MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra historie
Diplomová práce
Brno 2008
Monika Faltýnková
MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra historie
Protifašistický odboj na Konicku (na pozadí historicko-dokumentační činnosti Leopolda Färbera) Diplomová práce
Vedoucí: Doc. PhDr. František Čapka, CSc.
Brno 2008
Autor: Monika Faltýnková
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla veškerou literaturu a prameny, které jsem použila. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Budětsku dne…………………… ………………………………..
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Doc. PhDr. Františku Čapkovi, CSc. za cenné rady, připomínky a za odbornou pomoc při zpracování této diplomové práce. Děkuji také panu Leopoldu Färberovi, který mi poskytl řadu užitečných materiálů a podělil se o své osobní vzpomínky, čímž mi umožnil nahlédnout do problematiky sledované doby zcela netradičním způsobem. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat rodině a svému příteli za obětavou podporu během mého studia.
4
OBSAH ÚVOD .................................................................................................................... 6 I. KONICKO ZA VÁLKY A OKUPACE……………………………………. 11 1. Život hospodářský a politický, poměry sociální………………………. 11 2. Partyzánská činnost ….…………………………………………………15 II. PARTYZÁNSKÉ SKUPINY PŮSOBÍCÍ V OBLASTI…………………… 18 1. Skupina Zelený kádr…………………………………………………… 18 2. Partyzánský oddíl Jermak……………………………………………… 21 3. Partyzánská skupiny Prokop Holý…………………………….............. 28 4. Rikitan…………………………………………………………………. 30 5. Pátý partyzánský oddíl Juraj…………………………………………… 30 6. Oddíl Věra………………………………………………………………31 III. NÁRODNÍ ODBOJOVÉ ODRAGIZACE………………………………... 32 1. Obrana národa………………………………………………………… 32 2. Sokolský odboj……………………………………………………….. 33 3. Petiční výbor Věrni zůstaneme……………………………………….. 34 IV. ILEGÁLNÍ KOMUNISTICKÉ HNUTÍ....................................................... 36 V. KONEC VÁLKY NA KONICKU…………………………………………... 38 VI. PAMÁTNÁ MÍSTA ODBOJE NA KONICKU……………………………43 VII. LEOPOLD FÄRBER……………………………………………………… 48 1. Životní osudy…………………………………………………………. 48 2. Dokumentace protifašistické rezistence………………………………. 53 VIII. METODICKO-DIDAKTICKÉ VYUŽITÍ PRÁCE V HODINÁCH DĚJEPISU…………………………………………………………………. 58 1. Nové metody a formy výuky…………………………………………. 58 2. Dotazník………………………………………………………………. 60
5
ZÁVĚR............................................................................................................ 67 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY………………………………… 69 A) Seznam pramenů……………………………………………………… 69 a) archivní prameny……………………………………………………... 69 b) tištěné prameny……………………………………………………….. 70 c) noviny a časopisy……………………………………………………... 70 d) vzpomínky pamětníků…………………………………………………71 B) Seznam literatury……………………………………………………... 71 RESUMÉ.......................................................................................................... 74 PŘÍLOHY…………………………………………………………………… 75 Seznam příloh………………………………………………………………… 75 A) Textové přílohy……………………………………………………….. 75 B) Obrazové přílohy……………………………………………………... 76 C) Audionahrávka……………………………………………………….. 78
6 ÚVOD
„Čas vše mění, i časy…“ Není patrně lepší myšlenky, než obsahuje tento verš Kollárovy Slávy dcery, kterou by se dala uvést má diplomová práce o protifašistickém odboji na Konicku. Okupace českých zemí nacistickým Německem vytvořila takové prostředí, kdy se každý jednotlivec, rodina i skupina dostali i proti své vůli do mezní životní situace. Život prostých lidí byl plný dramatičnosti, nesmírného hrdinství a oddanosti, ale také i rozporných názorů. To je třeba mít stále na paměti a posuzovat minulé události v rámci jejich dobové podmíněnosti. Vznikla celá řada neoprávněných legend, nehistorických a účelových soudů. Pravdivý obraz zůstává cílem, ke kterému se dá jen přiblížit bez nároku na jeho definitivní podobu.
Na úvod chci zdůraznit, že cílem mého úsilí bylo spíše shromáždit co nejvíce informací, které jsou k danému tématu k dispozici, nevyhýbat se kritice a podat pokud možno objektivní celkový obraz o boji proti nacistickým okupantům na Konicku, aby na něj mohli navázat další zájemci a badatelé. Je třeba upozornit, že popis protifašistického odboje nemůže postihnout všechny události, které se mohou zdát místnímu zasvěcenci důležité. Při čtení této práce je třeba vycházet z toho, že na toto téma nebylo doposud zpracováno ucelené dílo a že od sledované doby uplynulo několik desítek let.
Téma protifašistického odboje na Konicku jsem si vybrala proto, že pro dnešní generaci je doba okupace nanejvýš matnou vzpomínkou, ještě spíše však legendou, a za druhé proto, že kolem odboje na Konicku vládlo po mnoho let mlčení. Prožité utrpení a nezhojené křivdy spáchané okupanty a jejich pomahači přežívají u pamětníků dodnes. Proč je v dnešní době důležité připomínat si události druhé světové války? Myslím, že lidé by si měli uvědomit, že válečné události a protifašistický odboj nejsou jen dějinnými fakty, ale také příběhy konkrétních mužů, žen a dětí, z nichž každý měl vlastní tvář, vlastnosti a především nárok na lidskou důstojnost. Je nutné si uvědomit, že žít s vědomím minulosti má pro budoucnost veliký význam.
Abych zjistila, jaké povědomí mají žáci základní školy o problematice druhé světové války a o protifašistickém odboji na Konicku, uspořádala jsem malou anketu
7 týkající se tohoto tématu. Anketa není v žádném případě pokus o reprezentativní výzkum, spíše měla studenty povzbudit k zamyšlení a k diskusi nad odpověďmi vrstevníků.
Jako většina dokumentů a historických děl, která zachycují léta odboje českého lidu proti fašismu a válce, je i moje diplomová práce sborníkového charakteru. Je sestavena především z archivních dokumentů Leopolda Färbera, ze vzpomínek pamětníků, kronikářských záznamů a studií historiků. Širší historický rámec jsem se snažila vytvořit zařazením obecnější kapitoly o hospodářské, politické a kulturní situaci na Konicku v době nacistické okupace. Druhá kapitola je věnována partyzánským skupinám, které na Konicku působily. V rozhovorech a při studiu písemných materiálů jsem se setkávala s názorem, že počátky partyzánského hnutí vznikaly v tomto prostoru až po seskoku skupiny Jermak u Ruprechtova na podzim roku 1944. Při hlubším studiu celé otázky jsem zjistila, že zárodky partyzánského hnutí zde vznikaly již na počátku roku 1941. Tento začátek však nelze chápat jako nějaké hnutí hluboce organizované, ale spíše jako určitou formu odporu proti fašistickým okupantům. Jedním z prvních míst, kde se začala organizovat partyzánská činnost, byla obec Dzbel u Konice. Odbojovou činnost zde začal rozvíjet truhlářský dělník František Vychodil. Kolem něho vznikala první partyzánská skupina s označením Zelený kádr. Kapitola pojednává i o dalších skupinách, které v oblasti působily : Jermak, Prokop Holý, Juraj, Věra atd.
V prvním období nacistické okupace bylo typické, že vzniklo vedle sebe několik celostátních odbojových organizací. Byly to zejména Obrana národa, Politické ústředí, Petiční výbor Věrni zůstaneme a se specifickou rolí vystupoval Sokol. Podrobněji se těmto skupinám věnuji ve třetí kapitole. Následující kapitola je věnována ilegálnímu komunistickému hnutí. Perzekuce KSČ byla dovršena 27. prosince 1938 zákazem její činnosti a zabavením jejího majetku. Komunistická strana se již v této době začala připravovat na ilegální práci, postavila se proti fašismu i proti reakčním tendencím pomnichovského Česko-Slovenska.
Toto dílo by nemohlo vzniknout bez celé řady archivních dokumentů Leopolda Färbera, jehož životním osudům a práci je věnována závěrečná kapitola. Jsou to
8 především některé dokumenty vzešlé z činnosti partyzánských oddílů ještě v době nacistické okupace nebo krátce po ní, které přinášejí ve většině případů autentická fakta. Dále jsou to materiály Komise pro udělování osvědčení o odbojové činnosti podle zákona č. 255/46 Sb. I když se při udělování zmíněného osvědčení vyžadují přesné údaje a věrohodná svědectví tří svědků, bylo nutné fakta konfrontovat i s jinými materiály. U těchto žádostí se jedná především o činnost jednotlivce, a málokdy jsou zde uváděny informace k činnosti jednotky jako celku. Přes uvedené výhrady jsou tyto materiály velice cenné a bylo nutné s nimi pracovat. Poměrně přesné údaje podávají záznamy o sestavení jednotky, o výcviku jejich členů, informace o její výzbroji a výstroji, odeslané a přijaté telegramy, přehledy o diverzních akcích proti železniční dopravě a zejména pak poválečná hlášení velitelů. Velmi cenným pramenem jsou vzpomínky účastníků odboje. Mnohé důležité momenty z historie protifašistického odboje na Konicku jsou zachyceny pouze v nich. Při využívání tohoto druhu pramene je třeba používat metod historické kritiky ještě precizněji než u ostatních druhů pramenů, neboť vzpomínkové pasáže se nemohou vyhnout subjektivnímu pojetí některých událostí. Text práce je doplněn četnými dokumentárními fotografiemi z Färberova archivu, z nichž některé jsou uveřejněny poprvé.
Důležité archivní materiály jsou uloženy ve Státním okresním archivu Olomouc. Je to především fond Okresního úřadu v Litovli. Nejdůležitější část fondu tvoří prezidiální spisy, kompletně dochované z let 1866–1945, zachycující všechny politické události regionu. Téměř zcela dochovaná všeobecná registratura se sčítacími operáty podávající obraz života litovelského a konického okresu od roku 1850 až do konce druhé světové války. V této souvislosti je třeba se zmínit o fondu Českého svazu protifašistických bojovníků – místní organizace Konice, který je uložen ve Státním okresním archivu Prostějov. Využita z něj byla především potvrzení o odbojové činnosti, dokumentace k odboji, fotografie a alba památníků v okrese.
Pokud se týká materiálů protektorátní provenience, zejména četnických hlášení, je třeba si uvědomit, že mnozí četníci byli přesvědčenými vlastenci a nechtěli svou činností přispívat k pronásledování partyzánů a odbojářů. Na základě příslušných hlášení četnických stanic je možno sestavit trasu přesunů oddílu i návštěvy jednotlivých obcí a jejich obyvatel. Fondy četnických stanic na Konicku, z kterých jsem čerpala při psaní své práce, jsou uloženy ve Státním okresním archivu v Prostějově. Jiný soubor
9 důležitých pramenů představují kroniky nejrůznějšího druhu, ať už jsou to kroniky obecní nebo školní, uložené převážně ve Státním okresním archivu Prostějov nebo ještě na jednotlivých obecních úřadech či školách.
Téma partyzánského hnutí a partyzánských bojů je velice atraktivní a čtenářsky žádané, a proto se ho často ujímají novináři a publicisté. Výsledkem jejich práce jsou většinou díla čtivá a poutavá, ale jejich dokumentární hodnota bývá malá. Články otištěné v prostějovských a konických novinách a časopisech mnohdy přejímají pramenné údaje nekriticky. Čerpala jsem především z kulturně politického časopisu Štafeta a z Prostějovského týdne, ovšem obsah článků bylo třeba podrobit důkladné historické kritice. Příkladem může být článek Ludmily Grůzové Prostějovsko a Konicko v partyzánském hnutí, ve kterém je řada formulací poplatná době vzniku článku, v textu je mnoho nepřesností, omylů i zamlčování důležitých fakt.
Je těžké stavět se k problematice realisticky a nenechat se ovlivnit zavádějícími fakty některých autorů. Přečetla jsem několik publikací, přičemž každá z nich vidí danou problematiku z jiného úhlu pohledu. Navíc práce celostátního charakteru nepodávají systematický obraz o sledované oblasti a zabývají se těmito místy jen v rámci širších souvislostí. Z monografických prací jsou to na prvním místě publikace Josefa Bartoše Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku, Prostějovsko v době nacistické okupace a protifašistický odboj v letech 1939-1945 a
práce s názvem
Javoříčko (pravda a legendy). Tyto tři práce posouvají naše znalosti o historii partyzánských oddílů na Konicku podstatně kupředu. Prvně jmenovaná syntéza, opírající se jak o důkladný archivní výzkum, tak o práce monografického charakteru, je ve svých údajích přesná a spolehlivá. Druhá publikace uvádí řadu odbojových skupin, zabývá se jejich činností, střety s ozbrojenou mocí, drastickými represáliemi nacistických bezpečnostních složek a osudy zatčených a vězněných odbojových pracovníků.
Z prací všeobecného charakteru je to především dílo Český antifašismus a odboj a také kolektivní dílo československých vojenských historiků Partyzánské hnutí v Československu za druhé světové války. Obě publikace podávají ucelenější a hlubší pohled na jednotlivé etapy protifašistického odboje, obsahují množství faktografických
10 údajů. Dále je možné připomenout přehlednou práci Zdeňka Jelínka Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944-1945.
Velmi cenná fakta přinášejí publikace, které se věnují jednotlivým partyzánským oddílům. V roce 1976 vydává Josef Přikryl knihu 1. československá brigáda Jana Žižky a v roce 1984 práci věnovanou historii partyzánské skupiny Zelený kádr. O skupině Juraj pojednává Pavel Kopeček v práci s názvem Činnost partyzánského oddílu Juraj na střední Moravě. V neposlední řadě je třeba připomenout knihu Vojtěcha Žampacha Partyzánské portréty, která přináší životopisné medailónky některých velitelů partyzánských skupin působících na Konicku.
Diplomová práce by měla být svědectvím o historii, která je dodnes stále živá!
11 I. KONICKO ZA VÁLKY A OKUPACE
I. 1. Život hospodářský a politický, poměry sociální
Konickem ve sledované době rozumíme především tehdejší soudní okres Konice, který náležel administrativně do správního okresu Litovel, ale inklinoval spíše k městu Prostějov a byl v letech 1949 a zejména 1960 připojen k okresu Prostějov. Ke Konicku lze počítat i obec Kladky, která patřila k soudnímu okresu Jevíčko (do roku 1938 politický okres Moravská Třebová), ale za okupace (a znovu v letech 1949-1960) byla připojena k Litovelsku. Do oblasti zahrnujeme i několik německých obcí kolem Brodku u Konice, které byly 14. listopadu 1938 okupovány Německem a začleněny do říšskoněmecké župy Sudety, resp. do kompetence landrátu v Moravské Třebové.
Velikost regionu si nejlépe uvědomíme podle toho, že k soudnímu okresu Konice náleželo v roce 1938 celkem 35 obcí (včetně německých ostrůvků). Již v období předmnichovské republiky zde došlo ke značnému poklesu obyvatelstva, způsobenému úpadkem domácké výroby a také nedostatkem pracovních příležitostí. Podle sčítání v roce 1930 měl soudní okres Konice 22 532 obyvatel. Šlo o oblast převážně českou, kde většina německého obyvatelstva byla soustředěna do již zmíněného německého ostrůvku, který se skládal z Brodku u Konice, Dešné, Lhoty, Labutic, Skřípova a Runářova.1 Nejvíce občanů se hlásilo ke katolicismu (20 300). Odklon od katolické církve po roce 1918 se projevil hlavně ve prospěch československé církve a pravoslavného vyznání.2
Hornatějšímu charakteru okresu odpovídalo drsnější podnebí s průměrnou roční teplotou od 7 do 8,5 o C , klimatická oblast mírně teplá, vlhká. Konická vrchovina představovala členité území ve východní části Drahanské vrchoviny. Povrch stupňovitě klesá východním směrem od nejvyššího bodu Skalky k Hornomoravskému úvalu.
1
Viz blíže: Historický místopis Moravy a Slezska 1938-1960, sv. 3, Ostrava 1972, s. 53-66. Sloupský, J.: Kdy se Němci usazovali na Konicku. In: Vlastivědný sborník střední a severní Moravy, 1936, s. 25. Jako první byla německým obyvatelstvem obsazena obec Skřípov v letech 1553-1568. Je tedy zřejmé, že Němci na Konicku byli vesměs pozdní přistěhovalci. Už slovanská jména vesnic, jichž sami Němci užívali, bezpečně svědčí o jejich slovanském původu. 2 Tamtéž, s. 67. Ve 20. letech 20. století došlo k náboženským třenicím, které si na mnoha místech vyžádaly vojenský zásah. V obcích Hluchov, Laškov a Pěnčín měla poté značné pozice československá církev.
12 Okraje vrchoviny jsou značně členité a rozřezané hlubokými údolími. Obce byly poměrně zaostalé a chudé, převládala drobná výroba dřevěného, proutěného a slaměného zboží. Průmysl byl zastoupen nevýrazně. Rozmohla se pouze domácká výroba, zvláště v textilním a oděvním průmyslu, orientovaná především na Šternberk a Prostějov. Podle údajů z roku 1930 bylo na Konicku 461 závodů s 870 pracovníky pro výrobu oděvů a 516 závodů s 767 pracovníky pro výrobu obuvi. Vedle venkovského hospodářství byla typická rozsáhlá síť domáckých krejčí.
Od počátku okupace bylo možno sledovat prudký pokles produktivity práce, objevovala se řada sabotáží. Postavení dělníků se v důsledku militarizace veškerého hospodářství značně zhoršovalo a také mzdy klesaly. Byla sice odstraněna nezaměstnanost, ale nahradila ji pracovní povinnost s vyčerpávající pracovní dobou, bez běžných zaměstnaneckých práv a bez možnosti jakkoliv se bránit. Potraviny, šatstvo, obuv i další produkty denní potřeby byly jen na příděl. Tzv. vázané a přídělové hospodářství přinášelo celkové zbídačování a snižování sociálních pozic obyvatel, zejména nižších sociálních vrstev. Soudní okres patřil do obilnářské oblasti, ovšem výnosy zde byly velmi nízké. Značná pozornost byla věnována chovu hovězího a vepřového dobytka.
Za první pozemkové reformy byla zabrána velká část zemědělské půdy velkostatků, ale lesní půda byla majitelům ponechána a konfiskována až po roce 1945. Držitelé do 5 ha půdy obhospodařovali 37% půdy, kdežto statkáři nad 50 ha vlastnili 16% půdy. Za války byli rolníci zatíženi povinnými dávkami, které předepisoval okresní úřad v Litovli. Dávky byly předepsány podle výměry půdy. Podobně byly předepsány i výměry masa. Systém povinných dodávek nutil drobné zemědělce prodávat zemědělské produkty za nízké ceny, které nezajišťovaly rentabilitu jejich zemědělské výroby. Řada drobných rolníků riskovala a zásobovala rodiny perzekuovaných a později i partyzánské oddíly. Na příděly byli odkázáni také řemeslníci, obchodníci, hostinští a další živnostníci, přičemž jim stále hrozilo nebezpečí uzavření živnosti a poslání do továren. Od roku 1889 procházela Konickem železniční trať Prostějov-Chornice, ovšem chybělo spojení mezi Litovlí a Konicí. Ze silniční sítě byla nejdůležitější silnice Prostějov-Konice-Praha.
13 Konice byla sídlem okresního a berního úřadu, působilo zde pět advokátních kanceláří a 3 lékaři. Dále zde byla soustředěna pošta, telefonní centrála četnické stanice, měšťanská škola, hospodářská škola, učňovská škola, tři stavební firmy, dvě záložny, tři mlýny, tři pekárny, dva obilné sklady, sodovkárna, tiskárna, devět hostinců a také velkostatek. Čtyřikrát do roka se ve městě konaly jarmarky spojené s dobytčími trhy.
Politický život ovlivňoval hlavně celkový zemědělský ráz okresu a národnostní poměry. Jednoznačně dominovala strana agrární a strana lidová. Dělnictvo okresu sympatizovalo se sociální demokracií, ke KSČ se hlásila jen jeho malá část. Německé strany měly oporu v oblastech brodeckého jazykového ostrůvku. Podle výsledků parlamentních voleb v roce 1935 zvítězila strana agrární (3.282 hlasů), která jen nepatrně předstihla stranu lidovou (3.225). Třetí místo obsadili sociální demokraté (1.637).
V obcích
německého
ostrůvku
zvítězila
jednoznačně
Henleinova
Sudetoněmecká strana (2.203). Kulturním a školským střediskem okresu byla Konice na horním toku řeky Jesenky, nadmořská výška přibližně 430 m, asi 18 km severozápadně od Prostějova, německy zvaná Konitz. Působila zde řada spolků, zejména spolky národní a politické, odborové a sportovní. O kulturní činnost se staraly především spolky Orel (od 1920), Národní jednota (od 1905), Omladina (od 1909), Sokol (od 1901), hasičský spolek a několik divadelních a zájmových spolků. Junák v Konici fungoval až do roku 1940, kdy byl nacisty zakázán. Dále existoval tajně a po roce 1945 obnovil svou činnost.3
Po mnichovském diktátu došlo k omezení politické škály jen na dvě strany, tj. Stranu národní jednoty a Stranu práce. Jedna navazovala na pravicově národní, druhá na sociálně demokratické tradice. Obě dvě tyto strany měly na Konicku poměrně velký vliv. Činnost komunistické strany byla zastavena 21. října 1938 a současně byly rozpuštěny všechny masové organizace, které ovlivňovala – Federace proletářské tělovýchovy, Svaz mladých, Solidarita, Sdružení pro obranu práv a další. Úředně zakázána byla KSČ 27. prosince 1938. Během válečných let byl politický život zcela zastaven. V obcích byla zrušena volitelnost obecních samosprávných orgánů a
3
Historický místopis Moravy a Slezska 1938-1960, c. d., s. 72. K soudnímu okresu Konice náležely obce: Konice, Bohuslavice, Brodek, Březina, Březko, Budětsko, Dešná, Dzbel, Hačky, Hluchov, Hrochov, Hvozd, Jesenec, Klužínek, Krakovec, Křemenec, Labutice, Ladín, Laškov, Lhota, Ludmírov, Luká, Maleny, Stražisko, Milkov, Nová Dědina, Ochoz, Pěnčín, Polomí, Ponikev, Přemyslovce, Raková, Runářov, Růžov, Skřípov, Suchdol, Štarnov, Vojtěchov. Státní okresní archíc Olomouc (dále jen SOkA Olomouc), Okresní úřad Litovel, evidence spolků – soudní okres Konice, kart. 547, inv. č. 735.
14 starostové byli jmenováni. Čechům byla po 15. březnu 1939 povolena jediná politická organizace - Národní souručenství. Byla zakládána jako jakási podpora protektorátní vlády, ale v řadách českého národa byla chápána spíše jako vyjádření příslušnosti a věrnosti k českému národu. Proto členství v této organizaci bylo samozřejmé a podobalo se sčítání českých obyvatel. Do této jediné strany se přihlásilo v březnu a dubnu 1939 přes 97% mužské dospělé populace. Tímto vznikla půda pro určitou formu národního odboje, i když zde byly i rozdílné zájmy protektorátních orgánů a českých fašistů. Avšak je nutné zmínit, že tzv. pořadatelské sbory Národního souručenství sehrály významnou roli při vytváření ilegální sítě Obrany národa.4
Postupně byl omezován i český spolkový život. V prvé řadě se jednalo o zákaz Sokola, ale i Orla a Junáka. Podařilo se zachovat jen některé sportovní kluby a všeobecně potřebné spolky hasičské. Kulturní a společenské akce také nebyly povětšinou konány, snad kromě povinných státních výročí vyhlašovaných protektorátní vládou. České knihovny ve městech i na vesnicích podléhaly přísnému nacistickému dozoru. Pokračovala germanizace českých škol. Na všech obecných a měšťanských školách měli učitelé za povinnost zdůrazňovat vše, co by podporovalo soužití s německým národem v rámci Velkoněmecké říše. Obsah vyučování nesměl odporovat tehdejšímu postavení Protektorátu Čechy a Morava.5
Česká protektorátní společnost se rozdělila do tří proudů. Podobně tomu bylo i na Konicku, kde se výrazně nejpočetnější stal střední proud. Tvořili ho lidé, kteří nesouhlasili s okupací, ale zůstávali z rozličných důvodů pasivní, snažili se jen přežít. Odbojový proud tvořili lidé, kteří se v rámci svého postavení snažili o rezistenci vůči Němcům a často spolupracovali s odbojem. Dále sem patřili hlavně aktivní bojovníci a příslušníci různých odbojových skupin a organizací. Třetí skupinu tvořil proud kolaborantů, ke kterým patřily skupinky českých fašistů a také zrádci a udavači. I ve stínu nacistické perzekuce, totálního nasazení a náletů žili lidé všedními starostmi, 4
Bartoš, J.: Prostějovsko v době nacistické okupace a protifašistický odboj v letech 1939-1945. Olomouc 1998. Podrobně viz. Prostějovsko za války, c. d., s. 20-22. Pořadatelské sbory při oficiálním Národním souručenství se členily vojensky na krajské a okresní svazy, dále na roty, čety a družstva, podle specializace pak na oddíly motorizované, jezdecké, spojovací, zásobovací apod. Z přehledu o organizační struktuře pořadatelských sborů vyplývá, že byly organizačně a mnohdy i personálně shodné s budovanou strukturou Obrany národa. Nacistické úřady již 16. května 1939 organizování pořadatelských sborů zakázaly. 5 Z výnosu ministerstva školství a národní osvěty ze dne 8. ledna 1941, č. 1., 968/41-I/1. Ministr školství Emanuel Moravec se dostává roku 1942 do čela tzv. Kuratoria pro výchovu mládeže, organizace, povinně sdružující českou mládež ve věku od deseti do osmnácti let – tato mládež je pak vychovávána v nacistickém duchu k loajálnosti k okupační správě.
15 sháněli potraviny, chodili do zaměstnání, do škol, ale také do divadel, biografů, na koncerty a výstavy, prožívali své osobní krize, rodinné problémy i drobné radosti.
I. 2. Partyzánská činnost
Konec třicátých let 20. století znamenal pro Československou republiku zlomové období. V září 1938 po jednání v Mnichově odstoupila ČSR své pohraničí Německu, v březnu 1939 je zbytek území obsazen německým vojskem a vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. O půl roku později začíná druhá světová válka. Hornaté a lesnaté Konicko bylo v době nacistické okupace vhodnou oblastí pro partyzánskou činnost i pro ukrytí hledaných osob. V oblasti působila řada odbojových skupin, například Zelený kádr, Prokop Holý, Věra, Jermak, Obrana národa, Juraj a skupiny kapitána Andrejeva a Kružilina. Součástí kruté podoby války na Konicku byla rovněž tragédie v Javoříčku a na Březském vrchu.
Konicko mělo kromě vhodného terénu i tu přednost, že zde šlo o české osídlení venkovského typu s menšími podhorskými vesnicemi, kde žili vedle sebe ne příliš zámožní rolníci a domáčtí dělníci. Svou roli zde sehrálo mnoho dalších faktorů zdánlivě s touto problematikou nesouvisejících, ať už politické rozvrstvení obyvatelstva či dokonce spolková činnost. Významným činitelem byla také blízkost německého ostrůvku kolem Brodku u Konice. Skupinky Henleinových přívrženců z tohoto ostrůvku byly přímou hrozbou celému Konicku a to nejen svými požadavky na připojení k Německu, ale i tím, že byly vyzbrojovány z Německa.6 Okresní výbor v Litovli podal 2. listopadu 1938 memorandum na ministerstvo vnitra v Praze, které se týkalo definitivní úpravy delimitační čáry s Německem v úseku hraničícím se soudním okresem Konice. Upozorňoval na hrubé porušení zásad mnichovské dohody, hlavně porušení zásady etnografické v neprospěch české národnosti.7 6
Prostějovský týden, 18. květen 2005, s. 5. SOkA Olomouc, Okresní úřad Litovel, delimitace státní hranice s Německem, kart. 665, inv. č. 795. Memorandum se týkalo obcí Konice, Hrochov, Suchdol, Čunín, Křemenec, Dzbel, Jesenec a Veselí. Obci Konice byla zabrána polovina katastru z celkové výměry 1 117 ha. Město žádá o uvolnění celého katastru, neboť v záboru se nacházejí všechny selské malolesy, dále pole a louky místních zemědělců, kteří je nutně potřebují pro svá hospodářství. Dále měla být uvolněna část pozemků tzv. Horka ve výměře 70 ha, na níž se nacházely lesy konického velkostatku. 7
16
Do odboje se zde zapojovali lidé nejrůznějších sociálních i věkových skupin, nejrůznějších politických názorů i povahových vlastností. Dostávali se zde různými cestami a za rozdílných okolností, někteří dokonce souhrou náhod; jejich představy, záměry i osobní lidské kvality pak procházely tvrdou zkouškou ilegální činnosti. Uveďme například situaci, kdy byli občané požádáni neznámými lidmi o přístřeší. Mohlo se jednat o odbojáře, sestřeleného zahraničního letce, ale i o provokatéra z řad gestapa. Pokud se člověk rozhodl pomoci, hrozil trest smrti nejen jemu, ale i celé jeho rodině. Jestliže odmítl v takovém případě pomoci, pak se to mohlo jevit jako zbabělost.
Na tomto místě je třeba zmínit osudy Ludmily Rozsívalové a její dcery Miroslavy ze samoty Žleb u Budětska č.78, jejichž
podpora měla pro členy
partyzánských oddílů cenu nejvyšší – cenu lidského života. Obě ženy ukrývaly od srpna 1944 dva letce spojeneckých vojsk, přesněji majora Roberta McDonalda a poručíka Johna Rossala. Letci byli sestřeleni nad Německem, na útěku se dostali až do Budětska. McDonald potřebující ošetření kvůli zápalu plic zůstal u Rozsívalových ve Žlebě a Rossal později pobýval u Rudolfa Snášela v Budětsku č. 83. Oba vojáci se účastnili akcí partyzánské skupiny Jermak. V lednu 1945 došlo k prozrazení pilotů i jejich ošetřovatelek, které poskytovaly pomoc i partyzánům ze skupiny Jermak a Rikitan. Ráno 9. ledna 1945 gestapo zatklo Ludmilu i Miroslavu Rozsívalovy. Následoval krutý výslech v Kounicových kolejích v Brně, při kterém obě ženy zcela jistě mlčely a neprozradily další spojence, jinak by v Budětsku a okolí došlo k dalšímu zatýkání, neboť do partyzánského hnutí zde bylo zapojeno mnoho jiných občanů. McDonald i Rossal se vydali směrem na Valašsko, ale ve Zlíně byli chyceni gestapem a posláni do zajateckého tábora v Rakousku, kde nakonec válku přežili. Ludmila i Miroslava Rozsívalovy zahynuly později v koncentračním táboře Mauthausen.8
Úkolem partyzánských skupin bylo rozšiřovat partyzánské jednotky o sovětské zajatce, kterým se podařilo uprchnout z německých zajateckých táborů. Dále předávat radiovým spojením zprávy o důležitých objektech a o pohybu nepřítele. Rozvíjet provádění diverzních akcí v silniční a železniční dopravě, narušovat linkové spojení.
8
Státní okresní archiv Prostějov (dále jen SOkA Prostějov), Český svaz protifašistických bojovníků, sv. Budětsko, vzpomínky Korcové. Materiály L. Färbera, sv. Konicko, výpisy z kroniky Budětska. Ve Žlebě skončil svůj život i velitel Zeleného kádru František Vychodil. Odchod letců na Valašsko není nikde datován, nelze zjistit, zda k jejich zatčení ve Zlíně došlo před 9. lednem 1945 nebo až po tomto datu.
17 V neposlední řadě vést místní obyvatelstvo k aktivní protifašistické činnosti, která by později přerostla v národně osvobozenecký boj.9
Sabotážní činy jakéhokoliv druhu měly být podle vyhlášky ze srpna 1939 co nejpřísněji stíhány a potrestány. Za sabotážní čin bylo považováno jakékoliv rušení veřejného života a hospodářství, zejména poškozování důležitých zařízení (železnic, zpravodajských zařízení, vodáren, plynáren, elektrických zařízení, továren atd.), zadržování zboží a v neposlední řadě rozšiřování nepravdivých zpráv slovem i písmem. Odpovědnost za spáchané činy nesl nejen pachatel, nýbrž veškeré obyvatelstvo.10
Většina konických odbojářů však nežila v ilegalitě, a vedle své odbojové činnosti vykonávala dál svá zaměstnání a žila u svých rodin. Některé tzv. pomocníky partyzánů známe jménem, máme jejich fotografie, známe jejich více než pohnuté osudy. Mnoho jich však zůstalo zapomenuto. Náš dluh vůči nim narůstá s časem a s každým uplynulým rokem se zmenšuje naděje na jeho alespoň uspokojivé splacení. Stovky prostých lidí dokázaly překonat strach z represí nacistického bezpečnostního aparátu a jednat. Svědčí o tom vzpomínky z Horního Štěpánova, které je vhodné reprodukovat alespoň zčásti v původním znění: „Přišel unavený, oblečení špatné a byl nemocný, také hladový a vyčerpaný. Oblečení, co měl na sobě, se spálilo. Starali jsme se o něho, on se zotavil a za nějaký čas navázal spojení s partyzány. Přes den nevycházel, ale v noci se scházel s partyzány, ale s námi o tom nemluvil.“ Takto vzpomíná paní Hamplová na setkání se sovětským důstojníkem Ničajevem koncem roku 1944.11
9
Marek, J.: Partyzánské hnutí na Prostějovsku. c. d., s. 24. SOkA Olomouc, Okresní úřad Litovel, bezpečnostní a trestní záležitosti, kart. 392, inv. č. 532. 11 Materiály L. Färbera, sv. Jermak, vzpomínky J. a V. Hamplových. Podle stejného zdroje byla u Jaroměřic (odtud se přesunula do Horního Štěpánova) shozena skupiny NKVD a kapitána ing. Ničajeva z Užhorodu, který se po seskoku musel od prosince 1944 do ledna 1945 léčit na zápal plic. 10
18 II. PARTYZÁNSKÉ SKUPINY PŮSOBÍCÍ V OBLASTI
II. 1. Skupina Zelený kádr
Na Konicku má Zelený kádr svůj počátek, a také bohužel i svůj konec. Jde o jednu z prvních partyzánských skupin u nás vůbec. Iniciátorem a organizátorem skupiny byl stolařský dělník František Vychodil ze Dzbele, horské vesničky, která ležela na hranici mezi protektorátem a tehdejší župou Sudety. Protiněmecké smýšlení zde bylo velmi silné, neboť nová hranice, oklešťující naší republiku, probíhala přes obecní katastr a sama obec byla ohrožena záborem. Dle výpovědi pamětníků byla proti záboru podávána ministerstvu vnitra v Praze protestní petice s podpisy dzbelských občanů. Podle sčítání v roce 1930 měla obec 519 obyvatel.12
Počáteční formování skupiny bylo spojeno zejména s rozmnožováním a rozšiřováním protinacistických letáků. Jejich texty koncipoval sám Vychodil, v tisknutí mu pomáhala manželka a její sestra.. K rozšiřování letáků byli zapojeni převážně lidé ze Dzbele (Vychodilovi nevlastní bratři Josef a Ladislav Konečný, švagr Richard Směšný a Josef Zatloukal), ale i z jiných obcí v okolí, např. z Čunína (Ladislav Langer, Vojtěch Grepl, František Poles, Vojtěch Kučera a Jan Kučera), ze Šubířova (Bohumil Vařeka, Miroslav Kröner, Jindřich Müller, Alois Aberle), ze Suchdola, z Kostelce na Hané a z Horního Štěpánova. Prostřednictvím šubířovských spolupracovníků se ilegální letáky dostávaly do odtrženého území kolem Brodku u Konice a byly tamním českým obyvatelstvem přijímány s velkým nadšením. Podrobnější informace o množství a charakteru rozšiřovaných letáků dosud neznáme. Je pravděpodobné, že mezi rozšiřovaným tiskem byl i ilegální časopis V boj.13
12
Souhrnně v publikaci Přikryl, J.: Zelený kádr, Kroměříž 1985. Marek, J.: Partyzánské hnutí na Prostějovsku, Prostějov 1978, s. 9-12. Pamětníci shodně uvádějí, že podnětem k přijetí názvu Zelený kádr byl román V. Rosolka Jan Noha, plukovník Zeleného kádru, pojednávající o osobách, které koncem první světové války na protest proti monarchii uprchly z rakouské armády a skrývaly se v lesích. 13 Dokumentace odboje na Prostějovsku, materiály uložené ve Státním okresním archivu v Prostějově, dále jen DO, sv. Zelený kádr, vzpomínky a materiály J. Soldána aj. Ševcůje.V poválečných dokumentech je někdy Vychodil označován jako rozšiřovatel časopisu V boj, ale jindy jako komunista, resp. sociální demokrat, a také jako příslušník Sokola. Rozhodně však nepatřil k žádné funkcionářské skupině v té či jiné době.
19 Druhá fáze odbojové činnosti Františka Vychodila započala v polovině roku 1941, kdy navázal spolupráci s Josefem Masným, obchodníkem z Kroměříže, s nímž se poznal na vojně v roce 1938. Společně organizovali přechody politických uprchlíků do Polska, přičemž se dostávali do styku s dalšími osobami činnými v protinacistickém hnutí odporu, např. s vojenskou odbojovou organizací Obrana národa. Další odbojovou činnost Františka Vychodila a Josefa Masného ovlivnil vývoj mezinárodní a také vnitropolitická situace v naší zemi po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem 22.6.1941. Vstup Sovětského svazu do války vyvolal v českém národě novou vlnu protifašistického hnutí odporu a posílil naděje na vítězné ukončení války. V odboji se začaly projevovat nové rysy svědčící o radikalismu. V tomto období došlo i ke změně ve vnitřní politice, neboť zastupujícím říšským protektorem pro Protektorát Čechy a Morava se stal Reinhard Heydrich. Brutální teror nacistického okupačního aparátu, nastolený jeho příchodem, znamenal pro mnohé osoby bezprostřední nebezpečí ztráty života a vedl k nutnosti hledat východisko v odchodu do naprosté ilegality.14
Na jaře roku 1942 se činnost celé skupiny přesunula do prostoru Hostýnských vrchů. Vychodil s Masným začali budovat v Masného chatě u obce Chomýž středisko, které se stalo útočištěm osob stíhaných gestapem, lidí uprchlých z pracovního nasazení v Říši a těch, kteří chtěli aktivně bojovat. Zelený kádr byl též útočištěm uprchlých sovětských zajatců. V roce 1942 měl již pevnou organizaci, která mu vtiskla jasně partyzánský charakter. Do sítě podporovatelů skupiny patřila řada dalších osob z Kroměřížska, Holešovska, Přerovska, Prostějovska, Zlínska a celého protektorátního Ostravska.15
V práci nelze podrobně popisovat osudy Zeleného kádru v Hostýnských horách, existuje k tomu navíc samostatná publikace J. Přikryla (viz. pozn.1). Z mého hlediska je důležité zejména to, že v květnu a červenci 1942 podnikla skupina několik partyzánských akcí, kterými připoutala pozornost gestapa. Gestapo se proto rozhodlo tuto skupinu zničit pomocí konfidentů, kteří se vydávali za partyzány. Po dvou srážkách 14
Vychodil se rozhodl pro ilegalitu na jaře roku 1942 a fingoval odjezd na práci do Německa. Do ilegality přešli i jeho příbuzní J. a L. Kopeční ze Dzbele, Stanislav Klein z Loštic, Rostislav Strnadel z Rataj a další. Manželka Vychodila se i s dítětem (později zemřelo) odstěhovala k jeho sestře na samotu Žleb u Budětska. František Vychodil vystupoval v ilegalitě pod krycím jménem „Karel Čech“. Na Ostravsku byl znám pod jménem „Franta Dlouhý“. Viz: KSČ v protifašistickém boji na Prostějovsku, c.d., s. 35-37. 15 Grůzová, L.: Prostějovsko a Konicko v partyzánském hnutí. In: Zprávy Vlastivědného muzea v Prostějově, 1965, č. 1, s. 7.
20 s gestapem v září a říjnu 1942 byla partyzánská skupina rozprášena. František Vychodil a jeho nejbližší druhové unikli před pronásledováním gestapa znovu na Konicko.
Od 20. října 1942 se Vychodil ukrýval u své sestry Cecílie Šimkové na samotě Žleb u Budětska (č.p. 53). Josefu Masnému a Rastislavu Strnadelovi poskytla přístřeší rodina železničního zřízence Bohuslava Kapounka ve Dzbeli. V polovině listopadu 1942 přišla na úřadovnu zlínského gestapa zpráva získaná konfidentem, že hledané vedoucí osoby Zeleného kádru se ukrývají v obci Dzbel na Konicku. Vedoucí úřadovny komisař Hans Ziegler začal okamžitě organizovat přepadovou akci. Ráno 24. listopadu 1942 se početné nacistické komando shromáždilo v Prostějově a odtud odjela výprava nacistických pronásledovatelů do obce Dzbel. Celou vesnici obstoupily policejní hlídky. Masný, aby unikl zatčení, se zastřelil, Strnadel byl gestapem zatčen zároveň s rodinou Kapounkovou a dalšími občany, kteří pracovali ve Vychodilově skupině ( J. Kopečný s rodiči, R. Směšný s manželkou, J. Zatloukal a další). Ze Dzbele odjely dva autobusy s německými vojáky a členy gestapa přímo do Budětska. Zastavily u kříže za vsí a vojáci vyrazili směrem ke Žlebu k domku č.p. 53. Gestapo dům obklíčilo, Vychodil se v bezvýchodné situaci na půdě domu zastřelil. Tak krátce po sobě ukončily čestně svůj život vedoucí osobnosti skupiny Zelený kádr. Jejich smrt znamenala poslední úder proti skupině.16
Akce byla doprovázena rozsáhlým zatýkáním osob, o kterých gestapo vědělo z konfidentského hlášení, že patřily ke spolupracovníkům a podporovatelům Zeleného kádru na Konicku. Z Budětska odvedlo gestapo Cecílii Šimkovou, jejího manžela Stanislava Šimka, Františka a Annu Mazánkovi. Všichni čtyři stanuli 17. září 1943 před soudem v polském městě Breslau, kde byli odsouzeni k několika letům vězení. Šimek a Mazánek byli odvezeni do Bairaidu v Bavorsku, kde je 13. 4. 1945 osvobodila americká armáda, obě ženy vystřídaly několik vězení, až byly 4. 5. 1945 osvobozeny ve věznici Kolbermor u Rosenheimu. Všichni se po válce šťastně vrátili do svých domovů.17
Pět dalších členů Vychodilovy skupiny bylo zatčeno v Čuníně, Suchdole a Šubířově. V Ochozi byl 27. listopadu 1942 zatčen Josef Faltýnek a služka Františka 16
DO, sv. Budětsko. Materiály L. Färbera, sv. Konicko, výpisy z kroniky Budětsko. SOkA Prostějov, Archiv obce Dzbel. 17 Fojt, B.: Budětsko. Budětsko 2006.
21 Vychodilová, sestra velitele Zeleného kádru. Ta byla již 24. prosince 1942 propuštěna. Později byli zatčeni i další příslušníci rodiny, manželka a dcera Ludmila Faltýnková a syn Radomír, kteří poskytli úkryt Františku Krušovi, hledanému přes rok gestapem. Kruš, učitel z Moravičan, patřil k prvním organizátorům národního odboje na Litovelsku. Utekl již počátkem prosince 1939 před zatčením a našel útočiště jako čeledín právě v Ochozi na Konicku.18
Historie skupiny Zelený kádr trvala jen několik měsíců. Nacistům se ji podařilo rozbít dřív, než mohla svou rozsáhle připravovanou činnost rozvinout. I přesto bylo v souvislosti s činností této skupiny zadrženo nacistickými policejními orgány kolem sto dvaceti osob. Asi třicet osob bylo odsouzeno k trestu smrti. Pět obětí na životech bylo spojeno s ozbrojenými přepady partyzánů a se sebevraždami Vychodila a Masného. Dalších 13 zemřelo na útrapy ve vězení. I ti, kteří krutá léta žalářování přežili, vrátili se po osvobození domů s podlomeným zdravím.
II. 2. Partyzánský oddíl Jermak
Jermak byl bezesporu nejvýznamnější partyzánskou skupinou působící v oblasti Konicka. Z rozkazu velitelství II. ukrajinského frontu byla v noci z 30. 9. na 1. 10. 1944 vysazena skupina 15 sovětských parašutistů mezi obcemi Račice a Ruprechtov na Vyškovsku, asi 10 km od stanoveného cíle (původně byla pro výsadek určena obec Studnice). Velitelem skupiny byl nadporučík Nikolaj Ivanovič Dimitrijev, náčelníkem štábu Maxim Fedorovič Petrovskij a komisařem Leonid Jefromovič Železňak. Výsadek měl za úkol soustřeďovat kolem sebe uprchlé sovětské zajatce a provádět s nimi záškodnickou činnost v zázemí německé armády v oblasti Drahanské vrchoviny a Prostějovska.19
18
Janečková, I.: Učitelé v protifašistickém odboji na Prostějovsku. Olomouc 1986 (diplomová práce), s. 46, kde je osud Františka Kruše vylíčen podrobněji. 19 Marek, J.: c. d., s. 18; zde je chybně uvedeno, že výsadek měl 22 členů. Kopečný, P.: Padáky nad Drahanskou vrchovinou, c. d., s. 10. Materiály L. Färbera, skupina Jermak. Také kniha Stěnin, A. A.: Jermak na Moravě, Praha 1983, kde je však řada časových a geografických nepřesností. L. Färber poukazuje na knihu Jelínek, Z.: Noční výsadek. České Budějovice 1986, kde je uveden správný počet členů výsadku i vysvětlení. Oddíl Jermak byl původně sestaven z 22 sovětských partyzánů. Frontu měl přejít v prostoru města Fryssak a pěším pochodem dojít na Drahanskou vrchovinu. Ve frontovém pásmu
22 Z dalších členů skupiny je třeba jmenovat Andreje Fursenka, Grigorije Litviska a Grigorije Žukova, kteří byli později hlavními organizátory partyzánského hnutí na Konicku.20
Velkým nebezpečím pro skupinu bylo místo seskoku na jížním okraji vojenského výcvikového prostoru na Drahanské vrchovině. Jermak nezůstal dlouho utajen. Již 2. října zahájilo brněnské gestapo za pomoci vojska z Vyškova pronásledování. Skupina unikala směrem na sever, kde byla 8. října registrována četnickou stanicí v Plumlově. V Žárovicích si partyzáni vyžádali potraviny a postupovali do prostoru severozápadně od Prostějova. Posléze se utábořili v polesí Kocuřina mezi Hluchovem a Přemyslovicemi. V domě rolníka Antonína Poláka z Hluchova našly útočiště tři ženy z výsadku, z nichž dvě byly při seskoku zraněny. Prostřednictvím úředníka Josefa Šlézara z Přemyslovic oddíl navázal spojení s místními odbojovými pracovníky a měl k dispozici i lesní chatu pplk. Jana Švábenského. Spojení bylo navázáno i s občany z okolních vesnic, hlavně z obce Nová Dědina a Štarnov, kteří se ochotně podíleli na obstarávání potravin, oděvů, map a dalších věcí pro partyzány. Jermak začal navazovat kontakty také se sovětskými zajatci.21
Koncem října podnikla skupina první akce, z nichž největší byl přepad Pechova mlýna v Křemenci 27. října 1944, kterého se účastnilo kolem třiceti partyzánů. Následovalo vniknutí do obecního domu v Čechách pod Kosířem 31. října, při němž partyzáni zbili německého tajemníka. Zásobovací výprava do Budětska 4. listopadu a další.
Zpočátku Jermak soustředil pozornost hlavně na vytvoření pevné civilní základny, která by s ním spolupracovala. Avšak údery gestapa, početní nárůst ve skupině a blížící se nepříznivé zimní období byly hlavními důvody, které přivedly štáb Jermaku k rozhodnutí rozdělit stávající oddíl na několik operačních skupin a určit jim místo působení. Rozdělení na menší skupiny mělo poskytnout větší možnost manévrování a operativnost při akcích, snížit zranitelnost při akcích gestapa a konečně však došlo k tuhému boji, jeden partyzán padl a další, včetně Dmitrijeva, byli zraněni. Na základě toho byl počet oddílu snížen na 15 osob pro letecký výsadek. 20 Grůzová, L.: c. d., s. 10, je zde však uveden chybný počet členů skupiny. 21 SOkA Prostějov, Partyzánský oddíl Jermak (pamětní kniha), vzpomínky E. Aujezdského a R. Chudého. Materiály L. Färbera, skupina Jermak, vzpomínky F. Šlézara; ten uvádí u zátahu proti skupině u Žárovic přehnané číslo 5000 pronásledovatelů.
23 usnadnit zabezpečování existenčními potřebami. Na vlastním Konicku zůstaly jenom ty skupiny, které byly složeny převážně z utečených sovětských zajatců v čele s Pavlem Volkovem, Viktorem Kružilinem, později Andrejem Fursenkem a nakonec i Jevgenijem Porošinem.22
Oddíl Jermak – Volkov
Pavel Maximovič Volkov, narozený roku 1921 v oblasti Čeljabinska, povoláním zdravotník a kapitán Rudé armády, utekl z německého zajetí a již od roku 1943 se pohyboval v oblasti Drahanské vrchoviny. Skupina partyzánů pod vedením P. Volkova provedla v noci 8. prosince 1944 přepad policejního úřadu v Plumlově. Zajala vrchního strážmistra německé policie Aloise Steinera, jeho manželku a strážmistra Kramtulu. Následovala razie nacistických bezpečnostních sil. Téže noci druhá skupina partyzánů přepadla četnickou stanici v Přemyslovcích, následující noci ve Ptení a 11. prosince 1944 v Bukové. Na četnických stanicích získávali partyzáni hlavně zbraně a munici.23 Skutečný počet i průběh zásobovacích a ozbrojovacích akcí je jen těžko kontrolovatelný, protože jde většinou o značně nadnesené a přinejmenším nepřesné poválečné výčty.24
Největším bojovým, ale zároveň nejtragičtějším střetnutím skupiny Jermak – Volkov s nacistickými ozbrojenými silami, na níž se částečně podílel i prostějovský oddíl brigády Jana Žižky, byl střet s německými vojenskými oddíly ve Vícově v noci ze soboty 28. na neděli 29. dubna 1945. Konec dubna 1945 byl ve znamení transportů německého vojska. Obcí Vícov projížděly kolony německých vojáků směřující směrem k frontě a konkrétně k Prostějovu. Partyzánské vedení se rozhodlo pro přepad transportu
22
SOkA Prostějov, Četnická stanice Konice, staniční služební knihy 1939-1945. Radimský, J.: Chronologie partyzánských a jiných bojových akcí na Moravě 1943 – 1945, c. d., s. 35. Někdy je zmíněné rozdělení oddílu spojováno s rozkazem velitele oddílu o rozdělení na pět menších skupin, který je datován 23. listopadem 1944, ale pravdivější je názor, že k dělení skupiny docházelo postupně, protože s přicházející zimou nebylo myslitelné velké soustředění partyzánů na jednom místě. 23 Grepl, J. a kol.: KSČ v protifašistickém boji na Prostějovsku 1938-1945. Prostějov 1985, s. 15. 24 SOkA Prostějov, Četnická stanice ve Ptení, zápis o roce 1944. Ponecháme-li stranou velký přepad vlaku u Malen z 20. dubna 1945, který si po válce přisvojovalo několik skupin, měla skupina také podíl na ozbrojovacím přepadu skladiště Volkssturmu 18. dubna v tehdejším Německém domě v Prostějově. Stráž lidu, 15. 4. 1981, s. 4.
24 v oblouku cest do Stínavy. Cesta zde vedla hlubokým zářezem, takže se mohlo plně využít zbraní, a navíc to byla ideální past, ze které by se nikdo z napadených nedostal. V neposlední řadě pak toto místo poskytovalo útočníkovi možnost ústupu do lesa rozprostírajícího se po obou stranách cesty. Zároveň byly partyzány obsazeny i některé domy přímo ve vesnici a výjezd na opačném konci vesnice směrem k Prostějovu. Útok na německý konvoj provedla 1. četa v čele s velitelem Volkovem. Celý tento útok byl mimořádně úspěšný. Padlo třiadvacet vojáků SS, počet raněných se nepodařilo zjistit. Ale i partyzáni měli ztráty. Padl velitel Volkov, dalších osm bylo vážně zraněno.25 Akce měla velmi tragickou dohru. Jednomu z osazenstva vojenské kolony se podařilo uniknout a přivolat posilu. Byla to skupina vojáků a esesáků, která brzy ráno přijela do Vícova a po výstražné palbě přikázala, aby se v obecní kanceláři shromáždili všichni muži starší 16. let. Původně snad měli být všichni zastřeleni, ale nakonec bylo vybráno deset z nich, údajně z domů, z kterých bylo stříleno, a ti byli v noci z 29. na 30. dubna zastřeleni.26
Skupina Viktora Kružilina
Kapitán Viktor Kružilin (známější pod partyzánským označením kapitán Viktor nebo Rudý kapitán) přišel na Konicko po útěku ze zajateckého tábora u Würsburgu v Německu v létě 1944. Našel zde mnoho podobných utečenců, u nichž svou přirozenou zásadovostí a vysokými nároky na činnost v týlu nepřítele nabýval autority. Skupina pod vedením Kružilina zakotvila v prostoru kolem Hluchova a Nové Dědiny, kde mohla dobře navázat na spojení, které tu partyzáni získávali již na jaře 1944. Měli k dispozici vysílačku, kterou ukrývali střídavě v Nové Dědině a v Přemyslovcích.27
Kružilin se snažil o zapojení své skupiny do partyzánského oddílu Jermak. Nechával vzkazy na mnoha místech, v nichž žádal o setkání s příslušníky skupiny. 25
Materiály Färbera, sv. vícovská tragédie. Po útoku na německý konvoj došlo k částečnému rozdělení skupiny, mj. do prostoru lesů za Pohodlím a také do sídla štábu ve Vršovicích. Vzpomínka J. Knolla (materiály L. Färbera). Ten uvedl, že obsazení vesnice partyzány ještě před akcí kritizoval, ale velitel Volkov trval na svém a vyhrožoval, že každého, kdo neuposlechne jeho rozkazu, zastřelí. 26 Tamtéž. Až roku 1945 byly na cestě k Valenovu nalezeny dva hromadné hroby, v nichž byly (v jednom sedm, ve druhém tři) pohřbeny oběti z Vícova. DO, sv. Vívoc, vzpomínky Dočkala. 27 DO, sv. Jermak – Kružilin, vzpomínky Mackové. Žampach, V.: Partyzánské portréty, Brno 1985, s. 78. Grůzová, L.: c. d., s. 11.
25 V noci na 18. října 1945 se v lese u Hluchova setkal se štábní skupinou sovětského výsadku Jermak, kterou vedl nadporučík Nikolaj Ivanovič Dmitrijev. Kapitán projevoval nad setkáním se sovětskými důstojníky upřímnou radost. Podal Dmitrijevovi věcné hlášení, které velitel přijal s velkým zájmem. Imponovalo mu, že skupina, ačkoliv nemá zbraně, si udržuje pevnou organizaci, jedná ostražitě a s bojovou uvědomělostí. Tak došlo k napojení Kružilinovy skupiny na organizátorský výsadek Jarmaku.28
Koncem roku 1944 (je uváděn listopad i prosinec) se Kružilin přesunul dále na sever, do údolí Třebůvky ke Staré a Nové Rovni, Pečíkovu a Vranové Lhotě. V oblasti Konicka byla partyzánská činnost zbrzděna jednak zimou, jednak ostrými zákroky proti pomocníkům partyzánů z řad civilního obyvatelstva. Například 24. prosince 1944 (někdy je uváděn i 23. prosinec) byl u Čunína postřelen partyzán Kružilinovy skupiny Milan Valach z Hluchova, syn zdejšího, již dříve zatčeného, řídícího učitele Ladislava Valacha.29
Kružilin v každém případě i v době působení v okolí Staré a Nové Rovně udržoval i nadále kontakty s odbojovými pracovníky v Přemyslovcích, Hluchově a Nové Dědině. Právě zde byl vylákán falešnými partyzány z řad tzv. vlasovců ve službách olomouckého a brněnského gestapa.30 Dne 10. března 1945 dostal Viktor Kružilin vzkaz, aby přišel do Nové Dědiny navázat přerušené spojení s parašutisty Jarmaku. Kapitán výzvu uposlechl a v doprovodu Mojmíra Žáka se vydal na Konicko. Tady již před jeho příchodem působili tři fingovaní partyzáni, kteří sice nebudili důvěru, ale jejich pravá podoba nebyla včas odkryta. Olomoucké a brněnské gestapo objevilo Kružilinovu stopu v noci z 15. na 16. března 1945. V usedlosti
rolníka
Bohumila Rajtra z Nové Dědiny byl v nestřežený okamžik obklíčen, přepaden a spolu s průvodcem Mojmírem Žákem zatčen a odvezen do Olomouce a odtud do Brna. Hospodář Rajtr byl při pokusu o útěk zastřelen, také další občané Nové Dědiny byli zatčeni a převezeni do smutně proslulé věznice v Kounicových kolejích v Brně. Viktor Kružilin byl potom v Brně při výsleších mučen, ale nic neprozradil a nakonec byl ubit 28
DO, sv. Jermak – Kružilin. Grůzová, L: c. d., s. 9. Někde (viz. např. Prostějovsko v době nacistické okupace, c. d., s. 65) je uváděno, že Milan Valach převáděl dva spojenecké zajatce Johna Rossala a Roberta Mc Donalda do obsazeného pohraničí, ale na hranici s tzv. Sudety se Valach dostal do přestřelky, byl raněn, zajat, převezen do Kounicových kolejí a zde 2. března 1945 popraven. Viz. též vzpomínky F. Šlézara a Vojtěcha Kovaříka v materiálech L.Färbera. 30 Vlasovci byli příslušníci Ruské osvobozenecké armády, kteří na straně nacistického Německa chtěli dobrovolně bojovat proti stalinistickému režimu v Sovětském svazu. 29
26 nebo zastřelen. Přesné datum jeho úmrtí není známo. Je nejpravděpodobnější, že jej připravili o život 16. dubna 1945 ve skupině partyzánů spolu se Železňakem a dalšími.31
Fursenkova skupina
Další tříčlenná skupina z řad původních členů Jermaka v čele s velitelem rozvědky Andrejem Fursenkem (dále Grigorij Litvisko a Naděžda Ivanovová) odešla již začátkem prosince 1944 na Konicko a našla oporu v prostoru severně od Konice v obcích Kladky, Vrážné a Hartíkov. Koncem dubna 1945 byl v tzv. Himmlerově chatě v lese u Ospělova vytvořen štáb v čele s Fursenkem a pod ním dvě roty, z nichž v jedné pod vedením por. Ivana N. Česnakova byli hlavně bývalí sovětští zajatci a v druhé v čele v Vladimírem Blechtou z větší části čeští partyzáni.
Při hodnocení činnosti Jermak – Fursenko na Konicku nelze pominout tu skutečnost, že se v jeho činnosti objevovaly velmi často akce individuálního teroru v rámci trestání a zastrašování českých kolaborantů a Němců. I když to byla jedna z forem partyzánského boje, přece jen vystupuje u Fursenkova oddílu příliš do popředí, přičemž ne vždycky byla vina postižených jednoznačně prokázána. Z výpovědí pamětníků lze také spíše vytušit, že mezi jinak jednoznačně protinacisticky naladěným obyvatelstvem českých vesnic se poměrně dost rychle začal šířit nejen strach z pomsty ze strany fašistů, ale i strach z partyzánů a jejich činů.32 Fursenkova skupina měla největší vliv na osud Javoříčka.33 Celkově bylo v oblasti Javoříčka zaznamenáno 18 partyzánských akcí (po jedné v lednu a únoru, tři v březnu a třináct v dubnu).34 Výše uvedené partyzánské akce se soustředily především na zásobování a ozbrojování a zákroky proti jednotlivým osobám. Současné malé
31
Partyzánské portréty, c. d., s. 40. Autor také stanovuje datum Kružilinovy smrti na 16. dubna 1945. Viz k tomu řada materiálů L. Färbera, zejména svazek Jermak. 32 Bartoš, J.: Javoříčko (pravda a legendy), c. d., s. 15-25. Materiály L. Färbera, audio-nahrávky výpovědí pamětníků, např. vzpomínky V. Kovaříka. 33 Javoříčko leží v horském úžlabí Českomoravské vysočiny, vzdáleno asi 14 km západně od Litovle. 34 V poválečných zprávách a výkazech o činnosti celé skupiny Jermak i jejího oddílu Fursenko je uvedeno sice ještě dalších osm akcí, ale ty nejsou potvrzeny úředními hlášeními z doby protektorátu a objevují se zde značné nadsázky a nesrovnalosti.
27 osídlení Javoříčka je pozůstatkem velké osady, kterou 5. května 1945 srovnalo se zemí přepadové komando SS jako pomstu za podporu partyzánů.
Dne 4. května 1945 se část Lüdemanova komanda (protipartizánský oddíl pro zvláštní použití ZbV č. 43) vydala na průzkum a právě při tomto průzkumu došlo ke střetu s partyzány. Bohužel výpovědi o tomto incidentu jsou značně protichůdné, ale na jejich základě lze odvodit, že se zde utkali partyzáni a část Lüdemanova komanda tvořená především tzv. vlasovci, tedy původně ruskými válečnými zajatci. Asi pět členů této jednotky bylo zastřeleno v blízkosti mlýna Věžnice u Hartíkova. Tento střet se stal pravděpodobně posledním podnětem k akci proti vesnici. Dlouhá léta byly události, k nimž došlo v Javoříčku, spojovány také s tragédií v javořičské myslivně o měsíc dříve. Tehdy zde byla partyzány zastřelena Němka Victorová a její dvě děti. Byl to čin neomluvitelný a neodpustitelný. Tato verze se šířila spíše v lidovém podání než v literatuře, která se těmto souvislostem vyhýbala.
V dřívějších publikacích bylo vypálení domů a vyvraždění mužů v Javoříčku popisováno tak, jako by sem partyzáni přicházeli jenom příležitostně a na krátkou dobu, čímž se mělo předejít názorům, že vinu vlastně nesou partyzáni. Našlo se mnoho lidí, kteří prosazovali názor, že by se nic nestalo, kdyby nacisté nebyli „provokováni“. Tento postoj je pochopitelný a omluvitelný jenom u pozůstalých po obětech v Javoříčku, z nichž mnozí neměli s partyzány nejlepší zkušenosti. Ani tak však nelze zapomenout, že v Javoříčku vraždili a pálili nacisté.
Před 9. hodinou ráno 5. května 1945 začali členové Lüdemanova komanda obkličovat osadu Javoříčko velkým obloukem z lesa, od osady Březiny, Veselíčka a obce Střemeníčka. Jako první byla zapálena chata patřící Františku Lužnému z Konice a potom postupně od západní strany dům vedle domu, až na malou kapli, hájovnu a školu. Stavení byla zapalována pancéřovými pěstmi nebo fosforovými bombami, které byly hozeny do příbytku okny. Všichni muži od 15 let byli zastřeleni. Ženy a děti musely opustit osadu. Celkem bylo zastřeleno 38 mužů, nejmladší měl 15 let, nejstarší 76 .35
35
Javoříčko (pravda a legendy), c. d. Materiály L. Färbera, sv. Jermak – Fursenko.
28 Oddíl Jermak- Porošin
Jevgenij Nikolajev Porošin převzal vedení nad oddílem Jermaka až na samém konci války, po smrti Volkova. Sledovat činnost této skupiny na Konicku je velmi obtížné, neboť poválečné výkazy o její činnosti jsou silně poznamenány různými manipulacemi, dodatečnými doplňky a nadsázkami. Oddíl se soustředil především na akce zaměřené přímo proti příslušníkům německé branné moci. Konkrétně na přepady menších vojenských jednotek nebo jednotlivých vojáků. Jednou z nejvýznamnějších akcí, kterou provedla skupina kapitána Porošina je přepad skladiště Volkssturmu v Prostějově v noci na 25. dubna.
II. 3. Partyzánská skupiny Prokop Holý
Počátky vzniku konické skupiny partyzánského oddílu Prokop Holý spadají do období heydrichiády. V roce 1942 se skupina několika kamarádů a odpůrců nacismu kolem Miroslava Odehnala začala věnovat zejména poslechu a rozšiřování zpráv zahraničního rozhlasu a také rozšiřování letáků a drobným sabotážním činům na komunikacích (bodce a řezače pneumatik na silnicích, sypání písku do ložisek vagónů). Příslušné nástroje a potřeby byly získávány v kamenictví Josefa Odehnala a v zámečnictví
Stanislava
Pajchla.
Skupina
navázala
prostřednictvím
studenta
litovelského gymnázia Vladimíra Kostky kontakt se studentským odbojem litovelského gymnázia, odtud dostávala ilegální letáky, které se zprávami z rozhlasu rozšiřovala.36
Členové této poměrně malé skupiny se dostali do kontaktu s Olgou Švábenskou, jejíž manžel, advokát Dr. Leopold Švábenský, byl 29. září 1941 zatčen a 16. července 1942 umučen v Mauthausenu. Právě tato paní navázala na jaře 1944 styk se skupinou Prokop Holý
na Novoměstsku, v jejímž čele stál ze Sovětského svazu vyslaný
parašutista Rudolf Procházka. Od této doby pak konická skupina systematicky až do konce války prováděla sabotážní akce zaměřené na narušování dopravy železniční,
36
DO, sv. činnost konické skupiny partyzánského oddílu Prokop Holý a vzpomínky Zdenka Odehnala. Vladimír Kostka byl po válce populární zejména jako hokejový hráč, trenér a funkcionář.
29 silniční a spojů. V oblasti zpravodajské podávala zejména zprávy o pohybu vojenských jednotek, činnosti gestapa a německého komanda, které mělo sídlo v Konici.37
K zajištění bezpečnosti v případě pronásledování gestapem začaly skupiny budovat v okolí Konice podzemní skrýše. Podle vzpomínky Odehnala byla první lesní skrýš vybudována pod betonovým násypníkem v lomu pod Březským kopcem již v době po atentátu na Heydricha. Druhý kryt byl údajně zřízen v lese Radošov a třetí na jaře 1943 v části lesů Roudná (Rudka) mezi Ponikví a Kladkami. V podstatě šlo o skupinu „městského typu“, což znamená, že její příslušníci byli přes den v práci a diverzní činnost prováděli v noci. Konické skupině byly připsány následující provedené akce: 25. října 1944 zničení kabelů pro nově budované radiolokační zařízení u Brodku na konickém nádraží, 10. ledna 1945 poškození letadla na letišti u Kostelce na Hané, 10. února 1945 odcizení benzinu a zapálení odstaveného autobusu v Konici a 23. března podřezání telefonních sloupů na trati Konice-Dzbel. Vykazované čtyři destrukce na železnici v okolí Konice zřejmě nepatří do okruhu činnosti jenom této skupiny, ale byly provedeny v součinnosti s dalšími partyzánskými oddíly. Jedná se o vykolejení vlaků 27. března a 28. dubna u Dzbele, další vykolejení vlaku v tzv. Záloučí 28. března a rozšroubování kolejnic u Podladína 14. dubna 1945. V neposlední řadě je třeba zmínit, že v době osvobozování se skupina zasloužila o to, že nebyl zapálen vlak s municí na konickém nádraží. Akce na železnicích byly prováděny s mlčenlivým souhlasem železničářů, kteří tak přispívali k boji proti fašismu. Vzpomenout je třeba Františka Kružíka, který pomáhal i k útěkům za hranice a nakonec byl umučen v Osvětimi. Stejně tak Bohuslav Kapounek, člen Zeleného kádru, Metoděj Fojtek a František Faltýnek z Ochoze.38
Činnost partyzánské jednotky Prokop Holý – četa Konice byla uznána od 1. června 1943. Původně měla skupina 10 členů z Konice (Odehnal Miroslav a Svatopluk, Kostka Vladimír a Zdenek, Dospiva Miloslav, Švábenská Olga, Opletal Zdenek, Procházka Vojtěch, Barták Miroslav, Kružík Luboš) a 9 pomocníků. Po začlenění do jednotky Prokop Holý činnost koncem roku 1944 narůstá a do akcí je zapojeno dalších 11 pomocníků.
37 38
Materiály L. Färbera, působení partyzánské skupiny Prokop Holý na Konicku. Tamtéž.
30 II. 4. Rikitan
Tato organizace se vytvořila počátkem roku 1945 v prostoru obcí Pěnčín, Hluchov, Stražisko a Kostelec na Hané. Velitelem byl Josef Novák s krycím jménem Rikitan. Až do příchodu partyzánské skupiny Juraj byla skupina zaměřena na budování sítě spojek a pomocníků národního odboje ze všech okolních vesnic. Spojky byly pověřeny úkolem sledovat situaci na trati Moravská Třebová – Prostějov. Rikitan se podílel společně s Jurajem na významné partyzánské akci, na přepadení osobního vlaku u obce Stražisko dne 20. dubna 1945 ( viz blíže kapitola V.).39
II. 5. Pátý partyzánský oddíl kapitána Juraje
Pro partyzánský oddíl Juraj je typické, že většina jeho příslušníků byla z řad tzv. zákopníků, tj. na zákopové práce nasazených mladých pracovníků. V jeho čele stál Josef Jakeš z Březiny na Tišnovsku.40 V dubnu 1945 se oddíl začal přesouvat na Drahanskou vrchovinu, kterou znal Jakeš již z dob svého dřívějšího nasazení na stavbu dálnice u Boskovic a která vytvářela lepší podmínky pro rozvinutí aktivních forem boje než původní prostor oddílu.41 Juraj patřil mezi skupiny partyzánských jednotek, ve kterých převažovali partyzáni české národnosti. Nezrodil se na základě vysazení partyzánského výsadku či na základě péče o uprchlé sovětské zajatce, jako řada jiných oddílů, ale vznikl ze samostatné iniciativy Josefa Jakeše a jeho nejbližších pomocníků.
Vojenský význam akcí skupiny byl v tom, že se jí podařilo uzavřít některé komunikace a místa přesunu, což donutilo německou armádu hledat nové směry ústupu, které pro ni znamenaly zdržení. Výše již bylo uvedeno, že se oddíl Juraj podílel na přepadu osobního vlaku mezi Stražiskem a Čunínem. Následoval přepad kolony čtyř 39
Materiály L. Färbera, sv. Juraj. Podle Färbera se skupina Rikitan podílela také na vykolejení vlakové soupravy mezi stanicemi Kostelec na Hané – Prostějov dne 10. dubna 1945, které zatarasilo dopravu na 48 hodin. 40 Hýsek, J.: Kronika Pátého partyzánského oddílu Juraj. Brno 1948. Další čtyři oddíly celé skupiny Juraj působily na Olomoucku, Lipnicku, Brněnsku a Tišnovsku. 41 V Boskovicích poznal Josefa Jakeše také Leopold Färber, který vzpomíná: „Jožku Jakeše a jeho bratry jsem poznal na svatbě v Boskovicích, kde se ženil s kamarádkou mé sestry Vlastou Chlupovou. Na některé práce mu vyhovoval můj věk a znalost okolí. Po válce mi řada členů skupiny Juraj potvrzovala odbojovou činnost.“
31 nákladních aut s kulomety na korbě, z nichž dvěma se z boje podařilo uniknout, ale dvě byla i s posádkou zničena. 24. dubna 1945 se uskutečnil přepad obrněného auta s doprovodem několika motocyklů. Podle poválečných zpráv bylo v tomto střetnutí na straně nacistů celkem 14 mrtvých, kdežto partyzáni se obešli beze ztrát.42
Ke konci války se oddíl Juraj přesunul až k Hornímu Štěpánovu a nakonec až do osady Pohora na hranici s tehdejšími Sudety. V této oblasti se několikrát střetl s nacistickými silami. 29. dubna 1945 došlo k přestřelce, při níž bylo zabito 16 německých vojáků. Několik mužů z Pohory a Horního Štěpánova bylo vzato členy SS jako rukojmí, ale nakonec byli propuštěni.43 Poválečné výkazy skupiny Juraj uvádějí, že počet členů jeho Pátého oddílu vzrost od počátku působení na Konicku do dubna 1945 z 52 na 128 partyzánů. Počet členů oddílu byl asi značný, ale jen stěží mohl dosahovat uvedené výše, je zřejmě výsledkem poválečné rekonstrukce.44
II. 6. Skupina Věra
Tato skupina i její činnost stále zůstávají zahaleny rouškou tajemství. Ví se jen, že celá rodina Novákova z Kladek byla vyvražděna za ukrývání ruského parašutisty Vjazova. Na pomníčku u školy v Kladkách jsou fotografie manželů Novákových a jejich dvou dospívajících dcer, Věry a Evženie. V kronice obce Kladky se dozvídáme, že počátkem roku 1945 operovalo v okolí několik skupin parašutistů. Našly se padáky u Hvozdu a Ospělova. Osm vojáků v sovětských uniformách se ukrývalo u hajného Motálka a dalších pět u nadlesního Mlčocha. Několik bunkrů bylo také v oblasti kolem Bělé, blízko protektorátních hranic. Podle výpovědi pamětníků se zde ukrývalo jedenáct Kanaďanů, kteří uprchli ze zajateckého tábora u Moravské Třebové. Novákovi byli prozrazeni, zatčeni gestapem a převezeni do Mauthausenu tzv. „posledním partyzánským transportem“. Nikdo se z koncentračního tábora nevrátil. 45 42
Všechny údaje o datech, akcích a jejich výsledcích, které jsou prezentovány v publikaci Kronika Pátého partyzánského oddílu Juraj, je třeba brát s rezervou, protože je nelze potvrdit z úředních záznamů. 43 SOkA Prostějov, Místní národní výbor Horní Štěpánov, obecní kronika 1938 – 1958. Počet 16 zabitých německých vojáků uvádí i Radimský v c.d. ovšem k datu 30. dubna 1945. 44 DO, sv. Juraj. 45 SOkA Prostějov, Místní národní výbor Kladky, obecní kronika. Materiály L.Färbera, v jednom z bunkrů na Bělé se dokonce narodilo dítě, které přivedli na svět doktor Pištělák a sestra Koutná z Kladek. Za prozrazením rodiny Novákovy stál zřejmě mladík Hopjan, se kterým měla Věra Nováková známost a ukončila ji právě kvůli Vjazovovi.
32 III. NÁRODNÍ ODBOJOVÉ ORGANIZACE
III. 1. Obrana národa
Asi nejznámější a územně i početně nejrozšířenější organizací odboje v první fázi okupace byla Obrana národa, která vznikla poměrně brzy po 15. březnu 1939. V jejím čele stáli vysocí důstojníci bývalé československé armády, dále sdružovala zejména legionáře, sokoly, učitele, úředníky, částečně i dělníky a železničáře. Obrana národa patřila k odbojovému proudy, který podporoval prezidenta dr. Edvarda Beneše a zahraniční exilovou vládu. Byla organizována na vojenském principu tak, že vedle zemského vedení v Brně, oblastního a v našem případě krajského vedení v Olomouci, měl příslušnému politickému okresu odpovídat pluk a soudnímu okresu prapor, dále pak šlo o roty, čety a družstva.
Färber Obranu národa charakterizuje takto: „Byla budována tak, aby představovala tajnou armádu, připravenou ve vhodný okamžik vojensky zasáhnout ve prospěch
obnovení
Československé
republiky.“
Avšak
vzhledem
k současné
vnitropolitické i zahraniční situaci byla příprava ozbrojeného povstání vojenského charakteru naprosto nereálná. Skupina se také zaměřovala na zpravodajskou činnost, zejména na sabotážní akce. Zajišťovala ilegální přechody do zahraničí, ukrývala československou vojenskou výzbroj. Jeden z pamětníků vzpomíná: „Bylo třeba zachránit co nejvíce zbraní před vydáním okupantům. Z Olomouce byla převezena část zbraní do Jesence za pomoci četnického velitele Bombery. Zde byly zbraně naházeny do studny.“46
Na Konicku se organizace začala postupně formovat od dubna 1939. Soudní okres Konice spadal do tzv. severozápadního obvodu, který byl dále členěn na osm okresů, v jeho čele stál František Adámek a Soběslav Kýr z Prostějova.47
46
DO, sv. Sokol, vzpomínky J. Klvani. Steiner – Veselý, K.: Odbojová organizace Obrana národa. Praha 1969, s. 163 -208. František Adámek byl mj. starostou prostějovské jednoty Sokol I. 47
33 V srpnu 1940 bylo odhaleno krajské vedení Obrany národa v Olomouci a v září se vlna zatýkání převalila i do Prostějova a také do Konice. Organizace na Konicku byla rozbita 10. září 1940, když byli zatčeni všichni její hlavní činitelé (S. Kýr, F. Adámek, J. Nepožitek, B. Novák). Konce války se nedožili F. Adámek a B. Novák z Hluchova. V roce 1941 byl učiněn pokus z řad několika učitelů na Konicku obnovit alespoň částečně síť Obrany národa, ale i v tomto případě došlo k prozrazení a dalšímu zatýkání. Faktem je, že Obrana národa na Konicku byla prozrazena tak brzy, že v její činnosti převažovalo spíše budování organizační sítě nad vlastní odbojovou činností
II. 2. Sokolský odboj
Na Konicku se ilegální sokolská organizace rodila postupně, protože zpočátku se veškerá iniciativa v tomto směru soustředila na budování sítě Obrany národa. Příslušníci a funkcionáři Sokola patřili mezi vůbec nejčastější a nejaktivnější příslušníky Obrany národa a jiných odbojových organizací. Dokazuje to i ten fakt, že v průběhu let 1939 – 1945 bylo nacisty vězněno celkem 13 členů Sokola z Konice a z nich 9 zahynulo. Poprvé byli zatčeni někteří vedoucí funkcionáři již v rámci akce Albrecht I. na počátku války v září 1939. Další vlna zatýkání byla spojena se zákrokem proti celému Sokolu v souvislosti s úředním zákazem jeho činnosti na jaře a hlavně s jeho úplným rozpuštěním v říjnu 1941, po příchodu R. Heydricha do Prahy. V Osvětimi zahynuli již v průběhu roku 1942 učitelé Jan Krejčí ze Ptení, Josef Jemelka ze Suchdola a Ferdinand Kružík z Konice, Vladimír Dosoudil z Konice zahynul v Mauthausenu.48
Poté, co byla znemožněna legální činnost Sokola, byla již od léta 1941 vytvářena ilegální sokolská organizace, která získala krycí jméno Jindra (podle náčelníka Jindřicha Vaníčka). Do čela celé organizace Jindra v rámci prostějovské župy Sokola byl postaven Karel Hašek. Župa byla rozdělena na tři obvody: Prostějov, Plumlov a Konice (vedoucím se stal učitel Jaroslav Svozil).49 Zaměřila se jednak na organizační a zpravodajskou činnost a na zajišťování materiální a finanční pomoci těm rodinám, které byly postiženy nacistickou perzekucí. Ilegální organizace Jindra působila na 48
DO, sv. Sokol. 12. října 1941 došlo k úřednímu rozpuštění Sokola. Likvidace Sokola nastala celkem třikrát. Poprvé byl zakázán za války v roce 1915, podruhé v roce 1941 a potřetí po roce 1948, kdy se stal součástí sjednocené tělovýchovy. Teprve v lednu 1990 byla jeho činnost obnovena. 49 DO, sv. Jindra. Karel Hašek uvádí, že se do organizace podařilo zapojit 60 osob.
34 Prostějovsku, i přes četná zatýkání, celé období od roku 1941 až do začátku roku 1944, kdy byla nacisty zlikvidována.
V souvislosti se sokolským odbojem je třeba připomenout jméno Karla Rychnovského a Rudolfa Lanže z Konice, kteří bojovali za druhé světové války na západní frontě a zde také položili své životy. Dne 1. června 1991 byl Karel Rychnovský povýšen do hodnosti podplukovníka in memoriam a Rudolf Lanž do hodnosti majora in memoriam.50
V zahraničí bojovali z Konicka ještě Dominik Vladimír, Dvořák Miloslav, Henzel Eduard, Knoll Miroslav, Šavrda Jan, Krejčí Miroslav, Smrček Evžen, Tylšar František.51
III. 3. Petiční výbor Věrni zůstaneme
Tato odbojová organizace měla levicový charakter a sdružovala zejména členy bývalých dělnických stran a odborů. Vytvářet se začala po 15. březnu 1939 a svůj program koncipovala v duchu sociálně a demokraticky reformované příští republiky.52 Popsat činnost organizace na Konicku je velmi těžké, protože nešlo o nějaký jednotný hierarchický systém na způsob Obrany národa, ale spíše o různě formované skupinky podle místních poměrů. Členové Petičního výboru Věrni zůstaneme se soustředili
50
Karel Rychnovský se narodil 9. května 1918 v Konici. Byl jedním z nejmladších členů konické pobočky Masarykovy letecké ligy. Mládež byla v té době letectvím přímo posedlá a postavila i několik vlastních letounů. Po absolvování Obchodní akademie v Prostějově, nastoupil dobrovolně vojenskou službu u 6. leteckého (bombardovacího) pluku v Praze. V červenci 1939 odchází do Polska, odtud byl poslán vojenským transportem do Francie. Podepsal pětiletý závazek do cizinecké legie a odešel do Afriky. V květnu 1940 byl propuštěn a přeřazen k letecké skupině, která pod vedením štbpt. Bušiny odjíždí přes Oran, Casablancu a Gibraltar do Velké Británie. Koncem července již všichni skládají přísahu britskému králi a prozatímní československé vládě. Celá skupina se přesunula na základnu u Honingtonu v hrabství Suffolk, kde byla 2. srpna 1940 oficiálně založena 311. československá bombardovací peruť v rámci RAF. Po úspěšném provedení 33 náletů se nevrátil 10. dubna 1942 z náletu na Essen s letounem Vickers Wellington, výrobní číslo Z8836 s označením KX-Z. Letoun byl nad cílem silně poškozen protiletadlovou palbou a na zpáteční cestě havaroval. Všichni členové posádky v troskách letounu uhořeli. Byli pohřbeni na válečném hřbitově Berger-op-Zoom v Nizozemí. 51 Mladá fronta dnes, 27. října 2000, s. 9. Materiály L. Färbera, vzpomínka hrdinům západního odboje. Karel Rychnovský se v Anglii oženil a s manželkou Joice měl syna Karla. 52 Vrabec, V.: Petiční výbor Věrni zůstaneme. c. d., s. 211-247. „Věrni zůstaneme“ – významný dokument československého vlasteneckého a antifašistického hnutí z roku 1938. Dokument, jejž podepsalo 308 předních osobností československého kulturního života, vyzýval všechny občany Československa, aby hájili jeho nezávislost a nedopustili narušení celistvosti státu.
35 především na rozšiřování ilegálního časopisu V boj a časopisu ISNO – Informační služby národnímu osvobození.53
V síti Petičního výboru Věrni zůstaneme měl mimořádný význam Ferdinand Barták, řídící učitel I. obecné školy chlapecké v Prostějově, který se narodil v Budětsku na Konicku. Bartákova skupina byla pověřena civilními správními funkcemi, dodávala zprávy pro tajnou vysílačku v Těšeticích a rozšiřovala časopis V boj. Gestapu se však podařilo proniknout do struktury této organizace. Z koncentračního tábora se vrátili jen dva. Ferdinand Barták byl zatčen 21. října 1941. Stanný soud v Brně rozhodl o trestu smrti. Dne 7. května 1942 byl v Mauthausenu zastřelen. Za účast v národním odboji obdržel Československý válečný kříž 1939 – 1945 in memoriam.54
53
Na jaře 1940 se občanské odbojové organizace spojily a vytvořily Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD), které tvořili zástupci Petičního výboru Věrni zůstaneme, Obrany národa a Politického ústředí. Střední Morava, 1992, č. 2, s. 36-43. 54 SOkA Prostějov, Kronika 1. české národní školy chlapecké v Prostějově od r. 1874, s. 247.
36 IV. ILEGÁLNÍ KOMUNISTICKÉ HNUTÍ
Dne 20. října 1938 byla úředně zastavena činnost KSČ a byly rozpuštěny všechny masové organizace, které ovlivňovala – Federace proletářské tělovýchovy, Svaz mladých, Sdružení pro obranu práv a další. Perzekuce KSČ byla dovršena 27. prosince 1938 zákazem její činnosti a zabavením jejího majetku. Začalo se organizovat ilegální komunistické hnutí, které mělo na Konicku buňky v celé řadě vesnic. Soustřeďovalo se především na rozsáhlou agitaci pomocí letáků. Kromě několika čísel ilegálního časopisu Boj, orgánu komunistické strany na Prostějovsku, tiskoviny Zprávy a dalších letáků to bylo později také ilegální Rudé právo. Pro jejich výrobu byly použity různé starší psací i rozmnožovací stroje. Dalším úkolem konických komunistů bylo pomáhat německým antifašistům, kteří prchali před Hitlerem. Bylo třeba zajistit jejich přechodné ubytování v rodinách konických komunistů a hledat způsob a cesty, po nichž by mohli odejít za hranice – do SSSR, Anglie a dalších zemí.55
Prvním ilegálním krajským tajemníkem pro olomoucký kraj, a tedy i pro Konicko byl určen Karel Kliment. Od poloviny května 1939 to byl Rudolf Terrer, po něm od října 1939 Ladislav Horník z Prahy. Tito krajští tajemníci měli rozhodující roli v budování ilegální komunistické sítě.56 Legální možnosti poskytovalo vedle Národní strany práce jedině Národní hnutí pracující mládeže, v němž se sešli mladí komunisté se sociálními demokraty.57
V prvních měsících roku 1939
byla téměř veškerá energie komunistů
soustředěna na organizační výstavbu ilegální sítě, náhradní sítě v tom smyslu, že v ní měli být soustředěni hlavně na veřejnosti méně známí, i když komunisticky a levicově orientovaní lidé. Na Konicku se tento záměr podařilo realizovat jen z malé části, takže hned první policejní zásah v rámci akce Gitter postihl mnoho i v ilegalitě činných
55
SOkA Prostějov, Strany politické – KSČ, Pátrání po ilegální činnosti rozpuštěné KSČ a po činnosti německých komunistů v ČSR, kart. 43. 56 Karel Kliment, byl spolu se svým bratrem Augustinem Klimentem známým stranickým a odborovým funkcionářem z Třebíčska. Viz. blíže Přehled dějin KSČ v Severomoravském kraji, Olomoucko, Ostrava 1981. 57 DO, sv. KSČ, v materiálech O. Kubíčka je zmiňováno vytvoření ilegálního okresního vedení KSČ v lednu 1939.
37 aktivních členů KSČ.58 Ilegální organizace KSČ zůstávala mimo rámec sjednocující se domácí odbojové fronty. Čeští a slovenští komunisté pracující v ilegalitě dostávali prostřednictvím zahraničního vedení KSČ v Moskvě pokyny Kominterny, které jim za hlavního nepřítele určovaly Francii a Velkou Británii. Navíc komunisty rozpoutané tažení proti politice dr. Edvarda Beneše, který podle jejich propagandy „zaprodal český národ západním imperialistům“, také vedlo k izolaci komunistického ilegálního hnutí od občanského odboje, který Benešovu koncepci obnovy Československé republiky podporoval.
Napadení Sovětského svazu v červnu 1941 podnítilo nejen celkové zvýšení aktivity odboje v českých zemích, ale znamenalo také silný podnět k obnovení ilegálních struktur komunistického odboje, které byly silně narušeny a na Konicku v podstatě zničeny zatýkáním v předcházejících letech 1939 – 1940. Na druhé straně zapůsobila v opačném směru i perzekuce po nástupu R. Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora v Praze koncem září roku 1941. Skončilo období organizovaného komunistického odboje na Konicku, i když to neznamenalo, že by toto učení a tento politický směr neovlivňovaly i nadále odbojové hnutí, i když jinými cestami.59
58
Z rozkazu nacistů vydaly zemské úřady 16. března 1939 příkaz k vypátrání osob „podezřelých z komunistické činnosti“, šlo o tzv. akci Gitter (Mříže), při níž bylo zatčeno 4376 osob, převážně komunistů a německých emigrantů. 59 Grepl, J. a kol.: KSČ v protifašistickém boji na Prostějovsku 1938 – 1945. c. d., s. 39. Dále také v práci Jaška, J.: Komunista František Šmíd, Štafeta, 1975, č. 3, s. 22 - 23.
38 V. KONEC VÁLKY NA KONICKU
Od ledna 1945 nastal v záškodnických
akcích všech skupin působících na
Konicku nový rozmach, který se pak již nepřetržitě stupňoval až do osvobození. Rozmohly se železniční destrukce prováděné především na trati Prostějov – Konice – Chornice. Rychle vzrůstala členská základna jednotlivých skupin. Noví partyzáni se rekrutovali především z řad dosavadních civilních podporovatelů, také však z osob prchajících z pracovního nasazení v Říši. Okupanti vystupňovali krutý teror vůči civilnímu obyvatelstvu, neboť si byli vědomi, že nemají dost prostředků k likvidaci partyzánského hnutí, a tak se soustředili pouze na jeho omezování, tak aby nepřerostlo ve všenárodní povstání.
Docházelo k masovému zatýkání občanů pro spolupráci s partyzány. 3. března 1945 bylo zatčeno osm lidí z Přemyslovic (z nichž tři byli odsouzeni k trestu smrti), 4. března bylo zatčeno pět občanů z Hluchova (z nichž jeden byl odsouzen k trestu smrti), navíc v noci na 13. března byla provedena velká akce brněnského a olomouckého gestapa v Nové Dědině, kde bylo zatčeno 12 lidí, mezi nimi i 6 partyzánů se svým velitelem Viktorem Kružilinem, kterého později v Brně na Kounicových kolejích popravili. B. Rajtr, u něhož se Kružilin skrýval, byl zastřelen při pokusu o útěk.60
Na Moravě se začaly od srpna 1944 objevovat jednotky určené k likvidaci partyzánské činnosti. Byly to jednak zásahové oddíly SS (Einsatzkommando), dále stíhací oddíly pořádkové policie (Jagdkommando) a oddíly zvláštního určení bezpečnostní policie (Zur besonderen Verwendungskommando – ZbV). Kromě těchto jednotek zde operoval policejní pluk SS č. 21, jehož velitelství se nacházelo v Brně. K. H. Frank zřídil 15. 4. 1944 tzv. Řídící štáb pro potírání band, který měl koordinovat činnost výše uvedených jednotek.
Do protipartizánského boje se zapojily i služebny gestapa v Brně a Olomouci a to především pomocí rozsáhlé sítě konfidentů a provokatérů, skládající se hlavně z řad bývalých sovětských zajatců a domácích pomahačů. Rozkazem K. H. Franka z 21. 4. 1945 se okresy Olomouc, Litovel a Prostějov dostaly do tzv. bojového pásma skupiny armád Mitte a tedy do kompetence vojenských velitelů. Tento rozkaz umožnil daleko 60
SOkA Prostějov, Obecní úřad v Přemyslovcích 1850 – 1945, Archiv obce Nová Dědina 1838 – 1948.
39 ostřejší zásahy jak proti partyzánům, tak proti českému odboji a proti obyvatelstvu jako takovému.61
V budovách bývalé hospodářské a také mateřské školy v Konici byl umístěn stíhací oddíl SS. Tato jednotka čítala asi 120 mužů, jako velitelé jsou uváděni důstojníci Harmann a Schulz. Bohužel o tomto uskupení máme velmi málo informací, nevíme ani, zda se nejednalo o nějaký protipartyzánský oddíl, který ustupoval ze Slezska. Není známo ani datum příchodu tohoto partyzánského seskupení do Konice, je však prokázána vina jeho příslušníků na zavraždění tří mladíků z Olomouce u obce Březko 27. dubna 1945 (viz. níže). Zpráva četnické stanice v Konici ze září roku 1945 se zmiňuje ještě o dalším protipartyzánském komandu s velitelstvím v Lumírově nedaleko Konice. Podle posledně publikovaného názoru šlo o součást policejního pluku SS 21.62
Jak bylo zmíněno výše, nejexponovanějšími místy byly doprava a spoje, které se právě z tohoto důvodu staly častým cílem partyzánských útoků. Jen během dubna bylo na Konicku provedeno pět akcí proti železnici. Tyto destrukce měly dosti velký význam, neboť dopravní zátěž na všech tratích byla v této době tak velká, že i několikahodinové přerušení dopravy znamenalo pro okupanty citelný zásah. Partyzáni tak chtěli narušit jak ústup fašistických vojsk směrem na západ, tak i přísun záloh vojenského materiálu směrem k frontě.63
Na tomto místě je třeba popsat významnou akci z 20. dubna 1945, přepad osobního vlaku (místo soupravy muniční) mezi Stražiskem a Čunínem u osady Maleny. Na základě informací od spojek a zaměstnanců železnice bylo zjištěno, že z Konice má být odeslán vojenský materiál směrem na Prostějov. K osobnímu vlaku byly připojeny dva vagóny se zbraněmi a střelivem a doprovázela ho skupina příslušníků SS. Partyzáni vytvořili na kolejích zátaras z telefonních sloupů a pro případ, že by vlak nezastavil, podminovali blízký traťový můstek. Kolem 15:30 hod. byl příslušný vlak výstražnými výstřely partyzánů zastaven a civilní cestující vyzváni k vystoupení. Následovala palba 61
Bartoš, J.: Javoříčko (pravda a legendy). Olomouc 1995. V rámci ohromného vojenského seskupení Střed (Mitte) operovala na střední Moravě koncem války 1.tanková armáda, resp. polovina jejich šesti armádních sborů (49. horský a 59. a 11. armádní sbor), několik divizí SS, dvě výcvikové divize pro zvláštní určení a záložní výcvikový oddíl dělostřelectva zbraní SS. 62 Tamtéž: Příslušník gestapa Rauner tvrdil ve výpovědi z roku 1945, že zásah proti obci Javoříčko je činnem jagdkomanda v Konici, s. 32. 63 Příval, V.: Prostějovsko za války. Olomouc 1948. Podle výpovědi pamětníků byli usmrceni tři čeští lidé: Augustin z Hluchova, Švécar ze Stražiska a student Koutník z Konice.
40 mezi partyzány a nacisty, kteří zůstali ve vlaku. Údajně přišlo o život dvanáct příslušníků SS, tři civilisté, kteří neuposlechli výzvu k vystoupení z vlaku, a jeden z řad partyzánů.64 Kořist nebyla veliká, šlo asi o 18 pistolí, dvě pušky a střelivo. Rozhodující roli při této akci měl oddíl Juraj. Skutečnost, že si partyzáni mohli dovolit přepad vlaku za bílého dne, svědčí o tom, že v této době byly již jejich pozice na Konicku značně silné.65
Dalším nejčastějším sabotážním činem bylo přerušování telefonního a telegrafního vedení, zvláště kabelů, které sloužily speciálně jednotkám wehrmachtu. Byly ničeny sloupy vysokého napětí a vedení elektřiny. Nadále pokračovaly přepady četnických stanic. Byly prováděny velkými skupinami, kolem 30 mužů. Cílem těchto akcí bylo hlavně získávání zbraní a demoralizace protektorátního policejního aparátu. Z dubnových akcí připomeňme ještě přepad oddílu Wehrmachtu v Hluchově. Podle hluchovské kroniky bylo asi 60-70 německých vojáků ubytováno několik dní v hluchovském dvoře, který náležel drahanovickému cukrovaru. Skupina dvanácti partyzánů vnikla do dvora, přepadla stráže a odzbrojila několik vojáků. Velitel oddílu byl zastřelen na silnici opodál Hluchova. Druhého německého důstojníka partyzáni postřelili při pokusu o útěk. V této obci se za okupace partyzánská činnost velmi rozmohla. Mrtvých, zatčených a pronásledovaných gestapem zde bylo 23 lidí, tedy plná 4% z původního počtu 602 občanů.66
Nežádoucím důsledkem partyzánských akcí bylo, že ještě těsně před osvobozením za ně muselo zaplatit krvavou daň mnoho lidí, na nichž si okupanti vybíjeli svou zuřivost. Tragédie u obce Březsko svědčí o zločinech, kterých se dopouštěli němečtí okupanti i v posledních dnech války. Dle vzpomínky L. Färbera proběhly události následovně: „Občané z Březska, pracující na poli, viděli 27. 4. 1945 odpoledne přijet po silnici od Konice k lesu auto, z něhož vystoupili tři mladíci a tři němečtí vojáci, kteří je hnali k lesu. Po chvíli bylo slyšet v lese výstřely. Z lesa se vrátili jen vojáci, ale tři mladíci v občanském oděvu nikoliv. Až auto odjelo, šli se občané do 64
Marek, J.: Partyzánské hnutí na Prostějovsku. Prostějov 1976. Podle chronologického přehledu partyzánské činnosti byly v dubnu 1945 provedeny tyto akce na trati Prostějov – Dzbel: 10.4. partyzáni zastavili nákladní vlak ve Ptení a pustili jen neobsazený zpět k Prostějovu, 14. 4. vykolejil vlak u Ptení pomocí uvolněných kolejnic, téhož dne byly poškozeny koleje v Konici, 20. 4. přepaden vlak u obce Stražisko a 28. 4. vykolejil vlak u obce Dzbel odstraněním kolejnic. 65 Materiály L. Färbera, sv. Konicko. Kuchařová, M.: c. d.,s.10-11. Hýsek, J.: c. d., s. 81-84. Chybně uvádí datum přepadu 21.4., neboť podle policejního hlášení k tomu došlo 20.4. 1945. 66 Příval, V.: c. d., s.149
41 lesa podívat a našli čerstvě navršenou hlínu, pod níž byli patrně zastřelení mladíci.“ Starosta obce Březsko učinil o celé věci oznámení na četnické stanici v Konici. Dne 28. dubna 1945 obdržel z okresního úřadu v Litovli rozkaz, že mrtvoly mají být na náklady obce vykopány a převezeny do Olomouce ke spálení. Dodatečným šetřením po válce se zjistilo, že se jednalo o chlapce Václava Přesličku, Josefa Machače a Rudolfa Tichého z Olomouce, kteří se chtěli zúčastnit bojů proti Němcům jako členové národního odboje. Mladíci byli naposled společně viděni v hostinci na Vyšehradě nad Konicí. O hostinském bylo známo, že je konfidentem gestapa. Pravděpodobně na jeho upozornění sebrala mladíky německá policie.67
Od jara 1945 se přes Konicko valily davy ustupující německé armády. Je známo, že vojska 4. ukrajinského frontu Rudé armády, konkrétně jeho 60. armáda, začala rozsáhlý výpad z ostravského prostoru na západ a 5. května se jí podařilo osvobodit město Šternberk. Odtud pak byl zahájen výpad k Litovli a Olomouci. Vojska 2. ukrajinského frontu se v téže době po tankové bitvě nedaleko Tovačova dostala do prostoru mezi Prostějovem a Přerovem. Kolem Olomouce se tedy začaly „svírat kleště“, které nutily německá vojska k rychlému úniku ze střední Moravy na severozápad k Mohelnici a Svitavám, ale také trasou ke Konici a dále do Čech. Tento ústupový koridor z Moravy se německé armádě podařilo udržet až do posledních chvil druhé světové války. 68
Po pádu Brna 26. dubna 1945 se hlavním střediskem všech nacistických ozbrojených sil na Moravě stala Olomouc. Na několik dnů se sem přesunulo i gestapo z Brna v čele s moravským šéfem bezpečnostní policie Maxem Rauschem. V Litovli a celém litovelském okrese bylo 3. května vyhlášeno stanné právo s pohrůžkou, že za každou usmrcenou německou osobu bude v odvetu zastřeleno deset osob z řad místního obyvatelstva.69
67
SOkA Prostějov, Četnická stanice Konice, staniční služební knihy 1939-1945. L. Grůzová v c.d. uvádí, že 15. 4. byla přepadena četnická stanice v Kladkách a ve Hvozdě, 24. 4. přepadena znovu četnická stanice v Kladkách, 30. 4. přepadena četnická stanice v Hluchově. Také na Litovelsku přepadli partyzáni z Konicka několik četnických stanic, např. ve Vilémově, Bílé Lhotě, Loučce aj. Také viz. Radimský, J.: Chronologie partyzánských a jiných bojových akcí na Moravě 1943 - 1945, c. d. Materiály L. Färbera, sv. Konicko, Tragédie na Březském vrchu. Na místě tragédie, mezi Konicí a Březkem, byl hned po osvobození vybudován památníček se třemi fotografiemi 68 Materiály L. Färbera, sv. Osvobození. Dějiny a současnost, 1999, č. 3, s. 27-32. 69 Bartoš, J.: Javoříčko (pravda a legendy), c. d. Olomouc byla osvobozena 8. května 1945, Litovel 9. května 1945.
42 Příjezd Rudé armády byl toužebně očekáván. Takto nám poslední dny války na Konicku líčí školní kronika Budětsko: „Přes obec se valily davy ustupující německé armády směrem na západ k hranicím Německa. Ještě 30. dubna 1945 se v obci ubytovali němečtí vojáci, velitel si vybral budovu školy a zbytek mužstva byl ubytován po jednotlivých staveních.“ Přes Konici procházely německé frontové jednotky od neděle 6. května 1945 až do 8. května 1945: „O půlnoci najednou nastává hrozný zmatek. Na jakýsi náhlý tajný rozkaz dochází k hromadnému ústupu, úprku všech vojáků, kteří ještě zůstali. Před odchodem ničí vojáci vše, co se dá. Většina lidí ani oko nezamhouřila, někteří se ukryli do krytů, výbuch následoval za výbuchem.“70
Konicko bylo osvobozeno až 9. května 1945. „Radostný a slavný byl tento den. Od Prostějova se valila Rudá armáda. Lidé shromážděni na náměstí a v ulicích s jásotem vítali vojáky. Všude se objevily prapory, lidé házeli na osvoboditele květiny. Na náměstí se tančilo a zpívalo.“ Na tomto místě je třeba připomenout, že 9. května 1945 došlo také k tragickému omylu za Ponikví, na rozcestí ke Kladkám a Hvozdu – tzv. Srdečko. Sovětská letadla dostala příkaz bombardovat ustupující německé jednotky. Na polích u Srdéčka bylo tehdy rozmístěno několik příslušníků Rudé armády. Sovětští piloti začali bombardovat vlastní vojáky a vítající občany. Padlo deset příslušníků Rudé armády, dva občané z Lumírova, jeden občan z Ponikve a jeden příslušník německé armády. Po Javoříčku to byla druhá nejkrutější daň válce na Konicku.“71
70 71
Kronika ZDŠ Budětsko (uložena na OÚ v Budětsku). DO, sv. Konice, vzpomínky J. Němce. DO, sv. Konicko, výpisy z obecní kroniky Konice. Kuchařová, M.: c. d., s. 11.
43 V. PAMÁTNÁ MÍSTA ODBOJE NA KONICKU
Druhá světová válka se stává historií. Od jejího konce nás dělí 63 roků, téměř jeden lidský život. Pamětníkům je sedmdesát let a více, přímým účastníkům odboje či válečných operací osmdesát. Realita života za války je pro mladší generace již těžko pochopitelná. Co by určitě nemělo být dlouho zapomenuto, jsou místa, která válečné události připomínají. Na těchto místech jsou vybudovány pomníčky nebo jsou označeny pamětními deskami. Na památnících jsou jména padlých partyzánů a vlastenců, kteří položili své životy v boji proti nacistickým okupantům.
Často chodíme okolo těchto míst, jež byla svědkem hrdinství bojovníků za svobodu či místem tragédie a utrpení. Vše je jakoby zahaleno minulostí. Mnohá jména na památnících nebo pamětních deskách naši mladší spoluobčané již nemohou znát. Ptají se však, kdo byl ten, jehož jméno je vyryto na pomníku či pamětní desce. Někdy se jim dostane vysvětlení z řad pamětníků, často však jejich otázka zůstává nezodpovězena. Nedovědí se, že známý, na jehož jméno se ptají, byl členem ilegální odbojové skupiny, partyzánem nebo jejich pomocníkem.
I v okolí Konice jsou místa, kde působily partyzánské skupiny nebo došlo k dramatickým událostem v odbojové činnosti v době druhé světové války. Mají nezastupitelnou hodnotu při výuce regionálních dějin, a proto by měla být cílem vlastivědných vycházek a historických putování.72
Na základě přímé smyslové zkušenosti se při exkurzích a vycházkách žáci seznamují s historickými památkami regionu a tím je při nich konkretizováno, ilustrováno a opakováno učivo. Každé památné místo má svého genia loci. Genius loci, tedy duch místa, to je jakési nepřenosné zrcadlo, nastavené všem událostem, které se na tom místě staly. Je třeba na tato místa děti přivádět a učit je hledět do tohoto zrcadla, neboť především v něm je možné znovu spatřit obrazy našich dějin. Jde tedy o výchovné formy vzpomínání, které umožňují vžívání se do situace oběti. Historické
72
Náměty na regionální exkurze a vycházky přináší nejrůznější literatura. Základní poučení o exkurzích poskytuje metodika dějepisu jako učebního předmětu V. Mejstřík a kol. na straně 328–336 a také V. Franko v práci Organizačné formy dějepisného vyučovánia jim věnuje zvláštní kapitolu na straně 165-176.
44 vycházky spočívají hlavně v názorném a prožitkovém učení, které je pro trvalejší uchování poznatků nesmírně důležité.
Časté jsou hlavně tzv. monotématické exkurze, které je třeba připravit v souvislosti s rozborem (didaktickou analýzou) daného tématického celku. Tento typ předpokládá souborné znalosti o tématu (například znalost průběhu druhé světové války, předchozí seznámení s průběhem protifašistického odboje atd.). Nejsou časově náročné, proto mohou být využívány i v rámci vyučování. Výchovně vzdělávací přínos a přednosti regionálně zaměřené exkurze jsou dány zpravidla většími vědomostmi učitele o památkách regionu, jejich snadnější dostupností z místa školy, a proto menšími nároky na čas i lepšími možnostmi tvořivého zapojení žáků do poznávacího procesu, jež většinou souvisí s jejich osobním vztahem k rodnému kraji. Osvědčuje se využívat již v přípravné fázi samostatné práce žáků při vytváření nástěnek nebo k motivačním besedám s tématikou vycházky či exkurze.73
POMNÍK OBĚTEM FAŠISMU VE ŽLEBĚ U BUDĚTSKA ( 4 km sv. od Konice )
Dne 30. června 1963 se konalo odhalení pomníku obětem fašismu ve Žlebě u Budětska.
Slavnost
pořádala
místní
organizace
Československého
svazu
protifašistických bojovníků v Konici, která také nechala zhotovit pomník. Na hrubě opracovaném kameni jsou vsazeny fotografie a vyryta jména zahynulých členů partyzánského oddílu Zelený kádr Františka Vychodila a Josefa Masného a místních obyvatelek Ludmily a Miroslavy Rozsívalové.74
POMNÍK VÍTĚZSTVÍ LUKÁ – JAVOŘÍČKO ( 14 km sv. od Konice )
Obec Javoříčko, malá vesnička v severozápadní části Moravy, byla symbolicky označena za „moravské Lidice“. Javoříčko bylo dne 5. května 1945 vypáleno a zdejší muži zastřeleni, což byla nacistická pomsta za činnost jednoho oddílu partyzánské 73 74
Svoboda, L.: c. d., s. 43. Fojt, B.: c. d., s. 52.
45 skupiny Jermak. Nad společným hrobem byl vybudován pomník, který je dílem J. Třísky a architekta M. Putny, vznikl v roce 1955 a v roce 1978 byl prohlášen za národní kulturní památku. Na monolitickém podstavci stojí sousoší šesti postav představujících vítězství.75
PAMĚTNÍ DESKA V OBCI DZBEL ( 5,5 km sz. od Konice )
Pamětní deska na domě č. 16 u Kapounků upozorňuje na tragický konec partyzánské skupiny Zelený kádr. Dne 24. listopadu 1942 byl Dzbel obklíčen fašistickým oddílem a příslušníky SS. Ozbrojená skupina obsadila Kapounkův domek. V beznadějné situaci člen Zeleného kádru Josef Masný zvolil smrt vlastní zbraní. Rudolf Strnadel a Františka Kapounková byli zatčeni.76
POMNÍK NA NÁVSI V OCHOZI ( 4 km sv. od Konice )
Na pomníku jsou uvedena tato jména obětí druhé světové války: František Kruš, František Faltýnek, Josef a Ludmila Faltýnkovi. František Kruš byl řídící učitel v Moravičanech, člen Obrany národa, který žil již od roku 1939 v ilegalitě a skrýval se v Ochozi u Konice, kde byl také při zatýkání zastřelen. Faltýnkovi byli zatčeni v souvislosti s likvidací partyzánské skupiny Zelený kádr a popraveni pro přechovávání Františka Kruše.77
POMNÍK NA BŘEZSKÉM VRCHU ( 2 km s. od Konice )
27. dubna 1945 byli v blízkosti obce Březsko v lese zvaném Hora zavražděni tři mladí muži, kteří uprchli z práce na zákopech a
75
přidali se k partyzánům. Václav
Bartoš, J.: c. d., s. 9. Kuchařová, M.: c. d., s. 5. Podrobněji se o činnosti partyzánské skupiny Zelený kádr dočtete v publikaci Přikryl, J.: Zelený kádr, c. d. 77 SOkA Prostějov, Archiv obce Ochoz 1827 – 1949. 76
46 Přeslička, Josef Macháč a Rudolf Tichý byli mučeni v Konici a zavražděni příslušníky SS. Na místě jejich smrti je pomníček, kde se každoročně konají pietní akce.78
PAMĚTNÍ DESKA V OBCI NOVÁ DĚDINA ( 6,5 km v. od Konice )
Pro spolupráci s partyzány oddílu Jermak – Porošin postihlo občany v lednu 1945 velké zatýkání, které se opakovalo ještě v březnu 1945. Při březnovém úderu gestapo zatklo 12 osob, mezi nimi také velitele partyzánského oddílu kpt. Viktora Kružilina, jenž byl později v Kounicových kolejích umučen. Tyto události připomíná pamětní deska na domě č. 12. 79
POMNÍK V OBCI VÍCOV ( 15 km jv. od Konice )
V okolí obce působil oddíl Jermak – Porošin. Provedl řadu úspěšných akcí proti okupantům. 28. dubna 1945 přepadl oddíl německých vojáků směřující k frontě. V boji padl velitel partyzánů P. Volkov. Druhého dne přepadla obec jednotka SS a deset vícovských občanů bylo zastřeleno. Na desce u památníků padlých z 1. světové války jsou i jména obětí fašistické okupace.
POMNÍK U OSADY MALENY ( 5 km jv. od Konice )
U osady Maleny je postaven pomník připomínající jednu z velmi odvážných akcí partyzánů a sice přepad osobního vlaku směřujícího z Konice do Prostějova. Při akci přišli o život Ladislav Koutník a Miroslav Snášel, studenti z Konice a Josef Švécar, rolník ze Stražiska.
78 79
Mainuš, F.: Památná místa protifašistického boje Jihomoravského kraje. Praha 1978, s. 80. Tamtéž, s. 82.
47 PAMĚTNÍ DESKA V OBCI KLADKY ( 12 km sz. od Konice )
Od sklonku prosince 1944 se v obci a v okolí zdržovali partyzáni ze skupiny Jermak. Při zimní protipartyzánské ofenzívě fašistů byli zatčeni zdejší pomocníci partyzánů, rodina Novákova a O. Bořil, kteří pak zahynuli v koncentračních táborech.
PAMĚTNÍ DESKA NA CHATĚ NA BŘEZSKÉM VRCHU ( 2 km s. od Konice )
Na zídce v popředí chaty je umístěna pamětní deska, připomínající činnost konické skupiny partyzánského oddílu „Prokop Holý“, která se zde za války scházela.
48 VI. LEOPOLD FÄRBER VI. 1. Životní osudy
Životní osudy členů Svazu bojovníků za svobodu byly a jsou často až neuvěřitelně poznamenány dobovými výkyvy. Patří k nim i osud Leopolda Färbera z Konice na Prostějovsku. Tento muž zažil pronásledování v době fašismu a komunismu a ani dnes nemá na „růžích ustláno“. Jako amatérský historik mapuje protifašistický odboj a přichází na věci, které se řadě lidí nemusejí líbit. Od roku 1969 se mu podařilo nashromáždit dost důkazů pro to, aby mohly být věci správně pojmenovány a aby se o historických skutečnostech mohlo mluvit nezkresleně.
Leopold Färber se narodil 31. října 1928 v obci Stará Halič nedaleko Lučence na Slovensku. Jeho otec, krejčí, se brzy přestěhoval s rodinou na Moravu, kde zakotvil mezi židovskou komunitou v Boskovicích. Od mládí se chtěl stát fotografem. Možná by se mu toto přání splnilo, ale přišla válka, a tak šel do učení ke stolařskému mistrovi. V necelých čtrnácti letech byl přítomen transportům boskovických a dalších Židů do koncentračních táborů. Jeho otec byl Žid a matka slovenská katolička, Leopold Färber měl štěstí a do koncentračního tábora deportován nebyl. „Můj otec se chtěl s těmi, co odjížděli, rozloučit,“ vzpomíná dnes. „Když ale u templu, kde bylo shromaždiště, viděl, jak se německý voják chová k dvouleté dívence, která ho na ochranu své panenky kopla, pochopil a rychle mě odvedl pryč. Kdyby na nás někdo ukázal nebo zavolal, jeli jsme také.“ Šestnáct členů Färberovy židovské rodiny Němci odvezli do koncentračních táborů. „Vrátili se dva,“ rekapituluje. „Teta a strýc, katolík, který šel s ní. Nemusel, mohl se dát rozvést, a přesto šel. Toho jsem si hrozně vážil.“ V roce 1942 byl jako dorůstající chlapec svědkem toho, jak jeho čtrnáct příbuzných zmizelo v nenávratnu.80
V učení u stolařského mistra Josefa Hampla byl poprvé zasvěcen do odbojové činnosti, samozřejmě podle možností jeho chlapeckého věku, zejména jako spojka a pomocník při různých ilegálních kontaktech. Na svůj věk si nepočínal špatně. Byl u toho, když se v Boskovicích vybíraly peníze na rodiny zatčených a pomáhal ukrýt dva ruské uprchlíky z koncentračního tábora. Na boskovickém hřbitově se staral o mrtvou 80
Leopold Färber, bytem Konice, Chmelnice 435, člen Svazu bojovníků za svobodu, záznam učiněn 17. 6. 2007.
49 schránku ilegální skupiny napojené na známou R-3. Je patrná i spolupráce se skupinami Juraj, Jermak a Olga.81
Od října 1944 působil v partyzánské skupině Josefa Knolla. Dělal spojku z Boskovic do Prostějova, Nezamyslic a Otaslavic. Vozil pro odbojovou skupinu zprávy, které předával do mrtvé schránky u Roháčkova mlýna. Uskutečnil převod několika Rusů, utečenců z koncentračního tábora.82
Po válce, bylo mu tehdy necelých sedmnáct let, se ocitl s několika boskovickými mládenci ve Frývaldově, dnešním Jeseníku. Textilní odborná škola firmy Arandar mu měla dát další vzdělání. Ve volném čase se účastnil junácké činnosti až do zákazu organizace v roce 1951. Hrál ochotnické divadlo, a domů do Boskovic se proto tak často nedostal. Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 se nebál otevřeně hovořit o tom, co si o nastupující totalitě myslí. Ve Frývaldově dal dohromady pětičlennou skupinu odbojářů, se kterou začal připravovat akce proti komunistům. „Chystali jsme přepadení muničního skladu,“ tvrdí. V této souvislosti si Färber způsobil vážné zranění. Jeden z jeho spolupracovníků přinesl třaskaviny a ukryl je do starých kamen. Färber, nic netušíc, zapálil papíry v topném prostoru, nastal výbuch a od té doby vidí jen na jedno oko, měl zdeformovaný obličej a musel prodělat dvě plastické operace.
Jeho první zkušenost s StB je z doby procesu s JUDr. Miladou Horákovou a jejími společníky v roce 1950. Tehdy přišli do továrny, kde pracoval, komunističtí funkcionáři a ptali se zaměstnanců, kdo souhlasí s jejím nejpřísnějším potrestáním. Leopold Färber na to vzpomíná: „Tehdy nahnali soudruzi osazenstvo našeho podniku do tovární haly a řekli, aby se odhlasovalo co nejpřísnější potrestání odsouzených. Byli
81
Pospíšil, J.: Hyeny. Vizovice 1996. Materiály a vzpomínky L. Färbera. Ve vzpomínkách popisuje spolupráci se skupinou Juraj: „Jednoho dne mi dal Juraj dopis, který jsem zasunul do modlitební knížky hraběti Mensdorff-Pouilly. Juraj v něm žádal o pomoc. Později jsem nacházel v modlitební knížce obálky s penězi, které jsem předával Jurajovi.“ Podle materiálů se do skupiny Olga dostal spolupracovník gestapa a bylo jen štěstím, že při zatýkání nedošlo i na Färbera. Blíže v publikaci Peša,V. – Ocásek, J.: V dvojím ohni: kronika partyzánského oddílu Olga. Brno 1972 82 Bartoš, J.: Prostějovsko v době nacistické okupace a protifašistický odboj v letech 1939-1945. Olomouc 1998, s. 82. Josef Knoll, strojní konstruktér a později učitel na odborné učňovské škole, se po nástupu z vojny dostal k letectvu, účastnil se mobilizace v roce 1938 a po okupaci v roce 1939 působil v ilegální organizaci Obrana národa. V odboji působil celou válku. Po roce 1948 byl za údajnou protistátní činnost odsouzen na 31 let do vězení, z nichž si odpykal 14 let. Materiály L. Färbera, potvrzení pro účastníky domácího odboje, ev. č. 255. Podepsaný Leopold Hamal potvrzuje, že Leopold Färber byl účastníkem národního boje za osvobození od 15. 10. 1944 do 9. 5. 1945 ve skupině vedené Josefem Knollem a také ve skupině Jermak, jejímž vedoucím byl Evžen Porošin.
50 jsme tři, kteří byli proti. Já, paní Fialová a nějaký pan Diaz, kterému Němci zastřelili za války dva bratry. Pár dní na to nás vyšetřovala Státní bezpečnost. Těm jsem řekl, podívejte se, z mojí rodiny skončilo čtrnáct lidí v koncentráku, odkud šli do plynu, protože byli Židé. Nezlobte se, ale na to jsou soudy, aby vynášely rozsudky, ne se o nich hlasovalo v tovární hale.“ Protentokrát se trestu vyhnul.
Ovšem v roce 1950 byl za jednu z letákových akcí poslán na šestnáct let do vězení. Rozsudkem ze dne 28. 7. 1950 byl Leopold Färber odsouzen pro zločin velezrady podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky (č.231/1948 Sb.). Trestný čin spáchal tím, že spolu s dalšími pachateli rozmnožil větší počet kusů protistátního letáku. „Ty jsme nestačili ani roznést, protože jsem byl zatčen za jiné letáky, které se dostaly do oběhu zásluhou dalších bývalých skautů z mého oddílu a nesly název Smrt komunismu.“ Státní soud udělil všem zúčastněným tvrdé tresty. Leopoldu Färberovi byl jako skautskému vedoucímu vyměřen nejvyšší trest, šestnáct roků nepodmíněně za vlastizradu, dále peněžitý trest v částce 20 000 Kčs a konfiskace celého jmění. Další aktéři, Josef Marek a jeho bratr František Marek, dostali deset let a dva roky.83
Z Brna, kde prodělal soud, ho odvezli do věznice Bory
a odtud na
Jáchymovsko, kde bareloval rudu. „Nejcennější byly informace, jak přežít a nenarazit,“ vzpomíná na dobu příchodu do Jáchymova. Tam také pracoval v tajné skautské organizaci. „Moje odsouzení nejvíce dopadlo na maminku. V době, kdy jsem po soudu nastupoval výkon trestu, posílali jí z věznice balík s mým oblečením, zkrvaveným po výsleších. Když to maminka rozbalila, zhroutila se a pak byla až do konce života připoutána na lůžko,“ vzpomíná. Z Jáchymova byl převezen do věznice v Pardubicích, protože dostal zápal plic. Zde se setkal s řadou odbojářů, o kterých se před únorem 1948 psávalo v tisku, i se svým velitelem z 5.oddílu Žižkovy brigády Josefem Knollem. Ve vězení v Pardubicích se seznámil také s Josefem Matouškem, který jako člen partyzánské skupiny Olga, která působila také na Kroměřížsku, zatkl velitele elitní německé pancéřové divize Hanse von Müllera. „V padesátých letech však dostal 83
Materiály L. Färbera, sv. Vzpomínky vězně padesátých let, usnesení krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 1990 o soudní rehabilitaci podle §2 odst.2 z. č. 119/90 Sb. Podle Färbera v letáku stálo: „Stále se mluví o státě budoucnosti, kde nebude trubců ani příživníků. Skutečnost je taková, že straníci KSČ mají veškeré výhody a nestraníci jsou prašivými ovcemi…Budou-li muži vydělávat tolik peněz, aby ženy nemusely chodit do práce a mohly se věnovat výchově dětí, nebude tolik rozvodů a děti budou řádně křesťansky vychovávány.“
51 Matoušek pětadvacet let kriminálu, když byli ve velení skupiny odhaleni konfidenti,“ řekl Färber. Prošel také leopoldovskou věznicí, kde byl nejdéle, asi čtyři roky. Věznice Leopoldov na Slovensku patřila k nejtěžším věznicím v tehdejším Československu. S politickými vězni zde bylo zacházeno mimořádně krutým způsobem, byla jim odpírána lékařská péče a nutné léky, byla systematicky porušována i jejich nejzákladnější lidská práva. I zde se setkal s velmi zajímavými lidmi, od předsedů vlád počínaje a konče bojovníky ze západní i východní fronty. Ve sledované době zde byl vězněn i pozdější československý prezident Gustav Husák a bývalý předseda vlády Rudolf Beran. „Byl jsem u toho, když Beran v roce 1954 umíral,“ vzpomíná. „Volal jsem přes dvůr o pomoc. Vyšel bachař: „A ktorý Beran?“- Bývalý ministerský předseda. – „Nech zdechne!“ Beran doopravdy rána nedožil.“84
V roce 1957 požádali Färberovi
rodiče o obnovu procesu. Jejich záměr se
podařil. Při novém soudním procesu byl trest snížen na osm let. Na podmínku se dostal z vězení v sedmapadesátém roce. Po návratu z vězení se oženil a narodily se mu dvě děti. Do Jeseníku se vrátit nemohl, a proto se přestěhoval s rodinou do Nezamyslic na Prostějovsku. Pracoval jako cestář, dělník v cihelně, nakonec jako aranžér a z této profese odešel do důchodu.
K životopisu patří také zmínka o jeho zálibách a koníčcích. Už v roce 1937 začal Leopold Färber pracovat v Junáku, i ve věznici založil tajný skautský oddíl. Toto hnutí mu natolik přirostlo k srdci, že ho provází po celý život. Za věrnost jeho ideálům obdržel nejvyšší skautské vyznamenání, byl pasován na rytíře sv. Václava. Společně s Ladislavem Šínem se podílel na obnově Junáka v Konici, zde vedl středisko až do roku 2002. Také se stal členem skautského oddílu Valena Fanderlika. Být členem tohoto oddílu je ctí pro každého, neboť členstvo tvoří bratři a sestry, kteří ani v těžkých dobách komunistické totality nezradili skautskou myšlenku nebo byli za své skautské postoje
v minulosti
persekvováni.
Byl
také
oceněn
za
práci
pro
85
tělovýchovnou organizaci Orel.
84
Tamtéž. Je uvedeno: „Pamatuji si, jak k nám do Leopoldova přivezli členy takzvané Slánského kliky. V tu dobu si také na vedlejší cele odpykával svůj trest Gustav Husák. Ten se nakonec stal velice vlivným, ovšem nikomu z těch, kdo byli ve vězení s ním, nikdy nepomohl, když ho o něco požádali v době, kdy už byl významnou osobností.“ 85 Skautský oddíl Valena Fanderlika nese ve svém názvu jméno bývalého starosty Junáka, který v říjnu roku 1948 ilegálně opustil Československo a v zahraničí převzal vedení československých skautů a skautek v exilu.
52 Od roku 1969 se věnuje mapování druhého a třetího odboje. Zjišťuje, že některé akce partyzánů jsou zveličovány a že některé se ani nestaly. Shromažďuje dokumenty, pořizuje nahrávky výpovědí pamětníků, hovoří s lidmi, kteří byli v padesátých letech nespravedlivě uvězněni. Pátrá po životních osudech lidí z Prostějovska, kteří byli po válce označeni za příslušníky nekomunistického odboje. V dokumentaci mu pomohla častá setkání s různými odbojáři a také dlouholeté dopisování s Václavem Horákem, členem sovětského parašutistického výsadku Luč a Zarevo.
Účast v národním boji za osvobození mu byla uznána Federálním ministerstvem národní obrany až v roce 1988. Po roce 1989 působil dlouhá léta jako předseda historické dokumentační komise Československého svazu bojovníků za svobodu, je členem Konfederace politických vězňů a donedávna byl také vedoucím skautské organizace v Konici. Snaha dopátrat se pravdy pro něj nebyla vždy jednoduchá, stával se terčem urážek a mnohdy i vyhrožování. Dokonce ještě v roce 1983 šéf místní pobočky protifašistických bojovníků v Konici Jaroslav Pajchl řídil schůzi, která rozhodla: „Výbor projednával aktivitu pana Färbera, který ač není naším členem, se až podezřele angažuje ve sbírání materiálů, osobních rozhovorů na magnetofonové pásky a zaznamenávání na magnetofonové pásky průběhy schůzí. Výbor požaduje na okresním výboru zabezpečit prověření jeho činnosti.“ V té době byl Färber stejně už pod dohledem StB. V roce 1991 se dočkal udání na policii. Uznání se mu dostává jen od renomovaných historiků. „Má za sebou dílo, které sotva najde rovnocennou obdobu u jednotlivce a vlastně dobrovolníka-amatéra. Bez něho by nemohla vzniknout mnohá díla o protinacistickém odboji z pera historiků profesionálů, zejména na Moravě, ale i v Čechách,“ napsal k jeho sedmdesátinám v listu Národní osvobození doc. PhDr. Josef Bartoš, DrSc.86
86
Mladá fronta dnes, 29. 1. 2007, s. 4. Materiály L. Färbera, Zápis z výborové schůze základní organizace ČSPB v Konici konané dne 18.4.1983 v kanceláři VD Moděva Konice, Osvědčení z Federálního ministerstva národní obrany č. j. 305 451/1988. Leopoldu Färberovi byla potvrzena účast v národním boji za osvobození podle zákona č. 255/1946 Sb.
53 VI. 2. Dokumentace protifašistické rezistence
Do archivu dokumentů o druhém odboji, který Leopold Färber nashromáždil ve svém domě v Konici na Prostějovsku, přijíždí nahlédnout profesionální historici i studenti. „Historikové velmi dobře vědí, že bez podobných nadšenců, jako je Färber, by zůstaly dějinám odboje v mnohém dlužni,“ potvrdil již dříve uznávaný historik Josef Bartoš z olomoucké Filozofické fakulty Palackého univerzity. Zvláště historii druhého odboje na Konicku a na Prostějovsku zmapoval opravdu důkladně. Podařilo se mu zachránit neocenitelný materiál. Má natočeno přes čtyři sta kazet rozhovorů s aktéry odboje. Je nutné zdůraznit, že především těch, jejichž činnost nebyla oficiálně uznána a tudíž nejsou podchyceny v podkladech SPB, nyní Svazu bojovníků za svobodu. Shromáždil fotografie a dokumenty, o něž měla dříve zájem státní bezpečnost a o něž nyní mají zájem renomovaní historici. Archiv představuje velké množství dokladů a osudů, které čekají na své zpracování.
Díky své aktivitě se Färberovi podařilo napojit na řadu renomovaných historiků, např. na Zdeňka Jelínka či Vojtěcha Žampacha, kteří hojně využívali jeho podkladový materiál. Historik PhDr. Zdeněk Jelínek, CSc. (1936-1994) je především znám svými pracemi z dějin protinacistického odboje, a to studiemi o západních i východních parašutistech, které svou erudovaností patří k tomu nejlepšímu, co bylo v této oblasti napsáno. Jeho monografie jsou vybaveny rozsáhlými přílohami, mapkami a rejstříky. Dobové dokumenty a vzpomínky vybavoval rozsáhlým poznámkovým aparátem, který často odkazuje právě na archiv pana Färbera. Pro odpor normalizátorů ustává v sedmdesátých letech publikační činnost Zdeňka Jelínka, je nucen vydávat články pod jinými jmény. „V této době se ještě více prohlubuje naše spolupráce. Jelínek u mě uschovával materiály, které se nemohly dostat do rukou StB. Některé z nich mám stále v držení,“ vypovídá Färber. Po změně politických poměrů se Zdeněk Jelínek stal ředitelem Vojenského historického muzea v Praze.87
Za dlouholetou dokumentační pomoc děkuje Färberovi také Doc. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.. Společně soustřeďovali potřebný materiál pro knihu o partyzánském
87
Materiály L. Färbera, korespondence se Zdeňkem Jelínkem, děkovný dopis z 20. listopadu 1990. V roce 1970 vyšla ve sborníku Odboj a revoluce Jelínkova studie Západní paraskupiny a spolupráce s domácím odbojem, která se stala na dlouhou dobu dvaceti let jedinou historickou prací tohoto druhu.
54 oddílu Jermak. “Sám bych nikdy nedokázal získat ty fotografie, dokumenty a dokumentární nahrávky, které se podařily Vám a představují jedinečné dokumenty,“ uvádí Žampach v dopise. Od roku 1986 spolupracuje s Färberem PeadDr. Zdeněk Kašpar z Olomouce, který jeho zásluhou získal kontakty na osoby, které byly přímo zapojeny do odboje, ale jejichž činnost nebyla tehdejším režimem uznána.88
Z uvedeného archivu čerpal také Josef Bartoš z Katedry historie filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Jeho materiály použil hlavně ve své knize Prostějovsko v době nacistické okupace a protifašistický odboj v letech 1939-1945 a v publikaci s názvem Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku.
V popředí zájmu stojí také biografické materiály. Färber má nahráno přes 400 kazet rozhovorů s pamětníky. Využitím tohoto druhu pramenu lze dojít k lepšímu pochopení historických procesů jako takových i doby, ve které se odehrávaly. Bývají také
využívány
při
historickém
studiu
institucí,
politických
stran,
spolků,
hospodářských, politických a náboženských hnutí. Biografické dokumenty jsou výpovědi osob o sobě samých a o svém podílení se na událostech svého života, které existují v písemné formě nebo na zvukovém záznamu.89
Färber se mimo jiné zajímá o činnost letců RAF – Královského vojenského letectva Spojeného království. Má v držení kompletní seznam pilotů, kteří zahynuli za druhé světové války a jejichž příbuzní jsou hledáni. Podařilo se mu získat unikátní doklady o pilotovi RAF Karlu Kvapilovi z Litovle, Vladimíru Horském z Břechotína, Jaroslavu Dočkalovi z Prostějova, Aloisu Dvořákovi z Plumlova nebo Adolfu Podivínském z Vrahovic. Tato činnost je dle mého názoru velmi záslužná, neboť ještě nyní se někteří dosud žijící lidé, kteří bojovali proti německým fašistům na západní frontě, nedočkali uznání od českého státu. O řadě jejich trnitých osudů se veřejnost dovídá až v poslední době. Vyznamenání in memoriam jen stěží nacházejí jejich potomky. Dlouholetou snahou
Färbera je vydání publikace, která by k
prostějovskému památníku československých pilotů a ke každému muži, který nakonec našel svůj hrob v Prostějově, uvedla základní informace a vzpomínky na jejich
88
Tamtéž. Korespondence s Vojtěchem Žampachem. Potvrzení o spolupráci s Dr. Zdeňkem Kašparem z Olomouce. 89 Vymezení biografických dokumentů podle Albrechta Lehmanna.
55 hrdinství. Bohužel ani na takové malé poděkování hrdinům nejsou peníze. V této souvislosti je třeba připomenout, že právě z prostějovského leteckého učiliště pocházela většina českých letců RAF. Neblahý rok 1948 znamenal degradaci i pro velitele prostějovské vojenské posádky, generála Josefa Dudu, který se rovněž vrátil z Anglie.90
„Je mým zájmem popsat historii odboje opravdu důkladně, zmapovat ji takovou, jaká opravdu byla. Dělám to také proto, že významní a stateční lidé upadli za komunistického režimu v nemilost a stali se obětí nespravedlnosti, o které se nesmělo mluvit. I na Konicku byli hrdinové, na které se zapomnělo,“ odpovídá Färber na otázku proč začal mapovat druhý a třetí odboj. Ještě před pár lety se zdála naše nepříliš vzdálená historie vcelku jasná. Bylo zřejmé, kdo byl dobrý, kdo špatný, o správné cestě se nepochybovalo. Alespoň oficiálně. Dnes stále přetrvává napětí mezi bývalými členy Svazu protifašistických bojovníků, dnes Svazu bojovníků za svobodu, kteří bez úhony prošli všemi prověrkami a legionáři spolu s politickými vězni, jejichž odbojová činnost se oficiálně začala uznávat až po roce 1989.
Leopoldu Färberovi se dostala do rukou spousta materiálů usvědčujících někdejší komunistickou propagandu ze lži. Má doklady o tom, že do původních seznamů skutečných odbojářů byla následně připisována jména, kterým bylo zapotřebí obstarat patřičnou minulost. „Nesplňovali základní podmínky odboje, zúčastnili se velice pochybných akcí. Po únoru 1948 se dokonce partyzánská skupina Jermak namnožila na pluk a tuto situaci musel řešit i soud,“ říká razantně. Z Československého svazu protifašistických bojovníků byl po roce 1968 neprávem vyloučen i Färberův velitel Josef Knoll z 5. oddílu brigády Jana Žižky, a jeho zástupce v partyzánské brigádě Leopold Hamal za účast ve skupině Světlana. Je zřejmé, že komunistické kádrování silně poznamenalo pohled na historii partyzánských skupin na Prostějovsku a Konicku.91
90
Podrobněji v knize Duda, Zbyněk Miloš: Velitel stíhacího letectva. Praha 1994. Bývalý důstojník Josef Duda pracoval až do své smrti v roce 1977 jako řidič v prostějovských železárnách. O deset let později mu Velká Británie udělila Řád britského impéria in memoriam 91 Dle vzpomínky Färbera ze dne 3. 9. 2007. Materiály L.Färbera, Sdělení z Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 19. 6. 1997. Státní zástupkyně Bohumíra Kopečná v něm děkuje za úsilí, které pan Färber vyvíjí při odhalování praktik totalitního režimu před listopadem 1989. Blíže se o praktikách Státní bezpečnosti a poúnorové justice dočtete v knize Pospíšil, J.: Hyeny v akci. Vizovice 2003. Skupina Světlana byla podle historiků jednou z největších odbojových skupin, čítající téměř 400 lidí, převážně partyzánů, kteří se v ní připravovali na boj proti komunismu. Avšak podle spisovatele Pospíšila tuto odbojovou skupinu vyprovokovala StB a jejím smyslem bylo odhalení antikomunistů.
56 Dějiny 2. světové války, zejména posuzování problémů takzvaného druhého československého odboje při osvobozování republiky z nacistické okupace, jsou specifické tím, že nejsou uzavřeny, že stále pokračují a ovlivňují náš život, skutky a myšlení. Stále ještě žijí lidé, kteří tyto skutky vytvářeli, nebo dosud tvoří. Do roku 1989 bylo v tomto ohledu oficiálně jasno. Podle oficiální verze naprosto dominantní roli sehrála v boji proti okupantům komunistická strana. Po roce 1989 nastalo přehodnocování dosavadních výsledků socialistické historiografie, týkající se druhého odboje. Zmizelo černobíle podání těchto událostí, úloha komunistické strany se rapidně zmenšila. Přehodnocování této, ale i následující etapy čtyřiceti let našich dějin a vyslovení konečného verdiktu bude ještě nějakou dobu trvat. Čas je ovšem neúprosný a délka lidského života omezená. Od konce války uplynulo více než šedesát let, účastníků druhého odboje či jeho zasvěcených pamětníků ubývá. K archivním pramenům je třeba připojit i vzpomínky pamětníků. Díky práci pana Färbera se podařilo alespoň některé vzpomínky podchytit a uchovat je pro budoucnost.
Zachytit a popsat odboj proti okupantům je dnes velice obtížné. Je nutné si uvědomit, že se nejedná o jednolitý, neměnný proces, ale o pestrou směsici aktivit. Úroveň zpracování tohoto tématu se v jednotlivých krajích liší v závislosti na tom, jak pracovaly místní historicko-dokumentační komise příslušných Svazů protifašistických bojovníků. Častokrát se vytrácela možnost objektivního zhodnocení této etapy. Oficiální – komunistický pohled na odboj se značně lišil od nekomunistického zpracování.
Část historiků se domnívá, že je nutné pokračovat v analýze, tj. ve zpracování místních odbojových aktivit, hledat návaznosti a propojení různých složek odboje, specifikovat proudy, identifikovat skupiny. Druhá skupina historiků se přiklání k syntetickému zpracování. Chce věnovat více pozornosti shrnujícímu pohledu na odboj jako celek. Jednotlivé, roztříštěné poznatky se snaží shrnout do uceleného systému, který by podával celkový obraz o odbojové situaci.
Je nespornou zásluhou dvou lidí, že problematika odboje v regionu není jedním velkým otazníkem. Rozlišujeme dvě základní koncepce práce. První koncepci představuje práce
Leopolda Färbera zaměřená na sbírání podkladů k odboji, která
vyústila ve vytvoření bohatého archivu dokumentů. Díky své nezdolné energii se Färberovi podařilo zachránit mnohé z toho, co v jiných regionech bylo definitivně
57 zničeno. Nevýhodou však zůstává ztráta kontinuity a roztříštěnost. Druhou koncepci představuje práce Rostislava Srostlíka. Výsledkem je obdivuhodný systém tabulek a přehledů, které poskytují informace o činnosti jednotlivých odbojových proudů, o perzekuci obyvatelstva podle míst a shrnující pohled na region jako celek. Téměř statistickým způsobem zpracoval podklady, které se dochovaly na SPB, což sice představuje pramen, ale značně torzovitý. Práci pana Srostlíka je vyčítáno, že se z ní vytratili lidé a jejich osudy, že se staly pouhými položkami v tabulkách. Navíc, jak již bylo uvedeno výše, mnoho účastníků odboje se vůbec do podkladů SPB nedostalo a u mnohých, kteří byli vedeni v evidenci, neodpovídá charakter uváděné činnosti skutečnosti.92
92
Kašpar, Z.: Odboj na Prostějovsku - pokusy a omyly. In: Zpravodaj Muzea Prostějovska, 1994, č. 1, s. 29-32. Zde se dostáváme k základnímu problému při zpracování problematiky odboje v regionu. Na jedné straně je precizním způsobem zpracovaná syntéza pana Rostislava Srostlíka a na druhé straně je obrovské množství bohatého materiálu pana Leopolda Färbera, které čeká na svého zpracovatele. Problém by se vyřešil, kdyby se, kromě oficiálních materiálů, využilo podkladů shromážděných panem Färberem. Ovšem mezi oběma zpracovateli jsou tak silné rozdíly v náhledu na zpracování, a navíc ještě zvýrazněné rozdílnými osudy zpracovatelů, že spolupráce mezi nimi je téměř nulová.
58 VII. METODICKO-DIDAKTICKÉ VYUŽITÍ PRÁCE V HODINÁCH DĚJEPISU VII. 1. Nové metody a formy výuky
Během posledních let nastala v mnoha evropských školních kurikulech důležitá změna, a tou je důraz na nejnovější dějiny. Pozornost je věnována především dějinám 19. a 20. století, kde leží kořeny většiny současných společenských jevů. Základem obsahu dějepisných vzdělávacích programů jsou národní dějiny v kontextu dějin světových. V zařazení dějin regionálních je výběr většinou ponechán na učiteli. Dle mého názoru je důležité, aby si žáci spojili velké historické etapy a události s konkrétními kapitolami historie místa a regionu. Díky popisu dějin místa, ve kterém žáci žijí, dochází k mnohem konkrétnějšímu poznání a zároveň k uchování důležitých informací. Poznávání regionálních dějin není sice cílem vyučování dějepisu, avšak pomocí regionálního historického materiálu je možné snáze rekonstruovat historické děje a vytvářet jasnější a názornější historické představy. Proto seznamování žáků s regionálními dějinami umožňuje efektivněji a produktivněji dosáhnout výchovně vzdělávacího cíle dějepisného vyučování.93
České učebnice dějepisu prošly od listopadu 1989 výraznými proměnami. Na rozdíl od starších textů není již období druhé světové války podáno pouze ve formě faktografie válečných dějin a celý výklad je více zaměřen na vývoj společnosti a světonázorové pozadí popisovaných událostí. Žáci jsou vedeni k poznání, že historie není jen uzavřenou minulostí ani shlukem faktů a definitivních závěrů. Obecné historické problémy jsou konkretizovány prostřednictvím zařazování dějin regionu i dějin místních.94
Výuka nejnovějších dějin vyžaduje z metodického hlediska odlišný přístup. Žákům bychom neměli předkládat hotové závěry a pravdy, naopak je nutné sestavit výuku tak, aby v ní byl dán prostor pro úvahy a možné odhady dopadů historických procesů, stanovení hypotéz a především pro prezentaci vlastních názorů.
93 94
Mejstřík, V. a kol.: c. d., s. 343-367. Dostupné z Metodického portálu www.rvp.cz.
59 Učivo o druhé světové válce a protifašistickém odboji je zařazeno zpravidla v devátém ročníku povinné školní docházky. Jedná se především o tyto kapitoly: vypuknutí druhé světové války, od Mnichova k okupaci, Protektorát Čechy a Morava, počátky domácího a zahraničního odboje, heydrichiáda, zahraniční odboj, závěrečná etapa druhé světové války a osvobození ČSR. 95
Regionální materiál, který mi poskytl L. Färber, nabízí učiteli široké možnosti k využití, ať již ve formě textových nebo názorných pomůcek. Práce s textovými regionálními pomůckami nejvíce odpovídá povaze historického bádání. Zvláště práce s archiváliemi a dobovým tiskem přináší žákům nové poznatky z regionálních dějin, ale zároveň jim umožňuje na úrovni jejich věku a intelektu získat a rozvíjet schopnost pracovat s historickým pramenem, žáci se zároveň učí chápat jeho úlohu při poznávání historického vývoje. Rozbor dokumentu je možno doplnit prací s historickým obrazem, případně jeho obsah je možno porovnat s obsahem jiného dokumentu a hledat mezi nimi souvislosti a vztahy.96
Nesmíme zapomínat na to, že práce s historickým dokumentem klade zvýšené nároky na čas, proto vyžaduje promyšlenou organizaci vyučovací hodiny. Důležitý je i pečlivý výběr regionálního dokumentu, který by neměl být ovlivněn pouze jeho dostupností, nýbrž zejména funkčností jeho regionálního obsahu.97 Z názorných pomůcek jsou poměrně často uplatňovány různé dokumentární fotografie. Slouží k ilustraci a konkretizaci historických jevů a dějů i k přiblížení prostředí. Ve školní praxi by se daly využít i zvukové názorné pomůcky s regionálním obsahem, především magnetofonové nahrávky vyprávění účastníků protifašistického odboje. Jejich specifikou je emotivnost a přesvědčivost působení.
Významu a uplatňování regionálních dějin ve vyučování dějepisu byla věnována velká pozornost jak z hlediska teorie vyučování dějepisu, tak z hlediska pedagogické praxe. Podrobněji se významem regionálních dějin pro dějepisné vyučování zabývá vysokoškolská učebnice Václava Mejstříka a kol. Metodika dějepisu jako učebního předmětu a skripta Josefa Bartoše a kol. Metodické otázky regionálních dějin.
95
Tamtéž. Svoboda, L.: Regionální dějiny ve vyučování dějepisu, c. d., s. 21. 97 In: Čapek, V. a kol.: Teoretické a metodologické základy didaktiky dějepisu 1, Praha 1976, s. 303-320. 96
60 VII. 2. Dotazník
Dotazníkem byli osloveni žáci devátého ročníku základní školy a studenti odpovídajícího ročníku víceletého gymnázia. Hlavním cílem mého anonymního šetření bylo zjistit, jaké povědomí mají žáci Základní školy a gymnázia v Konici o problematice druhé světové války a o protifašistickém odboji na Konicku. Jak v současnosti toto těžké období, které mj. zásadním způsobem ovlivnilo vývoj celé druhé poloviny 20. století nejen u nás, vnímají a kolik o něm vědí?
Metoda dotazníku spočívá v písemném kladení otázek a získávání písemných odpovědí. Umožňuje získat údaje od velkého množství respondentů v poměrně krátkém čase. Podle stupně otevřenosti rozlišuji otázky uzavřené (nabízejí hotové alternativy), polouzavřené a otevřené (mohou přinést více informací, protože dávají volnost odpovídajícímu). Žáci mohli dobrovolně zodpovědět celkem 15 otázek, zaměřených na základní údaje týkající se druhé světové války a protifašistického odboje na Konicku. Výsledky
dotazníku by se mohly stát impulzem k rozpracování pedagogických
programů, vstupem do poměrně málo frekventované problematiky, které nebylo dosud věnováno dost prostoru.
Ukázka otázek použitých v dotazníku:
1. Odkud získáváš vědomosti nebo se dovídáš o druhé světové válce? Zatrhni možnosti: televize, internet, rodiče, učitelé, prarodiče, kamarádi, učebnice, encyklopedie, noviny a časopisy 2. Jak bys hodnotil význam protifašistického odboje na Konicku pro osvobození Československa? velmi významný – významný – málo významný – nevýznamný 3. Výrazem partyzán označujeme? o nejmenšího člena party, nejagilnějšího při bitkách, obzvláště při jejich vyvolávání o člověka, který se účastní odboje, občanské války nebo jiného konfliktu, sám či v malých polovojenských, nebo i vojensky organizovaných skupinách o
člověk, který se osobně neúčastní odboje, občanské války nebo jiného konfliktu
61 4. Projevila se nějak druhá světová válka a protifašistický odboj ve vaší rodině? Pokud ano, rozveď odpověď prosím: ………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………… …............................................................................................................................. 5. Jakou událost připomíná toto sousoší? o o o
osvobození Konice Rudou armádou vypálení Javoříčka a zavraždění 38 jeho obyvatel střetnutí partyzánské skupiny Jermak-Volkov s nacistickými ozbrojenými silami ve Vícově
6. Vzpomenete si na nějakou z osobností československého domácího či zahraničního protifašistického odboje? …………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………… 7. Jak začala druhá světová válka? o přepadením Polska Německem 1. září 1939 o útokem proti SSSR v červnu 1941 o vyloděním spojenců v Normandii 6. června 1944 8. Kdo je vyobrazen na fotografii? o o o
Adolf Hitler Edvard Beneš Tomáš Garrigue Masaryk
9. František Vychodil ze Dzbele byl vůdčím představitelem jedné z prvních partyzánských skupin v Československu. O jakou skupinu se jedná? o Zelený kádr o Jermak o Obrana národa
10. Jak ty sám/a vnímáš období druhé světové války? …………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………
11. Co znázorňují černé skvrny na mapce? o pohraniční oblasti dnešní České republiky osídlené před rokem 1945 sudetskými Němci o nejvyšší pohoří dnešní České republiky o pohraniční oblasti, které byly v roce 1945 osvobozeny Rudou armádou
62
12. Setkali jste se s nějakou památkou připomínající válečné zločiny na civilistech ve Vašem okrese? ....................................................................................................................................... ....................................................................................................................................... 13. V roce 1946 byl ve Žlebě u Budětska postaven pomníček kterém jsou vyryta jména dvou členů partyzánského oddílu, Františka Vychodila a Josefa Mastného a místních obyvatelek Ludmily a Miroslavy Rozsívalové. Jaké události má pomník připomínat? ………………………………………………………………………. ………………………………………………………………………. ………………………………………………………………………. ………………………………………………………………………. 14. Do kterého správního okresu patřil v době druhé světové války soudní okres Konice? o správní okres Prostějov o správní okres Litovel o správní okres Olomouc 15. Je potřebné připomínat události druhé světové války? Pokud ano, rozveď odpověď prosím: …………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………
VYHODNOCENÍ DOTAZNÍKU
Celkem bylo osloveno 60 respondentů ve věkovém rozmezí 14 – 16 let. Úvodní otázka dotazníku zkoumala, odkud žáci získávají vědomosti o druhé světové válce. Asi polovina dotázaných uvedla, že se dovídá o druhé světové válce především z internetu a od prarodičů, 40 % žáků získává informace hlavně od učitelů a 15 % respondentů z učebnic a encyklopedií. Největší vliv na informovanost v tomto směru připisují respondenti bez rozdílu pohlaví a věku televizi. Za nejméně podstatný je pokládán v tomto ohledu vliv kamarádů, novin a časopisů.
63 Druhá otázka byla zaměřena na hodnocení významu protifašistického odboje na Konicku pro osvobození republiky. Výsledky jsou uvedeny v tabulce č.1.
Tabulka č. 1. otázka
Jak bys hodnotil význam protifašistického odboje na Konicku pro osvobození Československa? velmi významný významný málo významný nevýznamný
odpověď počet respondentů
6
12
37
5
Z tabulky je patrné, že role protifašistického odboje na Konicku při osvobozování Československa je hodnocena převážně jako málo významná. Celkově za „málo významný“ označilo konický odboj 62 % respondentů.
Ve třetí otázce měli žáci rozhodnout, co rozumíme pod pojmem „partyzán“. Většina z nich, konkrétně 92 % označila správnou odpověď.
Čtvrtá otázka byla otevřená. Respondenti mohli uvést různé odpovědi. V rodinách 85 % žáků se druhá světová válka nijak neprojevila. Odpovědi ostatních žáků jsou uvedeny v tabulce č. 2.
Tabulka č. 2. otázka
Projevila se nějak druhá světová válka a protifašistický odboj ve vaší rodině?
odpověď „Ano projevila, oba dědečkové se účastnili války. Jeden bojoval a druhý byl nasazen na nucené práce do Německa.“ „Babička pomáhala ukrývat ruské vojáky ze skupiny Jermak a její muž byl zastřelen na ruské frontě.“ „Ano, mým prarodičům zabavili majetek (pole, zvířectvo, úrodu).“ „Praděda byl partyzán.“ „Můj dědeček byl zavřen v koncentračním táboře, ale naštěstí přežil a po skončení války se vrátil domů.“ „Praděda pašoval a sháněl zbraně pro partyzány.“ „Ano praděda bojoval v německé armádě.“
64 Pátá otázka byla doplněna obrázkem, na kterém je vyobrazen pomník vítězství, připomínající vypálení Javoříčka a zavraždění 38 jeho obyvatel. Žáci vybírali ze tří možných odpovědí.
Tabulka č. 3. otázka
Jakou událost připomíná toto sousoší?
odpověď
osvobození Konice Rudou armádou
počet respondentů
vypálení Javoříčka a zavraždění 38 jeho obyvatel
2
střetnutí partyzánské skupiny Jermak-Volkov s nacistickými ozbrojenými silami ve Vícově 13
45
Pokud jde o konkrétní účastníky protifašistického domácího či zahraničního odboje, žádného z nich si nevybavilo 37 % dotázaných. Mezi mnoha jmenovanými osobnostmi se objevoval nejčastěji dr. Edvard Beneš (45 %), za nímž následovali Klement Gottwald (13 %), generál František Fajtl (7 %), kapitán Otakar Jaroš ( 5 %), Leopold Färber (4 %) atd. Celkově se v odpovědích respondentů vyskytlo více než dvacet osobností patřících k domácímu či zahraničnímu odboji.
Následující dvě otázky byly ve většině případů zodpovězeny správně.
Tabulka č. 4. otázka odpověď
počet respondentů
Jak začala druhá světová válka? přepadením Polska Německem 1. září 1939 56
útokem proti SSSR v červnu 1941 1
vyloděním spojenců v Normandii 6. června 1944 3
Tabulka č. 5. otázka odpověď počet respondentů
Kdo je vyobrazen na fotografii? Adolf Hitler 2
Edvard Beneš 51
T. G. Masaryk 5
65 Devátá otázka byla zaměřena na partyzánské skupiny působící na Konicku. Žáci měli určit, do jaké skupiny patřil František Vychodil ze Dzbele. Zatímco ve skupině žáků z víceletého gymnázia byl podíl správných odpovědí větší než polovina, mezi dotazovanými žáky základní školy se podíl správných odpovědí vyšplhal těsně nad hranici jedné čtvrtiny.
V desáté otázce se žáci mohli opět volně vyjadřovat, uvést vlastní názory. Velká část dotazovaných vnímá druhou světovou válku jako jedno z nejhorších období, které lidstvo zažilo. Podstatně větší zájem o tuto problematiku mají chlapci než dívky.
Tabulka č. 6. otázka
Jak ty sám/a vnímáš období druhé světové války?
odpověď
„Moc mě to zajímá, jak se co dělo, jak válka probíhala a vše kolem ní.“ Na druhou stranu si nedokážu představit, jaké to muselo být v takové zlé době žít.“ „Bylo to kruté období, trpělo při něm mnoho lidí.“ „Moc ho nevnímám, ale bylo to kruté období s dobrým koncem.“ „Nevnímám ho nějak důležitě, protože jsem do nezažila, ale myslím si, že to bylo nejhorší období v dějinách lidstva.“ „Mám husí kůži, když o ní slyším. Jsem rád, že jsem ji nezažil.“ „Kruté boje, hlad, bída, těžká rozhodnutí, křik, pláč a bolest…“ Rozhodně by se neměla nikdy víc opakovat.“ „Jako dobu, která změnila dějiny.“
Relativně nižší povědomí o druhé světové mezi mladými lidmi se projevilo i u otázky týkající se pohraničních oblastí, které byly před rokem 1945 osídleny sudetskými Němci. Jedenáctá otázka, doplněná mapkou, nabízela výběr ze tří různých odpovědí. Pouze tři čtvrtiny respondentů odpověděly na tuto otázku správně. Dvanáct žáků se domnívalo, že černé skvrny na mapce představují pohraniční oblasti, které byly v roce 1945 osvobozeny Rudou armádou, a tři žáci považovali vymezený úsek za nejvyšší pohoří dnešní České republiky.
66 Pokud jde o konkrétní památky připomínající válečné zločiny na civilistech, 60 % dotázaných si na nic nevzpomnělo. Ostatní pak výrazně nejčastěji uváděli pomník vítězství v obci Javoříčko. Za ním následoval pomník ve Žlebě u Budětska.
Třináctá otázka se týkala opět protifašistického odboje na Konicku. Žáci měli popsat událost, kterou připomíná pomník ve Žlebě u Budětska. Více než 87 % dotázaných neznalo odpověď. V otázce číslo čtrnáct respondenti rozhodovali do kterého správního okresu patřil v době druhé světové války soudní okres Konice? Výsledky jsou uvedeny v tabulce č. 7.
Tabulka č. 7. otázka odpověď počet respondentů
Do kterého správního okresu patřil v době druhé světové války soudní okres Konice? správní okres správní okres správní okres Prostějov Litovel Olomouc 34 17 9
Závěrečná otázka zjišťovala, zda si lidé myslí, že je potřebné připomínat události druhé světové války. Asi dvě třetiny dotázaných uvedly, že je potřebné připomínat druhou světovou válku i protifašistický odboj, 10 % vyjádřilo názor opačný a 14 respondentů na otázku neodpovědělo. V tabulce jsou uvedeny některé z odpovědí:
Tabulka č. 7. otázka
Je potřebné připomínat události druhé světové války?
odpověď
„Ano, protože je to největší a nejdražší válka lidstva.“ „Ano, aby mladí lidé věděli, jaké hrůzy se děly a nedovolili, aby se něco podobného opakovalo.“ „Velmi důležité je hlavně upozornit na to, že v koncentračních táborech zbytečně umírali lidé.“ „Ne, lidé se z historie stejně nikdy neponaučí.“
67 ZÁVĚR
Je až s podivem, kolik základních a poměrně dostupných informací zůstalo opomenuto, kolik problému bylo zamlčeno. U některých partyzánských akcí bylo těžké identifikovat, která skupina a v jaké podobě se na nich podílela. Některé prameny jsou přeplněny údaji nejen nadnesenými, ale v mnoha případech zjevně vymyšlenými, chybnými, nebo alespoň zveličenými. Je faktem, že minulá doba nebyla příznivá pro zveřejnění i nepříjemných poznatků a kritických pohledů. Vzhledem k uvedeným problémům s poválečnými přehledy o činnosti partyzánů bylo nutno obrátit se k dobovému zdroji, tj. k hlášení protektorátních a odbojových skupin, které z materiálů dnešního Zemského archivu v Brně publikoval J. Radimský. O ně se většinou opírají další publikace.
Hodnotíme-li dnes, s odstupem více než šedesáti let, činnost partyzánských oddílů na území Konicka, musíme stanout s úctou před množstvím i kvalitou diverzních i destrukčních akcí. Oblast se několikrát dostala do hlášení, která německé bezpečnostní složky posílaly na vyšší místa. Z oficiálních zpráv a článků víme, že desítky občanů se zapojily do odboje, mnoho jich bylo popraveno a umučeno v koncentračních táborech. Příčiny zatčení byly různé: podpora zajatců a napomáhání k útěku, účast na činnosti ilegálních skupin, poslech rozhlasu a také šíření ilegálních letáků. Význam odbojového hnutí samozřejmě nelze přeceňovat. Většina místních obyvatel byla s režimem nespokojena a doufala v návrat svobody, ale jen někteří z nich se odvážili k aktivnímu odporu.
Archiv pana Leopolda Färbera obsahuje vskutku nevídaný soubor historického materiálu, který čeká na svého zpracovatele. Profesionální historik by mohl na jeho základě aspoň rekonstruovat příslušné historické události, zjistit nevyjasněné skutečnosti a nastínit nevyřešené otázky. Pedagog by mohl toto obrovské množství zvukových a písemných dokumentů využít při výuce historie, zvláště při podrobnějším výkladu dějin regionu. V hodinách dějepisu má být regionální historie bezesporu zastoupena, a to především v případech, kdy byla přímo spojena s osudy celého státu. Občanské sdružení Post bellum, které shromažďuje vzpomínky a usiluje o společenskou
68 satisfakci českých válečných veteránů, již dostalo svolení převést archív L. Färbera do digitální podoby a využívat ho ve své sbírce.
Téma druhé světové války se v poslední době objevuje na veřejnosti poměrně často, bylo napsáno mnoho knih, natočena řada dokumentů, tématika je začleněna do školních osnov i do Rámcového vzdělávacího programu pro ZŠ. Přesto z provedeného dotazníkového šetření vyplynulo, že převážná většina respondentů má stále malé povědomí o událostech druhé světové války a znalost obecných dějin je vyšší než znalost české minulosti. Proto bych chtěla na základě své diplomové práce vypracovat projekt zaměřený na prožitkové zpracování druhé světové války. Obsah projektu by tvořila témata, která jsou blízká žákům i učitelům a která nemapují celkově válku jako mezinárodní konflikt, s jejím vývojem a bitvami, ale spíše s dosahem na Konicko. Projekt by byl dále spojen s návštěvami konkrétních míst, která připomínají druhou světovou válku (památníky, židovské hřbitovy), s besedami s pamětníky a s poznáním dalších reálií (zbraně, průkazy, potravinové lístky).
Je jisté, že názory na protifašistický odboj na Konicku se budou různit i nadále, bude vždy záležet na zainteresovanosti příjemce informací, na jeho věku, zkušenostech, na jeho postoji k nacistické okupaci i obecně k lidským hodnotám. Díky dlouhodobému falšování dějin se dnes na odboj pohlíží mnohdy s despektem. Přesto má velký smysl se mu věnovat a přistupovat k němu bez předsudků. Domnívám se, že práce by mohla být poučná pro všechny, kdo mají zájem o toto období našich národních dějin a doufám, že přispěje k vytvoření obrazu o dějinách protifašistického odboje na Konicku.
69 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY
A) Seznam pramenů
Archivní prameny Státní okresní archiv (SOkA) Prostějov – fondy: Dokumentace odboje (DO) OV Svazu protifašistických bojovníků (dnes Svazu bojovníků za svobodu) v Prostějově Partyzánský oddíl Jermak – Porošin Prostějov Kronika 1. české národní školy chlapecké v Prostějově Strany politické – KSČ Četnická stanice Ptení Četnická stanice Konice Archiv obce Budětska, obecní kronika Archiv obce Nová Dědina Archiv obce Kladky, obecní kronika Archiv obce Ochoz Archiv obce Přemyslovce Archiv obce Horní Štěpánov, obecní kronika
Státní okresní archiv (SOkA) Olomouc – fondy: Okresní úřad Litovel, presidiální spisy, 1938 -1945 NSDAP – okresní vedení Olomouc
Osobní archiv Leopolda Färbera – svazky: Jermak, Juraj, Konicko, Osvobození, Působení partyzánské skupiny Prokop Holý na Konicku, Vícovská tragédie, Vzpomínky hrdinů západního odboje. Vzpomínky vězně padesátých let.
70
Tištěné prameny
Musilová, M.: Soupis materiálů k projevům protinacistického odporu z fondů Státního archivu v Brně, 1939 – 1941. Brno 1967. Osvobození a budování okresu Prostějov. Dokumenty. Prostějov 1946. Radimský, J.: Chronologie partyzánských a jiných bojových akcí na Moravě v letech 1943 – 1945. Sborník archivních prací, 1965 (roč.15), č.1, s. 3-172. Svědectví Kounicových kolejí. 3. vydání. Uspořádal J. Zatloukal. Brno 1947. Svým nesmrtelným – Sokolská župa prostějovská. Prostějov 1948.
Noviny a časopisy Hlas lidu, 23. 11. 1938, s. 4. Mladá fronta dnes, 27. 11. 2000, s. 9., 29. 1. 2007, s. 4. Prostějovský oděvář, 6. 5. 1970, s. 1., 5. 2. 1975, s. 3. Prostějovský večerník, 2. 5. 2006, s. 6., 14. 5. 2007, s. 8. Prostějovský týden, 11. 6. 2004, s. 2., 18. 5. 2005, s. 5. Stráž lidu, 30. 4. 1980, s. 5., 15. 4. 1981, s. 4., 22. 5. 1985, s. 6., 29. 5. 1985, s. 6. Střední Morava, 1992, č. 2, s. 36-43. Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci, 1983, č. 226, s. 28–29.
Paměti a vzpomínky
Strojopisné:
Knoll, J.: Činnost partyzánského oddílu Prostějov 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky (nedatováno, L. Färber). Krejčíř, L.: Vzpomínky z Bukové, Lipové a Protivínova (1977, L. Färber).
71
Záznamy v jiných materiálech (v držení):
Faltýnek Radek (L. Färber), Hamala Leopold (Dokumentace odboje, tj. DO v SOkA Prostějov), Hampl Josef (L. Färber), Hamplová Vincencie (L. Färber), Knoll Josef (DO v SOkA Prostějov), Korcová (L. Färber), Kovařík (L. Färber), Macková Božena (DO v SOkA Prostějov), Odehnal (L. Färber), Šlézar František (L. Färber).
B) Seznam literatury
Amort, Č.: Úloha partyzánských organizátorských skupin v českých zemích v letech 1944–1945. Praha 1975. Bartoš, J.: Prostějovsko v době nacistické okupace a protifašistický odboj v letech 1939-1945. Olomouc 1998. Bartoš, J.: Javoříčko (pravda a legendy). Olomouc 1995. Bartoš, J.: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku. Olomouc 1997. Bartoš, J. – Schulz, J. – Trapl, M.: Historický místopis Moravy a Slezska 1848-1960. Sv. 5, Ostrava 1976. Bartoš, J.-Schulz, J.-Trapl, M.: Regionální dějiny. Olomouc 2004. Burian, B.: Konický okres. Vlastivěda moravská II. Brno 1939. Benčík, A. a kol.: Partyzánské hnutí v Československu za druhé světové války. Praha 1961. Čapka, F.: Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha 1999. Čapek, V. a kol.: Teoretické a metodologické základy didaktiky dějepisu 1. Praha 1976. Fikar, A.: Stručné dějiny sokolstva. Praha 1948. Fojt, B.: Budětsko. Budětsko 2006. Gebhart, J.: Partyzáni v Československu 1941 – 1945. Praha 1984. Grůzová, L.: Prostějovsko a Konicko v partyzánském hnutí. In: Zprávy vlastivědného muzea v Prostějově, 1965, č. 1, s. 5-18. Hekele, F.: Dějiny Javoříčka. Dolní Kounice 1946. Honců, A.: Partyzánský oddíl Jermak. Brno 1965.
72 Holeček, V.: Javoříčko, Morávka, Ploština, Mnich: památná místa boje českých zemí proti fašismu. Praha 1953. Hořínek, V.: Památná místa odboje na Olomoucku. Olomouc 1970. Hrdlička, R.: Rudá armáda osvobozuje Moravu. Brno 1948. Huňáček, Z. – Jožák, J. – Kroupa,V. – Stříbrný, J.: Český antifašismus a odboj. Praha 1987. Hýsek, J.: Kronika Pátého partyzánského oddílu Juraj. Brno 1967. Jamnický, B.: Osvobození Moravy. Ostrava 1964. Janečková, I.: Učitelé v protifašistickém odboji na Prostějovsku. Olomouc 1986 (diplomová práce, uložena na Univerzitě Palackého v Olomouci). Jaške, J.: To bylo v době heydrichiády. In: Štafeta, 1975, č. 4, s. 24. Kašpar, Z.: Odboj na Prostějovsku-pokusy a omyly. In: Zpravodaj Muzea Prostějovska, 1994, č. 1, s. 29-32. Kašpar, Z.: Postavy protifašistického odboje na Prostějovsku. In: Zprávy muzea Prostějovska, 1987, č. 2, s. 30 – 32. Kopečný, P.: Padáky nad Drahanskou vrchovinou. Blansko 1980. Kuchařová, M.: Památná místa odboje na Konicku. Prostějov (1983). Kulík, J. – Gebhart, J.: Dramatické i všední dny protektorátu. Praha 1996. KSČ v protifašistickém boji na Prostějovsku 1938-1945. Prostějov 1985. Kühndel, J.: Prostějovsko za poroby. In: Ročenka Národopisného a průmyslového muzea města Prostějov, 1948, s. 5-9. Mainuš, F.: Památná místa protifašistického boje Jihomoravského kraje. Praha 1978. Marek, P.: Bibliografie okresu Prostějov. Muzeum Prostějovska 1990. Marek, J.: Partyzánské hnutí na Prostějovsku. Prostějov 1976. Mejstřík, V.: Metodika dějepisu jako učebního předmětu. Praha 1964. Mrkoš, J.: Válečné škody v zemi Moravskoslezské 1939 – 1945. In. Vlastivědný věstník moravský, 1947, č. 2, s. 36 – 61. Obšil, K.: Litovel za nacistické okupace a v době osvobození 1938–1945. Litovel 1965. Osmdesát let gymnázia Jana Opletala v Litovli 1901-1981. Litovel 1981. Pecha, A. – Glose, J. – Adámek, O.: Činnost partyzánské skupiny Jermak – Kružilin na Moravskotřebovsku. Svitavy 1975. Pinkava, J.: Dějiny města Konice 1848-1918. Konice 1993. Pinkava, V.: Litovelský okres. Brno 1903.
73 Pospíšil, J.: Hyeny. Vizovice 1996. Přikryl, J.: 1. čs. partyzánská brigáda Jana Žižky (srpen – listopad 1944). Ostrava 1976. Přikryl, J.: Zelený kádr. Kroměříž 1985. Příval, V. a kol.: Prostějovsko za války. Olomouc 1984. Sládek, O.: Zločinná role gestapa. Praha 1983. Sloupský, J.: Kdy se Němci usazovali na Konicku. In: Vlastivědný sborník střední a severní Moravy, 1936, s. 247 – 248. Steiner – Veselý, K.: Odbojová organizace Obrana národa. Praha 1969, s. 163 -208. Stěnin, A.: Jermak na Moravě. Praha 1983. Svoboda, L.: Regionální dějiny ve vyučování dějepisu. České Budějovice 1986. Štolbová, J.: Odboj a osvobození v okrese Prostějov. Bibliografie. Prostějov – Brno 1980. Urbášek, P.: Vojenské letecké učiliště v Prostějově mezi dvěma světovými válkami. In: Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, č. 266, 1991. Vícov padlým a umučeným hrdinům před 30 lety. Vícov 1975. Vrabec, V.: Antifašistický odboj – zmařená naděje. Praha 1992. Žampach, V.: Partyzánské portréty. Brno 1985. Žampach, V.: Z historie partyzánského oddílu Jermak. Ivančice 1980.
74 RESUMÉ
Diplomová práce je věnována protifašistickému odboji na Konicku, které v době nacistické okupace patřilo do správního okresu Litovel. Jestliže východní a jižní část tohoto území směřovala k rovinaté Hané, západní a severní díl byl hornatější a rozkládal se v kopcích Drahanské a Bouzovské vrchoviny. Bylo to území s českým osídlením, výjimku tvořila malá skupina německých vesnic kolem Brodku u Konice.
Opírala jsem se nejen o dosavadní, většinou značně mezerovitou a často jednostrannou literaturu, ale také o celou škálu různých pramenů, archivních i jiných, o dokumentaci
pamětníků a zejména o rozsáhlý archivní materiál L. Färbera, jehož
životní osudy jsou v práci popsány. Podařilo se mi shromáždit informace o protifašistickém odporu na Konicku a o odbojových skupinách, které v oblasti působily. Vznikla tak ucelená práce, která na toto téma doposud nebyla zpracována.
This diploma project focuses on antifascist resistance in the Area of Konice, located in Litovel sheading at the time of Nazi occupation. Eastern and southern part of this area bound to the lowlands of the Haná region, western and northern parts were more mountainous and were situated in the hills of Drananská and Bouzov highlands. It was a Czech settlement, with a single exception of a small group of German villages around Brodek by Konice.
I used not just current, often biased and inaccurate literature, but also plenty of other archival sources. Other resources included the documentation of former witnesses and especially extensive archival material by L.Färber, whose life experiences are described in this work. I managed to collect information about antifascist resistance in the Konice region and about resistance groups, which operated in this region. Thus a compact work, concerning this theme, which has never been documented before, was created.
75 PŘÍLOHY Seznam příloh
A) Textové přílohy Příloha č.1: Rozsudek Státního soudu v Brně ze dne 28. února 1955 (opis). /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 2: Seznam obětí nacistů v Javoříčku, 5. května 1945. /Materiály L. Färbera. Dostupné také z internetových stránek www.javoricko.wz.cz./ Příloha č. 3: Úryvek ze vzpomínek Josefa Knolla, velitele 1. československé brigády Jana Žižky. Popisuje tragickou událost u obce Vícov v dubnu 1945. /Materiály L. Färbera, svazek partyzánský oddíl Žižkova brigáda./ Příloha č. 4: Vzpomínky Marie Zapletalové a Jaroslava Dokoupila popisující vypálení Javoříčka. /Dostupné z internetových stránek www.javoricko.wz.cz./ Příloha č. 5: Leták z března 1945 vyzývající občany k pomoci partyzánům (opis). /Materiály L. Färbera, svazek Válka a okupace./ Příloha č. 6: Některá z mnoha ocenění práce Leopolda Färbera. /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 7: Korespondence mezi L. Färberem a Parlamentem České republiky. /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 8: Rozhodnutí prezidenta republiky o udělení milosti. /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 9: Pozvánka na výstavu, která byla připravena z materiálů L.Färbera. /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 10: Úryvek ze vzpomínek Josefa Abraháma z Horního Štěpánova, který popisuje tragický příběh dvou sovětských vojáku Simeona Taranceva a Timofeje Kuzněcova. /Materiály L. Färbera. Karel Kovář z Lipové, který byl ukryt u Krejčířů v komíně, skončil svůj život v nacistickém koncentračním táboře./ Příloha č. 11: Příjezd Rudé armády do Budětska. Zápis ze školní kroniky. /Školní chronika národní školy v Budětsku. 1888, uložena na OÚ v Budětsku./ Příloha č. 12: Přísně důvěrný dokument, jehož autorem byl Pich-Tůma, tehdy člen vedení Sdružení českých partyzánů (opis). /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 13: Ukázky vyplněných dotazníků. /Z materiálů autora./
76 B) Obrazové přílohy Příloha č.1: Hranice politického okresu se Sudety. /Materiály L. Färbera./ Příloha č.2: Konicko. /Pinkava, J.: Dějiny města Konice. Konice 1995. s. 202./ Příloha č.3: Major Robert McDonald, poručík John Rossal a Miroslava Rozsívalova na podzim roku 1944. /SOkA Prostějov, Archiv obce Budětska./ Příloha č. 4: Členové skupiny Juraj v květnu 1945. /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 5: Podzemní úkryt partyzánské skupiny. /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 6: Sovětští vojáci se skupinou Juraj na jaře 1945. /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 7: Skupina „Věra“ v květnu 1945. /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 8: Členská legitimace Rudolfa Snášela. /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 9: Simon a Timofej Kuzněcov. Sovětští partyzáni ze skupiny Jermak. /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 10: Rodina Novákova z Kladek. Zleva Evženie, Věra, Františka a Antonín. /Materiály L. Färbera./ Příloha č.11: Josef Jakeš, velitel partyzánského oddílu Juraj. /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 12: Leopold Hamal. Člen partyzánského oddílu Žižkova brigáda. /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 13: František Vychodil, velitel skupiny Zelený kádr. /Přikryl, J.: Zelený kádr. Kroměříž 1985, s. 45./ Příloha č. 14: Josef Masný, zástupce velitele skupiny Zelený kádr. /Přikryl, J.: Zelený kádr. Kroměříž 1985, s. 45./ Příloha č. 15: Partyzánský průkaz Olgy Švábenské, zakladatelky konické skupiny partyzánského oddílu Prokop Holý. /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 16: Olga Švábenská a Vladimír Kostka. Partyzánská skupina Prokop Holý. /Materiály L. Färbera./
77
Příloha č. 17: Leopold Švábenský. 16. července 1942 umučen v Mauthausenu. /Materiály L. Färbera./ Příloha č.18: Konický spolek Orel v polovině 30 let 20. století. /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 19: Vítání sovětských vojáků v Prostějově, 8.květen 1945. /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 20: Leopold Färber za války. /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 21: U památníku v Konici. Leopold Färber uprostřed. /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 22: Leopold Färber se svými skauty. /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 23: U památníku československých letců v Prostějově. /Materiály L. Färbera./ Příloha č. 24: Pomník obětem fašismu ve Žlebě u Budětska. /Fotoarchiv autorky./ Příloha č. 25: Pamětní deska v obci Dzbel, dům č. 16, upozorňující na tragický konec partyzánské skupiny Zelená kádr. /Fotoarchiv autorky./ Příloha č. 26: Dům Bohuslava Kapounka v obci Dzbel, kde se zastřelil Josef Masný. /Fotoarchiv autorky./ Příloha č. 27: Pomník obětem druhé světové války v obci Dzbel. /Fotoarchiv autorky./ Příloha č. 28: Pamětní deska na návsi v Ochozi. /Fotoarchiv autorky./ Příloha č. 29: Pamětní deska v obci Nová Dědina, dům č. 12. /Fotoarchiv autorky./ Příloha č. 30: Pomník obětem války v Konici. /Fotoarchiv autorky./ Příloha č. 31: Památník obětí německé hrůzovlády v obci Nová Dědina. /Fotoarchiv autorky./ Příloha č. 32: Pomník vítězství Luká – Javoříčko. /Fotoarchiv autorky./ Příloha č. 33: Osada Javoříčko před vypálením.
78 /Dostupné z internetových stránek www.javoricko.wz.cz./ Příloha č. 34: Pohled na vypálenou osadu Javoříčko. /Dostupné z internetových stránek www.javoricko.wz.cz./ Příloha č. 35: Pomník na Suchém připomínající tragédii v obci Vícov. Setkání u příležitosti šedesátého výročí konce druhé světové války. /Fotoarchiv autorky./ Příloha č. 36: Příjezd Rudé armády do Konice 9. května 1945. /Materiály L. Färbera./
C) Audionahrávka Dokumentární zpracování životních osudů Leopolda Färbera, které odvysílal Český rozhlas 13. 1. 2008 v cyklu Příběhy 20. století. /Materiály autorky./
