočních oslav jsou pro všechny děti bez rozdílu vánoční dárky. Příjemné bylo též zjištění, že děti si stále spojují české Vánoce s postavou Ježíška (někdy ovšem zaměněnou za Mikuláše) a nikoli s implantovaným Santa Clausem. Zdá se tedy, že český Ježíšek dokáže stále odolávat silnému tlaku reklamy a tržního průmyslu. V podobě rodinných vánočních oslav se však také ukázal jeden výrazný rozdíl mezi dětmi z folklorních souborů a mezi dětmi, které soubor nenavštěvují. Ukázalo se, že rodiny dětí, které mají k folklóru vztah, stále udržují vánoční obyčeje pramenící ze starých magických rituálů, jako pouštění lodiček ze skořápek ořechů, házení

67

bačkorou, schovávání šupiny z kapra či políbení pod jmelím. Ve druhé dotazované skupině dětí se o těchto obyčejích nezmínilo ani jedno. V případě druhého největšího svátku po Vánocích, tedy Velikonoc, nastala poměrně výraznější shoda mezi oběma skupinami dotazovaných dětí. Jediným drobným rozdílem ve způsobu velikonočních oslav byl motiv velikonočního zajíčka, který dětem přináší sladkosti, jež se objevil ve výpovědích dětí z druhé dotazované skupiny. Tento zvyk nepochází z české velikonoční tradice, ale dostal se k nám ze zahraničí. Na základě toho bychom tedy mohli usoudit, že rodiny, které nemají hlubší vztah k českému folklóru snadněji podléhají zahraničním vlivům. Velmi výrazná shoda mezi oběma skupinami dětí nastala v popisech podoby oslav svátku sv. Mikuláše a Posvícení. Obě skupiny dětí se také shodly na oblíbenosti určitých svátků či zvyků, z nichž shodně uváděly Vánoce, Velikonoce, narozeniny, dárky, dort a čarodějnice.

68

Závěr Závěrem tedy můžeme shrnout, že předpoklad hlubšího vztahu k lidovým tradicím a zvykům u dětí, navštěvujících folklorní soubor, byl částečně potvrzen. Provedený výzkum ukázal, že děti z folklorních souborů mají nejen větší povědomí o tradičních výročních svátcích, o jejich významu a o zvycích a obyčejích, které se k nim váží, ale také řadu z nich i dnes vnímají jako součást živé kultury a v rámci svých rodin je stále udržují. Rozdíly mezi dětmi z folklorních souborů a dětmi, které soubor nenavštěvují nebyly v případě všech svátků stejně velké. Nejvýraznější rozdíl se projevil u popisu oslav období Adventu, svátku sv. Barbory a u znalosti obyčeje vynášení Smrti a tradice stavění májí. Většina dětí z folklorních souborů, na rozdíl od dětí z druhé dotazované skupiny, uvedené svátky dobře znala a dokázala je popsat. Naopak výrazná shoda mezi oběma skupinami dětí nastala v popisech podoby oslav svátku sv. Mikuláše a Posvícení a také u oblíbenosti konkrétního svátku či zvyku. U těchto svátků se tedy původní předpoklad nepotvrdil. Zajímavými se ukázaly případy dvou největších českých svátků, tj. Velikonoc a Vánoc. V popisu podoby oslav Velikonoc se obě skupiny dětí poměrně shodly. Jediným drobný rozdílem byl u druhé skupiny patrný vliv zahraniční kultury v podobě velikonočního zajíčka, který nosí dětem sladkosti. V případě Vánoc se obě skupiny dětí shodly na typických atributech tohoto svátku, na podobě rodinných oslav i na pojmenování postavy vánočního muže, který dětem nosí dárky. Výraznější rozdíl se ukázal při popisu vánočních obyčejů pramenících z pradávných magických rituálů. Rodiny dětí z folklorních souborů tyto obyčeje dodnes stále udržují (pravděpodobně již spíše pro zábavu, nežli pro jejich magickou moc), zatímco ve druhé dotazované skupině dětí se o nich nezmínilo ani jedno. Přínosem bakalářské práce je tedy poznání, že děti a rodiny dětí, které navštěvují některý z folklorních souborů v Podještědí, mají živý vztah k lidovým tradicím a zvykům a většinu z nich stále vnímají jako součást národní kultury a přirozeně je udržují v rámci oslav výročních svátků. Děti z folklorních souborů mají také větší povědomí a znalosti významu, obsahu a podoby řady tradičních svátků, než děti, které do souboru nechodí. Výsledky provedeného výzkumu však také ukázaly, že v rámci národního kulturního dědictví stále existují určité tradiční svátky, jejichž oblíbenost 69

i způsob slavení zůstávají společné většině rodin, bez ohledu na to, zda mají hlubší vztah k folklóru, či nemají. Příjemným zjištěním pro mne též byla skutečnost, že děti si stále spojují české Vánoce s postavou Ježíška a nikoli se Santa Clausem, kterého se nejen české společnosti snaží vnutit většina médií a reklamních subjektů. Ač tedy způsob života současné tzv. civilizované společnosti stále více podléhá konzumu, tradiční lidové svátky a jejich oslavy si v něm doposud drží své významné postavení.

70

Resumé Cílem bakalářské práce bylo zmapovat význam tradičních českých svátků pro děti, které navštěvují některý folklorní soubor v oblasti Podještědí. Centrem zájmu byly, jak znalost významu jednotlivých svátků, tak způsob jejich trávení a oslavování v rodinném prostředí dětí. Práce seznamuje s vybranými výročními svátky a lidovými zvyky, které se k nim váží od dob dávné minulosti až po současnost. Dále se zmiňuje o významu národních tradic v životě jedince i sociální skupiny a o tom, co je to folklór a jaké je jeho místo ve volném čase dětí a mládeže. Kvalitativně orientovaný výzkum si kladl za cíl potvrdit, či vyvrátit předpoklad, že děti a rodiny dětí, které navštěvují folklorní soubor mají hlubší vztah k tradicím a zvykům, vnímají je jako stále živou součást kultury a dokáží je tak ubránit stále rostoucímu vlivu konzumu a cizích kultur.

Summary The aim of this bachelor thesis is to map the importance of the traditional Czech feasts for kids attending some of the folkloristic group in the Podještědí region. The main focus was the knowledge of each feast among the kids as well as the way they spend and celebrate them with their families. The thesis introduces us the selected annual feasts and folk habits connected with them since the ancient history till the present times. Further it mentions the importance of traditions in the life of the individual as well as the social group and what is the folklore and his place in the spare time of kids and youths. The target of the qualitatively orientated research was to confirm or displace the assumption that the kids who attend the folkloristic groups and their families have deeper relationships to traditions and habits, they feel them as still living part of the culture and are able to resist constantly growing influence of consumerism and foreign cultures.

71

Seznam použité literatury: ČÁP, J. Psychologie výchovy a vyučování. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1993. 416 s. ISBN 80-7066-534-3

FROLCOVÁ, V. Velikonoce v české lidové kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2001. 280 s. ISBN 80-7021-503-8

FROLEC, V. Prostá krása. Deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1984. 304 s.

FROLEC, V. a kol. Vánoce v české kultuře. 3. vyd. Praha: Vyšehrad, 2001. 344 s. ISBN 80-7021-511-9

GAVORA, P. Výzkumné metody v pedagogice. Příručka pro studenty, učitele a výzkumné pracovníky. Brno: Paido, 1996. 132 s. ISBN 80-85931-15-x.

GAVORA, P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000. 208 s. ISBN 8085931-79-6.

KREJČÍ, P. Pojizerské a podještědské písně a tance. 1. vyd. Liberec: Severočeské krajské nakladatelství, 1963. 200 s.

LANGHAMMEROVÁ, J. Lidové zvyky. Výroční obyčeje z Čech a Moravy. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 344 s. ISBN 80-7106-525-0

LAUDOVÁ, H. Prameny lidových tradic Čech. 2. vyd. Praha: IPOS, 2000. 112 s. ISBN 80-7068-110-1

MAŇÁK, J., ŠVEC, V. Cesty pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2004. 80 s. ISBN 80-7315-078-6.

72

PÁVKOVÁ, J. a kol. Pedagogika volného času. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. 232 s. ISBN 80-7178-295-5

SCHAUEROVÁ, A. a kol. Kde jsme doma. Mentální reprezentace domova jako výraz kulturního vědomí dětí z folklorních souborů. 1. vyd. Strážnice: ÚLK, 1997. 124 s. ISBN 80-86156-04-4.

SCHAUEROVÁ, A. a kol. Ke kořenům domova. Tradice lidové kultury – rodina – škola – folklorní soubor. 1. vyd. Strážnice: ÚLK, 1999. 112 s. ISBN 80-86156-28-1.

SPOUSTA, V. et al. Vádemékum autora odborné a vědecké práce (se zaměřením na práce pedagogické). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 160 s. ISBN 80-2102387-2.

TOUFAR, P. Český rok na vsi a ve městě. Leden – srpen. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2004. 312 s. ISBN 80-7268-276-8

TOUFAR, P. Český rok na vsi a ve městě. Září – prosinec. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2004. 288 s. ISBN 80-7268-277-6

VONDRUŠKOVÁ, A. České zvyky a obyčeje. 1. vyd. Praha: Albatros, 2004. 372 s. ISBN 80-00-01356-8.

73

Seznam příloh Příloha I:

Seznam otázek k interview

Příloha II:

Doslovný přepis jednotlivých interview

Příloha III: Mapa folklorní oblasti Podještědí a Pojizeří Příloha IV:

Fotografie

74