MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA
KATEDRA BIOLOGIE
Sběr a určování hálek a tvorba didaktické pomůcky k této problematice Diplomová práce
Brno 2008
Vypracovala: Petra Lendělová Vedoucí diplomové práce: Mgr. Robert Vlk, Ph.D.
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci „Sb ěr a ur č ová ní há le k a t v o r b a d i da kti c ké p o můc ky k t é to p r ob l ema t i c e “ vypracovala samostatně pod vedením Mgr. Roberta Vlka, Ph.D. a v seznamu literatury uvedla všechny použité literární a odborné zdroje. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne 16. dubna 2008 …………………………………… podpis
-1-
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala panu Mgr. Robertu Vlkovi, Ph.D. za konzultace a vedení mé diplomové práce a Michalu Lendělovi za pomoc při sběru materiálu, neboť „dvoje oči vidí více“.
-2-
OBSAH 1
ÚVOD ................................................................................................................................ - 5 -
1.1 1.2 1.3 1.4 1.5 1.5.1 1.5.2 2
MOTIVACE ...................................................................................................................... - 5 CÍLE PRÁCE..................................................................................................................... - 5 PRVNÍ SEZNÁMENÍ S REGIONEM .................................................................................... - 6 SPRÁVNÍ JEDNOTKA KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ ......................................................... - 7 VYMEZENÍ ZÁJMOVÉ OBLASTI ...................................................................................... - 9 KRAJINA OKRESU NÁCHOD ........................................................................................ - 10 KRAJINA OKRESU RYCHNOV NAD KNĚŽNOU ............................................................. - 11 -
METODIKA ................................................................................................................... - 12 -
2.1 LOKALITA ..................................................................................................................... - 12 2.2 METODY ........................................................................................................................ - 12 2.2.1 POMŮCKY PŘI POZOROVÁNÍ ....................................................................................... - 12 2.2.2 POZOROVÁNÍ A POPIS LOKALITY ................................................................................ - 13 2.2.3 ZPRACOVÁVÁNÍ STUDIJNÍHO MATERIÁLU .................................................................. - 16 3
TEORETICKÁ ČÁST ................................................................................................... - 17 -
3.1 POPIS ÚZEMÍ ................................................................................................................. - 17 3.1.1 GEOMORFOLOGICKÉ ČLENĚNÍ KRAJE ......................................................................... - 17 3.1.2 GEOLOGICKÁ STAVBA KRAJE ..................................................................................... - 20 3.1.3 KLIMATICKÉ POMĚRY REGIONU ................................................................................. - 23 3.1.4 HYDROGRAFICKÉ POMĚRY REGIONU .......................................................................... - 27 3.1.5 PEDOLOGICKÉ POMĚRY ORLICKÝCH HOR A PODORLICKA ......................................... - 32 3.1.6 OCHRANA PŘÍRODY .................................................................................................... - 36 3.1.7 VEGETAČNÍ POMĚRY KRAJE........................................................................................ - 43 3.1.8 ZOOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA REGIONU ............................................................... - 52 3.2 TEORETICKÝ ÚVOD DO VLASTNÍHO VÝZKUMU .......................................................... - 56 3.2.1 POJMY HÁLKA A CECIDOFÁGIE ................................................................................... - 56 3.2.2 CHARAKTERISTIKA MODELOVÝCH ZÁSTUPCŮ HÁLKOTVORCŮ .................................. - 57 3.3 DOSAVADNÍ VÝZKUMY ................................................................................................. - 61 3.3.1 BOTANIK A FYTOPATOLOG EDUARD BAUDYŠ ............................................................ - 61 3.3.2 BAUDYŠŮV VÝZKUM HÁLEK VE VÝCHODOČESKÉM KRAJI ........................................ - 61 4
PRAKTICKÁ ČÁST ...................................................................................................... - 63 -
4.1 VÝSLEDKY POZOROVÁNÍ ............................................................................................. - 63 4.1.1 SEZNAM ZJIŠTĚNÝCH TAXONŮ HÁLKOTVORCŮ NA JEDNOTLIVÝCH HOSTITELSKÝCH ROSTLINÁCH ............................................................................................................... - 63 4.1.2 FOTOGRAFIE NALEZENÝCH HÁLEK ............................................................................. - 66 4.1.3 SEZNAM ZJIŠTĚNÝCH TAXONŮ HÁLKOTVORCŮ PODLE SYSTEMATICKÉ PŘÍSLUŠNOSTI ............................................................................................................. - 73 5
DISKUSE......................................................................................................................... - 78 -
-3-
6
DIDAKTICKÁ ČÁST .................................................................................................... - 81 -
6.1
DIDAKTICKÉ ZHODNOCENÍ TÉMATU – HÁLKY – V UČEBNICÍCH PRO ZÁKLADNÍ A STŘEDNÍ ŠKOLY ............................................................................... - 81 6.1.1 ÚVOD DO DIDAKTICKÉHO ZHODNOCENÍ UČEBNIC ...................................................... - 81 6.1.2 VÝSLEDKY DIDAKTICKÉHO ZHODNOCENÍ UČEBNIC ................................................... - 82 6.1.3 SHRNUTÍ...................................................................................................................... - 86 6.2 MOTIVACE K VLASTNÍ TVORBĚ DIDAKTICKÉ POMŮCKY .......................................... - 87 7
ZÁVĚR ............................................................................................................................ - 89 -
8
POUŽITÁ LITERATURA ............................................................................................ - 90 -
8.1 8.2 8.3
KNIŽNÍ PUBLIKACE ...................................................................................................... - 90 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE A ČLÁNKY ..................................................................... - 93 WEBOVÉ STRÁNKY ....................................................................................................... - 94 -
9
RESUMÉ ......................................................................................................................... - 95 -
10
ABSTRACT .................................................................................................................. - 95 -
11
PŘÍLOHY ..................................................................................................................... - 96 -
11.1 11.2
BAUDYŠŮV SEZNAM ZJIŠTĚNÝCH TAXONŮ HÁLKOTVORCŮ (1963)......................... - 96 DIDAKTICKÁ POMŮCKA – ATLAS HÁLEK BY CHINCHILLA ..................................... - 99 -
-4-
1 ÚVOD 1.1 Motivace Diplomovou práci na téma „Sběr a určování hálek a tvorba didaktické pomůcky k této problematice“ jsem si zvolila na základě motivace, která má své prvopočátky již v dětství, kdy jsem zaujatě sbírala prapodivné „nádory“ na rostlinách, aniž bych měla potuchy, o co jde. S diplomovou prací tohoto zaměření se mi konečně naskytla příležitost proniknout do tajů netradičního způsobu vývoje pomocí hálek u různých skupin bezobratlých. Jedná se o téma, které vyžaduje organizované, systematické a důkladné zkoumání dřevin. Sběr výzkumného materiálu tedy spočívá v pravidelném navštěvování přírody, což je pro mě spíše radostí než povinností.
Obr. 1: Hálka žlabatky Diplolepis nervosa na růži šípkové (autor neznámý, www.pznow.co.uk)
1.2 Cíle práce Za cíle diplomové práce jsem si stanovila tyto body: 1) Důkladné dendrologické zmapování výzkumné lokality (les Březek). 2) Podání kompletní přírodovědné (z části i turistické a environmentalistické) charakteristiky regionu, v němž realizuji výzkum. 3) Studium odborné literatury za účelem získání informací o životních cyklech a o vývojích jednotlivých skupin hálkotvorných živočichů (hálkotvorců).
-5-
4) Co možná nejpřesnější zdokumentování všech druhů hálek, vyskytujících se na zvolené lokalitě. 5) Determinace nalezených hálek podle odborné literatury. 6) Zjištění, zda někdo přede mnou (v dřívějších letech) podobný výzkum na tomto území prováděl (případně porovnání těchto výsledků s výsledky vlastními). 7) Didaktické zhodnocení tématu (hálky) v dostupné literatuře, zejména v učebnicích pro základní a střední školy. 8) Vytvoření didaktické pomůcky pro pedagogickou praxi – veřejně přístupného elektronického atlasu v podobě webové stránky.
1.3 První seznámení s regionem Jak poeticky uvádí NOVÁKOVÁ (2008), líbezné roubené chaloupky s upravenými zahrádkami, pestrobarevné horské louky s bzukotem letícího hmyzu a zářivou krásou motýlů a brouků, pochmurný půvab rašelinišť a přítmí smrkových houštin, zlaté listí v pruzích slunečních paprsků pod buky, boží muka z šedého pískovce, umístěna pod mohutnými lipami, ale také divokost říček a obnažené skály spolu se známými horskými středisky přitahují do celého Královéhradeckého kraje stále více návštěvníků. Půvab krajiny inspiroval umělce, dovednost místních sklářů i tkalců šířila slávu krajiny i za hranicemi. V obcích se stále dodržují tradice lidových zvyků, jako jsou masopust, velikonoční pomlázka, poutě a jiné. Můžeme se vydat Orlickými horami romantickou procházkou, začínající na Zemské bráně, nebo podhůřím na kole po některé z cyklostezek. Pokud cestou nepotkáme Kačenku, vládkyni Orlických hor, pak vězme, že má starost se svou zahrádkou v Deštném, s lesy nebo zvířátky a skřítky (NOVÁKOVÁ 2008). K výzkumu, nezbytnému pro vypracování diplomové práce, jsem si vybrala les, nacházející se v tomto půvabném kraji v blízkosti mého bydliště ve Velké Jesenici (viz obr. 2). Spolu s problematikou hálek a vlastním výzkumem Vám přiblížím nevyčerpatelnost možností, které region, v němž jsem prožila dětství, nabízí milovníkům přírodních krás.
-6-
Obr. 2: Turistická mapa Kladského pomezí s okrajovými partiemi Orlických hor a Krkonoš (http://www.kladskepomezi.cz). Vysvětlivky: růžovou barvou jsou vyznačeny přehrada Rozkoš, Velká Jesenice a výzkumná lokalita – les Březek.
1.4 Správní jednotka Královéhradecký kraj Královéhradecký kraj (viz obr. 3) o rozloze 4 758 km2 leží na severovýchodě České republiky u hranice s Polskem. Sousedí s ním kraje Liberecký, Pardubický a Středočeský. V jeho příhraniční oblasti se zvedají hřbety Orlických hor a Krkonoš. Směrem k jihozápadu se krajina postupně snižuje do Polabské nížiny. Výškové rozpětí činí celých 1400 metrů (http://www.kr-kralovehradecky.cz).
-7-
Královéhradecký kraj zahrnuje okresy Hradec Králové, Jičín, Náchod, Rychnov nad Kněžnou a Trutnov (viz obr. 3).
Obr. 3: Okresy Královéhradeckého kraje (http://www.kr-kralovehradecky.cz) Za dřívějšího rozdělení státu toto území spadalo do Východočeského kraje (viz obr. 9) a zahrnovalo též okresy Semily, Pardubice, Chrudim, Svitavy a Havlíčkův Brod. Kraj byl tedy jak na severozápad, jih i jihozápad rozsáhlejší. Do Královéhradeckého kraje spadají tři turistické oblasti. Jsou to regiony Český ráj, Krkonoše a Východní Čechy. Turistický region Východní Čechy (viz obr. 4) se nachází na hranicích Čech a Moravy s Polskem a zasahuje do dvou správních jednotek – části Pardubického a části Králové-hradeckého kraje. Turistický region Východní Čechy zahrnuje sedm menších turisticky zajímavých lokalit – Kladské pomezí, Podzvičinsko, Hradecko, Orlické hory a Podorlicko, Pardubicko, Chrudimsko-Hlinecko a Svitavsko (http://www.kr-kralovehradecky.cz).
-8-
Obr. 4: Turistické oblasti Královéhradeckého kraje (http://www.kr-kralovehradecky.cz)
1.5 Vymezení zájmové oblasti Ve své práci se zaměřuji na přírodní poměry okresu Náchod, konkrétně turistické oblasti „Kladské pomezí“ (viz obr. 2) – dle fytogeografického členění tudy prochází hranice přírodního regionu (fytogeografického okresu) Podorličí (DUDA 1977), stejně jako přírodními zajímavostmi a charakteristikou okresu Rychnov nad Kněžnou – turistické oblasti „Orlické hory a Podorlicko“ (fytogeografický okres Orlické hory a Podorličí). Na rozmezí těchto dvou turistických oblastí (viz obr. 5 a obr. 6) a přírodních regionů, mezi Českou Skalicí (5 km) a Novým Městem nad Metují (8 km), jižně od přehrady Rozkoš (viz obr. 2) se nachází moje rodná vesnice – Velká Jesenice – spolu s lokalitou les Březek, v níž jsem prováděla výzkum. V kapitole „popis území“ se tedy vyváženě věnuji oběma těmto turistickým oblastem, neboť, jak uvádí DUDA (1977), ostré hranice nikde v přírodě neexistují, charakteristická nejen květena, ale i zvířena a další přírodní jevy jednotlivých územních celků většinou pozvolna přecházejí jedna v druhou.
-9-
Další použití označení „region“ tedy spojuje Kladské pomezí, Podorlicko i Orlické hory. Pokud uvádím některou z těchto oblastí jako samostatně stojící, týká se následující charakteristika pouze jí samotné. Užívám-li označení „kraj“, myslím tím celé území Královéhradeckého kraje (s výjimkou okresu Jičín a CHKO Český ráj).
Obr. 5: Turistická oblast Kladské pomezí (http://www.kr-kralovehradecky.cz)
1.5.1
Krajina okresu Náchod
Náchodsko, ležící převážně v povodí Úpy a Metuje, je po krajinářské stránce velmi bohaté a pestré. Do pahorkatiny (249-880 m n. m.) v jižní části okresu pronikali první zemědělci ojediněle již v neolitu, avšak klášterní kolonizace souvislého pohraničního hvozdu na Broumovsku započala teprve ve 12. století. Vzhledem k intenzivním formám využívání lesů i zemědělské půdy se postupně vytvořil členitý typ harmonické krajiny s výraznou podobou lánových vesnic. Dnešní rozloha okresu je 851 km2 a v 9 městech a 79 obcích žije celkem 114 000 obyvatel (RYBÁŘ a kol. 1989).
- 10 -
1.5.2
Krajina okresu Rychnov nad Kněžnou
Převážná část okresu leží ve vyšších polohách (242-1115 m n. m.) a je prostoupena Orlickými horami a pahorkatinou v jejich podhůří. Původní historická ekumena doby knížecí se tohoto území dotýkala pouze okrajově a sídliště zde byla většinou zakládána od sklonku 12. století a hlavně ve 13. a 14. století. Při kolonizaci podhůří a nižších horských poloh vznikly typické lánové obce a členitá krajina využitelná je místy pro zemědělství podhorského typu, si zachovala značnou lesnatost; souvislý lesní komplex na hřebeni Orlických hor je však jen druhotným hospodářským lesem, protože původní hvozd byl téměř beze zbytku vykácen během středověku (pro potřeby kutnohorských dolů, místních skláren apod.). Dnes má okres na 998 km2 celkem 8 měst a 61 obcí s 80 000 obyvatel (RYBÁŘ a kol. 1989).
Obr. 6: Turistická oblast Orlické hory a Podorlicko (http://www.kr-kralovehradecky.cz)
- 11 -
2 METODIKA 2.1 Lokalita Výzkum jsem prováděla v lese Březek (viz obr. 2 a 8), rozprostírajícím se na ploše cca 56,3 ha v nadmořské výšce 250 m n. m. jihozápadně od mého trvalého bydliště v obci Velká Jesenice (blíže viz „Vymezení zájmové oblasti“). Jedná se o les smíšený, jenž mi nabídl k výzkumu hálek téměř všechny druhy jehličnatých i listnatých stromů. Lesem protéká Rozkošský potok (viz obr. 7), odvádějící vodu z nádrže Rozkoš.
Obr. 7: Technické úpravy koryta Rozkošského potoka (orig.)
2.2 Metody 2.2.1 Pomůcky při pozorování Zásadní význam při tomto výzkumu mělo pozorování (viz „Pozorování a popis lokality“). Jádrem této investigativní metody byly studijní vycházky do výše uvedeného lesa za účelem sledování zde rostoucích stromů, zda nehostí některé z mnoha druhů hálkotvorného hmyzu, a sběru rostlinných částí, na nichž se hálky nacházely. Nosila jsem s sebou speciální přepravku pro uchovávání sbíraného materiálu a jeho jednodušší transport. Nezbytnými pomůckami byly i fotoaparát, pokud by určitý zkoumaný materiál z rozličných důvodů nešel transportovat, abych jej mohla vyfotografovat doma, a obrazová příloha odborné literatury (BUHR 1965) pro předběžnou determinaci druhu hálkotvorného hmyzu. - 12 -
2.2.2
Pozorování a popis lokality
Každé pozorování lesa formou studijní vycházky (viz obr. 8) trvalo přibližně dvě hodiny. Jako první jsem pozorovala alej topolů černých (Populus nigra), vypínajících se do výše mezi kořenovou čističkou odpadních vod a polem, pouhých pár metrů od domova. Pod topoly se krčí několik vrb košíkářských (Salix viminalis). Pak jsem přešla přes kořenovou čističku odpadních vod a přešla přes silnici, kde na druhé straně začíná les Březek. Přímo na tomto začátku lesa, u silnice, kde dříve bývala nepovolená skládka, kam sváželi občané Velké Jesenice biologický zahrádkářský odpad jako ořezané větve a odumřelé nebo již nepotřebné části rostlin, se můžeme setkat s několika jedinci zplaňující meruzalky rybíz (Ribes rubrum), růže zahradní (Rosa), řešetláku počistivého (Rhamnus cathartica), révy vinné (Vitis vinifera) a ořešáku královského (Juglans regia). Nejprve jsem procházela les po lesní cestě po jeho, od mého bydliště, pravém okraji, to znamená jihozápadním směrem. Po pravé straně cesty rostou duby letní (Quercus robur), javory kleny (Acer pseudoplatanus), jasany ztepilé (Fraxinus excelsior), bezy černé (Sambucus nigra), lísky obecné (Corylus avellana) a slivoně (Prunus), za nimi se rozkládá pole. Levá strana cesty je obklopena stromy jehličnatými, jako jsou modřín opadavý (Larix decidua), smrk ztepilý (Picea excelsa) a borovice lesní (Pinus sylvestris), mezi nimi se sem tam nachází i některý ze stromů listnatých. Po 350 m, když se dojde do čtvrtiny celkové délky lesa, se po jeho severním okraji rozprostírá louka ohraničená hustým křovím růží šípkových (Rosa canina), ostružiníků (Rubus) a trnek (Prunus spinosa). Odtud tato lesní cesta pokračuje ještě 360 m jihozápadně. Zde je podél cesty podobná skladba stromů, převládají tu však vlevo smrky a po pravé straně duby. V polovině celkové délky lesa (asi po 700 m) se tato lesní cesta větví, a to na severozápad k „Bráně“, kde se po 370 m napojuje na spojovací silnici mezi Veselicí a Velkou Jesenicí, a na jih k nivě podél Rozkošského potoka. U „Brány“ je les Březek většinou dubový, vyskytují se tu však i další, již zmíněné, druhy dřevin. Od rozcestí jižně rostou po levé straně hlavně javory kleny, půda je směrem k Rozkošskému potoku rozmáčená díky slepému rameni Rozkošského potoka. Na jihozápad od této partie lesní cesty pokračuje les směrem k Veselici. Ze stromů tu převládají jasany, roste zde však také mnoho olší lepkavých (Alnus glutinosa), habrů obecných (Carpinus betulus), topolů osik (Populus tremula), lísek a místy jsou i seskupení bříz bělokorých (Betula pendula), dubů a lip velkolistých (Tilia platyphylla) i malolistých (Tilia cordata). - 13 -
Obr. 8: Mapa trasy (http://www.mapy.cz; orig.). Vysvětlivky: modrá – pěší obchůzka, žlutá – studijní vyjížďka na bicyklu. - 14 -
Po 120 m od rozcestí na jih se táhne podél Rozkošského potoka pás nivní louky. Odtud jsem se vždy vydala severovýchodně podél jižního okraje severní partie Březku a tedy i podél pravého břehu Rozkošského potoka trasou dlouhou 840 m až k silnici od Městce k Velké Jesenici. Nalevo od cesty tu rostou jilmy habrolisté (Ulmus carpinifolia), třešně ptačí (Prunus avium), vrby křehké (Salix fragilis) a bílé (Salix alba), javory kleny a jasany. Z dubů zde převládají duby letní (Quercus robur), roste tu však i několik zástupců dubů zimních (Quercus petraea) a dokonce jsem objevila statného jedince dubu šípák (Quercus pubescens). Směrem k silnici převládají keřovité dřeviny jako ptačí zoby obecné (Ligustrum vulgare) a bezy černé. Od silnice jsem se vracela domů pro kolo, abych prozkoumala i vzdálenější části lesa. Průzkum na kole (viz obr. 8) probíhal přibližně jednu hodinu a to tak, že jsem vyjela 1 km do Městce, kde jsem odbočila doprava na Slavětín nad Metují a hned za Městcem na polní cestu místně zvanou „V Rovinách“. Tato cesta pokračuje 1,5 km k „Nouzínu“, odlehlejší východní části Veselice. Do 2/3 cesty rostou nalevo bezy černé a slivoně švestky (Prunus domestica), po pravé straně třešně (Prunus cerasus). 120 m široký pás pole odděluje tuto obzvlášť v červnu a červenci (díky zralým třešním) populární alej od jižního okraje jižního pásu Březku. Třetí třetina „Rovin“ poskytuje po pravoboku houbařům, sběratelům lesních plodů, lesní zvěři i mladým přírodovědcům lesní porost složený z dubů (hlavně letních), buků lesních (Fagus silvatica), lip, bříz, javorů, jasanů, růží šípkových, ostružiníků a dalších listnatých dřevin. V této části jsem odložila kolo do trávy a důkladně prozkoumávala (podél cesty i hlouběji v lese) zdejší dřeviny a hledala na nich hálky. Odtud jsem pokračovala na kole zpět k Městci, kde od Nouzína po 500 m nalevo ústí do Březku lesní cesta. Tato pouze několikrát ročně myslivci projetá cesta se svažuje 300 m severovýchodně mezi svahy s nově vysázenými jehličnatými i listnatými stromy k levému břehu Rozkošského potoka. Zde se nachází rozcestí – severně přes most do severní, již prozkoumané partie lesa, a na východ. Moje trasa směřovala na východ, kde cestu obklopují z obou stran mohutné listnaté stromy s převahou dubů a javorů. Po 100 m se nalevo od cesty rozprostírá mokřad, dřívější rybníček „Pod Lesem“. K jeho zániku došlo během úprav koryta Rozkošského potoka v letech 2005-2006 (viz obr. 7). Po dalších 20 m se pod vyvýšením cesty nad boční terén skrývá lesní studánka. Dále tato cesta zachovává severovýchodní směr smrčinou při levém okraji jižní partie Březku. Smrk ztepilý je místy doplňován borovicemi lesními a samostatnými, okolní - 15 -
stromy převyšujícími duby. O 330 m dále nás cesta dovede na louku. Napravo se rozkládá mýtina a za ní majestátně tyčí borovice a smrky. Tímto severovýchodním cípem po 150 m Březek končí. Cesta se tu mění z hliněné na asfaltovou a o 130 m východněji se napojuje na silnici od Městce k Velké Jesenici. Toto pozorování, zahrnující pěší obchůzku lesa i studijní vyjížďku na kole (viz obr. 8), jsem absolvovala celkem 5krát. Pozorování jsem poprvé uskutečnila 16. října 2006. Další 4 pozorování jsem provedla v roce 2007, a to v měsících dubnu (11.4. 2007), květnu (22.5.), červnu (9.6.) a v září (18.9.). Dále jsem prováděla na této lokalitě doplňková pozorování, která již netrvala uvedený čas a pochůzka nebyla přesně dle uvedené trasy. Jednalo se zhruba o 10 rekreačních vycházek, při nichž jsem u sebe neměla výzkumné pomůcky, přesto jsem okolní stromy pozorovala a nalezený vzorek sebrala a odnesla domů k dalšímu zpracování. Studijní materiál nalezený v rekreačním pozorování jsem vždy zařadila k materiálu nalezenému v časově nejbližším „oficiálním“ pozorování. Vzorky nalezené v měsících červenci a srpnu jsem zařadila k materiálu za měsíc září. V těchto dvou letních měsících převládaly nálezy již objeveného, proto jsem nové exempláře nalezené v tomto období přiřadila k zářijovému materiálu.
2.2.3
Zpracovávání studijního materiálu
Vzorky studijního materiálu ve formě rostlinných částí s narostlými hálkami jsem po návratu ze studijní vycházky jeden po druhém (na dobře osvětleném místě a umístěné na světlou podložku) vyfotografovala digitálním fotoaparátem Kodak EasyShare DX6490. Fotografie jsem uložila do PC do složky s příslušným datem sběru. Nafocený materiál jsem uložila do plastové přepravky a umístila na temné místo. Digitální fotografie jsem roztřídila dle hostitelských rostlin, jež jsem determinovala podle publikace KREJČI a ŠOMŠÁKA (2004) a portálu http://www.biolib.cz. Pomocí odborné literatury – BUHR, H. (1965): Bestimmungstabellen der Gallen – a internetu (http://www.pflanzengallen.de; http://www.hainaultforest.co.uk; http://cecidology.blogspot.com) jsem determinovala jednotlivé druhy hálek. Nakonec jsem fotografie použila k tvorbě didaktické části diplomové práce – elektronického atlasu hálek ve formě webové stránky za použití programů ZONER PhotoStudio 10 a MS Office 2003 – FrontPage a Publisher.
- 16 -
3 TEORETICKÁ ČÁST 3.1 Popis území 3.1.1 Geomorfologické členění kraje Zájmová oblast se rozprostírá mezi dvěma důležitými pohořími, jako jsou ze severozápadu Krkonoše (vzdáleny cca 40 km od bydliště) a Orlické hory na jihovýchodě (20 km). Severní část okresu Náchod se navíc pyšní obzvlášť horolezci velice oblíbenou oblastí zvanou Broumovská vrchovina (30 km).
Obr. 9: Geomorfologické členění reliéfu dřívějšího Východočeského kraje (RYBÁŘ a kol. 1989). Vysvětlivky: I – subprovincie, II – oblast, III – celek, IV – podcelek; HB – Havlíčkův Brod, HK – Hradec Králové, CH – Chrudim, J – Jičín, N – Náchod, P – Pardubice, R – Rychnov nad Kněžnou, SE – Semily, S – Svitavy, T – Trutnov, U – Ústí nad Orlicí.
- 17 -
3.1.1.1
Podorlická pahorkatina
Geomorfologický celek, který je dle RYBÁŘE a kol. (1989) součástí Orlické oblasti, zaujímá poměrně rozsáhlé území, protažené od severozápadu (od Hronova a Červeného Kostelce) k jihovýchodu až k jihu v délce 110 km. Maximální šířka tohoto území je 18 km na Žambersku. Tvoří předěl mezi Orlickými horami, Zábřežskou vrchovinou a Českou tabulí, takže jde o oblast geologicky velmi pestrou, budovanou krystalickými horninami i prvohorními, druhohorními, místy i třetihorními usazeninami. Je
dělena
do
tří
podcelků:
Náchodská
vrchovina,
Žamberská
pahorkatina
a Moravskotřebovská pahorkatina.
3.1.1.1.1 Náchodská vrchovina Na severu jsou základní stavební jednotkou metamorfované horniny, souhrnně zvané novoměstské fylity, vystupující například v údolí Metuje mezi Náchodem a Novým Městem nad Metují, na Dobrošově, Chřibech a jinde; z vyvřelin se v terénu nejvíce uplatňují gabrodiorit na Špičáku (835 m), granodirity novohrádeckého a olešnického masívu a žulový porfyr jižně od Bělovsi. Permské červenohnědé usazeniny tvoří část Červenokostelecka, Hronovska i Náchodska. V jižněji položeném území mají hlavní zastoupení svrchnokřídové slínovce (RYBÁŘ a kol. 1989).
3.1.1.2
Orlická tabule
O Orlické tabuli SLÁDEK (1977) uvádí, že je nejvýchodnější tabulovou částí České tabule. Rozkládá se v podstatě v dolním povodí Tiché, Divoké a spojené Orlice (Třebechovická tabule) a Úpy a Metuje (Úpsko-metujská tabule), zahrnuje tedy území, které jsem zvolila pro výzkum.
3.1.1.2.1 Úpsko-metujská tabule Úpsko-metujská tabule zaujímá severní část Orlické tabule. V povodí Úpy se rozkládá Českoskalická tabule, charakterizovaná nižšími staropleistocenními a středopleistocenními terasami s mladopleistocenní výplní dnešního údolí Úpy. Na jih od údolí Úpy – ve velkojesenické části – leží nejvýše rozvodí mezi Úpou a Metují se zbytky nižších staropleistocenních teras (Rousín – 321 m n. m., Na vartě – 306 m n. m., Zvole – 300 m n. m., Volský vrch – 299 m n. m.). - 18 -
Novoměstská tabule zahrnuje povodí nejdolejší Metuje a území jejího někdejšího toku v době VI. terasy (jižně od Jaroměře-Josefova). Na levém břehu Metuje – v bohuslavické části – se nacházejí téměř všechny staropleistocenní terasy Metuje (kromě I.), často silně denudované. Nejvýše leží povrch II. terasy (353 m n. m. a 360 m n. m. u Spů, Starč 353 m n. m.). Nápadné elevace (Horka – 324 m n. m., Hlohov – 309 m n. m., Žďár – 307 m n. m., Lhotecký kopec –296 m n. m., Petřín – 294 m n. m.) tvoří slínovce s tenkým pokryvem terasových štěrků. Opuštěný údolní úsek mezi Černicemi, Bohuslavicemi a Slavětínem nad Metují vyplňují štěrky V. terasy. Na pravém břehu Metuje – v nahořanské části – jsou rozsáhlé plošiny VI. terasy, přerušené u Velké Jesenice hluboce zaříznutým údolím potoka Rozkoš, nad nímž jihovýchodně od České Skalice vznikla stejnojmenná údolní nádrž, ležící v úrovni hladiny Úpy u České Skalice a Metuje u Černic. Povrch na východě převyšuje 300 m n. m. Náplavy VII. terasy vyplňují údolní dno Metuje (SLÁDEK 1977). V geologické mapě znázorňuje SEKYRA (1990) lokalitu, v níž jsem prováděla výzkum (les Březek), takto: území při jihovýchodním okraji Velké Jesenice nad pravým břehem potoka Rozkoš je tvořeno sedimenty svrchnokřídového stáří, zejména slínovci a jílovitými vápenci středního turonu (tzv. jizerského souvrství). V bezprostředním okolí se zachovaly pleistocenní (riss-mindel) říční uloženiny, terasové štěrky a písky.
- 19 -
3.1.2
Geologická stavba kraje
Východočeský kraj je, jak uvádějí RYBÁŘ a kol. (1989), součástí evropské geologické jednotky český masív, která představuje trosku variského (hercynského) tektogénu. Z hlediska časové posloupnosti – tedy ve vertikálním sledu – se skládá v podstatě
ze
tří
„pater“:
předplatformní
krystalické
jednotky,
limnického
budovaných
především
permokarbonu a platformní jednotky.
3.1.2.1
Předplatformní krystalické jednotky
Z těchto
nejstarších
geologických
jednotek,
krystalickými horninami (výjimečně i sedimenty), zasahuje na území regionu moldanubická oblast (krystalické břidlice a žulové horniny v jihozápadní části regionu). Severní pohraniční oblasti regionu spadají do lugické oblasti (dříve zvané Západní Sudety), kam patří Krkonošsko-jizerské krystalinikum, Orlicko-kladské krystalinikum, Novoměstské krystalinikum, Zábřežské krystalinikum a Krkonošsko-jizerský pluton. O těchto nejstarších geologických jednotkách RYBÁŘ a kol. (1989) uvádějí:
3.1.2.1.1 Novoměstské krystalinikum Geologická jednotka lemující na západě a částečně i na jihu orlicko-kladské krystalinikum v podhůří Orlických hor. Hojně zastoupené jsou zde fylity (takzvané novoměstské fylity), vystupující například v údolí Metuje mezi Náchodem a Novým Městem nad Metují (viz obr. 11), dále pak vyvřeliny, jednak žulové (novohrádecký, olešnický a litický masív), v menší míře i gabrové a gabrodioritové (Špičák u Deštného, Pečín). Vyvřeliny se místy intenzivně těží.
3.1.2.1.2 Orlicko-kladské krystalinikum Geologická jednotka (dříve nazývaná orlicko-kladská klenba) buduje podstatnou část Orlických hor a Králického Sněžníku. Je tvořena prekambrickými přeměněnými horninami, zejména různými typy ortorul a migmatitů („sněžnické ruly“) a pararulami, svory, kvarcity, krystalickými vápenci, metabazity takzvané stroňské série. Významná je zejména těžba krystalických vápenců (mramorů) v údolí Moravy pod Králickým Sněžníkem.
- 20 -
Obr. 10: Geologická mapa dřívějšího Východočeského kraje (RYBÁŘ a kol. 1989). Vysvětlivky: 1 – hlubinné vyvřeliny, 2 – krystalické břidlice a jiné metamorfované horniny, 3 – staroprvohorní horniny, 4 – mladoprvohorní horniny (karbon, perm), 5 – triasové pískovce, 6 – svrchnokřídové usazeniny, 7 – mladotřetihorní usazeniny, 8 – mladotřetihorní vyvřeliny (neovulkanity); zkratky měst viz obr. 9, str. 17.
- 21 -
3.1.2.2
Limnický permokarbon
Z této geologické jednotky českého masívu, spočívající místy na výše uvedených
krystalických
jednotkách,
se podílí
na
stavbě
regionu
zejména
podkrkonošská pánev, vyplněná stametrovými vrstvami permokarbonských sedimentů, a poorlická brázda (sedimenty poorlického permu).
3.1.2.3
Platformní jednotky
Představují pokryv výše uvedených geologických jednotek. Jde převážně o usazené
horniny,
ojediněle
vyvřeliny
(neovulkanity);
v regionu
jsou
stáří
druhohorního, třetihorního a čtvrtohorního. Zastoupení druhohorního útvaru triasu je v celých Čechách omezeno pouze na severovýchodní část regionu (načervenalé a bílé pískovce bohuslavického souvrství). Nepoměrně větší rozsah plošný i mocností vrstev mají sedimenty (slínovce, jílovce, pískovce) svrchní křídy, tvořící východní část geologické jednotky česká křídová pánev. Třetihorní horniny mají ve východních Čechách malý plošný rozsah v podobě denudačních reliktů štěrkopísků a jílů zálivu neogenního moře v jihovýchodní části regionu a neogenních toků; neogenního stáří jsou i sopečné vyvřeliny, rozptýlené zejména v České tabuli. Čtvrtohorní (tedy nejvyšší) komplex představují zejména akumulace vodních toků (terasy), dále pak spraše, váté písky (duny), místně též morény a sladkovodní vápence (travertin).
Obr. 11: Novoměstské fylity v Pekle u Nového Města n. Metují (orig.)
- 22 -
3.1.3 3.1.3.1
Klimatické poměry regionu Obecný úvod
Podle klasifikace běžně u nás používané řadí COUFAL a SEDLÁČEK (1977) vrcholové partie Orlických hor do chladné oblasti, okrsku mírně chladného. Vyšší části předhůří s nadmořskou výškou přes 600 m řadíme do mírně teplé oblasti, okrsku mírně teplého, velmi vlhkého, vrchovinového. Konečně nižší části podhůří jsou zařazeny rovněž do mírně teplé oblasti, okrsku mírně teplého, vlhkého s chladnou nebo studenou zimou, vrchovinového. Orlické hory, byť nevelké svojí horizontální i vertikální mohutností, jsou velmi významné, jde-li o utváření vlastního počasí (krátkodobého režimu) a podnebí (dlouhodobého režimu) v chodu meteorologických prvků. Svůj význam si získávají díky své orientaci, neboť leží téměř kolmo na převládající proudění vzduchových hmot (v našich zeměpisných šířkách převládá jihozápadní až západní proudění) a postup atmosférických front. Chod počasí na horách a v jejich bezprostřední blízkosti je ve srovnání s nížinami daleko výraznější, mnohotvárnější, s větší časovou i místní proměnlivostí.
3.1.3.2
Teplota vzduchu
Zatímco v nižších polohách nastupují v průměru mrazy až kolem 11. října, dostaví se ve vyšších partiích obvykle kolem září. V podhůří se mrazy po 1. květnu již nevyskytují, na horách se s nimi můžeme setkat ještě kolem 15. května. V průměru vystupují v červenci nejvyšší denní teploty na 22-23°C, na horských vrcholech Orlických hor jen na 17-18°C. V lednu se průměrná denní maxima teploty vzduchu v podhůří pohybují jen málo pod bodem mrazu kolem -2°C a stejných hodnot dosahují i nejvyšší partie hor, a to díky četným inverzím. Nejnižší denní teploty klesají v podhůří během července na 12°C, ve vrcholových oblastech zhruba na 9-10°C. V lednu se nejnižší denní teploty pohybují v podhůří v průměru kolem -7°C a na vrcholech kolem -10°C (COUFAL a SEDLÁČEK 1977).
- 23 -
3.1.3.3
Větrné poměry
Stejně jako teplota vzduchu má i vítr svůj denní a roční režim. V nižších polohách je nejvyšší rychlost větru obvykle v odpoledních hodinách, což je způsobeno rozvojem konvekce. Naproti tomu ráno se vítr obvykle uklidňuje vzhledem k celkové stabilizaci atmosféry, která vrcholí v hodinách kolem východu slunce. Na horách, v oblasti jejich vrcholových partií, je rychlost větru opačná, maximum se dostavuje v nočních hodinách. Tento optimální režim se může plně projevit jen ve dnech s anticyklonálním počasím. Zvláště v zimní polovině roku přináší studená fronta silný (průměrně 8-10m/s), poměrně stálý vítr, lidově zvaný Polák. V zimě ho doprovází dvou až třídenní vánice. Způsobuje náhlou změnu počasí, která je dána konfigurací Orlických hor a masivu Krkonoš, Králického Sněžníku a Hrubého Jeseníku. Tento místní zesílený vítr ohrožuje plošiny na jihu Orlických hor i na severu (oblast u Olešnice v Orlických horách, Dobřan, Sedloňova i Deštného) (COUFAL a SEDLÁČEK 1977).
3.1.3.4
Srážky
Srážkové úhrny sice s výškou stoupají, ale projevuje se na nich vliv expozice svahů a orientace údolí. V závětrných polohách jsou úhrny srážek nižší než v odpovídající nadmořské výšce. V podhůří se vyskytují nejvyšší měsíční úhrny srážek v červenci, směrem do hor se toto maximum postupně přesunuje na srpen. Vydatné letní deště vyvolává převládající západní proudění a též četné bouřkové lijáky. Druhotné maximum, které nacházíme v Krušných
horách a Krkonoších v lednu, se zde již
nevyskytuje. Je to proto, že Orlické hory jsou více vzdáleny od západoevropského typu ročního průměru srážek. Nejnižší srážky se v celém sledovaném komplexu vyskytují v březnu. Ve vrcholových oblastech Orlických hor napadne v červenci a v srpnu vždy kolem 130 mm srážek, v březnu průměrně jen kolem 90 mm. Průměrný roční srážkový úhrn se zde pohybuje okolo 1300 mm. Počet srážkových dní je v orlických horách nejvyšší v zimě (prosinec-leden), nejnižší v přechodných ročních obdobích (březenduben, září-říjen). Je zřejmé, že vydatnost srážek je v zimních měsících menší než v létě. Tehdy se naopak dostavují přívalové deště, místně zesílené nebo doprovázené bouřkami. V některých mezních případech dosahují extrémní denní úhrny srážek charakteru živelných pohrom, projevujících se katastrofálními povodněmi v povodí (COUFAL a SEDLÁČEK 1977). - 24 -
3.1.3.5
Sněhové poměry
Z dlouhodobých průměrů (COUFAL a SEDLÁČEK 1977) vyplývá, že v podhůří sněží průměrně 40 dní ročně, zatímco na horských vrcholech je to více než 80 dní. Stejné rozdíly nacházíme i v datech prvního, popřípadě posledního sněžení. Sněhová pokrývka se vytvoří v podhůří obvykle koncem listopadu, výjimečně až začátkem prosince. Na horách leží sníh již od počátku listopadu. Mnohem více se vliv pohoří projevuje při tání sněhové pokrývky. Ta v podhůří mizí koncem února, ve vyšších polohách setrvává obvykle až do dubna. Stejně tak se směrem do hor mění datum maxima výskytu nejvyšší sněhové pokrývky. V podhůří se dostavuje během února a dosahuje průměrné maximální výšky 30-40 cm. Na vrcholech je posunuto do poloviny nebo až ke konci března, kdy je zde průměrně maximálně 100 cm sněhu. Je třeba mít na zřeteli, že na výšku i trvání sněhové pokrývky má podstatný vliv expozice svahů, dopadání slunečního záření a dosah větru (v místech, kde vítr pozbývá na rychlosti, se sníh ukládá a závěje mohou dosahovat i několikametrové výšky).
3.1.3.6
Bouřky
V masívu Orlických hor je počet bouřek spolu s Krkonošemi největší na území Čech. V předhůří je průměrně kolem 30 dní s bouřkou, ve vyšších polohách kolem 35 dní v roce (COUFAL a SEDLÁČEK 1977).
3.1.3.7
Oblačnost a sluneční svit
Pro horské polohy je podle COUFALA a SEDLÁČKA (1977) typické, že průměrné pokrytí oblohy je větší než v nížinách. Zatímco v podhůří je průměrné roční oblačnost 6/10, na horách vzroste pokrytí oblohy na 7/10. Roční průběh oblačnosti je však opačný než v nížinách: nejmenší množství oblačnosti je pozorováno v zimních měsících, největší v létě. Protože Orlické hory jsou nižší než okrajová pohoří české kotliny, projevuje se tento fakt jen v nejvyšších polohách. Jedním z hlavních důvodů této skutečnosti je existence inverzí. Vrstevnatá inverzní oblačnost leží pod úrovní horských vrcholů a hřebenů, odtud ji můžeme pozorovat jako oblačné moře. Zatímco na vrcholcích svítí slunce, v nižších polohách je nevlídno, mlhavo, často se slabými srážkami.
- 25 -
Stejně jako přibývá oblačnosti s nadmořskou výškou, zvyšuje se i počet zamračených dní (průměrná denní oblačnost větší než 8/10). Těch je v podhůří průměrně 145 a na horách více než 160. opačně se mění počet jasných dní (průměrná denní oblačnost menší než 2/10). Zde není rozdíl tak markantní, v nižších polohách je jich průměrně 45, na horách 35.
3.1.3.8
Ovzduší
Ovzduší okresu Náchod lze dle celorepublikových údajů hodnotit jako neznečištěné. Kvalitu ovzduší negativně ovlivňuje zejména doprava ve velkých městech správního obvodu (viz obr. 12). Zejména se jedná o města tranzitní – Česká Skalice, Náchod, Hronov a Police nad Metují. V těchto městech je navíc koncentrována průmyslová výroba, která zahrnuje většinu velkých zdrojů znečištění, které se ve správním obvodu nacházejí: Náchod – teplárna Harpen, gumárenský podnik Rubena; Česká Skalice – masokombinát Skaličan; Hronov – textilní podnik Textonnia, strojírenský podnik Wikov; Police nad Metují – textilní podnik Veba; Studnice – zemědělský podnik (chov prasat) Provena (http://mestonachod.cz).
Obr. 12: Stav přírodního prostředí dřívějšího Východočeského kraje (RYBÁŘ a kol. 1989). Vysvětlivky: 1 – vysoké úrovně či vyhovující, 2 – narušené, 3 – silně narušené; zkratky měst viz obr. 9, str. 17. - 26 -
3.1.4 3.1.4.1
Hydrografické poměry regionu Podzemní voda
Na území zasahuje Česká křídová pánev, která má mimořádný hydrogeologický význam jako zásobárna kvalitní podzemní vody. Nejdůležitější území s využitelnou vydatností zdrojů tvoří takzvaná Polická pánev v severní části území. Je potvrzeno, že podzemní vody jsou v horninovém prostředí zadržovány až 5000 let. Další vodohospodářskou oblastí, při středních a dolních částech toků Metuje a Úpy, táhnoucí se Orlickým podhůřím směrem k severozápadu, je Východočeská křída s významnými zásobami podzemních vod. Minerální zřídla se nacházejí v okolí Bělovse, Hronova a Třtice. Jsou typem přírodních výstupných minerálních pramenů v okolí tektonických linií, které prostupují horniny permokarbonu a triasu (http://mestonachod.cz).
3.1.4.2
Hlavní toky regionu
RYBÁŘ a kol. (1989) charakterizují ve své publikaci téměř všechny řeky a potoky, protékající regionem (viz obr. 14). Nejdůležitější toky kraje popisují takto:
3.1.4.2.1 Labe Jediná řeka 1. řádu (vlévající se do moře) nejen v regionu, ale i v celé České republice, náleží k úmoří Severního moře. Celková délka toku je 1154 km (z toho na území Východočeského kraje 161 km), rozloha povodí 144 055 km2 přesahuje plochu ČR. Před soutokem s Orlicí má řeka průměrný průtok 23,4 m3.s-1a při odtoku z regionu (nad soutokem s Cidlinou) asi 63 m3.s-1. S výjimkou severovýchodních okrajů a jihovýchodní části patřil k povodí Labe celý Východočeský kraj. Labe pramení v Krkonoších v nadmořské výšce 1384 m na zvlněné náhorní plošině Labské louky (PP Prameny Labe). Na nejhornějším úseku vyhloubilo pod karovou stěnou s Labským vodopádem hluboké údolí (Labský důl), modelované pleistocénním údolním ledovcem. Podobný charakter mají i údolí krkonošských přítoků, zejména Bílého a Malého Labe. Hlavními přítoky v regionu jsou Úpa a Metuje u Jaroměře a Orlice v Hradci Králové. Polabí patří k ekonomicky nejvýznamnějším oblastem v Čechách. Je do značné míry poznamenáno intenzívním zemědělstvím i průmyslovou výrobou.
- 27 -
3.1.4.2.2 Metuje Výrazný levý přítok Labe vzniká spojením pramenných větví u Adršpachu; za hlavní pramenný tok je považován Adršpašský potok pramenící severovýchodně od Hodkovic ve výšce 586 m n. m. Metuje sleduje až k Bělovsi přibližně severojižní směr a protéká územím, tvořeným sedimentárními horninami svrchní křídy a karbonu. Hluboké údolí (zvané Peklo) vytváří mezi Náchodem a Novým Městem nad Metují ve fylitech novoměstské série. Rozsáhlé terasové akumulace mezi Novým Městem nad Metují a Jaroměří, Českou Skalicí a Královou Lhotou, spolu se zbytky vysokých teras v podhůří Orlických hor, svědčí o složitém a částečně i společném vývoji řečiště a údolí Metuje, Úpy i Dědiny od neogénu a zejména v pleistocénu. Hlavní přítoky Metuje jsou zleva Židovka z jihozápadních svahů Broumovských stěn, Olešenka ze severní části Orlických hor, zprava Dřevíč (s Jívkou) u jihozápadní části Broumovské vrchoviny a na dolním toku přehrada Rozkoš. Do Labe se vlévá v Jaroměři v 248 m n. m. s průměrným průtokem 5,73 m3.s-1. Plocha povodí je 607,6 km2, délka toku 77,2 km.
3.1.4.2.3 Orlice Největší východočeský přítok Labe se dvěma zdrojnicemi – Divokou a Tichou Orlicí. Celé spojené povodí dosahuje rozlohy 2 037 km2, toky jsou do značné míry bez technických úprav. Divoká Orlice pramení v Polsku v rašeliništích u Zielence a pod severovýchodními svahy Orlických hor tvoří přirozenou státní hranici. Na naše území vstupuje v 695 m n. m. jako horský potok. Pod Bartošovicemi protíná snížený hřbet Orlických hor epigenetickým skalnatým údolím na Zemské bráně, kde vytváří balvanové řečiště v romantickém krajinném úseku. Hluboké údolí v krystalických horách využívá přehradní nádrž Pastviny. Plocha povodí Divoké Orlice je 806,5 km2, délka toku u nás 99,3 km, průtok nad soutokem průměrně 11 m3.s-1. Tichá Orlice pramení v západním temeni Jeřábu (v nadmořské výšce 760 m) v Jesenické oblasti, protéká Kladskou kotlinou a mezi Lichkovem a Těchotínem protíná snížený hřbet Orlických hor. V údolí teče lukami ve zčásti napřímeném řečišti, dále je tok většinou neupravený, technické zásahy se významněji dotkly jen části úseku pod Chocní. Plocha povodí Tiché Orlice je 755,4 km2, délka toku 107,5 km, průtok na soutoku s Divokou Orlicí 7,02 m3.s-1. - 28 -
Spojená Orlice vzniká spojením obou zdrojnic u Týniště nad Orlicí v 247 m n. m. (obvykle bývá označována pouze Orlice) a měří 35 km. V nadmořské výšce asi 240-220 m protéká v četných meandrech s doprovodech většinou přirozených břehových porostů; také okolní krajině dodává estetické působivosti hojná stromová zeleň, rostoucí též v četných slepých ramenech, bohatých na původní květenu (v posledních desetiletích byla však mnohá z nich dotčena úpravami zemědělských pozemků). Průměrný průtok nad ústím do Labe v Hradci Králové je 21,3 m3.s-1 (v 227 m n. m.); takzvaná stoletá voda dosahuje 565 m3.s-1, přičemž mohou rozlivy (převážně na lukách) dosáhnout až 2 km šíře.
3.1.4.2.4 Úpa Jedná se po Orlici o druhý nejvýznamnější přítok Labe ve východních Čechách, pramenící v rašeliništích ve vrcholové části Krkonoš (PP Prameny Úpy) v 1432 m n. m. Překonává karovou stěnu Obřího dolu (Úpské jámy) vodopády a peřejemi, takže na prvních 1 300 m toku má spád 325‰ a na prvních 6 km 113,5‰. Postupně přijímá přítoky z Krkonošských rozsoch (zleva Malou Úpu a Albeřický potok). Pod Maršovem a Svobodou nad Úpou se její údolí postupně rozšiřuje, pod Trutnovem zleva přijímá Ličnou, přitékající z Žacléřské kotliny. Od Poříčí k Úpici sleduje hronovsko-poříčský zlom a vytváří hluboké údolí v permských sedimentech. V Babiččině údolí se pod křídovými a karbonskými sedimenty zařezává až do krystalického podloží. Umělý přivaděč z Úpy napájí údolní nádrž Rozkoš. Pod Českou Skalicí se mění směr toku i ráz údolí. Úpa zde protéká terasovou stupňovinou s velmi mírným sklonem k jihozápadu a v Jaroměři se zleva vlévá do Labe v 250 m n. m. Plocha povodí je 513 km2, délka toku 78,7 km a průtok v ústí průměrně 7 m3.s-1.
3.1.4.3
Přehrady
Umělé vodní nádrže patří podle RYBÁŘE a kol. (1989) k významným krajinotvorným prvkům. Jejich všeobecným účelem je regulace průtoků – ochrana před velkými vodami (povodněmi) a nalepšování nízkých průtoků. Mnohé přehrady jsou využívány pro výrobu energie, zemědělské a lesní závlahy a pro rekreaci. V současné době je v regionu (nebo do něho zasahuje) v povodí Labe 9 přehrad (viz obr. 14). Jsou to (v závorce uveden tok a rok dokončení):
- 29 -
Bílá Třemešná (Labe; 1919), Hamry (Chrudimka; 1912), Ivanské jezero (Javornický potok; 1907), Křižanovice - Práčov (Chrudimka; 1947 a 1953), Labská přehrada (Labe; 1916), Pařížov (Doubrava; 1913), Pastviny (Divoká Orlice; 1938), Rozkoš (umělý přivaděč z Úpy; 1972) a Seč (Chrudimka, 1934) (RYBÁŘ a kol. 1989).
3.1.4.3.1 Rozkoš Největší vodní plocha (1001 ha) ve východních Čechách je napájena stejnojmenným potokem a zejména umělým přivaděčem z Úpy (od jezu v Babiččině údolí). Hlavním účelem je zabezpečení zavlažování téměř 40 000 ha zemědělské půdy, ochrana před povodněmi a v neposlední řadě též rekreační a sportovní využití. Zemní hráz je 26,4 m vysoká, 412,5 m dlouhá, celkový objem činí 76,154 miliónů m3, nejvyšší vzdutí hladiny je ve výšce 283 m n. m. Severovýchodní úsek pobřeží nádrže je chráněn ornitologickou lokalitou evropského významu – zejména za tahu se zde zastavuje řada běžných i výjimečně vzácných druhů bahňáků, vrubozobých (kachen, husí) a dalších vodních ptáků. Z přehrady odvádí Rozkošský potok v délce 3,49 km a o maximálním průtoku 6 m3.s-1 vodu do Metuje, kam se vlévá v obci Veselice. V letech 2005-2006 probíhalo na Rozkošském potoku zvýšení kapacity v celé jeho délce s cílem zvýšení protipovodňové funkce nádrže Rozkoš (http://www.pla.cz).
Obr. 13: Panorama Rozkoše, města Česká Skalice a Sněžky, nejvyšší hory ČR (orig.) - 30 -
Obr. 14: Říční síť a přehrady (RYBÁŘ a kol. 1989). Vysvětlivky: názvy přehrad jsou uvedeny velkými písmeny; zkratky měst viz obr. 9, str. 17.
- 31 -
3.1.5
Pedologické poměry Orlických hor a Podorlicka
Orlické hory a Podorlicko jsou oblasti, co se týče půdních typů, velmi různorodé (viz obr. 15). Následující kapitola přináší přehled s regionálním rozšířením a stručnou charakteristikou půdních typů Orlických hor a Podorlicka, jak tuto problematiku popisuje NÁLEVKA (1977).
Obr. 15: Schéma půdních celků Orlických hor a Podorlicka (NÁLEVKA 1977). Vysvětlivky: Hlavní půdní typy a subtypy: Půdotvorné substráty: ČM – černozem typická 28 – ruly, svory a fylity ČMdl – černozem degradovaná lužní 27 – žuly HM – hnědozem typická 23 – opuky HMg – hnědozem oglejená 23a – slínovce IP – illimerizovaná půda typická 21 – sedimenty permu OG – oglejená půda 18 – vápnité a kvádrové pískovce RA – rendzina 15 – slíny RAl – rendzina lužní 12 – vápnité nivní uloženiny RAg – rendzina oglejená 11 – nivní ulož. nevápnité, slabě vápnité RAh – rendzina hnědá 9c – svahové hlíny z kys. materiálu HP – hnědá půda typická 8 – sprašové hlíny HPg – hnědá půda oglejená 7 – spraše HPa – hnědá půda kyselá 2 – štěrkopískové terasy HPag – hnědá půda kyselá oglejená HPp – hnědá půda podzolovaná GLrš – glejová půda rašeliništní NV – nevyvinutá půda LPk – lužní půda karbonátová NP – nivní půda typická NPkG – nivní půda karbonátová glejová - 32 -
3.1.5.1
Černozemě
V Podorlicku jsou černozemě zastoupeny jen nepatrně. Několik nevelkých okrsků bylo vymezeno na Opočensku mezi obcemi Pohoří, Pulice a Opočno. Pozemky bývají vždy hlinité, bez kamene a představují nejkvalitnější půdy oblasti. Jejich svrchní část profilu tvoří mocný, tmavý humusový horizont. Mají příznivou reakci, hodnotu sorpčních vlastností i obsah vegetací osvojitelných živin.
3.1.5.2
Hnědozemě
Typické hnědozemě byly vymezeny v jižní a jihovýchodní části regionu – mezi Dobruškou a Opočnem, Černíkovicemi a Domašínem, u Kostelce nad Orlicí, Doudleb nad Orlicí a Třebešova. Velmi kvalitní hnědozemě vznikly u Pulic, kde v prostoru jejich výskytu je nyní otevřen hliník. Půdy mají poměrně nízký obsah organických látek, ve složení humusu ale tvoří podstatnou část kvalitní huminové kyseliny. Půdní reakce bývá slabě kyselá nebo neutrální, bez volných uhličitanů, schopnost poutat živiny příznivá. Zásoba přijatelných živin bývá dobrá. V oblasti se řadí mezi půdy s nejvyšší přirozenou úrodností. V Podorlicku je hojně zastoupena hnědozem oglejená. Její vývoj je obdobný vývoji hnědozemě. Na ulehlé vodonosné spodině dochází však ke zpomalenému prosakování, stagnaci srážkové vody a k převlhčování profilu. Její vodní režim je silně narušen, půda vyžaduje radikální rekultivační změnu odvodněním. Půdy tvoří větší okrsky například východně od Chlístova, u Opočna, Běstvin, Solnice a Chlen. Při zemědělském zpracování je zapotřebí soustavnější péče. Kromě odvodnění je nutná i častá kultivace, vápnění a zvyšování obsahu humusu.
3.1.5.3
Illimerizovaná půda
Tento typ netvoří v regionu větší celky. Jihozápadně od Nového Města nad Metují, tedy na území Černčic, Bohuslavic nad Metují, Slavětína, Dolska, Nahořan, Městce a Velké Jesenice až po Českou Skalici na západě a Běstviny na východě se nachází pro mou práci nejdůležitější lokalita illimerizované půdy (viz obr. 15). Vlastní výzkumná lokalita (les Březek) se rozkládá právě na tomto půdním typu, který zde vznikl na eolických sprašových hlínách.
- 33 -
Tyto půdy bývají hlinité, ve spodině někdy těžší, bez kamene. Obsah humusu je nižší než u hnědozemí, reakce většinou slabě kyselá, poutání živin je ztíženo v převlhčovaných okrscích.
3.1.5.4
Oglejené půdy
Rozsáhlé okrsky jsou jižně od Bolehoště, severozápadně od Černíkovic a u Byzhradce. Nepravidelné polohy se vytvořily mezi Rychnovem nad Kněžnou, Litohrady a Solnicí, pokračují však až k Novému Městu nad Metují. Pozemky na sprašových hlínách a plošně omezených okrscích svahovin v nižších výškových pásmech lze označit za poměrně kvalitní a jsou vhodným stanovištěm pro zemědělské plodiny, především v sušších letech.
3.1.5.5
Rendziny
Rendziny přecházejí do zájmové oblasti především z Hradecka a prostoru Opočenské kotliny. Menší okrsky byly zjištěny například mezi Spy a Běstvinami. V klimaticky příznivých podmínkách Podorlicka se vytvořila rendzina luční. Vedle chemického zvětrávání se uplatnil i slabý lužní proces, výraznější akumulace tmavých humusových látek a vznikl mocný humusový horizont. Ve skupině rendzin jsou rendziny luční nejkvalitnějšími zemědělskými a zahradnickými půdami (České Meziříčí, Rohenice).
3.1.5.6
Hnědé půdy
Hnědé půdy jsou v oblasti nejrozšířenějším půdním typem. Tvoří rozsáhlé pásmo zemědělsky obhospodařovaných pozemků ve střední části regionu. Jsou velmi rozdílné – od hlubokých po mělké, od těžkých po velmi lehké – písčité. Některé jsou poměrně výživné, jiné minerálně velmi chudé.
3.1.5.6.1 Hnědé půdy podzolované Vznikly, jak jsem se dočetla od NÁLEVKY (1977), ve vyšších polohách Orlických hor. Byly vymezeny u České Čermné, odkud jižně a jihozápadně pokračují k Novému Hrádku, Bystrému, Olešnici v Orlických horách a Popelovu, kde se jižní okraj lomí na východ a na severovýchod, kde sahají až ke státní hranici. - 34 -
Charakterizuje je středně těžká nebo lehčí zrnitost, vysoký podíl skeletu, kyselá až velmi kyselá reakce a nepříznivý chemismus. V nejvyšších polohách, kde dochází k výrazně nepříznivým chemickým změnám, vznikla podzolová půda. Je většinou pod lesním porostem, kde novodobá dynamika půdotvorných procesů nebyla narušována zlepšující činností člověka. Na zemědělských půdách zůstala jen nepatrně například na Šerlichu a v Luisině údolí. Ekonomické využití podzolových půd je minimální, většinou jsou začleněny do chráněných území.
3.1.5.7
Nivní půdy
Nivní půdy se nacházejí v nivách potoků a řek a všude, kde působil nebo ještě působí vliv záplav. Nejrozsáhlejší niva se nachází při soutoku Orlice se Zdobnicí, odkud pokračuje podél Orlice k Hradci Králové. Tvoří je kvalitní písčitohlinitá nebo hlinitá půda s příznivou reakcí i obsahem humusu.
3.1.5.8
Lužní půdy
V oblasti jsou lužní půdy zastoupeny jen málo. Setkáme se s nimi hlavně v Opočenské kotlině, podél Dědiny, Zlatého potoka a jejich přítoků – u Pohoří, Českého Meziříčí, Mokrého, Čánky, Kláštera nad Dědinou, Lipovky, Hrošky. Pro lužní půdy je charakteristický vysoký obsah humusu. Profily jsou velmi hluboké, jílovitohlinité a hlinité, bez skeletu, alkalické reakce. Na menších okrscích u Pohoří, Bolehoště, Mokré je matečným substrátem lužních půd luční křída, která se někdy vrstevnatě střídá se slatinnou rašelinou a poskytuje nejkvalitnější zelinářské půdy, tzv. zelnice, bohatě zásobené příznivě fixovanou organickou hmotou i výživnými látkami.
- 35 -
3.1.6
Ochrana přírody
Na území Královéhradeckého kraje se rozkládají (viz ob. 2) tři velkoplošná chráněná území: Krkonošský národní park (54 969 ha, vyhlášený 17. května 1963), Chráněná krajinná oblast Orlické hory (20 400 ha, vyhlášena 28. prosince 1969) a Chráněná krajinná oblast Broumovsko (41 000 ha, vyhlášena v roce 1991).
3.1.6.1
Chráněná krajinná oblast Orlické hory
V CHKO je 6 přírodních památek (U Kunštátské kaple, Velká louka, Rašeliniště pod Předním vrchem, Rašeliniště pod Pětirozcestím, Sfinga, Kačenčina zahrádka), 13 přírodních rezervací (Černý důl, Pod Vrchmezím, Sedloňovský vrch, Komáří vrch, Jelení lázeň, Bedřichovka, Trčkovská louka, Hraniční louka, Kačerov, Zemská brána, Pod Zakletým, Hořečky a Neratovské louky) a 2 národní přírodní rezervace (Bukačka a Trčkov). Oblast má značný význam rekreační, vodohospodářský, kulturní (tradiční lidová architektura), výchovný (naučné stezky) a další (http://drusop.nature.cz).
Obr. 16: Sněhová nadílka v Deštném v Orlických horách (orig.)
- 36 -
3.1.6.2
Maloplošná zvláště chráněná území okresu Náchod
V následující části své práce bych Vás ráda seznámila se všemi zvláště chráněnými územími okresu Náchod (oblast Kladské pomezí). Činím tak proto, že každý tento kousek ryzí přírody si zaslouží naši pozornost a uvědomělý přístup.
Obr. 17: Adršpašsko-teplické skály z mravenčí perspektivy (orig.)
3.1.6.2.1 Adršpašsko-teplické skály (národní přírodní rezervace) Adršpašsko-teplické skály jsou největším celistvým skalním městem v ČR a jsou i evropsky proslulým pojmem, který je spojován s přírodovědně velmi významným fenoménem pseudokrasového reliéfu. Rozkládají se na ploše 1 712 ha (http://www. broumovsko.ochranaprirody.cz).
3.1.6.2.2 Broumovské stěny (národní přírodní rezervace) Krajinářsky
velmi
výrazná
kuesta
(nesouměrný
hřbet)
s podložím
svrchnokřídových kvádrových pískovců. Vystupuje z ní řada skupin skalních útvarů, které místy lemují mnohé rokle, hluboké až 60 až 100 m; vytvořily se v nich také nepřístupné pseudokrasové suťové jeskyně. NPR o ploše 638,08 ha byla zřízena v roce 1956 (RYBÁŘ a kol. 1989).
- 37 -
3.1.6.2.3 Babiččino údolí (národní přírodní památka) Chráněné území, vyhlášené v roce 1952 z kulturněhistorických důvodů (vztah k životu a dílu Boženy Němcové) i z hledisek přírodovědných v údolí Úpy na ploše 334,23 ha. Ratibořický zámek z roku 1708 byl počátkem 19. století doplněn o dendrologicky cenný park a krajinářské úpravy lučních ploch, kde se dosud částečně zachoval unikátní hřbetinový systém závlah a odvodnění (RYBÁŘ a kol. 1989). NPP tvoří mozaika lučních a lesních společenstev. Louky a pastviny situované na dně údolí jsou z větší části zkulturněné, botanicky chudé, bez výskytu zvláště chráněných druhů rostlin. Nejhodnotnějším biotopem jsou pozůstatky suťových lesů. Území je významné i po stránce zoologické (početně zastoupenou skupinou jsou ptáci) (http://www.mestonachod.cz).
Obr. 18: Neopomenutelné symboly Ratibořic (orig.)
3.1.6.2.4 Borek (přírodní památka) Přírodní památka Borek, Lysý vrch o rozloze 4,67 ha a vyhlášené roku 1956 se nachází asi 1 km severozápadně od Teplic nad Metují v nadmořské výšce 540620 m n. m. PP ochraňuje pískovcovou kuestu Lysého vrchu se zbytkem reliktního boru (http://cs.wikipedia.org).
- 38 -
3.1.6.2.5 Dubno (přírodní rezervace) Rezervace zřízená v roce 1956 (86,19 ha) zahrnovala dle RYBÁŘE a kol. (1989) původně komplex lužního lesa (takzvaný tvrdý luh), vlhkých luk a Zlíčského rybníka, v roce 1964 vypuštěného a teprve v současnosti zčásti obnovovaného. Jádrem rezervace je starý lesní porost s duby přes 200 let, významný jako ptačí hnízdiště (67 druhů). Dubno patří k nejvýznamnějším malakologickým nalezištím ve východních Čechách. V lučních i lesních společenstvech se dále vyskytuje řada zvláště chráněných a vzácnějších druhů rostlin a živočichů.
3.1.6.2.6 Kočičí skály (přírodní památka) Přírodní památka Kočičí skály o výměře 6,08 ha se nachází v CHKO Broumovsko asi 2 km severozápadně od Police nad Metují. Důvodem vyhlášení ochrany území (roku 1956) jsou pískovcové skalní útvary rozmanitých morfologických útvarů navazující na terén východního svahu vrchu Ostaš (http://cs.wikipedia.org).
3.1.6.2.7 Křížová cesta (přírodní rezervace) Tato PR se rozkládá na ploše 12,92 ha v katastrálním území Dolního Adršpachu. Předmětem ochrany území jsou skalnaté elevace Křížového vrchu (667 m n. m.). Na vrcholu kopce Křížový vrch se nachází železný kříž z roku 1857 na pískovcovém podstavci s plastikami sv. Anny, Josefa a Jana Nepomuckého. Na cestě ke kříži jsou na skalách umístěny litinové reliéfy křížové cesty ze 17. století (http://cs.wikipedia.org).
3.1.6.2.8 Louky v České Čermné (přírodní památka) Přírodní památka o rozloze 3,3 ha je jedinou známou dochovanou lokalitou původního výskytu rosnatky okrouhlolisté (Drosera rotundifolia) na Náchodsku (http:// www.mestonachod.cz).
3.1.6.2.9 Ostaš (přírodní rezervace) Přírodní rezervace byla vyhlášena v roce 1956 na rozloze 29,5 ha. Předmětem ochrany je zajímavá geologická a geomorfologická stavba území a lesnatý vrchol klasické stolové hory Ostaš (700 m n. m.) (http://cs.wikipedia.org).
- 39 -
3.1.6.2.10 Peklo u Nového Města nad Metují (přírodní rezervace) Lesnaté údolí řeky Metuje a jejího levostranného přítoku v okolí osady Peklo. Zahrnuje přirozená a polopřirozená lesní, skalní, vodní a pobřežní společenstva. Na poměrně malé ploše (319,89 ha) jsou na různorodých stanovištích zastoupeny četné podhorské i horské druhy flóry a fauny, z nichž řada patří mezi zvláště chráněné (http://www.mestonachod.cz).
Obr. 19: Kamenný vodník Vás vítá v Pekle u Nového Města (orig.)
3.1.6.2.11 Rašelina (přírodní památka) Pozůstatek podhorské rašelinné louky (PP o rozloze 3,65 ha) s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin na okraji osady Dlouhé (jihovýchodně od Nového Hrádku). (http://www.mestonachod.cz).
3.1.6.2.12 Šestajovická stráň (přírodní rezervace) Přírodní rezervace o rozloze 13,53 ha zaujímá zalesněnou opukovou stráň jižně od silnice mezi obcemi Šestajovice u Jaroměře a Roztoky nad Metují. Předmětem vyhlášení ochrany v území (15.4. 1994) je smíšená dubohabřina na opukovém svahu s bohatým bylinným podrostem. Rostou tu typické i chráněné druhy hajní květeny, hnízdí zde druhy ptáků charakteristické pro lesní lokality. Ve stráni se dlouhodobě vyskytuje jezevec lesní (Meles meles) (http://cs.wikipedia.org). - 40 -
3.1.6.2.13 Zbytka (přírodní rezervace) Přírodní rezervace o výměře 79,42 ha a nadmořské výšce 256-261 m n. m., vyhlášená v roce 1994, zahrnuje komplex slatinných luk v oblouku koryta Zlatého potoka mezi obcemi Pohoří a České Meziříčí. Sedimentární horniny i jejich krystalinické podloží jsou v oblasti PR porušeny tektonickou poruchou označovanou jako Opočenská flexura, podél níž došlo k vertikálnímu posunu jednotlivých ker (v maximu až o 70 m). Na tuto poruchu byly v minulosti vázány poměrně vydatné vývěry podzemní vody bohaté vápníkem. Na lokalitě bylo dosud nalezeno více než 400 druhů vyšších rostlin. K nejvzácnějším dosud rostoucím zvláště chráněným druhům patří violka vyvýšená (Viola elatior). Lokalita představuje i z entomologického hlediska kvalitní
relativně
zachovalé
území
s vysokou
diverzitou
entomofauny
(http://cs.wikipedia.org).
3.1.6.3
Maloplošná chráněná území okresu Rychnov nad Kněžnou
Dále se krátce zmiňuji o těchto nejbližších a nejzajímavějších lokalitách (zařazených do seznamu maloplošných zvláště chráněných území) okresu Rychnov nad Kněžnou (oblast Orlických hor a Podorlicka) (RYBÁŘ 1989):
3.1.6.3.1 Broumarské slatiny (Louky u Broumaru) (přírodní památka) Mezi Semechnickým rybníkem a Broumarem u Opočna po Orlickými horami ležící vlhké přirozené louky jsou lokalitou řady vzácných rostlin. Protože představují velmi ohrožený a mizející typ rostlinného společenstva, bylo zde v roce 1984 vyhlášeno chráněné území o rozloze 1,69 ha.
3.1.6.3.2 Jelení lázeň (přírodní rezervace) Rašeliniště v hřebenové části Orlických hor (1075 m n. m.), k ochraně vyhlášené v roce 1982 na ploše 8,24 ha (katastr Deštné). Lokalita hostí početné společenstvo drobných savců s početně dominantní populací hraboše mokřadního (Microtus agrestis), který se odtud postupně šíří na imisní holiny v okolí.
- 41 -
3.1.6.3.3 Chropotínský háj (přírodní rezervace) Izolovaný fragment lužního dubohabrového lesa v katastrálním území Ledce na podloží křídových opuk. Rezervace, v níž se vyskytuje spousta vzácných druhů rostlin a živočichů, byla zřízena v roce 1955 a má rozlohu 18,7 ha.
3.1.6.3.4 Sedloňovský vrch (přírodní rezervace) Chráněné území v katastru Sedloňov v CHKO Orlické hory, vyhlášené v roce 1954 k ochraně pralesovité jedlobučiny. Je odtud známo více než 150 druhů vyšších rostlin, vázaných převážně na lesní prostředí.
3.1.6.3.5 Sfinga (přírodní památka) Nejvýraznější útvar ve skupině skalek a balvanů granátických svorů v mírném svahu pod vrcholem Kamence (953 m n. m.) v CHKO Orlické hory. Ve vrcholové části má tento mrazový srub charakteristický tvar sfingy asi 15 m dlouhé; 10 m vysokou stěnou spadá do miniaturního novačního karu, z něhož vychází balvanový proud. Územní ochrana byla vyhlášena v roce 1985 na ploše 0,2 ha.
3.1.6.3.6 Skalecký háj (přírodní rezervace) Lužní lesík (3,16 ha) v povodí Dědiny, vyhlášený za chráněné území v roce 1984 především z důvodů botanických (v katastrálním území Podbřezí).
3.1.6.3.7 Zemská brána (přírodní rezervace) Skalnatý úsek údolí Divoké Orlice, protínající pod osadou Čihák napříč snížený hřbet Orlických hor. Řeka zde pod svrchnokřídovými usazeninami vyhloubila epigenetické údolí v pevných, ale rozpukaných rulách (migmatitech). Balvanové řečiště lemují v úseku několika set metrů výrazné rulové skály, zejména v úseku mezi kamenným silničním mostem a Pašeráckou lávkou. K největším skalním útvarům patří pověstmi opředená Ledříčkovu skála poblíž Klášterce nad Orlicí. Významná je i živá složka přírody. Údolí bylo v roce 1987 vyhlášeno chráněným územím (88,22 ha), prochází jím naučná stezka.
- 42 -
3.1.7 3.1.7.1
Vegetační poměry kraje Fytogeografická charakteristika
Květena Orlických hor a Podorlicka je, jak píše DUDA (1977), velmi bohatá a nadmíru zajímavá. Člověk, který se již tisíciletí podílí na jejím útváření, ponechává neustále menší prostor přirozené přírodě a vegetaci, čímž dochází k poměrně rychlé redukci počtu někdejších nalezišť, dokonce i k úplnému vyhynutí druhů, a tím ochuzení celé flóry. Je nejen na ochranářích, ale i na celé veřejnosti, aby byla příroda celého území zachována alespoň v takovém stavu, jak ji známe dnes. Rozdílné přírodní podmínky vyšších a nižších poloh našeho území podmiňují výskyt odlišných druhů rostlin a tudíž vytvářejí poněkud rozličnou květenu. Ve vyšších polohách se setkáváme především s flórou horskou, v územích s nižšími nadmořskými výškami převládají teplomilnější druhy pahorkatin. Proto se celé území rozděluje na dva regiony. Na fytogeografický okres Orlické hory (zahrnující i Bystřické hory na území Kladska), jehož květena má typický ráz sudetské horské (montánní) a podhorské (submontánní) flóry, a na fytogeografický okres Podorličí, který odpovídá zhruba výškovému stupni pahorkatin (kolinní stupeň) s květenou obohacenou o řadu zástupců teplomilné panonské flóry (DUDA 1977).
3.1.7.2
Lesní hospodářství
V bývalém Východočeském kraji bylo, jak uvádějí RYBÁŘ a kol. (1989), zastoupení lesní půdy následující: Lesní půda byla v kraji na 363 400 ha (viz obr. 20), z čehož porostní plocha činila 358 400 ha (31,9% rozlohy Východočeského kraje); z toho připadalo na lesy hospodářské 268 000 ha, na lesy ochranné 18 700 ha a lesy zvláštního určení pokrývaly přes 71 700 ha. Z hlediska dřevinné skladby převládaly výrazně jehličnaté lesy na 84% plochy (90,8% celkové zásoby dřeva) nad listnatými s 15,2% plochy (zásoba 9,2%). Důležitější druhy dřevin měly toto plošné zastoupení: smrk ztepilý (Picea abies) 65,2%, borovice lesní (Pinus sylvestris) 13,8%, modřín opadavý (Larix decidua) 2,6%, jedle bělokorá (Abies alba) 1,2% a borovice kleč (Pinus mugo) 0,6%. Ze stromů listnatých byly zde nejvíce zastoupeny duby (Quercus spp.) 4,6%, bříza bělokorá (Betula pendula) 2,9%, buk lesní (Fagus sylvatica) 2,8%, olše (Alnus spp.) 1,7%, habr obecný (Carpinus betulus) 0,8%, jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) 0,6%, lípy (Tilia - 43 -
spp.) 0,5% a nakonec javory (Acer spp.) 0,5%. Celková zásoba dřevní hmoty byla 79,9 miliónů m3, z čehož připadalo 90% na jehličnaté dřeviny (statistické údaje podle stavu v roce 1982). Významným problémem lesního hospodářství v regionu bylo ohrožení porostů imisemi (RYBÁŘ a kol. 1989) (dnešní stav je již podle mého názoru lepší – pozn. autorky).
3.1.7.3
Silniční zeleň
Silniční zeleň charakterizuje RYBÁŘ a kol. (1989) jako vegetační doprovody silnic. V bývalém Východočeském kraji doprovázely 80% z 9200 km silniční sítě a spolu s další rozptýlenou zelení měly značný krajinotvorným význam. Rostlo v nich přes 600 000 stromů, z toho je asi jedna třetina byla tvořena okrasnými dřevinami a zbytek představoval stromy ovocné, z nichž výrazně převládají slivoně švestky (Prunus domestica) a jabloně (Malus sp.) (situace se podle mého názoru nezměnila – pozn. autorky).
3.1.7.4
Biotopy Orlických hor a Podorlicka
Za základní skupiny biotopů Orlických hor a Podorlicka (mimo zemědělsky obdělávanou ornou půdu v nižších polohách) považuje DUDA (1977) lesy (viz obr. 20), rašeliniště a ostatní nelesní plochy jako louky, pastviny a pobřežní porosty. Tyto biotopy charakterizuje takto:
3.1.7.4.1 Lesy Před příchodem člověka a jeho zásahem po původních lesních porostů byl hlavní dřevinou Orlických hor převážně buk lesní, v nižších polohách s javorem klenem a se smrkem ztepilým, který na některých malých plochách nejvyšších poloh převládl nad bukem. Zcela čisté smrčiny zde však nebyly a vznikly až v souvislosti s lidskými zásahy do přírody. Od 14. století, kdy byla vybudována cesta z Čech přes Orlické hory do Kladska, která překračovala hřeben pohoří u Šerlichu, a zejména od 16. století, docházelo zde k intenzivní těžbě dřeva, které s vyváželo nejen do blízkého podhůří. Původní bukojedlové lesy se smrkem byly přeměněny na nynější smrkové monokultury v hřebenových partiích pravděpodobně na přelomu 16. a 17. století. Bukové dřevo se používalo především v četných hutích a sklárnách, jedlové dřevo pak pro stavební účely. - 44 -
Obr. 20: Lesnatost okresů dřívějšího Východočeského kraje (RYBÁŘ a kol. 1989). Vysvětlivky: 1 – do 25%, 2 – 25-35%, 3 – nad 35%; zkratky měst viz obr. 9, str. 17.
- 45 -
3.1.7.4.2 Rašeliniště Ve srovnání s ostatními sudetskými pohořími mají Orlické hory poměrně málo rašelinišť. Příčiny jejich nízkého výskytu je třeba hledat v hydrologických poměrech. S rašeliništi se v Orlických horách setkáváme jak v pramenné oblasti Divoké Orlice, kde jsou nejrozsáhlejší plochy, tak v hřebenových partiích Českého hřebene, i v nižších polohách, většinou v nadmořských výškách od 600-700 m n. m. (Trčkov, Plasnice, Hanička, Sedloňov atd.).
3.1.7.4.3 Nelesní plochy Bezlesé pozemky jsou v Orlických horách vesměs obhospodařovány jako louky a pastviny, v nižších polohách jako pole. Část těchto pozemků byla po roce 1945 vyjmuta ze zemědělské půdy a určena k zalesnění. Došlo tak nejen k redukci počtu nalezišť lučních druhů, ale i k nenávratné ztrátě krajinářsky hodnotných, esteticky velmi působivých ploch. Prakticky všechny luční porosty v celé oblasti jsou výsledkem činnosti člověka a vznikly až po odlesnění krajiny. Snad jen na velmi malých plochách nejvyšších poloh hřebene, na mimořádně podmáčených místech, mohly i v minulosti existovat malé bezlesé plochy nebo alespoň plochy s řídkým porostem stromů, které sloužily jako refugia (útočiště umožňující přežití reliktních druhů) lučních živočichů a rostlin, které se odtud po umělém odlesnění rozšířily. Původní horské louky v Orlických horách nebyly.
- 46 -
3.1.7.5
Fytocenologická klasifikace regionu
Podorlicko zaujímá (DUDA 1977) v podstatě pahorkatinu (kolinní stupeň) v nadmořských výškách od 260 do 400-500 m. Proti Orlickým horám, kde výrazně převládají kyselé horniny, tvoří geologický základ Podorlicka především vápnité horniny (hlavně opuky). Proto se velmi výrazně odlišuje i vegetace této oblasti od vegetace přilehlých hor. Květnaté bučiny (svaz Eu-Fagion), které jsou základním vegetačním typem Orlických hor, jsou v Podorlicku zastoupeny jen na malých plochách. Základním typem tu jsou dubohabrové háje (svaz Carpinion betuli). Víceméně souvislé plochy někdejších dubohabřin byly přerušovány jen v nivách vodních toků společenství luhů a olšin (svaz Alno-Padion, třída Alnetea glutinosae, třída Salicetea purpureae) a místy, například severovýchodně, východně, jihovýchodně od Dobrušky nebo východně od Kostelce nad Orlicí acidofilními doubravami (svaz Quercion roburi-petraeae), zcela výjimečně (například severovýchodně od Olešnice) pak bikovými bučinami (svaz Luzulo-Fagion). Jen velmi fragmentárně jsou v území zastoupeny subxerofilní doubravy (asociace Potentillo-Quercetum) a vápnomilné bučiny (svaz Cephalanthero-Fagion).
3.1.7.5.1 Pojem Podorličí Pahorkatina podhůří Orlických hor (dle fytogeografického členění Podorličí) zabírá rozsáhlý region, jehož severní hranici tvoří hranice fytogeografického okresu Orlické hory. Na severozápadě navazuje Podorličí krátkou hranicí v prostoru mezi Dobrošovem a Českou Skalicí na fytogeografický podokres Podzvičinsko okresu severočeských
pískovců.
Jižní
a východní
hranice
odděluje
Podorličí
od
fytogeografického okresu Českomoravské mezihoří. Všechny zmíněné fytogeografické jednotky jsou součástí středoevropské lesní květeny (Hercynicum). Orlické hory náležejí do podoblasti sudetské flóry (Sudeticum), ale Podorličí, Podzvičinsko a Českomoravské mezihoří spadají do podoblasti přechodné flóry hercynské zvané Subhercynicum. Na západě sousedí Podorličí s fytogeografickým okresem Východní Polabí obvodu převážně teplomilné květeny (Subpannonicum) a jihovýchodoevropské teplomilné květeny (Pannonicum) (DUDA 1977).
- 47 -
Hranice Podorličí jsou vymezeny těmito místy: Dobrošov – Česká Skalice – Slavětín nad Metují – Bohuslavice – Opočno – Očelice – Bolehošťská Lhota – Křivice – Častolovice – Kostelec nad Orlicí – Krchleby – Skořenice – Choceň a dále pak údolím Tiché Orlice přes Ústí nad Orlicí k Jablonnému nad Orlicí. Je nutné si však uvědomit, že ostré hranice nikde v přírodě neexistují, že charakteristické květeny jednotlivých územních celků většinou pozvolna přecházejí jedna v druhou (DUDA 1977).
3.1.7.6
Květena Orlických hor a Podorličí
Nejkrásněji je na jaře, kdy se lesy a louky začínají zelenat a postupně hýřit barvami svých květů. Nejprve, než sněhy roztají, nedočkavě rozkvétají a voní snítky lýkovce jedovatého (Daphne mezereum). S ním spěchají za sluncem kalíšky bledulí jarních (Leucojum vernum), jež pak v bohatých porostech pokrývají zejména vlhké travnaté plochy – jsou to doslova „bledulová údolí“. Po těchto prvních poslech jara se rozvíjí další a další květy a podle nich se louky barví do žluta, pak do běla, do růžova i do modra. To rozkvétají prvosenky jarní (Primula veris), sasanky hajní (Anemonoides nemorosa), rdesno hadí kořen (Bistorta major), úpolín evropský (Trollius europaeus), rožec polní (Cerastium arvense), hvozdík kartouzek (Dianthus carthusianorum), smolnička obecná (Steris viscaria), kopretina bílá (Leucanthemum vulgare), kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi), pryskyřník prudký (Ranunculus adrie) a další. Při potoce oranžově svítí blatouchy bahenní (Caltha palustris) a modrají se pomněnky bahenní (Myosotis palustris), na sušších mezích voní mateřídouška obecná (Thymus vulgaris) vedle protěže dvoudomé čili kociánku (Antennaria dioica) a hvězdic pupavy bílé (Carlina acaulis) či větší společenstva třezalky tečkované (Hypericum perforatum), vratiče obecného (Tanacetum vulgare) a vrbovky úzkolisté (Epilobium angustifolium), náprsníků červených (Digitalis purpurea) a mnoha dalších druhů. Zvlášt' vzácné jsou vstavače širolisté neboli prstnatce májové (Orchis majalis), lilie zlatohlavé (Lilium martagon) a cibulkonosné (Lilium bulbiferum), horeček český (Gentianella bohemica), prha chlumní – arnika (Arnica montana), kýchavice bílá (Veratrum album), chrpa parukářka (Centaurea pseudophrygia) a jiné (LEMFELDOVÁ 1992).
- 48 -
3.1.7.6.1 Vztah květeny Orlických hor a Podorličí Květena Podorličí je blízká květeně Orlických hor. Tento vztah se podle DUDY (1977) projevuje výskytem některých horských taxonů v nižších polohách. Tento výskyt je v podstatě dvojího typu. Buď vzniká periodickým splavováním z Orlických hor (lokality podél vodních toků), jako je tomu u kýchavice Lobelovy (Veratrum lobelianum), žluťuchy orlíčkolisté (Thalictrum aquilegiifolium), bodláku lopuchovitého (Carduus personata) a podobně, nebo jde o naleziště vysloveně reliktního charakteru, pocházející z chladnějších klimatických období, jako jsou například sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), starček potoční (Senecio rivularis), čistec alpínský (Stachys alpina) a tak dále. Naopak výrazný rozdíl proti Orlickým horám je, jak jsem se dočetla od DUDY (1977), v rozvinutí vodní flóry, a to jak ve stojatých, tak i tekoucích vodách. Z vodních rostlin vyskytujících se v Podorličí lze jmenovat stolístek přeslenitý (Myriophyllum verticillatum), stolístek klasnatý (M. spicatum), rdest prorostlý (Potamogeton perfoliatus), rdest alpínský (P. alpinus), rdest hřebenitý (P. pectinatus), rdest hustolistý (P. densus), leknín bělostný (Nymphaea candida), stulík žlutý (Nuphar luteum), bublinatku obecnou (Utricularia vulgaris), bublinatku přehlíženou (U. neglecta), lakušník chudokvětý (Batrachium paucistamineum), lakušník vodní (B. aquatile), lakušník rozevřený (B. divaricatum), lakušník vzplývavý (B. fluitans) a jiné vodní druhy. Tato květena vykazuje již výrazné vztahy ke květeně Polabí, stejně tak jako květena na zbytcích někdejších slatin s druhy pěchava bažinná (Sesleria uliginosa), ostřice dvoudomá (Carex dioica), ostřice prodloužená (C. distans), ostřice Hostova (C. hostina), ostřice pobřežní (C. riparia), kruštík bahenní (Epipactis palustris), prstnatec pletní (Dactylorhiza incarnata), kosatec sibiřský (Iris sibirica). Kdysi k těmto druhům náležel i jeden z vyhynulých taxonů Podorličí, a to drobná, nadmíru vzácná orchidej hlízovec Loeselův (Liparis loeselii), nalezená na bažinatých loukách u Mokrého, kde však v současné době již neroste. Odvodněním těchto luk byl biotop hlízovce, velmi ohroženého druhu nejen naší, ale i středoevropské flóry, úplně zničen.
- 49 -
3.1.7.7
Vyhynulé druhy flóry
Podobný osud potkal, jak uvádí DUDA (1977), i mimořádně vzácné druhy jako kozinec dánský (Astragalus danicus), bílojetel bylinný (Dorycnium herbaceum), hrachor širolistý (Lathyrus latifolius), ožanku kalamandru (Teucrium chamaedrys) a podkovku chocholatou (Hyppocrepis comosa). Převedením řídkého dubového porostu opukové stráně u Vojenic poblíž Opočna na kulturní smrčinu a tím pádem razantní změnou ekologických podmínek došlo v celém fytogeografickém okrese Podorličí k vyhynutí všech uvedených, vývoj v poledové době dokládajících, druhů. Podobně to dopadlo i se vzácnou drobnou orchidejí švihlíkem krutihlasem (Spiranthes spiralis), sbíranou naposledy u lesa „Machová“ u Rašovic v roce 1930, vratičkou mnohoklanou (Botrychium multifidum) u Potštejna, kamzičníkem rakouským (Doronicum austriacum) a dalšími.
3.1.7.8
Významná botanická lokalita Halín
DUDA (1977) sděluje, že vynikající květenu má proslulá botanická lokalita les Halín u Běstvin (cca 13 km od výzkumné lokality u Velké Jesenice). Ze vzácných nebo jinak pozoruhodných druhů byly na tomto nalezišti pozorovány: orlíček planý (Aquilegia vulgaris), hvězdoš mnohotvárný (Callitriche polymorpha), zvonek klubkatý (Campanula glomerata), ostřice chlumní (Carex montana), tomkovice jižní (Hierochloe australis), černohlávek velkokvětý (Prunella grandiflora), svízel Schultesův (Galium schultesii),
jetel
červenavý
(Triforium
rubens),
kakost
holubičí
(Geranium
columbinum), strdivka jednokvětá (Melica uniflora), medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), hruštička zelená (Pirola chlorantha) a vzácné orchideje, mezi které patří střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus), okrotice bílá (Cephalanthera damasonium), okrotice červená (C. rubra), vstavač nachový (Orchis purpurea), jenž je vzrůstem jednou z největších orchidejí celé střední Evropy a svým nádherně zbarveným květenstvím si v ničem nezadá s mnohými tropickými druhy, vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia), mnohem vzácnější vemeník zelenokvětý (P. chlorantha) a tak dále. Z floristického hlediska by si alespoň některé partie tohoto lesa zasloužily přísnou ochranu.
- 50 -
3.1.7.9
Rostlinné invaze
DUDA (1977) se dále zmiňuje o rostlinných invazích: Pro Podorličí jsou z fytogeografického hlediska jako celek snad nejvýznamnější karpatské migranty, k nimž náleží ostřice chloupkatá (Carex pilosa), pryšec mandloňovitý (Ephorbia amygdaloides), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), kakost hnědočervený (Geraium phaeum), který zde dosahuje přirozené západní hranice svého rozšíření, a další druhy. Snad nejvzácnějším karpatským migrantem Podorličí je ostřice ptačí nožka (Carex ornithopoda). Stejně tak jako kamzičník rakouský (Doronicum austriacum) nebo koprníček bezobalný (Ligusticum mutellina) představuje v květeně Orlických hor a Podorličí karpatský migrant (kdežto v jihozápadní části Čech migrant alpský). Neméně významnou skupinu rostlin v květeně Podorličí představují teplomilné a často vápnomilné druhy jako pcháč panonský (Cirsium pannonicum), bělozářka větvitá (Anthericum ramosum), kostřava žlábkovitá (Festuca sulcata), prorostlík srpatý (Bupleurum falcatum), kakost krvavý (Geranium sanguineum), tomkovice jižní (Hierochloe australis), vousatka prstnatá (Bothriochloa ischaemum), prvosenka jarní (Primula veris) a další druhy.
Obr. 21: Bělozářka větvitá (Anthericum ramosum) (orig.) - 51 -
3.1.8 3.1.8.1
Zoologická charakteristika regionu Bezobratlí na entomologické lokalitě Zbytka
Entomofauna byla za poslední tisíciletí výrazně ovlivněna činností člověka. Lokalita Zbytka (PR), nacházející se na hranici oblastí Kladské pomezí a Podorlicko mezi obcemi České Meziříčí, Rohenice a Bohuslavice nad Metují, je od mnou zkoumaného území 2. nejbližší (po 4 km vzdálené Šestajovické stráni) maloplošné chráněné území (cca 5 km). Z entomologického hlediska se jedná o kvalitní relativně zachovalé území s vysokou diverzitou entomofauny. Nejlépe je známa fauna motýlů (Lepidoptera), zejména čeledi můrovitých (Noctuidae), dvoukřídlých (Diptera) a vážek (Odonata). Výrazně jsou zastoupeny mokřadní a rašelinné druhy, mající vývoj v různých typech vod a na rašelinných a vlhkých loukách. Mezi nimi byla zjištěna řada vzácných a ojediněle se vyskytujících druhů, k nimž patří můry Simyra albovenosa a Archanara dissoluta, lišejníkovec Nudaria mundana z čeledi přástevníkovitých (Arctiidae) (http://cs.wikipedia.org). Ze 170 dosud doložených druhů dvoukřídlých (Diptera) patří k ohrožené mokřadní fauně bráněnka měnlivá (Stratiomys chamaeleon) a další druhy z čeledi bráněnkovitých (Stratiomyidae), např. Stratiomys singulator, Oxycera trilineata, většina druhů z čeledi lupicovitých (Dolichopodidae), řada pestřenkovitých (Syrphidae) nebo velmi vzácný druh Diastata flavicosta z čeledi Diastatidae. V drobných depresích, prameništích a Zlatém potoce se vyvíjejí vážky (Odonata). Většinou se jedná o hojnější druhy, pozoruhodná je však velmi početná populace motýlice obecná (Calopteryx virgo) ve Zlatém potoce (http://cs.wikipedia.org). Významnou ekologickou skupinou hmyzu na lokalitě jsou lesní druhy žijící v zachovalých listnatých porostech a lužních lesích. Vzácnými brouky této ekologické skupiny jsou zde např. druhy Hallomenus binotatus a Melandrya caraboides z čeledi lencovitých (Melandryidae). Z dvoukřídlých jsou z lokality publikovány prvonálezy z území Čech: Triphleba forfex z čeledi hrbilkovitých (Phoridae) a Heteromeringia nigrimana z čeledi různatkovitých (Clusiidae) (http://cs.wikipedia.org). Sušší okraje lesů s lemy keřů a pestrou bylinnou vegetací poskytují útočiště vzácným teplomilným druhům a migrantům. Z čeledi můrovitých jsou to například můry Eublemma purpurina a Helicoverpa armigera. Byl zde zjištěn i vzácný lišejníkovec Nudaria mundana z čeledi přástevníkovitých (Arctiidae), který se vyvíjí na - 52 -
lišejnících a játrovkách, a skrytě žijící brouk chrobák ozbrojený (Odonteus armiger). Z epigeických druhů brouků jsou nápadní střevlíci rodu Carabus, kterých zde žije několik druhů, velmi početná je populace střevlíka Ullrichova (Carabus ullrichi) (http://cs.wikipedia.org). Mimořádně významnými nalezišti měkkýšů jsou například území Babiččina údolí a Dubna. Výskyt 70 druhů měkkýšů (52 suchozemských a 18 vodních) řadí Dubno na první místo mezi malakologickými nalezišti ve východních Čechách – žije zde více než třetina druhů známých z Čech (http://www.mestonachod.cz).
3.1.8.2
Antropogenní vliv na výskyt obratlovců v regionu
Člověk během posledních tisíciletí výrazně ovlivnil v tomto regionu i výskyt obratlovců. Původní převážně lesní společenstva byla v první řadě ochuzena o mnohé velké savce či ptáky. Tyto druhy jako medvěd hnědý (Ursus arctos), rys ostrovid (Lynx lynx), bobr evropský (Castor fiber), vlk obecný (Canis lupus), zubr evropský (Bison bonasus), orli skalní (Aquila chrysaetos) a další ztratily v rámci intenzívně obhospodařované krajiny podmínky pro svoji existenci. Populace dalších druhů prošly výraznými změnami početnosti. Pokleslo zastoupení teplomilné fauny listnatých hájů, naopak se více rozšířila zvířena vázaná na chladnější a sušší jehličnany a porosty. Objevily i rozmnožily se také nové druhy, vázané na prostředí kulturní stepi, tj. polí a luk v odlesněné krajině. Sem patří hraboš polní (Microtus arvalis), tchoř světlý (Putorius eversmanni) a jiní zástupci (JAKL 2005). Na lidská sídliště jsou vázány druhy jako myš domácí (Mus musculus), synantropní druhy netopýrů, vlaštovky obecné (Hirundo rustica), jiřičky obecné (Delichon urbica) a tak dále. Další, většinou negativní vlivy, představují nedávné změny ekologických podmínek krajiny vlivem velkoplošných zásahů (pozemkových úprav, meliorací a regulací vodních toků), znečištění ovzduší a vodních toků a podobně. Největší postižení bylo možno zaznamenat u druhů vázaných na vlhká stanoviště (louky, mokřady, tůně) a zelení členěnou krajinu – například bahňáci a mnozí drobní pěvci zcela ztratili své životní prostředí. Další druhy takto mohly přijít o svoji potravní základnu (např. hmyzožraví ptáci a netopýři) či získávat chemicky kontaminovanou potravu. Původní společenstva v níže položených oblastech křídové pánve představují druhy, které vyhledávají listnaté háje a luhy s drobnými vodotečemi (JAKL 2005).
- 53 -
3.1.8.3
Běžní, vzácnější a ohrožení zástupci obratlovců regionu
Do početné skupiny ptáků Náchodska patří mimo jiné brhlík lesní (Sitta europaea), budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix), dlask tlustozobý (Coccothraustes coccothraustes), holub hřivnáč (Columba palumbus), hrdlička divoká (Streptopelia turtur), lejsek bělokrký (Ficedula albicollis) a lejsek černohlavý (F. hypoleuca), mlynařík dlouhoocasý (Aegithalos caudatus), několik druhů pěnic (Sylvia spp.), sedmihlásek hajní (Hippolais icterina), strakapoud malý, prostřední i velký (Dendrocopos minor, D. medius, D. major), sýkora lužní, babka a modřinka (Parus montanus, P. palustris, P. caeruleus), žluna šedá a zelená (Picus canus, P. viridis) a jiné (JAKL 2005). Ze vzácnějších druhů savců může být v tomto prostředí zastižen např. hrabošík podzemní (Microtus subterraneus), rejsek obecný (Sorex araneus), netopýr rezavý (Nyctalus noctula) a podobně. S některými druhy se lze setkat jen vzácně v komplexech zachovaných lesů přirozeného složení, s kamenitými sutěmi a doupnými stromy, tj. dnes obvykle ve vyšších polohách. Patří k nim čáp černý (Ciconia nigra), mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), holub doupňák (Columba oenas) a další (JAKL 2005). Ve své existenci je velmi ohroženo společenstvo živočichů polokulturních lučních porostů. V členité krajině se ještě tu a tam udržuje bramboříček hnědý (Saxicola rubetra), dudek chocholatý (Upupa epops) a chřástal polní (Crex crex) (JAKL 2005).
3.1.8.4
Obratlovci v lese
Smíšené lesy a jejich okraje obývají dle JAKLA (2005) např. zmije obecná (Vipera berus) (s vyšší hustotou výskytu nad 300 m n. m), z ptáků budníček menší (Phylloscopus collybita), drozd kvíčala a zpěvný (Turdus pilaris a T. philomelos), kalous ušatý (Asio otus), králíček obecný i ohnivý (Regulus regulus a R. ignicapillus), lelek lesní (Caprimulgus europaeus), linduška lesní (Anthus trivialis), ostříž lesní (Falco subbuteo), sýkory koňadra, parukářka a uhelníček (Parus major, P. cristatus a P. ater), šoupálci (Certhia spp.), ze savců je to např. ježek západní (Erinaceus europaeus), jehož rozšíření se zde prolíná s areálem ježka východního (E. concolor), rejsek malý (Sorex minutus), netopýr černý (Barbastella barbastellus), plch velký (Glis glis) či plšík lískový (Muscardinus avellanarius).
- 54 -
Mezi zajímavé druhy žijící často vzácně více v lesích vyšších poloh JAKL (2005) řadí druhy, jako jsou datel černý (Dryocopus martius), drozd brávník (Turdus viscivorus), hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula), křivka obecná (Loxia curvirostra), vzácný sýc rousný (Aegolius funereus) aj. Na lesní prostředí je, jak uvádí JAKL (2005), vázána řada druhů lovné zvěře, některé druhy naopak dávají přednost bezlesé krajině. Z pernaté je hospodářsky nejdůležitější bažant obecný (Phasianus colchicus), ačkoli směrem k severu počty klesají. Jeho populace jsou stále více závislé na umělém odchovu. Vzácná je křepelka polní (Coturnix coturnix), jež prakticky na Náchodsku chybí a vyskytuje se ve členité krajině pahorkatin. Poslední nepočetné populace tetřívka obecného (Tetrao tetrix) žijí v polesí Náchod a Adršpach. U zajíce polního (Lepus europaeus) došlo v 70. letech vlivem civilizačního tlaku k výraznému úbytku. V okolí Náchoda a Broumova se dnes vyskytuje v hustotě do 5 jedinců na km2, což je asi 1/3 původního stavu. Spárkatá zvěř má běžné zástupce v srnčí (srnec obecný – Capreolus capreolus) i černé zvěři (prase divoké – Sus scrofa), hojnější zejména v členité krajině Broumovska, kde není vzácností ani jelení zvěř (jelen lesní – Cervus elaphus). Lesy kolem Náchoda, Hronova a v Javořích horách jsou těžištěm výskytu muflona (Ovis musimon). Také u šelem lze zřetelně sledovat ekologickou vazbu na vhodný typ prostředí. Se stoupající nadmořskou výškou a členitostí území od Polabí k Podorlicku a Náchodsku několikanásobně stoupá populační hustota lišky obecné (Vulpes vulpes), jezevce lesního (Meles meles), kuny lesní i skalní (Martes martes, M. foina) a jiných šelem (JAKL 2005). Dravci mají své dosud poměrně hojné zástupce v káni lesní (Buteo buteo) a zejména v poštolce obecné (Falco tinnunculus), která osídluje i urbanizovaná prostředí (dokonce výškové budovy ve městech). Z ostatních dravců si populační hustotu nezbytnou pro trvalou existenci druhu udržují vlastně jen jestřáb lesní (Accipiter gentilis) a pochop rákosní (Circus aeruginosus). Další, v minulých desetiletích běžné druhy – krahujec obecný (Accipiter nisus), ostříž lesní (Falco subbuteo), včelojed lesní (Pernis apivorus) a další – dnes hnízdí zcela jednotlivě jen v územích s menší hospodářskou aktivitou (JAKL 2005).
- 55 -
3.2 Teoretický úvod do vlastního výzkumu 3.2.1 Pojmy hálka a cecidofágie 3.2.1.1
Hálka
Hálka je anomální novotvar z buněk nebo rostlinných pletiv. Tento útvar je způsoben cizím, živočišným nebo rostlinným organismem, působícím na změnu chemismu hostitelských rostlin. Hálky jsou sídlem různých živočichů, kteří zde prodělávají svou proměnu. Duběnky jsou druhem cecidií, jež vytvářejí různé druhy žlabatek na dubech (OTTA 1908). Dále jsem se o hálkách dočetla, že se jedná o novotvar, vznikající na rostlině působením parazitických členovců. Jedná se o zduřelou rostlinnou tkáň, sloužící larvám parazita jako potrava a úkryt. Tvoří ji někteří roztoči, mšice, blanokřídlí – žlabatky a dvoukřídlí – bejlomorky (http://www.biolib.cz). Existují i cecidiofágní druhy, které nevytvářejí vlastní hálky, ale vyživují se v hálkách vzniklých působením jiného druhu, např. nosatec Balanobius salicivorus v hálkách pilatek (čeleď Tenthredinidae) (ČERMÁK 2003).
3.2.1.2
Cecidofágie
Jak uvádí ČERMÁK (2003), cecidofágie je potravní strategie živočichů, kdy se živočichové živí substancí zvláštních útvarů na těle rostlin, takzvanými hálkami vzniklými činností hálkotvorných organismů, například roztočů, hlístic, hmyzu. Příčinou vzniku hálek jsou látky vylučované živočichem, které mají brzdící nebo stimulační účinek na rostlinu.
3.2.1.3
Typy hálek
ČERMÁK (2003) rozděluje hálky (cecidie) podle následujících kriterií: 1. Podle původců: zoocecidie – cecidie způsobené živočichy akarocecidie – cecidie způsobené roztoči entomocecidie – vznik cecidií způsobuje hmyz.
- 56 -
2. Podle částí rostlinného těla, na níž hálky vznikají: hálky kořenové, stonkové, lodyhové, kůrové, větvové, výhonkové, pupenové, prýtové, listové a květní. 3. Hálky podle tvaru a stavby: jednoduché – vznikají na jednom rostlinném orgánu, jsou různého tvaru, například vlásečné, plstnaté, řasnaté, váčkové, nádorové, uzavřené, dřeňové, lysenchymové a jiné; složité – vznikají z většího počtu přilehlých orgánů rostliny, např. hálka korovnice zelené na smrku.
3.2.2
Charakteristika modelových zástupců hálkotvorců
Následující kapitola přináší charakteristiky a informace o životních cyklech vybraných hálkotvorců. Z každého (v lese Březku objeveného) řádu hálkotvorců jsem vybrala zástupce, s jejichž cecidiemi jsem se setkala na zvolené lokalitě a zároveň o nichž jsou dostupné bližší informace.
3.2.2.1
Vlnovník ořešákový (Aceria erineus)
Vlnovníci (Acarina, Eriophyidae) jsou velmi specifickou skupinou fytofágních roztočů o velikosti těla mezi 80-500 µm. Jejich tělíčko je červovité a směrem k zadnímu konci se zužuje. Všechna aktivně pohybující se stadia mají v přední části těla pouze dva páry obdobně utvářených nohou, které jsou zkrácené a směřují dopředu. Tenká kutikula pokrývající tělo je na většině povrchu rozličně jemně rýhovaná a zřasená. Vývojový cyklus těchto roztočů obvykle zahrnuje stadium vajíčka, larvy, nymfy a dospělce. V případě druhů žijících na dřevinách bývají častým místem využívaným k překonání zimního období různé škvíry a prostory mezi šupinami pupenů (KABÍČEK 2007). Vlnovník iniciuje tvorbu puchýřovitých útvarů na svrchní straně listových čepelí o velikosti kolem šesti až sedmi milimetrů. Na rubu listu v místě vydutí pletiva lze pozorovat šedobělavé erineum, připomínající plsť. Je tvořeno abnormálně rostlými trichomy vytvářejícími hustou vláknitou spleť, v níž žijí vlnovníci. Při vyšší hustotě populace roztoče se jednotlivé puchýře spojují a celé listy se výrazně deformují. Vlnovník ořešákový svým výskytem kopíruje oblasti, kde se ořešáky pěstují. Jeho výskyt je znám z Evropy, Asie, Severní a Jižní Ameriky, Austrálie a Nového Zélandu (KABÍČEK 2007). - 57 -
3.2.2.2
Vlnatka hladká (Tetraneura ulmi)
Velikost mšice (Aphididae) je, jak píše TOMÁŠEK (2006), 3-4 mm, hálky 8-15 mm. Druh je rozšířen v Evropě, Asii a Severní Americe. Na jaře se líhnou první larvy vlnatky hladké, které sají na listech jilmu a způsobují tak zpočátku deformaci čepele a následně i tvorbu hálek. Hálky mají zelenou (případně načervenalou) barvu a během roku tmavnou až do hnědé podoby. Uvnitř hálek se vyvíjejí mšice až do doby, kdy hálka samovolně praskne (mšice nemají kousací ústrojí). Poté okřídlení jedinci zaletují ke kořenům trav, kde sají šťávu. Na konci léta se vrací zpět na jilmy, kde se vyvíjí poslední generace samečků i samiček. Samičky pak kladou jediné vajíčko, které přezimuje.
3.2.2.3
Korovnice smrková (Sacchiphantes abietis)
MACEK (2001) uvádí, že tato 0,2 cm velká mšice (Adelgidae), rozšířená v celé Evropě, žije ve smrkových a modřínových lesích. Korovnice zelená (Sacchiphantes viridis, resp. Sacchiphantes abietis viridis) je ekologická rasa korovnice smrkové. Tyto ekologické rasy se od sebe až na vývoj nijak neliší. Sacchiphantes abietis nestřídá hostitele a je vázána výlučně na smrk, zatímco Sacchiphantes viridis střídá smrk s modřínem. Pro korovnice je charakteristické, že všechny samičky (i partenogenetické) kladou vajíčka. Ostatní samičky většiny mšic (partenogenetické) rodí živé larvy. Sifunkuly (trubicovité útvary na zadečku) ani kauda (chvostek) nejsou vyvinuté. Mají obal z voskových struktur vylučovaných na povrch těla. Na bázi mladých výhonků smrku vyvolává sání mšic vznik zelených nebo načervenalých šišticovitých hálek. V komůrkách uvnitř hálek mšice vyrůstají. Hálky se otevírají v létě. Mšice je opouštějí a stěhují se na modřín. Z modřínu se po několika generacích stěhují na smrk. Vývojový cyklus čítající několik generací trvá dva roky. Jedna z generací přezimuje na smrku a druhá na modřínu. Pouze na smrku se objevuje oboupohlavní generace. Zde dochází ke kopulaci a samička klade jedno oplozené vajíčko, z něhož se na jaře vylíhne zakladatelka (fundatrix). Je to velmi hojný a škodlivý druh. Boj spočívá především v pěstování smrků na vhodných stanovištích. Pokud odřezáváme hálky ještě před jejich otevřením, omezíme množství korovnic v následujícím roce (MACEK 2001).
- 58 -
3.2.2.4
Bejlomorka buková (Mikiola fagi)
V našich podmínkách bejlomorka buková zimuje převážně ve stadiu dorostlých larev (zřídka kukel) a to v hálkách opadlých na zem. Na jaře se larvy v hálkách kuklí a po 2-3 týdnech trvání kuklového stadia se obvykle v dubnu líhnou dospělci bejlomorky, kteří hálky opouštějí zavíčkovaným otvorem v krčkovitě zúžené bázi hálek, vzniklým po jejich opadu z listů. Samičky po spáření kladou vajíčka jednotlivě nebo v malých skupinách na kůru větévek při bázi pupenů a na ještě nevyrašené listové pupeny mladých buků nebo pupeny spodních větví starších buků. Celkem samička vyklade 200-300 červeně zbarvených vajíček o délce 0,3 mm (URBAN 1999). Vylíhlé larvy, jak uvádí URBAN (1999), ihned zalézají mezi pupenové šupiny a přední částí těla se usazují v listovém parenchymu těsně vedle hlavních a bočních listových žilek. Stálým drážděním mladých meristematických pletiv rašících pupenů hálkotvorným sekretem, vylučovaným sající larvou, se na listové čepeli začne vytvářet zpočátku nenápadná oboustranná hálka, podobná drobným hrbolům. Koncem jara a začátkem léta hálky rychle rostou a začátkem podzimu jejich růst končí. Uvnitř hálek s neporušeným vývojem bejlomorky se v prostorné vnitřní dutině nalézá vždy jen jedna bíle zbarvená larva. Ta se v hálce během vývoje třikrát svléká a koncem vegetační doby dorůstá. Hálky s živou bejlomorkou jsou zpočátku bledozelené, později často žluté nebo načervenalé (hlavně z osluněné strany). Zralé hálky s dorostlou larvou bejlomorky jsou vejčité a na konci zašpičatělé, 5-12 mm vysoké a 3-6,5 mm široké, hladké a často lesklé. Dorostlé samčí larvy jsou 3,5-4,5 mm dlouhé a 1,0-1,4 mm široké. Samičí larvy jsou 4,5-5,5 mm dlouhé a 1,31,8 mm široké. Vývoj samčích larev je oproti larvám samičím poněkud uspíšen, neboť samčí larvy většinou dorůstají koncem srpna a v září, kdežto larvy samičí až koncem září a v říjnu (URBAN 1999). Dále URBAN (1999) sděluje, že v hálkách bejlomorky bukové se vyvíjí četní hmyzí parazitoidi, jimiž je často zlikvidována převážná část populace larev hostitelské bejlomorky. Z vnějších parazitoidů, kteří se na mortalitě bejlomorky podíleli, byli nejhojnější Torymus cultriventris Ratz. (Tormidae) a Aprostocetus elongatus Först. (Eulophidae). Na snižování populační hustoty larev bejlomorky v hálkách se velmi účinně podílela také endoparazitoidní chalcidka Omphale lugens Nees (Eulophidae).
- 59 -
3.2.2.5
Žlabatka dubová – listová (Cynips quercusfolii)
Fytofágní
hmyz
řádu
Hymenoptera
(blanokřídlí)
z
čeledi
Cynipidae
(žlabatkovití). Dospělí jedinci oboupohlavní generace poletují v květnu a červnu. Kladou oplodněná vajíčka zespodu do žilek listů dubu. Vytvářejí na listech šťavnaté nedřevnatějící hálky (duběnky) tvaru koule o průměru 26 mm. Hálky jsou vždy jednokomůrkové, zpočátku zelené, pak žlutě, na osluněné straně červené. Na podzim opadávají s listím. Od prosince do února se z nich líhnou partenogenetické (samobřezí) samičky, které kladou vajíčka do pupenů dubu, ty pak přetvářejí na hálky o délce až 4 mm, z nichž v květnu se líhnou samečci a samičky. Generace je jednoletá (http://www.sps-ul.cz). Partenogeneze (samobřezost) je výraz pro zvláštní rozmnožovací cyklus, kdy neoplodněné samičky kladou vývojově schopná vajíčka, když se z vajíček líhnou samečci, jde o arrhenotokii, v případě samiček o thelytokii. Tak se rozmnožují některé generace mšic, brouků a jiných členovců. Amfitikie je forma samobřezosti, u které se z neoplodněných vajíček vyvíjí obě pohlaví (http://www.sps-ul.cz).
3.2.2.6
Žlabatka růžová (Diplolepis rosae)
Od MOSLERA (1909) se dozvídám následující informace: Jedná se o fytofágní hmyz (Hymenoptera, Cynipidae), jehož larvální vývoj probíhá na keřích růže šípkové (Rosa canina), uvnitř hálek, zvaných bedeguár. Ty se vytvářejí na větévkách či listech šípkového keře poté, co do jeho pupenů žlabatka na jaře naklade snůšku svých vajíček. Šípkové hálky, představující jednu z forem patologické odchylky a deformace v růstu a tvaru rostlinných orgánů v důsledku jejich napadení hmyzem či houbami, mohou být někdy velké jako dětská pěst. Obrostlé jsou zelenavými, červenavými i žlutavými či hnědými chlupy. Každá larva obývá uvnitř bedeguáru vlastní komůrku. Během následujícího jara z nich vylétají imaga. Místo žlabatek se ale mohou ukázat lumčíci a jiný parazitický hmyz, živící se uvnitř hálek jejich larvami. Vskutku zajímavé užití měly šípkové hálky ve středověku. Odvarem z nich se lidé snažili léčit průjmové onemocnění dobytka, sloužil také jako diuretikum. Sušené a na prášek rozemleté larvy žlabatky se užívaly proti tasemnicím a nošení náhrdelníků s navlečenými hálkami mělo pomáhat při černém kašli (MOSLER 1909).
- 60 -
3.3 Dosavadní výzkumy 3.3.1 Botanik a fytopatolog Eduard Baudyš Zeměpisným rozšířením zoocecidií, a to nejen na území Čech, Moravy a Slezska, se zabýval pan Eduard Baudyš. Jako další země prozkoumal bývalou Jugoslávii, Rakousko, Slovensko, Rumunsko, Belgii, Francii, Holandsko a Německo. V letech 1913 až 1967, na základě prozkoumání jednotlivých regionů z hlediska této problematiky, sepsal desítky příspěvků, prezentovaných například v přírodovědných sbornících (http://www.mzm.cz). Český botanik a fytopatolog Eduard Baudyš (narozen 13.3.1886 v Hořicích, zemřel 26.3.1968 v Brně) začal svou úspěšnou kariéru těsně před 1. světovou válkou v bosenském Sarajevu (tehdy součásti Rakouska-Uherska), kde pracoval jako odborný úředník tabákové režie. Po skončení války, v letech 1919-20, působil jako asistent botaniky na Vysoké škole technické v Praze a stal se pokračovatelem profesora Ladislava Čelakovského (vnuka básníka Františka Ladislava Čelakovského). V letech 1920-42 pracoval jako vědecký pracovník Zemského výzkumného ústavu zemědělského – Ústavu pro zdravovědu rostlin v Brně, kde založil hned zpočátku fytopatologickou sekci, zabývající se onemocněním rostlin. Roku 1946 byl jmenován profesorem na Vysoké škole zemědělské v Brně. Byl jedním ze zakladatelů československé fytopatologie, zabýval se též fyziologií rostlin, mykologií a bakteriologií. Řada jeho publikací, například Hospodářská fytopathologie, Význačné choroby a škůdci polních plodin a ochrana proti nim a Zemědělská fytopatologie se staly základem pro Baudyšovy žáky a pokračovatele, ale i kolegy, jakým byl například C. Blattný (CHURAŇ a kol. 1998).
3.3.2
Baudyšův výzkum hálek ve Východočeském kraji
BAUDYŠ (1963) neopominul prozkoumat výskyt hálek ani v tehdejším Východočeském kraji. Jak uvádí ve svém díle Příspěvek k rozšíření zoocecidií v kraji východočeském (1963): „Laskavostí Revolučního odborového hnutí (ROH) bylo mi umožněno na rekreaci v roce 1953 sbírati studijní materiál v okolí Vysokého nad Jizerou. Hálky jsou uspořádány podle díla HOUARDOVA (1908-1913) … Většinu hálek jsem sbíral sám, sběry H. Zavřela mají zkratku H.Z., K. Krčana K.K., ostatní sběratelé jsou uvedeni - 61 -
plným jménem. V příspěvku je 298 forem, z nichž je 38 pro Čechy nových, označených před pořadovým číslem hvězdičkou a 6 nově popsaných neb na nových živitelích, označených dvěma hvězdičkami.“ Tento příspěvek (viz příloha 1) je ve formě 297-mi členného seznamu bezobratlých živočichů, kteří vytvářejí hálky (zoocecidie) na vyšších rostlinách, od dřevin až po byliny. Baudyš prováděl svůj výzkum velkoplošně, pozoroval rozsáhlé území od Jizerských hor přes Krkonoše až k Podorlicku a Orlickým horám, proto je jeho výsledek, co se počtu sledovaných rostlin i zjištěných hálkotvorců týče, velmi obsáhlý.
- 62 -
4 PRAKTICKÁ ČÁST 4.1 Výsledky pozorování Na zvolené lokalitě jsem zjistila výskyt 50 různých druhů hálek u 27 druhů v 20 rodech dřevin. Zjištěné taxony hálkotvorců jsou seřazeny podle hostitelských rostlin, uspořádaných systematicky. Číslovány jsou pouze rody rostlin.
4.1.1
1.
Seznam zjištěných taxonů hálkotvorců na jednotlivých hostitelských rostlinách
Smrk ztepilý (Picea excelsa)
Sacchiphantes abietis (Linnaeus, 1758) – korovnice smrková (Hemiptera, Adelgidae)
2.
Ořešák královský (Juglans regia)
Aceria erineus (Nalepa, 1891) – vlnovník ořešákový (Acarina, Eriophyidae)
3.
Topol černý (Populus nigra)
Pemphigus bursarius (Linnaeus, 1758) – dutilka topolová (Hemiptera, Aphididae) Pemphigus spyrothecae (Passerini, 1856) – dutilka šroubovitá (Hemiptera, Aphididae)
Topol osika (Populus tremula) Lasioptera populnea (Wachtl, 1883) – bejlomorka osiková (Diptera, Cecidomyiidae)
4.
Vrba křehká (Salix fragilis)
Pontania proxima (Lepeletier, 1823) – pilatka válčivá (Hymenoptera, Tenthredinidae)
Vrba košíkářská (Salix viminalis) Pontania viminalis (Linnaeus, 1758) – pilatka košíkářská (Hymenoptera, Tenthredinidae)
Vrba bílá (Salix alba) Eriophyes triradiatus (Nalepa, 1892) – vlnovník (Acarina, Eriophyidae)
- 63 -
5.
Habr obecný (Carpinus betulus)
Aceria macrotrichus (Nalepa, 1889) – vlnovník (Acarina, Eriophyidae)
6.
Líska obecná (Corylus avellana)
Contarinia coryli (Kaltenbach, 1859) – plodomorka lísková (Diptera, Cecidomyiidae)
7.
Olše lepkavá (Alnus glutinosa)
Eriophyes inangulis (Nalepa 1919) – vlnovník (Acarina, Eriophyidae)
8.
Buk lesní (Fagus silvatica)
Mikiola fagi (Hartig, 1839) – bejlomorka buková (Diptera, Cecidomyiidae)
9.
Dub letní (Quercus robur)
Andricus foecundatrix (Hartig, 1840) – žlabatka šišticová (Hymenoptera, Cynipidae) Andricus lignicolus (Hartig, 1840 – žlabatka dřevní (Hymenoptera, Cynipidae) Andricus quercuscalicis (Burgsdorf, 1783) – žlabatka kalichová (Hymenoptera, Cynipidae) Andricus curvator (Hartig, 1840) – žlabatka (Hymenoptera, Cynipidae) Cynips longiventris (Hartig, 1840) – žlabatka pruhovaná (Hymenoptera, Cynipidae) Cynips divisa (Hartig, 1840) – žlabatka (Hymenoptera, Cynipidae) Cynips quercusfolii (Linnaeus, 1758) – žlabatka dubová (Hymenoptera, Cynipidae) Trigonaspis synaspis (Hartig, 1841) – žlabatka (Hymenoptera, Cynipidae) Biorhiza pallida (Olivier, 1791) – žlabatka bezkřídlá (Hymenoptera, Cynipidae) Neuroterus laeviusculus (Schenck, 1863) – žlabatka (Hymenoptera, Cynipidae) Neuroterus numismalis (Fourcroy, 1885) – žlabatka penízková (Hymenoptera, Cynipidae) Neuroterus quercusbaccarum (Linnaeus, 1758) – žlabatka hrášková (Hymenoptera, Cynipidae)
Dub šípák (Quercus pubescens) Andricus caputmedusae (Hartig, 1843) – žlabatka (Hymenoptera, Cynipidae)
- 64 -
Dub zimní (Quercus petraea) Attelabus nitens (Scopoli, 1763) – zobonoska dubová (nepravá hálka) (Coleoptera, Attelabidae)
10.
Jilm habrolistý (Ulmus carpinifolia)
Tetraneura ulmi (Linnaeus, 1758) – vlnatka hladká (Hemiptera, Aphididae) Eriosoma ulmi (Linnaeus, 1758) – vlnatka jilmová (Hemiptera, Aphididae)
11.
Meruzalka rybíz (Ribes rubrum)
Cryptomyzus korschelti (Börner, 1938) – mšice (Hemiptera, Aphididae) Cryptomyzus ribis (Linnaeus, 1758) – mšice rybízová (Hemiptera, Aphididae)
12.
Ostružiník ježiník (Rubus caesius)
Lasioptera rubi (Schrank, 1803) – bejlomorka ostružiníková (Diptera, Cecidomyiidae)
13.
Růže šípková (Rosa canina)
Diplolepis rosae (Linnaeus, 1758) – žlabatka růžová (Hymenoptera, Cynipidae) Diplolepis eglanteriae (Hartig, 1840) – žlabatka kuličková (Hymenoptera, Cynipidae)
Růže zahradní (Rosa) Diplolepis mayri (Schlechtendal, 1876) – žlabatka (Hymenoptera, Cynipidae)
14. Slivoň švestka (švestka domácí) (Prunus domestica) Brachycaudus prunicola (Kaltenbach, 1843) – mšice (Hemiptera, Aphididae) Eriophyes similis similis (Nalepa, 1890) – vlnovník (Acarina, Eriophyidae) Eriophyes padi prunianus (Nalepa, 1926) – vlnovník (Acarina, Eriophyidae) Myzus cerasi ssp. pruniavium (Fabricius, 1775) – mšice třešňová poddruh slivoňová (Hemiptera, Aphididae)
- 65 -
15.
Javor klen (Acer pseudoplatanus)
Aceria pseudoplatani (Corti, 1905) – vlnovník (Acarina, Eriophyidae) Aceria macrorhynchus (Nalepa, 1889) – vlnovník (Acarina, Eriophyidae) Aceria macrorrhyncha cephalonea (Nalepa, 1889) – vlnovník (Acarina, Eriophyidae) 16.
Řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica)
Puccinia coronata (Corda, 1837) – rez korunkatá (Uredinales, Pucciniaceae) 17.
Réva vinná (Vitis vinifera)
Colomerus vitis (Pagenstecher, 1857) – vlnovník révový (Acarina, Eriophyidae) 18.
Lípa velkolistá (širolistá) (Tilia platyphylla)
Eriophyes tiliae (Pagenstecher, 1857) – vlnovník lipový (Acarina, Eriophyidae) Eriophyes exilis (Nalepa, 1982) – vlnovník (Acarina, Eriophyidae) Lípa malolistá (srdčitá) (Tilia cordata) Didymomyia réaumuriana (Löw, 1878) – bejlomorka (Diptera, Cecidomyiidae) 19.
Jasan ztepilý (Fraxinus excelsior)
Aceria fraxinovorus (Nalepa, 1909) – vlnovník (Acarina, Eriophyidae) Dasyneura fraxini (Bremi, 1847) – bejlomorka jasanová (Diptera, Cecidomyiidae) Prociphilus bumeliae (Schrank, 1801) – dutilka jasanová (Hemiptera, Aphididae) 20.
Bez černý (Sambucus nigra)
Epitrimerus trilobus (Nalepa, 1891) – vlnovník (Acarina, Eriophyidae)
4.1.2
Fotografie nalezených hálek
Následujících 7 stran obsahuje tabulky s vlastními fotografiemi hálek všech výše uvedených taxonů, které jsem během roku 2007 nalezla v lese Březku. Hálky jsou seřazeny podle hostitelských rostlin, uspořádaných systematicky. Každý obrázek je doplněn popiskem (hostitelská rostlina, název hálkotvorce, datum sběru).
- 66 -
Tab. 1: Fotografie nalezených hálek na jednotlivých hostitelských rostlinách (orig.)
- 67 -
Tab. 2: Fotografie nalezených hálek (orig.) – 1. pokračování
- 68 -
Tab. 3: Fotografie nalezených hálek (orig.) – 2. pokračování
- 69 -
Tab. 4: Fotografie nalezených hálek (orig.) – 3. pokračování
- 70 -
Tab. 5: Fotografie nalezených hálek (orig.) – 4. pokračování
- 71 -
Tab. 6: Fotografie nalezených hálek (orig.) – 5. pokračování
- 72 -
Tab. 7: Fotografie nalezených hálek (orig.) – 6. pokračování
4.1.3
Seznam zjištěných taxonů hálkotvorců podle systematické příslušnosti
Tato kapitola přináší seznam všech zjištěných taxonů hálkotvorců uspořádaných dle jejich systematické příslušnosti. Odborné jméno, jeho případné synonymum a český překlad (pokud u taxonu není zveřejněn, v uvozovkách uvádím překlad vlastní) vždy doplňuje odborné jméno hostitelské rostliny, psané v závorce tučnou kurzívou.
4.1.3.1
Roztoči
Tab. 8: Systematické zařazení čeledi vlnovníkovitých (Eriophyidae) (SEDLÁK 2000)
1. Aceria erineus = Eriophyes erineus – vlnovník ořešákový (Juglans regia) 2. Aceria fraxinovorus = Eriophyes fraxinovorus – vlnovník (Fraxinus excelsior) 3. Aceria macrorrhyncha cephalonea = Eriophyes – vlnovník (Acer pseudoplatanus) 4. Aceria macrorhynchus – vlnovník (Acer pseudoplatanus) 5. Aceria macrotrichus = Aceria macrotricha – vlnovník (Carpinus betulus) 6. Aceria pseudoplatani – vlnovník (Acer pseudoplatanus) - 73 -
7. Colomerus vitis = Eriophyes vitis – vlnovník révový (Vitis vinifera) 8. Epitrimerus trilobus – vlnovník (Sambucus nigra) 9. Eriophyes exilis – vlnovník (Tilia platyphylla) 10. Eriophyes inangulis – vlnovník (Alnus glutinosa) 11. Eriophyes padi ssp. prunianus – vlnovník (Prunus domestica) 12. Eriophyes similis similis – vlnovník (Prunus domestica) 13. Eriophyes tiliae – vlnovník lipový (Tilia platyphylla) 14. Eriophyes triradiatus – vlnovník (Salix alba)
4.1.3.2
Mšice
Tab. 9: Systematické zařazení čeledi mšicovitých (Aphididae) (SEDLÁK 2000)
15. Brachycaudus prunicola – mšice (Prunus domestica) 16. Cryptomyzus korschelti – mšice (Ribes rubrum) 17. Cryptomyzus ribis – mšice rybízová (Ribes rubrum) 18. Eriosoma ulmi = Schizoneura ulmi – vlnatka jilmová (Ulmus carpinifolia) 19. Myzus cerasi ssp. pruniavium – mšice třešňová poddruh slivoňová (Prunus domestica) 20. Pemphigus bursarius – dutilka topolová (Populus nigra) 21. Pemphigus spyrothecae – dutilka šroubovitá (Populus nigra) 22. Prociphilus bumeliae – dutilka jasanová (Fraxinus excelsior) 23. Tetraneura ulmi = Byrsocrypta ulmi – vlnatka hladká (Ulmus carpinifolia) Tab. 10: Systematické zařazení čeledi korovnicovitých (Adelgidae) (SEDLÁK 2000)
24. Sacchiphantes abietis = Adelges abietis = Chermes abietis – korovnice smrková (Picea excelsa) - 74 -
4.1.3.3
Bejlomorky
Tab. 11: Systematické zařazení čeledi bejlomorkovitých (Cecidomyiidae) (SEDLÁK 2000)
25. Lasioptera populnea – bejlomorka osiková (Populus tremula) 26. Lasioptera rubi – bejlomorka ostružiníková (Rubus caesius) 27. Contarinia coryli = Contarinia corylina – plodomorka lísková (Corylus avellana) 28. Dasyneura fraxini – bejlomorka jasanová (Fraxinus excelsior) 29. Didymomyia réaumuriana – bejlomorka (Tilia cordata) 30. Mikiola fagi – bejlomorka buková (Fagus silvatica)
4.1.3.4
Blanokřídlí – pilatkovití
Tab. 12: Systematické zařazení čeledi pilatkovitých (Tenthredinidae) (SEDLÁK 2000)
31. Pontania proxima – pilatka válčivá (Salix fragilis) 32. Pontania viminalis – pilatka košíkářská (Salix viminalis)
- 75 -
4.1.3.5
Blanokřídlí – žlabatkovití
Tab. 13: Systematické zařazení čeledi žlabatkovitých (Cynipidae) (SEDLÁK 2000)
33. Andricus caputmedusae – žlabatka „medusina“ (Quercus pubescens) 34. Andricus curvator – žlabatka „ohýbač“ (Quercus robur) 35. Andricus foecundatrix = Andricus fecundator – žlabatka šišticová (Quercus robur) 36. Andricus lignicolus = Andricus lignicola – žlabatka dřevní (Quercus robur) 37. Andricus quercuscalicis – žlabatka kalichová (Quercus robur) 38. Biorhiza pallida – žlabatka bezkřídlá (Quercus robur) 39. Cynips divisa – žlabatka „dělená“ (Quercus robur) 40. Cynips longiventris – žlabatka pruhovaná (Quercus robur) 41. Cynips quercusfolii – žlabatka dubová (listová) (Quercus robur) 42. Diplolepis eglanteriae – žlabatka kuličková (Rosa canina) 43. Diplolepis mayri – žlabatka „Mayrova“ (Rosa ???zahradní) 44. Diplolepis rosae – žlabatka růžová (Rosa canina) 45. Neuroterus laeviusculus – žlabatka (Quercus robur) 46. Neuroterus numismalis – žlabatka penízková (Quercus robur) 47. Neuroterus quercusbaccarum – žlabatka hrášková (Quercus robur) 48. Trigonaspis synaspis – žlabatka (Quercus robur)
- 76 -
4.1.3.6
Brouci
Tab. 14: Systematické zařazení čeledi zubonoskovitých (Attelabidae) (SEDLÁK 2000)
49. Attelabus nitens – zobonoska dubová (nepravá hálka) (Quercus petraea)
4.1.3.7
Rzi
Tab. 15: Systematické zařazení rzí čeledi Pucciniaceae (http://www.biolib.cz)
50. Puccinia coronata = Puccinia coronata lolii – rez korunkatá (Rhamnus cathartica)
- 77 -
5
DISKUSE Baudyšovo dílo Příspěvek k rozšíření zoocecidií v kraji východočeském (1963)
obsahuje rozsáhlý seznam bezobratlých živočichů (297), kteří vytvářejí hálky na vyšších rostlinách, od dřevin až po byliny. Seznam hálkotvorných bezobratlých, řazených dle hostitelských rostlin, je doplněný lokalitami, kde byly tyto exempláře nalezeny. Pro mě je velmi důležitý výsledek jeho práce – nalezené hálky – zejména na dřevinách, jimž jsem po 54 letech věnovala pozornost v této oblasti i já. Z tohoto díla BAUDYŠE (1963) jsem vybrala bezobratlé živočichy tvořící hálky na dřevinách, jež jsem sledovala (dřeviny rostoucí v lese Březek). Z Baudyšových lokalit jsem vypsala pouze lokality vzdálené do cca 20 km od vlastní lokality u Velké Jesenice, vzdálenější lokality jsem nezmínila, pouze jmenuji nalezené druhy (viz příloha 1). S Eduardem Baudyšem jsem měla v rámci výzkumu celkem 24 společných rodů dřevin (seznam vlastních výsledků u dřevin o 20 rodech doplněný dřevinami, u nichž bylo moje sledování bezvýsledné). Na vlastní lokalitě jsem vypozorovala výskyt 50 různých druhů hálek u 27 druhů ve 20 rodech dřevin. Baudyš na těchto se mnou společných 24 rodech (53 druzích) dřevin objevil 102 druhů hálek (bez započítaných poddruhů). Mohu tedy říci, že se mi podařilo potvrdit výskyt 35 druhů z jeho celkového počtu 102 (viz příloha 1). Naopak jsem rozšířila seznam hálkotvorného hmyzu na území regionu o 15 následujících druhů:
Líska obecná (Corylus avellana) 1. Contarinia
coryli
(Kaltenbach,
1859)
–
plodomorka
lísková
(Diptera,
Cecidomyiidae) Dub (Quercus spp.) 2. Andricus quercuscalicis (Burgsdorf, 1783) – žlabatka kalichová (Hymenoptera, Cynipidae) 3. Cynips quercusfolii (Linnaeus, 1758) – žlabatka dubová (Hymenoptera, Cynipidae) 4. Trigonaspis synaspis (Hartig, 1841) – žlabatka (Hymenoptera, Cynipidae) 5. Biorhiza pallida (Olivier, 1791) – žlabatka bezkřídlá (Hymenoptera, Cynipidae) 6. Andricus caputmedusae (Hartig, 1843) – žlabatka (Hymenoptera, Cynipidae) - 78 -
7. Attelabus nitens (Scopoli, 1763) – zobonoska dubová (nepravá hálka) (Coleoptera, Attelabidae) Rybíz (Ribes sp.) 8. Cryptomyzus korschelti (Börner, 1938) – mšice (Hemiptera, Aphididae) 9. Cryptomyzus ribis (Linnaeus, 1758) – mšice rybízová (Hemiptera, Aphididae) Ostružiník (Rubus sp.) 10. Lasioptera
rubi
(Schrank,
1803)
–
bejlomorka
ostružiníková
(Diptera,
Cecidomyiidae) Růže (Rosa spp.) 11. Diplolepis mayri (Schlechtendal, 1876) – žlabatka (Hymenoptera, Cynipidae) Slivoň (Prunus spp.) 12. Brachycaudus prunicola (Kaltenbach, 1843) – mšice (Hemiptera, Aphididae) Javor (Acer sp.) 13. Aceria pseudoplatani (Corti, 1905) – vlnovník (Acarina, Eriophyidae) 14. Aceria macrorrhyncha cephalonea (Nalepa, 1889) – vlnovník (Acarina, Eriophyidae) Lípa (Tilia spp.) 15. Eriophyes exilis (Nalepa, 1982) – vlnovník (Acarina, Eriophyidae)
Nejvíce rozličných druhů hálek jsem vypozorovala na dubech (Quercus spp.). 13 z těchto celkových 14 jich bylo vytvořeno různými druhy žlabatky (Andricus spp., Cynips spp., Trigonaspis sp., Biorhiza sp. a Neuroterus spp.). Čtrnáctá „nepravá“ hálka má svého původce v brouku (Coleoptera, Attelabidae) „zavinovači“ – zobonosce dubové (Attelabus nitens). Druhým „nejpohostinnějším“ stromem jsem shledala slivoň švestku (Prunus domestica), poskytující „domov“ dvěma druhům mšic (Brachycaudus prunicola, Myzus cerasi ssp. pruniavium) a dvěma roztočům rodu vlnovník (Eriophyes spp.). Tři různé druhy hálkotvorců hostily topoly (Populus spp. – 2 druhy mšice dutilky, 1 druh bejlomorky), vrby (Salix spp. – 2 druhy blanokřídlého hmyzu pilatka, 1 druh roztoče), růže (Rosa spp. – 3 druhy blanokřídlého hmyzu žlabatka), javory kleny (Acer pseudoplatanus – 3 druhy roztoče rodu vlnovník), lípy (Tilia spp. – 2 druhy - 79 -
roztoče vlnovníky, 1 druh bejlomorky), jasany ztepilé (Fraxinus excelsior – 1 druh roztoče vlnovníka, 1 druh bejlomorky a 1 druh mšice dutilky). Na ostatních dřevinách jsem objevila 2 nebo 1 druh hálkotvorce (viz výsledky pozorování). Žádnou hálku se mi nepodařilo nalézt (narozdíl od Eduarda Baudyše) na borovici lesní, bříze bělokoré, trnce obecné a třešni ptačí. Nejpočetnější skupinou hálkotvorců jsem na základě svého výzkumu označila blanokřídlý hmyz (podřád štíhlopasí) rodu žlabatka (Hymenoptera, Cynipidae). Jejich zastoupení – 16 druhů – je možno doplnit ještě dvěma druhy blanokřídlé (podřád širopasí) pilatky (Hymenoptera, Tenthredinidae). Roztočů jsem na zvoleném území objevila též velké množství – celkem 14 druhů rodu vlnovník (Acarina, Eriophyidae). Tato skupina pavoukovců nemá bohužel rozvinuté české názvosloví. Dále jsem na území lesa Březku vypozorovala 10 druhů mšic (Hemiptera, Aphididae – 9x, Hemiptera, Adelgidae – 1x), a 6 druhů bejlomorek (Diptera, Cecidomyiidae). Hálkotvorní brouci jsou v Březku zastoupeni 1 druhem (Attelabus nitens – Coleoptera, Attelabidae). Samostatně stojící říše hub má taktéž své zástupce, vytvářející cecidie na rostlinných orgánech. Rez korunkatá (Puccinia coronata – Uredinales, Pucciniaceae) vytváří na listech hálky, na první pohled nerozeznatelné od hálek živočichů, proto jsem ji také zařadila mezi hálkotvorce. Nakonec je nutno zdůraznit, že Baudyš prováděl svůj výzkum velkoplošně, pozoroval rozsáhlé území od Jizerských hor přes Krkonoše až k Podorlicku. Krajina se od severu regionu k jižní části kraje velmi mění, s tím i rozmanitost přírody. Změna biodiverzity vegetace přináší samozřejmě také změnu výskytu bezobratlých hálkotvorných živočichů, proto je, zákonitě, celkový Baudyšův výsledek práce, co se týče flóry i fauny, pestřejší a bohatší.
- 80 -
6 DIDAKTICKÁ ČÁST 6.1 Didaktické zhodnocení tématu – hálky – v učebnicích pro základní a střední školy 6.1.1 Úvod do didaktického zhodnocení učebnic Zajímalo mě, kolik informací a v jaké kvalitě podávají dětem o hálkách a jejich původcích jejich hlavní didaktické pomůcky – učebnice. Většina mých vrstevníků, když jsem se před nimi zmínila o termínech „hálky a hálkotvorný hmyz“, marně přemýšlela, co by to jen mohlo být. O žlabatce také nikdy neslyšeli! Z toho vyplývá, že tato kapitola, podřád blanokřídlého hmyzu – štíhlopasí, bývala ve školách velice opomíjená, téměř odsunutá. Z žáků základních škol vědí něco málo o hálkách většinou pouze ty děti, které měly v lese či parku štěstí, že nalezly list anebo větvičku s podivným výrůstkem. Vysvětlit, co je to hálka, dokáží jen ty zvídavější, které ji nezahodily, ale nechaly si tento útvar vysvětlit učitelem nebo jinou, moudřejší osobou. Učebnic přírodopisu jak pro základní školy, nižší ročníky víceletých gymnázií a nakonec i pro školy střední je velké množství. Zaměřím-li se na knížky, jejichž náplní jsou bezobratlí, tento „stoh“ se sice sníží na učebnice většinou pro 6. ročník, ale i tak, chci-li zvolit pro výuku co nejlepší učebnici, mám z čeho vybírat. Když potřebuji co nejrychleji zjistit význam neznámého slova, otevřu knihu na konci, kde bývá rejstřík, a doufám, že v něm hledané slovo najdu. Test, jak rychle mě učebnice dovede k zjišťovanému pojmu, byl první předmět mého zkoumání. Dalšími vlastnostmi učebnic, na které jsem se zaměřila, byla jejich názornost. Pokud už o hálkách a hálkotvorcích poskytují nějaké informace, je potřeba, aby byly tyto pasáže doplněny adekvátními obrázky či fotografiemi. Obsahová stránka článků zabývajících se hálkotvorci byla hlavním předmětem mého zkoumání učebnic. V přírodopisu na základních školách jsou dětem sdělovány pouze základní informace o přírodních jevech, doplněné těmi nejzajímavějšími a nejkrásnějšími kouzly přírody, proto se v případě tvorby a následného hodnocení učebnic jedná o kritéria, jako jsou vhodnost, rozsah, zastoupení taxonů, dostatečnost, soulad s osnovami RVP a úroveň možnosti učebnicí stimulovat žáky.
- 81 -
6.1.2
Výsledky didaktického zhodnocení učebnic
Do rukou se mi dostalo 16 učebnic, zabývajících se bezobratlými, 10 pro základní školy a 6 učebnic pro školy střední. Po důkladném prostudování jednotlivých učebnic jsem došla k těmto výsledkům: O hálkách se však dozvídám pouze v 5 učebnicích pro základní a v 5 knihách pro střední školy. V 6 učebnicích o hálkách ani zmínka. Rejstřík mě k hálkám přivedl pouze v případě 2 učebnic pro základní školy a v 5 pro školy střední. V ostatních případech jsem podle obsahu nalistovala strany s blanokřídlým hmyzem. V nejnovější, ekologicky zaměřené učebnici (VLK a KUBEŠOVÁ 2007), první v této kategorii sestavené pro výuku dle RVP ZV, jsem se dočetla o hálkách v kapitole věnující se bezobratlým žijícím v korunách stromů v ekosystému les. Ve svých knihách pro výuku přírodopisu a biologie o hálkách nepodávají vůbec žádné informace tito autoři: HAVLÍK (1998), KVASNIČKOVÁ a kol. (1993), KVASNIČKOVÁ a kol. (1995), MALENINSKÝ a SMRŽ (1997), VILČEK a kol. (1981), SMRŽ, HORÁČEK a ŠVÁTORA (2004).
6.1.2.1
Učebnice pro základní školy a nižší ročníky víceletých gymnázií
V učebnicích zmíněných níže jsem konkrétní údaje týkající se hálkotvorného hmyzu objevila. V určitých titulech se jednalo o pouhou zmínku, v jiných jsem vyčetla opravdu výborně podané plnohodnotné informace, doplněné pěknými a vhodnými ilustracemi. Učebnice ČABRADOVÉ a kol. (2003) mě jako jediná překvapila nejen pěknými snímky a odstavcem věnovaným žlabatkám, ale dokonce i bejlomorkám. Navedl mě k nim rejstřík. Na straně 97 píší: „Mnohé rostliny jsou napadány larvami bejlomorek. Vývoj bejlomorek probíhá ve zvláštních útvarech, nazývaných hálky, umístěných na různých částech rostliny.“ Text je vylepšen fotografií listu s hálkami bejlomorek bukových. Na straně 99 sdělují: „Žlabatky jsou drobný hmyz, který vytváří hálky. Zde se vyvíjejí jejich larvy.“ Fotografie hálek na dubu a růži šípkové doplňují popisky obrázků: „V přírodě můžeme často vidět hálky na šípkových keřích, které připomínají trsy mechu“ a dále „Nejčastější hostitelskou rostlinou žlabatek je dub. Tyto hálky se nazývají duběnky.“ - 82 -
V učebnici DOBRORUKY a kol. (1997) jsem se k dané problematice také dostala pomocí rejstříku. Slovo hálky se vyskytuje na straně 105, kde můžeme nalézt dvě pěkné fotografie (hálka na růži šípkové a žlabatka listová s duběnkou). Autoři zde píší: „Žlabatky jsou drobní, jen několik milimetrů velcí blanokřídlí. Snadno uniknou naší pozornosti, nápadné jsou však zvláštní útvary na rostlinách, ve kterých se vyvíjejí larvy žlabatek. Těmto útvarům říkáme hálky a patří sem například známé duběnky. Nápadné hálky, takzvané „mechové růžičky“, tvoří žlabatka růžová.“ JURČÁK a FRONĚK (1997) se chopili tématu hálkotvorný hmyz stylem „stručně a výstižně“. V obsahu jsem nalezla odkaz na blanokřídlý hmyz. Celkem dva řádky věnované pouze jedinému druhu žlabatky se snaží zdokonalit kresby listu dubu s hálkou a průřez hálkou. Text zní: „Na listy dubu snáší vajíčka žlabatka listová. List v tomto místě zduří a vzniká hálka zvaná duběnka. Larva žije uvnitř, kde je chráněna a živí se listovými šťávami.“ Superlativy nejpropracovanější a nejpřesnější bych poctila dílo pánů KOČÁRKA a KOČÁRKA (1998). Přestože jsem knihu prostudovala celou, a tak mohu usoudit, že jsou obsahově i formálně velmi kvalitní i ostatní kapitoly, je moje hodnocení jistě subjektivní. Proč tolik chvály? Podle malých, ale věrných kreseb můžeme determinovat šest druhů žlabatek (viz obr. 22). O tolika běžných druzích žlabatek se nepíše ani v žádné z učebnic pro střední školy.
Obr. 22: Ukázka ilustrace z učebnice (KOČÁREK a KOČÁREK 1998). Vysvětlivky: a – žlabatka listová, b – průřez hálkou žlabatky listové, c – žlabatka skvrnitá, d – žlabatka bezkřídlá, e – žlabatka duběnková, f – žlabatka ostružiníková, g – žlabatka růžová. - 83 -
Následující, níže citované odstavce z učebnice KOČÁRKA a KOČÁRKA (1998), jsou nejen napsané poutavou formou, ale prospěšné i z hlediska praktického využití. Učiteli a jeho žákům je zde nabídnuto ke zrealizování laboratorní cvičení. „Stavitelé hálek. Komu se poštěstilo najít podivné zduřeniny, popř. kulovité útvary na listech a větvích některých stromů a keřů, si možná marně lámal hlavu nad tím, kdo tyto podivné stavby vytváří. Jejich původcem bývá často některý druh žlabatky z řádu blanokřídlých. Samičky žlabatek kladou svá vajíčka do rostlinných pletiv, které v těchto místech nápadně zduří, takže postupně vytvoří některý z vyobrazených útvarů – tzv. hálku. Ty slouží především k ochraně i jako zdroj potravy pro vyvíjející se larvy. Nejznámějším druhem je žlabatka listová vytvářející známé „duběnky“ na listech dubů.“ „Vydejte se do lesa nebo parku a zkuste najít některé z hálek žlabatek. Když je doma usušíte (nejlépe na radiátoru nebo kamnech), můžete si z nich udělat malou sbírku. Hálky vkládejte do sáčků nebo krabiček a nezapomeňte opatřit důkladným popisem (viz kapitola Vydáváme se na přírodovědnou výpravu). Starší duběnky (nasbírané při podzimních vycházkách) můžete také využít k přípravě inkoustu. Nechte je vysušit, potom dobře rozemelte a smíchejte se zelenou skalicí (síran železnatý, k dostání v některých drogeriích). Směs zalijte vodou. Třísloviny obsažené v duběnkách vytvářejí s sloučeninami železa modře zbarvené látky, díky nimž se směs během několika dnů promění v dokonalý inkoust. Tímto způsobem se dříve na mnoha místech inkoust skutečně vyráběl.“ VLK a KUBEŠOVÁ (2007) vytvořili učebnici přírodopisu pro základní školy v souladu s RVP ZV, doporučovanou pro 6. ročník ZŠ (nebo primy víceletých gymnázií). Jedná se o publikaci skutečně kvalitně zpracovanou, výborně připravenou pro výuku dle všech (od září 2007 ve školním vzdělávání nových) kompetencí. O hálkách se zmiňují pouze krátce na straně 32: „Listy stromů napadají také žlabatky, které svým vzhledem připomínají malé vosičky. Na listy nebo pupeny rostlin kladou vajíčka a vytvářejí zde útvary, které se nazývají hálky. V hálkách žijí jejich larvy. Známe jsou např. hálky od žlabatky listové zvané duběnky.“ Tyto informace jsou doplněné pěknou barevnou fotografií, která podle mého názoru patří žlabatce bezkřídlé, nikoli žlabatce listové, jak uvádějí v popisku obrázku.
- 84 -
6.1.2.2
Učebnice pro střední školy a vyšší ročníky víceletých gymnázií
Učebnice pro středoškoláky jsou vybaveny odbornými jmény jednotlivých druhů, informací ale nepodávají o moc více než literatura pro základní vzdělávání. Jejich autorům bych vytkla mylnou domněnku, že se studenti s hálkou již setkali, a proto nepřiložili žádné názorné obrázky. Velice mě překvapila učebnice BUMERLA a kol. (1997). Kniha zaměřená pro přírodovědné střední odborné školy se o hálkách vyjadřuje nejstručněji ze všech mnou prostudovaných učebnic. Termín hálka do rejstříku vložit zřejmě zapomněli. Text o hálkách jsem nakonec nalezla, je velice strohý, nedoplněný žádnými obrázky, a co je nejdůležitější, podávaná informace je hned dvakrát chybná! Píše se zde: „K hálkotvorným druhům patří například žlabatka duběnková (Adleria kollari), jejíž larvy vytvářejí známé duběnky na listech dubů.“ Skutečnost je však taková, že žlabatka duběnková má novější odborné jméno Andricus kollari (Hartig, 1843) a své hálky vytváří na větvičkách dubů. Takzvané „kostky“, tedy knížky utvořené spíše na opakování k maturitě či přijímacím zkouškám na vysoké školy, podávají většinu informací stručnou formou. Je tomu tak i v Biologii v kostce II (HANČOVÁ a VLKOVÁ 1998). Žlabatky jsou tu správně zařazeny do podřádu štíhlopasí a heslovitě se o nich píše:
„Žlabatky –
býložravé, larvy žijí v rostlinných pletivech → vznik novotvarů = hálky: žlabatka listová Cynips quercusfolii; ž. duběnková Adleria kollari; ž. růžová Diplolepis rosae.“ Opět je tu, stejně jako u předešlé učebnice, uvedené zastaralé odborné jméno. Rejstřík Zoologie od PAPÁČKA a kol. (1994) mě kupodivu nenavedl ke žlabatkám, jak je tomu u ostatních učebnic, ale na stranu 51 ke kmenu hlístům – hlísticím. „Háďátko pšeničné (Anguina tritici) cizopasí na listech a v klasech pšenice. Vyžírá obilky, které zduřují v novotvary nazývané hálky.“ Žlabatky jsou v této učebnici také zmíněny: „Žlabatky (Cynipidae) kladou vajíčka do rostlinných tkání. Ty zduřují v novotvary (hálky) a larvy se živí jejich pletivem.“ JELÍNEK a ZICHÁČEK (1998) do své Biologie pro gymnázia zahrnuli veškeré učivo této přírodní vědy. Jedná se o publikaci výbornou, obsahující barevnou obrazovou část, učivo je v ní přehledně rozčleněné a k rychlejší orientaci v pojmech přispívá obsáhlý rejstřík, jenž zahrnuje i hálku. Autoři se k této skupině blanokřídlého hmyzu, - 85 -
podřádu štíhlopasí, vyjádřili takto: „Žlabatky jsou býložravé. Jejich larvy žijí v rostlinných pletivech, jejichž následným bujením vznikají novotvary – hálky. V dospělosti jsou žlabatky drobný hmyz s vysokým, ze stran smáčknutým zadečkem a dlouhými tykadly. Pravidelně střídají bezkřídlé generace partenogenetické a okřídlené generace snubní. Známé „duběnky“ na listech dubu vytváří žlabatka duběnková (Adleria kollari). Žlabatka růžová (Diplolepis rosae) vytváří na šípkových růžích červené hálkovité novotvary připomínající trsy mechu.“ Nutno podotknout, že již potřetí se zde vyskytuje problém Adleria – Andricus a podruhé došlo k chybnému určení druhu žlabatky, kdy se zaměnila žlabatka listová (vytvářející duběnky na listech dubu) za žlabatku duběnkovou, která své, paradoxně též duběnky, vytváří na větvičkách. O složitém vývoji žlabatek píše také ZICHÁČEK (1995) ve svém díle Zoologie. Jeho text je stejně formulovaný (pouze o jednu větu, kterou níže uvádím, delší) a stejné chyby obsahující jako text o hálkách v učebnici JELÍNKA a ZICHÁČKA (1998). Jelikož je jejich učebnice novější, usuzuji, že Zicháčkovu pasáž přejali, bohužel ale neopravili. Přestože se Zicháček zmýlil a žlabatku duběnkovou určil jako původce listových (ne větvičkových, jak tomu je) hálek, uvádí v následující větě informaci správnou: „Počátkem léta spodní stranu listů dubu napichuje a klade vajíčka žlabatka listová (Cynips quercusfolii). Jejich hálky jsou hladké, mají velikost třešně a postupně mění barvu od světležlutozelené, přes žlutou k hnědé.“
6.1.3
Shrnutí
Ve shrnutí je třeba říct, že hálky a hálkotvorci jsou bohužel učivem probíraným pouze okrajově. Několik málo učebnic podává o této problematice skutečně spoustu zajímavých a užitečných informací doložených adekvátními obrázky, plnícími funkci hlavní pedagogické zásady dle názorů J.A. Komenského, principu názornosti. Důležité je však, jak jsem už psala, že se o hálkách píše pouze v 5 učebnicích pro základní a v 5 knihách pro střední školy, zatímco v 6 učebnicích o hálkách ani zmínka. Ilustracemi, jaké si hálkotvorci zasluhují, disponuje pouze jedna učebnice (KOČÁREK a KOČÁREK 1998). Na dvoukřídlý hmyz – bejlomorky – si vzpomněla pouze ČABRADOVÁ (2003). Ostatní velké skupiny hálkotvorců, jako jsou roztoči – vlnovníci a mšice, taktéž vytvářející pozoruhodné útvary, zůstaly v tichém zapomnění.
- 86 -
Mezi výše uvedenými učebnicemi je malý a nepříliš významný nebo dokonce škodlivý rozpor podávaných informací. O druhu blanokřídlého hmyzu, jenž vytváří hálky na listech dubu, se některé učebnice vyjadřují jako o žlabatce duběnkové, jiné ji nazývají žlabatkou listovou. Rozdíl mezi těmito dvěma druhy spočívá v tom, že žlabatka duběnková (Andricus kollari) vytváří hálky (duběnky) na větvičkách dubů, zatímco hálky žlabatky listové (Cynips quercusfolii) – též duběnky – vznikají na dubových listech. Jediní autoři KOČÁREK a KOČÁREK (1998) popisují oba tyto druhy, z čehož soudím, že si jsou výše uvedeného problému vědomi. Ostatní autoři zřejmě považují žlabatku duběnkovou za synonymum žlabatky listové. Její jméno má však synonymum, které vyplývá z překladu odborného jména, a to žlabatka dubová. Ve výsledcích mého výzkumu se s žlabatkou duběnkovou nesetkáme, neboť jsem ji na zvoleném území neobjevila, zato žlabatku listovou (dubovou) bych označila za nejpočetnějšího hálkotvorce (jen se pustit do podnikání ve výrobě inkoustu). Autoři učebnic pro školy by si taktéž měli uvědomit skutečnost, že žlabatka duběnková má v dnešní době aktuální odborné rodové jméno Andricus, ne Adleria, jak tomu bylo před 45 lety (viz Baudyšův seznam v příloze 1).
6.2 Motivace k vlastní tvorbě didaktické pomůcky Jak jsem již psala v úvodu této kapitoly, téměř nikdo z mých vrstevníků pojmy hálka či dokonce zoocecidie nezná. Tato tématika bývala ve školách zanedbávána. Z dnešních žáků základních škol mají představu o tom, co jsou hálky, ti zvídavější nebo děti, které list anebo větvičku s nějakým takovýmto výrůstkem v přírodě nalezly. Díky vlastnímu rozboru školních učebnic přírodopisu jsem zjistila, že tudy (prací s učebnicí) cesta k rozšíření informovanosti o tematice hálek nevede. Několik učebnic sice určité množství solidních dat o hálkách a hálkotvorcích poskytuje, přesto si myslím, že jsou nedostačující. Nejhodnotnější informace týkající se těchto tvorů získávají děti (uvažuji o době během vyučování) právě při bezprostředním kontaktu s nimi. Myslím tím například vyučování formou vycházky do přírody (lesa, parku, atd.), kdy některý z žáků takovýto útvar nalezne a pokud není k přírodninám lhostejný, ukáže jej spolužákům nebo - 87 -
pedagogovi. Přírodovědně vzdělaný pedagog poté může adekvátním způsobem zareagovat, použít některou z aktuálně vhodných didaktických metod a rozšířit dětem „obzory“ ihned, přímo na místě, během přímého kontaktu a možnosti manipulace s hálkou (pozorování vnější a po rozkrojení nožem i vnitřní stavby hálky). Tito pozoruhodní živočichové, vytvářející roztodivné, od ohyzdných až po nádherné útvary na rostlinných orgánech, udivující vědce a další zainteresované osoby svým komplikovaným vývojem, si podle mého názoru zaslouží naší pozornosti mnohem více. Naopak věřím, že spousta lidí by byla názoru odlišného. Určitě by se našlo mnoho biologů, kteří by si po přečtení těchto několika odstavců nevěřícně říkalo, jaké že nedůležité a jednoduše vypustitelné téma se to vůbec snažím „protlačit“ do učebnic a vzdělávacích programů… Proto si myslím, že nejlepší, co jsem mohla udělat, bylo vytvořit elektronický atlas (viz příloha 2 [CD]) v podobě webové stránky. Hálky, rozdělené dle hostitelských rostlin, jsou zde prezentovány vlastními kvalitními fotografiemi. Tento veřejně přístupný výukově-informační materiál poskytuje návštěvníkovi o hálce základní informace, jako jsou latinský a český název spolu se systematickým zařazením. Dále se tu zájemci dočtou o životním cyklu modelových zástupců každé skupiny hálkotvorců. Spolu s přiloženými fotografiemi těchto živočichů jim moje didaktická pomůcka umožní utvořit si lepší představu o jejich životě, mnohdy založeném na velice složitém vývojovém cyklu. Webová stránka nazvaná Atlas hálek by Chinchilla je prozatím zprovozněna na adrese http://chinchilla.hustej.net a obsahuje všech 50 druhů hálek, které jsem objevila v lese Březku. Vlastní fotografie hodlám prezentovat též na přírodovědném portálu http://www.biolib.cz. Dále mám v úmyslu rozsah svého internetového atlasu postupně rozšiřovat o další druhy, které hodlám v budoucnu objevovat a zdokumentovávat.
- 88 -
7 ZÁVĚR Ve své diplomové práci jsem splnila všechny body, jež jsem si stanovila za cíle: 1) Provedla jsem dendrologické zmapování výzkumné lokality – lesa Březku. 2) Podala
jsem
kompletní
přírodovědnou
(z
určité
části
i
turistickou
a environmentalistickou) charakteristiku regionu, v němž jsem zrealizovala výzkum. 3) Prostudovala jsem dostupnou odbornou literaturu a získala tak informace o životních cyklech a o vývojích hlavních skupin hálkotvorných živočichů, jako jsou roztoči, mšice, bejlomorky a blanokřídlý hmyz. 4) Zdokumentovala jsem všech 50 druhů hálek, vyskytujících se v Březku. 5) Všechny nalezené hálky jsem úspěšně determinovala za pomoci odborné literatury, internetu a vedoucího diplomové práce. 6) Zjistila jsem, že podobný výzkum na tomto území prováděl před 45 lety pan Eduard Baudyš. Výsledky, které získal svým velkoplošným výzkumem, jsem v kapitole diskuse porovnala s výsledky vlastního maloplošného výzkumu. 7) Provedla jsem didaktické zhodnocení tématu „hálky“ v učebnicích pro základní a střední školy. 8) Na úplný závěr jsem vytvořila didaktickou pomůcku k této problematice pro pedagogickou praxi – veřejně přístupný elektronický atlas hálek v podobě webové stránky, jenž přikládám na CD médiu. 9) Tematikou hálek se hodlám zabývat i nadále, a to jak po výzkumné, tak i po kreativní stránce. Atlas hálek by Chinchilla bych chtěla co nejčastěji aktualizovat doplňováním dalších vlastních fotografií a informací o nově (nejen v lese Březku) zjištěných taxonech hálkotvorců. Vlastní obrázky se chystám prezentovat i na portálu http://www.biolib.cz, kde bude mimo jiné umístěn také odkaz na vlastní webovou stránku.
- 89 -
8 POUŽITÁ LITERATURA 8.1 Knižní publikace BAUDYŠ, E. (1963): Příspěvek k rozšíření zoocecidií v kraji východočeském. In KŘIVOHLAVÝ, J. Práce musea v Hradci Králové: Vědy přírodní V. Hradec Králové: Východočeské nakladatelství, s. 113-141. ISBN neuvedeno. BUHR, H. (1965): Bestimmungstabellen der Gallen (Zoo- und Phytocecidien) an Pflanzen Mittel- und Nordeuropas. Jena: VEB Gustav Fischer Verlag, pp. 763-1572. BUMERL, J., HRABĚ, M., NOVOTNÁ, J., PINKAVA, I. (1997): Biologie 1 pro střední odborné školy: zemědělské, lesnické, rybářské, zahradnické, ochrany a tvorby životního prostředí. Praha: SPN, 221 s. ISBN 80-85937-74-3. COUFAL, L., SEDLÁČEK, M. (1977): Klimatické poměry. In ROČEK, Z. a kol. Příroda Orlických hor a Podorlicka: Lesnictví, myslivost a vodní hospodářství. Praha: SZN, Rychnov nad Kněžnou: Okresní muzeum Orlických hor, Hradec Králové: Krajské muzeum východních Čech, 1. vydání, s. 307-336. ISBN 07-057-77. ČABRADOVÁ, V., HASCH, F., SEJPKA, J., VANĚČKOVÁ, I. (2003): Přírodopis pro 6. ročník základní školy a primu víceletého gymnázia. Plzeň: Fraus, 120 s. ISBN 80-7238-211-X. DOBRORUKA, L. J., CÍLEK, V., HASCH, F., STORCHOVÁ, Z. (1997): Přírodopis I pro 6. ročník: učebnice přírodopisu pro 6. ročník základní školy a nižší ročníky víceletých gymnázií. Praha: Scientia, 127 s. ISBN 80-7183-092-5. DUDA, J. (1977): Vegetační poměry. In ROČEK, Z. a kol. Příroda Orlických hor a Podorlicka: Lesnictví, myslivost a vodní hospodářství. Praha: SZN, Rychnov nad Kněžnou: Okresní muzeum Orlických hor, Hradec Králové: Krajské muzeum východních Čech, 1. vydání, s. 337-406. ISBN 07-057-77. HANČOVÁ, H., VLKOVÁ, M. (1998): Biologie v kostce II. Havlíčkův Brod: Fragment, 151 s. ISBN 80-7200-111-6. HAVLÍK, I. (1998): Přírodopis pro 6. ročník. Brno: Nová škola, 80 s. ISBN 80-85607-77-8.
- 90 -
JELÍNEK, J., ZICHÁČEK, V. (1998): Biologie pro gymnázia. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 551 s. ISBN 80-7182-217-5. JURČÁK, J., FRONĚK, J. a kol. (1997): Přírodopis 6. Olomouc: Prodos, 127 s. ISBN 80-85806-47-9. KOČÁREK, E., KOČÁREK, E. ml. (1998): Přírodopis pro 6. ročník základní školy. Praha: Jinan, 95 s. ISBN neuvedeno. KREJČA, J., KORBEL, L. (2001): Velká kniha živočichů: hmyz, ryby, obojživelníci, plazi, ptáci, savci. Bratislava: Príroda, 3. vydání, 344 s. ISBN 80-07-00863-2. KREJČA, J., ŠOMŠÁK, L. (2004): Velká kniha rostlin, hornin, minerálů a zkamenělin. Bratislava: Príroda, 3. vydání, 384 s. ISBN 80-07-01189-7. KVASNIČKOVÁ, D., JENÍK, J., PECINA, P., FRONĚK, J., CAIS, J. (1993): Přírodopis 5: učebnice pro 5. ročník ZŠ (6. ročník občanské školy) a nižší ročníky gymnázií s výrazným ekologickým zaměřením. Praha: Fortuna, 139 s. ISBN 80-7168-088-5. KVASNIČKOVÁ, D., JENÍK, J., PECINA, P., FRONĚK, J., CAIS, J. (1995): Poznáváme život: přírodopis s výrazným ekologickým zaměřením pro 6. ročník, 2. část. Praha: Fortuna, 94 s. ISBN 80-7168-222-5. MACEK, J. (2001): Svět zvířat XI: Bezobratlí (2. – hmyz). Praha: Albatros, 1. vydání, 170 s. ISBN 80-00-00918-8. MALENINSKÝ, M., SMRŽ, J. (1997): Zoologie 1 – Bezobratlí: učebnice pro základní školy a nižší stupeň víceletých gymnázií. Praha: Nakladatelství České geografické společnosti, 63 s. ISBN 80-86034-14-3. MOSLER, F. (1908/1909): Koltun (nemoc pověrečná) na Opavsku. In ZÍBRT, Č. Český lid: sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha: P. Šimáček, ročník 18, č. 17, s. 270-271. ISBN neuvedeno. NÁLEVKA, B. (1977): Půdní poměry. In ROČEK, Z. a kol. Příroda Orlických hor a Podorlicka: Lesnictví, myslivost a vodní hospodářství. Praha: SZN, Rychnov nad Kněžnou: Okresní muzeum Orlických hor, Hradec Králové: Krajské muzeum východních Čech, 1. vydání, s. 287-306. ISBN 07-057-77.
- 91 -
NOVÁKOVÁ, M. (2008): Orlické hory: turistický region. Dobrovolný svazek obcí Region Orlické hory, Euroregion Glacensis, 41 s. ISBN neuvedeno. PAPÁČEK, M., MATĚNOVÁ, V., MATĚNA, J., SOLDÁN, T. (1994): Zoologie. Praha: Scientia, 285 s. ISBN 80-85827-57-3. RYBÁŘ, P. a kol. (1989): Přírodou od Krkonoš po Vysočinu: regionální encyklopedie. Hradec Králové: Kruh, 392 s. ISBN 46-011-89. SEDLÁK, E. (2000): Zoologie bezobratlých. Brno: Masarykova univerzita, 1. vydání, 336 s. ISBN 8021023961. SEKYRA, J. (1990): Geologická mapa ČR: list 14-11 – Nové Město nad Metují, 1:50 000. Praha: ČGÚ. ISBN neuvedeno. SLÁDEK, J. (1977): Zeměpisné vymezení a regionální členění. In ROČEK, Z. a kol. Příroda Orlických hor a Podorlicka: Lesnictví, myslivost a vodní hospodářství. Praha: SZN, Rychnov nad Kněžnou: Okresní muzeum Orlických hor, Hradec Králové: Krajské muzeum východních Čech, 1. vydání, s. 13-87. ISBN 07-057-77. SMRŽ, J., HORÁČEK, I., ŠVÁTORA, M. (2004): Biologie živočichů pro gymnázia. Praha: Fortuna, 207 s. ISBN 80-7168-909-2. URBAN,
J
(1999):
Vývoj
a
polymorfismus
hálek
bejlomorky
bukové.
In HLAVÁČKOVÁ, J. Zprávy lesnického výzkumu. Praha: Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti Jíloviště-Strnady, ročník 1999, č. 2, s. 10-13. ISSN 0322-9688. VILČEK, F., LIŠKOVÁ, E., ALTMANN, A., KORÁBOVÁ, A. (1981): Přírodopis pro 6. ročník základní školy. Praha: SPN, 189 s. ISBN neuvedeno. VLK, R., KUBEŠOVÁ, S. (2007): Přírodopis pro 6. ročník, 2. díl: bezobratlí živočichové. Brno: Nová škola, 96 s. ISBN 80-7289-084-0. ZICHÁČEK, V. (1995): Zoologie. Olomouc: Fin, 285 s. ISBN 80-85572-74-5.
- 92 -
8.2 Elektronické publikace a články BUHR, H. H. (2007): Web blog: Plant Galls and Cecidology [online]. c2006, poslední revize 11.1. 2007 [cit. 21. února 2008]. Dostupný z WWW:
. BUHR, J. H. (2006): Pflanzengallen: fotogalerie [online]. c2004, poslední revize v r. 2006 [cit. 19. ledna 2008]. Dostupný z WWW: . ČERMÁK, P. (2003): Ekologie živočichů: stručný pracovní přehled přednášek [online]. Brno: Lesnická a dřevařská fakulta MZLU [cit. 11. února 2008]. Dostupný z WWW: . ECOTT, B. (2008): Hainault Forest Website [online]. c2000, poslední revize 7.2. 2008 [cit. 21.ledna 2008]. Dostupný z WWW: . CHURAŇ, M. a kol. (1998): KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století: internetová databáze [online]. c2001. Praha: Libri [cit. 7. února 2008]. Dostupný z WWW: . ISBN 80-85983-44-3 (1.sv.), ISBN 80-85983-64-8 (2.sv.), ISBN 80-85983-65-6 (soubor). JAKL, J. (2005): Příroda Náchodska [online]. c2003, poslední revize 30.1. 2005 [cit. 6. února 2008]. Dostupný z WWW: . KABÍČEK, J. (2007): Vlnovníkovci škodící na ořešáku. In Zpravodaj časopisů zahradnictví a floristika [online]. c2002, poslední revize 4.3. 2008 [cit. 5. března 2008]. Dostupný z WWW: < http://www.zahradaweb.cz>. ISSN 1214-763X. LEMFELDOVÁ, J. (1992): Orlické hory: okolí Olešnice v Orl. horách [online]. c2004, poslední revize v září 2007 [cit. 5. února 2008]. Dostupný z WWW: . OTTA, J. (1908): Ottova encyklopedii obecných vědomostí [online]. c2003, poslední revize 14.3. 2005 [cit. 11. února 2008]. Dostupný z WWW: . TOMÁŠEK, R. (2006): Vlnatka hladká. In ZICHA, O. Biolib: biological library [online]. c1999, poslední revize 19.2. 2008 [cit. 5. března 2008]. Dostupný z WWW: . - 93 -
8.3 Webové stránky Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [online]. c2003, poslední revize 2005 [cit. 31. ledna 2008]. Dostupný z WWW: . CHKO Broumovsko [online]. c2004, poslední revize 29.11. 2007 [cit. 30. ledna 2008]. Dostupný z WWW: . Královéhradecký kraj [online]. c2004, poslední revize 30.1. 2008 [cit. 1. února 2008]. Dostupný z WWW: . Krkonošský národní park [online]. c2008, poslední revize 21.1. 2008 [cit. 31. ledna 2008]. Dostupný z WWW: . Moravské zemské muzeum [online]. c????, poslední revize 2.1. 2007 [cit. 7. února 2008]. Dostupný z WWW: . Náchod: oficiální stránky [online]. c????, poslední revize 25.1. 2008 [cit. 25. ledna 2008]. Dostupný z WWW: . Povodí Labe [online]. c2000, denně aktualizováno [cit. 6. února 2008]. Dostupný z WWW: . Střední průmyslová škola Ústí nad Labem [online]. c2006, denně aktualizováno [cit. 5. března 2008]. Dostupný z WWW: . Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. c2002, poslední revize 18.7. 2007 [cit. 2. února 2008]. Dostupný z WWW: . www.ORLICKEHORY.cz [online]. c2005, denně aktualizováno [cit. 30. ledna 2008]. Dostupný z WWW: . ZICHA, O. (2008): Biolib: biological library [online]. c1999, poslední revize 19.2. 2008 [cit. 20. února 2008]. Dostupný z WWW: .
- 94 -
9
RESUMÉ Diplomová práce se zabývá zejména výzkumem hálek na zvoleném území.
V teoretické části je popsána zkoumaná lokalita a dále je zde uvedena charakteristika regionu Orlické hory a Podorlicko z hlediska přírodních poměrů. Poté se věnuji významu a rozdělení hálek a životními cykly hlavních zástupců hálkotvorců. Teoretickou část ukončuji osobností a dílem Eduarda Baudyše, jenž se tematikou hálek také zabýval. Seznam nalezených taxonů, doplněný jejich fotografiemi a systematickým zařazením, se nachází v části praktické. Vlastní výsledky pak v diskusi konfrontuji s výsledky předešlého výzkumu (E. Baudyš, 1963). Didaktická část přináší zhodnocení tématu „hálky“ v učebnicích pro základní a střední školy a vysvětlení motivace k tvorbě didaktické pomůcky – elektronického atlasu hálek, který je k dispozici na přiloženém CD.
10 ABSTRACT This thesis deals with the research of galls and their inflictors in the gathering area. The gathering area and natural conditions of the regions Orlické hory a Podorlicko are specified in the theoretical part of the thesis. Next chapter concludes meaning, importance and division of galls and their inflictors into the groups and their different life cycles. There is also part dedicated to Eduard Baudyš and his life-work. In the part discussion, a confrontation between his and my own results is given. List of found taxa complemented with their pictures and systematic classification is the main issue of the practical part of the thesis. Didactic part bears appreciation of available textbooks designed for basic and secondary school students and explanation of reasons for electronical gall atlas creation. The atlas is available at CD as attachment of this thesis.
- 95 -
11 PŘÍLOHY 11.1 Baudyšův seznam zjištěných taxonů hálkotvorců (1963) (druhy hálkotvorců, které jsem objevila taktéž, jsou vyznačeny podtržením) Borovice lesní – Pinus silvestris Evetria resinella – Přibyslav u Náchoda Smrk ztepilý – Picea excelsa Adelges laricis (Snaphalodes strobilobius) – jižně od Nového Města nad Metují Sacchiphantes abietis – jižně od Nového Města nad Metují, značně škodí Ořešák královský – Juglans regia Aceria erinea – ve Vrchovinách u Nového Města nad Metují Topol bílý – Populus alba Pachypappa vesicalis Saperda populnea Topol osika – Populus tremula Eriophyes populi – v lese Havířov mezi Vršovkou a Běstvinami Eriophyes dispar Syndiplosis petioli Eriophyes diversipunctatus Dasyneura populeti Harmandia globuli Harmandia cavernosa – u silnice z Nového Města nad Metují k Přibyslavi Harmandia populi Lasioptera populnea Phyllocoptes populi Eriophyes variuj Topol jehlancový (vlašský) – Populus pyramidalis Pemphigus borealis – u nádraží v Bohuslavicích nad Metují Pemphigus bursarius – u nádraží v Bohuslavicích nad Metují Pemphigus spirothecae – u nádraží v Bohuslavicích nad Metují Pemphigus populi nigrae – u nádraží v Bohuslavicích nad Metují Thecabius affinis – u nádraží v Bohuslavicích nad Metují Vrba křehká – Salix fragilis Pontania proxima – u nádraží v Bohuslavicích nad Metují Vrba bílá – Salix alba Eriophyes tetanothrix – les Zbytka u Čes. Meziříčí a v Dolsku jihozápadně od N. Města Pontania proxima – v Dolsku jihozápadně od Nového Města nad Metují Vrba bílá smuteční – Salix vitellina f. pendula hort. Phyllocoptes phytopptoides – lázeňský park Velichovek u Jaroměře Vrba trojmužná – Salix triandra Eriophyes iteinus craspedophyes Rhabdophaga terminalis Vrba nachová – Salix purpurea Eriophyes triradiatus Pontania viminalis – na louce mezi Novým Městem nad Metují a Vrchovinami Vrba lýkovcová – Salix daphnoides Pontania viminalis Vrba jíva – Salix caprea Eriophyidon Dorytomus taeniatus – na lučním příkopu mezi Šonovem a Vrchovinami Xanthia Rhabdophaga rosaria Rhabdophaga clavifex – u silnice mezi Keřkovem a Přibyslaví Dasyneura iteobia – Nové Město nad Metují (N.M.)
- 96 -
Phyllocolpa leucaspis – nad údolím Metuje v lese nad silnicí z N.M. k Přibyslavi Iteomyia capreae Pontania bridgmanii – nad údolím Metuje u Nového Města nad Metují Pontania pedunculi – Nové Město nad Metují Vrba jíva x slezská – Salix caprea x silesiaca Phyllocolpa leucapsis Vrba ušatá – Salix aurita Rhabdophaga rosaria Rhabdophaga rosariella Rhabdophaga dubia – les podél železniční tratě z Týniště nad Orlicí k Třebechovicím Vrba slezská – Salix silesiaca Eriophyes gemmarum Dasynectra pierriana Phyllocolpa leucosticta Vrba popelavá – Salix cinerea Eriophyes sp. Vrba popelavá x košíkářská – Salix cinerea x viminalis Eriophyes sp. Habr obecný – Carpinus betulus Dasyneura ruchsaameni – v údolí Metuje ve východní části Nového Města n. M. Zygiobia carpini Aceria macrotricha – les u Nového Města nad Metují Líska obecná – Corylus avellana Phytoptus avellanae Bříza bělokorá – Betula verrucosa Heliozela betulae Epinotia tetraquetrana – Neratov u Bartošova v Orlických horách Massalongia rubra Olše lepkavá – Alnus glutinosa Epinotia tetraquetrana Dasyneura alni Eriophyes laevis typicus Eriophyes laevis inangulis Aceria brevitarsa typica – Nové Město n. Met., údolí Metuje Peklo u N.M. Olše šedá – Alnus incana Dasyneura alni Eriophyes laevis var. alni incanae Aceria brevitarsa var. phyllerea – Nové Město nad Metují Eriophyes laevis Buk lesní – Fagus silvatica Mikiola fagi Hartigiola annulipes Aceria nervisequa Dub letní – Quercus robur Andricus fecundator – les jihozáp. od Přibyslavi, les na SZ od Hustířan u Jaroměře Adleria kollari – v lese na Brance u Náchoda Phylloxera coccinea – les Zbytka u Českého Meziříčí Cynips longiventris Andricus ostrea – les Zbytka u Českého Meziříčí Cynips agama – les Zbytka u Českého Meziříčí Cynips divisa – les Zbytka u Českého Meziříčí Neuroterus laeviusculus Neuroterus fumipennis – les Zbytka u Českého Meziříčí Neuroterus numismalis
- 97 -
Dub zimní – Quercus petraea Adleria lignicola – les jihozápadně od Přibyslavi u N.M. Phylloxera coccinea – okraj lesa na záp. svahu mezi Jestřebím a Novým Městem n. M. Andricus ostrea – okraj lesa východně od Přibyslavi u N.M. Neuroterus quercus-baccarum (Diplolepis lenticularis) – okraj lesa vých. od Přibyslavi Andricus curvator – les Tuří mezi Bohuslavicemi nad Metují a Rohenicemi Cecidomyidon (Dasyneura malpighii) – západní svah lesa mezi Jestřebím a N.M. Jilm habrolistý – Ulmus carpinifolia Byrsocrypta ulmi Cecidomyidon – les na jihovýchodním kraji rybníka Broumar u Opočna Jilm vaz – Ulmus effusa Eriophyes ulmicola brevipunctatus – nad údolím Metuje v Novém Městě n. M. Jilm drsný (horský) – Ulmus montana Byrsocrypta ulmi – park v Opočně Schizoneura ulmi Eriophyes ulmicola – park v Opočně Rybíz černý – Ribes nigrum Aphidula grossulariae – zahrada sběratele v Novém Městě nad Metují Meruzalka alpská – Ribes alpinum Aphidula grossulariae (mšice srstková) Meruzalka rybíz – Ribes rubrum Aphidula grossulariae – v zahradách v Novém Městě nad Metují Ostružiník ježiník – Rubus caesius Diastrophus rubi Dasyneura plicatrix Růže šípková – Rosa canina Arge (Hylotoma) rosae – les Jáselný jižně od Nového Města nad Metují Blennocampa pusilla – okraj lesa severně od Vrchovin Diplolepis (Rhodites) eglanteriae Růže šípková křovištní – Rosa dumetorum Arge rosae Blennocampa pusilla Diplolepis rosae Diplolepis spinosissimae Růže podhorská šedá – Rosa coriifolia Arge rosae Blennocampa pusilla Wachtliella rosarum Diplolepis rosae Diplolepis eglanteriae – úvoz na SZ z Velichovek, les nad Neznášovem u Jaroměře Diplolepis spinosissimae Růže podhorská chlumní – Rosa subcollina Arge rosae Růže sivá, vogézská – Rosa vosagiaca Arge rosae Blennocampa pusilla Wachtliella rosarium – Přibyslav u Nového Města n. Met. Diplolepis rosae Diplolepis eglanteriae Diplolepis spinosissimae Růže podhorská pašípková – Rosa subcanina Diplolepis eglanteriae Růže převislá – Rosa pendulina Arge (Hylotoma) rosae Diplolepis eglanteriae
- 98 -
Švestka domácí (slivoň švestka) – Prunus domestica ssp. oeconomica Phorodon humuli – okolí Jaroměře, Velichovek a Hořic v Podkrkonoší Eriophyes similis typicus – Nový Hradec Králové Trnka obecná – Prunus spinoza Phorodon humuli – u Opočna při silnici k Pohoří Eriophyes padi var. prunianus f. homophyllus – okraj lesa severně od Vrchovin Eriophyes similis var. pruni-spinosae – les Na Chmelích u Mokrého u Opočna Třešeň ptačí – Cerasus avium var. juliana Myzus cerasi – park v Krčíně u Nového Města n. Met. Javor klen – Acer pseudoplatanus Eriophyes macrochelus erobius Eriophyes macrochelus pseudoplatani – les Halín západně od Běstvin u Dobrušky Eriophyes macrorrhynchus typicus – nad údolím Metuje v jižní části Nového Města Drisina glutinosa Giard – nad údolím Metuje v jižní části N.M., u Broumaru u Opočna Javor babyka – Acer campestre Eriophyes macrochelus megalonyx – okraj rybníka Broumar u Opočna Eriophyes macrochelus cephaloneus f. aceris campestris – u rybníka Broumar Dasyneura acercrispans Řešetlák počistivý – Rhamnus cathartica Trichochermes walkeri – okraj rybníka Broumar u Opočna Réva vinná – Vitis vinifera Eriophyes vitis – Nové Město n. Met. (vlnovník révový) Lípa velkolistá (širolistá) – Tilia platyphylla Eriophyes tiliae var. typicus – nádraží v Novém Městě nad Metují Lípa malolistá (srdčitá) – Tilia cordata Eriophyes tiliae var. liosoma Eriophyes tiliarius Eriophyes tiliae var. rudis Didymomyia réaumuriana Jasan ztepilý – Fraxinus excelsior Aceria fraxinivora – okraj lesa Zbytka u Českého Meziříčí Prociphilus bumeliae Psyllopsis fraxini – Nové Město n. Met., okraj lesa Zbytka u Českého Meziříčí Dasyneura fraxinea – park v Opočně Bez černý – Sambucus nigra Epitrimerus trilobus typicus Bez hroznatý – Sambucus racemosa Epitrimerus trilobus var. intermedius
11.2 Didaktická pomůcka – Atlas hálek by Chinchilla Didaktickou pomůcku k této problematice (nazvanou Atlas hálek by Chinchilla), využitelnou nejen v pedagogické praxi, poskytuji spolu s instrukcemi a odkazem na webovou stránku, kde je atlas prozatím zprovozněn, na přiloženém CD médiu.
- 99 -
