MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Brno 2006

František Dostál

MASARYKOVA UNIVRERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA

KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY

Patologické závislosti, jejich prevence a způsoby resocializace ve VÚ Olešnice.

Bakalářská práce

Brno 2006

Vedoucí bakalářské práce:

PhDr. Mgr. Věra Vojtová, Ph.D.

Vypracoval:

František Dostál

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a použil jen

prameny uvedené v seznamu literatury.

Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně

v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně

……………………

František Dostál

Děkuji paní PhDr. Věře Vojtové, Ph.D., za odborné vedení, metodickou pomoc a podněty, které mi poskytla jako vedoucí mé bakalářské práce.

OBSAH Úvod

…………………………………………………………….

6

1.1. Vymezení pojmu ………………………………………..

7

1. Patologické závislosti ………………………………………..

7

1.2. Znaky závislostí ………………………………………… 9

1.3. Bio-psycho-socio-spirituální model závislosti ………… 13

1.4. Primární prevence závislostí ………………………….. 16

2. Nejčastější druhy závislostí …………………………………. 20 2.1. Drogová závislost ……………………………………… 20

2.2. Závislost na alkoholu …………………………………. 25 2.3. Závislost na kouření …………………………………… 29 2.4. Závislost na hracích automatech …………………….

31

3.1. Charakteristika VÚ Olešnice …………………………..

34

3. Výskyt patologických závislostí ve VÚ Olešnice ………… 34

3.2. Hlavní typy návykového chování ve VÚ …………….. 35

3.3. Nejčastější výchovné problémy související s patologickými závislostmi ve VÚ ……………………………………….. 37

3.4. Minimální preventivní program - pozitiva a negativa .. 39 3.5. Možnosti práce s disponovanými dětmi ……………… 41

Závěr ………………………………………………………………. 44 Použitá literatura Příloha

Úvod Ve své práci se chci zabývat problematikou zneužívání návykových látek,

rizikem možnosti vzniku návykového chování a patologických závislostí,dále pak

možnostmi prevence a formami

ústavní výchovou.

práce

s dětmi které mají nařízenu

V první části se pokusím vysvětlit pojmy závislost a návykové chování a

některé další důležité termíny související s danou problematikou. Dále se zaměřím na to jaké mohou být hlavní příčiny závislostního chování, při čemž

chci vycházet z bio-psycho-sociálně-spirituálního modelu osobnosti. V této části se také pokusím určit , vyjmenovat a popsat hlavní znaky závislosti a upozornit na zdravotní, sociální a další závažná rizika spojená se zneužíváním

návykových látek. Zaměřím se rovněž na primární prevenci v pedagogické praxi.

V další části vyjmenuji ty druhy návykového chování, které jsou

nejrozšířenější a právě proto nejvíce rizikové pro děti ve výchovných ústavech.

To znamená, že se budu postupně blíže zabývat zejména závislostí na tabáku, závislostí na alkoholu, drogovou závislostí a závislostí na hracích automatech. Určím podstatné znaky těchto závislostí možnosti jejich prevence.

Třetí část věnuji konkrétní situaci ve výchovném ústavu Olešnice.

Charakterizuji o jaký typ zařízení se jedná, co je jeho hlavním posláním a jaké děti se především stávají klienty olešnického ústavu. Popíši které látky bývají nejčastěji zneužívány a jaké jsou hlavní výchovné problémy související

s abusem návykových látek. Vysvětlím, jak je prováděna práce v oblasti primární prevence, jaké formy činnosti se osvědčily v práci se skupinou i

s disponovanými jedinci. Zamyslím se také nad případnými nedostatky a možnostmi zkvalitnění primární prevence u těchto dětí.

Věřím, že tato práce pomůže v další pedagogické práci nejen mě, ale

bude prospěšná i dalším pracovníkům zabývajícím se touto tematikou.

6

1 Patologické závislosti O závislosti se v minulosti hovořilo jen v souvislosti s alkoholem a

drogami. Fenomén současné postmoderní doby je závislostní chování jako součást životního stylu zvláště dětí, mladistvých a mladých dospělých.

Závislostní chování se intenzivně šíří do oblastí hracích automatů,

sexuálního

chování,

sledování

televize,

pracovní

činnosti,

odborníci

zaznamenávají závislosti na jídle, hubnutí, závislost na sektách, kultech a

narůstající počty "klasicky" závislých, tj. na alkoholu, drogách, cigaretách, kávě, čaji apod. Zdá se, že nabídka "identifikace" je víc než dostatečná. Hrozí nebezpečí, že v dnešním světě padne každý za oběť nějaké závislosti (Mülpachr, in: Pipeková a kol., s. 209). 1.1 Vymezení pojmu

Při pokusu o vymezení pojmu závislost se v odborné literatuře setkáváme

s mnoha definicemi. Proto v této části uvedu několik o kterých se domnívám, že nejlépe vystihují podstatu problému.

Jako první uvádím definici z encyklopedie, která je poměrně výstižná a zní

takto:

Závislost je stav, při kterém absence látky či jiného podnětu vyvolává v

organismu fyzické nebo duševní obtíže. Vzniká po opakovaném užívání látky (závislost drogová) nebo při činnosti,která přináší nadměrné uspokojení (např.

hrací automaty). Vede k narušení osobnosti, snížení výkonnosti i inteligence (Ottova encyklopedie 2004, s.1128).

Tato definice sice postihuje základní problém,ale zároveň ho poněkud

zjednodušuje, jelikož zmiňuje pouze fyzické, nebo duševní obtíže a nebere v potaz další důležité složky jako jsou například sociální vztahy závislého jedince, které jsou také silně narušeny.

Jako další uvádím Kudrleho definici, která je poněkud výstižnější:

Závislost lze definovat jako chronickou a progredující poruchu, která se

rozvíjí na pozadí přirozené touhy člověka po změně prožívání. Člověk od nepaměti hledá způsoby, jak zintenzívnit prožitek radosti, euforie a slasti, jak

uniknout před bolestí a pocity samoty a izolace. Za určitých okolností tato 7

přirozená touha může přejít v nutkavost a zavdat tak příčinu k rozvoji chorobných znaků. Ty se projevují, vedle nutkavého dychtění po změně

prožívání, také narušením až ztrátou kontroly nad nutkavým chováním,

pokračováním v dosavadním vzorci chování i přes narůstající důsledky a

prohloubením stavu nelibosti při přerušení tohoto vzorce (Kudrle in: Kalina a kol. 2001, s.107).

Rozhodně nesmím zapomenout na definici závislosti, kterou uvádí světová

zdravotnická organizace (WHO) ve své 10.revizi Mezinárodní klasifikace nemocí z roku 1992:

Syndrom závislosti (statistický kód F1x.2, na místo x před desetinnou

tečku se doplňuje látka): Je to skupina fyziologických, behaviorálních a kognitivních fenoménů, v nichž užívání nějaké látky nebo třídy látek má u

daného jedince mnohem větší přednost než jiné jednání, kterého si kdysi cenil

více. Centrální popisnou charakteristikou syndromu závislosti je touha (často silná, někdy přemáhající) brát psychoaktivní látky (které mohou, avšak nemusí

být lékařsky předepsány), alkohol nebo tabák. Návrat k užívání látky po období

abstinence často vede k rychlejšímu znovuobjevení jiných rysů syndromu, než je tomu u jedinců, u nichž se závislost nevyskytuje. Definitivní diagnóza závislosti by se obvykle měla stanovit pouze tehdy, jestliže během jednoho roku došlo ke třem nebo více z následujících jevů: a) silná touha nebo pocit puzení užívat látku;

b) potíže v sebeovládání při užívání látky, a to pokud jde o začátek a

končení nebo množství látky;

c) tělesný odvykací stav. Látka je užívána s úmyslem zmenšit příznaky

vyvolané předchozím užíváním této látky, případně dochází k odvykacímu

stavu, který je typický pro tu kterou látku. K mírnění odvykacího stavu se také někdy používá příbuzná látka s podobnými účinky;

d) průkaz tolerance k účinku látky jako vyžadování vyšších dávek látek,

aby se dosáhlo účinku původně vyvolaného nižšími dávkami;

e) postupné zanedbávání jiných potěšení nebo zájmů ve prospěch

užívané psychoaktivní látky a zvýšené množství času k získání nebo užívání látky, nebo zotavení se z jejího účinku;

8

f) pokračování v užívání přes jasný důkaz zjevně škodlivých následků: po-

škození jater nadměrným pitím (depresivní stavy, vyplývající z nadměrného užívání látek) nebo toxické poškození myšlení.

Jak je tedy řečeno výše, na místo před desetinnou tečku se doplňuje

příslušná návyková látka. Jednotlivé druhy závislosti se kódují následovně: F10.2 Závislost na alkoholu

F11.2 Závislost na opioidech (např. heroin) F12.2 Závislost na kanabinoidech

F13.2 Závislost na sedativech nebo hypnotikách (tlumivých lécích) F14.2 Závislost na kokainu

F15.2 Závislost na jiných stimulanciích, včetně kofeinu a pervitinu

F16.2 Závislost na halucinogenech (např. MDMA čili slangově ecstasy) F17.2 Závislost na tabáku

F18.2 Závislost na organických rozpouštědlech

F19.2 Závislost na několika látkách nebo jiných psychoaktivních látkách

Z uvedené definice vyplývá, nejen to, že závislost je syndrom, to znamená,

že se jedná o chorobu projevující se souborem několika příznaků (symptomů), ale také z ní jednoznačně vyplývá to, že závislost na výherních automatech,

práci, počítačích sexu atd. není závislostí v pravém slova smyslu, přestože má

se závislostí mnoho společných projevů, z tohoto důvodu bývají tyto druhy závislostí označovány, jako návykové chování.

Z této budu definice vycházet, neboť ji jako stěžejní respektují a vycházejí

z ní přední odborníci zabývající se problematikou závislostí, z nichž je u nás

v současnosti asi nejznámější Karel Nešpor z jehož prací budu v další části také vycházet.

1.2 Znaky závislostí

Jednotlivé znaky závislosti jsou vyjmenované v již výše uvedené definici

světové zdravotnické organizace. Nyní se jimi budu zaobírat podrobněji. A. Silná touha, nebo pocit puzení užívat látku (bažení, craving)

Bažení je rozdělováno na tělesné, vznikající při odeznívání účinku

návykové látky, nebo bezprostředně po něm a psychické, které se objevuje po delší abstinenci.

9

Ke cravingu přispívá více mechanismů zde jsou dva nejvýznamnější.

A)

Mechanismus

"pozitivního

posilování"

-

navozený

prožitek,

psychotropní účinek drogy navodí silný zájem o opakování tohoto prožitku (je dáno vlastnostmi drogy a citlivostí jedince).

B) Mechanismus nepříjemného odvykacího syndromu - vysazením drogy,

po jejím opakovaném podávání,jsou vyvolány nepříjemné stavy (komplexní

projevy psychické i somatické), často závažné, které vyvolají snahu tyto obtíže

odstranit další dávkou. Jde o projevy různých neuroadaptačních změn, které přestanou být vyrovnávány (balancovány) přítomností drogy (Fišerová in: Kalina a kol. 2001, s.114,115).

Bažení nemusí vždy znamenat pouze riziko, ale naopak za určitých

okolností může craving vést k větší obezřetnosti a k tomu,že se závislý bude vyhýbat nebezpečným situacím, takzvaným spouštěčům, nebo na ně bude alespoň lépe připraven. Jak uvádí Nešpor, tak při léčení je ve výhodě je jedinec,

který si osvojí širší spektrum způsobů, jak bažení zvládat. Ukázalo se, že během léčby se počet strategií, jak překonávat bažení, zvyšuje.Tři nejužívanější způsoby, jak překonat bažení,bývají tyto:

1. vyhýbat se situacím, které bažení vyvolávaly 2. uvědomit si negativní důsledky recidivy

3. odvedení pozornosti (Nešpor 2003, s.17)

B. Potíže v sebeovládání

Jako druhý znak jsou uvedeny potíže v sebeovládání při užívání látky, a to

pokud jde o začátek a ukončení nebo množství látky. Tento druhý znak úzce souvisí

s

předchozím,

ale

není

totožný.

Bažení

evidentně

zhoršuje

sebeovládání. Na druhé straně však i lidé, kteří trpí silným bažením, mohou mít

zachované sebeovládání. Uvedené bohužel platí i naopak: I lidé, kteří si bažení plně neuvědomují, se mohou přestat ve vztahu k návykové látce ovládat, i když nepociťují silné bažení.

Špatné sebeovládání bez předchozího silného bažení se typicky objevuje

za následujících okolností:

1. Pacient si špatně uvědomuje sám sebe a své emoce. V tom případě bývá logicky užitečné naučit se lépe vnímat své tělo, psychiku a zvláště emoce, k nimž má bažení blízko.

10

2. Malé sebeuvědomění může souviset i s nadměrnou únavou a dlouhodobým vyčerpáním. V tomto případě je na místě změna životního stylu.

3. Zhoršit sebeuvědomění (a přímo oslabit i samotné sebeovládání) může i

návyková látka, a to i jiná než ta, na které je člověk závislý (např. u závislých na heroinu alkohol).

4. Asi nejčastějším důvodem špatného vnímání cravingu a nedostatečného

sebeovládání bývá to, že k recidivě návykového chování dojde rychle a automaticky ve vysoce rizikovém prostředí. To může být restaurace, rockový klub nebo jiné místo, které měl pacient spojené s návykovým chováním. I zde

je důležité doporučit změnu životního stylu a často i přátel nebo zaměstnání. Prospěšný bývá také nácvik sociálních dovedností (např. dovednosti odmítání).

5. Někdo může mít sklon bažení popírat a potlačovat je. Úzkost, která takto vzniká,může však bažení ještě zesílit a ještě dále oslabit sebeovládání.

Stručně řečeno, bažení je příznakem spíše subjektivním, kdežto zhoršené

sebeovládání se jasně týká chování (Nešpor 2003, s.18). C. Tělesný (somatický) odvykací stav

Podle 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí (1992) je to skupina

různě závažných a různě kombinovaných symptomů, ke kterým dochází při

úplném nebo relativním vysazení látky po tom, co byla látka opakovaně nebo dlouhodobě užívána, po opakovaném (a obvykle protrahovaném) užívání látky nebo po užívání vysokých dávek této látky. Příznaky odvykacího stavu jsou v

souladu se známými známkami odvykacího syndromu a nejsou vysvětlitelné tělesným onemocněním nebo jinou duševní poruchou. Odvykací stav může být komplikován křečovými záchvaty.

Pro diagnózu odvykacího stavu musí být splněna následující kritéria:

1. nedávné vysazení či redukce látky po opakovaném nebo dlouhodobém užívání;

2. příznaky jsou v souladu se známými známkami odvykacího syndromu;

3. příznaky nejsou vysvětlitelné tělesným onemocněním nezávislým na užívání látky a nejsou lépe vysvětlitelné jinou psychickou či behaviorální poruchou (Nešpor 2003, s.20).

11

Charakteristiku odvykacího syndromu uvádí Fišerová:

Odvykací syndrom (syndrom z odnětí drogy, abstinenční syndrom) je stav

následující po vysazení látky (dávky drogy), která byla opakovaně nebo dlouhodobě užívána. Tento stav je projevem porušení nové rovnováhy v těle,

které se přizpůsobilo adaptačními mechanismy přítomnosti drogy a bývá

provázen nepříjemnými často i závažnými abstinenčními příznaky. Mezi abstinenčními příznaky lze často postihnout rysy, které se projevují prakticky opačnými efekty, než byly původní akutní účinky drogy, což vyplývá ze směru

vytvořených adaptačních mechanismu, které vedly proti účinku drogy (Fišerová in: Kalina a kol. 2001, s 114).

Je tedy třeba zdůraznit, že odvykací syndrom se projevuje u každé drogy

jinými příznaky, které mohou mít často opačný účinek než je účinek drogy. D. Růst tolerance

Tolerance se vyznačuje tím, že po delším užívání některých návykových

látek klesá jejich účinek, a proto dochází ke zvyšování dávek. Například u

opiátů závislý člověk přijímá často dávku, která přesahuje smrtelnou dávku u člověka bez závislosti. Tolerance roste i na většinu tlumivých léků nebo alkohol (Nešpor, Provazníková 1999, s.32).

Tolerance může také klesat a to zejména po předchozí abstinenci a to

především u těžších závislostí na heroinu. Pokud by se abstinující z nějakého

důvodu k droze vrátil měl by začít nízkou dávkou, jinak hrozí smrtelná otrava. Tolerance rovněž klesá v pokročilých stadiích závislosti na alkoholu, nebo v souvislosti s některými onemocněními (například jaterními). E. Zanedbávání jiných potěšení nebo zájmů

V definici závislosti zmíněné "zanedbávání jiných potěšení nebo zájmů ve

prospěch užívané psychoaktivní látky a zvýšené množství času k získání nebo

užívání látky, nebo zotavení se z jejího účinku" je důležitá a často se vyskytující

známka závislosti. Starší literatura v této souvislosti hovořila o zúženém spektru chování nebo o stereotypním chování ve vztahu k návykové látce. I v tomto případě je zřetelná souvislost této známky s bažením, dále se zhoršeným

sebeovládáním ve vztahu k látce a často existuje i souvislost s odvykacími obtížemi při pokusech o redukci nebo vysazení látky (Nešpor 2003, s.24).

12

Někteří mladí lidé dychtiví nových podnětů a milující vzrušení chtějí vy-

zkoušet tu či onu drogu. Pokud se u nich vytvoří závislost, jejich životní styl se

paradoxně stává velmi monotónním a jednotvárným (intoxikace, zotavení se z ní, shánění prostředků na drogu nebo drogy samotné, intoxikace atd.). Proto je

velmi důležité rozvíjet pozitivní zájmy a záliby, touto otázkou se budu podrobněji zabývat později v části týkající se prevence.

F. Pokračování v užívání i přes jasný důkaz škodlivých následků.

Je nesporné, že abúzus návykových působí negativně nejen na psychické

zdraví člověka ale rovněž negativně působí na zdraví fyzické. Lidé kteří jsou

ohrožení vznikem závislosti si často nechtějí přiznat, že za jejich zdravotními

problémy stojí právě zneužívání návykových látek. Proto aby tento znak validní,

musí být závislý člověk o škodlivých následcích svého počínání informován. Jestliže ve zneužívání návykových látek pokračuje, přestože byl o škodlivosti svého počínání informován jde u něj o závislost.

1.3 Bio-psycho-socio-spirituální model závislosti

Přístupy, které se uplatňují v teoretických výkladech vzniku závislosti a

v práci s ohroženými jedinci, se neustále vyvíjí.

Dlouhá desetiletí v oblasti závislostí převažoval biomedicínský model, ve

kterém je závislost nemocí v lékařském slova smyslu (v zásadě chorobnou poruchou mozkových funkcí, do jisté míry s dědičnými dispozicemi). Pokládá se za nemoc chronickou, obtížně léčitelnou, s častými recidivami, a nejspíše vůbec

nevyléčitelnou - v tom se srovnává např. s ischemickou chorobou srdeční a zejména s cukrovkou. I když však není drogová závislost úplně vyléčitelná, je

léčitelná a může dojít k úpravě stavu za podmínky specifické diety, tj. trvalé

abstinence. Další užití drogy je vždy recidivou nemoci ("závislý nikdy nepřestane být závislým, ale může abstinovat'') (Kalina in: Kalina a kol. 2001, s.78).

Biomedicínský model problematiku závislostí z dnešního pohledu zužuje,

proto byl rozšířen o rozměr psychických funkcí, mezilidských vztahů, jejich

dynamického vývoje a vzájemného podmiňováni na Bio-psycho-sociální model vzniku závislosti, který je v současnosti dominantní.

13

Stále více se do popředí zájmu odborníků dostávají otázky spojené

s duchovními hodnotami, morálkou, vztahem k vyšší autoritě a jejich vlivem na

vznik a léčbu závislostí, proto byl Bio-psycho-sociální model rozšířen na model

bio-psycho-socio-spirituální, jež bývá také nazýván holistický, nebo celostní. Jednotlivými faktory, které se vzájemně prolínají, se budu zabývat nyní. Biologické faktory

Za biologické příčiny vzniku závislosti lze považovat v první řadě některé

okolnosti z průběhu těhotenství například to jestli matka byla sama závislá

(fetální alkoholový syndrom). Dále sem mohou patřit nemoci a úrazy, které

změní dosavadní způsob života disponovaného jedince, ovlivní jeho psychiku a mohou se stát příčinou vzniku závislostí. Rovněž sem patří fyzické handicapy,

které mohou vyvolávat pocity neštěstí a deprese a tím se stát příčinou abúzu návykových látek. K biologickým faktorům vzniku závislosti je počítat také

genetické dispozice. Dokonce byl už vyvinut test na genetickou náchylnost

k závislosti. Jeho autorem je Ernest Noble výzkumník z Kalifornské univerzity v Los Angeles, který vyvinul test na alelu A1, jíž výzkumníci identifikovali jako genetický faktor, jenž signalizuje výrazné zvýšení rizika závislosti. Tento gen je

přítomen u lidí, kteří vykazují nižší hladinu neuropřenašeče dopaminu. Právě drogy s největším závislostním potenciálem produkci dopaminu zvyšují. Během

letošního roku bude k dispozici k běžnému a jednoduchému použití – třeba už na novorozencích – a někteří odborníci vybízejí k jeho masovému rozšíření (http://www.drogy-info.cz/). Psychologické faktory

Psychologické a psychosociální příčiny vzniku a rozvoje závislostí jsou

charakterizovány následovně.

Lidé berou drogy a stávají se na nich závislými hlavně pro jejich účinky,

které buď pomáhaly řešit stávající stav (např. pocity odcizeni, nemilovanosti,

selháni a bezmoci, frustrace, tenze, apatie, nuda, deprese, emocionální bolest, nejistota, samota, nízká sebeúcta či sebevědomí) či nabízely něco, po čem

jedinec toužil (např. odvaha, vzpoura, vzdor, únik, uvolnění, legrace, poznáni, sex, moc, odmítnutí přítomného, schopnost bojovat), někdy ovšem také

z pouhé příležitosti spojené s ignorancí. Souhrnem můžeme mluvit o šesti základních nabídkách, kterými různé druhy drog disponuji: 14

1. Umožňují dosažení větší kontroly. moci nad sebou či nad druhými.

2. Urychlují o zkvalitňují vlastní vývoj, umožňují zažít zvláštní poznání a tím si

uvědomit více sám sebe čí smysl svého života.

3. Zbavují nepříjemného stavu, akutního či permanentního, např. pocitů

neschopnosti, méněcennosti nebo stavů, které doprovázejí fyzické nemoci čí jiné duševní poruchy.

4. Vyvolávají slast, příjemný stav, zintenzivňují smyslové zážitky.

5. Umožňují lépe se cítit uprostřed těch, kteří drogu běžně používají, usnadňují přizpůsobení.

6. Pomáhají při asociálním životním stylu, kdy droga posiluje agresivitu a

drogou posílená sebestřednost potírá empatii a potlačuje sebezpytování s případnými výčitkami svědomí (Frouzová in: Kalina a kol. 2001, s 124). Sociální faktory

Sociální faktory, mající vliv na vznik závislosti jsou velmi různorodé, proto

se zaměřím především na ty, které se nejvíce týkají dětí.

V první řadě jsou to faktory rodinné, sem patří především nedostatečná

pozornost ze strany rodičů, malá péče, nedostatečný dohled, špatné citové vazby, manželský konflikt, rozpad rodiny, nesoustavná a nejednotná výchova,

příliš nízká, nebo příliš vysoká očekávání od dítěte, velká přísnost, násilí

v rodině, týrání, nebo sexuální zneužívání dětí, závislost v rodině, shovívavý postoj rodiny k závislému chování, nízký společenský status rodiny, chudoba, nezaměstnanost.

Dalším prostředím,kde se dítě pohybuje je

škola i zde se mohou

vyskytnout faktory podporující vznik závislosti jako jsou. Neexistence

systematické preventivní práce, špatná komunikace s rodiči, nevhodné přístupy pedagogů

k dětem,

stigmatizace

selhávajících

nedostatečná nabídka vhodných mimoškolních aktivit.

a

problémových

žáků,

Rovněž ve vrstevnické skupině se mohou projevit rizikové faktory

podporující

rozvoj

závislosti.

Jsou

to

zejména

kamarádi,

kteří

sami

experimentují s drogami, mají snadný přístup k návykovým látkám, chovají se

protispolečensky, zesměšňují a šikanují ostatní, mají větší vliv než rodiče, sami mají problémy s autoritami a rebelují.

15

Podstatné jsou rovněž celospolečenské faktory jako je příslušnost

k etnické menšině a s ní související rasová diskriminace, špatné sociální

zabezpečení, chudoba, nezaměstnanost, vysoká kriminalita. K rizikům také

patří snadná dostupnost alkoholu a tabáku, jejich nízká cena a aktivní nabídka v reklamě.

Spirituální faktory

Spiritualita je vztah k tomu co nás přesahuje k čemu vzhlížíme jako

k nejvyšší

autoritě.

K rizikovým

faktorům

v této

oblasti patří

absence

duchovních hodnot a duchovní autority, chybějící smysl života, přílišné zaměření se k materiálním ziskům. 1.4 Primární prevence závislostí

Zhruba od konce 50. let se prevence rozdělila na primární a sekundární.

Primární prevence má za cíl předcházet nemoci před jejím vznikem.

Sekundární prevence se provádí poté, co nemoc vznikla, ale ještě před tím,

než způsobila poškození. Od 60. let se navíc hovoří o terciální prevenci. Ta se provádí poté, co nemoc vznikla a způsobila poškození, cílem terciální prevence je předejít dalším škodám (Nešpor, Provazníková 1999, s.25).

Hlavní úkol primární prevence vidí Kudrle takto: Primární prevence má

programově podporovat zrání jedince. aby co nejbezpečněji prošel cestou hledání vlastní identity. Má rozvíjet jednotlivé předpoklady bio-psycho-sociálněspírituálního celku (Kudrle in: Kalina a kol. 2001, s.146).

V systému primární prevence u dětí mají nejvýznamější postavení školy a

školská zařízení. Nejdůležitějším nástrojem prevence ve školách je minimální

preventivní program (MPP), který vypracovává školní metodik prevence společně s vedením školy a ostatními pedagogickými pracovníky. MPP musí reflektovat specifika školy a regionu kde škola působí. Hlavní částí MPP je

konkrétní a jasná strategie naplňování primární prevence ve výchovně vzdělávacím procesu, dále musí obsahovat dostatečnou nabídku vhodných volnočasových aktivit, rovněž by měl specifikovat formy spolupráce s rodiči a jinými institucemi, nebo organizacemi, které se podílejí na jeho realizaci.

16

Obecné charakteristiky efektivního primárního programu definujeme takto:

1) Kombinace mnohačetných strategií působících na určitou cílovou skupinu

(škola, rodina, vrstevníci, komunita, masmédia). Z bio-psycho-sociálního

modelu a výčtu rizikových faktorů zřetelně vyplývá, že příčiny zneužívání návykových látek jsou značně různorodé. Preventivní programy je tedy nutné

koncipovat komplexně jako souhrn více faktorů a jako koordinovanou spolupráci různých institucí.

2) Kontinuita působení a systematičnost plánování. Jednorázové aktivity,

bez ohledu na rozsah a náklady, např. jednorázové přednášky nebo celostátní

protidrogové kampaně, obvykle nejsou příliš efektivní. Jednostranné a zjednodušující informace mohou být i škodlivé.

3) Cílenost a adekvátnost informací i forem působení vzhledem k cílové

populaci a jejím demografickým a sociokulturním charakteristikám. U každého

preventivního programu je třeba definovat, pro jakou cílovou skupinu je určen. Musí být zohledněn věk, míra rizikovosti, úroveň vědomostí, sociokulturní zázemí, etnická příslušnost postoje dané skupiny ke zneužívání návykových látek. Program musí být pro danou skupinu přijatelný, musí být "prodejný':

4) Propojenost prevence zneužívání nelegálních drog a těkavých látek a

prevencí problémů působených alkoholem a tabákem. Tabák a alkohol jsou

nejrozšířenější drogy a působí největší škody. Jsou také drogami iniciačními,

jejich užívání obvykle provází a často předchází zneužívání nelegálních drog.

Ne vždy však je toto spojení vhodné a můžeme zformulovat různé "balíčky", v nichž lze efektivní preventivní poselství vyslat.

5) Včasný začátek preventivních aktivit, ideálně již v předškolním věku.

Osobnostní orientace, názory a postoje se formulují již v nejranějším dětském věku. Jednoznačně se ukazuje, že čím dříve prevence začíná, tím je ve

výsledku efektivnější. Formy působení musí být samozřejmě přizpůsobeny věku a možnostem dětí. 6)

Pozitivní orientace primární prevence a demonstrace konkrétních

alternativ. Podpora zdravého životního stylu a nabídka pozitivních alternativ

"prodejných" v příslušné cílové skupině by mělo být součástí každého preventivního programu (Bém in:Kalina a kol.2, 2001 s.280).

17

K. Nešpor uvádí ještě některé zásady efektivní primární prevence pro

úplnost uvádím i jeho charakteristiku:

- Program začíná pokud možno brzy a odpovídá věku. - Program je malý a interaktivní.

- Program zahrnuje podstatnou část žáků.

- Program zahrnuje získávání relevantních sociálních dovedností a dovedností potřebných pro život, včetně dovedností odmítání, zvládání stresu atd. - Program bere v úvahu místní specifika.

- Program využívá pozitivní vrstevnické modely.

- Program zahrnuje legální i nelegální návykové látky.

.

- Program zahrnuje i snižování dostupnosti návykových rizik i poptávky po nich. - Program je soustavný a dlouhodobý.

- Program je komplexní a využívá více strategií (např. prevenci ve školním prostředí i práci s rodiči).

- Program počítá s komplikacemi a nabízí dobré možnosti, jak je zvládat.

- Selektivní a indikovaná prevence je náročnější na čas, kvalifikaci i prostředky

a často vyžaduje individuální přístup a pomoc s ohledem na specifické individuální potřeby (Nešpor 2003, s.134).

V této kapitole se chci ještě zaměřit na hlavní pedagogické principy

primární prevence ve výuce.

Požadavek na stanovení cílů PP

Stanovené cíle by měly korespondovat s protidrogovou strategií školského zařízení (MPP), být v určitém kontextu individuálních podmínek školy, mírou

výskytu drogového problému v regionu. Cíle vychází z protidrogové koncepce na místní i celostátní úrovní.

Cíle jsou zaměřeny do dvou základních oblasti: - výchova ke zdravému životnímu stylu

- zvyšování odolnosti dětí a mládeže proti negativnímu působení nabídky drog Soustavnost a dlouhodobost

- Systém témat by měl být sestaven tak, aby na sebe vzájemně navazovala.

- Metody a formy preventivního působeni by měly prostupovat spirálovitě osnovami tak, aby se v průběhu výchovně vzdělávacího procesu jednotlivá témata opakovala ve vyšší úrovni.

18

- Dalším požadavkem je dlouhodobost a kontinuita, tzn. že s PP začínáme co

nejdříve od útlého věku. Na programy v mateřských školách navazuje systematická práce na školách základních a středních. Požadavek přiměřenosti

Je důležité, aby obsah, forma a metody protidrogového programu respektovaly věk, míru rizikovosti, úroveň vědomostí, sociokulturní zázemí a postoje dané

skupiny ke zneužívání návykových látek. Vzdělání by mělo navazovat na předcházející zkušenosti.

Obecný pedagogický princip názornosti

Primární prevenci můžeme chápat ve stylu využívání pozitivních modelů. Z tohoto důvodu je nutné, aby lektor znal současné vzory a idoly této skupiny. V prevenci využíváme hlavně pozitivní modely, s nimiž se může cílová populace

ztotožnit a jejichž způsoby reagování může uplatnit v situacích každodenního života.

Princip aktivnosti

Princip aktivnosti vyžaduje obecný požadavek:

- opřít se v PP o samostatnou činnost jedince (práce v malých skupinách, uspořádat prostředí jinak, než tradičně frontálně, problémové učení atd.) - aktivizovat poznávací, citové a volní procesy

- stavět na zájmu a očekávání žáků a stimulovat je vhodnou motivací. To předpokládá kvalifikovanost a důvěryhodnost vystupování ze strany lektora,

- pomocí získaných vědomostí a dovedností vytvářet kvalitní postoje a projevy chování.

Princip uvědomělosti

Základním požadavkem v primární prevenci je, aby mladí lidé pochopili úlohu a význam získaných vědomostí a dovedností a uměli je uplatnit v každodenním

životě. To předpokládá vyloučit pouhé předkládání informací bez hlubšího porozumění (Skácelová in: Kalina a kol.2, 2001, s.291,292).

19

2. Nejčastější druhy závislostí

Jak již bylo zmíněno výše v dnešním světě hrozí, že každý člověk se

stane obětí nějaké závislosti, protože spektrum nabídky je velmi široké. Z toho důvodu se budu věnovat těm druhům závislostního chování, které jsou nejrozšířenější a asi také společensky nejnebezpečnější.

2.1 Drogová závislost

Drogu charakterizuje Nešpor jako chemickou, nebo přírodní látku, která

mění duševní stav člověka a ovlivňuje jeho myšlení, cítění, nebo jednání. (Nešpor, Csémy 1997 s.36)

Požívání drog má dlouhou historii. Lidé od nepaměti brali nejrůznější látky

pro zlepšení" nálady, povzbuzení, zapomnění, zvýšení odvahy, odstranění

starostí, prožívání rozkoše, uvedení se do snových stavů a zažití fantastických smyslových prožitků.

Existuje ohromné množství těchto látek s různými účinky na lidskou

psychiku, proto je možno třídit je podle různých hledisek. Například: 1) podle vzniku (přírodní, semisyntetické a syntetické)

2) podle typu působení a chemického složení (tlumivé látky, stimulancia, halucinogeny)

3) podle stupně společenské nebezpečnosti (podle závažnosti společenských následků)(Zábranský 2003 s. 14).

Asi nejznámější dělení na drogy tvrdé a měkké se vztahuje k riziku, které

se pojí s jejich užíváním. Zjednodušeně lze říci, že čím je droga „tvrdší“, tím větší poškození je schopna vyvolat.

V následující tabulce je zachycena míra rizikovosti některých běžně

užívaných látek.

20

Míra rizika Vysoká

„Tvrdost“

Zástupci

Tvrdé

Toluen

Heroin Morfin

Durman Crack Vysoká až střední

Střední

LSD

Tvrdé

Lysohlávky

Kokain

Pervitin

Tvrdé

Alkohol

Ecstasy Efedrin

Relativně malá

Prakticky bez rizika

Kodein

Měkké

Marihuana Hašiš

Kokový čaj

Měkké

Káva

Čaj

(http://www.odrogach.cz)

Motivace, které přivádí jednotlivce zejména děti a mladistvé k abúzu

psychoaktivních látek je možné shrnout takto.

- motivace interpersonální - přání proniknout interpersonálními bariérami

a získat uznání vrstevníků, komunikovat s nimi, neboť v patologické rovině se nachází interpersonální komunikace rodinná, vzdorovat autoritám,

- motivace sociální - potřeba prosadit si sociální změny, identifikovat se s urči-

tou subkulturou, unikat z obtížných nesnesitelných podmínek prostředí, měnit

společenské vědomí vrstevníků; současná společnost způsobuje sociální frustraci, působí chaoticky na děti a mládež; uplatňují se v první linii rysy postmoderní společnosti,

21

- motivace fyzická - přání fyzického uspokojení, fyzického uvolnění,

odstranění fyzických obtíží, přání získat více energie, udržet si fyzickou kondici,

- motivace senzorická - přání stimulovat jednotlivé smysly zrak, sluch, hmat,

chuť, potřeba smyslové sexuální stimulace,

- motivace emocionální - uvolnění od psychické bolesti, pokus řešit osobní

komplikace, snížení úzkosti, uvolnění od špatné nálady, emocionální relaxace,

- motivace politická - identifikovat se skupinami protestujícími proti

establishmentu, měnit drogovou legislativu, nedodržovat společenská pravidla,

- motivace intelektuální - uniknout nudě, dosáhnout intelektuální kurióznosti,

řešit umělé problémy, zkoumat své vlastní vědomí a podvědomí,

- motivace kreativně estetická - vylepšit uměleckou tvorbu, zvýšit požitek

z umění, ovlivnit a rozšířit představivost,

- motivace filosofická - objevovat významné hodnoty, hledat smysl života, nalézat osobní identifikaci, objevovat nové pohledy na svět,

- motivace antifilosofická - neuspokojení hledání sebe sama v učeních

filosofů,

zklamání při hledání smyslu života, nenalezení východiska ve filosofii Východu,

- motivace spirituálně mystická - vyznávat ortodoxní víru, prosazovat a vázat se na spirituální náhled, získávat boží vize, komunikovat s Bohem, získávat spirituální moc,

-

motivace

specifická

-

osobní

potřeba

prožít

dobrodružství,

jinak

nevyjádřitelné prožitky, získat ocenění u určitých osob (Mühlpachr in. Pipeková a kol. 1998, s. 212).

Drogová závislost vzniká v několika fázích.

1. fáze - experimentální: • • •

občasné užití drogy přináší báječné, dosud nepoznané prožitky

negativní účinky drogy nejsou patrné

droga pomáhá uniknout z reality kdykoli je potřeba

•

to všechno chce jen vědět, jak drogu užívat a která je pro toho kterého

•

škola či práce se zvládá dokonce ještě lépe než dříve

•

jedince nejpřínosnější

před nejbližšími se dá všechno docela dobře utajit 22

Pokud se v této fázi jedinec podchytí, pak kromě důkladné prevence je dobré naučit jej zvládat co možná nejrozmanitějšími způsoby nepříjemné a zátěžové

situace, které v běžném životě zákonitě nastávají.Mnoho lidí v této fázi od drog odstupuje.

2. fáze sociální užívání (nebo také tzv. víkendové braní): •

braní drog se stává pravidelnější

•

jedinec si stanovuje pravidla užívání, která mu pomáhají cítit se

•

droga se užívá v době a na místech, která jsou k tomu sociálně přijatelná

•

bezpečně před závislostí

droga je vřazena do sociálního života jedince (stává se jeho součástí)

•

denní program jedince se pomalu začíná přizpůsobovat jeho touze po

•

původní zájmy se začínají zanedbávat

droze (droga se už stává tak trochu problémem)

•

objevují se občasné absence ve škole nebo zaměstnání, zejména po tzv.

•

množí se pozdní příchody domů

• • •

víkendových jízdách, což vede k shánění falešných omluvenek a k lhaní

zhoršuje se prospěch či pracovní výkonnost

zhoršují se vztahy ve škole, na pracovišti, doma

opouštějí se staří kamarádi, kteří neberou a získávají se noví, kteří berou také drogy

Jedinci v této fázi braní drogy se občas svěří tomu, od koho očekávají pomoc.

Chtěli by však něco tohoto typu: Udělejte něco, abych neměl konflikty s vyučujícími a rodiči. Já se té drogy nechci vzdát, bez ní se muzika nedá vůbec poslouchat natož vychutnat, pomáhá mi uklidnit se, když se pohádám.Ve většině případů je zde odborná pomoc přinejmenším potřebná. 3. fáze - každodenní užívání: • • • •

jedinec začíná ztrácet kontrolu nad užíváním drogy

původní hodnotový systém je stále víc pošlapáván

pociťovaná emocionální bolest je přehlušována dalšími dávkami drogy

život se začíná točit jen kolem drogy 23

• • • • •

neřešené problémy přinášejí stále větší stres a bolest

původně stanovená pravidla užívání jsou stále častěji porušována

úplné opuštění původních zájmů

nezájem o školu, zaměstnání, časté absence

ztráta vůle

•

konflikty v rodině

•

jedinec se upíná na drogové kamarády

•

vedou

k případnému odchodu

až

k úplnému

přerušení

kontaktu

s ní,

peníze na drogy se získávají krádežemi, popř. prodejem drog nebo prostitucí

Jedinec touží po pomoci, chce abstinovat, ale sám to nedokáže. Odborná pomoc dlouhodobějšího rázu je nezbytná.

4. fáze - užívání k dosažení normálu (narkoman na plný úvazek): • •

droga už nic nedává

jedinec není schopen vidět věci reálně, je pohlcen sebeklamem

•

jedinec je hnán zoufalou touhou navodit drogou opět ten příjemný stav,

•

ztráta vlastní důstojnosti, droga nutí dělat jedince to, co nechce

který byl na počátku jeho drogové kariery

•

původní vztahy (včetně rodinných) jsou zničeny, jedinec se stává

•

pohyb v bludném kruhu jedince zbavuje posledních sil cokoli se sebou

součástí izolované sociální skupiny stejně postižených

udělat, ztrácí chuť žít (http://knihovna.adam.cz/drogy99/zavisl.htm).

Děti a mladiství jsou nejrizikovější a nejohroženější v oblasti abúzu drog.

Kalina uvádí rizikové skupiny na které je především zaměřena primární prevence.

Rizikoví jednotlivci: individuální riziko zvyšují zejména psychické problémy

a poruchy, poruchy učení a chování, genetické predispozice, dysfunkční primární rodina. Rovněž děti, sourozence a partnery uživatelů lze pokládat za osoby se zvýšeným rizikem.

24

Experimentátoři: nepřesné, ale i v odborné mluvě používané označení pro osobu, která drogy takzvaně zkouší, občasně a nepravidelně užívá různé drogy a typy drog a může, ale nemusí mít přitom problémy v jiných oblastech.

Příležitostní a rekreační uživatelé: u této cílové skupiny se užívání drog již stalo součástí životního stylu, ale není častější než jednou za týden a jeho

důsledkem není (nebo dosud není) vznik závislosti a dalších problémů. Typické je zejména u marihuany, LSD či extáze na tzv. parties.

Pravidelní uživatelé: pravidelnost (tj. užívání častější než 1x týdně) obvykle implikuje již nejen životní styl, ale jistý škodlivý účinek ve stupni závislém na užívané látce. Můžeme hovořit o "škodlivém užívání".

Problémoví uživatelé: problémové užíváni je definováno jako intravenózní

užívání anebo dlouhodobé a pravidelné užívání opiátu, kokainu a drog amfetaminového typu. Do pojmu "problémové užívání" se nezahrnuje užívání extáze a konopí.

Závislí: uživatelé splňující diagnostická kritéria syndromu závislosti, často, ale

ne vždy jde zároveň o problémové uživatele.

Rodiny a partneři uživatelů: dnes již nezanedbatelná cílová skupina ve většině intervencí zejména v sekundární a terciární prevenci (Kalina in: Kalina a kol. 2001, s.55).

2.2 Závislost na alkoholu

Alkohol (chemicky etylalkohol, etanol C2H5-OH) vzniká chemickým

procesem kvašení ze sacharidů. Je

to jednoduchá chemická látka, která

snadno proniká k různým orgánům, včetně mozku. Její obsah v alkoholických nápojích kolísá zhruba v rozmezí od 2 - 3 % do asi 40 %.

Konzumace alkoholu má tradici již od nepaměti. Archeologické nálezy z

dávných dob svědčí o tom, že s pěstováním obilí se rozšiřovala i příprava kvašeného sladu - předchůdce piva. Patrně stejně dlouho jak je alkohol znám, však lidstvo provází i negativní následky jeho nemírného požívání. 25

Žijeme ve společnosti, kde je mírná konzumace alkoholu běžná, okolí ji

akceptuje. Alkoholem vyjadřujeme svoji pohostinnost a společenskost. V kolektivu může být vnímán trapným nejen opilec, ale i zásadový abstinent. Obecně se domníváme, že otevřený a umírněný způsob pití alkoholu je

neškodný. Společenské cítění je proalkoholní jak konstatuje Mühlpachr, a zároveň poukazuje na nebezpečí rituálů spojených s konzumací

alkoholu,

uvádí že konzumace alkoholu je zabudována do většiny lidských rituálů, které provázejí člověka od narození po smrt. Odmítnutí konzumace alkoholu vzbuzuje pozornost a neadekvátní reakce. Člověk, který odmítá konzumaci

alkoholu, je považován za "patologického". Právě rituály spojené s konzumací

alkoholu mají svou vysokou nebezpečnost pro oslovení mládeže a dětí. Rituál

ťukání na zdraví je symbolem dospělosti a účasti v dospělém životě. Odklad

účasti v této aktivitě vytváří napětí a snahu tuto bariéru odstranit a být již nositelem dospělosti - tedy moci pít alkohol. Pokud se dítě nedostane k jiným

projevům dospělosti a nevytvoří si jiné rituály vedoucí k projevu dospělosti, pak rituál pití je velmi snadno dosažitelný. Pouhá napodobenina rituálu je

nebezpečím především pro děti do šesti let a tato nápodoba pro ně může

končit smrtí, neboť mají menší tělesnou hmotnost a jejich játra nejsou schopna

odbourávat alkohol v takové míře jako u dospělých ( Mühlpachr in: Pipeková a kol. 1998, s. 213).

Nadměrná pravidelná konzumace alkoholických nápojů se u nás týká,

přibližně 25 % dospělé mužské populace a 5 % žen. Při pravidelné konzumaci

vyšších dávek (20 - 60 g) může docházet k řadě vážných zdravotních potíží. Přitom pravidelná denní konzumace alkoholu již v dávkách (přepočteno na 100 %ní alkohol) vyšších než 18 g u žen a 20 g u mužů sebou nese riziko návyku a posléze závislosti na alkoholu. V průmyslově vyspělých zemích představují

lidé, závislí na alkoholu 30 - 40 % celkového počtu pacientů psychiatrických lůžkových zařízení ( Popov in: Kalina a kol. 2001, s. 151).

Podle množství vypitého alkoholu rozdělujeme konzumenty takto:

Abstinenti nepijí alkohol vůbec.

Příležitostní konzumenti pijí s mírou; občas se jim stane, že tuto míru

překročí.

26

Nadměrní konzumenti pijí trvale nad míru, dostávají se často do stavu

opilosti, včetně příslušných ekonomických či zdravotních následků. Část z nich

konzumuje alkohol se vzestupnou úrovní a s rostoucími problémy. Je nutno si uvědomit, že ještě ne všichni jsou alkoholici, třebaže velké procento z nich do tohoto stupně po určitém čase přechází.

Alkoholici jsou lidé s chorobou, kterou je možno diagnostikovat a léčit.

Jsou závislí na alkoholu a nejsou schopní se ho dobrovolně vzdát. I když bez něj pár dní i týdnů mohou vydržet, ke své droze se vrací. Při přerušení trvalého pití pociťují závažné abstinenční příznaky. Fyzické poškození takového stupně, při kterém

účinky

přetrvávají

přestože alkoholik nepije,

chronickým alkoholismem. ( Višňovský, Bečková 1998 s.100).

se nazývají

Vývojová stadia závislosti vypracoval kanadský psychiatr Jellinek, jehož

klasifikace je obecně přijímána našimi i zahraničními odborníky. 1. Stadium iniciální, počáteční

Pacient se neliší od svého okolí, pije kvůli psychotropním účinkům alkoholu. V intoxikaci překonává stresové a neřešitelné situace. Zvyšuje konzumaci, jeho tolerance roste.

2. Stadium prodromální, varovné

Rostoucí tolerance způsobuje stále vyšší hladinu alkoholu v krvi. Preferuje

tajné pití, pití s předstihem a konzumuje alkohol rychleji než okolí. Je citlivý na verbální i nonverbální komunikaci s tematikou alkoholu. Objevují se palimpsesty - nepamatuje si průběh intoxikace. Prohlubuje se jeho pocit viny, zvyšuje se snaha ovládnout účinky alkoholu.

Druhé stadium je hranicí možnosti řešit situaci kontrolovaným pitím a vyřešením původních problémů.

1. a 2. stadium se řadí do předchorobí.

3. Stadium kruciáIní, rozhodné

Stále roste tolerance. Dochází ke změně kontroly pití. Alkohol se stal součástí metabolických dějů.

Rostoucí frekvence zjevných opilostí vede k narůstání konfliktů s okolím.

Postižený buduje racionalizační systém - systém zdůvodnění, jímž svému okolí i sobě vysvětluje a omlouvá své pití. Jellinek hovoří o alkoholocentrickém chování, upadají jeho zájmy, koníčky a povinnosti. 27

TIak okolí může donutit i k dlouhodobé abstinenci. Uvolněním tlaku končí i období abstinence.

V tomto stadiu se objevují zdravotní poruchy. 4. Stadium terminální, konečné

Charakteristickým znakem je nepříjemný stav po vystřízlivění, nastupují tzv. ranní doušky, které přechází v několikadenní konzumaci - vzniká tah.

Pacient konzumuje vedle alkoholických nápojů i technické prostředky. Nastupuje degradace osobnosti, celkový úpadek.

Ve 3. a 4. stadiu může kdykoliv dojít k chronifikaci choroby, kdy se následky abúzu stanou trvalými, neodstranitelnými, vzniká chronické stadium závislosti na alkoholu.

V odborné literatuře bývá citována klasická Jellinekova typologie kde rozlišuje 5 typů abusu, respektive závislosti na alkoholu:

- Typ alfa: "problémové piti", abusus alkoholu, používaný jako "sebemedikace"

k odstranění dysforie, potlačení tenze, úzkosti, či depresivních pocitů, často pití o samotě

- Typ beta: "společenské pití", příležitostný abusus, výrazně charakterizovaný sociokulturálně, častým pitím ve společnosti, charakteristickým následkem je somatické poškození

- Typ gama: (bývá označován jako "anglosaský typ", s preferenci piva a destilátů) závislost na alkoholu, charakterizovaná poruchami kontroly pití, postupným zvyšováním tolerance k alkoholu, s typickou progresí konzumace, následovanou

somatickým

vyjádřena psychická závislost

a

psychickým

poškozením,

výrazněji

bývá

- Typ delta: (označovaný jako "románský typ", preferující víno) typická je

chronická (denní) konzumace alkoholu, trvalé udržování"hladinky", bez

výraznějších projevů opilosti a ztráty kontroly, výrazněji bývá vyjádřena somatická závislost s tělesným poškozením

- Typ epsilon: epizodický abusus (dipsomanie, "kvartální pijáctví") s obdobími

delší, občas úplné abstinence, nepříliš častá varianta závislosti, provázející někdy afektivní poruchy.

28

Jak už bylo zmíněno výše je konzumace alkoholu riziková zejména pro

skupinu dětí a mladistvých. Již velmi malé množství alkoholu může vyvolat u

dětí nebezpečné otravy. Návyk na alkohol se u nich vytváří velmi rychle. Proto je v civilizovaných společnostech běžné děti a mladistvé před alkoholem

chránit. Ve Spojených státech nebo v Japonsku je povoleno podávat

alkoholické nápoje až od 21 let, ve Švédsku od 20 let. U nás byla tato věková hranice stanovena na 18 let a ani to se bohužel vždy nedodržuje.

Alkohol (podobně jako tabák nebo marihuana) se někdy nazývají

"průchozí drogy". Znamená to, že část dětí z nich přechází k látkám ještě

nebezpečnějším. Podle jistého amerického výzkumu je riziko škodlivého užívání drog vyšší u dětí, které začaly pít alkohol nebo kouřit v mladším věku (Nešpor, Csémy 1997 s.38). 2.3 Závislost na tabáku

Tabák patří mezi návykové drogy, jejichž účinky se neprojevují tak

dramaticky a rychle, ale vzhledem k rozšířenosti kouření jsou citelné. Kouř

z tabáku obsahuje velké množství chemicky aktivních látek dehet, oxid uhelnatý, oxidy dusíku, kyanovodík atd., ale jak uvádí Králíková. Jedinou návykovou látkou ze 4. - 5. tisíc složek tabákového kouře či v tabáku jako

takovém je toxický rostlinný alkaloid nikotin. Jedná se o bezbarvou tekutinu, bez

zápachu. Smrtelná dávka pro člověka je kolem 80 mg, poměrně rychle však vzniká tolerance( Králíková in. Kalina a kol. 2001, s 205).

Zneužívání tabáku je nejrozšířenějším druhem návykového chování

rovněž mezi dětmi s nařízenou ústavní výchovou a je to vlastně bohužel

logické, protože tabák je kromě alkoholu jedinou legální drogou a je také

nejrozšířenější. Jak uvádí Králíková kouří u nás necelých 30 % obyvatel ve

věku nad 15 let, mezi 15. a 18. rokem však kouří 40 - 50 % mladých, a to zejména dívek. To je alarmující trend i při celkovém poklesu kuřáků (asi o 10 % za

posledních 10 let, přestávají však spíše muži a spíše starší). Nejčastěji se s kouřením začíná kolem 14 let, 80 - 90 % kuřáků začne před svým 18. rokem.

Děti ve věku 12 - 14 let jsou také cílovou skupinou tabákové reklamy (Králíková in. Kalina a kol. 2001, s 205).

29

S tímto stavem rovněž úzce souvisí problém školní úspěšnosti což uvádí

Mühlpachr. Cigareta si prosazuje postavení symbolu mužnosti a dospělosti.

Kuřáctví je spojeno s prospěchem, jak konstatuje Heller, čím horší prospěch, tím více a častěji jsou kouřeny cigarety. Typický silný kuřák je chlapec nejvyšší

třídy ZŠ s podprůměrným prospěchem. Mezi děvčaty je zřetelně více nekuřaček než mezi chlapci a mezi chlapci je zřetelně více především slabých kuřáků. Ti vytváří základnu pro další vývoj a s postupnými ročníky narůstá množství kuřáků i počet vykouřených cigaret U chlapců 8. tříd se špatným prospěchem lze najít již návykové kouření ( Mühlpachr in. Pipeková a kol. 1998, s. 218).

V současnosti je možno předpokládat, že se téměř každý mladý člověk

setká s kouřením nejen pasivně, ale i aktivně. Asi třetina z nich se brzy stává na kouření závislá. Mezi důležité vlivy podporující upevnění nebezpečných návyků patří vliv kamarádů v partách, kde se často zneužívá nejen alkohol, organická rozpouštědla a další drogy, ale i vliv rodinného prostředí (rodina kuřáků, sourozenci, kteří kouří) a často i masová komunikační média (film,

televize, reklama). Podle výsledků anketových akcí mezi mladými se kuřáci hodnotí jako zralejší, vyspělejší, tvrdí chlapi. Dá se pochopit, že mladý dospívající muž chce působit podobným dojmem a cigaretu vidí jako důležitý prostředek na vytvoření takového dojmu.

Časem se návyk na kouření upevňuje. Pro tento jev kuřáci uvádějí různé,

často protichůdné důvody: pocit uvolnění, ale i pocit povzbuzení a zvýšení psychické energie, často však pouze zvyk či pocit uspokojení z celého rituálu

kouření od vynětí cigarety z krabičky až po uhašení nedopalku. Objevují se zde i

motivy

odstranění

nepříjemných

pocitů,

jako

je

psychické

napětí,

podrážděnost, nesoustředěnost a též i odstranění nepříjemných stavů vyvolaných delší přestávkou v kouření. ( Višňovský, Bečková 1998 s.109).

Jednotlivé typy kuřáků charakterizuje Mühlpachr při čemž vychází z rozdělení

Schmidtova.

1. Příležitostný kuřák

Kouří občas, na základě kuřáckých zvyklostí, které stimulují. Necítí potřebu, pokud se objeví, uspokojí ji, pokud ne, nezpůsobí žádné komplikace.

30

2. Návykový kuřák

Kouří ze zvyku ve vleku kuřáckých zvyklostí a napodobení. Psychodyna-

mické procesy nejsou tak fixovány, aby se mohla vyvinout psychická závislost Kouření může ukončit bez větší námahy.

3. Kuřák s psychickou závislostí

Do této skupiny patří kuřák z požitku, u něhož stojí v popředí vůně, chuť a kuřácký ceremoniál. Lze sem zařadit i ty, kteří jsou motivováni prožívaným uvolněním, uklidněním, odstraněním dysforie a pocitu prázdnoty.

4. Kuřák s psychickou a fyzickou závislostí

Do popředí vystupují farmakodynamické účinky nikotinu, které kuřák vyhledává pro emočně vegetativní prožitky. Na tělesnou závislost upozorňuje

bušení srdce, návaly pocení, třes a neklid po absenci kouření ( Mühlpachr in: Pipeková a kol. 1998, s. 218).

2.4 Závislost na hracích automatech

Závislost na automatech někdy nazývaná jako patologické hráčství

gambling, gamblerství, apod. patří mezi tzv. návykové a impulsivní poruchy,

kam ho řadí MKN, nepatří tedy podle této klasifikace mezi závislosti. Při diagnostice

gamblingu

bývají

nejčastěji

používána

psychiatrické asociace jež definují patologické hráčství takto.

kritéria

Americké

A) Trvající a opakující se maladaptivní chování ve vztahu k hazardní hře, jak ukazuje 5 (nebo více) z následujících indikátorů:

1. Zaměstnává se hazardní hrou (např. znovu prožívá minulé zážitky související

s hazardní hrou, plánuje další hazardní hru, uvažuje o tom, jak si opatřovat prostředky k další hazardní hře).

2. Aby docílil žádoucí vzrušení, musí zvyšovat množství peněz vkládaných do hazardní hry.

3. Opakovaně a neúspěšně se pokoušel hazardní hru ovládat, redukovat nebo s ní přestat

4. Když se pokouší snížit hazardní hru nebo s ní přestávat, cítí neklid a podrážděnost.

31

5. Používá hazardní hru jako prostředek, jak uniknout problémům nebo mírnit dysforickou náladu (např. pocit bezmocnosti, viny, úzkosti, deprese).

6. Po ztrátě peněz při hazardní hře se následujícího dne k hazardní hře vrací, aby je vyhrál nazpět.

7. Lže příbuzným, terapeutovi nebo jiným lidem, aby tak zakryl rozsah svého zaujetí hazardní hrou.

8. Dopustil se ilegálních činů jako padělání, podvodů, krádeží nebo zpronevěry kvůli hazardní hře. .

9. Ohrozil nebo ztratil kvůli hazardní hře signifikantní vztahy, zaměstnání, vzdělání nebo kariéru.

10. Spoléhá na druhé, aby mu poskytovali finanční prostředky, které by mírnily zoufalou finanční situaci, do které se dostal kvůli hazardní hře. B) Hazardní hraní nelze lépe vysvětlit manickou epizodou.

Jak tedy uvádí Nešpor, Při troše fantazie a dobré vůle zde najdete

podobnosti se známkami závislosti, jakými jsou zvýšené množství času, které návykový problém zabírá, zvyšování tolerance, zhoršené sebeovládání, odvykací stavy a pokračování vzdor škodlivým následkům.

Lze tedy shrnout, že patologické hráčství, ačkoliv není závislostí v pravém

slova smyslu, má se závislostmi mnoho společných rysů (Nešpor 2003, s.32).

Závislost na hře vzniká, jak uvádí většina autorů (např. Nešpor, Frouzová,

Mühlpachr) ve třech fázích:

1. Fáze výher - Občasné hraní s fantazií o veliké výhře, přehnaný optimismus, zvyšování sázek, zvyšování frekvence hraní, přechod k osamělé hře, chlubení se neskutečnými výhrami.

2. Fáze prohrávání - Objevuje se neschopností přestat s hrou a ztráta kontroly nad svým chováním, skrývání hry před rodinou, půjčování peněz, odklady splátek dluhů. V chování dotyčného je neklid, podrážděnost, uzavřenost, zanedbávání zdraví. Objevují se problémy v rodině a zaměstnání.

2. Fáze zoufalství - Odcizení rodiny, přátel, popírání vlastní zodpovědnosti, obviňování druhých, trestná činnost, rozpad rodiny, úvahy o sebevraždě pokusy o ní.

32

Mühlpachr zmiňuje navíc ještě čtvrtou fázi závislosti fázi beznaděje, která

se vyznačuje sebevražednými pokusy, odsouzením za delikvenci, rozpadem rodiny ( Mühlpachr in: Pipeková a kol. 1998, s. 224).

Rizikové skupiny lidí ohrožených gamblerstvím jsou vymezeny takto.

1. Děti a mladiství jsou věkovou skupinou, u které vzniká patologické hráčství

nejrychleji, během několika týdnů nebo měsíců. Nešpor se domnívá, že průměrná doba vzniku závislosti je 1 - 3 roky.

2. Muži jsou z hlediska pohlaví naprosto dominantní rizikovou skupinou. Lze

konstatovat, že patologické hráčství je fenomén mužské populace.

3. Profesionální hráči disponují značným rizikem, že propadnou patologické

hrací vášni. Původně profesionální přístup (triky, podvody, dovednosti) se mění v závislost, při které nelze profesionální zkušenosti aplikovat

4. Nebezpečné povolání, při kterém je jedinec vystaven trvale kontaktu s

výherním automatem (např. číšníci, obsluha heren apod.), nebo má dostatečné a neomezené finanční prostředky (podnikatelé).

5. Hyperaktivní děti se vyznačují schopností strávit mnoho hodin u hracích automatů, přestože se v rodinné a ve školní realitě projevují nadměrně živě.

6. Nezaměstnaní a ti, kteří selhali ve škole nebo v zaměstnání. Nutno však poznamenat, že nezaměstnanost je častěji důsledek hazardní hry nežli její příčinou ( Mühlpachr in: Pipeková a kol. 1998, s. 224).

33

3. Výskyt patologických závislostí ve VÚ Olešnice

3.1 Charakteristika VÚ Olešnice Oficiální název školského zařízení v Olešnici na Moravě je Výchovný ústav

a Střední školy, jeho součástmi jsou - výchovný ústav, odborné učiliště, praktická škola, internát a školní jídelna.

Zařízení se opírá o dlouholetou, tradicí různých škol s kořeny před druhou

světovou válkou. V té době vznikla na půdě dnešního zařízení dvouletá hospodářská škola. Po normalizačních opatřeních v začátcích šedesátých let se změnila na omezený výchovný ústav. Vzdělávání bylo omezeno jen na

přítomné svěřence ústavu. Po revolučních změnách na začátku devadesátých let minulého století vzniklo odborné učiliště, které zajišťuje vzdělávání žáků

v deseti učebních oborech, praktické škole dvouleté a praktické škole tříleté.

Zde se vzdělávají společně děti s nařízenou ústavní výchovou a děti které do školy dojíždí, nebo jsou ubytovány na internátě.

Výchovný ústav plní zejména výchovné, vzdělávací a sociální úkoly vůči

dětem, u kterých se projevují poruchy chování, často v kombinaci s lehkou

mentální retardací, nebo hraničním pásmem lehké mentální retardace. Tyto děti jsou zde umístěny na základě soudem nařízené ústavní výchovy nebo soudem nařízeného

předběžného

dobrovolném pobytu.

opatření,

případně

na

základě

smlouvy

o

Ve VÚ Olešnice jsou umístěny děti ve věku od patnácti let do osmnácti let

(případně devatenácti let). Děti jsou rozděleny do čtyř výchovných skupin označených A, B, C, D, z toho A, B, a C jsou skupiny chlapců, D je skupina

dívek. Další skupinu tvoří děti samostatně ubytované připravující se na odchod ze zařízení. Všem dětem je v souladu se zákonem poskytováno plné přímé zaopatření.

Vzdělávání dětí probíhá v rámci zařízení kde mohou být přijaty do

Odborného učiliště nebo Praktické školy, a to podle svých zájmů a schopností. Do učebních oborů Odborného učiliště jsou zařazeny, jak už bylo zmíněno 34

výše, v rámci integrace společně se žáky dojíždějícími i ubytovanými na

internátech. Vyžaduje-li to zájem a schopnosti dítěte, je dítě umístěno ke vzdělávání do školy mimo zařízení. Mimoškolní

výchovnou činnost zajišťují vychovatelé podle předem

schváleného rozpisu služeb a podle týdenního výchovného plánu, který

sestavuje vychovatel skupiny ve spolupráci s dětmi Skupinová práce probíhá podle těchto plánů. O každou skupinu se starají dva skupinoví vychovatelé.

Důležitým prvkem výchovné práce je spolupráce s ostatními vychovateli, sociální pracovnicí, učiteli ve škole, instruktory na pracovištích a psychologem.

Těžištěm mimoškolní činnosti ve VÚ jsou zájmové kroužky. Jejich pestrá nabídka umožňuje optimální využití volného času dětí a jejich seberealizaci. 3.2 Hlavní typy návykového chování ve VÚ

Kouření - všechny děti přicházející do našeho zařízení jsou dosti silnými

kuřáky, některé už při nástupu vykazují poměrně vysoký stupeň psychické nebo dokonce fyzickou závislost (viz. Kapitola 2.3). Z výsledků průzkumu, který jsem

provedl pomocí Fagerstromova testu nikotinové závislosti (viz. příloha) vyplývá, že z dětí, které jsou klienty Výchovného ústavu Olešnice je: 9,5 %

velmi silně závislých na nikotinu

14 %

silně závislých na nikotinu

43 %

slabě závislých na nikotinu

5%

abstinuje

28,5 % středně silně závislých na nikotinu 0 %

vůbec, nebo velmi slabě závislých

Kouření se tak stává největším problémem souvisejícím s patologickými

závislostmi. A přestože není povoleno je třeba hledat způsoby jak chlapcům

umožnit, aby svoji potřebu uspokojili. Jinak dochází k některým negativním

jevům, ty budou zmíněny v následující kapitole, případně chlapci kouří v ubytovacích prostorách např.na WC, čímž porušují základní bezpečnostní předpisy. Proto kouření u chlapců regulujeme alespoň tím, že se pokoušíme 35

motivovat je k omezení kouření a to především pomocí odměn, popřípadě

formou soutěží o atraktivní ceny. Těmito postupy dosahujeme alespoň

částečného zlepšení stavu, na rozdíl od represivních opatření, trestů a prohibice, jež se míjejí účinkem.

Alkohol je, co se týká četnosti druhou nejčastěji zneužívanou návykovou

látkou. Z šetření které jsem provedl formou analýzy Knihy denní evidence VÚ

Olešnice vyplývá, že během posledního roku bylo při konzumaci, nebo pod vlivem alkoholu zjištěno:

29,5 % chlapců nejméně

1 x měsíčně

23,5 % chlapců nejméně

1 x za šest měsíců

35 % chlapců nejméně 12 % chlapců nejméně

1 x za tři měsíce

1 x ročně

Je zajímavé, že tomuto problému se nevyhnul žádný z chlapců.

Chlapci konzumují alkohol bud´ během samostatných vycházek, nebo se

snaží propašovat alkoholické nápoje do budovy výchovného ústavu. Dokonce se stalo, že chlapci pili alkohol během dopoledního vyučování, láhev měli

ukrytou v nádržce na WC. Nelze říct, že by některé s dětí bylo na alkoholu závislé, lze ale určit jedince se zvýšenými dispozicemi k alkoholismu.

Marihuana je další hojně zneužívanou drogou. Co se týče četnosti

zneužívání myslím si, je konzumována stejně často, možná i častěji než alkohol, ale bohužel se nedaří tyto případy odhalovat. V loňském roce se

podařilo prokázat, jak vyplývá z knihy denní evidence, pouze dvanáct případů konzumace marihuany.

Děti z ústavní výchovou ji získávají především od spolužáků ve škole, to

je jedna z nevýhod jejich integrace. Chlapci ovšem nespoléhají pouze na

dodavatele už se také několikrát pokoušeli rostlinu konopí vypěstovat, ale pokaždé byli odhaleni a rostlina zničena a záležitost předána policii.

Organická rozpouštědla a ředidla ( tzv. látky solvenicového typu) jsou

asi nejzákeřnější a nejnebezpečnější skupinou drog, která bývá v našem VÚ

zneužívána. Během posledního roku bylo v knize denní evidence zaznamenáno 36

šest případů zneužívání tohoto typu drogy, pokaždé se jednalo o dva stejné

chlapce ve třech případech měli jako společníka ještě jednoho nebo dva chlapce, zde se ale jednalo pokaždé o někoho jiného.

Pokud některou z látek tohoto typu chlapci získají inhalují ji především

v noci, což je velmi nebezpečné, protože pokud by usnuli hrozí předávkování a smrt. Z toho důvodu je důležitá pravidelná kontrola vychovateli v noční službě.

K tomuto druhu návykového chování je možno zařadit rovněž inhalování plynu ze zapalovače k němuž také již několikrát došlo. V tomto případě zřejmě nebyly

účinky takové jak si chlapci představovali a proto tohoto jednání zanechali dříve než jsme stačili přijmout účinná opatření.

Gambling je posledním druhem návykového chování, který bych chtěl

zmínit. Je pravda, že ani v tomto případě nelze hovořit o závislosti v pravém

slova smyslu. Ale mnoho dětí, zejména těch ze sociokulturně znevýhodněného prostředí, vidí v hracích automatech snadnou a rychlou možnost jak získat peníze.

3.3 Nejčastější výchovné problémy související s patologickými závislostmi ve VÚ

Je nesporné, že téměř všechny děti, které přicházejí do výchovného

ústavu mají vyšší dispozice ke zneužívání návykových látek a potažmo s tím i

vyšší nebezpečí vzniku závislosti. Všechny děti, které nastoupí do výchovného

ústavu mají zkušenost s nějakou psychoaktivní látkou. Tento fakt lze vysvětlit tím, že děti nejsou do ústavu zařazovány na základě jednorázového selhání, ale na

základě narušení psychického vývoje, jehož kořeny je třeba hledat

v nepodnětném rodinném prostředí, přicházejí z neúplných sociálně slabých

rodin, kde sami rodiče mají často problémy s návykovými látkami. Tyto děti mají často snížené sebehodnocení, jelikož jsou neúspěšné ve školní práci a

vidí svoji budoucnost ve velmi negativním světle, proto se utíkají k drogám a to zejména k tabáku, alkoholu, marihuaně, těkavým látkám, ale v poslední době také k výherním automatům.

Projevy související se zneužíváním návykových látek jsou u dětí ve

výchovném ústavu závažným problémem a to nejen z hlediska zdravotního, 37

kdy zvláště vzhledem k jejich věku abúzus způsobuje vážné újmy na zdraví a negativně působí na jejich vývoj. Další nebezpečí spočívá v jeho spojení s vážnými výchovnými problémy a bývá příčinou některých přestupků.

Krádeže jsou asi nejčastějším problémem spojeným se zneužíváním

návykových látek. Jsou zapříčiněny neodolatelnou touhou po určité droze. Nejčastěji se jedná o krádeže cigaret, případně drobných obnosů jiným

chlapcům. Závažnější formou krádeží jsou krádeže v prodejnách, nebo restauracích. Dalším nežádoucím jevem, který se začal objevovat zejména

v poslední době, jsou krádeže sportovních potřeb, případně jiného vybavení,

které slouží všem chlapců, ale zároveň se dá snadno zpeněžit v zastavárně, nebo přímo vyměnit za drogu. S tímto jevem souvisí rovněž zpeněžování

vlastního oblečení a vybavení chlapců, v tomto případě sice nejde o krádež

v pravém slova smyslu, ale i toto jednání komplikuje práci dětmi, protože

nejenže je nutné je dovybavit, a často vznikají konflikty s ostatními, protože tito jedinci ve snaze se obhájit obviňují ostatní z krádeže. Asi nejzávažnější formou

jsou krádeže při nichž dochází k vloupání do stánků, popřípadě jiných objektů

za účelem získání cigaret, nebo alkoholu. Je pravda že s touto poslední formou krádeží jsme se v našem zařízení naštěstí již několik let nesetkali.

Agresivita, násilné chování a rvačky bývají také často vyprovokovány

po požití alkoholu, který podněcuje agresivitu. Agresivní chování se projevuje

nejen mezi chlapci, ale často se obrací i proti vychovatelům, kteří se stávají

terčem verbální agrese ve formě vulgarit nebo výhružek. Agresivní chování podněcuje rovněž neuspokojení touhy po tabáku a to především u chlapců s těžší formou závislosti.

Šikana je dalším velmi nebezpečným výchovným problémem, který

souvisí se zneužíváním návykových látek. Projevuje se především v tom že

silnější chlapci požadují pod pohrůžkami po slabších cigarety, nebo peníze. Tento jev je v našem zařízení zvláště nepříjemný, pokud se děti s ústavní

výchovou takto chovají k dětem internátním, nebo k dětem dojíždějícím, zvláště

pak je nehezké pokud se tak chovají k dětem z praktické školy. Naštěstí se daří tyto problémy už v zárodku eliminovat díky usilovné práci pedagogů. Rovněž útěky

mohou být důsledkem,

nebo příčinou zneužívání

návykových látek. V některých případech se při konzumaci těchto látek 38

rozhodnou opustit výchovný ústav. Jindy naopak utíkají proto, aby si drogu

opatřili a mohli ji konzumovat. Jak dokládají zkušenosti kolegů z jiných ústavů chlapci často utíkají opakovaně s tím, že jsou-li zadrženi, ve výchovném ústavu

si pouze odpočnou, umyjí se a čistě oblečou a za jeden nebo dva dny utečou znovu. V takovém případě je jakákoli výchovná práce znemožněna. Podobným

problémem jako jsou útěky je vzdalování se chlapců z prostor výchovného

ústavu

do restaurací, kde konzumují alkohol, nebo hrají na výherních

automatech. Případně se vzdalují proto, aby si obstarali nějakou drogu, kterou se snaží pronést do ubytovacích prostor, aby ji zde mohli později konzumovat.

Se zneužíváním návykových látek souvisí i celá řada dalších výchovných

problémů a přestupků jako je lhaní, podvody, pozdní návraty z vycházek, nebo dovolenek a v neposlední řadě vandalismu.

také různé projevy výtržnictví a

Všechny tyto problémy se řeší dle vnitřního řádu, pokud jsou přestupky

závažnějšího charakteru je ke spolupráci přizvána městská nebo státní policie. 3.4 Minimální preventivní program - pozitiva a negativa

Realizace minimálního preventivního programu (MPP) probíhá v našem

zařízení na třech úsecích a to na úseku výchovného ústavu, úseku školy a na úseku internátů. Každý úsek má na starost jeden vyškolený metodik prevence a navzájem spolu úzce spolupracují.

Na úseku výchovného ústavu vychází MPP ze strategie prevence sociálně

patologických jevů zakotvené ve vnitřním řádu výchovného ústavu. Jejím

základním principem je výchova dětí a mládeže ke zdravému životnímu stylu, k

osvojení si pozitivního sociálního chování a rozvoji osobnosti. Působení na

mladou generaci musí mít charakter výchovně vzdělávací. Musí jít o proces

vytváření a upevňování morálních hodnot, zvyšování sociální kompetence dětí a mládeže, o rozvoj dovedností, které vedou k odmítání všech forem

sebedestrukce, projevů agresivity a porušování zákona. Strategie prevence sociálně patologických jevů je v souladu s Národním programem rozvoje

vzdělávání, tzv. "Bílou knihou", v oblasti, která se týká změny vnitřního klimatu

školy, vztahů žáků a pedagogů a vytváření klíčových kompetencí pro osobní život i budoucí uplatnění mladých lidí (Vnitřní řád VÚ). 39

Filosofie programu je postavena na dobře organizovaném volném čase

dětí. Na odpovídajícím podávání potřebných informací. Na kladném postoji

pracovníků zařízení k dětem a na jejich aktivnímu přístupu k prevenci. Vychází ze skutečností zjištěných od samotných dětí, z jejich zájmů a potřeb. Dále je

zaměřena na vytvoření trvalého prostředí, které by umožnilo dítěti uspokojování základních materiálních, citových i speciálních potřeb a které by zajišťovalo vhodné rozvíjení vědomostí, dovedností a návyků s přihlédnutím k zájmům a

zvláštnostem každého dítěte. Také je zaměřena na snahu naučit děti sebeobsluze, pracovním a sociálním dovednostem a návykům, tak aby se po ukončení ústavní výchovy mohly úspěšně zapojit do společnosti. K naplňování MMP jsou využívány

možnosti spolupráce s jinými

organizacemi a institucemi, a to jak v regionu, tak v celorepublikové působnosti jsou to zejména:

- orgány sociálně právní ochrany dětí - Charita Blansko

- Pedagogicko psychologická poradna Blansko - K-centrum Brno

- Městský úřad Olešnice, Městská policie - školní lékař

- Policie ČR Blansko

- koordinátoři prevence z jiných výchovných zařízení.

Za hlavní pozitiva MPP lze považovat dobře zvolenou filozofii, která

odpovídá funkci a účelu našeho zařízení. Rovněž lze velmi kladně hodnotit

úzkou spolupráci metodiků prevence na úseku školy, výchovného ústavu a

internátů. Rovněž se podařilo uspořádat několik besed a interaktivních pořadů, které se přes počáteční ostych a rozpaky setkaly u dětí s kladným ohlasem.

Poměrně úspěšné jsou i výtvarné soutěže jejichž tématem je škodlivost

kouření. Za pozitivum lze rovněž považovat to, že se daří zabránit vstupu závažných forem zneužívání návykových látek, jako je například nitrožilní

užívání do našeho zařízení. V neposlední řadě lze kladně hodnotit i širokou paletu institucí a organizací se kterými je při uskutečňování MPP navázána spolupráce.

40

K negativům při naplňování MPP lze přiřadit to, že se nedaří navázat

spolupráci s rodiči v tomto případě není ovšem chyba na straně pedagogů, ale

rodiče neprojevují v této oblasti téměř žádný zájem. Co se týká spolupráce

metodiků prevence a ostatních pedagogů, ani v této oblasti není situace příliš dobrá, jen malá část učitelů a vychovatelů je ochotna věnovat se preventivním

aktivitám nad rámec svých povinností. Naštěstí v této oblasti nastává posun k lepšímu, jak vyplývá z loňského hodnocení. Podařilo se získat alespoň část

nových spolupracovníků ochotných spolupracovat na realizaci MPP. Další

nevýhodu programu vidím v tom, že převážná většina informací a to jak pro žáky tak pedagogy je poskytována prostřednictvím nástěnek. Je to sice poměrně jednoduchá a obsažná forma, ale ti kterým je určena ji téměř nevyužívají.

Na závěr chci konstatovat, že žádný, byt´ sebelépe vytvořený minimální

preventivní program nezajistí sám o sobě dobré výsledky primární prevence.

Mnohem důležitější je osobní iniciativa, zainteresovanost a dobrý vztah k dětem u všech co s nimi pracují.

3.5 Možnosti práce s disponovanými dětmi

Hlavní těžiště práce s disponovanými dětmi ve Výchovném ústavu

Olešnice

spočívá v dobře organizované

kvalitních způsobů trávení volného času.

mimoškolní činnosti v nabídce

Základem resocializačního procesu jsou ve VÚ Olešnice pravidelné aktivity

vycházející ze skupinové psychoterapie. V těchto formách práce jde o sladění hledisek etopedických, sociálně psychologických a terapeutických. Cílem je,

aby atributy těchto forem práce s mládeží byly využívány i v běžné pracovní činnosti, vyučování a mimoškolní výchově. Pravidelné aktivity mají tyto formy. 1.

Schůzka skupiny tzv. „skupina“. Skupinové sezení za účasti všech dětí

patřičné výchovné skupiny, skupinového vychovatele. Schůzky se konají každý

den a trvají cca 30-45 minut. Jednou týdně je přítomen i vedoucí vychovatel a sociální pracovnice. Po úvodu, v hlavní části se řeší aktuální problémy na

skupině. V závěru musí dojít ke zklidnění a naladění na další činnost. Pro

účastníky sezení je nezbytně nutný pocit rovnosti a bezpečí. Proto sedí v kruhu

otočeni všichni k sobě. Chlapci nejsou trestáni za otevřenost kritiku dospělých, 41

pokud zachovají pravidla slušného chování a vyjadřování. 2.

„ Půlkruh“ – shromáždění dětí s vedoucím vychovatelem. Jde o

specifickou formu práce s dětmi ve VÚ. Je organizována dvakrát týdně, děti sedí vedle sebe. Tím jsou znázorněna jejich práva a povinnosti. Vedoucí sedí mírně vzdálen čelem k nim. Půlkruh má své cíle :

- cíl diagnostický a informační – poznatky o aktuálním chování svěřenců. - umožňuje náhled na vlastní situaci možnost sebereflexe. - uvolnění vnitřního napětí.

Vedoucí musí být na půlkruh připraven, nesmí podlehnout afektům či tenzím.

Je podobný předchozí skupině, jen na konci je dán prostor na dotazy dětí. Půlkruh je svoláván i při mimořádných událostech v ústavu.

3.

Volná tribuna. Společné setkání na principu terapeutické komunity. Je

organizována jedenkrát měsíčně. Sekávají se zde všechny děti a všichni

pracovníci

ústavu.

Průběh

sezení

se

řídí

zásadami

kázně,

pravdomluvnosti a beztrestnosti. Opět má svoji pevnou strukturu.

aktivity,

- Úvodní část – „rozehřívací“

- Hodnocení dětí podle skupin

- Diskusní část, odpovědi na dotazy dětí (mohou se ptát všech pracovníků) - Závěr – zklidnění a uvolnění, hodnocení aktivity 4.

Večerní

klub. Jde

o hromadnou formou práce, které se jedenkrát

měsíčně zúčastní všichni chlapci, vychovatelé na skupině, hosté. V organizaci večerních klubů se střídají pravidelně skupiny mezi sebou. Obsahem jsou

aktivační a relaxační hry, využívající prvky muzikoterapie, dramaterapie a arteterapie, různé soutěže a kvízy.

Prevence sociálně patologických jevů je jedním z nejdůležitějších témat,

které provází všechny výše jmenované aktivity.

Jak již bylo řečeno nezastupitelnou úlohu v práci s dětmi, které mají

dispozice k závislostnímu chování, má dostatečná nabídka volnočasových

aktivit. V rámci zájmových kroužků mohou děti posílit svoje sebehodnocení a sebedůvěru, protože zažívají pocit kompetentnosti a úspěchu při činnostech ve

kterých vynikají jako je například sport, hra na hudební nástroje, kreslení, ruční práce, práce s počítačem a další.

42

Zájmové kroužky mohou nabízet alternativní prožitky k těm které se jindy

děti snaží získat za pomoci drogy. V tomto směru jsou rovněž velmi prospěšné

výše jmenované terapie ( arteterapie, muzikoterapie, dramaterapie ), ty ale nejsou příliš využívány. Další výbornou, ale opomíjenou a málo využívanou

formou práce s disponovanými dětmi jsou různé druhy her, jako například hry

na podporu sebevědomí, hry na podporu emočního prožívání a hry na posílení pozitivních vztahů ve skupině.

Další možností preventivního působení, které není podle mého mínění

věnována dostatečná pozornost, jsou takzvané vrstevnické, neboli peer to peer, programy. V těchto programech jde o to, že s preventivní prací pomáhají

vyškolení jednotlivci, kteří působí na ostatní děti. Při pokusech o tuto formu

práce se v našem výchovném ústavu nepodařilo získat dobrovolníky, kteří by měli zájem spolupracovat a zároveň měli dostatečný vliv na ostatní děti.

Aby se předcházelo sociálně patologickým jevům, je třeba, aby se jejich

prevence zapojili s maximálním úsilím všechny osoby odpovědné za výchovu.

Nejde o to mít vytvořený bezvadný minimální preventivní program, ale jde o to, aby pedagogové byli aktivní v jeho naplňování, aby byli dětem dobrým

příkladem a podpořili jejich sebedůvěru. Je rovněž třeba aby k jedincům,kteří

mají problém s drogou zvolili správný přístup, ten dobře vystihuje anglický

výraz "tough love" a znamená tvrdá láska měli by dávat najevo zájem, vřelost a snahu pomoci, ale zároveň by měli být pevní a cílevědomí.

43

Závěr V bakalářské práci jsem se zabýval zneužíváním návykových látek a s tím

souvisejícím rizikem vzniku

závislosti u dětí, které mají nařízenu ústavní

výchovu a jsou klienty výchovného ústavu. Zaměřil jsem se především na

oblast primární prevence a na formy práce s dětmi, které mají zvýšené

dispozice ke vzniku závislosti. Tuto problematiku jsem rozpracoval na základě zkušeností z Výchovného ústavu Olešnice.

Jak ukazuje definice MZO základními znaky závislosti jsou bažení, potíže

v sebeovládání, tělesný odvykací stav, růst tolerance, zanedbávání jiných potěšení nebo zájmů a pokračování v užívání přes jasný důkaz škodlivých následků, toto jsou zároveň diagnostická kriteria při určení syndromu závislosti.

Ke vzniku a léčbě tohoto syndromu je podle nejnovějších výzkumů

přistupováno

podle

celostního

(holistického)

neboli

spirituálního modelu. Jednotlivé složky tohoto konceptu

bio-psycho-sociojsou vzájemně

provázané, nelze tudíž o vzniku a léčbě závislosti uvažovat pouze na základě jedné ze zmíněných složek, ale vždy je na problém třeba pohlížet celostně.

Nejčastější a tím pádem i nejzávažnější druhy závislostního chování mezi

dětmi s ústavní výchovou jsou drogová závislost, tabakismus, alkoholismus a

gamblerství. Tyto druhy závislostního chování bývají příčinnou takových

výchovných problémů, jako jsou krádeže, agresivita, násilí, útěky, rvačky, šikana, lži a další.

Cílem mé bakalářské práce bylo zhodnocení stávajících způsobů

prevence a navržení možných zlepšení, domnívám se, že se mi podařilo cíl práce splnit. Myslím si, že stávající způsoby prevence ve VÚ Olešnice fungují

celkem dobře. Nechci tím ovšem říct, že by nebylo co zlepšovat, kde hledat

možnosti zlepšení a nové formy práce jsem naznačil v kapitolách 3.4 a 3.5, inspiraci je možno nalézt v kapitole 1.4.

Osobně si myslím, že nejdůležitějším zjištěním ke kterému jsem ve své

práci dospěl je myšlenka, že kvalitní preventivní působení nezajistí to co je napsáno na papíře, ale musí ho zajistit lidé kteří pracují s ohroženou mládeží.

44

Použitá literatura 1. ČÁP, J., MAREŠ, J. Psychologie pro učitele. vyd. Praha: Portál 2001. 656 s. ISBN 80-7178-463-X 2. Drogy poznej svého nepřítele. VZP ČR 3. ELLIOTTOVÁ, M. Jak ochránit své dítě. vyd. Praha: Portál 1995. 173 s. ISBN 80-7178-034-0 4. EXPERTNÍ SKUPINA. Pedagogové proti drogám Program preventivních aktivit uplatňovaných ve školách a školských zařízeních. vyd. Praha: MŠMT 1999. 5. HELUS, Z. Dítě v osobnostním pojetí. vyd. Praha: Portál, 2004. 232 s. ISBN 80-7178-888-0. 6. http://knihovna.adam.cz/drogy99/zavisl.htm 7. http://www.drogy-info.cz 8. http://www.odrogach.cz 9. KALINA,K a kolektiv Drogy a drogové závislosti mezioborový přístup 1. vyd.Úřad vlády České republiky 2003 ISBN 80-86734-05-6 10. KALINA,K a kolektiv Drogy a drogové závislosti mezioborový přístup 2. vyd.Úřad vlády České republiky 2003 ISBN 80-86734-05-6 11. Kniha denní evidence VÚ Olešnice 12. Minimální preventivní program. Výchovný ústav a Střední školy, Olešnice na Moravě 2005 13. NEŠPOR, K., CSÉMY, L., Alkohol, drogy a vaše děti, jak problémům předcházet,jak je včas rozpoznat a jak je zvládat. vyd. Besip 1997. 128 s. 14. NEŠPOR, K. Jak překonat problém s alkoholem vlastními silami. vyd. Praha: Sportpropag 1996. 123 s. 15. NEŠPOR, K. Jak překonat problém s hazardní hrou. vyd. Praha: Sportpropag 1996. 107 s. 16. NEŠPOR, K. Návykové chování a závislost. vyd. Praha: Portál 2003. 152 s. ISBN 80-7178-831-7 17. NEŠPOR,K., PROVAZNÍKOVÁ, H. Slovník prevence problémů působených návykovými látkami pro rodiče a pedagogy. vyd. Praha: Fortuna 1999. 54 s. ISBN 80-7071-123-X

18. NEŠPOR, K. Vaše děti a návykové látky. vyd. Praha: Portál 2001. 160 s. ISBN 80-7178-515-6 19. PIPEKOVÁ, J. a kol. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 1998. 240 s. ISBN 80-85931-65-6. 20. PRESL, J. Drogová závislost Může být ohroženo i Vaše dítě? vyd. Praha: Maxdorf 1994. 87 s. ISBN 80-85800-18-7 21. Řekni drogám ne! Desatero protidrogové prevence 22. VIŠŇOVSKÝ, P., BEČKOVÁ, I. Bludný kruh toxikomanií. Vyd. Hradec Králové: E.I.A. 1998 114 s. ISBN 80-85490-76-5 23. VÍTKOVÁ, M. a kol. Integrativní speciální pedagogika.2. vyd. Brno: Paido, 2004. 464 s. ISBN 80-7315-071-9. 24. Vnitřní řád výchovného ústavu. Výchovný ústav a Střední školy, Olešnice na Moravě 2005 25. VOJTOVÁ, V. Přístupy k poruchám emocí a chování v současnosti. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004. 94 s. ISBN 80-210-3532-3. 26. ZÁBRANSKÝ, T. Drogová epidemiologie. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. 95 s. ISBN 80-244-0709-4 27. ZVOLSKÝ, P. a kol. Speciální psychiatrie. Praha: Karolinum, 2003. 206 s. ISBN 80-7184-203-6.

Příloha Fagerstromův test nikotinové závislosti - FTND (Fagerstom Test of Nicotine Dependence)

1. Jak brzy po probuzení si zapálíte svou prvou cigaretu? během 5 minut (3 body)

za 6 - 30 minut (2 body) za 31 - 60 minut (1 bod)

po 60 minutách (0 bodů)

2. Je pro vás obtížné nekouřit v místech, kde není kouřeni dovoleno? ano (1 bod) ne (0 bodů)

3. Kterou cigaretu byste se nerad postrádal? první ráno (1 bod)

kteroukoli jinou (0 bodů)

4. Kolik cigaret denně kouříte? 31 a více (3 body)

21 - 30 (2 body) 11 - 20 (1 bod)

O - 10 (O bodů)

5. Kouříte častěji, intenzivněji během dopoledne než v jiné části dne? ano (1 bod)

ne (O bodů)

6. Kouřlte i když jste nemocen a upoután na lůžko? ano (1 bod)

ne (O bodů)

Hodnocení součtu bodů:

O - 2 žádná nebo velmi slabá závislost 3 --4 slabá závislost 5 střední závislost

6 - 7 silná závislost

8 - 10 velmi silná závislost na nikotinu