MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA
Bakalářská práce
2006
Zuzana Kubíková
MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA Katedra hudební vědy
Zuzana Kubíková
Hudební terminologie v latinském originále Erasmovy Stultitae Laus a v dobovém českém překladu
Bakalářská práce
Vedoucí práce: prof. PhDr. Miloš Štědroň, CSc. Obor: Teorie a provozovací praxe staré hudby Zaměření: Česká hudební terminologie
BRNO 2006
1
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila přitom jen uvedenou bibliografii.
V Opavě dne 19.6.2006 Zuzana Kubíková 2
Děkuji prof. PhDr. Miloši Štědroňovi, CSc., za odborné vedení práce a mnoho cenných rad a podnětů. Rovněž děkuji Mgr. Ludmile Hudcové za přínosné konzultace z oblasti teologie a Martinovi Kubíkovi, DiS. za pomoc při překladu z angličtiny.
3
Obsah
Obsah ..................................................................................................................... 4 Úvod ....................................................................................................................... 5 1. Život a dílo Erasma Rotterdamského v historickém kontextu .................... 7 1.1. Dějinné pozadí .......................................................................................... 7 1.2. Erasmus Rotterdamský a jeho literární tvorba......................................... 9 1.3. Chvála bláznivosti................................................................................... 17 2. Kritická práce s textem Stultitiae Laus........................................................ 19 2. 1. Dobový český překlad ............................................................................ 19 2.2. Hudební terminologie použitá ve spisu................................................... 20 2.3. Komentář k některým zvláštnostem......................................................... 24 Závěr .................................................................................................................... 28 Summary ............................................................................................................. 29 Bibliografie .......................................................................................................... 30 Příloha.................................................................................................................. 32
4
Úvod Odborné názvosloví každého vědního oboru bývá souhrnně nazýváno terminologie. Jednotlivé termíny vznikají snahou o jednoznačné vyjádření určitého pojmu buď přijetím běžného výrazu, který dostává svůj specifický význam, nebo zavedením a užíváním zcela nových slov.1 Tato práce je zaměřena na hudební terminologii počátku 16. století, tedy doby s humanistickou orientací, ovlivněné především antickou tradicí, ale také křesťanstvím, jehož vliv na kulturu a umění byl navzdory nemalým vnitrocírkevním problémům pořád ještě silný. Hudební výrazy jsou hledány ve spisu Erasma Rotterdamského Stultitiae Laus. Ačkoli není písemně prokázáno, že by měl Erasmus mnoho společného s hudbou,2 jeho znalost hudební terminologie je nesporná. Objevuje se v jeho dílech, což lze zřejmě vysvětlit dosaženým hudebním vzděláním v rámci tehdejší humanistické výuky,3 znalostí klášterních poměrů, kde hudba byla součástí denního života, a konečně jeho vlastním porozuměním antice, jejíž podstatnou složkou bylo i hudební umění. Pojednání je rozděleno do dvou hlavních kapitol. První z nich – obecně zaměřená – je věnována osobnosti Erasma Rotterdamského a době ve které žil. Ve druhé části se zabýváme rozborem textu Stultitiae Laus a pokládáme ji za stěžejní. Považovali jsme za nutné zmínit se v jedné podkapitole o českém překladateli Řehoři Hrubém z Jelení, jenž pořídil vůbec první překlad Erasmovy Chvály do národního jazyka. Během našeho zkoumání a studia se ukázalo, že Hrubého české ekvivalenty latinských hudebních termínů budou mít pro nás zvlášť velkou důležitost. Následující podkapitola druhé části této práce obsahuje seznam hudební terminologie obsažené ve spisu, kdy k latinským slovům jsou přiřazena Řehořova česká. V poslední podkapitole se zamýšlíme nad některými zvláštnostmi užití hudebních termínů, se zaměřením na české výrazy. Příloha této 1
Srov. Slovník české hudební kultury. Praha : Editio Supraphon. 1997, s. 933. Srov. http://www.grovemusic.com - Erasmus, Desiderius (7.12.2004) 3 Srov. tamtéž.
2
5
práce obsahuje cenné přiřazení vyňatých míst, obsahujících hudební termíny,4 ze tří verzí rozebíraného spisu. Jedná se o verzi latinskou, první českou a současnou českou. Při naší analýze bylo užito především latinského spisu z roku 17125 s přihlédnutím k elektronické podobě verze z roku 1624.6 Pro práci s českým dobovým překladem jsme měli k dispozici faksimilové vydání z edice Cimelia Bohemica.7 Velkou inspiraci pro vytvoření druhé kapitoly této práce představují Dějiny české hudební terminologie vydané Masarykovou univerzitou v Brně roku 2005.8
4
Úryvky s hudební terminologií někdy nazýváme zkráceně „hudební místa“. ERASMUS ROTTERDAMSKÝ. Desiderii Erasmi Roterodami ΜΩΡΙΑΣ ΕVΚΩΜΙΟV, sive Declamatio inlaudem stultitiae, Quae absermonis elegantiam, Argumenti amoenitatem et exemplarium inopiam Rursus In lucem publicam prodire voluit aeque ac debuit. Ulmae : Sumptibus Danielis Bartholomaei. 1712, 88 s. depon. in. Vědecká knihovna v Olomouci. 6 http://www.let.leidenuniv.nl/Dutch/Latijn/ErasmusLaus.html 7 Erasma Rotterdamského Chvála bláznovství / Z lat. přel. a výkladem doplnil Řehoř Hrubý z Jelení (1515) ; [Komentář naps. Emil Pražák.] 1. faksimil. vyd., Praha : Pragopress, 1969. 240 s. 8 ŠLOSAR, D. a ŠTĚDROŇ, M. Dějiny české hudební terminologie. Brno: MU, 2005. s. 122. 5
6
1. Život a dílo Erasma Rotterdamského v historickém kontextu Je zcela evidentní, že každý člověk je neopakovatelný jedinec formovaný svým prostředím, dobou, ve které žije, rodinou, v níž vyrůstá. Mimo tento rámec není možné nahlížet životní příběh žádného z členů lidské společnosti. Budeme-li nahlížet život Erasma Rotterdamského v širším dějinném kontextu, tedy v dobových
souvislostech
jak
kulturních,
tak
politických,
sociálních
i náboženských, budeme se moci přiblížit jeho myšlenkovému světu a lépe pochopit i obsah jeho děl. A proto, dříve než se v této kapitole budeme zabývat biografickými údaji jednoho z nejvýznamnějších myslitelů své doby, načrtneme obecnou situaci v Evropě konce 15. a počátku 16. století.9
1.1. Dějinné pozadí Kulturní prostředí Evropy je ve výše zmíněném období zcela ovládnuto vrcholnou renesancí a rozvinutým humanismem.10 Krom jiného je úspěch renesance a humanismu nesen převratnými změnami v uspořádání, struktuře společnosti.11 Rychle vzrůstá vliv měšťanstva, bohatnoucího z obchodu a řemesel. Nobilizace této vrstvy společnosti roste přímo úměrně s její zvyšující se vzdělaností. Tak se záhy stává subjektem politické moci. Na rázu společnosti se 9
Není samozřejmě možné (a bylo by to nad rámec této práce) věnovat se všem podstatným událostem na přelomu zmíněných staletí. Náš popis bude proto nutně zjednodušující. Budeme se věnovat především těm událostem v těch evropských státech, které mají vztah k osobním dějinám Erasmovým. 10 Pokud nadále budeme hovořit o renesanci, budeme tím mít na mysli výlučně renesanci v užším smyslu slova, tedy umělecký směr vzniklý ve 13. století v Itálii, rozvíjející se na přelomu středověku a novověku a dosahující svého vrcholu v 15. a 16. století. Budeme-li mluvit o humanismu, budeme mít na mysli literárně-filosofické hnutí, pracující rovněž s obrozenými ideály antiky, charakteristické ve svých počátcích zejména zájmem o recepci klasické latiny, filologická studia, překlad děl antických mistrů; později rozvinuté v směr filosofický, samozřejmě opět navazující na antiku se svým požadavkem „ad fontes“ s cílem obrody společnosti v propojení s jejími křesťanskými kořeny. Srov. např. Nové universum. Všeobecná encyklopedie A-Ž. Praha : Euromedia Group k.s. – Knižní klub, 2003. s. 922, 372. 11 Následující informace obecně historického charakteru čerpáme z knihy Dějin Evropské civilizace I. Praha : Paseka. 1997. s. 268 nn.
7
celkově podepisuje demokratizace vzdělání. Roste vliv univerzit. Vynález knihtisku umožní další a rychlejší šíření humanitních i renesančních ideálů po celé Evropě. Evropské státy (snad až na Itálii) se začínají sjednocovat. Namísto shluků nejrůznějších státečků, knížectví a panství se utvářejí silně centralizované mocenské bloky. Anglie či Francie se po razantních reformách státní správy stávají vzorem budoucích moderních evropských států. Francie se zotavuje po Stoleté válce s Anglií a celkově se stabilizuje. Jednotící a centralizační proces je dovršen za vlády Ludvíka XI (jeho správní reformy vedly k oslabení tradičního vlivu šlechty a k posílení vlivu měst). Francie válčí s Habsburky o neapolské království. Válku prohrává. Další ze silných šlechtických rodů vládnoucích v Evropě dalších téměř pět set let upevňuje svou pozici. Obratnou sňatkovou politikou vytvářejí Habsburkové silnou centralizovanou říši, která se rozrůstá o Nizozemí, posléze i o Španělsko, Polsko, Čechy. V Anglii po Válce růží získává vedoucí postavení rod Tudorovců. Na konci 15. století usedá na trůn Jindřich Tudor. Reformuje státní správu, centralizuje říši a upevňuje svou moc. Opírá se přitom o měšťanstvo. Anglie se (díky tempu růstu svého hospodářství a rozvoje obchodu) rychle staví na přední místo mezi evropskými státy. Itálie jakožto jednotný stát neexistovala. Malá signoria, republiky, státečky, byly živnou půdou k neustálým šarvátkám, nepokojům, ozbrojeným konfliktům. O neapolský stát bojovala Francie se Španělskem. Florencie měla za sebou vystoupení dominikánského reformátora Savonarolly a k moci se opět dostal rod Medici. Na papežském stolci sedí Julius II., spíš válečník než kněz. Jeho nástupce a příznivec humanismu Lev X. čelí krizi, když je Řím ve 20. letech 16. století obsazen Španěly. Konec „quattrocenta“ a začátek „cinquecenta“ je ale také dobou působení Tiziana, Leonarda da Vinci, Rafaela Santi, Michelagela Buonarotti a mnoha dalších. V Nizozemí nastupuje po vévodovi Filipu Burgundském na trůn Karel Smělý. Svoje državy chce rozšířit vpády na území německé říše. Dostává se do
8
války se švýcarskými kantony a v této válce nakonec zahyne. Nizozemí nakonec obratnou sňatkovou politikou získávají Habsburkové. Náš výčet událostí přelomu 15. a 16. století by nebyl úplný, kdybychom se nezmínili o německé Velké reformaci. Události spojené s působením Martina Luthera Evropu nesmazatelně poznamenaly. Když roku 1517 ve Wittenbergu vystoupil se svým požadavkem reformy, většina evropských států se k němu stavěla více než zdrženlivě. Pak se ovšem náboženský reformátor stal nástrojem politických půtek o rozdělení moci v říši a celá záležitost nabyla nečekaných rozměrů. Roku 1521 byla nad Lutherem vyslovena říšská i církevní klatba. Bývalý augustiniánský mnich se uchýlil na hrad saského kurfiřta Fridricha Moudrého a mocenský konflikt mezi císařem Karlem V., zastáncem katolicismu, a německými knížaty stojícími za reformátorem, jenž katolicismus ostře odmítal, byl nasnadě. Luther mezitím získává další příznivce především ve Švýcarsku. Po selské válce12 se schází v Augsburku sněm, který má veškeré akce reformního hnutí oslabit či zastavit. Na obranu protestantů však vzniká vojenský spolek a následuje ozbrojený konflikt (později zvaný Šmalkaldská válka). Několika málo slovy jsme se snažili naznačit jaký byl svět, ve kterém Erasmus Rotterdamský žil, který ho formoval, v němž tvořil. Pojďme si teď představit samotného Erasma, jeho život a dílo.
1.2. Erasmus Rotterdamský a jeho literární tvorba Erasmus byl nemanželským dítětem kněze Rotgera Gerarda a mladé vdovy – měšťanky Kateřiny. Krátce před jeho narozením otec odešel do Itálie a matka se přestěhovala do Rotterdamu, kde se Erasmus nejpravděpodobněji mezi lety 1466 a 1469 narodil.13 V Rotterdamu prožil dětství a mládí. O dětství
12
Povstání sedláků bylo potlačeno roku 1526. Dějiny evropské civilizace I. uvádějí jako datum narození 1467. V biografickém díle Stephana Zweiga Triumf a tragika Erasma Rotterdamského nacházíme rok narození 1466. Martin Svatoš ve své knize Erasmus Rotterdamský považuje za nejpravděpodobnější rok 1469. Srov. SVATOŠ, M. SVATOŠ, M. Erasmus Rotterdamský : Živá tvář Erasma Rotterdamského. Praha : Vyšehrad, s. 33. 13
9
samotném mnoho nevíme, nehovoří o něm ani Erasmus sám ve své autobiografii.14 Základního vzdělání dosáhl v Deventeru, kde zhruba od 9 let navštěvoval školu hieronymiánů – bratří „bonae voluntatis“.15 Právě zde získal základy klasické filologie – učil se latině a řečtině. Jeho pobyt ve škole byl přerušen smrtí jeho matky, krátce nato zemřel i Erasmův otec. V necelých 14 letech osiřel. Byl dán na vychování k příbuzným. Pokračoval ve vzdělávání v učilišti stejné komunity, třebaže na stejné úrovni. Tentokrát několik let prožil v Hertogenboschu. Prostředí, ve kterém měl studovat, a které ho mělo formovat, se mu zřejmě pro přílišnou tvrdost a přísnost nezamlouvalo. A tak, jakmile se naskytla vhodná příležitost, odešel z Hertogenboschu a vstoupil k augustiniánským kanovníkům do kláštera Steyn blízko Goudy. Důvody, které ho vedly k tak zásadnímu kroku, byly nejméně dva. Prostředí kláštera ovlivněné reformním hnutím jednak skýtalo výborné útočiště a jednak možnosti dalšího vzdělávání. Druhým důvodem byl zřejmě jeho původ. Vstup do kláštera byl v té době pravděpodobně jediný způsob, jak se nemanželský syn kněze a měšťanky mohl plně zapojit do života v tehdejší společnosti.16 Jak jsme se již zmínili, ve steynském klášteře Erasmus pokračoval ve studiu klasických jazyků a rovněž se seznámil s díly antických mistrů. Zde také započal svou literární dráhu.17 Kromě zřejmě cvičného dílka o pohrdání světem sepsal ještě spisek Antibarbari. Tomuto ranému dílu nyní věnujme poněkud širší prostor. Erasmus totiž už v tak raném díle stanovil jisté zásady, ze kterých pak vycházel v podstatě celý život. Formuloval v něm své názory na vztah křesťanství a antiky a důrazně se postavil proti rozšířenému mínění, že křesťanská zbožnost se nesnáší se znalostí pohanské antické literatury. Pozoruhodné je, že svou argumentaci ve prospěch klasické vzdělanosti podporuje 14
Srov. SVATOŠ. Erasmus Rotterdamský…s. 97nn. Srov. CHLUP, O. (usp.) Humanismi et pacis predicator. Praha : SPN. 1958. s. 106. Toto společenství měšťanů vzniklo jako plod devotio moderna, hnutí, které se snažilo o obnovu zbožnosti ve smyslu nového a niterného prožívání křesťanství. Právě dětství strávené v tomto společenství ovlivnilo Erasmův další myšlenkový i teologický vývoj, jeho životní i vědecké postoje. 16 Srov. SVATOŠ. s. 35. 17 Nepočítáme-li několik dopisů psaných ještě před vstupem do kláštera. V umění psaní dopisů jakožto samostatných literárních útvarů nakonec Erasmus dosáhl velmi vysoké úrovně. Stal se uznávaným teoretikem epistolografie – vědy o formě a obsahu dopisů. Svatoš. s. 35. 15
10
jak citáty z Písma, tak výroky církevních Otců a tím postuluje, jakým způsobem je třeba chápat ono „ad fontes“ – k pramenům. Návrat k antice, která má co říci i soudobému křesťanu, spočívá ve studiu antických textů zároveň propojeným se studiem Bible a děl prvních Otců církve – Augustina, Jeronýma, Origena a jiných.18 Barbarismus není vymezen oproti antice pouze územně, „barbarem“ je pro Erasma každý, kdo se staví proti vzdělanosti obecně. Další pozoruhodný požadavek, který Erasmus ve svém díle vytýčil, se týkal uspořádání společnosti. Zavádí pojem „res publica literaria“ – obec vzdělanců, která žije věrně podle zásad křesťanství. Bona literae – dobrá vzdělanost – je základ každého lidského soužití. Jde nejen o život v moudrosti, dobrotě a ušlechtilosti, ale také o poznání sebe sama, které otevírá člověka pro druhé a konečně pro Boha. Formálně navazuje Erasmus ve výše zmiňovaném díle na Platónovy dialogy a taky tematicky se přibližuje některým antických spisům.19 Klášterní prostředí tedy Erasmovi poskytlo ideální podmínky k doplnění vzdělání a k počátkům jeho literární tvorby. Záhy se mu však stalo příliš těsným. A tak, když se naskytla příležitost klášter opustit, učinil tak bez váhání. V roce 1493 přijal nižší svěcení a dostal se do služby biskupa v Cambrai, Jindřicha z Bergenu. Klášter opustil a již se do něj nikdy natrvalo nevrátil. Díky svému mecenáši získal Erasmus roku 1495 skromné studijní stipendium a odešel studovat teologii do Paříže. Drsné prostředí koleje pro chudé mu však příliš nesvědčilo.20 Kvůli nemoci přerušil svá studia na Sorboně a odcestoval na čas do Holandska. Po několika měsících se na univerzitu opět vrátil s poněkud větším finančním obnosem, který mu umožňoval spojit studium s literární tvorbou bez starostí o živobytí. Při svém druhém pobytu v Paříži vydal první samostatnou knihu – sbírku básní. Věnoval se epistolografii a teorii výuky.21 Přivydělával si i doučováním svých spolužáků. Jeden z nich, William Blount, pozdější vévoda Montjoy, ho pozval na konci roku 1499 do Anglie, kde
18
Tento názor byl na svou dobu pozoruhodný. Zatímco klasická školská teologie, vrcholná scholastická metoda, zřídka pracovala s Biblí, s církevními Otci velmi málo, Erasmus přichází s požadavkem, který se naplno rozvine až ve dvacátém století. 19 Srov. SVATOŠ. s. 38. 20 Srov. SVATOŠ. s. 41. 21 Humanismi et pacis predicator. s. 107.
11
se Erasmus zdržel až do počátku roku 1500. Zde se seznámil s řadou umělců a vzdělanců, mezi jinými s Johnem Coletem, Williamem Grocinem či Tomasem Morem, který se stal jeho velmi blízkým přítelem.22 Při návratu do Francie přišel o veškerou hotovost. Z nedostatku financí začal sestavovat sbírku výroků antických klasiků, kterou později nazval Collectanea Adagiorum. Ta se nakonec dočkala mnoha desítek vydání a pomohla svému autoru dostat se natrvalo do povědomí vzdělané Evropy. Po roku 1500 odešel Erasmus z Paříže před morovou nákazou. Usadil se v Saint Omeru, minoritském klášteře, kde se ujal vyučování tamějšího představeného. V tomto období vznikla jeho Enchiridion militis christiani (Rukověť křesťanského rytíře).23 Další léta, strávená opět v Paříži, jsou ve znamení neutuchající práce na překladech antických děl, spisů církevních Otců. Pod vlivem spisků Laurenza Vally začal připravovat kritické vydání knih Nového zákona.24 V roce 1505 se vydal na novou cestu do Anglie, kde se setkal se starými a seznamuje s novými přáteli, mezi jinými i s biskupem z Rochesteru Johnem Fischerem. S tamními vzdělanci pracuje na překladu děl Lukiána. Dostává nabídku na místo učitele v Cambridge. Erasmus však odmítl, neboť se mu naskytla jedinečná příležitost navštívit kolébku renesance a humanismu. Odjíždí do Itálie jako vychovatel dvou synů královského lékaře Boeria.25 Za italského pobytu se mu podařilo dokončit svá teologická studia a roku 1506 je v Turíně promován na doktora teologie. Navštěvuje Benátky, Padovu, Sienu a nakonec Řím, kde poznává řadu významných církevních představitelů 22
Srov. SVATOŠ. s. 44. Dílo bylo poprvé uveřejněno v Antverpách r. 1503. Během dvaceti let přeloženo do mnoha jazyků, češtinu nevyjímaje. „Rukověť“ se vymyká tehdejším standardům. V obraze rytíře totiž vychází převážně z biblických základů – navazuje na obraz apoštola Pavla (zbroj křesťana – meč ducha, přilbice víry aj. srov. Ef 6,14 nn) a ze spisů Otců - Origena, Ambrože, Jeronýma a Augustina. Do puntíku (a do té doby způsobem nevídaným) plní humanistickou zásadu „ad fontes“. Klade přitom silný důraz na zvnitřnění víry každého křesťana. 24 Erasmus Rotterdamský byl vynikajícím klasickým filologem. Při své práci na překladu Nového zákona, v němž formálně odmítl středověkou zásadu „textus receptus“, stanovil nutnost vycházet z textu nejbližšího originálu. Sám pracoval s rukopisy, o kterých se domníval, že pocházejí ze třetího století po Kristu. Nakonec se ukázalo, že rukopisy byly o celých 700 let starší, a proto s mnohými chybami. Erasmův vědecký a novátorský přístup k textu Písma se však stal základem moderních historicko kritických biblistických metod. 25 Srov. Humanismi et pacis predicator. s. 107. 23
12
a seznamuje se „zblízka“ s poměry na papežském dvoře. Rozčarován zdejší situací využívá první příležitosti a Itálii opouští. Na pozvání svých přátel se opět vrací do Anglie. V Anglii Erasmus pobýval u Tomáše Mora. V domě svého blízkého přítele má dostatek prostoru, času i klidu k další literární tvorbě. A právě zde vzniká proslulá Chvála bláznivosti – Encomion Moriae id est Stultitiae laus.
26
Pokračuje v práci na překladech Plutarcha a Catona a připravuje vydání Nového zákona. Působí rovněž jako profesor řečtiny na univerzitě v Cambridge. Obživu mu kromě jiného zajišťuje renta, kterou mu poskytl jeho přítel, nyní i mecenáš, lord Montjoy. Krom prací filosofických píše i díla pedagogická (Copia verborum z roku 1512). Ačkoliv měl Erasmus v Anglii ideální podmínky (včetně hmotného zajištění a klidu k práci), po nepříliš dlouhé době z Anglie opět odjíždí a v roce 1515 zahajuje svůj první velice plodný pobyt v Basileji. Basilej pro něj nebyla místem zcela neznámým. Setkal se zde s učenci a spisovateli, se kterými si již dlouhá léta dopisoval. Mezi jinými se zde rozvinula spolupráce s Beatem Rhenanem, Johanem Oecolampadiem, Hansem Holbeinem a v neposlední řadě s knihtiskařem Johanem Frobeniem. Právě v jeho tiskárně se brzy utvořil kroužek vzdělanců s Erasmem v čele, pracujících ať už na překladech antických klasiků či vydávajících další vynikající filosofická díla. Zde Erasmus vydal dokončený překlad Nového zákona – Novum testamentum omne (1516), který dedikoval nově zvolenému papeži, přívrženci reformního směru, Lvu X.27 Následovalo devět svazků překladů děl svatého Jeronýma, spisy filosofa Seneky a rozšířené Collectanea Adagiorum. Čerstvě jmenovaný císařský rada28 vydává dílo Výchova křesťanského vládce a věnuje ho císaři Karlu V. V něm představuje některé ze svých základních filosoficko-politických koncepcí. Předně nabádá k soustavnosti a hloubce vzdělání a výchovy, jejichž konečným cílem má být sebepoznání. Důrazně varuje před válkou. Erasmus jako naprostý pacifista odmítá jakoukoliv formu ozbrojeného konfliktu a neuznává pojem „spravedlivá 26
Dílo jsme na tomto místě pouze zmínili. Širší prostor mu věnujeme v následujícím oddíle. Srov. SVATOŠ. s. 53 nn. 28 Srov. tamtéž, s. 377. 27
13
válka“. Zajímavý je požadavek na vytvoření světové rady složené z biskupů, opatů, učenců a státníků, která by napříště zamezila veškerým střetům mezi národy. Panovník je vždy ve službě obecného dobra a cílem jeho snažení má být především náprava společenského řádu. Rok 1517 je pro Erasma velmi významný. Na jaře se Erasmovi na jeho vlastní žádost dostává od papeže Lva X. dispens od závaznosti řeholních slibů a další dispens minimalizuje společensko právní dopad jeho nemanželského původu. Erasmus tedy není ani formálně vázán ke svému domovskému klášteru ve Steynu. Téhož roku vydává spis Querela pacis (Nářek míru), jeden z jeho stěžejních protiválečných spisů. O několik měsíců později vydává pamflet proti bývalému papeži Julius exclusus a coelis . V létě téhož roku dostává Erasmus nabídku od teologické fakulty v Lovani – má vypracovat studijní program pro novou „Kolej tří jazyků“. Sám se samozřejmě také ujímá výuky, orientuje se především na výklad Bible jako pramene veškerého teologického poznání.29 Na podzim roku 1517 přibíjí mladý augustinián Luther na dveře kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí a začíná německá Velká reformace, která se výrazně a bolestně dotkne nejen Erasma Rotterdamského.30 Eramsus od počátku zachovával vůči Lutherovi jistý opatrnický odstup, dění okolo mladého reformátora spíše pozoroval a informoval o něm své přátele (mezi jinými i Tomáše Mora). První kontakt navázal Luther. Až po dvou letech od wittenbergského vyhlášení tezí napsal Erasmovi dopis, v němž ho ujišťoval o obdivu, který 29
Srov. SVATOŠ. s. 60. Popsat úlohu Erasma Rotterdamského v následujících událostech není zase tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Erasmus sám byl smýšlení vpravdě reformního. Na mnoho jeho myšlenek se budoucí protestantští reformátoři přímo či nepřímo odvolávali. Zařadit ale Erasma do škatulky „předchůdce reformátorů“ (myšleno protestantských) by bylo hrubě zjednodušující. Metody Erasma a Luthera, kterými se oba snažili přivést církev a společnost k nápravě, byly naprosto odlišné. Nedá se postavit rovnítko mezi člověka vyznávajícího „bonae litterae“, zapřísáhlého pacifistu, který viděl nápravu především právě v oné „ušlechtilé vzdělanosti“, a člověkem, který k prosazení svých cílů neváhá použít nemalého násilí. Erasmus chtěl nápravu církve uvnitř církve, Luther viděl katolickou církev pouze institucionálně a jako takovou ji neuznával. Snad právě pro tyto obrovské a zásadní rozdíly mezi oběma se Erasmus nikdy za Luthera a reformaci zcela (i přes určitou názorovou, nikoli teologickou shodu) nepostavil. Od počátku byl a až do konce zůstal vůči Lutherovi zdrženlivý. 30
14
k němu chová. Tehdy již lovaňský profesor odpověděl velmi stroze a potvrdil svou neutrální pozici ve vyostřujícím se sporu Luthera a katolické církve. Spíš proklamoval svou snahu o smír mezi oběma stranami. Jeho neutralita mu ale vynesla nepřátele v obou opozičních táborech. V roce 1520, den nato, co knihy tehdy již exkomunikovaného Luthera byly v Lovani spáleny, byl Erasmus vyloučen z profesorského kolegia. Erasmus opět odchází do Basileje.31 I v následujících měsících a letech důrazně apeluje u papežské kurie i na straně německých reformátorů ve prospěch smírného řešení konfliktu. Ve svých dílech a zejména listech kritizuje a odsuzuje neústupné pozice a stanoviska obou stran. Erasmův postoj vůči Lutherovi (a jeho postupu vůči papeži, odmítání církevní hierarchie vůbec) a jeho názorům se však stává stále odmítavější. Roku 1521 se spor mezi německým reformátorem a papežem ještě vyostří. Je svolán sněm do Wormsu, na který je pozván i Erasmus, aby dopomohl ke smíření obou stran. Ten však, nám z ne zcela pochopitelných důvodů, odmítl a na sněm se nedostavil. Luther, nad kterým po trestu církevní exkomunikace byla vyslovena říšská klatba, odchází na hrad Wartburg a využívá ochrany saského kurfiřta Fridricha Moudrého. Jeho vliv roste a reformní myšlenky nabývají na síle. To už se ale Luther dostává do hry o moc v Evropě. Zastánci Luthera záhy tvoří mocenskou protiváhu prokatolickému císaři Karlu. Erasmus setrvává v odmítaném postoji vůči Lutherovi. Svými četnými dopisy, které později shrne do sbírky Epistolae ad diversos,32 otevřeně kritizuje Luthera a německé humanisty se snaží odvrátit od podpory tohoto způsobu uskutečnění nápravy společnosti a církve. Spor obou myslitelů se stává jasným, výslovným a otevřeným, když roku 1524 Erasmus odmítá jednat s Lutherovými vyslanci. Erasmova neutrální pozice, které by se tak rád přidržel, je v této chvíli již neudržitelná. Otevřeně vystupuje proti reformátorovi a pro vzájemný spor vybírá místo pro Luthera vpravdě nejslabší – je to teologie, resp. spor o svobodné vůli člověka. Zahajuje ji sám Erasmus spisem De libero arbitrio diatribé sive collatio.33 Ani jedna ze stran neustoupí a následuje roztržka obou mužů. 31
Srov. Humanismi et pacis predicator. s. 110. Srov. SVATOŠ. s. 64. 33 Srov. tamtéž, s. 66. 32
15
Erasmus dál až do roku 1528 zůstává v Basileji a tvoří další ze svých významných děl – knihu rozhovorů Colloquia familiaria. Rozvíjí plodnou spolupráci s Frobeniem a pokračuje v kritických vydáních děl církevních Otců a latinských klasiků (Ovidia, Cicerona, Catona). Konec basilejského období je poznamenán Erasmovou osobní tragédií. Roku 1527 zemřel jeho dlouholetý přítel a spolupracovník Frobenius. Když se o rok později stává Basilej protestantskou, nachází Erasmus útočiště v malém univerzitním městečku Freiburgu. Doporučen císařem byl přijat do univerzitní rady a věnoval se pedagogické činnosti. Své pedagogické názory shrnul v knize O vychování (1529).34 V Úvahách o turecké válce se ještě jednou a naposledy vrací k veřejnému dění. Oproti svému přesvědčení vyzývá k válce proti tureckému nebezpečí, které hrozí zničit křesťanský svět. Další díla tohoto období jsou většinou teologická (ať už zmíníme výklady Žalmů nebo známý Ecclesiastes – komentář ke knize Kazatel). Dva roky před svou smrtí píše ještě spisek O připravování se na smrt. Veden pravděpodobně vědomím blízkého konce rozhodne se vrátit do rodného Brabantska. Zhoršující se zdravotní stav ho ale přinutí zastavit se v Basileji. Zde se ubytovává v domě syna Jana Frobenia. A zde ho také zastihne zpráva o smrti dvou jeho velkých přátel – Johna Fischera a Tomase Mora.35 Erasmovo zdraví se neustále zhoršuje. Přesto se dál věnuje své práci. Komentuje knihy Písma, píše desítky dopisů, komentuje Origena. Zvětšující se potíže mu už však nedovolí z Basileje odjet. Na začátku roku 1536 vědom si své situace pořádá své záležitosti v závěti. 12. července roku 1536 Erasmus umírá v domě Jana Frobenia v Basileji.36 Erasmus byl bezesporu jedním z nejvýznamnějších myslitelů své doby. Některá z jeho děl promlouvají k současné generaci i po bezmála pěti stech letech. Mezi ně patří i Chvála bláznivosti. A právě o té teď ve stručnosti pojednáme.
34
Srov. SVATOŠ, s. 76. Nabádá v něm k „výchově hrou“, názorně a důkladně, jejímž cílem je mravný život v duchu křesťanství. 35 Oba se stali oběťmi anglické reformace a „čistek“ Jindřicha VIII. 36 Srov. SVATOŠ, s. 80.
16
1.3. Chvála bláznivosti V tomto oddíle nejprve popíšeme okolnosti a důvody vzniku zmíněného spisu, a poté se budeme věnovat formální úpravě díla a jeho struktuře. Nakonec se zmíníme o různých vydáních díla. Erasmus napsal Stultitiae laus id est Encomion Moriae v roce 1509 po návratu z Itálie při svém druhém pobytu v Anglii. Sepsal ji během sedmi dnů, když se těšil z pohostinství svého přítele Thomase Mora.37 Právě jemu později „Chválu“ připsal. Konečně i název sám autor vykládá jako slovní hříčku – řecké „moria“ má upomínat na latinskou podobu přítelova jména Morus.38 Dílo vzniklo pravděpodobně pod dojmem cesty po Itálii. Lze těžko soudit, zda je skutečně dílem „hravé náhody“,39 jak sám autor v úvodu ujišťuje. Tematicky i stylově se zdá být odlehčená, při prvním přečtení je však jasné, s jakou přesností poukazuje na neutěšenou realitu a stav společnosti. Erasmus sledoval jistě víc, než jen pobavit čtenáře. Lze se domnívat (a Erasmus sám to nakonec v listě svému příteli Martinu Dorpiovi později potvrzuje), že Chvála bláznivosti je jedním z mnoha kroků, které je třeba udělat na cestě k Erasmově vysněné „reflorescentiae“ církve i společnosti v duchu pravého, neztenčeného křesťanského poselství.40 Chvála bláznivosti začíná vtipem. V taláru se představuje personifikovaná Bláznivost s šaškovskou čepicí a přednáší chvalořeč. Tento literární útvar byl ve své době poměrně běžný. Oslavná řeč se obvykle pronášela na počest význačných osobností, živých nebo zemřelých, popřípadě jako oslava ctností. Formálně dodržuje akademický postup, tedy schéma teze – důkaz – svědkové. Bláznivost je intelektuálka. Ve své řeči se velmi často utíká k citátům antických klasiků, hojně čerpá z antických reálií.
37
Srov. ROTTERDAMSKÝ, D. E. Chvála bláznivosti. Praha : Aurora, 1997. s. 127. Srov. tamtéž, s. 11. 39 Srov. tamtéž, s. 12. 40 Srov. tamtéž, s. 93 nn. 38
17
Formou satiry a ústy Bláznivosti popisuje Erasmus stav v podstatě všech vrstev společnosti, od panovníků, duchovních, přes filosofy, učence, umělce, řeholníky až po teology. Právě jim se Erasmus (snad proto že sám byl teolog) věnuje opravdu s gustem, když předtím uvažuje, zda by nebylo bezpečnější tuto „smrdutou bažinu“ přejít mlčením.41 Řeč Bláznivosti je zakončená pokud možno lehkomyslně – Bláznivost je Bláznivost a je jí dovoleno říct cokoliv. Ani ona si však už nic z řečeného nepamatuje, proto ať rychle zapomenou i ti, kdo ji slyšeli. Jak už bylo dříve napsáno, Chvála Bláznivosti vznikla v roce 1509.42 O dva roky později byla poprvé vydána v Paříži nákladem 1800 výtisků. Během dalších měsíců a let byla ještě několikrát upravena a rozšířena.43 Za Erasmova života se dočkala ještě 27 vydání, v nejvíce výtiscích to bylo v Antverpách, znovu v Paříži a Basileji.44 V českém prostředí nebyla „Chvála“ překládána příliš často. První vydání v národním jazyce vychází díky překladatelské činnosti Řehoře Hrubého z Jelení již v roce 1512. Tomuto překladu věnujeme zvláštní pozornost na následujících stránkách.
41
Srov. tamtéž, s. 61 nn. V naší práci na s. 17. 43 Srov. tamtéž, s. 8. Úprav se dočkala celkem šestkrát: v roce 1514, 1515, 1516, 1521, 1522 a 1532, přičemž nejvíce dodatků pochází z let 1514-1516. 44 Srov. SVATOŠ, s. 50. 42
18
2. Kritická práce s textem Stultitiae Laus V této kapitole se budeme věnovat zvláště hudební terminologii spisu, jak nám byl k dispozici v latinské verzi (z r. 1624 a 1712)45 a českém překladu (z r. 1512). Nejprve krátce představíme osobnost Řehoře Hrubého z Jelení, jemuž vděčíme
za
první
překlad
Chvály
do
národního
jazyka,
a
stručně
charakterizujeme jeho překladatelský styl. Následuje soupis hudebních termínů použítých v díle s vysvětlujícími poznámkami. V poslední části této kapitoly se zabýváme některými terminologickými zvláštnostmi, jejich užitím – ať už v originále46 či překladu – a snažíme se je nahlížet v jejich historickém kontextu.
2. 1. Dobový český překlad Pro českou literaturu je velkou výsadou, že se první národní překlad Erasmovy Stultitiae Laus objevil právě v češtině. Již jsme zmínili, že se tak stalo zásluhou humanisty Řehoře Hrubého z Jelení. Narodil se kolem roku 1460 a své rozsáhlé vědomosti získal zřejmě samostudiem.47 Jako drobný venkovský šlechtic žil nejprve na svém statku, avšak počátkem 16. století, kdy poslal svého syna Zikmunda za vzděláním do ciziny, statek prodal či pronajal a odstěhoval se do Prahy.48 Ačkoli on sám Erasma Rotterdamského osobně neznal, ačkoli byl od něj o pouhých pět let starší, jeho syn Zikmund se stal Erasmovým přímým spolupracovníkem a pokračovatelem.49 Řehoř Hrubý obohatil českou literaturu zvláště svými překlady z latinského jazyka,50 ačkoli napsal i několik vlastních
45
Jedná se o starší verzi v elektronické podobě a mladší tištěnou. Za originál považujeme v této práci spis psaný latinsky. 47 Srov. Erasma Rotterdamského Chvála bláznovství / Z lat. přel. a výkladem doplnil Řehoř Hrubý z Jelení (1515). [Komentář naps. Emil Pražák.] 1. faksimil. vyd., Praha : Pragopress, 1969. předmluva k překladu, s. 4. 48 Srov. www.libri.cz/databaze/kdo18/list.php?od=h (3.3.2006) 49 Srov. Erasma Rotterdamského Chvála bláznovství…, s. 4. 50 Srov. tamtéž. 46
19
děl.51 Překládaná díla obohacoval svými myšlenkami vkládáním předmluv a výkladových poznámek k textu.52 Přeložené spisy pak následně vkládal do velkých rukopisných sborníků.53 A právě v jednom z nich (z roku 1512) se objevil překlad Stultitiae Laus, spolu s několika dalšími spisy.54 Svým překladem Chvály umožnil, aby se s dílem veřejně seznámili i prostí a neučení lidé, zatímco originál byl předčítán v uzavřených kruzích vzdělanců.55 Charakteristikou jeho překládání byla totiž jednoduchost a prostota při zachování původního smyslu.56 Důraz kladl na srozumitelnost se zřetelem ke čtenářům, u nichž „nemohl vždy počítat s potřebnými znalostmi, jež předpokládali autoři jeho latinských předloh“.57Jinými slovy: „knihu, psanou za pochoutku učeným, obracel v reformní četbu lidovou“58 Na tento překladatelský styl Hrubého se budeme odvolávat i v následujících částech této práce.
2.2. Hudební terminologie použitá ve spisu Erasmus Rotterdamský si v několika místech svého díla Stultitiae Laus vypomohl také hudební terminologií, díky níž mohla hlavní „hrdinka díla“ (Bláznivost) lépe vyjádřit své názory. Pokusíme se nyní představit použité hudební termíny, jak je zároveň do češtiny překládá Řehoř Hrubý z Jelení.59 Vedle českého znění60 je pro srovnání uveden výskyt latinských slov v pozdější61
51
Dochovalo se pouze Napomenutí Pražanům. Srov. www.libri.cz/databaze/kdo18/list.php?od=h Srov. J JAKUBEC, Jan. Dějiny literatury české I. /Od nejstarších dob do probuzení politického./ Praha : Jan Laichter, 1929. s. 577. 53 Srov. tamtéž. 54 Srov. Erasma Rotterdamského Chvála bláznovství…, s. 4-5. 55 Srov. tamtéž, s. 5. 56 Srov. JAKUBEC, Dějiny literatury…, s. 578. 57 HRABÁK, J. Dějiny literatury české I. Praha, 1959, s. 302. 58 VLČEK, J. Dějiny české literatury, Praha: SNKLHU. 1960, s.266. 59 Seznam slov je řazen abecedně, přičemž je vedle latinského termínu uveden Řehořův český. Někdy Erasmem použítý hudební výraz nemá český ekvivalent. Důvodem je to, že Řehoř někdy při překladu vypouští doslovné znění, aby zůstal zřejmější smysl, zamýšlený autorem. V seznamu hudební terminologie však ponecháváme i samotné latinské názvy, i když jim chybí český ekvivalent. Zároveň je k některým latinským výrazům přiřazeno několik možností překladu, podle toho, jak Řehoř v textu slova pozměňuje. V seznamu jsou zařazeny takové výrazy, které s hudbou přímo nebo nepřímo souvisí. 60 České termíny jsou přepsány podle znějící podoby, ne podle přesného opisu, jak je uveden v příloze. 52
20
encyklopedii Michaela Praetoria Syntagma musicum I, II, III.62 Specifické situace krátce komentujeme a uvádíme jejich textový a významový kontext.
Seznam terminologie:
Advoco ad choream – povolati k tanci Aereus – břenkavý Apte – příhodně Arrigo – posluchati (napínat uši jako král Midás při Panově hře na píšťalu) Asinus vox – voslovský hlas (zesměšňující přirovnání) Audio – poslúchávati, slyšeti, uslyšeti Buccino – ohlašovati (vytrubovat svou chválu); S I – vícekrát jako buccina, S II, S III.
Camelus saltat – skákání velbluda (obrazné vyjádření pro „nemehlo“) Canere ad myrtum – podvesele se zpievati Cantilo – spievati; jindy: prospěvovati (o výrazových prostředcích hlasového projevu kazatelů) Cantor – spěvák Cantus Circulator – heralt Cithara – husle (slovo má praslovanský původ, staročeský výraz označoval strunné nástroje obecně);63 S I – mnohokrát, S II, S III. Clamor – křik (o výrazových prostředcích hlasového projevu kazatelů) Commuto – měniti (o hlasových změnách) Comoedus – kajkléř Cornu – trúba, trúba rohová (z praslovanského troba; jedná se o rohové a trubkové nástroje, sloužící k signalizačním a obřadním účelům;64 v textu je
61
Syntagma musicum je z let 1615 – 1619, zatímco Stultitiae Laus vznikla již roku 1509 a její český překlad v roce 1512. 62 Praetoriovo dílo uvádíme dále jen S I, II, III. 63 Srov. Slovník české hudební kultury. Praha : Editio Supraphon. 1997, s. 271. 64 Srov. tamtéž. s. 952.
21
trúbou myšlena vojenská polnice, zahajující bitvu, zatímco trúby rohové jsou nástroje používané a rozeznívané při lovech); S I, S II – jako corna, S III. Crepo – zahřměti (zvuk, který vydávají trúby) Exultatio – veselie Ferrea vox – řeč železná (obrazné vyjádření pro velmi silný a znělý hlas) Foedus – mrzké (o troubení rohů na lovu) Furiosus – šílený (křik) Gestio – kajklovati Histrio – kajkléř, heralt Chorea – tanec, skákaní (latinský výraz je odvozen z řeckého χορεια, jímž se mínil tanec do kola i taneční zpěv65) Imito – následovati (řečnická pravidla) Indoctus – najneumělejší (o „umělci“, který toho nejméně umí) Insulsa canticula – bláznová piesnička (staročeský výraz piesnička nemusel vždy znamenat jen zdrobnělinu,66 zde má však slovní spojení hanlivý ráz, jelikož jsou jím míněny Panovy „nechutné popěvky“,67 kterými dokáže bohy potěšit víc, než Múzy svými písněmi)
Κορδαξ68 − tanec „sedlácký“ (rozpustilý tanec skákavého rázu) Loquacius – vřeskavý Ludo – hráti (si); S I – pouze jako ludi. Lusio – hraní (jde zřejmě o hry na zábavách) Lyra – husle; S I, S II. Misceo – proměšovati (o křiku) Musica – hudba (české slovo původně označovalo hru na strunné nástroje, později i na jakékoli jiné);69 S I, S II, S III. Musicus – hudec (ze staročeského slova hústi – hrát na strunný nástroj; hudcem bývá míněn hráč na nástroj smyčcového typu;70 podle smyslu textu jde o jakéhokoli hudebníka); S I – i v jiných pádech. 65
Srov. Slovník české hudební kultury…, s. 916. Srov. tamtéž, s. 694. 67 Takto doslovné znění uvádí Mertíkův a Hejnicův překlad z roku 1995. 68 Výraz záměrně ponecháváme v jeho řecké podobě, jak je použit v originále. 69 Srov. Slovník české hudební kultury…, s. 278. 66
22
Numerus – hudba (výrazem je myšlena hudebníkova produkce); S I, S III – jen jako numeri. Orator – řečník Poeta – poeta Praebeo aures – slyšeti (věnovat pozornost slovům promlouvající Bláznivosti) Psalmus – žalm; S I, S III – jen jako psalmi. Raucus Repente – vnáhle (o velmi rychlé změně hlasu) Rhetor – mistr výmluvnosti Ridicule – směšně Rudo – řváti (v textu jde o oslí hýkání) Salto – skákati, tancovati (latinský termín znamenal „tančit“ či „tancem něco představovat“; saltus označoval nejprve skok, později i tanec;71 sloveso saltare patří v textu k „sedláckému tanci“ – „kordaxu“ ve smyslu „tančit kordax“) Scurra – žertéř Sono – krákorati (o slepičím hlase, 72 který se vydává za krásný zpěv) Suavissime – velmi utěšeně Symphonicos – hudec (v textu jde zřejmě o mistrného hudebníka);73 S I, S II, S III – jen jako symphonia. Tibicina; S I – pouze jako tibicines. Tollo – pozdvíhati (zvýšit, zesílit hlas) Triumphus – radovánie
Všechny tyto výrazy byly vyňaty z námi vybraných úseků spisu, v nichž jsme nalezli slova, týkající se alespoň částečně hudby (srov. příloha), a následně abecedně uspořádány. V kontextu díla si však některé z nich vyžadují ještě další analýzu.
70
Srov. tamtéž, s. 348. Srov. Slovník české hudební kultury…, s. 916. 72 Srov. MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého a slovenského. Praha : ČSAV. 1957, heslo K. 73 Není bez zajímavosti, že v novodobém českém překladu Chvály, se kterým konfrontujeme první českou verzi, je slovo symphonicos přeloženo jako „pěvecký sbor“. 71
23
2.3. Komentář k některým zvláštnostem Kromě zmínění a stručného komentování výše sepsaných termínů bychom se nyní chtěli podrobněji zaměřit na některá neobvyklá slovní spojení a zdůraznit určité zvláštnosti. Předně se podíváme na Erasmem použitá latinská přísloví, obsahující hudební tematiku, a následně na některé přeložené české výrazy. Prvním z přísloví, jež se nám zdá potřebné komentovat je Ipsa sui ipsius Tibicina sit (αυτη εαυτην αυλη). Toto přísloví znamená Ipse semet canit – sám o sobě zpívat, sám sobě být pištcem. Přísloví lze chápat pozitivně i negativně. Pištci měli kdysi opěvovat statečné vítěze. Pakliže někdo získá slávu svými skutky, nepotřebuje už nikoho, kdo by jej opěvoval. Jsou však i takoví, kteří sami sebe chválí („jak mají kohouti ve zvyku“),74 přestože se vzdali boje.75 V kontextu Chvály chápeme, že paní Bláznivost je sama sobě pištkyní docela „právem“, jelikož jak se zdá, není nikoho, kdo by její znamenité činy opěvoval a ona jakožto „bláznivá“ si to může dovolit. Dalším z použitých přísloví je Canere ad myrtum. Jedná se o zvyk při hostinách. Účastníkům byl předáván strunný nástroj. Komu byl vložen do rukou, musel zazpívat. Kdo pro své značné „neumění“ nástroj odmítl, pro zábavu vzal vavřínovou větev a musel k ní zazpívat.76 V textu Chvály tvrdí Bláznivost, že právě ona vymyslela takové zábavné zvyky při hostinách, a to pro blaho lidí. Poslední přísloví, které zde hodláme komentovat, je Camelus saltat. Když se někdo pokoušel vykonat něco proti své vůli, což mu bylo naprosto nepřirozené, řeklo se o něm camelus saltat. Bylo to třeba tehdy, když se někdo krutý a zasmušilý pokoušel být elegantní a hezký na pohled.77 Bláznivost se takto vyjadřuje o mudrcích, kteří podle ní pokazí veškerou zábavu svým mlčením či trapnými otázkami.
74
http://www.uni-mannheim.de/mateo/camenaref/manuzio/manuzio1/books/manutiusadagia_8.html (5.4.2006) 75 Srov. tamtéž. 76 Srov. tamtéž. 77 Srov. tamtéž.
24
Přejděme nyní k Řehoři Hrubému. Při svém překladu nezřídka používá pro jeden latinský výraz několika českých ekvivalentů jako je: slyšeti, poslúchávati, uslyšeti; nebo spievati, prospěvovati; dále tancovati, skákati, rovněž i tanec, skákání. Jindy podle významu rozlišuje vojenskou trúbu a loveckou trúbu rohovou. Dále je zajímavé, že v překladu označuje různé latinské termíny stejným slovem, ačkoli čeština jistě nabízela i jinou možnost. Jde nám především o vyjádření: hudba, hudec, husle. Hudbou označuje Hrubý nejen hudební umění jako takové (musica), nýbrž i hudebníkovu produkci – čili to, co předvádí (numerus). Termín hudec pak používá jak pro latinský výraz musicus, tak pro vyjádření symphonicos.78 Konečně je zvlášť pozoruhodné, že pod překladatelským termínem husle nalézáme v originálním latinském znění názvy dvou odlišných nástrojů lyry i cithary. Kithara byla rozměrným a těžkým drnkacím nástrojem se složitým mechanismem a asi sedmi strunami.79 Lyra byla v antické mytologii pokládána za nástroj, jež vynalezl bůh Hermés tím, že natáhl struny na želví kryt.80 Lišila se od kithary nejen svou velikostí, nýbrž i tvarem. Postupným vývojem došlo k tomu, že byla k lyře přidána tyč (krk), což zvětšilo původní nanejvýš pěti tónový rozsah, a následně byla opatřena rezonátorem.81 Také snad proto může Hrubý překládat lyru termínem husle.82 Faktem však zůstává, že sraročeské slovo husle označovalo strunné nástroje obecně, aniž by se jednotlivě rozlišovaly. Zřejmě proto nacházíme ve slovníku staročeštiny pod zmiňovaným heslem tyto nástroje: lyra, fidicula, cithara.83 Podívejme se nyní na to, jak jednotlivé názvy používá Erasmus. Vrátíme-li se ještě k rozdílu obou zmíněných nástrojů a nahlédneme-li znovu do antické mytologie, zjistíme, že Amfión, Diův a Antilopin syn, který s bratrem obsadil Théby a obehnal je hradbami, hrál na lyru tak krásně, že se kameny na sebe
78
O slovu symphonicos - v naší práci na s. 23. KURFÜRST, Pavel. Hudební nástroje. Praha : Togga, 2002, s. 237. 80 Srov. Encyklopedie antiky. Praha : Academia 1974, s. 250. 81 Srov. tamtéž, s. 346. 82 Chceme na tomto místě připomenout, že Hrubý se při překladu zaměřoval na smysl textu jakožto celku, a proto je pochopitelné, že některé pro něj nepodstatné jednotlivosti nerozlišuje. 83 Srov. GEBAUER, Jan. Slovník staročeský. Praha : Academia, 1970, heslo H. 79
25
kladly samy.84 O Orfeovi se praví, že byl pěvcem a kitharódem.85 Erasmus však píše: Amphionis et Orfei cithara. Zdá se tedy, že nedělá rozdíly. Na druhou stranu Erasmus rezervuje termín lyra výhradně hanlivému přirovnání asini ad lyram (ονοι προς λυραν), kterým v textu vyjadřuje něčí neschopnost a nezpůsobilost. Další zajímavostí překladatelského umění Hrubého je vysvětlení pro atellskou frašku, kdy latinské „Atellanas agitant“ překládá jako „bujnie a opsele zúzajii“. Tímto svým českým čtenářům naznačuje, oč ve Fabula Atellana jde. Byla to lidová fraška, pocházející z Kampánie (města Atella), provozovaná od 2. stol. př.n.l. i v Římě samostatně či po tragédii. Jde o hru improvizačního charakteru, přičemž musel být zachován charakter hlavních postav ustáleného typu (Maccus – omezenec a žrout; Dossenus – hrbáč a intrikán; Bucco – chvastoun; Pappus – směšný stařec). Herci sami určovali námět a při hře používali lidové, mnohdy i vulgární latiny a obscénního humoru.86 Erasmus zasazuje atellskou frašku do vyprávění Bláznivosti o tanci a veselí Silénů, Nymf a především Satarů (Dionýzových průvodců, majících lidskou postavu, koňské uši, ohon a kopyta),87 kteří mají provozovat Atellanu. Za naše povšimnutí stojí jistě i kritika dialektiků a sofistů, o nichž se v textu píše, že jsou „halasnější, než jakýkoliv kov dodónský“,88 v původním znění: „hominum genus quovis aere Dodonaeo Loquacius“. Hrubý si s tím v překladu poradil takto: „sú náramnie žwawii a než wied brzenkawaa wrzeskawieyssii“. Vidíme, že město Dodona vůbec nezmiňuje. Uvážíme-li však, že slovo wied může znamenat cosi jako čarodějnici,89 která je v textu označena jakožto břenkavá a vřeskavá, docela snadno se pak můžeme dovtípit, že jde o narážku na Dodónu a jakýsi popis věštecké praxe konané v tomto městě. Jedná se o nejstarší věštírnu starého Řecka, zasvěcenou bohu Diovi. Byly zde věštkyně a asketičtí kněží, kteří přijímali návštěvníky, toužící po odpovědích na své 84
Srov. Encyklopedie antiky…, s. 50. Srov. tamtéž, s. 438. 86 Srov. http://www.mujweb.cz/kultura/raconensis/Literatura/pojmy.htm (8.4.2006), srov. také http://web.pilsedu.cz/~gma/rim_2004/2denB.htm (8.4.2006) a http://www.tibursuperbum.it/ita/note/romani/PrimiGeneriTeatrali2.htm (8.4.2006) 87 Srov. Encyklopedie antiky…, s. 549. 88 ERASMUS ROTTERDAMSKÝ. Chvála bláznivosti. [Přel. Hejnic, Josef] Praha : Aurora. 1995, s. 60. 89 Srov. ŠÍMEK, F. Slovník staré češtiny. Praha: Orbis. 1947, heslo W. 85
26
otázky, zapsané na olověných tabulkách. Věštilo se ze šumu posvátného dubu, nebo ze zvuku kotlů, zavěšených na kovových trojnožkách, hýbajících se ve větru. Nacházely se v těsné blízkosti posvátného dubu. Kdo se dotkl jednoho z kotlů, rozezněl celou řadu.90
90
Srov. KOTHEROVÁ, Silvie. Věštírny a věštění. http://www.religionistika.net/pages/12/vestirny%20a%20vesteni.doc (10.4.2006); srov. také http://www.mfa.gr/english/greece/through_time/archaeology/ancient_sites/dodoni.html (8.4.2006)
27
Závěr Záměrem bakalářské práce Hudební terminologie v latinském originále Erasmovy Stultitiae Laus a v dobovém českém překladu bylo nalézt v Erasmově spisu všechna místa s hudebními termíny, paralelně je seřadit a také je analyticky okomentovat. První kapitola Život a dílo Erasma Rotterdamského v jeho historickém kontextu je nezbytným uvedením do pojednávaného tématu. Těžištěm této práce je druhá kapitola věnovaná práci s textem. Přínos této práce spatřujeme především v samotném nalezení a seřazení hudebních míst spisu Chvály, jak je to prezentováno v příloze, a dále v sestavení seznamu použité hudební terminologie s následným komentářem. Jelikož jsme věnovali zvláštní pozornost prvnímu českému překladu díla Řehoře Hrubého z Jelení, ověřili jsme si tvrzení mnoha autorů dějin české literatury, týkající se jeho překladatelského stylu, kdy se mu jedná především o zachování smyslu, jak jej pochopil ve zpracovávané originální předloze, čili o text jakožto celek. Z toho důvodu jsme se mohli setkat s tím, že překlad některých míst vynechává, zatímco jiná rozšiřuje, aby čtenář původnímu smyslu lépe porozuměl. Co se týče jednotlivých Hrubého termínů, uvádíme zde ty, jejichž užití je více než pozoruhodné: břenkavý; vřeskavý; měniti (hlas); trúba zahřmí; mrzké to trúby rohové trúbenie; hlasu svého pozdvíhati; jako sedláci skákati v tanci. Jsme si vědomi, že námi sepsaný komentář „hudebních míst“, jak jej uvádíme ve druhé kapitole, by mohl být ještě dále rozšířen. To však není účelem této bakalářské práce a proto ponecháváme jeho případné rozvinutí otevřené k dalšímu zpracování.
28
Summary KUBÍKOVÁ, Zuzana. Music terminology in the Latin original of Erasmus‘ Stultitiae Laus and in its first Czech translation
Bachelor Thesis
This thesis has been written to conclude my studies in the three-year bachelor study programme “Theory and Performing Practice of Ancient Music” at Masaryk University, Brno. The thesis explores the text of Erasmus’ Laus in search of the used music terminology, both in the Latin original and in the first manuscript translation into Czech. The music terminology in extracts of both versions (Latin and Czech) are arranged in parallel in the appendix to this thesis, and have been used as a starting point for the analysis of particular music terms, which represents a significant portion of this thesis. The treatise is divided into two main sections: the first one is a general introduction to the topic while the second section is fully dedicated to the analysis of music terminology and to related commentary. The aim of the thesis was to contribute to the study of the history of Czech music terminology used in the first quarter of the 16th century.
29
Bibliografie Prameny: ERASMUS ROTTERDAMSKÝ. Desiderii Erasmi Roterodami ΜΩΡΙΑΣ ΕVΚΩΜΙΟV, sive Declamatio inlaudem stultitiae, Quae absermonis elegantiam, Argumenti amoenitatem et exemplarium inopiam Rursus In lucem publicam prodire voluit aeque ac debuit. Ulmae : Sumptibus Danielis Bartholomaei. 1712, 88 s. Erasma Rotterdamského Chvála bláznovství / Z lat. přel. a výkladem doplnil Řehoř Hrubý z Jelení (1515) ; [Koment. E. Pražák.] 1. faksimil. vyd., Praha : Pragopress, 1969. 240 s. ERASMUS ROTTERDAMSKÝ. Chvála bláznivosti. [Přel. Hejnic, Josef] Praha : Aurora. 1995, 143 s. PRAETORIUS, Michael. Syntagma musicum /Faksimile/. Kassel : Bärenreiter. 1978, 260 s.
Literatura Dějiny Evropské civilizace I. Praha : Paseka. 1997. 367 s. Encyklopedie antiky. [zprac. kol. za ved. L. Svobody] Praha : Akademia. 1974, 741s. GEBAUER, Jan. Slovník staročeský. Praha : Academia. 1970, 2 sv. HRABÁK, J. a MUKAŘOVSKÝ, J. Dějiny české literatury I. /Starší česká literatura/ Praha : ČSAV, 1959. CHLUP, Otokar. Humanismi et pacis predicator. Praha : SPN. 1958, 115 s. JAKUBEC, Jan. Dějiny literatury české I. /Od nejstarších dob do probuzení politického./ Praha : Jan Laichter, 1929. KURFÜRST, Pavel. Hudební nástroje. Praha : Togga. 2002, 1168 s. MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého a slovenského. Praha : ČSAV. 1957, 627 s.
30
Nové universum. Všeobecná encyklopedie A-Ž. Praha : Euromedia Group k.s. – Knižní klub, 2003. s. 922, 372. [Přeloženo z Das Bertelsmann Lexikon], 1303 s. PRACH, V. Řecko-český slovník. Praha : Scriptum. 1993, 588 s. PRAŽÁK, J. M., NOVOTNÝ, F. a SEDLÁČEK, J. Latinsko-český slovník. Praha : SPN. 1955, 2 sv. Slovník české hudební kultury [redakce Petr Macek]. Praha : Editio Supraphon. 1997, 1035 s. SVATOŠ, Martin. SVATOŠ, Michal. Erasmus Rotterdamský : Živá tvář Erasma Rotterdamského. Praha : Vyšehrad. 1985, 382 s. ŠÍMEK, F. Slovník staré češtiny. Praha: Orbis, 1947. ŠLOSAR, D. a ŠTĚDROŇ, M. Dějiny české hudební terminologie. Brno: MU. 2005, s. 122. VLČEK, J. Dějiny české literatury. Praha : SNKLHU, 1960. ZWEIG, Stefan. Triumf a tragika Erasma Rotterdamského : Svědomí proti násilí. Praha : Odeon, 1970. 317 s.
Použité internetové stránky http://www.unimannheim.de/mateo/camenaref/manuzio/manuzio1/books/manutiusadagia_8.html (5.4.2006) http://www.mujweb.cz/kultura/raconensis/Literatura/pojmy.htm (8.4.2006) http://web.pilsedu.cz/~gma/rim_2004/2denB.htm (8.4.2006) http://www.tibursuperbum.it/ita/note/romani/PrimiGeneriTeatrali2.htm (8.4.2006) http://www.religionistika.net/pages/12/vestirny%20a%20vesteni.doc (10.4.2006) http://www.mfa.gr/english/greece/through_time/archaeology/ancient_sites/dodoni.html (8.4.2006) www.libri.cz/databaze/kdo18/list.php?od=h (3.3.2006) http://www.grovemusic.com - Erasmus, Desiderius. (7.12.2004) http://www.let.leidenuniv.nl/Dutch/Latijn/ErasmusLaus.html (12.1.2005)
31
Příloha
32
Příloha: 'Hudební místa' spisu Stultitiae Laus ve třech verzích
Latinská verze
Český dobový rkp
Erasma Rotterdamského
překlad Řehoře Hrubého R. Mertíka a J.Hejnice
(1712)
z Jelení (1512)∗
(1995)♣
Již pak proč sem dnes w tak neobyčeyném odiewu mezy wás wyssla uslyssiite: jedinee nebudeli wám tiezko mne slysseti: ne tak jak slyssiite w kosteleech kazatele: ale tak jakž poslúcháwate s piilnostii heraltuow obecniich a žerteerzuow opselych a bláznuow a jakž jest niekdy posluchal Midas onen muoj pana –
Hned se dovíte, proč jsem se dostavila tak vyšňořena, jen nepřijde-li vám zatěžko věnovat mým slovům pozornost, ne ovšem takovou, s jakou obvykle posloucháte v kostele kazatele, nýbrž takovou, s jakou lapáte na ulicích slova potulných šašků a kejklířů. Musíte své uši napínat tak jako kdysi náš milý Midás při zvucích Pánovy píšťaly.
Neb co jest slussnieyssieho: než aby samo bláznowstwiie ohlassowalo swee chwály a sebe tiiem jako traubeniim samo pronásselo –
Vždyť co může být vhodnější, než aby Bláznivost sama vytrubovala do světa svou vlastní chválu a sama o sobě skládala písně?
Neb proč jest wzdycky mlad a wlasat Bachus – proto že jest blaazen a opilec a swuoj wsseckeren žiwot wede w kwasiiech: w skákanii: w tancych: w hranii a w
Proč je například Bakchus vždy mladík s bujnými vlasy? Zřejmě proto, že je ztřeštěný a opilý, že celý život jen hoduje a tančí, pořádá reje a zábavy, kdežto styku
1. Quam ob rem autem hoc insolito cultu prodierim hodie, iam audietis, si modo non gravamihi dicenti praeber aures, non eas sane, quas sacris concionatoribus sed quas fori circulatoribus, scurris ac morionibus consuevistis arrigere, quasque olim Midas ille noster exhibuit Pani.
2. Quid enim magis quadrat, quam ut ipsa Moria suarum laudum sit buccinatrix et a) αυτη εαυτην αυλη; αυλη
Současný český překlad
a) Ipsa sui ipsius Tibicina sit.
4. Etenim cur semper ephebus et comatus Bacchus. Nempe quia vecors ac temlentus, conviviis, salutationibus, choreis, lusibus vitam omnem transigens, ne ∗
Při přepisu rukopisu do elktronické podoby byl brán zřetel na co největší přesnost a totožnost s originální předlohou, proto zde zůstávají zachována např. zdvojená písmena. ♣ Tato verze překladu slouží pouze k případnému srovnání. Ve vyňatých částech je zde použito zvýraznění slov pouze v případě, že je výslovně zmiňujeme ve předcházející stati této práce.
33
tantulum quidem habet cum Pallade commercii.
zabylstwii a nic nemá cynit s mudrostii –
5. Tum et Silenus ille senex amator b) τον κορδακα saltare solitus cum una Polyphemo c) την τρετχνολο, Nymphis d) την γυµνοποδιαν saltantibus. Satyri semicapri e)Atellanas agitant. Pan insulsa quapiam cantiuncula risum omnibus movet, quem ita malunt, quam ipsas audire Musas, praecipie cum iam nectare coepint madere.
Takee y ten Silenus starec freyowny yako sedlaudcy skaače w tancy spolu s Polifemem a s nymfami tancujiicými holými nohami a Satyrowee jenž su odpolu kozlowé bujnie a opsele zúzajii, Pan bláznowú yakus piiesnickú wssecky smiiessý – ktereehož pana tak zpiiewajiicyeho radiejiie chtiie slysseti nežli Múzy: zwlaásstie když již se naylahodnieyssým winem podrazy –
s Palladou se vyhýbá na sto honů.
Také starý frejíř Silén často předvádí svůj divoký venkovský tanec, spolu s nim se dokola motá Polyfémos a lehce víří bosonohé nymfy. Satyrové, napůl kozlové, skáčí bujně jako v atellské frašce, kdežto Pán všecky rozesměje všelijakými nechutnými popěvky, přece však je bohové poslouchají raději – zvláště když si pořádně přihnou nektaru – nežli písně samotných Múz.
b) genus saltationis; c) vox ficta, qua repraesentatur saltatio polyphemi . d) saltationis genus nudis pedibus e) choreas ab Atella urbe
6. Quanquam illa ipsa iam in conviviis solennia, regem sortiri talis, lusitare tesseris f) Philotesiis invitare, certare g) υµπιριϕοραισ ad h) Myrtum canere, saltare, gesticulari, non a septem Gracis sophis verum a nobis ad humani generis salutem reparta sunt.
A takowých wiecii yá sem mistrynie naylepssiie – Ačkoli y tyto wiecy ktereež jsú na kwasiiech slawnee totiž na krále a w kostky hraati: ku pitii pobiiezeti: podwesele se zpiewati: tancowati: kayklowati nejsú od sedm rzeckych mudrcuow ale odemne wymyssleny pro zachowániie lidského pokoleniie -
Právě tak jsem pro blaho lidí vymyslela já – a nikoliv sedm řeckých mudrců- všechny ty různé zvyklosti při hostinách, například určit losem předsedu pitky, hrát v kostky, připíjet si na zdraví, dát kolovat pohár po účastnících, zpívat píseň dokola, tančit a dělat pitvorné posunky.
f) Est quod vocamus bibere ad sanitatem g) Circum lationibus poculorum in orbem. h) cantaturus sertum ab eo qui prior cecinerat accipiebat
7. Tolle hoc vitae condimentum, et protinus frigebit cum actione orator, nulli placebit cum suis numeris musicus, explodetur cum sua gesticulatione histrio, ridebitur, una suis cum musis
Odejmi to žywota potiesseniie: a hnedt potuchne s swú postawú rzečniik: žaadnému se nebude liibiti s swú hudbú hudec: wyhnán bude s swými kaykly kaykleerz: smiieti se budú
Zkuste odstranit toto koření života a v tu chvíli zmrznou řečníkovi slova na rtech, hudebník propadne u posluchačů se svou skladbou, herec bude vypískán za svůj herecký výkon, básník utrpí 34
poeta, sordebit cum arte poetowi s jeho werssy: pictor, esuriet cum pharmacis nebudú wssýmati malérze medicus. s jeho umieniim: hladem bude mrziieti leekarz s swý leekarzstwiim:
8. Dein cum iam utrimque constitere ferratae acies, et rauco crepuerunt cornua cantu,…
9. Sed utque ferendum, si tantum ad publica munia florent i)ονοι προσ λυραν, λυραν
A když již s obú stran ssykowanii proti sobie stojiie zbrojnii hauffové: a když již trúba zahrzmii k bitwie
------------
posměch za své básně, malíř pohoří se svým uměním a lékař umře hladem se svými léky.
Dále, když už se na obou stranách postaví vojska do šiku v plné zbroji a „polnice ozvou se vřeštivým zvukem“
…třebaže jsou k němu způsobilí opravdu jako ti přísloveční „oslové k lyře“.
i)Asini ad lyram
10. Ad choream advoca, camelum saltare dices.
Povoláj ho k tancy: diiess že Vyzvi ho k tanci: učiněný welblud skaače velbloud!
11. Nihil enim aliud significat illa Neb nic jineeho neznamenajii Právě to totiž dokazují známé ony husle Amfionowy a báje o kithaře Amfionově a Amphionis et Orphei cithara. Orfeově. Orfeowy -
12. Adde huc, quod non solum ipsi perpetuo gaudent, ludunt, cantillant, rident, rerum etiam ceteris omnibus quocunque se se verterint, voluptatem, iocum, lusum, risumque ad ferunt velut in hoc ipsum a deorum indulgentia dati, ut humanae vitae tristitiam exhilararent.
Przidaaj toto k tomu: že ti moji blázni netoliko sú sami wzdýcky weseli: hrajii: spiiewajii: smiejii se: ale y wssem lidem jiným kamž se koli obraatiie rozkoss: utiesseniie: kratochwiila smiiech čyniie: yako by k tomuto samému z božiie milosti byli daani: aby tesknost žywota lidskeeho obweselowali-
A mimoto si uvědom, že oni nejen se sami stále radují, laškují, zpívají si a smějí se, nýbrž že také všem ostatním lidem, ať přijdou kamkoliv, přinášejí radost, žerty, zábavu a smích, jako by je byla milost bohů stvořila jen k tomu účelu, aby rozháněli chmury lidského života.
35
13. Verum si quis non sensu tantum, sed animi iudicio fallatur, idque praeter usitatum morem ac perpetuo, ist demum insaniae censebitur affinis esse, veluti si quis quoties asinum audierit ruden em, arbitretur, sese miros symphonicos audire, at si quis pauperculus infimo loco natus, Croesum Lydorum regem esse credat.
14. Ad hunc ordinem pertinent et isti, qui prae venatu ferarum omnia contemnunt, atque incredibilem animi voluptatem percipere se praedicant, quoties foedum illum cornuum cantum audierint, quoties canum eiulatus.
15. Non mihi, si linguae centum sint, oraque centum, ferrea vox, omnes fatuorunt evolvere formas, omnes stultitiae percurrere nomina possim.
16. Hic ονοσ προσ λυραν, λυραν et quo deterius nec ille sonat, quo mordetur gallina marito, tamen alterum Hermogenem esse se credit.
Ale ktož by se netoliko smyslem ale y rozomu sudem mýhl: a to mimo obyčejný lidský bieh a wzdycky: ten tepruw má byti položen za bliizkeeho od zbláznieniie – yako když by kto kolikrát by koli uslyssel osla an rziiewe: mniel že welmi miisternee slyssii hudce: nebo když by niekto chudicky a z chaterných w swietie lidii naysspatnieyssý držel o sobie: že jest král naybohatieyssý-
Budou-li však někoho klamat nejen jeho smysly, nýbrž bude-li vadný i způsob jeho logického uvažování, a to v nezvyklé míře a trvale, pak teprve bude možno u něho mluvit o šílenství; například kdyby se někdo domníval, kdykoliv uslyší oslí hýkání, že to podivuhodně zpívá pěvecký sbor, nebo kdyby nějaký chuďas nejnižšího rodu sám sebe pokládal za lýdského krále Kroisa.
Z toho su počtu y ti kterziiž pro low welikee zwierzy wssecky wiecy potupujii a kterziiž chlubnie o sobie rozpráwiejii: že z toho náramnee mysli rozkosse nabýwajii: kolikrátkoli mrzkee to truby tohowee trubeniie uslyssiie a woharzuow wayniie –
Sem patří také ti, kteří pohrdají na světě vším s výjimkou lovu divoké zvěře a prohlašují o sobě, že pociťují neuvěřitelnou duševní rozkoš, kdykoliv zaslechnou ono protivné troubení rohů a štěkot psů.
Neb: bych miela sto yazykuow a sto ust: rzeč železnú nemohla bych wypráwiti wssech blaaznuow rozličnostii: ani przebiehnúti wssech jmeen blaaznowstwiie:
Kdybych sto jazyků měla, sto úst a hlas jako z kovu, veškeré podoby bláznů chtít vylíčit – marná je snaha, veškerá bláznovství jména chtít vyslovit – nestačí síla.
Ten to tak jest przihodný yako osel k husliim a jesstie huorz: aniž onemno tak kraakorá yako slepice když ji kohut posedaa: a wssak o sobie držý: že jest Ermogenes druhý-
opět jiný, ač zpívá jako ten příslovečný osel s lyrou, ba ještě hůře, a krákorá jako slepice, přece věří, že má hlas jako zpěvák Hermogenés.
36
17. Adeo ut reperias citius, qui velit agello paterno, quam ingenio cedere, verum praecipue histrionum, cantorum, oratorum, ac poëtarum, quorum quo quisque est indoctior, hoc sibi placet insolentius, hoc sese magis iactat, ac dilatat.
18. Atque hinc fieri, ut Britanni praeter alia formam, musicam, et lautas mensas proprie sibi vindicent:
19. o Iupiter! Quae tum exultatio, qui triumphi quae encomia, perinde quasi vel Africam devicerint, vel Babylona ceperint.
20. Adiungamus his dialectiocos ac sophistas hominum genus quovis aere Dodonaeo Loquacius…
21. Deinde cum Psalmos suos, numeratos quidem illos, at non intellectos, asininis vocibus in templis derudunt, tum vero se putant divorum aures multa voluptate demulcere.
…že by chtiel radčy postúpiti diedictwiie otcowskeeho nežli wtipu swého – Prwotnie pak se sami sobie liibiie heralti: spiewaacy: rzečnicy a poetowee mezy kterýmiž ktož jest nayneumieleyssý: ten se sobie liibii naypyssniejii a naywiiece se chlubii a honosii a doba dobu nachaaziie -
…že by se každý z nich spíše zřekl políčka zděděného po otci než víry ve svůj talent; týká se to hlavně herců, zpěváků, řečníků a básníků. Čím je kdo z nich větší břídil, tím nemírnější je jeho ješitnost, tím více se vypíná a nafukuje.
a skrze to jest toto: že Anglowee krom jiných wiecii krásu: hudbu a krmie rozkossné zwlásstie sobie osobujii
V důsledku toho si Angličané činí nárok kromě jiných věcí zvláště na pěkný zevnějšek, hudební umění a příjemné stolování.
O bože yakee tehdaaž majii z toho weselee: yakee radowániie yakee chwáleniie: rownie yako by nebo Affryku przemohli a opanowali nebo yako by Babilonu dobyli –
ó Jove, jaký nadšený jásot hned mezi nimi vypukne, jaký to triumf, jaké chvalozpěvy se pějí, zrovna jako by si podrobili Afriku nebo dobyli Babylónu!
Przidaymy k tiem loykárze a w haadanii chytrze ty lidi jessto sú náramnie žwawii a než wied brzenkawaa wrzeskawieyssii:
K nim připočteme také dialektiky a sofisty, lid to halasnější než jakýkoliv kov dódónský…
Potom když žalmy swee kterychž počet jistý majii a kterýmž nerozomiejii woslowskými hlasy rzewú w kosteleech: tehdaaž se zdá jim: že bozským ussyma welikú rozkoss činiie –
Dále si myslí, že způsobují veliké potěšení sluchu nebešťanů, když svými oslími hlasy hýkají v kostelích žalmy, jichž počet sice znají, ale obsah nikoliv.
37
22. Alius psalmorum, centum effundet modios.
23. Alius raucam affiduo cantu vocem adducet.
24. Age vero, quem tu mihi comoedum, quem circulatorem spectare malis, quam illos in conciombus suis Rhetoricantes omnino ridicule, sed tamen suavissime imitantes ea, quae Rhetores de dicendi ratione tradiderunt;
25. Deum immortalem, ut gesticulantur, ut apte commutant vocem, ut cantillant, ut iactant sese, ut subinde alios atque alios vultus induunt, ut omnia clamoribus miscent…
26. Proinde presse alioqui loquentes, subinde repente vocem tollunt furioso plane clamore, etiam cum nihil opus.
--------------------
----------------------
jiný ze sebe vychrlí sto měřic žalmů; …
jiný bude uvádět, že ochraptěl od ustavičného zpěvu,…
Nu pak – kterému by ty se kaykleerzy: kterému heraltu radiejii chtiel diiwati: nežli tiem mniichom když na swých kaazaniich obyčeyuow rzečniickych vžywajii smiessnie jistie ale velmi utiessenie: naasledujiice tiech wiecii ktereež su wýmluwnosti mistrzi o spuosobu rzečmowániie wypsali –
Na mou věru, na celém světě bys nenašel lepší komedianty a šašky, nežli jsou mniši! Jejich řečnické umění na kazatelnách je sice úplně pro smích, přece však je na ně úžasně roztomilý pohled, jak se snaží do písmenka dodržovat všechna pravidla rétorických učebnic.
O bože nesmrtedlny: yak na kazatedlnicy kaziiec kayklujii: yak przihodnie hlas swuoy w mluwenii mieniie: yak prospiewujii: yak sebú zmiietajii: yak se zasto pretwárzejii: yak wssecko krziky promiessujii
Nesmrtelný Bože! Jak posunkují, jak mistně mění hlas, jak prozpěvují, jak se natřásají, jak střídají co chvíli výraz tváře, jak naplňují všechno svým křikem! …
Protož syc niiezze mluwiiece: zastokraat wnaahle hlasu swého pozdwiihajii s krzikem jistie ssiieleným: a to tehdaaž když toho nic nemiie potrzebiie:
…proto mluví až po určitou chvíli přitlumeně, ale hned nato pojednou zesílí hlas až takřka do šíleného křiku, třebaže toho vůbec není zapotřebí.
38
27. Postremo didicerunt, apud Rhetores de risu fieri mentionem, eoque student et ipsi iocos quosdam aspergere, j) ω φιλη αφροδιτι, quam plenes gratiarum, quamque in loco, ut plane k) ονον προσ τον λυραν esse dicas.
Naposledy zwiedieli su toto od rzečnowániie mistruow: že se v nich dieje o smiiechu zmiienka: a protož y oni sú toho piilni: aby žerty swá kaazaniie promiessowali – O milaa lepoto: yak su ti jich žerti plni liibosti: ayak se w przihodném miiestie prziwozujii: že by jistie rzekl: že jest osel k husliim przipusstien –
Konečně vědí, že v učebnicích řečnictví jsou také zmínky o smíchu: proto se i oni snaží sem tam utrousit nějaký vtip – má drahá Afrodíto! – samozřejmě velmi půvabný a místný: zrovna jako ten osel, co hraje na lyru!
j) O Amica Venus. k) Asinum ad lyram, i. ineptum
39
