MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA DIPLOMOVÁ PRÁCE. Zuzana Bayerová

1

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA

DIPLOMOVÁ PRÁCE Brno 2007

Zuzana Bayerová

2

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKY

SPECIFIKA VÝCHOVY DĚTÍ V NEÚPLNÉ RODINĚ DIPLOMOVÁ PRÁCE

Brno 2007

Vypracovala : Zuzana BAYEROVÁ

Vedoucí diplomové práce : PhDr. Jana VESELÁ Ph.D.

3

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Specifika výchovy dětí v neúplné rodině“ vypracovala samostatně, pouze s použitím uvedených informačních zdrojů. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Praze dne 25. března 2007

Zuzana Bayerová………………..

4

Děkuji paní PhDr. Janě VESELÉ PhD. za velmi užitečné rady a metodickou pomoc při zpracování mé diplomové práce. Zuzana Bayerová

5

OBSAH Úvod

4

I. TEORETICKÁ ČÁST

6

1.

RODINA

6

1.1.

Definice pojmu „domov“ a „rodina“

6

1.2.

Funkce rodiny

7

1.3.

Rodina jako systém

8

1.4.

Rodina v minulosti

9

1.5.

Rodina v současnosti

10

1.6.

Typy soužití

11

2.

RODIČE A DĚTI (RODIČOVSTVÍ)

12

2.1.

Rodina a potřeby dítěte

12

2.2.

Rodinná výchova – socializace

13

2.2.1. Autoritativní výchova

15

2.2.2. Liberální výchova

15

2.3.

16

Rodina jako místo citových vztahů

2.3.1. Trest

17

2.3.2. Odměna

18

2.3.3. Odpuštění

18

2.3.4. Přátelství

18

2.3.5. Autorita

19

2.4.

Interakce v rodině

19

2.5.

Role členů rodiny

20

2.5.1. Role matky

20

2.5.2. Role otce

20

2.5.3

21

Role sourozence

2.5.4. Role prarodičů

21

2.6.

22

Faktory ohrožující funkčnost rodiny

6

3.

VÝCHOVA DÍTĚTE JEDNÍM RODIČEM

22

3.1.

Definice pojmu „neúplná rodina“

22

3.2.

Neúplná rodina z právního hlediska

23

3.3.

Statistické údaje

26

3.4.

Typy neúplných rodin

28

3.5.

Životní úroveň neúplných rodin

28

3.6.

Důsledky rozpadu rodiny

29

3.6.1.

Důsledky způsobené rozvodem manželství

30

3.6.2.

Důsledky způsobené úmrtím partnera

32

3.6.3.

Citová deprivace

33

3.7.

Výchova jedním rodičem

34

3.7.1. Neúplná rodina a uspokojování potřeb

34

3.8.

Výchova matkou

36

3.9.

Výchova otcem

37

II. PRAKTICKÁ ČÁST

39

4.

39

4.1.

VÝZKUM Kvalitativně orientovaný výzkum

39

4.1.1. Interview

39

5.

VÝZKUMNÁ SONDA

40

5.1.

Kritéria pro výběr respondentů

40

5.2.

Realizace výzkumné sondy

41

5.3.

Témata polostrukturovaného rozhovoru

42

6.

KAZUISTIKY

46

7

7.

ANALÝZA A INTERPRETACE

DAT

7.1.

Rozbor bytové a finanční situace

57

7.2.

Rozbor organizace práce a času

59

7.3.

Rozbor stravování

63

7.4.

Rozbor psychického stavu rodiny po odchodu partnera

64

7.5.

Rozbor výchovného procesu a současný stav

65

7.6.

Rozbor komunikace s druhým rodičem

67

7.7.

Rozbor komunikace s okolím

68

7.8.

Rozbor komunikace se školou

69

7.9.

Plány a přání do budoucna

70

57

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ

71

RESUMÉ

74

SUMMARY

75

LITERATURA A PRAMENY

76

ODKAZY NA LITERATURU

79

8

ÚVOD Rodina je prostorem, ve kterém dochází k formování osobnosti člověka, prostorem výchovy a růstu budoucích generací. Jako taková je všeobecně pojímána jako základní článek společnosti. Je to dáno tím, že v ní víceméně každý prožije a stráví časově a zejména sociálně velmi dlouhé období.

Rodina si právem vysloužila pozornost a vážnost. Dochází v ní k mnoha změnám a proměnám, které jsou způsobeny vzájemnými vlivy – interakcí. Rodina se vyznačuje tím, že v ní probíhá něco hlubšího a podstatnějšího, co navenek sice není tak zjevné a uchopitelné, ale co je nepochybně neméně reálné a významné.

Pro mnohé z nás je považována za samozřejmou součást našeho života. Dokud nás v pohodě obklopuje, pokud v ní nacházíme to, co potřebujeme, pak nepovažujeme za nutné o rodině přemýšlet. Teprve když se pohoda zakalí či stojíme-li před závažnými problémy, vystupují otázky jak žít v rodině, co do ní vkládat a co brát, aby se nám dobře dařilo.

Donedávna, ještě v 1. polovině 20. století se jevilo, že rodina působí a bude dál působit jako nenápadný, ale velmi významný stabilizující moment v rozvoji společnosti a že bude určitou hrází proti zásadním změnám a vlivům. Přesvědčení o stabilitě a neměnnosti určité její charakteristické formy začalo povážlivě „skřípat.“

Česká rodina, tak jako rodina v celé západní civilizace se v posledních několika desetiletích dosti vzdálila ustálenému modelu platnému v Evropě po celé tisíciletí.

Radikální obrat nastal počátkem 90. let. Česká společnost začala procházet tak zásadní proměnou, že ji lze označit za proměnu paradigmatickou, to je za proměnu, kdy se radikálně mění ustálené způsoby přemýšlení o problémech, jakož i způsoby jejich řešení. Patří k nim mimo jiné také proměny v rodině (porodnost, sňatečnost, potratovost, rozvodovost, ale i úmrtnost.)

9

Obecně se konstatuje (velmi často se o tom dozvídáme v médiích), že česká rodina slábne a objevují se názory, které tvrdí, že je rodina v krizi nebo dokonce, že se rozpadá. Dále se prosazují spekulace, že rodina ztrácí na významu a přestává plnit svou funkci. Je pravdou, že dochází k oslabování soudržnosti jejích jednotlivých členů, postavení žen a dětí je zranitelnější než dříve. Zvyšující se míra rozvodovosti a stoupající počet žen, které se rozhodly vychovávat své děti samy bez vlivu otce, nahrává k interpretacím ukazujícím na krizi manželství a rodiny.

Na druhou stranu se objevují názory odborníků, kteří s těmito tvrzeními nesouhlasí. Snaží se vysvětlit, že česká rodina v krizi není, obecněji řečeno, sledovaný vývoj je nejen logickou, ale z jistého úhlu pohledu i přirozenou součástí celkového vývoje společnosti. Uznávají však, že tento trend by měl být usměrněn do obecně přijatelných mantinelů.

Cílem mé diplomové práce je soustředit se na rodiny, které se v současné době objevují jako nový typ rodiny či rodinného soužití. Jedná se o rodiny, kde se na výchově dětí podílí pouze jeden rodič. Tento typ rodin se vyznačuje jistými specifiky ve výchově dětí, které mohou vést k pochybnostem o funkčnosti těchto rodin v oblasti výchovy dětí.

Tématem této práce je především postihnout změny ve výchovném prostředí či procesech. Situace, které se liší, jsou obtížněji zvladatelné pro jediného vychovatele nebo jsou zcela specifické a typické pro tento model rodiny.

Témata týkající se procesu výchovy v neúplné rodině, vztahů, jak rodina zvládá nepřítomnost druhého rodiče a mnoho jiných, mě vedly k rozhodnutí zvolit si toto téma. Zejména jsem se soustředila na problematiku výchovy dítěte otcem, která v současné době už není ojedinělou záležitostí.

Neúplné rodiny mají určité handicapy, kterým je nutné věnovat pozornost. Poznání a pochopení problémů těchto rodin může přispět k jejich řešení.

10

I.

TEORETICKÁ ČÁST

1. RODINA 1.1. Definice pojmu „domov“ a „rodina“ Domov znamená místo, kde jsou naši nejbližší, ti kdo k nám patří a k nimž patříme my. Je to místo, kde jsme přijímáni takoví, jací jsme, kde se nemusíme přetvařovat, kde nemusíme nic předstírat, ba dokonce, kde ani nesmíme nic takového dělat. Z tohoto vědomí, že jsme přijímáni, plyne pak pocit jistoty a bezpečí. Domov je místo, kde žijeme, kam se můžeme vracet, kde naše děti poznávají vzájemné postoje, k prarodičům, k příbuzným, přátelům, známým. Zde se tvoří historie rodiny.1) K domovu dále patří určitá stálost prostředí. Dítě si vytváří citové vztahy nejen k lidem, kteří s ním žijí, ale i k věcem, které jej obklopují, zkrátka k celému životnímu prostředí. K domovu patří i určitá stabilita domácího řádu. Každý domov se vyznačuje trochu jiným denním programem, jiným pořádkem, soustavou hodnot a životním stylem. Dítě toto vnímá všemi smysly a vžívá se do něho, přijímá je jako samozřejmou danost. Je stálou základnou, o níž se mnohé další životní rozhodování a jednání bude opírat. Jestliže v rodině není žádný řád, denní program se neustále mění, lidé přicházejí a odcházejí, stále se děje něco nového a převratného, dítě se ocitá v situaci diváka zajímavého filmu. Vědomí domova to v něm však nevytváří. Souvisí to se sestavou hodnot, které rodina přijímá. Je-li na prvním místě jen „užít si“ a uspokojovat okamžité, proměnlivé potřeby, pak snadno vznikne ona nestabilita domácího řádu. Naopak, jestliže rodiče mají pevnou soustavu hodnot, jestliže mají určité životní cíle a dovedou pro ně ledacos obětovat, přispívá to ke stabilitě prostředí a tím k vytvoření domova pro dítě.2) Pojem domova se v dětech vytváří velmi brzy. Je předznamenán naším vlastním pojetím domova a vlastní zkušeností. Lidé jsou tu důležitější než místo. Lidské vztahy jsou důležitější než známky blahobytu. Výsledky studií shodně ukazují, že domov dnešních dětí je ovlivněn jejich rodiči, přesněji řečeno, jejich vychovateli, protože to nemusí být jen vlastní biologičtí rodiče, ale i ti kdo s dětmi skutečně žijí, mají je rádi a vytvářejí jim domov.

11 Dobrý domov je jednou z podmínek šťastného dětství a předpokladem pro dobrý vývoj celé osobnosti člověka. Zaslouží si úctu a ochranu, protože nepatří jenom nám, ale předně i našim dětem.3) S pojmem rodina se setkáváme po celý život. Definovat rodinu je velmi obtížné, neboť tento pojem je ovlivněn časem, úhlem pohledu, ale i jinými faktory. Například ze sociologického hlediska je rodina „malá společenská skupina. Vztahy mezi členy této skupiny mají svůj řád a svou formu. Podstatnou součástí této společenské skupiny jsou děti.“ 4) Rodina v sociobiologické perspektivě je formulována v přímé polemice s několika „přesvědčeními“ např.: -

párová rodina je přirozeným zajištěním reprodukce lidské společnosti,

-

základní sociální vazbou v rodině je vztah muže a ženy, kteří vytvářejí pár, jenž plodí děti.

Moderní představa rodiny je úplně jiná. Přirozenou a převládající formou rodiny je párová monogamická rodina, tedy domácnost tvořená mužem, ženou a jejich dětmi. „Rodina je současně vnímána jako instituce racionální, pragmatická, funkčně vertikálně hierarchizovaná a kulturně omezující a současně jako zvláštní soukromý svět autenticity, spontaneity, přirozené rovnosti a emocionality.“

5)

Obraz rodiny zobecněl až po

průmyslové revoluci. Rodina je také považována za základní kámen společnosti. „Rodina – to je domov, jistota a bezpečí.“ 6) Jedním z neposledních pohledů na rodinu je : „Člověk prý vynalezl rodinu, když zjistil, že nikomu se nedá věřit. Je to už velmi dávno, ale od té doby nikdo nic lepšího nevymyslel – ani postmoderní doba ne. Rodina je ideální krabičkou poslední záchrany, když přijdou těžké časy.“ 7)

1.2. Funkce rodiny Pod pojmem funkce rodiny rozumíme úroveň plnění společenských očekávání, požadavků a potřeb rodinných příslušníků. Přirozeným způsobem plní v rodině každý jednotlivý člen jistou roli a naplňuje potřeby dítěte. Chybí-li tedy v rodině některý

12 základní člen, dochází často k ohrožení, neboť nelze vždy zastoupit roli, kterou měl tento člen plnit.8) Dle Sociologie Jiřího Buriánka by měla rodina splňovat 4 základní funkce : 1/ biologicko-reprodukční – zajišťuje uspokojování sexuálních potřeb a plození potomstva, 2/ ekonomickou – rodinu vymezuje jako výrobní subjekt, který společně hospodaří, 3/ socializační a akulturační – zajišťuje výchovu a vzdělávání dětí, předávání kulturních hodnot a formování životního stylu, 4/ emocionální – zajišťuje uspokojování citových potřeb, zázemí, podporu, jistotu.

Jednou z nejdůležitějších funkcí rodiny je především uspokojování potřeb a zájmů členů rodiny, jež zabezpečuje rodina v souladu s potřebami a zájmy celé společnosti. Plní-li rodina své funkce dobře, pak probíhá v rodinném životě socializace mladé generace nejpřirozenějším a tím i nejlepším způsobem. Současně tu nacházejí dospělí členové optimální zázemí pro celý svůj život.

1.3. Rodina jako systém Rodinu z hlediska jejího fungování můžeme popsat jako strukturovaný celek (systém), jehož smyslem, účelem i náplní je utvářet relativně bezpečný, stabilní prostor a prostředí pro sdílení, reprodukci a produkci života lidí. „Prvky neboli elementy systému netvoří jednotliví lidé sami o sobě, nýbrž lidé ve vzájemných vztazích a ve vzájemné součinnosti. Systém je tedy něco více než pouhý součet jeho prvků. Má svůj vývoj a i životní dynamiku. Rodinu poznáváme nejen ze znalosti jejích členů, ale i chování každého, které ovlivňuje všechny ostatní.“9) V rodině se vytvářejí podsystémy. Přirozený podsystém tvoří například oba rodiče. Podsystémem však mohou být i prarodiče, ale také třeba matka s dcerou a otec se synem apod. Přitom rodina jako systém je zapojena do širších společenských systémů, k nimž patří příbuzenstvo, přátelé, sousedi, ale i zaměstnavatelé, škola atd. Rodinný systém je systémem neustále se měnícím a přetvařujícím.10)

13

1.4. Rodina v minulosti Dnes už všichni slovem „rodina“ označujeme především manželský pár s dětmi. Avšak původní význam slova rodina byl podstatně jiný. Středověk i starověk tímto slovem označoval dvě dosti odlišné věci. Na jedné straně myslel rodinou to, co bychom dnes nazvali velkou „domácností“, tedy společenství lidí, kteří spolu bydlí a pod jednou střechou spolu hospodaří a podléhají jedné bezprostřední autoritě, „hlavě rodiny.“ Do rodiny se počítali zpočátku otroci, později i služebnictvo. Druhé stejně staré pojetí platilo paralelně ve společenském vědomí vládnoucích tříd. Rodinu chápalo jako systém širokého pokrevního příbuzenství. U šlechty a patricijů se tedy slovem rodina myslelo přibližně totéž co rod – velká skupina lidí, jež svazkem krve udržovala jednotu moci a majetku. Tento stav přežíval do 1. poloviny 19. století.11) Ale již např. koncem 17. století pod vlivem osvícenství zaznamenává Chevalier de Jacourt ve Velké francouzské encyklopedii nový myšlenkový vývoj rodiny a pod heslem rodina uvádí, že je to „společnost, jež tvoří základní výbavu a přirozený stav člověka.“12) Česká společnost náležela i svým rodinným chováním po staletí k západnímu typu sociálního života i s jeho reprodukčními vzorci a strategiemi. Charakteristický byl pro ni pozdější věk sňatku (pro muže okolo třiceti a ženy okolo dvaceti pěti let), s tím spojený vyšší věk prvorodiček a vysoký podíl celoživotně svobodných (mezi 10 až 15 %). K modernizaci rodiny dochází v Čechách i na Moravě ve 20. letech minulého století. Spolu s ní se rozběhl ovšem i vzestup rozvodovosti a pokles porodnosti. Důležitou a bohužel zápornou roli zde sehrála 1. světová válka a ekonomická krize ve 30. letech. Ke změnám v českých rodinách dochází koncem 40. let, kdy nastává baby-boom, který byl v naší populaci nastartovaný už před koncem 2. světové války. V 60. letech 20. století došlo ke zlepšení sociální situace v rodinách. Stát zvýhodňuje mladé rodiny různými příspěvky, dávkami a půjčkami /např. novomanželské půjčky/ a dochází k výraznému prodloužení mateřské dovolené.13) V roce 1989 dochází ve společnosti k zásadním změnám, které velmi ovlivnily význam rodiny a její existenci. Více o této situaci je popsáno v následující kapitole.

14

1.5. Rodina v současnosti Po roce 1989 dochází vlivem procesu transformace české společnosti a jejím přechodem na tržní hospodářství k oslabování funkčnosti a role rodiny. Tento proces byl doprovázen proměnou hodnotových orientací. Hodnoty solidarity, tolerance a soudržnosti, které jsou pro rodičovství a fungující rodinu stěžejními, jsou relativně opomíjeny ve prospěch zaměření na výkon a individuální úspěch. Současně lidé využívají dříve nebývalý prostor pro větší pluralitu životních cílů a aspirací, mezi nimiž nabývá na významu profesní seberealizace. Ta vyžaduje maximální flexibilitu, vysokou angažovanost a výkonnost, což je jen obtížně slučitelné s rolí jedince jako plnohodnotného člena rodiny. Chtějí-li především ženy, neboť ty o děti a domácnost převážně pečují, obstát, musí někdy zcela rezignovat na své mateřství, případně je nerealizují v míře, v jaké by si to přály. Profesní aspirace tak reálně často konkurují rodičovským plánům. Ačkoliv je důležitost rodiny a rodičovství jednotlivci v mnoha sociologických průzkumech deklarována, dostává se do konkurenčního vztahu s prosazovanými hodnotami výkonově orientované společnosti. Výchova dětí a zabezpečení rodiny jsou v porovnání s výkonem zaměstnání chápány v celospolečenském kontextu jako méně přínosné a důležité, což dokládá oslabená pozice zaměstnanců rodičů /převážně většině žen/ na trhu práce a nízké finanční ohodnocení péče o dítě. Celospolečenská lhostejnost k potřebám rodičů přetrvává v podobě zanedbávání potřeb rodičů nejen v zaměstnanecké sféře, ale i v jejich společenském a každodenním životě, kde se projevuje zejména nízkými investicemi do oblastí spojených s podporou rodičovství. Nedostatečná podpora prorodinných aktivit a opatření způsobuje, že se mnoho rodičů malých dětí ocitají v sociální izolaci. Dnešní česká rodina se vyznačuje tím, že v ní a/ dochází ke zmenšení její velikosti ve spojení s poklesem porodnosti i počtem dětí v rodině, b/ vzrůstá rozvodovost a zároveň i počet opětovných sňatků a znovu zakládaných rodin, c/ přibývá rodin s jedním rodičem,

15 d/ udržuje se vysoká zaměstnanost žen a její vliv se promítá do rodičovských a manželských vztahů, e/ přetrvává ekonomická závislost řady rodin na dvou příjmech. 14)

1.6. Typy soužití Existuje velké množství různých uspořádání rodinné struktury, se kterou se setkáváme ve všech známých společnostech. Nejrozšířenější a ve všech průmyslově vyspělých zemích je

dnes prakticky jediná legitimní rodina monogamická, jejímž

základem je manželský pár muže a ženy. Je to uspořádání symetrické. Existují však i uspořádání asymetrická a těm se souhrnně říká polygamie. Může to být buď polygynie – jeden muž a více žen nebo polyandrie, kde je jedna žena manželkou dvou anebo více mužů současně.15) Dalším typem jsou partnerské svazky, kdy žena a muž neuzavírají formální sňatek, neberou na sebe všechny závazky, které z tohoto společenského aktu plynou, ale fakticky žijí způsobem, který se manželství víceméně podobá.16) Dále se vyskytuje model rodiny vícegenerační nebo též rozšířené, tzn. kdy pod jednou střechou žije a společně hospodaří několik generací (např. Čína). Matriarchální rodinou nazýváme takové uspořádání moci v rodině, které činí středem rodiny a rozhodující silou matku. Patriarchální rodina je taková, kde je hlavní autoritou otec. Tento typ byl u nás v minulosti obvyklý.17) Nesmíme opomenout také rodiny nevlastní a náhradní. Předně proto, že jsou to nepochybně rovněž rodiny a že mají zpravidla obtížnější situaci než klasická rodina vlastní.18) V současné době se stávají samozřejmostí rodiny neúplné. Tento typ představuje společenství jednoho rodiče s dítětem či dětmi. Kromě těchto rodinných svazků existují i jiné formy intimního životního stylu. Velmi moderní formou párových vztahů je tzv. oddělené soužití. Vyjadřuje stav, kdy dva lidé opačného pohlaví „k sobě patří“. Jejich okolí ví, že spolu žijí, avšak každý z partnerů si ponechává své vlastní bydlení a své vlastní hospodaření. Přebývají chvíli u jednoho partnera a pak zase chvíli u druhého, nebo chvíli jsou každý sám. Další formou partnerského soužití je vlastně „nesoužití“, tedy stav, kdy muž a žena zůstávají trvale svobodní. Je to jev, který je zatím malý rozsahem, avšak postupně

16 narůstá. (starý mládenec, stará panna). Staromládenectví a staropanenství je ovšem sociálním jevem, který je celkem složitý, protože důvody nebo příčiny, proč člověk žije „sám“ jsou různé. Mezi nejnovější formy intimního životního stylu patří také soužití dvou lidí stejného pohlaví. Legitimita této formy je v současných vyspělých společnostech stále více akceptována. V některých zemích mají tyto svazky legitimitu plnou, neboť homosexuální partneři mohou uzavírat sňatek nebo formu registrovaného partnerství.19)

2. RODIČE A DĚTI (RODIČOVSTVÍ) 2.1. Rodina a potřeby dítěte Dítě přináší rodičům osobité podněty, rozšiřuje okruh jejich prožitků a zkušeností, dává jim životní jistotu a utváří jejich společenské postavení. Rodinu charakterizuje situace, kdy vychovatelé uspokojují potřeby dítěte a kdy soužitím s dítětem jsou současně uspokojovány potřeby jejich.20) Existují 2 základní typy potřeb A/ biologické, B/ psychické.

Základní potřeby biologické musí být plně uspokojeny, aby dítě vůbec mohlo přežít. Základní potřeby psychické musí být uspokojovány, aby se dítě mohlo vyvíjet v psychicky zdravou a zdatnou osobnost.

Mezi základní psychické potřeby patří :

1. Potřeba určitého množství, proměnlivosti a kvality vnějších podnětů. Její uspokojení umožňuje naladit organismus na žádoucí úroveň aktivity. 2. Potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech, tj. smysluplného světa. Uspokojení této potřeby umožňuje, aby se z podnětů, které by jinak byly chaotické a nezpracovatelné, staly zkušenosti, poznatky a pracovní strategie. Jde tedy o základní podmínky pro jakékoli učení.

17

3. Potřeba prvotních emocionálních a sociálních vztahů, tj. vztahů k osobě matky a k osobám dalších primárních vychovatelů. Náležité uspokojování této potřeby přináší dítěti pocit životní jistoty a je podmínkou pro žádoucí vnitřní integraci jeho osobnosti. 4. Potřeba společenského uplatnění a společenské hodnoty, z jejíhož uspokojení vychází zdravé uvědomění vlastního já, vlastní identity. To pak je dále podmínkou pro osvojení užitečných společenských rolí a hodnotných cílů životního snažení. 5. Potřeba otevřené budoucnosti nebo životní perspektivy. Její uspokojení dává lidskému životu časové rozpětí a podněcuje a udržuje v člověku jeho životní aktivitu.21)

Za jednu z nejdůležitějších psychických potřeb považuje dítě jistotu. Rodiče jsou dárci citové jistoty, která je rozložena podle věku dítěte a mívá různou formu. V zásadě platí pro matku i otce stejný požadavek, aby se dítě s nimi a u nich cítilo bezpečné. 22)

2.2. Rodinná výchova - socializace „Výchova je záměrné působení podnětů z prostředí tak, aby bylo dosaženo určitých, poměrně trvalých, žádoucích změn v chování člověka.“ 23) Matějček uvádí, že charakteristickým znakem výchovy je představa vychovatele, který si uvědomuje k jakým změnám v chování dítěte by mělo dojít a v jakých formách by se toto chování mělo ustálit. Podněty z prostředí, které jsou uváděny v činnost, jsou tzv. výchovné prostředky, pomocí nichž se snaží dosáhnout výchovných cílů. Jsou cíle životní a jsou i jiné, které si stanovíme na kratší dobu, aby je dítě přijalo jako samozřejmou povinnost. Vždy v nich máme nějaký systém, nějaké pořadí důležitosti.“ Mohou být velké a vzdálené, které určují směr našeho snažení. Mohou být také malé, konkrétní, s kterými žijeme a které nám působí drobné denní starosti a radosti.“ Výchova však není vztah jednostranný, ale je to vztah vzájemný. Dítě je svým prostředím nejen ovlivňováno a formováno, ale samo do svého prostředí aktivně zasahuje a svým způsobem si je utváří a přetváří. Je vychováváno a samo „vychovává.“24)

18

Pro rodinu je příznačné, že se v ní chováme otevřeněji, přirozeněji, upřímněji než kdekoliv jinde, poznáváme jeden druhého hlouběji a důkladněji. V tomto smyslu je tedy rodina vzdělávacím prostředím a její jednotliví členové jsou učiteli – ne profesionálními, ale životními. Vzdělávání v rodině pak pro dítě představuje první a nejdůležitější „školu života.“, v níž se vyučuje společnou činností, soužitím, sdílením životních hodnot, osobním vzorem, nápodobou a jinými způsoby. V intimitě rodinného soužití mají svou výchovnou hodnotu i nejrůznější drobné či větší rodinné sváry a konflikty. Velkou většinou z toho vzejde poučení pozitivní, neboť velkou většinou se i domácí konflikty pozitivně vyřeší.

Rodinná výchova se vyznačuje charakteristickými rysy : - vzájemné uspokojování psychických potřeb, - trvalost a hloubka citových vztahů, - společná budoucnost – klíčová charakteristika, vychovatel je plně angažován na osudu - prolínání soukromí – společný prostor i čas. Chování je osobnější a upřímnější než kdekoliv jinde. Vedou se hovory okolo rodinného stolu, společně se plánuje, společně se podniká.

Pro rodinu je dále charakteristické, že je nositelem tradic. Znamená to, že celospolečenské proměny se tu setkávají se starými představami a jen postupně se mění. Tradice mají kladné i záporné stránky. Ve výchově nové generace se předpokládá, že budou využity tradice kladné jako je láska, úcta, získávání znalostí, návyků a dovedností, přebírání kulturního dědictví atd. V tradicích však také může být obsaženo mnoho závažných brzdících činitelů. Vedle přebírání rodinných zvyklostí hraje roli i schopnost či neschopnost členů rodiny přijímat nové poznatky a začlenit je do způsobu života rodiny.25) Výchova může být uplatňována dvojím způsobem. Buď je to výchova autoritativní nebo liberální. Jedna i druhá má své přednosti a výhody, ale také svá nebezpečí. To jsou případy, kdy se jedna nebo druhá přehání a vede ke krajnosti. Přednosti se ztrácejí a stinné stránky nabývají.

19

2.2.1. Autoritativní výchova Autoritativní vedení, které vzbuzuje strach a jehož cílem je slepá poslušnost dítěte, mívá neblahé následky. U dětí citlivých vyvolává útlum, odevzdanost a často i neurotické obtíže. U dětí s tvrdšími povahovými rysy naopak vyvolává aktivní odpor, vzpouru, atd. Některé děti se ani nevzdávají, ani nebouří, ale hledají si vlastní cestu, jak se z tvrdého obklíčení vyprostit. Možností je mnoho, většinou však špatné (podvody, lhaní, lsti atd.). Naopak autoritativní vedení, které dává dítěti oporu, životní jistotu, jasné a dostatečně volné hranice působení, takové vedení pomáhá právě těm dětem, které jsou citlivé a úzkostné. Dětem odolnějším ukazuje cestu a směr, jak mají jít dál. Mají vzory, jež mohou následovat.

2.2.2. Liberální výchova Také ona ve své krajní podobě postihuje nejvíce děti jemné a citlivé, jimž by vlastně podle teorie měla nahrávat. Bohužel tam, kde není žádný řád, kde si dítě může dělat co chce, tam také platí, že se musí neustále k něčemu odhodlávat, pro něco rozhodovat, tzn. že při volbě se musí samozřejmě něčeho vzdát. Pro mnohé děti je to taková zátěž, že ji neunesou a ocitají se ve stresu. Mají sice neomezenou volnost, ale tato volnost jim požitek nepřináší, naopak jsou nespokojenější, nestálejší, zmatenější. Samy hledají nějaký pevný bod, o který by se mohly opřít, což může být v dnešním světě s ohledem na různá lákadla, velmi nebezpečné.26) Při rodinné výchově dochází u dítěte k jeho zespolečenšťování, tedy socializaci. Dítě se učí zvládat role rodinné i mimorodinné. Při socializaci do sféry práce funguje dnes rodina jenom velmi zprostředkovaně a v omezené míře. Vzory rodinného chování se vtiskují dítěti přímo a zprostředkovaná sdělení (školou, hromadnými sdělovacími prostředky) mají až sekundární význam. Na první pohled je vidět především, jak se dítě doma učí zvládnout ekonomickou funkci rodiny. Pozorováním vlastního otce a matky si osvojuje základní principy mechanismu, který udržuje rodinnou instituci v jejím každodenním fungování. Všímá si dělby práce v rodině a vštěpují se mu jako vzory jejich postoje k vzájemné spolupráci, podpoře a

20 pomoci. Na této rovině jsou si rodiče nejvíce vědomi, že svoje dítě něčemu učí a dítě, že je něčemu učeno.27)

2.3. Rodina jako místo citových vztahů Má-li být člověk v dospělosti schopen sám lásku dávat a umět ji přijímat, nesmí se mu jí nedostávat.“28) Pro dítě je rozhodující psychologické rodičovství, založené na vnitřním psychickém, citovém přijetí dítěte, a ne jen biologické rodičovství, pokud je založeno na potvrzení z porodnice. 29) Psychologické výzkumy říkají, že tzv. specifický citový vztah k mateřské osobě se vytváří nejčastěji v 7.- 8. měsíci života. Současně však je možné prokázat, že přibližně v polovině případů se tento specifický citový vztah tvoří i k dalším osobám v rodině a mezi nimi je to především osoba otce. V 2. a 3. roce si dítě vytváří vědomí rodinné příslušnosti. Získává tzv. rodinnou identitu. V tomto období vědomí vlastního „já“ je vhodné, aby dítě žilo ve vztahu trojstranném (já-ty-on) než jen ve vztahu pouze dvojstranném. Je-li jenom s matkou (játy), jde vlastně o jeden vztah se dvěma póly. Kolem tří let a pak v celém předškolním období se zpravidla chování dětí vůči rodičům výrazně diferencuje. Dítě hledá u matky ochranu a prožívá více intimity, u otce očekává více aktivity a zpravidla i více zábavy a legrace. S každým si povídá o něčem jiném. Jedna psychologická studie shrnuje své nálezy v poznání, že „matka vede dítě k člověku a otec k lidem“.30) Výsledky výzkumů dokazují, že dítě potřebuje dospělé vychovatele, kteří k němu mají vřelý citový vztah. Nejedná se ale o vztah jednostranný. Aby rodiče mohli o dítě pečovat, musí i na dítěti být něco co uspokojuje jejich hluboké potřeby.31) Na citovou výchovu dítěte není jednotný recept, existují však obecně platná pravidla. Citová výchova je věcí denního života, není na ni nikdy dost brzy a zakládá se na citovém vztahu vychovatele k dítěti. 32)

21

2.3.1. Trest Celý výchovný proces probíhá v mnohočetné spojitosti s životním vývojovým procesem všech účastníků. I v otázce odměn a trestů jde především o vzájemný vztah mezi vychovatelem a dítětem. Mluvíme-li o trestech, napadne nás obyčejně nějaký ten pohlavek, který jsme jako děti od rodičů občas dostali, nebo nějaké domácí vězení. Když myslíme na odměny, napadají nás např. bonbony nebo kolo, které jsme dostali za dobré vysvědčení. Obyčejně je to něco docela konkrétního, hmatatelného. Co je trestem pro jednoho, nemusí být pro druhého. Dokonce se může stát, že trest se stane „odměnou“ nebo „vyznamenáním“ (např. hrdinou je ten, který už byl vícekrát vyšetřován policií, zkrátka „má víc za sebou“).33) Co je tedy trest? Například Matějček uvádí: „Trest není to, co jsme si jako trest pro dítě vymysleli, ale to, co jako trest prožívá. Je to nepříjemný, tísnivý, zahanbující, ponižující pocit, kterého bychom se chtěli co nejdříve zbavit a kterému bychom se chtěli rozhodně pro příště vyhnout.“34)

Z pedagogického hlediska má trest trojí význam: 1/ má napravit škodu, která špatným chováním vznikla, 2/ trest má působit tak, aby se podobné jednání neopakovalo, 3/ trest má současně z viníka sejmout pocit viny.35)

Trest může špatné chování jen zastavit, ale odměna buduje to správné. Jestliže vždy přijde trest a nic víc, naučí se sice něco nedělat, ale tím se ještě nenaučí dělat to, co je správné. Trest utlumuje. Matějček uvádí, že : „Trest, to je jako, když ucpeme díru v hrázi řeky.“ Z hlediska duševní hygieny, je často velmi důležité tento pocit viny z dítěte co nejrychleji sejmout. Odkládání trestu, i když třeba nakonec je odpuštěn, může být pro některé děti mnohem těžším zásahem, než třeba přísné, ale okamžité potrestání, jako např. :“počkej, až přijde tatínek, ten si to s tebou vyřídí“ apod. I v trestu musí být vyjádřen osobní vztah k dítěti. Dítě musí vědět, že je milováno. Musí prožít pocit osvobození a smíření, na který by se pak dále mohlo výchovně navázat. Proto dítě například přijme snáze trest otce, který se rozzlobil, než

22 chladnou, „spravedlivě“ odměřenou odplatu za zlý čin z rukou „cizího člověka.“ Trest by měl mít i léčebný efekt.36)

2.3.2. Odměna Analogicky se můžeme ptát, co je to odměna. Opět ne to, co jsme si jako odměnu vymysleli, ale co dítě jako odměnu přijímá. Onen příjemný, povznášející pocit uspokojení, který bychom si rádi co nejdéle podrželi a který bychom si rádi znovu zopakovali.37) Pod pojmem odměna je také nutné chápat, že je to pocit dítěte, které si uvědomuje, že udělalo radost nebo něco správného a milého těm, kdo je mají rádi.38) Má větší dosah a účinnost. Jestliže za každý drobný úspěch je dítě oceněno, je velká naděje, že bude pracovat s chutí a naplno.

2.3.3. Odpuštění Ve výchovném procesu má také svou úlohu „odpuštění“. Odpuštění není odměna, ale je to osvobození od napětí z prožité viny, od napětí z očekávaného nebo prožitého trestu. Je to akt smíření. V dítěti vzbuzuje kladný cit k osvoboditeli. Každé další provinění pak bude prožívat současně jako touhu po nápravě, po usmíření a po lepším chování do budoucna.39)

2.3.4. Přátelství Neméně důležitým prostředkem v procesu výchovy je přátelství a autorita. Přátelství mezi rodičem a dítětem není totéž co přátelství mezi kamarády. Je to vztah rodiče a dítěte, který je založen na důvěře, ne na strachu. Rodičovské chování k dítěti utváří jeho schopnost být přítelem a kamarádem.

23

2.3.5. Autorita Rodičovská autorita znamená přirozenou převahu rodiče, coby zkušenějšího, zralejšího nad dítětem, které je méně zkušené a méně vyspělé. Za normálních okolností je autorita rodičů prosycena jejich citovým vztahem k dítěti. Je to autorita toho, kdo má rád. Jak dítě postupuje školním věkem do puberty a za ni, dostávají se rodiče s ním v mnohém na stejnou rovinu. Ovšem i zde by nadále měl být zachován přirozený respekt dítěte k rodiči40) Výchova není jen soustava odměn a trestů nebo jiných jednoduchých prostředků. Děje se především soužitím. Toto soužití je podmiňováno různými okolnostmi, které mají určité hierarchické uspořádání. Ovšem v jednotlivém konkrétním případě se mohou tyto okolnosti nejrůznějším způsobem prolínat a kombinovat.41)

2.4. Interakce v rodině V minulých kapitolách jsem se již ve spojení s výchovou a citovými vztahy zmínila o interakci. Pro dokreslení ještě jednou uvádím, že výraz „interakce“ nebo „interakční model“ znamená vzájemné předávání podnětů mezi dvěma nebo více lidmi, výměnu akcí a reakcí, vzájemné působení jednoho na druhého. Toto působení je cílevědomé a není ovlivněno věkem. Když bychom se chtěli dobrat hlubšího poznání základní (nukleární) rodiny a její atmosféry, je nutné poznat a pochopit nejen interakce rodič – dítě, ale i posoudit další okolnosti, které rodinu ovlivňují např. kompletnost rodiny, vztahy rodičů atd.42) Interakce matky s dítětem bývá téměř dokonalá, protože matka je na přijetí dítěte vnitřně připravena, je vybavena mateřskými instinkty a mateřskými postoji. K dítěti má přirozenější cestu než otec. Biologické pouto se přetváří v pouto psychologické, které pak trvá celý život. Na základě výsledků zkoumání se prokázalo, že i muži jsou vůči malému dítěti vybaveni týmiž mechanismy jako ženy. Při vší specifičnosti mužského přístupu k věci jsou tu stejně jako ženy představiteli lidského rodu, který také chrání své potomstvo. Příroda zajistila, aby neexistovala pouze mateřská láska, ale aby touto výbavou byla zajištěna obě pohlaví.43)

24

2.5. Role členů rodiny Dítě má v rodině jedinečnou příležitost poznávat velké množství sociálních vztahů a modelovat své vlastní vztahy k okolí. Role matky, otce či kohokoli dalšího, kdo je na osudu dítěte angažován, je tu časově i místně neomezená. Podstatným a rozhodujícím činitelem je citová angažovanost na osudu dítěte. Znamená to především vzájemné předávání citových podnětů a vzájemné citové zaujetí. Rodinný vychovatel je prostě účastníkem interakce, je do ní vtažen.

2.5.1. Role matky Matka nejvíce ovlivňuje život dítěte a to jak v pozitivním, tak i negativním smyslu. Její úcta je získávána především schopností porozumění a vhledu a její autorita je dána spíše citově než rozumově. Pro dítě je hodnotou něhy. Matka je pro dítě potřebná ve všech životních obdobích, ale i ve chvílích nejen pohody, ale i obtíží.

2.5.2. Role otce Dítě skoro stejně jako matku potřebuje otce. Je pro něj druhým nejvýznamnějším člověkem. Pro dítě má trochu jinou funkci nejen ve svém tělesném vybavení, psychikou ale i postoji. Oproti matce je pro dítě hodnotou rozumu. Jeho role je

pro rodinu

nepostradatelná, protože vnáší do ní mužský prvek. Zvlášť je to patrné v období puberty, kdy děti začínají objevovat svou identitu. Zejména dospívající chlapci vyjadřují potřebu otce výrazněji. Dnešní děti považují otce za vůdce, ochránce a hledají v něm především autoritu, vzor a jistotu. Ztráta muže v rodině znamená, že se dítěti ztrácí základní příležitost k rozvíjení a kultivaci tohoto potenciálu daného jeho pohlavím. Neplatí to jen pro chlapce, dívky také potřebují mužské vzory, aby v interakci s nimi kultivovaly a osvědčovaly svou ženskost.44)

25

2.5.3. Role sourozence V každé rodině tvoří sourozenci zcela osobité společenství. Není třeba žádných výzkumů, abychom poznali, že děti v rodině tráví spolu mnohem více času než každé zvlášť se svými rodiči. Jeden sourozenec je druhému i vydatným zdrojem vývojových podnětů. Přitom však vnitřní vztahy tohoto společenství jsou dány povahovými a temperamentovými vlastnostmi a řadou dalších činitelů. Toto společenství se vyvíjí a mění, jak děti dorůstají a rodiče stárnou. Charakteristickým znakem sourozenecké skupiny je určitá danost a jednotnost životních podmínek. Je to společenství dané osudem. Sourozenci (většinou) mají stejné rodiče, stejné příbuzné, stýkají se s týmiž lidmi, jsou svědky týchž rodinných událostí atd. Jednou provždy je dáno, aspoň formálně, postavení každého z nich v této skupině. Sourozenecká skupina má však ještě některé další znaky, které z ní činí mimořádně významného výchovného činitele. Je to především společenství „dětské“. Sourozenci jsou si obvykle věkově blízcí. Mají tedy i zájmy a potřeby „blízké“. Jeden je druhému více partnerem než kterýkoliv z rodičů nebo jiných dospělých v rodině. Formuje se tu „soucítění“, „souhra“ a „spolupráce“. Sourozenci se musí dělit o přízeň rodičů a o mnoho jiných věcí. Současně však život v sourozenecké skupině přispívá velmi účinně k tzv. diferenciaci osobnosti. I když se někdy snaží napodobovat sourozence druhého, na druhé straně si hájí něco svého, chce umět něco jiného, dělat něco jiného. Chce být sám sebou, chce imponovat něčím osobitým. To někdy vede k sourozenecké rivalitě. Je svým způsobem přirozená a zdravá. Záleží jen na rodičích, jak ji podchytí a usměrní.45)

2.5.4. Role prarodičů Přítomnost prarodičů nebo alespoň častý kontakt s nimi je velmi důležitý a velice pozitivní. Děti své prarodiče ve většině případů milují, protože je mají tendence „rozmazlovat“ a ve výchově jsou celkově povolnější než rodiče vlastní. Role prarodičů je významná také z toho důvodu, že dítě vnímá i jiný svět – svět stáří. Tam, kde panuje úcta ke starší generaci a jsou vztahy dobré, tam se vytváří základ pro tvorbu příštích postojů vlastních dětí ke stáří.46)

26

2.6. Faktory ohrožující funkčnost rodiny Tam, kde spolu žijí lidé, jsou i konflikty a žádná rodina se jim nevyhne. Jde však o to, zda jsou lidé schopni a ochotni rozpory překonávat, nebo zda je vyhrotí až k roztržce. Hlavním problémem dětí u tzv. běžných rodinných konfliktů je ohrožení jedné ze základních psychických potřeb, tj. potřeby bezpečí a životní jistoty. Rodinnou hádku nebo rodinné „mlčení“ děti pociťují a prožívají mnohdy jako těžký otřes životní stability.47) V rodinách dochází často k rozporům mezi rodiči paradoxně právě kvůli dětem. Psychologické výzkumy tuto praktickou zkušenost potvrzují. Sociální psychologie přinesla překvapivý poznatek, že výchova dětí ve skutečnosti může do manželství vnášet prvky nespokojenosti a že děti mohou velmi podstatně narušit spokojenost manželství.48) Dalším typem konfliktů, které mohou vést a k destrukci rodiny, je společné soužití s prarodiči. Většinou je to způsobeno nevyhovujícími bytovými podmínkami a tzv. závislostí na prarodičích.49) Z analýzy dat v soudních spisech bylo zjištěno, že na rozvratu manželství do deseti let od sňatku se dále podílejí konflikty po narození dítěte, manželská žárlivost a nevěra.50) V neposlední řadě ovlivňují funkčnost rodiny měnící se společenské a ekonomické podmínky. Některé typy rodin jsou změnami zasaženy méně, některé se s probíhajícími změnami vyrovnávají podstatně obtížněji. V rodinách dochází k hádkám ohledně financí a dojde-li ke ztrátě zaměstnání u partnerů, je to již jen krok k rozpadu rodiny.

3. VÝCHOVA DÍTĚTE JEDNÍM RODIČEM 3.1. Definice pojmu „neúplná rodina“ Neúplné rodiny jsou tu od nepaměti. Po celá tisíciletí byla hlavní příčinou neúplnosti rodin smrt jednoho z rodičů. Společnost s tím počítala a měla osvědčené

27 přístupy k tomuto problému (ochrana vdov a sirotků - znak rytířství, známka zbožnosti, občanská ctnost). Rozvody jsou tu rovněž od dávných dob a nejsou vynálezem moderní doby. Masově se rozšířily teprve v posledních desetiletích. Za neúplnou rodinu se pokládá rodina, kterou tvoří jeden z rodičů aspoň s jedním dítětem. Tento typ rodiny vzniká za okolností, kdy : 1/ žije s dítětem matka neprovdaná, 2/ úplná rodina přestává dočasně nebo trvale plnit svou funkci z důvodu, kdy druhý rodič rodinu opustil nebo žije s jiným partnerem, je služebně dlouhodobě pryč nebo je ve výkonu trestu apod., 3/ úplná rodina zaniká přirozenou cestou, tj. smrtí jednoho z rodičů nebo zaniká cestou nepřirozenou, rozvodem manželství, a tím přestane plnit svou funkci.51)

Jelikož počet neúplných rodin má stoupající tendenci, způsobuje řadu společenských a právních problémů. Z tohoto důvodu se dostávají neúplné rodiny do výjimečného postavení. Byly zařazeny mezi tzv. „ohrožené typy rodin.“, kam mj. patří např. rodiny na prahu důchodového věku, rodiny začínajících podnikatelů, rodiny s nezaměstnaným členem a mladé rodiny se ženou na mateřské dovolené.

3.2. Neúplná rodina z právního hlediska Během svého života se člověk setkává s různými právy a povinnostmi. Nejtypičtější oblastí právních vztahů, která se dotýká téměř většiny lidí, je oblast rodinně-právní. Rodičovská práva a povinnosti jsou zakotvena v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině, který byl několikrát novelizován. Jsou zde definována práva a povinnosti, která má rodič s plnou způsobilostí k právním úkonům vůči nezletilému dítěti k realizaci svého rodičovství, tedy na uspokojení svého rodičovského citu, na ochranu zájmů nezletilého dítěte zároveň. Zákon o rodině zakotvuje rozhodující úlohu rodičů ve výchově dětí. Zdůrazňuje dominantní roli rodičů, ukládá jim, aby osobním životem a chováním byli příkladem svým dětem. Porušení těchto povinností může být důvodem pro zásah soudu do rodičovské odpovědnosti. Dojde-li mezi rodiči k rozvodu manželství, ať jsou důvody jakékoliv, soud má na starosti řešení otázky svěření potomka do výchovy rodiče.

28 Manželství nebude rozvedeno, dokud nebude rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilých dětí po rozvodu. Zájmy dětí mají přednost před zájmy rodičů. Soud před rozhodnutím také určuje práva a povinnosti k dítěti a zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti. Soud mimo jiné dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů, udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo rodičů na pravidelnou informaci o dítěti. Soud dále přihlíží rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě výchovného prostředí, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče atd. a také k hmotnému zabezpečení včetně bytových poměrů. Příslušná ustanovení zákona o rodině týkající se rodičovské zodpovědnosti ukládají rodičům chránit zájmy dítěte tak, aby při jejich péči nebylo narušeno zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a mají povinnost řádně a hospodárně se starat o jeho jmění. Rodiče mají právo užít přiměřených výchovných prostředků, které je omezeno povinností neohrozit důstojnost dítěte. Výchova dítěte musí směřovat k rozvoji jeho osobnosti, jeho nadání, k přípravě na život v dospělosti. Rozvod manželství je výrazným zásahem do života dítěte. I když zákon o rodině stanovuje zákonné podmínky pro to, aby byly sníženy nepříznivé dopady rozvodu na nezletilé děti, není možné je chránit před rozvodem samotným a jeho důsledky. V souladu s novou právní úpravou rozhoduje o poměrech dětí pouze soud. U většiny případů je dítě svěřováno do výchovy jednoho z rodičů a to pouze se souhlasem druhého rodiče. Souhlasu není potřeba, je-li druhý rodič zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li opatření tohoto souhlasu spojeno s překážkou těžko překonatelnou. Rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti může být nahrazeno dohodou rodičů, které ke své platnosti potřebuje schválení soudu. Významnou změnou, kterou přinesla novela zákona o rodině, je možnost rozhodnout o svěření nezletilého dítěte za určitých okolností do péče prarodičů nebo soud může upravit styk dítěte s prarodiči a sourozenci. Další významnou změnou je možnost svěření dítěte do společné nebo střídavé výchovy oběma rodičům. Optimální formou kontaktu se dle názoru odborníků jeví volné pokračování rodinného vztahu. Manželství se sice rozešlo, ale oba rodiče uznávají, že jejich

29 rodičovství pokračuje a že je třeba rodičovské vztahy k dítěti zachovat. Časový rozsah a forma styku se dohodne podle okolností, které všichni rozumně uváží a přijmou. Soud nemusí nijak zasahovat a všem účastníkům se ušetří mnoho nepříjemností a napětí. Do tohoto rámce spadá i dnešní možnost tzv. „střídavé“ péče. Pro ni je takováto dohoda základní podmínkou. Problém se spíše týká rodičů, dítěte jen okrajově, protože je mu vše zachováno. Z psychologického hlediska se objevuje námitka, že totiž už od dvou let si dítě vytváří pojem „domova“, k němuž patří nejen stálost „jeho lidí“, ale i stálost místa a prostředí, takže pravidelné a zdánlivě zcela „spravedlivé“ střídání rodičovské péče může ono vědomí domova oslabovat. Druhou formou styku, která je pokládána za psychologicky výhodnou pro všechny účastníky, je převažující péče jednoho z rodičů, která je kombinovaná s opakujícím se delším pobytem dítěte u druhého z rozvedených manželů. Rozsah této „delší doby vcelku“ je věcí vzájemné dohody, případně dle doporučení soudních znalců, uvážení soudu a to s ohledem na věk dítěte a ostatní okolnosti. Může jít např. o 14 dní nebo 3 neděle třikrát do roka a měsíc o prázdninách, s pravidelnými návštěvami víkendovými nebo bez nich. Při takovémto řešení se podstatně oslabuje možnost pokračujícího nepřátelství. Odpadá do značné míry „vzkazování nepříjemností“ po dítěti z jedné strany na druhou, dítě neztrácí domov ani hlavního svého vychovatele, přičemž i druhý z rodičů má možnost žít s dítětem „obyčejný denní život“. To je totiž nutná podmínka, aby si rozvedený rodič udržel pravý mateřský či otcovský vztah k dítěti a dítě, aby si udrželo citový vztah k němu. Při pouhých víkendových návštěvách, byť pravidelných, to dobře možné není. Třetí forma styku je, bohužel v dnešní době téměř devadesátiprocentní, kdy styk dítěte s druhým rodičem probíhá podle přesně stanovených pravidel a časového rozvrhu, který všichni samozřejmě přesně dodržují. Je to uspořádání citově velice chladné, avšak alespoň korektní a z hlediska dítěte psychologicky sice těžce, ale přijatelné.52) Zákon dále umožňuje v krajním řešení, je-li to v zájmu zdraví a výchovy dítěte, svým rozhodnutím styk s rodičem omezit či zakázat. Zákon o rodině také řeší situaci, nežijí-li nesezdaní rodiče nezletilého dítěte spolu nebo rovněž pamatuje na děti, které se narodily neprovdaným osamělým matkám.

30

3.3. Statistické údaje „Politické a ekonomické změny uskutečňované u nás od počátku 90. let byly doprovázeny novými definicemi role jedince ve společnosti, novými koncepcemi individuálních práv a povinností, novými individuálními cíli a aspiracemi. To vše mělo hluboký dopad na demografické chování mladé populace, především na chování sňatečné a reprodukční.“53) Další příčinou proměn v režimu reprodukce se stala nezaměstnanost, snížená úroveň sociálního zabezpečení a snížená životní úroveň obyvatelstva. Ke změnám v českém rodinném chování došlo také v důsledku zvýšení nákladů na založení rodiny, kde hlavní položkou jsou náklady na pořízení bytu.54) Z hlediska vzniku rodinného života došlo ke snížení intenzity sňatečnosti, zejména sňatečnosti svobodných. Vstup do manželství je mladou generací odkládán do pozdějšího věku a dokonce statistické údaje dokazují, že větší počet vysokoškolsky vzdělaných žen rodinu vůbec nezakládá, a pokud uzavře manželství, jsou tato manželství v devadesáti procentech bezdětná. V 90. letech se totiž postupně stále více osvojovala myšlenka, že žena může prožít smysluplný život i bez dětí.55) Dalším fenoménem současnosti, který není z historie neznámý, ale nyní nabývá jiné kvality a zejména kvantity, je „volný partnerský svazek“. Tento typ soužití se rozšířil hlavně po 2. sv. válce ze západoevropských zemí. Tam, kde je vztah mezi mužem a ženou hluboký a vstupují-li do něho oba se zralými rodičovskými postoji, tak pro jejich děti není nijak podstatné, má-li tento svazek úřední potvrzení či nikoliv. To, že si mladí lidé nechtějí vzít závazek, který z onoho úředního potvrzení plyne nám signalizuje, že také vnitřní závaznost takového vztahu je spíše méně než více zaručena. Rozchod nestvrzeného svazku je mnohem snazší a také pravděpodobnější.56) Dalším příznakem doby je nárůst neúplných rodin, zejména ve velkých městech. Tyto rodiny vznikají hlavně rozvodem partnerů. Nesmíme opomenout také veliký nárůst „nemanželských dětí“. Ty tvoří neúplné rodiny s osamělým rodičem. Ze sledovaných typů ohrožených rodin jsou právě osamělé matky (po nezaměstnaných) nejrizikovější skupinou ve společnosti. Se svým dosavadním životem jsou nejméně spokojené. Mezi nejvíce postrádané hodnoty u nich patří trvalý citový (partnerský) vztah a dobré hmotné podmínky.57)

31

V České republice na počátku roku 2000 žilo zhruba 1 milión 700 tisíc dětí a mimo manželství se z nich narodilo asi 200 000. Celkem v ČR dnes žije na 600 tisíc dětí nemanželského původu. V 90. letech se snížil počet narozených dětí provdaným matkám o 40 % a současně vzrostl o 76 % neprovdaným matkám. Na počátku 21. století se v ČR rodí mimo manželství každé páté dítě. A většina nemanželských dětí se rodí ženám třicetiletým a starším. Nemanželské děti nejsou jen dětmi svobodných matek, celá čtvrtina z nich se rodí ženám, které už manželstvím prošly, zejména ženám rozvedeným.58) Dost podstatná část rozvádějících se manželství jsou ta, která netrvala dlouho. Téměř 27 % manželství se rozvedlo po 5 letech. Rozvádějí se i manželství po mnoha letech trvání (téměř 10 %). Průměrná doba trvání rozváděného manželství je u nás dvanáct let. Úroveň rozvodovosti je výrazně závislá na vzdělání manželů. Čím je vyšší vzdělání, tím menší je rozvodovost. Stupeň rozvodovosti se v roce 2004 vyšplhal na 49 % a nyní poslední údaj uváděný 12. února 2007 (Události na ČT 1) je, že dokonce 60 rodin ze 100 se rozvádí. Dvě třetiny z rozváděných manželství jsou manželství s nezletilými dětmi. Navrhovatelkami rozvodu jsou dlouhodobě ze dvou třetin ženy. Nelze z toho však vyvodit závěr, že by ženy měly menší zájem na udržení manželského svazku, ale důvodem rozpadu je neplnění základních funkcí manželství a žena má častěji zájem ukončit neproduktivní vztah, respektive dosáhnout alespoň alimentační podpory pro své děti.59) O děti se po rozvodu v 92 % stará matka a jen v 8 % vzniká neúplná rodina s otcem a alespoň jedním dítětem. Péče o děti v neúplné rodině je takřka výhradně věcí matky.60) V mezinárodním srovnání patří Česká republika k zemím s vyšší rozvodovostí. V porovnání např. ze SR je rozvodovost v českých zemích skoro dvakrát vyšší. Větší rozvodovost mají také všechny skandinávské země a Velká Británie. Výrazně nižší rozvodovost mají naopak Bulharsko, Řecko, Itálie a Polsko.61)

32

3.4. Typy neúplných rodin V naší společnosti se vyskytuje několik typů neúplných rodin. Klasickou neúplnou rodinu tvoří jeden rodič a dítě (resp. děti). Druhý rodič se podílí na výchově vzdáleně a hlavně alimentačně. Dalším typem neúplné rodiny jsou osamělé matky (otcové) s dětmi. To jsou případy úmyslně svobodných matek (tento způsob života si sami zvolily) nebo jsou to rodiny, kde druhý partner zemřel. Neméně významnou skupinou jsou domácnosti tvořené jedním rodičem a dalšími příbuznými. Velmi rozšířeným typem soužití je neúplná rodina, která se jako neúplná jeví pouze po formální stránce. Jde o domácnosti, které jsou tvořeny jedním rodičem, dítětem a druhem (družkou), který s rodičem tvoří partnerský svazek. Každý typ neúplné rodiny má svou typickou strukturaci forem soužití, která je dána sociodemokratickými charakteristikami. Jako dominantní indikátor se ukazuje věk, dále pohlaví, velikost místa bydliště a bezprostředně počet dětí.62)

3.5. Životní úroveň neúplných rodin Neúplné rodiny spolu s důchodci, rodinami, kde je matka na mateřské dovolené nebo je jeden či oba rodiče nezaměstnaní jsou považovány z hlediska životní úrovně za „ohrožené“ společenské skupiny. Některé studie dokonce dokazují, že ekonomická situace neúplných rodin je v celkovém hodnocení horší než situace důchodců žijících pouze ze starobních důchodů. Osamělý nebo osamocený rodič musí vynakládat zvýšené (výdělečné) úsilí, chce-li tento nedostatek uspokojivě kompenzovat. To zvyšuje jeho nejistotu a neklid a ochuzuje o volný čas, který by mohl strávit s dětmi. Dle statistických údajů hodnotí osamělé matky svou životní úroveň jako neuspokojivou. Pouze okolo 13 % že ji hodnotí o trochu lépe. Při hodnocení finančního zázemí je nutné také brát v úvahu placení výživného ze strany druhého rodiče. Ve většině případů výši výživného stanovuje soud a v současné době není ničím výjimečným, že rodič určené výživné neplatí vůbec nebo sporadicky, ať jsou důvody jeho platební neschopnosti jakékoliv.

33

Dále je statisticky dokázáno, že ještě nyní (statistika z roku 2004) je průměrný plat žen výrazně nižší než je tomu u mužů. Ženy pobírají o čtvrtinu nižší plat. V souvislosti s ekonomickým zajištěním rodiny je nutné se zmínit i o příležitostech na trhu práce pro rodiče samoživitele. Rodič samoživitel se prakticky nemůže ucházet o pozici, která je finančně přitažlivá, protože se zde obvykle počítá s vysokým pracovním nasazením bez ohledu na čas a rodinu. Při hodnocení životní úrovně rodiny je nutné mimo jiné začlenit také rodinné výdaje, vybavenost domácnosti, co si lidé kupují či co si mohou vzhledem k výši svých příjmů opatřit. Přítomnost malých dětí při absenci druhého platu zhoršuje materiální situaci rodiny. Nedostatek peněz se projevuje především v oblasti bydlení (zvyšování cen nájemného, či problémy spojené s nákupem bytu do osobního vlastnictví). Zvyšují se provozní náklady na chod domácnosti (voda, elektřina, plyn, topení apod.).Většina žen z neúplných rodin poukazuje na potíže při pořizování oblečení a obuvi (téměř 70 %) a dokonce 39 % poukazuje na nedostatek financí při pořizování potravin. Dalším problémem jsou zvyšující se ceny léků a snižování dávek při ošetřování člena rodiny. V neposlední řadě se objevují starosti spojené s placením vzdělávání dětí (školného) a mimoškolních aktivit (kroužky, hobby). Bylo by nespravedlivé nezmínit se, že i stát se snaží pomoci rodinám, které se ocitnou ve finanční nouzi. Avšak dnem 1. 1. 2007 nabyl účinnosti zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, a došlo tak k řadě změn v původní oblasti „dávek sociální péče.“ Došlo bohužel ke zrušení některých dávek sociální péče, které poskytoval zákon .č. 482/91 Sb.

3.6. Důsledky rozpadu rodiny Nová životní situace, s ní spojené úkoly a požadavky mohou vést ke zvýšenému psychickému napětí a nestabilitě. První oblastí, z níž pramení zvýšený stres, jsou spory o výchovu a výživné. Dále potom jsou to praktické otázky spojené s domácností, financemi, zaměstnáním a péčí o dítě. Druhou neméně závažnou oblastí je zvládání a vyrovnání se s novou situací po stránce osobní.

34

3.6.1. Důsledky způsobené rozvodem Nyní poznatky k uvedené problematice budu vztahovat k matkám, neboť ty převážně tvoří spolu s dětmi neúplné rodiny. V případě situací rozvodových a porozvodových je běžné, že dochází k pomluvám, urážkám a nespravedlivým hodnocením vlastního otce, které slyší dítě nejčastěji z úst matky či babičky. To však platí i obráceně, neboť z úst vlastního otce či jeho nové partnerky děti poslouchají totéž na adresu matky a babičky. Přitom výsledek je vždy stejný, dítě danou situací trpí, toto chování je totiž krutým zásahem do jeho vlastní identity.63) Dále v této nelehké situaci mnohdy dochází k výchovným „extrémům“. Matka bývá citově rozpolcena a dítě jí svou existencí připomíná její životní neúspěch. V tomto případě se může stát, že se vůči dítěti chová nepřátelsky. Navenek je zmíněné chování maskováno horlivou snahou dítě řádně a „přísně“ vychovat. Nebo v dítěti vidí to jediné co jí „po všem“ na světě zbylo. Úzkostně si pak toto své jediné citové útočiště chrání a zapomíná, že dítě je samostatným jedincem. Chce si je udržet jen pro sebe a lpí na něm. Bojí se jeho dospělosti a nezávislosti, chrání je proti všem „nezdravým“ vlivům , až je donutí buď k otupělé rezignaci nebo naopak ke vzpouře. Jiné matky za takových okolností činí z dítěte spíše „nástroj než cíl“ svého snažení. Jejich snahou je, aby jejich potomek splnil a dosáhl všeho, co jim se nepodařilo. Dalším extrémem může být přepjatá kontrola všech vztahů, které dítě touží navázat mimo domov. Svým způsobem matka na dítě žárlí a nutí ho spíše do role „milenecké“ než dětské. Takovéto postoje postihují více chlapce než děvčata. Tyto uvedené příklady extrémů nejsou pravidelné výchovné komplikace, ale možná nebezpečí.64) Mezi mnohem častější můžeme řadit situace, kdy si rodiče učiní z dítěte důvěrníka ve věcech, které mu nepřísluší a které zpravidla přesahují i jeho chápavost (např. manželské problémy apod.) Dospělý vychovatel tím vlastně pozvedá dítě na svou rovinu. Ta je pro něj nepřehledná a nesrozumitelná. Problémy dospělých ho přetěžují, nemůže je zpracovat a vnitřně se jim brání. Svět dospělých se mu nestává ani vzorem ani přitažlivou budoucností.Vychovatel sám v takovéto situaci ztrácí svou výchovnou funkci.

35 Nebo naopak se mu získané postavení zalíbí (rozhodujícím činitelem je věk), je velice lákavé a dítě se ho obvykle nechce vzdát. Přijde-li pak nový partner, nastává velký problém. Nejenže matka potřebuje, aby se vše vrátilo do původních kolejí, aby na vlastního otce pokud možno co nejdříve zapomnělo a za otce přijalo jejího nového partnera. Pak je dítě ovšem v situaci ještě náročnější a nebezpečnější. Buď dělá novému partnerovi problémy, nechce ho přijmout nebo naopak se dostává do konfliktu tzv. dvojí loajality. (rádo by vyhovělo matce, ale na druhé straně cítí, že zrazuje svého otce). Z toho mohou u dětí vzejít i vážné neurotické obtíže. Matějček uvádí: „Jestliže se jednou tento citový vztah k otci vytvořil, je velmi těžké na dětech později žádat, aby jej nějak uvědoměle změnily.“65) Velmi záleží na osobnosti rodiče a na pomoci, které se jí dostává od okolní společnosti, ať již je to příbuzenstvo, přátelé známí nebo sociální služby či jiné společenské instituce. Jedná se zde především o pomoc psychologickou a společenskou. Rozpad

rodiny ovlivňuje nejen rodiče, ale zejména děti. Dalo by se

předpokládat, že po ukončení vztahu mezi rodiči a ujasněním „budoucí komunikace“, dojde k zásadnímu obratu v konfliktní situaci a očekává se uklidnění, obnovení duševní rovnováhy a zlepšení podmínek psychického zdraví celé rodiny. Rozvodová praxe však ukazuje, že v naprosté většině manželství pokračuje atmosféra plná napětí a stresu, která se formálně projevuje v často nekonečně opakovaných soudních řízeních o určení styku s dítětem, v soudních sporech o výživné, o majetek apod. Dítě je opakovaně frustrováno. V mnoha případech se stává „prostředníkem“, přes kterého si rodiče vyřizují své účty. Všechny stresové situace, kterým je dítě v průběhu rodinného rozvratu a rozvodu rodičů vystaveno, mohou vést nejen k poruchám vývoje osobnosti, ke vzniku různých psychopatologických obrazů, ale také zvláště u chlapců, k antisociálnímu chování. Mezi těmi dospívajícími, kteří takové chování projevují, jsou nadměrně zastoupeny právě osoby, které prožily těžký a dlouhodobý rodinný rozvrat.66) Nejrůznější psychologické výzkumy celkem přesvědčivě ukazují, že v tomto věku děti (dívky kolem 8 a chlapci kolem 9 let) nejhůře snášejí rodinný nesoulad, rodinné krize a případný rozvod rodičů. Špatně také přijímají např. matčina nového partnera či jakéhokoliv nového příchozího do rodiny. V pubertě mívají děti reakce bouřlivější nebo naopak slabší, je to způsobeno intelektovou vyspělostí, která jim umožňuje pochopit, co se děje s dospělými.67)

36 Je často podceňována vnímavost dítěte vůči rozvodu i vnímavost vůči pokračujícímu konfliktu po rozvodu. Zkušenost dětských psychologů říká, že až na výjimky se rozvod dítěte dotýká vždy. I když se dítě přímo nehroutí, nepláče, nedělá scény, neznamená to, že rozvodem netrpí. Ostatně rodiče v době rozvodu a zpravidla i po něm bývají příliš zaujati svými problémy a vůči potřebám dětí jsou méně vnímaví. Nebývají si také ani vědomi toho, že se v té době chovají k dítěti nezvykle, nepřiměřeně nebo zvláštně.68)

3.6.2. Důsledky způsobené úmrtím partnera Z hlediska dítěte jde v případech rozvodu i úmrtí o ztrátu některého z rodičů, avšak jsou zde velmi podstatné rozdíly. Úmrtí na rozdíl od rozvodu přichází většinou náhle a nečekaně. Tam, kde předcházela nemoc a nějaká příprava byla možná, je tato příprava jiná než v případě rozvodu. Tady převažuje úzkostné napětí, strach, bolestné očekávání a nejrůznější jiné prožitky, jejichž podtextem je pozitivní, láskyplný citový vztah k postiženému či ohroženému členu rodiny. Zemřelý rodič sice není přítomen fyzicky, ale je zřetelně přítomen „duchovně“. Dítě má zpravidla na zesnulého vlastní vzpomínky a ty mívají časem podobu pozitivní až zidealizovanou. Mnohá pozorování ukazují, že dítě, které si vytvořilo specifický citový vztah, truchlí a s postupující psychikou zralostí nabývá na intenzitě. Příznaky se projevují uzavřeností do sebe, apatie, nechutenství, u menších dětí tzv. vývojové regrese, neurotické obtíže, ale také předvádivé chování a provokativní zlobení. Období truchlení bývá u dětí různě dlouhé a projevy různě silné. Rozlišují se 4 klasické fáze – šok, protest (ochranná reakce), beznaděj, vyrovnávání (smíření).69) Z psychologických výzkumů bylo zjištěno, že dítě se přizpůsobuje okolnostem života svým dětským způsobem a docela jinak, než očekáváme. S takovýmito tragickými událostmi se vyrovnává zpravidla daleko lépe a rychleji než lidé dospělí. Jestliže má dítě i potom ve svém prostředí dost životní jistoty, dá se očekávat, že jeho další psychický vývoj nebude vážněji ohrožen. Rozhodující roli hraje citová atmosféra v jeho rodině.70) Neméně významným momentem je také schopnost vyrovnání se se ztrátou blízké a samozřejmě milované osoby. První zásadou (vyrovnávání) je upřímnost a

37 otevřenost. Druhá zásada říká, že by dítě mělo prožívat smutek v atmosféře bezpečí a citové jistoty. Za třetí je důležité nesnažit se dítě hned nějak rozveselit a na jeho otázky odpovídat sice šetrně, ale pravdivě. Za čtvrté je nutné si uvědomit, že dětská psychika je schopna rychleji ztrátu přijmout a rychleji se z ní vzpamatovat.71)

3.6.3. Citová deprivace Jak již bylo mnohokrát zmíněno při ztrátě rodiče (úmrtí, rozvod) děti trpí hlavně nedostatkem citovým, odborně řečeno psychickou deprivací. Studie psychické deprivace má v českých podmínkách poměrně dlouhou tradici. J. Langmeier ji definoval takto: „Psychická deprivace je psychický stav vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostačující míře po dosti dlouhou dobu.“72) Hlavně jde o to, že dítě ztrácí pocit bezpečí a jistoty. Psychická deprivace závisí na tom jaké děti do interakce s deprivačními podmínkami vstupují, tj. jakého temperamentu, jaké povahy, jakého osobnostního profilu jsou. Z této interakce vzniká několik typů deprivované dětské osobnosti: - typ relativně dobře přizpůsobený, - typ pasivní, - typ sociálně hyperaktivní, - typ sociálně provokující, - a typ hledající náhradní uspokojení za neuspokojení některé základní psychické potřeby. 73)

V neposlední řadě dalším problémem, který může u dítěte nastat, je smutek. Objevuje se jen za určitých okolností. Signalizuje nemoc, neštěstí, utrpení, ztrátu, opuštění. Je to znamení akutní frustrace, akutního citového ochuzení, depresi ze ztráty „objektu“. Ta může vést až k smrti dítěte.74) Nesmíme zapomenout, jaké následky dítěti způsobuje rozvod. Předně je to špatná školní výkonnost a koncentrace, která se projevuje ve zhoršeném prospěchu. Je to důsledek trvalého stresu a napětí. Dítě ztrácí zájem o školu, protože se mu stává zdrojem utrpení. V tomto smyslu jsou výrazné rozdíly mezi chlapci a dívkami. Zhoršení školního prospěchu chlapců je podmíněno také jejich nekonformním, často agresivním chováním,

38 které je přirozeným výsledkem dlouhodobé frustrace. U dívek probíhá proces zhoršení výkonu jinak, je méně nápadný. Dívky z rozvedených rodin jsou více staženy do sebe, jejich chování není tolik nekonformní, nicméně úzkost a s ní související poruchy koncentrace se projevují také.75) Ze zkoumání v oblasti sociálních vztahů bylo zjištěno, že např. děti z rozvedených manželství se častěji jeví jako neoblíbené, samotářské, bázlivé, neukázněné, svárlivé. Tyto vlastnosti jsou zdůvodňovány ztrátou autority a pocitům méněcennosti.

3.7. Výchova jedním rodičem Prostý fakt, že je dítě vychováváno jen jedním rodičem, není předpokladem, ani nemá vliv na „normální“ vývoj dítěte. Výchova za takových okolností je bohužel náročnější a přináší určitá nebezpečí, jimž musí být věnována zvýšená pozornost.76) Děti jsou velmi konzervativně založeny. Mají rády, když věci zůstávají stejné. Obzvláště mají silné vazby k zaběhanému pořádku, pokud jde o rodinu, přátele, sousedství a školu. Rodič-vychovatel má mnohem těžší úlohu. Musí v mnoha směrech toho druhého zastoupit, pracovně i psychologicky, je vystaven zcela osobitým nárokům, nemá se s kým rozdělit o radosti, starosti a odpovědnost. Schopnost onoho zbývajícího vychovatele dostát všem těmto nárokům hraje ve vývoji osobnosti dítěte téměř významnější roli než pouhá skutečnost, že je rodina neúplná.77) Rodiče po rozvodu mají totiž velký sklon zaměnit citové potřeby dítěte za potřeby materiální. Zahrnují je pak drahými hračkami, oblečením apod. Rozhodně to však není to, co dítě potřebuje nejvíce. V naprosté většině případů potřebuje dítě i po rozvodu oba rodiče. Je pro něj životní výhodou, jsou-li mu zachováni.

3.7.1. Neúplná rodina a uspokojování potřeb Z výsledků zkoumání bylo zjištěno, že si dítě zvykne žít docela dobře ve dvou různých světech, pokud se mu nepřátelsky nemíchají. V dobře fungující rodině uspokojí rodiče zcela přirozeným způsobem základní psychické potřeby. V rodině neúplné nebo znovu doplněné po rozvodu to samozřejmě je také možné, ale přece jen těžší a problematičtější.78)

39

Pokud jde o přísun vývojových podnětů, dítě samotného rodiče není v nevýhodě. Nebezpečí je jen v tom, že osamělý rodič, může být od počátku příliš pracovně zatížen nebo zaujat jinými osobními problémy. Pak se může stát, že se dítěti bude méně věnovat a tím pádem i zanedbávat. Má málo příležitostí se z někým rozdělit o svou práci, radosti, starosti. Druhým okruhem potřeb jsou potřeby sociálního učení. Ani zde osamělý rodič nemusí být v nevýhodě. Naopak může mít i jistou výhodu v tom, že jeho výchovné působení může být dokonale „jednotné“ ve srovnání s různými výchovnými vlivy v početnějších rodinách. Také je velmi pravděpodobné, že dítě osamělých rodičů přijde do jeslí v časnějším věku a že tam bude trávit delší denní dobu. Tato situace je pro něj velmi náročná, protože zde rodič musí nejen citově působit a musí také využít vychovatelského taktu a uvědomění, aby dovedl dítěti svou nepřítomnost „vynahradit“ a přitom ve výchovném procesu s kolektivním zařízením úzce spolupracovat. Třetí okruh potřeb je z oblasti citové. Ani v tomto bodě není osamělý rodič, zejména matka, v nevýhodě. Vztah rodič-dítě se utváří jako v jiných rodinách. Dále přicházejí potřeby související se společenským zapojením dítěte. V tomto směru jsou děti osamělých rodičů přece jen ve zřejmé nevýhodě, zvlášť, když role „vlastního otce matky“ , které třeba neměly příležitost poznat nebo si ji nepamatovaly, nebyla nahrazena jinou vhodnou osobou. Musíme samozřejmě brát v úvahu i další okolnosti jako je např. věk dítěte.

V každém vývojovém období potřebuje dítě i rodič poněkud jiný druh

pochopení, pomoci a vedení.79) Při výchově by se měl užívat tzv. princip pravdy. Pravda je někdy nemilá a trpká, ale je to prokazatelně nejlepší ochrana nového svazku. Platí to o adopci, pěstounské péči, o rozvodech, o neprovdaných matkách, zkrátka obecně. Dítě má vědět o sobě a své rodině tolik (nebo spíše víc), kolik vědí ostatní lidé. Nemělo by být zaskočeno a překvapeno otázkami nebo sdělením někoho cizího.80) Výchova dítěte samotným rodičem není ideálem, ale dojde–li k ní, je možné výchovné těžkosti snížit na nejmenší možnou míru. Napomoci tomu mohou také odborné instituce, které mohou nepříznivé vlivy vyrovnat nebo dokonce je změnit v příznivé.

40

3.8. Výchova matkou Výchova dítěte jedním rodičem má svá specifika. Výchova matkou se určitým způsobem liší od výchovy otcem. Má svá úskalí i pozitiva. Dětem vyrůstajícím jen s matkami hrozí určité nebezpečí, že by mohly zůstat příliš dlouho citově nezralými. Znamená to, že ve vztazích k druhému pohlaví pak snáze mohou upadnout do některé z krajností, jakou je např. navázání vztahů bez rozmyslu a bez zábran, nebo naopak postoj rozhodného odmítání jakýchkoliv kontaktů. Naopak v některých případech výchova samotnou matkou vede k rychlejšímu vyspívání dítěte a k úspěšnějšímu společenskému zařazení než za jiných okolnosti. Vysvětlením tohoto zjištění je psychologické hledisko. Mírná tíseň, mírné napětí z překážek, mírná úzkost povzbuzují snahu a činnost. Jestliže dítě, které má dobrý výchovný základ, se octne v situaci mírné tísně, zvyšuje to snahu překážky překonávat. Mladý člověk bude iniciativnější, cílevědomější, jistější ve svém vystupování i podnikání, než jiný, který vyrostl v dokonalém pohodlí a hmotném i citovém blahobytu. To ovšem platí o jakékoliv výchově za ztížených podmínek. Dalším činitelem ovlivňujícím vývoj vnitřních vztahů v neúplné rodině jsou okolnosti, za jakých ke ztrátě otce došlo. Jiná je situace dítěte, které otce nikdy nepoznalo, jiná, které bylo od něho odloučeno v pozdějším věku. Velmi záleží jestli ke ztrátě došlo rozvodem a to po citovém odcizení rodičů nebo po citovém napětí a konfliktech, nebo úmrtím či jinou tragickou událostí a konečně pak záleží na tom, jak se matka se všemi těmito okolnostmi vyrovnala. Důležitou roli ve výchově hraje i pohlaví dítěte. Jiné nároky přináší život se samotnou matkou děvčeti a jiné chlapci. Jinak bude otce postrádat nebo nepostrádat chlapec ve třech letech a v deseti letech. Jiný vztah bude mezi matkou a dcerou, když jde první den do školy a když jde do tanečních. Zkušenosti vcelku ukazují, že chlapci jsou v tomto směru citlivější, vnímavější a také zranitelnější než dívky. Projevují se obtíže z nedostatku autority, kterou zpravidla v rodině zastupuje otec, ale i z nedostatku možnosti najít si imponující mužský vzor, uspokojit své zájmy apod. Dívky jsou zpravidla společensky přizpůsobivější a výchovných obtíží bývá u nich méně. Někdy se však stává, že v otci chybí osoba, k níž by mohly prožít vztah

41 nezávazného citového obdivu a podle níž by si mohly vytvářet představu o svém příštím životním partnerovi.81)

3.9. Výchova otcem Při rozvodech manželů s dětmi stále ještě ve více než devadesáti procentech svěřuje soud dítě do péče matky. Otec může dostat dítě do své péče prakticky jen tehdy, když se prokáže, že matka je k výchově a péči o dítě mimořádně „neschopná“, zatímco, otec je naopak mimořádně „schopný“ a má k tomu i vnější dobré podmínky. V poslední době se častěji ozývají hlasy, že by se tento stav měl změnit. Otcové začínají být uznáváni ve funkci vychovatelů a pečovatelů a postoj soudu už také nebývá vždycky tak jednoznačný.82) Existují samozřejmě případy, kdy matka v rodině není nebo nemůže plnit svou funkci a hlavní váha výchovy a péče o dítě spočívá na otci. Za takových okolností mívá otec obvykle ku pomoci některou z babiček dětí nebo oba prarodiče, někdy pomůže hodná teta ze sousedství.83) Psychologické výzkumy z nedávné doby souhlasně potvrzují, že instinktivní chování k dítěti není zakotveno jen u žen, ale že jím jsou takřka ve stejné míře vybaveni i muži. Není biologického a psychologického důvodu, proč by nebyli muži schopni postarat se přijatelně i o velmi malé dítě.84) Je např. zjištěno, že muži reagují na úsměvy dítěte stejně jako ženy. Stejně reagují i na dětský pláč. Hovoří na dítě vyšším hlasem, stavějí se do takové vzdálenosti, aby je dítě vnímalo a také mu nastavují tzv. „biologické zrcadlo.“ Základní repertoár uklidňovacích a zabavovacích postojů vůči dítěti je v podstatě stejný u žen i u mužů. Objektivně je však nutné přiznat, že otec má přece jen určitou nevýhodu. Biologické a psychické děje se vzájemně podmiňují, a to co se děje v těle matky, musí mít nutně i odezvu. Otec se nemůže s dítětem tak intimně sžít jako matka během těhotenství, porodu a kojení. Matka má výhodu bezprostředního kontaktu. Moderní psychologie však ukazuje, že otec není svou základní psychickou vybaveností z role „mateřského“ vychovatele nijak zásadně diskvalifikován, i když k oné základní interakci s dítětem má přece jen poněkud delší, složitější a méně samozřejmou cestu.“ Další nevýhodou bývá, že mužská role v dnešní době je charakterizována pracovní angažovaností, stykem s vnějším světem, technickými vědomostmi a

42 dovednostmi, zájmem o sport, politické dění, objevování, koníčky atd. To je možné se naučit nebo převzít než to, co charakterizuje ženský svět. Je to citovější přístup k životním zkušenostem, jemnost, něžnost. Tomu se rozhodně není snadné naučit. V případech skutečně osamělého otce s dětmi v podstatě platí psychologická nebezpečí a úskalí, kterým jsou vystaveny osamělé matky. Míra těchto nebezpečí je však spíše zesílená. Prvním činitelem je onen nedostatek biologického soužití, druhým činitelem je naše kulturní tradice, která vidí v otci, jakožto jediném vychovateli svých dětí něco společensky „nepřípustného“. Péče o děti se přisuzuje ženám, a tak i osamělý otec snáze získá ženského pomocníka než osamělá matka pomocníka mužského. Má tedy otec obecně méně příležitostí, aby se v roli osamělého pečovatele a vychovatele osvědčil. Matějček dokonce tvrdí, že „dnešní otcové jsou dokonalými specialisty v péči o dítě a mohou konkurovat té nejzručnější matce.“ Sociologické výzkumy potvrzují, že zdaleka nedošlo k takovým změnám v roli mateřské jako právě v roli otcovské a že tyto změny vyplývají z větší angažovanosti otce v péči o děti, z větší intimity, citovosti, sdílení a soužití.85) Rodičovství nemůžeme zrušit. Můžeme je zapřít, potlačit, nehlásit se k němu, ale odepsat je nemůžeme. I po rozvodu i úmrtí partnera nebo jiných nežádoucích skutečností, zůstává faktem, že jsme matkou nebo otcem svého dítěte. Být rodičem, to nese sebou odpovědnost za jeho další příznivý vývoj ve zdravou, silnou, zdatnou osobnost. K tomu ovšem patří, aby bylo samo v životě šťastné a současně, aby bylo uspokojivě a přínosně zapojeno do společnosti.86)

43

II. PRAKTICKÁ ČÁST 4. VÝZKUM V následující části je popsána výzkumná sonda, kterou jsem provedla v místě trvalého bydliště vybraných respondentů (kolegové ze zaměstnání, sousedé).

4.1. Kvalitativně orientovaný výzkum Pro zpracování praktické části diplomové práce jsme použila kvalitativně orientovaný výzkum. Pro vysvětlení uvádím, že je to jakýkoliv výzkum, jehož výsledků se nedosahuje pomocí statistických procedur nebo jiných způsobů kvantifikace. Tento typ výzkumu pracuje s údaji ve slovní podobě. Výzkumník se v kvalitativním výzkumu snaží odhalit např. „podstatu zkušeností s určitým jevem, nebo co je podstatou jevů, o nichž se toho moc neví. Kvalitativní metody mohou být použity k získání nových a neotřelých názorů na jevy, které jsou známé“. V neposlední řadě mohou kvalitativní metody pomoci získat o jevu detailní informace, které se kvantitativní metodou obtížně podchycují.87) Badatel se zde snaží o sblížení se zkoumanými osobami. Chce zjistit názory, poznatky, pocity a zkušenosti, aby mohl všemu porozumět a správně popsat. Proto užívá metody, které umožňují osobní kontakt se zkoumanou osobou. Při výběru zkoumaného vzorku výzkumník vyhledá konkrétní případ, který důkladně popíše. Cílem není zevšeobecnění údajů, ale hluboké proniknutí do konkrétního případu a objevení nových souvislostí. Tyto nové souvislosti potom mohou tvořit základ nové hypotézy. Údaje mohou být shromažďovány prostřednictvím rozhovoru (interview) a pozorování.

4.1.1. Interview

Vzhledem

k výzkumnému

problému

své

práce

jsem

zvolila

metodu

polostrukturovaného interview. Výhodou této metody je možnost upravovat otázky podle odpovědí, klást otázky doplňující, potvrzující apod. Tuto metodu považuji za vhodnou,

44 potřebuji-li získat informace osobního charakteru. Předpokladem k získání relevantních informací je navození otevřeného a vstřícného ovzduší. Průběh rozhovoru může být zaznamenán různými způsoby. Za nejlepší a nejjednodušší považuji, a také jsem ho zvolila, magnetofonový nosič (diktafon). Podmínkou je však souhlas respondenta. Odpovědi jsem následně vyhodnotila. „Nejprve je uskutečněna prvotní kategorizace dat, pak se seřazují odpovědi do širokých kategorií, které se v dalších etapách dělí na menší celky. Tímto způsobem získáváme jemnější obraz o zjišťované problematice.“88)

5. Výzkumná sonda Hlavním cílem výzkumné sondy je přiblížit každodenní život neúplné rodiny, kde hlavním výchovným činitelem je otec. Hlavně je zde snaha podrobně popsat prostředí a klima v těchto rodinách, zejména zda-li muži zvládnou být plnohodnotnými vychovateli a zda-li tento typ neúplných rodin je vůbec schopen existence v současných společenských podmínkách. Prvotním úkolem bylo zachytit ekonomickou a bytovou situaci v rodině, dále organizaci práce a času, které jsou spojené se zaměstnáním, s péčí o domácnost a zajištěním jejího chodu. Druhým okruhem zkoumání byla oblast výchovy, zejména výchovné podmínky, vztahy mezi rodiči, vztahy mezi rodiči a dětmi, vzájemná komunikace, změny, které působily na psychiku dítěte, spolupráce se školou. Důraz byl kladen na subjektivní hodnocení otce – samoživitele. Cílem bylo získat informace týkající se výchovných přístupů a vzájemné komunikace s dítětem. Na základě získaných údajů bylo nutno vymezit specifika, která se jevila jako typická pro tento typ neúplných rodin.

5.1. Kritéria pro výběr respondentů K realizaci výzkumné sondy byly vybírány neúplné rodiny v čele s otcem samoživitelem s alespoň jedním dítětem starším 6 let. U rozvedených manželství bylo podmínkou, aby od rozvodu uplynula doba alespoň jednoho roku, byly vyřešeny alimentační povinnosti a upraven styk s druhým rodičem. V rodinách, kde došlo k úmrtí

45 druhého partnera, bylo podmínkou uplynutí také alespoň jednoho roku od smrti. Všichni otcové jsou výdělečně činní.

5.2.Realizace výzkumné sondy Rozhovory byly uskutečněny v domácím prostředí respondenta. Důvodem tohoto rozhodnutí byla snaha zjistit, jaké je bytové uspořádání, vybavení a celková atmosféra v domácnosti. Toto rozhodnutí bylo nejen vhodné, ale i přínosné, protože dotazovaný byl ve svém prostředí a atmosféra k rozhovoru byla uvolněná a příjemná. V úvodu jsem muže požádala, aby celkově zhodnotili situaci v předem zadaných oblastech a ztotožnili se s hodnotícím údajem na připravené škále.

Celkové hodnocení jednotlivých oblastí rodinného života: Bytová situace : Uspokojivá - spíše uspokojivá - dostačující - spíše neuspokojivá -neuspokojivá Postavení v zaměstnání: Uspokojivé - spíše uspokojivé - dostačující (přijatelné) - spíše neuspokojivé -neuspokojivé Finanční zabezpečení: Uspokojivé - spíše uspokojivé - dostačující (přijatelné) - spíše neuspokojivé - neuspokojivé Psychický stav: Vyrovnaný - spíše vyrovnaný - spíše nevyrovnaný - nevyrovnaný Čas věnovaný dítěti: Kolik potřebuje - přiměřeně - spíše málo - málo - vůbec (není čas) Čas věnovaný pro sebe : Kolik potřebuji - přiměřeně - spíše málo - málo - vůbec (není čas) Čas pro přátele: Kolik potřebuji - přiměřeně - spíše málo - málo - vůbec (není čas) Výchovné působení (efektivnost výchovy): Spokojenost - spíše spokojenost - nevím, nejsem si jistý - spíše nespokojenost nespokojenost Komunikace s dítětem: Spokojenost - spíše spokojenost - nevím, nejsem si jistý - spíše nespokojenost nespojenost

46

Spolupráce se školou: Velmi dobrá (vychází vstříc) - spíše dobrá - průměrná - minimální Kulturní vyžití: Dostatečné - spíše dostatečné - průměrné - spíše nedostatečné - nedostatečné Sportovní vyžití : Dostatečné - spíše dostatečné - průměrné - spíše nedostatečné - nedostatečné

Touto formou získané informace byly rozvedeny v následujícím rozhovoru. Rozhovor probíhal tak, že bylo nastíněno základní téma. Očekávala jsem, že otcové budou spontánně hovořit. Nic takového se nestalo. Reakce mužů byla taková, že byli na rozpacích, nevěděli jak začít, ne z důvodu, že by se styděli, ale neměli potřebu se k tomu vracet. Rozhodla jsem tedy, že rozhovor bude probíhat od současného stavu k minulosti, aby se respondenti rozhovořili.

5.3. Témata polostrukturovaného rozhovoru I. Bytová a finanční situace Jsou podmínky pro bydlení vhodné či ne (prostředí, centrum, zeleň atd.)? Má dítě podmínky pro učení – vlastní pokoj? Odpovídá bytová situace Vašim představám – velikost bytu? Jaké je Vaše finanční zajištění? dostatečné – nedostatečné - je-li nedostatečné, která oblast není zajištěna? a/ základní – potraviny, ošacení b/ kulturní – volnočasové aktivity, Pociťuje dítě finanční nedostatečnost? Cítí se po této stránce dítě diskriminováno? Podílí se druhý rodič na finančním zabezpečení? a/ pouze výživné b/ spolupodílí se i v jiných oblastech potřeb dítěte Podílí se na finančním zajištění někdo další – prarodiče apod.? Máte druhé zaměstnání?

47

Jaké je vaše postavení v zaměstnání? Jste v práci spokojený? (vztahy na pracovišti) Spoříte pro dítě? Spoříte pro sebe? Trávíte dovolenou podle představ dítěte nebo podle finančních možností?

II. Organizace práce a času Jakou část dne zaujímá pracovní doba? Míváte přesčasy? Kolik času věnujete na zajištění chodu domácnosti? Kolik času věnujete dítěti – domácí úkoly? Kolik času věnujete sám sobě? Kolik času věnujete přátelům? Jak a kde tráví dítě volný čas? Jaká je organizace práce ve Vaší domácnosti? a/ děláte všechno sám b/ činnosti provádíte společně dohromady- jaké? c/ o povinnosti se dělíte – jestliže se dělíte, jaké povinnosti má dítě?

III.

Stravování

Jak řešíte stravování? - a/ vaříte každý den b/ několikrát za týden c/ pouze o víkendu Jaká je skladba jídelníčku? – a/ jaký typ stravy převažuje (studená, teplá strava) Je-li teplá strava- co převážně vaříte? b/ dodržujete zásady správné výživy? c/ má dítě dostatek ovoce a zeleniny? Vaříte sám nebo Vám dítě pomáhá? a/ jestliže pomáhá, jakým způsobem se podílí? Zkusilo vařit dítě samo? Spolupodílí se na vaření ještě někdo další – prarodiče apod.?

48 IV. Psychický stav rodiny po odchodu partnera Co bylo příčinou rozpadu rodiny (rozvod, rozchod, úmrtí atd.)? Proč došlo k rozvodu, k úmrtí? Jak dítě prožívalo rozpad rodiny? Jak se s tím vypořádalo (pocity smutku, deprese, pláč atd.)? Muselo dítě navštívit psychologa nebo psychiatra? Pozorujete nějaké změny v osobnosti nebo v chování dítěte před a po rozpadu rodiny? (např. větší – menší samostatnost, průbojnost, ostražitost, zodpovědnost, atd.) Jak Vy jste prožíval rozpad rodiny? Musel jste Vy navštívit psychologa, psychiatra? Vyrovnal jste se s touto životní změnou? ano-ne a/ jestliže ne - navštěvujete lékaře nebo terapeutické kroužky (např. jóga)? V.Výchova Jaký druh výchovné péče je určený soudem nebo jaký praktikujete? (dítě je pouze ve Vaší péči, střídavá péče apod.) Podílí se ještě někdo přímo na výchově dítěte, např. prarodiče? Radíte se s bývalým partnerem o výchovných záměrech a cílech? Má bývalý partner zájem o budoucnost svého dítěte? a/ jestli ne - proč? b/ jestli ano, jaký je způsob diskuse? Jaká je Vaše komunikace s dítětem, řešení problémů? Popište systém trestů a odměn. Nejmírnější trest a nepřísnější trest – uveďte příklady. Jak řešíte organizační záležitosti a drobné každodenní problémy (dohoda, domluva, sdělení, příkaz, žádost atd.)? Vyberte a popište nějaký problém z poslední doby, který jste musel řešit (co, způsob a postup řešení, výsledek). Dostává dítě kapesné nebo jaký je systém financování? Jak často si ním povídáte o škole, kamarádech, jeho problémech? Svěřuje se Vám? a/jestli ne, čím myslíte, že to je zapříčiněno? Sledujete nějaké změny v chování dítěte po rozpadu rodiny? Vodí si domů kamarády, má blízkého kamaráda? Vyskytne-li se nějaký problém (závažnější, dlouhotrvající), s kým ho řešíte?

49 VI. Komunikace dítěte s druhým rodičem Jak se dítě s matkou často vídá? Má matka zájem o dítě nebo pouze plní povinnosti styku? Jaký je vztah s matkou v současnosti? Těší se dítě na společná setkání nebo to bere jako nutnost, povinnost?

VII.Vaše komunikace s druhým rodičem Jaká je Vaše současná komunikace s bývalým partnerem? a/ styk pouze telefonický? b/ setkáváte se ? zřídka –pravidelně Domluvíte se s bývalým partnerem bez problémů? a/ jestliže ne, co je příčinou nedorozumění?

VIII. Komunikace s okolím Máte přítelkyni? Jestli ano, jak jí dítě přijímá (vztahy přátelské, chladné atd.)?

IX. Spolupráce se školou Jaké jsou školní výsledky dítěte?(výborné, nadprůměrné, průměrné, podprůměrné, špatné) Nejsou-li výsledky podle Vašich představ, čím je to způsobeno? Jsou jeho výkony stabilní ? a/ jsou-li nestabilní, co to způsobuje např. psychika, puberta, povaha apod. Změnily se školní výsledky po rozpadu rodiny? Jaký máte vztah s pedagogem? Má pochopení a zájem o vaši rodinnou situaci? Můžete spolupracovat s pedagogem při řešení problémů v souvislosti s prospěchem a chování dítěte?

X. Plány a přání do budoucna

50

6. KAZUISTIKY pan Jaroslav Věk: 50 let Vzdělání : vysokoškolské Povolání : manažer Stav : vdovec 5 let Děti : Monika (1990), Lucie (1993), Tereza (1999)

Výchozí situace Pan Jaroslav ovdověl před 5 lety. Ztráta manželky byla neočekávaná. Žena byla na mateřské dovolené, při které dálkově studovala vysokou školu. V září r. 2001 dostala akutní leukémii a v prosinci toho roku zemřela. Pan Jaroslav situaci těžko zvládal, začal pít a přestal jevit zájem o děti. Na radu tchýně vyhledal psychiatra. Po dobu dvou měsíců žila spolu s dětmi babička, která si vzala neplacenou dovolenou (žije v Českých Budějovicích). Snažila se rodinu zkonsolidovat. Dcery na tom také psychicky nebyly nejlépe. U obou starších sester došlo ke zhoršení prospěchu. Postupem doby, asi tak během 3 měsíců, se situace začala lepšit. Velkou oporou byli

také sousedé.

Jelikož dům, ve které rodina bydlí, byl

dostavěn svépomocí, všichni sousedé se dobře znají. Děti ze sousedství se navzájem navštěvují a sousedé jsou „strejdové a tety“.

Dcera Monika Nejstarší dceři je nyní 17 let (vypadá starší), studuje učební obor s maturitou kuchař-číšník. Je klidné a přátelské povahy. Po smrti matky postupně převzala veškerou péči o domácnost. Smrt matky ji zasáhla ze všech nejvíce. K sestrám má vřelý až mateřský vztah. Je jim oporou. Veškeré domácí práce zvládá celkem dobře. Čas na kroužky nemá, ale velmi jí baví vařit a péct.

Dcera Lucie Druhá dcera se narodila o 3 roky později. Nyní je žákyní 8. třídy. Velmi dobře se učí a ráda by studovala na gymnáziu a později práva. Je veselé povahy. Je bezproblémová až lehkomyslná. Se ztrátou matky se vyrovnala celkem dobře. Je citově závislá na starší

51 sestře. Otce sice poslouchá, ale hlavní slovo má sestra Monika. Ve škole navštěvuje kroužek volejbalu a počítačů.

Dcera Tereza Nejmladší dcera Tereza je miláček rodiny. Když matka zemřela, byly jí 3 roky. Ve škole je průměrná, protože se nechce učit. Využívá toho, že je nejmladší, vše jí „projde“. Otec nad ní drží ochrannou ruku. Občas kvůli tomu dochází mezi sestrami k rozkolům, ale není to tak problematické. Po ukončení vyučování chodí do družiny a v rámci ní navštěvuje sportovní kroužek a kroužek keramiky.

Současná situace Pan Jaroslav žije se svými dcerami v družstevním bytě 3+1. Náklady spojené s bydlením a provozem domácnosti hradí sám. Finanční starosti nejsou, otec má velmi dobré příjmy. Velkou potíží je, že otec chodí často později z práce domů. Pomoc babiček je občasná. Děvčata jsou často sama, otec si uvědomuje, že jim chybí. Sám přiznává, že ho však práce velmi baví a navíc mu pomohla dostat se z depresí a vyrovnat se se smrtí ženy. Práce se mu stala únikem od reality. Děvčata jsou samostatná, dobře sehraná. Mají rozdělené úkoly a vše funguje tak, jak má. Dále pan Jaroslav uznává, že jim pomáhají i sousedky v domě. Děvčata u nich našla oporu, rady a mohou se na ně také kdykoliv spolehnout. Také si uvědomuje, že ač po ekonomické stránce děti nestrádají, strádají po stránce citové. Děvčata jsou na sobě velmi závislá. Aktuálním problémem je nová přítelkyně. Otec s ní tráví nyní více času a dětem to velmi vadí. Rády by se s ní seznámily. Otec však vyčkává, má strach, aby přítelkyni „nevyplašil“ a naopak, aby děti přítelkyni přijaly. Nejvíce se obává z reakce nejstarší dcery Moniky, protože ona vlastně rodinu řídí a pro sestry je po citové stránce náhradní matkou. Dalším problémem je nedostačující bydlení. Otec chce koupit buď větší byt nebo domek, děvčata, i když si uvědomují, že je byt skutečně malý, nechtějí se zatím stěhovat.

Celkové hodnocení: Bytová situace : Uspokojivá - spíše uspokojivá - dostačující - spíše neuspokojivá - neuspokojivá

52 Postavení v zaměstnání: Uspokojivé - spíše uspokojivé - dostačující (přijatelné) - spíše neuspokojivé -neuspokojivé Finanční zabezpečení: Uspokojivé - spíše uspokojivé - dostačující (přijatelné) - spíše neuspokojivé neuspokojivé Psychický stav: Vyrovnaný - spíše vyrovnaný - spíše nevyrovnaný - nevyrovnaný Čas věnovaný dítěti: Kolik potřebuje - přiměřeně - spíše málo - málo - vůbec (není čas) Čas věnovaný pro sebe : Kolik potřebuji - přiměřeně - spíše málo - málo - vůbec (není čas) Čas pro přátele: Kolik potřebuji - přiměřeně - spíše málo - málo - vůbec (není čas) Výchovné působení (efektivnost výchovy): Spokojenost - spíše spokojenost - nevím, nejsem si jistý - spíše nespokojenost nespokojenost Komunikace s dítětem: Spokojenost - spíše spokojenost - nevím, nejsem si jistý - spíše nespokojenost nespojenost Spolupráce se školou: Velmi dobrá (vychází vstříc) - spíše dobrá - průměrná - minimální Kulturní vyžití: Dostatečné - spíše dostatečné - průměrné - spíše nedostatečné - nedostatečné Sportovní vyžití : Dostatečné - spíše dostatečné - průměrné - spíše nedostatečné - nedostatečné

pan Jiří Věk : 37 let Vzdělání: středoškolské Povolání: policista Stav: rozvedený 7 let Děti: syn Jiří (1992)

53 Výchozí situace Pan Jiří uzavřel sňatek po krátké známosti z důvodu těhotenství manželky. Manželství se zpočátku jevilo jako vyrovnané. První problémy v manželství nastaly, když žena nastoupila do zaměstnání po mateřské dovolené a syn do školky. Na péči o syna se také začala podílet babička (matka pana Jiřího), protože pan Jiří pracoval na směny. Manželka začala postupně chodit do společnosti s kolegy a přáteli. Syn byl velmi často hlídán babičkou. Pan Jiří to zpočátku toleroval. Chápal, že žena byla dlouho doma s dítětem, vytržená ze společnosti. Postupem doby se společenské akce staly samozřejmostí. Matka přestala jevit zájem o rodinu. Začala vytýkat panu Jiřímu, že vydělá málo peněz, a proto se rozhodla změnit zaměstnání. Začala podnikat se svým kolegou s bývalé práce. Vývoj dospěl do stádia, že se manželé úplně odcizili a žena navázala nový citový vztah a o syna nejevila zájem. S rozvodem souhlasili oba, přesto v průběhu rozvodového řízení se vyskytly spory spojené s dělením majetku a naopak nebyly problémy ohledně svěření dítěte do péče otce. Matka se dítěte vzdala z důvodu nedostatku času, protože jak u soudu uvedla, veškerý čas věnuje podnikání, cestuje po republice, musí si také zvýšit vzdělání a synovi by se tím pádem nemohla věnovat.

Syn Jiří Syn Jiří nyní chodí do 8. třídy. Navštěvuje sportovní školu se zaměřením na lední hokej. Rozchod rodičů přijal celkem dobře, protože odchod matky od rodiny nebyl pro něj náhlý. Častokrát byl totiž ve společnosti pouze babičky nebo otce. Stresující však pro něj byla ta skutečnost, že ho matka nechce. Musel několikrát navštívit psychologa, aby mu vysvětlil důvody odchodu matky od rodiny, protože otcovo vysvětlení nebral. Myslel si totiž, že matka odešla, protože jí zlobil. Po několika návštěvách se vše uklidnilo. Veškerý volný čas podřídil sportu a rád by navštěvoval sportovní gymnázium.

Současná situace Pan Jiří pracuje u Policie ČR. Žije v družstevním bytě 3+1. Je finančně samostatný. Zpočátku se o domácnost starala babička a postupem doby tuto starost převzali „muži“ a babička se stala dozorem. Pan Jiří má 3 roky přítelkyni, která u nich velmi často přespává. Nyní péči o domácnost převzala ona. Přítelkyně Jana se synem vychází celkem dobře. Pan Jiří v nejbližší době hodlá uzavřít se slečnou Janou sňatek. Přítelkyně je těhotná. Současný

54 vztah obou rodičů není dobrý. Aktuálním problémem je nyní přílišná aktivita matky, která neustále kupuje synovi dárky a dává mu peníze.

Celkové hodnocení: Bytová situace : Uspokojivá - spíše uspokojivá - dostačující - spíše neuspokojivá -neuspokojivá Postavení v zaměstnání: Uspokojivé - spíše uspokojivé - dostačující (přijatelné) - spíše neuspokojivé neuspokojivé Finanční zabezpečení: Uspokojivé - spíše uspokojivé - dostačující (přijatelné) - spíše neuspokojivé neuspokojivé Psychický stav: Vyrovnaný - spíše vyrovnaný - spíše nevyrovnaný - nevyrovnaný Čas věnovaný dítěti: Kolik potřebuje - přiměřeně - spíše málo - málo - vůbec (není čas) Čas věnovaný pro sebe : Kolik potřebuji - přiměřeně - spíše málo - málo - vůbec (není čas) Čas pro přátele: Kolik potřebuji - přiměřeně - spíše málo - málo - vůbec (není čas) Výchovné působení (efektivnost výchovy): Spokojenost - spíše spokojenost - nevím, nejsem si jistý - spíše nespokojenost nespokojenost Komunikace s dítětem: Spokojenost - spíše spokojenost - nevím, nejsem si jistý - spíše nespokojenost nespokojenost Spolupráce se školou: Velmi dobrá (vychází vstříc) - spíše dobrá - průměrná - minimální Kulturní vyžití: Dostatečné - spíše dostatečné - průměrné - spíše nedostatečné - nedostatečné Sportovní vyžití : Dostatečné - spíše dostatečné - průměrné - spíše nedostatečné - nedostatečné

55 pan Martin Věk : 40 let Vzdělání: vysokoškolské Povolání: úředník na ministerstvu vnitra Stav: rozvedený 9 let Děti: dcera Klára (1993)

Výchozí situace Pan Martin se se svou ženou seznámil v Brně, kde studoval vysokou školu. Brzy po absolvování, v roce 1992, se přestěhovali do Prahy, kde dostal pan Martin od podniku byt. Manželství bylo uzavřeno po dvouleté známosti a dcera Klára se narodila do roka po zabydlení v Praze. Manželství bylo harmonické. Problémy začaly až po nástupu dcery do jeslí. Pan Martin totiž nesouhlasil s tak brzkým nástupem dítěte do kolektivního zařízení. Chtěl, aby žena byla ještě nějakou dobu doma, aby Klárka mohla nastoupit rovnou do mateřské školky. Žena nesouhlasila, chtěla jít do zaměstnání a své rozhodnutí zdůvodňovala nutností jít pracovat, aby se zvedla životní úroveň rodiny. Pan Martin se s jejím tvrzením neztotožnil, neměl pocit, že by rodina trpěla, ale nakonec manželce ustoupil. Po nástupu do práce chvíli doma vše „klapalo“. Žena pracovala u manažerské firmy a byla nadšena dobou a možnostmi, které se po „revoluci“ naskytly. Dostala se do prostředí vysoce postavených a vlivných lidí, zúčastňovala se různých párty a akcí, které trvaly mnohokrát dlouho do noci. Manželka sice vydělávala hodně peněz, ale na rodinu jí nezbýval čas. Docházelo k hádkám a postupně k odcizení partnerů. Než došlo k rozvodu manželství, žena už doma téměř nebydlela. Svou dceru, ale úplně opustit nechtěla, v rámci možností se i starala, ale času jí věnovala opravdu málo. Zcela propadla své práci. Manželství bylo rozvedeno, když bylo dceři Kláře 5 let.

Dcera Klára Dcera nyní chodí do 7. třídy základní školy. Rozchod rodičů přijala celkem dobře, protože matka za ní docházela nebo telefonovala a zájem o dceru vcelku projevovala. Samozřejmě se dostavovaly pocity smutku a občasné deprese z absence matky. Dcera se s touto skutečností vypořádala během dvou měsíců. Dle sdělení otce, je to také tím, že je silná osobnost. Ve škole nedošlo ani ke zhoršení prospěchu. Dcera je velmi samostatná, zodpovědná a průbojná. Nyní svůj volný čas rozdělila na kroužek počítače a kytary a dále

56 chodí na přípravku k přijímacím zkouškám na víceleté gymnázium. Ve škole se učí výborně.

Současná situace Pan Martin pracuje jako vedoucí oddělení u ministerstva vnitra. Žije v družstevním bytě 3+1. Je finančně nezávislý. Od samého počátku se o dceru stará sám, protože prarodiče jsou zaměstnáni a bydlí na Moravě. Dle sdělení pana Martina, se situace dala zvládnout. Klárka chodila do školky, nebyly domácí úkoly, takže povinností bylo přece jen méně. Když už měl vše zorganizováno a v rodině byl systém, tak šla dcera do školy. Problémem bylo pouze ranní vstávání do školky a pozdní návraty z ní. Ve škole tento problém odpadl. V současné době má pan Martin přítelkyni, která do rodiny dochází a má také dceru z prvního manželství. Snahou pana Martina je, aby si děvčata na sebe zvykla a rodina se sžila. S bývalou manželkou vychází dobře. Jelikož nyní (ona) žije ve Velké Británii, kde se znova provdala, dcera za ní jezdí na delší prázdniny. Problémy s finančním zajištěním dcery nejsou.

Celkové hodnocení: Bytová situace : Uspokojivá - spíše uspokojivá - dostačující - spíše neuspokojivá -neuspokojivá Postavení v zaměstnání: Uspokojivé - spíše uspokojivé - dostačující (přijatelné) - spíše neuspokojivé neuspokojivé Finanční zabezpečení: Uspokojivé - spíše uspokojivé - dostačující (přijatelné) - spíše neuspokojivé neuspokojivé Psychický stav: Vyrovnaný - spíše vyrovnaný - spíše nevyrovnaný - nevyrovnaný Čas věnovaný dítěti: Kolik potřebuje - přiměřeně - spíše málo - málo - vůbec (není čas) Čas věnovaný pro sebe : Kolik potřebuji - přiměřeně - spíše málo - málo - vůbec (není čas) Čas pro přátele: Kolik potřebuji - přiměřeně - spíše málo - málo - vůbec (není čas)

57 Výchovné působení (efektivnost výchovy): Spokojenost - spíše spokojenost - nevím, nejsem si jistý - spíše nespokojenost nespokojenost Komunikace s dítětem: Spokojenost - spíše spokojenost - nevím, nejsem si jistý - spíše nespokojenost nespokojenost Spolupráce se školou: Velmi dobrá (vychází vstříc) - spíše dobrá - průměrná - minimální Kulturní vyžití: Dostatečné - spíše dostatečné - průměrné - spíše nedostatečné - nedostatečné Sportovní vyžití : Dostatečné - spíše dostatečné - průměrné - spíše nedostatečné - nedostatečné

pan Jaromír Věk : 45 let Vzdělání: středoškolské Povolání: referent u Policie ČR Stav: rozvedený (13 let) Děti: dcera Eva (1991)

Výchozí situace Pan Jaromír žil dlouho sám, měl občasné známosti. V roce 1990 nastoupil k Policii ČR. Po nástupu musel absolvovat různé vzdělávací kurzy a na jednom z nich se seznámil s o 10 let mladší dívkou, do které se zamiloval. Po velmi krátké známosti žena otěhotněla a okamžitě následovala svatba. Od začátku vztah neklapal. Pan Jaromír doufal, že narozením dítěte se vše urovná. Opak byl pravdou. Po narození Evičky to bylo ještě horší. Byly to jen samé hádky a výčitky typu, že ze života manželka nic nemá, že se zahrabává apod. K dceři žádný vztah nezískala, mateřské city se nedostavily, naopak často litovala, že nešla na potrat. Už od počátku se s ženou o péči o dceru střídali, aby si mohla s kamarádkami vyrazit. Jakmile bylo Evě 2 roky, šla do jeslí. Pak velmi rychle následoval rozvod. Žena podala žádost a bez problémů se dcery vzdala. Od té doby ji neviděla.

58 Začátky dle sdělení otce nebyly tak strašné, protože střídáním v péči o dceru se vše naučil zvládat docela dobře. Velmi často do domácnosti chodila babička (matka otce), která nosila jídlo, nebo pomohla s domácími pracemi (zejména žehlení).Také si brávala dceru na víkend k sobě domů.

Dcera Eva Dcera Eva je veselé, přátelské povahy. Nyní chodí do 9. třídy základní školy. Učení ji příliš nebaví, známky nejsou moc dobré. Je však manuálně velice zručná. Chce jít studovat učební obor dámská krejčová. Rozchod rodičů nijak nevnímala. To, že nemá matku, jí trochu trápilo, když začala chodit do školy. Otec jí vše vysvětlil a dcera prý situaci chápe.Volný čas, kterého nyní moc nemá, věnuje občas sportu, navštěvuje kroužek basketbalu, ale nejvíc jí baví „brouzdat“ s kamarádkami v obchodních domech a prohlížet si oblečení.

Současná situace Pan Jaromír bydlí s dcerou ve 2+1 ve starší zástavbě v nájemním bytě. Není moc spokojený, nejen s platbami, ale nyní i s velikostí bytu. V současnosti není spokojen ani s platem. Babička do domácnosti stále chodí a vztahy jsou dobré. Pan Jaromír má už rok vážnou známost s kolegyní ze zaměstnání. Přítelkyně je o 8 let mladší, rozvedená a bezdětná. S dcerou si velmi rozumí. O bývalé ženě pan Jaromír téměř nic neví. Matka s dcerou není vůbec v kontaktu. Styk mezi bývalými manželi je pouze alimentační a to jen někdy.

Celkové hodnocení: Bytová situace : Uspokojivá - spíše uspokojivá - dostačující - spíše neuspokojivá -neuspokojivá Postavení v zaměstnání: Uspokojivé - spíše uspokojivé - dostačující (přijatelné) - spíše neuspokojivé neuspokojivé Finanční zabezpečení: Uspokojivé - spíše uspokojivé - dostačující (přijatelné) - spíše neuspokojivé neuspokojivé Psychický stav: Vyrovnaný - spíše vyrovnaný - spíše nevyrovnaný - nevyrovnaný

59 Čas věnovaný dítěti: Kolik potřebuje - přiměřeně - spíše málo - málo - vůbec (není čas) Čas věnovaný pro sebe : Kolik potřebuji - přiměřeně - spíše málo - málo - vůbec (není čas) Čas pro přátele: Kolik potřebuji - přiměřeně - spíše málo - málo - vůbec (není čas) Výchovné působení (efektivnost výchovy): Spokojenost - spíše spokojenost - nevím, nejsem si jistý - spíše nespokojenost nespokojenost Komunikace s dítětem: Spokojenost - spíše spokojenost - nevím, nejsem si jistý - spíše nespokojenost –nespokojenost Spolupráce se školou: Velmi dobrá (vychází vstříc) - spíše dobrá - průměrná - minimální Kulturní vyžití: Dostatečné - spíše dostatečné - průměrné - spíše nedostatečné - nedostatečné Sportovní vyžití : Dostatečné - spíše dostatečné - průměrné - spíše nedostatečné - nedostatečné

pan Zbyněk Věk : 42 let Vzdělání: středoškolské Povolání: pracuje u podnikatele (drogistická firma) a v brzké době bude navíc pracovat jako fotbalový rozhodčí Stav: rozvedený (10 let) Děti: syn Jakub (1990)

Výchozí situace Pan Zbyněk dříve pracoval u Policie ČR a tam se také s manželkou seznámil. Ona již byla jednou rozvedená a měla v péči tříletého syna. Po roce se vzali. Syn Kuba se narodil 2 roky po svatbě. Jelikož pan Zbyněk nepocházel z Prahy, bydlel zpočátku na ubytovně a měl zažádáno u zaměstnavatele o byt.

Po navázání vztahu s budoucí

manželkou se k ní přestěhoval do dvougeneračního domu, kde bydlela spolu s rodiči.

60 Pan Zbyněk nebyl nadšen ze soužití v domě manželčiných rodičů, protože i když měli svůj byt v patře, neměli vůbec soukromí. Rodiče byli při každé příležitosti u nich. Po narození syna to bylo ještě horší. Rodiče jim do všeho mluvili a neustále je poučovali. Pan Zbyněk doufal, že jen co dostane nový byt, přestěhují se s manželkou od rodičů a vše bude v pořádku. První velký rozkol mezi manželi nastal, když žena odmítla od rodičů odejít. Po vzájemné dohodě a různých ústupcích pana Zbyňka se nakonec přestěhovali do 3+1 na sídliště. Manželka u rodičů trávila stále více času, nestihala domácí práce a povinnosti. Od rodičů se vracela naštvaná a vyvolávala hádky. Neustále hledala na panu Zbyňkovi chyby. Situace doma se stala neúnosnou. Manželé spolu přestali komunikovat, došlo ke vzájemnému odcizení a dle sdělení pana Zbyňka to vyhrotilo až v manželčin nenávistný postoj. Začala nesnášet vše, co bylo spojeno s panem Zbyňkem, tedy i druhého syna Jakuba. Bez problémů se ho u rozvodu vzdala. Poté se pan Zbyněk dozvěděl, že jeho bývalá žena už měla delší dobu známost.

Syn Jakub Syn rozvod rodičů špatně zvládal. Nemohl se smířit s tím, že ho máma nechce. Postupem doby se vše srovnalo. Velmi mu pomohla orientace na sport. Nyní je mu 17 let a studuje obchodní akademii s dobrými výsledky. Volnočasové aktivity mu vyplňuje fotbal.

Současná situace Pan Zbyněk bydlí se synem stále ve stejném bytě na sídlišti, kde je celkem spokojený. V současné době má přítelkyni, která u nich velmi často pobývá. Se synem vychází velmi dobře. Velké problémy však mají s bývalou ženou, která už delší dobu neplní své alimentační povinnosti. Styk s partnery je pouze telefonický, se synem téměř žádný.

Celkové hodnocení: Bytová situace : Uspokojivá - spíše uspokojivá - dostačující - spíše neuspokojivá -neuspokojivá Postavení v zaměstnání: Uspokojivé - spíše uspokojivé - dostačující (přijatelné) - spíše neuspokojivé neuspokojivé

61 Finanční zabezpečení: Uspokojivé - spíše uspokojivé - dostačující (přijatelné) - spíše neuspokojivé neuspokojivé Psychický stav: Vyrovnaný - spíše vyrovnaný - spíše nevyrovnaný - nevyrovnaný Čas věnovaný dítěti: Kolik potřebuje - přiměřeně - spíše málo - málo - vůbec (není čas) Čas věnovaný pro sebe : Kolik potřebuji - přiměřeně - spíše málo - málo - vůbec (není čas) Čas pro přátele: Kolik potřebuji - přiměřeně - spíše málo - málo - vůbec (není čas) Výchovné působení (efektivnost výchovy): Spokojenost - spíše spokojenost - nevím, nejsem si jistý - spíše nespokojenost nespokojenost Komunikace s dítětem: Spokojenost - spíše spokojenost - nevím, nejsem si jistý - spíše nespokojenost nespokojenost Spolupráce se školou: Velmi dobrá (vychází vstříc) - spíše dobrá - průměrná - minimální Kulturní vyžití: Dostatečné - spíše dostatečné - průměrné - spíše nedostatečné - nedostatečné Sportovní vyžití : Dostatečné - spíše dostatečné - průměrné - spíše nedostatečné – nedostatečné

7. ANALÝZA A INTERPRETACE DAT 7.1. Rozbor bytové a finanční situace Z hlediska hmotného zabezpečení respondenti uvádějí, že podmínky tohoto druhu jsou dobré, nebo spíše vyhovující. Všechny rodiny žijí v bytech I. kategorie o velikosti 3+1 (mimo pana Jaromíra 2+1). Téměř všechny děti mají vlastní pokoj, kromě rodiny pana Jaroslava. Ten však bytovou situaci právě řeší.

62 Z hlediska finančního zabezpečení je situace různorodá. Všichni pánové mimo pana Jaroslava, který pracuje jako manažer, a pana Zbyňka, který je v podnikatelské sféře, pracují u ministerstva vnitra. Pan Jaroslav má příjmy velice vysoké, avšak je to na úkor času. U ostatních pánů se plat liší podle vzdělání a také podle zastávané funkce. Nyní po změně zákona o policii, pánové Jaromír a Jiří, kteří pracují u Policie ČR si platově pohoršili. Jinak se platové ohodnocení pohybuje kolem celostátního průměru. Téměř všichni respondenti pobírají nějaké sociální dávky např. přídavky na děti nebo alimenty. V případě pana Martina, rodiče řeší situaci ohledně výživného jinak. Bývalá paní na základě dohody neplatí nic. Dceři spoří, dále posílá podle potřeb oblečení a bere si ji na větší prázdniny do zahraničí, kde ji mimo jiné platí studium jazyků. Většina mužů hodnotí svou situaci jako dostačující, ale téměř všichni se shodují, že jejich životní úroveň není „nadprůměrná“ . Struktura výdajů je následující. Největší část financí putuje na zaplacení bydlení a dále na pokrytí nákladů spojených s provozem domácnosti (elektřina, plyn, topení, voda atd.). Velké problémy v současné době mají pánové Zbyněk a Jiří, kteří bydlí na jednom sídlišti. Právě se totiž řeší privatizace jejich bytových objektů. O nic lépe na tom není pan Jaromír, ten sice bydlí ve 2+1 ve starší zástavbě, ale majitel domu jim zvedá, dle jeho sdělení, pod různými záminkami (nová střecha, nový výtah apod.) nájem. Částka, která pokryje náklady na domácnost tvoří až 1/3 platu respondenta. Druhou největší položkou jsou náklady na stravování, zejména u chlapců, kteří jsou nyní v pubertě, a ještě vrcholově sportují. V rodinách, kde jsou dívky, druhou největší položkou jsou náklady spojené s ošacením. Dalším významným výdajem, zejména v rodinách sportovců, je finanční zatížení spojené s činností v klubu, s poplatky, zájezdy, zápasy, sportovními potřebami apod. V neposlední řadě jsou problémem v oblasti financí jednorázové náklady na vybavení domácnosti. Muži upřednostňují kvalitu nad kvantitou, zejména v oblasti elektroniky, výpočetní techniky atd. Např. pan Zbyněk uvádí:„Rozbila se nám televize. Zatím máme půjčenou od sousedů. Obyčejnou, kterou si za pár korun můžeme koupit, tu se synem nechceme, koupíme si už tu moderní s plochou obrazovkou, ať máme pěkný obraz na sportovní utkání.“ Ale zase naopak se nezdráhají koupit obyčejné věci v tržnici jako např. pan Jaromír říká: „Vyhovuje mi takto nakupovat. Holka roste jako z vody a věci z tržnice jsou cenově přijatelné.“ Otcové svorně uznávají, že dětem neodolají, když chtějí koupit i něco dražšího, málokdy se stane, kdy jsou neoblomní.

63 Co se týká zařízení bytu, to otce nějak zvlášť netrápí. Všichni konstatovali, že víceméně zůstalo vše tak, jak bylo před rozpadem rodiny. Mají hlavně starost, aby děti měly všechno, co se týká vybavení, aby nebyly vůči ostatním „pozadu.“ Kolo, kolečkové brusle jsou samozřejmostí. Všechny děti mají mobil, počítač a ve dvou rodinách (u pana Jaroslava a Martina) mají děti v pokojíčku televizi. Všechny dětské pokoje jsou standardně vybavené. Velkou starostí v neúplných rodinách je problematika spoření. Všichni mají stavební spoření pro děti, kromě 2 rodičů, kteří jich mají více. Např. pan Jaromír se vyjádřil takto: „….už mě ty spořitelny nebaví. Nejdříve přispívaly 20 tisíc za 5 let, teď je to méně a ještě musím spořit o rok déle. Pořád jen spořím a spořím a peníze nestačí. Holka chce jít studovat, budu rád, když zaplatím soukromou školu a teď zase politici prosazují, ať si platíme důchodové připojištění. Kde na to mám brát.“ Trochu jiný problém související s tímto tématem, jak jsem již zmínila, mají pánové Zbyněk a Jiří. Oba bydlí v nájemních bytech, které se budou v nejbližší době privatizovat. Pan Zbyněk nevidí situaci nijak růžově. Říká:“Budeme se muset ještě více uskrovnit, nebo budu muset vyměnit byt za menší“. Pan Jiří říká, že mu pomohou rodiče, jinak by situaci musel řešit jako pan Zbyněk. Oba pánové souhlasně říkají:“celá privatizace je velmi podivná. Již dvakrát byla přerušena. Vždy se udělaly nové posudky a cena bytů se zvedla. Poslední částka se blíží k miliónu. Je to šílené. Budeme to splácet celý život.“

Shrnutí Finanční situace je pro otce samoživitele mimo pana Jaromíra bez velkých problémů. Spíše je trápí, že nemohou dětem splnit vše, co by si přály, např. každý rok zahraniční dovolená, hory apod. Dále je to bytová situace. Nemalým problémem je i obava, jak finančně zvládnou vzdělání svých dětí po ukončení základní školy, přesto si všichni rodiče přejí, aby se jejich potomci co nejdéle vzdělávali a aby to „někam dotáhli.“ Zatím si nechtějí připustit, že je čas, aby se starali také o svou budoucnost, o své stáří.

7.2. Rozbor organizace práce a času Neúplná rodina se vyznačuje určitými specifiky. Za nejdůležitější z nich můžeme považovat časové uspořádání těchto rodin. Organizační zvládnutí časového rozvrhu se jeví

64 jako jedno z nejproblematičtějších, protože jeden rodič musí zvládnout veškeré povinnosti sám. V rodinách vychovávajících otců je to situace podstatně složitější, protože společnost spíše předpokládá, že výchovu zvládne lépe žena samoživitelka než muž samoživitel, a proto jsou tyto rodiny obzvlášť předmětem zájmu nejen sociálních pracovníků, pedagogů, ale i lidí z blízkého okolí, kteří velmi pozorně takovou rodinu sledují. Na druhou stranu je důležité podotknout, že muži mají v této situaci poněkud jinou pozici než ženy. Otec samoživitel je veřejností spíše litován, protože se očekává, že výchovu nezvládne, a proto je velmi často nabídnuta pomoc prarodičů, kolegů, (spíše kolegyň), hodných sousedek atd. Samozřejmě to neplatí vždy a všude. Nerada bych situaci muže – vychovatele nějak zlehčovala nebo podceňovala, snižovala (bagatelizovala). Je pravdou, že jsou oblasti, které zvládne lépe žena jako např. praní, žehlení, zašívání, ale naopak muži se projevují lépe v technických oborech, nebo při učení s potomkem do školy (jsou klidnější), při volnočasových aktivitách atd. Nejpodstatnějším prvkem v chodu takové domácnosti je dobrá organizace. Rodič samoživitel musí být obdařen touto schopností. On musí zajistit finanční prostředky pro rodinu, vedle toho se sám musí postarat o domácnost – nákupy, vaření, praní atd. a většinou není nikdo, kdo by vypomohl s drobnými pracemi. Samozřejmě si musí také rodič udělat čas na svého potomka. Úkoly, procvičování učiva, popovídání si o škole (komunikace), vyplňování volného času, to je velmi náročné pro oba rodiče, natož pro jednoho. Z výpovědí respondentů by sestaven následující časový harmonogram pracovního dne: - zaměstnání: standardní pracovní doba včetně cestování do i ze zaměstnání 10 - 11hodin - každodenní péče o domácnost (nákup, strava, běžný úklid): 1,5 – 2 hodiny - čas věnovaný na přípravu do školy: 1,5 – 2 hodiny

Z tohoto stručného přehledu je zřejmé, že každodenní běžné činnosti zaberou 13-14 hodin. Pracovní doba u zkoumaných respondentů se pohybovala většinou od 7.30 hod. do 16.30 hod. Všechny základní povinnosti spojené s domácností a s dítětem jsou hotovy přibližně po 20.00 hodině. Z toho vyplývá, že činnosti jako je praní, žehlení, větší úklid, větší nákup, různé opravy, je nutné nechat na víkend. Problémem je, že právě víkend, který by měl být jakýmsi odpočinkem pro všechny zúčastněné, musí rodič rozdělit mezi povinnosti spojené s domácností a volnočasové aktivity.

65 Navíc nelze opomenout, že u dětí z těchto neúplných rodin, není běžný styk s druhým rodičem a návštěva prarodičů nebývá v některých případech automatická. Jsou rodiny, kam prarodič dochází nebo s ní nějakou dobu žije, ale právě o víkendu si rád oddychne, takže veškerá starost o vyplnění volného času leží na otci - vychovateli. Organizační zvládání nové situace popsal pan Zbyněk takto : „Teď už to docela jde, ale začátky byly šílené. Ani jeden jsme nevěděli, co máme dělat. Doma byl nepořádek, ač jsem pořád chodil a uklízel. Bylo to od ničeho k ničemu. Byl jsem naštvaný i na syna, že mi nepomůže, on se sice snažil, ale vždy nějak „špatně“. Pak jsem řekl dost, musíme udělat nějaký systém. Rozdělili jsme si činnosti. Jakub denně vynášel odpadky, myl nádobí po snídani a zametl předsíň. Samozřejmou činností bylo ustlání vlastní postele. Já měl na starosti nákupy a vaření. Velký úklid jsme dělali společně. Dnes už je to v pohodě.“ Pan Jaroslav svou situaci popsal takto: „V nejtěžší chvíli mi pomohla tchýně, která se o děti postarala a začala je pomalu vést k vzájemné pomoci a spolupráci. Rozdělila úkoly a činnosti mezi všechny dcery podle věku a náročnosti. Mezi povinnosti například patřilo mytí a utírání nádobí , zametání a vynášení odpadků. Sestry se v těchto činnostech po týdnu střídají, aby se předešlo zbytečným hádkám. Nejmladší uklízela hračky, pomáhala při stolování a nyní už má také více povinností. Velký úklid provádíme společně.“ Také pan Jiří nepopisuje svou počáteční novou situaci nijak pozitivně. „Syn nechtěl doma s ničím pomoci, ignoroval nás, uzavřel se do sebe. Velmi mi z dané situace pomohla má matka. Zpočátku i ji bojkotoval, ale později začal spolupracovat. Chodil na drobné nákupy a od cesty si mohl něco koupit. Později měl na starosti běžný úklid svého pokojíčku. Domácnost jinak celkem udržovala babička a syn jí příležitostně pomáhal“. Také pan Martin vypovídá: „Dlouho jsem byl na Klárku sám, bývalá žena byla služebně v zahraničí. Největším problémem byla zpočátku školka. Ranní brzké odchody a odpolední pozdní příchody mně psychicky vyčerpávaly. Býval jsem téměř vždy poslední rodič, babičky bohužel po ruce nebyly. Škola už takový problém nebyl. Klárka byla odmalička celkem samostatná. Ráno chodila spolu se sousedovými dětmi, odpoledne byla v družině a později chodila rovnou ze školy domu. Co se týká domácích povinností, když byla malá, vždy cestou ze školky a později ze školy jsme udělali nákup, pak si šla dcera ven hrát s dětmi nebo byla doma. Mezi její první povinnosti bylo uklízení hraček a později poklízení pokojíčku, mytí nádobí, zametání nebo vynášení odpadků.“ Obdobné povinnosti měla také dcera pana Jaromíra, jinak se o domácnost v jejich rodině starala babička, která k nim téměř denně chodila.

66 Mimoškolní čas děti z neúplných rodin tráví většinou v nejrůznějších kroužcích a to zejména sportovních. Aktivity tohoto druhu jsou prospěšné a žádoucí pro všechny a pro děti z neúplných rodin obzvlášť. Je to nejen dobrá terapie, ale také jediná možnost, jak dítě kontrolovat, co dělá a jak tráví volný čas po škole. Např. pan Jaroslav v tomto směru nemá problém. „Mladší dcery si kroužky vybraly samy, jsou v budově školy, takže nejsou starosti s dojížděním. Monika sice nikam nechodí, ale vaření je její velké hobby.“ Pan Jiří veškerý volný čas tráví se synem na stadionu. Hokej syna velmi baví. Pan Zbyněk volný čas syna vyřešil obdobně. Syn se pro změnu věnuje fotbalu. Otec kvůli němu změnil zaměstnání, aby se synovi mohl věnovat. Finančně si trochu pohoršil, ale v současné době si dodělává zkoušky na fotbalového rozhodčího. Tímto druhým zaměstnáním skloubí volnočasové aktivity a vylepší rodinný rozpočet. Dcera pana Martina navštěvuje kroužek kytary a nyní chodí na přípravný kurs k přijímacím zkouškám na střední školy. Dcera pana Jaromíra sice také sportuje, ale nejoblíbenější volnočasovou aktivitou jsou výlety po nákupech.

Shrnutí Z výpovědí otců je zřejmé, že organizace práce je více náročnější. Absence druhého rodiče je skutečně velmi citelná. Muži zároveň uvádějí, že je situace řešitelná a jsou schopni povinnosti spojené s chodem domácnosti zvládnout. Všichni ale přiznávají, že jim chvíli trvalo, než vše zkoordinovali. Pánové Jaroslav, Jaromír i Jiří přiznávají, že v řešení dané situace jim velmi pomohla babička. Starosti spojené s domácností jim zjednodušila a ulehčila. Co se týká plnění povinností, otcové shodně uvádějí, že ne všechny úkoly plní v patřičné kvalitě i kvantitě, ale žádný problém jim to nezpůsobuje. Všechny děti mají své povinnosti, které musí plnit. Náročnější úkoly plní společně. Mimoškolní činnost je u všech dětí zabezpečena. V případě chlapců je pozornost soustředěna hlavně na sport. Dívky tento druh aktivit nepreferují. V jejich případě je volba rozmanitější. Problémem neúplné rodiny je také péče o dítě. Všichni otcové shodně uvádějí, že by potřebovali na děti více času. Z výše uvedených důvodů můžeme vyvodit závěr, že oblast časové organizace je rizikový faktor, který může být mimo jiné příčinou problémů v budoucnosti.

67

7.3. Rozbor stravování Velmi zajímavým prvkem v chodu domácnosti je oblast stravování. Důležitou roli hraje nejen vyváženost stravy, ale také stravovací režim. Pan Jaroslav svou situaci popsal takto: „Zpočátku vařila babička. Jelikož chodím pozdě domů, má na starosti stravu nejstarší dcera Monika. Zpočátku nám pomáhaly i sousedky, které občas nosily hotová jídla nebo domácí upečené zákusky. Postupem doby začala vařit Monika. Nyní už jí ostatní dcery také pomáhají. Přes týden se vaří spíše polévky nebo jednoduchá jídla, protože se děti stravují ve školní jídelně. O víkendu se vaří náročnější strava. Jelikož dcera chodí na učební obor kuchař-číšník, myslím si, že jí to nečiní žádný problém.“ Pan Jiří mimo jiné sdělil:“U nás se o stravu starala babička nebo jsme si se synem něco lehkého uvařili. Nejoblíbenější jídla jsou špagety a kuře“. Pan Zbyněk naopak uvádí, že vaření byl zpočátku problém. Sám uznává, že na „to“ není. „Nejdříve jsem zkoušel hutné polévky, abychom se najedli. Pak jsem zkusil guláš, kuře, špagety, řízky a další jednoduchá jídla. Tato jídla s malými obměnami vaříme pořád dokola. Přes týden se odbydeme a o víkendu vaříme vždycky. Dnes už vaří spíše přítelkyně a my s Kubou jí pomáháme.“ Pan Martin se k této otázce vyjádřil, že u nich problém nebyl. Přes týden se dcera i on stravují v jídelně a o víkendu vaří oblíbená jídla, mezi než patří kuře, špagety a pizza. V současné době má dcera ve škole předmět vaření a tak zkouší vařit sama také doma. Pan Jaromír stravovací režim ve své rodině popisuje takto:“Dříve nám často vařila babička, ale nyní si děláme jídlo spíše každý sám. V poledne já obědvám v práci a holka ve škole a večer se odbydeme. O víkendu to řešíme nějakým kuřetem, pizzou.

Shrnutí Respondenti hodnotí oblast stravování celkem (mimo pana Zbyňka) jako málo problémovou. Přes týden mají děti zajištěnu stravu ve školní jídelně. Večer je strava řešena jednoduchými jídly. O víkendu je strava zajištěna vždy vlastními silami. Muži shodně uvádějí, že přítomnost babiček jim velmi ulehčila práci. Co se týká vyváženosti stravy, všichni otcové shodně přiznávají, že strava úplně vyvážená není a že zde mají určité rezervy. K otázce stravovacího režimu, otcové uvádějí, že ten se snaží dodržovat vždy.

68

7.4. Rozbor psychického stavu rodiny po odchodu partnera Rozpad rodiny je stresovou záležitostí pro všechny zúčastněné. V případě sledovaných rodin došlo k rozpadu, když děti byly malé a to buď v předškolním věku nebo v období, kdy byly na I. stupni základní školy. V rodině pana Jaroslava, kde došlo k rozpadu rodiny úmrtím manželky, situaci jak přiznal, spíše nezvládl on. Děti se se smrtí matky zpočátku nemohly vyrovnat, hlavně nejstarší dcera Monika. Velmi často plakala a chtěla být sama. V této situaci k ní přilnuly její mladší sestry. Nakonec se s danou situací vypořádaly lépe než otec. Dcery zvládaly matčinu nepřítomnost celkem dobře, protože matka než zemřela, byla 2 měsíce v nemocnici, takže si na její absenci celkem zvykly. Pan Jaroslav dále uvádí:“Kamenem úrazu, však byla skutečnost, že si začaly uvědomovat, že matku už nikdy neuvidí, že už s ní nebudou nikdy v kontaktu. Velmi často si totiž telefonovaly nebo psaly dopisy. Smrt matky byla pro ně v tomto směru otřesem. Moc nám pomohla babička a hlavně sousedky, které nám nezištně začaly pomáhat. Monice dodaly sebevědomí a vše se začalo obracet k lepšímu.“ Naopak v rodinách, kde došlo k rozvodu, bylo velkým úskalím vysvětlit dítěti nepřítomnost matky. Například v případě pana Zbyňka i pana Jiřího chlapci obviňovali sami sebe, že oni jsou příčinou rozpadu rodiny, že matku zlobili, že jí málo projevovali, jak moc ji mají rádi. Pan Zbyněk se snažil vysvětlit synovi matčinu nepřítomnost po pravdě, že se zamilovala do jiného muže a chce žít jen s ním. K tomu dodává: „Nejdřív mě mrzelo, že jsem mu řekl pravdu. Kuba mě totiž začal obviňovat, že za všechno můžu, pak obviňoval sebe. Přestal se mnou mluvit a choval se vzpurně a odmítavě. Chtěl k matce. Brzy však pochopil, že jsem mu nelhal. Více ke mně přilnul, až bych řekl upnul. Zpočátku měl strach, abych ho i já neopustil.“ V případě

pana

Jiřího

byl

rozchod

s

manželkou

synovi

vysvětlen

následovně:“….mamka moc pracuje a nemá na nás čas, musí moc vydělávat, abychom se měli všichni dobře“. Časem se pak syn dozvěděl, že se rodiče rozvedli a matka má nového přítele. Velmi ho zklamalo, že mu otec neřekl vše. I když její nepřítomnost vzal celkem bez problémů, byl totiž často hlídán babičkou, nemohl se pouze vyrovnat s tím, že ho „máma opustila.“ Pomohly návštěvy u psychologa a jak oba otcové uvádějí, velmi dobrou terapií se pro kluky stal sport.

69 V rodině pana Jaromíra se situace nijak zvlášť neřešila. Matka rodinu opustila, když byly dceři 3 roky. Nepřítomnost druhého rodiče ji nevadila, protože ustaly hádky a doma byl klid. „Dcera velmi špatně snášela křik nebo zvýšené hlasy a častokrát plakala.“, uvádí pan Jaromír. Po matce se začala ptát, až když byla na základní škole. Pan Jaromír jí situaci vysvětlil: „Někdo má dva rodiče, někdo má jen mámu, někdo jen tátu a ty máš tátu a babičku. Zatím je toto téma u nás tabu. Vím, že bych jí měl k tomu něco říci.“. V případě pana Martina problémy vcelku nebyly a nejsou. Dcera měla zpočátku z rozchodu rodičů deprese, dostavovaly se pocity smutku, ale během dvou měsíců se situace stabilizovala. Nedošlo ani ke zhoršení prospěchu.

Shrnutí Všichni respondenti shodně uznávají, že odchod druhého rodiče je velmi citelný zásah do psychiky nejen jejich, ale hlavně dětí. Na první místo při rozchodu partnerů kladou, aby bylo minimálně ublíženo dětem. Nejsou zastánci vzrušených debat nebo dohadů, prosazují řešení problémů v klidné atmosféře a zároveň jsou na základě svých zkušeností přesvědčeni, že by děti měly znát pravý stav věci. Měly by znát pravdu, která by měla být s ohledem na jejich věk, vhodným způsobem prezentována.

7.5. Rozbor výchovného procesu a současný stav Výchovné přístupy uplatňované ve zkoumaných rodinách jsou různorodé. Prolíná se zde jak výchova autokratická, tak také až liberální. Vesměs všichni otcové uvedli, že často vycházeli ze zkušeností z vlastní původní rodiny. Určité modely původní rodiny byly zase naopak pro ně nepřijatelné. „Nechtěl jsem klukovi dělat to, co jsem doma nesnášel“, říkal pan Zbyněk mimo jiné v případě stravování. „Nikdy jsem syna nenutil do jídla a ani dojídat. Studené okoralé jídlo jsem nenáviděl“ . Všichni otcové celkem shodně uvádějí, že vždy trvali na dodržení zásad, na kterých se s dětmi domluvili, zejména v případech plnění domácích povinností. Všechny děti dostávají od otců měsíční kapesné, které je určené na pamlsky a drobné nákupy.Všechny ostatní důležité a potřebné věci jim kupují sami. Výchova je spíše v přátelském duchu a je ovlivněna odměnami a určitými výjimečnými tresty. Co se týká výchovné oblasti pan Jaroslav říká: „ Výchova je u nás spíše liberální. Děvčata se vychovávají navzájem. Vše má pod palcem Monika. Bohužel si musím připustit,

70 že jsem jí sebral dětství a dcera mi touto rodinnou situací „zestárla.“ Vypadá starší, rozumově je velmi vyspělá. Doufám, že to chápe a nezlobí se na mě. Bez ní bych to skutečně nezvládl“. Tresty v této rodině jsou charakteru zákazu hraní na počítači, sledování televize, snížení kapesného či zákaz oblíbených aktivit. Odměny jsou například kino, oblečení, zájezdy na hory, k moři atd. U pana Martina se praktikuje také model liberální výchovy. Dcera je velmi zodpovědná a samostatná, vztahy jsou výborné. Nyní je však v pubertě, tak je vztah trošku náročnější. Pan Martin k tomu dodává, „občas zapomíná, že nejsem kamarádka a je „hubatá“, musím ty její nálady a řeči někdy vydýchávat.“ Tresty ani neuděluje, protože, dceři úplně stačí kritika na její osobu, což velmi špatně snáší. Odměnou je například oblečení, výlety nebo to, co si dcera přeje. V rodině pana Zbyňka platí také domluvy. Zpočátku byly hádky, že syn neplnil povinnosti, protože je prostě zapomněl. Situaci pak vyřešili úplně jednoduše. „Každý večer jsem synovi nadiktoval do sešitu povinnosti na druhý den. On je plnil, body odškrtával a všechno začalo fungovat. Nyní je v pubertě, na všechno má tisíc odpovědí.“ Pan Zbyněk k tomu dodává: „Chápu to , nebyl jsem jiný.“ Pan Zbyněk trestá pouze zákazy oblíbených činností nebo omezí přísun peněz a to ve velmi ojedinělých případech. Jeho zájmem je si spíše názorové rozdíly se synem vysvětlit. Odměny jsou formou dárků nebo povolením nějaké akce s kamarády. Pan Jaromír má s dcerou kamarádský vztah a problémy s ní celkem nejsou. Za prohřešky dostává spíš vynadáno. Její pubertální období považuje za šílené. „….je hádavá, náladová. Buď neustále povídá, zpívá, tančí nebo naopak s nikým nemluví. Je pořád u zrcadla, zkouší si oblečení, pořád se převléká a na učení „kašle“. Na všechno má odpověď, že tomu nerozumím, že je jiná doba.“ V rodině pana Jiřího výchova probíhá také spíše vysvětlováním a domluvami. Otec se snaží také jako v ostatních rodinách se synem řešit vše po dobrém.

Shrnutí Volba výchovných prostředků rodiči naznačuje, že otcové nechtějí přílišnou výchovou nebo zásahem do citové oblasti ztratit lásku a důvěru svých dětí. Cíle výchovy jsou stejné jako i u jiných forem soužití. Je to jistě snaha vychovat ze svého dítěte člověka slušného, samostatného, vzdělaného a schopného zvládnout nástrahy současného života. Mým zkoumáním jsem zjistila, že respondenti spíše zvolili liberální přístup, který se blíží až k hraniční formě. Nějaká přílišná disciplína v rodinách není. Protipólem je však

71 kladení důrazu na individuální a přirozený vývoj s minimálními vlivy okolí a prostředí. Jedná se o jakýsi druh „sebevýchovy“. V tomto věku (puberta) se mi nejeví tato liberalizace příliš vhodná. V problematice odměn a trestů všichni otcové jsou odpůrci tělesných výprasků, a proto je nepraktikují. Svorně však uznávají, že by si děti občas „pár přes zadek“ zasloužily. Muži dětem spíše domlouvají, trestají minimálně, a to spíše např. zákazem oblíbené činnosti nebo snížením měsíční apanáže. Odměny bývají drobné a celkem časté. Za známky moc neodměňují, za ty pouze chválí. Když je však pěkné vysvědčení, tak všichni otcové prohlásili celkem obdobně, že v tomto případě nešetří. U sledovaných případů jsem pozorovala velkou toleranci ve výchově ze strany rodiče. Tato skutečnost může být ohrožujícím faktorem, protože tento způsob výchovy může být dítětem zneužit. Naopak je potřeba konstatovat, že se děti pod tímto vedením jeví jako spokojené a vyrovnané. Otcové je rodinnými nebo osobními problémy příliš nezatěžují.

7.6. Rozbor komunikace s druhým rodičem V rodině pana Zbyňka je styk s matkou pouze formální. Syn jí neodpustil. Matka je znovu provdaná a má novou rodinu. Jak sdělil pan Zbyněk:„Volá jen ze slušnosti. Zeptá se co je nového, jestli něco nepotřebujeme. Syn s ní sice promluví, ale vidět ji nechce“. Oproti tomu v rodině pana Jiřího se naopak matka velmi snaží zapůsobit na city syna. Kupuje si ho dárky, různými zájezdy do zahraničí, čehož syn velmi využívá. To se však nelíbí panu Jiřímu a vznikají kvůli tomu konflikty s bývalou ženou. V současné době má pan Jiří vážnou známost, se kterou se bude ženit (přítelkyně čeká rodinu). Bývalá žena dělá rozbroje a kritizuje před synem neustále novou partnerku. Mezi rodiči je nepřátelství. Pan Jiří dodává : „Syn je z toho všeho na rozpacích, protože neustále slyší, že teď, co bude mít sourozence, mi bude na obtíž. Bývalá žena, by byla ráda, kdyby šel syn k ní, protože nyní žije sama (přítel se s ní rozešel.) Snažím se synovi vysvětlit, že je to u jeho matky dočasné, že až si najde nového přítele, bude jí zase překážet.“ Pan Jiří by byl rád, kdyby se syn umoudřil, situace se uklidnila a vše aby zůstalo tak, jak dosud. Obává se, aby neprožíval další zklamání, které by v pubertě mohlo způsobit ještě větší újmu.

72 Co se týká rodiny pana Martina, bývalá žena je nyní znovu provdaná a žije v zahraničí. Dcera je s ní v kontaktu a vztahy jsou velmi dobré. Vztah mezi všemi zúčastněnými je bezproblémový. Finanční záležitosti týkající se dcery vyřešili k oboustranné spokojenosti. Dcera se s matkou navštěvuje sice méně často, ale za to na delší dobu. Pan Jaromír ani jeho dcera v kontaktu s bývalým rodičem nejsou. Styk je pouze alimentační. Při zkoumání jsem dále zjistila, že je to téma i po několika letech od dané události velmi citlivé. V případě pana Jaroslava, který ovdověl, je spíše nostalgické. Naopak v případech pana Zbyňka nebo Jaromíra, jak oba jmenovaní sami řekli „vidí rudě“. Pan Zbyněk k tomu uvádí:“Komunikace s bývalou ženou je na bodu mrazu, nechává se zapírat nebo se

neustále vymlouvá, že nemá peníze. Už je to zase 6 měsíců, co dluží na

alimentech.“ Obdobně ohledně výživného je na tom pan Jaromír.

Shrnutí Z výše uvedeného vyplývá, že má-li být komunikace mezi všemi zúčastněnými přínosná, je důležité, aby všichni zainteresovaní byli nejen v hmotné, ale zejména v psychické pohodě. Je-li rodič tímto způsobem „handicapován“, odráží se to v jeho chování, a to samozřejmě ovlivňuje i komunikaci nejen s bývalým partnerem, ale zejména s dítětem. Taková komunikace pak spíše dítěti ubližuje a narušuje jeho psychický vývoj.

7.7. Rozbor komunikace s okolím Všichni respondenti shodně sdělili, že v tomto směru problémy neměli. Když nějaký nastal, tak buď ho zkusili většinou řešit sami, popř. s prarodiči. Nikdo z otců neuvedl, že by se o svém problému styděl mluvit, ale neměli spíše potřebu o tom hovořit. Někdy situaci řešili jako například pan Zbyněk: „Když jsem nevěděl, co dál, zaběhl jsem ke kamarádce, sousedce, u kávy jsme to probrali, a bylo mi hned lépe. Nebo jsem to probral s Kubovou třídní.“ Na dotaz, za kým by zašli, v případě, kdyby si opravdu nevěděli rady, všichni respondenti shodně uvedli, že by v případě nutnosti vyhledali odborníka. Například pan Jiří sdělil:„Jakmile jsem vycítil, že syn mé vysvětlení nebere, a ani od babičky je nepřijímá, bylo mi jasné, že tady pomůže jedině doktor. Nechtěl jsem jít však ke školnímu

73 psychologovi, tak mi kolega doporučil jeho známého dětského psychologa. Po pár setkáních se syn přestal chovat odmítavě.“ Všichni oslovení souhlasně sdělili, že i když si chrání soukromí, velmi rádi udržují kontakty s okolím. Mají mnoho kamarádů a všichni si našli přítelkyně, které buď do rodiny docházejí nebo přespávají a ve všech případech se jedná o vážný partnerský vztah. Ani jeden z mužů se nezdráhá uzavřít nový sňatek, avšak spíše upřednostňují soužití „na hromádce“. Všichni muži, ač měli nepříjemné zážitky s rozvodem (mimo pana Jaroslava), jsou optimističtí v budoucích vztazích.

Shrnutí Základním rysem charakterizujícím muže je určitá uzavřenost, ochrana soukromí. Tato ochrana nepramení ze studu nebo obavy z kritiky. Respondenti spíše nemají potřebu se svěřovat. Vyskytne-li se problém, snaží se ho buď vůbec neřešit, protože záležitost jako problém necítí, nebo naopak řešit okamžitě. Muži se s problémy neradi „obírají“, jak to obvykle dělají ženy. Všichni oslovení uznávají, že největším problémem byla pro ně samota. Shodně uvádějí, že partnerku sice nehledali, ale doufali, že to nějak dobře „dopadne“. Věřili, že nebudou dlouhodobě na výchovu sami. Nejvíce by dotázaným vyhovovalo společné soužití s partnerkou, i když možnost sňatku nikdo nezamítl. Všichni zkoumaní muži souhlasně dále uvádějí, že jsou ve výběru partnera již opatrnější, obezřetnější a že jejich priority při volbě jsou jiné než dřív.

7.8. Rozbor komunikace se školou Spolupráci se školou popsali otcové jako průměrnou, ale spíše se přiklonili k variantě „minimální“. Děti vcelku nemají problémy se zvládáním školní docházky až na Evičku, nemají problémy s prospěchem. Evě, dceři pana Jaromíra, škola „nejde“. Naopak je velice manuálně zručná. „Ráda bych byla švadlenou nebo něco takového“, jak sama říká:“To by mě bavilo.“ Zpočátku v případech panů Zbyňka a Jiřího byla spolupráce se školou nadstandardní. Bylo to v počátečním období po rozvodu, kdy se oba chlapci s danou skutečností nemohli vyrovnat. Třídní učitelky na tuto situaci velmi dobře reagovaly. Pan

74 Zbyněk k této události uvádí: “Každý večer, když Kuba spal, jsem paní učitelce volal a spolu jsme se radili, jak z toho Kubu dostat. Myslím si, že se to povedlo hlavně díky ní.“ Všichni oslovení sdělují, že nyní styk se školou je hlavně prostřednictvím třídních schůzek nebo konzultací. Potřebuje-li pedagog s rodičem hovořit, není problém se telefonicky spojit. Zejména si tuto spolupráci pochvaluje pan Jaroslav, který přiznává, že i když ví od dětí, co se ve škole děje, zapomíná podepisovat žákovské knížky a na třídní schůzky nechodí. Právě tento kontakt s třídním učitelem mu velmi vyhovuje.

Shrnutí Respondenti hodnotí spolupráci se školou jako bezproblémovou. Přehled o prospěchu rodičové mají a informace o dění ve škole a o kontaktech s kamarády jim děti poví samy. Otcové jednohlasně sdělili, že není nutný častější kontakt se školou. Problémy týkající se např. nezvládnutí nové látky, nebo její nepochopení, vychovatelé zvládají sami.

X. Plány a přání do budoucna Závěrečným tématem bylo přání a plány otců do budoucna. Velmi mne překvapilo, že všichni otcové pochopili otázku jinak a reagovali v tom smyslu, co by přáli svým dětem. Všichni si přáli, aby se dětem dařilo lépe a aby v této velice hektické době obstály a vše zvládly. Při zopakování a vysvětlení obsahu mé otázky mi například pan Zbyněk řekl: „Už bych chtěl, aby byl klid, nebaví mě se neustále se svou bývalou dohadovat.“ . Pan Martin sdělil, že je spokojený s tím co je a jak to je a doufá, aby nebylo hůř. Pan Jaromír si přál mít více peněz a to z důvodu pořízení většího bytu a na vzdělání své dcery. Jak řekl: „Bylo by to všechno o něco jednodušší.“ Pan Jiří je také spokojený s tím, jak to je a věří, že se syn srovná bude vše zas jak dřív. Přál by si také větší byt, protože příchodem dalšího potomka do rodiny se životní prostor všech členů zmenší. Samozřejmě všichni oslovení jako první vyjádřili přání dobrého zdraví pro sebe i děti. Na otázku, zda-li by problémy řešili jinak, všichni oslovení sdělili, že některé situace asi „ano“. Například pan Jaroslav uvádí: „Dnes vím, že bych věnoval víc času dcerám. To, že jsem byl více v práci než doma, nebylo vůči nim fér. Psychicky musely velmi strádat.“

75

Závěrečné shrnutí Cílem mé diplomové práce bylo porozumět a poukázat na specifika při výchově dětí v neúplné rodině. Aby práce splnila svůj účel, bylo nutné poznat prostředí domácnosti, ve které se výchovný proces odehrává. Důležité se jevilo poznat přednosti i zápory, vztahy, komunikace a vůbec celkové klima takovéto rodiny.

Rodinnou atmosféru jsem sledovala ze dvou pohledů a to jednak z pohledu ekonomické stability a dále z pohledu stability psychické.

Z hlediska ekonomické stability to bylo zejména hledisko finanční, dále bytová situace, organizace rodinného života a povinnosti spojené s péči o domácnost.

Druhým hlediskem bylo zkoumání, jak se „rodina“ vypořádala s rozvodovou a porozvodovou a v případě úmrtí partnera jinak složitou situací. Dále jsem se zabývala otázkou současné komunikace s rodičem, který rodinu opustil.

Z výpovědí respondentů k prvnímu okruhu témat jsem zjistila, že co se týká finanční situace a bytového zajištění, jsou rodiny vcelku zabezpečené a odpovídají celkovému republikovému průměru a standardům.

Problematickou se jevila organizace rodinného života a péče o domácnost. Z tohoto pohledu jsou neúplné rodiny značně znevýhodněny. Respondenti shodně uvedli, že byl zpočátku velký problém skloubit povinnosti spojené se školou, mimoškolními aktivitami a chodem domácnosti. Nutnost plnit neustále se opakující činnosti spojené s péčí o domácnost nejenže nutily omezit aktivity vlastní, ale navíc způsobovaly stresové stavy. Stres, který byl v menší či větší míře patrný u všech respondentů, ovlivňoval zpočátku celkové klima rodiny. Všichni dotázaní shodně uvedli, že situaci řešili rozdělením úkolů a činností. V některých případech byla využita i pomoc prarodiče a situace se posléze stabilizovala.

76

Z mého zkoumání jsem dále zjistila, že jsou do jisté míry „velké rezervy“ v oblasti stravování. Zde by měla být více věnována pozornost na skladbu stravy, aby neodporovala zásadám zdravé výživy. V jídelníčku jsem postrádala ovoce a zeleninu.

Druhou zkoumanou oblastí bylo zejména uspořádání nově vzniklé rodiny po rozvodu (příp. úmrtí). Rozvod i úmrtí jsou zátěžovou situací pro všechny členy rodiny, zejména však pro děti. V obou případech odchází rodič, ale přesto se tyto rodiny liší.

V případě úmrtí dochází k situaci, ve které člověk prožívá jinou „bolest“ než v případě rozvodu. Podtextem této „bolesti“ je pozitivní citový vztah. Naopak podtextem rozvodu jsou prožitky spíše negativní. Ve většině případů jsou to frustrace, ztráta jistoty, konflikty dvojí loajality, trvalý neklid atd. Úmrtí je ztráta definitivní a neodvolatelná. Člověk mizí fyzicky navždy, ovšem u rozvodu je ve většině případů odchod částečný, podmínečný.

Rozhodující pro budoucí vývoj rodiny a její celkové prospívání je způsob a rychlost řešení tohoto problému. Nejdůležitější oblastí zkoumání byl přístup k výchově dětí, výchovné postupy a zejména pak komunikace s absentujícím členem rodiny.

Všichni oslovení otcové shodně uvedli, že jejich výchova je spíše liberální, vše se snaží řešit klidnou cestou. Běžným výchovným postupem je domluva. Shodně dále uvedli, že by si občas děti zasloužili „přes zadek“, ale neexistence matky většinou ovlivní jejich rozhodování a následné konání.

U sledovaných případů lze pozorovat absenci tzv. „zlaté střední cesty.“ Občas dětem chybí „mantinely“, aby si uvědomily, co je správné, vhodné a co ne. Naopak je ale nutné zase konstatovat, že děti se jeví jako pohodové, veselé a velmi vyrovnané. Myslím si, že otcové-vychovatelé jsou v mnoha směrech klidnější a nepodléhají „náladám“, které vyplývají z různých denních problémových situací, jako to bývá u žen.

Všichni oslovení si plně uvědomují, že i když dnes výchovu zvládají, je ženský element v rodině velmi důležitý. Zejména to pociťují nyní v období puberty a velmi markantní je to v rodinách, kde jsou vychovávány dívky. Všichni oslovení mají přítelkyně,

77 i když některé nežijí ve společné domácnosti, jsou jim v tomto období oporou, což jak muži-rodičové, tak i děti kvitují.

Muži samoživitelé nejsou v otázkách komunikace s okolím uzavření, ale nejsou sdílní. Klidně o situaci nebo problému pohovoří, nevidí však důvod, proč by se o tom měli bavit. Je-li zásadní problém, snaží se ho řešit co nejdříve. Všichni shodně uvedli, že si nechtějí přidělávat starosti.

Muži si plně uvědomují, že dětem, ač se snaží, neumí předat to „citové“, co mají v sobě pouze ženy. Jsou vlastně pro děti nejlepšími, nejspolehlivějšími kamarády. Kdybych měla hovořit o specifiku, které může závažným způsobem ovlivnit výchovu dítěte, je to právě absence ženské citovosti, citlivosti a vnímavosti. Ženy právě pro tyto vlastnosti bývají svým dětem „důvěrníky.“

Z pohledu výchovného působení rodiče na dítě se může na první pohled jevit výhodou skutečnost, že výchova jedním rodičem je vlastně prospěšná, protože je „jednotná.“ Opak je však pravdou. Ve funkčních úplných rodinách je tu matka, co by druhá dospělá osoba, druhý názor, postoj, úhel pohledu. Matka plní funkci nejen usměrňovatele, ale v mnoha případech je hybnou pákou, aby se věci hnuly kupředu.

Závěrem lze konstatovat, že celkové postavení neúplné rodiny v současné společnosti je uspokojivé. I když je pro dítě nejvhodnější výchova oběma rodiči, nelze –li však jinak a dítě je svěřeno do péče jen jednoho z nich, je i otec samoživitel schopen je vychovávat a zvládat povinnosti s péčí o domácnost. Dané zjištění je povzbudivé především z hlediska společenské akceptace této formy soužití. Toto rodinné uspořádání nemůžeme klasifikovat jako problémové a už vůbec ne jako dysfunkční. Přesto je ale nutné věnovat těmto rodinám zvýšenou pozornost a to hlavně z pohledu rozvodové a porozvodové situace. Výzkumnou sondou jsem zjistila, že by bylo žádoucí věnovat pozornost zejména právní úpravě v oblasti rozvodového řízení, vymahatelnosti práva a následné úpravě styku dětí s rodičem, který rodinu opustí. Soudy by měly více zohlednit, co je pro dítě prospěšnější a neměly by být dávány „automaticky“ do výchovy matky. V mnoha případech je otec stejně kvalitní vychovatel jako ona.

78

RESUMÉ Téma rodiny je v poslední době velmi často diskutované. Česká rodina je označována termíny jako „oslabená“, „zranitelná“ nebo „v krizi.“ apod. V důsledku kulturního, sociálního i ekonomického rozvoje společnosti, paradoxně došlo k oslabení funkčnosti a role rodiny. Bylo to způsobeno procesem transformace české společnosti a přechodem na tržní hospodářství v posledním desetiletí 20. století.

Dochází ke změnám hodnotové orientace a do popředí se dostává zaměření na výkon, individuální úspěch a seberealizaci. Jsou to bohužel hodnoty, které nekorespondují s hodnotami rodiny. Profesní aspirace konkuruje rodičovským plánům nebo povinnostem. Proto mimo jiné dochází i k nárůstu rozvodovosti a tím tedy i k nárůstu neúplných rodin.

Prostředí neúplných rodin, kde dítě žije pouze s jedním vychovatelem, klade velké nároky na výchovu dětí, jejich nahlížení na rodinu jako aspekt budoucího utváření rodiny vlastní. Situace v takových rodinách je náročná nejen pro vychovávajícího, ale především pro vychovávaného. Toto společenství je problematické značnou křehkostí vztahů a vazeb, a proto se neúplná rodina stává předmětem zájmu odborníků z různých oborů.

Problematiku neúplných rodin se zaměřením na výchovu dětí muži samoživiteli jsem si zvolila za téma diplomové práce z toho důvodu, neboť v bezprostředním okolí mého bydliště, v bydlišti samém a také na pracovišti, jsem se v průběhu let setkala s muži samoživiteli, kteří svůj úděl brali velice zodpovědně, s nadhledem a bez zbytečných emocí. Na základě náhodných setkání, informací dcery a postřehů sousedů mi nezbylo než konstatovat, že se jimi vychovávané děti ničím neliší od svých vrstevníků z úplných rodin.

Po studiu odborné literatury a následném provedení sondy jsem dospěla k názoru, že i muži samoživitelé jsou schopni bez větších problémů zabezpečit kvalitní výchovu dětí.

79

SUMMARY These days, the family is a frequently discussed topic. Czech family is termed „weakened“, „vulnerable“ or „in crisis“ etc. Paradoxically, the functionality and role of the family weakened as a consequence of the cultural, social and economic development. The roots of this phenomenon lie in the process of the transformation of Czech society and its transition to the market ekonomy in last decade of 20th century.

The value orientation is changing and the accent on the performance, personal success and self-fulfillment is comming to the fore. Unfortunately, aforementioned values do not correspond with the family values. Professional aspirations compete with parental plans or obligations. For this reason increases, apart from other things, even divorce rate and consequently rate of incomplete families increases as well.

The environment of incomplete families, where a child is living with one only educator, makes large demands on upbringing of children, on their perception of a family as an aspect of future formation of their own family. The situation in such families is challenging not only for the educator but, in particular, for the brought-up child. This community is problematic due to considerable fragility of relations and ties, and therefore, incomplete family becomes object of interest of experts from different branches.

I chose as topic of my thesis incomplete families related problems with focus on upbringing of children by men – single parents due to the fact that in close environment of my domicile, in my domicile itself and also in my workplace, in course of years, I encountered men – single parents who took their fate very responsibly, dispassionately and without unnecessary emotions. On the basis of accidental encounters, information of my daughter and observations of neighbours, I have no choice but to state that children brought up by them do not differ in any aspect from children of the same age from complete families.

After having studied specialized literature and making subsequent probe, I came to the opinion that even men – single parents are able, without majo problems, to ensure firstquality upbringing of children.

80

LITERATURA A PRAMENY 1. Corbinová,J, Strauss,A. Základy kvalitativního výzkumu.Postup techniky metody zakotvené teorie.1. vyd. Boskovice:Albert,1999,196s. ISBN 80-85834-60-X 2. Dobson,J. Výchova chlapců. 1. vyd. Praha:Návrat domů,2003, 304 s. ISBN 80-7255-082-9 3. Dobson,J. Na rovinu-Správní chlapi a jejich problémy. 1. vyd. Praha: Návrat domů, 2001, 222 s. ISBN 80-7255-034-9 4. Dobson,J. Výchova dětí. 1. vyd. Brno, Nová naděje, 1995, 237 s. ISBN 80-901726-4-4 5. Dobson,J. Láska a kázeň ve výchově dětí. 1. vyd. Praha:Návrat domů, 1997,203 s. ISBN 8085495-58-9 6. Gavora,P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno:Paido, 2000, 207s. ISBN 80-85931-79-6 7. Hartl,P.,Hartlová,H. Psychologický slovník.1. vyd. Praha: Portál, 2000, 776 s. ISBN 80-7178-303-9 8. Kolář,J.,Šmola,P. Současná rodina. 1. vyd. Praha: Asociace manželských a rodinných poradců ČR, 1996, 71 s. 9. Langmeier,J.,Matějček,Z. Psychická deprivace v dětství. 3. vyd. Praha:AVICENUM, zdravotnické nakladatelství, 1974, 400 s. 10. Márová,Z.,Matějček,Z.,Radvanová,S. Výchova dětí v neúplné rodině. 2. vyd. Praha: SPN,1977,120. 11. Matějček,Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní.1. vyd. Praha:Portál, 1994,98 s. ISBN 80-85282-83-6 12. Matějček,Z. Co děti nejvíce potřebují. Eseje z dětské psychologie.Praha: Portál, 1995, 108 s. ISBN 80-7178-058-8 13. Matějček,Z. Co, kdy a jak ve výchově dětí. 1.vyd.Praha:PORTÁL, 1996, 144 s. ISBN 80-7178-085-5 14. Matějček,Z. Po dobrém nebo po zlém. 5. vyd. Praha:PORTÁL, 2000, 109 s. ISBN 80-7178-486-9 15. Matějček,Z. Škola rodičů.Praha:MAXDORF,2000, 285 s. ISBN 80-85912-29-5

81

16. Matějček,Z. Rodiče a děti. 2. vyd. Praha:AVICENUM, 1989, 335 s. ISBN 17. Matějček,Z.Praxe dětského psychologického poradenství. 1.vyd. Praha:SPN, 1991, 335 s. ISBN 80-04-24526-9 18. Matějček,Z.,Bubleová,V.,Kovářík,J. Pozdní následky psychické deprivace.1.vyd. Praha:Psychiatrické centrum,1997,70 s. ISBN 80-85121-89-1 19. Matějček,Z.,Dytrych,Z.Přestali jste být manželi, ale zůstáváte rodiči. 1.vyd. Praha: HaH, 1992, 16 s. ISBN 80-85467-53-4 20. Matějček,Z.,Dytrych,Z. Krizové situace v rodině očima dítěte. 1.vyd. Praha:GRADA, 2002,128s.ISBN 80-247-0332-7 21. Možný,I. Česká společnost,1. vyd.Praha:PORTÁL,2002,208 s. ISBN 80-7178-624-1 22. Možný,I. Sociologie rodiny.1. vyd. Praha:SLON,1999, 251 s.ISBN 80-85850-75-3 23. Možný,I.Rodina vysokoškolsky vzdělaných manželů. 1. vyd. Brno:Univerzita J.E. Purkyně, 1983, 189 s. 24. Možný,I. Moderní rodina (mýty a skutečnosti).1.vyd. Brno:Blok,1990,169 s. ISBN 80-7029-018-8 25. Pachl,L. a kol. Malá abeceda rodiny.Praha:PANORAMA, 1983, 292 s. 26. Petrová,I. Neúplná rodina v současných společenských podmínkách.1.vyd. Praha:Výzkumný ústav práce a sociálních věcí,1997, 44 s. 27. Plaňava,I. Manželství a rodiny. 1. vyd.Brno: Doplněk, 2000, 296 s. ISBN 80-7239-039-2 28. Rabušic,L.Kde ty všechny děti jsou.1.vyd. Praha:SLON,2001, 265 s. ISBN 80-86429-01-6 29. Rabušic,L. Česká společnost stárne.1.vyd. Brno:FF MU,1995,192 s. ISBN 80-210-1155-6 30. Rabušicová,M. a kol.Škola versus rodina.Brno: MU, 2004, 172 s. ISBN 80-210-3598-6 31. Standardy pro pedagogické a psychologické testování,1.české vydání Praha: Testcentrum, 2001, 192 s. ISBN 80-86471-07-1 32. Šípek,J. Projektivní metody.1. vyd. Praha: ISV nakladatelství,2000, 114 s. ISBN 80-85866-53-6

82

Periodika 33. Burešová,E. Střídavá výchova dětí po rozvodu.Rodinné právo, 11/1999 str. 3-6 34. Radimská,R. Péče o děti po rozchodu rodičů. Sociální politika, 11/2002, str. 20-26 35. Ryšánková,M.Děti, rodiče a rozvody. Psychologie dnes, 7-8/2002,str.20-21

Ostatní prameny Národní zpráva o rodině (zkrácená verze), MPSV, 2004 Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi Diplomová práce J. Krejčího „Specifika výchovy dětí v kontextu neúplné rodiny“ www.csú.cz – internetové stránky Českého statistického úřadu www.rodina.cz www.mpsv.cz

83

ODKAZY NA LITERATURU 1) Více Matějček,Z. O rodině vlastní ,nevlastní a náhradní (11:11-13) 2) Blíže Matějček,Z. Rodiče a děti (16:175-178) 3) Podrobněji Matějček,Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní (11:10-14) 4) Matějček,Z. Rodiče a děti (16:149) 5) Možný, I. Moderní rodina (24:93) 6) Hartl,P.,Hartlová,H. Psychologický slovník (7:39) 7) Možný,I. Česká společnost (21:25) 8) Podrobněji Langmeier,J.,Matějček,Z. Psychická deprivace v dětství (9:139-149) 9) Blíže Matějček,Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní (11:47-48) 10) Více Matějček,Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní (11: 48-49) 11) Více Možný,I. Moderní rodina (24:17-18) 12) Možný,I. Moderní rodina (24:17) 13) Blíže Možný, I. Česká společnost (21 : 22-23) 14) Kolář,J.,Šmola,P. Současná rodina (8:25) 15) Podrobněji Pachl,L. a kol. Malá abeceda rodiny (25 : 265-266) 16) Matějček,Z. Škola rodičů (15:174) 17) Pachl,L. a kol. Malá abeceda rodiny (25:266) 18) Matějček,Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní (11:8) 19) Více Rabušic, L. Kde ty všechny děti jsou (28:201-202) 20) Blíže Matějček,Z. Rodiče a děti (16:23-24) 21) Matějček,Z.,Bubleová,V.,Kovářík,J. Pozdní následky psychické deprivace (18:8) 22) Více Matějček,Z. Rodiče a děti (16-58-59) 23) Matějček,Z. Po dobrém nebo po zlém (14:14) 24) Více Matějček,Z. Po dobrém nebo po zlém (14:14-19) 25) Pachl,L. a kol. Malá abeceda rodiny (25:264) 26) Podrobněji Matějček,Z. Škola rodičů (15:278-280) 27) Více Možný,I. Rodina vysokoškolsky vzdělaných manželů (23:114-121) 28) Možný,I. Moderní rodina (24:43) 29) Matějček,Z. Co děti nejvíce potřebují (12:14) 30) Matějček,Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní (11:51) 31) Matějček,Z. Rodiče a děti (16:15)

84 32) Více Matějček,Z. Rodiče a děti (16:180-182) 33) Matějček,Z. Po dobrém nebo po zlém (14:25) 34) Matějček,Z. Rodiče a děti (16:182) 35) Matějček,Z. Rodiče a děti (16:185) 36) Blíže Matějček,Z. Rodiče a děti (16:31-39) 37) Matějček,Z. Po dobrém nebo po zlém (14:27) 38) Matějček,Z. Rodiče a děti (16:185) 39) Matějček,Z. Rodiče a děti (16:186) 40) Podrobněji Matějček,Z. Rodiče a děti (16:208-210) 41) Matějček,Z. Praxe dětského psychologického poradenství (17:63) 42) Více Matějček,Z. O rodině, vlastní, nevlastní a náhradní (11:42-43) 43) Matějček,Z. Co děti nejvíce potřebují (12:13) 44) Podrobněji Matějček,Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní (40-51) 45) Více Matějček,Z. Rodiče a děti (16:54-56) 46) Matějček,Z. Škola rodičů (15:188) 47) Dytrych,Z.,Matějček,Z. Krizové situace v rodině očima dítěte (20:17) 48) Rabušic,L. Kde ty všechny děti jsou (28:168) 49) Dytrych,Z.,Matějček,Z. Krizové situace v rodině očima dítěte (20:11) 50) Plaňava,I. Manželství a rodiny (27:162) 51) Márová,Z.,Matějček,Z.,Radvanová,S. Výchova dětí v neúplné rodině (10:74) 52) Blíže Dytrych,Z.,Matějček,Z. Krizové situace v rodině očima dítěte (20:53-55) 53) Rabušic,L. Kde ty všechny děti jsou (28:207) 54) Podrobněji Rabušic,L. Kde ty všechny děti jsou (28:205-206) 55) Možný,I. Rodina vysokoškolsky vzdělaných manželů (23:14) 56) Matějček,Z. Škola rodičů (15:176) 57) Matějček,Z. Rodiče a děti (16:59) 58) Více Možný,I. Česká společnost (21:38-39) 59) Možný,I. Česká společnost (21:45) 60) Blíže Matějček,Z. Rodiče a děti (16:29-30) 61) Možný,I. Česká společnost (21:47) 62) Petrová,I. Neúplná rodina v současných společenských podmínkách (26:27-28) 63) Matějček,Z. Škola rodičů (15:16) 64) Matějček,Z. Rodiče a děti (16:63) 65) Matějček,Z. Škola rodičů (15:15)

85 66) Více Dytrych,Z.,Matějček,Z. Krizové situace v rodině očima dítěte (20:43-46) 67) Dytrych,Z.,Matějček,Z. Krizové situace v rodině očima dítěte (20:33) 68) Matějček,Z.,Dytrych,Z. Přestali jste být manželi, ale zůstáváte rodiči (19:4) 69) Blíže Dytrych,Z.,Matějček,Z. Krizové situace v rodině očima dítěte (20:89-92) 70) Matějček,Z. Škola rodičů (15:84) 71) Matějček,Z. Škola rodičů (15:85) 72) Matějček,Z.Bubleová,V.,Kovářík,J. Pozdní následky psychické deprivace (18:8) 73) Matějček,Z. Co děti nejvíce potřebují (12:73-74) 74) Matějček,Z. Co děti nejvíce potřebují (12:54) 75) Více Dytrych,Z.,Matějček,Z. Krizové situace v rodině očima dítěte (20:43-44) 76) Matějček,Z. Rodiče a děti (16:59) 77) Dobson,J. Výchova chlapců (2:162) 78) Blíže Matějček,Z.,Dytrych,Z. Přestali jste být manželi, ale zůstáváte rodiči (19:6-7) 79) Matějček,Z. Rodiče a děti (16:61) 80) Matějček,Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní (11:63) 81) Podrobněji Matějček,Z. Rodiče a děti (16:62-65) 82) Matějček,Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní (11:50) 83) Matějček,Z. Rodiče a děti (16:65) 84) Více Matějček,Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní (11:51-52) 85) Podrobněji Matějček,Z. Rodiče a děti (16:65-67) 86) Matějček,Z.,Dytrych,Z. Přestali jste být manželi, ale zůstáváte rodiči (19:5) 87) Corbinová,J.,Strauss,A. Základy kvalitativního výzkumu (1:11) 88) Gavora,P. Úvod do pedagogického výzkumu (6:114)